veřejnoprávní ochrany hospodářské soutěže

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně    Obor Právo a právní věda    Katedra obchodního práva                         

DIPLOMOVÁ PRÁCE       

Téma: Aktuální rozhodovací praxe v oblasti 

veřejnoprávní ochrany hospodářské soutěže   

Jméno autora: Tomáš Rykl  Rok vypracování: 2010         

                                                      Čestné prohlášení    Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Aktuální rozhodovací praxe v oblasti  veřejnoprávní  ochrany  hospodářské  soutěže  zpracoval  sám  a  uvedl  jsem  všechny  použité prameny. 

2 

OBSAH:  1. REGULACE HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE ........................................................................................ 7  1.1. PRÁVNÍ ÚPRAVA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE V ČR ......................................................................................... 7  1.2. SYSTÉM ORGÁNŮ REGULACE HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE V ČR ....................................................................... 12  1.3. PRÁVNÍ ÚPRAVA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE V EU ...................................................................................... 13  1.4. SYSTÉM ORGÁNŮ REGULACE HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE V EU ...................................................................... 13  2.  PARALELNÍ  ŘÍZENÍ  A  VZTAH  APLIKACE  VNITROSTÁTNÍCH  A  KOMUNITÁRNÍCH  NOREM  V SOUTĚŽNÍM PRÁVU ............................................................................................................... 14  2.1. PRINCIP NE BIS IN IDEM ..................................................................................................................... 14  2.2. PARALELNÍ TRESTÁNÍ VNĚ EU .............................................................................................................. 15  2.3. PARALELNÍ TRESTÁNÍ UVNITŘ EU ......................................................................................................... 15  2.3.1. VZTAH EVROPSKÉ KOMISE A NÁRODNÍCH SOUTĚŽNÍCH ORGÁNŮ ............................................................. 15  2.3.2. PARALELNÍ TRESTÁNÍ VE VÍCE ČLENSKÝCH STÁTECH ................................................................................ 17  2.3.3. ČASOVÁ PŮSOBNOST SOUTĚŽNÍCH ORGÁNŮ ....................................................................................... 18  2.3.4. PARALELNÍ APLIKACE VNITROSTÁTNÍHO A KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA ........................................................... 20  2.3.5. PARALELNÍ TRESTÁNÍ V RÁMCI ČLENSKÉHO STÁTU ‐ REGULACE SOUTĚŽNÍ A SEKTOROVÁ ................................ 22  2.3.6.  PARALELNÍ  APLIKACE  NOREM  SPADAJÍCÍCH  POD  REŽIM  ZNEUŽITÍ  DOMINANTNÍHO  POSTAVENÍ  I  ZAKÁZANÝCH  DOHOD NA TOTÉŽ JEDNÁNÍ ....................................................................................................................... 25 

3. RELEVANTNÍ TRH .................................................................................................................. 26  3.1. DEFINICE A URČENÍ RELEVANTNÍHO TRHU .............................................................................................. 26  3.2. VÝVOJ JUDIKATURY PŘI VYMEZOVÁNÍ RELEVANTNÍHO TRHU ....................................................................... 27  3.3. SÍŤOVÁ ODVĚTVÍ A PŘIROZENÉ MONOPOLY ............................................................................................ 30  3.4. RELEVANTNÍ TRH U PŘEPRAVY ............................................................................................................. 31  4. VYBRANÉ PŘÍPADY KARTELOVÝCH DOHOD ............................................................................ 35  4.1. FORMY KARTELOVÝCH DOHOD ............................................................................................................ 35  4.2. PRÁVNÍ ÚPRAVA ............................................................................................................................... 36  4.3. HORIZONTÁLNÍ DOHODY .................................................................................................................... 38  4.3.1. CENOVÉ KARTELY .......................................................................................................................... 39  4.3.2. RESTRIKČNÍ KARTELY ...................................................................................................................... 40  4.3.3. SEGMENTAČNÍ KARTELY .................................................................................................................. 40  4.3.4. TENDROVÉ KARTELY ....................................................................................................................... 41  4.3.5. KARTELY KOLEKTIVNÍHO BOJKOTU ..................................................................................................... 42  4.3.6. DOHODY O VÝMĚNĚ INFORMACÍ ...................................................................................................... 43  4.4. VERTIKÁLNÍ DOHODY ........................................................................................................................ 43  4.4.1. DOHODY O URČENÍ (PŘE)PRODEJNÍ CENY ........................................................................................... 44  4.4.2. DOHODY O OMEZENÍ OKRUHU SUBJEKTŮ PRO DALŠÍ PRODEJ .................................................................. 49  4.4.3. DOHODY O ZASTOUPENÍ A O RŮZNÝCH FORMÁCH DISTRIBUCE ................................................................ 50 

3 

4.4.4. VÁZANÉ OBCHODY (JUNKTIMY) ........................................................................................................ 50  4.4.5. FRANŠÍZOVÉ DOHODY .................................................................................................................... 51  5. ZÁVĚR ....................................................................................................................................52  6. RESUMÉ ............................................................................................................................... 55  7. POUŽITÉ PRAMENY ............................................................................................................... 58  7.1. KNIŽNÍ PUBLIKACE ............................................................................................................................ 58  7.2. ČLÁNKY .......................................................................................................................................... 59  7.4. JINÉ PRAMENY ................................................................................................................................. 59 

   

4 

ÚVOD  Soutěžní právo je asi nejživější oblastí práva možná i proto, že je kodifikováno  obecněji než ostatní právní odvětví a je počítáno s tím, že užší konkrétnější právní  otázky budou řešeny judikaturou. Je to jedna z mála oblastí, ve které je tak důležitá  judikatura  ve  vztahu  k posuzování  dalších  následných  případů.  Precedenty,  tak  neobvyklé  pro  kontinentální  právní  systém,  jsou  cenným  právním  zdrojem  pro  posuzování dalších případů ochrany hospodářské soutěže.  Proto se v této diplomové práci budu zabývat nejen aktuální právní úpravou  z oblasti  soutěžního  práva,  ale  především  judikaturou  z oblasti  veřejnoprávní  ochrany  hospodářské  soutěže.  Ta  se  musela  vypořádat  s  postupnou  integrací  dalších  evropských  států  do  Evropské  Unie  a  se  změnami  s  tím  spojené,  jakož  i  decentralizací  některých  pravomocí  Evropské  Komise  na  národní  soutěžní  úřady  (dále též „NSÚ“).  S decentralizací  kompetencí  Evropské  Komise  v oblasti  soutěžního  práva  na  národní  soutěžní  úřady  je  spojen  vznik  nových  problémů,  které  musely  soutěžní  orgány  řešit.  Národní  soutěžní  orgány  získaly  pravomoci  a  nástroje  k ochraně  hospodářské  soutěže  a  musely  se  naučit  s nimi  nakládat.  Proto  bude  podstatné  zjistit,  jak  se  s tím  soutěžní  orgány  vypořádaly  a  v jaké  míře  judikatura  soudů  potvrzuje či ruší rozhodnutí soutěžních úřadů.  Významnou  problematikou  zůstává  paralelní  řízení  či  aplikace  více  právních  norem na totéž deliktní jednání, jelikož soutěžní právo je regulováno paralelně jak  na úrovni národní, tak i komunitární. Tato dvojkolejnost se týká nejen dvojí právní  úpravy,  ale  také  dvou  linií  organizace  soutěžních  orgánů.  Je  třeba  mít  na  paměti  princip zákazu dvojího trestání za totéž jednání. Je tedy důležité vysvětlit pravidla  určující, který soutěžní orgán je kompetentní vést řízení a které právo se má použít.  Jisté posuny lze spatřovat u definování relevantního trhu a problematice při  jeho vymezování.  V této souvislosti se budu zabývat vývojem nahlížení orgánů na  určité  aspekty  v  hospodářské  soutěži  v  důsledku  změny  legislativy  a  technologického pokroku.  Podstatnou částí této diplomové práce bude zmapování aktuální judikatury u  kartelových dohod a porovnání judikatury české s komunitární. Jednotlivé případy  budou analyzovány a vyvozeny z nich závěry, které jsou podstatné pro rozhodování  v dalších případech.  5 

Cílem  této  práce  je  tedy  popsat  aktuální  právní  úpravu  soutěžního  práva,  zmapovat judikaturu veřejné ochrany hospodářské soutěže, vysvětlit pravidla pro  paralelní  trestání  za  stejný  protisoutěžní  delikt,  objasnit  problematiku  určování  relevantního trhu, zjistit, jakým způsobem se soutěžní úřady vypořádaly s úkoly  na  ně  převedenými  a  nastínit  trendy  při  rozhodování  soutěžních  orgánů  v  budoucnu.  Poslední  výzvou  bylo  zapracovat  změny  spojené  s platností  Lisabonské smlouvy, a tedy celou práci aktualizovat.           

6 

1. Regulace hospodářské soutěže  1.1. Právní úprava hospodářské soutěže v ČR  Základním  pramenem  pro  hospodářskou  soutěž  je  zákon  143  /  2001  Sb.,  o  ochraně  hospodářské  soutěže  v platném  znění  (dále  též  „ZOHS“),  který  již  od  počátku  byl  vytvářen  po  vzoru  komunitárního  soutěžního  práva,  které  se  k  1.  5.  2004  po  vstupu  České  republiky  do  Evropské  Unie  (dále  též  „EU“)  stalo  přímo  použitelným  i  na  jejím  území  vedle  práva  českého.  Takovou  komunitární  právní  úpravou jsou zpravidla nařízení Evropské Komise1.   Dalším  důležitým  pramenem  je  judikatura  Krajského  soudu  v Brně  a  Nejvyššího  správního  soudu.  Dále  je  vhodné  zmínit  různá  oznámení  vydaná  Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ‐ tzv. soft law, která nejsou sice právně  závazná, nicméně můžeme v nich najít předpoklady postupu v řízení. Řadíme mezi  ně například leniency program či Oznámení de minimis.  Ne  vždy  byla  působnost  soutěžního  práva  tak  komplexně  definována  jako  nyní. Komunitární judikatura tyto otázky vyřešila před mnoha lety, ale tím, že Česká  republika  nepatřila  v té  době  do  EU,  musela  si  sama  projít  vývojem  judikatury,  která byla v minulosti již vyřešena na komunitární úrovni. Poznatky z judikatury pak  byly  kodifikovány  novelami  české  právní  úpravy.  Proto  se  dále  věnuji  změnám  v působnosti českého soutěžního práva.  a) Působnost osobní  První  nedostatky  v české  právní  úpravě  se  v  osobní  působnosti  předchozího  zákona  na  ochranu  hospodářské  soutěže  ‐  zákona  č.  63  /  1991  Sb.  ve  znění  pozdějších předpisů (dále též „předchozí ZOHS“) projevily začátkem 90. let v řízení  s  Komorou  veterinárních  lékařů  (dále  jen  „KVL“).  KVL  vydala  ceník  s předem  stanovenými minimálními cenami, které veterinární lékaři mohli účtovat za určité  výkony.  Přestože  i  Vrchní  soud  v  Praze  souhlasil  s  tím,  že  se  jednalo  o  kartelovou  dohodu, musel však svým rozhodnutím2 zrušit rozhodnutí tehdejšího Ministerstva  pro  hospodářskou  soutěž.  Předchozí  ZOHS  totiž  v  prvních  letech  účinnosti                                                          1

 Více k nařízení Evropské Komise v kapitole 1.3. 

2

 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6A 59/1993 ze dne 24. června 1994. 

7 

vymezoval  jako  subjekty  pouze  podnikatele  a  KVL  byla  stavovskou  samosprávnou  organizací  sdružující  veterinární  lékaře,  nebyla  tedy  podnikatelem,  proto  se  na  ni  tehdejší  právní  úprava  nevztahovala.  Po  novelizaci  zákona  byly  do  působnosti  zákona zahrnuty všechny osoby účastnící se hospodářské soutěže. V případě České  lékárnické  komory3  a  její  zakázané  dohody  ve  formě  rozhodnutí  sdružení  podnikatelů uvedl Vrchní soud v Praze, že „zákon se vztahuje i na subjekty, u nichž  nelze předpokládat motiv zisku a které sice nejsou podnikateli, ale mohou výrazně  ovlivnit  činnost  podnikatelských  subjektů  přijímáním  usnesení závazných  pro  své  členy.“  Osobní  působnost,  neboli  to,  na  koho  se  soutěžní  právo  vztahuje,  je  nyní  komplexně vymezena v § 1 ZOHS, a to jak negativně, tak pozitivně.  Soutěžní právo  se vztahuje na tzv. soutěžitele, za které jsou považovány fyzické a právnické osoby i  jejich sdružení, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností  ovlivňovat.  Soutěžitelé  mohou,  ale  nemusí,  být  podnikatelé  a  mohou  to  být  i  sdružení bez právní subjektivity. Typickým příkladem takových uskupení jsou různé  stavovské komory, profesní a oborová sdružení apod4.  Dle ustanovení § 1 odst. 3 ZOHS se tento zákon nevztahuje v plném rozsahu  na soutěžitele, kteří vykonávají služby obecného hospodářského zájmu, pokud by  jim tyto předpisy znemožňovaly výkon těchto činností. Obdobně je toto upraveno v  čl.  102 Smlouvy  o fungování  Evropské  Unie,  v němž  je  deklarováno,  že podniky  pověřené  poskytováním  služeb  obecného  hospodářského  zájmu  podléhají  pravidlům  hospodářské  soutěže.  Například  ve  věci  Dopravní  Podnik  Ústeckého  Kraje  (dále  jen  jako  DPÚK)5  na  toto  ustanovení  poukazoval  DPÚK,  když  argumentoval,  že vzhledem  k poskytování  dopravních  služeb  v závazku  veřejné  služby  nezastává  postavení  soutěžitele,  a tím  nelze  použít  koncept  tržní  síly  a dominantního postavení ve smyslu § 10 zákona. Dle Úřadu ale „v daném případě  uplatňování  soutěžních  pravidel  nebylo  způsobilé  znemožnit  poskytování  služeb  DPÚK ve veřejné linkové autobusové dopravě v Ústeckém kraji“ a dále pokračoval  v řízení  s DPÚK.  To  potvrdil  i  Krajský  soud  v Brně  ve věci  Telefonica  O2  Czech                                                          3

 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7A 134/95‐30 ze dne 25. října 1996. 

4

 Petr M. Vavříček V. Článek Právní úprava ochrany hospodářské soutěže, Jurisprudence 2/2006. 

5

 Rozhodnutí Úřadu S227/2006 ze dne 6. listopadu 2006. 

8 

Republic,6  ve  které  konstatoval,  že  „vynětí  z aplikace  soutěžních  předpisů  na základě  čl.  86 odst. 2 Smlouvy  ES7  je  možné  výlučně  v případě,  pokud  by  soutěžitel  poskytoval  službu  obecného  hospodářského  významu,  a pokud  by  mu  zároveň aplikace soutěžního práva takovou službu poskytovat znemožňovala“.  Z aktuálních problémů týkajících se působnosti  ZOHS, bych zmínil tzv. intra‐ enterprise doktrínu. Tedy princip, kdy subjekty patřící do stejného koncernu (dále  též  jako  holding),  které  jsou  vůči  sobě  ve  vztahu  kontrolujícího  a  kontrolovaného  (tzv. mateřské a dceřiné společnosti) nebo jsou kontrolované stejnou osobou (tzv.  sesterské  společnosti)  se  vůči  sobě  nemohou  dopustit  jednání,  které  by  představovalo porušení pravidel hospodářské soutěže. Pro posouzení, zda se jedná  o  nezávislý  subjekt  soutěžního  práva,  není  rozhodující  právní  samostatnost  určité  hospodářské  jednotky,  ale  samostatnost  ekonomická.  Tuto  doktrínu  ctí  ve  svém  rozhodování všechny rozhodovací orgány, avšak pohled se liší na to, kdy se ještě o  intra‐enterprise  doktrínu  jedná  a  kdy  už  jsou  soutěžitelé  samostatnými  hospodářskými jednotkami.  K vymezení,  kdy  se  jedná  o  kontrolu  soutěžitele  ovládaného  v rámci  jedné  hospodářské  jednotky  mateřskou  společností,  došlo  v případu  Česká  rafinérská8.  Dle názoru Úřadu se společnost Česká rafinérská dopustila zneužití dominantního  postavení tím, že při vyjednávání o podmínkách dodávek petrochemických surovin  přerušila tyto dodávky společnosti Chemopetrol bez objektivně ospravedlnitelného  důvodu.  V  žalobě  proti  druhostupňovému  rozhodnutí  Úřadu  společnost  Česká  Rafinérská  poukázala  na  to,  že  jsou  se  společností  Chemopetrol  v  „sesterském  postavení“,  a  proto  se  o  zneužití  dominantního  postavení  jednat  nemůže.  Krajský  soud v Brně9 se proto zabýval majetkovými poměry obou společností. Společnost  UNIPETROL měla ve společnosti Chemopetrol 100 % podíl a ve společnosti Česká  Rafinérská 51 % (tedy nadpoloviční) podíl. Krajský soud v Brně tedy dovodil, že obě  společnosti  jsou  kontrolovány  společností  UNIPETROL,  proto  mezi  oběma  společnostmi  nemůže  vznikat  soutěžní  vztah.  Na  základě  kasační  stížnosti  Úřadu                                                          6

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 5/2006‐402 ze dne 26. září 2006. 

7

 S platností Lisabonské smlouvy byl tento článek změněn na čl. 106 Smlouvy o fungování EU. 

8

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R 73/2002 ze dne 16. května 2003. 

9

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 215/2003‐88 ze dne 18. ledna 2005. 

9 

rozhodoval věc Nejvyšší správní soud. Ten ve svém rozhodnutí10 spatřoval kritérium  podílu ve společnosti jako nedostatečné a uvedl: „Kritériem nemůže být pouze to,  zda jedna společnost má většinový podíl v jiné společnosti. Důležité je, zda obecně  a  v  konkrétním  posuzovaném  případě  zvlášť  mateřská  společnost  dává  dceřiné  společnosti  pokyny  a  je  reálně  schopna  jejich  realizaci  vynutit.  V  žádném  případě  nepostačuje,  jak  se  domnívá  krajský  soud,  možnost  mateřské  společnosti  určité  jednání dcery blokovat.“  Za  kritérium,  dle  kterého  se  tedy  hodnotí  příslušnost  k jedné  hospodářské  jednotce,  je  považována  skutečná  možnost  mateřské  společnosti  udílet  dceřiné  společnosti  pokyny  a  reálně  tyto  pokyny  realizovat.  Proto  bylo‐li  pro  některá  rozhodnutí  společnosti  Česká  rafinérská  potřeba  rozhodovat  v představenstvu  společnosti kvalifikovanou většinou, kterou společnost UNIPETROL neměla, nebyla  tudíž  schopna  realizovat  své  pokyny  dané  této  společnosti.  Nejedná  se  tedy  o  jednu hospodářskou jednotku, ale o dva samostatné soutěžitele.  Nejvyšší  správní  soud  se  v  rozhodnutí  Plemenáři11  ztotožnil  s rozhodnutím  Úřadu,  když  potvrdil  jeho  druhostupňové  rozhodnutí12  o  zakázané  dohodě  o  cenách  inseminačních  dávek  plemenných  býků.  Z  rozhodnutí  Úřadu  vyplývá,  že  pokud  dva  soutěžitelé  jsou  sice  kontrolováni  stejnými  osobami  a  jsou  v  tzv.  "sesterském  postavení",  ale  zakázaná  dohoda  je  plněna  mezi  těmito  soutěžiteli  a  navíc  mezi  dalšími  účastníky  dohody  v nezávislém  postavení,  mohou  se  tito  soutěžitelé v sesterském postavení považovat za samostatné subjekty, a proto jsou  účastníky zakázané dohody.  To ostatně Úřad potvrdil i v případu Chovatelé kuřat13, kdy došlo k zakázané  dohodě  o  výkupní  ceně  kuřat,  určených  pro  odběratele  Kostelecké  Uzeniny.  Této  dohody  se  účastnil  i  soutěžitel  Zeva  Chlístovice,  patřící  stejně  jako  Kostelecké  uzeniny  do  skupiny  Agrofert.  Došlo  zde  tedy  k  zajímavé  situaci,  kdy  dodavatel,  patřící do stejné hospodářské jednotky jako odběratel, uzavřel kartelovou dohodu  o  ceně  s ostatními  dodavateli  v neprospěch  tohoto  odběratele.  Předseda  Úřad  neuznal námitku Zeva Chlístovice, že se jedná o intra‐enterprise doktrínu a uvedl,                                                          10

 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5As 61/2005‐183 ze dne 29. října 2007. 

