Veřejné dotace kultuře a jejich opodstatnění

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra hudebních a humanitních věd a hudebního manaţerství Studijní obor: Hudební manaţerství

Veřejné dotace kultuře a jejich opodstatnění Diplomová práce

Autor práce: BcA. Šárka Libánková Vedoucí práce: Ing. MgA. Lucie Šilerová Oponent práce: prof. PhDr. Jindřiška Bártová

Brno 2013

Bibliografický záznam LIBÁNKOVÁ, Šárka. Veřejné dotace kultuře a jejich opodstatnění [Public support of culture and its substantiation]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra hudebních a humanitních věd a hudebního manaţerství, 2013. 105 s. Vedoucí diplomové práce Ing. MgA. Lucie Šilerová.

Anotace Diplomová práce „Veřejné dotace kultuře a jejich opodstatnění“ se zabývá problematikou oprávnění veřejných dotací v oblasti kultury. V úvodu práce jsou vymezeny základní pojmy související se zvoleným tématem práce, taktéţ je nastíněno financování kultury v ČR s přihlédnutím k historickému kontextu vývoje evropského systému podpory kultury a umění, resp. kontextu českému. Následující kapitoly pak pojednávají o samotných argumentech pro veřejnou podporu kultury, opírajících se zejména o prospěšnost kultury s akcentem na její ekonomický potenciál, ekonomické a mimoekonomické důvody státních finančních intervencí. V rámci práce bude představena modelová australská studie, která přináší alternativní pohled na oprávněnost veřejné podpory kultury, opírající se o individuální ochotu lidí platit za kulturu a umění. Tento výzkum bude následně autorkou práce analogicky proveden v českém prostředí.

Annotation The diploma thesis „Public support of culture and its substantiation“ deals with the question of justification of public support in culture. The introduction defines basic concepts related to the chosen topic of work and outlines the financing of culture in the Czech Republic and it also considers the historical context of the development of European system of support for the arts and culture, respectively the Czech context. Subsequent chapters deal with the arguments for public support of culture. These arguments are based mainly on usefulness of culture with an emphasis on its economic potential, economic and non-economic reasons for government financial intervention. The work will be presented model Australian study that provides an alternative view on the justification of public support for culture, based on individual people's willingness to pay for culture and the arts. This research will be subsequently carried out in the czech context.

Klíčová slova Kultura, veřejné dotace, dopady a přínosy kultury, financování kultury v ČR, odůvodnění veřejné podpory kultury.

Keywords Culture, public subsidies, impacts and benefits of culture, financing of culture in the Czech republic, justification of public support of culture.

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 3. května 2013

Šárka Libánková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce Ing. MgA. Lucii Šilerové za kvalitní, podnětné a trpělivé vedení a řadu věcných připomínek, které mi pomohly utvářet směr této práce. Dále bych ráda poděkovala všem respondentům, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření, za jejich ochotu, čas a věcné informace, které jsem tak měla moţnost získat.

Obsah Obsah .................................................................................................................................................... 7 Úvod ...................................................................................................................................................... 9 1. Vymezení základních pojmů ......................................................................................................... 12 1.1

Kultura ..................................................................................................................... 12

1.1.1 1.2

Vymezení a členění sektoru kultury ............................................................... 13

Veřejné dotace a dotační politika ............................................................................ 17

1.2.1

Veřejné dotace................................................................................................ 17

1.2.2

Dotační politika .............................................................................................. 17

1.3

Dopady a přínosy kultury ........................................................................................ 18

2. Financování kultury v ČR ............................................................................................................. 20 2.1

Historický kontext .................................................................................................... 20

2.1.1

Vývoj evropského kontinentálního systému podpory kultury a umění .......... 20

2.1.2

Český kontext ................................................................................................. 21

2.2

Financování kultury ................................................................................................. 23

2.2.1

Zdroje financování kultury ............................................................................. 24

3. Veřejná podpora kultury a její opodstatnění............................................................................... 33 3.1

Přínosy kultury ........................................................................................................ 33

3.1.1

Ekonomika kultury v Evropě ......................................................................... 35

3.1.2

Kulturní a kreativní průmysly v ČR ............................................................... 37

3.1.3

Multiplikační efekty v kultuře ........................................................................ 38

3.2

Odůvodnění státních finančních intervencí do kultury ............................................ 40

3.2.1

Příčiny mikroekonomické .............................................................................. 41

3.2.2

Příčiny neekonomické .................................................................................... 45

3.3

Nákladová choroba.................................................................................................. 46

3.3.1

Model dvousektorové ekonomiky .................................................................. 46

3.3.2

Příjmový deficit.............................................................................................. 47

4. Případová studie: ........................................................................................................................... 50 4.1

Oprávnění veřejných dotací kultuře a umění – problematika veřejných statků ....... 51

4.2

Určení optimální míry veřejných dotací - ochota platit za kulturu a umění ............ 52

4.3

Výsledky australského výzkumu ............................................................................... 54

5. Výzkum ........................................................................................................................................... 59 5.1

Dotazník ................................................................................................................... 59

5.2

Metodika shromažďování dat .................................................................................. 61

5.2.1

Přípravná fáze ................................................................................................ 61

5.2.2

Realizační fáze ............................................................................................... 63

5.3

Analýza a interpretace dat ...................................................................................... 63

5.3.1

Základní charakteristika respondentů ............................................................. 63

5.3.2

Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění .......................................... 65

5.3.3

Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění ............................ 67

5.3.4

Vliv jednotlivých proměnných na individuální ochotu platit ........................ 69

5.3.5

Obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury a umění .... 71

5.4

Vyhodnocení hypotéz ............................................................................................... 74

5.5

Závěr ........................................................................................................................ 76

6. Shrnutí............................................................................................................................................. 77 Závěr ................................................................................................................................................... 80 Seznam pouţitých zkratek ................................................................................................................. 81 Seznam tabulek, grafů a obrázků ..................................................................................................... 82 Pouţité informační zdroje ................................................................................................................. 83 Seznam příloh ..................................................................................................................................... 87

Úvod Kaţdý si pod pojmem kultura představí něco jiného. Jedno mají však všechny tyto myšlenky společné, a sice ţe se vţdy jedná o něco pozitivního, prospěšného a uţitečného, coţ jen dokazuje, ţe si lidé, dnes stejně jako v dobách minulých, uvědomují její důleţitost a přínos jak pro jedince, tak pro společnost. Její význam a postavení se v současnosti navíc zvyšuje tím, ţe představuje provázanou a nedílnou součást trvale udrţitelného rozvoje jak v České republice, tak Evropě. I přes tyto skutečnosti se však sektor kultury jiţ delší dobu potýká s celoevropským trendem sniţování veřejných finančních dotací. Tento fakt můţe být do jisté míry zapříčiněn převládajícím názorem, ţe kultura je pouze příjemcem veřejných zdrojů, ale uţ ne jejich tvůrcem. Ale je tomu skutečně tak? Pokud se na tyto zdroje nepodíváme jako na dotace, ale spíše jako na investice, zjistíme, ţe se vrací společnosti mnoha různými způsoby - například: -

v podobě neobyčejného záţitku z vyslechnutí koncertu nebo zhlédnutí divadelního představení;

-

v podobě upevňování mezilidských vztahů mezi občany vesnice, kteří se sešli na tradiční kulturní akci;

-

nebo v podobě podílu kulturního sektoru na tvorbě hrubého domácího produktu či jiných nepřímých ekonomických dopadů kultury (multiplikační efekty). Pokud by se výše zmíněné dopady daly vyjádřit penězi, zřejmě by to, co

společnost získá prostřednictvím dotací, převyšovalo skutečnou dotaci. Problémem je zde však, ţe ne všechny výše zmíněné dopady, které má kultura na svědomí, lze empiricky prokázat a vyčíslit, všechny jsou však neméně důleţité. Tato práce vychází z předpokladu, ţe dotace plynoucí do oblasti kultury z veřejných rozpočtů mají své opodstatnění. Jejím cílem je tak vytvořit argumentační aparát, který odůvodní, proč si kultura zaslouţí být podporována z veřejných zdrojů. Tyto argumenty se budou opírat zejména o: -

historické souvislosti vývoje systému podpory kultury v ČR, resp. Evropě;

-

prospěšnost kultury obecně s akcentem na její ekonomický potenciál;

-

ekonomické a mimoekonomické důvody státních finančních intervencí;

9

-

oprávněnost veřejné podpory z hlediska individuální ochoty lidí platit za kulturu a umění. Při práci budou vyuţity následující metody: studium a analýza informací

z odborné literatury, odborných článků a relevantních internetových zdrojů; sběr informací prostřednictvím dotazníkového šetření a závěrečná syntéza získaných výsledků. Práce je rozčleněna do šesti kapitol. První kapitola se zabývá vymezením základních pojmů souvisejících se zvoleným tématem práce, a sice pojmy kultura, veřejné dotace nebo dopady a přínosy kultury. Snahou druhé kapitoly je nastínit základní problematiku financování kultury v ČR s ohledem na historický kontext vývoje evropského systému podpory kultury a umění, resp. kontext český. Těţištěm práce jsou pak třetí, čtvrtá a pátá kapitola, které pojednávají o samotných důvodech „pro“ veřejnou podporu kultury. V rámci třetí kapitoly bude kultura popsána z hlediska svých přínosů – především sociálních a ekonomických, budou řešeny ekonomické i neekonomické argumenty státních finančních intervencí do tohoto sektoru. Zvláštní pozornost bude věnována jevu zvanému nákladová choroba, který postihuje zpravidla kulturní instituce, v jehoţ důsledku se tyto instituce stávající nesoběstačnými, a tudíţ závislými na veřejné podpoře. Ve čtvrté kapitole bude představena modelová australská studie (včetně metodiky sběru dat a získaných výsledků), která přináší alternativní pohled na oprávněnost veřejné podpory kultury, opírající se o individuální ochotu lidí platit za kulturu a umění. Pátá kapitola se pak bude věnovat výzkumu, který bude na základě australské studie analogicky proveden v českém prostředí. Bude představena metodika sběru dat a následně výsledky získané v rámci dotazníkového šetření. V závěrečné šesté kapitole budou shrnuty veškeré zjištěné údaje tak, aby mohl být naplněn cíl práce.

10

Téma oprávnění veřejných dotací kultuře nebylo zatím v českém prostředí patřičně zpracováno. Existuje zde několik titulů, které se danou problematikou zabývají spíše okrajově. Z tohoto pohledu se jako zásadní jeví publikace B. Hamerníkové Kultura a masmédia v tržních podmínkách: Veřejná podpora a alternativní zdroje financování, vybrané kapitoly ze skript S. Škarabelové Ekonomiky kultury a masmédií a odborné články obou těchto autorek. Nutno však podotknout, ţe v posledních letech začaly v ČR vznikat nejrůznější studie, zabývající se fungováním sektoru kultury – jeho řízením a financováním, které se snaţí tuto oblast zmapovat, poukázat na její přínosy a výkonnost a demonstrovat tak její důleţitost, coţ lze jistě povaţovat za krok správným směrem. Jedná se například o Studii současného stavu podpory umění, zpracovanou kolektivem autorů Institutu umění, nebo o tzv. Satelitní účet kultury ČR, zpracovávaný kaţdoročně Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (dále NIPOS). V zahraničí lze nalézt podstatně bohatší zdroje pro danou tématiku. Z těch zásadních lze jmenovat publikace W. Baumola aW. Bowena Performing arts: The economic dilemma, J. O´Hagana The state and the arts: an analysis of key economic policy issues in Europe and the United States nebo studii Ekonomika kultury v Evropě, která vznikla z podnětu Evropské komise. Za velice významný inspirační zdroj lze pak povaţovat studii australských ekonomů D. Throsbyho a G. Witherse Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results, o kterou je metodicky opřena kapitola 5.

11

1. Vymezení základních pojmů První kapitola se bude zabývat vymezením základních pojmů souvisejících se zvoleným tématem práce. V první řadě bude definován pojem kultura, spolu s ním bude vymezen kulturní sektor z hlediska svého rozsahu a struktury. Stručně charakterizovány budou taktéţ termíny jako veřejné dotace a dotační politika nebo dopady a přínosy kultury, kterým se práce dále věnuje.

1.1 Kultura Existuje řada způsobů, jak nahlíţet na termín kultura. K základním přístupům patří pojetí kultury: -

antropologické,

-

všeobecné,

-

axiomatické,

-

jako popis systému.[1] Za nejkomplexnější lze povaţovat antropologický přístup, který vymezuje

kulturu ve dvou rovinách a vystihuje tak celou její šíři: „v nejširším slova smyslu jako proces kulturní emancipace jedince a lidské společnosti, v užším pojetí jako specifickou sféru společenského života, ve které probíhají určité procesy a činnosti, vznikají specifické produkty“. (Škarabelová, 2007: 10) Jinými slovy lze na kulturu nahlíţet buď jako na proces socializace, během něhoţ se z člověka stává lidská bytost, začleněná do určité společnosti uznávající určité hodnoty nebo jako na oblast činností (interpretační umění, ochrana kulturního dědictví, vizuální umění a řemesla – viz kapitola 1.1.1), jejímţ úkolem je uspokojovat kulturní potřeby prostřednictvím kulturních statků. Ekonomicky významnější a pro tuto práci zásadnější je právě rovina druhá, neboť právě z tohoto hlediska bude kultura v rámci práce zkoumána.[1] Samotné definování pojmu kultura je jiţ tradičně těţkým úkolem především kvůli neustálému dynamickému vývoji, kterým kultura jako taková, prochází. Řada definic akceptuje právě výše zmíněné pojetí kultury, jmenujme z nich dvě základní: jednak mezinárodně uznávanou definici kultury Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) a jednak definicí formulovanou českou politikou reprezentací. 12

Dle organizace UNESCO lze kulturu definovat jako „soubor distinktivních duchovních a hmotných, intelektuálních i citových rysů, které charakterizují společnost nebo společenskou skupinu, kultura zahrnuje vedle umění a písemnictví také

způsoby

života,

způsoby

soužití,

hodnotové

systémy,

tradice

a přesvědčení.“(UNESCO, 2001: 1) V roce 2008 přijala vláda ČR Státní kulturní politiku České republiky na období let 2009 – 2014, kdy tento dokument vůbec jako první přináší do našeho právního řádu formální definici kultury. Na jeho základě lze tento pojem vymezit následovně: „Kultura je významným faktorem života lidské společnosti, která podstatnou měrou pomáhá její integraci jako celku. Přispívá k rozvoji intelektuální, emocionální i morální úrovně každého občana a plní v tomto smyslu výchovně vzdělávací, socializační a hodnototvorné funkce. Kultura je prostředkem přenosu informací mezi generacemi a utváří základní identitu jedince. Propojuje ČR s vnějším světem, zároveň ji však z něj i vyděluje; charakterizuje ji v porovnání s ostatními státy.“(Nekolný, Ţáková a kol., 2011: 9) Kromě těchto aspektů definice dále poukazuje na kulturu jako na významné hospodářské odvětví (podíl na tvorbě HDP) nebo zdůrazňuje její širší tvůrčí potenciál (lidskou kreativitu). Tato definice tak představuje značný posun v chápání významu tohoto sektoru v českých podmínkách s ohledem na nejnovější trendy. [2]

1.1.1 Vymezení a členění sektoru kultury Pro další práci je důleţité si určit rozsah a strukturu odvětví, které je předmětem našeho zájmu. Pro úplnost bude vymezení uvedeno jednak z pohledu České republiky, jednak z pohledu Evropské unie a jednak z pohledu ekonomické soběstačnosti. 1.1.1.1 Členění kultury z pohledu ČR Toto členění vychází z tzv. Satelitního účtu kultury ČR, které od roku 2009 kaţdoročně zpracovává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS). Na základě mezinárodních dokumentů (EUROSTAT, UNESCO) byly definovány základní kulturní oblasti, označené 0.11 – 0.19: -

kulturní dědictví (0.11);

-

interpretační (scénické) umění (0.12);

-

vizuální (výtvarné) umění a řemesla (0.13);

13

-

periodický a neperiodický tisk (0.14);

-

audiovizuální a interaktivní média (0.15);

-

architektura (0.16);

-

reklama (0.17);

-

umělecké vzdělávání (0.18);

-

správa sektoru kultury (0.19). [3]

V rámci jednotlivých oblastí jsou rozpoznávány nejrůznější kulturní činnosti, které zprostředkovávají kulturní projevy (např. činnost muzeí, divadel), kulturní sluţby nebo statky, které jsou poskytovány kulturními institucemi např. muzei, knihovnami, divadly a dalšími. V souladu se statistickými šetřeními v kultuře byli takto k obsahově vymezeným kulturním oblastem, označených 0.11 – 0.19, přiřazeni institucionálně vymezení poskytovatelé, taktéţ s označením 0.11 – 0.19. [3] Tabulka č. 1: Členění kultury

Zdroj: vytvořeno autorkou

V důsledku problematického získávání některých dat, není v oblasti 0.16 architektonické činnosti uveden ţádný poskytovatel, navíc byly z tohoto důvodu oblasti doplněny o tzv. „neznámou oblast“. [3]

14

Výše uvedené kulturní oblasti lze taktéţ seskupit do čtyř sfér, z nichţ kaţdá vykazuje příbuzné rysy několika odvětví: -

sféra kulturního dědictví (např. památky, muzea a galerie, archivy a knihovny);

-

sféra ţivé originální umělecké tvorby (např. interpretační a výtvarné umění, umělecká řemesla, design, architektura, reklama);

-

sféra kulturních médií (např. film, televize, rozhlas, tisk);

-

sféra správních (reţijních) činností. [3]

1.1.1.2 Členění kultury z pohledu EU Toto členění vychází ze studie Ekonomika kultury v Evropě, která vznikla v roce 2006 z podnětu Evropské komise. V zásadě jde o rozdělení na kulturní a kreativní sektor. Kulturní sektor Umění -

výtvarné umění (řemesla, malířství, sochařství, fotografie, trh s umění a staroţitnostmi)

-

scénická umění (opera, orchestry, divadlo, tanec, cirkus)

-

kulturní dědictví (muzea, pamětihodnosti, knihovny a archivy)

Tento okruh v sobě zahrnuje tzv. neprůmyslová odvětví, která produkují nereprodukovatelné zboţí a sluţby, které jsou konzumovány na místě (koncert, divadelní představení,…). [4] Kulturní průmysly -

film a video

-

TV a rozhlas

-

videohry

-

hudba (hudební nahrávky i ţivá vystoupení)

-

knihy a tisk (vydávání knih a tisku)

Tento okruh je charakteristický tím, ţe produkuje kulturní produkty určené k masové reprodukci. [4]

15

Kreativní sektor Kreativní průmysly -

design

-

architektura

-

reklama

V této oblasti se kultura stává jakousi „tvůrčí“ investicí do produkce „nekulturního zboţí“. [4] Příbuzná průmyslová odvětví -

výrobci PC, výrobci MP3 přehrávačů, odvětví mobilních telefonů apod.

Tento poslední okruh má především význam pro ekonomický růst. [4] Obrázek č. 1: Oblasti kulturního a kreativního sektoru

Zdroj: vytvořeno autorkou

1.1.1.3 Členění kultury z hlediska ekonomické soběstačnosti: Z ekonomického hlediska je pak zásadní dělení na tzv. „tradiční“ a „nové“ kulturní obory. Zatímco tradiční kulturní obory, zahrnující celou sféru kulturního dědictví a část ţivé umělecké originální tvorby (divadla, soubory, festivaly, výstavní sály a kulturní domy, reţijní činnosti v kultuře), bývají značně závislé na podpoře z veřejných zdrojů, tak kreativní sféra spolu s částí ţivé umělecké originální tvorby 16

(produkty určené k masové konzumaci) bývají často trţně orientované, ekonomicky soběstačné a obvykle ziskové. [3]

1.2 Veřejné dotace a dotační politika Jelikoţ se tato práce bude zabývat veřejnými dotacemi v oblasti kultury a jejich oprávněním, je třeba si ujasnit, co přesně si pod tímto pojmem představit a jakým způsobem ony dotace obecně do kultury putují.

