MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav
Valašsko – region na cestě od tradic k novému zaměření? Bakalářská práce
Petr Svoboda
Vedoucí práce: doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.
Brno 2014
Bibliografický záznam
Autor:
Petr Svoboda Přírodovědecká fakulta Masarykova univerzita Geografický ústav
Název práce:
Valašsko – region na cestě od tradic k novému zaměření?
Studijní program:
Geografie a kartografie
Studijní obor:
Geografie
Vedoucí práce:
doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.
Akademický rok:
2013/2014
Počet stran:
52
Klíčová slova:
Valašsko, region, identita, těžba, černé uhlí, břidlicový plyn
Bibliographic Entry
Autor:
Petr Svoboda Faculty of Science Masaryk University Department of Geography
Title of Thesis:
Wallachia – the region on the way from tradition to refocus
Degree Programme:
Geography and Cartography
Field of Study:
Geography
Supervisor:
doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.
Academic Year:
2013/2014
Number of Pages:
52
Keywords:
Wallachia, region, identity, mining, coal, shale gas
Abstrakt Bakalářská práce se zabývá tradičním regionem Valašskem. Ten se vyvíjel dlouhou dobu do současné podoby, která je založena na úctě k historickému dědictví našich předků a na zachovalé přírodní krajině. V regionu se ale nacházejí zdroje černého uhlí a zemního plynu. Hlavním tématem práce je konflikt mezi dosavadním vývojem a potenciálním využitím ložisek nerostného bohatství. Na závěr je zjišťován názor obyvatelstva dotazníkovým šetřením.
Abstract The present bachelor thesis deals with the traditional region of Wallachia. It has developed into the current form during a long time. The current form is based on respect for the historical heritage of our ancestors and preserved natural landscape. But in the region are resources of coal and natural gas. The main theme of this work is about the conflict between existing development and potential exploitation of mineral wealth. The thesis will conclude with a questionnaire about public opinion.
Na tomto místě rád poděkoval svému vedoucímu práce doc. RNDr. Milanu Jeřábkovi, Ph.D. za trpělivost a ochotu. Také bych chtěl poděkovat studentům rožnovského gymnázia, kteří věnovali svůj část vyplnění dotazníku, který jsem si pro ně připravil.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.
V Brně 10. února 2014 jméno a příjmení
OBSAH 1 ÚVOD, CÍL, METODIKA, REŠERŠE LITERATURY 1.1 Úvod a cíl práce 1.2 Metodika práce 1.3 Rešerše literatury 2 VYMEZENÍ A GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ 2.1 Vymezení Valašska 2.2 Vymezení řešeného území 2.3 Fyzickogeografická charakteristika území 2.3.1 Geologická stavba 2.3.2 Geomorfologie 2.3.3 Klima 2.3.4 Hydrologie 2.3.5 Biota 2.3 Socioekonomická charakteristika území 3 IDENTITA, TRADICE A SPECIFIKA REGIONU 3.1 O původu Valachů 3.2 Povstání Valachů 3.3 Kulturní projevy a specifika Valašska 3.3.1 Odívání 3.3.2 Strava 3.3.3 Sídla a domy 3.3.4 Řemesla a práce 3.3.5 Lidová slovesnost, písně a tance 3.4 Valašské muzeum v přírodě 3.5 Radhošť 3.6 Krajina a ochrana přírody 4 NOVÉ IMPULZY ROZVOJE 4.1 Vývoj industrializace na Valašsku 4.2 Vybrané podniky, které ovlivnily podobu Valašska 4.2.1 Deza 4.2.2 Tesla Rožnov pod Radhoštěm 4.2.3 Zbrojovka Vsetín 4.2.4 MEZ Vsetín 4.3 Černé uhlí 4.3.1 Důl Frenštát 4.4 Břidlicový plyn a Valašsko 5 STŘET PŘÍSTUPŮ A ZÁJMŮ V REGIONU 5.1 Střet o uhlí 5.1.1 Sebeprezentace OKD 5.1.2 OKD a Důl Frenštát 5.1.3 Názory a akce proti Dolu Frenštát 5.2 Střet o břidlicový plyn 6 VNÍMÁNÍ ZMĚN V REGIONU OBYVATELSTVEM 6.1 Odpovědi na dotazníkové otázky 7 ZÁVĚR 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 9
10 10 10 11 13 13 13 14 14 15 16 16 17 17 21 21 22 23 23 23 24 24 25 26 27 29 30 30 31 31 31 32 32 32 34 35 37 37 37 38 38 40 42 42 48 49
1 ÚVOD, CÍL, METODIKA, REŠERŠE LITERATURY 1.1 Úvod a cíl práce Valašsko je dobře známým pojmem v podmínkách České republiky. Je to dobrá značka z hlediska kvality života – především ve smyslu zachovalého životního prostředí. Zejména severní Valašsko je oblíbeným místem pro rekreaci obyvatel nepříliš vzdálené Ostravy. Láká je zde klid a určitě zdravější povětří. Valašsko bylo po dlouhou dobu izolovaným a marginalizovaným územím na okraji našeho státu. Horské prostředí moc nepřálo zemědělství svými neúrodnými půdami a chladnějším klimatem. Lidé se zde naučili žít s málem. V dobách válek se také stali nárazníkem a prvními oběťmi postupujících nepřátel. Pro svou chudobu byli často obyvateli z úrodných nížin přehlíženi. V této atmosféře se však vyvinula zvláštní a svébytná kultura, která byla posílena hlavně příchodem karpatských pastevců s jejich novým způsobem využití krajiny. Na úbočích hor vznikaly salaše a na vrcholcích kopců se pásla početná stáda ovcí a koz. Valaši měli své kroje, písně a tance. Nikdy neměli daleko k rebelii a k vystoupení proti vrchnosti. Modernita sice setřela hodně z původních zvyků a projevů kultury, přesto stále ještě dnes poznáte, zda se nacházíte na úrodné Hané, nebo již v kopcovitém Valašsku se zbytky malých roubenek. Jedním z odkazů minulých dob je typická valašská krajina s loukami a pastvinami, které se na horách střídají s hlubokými lesy. Právě přírodní hodnoty byly důvodem k vyhlášení naší největší chráněné krajinné oblasti v části tradičního kulturního regionu. Návštěvník získá představu o životě našich předků v muzeu v Rožnově pod Radhoštěm, které se snaží být živoucím organismem s paletou oslav a udržovaných tradic v kulisách dřevěných památek. Přesto je tento charakter Valašska ohrožen výskytem energetických nerostných surovin. Samozřejmě, že zejména doba socialismu s výstavbou velkých průmyslových podniků velmi ovlivnila přírodu i lidi, ale přeměna regionu na těžební krajinu by podle mě šla daleko více proti dosavadnímu vývoji. Těžařským firmám jde o velké zásoby černého uhlí na severu Valašska a o zásoby nekonvenčního zemního plynu z břidlic. V obou případech firmy ujišťují, že by se zatím mělo jednat jen o průzkum. Místní lidé, ale tomu příliš nevěří. Ustanovila se občanská sdružení na ochranu dotčeného území a zavládl boj o krajinu, přírodu a životní styl. V případě uhlí má spor tu zvláštnost, že jeho dobývací prostor zasahuje pod horu Radhošť, která má u části zdejších obyvatel ještě pořád důležité postavení. Je určitým symbolem severního Valašska. Břidlicový plyn zase naplňuje některé strachem o možnou kontaminaci podzemních vod jedovatými látkami. Cílem této práce je postavit do kontrastu tradiční hodnoty kulturního regionu Valašska s plány na nové využití krajiny a jejích zdrojů. Představí se aktuální situace a zájmy, které jdou proti sobě.
1.2 Metodika práce Práce je rozdělena na několik kapitol. První část je věnována vymezení řešeného území a jeho charakteristice. Další kapitola o specifikách, tradicích a identitě regionu se snaží představit zvolené území pomocí informací, které se mi zdály býti podstatnými a určujícími pro Valašsko. Čtenář se tak může dočíst nejen o původu Valachů, ale i o Valašském muzeu v přírodě a o kulturních projevech v regionu. Zdálo se mi podstatné do kapitoly vložit informace o povstáních Valachů a o Radhošti, aby byla osvětlena některá specifika, která tuto oblast provázejí. Dále nastiňuji vývoj industrializace Valašska. Tato část byla napsána, aby bylo zřejmé, jakými velkými změnami si region prošel od časů, ve kterých bylo Valašsko chudou podhorskou a horskou krajinou. Vybrané podniky, které změnily tvář Valašska, byly zvoleny právě z důvodu svého velkého dopadu na přírodu i 10
lidi. V dobách své největší slávy zaměstnávaly zástupy, pro které se stavěla nová sídliště a příroda v okolí byla pod tlakem. Zbytek kapitoly je již věnován novým směrům možného budoucího vývoje. Jde o zásoby černého uhlí a břidlicového plyn a jejich případnou těžbu. Na následujících řádcích je rozepsán spor, který se kolem nich rozhořel. Černému uhlí pod severním Valašskem je dopřáno více prostoru. Je to proto, že tato kauza jde do starší minulosti a lidí v regionu se zatím dotýká asi nejpalčivěji. Výše zmíněné části této práce čerpají z literatury, jejíž seznam je na konci přiložen. K celkové charakteristice území i popisu lokálních specifik byla použita především tištěná literatura. Informace o sporech o uhlí a plyn pocházejí hlavně z elektronicky dostupných zdrojů. K postihnutí názorů obyvatel regionu na danou problematiku byla sesbírána a prezentována vlastní data z dotazníkového šetření. Jednalo se o dotazník s dvanácti jednoduchými otázkami, který byl rozdán studentům gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm, aby na něj písemně odpovídali zakroužkováním vhodné odpovědi. Šetření bylo provedeno 20. prosince 2013 na sto deseti žácích školy.
1.3 Rešerše literatury V úvodní části práce se řeší vymezení Valašska a vymezení řešeného území a jeho charakteristika. Při vymezování tradičního regionu Valašska jsem se opíral o starší, ale o nic méně přínosnou publikaci etnografa Jaroslava Štiky (ŠTIKA, 1973). Užitečné je geografické rozdělení Valašska podle obcí na vlastní, přechodové a okrajové území. Z následující literatury, která mi pomohla charakterizovat zvolenou oblast, bych vyzdvihl Přírodu Valašska (PAVELKA, TREZNER, 2001). Je v ní detailní popis lokálních přírodních poměrů od paleontologie po popis prostředí jednotlivých obcí. Neocenitelnou shledávám dílo Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko (NEKUDA, 2002). Tento svazek shrnuje na bezmála tisíci stranách vše podstatné o okrese Vsetín (včetně přesahů do okolí). Nechybí místopis se stručnou historií zdejších měst a obcí i poměrně detailní kapitoly o přírodních poměrech, historickém, společenském a kulturním vývoji, průmyslu a vědě a technice. Z publikace jsem čerpal hlavně informace obsažené ve třetí kapitole této práce. Zmínil bych se o také o knize Až na vrchol Radhoště (DRÁPALA, 2010), která přibližuje mýty, tradice a historii moravské hory Radhoště. Samozřejmě neobsahuje vše, co se o tomto vrcholu povídá, ale stačí na udělání si představy, proč má Radhošť výjimečné postavení v kraji. V předkládané práci se vyskytuje pojem identita. Přínosnou v jeho objasnění považuji publikaci Kulturní regiony a geografie kultury (HEŘMANOVÁ, CHROMÝ, 2009). Zejména bych vyzdvihl kapitolu od Pavla Chromého o regionální identitě. Pro Chromého je zásadní hlavně pohled finského geografa Paasiho, ale reflektuje i ostatní přístupy, aby regionální identitu v její komplexnosti přiblížil čtenářům, pro které je kniha určena – a to jsou hlavně studenti. Ve zkratce řečeno, je v díle identita definována jako způsob, kterým je u jednotlivců či u skupin pociťována jedinečnost ve vztahu k okolí (vymezení se) a územní identita představuje jednotu a nezaměnitelnost, kterými se vyznačuje chování obyvatel na daném území v konkrétním čase (HEŘMANOVÁ, CHROMÝ, 2009, str. 312). Identita je řešena rovněž v práci Jaroslava Vencálka Protisměry územní identity (VENCÁLEK, 1998). Z publikace je patrná mezioborová rozkročenost autora, který se nechce na svět dívat úzkým pohledem jednotlivých oborů. Vnímá prostor a náš vztah k němu jako něco životného, co má své barvy a chutě. V závěrečné části se Vencálek také věnuje vybraným regionům v České republice a snaží se vystihnout jejich územní identitu. Myslím, že v případě Valašska se mu to povedlo. Nastiňuje jeho vznik a vývoj a předkládá čtenáři specifika regionu, která se mu znají být nejpodstatnějšími (Valašské muzeum 11
v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, lidová řemesla, způsob obživy apod.). Že toto téma není Vencálkovi cizí, dokazují i další jeho práce. Vzpomněl bych hlavně Moravskoslezský kraj – genius loci (VENCÁLEK, 2005) a Zlínský kraj – genius loci (VENCÁLEK, 2004). Obě díla popisují to, co je výjimečné a typické pro oba kraje, mezi které je Valašsko rozděleno. Knihy jsou uvedeny myšlenkou, že abychom dobře spolupracovali ve sjednocené Evropě, musíme si být vědomi vlastní jedinečnosti a identity. U území, která se počítají k Valašsku, jsou pěkné a nekomplikované pasáže – třeba ta o muzeu v Rožnově o potřebnosti pohlížet do minulosti kvůli odhalování historicky utvářených a strukturovaných zpětných vazeb, které v nových souvislostech získávají nové dimenze (VENCÁLEK, 2004, str. 17). Zajímavým se mi zdá pohled na marginalizaci moravsko-slovenského pohraničí v publikaci Problémy periferních oblastí (NOVOTNÁ, 2005). Tato marginalizace se stupňuje a snižuje podle vzdálenosti od hlavních středisek a komunikací. Přírodní podmínky a poloha v tom sehrávají značnou roli. Toto pohraničí (spolu s Valašskem) v minulosti „trpělo“ vícekrát – chudobou kvůli neúrodnosti půd, vpády cizích hord, přechodem na tržní hospodářství po roce 1989 apod. Bariéra, kterou byla státní hranice se Slovenskem, padla se vstupem našich republik do Evropské unie. Nicméně problém s marginalitou v oblasti přetrvává (i díky nedostatku středisek hierarchicky vyššího řádu). V části věnované sporu o černé uhlí a břidlicový plyn jsem informace získával z internetových stránek odpůrců i stoupenců (těžařů) nové cesty rozvoje i z odborných posudků a studií, které se objevily kolem kauz.
12
2 VYMEZENÍ A GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ 2.1 Vymezení Valašska Je na místě připomenout, jaké oblasti se za Valašsko celkově považují. Valašsko, jako správní či politický (ani etnický) celek, nebylo nikdy úředně vymezeno. Atributy valašské kultury se měnily a rozpory v literatuře pramenily z užití různých kritérií při stanovování hranic. Diference vznikaly i z malé informovanosti o tomto tématu a svou roli sehrály také názory obyvatel vně i uvnitř Valašska a působení literatury a školního vzdělávání (ŠTIKA, 1973). Štika (1973) definuje hranice regionu následovně. Jižní pomezí se táhne od hranice se Slovenskou republikou přes obce Jestřabí, Popov, Vlachovice a Haluzice. Dále jsou okrajovou oblastí obce slavičínské farnosti – Slavičín, Nevšová, Lipová, Divnice, Hrádek, Rokytnice a Rudimov. Vlastní (jádrové) Valašsko pokračuje přes Vizovické Záhoří k Vizovicím a Slušovicím. Bývalá panství zlínské a malenovické jsou již přechodnou zónou. Hraniční území na západě je širokým pásmem (asi 20 km) a jeho centrem je Fryšták. Kašava, Vlčková a Velíková jsou čistě valašskými vesnicemi a v obcích na západ od nich se už začínají projevovat rysy Hané (rozdílné fyzickogeografické podmínky, odlišná zemědělská produkce apod.). Rusava je nejzápadnější obcí jádra Valašska. Poté dělicí linie sleduje podhůří Hostýnských vrchů. Asi 30 obcí směrem na severovýchod tvoří přechodnou oblast Hostýnské Záhoří. Na ni navazuje Kelečsko, které má s Valašskem více společných rysů. (ŠTIKA, 1973) Obcemi na severním pomezí, které se počítají k Valašsku, jsou Mikulůvka, Oznice, Branky a Juřinka. Okrajové území zahrnuje Choryni, Byninu, Mštěnovice, Příluky, Lešnou, Pernou, Jasenici a Lhotku nad Bečvou. Do Pobečví mezi Hranicemi a Valašským Meziříčím se šíří valašská kultura hlavně v moderním období. Obyvatelé Starojicka na sever od Hodslavic se spíše identifikují s Valašskem (pokud si mají vybrat), ale jejich vazby s ním nebyly nikterak intenzivní. Po hřebenech Moravskoslezských Beskyd (Veřovických vrchů) je veden poslední úsek – až ke slezské a slovenské hranici. Bývalé hukvaldské panství a Frenštátsko prodělalo komplikovaný vývoj lidové kultury a povědomí o příslušnosti k etnografickým celkům. Až do poloviny 19. století se obě oblasti řadily k Valašsku, pak se plíživě ustalovalo označení Lašsko a Laši. Nejvíce zřetelná valašská identita je v Trojanovicích. Východní hranici zajišťuje státní hranice se Slovenskou republikou (ŠTIKA, 1973).