11

 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 A 19/2002 ‐ OL ‐ 141 ze dne 12. května 2005. 

12

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R7‐14/2001 ze dne 3. října 2002. 

13

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R138, 147‐151/2007/01‐ 08371 ze dne 22. dubna 2008. 

10 

že  “šlo  o dohodu  uzavřenou  nikoli  v rámci  jedné  hospodářské  jednotky,  ale  o dohodu uzavřenou a plněnou s nezávislými soutěžiteli – přímými konkurenty ZEVA  CHLÍSTOVICE.  Na takové  situace  se  intra‐enterprise  doktrína  nevztahuje.“14  Obecněji  řečeno,  jde‐li  o  jednání  mezi  soutěžiteli,  kteří  jsou  součástí  jedné  hospodářské jednotky, ale tohoto jednání se účastní i nezávislí soutěžitelé, nemůže  se jednat o intra‐ enterprise doktrínu.  b) Působnost časová  Na jednání, ke kterému docházelo v období do 30. června 2001, tedy do účinnosti  ZOHS se použije předchozí ZOHS. Na jednání po tomto datu se použije ZOHS.  c) Působnost místní  Místní  působnost  ZOHS  vychází  z principu  účinků  na  trhu.  Není  rozhodné,  kdo  a  kde  se  protisoutěžního  jednání  dopustil,  ale  rozhoduje  existence  účinků  jednání  na  hospodářskou  soutěž  v  České  republice.15  Jednání  narušující  hospodářskou soutěž v České republice tak bude posuzováno podle českého práva,  případně podle práva komunitárního, a to bez ohledu na původ účastníků.  d) Působnost věcná  Z věcné  působnosti  ZOHS  je  ve  smyslu  §  1  odst.  7  ZOHS  vyjmuta  ochrana  hospodářské  soutěže  proti  nekalé  soutěži.  Dále  novelou  ZOHS  provedenou  zákonem 155/2009 Sb., v platném znění bylo zrušeno ustanovení § 1 odst. 8 ZOHS,  které  dosud  výslovně  vyjímalo  z  věcné  působnosti  jednání  soutěžitelů  v  oblasti  výroby  zemědělských  produktů  a  obchodu  s  nimi,  pokud  jednali  v  souladu  s  právem  EU.  To  ale  neznamená,  že  by  se  nyní  na  tuto  oblast  soutěžní  právo  vztahovalo. Jen bylo vyjmuto toto ustanovení s ohledem na nadbytečnost.16  Dále považuji za nutné zmínit se o zákonech, které upravují speciální sektory  hospodářské  soutěže,  jelikož  budu  o  této  problematice  psát  v kapitole  druhé.  Do  oblasti,  které  mají  speciální  úpravu  regulace  hospodářské  soutěže,  patří  telekomunikace a energetika. Dnem 1. května 2005 nabyl účinnosti nový zákon o  elektronických  komunikacích  127/2005  Sb.,  v platném  znění,  který  nahradil                                                          14

 In ibid. 

15

 MUNKOVÁ, J.; SVOBODA, P.; KINDL, J. Soutěžní právo. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 64. 

16

  Jednání  soutěžitelů  v  oblasti  výroby  zemědělských  produktů  a  obchodu  s nimi  je  vyjmuto 

z hospodářské  soutěže  přímo  Nařízením  Rady  (ES)  č.  1184/2006  o  použití  určitých  pravidel  hospodářské soutěže na produkci zemědělských produktů a obchod s nimi. 

11 

dosavadní  zákon  o  telekomunikacích  (  151/2000  Sb.).  Cílem  bylo  upravit  vztah  postupně  liberalizovaného  telekomunikačního  trhu  v  ČR  a  vnitrostátních  soutěžních předpisů a vymezit působnost Českého telekomunikačního úřadu (dále  též „ČTÚ“).   Pro  oblast  energetiky  byl  přijat  zákon  č.  458/2000  Sb.,  Energetický  zákon,  který  je  základní  právní  normou  určující  práva  a  povinnosti  účastníků  na  trhu  s elektřinou  a  s plynem,  stanovuje  pravidla  a  fungování  energetického  trhu  a  vymezuje i působnost Energetického regulačního úřadu (dále též „ERÚ“). 

1.2. Systém orgánů regulace hospodářské soutěže v ČR  Od roku 1991 byl soutěžním úřadem Český úřad pro hospodářskou soutěž a  poté  Ministerstvo  pro  hospodářskou  soutěž.  Od  roku  1996  je  soutěžním  úřadem  Úřad  pro  ochranu  hospodářské  soutěže  se  sídlem  v  Brně,  který  rozhoduje  jako  orgán  prvního  stupně.  V  případě  podání  rozkladu  proti  tomuto  rozhodnutí,  rozhoduje ve druhém stupni předseda Úřadu.  Jak  se  vyvíjelo  správní  soudnictví,  tak  se  vyvíjela  i  kompetence  soudů          (tzv.  věcná  působnost)  k  rozhodování  o  žalobách  proti  soutěžnímu  úřadu.  O  žalobách  proti  rozhodnutí  Českého  úřadu  pro  hospodářskou  soutěž  a  poté  Ministerstva  pro  hospodářskou  soutěž  rozhodoval  Vrchní  soud  v Praze.  Proti  rozhodnutí Úřadu rozhodoval do 31. prosince 2002 Vrchní soud v Olomouci. Spolu  se  vznikem  Nejvyššího  správního  soudu  a  s  tím  spojenou  úpravou  soudního  systému  ČR  se  změnila  i  věcná  příslušnost  soudů.  Žaloby  proti  rozhodnutí  Úřadu  podané v roce 2002, o nichž nebylo do 1. ledna 2003 rozhodnuto Vrchním soudem  v Olomouci, převzal Nejvyšší správní soud, který byl zřízen zákonem 150/2002 Sb.   Žaloby  podané  po  1.  lednu  2003  náleží  do věcné  příslušnosti  Krajského  soudu  v Brně.  Proti  rozhodnutí  Krajského  soudu  v  Brně  je  přípustná  kasační  stížnost  k  Nejvyššímu správnímu soudu.   Po  účinnosti  Nařízení  1/2003  došlo  k decentralizaci  některých  pravomocí  Evropské Komise na národní soutěžní úřady, které nyní chrání hospodářskou soutěž  na  národních  trzích,  případně  na  dalších  trzích,  kde  se  projeví  účinky  narušení  hospodářské soutěže, avšak zpravidla nepřevyšující počet dvou států. 

12 

1.3. Právní úprava hospodářské soutěže v EU  Vstupem  České  republiky  do  Evropské  unie  se  soutěžní  jednání  s komunitárním prvkem posuzuje přímo dle komunitárního soutěžního práva.  Hospodářské  soutěže  se  týkají  články  101  až  107  Smlouvy  o  fungování  Evropské  unie (dále též „Smlouva EU“)17.  Tím,  že  tyto  články  obsahují  jen  obecnou  úpravu  ochrany  hospodářské  soutěže, bylo nutné vydat prováděcí předpisy. Takovým prováděcím předpisem pro  oblast  kartelových  dohod  a  zneužití  dominantního  postavení  je  Nařízení  rady  1/2003  o  provádění  pravidel  hospodářské  soutěže  stanovených  v článcích  101  a  102  Smlouvy,  označované  jako  Modernizace  soutěžního  práva  (dále  též  jako  „Modernizace“ nebo „Nařízení“). Do té doby platné Nařízení č. 17/1962 svěřovalo  kontrolní  pravomoci  téměř  výlučně  do  rukou  Evropské  Komise,  která  zajišťovala  jednotnou  aplikaci  soutěžních  pravidel  v  rámci  celého  Společenství.  S účinností  Nařízení dochází k decentralizaci mnoha pravomocí z Evropské Komise na národní  soutěžní orgány. Jednotlivými pravomocemi a pravidly kooperace se zabývám dále. 

1.4. Systém orgánů regulace hospodářské soutěže v EU  Systém soutěžních orgánů EU je rozdělen do dvou hladin. Každý členský stát  Evropské  Unie  má  svůj  vlastní  národní  soutěžní  úřad,  existuje  tedy  27  národních  soutěžních  úřadů,  které  šetří  případy  nejen  na  národní  úrovni,  ale  též  případy  s komunitárním prvkem. Jednotlivé soutěžní úřady spolupracují, komunikují a sdílí  informace  prostřednictvím  fóra  nazývaného  Evropská  soutěžní  síť  (anglicky  European  Competition  Network  (dále  též  „ECN“).  Těmto  úřadům  je  nadřízena  Evropská Komise, jež má pro určité situace výsadní postavení.   Soudním  orgánem,  který  rozhoduje  o  žalobách  proti  rozhodnutí  Evropské  Komise  je  Soudní  dvůr  Evropské  Unie,  který  je  soudním  orgánem  Unie  a  Evropského  společenství  pro  atomovou  energii  (Euratom).  Skládá  se  ze tří  soudů:  Soudního dvora, Tribunálu a Soudu pro veřejnou službu, jejichž prvotním posláním  je  přezkum  legality  aktů  Unie  a  zajištění  jednotného  výkladu  a  provádění  práva  Unie.  Před  platností  Lisabonské  smlouvy  se  tento  soud  nazýval  Evropský  soudní  dvůr (dále též „ESD“).                                                          17

 Dříve články 81 až 87 Smlouvy o založení Evropského společenství 

13 

2.  Paralelní  řízení  a  vztah  aplikace  vnitrostátních  a  komunitárních norem v soutěžním právu  V této kapitole vysvětlím problematiku použití národní a komunitární právní  úpravy  a  také  vedení  paralelního  řízení  se  subjektem  za  tentýž  protiprávní  čin,  kterého se subjekt dopustil na společném trhu Evropské Unie a mimo něj. 

2.1. Princip ne bis in idem  Je  jistě  nesprávné,  aby  za  jeden  protiprávní  čin  byl  subjekt  trestán  vícekrát.  Přitom není rozhodující, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Tato zásada je  zakotvena v článku 4 protokolu č. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv jako  zásada  ne  bis  in  idem,  tedy  „ne  dvakrát  o  stejné  věci“.  Tato  zásada  zakazuje  opakované  trestní  řízení  v téže  věci  v téže  jurisdikci.  To  znamená,  že  nelze  sankcionovat  subjekt  za  stejný  protiprávní  čin,  pokud  již  bylo  o  tomto  činu  pravomocně  rozhodnuto,  ať  už  s  odsuzujícím  či  osvobozujícím  výsledkem.  Princip  ne bis in idem patří mezi základní zásady komunitárního práva, a to i v soutěžním  právu.  Tato  zásada  je  také  upravena  v  Listině  základních  práv  a  svobod.  Nejvyšší  správní soud dovodil v řízeních 5A 164/200218 a 8 As 17/200719, že tato zásada ne  bis  in  idem  se  vztahuje  nejen  na  trestné  činy,  ale  také  na  správní  trestání.  Předpokladem jejího použití je, aby se jednalo o stejný skutek ve stejné jurisdikci.20  S tím nelze než souhlasit a v rámci vnitrostátního práva by s tímto neměl být  problém. Jak dále uvedu, tato zásada byla přeci jen narušena v několika případech,  kdy  národní  soutěžní  úřad  sankcionoval  jednání,  jež  byla  předtím  schválena  sektorovým  regulátorem.  Obtíže  mohou  nastat  v  případě,  kdy  se  protisoutěžního  jednání účastnily subjekty z více států, nebo kdy účinky takového jednání subjektu  se  projevily  v  několika  státech  Evropské  Unie,  případně  i  mimo  ni.  Proto  cílem  následujících  podkapitol  je  vysvětlit  vztah  Evropské  Komise  vůči  národním  soutěžním  orgánům  členských  států  i  států  mimo  EU  a  vztah  vnitrostátní  právní  úpravy ke komunitární právní úpravě.                                                          18

 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5A 164/2002 ze dne 22. února 2005. 

19

 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8As 17/2007 ze dne 31. května 2007. 

20

 Petr M. Zásada ne bis in idem. Právní rozhledy, 2009, č. 9. 

14 

2.2. Paralelní trestání vně EU  Paralelní  trestání  Evropské  Komise  a  nečlenského  soutěžního  orgánu  bylo  řešeno  v  rozhodnutí  Soudu  první  instance  ve  věci  Grafitové  elektrody21  a  potvrzeno  v  rozhodnutí  ESD  ve  věci  Showa  Denko.22,  kde  šlo  o  celosvětové  rozdělení trhů. Za toto jednání byli účastníci kartelu stíháni a sankcionováni v USA,  Kanadě a v EU. Dle těchto rozhodnutí se při trestání subjektů za stejné jednání ve  více státech, tedy rozdílných jurisdikcích, o zásadu ne bis in idem jednat nemůže, a  to z toho důvodu, že každý takový stát má své soutěžní orgány, které sledují zvláštní  účely  a  cíle,  především  ochranu  svých  trhů.  Tyto  orgány  mají  svou  teritoriální  působnost omezenou hranicemi státu. Pokud Komise ukládá sankce soutěžiteli za  protiprávní jednání, kterého se dopustil i v jiných státech mimo EU, je jejím cílem  chránit  volnou  hospodářskou  soutěž  na  vnitřním  trhu  Společenství.  Proto  není  relevantní,  zda  takovému  podniku  již  byla  udělena  sankce  od  soutěžního  orgánu  mimo EU a Komise je oprávněna udělit sankci dle svého uvážení. Komise dokonce  není  vázána  výší  pokuty  udělené  v řízení  jiným  soutěžním  orgánem  mimo  EU,  ač  Komise má právo tuto pokutu brát při svém rozhodnutí v úvahu. 

2.3. Paralelní trestání uvnitř EU  Systém  aplikace  soutěžního  práva  v  rámci  Evropské  Unie  je  relativně  komplikovaný.  Právní  úprava  soutěžního  práva  v  rámci  Evropské  Unie  je  dvoukolejná,  a  stejně  tak  systém  soutěžních  úřadů.  V  rámci  EU  působí  Evropská  Komise  a  také  27  národních  soutěžních  orgánů,  které  uplatňují  paralelně  27  národních  a  jedno  komunitární  soutěžní  právo.  Proto  se  může  stát,  že  působnost  těchto soutěžních orgánů se bude překrývat, a to i v rámci stejného teritoria. 

2.3.1. Vztah Evropské Komise a národních soutěžních orgánů  Rozdělení  kompetencí  mezi  Evropskou  Komisi  a  národní  soutěžní  úřady  je  založeno  na  jejich  vzájemné  spolupráci,  výměně  informací  a  jednotné  aplikaci  soutěžních pravidel Společenství. Jestliže soutěžní jednání neobsahuje komunitární                                                          21

 Šlo o dohodu o rozdělení globálních trhů a stanovování cen mezi v podstatě jedinými světovými 

výrobci grafitových elektrod.  22

 Rozhodnutí ESD ve věci Showa Denko C‐289/04 z 29. června 2006. 

15 

prvek,  je  k vedení  řízení  automaticky  kompetentní  národní  soutěžní  úřad,  který  použije své národní soutěžní právo. Pokud ale soutěžní jednání komunitární prvek  obsahuje,  musí  být  použito  komunitární  soutěžní  právo,  až  už  je  řízení  vedeno  Komisí nebo NSÚ.  V rozsudku Walt Wilhelm23 v roce 1969 označil ESD za přípustné vést řízení  dle národního práva ve věci, o které již bylo rozhodnuto Komisí, s podmínkou, že  při  ukládání  druhé  sankce  musí  být  přihlédnuto  k sankci  první,  jelikož  teritoriální  účinky  protisoutěžního  jednání  se  překrývají.  Od  tohoto  rozsudku  ale  uběhlo  již  mnoho let, během kterých se vyvíjela právní úprava, a stupeň integrace Evropské  Unie se značně zvětšil. Proto je třeba si položit otázku, zda tato judikatura již není  překonána s ohledem na nové kodifikované sekundární právo EU. Proto dle mého  názoru  nelze  odkazovat  na  tento  rozsudek  absolutně  vždy,  jelikož  existují  již  jistá  omezení daná sekundárním právem.  Jednou  ze  zásad  Nařízení  je  absolutní  priorita  komunitárního  práva,  která  stanoví, že národní soutěžní orgány nemohou na dohody dle čl. 101 Smlouvy EU a  jednání  dle  čl.  102  Smlouvy  EU  aplikovat  národní  soutěžní  právo  namísto  práva  komunitárního, ale nanejvýš vedle něj24. Jde o významný posun, jelikož před tímto  Nařízení bylo v praxi komunitární právo aplikováno prakticky jen Komisí. Již by tedy  nemělo docházet k tomu, že Komise rozhodne vzhledem k určitému státu dle práva  komunitárního  a  národní  soutěžní  úřad  stejného  státu  poté  ve  stejné  věci  rozhoduje  dle  práva  národního.  Pokud  ve  věci  zahájila  řízení  Komise,  platí  absolutně  překážka  litispendence,  čímž  automaticky  zaniká  pravomoc  národního  soutěžního úřadu k projednání případu. Pokud by se ovšem jednalo o případ, kdy  rozhodnutí  Komise  by  nepokrývalo  území  státu,  jehož  národní  soutěžní  úřad  by  poté rozhodoval ve stejné věci, mohla by se uplatnit rozdílná teritoriální jurisdikce.  Jednalo by se sice o řízení ve stejné věci, ale na různém území. Tak tomu bylo u tzv.  Výtahového  kartelu25.  Komise  rozhodla  ve  vztahu  k  území  Belgie,  Nizozemí,  Lucemburska  a  Německa,  a  poté  rozhodl  rakouský  NSÚ  ve  vztahu  k  území  Rakouska.                                                          23

 Rozsudek ESD Walt Wilhelm 14/68 ze dne 13. února 1969 

24

 čl. 3 odst. 1 Nařízení 1/2003 

25

 Rozhodnutí Evropské Komise Výtahový kartel COMP/E‐1/38.823 ze dne 21. února 2007. 

16 

Pro  orientaci  v  již  zahájených  řízeních  byla  zavedena  vzájemná  notifikační  povinnost  o  zahájení  řízení  mezi  národními  soutěžními  úřady  a  Komisí.  Pokud  by  byl  ve  věci  již  činný  národní  úřad,  zahájí  Komise  řízení  jen  po  konzultaci  s  ním.  Komise bude povolána ve věcech, kdy předmětné jednání má dopady na trhy více  než tří členských států a také ve věcech, které přispějí k jednotnosti judikatury. 