1.2.1 Veřejné dotace Pojem dotace lze definovat jako poskytnutí finančních prostředků bez přesného účelu pouţití, slovo veřejný pak v tomto smyslu znamená poskytnutý z veřejných zdrojů, čili ze strany státu nebo územně samosprávných celků (kraj, obec, městská část). Jinou formu veřejných dotací představuje grant, kterým se rozumí finanční podpora, která je poskytována na základě výběrového řízení a soutěţe na jasně stanovený účel. V českém prostředí jsou tyto dva termíny mezi sebou často zaměňovány. V této práci bude uţíván jednotný termín dotace, a to jak pro veřejnou finanční podporu bezúčelovou tak účelovou. [5]

1.2.2 Dotační politika V současnosti

se

většina

kulturních

neziskových

institucí

neobejde

bez finanční podpory. Tento fakt lze odůvodnit řadou společenských, organizačních a ekonomických argumentů, které budou popsány dále v této práci. [6] V rámci dotační politiky je kultuře kaţdoročně přerozdělována určitá suma veřejných prostředků v podobě dotací. Tyto dotace lze dle adresáta, ke kterému směřují, rozčlenit následovně: -

dotace pro příspěvkové organizace;

-

dotace pro nezávislé kulturní instituce;

-

dotace pro individuální umělce a další.[6] Existují zde však rozdíly v tom, jak jsou dotace výše zmíněnými adresáty

získávány. Zatímco příspěvkové organizace obdrţí kaţdoročně neúčelovou sumu peněţ od svých zřizovatelů, prostřednictvím které je schopna fungovat (vytvářet rozpočet, inscenační plán apod.), nezávislé kulturní instituce se musí o veřejné prostředky ucházet v řadě grantových řízení s nejistým výsledkem. Grantový způsob 17

přerozdělování veřejných financí pro kulturní organizace má zabezpečovat veřejné a odborné rozhodování o dotacích, transparentnost na základě jednotlivých kritérií a formalizovaných pravidel a funkčnost vícezdrojového financování. [5] [6]

1.3 Dopady a přínosy kultury Kdyţ se řekne pojem kultura, kaţdý si zpravidla představí něco pozitivního. Přesto je však na tuto oblast dlouhodobě nahlíţeno jako na oblast prodělečnou, která pouze čerpá dotace z veřejných rozpočtů a od soukromých zdrojů. Trendem posledních let, a to jak v Evropě, tak v ČR, je toto tvrzení vyvracet prostřednictvím argumentů, opírajících se o dopady a přínosy tohoto odvětví, obzvláště pak ty ekonomické, neboť právě ony v současné těţké ekonomické situaci představují nejlepší kartu, se kterou můţe kultura hrát. Pro tuto práci, jejíţ snahou je obhájit ono čerpání peněz, je nutné si zmíněné termíny přesně vymezit. Na první pohled by se mohlo zdát, ţe termíny – ekonomický dopad a ekonomický přínos – jsou ve své podstatě totoţné. V rámci ekonomické teorie je však mezi nimi chápán určitý rozdíl. Ekonomický dopad lze definovat jako „ekonomickou aktivitu vyplývající z každé utracené koruny v určité geografické oblasti bez ohledu na to, odkud tyto peníze plynou“. (Raabová, 2010: 9) Naproti tomu ekonomické přínosy „zohledňují, odkud utracené prostředky přišly a kde byly utraceny“.(Raabová, 2010: 9) O přínosu lze pak hovořit pouze v případě, ţe vydané finanční prostředky zapříčiní v určitém regionu zvýšení ekonomické aktivity, ke které by bez dané kulturní instituce/akce nemohlo dojít. Ekonomické přínosy tak představují určitou podmnoţinu ekonomických dopadů (tzn. ţe ne kaţdý ekonomický dopad znamená přínos pro daný region). [7] Jelikoţ se část práce bude zabývat právě přínosy kultury, je třeba si je dále přiblíţit. Existují dva základní typy přínosů, a sice přímé a nepřímé. [8] -

Přímé efekty – „změny v ekonomice, které jsou důsledkem přímých výdajů kulturní organizace nebo jejích návštěvníků (např. v hotelech, restauracích apod.)“ (Raabová a kol., 2012: 14)

-

Nepřímé efekty – „změny v ekonomice způsobené produkcí dalších subdodavatelů, bez kterých by přímí dodavatelé nemohli fungovat

18

(např. hotely a restaurace poptávající zboží a služby od svých dodavatelů a ti dále od svých subdodavatelů)“ (Raabová a kol., 2012: 14) Obrázek č. 2: Přímé a nepřímé ekonomické efekty v kultuře

Zdroj: RAABOVÁ, Tereza a kol. Analýza ekonomického dopadu Asociace hudebních festivalů České republiky 2011. 1. Vydání. Praha: Economic Impact, 2012, str. 15.

V oblasti kultury jsou často diskutované právě efekty nepřímé, označované jako multiplikační efekty, neboť právě jejich prostřednictvím se mohou výdaje kulturních institucí a jejich návštěvníků odrazit v jakémkoliv jiném odvětví ekonomiky. Dochází zde k multiplikaci (neboli znásobení) tohoto výdaje. [7] [9] Jinými slovy kultura na svůj provoz a fungování kaţdoročně získává určitý objem finančních prostředků, který prostřednictvím výdajů kulturních institucí a jejich návštěvníků ekonomice nejenţe vrátí, ale i značně znásobí.

19

2. Financování kultury v ČR Druhá kapitola si klade za cíl nastínit základní problematiku financování kultury v ČR s ohledem na historický kontext vývoje evropského systému podpory kultury a umění, resp. kontext český. Kapitola se bude taktéţ zabývat samotných financováním kultury, především z hlediska zdrojů, a to jak přímých a nepřímých, tak veřejných a soukromých.

2.1 Historický kontext Současná podoba systému podpory kultury a umění v ČR souvisí s řadou historických a společenských událostí, které se po staletí odehrávaly na našem, resp. evropském území. Vyvinul se zde přístup k podpoře kultury a umění, kde významnou roli sehrává stát.

2.1.1 Vývoj evropského kontinentálního systému podpory kultury a umění Úplný prapočátek státního patronátu lze nalézt v době starobylých Athén, které byly aktivním donátorem jiţ tehdy vysoce ceněného dramatického umění. Bylo naprostou samozřejmostí, ţe se kaţdý účastnil kaţdoročního dramatického festivalu. Při této příleţitosti nikdo nemusel do svého zaměstnání, vězňové byli na tuto dobu propuštěni z vězení, a ačkoliv se jednalo o čistě muţskou záleţitost, byla událost zpřístupněná i ţenám a dívkám. Stát dokonce zřizoval speciální fond, z něhoţ bylo hrazeno jednak vstupné pro ty jedince, kteří si to jinak nemohli dovolit, a jednak z něj bylo přispíváno na mzdy herců. Odhaduje se, ţe náklady na festival představovaly více neţ 5% kaţdoročních celkových státních výdajů.[10] Státní patronát v dnešním slova smyslu se objevuje od 16. století. Řada evropských panovníků začíná vládnout absolutistickým způsobem, přebírá kontrolu nad veškerým bohatstvím dané země a tudíţ i nad dotováním kultury a umění. [10] Habsburští panovníci pozdního 17. století se zasadili o výstavbu řady divadel a operních domů. Význam instituce divadla pak roste v době osvícenství. Německy mluvící intelektuálové byli přesvědčeni o tom, ţe divadlo je schopné vzdělávat občany, podporovat a rozvíjet morální estetiku a vlastenecké standardy. Divadlo 20

(i s operou) bylo povaţováno za jakési vzdělávací zařízení (Bildungstheater), a tak si zaslouţilo

být

podporováno

z veřejných

prostředků,

jako

tomu

bylo

např. u vzdělávání mladých. Stejně jako divadlo podporovali Habsburkové skladatelskou činnost a koncerty symfonické hudby. [10] K jinému vývoji událostí dochází ve Velké Británii a Nizozemí. Oproti katolicky zaloţenému Rakousku a Francii byly tyto země převáţně protestantské. Jejich církev pokládala divadla „za doupata neřesti a vášně“1 (O‘Hagan, 1998: 5), stejně tomu bylo i u jiných forem zábavy. V průběhu průmyslové revoluce vznikla v Anglii nová vrstva společnosti, která byla nedůvěřivá vůči jakýmkoliv státním zásahům do ekonomiky. Rozvinul se zde tak systém, který koresponduje spíše s americkým modelem podpory kultury a umění. [10] Důleţitým bodem ve vývoji vztahu státu a kultury byla pak 2. světová válka. Do té doby bylo umění povaţováno pouze za součást vzdělání a intelektuálního rozvoje kaţdého jedince. V době tzv. Třetí říše byla však centrálně řízená kultura a umění zneuţita nacistickým reţimem pro politickou propagandu. Proto byla následně podpora umění v Německu zcela decentralizována a ponechána v rukou jednotlivých spolkových zemí. [10] V důsledku těchto událostí se takřka celá Evropa po 2. světové válce soustředila na vytvoření legislativy na ochranu kulturního dědictví a kulturního prostředí, v rámci umění byla akcentována umělecká svoboda a volnost tvorby. Byl tak formulován základ kulturních politik pro evropské státy, opírající se o čtyři obecné cíle: -

podpora kulturní identity,

-

podpora kulturní rozmanitosti,

-

podpora tvořivosti,

-

podpora účasti občanů na kultuře. [1]

2.1.2 Český kontext Výše popsaný vývoj 2. poloviny 20. století byl v českých zemích narušen érou komunismu, v jejímţ rámci přešel sektor kultury, jeho řízení a financování, plně do rukou státu. 1

Volný překlad autorky z originálu: „as dens of uniquity and temptation“.

21

2.1.2.1 Situace před rokem 1989 Na ideologickém a politickém pozadí byl rozvoj kultury jako takové (jejích základních funkcí) znemoţněn převahou státního monopolu vlastnického, řídícího a rozhodovacího. Toto období se vyznačuje neexistencí pluralitních forem kulturních produkcí a uspokojování kulturních potřeb obyvatelstva. Vůbec celé odvětví kultury bylo zařazeno do tzv. nevýrobní sféry a prošlo si etapou přímého financování, kde kulturní organizace jen strnule přijímaly státní finanční prostředky, v důsledku čehoţ nebyly nijak motivovány k efektivnímu chování, coţ zapříčinilo stagnaci a nezájem o vlastní hospodářské výsledky. [1] Je moţné, ţe právě to, jak byla kultura vnímána během této 40tileté éry, zapříčinilo dnešní pohled na kulturu jako na neproduktivní odvětví. 2.1.2.2 Situace po roce 1989 Po roce 1989 si celá společnost prošla transformací, která pramenila z přeměny totalitního komunistického reţimu na demokratický systém. V kultuře a umění byl tento proces doprovázen odstátňováním, privatizací, transformací, rušením

uměleckých

organizací

a

spontánním

vytvářením

nové

kulturní

infrastruktury prostřednictvím občanských a podnikatelských iniciativ na základě nových právních předpisů.[1] Princip odstátnění kultury (podmíněn předešlými událostmi) vzešel z představy, ţe stát umění provozovat nemá. Na základě těchto myšlenek se došlo ke stanovisku, ţe stát bude provozovat národní instituce (např. Národní divadlo, Česká filharmonie, Národní galerie v Praze,…), vše ostatní bude postupně postoupeno městům a okresům, resp. krajům. Do popředí společenského zájmu se tak dostává reforma veřejné správy. [1] 2.1.2.2.1 Reforma veřejné správy V roce 1990 započala reforma, která si kladla za cíl oddělení státu a územní samosprávy. Byla dokončena přijetím a účinností zákona č. 128/2000 Sb., o obcích; konstituováním krajů zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích a samostatným zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů.[2] „Reforma veřejné správy a reforma veřejných rozpočtů od roku 2000 radikálním způsobem mění odpovědnost jednotlivých složek veřejné správy za kulturu, stejně jako mění systém financování kultury z veřejných rozpočtů.“ 22

(Nekolný, Ţáková a kol., 2011: 32) V důsledku této reformy vznikají v roce 2001 kraje a od roku 2003 kompletně zanikají okresy. Takto vzniklé kraje se od tohoto roku vyrovnávají se svou zřizovatelskou odpovědností vůči organizacím, které na ně přešly nejprve z působnosti MK ČR – např. státní vědecké knihovny, galerie a některá muzea, později z působnosti zanikajících okresních úřadů. Příjmy rozpočtů krajů zatím ale stále nedosahují úrovně odpovídající potřebnému rozsahu kompetencí a odpovědnosti, jaké byly v oblasti podpory kultury na kraje převáděny. Díky řadě nových zákonů dochází k zásadnímu oddělení finančních prostředků státního rozpočtu a finančních prostředků rozpočtu územní samosprávy. [2] Po vstupu ČR do Evropské unie v roce 2004, bylo nutné přizpůsobit české právní normy právnímu řádu EU. Pro financování kultury z veřejných rozpočtů byly nejvýznamnější zákon č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách a zákon č. 214/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, a to především z toho hlediska, ţe všechny dotace z veřejných rozpočtů jsou podřízeny těmto zákonům a platí pro ně i limity v těchto zákonem uvedené. [2]

2.2 Financování kultury V evropském kontextu se dnes v rámci financování kultury nejčastěji setkáváme s principem vícezdrojového financování prostřednictvím grantových systémů na různých úrovních, ve většině těchto zemí se výdaje na kulturu pohybují kolem 1 % státního rozpočtu.[1] V ČR existuje kooperativní financování jen omezeně, vţdy s jedním dominantním rozpočtem, neboť u nás prozatím neexistuje ţádný stabilní mimorozpočtový zdroj v podobě loterie, nadace nebo fondu. Navíc výdaje našeho státu na kulturu stagnují pod evropským standardem (0,6 - 0,7% státního rozpočtu – Tabulka č. 2). [1] Tabulka č. 2: Výdaje na kulturu v porovnání s celkovými výdaji státní rozpočtu

Zdroj: NEKOLNÝ, Bohumil; ŢÁKOVÁ, Eva a kol. Studie současného stavu podpory umění – svazek II. 1. vydání. Praha: Institut umění. 2011, str. 35

23

2.2.1 Zdroje financování kultury Finanční prostředky poskytované kultuře můţeme dělit dvěma způsoby: -

dle způsobu rozdělování těchto prostředků rozlišujeme zdroje přímé a nepřímé;

-

na základě právní povahy subjektů, které poskytují finanční prostředky, lze zdroje dělit na veřejné a soukromé. [11]

2.2.1.1 Přímé a nepřímé zdroje financování kultury Existují dvě základní formy podpory kultury a umění, a to přímá a nepřímá. Přímá podpora Mezi formy přímé podpory jsou řazeny: -

dotace z veřejných rozpočtů o dotace o dotace se spoluúčastí

-

zdroje veřejné podpory nezávislé na rozpočtovém procesu o daně a poplatky (např. koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas) o příjmy z vlastní činnosti o nadace a nadační fondy o dárcovství a sponzorství o veřejné sbírky o loterie a sázky. [1]

Nepřímá podpora Mezi formy nepřímé podpory jsou řazeny: -

různé sociální podpory, vč. podpory v nezaměstnanosti poskytované umělcům,

-

daňové úlevy pro umělce a umělecké instituce,

-

daňové úlevy a zproštění daní u charitativních dárců a příjemců darů. [1]

24

Obrázek č. 3: Přímé a nepřímé zdroje financování kultury

Zdroj: vytvořeno autorkou

Některé z těchto forem budou dále přiblíţeny. 2.2.1.1.1 Veřejné rozpočty Od roku 2000 probíhala rozsáhlá transformace veřejné správy, v jejímţ důsledku přešla podpora řady uměleckých aktivit do kompetencí územně samosprávných celků (krajů a obcí). Tato podpora je zaměřena spíše na projekty a aktivity regionálního významu, naproti tomu státní podpora putuje především k projektům s mezinárodním či celostátním významem.[1] Tabulka č. 3: Výdaje veřejných rozpočtů na kulturu v období 2000 - 2010

Zdroj: NEKOLNÝ, Bohumil; ŢÁKOVÁ, Eva a kol. Studie současného stavu podpory umění – svazek II. 1. vydání. Praha: Institut umění. 2011, str. 37

25

2.2.1.1.1.1 Financování kultury z rozpočtů územně samosprávných celků

Jak jiţ bylo naznačeno výše, díky reformě veřejné správy se územně samosprávné celky staly významným zdrojem podpory kultury a umění (především vzhledem k příspěvkovým organizacím, které zřizují). Financování kultury z územních rozpočtů je prováděno prostřednictvím rozpočtové kapitoly č. 700 státního rozpočtu. Faktické výdaje na kulturu jsou však vyšší neţ výdaje vykázané v rámci této kapitoly. V tabulkách se nepromítnou výdaje na pořízení, opravy a technické zhodnocení nemovitého a dlouhodobého hmotného majetku, který slouţí k zajištění kulturních sluţeb. Průměrně 40 – 60% výdajů na kulturu představují prostředky na platy a mzdy zaměstnanců příspěvkových organizací. Výdaje na kulturu v sobě obsahují i finanční prostředky, potřebné na pořízení výrobků a sluţeb, bez nichţ by řadu kulturních produkcí nebylo moţné vůbec zrealizovat: náklady na pronájem, na provoz (včetně nákladů na energie), náklady na pořízení technického vybavení a náklady spojené s provozem. Z toho vyplývá, ţe většina těchto financí se vrací do ekonomiky ČR jednak v podobě soukromé spotřeby domácností zaměstnanců v kultuře a jednak v podobě spotřeby institucí a poskytovatelů umění a kultury. [2] 2.2.1.1.1.2 Financování kultury prostřednictvím MK ČR

Financování kultury ze státního rozpočtu je zabezpečováno zejména Ministerstvem kultury ČR, prostřednictvím rozpočtové kapitoly č. 334, okrajově pak rozpočtovými kapitolami jiných ministerstev (např. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy). [1] V rámci svých kompetencí MK zajišťuje financování registrovaných církví (cca 20% z celkových výdajů na kulturu), 50% pak putuje k 31 státním příspěvkovým organizacím, které MK zřizuje. Dále se musí taktéţ starat o nemovitý majetek státu, který byl svěřen buď ministerstvu, nebo státním příspěvkovým organizacím v jeho působnosti. [2] Co se týče oblasti umění, existuje od roku 1992 systém státní podpory profesionálního umění v podobě grantových programů MK, slouţící k oficiální podpoře uměleckého ţivota. Nejdříve byl určen pouze občanským sdruţením, v roce 1996 bylo toto dotační řízení zpřístupněné i ostatním fyzickým a právnickým osobám (vydavatelství, agentury, obce a jejich kulturní zařízení). [1] [2] 26

Granty V současnosti vyhlašuje MK přes 30 dotačních titulů, které jsou určené širokému spektru ţadatelů v oblastech od památkové péče, přes podporu minorit aţ k vědě a výzkumu. V oblasti profesionálního umění jsou granty vyhlašovány pro divadlo, tanec, hudbu a výtvarné umění. V oblasti neprofesionálního umění se jedná například o granty na podporu neprofesionálních uměleckých aktivit (kulturní aktivity), podporu kulturních aktivit osob se zdravotním postiţením, podporu kulturních aktivit příslušníků národnostních menšin, podporu integrace cizinců ţijících v ČR v oblasti kultury, tradic a náboţenství a podporu tradiční lidové kultury. [2] Programy Vedle grantového systému existují i stálé programy, a sice Program podpory pro česká profesionální divadla, vyhlašovaný od roku 1996, a Program pro stálé symfonické orchestry a pěvecké sbory, vyhlašovaný od roku 1997, ve kterých se o státní dotace mohou ucházet pouze instituce splňující řadu kritérií. [2] Kromě dotačních řízení podporuje MK umění i formou udělování různých cen, jako například ceny MK v oborech zájmových aktivit (divadelní a slovesné aktivity; tradiční lidová kultura a folklor; hudební aktivity nebo dětské umělecké aktivity,…) nebo v oblasti profesionálního umění (Státní cena za literaturu, Cena za nejkrásnější českou knihu roku,…).[1]