2.2 Vymezení řešeného území Území, pro které budou shromažďována data pro tuto práci, se nachází na východě České republiky a svým východním okrajem sousedí se Slovenskou republikou. Oblast zahrnuje okres Vsetín a správní obvod obce s rozšířenou působností (SO ORP) Frenštát pod Radhoštěm. Toto území bylo vybráno z potřeby statistického uchopení. Valašsko rovněž nemá pevné hranice a autor práce pociťuje Valašsko právě tímto způsobem. Okres Vsetín je jádrovou oblastí Valašska. Připojení SO ORP Frenštát pod Radhoštěm má také své opodstatnění. Právě souslovím „pod Radhoštěm“ se město Frenštát hlásí k hornatému Valašsku. Frenštátsko bylo počítáno za Valašsko nejméně do poloviny 19. století. Města Rožnov pod Radhoštěm a Frenštát pod Radhoštěm jsou spolu propojena sedlem Pindula. Nezahrnutí jižní části Valašska do řešeného území vychází jednak z autorovy příslušnosti 13
k severnímu Valašsku, a také to zčásti vystihuje situaci zaznamenanou například dotazníkovým šetřením Pavly Kořenkové. V tomto šetření se od „klasického“ pojetí Valašska lišili svými názory obyvatelé Valašských Klobouků, kteří mají bližší vazby se Zálesím a Slováckem (KOŘENKOVÁ, 2012).
Obr. 1. Vymezení řešeného území (modrá linie). (Zdroj: Národní geoportál INSPIRE [online]. c2013.)
2.3 Fyzickogeografická charakteristika území 2.3.1 Geologická stavba V rámci České republiky patří geologické podloží Valašska k nejmladším. Valašsko leží ve flyšovém pásmu Západních Karpat, které vzniklo v několika fázích alpínské orogeneze na konci křídy a v terciéru. Toto pásmo lemuje karpatský horský oblouk. Flyšové sedimenty ze dna oceánu Tethys byly při tomto procesu vyzdviženy, zvrásněny a v miocénu se nasunuly na Český masív od jihu a jihovýchodu. Složitá geologická stavba oblasti souvisí s příkrovovou stavbou, kdy horniny nejsou uspořádány podle geologických zákonitostí a často tvoří převrácené sledy. Flyšové pásmo lze rozdělit na vnější flyšové pásmo a magurské flyšové pásmo. Vnější flyšové pásmo leží na severu Valašska a zahrnuje podslezskou a slezskou jednotku. Jižnější magurské flyšové pásmo se dělí (od severu na jih) na račanskou, bystrickou a bělokarpatskou jednotku (JANOŠKA, 2000). 14
Geologickému podloží dominuje flyš, kterým se rozumí rytmické střídání vrstev úlomkovitých usazenin o různé zrnitosti. Především se jedná o pískovce a jílovce a dále slepence, prachovce, slínovce, slíny a jíly. Na severním pomezí Valašska nalezneme také tmavé vulkanické těšinity z období křídy, které vznikly podmořskou sopečnou činností. Jsou odolné a na povrchu tvoří vyvýšeniny. Převážně na sever Valašska je rovněž vázán výskyt vápenců až dolomitů. Nejhojněji se nacházejí v Podbeskydské pahorkatině, ovšem známa je i například lokalita jižně od obce Vigantice. V menší míře jsou zastoupeny horniny jako ruly, žuly, ryolity, kvarcity, spility, karbonské droby, břidlice nebo rohovce. Většina minerálů v oblasti má horninotvorný charakter jako křemen, živce, slídy, jílové minerály, amfibol, olivín a karbonáty. Zvláštnostmi jsou jantarové nálezy u Lidečka či Valašských Klobouk a barevné odrůdy křemene od Zubří (JANOŠKA, 2000). Z nerostným surovin stojí za zmínku historické záznamy o dobývání stříbra na Rožnovsku. V minulých dobách měly své ekonomické využití i menší zásoby železné rudy. Nerudy zastupují štěrkopísky, cihlářské jíly, vápence, stavební kámen, písky (JANOŠKA, 2000). Na tomto místě musíme zmínit i dosud netěžené energetické suroviny ropu, zemní plyn a především sloje černého uhlí, které jsou v podloží Moravskoslezských Beskyd. Svrchnokarbonské ložisko černého uhlí na Frenštátsku je strategicky důležité a má celostátní význam (NEKUDA, 2001). 2.3.2 Geomorfologie Pro reliéf je důležitá podmíněnost geologickými podmínkami. Výskyt různě odolných hornin se odráží v členitosti povrchu zkoumaného území. Obvykle tvrdé pískovce vystupují v podobě krajinných dominant a naopak měkké jílovce daly základ sníženinám. Svůj význam má i zlomová tektonika. Typickým znakem reliéfu Valašska je pásmovitost, kdy se horské hřbety táhnou přibližně ve směru SV-JZ. Morfologickou různorodost dotváří přítomnost pískovcových skalních útvarů a na ně vázané drobné tvary zvětrávání (skalní hřiby, izolované skály, mrazové sruby, viklany, skalní tunely, okna, dutiny, mísy a převisy, voštiny, skalní prahy apod.) (JANOŠKA, 2000). Námětem pro řadu pověstí se stal další fenomén – pseudokrasové jeskyně. Tyto nepravé podzemní prostory jsou spjaty s polohami pískovců a vznikají gravitačními posuny bloků hornin podél puklin. Nejznámější jeskyně se nacházejí v Radhošťské hornatině. S mladými pohořími na území České republiky jsou rovněž spojeny sesuvy. Jsou na naše poměry hojné a nebezpečné. Hlavní podíl na jejich vzniku mají flyšová souvrství s obsahem nepropustných jílovců, které jsou kluznou plochou pro gravitační pohyb hornin. V roce 1997 aktivizovaly extrémní srážky v červenci množství sesuvů, včetně těch nejničivějších – Růžďka, Mikulůvka, údolí Bystřičky (PAVELKA, TREZNER, 2001). Podle Bíny a Demka (2012) náleží Valašsko ke geomorfologické provincii Západní Karpaty, k soustavě Vnější Západní Karpaty a k podsoustavám Západobeskydské podhůří, Západní Beskydy a Moravsko-slovenské Karpaty. Západobeskydské podhůří zastupuje celek Podbeskydská pahorkatina s nepříliš členitým povrchem. Výraznější vyvýšeniny v tomto celku tvoří silně erodované příkrovové trosky. Západní Beskydy zahrnují celky: Moravskoslezské Beskydy, Rožnovská brázda a Hostýnsko-vsetínská hornatina. Javorníky, Vizovická vrchovina a Bílé Karpaty jsou celky Moravsko-slovenských Karpat. Moravskoslezské Beskydy jsou k jihu ukloněným pískovcovým tělesem (dílčího godulského příkrovu slezské jednotky) s příkřejšími severními svahy. Rožnovskou brázdou protéká směrem k západu Rožnovská Bečva. Brázda je z méně odolných jílovců s řadou izolovaných vyvýšenin. Hostýnsko-vsetínská hornatina, Javorníky a Vizovická vrchovina představují členitý reliéf s množstvím sníženin, údolí, kotlin, hřbetů a kopců. Bílé Karpaty 15
na samém jihu Valašska jsou typické zarovnanými povrchy a inverzí reliéfu. Nejvyšším bodem Vsetínska je Čertův mlýn (1206 m n.m.) a nejnižším údolní dno Bečvy u Hustopečí nad Bečvou. 2.3.3 Klima Podle klimatickogeografického dělení Quitta z roku 1971 spadá region do dvou základních klimatických oblastí – do oblasti mírně teplé a chladné. Mírně teplá oblast zahrnuje podoblasti MT10 až MT2. Jsou to roviny kolem velkých vodních toků, údolí a nižší polohy vrchovin a hornatin. Chladná oblast nabývá kategorií CH7 až CH4. Jedná se o horské části Moravskoslezských Beskyd, Hostýnsko-vsetínské hornatiny, Javorníků a částečně i Bílých Karpat (QUITT, 1971). Klima a jeho charakter je zde určeno hlavně členitostí terénu, nadmořskou výškou a orientací svahů. V zimním období jsou časté teplotní inverze se zhoršenou kvalitou přízemní vrstvy atmosféry, nízkými teplotami vzduchu při povrchu a malými úhrny slunečního svitu v údolních oblastech. Vyšší polohy naopak za této situace vynikají vyššími teplotami vzduchu s jasným počasím. Převažuje západní proudění atmosféry s vyššími úhrny srážek na návětrných stranách horských masivů. Směr větru v nižších vrstvách vzduchu determinuje morfologie povrchu (WEISSMANNOVÁ, 2004). Nejteplejší měsíc je většinou červenec a nejchladnější leden. Nejteplejšími místy jsou Kelečsko a niva řeky Bečvy s průměrnou roční teplotou vzduchu kolem 8 °C. Nejnižší průměrnou roční teplotu vzduchu mají vrcholky hor – například Radhošť se 4 °C. Srážkově nejchudší je oblast na severozápadě (okolí Kelče, Hustopečí nad Bečvou) s ročním úhrnem srážek od 690 do 760 mm. Na srážky bohaté jsou naopak nejvyšší vrcholy Javorníků a Moravskoslezských Beskyd s ročními úhrny srážek až 1400 mm (NEKUDA, 2001). 2.3.4 Hydrologie Valašská krajina je velmi vodná – specifický odtok je v mezích od 10 do 25 l/s·km². Proto je velká část regionu vyhlášena za chráněnou oblast přirozené akumulace vod. V člověkem málo narušené oblasti je čistota vody na poměrně vysoké úrovni. Nejvíce vodné měsíce jsou březen a duben a nejméně vodné prosinec až únor. Malá retenční schopnost krajiny, daná geologickou stavbou, se projevuje extrémní rozkolísaností odtoku – hrozí nebezpečí povodní (WEISSMANNOVÁ, 2004). Karpatský flyš není příznivým prostředím pro oběh podzemních vod. Kraj je na podzemní vody chudý, ale přesto je zde řada kvalitních vývěrů – studánek. Za všechny uveďme Sachovu studánku, Chladnou studánku ve Valašské Senici nebo Chladnou studánku ve Zděchově. Výrony minerálních sirovodíkových vod jsou málo vydatné a nejsou příliš využívány. Říční sedimenty a zvětraliny při úpatí svahů jsou vhodnými zásobárnami vody, ovšem vydatnost zdrojů na většině území je malá a kolísavá. Největšími vodními plochami jsou vodní nádrže Stanovnice u Karolinky (zdroj pitné vody), Bystřička (protipovodňový účel a rekreace), Horní Bečva (protipovodňový účel a rekreace) a choryňské rybníky (PAVELKA, TREZNER, 2001). Hlavní evropské rozvodí, které je určené linií Veřovické vrchy, sedlo Pindula, Radhošť a Čertův mlýn, odděluje nejsevernější část Valašska od zbytku regionu. Na jih od této hranice směřují toky do Černého moře (povodí Dunaje). Sever je naopak odvodňován do Baltské moře (povodí Odry) (WEISSMANNOVÁ, 2004). Nejvýznamnějšími vodními toky a páteřními osami kraje jsou Rožnovská Bečva a Vsetínská Bečva, jejichž soutokem vzniká řeka Bečva. Vsetínská Bečva měří 58,8 km. Pramení v 910 m n.m. na svazích pod vrchem Čarták. Plocha povodí se rovná 734 km² a průměrný roční průtok činí 9,21 m³/s ve Valašském Meziříčí. Rožnovská Bečva je kratší – její délka je 37,6 km a povodí zaujímá 16
plochu 254 km². Řeka pramení na úbočí Vysoké v nadmořské výšce 950 m a průměrný roční průtok na soutoku se Vsetínskou Bečvou je 3,92 m³/s. 2.3.5 Biota Biogeografické členění podle Culka (CULEK, 1996) rozděluje oblast na tyto bioregiony: Hranický, Podbeskydský, Hostýnský, Vsetínský a Beskydský. Flóra i fauna se vyznačuje prvky typickými pro karpatský horský oblouk. Z květeny zde nalezneme karpatské endemity jako oměj tuhý moravský (Aconitum firmum subsp. moravicum), světlík slovenský (Euphrasia slovaca) nebo chrpu javornickou (Centaurea mollis). Subatlantské druhy reprezentuje například štírovník bažinný (Lotus uliginosus) nebo penízek namodralý (Thlaspi coerulescens). Z jihu (panonská oblast) sem naopak pronikají druhy jako bílojetel bylinný (Dorycnium herbaceum) a divizna brunátná (Verbascum phoeniceum) (PAVELKA, TREZNER, 2001). Hornatý charakter valašské krajiny prospívá spíše horským druhům fauny. Vybrané druhy zvířeny: ježek východní (Erinaceus concolor), plch lesní (Dryomys nitedula), vydra říční (Lutra lutra), medvěd hnědý (Ursus arctos), rys ostrovid (Lynx lynx), vlk obecný (Canis lupus), lejsek malý (Ficedula parva), kos horský (Turdus torquatus), puštík bělavý (Strix uralensis), čolek karpatský (Triturus montandoni), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a vlahovka karpatská (Monachoides vicinus) (PAVELKA, TREZNER, 2001).
2.3 Socioekonomická charakteristika území Vymezené území leží v České republice ve dvou krajích – Zlínském a Moravskoslezském. Okres Vsetín zaujímá naprostou většinu oblasti, pouze Frenštátsko spadá do okresu Nový Jičín. Podle SO ORP lze území rozdělit na 3 obce s rozšířenou působností – Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm a Vsetín a jejich zázemí. Pouze 2 obce (Študlov a Valašské Příkazy), které náleží do okresu Vsetín, se dostaly pod působnost ORP Valašské Klobouky. Obcí s pověřeným obecním úřadem je 6 – Frenštát pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Vsetín, Karolinka a Horní Lideč. Celkem 67 obcí je zahrnuto do takto vymezené oblasti, z toho je 7 měst – Frenštát pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Vsetín, Karolinka, Kelč a Zubří. Prvního ledna 2013 se od Valašského Meziříčí odtrhly místní části Krhová a Poličná a vytvořily samostatné obce. Celkový počet obyvatel oblasti (okres Vsetín a SO ORP Frenštát pod Radhoštěm) činil 163 795 k 31. prosinci 2012. Nejlidnatější obcí je Vsetín s 26 817 obyvateli a nejméně lidnatou je obec Podolí s 256 obyvateli (stav k 31. prosinci 2012). Obcí nad 10 000 obyvatel jsou 4 (Vsetín, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm) a společně představují 6 % všech obcí, přičemž v nich žije asi 50 % obyvatel regionu (81 148 obyvatel v roce 2012). Na druhou stranu – obcí s méně než tisíci obyvateli je 31 (asi 46 %), ale žije v nich jen 12 % obyvatel z celé oblasti (19 269 obyvatel v roce 2012). Území má celkovou rozlohu 1241,63 km². Hustota zalidnění měla v roce 2012 hodnotu 132 obyvatel na km² (Česká republika má hustotu zalidnění 133 obyvatel na km²). V tabulce č. 1 je znázorněna hustota zalidnění a počet obyvatel na vymezeném území podle sčítání obyvatelstva v letech 1950 až 2011. Je patrné, že společně s počtem obyvatel vzrostla i hustota zalidnění (o 35 %). Samotnou změnu počtu obyvatel mezi lety 1950 až 2011 představuje obr. 1 – z něj vidíme, že tempo růstu se zpomaluje a v roce 2011 dokonce došlo k poklesu obyvatelstva.
17
Tab. 1. Počet obyvatel a hustota zalidnění v okrese Vsetín a ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm v letech 1950 až 2011. Rok Počet obyvatel Hustota zalidnění (31.12.2012) (osoby na km²) 1950 119 267 96 1961 136 726 110 1970 146 931 118 1980 160 794 130 1991 165 215 133 2001 165 842 134 2011 161 243 130 (Zdroj: ČSÚ: Počet obyvatel a domů podle výsledků sčítání od roku 1869 [online]. c2010., ČSÚ: Sčítání lidu, domů a bytů 2011 [online]. c2011.)