2.3.2. Paralelní trestání ve více členských státech  Jestliže je v téže věci činných několik soutěžních orgánů, platí zde princip one  stop shop, tzn. že jednu věc může projednat a rozhodnout pouze jeden orgán a to i  vzhledem  k území  jiných  členských  států.  Moderní  soutěžní  právo  aplikaci  ve  více  členských  státech  upravuje.  Dle  oznámení  Komise  O  spolupráci  v  rámci  Sítě  soutěžních orgánů26 má řízení vést tzv. dobře umístěný orgán. Takovým orgánem je  ten,  který  má  pravomoc  situaci  napravit,  případně  uložit  pokutu  nebo  sjednat  nápravu.  Je  možné  totéž  jednání  postihovat  vícekrát,  avšak  vždy  vzhledem  k území  rozdílných států. Každý členský stát totiž představuje jednu jurisdikci. Tak tomu bylo  například  v Kartelu  BBP,  kdy  belgický  NSÚ27  rozhodl  ve  vztahu  k území  Belgie  a  Německu a též maďarský NSÚ28 ve vztahu k území Maďarska.   Výše  uvedenému  ale  odporují  rozsudky  Krajského  soudu  v Brně  ve  věcech  RWE  Transgas29  a  Tupperware30.  Dle  názoru  Krajského  soudu  je  potřeba  na  Evropský  trh  nahlížet  jako  na  jedinou  jurisdikci  a  je  tedy  (dle  názoru  soudu)  vyloučeno paralelní trestání téhož jednání ve více státech. Podle tohoto právního  názoru  by  nemohlo  být  rozhodnuto  o  jednání,  o  kterém  již  bylo  rozhodnuto  kterýmkoli  orgánem  v  rámci  EU.  Tyto  rozsudky  byly  zrušeny  Nejvyšším  správním  soudem, jehož rozhodnutí rozeberu v další kapitole, jelikož se spíše týkají paralelní  aplikace vnitrostátních a komunitárních právních norem.                                                          26

 Oznámení Komise o spolupráci v rámci Sítě soutěžních orgánů, ÚV C 101, ze dne 27. dubna 2004. 

Dostupné na http://ec.europa.eu/competition/antitrust/legislation/network.html  27

 Rozhodnutí belgického NSÚ č. j. conc‐e/a‐04/0051 ze dne 4. dubna 2008. 

28

 Rozhodnutí maďarského NSÚ č. j. Vj‐186/2004/37 ze dne 29. listopadu 2005, bylo vydáno dle 

maďarského práva za jednání konané ještě před vstupem Maďarska do EU  29

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Afs 9/2008 ze dne 31. října 2008. 

30

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 7/2008 ze dne 3. prosince 2008. 

17 

Dle mého názoru společný Evropský trh může teoreticky představovat jediný  relevantní trh, to ale neznamená, že by se mělo jednat o jedinou jurisdikci. 

2.3.3. Časová působnost soutěžních orgánů  Výše  jsem  již  vysvětlil  dvojí  sankce  ze  strany  různých  orgánů.  Tak  jako  jsou  soutěžní orgány limitovány svou teritoriální působností, jsou omezeny i působností  časovou.  Toto  hledisko  bylo  (a  vzhledem  k  ještě  trvajícím  sporům  stále  je)  velmi  podstatné  kvůli  Modernizaci  práva  hospodářské  soutěže  a  současně  kvůli  rozšiřování Evropské Unie. Problém v kompetenci soutěžních úřadů nastává tehdy,  pokud k nedovolenému jednání docházelo na území jak původních států EU tak i na  území  států,  které  ještě  do  EU  nevstoupily,  a  k tomuto  jednání  docházelo  trvale  před  rozšířením  EU  i  po  něm.  Na  řešení  tohoto  kompetenčního  sporu  jsou  dva  právní názory.  Rozeberu je na případu zakázaných dohod největších výrobců tzv.  plynem  izolovaného  spínacího  ústrojí  (dále  jen  PISU).  Jednalo  se  o  celosvětový  kartel o určení nabízených cen při výběrových řízeních tzv. bid rigging31. Evropská  Komise začala šetřit tento případ32 11. května 2004 (tedy několik dní po vstupu ČR  do  EU)  a  udělila  velmi  vysokou  pokutu  přes  750  miliónů  eur.  V paralelním  řízení  vedeném od srpna 2006 rozhodl o tomtéž jednání Úřad a udělil33 pokutu šestnácti  soutěžitelům  v souhrnné  výši  980  milionů  Kč,  poté  předseda  Úřadu34  toto  rozhodnutí potvrdil, jen pokutu snížil na 941 milionů Kč.  V řízení o žalobě Krajský soud v Brně postavil své závěry na porušení zásady  ne bis in idem. Krajský soud nesouhlasil s vymezením doby trvání kartelu. Zatímco  dle Komise trvalo protiprávní jednání účastníků kartelu až do 11. května 2004, Úřad  vymezil  ukončení  kartelu  k  3. březnu  2004,  jelikož  k tomuto  datu  měl  poslední  důkaz o kontaktech mezi účastníky kartelu. Vzhledem k přistoupení České republiky  do EU k 1. květnu 2004 se musel soud vypořádat s otázkou, dle jaké právní úpravy  měl Úřad postupovat. Krajský soud se opíral o zásady trestního práva. Při určování  o  jaký  typ  deliktu  dle  trestního  práva  se  u  kartelů  jedná,  dospěl  k závěru,  že  se  jedná o správní delikty trvající. Dále dovodil, že“ trvající správní delikt, který trval                                                          31

 Více k pojmu bid rigging a k tomuto případu v kapitole 4.2.4. 

32

 Rozhodnutí Evropské Komise Gas insulated switchgear COMP/F/38.899 ze dne 24. ledna 2007 

33

 Rozhodnutí Úřadu č.j. S222/06 ze dne 9. února 2007 

34

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č.j. R059‐070,075‐078/2007 ze dne 27. dubna 2007 

18 

alespoň  z části  za  účinnosti  nové  právní  úpravy,  se  posuzuje  dle  nové  právní  úpravy.“ Pokud tedy kartel trval až do května 2004, byl od 1. května již Úřad vázán  komunitární úpravou a tedy i Nařízením 1/2003. Dle tohoto Nařízení nemůže NSÚ  zahájit  řízení  ve  věci,  ve  které  již  bylo  zahájeno  řízení  Komisí.  Proto  Krajský  soud  považoval za chybné, když Úřad zahájil řízení ve věci dle národního práva, přestože  v té  době  již  bylo  zahájeno  řízení  Komisí,  proto  Krajský  soud  v Brně  svým  rozsudkem35 zrušil rozhodnutí obou stupňů Úřadu.  V kasační  stížnosti  Nejvyšší  správní  soud36  souhlasil  se  závěry  Krajského  soudu,  pokud  jde  o  použití  právní  úpravy  platné  při  skončení  trvajícího  protiprávního  jednání:  „Soutěžitelé  totiž  vyvolají  protiprávní  stav  uzavřením  dohody, poté tuto dohodu realizují a poté tento stav udržují. Použije se tedy právní  úprava  platná  ke  dni  skončení tohoto  protiprávního  jednání.“  Nicméně působnost  národní  právní  úpravy  a  národního  soutěžního  úřadu  je  dána  do  doby,  než  přistupující  stát  vstoupí  do  EU,  a  poté  se  působnost  bude  řídit  komunitárním  právem  a  přejde  tak  na  společnou  působnost  NSÚ  a  Evropské  Komise.  Dochází  totiž ke změně jurisdikce, a proto národní soutěžní úřad může postihnout jednání  vztahující se k době před vstupem členského státu do EU, ačkoli protiprávní jednání  trvalo i po vstupu členského státu do EU. Tento trvající delikt bylo nutné rozdělit na  dva skutky, jeden trvající do 1. května 2004, kterým byl spáchán delikt dle českého  práva, a od 1. května 2004, kdy byl spáchán delikt dle českého práva a současně dle  komunitárního  práva.  Ovšem  při  stanovování  sankce  musí  být  dodržena  zásada  absorpční, dle které smí být udělena sankce jen za jeden delikt.  Tento  závěr  Nejvyššího  správního  soudu  považuji  za  správný,  už  jen  z toho  pohledu,  že  na  území  suverénního  státu  (tedy  kteréhokoli  státu  mimo  EU,  ač  je  tento  stát  již  zařazen  do  procesu  připojování)  nemůže  Komise  vykonávat  svou  působnost,  nemůže  tedy  takové  jednání  před  vstupem  členského  státu  do  EU  postihnout a takové jednání by zůstalo nepotrestáno.  Úřad  použil  výše  zmíněného  závěru  NSS  ve  věci  České  dráhy37,  kdy  deliktní  jednání trvalo v období před vstupem ČR do EU a trvalo i po něm.                                                          35

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 22/2007 ze dne 25. června 2008 

36

 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 93/2008 ze dne 10. dubna 2009 

37

 Rozhodnutí předsedy Úřadu R 155/2008 ze dne 6. května 2009 

19 

2.3.4. Paralelní aplikace vnitrostátního a komunitárního práva  Legislativa  umožňuje  národnímu  soutěžnímu  úřadu  aplikovat  vedle  komunitárního  práva  též  právo  národní.  Naopak  v případě  aplikace  národního  práva  ve  věci  s komunitárním  prvkem  je  NSÚ  povinen  aplikovat  i  komunitární  právo. Ve výše uvedeném rozsudku RWE Transgas38 Krajský soud v Brně dovodil, že  v jedné věci je možné použít buď jen národní právo, nebo jen komunitární právo.  Při rozboru předchozí judikatury ESD ve věcech Aalborg Portland39 a Archer Daniels  Midland40  dospěl  Krajský  soud  k závěru,  že  právem  chráněné  zájmy  obou  úprav  nemohou  být  rozdílné,  ale  jsou  naopak  stejné.  Tímto  zájmem  je  ochrana  hospodářské soutěže.   V rozhodnutí o kasační stížnosti41 Nejvyšší správní soud označil tento názor za  chybný.    Ačkoli  obě  právní  úpravy  jsou  podobné,  sledují  různé  zájmy.  Zájmem  národního  práva  je  chránit  soutěž  na  svém  území,  zatímco  komunitární  právo  chrání  Společný  trh  a  obchod  mezi  členskými  státy.  Komunitární  judikatura  potvrdila  možnost  souběžné  aplikace  komunitárního  a  vnitrostátního  práva  na  shodné  protisoutěžní  jednání,  a  to  i  postupně,  pouze  s podmínkou,  že  u  později  udělené sankce je třeba přihlédnout k předchozí sankci. Při úvaze o sankci odkazuje  NSS  na  rozsudek  Vrchního  soudu  v Praze42,  dle  kterého  by  měl  rozhodující  orgán  vyslovit  vinu  za  všechny  sbíhající  se  delikty,  ale  sankci  (pokutu)  udělit  jen  za  nejpřísněji  postižitelný  delikt.  Při  posuzování  konkrétní  výše  pokuty  v rámci  určitého  rozpětí  má  orgán  přihlédnout  k ostatním  deliktům  jako  k  přitěžujícím  okolnostem.  Jedná  se  o  zásadu  absorpční.  Naprosto  nepřípustná  je  zásada  kumulativní, tedy udělit sankce za jednotlivé delikty, a poté je „sečíst“. NSS se shodl  s Krajským  soudem  v Brně  na  tom,  že  při  odůvodnění  pokuty  Úřad  nerozlišil,  za  který delikt pokutu udělil. Není tedy možné zjistit, zda Úřad postupoval v souladu  s absorpční zásadou nebo pokutu vypočetl nedovolenou kumulací pokut.                                                           38

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 8/2007 ze dne 22. října 2007. 

39

 Rozhodnutí ESD C‐204/00 ze dne 7. ledna 2004. 

40

 Rozhodnutí ESD C‐397/03 ze dne 18. května 2006. 

41

 Rozhodnutí NSS sp zn. 5 Afs 9/2008 ze dne 31. října 2008. 

42

 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 216/93 ze dne 22. prosince 1995. 

20 

Obdobné závěry učinil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí Tupperware43, kde  se jednalo o stejnou otázku možnosti aplikovat současně na totéž jednání národní i  komunitární  právo,  jen  s tím  rozdílem,  že  se  nejednalo  o  zneužití  dominantního  postavení jako u RWE Transgas, ale o vertikální dohody o určení cen a o omezení  prodávat  zboží  subjektům  v jiných  státech,  resp.  subjektům  ve  stejném  státě  u  kterých hrozí riziko, že zboží prodají do jiného státu.  Výše  zmíněným  závěrům  NSS  zčásti  odporuje  rozhodnutí  Evropského  soudu  pro lidská práva ve věci Zolotukhin v. Rusko44, dle kterého se pro pojem skutku a  jeho  potrestání  k různým  zájmům  nepřihlíží.  Toto  rozhodnutí  bylo  vydáno  až  po  vydání obou rozhodnutí NSS ve věcech RWE Transgas a Tupperware, což vyvolává  otázku,  zda  NSS  neměl  přeci  jen  před  svým  rozhodnutím  položit  v tomto  směru  předběžnou otázku k ESD (nyní Soudní dvůr Evropské unie).  Mám za to, že by se nemělo totéž jednání posuzovat dle obou právních úprav.  Měl  by  se  dodržovat  postup,  kdy  se  použije  národního  práva  u  jednání  bez  komunitárního  prvku  a  u  jednání  s komunitárním  prvkem  se  použije  pouze  práva  komunitárního. Avšak neztotožňuji se s názorem Krajského soudu v tom, že by zde  existovala  jediná  jurisdikce  v rámci  celé  EU.  Jak  uvedl  JUDr.  David  Raus  Ph.D.  ve  svém  článku  Osmadvacetkrát  v  téže  věci?45,  mohlo  by  se  totéž  jednání  trestat  každým  NSÚ  vzhledem  ke  svému  území.  Toto  riziko  tu  čistě  teoreticky  existuje,  avšak vzhledem k pravidlu převzetí řízení Komisí u zakázaného jednání pokrývající  území tří a více členských států, je tento názor zamýšlen spíše v teoretické rovině.  Důležitým argumentem, proč trh EU není jediná jurisdikce, je podle mě také to, že  při  udělování  sankce  se  může  výše  sankce  (obzvláště  to  má  význam  u  větších  společností) vypočítávat přímo z obratu soutěžitele na daném území46. Jako příklad                                                          43

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 7/2008 ze dne 3. prosince 2008. 

44

 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. února 2009, Zolotukhin v. Rusko, věc C‐

14939/03.  45

  Raus,  D.  Osmadvacetkrát  v  téže  věci?  Odvrácená  strana  jednotné  aplikace  soutěžního  práva. 

Právní fórum, 2007, č. 10.  46

  V  roce  2005  připouštělo  20  členských  států  z 25  výpočet  maximální  pokuty  ve  výši  do  10  % 

obratu, ale z toho 9 členských států počítalo % z celosvětového obratu soutěžitele, 2 členské státy  z vnitrostátního obratu, další 2 členské státy z obratu na relevantním trhu a ve zbylých 7 členských  státech toto dokonce nebylo možné spolehlivě zjistit.   Zdroj:  Comparative  Study  of  Competition  Law,  ACC  Europe,  2005.  Srovnání  publikované  v článku 

21 

bych použil výše zmíněný případ Výtahového kartelu. Pokud již bylo rozhodnuto o  zakázaném  jednání  k území  Belgie,  Nizozemí,  Lucemburska  a  Německa,  ale  ne  k území Rakouska, nebylo při udělování sankce za jednání v prvních čtyřech státech  kalkulováno s jednáním soutěžitelů a s jejich obratem na území Rakouska, zůstalo  by takové jednání v Rakousku nepotrestáno.47 

2.3.5. Paralelní trestání v rámci členského státu ‐ regulace soutěžní a  sektorová  V  síťových  odvětvích  jako  je  energetika  a  elektronické  komunikace  je  regulace stále přísně hlídána. Kromě standardní působnosti soutěžního orgánu se  zde  uplatňuje  regulace  sektorová.  Takovou  působnost  má  na  starosti  Energetický  regulační úřad a Český telekomunikační úřad. Tato dvojkolejnost je dána historicky.  V těchto odvětvích vznikaly přirozené monopoly a bylo zapotřebí nejen přísnějšího  přístupu,  než  jaký  poskytují  standardní  soutěžní  pravidla,  ale  také  byla  zapotřebí  pravidla působící preventivně.  Rozdílů mezi přístupy soutěžního orgánu a sektorového regulátora je hned  několik. Zatímco soutěžní orgán zasahuje ex post (výjimkou je spojení soutěžitelů) a  trestá porušení pravidel hospodářské soutěže, sektorový regulátor pravidla vytváří.  Tato pravidla jsou specifická pro daný sektor. Kromě toho se oba přístupy liší tím,  že  zatímco  soutěžní  orgán  uděluje  při  porušení  pravidel  pokuty,  sektorový  regulátor ukládá konkrétní povinnosti k přiblížení stavu, který regulátor považuje za  efektivní konkurenci. Dalším rozdílem je, že soutěžní orgán určuje relevantní trh ad  hoc  na  základě  skutkových  okolností  šetřením  v  každém  konkrétním  případu,  zatímco sektorový regulátor se řídí předem stanovenými relevantními trhy.   Vzhledem k podobnosti předmětu šetření obou orgánů může dojít k souběhu  obou  regulací.  Ve  sporu,  týkajícího  se  stanovení  ceny  plynu  a  sankcionování  deliktního  jednání  za  nedodržení  těchto  cen,  však  Nejvyšší  správní  soud  odmítl                                                                                                                                                          Neruda R. Sankce v decentralizovaném komunitárním soutěžním právu. Antitrust, 2009, nulté číslo  47

 Dále jako možná opomíjený problém vidím v udělování sankcí a jejich význam jako příjmu Komise 

resp.  příjmu  státního  rozpočtu  u  NSÚ.  Ten,  kdo  vede  řízení,  následně  uděluje  pokutu  a  také  ji  inkasuje. Tím, že k vedení řízení je za určitých podmínek kompetentní NSÚ a zároveň Komise, záleží  de facto na tom, kdo začne s řízením dříve. Toto nevidím jako příliš šťastné, zvlášť když udělované  pokuty jsou v řádu sta miliónů Kč resp. eur. 

22 

názor, že by se o kompetenční spor jednalo. Energetický regulační úřad provedl v  srpnu 2005 a v únoru 2006 cenovou kontrolu a zjistil, že soutěžitel RWE Transgas  zneužil  svého  hospodářského  postavení,  a  získal  tak  neoprávněný  majetkový  prospěch.  Poté  vydal  cenová  rozhodnutí  závazně  stanovící  ceny  za  plyn  pro  oprávněné  zákazníky.  Na  to  reagoval  Úřad  tak,  že  dne  8.  března  2006  rozšířil  předmět  již  předtím  zahájeného  řízení48  o  porušení  §  11  odst.  1  ZOHS  a  čl.  102  Smlouvy o fungování Evropské unie.  RWE  Transgas  v řízení  tvrdil,  že  došlo  k paralelnímu  trestání.  Jak  uvedl  NSS,  skutková  podstata  zneužití  hospodářského  postavení  prodeje  za  nepřiměřeně  vysokou cenu, který vedl k nepřiměřenému hospodářskému prospěchu, a skutková  podstata zneužití dominantního postavení způsobem, který Úřad vymezil ve výroku  svého rozhodnutí, se nepřekrývají, ani není jedna obsažena v druhé.  Pro  porozumění  odlišnosti  kompetencí  obou  orgánů  považuji  za  důležité  citovat přímo z rozhodnutí NSS: „ERÚ jakožto cenový orgán zkoumal tvorbu ceny a  její přiměřenost, Úřad posuzoval, zda se žalobce jako dominant choval v souladu s  pravidly hospodářské soutěže. Sankce, kterou ERÚ žalobci uložil, byla stanovena ve  výši neoprávněně získaného majetkového prospěchu, a měla tak reparační povahu  [§  17  odst.  1  písm.  a)  zákona  o  cenách].  ERÚ  zároveň  shledal,  že  je  trh  ohrožen  účinky omezení hospodářské soutěže; při takovém zjištění však ERÚ není oprávněn  potrestat  původce  tohoto  stavu.  Může  pouze  do  budoucna  upravit  tvorbu  ceny  plynu  cenovým  rozhodnutím,  což  také  učinil.  V  tomto  pomyslném  okamžiku  pak  vstoupil  do  děje  Úřad.  Nikdo  jiný  než  on  totiž  nemá  pravomoc  sankcionovat  nepovolené zásahy do hospodářské soutěže a ukládat opatření k nápravě, která je  delikvent  nucen  vykonat  k  odstranění  závadného  stavu  na  trhu.  Stanovil‐li  tedy  žalobce  ve  smlouvách  nepřiměřené  ceny,  dopustil  se  tím  jednak  deliktu  podle  §  2  odst.  3  zákona  o  cenách,  jednak  –  protože  se  takového  jednání  dopustil  coby  dominant  –  tím  naplnil  (resp.  částečně  naplnil,  neboť  se  jednalo  o  skutek  komplexnější)  skutkovou  podstatu  zneužívání  dominantního  postavení  podle  §  11  odst.  1  zákona  o  ochraně  hospodářské  soutěže.  Nejde  tedy  o  překrývání  kompetencí, nýbrž o jednočinný souběh – tedy situaci, v níž jsou jedním jednáním  páchány  dva  různé  delikty;  k  trestání  každého  z  těchto  deliktů  je  pak  v                                                          48

 Rozhodnutí Úřadu č.j. S53/2005 ze dne 10. srpna 2006. 

