Všechno už tu bylo Milan Dušek Ústí nad Orlicí 2013
Milan Dušek Všechno už tu bylo Obálka: Michal Peichl Vydal: OFTIS Ústí nad Orlicí Elektronické vydání první Rok: 2013 © Milan Dušek, 2013 ISBN 978-80-7405-290-3
MOHLO BÝT HŮŘ Přijeli do kempu na jižním břehu přehradního jezera v sobotu před druhou odpoledne. Čtyřiačtyřicetiletý Karel Vacek, hubený, kostnatý, s obličejem plným vrásek, povoláním bankovní úředník, o šest let mladší Jiřina Vacková, blondýna plných tvarů s vlasy vyčesanými do uzlu, referentka cestovní kanceláře, která v té době patřila k největším v regionu, a ještě ne osmnáctiletá Jiřinka, ta svou matku podobou nezapřela, ale na rozdíl od ní se tvářila zasmušile a vzdorovitě. Cestou v autě matka prudila, nebyla v pohodě, již z ní sršela, když doma básnila o báječném víkendu u vody, který rodině zajistila. Otec za volantem byl zamyšlený, na její jeduplné útoky odpovídal jednoslabičně, když jich bylo stále víc, reagoval pouze pohyby hlavy, dceři, která seděla vzadu, připadalo, jako by uvízl v poutech nějaké vzpomínky, zbavující ho veškerého nadšení. Zastavili u recepce. Matka vystoupila z auta šla vyřídit formality. Otec se zahleděl do čelního skla a pokračoval v mlčení, dcera myslela na esemesku, kterou odeslala večer, když matka definitivně zlomila její odpor. Otce měla ráda, ale zlobilo ji, že se matce nedokáže postavit, ať si vymyslí sebevětší šílenost. Matka se zastavila pod stříškou verandičky, něco si přečetla z displeje mobilu, pustila ho do kabelky, kterou měla přes rameno, a zadívala se k chatkám, co stály roztroušené po mírně se zvedající stráňce až k lesu jako kostky z dětské stavebnice, bylo jich dvanáct, jedna jako druhá. Kousek od recepce stál větší srub s nástavbou podkroví, nápis nad vchodem hlásal, že jde o Hostinec u jezera, jak taky jinak, když bylo na dohled. Z jeho dveří se vyrojila početná skupina osob, mezi nimi muž robustní postavy, možná měřil i dva metry, hrnuli se k recepci, nemohlo být pochyb o tom, koho jdou uvítat. Matka se s nimi objímala, na první pohled bylo jasné, že jejich přítomnost pro ni není žádným překvapením. Otec se mračil, ale nadále mlčel. Převážně se hovořilo o večerním táboráku, na který jsou upřímně zváni, jak pronesl ten mohutný muž, jehož dcera v duchu nazvala medvědem. Cosi na něm ji odpuzovalo, ale určitě ten dojem nemělo na svědomí břicho přetékající přes pásek. Vyzařovalo to z výrazu jeho tváře a pohledu. Jako by dával na vědomí: Mám železnou vůli, a co si umanu, toho taky dosáhnu! Otec teprve v chatce vyslovil podezření, že nemůže být náhoda, že se s těmi lidmi setkávají právě zde. Matka kategoricky odmítla, že by někomu ve firmě prozradila cíl jejich výletu, a posléze přidala, že by se jednou mohl přemoci a nekazit náladu. Táborák se konal na místě k tomu vyhrazeném ve spodní části kempu a jeho účastníci Jiřinku nenadchli, všichni se věkem blížili věku jejích rodičů. Byl tam i matčin šéf, majitel cestovky Václav Nekvinda, medvěd, jak si ho nazvala v duchu Jiřinka. Když promluvil, všichni umlkali. Dívka by musela být naprosto slepá, kdyby nepoznala, že po něm matka jede. Nejspíš podobně uvažoval i otec, protože zadumaně zíral do plamenů a vydatně ucucával za sklenky. Dívka si opekla špekáček a usrkávala kolu, kolem ní popíjeli pivo a víno, hlasitě mluvili jeden přes druhého, smáli se, až měli slzy v očích a rudé tváře, nebylo to však z horka od ohně. Brzy ji jejich tlachání přestalo bavit. Utrousila k otci, že je unavená z dlouhé cesty v tom vedru v autě a že si půjde lehnout. Přikývl. Matka ji nevnímala, bylo jí jasné, že teď má jiné priority. Co si pamatovala, vždycky to tak bylo. Loudavě, aby na sebe příliš neupozornila, se vzdálila od ohně. Už ji obklopovala tma, když jí pípnutí mobilu v kabelce oznámilo, že má zprávu. Na rozsvíceném displeji přečetla: JSEM TADY. Konečně! pomyslela si s úlevou a vzápětí po paměti vyťukala: KDE? •••
Ve chvíli, kdy pod stráňkou skomíraly poslední plamínky v ohništi a několik opozdilců si opilecky prozpěvovalo při svém klopýtání za spánkem, v chatce pod lesem se žena už podruhé zhroutila do mužského náručí. Myslela si, že je konec, ale pořád toho neměl dost, jeho ruce pátraly, hladily, laskaly a rozpalovaly. Nepamatovala, že by s některým mužem, včetně manžela, takhle zapomněla na celý svět. Po dlouhé době si připadala žádoucí. Ještě před několika hodinami myslela pouze na své společnictví ve firmě a byla rozhodnuta jít za svým cílem za každou cenu, ale potence jejího šéfa ji doslova vyrazila dech, už věděla, že spojí nutné s užitečným. Zamilovala se? Břichem a stehny se jí znovu rozlila touha. Náhle však bylo všechno jinak. Zařinčelo sklo, cosi prolétlo dovnitř oknem, dopadlo na podlahu někam po pravé straně postele. Vzápětí z předmětu vyšlehl oslnivý plamen. V jeho odlesku zírala do milencova vyděšeného obličeje. Ztuhlá, neschopná ničeho. „Co to je?“ vysoukala ze sebe. „Musíme pryč,“ zamumlal. Vzepřely se proti ní paže, bez okolků ji smetly z jeho těla. „Oblíkej se!“ přikázal. Zírala na plamínky, které jako by se rozlévaly po podlaze. Už hořel koberec. Pak šlehly plameny a olízly skříň. Odspodu ji požíraly. „Rychle! Prober se, sakra, tohle není žádná show!“ zahulákal na ni a ona se konečně vzchopila. Roztřesenýma rukama hledala své šaty. Přetáhla si je přes hlavu, nahmátla kabelku. Plameny už polykaly strop, když ji popadl za ruku a vlekl ke dveřím. V chatce začalo být vedro jako v peci a čpavý dým ztížil dýchání. Rozrazil dveře, vytáhl ji ven. Zhluboka nadechla vlahý noční vzduch, provonělý smrkovým lesem, ale už v něm byla i palčivost požáru. Ohlédla se. Plameny se už prokousaly střechou, chatka připomínala obrovskou pochodeň. V okamžiku, kdy se přimkla k muži, od lesa se ozvaly hlasy. Jakoby se tam někdo hádal. Zabručel: „Vem nohy na ramena. A zapamatuj si: Nikdo se nesmí dozvědět, že jsme spolu byli.“ „A co uděláš ty?“ řekla, ale už běžel k lesu. Žádný polibek, ani chvatné objetí. Jako by nic z toho, co se mezi nimi odehrálo, nebylo skutečné. Letmý pohled k ohni, který stravoval chatku jako chutný zákusek, ji přinutil k pohybu. Utíkala tmou, jako by ji hnal nějaký děs. Několikrát uklouzla a upadla, ale znovu se zvedla. Jak tohle vysvětlím Karlovi? uvízlo jí v hlavě. Konečně se před ní vynořily obrysy chaty. Už natahovala ruku, aby si otevřela, ale v okně se rozbřesklo, ozval se starší ženský hlas. Ocitla jsem se jinde! uvědomila si a rozběhla se na opačnou stranu. Za sebou slyšela vyděšený výkřik: „Táto, hoří!“ Nezastavila se ani se neohlédla. V hlavě jí zůstala jediná myšlenka: Musím se dostat k manželovi a dceři, než bude celá osada vzhůru! •••
NEČISTÁ K výletní restauraci na Vyhlídce nad městečkem se jelo úzkou asfaltovou cestou. Nejdříve loukami, pak vysokým smrkovým lesem, budova obklopená chatkami stála až na samém vrcholu kopce a měl odtud být nádherný výhled do údolí řeky, ale když tam přijeli, již se šeřilo. Uvnitř bylo plno a na zvýšeném pódiu hráli tři muzikanti šlágr z šedesátých let. Marek si vzal staršího vrchního stranou, chvíli mu něco vysvětloval, pak mu vsunul cosi do ruky, Jana nepochybovala, že přeloženou bankovku. Za chvilku usedli za asistence vrchního ke stolku pro dva. Marek poručil láhev červeného, stejnou značku, kterou pili odpoledne u ní, připili si. Povídali si o psaní, pozorovali tančící dvojice na nevelkém parketu. Když se ozvalo pomalé tango, uchopil ji za ruku a vytáhl na parket, kde už byl nával. Nejdříve se k němu přimkla, měl štíhlou, sporou postavu, snad ani kilogram navíc, ale pak se odtáhla. Podíval se na ni nechápavě a vyloženě nesouhlasně. „Jsem vdaná žena …“ utrousila „Nikdo nás tady nezná. Nebo snad máte problém s mým věkem?