VÁNOČNÍ LIST 2016 SBORU ČCE V NOSISLAVI

VÁNOČNÍ LIST 2016

SBORU ČCE V NOSISLAVI OSEL A VŮL Už na římských křesťanských náhrobcích z přelomu třetího a čtvrtého století jsou osel a vůl součástí betlémského výjevu. A když v roce 1223 František z Assisi na kopci u italské vesničky Greccio inscenoval první živou jesličkovou scénu, aby lidem co nejrealističtěji předvedl, do jakých poměrů se Ježíš narodil, měl je tam také. V příbězích té noci, jak je vypravují evangelisté Matouš nebo Lukáš, se však o nich nepíše. Je tam jen zmínka o tom, že „dítě položili do jeslí“, přesněji do žlabu. Dokonce ono koryto má být pastýřům poznávacím znamením, že jsou na správném místě. Protože ostatní betlémská nemluvňata ležela asi v něčem jiném... Osel s volem jsou tedy předně za němé, lehce odsunuté svědky toho, že se Ježíš narodil do skutečně velmi nuzných a provizorních podmínek. A zajímá-li nás on, neměli bychom přehlížet ty, kdo na svět přicházejí podobně… Biblické místo, kde je řeč o těchto dvou zvířatech, však existuje, je ve Starém zákoně, v Izajášově proroctví: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ (Iz 1,3) Zatímco zvířata v obecném úzu spíše braná za ne příliš bystrá vědí, kdo jim dává nažrat, kdo se o ně stará, kde mají doma, a tedy jsou spíše věrná a vděčná, člověk s tím někdy mívá problém. Nejen že občas svým jednáním hazarduje se svým doma, s těmi, kteří ho mají rádi, ale také

někdy plave i v životě. Není si jist, kdo mu ho dal, jestli někdo, co to znamená, co je podstatné, kam jdeme, že se hodí poděkovat… Posteskl si mi nedávno jeden stárnoucí pán, že byl asi moc hodný, že se příliš ohlížel na druhé, že byl zkrátka za vola. Zkoušet myslet na druhé víc než na sebe, dávat, ustupovat, nestrkat se dopředu, nekřičet, nehádat se, starat se o ty, kteří potřebují pomoc… Kdo se takto chová, je občas za vola a pohodlné to nemá, ale zrovna ten vůl má v Betlémě k Ježíši docela blízko. Zrovna tento způsob jednání dospělý Ježíš označil za ten, který má podle Pána Boha budoucnost. Ono to s tím v Betlémě narozeným Ježíšem a v Nazaretu vyrostlým mužem není úplně jednoduché k pochopení. Není úplně jednoduché k pochopení, že se Pán Bůh zrovna tímto způsobem pokusil lidem o sobě říci, představit se jim, a Ježíšovými ústy pak také naznačit, jak tu můžeme po zemi chodit, jaké vztahy žít a že s námi počítá. Není úplně jednoduché k pochopení, že se na tuhle expedici vydal bez fanfár a svatozáře… Osel s volem jsou v Betlémě za ty, kdo možná všechno nechápou, ale jsou tu, na rozdíl od spousty důležitých, mocných, vzdělaných, zbožných, kterým tehdy uniklo nejen to, že se Ježíš narodil, ale i co pak říkal a dělal. Možná jsou osel s volem i obrazem těch, kdo toho v životě hodně odtahali anebo možná táhnou (fyzicky i psychicky), unavených či obtížených starostmi z toho, co bylo a bude, a naznačují (nám tedy osel s volem), že u tohoto Ježíše by šlo leccos snad sundat, protřídit a poprosit o sílu pro to, co zbývá nést. Nebo jsou podobní těm, kdo vědí, že v životě byli mnohokrát za osly a voly, že ublížili, a trápí se tím. A ta betlémská scéna předjímá, že právě Ježíš bude vysvětlovat, že Pán Bůh je mnohem laskavější, než čekáme; že Ježíš bude povzbuzovat k novým vykročením, pokusům o nové začátky ve vztazích (zkusit nebýt za vola). Ondřej Macek Pane Bože, přicházíš. Skoro bez povšimnutí. Nenápadně, obyčejně, bez velkých gest a slov. Přicházíš. A my jsme s tebou možná ani nepočítali. Rozhlížíme se, jestli pro tebe vůbec máme místo. Máme? Děkujeme za tvůj advent. Za tvůj příchod, za tvůj zájem o nás, za lásku, se kterou nás přijímáš. Děkujeme, že otevíráš výhledy tam, kde je my sami nejsme schopni vidět. Děkujeme, že dáváš odpuštění i tehdy, když jsme přesvědčeni, že pro nás neexistuje. Prosíme, zastav nás v tom rychlém tempu dní. Buď s námi, když se trápíme, nevíme si rady. Zůstaň s námi, když ubývá sil, když se nám ztrácí smysl života, když nevidíme své místo, když prožíváme svoji nepotřebnost. Prosíme, vstup do našich životů, nenech se odbýt. Iva Květonová

