I.
Soupis movitých věcí lze provést pouze v bytě povinného, jímž může být v neposlední řadě byt jiné osoby, ovšem za podmínky, že jej povinný fakticky užívá, a právě proto lze předpokládat, že v něm má umístěny své věci.
II.
Pokud soudní exekutor není s to doložit, že stěžovatelka nebo povinný odmítli splnit svou povinnost podle ustanovení § 325b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nebyla oprávněna do bytu násilně vstoupit. Toto ustanovení předpokládá zjednání si přístupu k bytu povinného nebo místnostem povinného v bytě třetí osoby teprve ve chvíli, nesplní-li povinný nebo třetí osoba svou povinnost zpřístupnit prostory (strpět provedení prohlídky).
III.
Povinností soudního exekutora je doložit oprávněnost svého postupu, zasahuje-li při výkonu veřejné moci do práv třetích osob, zejména pak jedná-li se o nedotknutelnost obydlí.
IV.
Pokud soudní exekutor neprokázal, že si jeho zaměstnanec zjednal do bytu stěžovatelky přístup po právu, pak je kárně odpovědná za porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 36 odst. 3 a § 58 odst. 1 exekučního řádu a § 325b občanského soudního řádu.
V.
Ministerstvo spravedlnosti může (musí) svým dohledovým konáním významně přispívat k zamezení výkonu mobiliárních exekucí s neetickým cílem domoci se plnění po osobách odlišných od dlužníků.
Stěžovatelka se na ochránce obrátila s podnětem napadajícím nedostatečný postup Ministerstva spravedlnosti ČR jako dohledového orgánu nad exekuční činností. V dané věci se ochránce zabýval tím, zda zaměstnanci soudního exekutora měli dostatečné množství podkladů pro závěr, že se povinný (syn stěžovatelky) zdržuje v bytě v nájmu stěžovatelky (z titulu členství v bytovém družstvu), a zda tedy existoval důvodný předpoklad, že zde bude mít uloženy své věci. Současně se zabýval otázkou, zda v daném případě skutečně nastala situace pro zjednání si přístupu k bytu stěžovatelky. Poukázal přitom na vybranou kárnou judikaturu, že které plyne, že postup soudních exekutorů (jejich zaměstnanců) má své hranice s důrazem na nutnost respektování práv třetích osob. Dle ochránce může MSp svým dohledovým konáním významně přispívat k zamezení výkonu mobiliárních exekucí s neetickým cílem domoci se plnění po osobách odlišných od dlužníků. Případ stěžovatelky mohl a měl vyústit k podání kárného návrhu ministra spravedlnosti proti soudní exekutorce. Kárný návrh ministr proti soudní exekutorce podal (byť vycházel z jiných případů, ale skutkově podobných).
Veřejný ochránce práv JUDr. Pavel Varvařovský V Brně dne 5. října 2012 Sp. zn.: 5683/2011/VOP/PJ K čj.: 637/2011-OSD-ENA Vážená paní ředitelko, dovolte mi, abych Vás vyrozuměl o svých závěrech ve věci podnětu paní J.K. (dále také „stěžovatelka“) směřujícího vůči postupu Ministerstva spravedlnosti (dále také „MSp“) jako dohledového orgánu nad exekuční činností.