“ Přiznala, že i tohle ji poněkud znepokojuje, obvykle se takhle nechová. Když usedli, napadlo ji, zda by mu neměla připomenout zpáteční cestu, vzhledem k tomu, jak mu chutnalo víno, ale ještě to odsunula. Znovu spolu tančili a ona jakoby tomu neustávajícímu tlaku jeho těla začala podléhat. Že vnímá i jeho vzrušení, nechtěla si přiznat. Pak ji překvapilo, když prohlásil, že toho tancování bylo napoprvé už dost, a zvedl se, že si musí odskočit. Zanedlouho jí připadalo, že je už mimo lokál dlouho. Co když se sebral a odjel? Ale proč by to dělal, když o ni evidentně usiloval a ona mu ponechávala naději? Znovu se zadívala ke dveřím. V tom okamžiku k ní přistoupil vrchní a přitlumeně jí sdělil, že pán ji očekává venku. V tu chvíli ji napadlo, zda problém netkví v zaplacení útraty. Sáhla pro kabelku, ale vrchní přidal, že mladý pán všechno uhradil, a popřál jí dobrou noc. Jeho úslužný úsměv napovídal, že dostal nemalé spropitné. Marek se opíral ramenem o sloup zastřešené verandy. Už se chtěla zeptat po příčině jeho odchodu, když ji jednou rukou vzal kolem ramen, druhou ukázal klíč s oválným dřevěným přívěskem. „Má to být druhá chatka zleva.“ „Ne, tohle nepřipadá v úvahu,“ zaprotestovala. „Můžu snad v tomhle stavu řídit?“ „Pojedu já.“ „Taky jsi přece pila,“ zatykal jí poprvé a víc ji k sobě přitiskl. Nevěděla, jak zareagovat, měla z jeho chování zmatek v hlavě. Něco takového přece nemůžu manželovi udělat! pomyslela si, ale navzdory tomu šla s Markem do tmy. Proč vlastně ne? Odemkl, vtáhl ji dovnitř. Ještě za sebou zavírala, když ji odzadu objal, přimkl se k ní, horce jí zadýchal na krk. „Víc než opilý jsem roztoužený. Jsi žena, na kterou jsem léta čekal.“ ••• Opel Corsa jel úzkou okresní silnicí, obklopenou vysokým smíšeným lesem, zanedlouho měli dorazit k hlavnímu tahu na Hradec. Jana Kabrhelová za volantem se tvářila, jako by věnovala veškerou svoji pozornost řízení, ale skutečnost byla jiná. Dosud se nevyrovnala s tím jejich předčasným odjezdem z chalupy ve Dvorcích. Důvodem bylo, že manžel v neděli časně ráno odjíždí za reportáží. Mohla se vymluvit, že ji právě pohladila Múza a že by potřebovala klid, aby si námět srovnala v hlavě, ale slíbila mu, že dohlédne na Jarmilu, dceru z jeho prvního manželství, v poslední době ledacos naznačovalo, že by ji neměli pustit z očí. Pak se vrátila
k myšlenkám na Marka, nenapadlo ji, že se s ním setká hned druhý den po výletu na Vyhlídku. Musela vyvinout hodně úsilí, aby se ovládla, když se objevil v pátek večer na zábavě v kulturním domě. Připadalo jí, jako by se náhle ocitla v situaci jedné ze svých ženských postav v její poslední knize, ženy mezi dvěma muži. „Ty jsi toho Marka znala už z dřívějška?“ ozval se Kabrhel ze sousedního sedadla. „Viděla jsem ho poprvé v životě,“ utrousila roztržitě, měla pocit, že Marek musí zůstat za každou cenu mimo jejich manželství, ale už po chvilce toho, co vyslovila, litovala. Do čeho se to pouští? Jako by nevěděla, že jedna lež přináší druhou, až se jich navrší tolik, že se v nich nevyzná. „Promiň, měl jsem včera takový pocit.“ „Ale tati, Jana je přece světice, podvádí tě jenom virtuálně,“ uchichtla se vzadu Jarmilka. Kabrhel pootočil hlavu k zadnímu sedadlu a podrážděně zabručel: „Ty mlč, nebo se tě zeptám, kolik jsi toho na zábavě potajmu vypila …“ „Tahal ze mě rozumy. Raděj nechtěj vědět o kom …“ Jarmila se znovu zasmála. Mrcho! pomyslela si Jana a úkosem pohlédla na svého manžela, musela by být slepá, aby nezaznamenala, jak se Jarmila na zábavě přilípla na Marka a že to byla ona, kdo se snažil. Nejspíš svým ženským instinktem vycítila, že se mezi ní a Markem cosi odehrává. Nebylo to poprvé, co se snažila strhnout něčí pozornost na sebe. Dosud to brala s nadhledem, protože vlastně o nic nešlo, ale teď … Znovu se vrátila myšlenkami do čtvrtečního odpoledne, kdy se náhle Marek objevil u dveří chalupy ve Dvorcích, že by potřeboval poradit se svou novou povídkou, předtím jich několik četla na internetu, ale všechny klouzaly jen po povrchu. Jako vždycky, když se na ni některý ze začínajících autorů obrátil, nenašla v sobě odvahu odmítnout. Při kávě na zahradě se ho zeptala na zaměstnání. Uculil se a pravil, že to jistě pozná z jeho povídky, kterou jí přivezl na přečtení. Byla až překvapivě dobrá, nepochybně si vzal k srdci radu, aby psal o tom, co zná. Vyprávěl ji soukromý detektiv, šlo o příběh plný detailů, napínavý a svěží, zasloužil pochvalu. Neskrýval radost a z toho pak vyplynulo pozvání. Nic, co by ji znepokojilo, ale nechala to zajít až moc daleko. „Ale fešák ten Marek je, tohle mu nemůžeš upřít, tati,“ ozvala se za jejími zády Jarmila a Jana nemohla nepochopit úmysl, s nímž to bylo vyřčeno. Snažila se s ní vyjít, ale Jarmila si vyloženě nepřála sblížení a její otec předstíral, že napětí nevnímá, nechtěl si připustit, že dcera už má věk, aby se postavila na vlastní nohy a začala pomýšlet na vlastní život, nepochybně ji rozmazlil pro smrti její matky a neustále jakoby cítil k dceři jakýsi dluh, ona toho zneužívala, držela se otce jako klíště. •••
HORKÉ ZBOŽÍ Z KOLEJÍ „Podezřelým může být teoreticky každý, jehož pohyb v kolejišti nevzbuzuje pozornost. Mladý Zelenka zmizel ve středu navečer. Dovtípil se, že je odhalen, a vzal do zaječích, jak se šušká po stanici? Neodpovídá to tomu, co o něm doposud víme. Ale útěk ho zatím usvědčuje. Jenomže mohl se dopouštět trestné činnosti v takovém rozsahu sám? Musel by mít nejméně dva tři komplice. A auto na odvoz. Spolupracoval s někým přímo na nádraží, nebo mimo? Kam všechno odváželi? Pátrejme po vozidlech, která se pohybovala v nočních hodinách v okolí stanice. Ti, po kterých jdeme, znervózní a dopustí se nějaké chyby. A nyní konkrétně,“ shrnul kriminální komisař Bém na závěr porady, vážil si iniciativy svých podřízených, ale navykl si je rámcově úkolovat, aby se cítili zodpovědní.Vyplácelo se to, objasněnost závažných trestných činů se v jejich služebně pohybovala kolem devadesáti procent, což bylo vysoko nad celostátním průměrem. ••• Průjezd do dvora uzavírala brána z trámků a pletiva. V chodbě jim zastoupil cestu ramenatý muž a upozornil je, že mají zavřeno. Bém mu ukázal služební průkaz a sdělil, že jdou za Monikou Vostrou. Vrátný je propustil, ale hned zmizel, nepochybovali, že ohlašuje jejich návštěvu. Vpravo byla vrata do nějakého skladiště, před kancelářemi parkoval tmavý porsche, vedle něho šedá dodávka. Po zaklepání vstoupili do první kanceláře. Za stolem s počítačem seděla dívka s černými vlasy až k ramenům a její prsty jakoby hrály na světlé klávesnici. Psala všemi deseti. Než ji vyrušili, z protějších dveří vyhlédl prošedivělý padesátník a zeptal se, čemu vděčí za návštěvu kriminálky. Dívka při zaslechnutí svého jména pobledla. Její šéf Polák, jak se představil, zabručel, že kdyby něco potřebovali, je jim k dispozici, a v rozporu se svými slovy dost vztekle zavřel. Dívka mlčela, těkala po nich neklidnýma očima. Když se dozvěděla, o co jim jde, ztlumila hlas. Sdělila, že její přítel František k ní přišel v úterý asi v půl šesté a zůstal přes noc. Když ráno odcházela, ještě spal. Navečer ji řekl, že jde do služby na nádraží. Odešel po čtvrt na osm. Slíbil, že určitě zavolá, ale dosud se neozval. „U svého vlaku se bohužel neobjevil. Jak se po celou dobu, co u vás byl, choval? Nebyl nezvykle nervózní? Nesvěřil se vám s nějakými potížemi na pracovišti?“ vyptával se Bém. Odpovídala vyhýbavě, stále častěji se dívala ke dveřím vedoucího. Nakonec ze sebe vysoukala: „Opravdu vám nemám co říct. Nestalo se mu nic, viďte?“ zaslzela. „Doufejme, že nikoliv. Kdybyste si cokoliv vybavila, zavolejte,“ řekl Bém a napsal jí číslo telefonu na složené noviny, které ležely vedle počítače. Poděkovala očima. ••• Krytý vagon, který byl po zjištění poškozené plomby na dveřích odpojen z už sestavené soupravy, přijel do Lukavé v pondělí a při rozposunu skončil na páté koleji. Obsahoval krabice s telefony se záznamníky v hodnotě téměř jednoho milionu korun. Skoro dvě třetiny nákladu zmizely. „Pokud má takový lup přinést očekávaný zisk, museli ho pachatelé dostat nějakým způsobem na trh. V každém případě jsou napojeni na někoho, kdo ví, kam zboží poslat, a samozřejmě to předpokládá, že spolupracuje s někým, kdo má přehled, co je ve kterém voze přepravováno,“ uvažoval Bém nahlas v autě.