2.2.1.1.2 Fondy Fondy, jakoţto alternativní zdroje financování kultury, jsou v zahraničí velmi rozšířené. V České republice existují od roku 1992 dva: -

Státní fond kultury ČR;

-

Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie. [1] Tyto fondy byly zaloţeny zejména jako mimorozpočtový finanční zdroj

pro podporu umění. Mají však spíše charakter finančních institucí, které představují jakýsi záruční kapitál pro oblast kultury či kinematografie. Jedná se o samostatné právnické osoby, které jsou zapsané v Obchodním rejstříku a spravovány Ministerstvem kultury ČR. [1] 27

2.2.1.1.2.1 Státní fond kultury ČR

Tento fond byl zřízen na základě zákona č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury České republiky. Předmětem činnosti Fondu je poskytování prostředků z finančních zdrojů Fondu formou účelových dotací, půjček nebo návratných finančních výpomocí na: -

podporu vzniku, realizaci a uvádění umělecky hodnotných děl;

-

ediční počiny v oblasti neperiodických i periodických publikací;

-

získávání, obnovu a udrţování kulturních a sbírkových předmětů;

-

výstavní a přednáškovou činnost;

-

propagaci české kultury v zahraničí;

-

pořádání kulturních festivalů, přehlídek a obdobných kulturních akcí;

-

podporu kulturních projektů slouţících k uchování a rozvíjení kultury národnostních menšin v ČR;

-

podporu vysoce hodnotných neprofesionálních uměleckých aktivit; ochranu, údrţbu a doplňování knihovního fondu. [12] Původním

záměrem

bylo

vytvořit

stabilní

mimorozpočtový

zdroj

pro financování kultury, coţ se prozatím nepodařilo. Hlavním problémem jsou jiţ od počátku jeho existence nedostatečné finanční prostředky, kterými disponuje, coţ mu brání naplňovat své poslání. [1] Od svého vzniku fond rozděloval finanční prostředky celkem třikrát, a to v roce 2002, 2005 a 2006. Celkově se jednalo o částku cca 25 mil. Kč. Po 6tileté odmlce, kdy se uvaţovalo i o jeho zrušení, byla jeho činnost obnovena. Příjmy jsou v současnosti tvořeny komerčními pronájmy nemovitostí, vstupným na expozici českého kubismu, autorskými právy děl bez dědiců, poplatky za přijaté ţádosti a od roku 2012 taktéţ výnosy z reklam vysílaných na programu ČT2. Předpokládá se, ţe by v roce 2012 měl přerozdělit finanční prostředky ve výši 20 mil. Kč. [13] 2.2.1.1.3 Nadace a nadační fondy Další moţnost, jak financovat kulturu v ČR, představují nadace a nadační fondy, zřizované na základě Zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. Jedná se o „účelová sdružení majetku vzniklá pro dosahování obecně prospěšných cílů, zejména pro rozvoj duchovních hodnot, ochranu lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochranu životního prostředí, kulturních památek a tradic, vědy, vzdělání, sportu“. (Vojík, 2008: 24) Podle údajů Českého 28

statistického úřadu existuje v ČR na konci roku 2011 487 nadací a 1358 nadačních fondů.[14] 2.2.1.1.4 Dárcovství a sponzoring Tyto dva termíny bývají v českém prostředí často zaměňovány. Dárcovství (dar, dobročinnost) je zaloţeno na nezištném darování, které je ošetřeno darovací smlouvou. Fyzická či právnická osoba poskytne dar, ale přímo za něj nic neočekává. Naproti tomu sponzorství se odlišuje především z hlediska očekávání firmy. Firma poskytne peněţní nebo jinou formu podpory a očekává za to dohodnutou protisluţbu, tento

proces

pak

bývá

upraven

smlouvou

o

reklamě

nebo

smlouvou

o sponzoringu.[15] V ČR nejsou dárci příliš motivováni různými zvýhodněními (především daňovými) jako je tomu například v USA. „V ČR si právnická osoba může odečíst dar poskytnutý obcím a právnickým osobám k financování kultury max. ve výši 5 % ze základu daně z příjmů, pokud úhrnná hodnota daru činí alespoň 2 000 Kč, fyzická osoba pak 10 % ze základu daně z příjmů, pokud hodnota sponzorského daru přesahuje 2 % ze základu daně anebo činí alespoň 1 000 Kč (zákon č.586/1992 Sb.).“ (Škarabelová, 2007: 39) [1] Formy dárcovství Právnické osoby, resp. firmy mohou podporovat veřejně prospěšné aktivity nejrůznějšími způsoby: -

přímou podporou vybrané organizaci (96% firem v ČR);

-

prostřednictvím vlastní firemní nadace nebo nadačního fondu (v roce 2011 existuje v ČR 210 firemních nadací a fondů, z toho 91 nadací a 119 nadačních fondů, coţ představuje 12% z celkového počtu nadačních subjektů)[27];

-

dlouhodobým partnerstvím - dlouhodobá podpora konkrétní organizace (50% firem v ČR);

-

společným projektem (23% firem v ČR). [15] Po vzoru zahraničních trendů jsou nejčastěji oblasti vzdělávání, zdraví, děti

a mládeţ a kulturní aktivity. [15]

29

2.2.1.1.5 Daňové úlevy Daň z příjmu (Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu) Podle toho zákona si mohou kulturní organizace (neziskové organizace) sníţit základ daně o stanovenou sumu, avšak pouze za předpokladu, ţe takto nabyté finanční prostředky pouţije daná organizace na pokrytí nákladů spojených se svou hlavní činností. [1] Daň z přidané hodnoty (Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty) Podle tohoto zákona jsou od této daně osvobozeny kulturní organizace (neziskové organizace), pokud jejich obrat nepřesáhne zákonem stanovenou částku za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců. V současnosti se jedná o sumu 750 000 Kč. [1] Daň z nemovitosti (Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti) Tato daň je tvořena daní z pozemku a daní ze staveb, zákon pak uděluje osvobození od těchto daní u pozemků a staveb, které tvoří jeden funkční celek se stavbou slouţící muzeím, galeriím, knihovnám, státním archivům a se stavbou památkových objektů stanovených vyhláškou MF ČR. [1] Daň dědická a darovací (Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí)

Od těchto daní jsou osvobozeny kulturní organizace v případě, ţe předmět daru či dědictví pouţijí na pokrytí nákladů spojených se svým posláním. [1] 2.2.1.1.6 Zdroje z Evropské Unie Financování kultury z EU probíhá prostřednictvím dvou fondů, a to fondu Culture a fondu Media. Fond Culture byl zřízen především pro podporu nadnárodního šíření kultury, zdůraznění společného evropského kulturního dědictví, podporu role kultury v hospodářském a společenském vývoji zemí aj. [11] Fond Media má slouţit na podporu zachování a posilování evropského kinematografického a audiovizuálního dědictví, zvýšení sledovanosti evropských kinematografických

a

audiovizuálních

evropského audiovizuálního dědictví aj.

děl,

[11]

30

posílení

konkurenceschopnosti

2.2.1.2 Veřejné a soukromé zdroje financování kultury Do kultury putují finanční prostředky od různých subjektů, na základě právní povahy těchto subjektů pak dělíme tyto finanční zdroje na veřejné a soukromé. Na základě poţadavků Státní kulturní politiky 2009 – 2014 se pokusili Ministerstvo kultury, jím pověřená instituce NIPOS, a ČSÚ zmapovat finanční toky přicházející do kultury z nejrůznějších zdrojů a taktéţ finanční toky z kultury vycházející, sestavením tzv. satelitního účtu kultury. První účet kultury vznikl v roce 2009, tato kapitola bude vycházet z účtu kultury za rok 2010, který je nejaktuálnější v době psaní této práce. 2.2.1.2.1 Zdroje financování kultury v roce 2010 V rámci sledovaných zdrojů putovalo v roce 2010 do oblasti kultury zhruba 272 mld. Kč, nejvíce prostředků poskytly podniky – 179,5 mld. Kč, dále domácnosti – 45,2 mld. Kč, veřejné rozpočty – 39,1 mld. Kč, neziskové instituce – 7,7 mld. Kč a zahraniční zdroje – 0,5 mld. Kč. [3] Graf č. 1: Zdroje financování kultury v roce 2010 0% 3%

14%

veřejné zdroje soukromé zdroje domácnosti 17%

soukromé zdroje - podniky soukromé zdroje - NNO ostatní svět

66%

Zdroj: vytvořeno autorkou

2.2.1.2.1.1 Veřejné zdroje

Přímé veřejné výdaje na kulturu činily v roce 2010 39,1 mld. Kč, coţ představuje cca 14% celkových zdrojů financování kultury. Částka v sobě zahrnuje výdaje územně samosprávných celků (rozpočty krajů a měst) a výdaje ze státního rozpočtu včetně státního fondu kultury a fondu pro podporu a rozvoj české

31

kinematografie. Nepřímou pomoc státu kultuře je téměř nemoţné zmapovat, z tohoto důvodu není v této studii dále řešena. [3] Tyto finance byly směřovány především do oblasti kulturního dědictví (42%), uměleckého vzdělávání (18,5%) a interpretačního umění (11,7%). Část těchto prostředků (7,6%) putovala do oblasti správy. [3] 2.2.1.2.1.2 Soukromé zdroje

Domácnosti Výdaje domácností na kulturu činily v roce 2010 45,2 mld. Kč, coţ představuje cca 17% celkových zdrojů financování kultury. Tato částka byla zjišťována prostřednictvím výběrového šetření v cca třech tisících domácnostech.[3] Tyto prostředky směřovaly nejvíce do oblasti médií – kino, rozhlas, televize, knihy a tisk (71%), a to v podobě vstupného a koncesionářských poplatků. Méně prostředků pak plynulo do sféry ţivé umělecké tvorby (18,1%) a kulturního dědictví (8,4%).[3] Ostatní soukromé zdroje Ostatní soukromé zdroje na kulturu činily v roce 2010 179,5 mld. Kč, coţ představuje cca 69% celkových zdrojů financování kultury. Do této oblasti jsou řazeny zdroje přicházející od nefinančních a finančních podniků, příp. podnikatelů ze sektoru domácností a od nevládních neziskových organizací. Nejvíce těchto prostředků plynulo do oblasti reklamy (42%), dále pak do tisku a audiovizuální techniky (36%).[3] Podíl nevládních neziskových organizací na těchto zdrojích činil 7,7 mld. Kč, cca 3% celkových zdrojů financování kultury. [3] 2.2.1.2.1.3 Ostatní svět

Zahraniční zdroje na kulturu činily v roce 2010 0,5 mld. Kč, coţ představuje cca 0,2% celkových zdrojů financování kultury. Jedná se o zdroje z Evropské unie a jiných mezinárodních institucí. Tyto zdroje směřovaly především na podporu kulturního dědictví (61%).[3]

32

3. Veřejná podpora kultury a její opodstatnění Kořeny evropské tradice bohatě podporovat a silně ochraňovat kulturu sahají daleko do minulosti. I přes tuto skutečnost je však v současnosti často diskutovaným tématem, zda kulturu podporovat či nikoliv. Ta je nucena tak neustále dokazovat svou důleţitost a bojovat za své postavení ve společnosti. Snahou této kapitoly je odůvodnit, proč si kultura zaslouţí být podporována. V následujících podkapitolách bude kultura popsána jednak z hlediska své přínosnosti pro jedince, společnost a ekonomiku, a jednak z hlediska důvodů opravňujících státní finanční intervence do tohoto sektoru. V neposlední řadě bude zmíněn i jev zvaný nákladová choroba, který postihuje zpravidla kulturní instituce, v jehoţ důsledku se tyto instituce stávající nesoběstačnými a vyţadují tak veřejnou podporu.

3.1 Přínosy kultury Kultura disponuje řadou přínosů. Následující výčet uvádí ty nejdůleţitější. Kultura: -

představuje odkaz budoucím generacím;

-

má významnou estetickou, kultivační a vzdělávací funkci;

-

pomáhá posilovat kulturní soudrţnost, podporuje zájem místních iniciativ, integritu a sebedůvěru komunity;

-

má schopnost budování sociálního kapitálu: vytváří sebevědomí a pocit vlastní identity, pomáhá sniţovat kriminální činnost a projevy násilného chování;

-

vytváří pracovní místa s dopadem na značný růst zaměstnanosti;

-

přináší do ekonomiky ČR příjmy vynaloţené spotřebiteli na kulturní zboţí a statky;

-

přináší do ekonomiky ČR nepřímé příjmy ze souvisejících sluţeb a ekonomických činností (tzv. multiplikační efekty);

-

přináší nepřímé ekonomické dopady v podobě budování identity a image daného místa (vytváří zájem o dané prostředí a zvyšuje atraktivitu lokality jak pro turisty, tak pro investory, kteří chtějí mít pro svůj osobní ţivot v zázemí kulturní prostředí); 33

-

pomáhá budovat lidský kapitál: o participace na kultuře je významným faktorem vzdělání a produktivity pracovní síly (vytvářením kreativní pracovní síly se kultura významně podílí na rozvoji mnoha ekonomických odvětví); o produktivita práce v „kreativních“ oborech s „kulturní“ sloţkou je nesmírně vysoká a je tahounem růstu ekonomiky jako celku. [16]

Tyto hodnoty a přínosy kultury lze dělit následujícím způsobem: -

hodnoty prvotní (imanentní)

-

hodnoty vedlejší (instrumentální) o sociální o ekonomické.[17]

Obrázek č. 4: Přínosy kultury

Zdroj: vytvořeno autorkou

Imanentní hodnoty kultury vychází z představy, ţe kultura a umění jsou člověku vlastní, ţe se potřebuje civilizovat a kultivovat, čili ţe kultura je pro člověka základní potřebou a ne pouze jakýmsi bonusem. Do této kategorie jsou řazeny hodnoty kultury – estetické, historické nebo spirituální. Vedlejší hodnoty jsou reprezentovány pozitivními ekonomickými a sociálními přínosy oblasti kultury. Na rozdíl od předešlých hodnot je mnohem snadnější je vyčíslit. [17] Na kulturu je nutné nahlíţet komplexně a brát v úvahu celou šíři přínosů, které nabízí, neboť pouze tímto způsobem je moţné přesně vystihnout její celkový pozitivní dopad. I přes tuto skutečnost je na kulturu stále častěji nahlíţeno jako na oblast neproduktivní. Trendem posledních let, a to jak v Evropě, tak v ČR, je toto 34

tvrzení vyvracet prostřednictvím argumentů, opírajících o ty přínosy odvětví, které lze číselně doloţit, tedy přínosy sociální a především pak ekonomické. Na jejich základě je pak poukazováno na to, ţe kultura peníze sice na jednu stranu spotřebovává, ale na druhou stranu i vydělává. K ekonomickým přínosům, které bývají nejčastěji měřeny, patří dopad na zvýšení následujících ekonomických ukazatelů: -

na celkovou produkci (obrat) ekonomiky;

-

na hrubou přidanou hodnotu, resp. hrubý domácí produkt;

-

na výběr daní, a tím zvýšení příjmů do státní, případně krajské či městské pokladny. [7] K sociálním (někdy označovaným jako socio-ekonomické) ukazatelům,

na které má kultura vliv a lze je statisticky měřit, patří: -

zaměstnanost (tvorba pracovních míst);

-

příjmy zaměstnanců (resp. pracovníků), resp. obyvatel destinace. [7] V následujících podkapitolách budou popsány dvě studie – Ekonomika

kultury v Evropě a Kulturní a kreativní průmysly v ČR, které se snaţí demonstrovat ekonomickou a sociální výkonnost kultury.

3.1.1 Ekonomika kultury v Evropě Tato studie vznikla v roce 2006 z podnětu Evropské komise. Důvodem jejího vzniku bylo vytvoření podkladu pro ambiciózní záměr, na kterém se shodly hlavy států a vlád EU v březnu roku 2000, a sice „učinit z EU nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější, na znalostech založenou ekonomiku světa, která by byla schopná, udržitelného hospodářského rozvoje s početnějšími a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností“.(Ekonomika kultury v Evropě, 2006: 2) [18] Jedná se o vůbec první dokument, který se snaţí zachytit přímý a nepřímý společensko-hospodářský vliv kulturního odvětví v Evropě, a to z hlediska realizovaného růstu, konkurenceschopnosti, početnějších a lepších pracovních míst, udrţitelného rozvoje a inovace. [18]

35

3.1.1.1 Společensko-hospodářský vliv kulturního a tvůrčího odvětví – změřitelný přínos Obrat V roce 2003 dosáhlo dané odvětví obratu cca 654 mld. eur (pro srovnání obrat automobilového průmyslu dosáhl v roce 2001 271 mld. eur a obrat výrobců ICT představoval v roce 2003 částku 541 mld. eur). [18] Přidaná hodnota k HDP EU V roce 2003 se toto odvětví podílelo na HDP EU 2,6 % (pro srovnání obchod s nemovitostmi se podílel 2,1%, odvětví spojené s potravinami a nápoji 1,9% a oděvní průmysl 0,5% na HDP EU). [18] Podíl na růstu Celkový růst přidané hodnoty tohoto odvětví dosáhl za období 1999 – 2003 hodnoty 19,7% (růst odvětví ve sledovaných letech byl o 12,3% vyšší neţ celkový růst hospodářství).[18] Zaměstnanost Toto odvětví v roce 2004 zaměstnávalo 5,8 milionů lidí, coţ představuje 3,1 % celkového mnoţství zaměstnaných osob v EU. Zajímavostí v tomto odvětví je například, ţe 46,8 % pracovníků má nejméně univerzitní diplom (oproti 25,7% z celkové zaměstnanosti). [18] Nutno dodat, ţe toto odvětví generuje i řadu jen těţko měřitelných přínosů, vytváří hospodářský výkon v dalších odvětvích, a tím nepřímo podporuje ekonomiku EU. Jedná se především o sektor informačních a komunikačních technologií nebo oblast cestovního ruchu, jehoţ hlavní hnací silou je právě kultura. [18] 3.1.1.2 Sociální přínosy Celá EU se v současnosti potýká se střety mezi komunitami s dostatkem a nedostatkem prostředků, skupinami a jedinci jako jsou etnické menšiny, imigranti, mládeţ v obtíţné situaci nebo dlouhodobě nezaměstnaní. V této problematice je kultura povaţována za účinný nástroj sociální integrace a územní soudrţnosti, a tedy za moţné řešení. [18] Byly doporučeny následující kulturní aktivity: -

podpora občanských iniciativ (sociálně-kulturní projekty, kulturní svazy, amatérské divadelní a taneční spolky, dobrovolníci pořádající festival);

-

obecné projekty iniciované úřady a institucemi. [18] 36

Cílem těchto aktivit není hospodářský výkon, ale i tak prospívají socioekonomickému prostředí, protoţe se podílejí na posilování sociální integrace, přispívají k upevňování územní soudrţnosti, nabízí schopnosti, které jsou přenositelné do jiných oblastí a přispívají tak k zaměstnatelnosti jejich příjemců, rovněţ přispívají ke zvyšování sebevědomí jednotlivců a komunit. [18]