Počet obyvatel
180000 160000 140000 120000 100000 1950
1961
1970
1980
1991
2001
2011
Rok
Obr. 2. Vývoj počtu obyvatel v okrese Vsetín a ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm mezi lety 1950 až 2011. (Zdroj: ČSÚ: Počet obyvatel a domů podle výsledků sčítání od roku 1869 [online]. c2010., ČSÚ: Sčítání lidu, domů a bytů 2011 [online]. c2011.) Tabulka č. 2 prozrazuje, že demografický vývoj mezi lety 1992 a 2012 není pro region pozitivní. Přirozený přírůstek i migrační saldo se dostávají do stále větších záporných hodnot. Odráží se to i v celkovém přírůstku obyvatel. Tab. 2. Pohyb obyvatelstva v absolutních číslech v okrese Vsetín a ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm mezi lety 1992 až 2012. Rok Živě Zemřelí Přirozený Přistěhovalí Vystěhovalí Migrační Celkový narození přírůstek saldo přírůstek 1992 2 060 1 770 290 1 871 1 542 329 619 2002 1 461 1 587 -126 1 654 1 716 -62 -188 2012 1565 1 733 -168 1 138 1 301 -163 -331 (Zdroj: ČSÚ: Demografická ročenka krajů 2003 až 2012 [online]. c2013., ČSÚ: Demografická ročenka okresů (2003 až 2012) [online]. c2013., ČSÚ: Demografická ročenka SO ORP (2003 až 2012) [online]. c2013.) V roce 2012 se odehrály v okrese Vsetín 4,3 sňatky na 1000 obyvatel (626 sňatků) a 2 rozvody na 1000 obyvatel (291 rozvodů). Ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm to bylo 3,8 sňatků na 1000 obyvatel (73 sňatků) a 2,4 rozvodů na 1000 18
obyvatel (46 rozvodů). Celá Česká republika má stejný počet sňatků na 1000 obyvatel jako okres Vsetín (4,3), ovšem převyšuje obě statistické jednotky v počtu rozvodů na 1000 obyvatel (2,5). Průměrný věk je v roce 2012 v České republice i v okrese Vsetín 41,3 let. Ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm je průměrný věk o desetinu nižší (41,2). Struktura obyvatel k 31. prosinci 2012 podle věku (pro okres Vsetín i SO ORP Frenštát pod Radhoštěm) je následující – 0 až 14 let: 24 131 (14,7 %), 15 až 64 let: 112 090 (68,4 %), nad 65 let 27 574 obyvatel (16,8 %). Index stáří na Valašsku je o něco vyšší (114,3 %) než v celé České republice (113,3 %). Obě hodnoty vypovídají o stárnutí populace. Strukturu podle nejvyššího dosaženého vzdělání v roce 2001 přiblíží následující tabulka (Tab. č. 3). Když srovnáme podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva s daty za Českou republiku, seznáme, že Valašsko má těchto obyvatel méně (10,6 % oproti 12,5 %). Tab. 3. Obyvatelstvo podle nejvyššího ukončeného vzdělání v okrese Vsetín a ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm v roce 2011. Obyvatelstvo starší 15 let 137 575 100,0 % Bez vzdělání 537 0,4 Základní vč. neukončeného 25 840 18,8 Střední vč. vyučení (bez maturity) 49 220 35,8 Úplné střední (s maturitou) 37 823 27,5 Nástavbové studium 3 916 2,8 Vyšší odborné vzdělání 1 441 1,0 Vysokoškolské 14 565 10,6 Nezjištěno 4 233 3,1 (Zdroj: ČSÚ: Sčítání lidu, domů a bytů 2011 [online]. c2011.) Na Valašsku je tradičně silnější zastoupení osob věřících: 34,5 % (55 572 obyvatel). Osob bez náboženské víry je 21,6 % (34 835) a 43,9 % lidí (70 817) tento údaj neuvedlo. Nejvíce obyvatel náleží do Církve římskokatolické (20 %). Zajímavostí je i poměrně vysoký podíl lidí hlásících se k Českobratrské církvi evangelické (3,4 %). Údaje pochází z roku 2011. Sčítání lidu z roku 2011 odhalilo také, že vymezené území má 5,4 % nezaměstnaných obyvatel (8 632). V České republice se jedná o nadprůměrné číslo (4,8 % za celou ČR). Zaměstnaných lidí je 42,9 % (69 097) a ekonomicky neaktivních obyvatel je 48,4 % (77 983). O zaměstnaných podle odvětví ekonomické činnosti vypovídá tabulka č. 4. Nejvýrazněji je zastoupen průmysl (36,8 % obyvatel), jehož hodnota zaměstnanosti překračuje republikový průměr (25,4 %). Pro železniční dopravu je významná mezinárodní trať číslo 280, která vede z Hranic přes Valašské Meziříčí, Vsetín a Horní Lideč na Slovensko (Púchov). Jedná se o elektrifikovanou dvoukolejnou trať. Spojení s Ostravou zajišťuje jednokolejná trať 323 z Valašského Meziříčí přes Frenštát pod Radhoštěm. Regionální tratě číslo 281 a 282 jsou slepými odbočkami do Rožnova pod Radhoštěm a Velkých Karlovic. Horní Lideč je spojena s Bylnicí regionální tratí číslo 283. Z Valašského Meziříčí je rovněž položena trať číslo 303 do Kojetína. Většina tratí je jednokolejných a neelektrifikovaných (kromě trati 280). Silniční síť zahrnuje silnice I. až III. třídy. Silnice I. třídy propojují nejdůležitější sídla v kraji – Frenštát pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm a Vsetín. Silnice I/35 je páteřním celostátním tahem, který míří od západu přes Valašské Meziříčí a 19
Rožnov pod Radhoštěm na slovenské hranice (hraniční přechod Bumbálka). Dalšími místy, kde opouští silniční síť Českou republiku, jsou hraniční přechody Velké Karlovice a Střelná. Rožnov pod Radhoštěm a Frenštát pod Radhoštěm mají přes silnici I/58 spojení s Ostravskem a Vsetín přes silnice I/49 a I/69 se Zlínskem. Ze severu na jih směřuje silnice I/57 vedoucí přes Nový Jičín, Valašské Meziříčí a Vsetín. Není zde žádná dálniční síť. Obecně se dá říci, že členitý terén Valašska není příhodným místem pro větší rozvoj dopravy. Zejména silnice nižších tříd v horách jsou v zimním období obtížně sjízdné. Doprava se především stahuje do údolí vodních toků. Letecká a vodní doprava zde nemá praktické využití. Tab. 4. Obyvatelstvo podle odvětví ekonomické činnosti v okrese Vsetín a ve správním obvodu ORP Frenštát pod Radhoštěm v roce 2011. Zaměstnaní celkem 69 097 100,0% Zemědělství, lesnictví, rybářství 1 739 2,5 Průmysl 25 429 36,8 Stavebnictví 5 168 7,5 Velkoobchod a maloobchod; opravy a údržba motorových vozidel 6 073 8,8 Doprava a skladování 2 850 4,1 Ubytování, stravování a pohostinství 2 206 3,2 Informační a komunikační činnosti 1 069 1,5 Peněžnictví a pojišťovnictví 943 1,4 Činnosti v oblasti nemovitostí, profesní, vědecké a technické 3 493 5,1 činnosti a administrativní a podpůrné činnosti Veřejná správa a obrana; povinné sociální zabezpečení 2 817 4,1 Vzdělávání 4 224 6,1 Zdravotní a sociální péče 3 666 5,3 Nezjištěno 7 565 10,9 (Zdroj: ČSÚ: Sčítání lidu, domů a bytů 2011 [online]. c2011.)
20
3 IDENTITA, TRADICE A SPECIFIKA REGIONU 3.1 O původu Valachů Valašská kolonizace a s ní spojená specifická salašnická kultura má svůj počátek v příchodu horských pastevců z východu. Nazývali se Valachy a jejich migrace po karpatském horském oblouku začala asi ve 13. až 14. století. Tito obyvatelé se těšili řadě výsad, protože je panovníci využívali k obraně hranic. Takzvané valašské právo kodifikuje vztah valašského lidu ke správě feudální. Upravuje vzájemný styk i zásady salašnického hospodaření. Na jeho základě jsou budovány nové osady. Nejvýrazněji se valašské právo uplatňovalo v samosprávných oblastech Sedmihradska, kde jeho výkonnou složkou byli valašský vojvoda, soud a hromada. Směrem na západ se zvyklosti i právní ustanovení rozvolňovaly. Na Moravském Valašsku plní vojvoda spíše úřednickou roli a valašské právo se vztahuje pouze na obyvatele, kteří se živili salašnictvím (ŠTIKA, 1975). Hlavní příčinu expanze lze nejspíše hledat v samotných principech extenzivního salašnického chovu. Původní kolonisté měli zřejmě rumunský původ. Postupně procházeli Bukovinou, zakarpatskou Ukrajinou, východním Haličem a ve 14. století se dostávají k ukrajinskému hradu Mukačevo. V první polovině 15. století se objevují v Tatrách a na hornatém středním Slovensku. Přes Oravu, Kysuce a Těšínsko dorazil tento proud i na území Moravského Valašska koncem 15. století a hlavně ve století následujícím. Při průniku pastevců do nových oblastí docházelo ke kulturní výměně a obohacení. Etnika se mísila a k nám se tak dostává element slovenský, polský, ukrajinský a částečně i rumunský (ŠTIKA, 1975). Území Valašska bylo před příchodem Valachů obydleno jen spoře. Osídlení nejúrodnějších oblastí a údolí řek zajišťovali lidé ze sousedních moravských a slezských regionů. Pasekářská kolonizace od 16. do 18. století byla důsledkem nedostatku půdy v nížinách a znamenala postupné rozšiřování osad a zakládání polí v hornatých polohách na úkor lesních pozemků. Vznikly nové vesnice jako Solanec, Hutisko nebo Velké Karlovice. Tento způsob získávání orné půdy ovlivnil podobu krajiny v její členitosti – s loukami, poli, lesy a rozptýlenou zelení (PAVELKA, TREZNER, 2001). Vývoj je v porovnání např. s úrodnou Hanou opožděn, ovšem vznikají nové formy lidové kultury. To je dovršeno příchodem pasteveckého prvku. Valašská kolonizace probíhala zhruba ve stejné době jako pasekářská (spíše trochu později). Znamenala ovšem něco jiného. Cílem nebyla nová orná půda ani nová sídla. Valaši přinesli zcela nové hospodářské využití lesů a vrcholků kopců tím, že zde pásli tzv. valašský dobytek – ovce a kozy. Zejména se toto obhospodařování uplatnilo ve vrcholových polohách Javorníků, Vsetínských vrchů a Moravskoslezských Beskyd. Základem zemědělské výroby ale zůstalo klasické obdělávání půdy (PAVELKA, TREZNER, 2001). Kolonisté se postupem doby asimilovali. S původním obyvatelstvem se navzájem obohatili a položili základ jedinečnému regionu v České republice. Lidé si byli vědomi svých odlišností od svého okolí a odrazilo se to v jejich povědomí o pospolitosti a výlučnosti. Často se totiž setkávali s pohrdáním kvůli své chudobnosti. Pojmu Valach se například užívalo ve smyslu lenoch. Samotné pojmenování zprvu patřilo jen pro valašského kolonistu – pastevce. Později bylo rozšířeno na horské chovatele ovcí, popřípadě na horské (horalské) obyvatelstvo celkově. Třicetiletá válka pozdvihla název Valach do všeobecného povědomí díky jejich zapojení se do odboje proti rakouskému císaři. Valach znamenal tehdy totéž co rebel a buřič. Odtud se celému kraji počalo říkat Valašsko (ŠTIKA, 1975). V 19. století vedly nuzné podmínky k vlnám vystěhovalectví – především do 21
Spojených států amerických. Po druhé světové válce dosídlily rodiny z Valašska Sudety (Bruntál, Fulnek, Šumperk, Znojmo). Ovšem i zde si zachovávají svou kulturu (VENCÁLEK, 1998).
3.2 Povstání Valachů Společně prožité trauma a jeho reflexe může být jedním z prvků sdílené pospolitosti skupiny. Takovým traumatem byla pro Valachy třicetiletá válka a její následky. Obyvatelé východní Moravy po bělohorské porážce českých a moravských stavů několikrát vystoupili proti vládnoucímu rodu Habsburků a katolické vrchnosti. Struktura povstalců i územní rozsah odporu se měnily, ale hlavními účastníky bylo venkovské obyvatelstvo z panství Vsetín, Meziříčí–Rožnov, Lukov, Vizovice a Zlín. Na obranu nekatolického vyznání se ale spojily vlastně všechny vrstvy společnosti – poddaní, měšťané i drobná šlechta. V době bitvy na Bílé hoře (1620) se na řadě míst Valašska vyskytovaly sbory Jednoty bratrské a luterská konfese ovládala téměř všechny farnosti. K příčinám nepokojů patřil hlavně pokus o zachování náboženské svobody. Do určité míry vadily i aktivity vrchnosti jako utužování roboty, rušení práv aj. Mezi lety 1620 až 1644 proběhlo několik vln ozbrojené nevole lidí. Povstání mělo tři hlavní fáze. V letech 1620 až 1621 navazovalo na odboj stavů proti vítězům bitvy na Bílé hoře. Spojenectví s dánským králem Kristiánem IV. vyvrcholilo rokem 1627. Třetí z povstání mělo trvání od roku 1642 do roku 1644. V tuto dobu se valašský lid pokusil navázat alianci se švédskými jednotkami na Moravě. Po jejich odchodu dopadl tvrdý trest na vzbouřence. Na přelomu ledna a února 1644 se odehrála nejkrvavější poprava v českých dějinách. O život při ní přišlo přes 200 povstalců. Země byla zpustošená válkami, epidemiemi moru a hladomorem. Častokrát se po skončení třicetileté války zdůrazňovala statečnost a nepoddajnost obyvatel Moravského Valašska (NEKUDA, 2002). Bez zajímavosti není ani odbojová činnost a působení partyzánských sil v kraji během druhé světové války. Zpočátku se aktivní odpor proti německým okupantům omezoval na šíření letáků a psaní provokativních nápisů. Časem ale odboj nabíral na intenzitě. Jedním z parašutistů skupiny Out Distance byl rodák z Valašského Meziříčí Ivan Kolařík, který se po neúspěchu operace sám otrávil u Vizovic kvůli pronásledování. Na území regionu postupně pracovaly tyto odbojové a partyzánské oddíly a organizace: Obrana národa, Komunistická strana Československa, partyzáni ze Štramberku, zpravodajská síť výsadku Clay, Pro vlast, Comandos, Malíkova skupina a 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Základem poslední jmenované byl oddíl poručíka Ušiaka a oddíl kapitána Murzina. Jednalo se o největší partyzánskou jednotku v českých zemích. Vázala na sebe velké množství sil nepřítele a provedla řadu úspěšných vojenských akcí. Blížící se fronta a rozmáhající se hnutí odporu přimělo nacisty k posílení protipartyzánských opatření – např. povolali z Francie ZbV komanda (Kommandos zur besonderen Verwendung). Obkličovací akce Tetřev je rovněž zapsána jako největší nasazení sil proti partyzánům v hranicích současné České republiky. Skončila neúspěchem. Zastrašování obyvatelstva, aby nepomáhalo odboji, se míjelo účinkem. Mnoho lidí z Valašska za tuto pomoc zaplatilo životem (NEKUDA, 2002). Uvedené příklady ilustrují nechuť Valachů podvolit se vnějšímu nátlaku. Hornatý a málo zabydlený kraj má minulost prodchnutou zbojnickou a odbojnou tématikou, která se odráží i v lidové slovesnosti.