Zaparkovali u fotbalového hřiště a vydali se k přejezdu kolejí u pily. Zrovna se ozval výstražný signál a klesly závory. Nějaký motocyklista úplně samozřejmě odbočil doprava podle trati, zmizel za panely, které oddělovaly kolej od přízemního domku. Sotva se po průjezdu vlaku zvedly závory, Bém za tu zástěnu zamířil. „Bydlí tu vedoucí party posunovačů Jahoda. Teď sám, manželka mu s dětmi utekla k rodičům,“ informoval svého šéfa inspektor Kadeřábek, který se už několik dní pohyboval ve stanici. „Spolupracuje úzce s vozovou službou, nejspíš by nebyl pro něho problém nahlédnout do nákladních listů …“ „S obviňováním pomalu. Snažte se o něm zjistit co nejvíc, ale máš pravdu, že by to mohl být náš člověk.“ Volnou chůzí se dostali až k odstaveným vagonům a přesvědčili se, že převážná část je mimo dohled z hradla. Pěšina po okraji louky byla spíše neudržovanou cestou, vydatně rozježděnou, stopy pneumatik jednostopých i dvoustopých vozidel se vzájemně překrývaly. Na náspu pak Vaňura našel papír, a když ho očistil, zjistil, že má v ruce záruční list k televizoru Samsung i s výrobním číslem. •••
DRSNÝ MLADÝ MUŽ Kolem jedenácté dopolední obdržel kriminální komisař Bém informaci, že asi před půl hodinou uprchl ze soudní budovy obžalovaný Jan Stratílek a že deset minut poté byla ohlášena krádež osobního automobilu v poměrně frekventované Sládkově ulici, řidič si odskočil jen pro cigarety, toho obžalovaný nejspíš využil, vklouzl do audi tmavě modré barvy a ihned odjel. Po uprchlíkovi, který si měl ten den vyslechnout rozsudek, bylo bez prodlení vyhlášeno pátrání, na silnice vyrukovaly mimořádné policejní hlídky, aby prováděly kontroly motorových vozidel. Kriminalisté se shromáždili v komisařově kanceláři. Nebylo zapotřebí, aby svým podřízeným sáhodlouze vysvětloval, kdo je Stratílek, ale když je stručně seznámil se vzniklou situací, poté přece jen zopakoval, co má sotva třiadvacetiletý rodák ze Zdobnice v Orlických horách na svědomí. Nebylo pochyb o tom, že se jeho agresivita zvyšuje každým dalším zadržením. I skutečnost, že neváhal vytáhnout zbraň na inspektorku Milenu Dudovou, svědčila o jeho rostoucí nebezpečnosti. Kam asi prchá? Do svého bydliště ani náhodou, není tak hloupý, aby si neuvědomil, že Zdobnice bude prvním místem, kde ho budou hledat! Připomněli si Stratílkovy zkušenosti s vylupováním rekreačních chalup a usoudili, že se může uchýlit do některé chatové oblasti. Bém už zvedal telefon, aby příslušnému útvaru policie doporučil jejich kontrolu, když se ozvala inspektorka Dudová. Upozornila, že při posledním setkání Stratílek básnil o Pastvinské přehradě. „Může jít o horkou stopu,“ souhlasil Bém. „Mně se to nelíbí, šéfe,“ ozval se inspektor Málek. „Copak jste na vlastní uši neslyšel, co slíbil při výslechu tadyhle Mileně?“ „Myslíš, že je až takový cvok, aby se o něco takového pokusil, když po něm jdeme?“ „Kde je mu už konec …“ zasmála se inspektorka. „Vysvětli mi, k čemu by kradl auto, když by k tomu, co naznačuješ, stačilo proběhnout několik uliček, aby se ztratil. Ne, ten už je dávno mimo město.“ „A z jeho složky nevyplývá, že by měl nějaké vazby na Újezd,“ přidal Bém. „Já bych na to nesázel,“ povzdychl Málek. „Výhrůžka byla vyřčena, tak bych to nepodceňoval, šéfe. Může tady mít nějakého kámoše ze společných toulek za krásami regionu či z basy, a jak jsme se nejednou přesvědčili, tihle grázlíci odjakživa drží proti nám. A tenhle stav se nikdy nezmění.“ „Darebák Stratílek sice je, ale že by měl konexe v podsvětí …“ Bém se zatvářil pochybovačně. „Ale ať už je to tak, nebo onak, rozhodně neberte záležitost na lehkou váhu, kolegyně. Dávejte na sebe pozor.“ Komisař se naklonil k telefonu a na displeji vymačkal číslo policejního ředitele. Než se mu ozval, propustil podřízené kriminalisty s upozorněním, aby byli po ruce pro případ, že bude nutné cokoliv prověřit v souvislosti s uprchlíkem. ••• Před šestnáctou hodinou přišla zpráva z policejní stanice v Rázové, že na jejich hlídku při kontrole chatové osady pod Spáleným vrchem někdo dvakrát vystřelil z jednoho objektu u lesa. Na udané místo ihned vyrazila policejní zásahová jednotka a s ní inspektor Málek a inspektorka Dudová. Z velké akce nakonec nebylo nic. V chatě objevili ještě ne patnáctiletého syna majitele chaty. O víkendu se jeho otec chlubil sousedům šestiranným revolverem Umapex na slepé náboje,
který si opatřil, aby odradil případného zloděje. Chlapec dával pozor, kam otec revolver ukryje. Ten den sedl na kolo a do chaty odjel, aby si s tím poplašňákem pohrál. Náhle oknem spatřil policejní hlídku a netušil, co svým okamžitým nápadem způsobí. Teprve, když podruhé vystřelil a policisté se dali na ústup, došlo mu, co učinil, ale strach z následků ho zcela ochromil, nebyl schopen vůbec ničeho. Když Málek s Dudovou přijeli zpátky do Újezda, inspektorka požádala, zda by ji kolega nezavezl rovnou domů. Zastavil v uličce před domkem, kde měla podnájem, dvoupokojový byt s příslušenstvím a vlastní vchodem. Rozloučila se a vystoupila z auta. „Ahoj zítra. Počkám, až za sebou zamkneš,“ zabručel. „Ale Františku. Přece víš, že se dokážu postarat sama o sebe.“ Zavzdychal. Jestli mu na Mileně něco vadilo, tak ta neustálá snaha vyrovnat se ve všem mužské části jejich služebny. Přihlížel, jak přiklapla branku v oplocení, odemkla vchodové dveře. Když se pootočila a mávla, zařadil zpátečku a couval k hlavní ulici. ••• Milena Dudová se přezula a vstoupila do místnosti. V okamžiku, kdy zpozorovala na stole hrníček, byla si jistá, že ho ráno určitě uklidila do dřezu, někdo k ní ze strany přiskočil, sevřel jí rameno a na krku pocítila chladné ostří nože. „Tě pic, pipko. Nečekala jsi, že mě uvidíš tak brzy, viď?“ Nemusela mu vidět do obličeje, poznala ho po hlase. Snažila se o klid a překotně přemýšlela, jak se má zachovat. Dospěla k jednoznačnému závěru: jakýkoliv odpor znamená riziko, že ji skutečně podřízne! Stratílek zapátral rukou v jejím podpaží, zmocnil se její služební pistole. Nůž z jejího krku sice zmizel, ale ocitla se před hlavní své zbraně. „Co chcete?“ vymáčkla ze sebe. „Nevíš?“ zachechtal se. „Přišel jsem vyrovnat účet.“ „Zabijete mě?“ „Ještě nevím. Možná. Musím o tom popřemýšlet, pipko.“ „Udělal jste obrovskou hloupost, Stratílku. Přibudou vám roky za mřížemi. A za mne by vás očekával výjimečný trest.“ „Nejdřív by mě museli čapnout.“ „S tím stoprocentně počítejte, Stratílku.“ „Hele, měla bys vědět, že jsem na tebe v lochu myslel,“ pokračoval jako by nic nevyslovila. „Dokonce se mi o tobě i zdálo. Ale lepší jsi skutečná. Taky se těšíš, jak se spolu pomějeme?“ Po chvíli se k ní přiblížil, zvedl ruku k jejím ňadrům. Dudová se prudce zaklonila. Stratílek zbrunátněl. „Nejsem prašivej, sakra!“ „Nedotýkejte se mě, nebo …“ zajíkla se. Musím něco podniknout! prolétlo jí hlavou. „Nebo co?“ zašklebil se. „Vyšiluješ zbytečně, poradil jsem si už s jinejma, poradím si i s tebou. A mezi náma, pipko, budeš pak prosit, abych tě ohobloval znova.“ Zatvářil se sebejistě. •••