23 

projednávané věci povolán jiný orgán.“   Dále  cituji:  „Úřad  nezkoumá,  jakým  způsobem  soutěžitel  jako  prodávající  utvářel  prodejní  cenu,  ani  zda  se  prodejem  za  takovou  cenu  nepřiměřeně  neobohatil.  Zajímá  jej  pouze  to,  zda  soutěžitel  narušil  hospodářskou  soutěž  zneužitím  svého  dominantního  postavení  podle  §  11  odst.  1  zákona  o  ochraně  hospodářské  soutěže  (k  čemuž  může  dojít  i  uplatňováním  nepřiměřeně  vysokých  cen  vůči  odběratelům);  jen  on  může  soutěžitele  za  takové  jednání  potrestat  uložením pokuty“.49  Závěrem rozhodnutí NSS je tedy to, že zřízením ERÚ zákonodárce nezamýšlel  vyjmout  soutěžitele  na  trhu  s  plynem  z  pravomoci  Úřadu,  nýbrž  podřídit  tyto  soutěžitele s ohledem na jejich ekonomický význam další kontrole a regulaci, aniž  by tím dříve existující pravomoc Úřadu byla jakkoli popřena. Jelikož ve věci nešlo o  sankci  za  totéž  jednání,  nešlo  tedy  o  kompetenční  spor  a  soud  žalobu  jako  nepřípustnou usnesením odmítl.  V  kauze  přímého  a  nepřímého  propojení  mobilních  operátorů  uložil  ČTÚ  konkrétní  povinnost  pokračovat  v  přímém  propojení  dle  smluv,  zatímco  Úřad  ve  svých  rozhodnutích  R36,  R3750  a  R38,  R3951  označil  tyto  smlouvy  za  kartelové  dohody a všem třem mobilním operátorům udělil několikamiliónové pokuty.  Z německého soutěžního trhu je možné uvést případ, kdy Deutsche Telecom  dostal pokutu 12,6 milionů eur za zneužití monopolního postavení tím, že účtoval  velkoobchodní ceny za službu místního přístupu ke své veřejné pevné komunikační  síti, které byly stanoveny německým soutěžním regulátorem jako maximální. Avšak  dle  německého  národního  soutěžního  úřadu  má  dominantní  soutěžitel  povinnost  kontrolovat, zda tato cena není cenou nepřiměřenou a případně cenu snížit. Opět  tedy  byl  soutěžitel  sankcionován  národním  soutěžním  úřadem  za  jednání,  jež  předtím schválil sektorový regulátor.                                                                 49

 Usnesení NSS Komp 3 / 2006 ze dne 18. prosince 2007. 

50

 Rozhodnutí Úřadu č. j. R36, R37 / 2003 ze dne 9. února 2005. 

51

 Rozhodnutí Úřadu č. j. R38, R39 / 2003 ze dne 9. února 2005. 

24 

2.3.6.  Paralelní  aplikace  norem  spadajících  pod  režim  zneužití  dominantního postavení i zakázaných dohod na totéž jednání  Účastníky dohod narušujících hospodářskou soutěž mohou být i soutěžitelé,  kteří jsou v dominantním postavení. Vezmeme‐li například situaci, kdy dominantní  soutěžitel uzavře kartelovou dohodu o ceně s dalšími soutěžiteli v nedominantním  postavení, je otázka zda jednání dominantního soutěžitele posuzovat jen dle čl. 101  Smlouvy, resp. § 3 ZOHS nebo i z pohledu kartelových dohod dle čl. 102 Smlouvy  resp.  §  11  ZOHS  a  při  sankcionování  tak  zohlednit  jeho  dominantní  postavení  a  větší dopady na narušení hospodářské soutěže.  Jak  dovodil  Soud  první  instance  v  případu  Van  den  Bergh  Foods52,  lze  aplikovat  na  totéž  jednání  paralelně  obě  ustanovení.  Zatímco  jednání  nedominantních  soutěžitelů  by  spadalo  pouze  pod  režim  nedovolené  dohody  narušení  hospodářské  soutěže,  jednání  soutěžitele  v dominantním  postavení  by  navíc  spadalo  pod  režim  zneužití  dominantního  postavení.  Dohoda,  která  je  sice  slučitelná s čl. 101 Smlouvy, však v zásadě může spadat i do režimu čl. 102 Smlouvy,  a to i přes blokovou výjimku vztahující se k čl. 101 Smlouvy.                                                                                      52

 Rozhodnutí SPI ve věci č T‐65/98, Van den BerghFoods Ltd v Commission (2003) ECR‐4653. 

25 

3. Relevantní trh  3.1. Definice a určení relevantního trhu   Definice  relevantního  trhu  předchází  jakékoliv  šetření  soutěžního  úřadu  nebo  Evropské  Komise.  Vymezení  trhu  je  totiž  nástrojem  k  identifikaci  a  určení  hranic  soutěže  mezi  podniky.  Relevantní  trh  je  klíčový  pojem  soutěžního  práva  především  pro  zjišťování  dominantního  postavení,  a  to  jak  v  oblasti  kartelového  práva,  tak  i  v  oblasti  posuzování  fúzí.  Proto  základní  otázky  vztahující  se  k  určení  relevantního trhu byly již judikovány před mnoha lety.  V  roce  1997  vydala  Evropská  Komise  Oznámení  Komise  o  definici  relevantního  trhu  pro  účely  soutěžního  práva  Společenství53.  Toto  oznámení  má  napomoci  vnitrostátním  soudům  a  osobám,  které  rozhodují  za  soutěžitele.  Stanovuje  hlavní  zásady,  kterými  by  se  měla  řídit  i  Komise  při  analýze  a  při  definování relevantního trhu. Toto oznámení není závazné pro orgány EU se soudní  pravomocí.  Oznámení  definuje  jednak  relevantní  trh  výrobkový,  který  zahrnuje  všechny  výrobky  nebo  služby,  které  spotřebitel  pokládá  z hlediska  charakteristiky  výrobků,  jejich  ceny  a  zamýšleného  použití  za  vzájemně  zastupitelné  nebo  nahraditelné,  a  také  relevantní  trh  geografický,  který  zahrnuje  území,  na  němž  dotčené  podniky  prodávají  a  poptávají  výrobky  nebo  služby,  na  němž  jsou  podmínky soutěže dostatečně homogenní a který lze odlišit od sousedních území,  protože podmínky soutěže jsou na tomto území podstatně odlišné. K jednotlivým  definičním  znakům  se  vyjádřila  zejména  judikatura  ESD  již  před  mnoha  lety  v notoricky známých rozsudcích ve věcech Continental Can54 a United Brands55.   Geografický  trh  tak  může  být  vymezen  jako  území,  na  němž  se  všechny  hospodářské  subjekty  nacházejí  v podobných  podmínkách  hospodářské  soutěže,  pokud  jde  právě  o dotyčné  výrobky  či  služby.  V tomto  ohledu  není  nezbytné,  aby  objektivní  podmínky  hospodářské  soutěže  mezi  subjekty  byly  zcela  homogenní.  Stačí, že jsou podobné či dostatečně homogenní. Kromě toho může být tento trh                                                          53

  Oznámení  Komise  o  definici  relevantního  trhu  pro  účely  soutěžního  práva  Společenství,  Úřední 

věstník 1997, C 372 (OJC 372/97).  54

 Rozhodnutí ESD 6/72 Continental Can ze dne 21. února 1973. 

55

 Rozhodnutí ESD 27/76 United Brands ze dne 14. února 1978. 

26 

omezen  na  jediný  členský  stát56,  případně  území  členského  státu  přitom  může  představovat podstatnou část společného trhu57.  Do  výrobkového  (někdy  označovaného  za  „věcný“)  relevantního  trhu  se  podle  ustálené  judikatury  zahrnuje  relevantní  trh  výrobky  nebo  služby,  které  jsou  zastupitelné  či  dostatečně  vzájemně  zaměnitelné  v  závislosti  nejen  na  jejich  objektivních  vlastnostech,  na  základě  nichž  jsou  zvláště  způsobilé  uspokojit  trvalé  potřeby spotřebitelů, ale rovněž v závislosti na podmínkách hospodářské soutěže,  jakož  i  na  struktuře  nabídky  a  poptávky  na  relevantním  trhu58.  U  hlediska  zaměnitelnosti  na  straně  poptávky  se  zejména  zjišťuje,  zda  zákazníci  určitého  podniku jsou ochotni přejít k jinému dodavateli výrobků v reakci na sice malé, ale  trvalé zvyšování ceny.   Za  třetí  rozměr  relevantního  trhu  se  někdy  označuje  časové  vymezení  relevantního  trhu.  Trhy  mohou  být  od  sebe  časově  odděleny  tím,  že  stejný  druh  zboží  se  prodává  v  různou  dobu  nebo  se  s  časem  mění  poměry  na  trhu.59  Avšak  tento časový rozměr přestává být při rozhodování významný a významnější smysl  má  jen  u  specifických  případů.  Relevantní  trh  je  tedy  hlavně  určen  kombinací  relevantního trhu geografického a výrobkového.  Relevantní  trh  může  být  i  předem  definovaný.  Například  pro  oblast  telekomunikací v současné době platné doporučení Evropské komise z roku 200760,  které oproti předchozímu doporučení redukuje počet relevantních trhů z osmnácti  na  sedm.  Dále  pak  toto  doporučení  ukládá  Českému  telekomunikačnímu  úřadu  povinnost analyzovat tyto trhy a podávat Komisi výsledky těchto analýz.   Relevantní  trh  se  však  v drtivé  většině  případů  určuje  ad  hoc  při  každém  šetření.  Proto  se  v následující  kapitole  zaměřím  na  změny  v nahlížení  soutěžních  orgánů na relevantní trh. 

3.2. Vývoj judikatury při vymezování relevantního trhu  Určit  relevantní  trh  nemusí  být  vůbec  jednoduché.  Postupem  času  se  může                                                          56

 Rozhodnutí ESD Nederlandsche Banden Industrie Michelin 322/81 ze dne 9. listopadu 1983. 

57

 Rozhodnutí ESD ERT, C‐260/89 ze dne 18. června 1991. 

58

 Rozhodnutí ESD L’Oréal 31/80, ze dne 11. prosince 1980. 

59

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 2 A 13/2002 ve věci T‐mobile ze dne 28. ledna 2005. 

60

 Doporučení Evropské komise č. 2007/879/EC ze dne 17. prosince 2007. 

27 

relevantní trh změnit například z důvodu vývoje technologií či změnou legislativy, a  tak  se  stírá  rozdíl  mezi  soutěžiteli,  kteří  donedávna  soutěžili  na  odlišných  trzích.  Tyto  trhy  se  nyní  zčásti  propojily.  Těžko  lze  nyní  rozlišovat  například  mezi  poskytovateli  datových  služeb,  telefonními  operátory  a  provozovateli  televizních  kabelových  rozvodů,  jelikož  tito  soutěžitelé  poskytují  obvykle  již  všechny  tyto  služby. Toto je nutné vzít v úvahu při určování relevantního trhu.   Dle  rozhodnutí  Úřadu  ve  věci  Intercable/TES  Media61  byl  v roce  1999  ještě  označován televizní signál přijímaný pomocí antény či satelitu jako nezastupitelný  za  kabelové  připojení.  Toto  ale  Úřad  ve  svém  rozhodnutí  UPC/Karneval62  z  roku  2006  přehodnotil.  Pomocí  pozemního  digitálního  vysílání  lze  sledovat  české  televizní stanice stejně jako pomocí digitálního satelitu, a proto se tento rozdíl stírá.  Nelze však do jediného věcně relevantního trhu zahrnovat jak vysílání placené, tak  i vysílání bezplatné/nekódované. Stále existuje rozdíl mezi placeným a neplaceným  šířením  signálu,  a  to  hlavně  z  důvodu  existence  smluvního  vztahu  mezi  poskytovatelem  a  koncovým  zákazníkem.  Jako  relevantní  trh  z  hlediska  výrobkového  již  nelze  vymezit  trh  televizních  kabelových  rozvodů,  ale  trh  služeb  spočívající  v  poskytování  placeného  televizního  signálu  koncovým  uživatelům  bez  rozlišení  platformy,  jakou  se  signál  k  zákazníkovi  dostane.63  K  obdobnému  závěru  dospěla  svým  rozhodnutím64  Evropská  Komise  již  v roce  2000  při  schvalování  vytvoření  nového  televizního  kanálu  Studio  Channel  formou  joint  venture  mezi  Universal  Studio  Network  a  De  Facto  829  limited.  Dle  Komise  je  třeba  odlišovat  trh placené televize a trh televizí financovaných z reklamy či příspěvků právě kvůli  smluvnímu vztahu mezi poskytovatelem vysílání a zákazníkem.  I z pohledu geografického došlo při určování relevantního trhu u televizního  signálu  ke  změně.  Vzhledem  k  tomu,  že  je  možné  přijímat  mnoho  televizních  kanálů  pomocí  poskytovatelů  širokopásmového  internetu  (například  ADSL)  a  také  pomocí digitálního satelitu, u nichž kvalita a rozsah nabídky služeb je obdobná jako                                                          61

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S 128/02 Intercable/TES Media ze dne 30. dubna 1999. 

62

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S 271/06 UPC/Karneval ze dne 22. prosince 2006. 

63

  Takovou  platformou  nemusí  být  jen  kabelová  televize,  ale  také  internet  a  digitální  satelit  s 

dekodérem, fungující na principu placené aktivace dekódování kanálů aj.  64

 Rozhodnutí Komise COMP/M.2211 ‐ Universal Studio Networks/De Facto 829/Studio Channel Ltd 

ze dne 20. prosince 2000. 

28 

v případě nabídky kabelových operátorů, není geografické určení vázáno na území,  kde  jsou  položeny  rozvody  kabelových  televizí,  ale  je  určeno  celým  dostatečně  homogenním  územím  ‐  zpravidla  státu.  Obdobně  argumentovala  Komise  ve  věci   M. 2222 o spojení soutěžitelů UnitedGlobalCom a Liberty Media65.  Ještě  donedávna  byl  geografický  trh  Úřadem  rozlišován  jen  na  trh  místní  a  trh celorepublikový. Místními trhy mohou být území několika obcí, území města,  ale  také  jen  jeho  části.  Jako  další  geografický  trh  bývá  označován  trh  celorepublikový,  který  zaujímá  území  státu.  Za  nevhodné  se  považuje  určování  relevantního trhu dle administrativního (u nás krajského) rozdělení státu. Jednu z  mála  výjimek  jsem  nalezl  v  rozhodnutí  Úřadu  ve  věci  Dopravního  podniku  Ústeckého kraje66, kdy jako geografický relevantní trh byl vymezen Ústecký Kraj.  Někdy toto omezení se na rozlišování trhů místních a celorepublikových není  správné, jelikož se může stát, že k soutěži nedochází v rámci jednoho státu, ale ve  více státech. Při spojování dvou dánských soutěžitelů Dupont, Retrim DK a českého  soutěžitele  Retrim  CZ  určil  Úřad67  jako  relevantní  trh  území  České  republiky,  přestože  tyto  společnosti  dodávají  fólie  pro  skla  pro  jiné  nadnárodní  společnosti  působící v ČR i v ostatních státech EU, a bylo tedy zřejmé, že k soutěži dochází na  širším  trhu,  než  je  Česká  republika.  Tak  došlo  ke  zkreslení  údajů,  což  se  mohlo  projevit nesprávným posouzením případu. K posunu došlo v rozhodnutí68 o spojení  polské  společností  Dwory  a  české  společnosti  Kaučuk.  Jako  relevantní  trh  začal  Úřad  vymezovat  nejen  území  České  republiky,  ale  také  území  Evropské  unie,  na  němž tyto společnosti taktéž působí.  Nemyslím  si,  že  je  úplně  správné  vymezovat  relevantní  trh  jako  úplně  celé  území EU. Nejčastější je situace, kdy se spojuje několik soutěžitelů působících jen  v několika  členských  státech,  kteří  po  dokončení  spojení  budou  v  dominantním  postavení v jednom či více členských státech. Pokud by geografický relevantní trh  byl vymezen jako území celého EU, došlo by k chybnému závěru, že na takto široce  vymezeném relevantnímu trhu spojení soutěžitelů soutěž narušena nebude, ačkoli                                                          65

 Rozhodnutí Komise COMP/M.2222 ‐ UnitedGlobalCom a Liberty Media ze dne 24. dubna 2001. 

66

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S 227/06 Dopravní podnik Ústeckého Kraje ze dne 6. listopadu 2006. 

67

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S213/03 spojení soutěžitelů Dupont Danmark ApS a Retrim CZ, spol. s r.o. 

ze dne 28. ledna 2004.  68

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S 82/07 o spojení společností Dwory a Kaučuk ze dne 16. dubna 2007. 

29 

skutečnost na trzích, kde soutěžitelé reálně působí, bude jiná. Vím, že na Evropský  trh  by  se  mělo  nahlížet  jako  na  trh  jednotný,  ale  současně  by  se  měla  posuzovat  možnost  negativních  dopadů  na  soutěž  užším  vymezením  geografického  relevantního trhu. 

3.3. Síťová odvětví a přirozené monopoly    Specifickým případem bývá vymezení geografické stránky relevantního trhu v  síťových  odvětvích  (např.  dodávky  vody,  odvádění  a  čištění  odpadních  vod,  distribuce  plynu,  elektřiny,  svoz  komunálního  odpadu).  Takový  trh  bývá  vymezen  územím,  které  pokrývá  příslušná  síť  infrastruktury.  Jak  konstatoval  Úřad  ve  svých rozhodnutích69,  působí  na  takovém  trhu  tzv.  přirozené  lokální  monopoly,  které  vylučují  alternativní  dodavatele  na  předmětném  území  z  důvodu  technické,  finanční nebo logistické náročnosti.  Proto  soutěž  na  trhu  je  například  u  vodárenských  společností  nahrazena  soutěží  o  trh,  která  předchází  uzavírání  smluv  o  dlouhodobém  provozování  infrastruktury,  vlastněných  obcemi,  resp.  prodej  akcií  těchto  již  fungujících  vodárenských  společností,  které  byly  dříve  státními  podniky,  případně  akciovými  společnostmi  s  podílem  státu  či  obcí.  Je  pak  na  Úřadu,  aby  zhodnotil,  zda  a  za  jakých podmínek lze akceptovat spojení soutěžitelů, které mají na lokálních trzích  přirozený monopol.   Například  společnost  Veolia  postupně  skoupila  mnoho  vodárenských  společností v České republice. Dle údajů webových stránek společnosti Veolia má  nyní v rámci ČR 40 % trhu s tím, že na všech lokálních trzích má i přirozený síťový  monopol.  Mnoho  obcí  podepsalo  se  společností  Veolia  smlouvy  o  provozování  vodovodů  a  kanalizací  na  dlouhá  léta  dopředu  (např.  Praha  do  roku  2028),  což  zajistilo této společnosti dlouhodobý přirozený monopol.70 Proto nemohu souhlasit                                                          69

 Např. rozhodnutí Úřadu č. j. S 7/01 Prague Water CGE‐AW/Pražské Vodovody a kanalizace,  

č. j. S 147/02 Dalkia/ZTO a č. j. S 145/02 ČEZ/REAS.  70

  Tomuto  způsobu  omezení  soutěže  není  nakloněna  ani  Evropská  komise.  Dle  její  zprávy  není 

možné  financovat  z  evropských  fondů  opravy  vodovodů  a  kanalizací,  které  jsou  provozovány  soukromými  monopolními  společnostmi  skrze  tyto  dlouhodobé  smlouvy  o  provozování  vodovodních  a  kanalizačních  sítí,  čímž  se  mnoho  obcí  připravilo  o  velký  zdroj  financí  na  opravy  infrastruktury z Evropských fondů. 