Úvodem bych rád poděkoval za vyjádření, které k dané věci poskytl vedoucí oddělení právnických profesí odboru státního dohledu Ministerstva spravedlnosti Mgr. Václav Kuchař, a dále za možnost osobního projednání věci s pověřenými právničkami Kanceláře veřejného ochránce práv Mgr. Barborou Kubíkovou a Mgr. Petrou Janouškovou dne 6. června 2012 v sídle MSp. Přestože vše podstatné bylo již projednáno na osobním jednání a následně bylo ještě vzájemně diskutováno prostřednictvím připomínek k obsahu záznamu z jednání, rád bych písemnou formou zdůraznil několik závěrů, které považuji pro posuzování typově podobných věcí za zásadní. V dané věci lze za stěžejní považovat posouzení, zda zaměstnanci soudní exekutorky měli dostatečné množství podkladů pro závěr, že se povinný (syn stěžovatelky) zdržuje v bytě v nájmu stěžovatelky (z titulu členství v bytovém družstvu), a zda tedy existoval důvodný předpoklad, že zde bude mít uloženy své věci. Současně považuji za důležité zabývat se otázkou, zda v daném případě skutečně nastala situace pro zjednání si přístupu k bytu stěžovatelky. Dle mého názoru lze soupis provést pouze v bytě povinného, jímž může být v neposlední řadě byt jiné osoby, ovšem za podmínky, že jej povinný fakticky užívá, a právě proto lze předpokládat, že v něm má umístěny své věci. Pokud však osoby užívající byt (případně ostatní osoby v domě) namítnou, že v něm povinný nebydlí, nelze přistoupit k soupisu v takovém bytě, pokud soudní exekutor (vykonavatel) neprokáže, že jde o byt povinného, tedy o byt, v němž se povinný zdržuje (nejlépe prostřednictvím věcí nacházejících se v bytě). Korespondenční adresa (stejně jako adresa trvalého pobytu) je jistě indicií, nikoliv však nezvratným důkazem o užívání bytu povinným, proto nemůže postačovat jako zásadní (jediný) podklad pro soupis. Obecně platí, že soudní exekutor je povinen prohlídkou bytu (věcí v něm umístěných) zjistit (prokázat), zda jde o byt povinného (tj. že se v něm nacházejí věci evidentně patřící povinnému), či nikoliv. Pokud tyto kroky přes výhradu, že povinný byt neužívá, nepodnikl, nebyl oprávněn provést soupis. Domnívám se proto, že se MSp mělo soustředit na to, zda soudní exekutorka prokázala, že soupis provedla v bytě povinného, tedy v bytě, který povinný užívá, a proto v něm má umístěny své věci. Považuji pak obecně za alarmující, že se třetí osoby, do jejichž práv soudní exekutor zasahuje při výkonu veřejné moci (zde zásah do nedotknutelnosti obydlí), dostávají do situace, kdy je hodnocena „věrohodnost“ jejich tvrzení o neužívání bytu povinným, namísto toho, aby soudní exekutor doložil oprávněnost svého postupu. S ohledem na obsah protokolu o soupisu ze dne 20. 10. 2011 mám nadto pochybnosti o správnosti postupu soudní exekutorky také v rozsahu zjednání si přístupu do bytu zámečníkem - odvrtáním zámku. Tento postup totiž připadá v úvahu pouze při nesoučinnosti povinného (jde-li o „jeho“ byt) nebo třetí osoby, má-li povinný v „jejím“ bytě „své“ místnosti. Není zřejmé, zda a jak vykonavatel vyzval stěžovatelku ke zpřístupnění bytu. Povinného, o němž soudní exekutorka tvrdí, že byt užívá, před vstupem do bytu vykonavatel nekontaktoval - naopak z protokolu plyne, že povinnému vykonavatel zavolal až po násilném vstupu do bytu (10:13 h „tel. vyzván povinný, aby se tento dostavil“). Pokud soudní exekutorka není s to doložit, že stěžovatelka nebo povinný odmítli splnit svou povinnost podle ustanovení § 325b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nebyla oprávněna do bytu násilně vstoupit.