3.1.2 Kulturní a kreativní průmysly v ČR Pohled EU na kulturu, tedy prostřednictvím kulturních a kreativních průmyslů (dále jen „koncept KKP“), nebyl prozatím českou společností a politickou reprezentací zcela přijat. Oblast kultury je v ČR tradičně pojímána jako oblast péče o kulturní dědictví a dotování vysokého umění. Postupně však dochází ke stále většímu prolínání kulturních a kreativních průmyslů, resp. vysokého a nízkého umění. Koncept KKP tak proniká do českého prostředí, i kdyţ spíše nahodile – jedná se o úspěchy kreativních firem a jedinců, kteří se dokáţí prosadit na trhu i bez jakékoliv strategické podpory. Pro jeho další rozvoj je zapotřebí především politické vůle, zvýšení povědomí, zmapování a znalost slabých a silných stránek KKP v ČR. [4] Publikace Kulturní a kreativní průmysly v ČR představuje vůbec první podrobný přehled o stavu jednotlivých oblastí kulturních a kreativních průmyslů, o jejich sociálně ekonomickém potenciálu. Vznikla v rámci projektu podporovaného MK ČR Sociálně ekonomický potenciál kulturních, resp. kreativních průmyslů v ČR, za významné účasti Institutu umění. Inspirací pro vypracování byla výše zmíněná studie Ekonomika kultury v Evropě. [4] Tato publikace v sobě zahrnuje samostatné studie jednotlivých odvětví, kterými jsou hudba, knihy a tisk, trh s uměním, film, videohry, rozhlasové a televizní vysílání, reklama, design, scénická umění, cestovní ruch a architektura. K vyhodnocení výkonnosti této oblasti přispěl i tzv. satelitní účet kultury, který vůbec poprvé přináší ucelená statistická data z oblasti kultury. [4] 3.1.2.1 Sociálně ekonomická výkonnost KKP Objem hrubé přidané hodnoty (HPH) v kultuře za rok 2009 činil 81,9 mld. Kč, coţ představuje 2,5% celkové HPH v ČR. Nejvýznamněji se na něm podílely reklamní agentury (25%), sektor knih a tisku (13,9%) a televizní vysílání (11,2%). Nejniţší podíl na HPH měly pak oblasti kulturního dědictví a klasické umělecké oblasti. [4] 37

Objem hrubého domácího produktu dosáhl za rok 2009 částky 64 mld. Kč, coţ odpovídá 1,76% celkového HDP ČR. Oblast kultury v tomto roce zaměstnávala 81,5 tisíce zaměstnanců a zhruba 2,1 tisíc dobrovolných pracovníků. [4] Objem celkové produkce sektoru kultury je odhadován na 202,8 mld. Kč, coţ představuje 2,3% celostátní produkce. Podílely se na něm především reklamní (33%), vydavatelské (16,3%) a architektonické (12,4%) činnosti, tvorba a vysílání rozhlasových a televizních programů (10,3%), méně pak oblast kulturního dědictví (3,3%).[4] Z výše sledovaných ukazatelů je jasné, ţe na ekonomické výkonnosti odvětví kultury se nejvíce podílí tzv. nová odvětví kultury – kreativní průmysly (např. reklama). Naproti tomu stojí tradiční umělecké oblasti (např. kamenné divadelní instituce), které vykazují přínos v oblasti imanentních a společenských hodnot a plní tak v rámci kultury zcela jiné funkce, a sice estetické, sociální a vzdělávací. Kaţdá z těchto oblastí má v rámci struktury tohoto sektoru své místo a vzájemně se doplňují. Měření výkonnosti sektoru kultury a tzv. kreativních průmyslů je teprve ve svých začátcích a musí se vypořádávat s řadou obtíţí, kterými jsou nevhodné a těţko dostupné statické údaje – zřídkakdy navzájem srovnatelné, coţ můţe mít za následek nedocenění celkové výkonnosti a prospěšnosti odvětví. Avšak i navzdory tomu je moţné vysledovat a potvrdit z těchto výsledků důleţitou ekonomickou a sociální roli kultury, která si zaslouţí být podporována. [4]

3.1.3 Multiplikační efekty v kultuře V současnosti

nejdiskutovanějšími

ekonomickými

přínosy

jsou

tzv. multiplikační efekty. Pod tímto pojmem si lze představit provázanost jednoho odvětví (v tomto případě kultury) s dalšími odvětvími, na kterou lze navíc nahlíţet z různých úhlů, a sice ze strany nabídky (divadla, muzea, kina, hudební skupiny a další) a ze strany poptávky (člověk, který poptává kulturní sluţby od různých subjektů). [19] Celou problematiku si lze lehce představit na jednoduchém příkladu divadla. Aby divadla mohla svému obecenstvu nabídnout představení, potřebuje k tomu určitý prostor s určitým technickým vybavením (osvětlení, ozvučení,….), potřebuje 38

obléct a nalíčit své herce, potřebuje, aby se o daném představení dozvěděli potenciální návštěvníci (tvorba a tisk plakátů, programů,…). Na druhé straně pak stojí návštěvník onoho představení, jehoţ celkové výdaje neodpovídají ceně dané vstupenky, v praxi jsou tyto výdaje rozšířeny o dodatečné výdaje (např. cena jízdného, útrata v divadelním bufetu, nákup šatů). Všechny výdaje, které musí strany vynaloţit, se stávají příjmem jiných subjektů a ty zase dalších. Obě strany tak roztáčí spirálu multiplikačního efektu. [1] [19] Zatímco v zahraničí jsou studie, zabývající se měřením těchto efektů, běţnou praxí, u nás se lze se studiemi tohoto typu setkat spíše ojediněle. Na základě těchto studií bylo zjištěno, ţe hodnoty multiplikačních efektů v kultuře jsou nadprůměrné ve srovnání s jinými odvětvími a bylo dokázáno, ţe „částka, kterou člověk vynaloží na jednu vstupenku, se rovná částce, kterou vynaloží na navazující služby…. investice 1 Kč do divadelní činnosti generuje 2 Kč“.(Škarabelová, 2007: 69) [1] [19] 3.1.3.1 Multiplikační efekty dotací pro brněnská divadla První výzkum multiplikačních efektů proběhl v rámci brněnských divadel, a to v Městském divadle Brno, Národním divadle Brno a Centru experimentálního divadla. Byla zkoumána problematika „vztah výdajů obyvatel na činnosti doprovázející návštěvu divadla“ .(Škarabelová, 2007: 8) [9] Pro účely výzkumu bylo celkem osloveno 6.200 abonentů výše zmíněných divadel, reálně pak dotazník vyplnilo 1.141 abonentů. Byly sledovány jednak základní a rozšířené výdaje jednotlivých abonentů: 1) základní výdaje: výdaje na divadelní program, občerstvení, dopravu, hlídání dětí, kadeřníky, kosmetiku před představením a další; 2) rozšířené výdaje představují součet základní a ostatních výdajů (tzn. nákup CD, knih, DVD, triček a dalších). [9] Tabulka č. 4: Multiplikační efekty brněnských divadel

Zdroj: vytvořeno autorkou na základě dat z ŠKARABELOVÁ, Simona. Multiplikační efekty dotací do vybraných divadel města Brna. In Nové trendy, nové nápady 2007. 1. vyd. Znojmo: SVŠE, 2007. s. 68-81

39

Na základě získaných údajů byl vypočten základní multiplikační efekt – 1,36 Kč. Jinými slovy vydá-li návštěvník 1 Kč na cenu vstupenky, vydá zhruba 1,36 Kč na vedlejší výdaje. Rozšířený multiplikační efekt byl vypočten na částku 1,67 Kč. [9] Měření multiplikačních efektů nabírá na důleţitosti právě v této době, v době krácení veřejných rozpočtů a celkového podceňování sektoru kultury. Tyto efekty představují významný zdroj argumentů, proč danou instituci, resp. kulturu, podporovat.[19]

3.2 Odůvodnění státních finančních intervencí do kultury Jak jiţ bylo v úvodu této kapitoly zmíněno, na základě historického a společenského vývoje se u nás vymezil přístup k podpoře kultury a umění, vyznačující se silnou rolí státu. Tento přístup se setkává jak se svými odpůrci, tak příznivci, kteří tento způsob podpory obhajují prostřednictvím argumentů, opírající se o ekonomickou teorii trţních selhání. Kultura se nějak významně neliší od jiných ekonomických odvětví. Produkuje kulturní statky, které jsou svým charakterem zboţí, jsou uţitečné (tj. schopné uspokojovat určité lidské potřeby). Tyto statky vstupují na trh a v důsledku interakce poptávky s nabídkou se určuje jejich cena. Existují však situace, kdy tento trţní mechanismus selhává a trh se v rámci alokace zdrojů stává neefektivním, nestabilním a nespravedlivým. Dochází k trţním selháním, které vyţadují zásahy státu. [1] [20] Obecně lze tedy říci, ţe tyto zásahy jsou z ekonomického hlediska opodstatněné tam, kde dochází k tzv. trţním selháním. Z hlediska neekonomického, nebo lépe z hlediska politicko-morálního přesvědčení, jsou tyto intervence pak odůvodněné tam, kde by jinak docházelo ke značným nerovnostem ve společnosti (např. k nerovnostem ve smyslu přístupu ke kultuře a umění). [6] Příčiny státních zásahů lze obecně rozdělit na: -

příčiny ekonomické o mikroekonomické o makroekonomické

-

příčiny neekonomické. [20] 40

Mikroekonomické důvody státních zásahů souvisí s výskytem tzv. trţních selhání, která vedou k neefektivnosti trhu. Nejčastějšími příčinami těchto selhání jsou nedokonalá konkurence, informační asymetrie, výskyt veřejných statků a externality. Makroekonomické důvody spočívají v zajištění stability ekonomického systému

korekcemi

základních

makroekonomických

veličin.

Příčinou

neekonomických státních zásahů je pak snaha o zabezpečení co největší spravedlnosti ve společnosti. Pro sektor kultury jsou relevantní pouze příčiny mikroekonomické a neekonomické. [20] Obrázek č. 5: Důvody ospravedlňující státní zásahy do kultury

Zdroj: vytvořeno autorkou

3.2.1 Příčiny mikroekonomické 3.2.1.1 Nedokonalá konkurence Konkurence je podmínkou správného fungování trhu. Aby byla tato konkurence dokonalá, muselo by na trhu existovat velké mnoţství výrobců poskytující shodný výrobek. Jedná se však o abstraktní modelovou situaci, v praxi je moţné se setkat pouze s konkurencí nedokonalou, např. v podobě monopolu. [21] 41

Monopol Monopolem je „firma, která je jediným prodávajícím daného statků bez blízkých substitutů“. (Mankiw, 1999: 312) Takové firmy se vyznačují specifickým postavením a sílou na trhu, které jim dovolují chovat se neefektivně, a proto musí být regulovány. [20] [21] V oblasti kultury lze prvky monopolů vysledovat v podobě divadel či orchestrů regionálních měst. V daném regionu se vyskytuje zpravidla pouze jedno divadlo svého typu, coţ znemoţňuje lidem výběr z různých substitutů (různých divadelních představení), na druhou stranu však nejsou ceny daných produktů určovány ani trţně, ani danou institucí s cílem maximalizovat zisk, nýbrţ jsou podmíněné tendencí zvyšujících se nákladů (viz kapitola 3.3). [6] Přirozený monopol je „monopol, který vzniká, protože pouze jediná firma pokryje nabídku zboží nebo služeb na trhu s nižšími náklady, než by měly dvě nebo více firem“. (Mankiw, 1999: 314) Příkladem z oblasti kultury můţe být televizní a rozhlasová síť nebo kabelová televize, takové monopoly vlastní pak stát nebo podléhají silné regulaci. [20] [21] Nedokonalá konkurence můţe v kultuře vznikat i z důvodů překáţek vstupu, kterými mohou např. z právního hlediska být autorská práva a jejich ochrana. [20] 3.2.1.2 Informační asymetrie Problematika informační asymetrie (nerovnosti v přístupu k informacím) v oblasti kultury a umění je spojována s lidskou schopností vnímat umění. Řada odborníku shledává, ţe tato schopnost můţe být naučená. Za tohoto předpokladu existuje část populace, která se díky výchově a dalším rozmanitým faktorům o umění příliš nezajímá, nezahrnuje umění do svých volnočasových aktivit. „Spotřebitel nedokáže na základě jemu dostupných informací odhadnout prospěch, který by z konzumace kulturního produktu mohl mít“.(Poláček, 2011: 23) Častým řešením nerovného přístupu k informacím ohledně kulturních akcí bývá vhodná reklama a propagace, které se však jeví jako neefektivním vzhledem ke skutečnosti, ţe trhy na poli kultury a umění jsou značně segmentované. Proto do popředí přichází role státu, který se snaţí tuto asymetrii vyrovnávat např. výukou uměleckých předmětů na základních a středních školách. [6] [22]

42

3.2.1.3 Veřejné statky Veřejné statky představují jedno z primárních kritérií, na jehoţ základě by mělo být rozhodováno o poskytování veřejné podpory. V oblasti kultury lze narazit na všechny druhy statků: soukromé, veřejné (s automatickou nebo fakultativní spotřebou) i smíšené, které značně převaţují. [20] Ve vzájemném protikladu existují dva základní typy statků: a) privátní statek, b) veřejný statek. [20] a) Tento typ statků, někdy nazýván jako statek soukromé spotřeby, je v optimálním mnoţství a za optimální cenu přerozdělován v rámci trhu mezi jednotlivé spotřebitele. Příkladem takového statku v kultuře mohou být desky, CD, knihy. [20] b) Veřejné statky, někdy nazývány jako statky kolektivní spotřeby, se vyznačují dvěma základními vlastnostmi: -

nevylučitelností ze spotřeby,

-

nerivalitou ve spotřebě. [20] Jinými slovy „nelze zabránit lidem, aby veřejný statek používali, a požitek

jednoho člověka z používání veřejného statku nesnižuje tento požitek pro někoho jiného“. (Mankiw, 1999: 232) Jako typický příklad tohoto typu statků bývá uváděna národní obrana nebo veřejné osvětlení – pokud je sluţba veřejného osvětlení v určité obci jednou poskytována, je velmi obtíţné někomu neumoţnit toto osvětlení vyuţít a ani zvýšení počtu lidí vyuţívající tuto sluţbu nijak nesniţuje její hodnotu (intenzitu osvětlení). [20] [21] Jmenované statky lze dále dělit z hlediska vůle daného spotřebitele, spotřebovávat tyto statky či nikoliv, na veřejné statky s: a) automatickou spotřebou, b) fakultativní spotřebou. [20] a) U tohoto typu statku dochází ke spotřebě nezávisle na vůli spotřebitele. Příkladem z oblasti kultury můţe být například péče o kulturní památky – pokud je tato sluţba jednou poskytnutá, slouţí všem občanům bez rozdílů stejně jako výše zmiňované sluţby národní obrany nebo veřejného osvětlení. [11] [20]

43

b) U veřejných statků s fakultativní spotřebou je zcela na spotřebiteli, zdali bude daný statek spotřebovávat či nikoliv. Zde můţe jako příklad poslouţit sluţba rozhlasového a televizního vysílání. [20] 3.2.1.3.1 Smíšené statky Čistě veřejné a čistě privátní statky představují v praxi spíše extrémy, mezi nimi existuje velká skupina tzv. smíšených statků, se kterými se lze v oblasti kultury setkat nejčastěji. Jejich „spotřeba je co do množství a kvantity dělitelná mezi jednotlivými spotřebiteli, avšak kvalita dělitelná není“. (Hamerníková, 1996: 42) Například divadelní představení disponuje určitou vnitřní hodnotou a uměleckou kvalitou, která je neměnná, ať uţ toto představení shlédlo jakékoliv mnoţství diváků. Na druhou stranu je spotřeba tohoto představení kvantitativně omezená počtem sedadel v sále, tzn. není dostupné všem. Dochází zde tak k vyloučení přebytečného spotřebitele z důvodu efektu návalu nejčastěji prostřednictvím poplatků. [20] 3.2.1.4 Externality Externalita je jev, kdy dochází k „přenášení užitku mezi subjekty, za který příjemce užitku neplatí (tzv. pozitivní externalita), nebo škody, jejíž odstranění si vyžaduje u postiženého subjektu vynaložit dodatečné náklady, na které původce nepřispívá (tzv. negativní externalita)“. (Peková a Pilný, 2012: 15) Trh si není s touto situací schopen sám poradit, a proto musí zasahovat vláda často prostřednictvím pokut, subvencí nebo daní. [11] [20] Klasickým příkladem negativní externality můţe být továrna, která svou činností např. znečišťuje řeku poblíţ. Tato činnost má negativní vliv na ţivotní prostředí. Stát tuto situaci řeší různými způsoby: můţe uvalit sankci na původce externality, poskytnout dotace na ozdravné pobyty rizikovým skupinám obyvatelstva nebo poskytnout dotace na odstranění znečištění. [11] V oblasti kultury se objevují zpravidla pozitivní externality. Příkladem takové externality je kultura sama – její pozitivní vliv jak na jedince, tak společnost. Například významný český symfonický orchestr přináší individuální prospěch jedinci, který shlédne koncert tohoto tělesa v podobě krásného záţitku, zároveň prospívá celé společnosti tím, ţe reprezentuje danou zemi. Uţitky, vznikající z důvodu fungování sektoru kultury, mají povahu veřejných statků (viz předchozí subkapitola), je tedy věcí domluvy, zdali přenechat jejich produkci a poskytování 44

zcela na kulturních organizacích nebo zdali jsou zde na místě vládní zásahy. Příjmy z trţeb těchto institucí nejsou často schopny pokrýt produkční náklady, proto jsou zde finanční subvence relevantní. [20] [22] O přínosech kultury jako takových pojednává samostatná kapitola (viz kapitola 3.1).

