n
h
Poc
veit heinichen klid mocnych
dy,
těl,
ře P
hla
J do
vlak di.
Lau
už t
osla ru.
zam
sáh
mo
osla
rod
zam
kte
stře
vá z
blíz
žije
ský
nep
s ve
slun
věr
detektivní román host
veit heinichen klid mocnych
detektivní román host
veit heinichen klid mocnych
brno 2012
Veit Heinichen Die Ruhe des Stärkeren
Copyright © Paul Zsolnay Verlag, Wien 2009 Translation © Blanka Návratová, 2012 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-804-8 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-805-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-806-2 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-807-9 (Formát MobiPocket)
Vzdechy v nouzi nepomohou. Petrarca
Mladík ve vzdušné výši již nad celou Evropou prolét’, nad zemí asijskou vzduchem a dorazil do skythských končin. Tamějším králem byl Lynkos, i vstoupí v to královo sídlo. Tázán, jak se tam dostal, proč přichází, jaké je jméno jeho i vlasti, děl králi: „Mou vlastí jsou Athény slavné, jméno mé Triptolemos. Mne nepřivezla loď žádná, ani pěšky jsem nešel, však přijel jsem po vzdušné cestě. Přináším Cereřin dar, ten rozsetý po širých polích úrodnou přines’ by žeň a chutnou výživu lidem.“ Barbara pojme závist, chce sám být tak velkého daru původcem. Jinocha hostí a chystá se v spánku ho zabít. S mečem již nad ním stojí, chce zasadit ránu, však Ceres krále promění v rysa a přikáže Triptolemovi, aby zas dále hnal to posvátné spřežení vzduchem. Skončila největší z nás zpěv skvělý, jejž právě tu slyšíš; nymfy, svědkyně sporu, hned prohlásí svorně, že patří vítězství božským Múzám. Když podlehly dívky a lály, pravila jsem: „Vám nestačí zřejmě, že měl by vás stihnout za prohru v závodě trest a množíte láním svou vinu! My ale tu vaši drzost už nadále nesmíme snášet: nyní už sáhneme k trestu a půjdeme za hlasem hněvu!“ Ovidius, Proměny 5,3
Pina propadá panice
Supění se rychle blížilo. Nejdřív tomu zvuku nevěnovala pozornost, ale teď se vyděšeně ohlédla. Pádilo za ní hnědo bíle skvrnité psisko se zuřivě vyceněnými zuby a bylo jasné, že ji každým okamžikem dostihne. Zvíře s odhalenými rudými dásněmi nevypadalo přátelsky, pod vyhrnutými pysky se blýskal silný bílý chrup. Ještě sto metrů a skočí po ní. V panice šlápla do pedálů a pokusila se zvětšit odstup; silnice byla křivolaká a v zatáčkách, kde měla co dělat, aby zůstala na asfaltu a nepřistála s kolem v příkopě, ji zvíře přímou cestou snadno dohánělo. Daleko pod sebou v údolí uviděla červené tašky střech lesknoucích se v prosincovém slunci, ale až do té vesnice to sotva zvládne. Pes ji pronásledoval jako zajíce, jako by ho na ni někdo nasadil, aby ji za každou cenu dohnal k pádu a rozsápal. Konečně spatřila louku s balíky sena, pro které se už asi nenašlo místo ve stodole, a tak je sedlák nechal uložené venku pod bílou igelitovou plachtou. Pina zamířila přímo k nim, seskočila z kola a snažila se vyšplhat po kluzkém plastu.
9
Supění za jejími zády na zlomek vteřiny utichlo, pak najednou nemohla pohnout levou nohou a ucítila pronikavou bolest; viselo na ní těžké závaží, které se ji pokoušelo stáhnout k zemi. Pes se jí zakousl do boty a visel metr nad zemí, vztekle vrčel a drápal se po plachtě. Švihla po něm volnou nohou, jenomže v takové poloze nemohla zvíře trefit. Z posledních sil se jí podařilo vytáhnout se ještě kousek výš a chytit se provazu, kterým byla plachta svázána. Znovu se beznadějně pokusila psa kopnout. Marnost nad marnost. Odkud se to zvíře vzalo a jak dlouho to asi vy drží? Co je to za rasu? Pitbul, argentinská doga, neapolský mastin? Pina psy nesnášela a odjakživa je odmítala rozlišovat. Tenhle na ní visel jako mrskající se pytel, zlostně vrčel a měl skus jako svěrák. Jeho trháky pronikly Pině skrz koženou botu, pata jí hořela bolestí. Kdyby se jí aspoň podařilo botu sundat, aby se zbavila toho pominutého psiska, v němž kapající krev vyvolala očividně ještě větší zuřivost! Neměla na výběr, nezbývalo jí než ze všech sil křičet. Ve škole se učila, že v podobných situacích toho zmůže nejvíc právě hlas, avšak nenávistný řev, který z plna hrdla spustila, na jejího čtyřnohého nepřítele evidentně neudě lal žádný dojem. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se dostane do situace, kdy jí veškeré znalosti nejtvrdších bojových umění budou platné stejně málo jako trénované tělo a bleskurychlé reakční schopnosti. Řvala, jako když ji na nože berou, a doufala, že ji někdo zaslechne. Pes nepovolil ani na okamžik. Konečně se jí podařilo škubnutím se otočit na záda, aby se mohla trochu hýbat a pokrčit nohu. A konečně mohla pravou nohou cíleně kopnout. Tvrdě zasáhla čumák zvířete, jeho horní čelist křupla. Pes spadl na zem, aniž ze sebe vydal jedinou hlásku, chvíli se motal kolem vlastní osy, ale pak hned znovu skočil, jako by
10
necítil bolest. Pina však už byla v bezpečí. Srdce jí hlasitě tlouklo, hleděla na psa a zdálo se jí, že ten jen čeká, až sle ze dolů. Z vesnice v údolí sem doléhal zvuk kostelních zvonů, které svolávaly k nedělní bohoslužbě a posléze odbily devátou hodinu. Pina rozepnula ledvinku a vylovila z ní mobil. Z dálky zaslechla zapískání, které na chvíli odvedlo její pozornost. A když chtěla znovu pohlédnout do očí svého trýznitele, najednou tam nikdo nestál. Pes zmizel, jako by se po něm slehla zem.
