Věda a počátky vesmíru: Ke vztahu kosmogonie a přírodní vědy

Věda a počátky vesmíru: Ke vztahu kosmogonie a přírodní vědy Úvod V tomtočlánku se budeme zabývat souvislostí mezi odpovědí na základní otázku filosofickékosmogonie, nauky o vzniku a původu vesmíru, a vědou a vědeckým bádáním. Na otázku,odkud vesmír pochází a jak vznikl, můžeme dostat dvě rozdílné odpovědi: vesmírbyl stvořen, tj. má od sebe odlišnou příčinu – Stvořitele, nebo vesmír nebylstvořen, neexistuje žádná příčina vesmíru odlišná od něj samotného.V závislosti na tom pak rozlišujeme dva kosmogonické systémy – teismus a monismus.

Počátky vesmíru V rámcifilosofie je kosmogonie pěstována od chvíle, kdy ve starém Řecku filosofienahradila mýtický výklad světa, který ovšem rovněž obsahoval četné kosmologicképředstavy.[1] Po počátcích světa septají starověcí i novověcí filosofové. Teistickou odpověď (svět byl stvořen)podává Platón[2]i Aristoteles,[3]přirozeně s ní počítají křesťanští myslitelé (sv. Augustin,[4] sv. Tomáš Akvinský[5]) včetně těch novověkých(Descartes,[6]Newton[7]), naproti tomu monistickouodpověď dostaneme od Parmenida,[8] Hérakleita,[9] Spinozy,[10] Hegela[11] či Marxe a Engelse.[12]

Novověkákosmologie se rozvíjí v návaznosti na Einsteinovu obecnou teoriirelativity[13]a nová pozorování, která byla v astrofyzice učiněna (Hubble).[14] Z hlediskakosmogonie panovala až do této doby mezi astrofyziky spíše monistická a panteistickápředstava vesmíru jako věčného nehybného jsoucna.[15] Z teorie relativityvšak vyplývá, že vesmír je dynamický, na což poprvé upozornil Alexander Friedmann.[16] Pozorování, která učinilEdwin Hubble, potvrdila, že se vesmír rozpíná, což však znamená, že v jistémobdobí musela být veškerá jeho hmota stlačená v bodě s nekonečnouhustotou (singularitě), tedy – že vesmír měl počátek.[17] Tuto skutečnostinterpretují někteří kosmologové v teistickém smyslu (Grygar),[18] někteří se všemožnýmicestami obejít počátek vesmíru a zachránit jeho nestvořenost (Hawking,[19] Vilenkin,[20] Turok, Steinhardt[21]).

Teismus Způsoby,jak dojít k přesvědčení, že první příčina světa leží mimo svět, tj. žesvět byl stvořen, můžeme rozdělit do dvou kategorií. Do první kategorie náležínáboženská víra, která spočívá v přijetí určitých věroučných obsahů nazákladě přesvědčení, že jsou zjeveny vyšší mocí. Na základě víry považují světza stvořený tři největší monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství aislám. V první knize Starého Zákona, který všechna tato náboženství chápoujako text Bohem inspirovaný, se píše: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen1, 1).[22] Kedruhé kategorii patří cesta přirozeného rozumu, která náboženskou víru apriorněnepředpokládá nebo na ní přinejmenším není závislá. Tuto cestu můžeme opětrozdělit do dvou kategorií. První je apriorní – vychází z analýzypoznávajícího subjektu a jeho pojmů. Druhá je aposteriorní – je založena nazkušenosti se světem samotným.

Apriornízpůsob poznání (tzv. ontologický důkaz) Boží existence je spojený zejména sejmény Anselma z Canterbury,[23] Reného Descarta[24] a Kurta Gödela.[25] Úvaha všech těchtomyslitelů je podobná: jelikož můžeme myslet pojem nejdokonalejší bytosti a tétobytosti náleží nutná existence jako její atribut, pak tato bytost také skutečněexistuje. Apriorní cesta k poznání Boží existence je problematickáz toho důvodu, že postuluje reálnou existenci na základě existencepomyslné – intencionální.