2

→ Letos se konal podruhé Alfa kurz pro hledající, ale i ty, kteří chtějí slyšet a diskutovat o víře. Tím jsme vpravdě „vystoupili ze stínu“ a neděláme vše jenom tak, jak se dělo po generace. Doufejme v plody. → Skutečný provoz v Chráněném bydlení Nosislav (nebo, jak raději říkáme zkráceně, v Diakonii) začal v lednu 2016. Bydlí v něm deset klientek (mírně se obměňují) a máme radost, že se některé zcela běžně objevují mezi námi na bohoslužbách. Sbor je v Diakonii přítomen i svými některými akcemi, např. pravidelnými setkáními nad Biblí, ale je toho více a díky za to. Krásné je, že někteří prostě zajdou za někým na návštěvu nebo že v Diakonii probíhají akce Nosislávku. Velkou radost z nové Diakonie jsme také okusili při slavnosti v neděli 26. června. → Stále se potýkáme se samofinancováním sboru. To nás ten minulý režim pěkně vytrestal, že nás odnaučil normálně zacházet s penězi! Rok od roku je více vidět, že sboru nepomůže nařízení shora, cizí peníze a finanční machinace. Zdroje jsou „překvapivě“ především doma. → Církevní rok začíná vždy adventem, se kterým se u nás tradičně na první adventní neděli pojí jarmark. Na čtvrtou adventní neděli pak byla vloni dětská vánoční slavnost a hudební akademie dětí se sborovým obědem. Je radost pozorovat, jak se děti snaží a co už dokážou. O Vánocích pozorujeme, že se zvyšuje návštěvnost na Štědrý den. Konalo se i pár přednášek a besed: Jiří Schneider (o uprchlické krizi), Tomáš Klášterecký (o drogách) a Eva Hrudová (o breberkách). → Ve sboru se konají křty, letos nás potěšil i křest dospělé ženy. → V únoru pro nás děti připravily postní polévku. A opět přespaly v Husově domě. → Někdy se dějí i věci nečekané. Na faře v březnu praskl a vytekl bojler. Bylo nutné jej vyměnit. → Letos poprvé byl Velký pátek státním svátkem. Chceme na tomto základě přeorganizovat velkopáteční shromáždění, ale první rok jsme ještě neměli odvahu. → V květnu bylo divadlo „Můj medvěd Flóra“. → Iva Květonová připravila několik výletů nejen pro nedělní školu. → Trápením je, co s biblickou hodinou, když tento formát i čas nevyhovuje pracujícím. Těm bratr farář nabídl nový druh setkání jednou měsíčně: „hovory o víře“. Bylo to s povděkem přijato. Biblické hodiny se zase konaly v Blučině. → Na biblickou pro děti chodí kolem dvaceti dětí. Ke konfirmaci se připravují dva mladíci z Nosislavi a jedna mladá slečna z Nikolčic. → Na faře se schází starší generace, kterou posílily čtyři obyvatelky Diakonie.

