Švary a nešvary severočeské Paříže

Švary a nešvary severočeské Paříže

Lázně Teplice jsou krásné a zároveň plné protikladů. Hojnost kultury, ale takřka nejnižší podíl vysokoškoláků v republice. Nadbytek nápadně levných bytů v městě s nadprůměrnou nezaměstnaností. V kostce se tu odrážejí všechny proměny české společnosti za uplynulých dvacet let.

Jako většina lázeňských měst v České republice, vyznačují se i Teplice špinavou a nepřívětivou nádražní budovou. Stačí ale projít nádražním parkem a rázem je všechno jinak. Tolik krásných budov, a každá je jiná, že si málem vykroutíte krk, abyste vstřebali všechny detaily secesní architektury. Mají tu 17 fontán a kašen, všechny udržované a v provozu, což jinde v Česku nebývá právě zvykem.

Rozlehlý zámecký park prozrazuje pečlivou ruku zahradníka. Právě tady Ludwig van Beethoven při procházkách v duchu komponoval závěr své osmé symfonie a promýšlel základní motivy symfonie deváté - Ódy na radost.

Jiný hudební skladatel, Richard Wagner, si tu skládal noty k opeře Tannhauser. Teplický archivář Karel Vilím dokáže celé hodiny poutavě vyprávět o vlivu zdejších lázní na rozkvět evropské kultury. Kdepak Karlovy Vary a Goethe, byly to právě časté pobyty v Teplicích, co inspirovalo ikonu německých básníků k vrcholné tvorbě.

Archivář Vilím rád slyší, když někdo chválí zdejší architekturu. „Teplicím se v minulosti říkalo severská Paříž," vysvětluje. Připomíná, že zdejší secese je jinde v Česku neobvyklá, protože

1/9


má podobné prvky, jaké byly v Drážďanech.

Nedalo se tady dýchat

Kdo by uprostřed zeleně a květin lázeňské části Teplic řekl, že před dvaceti lety mělo toto severočeské město nejšpinavější vzduch v republice? Ve městě s léčivými prameny se kvůli nedýchatelnému vzduchu několikrát veřejně demonstrovalo, a to už v říjnu 1989. V knize „Nedalo se tady dýchat" (Praha 1996) popisuje podrobnosti očitý svědek tehdejších událostí Miloslav Vaněk z Ústavu soudobých dějin Akademie věd. Za vším byl oxid siřičitý z nedalekých hnědouhelných elektráren.

Stav ovzduší byl natolik alarmující, že lékař Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ve spolupráci s teplickými hygieniky začal už v roce 1988 pracovat na rozsáhlé studii o vlivu znečišťujících látek na zdraví zdejších obyvatel. Bylo mu totiž nápadné, že se lidé na Teplicku dožívají výrazně nižšího věku proti ostatní části české populace. Zarazil ho také vysoký počet spontánních potratů a nedonošených dětí u teplických žen. Rozsáhlý výzkum zahrnoval zkoumání zdravotního stavu všech věkových skupin teplických obyvatel, novorozenci počínaje, pitvami zemřelých konče.

Studie s názvem Projekt Teplice nakonec posloužila jako jeden z argumentů pro odsíření hnědouhelných elektráren v Krušnohorské pánvi. Projekt trval deset let. Jeho zevrubné výsledky byly souhrnně publikovány pouze v angličtině. Ministerstvo životního prostředí to tehdy vysvětlilo tím, že projekt byl financován s podporou vlády USA a na české vydání nejsou peníze.

Jisté je, že výzkum ukázal nejen škodlivý vliv znečištěného ovzduší na lidské zdraví, ale také to, jak nezdravé prostředí vede k nesprávnému životnímu stylu. Lidé měli pocit, že je zbytečné usilovat o dobrou životosprávu, když je dusí špinavý vzduch.

2/9


Bourání o sto šest

Co dokázaly všudypřítomné emise, názorně ukazuje současná výstava v teplickém muzeu s názvem Zmizelé Teplice. Hlava sochy, sňatá z budovy při demolici v roce 1988, je naprosto černá. Je zcela evidentní, jak marné by bylo omítat domy, když by je vzápětí opět pokryla souvislá vrstva sazí z uhelného kouře elektrárenských komínů.

Výstava Zmizelé Teplice dokumentuje na historických fotografiích z archivu vzlety a pády severočeského města. Demolicím v Teplicích padly po roce 1945 za oběť celé čtvrti secesních a klasicistních staveb a také unikátní židovské město v centru. Kvůli zanedbané údržbě byly příliš zchátralé na to, aby se nákladně renovovaly. Místo noblesních staveb vyrostly čtvrtě panelových sídlišť.