Aposteriornízpůsob poznání Boží existence (tzv. kosmologický důkaz) vychází ze zkušenostise světem a je spojen zejména se jmény Aristotela a sv. Tomáše Akvinského.Aristotelés[26]vychází z pohybu: protože vše, co se hýbe (tj. přechází ze stavu možnosti– potence do uskutečnění – aktu), je hýbáno něčím jiným, pak je třeba, abychomse vyhnuli nekonečné řadě hybných příčin, postulovat prvotní hybatele, který jesám nehybný (tj. neobsahuje žádnou možnost, je v plném uskutečnění). Sv.Tomáš Akvinský[27]buduje pět aposteriorních důkazů (cest).

Monismus

Jiří Stodola

http://www.ostium.sk/sk/veda-a-pocatky-vesmiru-ke-vztahu-kosmogonie-a-prirodni-vedy/

Monismusz hlediska počátků předpokládá, že svět je nestvořený, že neexistujepříčina světa, která by mu předcházela a byla od něj odlišná. Podle monismu jesvět soběstačný, nepotřebuje žádný vnější impulz. Zanestvořený svět považovali předsokratičtí filosofové, včetně dvounejvýraznějších představitelů – Parmenida a Hérakleita.

Zamonistický je možné označit i filosofický systém novoplatoniků, který jereprezentovaný jménem filosofa Plotína. Za novověké monisty můžeme považovatSpinozu, Hegela, Marxe, Haeckela, Einsteina či Hawkinga. Monistické je idarwinistické pojetí evoluce, které veškerou rozmanitost v příroděvysvětluje na základě náhodných mutací a tlaku přirozeného výběru (Darwin, Dawkins).

Monismusje přijatelný jen za předpokladu, že svět nemá žádný počátek. V opačném případěto znamená, že protože započal, předtím nebyl, a tedy není nutným jsoucnem; pakse nabízí otázka, co je tímto nutným jsoucnem, které vesmíru udělilo bytí).Svět bez počátku je však myslitelný jen tehdy, když je nekonečný, nehybný avěčný (Parmenides, Einstein) či neohraničený (Plotínos, Kusánský, Bruno,Hawking, Vilenkin), tj. bez vlastního vzniku, nebo cyklický (cykly se opakují věčně– Hérakleitos, Nietzsche, Haeckel, Steinhardt a Turok) nebo rozporný, takžev něm neplatí zákony logiky (Hérakleitos, Hegel, Marx, Engels, Vilenkin) –v takovém případě můžeme myslet i účinek bez příčiny. Je tedy třeba světupřipsat atributy, které teisté připisují první příčině – Bohu (nehybnost,nekonečnost, nestvořenost, věčnost), jak to dělá Parmenides, Spinoza, Einsteinči Hawking, nebo rezignovat na základní logické principy, jak to dělá Hegel,Marx a Engels.

Počátky vesmíru avěda Bylypředstaveny dvě základní pojetí počátku vesmíru – teismus a monismus. V tétočásti se chceme zamyslet nad tím, zda tyto navýsost filosofické otázky majínějaký vliv na speciální vědu, zda věda je na jejich zodpovězení nezávislá činaopak přijímá implicitně či explicitně jednu nebo druhou odpověď a zda tutoodpověď můžeme dostat v rámci speciální vědy samotné. V zásadě můžemerozlišit několik názorů na vztah vědy a filosofických otázek spojenýchs počátkem vesmíru:

1.

Absolutní indiferentismus: tyto otázkynemají na vědu žádný vliv, vědec může být stejně teistou i monistou, pokud sedrží předmětu své disciplíny a dané metodologie, neměl by se jeho názor na jehobádání nijak podepsat;

2.

Relativní indiferentismus: tyto otázkymají na vědu vliv, ale v rámci vědy nejsou zodpověditelné, proto od nichvěda musí odhlížet a snažit se zmírnit jejich vliv na vědecké bádání, i když seto může dařit jen do jisté míry;

3.

Metodologický monismus: tyto otázkymají na vědu vliv, v rámci vědy nejsou zodpověditelné, vědec může býtteistou i monistou, nicméně ve vědě je třeba přijmout metodologický monismus nazákladě principu Occamovy břitvy;

4.