22
3.3 Kulturní projevy a specifika Valašska 3.3.1 Odívání Chudé poměry na Valašsku se projevily nejen v odívání. Kroje jsou jednoduché a strohé – například oproti sousední Hané. Vynikají však barevností. Musíme ale rozlišovat pracovní oděvy od těch svátečních, které se nosily na slavnosti a do kostela. Na práci se užíval kroj nebarvený a velmi jednoduchý. Existují i jisté nuance podle jednotlivých oblastí Valašska. Materiál byl až na výjimky (stuhy, spony, knoflíky) domácího původu. Používal se len, konopné vlákno, ovčí vlna a kůže. V 19. století začala převládat bavlna (NEKUDA, 2002). Základem mužského kroje byla košile z lněného vlákna šitá z rovných dílů. Ty se spojovaly ozdobným stehem. Ovčí vlna se používala na výrobu soukenných nohavic. Na košili patřila barevná vesta (červená, modrá, fialová, zelená či hnědá). Valašští muži obouvali krpce (někde i holiny nebo papuče) a kalhoty přepásávaly několika řemeny. Krpce patří k atributům Valašska. Je to kožená pastevecká obuv a její pořízení bylo velmi nákladné. Krpce se připevňují jedním řemínkem, který obtáčí nohu (NEKUDA, 2002). Spodní prádlo u žen zastupoval rubáč (košula). Dále se ženy strojily do lněné (později bavlněné) bílé košile – do tzv. rukávců. Na košilku přišla kordulka. Základem šatníku byla i široká pohodlná sukně a na ní modrá zástěra. Proti chladu pomáhaly plachty, které halily vrchní část trupu. Nosily se ale i při různých událostech. Velmi oblíbené bylo barvení tkaniny tzv. modrotiskem. Vzory nanášeli barvíři pomocí dřevěných nebo drátkových forem a látka se poté obarvila v indigové modři. Vdané ženy ukrývaly vlasy nejčastěji pod červeným šátkem (NEKUDA, 2002). Velká pozornost u žen i u mužů byla věnována různým doplňkům kroje jako knoflíky, spony, bambulky apod. Důležitým zdobným prvkem krojů jsou výšivky, které se dělí na bílé a barevné. Z barevných výšivek převažovala žlutá na mužských košilích a modrá na ženských rukávcích. Nesmíme zapomínat ani na kožichy. Valaši vlastnili často dva – sváteční a pracovní. Kroj jako základ šatníku vydržel na Valašsku poměrně dlouho – až do počátku 20. století, pak tradice jeho nošení upadala. Dnes se s ním nejčastěji můžeme setkat na folklorních slavnostech (NEKUDA, 2002). 3.3.2 Strava Po staletí byla lidová strava na Valašsku závislá na místní zemědělské produkci. V horských polohách chyběla lidem mouka, ale zase měli jisté přebytky ovoce a produktů z chovu dobytka. Nejrozšířenější obilninou byl oves. Ve všech valašských obcích se rovněž pěstovala pohanka. K důležitým plodinám musíme přičíst i zelí, brambory a žito. Chov hovězího dobytka byl nesmírně důležitý a zajišťoval chudým rodinám životní minimum. Valašská kolonizace stála na pastvě ovcí (méně už koz). Produkty z jejich salašnického chovu (sýr, brynza, máslo, žinčica) tvořily charakteristickou složku výživy obyvatel Valašska (ŠTIKA, 1997). Jedním z nejznámějších vývozních artiklů Valašska jsou frgály. Jsou to tradiční velké a kulaté koláče z pšeničné mouky (někdy i žitné). Zhruba do poloviny 20. století se jim říkalo vdolky. Frgál původně znamenal spíše něco nepovedeného. Na povrchu mají koláče tvaroh, povidla nebo pomazánku z povařených a rozmačkaných hrušek nebo jiného ovoce. Vykynuté těsto se rozválelo a pomazalo na povrchu. Výsledek se omastil a vložil do pece. Někdy se upečený vdolek nakonec potřel mlékem. Povrch se polil máslem a posypal posýpkou z tuku, mouky a cukru. Při neúrodě se dalo ovoce nahradit zelím. V roce 2013 se valašský frgál stal produktem s chráněným zeměpisným označením EU (ŠTIKA, 1997). Jiným klasickým příkladem valašské kuchyně, který se dochoval do současnosti, je 23
polévka z kvašeného zelí zvaná kyselica. Oproti koláčům se jednalo o ryze každodenní a prosté jídlo. Jen občas se vylepšila například pokrájenou klobásou. K ulehčení těžkého života sloužil obyvatelům východní Moravy alkohol. Zejména slivovice je spojena s Valašskem dosti těsně. Rozsáhlou produkcí švestek je známo hlavně Vizovicko. Tamní firma Rudolf Jelínek patří k našim největším výrobcům destilátů (VENCÁLEK, 1998). Navazuje ovšem na tradici podomácké výroby. Ani zpřísnění trhu s alkoholickými nápoji ze strany státu zřejmě příliš nenaruší jeden výrazný fenomén Valašska. 3.3.3 Sídla a domy Ve většině případů je v současnosti již setřen původní charakter obcí podle jejich členění a nová zástavba jim propůjčuje znaky sídla hromadného typu. Přesto lze obvykle určit původní půdorys. Například v Kelečské pahorkatině můžeme nalézt vesnice návesní a krátké řadové. Většina valašských sídel ale vznikala do konce 16. století jako vesnice řetězové. Osou bylo údolí potoka a na obě jeho strany vybíhaly záhumenicové tratě (pásy pozemků) usedlostí. Velmi charakteristické jsou pro Valašsko i pasekářské vesnice. Původně rostly od konce 16. století z trvale obydlených staveb horských pastevců. Jejich rozšíření se nicméně datuje hlavně do 17. a 18. století. Možnosti terénu určovaly tvar plužiny každé paseky. Tyto dva typy vesnic postupem času splývaly do smíšeného typu. Zahuštění pokračovalo a sídla dostala v 19. století hromadný charakter. Opačný trend je ale také zaznamenán (NEKUDA, 2002). Za základ tradičních obytných stavení můžeme v regionu považovat třídílný roubený dům. Srdce domu byla jizba. Doplňovaly ji síň s komorou. Stavby byly nejčastěji orientované k jihu. Dům pojil funkci obytnou a hospodářskou, kdy nebylo výjimkou sdílení hlavní místnosti s dobytkem (hlavně se to týkalo mláďat narozených v zimě). V hlavní obytné místnosti se odehrávaly všechny úkony každodenního života (příprava jídla, stolování, domácí práce, spánek). Kultovní obřady probíhaly u stolu v rohu místnosti pod obrázky svatých. Chudší a méně vyspělá stavení měla v jizbě otevřené ohniště a dým odcházel na půdu. Komíny přibyly na konci 18. století. Pec v honosnějších domech zútulnila jizbu (světnici) a dodávala jí teplo. Tyto budovy byly i prostornější a měly více místností. Bohatší lidé si stavěli domy s obytnými patry. Chudší obyvatelstvo se muselo spokojit s prostší architekturou. Sedlové střechy kryly šindele a zakončovaly je kabřince (VENCÁLEK, 1993). 3.3.4 Řemesla a práce Valaši byli v prvé řadě zaměstnaní v zemědělství. Odtud také pocházela jejich obživa. K zemědělcům počítáme sedláky, ale i pastevce, chalupníky, hofery a čeládku. Řemesla jako kovářství, mlynářství, kolářství a řeznictví byla svou podstatou se zemědělstvím pevně spjata. Na chov dobytka se vázaly tyto profese – koželužství, soukenictví, práce na valchách i samotné obchodování s dobytkem. Formani, miškáři (zvěrokleštiči) nebo dřevorubci byli nuceni za prací putovat. Velké vážnosti se těšili včelaři, kteří se družili v samosprávných institucích. Původní valašští kolonisté měli pokračovatele v salašnických pastevcích. Salašnická práce se vyznačovala určitými zvláštnostmi. Předně to byl chov ovcí valašek (hrubovlnný a nenáročný druh), vázanost na horské polohy a na letní polovinu roku. Souvisela s tím produkce specifických mléčných výrobků. Bača byl hlavou salašnického hospodářství. Zatímco pasáci pásli ovce, bača na ně dohlížel, vyráběl sýr, udržoval oheň a podobně. Nejméně významnou prací na salaši byl pověřen hoňák, který pomáhal nahánět ovce při dojení (NEKUDA, 2002). Dřevo bylo hlavním a univerzálním materiálem pro výrobky tradiční rukodělné práce. 24
Udělána byla z něho většina předmětů a nářadí na usedlostech. Hrábě, kosy, vidle, trakaře, putny, škopky, vařečky, nádobí nebo hračky byly zhotoveny ze dřeva. Nejen užitkové předměty, ale i dýmky a hole z Valašska si našly svůj odbyt. Obce Seninka, Valašská Bystřice a Nový Hrozenkov se zase proslavily produkcí šindele. Vyučení koláři se specializovali na konstrukce vozů a kol (NEKUDA, 2002). Spřádání lnu a konopí patřilo k poddanským povinnostem obyvatelstva. Staré techniky se místy zachovaly až do padesátých let 20. století. Místní ženy dokonce odcházely příst na Slovensko či Hanou na přelomu 19. a 20. století. Podomácku se na kolovratech zpracovávala i vlna. Vázané rukavice s geometrickým vzorem a čepce přicházely na svět předtkalcovským způsobem. Ubírané punčochy se pletly na jehlicích, ale nazývaly se rovněž vázané. V 19. století v podstatě zaniklo tkalcovství pro vlastní potřebu a výrobu převzaly manufaktury a cechovní řemeslo. Soukenictví jako cechovní řemeslná výroba pro trh má dlouhou tradici zejména ve městech jako Valašské Meziříčí a Vsetín. Jižní Valašsko zase obouvalo široké okolí do papučí. Barvíři se soustředili v Rožnově pod Radhoštěm, Novém Hrozenkově a Valašském Meziříčí. Kromě barvení látek a pláten patřilo k jejich profesi i potiskování (modrotisk) (NEKUDA, 2002). Vývozním artiklem z oblasti kamenářství se staly hlavně brousky a dlaždice (Lhota u Vsetína, Poličná). Kovářství bylo velmi vážené, protože železa nebyl nadbytek. Vedle kováře, který zhotovoval klasické kovové výrobky, si lidé na Valašsku přivydělávali prodejem nožů a zavíracích kudliček (NEKUDA, 2002). 3.3.5 Lidová slovesnost, písně a tance Už kněz a spisovatel Beneš Metod Kulda si uvědomoval, že lidová slovesnost vychází na Valašsku z rázu krajiny, povahy moravských Valachů a jejich zaměstnání. Slovesné umění je vázáno na čas, prostor a místní specifika. A tak na Valašsku výrazně vstupuje do vyprávění vliv karpatské kolonizace. Hojně je zastoupena hlavně zbojnická tématika. Časté jsou příběhy o nájezdech a válečných událostech a o bájném Radhošti. Látky o životě a práci na salaši byly rovněž oblíbené. K repertoáru vypravěčů patřila pohádka (kouzelná, realistická, zvířecí, legendární), dále pověsti s historickými a místními náměty (o Radhošti, o zbojnících, pověsti o vzniku vesnic, staveb, přírodních objektů a jejich jmen, pověsti o sociálních poměrech, o válkách a povstáních, pověsti o pokladech), pověrečné povídky o nadpřirozených bytostech a úkazech a povídky ze života. Pro Valašsko je typický výskyt velkého množství dobrých vypravěčů, kteří dovedou posluchače zaujmout a vtáhnout do příběhu (NEKUDA, 2002). Písňová kultura na Valašsku se v některých rysech podobá sousednímu Slovácku. V širším pojetí je příbuzná svými znaky s areálem karpatského oblouku. Horské zemědělství vytvořilo charakteristické písňové formy jako halekačky, kterými se bavili a informovali pasáčci. Ze stejného soudku jsou i ženské zpěvy o žních zvané hečené. Vztah k prostředí a přírodě se projevil v námětech písní. Karpatský vliv se odráží na zbojnických zpěvech a pohraniční poloha regionu je připomínána motivy vpádu cizích nájezdníků. Vánoční koledy jsou zastoupeny v míře nevídané. Vysvětluje se to tématem betlémských pastýřů, od kterých Valaši odvozovali svůj původ. Mezi instrumenty je třeba zmínit trouby a píšťaly, dudy, cimbál, valašské housličky ochleby, housle, basu a klarinet. Žesťové nástroje a dechovka se prosazují od konce 19. století. Tanec můžeme na Valašsku rozdělit do dvou základních tanečních rodů. Jsou to párové tance točivé a mužský skočný tanec. K točivým tancům uveďme severovalašský valaský (též starodávný) 3/4 taktu. Na Rožnovsku a Valašskomeziříčsku se z třídobého valaského vyvinul zatáčaný. Odzemek a obuškový (varianta odzemku se sekerou valaškou), jako představitelé dalšího starobylého tance, dávají na odiv ukázku fyzických dovedností mužů. 25
Lidová kultura sice upadla, ovšem její slávu vzkřísily folklorní soubory tanců a zpěvů. Jejich rozvoj počal s koncem 2. světové války a vlivem propagace médii se tradiční valašská kultura dostala do širokého povědomí. Z mnohých sdružení uveďme namátkou soubory Vsacan, Javořina či Bača. (NEKUDA, 2002).
3.4 Valašské muzeum v přírodě K novodobým symbolům identity Valašska neodmyslitelně patří Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Bylo založeno v roce 1925 bratry Aloisem a Bohumírem Jaroňkovými. Ideu muzea v přírodě můžeme přisuzovat hlavně staršímu Bohumírovi. Narodil se v roce 1866 v barvířské rodině v Malenovicích u Zlína. Vystudoval reálnou školu v Novém Jičíně a odbornou školu pro průmysl dřevařský ve Valašském Meziříčí. Jeho zájem o lidovou stavbu podnítila návštěva Štramberka s jeho roubenými domky. Jako malíř, grafik a umělecký fotograf často cestoval (Budapešť, Káhira, Itálie, Dalmácie, Belgie, Francie apod.) (BUZEK, LANGER, 1975). Bohumíru Jaroňkovi učarovala Národopisná výstava českoslovanská v Praze roku 1895 a stala se jeho hlavní inspirací. Na výstavě patřilo valašské oddělení k nejúspěšnějším. To zahrnovalo i vystoupení Valachů a hlavně valašskou osadu (soubor místních lidových staveb), jejíž autorem byl architekt Dušan Jurkovič. Valašsko se tou akcí dostalo do širšího národního povědomí. Alois Jaroněk podnikl cestu po severní Evropě a přinesl domů myšlenku muzea v přírodě, které poznal v Dánsku a ve Švédsku (slavný Skanzen u Stockholmu). Oba bratři se usadili v Rožnově pod Radhoštěm a zaměřili se na uchování starých dřevěných domů z náměstí. 29. června 1911 byl založen Muzejní spolek. Slibné pokračování projektu přerušila první světová válka (BUZEK, LANGER, 1975). Rok 1925 se měl stát rokem valašským a měl navázat na podobné národopisné slavnosti na Hané a na Slovácku. Jaroňkové využili nadšení provázející tento první valašský folklorní festival a prosadili tezi, že oslavy se již mají konat v muzejních kulisách. Záměr se zdařil a areál v městském parku v Rožnově (Hájnice) nesl do budoucna název Dřevěné městečko. To přibližuje měšťanský způsob života od poloviny 19. století do první čtvrtiny 20. století a tvoří jej především přenesené stavby z rožnovského náměstí – Billův dům, Radnice nebo Hostinec u Vašků, které doplňují dřevěné objekty z jiných částí kraje – např. Fojtství z Velkých Karlovic. Kostel sv. Anny z Větřkovic u Příbora je volnou kopií svatostánku, který vyhořel v roce 1887. Jeho plány pocházejí z arcibiskupského archivu v Kroměříži a výsledná podoba zapracovává detaily kostelů z Tiché, Hrušova, Hrabové a Velkých Karlovic (BUZEK, LANGER, 1975). V kostele se příležitostně konají bohoslužby. O Vánocích je místem rorátů – ranních mariánských mší svatých v době adventu. U kostela jsou pohřbeny významné osobnosti Valašska na tzv. Valašském Slavíně. Kniha paměti kraje od roku 2005 připomíná rovněž význačné persóny, které se zasloužily o rozvoj, rozkvět a povznesení Moravského Valašska, ale jejichž ostatky nemohly být na Slavíně uloženy. Tímto je zachováváno a dále rozvíjeno sepětí s krajem (Valašské muzeum v přírodě [online], 2010). Od 50. letech 20. století se vedení muzea začalo obávat, zda si návštěvníci neodnesou zkreslenou představu o bydlení Valachů, jak ho prezentovalo Dřevěné městečko. Přece jen zde byla umístěna honosnější stavení zámožnější vrstvy. Bylo tedy rozhodnuto o obohacení expozice o venkovskou architekturu a způsob života. K realizaci Valašské dědiny došlo v 60. letech 20. století. Z původního zamýšleného místa výstavby (městský park vedle Dřevěného městečka) sice sešlo, ale vhodný pozemek se našel na stráni nad samotným muzeem. První usedlost byla instalována mezi lety 1962 až 1963. Paseky nad městem jsou ideálním prostorem pro ukázku sídelní struktury horských poloh. Mezi objekty nechybí 26
koliby, škola, kovárna, zvonice, stodoly, fojtství, větrný mlýn, kaple, evangelický toleranční kostel nebo hospoda. Nepříznivé horské podmínky zavdaly ke vzniku zvláštních sociálních útvarů. Ty reprezentuje například pasekářské osídlení z Lužné nebo stánisko (sezónní chlév pro dobytek) z Karolinky pro čtyři majitele z vesnice. Expozice byla zpřístupněna v roce 1972 a je nejrozsáhlejší částí muzea. Poskytuje návštěvníkovi náhled do života a díla vesnické společnosti na Valašsku (BUZEK, LANGER, 1975). Mlýnská dolina je třetí a nejmladší částí Valašského muzea v přírodě. Pro turisty se otevřela v roce 1982. Je situována mezi Dřevěné městečko a Valašskou dědinu a nabízí technické památky převážně poháněné vodou. Jedině lisovna oleje z Brumova ze 17. století využívá lidských sil. Valcha, mlýn a pila jsou z Velkých Karlovic a dohromady rekonstruují celek z první poloviny 19. století (údolí Podťaté). Dobové dopravní prostředky jsou k vidění ve vozovně z Ostravice. Tato obec přispěla i objektem hamru. Soubor doplňuje kovárna, stodola, obytný dům a zvonice (Valašské muzeum v přírodě [online], 2010). Pod správu muzea spadají také ikonické stavby Dušana Jurkoviče na Pustevnách. Pustevny jsou horským centrem turistiky (1018 m n.m.) a nesou jméno po svých dávných obyvatelích. Poslední bájný poustevník Felix zemřel asi roku 1784. Pustevny jsou sedlem v Radhošťské hornatině nedaleko Radhoště (katastr Prostřední Bečva). Pohorská jednota Radhošť z Frenštátu, první česká turistická organizace, se rozhodla na konci 19. století zřídit první útulny – Pústevňa a Šumná. Kapacity stávajících budov, ale brzy nestačily uspokojit rychle rostoucí turistický ruch. Proto pro frenštátský spolek vyprojektoval Dušan Jurkovič dřevěné stavby nevšední kvality s bohatým dekorem ve stylu lidové secese. Maměnka a Libušín plní svou ubytovací a pohostinskou roli i v současnosti a obdivují je návštěvníci ze širokého okolí. Zásluhu na tom má i výzdoba interiérů pocházející z návrhů malíře Mikoláše Alše. Tato národní kulturní památka dlouho chátrala a obnovy se dočkala až v devadesátých letech 20. století. Pustevny odolávají návalům turistů v letním i zimním období. V jejich blízkosti jsou totiž lyžařské vleky, lanovka a hotel Tanečnica (Valašské muzeum v přírodě [online], 2010). Valašské muzeum v přírodě, výkladní skříň Valašska a národní kulturní památka, se snaží býti živým organismem. Nehromadí jen hmotné architektonické objekty, ale uchovává možná důležitější tradice – lidové zvyky, obyčeje a umění, tradiční oslavy a dávné technologické postupy a řemesla. Na polích jsou zasety staré plodiny doplněné místními odrůdami dřevin a okrasných květin a na stráních pobíhají ovce a další běžná domácí zvířena. V průběhu roku se dodržují obřady sezonních svátků jako masopustní obchůzky, šmigrust (pomlázka) nebo vánoční zvykosloví. V muzeu lze zažít i folklorními slavnosti a prezentace spolků lidové tvořivosti. Cílem je ukázat a zachovat životní projevy na Valašsku v jejich pestrosti.