Nejvíc demolic, jak připomíná archivář Karel Vilím, proběhlo v sedmdesátých letech. Pracovníci archivu tehdy alespoň vyfotografovali zdevastované stavby předtím, než se do jejich likvidace pustily demoliční čety. Pracovníci okresního muzea se pak pokusili zachránit z bořených objektů část umělecké výzdoby secesních vil. Keramické kachle s plastickými květinami, vitrážová okna s barevnou skleněnou mozaikou tak představují pozoruhodné artefakty. Nejkrásnější jsou modrozelená kachlová kamna, zachráněná z bytu v jednom z opuštěných domů.

Oživlé vzpomínky

Za oběť demolicím padaly nejen obytné domy. Na odstřel šly i továrny. Z někdejší keramičky Terra v teplické části Trnovany se podařilo muzeu uchovat část výrobního sortimentu. Bílá čajová souprava s červeným proužkem má nadčasový vzhled, takže by mohla inspirovat i současné návrháře. Karel Vilím nejvíc lituje zbořeného evangelického kostela v Trnovanech ve stylu drážďanské secese. Lidé stavbě říkali Zelený kostel pro barvu věže, pokryté měděnkou.

3/9


Ohlasy v návštěvní knize píší mladí i staří. Jedni litují, že zaniklou krásu mohou vidět už jen na fotografiích, jiní jsou aspoň vděční za oživlé vzpomínky.

Jak Teplicemi kráčely dějiny, dokládá nejen změna jejich vzhledu, ale i názvů náměstí či ulic. Nynější náměstí v centru mělo celkem pět různých názvů. Původně se jmenovalo Tržní. Pak změnilo název na Hitlerovo, poté Stalinovo a Marxovo. Nyní je to náměstí Svobody.

Obdobně se na podstavcích střídaly pomníky. Sochu Josefa II. v roce 1919 vystřídal Mozart a na jeho místo po roce 1945 přišel rudoarmějec. Ten si své místo ve městě uhájil dosud.

Pomníky osobností se bořily a přemísťovaly, ale na kamenné prasátko je každá revoluce krátká. Roztomilý prasečí rypáček se na návštěvníky šklebí z mnoha míst. Tento neoficiální znak Teplic je připomínkou objevení zdejších léčivých pramenů. Pověst praví, že do teplého pramene spadlo při pastvě jedno ze stáda prasátek a ve vodě si opařilo čumák. Stalo se to v roce 762. Jméno nepozorného pasáka upadlo v zapomnění, ví se však, že stádo patřilo zdejšímu zemanovi Kolostujovi.

Léčivá, ale nepitná

Z kančího rypáčku vytéká pověstné Pravřídlo na stěně jedné z lázeňských budov. Voda o teplotě 38 stupňů Celsia má docela příjemnou chuť. Když to slyší archivář Vilím, chytá se za hlavu. „To není minerálka, voda se používá pouze ke koupeli na léčbu kloubů a páteře," vysvětluje.

Účinek léčebných pramenů vyzkoušely různé celebrity, umělci počínaje, korunovanými hlavami konče. Markéta Eslerová z marketingového oddělení lázní říká, že hosté z tak vysokých kruhů už do Teplic nejezdí. Ba ani slavní umělci si tu už nepodávají kliku. Nejčastější klientelou jsou Češi. Němci šetří kvůli ekonomické krizi. Pacienti z arabských států také. Eslerová říká, že začali dávat přednost lázním v Bulharsku a Rumunsku.

4/9


Prostředí lázní s vodotrysky a květinami je pro novodobé básníky i prozaiky jako stvořené. Pro inspiraci by si sem zajet mohli. Vzduch je dnes v Teplicích konečně čistý, takže si město přídomek lázně určitě znovu zaslouží. Ročenka životního prostředí z pera stejnojmenného ministerstva dokládá, že nadměrný spad oxidu siřičitého tu už nehrozí. Rovněž údaje Českého hydrometeorologického ústavu dokládají pokrok v ozdravení prostředí. Spad síry se dostal na desetinu původní hodnoty z osmdesátých let. Vyhráno přesto není.

Lesy chřadnou dál

Nejcitlivějším indikátorem čistého ovzduší jsou okolní krušnohorské lesy. Jaroslav Jonáš z Lesů České republiky má za to, že tady je optimismus předčasný. Problém krušnohorských lesů trvá. Dědictví je příliš čerstvé.

„Z původního maxima milion tun oxidu siřičitého v roce 1977 se emise postupně snížily na dnešních 80 tisíc tun za rok. Problémy s kyselostí a ochuzením půd o živiny přetrvávají, i když je situace stabilizovaná," uvádí Jonáš.