Metodologický teismus: tyto otázkymají na vědu vliv, v rámci vědy nejsou zodpověditelné, vědec může býtteistou i monistou, nicméně ve vědě je třeba přijmout metodologický teismuskvůli etickým otázkám;

5.

Metodologický pluralismus: tyto otázkymají na vědu vliv, v rámci vědy nejsou zodpověditelné, ale jsou z níneodstranitelné, teismus i monismus jsou rovnocenné odpovědi, vědec může býtmonistou či teistou a podle svého přesvědčení má právo ve vědě jednat;

6.

Oktrojovaný monismus: tyto otázkymají na vědu vliv, v jejím rámci nejsou zodpověditelné, ale filosofiesvědčí pro monismus, proto vědec musí být monistou;

Jiří Stodola


7.

Oktrojovaný teismus: tyto otázkymají na vědu vliv, v jejím rámci nejsou zodpověditelné, ale filosofiesvědčí pro teismus, proto vědec musí být teistou;

8.

Vědecký monismus: tyto otázky mají navědu vliv a v rámci vědy jsou zodpověditelné ve prospěch monismu, vědecmusí být monistou;

9.

Vědecký teismus: tyto otázky mají navědu vliv a v rámci vědy jsou zodpověditelné ve prospěch teismu, vědecmusí být teistou.

Postupněprojdeme všechny tyto varianty a pokusíme se zamyslet, nakolik jsou přijatelné.

Absolutníindiferentismus Naprvní pohled se tato varianta může zdát přijatelná. Jejím zastáncem bylnapříklad astrofyzik Georges Lemaître, katolický kněz a „otec velkého třesku“.[28]

Letmýpohled do historie vědy nás však snadno vyvede z omylu. Stačí připomenoutpár jmen, se kterými jsme se setkali v předchozím textu. Giordano Bruno senechává pro svoji panteistickou představu nekonečného vesmíru upálit. AlbertEinstein zavádí ad hoc kosmologickoukonstantu, aby zachoval na Spinozových úvahách založené monistické apanteistické pojetí vesmíru. Ve chvíli, kdy je potvrzeno rozpínání vesmíru,přiklání se Einstein k oscilačnímu modelu vesmíru. Se slovy „bůh nehrajev kostky“ (míněn je bůh v panteistickém smyslu) odmítá kvantovoumechaniku a Heisenbergův princip neurčitosti. Hoyleova teorie ustáleného stavu,která se pokouší zachránit statičnost vesmíru předpokladem neustálého vznikánímezihvězdné hmoty z ničeho, je motivována protinábožensky.[29] Stephen Hawking,[30] aby se vyhnul počátkuvesmíru, přechází na euklidovský čas, kterým nahrazuje čas reálný. AlexVilenkin,[31]když nemá možnost vyhnout se velkému třesku, přichází alespoň s hypotézounekonečného množství vesmírů, které se rodí na pozadí do nekonečna serozpínajícího falešného vakua povstávajícího samo od sebe z ničeho.Steinhardt s Turokem[32] oprašují cyklické pojetívesmíru, které je po dlouhou dobu považováno za mrtvé.

Nadruhé straně můžeme jmenovat řadu vědců, kteří jsou motivováni svým teistickýmnázorem. Jiří Grygar[33] srovnává kosmologicképředstavy o velkém třesku s biblickou zprávou o stvoření. Od saméhopočátku evoluční teorie existuje její teistická interpretace, kterouv poslední době oživil například Michael Behe.[34] Naopak katolický knězGeorges Lemaître se snažil natolik abstrahovat od své víry, že se úzkostlivěpokoušel neztotožňovat velký třesk se stvořením (jak to učinil papež PiusXII.), a proto uvažoval naprosto proti duchu své víry o vesmíru věčnětrvajícím.[35]Takové snahy naopak jeho bádání činily závislým na víře více, než by si bylpravděpodobně ochoten připustit. Příkladů teistické i monistické motivace uvědců by se dalo uvést veliké množství.