3.2.2 Příčiny neekonomické Kromě ekonomických důvodů, ospravedlňující státní zásahy do kultury, existují i argumenty neekonomické, které na tyto finanční intervence nahlíţí z hlediska morálního a politického. Jejich úkolem je zajištění rovnosti příleţitostí, především co se týče přístupu ke kultuře a národnímu dědictví, pro všechny občany bez ohledu na věk, pohlaví, rasu, národnost či náboţenské vyznání. [1] [6] Mezi základní argumenty patří: -

vytvoření právního a regulativního rámce upravujícího produkci kulturních statků;

-

umění a výchova se příznivě podílí na tvorbě lidského potenciálu a identity jedince a přeneseně i společnosti;

-

spravedlnost při poskytování kulturních statků;

-

udrţení diversity kulturních statků a podpora menšin, podpora kulturní diferenciace;

-

podpora uchování kulturního dědictví a umoţnění (rovného) přístupu k němu;

-

trh degraduje kulturní hodnoty na pouhé prostředky k dosaţní zisku, zatímco ony v sobě skrývají mnohem víc; kulturní statky mívají jakoby dvojí uţitečnost: jednak pro svého autora, jemuţ umoţní vyjádření vlastních pocitů, názorů, myšlenek, jednak pro spotřebitele, jemuţ přináší často vyšší uspokojení v podobě katarzí, relaxací apod.;

-

trh nedokáţe zabezpečit neziskovou kulturní produkci v dostatečném objemu a struktuře;

-

kulturní statky přináší mnohdy pozitivní externality (viz kapitola 3.2.1.4) a ţádají si proto veřejnou podporu. [1] [20]

45

3.3 Nákladová choroba Dalším důvodem ospravedlňující veřejné dotace do kultury můţe být jev zvaný nákladová choroba, někdy označovaný téţ jako Baumolova choroba. Problematika nedostatku financí v sektoru kultury je diskutovaným tématem jiţ řadu let. Většina současných uměleckých organizací je koncipována do podoby neziskových organizací, které vznikají a jejichţ smyslem je naplňovat své poslání, nikoliv generovat zisk. Jiţ tento fakt je jedním z důvodů, proč se tyto organizace pohybují na hranici červených čísel.[6] Jiným důvodem, vysvětlující tuto skutečnost, je teorie nákladové choroby, se kterou přichází v 60. letech 20. století americký ekonom William Baumol. Ten byl společně s W. Bowenem na podnět amerických soukromých fondů (The Twentieth Century Fund a The Rockefellers Fund) poţádán o vypracování studie, která měla analyzovat tehdejší stav kultury a umění v USA. K tomuto podnětu jistě přispěl i tehdejší vznik vládní agentury NEA (The National Endowment for the Arts), jejímţ úkolem byla podpora a rozvoj amerického umění.[6] Výsledkem této studie, která pracovala s dostupnými daty o amerických divadlech, operních a baletních souborech a symfonických orchestrech, bylo zjištění, ţe všechny tyto instituce se potýkají s problémem zaostávání v produktivitě práce (produktivity lag). Toto zjištění se stalo základním východiskem pro další Baumolovu práci, v níţ formuloval model dvousektorové ekonomiky a teorii nákladové choroby. [22]

3.3.1 Model dvousektorové ekonomiky V ekonomické teorii je produktivita práce definována jako poměr mnoţství práce (výkon)/hodinu. Na základě míry růstu této produktivity vytvořil Baumol model tzv. dvousektorové ekonomiky, kdy v prvním sektoru tato produktivita roste trvalým tempem a v druhém zůstává konstantní. [22] [23] Růst produktivity je nejčastěji spojován s technickým pokrokem, s čímţ pak téměř přímo úměrně souvisí růst mezd. V první sektoru existuje velké mnoţství způsobů, jak zvyšovat svou produktivitu a tím i konkurenceschopnost. Naproti tomu v sektoru druhém, kam spadá většina institucí produkujících ţivé umění, technický pokrok a inovace produktivitu práce příliš nezlepší, protoţe konečný produkt (divadelní představení) je zde vytvářen především lidskými zdroji. Například 46

symfonická skladba má vţdy předepsané obsazení a délku, se kterými se nedá více či méně hýbat a k jejímu provedení je potřeba symfonický orchestr (určité mnoţství lidí), stejně tomu je u operních, baletních nebo divadelních představení. Výstupem práce umělců je, ţe zpěvák zpívá, baletka tančí, flétnista hraje a jen těţko by se zde hledal způsob, jak zvyšovat jejich produktivitu. Existují zde spíše omezené moţnosti ve zvyšování produktivity, a to pomocí nejrůznějších úspor – umělecké instituce mohou ušetřit sníţením počtu zkoušek nebo hraním takového repertoáru, který je méně náročný na obsazení apod. Je však vysoce pravděpodobné, ţe by se dané úpravy mohly negativně odrazit na kvalitě, coţ by mohlo vést ke ztrátě publika či zániku organizace vůbec. Projevuje se zde tak výše zmíněný jev zaostávání v produktivitě,

díky

němuţ

trpí

umělecké

organizace

tzv.

příjmovým

deficitem. [6] [22] [23]

3.3.2 Příjmový deficit Náklady uměleckých organizací jsou tvořeny nejrůznějšími poloţkami: materiálové náklady, náklady na sluţby, daně a poplatky, největší poloţku zde však představují náklady osobní, čili náklady na mzdy zaměstnanců (coţ potvrzují následující grafy). Graf č. 2: Struktura nákladů Národního divadla Brno Struktura nákladů: Národní divadlo Brno

9% 22%

6%

materiálové náklady služby

0%

osobní náklady daně a poplatky ostatní náklady 63%

Zdroj: vytvořeno autorkou na základě dat ze Zprávy o činnosti příspěvkové organizace Národní divadlo Brno za rok 2011.

47

Graf č. 3: Struktura nákladů Filharmonie Brno Struktura nákladů: Filharmonie Brno 7%

4%

0% 21%

materiálové náklady služby osobní náklady daně a poplatky ostatní náklady

68%

Zdroj: vytvořeno autorkou na základě dat ze Zprávy o činnosti příspěvkové organizace Filharmonie Brno za rok 2011.

Rostoucí mzdové náklady, které u těchto organizací nemají odezvu ve zvyšování produktivity, jsou příčinou značného rozdílu mezi příjmy (tvořenými především vlastními trţbami) a náklady organizace, vzniká tak příjmový deficit. V době výzkumu byl v Americe zjištěn průměrný příjmový deficit jako procento výdajů: opera – 45%, orchestr – 46%, balet – 24 %, divadla – 15%. (Baumol a Bowen, 1966: 149). [22] [23] Otázkou zde zůstává, jakým způsobem tento problém řešit. Pro zachování odpovídajících platových podmínek je zde moţností buď zvýšení cen vstupného, nebo hledání úspor, případně kombinace obou moţností. Pokud se organizace rozhodnou pro zvýšení cen vstupného, ponese to s sebou i značné nevýhody: -

zvýšení vstupného produktů ţivého umění oslabí jeho pozici v konkurenčním boji s ostatními volnočasovými aktivitami;

-

zvýšení vstupného by mohlo odradit diváky;

-

umělecké organizace s sebou přináší řadu pozitivních externalit, které jsou veřejnými statky, tzn. ţe by měly být v ideálním případě dostupné všem bez ohledu na majetkové poměry.

Při hledání úspor zase hrozí nebezpečí v podobě ztráty umělecké kvality. Managementy oněch institucí stojí, v tomto začarovaném kruhu, vţdy před těţkým rozhodnutím, kde dané finanční prostředky vzít. [22] [23]

48

V České republice je tato situace ještě značně znásobená. Většina českých uměleckých organizací je zcela závislá na dotacích pro zabezpečení svého provozu. Tyto dotace však nejsou schopny sledovat tempo růstu mezd, neboť je jejich výše ovlivňována spíše záměry politickými neţ těmi ekonomickými. Tabulka č. 5: Příjmový deficit – Národní divadlo Brno, Filharmonie Brno

Zdroj: vytvořeno autorkou

Ve výše uvedené tabulce je vidět, jak by vypadal příjmový deficit dvou brněnských kulturních organizací (Národní divadlo Brno, Filharmonie Brno) bez oněch dotací. Je zřejmé, ţe deficit v rozpočtu těchto organizací by měl za následek jejich krach. Kdyby se tyto náklady měly zcela promítnout do cen jejich sluţeb, staly by se tyto sluţby zcela nedostupnými pro určité příjmové skupiny obyvatelstva a prestiţní záleţitostí pro majetnější občany. [20] Z tohoto pohledu a na základě předloţené argumentace lze konstatovat, ţe dotace do těchto institucí jsou pro jejich zachování nezbytné a vzhledem k dalším popsaným přínosům oprávněné.

49

4. Případová studie Australský výzkum: THROSBY, David and WITHERS, Glenn - Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results Jiný pohled na problematiku oprávnění veřejných dotací kultuře a umění podávají David Throsby a Glenn Withers.

David Throsby Throsby se řadí k nejvýznamnějším světovým

vědcům a autorům

zabývajících se ekonomikou kultury a umění. Svůj bakalářský a magisterský titul získal na University of Sydney, doktorský titul z ekonomie pak na London School of Economics. V současnosti působí jako profesor ekonomie na Macquarijské univerzitě v Sydney v Austrálii. Je členem redakčním rad nejrůznějších vědeckých časopisů např. Journal of Cultural Economics nebo International Journal of Cultural Policy a autorem řady publikací, tou nejznámější je Economics and culture (2001), která představuje jednu z bazálních publikací věnující se této problematice. [24] Glenn Withers Withers je absolventem Monashské univerzity a Harvardu. V současnosti působí jako profesor ekonomie na Crawford School of Public Policy Australské národní univerzity. Je autorem významného počtu knih, akademických skript a řady konzultačních zpráv pro vládu. Společně tito dva ekonomové provedli v lednu roku 1982 v Sydney výzkum na téma Measuring the demand for the arts as a public good, který se zabývá jednak oprávněním veřejných dotací kultuře a jednak určením optimální míry této dotace. Vycházeli z představy, ţe pro určení optimální dotace je nutné vědět, zdali sama společnost povaţuje kulturu a její kulturní statky za důleţité a kolik by ona sama byla ochotná za ně zaplatit. [25]

50

4.1 Oprávnění veřejných dotací kultuře a umění – problematika veřejných statků V úvodní části se autoři zabývají oprávněním veřejné podpory kultury a umění z pohledu trţních selhání, konkrétně problematiky veřejných statků, která byla řešena v předchozí kapitole (viz kapitola 3.2). Definice veřejných statků se opírá o dvě základní vlastnosti těchto statků, kterými jsou nerivalita a nevylučitelnost ze spotřeby. Základní otázkou, kterou si autoři v této části kladou, je, zdali přínosy plynoucí z umění disponují těmito charakteristikami a tedy zdali můţe být ono umění povaţováno za veřejný statek? [25] Existuje řada společenských přínosů umění, jak pozitivních tak negativních. Autoři si jako hlavní přínosy umění stanovili: a) benefit – národní cítění, který odkazuje na hrdost, kterou mohou lidé pociťovat díky úspěchům svých krajanů, obzvláště pokud se jedná o úspěchy mezinárodní; b) benefit – sociální kritika. [25] Tyto benefity podle nich disponují vlastnostmi veřejných statků a díky nim lze tedy umění povaţovat za veřejný statek, který si zaslouţí být podporován z veřejných zdrojů. Tuto skutečnost dokazují na příkladech z australského prostředí. Říkají, ţe pokud je člověk hrdý na operní úspěchy Joan Sutherland nebo na Nobelovu cenu za literaturu Patricka Whita, tak tato skutečnost nebrání dalším Australanům proţít tuto hrdost a neexistuje způsob, jakým by lidé mohli být vyloučeni z přijímání této hrdosti, pokud oni sami chtějí. [25] V tomto bodě také autoři zdůrazňují nutnost si uvědomit, ţe některé z těchto společenských přínosů budou poskytovány i v případě absence veřejné podpory. Stále budou existovat určité umělecké aktivity dotované soukromými zdroji. Soukromé příspěvky budou však vţdy odráţet spíše individuální potřeby daných přispěvatelů, neţ potřeby celé společnosti, proto je pro zajištění veřejného přístupu k umění nutná určitá míra veřejné podpory. [25]

51

4.2 Určení optimální míry veřejných dotací - ochota platit za kulturu a umění Podle autorů lze určit optimální míru veřejných dotací na základě individuálního dotazování se lidí na to, kolik jsou ochotni přispívat na podporu umění prostřednictvím svých daní, kdy nám průměr takto uvedených částek poskytne údaj o celkové ochotě platit za umění.[25] Otázky ohledně ochoty platit za cokoliv jsou obecně velice citlivé. Pokud s sebou tyto otázky neponesou ţádnou odpovědnost pro daného respondenta, kaţdý, kdo upřednostňuje veřejnou podporu umění, bude mít sklon svou ochotu platit nadhodnocovat. Stejně tak pokud by částky mohly být od respondentů vymáhány v mnoţství, které označili jako svou ochotu platit, měli by stejně velký sklon svou ochotu platit podhodnocovat. Tyto problémy jsou obecně známé jako „strategic bias“ (strategická zkreslení). [25] Autoři vyuţívají přístup k problému strategických zkreslení vytvořený Peterem Bohmem. Ten nepředpokládá, ţe by tyto problémy mohly být plně vyřešeny a odstraněny. Proto navrhl tzv. intervalovou metodu, podle níţ tazatel hledá a přijímá zkreslené odpovědi. Bohm autorům navrhl, aby se dotazovali dvou vzorků lidí na jejich ochotu platit za podmínek, kdy jeden vzorek bude vyzván k zaplacení částky, kterou uvedl jako svou ochotu platit a druhý nebude muset platit nic. V případě, ţe se bude průměrná ochota platit u obou vzorků shodovat, znamená to, ţe byly získány pouze pravdivé odpovědí a ţe tedy nedošlo k ţádnému zkreslení. Pokud se průměry rozcházejí, potom tyto pravdivé odpovědi leţí uvnitř tohoto intervalu. [25] Implementace intervalové metody bylo dosaţeno díky různým formulacím otázky o ochotě platit: a) „Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní každoročně přispívat na podporu kultury a umění za předpokladu, že by Vaše daně byly upraveny tak, že byste uvedenou částku musel(a) skutečně zaplatit?“2 (Throsby a Withers, 1982:8)

2

Volný překlad autorky z originálu: „What is the maximum you would want paid out of your

taxes each year to support the arts at their current level, if your taxes were adjusted so that you would actually have to pay the amount you nominate?“

52

b) „Nyní předpokládejme, že by nenastaly žádné změny ve Vašich celkových daních. Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní každoročně přispívat na podporu kultury a umění?“3 (Throsby a Withers, 1982: 8) [25] Autoři zvaţují taktéţ tři moţné stupně informovanosti dotazovaného, které by při zjišťování ochoty platit mohly hrát jistou roli: a) ţádné informace; b) „informace o současné úrovni veřejných výdajů na umění, vyjádřené jako individuální odpovědnost vypočtená ve vztahu k respondentovým vlastním celkovým daňovým poplatkům“4; (Throsby a Withers, 1982: 6) c) „informace o současné úrovni veřejných výdajů na umění, vyjádřené buď jako celková nebo jako průměrná odpovědnost za všechny daňové poplatníky“5. (Throsby a Withers, 1982: 6) [25] Tvrzení a) předpokládá, ţe lidé mají velmi malé ponětí o stávajících výdajích vlády do různých sektorů, a tudíţ se očekává, ţe budou získány nejpravdivější údaje nezatíţené tendencí respondentů se přiklánět k podpoře současného stavu. Tvrzení b) předpokládá, ţe respondent zná výši svých výdajů na umění, které poskytuje prostřednictvím svých daní. Tvrzení c) je pak důleţité pro srovnání vládních výdajů na umění s ostatními vládními výdaji.[25] V rámci výzkumu bylo taktéţ ošetřeno, jaký vliv na ochotu platit má to, jak často respondenti navštěvují umělecké události (umělecká událost je zde definována jako profesionální divadelní, operní, operetní, muzikálové, taneční nebo hudební představení, nebo profesionální výstava umění). Do dotazníku byl proto začleněn jednoduchý test pomocí otázek ohledně participace respondentů 3

Volný překlad autorky z originálu: „Now suppose that there would be no change in your total

taxes. What is the maximum you would want paid out of your taxes each year to support the arts at their current level?“ 4

volný překlad autorky z originálu: „information on the current level of public expenditure on the

good expressed as an individua liability calculated in relation to the respondent’s own aggregate tax payments. 5

volný překlad autorky z originálu: „information on the current level of public expenditure on the

good expressed either in aggregate or as an average liability over all taxpayers.“

53

v umění tak, aby mohl být vzorek rozdělen do dvou skupin - na respondenty (arts participants), kteří se angaţují v umění a na respondenty (non-participants), kteří se v umění příliš neangaţují. Od tzv. „arts-participants“ je očekáváno nadhodnocování ochoty platit za umění, od „non-participants“ pak naopak podhodnocování této ochoty. [25]

4.3 Výsledky australského výzkumu Tento výzkum byl proveden v Sydney v Austrálii v lednu 1982, osobně bylo dotázáno 827 respondentů s mírou zamítnutí 9,5%. Pokud respondent neuvedl odpověď, bylo to většinou kvůli nedostatku zájmu o umění nebo výzkum samotný. [25]

Tabulka č. 6: Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění

Zdroj: THROSBY, David; WITHERS, Glenn. Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results. North Ryde, N.S.W.: Macquarie University, School of Financial Studies, 1982. str. 17

V této části výzkumu bylo respondentů předloţeno 8 tvrzení - 5 tvrzení bylo formulováno pozitivně, 3 negativně tak, aby respondent nepředpokládal, ţe výzkum vyţaduje odpovědi upřednostňující nějaké umělecké nadšení. Tato tvrzení byla navrţena tak, aby zjistila respondentovo subjektivní vnímání umění, resp. přínosů plynoucích z umění jako veřejného statku. [25] Uvedené odpovědi ukazují, ţe v Austrálii existuje celkové přijetí veřejných přínosů plynoucích z umění a ţe většina Australanů věří, ţe podpora kultury a umění 54

je oprávněná stejně tak jako věří, ţe umění by mělo být zachováno a speciálně ţe děti na základních školách by měly být vzdělávány v umění. Jen malé mnoţství respondentů uvedlo, ţe s uměleckým vzděláním a všeobecnou podporou umění nesouhlasí. [25] Tabulka č. 7: Ochota platit za umění

Zdroj: THROSBY, David; WITHERS, Glenn. Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results. North Ryde, N.S.W.: Macquarie University, School of Financial Studies, 1982. str. 18

V rámci těchto otázek byla zkoumána individuální ochota jednotlivých respondentů platit za umění. Odpovědi byly zjišťovány jak od respondentů neinformovaných, tak od respondentů, kterým byly poskytnuty veškeré informace o stávající podpoře umění. Taktéţ zde byla uplatněná intervalová metoda. [25] V případě neinformovaných odpovědí leţí průměrná ochota platit tohoto vzorku mezi 144 a 221 australskými dolary, v případě informovaných odpovědí leţí průměrná ochota platit mezi 97 a 155 australskými dolary. Oba takto zjištěné intervaly daleko přesahovaly stávající úroveň vládních výdajů na umění, která tehdy v Austrálii činila 6 dolarů na hlavu. [25] Autoři taktéţ zvaţovali moţnost, jak by intervaly vypadaly v případě, kdy by byl vzorek zkrácen o vysoké hodnoty (byly vyřazeny odpovědi přesahující částku 500

dolarů).

Takto

zkrácený vzorek

zmenšil

dané

intervaly.

V případě

neinformovaných odpovědí byl rozsah nyní 87 aţ 115 australských dolarů, v případě informovaných odpovědí byl rozsah 52 aţ 65 australských dolarů. [25]

55

Tabulka č. 8: Vliv návštěvnosti uměleckých událostí na ochotu platit

Zdroj: THROSBY, David; WITHERS, Glenn. Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results. North Ryde, N.S.W.: Macquarie University, School of Financial Studies, 1982. str. 19

Dále bylo zkoumáno, jaký vliv na ochotu platit má účast respondentů na uměleckých událostech. Byla zde potvrzena domněnka, ţe průměrná ochota platit vzrůstá výrazně s počtem účastí respondentů na uměleckých událostech. [25]

56

Tabulka č. 9: Navrhované změny v podpoře kultury a umění

Zdroj: THROSBY, David; WITHERS, Glenn. Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results. North Ryde, N.S.W.: Macquarie University, School of Financial Studies, 1982. str. 21

Nakonec byli respondenti dotazováni na to, co obecně povaţují za vhodnou průměrnou úroveň podpory umění v Austrálii. Tyto otázky byly kladeny rozdílně od předchozích: -

respondent byl oproštěn od vázanosti na stávající úroveň podpory;

-

respondent nebyl nyní dotazován na vlastní ochotu platit, ale na to, co povaţuje obecně za vhodnou částku pro kaţdého;

-

respondent byl plně informování o úrovni vládních výdajů do nejrůznějších sektorů.[25] Z výše uvedené tabulky je zřejmé, ţe 72% respondentů upřednostňuje zvýšení

výdajů na umění. Této změny by mělo být dosaţeno redukcí v jiných vládních výdajích neţ zvýšením daní. Nejčastěji uváděné oblasti pro tuto redukci byly sociální sluţby nebo obrana. 4% vzorku navrhla sníţení výdajů na umění, zbývajících 24 % nepoţadovalo ţádnou změnu. [25]

57

Poslední otázkou bylo, na co by takto zvýšená podpora umění měla být vyuţita. Nabízenými odpověďmi byly: zvýšení spektra uměleckých aktivit (30%), sníţení cen vstupenek (38%), zlepšení umělecké kvality (29%). [25]

58

5. Výzkum Typ výzkumu, který by odráţel individuální ochotu respondentů platit za kulturu a umění a jejich názory na to, jaká by měla být vládní podpora kultury a umění vůbec, nebyl dosud v České republice proveden. Proto se autorka práce pokusila výzkum, popsaný v předešlé kapitole 4., analogicky přenést do českého prostředí. Vzhledem k rozsahu a moţnostem diplomové práce byl výzkum do jisté míry upraven tak, aby byl za daných podmínek proveditelný. Takto vzniklá studie můţe slouţit jako informační materiál či představovat nějaký základní podklad pro další práci zabývající se touto problematikou.