CHUDINKA VDOVA „Ty přece víš dobře, že jsem Eduarda milovala,“ řekla podrážděně žena s nazlátlou hřívou dlouhých vlnitých vlasů, jejímu oválnému obličeji s hezkým nosem dominovaly hluboké modré oči. Měla na sobě blankytně modré šaty s odvážným výstřihem. Byly dost krátké na jejích pětatřicet let, ale vypadala v nich sexy. „Obrať list, Evo,“ mávl rukou muž v křesílku proti ní. Měl široká ramena zápasníka, nazrzlé vlasy, tvář mu hyzdila spousta malých jizviček. Žádný krasavec a byl o pět šest let mladší než ona. „Ať už ho oddělal, kdo chtěl, nemáme proč ho litovat. Eda byl blbec.“ „Takhle o něm přede mnou nemluv!“ přiostřila hlas. „Takhle už nikdy!“ zdůraznila a vstala. „Co to do tebe najednou vjelo? Nechyběl nám dřív, nebude chybět ani teď.“ I on se zvedl a výraz jeho tváře dával tušit, že se nemůže dočkat její něhy. Nejspíš proto nezaznamenal, jak se jí proměnily oči. Vzápětí doplatil na svou nepozornost. Prudkým švihem pravé nohy ho kopla rovnou do rozkroku. Vyhekl, připlácl si tam dlaně, zalapal po vzduchu. V očích mu pohaslo sexuální vzrušení, vystřídal ho výraz bolesti. Klesl koleny na koberec a sténal. Kopla ho znovu, nyní do prsou. Srazilo ho to na záda. Stála nad ním s rukama zaťatými v pěst a křičela: „Za tu basu! Za všechen strach, který jsem tam zažila! Zapamatuj si, že …“ Nedořekla, protože se překulil na bok, uchopil ji za kotník a snažil se ji strhnout k sobě na podlahu. Pokusila se mu vymanit, ale zřejmě se už vzpamatoval z prvního ochromení. Bylo jí jasné, že musí zaútočit, pokud nechce, aby jí oplatil, co si k němu dovolila. Nedělala si žádné iluze o tom, jak by se zachoval, kdyby nad ní získal převahu, znala dobře jeho záludnou povahu. Rozmáchla se silou, znásobenou zhoupnutím do předklonu, udeřila ho pěstí do obličeje. Vyjekl bolestí a do očí mu vhrkly slzy, na horním rtu se mu objevila krev. Třískla ho ještě jednou a odskočila. Vběhla do přilehlé kuchyňky, popadla nůž, který se povaloval na lince, spěšně se vracela. „Evo, tobě přeskočilo.“ Polykal krev, co se mu valila z rozbitého nosu a zíral na ni, jako by nemohl uvěřit. „Nezasluhuješ nic jiného!“ Přiblížila se k němu a chystala se mávnout rukou, aby zápas naráz ukončila. ••• Čerstvý důchodce Jan Zloch se zastavil na schodišti, aby se vydýchal, a v tom okamžiku zazněl z bytu nedávno tragicky ovdovělé paní Horynové výstřel. Napadlo ho, že třeba neunesla svou samotu. Po chvíli marného zvonění a bouchání odběhl zavolat na 158. Policisté otevřeli byt a v obýváku našli na koberci blondýnku s prostřelenou hrudí. Když pobledlý Zloch potvrdil, že jde o Evu Horynovou, dali zprávu kriminálce. ••• Technik vyfotografoval tělo ze všech potřebných úhlů, a když jej prohlédl doktor, přidali se k Vaňurovi ostatní přítomní kriminalisté. Snažili se zaznamenat každý detail v okolí mrtvé, po stěnách i na stropě. Tam jim nemohla ujít vydrolená omítka. Stalo se to v průběhu potyčky? Mrtvá ležela na zádech s rozhozenými pažemi a pokrčenýma nohama. Poloha napovídala, že mohla být zasažena v předklonu. Asi půl metru od její pravé ruky spočíval velký kuchyňský nůž. Držela ho v okamžiku, kdy ji zasáhla střela? Chystala se nůž proti někomu použít? „Střelil ji z bezprostřední blízkosti, na šatech i přímo na pokožce má stopy popálení a střelného prachu,“ ozval se Vaňura.
„Je oblečená, sexuální motiv zřejmě můžeme vyloučit,“ uvažoval nahlas Málek. „Možná odněkud přišla a překvapila ho. Ale že by čekal, až si přinese z kuchyně nůž?“ „Nikde nejsou stopy po zloději,“ namítla Dudová. „Co když ho znala?“ „Budeme asi louskat hodně tvrdý oříšek. Před třemi týdny někdo odstřelil jejího manžela …“ Málek se obrátil k technikovi. „Nezapomeň na vzorek ze skvrn při křesílku. Jak se krev dostala dva metry od těla?“ „Nemohl ji přenést pachatel na obuvi?“ „Vypadaly by jinak,“ zabručel technik. „Co když byl zraněn i střelec?“ „Ani tuto možnost nelze vyloučit. I když … Nůž je na první pohled čistý. Zřejmě ho nestačila použít.“ ••• Pětatřicetiletá Eva Horynová byla propuštěna z vyšetřovací vazby před třemi dny, čelila podezření, že zastřelila svého o dvaadvacet let staršího manžela Eduarda. Vyšetřován byl i Horynův mladší bratr Ota. Jeden ze svědků uvedl, že jeho vztah k švagrové může být víc než příbuzenský, viděl ho chodit do činžáku i v době, kdy nebyl starší bratr doma a korunoval svou výpověď dovětkem, že byl přítomen rvačce bratrů. Tohle nařčení Ota odmítl a vysmála se mu i paní Eva. Navíc měl Ota alibi, potvrdila mu ho žena, u které bydlel, dvaašedesátiletá Marie Polášková, vdova po dětském lékaři. Mladší Horyna toho nikdy moc nenapracoval, žil z podpory v nezaměstnanosti, ale přesto se věnoval hracím automatům. Horynová vypověděla, že mu její muž finančně vypomáhal, i když skřípal zuby, neodvážil se však porušit slib, jenž dal umírající matce. Když tehdy škrtli ze seznamu podezřelých Otu, zabývali se intenzivně Evou Horynovou. Její alibi na tu noc bylo na vodě, nikdo jí nemohl potvrdit, že byla doma. Eduard Horyna byl zastřelen z bezprostřední blízkosti a podle pitvy zemřel nejpozději v jednu po půlnoci. K podezření přispěla skutečnost, že svého muže nepostrádala. Objeven byl zásluhou pracovníka finančního úřadu Dolejše, který s ním měl domluvenou schůzku na devátou ranní. Přes výkladní skříň zahlédl, že někdo leží na podlaze. Horynová jim sdělila, že manžel povečeřel a vrátil se do krámu na schůzku s dodavatelem. Podle ní odcházel takhle často a někdy byl mimo byt třeba i celou noc. Část elektrozboží Horyna odebíral na faktury od výrobních podniků, ale u většiny se nedal zjistit dodavatel, navíc jim připadalo použité. Podezření, že obchodoval se zcizenými věcmi se potvrdilo, když objevili počítač, který byl ukraden v jedné soukromé stavební firmě. Když se snažili zjistit, jak se tyhle věci dostaly do Horynovy prodejny, a pátrali, s kým mohl být ve spojení, neuspěli. Horynová tvrdila, že se o manželovo podnikání nestarala. Kriminalistům se přímo nabízela souvislost mezi oběma vraždami. Co když se přihlásil Horynův tajemný společník? Počkal, až se situace zklidní, a začal vymáhat pohledávky od manželky … Komisař Bém do opatření, která realizoval, zahrnul i sledování Oty Horyny, jemuž po smrti staršího bratra a švagrové připadl velký majetek. •••