Můžemeshrnout, že otázky počátků vesmíru mají velký vliv na volbu předmětu imetodologii různých vědců a že považovat tyto otázky za vědy se netýkající jeiluzorní.

Relativníindiferentismus Ukázalijsme, že představa absolutního indiferentismu je mylná. Filosofické otázkytýkající se počátku vesmíru nepochybně mají na vědu vliv. Je však reálnépožadovat po vědcích, aby se od svých přesvědčení snažili co nejvíce odhlížet?Odhlédnout od daných otázek ve vědě by bylo možné, kdyby existovala ostráhranice mezi vědou a filosofií. Věda a filosofie se však vzájemně ovlivňují ainspirují a nejdou od sebe striktně odlišit. Podle Josefa Kroba každá speciálnívěda v určité fázi dochází k filosofickým otázkám, což je patrné zejména ukosmologie budované na půdě astrofyziky.

Jiří Stodola


Kdybychomchtěli po Albertu Einsteinovi, aby se nepokoušel zavádět kosmologickoukonstantu, když je motivován „jen“ Spinozovou filosofií, fyzika by přišla oteorii, která například podle Alexe Vilenkina[36] nebyla vůbec nesmyslná(ukazuje se, že kosmologická konstanta je hodnota hmotnosti vakua). Kdybychompožadovali po Hawkingovi, aby se nepokoušel na základě svého monistickéhopřesvědčení odstranit singularitu přechodem na euklidovský čas, přišla by vědao zajímavé hypotézy, které ji mohou obohatit, i když se třeba ukážou jakomylné.

Domnívámese, že filosofické otázky po počátcích vesmíru představují poměrně silnýmotivační motor, který z vědy stěží můžeme odstranit. Kdybychom vědcůmzakázali se jimi inspirovat, nepochybně bychom přišli o velké množstvízajímavých a plodných teorií.

Metodologickýmonismus Každáspeciální věda postihuje vlastními metodami určitý aspekt reality, přičemž odostatních aspektů vědomě abstrahuje. V určité fázi výzkumu je tosamozřejmě možné a žádoucí. Stěží však můžeme říci, že vědec, pokud se jehopráce otázky vzniku vesmíru netýkají, je metodologickým monistou, jeho postojje spíš postojem indiferentním – otázky se práce netýkají, proto je neřeší.Situace se rapidně změní ve chvíli, kdy se dané otázky samy začnou nabízet, jaktomu je kupříkladu v kosmologii, v biologii a jiných disciplínách.Řada vědců je toho názoru, že v takové chvíli je třeba užít principuOccamovy břitvy, podle které je třeba hledat vysvětlení, která jsou funkční azároveň užívají méně principů, tj. jsou jednodušší. Stvořitel je chápán jakojakýsi princip navíc, který se nemá zavádět, dokud jsou věci vysvětlitelné bezněj. Problémem je, že vědci často, aby se obešli bez tohoto principu, jsounuceni přicházet s poměrně krkolomnými vysvětleními, která jsouv konečné fázi proti duchu Occamovy břitvy – Stvořitel je sice odsunut mimovědu, ale kvůli tomu je zavedeno mnoho různých nových principů, často ad hoc (Einsteinova kosmologickákonstanta, Hoyleova teorie ustáleného stavu, Hawkingův přechod na euklidovskýčas). Occamova břitva zde může popírat sama sebe – pomocí ní je odřezán jedenprincip, a aby se bylo možné mu vyhnout, jsou zaváděny principy nové.

Metodologickýteismus Někteřífilosofové, kteří jsou si vědomi nebezpečí spojených s redukcionismempocházejícím z nesprávného užívání Occamovy břitvy a obávající seneschopnosti monismu (ateismu) zaručit morálku, volají po tom, aby kvůlietickým otázkám byl přijat teismus jako bezpečnější možnost (jde o variantutzv. Pascalovy sázky nebo o princip, pro jehož pojmenování můžeme použítparafrázi staré soudní zásady – in dubiopro Deo).[37]Není-li filosofie ani věda schopna s jistotou rozhodnout, zda nad světemexistuje jeho svrchovaný Tvůrce či nikoliv, je třeba dát přednost předpokladujeho existence. Pokud je tento předpoklad mylný jeho následky nejsou tak fatálníjako omyl v předpokladu, že Tvůrce neexistuje. Na to mohou monisténamítnout, že o neexistenci Tvůrce mohou mít jistotu. Dále mohou argumentovat,že předpoklad neschopnosti ateismu zaručit morálku je mylný, a naopakpoukazovat na nebezpečí spojená s teismem (fanatismus, „svaté“ válkyapod.). Vidíme, že i tento postoj je značně problematický.