5.1 Dotazník Samotný dotazník nebyl součástí studie, byl vytvořen autorkou práce na základě výše popsané metodiky a údajů zjištěných v rámci australského výzkumu a doplněn o některé další otázky, které povaţovala za relevantní. Dotazník byl strukturován do pěti oblastí tak, aby bylo zabezpečeno naplnění všech cílů výzkumu: 1) základní charakteristika respondentů 

otázky byly navrţeny autorkou

2) subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění 

otázky byly převzaty z australského výzkumu 

„Úspěch českých umělců (malířů, zpěváků, herců atd.) dává lidem pocit hrdosti na tyto úspěchy.“6 (Throsby a Withers, 1982: 17)



„Umění nám pomáhá lépe porozumět naší vlastní zemi.“7 (Throsby a Withers, 1982: 17)



„Z umění těží (mají prospěch) pouze ti lidé, kteří se ho nějakým způsobem účastní (navštěvují, vytváří ho atd.).“8 (Throsby a Withers, 1982: 17)



„Umění hraje významnou roli při utváření pohledu na náš způsob života.“9 (Throsby a Withers, 1982: 17)

6

Volný překlad autorky z originálu: „The success of Australan painters, singers, actors etc. gives people a sense of pride in Australan achievements.“ 7 Volný překlad autorky z originálu: „The arts help us to understand our own country better.“ 8 Volný překlad autorky z originálu: „The arts only benefit those people who attend or participace.“

59



„Nesmíme dovolit, aby umění zaniklo.“10 (Throsby a Withers, 1982: 17)



„Pro děti základních škol je důležité, aby součástí jejich základního vzdělání byla i výuka umění (např. hudební, výtvarná nebo dramatická výchova).“11 (Throsby a Withers, 1982: 17)



„Umění často ubližuje naší společnosti tím, že je příliš kritické k našemu způsobu života.“12 (Throsby a Withers, 1982: 17)



„Všechny divadelní, operní a baletní společnosti, a veřejné umělecké galerie by měly být financované pouze z vlastních zdrojů (např. z prodeje vstupenek).“13 (Throsby a Withers, 1982: 17)

3) individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění 

otázky byly převzaty z australského výzkumu: 

„Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní každoročně přispívat na podporu kultury a umění za předpokladu, že by Vaše daně byly upraveny tak, že byste uvedenou částku musel(a) skutečně zaplatit?“14 (Throsby a Withers, 1982: 8)



„Nyní předpokládejme, že by nenastaly žádné změny ve Vašich celkových daních. Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní každoročně přispívat na podporu kultury a umění?“15 (Throsby a Withers, 1982: 8)

4) vliv jednotlivých proměnných (účast na kulturních událostech, vzdělání, věk, pohlaví) na individuální ochotu respondentů platit za kulturu a umění 

otázky byly navrţeny autorkou

5) obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury a umění 

otázky byly navrţeny autorkou

9

Volný překlad autorky z originálu: „The arts have an important role in making us look at our way of life.“ 10 Volný překlad autorky z originálu: „ The arts should not be allowed to die out.“ 11 Volný překlad autorky z originálu: „It is improtant for schoul children to lezen music, painting, drama etc. as part of their education.“ 12 Volný překlad autorky z originálu: „The arts often harm our society by being too critical of our way of life.“ 13 Volný překlad autorky z originálu: „All theatres, opera and ballet companies, and public art galleries, should be made to survive on their tickets sales alone.“ 14 Volný překlad autorky z originálu: „What is the maximum you would want paid out of your taxes each year to support the arts at their current level, if your taxes were adjusted so that you would actually have to pay the amount you nominate?“ 15 Volný překlad autorky z originálu: „Now suppose that there would be no change in your total taxes. What is the maximum you would want paid out of your taxes each year to support the arts at their current level?“

60

V australském výzkumu byly pouţity při různých otázkách různé stupně informovanosti. Tuto skutečnost nebylo moţné v rámci tohoto výzkumu zabezpečit, jelikoţ se jednalo o dotazování skrze internetové portály a ne o dotazování osobní, jako tomu bylo v Austrálii. Bylo stanoveno, ţe u otázek z 3. oblasti nebudou respondentům poskytnuty ţádné informace, neboť autoři uvádí, ţe v případě neposkytnutí ţádných informací, budou získány nejpravdivější údaje, nezatíţené tendencí respondentů přiklánět se k podpoře současného stavu. U otázek z 5. oblasti pak budou respondentům poskytnuty veškeré informace o stávajících vládních výdajích do různých sektorů. Konečná podoba dotazníku – viz Příloha č. 1.

5.2 Metodika shromaţďování dat 5.2.1 Přípravná fáze Přípravná fáze se skládala z následujících částí: definování problému, stanovení cílů výzkumu, určení hypotéz a plán výzkumu. [26] Definování problému: oprávnění veřejných dotací kultuře a umění ze Státního rozpočtu z pohledu obyvatel ČR Cíle výzkumu: 1) zjistit základní charakteristiky respondentů; 2) odhalit subjektivní postoj respondentů ke kultuře a umění, obzvláště pak subjektivní vnímání přínosů plynoucích z kultury a umění; 3) zjistit individuální ochotu respondenta platit za umění prostřednictvím jeho daní; 4) zjistit, jak tuto ochotu platit ovlivňuje účast respondenta na uměleckých událostech, jeho vzdělání, věk či pohlaví; 5) zjistit, zdali respondenti obecně preferují zvýšení či sníţení vládní dotace na kulturu a umění; Určení hypotéz výzkumu: 1. většina (75% a více) respondentů věří, ţe podpora umění nesmí zaniknout a je odůvodněná 2. zjištěná průměrná individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění převyšuje současnou výši vládní podpory tohoto sektoru 61

3. průměrná ochota platit výrazně vzrůstá s počtem účastí respondenta na uměleckých událostech 4. 70% respondentů preferuje zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění Plán výzkumu: -

typy údajů: primární

-

způsob sběru dat:

metoda: dotazování prostřednictvím internetových portálů forma: strukturovaný dotazník cílová skupina: návštěvníci internetového portálu Vyplnto.cz tazatel: Šárka Libánková základní soubor: návštěvníci internetového portálu Vyplnto.cz výběrový vzorek: 224 respondentů technika

výběru

vzorku:

jelikoţ

dotazování

probíhalo

prostřednictvím

internetových portálů, byl výběr respondentů čistě náhodný -

metody analýzy výsledků: data, získaná z výzkumu, byla zpracována v programu Microsoft Office

-

časový harmonogram činností:

Tabulka č. 10: Časový harmonogram činností výzkumu

Zdroj: vytvořeno autorkou

-

kontrola plánu: kontrola plánu byla provedena prostřednictvím předvýzkumu, v jehoţ rámci byly simulovány na malém vzorku respondentů činnosti, které byly později prováděny při sběru údajů

62

5.2.2 Realizační fáze Realizační fáze se skládala z následujících kroků: sběr údajů, zpracování shromáţděných údajů, analýza údajů, interpretace výsledků a závěrečná zpráva. [26] Sběr údajů: metoda sběru informací a časový harmonogram – viz plán výzkumu. Do této části výzkumu patřila taktéţ příprava sběru informací a kontrola sběru údajů. Zpracování shromáţděných údajů: metody analýzy výsledků a časový harmonogram – viz plán výzkumu. Dále v této části výzkumu byla provedena kontrola a úprava údajů (kontrola úplnosti a čitelnosti), klasifikace údajů, kódování údajů a technické zpracování údajů. Analýza údajů Interpretace výsledků: pomocí slovního vyjádření byly výsledky analýzy získaných údajů převedeny do závěrů a doporučení k řešení zkoumaného problému.

5.3 Analýza a interpretace dat Výzkum byl strukturován pro potřeby této diplomové práce. V jeho rámci nebylo moţné zabezpečit takové mnoţství respondentů, aby mohl být vytvořen reprezentativní vzorek, na jehoţ základě by se zjištěné výsledky daly interpretovat na obyvatelstvo

ČR

(výzkumy

tohoto

rozsahu

bývají

zabezpečovány

specializovanými agenturami a bývají zpravidla velmi nákladné). Data k tomuto výzkumu byla sbírána od konce listopadu 2012 do konce ledna 2013, celkem se pak výzkumu zúčastnilo 224 respondentů. Veškeré závěry zde byly tvořeny pouze na základě provedeného výzkumu. Celkové vyhodnocení výzkumu – viz Příloha č. 2.

5.3.1 Základní charakteristika respondentů Jak jiţ bylo řečeno, výzkumu se zúčastnil vzorek o velikosti 224 respondentů, u nichţ byly sledovány následující charakteristiky – pohlaví, věk, nejvyšší dosaţené vzdělání a to, jak často tito respondenti navštěvují kulturní akce. Tyto charakteristiky byly pouţity i pro třídění druhého stupně (jehoţ závěry jsou popsány dále), které zkoumalo, jaký vliv mají tyto charakteristiky na individuální ochotu respondentů platit za kulturu a umění.

63

5.3.1.1 Pohlaví Co se týče pohlaví, je vzorek respondentů tvořen převáţně ţenami, které představují 61%, zbývající část 39% představují muţi. 5.3.1.2 Věk Z výzkumu vyplynulo, ţe nejvíce respondentů je ve věku od 19 do 25 let (54%), dále pak ve věku od 26 do 30 let (19%) a ve věku od 31 do 40 let (13%). 7% respondentů bylo ve věku od 41 do 50 let, 4 % ve věku do 18 let, 3% ve věku od 51 do 60 let. Výzkumu se nezúčastnil nikdo ve věkové kategorii 61 let a více. Je zřejmé, ţe více jak polovinu respondentů představují studenti. Tato skutečnost můţe být značnou měrou ovlivněna tím, ţe tento výzkum probíhal na specializovaném internetovém portálu Vyplnto.cz, který je k dotazníkovým šetřením nejčastěji vyuţíván právě studenty a kteří jsou tím pádem i nejčastějšími respondenty. Zvolený způsob dotazování mohl být i příčinou toho, proč se do výzkumu nezapojilo více starších občanů, neboť tito nebývají často počítačově zdatní. 5.3.1.3 Nejvyšší dosaţené vzdělání Výzkumu se zúčastnili především respondenti s vysokoškolským (48%) a středoškolským (45%) vzděláním. 7% respondentů disponuje základním vzděláním (přičemţ je tato skupina tvořena především respondenty do 18 let), pouze 1 respondent uvedl své nejvyšší dosaţené vzdělání jako vyučen(a). 5.3.1.4 Návštěvnost kulturních akcí Úkolem této otázky bylo zjistit, jak často respondenti navštěvují kulturní události (kulturní událost byla definována jako profesionální divadelní, operní, operetní, muzikálové, taneční nebo hudební představení, nebo profesionální výstava umění). Z výzkumu bylo zjištěno, ţe většina respondentů se zajímá o kulturu a navštěvuje nejrůznější kulturní akce. Za poslední rok navštívilo 33% respondentů 15 a více kulturních akcí, 10% respondentů 11 aţ 15 akcí, 20% respondentů 6 aţ 10 akcí, 32% respondentů 1 aţ 5 akcí. Pouze 5% pak uvedlo, ţe za poslední rok nenavštívilo kulturní akci ţádnou.

64

5.3.2 Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění Jedním z cílů tohoto výzkumu bylo odhalit subjektivní postoj respondentů ke kultuře a umění. V rámci výzkumu bylo respondentům předloţeno 8 tvrzení, ke kterým měli vyjádřit svůj větší či menší souhlas, případně nesouhlas.

65

Tabulka č. 11: Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění (hodnoty jsou uvedeny v procentech

Zdroj: vytvořeno autorkou

66

Tvrzení a), b), d) a g) byla navrţena tak, aby bylo moţné posoudit, zdali si respondenti obecně uvědomují přínosy, které jim kultura a umění poskytují. Z uvedených odpovědí je zřejmé, ţe si většina respondentů uvědomuje pozitivní vliv přínosů, které kultura a umění produkují. Navíc bylo díky tvrzení c) zjištěno, ţe tato pozitiva kultury dle respondentů neslouţí pouze těm, kteří toto umění vytváří, ale ţe z něj těţí nebo můţe těţit celá společnost. Počet respondentů, kteří povaţují umění za něco negativního nebo dokonce škodlivého, je velice malý. Dle tvrzení e) je naprostá většina respondentů (75% souhlasí, 13% spíše souhlasí) ztotoţněná s názorem, ţe by umění nemělo zaniknout a ţe je jakousi povinností nás všech se o tuto skutečnost zasadit. Dle tvrzení f) povaţuje naprostá většina respondentů (78% souhlasí, 12% spíše souhlasí) za důleţité, aby výuka umění byla součástí základního vzdělání dětí. Na základě odpovědí uvedených u tvrzení h) je zřejmé, ţe zhruba polovina respondentů silně nesouhlasí (a dalších 28% spíše nesouhlasí) s tím, aby byly kulturní instituce financované pouze z vlastních zdrojů. Lze tedy předpokládat, ţe z pohledu těchto respondentů je oprávněná určitá míra veřejné podpory poskytovaná těmto institucím. Z uvedených odpovědí lze usoudit, ţe si respondenti uvědomují důleţitost sektoru kultury a jeho zachování, stejně tak jako si uvědomují oprávněnost jeho podpory prostřednictvím veřejných prostředků.

5.3.3 Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění Australští ekonomové spatřují jeden z klíčových argumentů pro veřejnou podporu kultury a určení její optimální výše v individuální ochotě lidí za ni platit. Dle jejich názoru je veřejná podpora kultury opodstatněná tehdy, kdyţ ji sami lidé povaţují natolik za důleţitou, ţe za ni chtějí platit (jsou na ni ochotni prostřednictvím svých daní kaţdoročně přispívat), stejně tak by měla být její výše stanovována na základě této ochoty platit a nikoliv na základě slepých rozhodnutí vlády.

67

Tabulka č. 12: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění

Zdroj: vytvořeno autorkou

Byla zkoumána průměrná ochota platit jednak celkového vzorku a jednak zkráceného vzorku respondentů. Průměrná ochota platit byla u celkového vzorku vypočtena ze všech uvedených hodnot a má slouţit spíše pro zajímavost. V tomto případě leţí průměrná ochota platit mezi hodnotami 2.088 a 2.427 Kč. Hodnotnější údaj o průměrné ochotě platit podává vzorek zkrácený. Průměrná ochota platit tohoto vzorku leţí v rozmezí 1.338 a 1.563 Kč. Tento vzorek byl očištěn o 5 % uvedených hodnot z kaţdé strany tak, aby byly eliminovány hodnoty, které se snaţí tuto ochotu platit záměrně nadhodnotit nebo naopak podhodnotit. V uvedených částkách se nacházely například hodnoty 50.000 Kč nebo 100.000 Kč, které by tak průměrnou ochotu platit posunuly výrazně směrem nahoru (jeden respondent dokonce uvedl nereálnou částku 1 mld. Kč – tento případ lze povaţovat spíše za výstřelek daného respondenta, který nebral výzkum váţně a jeho údaje nebyly tak brány v úvahu). Na druhou stranu se objevovaly i hodnoty 0 Kč nebo 1 Kč, které primárně naznačují, ţe se tito respondenti snaţí tuto ochotu platit nejen podhodnotit, ale ţe jsou zcela proti veřejné podpoře umění. Řada těchto respondentů však povaţovala za důleţité toto své rozhodnutí zdůvodnit1. Obhajovali ho tím, ţe by kulturu podporovali rádi, ale ne

1

V rámci dotazníkového šetření měli respondenti prostor k vyjádření se k tomuto výzkumu,

případně ke zdůvodnění svých odpovědí apod.

68

prostřednictvím daní a státního aparátu, kterému nedůvěřují a který je podle nich netransparentní. Jak jiţ bylo zmíněno výše, úroveň vládní podpory kultury a umění by měla korespondovat s průměrnou ochotou lidí za ni platit, tedy ţe by se podle tohoto výzkumu měla nacházet v rozmezí 1. 338 a 1. 563 Kč. V roce 2010 se tato podpora v ČR pohybovala v přepočtu kolem částky 770 Kč na obyvatele ČR. Nejvyšší úrovně za poslední dobu tato podpora dosahovala v roce 2007, a sice částky 830 Kč na obyvatele ČR, od této doby má spíše klesající tendenci (viz Tabulka č. 2 v kapitole 2.2), která souvisí jednak s globální krizí a jednak s narůstajícím deficitem státního rozpočtu. Z uvedených údajů je zřejmé, ţe současná podpora kultury ani zdaleka nedosahuje takové výše, která byla v rámci tohoto výzkumu zjištěna.

5.3.4 Vliv jednotlivých proměnných na individuální ochotu respondentů platit za kulturu a umění V rámci výzkumu bylo taktéţ zkoumáno, jaký vliv na individuální ochotu platit mají sledované základní charakteristiky respondentů. 5.3.4.1 Vliv návštěvnosti kulturních událostí Na základě vyhodnocených dat, bylo sledováno, jak vypadá průměrná ochota platit u různých skupin respondentů, rozčleněných podle frekvence jejich návštěv kulturních událostí za poslední rok. Australští ekonomové se domnívali, ţe návštěvnost kulturních akcí (tedy jakýsi zájem respondentů o kulturu) bude mít pozitivní vliv na jejich ochotu platit, a sice čím častěji daný respondent navštěvuje kulturní akce, tím více je prostřednictvím svých daní kaţdoročně ochoten přispívat na kulturu.

69

Obrázek č. 6: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění vzhledem k návštěvnosti kulturních akcí

Zdroj: vytvořeno autorkou

I v rámci tohoto výzkumu byla tato domněnka potvrzena, tedy ţe průměrná ochota platit vzrůstá výrazně s počtem účastí respondentů na uměleckých událostech. Zatímco průměrná ochota platit respondenta, který za poslední rok nenavštívil ţádnou kulturní událost je 136 Kč, průměrná ochota platit respondenta, který za poslední rok navštívil více jak 15 těchto akcí, leţí v rozmezí 2.176 a 2.641 Kč. 5.3.4.2 Vliv pohlaví Dále bylo zkoumáno, jak vypadá průměrná ochota platit za kulturu a umění u ţen a u muţů. Bylo zjištěno, ţe ţeny jsou ochotny přispívat podstatně více, jejich průměrná ochota platit leţí v rozmezí 1. 603 a 1. 821 Kč. U muţů tato ochota leţí mezi hodnotami 991 a 1. 093 Kč. 5.3.4.3 Vliv věku Taktéţ bylo sledováno, jak vypadá průměrná ochota platit u různých skupin respondentů, rozčleněných podle jejich věku. Je zřejmé, ţe nejvíce ochotná platit 70

za kulturu je skupina respondentů ve věku od 26 do 30 let (průměrná ochota platit: 1.619 - 2.274 Kč), následována věkovou kategorií respondentů od 19 do 25 let (průměrná ochota platit: 1.541 – 1.875 Kč) a věkovou kategorií od 41 do 50 let (průměrná ochota platit: 1.403 – 1.852 Kč). Naopak nejméně jsou za kulturu ochotni platit respondenti ve věkovém rozmezí 51 aţ 60 let (průměrná ochota platit: 713 – 733 Kč). Jedním z původních záměrů bylo taktéţ zjistit, jaký vliv by na tuto ochotu platit mělo vzdělání respondentů. Bohuţel se výzkumu zúčastnili především respondenti se středoškolským a vysokoškolským vzděláním, ostatní kategorie byly zastoupeny minimálně, proto by výsledná zjištění nebyla objektivní.