× × × Tak jako každou neděli ráno, když nepršelo a neměla službu, vyrazila Giuseppina Cardaretová projet se na kole. A tak jako vždy v neděli vstávala dřív než přes týden, třebaže se teprve pozvolna začínalo rozednívat. Když v sedm hodin naskočila do sedla, mohla za dopoledne zvládnout tak sto padesát kilometrů, stotisíckrát tolik, co sama měřila. Pro stoupání od svého bytu v centru Terstu, tedy od hladiny moře nahoru do Krasu, volila pokaždé jinou cestu. Počáteční útrapy si vybírala podle toho, v jaké formě zrovna byla. Pobřežní silnice — kolem skal strmě se svažujících k moři — už pro ni nepředstavovala dostatečnou výzvu. Toto prosincové ráno se Pina cítila silnější než Pepek námořník. V prudkém kopci po ulici Via Commerciale by těžko našla rovnocenného soupeře; až dál, cestou nahoru na Conconello, poté co minula červenobílé antény vysílače, až tam začala pravá muka. Nesesedla, s funěním a slitá potem metr po metru stoupala. Několikrát musela sama se sebou bojovat, ale její železná vůle zvítězila, a když měla těch čtyři sta padesát výškových metrů konečně za sebou, vítr jí při sjezdu do Banne a dál směrem na Basovizzi příjemně ovíval
11
obličej. Hraničním přechodem do Lipice projela bez zastavení. Celníci na obou stranách sportovce respektovali — nebo s nimi soucítili. Už tři roky žila drobná inspektorka kalábrijského původu v Terstu a nebylo téměř možné, aby se vydala na výlet a nejela přitom místy, kudy většinou projížděla ve služebním voze, provázená řevem sirén. A to přesto, že v tomto městě bylo pro ctižádostivého kriminalistu s kariérními ambicemi dost málo práce. Jistě, chladně zosnovaná série vloupání do vil terstské smetánky ovládala už drahnou dobu titulní strany novin, znepokojivý nárůst počtu ile gálních přistěhovalců nutil k ustaraným úvahám, ovšem příležitostí k vyšetřování vražd bylo na Pinin vkus žalostně málo. Za kulisami se zde děly velké věci, do kterých sotva kdo mohl proniknout — finanční toky, jež proudily Terstem, nedopřály oddechu kolegům z Guardia di Finanza, kteří měli navíc plné ruce práce s nelegálním dovozem zboží v přístavech a na hranicích. Když bylo třeba někoho zlikvidovat, lidé v pozadí se postarali, aby se to vyřídilo jinde než tady ve městě. Tím víc byli pak vytíženi kolegové odjinud. Za poslední rok a půl měla Pina možnost samo statně pracovat pouze na jednom případu vraždy, který jí komisař beze všeho přenechal a který byl podle jejího názoru příznačný pro celou zdejší oblast. Čtyřiaosmdesátiletý muž probodl dýkou svou jednadevadesátiletou sousedku a následně sám uvědomil úřady. O nějakém vyšetřování tu nemohla být ani řeč, Pina se jen musela poprat s papírováním, naťukat do počítače protokol o výslechu pachatele a výpovědi svědků a pak spis předala státnímu zástupci. To bylo všechno. Čilého staříka ani nešoupli do kriminálu, bylo mu uloženo domácí vězení a péče psychiatra, jelikož se nepočítalo s tím, že by se z něj mohl stát sériový vrah. Po vynesení rozsudku se dokonce smál, protože v sousedním
12
bytě nyní panovalo to, co mu scházelo tenkrát, když sáhl po noži — klid. To pak člověk rád zůstal doma mezi čtyřmi stěnami. Při svém posledním, skutečně senzačním případu unikla Pina jen o vlásek disciplinárnímu řízení; zachránila ji pouze domluva s komisařem, jejím nadřízeným: žádné rozpory, do nichž by se před vyšetřovacím výborem zapletli. Nakonec vyvázla s napomenutím, které nebylo zaneseno do jejího osobního spisu. A přestože byl nyní jednou provždy vyřešen případ, jenž zaměstnával bezpečnostní síly v Terstu celé roky, nedostala za to žádné body, které by jí pomohly urychlit kariéru. Pinina hrdost tím utržila těžkou ránu, ale svůj úmysl dosáhnout co nejrychleji přelo žení na jih si zatím ponechala pro sebe. Bylo nanejvýš záhodno tvářit se teď nějakou dobu pokorně. Dokonce už ani nechodila ostříhaná na ježka, ale nechala si černé vlasy narůst na délku, která alespoň nepatrně pootvírala dvířka její ženskosti. Kromě toho kupodivu docílila takového stupně přátelskosti, především vůči svým kolegyním, jakého by se u ní dříve nikdo nenadál. Službu vykonávala perfektně, navíc ve volném čase třikrát týdně zdokonalovala v policejním