3.5 Radhošť „Cele jal tě ve své sítě Radhošť, čarodějník starý. Přijdeš zas – a obloudí tě jako včera svými čáry.“ Metoděj Jahn (DRÁPALA, 2010, s. 5) Vedle Hostýna je nejposvátnějším vrchem Moravy 1129 m vysoký Radhošť. Jeho mohutnost, zdůrazněná polohou na konci horského hřebene, již dlouho podněcuje lidskou fantazii. Z hor východní Moravy zanesl Jan Amos Komenský do své mapy z roku 1627 27
jedině Radhošť (Radhost mons.). Jeho svahy dávaly obživu chudým rodinám z okolí. Na loukách se pásl dobytek a letní měsíce patřily sběru lesních plodů. Ze dřeva z Radhoště se stavěly domy a vyrábělo se nejrůznější náčiní. Pseudokrasové jeskyně v Radhošťské hornatině zvané ďúry se sice používaly jako přírodní sklepy, v myslích zdejších obyvatel ovšem vystupovaly coby vchody do rozsáhlých podzemních prostor. Dokonce se má podle lidové tradice v nitru hory skrývat chrám boha Radegasta, kterého zahnali do podzemí při svém příchodu na Moravu sv. Cyril s Metodějem. Právě ona dvojakost, složená z údajného misijního působení Cyrila a Metoděje a ze slovanského pohanství, položila základy široké úcty, které se hora těší. Radhošť je opředen mnoha příběhy jako snad žádný jiný vrch na Moravě. Vypráví se o nevídaných pokladech, dracích, sletech čarodějnic a kejklích černokněžníků. Je to místo mnoha poutí. Nejslavnější z nich se koná 5. července na oslavu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ani z přírodovědeckého hlediska není Radhošť bez zajímavosti a na severních svazích byla vyhlášena národní přírodní rezervace chránící vzácné vrcholové partie. Nedaleko se nachází i středisko letní i zimní turistiky Pustevny (DRÁPALA, 2010). Vrchol takto vysoké hory je zvláštním prostorem pro stavbu kaple, ale její přítomnost jen dokládá významnost Radhoště. Kaple nese jméno po svatých Cyrilu a Metodějovi a v roce 1898 ji vysvětil olomoucký arcibiskup. Od ledna 1905 až po současnost se o svatostánek stará Matice Radhošťská. S odkazem na cyrilometodějskou tradici byla stavba zamýšlena v románsko-byzantském stylu. Horské klima si ale na kamenném objektu vybralo daň. Muselo se tedy přistoupit v roce 1924 k rozsáhlé rekonstrukci, při níž se přistavila zvonice a celá kaple se oděla do šindelového opláštění. Takto ji známe dodnes a opět slouží jako cíl poutí a procesí. Vnitřní výzdoba je zajímavá například kopií oltářního obrazu Valašská madona od Adolfa Liebschera nebo barevnými vitrážemi (DRÁPALA, 2010). Nápadný vrch Radhoště přímo vybízel už před staletími k bujným zábavám a pálení ohňů na svátek sv. Jana Křtitele. Je zde zřejmá spojitost s oslavami letního slunovratu. Nelze ani vyloučit inspiraci tradicí strážních ohňů, kterými si obyvatelé pohraničí dávali znamení o nebezpečí vpádu cizích hord. Katolická církev ale nelibě nesla divoké večírky na Radhošti a snažila se je potlačit. Neuspěla. Neopakovatelná atmosféra byla umocněna i tím, že se lidové zábavě oddávali i na mnoha návrších v okolí. Se zažehnutím svatojánských ohňů se ovšem čekalo, dokud nevzplanula vatra na Radhošti. Tento jedinečný zážitek si v červnu 1928 odnesl z návštěvy kraje i Tomáš Garrigue Masaryk. Tradice pálení ohňů je udržována v menší míře dodnes (DRÁPALA, 2010). Radhošť byl vybrán jako památné místo, odkud měl pocházet jeden ze základních kamenů pro Národní divadlo. Radhošťský kámen dorazil dokonce do Prahy jako první ze všech – 5. května 1868. Byl vylomen z jižního svahu hory a opatřen nápisem Radhošť a Rožnov na Moravě. Slavnostního aktu přebírání kamene v Praze se osobně účastnil a řeč pronesl František Palacký, rodák z nedalekých Hodslavic. „Z posvátného někdy Radhoště na Moravě, který z vysokosti své panuje nad krajinou rozsáhlou, odevzdávám vám z útrob mohutné jeho hory vytesaný základní kámen jako příspěvek k památné svatyni, budované pro zvelebení umění vlasteneckého a ušlechtění srdce i života našeho národního.“ prohlásil při této příležitosti Palacký (DRÁPALA, 2010, s. 80). Malíř Julius Mařák rovněž využil radhošťského motivu při tvorbě cyklu obrazů posvátných lokalit naší země pro zlatou kapličku. Výsledek vykresluje horu v tajemné atmosféře a odkazuje na slovanský dávnověk (DRÁPALA, 2010). Sochař Albín Polášek, frenštátský rodák, zhotovil pro radhošťský hřeben dvě díla, která podtrhují působivost místního genia loci. Prvním z nich je bronzové sousoší svatých Cyrila a Metoděje. Nachází se pár metrů východně od vrcholové kaple. Plastika soluňských bratrů 28
odkazuje k počátkům nové víry slovanských národů. Jejím protipólem je důstojná podobizna pohanského boha Radegasta na cestě mezi vrcholem hory a Pustevnami. Původně byla socha z umělého kamene, ale špatně snášela drsné horské klima. V roce 1998 ji proto nahradila žulová kopie. Radegast má výhrůžnou podobu s lvím obličejem, rohatou přilbou a statným tělem. V pravé ruce drží roh hojnosti a levou se opírá o valašku. Na nohou má valašské krpce. Monument je jedním z nejpopulárnějších symbolů Radhoště, potažmo Valašska. Jeho stylizovaný obraz je znám všem českým milovníkům piva – jako logo si ho zvolil nošovický pivovar Radegast (vlastníkem je Plzeňský Prazdroj). Kult božstva původně polabských Slovanů je v podmínkách Moravy dodnes záhadou. Je třeba se také zmínit, že obě Poláškovy sochy tvoří dvě strany jedné mince radhošťského mýtu (DRÁPALA, 2010).
3.6 Krajina a ochrana přírody Pro přírodu a krajinné hodnoty Valašska má velký význam jejich ochrana v chráněné krajinné oblasti (CHKO) Beskydy. Ta se rozkládá na značné ploše zkoumaného území. Její celková rozloha činí 1160 km² a zasahuje do tří okresů – Frýdku-Místku, Nového Jičína a Vsetína. V březnu CHKO oslavila čtyřicet let od svého založení (1973). Správa CHKO Beskydy sídlí v Rožnově pod Radhoštěm (NĚMEC, POJER, 2007). Důvodem ochrany je v našich podmínkách poměrně dobře zachovaná krajina nejvyšších karpatských pohoří v České republice. Cenné jsou hlavně plochy pralesovitých lesních společenstev, které složením i strukturou připomínají původní vegetační kryt. To podtrhuje výskyt významných a vzácných zástupců karpatských rostlinných a živočišných druhů. Velké šelmy (vlk, medvěd, rys) zde nalézají vhodná stanoviště. Akcentuje se i ochrana druhově pestrých lučních společenstev, které vznikly součinností tvořivých sil přírody a člověka (klasickým hospodařením). Typické jsou pseudokrasové jevy. Péče o krajinu znamená také zachování krajinného rázu s tradiční lidovou architekturou a rozptýleným osídlením. Architektura nových staveb a jejich rozmístění musí respektovat zdejší zvyklosti (NĚMEC, POJER, 2007). Kromě CHKO Beskydy je příroda a krajina Valašska chráněna množstvím maloplošných zvláště chráněných území, soustavou lokalit Natura 2000, Karpatskou úmluvou a přírodními parky Podbeskydí, Hostýnské vrchy a Vizovické vrchy.
29
4 NOVÉ IMPULZY ROZVOJE 4.1 Vývoj industrializace na Valašsku Rozvoj průmyslu na území Valašska výrazně ovlivnil místní územní identitu. Poznamenal obyvatele i zdejší přírodu a krajinu (VENCÁLEK, 1998). Železniční spojení nastartovalo průmyslový rozvoj, když přivedlo do oblasti suroviny pro výrobu. Skromné začátky se váží na sklárny, dřevozpracující a textilní průmysl. V období první Československé republiky se přidalo strojírenství, elektrotechnika, chemický a zbrojní průmysl. Socialismus mohutně industrializoval Valašsko – vždyť kupříkladu okres Vsetín měl mezi lety 1971 a 1975 největší průměrné roční tempo růstu průmyslu. To nenávratně změnilo charakter Valašska (NEKUDA, 2002). Pro rozkvět sklářství v regionu byl důležitý dostatečný přísun dřeva a sklářského písku. Ten se dal získat buď ze sedimentů vodních toků, nebo drcením křemičitého pískovce či křemene. První sklářské hutě na Rožnovsku vznikají na počátku 17. století. K prvním sklárnám (17. A 18. století) řadíme ty z obcí Veselá, Halenkov, Nový Hrozenkov, Horní Bečva, Hutisko, Bacov a Kněhyně (VENCÁLEK, 1998). Roku 1855 začala pracovat sklářská huť v Krásně nad Bečvou (část Valašského Meziříčí). Byla velmi úspěšná i díky orientaci na export do zahraničí a moderní technologie. Především vyráběla osvětlovací sklo. Stejnojmenný podnik (Osvětlovací sklo) sloučil v roce 1958 šest znárodněných skláren – včetně té z Krásna nad Bečvou. Sortiment se rozšířil o technické sklo a baňky pro obrazovky televizí. Pod Osvětlovací sklo spadaly i sklárny ve Vsetíně založené roku 1868. Prvotní výrobu užitkového skla doplnily cylindry na plynové a petrolejové lampy a v roce 1936 i termosky. Karolinina sklářská huť z Karolinky z roku 1861 se proslavila svými výrobky zdobenými leptáním a broušením. Broušené sklo bylo dobrým artiklem i po druhé světové válce, kdy se sklárna dostala pod Crystalex Nový Bor. Za rozvoj sklářství v 19. století vděčí Valašsko především rodině Reichů. Krize odvětví postihla i Valašsko. V tradici zde nicméně pokračuje například firma Crystalex CZ (Karolinka) nebo výrobní družstvo Irisa s vánočními ozdobami (NEKUDA, 2002). Nelze se divit, že v kraji s rozsáhlými porosty lesa vznikl dřevozpracující průmysl. Již dlouho se dřevo řeže na pilách v mnoha obcích. Současné zpracovatele dřeva nalezneme v Hrachovci, Rožnově pod Radhoštěm, Velkých Karlovicích nebo ve Vsetíně. Sirkárny pracovaly ve Vsetíně a Valašském Meziříčí. Ale největší renomé si vysloužila výroba nábytku – hlavně z ohýbaného dřeva. Německý podnikatel Michael Thonet vybudoval závody na elegantní ohýbaný nábytek v Koryčanech a v Bystřici pod Hostýnem. Brzy expanduje do Halenkova (1868) a Vsetína (1972). Do Vsetína byla situována také továrna Jakoba a Josefa Kohnových (1869). Společně ovládli trh s ohýbaným nábytkem a stali se jeho významnými exportéry. Krize zažehnutá první světovou válkou ohlašovala konec tohoto oboru. Vsetínská výroba skončila roku 1932, ale po určitou dobu se produkce obyčejného nábytku zachovala v Halenkově (UP závody). Přesto se i dnes lze setkat s výtvory z ohýbaného dřeva. Podnik TON v Bystřici pod Hostýnem je pokračovatelem významné tradice. Nábytek z Valašského Meziříčí od současné firmy Jelínek má rovněž bohatou a slavnou historii. Se stylovým uměleckým nábytkem začal podnikat Josef Volek, který měl následovníka ve svém zeti Jindřichu Jelínkovi (NEKUDA, 2002). Tovární tkalcovská a pletárenská výroba zase navazuje na místní soukenictví. Leo Brill v roce 1889 založil v Rožnově pod Radhoštěm textilní podnik na pletené a stávkové zboží. Znárodněné pletárenské firmy se po druhé světové válce sloučily do národního podniku Moravskoslezské pletárny Rožnov, který byl následně přejmenován na Loanu Rožnov (1967). Pod podnikové ředitelství v Rožnově pod Radhoštěm spadaly i pobočky ve 30
Valašském Meziříčí, na Dolní Bečvě, v Kelči nebo ve Frenštátu pod Radhoštěm. Součástí Loany byly původní pletárny Monti a Tochova firma (Valašské Meziříčí) či továrna Alberta Reisera ve Frenštátu. Závod se specializoval na pletené kojenecké a ortopedické zboží a punčochové kalhoty. S jistými problémy je Loana v Rožnově činná dodnes (Oficiální stránky města Rožnov pod Radhoštěm [online], 2006). O rozvoj potravinářského průmyslu se zasloužil Arnošt Dadák, který v roce 1905 položil základy pražení kávy ve Valašském Meziříčí. Dnes spadá zdejší pražírna a balírna kávy Dadák pod Kraft foods. Ve Valašském Meziříčí ale nalezneme i Masný průmysl Krásno a Mlékárnu Valašské Meziříčí, které se vyvinuly ze skromnějších poměrů městských jatek a družstevní mlékárny založených před druhou světovou válkou. Současná obliba minipivovarů částečně obnovuje tradici vaření piva. Například první zmínka o pivovaru ve Vsetíně je z roku 1610 (NEKUDA, 2002). Dnešní návštěvníci Valašska mohou ochutnávat piva z Rožnova pod Radhoštěm (Rožnovské pivo), Hutiska-Solance (Balitovy valašské pivovary), Zašové (Bon) a Vsetína (Valášek). Chemický průmysl zastupují Gumárny Zubří mající předchůdce v dceřiné společnosti firmy Optimit z roku 1935. Urxovy závody (dnes Deza a CS Cabot) se začaly budovat v roce 1960 z touhy státu po zpracování černouhelného dehtu a benzolu. Moravské elektrotechnické závody (MEZ) sjednotily v době socialismu soukromé elektronické podniky na Valašsku, z nichž nejvýraznější byla vsetínská firma továrníka a vynálezce Sousedíka z roku 1919. Elektronické součástky produkovala také Tesla v Rožnově pod Radhoštěm. Datem jejího vzniku je rok 1949 a na konci 80. let 20. století zaměstnávala přes osm tisíc lidí. Do skupiny podniků Tesla byla zařazena rovněž valašskomeziříčská pobočka Mikrofony a původní výrobní program (telekomunikační technika) se změnil na elektroakustická zařízení a lékařskou elektrotechniku. Donedávna patřila Zbrojovka Vsetín mezi nejvýznamnější strojírenské firmy v oblasti. Její historie sahá do roku 1936, přesto se tradici výroby nepodařilo zachránit a ministerstvo obrany od ní přestalo odebírat munici (NEKUDA, 2002).
4.2 Vybrané podniky, které ovlivnily podobu Valašska 4.2.1 Deza Poptávka po chemikáliích a látkách z černouhelného dehtu a benzolu byla v 50. letech 20. století vysoká a ostravská produkce z původních závodů Julia Rütgerse (1892) ji nestačila pokrýt. Valašské Meziříčí bylo proto vybráno jako vhodné místo pro nový projekt. Dřívější národní podnik Urxovy závody se začal stavět v roce 1960. Brzy se vypracoval do pozice velkého hráče na evropské úrovni a v našich podmínkách byl monopolním zpracovatelem koksárenského dehtu a benzolu. Chemický gigant zabírá přes 140 ha v severní části Valašského Meziříčí. Samostatná akciová společnost Deza vznikla v roce 1990 a v roce 1994 přešla výroba sazí na CS Cabot. Agrofert Holding je jediným akcionářem. Látky zde produkované nalézají široké uplatnění. Používají se u jaderné techniky, elektrotechniky, pro výrobu papíru, umělých a nátěrových hmot, desinfekčních činidel, měkčeného PVC nebo na barviva a pigmenty. Deza zaměstnává přes 1000 lidí (DEZA a. s. [online], 2013). Přestože se firma profiluje jako odpovědná k životnímu prostředí, dopadá na ni často kritika ze strany nevládních organizací (například Arnika) za vypouštění toxických látek (iDNES [online], 2013). Podnik vzbuzuje kontroverze, nicméně spoluvytváří dnešní charakter severního Valašska. 4.2.2 Tesla Rožnov pod Radhoštěm Pro vývoj města Rožnova pod Radhoštěm bylo určující vybudování závodu Tesla, 31
který vyrůstal od roku 1949. Přijímací elektronky, první produkty, byly postupně doplňovány výrobou tranzistorů, televizních obrazovek a integrovaných obvodů. Podnik měl své vývojové centrum a mimo jiné přišel s vlastní technologií přípravy wolframu a molybdenu. Výzkum se zaměřil také na výrobu polykrystalického i monokrystalického křemíku. Velké množství zaměstnanců si vyžádalo stavbu panelových sídlišť, čímž se značně změnil ráz města. Zboží závod vyvážel hlavně do zemí RVHP. Tyto trhy byly ztraceny po roce 1989 a Teslu čekal rozpad na řadu menších subjektů. V areálu bývalé Tesly působí mimo jiných společnost Remak – přední výrobce klimatizačních jednotek, vzduchových clon a regulace vzduchotechniky (NEKUDA, 2002). 4.2.3 Zbrojovka Vsetín Československá zbrojovka Brno lokalizovala svou pobočku v roce 1936 do Vsetína (Jasenice). S tím souvisel rozvoj obytných domů, komunikací, inženýrských sítí apod. Neslavnějšími zbrojařskými výrobky byly kulomety ZB 53, ZB 30 a UK 59. Kromě munice a zbraní nabízela zbrojovka také textilní stroje, šicí stroje, nářadí, nástroje, dojičky aj. Znárodnění přišlo již s koncem druhé světové války a v roce 1950 se závod osamostatnil. Velkých úspěchů se dočkalo zdejší textilní strojírenství a pletací stroje ze Vsetína soupeřily se světovou konkurencí. Profitovalo z toho asi 7 500 zaměstnanců. Konec plánovaného hospodářství zbrojovku rozmělnil na menší společnosti a značně utlumil produkci. Nástupce zbrojního programu, firma ZVI, se nedohodl s českým státem na odběru munice a oznámil konec výroby v roce 2012 (ZVI [online], 2012). Kus historie vsetínské zbrojovky se přece jen částečně zachoval ve společnostech Zbrojovka ZTM ze Slušovic (vzduchové tkací stroje), Stim Zet ze Vsetína (řezné nástroje na otvory) nebo ve vsetínské firmě Indet Safety Systems (pyrotechnika pro airbagy a bezpečnostní pásy). 4.2.4 MEZ Vsetín Josef Sousedík ze skromných začátků vybudoval největší elektrotechnickou společnost ve Vsetíně. Sousedíkův elektrotechnický a strojní závod našel zázemí v dřívější pile stavitele Londina (1919). Postupně přibyly nové dílny, kotelna a slévárna. Sousedík si patentoval množství nápadů (celkem 58). Hlavně se soustředil na elektrické pohony, přístroje, trakce a automatickou regulaci. Produkce továrny zahrnovala stejnosměrné stroje, asynchronní motory s kotvou nakrátko nebo střídavé synchronní generátory. Firma se po druhé světové válce dostala pod značku MEZ Vsetín a výrobky putovaly zejména do Sovětského svazu. Privatizace přišla s rokem 1994 a podnik se rozpadá na subjekty TES, MEZservis a Slévárnu (TES Vsetín [online], 2013).
