Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Václav Medek. Janusovy tváře jednoho historika Magisterská diplomová práce
Josef Veselý
Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.
Brno 2015
Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.
datum 13.06. 2015
......................................
2
OBSAH Úvod............................................................................................................................4 1. Mládí a léta studijní................................................................................................7 2. Knězem ................................................................................................................. 12 3. Univerzitním pedagogem .................................................................................... 14 4. Předsedou federálního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris.... 26 5. Ve službách státní bezpečnosti .......................................................................... 31 5.1 Akce „SAMOTA“ ............................................................................................... 31 5.2 Agentem StB .................................................................................................... 43 6. Na sklonku života ................................................................................................ 56 7. Odborná činnost Václava Medka ....................................................................... 59 7.1 Přednášky na teologických kurzech ................................................................. 60 7.2 Redaktorem Duchovního pastýře ..................................................................... 61 7.3 Dějiny obcí Chromče a Dubicka ....................................................................... 62 7.4 Osudy moravské církve do konce 14. věku ...................................................... 64 7.5 Čarodějnické procesy a osobnost děkana Lautnera ......................................... 68 7.6 Dějiny brněnské kolegiátní kapituly .................................................................. 70 7.7 Obecné církevní dějiny ..................................................................................... 70 7.8 České církevní dějiny ....................................................................................... 72 7.9 Spoluautor Hradů a zámků ............................................................................... 74 8. Václav Medek a další členové historické obce ................................................. 76 9. Bibliografie Václava Medka ................................................................................ 81 Závěr ......................................................................................................................... 85 Použité prameny a literatura ................................................................................... 87 Příloha: Václav Medek: Z dějin kolegiátní kapituly u sv. Petra v Brně ................ 90
3
Úvod Pokud jde o české církevní dějiny, stále platí slova prof. Jaroslava Kadlece z bibliografické poznámky ve druhém díle jeho Přehledu českých církevních dějin, totiž že „takových věcí máme dosud jen poskrovnu“.1 Ucelená zpracování v češtině zanechali pouze Bohumil Zlámal,2 zmíněný Jaroslav Kadlec,3 a také Václav Medek.4 A právě s díly Václava Medka jsem se později při studiu církevních dějin nejednou setkal, dokonce mi jeho kniha o českých a moravských církevních dějinách zprostředkovala moje první setkání s církevními dějinami vůbec. Později jsem také na něho coby historika slýchal rozporuplné komentáře, a nejnověji jsem se dozvěděl informaci, že byl agentem Státní bezpečnosti. Zajímalo mě tedy, jakým historikem byl, a také jak si počínal v roli agenta v porovnání s jinými historiky, kněžími a spolupracovníky Státní bezpečnosti v jedné osobě;5 proto jsem chtěl co nejvíce poznat jeho osobu a také jeho odborné dílo. Z těchto důvodů tvoří postava Václava Medka ústřední téma této diplomové práce. Jeho životní cesta nebude příliš dlouhá a uzavře se v šedesáti letech. Přesto zanechá na poli (českých) církevních dějin 20. století svoji stopu, ať již jako člověk, který se církevními dějinami odborně zabýval nebo jako člověk, který se ocitl v soukolí jejich utváření. Kladl jsem si za cíl především využít dosud nezpracované prameny, vytěžit dostupnou literaturu (sborníkovou, novinovou, časopiseckou) a prameny získané pomocí orální historie a prokázat, zda i tento svou postavou vysoký historik vyčníval z řady také na poli odborném. Práce nemá nahrazovat dosud uveřejněné práce o církevních dějinách 20. století, ale doplňovat je a případně i vrhnout světlo na některá ještě tmavá místa. Vyšel jsem z několika druhů zdrojů: především šlo o archivní prameny, a to i ty dosud nezpracované; a dále šlo o literaturu, ať již ve formě sborníků nebo časopiseckých článků. Bohužel výzkum je ztížen tím, že archivních materiálů se nedochovalo mnoho, nebo vzhledem k malému časovému odstupu od úmrtí ústřední postavy práce - nejsou veřejně přístupné (což se týká obzvláště matričních záznamů). Hlavními archivními prameny tedy byly: 1. fond Prof. Václav Medek uložený v Zemském archivu Opava, pobočka Olomouc, 2. osobní spis Václava Medka uložený v Archivu Univerzity Karlovy v Praze,
1
Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin 2. ZVON, Praha 19912, s. 253. Zlámal, Bohumil: Příručka českých církevních dějin I-VII. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005-20112. 3 Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin 1-2. ZVON, Praha 19912. 4 Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982. 5 Mám na mysli např. Františka Jindřicha Holečka, O.M. 2
4
3. spis Václava Medka vedený StB uložený v digitalizované podobě v Archivu bezpečnostních složek v Praze. Práce je rozdělena do devíti hlavních částí: v první kapitole se věnuji Medkově mládí a studiím, ve druhé jeho kněžské a ve třetí pedagogické dráze. Protože jeho činnost zasahuje do aktivit Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, byl dokonce jeho prvním předsedou jeho federálního výboru, je čtvrtá kapitola věnována právě jeho působení v tomto sdružení. Dosti temnou kapitolou v Medkově životopisu je jeho spolupráce se Státní bezpečností. Poněvadž ta probíhala skrytě, ale přesto paralelně s „veřejným“ životem, je zařazena do páté, samostatné, kapitoly. Šestá kapitola líčí sklon Medkova života. Následuje rozbor odborné činnosti V. Medka v sedmé kapitole, včetně jeho redaktorského působení v časopisu Duchovní pastýř a přiblížení jeho odborného díla. Osmá kapitola popisuje vztah jiných historiků k Václavu Medkovi a poslední devátou kapitolu tvoří soupis Medkovy významnější bibliografie (nejsou uvedeny pouhé přetisky úryvků z knih a popularizační články v novinách). V otázce, jak postihnout odborné dílo Václava Medka, se naskýtaly v podstatě dvě možnosti: buď je zařadit chronologicky do jeho curricula vitae nebo jim věnovat samostatnou kapitolu. Zvolil jsem druhou možnost a v jejím rámci pak chronologické hledisko. Některé dokumenty uvádím v jejich plném nebo téměř plném znění, neboť se domnívám, že nic tak nepřiblíží dobovou atmosféru, vnitřní pochody nebo jednání některých osob lépe než jejich výpovědi. Do přílohy je pak zařazen přepis (nejde tedy o edici v pravém slova smyslu) nepublikované práce Václava Medka týkající se dějin brněnské kapituly, uložené v Zemském archivu Opava, pobočka Olomouc. K jejímu zveřejnění mě vedly dva důvody: především jsem chtěl zpřístupnit nezveřejněnou práci zabývající se církevními dějinami významné brněnské instituce (přičemž může sloužit k porovnání nebo konfrontaci s jinými podobně zaměřenými pracemi a možná i jako odborná literatura k tématu) a druhým důvodem bylo ukázat na příkladu nějaké odborné práce Václava Medka jeho styl, vyjadřování, metody a způsoby vědecké práce a ponechat na veřejnosti, ať si o něm jako o historikovi učiní případně úsudek sama. Z metod, jež jsou historikovi k jeho práci k dispozici, se nabízely k využití zvláště metoda biografické analýzy, dále metody přímá a nepřímá, metoda indukce a dedukce a také metoda prosopografická a metoda orální historie. Velice neskromným přáním autora pak je, aby tato práce přispěla k poznání životních osudů Václava Medka i jeho odborného díla. 5
Chci poděkovat pracovníkům Státního okresního archivu v Olomouci a Zemského archivu v Opavě, pobočka Olomouc, za vstřícnost, s jakou mi vyšli při pomoci s vyhledáním a zpřístupněním archivních materiálů. Také děkuji pracovníkům Archivu Univerzity Karlovy v Praze za poskytnutí osobního spisu V. Medka a slečně Tereze Douchové z Archivu bezpečnostních složek v Praze za zpřístupnění příslušných svazků vedených Státní bezpečností. Panu Mgr. Robertu Bílkovi, kronikáři města Vyškova, děkuji za zajímavá sdělení. Panu Jiřímu Lelkovi, správci hřbitova města Vyškova, děkuji za upřesnění některých detailů ze života Medkovy rodiny. Ten největší díl mého poděkování ale patří panu Prof. PhDr. J. Hanušovi, PhD. z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity za ochotu, se kterou se ujal vedení této práce, za jeho rady a především za velkou trpělivost, kterou vůči mně projevil při jejím zpracování.
6
1. Mládí a léta studijní Ucelenou biografii Václava Medka dosud nemáme. Především je to heslo „Václav Medek“ ve 4. sešitě Biografického slovníku Slezska a Severní Moravy. 6 Určité životopisné zmínky o něm jsou na záložkách jeho knih Osudy moravské církve do konce 14. věku a Cesta české a moravské církve staletími.7 Zmínky zařazené do příslušného kontextu obsahuje zatím jediný nejúplnější přehled dějin katolické církve v Československu v období 1945-1989,8 který ohledně Medkových životních osudů výrazně čerpá z diplomové práce T. B. Zbranka.9 Tato diplomová práce obsahuje pozoruhodný životopisný nástin, vycházející z dosud nevyužitých archivních pramenů.10 Pro úplnost je nutné zmínit také medailon v publikaci o Katolické teologické fakultě v Praze V. Novotného11 a v Malém slovníku J. Hanuše.12 V souvislosti se zmíněnou Medkovou knihou o moravské církvi do konce 14. století (ale i s jeho uvedenou druhou knihou) je přičiněno pár pozoruhodných poznámek u M. Kouřila.13 Naopak žádnou zmínku (což ale platí i o jiných církevních historicích 20. století) bohužel neobsahují ani doplněné Přehledné dějiny českého a československého dějepisectví F. Kutnara a J. Marka,14 a také J. Jonová ve svém stručném přehledu církevních historiků sama uvádí, že „její výběr církevních historiků působících od konce 19. století do roku 1989 je účelový“.15
6
Biografický slovník Slezska a severní Moravy, sešit 4. Ostravská univerzita v Ostravě a OPTYS, spol. s r. o., Opava-Ostrava 1995, s. 81-82. 7 Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. I. díl dějin olomoucké arcidiecéze. ČKCh v ÚCN, Praha 1971; týž: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982. 8 Balík, Stanislav - Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. CDK, Brno 2007, zejm. biografická poznámka č. 47 na s. 341. 9 Zbranek, Tomáš Benedikt: Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Magisterská diplomová práce, FF MU, Brno 2007. 10 Tamtéž, s. 74-75, byť poznámka č. 47 v publikaci Balíka, S. - Hanuše, J. viz pozn. č. 7 na této straně, odkazuje na stránky 70-71. 11 Novotný, Vojtěch: Katolická teologická fakulta 1939-1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007, s. 368-369. 12 Hanuš, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. CDK, Brno 2005, s. 98. 13 Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 51 a zvláště pozn. č. 6 na s. 52. Oběma knihám je věnována pozornost na příslušném místě v dalším textu. 14 Kutnar, František - Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a československého dějepisectví. NLN, Praha 20093. 15 Jonová, Jitka: Církevní dějiny - obor historie nebo teologie? In: Hanuš, Jiří (ed.): Eseje o povaze církevních dějin. CDK, Brno 2012, s. 88.
7
Václav Medek se narodil ve Vyškově 30. srpna 1922 v domě na ul. Havlíčkova č. p. 16 (dům byl v r. 2006 zbourán a na jeho místě stojí nyní autosalon).16 Jeho otcem byl Josef Medek, nar. 13. března 189517 a zemřelý 29. března 1981, v době narození syna tajemník odborových organizací v Žilině a později „bývalý majitel první autodopravy ve Vyškově“,18 syn Jana Medka, soukeníka ve Vyškově a jeho manželky Antonie Hitzlové (či Hitzelové); matkou pak Anežka provdaná Medková, za svobodna Nováková, nar. 1. března 1898 ve Vyškově, zemřelá nejspíše v r. 1938,19 dcera Ludvíka Nováka, obchodníka ve Vyškově, a jeho manželky Alžběty Trnavské. Jeho rodiče měli svatbu dne 14. září r. 1921 a Václav byl jejich prvorozené dítě. Jeho kmotry při křtu byli dědeček a babička z matčiny strany Ludvík Novák a jeho manželka Alžběta.20 Josef Medek se 30. září 1939 v Olomouci znovu oženil s Františkou Hanušovou, která zemřela v roce 1975.21 Václav měl ještě (vlastního) bratra Josefa, narozeného r. 1927, který zemřel r. 1952.22 Později o něm vypověděl, že v roce 1945 před odchodem nacistů z republiky prováděl na tratích drobné sabotážní práce. Po r. 1948, kdy studoval v Brně, se měl dostat do nějaké ilegální skupiny a z hlouposti v této skupině pracovat, za což byl odsouzen a v Jáchymově tragicky zahynul:23 „... za protistátní činnost (byl) v roce 1951 zatčen a zemřel ve věznici“.24 Protože však existence bratra Josefa nebyla příliš známa, dle údajů na úmrtním oznámení jeho otce bylo možno dlouho usuzovat, že Václav byl jen jediným dítětem.25 16
Dle sdělení Mgr. Roberta Bílka, kronikáře ve Vyškově. Tento dům podle pozemkové knihy (kn.vl. 24 k.ú. Vyškov - předměstí) vlastnili od r. 1872 František a Antonia Jelínkovi, od r. 1878 Antonie Koukalová, od r. 1882 Město Vyškov, od r. 1884 Drnovický cukrovar Offermann a spol. (oficiálně drnovický, fakticky však postavený ve Vyškově), v roce 1924 zapsána změna názvu na Vyškovský cukrovar akciová společnost, od r. 1937 patřil dům Janu Greplovi mladšímu a posledním majitelem zapsaným v pozemkové knize byl Antonín Gazda, výrobce lihovin ve Vyškově. Tamtéž. 17 Dle sdělení Mgr. Roberta Bílka, kronikáře ve Vyškově, se Josef Medek narodil 11. března. Datum 13. března však samotný V. Medek uvádí ve svém osobním dotazníku. AUK, osobní spis Václava Medka, profesní dotazník ze dne 15. července 1975, s. 3. V jiném dotazníku, podepsaném 22. října 1971, ale V. Medek uvádí datum narození svého otce také 11. března. AUK, osobní spis Václava Medka, profesní dotazník A ze dne 22. října 1971, s. 2. Matriční záznam z Farní knihy Vyškova však uvádí datum narození také 13. března. Viz http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/2660/?strana=270, záznam na s. 270. Za upřesnění děkuji panu Jiřímu Lelkovi z Vyškova. 18 Muzeum Vyškovska, příspěvková organizace, parte oznamující úmrtí Josefa Medka dne 29. března 1981. 19 AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší) uvádí rok úmrtí 1938. Podle informací pana Jiřího Lelka ale Anežka Medková mohla zemřít 3. července 1937 v Brňanech. 20 Dle sdělení Mgr. Roberta Bílka, kronikáře ve Vyškově. 21 Srov. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 7, Novinové výstřižky, výstřižek z novin z rubriky Z domova s oznámením o úmrtí paní Františky Medkové ve Vyškově, matky metropolního kanovníka doc. dr. Václava Medka, bez datování, na výstřižku je připsáno datum 31. 8. 75. 22 AUK, osobní spis Václava Medka, profesní dotazník ze dne 15. července 1975, s. 3. 23 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva o provedeném kontaktu ze dne 25. února 1963. 24 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na vázání pod č. j. A-0015/01-63 ze dne 15. srpna 1963. 25 Muzeum Vyškovska, příspěvková organizace, parte oznamující úmrtí Josefa Medka dne 29. března 1981. Mezi pozůstalými je uveden pouze „Profesor Dr. Václav Medek, syn“. 8
Ve Vyškově byla prý známa pověstná „medkovská domýšlivost a pýcha“. Otec Josef Medek měl totiž ve druhé polovině 20. let autodopravu a později zasilatelství a rodina si finančně velmi dobře stála. Tento vliv z rodinného prostředí si Václav Medek nesl i do budoucna.26 O jeho dětství není příliš zpráv a Václav Medek sám je odbýval stručnou větou „ve Vyškově jsem vychodil obecnou školu a reálné gymnázium“.27 Na střední škole byl jeho duchovním vůdcem P. Vladimír Muzikář. Reálné gymnázium ukončil maturitou 21. května 1943. Po maturitě pracoval jako pomocný dělník v místním železářském podniku a jen díky pochopení zaměstnavatele mohl navštěvovat Arcidiecézní teologické, resp. bohoslovecké učiliště v Olomouci. Původně chtěl studovat pouze historii a na kněze se rozhodl jít pod vlivem dominikána Metoděje Habáně, podle kterého by se mohl věnovat historii i jako kněz.28 Na teologickém učilišti byl zapsán od 4. října 1943 a studoval zde až do konce letního semestru 1945. Mezi vyučujícími nalezneme jména kromě zmíněného Metoděje Habáně OP (psychologie racionální i experimentální, kosmologie, etika, úvod do filozofie) jako Silvestr Braito OP (bohověda základní), Bonifác Bergmaier O.M. Cap. (logika, dějiny filozofie), Rudolf Col (biblistika, biblické disciplíny a biblické jazyky, biblická archeologie), František Jemelka (staroslověnština); od zimního semestru roku 1944 byly některé předměty vyučované též v latině. Z většiny předmětů byl hodnocen známkou „eminenter“, ojediněle se setkáme také s hodnoceními „valde bene“ nebo „bene“.29 Roku 1944 se Václav Medek zúčastnil dvou kurzů: ve dnech 11.-15. dubna třídenního náboženského, resp. pastoračního kurzu pro kněze a bohoslovce terciáře v Čeložnicích u Kyjova, a ve dnech 10.-15. července v Kokorách u Přerova, kdy šlo o náboženský kurz spojený s duchovní obnovou. Tento druhý kurz pořádal Bohoslovecký třetí řád svatého Dominika.30 Mezi přednášející v Čeložnicích patřili např. Jan Zahradníček, Jakub Deml, Jan Evangelista Urban OFM nebo Metoděj Habáň OP. Václava Medka najdeme (spolu 26
R. 1925 Josef Medek provozoval autodopravu Vyškov-Brno; r. 1927 vedl sekci autodopravy a povoznictví u „Společenstva živností a povolených“ ve Vyškově a do r. 1948 byl jeho jednatelem; r. 1930 se v reklamách připomíná Josef Medek, zasilatelství, stěhování, adresa Havlíčkova 18; r. 1940 byl jmenován předsedou „Ústředního svazu autodopravců v Čechách a na Moravě“. Pamětní knihy města Vyškova, dle sdělení pana Jiřího Lelka. Srov. k tomu ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci P. Medka Václava č. j. A-0504/66 ze dne 28. dubna 1966. 27 AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší). 28 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci P. Medka Václava č. j. A-0504/66 ze dne 28. dubna 1966. 29 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, Seznam přednášek (Index lectionum) arcibiskupského teologického učiliště v Olomouci. 30 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Náboženský kurz v Kokorách 1944, Pozvánka na kurz v Čeložnicích, nedatováno; tamtéž, Pozvánka na kurz v Kokorách, nedatováno. 9
s Vladimírem Muzikářem a Pavlem Zíbalem) jako jednoho ze členů „technické kanceláře“ tohoto kurzu.31 Kurz v Kokorách personálně zajistili také Metoděj Habáň, dále např. František Tomášek, Bedřich Vašek, Pavel Škrabal OP, Bohdan Chudoba, Zdeněk Kalista nebo opět J. Deml. V. Medek již zajišťoval sběr přihlášek.32 Od 5. listopadu 1945 počíná Václav Medek studovat na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Františka Palackého v Olomouci. Kromě vyučujících např. Tomáše Hudce (Všeobecný úvod do knih Nového zákona, Vyšší exegeze evangelia sv. Matouše), Františka Cinka (Věrouka), Ludvíka Matoušů (Církevní právo), Antonína Klevety (Aramejština), Antonína Šuránka (Pastorační význam encykliky Mediátor Dei, Duchovní vedení snoubenců a manželů) či Františka Tomáška (Metodika a katechetika s praktickými cvičeními), stává se také žákem Augustina Neumanna OSA a jeho historického semináře. Zde absolvoval předměty jako Patrologie, Všeobecné dějiny církevní od založení Církve do koncilu tridentského, České církevní dějiny - vybrané partie - od nejstarších dob do Husa, a navazující kurzy všeobecných a českých církevních dějin. Z těchto historických disciplín je hodnocen vždy „eminenter“. Kromě A. Neumanna se setkává také s asistentem Bohumilem Zlámalem (pro předměty Přehled československých dějin a Přehled zeměpisu Československa, Praktický návod pro seminární práce z oboru církevních dějin, Úvod do pomocných věd historických) a Rudolfem Zuberem (Církevní dějiny české: relace ad limina olomouckých biskupů v 17. a 18. století, taktéž Úvod do pomocných věd historických).33 Ovšem oproti V. Novotnému, který Medkova studia ukončuje rokem 1945, jeho index vykazuje zapsané předměty ještě v zimním a letním semestru roku 1948-1950.34 Pro akademický rok 1945/1946 navíc V. Medka najdeme v seznamu mezi bohoslovci jako žáka 3. ročníku. 35 R. 1945 se zúčastnil literární soutěže pořádané Stojanovou literární jednotou s tématem První probošt brněnský (Mistr Petr z Pontecorvo).36
31
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Náboženský kurz v Kokorách 1944, Pastorační kurz v Čeložnicích u Kyjova ve dnech 11.-15. dubna 1944 (seznam přednášejících a účastníků), nedatováno. 32 Tamtéž, Oznámení o konání Náboženského kurzu spojeného s duchovní obnovou v Kokorách u Přerova, nedatováno. 33 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, Seznam přednášek (Index lectionum) Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Františka Palackého v Olomouci. 34 Tamtéž. Srovnej k tomu také Novotný, Vojtěch: Katolická teologická fakulta 1939-1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007, s. 368-369. 35 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Arcib. kněžský seminář za války (Seminář za války), seznam bohoslovců pro stud. rok 1945/46, s. 1. 36 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Arcib. kněžský seminář za války (Seminář za války), oznámení Stojanovy literární jednoty bohoslovců olomouckých o vyhlášení literární soutěže pro rok 1945 ze dne 5. července 1945. 10
Na bohoslovecké fakultě byl hodně podporován Františkem Cinkem, který později pracoval v Mostkovicích u Přerova. K jeho poctě napsal brožuru s věnováním u příležitosti zvolení F. Cinka prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci.37 Bohoslovecký 3. řád svatého Dominika pořádal v Kokorách u Přerova ještě jeden kurz, a to ve dnech 15.-20. srpna 1945. Václava Medka najdeme v seznamu posluchačů za Olomouc.38 Hned nato, dne 27. srpna 1945, se podrobil odvodu k vojenské službě.39 Příslušné státní zkoušky složil v letech 1946 (5. listopadu z biblického studia, s hodnocením per vota unanimia), 1947 (17. října historicko-právní, s hodnocením per vota unanimia cum applausu) a 1948 (21. června písemnou z praktické morálky, s hodnocením per vota unanimia).40 Z uvedeného je zřejmé, že Václav Medek ještě před ukončením svých studií pěstoval poměrně čilý náboženský život, setkával se s tehdejšími výraznými osobnostmi církevního života a církevní vědy, a to i v době, která studiu příliš nepřála. Zajímavé bude sledovat jeho přinejmenším vnitřní rozchod s církví (katolickou), kterou později projeví i navenek.
37
Publikační činnost J. M. Prof. Dr. Františka Cinka. In: Sborník k šedesátým narozeninám J. M. Prof. Dr. Františka Cinka, prorektora Palackého univerzity v Olomouci. Olomouc 1948. V. Medek je autorem bibliografie na s. 60-67. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci P. Medek Václav pod č. j. A-0504/66 ze dne 28. dubna 1966. 38 Tamtéž, Adresář náboženského kurzu v Kokorách u Přerova, který pořádal 15.-20. srpna 1945 Bohoslovecký III. řád sv. Dominika, seznam posluchačů za Olomouc. 39 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, Vojenská knížka, s. 5. Knížka je vydána Okresním vojenským velitelstvím v Zábřehu 28. května 1953. 40 AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (nejdelší a podepsaný), nedatováno. Tamtéž, složka Disertační práce Václava Medka Dějiny Dubicka, životopisný nástin a opis známek potvrzený notářstvím ze dne 10. ledna 1968. 11
2. Knězem Jáhnem byl Václav Medek ordinován 21. února 1948.41 Na kněze byl vysvěcen 29. června 1948 arcibiskupem Josefem Karlem Matochou.42 Primiční mši sloužil 4. července 1948 ve Vyškově.43 V dubnu 1949 magistr Třetího řádu sv. Dominika fr. Emmanuel Suarez vydává potvrzení, že V. Medek je schopen provádět základní úkony v průběhu mše, vysluhovat svátosti jako je pomazání nemocných a sv. přijímání podle předpisů řádu.44 Roku 1953 byl umístěn do zálohy druhé kategorie jako „nevycvičená vojenská osoba“.45 Již tehdy vynikal vysokou postavou (180 cm). Jako znalost cizích řečí uváděl němčinu a francouzštinu slovem i písmem. Na jiném místě ale uvádí aktivně pouze němčinu; francouzštinu a spolu s ní polštinu pouze pasivně.46 Více než dvacet let působil v duchovní správě, a to ve Zvoli, (od 1. července 1948), Dubicku (od 28. února 1951), Třeštině (excurrendo, tj. „dojíždějící do farnosti“, od září 1951), Rapotíně a excurrendo v Rejcharticích (od 1. března 1957), Sobotíně (od 1. dubna 1962), a od 1. srpna 1963 v Bludově (vše okres Šumperk).47 Zejména v Bludově se velmi osvědčil, o čemž nejlépe vypovídají vyznamenání udělená kapitulním vikářem Josefem Glogarem: Dopisem v prosinci 1963 bylo V. Medkovi za „ocenění zásluh, jichž si získal dlouholetou horlivou prací v duchovní správě, v péči o dům Boží a prací v mírovém hnutí katolického duchovenstva“ uděleno právo nosit děkanský límec s titulem „limbo ornatus“.48 V období srpen - prosinec 1966 mohl farnost opustit.49 Za ty samé zásluhy a tuto samou činnost jako dříve jmenoval ho v prosinci roku 1967 týž vikář J. Glogar
41
ZAOO, č. j. 105/48 ze dne 15.3. 1948 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, dopis arcibiskupa Josefa Karla Matochy ze dne 29. června 1948 o jmenování knězem (presbyterem) k témuž dni. AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší). 43 Farní úřad Vyškov, Pamětní kniha farnosti vyškovské od r. 1902, záznam k roku 1948. 44 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, potvrzení fr. Emmanuela Suareze, o právu vykonávat svátosti, ze dne 26. dubna 1949. 45 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, Vojenská knížka, s. 2. Knížka je vydána Okresním vojenským velitelstvím v Zábřehu 28. května 1953. 46 Tamtéž, s. 3 a 5. AUK, osobní spis Václava Medka, profesní dotazník ze dne 15. července 1975, s. 1. 47 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, dekrety o ustanovení do příslušných farností: Olomouc-Hejčín (č.j. 2018/69 ze dne 21. dubna 1969; oznámení Kapitulní konzistoře v Olomouci děkanskému úřadu v Olomouci-Hodolanech ze dne 21. dubna 1969), Bludov (č.j. 3495/63 ze dne 24. srpna 1963 a oznámení děkanátu v Šumperku č.j. 3495/63 ze dne 24. července 1963), Sobotín (č.j. 1175/62 ze dne 9. dubna 1962), Rapotíně a Rejcharticích (č.j. 1157/57 ze dne 2. března 1957), Třeština (č.j. 4330 ze dne 1. září 1951), Dubicko (č.j. 1166 ze dne 28. únor 1951), Zvole (č.j. 12.513 ze dne 1. července 1948; oznámení konzistoře V. Medkovi č.j. 12.513 ze dne 12. července 1948). 48 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, dopis generálního vikáře Josefa Glogara o udělení práva nosit děkanský límec s titulem limbo ornatus ze dne 20. prosince 1963. 49 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, povolení Josefa Glogara č. j. 2402/66, , k opuštění farnosti a diecéze na období srpen - prosinec 1966 ze dne 2. srpna 1966. 42
12
konzistorním radou.50 V době svého působení v Bludově věnoval na zlatý poklad republiky (jako první z okresu Šumperk) zlatou rakousko-uherskou desetikorunu.51 Dne 28. května 1968 vykonal Václav Medek státní zkoušku z veškerého bohosloví (s prospěchem dobrým) a po vyznání víry byl prohlášen licenciátem bohosloví.52 V říjnu 1968, stále ještě jako administrátora v Bludově, jmenoval ho kapitulní vikář Josef Glogar členem pastorační rady, která měla být poradním sborem ordináře.53 Dne 19. března 1969 obhájil dizertační práci a 15. dubna 1969 byl na Římskokatolické bohoslovecké fakultě, resp. její pobočce v Olomouci promován doktorem teologie.54 Nakonec byl ustanoven od 1. května 1969 jako administrátor farnosti Olomouc-Hejčín.55 Administrování této farnosti byl však na vlastní žádost kapitulní konzistoří v Olomouci s účinností od 1. září 1971 zproštěn, protože byl od stejného data jmenován odborným asistentem pro obor české církevní dějiny na Římskokatolické bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích a měl mít bydliště v Praze. Kapitulní vikář Rudolf Havelka jej však výslovně upozornil, že i nadále zůstává knězem olomoucké arcidiecéze.56 Jednotlivá působiště sám V. Medek později uváděl následovně:57 kaplan Zvole u Zábřeha provisor Dubicko u Zábřeha provisor Rapotín, Rejchartice, Sobotín provisor Bludov provisor Olomouc Hejčín
1948-1951 1951-1957 1957-1963 1963-1969 1969-1971
Roku 1974 byl apoštolským administrátorem biskupem Josefem Vranou jmenován šestým sídelním kanovníkem Věrné metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci.58 50
Tamtéž, dopis generálního vikáře Josefa Glogara o jmenování konzistorním radou ze dne 16.12. 1967. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, ústřižek z novin s oznámením o věnování zlaté rakousko-uherské desetikoruny na zlatý poklad republiky římskokatolickým farářem P. Václavem Medkem z Bludova, nedatováno. 52 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, potvrzení děkanátu Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze, se sídlem v Litoměřicích, ze dne 22. července 1968 o vykonané státní zkoušce z bohosloví s uvedením prospěchu. AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší). 53 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, oznámení generálního vikáře Josefa Glogara o jmenování členem pastorační rady ze dne 16. října 1968. 54 Tamtéž, potvrzení sekretariátu Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze, pobočky v Olomouci, ze dne 23. dubna 1969 o jmenování doktorem teologie. AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší). 55 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, Oznámení kapitulního vikáře Josefa Glogara o ustanovení administrátorem farnosti Olomouc-Hejčín, pod č.j. 2018/69 ze dne 21. dubna 1969 (česky i latinsky). 56 Tamtéž, dopis kapitulního vikáře Rudolfa Havelky o zproštění Václava Medka administrování farnosti Olomouc-Hejčín ze strany Kapitulní konzistoře v Olomouci ze dne 31. srpna 1971. Tento dopis výslovně uvádí jmenování odborným asistentem ke dni 1. září 1971. V. Novotný však udává datum 29. července 1971. Srov. Novotný, Vojtěch: Katolická teologická fakulta 1939-1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007, s. 368-369. 57 AUK, osobní spis Václava Medka, osobní dotazník ze dne 15. července 1975, s. 2 58 Šimeček, Vendelín: Osiřelá katedra. Katolické noviny, č. 47, roč. 34, 1982, s. 3. 51
13
3. Univerzitním pedagogem Již v době svého působení v Olomouci-Hejčíně vyučoval V. Medek externě (tedy bez jmenování, pouze s ústním souhlasem) na Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích, pobočce v Olomouci (dále též CMBF)59 v roce 1969–1970 české církevní dějiny. Dne 23. září 1970 byl jmenován tamtéž lektorem pro obor české církevní dějiny pro rok 1970–1971. Jeho působení bylo na konci tohoto roku ukončeno a při jeho odchodu mu Bohumil Zlámal, nyní již profesor a proděkan fakulty, poděkoval „za svědomitost s níž se věnoval přednáškám církevních dějin a za úspěchy, kterých u bohoslovců dosáhl“.60 S účinností od 1. září 1971 byl ministerstvem kultury jmenován na CMBF odborným asistentem pro obor církevní dějiny.61 V. Medek se prozatím v Litoměřicích habilitoval pro obor církevních dějin a na základě kladného výsledku habilitačního řízení a na návrh fakultní rady Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty dal 9. prosince 1971 Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR souhlas, aby mu byl přiznán titul docenta.62 Ještě předtím obdržel od biskupa-apoštolského administrátora Františka Tomáška pro obor církevní historie kanonickou misi.63 Oproti některým kladným hodnocením V. Medka děkan fakulty Jan Merell v této době referoval, že ostatní kněží na CMBF Medka pokládají za kariéristu a není u nich oblíbený. Mezi ostatními profesory se totiž proslýchalo, proč musí být zrovna druhý profesor na církevní dějiny, když by bylo potřebnější posílit hlavní předmět. O Dr. Medkovi, doc. Ladislavu Pokorném a externím učiteli Vladimíru Bendovi bylo ostatním členům profesorského sboru známo, že jsou tam nastrčeni státní správou a ze strany profesorů tam jsou pouze „trpěni“.64 Proto se chtěl V. Medek vrátit zpět do Olomouce. Dne 18. září 1974 byl jmenován na téže fakultě vedoucím katedry historicko-právní s účinností od 1. září 197465 a v prosinci r. 1974 mu Josef Vrana s odvoláním na can. 403
59
O organizaci studia pro bohoslovce v příslušném období viz Balík, Stanislav - Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu 1945-1989. CDK, Brno 2007, s. 111-114. 60 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, dopis proděkana Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze, pobočky v Olomouc, ze dne 5.10. 1971. 61 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis ministerstva kultury (Sekretariátu pro věci církevní) o jmenování odborným asistentem pod č. j. 1/858/71-III ze dne 29. července 1971. 62 Tamtéž, dopis Jana Merella ze dne 14. prosince 1971 o schválení habilitace a přiznání titulu docent. 63 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis Františka Tomáška děkanství fakulty o udělení kanonické mise pod č. j. 4468/71 ze dne 6. prosince 1971. 64 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Výpis ze zprávy KS-SNB S-StB Ústí nad Labem, č. j. OS-040/3-1/72, bez datování. 65 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis Františka Jelínka o jmenování vedoucím katedry historicko-právní pod č. j. 15 089/74-VII ze dne 18. září 1974. 14
CIC, který hovoří o jmenování pomocného biskupa66 sděluje ve zvláštním dopise, že by mohl být jmenovaný jakýmsi výpomocným biskupem diecéze.67 Dopisem ze dne 9. září 1975 mu sděluje ministr kultury Milan Klusák, že je jmenován na stejné fakultě profesorem pro obor církevních dějin, a to s účinností od 1. října 1975.68 Profesorský plat po zvýšení činil od 1. ledna 1981 2 800,- Kčs.69 Na návrh fakultní rady Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty byl tímtéž ministrem kultury Milanem Klusákem jmenován na školní roky 1976-1978 proděkanem,70 přičemž ke zvolení do této funkce mu poblahopřál jak Pavel Černý, zástupce ředitele a vedoucí oddělení Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR,71 tak krátce nato i tehdejší ředitel Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury František Jelínek.72 Ještě předtím, v červnu 1975, se konala první schůze teologické komise při sboru ordinářů ČSR, jejímž členem V. Medek byl, a na níž byl navržen (v nepřítomnosti) na místopředsedu. 73 Do roku 1981 tato komise realizovala 15 schůzí.74 „Za svědomité plnění povinností na úseku církevního tisku a při jeho realizování, za angažovaný přístup k mírovým a budovatelským úlohám naší socialistické Republiky“ udělilo v září 1975 V. Medkovi čestné uznání Předsednictvo správního výboru spolku sv. Vojtěcha v Trnavě.75 V září roku 1976 Václava Medka oslovuje jeho přítel a v té samé době děkan Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Prof. Ladislav Pokorný (děkan v letech 1974-1978) 66
Srov. can. 403 CIC (1917): „Exceptis dignitatibus, ad Episcopum pertinet, audito Capitulo, conferre omnia et singula beneficia ac canonicatus in ecclesiis tum cathedralibus tum collegialibus, reprobata quavis contraria consuetudine et revocato quolibet contrario privilegio, sed firma contraria fundationis lege et praescripto canones. 1435. “ („S výjimkou dignit přísluší biskupovi udílet po vyslechnutí kapituly všechna obročí a kanonikáty při kostelích jak katedrálních tak kolegiátních, při čemž se zavrhuje jakýkoliv opačný obyčej a odvolává jakákoliv opačná výsada, ale bez újmy opačného zakládacího ustanovení a předpisu kán. 1435. “ Překlad kodexu kanonického práva, přel. F. Kop, CMBF v Olomouci, nedatováno, s. 119). 67 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, Jmenování Josefa Vrany Václava Medka, č. j. 1709/74 ze dne 19. prosince 1974. 68 Tamtéž, dopis Milana Klusáka ze dne 9. září 1975 o ustanovení profesorem pro obor církevních dějin s účinností od 1. října 1975. AUK, osobní spis Václava Medka, dopis Milana Klusáka ze dne 9. září 1975 o ustanovení profesorem pod č. j. 14 043/75-VII ze dne 9. záři 1975. 69 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis Františka Jelínka o stanovení základního platu pod č. j. 10.263/1981VII ze dne 30. dubna 1981. 70 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis ministra kultury V. Medkovi o jmenování proděkanem pod č. j. 12 602/1976-VII ze dne 9. července 1976. 71 Tamtéž, dopis Pavla Černého o blahopřání ke zvolení do funkce proděkana ze dne 8. června 1976. 72 Tamtéž, dopis Františka Jelínka o blahopřání ke zvolení do funkce proděkana ze dne 25. června 1976. 73 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Teologická komise 1976-1981, dopis J. Kavaleho V. Medkovi pod č. j. 395/75 o svolání první schůze teologické komise ze dne 16. června 1975. Tamtéž, dopis J. Kavaleho V. Medkovi pod č. j. 428/75 o výsledcích prvního jednání teologické komise a navržení V. Medka za místopředsedu ze dne 26. června 1975. 74 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Teologická komise 1976-1981, Zápis z 15. schůze teologické komise při sboru ordinářů ČSR konané dne 23. října 1981. 75 Překlad J. V. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, oznámení Předsednictva správního výboru spolku sv. Vojtěcha v Trnavě o udělení čestného uznání ze dne 21. září 1975. 15
s tím, že rozdělil úkoly mezi činovníky fakulty a V. Medek má být jeho náměstkem pro občanskovýchovnou činnost profesorů i posluchačů. Má jít zejména o oživení funkce kateder, patronátů (které mají dostat vážný ráz) a práci s teology. V. Medek si měl také připravit návrh celofakultního plánu akcí. Jako velmi důležitou věc mu L. Pokorný uložil založení kroužku nebo klubu nebo fakultního spolku (zvláště tento úkol měl být splněn už v prvním pololetí). Ke splnění těchto úkolů byli všichni povinni Medkovo snažení podporovat.76 Založení takového kroužku však nemělo být samoúčelné a už vůbec nesledovalo přínos pro studenty. Václav Medek však neprojevoval přílišnou horlivost v této oblasti, protože se věci pohnuly teprve o rok později. Souviselo to zřejmě s rozpačitou činností Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, které navazovalo na Mírové hnutí katolického duchovenstva a ve kterém se velmi výrazně angažoval (dále jen SKD PIT nebo SKD) a které sdružovalo kněze oddané režimu. Přes všechno úsilí navenek se členové tohoto sdružení uchylovali hlavně k prohlášením a nedosahovali výrazných výsledků.77 Ve svém projevu bohoslovcům (nejspíše na podzim roku 1977) V. Medek sděluje, že nemá nejsnadnější úkol, pokud chce hovořit o problému, který není u většiny z nich přijímán s náležitým pochopením. Následně zmínil totiž rozhodnutí fakultní rady z předchozího dne vřele doporučit posluchačům, aby si utvořili organizaci či spolek, který by byl přínosem k výchovné práci na fakultě i v semináři pro jejich budoucí práci v duchovní správě a který by podpořil jejich snahu hlouběji, důkladněji a účinněji se věnovat studijnímu úsilí. S odkazem na pokoncilní dokument Ratio fundamentalis,78 který dle Medka mj. zdůrazňuje nutnost respektovat důstojnost osoby každého bohoslovce je nabádá, že takový spolek, v němž by se soustřeďovala všechna zájmová činnost bohoslovců, by podstatně přispěl právě k rozvoji jejich osobnosti, coby příštích kněží. Zdůraznil, že ordináři podporují vznik takového spolku a že ve svém úsilí najdou bohoslovci vždy porozumění jak u rektora, tak u fakultní rady. Chce vyvrátit „spoustu předsudků a mylných informací“ a výslovně prohlásil, že daný spolek bude jen záležitostí bohoslovců, sami si jej budou řídit, nebude nijak napojen na sdružení Pacem in terris, i když, jak vzápětí dodal, perspektivně se jako budoucí kněží tomuto sdružení stejně ve svém vlastním zájmu nebudou moci vyhnout. Poukázal na doporučení církevních představitelů ze „Západního Německa“, s nimiž se setkal v roce 1970 a kteří přímo řekli, že je do sdružení nutné vstoupit, a také na historické reminiscence, kdy každý seminář v minulém 76
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, dopis Ladislava Pokorného ze dne 17. září 1976. 77 Vaško, Václav: Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989). In: Polc, Jaroslav-Hledíková, Zdeňka: Pražské arcibiskupství 1344-1994. ZVON, Praha 1994, s. 287. 78 Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (Základní normy pro výchovu kněží) byla vydána Kongregací pro katolickou výchovu a Kongregací pro klérus 6. ledna 1970 . 16
(tj. 19.) století měl svůj vlastní spolek. Jako příklad uvedl Stojanovu Literární jednotu nebo Růži Sušilovu, v jejichž rámci pracovaly různé kroužky, ze kterých vzešly osobnosti jako Antonín Cyril Stojan, Eduard Brynych, Jan Valerián Jirsík a některé další. Argumentoval tím, že literární jednota olomouckých bohoslovců existovala už od roku 1878. Na závěr vybídl bohoslovce k vytvoření přípravného výboru (který připraví organizační statut) a názvu kroužku.79 Zde se však Václav Medek dopustil vědomé lži. Již 16. června 1977 zasedala fakultní rada rozšířená o profesorský sbor a představené kněžského semináře, kterou sám V. Medek řídil. Mimo tyto účastníky se zasedání zúčastnil také proděkan CMBF z Bratislavy Michal Krovina, olomoucký biskup Josef Vrana, litoměřický kapitulní vikář Josef Hendrich a referent Ministerstva kultury ČSR Josef Junga. V. Medek na úvod přednesl zprávu přichystanou pro zasedání SKD PIT 21. června 1977 v Litoměřicích. M. Krovina mimo jiné sdělil, že i u bohoslovců na Slovensku je vidět zřejmý nezájem o SKD PIT. V současné době jsou zváni na zasedání SKD PIT bohoslovci z pátého ročníku, aby se s činností sdružení seznámili, ale bez výsledku. O významu pedagogické výchovy bohoslovců směrem k SKD PIT pohovořil J. Junga. Podotkl, že výchova bohoslovců je zaměřena ve vztahu k pokrokovému duchovenstvu a vychováváním novokněží ve vztahu ke státu se dosáhne jejich větší angažovanosti. Někteří účastníci (Václav Wolf, František Kotalík) se k SKD PIT vůbec nevyjádřili, což bylo výslovně zaznamenáno. Ze slov J. Hendricha pak vyplývá, že ordináři podporovali ustanovení takového spolku pod názvem Fakultní spolek (nebo pod jiným názvem) výslovně jako organizace SKD PIT. S tím prý souhlasil kardinál František Tomášek. V. Medek na závěr upřesnil, že hlavní osobou směrem k SKD PIT by měl být spirituál. Na závěr byl také přečten požadavek děkana fakulty L. Pokorného založit spolek odpovídající kněžskému sdružení (tj. odpovídající SKD PIT).80 Na zmíněném nejbližším sjezdu SKD PIT pak V. Medek referoval o výsledku jednání fakultní rady. Pozoruhodný je již úvod, kdy podotknul, že základem jednání rady byly referáty středočeského a jihomoravského kraje SKD. Kdyby nenásledovala další slova, bylo by možné s Václavem Medkem souhlasit: „z naší fakulty musí vycházet absolventi, kteří budou dobře připraveni na odpovědnou práci v duchovní správě, kteří dovedou vést svoje věřící ... také k lásce k vlasti, k práci pro naši společnost, protože práce pro dobro našeho lidu je v našich konkrétních podmínkách také prací pro Církev“. 79
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2 složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, proslov V. Medka k bohoslovcům, strojopis, nedatováno. 80 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, zápis Františka Vaňka ze zasedání rozšířené Fakultní rady dne 16. června 1977, nedatováno. 17
To vypadalo konkrétně tak, že na fakultě působili diecézní referenti a každý z nich měl na starosti bohoslovce z určité diecéze. Referent byl za své bohoslovce odpovědný, všímal si jejich názorové kvalifikace, jejich duchovního růstu, byl jejich rádcem a pomocníkem. Dvakrát během studia probíhalo hodnocení bohoslovců zaměřené na jejich působení v duchovní správě. Od podzimního semestru bylo proto v plánu otevřít bohoslovecký fakultní spolek coby dobrovolnou zájmovou organizaci, kde by pracovaly zájmové kroužky. Tento kroužek měl vycházet z Koncepce ideové náplně SKD PIT (sic!). Bohoslovci by tak byli připravováni na práci v SKD PIT, až by přišli do duchovní správy. Důvody, proč se však někteří bohoslovci báli nebo nechtěli přihlásit k myšlenkám SKD PIT, znali pak nejlépe jejich faráři. Tyto faráře, k nimž přicházejí novokněží do duchovní správy nebo bohoslovci na prázdninovou výpomoc je pak potřeba instruovat, jak se k těmto přicházejícím mají chovat. Je také potřeba porozumět mladým lidem a jejich mentalitě. Mladí lidé „milují opravdovost, je jim cizí přetvářka a lež. Aby tedy byla v dokonalém souladu naše slova s naším jednáním“. Jen okrajově se pak Medek závěrem zmiňuje o záležitostech souvisejících se samotným studiem.81 Z uvedeného jasně vidíme, jaký dvojaký postoj Václav Medek zaujal: na jedné straně bohoslovce přesvědčoval, že mají svobodu v jednání, že je nikdo nebude tlačit do něčeho, co nechtějí - konkrétně do založení nějakého fakultního kroužku, na druhou stranu si byl vědom, že daný kroužek měl být jakousi odnoží SKD PIT a měl přímo připravovat budoucí kněze na vstup do tohoto sdružení; ostatně s přípravou bohoslovců-budoucích kněží na pozdější spolupráci s SKD PIT se výslovně počítalo i v úpravě studia podle závěrů Druhého vatikánského koncilu.82 Velmi pikantně pak vyznívá jeho výzva uvádět v soulad skutky a vyřčená slova, když především on sám toto pravidlo porušuje a není na místě se domnívat, že tak činil nevědomě. V této souvislosti je nanejvýš zajímavá poznámka pocházející z konce roku 1977 či nejpozději z počátku roku 1978 zapsaná mezi poznámkami z fakultních rad: „teologie průšvihu: jsme využíváni stranou, aniž bychom měli možnost vlastní iniciativy“.83 Nicméně určité pokusy kroužek založit byly nakonec učiněny.84
81
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, proslov V. Medka k účastníkům sjezdu SKD PIT, nedatováno. 82 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, stanovisko fakultní rady CMBF ze dne 16. listopadu 1974 ke Směrnicím sboru ordinářů ČSR o zásadách kněžské výchovy v semináři, příl. č. 1, s. 3. 83 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2 složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, sešit s poznámkami z fakultních rad č. F 371-32, s. 1 (předchozí stránky jsou vytrhány). Na následujících straně jsou poznámky z fakultní rady z 16. ledna 1978, poznámka tedy byla napsána před tímto datem. 84 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, Stanovy klubu posluchačů CMBF a Návrh stanov fakultního spolku posluchačů CMBF Litoměřice. 18
Konkrétní kontrola bohoslovců vypadala následovně: sami si napsali svou stručnou charakteristiku (rodinné poměry, zaměstnání rodičů, sourozenců, co je baví, čemu se ve studiu či ve volném čase věnují) a na jejím základě byla o bohoslovcích vypracována zpráva, případně toto hodnocení bylo vypracováno i bez předchozí autobiografické zprávy. Dochované zprávy buď jen přepisují, co daný bohoslovec napsal, nebo je doplňují o další údaje - o prospěchu, zájmu o veřejný život či o jeho (případné) aktivitě ve spolku.85 Z řady bohoslovců, jejichž profily byly sledovány (a jejichž autorem je zřejmě V. Medek sám), pro činnost ve fakultním spolku doporučoval především bohoslovce Karla Nováka z Třebíče. Šlo o studenta dělnického
původu, průměrného prospěchu,
s mimostudijními zájmy lapidárně shrnutými do slov „sport“ a „Svazarm“, zatímco v jiných charakteristikách jsou například druhy sportu nebo mimoškolních zájmů více rozepsány. Tento K. Novák se však díky své angažovanosti a horlivosti stal zřejmě velice neoblíbeným mezi bohoslovci, zvláště poté, co začal projevovat sympatie k SKD PIT a publikovat v časopise Duchovní pastýř. Byl obviněn z toho, že zastává proticírkevní smýšlení, že má nejhorší prospěch ze všech brněnských studentů a z přečinu nejzávažnějšího - že byl viděn s dívkou. Příslušné informace byly předány kapitulnímu vikáři Ludvíku Horkému, který mu přerušil (tj. ukončil) studium s tím, ať si raději hledá zaměstnání. Velkou angažovanost v Novákově případě projevil především třebíčský děkan Jaroslav Kampf.86 Netajeným záporným postojem k SKD PIT se vyznačovali především bohoslovci z brněnské diecéze, konkrétně Pavel Hověz, Ervín Jansa, Vojtěch Kodet, Pavel Procházka, Jaroslav Pezlar a Jaroslav Horák: „Šest bohoslovců, dobré, příjemné povahy, podobného založení. Všichni jsou ostře proti SKD, proti jakékoli formě spolupráce. Duchovní pastýř už berou s určitými výhradami, tedy je tu jakýsi pokrok, byť jen nepatrný. Na druhé straně se přidávají ke všem akcím pořádanými seminářem, jako je dárcovství krve a hlavně brigády.“87 Vliv SKD PIT na formování bohoslovců na fakultě byl zřejmě nevalný stále, neboť na tiskovém semináři SKD PIT konaném v dubnu 1979 byl nový děkan František Vymětal napadán, že fakulta bohoslovce vychovává špatně, protože ti SKD PIT ignorují a nechtějí do něj vstupovat. Vymětal namítal, že fakulta má na bohoslovce pouze omezený vliv po dobu
85