→ Mládež „je vyvážena“ na setkání mládežníků do Brna (cca čtyři). Pozitivní je, že se zúčastňují mládežnických akcí mimo sbor (školky, brigády atd.). → Každou událost je třeba oslavit. Slavili jsme letos ještě jednou: Díkuvzdáním 2. října při výročí 140 let kostela se synodním seniorem Danielem Ženatým, s varhanním koncertem Michala Novenka a novou knihou kázání (nejen z tohoto kostela, ale ze sboru vůbec). Z koncertu vyšlo i dobré DVD péčí Vladimíra Kendíka. Obojí potěší i jako dárek, pokud nevíte co k Vánocům. → Sborový pobyt se tentokrát konal na Slovensku, v místě zvaném Jelka, což umožnilo další dobrý kontakt v našem partnerském sboru Réca. Aktivní kontakt jsme měli i s Gubenskými (byla tam delegace). Naopak z Hasseltu byli u nás při slavnosti Diakonie. Na tu přijela i delegace z Réci. V rozhovorech s holandskými přáteli zaujal jejich přístup k zajišťování financí pro provoz sboru. → Smutná zpráva nás zastihla v květnu. V Jindřichově Hradci zemřel náš bývalý kazatel Pravdomil Brchaň. Jeho prostřednictvím jsme obdrželi mnoho Božích darů, proto s jeho odchodem bylo tolik vzpomínání a připomínek vděčnosti. → V dubnu, květnu a červnu se nám kazatel „ztratil“, ale pak se „našel“, neboť byl pouze na studijním pobytu ve Skotsku, o čemž nám pak detailně vyprávěl. V důsledku jeho nepřítomnosti byl větší výskyt hostů na kazatelně. A taky si to „užila“ naše pastorační pracovnice Iva Květonová. → V červnu byl jeden koncert v kostele, Noc kostelů se nekonala, ale byl sjezd rodáků v městysi, kdy do kostela, včetně věže, zavítalo množství lidí. → Hospodářskou prioritou byla nová fasáda Husova domu s konečně dokončeným emblémem Barbory Veselé. Zajímavé bylo, že verš na fasádě a jeho další nerealizované konkurenční verše inspirovaly našeho kazatele k seriálu kázání. Seriály máme rádi, včetně kazatelských. Obrazy Barbory Veselé jsme pak ještě měli v kostele. → V kostele se objevila i vstupní mříž z prvků starého plotu a byla opravena zídka u chodníku. Před kostelem byl opraven pomník obětem velké války (přispěl městys). → Ekumena je stále jaksi „na půl plynu“. Máme lepšící se mezilidské vztahy, ale formálně děláme jen to už vyzkoušené. Bude někdy odvaha k něčemu více? Chodíme však už pravidelně na táborák na římskokatolické faře. → Podařilo se nám nahlédnout do pastoračního deníčku, kde bylo tajným písmem napsáno: „Z jedné návštěvy jsem si místo vajíček či vína odnesl afrického šneka.“ → Husův dům neslouží jenom k bohoslužbám, ale i Nosislávku, k rodinným akcím, skautům. Je vidět, že různé organizace kolem sboru jsou a fungují. I NosiNET antény z věže ještě nesundal! Díky za ně.

3

4

CO SE DĚLO VE SBORU LP 2016

→ V létě byl v Husově domě vydařený „příměstský“ tábor. Nadšené děti se svými rodiči opět sjížděly vodu (tentokrát ze Suchdola nad Lužnicí do Staré Hlíny). → V polovině prázdnin vedl náš bratr farář spolu s ostatními tábor ve Strměchách. Zúčastnily se ho jak děti z našeho sboru, tak i děti z Prahy. → Stále intenzivně podporujeme v Bangladéši Dipu Snala a to je dobře. Někteří sponzoři musí podporu ukončit, když obdarovaní studia zanechávají. Náš Dipu se snaží! → V bilancování nás bratr farář zaskočil, že měl letos celkem třináct svateb na různých místech. Vesměs lidí sympatizujících nebo přes brněnské sbory. Je toho více. Vše, za co je třeba poděkovat, se sem nevejde... Vladimír Svoboda

jarmarku. Netušila jsem, že všechny výrobky jsou ruční prací místních a že prodejní výtěžek je věnován jiným. Ta myšlenka mě nadchla a s ještě větší chutí jsem toho spoustu nakoupila. A protože i já ráda tvořím vše možné, další roky jsem se s radostí přidala a několika drobnostmi do jarmarku přispěla. Vždyť je to tak snadné a tak skvělé – udělám radost sobě, že mi pod rukama vzniká něco pěkného, radost tomu, kdo si výrobek koupí, a nakonec i mnoha dalším, i když jen zprostředkovaně. Jarmark pro mě není jen symbolem začátku adventu nebo příležitostí pro dobrý skutek, je to i místo, kde už nyní potkávám spoustu známých tváří, mezi kterými je mi fajn. A za to díky. Lucie Pazderská