SMRT POD MRTVÝM VRCHEM „Podívám se po houbách,“ utrousil Karel Vichnar, odložil sekeru, nacpal do kapsy plandavých montérek, už hodně dlouho nepraných, látkovou tašku a vykročil. „Kdybys seděl raději na zadku, pak se ti nechce makat,“ zabručel Vojta Beneš, ale spolupracovník ho už neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Vojta nasbíral klacky a chystal se zapálit oheň, ale dřevo bylo mokré, v noci vydatně pršelo. Vylil na hraničku trochu benzinu z nádržky motorové pily, odnesl ji do bezpečné vzdálenosti, škrtl zápalkou, usadil se na špalek a hřál si nad ohněm prokřehlé ruce. Od rána fičel studený vítr a nad Mrtvým vrchem se šikovala tmavá mračna. Co nevidět začne plácat sníh a my máme udělat ještě spoustu kubíků! myslel si podrážděně, vzhledem k rapidně se zhoršujícímu počasí to viděl dost černě. Počkal, až bude mít oheň čistý plamen, napíchl na klacík tři silná kolečka salámu a začal je opékat. Chystal si své svačiny sám a nešetřil. Než brzy ráno vyrazil k místu, kde se měl sejít s Vichnarem, vytáhl štangli z ledničky a uřízl z ní raději víc než míň. Zamyšleně pozoroval uzeninu, z níž odkapávala mastnota, a měl v hlavě Evku Stránskou; dumal proč se mu v poslední době vyloženě vyhýbala. A přitom si milování s ním tolik pochvalovala … Že by ho někdo u ní pomluvil? Nebo ji zase tlačil ke zdi otčím? Občas si postěžovala, že to s ním nemá lehké. Ať to bylo jak chtělo, už si přece musela uvědomit, že mu křivdila. Minulý den se objevila v hospodě se džbánem pro pivo, a než jí ho hostinský natočil, zašla na moment ke stolu, kde seděl s Vichnarem, a prohlásila, že by s ním potřebovala promluvit o velmi důležité záležitosti. Naznačil, že může vstát a jít s ní před hospodu, ale přidala spěšně, že na to je třeba víc času, aby se zastavil druhý den do třech na pasece, kde vyžíná trávu kolem stromků z loňské výsadby. Samozřejmě, že jí to slíbil, vždyť ještě s žádnou mu to nechutnalo tak pěkně v posteli. Eva byla pružná a ohebná, jako by byla z gumy, neponechávala si své pocity pro sebe, připadala mu jako stvořená k milování. Ale myslel na ni i proto, že ji poznal jako skromnou, milou a pracovitou dívku, byla prostě přesně taková, jak si představoval svoji budoucí manželku. V noci si to všechno nechal projít hlavou a definitivně se rozhodl, že využije dnešní schůzky k tomu, aby ji získal pro sebe. Řekne jí: Evo, miluju tě, vezmi si mě za muže. Zůstaneš doma, budeme mít spolu kupu dětí, vydělávám dost, abych uživil i větší rodinu. Když salám zahnědl, Vojta strhl nožem kolečka na papír, narovnal si je na krajíc chleba a pustil se s obrovskou chutí do jídla, za dopoledne v lese vyhládne, i kdyby se tam člověk pouze povaloval, ale to nebyl jeho případ. Asi v půl jedné se přehnala kolem odvozní vétřieska, jela se otočit až pod Mrtvý vrch, s nákladem by tam pak manévrovala až do večera. Vojta se zadíval k lesu. Kde je ten Karel tak dlouho? Jestli dorazí dřív hajný, bude mít zase věrtel připomínek. Automobil zastavil u návalu, z kabiny vylezl s hekáním hajný Podlaha a za ním čahoun závozník, ten hned zamířil k přívěsu. Vyrazil kladivem svorník zajišťující spojení s vozidlem, mávl rukou řidiči, vyklánějícímu se z kabiny, vétřieska popojela a sykly znovu brzdy. Hajný si promnul ruce nad dohořívajícím ohněm a začal se prohrabovat v kožené brašně u boku. „Kdepak máš zase Vichnara?“ „Lítá po houbách.“ „Jsou tím jako posedlí. Na křižovatce jsme museli čekat dvacet minut na Rajcha, než si našel do polívky, Vojto, nechci ti radit, ale neměl bys mu trpět takovéhle výlety, víš přece, jak dokáže všeho zneužít. Podáš prst, lapne po celé ruce …“ Podlaha se vrátil k návalu. Auto už mělo odklopené klanice a řidič Rajch stál na plošince za kabinou. Uchopil páku, sešlápl pedál
a z výfuku vozidla vyprsklo klubko čmoudu, na cestu pleskla ocelová lana. Kláda za kládou dopadala hlučně na ozubené lišty podvozku, hajný pilně zapisoval jejich čísla, vyražená na silných spodcích. Byli sehraní, naložili rychle. Řidič pak lezl po fůře a stahoval ji řetězy. Čahoun závozník upevnil na špici nejdelší klády červený výstražný praporek, zapojil brzdnou hadici, mávl Benešovi, počkal až vleze do kabiny hajný a nastoupil i on. Motor vozidla zabouřil, v převodovce zarachotilo, zvolna se rozjížděli. Vojta si otřel ruce o montérky, dolil z kanystru benzín a olej do motorové pily, vylovil z postranní kapsy batohu kulatý pilník, otáčel řezným řetězem a ostřil zuby. „Nebyli tu pro dřevo?“ ozvalo se za ním. „Jo,“ řekl, aniž by se ohlédl. „Podlaha zuřil, kde lítáš.“ „Ať si trhne nohou, ochmelka!“ Vojta se naštval. „Nepije víc než ty. A koukni, kolik je hodin, Karle. Tohle jsme si spolu nedomluvili. Budeš muset makat, nebo spolu po týhle práci končíme. Uvědom si laskavě, že dnes už není problém sehnat někoho jiného, který by si víc vážil, že může dělat v partě,“ vychrlil na svého spolupracovníka, mrštil pilníkem do batohu, popadl pilu za držadlo a kráčel ke smrkům, které skácel před polednem. „Takže se ti zdá, že makám málo, jo …?“ zaječel Vichnar, jako by ho bodla vosa. Vojta ho slyšel, ale natruc se ani neohlédl. Jenom ať se povaří ve vlastní šťávě! „Jak chceš. Já tady být nemusím. Ale budeš litovat!“ Nevyděsíš mě, Karlíčku, nejpozději zítra přilezeš s prosíkem … myslel si Vojta. Přišlápl pilu, škubl šňůrou, ale ozvalo se jen blafnutí. Zopakoval startování a pila se rozběhla. Protočil zkusmo řetěz a pustil se do odvětvování kmenů. Když se pak od špice ležícího smrku podíval, kde je Vichnar, neviděl ho. Pustil ho z hlavy a pokračoval v práci. Teprve, když si šel doplnit benzín do nádržky pily, zjistil, že chybí i Vichnarův batoh s nářadím. Prosit ho nebudu! Vojta zamířil k označeným stromům na okraji lesa a začal je kácet. Jestli se Vichnar neumoudří a chytí slinu, bude si muset opravdu někoho najít. Den dva zdržení by znamenalo vážné ohrožení úkolu, na kterém se dohodli s hajným. Mohl by to zkusit s Bochořákem, už s ním nějaký čas dělal, není sice tak rychlý, jak je zapotřebí, ale vytrvalost mu nechybí. Vojta se těmi myšlenkami rozptýlil a provedl chybu ve směrovém zářezu, která se mu vzápětí málem vymstila. Smrk se mu zavěsil do sousedního stromu a nedostal ho na zem ani s pomocí dvoumetrové špice, kterou si uřízl k tomu účelu. Tohle sám nezvládnu! Uvědomil si a přešla ho chuť na další práci. Schoval pilu, batoh a kanystr pod hromadu větví, zašel se trochu opláchnout k blízkému potůčku, a vyrazil k pasece, kde měla být Eva. Jak se k ní přibližoval, spadla z něho všechna rozmrzelost z roztržky s Vichnarem, vypustil z hlavy i zavěšený strom a myslel už pouze na dívku a na to, co jí poví. Opakoval si to znovu a znovu, připadalo mu, že přichází nejdůležitější chvíle v jeho dosavadním životě. S Evičkou bude všechno jednodušší, očekává je nádherný život. Při okraji vysokého lesa stálo na stojánku její červené dámské kolo, ale ať se rozhlížel, jak chtěl, jeho majitelku nikde neviděl. Nejspíš si zrovna odskočila na malou do mlází, napadlo ho, našmátral v kapse poslední cigaretu, zapálil si, usedl na pařez a čekal. Když se dívka neobjevila ani poté, co típl pečlivě nedopalek a zahrábl ho do hlíny, zavolal ji jménem. Ale ani opakované a podstatně hlasitější volání nepřineslo žádný výsledek a to ho už dost zneklidnilo. Vydal se Evu hledat.