sportovním klubu techniku kickboxu a dva dny v týdnu ji soukromý učitel Wing Tsun cvičil v kung-fu — tedy pokud jí zrovna nezkřížili plány zločinci. Inspektorka Giuseppina Cardaretová cílevědomě pracovala na tom, aby svou inteligenci spojila s excelentní bojovou technikou, protože tak by se mohla stát nepřemožitelnou. A to i pro případ, že by někdy z nějakého důvodu, o nějž neusilovala, musela opustit policejní službu. To mohlo nastat dříve, než by se člověk nadál, jelikož senzacechtivá média znuděné masové společnosti neznala slitování, pokud šlo o porušování předpisů a zákonů bezpečnostními složkami. Stejně tak zločinci a jejich advokáti. Všichni jen
13
číhali na příležitost, aby člověka osočili z nejhorších sprosťáren, hrubého chování nebo neoprávněného zasahování do cizích záležitostí, z věcí, které nepřicházely v úvahu ani v nejzapeklitějších situacích. A jak snadno se mohlo přihodit, že se člověk dostal na stopu skutečnostem, na jejichž odhalení neměly vlivné síly nejmenší zájem! Život — hra vabank. Inspektorka Giuseppina Cardaretová se nutila ke klidu i tehdy, když všechno kolem ní vřelo. Musela být ta silnější. Zimní ráno prohřívaly vlídné sluneční paprsky a Pina sjížděla údolím Vipavy na úpatí Nanosu. Už dvě hodiny šlapala jako o život, měla za sebou dobrých sedmdesát kilometrů, sjezdy, zatáčky, serpentiny, a byla zcela ve svém živlu. Ale silnice se nacházela v bídném stavu, nic pro cyklisty. Každou nerovnost cítila Pina na řídítkách a stálo ji hodně námahy udržet průměrné tempo, které si stanovila, a nespadnout přitom. Nákladní auta, která tudy přes týden jezdila, zanechávala na silnici hluboké koleje, asfalt byl samá záplata, a v neděli navíc vyráželo hodně lidí na výlet, takže provoz byl hustý. Každou chvíli na ni řidiči s lublaňskou nebo italskou poznávací značkou troubili, aby uhnula na stranu. Pina se rozhodla, že při nejbližší příležitosti změní směr, a u Hrašče konečně narazila na křižovatku s cedulí „Vinska cesta“, která vyznačovala úzkou silničku vinoucí se slovinským krasem mezi vinicemi, téměř liduprázdnou, pod lysým vrcholem hory Nanos, jež čněla vysoko nad ostatní krajinou a představovala přirozené rozvodí mezi Jadranem a Dunajem. Nahoře už několik týdnů ležela sněhová čepice, i když v údolí byla teplota příjemná. Přestože Pina jela touto trasou poprvé, neměla s sebou mapu. Po této cestě prostě někdy dojede do městečka Vipavy, kde si chtěla na hřbitově prohlédnout dva egyptské sarkofágy
14
staré čtyři a půl tisíce let, a pak bude pokračovat přes Novou Gorici zpátky do Itálie. Místo toho seděla s krvácející patou uprostřed rozlehlé, zvadlé zimní louky na kupce sena, čtyři metry nad zemí, a měla nahnáno kvůli jakémusi bojovému psovi, který najednou beze stopy zmizel. Pohlédla bezradně na displej telefonu a začala projíždět seznam. Komu může zavolat? Doma, na druhé straně hranice, by uvědomila kolegy, ale tady neznala ani nouzové číslo slovinské policie.
× × × Drahá cyklistická bota, kterou pro ni v obchodě speciálně objednávali, protože velikost 35 neměli na skladě, byla na vyhození. Psí zuby se otiskly hluboko do kůže, ale výztuha na patě alespoň zabránila nejhoršímu. Jenom trháky pronikly botou jako po másle až k noze, a pravděpodobně dokonce zasáhly i patní kost. Bolest se prudce ozývala s každým pulzem, určitě bude muset dostat injekci proti vzteklině. Pina si kapesníkem provizorně ovázala ránu a pokusila se vstát. S přimhouřenýma očima ještě jednou prozkoumala pohledem celé okolí a konečně se odhodlala sklouznout opatrně na louku. Jen se dotkla nohou země, sykla. Když našlapovala na špičky, bolelo to míň. Dopajdala ke kolu a zvedla je ze země, ale záhy roztrpčeně zjistila, že šlapat nemůže. Opřela se o řídítka a belhala se vedle kola k silnici, když vtom uslyšela dusot kopyt a pravidelné funění. Znovu v ní vzrostla panika, jezdce na koni často doprovázel pes. Pustila kolo a bez ohledu na bolest se pokusila zaujmout bojové postavení. Jestli si ten zatracenej čokl troufne ještě jednou zaútočit, udeří jeho poslední hodinka, protože tentokrát měla výhodnější výchozí pozici. Zasáhne ho ještě ve skoku, přesně tak, jak to tisíckrát trénovala.