ROZHOVOR S BARBOROU VESELOU

Vzpomínám na první návštěvu jarmarku před dvěma lety. Žila jsem v Nosislavi s rodinou sotva pár měsíců, málokoho tu znala. Možná proto si dodnes pamatuji, jak nás hned ve dveřích přivítal Luboš S. a okamžitě nabídl hrnek teplého svařáku a guláš k tomu. Vzhledem k malé dcerce spící mi v šátku na břiše jsem musela obojí odmítnout, ale to Luboše neodradilo a alespoň nás Husovým domem provedl a zasvětil do smyslu

autorkou keramiky s biblickým veršem a s označením Husova domu Pokud rozumím umění, chápu, že není moc na místě žádat o dovysvětlování, „co se tím myslí“. Zkusím to ale: co vás inspirovalo k takovému vyjádření? Při mé první návštěvě u vás v Nosislavi a při prvním pohledu na omítnutou (tehdy bílou) fasádu Husova domu mě hned napadlo, že ten dům původně vypadal jinak. Byl jinak vymyšlen, jinak sloužil. Vyvýšený zakulacený štít dával tušit původní vstup nebo vysoké okno, štukovou výzdobu… něco, co tu teď výrazně chybělo. Proto jsem byla ráda, když od vás přišlo zadání s textem, a docela dlouhým. Volba materiálu pak už do jisté míry ovlivnila způsob práce: typ písma, velikost písmen, jejich výšku, členění na řádky, členění řádků, povrch. Vertikálou toho keramického obkladu jsem se snažila to dávné tvarování fasády nově povysvětlit. Co osobně považujete za nejlepší ze svých dřívějších děl? Protože se věnuji ponejvíce interiérům modliteben a kostelů, vzpomínám ráda na reliéf ve Valašském Meziříčí, v Chodově, v Prostějově, malby ve Vyškově, v Mladé Boleslavi, v Heřmanově Městci, sborovou místnost ve Veselí… Často jsou s tou prací spojena i lidsky milá setkání, pohostinnost. Třeba u vás. Taky jsem dělala místo připomenutí upálení Jana Palacha a Jana Zajíce, pamětní desku Vladimíru Boudníkovi, Janu Karafiátovi. Zcela nedávno hřbitovní kříž v Horní Čermné. Můžete prozradit, co aktuálně připravujete? Ráda bych vytvořila keramické portréty všech svých vnoučat. Vladimír Svoboda

5

6

KURDĚJOV, JAK HO MOŽNÁ NEZNÁTE V polovině října jsme se vydali na výlet s nedělkou s cílem v Kurdějově poblíž Hustopečí. Za doprovodu místního faráře jsme navštívili opevněný kostel sv. Jana Křtitele. Pan farář kladl dětem záludné otázky a ověřoval tak jejich biblické znalosti. Na jeho úsměvu bylo znát, že byl jejich vědomostmi potěšen. Kostel pochází z 1. poloviny 15. století. Gotický sloh zanechal stopy nejenom na krásné křížové klenbě, kazatelně i křtitelnici. Po prohlídce kostela jsme se odhodlaně vrhli do podzemních chodeb. Po pár krocích do tmy s nejasným cílem jsme si uvědomili, že nás věrný průvodce nenásleduje. Chodby byly úzké a vzduch chudý na kyslík. Začali jsme si představovat tučné titulky v Blesku: „Katolický kněz uvěznil třicet protestantů v podzemí.“ Ale tak to nebylo. Pan farář dobře věděl, že se nemáme kde ztratit, a čekal na nás u dveří. A výlet kolem Kurdějova? Moc hezký! Iva Květonová

ADVENTNÍ JARMARK

TAKOVÁ JEDNA DEKÁDA Právě před deseti lety, v době, kdy se český hokejista Jaromír Jágr stal nejlepším evropským střelcem NHL, započala Lenka Dobrovolná (tehdy Luklová) svoji dráhu sazečky nosislavských sborových listů. Tehdy byla mladá a nadšená. Do práce se vrhla s velkým nasazením a představou, že čtení by mělo lidem vystačit na celé vánoční svátky. „Její“ první vánoční list se tak stal nejdelším listem v jeho dějinách. Čítal do té doby nevídaných dvanáct stran plných úvah, anket, recenzí, ukázek z knih a netradičních obrázků. Například klišé vánočních výjevů Ježíška v jesličkách obklopeného zvířátky nahradila neotřelá fotografie svorně kouřících vojáků z obou znepřátelených stran západní fronty. Během poslední dekády získal list jednotný vzhled, pevné rubriky, pěkné ilustrace a snad i spokojené čtenáře. Práce sazečky není jednoduchá. Písmenka lezou, kam nemají. Obrázky se zas nechtějí posadit, kam mají. Zvítězit nad takovou svéhlavostí není snadné, ale Lence se to nakonec prý vždycky podařilo. Kromě horkých chvilek u počítače její práci tu a tam ovlivňují divoké okolnosti. Tak třeba před třemi lety místo sázení listu skončila neočekávaně v nemocnici, kde za pár dnů přišla na svět její dcera Miriam. Koho by při čtení tehdejšího vánočního listu napadlo, co se při jeho porodu odehrálo? Lenka je stále mladá a nadšená. Přemýšlí, co změnit, vylepšit. Těší ji reakce čtenářů a přála by si, aby se do tvorby listů zapojilo víc lidí z různých generací. Aby posílali články bez vyzvání a podíleli se tak na zpravodajské pestrosti. Lenko, ať tě to baví! Iva Květonová