Pokrok proti dřívějšku je v tom, že lesáci dnes vysazují stromy, u nichž je naděje, že na stanovišti přežijí. Odborně se jim říká cílové dřeviny. V minulosti se vysazovaly dřeviny náhradní, aby se v postižené oblasti udržely alespoň nějaké porosty. Holiny se zalesňovaly odolnějším smrkem pichlavým, původem ze severní Ameriky a domácími pionýrskými dřevinami, například jeřábem a břízou. Kromě toho se místně shrnovala vrchní nejkyselejší vrstva půdy. Kyselost se také snižovala vápněním z letadel, což se děje dodnes.

Kolik stála a stojí náprava škod si Jonáš netroufá odhadnout. Jsou i nepřímé náklady, často ještě vyšší, než je samotné zalesňování. Tedy škody na zdraví občanů, na budovách, na rekreační a turistické hodnotě.

5/9


„Nás jako lesáky netrápí ani tak náklady na pěstební činnost při zalesňování a rekonstrukci lesních porostů, ale skutečnost že tyto náklady nejsou kryty výnosy z prodeje dřeva. Prakticky tu totiž neexistují mýtně zralé, tedy dospělé porosty," vysvětluje Jonáš. Zatímco náklady na pěstební činnost v Krušných horách překračují celostátní průměr Lesů ČR více než dvojnásobně, výnosy za prodej dřeva pak činí jen necelých osm procent celostátního průměru.

Chybí kvalifikace

Útlum hnědouhelné těžby a modernizace elektráren přinesla ovoce. To ale nebylo vždy jen sladké. Restrukturalizace domácího průmyslu znamenala na druhé straně dramatickou ztrátu pracovních míst. Zdejší region byl v Česku první na řadě. Analytik Úřadu práce v Teplicích Tomáš Rajchl uvedl, že z 23 klíčových zaměstnavatelů okresu v roce 1991 jich v současnosti zbylo pouze pět. Pracuje v nich celkem 5 129 lidí, pouhá pětina z původního počtu. Míra nezaměstnanosti koncem letošního září dosáhla 12,8 procenta. Teplicko tak má jedenáctou nejvyšší míru nezaměstnanosti v republice z celkem 77 okresů. Ale bylo i hůř.

Až do loňska teplický okres figuroval na třetím místě v počtu nezaměstnaných. Polepšení v celostátním žebříčku je pouze zdánlivé. Ne že by se krize Teplicku vyhnula, jen si začala vybírat větší daň v jiných regionech. Potíž podkrušnohorského města je v dlouhodobé strukturální nezaměstnanosti. V okrese je nadprůměrný podíl lidí, kteří mají pouze základní vzdělání nebo vůbec žádné. Práce by byla, ale jen pro vyučené řemeslníky. Tito uchazeči o práci však žádnou kvalifikaci nemají.

Hluboko pod průměrem republiky je naopak podíl vysokoškoláků. „Hůře než Teplicko jsou na tom už jen tři okresy v zemi", vypočítává Rajchl. Teplice nutně potřebují například lékaře a učitele, ale není kde brát.

Město se rozhodlo přitáhnout alespoň budoucí vzdělance. Letos poprvé hodlá finančně podporovat studenty vysokých škol s trvalým bydlištěm v Teplicích a vyplácet jim stipendium, když se zaváží, že se do města vrátí pracovat nebo podnikat. Ročně by každému vysokoškolskému studentovi město vyplatilo deset tisíc korun. Podmínkou je, aby studoval aspoň ve druhém ročníku a jeho průměr nepřekročil 2,5. Peníze mají sloužit na dopravu a

6/9


nákup učebnic. V Ústí nad Labem studentům vyplácejí dvojnásobek. {morfeo 4}

Kultura neživoří

Vzdělanci městu chybějí, překvapivé ale je, kolik kulturních příležitostí Teplice nabízejí. Ve městě je krásně opravené divadlo a kulturní dům. Má také vlastní filharmonii. V srpnu její soubor doprovázel světoznámého tenora José Carrerase při jeho třech vystoupeních v Německu. Ředitel Severočeské filharmonie Roman Dietz stručně hodnotí: „Turné mělo obrovský úspěch, navštívilo ho bezmála deset tisíc posluchačů. Pořádající agentura byla spokojena a v jednání je další spolupráce."

Filharmonie se udržela, ale opereta v Teplicích nikoli. Město ji kvůli nedostatku peněz zrušilo už v roce 1994. Tehdejší dirigent Karel Mládek dnes působí v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. „Byly to krásné doby," vzpomíná na léta v Teplicích. Město na severu Čech mu natolik přirostlo k srdci, že si tam s manželkou stále drží byt a jezdí do Teplic na dovolenou. „Rád bych se tam jednou vrátil i profesně, jen kdyby tam byla práce," vzdychá nostalgicky.