Šel po vyžatých místech a přibližoval se stále víc k mlazině. Náhle ji spatřil. Ležela asi pět metrů od mladého porostu. Na břichu, s pravou paží podivně pokroucenou u hlavy, levou nataženou podle děla. Že by si zdřímla? Nesmysl! Jak ho může napadnout taková pitomost? Na spánek na zemi je už dost chladno, navíc je půda vlhká po nočním dešti … „Evičko,“ hlesl už s tíživým pocitem v hrudi, doklopýtal k ní, vzal ji za rameno. „Vstaň, Evi, vždyť můžeš nastydnout.“ Zamumlal v jakési strojové setrvačnosti, ale už tušil, že se dívka nezvedne. S vypětím síly ji obrátil na záda a z nehybného pohledu jejích vypoulených očí ho zamrazilo až v páteři. Šátek utažený pevně kolem jejího štíhlého krku, roztržená sukně i růžové kalhotky, obnažený klín, to všechno k němu hovořilo jasnou řečí. Vojtu Beneše přepadla hrůza. Zabili mu Evičku! Sevřel si hlavu dlaněmi, zíral do jejího šedivého obličeje a myslel si, že se z toho snad i pomátne. Teprve za čas mu došlo, co musí učinit. Vyskočil a toporně se rozběhl lesem k chatové osadě, která byla nejblíž. •••
ZAČALO TO V BARU ASTRA Když dorazila výjezdovka kriminálky do Lukavé, bylo už denní světlo, ale zámek na skále nad silnicí se dosud skrýval v kalné mlze. Inspektor Málek za volantem služebního vozu vyjel kopec do náměstí a odbočil doprava k podloubí, zaparkoval nedaleko baru Astra, který se stal terčem nočního přepadení. Ve tři hodiny a čtyřicet minut to oznámila tamní policejní stanice a nebylo ještě půl páté. Slušný výkon, vzhledem k vzdálenosti z Újezda! Místní velitel policejní stanice neztrácel čas zbytečnými slovy. Stručně je informoval o situaci a přidal, že pro majitele už poslal. Asi třicetiletý muž u baru jakoby nevnímal příchod kriminalistů, zíral upřeně na protější stěnu, kde visel poměrně velký obraz na to, že šlo o perokresbu, představoval právě tu část podloubí, kde se bar nacházel, ale nejméně dvacet let nazpět, kdy tyto prostory sloužily jako prodejna potravin. Muž měl dlouhé tmavé vlasy, padaly mu až na ramena, vínově červenou vestu bez knoflíků, rukáv bílé košile roztržený, bylo vidět část tetování na předloktí. Kriminální komisař Bém vykročil jeho směrem a představil se. Dosud netečně se tvářící barman k němu obrátil oči a zabručel, že nemohl vůbec nic učinit, ti dva maskovaní vetřelci vypadali, že jsou schopni všeho. „Tohle musí pochopit každý,“ prohlásil Bém a usedl. „Každý ne,“ zareagoval podrážděně přepadený. „Už teď slyším, co na mě bude ječet šéf …“ „Jak se to seběhlo?“ „Budete se divit, ale úplně jednoduše. Počítal jsem za pultem tržbu a najednou byli uvnitř. Jeden na mě namířil pistoli, poručil, abych jim vydal všechny peníze. Poslechl jsem ho, co mi taky zbývalo jiného …“ zavzdychal. „Pak jsem musel ustoupit a dát ruce za hlavu. Ten menší grázl nacpal bankovky do igelitky a vybral ze zásuvky i mince. Přinutili mě kleknout, svázali mě do kozelce šňůrou od telefonu a zamkli do příručního skladu. Vlastně můžu být rád, že mě rovnou neoddělali, co? Naštěstí se taková šňůra nedá pořádně utáhnout. Uvolnil jsem se a dveře vyrazil ramenem. Telefon v baru se nedal použít, ale v kuchyni je paralelka.“ „Kolik si odnesli?“ „Něco přes třicet tisíc.“ „Snažte se je popsat.“ „Ten vyšší mohl mít tak sto osmdesát, druhý byl o půl hlavy menší. Oba byli udělaní, rozhodně nešlo o žádné mladíčky. Kukly, bundy, manšestráky, všechno tmavé. Jeden měl kanady, druhý pohorky. Měli kožené prstové rukavice a pistole.“ „Zatím děkuji.“ Bém vykročil za technikem Vaňurou, který už pořizoval snímky a utrousil: „Otisky nebudou, barman říká, že měli rukavice.“ ••• „Šéfe, pes nezabere, zřejmě přijeli a odjeli autem. Navíc se kolem už potloukalo dost čumilů,“ konstatoval inspektor Málek, když se setkali při dveřích do lokálu. „Dalo se očekávat. Ať to Vostárek zabalí,“ zabručel komisař ve chvíli, kdy u jejich auta zastavil vůz v barvách policie, následovaný fordem Fiesta se stříbrnou metalízou. Z toho se vyhrnul nevysoký muž kolem třicítky v elegantním světlém obleku a neomylně zamířil k Bémovi. „Jsem Smítko, majitel Astry.“ „Komisař kriminální policie Bém. Jistě vás už informovali. Dva ozbrojení a maskovaní muži přepadli barmana ve chvíli, kdy uzavíral pokladnu. Bohužel zmizeli.“
„A Mencák s Bakšou vám jistě tvrdili, že proti tomu nemohli vůbec nic udělat, co?“ Zacukalo mu na lícních kostech. „Uvnitř je pouze barman …“ namítl Bém a v duchu se peskoval za to, že ho nenapadlo zjistit, proč je tam Mencák sám. Smítko vstoupil do baru, následován komisařem a inspektorem. Majitel přistoupil ke stolku, kde seděl zasmušilý barman, podepřel se o něj oběma pažemi a zavrčel: „Kde je?“ „Potřeboval odejít dřív.“ „Co je to za bordel? Už jsem ti řekl jednou, že ho vyrazím, pokud se to bude opakovat,“ přiostřil hlas Smítko. „Jako bys nevěděl, že má trable se starou …“ „Tohle mě nezajímá! Kolik byla tržba?“ „Zhruba třicet a půl, přes drobné ještě nemám přehled. A neměl bys to házet na Bakšu. Vybrali by nás, i kdyby byl tady. Šlo o profíky.“ Podle Mencáka spočívaly Bakšovy problémy v jeho nočních službách. Chyběl výrazně mladší manželce v posteli a ta si nejspíš opatřila náhradu. „V kolik Bakša opustil bar?“ přerušil jejich dohady Bém. „Pět minut po třetí, už tu nikdo nebyl.“ „A ty jsi za ním určitě nezalígroval,“ vybafl Smítko a chystal se k dalšímu verbálnímu útoku, ale Mencák jen rozmrzele přikývl. Bém se rozhodl přerušit ty plané dohady, a tak vybídl inspektora Málka, aby si sedl s barmanem a společně sestavili seznam nočních hostů. Smítka vzal za loket. „S tím nezamčením jste hádal?“ „Ani ne. Několikrát jsem přijel pro peníze, když to už zvečera vypadalo na větší tržbu, a vždycky měli otevřeno. A když jsem Mencáka varoval …“ mávl rukou. „Víte, pane komisaři,“ ztišil značně hlas, „ani bych se nedivil, kdyby to přepadení bylo nahrané. Prohnaní jsou oba dost,“ vrhl znovu vzteklý pohled k místu, kde seděl barman s Málkem. „Tohle je vážné obvinění, pane Smítko. Co vás k němu vede?“ „Například způsob jeho života,“ podíval se znovu směrem k barmanovi. „Střídá ženské jako slipy, sází na všechno možné, prostě rozhazuje … Ale já s tím brzy skoncuju jednou provždy, takhle bych zanedlouho přišel na buben.“ •••
UTRPENÍ NEBOHÉ VALERIE Utíkající žena byla mladá, prostovlasá i bosá a měla na sobě pouze bílé kombiné s úzkými ramínky, kterým prosvítala pohupující se ňadra s bradavkami jako lesní jahody. Občas mrkla letmo za sebe, ale jinak běžela jako o život. Les prořídl a brzy spatřila zatravněný svah a nahoře svodidla silnice. Jednou paží objala smrk na okraji lesa, aby jí nepodklesly unavené a do krve rozdrásané nohy. Chodidla ji pálila, v lýtkách poškubávalo. Pot se z ní lil všemi póry, ňadra se jí vzdouvala zchváceným dechem, srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi. Tušila, že je na pokraji svých sil, ale věděla, že musí běžet dál, je přece tak blízko k záchraně! Stačí zdolat násep a zamávat na projíždějící auto … Znovu se ohlédla. Nezaznamenala za sebou žádný hluk ani pohyb, ale bylo jí jasné, že nemá ještě vyhráno. Potřebovala odpočinek jako sůl, ale každá promarněná minuta nahrávala pronásledovatelům a zmenšovala její šanci k úniku. Žena se pustila stromu a silou vůle překonala vlnu slabosti, která se chtěla zmocnit jejího těla a rozběhla se k náspu. Několik uklouznutí ji poučilo, že musí šplhat v hlubokém předklonu. Poslední metry už zdolávala po kolenou. Ještě nebyla docela vzpřímená, když se z blízké zatáčky vynořilo červené auto. Štěstí je při mně! napadlo ženu a vrávorala do vozovky. ••• Krátce po druhé hodině odpolední se dostavil na policejní stanici v Houkově Jaroslav Brož z Újezda a oznámil, že jel se svým přítelem Frankem Dostálem směrem na Rokytnici a v jedné zatáčce spatřili pod svahem převrhnuté auto. Zastavili, seběhli dolů a zjistili, že je v havarovaném autě řidič. Podařilo se jim ho uvolnit. Stěžoval si na silné bolesti v zádech, a tak s ním raději víc nehýbali. On se rozjel pro pomoc, přítel zůstal se zraněným. Téměř zároveň s policejní hlídkou dorazila i sanitka. Z toho mála, co vypověděl sténající Bohumil Hanuš, osmapadesátiletý pokrývač z Houkova, policisté usoudili, že nejde o běžnou dopravní nehodu, ale o úmyslný pokus o zabití, proto si ihned vyžádali přítomnost kriminalistů. Nepochybně k tomu přispěla i zmínka o polonahé mladé ženě, které řidič zastavil necelý kilometr odtud, ale po havárii jakoby se po ní slehla zem. Výjezdní skupina z Újezda přijela deset minut před třetí hodinou. Kriminální komisař Bém vyslechl informace policistů a ze všeho nejdříve nařídil psovodovi, aby se poohlédl po ženě, která opustila auto, nejspíš v šoku, může se pohybovat někde poblíž. Pak spolu s inspektorkou Dudovou vyzpovídali Brože a Dostála. Oba jeli za svými rodinami do Bartošovic, kde mají chalupy po rodičích. Škodovka ležela na střeše a kola se ještě otáčela, k nehodě muselo dojít krátce před tím, než se tam objevili. Bém se samozřejmě zeptal, zda nepotkali nějaké vozidlo v protisměru. „Pokud mě paměť neklame, tak dvě. Nějaký modrý seat s francouzskou značkou, ten uháněl jako k ohni. Ale to bylo před vjezdem do lesa,“ řekl světlovlasý Brož. „Pak jela šedá dodávka, v kabině seděl jeden člověk. Na hlavě měl tmavou kšiltovku s nějakým nápisem, jak se teď stalo módou, na očích tmavé brýle,“ přidal Dostál. „Na espézetku jste se nepodíval?“ „Náhodou jo, ale měl ji zablácenou. Vlastně celý spodek auťáku. Jako by projel nějakým bahnem nebo jezdil někde po poli. Víte, pane komisaři,“ hrábl si Brož do vlasů, „byl to takový vrak, co by ani neměl vyjet na silnici do provozu. A na bočních dvířkách kabiny měl nějaký svatý