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, zprávy o studentech 2. ročníku z r. 1982. 86 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, dopis J. Kampfa V. Medkovi ze dne 20. května 1979. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. VN-0871/5-1/79 ze dne 19. června 1979. 87 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, profily bohoslovců, zejm. II. ročník Brno a IV. ročník Brno, bez datování. 19
studia. To, že bohoslovci nechtějí vstupovat do SKD není zaviněno fakultou, ale špatným vlivem duchovních v pastoraci, kteří ovlivňují bohoslovce ve vztahu k SKD.88 V červnu 1977 byl Václav Medek zřejmě pověřen výkonem děkanských funkcí po dobu nepřítomnosti děkana.89 V květnu roku 1979 prosí v dopise L. Pokorný Václava Medka, aby, jestli to pro něj bude jen trochu možné, přijal znovu funkci proděkana, bude-li mu nabídnuta. Odůvodňuje to tím, že by velmi těžce nesl, kdyby byl proděkanem jiný profesor, který se neosvědčil ve svém prvním období. A kdyby přesto nechtěl, prosí jej, aby prosadil na místo proděkana Gustava Čejku a aby tento dopis ponechal v tajnosti.90 Byla to však především Státní bezpečnost, která měla zájem na tom, aby Medek zůstal ve vedení fakulty.91 Ač byl Václav Medek stále knězem, vztah ke kněžství měl zřejmě velmi zvláštní, což souvisí zcela jistě s jeho stálou angažovaností ve SKD PIT. Třebaže měl jinak dobré vztahy s Josefem Vranou, v té době olomouckým biskupem a apoštolským administrátorem,92 s nímž se potkával v rámci uvedených organizací, o čemž vypovídá i veřejná pochvala, udělená J. Vranou u příležitosti 55. narozenin V. Medka, za „pastorační horlivost a rozvážnost, za bratrskou lásku, snášenlivost a ochotu ke vzájemné výpomoci a za všechny práce a námahy konané ke cti a slávě Boží a k výchově bohoslovců“,93 přesto jejich vztahy zkalila následující záležitost: biskup Vrana Václavu Medkovi vytknul, že nedává dobrý příklad bohoslovcům na fakultě tím, že nenosí kolárek, resp. že chodí na přednášky v kravatě. Je to mimochodem oprávněná výtka, neboť Václav Medek v kolárku není nikde zachycen ani na fotografii a nosí pouze kravatu (nebo rolák či košili rozepnutou u krku), a to i když je v přítomnosti kolegů nebo církevních hodnostářů.94 Biskup Vrana píše, že v posledních letech jsou stížnosti na absolventy CMBF nejen co se týče vědomostí, ale také po stránce společenského vystupování. V tom jim mají být nápomocni přednášející, kteří mají být zároveň vychovateli. Po posluchačích fakulty je vyžadováno, aby nosili (jako výraz projevu příslušnosti k duchovnímu stavu) buď kněžský kolárek, nebo tzv. kolárek slovenský, v žádném případě ne kravatu. 88
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. VN-601125/0-1/79 ze dne 21. května 1979. 89 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis děkana Václavu Medkovi pod č. j. 302/1977 ze dne 10. června 1977. Dopis však není podepsán. 90 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, dopis Ladislava Pokorného ze dne 8. května 1979. 91 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení a další zaměření TS „VÁCLAV“ ze dne 20. prosince 1977. 92 Josef Vrana (1905-1987) byl olomouckým biskupem v letech 1973-1987 po dvanácti letech sedisvakance (1961–1973). 93 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, veřejná pochvala J. Vrany V. Medkovi ze dne 4. srpna 1977. 94 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Fotografie (vesměs všechny tam uložené fotografie). V. Medek má odpovídající oblečení pouze při liturgických úkonech. 20
Takové připomínky však budou neúčinné, pokud neuvidí dobrý příklad u svých profesorů a představených semináře. Zakončuje důraznou žádostí: „protože jste jedním z těch, kteří v tomto směru nedávají dobrý příklad, žádáme Vás (tj. biskup Vrana a ostatní ordináři), abyste napříště chodil na přednášky zásadně bez kravaty“.95 Václav Medek reagoval ostře. Namítl, že předtím v Hradci Králové se všemi ordináři hovořil, a nikdo mu nic neříkal, ani sám Vrana. Podle Medka stačilo slovo přátelského upozornění a nebylo třeba tohoto písemného monita, které se jej velmi dotklo. Toho roku (tj. ke dni psaní odpovědi, což bylo v září 1979) prý v kravatě vůbec nebyl, v předchozím roce jen několikrát a ani v Hradci nebyl v kravatě. Na závěr dodává, že je snad Vranovi známo, že těžkosti na fakultě a v semináři - kterých je víc, než je uvedeno - nejsou zaviněny kravatami.96 Václav Medek, ač examinátor zkoušek historicko-právních, se tak paradoxně sám dopustil porušení pravidel kanonického práva, které nenošení decentního oděvu a kolárku (stejně jako tonzury) označovalo za hrubý přestupek kanonického předpisu.97 Malou útěchou mu mohlo být čestné uznání, které v říjnu 1979 V. Medkovi „za dlouhoroční obětavou spolupráci“ opětně vyslovilo Předsednictvo správního výboru Spolku sv. Vojtěcha v Trnavě.98 Jako ředitel semináře církevních dějin měl V. Medek na starosti i seminární knihovnu. Zatímco v roce 1974 činil její přírůstek 34 knih, v roce 1975 byl tento počet poloviční (tedy 17), za rok 1976 se snížil na 12 knih, aby v roce 1977 činil 19 knih, v roce následujícím vzrostl na 30 knih a v roce 1979 klesl na pouhé tři knihy.99 Na otázku, jaký byl V. Medek jako vyučující, nelze dát jednoznačnou odpověď. Anketa, která se konala v listopadu r. 1970, ukázala, že předmět „Církevní dějiny obecné“ nepatří mezi předměty, které „činí potíže s nastudováním“, mezi takové patřila latina a řečtina. V oblíbenosti napříč ročníky byly nejoblíbenějšími předměty Starý (resp. Nový) zákon a exegeze a církevní zpěv. Na srovnatelné úrovni v oblíbenosti byly obecné církevní 95
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, dopis Josefa Vrany , nedatováno. 96 Tamtéž, odpověď V. Medka J. Vranovi ze dne 16. října 1979. Protože však dopis není podepsán, není jisté, zda byl nakonec odeslán. 97 Srov. k tomu Michal, Jaroslav: „Kněžský oděv podle církevního práva. Duchovní pastýř, č. 5, 1955, s. 45-46. „Kněžským oděvem se rozumí talár, kolárek a tonsura. .. Nikdy nesmí být kolárek zaměněn za kravatu, jelikož je vlastním odznakem stavu a kněžské důstojnosti.“ Cit. podle Trčková, Petra: Církevní správa a kanonické právo na stránkách časopisu Duchovní pastýř v letech 1950-1968. Bakalářská diplomová práce, FF MU 2012, s. 14. 98 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, oznámení Správy spolku Sv. Vojtěcha v Trnavě o udělení čestného uznání ze dne 3. října 1979 s připojeným čestným uznáním. 99 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Spisy CMBF v Litoměřicích 1974-1982, dopisy ředitele semináře církevních dějin adresované děkanství fakulty o stavu seminární knihovny ze dne 14. ledna 1975, 13. ledna 1976, 12. ledna 1978, 19. ledna 1979, 20. ledna 1980 (údaj za rok 1976 vyplývá z rozdílu stavu knihovny ke konci r. 1975 a konci r. 1976). 21
dějiny s liturgikou. Jen o něco méně oblíbenější (v celkovém součtu hlasů) byly církevní dějiny české. „Ideálně průměrný bohoslovec“, tedy jakýsi představitel určitého ročníku fakulty, pak v druhém a třetím ročníku řadil církevní i české církevní dějiny mezi oblíbené, student druhého ročníku mezi ty, které by rád studoval a na které je dle svého zájmu nejvíce zaměřený.100 Jeden z posluchačů se V. Medkovi v osobním psaní vyznal: „Milý p. profesore, všechno v životě jednou začíná a také i končí. A také i Vaše první přednášky, s kterými jste nás měl poprvé seznámit, jsme očekávali s velkou netrpělivostí a zvědavostí, jak asi dopadnou. A nezklamal jste nás. Byly to opravdu hodiny, na které jsme se vždy velice těšili. Vždy jsme se dostávali do jiného světa, do doby, o kterém století jste nám právě vyprávěl. Vaše přednášky byly vždy prodchnuty láskou a velkou obětí k nám, neboť dojíždění z Prahy do Litoměřic Vám určitě nepřidalo na zdraví, když jste musel kolikrát v třeskutém mrazu nebo v parném slunci čekat na zastávce skoro hodinu na zpožděný autobus. Ale Vaše láska k nám byla tak silná, že Vás nikdy neodradila od Vašeho úmyslu přijet za námi. Vždy jste přicházel včas a maximálně jste využíval každé přednášky, abyste nás mohl co nejlépe zasvětit do minulosti naší církve. Také jste nás obohacoval svými názory a rozhledy, které byly pro nás tak velmi cenné. Seznamoval jste nás svou vědeckou prací, kterou jste zahrnul do nové knížky, která má nyní co nejdříve vyjít.101 (Přeškrtnuto: 'Od nyní prožíváme společně s Vámi poslední setkání a to za chvíli u zkoušky, si máte ověřit naposledy naše vědomosti z historie'). Do dějin jste vložil všechen svůj volný čas a své znalosti, abyste nám tu dávno minulou dobu co nejvíce přiblížil. A také bych Vám chtěl popřát, neboť se již neuvidíme, k Vašim kulatým narozeninám 60ti let, které oslavíte 30. srpna. Budeme na Vás při této příležitosti pamatovat v modlitbách, aby Vás Pán Bůh stále opatroval a Vám na Vaší životní cestě stále žehnal a obdarovával různými milostmi. Za všechny zde přítomné kolegy Vám upřímně a srdečně dík a Pán Bůh zaplať a kéž Vás Bůh jednou za Vaši trpělivou a starostlivou práci vědě, k námi i Církvi odplatí nebeskou odměnou.“102 Hodnocení Václava Medka z druhé strany (tedy ne od bohoslovců) ovšem již tak pozitivní není. Existují dva posudky s poněkud odlišným hodnocením. První, stručnější a časově starší, z první poloviny sedmdesátých let, říká: „V oboru církevních dějin má dobré znalosti, krátce studoval v zahraničí a napsal řadu odborných článků a publikací. Jeho 100
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, Zpráva o vyhodnocení a přehled výsledků ankety „LIST C“ provedené v listopadu 1970, str. 1-3 (str. 2 a 3 označeny jako Listy 2 a 3). 101 Míněna je kniha, která vyšla pod názvem Cesta české a moravské církve staletími r. 1982 až po úmrtí V. Medka. 102 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, rukou psaný dopis, nepodepsáno, nedatováno. 22
přednášky z tohoto oboru jsou hodnoceny kladně. U posluchačů ani u členů prof. sboru ve velké oblibě není. Dobře vychází s dr. Pokorným a dr. Zedníčkem. Na fakultě vystupuje jako bodrý a veselý člověk, ke každému se chová přátelsky a je hovorný a hlučný. Povahově je značně ctižádostivý se sklony k prosazování vlastního prospěchu. Je dost samolibý a rád se chlubí, zejména svými styky a známostmi s vysokými funkcionáři. S oblibou vypráví o různých shromážděních a setkáních, kterých se účastní ve své funkci předsedy SKD, ale hovoří převážně o tom, co se kde jedlo nebo pilo. Má sklony k přehlížení nižších řadových pracovníků a zdůrazňuje, že jedná zásadně na vysoké úrovni a to jak před členy sboru, tak i před bohoslovci. Někdy používá dost nevybíravých výrazů. Pracoval aktivně v býv. CMVKD (Centrální mírový výbor katolického duchovenstva, pozn. J. V.), v krizovém období 1968-1969 byl zvolen za šumperské děkanství do DKO (Dílo koncilové obnovy, pozn. J. V.) v Olomouci, nyní je členem SKD a jeho federálním předsedou. Přesto, že v SKD zastává vysokou funkci, mezi bohoslovci a učiteli na fakultě mnoho propagační práce pro toto hnutí nevykonal. Neúspěch svádí na druhé.“103 O dva roky později rozšířené hodnocení hovoří podobně: „Prof. dr. Václav Medek nastoupil jako lektor českých církevních dějin ... 1 září 1971 byl ustanoven odborným asistentem, 9. prosince téhož roku docentem a 1.10. 1975 profesorem... V historii fakulty je tak rychlý postup zcela ojedinělý a dalo by se proto předpokládat, že dr. Medek je po všech stránkách člověkem zcela mimořádných kvalit. Skutečnost však je jiná, protože dr. Medek není nadprůměrný ani ve svém oboru, ani nesplnil očekávání z hlediska politického a výchovného působení na fakultě. Ačkoliv zastával a dosud zastává významné funkce v SKD a má všechny předpoklady k tomu, aby toto hnutí na fakultě popularisoval a prohloubil jeho vliv na život fakulty i semináře, výsledky jeho činnosti jsou nepatrné. V době, kdy vykonával funkci předsedy federálního výboru SKD, byla pro něho činnost na fakultě vedlejší a požádal dokonce o snížení úvazku. V té době popularisoval činnost SKD mezi učiteli i bohoslovci většinou vyprávěním o tom, kde byla jaká recepce, kdo se jí zúčastnil a co se tam jedlo a pilo. Jeho postoj k našemu zřízení je bezpochyby kladný, je přesvědčen o správnosti svých názorů a svoji práci v SKD dělá jistě opravdově a s přesvědčením. Nedaří se mu však o správnosti svých názorů přesvědčit ostatní a získat je pro spolupráci. Upřímně se diví a někdy i rozhořčuje nad tím, že ti druzí nemají stejný názor jako on. Na fakultě vůči všem vystupuje jako bodrý a žoviální Moravan, má smysl pro humor a nijak se netají svými názory. Protože trpí vadou sluchu, je jeho slovní projev poněkud 103
AUK, osobní spis Václava Medka, hodnocení Václava Medka (kratší) ze dne 16. června 1974. 23
hlučnější. Je značně ctižádostivý a není mu lhostejný hmotný prospěch. Tyto jeho vlastnosti jsou známy a snad jsou jednou z příčin, proč jeho výchovná činnost na fakultě není dost přesvědčivá. Svým bodrým a kamarádským přístupem k bohoslovcům, který nemá nic společného s panáčkovskou uhlazeností, si získal popularitu, bohoslovci se s ním rádi baví a smějí se jeho vtipům, ale vážnost a autoritu u nich nemá. Tam kde jde o vážné věci, zachovávají odstup. Když byla ohlášena jeho přednáška o účasti na mezinárodním setkání k situaci v Chile konané v Athénách, bylo těsně před zahájením přednášky přítomno 8 bohoslovců. Aby tato akce neskončila fiaskem, musel rektor s některými bohoslovci narychlo sehnat další posluchače (celkem 31). Ačkoliv tato přednáška podle hodnocení některých bohoslovců byla velmi zajímavá a poutavá, nebyl u posluchačů žádný ohlas, nikdo neměl ani dotaz ani připomínky. Dr. Medek tím byl dotčen a zklamán. Hodnotíme-li tedy dr. Medka podle toho, jak dalece se mu podařilo uplatnit vliv SKD na fakultě, pak výsledky jeho působení jsou velmi chabé. Stejně nepříznivě - se zřetelem k dosaženým výsledkům - je i hodnocení jeho výchovné činnosti. Naproti tomu je třeba kladně hodnotit jeho bezvýhradnou pomoc a podporu děkanovi fakulty.“104 Tento posudek je plně v souladu s názorem tehdejšího děkana fakulty, Ladislava Pokorného, který jej hodnotí jako pečlivého a svědomitého spolupracovníka, jenž bedlivě sledoval všechno fakultní dění, a který dovedl rozvíjet svou představu a tvrdě ji hájit. Výslovně o něm říká, že nikdy nesáhl k zákeřným prostředkům. Podle jeho mínění Medek jako historik i v osobním životě dodržoval zásadu, že pravdu je třeba říkat padni komu padni.105 Zde je ale nutno podotknout, že sám L. Pokorný byl agentem StB a o Medkovi Státní bezpečnost informoval.106 Ještě jedno hodnocení se vyjadřuje k osobě V. Medka: „Proděkan Dr. MEDEK jako býv. předseda SKD se v tomto směru projevuje na zasedáních fakultní rady. Mezi profesorským sborem není plně zhodnocen a spíše je u větší části neoblíben pro jeho přesvědčení. Dále nemá dobrý slovní projev, což je jedna z příčin, že se mu práce
104
AUK, osobní spis Václava Medka, hodnocení V. Medka (delší) ze dne 6. března 1976. Předmluva L. Pokorného na záložce knihy Medek, V.: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982. 106 Jako spolupracovník byl evidován od 7. října 1959 a jako agent od 11. dubna 1959 pod krycím jménem Klenovec. Viz http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky po zadání jména "Klenovec". Dále viz ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. NN -00505/5-1/79 Dr. Medek - hádka s kardinálem Tomáškem a gen. vikářem Vaňkem zpráva ze dne 12. března 1979. 105
24
s posluchači nedaří. Ve svém jednání je kritický, otevřený. Svou osobu rád protěžuje ve všech směrech. Jinak se jedná o osobu kladného typu.“107 Koncem sedmdesátých let se bohoslovci (opětně) ozývali proti Medkovým přednáškám, jimž vytýkali, že jsou nedostačující a po odborné stránce nedokonalé. Autoritu mezi bohoslovci Medek tehdy neměl skoro žádnou a jeho příkazy nebyly respektovány.108 Počátkem let osmdesátých byla Medkova osobnost častým až trvalým zdrojem neshod na fakultě. Projevovala se zde zřejmě nenaplněná Medkova ambice být děkanem fakulty. 109 Pokud jde o odbornost, mohou nám být vodítkem zmíněná hodnocení a Medkovo odborné dílo. Zůstává ovšem faktem, že bez výrazného přičinění B. Zlámala by se V. Medek zřejmě nikdy nestal docentem. Že je to především ministerstvo kultury, resp. jeho církevní odbor, které má zájem na tom, aby se Medek docentem vůbec stal, se fakultní rada s habilitační komisí nakonec ani netajila: „Na vzdor prokazatelných slabin práce i obhajoby jak recensenty, tak připomínek členů rady tak nedostatků přednesu byla jednomyslně respektována všestranná snaha a úsilí pracovní kandidáta a dále nejlepší vůle pomoci kandidátovi k dosažení učitelského postavení se strany Ministerstva kultury-církevní(ho) odboru a tudíž hlasováním habilitační řízení zakončeno zhodnocením kandidáta Dr. Václava Medka jako docenta pro obor církevních dějin.“110 Úplně poslední hodnocení ze srpna roku 1982 jej popisuje následovně: „...V učitelském sboru je po odborné stránce považován za slabého. Rovněž mezi bohoslovci není příliš oblíben. Má snahu "usoučasňovat" různé skutečnosti, většinou však volí nevhodné příklady. Je schopen se naprosto řídit přáním děkana fakulty Vymětala. Bohoslovci, kteří vystihli jeho povahu, se k němu chovají jako k oblíbenci, ale pouze z vypočítavosti. Sám není schopen rozeznat, kdo to myslí vážně a kdo jen sympatie k jeho osobě předstírá.“111
107
AUK, osobní spis Václava Medka, rukopisné hodnocení V. Medka, nedatováno. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. VN-0719/5-1/79 ze dne 27. května 1979. 109 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. j. VN-0155/5-1/79 ze dne 29. ledna 1980. 110 AUK, osobní spis Václava Medka, Protokol č. 2 o závěrečném habilitačním řízení konaném dne 16. listopadu 1971. 111 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Hodnocení některých učitelů CMBF Litoměřice - informace č. 16/82 ze dne 4. srpna 1982. 108
25
4.
Předsedou federálního Sdružení duchovních Pacem in terris
katolických
Po rocích 1968-1969 se velká část kněží distancovala od tehdejšího vývoje, zejména se bránila „pronikání pravicového oportunismu se sklonem k politickému katolicismu“ a dospěla k názoru, že je potřeba vytvořit zcela novou kněžskou organizaci zájmového charakteru, která bude mít zformulovány ideové zásady a organizační i jednací řád a bude se vyznačovat novými formami práce. Snahou bylo navázat na předchozí Mírové hnutí katolického duchovenstva, ale zároveň eliminovat nedostatky, které přispívaly ke stagnaci jeho činnosti. Mírové hnutí katolického duchovenstva se začalo utvářet již po roce 1948, („Vítězném únoru“) jako kněžské hnutí coby výraz horoucího vlastenectví, které provázelo řešení třídní otázky a projevovalo se loajalitou k novému společenskému zřízení. Zároveň se hledalo místo pro věřící občany a nová cesta pro vytváření příznivých vztahů mezi církví a státem. Již tehdy se odkazovalo na „pokrokové“ závěry 2. vatikánského koncilu a dalších církevních dokumentů. Mírová činnost se dále hlásila k mírovým výzvám papeže Jana XXIII. a nelze opomenout ani vzájemnou spolupráci českého a slovenského duchovenstva. Všechny tyto faktory byly vzaty v potaz a za spolupráce iniciativních skupin z ČSR i SSR byl vypracován návrh Koncepce ideové náplně. „Apologeticky zformulované zásady se opírají o církevní dokumenty a vycházejí z poctivé snahy zdůvodnit potřebu a poslání kněžského Sdružení, inspirovaného progresivními závěry II. Vatikána, přizpůsobenými našim společenským podmínkám, zcela novým v dějinách univerzální i naší místní církve. Při tom je věnována zvláštní pozornosti hodnotám národních tradic. Sdružení vychází z těchto ideových pramenů a snaží se vytvářet v daných situačních podmínkách specifické aggiornamento přizpůsobování.“112 Václav Medek se již jako kaplan ve Zvoli (1948-1951) zúčastnil prací v Mírovém hnutí katolického duchovenstva a následně pracoval jako děkanský mírový tajemník na Okresním národním výboru v Šumperku.113 Po letech 1968-1969, která jsou v kruzích SKD
112
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Sdružení Pacem in Terris 1973-1977, Zpráva o činnosti sdružení katolických duchovních Pacem in Terris za roky 1971-1974, s. 1-2. 113 AUK, osobní spis Václava Medka, Dotazník ze dne 15. července 1975, s. 2 a následující životopis (nepodepsaný). 26
PIT označována jako krizová,114 se také zúčastnil prací na vybudování Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Nejprve se ustavil Přípravný výbor Sdružení katolických duchovních s názvem Pacem in terris, podle encykliky papeže Jana XXIII. (která ovšem s tímto hnutím neměla nic společného). Došlo k tomu v Praze 15. prosince 1970, za přítomnosti tří ordinářů, dalších církevních hodnostářů a kněží ze všech krajů ČSR. Obdobný Přípravný výbor se ustavil i na Slovensku. Následovala pracovní konference konaná 19. ledna 1971, svolaná Přípravným výborem, s účastí přes dvě stě kněží. Byly na ní vyjádřeny hlavní zásady činnosti „v oblasti občanské angažovanosti, v mírové práci a na úseku sociálně zájmovém“. Účastníci se přihlásili k napomáhání konsolidaci příznivých vztahů mezi církví a státem. Konferenci pozdravil tehdejší ministr kultury ČSR Miloslav Brůžek a měla též zahraniční účast. Sdružení katolických duchovních Pacem in terris ČSR bylo ustaveno 31. srpna 1971 v Praze, pro SSR v Bratislavě, jako dobrovolné zájmové hnutí. „Sdružuje a sjednocuje katolické kněze, kteří v duchu Koncepce ideové náplně při plnění pastoračních povinností se angažují v občanské činnosti, v úsilí o upevnění míru a přátelství mezi národy a ve vytváření předpokladů k zajišťování oprávněných zájmů a potřeb duchovních v oblasti sociální a zájmové.“ Na ustavující konferenci za účasti ministra kultury M. Brůžka a více než 150 kněží byl zvolen 48 členný ústřední výbor v čele s kapitulním vikářem Josefem Vranou jako předsedou. Na své ustavující schůzi ústřední výbor zvolil také 18 členné předsednictvo. K zajištění činnosti ústřední výbor zřídil sekretariát Sdružení se sídlem v Praze. Ustavení SKD PIT se neobešlo bez zájmu veřejnosti a zvýšené pozornosti médií tisku, rozhlasu i televize. Sdružení obdrželo četná blahopřání a odpovědi na pozdravné dopisy představitelů státu i církve: předsedy vlády ČSR Josefa Korčáka, předsedy České národní rady Evžena Erbana, předsedy Ústředního výboru Národní fronty ČSR Josefa Kempného, litoměřického biskupa Štěpána Trochty, primátora Prahy Zdenka Zusky a předsedy ČSL Antonína Pospíšila. Po ustavení v Praze následovaly krajské konference SKD PIT, na nichž byly zvoleny krajské výbory sdružení. Na společném zasedání ústředních výborů Sdružení ČSR a SSR dne 16. listopadu 1971 v Praze byl schválen jednotný statut pro vytvoření federálního SKD PIT, s přenesením
114
Roky 1968-1969 v SKD PIT byly považovány za krizové. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Sdružení Pacem in Terris 1973-1977, Zpráva o činnosti sdružení katolických duchovních Pacem in Terris za roky 1971-1974, s. 1. 27
záležitostí celostátního charakteru, tedy záležitostí koordinačních, reprezentativních a zahraničních do jeho kompetence. Paritním delegováním po 20 členech z obou národních Sdružení byl vytvořen 40 členný federální výbor Pacem in terris ČSSR. Ten si zvolil 14 členné předsednictvo v čele s předsedou Václavem Medkem a místopředsedou Mikulášem Višňovským z Bratislavy. Ustavení federálního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris bylo slavnostně vyhlášeno dne 17. listopadu 1971 v Praze, za přítomnosti téměř 400 kněží z celé ČSSR, za účasti ředitelů Sekretariátů pro věci církevní ministerstev kultury ČSR a SSR, významných tehdejších osobností republiky i ze zahraničí. Náměstek předsedy vlády Matěj Lúčan odevzdal písemné rozhodnutí, kterým vláda ČSSR vítala ustavení federálního sdružení a vyjadřovala souhlas s jeho zásadami a úkoly. Ze shromáždění byly odeslány dopisy prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi, předsedovi Ústředního výboru Národní fronty ČSSR Gustávu Husákovi, papeži Pavlu VI. a biskupům ordinářům i kapitulním vikářům ČSSR. Dále byly schváleny dva dokumenty: „Prohlášení k volbám“ a „Programové prohlášení SKD ČSSR“. Předsednictvo federálního výboru SKD PIT ČSSR přijal dne 23. listopadu 1971 na Pražském hradě prezident Ludvík Svoboda. „Členové delegace informovali prezidenta o úkolech Sdružení a zdůraznili, že se chtějí podílet na rozvoji naší společnosti v duchu tradic buditelských kněžských generací. Zejména hodlají podporovat úsilí o zachování míru a upevňování přátelství mezi národy.“115 Počátkem roku 1972 bylo vzpomenuto na všech schůzích významu únorových událostí r. 1948 pro celou tehdejší společnost. Během měsíce října a listopadu pak bylo vzpomínáno na setkáních, schůzích a besedách ve všech krajích České socialistické republiky „dalekosáhlého významu Velké říjnové socialistické revoluce a 50. výročí vzniku SSSR“ i přínosu těchto historických událostí pro soudobou epochu. V SKD PIT se jinak V. Medek neprojevoval nijak aktivně, dokonce téměř za celý rok 1973 nesvolal žádné zasedání federálního výboru, což mu bylo zvláště ze strany slovenské části SKD PIT vytýkáno. Spolu s V. Medkem za stagnací SKD PIT prý stál také František Tomášek. To kvitovali s povděkem zejména mladí duchovní a buď se projevovali v organizaci pasivně, nebo se od ní úplně distancovali.116 Na sjezdu SKD PIT v Praze konaném ve dnech 14.-15.ledna 1975 pronesl V. Medek následující projev: „Na prahu roku, kdy vzpomínáme 30. výročí osvobození naše Sov. armádou ze jha fašismu, kdy vzpomínáme 30. výročí, kdy se začaly základy budování 115
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Sdružení Pacem in Terris 1973-1977, Zpráva o činnosti sdružení katolických duchovních Pacem in Terris za roky 1971-1974, s. 3. 116 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 6/73 pod č. j. OS-0069/03-4/73 ze dne 10. října 1973. 28
socialismu v naší zemi, scházíme se na sjezdu Sdružení Pacem in terris. Máme ve svém štítu heslo, které dal světu papež Jan (blahé) paměti, když vydal historickou encykliku Pacem in terris. ... Ten papež, který popřel, ... že by muselo být první povinností katolíků bojovat proti těm, kteří jsou stoupenci jiného světového názoru. ... Je tedy naší povinností reálně chápat existující skutečnosti doma i ve světě, včlenit se pozitívně do naší společenské situace s vědomím, že práce pro dobro našeho lidu je v našich konkrétních podmínkách také důležitou prací pro Církev. S bolestí pozorujeme, jak leckde ve světě vidí katolíci jenom zájmy jednoho společenského řádu, který má moc málo společného s křesťanstvím, nebo vidí jen zájmy určitého aparátu a potlačují nutné a legitímní otázky. Takové počínání vede k duchovnímu exilu a stává se zradou na skutečné katolicitě a na universálním poslání Církve. ... Víme, že poslední papežové chtěli vyvést Církev z této nebezpečné izolace a obraceli stále zřetelněji svoji pozornost k otázkám světového míru. ... Pátému zasedání BK (Biskupské komise, pozn. J. V.) 20.-22. listopadu minulého roku došel přípis papežské komise "Iustitia et pax", kterým vicepresident biskup Ramón Torella vyslovuje naději, že práce BK přispěje k opravdovému míru v Evropě. Arcibiskup Agostino Casaroli prohlásil, že Svatý Stolec je připraven konkrétně spolupracovat se všemi kdo přijímají poselství míru. Nelze se tedy divit, že Sdružení Pacem in terris se právě zde nejvíc angažuje. Není sporu o tom, že většina lidstva, ať křesťané nebo marxisté je rozhodným stoupencem a zastáncem míru. Není také sporu o tom, že existují ve světě síly, kterým vadí mírové snažení. Nejsou to jen ti, kteří se drží houževnatě moci a síly kapitálu. Jsou to také ti, kteří se odcizili národu a v emigraci se dali do služeb nepřátel. Zneužívají zejména náboženství, je jim dobrá každá lež a skutečnost dokáží rychle obrátit žádaným směrem. Byl jsem několikrát v západních státech, v Rakousku, v Italii, v Západním Německu a hovořil jsem s velmi mnohými o náboženských poměrech u nás. Měli neobyčejně zkreslené představy o našem náboženském životě, chtěli poznat pravdu, jak to doopravdy je. Co říkáte třeba tomuto: V Italii v Parmě jsem koncelebroval s mons. Maccaronim z lateránské university a s jedním knězem z Turina. Ten mi povídá po mši sv.: dnes jsem měl intenci za Jana Palacha. Proč, prosím Vás, říkám. Odpovídá: no když jste tu Vy z Prahy, a Palach byl přece veliký člověk. Jeden holandský jesuita byl rád, když jsem mu mohl dokázat, že v Praze nejsou zavřené kostely, že se uděluje svátost biřmování atd. Nebo podle Osservatore Romano opustilo svůj kněžský úřad v západních zemích r. 1972 3579 kněží. Kolik v zemích socialismu, kde je údajně náboženská nesvoboda. Není dost výmluvná skutečnost? Nebo kněžská povolání tam i u nás! Třeba v Italii jsou prázdné mnohé semináře, loni snad 50 diecézé nemělo ani jednoho novokněze. 29
Pravda, není u nás ještě všecko v pořádku. Právě Sdružení se snaží ze všech sil, aby vztah mezi Církví a státem u nás se neustále zlepšoval. Byl jsem také u p. předsedy ÚV NF (ústředního výboru Národní fronty, pozn. J. V.) dr. G. Husáka, který tuto potřebu zlepšení vzájemných vztahů zdůrazňoval ... Jménem předsednictva federálního výboru Sdružení Pacem in terris vyřizuji tomuto krásnému sněmování upřímné pozdravy s přáním, aby tento sjezd byl rozhodným krokem k ještě usilovnější práci pro dobro Církve a vlasti.“117 Věřil svým slovům opravdu? Nebo to jen předstíral? Předsedou federálního sdružení SKD PIT zůstal V. Medek od jeho ustavení v r. 1971 až do června 1975, kdy na sjezdu v Brně požádal o uvolnění z této funkce, aby se lépe mohl věnovat práci na fakultě.118
117
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Sdružení Pacem in terris 1973-1977, Projev V. Medka na zasedání SKD PIT 14.-15. ledna 1975, strojopis. 118 AUK, osobní spis Václava Medka, Dotazník ze dne 15. července 1975, s. 2 a následující životopis (nepodepsaný). ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Sdružení Pacem in Terris 1973-1977, Pozvánka na I. sjezd SKD PIT 3.-4. června 1975 v Brně. 30
5. Ve službách Státní bezpečnosti Bohužel smutnou kapitolou ze života Václava Medka je, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB), dokonce požíval označení „agent“. O jeho zařazení mezi spolupracovníky-agenty hovoří již tzv. Cibulkovy seznamy agentů StB.119 V protokole operativních svazků je uveden pod č. 5406.120 Na region Dubicka se StB zaměřila již v roce 1950 v souvislosti se zprávou o protistátních kázáních ve farním kostele. Při bohoslužbách se měl zdejší kněz a věřící modlit za uvězněné kněze a za emigranty, kteří utekli z ČSR do ciziny. StB se také zajímala o průběh „nějaké podpisové akce“ konané ve jménu sv. Anny. Podpisové archy z této akce měly být zaslány do Říma. Dalším šetřením bylo zjištěno, že zmíněné bohoslužby i s uvedenými přímluvami koná kněz František Polášek, který v Dubicku působí od 21. března 1946 a předtím působil v Postřelmově. Zmíněná podpisová akce se ale netýkala sv. Anny, nýbrž šlo o petici o prohlášení sv. Anežky Přemyslovny za svatou.121 5.1 Akce „SAMOTA“ V centru zájmu Státní bezpečnosti se V. Medek ocitl také již v roce 1950. Při výslechu, a to dokonce v budově školy, Anna Hlavinková, tehdejší ředitelka mateřské školy v Ráječku na Zábřežsku vypověděla, že některý čtvrtek v září, když byla s dětmi za školou, uslyšela z druhé třídy, kde zrovna vyučoval páter Medek ze Zvole, jak děti zpívají mezi písněmi upravený text lidové písně: „Nemelem nemelem, sebrala nám voda mlejn. Sebrala nám všechny kola i tu školu s kantorama, nemelem, nemelem, na školu se vykašlem“ O svém zážitku mluvila se školnicí, která to zase řekla jedné učitelce. Ředitelka jakož i dotyčná učitelka se cítily být narážkou na učitelský sbor touto písní dotčeny.122 Ještě týž den byly vyslechnuty tři děti: Bohuše Kargerová, Miroslav Seidl a Jaroslav Pěnička. Ti časový údaj upřesnili na 28. září 1950 (asi), kdy je velebný pán Václav Medek učil zpívat písničky a mezi jinými i zmíněná slova písničky. Žáci vypověděli, že nepozorovali na V. Medkovi opilost ani tento den, ani jindy při vyučování. Výslech doplnili, že se jim 119
Tajní spolupracovníci-agenti: Medek Václav - č. 300 822 2957 krycí jméno Václav, Medek Václav - č. 300 822 5406 krycí jméno Olomoucký, Medek Václav - č. 300 822 540 607 Krycí jméno Olomoucký. Viz Cibulkovy seznamy spolupracovníku StB, Rudé krávo, Necenzurované noviny č. 14/1992, s. 83. V rubrice agenti je pak uveden ještě Medek Václav - č. 260 999 2160, krycí jméno Vlasta. Tamtéž, s. 168. 120 Protokol operativních svazků přístupný z http://www.abscr.cz/data/pdf/knihy/OST/OST_4.pdf. 121 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, oznámení ve věci protistátních kázáních v kostele na Dubicku ze dne 7. dubna 1950. Tamtéž, zjištění o protistátních kázáních č. j. 1121/2-50 ze dne 14. dubna 1950. 122 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, zápis o výpovědi Anny Hlavinkové ze dne 21. listopadu 1950. 31
V. Medek jednou při vycházce zmínil o tom, že kdyby šli k panu prezidentovi, určitě by šli v pěkných šatech, proto mají v pěkných šatech chodit také do kostela. Zmíněnou písničku prý zpívali na žádost V. Medka několikrát, jak při vyučování tak i na vycházkách. K tomu byla vyslechnuta ještě učitelka Ludmila Bubeníková, která vypověděla, že písničku, kterou měl děti V. Medek učit, neslyšela. Řekla jí o tom až školnice.123 Státní bezpečnost na základě uvedených svědectví projevila o V. Medka zájem. Zpráva přicházející na krajské velitelství StB cituje zmíněné výpovědi i s textem písničky, kterou ale neměly zpívat děti z druhé, nýbrž z páté třídy. Zpráva charakterizuje V. Medka jako oddaného náboženským úkonům, poslušného nadřízených církevních úřadů, politicky neorganizovaného. Dosud prý na něm nikdo nepozoroval, že by byl nějak zahrocen proti lidově demokratickému zřízení. Úsudky činí objektivní. Rád miluje společnost a nade vše sport. S mládeží, kterou se snaží podchytit, hraje kopanou. Zpráva zmiňuje i Medkovo vlastnictví motocyklu zn. Manet. Jádrem obvinění byla skutečnost, že ve škole v Ráječku děti učil zpívat posměšnou písničku, ve které snižoval vážnost učitelského sboru. Zpráva byla vyhodnocena jako hodnověrná. Velitel příslušného oddílu považoval za pravděpodobné, že V. Medek děti uvedené písničce vyučoval záměrně, aby projevil svoji nelibost k soudobému školství, které je vybodováno na nových základech. Tak se dokonale odhalil a dal veřejně najevo svůj postoj k lidově demokratickému státnímu zřízení. Závěrečný dotaz směřuje na možné trestní oznámení, jehož podání prozatím není doporučeno, protože se V. Medek doposud jevil jako shovívavý k lidově demokratickému zřízení. Je učiněn závěr, že V. Medek bude důvěrnicky obsazen a bude se zjišťovat, zda se podobným způsobem chová i na ostatních školách, kde vyučuje náboženství. Zjištěné kladné poznatky měla přinést další zpráva.124 Další záznam pochází z r. 1952. Tehdejší zpráva konstatovala, že v Dubicku na okrese Zábřeh jistý farář Medek, spolu s učitelem Lošťákem a MUDr. Navrátilem se pravidelně schází na faře, kam také zvou mládež, kterou získávají na svojí stranu a tím nabourávají ČSM (Československý svaz mládeže, pozn. J. V.). Zpráva byla vyhodnocena jako pravdivá s tím, že uvedené osoby se zaměřují na mládež, aby ji odradili v práci v ČSM a rozšířili tak řady nepřátel režimu.125 123
Dětem bylo v té době deset let. Tamtéž, zápis o výpovědi uvedených tří žáků ze dne 21. listopadu 1950. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, zpráva velitelství oddílu StB v Šumperku o faráři Václavu Medkovi ze dne 4. prosince 1950. 125 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, úřední záznam o podezřelých schůzkách v Dubicku, okres Zábřeh, č. 71/52 ze dne 24. června 1952. 124
32
V dubnu 1954 bylo Medkovi přisuzováno, že počíná projevovat podezřelou činnost na jeho faře v Dubicku se uskutečňují schůzky „reakčních osob“. V nejužším kontaktu byl stále s MUDr. Františkem Navrátilem z Dubicka, který byl na faře téměř denně. Medek jej také často navštěvoval v jeho bytě. V posledních asi 14 dnech často spolu často odjížděli v Navrátilově automobilu mimo Dubicko. Kromě tohoto lékaře na faru často docházela učitelka Marie Mertová z Hrabové, která byla potrestána (8 měsíci odnětí svobody) za rozšiřování protistátních letáků a která na faru docházela i během dne. Protože Mertová byla „silně zaměřena proti dnešnímu zřízení“, byly její návštěvy podezřelé. Medek byl tehdy sledován také členy Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti (PS VB) v Dubicku. V. Medek na veřejných schůzích prosazoval za kandidáta do Městského národního výboru rolníka Kelnera z Dubicka, který byl v JZD (Jednotné zemědělské družstvo) a který byl do února 1948 členem lidové strany. Ten byl také v úzkém spojení s Medkem a na faru docházel. K upřesnění zpráva dodala, že V. Medek před příchodem do Dubicka působil ve Zvoli na Zábřežsku a že jeho kuchařka Marie Václavková je rovněž velmi silně nábožensky založená a stýká se pouze s lidovci. Zpráva byla získána od člena KSČ a člena PS VB, zhodnocena jako prověřená a pravdivá. Byla založena do svazku římskokatolické církve a Medkovu osobu měl podporučík Josef Klvaňa dále rozpracovávat; po shromáždění materiálu pak založit osobní podsvazek.126 Podezřelá událost se stala dne 6. května 1954: večer přijel ke kostelu v Dubicku neznámý muž, který po příjezdu k hlavnímu vchodu ke kostelu zhasnul reflektory a po chvilce vešel do otevřeného kostela, kde si posvítil kapesní svítilnou. V kostele se zdržel asi 15 minut. Když vyšel ven, opět si posvítil baterkou a to tak neopatrně, že mu bylo vidět do tváře, pak usedl na motocykl a potmě sjel na hlavní silnici, kde sepnul motor a odjel směrem na obec Polici. Měl na sobě černý gumový plášť, gumové boty a koženou kuklu. Na zádech měl batoh s předmětem připomínající skříňku a přes prsa předmět jako zabalenou zbraň. Tyto věci při příjezdu ke kostelu neměl a podle informátora je musel vzít tedy v kostele. Silně pršelo a v okolí na návsi nikdo nebyl. Stejně tak nebyl nikdo ani v kostele a na faře se nesvítilo. Nejvíce podezřelou osobou kromě tohoto muže byl právě farář Medek, který mohl jít do kostela zadním vchodem přes sad do zákristie a nemusel být vidět. Klíče od hlavního vchodu měl totiž jinak pouze
126
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam č. 32/54, Medek Václav - řím. kat. kněz Dubicko - poznatek ze dne 23. dubna 1954. 33
kostelník, který chodil do kostela během dne zvonit a kostel uzamykal. Ale klíče mohl mít také farář. Medek byl stále v ohnisku zájmu StB, protože měl být dle jejího mínění v poslední době hodně aktivní a pořádat na faře schůzky reakčních osob. Hlavně tam stále chodila každý den učitelka Mertová, MUDr. F. Navrátil, učitel Jaroslav Lošťák a s nimi ještě Jaroslav Kopp z Dubicka, bývalý soukromý zemědělec, později družstevník. Ti všichni na faře hráli karty. Medek dál často podnikal s MUDr. Navrátilem vyjížďky v jeho osobním autu. Medek byl dále podezřelý ze styku s někým na Slovensku, kam často dojížděl na dobu jednoho týdne nebo tří dnů. Byl stále považován za někoho, kdo nemá kladný poměr k stávajícímu zřízení. Důkazy hovořily jasně: organizoval pěvecký kroužek z řad lidovců, kteří také neměli kladný poměr k zřízení. V Postřelmově kroužek dokonce zpíval na májové pobožnosti. V poslední době na faru docházela také dost často manželka statkáře Karla Plháka Alžběta Plháková z Třeštiny-Háje. Medkovo jednání dle všeho tedy směřovalo k tomu, aby získal na svou stranu co nejvíce občanů.127 V. Medek zřejmě plánoval nějaký výlet i s dětmi. V květnu 1954 byl zachycen pohled nebo korespondenční lístek od P. Šoustka z Tátenic ze Zábřežska, který navrhoval zájezd uskutečnit místo původně domluveného termínu 27. června, protože to je ještě školní rok a „děcka jsou pohromadě“.128 Při šetření v obci Dubicku v polovině června 1954 StB zjistila že lékař Dr. Navrátil, farář Medek, učitel Lošťák a nově vesnický boháč Jaroslav Merta mladší se občas scházejí jednak v místním hostinci u Žváčka v Dubicku, kde údajně hrávali taroky a zdržovali se zde často přes půlnoc, jednak se také navštěvovali ve svých bytech, a tyto schůzky opět odůvodňovali společným hraním taroků. „Jelikož toto jsou nejvlivnější osoby v obci Dubicku, jest zde předpoklad, že tyto schůzky konají za účelem nepřátelské činnosti vůči lid. dem. zřízení a hlavně se zaměřením na JZD a místní ČSSS.“ To se mělo projevit toho roku při jednocení cukrovky, kdy JZD mělo málo pracovníků, ale vesnický boháč Merta pracovníků hodně. Kromě toho se objevil i názor, že jejich činnost se přesouvá do Bohuslavic, kam J. Merta dojíždí za jiným vesnickým boháčem Františkem Drlíkem, který měl dvě zemědělské usedlosti. O Drlíkovi bylo známo, že je v Bohuslavicích velmi vlivnou osobou a po jeho vyloučení z JZD odešlo z JZD i mnoho drobných zemědělců. Informátor neopomněl dodat, že 127
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam č. 39/54 Medek Václav, řím. kat. kněz Dubicko - poznatek ze dne 7. května 1954. 128 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam příjemce Václav Medek, odesílatel Šoustek, ze dne 13. května 1954. 34
se v Bohuslavicích utvořila skupina, která dojížděla do Dubicka na faru, kde byl vytvořen katolický pěvecký kroužek. Tuto skupinu vedl kapelník Josef Neoral. Zatímco jsou uvedeny bližší údaje k jednotlivým osobám, u Medka je pouze poznámka „bližší známo“ svědčící o jeho dlouhodobém sledování. Zprávu podal Karel Urbášek, předseda JZD Dubicko a zaměstnanec zemského oddělení OV KSČ, který byl ohledně Medka častým informátorem StB. Ze zprávy byl učiněn závěr, že je možné předpokládat, že uvedené osoby, které jsou vesměs zaměřeny proti lidově demokratickému zřízení, využívají těchto schůzek k tomu, aby se radili, kdy a jakým způsobem poškodit jednak JZD a ČSSS v Dubicku, a zároveň jak by bylo možné po stránce náboženské působit na věřící i mimo obec Dubicko, jako např. v Bohuslavicích, kde se JZD téměř rozpadlo a kde bylo jistě navázáno spojení přes Drlíka, a to jak mladého, tak i starého. Zpráva byla předána dál k dalšímu opatření. Závěrečná rukou učiněná poznámka pak přikazuje na V. Medka založit osobní svazek a obsadit jej důvěrníkem.129 O Vánočních svátcích 1954 v Dubicku Václav Medek zorganizoval a zapojil širokou síť věřících, kteří se následně sešli v dubickém kostele. Zde společně s bratry Ferdinandem a Jaroslavem Mertovými, a dalšími dětmi i dospělými uskutečnil bohoslužby, které byly informátorem Špačkem přirovnány k opeře. Celé bohoslužby byly zpívány dětmi a dospělými a sóla zpívali bratři Mertové, synové zavřeného kulaka z Dubicka. Hudebníci byli vesměs lidovci z Dubicka a Bohuslavic. V. Medek se také ucházel o místo vedoucího kina v Dubicku, které ale dostal zmíněný Špaček.130 K. Urbášek ve zprávě z února 1955 potvrdil konání pěveckých kroužků na faře v Dubicku pod vedením zmíněného kapelníka J. Neorala z Bohuslavic. Neoral byl organizován v obrozené straně lidové v Bohuslavicích a byl také členem JZD Bohuslavice, z něhož jako první vystoupil. Uvádí ho jako silně nábožensky založeného bez kladného poměru k soudobému zřízení. Urbášek zmiňuje, jak se u Medka pokoušel získat pomoc při zakládání JZD. Medek ale nevěděl jak by mohl pomoci. Podle Urbáška, protože se Medek těší důvěře u některých občanů, by mohl promluvit o jejich vstoupení do JZD. Za 14 dní se přihlásilo asi pět členů, z čehož Urbášek soudil, že to byla Medkova zásluha, což jen potvrzuje, že má vliv na občany a dovede si je připoutat na svoji stranu. Vliv má ale jen na ty, kteří jsou nábožensky založeni. Informátor Urbášek je v závěru zprávy hodnocen jako „dobrý 129
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam č. 5/54 Navrátil, Merta, Lošťák, Medek z Dubicka - poznatek ze dne 18. června 1954. 130 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, záznam ve věci Akce SAMOTA - poznatek ze dne 2. ledna 1955. 35
člen strany“ a zpráva jako pravdivá a prověřená. Připsaná poznámka pak razantně ukládá úkol zaměřit se na zjištění styků a z těch získat spolupracovníka s dodatkem „urychleně!“131 Důvěrník Šafář v souvislosti s opravou kopule kostela v Postřelmově (při jejíž opravě byly nalezeny krabice s různými předměty a tamější kněz Alois Srovnalík přidal do krabic další, načež tyto byly umístěny zpět, ale tak, aby nikdo neviděl jejich obsah), ale i s podobnými případy z oprav jiných kostelů označil v září 1955 V. Medka za kněze stejně nepřátelského smýšlení proti tehdejšímu zřízení jako A. Srovnalíka.132 Když podobná oprava měla podobný průběh i v Dubicku, vzniklo podezření, že V. Medek do kupole napsal štvavý a pomlouvačný list vůči režimu a tajně, aby to nikdo nevěděl, ji nechal zaletovat a bez vědomí MNV a církevního oddělení ONV ji nechal usadit zpět na věž. Tomu měly nasvědčovat Medkovy časté styky s kovářem Františkem Krňávkem, bývalým „zarytým“ lidovcem z Dubicka, který neměl kladný poměr k tehdejšímu zřízení. Mezi údaji o Medkových stycích v Dubicku kromě J. Koppa, člena JZD, s nímž hrál karty, a Dr. Navrátila ve zprávě vzbudila pozornost zmínka o občasné přítomnosti příslušníka VB Kurečky.133 V roce 1955 došlo k zatčení „kulaků“ v obci Třeština. V. Medek na dotaz důvěrníka, na podzim toho roku co o tom ví, odpověděl pouze, že to bylo kvůli jejich veřejné agitaci proti JZD v Třeštině, jinak o tom víc neví.134 Řídící učitel z Bohuslavic Sládek se o V. Medkovi v listopadu roku 1955 vyjádřil, že ten farář z Dubicka už mu „pije krev“. Všichni lidé ve vesnici jdou slepě za ním, ve všem se na něj obrací a on každému radí, co a jak má dělat, jak má napsat žádost na úřad a podobně. Farář si takhle pod rouškou pořádání historických přednášek o severní Moravě nebo o založení té či oné obce získává lidi na svou stranu. Nežli jde do školy, zastaví se v několika katolických rodinách, zřejmě proto, aby svou osobní návštěvou lákal lidi do kostela. I Sládkově manželce řekl, aby jako katolička do kostela chodila. Sládek se o něm vyjadřoval jako o člověku sprostém, bezcharakterním a grázlu, který již dávno neměl v Dubicku být, protože je především jeho vina, že se JZD v Bohuslavicích a Hrabové rozpadla. Medek měl také Sládkovi při úmrtí jeho otce údajně říct, že kdyby nejezdil na schůze, mohl být ještě naživu. Místo toho, aby byl Medek ve své činnosti omezován, je spíše podporován, jak o tom 131
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam č 8/55, Medek řím. kat. kněz v Dubicku - poznatky ze dne 8. února 1955. 132 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam č. 56/55 ve věci Srovnalík Alois ze dne 8. září 1955. 133 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam č. 115/55 ve věci Medek Václav farář - poznatek ze dne 27. října 1955. 134 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Agenturní zpráva č. 2/55 ve věci Medek Václav farář z Dubicka - poznatek ze dne 12. listopadu 1955. 36
svědčí
přeložení
nového
učitele
do
Hrabové,
horlivého
varhaníka
a
dirigenta
římskokatolických zpěváků. Navíc na Vánoce r. 1955 připravoval V. Medek velkou zpívanou mši s účastí mnoha lidí. Sám Sládek se snažil aktivity v Bohuslavicích omezit např. zákazem pobytu dětí po osmé hodině večer. Ale s podobným doporučením v Dubicku narazil, neboť mu přišlo, že farář tam spíš ostatním šéfuje a ani v místní organizaci KSČ s tím neuspěl, neboť sami funkcionáři KSČ posílali děti do kroužku V. Medka do zpěvu nebo do hodin hry na housle. Když v bohuslavickém kině vyhořely lampy k promítacímu přístroji, Sládek raději doporučil, aby se nepromítalo, než aby lampy poskytl „velebný pán“. Tyhle všechny okolnosti svědčí o tom, jak se lidé chodí za V. Medkem ve všem poradit, a to je pak příčinou, proč v okolních dědinách dochází v krátké době k rozpadům JZD, ať již je to kvůli farářovým osobním návštěvám v rodinách nebo kvůli poměrně častým žádostem V. Medka o různé rady.135 Počátkem roku 1956 podal hlášení o setkání s V. Medkem (kromě pokrývače Šafáře, který vypovídal o případu kopule dubického kostela, ale s jistotou prokázat uložení protistátních tiskovin do jejího nitra nemohl, mohl však potvrdit blízké styky s Dr. Navrátilem) opět vedoucí JZD v Dubicku Urbášek. Setkal se s Medkem na faře ještě před výroční členskou schůzí. V. Medka mrzelo, že nedostal funkci vedoucího kina a postup MNV a KSČ odsuzoval. Urbášek pak zavedl hovor na JZD a poměr faráře k socializaci vesnice. Medka požádal, aby jako duchovní pomáhal JZD tím, že bude působit na členy JZD, aby tolik nekradli. V. Medek opáčil, že nijak veřejně JZD pomáhat nemůže, protože to nemá dovoleno, ale už tak dělá, co může. Nakonec přislíbil alespoň veřejnou schůzi JZD navštívit. Urbášek měl po rozhovoru dojem, že je V. Medek velmi chytrý a mazaný člověk, který vůbec nepřeje socializaci a při přímém dotázání se snaží různými vytáčkami vyhnout přímé odpovědi.136 Počátkem března 1956 uvedla informátorka StB: „Farář Medek v Třeštině je tak oblíben, že i děti do školy kdy má hodiny vyučování mu nosí různé provijanty jako holoubata a různou drůbež...“.137 Při vytěžení jiná svědkyně uvedla, že V. Medek je jiné povahy než dřívější faráři a že jí přijde, jako by měl rád ženy - tak soudí i podle chování V. Medka k ní.138 Další hodnocení ho líčí jako člověka prospěchářského, falešného, neupřímného, který si 135
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, řím. kat. farář v Dubicku - poznatky, bez č. j. ze dne 24. listopadu 1955. 136 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, záznam ve věci Akce SAMOTA, Medek Václav - poznatek ze dne 14. února 1956. Tamtéž, záznam ve věci Akce SAMOTA, Medek Václav - poznatek ze dne 14. února 1956. 137 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam ve věci Krejčí František z Třeštiny - poznatek ze dne 4. března 1956. 138 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam o vytěžení s. Fagošové z Č. Vody ve věci Akce SAMOTA, Medek Václav - poznatek ze dne 12. března 1956. 37