5.3.5 Obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury a umění Kromě individuální ochoty respondentů platit za kulturu a umění byly v rámci výzkumu zjišťovány i obecné preference respondentů, týkající se vládní podpory tohoto sektoru. U těchto otázek byly respondentům poskytnuty veškeré informace o výdajích vlády do různých sektorů podle ministerstev, které za ně zodpovídají (pro zjednodušení nebyly další oblasti vládních výdajů brány v úvahu), aby si tak mohli vytvořit patřičný názor na stávající situaci. Tabulka č. 13: Obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury umění

Zdroj: vytvořeno autorkou

71

Z výzkumu vyplynulo, ţe většina respondentů (64%) preferuje zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění, 15% respondentů poţaduje sníţení těchto výdajů a 14% respondentů je se současným stavem spokojeno. Preferovaného zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění můţe být dosaţeno dvěma způsoby, a sice redukcí v jiných vládních výdajích, které dává přednost 98% respondentů nebo zvýšením daní, které však upřednostňují pouhá 2% respondentů. Pro redukci vládních výdajů ve prospěch kultury a umění byly respondenty nejčastěji uváděny sektory - Ministerstvo obrany (41%) a Ministerstvo financí (17%). Na závěr byli respondenti poţádáni, aby vyjádřili svůj názor na to, jak by s těmito nově nabytými finančními prostředky mělo být naloţeno. Obrázek č. 7: Využití získaných finančních prostředků dle respondentů

Zdroj: vytvořeno autorkou

Největší část respondentů (42%) uvedla, ţe finanční prostředky získané z poţadovaného zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění by bylo vhodné pouţít na zlepšení umělecké kvality, 30% respondentů preferovalo zvýšení mnoţství uměleckých aktivit, 14% navrhovalo vyuţít tyto prostředky na sníţení cen vstupenek, stejné mnoţství respondentů (14%) uvedlo vlastní oblasti vhodné pro vyuţití těchto prostředků. 72

Jednalo se například o návrhy vyuţít tyto prostředky na: -

vytvoření a realizaci ucelené koncepce plošné podpory české kultury napříč všemi hodnotnými druhy umění;

-

podporu mladých umělců a alternativního umění;

-

podporu nezávislé kultury;

-

zpřístupnění kulturních oblastí a rozšíření trhu a moţností;

-

zvýšení profesionality ve fungující kulturní infrastruktuře;

-

vyšší finanční ohodnocení umělců;

-

zlepšení finanční situace kvalitních, leč fatálně podfinancovaných kulturních institucí.

73

5.4 Vyhodnocení hypotéz výzkumu 1. většina (75% a více) respondentů věří, že podpora umění nesmí zaniknout a je odůvodněná Tuto hypotézu lze dále rozčlenit na dvě části: 1a. Většina respondentů věří, že podpora umění nesmí zaniknout. 1b. Většina respondentů věří, že podpora umění je odůvodněná. Obě části hypotézy vycházely z předpokladu, ţe si respondenti uvědomují přínosy, které jim kultura a umění poskytují. První část hypotézy byla potvrzena. Většina respondentů (75% souhlasí, 13% spíše souhlasí) je přesvědčená, ţe by podpora umění měla být zachována. Potvrzení druhé části hypotézy uţ není tak jednoznačné. Bylo zjištěno, ţe 45% respondentů nesouhlasí a 28% respondentů spíše nesouhlasí s tím, aby byly kulturní instituce financované pouze z vlastních zdrojů (např. z prodeje vstupenek), z čehoţ lze usuzovat, ţe tito respondenti zastávají názor, ţe by těmto institucím měla být poskytována určitá finanční podpora prostřednictvím veřejných zdrojů. Pokud pro potvrzení či vyvrácení této části hypotézy budou brány v úvahu oba typy odpovědí (nesouhlasí a spíše nesouhlasí), tedy i těch respondentů, u kterých je zřejmá jistá známka váhaní (nicméně jsou nakloněni daným směrem), bude tato část hypotézy potvrzena. Pokud budou brány v úvahu pouze odpovědi respondentů bez známek váhání, bude tato část hypotézy vyvrácena. Autorka práce se kloní k variantě, která danou část hypotézy potvrzuje. 2. zjištěná průměrná individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění převyšuje současnou výši vládní podpory tohoto sektoru Tato hypotéza byla stanovena na základě dat získaných v rámci australského výzkumu, kde bylo zjištěno, ţe individuální ochota platit australských občanů několikanásobně převyšovala tehdejší úroveň vládní podpory kultury a umění. 74

Tato hypotéza byla potvrzena. V roce 2010 se podpora kultury v ČR pohybovala v přepočtu kolem částky 770 Kč na obyvatele ČR. Z výzkumu vyplynulo, ţe průměrná ochota respondentů platit za kulturu a umění však leţí v rozmezí 1. 338 a 1. 563 Kč (tedy ţe vládní podpora kultury v ČR by se měla pohybovat v rozmezí částek 1. 338 a 1. 563 Kč na obyvatele ČR). Z uvedených údajů je zřejmé, ţe současná podpora kultury ani zdaleka nedosahuje takové výše, která byla v rámci tohoto výzkumu zjištěna. 3. průměrná ochota platit výrazně vzrůstá s počtem účastí respondenta na uměleckých událostech Tato hypotéza vycházela z předpokladu autorů původního australského výzkumu. Ti se domnívali, ţe návštěvnost kulturních akcí (tedy jakýsi zájem respondentů o kulturu) bude mít pozitivní vliv na jejich ochotu platit, a sice čím častěji daný respondent navštěvuje kulturní akce, tím více je prostřednictvím svých daní kaţdoročně ochoten přispívat na kulturu. Tato hypotéza byla i v tomto výzkumu potvrzena, tedy ţe průměrná ochota platit vzrůstá výrazně s počtem účastí respondentů na uměleckých událostech. Zatímco průměrná ochota platit respondenta, který za poslední rok nenavštívil ţádnou kulturní událost je 136 Kč, průměrná ochota platit respondenta, který za poslední rok navštívil více jak 15 těchto akcí, leţí v rozmezí 2.176 a 2.641 Kč. 4. 70% respondentů preferuje zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění Kromě individuální ochoty respondentů platit za kulturu a umění, byly v rámci výzkumu zjišťovány taktéţ obecné preference respondentů ohledně stávajících vládní podpory této oblasti. Respondenti měli moţnost na základě poskytnutých informací srovnat výdaje Státního rozpočtu do oblasti kultury a dalších sektorů podle ministerstev a vytvořit si tak patřičný názor na stávající situaci. Tato hypotéza byla téměř potvrzena, neboť 64% respondentů uvedlo, ţe obecně preferuje zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění, a to především prostřednictvím

75

redukcí v jiných vládních výdajích (98%). Nejčastěji uváděným sektorem vhodným pro tuto redukci bylo Ministerstvo obrany (41%).

5.5 Závěr Úkolem tohoto výzkumu, inspirovaného výzkumem provedeným v Austrálii, bylo nastínit problematiku oprávnění veřejných, obzvláště pak státních, dotací v kultuře prostřednictvím řady dílčích cílů. Byly zodpovězeny otázky ohledně subjektivního vnímání přínosů plynoucích z kultury, individuální ochotě platit za kulturu a nejrůznějších faktorů, které mohou tuto ochotu ovlivňovat a v neposlední řadě ohledně obecných preferencí, týkajících se současné vládní podpory kultury a umění. Z tohoto pohledu lze stanovené cíle výzkumu povaţovat za naplněné. K úplnosti je nutné ještě dodat, ţe veškeré výše uvedené závěry byly tvořeny pouze na základě provedeného modelového výzkumu. I kdyţ uvedené výsledky nelze generalizovat na obyvatelstvo ČR, neboť se nepodařilo zabezpečit reprezentativní vzorek respondentů, disponují zjištěné údaje zajímavou vypovídací hodnotou.

76

6. Shrnutí Kultura je významným faktorem ţivota občanské společnosti a představuje jeden ze základních předpokladů jejího rozvoje. V současnosti se však nachází v období krácení dotací z veřejných rozpočtů a v situaci, kdy musí kaţdou získanou korunu těţce obhajovat. Tento problém můţe pramenit ze zvláštní vlastnosti kulturních statků, a to jejich vnitřní hodnoty, kterou je velmi obtíţné objektivně stanovit. Jednotliví posluchači si z návštěvy koncertu odnesou odlišný umělecký záţitek, stejně tak jako by kaţdý z těchto posluchačů danému kulturnímu produktu přiřkl jinou cenu. Z tohoto důvodu se i různí názory na to, do jaké míry a zdali vůbec by se měly veřejné rozpočty podílet na financování produkce těchto statků. Tato práce vychází z předpokladu, ţe dotace plynoucí do oblasti kultury z veřejných rozpočtů mají své opodstatnění. Jejím úkolem tak bylo vytvořit argumentační aparát zastávající stanovisko, ţe si kultura zaslouţí být podporována z veřejných zdrojů. Tyto argumenty se opíraly zejména o: -

historické souvislosti vývoje systému podpory kultury v ČR, resp. Evropě;

-

ekonomické a mimoekonomické důvody státních finančních intervencí;

-

prospěšnost kultury obecně s akcentem na její ekonomický potenciál;

-

oprávněnost veřejné podpory z hlediska individuální ochoty lidí platit za kulturu a umění. V České republice se na základě historických a společenských událostí vyvinul

přístup k podpoře kultury a umění, kde významnou roli sehrává stát. Prapočátky tohoto státního patronátu lze spatřovat jiţ v 16. století, kdy byla kontrola nad kulturních děním (jeho provoz, dotování,…) v rukou tehdejších panovníků, případně církve. Po staletí se zde tak rozvíjelo a upevňovalo jakési cítění silně ochraňovat a bohatě podporovat kulturu, které se do dnešní doby promítá v podobě státních finančních intervencí (=zásahů) do této oblasti. Úkolem těchto státních zásahů je zabezpečit produkci, oceňování a distribuci kulturních statků v dostatečném mnoţství a kvalitě. Tento úkol nelze přenechat zcela 77

trhu, neboť není schopen plně respektovat onu vnitřní hodnotu těchto statků. Obecně lze říci, ţe tyto zásahy jsou z ekonomického hlediska opodstatněné tam, kde dochází k tzv. trţním selháním. Příčinami těchto selhání relevantními pro oblast kultury jsou nedokonalá konkurence, informační asymetrie, výskyt veřejných statků a externality. Z hlediska politicko-morálního přesvědčení, jsou tyto intervence pak odůvodněné tam, kde by jinak docházelo ke značným nerovnostem ve společnosti (např. k nerovnostem ve smyslu přístupu ke kultuře a umění). V rámci práce byla představena celá řada pozitivních přínosů, které vznikají v důsledku spotřeby kulturních statků. Je tedy v zájmu veřejnosti produkci a spotřebu těchto statků podporovat. Existuje několik druhů pozitivních kulturních přínosů (estetické, sociální, ekonomické), které jsou svou hodnotou pro společnost stejně důleţité. Přesto je však v současnosti největší důraz kladen na přínosy ekonomické. Vysvětlení je ve své podstatě jednoduché, ekonomické přínosy jsou jedinými přínosy, které lze nějakým způsobem vyčíslit, tedy empiricky dokázat. V rámci studií, zabývající se ekonomickým potenciálem odvětví kultury bylo prokázáno, ţe se kultura významně podílí na celkové produkci (obratu) ekonomiky, na tvorbě hrubého domácího produktu a přidané hodnoty nebo tvorbě pracovních míst (zaměstnanosti). Významný ekonomický přínos představují i multiplikační efekty kultury, jejichţ prostřednictvím se poskytnutá podpora v podobě výdajů kulturních institucí či kulturních projektů a jejich návštěvníků odráţí v různých odvětvích ekonomiky, čímţ její výkonnosti výrazně pomáhá. Jeden z klíčových argumentů pro veřejnou podporu kultury lze spatřovat v individuální ochotě lidí za ni platit. Tento alternativní přístup k oprávnění veřejných dotací vychází z představy, ţe veřejná podpora kultury je opodstatněná tehdy, kdyţ ji sami lidé povaţují za natolik důleţitou, ţe za ni chtějí platit (jsou na ni ochotni prostřednictvím svých daní kaţdoročně přispívat), stejně tak by měla být její výše stanovována na základě této ochoty platit a nikoliv na základě slepých rozhodnutí vlády. V rámci práce byl na toto téma po vzoru australské studie autorů Davida Throsbyho a Glenna Witherse proveden výzkum. Cílem bylo zjistit, zdali jsou lidé 78

(v tomto případě respondenti) ochotni kaţdoročně přispívat na podporu kultury a umění prostřednictvím svých daní a jakou částkou. Ze získaných výsledků lze usuzovat, ţe ve většině případů jsou lidé nakloněni pro tuto podporu. Navíc byla potvrzena jedna ze základních hypotéz tohoto výzkumu, a sice ţe zjištěná průměrná individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění převyšuje současnou výši vládní podpory tohoto sektoru. V roce 2010 byla na podporu kultury a umění prostřednictvím MK ČR poskytnuta částka cca 7,71 mld. Kč, dle provedeného výzkumu by se však tato částka měla pohybovat někde v rozmezí 13,4 a 15,6 mld. Kč, tedy téměř dvojnásobku. Na základě předloţené argumentace lze povaţovat cíl této práce za naplněný a lze konstatovat, ţe veřejná podpora kultury a umění má své opodstatnění, které bylo dokázáno několika metodami.

79

Závěr Snahou této diplomové práce, zabývající se oprávněním veřejných dotací do oblasti kultury, bylo přinést ucelený pohled na danou problematiku. Současné analýzy hodnotící efektivnost kulturních institucí, resp. sektoru kultury zpravidla porovnávají pouze dotace a zisky a nekalkulují s dalšími uţitky, které plynou z existence těchto organizací a kultury vůbec. Tato práce předkládá řadu argumentů, proč si kultura zaslouţí být podporována obecně, obzvláště pak z veřejných zdrojů, s cílem vystihnout komplexní šíři pozitiv, která nabízí. Pro úplnost je na místě si uvědomit, ţe kultura by existovala i v případě absence veřejné podpory. Vţdy budou existovat určité kulturní a umělecké aktivity dotované soukromými zdroji, ty však budou odráţet spíše potřeby daných přispěvatelů neţ společnosti jako takové. Aby kultura mohla zcela naplňovat svou funkci a plně odráţet potřeby celé společnosti, bude vţdy nutná určitá míra veřejné podpory.

80

Seznam pouţitých zkratek ČR

Česká republika

EU

Evropská unie

EUROSTAT

Statistický úřad Evropské unie

HDP

Hrubý domácí produkt

HPH

Hrubá přidaná hodnota

ICT

Informační a komunikační technologie

KKP

Kulturní a kreativní průmysly

MK ČR / MK

Ministerstvo kultury České republiky

NEA

National endowment for the arts

NIPOS

Národní informační a poradenské středisko pro kultury

UNESCO

Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu

USA

Spojené státy americké

81

Seznam tabulek, grafů a obrázků Seznam tabulek Tabulka č. 1: Členění kultury Tabulka č. 2: Výdaje na kulturu v porovnání s celkovými výdaji státní rozpočtu Tabulka č. 3: Výdaje veřejných rozpočtů na kulturu v období 2000 - 2010 Tabulka č. 4: Multiplikační efekty brněnských divadel Tabulka č. 5: Příjmový deficit – Národní divadlo Brno, Filharmonie Brno Tabulka č. 6: Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění Tabulka č. 7: Ochota platit za umění Tabulka č. 8: Vliv návštěvnosti uměleckých událostí na ochotu platit Tabulka č. 9: Navrhované změny v podpoře kultury a umění Tabulka č. 10: Časový harmonogram činností výzkumu Tabulka č. 11: Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění Tabulka č. 12: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění Tabulka č. 13: Obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury umění Seznam grafů Graf č. 1: Zdroje financování kultury v roce 2010 Graf č. 2: Struktura nákladů Národního divadla Brno Graf č. 3: Struktura nákladů Filharmonie Brno

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Oblasti kulturního a kreativního sektoru Obrázek č. 2: Přímé a nepřímé ekonomické efekty v kultuře Obrázek č. 3: Přímé a nepřímé zdroje financování kultury Obrázek č. 4: Přínosy kultury Obrázek č. 5: Důvody ospravedlňující státní zásahy do kultury Obrázek č. 6: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění vzhledem k návštěvnosti kulturních akcí Obrázek č. 7: Využití získaných finančních prostředků dle respondentů

82

Pouţité informační zdroje [1]

ŠKARABELOVÁ, Simona; NESHYBOVÁ , Jarmila. Ekonomika kultury a masmédií. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 210 s. ISBN 978-8021042-674.

[2]

NEKOLNÝ, Bohumil; ŢÁKOVÁ, Eva a kol. Studie současného stavu podpory umění – svazek II. 1. vyd. Praha: Institut umění, 2011. 222 s. ISBN 978-80-7008266-9.

[3]

NIPOS. Výsledek účtu kultury ČR za rok 2010 [online]. 2011 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z :.

[4]

ŢÁKOVÁ, Eva a kol. Kulturní a kreativní průmysly v ČR. 1. Vyd. Praha: Institut umění – Divadelní ústav, 2011. 392 s. ISBN 978-80-7008-009-2.

[5]

Systém grantový. In: Artslexikon.cz [on-line]. Anna Vondráčková. [cit. 2013-0220]. Dostupný z: .

[6]

ŠILEROVÁ, Lucie. Organizační a ekonomické aspekty fungování symfonických orchestrů ČR. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra hudebních a humanitních věd a hudebního manaţerství. Vedoucí disertační práce prof. PhDr. Jindřiška Bártová.

[7]

RAABOVÁ, Tereza. Multiplikační efekty kulturních odvětví v české ekonomice [online]. 2010 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: .

[8]

RAABOVÁ, Tereza. Analýza ekonomického dopadu Asociace hudebních festivalů České republiky 2011. 1. Vyd. Praha: Economic impact, 2012. 69 s. ISBN 978-80-260-1727-1.

[9]

ŠKARABELOVÁ, Simona. Multiplikační efekty dotací do vybraných divadel města Brna. In Nové trendy, nové nápady 2007. 1. Vyd. Znojmo: SVŠE, 2007. s. 68 – 81. ISBN 978-80-903914-1-3.

83

[10]

O'HAGAN, John. The state and the arts: an analysis of key economic policy issues in Europe and the United States. Northampton, Ma.: Edward Elger. 1998. 232 s. ISBN 18-589-8287-1.

[11]

PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek. Veřejný sektor - řízení a financování. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. 485 s. ISBN 978-807-3579-364.

[12]

Zákon 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury [online]. [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: .

[13]

ProCulture. Státní fond kultury opět v provozu [online]. 2011 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: .

[14]

VOJÍK, Vladimír. Podnikání v kultuře a umění: Arts management. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2008. 183 s. ISBN 978-807-3574-024.

[15]

BARTOŠOVÁ, Zuzana. Průvodce firemní filantropií. Praha: Fórum dárců, 2006. 38 s. ISBN 80-902-9655-6.

[16]

TICHÁ, Tereza. Cestovní ruch a kultura, hlavní konkurenční výhody České republiky. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 2006. 99 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jarmila Netková

[17]

CIKÁNEK, Martin. Proč podporovat kulturu? Je krásná. [online]. 2007 [cit. 2013-01-31].

Dostupné

z:


podporovat-kulturu>. [18]

Ekonomika kultury v Evropě [online]. 2006 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: .

[19]

RAABOVÁ, Tereza. Kulturo, multiplikuj. A2 kulturní týdeník, 2007, roč. III, č. 40, str. 19. ISSN 1801-4542.

[20]

HAMERNÍKOVÁ, Bojka. Kultura a masmédia v tržních podmínkách: Veřejná podpora a alternativní zdroje financování. 1. vyd. Praha: VŠE, 1996. 207 s. ISBN 80-707-9857-2.

84

[21]

MANKIW, Gregory N. Zásady ekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 1999. 763 s. ISBN 80-716-9891-1.