Metodologickýpluralismus Dalšímožností je považovat otázky počátků vesmíru za vědecky nerozhodnutelné, i kdyžvědu značně ovlivňující, a ponechat vědci svobodu, aby podle svého přesvědčeníjednal. Problém tohoto postoje je, že připouští, aby ve vědě mělo mnohdy irozhodující vliv něco, co je samotné vědě vnější (externalismus). Tím senepochybně snižuje důvěra v objektivitu vědy a otvírají se cestymetodologickému anarchismu (anything goes).[38]

Oktrojovaný monismusnebo teismus Dalšímožností je názor, že filosofie jako vědecká disciplína, která je kompetentnírozhodovat otázky spojené s počátky vesmíru, může vědě určit, s jakouodpovědí má počítat. Problémem je, že filosofie zde nabízí různé odpovědi(autor článku je přesvědčen, že argumenty svědčí pro teismus, někdo jiný můžebýt přesvědčen o opaku). Vědec tedy od filosofie nemůže získat jednoznačnouodpověď. Pokud bychom chtěli, aby se rozhodl na základě filosofie, muselibychom po něm požadovat, aby se sám filosofem stal, což nepochybně není zcelareálná varianta. Ale i kdyby byl tento požadavek vznesen, není jisté, zda serozhodne pro teismus či monismus. A to nás nutně vrací zpětk metodologickému pluralismu.

Vědecký monismusnebo teismus V poslednídobě bylo mezi některými vědci (Dawkins, Crick) oživeno přesvědčení, které bylorozšířené v 19. století, že věda samotná svědčí proti existenci Stvořitelea že vědec, nakolik je vědcem, musí být monistou (ateistou). V opoziciproti tomuto postoji existuje hnutí vědců, kteří jsou přesvědčení, že věda senaopak bez předpokladu Tvůrce neobejde (vědecký kreacionismus, teorieinteligentního plánu apod.). K oběma těmto přesvědčením je třeba říci, žejakkoliv otázky spojené s počátky vesmíru mají na vědu vliv, v rámcivědy samotné nejsou

Jiří Stodola


rozhodnutelné – jde otázky filosofické. Vědci, kteří sek nim vyjadřují, opouštějí pole svého oboru a pouštějí se do filosofickýchúvah. Pokud se tváří, že na dané otázky odpovídají v rámci své odbornékompetence, pak jde o neúmyslný či úmyslný klam. Variantu „vědeckého“ monismuči „vědeckého“ teismu je třeba odmítnout.

Shrnutí Nazákladě předchozích úvah můžeme naše závěry shrnout takto:

1.

otázkyspojené s počátkem vesmíru nejsou v rámci speciální vědyrozhodnutelné, jde o otázky filosofické (odmítnutí „vědeckého“ monismu čiteismu);

2.

speciálnívěda od nich nemůže zcela abstrahovat, proto nelze vědci zakazovat, aby podlesvého přesvědčení ve vědě nejednal (neplatnost indiferentismu);

3.

ani princip Occamovybřitvy, ani zásada in dubio pro Deo,nejsou dostatečnými důvody pro přijetí monismu či teismu ve vědě(problematičnost metodologického monismu či teismu);

4.

v ideálnímpřípadě by mělo být řešení těchto otázek výsledkem vědcova filosofickéhopoznání (oktrojovaný monismus či teismus);

5.

protože i pofilosofické úvaze můžeme očekávat, že vědec bude zastávat jednu nebo druhoupozici, je pravděpodobně třeba, aby měl svobodu jednat podle svého přesvědčení(metodologický pluralismus).