vybírá přátele, od kterých má prospěch. V. Medek prý má rád ženy a Dr. Navrátil se s ním přestal stýkat proto, že ho počal podezřívat, že mu chodí za manželkou.139 Přes všechno úkolování agentů bylo nakonec rozhodnuto v rámci akce SAMOTA Medka nerozpracovávat, neboť se nepotvrdila žádná trestná činnost proti JZD. Podle dalších zpráv si získal sympatie (to už působil v Rapotíně) mnoha osob, hlavně z řad kolísajících věřících či z řad mládeže. Dokázal s každým jednat. Dětem a mládeži chodící do školy nabízel různé laskominy a hrál si s nimi. „Jmenovaný farář Medek je velmi rafinovaný člověk, našemu zřízení nebezpečný. ... bude dne 26.5. konat průvod kolem kostela a hřbitova a dále do polí za dosažení dobré úrody od Boha...Jinak se jmenovaný často stýká s předsedou MNV v Rapotíně, taj. MNV v Rapotíně, dále s dalšími lidmi většinou nábožensky zaměřenými. Opatření: Jmenovaný bude přes volby a i nadále osazen aktivem, bude nadále pozorován a prověřován. Získat jeho styky, hlavně závadového charakteru.“140 Nicméně další zpráva o činnosti V. Medka z Rapotína uvádí: „Jmenovaný v poslední době vyvíjí zvláště horlivou činnosti po stránce náboženské zejména tím, že při každé příležitosti, při každém setkání se ženou nábožensky založenou zavádí náboženské debaty a ženy, jejichž manželé v posledním čase nechodí na bohoslužby tyto přesvědčuje, aby tato svým vlivem působila na svého manžela, aby nebyl nevěrou a opět do kostela chodil. Dále působí na rodiče jejíž děti nehodlali navštěvovat, nebo kteří neposílali děti do náboženství, aby tyto posílali a měli zájem, aby se s dětí nestali odpadlíci církve. Medek dále každý čtvrtek v týdnu pořádá na faře nějaké zpěvy s dětmi t.j. školní mládeží a při poslední jeho akci, dne 15.5. 58 v odpoledních hod. bylo přítomno 36 školou povinných dětí obojího pohlaví. Dále jak je zjištěno jmenovaný působí na školní děti také způsobem, že dětem navštěvující ve škole náboženství daruje vždy nějaké obrázky znázorňujícího nějakého svatého apod. a tyto darované obrázky podpisuje vlastním jménem. Sám ředitel školy v Petrově /osmiletky/ Jašek uvádí, že nynější činnost tohoto člověka je daleko závažnější než byla činnost Tylšera, že ten měl zájem jen o nějaké ženy a kuchyň, kdežto Medek pracuje rafinovaně ke škodě naší politické věci. Dále Medek při každé příležitosti je rádcem v různých věcech jeho ovečkám a hledí se vetřít do přízně a důvěry i způsobem, že mnohdy pomůže postrčit ruční vozík, který osoba nábožensky založená táhne. Jmenovaný po příchodu do Rapotína se vyjádřil tím, že bude pomáhat pro soc. vesnice, ale doposud neudělal vůbec ničeho a veškeré veřejné práce se straní. Medek 139
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam ve věci Akce SAMOTA, Lošťák Jaroslav - vytěžení ze dne 17. března 1956. 140 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam ve věci Medek, farář v Rapotíně - poznatek ze dne 15. května 1957. 38
udržuje těsný styk s následujícími občany: Úředníkem Trunkátem z Petrova, úředníkem Bačíkem /jeho manželka učitelka na osmiletce Petrov/, školníkem osmiletky Petrov Stejskalem, zámečníkem Fryšem z Rapotína, vedoucím prodejny obuvi Rapotína Sehnalem, MUDr. Ant. Gájou z Rapotína, s členem JZD Kremlem /bývalý kulak/, členem JZD Šemberou z Rapotína a několika dalšími. Dále by bylo záhodno zjistit v jakém smyslu vyučuje Medek děti ve škole, pokud jsem zjistil tak jmenovaný dosud neměl žárné kontroly jak se strany ředitele školy tak i se strany okresu. Dále k jmenovanému jezdívá ve večerní době dosti často motocyklisté i osobní auta a po zdržení dvou hod. odjíždí zpět. Další poznatky po zjištění o jmenovaném předložím.“ Připsaná poznámka doplňuje: „Osoby s nimiž udržuje důvěrný styk jsou reakčně zaměřeny proti KSČ a našemu státnímu zřízení.“141 V květnu 1958 proběhlo v rapotínském kostele první svaté přijímání za účasti více než 200 osob a 59 dětí (23 chlapců, 46 dívek). Při mši i po ní vyhrávala domluvená kapela kapelníka Štiky z Rapotína. Po mši následovalo pohoštění. Mezi zúčastněnými bylo i několik místních funkcionářů KSČ. Velmi kladný vztah k dětem a jejich rodičům, který V. Medek měl, dokládá skutečnost, že je přiměl k recitování náboženských básniček při májové pobožnosti. Mezi lidmi byl V. Medek oblíbený, měl jejich důvěru a lidé se o něm vyjadřovali jako o skutečně lidovém faráři, který chodí do kina, do divadla a nestraní se společnosti. Takovémuto faráři by podle mínění lidí bylo hříchem ublížit, i když byl u některých občanů (funkcionáři a členové KSČ) pochopitelně neoblíbený.142 V. Medek zastával v této době názor, že církev má mnohé věci ve svém učení zastaralé, nevydrží s nimi a bude muset svoje učení rychle zmodernizovat, aby odpovídalo době. S některými rozpory v církevním učení jako kněz nesouhlasil, ale podobné rozpory podle něj měl také marxismus. Vývoj jde rychle dopředu tak, že se ho nikomu nepodaří zastavit a nikdo se kněží nebude ptát, zda s tím souhlasí, a převládne socialismus. Současný stav v církvi trpí přístupem papeže a církevních hodnostářů, kteří měli už dříve možnosti získat moc, ale nevyužili ji. Socialisté se dívají na církev jako na přítěž, nepotřebují ji, ba naopak budou dělat všechno, aby se jí zbavili. Bez církve se obejdou, protože jim není v ničem prospěšná. Medek se projevoval kriticky k chybám církve v minulosti. Kněží dělají velkou chybu, že se neřídí podle Vatikánu, obzvláště v poslední době, kdy Vatikán provádí modernizaci jako mši o Velikonocích podle nové úpravy a některé další. Měl za zlé některým kněžím, že se nesnaží přiblížit lidu, ale že jedou ve starých vyšlapaných kolejích. To je 141
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva /poznatková/ Medek Václav, řím. kat. farář z Rapotína, poznatky předložení ze dne 16. května 1958. 142 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva Římskokatolické pobožnosti dne 25.5.58 v Rapotíně - poznatky předložení ze dne 27. května 1958. 39
důvodem, proč většina inteligence nechodí do kostela, protože říkají - a Medek zdá se, s tímto souhlasí - že jim kostel nic nového nemůže dát. Kněz by se dle V. Medka měl starat o svoji práci duchovního rázu a ne dělat sedláka a chodit do kostela od hnoje. Netajil se souhlasem s postupem vlády, která odebrala církvi majetek. Dle Medkova názoru byl stejně skutečně pobožný pouze kněz na zastrčené vesnici nebo kaplan bez majetku. Kněz, který měl bohatší faru a vyšší církevní hodnostáři žili rozmarným životem - kde je potom jejich náboženské přesvědčení v duchovní výchově? Takže je to zdravé pro ozdravění poměrů v církvi. Chybou bylo, že Řím neměl takovou moc, aby mohl jmenovat osoby na vedoucí místa ve vedení států a dále to, že nemá žádný vliv na mládež a politické dění ve státě. Odsun Němců považoval za chybu a tvrdý zásah, kdy se nadělalo mnoho nesprávných, resp. nezákonných věcí, které by se nemusely v budoucnu vyplatit. Ovšem otázku posouzení správnosti odsunu ponechal Bohu. Medek také zamýšlel vydat knihu, která se měla zabývat náboženskou otázkou a tím, jak se mají duchovní v různých momentech zachovat vůči státním úřadům a politickým funkcionářům. Podle jeho mínění měl Lenin na náboženství jiný názor, než jaký hlásali komunisti.143 Koncem padesátých let byl jako agent Váňa na Medka nasazen člověk, jehož syn u něj ministroval. Protože Medkovi hrozilo odebrání státního souhlasu, musel svůj pěvecký soubor rozpustit. Svoji velkou oblibu postupně ztrácel, lidem se přestávala líbit jeho dříve tak oceňovaná lidovost. Přestali v něm vidět kněze a to proto, že holdoval kartám a pití v hospodě. Ztráta obliby se začala projevovat na návštěvnosti v kostele, kde se objevilo jen pár dětí a několik starých lidí. Také si uškodil při opravě elektrických rozvodů v kostele vůbec nepomohl, vzal si dovolenou a najal pouze několik brigádníků. Někteří rapotínští občané pak nechodili do kostela v Rapotíně, ale do nového působiště Medkova předchůdce na faře Tylšara a to i přesto, že Tylšarovi dávali vinu za rozvod jedné rodině, protože dotyčná žena často chodila do farské zahrady a na faru. V této době byl Medek objektem prověrky, která se měla zaměřit především na tyto otázky: 1. jak dlouho působil v Dubicku a odkud tam přišel, 2. jaká byla jeho spolková a jiná činnost za pobytu v Dubicku,
143
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam ve věci Medek Václav, farář v Rapotíně - zpráva ze dne 23. července 1958. Tamtéž, Agenturní zpráva nejspíše ze dne 5. dubna 1958 (datum nečitelné, předáno 3.4 1958). 40
3. styky V. Medka a jejich charakter, 4. zda od doby, co odešel do Rapotína, častěji navštěvuje občany v Dubicku, které a jak často. Doporučeno bylo také zaměřit se na jeho kontakty s farářem Tylšarem, který byl do Dubicka přemístěn z Rapotína.144 Mezi agenty, kteří byli na V. Medka nasazeni, byla i žena (nebo více žen). Jedna z nich, agentka Táňa, jej navštívila samotného na faře, aby zjistila další informace. Po poslechu hudby se bavili o tom, co V. Medek dělá ve volném čase. Ten odvětil, že dopoledne chodí do školy, odpoledne čte a někdy chodí do kina. Ve zbytku volného času studuje staré řecké a římské dějiny a dělá si z nich překlady. V nedělích v odpoledních a večerních hodinách hrává spolu s dalšími taroky. Výslovně je uvedeno, že během rozhovoru se farář Medek choval slušně, neměl zájem o pramen, i když se jednalo o ženu. Agent (resp. agentka) byla zaúkolována, aby si nadále získávala jeho důvěru a navenek dávala najevo záporný postoj ke státnímu zřízení.145 V. Medek byl také líčen jako aktivní motocyklista. Na podzim r. 1959 probíhaly práce na novém svazku nazvaném Historik. Protože se agent Táňa rozhodl neposílat děti na náboženství a dostali se spolu s V. Medkem do ostré názorové neshody, byla věc zatím agentu Táňa odejmuta. Další zprávu proto podal agent Panhaj. Konstatoval, že farář Medek z Rapotína je zvláštní povaha, ve které se nikdo nevyzná a také ostatní faráři v okrese se na něj takto dívají. Někdy se vyjadřuje nevybíravými slovy, že to mezi ostatními faráři působí trapně. Je zapojen v mírovém hnutí, kde snad pracuje dobře. Připomíná Medkovu zálibu v historii a psaní různých historických článků do časopisů. Zdůrazněn je důvěrný styk s archivářem v Šumperku Františkem Spurným.146 V další historické práci se V. Medek zaměřil na dějiny všech farností zábřežského okresu. Tato práce jej velmi zajímala. StB se stále nemohla dopátrat nějaké závadné nebo trestné činnosti ani záporného postoje k lidově demokratickému zřízení. Kromě Medka byl v té době založen svazek také na faráře Ladislava Jedelského ze Slatinic. Na oba byl nasazen agent Martin, který požíval jejich plné důvěry.147
144
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Věc Medek Václav - dožádání pod č. j. A-0877/3-58 ze dne 16. září 1958. 145 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Agenturní zpráva ve věci Medek farář ŘK Rapotín - zpráva z rozhovoru ze dne 4. prosince 1958. 146 Panhaj bylo krycí jméno Jaroslava Hofírka. Viz http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky po zadání jména „Panhaj“. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Agenturní zpráva ve věci Farář Medek z Rapotína - zpráva ze dne 1. října 1959. 147 Vlastním jménem Jan Neset, který ale odmítl v práci pokračovat. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, dopis vojenské kontrarozvědky č. j. A0459/60 ve věci Akce HISTORIK - dožádání ze dne 18. května 1960. 41
Václav Medek se i nadále snažil získat děti do náboženství. Využíval k tomu zájem rodičů, kteří chtěli, aby se jejich dítě zúčastnilo prvního svatého přijímání. Na jejich dotazy odpovídal, že pokud děti nebudou náboženství navštěvovat, nebude je moci připustit k přijímání. Zřejmě kvůli nezájmu agenta Martina jej začal sledovat agent Irena. Ten navázal s V. Medkem tak úzké styky, že mu Medek dokonce nabídl k dispozici celou svoji farní knihovnu. Protože agent Irena viděl u V. Medka také německé knihy a časopisy, dostal za úkol zjistit, jestli má V. Medek také nějakou jinou závadnou literaturu, zda ji půjčuje lidem z farnosti a zda má napojení na Vatikán. Agent Irena si získal Medkovu plnou důvěru. Medek se mu dokonce svěřil, že ho kontaktoval bývalý občan z Rejchartic Adolf Laack, který nyní žije v NSR a požádal ho o zaslání Nového zákona a nějakých dokumentů. Agent Irena vyjádřil své obavy z možného napojení na Vatikán přes NDR.148 Mezi dalšími agenty se objevil i některý z jeho kněžských kolegů, který ho označil za ctižádostivého, lstivého a nerespektujícího úřady, především arcibiskupskou konzistoř.149 Další hodnocení jej popisuje jako velmi prohnaného a rafinovaného. Dovedl se vetřít do přízně církevního tajemníka v Šumperku a dle všeho toho zneužíval.150 Nasazení agentů probíhalo s plnou silou. Agent Irena nakonec přišel se zprávou zásadního charakteru: vztahu V. Medka k ženám. Jeho první vztah (agentem označený jako známost) měl mít s dcerou hostinského z Dubicka, z hostince naproti kostelu. V počátcích svého přeložení do Rapotína za ní prý velmi často jezdil. Druhou jeho známostí měla být manželka dubického lékaře, již zmíněná žena Dr. Navrátila, za níž měl chodit vždy, když si šel pro poštu. Schůzky se ženou mu nakonec dotyčný lékař zakázal. A jako třetí kontakt agent Irena zmínil rodinu kastelána z velkolosinského zámku, za kterou často chodí a že se velmi dobře zná s kastelánovou dcerou, která pracovala v Šumperku jako prodavačka v prodejně Pramen.151 148
Zřejmě došlo k záměně NSR a NDR. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, zpráva bez označení ve věci Medek ř. k. farář Rapotín - zpráva ze dne 3. června 1961. 149 Pod krycím jménem Asta. Viz text zprávy: „...Medek...halasně se hlásil zvoněním na všechny zvonky s tím, že jde ke zpovědi k p. radovi...odpověděl Medek, že zde již byl několikráte, ale pramen nikdy nezastihl. K tomu pramenu uvedl tož pane děkane jak se vede. Tím, jej velmi často zlobí a do dneška si prý nedovede srovnat v hlavě jak je to možné, že Smiček pramene navrhl na děkana. “ Dále se měli bavit o chystané mírové konferenci, což by s laikem V. Medek asi neprobíral. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, nepojmenovaná zpráva ve věci Medek Václav řím. kat. duchovní - zpráva ze dne 20. října 1960. 150 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, zpráva bez označení ve věci Medek Václav řím. kat. kněz z Rapotína - zpráva ze dne 24. října 1961. 151 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, zpráva bez označení ve věci Medek Václav - farář řím. kat. v Rapotíně - zpráva ze dne 14. prosince 1961. 42
V. Medek se zatím věnoval badatelské práci ve Vlastivědném kroužku a psaní článků pro sborník Severní Morava a časopis Duchovní pastýř. Následně zprávy agenta Irena potvrdil i církevní tajemník ONV. V rozhovoru s ním měl V. Medek zmínit svá očekávání ohledně závěrů II. vatikánského koncilu. Konkrétně zda budou povoleny sňatky u římskokatolických duchovních. Má prý známost s nějakou mladou ženou a chtěl by si ji vzít, ale za současné situace to není možné, protože by okamžitě následovala exkomunikace. Kdyby jej ale církev nevyloučila, učinil by to. Protože ji má rád, nechce ji na faře jen jako kuchařku, ale jako ženu.152 Tajemníkovi se jevil Medek jako v „rozpoložení“ a nabyl dojmu, že ho více baví pracovat na historických věcech než kněžská práce.153
5. 2 Agentem StB Počátkem roku 1963 padl návrh navázat kontakt s V. Medkem jako agentem pro oblast římskokatolické církve v okrese Šumperk, kterou měl poté, co by byl získán jako spolupracovník, dále rozpracovávat. Přitom mělo být využito jeho širokých styků s ostatními kněžími, které získal i díky své práci z oblasti historie a ze své spolupráce s Dr. Františkem Spurným. Předně měl být zaměřen na rozpracování a ověření činnosti bývalého právního poradce biskupa Josefa Berana, JUDr. Aloise Rozehnala ze Sobotína (pracoval později jako dělník na pile). Kromě něj se měl zaměřit na kněze Bohumíra Konečníka z Dolních Studének ze Šumperska, označeného za vyloženě reakčního, který studuje jezuitskou literaturu a jedná podle toho. Protože jej V. Medek velmi dobře znal a často se s ním stýkal, mohl prověřit, zda neprovádí nepřátelskou nebo jinou závadnou činnost. Stejné prověření měl provádět u kněze Otokara Balcara, který byl pro svou nepřátelskou činnost již odsouzen. Kromě těchto osob měl být vhodný k ověření kněze Květoslava Kulavíka z Branné, přítele Dr. Rozehnala. Podle StB Medek disponoval kontakty na 30 kněží a bývalých kulaků jen ze Šumperska, přičemž i těchto styků mělo být přiměřeně využito, stejně jako styků s kněžími z Bruntálska a Olomoucka. V Medkově dřívější činnosti nebylo shledáno nic závadného, protože jak v době první republiky, tak za okupace byl mladý, resp. na studiích. Až po absolvování teologické fakulty vlivem faráře Kolaje ze Zvole začal inklinovat k osobám zaměřeným lidovecky. StB v něm viděla kněze, který silně působil na věřící, rodiče nabádal, aby děti dávali do kostela, měl 152
O Medkově postoji k celibátu srov. Medek, Václav: Bojíme se pravdy? Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXII, 1973, s. 89-92. 153 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam ve věci Řím. kat. duchovní Medek z Rapotína - zpráva ze dne 8. června 1962.
43
velký vliv na mládež, kterou si získal svým prostým vystupováním. „V současné době se projevuje v některých otázkách poměru církve ke státu s rozumným názorem, i když v podstatě je přívržencem řím. kat. směru. Je členem ROH a v mírovém hnutí řím. kat. duchovních. ... Po stránce osobní je možno hodnotit Medka jako člověka velmi bystrého, sečtělého, který dovede velmi vlivně působit na svoje okolí, svým prostým a přizpůsobivým vystupováním, čímž si získává na svou stranu mnoho lidí. Dovede s mládeží hrát různé druhy sportů. Jinak je velmi mazaný, otevřeného jednání a nebojí se vyslovit svůj názor, třebaže tento není správný. Velmi dobře dovede vyhodnotit osobu, se kterou jedná. V poslední době se před OCT (okresní církevní tajemník, pozn. J. V.) vyjádřil, že kdyby koncil ve Vatikáně provedl změny v tom, že by se mohli kněží ženit, že by s tím plně souhlasil, neboť má nějakou známost z dřívějšího působení v Dubicku, kterou by si vzal za ženu. Provedl by to i kdyby toto nebylo schváleno koncilem ovšem za předpokladu, že by nebyl exkomunikován a mohl nadále zůstat jako řím. katolík. Jeho zálibou je práce v archivních materiálech, čemuž se plně věnuje a píše do archivních časopisů články. Rovněž píše články do různých katolických novin. Měl velmi hodnotné diskusní příspěvky na konferencích kněží, kde rovněž přednesl a vypracoval o čarodějnicích na okrese Šumperk. Je si vědom svého dobrého postřehu a toho, že studoval Dr. teologie, což nedokončil. ... Vzhledem k tomu, že se jeví řím. kat. duchovní Medek jako vhodná osoba pro spolupráci MV (ministerstva vnitra, pozn. J. V.) vzhledem k jeho pohybu po okrese a vzhledem k jeho stykům mezi řím. kat. duchovními, rozpracování nepřátelského prostředí v kléru, navrhuji, aby s tímto byl navázán kontakt za účelem ověření si jeho možností a schopností plnit shora uvedené úkoly, jako spolupracovníka MV. Dále bude prověřena jeho možnost podávání zpráv z tohoto prostředí, jeho postoj k orgánům MV v podávání zpráv na druhé kněze, se kterými přichází do styku. Po provedení několika kontaktů a zjištění, že shora uvedený typ může plnit úkoly agenta MV dle rozkazu MV č. 13/62, bude na tohoto vypracován vázací návrh na verbovku. ... Prvý kontakt bude proveden na faře v Rapotíně ... Kontakt nebude nápadný a to proto, že k němu jezdí hodně osob a dále proto, že je na faře sám. další kontakt bude proveden dle jeho možností buď dále na faře nebo mimo faru.“154 Další relace nevyplývají pro V. Medka tak příznivě. Je stále líčen jako fanatik, oddaný kněz dodržující řády a církevní pravidla. Měl velký přehled o tom, kdo chodí do kostela a kdo ne a snažil se působit, aby přivedl do kostela také rodiče dětí a více dětí a mládeže. Většímu vlivu na mládež se příslušní funkcionáři snažili zabránit tím, že pořádali různé kulturní
154
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na kontakt s řím. kat. duchovním Medkem Václavem jako agentem pod č. j. A-0025/01-63 ze dne 18. ledna 1963. 44
a sportovní akce v době mší, což snížilo návštěvnost bohoslužeb a oslabilo Medkův vliv. Kromě historie je zmiňována Medkova záliba v hudbě, zpěvu (měl sbírku gramofonových desek) a veliká záliba v „motorismu“ - vlastnil motocykl a pořídil si pak i starší automobil. Příklon k motorismu a později i sympatie k bohoslovcům technického zaměření sám V. Medek neskrýval. Je zde vidět vliv povolání jeho otce. Kromě hospodyně na faru docházela v době svátků nějaká žena, údajně neteř jeho hospodyně Marie Václavíkové.155 Neznalost agentů šla tak daleko, že časopis Duchovní pastýř uváděli jako „Náš pastýř“ a o děkanu Lautnerovi, jímž se Medek zaobíral, mluvili jako o Zanttnerovi.156 První kontakt s V. Medkem coby spolupracovníkem (ale ještě bez písemného závazku) proběhl 20. února 1963.157 Měl podat informace o rodině Plhákových. S touto rodinou se stýkal především kvůli jejich rozsáhlé knihovně obsahující detektivní literaturu, která patřila k Medkovým zálibám a nebyla lehko k dostání. Zprávu slíbil ochotně vypracovat. Zástupci ministerstva vnitra neopomněli připomenout, že se V. Medek jevil ustrašeně, o čemž napovídal jeho třes rukou. Přesto hodnotili jeho chování jako vstřícné a jeho jako osobu inteligentní, přímou a v jednání poměrně otevřenou. Druhý kontakt proběhl dne 27. března 1963.158 S vypracovanou zprávou o rodině Plhákových však nebyla StB kvůli její stručnosti spokojena. Další zájem StB projevila o rodinu Umlaufových z Rapotína, o níž Medek slíbil zprávu vypracovat stejně rychle. Navštěvujícímu příslušníkovi také argumentoval citáty z Lenina o slučitelnosti marxismu s křesťanským učením, chválil si papeže Jana XIII (jehož s Chruščovem považoval za dva největší politiky v té době) a vyjádřil se kriticky na adresu různých funkcionářů KSČ, kteří bez osobní zodpovědnosti dopouští neefektivní nakládání s finančními prostředky a pak dochází k velkým škodám, jako například ve Státním statku a Výzkumném ústavu pro chov skotu v Rapotíně, kde podle jeho mínění byla způsobena škoda snad za půl milionu. Tato druhá schůzka trvala přes tři hodiny a V. Medek ji ani nechtěl ukončit. Dle názoru příslušníka StB bylo jeho chování velmi seriózní, netajil se svým názorem a bylo možno předpokládat, že vhodnou taktikou se u něj získá bližší náklonnost. „Jak jsem vycítil,
155
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, USTANOVKA ze dne 25. ledna 1963. 156 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Úřední záznam Páter MEDEK z Rapotína - zpráva ze dne 14. února 1963. 157 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva o provedeném kontaktu ze dne 25. února 1963. 158 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva o provedeném kontaktu ze dne 4. března 1963. 45
má rád, když za ním stojí někdo, o koho se může opřít a kde nemusí mít obavy, že za svoje názory by byl nějak šikanován.“159 V. Medek ovšem při podávání zpráv ani u kontaktů na jednu stranu neprojevoval zvláštní horlivost, dokonce dával přednost kinu před schůzkám. Sám také projevil zájem o přesun na faru v Bludově. Chtěl také získat mladší hospodyni, než měl doposud. Vinu za současné postavení církve viděl především v ní samé, protože by měla být pružnější a operativnější.160 Ovšem na druhé straně ochotně souhlasil s tím, že opětně naváže písemný styk s učitelem Adolfem Laackem z Německa pod bedlivou kontrolou StB.161 Při dalším kontaktu ochotně podával informace o dotazovaných kněžích a byl snad ochotný říci i více, než StB požadovala. Byl a zůstal ochotný být s orgány StB ve styku. Sám dokonce kontakt s orgány StB vyhledal. „Charakterově po dobu styku se projevoval poměrně velmi dobře, radil se s námi o soukromých věcech jako obstarání kuchařky odpovídající jeho zaměstnání i mládím. Dále pomoci v době, kdy dostal důtku od DI (dopravního inspektorátu pozn. J. V.) a jiné soukromé věci. Sdělil každou věc, kterou získal ve styku s kněžími, což se ověřilo několikrát více.“162 Za následné vrácení odebraného řidičského průkazu byl vděčný a projevil velkou ochotu se revanšovat. Na počátku září 1963 se konala tzv. verbovka. V. Medek byl navštíven zástupci StB. Po rozhovoru o všeobecných věcech přišla řeč na II. vatikánský koncil a názor kněží na závěry koncilu. Dle Medkova mínění byly v řadách kněží dva proudy: jeden tvořili „idealističtí“ kněží, kteří si mysleli, že koncil situaci v ČSR zvrátí a poměry se navrátí na dobu roku 1945, dojde k navrácení majetku, svobodu slova, obnoví se kláštery a přijímání nových kněží, řeholníků a řeholnic do řádů, a navrátí se volnost pohybu kněží a ordinářů ve styku s Vatikánem, a druhá skupina byla ta, která se dívala na věc reálněji pohledem r. 1963 a tito kněží si přáli vyrovnání poměrů mezi státem a církví, předání určitých pravomocí a schválení biskupů, rozhodování biskupů v otázkách odvolávání a ustanovování kněží na farnosti, zřízení v každé zemi jednoho semináře s teologickou fakultou a navázání bližších styků s Vatikánem. Do této druhé skupiny měl patřit i František Tomášek. O reakci kněží na koncil byl V. Medek ochoten informovat.
159
Tamtéž. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva o provedeném kontaktu ze dne 20. března 1963. 161 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva o provedeném kontaktu ze dne 1. dubna 1963. 162 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na vázání pod č. j. A-0015/01-63 ze dne 15. srpna 1963. 160
46
Spolupráce mu byla představena tak, aby informoval o závadné a nepřátelské činnosti kněží, což by přispělo k tomu, že by se taková činnost paralyzovala již v zárodku a předcházelo by se tomu, aby se lidé dostávali do vězení. Kdyby však někdo ve své činnosti pokračoval, bude dán, kam patří. V. Medek považoval za svou povinnost takové jednání hlásit. V další části verbovky se ke spolupráci nestavěl odmítavě, ale vyloženě nechtěl, aby se stal konfidentem nebo špiclem. K otázce, zda bude ochoten plnit i nějaké zadané úkoly, se nestavěl vyloženě záporně. Celá situace mu byla vysvětlena tak, že v ústavě je svoboda náboženského vyznání, stát proti církvi a přesvědčení jednotlivce nemá žádný zájem, ale zajímá je, kdo této náboženské situace zneužívá k nepřátelské činnosti a takové osoby je potřeba odhalit a k tomu je potřeba i jeho pomoci. V. Medek si toho byl vědom, hned podotkl, že konkrétně v Bludově jsou lidé silně reakční, že se mezi lidmi hovoří, že je hospodářství v krachu, že meleme z posledního a podobně a sám vidí, jak by práce v JZD byla možná dělat lépe. V této chvíli bylo ještě upuštěno od podepsání slibu spolupráce, protože se V. Medek nejevil jako úplně získaný. Místo fary navrhl V. Medek k setkávání Olomouc a jako krycí jméno pro sebe zejména pro telefonický styk „Olomoucký“. Přes všechnu vstřícnost orgánů StB měl být V. Medek hlídán agentem Asta, jeho zprávy měly být kontrolovány a ověřovány, měla být prováděna výchovná práce „ve směru úplného ovlivnění a získání jej na stranu dnešního zřízení“, úkolován měl být tak, aby sám psal zprávy, nejprve jej zaměřit na všeobecné objekty a teprve po ověření spolehlivosti provést úkolování na objekty konkrétní.163 Medek byl tedy získán ke spolupráci téhož dne, tj. 5. září 1963, jako agent StB, a ještě v září bylo rozhodnuto o zavedení agenturního svazku pod jménem „Olomoucký“ (škrtnuto a připsáno „Václav“). To už přesídlil na faru v Bludově.164 Jeho tématem bylo rozpracovávání římskokatolické církve „rozpracovávání a kontrolování nepřátelské činnosti z řad řím. kat. duchovenstva v okrese Šumperk“ a měl se zaměřovat i na apoštolskou administraturu v Olomouci.165 Zprávy o kněžích tedy Medek podával. Zřejmě si byl vědom toho, že díky svým znalostem kněžského prostředí i historie regionu je v mnohem silnějším postavení než StB a to mu dle všeho dělalo dobrý pocit. Zprávy ohledně všeobecných záležitostí, jako vztah ke koncilovým jednáním a obecných záležitostech podával ochotně. Zprávy k jednotlivým 163
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva o provedené verbovce ze dne 5. září 1963. 164 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Rozhodnutí o zavedení agenturního svazku na Václava Medka pod č. j. A-0015/01-63 ze dne 13. září 1963. 165 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na vázání pod č. j. A-0015/01-63 ze dne 15. srpna 1963. 47
osobám byly ale vyhodnocovány jako okrajové a nic neříkající, popřípadě „ustanovečného“ (všeobecného) charakteru. Proto nebyl dosud úkolován konkrétními úkoly. Při kontrole ze strany ostatních agentů bylo konstatováno jen základní plnění úkolů, nic víc. Nebylo tak jasné, zda poznatky, které předává, jsou okrajové (a jiné nemá) nebo zda předává pouze to, co sám považuje za vhodné. V docházkách na schůzky byl přesný a pokud se nemohl dostavit, omluvil se a stanovil příští termín. Po dobu tohoto styku se nestalo, že by na schůzku nepřišel. „Již tak kvalitní to není z podávání zpráv.“ Pokud šlo o všeobecné věci, jako nálada kněží na poměry mezi církví a státem či závěry II. vatikánského koncilu, o tom informoval. „Ovšem pokud se týká konkrétnějších věcí, co se děje v kruzích církve k dosažení a uznání církve státem, jak působí legální a ilegální biskupové, jak se formují bývalí řeholníci a podobně, to zatím neuvedl, i když byl tom směru vytěžován a řízen. ... Některé zprávy podal písemně a to většinou psané strojem. Zde se potvrzuje, že ... agent přes svoje možnosti nám nedává vše a nechává si pro sebe určitou rezervu.“ Přístup V. Medka jako agenta byl kladný, choval se přátelsky, otevřeně a kriticky. Měl za to, že jediná správná cesta ve světě je vybudování socialismu, ale že musí dojít k ustálení názoru státu na otázku církve a jednou dojde k tomu, že zvítězí socialismus spolu s církví. Stále se ale v některých projevech projevoval jako kněz. Názor ostatních kněží v okrese na něj byl jako na nejinteligentnějšího a jako na člověka, který má vliv na duchovní. Stále byl pod kontrolou agenta Asta. Mezi jinými byla naplánováno Medka na jednotlivých schůzkách politicky vychovávat. Bylo nutné se zaměřit i na to, aby plnil seriózně a věcně úkoly a aby zachovával za každé okolnosti konspiraci. Stávalo se, že když viděl řídící orgán na městě, tak ho pozdravil.166 Přesto si Medek počínal poměrně nezávisle. Náboženství kromě školy vyučoval také v kostele, vždy jednou za čas nařídil povinnou účast dětí s rodiči a děti zkoušel, co umí. Když mu bylo vytýkáno, že to nemá dělat, vysmál se dotyčnému a nic nechtěl ani nadále okresnímu církevnímu tajemníkovi hlásit.167 Možná svým jednáním chtěl pomoci těm kněžím, kteří byli zbaveni státního souhlasu. Stále říkal, že v budoucnu svět ovládnou pouze dvě věci - komunismus a náboženství, které spolu budou úzce spolupracovat a tuto myšlenku vydával za Leninovu. Také místo toho, aby sděloval informace StB, chtěl spíše využít styků s StB ve svůj prospěch. Podle některých názorů na něm byla patrná stará hrdost a domýšlivost, k čemuž se přidalo i vychloubání. 166
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení spolupracovníka OLOMOUCKÝ č. sv. 5406 - Agent, bez č. j. a bez datování. 167 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci Řím. kat. duchovní Medek Václav z Bludova ze dne 4. března 1965. 48
O funkci v Mírovém hnutí katolického duchovenstva měl usilovat proto, aby získal vyšší postavení. Na schůzích tohoto hnutí vystupoval s takovými příspěvky, které vzbuzovaly rozpaky, co vlastně chtěl vyjádřit a jestli je to v kladném smyslu ke stávajícímu zřízení. I v soukromých hovorech pak svými narážkami vyvolával dojem, jako by schvalování režimu nebylo jeho pravé přesvědčení. Snad uvažoval i o tom, že by se vzdal kněžství, protože v duchovní správě mu nevyhovovalo, když se nemohl uplatňovat jako historik.168 Ani k osobě kněze Dr. Vojtěcha Martinů, na nějž byl potom úkolován, nepřinesl informace zásadnějšího rázu. Zato ochotně informoval o nepořádcích v olomoucké diecézi a o neschopnosti tamějších církevních funkcionářů. Informace podával stále jen kusé a jen ústně, takže je nebylo možno nikam založit. Ale svěřoval se i se záležitostmi soukromého a někdy i rodinného rázu (např. proč hledá mladou a schopnou hospodyni na faru).169 Při své první zahraniční cestě do Rakouska v r. 1967 měl Medek zkoumat archiv řádu Německých rytířů. Cestu měl podniknout se svým velkým přítelem Dr. Františkem Spurným. Zprávy hovoří o Medkově společníkovi jako o spolupracovníkovi, který je naprosto spolehlivý a u kterého nepadá v úvahu emigrace, měl proto usměrňovat a kontrolovat činnost Olomouckého, tedy Medka. Protože před výjezdem měla být směrem k Medkovi zintenzivněna prověrková činnost přes spolupracovníka Doktora, aby se kontrolovalo jeho jednání a kvůli ověření, jakou činí přípravu před výjezdem, nezbývá než konstatovat, že i F. Spurný byl agentem StB.170 Zároveň zřejmě pro svoje „pokrokové“ názory již ztratil část důvěry u ostatních kněží a členů církevní hierarchie, byť u bohoslovců byl zřejmě nadále oblíbený. Ztráta důvěry se týkala hlavně „reakčního duchovenstva“.171 Hodnocení z pozdější doby o něm hovoří jako o skromném, netoužícím po penězích, avšak chtějícím v budoucnu působit jako profesor na teologické fakultě. Ke své hospodyni měl prý velmi dobrý vztah.172 Od r. 1966 do r. 1970 předal Státní bezpečnosti 41 zpráv, avšak ani jedna nebyla podnětem k zahájení rozpracování. Po celý rok 1968, včetně srpna, je jeho vztah ke spolupráci 168
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci P. Medek Václav pod č. j. A-0504/66 ze dne 28. dubna 1966. 169 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení spoluprac. A OLOMOUCKÝ č. sv. 5406 ze dne 8. října 1966. 170 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení spolupracovníka OLOMOUCKÝ před výjezdem do Rakouska pod č. j. Sf-0070/01-67 ze dne 17. května 1967. Srov. k tomu ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyjádření k návrhu na výjezd spol. "Olomouckého" do zahraničí ze dne 23. července 1970. 171 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na výjezd spo. „OLOMOUCKÝ“do zahraničí pod č. j. OS-00918/5-70 ze dne 7. července 1970. 172 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Memorandum spolupracovník „OLOMOUCKÝ“, číslo svazku 5406 ze dne 7. července 1970. 49
a věrohodnost hodnocena vyjádřením „dobrý, odmítal spolupráci“.173 Částečnou důvěru si získal u Františka Tomáška.174 Protože kvůli svým „pokrokovým názorům a kladnému poměru ke státnímu zřízení“ byl od 1. října 1970 přijat jako odborný asistent na CMBF v Litoměřicích a přestěhoval se do Prahy, a protože používal krycí jméno, které mohlo vést k dekonspiraci, byl svazek předán pod II. správu FMV (federálního ministerstva vnitra) a bylo rozhodnuto, že V. Medek bude působit pod novým krycím jménem VÁCLAV a bude veden pod č. 2957.175 Po téměř roční pauze byly styky opět navázány na jaře v dubnu 1972. Jeho další činnost byla kladně hodnocena, zejména co se týče publikování v Katolických novinách a časopise Duchovní pastýř: vždy ochotně vypracuje pozitivní články k podpoře jak vnitřní, tak i zahraniční politiky státu (např. k volbám, proti Chartě 77). I nadále ale podával pouze ústní zprávy, písemné jen ze svých zahraničních pobytů. V souvislosti s návštěvou ČSSR Mons. Jána Bukovského ze Státního sekretariátu Apoštolského stolce v Litoměřicích dne 27. října 1977, který přišel s Medkem do kontaktu, byl Medek zařazený mezi kněze „kteří nejsou příznivě nakloněni soc. zřízení, k současné státní politice prováděné na úseku církví mají ostře vyhraněné názory a svým chováním nezaručují porozumění mezi církví a státem.“176 Jeho napjaté vztahy s biskupem F. Tomáškem nejlépe ilustruje „spor o bydlení“ počátkem roku 1979: V. Medek bydlel tehdy ve Spálené ulici na sekretariátu SKD PIT. To však z jeho bytu chtělo udělat sekretariát federálního výboru SKD a on se měl odstěhovat. Chtěl se tedy odstěhovat na faru do Nuslí (zdejší farář bydlel na Vinohradech a faru neobýval), jenže to biskup Tomášek nechtěl povolit. Nabízené bydlení v Rudné u Prahy Medek nechtěl přijmout, když mu pražský generální vikář František Vaněk řekl, ať dojíždí z Olomouce, rozčílil se na něj a začal křičet, že si to zařídí „bez nich“. Potom se Medek obrátil na ministerstvo kultury, kde mu bylo slíbeno projednání celé záležitosti.177 Když kardinála Tomáška navštívila (bez Medkova vědomí) jeho hospodyně Milada Pospíšilová, rozčílil se kardinál Tomášek tak, až bouchal do stolu. Při dalším jednání Medkovi kardinál Tomášek bydlení na faře v Nuslích přislíbil, ale za podmínky, že bude v 173
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Dotazník agenta STB ČSR ze dne 6. května 1970. 174 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení spol. „OLOMOUCKÉHO“čís. sv. 5406 při předání FMV ze dne 25. října 1971. 175 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení spol. „OLOMOUCKÉHO“ čís. sv. 5406 při předání FMV ze dne 25. října 1971. 176 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Jednání zástupce Vatikánu Bukovského v Litoměřicích - předběžná zpráva pod č. j. OS-003653/2-20-Sa-77. 177 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. j. VN-00505/5-1/79 ze dne 12. března 1979. 50
maximální míře sloužit mše, vypomáhat při zpovědích a celkově se angažovat v duchovní správě. Za tři dny ale Medkovi volal, že to není z církevního práva možné. Medka to strašně rozčílilo a Tomáškovi vyčetl, že už chápe, proč ho (tj. Tomáška) kněží nemají rádi, sám se o tom nyní přesvědčil (nezajímá ho, kde se v Praze slouží a kde ne, nabízí různé služby a pak je neplní apod.). Když Tomášek Medkovi opětně nabídl faru v Rudné, rozčílil se Medek ještě víc, a řekl Tomáškovi, že nebyl poslán do Prahy, aby bral místo na venkově jako venkovský farář, to může jít zpět do Olomouce. Tomášek mu na to řekl: „klidně jděte, i Dr. Vaněk s tím souhlasí, můžete dojíždět jako Dr. (František) Vymětal“. Medek na to odvětil, že už nikdy nebude nabízet své služby pro duchovní správu, protože se přesvědčil, že když je mu nejhůř, nikdy mu církev nepomůže, ale státní správa ano, jako vždy. Ohledně bytu Medek tedy čekal dál pomoc od ministerstva kultury.178 Zřejmě aby se zavděčil režimu, publikoval v Katolických novinách ze dne 27. května 1979 článek o Janu Nepomuckém, kde jeho existenci ale nepřímo popírá179 a napadá i doprovodnou výstavu ke svatojanským oslavám. Článek vzbudil velké pozdvižení zejména v okolí rakouského velvyslanectví a v řadách zahraničních novinářů v Praze, protože na rakouském velvyslanectví hostoval i rakouský soubor a rakouský prezident Rudolf Kirchschläger měl na výstavě projev. Tomášek si proto hodlal Medka pozvat k věcné rozmluvě a požádat ho o vysvětlení.180 Medek později říkal, že článek o Nepomuckém napsal na politickou objednávku. V jaké míře byla tato objednávka úmyslná, se lze jen domnívat.181 Na základě incidentu s bytem byl ale zřejmě ve stavu, kdy by udělal proti Tomáškovi vše, jak lze předpokládat z dopisu, který Tomáškovi zaslal a na který Tomášek neodpověděl. 182 Tomášek byl kvůli článku rozzlobený natolik, že chtěl Katolickým novinám odebrat církevní schválení. Článek však vzbudil nelibost i u rakouské vlády, která vládu ČSSR požádala o vysvětlení některých obvinění obsažených v článku. Medek si tímto článkem také zřejmě uzavřel dveře k jakékoli vyšší církevní funkci.183
178
František Vymětal byl v té době děkanem CMBF. Když přišel v 70. letech V. Medek požádat na konzistoř o půjčku asi 3 000,- Kčs, Tomášek ho vyhodil. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. VN-0481/5-1/79 ze dne 27. března 1979. 179 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. VN-0723/5-1/79 ze dne 29. května 1979. 180 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. VN-001371/5-1/79 ze dne 11. června 1979. 181 Srov. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam, č. j. nečitelné, ze dne 22. června 1979. 182 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam, č. j. nečitelné, ze dne 13. června 1979. 183 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. VN-01094/5-1/79 ze dne 8. srpna 1979. 51
V téže době se asi pohádal s děkanem F. Vymětalem a biskupem J. Vranou, protože se měl před Ladislavem Pokorným zmínit, že ho do Olomouce už nikdy nikdo nedostane a že chce zůstat raději v Čechách.184 Dlouholeté kontakty Medkovy s prof. Josefem Rabasem v Německu byly vyhodnoceny nakonec tak, že Medek Rabase informuje, protože Rabas je velmi přesně a důvěrně zpraven o poměrech v ČSSR.185 Nebylo to podezření jediné. Medek byl charakterizován jako osoba, která se na veřejnosti snaží každého přesvědčit o svém kladném postoji vůči zřízení v ČSSR, takovým ale rozhodně není, protože se nesnaží uplatňovat svůj vliv na studenty bohoslovecké fakulty. V této souvislosti poprvé padlo podezření o Medkově „dvojí tváři“.186 Neshody mezi Tomáškem a Medkem ohledně bydlení byly zřejmě příčinou, proč Tomášek stále váhal udělit Medkovi státní souhlas pro výkon duchovenské činnosti v Praze. Zároveň sbor ordinářů chtěl mít větší - rozhodující - vliv na obsazování učitelských míst na fakultě, protože se současným stavem se nechtěli spokojit.187 Kardinál Tomášek také odmítl napsat pro první číslo Duchovního pastýře ročníku 1981 úvodník s odůvodněním, že při svém pobytu v Římě se mu dostalo závěru, že nelze nijak spolupracovat s hnutím Pacem in terris, a tudíž ani s Duchovním pastýřem, který vychází pod kontrolou PIT. Medek se velice rozezlil a stále si stěžoval na nerealistickou politiku Vatikánu. Měl za to, že tento Tomáškův postoj může inspirovat všechny ty, kdož nejsou v PIT k tomu, že nebudou ochotni v Duchovním pastýři publikovat a možná to i odradí mnoho členů SKD PIT.188 Medkovo hodnocení coby agenta z počátku r. 1981 o něm říká: „'VÁCLAV' podává informace především z prostředí bohoslovecké fakulty o tamní soustředěné církevní hierarchii, kde kardinálu TOMÁŠKOVI a k některým negativním tendencím ve Sdružení katolických duchovních PIT. V průběhu spolupráce dociluje rovněž dobrých výsledků na úseku církevního tisku. Přes spolupracovníka jsou v katolickém tisku publikovány články s pokrokovou mírovou tematikou a na podporu státní církevní politiky.“189 184
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. VN-6854/5-1/79 ze dne 12. června 1979. 185 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. OS-4526/2-20Sa-79 ze dne 11. července 1979. 186 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. OS-002667 (jinak nečitelné), doručeno pod č. j. ON-001651/5-1/79 dne 16. července 1979. Také Záznam pod č. j. OS-002667ú2-20-Sý-79 ze dne 10. července 1979. 187 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 13/80 pod č. j. VN-01133/5-1/79 ze dne 16. června 1980. 188 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 24/80 pod č. j. VN-02127/5-1/79 ze dne 11. listopadu 1980. 189 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Vyhodnocení TS "VÁCLAV" č. sv. 2957 ze dne 5. února 1981. 52
Jednomu blízkému příteli, který však byl rovněž agentem StB a kterého ironií osudu nazývá V. Medek „velmi milým“,190 píše Václav Medek dopis a stěžuje si na kardinála Tomáška a na svoje těžkosti: „...každým rokem mi posíláš vinš k narozeninám, nikdy nezapomeneš. Moc mě to těší, Tvoje v pravdě křesťanské počínání je mi lékem i povzbuzením, protože pražská církev svými představiteli se ke mně zachovala nedobře. Jsem tu v Praze už jedenáctý rok a za tu dobu mě nepozvali ani na jednu vikariátní konferenci. Naopak ... že tu nemám co pohledávat, že patřím na Moravu, ať se odstěhuji do Olomouce...Hned po svém příchodu do Prahy jsem chtěl získat tzv. šestnáctku. ... Nestalo se. Pak to trapné dohadování o mém bydlení na faře v Nuslích atd. Ještě před stěhováním jsem se snažil, neúspěšně. Mám to i písemně, rada pana kardinála, abych se podíval někde po Praze 4, vždyť není jen Lhotka. ... Klidně si celebruji na Lhotce, ovšem bez účasti veřejnosti. Jeden z blízkého okolí pražské církevní vrchnosti mi to řekl jasně: Jak mohu chtít šestnáctku, když jsem od začátku byl exponentem SKD! Věř, bylo mi nejednou i do pláče. Copak toto je křesťanské jednání? Copak v Praze nepotřebují kněze? Copak mě arcibiskup Matocha ordinoval proto, abych přednášel na fakultě? To může dělat i laik. ... Leze mě krkem ten farizeismus, napsal jsem to i panu kardinálovi /průklep uschovávám/ že mě mrzí, že je Moravan. Víš, dříve najdeš pochopení u soudruhů a u státní správy než u pražské církevní vrchnosti. Měl jsem možnost se o tom přesvědčit ne jednou! ...Příštím rokem, Deo dante, oslavím šedesátku. Netradičně. Vyjde mi, jak doufám, kniha českých a církevních dějin s názvem "Cesta české a moravské církve staletími". Víš, že to bude vlastně prvně, kdy u nás vyjdou české církevní dějiny tiskem? Nic nevyšlo ani za první republiky. To až přišel socialismus! Na 400 stran a vhodné ilustrace. ... “191 V roce 1981 bylo možno konstatovat, že V. Medek je v podstatě osamocený, neboť jako by s ním nechtěl nikdo nic mít (žádná farnost v Praze jej nechtěla, také v Olomouci měl neshody s J. Vranou, zemřel mu otec i druhá matka, k nimž choval takové city, které byly jednou ze záruk, že neemigruje) včetně SKD a státní správy. I když si tento stav zavinil částečně sám, když příliš sliboval a málo plnil a také byl stále nervóznější, protože se musel potýkat s následky sílící cukrovky, možná vůči němu nebylo chování představitelů některých
190
Pod krycím jménem „Hvězda“, vlastním jménem Jan Dočekal, předseda pražského sdružení SKD PIT. Viz ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 17/81 bez č. j. ze dne 5. října 1981. 191 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, dopis ze dne 28. srpna 1981. 53
institucí a organizací zasloužené už s ohledem na jeho stále angažovanou práci v SKD PIT.192 O biskupu Vranovi dokonce začal říkat, že spolupracuje s reakčními kněžími, aby měl ve Vatikánu větší šanci být navržen na arcibiskupa, ale ti že ho odhalili a budou se toho snažit využít pro sebe.193 V reakci na návštěvu biskupů ve Vatikánu na jaře r. 1982 a ohledně postoje Vatikánu k SKD PIT nevěřil, že dojde k dalšímu jednání mezi Vatikánem a ČSSR, neboť prohlášení vyprovokuje určité kroky státní správy a strana, která by za takového stavu navrhla další jednání, by byla považována za ztracenou.194 Zákaz Kongegace pro klérus ohledně angažovanosti kněží v některých organizacích a konkrétně v SKD PIT považoval s odvoláním na historické skutečnosti za velký omyl, měl za to, že mnoha argumenty a konkrétními příklady vycházejícími přímo i z církevní historie lze tento krok přímo „rozbít“. Postup Vatikánu hodnotil jako projev z pozice síly a současně zastaralý, protože v současné době se v církvi v aplikaci především na situaci u nás toto nedalo takto provádět. Postup Vatikánu nahrával jen vnitřní reakci - prostí věřící jsou proti rozhodnutí papeže a nebo se o to vůbec nezajímají.195 Jedno z posledních vytěžení (ale přes jiného agenta) bylo právě ohledně situace v SKD PIT, která byla dlouhodobě velmi špatná. Články uveřejňované v Katolických novinách a Duchovním pastýři byly slabé co do obsahu i do počtu. Medek kritizoval některé funkcionáře, kteří jsou na schůzích zapálení a angažovaní, ale jediný článek takového charakteru do katolického tisku nenapíší.196 V září 1982 byla spolupráce s V. Medkem ze strany StB od 20. září do 30. 12. 1982 přerušena s odvoláním na atak mozkové mrtvice a skutečnost, že ke svému uzdravení potřebuje především klid a jakákoli duševní zátěž by mu byla na škodu.197 V souvislosti s úmrtím V. Medka dne 30. října 1982 pak bylo navrženo uložit svazek pod registračním číslem 2957 krycí jméno „Václav“ na TS (tajný spolupracovník) Medek Václav s následující zprávou: „Svazek TS byl na jmenovaného zaveden dne 27.10. 1971. Od 192
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 17/81 bez č. j. ze dne 5. října 1981. 193 Tvrzení se ale nezakládalo na pravdě, protože Vrana setrvával na svých postojích. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 135 pod č. j. OS094327/2b-81 ze dne 11. listopadu 1981. 194 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 9/82 bez č. j. ze dne 5. května 1982. 195 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 19/82 bez č. j. ze dne 6. srpna 1982. 196 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 19/82 bez č. j. ze dne 6. srpna 1982. 197 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam o přerušení spolupráce s TS Václav č. 2957 pod č. 171 a 172 ze dne 22. září 1982. 54
této doby jmenovaný aktivně spolupracoval s pracovníky StB na úseku kontrarozvědné ochrany římskokatolické církve. Byl využíván především jako vlivový agent v problematice SKD PIT, kde od vzniku tohoto sdružení pracoval v různých funkcích. Dále aktivně působil na úseku Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích, kde zastával funkci vedoucího katedry církevních dějin a na úseku římskokatolického tisku, v němž publikoval pokrokové články v časopise "Katolické noviny" a v odborném časopise duchovní pastýř, který až do své smrti řídil. TS "VÁCLAV" předával hodnotné poznatky StB charakteru, které byly pro kontrarozvědnou ochranu římskokatolické problematiky využitelné.“198
198
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na uložení svazku registrační číslo 2957 ze dne 15. února 1983.