30 

s  rozhodnutím  Úřadu71,  kdy  povolil  bez  námitek  spojení  soutěžitelů  Veolia  Water  Prague,  Severočeská  vodárenská  společnost  a.s.  a  Severočeské  vodovody  a  kanalizace,  a.s.  se  společností  Středočeské  vodárny,  čímž  se  dovršil  výše  uvedený  podíl na trhu přirozenými místními monopoly.  Trochu  jiné  to  je  nyní  na  trhu  s  elektřinou  a  zemním  plynem.  Postupnou  liberalizací trhu s elektřinou byla od 1. 1. 2006 a o rok později i liberalizací trhu s  plynem  dána  všem  konečným  zákazníkům  možnost,  vybrat  si, od  koho  chtějí  elektřinu a plyn odebírat. Byl tak uvolněn trh a byl umožněn vznik konkurence mezi  jednotlivými  dodavateli.  V praxi  to  znamená,  že  dodavatelé  (obchodníci)  mohou  objednanou elektřinu doručit kamkoli v republice, přičemž využívají distribuční sítě  na celém území ČR. Odběratel již není omezen nabídkou jediné společnosti, která  v místě působí, ale má možnost si vybrat. Tím se relevantní trh změnil z místního  na  celorepublikový.  Soutěž  vzniká  pouze  mezi  konečnými  dodavateli  energií  koncovým  zákazníkům.  Vlastnictví  distribučních  sítí  se  nemění,  vlastníkem  je  nadále  regionální  provozovatel  distribuční  soustavy.  Ceny  za  služby  provozovatele  distribuční  soustavy  jsou  regulovány  cenovým  rozhodnutím  Energetického  regulačního úřadu.  

3.4. Relevantní trh u přepravy  Velmi  náročné  je  správně  stanovit  geografický  i  výrobkový  relevantní  trh  u  přepravy, ať už nákladní či osobní.   V případu  ČSAD  Liberec72  na  trase  Praha  –  Liberec  se  Úřad  zabýval  zastupitelností  autobusových  nádraží  v  Liberci  a  v Jablonci  nad  Nisou.  Dle  společnosti  ČSAD  Liberec  je  tato  oblast  konurbace  měst  Liberec  a  Jablonec  identická jako ve větších městech, kde je situováno více dopravních uzlů. Úřad však  označil  nádraží  obou  měst  za  nezastupitelná.  Tato  města  sou  sice  vzájemně  dostupná  MHD,  ale  doba  přepravy  trvá  30  minut.  Na  trase  Praha  –  Liberec  by  to  znamenalo  prodloužení  času  přepravy  o  50  %.  Po  svém  šetření  tedy  Úřad  odmítl  určit jako geografický trh konurbaci měst Liberec a Jablonec nad Nisou. Je otázkou,                                                          71

  Rozhodnutí  Úřadu  č.  j.  S020/05  ‐  Spojení  soutěžitelů  VEOLIA  WATER  PRAGUE,  Severočeská 

vodárenská  společnost  a.s.  a  Severočeské  vodovody  a  kanalizace,  a.s.  se  společností  Středočeské  vodárny, a.s.  72

 Rozhodnutí Úřadu č. j. R10/2005 ze dne 15. května 2005. 

31 

zda  například  u  mezinárodních  linek  by  nádraží  v  Jablonci  již  zastupitelné  s  nádražím v Liberci bylo.  V současné  době  je  stále  šetřena  společnost  Student  Agency  z možného  zneužití  dominantního  postavení  na  lince  Praha  –  Brno.  Jde  o  případ  boje  s konkurenční společností Asiana, při kterém Student Agency snížila cenu jízdenek  na  50  Kč.  Aby  bylo  správně  rozhodnuto  o  případném  zneužití  dominantního  postavení, je nutné správně určit relevantní trh. Úřad je nyní postaven před otázku,  zda  železniční  přeprava  může  být  zastupitelná  s  autobusovou.  Dle  mého  názoru  rozhodně  záleží  na  trase,  o  kterou  se  jedná.  Takový  individuální  přístup  při  posuzování  zastupitelnosti  musí  být  pravidlem.  Kritéria  jsou  stále  stejná.  Čas  na  přepravu, počet přestupů, frekvence spojů, komfort a cena. Na trase Praha – Brno  jsou  kromě  ceny  výsledky  těchto  kritérií  srovnatelná.  Ceny  jízdenek  bez  využití  různých  slev  jsou  u  vlaku  dvojnásobně  vyšší,  avšak  po  využití  slev  nabízených  Českými  drahami  cena  klesne  až  pod  cenu  jízdy  autobusem.  Bude  tedy  velmi  zajímavé sledovat, jak Úřad v tomto případě rozhodne.  U  nákladní  přepravy  ve  věci  České  dráhy73  byla  předsedou  Úřad  řešena  zastupitelnost železniční a kamionové dopravy. Dle Úřadu uplatňovaly České dráhy  bez  objektivně  ospravedlnitelných  důvodů  rozdílné  ceny  za přepravu  v  železniční  nákladní dopravě vůči svým odběratelům. Výhodnější podmínky měli ti odběratelé,  jež  dostali  nabídky  k přepravě  zároveň  i  od  jiných  dopravců.  Dle  úřadu  byl  trh  vymezen  jako  trh  železniční  dopravy  substrátů  přepravovaných  ve  velkých  objemech.  Podle  Českých  drah  byl  špatně  vymezen  věcně  relevantní  trh,  protože  trh  nákladní  přepravy  zahrnuje  jak  dopravu  železniční  tak  kamionovou.  Pokud  by  byl  věcně  relevantní  trh  takto  označen,  nenacházely  by  se  České  dráhy  v  dominantním  postavení,  jelikož  všichni  železniční  dopravci  dohromady  mají  podíl  na  takto  vymezeném  trhu  jen  22  %.  Tento  argument  předseda  Úřad  nepřijal  a  za  toto  jednání  udělil  Českým  drahám  pokutu  240  milionů  Kč.  Proti  tomuto  rozhodnutí  podaly České dráhy správní žalobu  ke Krajskému soudu, o  které zatím  nebylo  rozhodnuto.  Dle  mého  názoru  je  kamionová  doprava  v jistých  případech  zastupitelná za železniční a je třeba věcný relevantní trh vymezit vždy ad hoc. Proto  si  nemyslím,  že  je  nutná  vzájemná  zaměnitelnost,  ale  postačuje  zastupitelnost                                                          73

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R155/2008 ze dne 6. května 2009. 

32 

jednosměrná.  Je  logické,  že  železniční  doprava  nemůže  vždy  zastoupit  dopravu  kamionovou, a to jednoduše z důvodu absence kolejí v některých oblastech.  Dle rozhodnutí Evropské Komise M328074 o spojení společností Air France a  KLM, potvrzeném Soudem prvním instance v rozhodnutí T‐177/0475, se považuje za  relevantní geografický trh pro osobní leteckou dopravu každé spojení mezi místem  odletu a místem příletu. Každá taková dvojice měst musí být považována za odlišný  relevantní  trh.  Komise  rozlišila  cestující  do  dvou  skupin.  Cestující,  pro  které  je  prioritou  čas,  a  cestující,  pro  které  čas  prioritou  není.  Proto  při  určování  relevantního trhu mezi určitými dvěma městy může hrát roli i zastupitelnost letišť v  rámci jednoho města. Určující skutečností pro posouzení zeměpisné zastupitelnosti  letiště z hlediska poptávky není vzdálenost z hlavního místa odletu na letiště, nýbrž  čas potřebný pro přesun z uvedeného místa na ně. Například v případě pařížských  letišť  CDG  a Orly  je  tato  vzdálenost  srovnatelná  ‐  30  a  33  minut,  proto  jsou  tato  letiště zastupitelná, přestože vzdálenost jednoho je 18 km od centra a vzdálenost  druhého je 30 km. Na druhou stranu Komise rozhodla, že letiště v jiném městě již  za substitut nepovažuje.  Pokud  jde  o  trh  výrobkový,  je  pro  zjištění  zastupitelnosti  vždy  potřeba  správně  porovnat  kritéria.    Mohou  to  být  komfort,  doba  cesty,  počet  spojení  a  cena.  Například  ve  výše  uvedeném  rozhodnutí  Komise  o  spojení  Air  France  a  KLM76  bylo  šetřením  zjištěno,  že  mezi  městy  Paříž  a  Amsterdam  lze  využít  jak  letecké  spojení,  tak  i  vysokorychlostní  vlak  Thalys.  Zatímco  letecky  (v  době  rozhodnutí  Komise)  bylo  denně  zajišťováno  14  spojení  společnostmi  Air  France  a  KLM a cesta trvala z centra Paříže do centra Amsterdamu 3 hodiny, u vlaku Thalys  to  bylo  jen  6  spojení  denně  a  cesta  trvala  4  hodiny  a  9  minut.  Přestože  se  nám  časový rozdíl 69 minut může zdát malý, Komise dle mého názoru správně rozhodla,  že  pro  cestující,  pro  které  čas  prioritou  je,  což  je  nejčastěji  firemní  klientela,  je  tento  rozdíl  velký  a  to  hlavně  v  situacích,  kdy  se  mají  přepravit  na  obchodní                                                          74

  Rozhodnutí  Evropské  Komise  M3280  o  spojení  společností  Air  France  a  KLM  ze  dne  11.  února 

2004.  75

 Rozhodnutí SPS T‐177/04 ze dne 4. července 2006. 

76

  Rozhodnutí  Evropské  Komise  M3280  o  spojení  společností  Air  France  a  KLM  ze  dne  11.  února 

2004.   

33 

schůzku  a  ještě  ten  samý  den  vrátit  zpět.  Proto  zastupitelnost  těchto  dvou  typů  dopravy není možná a jedná se o dva různé výrobkové trhy. Nicméně Komise dále  naznačila  možnost  v  budoucnu  tento  přístup  změnit,  pokud  další  rekonstrukce  vlakových  koridorů  umožní  zrychlení  železniční  přepravy.  Zejména  na  kratší  vzdálenosti  a  na  trasách  koridorů  bude  pak  vlak  věcně  zastupitelný  s leteckou  přepravou. 

34 

4. Vybrané případy kartelových dohod  V této kapitole rozeberu typy a formy kartelových dohod, podřadím aktuální  judikaturu pod jednotlivé typy dohod narušujících hospodářskou soutěž a rozeberu  jednotlivé  případy.  Toto  rozdělení  vychází  z typového  rozdělení  použitého  v  publikaci  Kartelové  a  distribuční  dohody77.  Avšak  některé  typy  dohod  jsem  spojil  do  jedné  kapitoly,  jiné  přidal.  Pro  podrobnější  informace  odkazuji  na  výše  uvedenou publikaci. 

4.1. Formy kartelových dohod  Pojem  “dohody”  je  považován  za  legislativní  zkratku  zahrnující  tři  způsoby  (formy) deliktního jednání. Těmito jednáními jsou   ¾ dohody mezi soutěžiteli v užším smyslu (stricto sensu)  ¾ rozhodnutí sdružení soutěžitelů  ¾ jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě    U  první  formy  deliktního  jednání,  tj.  u  dohody  mezi  soutěžiteli  v užším  smyslu  (tzv.  dohody  stricto  sensu),  si  nejčastěji  asi  každý  představí  písemnou  smlouvu  mezi  soutěžiteli,  která  bude  uložena  na  tajném  místě,  aby  dohoda  nemohla být odhalena. Dohoda mezi soutěžiteli je ale judikaturou chápána šířeji.  Může jí být konsensuální akt, z něhož vyplývá vůle soutěžitelů jednat a omezit své  vlastní soutěžní rozhodování a svobodu jednání. Forma tohoto konsensu může být  soukromoprávní  i  veřejnoprávní,  taktéž  smlouva  nepodepsaná  či  dokonce  ústní.  Mezi tyto dohody patří většina kartelových dohod.  Pro druhou formu jednání, a to jednání ve vzájemné shodě, můžeme použít  definici  Úřadu:  „Soutěžní  právo  obecně  za zakázané  jednání  ve vzájemné  shodě  považuje určitý společně koordinovaný postup soutěžitelů, jemuž předcházejí přímé  nebo nepřímé vzájemné kontakty a kdy jejich nezávislé podnikatelské chování bylo  nahrazeno praktickou kooperací.“ 78                                                          77

 KINDL J. Kartelové a distribuční dohody, Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2009, ISBN 978‐80‐7400‐

136‐9.  78

 Rozhodnutí Úřadu č. j. R7‐14/2001 Plemenáři II ze dne 3. října 2002. 

35 

Asi  nejlépe  se  dá  tato  kooperace  ukázat  na  cenách  pohonných  hmot  na  čerpacích  stanicích.  O  koordinovaném  postupu  soutěžitelů  lze  uvažovat  tehdy,  docházelo‐  li  ke  vzájemným  kontaktům  mezi  soutěžiteli,  a  poté  došlo  ke  změně  cen,  v uváděném  případě  ke  zdražování  pohonných  hmot  na  čerpacích  stanicích  v okolí,  navíc  pokud  k takovému  zdražování  není  objektivní  důvod  (světové  ceny  ropy  se  nezvedají,  případně  klesají).  Tím  spíše  je  toto  zřetelné,  pokud  ceny  pohonných  hmot  jsou  totožné.  Mezi  nejznámější  patří  Kartel  čerpacích  stanic79  společností  Conoco,  Shell,  Aral,  Agip,  Benzina,  OMV,  dále  pak  Kartel  pekařů80.   Jiným  cílem  u  jednání  ve  shodě  může  být  vyvinutí  společného  tlaku  pro  získání  lepších podmínek, jak k tomu bylo u Asociace výrobců léků (Avel).81  Za  třetí  formu  je  považováno  rozhodnutí  sdružení  soutěžitelů.  Podle  generální  klauzule  má  naopak  od  dvou  předchozích  forem  charakter  příkazu  či  doporučení,  jednostranně  určeného,  stanoveného  či  alespoň  doporučeného  pravidla vůči těm soutěžitelům, kteří jsou účastníky sdružení.82 Vzhledem k tomu,  že  sdružení  nemusí  vykonávat  hospodářskou  činnost,  přesto  může  být  subjektem  deliktního jednání v hospodářské soutěži, rozšiřuje se uplatnění soutěžního práva i  mimo jeho obvyklé hranice. Sdruženími soutěžitelů mohou být nejrůznější sdružení  obsahující členy určitého odvětví průmyslu či služeb, dále pak profesní komory, ale  také sportovní svazy aj.   Sdružení  mají  tendenci  udělovat  pokyny  ve  formě  nařízení,  případně  zavazovat  své  členy  k určitému  chování  s cílem  sjednocovat  chování  svých  členů.      I  díky  judikatuře,  která  postihovala  tato  nařízení,  se  rozhodnutí  soutěžitelů  postupem  času  povětšinou  omezila  na  nezávazná  doporučení,  která  sice  nejsou  vynutitelná, ale přesto jsou způsobilá narušit hospodářskou soutěž.83 

4.2. Právní úprava  V české právní úpravě je generální klauzulí dohod narušujícím hospodářskou  soutěž ustanovení § 3 odst. 1 ZOHS. Takovéto dohody jsou zakázané, pokud vedou                                                          79

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 8 Afs 56 / 2007 ze dne 30. prosince 2009. 

80

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Afs 18 / 2008 ze dne 29. května 2009. 

81

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62Ca43/2007 ze dne 20. ledna 2009. 

82

 RAUS, D.; NERUDA, R. Hospodářská soutěž po vstupu ČR do EU. Brno: CP Books, 2005. 

83

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 8 Afs 18/2007 ze dne 31. března 2009.  

36 

nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže.   Obdobně nalezneme zákaz kartelových dohod také v čl. 101 odst. 1 Smlouvy  EU. Rozdíl mezi českou a evropskou judikaturou v přístupu k jednotlivým formám je  v tom,  že  zatímco  česká  judikatura84  považuje  za  podstatné vymezit  při kvalifikaci  konkrétní formu dohody, evropská rozhodovací praxe toto odlišení nepraktikuje a  kvalifikuje jednání jako dohodu či jednání ve shodě, aniž by uváděla, kdy ke které  formě došlo.  Poslední  novela  ZOHS  provedená  zákonem  155/2009  Sb.  přinesla  v  definici  kartelových  dohod  doplnění.  Dohody,  jejichž  dopad  na  hospodářskou  soutěž  je  zanedbatelný, již za zakázané považovány nejsou. Tím je nyní jednoznačně převzat  komunitární princip tzv. dohod de minimis85, a to přímo v zákonné definici dohod  narušujících  hospodářskou  soutěž.  Došlo  tak  k souladu  vnitrostátní  úpravy  s komunitární.  Tímto  se  změnil  přístup  v  aplikaci  pravidla  de  minimis,  když  byl  současně  zrušen  §  6  odst.  1  ZOHS,  který  poměrně  komplikovaně  vyjímal  některé  méně  závažné  dohody  z  obecného  zákazu  dohod  narušujících  hospodářskou  soutěž.  Po  vzoru  komunitární  úpravy86  bylo  pravidlo  de  minimis  převedeno  ze  zákonné formy do tzv. soft law, tedy právně nezávazné podoby. Tímto  soft law je  Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o dohodách, jejichž dopad na  hospodářskou soutěž je zanedbatelný (dále jen Oznámení de minimis)87.   Ač se tato změna nemusí zdát podstatná, podle mého názoru se na věci mění  především závaznost řídit se prahovými hodnotami de minimis. Dříve byly prahové  hodnoty upraveny přímo zákonem a byly závazné jak pro Úřad, tak pro soud. Úřad  je na rozdíl od soudu Oznámením de minimis vázán, a proto se nemůže odchýlit od  prahových  hodnot  podílu  soutěžitelů  na  trhu  definovaných  Oznámením  de  minimis. Budou‐li tedy mít účastníci kartelové dohody podíl na trhu například o 1 %  větší,  než  Úřad  považuje  za  nejvyšší  přípustnou  hodnotu  zanedbatelného  kartelu,                                                          84

  Například  rozsudek  Krajského  soudu  v Brně  sp.  zn.  62  Ca  15/2007‐519  ze  dne 8.  ledna  2008 

(Stavební spořitelny) s. 31.  85

 Raus D. Dohody narušující soutěž. Právní rozhledy, 2009, č. 16. 

86

 Oznámení Komise o dohodách menšího významu, které výrazně neomezují hospodářskou soutěž 

podle čl. 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství (de minimis) (2001/C 368/07).  87

 Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o dohodách, jejichž dopad na hospodářskou 

soutěž je zanedbatelný. Dostupné z: . 

37 

bude  s nimi  zahájeno  řízení  a  případně  budou  jím  účastníci  sankcionováni.    Dle  mého  názoru  je  tu  pro  účastníky  kartelu  prostor  pro  žalobu  ke Krajskému  soudu.  Soud  není  vázán  Oznámením  de  minimis  a  může  se  tak  odchýlit  od  klasifikace  zanedbatelného  kartelu,  definovaným  pouze  dle  kritéria  výše  podílu  těchto  soutěžitelů na trhu. 