15
Rychlá byla dost a bolest v noze by po dobu obrany vydržela. Pak uviděla jezdce; seděl v dámském sedle a mířil k ní shromážděným cvalem na klisně lipicána. „Dobro jutro!“ Jezdec zlehka přitáhl otěže a kůň zastavil pět metrů před Pinou. Překvapilo ji, že se ozval mužský hlas, to od osoby v dámském sedle nečekala. Dalším slovům ve slovinštině nerozuměla. Pokud by měla zůstat delší dobu v Terstu, určitě by se, na rozdíl od většiny italsky mluvících obyvatel města, tento jazyk naučila, avšak ještě neztrácela naději, že se dostane na jih. Bezradně pokrčila rameny a konečně svěsila ruce a povolila zaťaté pěsti. Jezdec se soucitně usmál. „Všechno v pořádku?“ zeptal se pak italsky. Pina se podivila, čemu se asi smál. Protože tam v bojovém postavení na louce vypadala dost hloupě? Protože měla patu neuměle převázanou úplně zkrvaveným kapesníkem? Nebo to byl jen výraz převahy, protože neovládala řeč lidí na této straně hranice, zatímco oni znali jazyk svých sousedů velmi dobře? „Viděl jsem vás z dálky na té kupce sena. Křičela jste jako o život. Říkal jsem si, že se podívám, co se děje.“ „A ten pes?“ zeptala se Pina a ostražitě se rozhlédla. „Patří vám?“ „Žádného psa jsem neviděl. Jste zraněná? Potřebujete pomoc?“ Muž byl o něco mladší než Pina, měl nápadně bledou pleť a blond vlasy ostříhané tak, jako by chodili ke stejnému kadeřníkovi. Stačilo projet je dvakrát rukama a člověk vypadal dokonale. Mladík hovořil italsky bez přízvuku a způsob, jakým se vyjadřoval, prozrazoval, že pochází z dobré rodiny. Pina nadzdvihla nohu. „S tou ránou nemůžu jet na kole. Kdybych se dostala aspoň do nejbližší vesnice!“
16
„Nemohu slézt za vámi,“ řekl mladík. „Ale zkuste se vytáhnout nahoru.“ Dal koni povel, aby se k drobné ženě přiblížil. „Zavezu vás k nám domů a zavolám doktora ze sousedství, aby se vám na nohu podíval. Zvládnete vylézt za mnou? Kůň je ztělesněný klid, nemějte strach.“ Ne právě elegantním skokem se Pině podařilo nasednout. „A co bude s mým kolem?“ zeptala se, když se usadila na hřbetu koně. Až teď spatřila, že muž je k dámskému sedlu přivázaný. Nohy, hubenější než její ruce, mu bez vládně visely přes boční díl sedla z pečlivě udržované čer né kůže. „Nechám ho pak hned přivézt,“ všiml si jejího pohledu a pobídl koně, načež se dali krokem do pohybu. Vytáhl z kapsy u bundy telefon a udělil nějaké pokyny, kterým nerozuměla. „Jsem od třetího bederního obratle ochrnutý,“ řekl nakonec. „Ale s tímto koněm jsem vyrůstal a neztrácím naději, že se jednoho dne přece jen stane zázrak. Člověk se může vzdát všeho, jen ne naděje. Třeba budu jednou zase jezdit normálně a nebudu muset poslouchat posměšky nic netušících lidí kvůli tomu, že sedím v dámském sedle. Umíte jezdit na koni?“ Pina odpověděla, že ne. Doma v Africó nad kalábrijským pobřežím Costa dei Gelsomini seděla jako dítě párkrát na oslovi, ale tam na jihu byly rodiny většinou příliš chudé na to, aby dívky mohly snít o koních. Lidé jedli koňské maso, aniž předtím změklo pod sedlem. „Jak se jmenujete?“ otázala se a snažila se přitom po tlačit rutinní policejní tón. „Pro přátele jsem Sedem,“ odpověděl bez dalšího vysvětlování. „A vy?“ „Říkejte mi Pina, to je zkráceně Giuseppina. Kam mě vezete?“ Přejeli přes silnici a pokračovali teď na druhé straně údolí lesem vzhůru do kopce tak prudkého, že málem
17
sklouzávala z koně. „Nebylo by to blíž do vesnice, kde byste mě mohl vysadit?“ „U nás budete v lepších rukou. Tam nahoře je vila mého otce. Lékaře jsem taky zavolal. Až přijedeme, bude už na nás čekat. A řidič pak zajede pick-upem pro vaše kolo.“ „Mohla jsem na vás počkat,“ spustila Pina, a poté co si všimla nesouhlasného Sedemova pohledu, z čiré zdvořilosti větu dokončila, „abyste mě neměl na krku.“ Po chvíli se zeptala: „Opravdu jste neviděl žádného psa?“ Sedem zavrtěl hlavou. „Bojové plemeno s hnědobílými skvrnami?“ Nadzdvihla levou nohu. Kapesník už byl celý červený. „Ta bestie mě chtěla rozsápat. Chybělo málo, aby se jí to povedlo, a mohl jste mě pohřbívat. To je divné, že jste toho psa neviděl.“ „Z dálky vypadá všechno jinak,“ pravil Sedem. „Už jsme skoro tady.“ Na mírném kopci, odkud se otvíral úchvatný výhled směrem na jih, stála stará usedlost, velmi nákladně restaurovaná. Dvě boční křídla, postavená v pravém úhlu k hlavní budově, bránila pohledu do dvora. Vstup tvořila oblouková brána z krasového mramoru, zavřená těžkými ocelovými dveřmi, které se automaticky otevřely poté, co Sedem zadal do mobilu nějaké číslo. „Nedivte se, prosím vás,“ řekl Pině. „Už tady není statek. Z bývalých stájí jsou kanceláře, nad nimi pokoje pro hosty. Zůstala tu jenom jedna stáj, pro tuhle klisnu, která mě trpělivě snáší.“ U rampy, před kterou kůň zastavil a na které stál invalidní vozík, čekal zřízenec. „Obávám se,“ řekl Sedem tomu muži, „že dnes budeme potřebovat dva. Přivezte prosím náhradní vozík. Máme zraněného hosta. Je tu už doktor? Až po vás,“ obrátil se nakonec k Pině. „Já si poradím sám.“
18
Opatrně se svezla z hřbetu bělouše a zřízenec jí pomohl na vozík. Měla pocit, že jí noha snad pukne, tak silně v ní pulzovalo. Bolest na sobě ale nedala znát, když viděla, jak si její zachránce kolem stehen a boků povoluje řemeny, které ho držely v sedle, a zcela sám se sesunuje na vozík. Jak elegantně uměl zacházet se svým postižením! Jeden zaměstnanec vyvedl koně ze dvora, a když ode znělo klapání kopyt, Pina jako by za domem zaslechla štěkot.