KDYŽ UŽ MI TO LEZE NA MOZEK, BERU HOUSLE vysvětluje naše praktikantka Irena Benešová hudební nástroj vybalený ve svém prozatímním pokojíku v domě u kurátorů. Pomáhají jí odreagovat se, možná si i leccos utřídit, uvědomit. Hudba k ní a její rodině patří, doma mají sbírku hudebních nástrojů, sama hraje ještě na klavír, flétnu, kytaru. Taky má za pár dnů hrát na varhany při pohřbu v hrušovanském kostele. Ireno, některým ze sboru ses už stihla představit, většině možná ne… Je mi 22 let, jsem z Tábora. Táta učí v hudebce a je v táborském sboru kurátorem a prvním varhaníkem. Já jsem tím druhým… Táta sbírá hudební nástroje a knihy. To mě vedlo ke čtení: co mě zajímalo, jsem v naší knihovně našla. Táta asi nemá čas číst všechno, co si pořídil, ale sleduje, co vychází, kupuje to a já jsem to po něm zdědila. Mamka je zdravotní sestřička, dělá na neurologii, ale léta byla v domácí péči, díky tomu je mi blízká starší generace. Mamka je z dvojčat, mamčiny tety taky, my se sestrou Rút jsme taky dvojčata...

7

Tvé jméno je ale z trochu jiného soudku než Rút. Mám je po babičce, ona byla Američanka z komunity slovenských emigrantů. Tam se seznámila s dědou, který byl v Americe na studiích a hledal nějaké spřízněné společenství. Po převratu se vrátili do Československa. Když jsem byla na tři měsíce v Americe, podařilo se mi navštívit rodinu a jít po dědových stopách. Proč jsi šla studovat teologii? Děda byl farář, ale dozvěděla jsem se to až na jeho pohřbu. Od té doby jsem všem říkala, že budu farářka. Přišlo mi to stylový, pořád jsem to tvrdila, ale v pubertě jsem si uvědomila, že na to nemám povahu. Šla jsem tedy studovat proto, že mě zajímala teologie, ale zároveň s tím, že farářkou nebudu. Jsem totiž spíš introvertní. Ale každá povaha si přece najde své recipienty… Láká mě být v církvi, jezdit na akce, vedla jsem pár let jihočeskou mládež, být farářkou by mě asi bavilo. Ve kterém ročníku na teologii jsi? Loni jsem dodělala třetí, ale nejsem ještě bakalář, odložila jsem státnice kvůli cestě do Ameriky. Co všechno jsi absolvovala v rámci nosislavské stáže? Co jsi připravovala aktivně? Chodím s farářem na všechny jeho programy. Připravovala jsem biblickou, program pro starší, jedny bohoslužby, sejití učitelů nedělky, náboženství, mládež v Brně. Jako pozorovatel jsem byla na pastorálce, konventu, několika návštěvách v nemocnici i doma, v diakonii, na schůzi staršovstva, při tvoření pro jarmark či přípravě na vánoční hru, na zpěvu, biblické v rodině v Blučině, na Alfa kurzech – tam jsem taky vedla diskusi. Mimochodem – nikdy jsem Alfa kurz nezažila a je to docela zajímavý formát! K tomu všemu samozřejmě patřila spousta rozhovorů nad setkáními, farář Ondřej mi ukazoval, jaký má systém, jak se vede agenda, jak postupuje, když připravuje kázání. Probíráme i teologické věci – a to je pro mě hodně zajímavé. U Ondřeje je vidět, jak je vzdělaný a vše to propojuje v praxi... Vedle konkrétních biblických příběhů jsme asi nejvíc řešili ten zvláštní rozpor, když jsme měli konfirmandy, kteří se učí základy víry z katechismu, a pak stejný den Alfa kurz, kde člověk mnohdy taky sám neví, jak to uchopit. Jsem ráda, že mě poslali právě sem, že se toho tady děje tolik, jedno téma se probírá na různých setkáních a je přínosné pozorovat, jakým způsobem rezonuje mezi různými lidmi. Jak se ti dělalo kázání pod dohledem? Vedení při tvorbě kázání je úžasný luxus – od doporučení literatury až po posouzení opravdu informovaného člověka, který se ptá a chce dovysvětlit. Navíc zpětná vazba od lidí na bohoslužbách není velká, pak se může snadno stát, že farář časem ztratí sebekritiku. Spoustu věcí totiž člověk vychrlí, aniž by to domyslel… Dneska čtu na oplátku já Ondřejovo kázání a budeme stejně jako nad mým diskutovat nad jeho. Taky bylo dobré, že jsem to musela odevzdat už v pátek, byla jsem nucena ho udělat pečlivě, to mi hodně dalo. A pak, Ondřej se mě na to celý týden ptal, třeba u oběda: Tak co