obrázek. Křiklavý, pouťově namalovaný nějakým naivním lidovým umělcem,“ ušklíbl se a dodal: „Ne, že bych proti nim něco měl.“ „Má pravdu,“ ozval se Dostál. „Kříž, pod ním hlava s trnovou korunou a nějaký nápis, ten jsem nestačil přečíst.“ ••• Ještě nebyly čtyři hodiny a Bém s Dudovou procházeli vrátnicí nemocnice v Újezdě, kam Hanuše přivezli. Podle ošetřujícího lékaře vyvázl celkem lacino. Naražená žebra, zlomenina pravé ruky a drobnější šrámy a oděrky, o kterých nebude za pár dní vědět. Když tam nebudou příliš dlouho, mohou za ním zajít. Bém se zraněnému představil a stručně ho informoval o tom, co už vědí. „Pane, říkáte to, jako byste nevěřil, že mě srazil ze silnice,“ zamračil se Hanuš. „A jestli mně chcete namluvit, že jsem špatnej řidič, musím vám říct, že už jsem jezdil snad se vším, co má motor. Dvě drncnutí jsem ustál, ale třetí šlo z boku … A pokud jde o tu ženskou, chytla mě za ruku, hned jak se za námi objevil, vybízela mě, abych jel rychlejc. Obličej měla bílej jako nepopsanej papír, třásla se strachem. Povím vám rovnou, měl jsem se na ni vyfláknout, i když vypadala uboze. Mohlo mě napadnout, že odněkud utíká.“ „Odkud jste jel?“ „Tam to určitě neznáte, je to konec světa. Dolní Dvůr. Jednomu tam vzal vítr kus střechy. Dnes jsem to v poledne dodělal. Proč se ptáte?“ „Otázkou je, proč vás srazili ze silnice. Myslíte, že kvůli vaší pasažérce? Nebo si chtěl někdo vyřídit nějaký otevřený účet s vámi?“ „Na mě zapomeňte. Stoprocentně šli po té ženské.“ Šli …?“ zopakoval Bém. „Chcete říct, že jich bylo v autě víc? O jaký typ auta šlo, pane Hanuši?“ „Šedá dodávka, dole zablácená, jako by jezdila někde v polích po dešti. Něco příšerně starýho, možná ani ne naší výroby. A kolik jich bylo? Vlastně nevím. Měl jsem plno práce s volantem. Ale ta ženská je musela znát. Hned věděla, že po nás půjdou.“ Další Bémovy otázky směřovaly k popisu pasažérky. Podle Hanuše jí nebylo příliš přes dvacet, měla blond vlasy, nepořádně zastříhnuté nakrátko, a to bílé kombiné, bylo to jediné, co měla na sobě. Tvrdil, že neviděl žádný prsten, náramek, přívěsek na řetízku kolem krku, a dokonce ani náušnice. „A byla bosá, pane komisaři. Nohy měla zrasovaný, jako by běžela kdovíjak dlouho lesem,“ vybavil si zraněný. „Hovořil jste s ní?“ „To víte, že jsem chtěl zjistit, co je zač, člověku se nestává, že by potkal takovej přízrak, jak mně v první chvíli připadala. Jenomže ona v jednom kuse mlela, abych jel co nejrychleji, že má kalup. Nejdřív mě napadlo, že ji třeba někdo v lese napadnul a znásilnil, a tak jsem jí nabídl, že ji zavezu rovnou na policii. To prý v žádným případě, musí si to vyřídit sama. Tak jsem si řek, čert tě vem, holka bláznivá, vyložím tě na kraji Houkova a dělej si, co se ti zamane.“ „Takže nevíte, kde chtěla vystoupit původně?“ „Bohužel. Řekla, že mě tam navede, protože jsem v těch místech určitě ještě nebyl.“ •••
BEZ MASKY Výjezdní skupina kriminálky dorazila na místo činu ve tři dvacet dva, už zvolna svítalo. Mrtvý ležel uprostřed vstupní haly vily tváří k podlaze, levou paži měl zkroucenou pod hrudí a pravou vysunutou před sebe. Muže zasáhly dvě kulky. Jedna do břišní dutiny, druhá přímo do srdce, ta způsobila okamžitou smrt. Nejvíc krve vyteklo z ran pod tělo, ale bylo jí potřísněno i jedno z křesel při kulatém stolku, umístěné snad půldruhého metru od zastřeleného, drobnější krevní stopy však byly nalezeny i na běhounu ve směru ke dveřím. Dva metry od nich nalezli pistoli typu Walter PPK, vypadalo to, jako by ji tam příchozí upustil. Šlo o dvaapadesátiletého podnikatele Josefa Štorka, který se měl údajně vrátit z obchodní cesty na Slovensko až v závěru týdne. Tragickou událost oznámila krátce po třetí hodině ranní Dagmar Štorková. Jako střelce označila devatenáctiletého Michala Demla, synovce mrtvého, kterého její manžel přivezl den před svým odjezdem, aby se necítila tak sama po dobu jeho pobytu mimo domov. Revolver Ruger ráže 9mm patřil legálně Štorkovi a jeho manželka uvedla, že odpoledne před cestou, zatímco ona chystala večeři na rozloučenou, prý vzal synovce do své pracovny a ukázal mu, kde je uložen, aby ho mohl použít, kdyby se chtěl někdo vloupat do vily. O tom, že z něho bylo vystřeleno, svědčily dvě prázdné nábojnice ve válci. Mladík byl při předběžném výslechu bledý, zřejmě dosud v šoku z toho, co provedl. Odpovídal značně nejistě, dost zmateně a v mnoha směrech až mlhavě. Už po několika minutách vtrhla do místnosti Štorková a rozkřikla se na ně, aby přestali chlapce trápit, vždyť se přiznal, že střílel … Komisaře Béma, a ne pouze jeho, překvapila její reakce. Copak je normální, aby takto jednala žena, která právě přišla o manžela? Když chtěla Štorková odejít, vyzval ji, aby posečkala, a dal pokyn inspektorovi Kadeřábkovi, aby se posadil s mladíkem vedle. Jakmile se za nimi zavřely dveře, kývl Štorkové ke křesílku. Vybídl ji, aby mu vylíčila, jak se to všechno seběhlo, se všemi detaily, které je schopna si vybavit. Znovu zopakovala, že šlo o nešťastnou náhodu, rozhodně ne o úmysl. Michal jí řekl, že toho muže považoval za zloděje a chtěl ho pouze vyplašit. Vystřelil až ve chvíli, kdy se ten muž začal chovat podezřele. Nemohl tušit, o koho jde, protože v hale byla tma, rozsvítila až ona, vypínačem na schodišti. Na otázku, zda věděla o revolveru, kterým mladík střílel, odpověděla záporně a jedním dechem přidala, že i kdyby k němu měla přístup, ani by se ho nedotkla, má ze střelných zbraní hrůzu. Tři minuty před půl třetí ji vyburcoval Michal, že dole v hale zaslechl podezřelý hluk. Než si oblékla župan, Michal se vytratil. Přicházela ke schodišti, když se ozvaly z přízemí výstřely. Dva, krátce za sebou. Nejdříve ji napadlo, že někdo střílí po Michalovi. V rozrušení nahmátla vypínač, seběhla níž a spatřila pod schody Michala, držel revolver oběma rukama a mířil před sebe do haly. Teprve když stála po jeho boku, uviděla tělo ležící na koberci poblíž křesla. V tu chvíli si uvědomila, že jim hrozilo skutečné nebezpečí. Nohy se jí podlamovaly, měla úděsný strach, že se neznámý znovu zvedne a vrhne se na ně. Když se nehýbal, dodala si odvahy, došla k tělu a za vlasy mu pozvedla hlavu. Ke své hrůze zjistila, že jde o jejího Pepu. Chtěla pro něho něco udělat, ale už nedýchal. Když Michal uslyšel, že zabil svého strýce, choval se, jako by zešílel. Mumlal, že si nezaslouží žít a namířil zbraň na svoji hlavu. Naštěstí se vzpamatovala, přiskočila k němu, revolver mu vyškubla z ruky a hodila ho na křesílko, kde zůstal až do jejich příjezdu. Trvalo dlouho, než Michala alespoň trochu uklidnila, proto zavolala na policii teprve před třetí hodinou. Případ se zdál být na první pohled až učebnicově jednoduchý, ale právě tato skutečnost Béma
znepokojovala, nerad dělal unáhlené závěry, dlouholetá praxe ho poučila, že spěch je to, čemu se kriminalista musí vyhýbat, aby se nedopouštěl zbytečných chyb. Kriminalistovi se vyplácí pochybovat o všem, co se mu nabízí, přinejmenším aspoň do určité míry. Někdy i zdánlivě nepatrná nesrovnalost, která se lehce přehlédne, může způsobit, že po jejím rozkrytí a zasazení do jiných souvislostí dovede k závěru, že vlastně bylo všechno úplně jinak. Instinkt, získaný v průběhu dlouholeté služby u kriminálky Bémovi našeptával, že nejméně dva momenty si zaslouží více pozornosti. Drobné skvrny krve na koberci, pistole při dveřích a poznámka inspektora Málka poté, co si prohlédli ložnici Štorkové, k čemu tam měla ten spací pytel. Lékař po předběžném ohledání těla vyslovil předpoklad, že Štorek byl nejprve zasažen do břicha a teprve pak ho zasáhl smrtící výstřel. Michal Deml ale tvrdil, že po něm střelil až v okamžiku, kdy se zvedl z křesla a vykročil k němu. Kde se pak vzaly ty krevní stopy opačným směrem? V tomhle něco nehraje! Buď v tom má mladík ještě zmatek, nebo vědomě lže. Ty krevní stopy naznačují, že byl Štorek postřelen nedaleko dveří, ránu si zakryl dlaní a klopýtal ke křeslu. Ale proč nepromluvil, aby ho synovec poznal? Bémovo instinktivní podezření, že to mohlo být jinak, dostalo konkrétnější obrysy po příchodu inspektora Málka, kterého vyslal, aby se poptal po sousedních domech. Uspěl jen u toho zleva, zahrady dělil pouze nízký dřevěný plůtek, řada tújek ještě nedorostla výšky, která by zabraňovala rozhledu. Invalidního důchodce Pánka probudila nějaká rána a připustil, že mohlo jít o výstřel. Popřel však, že by mohly být dva. O paní Štorkové se vyjádřil, že je na chlapy a že dodnes nepochopil, jak mohl být Štorek tak lehkomyslný a učinit z ní svoji manželku. A ke všemu odjede kdovíkam a nasadí si do vily takového mladíka. Copak mu při jeho inteligenci a životních zkušenostech nedošlo, že na jejích sedmadvacet fyzicky už nemá? Ale na druhou stranu že ho chápe, je to ženská se vším všudy, reprezentativní typ, živočišnost z ní doslova čiší, který mužský, co žil dlouho sám, by se do ní nezbláznil.