[22]

POLÁČEK, Jiří. Baumolova nákladová choroba v českých regionálních divadlech s operním provozem. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut ekonomických studií, 2011. 71 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Lenka Šťastná

[23]

BAUMOL, William; BOWEN, William. Performing Arts: The Economic Dilemma, New York: The Twentieth Century Fund, 1966. 582 s. ISBN 0-75120106-5.

[24]

CIKÁNEK, Martin. Kreativní průmysly: příležitost pro novou ekonomiku. 1. vyd. Praha: Institut umění, 2009. 79 s. ISBN 978-80-7008-231-7.

[25]

THROSBY, David; WITHERS, Glenn. Measuring the demand for the arts as a public good: theory and empirical results. North Ryde, N.S.W.: Macquarie University, School of Financial Studies, 1982. ISBN 08-583-7498-6.

[26]

KOZEL, Roman. Moderní marketingový výzkum: nové trendy, kvantitativní a kvalitativní metody a techniky, průběh a organizace, aplikace v praxi, přínosy a možnosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. 277 s. ISBN 80-247-0966-X.

[27]

Fórum dárců. České firemní nadace a fondy aneb jak firmy u nás darují? [online]. 2011 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: .

[28]

KOUŘILOVÁ, Iva. Multiplikační efekty v kultuře. Brno: Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, Katedra veřejné ekonomiky, 2007. 66 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Simona Škarabelová Ph.D.

[29]

HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejná podpora neziskovým kulturním a mediálním činnostem ano, či ne? Finance a úvěr č. 3, 1996. s. 158 - 167

[30]

UNESCO. Všeobecná deklarace UNESCO o kulturní diversitě [online]. 2001 [cit.2013-01-31]. Dostupné z: .

85

[31]

MK ČR. Státní kulturní politika České republika 2009-2014 [online]. 2009 [cit.2013-01-31].

Dostupné

z:


politika/kulturni-politika-fresh.pdf>. [32]

MK ČR. Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007 – 2013[online]. 2006 [cit.2013-01-31]. Dostupné z: .

[33]

Národní divadlo Brno. Zprávy o činnosti příspěvkové organizace Národní divadlo Brno za rok 2011[online]. 2012 [cit.2013-02-22]. Dostupné z: .

[34]

Filharmonie Brno. Zprávy o činnosti příspěvkové organizace Filharmonie Brno za rok 2011[online]. 2012 [cit.2013-02-22]. Dostupné z: .

Další zdroje: [35]

MK ČR

.

[36]

NIPOS

.

[37]

ČSU

.

[38]

Vyplňto

.

[39]

Artslexicon

.

86

Seznam příloh Příloha č. 1 – Dotazník Příloha č. 2 – Vyhodnocení dotazníku

87

Příloha č. 1 – Dotazník

Dotazník Prosím o vyplnění tohoto dotazníku pro potřeby diplomové práce s názvem „Veřejné dotace kultuře a jejich opodstatnění“. Získaná data budou slouţit jen pro účely této práce. Označte vţdy pouze jednu odpověď. Děkuji za vyplnění! 1. Pohlaví:  muţ  ţena 2. Věk:       

do 18 let 19 – 25 26 – 30 31 – 40 41 – 50 51 – 60 61 a více

3. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?  základní  vyučen(a)  středoškolské  vysokoškolské 4. Vyjádřete svůj (ne)souhlas s následujícími tvrzeními: a) Úspěch českých umělců (malířů, zpěváků, herců atd.) dává lidem pocit hrdosti na tyto úspěchy.  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím b) Umění nám pomáhá lépe porozumět naší vlastní zemi.  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím c) Z umění těţí (mají prospěch) pouze ti lidé, kteří se ho nějakým způsobem účastní (navštěvují, vytváří ho atd.). 88

d)

e)

f)

g)

h)

 souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím Umění hraje významnou roli při utváření pohledu na náš způsob ţivota.  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím Nesmíme dovolit, aby umění zaniklo.  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím Pro děti základních škol je důleţité, aby součástí jejich základního vzdělání byla i výuka umění (např. hudební, výtvarná nebo dramatická výchova).  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím Umění často ubliţuje naší společnosti tím, ţe je příliš kritické k našemu způsobu ţivota.  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím Všechny divadelní, operní a baletní společnosti, a veřejné umělecké galerie by měly být financované pouze z vlastních zdrojů (např. z prodeje vstupenek).  souhlasím  spíše souhlasím  nevím  spíše nesouhlasím  nesouhlasím

5. Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní každoročně přispívat na podporu kultury a umění za předpokladu, že by Vaše daně byly upraveny tak, že byste uvedenou částku musel(a) skutečně zaplatit? …………Kč 89

6. Nyní předpokládejme, že by nenastaly žádné změny ve Vašich celkových daních. Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní každoročně přispívat na podporu kultury a umění? …………Kč 7. Kolik kulturních událostí jste navštívil(a) za poslední rok? (kulturní událostí je myšleno profesionální divadelní, operní, operetní, muzikálové, taneční nebo hudební představení, nebo profesionální výstava umění)     

Ţádnou 1–5 6 – 10 11 – 15 15 a více

Prohlédněte si následující tabulku, která ukazuje výdaje státního rozpočtu na rok 2012 do různých sektorů podle ministerstev:

8. Preferuji ………..vládních výdajů na kulturu a umění.  zvýšení  ţádnou změnu ve  sníţení  nevím, nemám názor

90

8a1. Této změny by mělo být dosaženo:  redukcí v jiných vládních výdajích  Ministerstvo zahraničních věcí  Ministerstvo obrany  Ministerstvo financí  Ministerstvo práce a sociálních věcí  Ministerstvo vnitra  Ministerstvo ţivotního prostředí  Ministerstvo pro místní rozvoj  Ministerstvo průmyslu a obchodu  Ministerstvo dopravy  Ministerstvo zemědělství  Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy  Ministerstvo zdravotnictví  Ministerstvo spravedlnosti  zvýšením daní 8a2. Takto získané prostředky by bylo vhodné využít na:    

zvýšení mnoţství uměleckých aktivit sníţení cen vstupenek zlepšení umělecké kvality jiné……………………..

91

Příloha č. 2 – Vyhodnocení dotazníku

Vyhodnocení dotazníku A. Třídění prvního stupně Základní charakteristika respondentů 1. otázka: Pohlaví Graf č. 1: Pohlaví Pohlaví

39% žena muž 61%

Tento graf vyobrazuje rozloţení respondentů dle jejich pohlaví. 39% respondentů je tvořeno muţi, zbývající část 61% představují ţeny. 2. otázka: Věk Graf č. 2: Věk Věk 3% 7%

0% 4%

do 18 let

13%

19 - 25 26 - 30 31 - 40

19%

54%

41 - 50 51 - 60 61 a více

92

Z grafu vyplývá, ţe nejvíce respondentů je ve věku od 19 do 25 let (54%), dále pak ve věku od 26 do 30 let (19%) a ve věku od 31 do 40 let (13%). Je zřejmé, ţe více jak polovinu respondentů představují studenti. Tato skutečnost můţe být značnou měrou ovlivněna tím, ţe tento výzkum probíhal na specializovaném internetovém portálu Vyplnto.cz, který je k dotazníkovým šetřením nejčastěji vyuţíván právě studenty. 7% respondentů bylo ve věku od 41 do 50 let, 4 % ve věku do 18 let, 3% ve věku od 51 do 60 let. Výzkumu se nezúčastnil nikdo ve věkové kategorii 61 let a více.

Otázka č. 3: Jaké je Vaše nejvyšší dosaţené vzdělání? Graf č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání

Nejvyšší dosažené vzdělání 7%

0%

základní vyučen(a)

48%

středoškolské 45%

vysokoškolské

Z grafu je zřejmé, ţe výzkumu se zúčastnili především respondenti s vysokoškolským (48%) a středoškolským (45%) vzděláním. 7% respondentů disponuje základním vzděláním (přičemţ je tato skupina tvořena především respondenty do 18 let), pouze 1 respondent uvedl své nejvyšší dosaţené vzdělání jako vyučen(a)

93

Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění Otázka č. 4: Vyjádřete svůj (ne)souhlas s následujícími tvrzeními Tabulka č. 1: Subjektivní vnímání přínosů plynoucích z umění (hodnoty jsou uvedeny v procentech)

94

V rámci otázky č. 4 bylo respondentům předloţeno 8 tvrzení, ke kterým měli vyjádřit svůj větší či menší souhlas, případně nesouhlas. Tímto způsobem měla tato tvrzení odhalit subjektivní postoj respondentů ke kultuře a umění. Tvrzení a), b), d) a g) byla navrţena tak, aby bylo moţné posoudit, zdali si respondenti obecně uvědomují přínosy, které jim kultura a umění poskytují. Z uvedených odpovědí je zřejmé, ţe si většina respondentů uvědomuje pozitivní vliv přínosů, které kultura a umění produkují. Navíc bylo díky tvrzení c) zjištěno, ţe tato pozitiva kultury dle respondentů neslouţí pouze těm, kteří toto umění vytváří, ale ţe z něj těţí nebo můţe těţit celá společnost. Dle tvrzení f) povaţuje naprostá většina respondentů (78%) za důleţité, aby výuka umění byla součástí základního vzdělání dětí. Na základě odpovědí uvedených u tvrzení h) je zřejmé, ţe zhruba polovina respondentů silně nesouhlasí (a dalších 28% spíše nesouhlasí) s tím, aby byly kulturní instituce financované pouze z vlastních zdrojů. Lze tedy předpokládat, ţe z pohledu těchto respondentů je oprávněná určitá míra veřejné podpory poskytovaná těmto institucím.

95

Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění Otázka č. 5: Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní kaţdoročně přispívat na podporu kultury a umění za předpokladu, ţe by Vaše daně byly upraveny tak, ţe byste uvedenou částku musel(a) skutečně zaplatit? Otázka č. 6: Nyní předpokládejme, ţe by nenastaly ţádné změny ve Vašich celkových daních. Jakou maximální částkou byste chtěl(a) prostřednictvím svých daní kaţdoročně přispívat na podporu kultury a umění? Tabulka č. 2: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění

V rámci otázek č. 5 a 6 bylo zjišťováno, kolik jsou jednotliví respondenti ochotni prostřednictvím svých daní kaţdoročně přispívat na kulturu a umění. Díky různým formulacím těchto otázek zde byla uplatněna intervalová metoda. U těchto otázek také nebyly respondentům poskytnuty ţádné informace o stávající úrovni vládní podpory kultury. V tabulce výše je uvedená průměrná ochota platit jednak celkového vzorku a jednak zkráceného vzorku respondentů. Průměrná ochota platit byla u celkového vzorku vypočtena ze všech uvedených hodnot a byla zde uvedena spíše pro zajímavost. Hodnotnější údaj o průměrné ochotě platit podává vzorek zkrácený. Tento vzorek byl očištěn o 5 % uvedených hodnot z kaţdé strany tak, aby byly eliminovány hodnoty, které se snaţí tuto ochotu platit záměrně nadhodnotit nebo naopak podhodnotit. Průměrná ochota platit tohoto vzorku tak leţí v rozmezí 1.338 a 1. 563 Kč.

96

Návštěvnost kulturních akcí Otázka č. 7: Kolik kulturních událostí jste navštívil(a) za poslední rok? (kulturní událostí je myšleno profesionální divadelní, operní, operetní, muzikálové, taneční nebo hudební představení, nebo profesionální výstava umění) Graf č. 4: Návštěvnost kulturních akcí Návštěvnost kulturních akcí

5% žádná

33% 32%

1 - 5 akcí 6 - 10 akcí 11 - 15 akcí 15 a více

10% 20%

Z grafu vyplývá, ţe výzkumu se převáţně zúčastnili respondenti, kteří se zajímají o kulturu a navštěvují nejrůznější kulturní události. Za poslední rok navštívilo 33% respondentů 15 a více kulturních akcí, 10% respondentů 11 aţ 15 akcí, 20% respondentů 6 aţ 10 akcí, 32% respondentů 1 aţ 5 akcí. Pouze 5% pak uvedlo, ţe za poslední rok nenavštívilo kulturní akci ţádnou. Tato otázka byla do dotazníku zařazena především pro potřeby zjištění vlivu této návštěvnosti na onu ochoty platit. Tato skutečnost je řešena v rámci třídění druhého stupně.

97

Obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury umění Otázka č. 8: Preferuji ………. vládních výdajů na kulturu a umění. (nabízené odpovědí: zvýšení, ţádnou změnu, sníţení, nemám názor)

Otázka č. 8a1: Této změny by mělo být dosaţeno………………… (nabízené odpovědí: redukcí v jiných vládních výdajích, zvýšením daní) - tato otázka byla poloţena pouze respondentům, kteří u otázky č. 8 uvedli jako svou odpověď zvýšení

Tabulka č. 3: Obecné preference respondentů ohledně vládní podpory kultury umění

V rámci otázky č. 8 byly zjišťovány obecné preference respondentů, týkající se vládní podpory kultury a umění. U této otázky byly respondentům poskytnuty veškeré informace o výdajích vlády do různých sektorů

podle ministerstev, které

za ně zodpovídají (pro zjednodušení nebyly další oblasti vládních výdajů brány v úvahu). Z tabulky je zřejmé, ţe většina respondentů (64%) preferuje zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění, 15% respondentů poţaduje sníţení těchto výdajů a 14% respondentů je se současným stavem spokojeno.

98

Preferovaného zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění můţe být dosaţeno dvěma způsoby, a sice redukcí v jiných vládních výdajích, které dává přednost 98% respondentů nebo zvýšením daní, které však upřednostňují pouhá 2% respondentů. Podotázka: Redukcí v kterých vládních výdajích? - tato otázka byla poloţena pouze respondentům, kteří u otázky č. 8a1 uvedli jako svou odpověď – redukcí v jiných vládních výdajích

Tabulka č. 4: Sektory navrhované pro redukci vládních výdajů ve prospěch kultury

Pro redukci vládních výdajů ve prospěch kultury a umění byly respondenty nejčastěji uváděny sektory - Ministerstvo obrany (41%) a Ministerstvo financí (17%).

99

Otázka č. 8a2: Takto získané prostředky by bylo vhodné vyuţít na… (nabízené odpovědi: zlepšení umělecké kvality, zvýšení mnoţství uměleckých aktivit, sníţení cen vstupenek, jiné) - tato otázka byla poloţena pouze respondentům, kteří u otázky č. 8 uvedli jako svou odpověď – zvýšení

Graf č. 5: Oblasti v kultuře a umění vhodné pro využití takto získaných finančních prostředků

14% zlepšení umělecké kvality 14%

zvýšení množství uměleckých aktivit

42%

snížení cen vstupenek jiné 30%

Největší část respondentů (42%) uvedla, ţe finanční prostředky získané z poţadovaného zvýšení vládních výdajů na kulturu a umění by bylo vhodné pouţít na zlepšení umělecké kvality, 30% respondentů preferovalo zvýšení mnoţství uměleckých aktivit, 14% navrhovalo vyuţít tyto prostředky na sníţení cen vstupenek, stejné mnoţství respondentů (14%) uvedlo vlastní oblasti vhodné pro vyuţití těchto prostředků.

100

B. Třídění druhého stupně Pro účely třídění druhého stupně jsem si zvolila otázky ohledně individuální ochoty respondentů platit za kulturu a umění a jaký vliv na tuto ochotu mají jednotlivé zjišťované proměnné - účast na kulturních událostech, vzdělání, věk, pohlaví. Vliv jednotlivých proměnných (účast na kulturních událostech, vzdělání, věk, pohlaví) na individuální ochotu respondentů platit za kulturu a umění Jako i u předchozí analýzy individuální ochoty respondentů platit za kulturu a umění, budou i zde uváděny údaje vypočtené jak z celkového tak zkráceného vzorku. Předmětem následující analýzy jsou údaje vypočtené pro zkrácený vzorek, které jsou statisticky hodnotnější a podstatnější. Tabulka č. 5: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění vzhledem k návštěvnosti kulturních akcí Ochota platit

Návštěvnost

s povinností

bez povinnosti

danou částku

danou částku

zaplatit

zaplatit

celkový vzorek

136

136

zkráceny vzorek

136

136

celkový vzorek

1.745

1.851

zkráceny vzorek

914

975

1.325

1.685

kulturních

akcí

(počet akcí / rok) ţádná

1 - 5 akcí

6 -10 akcí celkový vzorek

101

zkráceny vzorek

1.325

1.392

celkový vzorek

2.141

3.227

zkráceny vzorek

1.708

1.697

celkový vzorek

3.279

3.261

zkráceny vzorek

2.176

2.641

11 - 15 akcí

15 a více

Tato tabulka zobrazuje, jak vypadá průměrná ochota platit u různých skupin respondentů, rozčleněných podle frekvence jejich návštěv kulturních událostí za poslední rok. Australští ekonomové se domnívali, ţe návštěvnost kulturních akcí (tedy jakýsi zájem respondentů o kulturu) bude mít pozitivní vliv na jejich ochotu platit, a sice čím častěji daný respondent navštěvuje kulturní akce, tím více je prostřednictvím svých daní kaţdoročně ochoten přispívat na kulturu. I v rámci tohoto výzkumu byla tato domněnka potvrzena, tedy ţe průměrná ochota platit vzrůstá výrazně s počtem účastí respondentů na uměleckých událostech. Zatímco průměrná ochota platit respondenta, který za poslední rok nenavštívil ţádnou kulturní událost je 136 Kč, průměrná ochota platit respondenta, který za poslední rok navštívili více jak 15 těchto akcí, leţí v rozmezí 2.176 a 2.641 Kč.

102

Tabulka č. 6: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění vzhledem k pohlaví Ochota platit s povinností

bez povinnosti

danou částku

danou částku

zaplatit

zaplatit

celkový vzorek

2.597

2.430

zkráceny vzorek

1.603

1.821

celkový vzorek

1.187

2.338

zkráceny vzorek

991

1.093

Pohlaví

Ţena

Muţ

Tato tabulka vyobrazuje, jak vypadá průměrná ochota platit za kulturu a umění u ţen a u muţů. Z tabulky vyplývá, ţe ţeny jsou ochotny přispívat podstatně více, jejich průměrná ochota platit leţí v rozmezí 1. 603 a 1. 821 Kč. U muţů tato ochota leţí mezi hodnotami 991 a 1. 093 Kč. Tabulka č. 7: Individuální ochota respondentů platit za kulturu a umění vzhledem k věku Ochota platit Věk

s povinností

bez povinnosti

danou částku

danou částku

zaplatit

zaplatit

do 18 let celkový vzorek

782

1.707

103

zkráceny vzorek

782

1.707

celkový vzorek

1.849

2.694

zkráceny vzorek

1.541

1.875

celkový vzorek

3.857

3.423

zkráceny vzorek

1.619

2.274

celkový vzorek

848

789

zkráceny vzorek

848

789

celkový vzorek

2.455

1.852

zkráceny vzorek

1.403

1.852

celkový vzorek

733

713

zkráceny vzorek

733

713

19 - 25

26 - 30

31 - 40

41 - 50

51 - 60

104

Tato tabulka zobrazuje, jak vypadá průměrná ochota platit u různých skupin respondentů, rozčleněných podle jejich věku. Je zřejmé, ţe nejvíce ochotná platit za kulturu je skupina respondentů ve věku od 26 do 30 let (průměrná ochota platit: 1.619 - 2.274 Kč), následována věkovou kategorií respondentů od 19 do 25 let (průměrná ochota platit: 1.541 – 1.875 Kč) a věkovou kategorií od 41 do 50 let (průměrná ochota platit: 1.403 – 1.852 Kč). Jedním z původních záměrů bylo taktéţ zjistit, jaký vliv by na tuto ochotu platit mělo vzdělání respondentů. Bohuţel se výzkumu zúčastnili především respondenti se středoškolským a vysokoškolským vzděláním, ostatní kategorie byly zastoupeny minimálně, proto by výsledná zjištění nebyla objektivní.

105