4.3. Horizontální dohody  Účastníci  horizontální  dohody  působí  na  stejné  úrovni  výroby  či  distribuce  zboží  nebo  služeb.  Tyto  dohody  jsou  více  problematické  než  vertikální  dohody  a  jsou  více způsobilé narušit hospodářskou soutěž, jelikož u nich dochází ke vztahu  mezi  konkurenty.  Jakoukoliv  kooperací  soutěžitelů  je  soupeření  mezi  nimi  omezeno, avšak ne každá kooperace vede k narušení hospodářské soutěže. Mohou  existovat dohody, které nemají negativní dopad na cenu, rozsah či kvalitu nabídky.  Horizontální dohody dělíme na kategorii tzv. tvrdých kartelů a na kategorii dalších  horizontálních kooperačních dohod, která mají prosoutěžní charakter. Definice tzv.  tvrdých omezení byla přenesena z již zmíněného zrušeného § 6 ZOHS do Oznámení  de minimis. Avšak najdeme ještě několik dalších, s kterými právní úprava nepočítá.  Mezi tvrdá omezení tak patří ujednání o  - přímém či nepřímém určení cen pro prodej třetím stranám (cenové kartely)  - omezení nebo kontrole výroby nebo odbytu, výzkumu a vývoje či investic  (restrikční kartely)  - rozdělení trhu, nákupních zdrojů nebo zákazníků (segmentační kartely)  - koordinaci při výběrovém řízení (tendrové kartely)  - zabránění vstupu konkurentů na trh (kolektivní bojkot)  Kromě  výše  uvedených  omezení  se  budu  dále  zabývat  dohodami  o  výměně  informací.  Podle  tohoto  rozdělení  jsem  dále  vyčlenil  podkapitoly,  ve kterých  rozeberu jednotlivé případy z české i evropské rozhodovací praxe. Naopak nebudu  rozebírat horizontální kooperační dohody, kterými jsou dohody o výzkumu a vývoji,  dohody  o  kooperaci  v oblasti  výroby  včetně  specializačních  dohod,  dohody  o  společném  nákupu,  komercionalizační  dohody,  standardizační  dohody,  licenční  dohody a dohody v oblasti ochrany životního prostředí.88                                                          88

 Více k těmto dohodám viz KINDL J., Kartelové a distribuční dohody, Praha, CH BECK, 2009 s. 223. 

38 

4.3.1. Cenové kartely  Dohody  o  cenách  patří  mezi  nejzávažnější  narušení  hospodářské  soutěže.  Soutěžitelé mezi sebou přestávají soutěžit a těží z pevně určené ceny, aniž by byli  motivováni cenu snižovat. Cena zboží či služeb je považována za základní parametr  hospodářské  soutěže,  a  proto  jakýkoliv  způsob  smluveného  určení  cen  významně  dopadá  na  chování  spotřebitelů.  Rozlišujeme  určení  cen  přímé  (minimální  a  fixní  ceny)  a  nepřímé  (stanovení  výpočtu  ceny,  výše  marže  či  poskytované  slevy).  Cenové kartely mohou existovat jak na straně nabídky tak i poptávky.   Úřad  řešil  cenový  kartel  na  straně  poptávky  jen  v několika  málo  případech.  V případu  Billa  /  Julius  Meinl89,  kdy oba  soutěžitelé  koordinovaně  „tlačili“  na  své  dodavatele na co největší snížení nákupních cen. Koordinace soutěžitelů na straně  poptávky  mohou  spadat  pod  dohody  o  společném  nákupu,  které  mohou  mít  prosoutěžní  charakter.  Proto  je  nutné  vždy  zvážit  okolnosti  případu,  což  v  tomto  případě soud neučinil.  Nejčastěji dochází k cenovým dohodám na straně nabídky a to ve všech třech  formách. Jak jsem se již zmínil výše, může k cenovému kartelu docházet i jednáním  ve  shodě,  tak  jako  v případě  čerpacích  stanic.  Podnětem  pro  zahájení  řízení  byly  informace  z  médií  o  růstu  cen  pohonných  hmot,  které  neodpovídaly  vývoji  cen  ropy.  Předseda  Úřadu  konstatoval90,  že  jednání  účastníků  nelze  považovat  za  nevědomý  paralelismus,  nýbrž  za  jednání  směřující  k  eliminaci  rizik  hospodářské  soutěže.  V rozhodnutí  o  žalobě  se  Krajský  soud  v Brně91  nezabýval  námitkami,  které vytýkaly věcné posouzení skutku, ale poukázal na procesní chyby ve spojitosti  s procesním nástupnictvím. NSS v kasační stížnosti opět řešil jen procesní chyby a  svým rozhodnutím92 z prosince 2009 dal za pravdu Úřadu a vrátil věc k projednání  ke Krajskému soudu v Brně.  Mezi nejvýznamnější případy v Evropské unii můžeme zařadit případ Svíčkové  vosky93.  Cílem  dohody  bylo  určení  minimálních  cen  vosků,  jež  jsou  používány                                                          89

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R 70, 71/2002‐02678/2007/300 ze dne 21. března 2007. 

90

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č.j. R23‐28/2004 ze dne 31. května 2004. 

91

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 31Ca84 / 2004‐236 ze dne 29. června 2006. 

92

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 8 Afs 56 / 2007 ze dne 30. prosince 2009. 

93

 Rozhodnutí Evropské komise COMP /C 39.181 ze dne 1. října 2008. 

39 

v řadě výrobků běžné potřeby v domácnostech. Toto rozhodnutí je významné nejen  svou  celkovou  pokutou  676  milionů  eur,  ale  také  velmi  velkorysým  upuštěním  od  pokuty pro společnost Shell ve výši 96 milionů eur. Tímto dala Komise jasně najevo,  že bude velmi tvrdě cenové kartely postihovat, nicméně velmi vstřícně přistupuje  k účastníkům  dohod,  kteří  se  ke  svému  jednání  přiznají  a  pomohou  tak  kartel  odhalit. 

4.3.2. Restrikční kartely  Dohody o omezení nebo kontrole výroby či odbytu bývají nazývány restrikční  kartely.  Snížením  nabídky  dochází  ke  ztíženému  přístupu  k výrobku,  protože  výrobek se stává nedostatkovým, a proto se zvyšuje cena, případně se tak vynucují  jiné požadované podmínky.  Příkladem  restrikčního  kartelu  v České  republice  může  být  případ  Asociace  velkodistributorů  léčiv  (dále  též  Avel)94,  kdy  se  čtyři  distributoři  léčiv  dohodly  na  omezení  dodávek  léčiv  do  tří  fakultních  nemocnic,  které  patřily  k největším  dlužníkům účastníků dohody. Při společnému postupu velkodistributorů léčiv vůči  třem  fakultním  nemocnicím  se  účastníci  dohody  společným  tlakem  pokoušeli  dosáhnout vyšší efektivity při vymožení svých pohledávek, zkrácení dlouhých lhůt  splatnosti a tím i snížení nákladů na jejich financování. Svým společným postupem  tak  eliminovali  riziko  odlivu  odběratelů  ke  konkurenci  a  tím  znemožnili fungování  hospodářské  soutěže  na  trhu  prodeje  léčiv.  Krajský  soud  v Brně  rozhodnutí  předsedy  Úřad  potvrdil.  V současné  době  řeší  kasační  stížnost  NSS,  který  o  věci  ještě nerozhodl. 

4.3.3. Segmentační kartely  Jako  segmentační  kartely  označujeme  dohody  o  rozdělení  trhů,  nákupních  zdrojů  či  zákazníků.  Tyto  dohody  jsou  zakázány  především  z důvodu  nebezpečí  vzniku  lokálních  monopolů.  Tyto  kartely  bývají  zpravidla  doprovázeny  zároveň  dohodami o cenách jako např. ve výše popsaném případě svíčkového vosku.  Tyto  tendence  jsme  v 90.  letech  mohli  zaznamenat  především  u  pivovarů.  Například  v Belgii  společnost  Danone  vlastnila  pivovar  Kronenbourg,  který  byl                                                          94

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62Ca43/2007 ze dne 20. ledna 2009. 

40 

v dominantním  postavení  ve  Francii.  V roce  1993  donutila  společnost  Danone  konkurenční  pivovar  Interbrew,  který  byl  v dominantním  postavení  v Belgii,  k opuštění  části  trhu  v Belgii  pod  pohrůžkou  ztížení  podnikání  na  francouzském  trhu.  Tímto  začala  kooperace  mezi  oběma  soutěžiteli  v rozdělení  trhu  a  respektování vzájemných pozic, která trvala až do roku 1998. Obě společnosti byly  Komisí95 pokutovány částkou přes 40 milionů eur, ač společnost Danone měla podíl  na  belgickém  trhu  mnohem  menší  než  Interbrew.  ESD  ve  svém  rozhodnutí96  potvrdil  jak  skutkový  stav,  tak  i  výši  pokuty  pro  Danone  z  důvodu opakování  deliktního jednání, přestože dříve působil pod jiným názvem a jednání se dopustil  v jiném oboru97. 

4.3.4. Tendrové kartely  Dohody pro koordinaci soutěžitelů při účasti na výběrovém řízení se nazývají  tendrové kartely, resp. bid rigging. Cílem soutěžitelů je získat výhodnější podmínky,  které neodpovídají tržní situaci a eliminovat riziko při výběru jednotlivých nabídek.  V dohodách je zpravidla smluveno, kdo jakou nabídku podá. Je tedy předem určen  vítěz  výběrového  řízení,  který  se  dle  určitých  parametrů  v dalších  výběrových  řízeních  mění.  Dochází  tak  k narušení  hospodářské  soutěže  zejména  tím,  že  vyhlašovatel výběrového řízení v dobré víře vybere zdánlivě nejvýhodnější nabídku,  avšak  ta  může  být  nevýhodná,  jelikož  je  porovnávána  jen  ostatními  nabídkami,  předem domluvenými.   Velmi  sofistikovaně  prováděným  kartelem  byl  tzv.  Výtahový  kartel98.  Soutěžitelé vyrábějící výtahy a eskalátory se průběžně domlouvali na podmínkách  při  přidělování  veřejných  zakázek.  Obsahem  dohod  byl  i  zákaz  vzájemné  konkurence  a  výměna  důležitých,  důvěrných  informací  a  interních  informací,  týkajících  se  struktury  nabídek  a  cen.  Ke  vzájemným  kontaktům  docházelo  na  tajných  schůzkách  v hotelech  a  restauracích  a  byly  používané  dokonce  mobilní  telefony s předplaceným kreditem pro eliminaci dohledání telefonických kontaktů.                                                          95

 Rozhodnutí Evropské Komise 37.614/F3 PO/Interbrew and Alken‐Maes ze dne 5. prosince 2001. 

96

 Rozhodnutí ESD C‐3/06 ze dne 8. února 2007. 

97

  Společnost  Danone  byla  účastníkem  dvou  kartelů  o  cenách  plochého  skla  ještě  pod  názvem 

Boussois‐Souchon‐Neuvesel (BSN) v letech 1974 a 1984.   98

 Rozhodnutí Evropské Komise Výtahový kartel COMP 38.823 ze dne 21. února 2007. 

41 

To vše mělo vliv na konečnou výši pokuty, kterou Komise uložila.  Mezi největší případy v historii ochrany hospodářské soutěže patří, vzhledem  k výši  pokut,  kartel  PISU99  (plynem  izolovaného  spínacího  ústrojí).  Jak  již  bylo  napsáno  výše,  jednalo  se  o  celosvětový  kartel  o  určení  nabízených  cen  při  výběrových  řízeních,  který  byl  sankcionován  i  v České  republice  Úřadem100.  Avšak  toto  rozhodnutí  bylo  zrušeno  Krajským  soudem  v Brně101  s  argumentem  dvojího  trestání subjektů za stejný protiprávní čin, jelikož za tento kartel obdrželi účastníci  kartelu  pokuty  již  od  Evropské  Komise.  V řízení  o  kasační  stížnosti  NSS  dle  mého  názoru  správnou  argumentací  vysvětlil,  proč  se  o  dvojí  trestání  jednat  nemůže  a  věc  vrátil  Krajskému  soudu  k projednání.  Nicméně  ani  jeden  ze  soudů  se  zatím  nezabýval  meritem  věci,  proto  je  nutné  počkat  na  rozsudek  Krajského  soudu  v  Brně. 

4.3.5. Kartely kolektivního bojkotu  Ačkoli  Úřad  jednání  smluvních  partnerů  společnosti  Mediaprint  Kappa  Pressegrosso102 (dále jen Mediaprint) za kolektivní bojkot neshledal, lze na tomto  případu  ukázat  princip  těchto  kartelů.  Společnost  Mediaprint  měla  uzavřeny  smlouvy s vydavateli na distribuci periodického tisku se společnostmi Mafra, Vltava  a  Ringier.  Tyto  smlouvy  byly  vypovězeny  všemi  vydavateli  ve  stejnou  dobu  a  byly  jimi  podepsány  nové  smlouvy  o  distribuci  s distributorem  První  novinová  služba  (PNS).  Úřad  nejdříve  vydal  předběžné  opatření,  aby  předešel  nevratným  škodám,  pokud by se opravdu prokázalo, že k vypovídání smluv došlo koordinovaně. Avšak  na  závěr  svého  šetření  Úřad  toto  opatření  zrušil,  jelikož  se  nedokázalo  prokázat  kooperaci  mezi  vydavateli  při  vypovídání  smluv  s vydavatelem  Mediaprint.  Úřad  rozhodl  o  ukončení  šetření.  Ačkoli  se  Mediaprint  domáhal  svých  práv  až  u  Nejvyššího  správního  soudu,  nebylo  mu  vyhověno,  jelikož  NSS103  nenašel  v  řízení  před Úřadem žádná pochybení.                                                            99

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 2 Afs 93/2008 ze dne 10. dubna 2009. 

100

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č.j.  R 059‐70, 075‐078/2007 ze dne 27. dubna 2007. 

101

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 22/2007 ze dne 25. června 2008.  

102

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č.j. R 7/2003 ze dne 23. dubna 2003. 

42 

4.3.6. Dohody o výměně informací  Výměna  informací  mezi  soutěžiteli  je  velmi  problematická  a  na  hranici  dovolenosti. Proto o dohodách o výměně informací není a priori možné říci, že jsou  zakázané  či  dovolené.  U  takových  dohod,  jež  jsou  spojeny  spolu  s tvrdými  dohodami  o  fixaci  cen,  dochází  k zákazu.  Záleží  na  typu  informací,  které  si  soutěžitelé poskytují. Sdílení citlivých údajů s cílem monitorovat chování zákazníků  na změnu podmínek (cen aj.) může, avšak nemusí, být považováno za nedovolené.  Takovým jednáním sice soutěžitelé eliminují rizika spojená s podnikáním, ale záleží  na konkrétním cíli, který je takovou dohodou sledován. Vyšší transparentnost trhu  a vyšší informovanost účastníků může mít pozitivní vliv na hospodářskou soutěž ve  prospěch spotřebitele. Z rozhodovací praxe Úřad je nutné zmínit případ Stavebních  spořitelen104.  Jednalo  se  o  vyměňování  informací  o  výsledcích  podnikání  mezi  všemi  stavebními  spořitelnami  na  českém  trhu.  Krajský  soud  v Brně  však  toto  rozhodnutí  Úřadu zrušil105 a konstatoval, že výměna informací mezi soutěžiteli by  byla  zakázanou  kartelovou  dohodou,  jen  pokud  by  byla  způsobilá  určit  budoucí  chování  či  obchodní  strategii  jednotlivých  soutěžitelů,  což  se  neprokázalo.  Dle  Krajského  soudu  se  jednalo  pouze  o  výměnu  zpětných  statistických  přehledů.  NSS106  ve  svém  rozhodnutí  potvrdil  právní  názor,  že  pokud  se  má  jednat  o  zakázanou  dohodu  o  výměně  informací,  bylo  by  nutné  z těchto  informací  identifikovat  budoucí  soutěžní  chování  jednotlivých  soutěžitelů,  což  nebylo  prokázáno. 

4.4. Vertikální dohody  Vertikální  dohody  bývají  vymezeny  jako  dohody  soutěžitelů  působících  na  různých  úrovních  trhu.  Typickými  vztahy  jsou  vztahy  mezi  výrobcem  zboží  a  jeho  distributorem  či  mezi  velkoobchodníkem  a  maloobchodníkem.  Vertikální  kartely  jsou obecně méně škodlivé než kartely horizontální, jelikož jsou mnohdy výhodné  pro  spotřebitele.  Otázka,  zda  vertikální  dohoda  skutečně  omezuje  hospodářskou                                                                                                                                                          103

 Rozhodnutí NSS sp. zn. 3 As 52/2003 ze dne 1. prosince 2004. 

104

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č.j. R 161/2006 ze dne 18. dubna 2007. 

105

 Rozsudek Krajského soudu v Brně 62 Ca 15/2007 ze dne 8. ledna 2008. 

106

 Rozsudek NSS sp. zn. 1 Afs 78/2008 ze dne 25. února 2009. 