19
Dukovo přání
„Istria libera že si říkají?“ Goran Newman se hlasitě zasmál. „A chtějí mě zabít? No to je úžasné.“ Pak najednou zvážněl a čirýma vodnatýma očima pohlédl na svou kolegyni. „Dobrá práce, Vero.“ Na rukou měl šedé hedvábné rukavičky, přesto však svižně listoval složkou, kterou mu položila na stůl. Stěny kanceláře zdobily čtyři velké monitory ukazující ve dne v noci kurzy na nejvýznamnějších světových burzách. Singapur právě otevřel, šipka vedle neustále se měnících hodnot směřovala prudce nahoru. Položil dálkový ovladač zpátky na stůl. „To není vtip, Duku.“ V křesle vedle štíhlé blondýnky seděl Edvard, nápadně vysoký a svalnatý muž ve věku něco přes třicet, oblečený bezmála stejně elegantně jako jeho šéf. „Stojí za tím Schladerer, Mervec a Lebeni. Jsou naštvaní, protože jsi jim už poněkolikáté vypálil rybník. Ta koupě pozemků na sever od Trogiru byla poslední kapka — poté co museli skousnout porážku na Hvaru. A teď využívají
21
téhle skupiny ‚militantních idealistů‘, jak se sami nazývají. Aby bylo hned jasné, o co jde.“ „Buď bez obav, hlavně neztrácet klid. Já znám tyhle chlapíky ještě déle než tebe. Špatně snášejí prohru. Ale budou se to muset naučit, protože jinak…“ Zakončil větu zcela jednoznačným gestem — dvěma nataženými prsty si přejel přes hrdlo. Goran Newman, kterému všichni říkali Duke, spolu pracoval s těmito kšeftaři jednou před dvanácti lety a rych le objevil jejich slabiny. Schladerer měl velmi dobré kontakty na některé finanční instituce v Rakousku a Itálii, mohutně expandující směrem na Východ a provozující riskantní, ale lukrativní obchody. Kdyby vyšly najevo, neprospěly by dobrému jménu těchto institucí. Jejich přístup k lucemburské clearingové bance, která přes skryté podúčty řídila tok peněz, byl k nezaplacení. Instituce přebíraly zajištění předběžného financování koupě pozemků a nejeden z členů vedení měl procentuální podíl na zvýšení jejich hodnoty. Schladerer měl jen jeden nešvar: příliš často se honosil úspěchy, o nichž byl přesvědčen, že se o ně nezasloužil nikdo jiný než on sám. Jeho jméno se opakovaně objevovalo ve spojení s převzetím rozsáhlých pozemků na chorvatském pobřeží Jadranu, vydražených údajně z pověření jisté společensky plaché osoby v pozadí. Jakmile byl obchod zpečetěn, místní úplatní politici se už postarali o to, aby se tato území proměnila ve stavební pozemky. Před pětačtyřicetiletým Mervecem s hranatým obličejem se všichni třásli, díky svým vazbám na bývalé jednotky tajných služeb byl pro skupinu zárukou prosazení jejích záměrů. Když bylo potřeba někoho postrašit, aby se motivoval k podpisu, stačil Mervecovi jeden telefonát a nějaká hotovost. Tím, kdo uměl vystupovat na veřejnosti jako dobrodinec a vysvětlovat výhody převzetí pozemků,
22
byl však Lebeni. Věděl, jakými slovy šikovně zdůvodnit, proč je především pro obecné blaho lepší, že se rozlehlé chráněné oblasti změní ve stavební plochu pro rekreační zařízení, aniž by se přitom zmínil, že se počáteční investice často padesátinásobně zhodnotí. Schladerer, Mervec a Lebeni byli zvyklí jednat bez skrupulí a nijak elegantně. Duke říkával, že nejvyšších výnosů by měl člověk dosáhnout vždy jako džentlmen, pokud chce zůstat uchráněn zbytečného prošetřování. Avšak těmto mužům scházel cit a instinkt. Používali sílu i tam, kde by to šlo jinak. Hlavně tišeji. Když Duke přes noc vystoupil ze společné firmy AdriaPro, vzdal se šestnácti milionů dolarů. Od té chvíle uzavírala velké obchody téměř výhradně jeho firma AdriaFuture se sídlem na York Street v Londýně. Jeho bývalí obchodní partneři pokaždé vyšli naprázdno a pochopitelně sršeli vztekem. Mateřská společnost firmy AdriaFuture byla zapsána pod jménem Dukefutures I Trader a. s. v daňově výhodném švýcarském kantonu Zug a řídila třináct dceřiných společností, z nichž většina patřila na světovém trhu se surovinami mezi obávané. „Zbav se toho, co způsobuje ztrátu — ponech si to, co přináší zisk,“ skvělo se pod názvem společnosti u vstupních dveří a firemní papír i vizitky zdobilo vyobrazení římské bohyně Ceres, držící roh hojnosti. Brutální Mervec byl na kauci propuštěn z rakouské vyšetřovací vazby a právními cestami bojoval proti svému vydání do Chorvatska, kde byl v jednom dřívějším procesu odsouzen k deseti letům vězení za zpronevěru státního majetku. On, který jiným dával pocítit, co je to mít strach, se nyní sám strachoval o svůj život a vyhrožoval i Dukovi, že začne mluvit. Ale kromě toho, že byl Duke dva roky formálně zapsaný jako jednatel jisté společnosti v likvidaci ve Vídni, kde prokazatelně právě v této době nebyl nikdy viděn, nemohl Mervec uvést žádné další spojitosti.