Závěr Zabývalijsme se otázkou, zda byl svět stvořen nebo jej máme považovat za nestvořený av závislosti na tom jsme identifikovali dvě různé odpovědi – teismus a monismusa pokusili jsme se prozkoumat, jaký vztah mohou mít obě odpovědik přírodní vědě. Z našich úvah vyplynulo, že odpovědi na dané otázkynejsou vzhledem k přírodovědeckému bádání indiferentní. V ideálnímpřípadě by měla být přírodovědci zprostředkována odpověď filosofií, nicméněvzhledem k nejednotnosti filosofie je třeba, aby měl přírodovědec v praxisvobodu rozhodnout se pro jeden z modelů na základě důvodů, které považujeza relevantní.

Li t e r a t u r a ANSELMz CANTERBURY: Fides quaerensintellectum. Praha: Evangelické nakladatelství 1990. ARISTOTELÉS:Fyzika. Praha: Petr Rezek 2010. AURELIUSAUGUSTINUS: Vyznání. Praha: Kalich1992. BEHE,M.: Darwinova černá skříňka. Praha:Návrat domů 2001. BRUNO,G.: Dialogy. Praha: Academia, 2008. BURTT,E. A.: The metaphysical fondations ofmodern science. London: Routledge 1980. ČERNÝ,D.: Gödelův důkaz Boží existence: stručnépředstavení důkazu. [online]. URL: . Jiří Stodola


DESCARTES,R.: Meditace o první filosofii: námitky aautorovy odpovědi. Praha: OIKOYMENH 2003. ENGELS,F.: Dialektika přírody. V Kladně1931. FEYERABEND,P.: Rozprava proti metodě. Praha:Aurora 2001. GRYGAR,J.: Velký třesk a Bible. ValašskéMeziříčí: Hvězdárna 1997. HAWKING,S.: Stručná historie času: od velkéhotřesku k černým dírám. Praha: Argo 2007. HEGEL,G. W.: Malá logika: (encyklopedie filozofickýchvěd). I. díl. Praha: Svoboda 1992. KIRK,G. S., RAVEN, J. E., SHOFIELD, M.: Předsókratovštífilosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: OIKOYMENH 2004. KROB,J.: Hledání času, místa smyslu. Brno:Masarykova univerzita 1999. MARX,K., ENGELS, F., LENIN, V. I.: Kfilosofickým otázkám. Praha: Svoboda 1974. PLATÓN:Timaios; Kritias. Praha: OIKOYMENH1996. SPINOZA,B.: Etika. Praha: Dybbuk 2004. STEINHARDT,P., TUROK, N.: Bez počátku a konce: nováhistorie vesmíru. Praha: Paseka 2009. STODOLA,J.: Ateismus a teismus. [online].2009. Dostupné z:[cit. 3. 8. 2011]. TOMÁŠAKVINSKÝ: Sancti Thomae de Aquino SummaTheologiae. Prima pars. Quaestio II. Articulus 3. [online]. 2011. URL:. TOMÁŠAKVINSKÝ: Sancti Thomae de Aquino SummaTheologiae. Prima pars. Quaestio II. Articulus 2. [online]. 2011. URL:. VILENKIN,A.: Mnoho světů v jednom: pátrání podalších vesmírech. Praha: Paseka 2008. WEINBERG,S.: První tři minuty: moderní pohled napočátek vesmíru. Praha: Mladá fronta 1982.

Poznámky

[1] KIRK, G. S., RAVEN,J. E., SHOFIELD, M.: Předsókratovští filosofové:kritické dějiny s vybranými texty. Praha: OIKOYMENH 2004, s. 18 – 98.

[2] PLATÓN: Timaios ; Kritias. Praha: OIKOYMENH1996, s. 28.

[3] ARISTOTELÉS: Fyzika. Praha: Petr Rezek 2010, s. 174.

[4] AURELIUS AUGUSTINUS:Vyznání. Praha: Kalich 1992, s. 424.

[5] TOMÁŠ AKVINSKÝ: Sancti Thomae de Aquino Summa Theologiae.Prima pars. Quaestio II. Articulus 3. [online]. URL: .