55
6. Na sklonku života V lednu 1980 jej požádal děkan bohoslovecké litoměřické fakulty František Vymětal o sestavení „kratinkého“ historického vývoje fakulty od založení po dnešek.199 Zároveň byl na počátku 80. let zván na zasedání fakultní rady a jmenován do zkušebních komisí coby examinátor.200 U příležitosti 35. výročí osvobození republiky, jej týž děkan požádal, aby na slavnostním shromáždění 7. května 1980 pronesl hlavní projev.201 V rámci pozvání „všeho duchovenstva olomoucké arcidiecéze“ byl pozván k oslavě 850. výročí posvěcení metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci, které se mělo konat dne 30. června 1981.202 Ale už průběhu téhož roku se musel potýkat s následky sílící cukrovky.203 V lednu 1982 V. Medka opět žádá děkan Vymětal, aby 10. února pronesl slavnostní projev u připomínky „slavných únorových dní roku 1948“.204 Panovaly obavy, protože chtěl svůj projev pronést bez předlohy a protože byl považován za „mluvku“, že ve svém projevu „ujede“. Vystoupení ale předčilo všechna očekávání a bylo velice kladně hodnoceno. Medek konstatoval, že sám v únoru 1948 byl diakonem a tuto dobu si dobře pamatuje. Bohoslovci se učí, jak to má všechno být, ale historie to říká tak, jak je to doopravdy. „Vývoj dozrál v únoru 1948. Vzpomínáme-li dnes oněch dnů, pak si především uvědomujeme, že vývoj se nedá zvrátit ani zastavit. Může se jen případně zpomalit nebo urychlit. Potvrzují to tzv. maďarské události nebo naše tzv. pražské jaro a nyní zas události v Polsku. Všude šlo o totéž, o zvrat cesty k socialismu. To se však už nemůže podařit.“205 Existence církve v socialistické společnosti závisí na nynějších i dalších bohoslovcích, jak se sami dokážou vyrovnat s realitou tohoto společenského vývoje. Bohoslovci jeho vystoupení ocenili v závěru spontánním potleskem.206 Dne 6. května 1982 fakultu neočekávaně navštívil kardinál Tomášek. Nechal si v kapli shromáždit všechny studenty a profesory a informoval je o svém pobytu v Římě a také o stanovisku Kongregace pro klérus o zákazu účasti duchovních v některých organizacích. 199
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Spisy CMBF v Litoměřicích 1974-1982, dopis F. Vymětala V. Medkovi ze dne 30. ledna 1980. 200 Tamtéž, např. dopis F. Vymětala V. Medkovi se žádostí o examinaci zkoušky historicko-právní L. Tichého pod č. j. 140/1980 ze dne 23. dubna 1980. 201 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Spisy CMBF v Litoměřicích 1974-1982, dopis F. Vymětala V. Medkovi pod č. j. 135/1980 ze dne 23. dubna 1980. 202 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, pozvánka J. Vrany k oslavě 850. výročí posvěcení metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci, pod č. j. 1769 ze dne 7. června 1981. 203 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 17/81 bez č. j. ze dne 5. října 1981. 204 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Spisy CMBF v Litoměřicích 1974-1972, dopis F. Vymětala V. Medkovi ze dne 5.1. 1982. 205 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Projev Václava Medka V Litoměřicích na fakultě 11. února 1982pod č. 142. 206 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 9/82 ze dne 25. února 1982. 56
Výslovně zdůraznil, že na jeho písemný dotaz mu bylo potvrzeno, že zákaz se týká i SKD PIT a vztahuje se i na kapitulní vikáře a kanovníky. Bohoslovci tento závěr uvítali, protože měli argument, proč do SKD PIT nevstupovat. V. Medek se s nimi snažil diskutovat, ale bohoslovci mu argumentovali hierarchií v církvi a povinností poslouchat především papeže. Medkovy námitky o respektování biskupské konference ve státě vůbec nebrali v potaz. Medka proto Tomáškova návštěva rozezlila, protože měl dobrý vztah k bohoslovcům (zřejmě již ne tak oni k němu), svoje postoje před nimi dával otevřeně najevo a po tomto vystoupení cítil, že jeho působení bude mít jen mizivé účinky.207 Poněkud nejasná zpráva StB se pak v rozporu s tímto zmiňuje o silnější Medkově důvěře mezi bohoslovci, která se zpětně projevuje i větší autoritou a vlivem při formování jejich názorů.208 V tomtéž květnu jej děkan CMBF František Vymětal pozval na zasedání fakultní rady, které se konalo 8. června 1982.209 Za ocenění „prací a snah, jimiž ozářil dům Boží, totiž církev, a na povzbuzení, aby i nadále vynakládal své síly a osvědčené schopnosti ke spáse lidu Božího a ve prospěch arcidiecéze“ mu apoštolský administrátor biskup Josef Vrana 10. září 1982 k šedesátým narozeninám, tedy nedlouho před jeho úmrtím, propůjčil titul arcibiskupský rada.210 Asi v polovině září r. 1982 byl Václav Medek stižen mozkovou mrtvicí, která měla za následek částečné ochrnutí pravé nohy a potíže ve vyjadřování. Po lékařské prohlídce dne 20. září byl uznán na dobu nejméně dva měsíce práce neschopným. Zpráva StB však hovoří o jeho účasti na teologickém semináři v Litoměřicích konaném ve dnech 20.-23. září 1982 s tím, že odpřednášel téma „Mistr Jan Hus“ a jevil se jako nemocný. Problémy s orientací měl zvláště při diskusi ke své přednášce.211 Krátce nato dne 30. října 1982 v nemocnici na Karlově náměstí v Praze zemřel.212
207
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 15/82 bez č. j. ze dne 14. června 1982. 208 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 18/82 bez č. j. ze dne 16. července 1982. 209 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Náboženský kurz v Kokorách 1944, Pozvání F. Vymětala na zasedání Fakultní rady pod č. j. 158/82 ze dne 5. května 1982. 210 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Osobní doklady 1943-1979, oznámení J. Vrany V. Medkovi o propůjčení titulu "arcibiskupský rada" pod č. j. 776/82-ord., ze dne 10. září 1982. 211 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 22/82 ze dne 23. září 1982. 212 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam o přerušení spolupráce s TS VÁCLAV č. 2957 ze dne 22. září 1982. V tisku se pak uvádělo "po krátké těžké nemoci", srov. Šimeček, Vendelín: Osiřelá katedra, Katolické noviny, 34, 1982, 43, z 21.11. 1982, s. 3. Úmrtní oznámení však uvádí jen „těžkou nemoc“, viz AUK, osobní spis Václava Medka, oznámení o úmrtí Václava Medka (parte) dne 30. září 1982. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam o přerušení spolupráce s TS VÁCLAV č. 2957 ze dne 22. září 1982. 57
Pohřeb se konal dne 5. listopadu 1982 v metropolitním chrámu sv. Václava v Olomouci. Pohřební obřady vykonal olomoucký apoštolský administrátor, biskup Josef Vrana, s nímž při zádušní mši koncelebrovali královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš, děkan CMBF v Litoměřicích František Vymětal, generální vikář a kapitulní děkan metropolitní kapituly sv. Václava v Olomouci Václav Červinka a šéfredaktor slovenských Katolických novin a zároveň profesor bohoslovecké fakulty v Bratislavě Alojz Martinec. Závěrečnou řečí se s V. Medkem rozloučil sídelní kanovník metropolitní kapituly Karel Kotisa. Za jeho činnost ve sdružení SKD PIT mu poděkoval předseda tohoto sdružení Antonín Veselý. Za fakultu se rozloučil děkan František Vymětal a za státní správu ředitel Sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury ČSR František Jelínek. Pohřben byl na olomouckém ústředním hřbitově za účasti brněnského kapitulního vikáře Ludvíka Horkého, královéhradeckého kapitulního vikáře Karla Jonáše, zástupců fakult z Litoměřic a Bratislavy, kanovníků kapitul, SKD PIT, velkého množství kněží a bohoslovců, místních věřících i míst, kde V. Medek působil.213 Ještě čtyři roky po jeho úmrtí byla fakultě zaslána žádost jeho bývalé hospodyně Milady Pospíšilové o důchod po V. Medkovi.214
213
Šimeček, Vendelín: Osiřelá katedra. Katolické noviny, 34, 1982, 47, z 21. listopadu 1982, s. 3. AUK, osobní spis Václava Medka, dopis Františka Jelínka o žádosti M. Pospíšilové ohledně důchodu pod č. j. 6.725/1986-VII ze dne 28. března 1986. Srov. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. VN-0481/5-1/79 ze dne 27. března 1979. 214
58
7. Odborná činnost Václava Medka Vzhledem k tomu, že Václav Medek publikoval řadu článků a statí, je tato kapitola zaměřena především na jeho stěžejní práce, ať již publikované či nepublikované. Jejím účelem je zhodnotit přínos prací V. Medka. Zvolen je, pokud to bylo možné, přístup tematický. Odborné činnosti se Václav Medek věnoval po celou dobu svého působení v duchovní správě. Dokonce studoval v cizině: v Centrálním archivu řádu Německých rytířů ve Vídni (1967-1968), v klášterním archivu Klosterneuburku u Vídně (1967), v Landesarchivu ve Štýrském Hradci (Graz) v r. 1968, a v Univerzitní knihovně ve Würzburgu (1970). V Grazu se také v květnu 1969 zúčastnil kongresu rakouských historiků a v Parmě Kongresu církevních dějin (v září roku 1971). V Parmě se zúčastnil kongresu ještě v září 1973.215 Svoje zahraniční pobyty (do r. 1974) uvádí následovně:216 Rakousko Rakousko Rakousko Řím Záp. Německo Itálie, Parma Maďarsko Polsko NDR Berlín
studijně studijně studijně poutní zájezd studijně studijně služebně služebně služebně
14 dnů 7 dnů 7 dnů 4 dny 14 dnů 7 dnů 4 dny 4 dny 3 dny
1967 1968 1969 1969 1970 1971 1972, 1973, 1974 1973, 1974, 1975 1971, 1973, 1974
Od roku 1958 publikoval řadu historických studií v časopise Duchovní pastýř, v letech 1960-1969 ve Vlastivědném sborníku Severní Morava. Samostatně vydané publikace jsou významné čtyři: Dějiny Dubicka, dubického panství a sousedních vsí do r. 1918, Z dějin obce Chromče, Osudy moravské církve do konce 14. věku, Cesta české a moravské církve staletími.217 Řadu drobných článků uveřejnil také v Katolických novinách. 218 Počet článků a studií sám odhadoval na 50.219
215
Zprávu o tomto kongresu viz Medek, Václav: Mezinárodní kongres církevních dějin. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXII, 1973, s. 143. 216 AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší). Tamtéž, vlastní životopis V. Medka, (nejdelší, podepsaný). Tamtéž, profesní dotazník ze dne 15. července 1975, s. 3. Neobešly se bez pozornosti StB. Povolení cesty a jistota jeho návratu bylo odůvodňováno tím, že V. Medek velmi lpí na svých rodičích. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Návrh na obrannou instruktáž spolupracovníka "OLOMOUCKÝ" pod č. j. 57-0070/01-67 ze dne 10. dubna 1967. 217 AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (delší). 218 Např. krátké medailonky moravských biskupů a arcibiskupů. ZAAO, fond Prof. Václav Medek, kart. 7, Novinové výstřižky. 219 AUK, osobní spis Václava Medka, vlastní životopis V. Medka (kratší). 59
7.1 Přednášky na teologických kurzech Roku 1976 se ve dnech 27. - 30. září konal v Litoměřicích teologický kurz CMBF, coby forma postgraduálního studia pro kněze v duchovní správě, na téma Teologie v dnešní pastorační praxi. Jedním z přednášejících byl i Václav Medek, který měl vystoupit 29. září s tématem Dualismus jako kořen zla. Jak si V. Medek poznamenal, mělo se ho zúčastnit na 140 kněží.220 S tímtéž tématem měl vystoupit na teologickém kurzu v Lukově pořádaném ve dnech 22.-25. srpna 1977.221 Těžko říci, jak dovedl dané téma prezentovat, když se mezi dotazy, jež na některém z kurzů obdržel, objevila otázka „co je dualismus?“. Kromě otázky, zda kult satana nějak nesouvisí se svobodnými zednáři, dostal V. Medek i poměrně provokující otázku: „Církev se klaněla mocným...jak jste s ní po této stránce spokojen dnes?“ Odpověď bohužel neznáme.222 Dualismus dle V. Medka vysvětluje přítomnost zla ve světě: přírodních katastrof, nakažlivých nemocí, válek, vykořisťování v různých částech světa: vedle dobrého principu (Bůh) existuje také jiný, nezávislý princip jako původce všeho zla. Tento princip zla je na Bohu nezávislý, a proto není Bůh za zlo odpovědný. V podstatě se tento dualismus projevil již v Kumránu - byli to synové světla a synové tmy. První kontakt Evropy s dualismem zprostředkoval manicheismus. Přes různé sekty a sektářská hnutí - hnutí kněze Bogomila v Bulharsku na počátku 10. století, paulikiáni, albigenské a katary a mnozí další - přetrval až do 15. století. Jednu z forem dualismu pak nacházíme u Viklefa, Husa, Lutera a zejména Kalvína. Dualistické hereze vyvolaly nutnost myšlenky reformy v církvi. Tři takové heretické proudy daly vzniknout třem velkým hnutím: františkánům, dominikánům a hnutí begardů. V souvislosti s valdenskými (a zmínce o setkání s profesorem valdenské teologické fakulty) je zajímavý údaj, že se v září 1973 v Parmě zúčastnil Kongresu církevních dějin.223 V dualismu mělo své kořeny také čarodějnictví a v současné době satanismus.224 V Litoměřicích se konal další kurz, a to v roce 1980. Tentokrát na něm měl V. Medek vystoupit s tématem Církev a Židé, historický přehled.225
220
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Teologický kurz v Litoměřicích 1976, program teologického kurzu na CMBF v Litoměřicích v roce 1976, nedatováno. 221 Tamtéž, oznámení o pořádání teologického kurzu v Lukově ve dnech 22.-25. srpna 1977, nedatováno. 222 Tamtéž, útržky papíru se zapsanými otázkami od posluchačů, nedatováno, nestránkováno. 223 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 1, složka Teologický kurz v Litoměřicích 1976, text přednášky Dualismus jako kořen zla (1. verze), nedatováno, s. 8. 224 Tamtéž, s. 13-16. 225 Tamtéž, program teologického kurzu na CMBF v Litoměřicích v roce 1980, nedatováno. 60
7.2 Redaktorem Duchovního pastýře Redaktorem časopisu Duchovní pastýř byl V. Medek jmenován s účinností od 1. října 1978, kdy vystřídal Miroslava Rajmona. Protože se jednalo o vedlejší pracovní poměr, a protože hlavním zaměstnavatelem byla fakulta, bylo ji nutno požádat o souhlas. Děkanství fakulty tento souhlas v říjnu 1978 také udělilo.226 První číslo, které vyšlo pod vedoucí redakcí V. Medka, bylo č. 8 v r. 1978.227 Od té doby se s Medkem setkáváme jako s vedoucím redaktorem až do jeho smrti. Aby vyvrátil námitky Františka Tomáška, že do Duchovního pastýře se píše hlavně o členech a pro členy SKD PIT, hodlal uveřejnit k jeho osmdesátým narozeninám článek i s jeho fotografií.228 Článek skutečně vyšel a zaznamenal kladný ohlas.229 Duchovní pastýř a jeho úroveň za Medkova redaktorství byla od duchovních z SKD PIT oceňována a chválena.230 Přesto dostal od České biskupské konference výstrahu za uveřejnění v rubrice jubileí duchovních, kteří byli po roce 1945 odsunuti a také za to, že v téže rubrice uveřejnil jména duchovních, kteří jsou zbaveni státního souhlasu. Dané záležitosti totiž vůbec nekonzultoval v redakční radě Duchovního pastýře.231 Aby mohl publikovat v Duchovním pastýři článek na téma „Vývoj církve v Polsku, vznik organizace PAX a její publikační činnost“, plánoval koncem července roku 1981 výjezd do Polska, aby mohl získat podklady pro tento článek. V Polsku hodlal navštívit Lecha Koszeniaka, který působil jako redaktor a novinář organizace PAX, vedoucího nakladatelství PAX Boruwku a tajemníka polské katolické charity, Sawajnera, který byl poslancem sejmu.232 Když v r. 1981 na tiskovém semináři SKD PIT přednesl plán Duchovního pastýře na rok 1982, který byl považován za nevhodně připravený, jen tím více vyzněla obecně nedobrá úroveň tiskové komise. Proběhla anketa k časopisu, v níž ze 35 oslovených kněží odpovědělo jen 9 a to ještě kriticky, především na adresu šéfredaktora, tedy Medka. Dne 25. 226
AUK, osobní spis Václava Medka, dopis Jana Máry na děkanství fakulty se žádostí o souhlas pod č. j. I/3267-Per. Tamtéž, dopis Františka Vymětala Václavu Medkovi o udělení souhlasu pod č. j. 293/1978 ze dne 12. října 1978. 227 Duchovní pastýř, roč. XXVII, č. 8, říjen 1978. 228 Srov. k tomu ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, záznam pod č. j. UN-0338/5-1/79 ze dne 6. března 1979. Vyhodnocení spol. "OLOMOUCKÉHO" čís. sv. 5406 při předání FMV ze dne 25. října 1971. 229 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 13/82 bez č. j. ze dne 14. června 1982.. 230 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. VN-601125/0-1/79. 231 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam pod č. j. VN-6854/5-1/79 ze dne 12. června 1979. 232 PAX byla organizace podobná straně lidové v ČSSR. Vydávala dva deniky: "Zorza" a "Slowo powsechnego" a vydávala překlady knih s náboženskou tematikou. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 7/81 č. j. neuvedeno ze dne 25. června 1981. 61
září 1981 proto zasedala redakční rada, na které byl s konečnou platností vytvořen plán nosných článků na příští rok. Ústředním tématem na pokračování mělo být „Desatero“ z pohledu pozitivního projevu v životě a jeho významu v praxi, a dále výročí a konání všenáboženského kongresu v Moskvě (který se měl konat v r. 1982). Současně měla být věnována pozornost „roku stáří“, který vyhlásilo UNESCO. Projednávala se i otázka zadání jednotlivým členům případně dalším přispěvatelům, což se přes problémy také podařilo zabezpečit. Problémem zůstala otázka tiskárny, která měla velmi dlouhé terminy mezi tiskem a expedicí (3 měsíce) a měla tak svůj podíl na celkové úrovni časopisu (zvláště co se týče aktuálnosti a fundovanosti).233 Situace v Duchovním pastýři se však nelepšila a proto na zasedání tiskové komise národního výboru SKD PIT padl návrh, aby se nezapomnělo na biskupa Antonína Podlahu a na 20. výročí II. vatikánského koncilu. Nápad uveřejňovat v Duchovním pastýři i v Katolických novinách referáty přednášené na zasedáních a vydávané ve zvláštních sbornících byl zamítnut s odůvodněním, že není zájem na uveřejnění takových příspěvků dvojmo, protože to pak působí dojmem, že V. Medek nemá dost příspěvků a situaci řeší tímto způsobem. Podobná situace panovala v Katolických novinách, které otiskovaly články z denního tisku, což bylo také předmětem kritiky ze strany duchovních.234 Stav ohledně počtu a kvality příspěvků však zůstával špatný i nadále.235 Poslední číslo, kde je Václav Medek uveden jako redaktor, je číslo 10 z roku 1982.236 Čísla 1 a 2 z roku 1983 řídila redakční rada, od č. 3 roku 1983 byl vedoucím redaktorem Ladislav Pokorný. 7.3 Dějiny obcí Chromče a Dubicka Na počátku větších prací stojí přehledy dějin dvou obcí, Chromče a Dubicka (obě okres Šumperk), vydané ve stejném roce 1968.237 První vyšla k 615. výročí obce a také u příležitosti "sjezdu chromečských rodáků v červnu 1968".238 V. Medek na ní spolupracoval s Dr. Františkem Spurným a na rozdíl od druhé práce, věnované Dubicku, je dovedena až do 233
ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 17/81 bez č. j. ze dne 5. října 1981. 234 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 3/82 ze dne 11. ledna 1982. 235 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 14/82 bez č. j. ze dne 14. června 1982. 236 Duchovní pastýř, roč. XXXI, č. 10, prosinec 1982. 237 Medek, Václav: Z dějin obce Chromče. Místní národní výbor Chromeč, Chromeč 1968. Týž: Dějiny Dubicka, dubického panství a sousedních vsí do r. 1918. Obecní úřad v Dubicku, Dubicko 20012 (nezměněné vydání z r. 1968). 238 Medek, Václav: Z dějin obce Chromče. Místní národní výbor Chromeč, Chromeč 1968, s. 3. 62
současnosti, tj. do doby vydání. Obě práce představují zdařilé mikrosondy do politických, hospodářských, kulturních i náboženských dějin obou obcí, obě jsou doprovázeny zdařilou obrazovou přílohou a obě vycházejí také ze studia archivních pramenů. Obě práce spojuje také okolnost, že jak Chromeč, tak Dubicko patřily ve 14. a 15. století rodu Tunklů, jinak majitelů zábřežského panství.239 Přesto, že se publikace o dějinách Chromče týká současnosti, není nijak ideologicky zatížena, a to ani v kapitolách o minulosti, ani v závěru (až na zmínky o Městském národním výboru či Závodní organizaci Komunistické strany Československa). Z nejznámějších chromečských rodáků lze za všechny jmenovat „hanáckého obra“ Josefa Drásala (18411886), jehož postava „náleží bezesporu k nejzajímavějším národopisným a kulturně historickým kapitolám Moravy 19. století“.240 Publikace Dějiny Dubicka byla použita jako dizertační práce. Jde o důkladnější práci která vychází také z analýzy např. urbářů nebo robotních seznamů a na rozdíl od první publikace je doplněna poznámkovým aparátem. Jednotlivé kapitoly jsou doprovázeny velmi stručným úvodem do obecných dějinných souvislostí. Je psána čtivě i pro neodborníky.241 Posudky na tuto práci vypracovali Bohumil Zlámal, Jaroslav Michal a Václav Bartůněk. Název práce dle B. Zlámala byl zvolen především na politickou situaci v době vzniku, která neumožňovala použít název z církevních dějin. Ale protože jádrem jsou dějiny dubické farnosti, práce svým námětem do oboru církevních dějin patří. Po stránce heuristické B. Zlámal práci nejen ničeho nevytýká, ale dokonce ji chválí. Totéž se týká kritiky a kombinace dat a událostí, v podstatě jen s malou výtkou. V. Medka chválí za živý a čtivý jazyk a jasný výklad událostí i jejich příčinné souvislosti. Touto prací Medek podal důkaz a průkaz schopnosti k vědecké práci. Studii hodnotí jako velmi vyspělou historickou práci, podanou z hodně širokého hlediska dějin politických, vojenských, hospodářských, sociálních a obecně náboženských. Práci považuje za výbornou a hodnotí velmi dobře. Podobnou míru vstřícnosti projevil J. Michal. Práce je dle jeho posouzení přínosem profánní topografie s významem výhradně pro Dubicko (což osvědčuje i místo vydání). Práce je elaborátem přispívajícím k poznání dějin Šumperska a speciálně Dubicka. Osvědčuje V. Medka jako schopného metodistu historické práce, což oceňuje i historik Ladislav Hosák z Univerzity Palackého v Olomouci. Potřebné je všimnout si právních pojmů (např. plebánie, 239
Rodem Tunklů se V. Medek zabýval již ve studii Tunklové na severní Moravě v časopisu Severní Morava, č. 2, 1957, s. 33-39. 240 Medek, Václav: Z dějin obce Chromče. Místní národní výbor Chromeč, Chromeč 1968, s. 35. 241 Velmi názorně je např. upřesněn termín "železná kráva", jako určitý závazek vůči kostelu namísto skutečného, živého dobytka. V iz Medek, Václav: Dějiny Dubicka, dubického panství a sousedních vsí do r. 1918. Obecní úřad v Dubicku, Dubicko 20012 , s. 58. 63
církevního soudnictví, řízení biskupského a synodálního). Na této topografické práci profánního charakteru oceňuje i to, že do sféry širokého oboru prací historického charakteru proniká kněz, čímž se řadí k velké řadě literárně i odborně vědecky činných katolických pracovníků. Práci nakonec schvaluje a hodnotí jako vskutku dobrou. Oproti tomu třetí oponent práce (V. Bartůněk) byl nejkritičtější. Především mu vadilo, že Dějiny Dubicka nejsou prací z církevních dějin (neboť se z 85 stran tohoto tématu týká jen asi pětina tohoto počtu, cca 15 stránek) a že jde o vlastivědnou populárně vědeckou publikaci. Netají se svými rozpaky, pokud má práci posoudit jako práci o církevních dějinách Dubicka. Další výtky jsou závažnější: nemůže najít uvedený citát z Kosmovy kroniky nebo zjištění, odkud je čerpáno o listině biskupa Zdíka. I ohledně některých údajů absentuje uvedení pramene. „Vůbec nezájem o správnou a spolehlivou citaci nemálo škodí těm 15 stránkám církevních dějin pana Medka, degradujíc je na populárně poučné vyprávění.“ Výtky k nedostatečným citacím nebo uvedením pramenů pokračují. Optimálnímu využití farních matrik by mohlo napomoci spojení s kompetentním profesorem. Hlavní výtky tedy jsou: nedostatek citací, opomenutí systematického výzkumu a popisu farního archivu, nevyužití farních matrik, ignorování arcibiskupského nebo konzistorního archivu, jakož i opomenutí pramenů a literatury další, české i zahraniční. Nakonec, vzhledem k publikování v Duchovním pastýři a doporučení Zlámalově, práci hodnotí jako dobrou.242 Kladné hodnocení zejména Zlámalovo je možná přičíst na vrub spěchu, s jakým chvátal na ustavení nějakého pomocníka ve výuce. Ideálním termínem obhajoby byl pro něj konec roku 1968. Sám se nabízel jako zkoušející, jako dalšího navrhoval V. Bartůňka a třetího by bylo možno sehnat na místě. Nutnost další výukové síly odůvodňuje tím, že je pracovně vytížen: jen v oblasti církevních dějin má čtyři obory, k tomu výuku studentů dálkového studia o sobotách a nedělích a dálkové a kurzovní studium katechetiky.243 7.4 Osudy moravské církve do konce 14. věku244 Tato kniha vyšla jako první díl zamýšleného projektu českého čtyřdílného zpracování dějin olomoucké (arci)diecéze vzniklého kolem let 1968-1969.245 Ovšem původně byla prací habilitační, 246 jejímiž recenzenty byli opět B. Zlámal a nově také Jaroslav Kadlec. 242
AUK, osobní spis Václava Medka, složka Disertační práce ThLic. Václava Medka Dějiny Dubicka, posudky B. Zlámala z 6. listopadu 1968, J. Michala z 12. října 1968 a V. Bartůňka z 24. listopadu 1968. 243 AUK, osobní spis Václava Medka, dopis B. Zlámala děkanovi fakulty ze dne 20. října 1968. 244 Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. I. díl dějin olomoucké arcidiecéze. ČKCh v ÚCN, Praha 1971. 245 Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 50. 64
B. Zlámal opět projevil vysokou míru shovívavosti. Název práce jako „osudy“ a nikoli jako „dějiny“ přičítá tomu, že by na autora v případě druhého názvu byly kladeny širší požadavky. Jádro práce spatřuje ve čtyřech osobnostech: sv. Metoděje - J. Zdíka - Bruna Jana ze Středy. Klady práce viděl: 1. v odborné vědecké základně, z níž autor vychází a v plném využití těchto pramenů, což dokládá jejich hojná a bohatá citace, 2. ve správné interpretaci těchto pramenů, které v převážné většině případů nejsou ani přeceňovány, ani podceňovány, je zřejmá autorova snaha po plném, ale nepřesažném výkladu pramenů, 3. v interpretaci a kombinaci pramenů, která je ve většině případů správná, 4. v podání dějinné látky slovní a větnou exploatací - V. Medek je chválen, že nepodlehl formulacím a slohu svých pramenů, ale vytvořil si vlastní osobitý sloh a věcná sdělení pramenů schopně vyjádřil vlastní slovní zásobou, četba je tak zajímavá věty jsou obsahově zhuštěné a mají spád. Zvláště v období velkomoravském snaha po lehkém a zajímavém vyprávění dějin ho svedla až k psychologizujícím vložkám a k přesahům do romanopisectví, 5. v kritickém vypořádání se s dějepisci, kteří psali nebo píší zaujatě, 6. v jazykové čistotě, až na některé přepisy, 7. v hlubších pohledech na devotio moderna, cyrilometodějskou úctu, sv. Jeronýma, význam augustiniánských klášterů a celkové dějinné ovzduší kolem postav Jindřicha Zdíka, Bruna ze Schauenburgu a Jana ze Středy. Nedostatky práce pak spatřoval především v pojetí osudů velkomoravského období. Pro dobu Velké Moravy existuje spousta literatury i pramenů, ale opravdu Medek zohlednil všechna stěžejní hlediska, vázaná na jisté a bezpečné události a prameny? V. Medek nevychází ze skutečnosti, že území Panonie a Velké Moravy nesporně náleželo pod pravomoc římského papeže, který ji hájil proti Byzanci i Frankům. Také nezdůraznil, skoro až mlčením přešel úmysl Mikuláše I. a Hadriána II. získat opět východní Ilyrikum za pomoci Cyrila a Metoděje. Nesprávné je i tvrzení, že Morava byla samostatným státem a nemohla být včleněna do bavorské církevní provincie. Ideologie Římské říše byla ta, že pokřesťanštěná země patří automaticky do křesťanské Říše. Jako neodpustitelné pak 246
Jak dokládá žádost V. Medka o udělení venia docendi pro obor církevních dějin. AUK, osobní spis Václava Medka, složka Disertační práce ThLic. Václava Medka Dějiny Dubicka, žádost V. Medka o udělení venia docendi ze dne 5. února 1971. Práce je uložena v AUK, Medek, Václav: Osudy moravské církve do 14. věku, habilitační práce, Olomouc 1971. 65
B. Zlámal vidí zamlčení Forchheimského míru r. 874 uzavřeného mezi Svatoplukem a Ludvíkem Němcem. Ke správnému názoru na celé období je nutné přehlédnout literaturu a prameny, aby neupadl do líčení více méně románového. Jednotlivých nedostatků práce vypočítává celých 34. Přesto ji považuje za první pokus o církevní dějiny Moravy od jejích křesťanských prvopočátků do konce 14. století, který dosud nemá obdoby, a proto nemůže být prosta nedostatků. Jako celek práci hodnotí jako svědomitou a dobrou, přinášející velké množství kriticky zpracovaných poznatků. Ovšem vzápětí dodává, že sice v Osudech autor prokázal výbornou kombinační a kompilační schopnost, ale dosavadní poznatky vlastní širší archivně-badatelskou činností nerozmnožil, což absentuje i v práci. Nakonec ji považuje za velmi dobrou (s tím, že je to historické a katolické) a hodnotí valde bene. Na závěr posudku ji doporučuje k přijetí a po korekturách i k tisku, kdy skutečně r. 1971 vyšla. Jaroslav Kadlec, ničím nelimitovaný, práci rozebral zevrubně. Kvalifikační práce má prokázat znalost metodického postupu a přinést některé nové poznatky. Proto očekával, že si kandidát zvolí nějakou osobnost či problém a ten důkladně osvětlí (jako ideální případ pro takové zpracování je postava olomouckého biskupa Jana Železného) - ten místo toho na necelých třech stovkách stran přehlédl vývoj církve na Moravě, což bylo již zpracováno buď samostatně nebo jako součást celkových zpracování moravských dějin. Hlavní klad J. Kadlec spatřuje v rozvržení práce - je jím zmíněná osa Cyril/Metoděj Zdík - Bruno - Jan ze Středy. Vytýká, stejně jako B. Zlámal, nedostatky v citování: buď citace (ve smyslu přepisu části pramene) chybí nebo jde o citaci (ve smyslu uvedení zdroje pramene) neúplnou. Velké množství nepřesných nebo nedoložených údajů vidí již v textu týkajícího se velkomoravského období. Byl kromě Wichinga vysvěcen na biskupa i Gorazd? Měl Metoděj sedm sufragánů, a jestliže ano, kde by mohla být jejich sídla? Co znamená věta „Metoděj se po návratu z Byzance r. 882 vyhnul všem církevně politickým otázkám?“ Poněkud lepší situace je v době okolo zániku Velké Moravy a vpádu Maďarů, kolem 10. století. Kapitola věnovaná Jindřichu Zdíkovi je skromná co se týče literatury. Tvrzení, že zásluhou Zdíkovou byly založeny kláštery Sedlec, Nepomuk, Plasy, Mnichovo Hradiště, Osek, Vyšší Brod, Zlatá Koruna a Žďár je nepřesné, neboť za Zdíkova života vznikly pouze první čtyři, které navíc leží v Čechách a o Zdíkově podstatném podílu na jejich založení není dostatečného povědomí. Situace v době Bruna ze Schauenburgu také není zachycena zcela přesně, chybí vyrovnání se s některými názory i literaturou. Ohledně Jana ze Středy chybí pak dost velký počet literatury i pramenů. Práce je tedy rozvržena dobře, moravské církevní poměry jsou sice vylíčeny podle dosavadní literatury, ale byla opomenuta i díla základní povahy. Nové poznatky práce 66
nepřináší, měla by být zrevidována, doplněna a opravena a z hlediska jazykového by ji měl překontrolovat nějaký češtinář.247 Pokud jde o recenzi mimo fakultu, Osudům moravské církve jako knize se věnovali Jiří Spěváček na stránkách Českého časopisu historického a Václav Bartůňek v časopisu Duchovní pastýř. J. Spěváček z knihy neprojevuje velké nadšení, vítá ji jen jako „pokus o shrnutí dosavadních vědomostí“. V rozčlenění také nevidí žádný systém, spíše roztříštění do menších celků bez náležitého odůvodnění. J. Spěváček si všiml, že V. Medek zdůraznil projevy jistého morálního úpadku, doprovázejícího činnost Jindřicha Zdíka a Bruna ze Schauenburgu. (Úmyslně? - pozn. J.V.) Jiří Spěváček oceňuje střízlivý a věcný přístup k celé problematice, kdy autor si zachovává vlastní kritický úsudek a nepropadá svůdným dohadům a domněnkám o osudech organizačních center církve v období Velké Moravy i pozdějším. V. Medek podle tohoto recenzenta prokázal dobrou znalost pramenů, ale ne vždy neužil nejnovějších edic a kroniky citoval pouze z překladů bez zmínky o edicích pramenů původních. Celkový výklad nakonec považuje za roztříštěný a nevyvážený, což je zdrojem věcných nesrovnalostí. Jako krok vpřed práci označuje proto, že není zaměřena apologeticky jako starší práce.248 Oproti tomu Václav Bartůněk přesto, že ji vidí jako psanou v „nadšeném spěchu“, autora nazývá „nadějným“. Ovšem dále se omezuje spíše na doplnění další literatury a jeho doporučení jsou více než opatrná: „...bych přece jen přiznal iroskotské misi více...místo poukazu na románové zpracování...Brunona...bych se raději podíval na Bretholzův názor249...také by bylo snad možno se zmínit o osobnostech, které...z Moravy pocházely...“.250 Knihu nakonec označuje za „vcelku zdařilou práci“, kterou „lze jen vítat“.251 Zvláště příznivě (či přesněji nikterak negativně) je tato kniha hodnocena Milošem Kouřilem v jeho studii o dějinách olomoucké252 arcidiecéze.253 Jako moravská církev je nazvána proto, že se v té době (v souvislosti s pracemi na revizi Kodexu kanonického práva)
247
AUK, osobní spis Václava Medka, posudek Bohumila Zlámala na habilitační práci ze dne 14. září 1971. Tamtéž, posudek Jaroslava Kadlece na habilitační práci ze dne 31. května 1971. 248 Spěváček, Jiří: Václav Medek: Osudy moravské církve do konce 14. věku (recenze). Český časopis historický, č. 4, 1972, s. 588-589. 249 Bartůňek, Václav: Dr. V. Medek: Osudy moravské církve do konce XIV. věku (recenze). Duchovní pastýř, č. 4, roč. XXI, 1972, s. 62. 250 Tamtéž, s. 64. 251 Tamtéž, s. 64. 252 Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 50. 253 Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 51. 67
hovořilo o partikulárních církvích. Užíval se tedy název „církev moravská“ či „církev olomoucká“. Podle mého osobního soudu tato Medkova kniha vykazuje příslušné znaky odborné publikace: vychází z pramenů, vzhledem ke zpracovávanému období již vydaných, a také z příslušné literatury. Vyznačuje se poznámkovým aparátem a má také, byť stručnou, obrazovou přílohu. Obrací se již k poučenějšímu čtenáři, neboť citace z cizích jazyků (němčiny a latiny) nejsou překládány. Je rozdělena do šesti kapitol a časově zahrnuje období od Velké Moravy po samotný počátek 15. století, zhruba do roku 1416.254 Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány jako sled organicky provázaných medailonků jednotlivých biskupů. Jako určité dějinné vrcholy vidí Medek osoby biskupů Metoděje, Jindřicha Zdíka (pro 12. století) a Bruna ze Schauenburgu (pro 13. století). Kromě nich považuje za výraznou postavu ve 14. století ještě biskupa Jana ze Středy. Olomouc označuje přímo za „dědičku Metodějova stolce“.255 To, že jednotlivé kapitoly rozčlenil ještě na menší úseky, není dle mého názoru (odlišného od názoru M. Kouřila) na úkor čtivosti a srozumitelnosti.256 Na druhou stranu lze ve shodě s M. Kouřilem konstatovat, že jde o práci propracovanou, ať již svým záběrem či polemikou s jinými historiky, např. jiným zpracováním téhož tématu od historika Josefa Matzkeho.257 Zcela a bez výhrad pak souhlasím s tvrzením, že „při svém pohledu na dějiny olomouckého biskupství dovede hodnotit klady i zápory oné doby a sympaticky působí, že se nestaví do role apologety“.258 Osudy moravské církve patřily mezi četbu doporučovanou studentům.259 Využili je i autoři při práci na dějinách brněnské kapituly.260 7.5 Čarodějnické procesy a osobnost děkana Lautnera Tématem, kterým se Václav Medek také zabýval, a to nikoli v malé míře, jsou čarodějnické procesy na Šumpersku a ve Velkých Losinách a postava děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Vzhledem k tomu, že se při zpracování tohoto tématu opíral také o archivní
254
Poslední zmínka je o biskupovi Václavu Králíkovi z Buřenic (1413-1416). Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. I. díl dějin olomoucké arcidiecéze. ČKCh v ÚCN, Praha 1971, s. 178. 255 Tamtéž, s. 5. Srov. také s. 31 an. 256 Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 51. 257 Srov. tamtéž, s. 50-51. 258 Tamtéž. s. 51. 259 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích, seznamy studentů 19741982, Podrobnější plán učiva z církevních dějin 1978-1979, ze dne 4. října 1978, s. 2. 260 Kniha je citována v poznámkách i závěrečném seznamu literatury. Jan, Libor-Procházka, Rudolf-Samek, Bohumil: Sedm set let brněnské kapituly. Biskupství brněnské, Brno 1996, s. 102, 103 a 134. 68
prameny, je možné je zařadit mezi jeho odborné dílo. Závěry z tohoto bádání uveřejnil jednak na stránkách časopisu Duchovní pastýř, jednak ve vlastivědném sborníku Severní Morava.261 Přísně vzato, dlužno dodat, že publikování touto formou vědeckou prací není. Byť uvádí své zdroje, a to i archivní, text je psán bez poznámkového aparátu, takže jednotlivá tvrzení a údaje lze jen velmi těžko ověřit. Nároky na odbornou či vědeckou přísnost si nedělá ani jazyk, kterým je text psán. Působí spíš než odborně lidově, o čemž nejlépe svědčí často užívaná částice „tož“.262 Nejprve se věnuje možným zdrojům a původu čarodějnických procesů ve světě, počínaje již raným středověkem. Velké zlo vidí v různých sektách a odpadlických hnutích ve středověku. Všímá si zejména čarodějnických procesů, které se do českých zemí dostaly přes země německé, a samozřejmě vlivu jezuitů na tyto procesy (Laymann, von Spee). Postupně se dostává k čarodějnickým procesům v českých zemích. Počátek rozšíření spatřuje v 17. století, a to mezi německým obyvatelstvem severomoravského regionu jako export německého Slezska.263 Hlavní, takřka ústřední postavou, je V. Medkovi šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, který se stal obětí nastalé soudní mašinérie, v čele s Jindřichem Bobligem. Až v samém závěru série článků o čarodějnických procesech v Duchovním pastýři si klade následující otázky: 1. Proč byl obviněn a upálen právě Lautner? Odpověď nachází v Annálech kapucínského řádu z r. 1685, podle nichž měl Lautner říct, že jeden z hlavních důvodů je jeho veřejný odmítavý postoj vůči čarodějnictví a Bobligovi zvláště. 2. Účastnil se na Lautnerově odsouzení Řím a jakým způsobem? S odvoláním na výsledky svých archivních výzkumů V. Medek tvrdí, že nikoli, celý proces vidí jako místní záležitost. 3. Má-li se vyjádřit k osobě Lautnera samého, pak jej vidí jako dobrého kněze, nevšedních kvalit, bezúhonného a příkladného života. Namítaný poměr se svou hospodyní Zuzanou Voglickovou přisuzuje liberálně buržoazním spisovatelům z počátku 20. století, kteří nevěděli, že je Zuzana vdaná a potřebovali nějakou pikantnost. 261
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 4, složka Čarodějnické procesy a děkan K. A. Lautner 1961-1969. Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XII, 1962, s. 128-130; Duchovní pastýř, č. 8, roč. XII, 1962, s. 151-153; Duchovní pastýř, č. 9, roč. XII, 1962, s. 166-169; Duchovní pastýř, č. 10, roč. XII, 1962, s. 188-189. Medek, Václav: "Čarodějnický děkan" Kryštof Alois Lautner. Severní Morava, č. 12, 1966, s. 9-18. Medek, Václav: Kterak rýmařovský farář František Pabst uprchl ze spárů čarodějnické inkvizice. Severní Morava, č. 18, 1969, s. 56-58. 262 Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XII, 1962, s. 129. 263 Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici. Duchovní pastýř, č. 8, roč. XII, 1962, s. 153. 69
Na poslední otázku, kdo zavinil čarodějnické procesy, V. Medek odpovídá rozhodným ne, pokud jde o to, zda si Církev vymyslela pověru o čarodějnicích a o převládající moci zlého ducha. Na vzniku ani rozšíření procesů Církev nemá vinu ani svým učením. Pokud je někdo vinen, pak jsou to jednotlivci, „údové Církve“.264 K postavě děkana Lautnera se V. Medek vrátil ještě na stránkách sborníku Severní Morava, kde již jen rozšířil své informace uveřejněné v Duchovním pastýři. Kromě Lautnera jej zaujal ještě rýmařovský farář Jan František Bapst, kterému se podařilo během procesu uprchnout a bohužel není známo, zda se dostal do Říma, jak zamýšlel, nebo zemřel někde na cestě. V souvislosti s tímto svým badatelským zaměřením také pomáhal získávat materiály spisovatelu Václavu Kaplickému k jeho románu Kladivo na čarodějnice.265 7.6 Dějiny brněnské kolegiátní kapituly Nevydanou prací je Z dějin kolegiátní kapituly u sv. Petra v Brně do husitských bouří. Práce je poměrně kompletní a nenalezneme k ní příliš přípravných studií. Zdali měla sloužit jako práce kvalifikační, není známo, jen je jisté, že téma brněnské kapituly si V. Medek vybral jako jedno z témat k přednesu v rámci habilitace.266 Nabízí se srovnání s jinou prací o brněnské kapitule vydané k jejímu sedmistému výročí.267 Bohužel však tato kniha začíná až povýšením kostela sv. Petra na kolegiátní, zatímco Medkova práce začíná již počátky farní organizace. V počátku kolegiátní kapituly se obě díla shodují (7. března 1296) a i jinak se (protože vychází z podobných zdrojů) vyznačují určitými podobnostmi. V líčení historického vývoje se však zdá být novodobá publikace podrobnější, ale Medkova práce uvádí více souvislostí.268 7.7 Obecné církevní dějiny Václav Medek se řadí mezi tři české církevní historiky, kteří v období 1945-1989 zpracovali téma obecných církevních dějin. Vedle Václava Bartůňka, který však svá skripta
264
Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici. Duchovní pastýř, č. 10, roč. XII, 1962, s. 188-189. 265 Srov. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci P. Medek Václav pod č. j. A-0504/66 ze dne 28. dubna 1966. 266 AUK, osobní spis Václava Medka, Protokol č. 2 o závěrečném habilitačním řízení konaném dne 16. listopadu 1971. 267 Jan, Libor-Procházka, Rudolf-Samek, Bohumil: Sedm set let brněnské kapituly. Biskupství brněnské, Brno 1996. 268 Tamtéž, s. 42-47. 70
dovedl jen do konce 19. století,269 jsou to především skripta (do jisté míry Medkova názorového oponenta) Jaroslava Kadlece,270 které je možné dodnes považovat - ve shodě s J. Jonovou - za jediná česká skripta světových církevních dějin.271 A je nutno dodat, že skripta, která látku zpracovávají podrobně velmi vyčerpávajícím způsobem a jsou dovedena v nejnovějším vydání až do roku 1991. V. Medek je rovněž autorem skript obecných církevních dějin. Jeho práce, nazvaná Všeobecné církevní dějiny,272 byla napsána pro účely výuky jako přehled přednášek. Ironií osudu byla spojena v jeden svazek s dalším dílem právě Jaroslava Kadlece.273 Je také nepoměrně stručnější nežli práce druhých dvou autorů (75 strojopisných stran, stránkování je však nejednotné, po s. 32 začíná stránkování znovu). Začíná židovskými kořeny křesťanství a svůj přehled uzavírá rokem 1939, posledním rokem pontifikátu papeže Pia XI. (1922-1939). Církevní dějiny jsou pro V. Medka teologickou disciplínou, která se zajímá o vnitřní i vnější život a růst Církve v prostoru a čase. Od profánní historie se liší látkou, ale především svým specifickým teologickým aspektem. Církevní historie se zajímá o světové dějiny v rámci církevních dějin jako o univerzální dějiny spásy. Základní metodou je podrobit vědeckému zkoumání konkrétní formy křesťanství v těchto krocích: 1. Kritické zhodnocení literárních i jiných pramenů 2. Pragmaticko genetický pohled na události a celý vývoj (nestačí jen zjistit kdo koho, kdo co, kdy a jak, je nutné pátrat po příčinných souvislostech a vývoji událostí, pohnutky a cíle jednajících osob, kořeny lidových masových hnutí, utvářející a hnací síly, které stojí v pozadí vývojových řad) 3. Objektivní a netendenční hodnocení skutečností. Zde zmiňuje Leopolda von Ranke: zu sagen, wie es eigentlich gewesen ist (jak to vlastně doopravdy bylo). „Církevní dějiny jsou tedy jednou z podstatných disciplín teologické vědy. Nemůže nám jít jen o rekonstrukci života osob nebo běh událostí, ale především o to, zjistit trvalý
269
Bartůněk, Václav: Všeobecné církevní dějiny, 1. díl. Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1985 4, týž: Všeobecné církevní dějiny, 2. díl. Ústřední církevní nakladatelství, Praha 19663. 270 Kadlec, Jaroslav: Dějiny katolické církve I-III. Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 19933. 271 Jonová, Jitka: Církevní dějiny - obor historie nebo teologie? In: Hanuš, Jiří (ed.): Eseje o povaze církevních dějin. CDK, Brno 2012, s. 87. 272 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, Medek, Václav: Všeobecné církevní dějiny. Bez uvedení nakladatelství a bez vročení. 273 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, Kadlec, Jaroslav: Patrologie. Bez uvedení nakladatelství a bez vročení. 71
význam, který se skrývá za každým děním a z něho, mutatis mutandis učit se pro vlastní život.“274 Filozofie dějin je pro něj trojí: a) dualisticko-teokratický názor na dějiny (sv. Augustin: De civitate Dei, existence dvou říší Boží a ďáblovy) b) materialistický názor na dějiny (je to buď biologický materialismus aplikující Darwinovu teorii na vývoj člověka ve státě a společnosti, nebo materialismus ekonomický, kdy základem jsou ekonomické příčiny) c) pozitivistický názor na dějiny (kultura je ovlivněna psychologickými prvky). Stejně tak rozlišuje několikerý užitek církevních dějin:
pro sebepoznání,
pro životní skutečnosti,
jako korektivum správnosti
věcnou obranu,
pro historické myšlení
pro ekumenické rozhovory275 Jak intenzivně a jak dlouho byl tento přehled přednášek užíván, není zřejmé. Václav
Medek však s jeho použitím studenty počítal a zřejmě znalosti z něj i vyžadoval.276 7.8 České církevní dějiny Kromě již zmíněné knihy o „moravské“ církvi sepsal Václav Medek ještě knihu, která přehledně shrnuje české a moravské církevní dějiny. Řadí se tak opět k těm nemnoha, kteří se v období 1945-1989 o něco takového pokusili. Kromě dvoudílného Přehledu Jaroslava Kadlece277 je to Příručka Bohumila Zlámala.278 Stále tak plně platí slova J. Kadlece z bibliografie jeho Přehledu, že takových (dokončených) prací máme jen poskrovnu.279
274
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, Medek, Václav: Všeobecné církevní dějiny. Bez uvedení nakladatelství a bez vročení, s. 1. 275 Tamtéž, s. 2. 276 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích 1974-1982, Podrobnější plán učiva z církevních dějin 1978-1979, ze dne 4. října 1978, s. 1-2. Dále srov. k tomu: Tamtéž: Seznam přednášek a seminárních cvičení z církevních dějin ze dne 9. září 1976, s. 1. Tamtéž: Seznam přednášek a seminárních cvičení z českých církevních dějin, nedatováno, s. 1. Tamtéž: Seznam přednášek a seminárních cvičení z církevních dějin, ze dne 12. srpna 1980, s. 1. 277 Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin I-II. ZVON, Praha 19912, který poprvé vyšel jako skriptum v r. 1977. 278 Zlámal, Bohumil: Příručka českých církevních dějin I-X, ŘKBF Olomouc 1947-19731, znovu vydána v 7 svazcích v nakladatelství Matice cyrilometodějská, s. r. o., v letech 2005-2010. 279 Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin II. ZVON, Praha 19912, s. 253. 72
Cesta české a moravské církve staletími280 vyšla až po Medkově smrti a je jeho posledním dílem. Dá se říci, že jí se Medkovo dílo završilo a zúročil v ní všechny zkušenosti z předchozích bádání. Rukopis knihy byl připraven již počátkem roku 1981 a její vydání bylo naplánováno na první polovinu roku 1982 pod názvem „Cesta staletími české a moravské církve“. Jazykovou úpravu prováděl Václav Vaško, podle něhož byla psána z pozic SKD PIT a byla příliš angažovaná. Vyjádřil se, že „tam není, co by mělo být a celá kniha by se měla přepracovat“. Vadilo mu zejména, že kniha pojednávala o příčinách sociálního útlaku a formování dělnické třídy. Na druhé straně uváděl, že chybí informace o postavení řeholí v minulosti a v současnosti. Záporné Vaškovo stanovisko bylo nejspíš ovlivněno míněním Josefa Zvěřiny, který rukopis knihy četl také. Nežli Václav Vaško odešel do důchodu, chtěl dodělat jazykovou úpravu této knihy a Medka přesvědčit, aby sám obsah své angažované knihy pozměnil.281 Vydání knihy bylo později naplánováno na listopad 1982. Měla vyjít v nákladu 10 000 výtisků oproti běžným 3 000 kusů. Takto vysoký náklad byl plánován pro (údajnou) kvalitu knihy, která byla co do svého zaměření a rozsahu prvotinou na tomto úseku a prosazoval jej Jan Mára, vedoucí činovník České katolické charity. K vydání knihy přispělo i to, že pro zpracování měla být použita marxistická literatura v souladu s realistickým pohledem na církev.282 Ohledně vydání této knihy v Polsku navštívil v rámci akce „SEVER“ novináře organizace PAX Lecha Koszeniaka.283 Kniha, která „chce spojit vědecký pohled na církevní dějiny v naší vlasti s populárním výkladem přístupným i těm, kteří nejsou v historii odborníky“,284 je členěna na tři díly: Růst a naděje, Láska a oběť, a Utrpení a svoboda, které se dále člení na kapitoly. Zaobírá časové rozpětí od Sámovy říše v 7. století po konec 2. světové války v roce 1945. Podle M. Kouřila její text naznačuje, že byla psána ve velkém chvatu (způsobeném postupující nemocí V. Medka). Bohužel však neuvádí, o který text konkrétně svoji úvahu opírá. 285 Dle mého soudu
280
Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam č. 6/81 pod č. j. VN - 0910/5-1/79 ze dne 24. dubna 1979. 282 Kniha však oproti v té době běžnému uvádění spisů klasiků marxismu-leninismu (Marxe, Engelse, Lenina) nic takového neobsahuje. ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, "Cesta české a moravské církve stoletími" - vydání knihy prof. MEDKA, záznam č. 20/82 ze dne 7. září 1982. 283 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Záznam ze dne 27. července 1981. 284 Tamtéž, L. Pokorný v předmluvě na přední záložce. 285 Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, pozn. č. 6 na s. 52. 281
73
je ale tato výtka neoprávněná. Jediná, trochu snad „ ošizená“ kapitola je poslední, zachycující dobu nacismu, která spíše jen uvádí počty perzekvovaných kněží. Kapitoly jsou jinak psány vyváženě a přehledně. Zajímavým pozitivem je uvádění kapitol o vývoji na Moravě. Kniha sice nemá poznámkový aparát, ale je doplněna přehledem českých a moravských biskupů, podrobným jmenným rejstříkem a seznamem literatury. Bohužel v knize absentuje obsah, což zhoršuje orientaci, avšak částečně ho nahrazuje zmíněný jmenný rejstřík. Kniha také nedisponuje žádnou obrazovou přílohou. Kladem, kromě přehlednosti, je uvádění některých pramenů a dokumentů. Asi nejlepším příkladem je uvedení celého textu Modu vivendi z r. 1928, který je tak velmi dobře zpřístupněn.286 Je jen velmi málo sporných bodů, které se v knize najdou. Na předním místě je uváděné datum vraždy sv. Václava jednoznačně na 28. září 929.287 Možná trochu nekriticky se také staví k domnělému Václavovu manželství.288 Velmi přínosný je zato přehled národní hierarchie po 1. světové válce289 a přehled českých církevních historiků v tomtéž období.290 Dle mého soudu tedy kniha svůj zamýšlený účel - spojit vědecký pohled na církevní dějiny s populárním výkladem přístupným i neodborníkům - naplnila. 7.9 Spoluautor Hradů a zámků Václav Medek je také uveden mezi autory kolektivního a ne vždy kladně přijímaného díla Hrady zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, konkrétně dílu týkajícího se severní Moravy.291 Do zmíněného dílu V. Medek přispěl medailonky těchto hradů nebo zámků: Bludov (hrad), Bludov (zámek), Brníčko (hrad), Dubicko (tvrz), Hoštejn (hrad), Kirchberg (tvrz), Kolšov (horní tvrz), Krumpach (tvrz), Libivá (tvrz), Nemile (zámek), Postřelmov (tvrz), Rájec (tvrz), Skalička (zámek), Úsov (zámek), Zábřeh (zámek). Z uvedeného rozboru hlavního knižního díla V. Medka vidíme, že jeho publikace vesměs splňují požadavky na vědecké práce kladené. Vycházejí z rozboru archivních pramenů a dostupné literatury. Pokouší se také zpracovat témata dosud nezpracovaná vůbec nebo jen velmi málo. Jako historikovi se mu dostalo dobré průpravy u Augustina Aloise 286
Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, s. 328-329. Tamtéž, s. 32. Možný je ovšem i rok 935. Srov. k tomu pro rok 929 např. Turek, Rudolf: Svatý Václav. In: Kadlec, Jaroslav (ed.): Bohemia sancta. ZVON, Praha 1990 2, s. 64; pro rok 935 Charvát, Petr: Václav, kníže Čechů. Vyšehrad, Praha 2011, s. 67 a s. 139, zejm. pozn. č. 293 na této straně. 288 Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, s. 31. 289 Tamtéž, s. 332-336. 290 Tamtéž, s. 338-340. 291 Spurný, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svoboda, Praha 1983. 287
74
Neumanna OSA, což v následujících pracích zúročil. Je otázka, proč podobných vědeckých prací nemá na svém kontě víc, podobně jako třeba jeho bývalý kolega Jaroslav Kadlec, který se navíc mohl věnovat v šedesátých letech minulého století vědecké práci až po pracovní směně, kdy pracoval jako dělník.292 Zřejmě za tím stála Medkova angažovanost v SKD PIT, sledování studentů a psaní posudků na ně a také to, že byl objektem zájmu Státní bezpečnosti. Vzdor tomu v jeho pracích, a to skutečně v žádných, ať publikovaných či nepublikovaných, ať v krátkých článcích či knihách, nenacházíme tehdy obvyklé pasáže o „třídním boji“, „vykořisťování“ či negativním obrazu feudálů. Svoje práce také nepíše z toho důvodu, aby se dopouštěl proticírkevních útoků či zpochybňoval některé události. Nestaví se také do role apologety, kdy by naopak některé události obhajoval nebo ty, které by se mu nehodily, zamlčoval. V tomto smyslu skutečně dodržuje zmíněnou zásadu historika Leopolda von Ranke (jak to doopravdy bylo), k níž přidává ještě výrok Jiřího Melantricha z Aventina „hledej pravdu padni komu padni“.293
292
Veselý, Josef: Josef Vašica a Jaroslav Kadlec: jejich život, vztah a korespondence. Bakalářská diplomová práce. FF MU, Brno 2008, s. 25. 293 Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, s. 11. 75
8. Václav Medek a další členové historické obce V této kapitole se chci věnovat zejména vztahu Václava Medka a dalších dvou církevních historiků na poli obecných, resp. českých církevních dějin. Jde o Medkova vyučujícího, později kolegu Bohumila Zlámala a již zmíněného Jaroslava Kadlece, kterého V. Medek na fakultě vystřídal před jeho nuceným odchodem do důchodu. S Bohumilem Zlámalem se V. Medek potkal již při výuce v semináři a potom se s ním setkával při svém působení na fakultě. Zlámal vyučoval české církevní dějiny a část obecných dějin, Medek obecné církevní dějiny. Církevní dějiny se vyučovaly ve druhém a třetím ročníku.294 Jejich vztah jako historiků byl zcela jistě kladný. V. Medek Bohumila Zlámala jako historika uznával a při výuce používal jeho skripta z českých dějin. 295 Tato skripta, která mu měl B. Zlámal dokonce sám nabídnout, V. Medek také použil při práci na knize Cesta české a moravské církve staletími.296 V té samé knize na B. Zlámala pamatoval ve výčtu církevních historiků poslední doby.297 Lze oprávněně soudit, že jejich vzájemný vztah určitě nebyl pouze formálně zdvořilostní. Odůvodňovala by to okolnost, že se oba historici setkali již dříve, v pozici učitelposluchač. V. Medek také choval k B. Zlámalovi jisté sympatie, způsobené Zlámalovým zájmem o cyrilometodějskou otázku, o kterou se V. Medek zajímal rovněž. B. Zlámala proto Medek označuje za „zaníceného cyrilometodějského pracovníka“ a „autora vlasteneckých studií a článků“.298 A právě jednu takovouto cyrilometodějskou studii „na připomínku slavné moravské církevní historie cyrilometodějské“ v únoru r. 1970 Bohumil Zlámal Václavu Medkovi věnoval.299 Byl to také Bohumil Zlámal, který měl největší zásluhu na tom, že se V. Medek nakonec habilitoval. Až po jeho slovech, které pronesl jako předseda habilitační komise, že odhalené kandidátovy slabiny jak v habilitační práci tak jeho znalostech snad nejsou natolik zásadního charakteru, „bylo jednomyslně shledáno všemi přítomnými práci i její obhajobu
294
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, přehled předmětů a jejich vyučujících pro 2.-5. ročník, nedatováno, nestránkováno, s. 1. 295 Pro některá témata z českých církevních dějin přímo předpokládal Zlámalova skripta, která ale neměli všichni studenti. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích 1974-1982, České dějiny 1975, seznam přednášek pro III. ročník, s. 1. Tamtéž, Podrobnější plán učiva z církevních dějin 19781979 ze dne 4. října 1978, s. 2. 296 Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, s. 11. 297 Tamtéž, s. 340. 298 Tamtéž, s. 340. 299 Šlo o studii Die Entwicklung der Kyrillo-Methodianischen Tradition in der Tschechoslowakischen Geschichte, uveřejněnou v Das Östliche Christentum, Neue Folge, sešit 22, vydanou Augustinus-Verlag ve Würzburgu r. 1969. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6. 76
uznat za dostatečnou“, byť s poznámkou, že předběžné zadání do tisku, tj. publikování práce, prozatím nelze schválit.300 Zcela jiný však byl vztah V. Medka a Jaroslava Kadlece. Docela jistě se setkali již v srpnu r. 1945 na kurzu v Kokorách u Přerova, kde byl J. Kadlec hostem (resp. hostujícím vyučujícím).301 Ze sdělení neteře J. Kadlece je známo, že J. Kadlec V. Medka jako odborného historika neuznával.302 Ze začátku byl zřejmě jejich vztah přátelštější,303 ovšem v důsledku dalších událostí ochladl. Zmrazení vzájemných vztahů dokazuje i odpověď, adresovaná J. Kadlecem V. Medkovi, když byl r. 1974 Kadlec Medkem na fakultě vystřídán. Kadlec v ní Medka instruuje, jak by měly nadále probíhat přednášky z církevních dějin. Doporučuje, aby je V. Medek vyučoval v souvislosti s dějinami obecnými. Z dopisu vyplývá, že se jej V. Medek tázal na Zlámalova skripta, která zřejmě nebyla v té době příliš dostupná. J. Kadlec však Medkovi nehodlal nijak vyjít vstříc a skripta mu neposkytl. Rozloučení pak i přes zdvořilost vyznívá spíše formálně.304 Přes všechna svá odmítavá stanoviska však Kadlec v bibliografii ke svému novému vydání Přehledu českých církevních dějin nakonec obě Medkovy knihy o českých, resp. moravských, církevních dějinách uvádí.305 Vzdor všem averzím J. Kadlec do svého sborníku o českých světcích a „přátel Božích“ zařadil také hned tři Medkovy studie: o mučednících doby husitské, o františkánských mučednících z roku 1611 a o Janu Sarkanderovi.306 Kupodivu ze strany V. Medka vztah ke Kadlecovi tak odmítavý nebyl. Nasvědčuje tomu nejen to, že ve výuce používal Kadlecova skripta jak z obecných, tak z českých dějin, 307 a beze vší pochyby také z patrologie,308 ale také jeho celkové vyjadřování o Kadlecovi.