23
Ještě to však nevzdal. Stále měl kontakty na temné postavy ve své rodné zemi — alespoň tak dlouho, dokud svým přisluhovačům platil. Skutečnost, že nyní hodlal, společně se Schladererem a Lebenim, postupovat proti svému bývalému partnerovi primitivními prostředky, z něj však v Dukových očích činila ubohého poražence. Na dalmatském ostrově Hvar koupil Duke nedávno šest set hektarů půdy a — sotvaže byla provedena změna územního plánu — prodal ji dle dohody dále jednomu mezi národnímu hotelovému koncernu. Shrábl přitom sto dvacet šest milionů eur, z čehož ovšem patnáct procent musel odevzdat politikům a zprostředkovatelům. Dobré kontakty něco stály. Projekt severně od romantického města Trogiru na dalmatském pobřeží nebyl o nic méně výnosný. A na rozdíl od svých bývalých obchodních partnerů nebyl Duke při překlenovacím financování odkázán na jiné, neboť o to se postarala mateřská společnost ve Švýcarsku. Jeho společnost pro rozvoj země AdriaFuture mu přinášela pohádkové zisky, ale už nyní bylo jasné, že obchody takto nepůjdou věčně. Jakmile bude stvrzeno členství Chorvatska v EU, bude to znamenat hledání nových možností v zákonech. Ale proč by se vlastně Evropská unie měla obejít bez korupce? „Co navrhujete? Mám zrušit ten let do Londýna?“ Tón urostlého muže s šedým melírem a šedými hedvábnými rukavičkami byl jako vždy mírný, ale nebylo možné v něm přeslechnout posměch. „Kvůli svobodné Istrii a Dalmácii? Nevíte náhodou, koho pověřili, aby mě sprovodil ze světa?“ „Bezvýznamného člověka,“ řekla Vera a podala mu fotografii. „Preparátor zvířat z Terstu.“ „Pašuje pro ně, aby si přilepšil k platu, protože ten prosází. Má u nich těžkou sekeru,“ dodal Edvard. „A v čem je problém?“ optal se Duke jízlivě.
24
„Je nutná opatrnost. Oběma by se nám zdálo lepší, kdyby ses prozatím neukazoval na veřejnosti,“ pravila Vera a vrhla na něj prosebný pohled. „Tak dobře,“ Duke vstal, přistoupil k oknu a bloudil pohledem po otevřené kopcovité krajině, která se před ním rozprostírala. „Beztak se skoro nikde neukazuju. Naposledy se moje fotky objevily v novinách před osmi lety. Edvar de, jakmile vyřídíš svůj úkol, nastoupím samozřejmě zase na scénu, i když jsem to doteď neměl v plánu. Musejí vědět, kdo je pánem v domě, jinak to budou zkoušet pořád znovu. Klid silnějšího — když je položíme na lopatky, rozhádají se.“ „Víme, že v tuhle chvíli jede ten muž do Ancony, kde má z jednoho trajektu převzít kufr plný kaviáru určeného do restaurací v Cortině d’Ampezzo. Aby se Rusové o Vánocích cítili jako doma,“ řekla Vera. „Na zpáteční cestě to nedorozumění urovnám,“ oznámil suše Edvard. Duke byl spokojen. „Spoléhám na tebe. A v sobotu se ukážu na hraničním přechodu Škofije/Rabuiese na té oficiální slavnosti u příležitosti rozšíření schengenského prostoru. Lépe by to člověk nevymyslel — pouze zvaní hosté, hlavy států a jiní prominenti, všichni, jejichž jména něco znamenají. A spousta těch, kdo už dlouho čekají na příležitost, aby se mi konečně svěřili se svými obchodními nápady. K tomu tisk a televize z poloviny Evropy. To bude naše bývalé kolegy bolet.“ „Kdy potřebuješ auto?“ zeptal se Edvard. Pracoval pro Duka už osm let a jeho šéf si cenil Edvardova bystrého rozumu a přímosti. Edvard plnil jeho instrukce tak, jak by to dělal on sám — bez velkých okolků. „Letím odpoledne z Lublaně. Rezervuj mi prosím nejdřív letenku do Curychu a pak pozítří na zasedání do Londýna.