8

kázání? Já na to, že už mám přečtené teda ty komentáře… A on hned: Jaké je hlavní sdělení, co je evangelium? Uvědomila jsem si, že tam mám tak čtyři zbožné myšlenky, ale to hlavní sdělení nic moc – přitom evangelium je právě to, co chceme zvěstovat… Jsi aktivní v táborském sboru, v čem je jiné být ve sboru praktikantkou? Obrovský rozdíl je ve vidění role faráře. Vyrostla jsem v tom, že farář dává jasné odpovědi, ale teď zjišťuju, že farář není ten, kdo ví, ale kdo se nad tím zamýšlí. Je zajímavé vidět, jakou má farář pozici – je to duchovní autorita, ale zároveň normální člověk. A je pánem svého času – pořád nechápu, jak se Ondřej stíhá věnovat rodině a zároveň připravovat různá setkání, všechna, jak jsem viděla, vyžadují poctivou přípravu. A co teprve žena! Mám kamarádky-farářky, co šly na mateřskou, a pak už se ke své profesi nevrátily. Jak bys charakterizovala náš sbor? Kde má potenciál vhodný k rozvíjení? Váš sbor má opravdu hodně aktivit, mám z toho radost. Myslím, že rozvíjíte úplně všechno, co se dá. Hrozně se mi líbí, jak jsou tady propojené generace mezi sebou, všichni se znají, samozřejmě to přináší i nějaké konflikty, ale lidi si tu jsou blízko. U nás ve městě se fakt potkáme jen v neděli, káva, čaj, a pak jen jednotlivé generace na svých setkáních. A taky jsem byla zvědavá na spiritualitu na jižní Moravě. Zdá se mi, že jsou tady lidi otevřenější, ochotnější, schopnější o své víře mluvit. Jaké to je být na praxi takhle krátkou dobu? Já jsem se toho bála a zároveň jsem se i těšila. A teď si to užívám! Jsem vděčná tvým rodičům za ubytování, mám tu klid. A přitom jsem i na faře. Bála jsem se, že bude hodně práce bez zpětné vazby a pak jen závěrečné hodnocení, ale ne – je toho akorát, co můžu stihnout, a hodně toho vidím, jsem pozorovatel a vyvozuji si spoustu věcí k přemýšlení o světě a o lidech. Tři týdny jsou dobrá doba, člověk se nejen podívá, ale lidi si na něj i zvyknou… Navíc je pro mě velmi přínosné i poznání kultury, výlety, sklípek, ráda poslouchám nářečí… Je pro tvoji budoucí práci výhoda, že jsi z tradičního evangelického prostředí, nebo je to minus? Myslím, že spíš plus. Znám i negativní věci a nepřekvapí mě, spolužáci z původně necírkevního prostředí jsou nadšení – a pak zklamaní… A taky znám písničky ze zpěvníku! A lidi po celé republice, jsem v evangelické církvi prostě doma. Máš už vlastní vizi své budoucí práce, typu sboru, který by se ti zamlouval? Vždycky jsem si připadala jak v Cimrmanech, Hospodě na