4.3 Černé uhlí Původní převážně zemědělské Valašsko bylo proměněno industrializací a podniky zmíněnými v předcházejících řádcích. Přesto se region, především severní Valašsko, může změnit radikálnějším způsobem, a to prostřednictvím zásob energetických surovin – v prvé řadě kvalitního černého uhlí. Černé uhlí (kamenné uhlí) je hornina a patří do skupiny hořlavých organogenních sedimentů (kaustobiolitů) uhelné řady. Vzniká prouhelňováním nahromaděných zbytků rostlin – hlavně kapraďorostů. Ty po odumření klesaly na dno bažin, kde docházelo k biochemickým přeměnám bez přístupu vzduchu. Na procesu spolupracovaly tlak, teplota a čas. Obsah uhlíku časem rostl. Naopak se snižoval podíl kyslíku a vodíku. Černé uhlí muselo ve svém vývoji přejít přes stádia rašeliny a hnědého uhlí. Rašelina obsahuje asi 55 % uhlíku, hnědé uhlí mezi 70 a 75 % uhlíku a černé uhlí má uhlík v mezích od 72 do 92 %. Antracit, který je nejkvalitnějším a nejvíce prouhelněným 32
uhlím, mívá obsah uhlíku přes 92 %. Uhelná ložiska zvaná sloje pocházejí hlavně z karbonu a permu (paleozoikum). Rašelina o tloušťce mezi 10 a 15 metry při stlačení vytvoří asi metr silnou vrstvu. To se děje, když se v rašeliništi vrství písek a jíl (bahno). Budoucí uhlí je formováno vzrůstající vahou nadložních hornin, jak se propadá hlouběji do zemské kůry. Na vzniku antracitu a jiného kvalitního uhlí se však musely podílet také vysoké teploty a velký tektonický tlak v orogenetických časech. Sloje jsou různě mocné – od milimetrů po metry. Uhlonosná sedimentace měla často cyklický charakter. Uhlí se vytvářelo buď ve vnitrozemských pánvích (sladkovodní nánosy), nebo v přímořských oblastech (roviny, bažiny, delty) kam občasně proniklo moře. Černé uhlí obsahuje od 10 po 42 % prchavé hořlaviny. Méně prouhelněné typy se nazývají ortotypy a více prouhelněné metatypy. V uhlí jsou přítomny i složky spalitelné a nespalitelné, jichž obsah je rozdílný podle typu uhlí. Černé uhlí můžeme rozdělit také podle kvality (zastoupení uhlíku). Více uhlíku znamená větší výhřevnost. Kromě antracitu známe černé kamenné uhlí a druhy na výrobu koksu a svítiplynu (Geologická encyklopedie [online], 2007).
Obr. 3. Ložiska černého uhlí na území České republiky. (Zdroj: Ložiska ČR: černé uhlí [online]. c2009) Hlavními černouhelnými ložisky v České republice jsou pánve hornoslezská, vnitrosudetská, podkrkonošská, mělnická a středočeské pánve (Obr. 3.). Mimoto k ostatním menším zdrojům počítáme boskovickou brázdu a plzeňskou a radnickou pánev (Ložiska ČR [online], 2009). V roce 2011 bylo evidováno 62 ložisek černého uhlí – z toho těžených bylo ale jen osm. Ke stejnému roku se vytěžilo 10 967 kt, přičemž celkové zásoby domácího černého uhlí přesahovaly 16 milionů kt (STARÝ, KAVINA, SITENSKÝ a kol., 2012). Ve všeobecnosti se dá říci, že produkce v současnosti každoročně klesá. Útlum těžby se datuje do devadesátých let 20. století. Dnes jedinou těžební organizací produkující černé uhlí v České republice je společnost OKD, a.s., která vyvíjí aktivity v jižní (české) hornoslezské pánvi. Ta se rozkládá v okolí Karviné, Ostravy, Českého Těšína, Frýdku-Místku a Frenštátu pod Radhoštěm. Její součástí je ostravsko-karvinská uhelná pánev, kterou dělíme na ostravsko-karvinskou oblast a podbeskydskou oblast. V první jmenované má těžba silnou tradici, zatímco ve druhé se netěží. Zásoby uhlí se dál na jih noří do velkých hloubek. Ostravsko-karvinský revír představuje 90 % zásob černého uhlí v České republice. Plocha činné části revíru 33
přesahuje 130 km². Zahrnuje dobývací prostory dolů Karviná (lokalita ČSA a Lazy), ČSM, Darkov, Paskov a Frenštát (OKD [online], 2012a). OKD těží systémem hlubinných dolů se šachtami a štolami. Přitom využívá mechanizovaných postupů. Dobývání karbonského uhlí z ostravsko-karvinského souvrství doprovází složité geologické podmínky v mnoha set metrových hloubkách. Strukturální změny devadesátých let přinesly konec používání škrabáků, nízkých kombajnů a porubových výztuží v nízkých slojích, kde se následně uplatnila technologie uhelných pluhů. Nyní se dobývá směrným stěnováním při užití dobývacích kombajnů a pluhů k vyuhlování (OKD [online], 2012b). Uhlí z hornoslezské pánve je kvalitní z hlediska koksovatelnosti i podle obsahu síry. Upravené uhlí se rozděluje na vhodné pro koksování a na energetické uhlí. Dá se využít v teplárnách a elektrárnách, koksovnách a dalších závodech (hutní, strojírenské, chemické podniky apod.). OKD zásobuje tuzemské odběratele, ale část produkce je pro zahraniční zákazníky (OKD [online], 2012c). 4.3.1 Důl Frenštát K nejkontroverznějším plánům společnosti OKD zcela jistě patří zprovoznění Dolu Frenštát. A to nejen kvůli zásahu do severního okraje tradičního regionu Valašsko, který není na tak masivní průnik těžebního průmyslu z historického hlediska zvyklý. Dobývací prostor Trojanovice se navíc zčásti překrývá s územím Chráněné krajinné oblasti Beskydy a střetává se tedy se státní ochranou přírody. Do okolí města Frenštátu pod Radhoštěm přivedly těžaře geologické průzkumy započaté v jižní oblasti revíru OKD po druhé světové válce. Karvinská uhlonosná souvrství byla objevena na Frenštátsku na konci 60. let 20. století a s nimi jedno z nejvýznamnějších ložisek černého uhlí na našem území. Stát se rozhodl v roce 1976 pokračovat v průzkumu výstavbou Dolu Frenštát, který se začal budovat roku 1981. Původně se mělo jednat o skupinový důl s pěti závody – Západ, Východ, Sever, Trojanovice a Kunčice. Výsledkem je vyražení dvou důlních jam v závodu Frenštát-západ při dosažené hloubce 903 a 1088 m. Obě jámy jsou propojeny štolou. V dubnu 1988 bylo z hlubší z jam poprvé vyvezeno uhlí. Kromě těžních věží byla v areálu Dolu Frenštát postavena řada objektů a vybudovaly se potřebné inženýrské sítě. Dobývací prostor (DP) pro černé uhlí Trojanovice byl stanoven v roce 1989 bývalým ministerstvem paliv a energetiky. DP o celkové rozloze 63 km² zasahuje do katastru 11 obcí – Frenštátu pod Radhoštěm, Trojanovic, Kunčic pod Ondřejníkem, Čeladné, Kozlovic, Pstruží, Rožnova pod Radhoštěm, Tiché, Bordovic, Veřovic a Lhotky. DP je rozdělen na dvě důlní pole Frenštát-západ (34 km²) a Frenštátvýchod (29 km²). Geologické průzkumy, které byly zatím provedeny, zjistily pět dobyvatelných slojí a zásoby černého uhlí se mohou počítat až na 1,6 miliardy tun. Změna režimu na začátku 90. let 20. století přinesla útlum těžebního průmyslu a stavební práce na Dolu Frenštát skončily v roce 1991 a hornické práce o tři roky později. Konzervační režim dolu (větrání, čerpání důlních vod, kontrola apod.) započatý v roce 1995 trvá do současnosti. To ale nebrání firmě OKD vyvíjet aktivity, které by vedly k obnově průzkumu ložiska. Důl Frenštát organizačně spadá pod Důl Paskov (OKD [online], 2013).
34
Obr. 4. Dobývací prostor pro černé uhlí Trojanovice (žlutě). (Zdroj: Česká geologická služba [online]. c2013)
4.4 Břidlicový plyn a Valašsko Těžba nekonvenčního zemního plynu zatím není pro Valašsko, potažmo pro celou Českou republiku, příliš aktuální, přesto je třeba se o tomto tématu zmínit. Břidlicový plyn je zemní plyn vázaný na formace břidlic, které mají svůj původ v nánosech bahna s organickou příměsí (zbytky rostlinné i živočišné) ze dna dávných moří. Břidlicový plyn patří do nekonvenčních zdrojů přírodního plynu, protože břidlice zabraňují svou těsnou zrnitou a vrstevnatou strukturou přesunům plynu směrem nahoru a ten je jat ve větších hloubkách, než jsou klasicky těžitelné plynové kapsy. Tyto břidlice bohaté na plyn mají vysoký obsah organického materiálu (od 0,5 do 25 %) a jsou začasté olejonosné. Organický materiál se při vysokých teplotách a tlaku, které panují v hloubkách kolem tří až šesti kilometrů pod povrchem, mění na zemní plyn. Břidlice jsou pevné tak, že to postačuje k zachování otevřených pórů. Plyn je držen buď v přírodních zlomech, v pórech hornin a část se rovněž váže na organické látky. Při těžbě se plyn v trhlinách okamžitě uvolní, zatímco ten navázaný na organický materiál se uvolňuje postupně za sníženého tlaku, který má na svědomí vrt (Nazeleno.cz [online], 2012). Způsob těžby břidlicového plynu je odlišný od toho klasického, kdy se odčerpává kapsa této suroviny zachycená pod nepropustnou horninou. Dostat plyn z břidlic je mnohem obtížnější. Nepoužívají se běžné svislé vrty. Břidlice se nejprve musí narušit hydraulickým štěpením (frakováním), aby vzniklé umělé praskliny umožnily uvolnění plynu do vrtu. Systém těžby využívá horizontálně uložených dlouhých vrtů, které prochází vrstvami břidlic. Hornina se následně rozruší tlakem pumpované vody a písku, které doplňují různé chemické přísady. Uvolněný plyn se vyčerpá (Nazeleno.cz [online], 2012). Velké zásoby břidlicového plynu (odhady se různí) má Čína, USA, Argentina, Austrálie, JAR, severní Afrika, západní i východní Evropa. Zejména Spojené státy americké a západní Evropa si od nekonvenčního zemního plynu slibují menší závislost na zdrojích Ruska a zemí Perského zálivu. Jsou tu ovšem obavy o možné environmentální dopady těžby. Nejvíce se mluví o kontaminaci podzemních vod a ničení krajiny. Nicméně zájem o tuto surovinu stoupá, přestože podle poklesů produktivity určitých vrtů se může zdát, že zásoby a výnosy budou nakonec nižší než očekávání investorů a vlád (Nazeleno.cz [online], 2012). Přestože Česká republika nepatří k zemím, kde by se předpokládala ekonomicky 35
významná ložiska břidlicového plynu, požádaly společnosti BasGas Energia Czech s.r.o. a Cuadrilla Morava s.r.o. o průzkumné licence. Jedná se o pobočky britských firem Hutton Energy a Cuadrilla Resource Holdings Ltd. Moravské naftové doly se rovněž zajímají o tento sektor. Licence na průzkum se snaží společnosti dostat na průzkumné území (PÚ) Trutnovsko, Berounka a Meziříčí. Ministerstvo životního prostředí vyhovělo žádosti v případě PÚ Trutnovsko a Meziříčí v prosinci 2011. Vzedmutá vlna nesouhlasu obcí i občanských sdružení vedla k vytvoření moratoria na průzkum břidlicového plynu do června 2014. Ministerstvo životního prostředí v něm argumentuje současnou nedokonalostí zákonů, které by upravovaly podmínky těžby. Toto bylo oznámeno v květnu 2012 a ani současná rodící se vládní koalice není nakloněna průzkumu a těžbě břidlicového plynu. Samotné PÚ Meziříčí leží v krajích Zlínský, Moravskoslezský a Olomoucký. Má tvar nepravidelného mnohoúhelníku a zaujímá plochu 946 km². Zahrnuje města Hranice, Nový Jičín, Valašské Meziříčí, Vsetín, Rožnov pod Radhoštěm a jejich široké okolí. O průzkum v této oblasti zažádala Cuadrilla Morava v září 2010 (DVOŘÁKOVÁ a kol., 2012).