2
V této souvislosti si dovoluji zdůraznit, že jakékoli úvahy o možném zmaření výkonu exekuce nejsou namístě. Trvám na tom, že je třeba držet se striktně ustanovení § 325b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, které předpokládá zjednání si přístupu k bytu povinného nebo místnostem povinného v bytě třetí osoby teprve ve chvíli, nesplní-li povinný nebo třetí osoba svou povinnost zpřístupnit prostory (strpět provedení prohlídky). S ohledem na výše uvedené si dovoluji připomenout zejména dvě kárná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci. Zatímco ve věci sp. zn. 14Kse 6/2011 kárný soud nedospěl k závěru o objektivní odpovědnosti zaměstnanců exekutora (nebylo prokázáno, že skutky spáchala kárně obviněná), v případě sp. zn. 13Kseo 1/2011 již ano. Pevně věřím, že princip objektivní odpovědnosti bude v rozhodovací praxi kárného soudu nadále zachován, a MSp se tím otevře širší prostor pro hledání vhodných případů k předložení kárnému soudu. Jde-li pak o posuzování skutku z hlediska kárné odpovědnosti, z obou uvedených rozhodnutí kárného soudu nepochybně plyne, že postup soudních exekutorů (jejich zaměstnanců) má své hranice s důrazem na nutnost respektování práv třetích osob (viz zejména str. 101 a 112 rozhodnutí NSS sp. zn. 14Kse 6/2011, bod 29, 303, 31, 324 rozhodnutí NSS sp. zn. 13Kseo 1/2011). Při posuzování jednání z pohledu trestněprávní odpovědnosti lze vyzdvihnout zejména zdůraznění nezákonného povýšení fiskálních zájmů nad zájmy na ochranu obydlí (viz str. 3, odstavec začínající slovy: „Obviněný jako vykonavatel exekutorského úřadu…“ rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6Tdo 818/2010). „Nejvyšší soud v předmětné věci dospěl ke shodnému závěru, který učinil soud prvního stupně i soud odvolací, neboť za situace, kdy vykonavateli exekutorského úřadu jsou svěřena oprávnění mající dopad na dlužníky, je třeba ve vztahu k těmto osobám respektovat jejich práva, ale tyto osoby musí respektovat také základní práva osob, vůči kterým vystupují - dlužníkům.“ Domnívám se, že citovaný text
1
„Lze sice připustit, že hlášené místo trvalého pobytu povinného spolu s případnými výpověďmi svědků jistě představují výchozí informace opodstatňující prohlídku takového bytu. Před přistoupením k vlastnímu soupisu v bytě třetí osoby je však zapotřebí ověřit, že se povinný v bytě skutečně zdržuje, užívá ho, a proto v něm má umístěny své věci. Pokud se prostřednictvím věcí, listin umístěných v bytě nepodaří prokázat a s jistotou usoudit, že povinný byt skutečně užívá, nejde o byt povinného a nelze sepsat žádné věci, ledaže by snad došlo k dobrovolnému vydání věcí povinného tím, o jehož byt jde.“ 2 „Jestliže se totiž zaměstnanci exekutorky nacházeli v bytě, jenž povinnému nepatřil, a nebylo prokázáno ani to, že se v bytě zdržoval, a nešlo ani o jiný objekt, v němž by měl své věci, neexistovala žádná povinnost na straně rodičů povinného, která by se vázala na exekuci prodejem movitých věcí povinného. Zaměstnanci soudní exekutorky byli za stávající situace povinni opustit byt a žádné další úkony v něm nečinit.“ „Kárný senát dospěl k závěru, že při výkonu mobiliární exekuce byla porušena povinnost uvedené v ustanovení § 36 odst. 3 exekučního řádu, podle něhož nelze vést exekuci proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, povinnost uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 exekučního řádu, podle něhož lze exekuci provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně, a v neposlední řadě povinnost uvedená v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ 3 „Současně je však třeba mít neustále na zřeteli, že Listina základních práv a svobod zaručuje nedotknutelnost obydlí a toto právo (resp. svobodu) zařazuje hned na úvod mezi základní lidská práva a svobody. Bez souhlasu toho, kdo v obydlí bydlí, je možno do něj vstoupit jen v rámci domovní prohlídky v trestním řízení anebo na základě zákona, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.“ 4 „…, že exekutor musí v případě postupu podle ustanovení § 325a a násl. o. s. ř. respektovat restriktivní výklad možných zásahů do nedotknutelnosti obydlí. Tento restriktivní přístup by se měl projevit zejména tím, že před provedením prohlídky by měl mít exekutor postaveno na jisto, že se jedná skutečně o obydlí, případně místo podnikání povinného, resp. že lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat, že se právě tam nalézá majetek povinného. Pokud tak on ani jeho zaměstnanci neučiní, nese za jejich jednání objektivní odpovědnost, jakkoliv se soupisu movitých věcí sám přímo neúčastní.“