300
AUK, osobní spis Václava Medka, Protokol č. 2 o závěrečném habilitačním řízení konaném dne 16. listopadu 1971. 301 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Náboženský kurz v Kokorách 1944, Adresář náboženského kurzu v Kokorách u Přerova ve dnech 15.-20. srpna 1945, s. 1. 302 Sdělení paní Hany Doležalové, neteře J. Kadlece, ze dne 14. dubna 2008. V osobním archivu autora práce. Ovšem svým negativním postojem k V. Medkovi se paní H. Doležalová netajila již dříve. 303 Svoji publikaci Bischof Tobias und die Prager Diözese während seiner Regierungszeit (1278-1296) vyšlou v Řezně v r. 1972 ještě Kadlec "kolegovi" Medkovi věnuje "přátelsky". ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 304 Vzhledem k tomu, jaký široký záběr J. Kadlec měl, a kolik shromáždil odborné literatury, lze úspěšně pochybovat o tom, že by Zlámalova skripta nevlastnil. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám, dopis J. Kadlece V. Medkovi (vložený do skript Kadlec, Jaroslav: Patrologie, nedatováno a nevročeno), ze dne 4. září, dle všeho r. 1974, kdy byl J. Kadlec přinucen k odchodu z fakulty a počátkem roku následujícího musel předčasně odejít do důchodu. 305 Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin. ZVON, Praha 19912, s. 253 a 258. 306 Medek, Václav: Mučedníci doby husitské v Čechách, in: Kadlec, Jaroslav: BOHEMIA SANCTA. Životopisy českých světců a přátel Božích. ZVON, Praha 1990 2, s. 219-222. Týž: Františkánští mučedníci z roku 1611, in: BOHEMIA SANCTA, s. 223-226. Týž: Blahoslavený Jan Sarkander, in: BOHEMIA SANCTA, s. 227-230. 307 ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích 1974-1982, České dějiny 1975, seznam přednášek pro II. ročník, s. 1. Tamtéž, České dějiny 1975, seznam přednášek pro III. ročník, s. 1. Tamtéž, Podrobnější plán učiva z církevních dějin 1978-1979 ze dne 4. října 1978, s. 2. 77
V otázce původu církevně-slovanských památek z 10. a 11. století z Čech, které obsahují bohemismy a které tedy musejí být domácího původu, protože není oblast, z níž by mohly být do Čech přeneseny, dokonce ve své knize o moravských dějinách do konce 14. století J. Kadlece označuje za toho, kdo tyto problémy řeší velmi úspěšně,309 a uvádí jej i v seznamu literatury.310 Jiný velmi příznivý názor na Kadlecovo hodnocení vyznívá z Medkovy knihy o české a moravské církvi. Jeho skripta o českých církevních dějinách využil při psaní této knihy, přičemž je označuje za „cennou pomůcku“, která je „výborně psaná“.311 Kadlecovi rovněž v této knize věnuje místo mezi církevními historiky novější doby. Jeho odborné studie se dle něj těší „zasloužilé pozornosti odborníků“ (má být spíše zasloužené) a velmi pozitivně zde hodnotí i Kadlecovo dílo, když říká, že Kadlecova skripta o českých i církevních dějinách „na základě nejnovější literatury podávají objektivní obraz církevního vývoje“.312 Když se stal Václav Medek vedoucím redaktorem časopisu Duchovní pastýř, do prvního čísla, které redigoval, přispěl článkem o Karlu IV. i Jaroslav Kadlec.313 Ještě předtím, 1000 let po založení pražského biskupství, přispěli oba svými články nejen o počátcích biskupství (V. Medek i o čarodějnických procesech) do Cyrilometodějského kalendáře.314 Z dalších historiků, s nimiž byl v přátelském kontaktu, lze jmenovat Václava Bartůňka, který mu věnoval např. svoji práci o dějinách kolegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě,315 Prokopa Zaorala,316 Miloslava Pojsla,317 Miloše Kouřila,318 Metoděje Zemka319 nebo Rudolfa Zubera.320 Svou studii V. Medkovi věnoval
308
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 3, složka Tiskoviny k církevním dějinám 1969, 1944-1945, Kadlec, J.: Patrologie, pro vnitřní potřebu posluchačů CMBF v Praze-Litoměřicích, nedatováno. 309 Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. I. díl dějin olomoucké arcidiecéze. ČKCh v ÚCN, Praha 1971, s. 31. 310 Jde o Kadlecovy knihy Svatý Prokop z r. 1968 a Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova z r. 1969. Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. I. díl dějin olomoucké arcidiecéze. ČKCh v ÚCN, Praha 1971, s. 188. 311 Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, s. 11. 312 Tamtéž, s. 340. 313 Kadlec, Jaroslav: Otec vlasti Karel IV. Duchovní pastýř, č. 8, roč. XXVII, 1978, s. 116-119. 314 Kadlec, Jaroslav: Založení pražského biskupství. Cyrilometodějský kalendář 1973, ČKCh v ÚCN 1972, s. 1517. Týž: Karel IV. a Arnošt z Pardubic. Tamtéž, s. 68-70. Medek, Václav: Moravské biskupství v Olomouci. Tamtéž, s. 36-37. Medek, Václav: Čarodějnické procesy. Tamtéž, s. 106-108. 315 Bartůněk, Václav: Stručné dějiny kollegiátní kapituly a královské kaple Všech svatých na Pražském hradě. ŘCMBF v Litoměřicích, Litoměřice 1979. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historickovlastivědné publikace, separáty apod. 316 Zaoral, Prokop: Znovu kletba Hildebertova. Sborník Vlastivědného muzea v Olomouci, B VI/1960, s. 171180. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 317 Pojsl, Miloslav: Přemyslovský knížecí hrad v Olomouci. Archaelogia historica, č. 6, roč. 1981. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 318 Kouřil, Miloš: Další dopisy F.X. Šaldy Jakubu Demlovi. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví, č. VII, roč. 1972 (připsána poznámka "vyšlo 1974"), s. 81-93. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 78
i Zdeněk Kalista.321 Ze zahraničních lze jmenovat Rudolfa Weilera.322 Naproti tomu jiní, tehdejšímu režimu oddaní historici, kupodivu zastoupeni příliš nejsou.323 Jak bylo na jiných místech zmíněno, Medek se také hodně stýkal s Dr. Františkem Spurným, archivářem v Šumperku, se kterým absolvoval hned první zahraniční cestu r. 1967. V. Medek tak byl díky kontaktu s jinými historiky dobře obeznámen s výsledky jejich bádání na poli církevních dějin. Jejich závěrům se nebránil a rozhodně na ně ve svých pracích neútočil. Ba naopak, tam, kde bychom očekávali jeho ostré výpady, zaujímá až nečekaně kladný postoj, což je velmi zřetelně vidět v jeho vyjadřování o Jaroslavu Kadlecovi. V knize Cesta české a moravské církve staletími je pak naprosto evidentní inspirace Kadlecem. Někde dokonce používá jen mírně upravené pasáže z Kadlecova Přehledu českých církevních dějin.324 Vyslovil jsem kdysi odvážnou domněnku, že tak možná učinil proto, aby se Kadlecovy myšlenky dostaly k širší veřejnosti. Možné je také i to, že tím chtěl ulevit svému svědomí.325 Rozhodně si nemyslím, na základě seznámení se s Medkovými odbornými pracemi, že by tak činil proto, že by nebyl schopný práci podobného druhu či rozsahu napsat sám, na základě výsledků vlastního bádání. V úvahu by však připadalo, že na vlastní zpracování všech epoch již opravdu neměl dostatek času.326 Kladný vztah k Václavu Medkovi měl prof. Jaroslav Michal. Konkrétně s odkazem na Medkův článek o církevních dějinách v časopise Duchovní pastýř 327 píše: „...píši Vám, a proto Vám, že jsem opravdu byl Vaším článkem nadšen. Mluví z Vás nejen objektivní historik, a to nikoliv jen běžný, ale historik-vlastenec, nýbrž i kněz-historik-vlastenec. A to je to, co já jako ryzí Jihočech ve svém srdci nosím a v čem nás Jihočechy nejen ledakdo nechápe, ale ani pochopit nemůže, a to z nejrůznějších příčin. Vyjadřujete se jako Sušil se
319
Zemek, Metoděj: Nejstarší olomoucké listiny. Státní archiv v Brně, Brno 1959. Týž: Velkostatek Sokolnice 1594-1945. Inventáře a katalogy fondů Státního archivu v Brně, Brno 1959. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 320 ABS, Svazek č. 744089, Osobní svazek spolupracovníka krycí jméno Olomoucký (Václav), digitalizováno, Zpráva ve věci P. Medek Václav pod č. j. A-0504/66 ze dne 28. dubna 1966. 321 Kalista, Zdeněk: Los misioneros de los países Checos que en los siglos XVII y XVIII actuaban en América Latina. Materiales y breves estudios. Ibero-Americana Pragensia, 1968, s. 117-160. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 322 Weiler, Rudolf: Katholische Soziallehre zur Zeit der Kirchenväter bis Augustinus. Festschrift für Grete Rehor, 1980. ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 6, složka Historicko-vlastivědné publikace, separáty apod. 323 Že v ZAOO nejsou jejich publikace, resp. publikace s jejich věnováním, nemusí ještě naznačovat, že s nimi V. Medek v kontaktu nebyl. 324 Např. v první kapitole o Velké Moravě. Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, s. 17. 325 První důvod uznal jako možný v mém rozhovoru, bohužel nezaznamenaném, P. Alois Honěk, při mé návštěvě Charitního domova v Moravci u Křižanova krátce po úmrtí papeže Jana Pavla II. počátkem dubna r. 2005. 326 Nezapomínejme, že kniha Cesta české a moravské církve staletími vyšla až po Medkově smrti. 327 Medek, Václav: Církevní dějiny včera a dnes. Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXIII, 1975, s. 83-85. 79
srdcem kněze a vlastence-historika, a proto pochopte, že jsem se musel rozhodnout Vám toto sdělit. ... Je to pravdivý, nikoliv snivý článek, v němž co slovo či věta mají své místo.“328
328
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 2, složka Výuka na CMBF v Litoměřicích 1974-1982, dopis J. Michala V. Medkovi ze dne 10. července 1975. 80
9. Bibliografie Václava Medka Publikační činnost J. M. Prof. Dr. Františka Cinka. In: Medek, Václav (ed.): Sborník k šedesátým narozeninám J. M. Prof. Dr. Františka Cinka, prorektora Palackého university v Olomouci. Svaz Vysokoškolského studentstva v Olomouci, Olomouc 1948, str. 60-67. Tunklové na severní Moravě. Severní Morava, č. 2, 1957, s. 33-39. K otázce úsovského „děkanátu“ ve 14. století. Severní Morava, č. 4, 1959, s. 25-28. Svatý Vojtěch. Duchovní pastýř, č. 4, roč. VIII., 1958, s. 62-65. Otroci v našich zemích a křesťanství. Duchovní pastýř, č. 2, roč. IX., 1959, s. 26-27. Svatý kníže Václav. Duchovní pastýř, č. 7, roč. IX., 1959, s. 126-129. Svatý kníže Václav. Duchovní pastýř, č. 8, roč. IX., 1959, s. 150-151. Svatý kníže Václav. Duchovní pastýř, č. 9, roč. IX., 1959, s. 168-169. Svatý kníže Václav. Duchovní pastýř, č. 10, roč. IX., 1959, s. 189-191. Dubické panství. Severní Morava, č. 5, 1960, s. 18-25. Oltářní autentika. Duchovní pastýř, č. 5, roč. X., 1960, s. 90. Dějiny farnosti. Duchovní pastýř, č. 5, roč. X., 1960, s. 93. Časté sv. přijímání a přijímání z kalicha. Duchovní pastýř, č. 2, roč. XI., 1961, s. 29-31. Z minulosti Klášterce u Zábřeha. Severní Morava, č. 7, 1961, s. 42-44. Působení kanonického práva na nejstarší církevní zřízení v českých zemích. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XI., 1961, s. 166-168. Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XII., 1962, s. 128-130. Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici Duchovní pastýř, č. 8, roč. XII., 1962, s. 151-153. Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici Duchovní pastýř, č. 9, roč. XII., 1962, s. 166-169. Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici Duchovní pastýř, č. 10, roč. XII., 1962, s. 188-189. „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner. Severní Morava, č. 13, 1966, s. 9-18. Šumperský rodák dr. Roman Karel Scholz. Severní Morava, č. 15, 1967, s. 62-63. Vom Satanismus auf dem nordmährischen Herrschaftbesitz des Deutschen Ordens. In: Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bonn 1967, s. 327-333. Táborové hnutí na Moravě před sto lety. Severní Morava, č. 17, 1969, s. 16-18.
81
Kterak rýmařovský farář František Pabst uprchl ze spárů čarodějnické inkvizice. Severní Morava, č. 18, 1969, s. 56-58. Kněz Jan Sarkander. Zprávy vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 147, 1970, s. 15-20. Zábřežský zámek (s F. Spurným). Vlastivědné zajímavosti Šumperska, č. 29, 1971. Pražské milénium a dnešek. Duchovní pastýř, č. 10, roč. XXI, 1972, s. 153-154. Moravské biskupství v Olomouci. In: Cyrilometodějský kalendář 1973, ČKCh v ÚCN, Praha 1972, str. 36-37. Biskup Jindřich Zdík. In: Cyrilometodějský kalendář 1973, ČKCh v ÚCN, Praha 1972, s. 4647. Čarodějnické procesy. In: Cyrilometodějský kalendář 1973, ČKCh v ÚCN, Praha 1972, str. 106-108. Církev v dnešním světě (III). Výhledy do budoucnosti. Duchovní pastýř, č. 2, roč. XXII, 1973, s. 23-25. Mikuláš Koperník. Duchovní pastýř, č. 4, roč. XXII, 1973, s. 58-59. Bojíme se pravdy? Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXII, 1973, s. 89-92. Historický přelom v církvi. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XXII, 1973, s. 105-106. K začátkům vyšehradské kapituly. In: Cokoli jste učinili...Sborník příspěvků k sedmdesátinám vyšehradského probošta dr. Josefa Beneše. ČKCh, Praha 1974, s. 1-8. Křesťanská opravdovost v dějinách. Duchovní pastýř, č. 2, roč. XXIII, 1974, s. 28-29. Sociální vztahy (I). Duchovní pastýř, č. 3, roč. XXIII, 1974, s. 34-35. Práce (I). Duchovní pastýř, č. 4, roč. XXIII, 1974, s. 51-52. Papež Jan pomáhal všem. Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXIII, 1974, s. 94 a 96. Iniciativa v církvi (I). Duchovní pastýř, č. 7, roč. XXIII, 1974, s. 98-99. Katolík a Velká říjnová socialistická revoluce. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXIII, 1974, s. 129-131. České Milostivé léto 1393. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXIII, 1974, s. 139-140. Církevní dějiny včera a dnes. Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXIII, 1975, s. 83-85. Z historické perspektivy. Duchovní pastýř, č. 1, roč. XXV, 1976, s. 4-5. Zítřek už začal. Duchovní pastýř, č. 8, roč. XXV, 1976, s. 123124. Založení olomouckého arcibiskupství. In: Cyrilometodějský kalendář 1977, ČKCh v ÚCN, Praha 1976, s. 19-22. Začátky litomyšlského biskupství. Duchovní pastýř, č. 1, roč. XXVI., 1977, s. 9-10. Z osudů opatovického kláštera. Duchovní pastýř, č. 2, roč. XXVI., 1977, s. 26-27, 31.
82
Moravská „devotio moderna“ a biskup Jan ze Středy. Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXVI, 1977, s. 88-91. K šedesátému výročí Října. Duchovní pastýř, č. 8 , roč. XXVI, 1977, s. 113-114. Zápas o moravskou metropoli. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXVI, 1977, s. 139-142. Poučíme se z historie? Duchovní pastýř, č. 5, roč. XXVII, 1978, s. 72-73. Před sedmi sty lety... Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXVII, 1978, s. 88-92. Také před šesti sty roky..(Velké západní schizma). Duchovní pastýř, č. 8, roč. XXVII, 1978, s. 119-121. Od včerejška k zítřku. Duchovní pastýř, č. 10, roč. XXVII, 1978, s. 145-146. 264. nástupce svatého Petra. Duchovní pastýř, č. 10, roč. XXVII, 1978, s. 146-147. Bůh je láska. In: Cyrilometodějský kalendář 1979, ČKCh v ÚCN, Praha 1978, str. 101-102. Pontifikát papeže Pavla VI. Duchovní pastýř, č. 1, roč. XXVIII, 1979, s. 2-3. Křesťanská odpovědnost. Duchovní pastýř, č. 3, roč. XXVIII, 1979, s. 33-34. K teologii míru. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXVIII, 1979, s. 129-130. Teologický aspekt mezinárodního uvolnění. Duchovní pastýř, č. 1, roč. XXIX., 1980, s. 1-2. Pro život zítřka. Duchovní pastýř, č. 3, roč. XXIX., 1980, s. 33-34. Arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Duchovní pastýř, č. 5, roč. XXIX., 1980, s. 71-73. Papež. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XXIX., 1980, s. 119-120. Pro život zítřka. Duchovní pastýř, č. 3, roč. XXIX., 1981, s. 33-34. „Draf.“ Duchovní pastýř, č. 3, roč. XXX., 1981, s. 48-49. Před sto lety se narodil veliký papež Jan. Duchovní pastýř, č. 4, roč. XXX., 1981, s. 59-61. Významná výročí moravské církve. Duchovní pastýř, č. 5, roč. XXX., 1981, s. 72-75. Toleranční patent. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXX., 1981, s. 130-131. Blahoslavená Anežka Česká. Duchovní pastýř, č. 1, roč. XXXI., 1982, s. 5-6. Koncil přechodu. Duchovní pastýř, č. 4, roč. XXXI., 1982, s. 53-55. Edita Steinová. Duchovní pastýř, č. 5, roč. XXXI., 1982, s. 78-79. Světec pro naši dobu. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XXXI., 1982, s. 99-101. Církev a Židé. In: Sborník teologických statí I. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, str. 23-35. Blahoslavený Jan Sarkander. In: Kadlec, Jaroslav (ed.): BOHEMIA SANCTA. Zvon, Praha 19902, s. 227-230. Františkánští mučedníci roku 1611. In: Kadlec, Jaroslav (ed.): BOHEMIA SANCTA. Zvon, Praha 19902, s. 223-226. Mučedníci doby husitské v Čechách. In: Kadlec, Jaroslav (ed.): BOHEMIA SANCTA. Zvon, Praha 19902, s. 219-222. 83
Samostatně vyšlo: Z dějin obce Chromče. Místní národní výbor Chromeč, Chromeč 1968, 44 s. Osudy moravské církve do konce 14. věku. ČKCh v ÚCN, Praha 1971, 195 s. Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, 380 s. Dějiny Dubicka, dubického panství a sousedních vsí do r. 1918. Dubicko 20012, 118 s.
84
Závěr Jaký tedy Václav Medek skutečně byl? Měl opravdu jen ony dvě tváře?329 Byl knězem, který předstírá, že je agent, aby byl o to více knězem? Byl to historik, který byl knězem a až potom agentem? Byl to agent, který byl knězem a pak historikem? Můžeme se pokusit jeho podoby poodhalit. 1. Václav Medek jako kněz Václav Medek původně knězem zřejmě být nechtěl, a nebýt okolních vlivů, možná i brzkého úmrtí své matky, zřejmě by šel studovat pouze historii a knězem by se nestal. Pokud by se chtěl zabývat historií církevní, je otázka, zda by k tomu dostal po roce 1948 příležitost a zda by nesdílel spíše osud Jaroslava Kadlece či jiných historiků, kteří byli ve své činnosti omezováni. Jaký tedy byl Medek kněz? Je zřejmé, že pro kněžství zpočátku předpoklady měl: byl vstřícný, nadšený, věnoval se dětem a mládeži, k nimž našel cestu přes různé sporty, zejména kopanou, provozoval pěvecký kroužek, organizoval různé akce a zhudebnělé bohoslužby dokonce byl obviňován z šíření náboženství mezi mládeží. Byl považován za postavu, která má velký vliv na občany a díky tomu se ocitl v ohnisku zájmu nejen komunistických představitelů, ale i Státní bezpečnosti. Jenže později jeho lidovost začínala vadit a lidé by spíše uvítali tradičnějšího kněze. Jeho působení byly také kladeny nejrůznější překážky ze strany různých funkcionářů, které způsobily, že jeho vliv mezi lidmi byl velmi oslabený. Od kněžské práce jej také odváděla jeho záliba v historii, které se chtěl věnovat naplno a nemohl. Možná si proto od členství v SKD PIT a později od kontaktů s orgány StB sliboval lepší podmínky pro svoji práci na poli historie. Ovšem hlavním důvodem bylo jeho přesvědčení o nutném vývoji společnosti směrem k socialismu, jemuž se stejně nelze vyhnout, s nímž je možné pouze počítat. Bez vlivu určitě nezůstal ani osud jeho bratra, který mu názorně ukázal, jak může dopadnout člověk protivící se režimu. Jako kněz také možná podlehl svým slabostem a lidským citům. Přesto mu ale na církvi záleželo a
ke kněžství si až do konce života ponechal blízký, i když trochu
ambivalentní vztah.
329
Podle římské mytologie byl bůh Janus bohem vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Byl zobrazován se dvěma tvářemi, ale podle některých výkladů byl považován za boha tváří čtyř. 85
2. Václav Medek jako historik Jako historik byl Medek bezesporu nadaný a talentovaný. Později byl do historického bádání zapálený, v podstatě po celou dobu jeho kněžského působení od vysvěcení až do smrti jsme neustále informováni o jeho výzkumech a zájmech, vždyť ještě před smrtí pracoval na knize o českých a moravských církevních dějinách. I když jeho práce nebyly hodnoceny vždy jednoznačně kladně, jsem toho názoru, že kdyby měl ke své historické činnosti lepší podmínky, určitě by dosáhl lepších výsledků. Proč nebyl i přes překážky tak činný jako např. Jaroslav Kadlec nebo Bohumil Zlámal, se už můžeme pouze domnívat. Že svých kontaktů získaných díky historickému bádání zneužil (nebo spíše měl zneužít) ve prospěch státní moci, je bohužel druhou, odvrácenou stranou této mince. Ale sám si zkušenosti z minulého vývoje mnohdy nepřesně přenášel do současnosti a jak už bylo řečeno výše, byl toho názoru, že současný vývoj byl nutností, která prostě nastat musela. 3. Václav Medek jako člověk Vstřícný, empatický, ochotný (radou i skutečnou pomocí), kulturní (měl zájem o hudbu a četbu), sportovec (přes sport se dostal k mládeži), milovník života (nevyhýbal se posezení v hospodě či karetní hře), vášnivý motocyklista i řidič (vztah k motorovým vozidlům si nesl z mládí), milující syn (měl rád své rodiče tak, že to byl jeden z důvodů, proč se StB neobávala jeho emigrace), zodpovědný člověk (dodržoval církevní pravidla a nechtěl dělat nic proti nim, snaží se pracovat i pro SKD PIT), ale i člověk ješitný, samolibý a ctižádostivý - to mohou být jen některé charakteristiky, které nám můžou pomoci dokreslit Medkovu osobnost, která se rozhodně nedá vystihnout jedním slovem. Přes to všechno mu nelze upřít jednu věc: charakter. I při spolupráci s StB podával jen nezávadné a nic neříkající informace, i když závěrečná zpráva StB hovoří jinak. Ale kdo jiný by měl její důstojníky pochválit, když ne oni sami? Není nalezen žádný písemný doklad o udání konkrétní osoby, které by ji přivedlo do vězení. Medek byl dokonce v podezření, že sám informace vynáší. Možná tedy ukazoval jakousi falešnou tvář „na druhou“. Osud Václava Medka - kněze, historika a agenta StB - je tak spíše příběhem člověka nešťastného a nevyrovnaného, který se chtěl věnovat jiné činnosti, než kam ho osud zavál, cítícího se mezi všemi okolo trochu osaměle bez někoho, s kým by mohl sdílet svoje záliby a pocity. Autor této práce o Medkově osobě nechce být v žádném případě jeho apologetou, ale upřímně přiznává, že v některých ohledech je mu Václav Medek blízký. 86
Použité prameny a literatura 1. Prameny a) archivní Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc (ZAOO), fond Prof. Václav Medek, kart. 1-7. Archiv Univerzity Karlovy (AUK) v Praze: osobní spis Václava Medka
habilitační práce Václava Medka
Archiv bezpečnostních složek (ABS) v Praze: svazek archivní číslo 744089 MV (registrační č. 2957 X. správa, dříve r. č. 5406 Ostrava), vedený v kategorii A (agent)
dílčí informace v objektovém svazku a. č. OB-1884 MV, vedenému k tématu „Taunus“
dílčí informace (k osobě shodného jména a příjmení, bez uvedeného data narození) v objektovém svazku a. č. OB-1954 MV, vedenému k tématu „Hierarchie“
b) jiné Muzeum Vyškovska, úmrtní oznámení Josefa Medka ze dne 31. března 1981. Farní úřad Vyškov, Pamětní kniha farnosti vyškovské od r. 1902. Osobní sdělení Mgr. Roberta Bílka, kronikáře města Vyškova, ze dne 18.8. 2015 a 21.8. 2015. Osobní sdělení Jiřího Lelka, správce hřbitova města Vyškova, ze dne 19.6. 2015. Interntetové adresy: http://www.actapublica.cz http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky Medek, Václav: Cesta české a moravské církve staletími. ČKCh v ÚCN, Praha 1982, 380 s. Medek, Václav: Církevní dějiny včera a dnes. Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXIII, 1975, s. 8385. Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici. Duchovní pastýř, č. 7, roč. XII, 1962, s. 128-130. Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici Duchovní pastýř, č. 8, roč. XII, 1962, s. 151-153. Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici Duchovní pastýř, č. 9, roč. XII, 1962, s. 166-169. 87
Medek, Václav: Čarodějnické procesy a upálení děkana K. Al. Lautnera v Mohelnici Duchovní pastýř, č. 10, roč. XII, 1962, s. 188-189. Medek, Václav: „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner. Severní Morava, č. 12, 1966, s. 9-18. Medek, Václav: Kterak rýmařovský farář František Pabst uprchl ze spárů čarodějnické inkvizice. Severní Morava, č. 18, 1969, s. 56-58. Medek, Václav: Bojíme se pravdy? Duchovní pastýř, č. 6, roč. XXII, 1973, s. 89-92. Medek, Václav: Mezinárodní kongres církevních dějin. Duchovní pastýř, č. 9, roč. XXII, 1973, s. 143. Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku. ČKCh v ÚCN, Praha 1971, 195 s. Medek, Václav: Z dějin obce Chromče. Místní národní výbor Chromeč, Chromeč 1968, 44 s. Medek, Václav: Dějiny Dubicka, dubického panství a sousedních vsí do r. 1918. Dubicko 20012, 118 s.
2. Literatura Balík, Stanislav - Hanuš, Jiří: Katolická církev v Československu. CDK, Brno 2007, 399 s. Bartůňek, Václav: Dr. V. Medek: Osudy moravské církve do konce XIV. věku (recenze). Duchovní pastýř, č. 4, roč. XXI, 1972, s. 62 a 64. Cibulkovy seznamy StB. Rudé krávo. Necenzurované noviny č. 14 roč. 1992. Hanuš, Jiří: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. CDK, Brno 2005, 307 s. Charvát, Petr: Václav, kníže Čechů. Vyšehrad, Praha 2011, 196 s. Jan, Libor - Procházka, Rudolf - Samek, Bohumil: Sedm set let brněnské kapituly. Biskupství brněnské, Královská stoliční kapitula u sv. Petra a Pavla v Brně a Město Brno, Brno 1996, 144 s. Jonová, Jitka: Církevní dějiny - obor historie nebo teologie? In: Hanuš, Jiří (ed.): Eseje o povaze církevních dějin. CDK, Brno 2012, s. 83-92. Kadlec, Jaroslav (ed.): BOHEMIA SANCTA. Životopisy českých světců a přátel Božích. ZVON, Praha 19902, 296 s. Kadlec, Jaroslav: Přehled českých církevních dějin 1. ZVON, Praha 19912, 336 s. Kouřil, Miloš: Dějiny olomoucké arcidiecéze. In: Jan, Libor (ed.): České církevní dějiny ve druhé polovině 20. století. CDK, Brno 2000, s. 49-52. 88
Kutnar, František-Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a československého dějepisectví. NLN, Praha 20093, 1088 s. Myška, Milan: Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 4. Ostravská univerzita a OPTYS, spol. s r. o., Opava 1995, 149 s. Novotný, Vojtěch: Katolická teologická fakulta 1939-1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, Praha 2007, 523 s. Pokorný, Ladislav: Vzpomínka na prof. dr. Václava Medka (nekrolog). Duchovní pastýř, č. 10, 1982, s. 159-160. Překlad kodexu kanonického práva, přel. F. Kop, CMBF v Olomouci, nedatováno. Spěváček, Jiří: Medek, Václav: Osudy moravské církve do konce 14. věku (recenze). ČČH, č. 4, 1972, s. 588-589. Spurný, František a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Morava. Svoboda, Praha 1983. Šimeček, Vendelín: Osiřelá katedra (nekrolog). Katolické noviny, č. 47, roč. 34, 1982, s. 3. Trčková, Petra: Církevní správa a kanonické právo na stránkách časopisu Duchovní pastýř v letech 1950-1968. Bakalářská diplomová práce, FF MU, Brno 2012, 50 s. Turek, Rudolf: Svatý Václav. In: Kadlec, Jaroslav (ed.): BOHEMIA SANCTA. Životopisy českých světců a přátel Božích. ZVON, Praha 19902, s. 53-71. Vaško, Václav: Církevněpolitický vývoj Československa (1939-1989). In: Hledíková, Zdeňka - Polc, Jaroslav V. (eds.): Pražské arcibiskupství 1344-1994. Sborník statí o jeho působení a významu v české zemi. ZVON, Praha 1994, s. 277-293. Veselý, Josef: Josef Vašica a Jaroslav Kadlec: jejich život, vztah a korespondence. Bakalářská diplomová práce. FF MU, Brno 2008, 87 s. Zbranek, Tomáš Benedikt: Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Magisterská diplomová práce, FF MU, Brno 2007, 137 s.
89
Příloha Václav Medek:
Z dějin kolegiátní kapituly u sv. Petra v Brně do husitských bouří
90
Obsah Předmluva (J. Veselý) ...................................................................................... 92 Úvod ................................................................................................................ 93 Začátek farní organizace u sv. Petra v Brně ..................................................... 98 Patronátní právo kostela sv. Petra v Brně ..................................................... 103 Vznik kolegiátní kapituly ............................................................................... 107 Původ jednotlivých kanonikátů ..................................................................... 109 Poměr kapituly k církevní vrchnosti .............................................................. 110 Dignitáři kapituly ........................................................................................... 111 Příchod do kapituly........................................................................................ 114 Odchod z kapituly .......................................................................................... 115 Stavovské náležitosti členů kapituly ............................................................. 116 Vliv provizního systému papežské kurie v kapitule ....................................... 118 Mnohoobročnictví v kapitule ........................................................................ 121 Farní škola u sv. Petra v Brně ........................................................................ 122 Vzdělání kanovníků ...................................................................................... 124 Seznam členů kapituly ................................................................................... 125 Brněnské arcijáhenství ................................................................................. 159 Brněnské děkanství ...................................................................................... 165
91
Předmluva Mezi rukopisy, resp. strojopisy, Václava Medka je i následující práce Z dějin kolegiátní kapituly u sv. Petra v Brně do husitských bouří,330 jejíž text je tu předložen v plném znění. Práce je poměrně rozsáhlá a nic nenasvědčuje tomu, že by nebyla dokončena. Pro účely této diplomové práce byly Medkovy dějiny kolegiátní kapituly převzaty s následujícími úpravami: byly opraveny zjevné nepřesnosti a chyby, sjednocen pravopis, text doplněn podle připsaných rukopisných poznámek, soupis pramenů a literatury byl doplněn podle dnešního úzu a také bylo sjednoceno psaní poznámek: v prvních částech dějin brněnské kapituly byly uvedeny poznámky za textem, v dalších přímo v textu. Kvůli snazší orientaci byly všechny poznámky sjednoceny na poznámky pod čarou a očíslovány průběžně. Poznámky byly ponechány v podobě dané jim V. Medkem. Ponechány byly také věty začínající datem. Obsah byl pak očíslován podle rozsahu, jaký stránky získaly v této diplomové práci.
330
ZAOO, fond Prof. Václav Medek, kart. 4, složka Z dějin kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla v Brně (bez vročení).
92
Úvod Účelem této práce je shrnutí historického materiálu o dějinách kolegiátní kapituly u sv. Petra v Brně do husitských bouří, aby bylo možno získat aspoň nějaký obraz o dějinách této církevní instituce, jejímiž členy bylo tolik osobností, činných ve veřejném životě náboženském i politickém. Je však nedostatek pramenů, aby mohl být obraz úplný. Ale i tak snad tato práce přispěje k poznání našeho náboženského života v době předhusitské. Po stránce hospodářské všímal si tohoto tématu Jan Tenora ve své knize Statek sv. Petra v Brně I, v Brně 1934.1 Proto zde hospodářským poměrům nebyla věnována pozornost.
1
Tenora, Jan: Statek sv. Petra v Brně, vzájemné vztahy a hospodářské poměry vrchnosti a poddaných. Sv. I. - do r. 1757. Brno 1934. 93
Prameny Boček, Antonín - Chlumecký, Petr - Brandl, Vincenc - Bretholz, Bertold.: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (CDM) I-XV, Brno 1836-1903. Brandl, Vincenc: Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové I-II, Brno 1872-1873. Dittrich, Antonín - Spirk, Antonín - Jungmann, Josef - Jandera, Ladislav - Štědrý, František: Monumenta historiae Universitatis Carlo-Ferdinandeae Pragensis (MHUP) I, II, Praha 1830-1845. Emler, Josef: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III, IV, Praha 1890, 1892. Friedrich, Gustav: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I-III (CDB), Praha 1904-1912, 1942. Gams, Pius Bonifacius, OSB: Series episcoporum ecclesiae catholicae, 2. vyd. Lipsko 1931. Klicman, Ladislav - Novák, Jan Bedřich - Krofta, Kamil: Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia I, II, III, V (MVB), Praha 1903, 1907, 1944, 1903-1905. Na úsvitu křesťanství. Z naší literární tvorby doby románské v století IX-XIII, ELK, Praha 1942. Podlaha, Antonín: Series preaepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis usque ad prasentia tempora, Praha 1912. Podlaha, Antonín: Supplementum secundum ad seriem praepositorum, decanorum, archidiaconorum, aliorumque praelatorum s. Metropolitanae ecclesiae pragensis, Praha 1925. Šebánek, Jindřich: Cancelaria Johannis Noviforensis episcopi olomucensis, Vídeň 1886. Tadra, Ferdinand: Soudní akta konsistoře pražské I-VII, Praha 1893-1901. Tadra, Ferdinand: Listář veřejného notáře ve 14. stol., Praha 1893.
94
Literatura Baier, Hermann: Päpstliche Provisionen für niedere Pfründen bis zum Jahre 1304. Aschendorf, Münster 1911, 341 s. Bartoš, František Michálek: Čechy v době Husově (1378-1415). České dějiny II-6. Jan Laichter, Praha 1947, 515 + 6 s, + 20 tab. Bretholz, Bertold: Brünn, Geschichte und Kultur. Brno 1938, 8+326 s. Bretholz, Bertold: Geschichte der Stadt Brünn I. Bis 1411. Verlag des Vereines, Brno 1911, 445 s. Bušek, Vratislav: Učebnice dějin práva církevního II. Spolek čs. právníků Všehrd, Praha 1946, 277 s. Dudík, Beda: Dějiny Moravy. Díl IV. od roku 1173 až do roku 1197. B. Tempský, Praha 1878, 335 s. Díl V., od roku 1197 až do roku 1261. B. Tempský, Praha 1878, 354 s. Díl VI., od roku 1262 až do roku 1278. B. Tempský, Praha 1879, 212 s. Díl VII, od roku 1278 až do roku 1306. B. Tempský, Praha 1880, 260 s. Graus, František: Městská chudina v době předhusitské. Melantrich, Praha 1949, 236 s. Hrubý, František: Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. století do konce XII. století a jeho poměr ke státu. ČČH č. 22, roč. 1916, str. 17-53, 257-287, 385-421; ČČH č. 23, roč. 1917, str. 38-73. Haller, Johannes: Papstum und Kirchenreform. Vier Kapitel zur Geschichte des ausgehenden Mittelalters I. Weidmann, Berlín 1903, 586 s. Holinka, Rudolf: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI. Spisy filosofické fakulty universiy Komenského v Bratislavě, č. XIV, Bratislava 1933, 147 s. Hosák, Ladislav: Historický místopis země moravskoslezské I, II, III. Společnost přátel starožitností československých, Praha 1933, 1934. Kollmann, Hynek: O kollektorech komory papežské v Čechách a censu vyšehradském do počátku století 15., jako výklad k listině kollektora M. Jana z Moravy z r. 1412. Královská Česká Společnost Nauk, Praha 1897, 81 s. Krofta, Kamil: Listy z náboženských dějin českých. Historický klub, Praha 1936, 436 s. Krofta, Kamil: Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské. Zvláštní otisk z ČČH I-III. Kamil Krofta, Praha 1904, 96 s., 1906, 85 s., 1908. Krones, Franz Xavier: Die Herrschaft königs Ottokars II. von Böhmen in Steiermark. Ihr Werden, Bestand und Fall /1252-1276/. Mitteilungen des historischen Vereines für Steiermark. Selbstverlag d. Verf., Graz 1874, 108 s.
95
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny města Litomyšle a okolí. Díl I, Dějiny kláštera a biskupství Litomyšlského (do r. 1421). Nákladem osady města a okresu Litomyšlského, Praha 1903, 372 s. Neumann, Augustin Alois, OSA: K dějinám husitství na Moravě: husitské války. Velehrad, nakladatelství dobré knihy, Olomouc 1935, 155 s. Neumann, Augustin Alois, OSA: Prameny k dějinám duchovenstva v době předhusitské a Husově. Olomouc 1926, 238 s. Novák, Jan Bedřich: Avignonské papežství a zárodky českého odporu proti kurii. ČMM č. 31, roč. 1907, s. 219–234. Novotný, Václav: Čechy Královské za Přemysla I. a Václava I. České dějiny I-3. Jan Laichter, Praha 1928, 1088 s. Novotný, Václav: Rozmach české moci za Přemysla II Otakara. České dějiny I-4. Jan Laichter, Praha 1937, 499 s. Ott, Emil: Das Eindringen des kanonischen Rechts, seine Lehre und wissenschaftliche Pflege in Böhmen und Mähren während des Mittelalters. Sonderabsdruck aus der Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Kanonistische Abteilung. Sv. 3, Vídeň, Kolín, Výmar, Böhlau 1913, str. 1–107. Peřinka, František Václav: Klášter „Vallis Mariae“ v Oslavanech. Sborník historického kroužku 9, 1908, s. 167 – 175. Richter, Václav: Z počátků města Brna. ČMM č. 60, roč.1936, s. 257-314. Samulski, Robert: Untersuchungen über die persönliche Zusammensetzung des Breslauer Domkapitels im Mittelalter bis zum Tode des Bischofs Nanker (1341). Výmar 1940 (= Historisch-Diplomatische Forschungen 6). Sedlák, Jan: Mistr Jan Hus. Nákladem dědictví sv. Prokopa, Praha 1915, 13 + 378 + 354 + 22 s. Sedlák, Jan: Nižší klérus v době Husově. Studie a texty k náboženským dějinám českým 1, č. 3, roč. 1914, s. 283-304. Stloukal, Karel: Dvojí tvář doby Karlovy. ČČH, Historický klub 50, č. 1, díl 2, (1947-1949 [vyd. 1949],) s. 1-47. Šujan, František: Dějepis Brna. Nákladem Musejního spolku, Brno 1902, 355 s. Šujan, František: Nejstarší zřízení zemské na Moravě. Fr. Šujan, Brno 19262, 72 s. Šusta, Josef: Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. České dějiny II-1. Jan Laichter, Praha 1935, s. 803. Šusta, Josef: Král cizinec. České dějiny II-2. Jan Laichter, Praha 1935, 602 s. 96
Šusta, Josef: Karel IV. Za císařskou korunou. České dějiny II-4. Jan Laichter, Praha 1948, 442 s. Tadra, Ferdinand: Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310-1420): příspěvek k diplomatice české. Rozpravy České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění – Svazek 2., Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1892, 293 s. Tadra, Ferdinand: Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských. Jubilejní fond Královské České společnosti nauk, Praha 1897, 450 s. Tenora, Jan: K dějinám Brna v nejstarší době: hrad brněnský; Brno a "burgus" brněnský. Zvláštní otisk z Hlídky, č. 45, Brno 1928, 10 s. Tenora, Jan: Presentační právo abatyší tišnovských na probošství sv. Petra v Brně. Hlídka 42, roč. 1925, s. 337-345, 393-402, 441-450, 485-492, 529-534. Tenora, Jan: Statek sv. Petra v Brně, vzájemné vztahy a hospodářské poměry vrchnosti a poddaných I. Do roku 1757. Nákladem vlastním, Brno 1934, 363 s. Tomek, Václav Vladivoj: Dějepis města Prahy. Díl V. F. Řivnáč, Praha 18811, 270 s. Truhlář, Josef: Počátky humanismu v Čechách. Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze ; Roč. I. Tř. III. Čís. 3, Praha 1892, 51 s. Vacek, František: Sociální dějiny české doby starší. Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakl. V. Kotrba, Praha 1905, 560 s. Vaněček, Václav: Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě v 12. až 15. století. Zakladatelská práva. Práce ze semináře čsl. dějin právních č. 18, Praha 1933, 110 s. Vyskočil, Jan Kapistrán, OFM: Arnošt z Pardubic a jeho doba. Vyšehrad, Praha 1948, 680 s. Weinbrenner, Emil: Mähren und das Bisthum Brünn. Selbst - Verlag des Herausgebers, Brno 1877, 109 s. Werminghoff, Albert: Verfassungsgeschichte der deutschen Kirche im Mittelalter. Teubner Verlag, Hannover a Lipsko 1907, 96 s. Wolny, Gregor: Kirchliche Topographie von Mähren: meist nach Urkunden und Handschriften. Abt. 2, Brünner Diöcese. Bd. 1 /durch P. Gregor Wolný. Selbstverlag des Verfassers (Wolný), Brno 1856, 470 s.