Obr. 5. Navrhované průzkumné území Meziříčí pro zemní plyn z břidlic. (Zdroj: iDNES [online]. c2012)
36
5 STŘET PŘÍSTUPŮ A ZÁJMŮ V REGIONU 5.1 Střet o uhlí 5.1.1 Sebeprezentace OKD Společnost OKD, a.s. se zabývá především těžbou černého uhlí a sídlí v Ostravě. Jejím stoprocentním vlastníkem je New World Resources N.V. z Amsterdamu. Musíme si tedy uvědomit, že se jedná o soukromou firmu v nadnárodním vlastnictví. OKD dbá na svou pověst, protože těžba nerostných surovin ve velkém měřítku na sebe vždy strhává pozornost. Že společnost chce působit navenek příznivě, jde poznat z jejího samotného loga i z celého internetového profilu. Výrazná stylizace do zelené barvy má zřejmě navodit dojem, že firma je přátelská k životnímu prostředí (přesto nelze vyloučit inspiraci v tradiční hornické zelenočerné). Na hlavním rozcestí internetových stránek těžebního gigantu upoutají sekce psané velkými písmeny jako: Odpovědná firma, Životní prostředí, Bezpečnost, Náš region nebo Pro děti. Zaujala mě poslední jmenovaná kapitolka, ve které případní dětští zájemci objeví nejen pohádku o tom, jak krtek našel uhlí, ale i velmi jednoduchou počítačovou hru. Hlavní náplní „dětského koutku“ jsou pohádky (jako ta výše jmenovaná) a odkazy na historii dobývaní uhlí, jeho vznik apod. Jedná se přitom o verzi, která je dostupná i z jiných míst stránek všem jejich návštěvníkům – tedy nejenom pro děti. Ty zvídavější si tedy mohou přečíst třeba o budoucnosti uhlí, které je vykresleno jako perspektivně jediné ekonomicky dostupné fosilní palivo. Vývoj prý bude pokračovat cestou levných metod přeměny uhlí v ekologické palivo pro automobily i elektrárny a uhlík ze spalin jednou nahradí kovy a plasty. Základem je tedy tvrzení, že uhlí je v podstatě moderní zdroj energie s budoucností (OKD [online], 2012d). Vlastní prezentace firmy OKD je založena na slovech jako společenská zodpovědnost, udržitelný rozvoj, kvalita života lidí v regionu, bezpečnost či zlepšování životního prostředí. Společnost se přihlašuje k zásadám Corporate Governance, což je podle OECD systém, kterým je subjekt veden a kontrolován. Všichni zaměstnanci by se měli rovněž řídit vnitřním etickým kodexem OKD s morálním poselstvím. Pro téma této práce je ovšem nejdůležitější deklarovaná politika firmy vůči životnímu prostředí. Změny v krajině (s návazností na demografické a společenské podmínky), které provázejí od 18. století hornickou činnost na severní Moravě a ve Slezsku, jsou prý něčím, s čím je nutné počítat v každé těžební krajině. Na rozdíl od podniků, které ve 20. století neřešily otázku životního prostředí, se OKD přiklání k moderním hodnotám odpovědnosti za krajinné hodnoty a kvalitu života v regionu. Společnost tvrdí, že se těmto tématům věnuje s odpovídající pozorností a negativní dopady své činnosti se snaží minimalizovat. Zříká se také role největšího znečišťovatele, kterou naopak přisuzuje metalurgii, energetice a chemickému průmyslu. Ostravsko a Karvinsko již není podle OKD černou, zaprášenou a zničenou krajinou. Návštěvník se proto může pokochat zelení v Poodří i v městských centrech. Dokonce prý díky důlní činnosti vznikly biologicky cenné lokality v mokřadech a jezerech po propadech. Teplomilné a suchomilné rostliny zase nalezly útočiště na odvalech. A to díky citlivým rekultivacím. Podle textů vycházejících z OKD má firma komplexní program na zahlazování negativních následků své činnosti. Cílem má být návrat krajiny do přirozeného stavu se soběstačnými ekosystémy. Hodně je zdůrazňována finanční náročnost tohoto snažení. Na rekultivace bylo vynaloženo v roce 2012 přes 207 milionů korun (141 milionů ze zdrojů OKD a 66 od Ministerstva financí České republiky) a probíhaly na 770 hektarech (OKD [online], 2012e). 37
5.1.2 OKD a Důl Frenštát V současné době se Důl Frenštát v severní části řešeného území nachází v konzervačním režimu, který začal v roce 1995 a v roce 2003 ho Obvodní báňský úřad v Ostravě prodloužil bez omezení. Společnost OKD se jako správce dobývacího prostoru zaštiťuje horním zákonem a dodává, že její povinností je zabránit znehodnocení ložiska kvalitního uhlí. Jako červená niť se ve vyjádřeních firmy proto objevuje záměr na prozkoumání zásob nerostného bohatství. Argumentuje se dlouhou dobou (desítky let), která uběhla od posledního průzkumu lokality. Nejde prý o nic jiného, než o zpřesnění minulých odhadů pomocí moderních technologií, a tím se má odpovědně rozhodnout o budoucnosti dolu. OKD podle svých slov aktuálně těžbu neplánuje, jen potřebuje dostatek objektivních informací pro posouzení nynější situace. Konzervační režim stojí údajně firmu 60 milionů korun ročně, ale tím (dle mého názoru) OKD příliš sympatií nezíská, protože se jedná o soukromou, a ne státní společnost. S tím souvisí fakt, že osud poslední známé velké zásoby černého uhlí je v rukou soukromého podniku ve vlastnictví nadnárodní společnosti. Samotný projekt průzkumu by měl být rozfázován do údobí čtyř let. Technická příprava zabere podle odhadů jeden rok, ražba dva a půl roku a na následné vyhodnocení je počítáno s šesti (minimálně) měsíci. Ražba kilometrové štoly bude provedena asi v hloubce 900 metrů pod povrchem. OKD ujišťuje, že průzkum se neprojeví žádnými negativními vlivy (otřesy, poklesy) na okolí ložiska a lidé jej nijak nepocítí. Hlušina se bude odvážet na odval Dolu Paskov. Související dopravní zátěž oblasti se prý také významně nezvýší – bude se jednat zhruba o pět nákladních automobilů s návěsem denně (OKD [online], 2013). Ke komunikaci s veřejností slouží internetové stránky Dolu Frenštát, různá tisková prohlášení i šíření tiskovin rozebírající z pohledu OKD tuto problematiku. Z těchto zdrojů se zájemci mohou seznámit s firmou jako s odpovědným partnerem, který dokáže naslouchat strastem obyvatel a pomocí investic je dokáže mírnit. Obhajuje se průzkum ložiska a tvrdí se, že jde o nezbytný krok pro kompetentní rozhodování o budoucnosti dolu. OKD pořádá i různé ankety, které většinou vyznívají v prospěch jejích snah. Na ukázku jedna z dotazníkových otázek zněla, zda je z hlediska generace našich dětí důležité podrobně prozkoumat, jak zásoby uhlí a plynu vypadají a zda vůbec někdy v budoucnu se s nimi dá počítat (OKD, 2012). Zdá se mi, že se zde nemístně operuje se souslovím budoucnost dětí (záporné i kladné odpovědi na tuto otázku byly rozděleny napůl). Občané jsou rovněž informováni o různých projektech s podporou OKD – díky společnosti jsou opraveny vodovody a kulturní i sportovní akce mají velkého sponzora. Byl založen Fond na podporu Frenštátska a Rožnovska a dotčené obce i spolky, které v nich vyvíjejí aktivitu, mohou žádat o finanční podporu svých obecně prospěšných projektů (OKD, 2012). 5.1.3 Názory a akce proti Dolu Frenštát Zprávy o otevření Dolu Frenštát pro průzkum, či dokonce případnou těžbu ložiska uhlí, vyvolaly zákonitě reakci z řad místních obyvatel. Byla založena občanská sdružení jako Koalice za přírodu Beskyd nebo Naše Beskydy, které se snaží zabránit jakýmkoliv snahám o zásah do zdejší krajiny. Není bez zajímavosti, že proti projektu aktivně vystupují příslušné samosprávy, které utvořily Sdružení měst a obcí na ochranu beskydského regionu. Slučuje se v něm 32 měst a obcí z širokého okolí a mottem je ochrana regionu Beskyd před devastací a nežádoucími vlivy důlní činnosti, a také podpora rozvoje regionu s využitím přírodních a kulturních hodnot území. Někteří starostové jsou sami členy lokálních občanských sdružení jdoucích proti politice OKD. Velmi aktivní je v tomto směru hnutí Naše Beskydy. Vzniklo v roce 2004 a jeho cílem je zviditelnit problematiku 38
kolem Dolu Frenštát a informovat veřejnost o svých postojích i o snahách těžařské firmy OKD. Sdružení vyhrálo volby v Trojanovicích i ve Frenštátě pod Radhoštěm a jedním z jeho nejvýraznějších představitelů je současný starosta Trojanovic Jiří Novotný. Pozadu nezůstávají ani nevládní organizace na ochranu přírody a životního prostředí. Například dobrovolníci z Greenpeace Česká republika obsadili v květnu 2012 těžní věže Dolu Frenštát a vyvěsili transparenty s hesly: Zachraňme Arktidu! Neničme Beskydy!, Nechceme být uhelný skanzen a Bakalovy černé stavby. Poté organizace oficiálně vyzvala majitele OKD k urychlené likvidaci a rekultivaci dolu včetně obou těžních věží. Greenpeace zastává názor, že Česká republika se chová nezodpovědně ve spalování fosilních paliv a otvírka frenštátského ložiska by zničila zdejší krajinu (iDNES [online], 2013). Jednou z nejčerstvějších kauz je spor o odstranění staveb dolu, u kterých uplynula stanovená doba jejich trvání. Týká se to i důlních věží. S nápadem využít propadlé kolaudace přišel v lednu 2011 obecní úřad v Trojanovicích a stavební úřad ve Frenštátě pod Radhoštěm následně zahájil řízení o odstranění objektů. V červnu 2013 bylo rozhodnuto a dočasná stavení z areálu dolu musí zmizet. OKD se samozřejmě odvolalo ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, ten ale v prosinci 2013 posvětil původní nařízení o odstranění. OKD se proti tomu může ještě odvolat ke správnímu soudu, nicméně v současnosti běží desetiměsíční lhůta, během které by černé stavby měly jít k zemi. OKD se brání horním zákonem, který mu nařizuje povinnost pečovat o ložisko, a to prý nelze bez stávající infrastruktury (Naše Beskydy [online], 2013a). Kromě provozování internetových stránek se různá hnutí prezentují prostřednictvím letáků, brožur nebo besed s občany. Klasickým repertoárem lidí, kteří proti něčemu brojí, jsou petice. Tak i v případě Dolu Frenštát kolují (nebo kolovaly) mezi dotčenými obyvateli petice za zrušení dolu, a dokonce jeho zasypání. Lidé s podobnými problémy mají tendenci se vzájemně podporovat, což vedlo k celorepublikové kampani proti těžbě, nebo rozšiřování dobývacích prostorů (kauza Horní Jiřetín apod.). Svůj nesouhlas projevují místní obyvatelé rozličnými způsoby – na pomezí Trojanovic a Frenštátu pod Radhoštěm vyrostla například v roce 2010 malá zvonice nazvaná Strážkyně Beskyd. Autory projektu jsou Kamil Mrva a Martin Rosa. Stavba je provedena v návaznosti na valašské lidové tradice a záměrem je zvonit umíráček pro Důl Frenštát. Valašské a lokální motivy se uplatňují v symbolické rovině protestů a zdá se, že emoce jsou napjaté i proto, že ložiska uhlí zasahují pod památnou horu Radhošť. Na jeho vrcholu se také sešli představitelé měst a obcí, zástupci několika organizací a sdružení i občané v roce 2007, aby uložili do základů kaple sv. Cyrila a Metoděje Dekret o uzamčení země Valašské na 100 let. Samozřejmě za přihlížení okrojovaných družin. Do výčtu akcí proti dolu musíme připočítat i delegace, které jezdí lobovat do hlavního města za konečné uzavření ložiska. Občas se vyslaní zástupci oděli do krojů a využili i další valašské tradice – podávání frgálů. Odpůrci plánů OKD jsou nejenom proti těžbě, ale i proti průzkumu, který chápou jako předzvěst zahájení dobývání uhlí. Mají i obavu o pracovní místa, protože velcí zaměstnavatelé v regionu prý deklarovali odchod z oblasti při aktivaci dolu. Beskydy (potažmo Valašsko) berou za dobrou značku, jejíž poškození by mělo destabilizující vliv na celý region. Uhlí je podle odpůrců státním majetkem a OKD si jen chce zhodnotit své akcie. OKD je prý i špatným hospodářem, a i přes problémy např. s Dolem Paskov chce investovat do otevření dalšího důlního díla. Areál u Frenštátu pod Radhoštěm je nazýván největší černou stavbou v České republice. Sdružení měst a obcí na ochranu beskydského regionu již nebude stačit odstranění samotných staveb bez kolaudace, ale bude chtít, aby stát odebral OKD celý dobývací prostor (Naše Beskydy [online], 2013b). Do karet odpůrcům průzkumu (těžby) hraje i nesouhlasné stanovisko Správy Chráněné krajinné 39
oblasti Beskydy se záměrem těžby uhlí na Dole Frenštát. Provozování dolu podle vyjádření Správy CHKO je velkoplošným devastačním zásahem v hodnotném a chráněném území. Oblast má i morfologicky a geologicky složitý terén, který je náchylný k sesuvům. Lze očekávat negativní ovlivnění vod a vodního režimu, rozvrácení lesních porostů apod. Projekt je rovněž v přímém rozporu se základním posláním chráněné oblasti, která má uchovat všechny hodnoty krajiny, její vzhled a typické znaky i přírodní zdroje a vytváření vyváženého životního prostředí. Záměr by dále neblaze ovlivnil funkci nadnárodního biocentra a biokoridoru. Aspekt sociální je také nezanedbatelný – činný důl by přivedl pracovní síly bez vztahu k lokalitě, nemluvě o škodách ze ztráty rekreačních funkcí území (Správa Chráněné krajinné oblasti Beskydy, 2008). V podobném duchu se nesou mnohé studie, které si nechala vypracovat především obec Trojanovice.
5.2 Střet o břidlicový plyn Největšími odpůrci těžby břidlicového plynu je koalice občanských iniciativ STOP HF. Jejími členy jsou občané, zájmové spolky, občanská sdružení a obce a města. Občanskými sdruženími, která podporují STOP HF, jsou například Živá voda, Broumovsko organic, Centrum rozvoje Česká Skalice, Zelený Trutnov, Ochrana lokality Za rybníkem, Stromodění či Hnutí DUHA. Není bez zajímavosti, že ve středu koalice se nachází i Sdružení měst a obcí na ochranu beskydského regionu, protože uvažované průzkumné území Meziříčí výrazným způsobem zasahuje do oblasti jeho působnosti. Aktivními v tomto směru jsou i Naše Beskydy a ČSOP Valašské Meziříčí. STOP HF vzniklo v únoru 2012 za účelem zastavení průzkumu a těžby břidlicového plynu metodami hydraulického štěpení. Jeho náplní je i šíření petice na celém území České republiky a řízení kampaně proti hydraulickému štěpení s cílem pomoci dotčeným obcím. Protože se jedná o celorepublikovou kauzu, sympatizanty projektu jsou i význačné osobnosti veřejného života. Petice je cílena na Ministerstvo životního prostředí, obě komory parlamentu a Úřad vlády České republiky. Do ledna 2014 ji podle internetových stránek projektu podepsalo přes 35 tisíc lidí. V prohlášení petice stojí, že zájem soukromý (zkoumat a těžit plyn) nesmí být nadřazen zájmu veřejnému, kterým je zachování zdravého životního prostředí. Odpůrci z řad STOP HF mají zejména obavu o kvalitu pitných vod (STOP HF, 2014). Vedle podepisování petičních archů se v rámci protestů uplatňují také demonstrace a apel na zákonodárce, aby byl prosazen zákon zakazující těžbu plynu z břidlic pomocí frakování s rozšířením na zákaz podzemního zplyňování uhlí. Doprovodnými akcemi (koncerty, besedy apod.) se snaží protestující vtáhnout do problematiky širší okruh obyvatelstva. Původní nadšení z objevení a využití zásob nekonvenčního plynu pomalu opadá a začínají se množit studie krotící optimistická očekávání. Těžba prý bude postupem času stále náročnější i nákladnější po vyčerpání relativně dobře dostupných nalezišť. Samotný ekonomický rozvoj navázaný na tento plyn nebude tak výrazný, jak se předpokládalo. Inovace technologií také nepůjdou dopředu dostatečně rychle. Spojené státy americké, které v současnosti asi nejvíce věří nekonvenčním ložiskám nerostných surovin, aby uspokojily vlastní energetický hlad, v dnešní době profitují z uzavřeného trhu s touto komoditou. Po vzniku globálního trhu se rozevírající se nůžky mezi levným plynem ve Spojených státech a drahým v Evropě či Japonsku zavřou. Také se v budoucnu spíše na úkor těžby plynu frakováním prosadí k životnímu prostředí přátelštější obnovitelné zdroje a nového oživení se zřejmě dočká i energie z jádra (Česká pozice, 2013). Hlavní výtkou proti novým typům ložisek je obava z výrazně negativního zásahu do životního prostředí. Krajina by byla poškozena na velké ploše kvůli potřebné infrastruktuře. Při frakování také hrozí kontaminace horninového prostředí silně toxickými látkami, které následně ohrožují 40
vodní zdroje. Velkou starost dělají ochráncům přírody a životního prostředí úniky metanu, nebezpečného skleníkového plynu. Problematická těžba navíc přináší nutnost se po relativně krátké době přesunout do nové (neporušené) lokality. Odpůrci tohoto přístupu spíše vidí naději v úsporných opatřeních a v hledání šetrných metod získávání energie. Upozorňují i na dostatečnou prozkoumanost celé České republiky, a tedy nevidí důvod povolovat další průzkumné vrty. Mimoto jsou geologické podmínky v tuzemsku často velmi komplikované (na rozdíl od velkých oblastí Spojených států) a nelze jednoznačně zaručit bezpečnost – zejména pro podzemní vodu. Data nashromážděná odpůrci projektu hovoří i o neexistenci významných a snadno dostupných výskytů nekonvenčních surovin. Lidé stojící za protesty se také často ptají, zda obyvatelé nějakého regionu mohou svobodně rozhodovat o své budoucnosti (a tím i o budoucnosti krajiny), nebo jsou ve vleku podnikatelských tlaků soukromých společností, které vhodně přestrojují své zájmy do kabátu zájmu národního (HN Future, 2012). Česká geologická služba, podle svého podkladového materiálu pro ministra životního prostředí z roku 2012, není z myšlenky průzkumu či těžby břidlicového plynu také příliš nadšena. V této studii se můžeme dočíst, že v oblasti průzkumného území Meziříčí mohou vznikat ve zdejších souvrstvích problémy s úniky ložiskových a těžených médií. Geologická stavba s hojnými zlomovými porušeními, provrásněním, zvlněním vrstevních ploch a s tektonickým rozčleněním menilitového souvrství je nevhodná pro těžbu nekonvenčního zemního plynu. Studie zdůrazňuje, že místní jílovce mohou být nevhodné pro hydraulické štěpení, a že je nejdříve namístě posoudit míru rizika zatížení životního prostředí průzkumem (DVOŘÁKOVÁ a kol., 2012). Na druhou stranu zastánci břidlicového plynu argumentují zejména nutností průzkumu nekonvenčních ložisek, abychom věděli, po čem chodíme. Z politického a bezpečnostního hlediska by se měla v případě těžby také snížit energetická závislost na nevypočitatelném Rusku. Zastánci plynu rovněž bagatelizují negativní vlivy průzkumu i těžby na životní prostředí. A i kdyby byl ekonomický přínos nižší, než se očekává, pořád by byl významný. Inovace v technologiích jsou prý také velmi pravděpodobné – zejména u Spojených států amerických. Příznivci nekonvenčních cest v energetice věří, že břidlicový plyn znamená menší (a ne větší podle odpůrců) zatížení atmosféry skleníkovými plyny. Firmy spojené s tímto průmyslem argumentují i novými pracovními místy a přílivem peněz do obecních rozpočtů. Jedním dechem dodávají, že použitá technologie bude bezpečná, nijak negativně neovlivní přírodu ani lidi a použité chemikálie při těžbě jsou prý z velké části běžnými látkami – jako kyselina citronová a kuchyňská sůl (Česká pozice, 2013).
41
6 VNÍMÁNÍ ZMĚN V REGIONU OBYVATELSTVEM Abych zjistil, jak se na problematiku, která je rozebírána v této práci, dívají obyvatelé regionu, sestavil jsem jednoduchý dotazník. Za respondenty byli vybráni studenti gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm v celkovém počtu sto deseti, kterým byl rozdán dotazník, kde se měly odpovědi zakroužkovat (případně doplnit svou odpověď slovním zdůvodněním). Většina studentů má bydliště v Rožnově pod Radhoštěm, ostatní do školy dojíždějí z okolních obcí (Horní Bečva, Prostřední Bečva, Velké Karlovice, Zubří, Valašská Bystřice či Zašová). Samotné šetření probíhalo 20. prosince 2013 v budově gymnázia. Dotazník je složen z jednoduchých otázek, které mají za cíl postihnout základní postoje respondentů k případnému novému nasměrování regionu Valašska směrem k těžbě energetických nerostných surovin. Studenti (ve věku od patnácti do devatenácti let) byli zvoleni z důvodu snadného a rychlého sběru dat, a také se mi jevil zajímavým pohled mladého člověka na danou věc.