mýtince – dědeček byl sice uzavřenej, ale chtěl být hostinský… Tak je to i se mnou – že při své povaze vůbec chci být farářkou… Zamlouvalo by se mi třeba maloměsto v pohraničí. Ideálem je samozřejmě sbor, kde jsou zastoupeny všechny věkové kategorie, všechno funguje. Zkušenosti mám s dětmi, mládeží, zároveň mě láká práce se seniory. V pohraničí? To bude především misie… Jak na to? Žádný návod na to nemám. Asi to nemůže být práce jednoho člověka. Když chceme ven, musí nás být víc… O duchovno totiž lidi zájem mají, ale asi podstatnější je pro ně komunita, kde se sdílí něco tak intimního jako víra. Taky je potřebná práce diakonie, služba pro druhé, kterou můžou lidé z venku vnímat. Když člověk žije vírou, působí to na jeho okolí pozitivně. O co jsme víc než klub včelařů – je nám spolu hezky, ale co neseme dál, není jen dědictví předků, ale něco, co naše životy formuje. Otázkou je pak taky vnitřní misie u lidí, co chodí do kostela, chodí ze zvyku, ale už nejsou schopní o tom všem přemýšlet. Na to bych se zaměřila především...

9

10

Chtěla bych všem ve sboru poděkovat za přijetí, samozřejmě faráři a jeho rodině. Obávala jsem se, že je budu zdržovat, ale nevnímám, že bych byla někomu na obtíž, mám z toho velkou radost. Lenka Dobrovolná

LIDÉ KOLEM BOHOSLUŽEB • KYTAROVÝ DOPROVOD Bohoslužby, to není jen kázání. V našem seriálu minirozhovorů představujeme ty, kteří se na nich vedle faráře také pravidelně podílejí. Už nějakou dobu zpíváme z Nosislavského kancionálu a většinou nám k tomu hraje Jirka Svoboda. S kytarou je to všechno trochu těžší: člověk musí být totiž i dobrým zpěvákem, aby shromáždění dost jasně slyšelo melodii, kterou doprovodná kytara prostě neobstará. A pak, ty písně vzaté ze Svítá nás mnohdy občerstvují rytmy spíše popovými, které se nám zdají tak odlišné od starých známých rytmů zpěvníkových, a kytarista musí všechny ostatní jaksi přeladit na jinou notu. Jirka se osvědčil, dostal jako bonus na starosti ještě předzpěv tzv. nedělkové písně. Jak dlouho pravidelně doprovázíš v rámci bohoslužeb na kytaru a vedeš tzv. nedělkovou píseň? Souvisí to s vydáním Nosislavského kancionálu, tipnu si – před pěti lety. Nevím ani přesně, kdy byla do bohoslužeb vřazena tzv. píseň pro nedělní školu. Když jsem vyráběl cedulku NK – pro vyvěšení písní při bohoslužbách, asi jsem ještě nevěděl, že mne toto označení bude každý týden dost zajímat. Dobré je, že dostanu od bratra faráře v sobotu SMS s písněmi a čtením z Bible. Vím tedy dopředu, co se bude zpívat. Zatím nevypadá, že bych s touto kytarovou službou končil. Co obnáší tvoje příprava? Když obdržím SMS s písněmi, snažím se hned podívat, o kterou píseň se jedná. Stane se, že je dost těžká na kvalitní hru i zpěv současně. Takže v sobotu večer si to trochu zkouším a někdy si dopisuji akordy ke slokám nebo transponuji do jiné tóniny.

Nedávno jsem si koupil 12strunnou kytaru, kterou si nosím a snažím se v přípravě využít její možnosti. V neděli ráno si píseň ještě doma přehraju – naše děti ji mívají jako budíček. Bývám rád, když se ráno před bohoslužbami stihnu domluvit s Martou Židkovou a hrajeme a zpíváme ve dvou – v Husově domě se přidává s klavírem. Mám dobrý pocit, že nám souhra dobře jde. Co tě na této práci těší/baví? Baví mne, když u něčeho mohu být aktivní; když mám sedět a přihlížet, ztrácím rychle soustředění. Hraní mne vtahuje. Na kytaru jsem se učil jako samouk ještě jako miroslavský mládežník a tuto kytarovou dovednost využívám stále. Jako student Evangelické akademie jsem hrával při ranních chvilkách. Nebo během pobytu ve Francii, když jsem ještě moc neuměl jejich jazyk, bylo na čem stavět komunikaci. Nebo teď při své učitelské práci ve speciální škole v Morkůvkách držím kytaru skoro denně v ruce. Jsem rád, že mám trochu z čeho nabídnout. Co tě na ní naopak štve? Jsem rád, když ve sboru žije zpívání a hraní všech generací a když je z toho společná radost a užitek. Já nejsem moc dobrej hudebník, ale píseň ve sboru mne přitahuje, těší. Těší mne, že děti ze sboru hojně navštěvují hudební školu. Chci víc podpořit hudebničení v našem sboru. Nerad vepředu stojím, zpívám a hraju sám. Chybí mi k tomu basový doprovod, nějaké cinkání nebo bubnování a další hlasivky, klávesy, žestě, dřeva, další kytara... Mým snem je nějaká sborová kapela – více nástrojů, více zpěvů, pravidelné zkoušení. Takže abych to shrnul, trochu mne štve či tlačí, že zpěvnost a společnou sborovou píseň víc jako sbor nepěstujeme, neživíme. Máš nějakou zajímavou příhodu pojící se k této službě (nějaký trapas, něco ze zákulisí, případný ohlas...)? Stalo se to jednu slunnou neděli v kostele – předtím jsme se po několik nedělí učili kánonovou píseň Dobrořeč má duše Hospodinu. Napadlo mne až těsně před, že dneska je nás dost na rozdělení na dvě skupiny – a výsledek… Jako bych to slyšel ještě dnes! Byl to pro mne hudební, společenský i duchovní prožitek a malá odměna za snahu. -L