97
Začátek farní organizace u sv. Petra v Brně Až do založení pražského biskupství nebylo v našich zemích organizované církevní správy. Na Moravě zbyly po zániku říše Velkomoravské ojedinělé kostelíky, někde snad i s knězem, ale nemáme dostatečné svědectví o tom. V Čechách zůstalo to, co vykonala misie moravská, případně německá, ale byly to jen první pokusy, postrádající jakéhokoliv organizovaného postupu. Tu a tam byly založeny kostelíky, ale nelze hovořit o hlubším pronikání křesťanského náboženství do života národa.1 Svatováclavské legendy2 nám dosvědčují, že knížecí hrady byly prvními místy, kde se přinášela Bohu oběť, ale spíš pro soukromou potřebu knížete. Občasné reakce pohanství, které nechtělo ustoupit bez boje novému náboženství, ukazují, že nová víra musela houževnatě zápasit o duši českého člověka. Když došlo k založení pražského biskupství, byl jím dán jistě už pevnější základ pro upevnění křesťanství. Svatý Vojtěch, druhý biskup pražský, usilovně pracoval v tom směru, a edikt Boleslava II., že může stavět kostely na příhodných místech,3 dává tušit první stopy určité organizace církevní správy. Ale neshody svatého biskupa s knížetem i lidem ukazují, že církevní poměry byly stále nejisté. Můžeme se domnívat, že teprve sjednocením českého státu za Boleslava II., nebo ještě lépe za Břetislava I., byla na přelomu X. a XI. století provedena církevní organizace. Zřízení církevní správy nutně souviselo s politickou organizací země, protože křesťanství přicházelo shora, přes knížete k lidu. Tvůrce politické organizace českého státu je proto pokládán za nejvýznamnějšího činitele v uspořádání a vlastně také vytvoření církevní organizace.4 Závažné hlasy mluví pro Břetislava I.5 Jisto je, že v prvních desetiletích 11. století byla už na našem venkově ustavena církevní organizace. Vysvítá to z Hnězdenských dekretů Břetislavových,6 které byly dány lidu knížetem na slavné výpravě do Polska v roce 1039 nad hrobem sv. Vojtěcha. Tyto nařizují mimo jiné, aby arcikněz oznamoval hradskému správci k potrestání jména těch, kteří se dopustili vraždy, aby arcikněz zabavil potah tomu, kdo v neděli pracoval a pokutoval ho ještě 300 groši ve prospěch knížecí poklady, a konečně, kdo
1
K roku 976 se připomíná v listině mohučského arcibiskupa Willigise nejmenovaný biskup moravský (CDB I 34,40). Novotný se domnívá, že jde o Vracena, pomocného biskupa pražského (ČD I, 1, 609). Šujan uvádí jinou domněnku, že totiž Vracen byl snad pomocným biskupem vratislavským, poněvadž před biskupem Šebířem (1030-1067) patřila Morava Polsku (ČMM 1916, 79). 2 Na úsvitu křesťanství. Z naší literární tvorby doby románské v století IX-XIII. ELK 1942. 3 CDB I 37, 43. 4 E. Ott, Das Eindringen 2. 5 Pekař, Sborník Gollův 123, Novotný, České dějiny I 1, 497, Šujan, Nejstarší zřízení zemské, 25. 6 FRB II 73n. 98
by nepohřbil zemřelého na posvěceném místě, měl odvést jako pokutu arciknězi kusy dobytka a knížeti 300 grošů. Tato ustanovení jsou nám svědectvím především existence farní organizace. Mluví se tu o arciknězi, jehož funkce spojuje zájmy církevní se zájmy státními. Jistě oběma záleželo na odstranění zjevů, o nichž vyprávějí statuta Břetislavova. Ale je tu patrna převaha moci světské, když k činnosti arcikněze nedochází na základě jeho duchovního úřadu, ale z vůle světského pána. Dekrety Břetislavovy neznají ovšem dosud církevní jurisdikce. Vysvítá také z nich nutnost stálého styku arcikněze se světským vladařem, což ukazuje na kněze hradského. A nařízení, že dny sváteční je třeba světit v kostele, mrtvé pochovávat na posvěcených místech, na hřbitovech, které byly zakládány v blízkosti kostelů, a kompetence arcikněze, určují již farní charakter onoho kostela. Původně byl arciknězem každý správce farního kostela. To předpokládalo více kněží, i více kostelíků kolem. Ovšem jen jeden z nich byl farním, a jeho znakem byla křtitelnice a hřbitov. Farnosti tehdejší neměly přesného ohraničení a byly velmi rozsáhlé. Potřeba lidu vynucovala si časem nové kostelíky. Mateřský kostel (ecclesia mater) dostal nový kostelík (ecclesia filiae). Tak na př. farní kostel u sv. Petra v Brně měl filiální kostel v Kuřimi a kapli u sv. Michala v Brně. V takových filiálních kostelích se konaly všechny bohoslužebné funkce, pokud nebyly vyhrazeny biskupovi nebo farnímu kostelu. Tedy mimo biřmování, svěcení kněžské a mimo křest a pohřeb. Ve farním kostele se také slavily velké církevní svátky. Tyto farní kostely byly stavěny při nejdůležitějších zemských hradech. Je to vidět už z toho, že pouze světský pán měl právo na svém majetku stavět kostely, když kníže dává biskupu Vojtěchovi právo 'ecclesiae per loca opportuna construendi'.7 A tato knížecí střediska na Moravě stala se později také základem, z něhož se vyvinula instituce arcijáhenská, i když počtem hradských velkofarnostních kostelů byl větší, než vzniklo časem arcijáhenství. Je vidět také z dekretů hnězdenských, že arcikněží byli vlastně doplňkem hradského úřednictva, a tedy zaměstnanci knížete, jím jmenovaní, placení i mnohdy sesazeni. A jako předtím v pohanské době bylo hradské sídlo střediskem, kde se konávaly pohanské oběti u příležitosti různých shromáždění, převzaly nyní tuto funkci kostelíky křesťanské, a arcikněží funkci někdejších pohanských obětníků. A ovšem převzali jejich úkoly i v životě veřejném, především ve věcech soudních. Shoda mezi politickou a církevní správou země byla zhruba úplná. Potřeba lidu si však vynucovala zřizování nových a nových kostelů na území staré, veliké farnosti. Bylo to přirozené, neboť obtíže s udělováním křtu i s pohřbem v zimních 7
CDB I 37, 43 99
měsících byly značné, byl-li farní kostel příliš vzdálen od vesnice. Druhým důvodem pro zřizování nových farností byla snaha soukromých vlastníků těchto menších kostelíků domoci se práva farního. A protože hranice velkých farností, velkofarností, nebyly přesně vymezovány, docházelo k těmto přeměnám poměrně snadno. Z těchto důvodů některé kostely vznikaly přímo jako farní, neboť nebylo někdy dost možno určit farní příslušnost toho kterého kostelíka.8 Důležité však bylo, že tím zanikalo knížecí právo výhradné úpravy církevní správy ve prospěch zemské šlechty. Jí kynul z nové úpravy zdroj příjmů a Církev mohla pak později snadněji se domáhat svého práva a vymanit všecky kostely z moc světské vůbec. Za takové situace však počal upadat vliv a význam těch starých, původních farností a jejich správců, arcikněží. Tady došlo k dalšímu vývoji. Vyskytl se pro správce velkofarnosti nový název, praepositus, probošt, zatím bez přesného určení, jen ve významu představený. Z některých takových významných kostelů vznikly pak časem kolegiátní kapituly, a potom úřad probošta nabyl přesného významu. Probošt, představený u velkofarnostního kostela pečoval o administrativní stránku církevního jmění. Nevyžadovala tedy jeho funkce kněžského svěcení a mohl jím být i laik. V tom případě však zůstávala funkce bývalého arcikněze nadále, byl duchovním správcem velkofarnosti, prvním z kolegia kněží, kteří byli na území velkofarnosti. Takový byl také vývoj u kostela sv. Petra v Brně. Není bezdůvodné se domnívat, že už za dob Veliké Moravy stával v Brně kostel, třebaže není pro to listinných svědectví. Máme sice v moravském diplomatáři už k roku 884 zprávu, podle níž sám arcibiskup Metoděj konsekroval v Brně kostel sv. Petra a Pavla, a dál i k létům 1062, 1068, 1195 a 1197.9 To všecko jsou však Boczkovy padělky a proto nevěrohodné, stejně jako chybné psaní v listině z roku 1078 Brunnensis místo „Breunoueusis“, podle níž Palacký určil prvního brněnského probošta. První zaručenou zprávu o brněnském kostele, dosud bez označení, komu je zasvěcen, máme ve známé listině olomouckého Jindřicha Zdíka z konce června roku 1131. Jsou zde vyjmenovány vsi, patřící brněnskému kostelu: Modřice, Biskupice u Jevíčka, Bojkovice, zaniklá ves Korolupy u Pozořic, Blažovice u Slavkova, Velešovice, Lovčičky v okrese vyškovském, Milešovice, Těšany v okrese hustopečském, někdejší velehrad, Zatčany a Bošovice v okrese hustopečském a Újezd u Tišnova.10 První kostelík na brněnském hradě,
8
ČD I 3, 367 CDM I 64, 47; 156, 136; 198, 184; 362, 338; 369, 344. CDB I 80, 85. Dudík, Geschichte Mährens IV 376, pozn. 4. 10 CDB I 115, 116. 9
100
založeném v druhé čtvrti 11. století po odbytí země knížetem Břetislavem na Polácích, byl kostel sv. Michala. Byl postaven na předhradí. Při vzniku města stal se kostelem klášterním.11 Přímou zprávu nám poskytuje až rok 1226, kdy král Přemysl I. založil v Kuřimi kostel, který měl být filiálním kostelem sv. Petra v Brně. 12 Tato listina potvrzuje také starobylost kostela sv. Petra, neboť se v ní praví, že 'ius decimarum' měl v Kuřimi 'ab antiquo tempore'. Druhým filiálním kostelem sv. Petra byl kostelík sv. Michala v Brně, který byl dán Přemyslem I. dominikánskému klášteru v Brně.13 Kostel kuřimský byl nějakým způsobem zcizen sv. Petru, ač Přemysl, moravský markrabě 3.2. 1250 znovu kostel v Kuřimi s desátky i s několika lány ke kostelu sv. Petra připojil.14 První zpráva o brněnském proboštovi, jako správci hradského kostela je z konce 12. století, kdy se připomíná brněnský probošt Siegfried z Eppensteinu, zároveň probošt vyšehradský a pozdější arcibiskup mohučský.15 Dalším známým držitelem svatopetrské fary, která 'prepositura secundum morem terre ab omnibus diceretur',16 byl kaplan Václava I. Zdislav (1222-1239).17 Král mu dal 14.8. 1237 královský statek Bosonohy jako výměnu za menší usedlosti zpustošené královským vojskem, za majetek farní školy svatopetrské v Medlánkách a v Březovicích a za majetek kostela ve Vážanech a v Bzovém.18 V roce 1239 se uvádějí jména kněží od sv. Petra v Brně, Luthodla, Petraty a scholastika Rascharda.19 Pravost této listiny je však pochybná a nezaručuje existenci těchto mužů s výjimkou scholastika Rascharda, který je uváděn jako svědek na listině markraběte Přemysla už v roce 1234.20 Nástupce probošta Zdislava, Albert, uvádí se zprvu jako 'rector ecclesiae' a od roku 1248 jako probošt.21 V roce 1241 se připomíná jako kaplan markraběte moravského
11
Richter, Z počátků města Brna, ČMM 1936. CDB II 287, 286. 13 Bretholz, Geschichte Brünn I 49. 14 Šebánek, Archivy 108, 19. 15 ČD I 3 64. 16 CDM V 45, 46. 17 ČD I 3 368. 18 CDM II 284, 328. 19 CDM II 309, 358. 20 CDM II 250, 277. Pro pravost listiny je pouze Novotný ČD I 2 880, pozn. 3. Tohoto scholastika Rascharda spojuje Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren I 29 s Mistrem Rytshardem, o kterém hovoří listina z roku 1279 (CDM IV 162, 222) a pokládá ho za představeného farní školy svatopetrské. 21 CDM III 128, 95. 12
101
Přemysla22 a z družiny markraběcí přešel pak také do družiny královské. Naposledy se setkáváme s jeho jménem v listině z počátku roku 1270.23 Jako další brněnský probošt se připomíná probošt Konrád, který byl v diplomatických službách Přemysla II.24 Byl roku 1269 Přemyslem II. ustanoven vladařem Korutan, Krajiny a části Furlandska. Měl též podíl na vypuzení kněžny Gertrudy ze Štýrska a stál na konci na straně králových odpůrců.25
22
CDM V 17, 233. CDM IV 34, 42. 24 Reg. II 630, 246. 25 Mitteilungen des historischen Vereins für Steiermark 1874, 86 n. 23
102
Patronátní právo kostela sv. Petra v Brně Všechny kostely bez výjimky byly i se svými příjmy a statky majetkem zakladatelovým. Uvážíme-li neblahé důsledky tohoto stavu, porozumíme houževnatému úsilí Církve změnit neudržitelnou situaci. Libovůle v dosazování a sesazování kněží bez zřetele na biskupa nebo arcijáhna, libovůle v zacházení s církevním majetkem, majetkem beneficia i majetkem kostela i s desátky, to vše zvyšovalo nevážnost k duchovním věcem a k duchovní autoritě. Ve sporech mezi církevní vrchností a světským patronem museli kněží mnohdy stát na straně svého světského pána, poněvadž na něm existenčně zcela záviseli.26 Biskup usiloval o nápravu. Chtěl, aby i u nás došlo k uplatnění kanonického práva. Ale nestačil na to sám. Velikou překážkou bylo především duchovenstvo a klerogamie, která byla u nás rozšířena až do půle 13. století. I když měla tehdy i kladné stránky, byla přece balastem duchovní i církevní správy, protože připoutávala kněze k patronátnímu pánovi, který měl raději kněze ženatého, neboť pak se tento věnoval také jiným zájmům, než duchovním, zejména hospodářským i jiným. Bylo třeba energických zákroků papežských legátů, zejména kardinála legáta Quida (1143-1145) a kardinála legáta Petra 1197, jejichž zásahy zejména ve věcech celibátních, řádného rozhraničení farností, ve věci absolutní ordinace, pomohly k uplatnění kanonického práva v našich zemích, tedy k vymanění církevního i náboženského života z područí a vlivu světské moci. Ve 12. a 13. století vznikalo v našich zemích hodně klášterů,27 které byly podporovány světskou mocí, což se projevovalo darováním mnohých práv i nemovitostí. A toto bylo také podporováno Církví. Když církev nemohla hned odstranit starou závislost kostelního majetku na světské vrchnosti, působila k tomu, aby aspoň tou vrchností byly duchovní instituce (kláštery, kapituly).28 Tak se dostalo hodně kostelů do majetku klášterů, zejména darováním. Mnohé kostely byly pak zbudovány přímo klášterem na vlastním, klášterním pozemku. Klášter jako majitel patronátního práva byl na tom lépe než světský patron, jemuž už zbylo z někdejšího patronátního práva jenom právo predestinace, jmenovat biskupovi kandidáta, kterého biskup mohl, ale nemusel potvrdit, jak uvidíme např. ve sporu kláštera tišnovského,
26
Příklad neudržitelné situace (FRB IV 367). Episcopus advertit et vidit......defectum maiorem et dampnabiliorem, quem antecessores sui nequierunt extirpare...videlicet quia plebani et rectores ecclesiarum erant quasi mercenarii, non ut pastores. Nam auctoritate patronarum......missas celebrant et ecclesiastica sacramenta ministrabant. Si quis autem de plebanis patrono suo non obtemperaverit, mox ab ecclesia fuit repulsus et alter iterum ad spatium unius anni......fuit subrogatus. 27 ČD I 3 126. 28 Vyskočil, Arnošt z Pardubic a jeho doba, 69. 103
jako majitele patronátního práva kostela sv. Petra v Brně s biskupem Dětřichem. To proto, že docházelo k přeměně vlastnictví kostelů a kaplí, které ze soukromoprávního poměru byly převáděny v poměr veřejnoprávní.29 Kláštery si povětšině udržely ještě právo na majetnictví kostelního jmění i důchodů, neboť na kláštery přešla všecka práva dřívějších majitelů, i taková, jichž se musela světská vrchnost u zbývajících jí kostelů vzdát. Co kláštery držely dosud fakticky, to jim bylo přiznáno biskupskými privilegiemi, přičemž ovšem biskupové záměrně patronátní práva omezovali. Na Moravě biskup Robert a pak biskup Bruno zasahovali v tom směru a využívali každé příležitosti, aby omezili i u duchovní vrchnosti patronátní právo a tak zamezili různým výstřelkům, které i u duchovní vrchnosti nebyly vzácné. Biskup Robert např., když v roce 1231 potvrzoval oslavanskému klášteru patronátní právo kostela sv. Jakuba v Brně, nařídil, že farář svatojakubský má být ustanoven jedině 'salva ubique auctoritate diocesani episcopi at archidiaconi'.30 Až do roku 1240 patřilo patronátní právo kostela sv. Petra v Brně pánu země, moravskému markraběti Václavu I. Toho roku je markrabě Václav daroval klášteru tišnovskému na památku své matky Konstancie, která tišnovský klášter založila.31 Ale sotva je byl daroval klášteru, již toho nedbal a sám prezentoval faráře u sv. Petra, kněze Alberta. Vznikl spor mezi proboštem Albertem a tišnovskými cisterciačkami nejdříve ve věci patronátního práva. U biskupa klášter nepořídil a tak se obrátil se stížností k papežské kurii. Rozhodnutím papežské kurie v roce 1255 bylo patronátní právo klášteru potvrzeno.32 A nyní začal spor ve věci prezentace samé. Biskupu Brunonovi se tu naskytla příležitost, které využil. Probošt Albert zůstal farářem svatopetrským a jakoby byl prezentován klášterem, což potvrdil král Přemysl II. i biskup Bruno. Ten však svým potvrzením patronátní právo kláštera zúžil jen na právo prezentace.33 Poslední zprávu o proboštu Albertovi máme z 15.2. 1270.34 A do roku 1278, kdy olomoucký biskup Bruno potvrdil prezentaci kněze Jakuba, byl proboštem Konrád, úředník Přemysla II. Světští majitelé patronátního práva se neradi vzdávali svých práv ve prospěch faráře nebo biskupa, ale vzdali se svých materiálních nároků snadněji ve prospěch nějakého kláštera 29
ČD I 3 430. CDM II 213.233. 31 CDM II 329, 381. 32 CDM III 219, 194. 33 CDM III 270, 260, Ib. 282, 273. 34 CDM IV 34, 42. 30
104
nebo jiné církevní instituce. Činili to jednak z duchovních důvodů jako dobrý skutek, jednak mělo být postoupení patronátního práva náhradou např. za zpustošení klášterních statků válkou nebo jinými pohromami. Když však později utrpěl klášter nějaké škody a schudl, bylo mu biskupem dovoleno podržet si část kostelních příjmů toho kostela, jehož patronátní právo vlastnil. Taková částečná inkorporace nastala v našem případě v roce 1259, kdy olomoucký biskup Bruno dovolil tišnovskému klášteru větší část příjmů svatopetrského kostela v Brně a také část příjmů z jiných 4 kostelů, nad nimiž měl také tišnovský klášter patronátní právo.35 K úplné inkorporaci kláštera nedošlo. Když pak kostel sv. Petra v Brně se stal sídlem kapituly, její význam přerostl někdejší patronátní práva tišnovských cisterciaček, které se změnilo na právo prezentovat biskupovi kandidáta na úřad kapitulního probošta. Faru u sv. Petra inkorporoval papež Jan XXII. roku 1418 proboštovi a kapitule.36 Vedle kostela sv. Petra nabýval významu také kostel sv. Jakuba. První zprávu o něm máme ze 7.2. 1228 v listině Přemysla I., kde se mezi právy oslavanského kláštera jmenuje též patronát kostela sv. Jakuba v Brně.37 Papežského potvrzení se dostalo právům kláštera oslavanského Řehořem IX. 5.7. 1230.38 Kostel sám byl určen především obyvatelstvu jazyka německého a kupcům z Flander, kterých v Brně počalo přibývat zejména za markraběte Vladislava od počátku 13. století. Podobně kaple sv. Mikuláše, která byla v obvodu fary svatojakubské, byla určena cizincům. Tato kaple však nebyla nadána farním právem. Kostel sv. Jakuba obdržel právo farní od biskupa Roberta v roce 1231.39 Tím byl postaven na roveň kostelu sv. Petra, který byl určen českým obyvatelům. Za takové situace bylo dost příležitostí k různicím a nepříjemnostem. Už smíšená manželství českoněmecká působila potíže a potom přesídlování rodin z území jedné fary na území fary druhé. I když dosud po právní stránce nezavdávala národnostní různost brněnského obyvatelstva příčin k nejasnostem, bylo tomu jinak po té, co Alexander IV. potvrdil toto rozdělení farní příslušnosti podle národností.40 První spor vyvolaný růzností národností propukl roku 1293, kdy proboštem u sv. Petra byl kněz Jakub, prezentovaný abatyší a konventem tišnovského kláštera a potvrzený biskupem 17.7.1278.41 Olomoucký biskup Dětřich pověřil vyřešením sporu obrovického opata, jemuž se však nepodařilo spor urovnat. Pak se dostal spor před opata velehradského, který byl nadřazen klášteru oslavanskému i tišnovskému, tedy oběma patronům, jejichž fary 35
REG II 231 ,90. Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren I 30 n. 37 CDB II 320, 318. 38 CDB II 339,345. 39 CDB III 14,12. 40 CDM IV 156,217. (označení poznámky v textu chybí) 41 CDM IV 320,405. Bretholz, Geschichte der Stadt Brünn, 54 n. 36
105
vedly mezi sebou spor. Když nebylo možno smířit oba faráře (šlo jen o finanční věci, desátky a štolové poplatky), zřídil opat v minoritském klášteře duchovní soud, kde bylo svědky i listinami dokázáno, že čeští obyvatelé odedávna mají farní příslušnost ke kostelu sv. Petra a ostatní u sv. Jakuba. Opat si přibral několik duchovních a s oběma faráři na koních projeli sporná místa v brněnském předměstí a určili u každé ulice i u každého domu, ke které faře patří. Ve městě samém bylo rozhodnuto tak, že co bylo napravo od čáry: Zelený trh, brněnská brána, Orlí ulice, Měnínská brána, patřilo ke svatému Petru, co nalevo, ke sv. Jakubu. Menší ústupky byly učiněny ve prospěch far sv. Petra, ale rozhodnutí bylo oběma stranami přijato.42 Důležité bylo, že šalomounským rozhodnutím velehradského opata byla vlastně zrušena národnostní hranice obou farností, čímž bylo zamezeno dalším sporům. Byly tak vytvořeny dvě stejné městské farnosti bez národnostního rozlišování. Patronátní právo sv. Petra v Brně zůstalo tišnovskému klášteru až do konce roku 1402, kdy je řeholnice tišnovské směnily s moravským markrabětem Joštem za patronátní právo farního kostela v Pozořicích. Později však nabyly patronátního práva u kostela sv. Petra znovu. Potvrdil jim je papežský legát v Německu kardinál jáhen Jan 15.1. 1448.43
42 43
MVB 2, 2030, 1180. Šebánek, Archivy 1369,290. 106
Vznik kolegiátní kapituly u sv. Petra v Brně Kapituly metropolitní, které vznikaly na západě už od 9. století, byly vyvolány potřebou biskupa. Nestačil sám na správu diecéze a tak kněží, kteří byli kolem jeho kostela, sdružovali se na základě pevných pravidel ke společnému životu spolu s biskupem. Pod svým vlastním představeným, proboštem, vedli kněží biskupského kostela přísný život. Jejich společnou povinností byla recitace kněžských hodinek, společné jídlo i ložnice, denní četba kapitoly Písma svatého, z čehož vzniklo ono pojmenování 'kapitula'. Od řeholníků se lišili tím, že mohli mít soukromý majetek, neskládali slibů a nenosili zvláštní oděv. Takový byl zhruba obraz prvních kapitul. Ale již během 10. století upadal onen společný život, 'vita communis', a docházelo k změnám. Kapituly kolegiátní se lišily už zpočátku od metropolitních v tom, že nebyly zakládány u biskupských sídel, a proto nevznikaly z těch důvodů jako kapituly metropolitní. Spíše vyznamenání nějakého významného kostela, filiálně zabezpečeného, bylo důvodem ke vzniku kolegiátní kapituly. Tak tomu bylo také v Brně. Tam po smrti probošta Jakuba v roce 1295 prezentovala abatyše tišnovská a konvent na svatopetrskou faru nějakého kněze Konráda z Prahy, který byl tehdy také farářem ve Výmyslicích. Olomoucký biskup ho však nechtěl potvrdit. Bylo to jistě jednak proto, že král měl v úmyslu obdarovat brněnským proboštstvím jednoho z nejvýznamnějších svých úředníků, mistra Petra z Pontecorvo, svého protonotáře, a jednak proto, že snad biskup měl s brněnskou farou vlastní záměry. Biskupovi posloužila za záminku statuta aschaffenburská, která stanovila (15.9.1292), že kláštery nemají obsazovat svá obročí kněžími svého řádu, nýbrž vlastními duchovními správci. Kněz Konrád byl totiž tak zvaným konvršem tišnovského kláštera a nosil oděv podobný řeholnímu. Přes to, že nebyl řeholníkem, usuzoval biskup Dětřich z jeho oděvu na řádovou příslušnost jeho a nepotvrdil jeho prezentaci na faru u sv. Petra v Brně. Kněz Konrád se odvolal k metropolitovi mohučskému, arcibiskupovi Gerhardovi. Ale biskup Dětřich nepovolil, poněvadž za ním stál král, který sám zamýšlel zavést soudní řízení o patronát. Biskup čekal 6 měsíců, jak vyžadovalo církevní právo, a když do té doby abatyše a konvent v Tišnově neprezentovaly jiného kněze na faru svatopetrskou, dosadil za brněnského probošta sám králova kandidáta mistra Petra. Při tom však výslovně prohlásil, že dále uznává právo prezentace tišnovských cisterciaček.44 A hned na to povýšil farní kostel svatopetrský na proboštský a zřídil i něho 7.3. 1296 kolegiátní kapitulu.45 Biskup 44 45
CDM V 79, 81. CDM V 86, 87. 107
v listině pravil, že kostel sv. Petra oplývá hojně statky a příjmy, takže by mohl být rozmnožen počet kněží u něj a že by měl být ozdoben výsadou a důstojností kostela kolegiátního, aby byl ve skutečnosti, nejen podle jména, kostelem proboštským, kapitulním. Zároveň dva vikáři, Dětřich a Hartlín, kteří byli tehdy u kostela sv. Petra, byli jmenování kanovníky a pověřeni duchovní správou. Ve všem podléhali proboštovi a jejich nástupci měli být pouze proboštem jmenováni a probošta měl zase prezentovat, jak tomu bylo dosud, klášter tišnovských cisterciaček.46 Odvolání kněze Konráda k mohučskému arcibiskupovi bylo úspěšné, a metropolita pověřil probošta pražského a mělnického, aby se ujali spor mezi biskupem a klášterem. Jmenovaní soudcové měli, shledají-li právo na straně kněze Konráda, dosadit ho na faru u sv. Petra a olomouckého biskupa napomenout, aby rozhodnutí uznal.47 Oba čeští probošti však nepořídili, poněvadž 15.3.1296 dostal biskup Dětřich přímo od arcibiskupa Gerharda, k němuž se nyní obrátil i klášter tišnovský, rozkaz, že musí potvrdit kněze Konráda jako faráře u sv. Petra v Brně a pohrozil mu i exkomunikací, jestliže by nechtěl poslechnout.48 Dalších zpráv o tom, jak se spor vyvíjel, nemáme. Skončil asi tak, že tišnovské cisterciačky se smířily se situací a král Václav II. na žádost nového, už skutečného probošta brněnského a svého protonotáře potvrdil znovu klášteru všecka práva.49 Toto potvrzení přijal také biskup Dětřich.50 Tak se dostalo tišnovskému klášteru vlastně dvakrát potvrzení téhož prezentačního práva. A biskup ještě, aby odškodnil tišnovský klášter, jak se zdá, dal mu ves Bosonohy a desátky ze vsi Kuřim. A doživotnímu užívání je však ponechal mistru Petrovi.51
46
CDM V 45, 46. CDM V 35,36. 48 CDM V 47, 49. 49 CDM V 7, 71. 50 CDM V 99,102. 51 CDM V 79,81. 47
108
Původ jednotlivých kanonikátů Zároveň se zřízením kapituly u sv. Petra jmenoval olomoucký biskup Dětřich 7.3.1296 probošta kapituly a dva kanovníky, dosavadní vikáře, Hartlína a Dětřicha, kteří měli nadále obstarávat u sv. Petra duchovní správu. Kapitula čítala tedy zpočátku jenom 3 členy, probošta a dva kurátní kanovníky. Další kanonikát založila a potvrzením krále Jana královna Eliška v roce 1323 a dotovala jej prebendami v Měníně a Kralicích. Brněnský občan Štěpán se svou manželkou a dovolením královým založili další kanonikát v roce 1328 a dotovali jej dvěma lány v Kuřimi. Jiní brněnští občané, František Puchwainer s manželkou Alžbětou dotovali kanonikát, zřízený u oltáře sv. Ducha v roce 1329. Král Jan Lucemburský 25.11. 1331 zřídil dosud chybějící dignitu kapitulního děkana a dotoval ji statky rousínovskými, Právo prezentace dal kapitule.52 V roce 1340 brněnský občan Theodor Mauritz dotoval kanonikát u oltáře Nejsvětější Trojice, a za probošta Heřmana (1342-1357), která sám dva kanonikáty založil, došlo k za ložení brněnského kanonikátu zase brněnským občanem Janem Šmerclínem,53 který si také vymínil právo prezentace pro sebe, svého syna Peška a pro svého vnuka, Peškova syna.54 Probošt Mikuláš založil 1390 kanonikát s prebendou v Mokré. Jiné dva kanonikáty založil a dotoval v roce 1400 a 1410 moravský markrabě Jošt. Začátkem 15. století měla tedy brněnská kolegiátní kapitula jednoho dignitáře, probošta, protože dignita děkana brzy zanikla, a 12 kanovníků. Jelikož v listině olomouckého biskupa Lacka z 11.8. 1403 se jmenuje mimo probošta 19 kanovníků,55 lze se domnívat, že kanonikátů bylo zřízeno víc, i když nemáme o nich jiného svědectví.
52
CDM VI 434,334. CDM VIII 243,184. 54 Šujan, Dějepis Brna, Brno 1902, 138. 55 CDM XIII 271, 281. 53
109
Poměr kapituly k církevní vrchnosti Brněnský kostel sv. Petra, i když byl zván proboštským, podléhal pravomoci děkana co do úkonů jurisdikčních. Totéž platilo o kapitule kolegiátní, když byla u sv. Petra zřízena. Ale už dva roky nato, 1298, vyňal zakladatel kapituly, olomoucký biskup Dětřich, kapitulu z pravomoci děkana Vigenda,56 takže bezprostředním představeným brněnské kapituly byl brněnský arcijáhen. A olomoucký biskup Konrád vyňal 5.7. 1322 kapitulu z pravomoci arcijáhnovy, ale dal místo toho právo olomouckému proboštovi jednou do roka brněnskou kapitulu vizitovat. Poněvadž olomoucký probošt byl vždy zároveň brněnským arcijáhnem, fakticky se mnoho nezměnilo tímto omezením někdejší jeho pravomoci nad brněnskou kapitulou, protože bylo stjně už obtížné uplatńovat arcijáhenská práva proti kapitule.57 Důvodem k tomuto rozhodnutí biskupa Konráda byly spory o vizitaci a jiná práva arcijáhnova mezi olomouckým proboštem Zborem a brněnským proboštem Šebestiánem a kanovníkem Štěpánem, který byl zároveň, jak se zdá, i farářem u sv. Petra.58
56
CDM V 86 ,87. CDM VI 212, 157. 58 Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren I, 30. 57
110
Dignitáři kapituly Dignitáři kapituly byli pouze dva: probošt a děkan.59 Proboštskou dignitu založil olomoucký biskup Dětřich založením kapituly 1296, dignitu děkanskou král Jan Lucemburský v roce 1331. Mezi kanovníky kapituly byl děkan druhým dignitářem. Zdá se však, že tato dignita brzy zanikla, poněvadž jmenovitě neznáme ani jednoho děkana brněnské kolegiátní kapituly. Byla obnovena až v 16. století za biskupa Vilíma Prusinovského.60 Řadu proboštů můžeme sledovat s malým přerušením stále. Petr z Pontecorvo, první brněnský probošt a veliký mnohoobročník byl proboštem od 7.3. 1296 až do roku 1306, kdy rezignoval, protože získal výnosnější beneficia spojená s vysokým úřadem politickým. Zřejmě už ani před tím se nemohl věnovat svému úřadu v Brně, protože byl protonotářem královým a v zastoupení králova kancléře Petra z Aspeltu vedl celou královskou kancelář, jsa též členem královské rady. Jeho nástupcem se stal téhož roku v lednu Mistr Jan, který získal od krále Václava III., jistě přímluvou svého předchůdce, pro své poddané stvrzení všech svobod a práv, které měl první probošt brněnské kapituly, totiž osvobození ode všech povinností městských i zemských. V roce 1312 podnikl cestu do Říma a tím končí zprávy o něm. V roce 1315 známe jeho nástupce, probošta Konráda, který si vymohl na městské radě brněnské, že další jeho poddaní byli zbaveni soudní pravomoci města a byli dáni pod soudní pravomoc proboštovu. Jeho nástupcem se stal Šebestián z Tasova, který se v roce 1321 připomíná hned jako probošt. Vedl sbor s olomouckým proboštem Zborem,
který byl zároveň brněnským
arcijáhnem. Výsledkem sporu bylo osvobození kapituly z jurisdikce arcijáhnovy. Proboštem byl až do roku 1342. 19.7.1342 prezentoval klášter tišnovských cisterciaček na brněnské proboštství olomouckého scholastika a brněnského kanovníka Mistra Heřmana z Durynska, fyzika. Starý spor o soudní pravomoc probošta a brněnskou městskou radou rozhodl Karel IV. 5.12 1342 znovu ve prospěch brněnského probošta. Probošt Heřman byl i generálním vikářem olomouckého biskupa a v jeho nepřítomnosti vedl správu diecéze. Byl také prvním písařem zemských desk brněnských. Zřídil ve své kapitule 2 kanonikáty a položil základ ke kapitulním stanovám. Zemřel v roce 1357.
59
Doklady jsou uvedeny v kapitole: Seznam členů kapituly. Tenora, Statek sv. Petra v Brně I, 19. Brněnský probošt neměl právo pontifikálií. Vymohl je hrabě Hynek z Kolovrat u papeže Urbana VIII. z počátku 17. století (CDM V 46). 60
111
Po jeho smrti ještě téhož roku prezentovaly cisterciačky tišnovské na proboštství brněnské Alberta, kterého biskup olomoucký Jan Očko z Vlašimi potvrdil. Pod vlivem královým vzdal se v roce 1359 úřadu probošta ve prospěch Mikuláše z Kroměříže, který byl oblíbencem císaře Karla IV. a spokojil se s funkcí faráře a prebendou kanovníka u sv. Petra a probošstvím kroměřížským. Od roku 1359 až do roku 1377 byl proboštem brněnským významný právník a cestovatel mistr Mikuláš z Kroměříže. 22.3. 1377 potvrdil generální vikář olomouckého biskupa proboštem brněnským Mikuláše z Veselí, který dostal v roce 1380 od biskupa Jana IX. právo biskupské konzistoře pro občany města Brna, které už od roku 1350 bylo hlavním městem moravského markrabství. Získal také 9.12. 1381 od papeže potvrzení všech privilegií a prvá, které byly před tím kapitule od papežů dány. Poslední zpráva o něm je z roku 1389. Jeho nástupcem byl 'magister in artibus et medicinis' Dětvín z Vratislavi, který provedl důležité změny ve správě kapitulního majetku. Poněvadž majetek kapituly byl velmi roztříštěný a jeho správa byla dost obtížná, rozdělil probošt Dětvín se souhlasem kapituly kapitulní majetek na 9 obvodů, obediencí, které spravovali prebendovaní kanovníci. Probošt Dětvín následoval příklad kapituly olomoucké. Podmínkou však bylo zachovávání rezidence: 6 měsíců bez přerušení nebo 7 měsíců s přerušením. To se netýkalo těch kanovníků, kteří měli dovolení studovat teologii nebo církevní právo, nebo zastávali důležitý veřejný úřad. Kanovníci postupovali z horší obedience na lepší podle stáří. Biskup Mikuláš potvrdil 24.5. 1392 toto rozhodnutí probošta a kapituly a nařídil, aby dotyční kanovníci vypláceli z obediencí vikářům dvakrát za rok po 4 groších. Na svátek sv. Jiří a na svátek sv. Václava. A potvrdil hned tresty, kdyby toto nařízení nebylo zachováváno. Moravský markrabě Jošt potvrdil brněnské kapitule 11.5. 1397 milostivý rok, že totiž nový kanovník musel polovici svého ročního příjmu odvést kapitule za duši svého předchůdce. Probošt Dětvín zemřel asi r. 1403. Od roku 1403 do roku 1414 stál v čele brněnské kapituly probošt Bartoloměj. V roce 1403 potvrdil a drobnostmi doplnil olomoucký biskup Lacek stanovy kapituly a ustanovení o milostivém roce. Roku 1418 inkorporoval Jan XXIII. faru sv. Petra proboštovi a kapitule.61 Právo prezentovat brněnského probošta měl klášter tišnovských cisterciaček. Dálo se tak vždy s dvěma výjimkami. Mistr Petr z Pontecorvo byl prezentován svým biskupem. Byly v tom důvody politické, jak vyloženo jinde, ale právo prezentace bylo zase výslovně přiznáno klášteru. Máme doloženu prezentaci klášterem u probošta Heřmana z Durynska, probošta 61
Šujan, Dějepis Brna 150. 112
Alberta a Mikuláše z Veselí. Jediný Mikuláš z Kroměříže dosáhl proboštství papežskou provizí, čímž bylo výjimečně porušeno právo tišnovského kláštera. Papež Jan XXIII. totiž bulou 'Execrabilis' si rezervoval propůjčení oněch církevních beneficií, které se uprázdnily, když beneficiát přijal od papeže nějaké inkompatibilní beneficium. A pochybnost, zda snad takový případ nenastal, se vyskytla právě po smrti mistra Heřmana z Durynska. U ostatních brněnských proboštů nemáme dokladů, jakým způsobem dosáhli proboštství. Když však není ve Vatikánských Monumentech žádné zmínky o provizi na brněnské proboštství, máme důvod se domnívat, že i ostatní probošti byli jmenování obvyklou cestou, podle prezentačního práva kláštera brněnských cisterciaček. Pořadí brněnských proboštů:62 Mistr Petr z Pontecorvo Mistr Jan Konrád Šebastián Mistr Heřman Albert Mikuláš z Kroměříže Mikuláš z Veselí Mistr Dětvín Bartoloměj
1296 - 1306 (1305) 1306 - 1312 (1314) 1315 (1317) (1318) 1321 - 1342 1342 - 1357 1357 - 1359 (1363) (1363) 1359 - 1377 1377 - 1389 1392 - 1403 1403 - 1414 (1425)
62
Čísla v závorce znamenají odlišné datování uváděné J. Tenorou v knize Statek sv. Petra v Brně I 356. Tenora uvádí data bez dokladů. 113
Příchod do kapituly Příchod do kapituly byl možný původně jen jmenováním od toho, kdo onen kanonikát zřídil, nebo měl právo prezentační. Byl to především tišnovský klášter, pak brněnský probošt s kapitulou, král nebo moravský markrabě a několik brněnských občanů. Bylo však ještě třeba biskupského potvrzení. Vyskytlo se někdy i jmenování na úkor kompetentního držitele prezentačního práva. To tehdy, došlo-li k nedorozumění ve věci právního postupu. Tak tomu bylo u prvního brněnského probošta mistra Petra, jmenovaného biskupem. Probošt obsazoval vždy místo dvou kurátních kanovníků a spolu s kapitulou kapitulního děkana. Přímých zpráv o prezentování ze strany panovníka nebo markraběte nemáme. O prezentování ze strany brněnských občanů, zakladatelů některých kanonikátů,dovídáme se jen jednou. Papež obsadil knězem Dětřichem z Brna kanonikát, na který měl právo prezentace brněnský občan Jan Šmerzlin. Proti zásahu papežovu se ohradil tehdy probošt Heřman i kapitula. Nejvíce zpráv se dochovalo o obsazování kanonikátů papežskou kurií. Celkem, podle dosažitelných záznamů, obsadila papežská kurie v brněnské kapitule 36 prebend. Z toho bylo 8 provizí a 25 expektancí. Jednou šlo o úřad probošta (mistr Mikuláš z Kroměříže), jindy vždy o kanonikát. Papežská jmenování se dála na přímluvu duchovních hodnostářů, jen ojediněle doporučoval kandidáta panovník nebo šlechtic. Ze 36 papežem jmenovaných beneficiátů byli všichni domácího původu, s výjimkou 5 mužů vysloveně německé národnosti. Vstoupit do kapituly bylo lze také výměnou beneficia za beneficium, ovšem s dovolením kurie. Známe v brněnské kapitule jeden případ toho druhu: Franěk z Pacova s dovolením Martina V. v roce 1422. Dovolení směnit si beneficium dostal také mistr Petr z Nemotic, který tohoto dovolení nepoužil.
114
Odchod z kapituly Odchod z kapituly se dál ve většině případů přirozeným způsobem, smrtí. Byly však i jiné možnosti. Mistr Petr z Pontecorvo rezignoval na proboštství brněnské, protože dostal vyšší úřad. Podobně Jan z Litomyšle. S dovolením kurie bylo lze si beneficium vyměnit. Kanovník Tomáš z Kroměříže si vyměnil beneficium s Mikulášem z Kroměříže, kanovník Petr dal kanonikát brněnský za vyšehradský a Kašpar z Chebu si vyměnil beneficium s Fraňkem z Pacova. Dva kanovníci byli sesazeni, protože byli exkomunikováni. Jindřich Koptic pro neposlušnost, odmítl totiž uznat faráře u sv. Petra, kterého papež potvrdil, a mistr Petr z Nemotic pro vraždu. Ondřej z Třeboně pozbyl beneficium vstupem do řádu benediktinského.
115
Stavovské náležitosti 1. Národnost Chceme-li zjistit národnost brněnských kanovníků, nedávají nám prameny dost jasnou odpověď. Je velmi těžko určovat národnost u mužů, pocházejících z měst, kde živel německý byl v tehdejších letech hodně silný. Lze však přece říct, že drtivá většina členů brněnské kapituly byla domácího původu, jen nepatrné procento těchto mužů mělo své rodiště za hranicemi našich zemí. A z těchto cizinců, kteří se povětšině dostali do kapituly vlivem kurie, nikdo nezastával významná postavení. Kanonikát jim byl jen zdrojem příjmů a také rezidenci nemohli zachovávat pro množství jiných beneficií, úřadů a funkcí, takže ani nemohli nijaký vliv na kapitulní život vykonávat. Např. Jindřich z Norimberka, úředník Jana Lucemburského, který mu vyprosil několik domácích i cizích prebend. Nebo Rajnhard z Panova držel také několik beneficií v různých zemích a při tom ještě studoval kanonické právo v Římě. Setkáváme se jen s jedním případem opačným. Kanovník Jan Fabrův, uvedený v univerzitní matrice pražské mezi posluchači saské národnosti, byl kanovníkem brněnským a zároveň farářem v Drnholci, tedy se zdržoval u nás, když neměl jinde jiných beneficií.
2. Kněžské svěcení I když kněžské svěcení bylo všeobecně požadováno, přece nebyli všichni brněnští kanovníci kněžími. Tak Volkmar Buškův ze Stan držel už v 15 letech kanonikát vratislavský a v 21 letech byl kanovníkem brněnským. Při tom za 130 dukátů dostal dispens, že mohl pobírat příjmy svých obročí, aniž byl vysvěcen. Nebo Mikuláš Fridlínův z Brna dostal jedno beneficium už jako klerik, kanonikát vratislavský jako subdiakon a dosud nejsa knězem, byl už arcijáhnem boleslavským, kanovníkem u sv. Víta a u sv. Jiljí v Praze. Jan Stendal se stal kanovníkem brněnským rovněž jako subdiakon a zároveň byl i farářem v Zatčanech. Hilbrand z Mohylna dostal kanonikát brněnský jako klerik, podobně i Petr z Litomyšle. Dětřich z Prahy měl jen nižší svěcení a také už držel kanonikát u sv. Petra v Brně a byl zároveň farářem ve Znojmě. Jsou to příklady, jak papežská kurie na přání vlivných osobností církevních i světských dispenzovala i od takového významného předpokladu k dosažení beneficia, jakým bylo kněžské svěcení. Škodlivé bylo zejména, šlo-li o beneficium, spojené s duchovní správou, nebo o tak významný úřad, jakým bylo arcijáhenství.
116
3. Věk Kurie dispenzovala i od předepsaného stáří. Tak už Petr z Pontecorvo se stal v 15 letech papežským kollektorem, Jakub z Brna kanovníkem brněnským ve 22 letech, Jan kanovníkem ve 20 letech a zmíněný už Volkmar Buškův ze Stan v 15 letech.
4. Celibát Ve věci zachovávání celibátu nemáme žádných zpráv. Jen u mistra Petra z Pontecorvo se vedl spor o manželský původ, když jeho otec se stal po smrti své ženy knězem a významným církevním hodnostářem.
5. Rezidence Požadavkem každého kapitulního kolegia bylo zachovávání rezidence, totiž pobyt v místě kapituly, společná recitace officia, když už dřívější povinnost společného života byla opuštěna. Při tehdejším držení více beneficií zároveň nebylo možno zachovávat rezidenci. Ani tehdy ne, když kanonikát byl dán knězi, který zastával nějaký veřejný úřad mimo sídlo kapituly. Např. Mikuláš z Brna, který byl zároveň tajným písařem Karla IV., nebo mistr Václav z Kuřimi, který byl generálním vikářem olomouckého biskupa, nebo zmíněný už Volkmar Buškův ze Stan, který studoval. Význam dodržování rezidence zdůraznil probošt Dětvín, který v roce 1392 provedl změny ve správě kapitulního majetku. Rozdělil jej na 9 okrsků, které spravovali jednotliví kanovníci. Příjmy z těchto obediencí byly podmíněny zachováváním rezidence, buď 6 měsíců bez přerušení, nebo 7 měsíců s jedním přerušením. Od zachovávání rezidence býval však dáván dispenz těm, kteří studovali, nebo zastávali nějaký významný veřejný úřad. Z pramenů se dá bezpečně zjistit, že celkem 46 kanovníků, to znamená zhruba třetina, jistě rezidenci nezachovávalo z výše uvedených důvodů a o 11 dalších je to při nejlepším pochybné. Nelze říct, kolik z nich dostalo k tomu dispenz a kolik dispenz nepotřebovalo. Z toho vidíme, že brněnská kapitula už od svého založení byla takovým zaopatřovacím ústavem, kam posílali panovníci a jiní duchovní i světští panovníci své svěřence, aby získali materielní výhody.
117
Vliv provizního systému kurie v kapitule Rostoucí centralismus papežského dvora od 13. století způsobil potlačení vlivu domácí církevní samosprávy, reprezentované svobodnou volbou. Časté finanční těžkosti kurie nutily ohlížet se po nových zdrojích příjmů. Proto si papež vyhrazoval obsazování vyšších církevních úřadů, zemřel-li dřívější držitel v Římě nebo v okruhu Říma, a časem se tento provizní systém rozšířil na všechna beneficia. V našich zemích se však provizní systém papežské kurie dotkl nejdříve nižších beneficií, pokud nebyly spojeny s duchovní správou.63 Prvním případem byl děkan Arnold, účastník známého sporu biskupa Ondřeje s králem, a brzy na to Angelus z Pontecorvo a jeho syn mistr Petr. Zpočátku kurie žádala, aby biskup udělil některému kandidátu beneficium a časem se z žádosti stal rozkaz, který však byl podmíněn pokornou suplikou kandidáta, podporovaného přímluvou nějakého významného církevního nebo i světského činitele. Stávalo se, že byly papeži posílány celé seznamy osob, pro které byla žádána nějaká důstojenství nebo duchovní milosti. Tak například Karel IV.,64 podobně císařovny a královny,65 světská knížata,66 univerzity,67 stejně jako biskupové.68 A poněvadž každá milost či udělení beneficia se muselo platit, byla hojně udělována, i když bývala mnohdy zachovávána jakási míra, pokud šlo o množství beneficií, které se shromažďovaly v jedněch rukou, i pokud šlo o jejich jakost. Také bývaly kladeny jisté požadavky na kandidáta, předepsaný věk, aspoň tonzura, znalost čtení, psaní a zpěvu. To se ovšem dalo za poplatek dispenzovat. Tento provizní systém způsoboval duchovenstvu veliké škody.69 Péče Kurie o kdejaké církevní beneficium (i oltářnictví se stalo předmětem papežských provizí a expektancí),70 o němž měly rozhodovat domácí úřady církevní, péče, která zejména ve 14. století postrádala jakéhokoliv právního podkladu, způsobovala zmatek a právní nejistotu v církevní organizaci. Arcibiskup Arnošt z Pardubic marně dokazoval, že má-li být dosaženo nápravy, musí jemu být dána možnost volit si podřízené kněžstvo podle vlastního výběru a uvážení. A výsledkem 63
Brněnský kanovník Petr z Nemotic dostal papežskou provizí oltářnictví u oltáře sv. Spasitele v Brně a vedl spor o jiný oltář sv. Kateřiny v Podivíně u Hodonína (MVB V 1448,785). I cizinci se snažili dosáhnout u nás oltářnictví, byť byli držiteli jiných, výnosnějších beneficií. Tak např. brněnský kanovník Albert Creyenberk (MVB V 2214, 1297). 64 MVB III 518, 441. 65 MVB III 352, 143. 66
MVB III 713 441. MVB III 28, 29. 68 MVB III 691, 427. 67
69
Sedlák, Mistr Jan Hus 19n. Důkladně se obírá tímto tématem K. Krofta ve své práci zásadního významu: Kurie a církevní správa v zemích českých v době předhusitské. 70
118
jeho usilování bylo dovolení obsazovat 4 pražské kanonikáty71 a 3 dignity v pražské kapitule.72 A před tím už dostal dovolení obsazovat 2 arcijáhenství z devíti.73 Důsledky tohoto fiskalismu byly po stránce duchovní správy dalekosáhlé. Vznikala nespokojenost v duchovenstvu, protože až příliš křiklavé rozdíly majetkové u kněží vyvolávaly sociální napětí. Nižší duchovenstvo živořilo a bylo nuceno si hledat i vedlejší zaměstnání,74 živit se jako varhaníci nebo učitelé a mnohdy měli zaměstnání i kněze nedůstojná. To byl kněžský proletariát, který byl přístupen každé agitaci, jež slibovala zlepšit jeho bídné postavení. Pomocí papežských provizí dostávala se česká beneficia do rukou cizích lidí, což při velkém počtu domácího duchovenstva75 bylo pociťováno velmi nelibě. Spory o beneficia byly velmi časté, zejména tehdy, když ten, jenž měl nárok na uvedené obročí, nechtěl ustoupit papežské provizi, která totéž právo dávala jinému, nebo když se vložilo do závěrečné klauzule, že ten, jemuž se právě ona milost udílí, má mít přednost přede všemi jinými.76 Také úcta k církevní autoritě upadala, nevážnost k církevním trestům rostla, když se jich hojně používalo. Ve všech těchto zjevech, doprovázených i mravním úpadkem, byť ne v té míře, jak se tvrdívalo, současníci, pokud nepozbyli jemnějšího citu náboženského, nemohli než spatřovat velikou zpronevěru duchu učení Kristova.77 Tento extrém papežského centralismu, nešvar podporovaný světskou mocí a trpěný Církví, nebyl považován za něco nového. Byl to starý problém, starý jako křesťanství samo. Praví o něm prof. J. Heller: „Wer Paradoxe liebt, mag sagen, das Problem der Reform beginne mit Ananias und Saphira“.78 V Brněnské kapitule se systém papežských provizí a expektancí projevil po prvé v roce 1325 expektancí Vítka z Pasova, kterou udělil Jan XXII. Právě za tohoto papeže došlo k značnému vydávání těchto expektancí, kterých u nás bylo přes 200, zatím co provizí asi 30.79 Za nástupců Jana XII. se však provizní systém hodně rozrostl a byla jím zasahována 71
MVB III 563, 47. MVB III 64, 48. 73 MVB II 752,294. Vyskočil, Arnošt z Pardubic a jeho doba 151. 74 Sedlák, Nižší klérus v době Husově, Studie a texty I 283n. 75 ) Že počet duchovenstva byl poměrně značný, svědčí Ant. Frind ve svých Kirchengeschichte Böhmens, Praha 1871, kde podává seznam kanovníků podle register 'receptionosi in canonicos ecclesiae Pragensis (1328-1390). I podle Sedláka (Mistr Jan Hus 18n) musíme přiznat, že počet duchovních byl enormní, nevylučujeme-li ovšem minoristy, kteří vykonávali nižší služby kostelní, kteří však požívali týchž práv jako klérus. Podle A. Podlahy: Liber ordinationum cleri, Praha 1922, bylo v letech 1395-1415 vysvěceno v Praze průměrně ročně 631 minoristů, 264 majoristů a 128 kněží, tedy 1023 svěcenců, kteří však požívali kněžských práv. K tomu ještě přistupuje značný počet kněží cizích a řeholníků. Srovnej Vyskočil: Arnošt z Pardubic a jeho doba, 165. 76 quibus omnibus, etiam auctoritate nostra huiusmodi beneficia expectantibus, praeterquam cardinalibus et familiaribus nostris domesticis confirmis commensalibus te volumus anteferri. (MVB V Lo33,571). 77 Krofta, Listy z náboženských dějin českých 21. 78 J. Haller, Papstum und Kirchenreform 11. 79 Krofta, Kurie a církevní správa II 44. 72
119
především nekurátní beneficia, beneficia, s nimiž nebylo spojeno vykonávání duchovní správy. V kapitule brněnské to vidíme velmi pěkně. Je to od padesátých let 14. století až do sedmdesátých let 14. století. Tedy od doby Klimenta VI. až do Řehoře XI. V této době byla vydána většina expektancí na brněnské kanonikáty a jen ojedinělé provize. Zatímco provizní systém vrcholí za doby Bonifáce IX. na přelomu století, nevidíme přílišné stopy toho v kapitule. Bonifác IX. udělil na brněnské kanonikáty 2 expektance a 4 provize. Pozorujeme-li, které osoby byly vyznamenány přízní papežského fiskalismu, zjistíme, že pouze jednou, v případě Alberta Creyenberga, použil papež brněnského kanonikátu jako odměny pro svého dvořana. Jinak udělovala kurie expektance a provize většinou na žádost panovníka nebo biskupa, kteří chtěli získat svým úředníkům finanční požitky. Ostatní případy byly udělení beneficia studentům nebo profesorům, jimž měl kanonikát sloužit jako stipendium, neboť školství nižší i vyšší bylo tehdy i po stránce hospodářské závislé na Církvi. Církev tímto umožňovala chudým lidem studium nejenom teologie, ale i věd právních a medicíny. Profesoři univerzitní by tehdy ve středověkém společenském systému bez papežských beneficií nebyli mohli existovat.80 To vidíme i v Praze, kde Karel IV. nařídil, aby kanovnická místa v kapitule u Všech Svatých byla obsazována univerzitními profesory pro jejich hmotné zabezpečení.81
80 81
K. Stloukal, Dvojí tvář doby Karlovy 19. Z. Winter, Děje vysokých škol pražských 5. 120
Mnohoobročnictví v kapitule Vliv papežského fiskalismu by nebyl tak zhoubný, kdyby nebylo povolováno držet víc beneficií naráz. A tím hůře, byla-li to beneficia spojená s duchovní správou. V papežských listinách je to závěrečná část, začínající slovy: 'non obstantibus', kterou se začíná výčet individuálních překážek, jež by mohly ohrozit právě udělovanou milost, držela-li dotyčná osoba již jiná beneficia. Tam nacházíme seznam všech beneficií a stanoví se tam zároveň, která z nich může podržet a kterých se má vzdát, jakmile dosáhne milosti žádané. A zde vidíme celý obraz mnohoobročnictví. V brněnské kapitule začíná mnohoobročnictví už jejím prvním proboštem, mistrem Petrem, který držel naráz 10 beneficií. Když se pak stal ještě olomouckým biskupem, mohl si ještě podržet proboštství pražské a vyšehradské a kanonikáty v Praze, ve Vratislavi a v Sadské, poněvadž statky olomouckého biskupství byly ve špatném stavu. Z dalších členů brněnské kapituly dosáhl více obročí ještě Rajnhard z Hannova a mistr Albert Creyenberg, tedy cizinci. Z domácích to byli Smil z Vícova, Mistr Václav z Kuřimi, Jan z Miličína, mistr Petr z Nemotic. Tedy bývalí studenti a veřejní činitelé. Jen potvrzení slov K. Krofty, že hlavní příčinou mnohoobročnictví byla snaha panovníků českých opatřit svým služebníkům důchody z církevního jmění. Papežové hověli toliko přání královu, jestliže dovolovali jejich vynikajícím služebníkům držet současně několik beneficií, třeba i inkompatibilních, nebo svou provizí dopomohli jim k dosažení některého beneficia.82 Celkem bylo v brněnské kapitule 62 kanovníků, kteří drželi zaráz dvě nebo i více beneficií. Bývali to mnohdy kanonikáty brněnský a olomoucký,83 a velmi často ještě nějaká fara nebo aspoň nějaký oltář.84 Nebyly také vzácné záměny kanonikátů a far i oltářnictví a nebyly také vzácné spory o beneficium, které se vedly velmi houževnatě.85 To proto, že nebylo stanoveno nic o pořadí, v jakém mají jednotliví kandidáti nastupovat na beneficium, a že kuria dávala přednost jedněm před druhými. Právní nejistota byla značná a proto bylo sporů dost.86
82
K. Krofta, Kurie a církevní správa v zemích českých v době předhusitské II 43. Např. Jan Pohořelický, Dětřich z Jindřichova Hradce. 84 Jan Pohořelický měl faru v Drnholci, Dětřich z Jindřichova Hradce v Českém Rudolci. 85 Mistr Jiří z Jevíčka a mistr Petr z Nemotic. 86 Spor kanovníka Šmerka o patronát sv. Jakuba v Brně. 83
121
Farní škola u sv. Petra v Brně Začátky našeho školství vůbec je třeba hledat u prvních nositelů vzdělanosti u nás, u kněžstva. První zprávy o škole u nás máme z doby svatého Václava, jedna, snad slovanská, na pražském hradě u Bořivojova kostela Panny Marie a druhá, latinská, na Budči. Další zprávy z druhé polovice XI. století mluví o katedrální škole svatovítské, zřízené pro výchovu kněžského dorostu pod vedením člena biskupské kapituly, scholastika.87 Byla to jen nižší škola, studium particulare, kde byly v malém rozsahu pěstovány začátky svobodných umění a především učení latině a liturgickému zpěvu.88 Podobná učiliště byla zřizována i při klášteřích a při jiných významných kostelích v Olomouci, na Vyšehradě a také v Brně. Ovšem zpráv o nich je velmi pořídku. Pro získání dalšího vzdělání bylo nutno jít studovat do ciziny. A tak od první čtvrti CII. století chodili z Čech i z Moravy synkové vyšších vrstev na studia zejména do Francie.89 V Paříži např. studoval už pražský biskup Daniel, opat Gotšalk, Jindřich Břetislav, knížebiskup český. Je dost pravděpodobné, že i biskup Zdík studoval někde v cizině, stejně jako pražský biskup Jan. Dalo-li by se dokázat, že tomu tak nebylo, bylo by to svědectvím dobré jakosti našeho domácího školství, už proto, že i laikové, např. Judita, choť Vladislavova, Konrád Ota, Hroznata, v tehdejší době vynikali učeností a i lidé z nižších vrstev nebývali bez vyššího vzdělání.90 Na Moravě vedle kapituly olomoucké,91 máme zprávu o farní škole ve Znojmě, kde se v dubnu 1225 připomíná Petr, rektor škol ve Znojmě92 a po něm jeho nástupce Heřman roku 1248.93 O brněnské farní škole máme první zprávu, byť nepřímou, z roku 1237, kdy se mluví o statcích farní školy v Medlánkách a v Březovicích.94 I brněnská farní škola měla své duchovní představené jako jiné farní školy, kteří byli označováni názvem 'scholastici'. Listinami je dosvědčen scholastik 'Rischardus' k roku 123495 a pak ještě k roku 1239.96
87
FRB II 110. ČD I 3, 879. ČD I 2, 332. 89 Ott, Das Endringen, 19 n. 90 ČD I 2, 731. ČD I 3, 191. 91 V Časopise Matice moravské 1916,83 domnívá se Šujan, že zřízením kapituly v Olomouci byla tam ihned zřízena také katedrální škola, neboť již v roce 1143 byl z ní odstraněn legátem Quidonem kanovník Milhost. 92 CDB II 268, 260. 93 CDM III 125, 93. 94 CDM II 284, 328. 95 CDB III 90, 1014. 96 CDM II 309, 358. 88
122
Později se vyskytující scholastik 'Pytschard'97 je pravděpodobně totožný s oním scholastikem dříve jmenovaným. Druhá farní škola v Brně byla u sv. Jakuba, pravděpodobně německá, když sv. Jakub byl určen německým obyvatelům města Brna. Farní právo dostal kostel sv. Jakuba od olomouckého biskupa v roce 1231.98 Tím došlo k soupeření s farou svatopetrskou. Lze se domnívat, že farní škola u sv. Jakuba byla zřízena brzy po tomto datu. V roce 1298 došlo k zjevnému sporu mezi oběma brněnskými školami. Probošt u sv. Petra, mistr Petr, usiloval s rektorem své školy Jindřichem Sasem o omezení vyučování ve škole u sv. Jakuba. Farář svatojakubský si stěžoval přímo do Říma, že mu probošt Petr brání ve vyučování hochů církevnímu zpěvu a že mu dosud nikdo ve vyučování nepřekážel. Bonifác VIII. nařídil kapitulnímu proboštovi kroměřížskému99 aby neshody urovnal. Výsledek sporu není znám. V dalších letech je známo ještě několik jmen představených farní školy u sv. Petra: v roce 1324 byl scholastikem Bartoloměj, v roce 1345 Jan, kolem roku 1400 Štěpán.100 Je zajímavé oproti jiným kapitulám, že tito scholastikové nebyli členy kapituly.