6.1 Odpovědi na dotazníkové otázky První otázka mířila na spjatost s regionem (obr. 6). Naprostá většina studentů se podle výsledků cítí být spjata se svým regionem. Můj předpoklad byl, že takto mladí lidé nebudou mít tento vztah ještě dostatečně silný. Zdá se mi, že ten roste postupně s přibývající věkem (snad vlivem nostalgie). Ovšem je tu faktor prožitého dětství v místě, který se mohl tímto způsobem projevit.
Obr. 6. Otázka číslo 1 dotazníkového šetření na spjatost obyvatel s regionem s percentuálním zastoupením odpovědí. Druhá otázka (obr. 7) zjišťovala, zda se studenti vůbec hlásí k tradičnímu regionu Valašska. Opět většina (78 %) odpověděla na dotaz kladně. Lze si to vysvětlit silnými tradicemi, které v regionu přetrvávají. Pojem Valašsko je také mediálně dostatečně známý po celé České republice a respondenti evidentně nemají problém se k němu přihlásit. V minulosti spíše pejorativní označení Valach má dnes blíže k pocitům hrdosti u jeho nositelů. Otázka ohledně pocitu spoluzodpovědnosti za směr vývoje regionu, ve kterém jsou respondenti doma (obr. 8), přinesl spíše nelichotivý obrázek o dotazovaných mladých lidech. Sice 40 % tuto spoluzodpovědnost reflektuje, ale dalších 30 % to takto nevnímá a zbytek studentů neví. Představoval bych si, že mládež bude v tomto směru aktivnější.
42
Obr. 7. Otázka číslo 2 dotazníkového šetření o příslušnosti k Valašsku s percentuálním zastoupením odpovědí.
Obr. 8. Otázka číslo 3 dotazníkového šetření o pocitech spoluzodpovědnosti za směr vývoje regionu s percentuálním zastoupením odpovědí. Čtvrtá a pátá otázka (obr. 9 a 10) se snažila nalézt odpověď, zda jsou si studenti vůbec vědomi zásob černého uhlí a nekonvenčního zemního plynu z břidlic ve svém okolí. Podle očekávání vědí žáci rožnovského gymnázia více o ložiscích černého uhlí (60 % kladných odpovědí), než o břidlicovém plynu (26 % kladných odpovědí). Přece jenom se situace kolem Dolu Frenštát rozebírá v regionu častěji.
Obr. 9. Otázka číslo 4 dotazníkového šetření o povědomí o zásobách černého uhlí 43
v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí.
Obr. 10. Otázka číslo 5 dotazníkového šetření o povědomí o zásobách zemního plynu z břidlic v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí. Přestože se o dění kolem Dolu Frenštát a nalezišť břidlicového plynu mladí lidé ve velké míře nezajímají (dle výsledků šesté otázky – obr. 11), jsou většinově (74 %) proti záměrům těžit nerostné suroviny v regionu (sedmá otázka – obr. 12). Domnívám se, že je to celkem nezodpovědný přístup, ale musíme si uvědomit, že respondenti jsou ve věku, ke kterému nezodpovědnost trochu patří. Když měli studenti u sedmé otázky svou odpověď zdůvodnit, nejčastěji uváděli obavu o zničení krajiny a životního prostředí ve svém okolí (u záporných odpovědí na dotaz). Objevovala se slova jako devastace, zničení, negativní dopady a znečištění. Nezřídka se vyskytoval názor, že valašská krajina je krásná a měla by zůstat bez takto velkého zásahu. Lidé, kteří označili možnost nevím/je mi to jedno, se buď nemohli rozhodnout mezi klady (ekonomický přínos) a zápory (ničení životního prostředí), nebo jim to bylo skutečně jedno. Mizivá čtyři procenta by s těžbou souhlasila z důvodu nových pracovních příležitostí a kvůli nezbytnosti energetických surovin pro dnešní svět.
Obr. 11. Otázka číslo 6 dotazníkového šetření o zájmu o problematiku případné těžby černého uhlí a zemního plynu z břidlic v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí.
44
Obr. 12. Otázka číslo 7 dotazníkového šetření o souhlasu s případnou těžbou černého uhlí a zemního plynu z břidlic v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí. Studenti by se proti případné těžbě energetických nerostných surovin postavili v 65 %. Přiznám se, že jsem očekával vyšší podíl. Nicméně si dovedu představit, že procenta kladných odpovědí na osmou otázku (obr. 13) by vzrostla se skutečným zprovozněním dolů. Podle doprovodné otázky by se respondenti nejčastěji zapojili do protestů formou petice. Zhruba polovina dotazovaných vidí smysl v protestech proti těžbě a méně než třetina na devátou otázku (obr. 14) nedokáže najít odpověď. Desátý dotaz (obr. 15) dal mladým lidem šanci rozhodnout, zda by dopady případné těžby byly spíše pozitivní, nebo negativní. Plných 81 % se rozhodlo pro kolonky negativní a spíše negativní. To samozřejmě koresponduje s tím, že většina žáků je proti těžbě ve svém regionu. Devět procent dává dolům šanci, ale ve školním prostředí jsou v menšině.
Obr. 13. Otázka číslo 8 dotazníkového šetření o zapojení se do protestů proti případné těžbě energetických surovin v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí.
45
Obr. 14. Otázka číslo 9 dotazníkového šetření o smyslu protestů proti případné těžbě energetických surovin v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí.
Obr. 15. Otázka číslo 10 dotazníkového šetření o pozitivních, či negativních dopadech případné těžby energetických surovin v regionu s percentuálním zastoupením odpovědí. Výsledky jedenácté otázky (obr. 16) mě překvapily. Velká většina studentů (78 %) se postavila za možnost pobírat finanční náhrady od těžařů. Čekal jsem zásadovější pohled. Zvítězil racionální. Ale je možné, že žáci si vyložily otázku způsobem – když už by těžba byla povolena a probíhala by.
Obr. 16. Otázka číslo 11 dotazníkového šetření o braní finančních náhrad pro obce dotčené těžbou s percentuálním zastoupením odpovědí. 46
Na závěr dostali studenti rožnovského gymnázia možnost vyjádřit se k budoucímu zaměření svého regionu (obr. 17). Naprostá většina upřednostňuje tradiční a turistické zaměření. Dá se to vysvětlit vztahem žáků ke krajině i domovu, který chtějí mít (asi jako všichni lidé) pokud možno neposkvrněný.
Obr. 17. Otázka číslo 12 dotazníkového šetření o budoucím zaměření regionu s percentuálním zastoupením odpovědí.
47
7 ZÁVĚR V této práci se postavily proti sobě dva pohledy na tradiční region. Jeden vychází z kulturního odkazu minulosti a druhý je o příležitostech, které přináší místní nerostné bohatství. Byl představen tradiční region Valašsko s jeho atributy, které pro něj považuji za podstatné. Do kontrastu s ním se postavily těžařské firmy se svými zájmy na zpeněžení ložisek uhlí a plynu. Bylo zjištěno, že těžařské společnosti se snaží (alespoň) navenek působit vlídně a nekonfliktně. V argumentační rovině se drží tvrzení, že se jim jedná jen o průzkum (hlavně v případě firmy OKD) a jejich činnost nebude mít negativní dopad na životy místních obyvatel, ani na přírodní prostředí. Říkají, že používají ty nejmodernější technologie a z jejich aktivit v regionu budou mít prospěch všichni. Vzniknou prý nová pracovní místa a do obcí potečou finanční náhrady. Již dnes firma OKD sponzoruje řadu lokálních sportovních i kulturních akcí. Založila fond a zájemci o dotace mohou zaslat žádost o příspěvek na svou činnost. Je zřejmé, že bohaté a mocné společnosti takto prosazují své zájmy. Hodně se z jejich strany mluví o právu vědět, po jakých zásobách v zemi vlastně chodíme. Z mého pohledu se ale zdá jako nejzvláštnější skutečnost, že když soukromá firma mluví o nerostném bohatství, tak jedním dechem dodává, že je to ve státním zájmu. Odpůrci těžařské lobby se zase shromažďují pod prapory občanských sdružení, která bojují proti podnikatelským záměrům. Jsou úspěšní i ve volbách do samospráv a z této pozice znepříjemňují život těžařům. V současné době má firma OKD velký problém s objekty v Dole Frenštát, kterým již dávno skončila kolaudace. Společnost tvrdí, že je v právu, protože se jako dobrý správce musí starat o důl tak, jak mu to nařizuje horní zákon. Je ovšem patrné, že odpůrci a aktivisté jsou při chuti a nehodlají svému soupeři dát nic zadarmo. Nemají sice takové prostředky na šíření svého pohledu jako velké firmy, jejich akce ale na sebe dokáží strhnout pozornost. V závěru byla prezentována data z dotazníkového šetření. Jejich výsledek se dal očekávat. Mladí lidé nejsou nadšeni vyhlídkou dolů v provozu ve svém okolí. Nicméně se o danou problematiku příliš nestarají. O zásobách nerostných surovin ve své bezprostřední blízkosti také moc nevědí. Týká se to zejména břidlicového plynu. V tomto ohledu by jim informace podobného druhu měla asi poskytnout škola (když už nesledují kauzy v médiích). Přesto mě uklidňuje, že mají studenti poměrně dobrý vztah ke svému regionu, na kterém se dá stavět.
48
8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY • • • • • • • • • • •
• • • • • • • • •
BÍNA, J., DEMEK, J. 2012. Z nížin do hor: geomorfologické jednotky České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2012. 343 s. ISBN 978-80-200-2026-0. BUZEK, L., LANGER, J. 1975. Valašské muzeum: oživené chalupy a lidé. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1975. 86 s. CULEK, M. (ed.) 1996. Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA, 1996. 347 s. ISBN 80-85368-80-3. DRÁPALA, D. a kol. 2010. Až na vrchol Radhoště. 3. vyd. Rožnov pod Radhoštěm: Město Rožnov pod Radhoštěm, 2010. 127 s. ISBN 978-80-904224-52. HEŘMANOVÁ, E., CHROMÝ, P. a kol. 2009. Kulturní regiony a geografie kultury: kulturní reálie a kultura v regionech Česka. 1. vyd. Praha: ASPI, 2009. 348 s. ISBN 9788073573393. JANOŠKA, M. 2000. Valašsko očima geologa. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. 72 s. ISBN 80-244-0085-5. KOŘENKOVÁ, P. 2012. Valašsko a valašská identita – vymezení na základě mentálních map: bakalářská práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. 40 s., 11 s. příl. Vedoucí bakalářské práce Miloš Fňukal. NEKUDA, V. a kol. 2002. Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. 1. vyd. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně a Okresní úřad Vsetín, 2002. 963 s. ISBN 80-727-5024-0. NĚMEC, J., POJER, F. a kol. 2007. Krajina v České republice. 1. vyd. Praha: Consult, 2007. 399 s. ISBN 80-903482-3-8. NOVOTNÁ, M. a kol. 2005. Problémy periferních oblastí. Praha: Univerzita Karlova, 2005. 184 s. ISBN 8086561216. PAVELKA, J., TREZNER, J. a kol. 2001. Příroda Valašska (okres Vsetín). 1. vyd. Vsetín: Český svaz ochránců přírody ZO 76/06 Orchidea ve spolupráci s okresním úřadem Vsetín, referátem životního prostředí a Školským úřadem Vsetín, 2001. 568 s. ISBN 80-23878-92-1. QUITT, E. 1971. Klimatické oblasti Československa. Brno: Geografický ústav ČSAV Brno, 1971. 73 s. ŠTIKA, J. 1973. Etnografický region Moravské Valašsko jeho vznik a vývoj. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1973. 87 s. ŠTIKA, J. 1997. Lidová strava na Valašsku. 2. vyd. Praha: Kneifl, 1997. 212 s. ISBN 80—86052-06-0. Správa Chráněné krajinné oblasti Beskydy 2008. Stanovisko Správy CHKO Beskydy k problematice Dolu Frenštát. Rožnov pod Radhoštěm, 2008. VENCÁLEK, J. 2005. Moravskoslezský kraj – genius loci. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005. 288 s. ISBN 8073680947. VENCÁLEK, J. 1998. Protisměry územní identity. 1. vyd. Český Těšín: Olza, 1998. 206 s. ISBN 80-86082-10-5. VENCÁLEK, J. a kol. 1993. Valašsko: geografie místního regionu pro základní školy. 1. vyd. Kroměříž: Školský úřad, 1993. 89 s. VENCÁLEK, J. 2004. Zlínský kraj – genius loci. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2004. 202 s. ISBN 8070429976. WEISSMANNOVÁ, H. a kol. 2004. Chráněná území ČR. X., Ostravsko. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2004. 454 s. ISBN 80-86064-67-0. 49
• •
• • • •
• • • •
• • •
•
Česká geologická služba: Surovinový informační systém [online]. c2013 [cit. 26. prosince 2013]. Dostupné z WWW:
. Česká pozice: Břidlicový plyn – argumenty pro bublinu, argumenty pro zázrak [online]. c2013 [cit. 28. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . České dráhy: Mapa tratí z knižního jízdního řádu [online]. c2009 [cit. 23. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . ČSÚ Český statistický úřad: Demografická ročenka krajů 2003 až 2012 [online]. c2013, aktualizováno dne: 30.6.2013 [cit. 20. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . ČSÚ Český statistický úřad: Demografická ročenka okresů (2003 až 2012) [online]. c2013, aktualizováno dne: 13.10.2013 [cit. 21. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . ČSÚ Český statistický úřad: Demografická ročenka správních obvodů obcí s rozšířenou působností (2003 až 2012) [online]. c2013, aktualizováno dne: 31.10.2013 [cit. 23. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . ČSÚ Český statistický úřad: Počet obyvatel a domů podle výsledků sčítání od roku 1869 [online]. c2010 [cit. 18. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . ČSÚ Český statistický úřad: Sčítání lidu, domů a bytů 2011 [online]. c2011, aktualizováno dne: 24.10.2013 [cit. 18. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . DEZA a. s.: Co děláme [online]. c2013 [cit. 11. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . DVOŘÁKOVÁ, V. a kol. 2012. Podkladový materiál pro ministra životního prostředí k problematice nekonvenčního zemního plynu z břidlic a podzemního zplyňování uhlí [online]. Praha: Česká geologická služba, 2012. 70 s. [cit. 28. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . Geologická encyklopedie: uhlí [online]. c2007 [cit. 20. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . HN Future: Břidlicový plyn v ČR: slepá cesta [online]. c2012 [cit. 28. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . iDNES: Chemička Deza už vzduch tolik nešpiní, benzenu ale vypouští stále nejvíc [online]. c2013 [cit. 11. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . iDNES: Zachraňme Arktidu, hlásají Greenpeace z těžních věží ve Frenštátě [online]. c2012 [cit. 20. ledna 2014]. Dostupné z WWW:
• •
•
•
• • • • • • • • • • • •
/domaci.aspx?c=A120528_075454_ostrava-zpravy_jog>. Ložiska ČR: černé uhlí [online]. c2009 [cit. 21. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . Národní geoportál INSPIRE [online]. c2013 [cit. 29. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . Naše Beskydy: Těžní věže musí z Beskyd pryč, OKD s odvoláním neuspěly [online]. c2013a [cit. 22. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . Naše Beskydy: Za Beskydy a naše domovy budeme bojovat tvrdě, ať se OKD a úplatní politici připraví [online]. c2013b [cit. 25. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . Nazeleno.cz: Jak se těží břidlicový plyn [online]. c2012 [cit. 27. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . Oficiální stránky města Rožnov pod Radhoštěm: Podrobná historie města Rožnov pod Radhoštěm [online]. c2006 [cit. 10. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . OKD: Budoucnost [online]. c2012d [cit. 17. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . OKD: Důl OKD Frenštát [online]. c2013 [cit. 26. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . OKD: Moderní technologie [online]. c2012b [cit. 23. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . OKD: Naši zákazníci [online]. c2012c [cit. 23. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . OKD: Ostravsko-karvinská uhelná pánev [online]. c2012a [cit. 23. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . OKD: Rekultivace [online]. c2012e [cit. 18. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . OKD 2012. Z první ruky: občasník pro obyvatele Frenštátska a Rožnovska [online]. Praha: Bison & Rose, 2012. 8 s. [cit. 20. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . Ředitelství silnic a dálnic ČR: Silniční a dálniční síť Moravskoslezský kraj [online]. c2012 [cit. 23. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . Ředitelství silnic a dálnic ČR: Silniční a dálniční síť Zlínský kraj [online]. c2012 [cit. 23. listopadu 2013]. Dostupné z WWW: . STARÝ, J., KAVINA, P., SITENSKÝ, I. a kol. 2012. Surovinové zdroje České republiky: Nerostné suroviny: Ročenka 2012 [online]. 1. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2012. 236 s. [cit. 22. prosince 2013]. Dostupné z WWW:
51
• • • •
zdroje/SUROVINOVE-ZDROJE-CESKE-REPUBLIKY-2012.pdf>. ISBN 978-807075-804-5. STOP HF: Petice [online]. c2014 [cit. 27. ledna 2014]. Dostupné z WWW: . TES Vsetín: Historie – Společnost [online]. c2013 [cit. 12. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . Valašské muzeum v přírodě [online]. c2010 [cit. 30. prosince 2013]. Dostupné z WWW: . ZVI: Profil firmy – Historie [online]. c2012 [cit. 12. prosince 2013]. Dostupné z WWW: .
52