25
Ve čtvrtek odpoledne se vrátím. Nejlépe low cost ze Stanstedu do Terstu, to jsem v šestnáct hodin zase tady.“ Jeho asistent opustil místnost. Vera vstala, přistoupila k Dukovi a pohladila ho po vlasech. „Podíváš se v Londýně na tu novou manažerku fondů? Je prý hezká.“ „Ano, a dovede taky pořádně vycenit zuby, pěkná šelma, tahle Kristin Mullerová. Přešla k nám přímo z Baring ‑Assetu. Stojí nás hromadu peněz, přesně zná svou tržní hodnotu. Ale je dobrá, za tři roky dosáhla s fondem Hongkong China Dollar zisku dvě stě šedesát dva procent.“ „S Duke Credit Opportunities 1 & 2 jsme udělali pět set devadesát a tři sta padesát procent.“ „Nejlepší jsi ty, samozřejmě.“ Duke políbil Veře ruku. „Devět set sedmnáct milionů za dva a půl roku, jenom s credit default swapy. I když by dnes každý řekl, že se to dalo předvídat. Patnáct let se vědělo o realitní bublině v Americe a nejpozději v únoru, když kalifornští poskytovatelé subprime úvěrů vypustili zprávy o ztrátách, bylo jasné, že úvěrové pojištění vyletí nahoru. Na tyhle bankroty se dalo vsadit všecko. Muselo to tak dopadnout. Bushova vláda tiskla dolary jako zběsilá, aby se udržela u moci. Místo aby provozoval hospodářskou politiku, hnal ten blázen americkou měnu do propasti a tutlal recesi. Válka v Iráku jen stála peníze a přinesla spíš potíže než zisky, z cen ropy neumějí těžit, ten rozdivočelý Venezuelan jim plive na hlavu, Rusové si beztak dělají dobrý den ze všech a předluženost potlačuje spotřebitelské klima. Prásk! Kdo tady zaváhá, jeho chyba. Dolar dál padá, koupíme ještě dva nebo tři byty v New Yorku. Postarám se o to, až budu na příštím zasedání IAB.“ „To všechno mohli vědět i ti chlubilové z Bear Stearns.“ Vera si odhrnula pramen vlasů z čela a položila Dukovi ruku na rameno. „Ztratit několik miliard dolarů za pár
26
hodin, to nezvládne nikdo. Kdyby je nezachránil Bernanke a FED, zhroutily by se peněžní ústavy po celém světě. Too connected to fail, jak to kdosi pojmenoval.“ „To ještě přijde. Jsem si jistý, že to dobře věděli. Toho, kdo s sebou může strhnout do propasti spoustu jiných, je třeba zachránit. Přesto bychom se měli s Ceres 3 koncem března definitivně stáhnout z trhu.“ Duke poklepal prstem na jeden papír, který před ním ležel na stole a byl plný tabulek a grafů. „Certifikáty na mléko? V Chicagu jsme během dvou let dosáhli sotva dvojnásobku.“ Vera byla skeptická, ale Dukovy životní zkušenosti mu většinou daly za pravdu. „Mléčný průmysl platí zemědělcům pořád míň, z toho budou problémy. V Evropě i v USA je zemědělská lobby sice strašně pomalá, ale hrozně silná, jakmile se probudí. Bude si chtít z toho koláče taky něco ukrojit. Na tomto trhu budou zajímavé nárůsty až zase za pár let.“ „Naproti tomu Ceres 4 a Ceres 5 budou i v příštím roce ještě výrazně stoupat, oba měly skvělé výsledky. A to během pouhých osmnácti měsíců.“ „Obilí a sója, to jsou bezpečné banky.“ Duke se zvedl. „Půjdu se teď věnovat návštěvě, kterou sem přitáhl syn. Mimochodem, postarejte se, aby se o těch výhrůžkách nic nedověděl. Nechci, aby se rozrušoval,“ řekl Duke. „Už tak mě tou svou zarputilou mlčenlivostí zneklidňuje. Dokonce má vlastního providera a vlastní síť, ačkoli tento dům překypuje technickými vymoženostmi. Jako by něco skrýval. Ta nemoc z něj dělá čím dál tím většího podivína.“ „Co bys řekl tomu, kdybychom na Vánoce odjeli někam za sněhem?“ zeptala se Vera. „Na Nanos?“ zavtipkoval Duke a ukázal na horský hřbet tyčící se na opačné straně údolí. „Nerad bych nechával
27
svou matku a Sedema samotné. Ty klidně jeď, jestli máš chuť.“ Letmo Veru políbil a odešel.
× × × Sluha ji vezl dlouhou chodbou jedné z vedlejších budov. Byly tu dveře vedle dveří a stěny byly ověšeny moderními obrazy. Některé z nich připadaly Pině povědomé. V jakých časopisech je viděla? Nakonec ji sluha dotlačil do prostorné koupelny v pokoji pro hosty, jehož prosklenou stěnou byla vidět vinice. Ani se ještě pořádně nerozhlédla, když se ozvalo krátké a rozhodné zaklepání na dveře, a než stačila odpovědět, vešel dovnitř muž kolem čtyřicítky s lékařským kufříkem. Představil se jako doktor Černik z nemocnice ve městě Nova Gorica a domácí lékař této rodiny. Přitáhl židli, kterou jí podsunul pod lýtko, a opatrně odstranil zkrvavený obvaz. „Nevypadá to dobře,“ zavrtěl doktor hlavou. „To kousnutí je hluboké.“ Když Pině ránu čistil, statečně zaťala zuby. Doktor Černik na ni pohlédl se svraštělým čelem. „Jak jste na tom s očkováním? Tetanus?“ „Všechno v pořádku.“ Před dvěma lety, před svým přeložením do Terstu, absolvovala u lékaře prohlídku a veškerá preventivní očkování, jako by ji personalista na ministerstvu vnitra vysílal do třetího světa. „Ta noha se musí zrentgenovat a rána zašít,“ řekl Černik. „Jestli je poškozená okostice, dostanete antibiotika. A nezbytné je vyšetření na vzteklinu. Za pár dnů budeme mít výsledek. Nejlepší bude, když vás zavezu k nám do nemocnice.“ Tentokrát sebou Pina leknutím škubla. Do nemocnice v žádném případě nechtěla. A už vůbec ne v cizině.