97
CDM IV 162, 222. CDB III 14, 12. 99 23.10. 1298 CDM V 101,103. 100 Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren I 29. 98
123
Vzdělání členů kapituly Mezi členy brněnské kapituly bylo dost mužů s vyšším vzděláním, kterého dosáhli na pražské univerzitě, až na Rajnharda z Hannova, který studoval v cizině, a na Jana z Litomyšle, který dosáhl licenciátu práv v Padově. Většinou to byli právníci, kteří zastávali zároveň veřejné úřady nebo byli zaměstnáni u vrchnosti světské nebo církevní. O třech se hovoří jako o lékařích, 18 dosáhlo titulu mistra, Smil z Vícova byl rektorem pražské univerzity, Štěpán z Manic děkanem právnické fakulty a Mikuláš Peregrini papežským prokurátorem. Pouze o jednom kanovníkovi se praví, že byl vynikajícím teologem, což nezaráží, uvážíme-li přepjaté studium kanonického práva té doby. O dvou máme zprávy jako o malířích miniatur. Tyto přednosti členů brněnské kapituly se však nijak neuplatňovaly ani v kapitule samé, ani v jejím okolí, protože i ze sporých práv o farní škole je zřejmé, že existovala zcela nezávisle na kapitule, která ani neměla úřad scholastika. Svoje vzdělání nemohli tito mužové uplatňovat v kapitule také proto, že pro množství funkcí a úřadů nemohli zachovávat rezidenci.
124
Seznam členů kapituly (data znamenají roky, v nichž lze listinami doložit existenci dotyčného člena kapituly) Mistr Petr z Pontecorvo Hartlín Dětřich Mistr Jan Albert Konrád Mistr Jindřich Bedřich Šebestián z Tasova Mistr Heřman z Durynska Štěpán Mikuláš z Brna Vítek z Pasova Jakub Goblín z Brna Jindřich Bos Mikuláš z Telnice Matěj Jindřich z Norimberka Konrád Petr Mikuláš z Hoštic Volmar Buškův ze Stan Mistr Jindřich z Hlucholar Mikuláš z Podivína Rajnhard z Hanova Jan Pohořelický Dětřich z Jindřichova Hradce Pavel z Hlubčic Lukáš Pohořelický Mikuláš Fridlínův z Brna Jan Hugonův z Brna Mikuláš ze Slavkova Jan z Litomyšle Mikuláš z Netolic Jakub z Tišnova Jan Stendal Dětřich z Brna Jindřich Mikuláš Mistr Baltazar de Marcellinis Petr z Modřic Michael z Horní Pěny Petr Vavřincův Mistr Mikuláš z Kroměříže Petr Mistr Gunter Mistr Matyáš olomoucký
1241-1316 1296 1296 1306-1312 1311 1315 1319 1321 1321-1342 1321-1357 1322 1323 1325 1326-1348 1328 1328 1333 1330-1379 1338 1338 1338-1341 1340-1368 1341 1341 1342-1365 1343 1343-1351 1344 1345 1345-1360 1346 1346-1357 1346-1381 1347-1352 1349 1351-1353 1352 1353 1353 1353 1353-1366 1354 1354-1359 1354-1377 1354-1378 1355-1356 1356 125
František Mistr Mikuláš vratislavský Matěj Vodachar Žibříd z Libosvár Mikuláš Pavlův Matěj Sas Tomáš z Kroměříže Mikuláš Lvův Albert Albertův Mistr Jiří z Jevíčka Čakan Tymonův Mikuláš Ludvíkův Hevlín Heřmanův Tomáš Mikuláš Peregrini Hildebrand z Mohylna Petr z Litomyšle Oto Petrův Jan Mikuláš ze Šlapanic Mikuláš z Mutěnic Mistr Jindřich z Roztok Oto ze Soringen Oldřich ze Šlapanic Mikuláš z Křišťanovic Vilém Hilariův Jan z Opavy Jan z Opolí Jan ze Strážek Prokop Jan z Boskovic Jan ze Sloupnice Petrein z Kunovic Křišťan z Mladějova Mikuláš Václav Jan Matěj Mistr Tomáš z Prahy Mistr Petr z Pudvic Petr Líska Archléb z Bukoviny Mikuláš z Veselí Jindřich z Mezeříčí Konrád Heřman z Hustopeče Mistr Filip Bartoloměj Smil z Vícova Mistr Adam z Nežetic
1356 1356 1356 1356-1359 1357 1357 1357 1357-1364 1357-1375 1357-1405 1358-1359 1359 1359 1362-1371 1363 1364 1364 1364 1365 1366 1366-1381 1367-1378 1368 1368 1368 1368 1368 1368 1368 1369 1370 1371-1374 1371 1373 1373 1373 1373-1386 1375 1375-1393 1376 1376-1384 1377-1378 1377-1389 1378 1378-1400 1378-1402 1378-1411 1379 1379-1407 1379-1414 126
Jan Jan z Miličína Mikuláš z Mýta Jan Fabrův Filip ze Želetavy Konrád Smerbek Šimon Ondřej z Třeboně Křišťan Jindřich z Koptic Marek z Brna Štěpán z Manic Jan Bedřich z Olbramkostela Martin z Úterého Ondřej z Jevíčka Petr Dětřich Petrův z Prahy Mistr Dětvín z Vratislavě Mistr Petr z Nemotic Lukáš Mikuláš z Hradiště Blažej z Uherského Brodu Šalomoun z Jarohněvic Mikuláš z Hradiště Ondřej Mistr Albert Creyenberg Mikuláš z Troubska Jan Maršálkův z Brna Mikuláš ze Slavkova Rudolf Sulek Hynek Ondřej Rotnenter Mikuláš Obraas Martin Johánek Bartoloměj Lítek Ondřej z Modřic Franěk z Pacova Štěpán Mistr Václav z Kuřimi Petr z Račic Štěpán z Hustopeče Jan Jagel Jan z Lověšic Kašpar z Chebu
1380 1380-1396 1381 1381-1402 1381-1403 1381-1405 1381-1406 1382-1409 1382-1391 1384-1393 1385 1386-1403 1386-1392 1387 1387-1404 1389 1389-1391 1389-1395 1389-1403 1390-1402 1392-1422 1393-1406 1394-1396 1397 1397-1401 1398 1399-1427 1401-1406 1403 1403 1403 1403 1403 1403 1403-1405 (pozn. je možné i čtení Obrsas) 1403-1406 1403-1408 1403-1414 1403-1417 1403-1418 1403-1422 1406 1406-1421 1406-1450 1408-1435 1411 1414 1422
127
1. Mistr Petr z Pontecorvo (1241-1316) Petr z Pontecorvo se narodil někdy před rokem 1241, poněvadž byl za papeže Řehoře IX. jmenován papežským kaplanem,101a Řehoř IX. zemřel 22.8. 1241. Jeho otcem byl Ital Angel z Pontecorvo a matkou Češka Petruše. 11.10. 1255 byl Petr jmenován papežským kollektorem pro Čechy, Uhry a Polsko. Do Čech přišel v květnu 1256102 a působil v Čechách až do května 1262, kdy byl odvolán.103 Kromě cenzu vyšehradského vybíral také peníze na pomoc Svaté zemi. Sebrané peníze měl poslat do Benátek a sám měl přijít do Říma, jak mu nařídil papež roku 1261. Příštího roku však byl rozkaz změněn. Petr měl sebranou částku uložit u Olomouckého biskupa a sám měl přijít do Říma provést vyúčtování sbírky. Poněvadž roku 1263 nařídila kurie biskupům pražskému a olomouckému a faráři viennskému, aby zevrubně prozkoumali, kolik Petr vybral, zdá se, že mu kurie příliš nedůvěřovala.104 21.12. 1289 podepsal se Mistr (nevíme, kdy a kde získal titul mistra) Petr z Pontecorvo poprvé jako královský protonotář.105 Přejal tuto funkci po notáři Velislavovi a zastával ji až do roku 1306. Naposledy je podepsán jako protonotář 9.1. 1306.106 Biskup pražský Jan z Dražic mu slíbil kanonikát v Sadské, který získal roku 1287 po značných obtížích po smrti kanovníka Rehvina. Vyskytly se totiž námitky, uvádějící v pochybnost jeho legitimní původ (jeho otec se stal po smrti své ženy knězem).107 S úřadem protonotáře spojil také roku 1289 kanonikát vyšehradský,108 roku 1291 pražský,109 roku 1292 vratislavský (od 3.7. 1292 - do 28.4. 1313),110 olomoucký roku 1296,111 1298 boleslavský a 1305 kanonikát krakovský a litoměřický.112 Mistr Petr se stal členem královské rady Václava II. a Václav III. svěřil mu celou kancelářskou agendu ještě jako protonotáři, poněvadž nepřítomný kancléř Petr z Aspeltu nemínil se svého úřadu vzdát, jsa neustále proboštem vyšehradským, kterýžto úřad byl spojen s kancléřstvím už od roku 1225.113 Král Václav věnoval svému protonotáři celou svoji důvěru. Je nazýván v listinách 'princeps noster dilectus',114 ač toto vyznamenání bylo předcházejícím kancléřům přiznáno jen proto, že jeden byl říšským biskupem (Petr z Aspeltu) a druhý královým levobočkem (Jan, levoboček Přemysla II.). A Mistr Petr snad prý této důvěry královy i zneužíval. Podporoval mladého krále v nevázaném životě a s jeho souhlasem prý byla zpečetěna nejedna z listin, zájem králův tak zjevně poškozujících. Bylo totiž využíváno královy nepříčetnosti k vymáhání všelijakých náhrad za výlohy skutečně nebo domněle utrpěné ve vojenských i dvorských službách králových.115 7.3. 1296 byla zřízena v Brně kolegiátní kapitula a Mistr Petr byl olomouckým biskupem jmenován prvním proboštem této nové kapituly. Roku 1305 se stal Mistr Petr ještě proboštem pražským (1305-1311),116 a od ledna 1306 proboštem vyšehradským a zároveň kancléřem královým. Důchody proboštství vyšehradského pobíral však dál Petr z Aspeltu, neboť jeho basilejské biskupství bylo v tíživé 101
H. Baier, Päpstliche Provisionen 247. PDČ II 293. 103 Kolman, O kollektorech, 14. 104 Krofta, Kurie a církevní správa III 5. 105 Reg II 1488, 641. 106 Reg II 2070, 893. 107 CDM VI 59, 43. 108 Reg. II 1488, 641. 109 ibid. 1552, 666. 110 Samulski, Untesuchungen 155. 111 Dudík, Dějiny VI 141. 112 Jireček, Právnický život 53. 113 (Tadra, Kanceláře, 2). 114 (CDM V 28,30), 115 (ČD II 671). 116 Podlaha, Series, 16 102
128
finanční situaci.117 Okolo Nového roku 1306 rezignoval Mistr Petr na brněnské proboštství, neboť 10.1. 1306 už potvrzoval Václav III. kostelu sv. Petra v Brně všechna práva, která obdržel kdysi brněnský probošt Petr.118 Zároveň rezignoval z rozkazu papežova na obročí krakovské, vyšehradské, boleslavské a litoměřické.119 Byl kancléřem i za Jindřicha Korutanského i za Jana Lucemburského.120 Uvádí se jako papežský kaplan za Řehoře IX. a za Urbana IV.121 Po smrti olomouckého biskupa Jana (v říjnu 1311) byl zvolen biskupem olomouckým biskup Petr z Pontecorvo. Nebyl však papežem potvrzen a ještě v létě 1312 vázl spor u kurie. Pak 13.7. 1312 Klement V. potvrdil listinu pražského biskupa Tobiáše, kterou bylo prokázáno, že Mistr Petr pochází z legitimního manželství.122 Přímých důkazů jeho volby olomouckou kapitulou nemáme. Ale z tehdejších poměrů, privilegií olomoucké kapituly se to dá zjistit. Mistr Petr byl olomouckým kanovníkem, a proto mohl být zvolen, protože olomoucká kapitula, jak známo, měla právo svobodné volby biskupa ze svého středu. Klement V. nazývá Mistra Petra počátkem roku 1314 zvoleným biskupem olomouckým. To je důkaz, že tehdy nebyl ještě posvěcen. Avšak v listině na Modřicích vydané 3.5. 1314 je psáno: 'Petr, biskup olomoucký, v prvním roce našeho pontifikátu.' A poněvadž olomoučtí biskupové čítali svá biskupská léta od konsekrace, máme tu dobrý důkaz, že Mistr Petr byl počátkem roku 1314 pravděpodobně od svého metropolity Petra z Aspeltu vysvěcen na biskupa. Jako biskup konal synodu v Kroměříži.123 Mistr Petr měl nemanželského syna, pozdějšího zderazského probošta Jindřicha. Ten byl královským kaplanem a král mu svým doporučením vymohl plnou dispenz od nelegitimního původu, umožňující mu dosažení i případné biskupské důstojnosti.124 Jelikož statky biskupství olomouckého byly ve špatném stavu, bylo dovoleno Mistru Petrovi, aby ještě 10 roků od svého posvěcení na biskupa mohl podržet proboštství pražské a vyšehradské a kanonikáty s prebendami v Praze, ve Vratislavi a v Sadské.125 Kancléřem v roce 1315 už také nebyl.126 Mistr Petr z Pontecorvo měl mnoho příjmů, ale nehromadil peněz, nýbrž rozdával chudým, takže nezanechal majetku.127 Zemřel v Praze 7.6. 1316. Z jeho majetku zůstalo tak málo, že stěží to stačilo na jeho pohřeb. Praví o něm kronika zbraslavská, 'in morte sua vix tantum remanserit, quod poterar sepeliri'.128 Jeho nástupce na stolci biskupském, Konrád, zřídil za jeho duši r. 1326 ve své závěti aniversarium.129 Pochován byl u sv. Víta v Praze. 2. Hartlín (1296) Při povýšení kostela sv. Petra v Brně na kolegiátní chrám byl vikář Hartlín jmenován kanovníkem, dostal prebendu, byl povinen rezidencí a podřízeností proboštovi.130
117
Reg II 2074, 895. CDM VI 12,373. 119 Reg II 2074,895. 120 ibid. 2202, 957. Reg III 305, 122. 121 Baier, Päpstliche Provisionen 247, 267. 122 CDM VI 59, 43. 123 Dudík, Mährens allgemeine Geschichte I 122. 118
124
Šusta, Za císařskou korunu 98. p.l. CDM VI 60, 45. 126 ibid. 95, 68. 127 Alberti, Papežové V 65. 128 Jireček, Právní život 57. 129 Reg III č. 321. 130 CDM V 45, 45. 125
129
3. Dětřich (1296) Byl rovněž vikářem u sv. Petra v Brně a po utvoření kolegiátní kapituly se stal kanovníkem se stejnými povinnostmi jako Hartlín.131 4. Mistr Jan (1306-1312) Mistr Petr z Pontecorvo rezignoval na brněnské proboštství někdy kolem Nového roku 1306. Proboštem se po něm stal Mistr Jan. 10.1. 1306 mu potvrdil král Václav III., aby občané na Ponavě i všichni ostatní poddaní proboštovi, klerikové, proboštský dům pod kostelem a tvrzí i domy, které na Petrově stojí mezi kostelem a městskou zdí, požívali týchž práv a svobod, které měli za časů Mistra Petra, protonotáře a probošta pražského, čili zbavil je všech povinností zemských i městských.132 Poslední záznam o něm máme z 19.1. 1312, kdy ještě byl proboštem svatopetrským.133 Téhož roku podnikl cestu do Říma.134 5. Albert (1311) Je jmenován pouze jednou jako svědek na listině ze 14.11. 1311.135 6. Konrád (1315) Jen jednou se setkáváme v listinných pramenech s proboštem Konrádem, a to 4.3. 1315, kdy s úspěchem zakončil spor s městskou radou brněnskou, která mu povolila, aby poddaní proboštovi na předměstí Ponavě patřili pod soudní pravomoc proboštovu.136 7. Mistr Jindřich (1319) Jako kanovník brněnské kapituly se připomíná jen dvakrát, 15.3. a 13.12. roku 1319.137 8. Bedřich (1321) Zmínku o něm máme jen ze 7.7. 1321, kde je vedle probošta Šebestiána uváděn jako svědek.138 9. Šebestián z Tasova (1321-1342) Byl dvořanem Jana Lucemburského a na jeho žádost dostal 14.3. 1331 papežskou provizi na olomoucký kanonikát s expektancí prebendy.139 První zprávu už jako o proboštovi brněnské kapituly máme o něm ze 7.7. 1321.140 6.7. 1322 vyňal olomoucký biskup Konrád celou brněnskou kapitulu z pravomoci arcijáhnovy, ale dal za to olomouckým proboštům právo jednou do roka vizitovat brněnskou kapitulu. K tomuto rozhodnutí došlo kvůli sporu probošta Šebestiána a kanovníka Štěpána s olomouckým proboštem Zborem z Plavče.141 Král Jan Lucemburský dal starobrněnskému klášteru patronátní právo kostela v Kralicích a probošt s kapitulou měli nařízeno 'ut nullum alium deinceps ad canonicatum et praebendam facios de pronentibus et fructibus Ecclesiae in Cralisz admittat in dicta Ecclesia s. Petri, nisi quem
131
ibid. CDM VI 12, 373. 133 CDM VI 57, 42. 134 Wolný, Kirchl. Top. I 46. 135 CDM VII 183,798. 136 CDM VI 89, 62. 137 CDM XV 32, 24 a Reg III 544, 225. 138 CDM VI 187, 142. 139 Jenšovská, opisy vatikánských listin. 140 CDM VI 187, 142. 141 CDM VI 212, 157. 132
130
supradicta abbatissa et Conventus duxerint praesentandum.142 27.10. 1328 daroval Jan Lucemburský proboštovi a kapitule dva lány ve vsi Kuřim 'pro animarum salute et suorum remedio peccaminum'143 a 20.8. 1331 patronátní právo kostela v Bzenci.144 25.11. téhož roku zřídil Jan Lucemburský v kapitule brněnské děkanát a dotoval je statky v Rousínovci.145 Šebestián zemřel před 19.7. 1342, poněvadž téhož dne prezentoval tišnovský klášter na brněnské proboštství Heřmana z Durynska.146 10. Mistr Heřman z Durynska (1321-1357) Po prvé je jmenován v kapitule brněnské jako kanovník 7.7. 1321.147 Měl tehdy prebendu v Měníně.148 21.3. 1341 se už připomíná jako kanovník olomoucký, brněnský a zároveň i arcijáhen břeclavský a medik.149 Byl totiž lékařem královny vdovy Alžběty.150 19.7. 1342 prezentoval tišnovský klášter olomouckému biskupovi Janovi mistra Heřmana, fyzika, scholastika olomouckého a kanovníka u sv. Petra v Brně, aby ho biskup potvrdil ve funkci brněnského probošta, neboť proboštství bylo uprázdněno smrtí probošta Šebestiána z Tasova. Biskup mistra Heřmana potvrdil.151 Karel IV., jehož byl mistr Heřman dvořanem, se ho ujal ve sporu s městskou radou brněnskou a potvrdil mu 6.12. 1342 pravomoc nad jeho poddanými, kterou měl už dříve, a kterou mu městská rada upírala.152 Probošt Heřman se stal generálním vikářem biskupa Jana (byl to Jan VII., nemanželský syn Václava II. z Brna) a v jeho nepřítomnosti u císařského dvora vedl správu diecéze. Po prvé je jmenován jako generální vikář 22.12. 1343, naposledy 8.9. 1351.153 9.5. 1346 dostal od papeže 'absolutionem plenam in mortis articulo'.154 1.8. 1348 byly začaty v Brně Zemské desky. Úvodní slovo napsal probošt Heřman jako zemský notář.155 Olomoucké Zemské desky byly začaty již 26.7. téhož roku a měly svého písaře. Od roku 1351 byl už jen jeden písař pro oboje Zemské desky a býval jím některý kanovník z Brna nebo z Olomouce.156 5.7. 1352 obsadila kurie na něčí přímluvu jeden brněnský kanonikát knězem Dětřichem z Brna, na který měl právo prezentace zakladatel tohoto kanonikátu brněnský občan Jan Šmerzlín a jeho potomci. Probošt Heřman s kapitulou se ohradili proti tomuto zásahu papežské kurie.157 Karel IV. získal od papeže Klementa VI. dovolení, aby mohl po tři léta vybírat od duchovenstva desátky, aby mohl zaplatit své dluhy, do kterých upadl zápasem s nepřáteli Církve. Třetina měla patřit kurii a dvě třetiny králi. Hlavním výběrčím byl arcibiskup Arnošt, jeho zástupcem na Moravě probošt Heřman a kroměřížský probošt Mikuláš.158 1.9. 1357 bylo proboštu Heřmanovi dovoleno 'ut confessor ejus in mortis articulo plenam omnium peccatorum remissionem ei concedere possit'.159 Brzy na to probošt Heřman zemřel, neboť již 25.10. téhož roku byla potvrzena prezentace probošta Alberta,160 a 4.11. téhož roku žádal ještě Karel IV. kurii o proboštství 142
CDM VI 338, 264. ibid. 371, 285. 144 ibid. 425, 325. 145 ibid. 434, 334. 146 CDM 429, 311. 147 CDM VI 187, 142. 148 Reg III 1010, 394 149 CDM VII 310, 255. 150 Wolný, Kirchl. Top. I 46. 151 CDM VII 429, 311, ibid. 430, 312. 152 ibid. 450, 326. 153 ibid. 528, 383, a CDM VIII 117, 840. 154 MVB I 661, 394. 155 CDM VII 829, 597. 156 Tadra, Kanceláře, 107. 157 CDM VIII 243, 184. 158 ČČH XIV 175. 159 MVB II 645, 253. 160 MVB II 652, 255, 143
131
brněnské pro Mikuláše z Kroměříže a scholasterii olomouckou, která se také uprázdnila smrtí probošta Heřmana, pro svého domácího kaplana Petra Ondřejova.161 Pečeť Heřmanova byla štítového tvaru, nahoře zakulacená, v poli byli dva zkřížené meče.162 Probošt Heřman zřídil v brněnské kapitule dva nové kanonikáty, položil základ ke kapitulním stanovám v roce 1351, byl často pověřován kurií jako rozhodčí v různých sporech.163 11. Štěpán (1322) Jako kanovník brněnský se připomíná 6.7. 1322.164 12. Mikuláš z Brna (1323) Jako brněnský kanovník a farář v Křenovicích obdržel 19.12. 1323 papežskou provizí expektanci na kanonikát olomoucký.165 13. Vítek z Pasova (1325) Papež Jan XXII. mu udělil 24.9. 1325 provizi na olomoucký kanonikát, není-li právě uprázdněn, tedy na kanonikát brněnský.166 14. Jakub Goblín z Brna (1326-1348) 25.12. 1348 žádal Mikuláš z Brna, aby Jakub Goblín z Brna získal kanonikát a proboštství v Míšni. Tehdy už byl kanovníkem v Brně přesto, že dosud nedosáhl potřebného věku (in aetate defectus). 29.12. 1348 dostal dispenz a bylo mu uděleno proboštství i kanonikát.167 15. Jindřich Bos (1328) Připomíná se jako kanovník brněnský 11.11. 1328.168 16. Mikuláš z Telnice (1328) Připomíná se jako kanovník brněnský 11.11. 1328.169 17. Matěj (1333) Kanovník brněnský a spisovatel teologických knih, jež jsou majetkem olomoucké univerzitní knihovny.170 18. Jindřich z Norimberka (1330-1379) Jindřich z Norimberka, řečený 'Schatz', byl klerikem bamberské diecéze, kanovníkem u sv. Petra v Brně a úředníkem české královské kanceláře.171 Od roku 1330 až 1346 je jmenován jako králův domácí notář, a častěji cestoval ve službách králových. Tak roku 1331 byl s Petrem Zbraslavským na říšském sněmu v Norimberku, nebo 10.11. 1332 je připomínán v průvodu krále Jana Lucemburského v Avignonu u dvora papežského.172 12.12. 1342 dostal 161
ibid. 655, 256). Šebánek, Archivy 660, 129). 163 Weinbrenner, Mähren und das Bisthum Brünn, 88. 164 Reg 788, 319). 165 CDM VII 15, 11; ČČH V 251. 166 Reg III 1140, 444. 167 MVB I 1043, 583; ibid. 1048, 586. 168 CDM VI 373, 288. 169 CDM VI 373, 288. 170 Wolný, Kirchl. Top. I 45. 171 Tadra, Kanceláře 15. 172 Čes. děj. II 2 526 a 557. 162
132
provizi na vratislavský kanonikát a měl tehdy vedle kanonikátu brněnského ještě scholasterii hlohovskou, o níž vedl u kurie spor.173 Roku 1343 byl vyslancem Jana Lucemburského u papeže a na přímluvu uherského krále Ludvíka a moravského markraběte Karla dostal provizi na proboštství řezenské a za to měl rezignovat na úřad hlohovského scholastika (10.5. 1343).174 Jan Lucemburský pak žádal ještě 5.11. 1345 pro něho kanonikát pražský.175 Kanovníkem pražským pak byl v letech 1349 až 1379 a měl prebendu ve Slatině a v Horce.176 Na žádost Karla IV., jehož byl domácím notářem a sekretářem v letech 1343 až 1363,177 dostal pražskou prebendu, která se uprázdnila smrtí kanovníka Pavla z Kladna.178 31.7. 1363 se připomíná jako korrektor listů královské kanceláře.179 19. Konrád (1338) Byl farářem u Všech Svatých v Brně a kanovníkem brněnským. Je připomínán 3.11. 1338.180 20. Petr (1338) Byl brněnským kanovníkem a vicearcijáhnem brněnským v Říčanech. Připomíná se rovněž 3.11. 1338.181 21. Mikuláš z Hoštic (1338-1341) Jako brněnský kanovník je připomínán 3.11. 1338,182 naposledy 15.7. 1341.183 Z této listiny se zachovala jeho poškozená pečeť, na níž je znázorněn Beránek Boží.184 22. Volkmar Buškův ze Stan (1340-1368) Narodil se jako syn pana Buška ze Stan v roce 1340.185 Byl klerikem pražské diecéze. Na žádost královny Anny dostal od papeže 15.7. 1355 vratislavský kanonikát.186 Jan, markrabě monteferatský, vymohl pro Volkmara (uvádí jen Volmar) 1.5. 1361 expektativu na kanonikát brněnský s kolací probošta, děkana a kapituly brněnské.187 Volkmar si pak vyměnil kanonikát vratislavský za faru v Jaroslavicích. 6.12. 1362 pak žádal tentýž markrabě Jan papeže, aby Volkmarovi, který tehdy studoval kanonické právo, udělil dispenz, aby mohl pobírat důchody svého obročí, třeba dosud nebyl vysvěcen.188 Volkmar se na to zavázal 17.10. 1364 odvádět apoštolskému stolci 130 dukátů.189 Mezitím přijal Volkmar kněžské svěcení a papež Urban V. mu udělil faru v Jaroslavicích 12.6. 1365.190 26.11. 1368 dostal ještě kanonikát a prebendu ve Staré Boleslavi. Kanonikát ten se uvolnil smrtí nějakého Petra Belisty.191 173
(MVB I 140, 79). ibid. 200, 109). 175 ibid. 550, 333). 176 Tomek, V 122). 177 Tadra, Kanceláře 28. 178 ibid. 688. 179 Tadra, Kanceláře 28. 180 CDM VII 217, 155. 181 CDM VII 217, 155. 182 CDM VII 217, 155. 183 ibid. 338, 242. 184 Šebánek, Archivy 648, 127. 185 MVB III 572, 345). 186 ibid. II 357, 145). 187 ibid. 1207, 489). 188 ibid. III 32, 32). 189 ibid. 402, 238). 190 ibid. 573, 346). 191 ibid. 1049, 668). 174
133
23. Mistr Jindřich z Hlucholar (1341) Jako kanovník brněnský se připomíná 15.7. 1341. 192 24. Mikuláš z Podivína (1341) Připomíná se jako brněnský kanovník 1.6. 1341.193 Jeho pečeť byla oválná, na ní postava sv. Václava s korouhví v pravici a se štítem, na kterém byla orlice.194 25. Rajnhard z Hanova (1342-1365) Byl synem Oldřicha, pána z Hanova. 5.11. 1342 dostal kanonikát mohučský sub exp. praeb., a už byl držitelem kanonikátu v Bamberku a v Brně a proboštem u Panny Marie před Týnem.195 3.12. 1344 je jmenován jako papežský kaplan a žádá kurii, aby mohl požívat příjmů svých beneficií, byť nezachovává rezidenci, protože studuje v Římě kanonické právo.196 Na žádost Jana Lucemburského dostal r. 1346 kanonikát olomoucký sub exp. praeb.,197 a 7.5. 1357 dostal proboštství a arcijáhenství v Xanten, diecéze kolínská, a zároveň byl ještě držitelem kustodie v Mohuči a kanovníkem v Sadské, okres Poděbrady, mimo výše jmenované hodnosti.198 Karel IV. žádal pro něho dispenz, aby mohl ještě přijmout úřad pokladníka (thesauriam) v Mohuči. V této listině je ještě jmenován jako kanovník v kapli sv. Ondřeje v Bamberku. Obdrží-li žádaný úřad, je ochoten vzdát se kanonikátu v Sadské a v kapli sv. Ondřeje v Bamberku.199 26. Jan Pohořelický (1343) 27.9. 1343 propůjčil mu Klement VI. olomoucký kanonikát a dovolil mu podržet zároveň kanonikát brněnský a faru v Drnholci.200 Byl synem bohatého brněnského měšťana Konráda z Pohořelic a bratrem Lukáše Pohořelického, kanovníka brněnského.201 27. Dětřich z Jindřichova Hradce (1343-1351) Byl synem pana Diviše z Jindřichova Hradce, občana brněnského, 202 byl znalý církevního práva. 29.4. 1343 dal mu Klement VI. kanonikát u sv. Petra v Brně a zároveň mu tam rezervoval prebendu. Při tom mu dovolil, aby mohl podržet faru v Českém Rudolci i kanonikát v Olomouci,203 který mu udělil 17.4. téhož roku.204 V církevním životě veřejném nehrál zajisté bezvýznamnou roli, když 27.1. 1345 spolu s proboštem Heřmanem působil jako rozhodčí ve sporu o desátky kostela v tišnovském klášteře205 a byl generálním vikářem olomouckého biskupa Jana VII.206 27.10. 1351 byl již mrtev, neboť toho dne založila olomoucká kapitula fundaci na jeho památku.207
192
CDM VII 338, 242. CDM 322, 232). 194 Šebánek, Archivy 657, 129. 195 MVB I 124, 71). 196 ibid. 453, 267). 197 ibid. 664, 395 198 MVB II 579, 232. 199 MVB III 570, 344. 200 MVB I 247, 150). 201 Bretholz, Geschichte I 344. 202 Bretholz, Geschichte I 160. 203 CDM VII 472, 342. 204 Reg. IV 1252, 497. 205 Reg IV 1507, 608. 206 CDM VII 815, 591. 207 CDM IX 14, 382. 193
134
28. Pavel z Hlubčic (1344) Na žádost Jana Lucemburského dostal 24.4. 1344 kanonikát u sv. Petra v Brně.208 29. Lukáš Pohořelický (1345) Zmínka o něm je v listinách 27.1. 1345, kdy byl brněnským kanovníkem.209 Viz Jan Pohořelický č. 26. 30. Mikuláš Fridlínův z Brna (1345-1360) Kardinál Quido žádal pro klerika Mikuláše Fridlínova z Brna beneficium cum vel sine cura s kolací abatyše a konventu kláštera s. Mariae na Starém Brně 18.7. 1345.210 2.9. 1351 žádal kardinál Quido pro subdiákona Mikuláše Fridlínova z Brna o kanonikát s prebendou na Vyšehradě.211 Byl klerikem pražské diecéze a přibuzným paní Kateřiny de Coucy, která 2.9. 1349 pro něho žádala o nějaké beneficium s kolací abatyše a konventu kláštera tišnovského.212 Byl písařem královské kanceláře Karla IV. a na jeho prosbu dostal 31.7. 1353 arcijáhenství boleslavské jsa už zároveň kanovníkem v Brně.213 Sám žádal 3.3. 1358 o kanonikát s prebendou v Praze, prázdněnou smrtí kanovníka Viléma,214 a jeho žádosti bylo vyhověno 26.5. 1359.215 Tehdy ještě nebyl knězem a držel zároveň ještě obedienci vyšehradského kostela a kanonikát s prebendou u sv. Jiljí v Praze a kanonikát v Olomouci.216 Karel IV. za věrné služby písařské mu zapsal 20 kop pražských grošů z příjmů královského města Kolína.217 31. Jan Hugonův z Brna (1346) Karel, jako moravský markrabě, žádal 5.6. 1346 'in personam dilecti clerici et familiaris sui' o udělení beneficia s kolací abatyše a konventu tišnovského kláštera. 218 Bylo mu uděleno.219 32. Mikuláš ze Slavkova (1346-1357) Jako klerik olomoucké diecéze dostal 22.11. 1346 na přání Karla IV. brněnský kanonikát sub exp. praeb.220 Naposledy se připomíná 4.11. 1357.221 Byl synem brněnského měšťana Pavla.222 33. Jan z Litomyšle (1346-1381) Byl synem brněnského měšťana Mikuláše a stal se notářem litomyšlského biskupa Jana ze Středy. Studoval v Padově a v letech 1355-1358 byl registrátorem, správcem pečeti a notářem biskupské kanceláře.223 Už 18.3. 1346 stal se kanovníkem brněnským
208
MVB I 348, 204. CDM VII 584, 427. 210 MVB I 505, 301. 211 ibid. 1389, 727. 212 MVB I 1155, 631. 213 MVB II 131, 55. 214 ibid. 728, 285 215 ibid. 950, 376. 216 ibid. 924, 367. 217 Tadra, Kanceláře 105. 218 MVB I 676, 402 219 ibid. 677, 403. 220 MVB I 805, 479. 221 MVB II 657, 258. 222 Bretholz, Geschichte I 160. 223 Nejedlý 144. 209
135
a rezervována mu prebenda.224 Byl také notářem Karla IV. a jeho poslem u Apoštolského Stolce. Na jeho přímluvu dostal 18.7. 1355 olomoucký kanonikát sub exp. praeb.225 1.3. 1357 žádal pro něho Karel IV. o nějaké beneficium s kolací kláštera tišnovského.226 Byl také prokurátorem pontského biskupa Quidona, který pro něho žádal 15.7. 1358 nějaké beneficium s kolací biskupa a kapituly vratislavské.227 Kanonikátu a prebendy ve Vratislavi dosáhl 24.3. 1358 a musel se vzdát fary v Neusiedelu.228 Jako kantor vratislavské kapituly dosáhl 25.2. 1364 kanonikátu v Praze sub exp. praeb. a za to měl rezignovat na kanonikát brněnský a na kantorii vratislavskou.229 20.10. 1364 bylo mu ještě za těchže podmínek rezervováno důstojenství, officium a hodnost s kolací arcibiskupa pražského.230 Brněnského kanonikátu i prebendy se vzdal a 3.12. 1364 byl jím uprázdněný kanonikát udělen jinému, neboť Jan už dosáhl hodnosti v Praze.231 Také se vzdal své prebendy ve Vratislavi, ale 16.7. 1366 žádal opět o kanonikát s prebendou ve Vratislavi a bylo mu vyhověno.232 2.7. 1367 je jmenován jako děkan u sv. Apolináře v Praze a byl jím až do roku 1380.233 Pražskou prebendu měl v Nehvizdlech.234 27.7. 1367 byla mu dána papežem možnost vzít si lepší prebendu ve Vratislavi, bude-li volná.235 Už v roce 1358 měl licenciát práv a papež mu 16.4. 1374 dovolil přijmout doktorát práv v Praze, ačkoliv licenciát dosáhl na univerzitě padovské.236 Zemřel roku 1381.237 34. Mikuláš z Netolic (1347-1352) Byl kaplanem Karla IV., a na jeho žádost dostal 22.8. 1347 rezervaci na beneficium s kolací biskupa, probošta, děkana a kapituly pasovské. Byl zároveň farářem v Michelstettenu v Dolních Rakousích a bakalářem kanonického práva.238 4.7. 1352 dostal na žádost krčského biskupa Pavla kanonikát u sv. Petra v Brně.239 35. Jakub z Tišnova (1349) Na žádost Karla IV.240 rezervoval Klement VII. 11.1. 1349 Jakubovi, synu Jana z Tišnova, kanovníku brněnskému a notáři a klerikovi Karla IV. prebendu olomoucké kapituly.241 36. Jan Stendal (1351-1353) 19.8. 1351 jmenoval na žádost Karla IV. Klement VII. Jana Stendala, podjáhna a faráře v Začanech kanovníkem u sv. Petra v Brně.242 2.3. 1353 žádal pro něj ještě Karel IV. kanonikát pražský a byl mu udělen.243 224
CDM VII 649, 475. MVB II 365, 148. 226 ibid. 565, 223. 227 ibid. 808, 319. 228 ibid. 135, 288. 229 MVB III 281, 177. 230 ibid. 405, 239. 231 ibid. 424, 254. 232 ibid. 726, 448. 233 ibid. 828, 519. 234 Tomek V 124. 235 ibid. 851, 520. 236 Nejedlý 144. 237 Tomek V 124. 238 MVB I 911, 530. 239 ibid. 1494, 767. 240 MVB I 1056, 591. 241 MVB I 1063, 594. 242 CDM VIII 106, 71. 243 MVB II 35, 17. 225
136
37. Dětřich z Brna (1352) Na žádost Pavla, biskupa gurského, dostal kanonikát u sv. Petra v Brně 5.7. 1352.244 V soudních aktech pražské konzistoře je jako svědek uváděn 9.4. až 13.4. 1377 Dětřich, kněz z Brna.245 Je-li totožný s kanovníkem Dětřichem, nelze zjistit. 38. Jindřich (1353) V roce 1353 držel kanovník Jindřich kanovnickou prebendu v Tišnově.246 39. Mikuláš (1353) Byl kanovníkem brněnským a kroměřížským.247 40. Mistr Baltazar de Marcellinis (1353) Jako 'magister in artibus et medicinae, medicus et familiaris' Karla IV. připomíná se 12.6. 1353 coby kanovník u sv. Petra v Brně, když žádá o kanonikát sub exp. praeb. v Kamenzi v Pruském Slezsku.248 41. Petr z Modřic (1353-1366) Karel IV. žádal 10.6. 1353 o olomoucký kanonikát pro Petra, klerika olomoucké diecéze, faráře v Pustiměři a svého subnotaria. Žádosti bylo vyhověno.249 Na žádost arcibiskupa mohučského Dětřicha dostal ještě kanonikát brněnský 23.6. 1361.250 Poslední zmínka o něm je 29.2. 1366.251 42. Michael z Horní Pěny (1354) Klerik pražské diecéze, 'notarius et familiaris' pana Oldřicha z Jindřichova Hradce, dostal na přímluvu svého pána 24.4. 1354 kanonikát u sv. Petra v Brně.252 43. Petr Vavřincův (1354-1359) 22.11. 1354 byl Petr Vavřincův farářem ve Zbraslavi a měl sub exp. praeb. kanonikát u sv. Petra v Brně.253 Jako kaplan Karla IV. stal se 4.11. 1357 scholastikem olomoucké kapituly.254 44. Mistr Mikuláš z Kroměříže (1354-1377) Po prvé se s ním setkáváme jako s písařem arcibiskupa Arnošta z Pardubic 22.1. 1354 a je znalý práva. Téhož dne dostal expektativu na olomoucký kanonikát a byl již zároveň kanovníkem u sv. Mořice v Kroměříži, farářem v Louce a vedl spor o kanonikát v Brně.255 Byl také kaplanem Karla IV. a ten pro něj žádal 22.11. 1354 proboštství brněnské. Mikuláš se nabídl, že dosáhne-li brněnského proboštství, bude rezignovat na faru v Louce.256 1.3. 1357 se připomíná jako notář Karla IV., který pro něho žádal beneficium s kolací arcibiskupa pražského a kapituly. Ze závěrečné klauzule 'non obstante' se dozvídáme, že měl tehdy 244
MVB I 1495, 769. I 190, 39. 246 Wolný, 312. 247 CDM VIII 243, 184. 248 MVB II 92, 40. 249 MVB II 63, 28. 250 ibid. 1234, 493. 251 CDM IX 419, 322. 252 MVB II 236, 99. 253 MVB II 305, 124. 254 ibid. 655, 266. 255 MVB II 198, 84. 256 ibid. 305, 124. 245
137
kanonikát s prebendou v Brně, který vyměnil za kanonikát kroměřížský s Tomášem z Kroměříže,257 kanonikát sub exp. praeb. v Olomouci a v Praze a byl zároveň ještě farářem ve Zhořelci v míšeňské diecézi.258 4.11. 1357 byly Mistru Mikuláši potvrzeny prebendy olomoucké a brněnské a zároveň dostal provizi na brněnské proboštství. Nestal se však proboštem brněnským, neboť téhož dne byl také dojednán smír mezi proboštem brněnským Albertem, který byl jako probošt Kurií potvrzen 25.10. 1357,259 a finanční komorou apoštolskou a probošt Albert zaplatil 117 a půl zlatého, což je annáta za proboštství brněnské260 a byl také prezentován tišnovským klášterem.261 Jelikož Mistru Mikulášovi byl uložen také poplatek, třebaže nízký, 15 zlatých, domníváme se, že tu snad byla nějaká dohoda, zaručující Mistru Mikuláši pozdější nárok na brněnské proboštství.262 Probošt Albert se připomíná roku 1360 už jen jako farář a kanovník brněnský263 a v roku 1368 zase jako probošt kroměřížský.264 Z toho uzavíráme, že probošt Albert se vzdal, snad na přání velikého příznivce Mikulášova, Karla IV., proboštství brněnského ve prospěch Mistra Mikuláše a stal se proboštem v Kroměříži. K této záměně mohlo dojít snad koncem roku 1359, protože ještě 13.4. 1359 byl brněnským proboštem Albert,265 ale už jím nebyl v roce 1360. 23.9. 1359 byl též generálním vikářem olomouckého biskupa266 a jako generální vikář se naposledy jmenuje 7.12. 1371.267 Stal se protonotářem Karla IV.,268 který pro něj žádal v dubnu 1361 prebendu v Praze. Tehdy také držel arcijáhenství boleslavské269 a kanonikát s prebendou v Praze, v Olomouci a v Sadské.270 Prebendu v Sadské získal roku 1359 výměnou za prebendu brněnskou.271 Pražská prebenda mu byla rezervována 18.11. 1362. Tehdy se uváděl ještě jako kanovník u sv. Apolináře v Praze.272 Hodně cestoval v průvodu Karla IV. i samostatně zejména do Norimberka a do Avignonu, kde zakoupil knihu 'Historia Hierosolymitana'. 273 Byl horlivým sběratelem knih doma i v cizině.274 Domněnku u Nejedlého,275 že Mistr Mikuláš byl znalcem illuminárského umění a jeho propagátorem u nás, vyvrací Dostál v ČMM 1922 61n. a popírá také, že by Mistr Mikuláš byl autorem drobnomalby ve známém brněnském misálu. Dostál také popírá, že Mistr Mikuláš byl vůbec proboštem v Brně, ale jeho důvody nepřesvědčují. V listinách se vyskytující probošt brněnský Mistr Mikuláš z Mělníka je totožný s naším Mistrem Mikulášem z Kroměříže.276 Usuzujeme tak z toho, že Mikuláš z Mělníka se objevuje v listinách rázem jako probošt v roku 1358, když před tím není o něm nikde žádné zmínky. Zatím však necelý rok před tím je několik zpráv o provizi Mikuláše z Kroměříže a Alberta. A poněvadž ve 14. století bylo zvykem užívat šlechtického přídomku ne podle rodiště (on pocházel pravděpodobně z Mělníka), ale podle majetku, máme další důvod pro 257
ibid. 660, 259, ibid. 565, 225. 259 ibid. 652, 255. 260 Krofta, Kurie 84. 261 ČMM 1922, 61. 262 Hlídka roč. 42, 337 n. 263 Wolný II. 28. 264 ibid. 92. 265 MVB II 907, 358. 266 CDM XV 78, 65. 267 ibid. 131, 110. 268 MVB II 655, 256. 269 1359 až 166, Tomek V 122. 270 MVB II 1203, 483. 271 Tomek ibid. 272 MVB III 17, 22. 273 Jireček, Právnický život 121. 274 Tadra, Kulturní styky 362. 275 Dějiny 147. 276 Hlídka roč. 42 337n.. 258
138
naši domněnku. Mistr Mikuláš měl totiž značnou prebendu v Kroměříži. Údaj u Tadry277 že zemřel před rokem 1367, není správný. Zemřel až před 22.3. 1377, kdy se jako brněnský probošt po prvé připomíná Mikuláš z Veselí.278 Jeho pečeť představovala sv. Petra, stojícího na oltáři a držícího v pravé ruce klíč,279 níže v brance pták, krmící mláďata.280 45. Petr (1354-1378) Řada záznamů o kanovníku Petrovi, nijak blíže neoznačeného, neposkytuje možnost určit, jedná-li se o jednu nebo o více osob.281 K roku 1376 jmenuje Wolný282 farářem u sv. Petra v Brně kanovníka Petra. 46. Mistr Gunter (1355-1356) Byl kanovníkem brněnským a oficiálem biskupské kurie v Litomyšli.283 Připomíná se ještě 4.2. 1356.284 47. Mistr Matyáš Olomoucký (1356) Jako kanovník brněnský je jmenován 4.2. 1356.285 48. František (1356) Wolný286 ho uvádí roku 1356 jako kanovníka a faráře u sv. Petra v Brně. 49. Mistr Mikuláš vratislavský (1356) Je zmiňován 4.2. 1356.287 50. Matěj Vodachar (1356) 12.7. 1356 vyměnil kanonikát s prebendou magdeburského kostela za kanonikát a prebendu olomouckou a vedl zároveň spor o kanonikát brněnský.288 51. Žibřid z Libosvár (1356-1359) 23.11. 1356 byl mu udělen kanonikát u sv. Petra v Brně sub exp. praeb. 289 Poslední zmínka o něm je 7.5. 1359.290 52. Mikuláš Pavlův (1357) Jako kanovník brněnský je jmenován v listině probošta Alberta 4.11. 1357.291 53. Matěj Sas (1357) 4.11. 1357 se praví, že Matěj Sas vedl u Kurie spor s Tomášem z Kroměříže o brněnský kanonikát.292 277
Kanceláře 32) CDM XI 72, 64. 279 CDM X 1, 1. 280 Šebánek, Archivy 868, 175. Na závěr je připsáno: Gen. vikář Jana ze Středy 2.12. 1371 (CDM XV č. 131). 281 CDM VIII 280, 225; CDM IX 6, 5; CDM X 198, 218; CDM XI 54, 43; ibid. 102, 91. 282 I 28. 283 Reg. VI 69, 50. 284 CDM IX 6, 5. 285 CDM IX 6, 5. 286 28. 287 CDM IX 6, 5. 288 MVB II 497, 186. 289 MVB II 538, 214. 290 ibid. 917, 384. 291 MVB II 657, 256. 278
139
54. Tomáš z Kroměříže Zaměnil svoji brněnskou prebendu s Mikulášem z Kroměříže 4.11. 1357 a u Kurie vedl spor o kanonikát brněnský s Matějem Sasem.293 55. Mikuláš Lvův (1357-1364) 17.5. 1357 se připomíná jako brněnský kanovník, notář a posel Karla IV.294 Zemřel před 4.10. 1364.295 56. Albert Albertův (1357-1375) Olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi potvrdil brněnským proboštem po smrti probošta Heřmana Alberta, kterého na tento úřad prezentovali konvent a abatyše tišnovského kláštera. Brněnská kapitula však žádala 25.10.1357, aby toto rozhodnutí olomouckého biskupa bylo ještě potvrzeno Apoštolskou stolicí,296 nebo je-li prezentace rezervována Kurii, aby Albert byl jí prezentován na proboštství brněnské. Kapitula brněnská tak činila proto, že se vyskytla pochybnost, zda snad proboštství brněnské nebylo zatím Kurií rezervováno pro někoho jiného. Kurie potvrdila brněnské kapitule Alberta jako probošta,297 ale Albert se musel vzdát své fary petrovické, kterou držel a mohl si ponechat kanonikát kroměřížský. Měl zaplatit Kurii 117 a půl dukátu. Viz dále Mistru Mikuláš z Kroměříže čís. 44. 13.4. 1359 ještě neměl zaplaceno a termín k zaplacení mu byl prodloužen.298 K roku 1360 je připomínán už jen jako farář a kanovník brněnský.299 V nejstarším seznamu aniversarií kostela sv. Petra je v pátek po neděli Lastare uvedeno aniversarium Alberta, probošta kroměřížského.300 Jako probošt kroměřížský se připomíná ještě roku 1368301 a naposledy 16.8. 1375.302 57. Mistr Jiří z Jevíčka (1357-1405) Roku 1380 se stal bakalářem práv303 a roku 1383 získal licenciát práv.304 Bonifác IX. dal mu 18.9. 1357 kanonikát s prebendou u sv. Jiljí v Praze, zatímco už držel faru v Havlíně, byl prebendovaným kanovníkem v Brně, na Vyšehradě a měl rezervováno jedno beneficium v Olomouci.305 22.9. 1397 dostal provizi na kanonikát s prebendou u P. Marie v Hlohově.306 Rok na to, 30.3. 1398 získal rezervovaný mu kanonikát s prebendou v Olomouci.307 Vedl pak spor o svůj kanonikát u sv. Jiljí v Praze a spor vyhrál.308 Ve sporu s Janem ze Gbelů ztratil 10.8. 1401 kanonikát olomoucký,309 a 23.1.1403 vyměnil kanonikát u sv. Jiljí v Praze za svatojakubskou faru v Brně.310 V CDM je uváděn jako farář u sv. Jakuba v Brně poprvé 19.5.