POZVÁNÍ V neděli 29. ledna se budou od 15 hodin konat v Husově domě ekumenické bohoslužby a na ně od 16.30 naváže beseda s Lucií Endlicherovou z české redakce TWR a R7, která bude vyprávět o fungování a službě tohoto křesťanského rádia. V neděli 19. února od 15 hodin bude v Husově domě psycholog Václav Stávek mluvit o manželství a „Valentýnu“.

VÁNOČNÍ SBOROVÝ PROGRAM Neděle 18. prosince 9 hodin čtvrtá adventní

Husův dům dětská vánoční hra: Já jsem dveře; následuje dětské hudební matiné a sborový oběd Sobota 24. prosince 15 hodin kostel bohoslužby káže Ondřej Macek Štědrý den Neděle 25. prosince 9 hodin Husův dům bohoslužby káže Ondřej Macek Boží hod vánoční s vysluhováním večeře Páně, celocírkevní sbírka na vikariát a bohoslovce 11 hodin modlitebna bohoslužby Přibice s vysluhováním večeře Páně Pondělí 26. prosince 9 hodin Husův dům bohoslužby Druhý svátek vánoční Sobota 31. prosince 17 hodin Husův dům pobožnost konec občanského roku 2016 Neděle 1. ledna 9 hodin Husův dům bohoslužby První neděle s vysluhováním po Vánocích, večeře Páně začátek občanského roku 2017 11 hodin modlitebna bohoslužby Přibice s vysluhováním večeře Páně

káže Petr Hudec káže Iva Květonová káže Ondřej Macek

Podívejte se do jeslí! Je to vaše tělo ve vtěleném Božím synu, nese vaši nouzi, váš strach, vaše pokušení, ano, vaše hříchy, vám odpouští, vás posvěcuje. Naříkáš: moje přirozenost, moje celá podstata je zoufalá, musím být na věky zatracen. Na to odpovídá vánoční poselství: Tvoje přirozenost, tvůj celý život je přijat, Ježíš je nese, tak se stal tvým spasitelem. (Dietrich Bonhoeffer) Milé sestry a milí bratři, rádi bychom vám popřáli, aby se vám otevíralo, co všechno Ježíš Kristus do tohoto světa i našich příběhů přinesl a přináší. za staršovstvo sboru Vladimír Lukl a Ondřej Macek

V neděli 5. března v 15 hodin bude v Husově domě teolog a vysokoškolský učitel Jan Zámečník přednášet o Albertu Schweizerovi a jeho myšlence, že máme splácet své štěstí.

Vánoční list Farního sboru ČCE Nosislav, Masarykova 156. Pevná linka na faru 530 330 074; aktuální sborový program – viz nástěnku před kostelem a internet http://nosislav.evangnet.cz; číslo bankovního účtu 2900034096/2010; IČ 48452831; farář Ondřej Macek (mobil 739 244 754, e-mail [email protected]); kurátor Vladimír Lukl (mobil 721 866 861, e-mail [email protected]). Dodáváno zdarma na všechny adresy ve sboru. Redakční rada Iva Květonová, Ondřej Macek, Vladimír Svoboda a Lenka Dobrovolná. Reprodukce užitá v listu na straně 1: malba na motivy knih Daisy Mrázkové, fotografie památníku Jana Palacha a Jana Zajíce před Národním muzeem (spoluautorkou je Barbora Veselá), z kurdějovského podzemí a z jarmarkového divadelního představení.

11

12