Samotné divadlo vlastní scénu nemá, pronajímá ji hostujícím souborům. Ředitel Krušnohorského divadla a tamního domu kultury Přemysl Šoba láká návštěvníky na letošní horkou novinku. Tou jsou přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku v teplickém kině Květen. Operní inscenace snímá velký počet kamer, takže na plátně diváci uvidí detaily, které by v hledišti v New Yorku těžko spatřili. Přenosy nabízejí i pohledy do zákulisí, za oponu, z šaten pěvců, souboru i dirigenta.

Byt v slušném vchodu

7/9


Držet si byt v Teplicích a bydlet jinde, jak to praktikuje například dirigent Karel Mládek, není tak neobvyklé. Prodat byt ve zdejším městě vůbec není snadné. Místní realitní kanceláře nabízejí přímo dumpingové ceny. Třípokojový byt na sídlišti se dá pořídit už za čtyři sta tisíc korun. Zpravidla s dovětkem, že byt se nachází ve „slušném vchodu".

Byty jsou převážně družstevní, bez možnosti převodu do osobního vlastnictví. Podle Radka Krupičky z realitní kanceláře STING jsou to bývalé podnikové byty, přidělené obyvatelům v rámci stabilizační výstavby za symbolický družstevní vklad.

Některé byty se dají koupit i za neuvěřitelných 90 tisíc korun. Háček je v tom, že levný byt má zpravidla problémové sousedy. Tím se vysvětluje, proč o byty v lázeňském městě nemají zájem třeba důchodci z nedalekého Německa. „Němci požadují rodinné domy nebo vily," vysvětluje Krupička. Zájem o nákup bytů na sídlištích mají občané z bývalých států SSSR.

Modrá cibule je věčná

Chcete-li poznat proměny české společnosti v kostce - to jsou Teplice. V dobrém i zlém. Protikladů je víc. V nedalekém Dubí vyrábějí luxusní porcelán s cibulovým vzorem, ale takřka na každém rohu straší trpaslíkový kýč vietnamských tržnic. Ale ani tyto obchody už nekvetou tak jako dřív.

Všechno je dnes v Teplicích jinak. Jen modrobílý cibulák je stejný, jako v roce 1885, kdy ho zde začala vyrábět Teichrtova manufaktura z německé Míšně.

„Němci chtěli obejít celní předpisy," vysvětluje prozaický důvod vzniku filiálky mluvčí Českého porcelánu Dubí Jiří Popovský. Na rozdíl od Karlovarského porcelánu, který výrobu ukončil, funguje porcelánka v Dubí dál. Popovský přiznává, že vzhledem k ukončení produkce karlovarského podniku, zájem o modrobílé výrobky vzrostl. Na export jde polovina produkce.

8/9


Technologie výroby cibuláku má výhodu v tom, že je vzor vypálen pod glazurou, takže se nezničí v mikrovlnné troubě ani nepoškodí v myčce.

Historii porcelánového nádobí s cibulovým vzorem se věnuje další poutavá výstava v teplickém muzeu. Pořadatelé shromáždili unikátní kousky včetně kuriozit ze sedmdesátých let minulého století. Tehdy u nás přišel cibulový vzor znovu do módy takovým způsobem, že se jeho potisk objevoval i na neplechovém nádobí nebo dokonce na utěrkách a táckách z umělé hmoty.

Bylo by možné takovou módní vlnu oživit i dnes a nebránil by tomu výrobce autorskými právy? Popovský se tomu usmívá. „Ve světě existují desítky dalších výrobců a nikdo na to nemá patent. Vždyť vzor má původ ve staré Číně. To, čemu říkáme cibule, je ve skutečnosti plod granátového jablka, pro Číňany symbol plodnosti."

Modrobílý vzor na porcelánu je stále stejný, mění se jen způsob nanášení. Z původně ruční kresby se přešlo na levnější ocelotisk. Z kovové desky se vzor přenášel na hedvábný papír a ten se přiložil na porcelánové předměty. Nyní se modrý vzor přenáší sítotiskem.

Ručně malovaný porcelán s cibulkami je drahý. Popovský ukazuje vzácný dezertní talířek, který by stál 15 tisíc korun. Při troše štěstí se dá v teplické podnikové prodejně koupit nachlup stejný za 50 korun. Pravda, sítotiskový talířek je ve třetí jakosti a někde má sotva postřehnutelný kaz. To ale návštěva nepozná.

9/9

Švary a nešvary severočeské Paříže

Recommend Documents