3
ještě s větší mírou vážnosti pak dopadá na situace, kdy exekutoři konají vůči třetím osobám, které dlužníky (účastníky exekučního řízení) vůbec nejsou. Přestože v záznamu z jednání ze dne 6. června 2012 bylo doplněno, že se MSp soustředilo na prokázání tvrzení soudní exekutorky, že soupis její zaměstnanci provedli v bytě povinného, vlastní zdůvodnění nepovažuji za přesvědčivé. Dle mého názoru uvedení reálné adresy pro doručování písemností, které si povinný chce vyzvedávat, ještě neznamená, že se v místě (jím určeném pro poštovní styk) fakticky zdržuje. Písemné vyjádření soudní exekutorky vyžádané MSp v daném případě pak považuji za nedostatečné pro závěr, že postup jejího zaměstnance byl v souladu se zákonem. I pokud by se MSp nepodařilo vlastní dohledovou činností zajistit lepší důkazní situaci, dokázal bych si představit, že by MSp jako dohledový orgán koncipovalo na podkladě samotného vyjádření soudní exekutorky k jejím rukám alespoň takové vyrozumění, ve kterém by poukázalo na problematické momenty případu (byt rodiče nikoli povinného, přístup do bytu, upozornění na kárnou judikaturu atd.). V lepším případě bych pak očekával sepsání kárného návrhu s tím, že, dle mého názoru, důkazní nouze v dané věci stála proti soudní exekutorce (jejím zaměstnancům). V dané věci považuji za excesivní zejména jednání vykonavatele při zjednání si přístupu do bytu stěžovatelky. Zde se navíc nedá ani hovořit o důkazní nouzi, když porušení ustanovení § 325b občanského soudního řádu je zjevné z popisu časových událostí v protokolu o soupisu ze dne 20. 10. 2011. Pokud soudní exekutorka neprokázala (a mám za to, že ve věci stěžovatelky by nebyla schopna vyvrátit obsah protokolu), že si její zaměstnanec zjednal do bytu stěžovatelky přístup po právu, pak je kárně odpovědná za porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 36 odst. 3 a § 58 odst. 1 exekučního řádu a § 325b o. s. ř. Postup soudních exekutorů vůči třetím osobám, jež nejsou účastníky exekučního řízení, mi není lhostejný. Případ stěžovatelky, byť pohledem MSp nebyl vhodný pro kárnou iniciativu ministra spravedlnosti, dle mého názoru, ukazuje, kam až sahá „odvaha“ zaměstnanců soudních exekutorů. Není-li takovému jednání učiněna přítrž důsledně v každém individuálním případě, pak existuje bohužel reálné riziko, že postup soudních exekutorů sledující dosažení snadného cíle - plnění rodičů za povinného - se stane obvyklou metodou práce, navíc „tolerovanou“ dohledovým orgánem. Sama dobře víte (na rozdíl ode mě MSp disponuje kvantitativně větším vzorkem), že případů, které na takovou praxi soudních exekutorů (jejich zaměstnanců) poukazují, neubývá, ale nadále přibývá. Předpokládám, že se shodujeme v tom, že principiálně jde o závažný problém a Ministerstvo spravedlnosti může svým dohledovým konáním přispívat k zamezení výkonu mobiliárních exekucí s neetickým cílem domoci se plnění po osobách odlišných od dlužníků. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, máte možnost se ve 30denní lhůtě k mým závěrům vyjádřit. Pokud tak neučiníte, budu předpokládat, že nemáte žádné námitky a šetření již jen formálně uzavřu dle odst. 2 téhož ustanovení záznamem ve spisu bez dalšího vyrozumění. Závěrem bych chtěl poděkovat za doručený kárný návrh podaný tehdejším ministrem spravedlnosti dne 15. 6. 2012 proti soudní exekutorce Mgr. Martině Tetzeliové, byť zpracovaný na podkladě jiných případů. 4
Přeji Vám a Vašim spolupracovníkům hodně síly, odhodlání a statečnosti v provádění dohledu nad exekuční činností. Děkuji za spolupráci a těším se na další. S pozdravem
JUDr. Pavel V a r v a ř o v s k ý v. r. (dopis je opatřen elektronickým podpisem)
Vážená paní Mgr. Ing. Jaroslava Tomešová ředitelka odboru státního dohledu Ministerstvo spravedlnosti Vyšehradská 424/16 128 10 Praha 2
Údolní 39 602 00 Brno tel: (+420) 542 542 888, fax: (+420) 542 542 112
5