VŠECHNO UŽ TU BYLO Ve středu, krátce před devátou hodinou dopolední, vstoupil do nevelké haly poštovní pobočky na předměstí Újezda zarostlý muž s rozčepýřenou beranicí na hlavě a v ošuntělém tříčtvrtečním zimáku, zpod něho vykukovaly strakaté kalhoty a značně ochozené polobotky taky už dost pamatovaly. Na první pohled nějaký bezdomovec, který zatoužil po teplu. K obrovskému překvapení ženy za přepážkou požádal o průvodku na balík. Když mu ji prostrčila, sedl si naproti ke stolku a začal ji vyplňovat. Trvalo mu to dlouho a navíc neviděla nic, co by připomínalo balík, tak se neklidně zeptala, zda je již hotov. Přikývl, přistoupil znovu k přepážce, a když se naklonila, aby lépe slyšela, protože cosi nesrozumitelně mumlal, uvědomila si, že něco drží v ruce. Než jí to došlo, zasyčel k ní plyn. Žena se napřímila, přitiskla si ruce na příšerně pálící oči a začala křičet. V tu chvíli vešel do haly starší pán, podepíral se francouzskou holí. Pachatel zazmatkoval a místo toho, aby využil získané převahy, překotně opustil poštu. Z jiné místnosti uvnitř vyběhla další žena, dostrkala postiženou k umyvadlu a sama zvedla telefon a zavolala na sto padesát osmičku. Invalidovi konečně došlo, co se tam odehrálo a dobelhal zpátky ke vstupním dveřím. Ještě zahlédl odjíždět automobil. Na místo činu dorazila policejní hlídka a sedm minut po ní kriminalisté. Přepadená úřednice byla ještě dost vyděšená, měla napuchlé oči a rudý obličej, následek působení slzného plynu. Se značným zadrháváním, pochopitelným po tom, co zažila, vylíčila, jak se to seběhlo, a poskytla popis muže, který ji paralyzoval plynem. Vzpomněla si, že říkal něco o penězích, ale nedokázala si vybavit, čím ji vlastně ohrozil. Pak vyslechli pana Františka Sedláčka. Potvrdil oblečení muže, který kolem něho proběhl ve chvatu a zmínil se o bílém peugeotu, který vyrazil z parkoviště u budovy, ale ten muž za volantem vypadal mladší a určitě neměl na hlavě tu beranici. Espézetku v tom kvaltu bohužel nedokázal přečíst. „I tak vám děkujeme, že vás napadlo vrátit se ke dveřím,“ řekl svému staršímu jmenovci inspektor František Málek a chtěl se znovu věnovat úřednici, ale Sedláček zaťukal holí do podlahy a odkašlal si. „Oblečením mě někoho připomněl … Ne, to je hloupost.“ „Ven s tím, pane. I na první pohled hlouposti někdy pomohou.“ „Něco mně říká, že takový ohoz nosí jeden bezdomovec, co v naší ulici pravidelně šmátrá v popelnicích. Jenomže tihle nešťastníci si jsou všichni podobní jako vejce vejci.“ „Bezdomovec v peugeotu?“ pousmál se Málek. „No, mohl si ho prostě vypůjčit,“ dodal rychle, když zahlédl nespokojený výraz invalidy. „Víte, kde bychom ho mohli najít?“ „Když jsou teď v noci mrazíky, nejspíš v některém z kanálů. Ale v tuhle hodinu by mohl sedět v Koruně. Pokud našel v popelnicích něco, co se dalo zpeněžit.“ „Dělalo by vám potíže, kdybyste tam zajel s námi?“ Málek sklouzl pohledem po francouzské holi. „Samozřejmě vás zase dopravíme zpátky.“ „Došel bych i pěšky, je to za rohem. Co by jeden dohodil kamenem … Za mladších let,“ přidal Sedláček ve chvíli, kdy se úřednice pleskla do čela. „Docela jsem zapomněla na tu průvodku, kterou támhle u stolku vyplňoval.“ Horlivě se zvedla a zamířila ke dveřím do haly. První zareagoval mladý inspektor Voldán. „Paní, nedotýkejte se jí. Budou na ní otisky,“ křikl a následoval ji.
••• U Koruny ještě neotevřeli, ale už před ní přešlapovalo několik štamgastů, kteří vypadali, že potřebují povzbudit půllitrem chmelového moku. Zpovzdálí je z auta pozorovali. Sedláček si dával na čas, ale pak ve skupince označil možného pachatele přepadení pošty. Muž nebyl žádný hubeňour, ale způsob jeho života se už nesmazatelně zapsal do vrásek v obličeji. V každé ruce měl igelitku s prázdnými láhvemi, které vytahal z popelnic. Ani náhodou ho nenapadlo, že ti tři, co vystoupili kousek od nich z auta, hledají právě jeho. Sedláček se zastavil, podepřel se francouzskou holí. „Určitě je to on, ale má na sobě úplně něco jiného než na poště. Že by se stačil převléknout?“ zabručel a vypadal zmateně. „Nejspíš ne, ale když už jsme tady …“ Málek došel k trojici, s průkazem v ruce se představil a vyzval je, aby se legitimovali. Dva někde ze zimních kabátů, vytáhli občanky, ale třetí, na kterého byl zvědavý nejvíc, se místo odpovědi podrbal ve vlasech pod kšiltovkou. „Copak je zakázaný stát před hospodou, která za pár minut otevře?“ řekl nespokojeně. „Není. Ale mám k tomu svůj důvod. Nezdržujte, pane …“ „Kavka, jméno mé.“ Šacoval se. „Bohužel, pane inšpektor. Nejspíš jsem ho nechal v …“ Náhle zaváhal. „Čert ví kde.“ „Mělo by vám být jasné, že s takou odpovědí se nespokojím, pane Kavka. Skutečně se jmenujete jako ten pták?“ „Nebožka máma je svědkem. Snad tu mou legitku někdo nenašel a něco na ni nenafasoval, pane inšpektor?“ znovu si to oslovení vychutnal. „Může to být i horší,“ zabručel podrážděně Málek ve chvíli, kdy Pecka v autě sáhl po mikrofonu vysílačky. Z budovy okresního ředitelství policie informovali, že na opačné straně města došlo k přepadení čerpací stanice. „Mám teď něco důležitějšího, pane Kafka, ale vřele vám doporučuju, abyste si vzpomněl, kde jste nechal svůj občanský průkaz. Najdu vás tady?“ „Pokud nevyschnou, pane inšpektore,“ zněla odpověď. •••
Obsah MOHLO BÝT HŮŘ NEČISTÁ HORKÉ ZBOŽÍ Z KOLEJÍ DRSNÝ MLADÝ MUŽ CHUDINKA VDOVA SMRT POD MRTVÝM VRCHEM ZAČALO TO V BARU ASTRA UTRPENÍ NEBOHÉ VALERIE BEZ MASKY VŠECHNO UŽ TU BYLO