43 

soutěž  a  zda  v  takovém  případě  výhoda  převažuje  nad  účinky  poškozujícími  hospodářskou  soutěž,  bude  často  záležet  na  struktuře  konkrétního  trhu.  Proto  je  nezbytné individuální hodnocení každého případu.  Komise  může  nařízením  udělit  výjimku  pro  celé  kategorie  dohod.  Taková  nařízení  se  obecně  nazývají  nařízení  o  blokové  výjimce.    Komise  přijala  nařízení  o  blokové  výjimce  pro  dohody  o  dodávkách  a  distribuci  zboží  Nařízení  č.  2790/1999107.  Tato  bloková  výjimka  je  platná  do  31.  května  2010  a  dle  vyjádření  Evropské Komise ze srpna 2009 se tato výjimka během 10 letého období osvědčila  a  neměla  by  být  při  tvorbě  nové  výjimky  výrazně  měněna.  Do  nové  výjimky  je  pouze  potřeba  zahrnout  změny  v  posílení  postavení  distributorů  na  trhu  a  také  určit pravidla pro stále rostoucí internetový prodej.  Výše  uvedená  výjimka  se  však  nepoužije  v  případech,  kdy  Komise  přijala  nařízení o blokové výjimce pro určité odvětví. Takovým nařízením je například pro  automobilový průmysl Nařízení Komise č 1400/2002108. Tyto  komunitární výjimky  byly  ustanovením  §  4  odst.  1  ZOHS  označeny  za  přímo  aplikovatelné  i  na  vztahy,  které neobsahují komunitární prvek.109 

4.4.1. Dohody o určení (pře)prodejní ceny  V této  kapitole  se  budu  zabývat  několika  případy  dohod  o  cenách  pro  další  prodej (resale price maintenance – dále též RPM). K těmto dohodám dochází mezi  výrobcem  a  distributorem  resp.  mezi  distributorem  a  konečným  prodejcem.  Tyto  dohody  patří  mezi  nejzávažnější  narušení  hospodářské  soutěže,  a  proto  nejsou  zahrnuty  do  blokové  výjimky.  Platí  však  vyvratitelná  domněnka,  že  tyto  dohody  jsou  zakázané,  jen  pokud  účastník  dohody  neprokáže110,  že  tyto  dohody  spadají                                                          107

 Nařízení č. 2790/1999 O použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání 

ve vzájemné shodě. (jedná se o čl. 101 Smlouvy u fungování EU)  108

 Nařízení Komise č. 1400/2002 O použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a 

jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel ze dne 31. července 2002 (jedná se o čl.  101 Smlouvy u fungování EU).  109

  Více  k těmto  dvěma  blokovým  výjimkám  v publikaci  WIJCKMANS,  F.;  TUYTSCHAEVER,  F.; 

VANDERELST, A. Vertical Agreements in EC Competition Law, Oxford: Oxford University Press, 2006  110

 Důkazní břemeno bylo novelizováním Zákona o ochraně hospodářské soutěže zákonem 155/2009 

Sb. jasně převedeno na účastníky řízení, na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy nebylo určeno,  kdo má prokazovat, že dohoda spadá po zákonnou výjimku 

44 

pod  zákonnou  výjimku  dle  čl.  101  (3)  Smlouvy  o  EU,  resp.  §  3  odst.  4  ZOHS.  Na  rozdíl od jiných zemí, neexistují v České republice výrobky či služby, které by měly  nějakou  speciální  úpravu  či  výjimku.  Existují  dva  typy  ujednání  o  prodejní  ceně,  které jsou zpravidla dovoleny.111  Těmi jsou:  1. Doporučená  prodejní  cena112  ‐  není  sama  o  sobě  zakázána,  pokud  její  výše není dodavatelem kontrolována, vymáhána, resp. sankcionována.  2. Maximální prodejní cena – určuje cenový strop pro další prodej. Účelem  je zabránit předražování zboží a parazitování na známé obchodní značce  (tzv. free rider problem).  Avšak  i  u  těchto  zpravidla  dovolených  určení  cen  záleží  na  postavení  dodavatele  na  trhu.  Pokud  by  byl  dodavatel  v dominantním  postavení  a  určil  maximální  prodejní  cenu  tak  nízkou,  že  by  prodejce  zboží  prodával  s minimální  marží, mohlo by se jednat o zneužití dominantního postavení.  Při vyhledávání judikátů k této problematice řešených Evropskou Komisí jsem  našel  případy  pouze  do  roku  2003.  Tento  stav  může  být  zčásti  způsoben  benevolentní blokovou výjimkou danou nařízením č. 2790/1999, která z působnosti  článku 101 Smlouvy EU vyjímá soutěžitele s menším podílem na trhu než je 30%.  Dále  také  z tohoto  usuzuji,  že  většina  vertikálních  dohod  o  určení  prodejních  cen  buď  neobsahuje  komunitární  prvek,  nebo  u  nich  nejsou  předpoklady  pro  to,  aby  řízení  vedla  Komise,  a  jsou  proto  šetřeny  národními  soutěžními  úřady.  Budu  zde  tedy  srovnávat  judikaturu  komunitární,  českou,  dalších  členských  států  EU  a  také  USA.   Jeden z mála případů z poslední doby řešených Komisí je případ Yamaha113,  kdy  společnost  Yamaha  již  od  70.  let  určovala  v několika  státech  Evropy  ceny                                                          111

 Informační list Úřadu č. 2/2009 – Dohody o určování cen pro další prodej v květnu 2009 

112

 Rád bych k tomuto poznamenal, že v některých obchodech (zvláště internetových) je také možné 

se setkat s tzv. cenou obvyklou. Oproti pojmu doporučená maloobchodní cena, která je určována  výrobcem  či  distributorem,  není  prodejce  při  stanovování  obvyklé  ceny  nijak  vázán  a  určuje  si  ji  libovolně sám. Často tak tuto cenu uvádí záměrně nepravdivě vysokou, aby cena jím nabízená, se  zdála být nízká, resp. s větší slevou.  113

 Rozhodnutí Evropské Komise COMP/37.975 PO/Yamaha ze dne 16. července 2003. 

45 

hudebních  nástrojů.  Za  toto  jednání  dostala  v roce  2003  od  Evropské  Komise  pokutu 2,56 milionů eur.  Jsou zde i názory, že vertikální fixace cen může mít i prosoutěžní účinky, a to  v případech,  kdy  je  pro  distribuci  vhodnější  jiná  konkurence  než  cenová.  Velkou  vlnu  diskusí  vyvolalo  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  USA  ve  věci  Leegin,  kdy  tyto  fixace  cen  přestaly  být  označovány  za  zakázané  per  se.  Dle  názoru  Nejvyššího  soudu  USA  je  třeba  nově  přistupovat  k těmto  dohodám  dle  tzv.  pravidla  rozumu  (rule of reason). Ač se samozřejmě toto rozhodnutí nevztahuje k Evropské unii, byly  tímto  rozhodnutím  ovlivněny  i  některé  evropské  národní  soutěžní  úřady,  které  se  v důsledku toho těmito případy až tak nezabývaly.  Přesto  v rozhodování  některých  národních  soutěžních  úřadů  je  znát  jistý  posun  k důslednějšímu  sankcionování  určených  (pře)prodejních  cen.  Z  případů  šetřených  německým  národním  soutěžním  úřadem  bych  zmínil  tři  velmi  aktuální.   V dubnu 2009 udělil společnosti Microsoft114 pokutu 9 milionů eur za ovlivňování  konečné  fixní  prodejní  ceny  softwarového  balíku  Home  Office  &  Student  2007,  určeného  pro  domácnosti  a  studenty.    V září  2009  dostal  přední  výrobce  kontaktních  čoček  CIBA  Vision115  pokutu  11,5  milionu  eur  za  vynucování  doporučených  cen.  Společnosti  Phonak116,  hlavnímu  dodavateli  sluchátek  v Německu,  udělil  v říjnu  2009  německý  NSÚ  pokutu  4,2  milionu  eur  za  to,  že  odmítl  prodávat  sluchátka  internetovému  obchodu,  který  je  prodával  pod  maloobchodní cenou. Tato rozhodnutí ukazují zaměření se na tuto problematiku a  vůli postihovat tato jednání.  Velmi  specifickým  je  trh  prodeje  knih.  Na  trhu  s knihami  jsou  dva  různé  přístupy  v určování  cen.  Na  rozdíl  od  USA,  kde  bylo  vždy  obvyklé  poskytovat  velkými řetězci slevy na knihy, v evropském pojetí existovala pevně daná prodejní  cena  knih.  Pro  prodej  knih  byla  typická  doporučená  maloobchodní  cena,  která  bývala  většinou  vydavatelem  natištěna  přímo  na  knize  a  knihkupci  dodržována.  Toto  pojetí  bylo  postupně  od  70.  let  20.  století  rušeno  v mnoha  zemích  EU  jako  Finsko,  Švédsko,  Belgie,  Velká  Británie,  Irsko.  Například  ve  Velké  Británii  dohoda                                                          114

  Rozhodnutí  německého  NSÚ  –  Bundeskartellamt  ze  dne  8.  dubna  2009.  (číslo  jednací  není 

dostupné ani na stránkách německého NSÚ)  115

 Rozhodnutí německého NSÚ – Bundeskartellamt č. j. B3‐123/08 ze dne 26. září 2009. 

116

 Rozhodnutí německého NSÚ – Bundeskartellamt č. j. B3‐69/08 ze dne 14. října 2009. 

46 

knižních  vydavatelství  a  distributorů  „Net  book  agreement“  zamezovala  prodejcům  knih  prodávat  knihy  pod  doporučenou  cenou.  Tím  měla  ochránit  maloobchodníky  před  velkými  řetězci.  V březnu  1997  byla  tato  dohoda  britským  soudem označena za nezákonnou a proti veřejnému zájmu a byla zrušena. To vedlo  k posílení  postavení  knižních  řetězců  a  k uzavření  více  než  500  prodejců  knih.  Ve  státech jako jsou Německo a Rakousko tyto dohody o konečných cenách pokračují,  přestože se Komise několikrát snažila tomuto zamezit.  V České republice se vždy dohody o určení prodejních cen postihovaly. Úřad  vždy  byl  názoru,  že  pevné  stanovení  ceny  jakéhokoli  výrobku  či  služby  hospodářskou soutěž narušuje, jelikož tyto ceny jsou vyšší, než pokud by se cena  řídila  jen  volnou  soutěží.  Proto  se  Úřad  velmi  často  zabývá  touto  problematikou.  Jak již bylo uvedeno výše, naše právní úprava žádnou výjimku neobsahuje, a tedy  ani  pro  prodejce  knih  a  dohody  o  určení  prodejních  cen  jsou  považovány  za  hardcore  dohody.  Z  české judikatury  nemohu  nezmínit  rozhodnutí  Úřad  ve  věci  Albatros117.  Vydavatelství  Albatros  v distributorských  smlouvách  zavazovalo  distributory  neprodávat  novou  knihu  Harryho  Pottera  pod  určitou  minimální  prodejní  cenou,  resp.  pod  doporučenou  prodejní  cenou  a  zároveň  smlouvy  omezovaly  okruh  subjektů,  jímž  může  distributor  knihu  prodat.  Společnost  Albatros  argumentovala  tím,  že  chtěla  zamezit  cenové  válce  a  podpořit  specializovaná  knihkupectví,  kterým  nabídla  distribuovat  knihu  o  2  měsíce  dříve,  než  ji  začnou  distribuovat  obchodní  řetězce.  Proto  Albatros  uzavřel  s těmito  vybranými  distributory  výše  uvedené  dohody  o  prodejních  cenách  a  o  zákazu  prodeje  těchto  knih  určitým  subjektům  (velkoodběratelům).  Úřad  nakonec  zhodnotil jako závažnější narušení soutěže právě omezení subjektů, kterým mohlo  zboží být přeprodáno, a za to společnost Albatros také sankcionoval.  Dle  mého  názoru  v těchto  situacích  by  bylo  vhodné  stanovit  blokovou  výjimku. Blokové výjimky existují právě proto, aby ochránily určité kategorie trhů či  soutěžitelů,  které  jsou  ohroženy.  Menší  knihkupectví  by  tak  byla  chráněna  před  agresivními  slevami  knih  velkých  řetězců,  které  na  tyto  slevy  lákají  zákazníky  i  za  cenu nulové marže.                                                          117

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S 114/2008/KD‐466/2009/830 ze dne 15. ledna 2009. 

47 

Ve věci Český Telecom118 byly označeny Rámcové kupní smlouvy a podmínky  prodeje a distribuce předplacených karet telefonních karet X za dohody o určování  prodejních cen distributorům, kterými byly Česká pošta s.p. a Student Agency s.r.o.  Předseda  Úřad  konstatoval  „že společnost  ČESKÝ  TELECOM  ve Smlouvách  uvedla  údaj  o maloobchodní  ceně,  případně  nominální  hodnotě  telefonní  karty,  přičemž  tento údaj nebyl doplněn o zásadní konstatování, že se jedná o cenu maximální, což  navodilo stav, kdy se jednotliví distributoři mohli oprávněně domnívat, že se jedná  o cenu pevnou, za kterou je třeba telefonní karty prodávat.“  Ve  stejné  době  došlo  k  podobnému  případu,  a  to  ve  věci  Český  Mobil119.  Předseda  Úřad  obdobně  shledal  dohody  o  prodejních  cenách  dobíjecích  kupónů  Oskarta,  určených  v kupních  smlouvách  s distributory,  jako  nedovolené  dohody  o  určení cen. Český mobil argumentoval tím, že jednotnou cenu dobíjecích kupónů je  nutno  dodržet  s ohledem  na  povinnosti  vyplývající  z Telekomunikačního  zákona.  Šetřením  došel  předseda  Úřad  k závěru,  že  Český  telekomunikační  zákon  reguluje  ceny  impulsů,  nikoli  prodejních  cen  dobíjecích  kupónů  Oskarta.  Rozhodnutí  předsedy Úřad potvrdil i Krajský soud v Brně120, jenž pouze pokutu snížil.  V případu  Kofola121  uzavírala  společnost  Kofola  v letech  2001  až  2008  vertikální  dohody  o  určení  cen  pro  další  prodej  s velkoobchodními  odběrateli  po  celé České republice. Tito odběratelé byli zavázáni dodržovat určené prodejní ceny,  čímž  omezili  konkurenční  prostředí.  V tomto  řízení  byl  poprvé  uplatněn  proces  narovnání.  Narovnání  je  v  zahraničí  často  využíváno  a  spočívá  ve  spolupráci  účastníků  řízení  ještě  v rámci  správního  řízení,  což  vede  k úsporám  časových,  lidských i materiálních zdrojů. Narovnáním soutěžní úřad zavazuje neuložit pokutu,  či  ji  snížit  a  účastníci  se  vzdávají  uplatňování  svých  práv  na  kompletní  proces.122  Tento  způsob  řešení  závadného  stavu  není  v ČR  až  tak  obvyklý.  Do  ledna  2010  zakončil Úřad řízení narovnáním jen čtyřikrát.                                                          118

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R068/2002 ze dne 10. listopadu 2003. 

119

 Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R54/2002 ze dne 10. května 2004. 

120

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62Ca53/2007 ze dne 13. října 2009. 

121

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S095/2008 ze dne 25. července 2008. 

122

 Informační list Úřadu č. 6 z roku 2008 – Významné události roku 2008. 

48 

4.4.2. Dohody o omezení okruhu subjektů pro další prodej  V těchto dohodách se kupující zavazuje prodávajícímu, že zboží nebude dále  prodávat  určitým  subjektům  či  na  určitém  území.  Takovým  omezením  může  být  například zákaz prodeje jiným subjektům, než jsou koneční spotřebitelé. Tak tomu  bylo  například  u  výše  zmíněného  případu  Albatros123,  kdy  nakladatelství  Albatros  chtělo  zamezit  distribuci  knihy  Harryho  Pottera  ve  velkých  obchodních  řetězcích  z obavy  o  cenovou  válku  mezi  obchodními  řetězci  a  knihkupectvími,  proto  v distribučních  smlouvách  zavazovalo  odběratele  k dalšímu  prodeji  knih  pouze  konečným zákazníkům.  Tento typ zakázané dohody může mít i podobu zákazu zpětného dovozu zboží  do  jiného  členského  státu.  V  rozhodnutí  ve  věci  ČEZ124  potvrdil  NSS  rozhodnutí  Krajského  soudu  v Brně  i  obou  stupňů  Úřadu.  Společnost  ČEZ  jakož  výrobce  elektřiny zakazovala v kupních smlouvách odběratelům zpětný prodej elektřiny do  České republiky. ČEZ argumentoval tím, že chtěl zamezit fiktivním exportům. Dále  argumentoval  tím,  v těchto  kupních  smlouvách  nebyly  upraveny  žádné  sankce  za  nedodržení zákazu prodeje na území ČR. Krajský soud v Brně však konstatoval125, že  ve  smlouvách  není  nutné  zakazovat  prodej  elektřiny  zpět  do  České  republiky,  ale  stačí v těchto smlouvách označit elektřinu jako elektřinu určenou k exportu.  Jiným  případem  je  již  zmiňovaný  případ  Tupperware.  Dle  rozhodnutí  Krajského soudu v Brně126 společnost Tupperware narušila hospodářskou soutěž na  trhu  plastových  kuchyňských  potřeb  uzavíráním  dohod,  jimiž  ukládala  svým  distributorům zamezení opětovného prodeje včetně zákazu distribuce do zahraničí,  čímž tyto dohody mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy EU.  Se  zpětným  dovozem  souvisí  případ  Evropského  Soudního  dvora  Synetairismos  Farmakopoion  Aitolias  &  Akarnanias  (Syfait)  a  ostatní  v.  GlaxoSmithKline plc a GlaxoSmithKline AEVE127, ve kterém docházelo k dodávkám                                                          123

 Rozhodnutí Úřadu č. j. S 114/2008/KD‐466/2009/830 ze dne 15. ledna 2009. 

124

 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 17/2007 ze dne 23. října 2008. 

125

 Rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 64/2004 ze dne 31. května 2006. 

126

  Opravené  rozhodnutí  Krajského  soudu  v Brně  sp.  zn  62  Ca  /2007‐233  ze  dne  23.  října  2009 

vydané na základě rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 7 / 2008 ze dne 3. prosince 2008.  127

 Rozhodnutí ESD ve věci C‐53/03 ze dne 31. května 2005. 

49 

léků z Velké Británie do Řecka, avšak vzhledem k nízké prodejní ceně léků v Řecku  se distributorům vyplatilo prodávat léky zpět do Velké Británie. V tomto rozsudku  však ESD neřešil meritum věci. Toto je rozhodnutí zásadní tím, že ESD rozhodoval o  předběžné  otázce,  položenou  řeckým  národním  soutěžním  úřadem.  Avšak  ESD  rozhodl,  že  národní  soutěžní  orgán  nemůže  podat  předběžnou  otázku  k ESD  ve  smyslu  čl.  267  Smlouvy  EU  (dříve  čl.  234  SES),  a  to  s ohledem  na  to,  že  národní  soutěžní orgán není orgán soudního typu, především mu chybí statut nezávislosti. 

4.4.3. Dohody o zastoupení a o různých formách distribuce  Distribuce  zboží  pomocí  obchodních  zástupců  či  zprostředkovatelů  patří  k  základním způsobům jak distribuovat zboží k zákazníkům. Soutěžní úřady považují  tyto distribuční dohody zpravidla za dovolené, jelikož čl. 101 odst. 1 Smlouvy EU se  zpravidla nepoužije. Z hlediska judikatury není tato kategorie zajímavá, jelikož se na  ní vztahuje bloková výjimka, a proto existuje minimum případů, které by judikatura  řešila. Z hlediska typů smluv se může jednat o smlouvu komisionářskou, mandátní,  smlouvu o zprostředkování a smlouvu o obchodním zastoupení.  

4.4.4. Vázané obchody (junktimy)  Vázanými  obchody  či  junktimačními  dohodami  jsou  takové  dohody,  které  podmiňují  odběr  jednoho  produktu  současným  prodejem  jiného  výrobku.  Tento  typ  dohody  se  často  spojuje  se  zneužitím  dominantního  postavení.  Asi  nejvýznamnějším  případem  je  případ  společnosti  Microsoft,  která  již  10  let  vede  spory  s Evropskou  Komisí  o  implementace  webového  prohlížeče  Explorer  do  operačního systému Windows. Tím, že drtivá většina uživatelů má na svém počítači  nainstalovány  Windows  spolu  s prohlížečem  Internet  Explorer,  automaticky  ho  využívají,  takže  uživatelé  nemají  důvod  hledat  jiný  prohlížeč  od  jiného  výrobce.  Microsoft se vyhnul pokutě tím, že sám v prosinci 2009 Komisi navrhl, že si uživatel  bude  sám  moci  vybrat,  který  internetový  prohlížeč  si  nainstaluje.128  Microsoft  již  dostal  od  Evropské  Komise  pokuty  v celkové  výši  1,68  miliardy  eur  (mimo  jiné  za  integrovaný přehrávač audia a videa přímo v operačním systému Windows).129                                                          128

 Rozhodnutí Evropské Komise COMP/39.530 ze dne 16. prosince 2009 

129

 Rozhodnutí Evropské Komise COMP/C‐3/37.792 ze dne 24. března 2004 

50 

4.4.5. Franšízové dohody  Moderním  nástrojem,  jak  rychle  a  efektivně  rozšiřovat  své  podnikání  je  franchising.  Můžeme  vycházet  z definice  Úřadu:  „Franšízovou  smlouvou  se  poskytoval franchise poskytuje nabyvateli franchise právo užívat franchisu – soubor  znalostí, zkušeností, know‐how, zavedené obchodní jméno nebo ochrannou známku  pro  účely  odbytu  určitých  druhů  nebo  služeb.  Nabyvatel  franchise  (franchisant)  vystupuje  jako  samostatný  podnikatelský  subjekt  svým  vlastním  jménem  a  na  vlastní  účet  a  má  plnou  právní  a  částečnou  podnikatelskou  samostatnost.  Poskytovatel  franchise  (franchisor)  vlastní  obvykle  známý  podnik  se  známým  obchodním  jménem  a  propracovaným  systémem  prodeje  zboží  nebo  poskytování  služeb.  Franchisor  předává  franchisantovi  ucelenou,  úspěšnou,  vyzkoušenou  a  osvědčenou  koncepci  podnikání  pod  známou  značkou  a  franchisant  se  svým  podnikem se stává součástí jednotné sítě.“130  Tohoto  typu  podnikání  využívají  především  nadnárodní  řetězce  rychlých  občerstvení Mc Donalds, KFC, Burger King, Subway, kaváren Starbucks aj. U těchto  franchisových dohod je nutné více než u jiných vertikálních smluv omezit jednání  franchisanta, aby odpovídala koncepci a firemní filozofii takového řetězce. Na tyto  dohody lze zpravidla použít blokovou výjimku danou nařízením č. 2790/1999.                                                                               130

 Rozhodnutí Úřadu č.j. S50/99 ze dne 23. června 1999. 