[6] DESCARTES, R.: Meditace o první filosofii: námitky aautorovy odpovědi. Praha: OIKOYMENH 2003.

[7] BURTT, E. A. The metaphysical fondations of modernscience. London: Routledge, 1980, s. 283-302.

Jiří Stodola


[8] KIRK, G. S., RAVEN,J. E., SHOFIELD, M.: Předsókratovštífilosofové, c. d., s. 324.

[9] Tamtéž, s. 255.

[10] SPINOZA, B.: Etika. Praha: Dybbuk, 2004.

[11] HEGEL, G. W. F.: Malá logika: (encyklopedie filozofickýchvěd). I. dí., Praha: Svoboda 1992.

[12] MARX, K., ENGELS,F., LENIN, V. I.: K filosofickým otázkám.Praha: Svoboda 1974.

[13] HAWKING, S.: Stručná historie času: od velkého třesku kčerným dírám. Praha: Argo, 2007, s. 40.

[14] Tamtéž, s. 50.

[15] Tamtéž, s. 18.

[16] WEINBERG, S.: První tři minuty: moderní pohled na počátekvesmíru. Praha: Mladá fronta 1982, s. 15 – 43.

[17] HAWKING, S.: Stručná historie času, c. d., s. 48.

[18] GRYGAR, J.: Velký třesk a Bible. Valašské Meziříčí:Hvězdárna 1997.

[19] HAWKING, S.: Stručná historie času, c. d., s. 151 – 155.

[20] VILENKIN, A.: Mnoho světů v jednom: pátrání po dalšíchvesmírech. Praha: Paseka 2008, s. 109.

[21] STEINHARDT, P.,TUROK, N.: Bez počátku a konce: nováhistorie vesmíru. Praha: Paseka 2009.

[22] Navzdory tomu, copíše Josef Krob (KROB, J.: Hledání času,místa smyslu. Brno: Masarykova univerzita 1999, s. 11), kniha Genesis nezačíná druhým, ale prvnímveršem.

[23] ANSELM Z CANTERBURY:Fides quaerens intellectum. Praha:Evangelické nakladatelství 1990.

[24] DESCARTES, R. Meditace o první filosofii: námitky aautorovy odpovědi. Praha: OIKOYMENH 2003.

[25]ČERNÝ, D.: Gödelův důkaz Boží existence: stručnépředstavení důkazu. [online]. URL: .

[26] ARISTOTELÉS: Fyzika, c. d., s. 174.

[27] TOMÁŠ AKVINSKÝ: Sancti Thomae de Aquino Summa Theologiae.Prima pars. Quaestio II. Articulus 3. [online]. URL: .

[28] STEINHARDT, P.,TUROK, N.: Bez počátku a konce, c.d., s. 173.

Jiří Stodola


[29] „Otázka počátkuhrála zásadní roli u hlavních Gamowových kritiků a soupeřů, Freda Hoylea,Hermanna Bondiho a Thomase Golda, autorů stacionárního modelu vesmíruz let čtyřicátých. Hlavně Hoylea, silně protinábožensky založeného,myšlenka velkého třesku odpuzovala, protože se mu zdála nepříjemně blízkábiblickému příběhu.“ (Tamtéž, s. 176.)

[30] HAWKING, S.: Stručná historie času, c. d.

[31] VILENKIN, A.: Mnoho světů v jednom, c. d.

[32] STEINHARDT, P.,TUROK, N.: Bez počátku a konce, c. d.

[33] GRYGAR, J.: Velký třesk a Bible, c. d.

[34] BEHE, M. Darwinova černá skříňka. Praha: Návratdomů 2001.

[35] STEINHARDT, P.,TUROK, N.: Bez počátku a konce, c.d., s. 173.

[36] VILENKIN, A.: Mnohosvětů v jednom, c. d.

[37] STODOLA, J.: Ateismus a teismus. [online]. URL:.

[38] FEYERABEND, P.: Rozprava proti metodě. Praha: Aurora2001.

PhDr.Jiří Stodola Masarykovauniverzita Šumavská15 [email protected]

Jiří Stodola


Věda a počátky vesmíru: Ke vztahu kosmogonie a přírodní vědy

Recommend Documents