28
Lékař jí nohu obvázal. „Nesmíte teď nějakou dobu nohu zatěžovat. Do Tří králů máte nucenou dovolenou.“ „Promiňte,“ ozvala se Pina váhavě. „Bydlím v Terstu. Nemohla bych do nemocnice tam? To by bylo jednodušší.“ „Po ošetření se necháte odvézt, mladá paní. U nás jste v dobrých rukou a já se mohu osobně postarat o to, abyste přišla na řadu hned a nečekala,“ řekl Černik. „Kromě toho musím v podobných případech vyrozumět policii.“ Pina za sebou zaslechla zakašlání. „To je tedy ten náš host, kterého zachránil můj hrdinný syn?“ Urostlý, elegantně oblečený muž s šedým melírem jí podal ruku, aniž si přitom svlékl hebkou, světle šedou hedvábnou rukavičku. „Měla jste ještě štěstí, jak jsem slyšel. Je to tak, Petře? Náš doktor bydlí v sousedství. Ale než vás zaveze do nemocnice, měla byste se posilnit. Pina se jmenujete, pověděl mi syn. Říkejte mi Duke.“ „Dobře,“ řekla Pina, která nemohla odtrhnout oči od jeho rukou. Že by měl nějakou nemoc? „Nechám vás převézt do salonu. Trochu času ještě přece máme, pane doktore.“ Pohled toho muže byl, zcela v rozporu s jeho měkkým hlasem, jako ledovcová voda. „Dám jen mladé paní ještě něco proti bolesti. A kdybys mezitím informoval policii v Sežaně, měla by naše pacientka záležitost s protokolem hned za sebou.“ „Policii?“ Tón Sedemova otce zněl posměšně. „Ano, musím hlásit, když někoho napadne bojový pes. Zvíře se musí najít a vyšetřit na vzteklinu. A je nutné zabránit opakování podobných případů.“ Doktor Černik podal Pině prášek a sklenici vody. „To zmírní bolest. Jste statečná, signorina. Musí to hrozně bolet, ale vy na sobě nedáváte skoro nic znát.“ Když projela širokými dveřmi dovnitř, uvítala ji tichá swingová hudba. Salon byl rozlehlý a moderně zařízený,
29
metr silné zdi z šedého lomového kamene úzkostlivě vy spárované, nikde ani zrnko prachu. Až sterilní, kdyby uprostřed místnosti neplápolal oheň v otevřeném krbu. Kolem něho byla rozestavena sedací souprava — moderní pohovky a křesla přinejmenším pro dvacet lidí. Duke odsunul jedno křeslo na stranu, aby mohla Pina na vozíku projet. Ještě nikdy neměla příležitost vidět tak přepychově zařízený dům. Takový luxus neviděla ani v časopisech. Neuvěřitelné, jaké bohatství se teď najde už i ve Slovinsku. Přímo to tu smrdělo penězi, kterých sice neměla málo ani její klientela z řad vysokých šarží jihoitalského organizovaného zločinu, ale té chyběl vkus. A platilo tam, že nahromaděné bohatství se nemá vystavovat na odiv. Sociální struktura, o niž se ti lidé opírali, když potřebovali vyřídit špinavé obchody, byla příliš citlivá. Ale tady? A Pina s čerstvě obvázanou nohou uprostřed toho všeho? Připadala si jako v nesprávném filmu. Na tohle nedělní ráno nikdy nezapomene. Duke udělil stručně a přátelsky pokyn jednomu sluhovi, který se krátce nato vrátil s podnosem plným chlebíčků a s lahví šampaňského se sklenicemi, nalil jim a beze slova zmizel. Bylo sotva jedenáct hodin a Pina byla zvyklá dát si nanejvýš večer po tréninku trochu piva nebo vína. Ale dnes bylo všechno jinak. Uslyšela zvuk elektrického vozíku, na němž vjel Sedem do salonu, a otočila se. Rychle se převlékl a odeslal jeden naléhavý e-mail, důležité potvrzení zakázky, a pak se vydal za touhle malou společností. Mladá žena se mu líbila, její otevřený způsob vyjadřování a dotazování ukazoval, že má charakter. A nedostatky na kráse vyrovnávala odvahou a sebevědomím. „Otec má dnes dobrou náladu,“ zažertoval Sedem, když spatřil šampaňské. „Jako vždy, když má hosty. Což je bohu žel málokdy.“
30
„Pacientka smí ale jen malou sklenku,“ pravil doktor Černik. „Kvůli lékům.“ Když dorazili policisté ze Sežany, pozdravili pána domu s nápadnou uctivostí. Duke je vyzval, aby se posadili a plni li svou povinnost; nabídnuté pití odmítli. Zapsali si Pininy osobní údaje a pousmáli se nad zjištěním, že je jejich kolegyní ze sousedního města. Jen Duke se na chvíli přestal tvářit přívětivě, když zaslechl, jaké je Pinino povolání. Stručně vylíčila, co se stalo, a co nejlépe popsala psa. Po čtvrthodině se policisté rozloučili a slíbili, že ji budou informovat, jakmile zjistí něco nového. Tento tón znala Pina z vlastní zkušenosti, pravděpodobně sami nevěří tomu, že na něco přijdou. Ale lékař dostál své povinnosti a byl z obliga. O chvíli později Pina laskavě poděkovala svým hostitelům a slíbila, že si co nejdříve přijede pro kolo. Při rozloučení Pině opět padl zrak na Dukovy šedé rukavičky. Podivný člověk, pomyslela si, asi má strach z nějaké nákazy. „Přijďte mě navštívit,“ pravil Sedem srdečně. „Kdykoli budete chtít. A kdybyste nemohla přijet sama, pošlu pro vás šoféra. Musíte se určitě seznámit i s mou babičkou. Dnes je s kamarádkami na medvědím mase.“ A když viděl Pinin nevěřící obličej, dodal: „Ale opravdu! Medvěda má ze všeho nejradši, za nic na světě si ho nenechá ujít.“ Potom už seděla v autě vedle doktora Černika. „Za půl hodiny budete v Nové Gorici v nemocnici,“ oznámil lékař klidným hlasem. „Jsou to milí lidé,“ řekla Pina. „Jak dlouho už je Sedem ochrnutý?“ „Osm let,“ odpověděl Černik a ztlumil rádio, odkud právě hlas německého papeže vyzýval k obnovení tradice křesťanských nedělí. „Stalo se mu to na jeho osmnácté narozeniny. Otec mu dal rychlé auto. Příliš rychlé auto.
31