51 

5. Závěr  Závěr  této  diplomové  práce  bych  rozdělil  do  šesti  dílčích  závěrů  dle  zkoumaných oblastí.  1) Aktuální  právní  úprava  soutěžního  práva  plně  koresponduje  s právní  úpravou  komunitární.  Zákonem  ZOHS  vznikl  moderní  zákon  obsahující  obdobné  hmotně právní a procesně právní normy po vzoru komunitárního práva. Sjednotily  se tak definice různých pojmů, pravidla pro ukládání pokut a byla nově vymezena  věcná působnost Úřadu. Díky zapracováním novel ZOHS je nyní česká právní úprava  připravena  na  moderní  nástroje  ochrany  hospodářské  soutěže  jako  jsou  šetření  v obchodních prostorách či program shovívavosti.  2) Pravidla  pro  paralelní  trestání  za  stejný  protisoutěžní  delikt  byla  judikaturou komplexně rozebrána v několika případech. Různé právní názory musel  rozřešit až Nejvyšší správní soud. Paralelní trestání v rámci EU stejně jako paralelní  aplikace vnitrostátních a komunitárních norem na totéž jednání je dovolené.  3) Mám  za  to,  že  poměrně  komplexně  si  mi  podařilo  objasnit  problematiku  určování  relevantního  trhu  u  různých  případů,  které  mohou  nastat.  K  jeho  určování  je  třeba  téměř  vždy  přistupovat  individuálně.  Specifická  je  pro  určování  relevantního trhu oblast nákladní i osobní přepravy, ve které je nutné zvážit mnoho  faktorů.  S vývojem  moderních  technologií  se  relevantní  trh  může  v čase  měnit.  Relevantní  trhy  se  mohou  zčásti  propojit,  proto  se  při  jeho  posuzování  přihlíží  i  k těmto okolnostem.  4) Obavy  z vypořádání  se  soutěžních  úřadů  s  úkoly  na  ně  převedenými  se  myslím nenaplnily. Úřad v mnoha rozhodnutích ukázal, že umí využívat nástroje a  pravomoci  ochraně  hospodářské  soutěže.  Jednak  udělováním  extrémně  vysokých  pokut,  jednak  jejich  odpouštěním.  Ačkoli  dochází  k rozporným  závěrům  Úřadu  a  Krajského soudu v Brně, nakonec zpravidla dává Úřadu za pravdu Nejvyšší správní  soud. Úřad čelil dynamickému vývoji v oblasti soutěžního práva a od vstupu ČR do  EU je velký důraz kladen na mezinárodní spolupráci v oblasti ochrany hospodářské  soutěže.  V  pokračující  hospodářské  a  finanční  krizi,  kdy  se  některé  vlády  snaží  vytvářet  různé  formy  protekcionismu  pro  své  ekonomiky,  je  nezbytné  nepolevit  z  principů soutěžního práva a neoslabit tak jeho roli.  Jsou  oblasti,  kde  by  ale  dle  mého  názoru  k soutěži  docházet  nemělo,  jako  jsou  veřejné  sociální  služby,  zdravotnictví.  Vnímám  jako  porušení  morálních  52 

hodnot,  aby  postižený  či  nemocný  člověk  byl  postaven  před  rozhodování,  od  kterého  lékárníka  si  koupí  potřebné  léky  či  v kterém  lékařském  zařízení  se  nechá  ošetřit. Naopak v některých oblastech není důvod soutěž vyloučit, tak jako tomu je  u  cen  cigaret  určených  cenovým  předpisem.  V některých  regulovaných  oblastech,  kde  je  omezen  vstup  soutěžitelů  na  trh,  by  měla  být  naopak  mnohem  větší  prosoutěžní regulace pro soutěžitele, kteří již na trhu působí. Mám na mysli sektor  bankovnictví.  Vstup  na  trh  bankovních  služeb  je  podmíněn  splněním  mnoha  podmínek  a  tím  je  značně  eliminována  volná  soutěž  a  je  vytvořena  bariéra  pro  konkurenční  prostředí.  Proto  v České  republice  platíme  velké  částky  za  bankovní  poplatky, které jsou v zahraničí mnohem nižší nebo i zdarma. Mám za to, že pokud  by  Úřad  postupoval  stejně  tvrdě  jako  v jiných  případech,  dost  možná  bychom  neplatili některé poplatky například za příchozí platby či za vedení účtu.   5) Judikatura  veřejnoprávní  ochrany  hospodářské  soutěže  je  vzhledem  ke  koncepci  právní  úpravy  soutěžního  práva,  ve  které  je  počítáno  s judikaturou  jako  významným  zdrojem  konkrétnějších  výkladů  obecných  norem  soutěžního  práva,  velmi bohatá a lze z ní velmi dobře čerpat. Velkou výhodou je dostupnost většiny  rozhodnutí Úřadu i souvisejících rozhodnutí soudů na webových stránkách Úřadu,  včetně  rozdělení  rozhodnutí  dle  soudů  a  dle  případů,  což  usnadňuje  orientaci  v jednotlivých  kauzách.  Obdobně  lze  nalézt  na  webových  stránkách  všechna  rozhodnutí Komise a Soudního dvora Evropské Unie.  Díky přenesení části odpovědnosti na národní soutěžní úřady i díky různým  blokovým  výjimkám,  má  nyní  Evropská  Komise  větší  prostor  pro  řešení  velkých  případů.  Ačkoli  to  na  počtu  řešených  případů  Komisí  nebylo  vidět  ihned,  za  rok  2009  tento  počet  klesl  přibližně  na  50  %  a  rok  2010  nasvědčuje  podobnému  trendu.  6) Trendů při rozhodování soutěžních orgánů v budoucnu je hned několik.   Velmi  výrazně  je  z judikatury  Úřadu  znát,  že  se  velmi  pozitivně  staví  k programu  leniency  programu  (shovívavosti).  Nyní  Úřad  využívá  tohoto  nástroje  v maximální  míře,  ale  je  však  možné,  že  po  čase  již  nebude  využívat  takto  velké  snižování pokut při spolupráci a pro účastníky kartelu již bude výhodnější doufat, že  se  na  kartel  nepřijde.  Navíc  s účinností  nového  trestního  zákoníku  se  leniency  program  stane  tak  trochu  pastí  pro  účastníky  kartelu.  Na  straně  jedné  budou  motivováni přihlásit se ke svému protisoutěžnímu jednání a vyhnout se tak pokutě  53 

od Úřadu, na straně druhé se vystaví trestnímu stíhání dle § 248 nového trestního  zákoníku.   Souhlasím proto s názorem Zuzany Valouškové131, že leniency program může  být  nyní  úspěšný  jen  v těch  případech,  kdy protisoutěžního  jednání  se  dopustí  pouze  zaměstnanec  bez  vědomí  vedení  společnosti  a  taková  společnost  se  bude  chtít  vyhnout  pokutě  a  zároveň  své  jméno  očistit.  Bude  tedy  zajímavé  po  čase  hodnotit úspěšnost leniency programu.  Úřad dle slov svého předsedy132 bude nadále pokračovat ve vytváření tzv. soft  law,  tedy  vydávání  metodik,  manuálů  a  dalších  dokumentů,  které  napomáhají  k transparentnosti a předvídatelnosti rozhodovací praxe Úřadu.  V posledních  měsících  se  často  mluví  o  doplnění  veřejného  prosazování  soutěžního práva také prosazováním soukromým (private enforcement). Jedná se o  soukromoprávní  žaloby  soutěžitelů  a spotřebitelů  na náhradu  škody  způsobené  v důsledku protisoutěžního jednání.  Soukromoprávní a veřejnoprávní prosazování  představují  pilíře  soutěžního  práva,  za  jejichž  pomoci  je  možno  dosáhnout  komplexních  výsledků.  Proto  v budoucnu  bude  jistě  předmětem  diskusí  právě  soukromoprávní prosazování soutěžního práva jako efektivního nástroje k ochraně  hospodářské soutěže.  Hospodářská krize je nebezpečná nejen velkými problémy soutěžitelů, kteří tak  mohou mít o důvod více kooperovat nedovoleným způsobem, ale také výkyvy na  soutěžním  trhu  a  zhoršením  státní  ekonomiky,  což  vyvolává  tendence  státních  zásahů a protekcionismu, což představuje novou výzvu pro všechny soutěžní úřady,  aby svou činnost vykonávaly důsledně. S hospodářskou krizí je i spojený důraz na  mezinárodní  spolupráci  a  předávání  zkušeností  mezi  jednotlivými  národními  soutěžními úřady a Evropské Komise.                                                                131

  Valoušková, Z. Kriminalizace kartelů – nad paragrafem 248 trestního zákoníku. Antitrust, 2009, 

nulté číslo  132

 Úvodní projev předsedy Úřadu ze dne 13. května 2009 na konferenci Evropský soutěžní den 

54 

6. Resumé  The  aim  of  this  work  is  to  describe  the  current  legal  regulation  of  competition law, to map public protection of the competition cases, to explain the  rules  for  parallel  punishment  for  the  same  offense,  to  clarify  the  issue  of  determining the relevant market, to see how the competition authorities deal with  the  tasks  transferred  to  them  and  to  outline  trends  in  deciding  the  competition  authorities in the future. The last challenge was to incorporate changes associated  with  the  entering  into  force  of  the Treaty  of  Lisbon,  and  therefore  to  update  the  whole work.   The  conclusion  of  this  thesis  is  divided  into  six  sub‐areas  divided  by  the  examined findings.  1)  Current  rules  of  Czech  competition  law  fully  correspond  with  the  Community  legislation.  Czech  law  contains  similar  substantive  legal  and  procedural  standards  as Community law. The various concepts and definitions were unified. There was  redefined the competency of the Office for the Protection of Competition. Thanks  to the incorporation of amendments of Act for Protection of Competition is Czech  legislation ready for modern instruments of protection of competition such as the  coordination of investigations and dawn raids, leniency program and so on.  2) The rules for parallel punishment for the same offense were comprehensively  analyzed  in  several  cases.  Various  legal  opinions  had  to  solve  the  Supreme  Administrative Court of Czech Republic. Parallel punishment within the EU as well  as the parallel application of national and Community law on the same conduct is  permitted.  3)  I  believe  that  the  relatively  complex  I  was  able  to  clarify  the  issue  of  determining  the  relevant  market  for  the  different  cases  that  may  arise.  Its  determination should be almost always treated individually.  4)  The  concerns  how  to  deal  with  the  tasks  transferred  to  them,  I  think  is  disappointing.  Office  has  shown  in  a  number  of  decisions  that  it  can  use  these  instruments and powers to protect competition. Office can fine competitors with  extremely high fines, both to their relief. Although there are conflicting findings of  the  Office  and  the  Regional  Court  in  Brno,  then  Supreme  Administrative  Court  usually says that the Office was right. The Office faced a dynamic development in  55 

the  area  of  competition  law  since  joining  the  EU  is  a  great  emphasis  on  international cooperation in the field of competition. In an ongoing economic and  financial crisis, as some governments try to create various forms of protectionism  for their economies, it is necessary to not give up the principles of competition law  and diluting and his role.  These  are  also  areas  where,  in  my  opinion,  should  not  be  the  competition  like public social services or health  care. I see this as a violation  of moral values,  that sick or disabled patient would be confronted with a decision from which the  pharmacist  to  purchase  the  necessary  medicines  and  medical  devices  in  which  Hospital he will be treated. On the other hand, in some areas there is no reason to  exclude competition, as in the case of cigarettes of the price regulation by law. In  some regulated areas where there is restricted entry of competitors on the market  should  be  much  greater  contrast  procompetitive  regulation  for  competitors,  who  are  already  on  the  market.  I  mean  the  banking  sector.  Entry  to  the  market  of  banking  services  is  subject  to  fulfillment  of  many  conditions  and  is  extensively  eliminated  by  free  competition  and  is  a  barrier  to  the  competitive  environment.  Therefore,  we  pay  large  sums  for  bank  charges  in  the  Czech  Republic,  which  are  abroad much lower or even for free. It seems to me that if the Office proceeded so  hardly as in other cases, perhaps we would not pay any bank fees.  5) The case law of public law protection of competition is due to the approach to  regulation  of  competition  law,  in  which  it’s  calculated  that  the  cases  are  an  important  source  of  more  specific  interpretation  of  the  general  rules  of  competition  law,  comprehensive  and  it  can  very  well  draw.  The  big  advantage  is  the  availability  of  the  major  decisions  of  the  Office  and  relevant  decisions  of  the  courts  on  the  website  of  the  Office.  Similarly  the  decisions  of  the  European  Commission and decisions of the Court of Justice of European Union can be found  on their website.  Thanks  to  the  transfer  of  responsibility  to  the  national  competition  authorities and with various block exemptions, the European Commission now has  more  time  to  deal  with  major  cases.  Although  decline  of  the  number  of  cases  handled  by  the  Commission  was  not  immediately  visible,  for  the  year  2009  the  number fell to approximately 50% and the year 2010 shows a similar trend.  6) There are several trends in deciding the competition authorities in the future.    56 

From  cases  of  the  Office  is  possible  to  recognize  a  very  positive  relation  to  the  leniency program. The Office now uses this instrument as much as possible, but it  may  not  use  longer  these  benefits  such  as  a  large  reduction  of  fines  for  cooperating competitors and participants of the cartel will hope that the cartel will  not  be  disclosed.  Moreover,  with  the  new  Criminal  Code  the  leniency  program  becomes  a  little  trap  for  the  participants  of  the  cartel.  On  the  one  hand  participants of the cartel will be admit to its anti‐competitive practices and avoid  fines from the Office, on the other hand, will be subjected to prosecution under §  248  of  the  new  Czech  Criminal  Code.  Therefore  I  agree  with  the  view  of  Zuzana  Valoušková  that  the  leniency  program  now  can  be  successful  only  in  those  cases  where  the  anticompetitive  conduct  is  committed  only  by  the  employee,  without  knowledge  of  the  management  of  the  company  and  that  company  will  want  to  avoid fines and to clear its name. The Office according to its chairman will continue  to create so‐called soft law, namely the issue of methodologies, manuals and other  documents  that  contribute  to  the  transparency  and  predictability  in  decision‐ making by the Office.  In  recent  months  often  talk  about  supplementing  public  enforcement  of  competition  law  enforcement  by  the  private  enforcement.  Private  and  public  enforcement of competition law constitute the pillars, for whose help it is possible  to  achieve  comprehensive  results.  That’s  why  next  discussions  will  be  concern  about using of private enforcement as the instrument for modern competition law.  The  economic  crisis  is  dangerous  not  only  because  of  great  problems  of  competitors,  who  can  have  a  reason  to  cooperate  more  irregularly,  but  also  fluctuations in the competitive market and the worsening state economy, causing a  tendency  to  state  intervention  and  protectionism,  which  represents  a  new  challenge  for  all  competition  authorities  to  be  consistently  engaged.  With  the  economic  crisis  is  connected  the  emphasis  on  international  cooperation  and  sharing  of  experience  among  national  competition  authorities  and  the  European  Commission. 

57 

7. Použité prameny  7.1. Knižní publikace  ¾ ELIÁŠ,  K.;  BEJČEK,  J.;  HAJN,  P.  aj.  Kurs  obchodního  práva.  Obecná  část.  Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. ISBN 978‐80‐7179‐583‐4  ¾ KŘEPELKA,  F.  Právo  Evropské  unie.  Multimediální  učební  text.  Brno:  Masarykova univerzita, 2006. ISBN 80‐210‐3703‐2  ¾ TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. vydání. Praha: Linde,  2006. ISBN 80‐7179‐924‐6  ¾ MUNKOVÁ, J., SVOBODA, P., KINDL, J. Soutěžní právo. 1. vydání. Praha: C. H.  Beck, 2006  ¾ RAUS,  D.,  NERUDA,  R.  Zákon  o  ochraně  hospodářské  soutěže.  Komentář  a  související české i komunitární předpisy. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2006  ¾ RAUS,  D.  NERUDA,  R.  Hospodářská  soutěž  po  vstupu  ČR  do  EU.  Brno:  CP  Books, 2005. ISBN 80‐251‐0394‐3.  ¾ BEDNÁŘ,  J.  Aplikace  soutěžního  práva  v  rozhodovací  praxi.  Z  rozhodnutí  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže,  Komise  a  Evropského  soudního  dvora. Praha: C.H. Beck, 2005  ¾ ŠILHÁN, Josef.  Cenové  praktiky  zneužití  dominantního  postavení  z pohledu  práva  a ekonomie.  Brno  :  Tribun  EU,  2009.  315 s.  Vydání  1.  ISBN  978‐80‐ 7399‐762‐5  ¾ WIJCKMANS, F.; TUYTSCHAEVER, F.; VANDERELST, A. Vertical Agreements in  EC  Competition  Law,  Oxford:  Oxford  University  Press,  2006,  978‐0‐19‐ 928581‐5  ¾ KINDL, J., Kartelové a distribuční dohody, Praha: C.H. BECK, 2009  ¾ MICHAL,  P.;  NERUDA,  R.,  aj.  Vymezení  relevantních  trhů  a  další  aktuální  otázky ochrany hospodářské soutěže v rozšířené Evropské unii. Praha: Česká  asociace  pro  soutěžní  právo  /  Anglo‐americká  vysoká  škola,  o.  p.  s.,  2008,  ISBN 978‐80‐86648‐18‐4   

58 

7.2. Články  ¾ Kindl,  J.  Typové  rozlišení  dohod  narušujících  hospodářskou  soutěž.  Právní  rozhledy, 2006, č. 15  ¾ Petr,  M.,  Vavříček,  V.  K  paralelní  aplikaci  českého  a  komunitárního  soutěžního práva. Právní rozhledy, 2006, č. 11  ¾ Petr, M.: Mezinárodní kartely: více trestů za jedno jednání? Právní rozhledy.  2008, č. 8  ¾ Valoušková,  Z.  Kriminalizace  kartelů  –  nad  paragrafem  248  trestního  zákoníku. Antitrust, 2009, nulté číslo  ¾ Petr,  M.:  Uplatnění  soutěžního  práva  v oblasti  telekomunikací  z hlediska  judikatury. Jurisprudence, 2006, č. 7  ¾ Petr,  M.  Z  rozhodovací  praxe  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže.  Antitrust, 2009, nulté číslo  ¾ Petr, M.: Zásada ne bis in idem. Právní Rozhledy, 2009, č. 8  ¾ Raus, D.: Zákaz dohod narušujících hospodářskou soutěž a výjimky z tohoto  zákazu  po  poslední  novele  zákona  o  ochraně  hospodářské  soutěže.  Právní  Rozhledy, 2009, č. 16  ¾ Raus, D. Vybraná rozhodnutí českých soudů ve věcech ochrany hospodářské  soutěže. Antitrust, 2009, nulté číslo  ¾ Raus,  D.  Osmadvacetkrát  v  téže  věci?  Odvrácená  strana  jednotné  aplikace  soutěžního práva. Právní fórum, 2007, č. 10 

7.4. Jiné prameny  http://eur‐lex.europa.eu  http://www.compet.cz  http://www.nssoud.cz  http://jinepravo.blogspot.com  http://ipravnik.cz  http://www.sagit.cz  http://en.wikipedia.org  http://curia.europa.eu  http://ec.europa.eu/competition  http://www.bundeskartellamt.de  59