292
MVB II 658, 256. MVB II 658, 256. 294 MVB II 616, 244. 295 Libri Confir. I B, str. 57. 296 (MVB II 351, 254), 297 ibid. 652, 255. 298 ibid. 907, 358. 299 Wolný 28. 300 Hlídka roč. 42, 337. 301 Wolný II 92. 302 CDM X 259, 272. 303 MHUP I 192. 304 ibid. 212. 305 MVB V 1209, 650. 306 ibid. 1251, 693. 307 ibid. 1251, 963. 308 ibid. 1446, 784. 309 ibid. 825, 1048. 310 ibid. 2040, 1184. 293
140
1404.311 Jako farář u sv. Jakuba v Brně byl účasten dlouhého sporu, který vedla brněnská kapitula o patronát fary svatojakubské. Naposledy se připomíná 9.2. 1405.312 58. Čakan Tymonův (1358-1359) V listině ze dne 31.1. 1358 je poprvé jmenován a je nazývám mistrem,313 ačkoliv MVB jej uvádějí bez tohoto titulu.314 4.7. 1359 žádal o udělení některého vyššího beneficia kostela v Míšni a bylo mu uděleno. Vedl také spor o faru v Kostelní Myslové v olomoucké diecézi.315 59. Mikuláš Ludvíkův (1359) Na žádost Alberta, biskupa zvěřínského, dostal biskupský kaplan Mikuláš 7.5. 1359 kanonikát sub exp. praeb. u sv. Petra v Brně.316 60. Hevlín Heřmanův (1359) Byl klerikem litomyšlské diecéze ve službách Pavla Harracha z rakouské linie této české rodiny, frisinského biskupa.317 Biskup Pavel žádal 10.6. 1359 pro Hevlína kanonikát v Brně sub exp. praeb. Kanonikát mu byl udělen.318 61. Tomáš (1362-1371) Bretholz, Geschichte der Stadt Brünn 203 praví, že Židé Merklín, Jakub a Patez koupili od Kanovníka Tomáše dům na rohu židovské ulice někdy v roku 1362. Kanovník Tomáš byl také farářem u sv. Petra v letech 1365-1371.319 62. Mikuláš Peregrini (1363) Klerik olomoucké diecéze, studoval kanonické právo a 17 roků dlel u papežské Kurie jako prokurátor. Byl brněnským kanovníkem s prebendou a žádal 22.7. 1363 o udělení brněnského proboštství. Před tím byl také generálním vikářem olomouckého biskupa Jana , pozdějšího pražského arcibiskupa Jana Očko z Vlašimi.320 63. Hildebrand z Mohylna (1364) 'Pauper clericus olomucensis dioecesis' žádá 24.2. 1364 Kurii o beneficium s kolací probošta a kapituly u sv. Petra v Brně.321 64. Petr z Litomyšle (1364) Klerik diecéze litomyšlské, obdržel brněnský kanonikát uprázdněný smrtí Jana z Litomyšle 3.12. 1364.322
311
CDM XIII 312, 322. CDM XIII 360, 324. 313 CDM IX 87, 67. 314 MVB II 907, 358. 315 ibid. 988 a 999, 393. 316 MVB II 917, 364. 317 Tadra, Styky 176. 318 MVB II 966, 384. 319 Wolný 28). 320 MVB III 205, 131. 321 MVB III 276, 175. 322 MVB III 424, 253. 312
141
65. Otto Petrův (1364) 20.10. 1364 je mu rezervováno beneficium bez duchovní správy s kolací probošta a kapituly brněnské. Byl knězem olomoucké diecéze.323 66. Jan (1365) Karel IV. žádal 11.6. 1365 Kurii, aby udělila kanonikát pražského kostela 'dilecto nepoti suo Johanni, nato illustris germani sui Johannis, marchionis Moraviae'. Byl klerikem, studoval práva. Měl teprve 20 roků a držel již kanonikát brněnský. Žádosti bylo vyhověno.324 67. Mikuláš ze Šlapanic (1366) Připomíná se k 19.8. 1366.325 68. Mikuláš z Mutěnic (1366-1381) Jako kanovník brněnský se připomíná 19.8. 1366326 a roku 1381.327 69. Mistr Jindřich z Roztok (1367-1378) Roku 1367 byl imatrikulován na lékařské fakultě v Praze328 a připomíná se ještě 27.2. 329 1376 a naposledy 2.6. 1378.330 70. Otto ze Sorsingen (1368) Pocházel z Durynska. Zmiňován je již jako mrtvý 30.1. 1368.331 71. Oldřich ze Šlapanic (1368) Byl jmenován papežskou provizí 30.1. 1368 kanovníkem brněnským s prebendou po smrti Otty ze Sorsingen.332 72. Mikuláš z Kříšťanovic (1368) Na žádost olomouckého biskupa Jana obdržel 13.12. 1368 beneficium bez duchovní správy s kolací probošta a kapituly u sv. Petra v Brně.333 73. Vilém Hilariův z Kortelangen (1368-1403) Jako 'familiaris' olomouckého biskupa Jana a krále Václava dostal 28.11. 1368 expektativu na brněnský kanonikát.334 12.12. 1390 se připomíná jako olomoucký kanovník.335 Vedl spor o faru u sv. Mořice v Olomouci a spor vyhrál 7.5. 1391.336 14.11. 1399 je jmenován jako 'vicarius generalis in spiritualibus' olomouckého biskupa337 a 11.1. 1403 mu Bonifác IX. rezervoval kanonikát s prebendou v Opolí a v Hnězdně, jak by se uprázdnil.338 Je také 323
MVB III 406, 240. MVB III 568, 343. 325 CDM IX 445, 359. 326 CDM IX 445, 359. 327 SAKP II 107. 328 MHUM I 135. 329 CDM XV 167, 137. 330 CDM XI 115, 104. 331 MVB III 939, 587. 332 MVB III 939, 587. 333 MVB III 1070, 684. 334 MVB III 1048, 668. 335 MVB V 418, 230. 336 ibid. 521, 288. 337 ibid. 1522, 835. 338 ibid. 2037, 1183. 324
142
připomínán jako prokurátor olomouckého biskupa Lacka 2.6. 1403.339 Přítel Štěpána z Boben.340 74. Jan z Opavy (1368) Kanovník brněnský a farář v Lanškrouně v Čechách, malíř miniatur, jeden z nejlepších ve 14. století u nás.341 Psal a maloval pro rakouského vévodu Albrechta III. skvostný evangeliář, jehož malby se vyrovnají nejlepším vlašským malbám té doby.342 Byl také protonotářem Karla IV., kancléřem císařovny Anny a žákem Mistra Mikuláše z Kroměříže.343 75. Jan z Opolí (1368) Byl současníkem Jana z Opavy, jako kanovník brněnský vyzdobil miniaturními kresbami kodex čtyř evangelií, nacházející se nyní ve Dvorní knihovně ve Vídni.344 76. Jan ze Strážek (1368) Byl farářem a kanovníkem u sv. Petra v Brně.345 77. Prokop (1369) Toho roku se uvádí jako vicefarář a kanovník u sv. Petra.346 78. Jan z Boskovic (1370) 'Laudabilis probitatis et virtutum merita, super quibus apud nos fide digno commendaris testimonio', to byly důvody, jež vedly Urbana V. k tomu, že 4.7. 1370 udělil Janu Jindřichovi z Boskovic kanonikát u sv. Petra v Brně.347 79. Jan ze Sloupnice (1371-1374) Byl notářem Karla IV., knězem a kanovníkem týnským a farářem u sv. Ondřeje v Praze. 7.2. 1371 dostal provizi na kanonikát olomoucký s prebendou a 18.7. 1372 opět papežskou provizí získal kanonikát s prebendou v Brně, která se uprázdnila smrtí Tomáše z Kroměříže. 9.2. 1374 dostal faru ve Stankově v pražské diecézi a 25.6. 1374 získal ještě kanonikát s prebendou u sv. Jiljí v Praze.348 80. Petrein z Kunovic (1371) Připomínán jako kanovník brněnský a olomoucký 2.7. 1371.349 81. Křišťan z Mladějova (1373) 26.4. 1373 se nařizuje olomouckému oficiálovi, aby potvrdil kanonikát olomouckého kostela Křišťanovi Šebestiánovu z Mladějova, který je knězem a dosáhl již papežskou provizí kanonikátu v Brně po smrti kanovníka Heřmana.350
339
ibid. 2096, 1222. Kpaty č. 139. 341 Wolný 45. 342 Tadra, Kulturní styky 209. 343 Nejedlý, Dějiny 147. 344 Wolný 45. 345 Bretholz, Geschichte I 192. 346 Wolný 28. 347 MVB III 1200, 815. 348 Vatikánské opisy Dr. Stloukala MVB IV 98, 63 - 1374, 10. 349 CDM XV 129, 108. 350 Vatikánské opisy Dr. Stloukala MVB IV. 340
143
82. Mikuláš (1373) Připomínán je 15.5. 1373351 a naposledy 25.7. 1373 spolu s kanovníkem Janem a proboštem Mikulášem.352 83. Václav (1373) Byl imatrikulován r. 1373 na pražské univerzitě jako posluchač práv.353 84. Jan (1373-1386) Uvádí se 25.7. 1373 jako rozhodčí ve sporu mezi kanovníkem Mikulášem a proboštem Mikulášem, 354 a před tím je o něm zmínka 15.5. 1373.355 Pozdější záznamy o něm jsou k rokům 1374 a 1386.356 85. Matěj (1375) Kanovník a farář u sv. Petra v Brně.357 86. Mistr Tomáš z Prahy (1375-1393) Byl farářem v Dolních Věstonicích, okres Mikulov, bakalář in decretis a magister in artibus. Dostal 12.5. 1393 kanonikát s prebendou u sv. Petra v Brně, který se uprázdnil smrtí Jindřicha Koptice. Byl zároveň kanovníkem olomouckým a dostal expektativu na kanonikát pražský.358 V MHUP se jeho jméno vyskytuje od roku 1375.359 87. Mistr Petr z Pudvic (1376) Plebán a kanovník u sv. Petra v Brně, znalý práva. 9.12. 1376.360 88. Petr Líska (1376-1384) 3.3. 1376 je jmenován jako kanovník brněnský a probošt Herburského kláštera.361 3.3. 1384 byl farářem v Uherském Hradišti362 a patronem prebendy v Troubsku.363 89. Archléb z Bukoviny (1377-1378) 22.3. 1377 byl ustanoven zástupcem brněnského probošta Mikuláše z Veselí.364 10.8. 1378 byl ustanoven na rozkaz moravského markraběte Jošta rozhodčím ve sporu mezi Ratiborem z Myslibořic a oslavanským klášterem o dvůr v Miroslavi a o desátky z této vsi. Spolu s ním v této při rozhodovali vratislavský kanovník a opolský probošt Konrád z Kafunku, Ctibor z Cinburku a Albrecht z Kafunku.365
351
CDM X 190, 213. Šebánek, 868. 175. 353 MHUP II 30. 354 Šebánek, 868, 175. 355 CDM X 190, 213. 356 SAKP I 71, 84 - II 99, 373. 357 Wolný 28. 358 MVB V 683, 388. 359 ibid. II 10, 31. 360 CDM XI 54, 43. 361 CDM XI 27, 25. 362 ibid. XI 322, 297. 363 Wolný 233. 364 CDM XI 72,64. 365 CDM XI 121, 110. 352
144
90. Mikuláš z Veselí (1377-1389) Byl farářem v Jevišovicích a provizorem tišnovského kláštera, když ho tišnovský klášter jako patron jmenoval proboštem u sv. Petra v Brně. Olomoucký biskup jmenování potvrdil 22.3. 1377. Jeho zástupcem v kapitule byl kanovník Archléb.366 Investován byl v zastoupení svým prokurátorem kanovníkem Archlébem.367 R. 1390 založil v kapitule nový kanonikát s prebendou.368 Za jeho proboštování potvrdil papež brněnské kapitule všecka práva, kterých se jí od papežů dostalo, 9.12. 1381.369 Před tím 9.12. 1380 mu dal olomoucký biskup Jan IX. plnou moc ve věcech, v nichž se měli brněnští obyvatelé obracet na biskupskou konzistoř v Olomouci. Tato moc mohla být kdykoliv odvolána.370 Probošt Mikuláš z Veselí není totožný s Mikulášem z Riesenburku, kanovníkem vratislavským a magdeburským,371 který se stal roku 1383 biskupem kostnickým a potom apoštolskou provizí r. 1386 biskupem olomouckým. Tento nebyl před tím proboštem v Brně, ale u sv. Kassia v Bonnu. Je třeba opravit chybné čtení v CDM XV 259, 221: prepositum 'Brunensem' na 'Bonnensem'.372 Probošt Mikuláš z Veselí se připomíná ještě 25.6. 1389.373 91. Jindřich z Mezeříčí (1378) Vratislavský biskup Dětřich žádal pro Jindřicha z Mezeříčí, kanovníka u sv. Petra v Brně, kanonikát a prebendu olomouckého kostela, uprázdněnou smrtí probošta Jakuba Viganda.374 Jindřich byl imatrikulován na pražské univerzitě jako posluchač práv 1378 nebo 1385.375 92. Konrád (1378-1400) První zpráva o něm je 30.7. 1378, kdy je uveden na listině jako svědek.376 Další zpráva je z 26.8. 1392.377 Byl kanovníkem u sv. Petra v Brně a plebánem u sv. Jakuba v Brně. V roce 1400 měl účast ve sporech mezi řeholníky a světským kněžstvem ohledně udělování svátostí. Světské kněžstvo totiž neuznávalo jurisdikci řeholníků, ani když jim byla dána diecézním biskupem. Olomoucký biskup Jan uložil Konrádovi, aby vyhlásil z kazatelny, že řádoví kněží svými představenými ordináři prezentovaní mají právo udílet svátosti.378 93. Heřman z Hustopeče (1378-1402) Hustopečský plebán a brněnský kanovník,379 získal papežskou provizí kanonikát pražský. Do kapituly byl přijat 9.4. 1380.380 Zemřel kolem roku 1402.381 94. Mistr Filip (1378-1411) Po prvé se uvádí jako svědek na listině z 2.6. 1378.382 Mistrem je nazván teprve v listině z 1.2. 1405, kdy na jeho žádost potvrzuje olomoucký biskup Lacek jeho dotaci, kterou 366
CDM XI 72, 64. Hlídka roč. 42 337. 368 Weinbrenner 88. 369 CDM XI 242, 214. 370 ibid. 206, 185. 371 Gams, Series 272. 372 Hlídka roč. 42 337. 373 CDM XI 559, 474. 374 Holinka 88. 375 Wolný 45. 376 Tadra, Listář 28, 43. 377 SAKP III 309, 77. 378 CDM XIII 88, 70 a dále Neumann, Prameny, 25. 379 Podlaha, Supplementum secundum 405. 380 MVB V 12, 24. 381 Podlaha, Series 405, 51. 367
145
založil při oltáři P. Marie v kostele sv. Michala ve Znojmě.383 Zároveň tehdy je jmenován jako brněnský kanovník a správce farního kostela ve Strážku.384 Naposledy se připomíná 18.9. 1411. Jeho pečeť: v gotické architektuře postava světce.385 95. Bartoloměj (1379) Jako kanovník se připomíná 20.2. 1379, když uzavírá smír ve věci desátku z jednoho pole u Husovic z kláštera v Obřanech.386 Byl také farářem u sv. Petra.387 96. Smil z Vícova (1379-1407) Roku 1379 byl zapsán na právnické fakultě v Praze388 a v letech 1387-1388 byl rektorem univerzitním.389 29.4. 1392 Dostal arcijáhenství litoměřické a kanonikát na Vyšehradě.390 Zároveň byl prebendovaným kanovníkem v Olomouci, farářem v Ratajích a vedl ještě spor o faru ve Zdounkách. Bonifác IX. praví v této listině, že Smil z Vícova je po otci i po matce ze šlechtického rodu, je bakalářem práv a mimo to ho také doporučuje 'litterarum scientia et vitae et morum honestas'. S Janem ze Třemošnic vedl spor o kanonikát vyšehradský a spor vyhrál 1.2. 1396, když papež nařídil, aby vyšehradský kanonikát byl udělen jemu a ne Janovi ze Třemošnic.391 Od roku 1397 byl generálním vikářem olomouckým a zároveň oficiálem biskupské kurie.392 1.2. 1396 mu papež znovu potvrdil litoměřické arcijáhenství, třebaže se o ně vedl u Kurie spor393 a 24.4. 1399 mu dovolil toto arcijáhenství a faru v Ratajích podržet až do smrti.394 31.3. 1404 dostal ještě papežskou provizí kanonikát s prebendou v Brně, uprázdněný smrtí Martina z Úterého 395 a tehdy ještě držel faru v Pozořicích a kanonikát sub exp. praebendas v Praze. 11.6. 1404 bylo mu dovoleno celebrovat i na místech, stižených interdiktem.396 Až do konce života zůstaly mu všechny prebendy, až na faru ve Zdounkách a na kapli sv. Petra v Boskovicích. Poslední zprávu o něm máme k 11.2. 1407, kdy mu jeden pražský kanovník dlužil nějaké peníze.397 97. Mistr Adama z Nežetic (1379-1414) 21.11. 1379 bylo mu rezervováno beneficium s kolací olomouckého biskupa. Byl tehdy knězem a farářem v Ostravě a mistrem svobodných umění.398 Téhož roku byl přijat na právnickou fakultu a r. 1383 byl jmenován bakalářem práv.399 Roku 1384 dosáhl licenciátu,400 roku 1389 byl olomouckým a brněnským kanovníkem a zároveň doktorem práv.401 V roce 1392 ručil komoře papežské s jinými duchovními hodnostáři za biskupa vesprimského 900 382
CDM X 114, 104. CDM XIII 356, 387. 384 ib. 350, 373. 385 Šebánek, 910, 184. 386 CDM XI 143, 132. 387 Wolný, 18. 388 MHUP II 10. 389 Tomek, Dějiny V 229. 390 MVB V 662, 355. 391 ibid. 969, 523. 392 CDM XII 439, 396. 393 MVB V 970, 524 394 ibid. 1449, 786. 395 ibid. 2176, 1274. 396 ibid. 2222, 1307. 397 SAKP V 152, 346. 398 CDM XV 199, 171. 399 MVB V 48, 45. 400 MHUP II 1, 2. 401 ibid. 4. 383
146
zlatých.402 9.1. 1397 se připomíná jako arcijáhen královéhradecký.403 Od 10.4. 1396 byl generálním vikářem pražským404 až do 12.4. 1407.405 Roku 1398 je také jmenován kanovníkem pražským.406 29.4. 1400 stal se kancléřem vratislavským a papež mu dovolil podržet je doživotně spolu s arcijáhenstvím královéhradeckým.407 Po smrti arcibiskupa pražského Olbrama ze Škvorce byl administrátorem pražského arcibiskupství od 8.8. do 9.10. 1403.408 V roce 1404 byl syndikem kapituly pražské. Prebendu ve Kbelích a obedienci v Kuchárkách držel od roku 1401, v Hněvkovicích v letech 1410-1412 a v Jeníkově v letech 1413-1414.409 Roku 1410 se uvádí spolu s Ondřejem z Brodu a Janem Eliášovým mezi předními rádci arcibiskupa Zbyňka, kteří usilovali o spálení knih Wiklefových 410 a téhož roku měl významný podíl na zákazu kázat mimo farní kostely a kláštery.411 Byl i literárně činný a napsal také historii své doby, která se nedochovala.412 Byl sběratelem knih doma i v cizině.413 Mnohé daroval různým klášterům i soukromým osobám, jiné odkázal kapitule svatovítské, aby byly půjčovány studentům všech fakult, vyjma těch, kteří jsou přívrženci Wiklefa. Jeden svazek se zachoval až do dneška.414 Zemřel 25.7. 1414415 a zanechal poslední vůli z 3.1. 1414.416 Svůj dům na Hradčanech odkázal svému nástupci v úřadě arcijáhenském, jiný dům odkázal kanovníkovi pražské kapituly, který bude mít obedienci ve Kbelích. Pak obdaroval mnoho jiných osob duchovního stavu a zřídil také na Hradčanech hospitál pro chudé a nemocné kněze a kleriky pražské. Jeho pečeť byla zašp. ovál., v gotické architektuře postava královny Elišky (choti Václava II. a Rudolfa), držící v levici model kostelní věže, pod jejíma nohama štít, na něm uprostřed postavený stromek, vpravo a vlevo po válečném háku s násadcem.417 Rodiště Mistra Adama z Nežetic lokalizuje Krofta v okrese vyškovském418 a Šebánek v Čechách v okrese Trhové Sviny.419 98. Jan (1380) 7.4. 1380 se vzdal kanonikátu a prebendy v Brně Jan, probošt vyšehradský.420 99. Jan z Miličína (1380-1396) Připomíná se již jako klerik v roce 1380,421 jako jáhen v roce 1381422 a v roce 1384 a 1385 jako veřejný notář.423 21.1. 1390 nařizuje papež, aby Janovi z Miličína, bakaláři svobodných umění, byl udělen olomoucký kanonikát s prebendou. Za to měl rezignovat na kapli sv. Ladislava v Bratislavě. Zůstal přitom farářem v Sudoměřicích, kanovníkem v Brně, 402
Sborník historického kroužku I 168. CDM XII 367, 333 - byl jím až do své smrti r. 1414. 404 SAKP III 160. 405 ibid. 409. 406 Tomek, Dějiny V 131. 407 MVB C 1599, 981. 408 Tomek, Dějiny V 103. 409 Tomek, Dějiny V 131. 410 Jireček, 178. 411 Bartoš, Čechy 329. 412 MVB V 48, 45. 413 Tadra, Styky 362. 414 Jireček, 178. 415 Podlaha, Series, 468, 68. 416 Je publikována u Podlahy, Series str. 68 až 78. 417 Šebánek 1031, 212. 418 MVB rejstřík. 419 368. 420 SAKP II 14. 421 SAKP II 30. 422 ibid. 94. 423 ibid. 285 a 347. 403
147
v Kroměříži, kanovníkem a kustodem u sv. Martina v Bratislavě a kanovníkem sub exp. praeb. v Praze a ve Vratislavi.424 17.12. 1390 dostal jeho bratislavská beneficia Petr z Nemotic.425 Bonifác IX. udělil Janovi z Miličína dispenz 8.6. 1391, že mohl přijmout ještě nějaké beneficium s duchovní správou. V téže listině je uváděn ještě jako správce kaple v paláci ostřihomského arcibiskupa.426 1.2. 1393 dosáhl toho, že v dosažení prebendy a nějakého úřadu u svatovítské kapituly je mu dána přednost přede všemi uchazeči 'praeter cardinales et familiares apostolicos'. V listině je ještě uváděn jako farář v Dyjákovičkách.427 Vedl spor u Kurie o faru ve Skramnících.428 Poslední zpráva o něm je k 1.10. 1396, kdy mu papež rezervuje ještě jedno beneficium v diecézi olomoucké.429 Jakmile by jej získal, musí se vzdát v Olomouci kanonikátu, jehož dosáhl 21.1. 1390.430 100. Mikuláš z Mýta (1381) Připomíná se spolu s kanovníkem Konrádem Šmerbekem a Mikulášem z Mutěnic k roku 1381.431 101. Jan Fabrův (1381-1402) Bonifác IX. nařídil 11.3. 1402 papežskému auditoru, aby Jana uvedl v držení všech práv, která měl Petr z Nemotic na faře v Drnholci a jako prebendovaný kanovník v Brně.432 MHUP II 128 mají k roku 1381 záznam o jeho imatrikulaci. Je uveden mezi posluchači saské národnosti. 102. Filip ze Želetavy (1381-1403) Byl už prebendovaným kanovníkem brněnským a držel kanonikát sub exp. praeb. ve Vratislavi a faru v Boskovicích (Řečkovicích? - pozn. V. M.), když mu Bonifác IX. 1.2. 1396 oznámil platnost provize na kanonikát a prebendu pražskou, třebaže se o tento kanonikát vede u Apoštolské stolice pře, která dosud není vyřešena.433 Onen kanonikát sub exp. praeb. získal už 7.2. 1381.434 Získal i prebendu vratislavskou a faru ve Valči. 28.2. 1396 žádal o kapli sv. Mikuláše v kostele sv. Mořice v Olomouci, ale nedostal ji. Byla dána faráři ve Střílkách. 435 Byl též kaplanem moravského markraběte Jošta.436 10.3. 1403 byl již mrtev, poněvadž toho dne je dávána vratislavská prebenda, jeho smrtí uvolněná, hlohovskému kanovníkovi Janu Augustovi.437 Pohřben byl u sv. Víta, kde se dosud nachází jeho náhrobní kámen. 103. Konrád Šmerbek (1381-1405) Připomíná se jako vikář u sv. Petra v Brně od roku 1381438 a pak stále v souvislosti s kapitulou, s níž nesl těžkosti i úspěchy dlouhého boje o patronát svatojakubského kostela. Roku 1393 se objevuje jeho jméno v souvislosti se sporem o faru v Troubsku439 a pak až do 424
MVB V 300, 168. ibid. 426, 236. 426 ibid. 534, 300. 427 ibid. 676, 385. 428 ibid. 990, 541. 429 ibid. 1033, 570. 430 ibid. 300, 168. 431 SAKP II 107. 432 MVB V 1907, 1100. 433 MVB V 971, 524. 434 ibid. 57, 53. 435 CDM XII 241, 277. 436 Podlaha, Series 55. 437 MVB V 2060, 1203. 438 SAKP II 180, 107. 439 MVB V 707, 401. 425
148
roku 1405 ve spojitosti s proboštem a kapitulou u sv. Petra v Brně ve sporu o faru sv. Jakuba v Brně. Nad farou svatojakubskou měl patronátní právo klášter oslavanských cisterciaček. Poprvé se toto patronátní právo připomíná v listině Přemysla I. ze 7.11. 1228,440 a bylo potvrzeno olomouckým biskupem Robertem.441 A od té doby vždy jen řeholnice oslavanské jmenovaly faráře ke sv. Jakubu. První výjimku učinil papež, když za faráře ke sv. Jakubu jmenoval sám Jakuba Jana Ulmanna 18.1. 1368,442 a oslavanský klášter se musel spokojit jen s formálním potvrzením. Nový farář se však zdráhal platit svému patronu obvyklý poplatek čtyřikrát do roka 16 hřiven grošů a zákrok biskupův vyzněl ve prospěch oslavanského kláštera. 22.3. 1375 byl ustanoven vykonavatelem rozsudku brněnský probošt, jak bylo pro podobné případy ustanoveno už dříve.443 Když tedy brněnský probošt měl právo vykonávat biskupův rozsudek ve sporech fary svatojakubské, a když i papež porušil patronátní právo oslavanského kláštera, nezdá se být nepochopitelným, že i kapitula sama chtěla využít příležitosti vmísit se do sporu a obsadit faru u sv. Jakuba svým člověkem, a tak znenáhlu zničit svého soupeře, jakým fara u sv. Jakuba sv. Petru skutečně byla. Záminkou byla skutečnost, že všecko nebylo u sv. Jakuba v pořádku, jak by být mělo a kapitula si vymohla na biskupovi i na moravském markraběti Joštovi, že fara svatojakubská bude odevzdána kapitule. Po smrti faráře Ulmanna444 obsadila tedy kapitula svatojakubskou faru tím, že jmenovala svého člena kanovníka Konráda Šmerbeka viceplebánem u sv. Jakuba a mezery v listinných svědectvích neváhala doplnit padělky. To byl začátek vleklého sporu, neboť na stranu oslavanských řeholnic se přidal král Václav.445 Žaloba z Oslavan do Říma na doporučení krále Václava přinesla pro oslavanský klášter příznivou odpověď, totiž potvrzení všech práv kláštera s prohlášením, že jmenování Mistra Ulmanna farářem u sv. Jakuba bylo výjimkou, která neničí dřívější právo.446 Totéž prohlášení bylo učiněno již dříve 1.9. 1398.447 Vídeňský opat Patricius měl uvést klášter oslavanský v držení svatojakubské fary a nařídil proto 18.6. 1400 olomouckému biskupovi, brněnskému proboštu Dětvínovi, kapitule a kanovníku Šmerbekovi, aby do 15 dnů vrátili faru klášteru. Neuposlechnutí mělo být trestáno exkomunikací, interdiktem, ztrátou beneficií a pokutou 6 000 uherských zlatých, které měly připadnout z polovice Kurii a z polovice oslavanskému klášteru.448 Opat Patricius zvlášť ještě vyzval olomouckého biskupa, aby přiměl k poslušnosti brněnskou kapitulu i kanovníka Šmerbeka. Biskup však byl v těžké situaci, neboť byl v otevřeném boji s markrabětem Prokopem.449 A Prokopův bratr Jošt byl už od roku 1375 proti církevním kruhům kolem biskupa, když olomoucká kapitula nesplnila jeho přání, aby zvolila za biskupa jeho bratra Stanislava. Později se Jošt smířil s biskupem i kapitulou olomouckou a utvořením Panské jednoty se postavil zase proti králi, zatímco Prokop zůstal králi věrným. Z toho vznikly nové zmatky. Když duchovenstvo stálo na straně Joštově, pustošil tím tvrději Prokop církevní statky. Zákrok vídeňského opata byl bezúspěšný a proto 24.7. 1400 vznesl na oba kostely, sv. Jakuba i sv. Petra v Brně interdikt a na jeho kněžstvo klatbu .450 Teď zase protestovala kapitula a bylo docíleno zastavení činnosti vídeňského opata Patricia. Když však přesto Patricius pomohl Oslavanům, zakročila znovu kapitula, tentokrát s přímluvou Joštovou, 440
CDB II 320, 315. ibid. 322, 324. 442 MVB III 935, 585. 443 CDM X 248, 259. 444 zemřel před 5.1. 1398 - MVB V 1250, 675. 445 Šujan, Dějiny, 150. 446 15.5. 1400 - CDM XIII 29, 38. 447 MVB V 1339, 730. 448 CDM XIII 36, 47. 449 Neumann, K dějinám husitství 13. 450 CDM XIII 43, 56. 441
149
který zdůrazňoval papeži rostoucí pohoršení, které působí celý spor. Papež viděl nejlepší východisko v tom, že jmenoval nového rozhodčího ve sporu, obrovického opata Bernharda. Ten zase zjistil právo na straně kapituly. zbavil kapitulu i oba kostely církevních trestů a uvrhl je zase na klášter oslavanský a jeho přívržence, mezi nimi také na kaplany Mikuláše Poláka, Mikuláše Weigelina a Egidia z Brna. Tyto též žaloval u biskupa, protože mluvili z kazatelny proti jeho rozhodnutí. Tím se ovšem ničeho nedosáhlo. Papež jmenoval nového rozhodčího, biskupa Jana z Aquilly. Ten nařídil všem, aby byl zachován takový stav, jaký byl před vypuknutím sporu.451 Pak 4.4. 1403 byli zbaveni církevních trestů oni tři kaplani452 a Bonifác IX. bez ohledu na dosavadní průběh sporu zrušil všecky ostatní tresty, vynesené opatem Bernhardem.453 Jakéhosi klidu využili přívrženci kapituly a pod vedením Sulíka z Radkova, který byl ve službách Joštových, vnikli do fary svatojakubské, kde právě meškaly některé oslavanské řeholnice, ty vyhnali, přítomné tři kaplany zajali jako správce fary dosadili kněze Jana a Henlína. Nový papežský rozhodčí si povolal 2.9. 1402 tyto dva kněze i jejich pomahače do Říma.454 Další průběh sporu není dost jasný. Farářem u sv. Jakuba se stal kanovník brněnský Jiří z Jevíčka,455 tedy zajisté ne se svolením Oslavan. Nakonec však přece patronátní právo bylo přiznáno klášteru v Oslavanech. Konečný rozsudek vyslovil Bonifác IX. 21.6. 1404 a rozhodnutí bylo oznámeno 22.9. toho roku456 králi, duchovenstvu, vévodům okolních zemí, markraběti a jeho úředníkům, kapitule brněnské, Konrádu Šmerbekovi a Jiřímu z Jevíčka. Kapitula a kanovník Konrád Šmerbek byli zavázání všecko Oslavanům nahradit a Kurii zaplatit 15 dukátů za vyhotovené listiny. Nový papež Innocenc VII. znovu potvrdil rozhodnutí svého předchůdce. Pak následovalo ještě několik listin, jimiž byli účastníci sporu zbaveni církevních trestů457 a posléze vyjádření olomouckého biskupa 13.4. 1405, jímž byl celý spor ukončen.458 Poslední zpráva o kanovníkovi Šmerbekovi je z 9.2. 1405.459 104. Šimon (1381-1406) Byl imatrikulován na pražské univerzitě v roce 1381.460 Byl správcem kostela ve Velké Bíteši a 27.1. 1406 vedl spor s tišnovským klášterem o obilné desátky ze své farnosti.461 105. Ondřej z Třeboně (1382-1409) Byl děkanem olomoucké kapituly. Poprvé se jmenuje jako děkan 30.9. 1387.462 Jeho jméno se pak vyskytuje několikrát v SAKP.463 8.6. 1391 mu bylo dovoleno, aby mohl přijmout nějaké beneficium s duchovní správou.464 Zároveň držel tehdy kanonikát s prebendou v Brně a kanonikát sub exp. praeb. v Praze. 1.4. 1392 bylo mu rezervováno jedno beneficium s duchovní správou a jiné bez duchovní správy v obci a diecézi olomoucké.465 7.1.
451
22.5. 1401 - CDM XIII 109, 116. ibid. 248, 257. 453 ibid. 129, 137. 454 ibid. 229, 231. 455 19.5. 1404 - ibid. 312, 322. 456 ibid. 330, 340. 457 ibid. 344, 362 - 355, 380 - 360, 391. 458 ibid. 366, 400. 459 ibid. 360, 391. 460 MHUP II 30. 461 CDM XV 441, 383. 462 CDM XV 274, 236. 463 III 242, IV 6. 464 MVB V 535, 300. 465 ibid. 618, 354. 452
150
1393 dostal prebendu v Dietrichsdorfu,466 a je uváděn jako farář ve Velké Bíteši. 7.5. 1395 dostal prebendu ve Vitonicích467 a 2.9. 1397 mu papež dovolil, že může olomoucký děkanát a faru ve Velké Bíteši vyměnit za jiné beneficium.468 Ve světských službách byl již v roku 1382 jako písař moravského markraběte. Byl horlivým přítelem nových snah humanistických, osobně se znal s florentským kancléřem Salutatem. Navštívil tohoto vysokého úředníka italského, když jako Joštův sekretář řídil přepisování Petrarkova díla ve Florencii a sdělil mu při této příležitosti, že v jednom klášteře benediktinském v lubecké diecézi se nachází prastarý rukopis Livia.469 21.1. 1406 je uváděn jako písař desek zemských.470 22.2. 1407 nebyl už děkanem olomoucké kapituly, poněvadž se píše 'olim decanus'.471 Vstoupil k benediktinům a zemřel r. 1409.472 106. Křišťan (1382/3 - 1391) V letech 1382-1383 dostal jako olomoucký kanovník ještě kanonikát u sv. Petra v 473 Brně. Naposledy je jmenován 22.2. 1391.474 107. Jindřich Koptic (1384-1393) V roce 1384 byl prokurátorem říčanského faráře Jana.475 Z listiny z 10.11. 1390 se dozvídáme, že brněnská kapitula a kanovník Jindřich Koptic se zdráhali přijmout za faráře kolegiátního chrámu sv. Petra v Brně kněze Lukáše. Jindřich Koptic se nemínil podrobit papežovu příkazu, a proto olomoucký arcijáhen dostal příkaz, aby mu odňal kanonikát brněnský a dal jej Petrovi z Nemotic, faráři v Drnholci.476 Jindřich z Nemotic se nechtěl podrobit a byl proto exkomunikován. Přes dva roky byl v klatbě, ale vykonával přece svoje kněžské funkce. Než mohl olomoucký arcijáhen provést papežské nařízení, Jindřich zemřel.477 Zemřel před 12.5. 1393.478 108. Marek z Brna (1385) Byl synem brněnského měšťana Petra a roku 1385 byl imatrikulován na pražské univerzitě jako posluchač práv.479 Wolný480 jej řadí mezi 'muže umění a vědy v kapitule'. 109. Štěpán z Manic (1386-1403) Roku 1386 byl kanovníkem brněnským a poslouchal v Praze práva.481 V roce 1391 převzal poručnictví nad dětmi svého zemřelého bratra.482 16.5. 1401 se připomíná také jako kanovník olomoucký.483 V letech 1400 až 1401 byl děkanem právnické fakulty pražské 466
ibid. 663, 372. ibid. 918, 496. 468 ibid. 1200, 642. 469 ČMM 1899, 109. 470 Brandl, Libri II, 1. 471 CDM XIII 463, 499. 472 Studien und Mitteilungen aus dem Benediktiner und Cistercienser Orden XVI 240. 467
(Tadra, Listář 62, 85). (CDM XII 11,7). 475 (SAKP II 275). 476 (MVB V 371, 208). 473 474
477
ibid. 1375, 750. ibid. 683, 388. 479 MHUP II 39. 480 I, 45. 481 MHUP II 40 482 CDM XII 60, 49. 483 SAKP IV 7. 478
151
univerzity.484 Za svého úřadování děkanského zakoupil u Jakše v Praze některé právnické spisy.485 Byl také farářem u sv. Petra v Brně.486 110. Jan (1386-1392) Jako brněnský kanovník byl imatrikulován na právnické fakultě v Praze.487 Je jmenován s přídomkem 'de Mysa' (ze Stříbra?) mezi posluchači české národnosti. V letech 1387-1392 byl písařem zemských desk moravských, kanovníkem kroměřížským a protonotářem moravského markraběte Jošta.488 111. Bedřich z Olbramkostela (1387) Kanovník pražský a brněnský, stal se 9.8. 1372 proboštem olomoucké kapituly.489 112. Martin z Úterého (1387-1404) První zpráva o něm je jako o olomouckém kanovníkovi 23.8. 1387.490 Z listiny z 3.3. 1391 se dozvídáme, že byl několik roků 'in officiis panetariae et buticulariar domini nostri papae' a že byl jmenován 'pro servitore et familiari palacii apostolici'.491 Držel také kanonikát vratislavský492 a až do konce roku 1403 je jmenován neustále v olomoucké kapitule.493 Teprve 31.3. 1404 se dozvídáme, že po smrti Martina z Úterého dostal olomouckou prebendu Sulko ze Železné,494 faru v Přistoupimi nějaký Jiří Crael, klerik olomoucké diecéze495 a kanonikát brněnský Smil z Vícova.496 113. Ondřej z Jevíčka (1389) Byl farářem v Kelči a kanovníkem u sv. Petra v Brně a inglosátorem v královské kanceláři. Na přímluvu krále Václava IV. dostal kanonikát sub exp. praeb. v Olomouci 9.11. 1389497 114. Petr (1389-1371) Byl kanovníkem brněnským v letech 1389 až 1391, farářem ve Vrbicích a potom kanovníkem vyšehradským.498 115. Dětřich z Prahy (1389-1395) 9.11. 1389 bylo nařízeno pražskému oficiálovi, aby Dětřichu z Prahy, klerikovi pražské diecéze udělil kanonikát sub exp. praeb. na Vyšehradě.499 Z listiny, datované 1.8. 1395 se dozvídáme, že Dětřich Petrův z Prahy má pouze nižší svěcení a drží kanonikát u sv. Petra v Brně a faru u sv. Michala ve Znojmě.500 484
MHUP II 6, CDM XIII 85, 100. Jireček, Právnický život 154. 486 Wolný I, 28. 487 MHUP II 40. 488 Tadra, Kanceláře 105. 489 MVB IV 307. 490 CDM XI 448, 393). 491 MVB V 480, 226). 492 CDM XII 177, 171. 493 ibid. Xiii 281, 293. 494 MVB V 2177, 1275. 495 ibid. 2178, 1275. 496 ibid. 2176, 1274. 497 MVB V 212, 134. 498 Tomek V 17. 499 MVB V 210, 133. 500 ibid. 947, 513. 485
152
116. Mistr Dětvín z Vratislavi (1389-1403) 9.11. 1389 byl udělen 'Dětvino de Vratislavia magistro in artibus et in medicina' kanonikát sub exp. praeb. ve Vratislavi. Závěrečná klauzule 'on obstante' nám praví, že byl zároveň kanovníkem u sv. Petra v Brně a oltářníkem u sv. Alžběty ve Vratislavi.501 Stal se proboštem v Brně a 17.5. 1392 upravil správu kapitulních statků. Rozdělil je na devět obvodů, které byly spravovány jednotlivými kanovníky. Tyto obvody, zvané obedience, byly ve vsích Podolí, Velešovice, Pratec, Ořechov, Bedřichovice, Bohonice, Nebovidy, Heršpice a ve dvoře v Heršpicích. Kanovníci je drželi podle stáří a z méně výnosné postupovali v držení výnosnější obedience.502 Biskup Mikuláš 24.5. 1392 schválil tento čin Dětvínův s dodatkem, že kanovníci mají z těchto obediencí platit svým vikářům každým rokem 4 groše na den sv. Jiljí a na den sv. Václava.503 I markrabě Jošt potvrdil 11.5. téhož roku ustanovení probošta Dětvína, i tak zvaný milostivý rok, že totiž nový kanovník polovici svých příjmů musil první rok svého kanonikátu odvést proboštovi a kapitule za duši svého předchůdce.504 5.1. 1396 ho jmenoval Bonifác IX. svým kaplanem.505 Spolu s kapitulou vedl několikaletý spor o patronátní právo sv. Jakuba v Brně (viz čís. 103). V rámci tohoto sporu měl i rozepři s oslavanským klášterem o kapli sv. Mikuláše.506 11.8. 1403 je v listině olomouckého biskupa Lacka vyjmenována celá brněnská kapitula v čele s proboštem Bartolomějem.507 Nebyl tedy už naživu. 117. Mistr Petr z Nemotic (1390-1402) Byl farářem v Drnholci, když získal brněnský kanonikát 10.11. 1390, uprázdněný tím, že kanovník Jindřich Koptic byl kanonikátu zbaven.508 7.12. téhož roku stal se papežským kaplanem509 a dostal zároveň kanonikát s prebendou a kustodii a také kapli u sv. Ladislava v Bratislavě, beneficium bez duchovní správy s kolací olomouckého biskupa a dvě beneficia bez duchovní správy s kolací pražského arcibiskupa. Zde je také uváděn jako držitel kaple sv. Petra ve Znojmě,510 kam byl prezentován patronem kaple, moravským markrabětem.511 O tuto kapli a o oltář sv. Kateřiny v Podivíně vedl spor s Mikulášem z Hradiště a při vyhrál. 512 V téže listině je jmenován ještě jako správce kaple sv. Michala v Pozořicích a oltářník u sv. Spasitele v kostele sv. Petra v Brně. 25.4. 1399 dostal expektanci na kanonikát pražský a olomoucký s předností přede všemi, až na kardinály a papežské dvořany.513 1.5. 1399 dostal zvláštní výsadu, 'ut quicumque ordinarius, in cuius manibus beneficia sua ex causa permuttionis resignare voluterit, ei et personis, cum quibus permutationem facere voluerit, beneficia resignata conferre posssit'.514 29.7. 1399 dostal olomoucký biskup rozkaz, aby ihned zbavil Petra všech jeho beneficií, poněvadž upadl do exkomunikace tím, že 'in Petrum, fratrem domus in Antiqua Brunna hospitalis s. Joh. Jerosolimitani in presbyteratus ordine constitutum, manus iniecit Dei tomire postposito usque ad sanguinis effusionem ausu sacrilegie temere violantas...'.515 Faru v Drnholci a kapli v Pozořicích dostal Mikuláš 501
MVB V 209, 133. CDM XII 84, 69. 503 ibid. 86, 87. 504 ibid. 398, 362. 505 ibid. XV 355, 311. 506 CDM XIII 127, 133. 507 ibid. 271, 261. 508 MVB V 371, 208. 509 ibid. 409, 224. 510 ibid. 426, 236. 511 ibid. 439, 243. 512 ibid. 1448, 785. 513 ibid. 1450, 787. 514 ibid. 1455, 790. 515 ibid. 1481, 808. 502
153
z Hradiště.516 Petr se potom marně snažil získat děkanát kroměřížský.517 Papež pověřil 11.3. 1402 svého kaplana a auditora Mistra Leonarda ze Sulmony, aby veškerá práva, která Mistr Petr z Nemotic měl v Drnholci a v Brně, předal klerikovi olomoucké diecéze Janu Fabrovi.518 Petr již nebyl naživu. Pak se fara v Drnholci dostala jinému klerikovi olomoucké diecéze, Ondřejovi Michalovi Mautterovi.519 118. Lukáš (1392-1422) Připomíná se nejprve jako plebán u sv. Petra v Brně 26.8. 1392.520 Farářem u sv. Petra byl v letech 1408-1422.521 Pečeť plebána a kanovníka Lukáše, v gotické architektuře postava sv. Petra s klíčem v levici.522 119. Mikuláš z Hradiště (1393-1406) Kanovník u sv. Petra v Brně a plebán v Troubsku. Je připomínán poprvé 22.7. 1393,523 naposledy 27.1. 1406.524 Wolný525 ho uvádí jako faráře u sv. Petra v Brně v roku 1401a 1406. 120. Blažej z Uherského Brodu (1394-1396) 10.9. 1394 žádal o jmenování papežským kaplanem 'cum omnibus provilegiis immunitatibus, honoribus, libertatibus, indulgentiis et exemtionibus'.526 14.10. 1394 žádal o udělení kanonikátu v Brně sub exp. praeb., jsa zároveň farářem v Uherském Brodě. Bylo vyhověno oběma jeho žádostem.527 3.11. 1396 vedl spor o faru v Uherském Brodě. Jeho soupeřem byl Jiří Kruklini, kněz olomoucké diecéze. Opět při vyhrál.528 121. Šalomoun z Jarohněvic (1397) Jako brněnský kanovník a prokurátor olomouckého biskupa je jmenován 19.3. 529 1397. 122. Mikuláš z Hradiště /u Olomouce/ (1397-1401) 27.11. 1397 mu Bonifác IX. udělil kapli sv. Petra ve Znojmě. Při tom zůstal farářem v Miroslavi, oltářníkem u sv. Kateřiny v Podivíně a kanovníkem sub exp. praeb. v Brně.530 O kapli sv. Petra ve Znojmě a o oltář sv. Kateřiny v Podivíně vedl spor s Petrem z Nemotic a spor prohrál. Ale po exkomunikaci Petrově získal obě beneficia zpět a navíc ještě faru v Drnholci a kapli sv. Michaela v Pozořicích, ale musel se vzdát fary v Miroslavi,531 kterou dostal olomoucký vikář Lukáš.532
516
ibid. 1842, 509. ibid. 1740, 983. 518 ibid. 1907, 1100. 519 ibid. 1191, 1103. 520 SAKP III 211, 77. 521 Wolný I 28. 522 Šebánek, Archívy 1120, 232. 523 MVB V 707, 401. 524 CDM XV 441, 383. 525 I 233. 526 MVB V 848, 464. 527 ibid. 870, 475. 528 ibid. 1041, 577. 529 SAKP III 242. 530 MVB V 235, 667. 531 ibid. 1482, 809. 532 ibid. 1875, 1085. 517
154
123. Ondřej (1398) Zmiňován jest 30.11. 1398.533 124. Mistr Albert Creyenberg (1399-1427) Byl papežským dvořanem a farářem v Boleys v Belgii a 29.9. 1399 vyměnil si tuto faru za proboštství u P. Marie v Olbramkostele.534 Vedl spor o beneficium u katedrály halberstadtské a zároveň držel různá beneficia v diecézích halberstadtské, naumburské, zvěřínské, meklenburské a mohučské.535 Byl písařem papežského dvora a roku 1401 byl v Římě.536 1.1. 1403 dostal expektativu na kanonikát magdeburský. Tehdy byl také farářem ve Wismaru.537 21.6. 1404 dostal expektativu na kanonikát olomoucký a brněnský. Z rozsáhlého výčtu jeho beneficií zjišťujeme, že Mistr Albert držel zároveň proboštství v Olbramkostelu, byl arcijáhnem a kanovníkem v Ascherslebenu, oltářníkem bez duchovní správy u sv. Leonarda v Naumburku a vedl spor o kanonikát v Bützově v diecézi zvěřínské, byl kanovníkem v Magdeburku a v Olomouci a oltářníkem bez duchovní správy na dómě v Olomouci.538 Ve službách Kurie byl od roku 1401. Naposledy je jmenován v roce 1427.539 Tamtéž je jmenován jako doktor práv. 125. Mikuláš z Troubska (1401-1406) Mezi kanovníky brněnskými je jmenován 11.8. 1403.540 Jako plebán v Troubsku se připomíná již 3.11. 1401541 a pak ještě 27.1. 1406 jako kanovník v Brně a plebán v Troubsku.542 126. Jan Maršálkův z Brna (1403) Jen jednou je jmenován jako brněnský kanovník 11.8. 1403.543 127. Mikuláš ze Slavkova (1403) Je jmenován v seznamu brněnské kapituly 11.8. 1403.544 128. Rudolf (1403) Je jmenován v seznamu brněnské kapituly 11.8. 1403.545 129. Sulek (1403) Je jmenován v seznamu brněnské kapituly 11.8. 1403.546 V SAKP547 je zmínka ke dni 26. 8. 1392 o pozořickém plebánu Sulkovi, který je uváděn jako svědek spolu s Konrádem, kanovníkem brněnským.
533
CDM XII 498, 442. MVB V 1495, 814. 535 ibid. 1725, 972. 536 Jireček, Právnický život 225. 537 MVB V 2022, 1176. 538 ibid. 2214, 1297. 539 Kolmann, O kollektorech 67. 540 CDM XIII 271, 281. 541 ibid. 146, 157. 542 CDM XV 441, 383. 543 CDM XII 271, 281. 544 CDM XIII 271, 281. 545 CDM XIII 271, 281. 546 ibid. 547 III, 77 534
155
130. Hynek (1403) Jako kanovník brněnský je jmenován 11.8. 1403.548 131. Ondřej Rotnenter (1403) Rovněž jmenován v listině z 11.8. 1403.549 132. Mikuláš Obrsas (1403-1405) Poprvé se objevuje jeho jméno v listinách 11.8. 1403550 a pak několikrát v souvislosti se sporem brněnské kapituly o patronátní právo sv. Jakuba. Naposledy 9.2. 1405.551 133. Martin (1403-1406) Jmenován je jako kanovník 11.8. 1403.552 20.12. 1406 měl spolu s kanovníkem Štěpánem převzít od držitele pozořické fary 14 marek.553 134. Johánek (1403-1408) Jako kanovník se uvádí spolu s jinými 11.8. 1403,554 pak v SAKP555 v dubnu 1407, kde je záznam o při brněnského kanovníka Johánka s panem Jindřichem z Humpolce. Naposledy 28.12. 1408.556 135. Bartoloměj (1403-1414) Je jmenován jako probošt brněnské kapituly v listině olomouckého biskupa Lacka 11.8. 1403,557 kde je vyjmenována celá brněnská kapitula, vedle probošta 18 kanovníků. 27.1. 1406 máme zprávu o urovnání sporu o obilné desátky z Velké Bíteše, kde soudil spor probošt Bartoloměj s generálním vikářem olomoucké diecéze.558 Naposledy přivěsil svou pečeť k listině 16.5. 1414. Jeho pečeť byla zašpičatělá, oválná, na ní sedící postava sv. Petra, který drží v každé ruce klíč a před sebou má Veraicon, pod jeho nohama je štítek, na něm zkřížený klíč s mečem.559 136. Lítek (1403-1417) Jmenován v souvislosti se sporem brněnské kapituly o patronát sv. Jakuba v letech 1403-1405.560 V roce 1406 měl spory s Ješkem z Křižanova a v roce 1417 s Ctiborem Dubníkem z Nětkovic seděním na Honěticích.561 137. Ondřej z Modřic (1403-1418) Poprvé je jmenován v seznamu kanovníků brněnské kapituly 11.8. 1403.562 Od roku 1406 byl písařem zemských desk.563 Od roku 1408 do roku 1415 se podepisoval jako 'protonotarius czudae olomucensis'. Od roku 1407 byl arcijáhnem břeclavským.564 548
CDM XIII 271, 281. ibid. 550 CDM XIII, 271, 281. 551 ibid. 360, 391. 552 CDM XIII 271, 281. 553 SAKP V 1182, 295. 554 CDM XIII 271, 281. 555 V 395, 405. 556 Brandl, Libri II 607, 136. 557 CDM XIII 271, 281. 558 ibid. XV 441, 383. 559 Šebánek, Archívy 1183, 246. 560 CDM XIII 271, 281 - ibid. 360, 391. 561 Brandl, Libri II 78, 22 - 602, 511. 562 CDM XIII 271, 281. 549
156
138. Franěk z Pacova (1403-1422) Poprvé se jeho jméno objevuje 11.8. 1403.565 Papež Martin V. nařídil 5.6. 1422 kroměřížskému proboštovi, aby, shledá-li Fraňka z Pacova hodným, udělil mu prebendu kanovnickou v Brně (měnínskou), třebaže na tuto prebendu byla dána papežská provize knězi Mikuláši z Jihlavy. Franěk z Pacova byl tehdy správcem kostela v Našiměřicích.566 26.7. 1422 kroměřížský probošt udělil onu prebendu Fraňkovi a nařídil pod hrozbou církevními tresty olomouckému biskupovi, proboštovi s kapitulou u sv. Petra, aby ho v držení prebendy uvedli a duchovenstvu olomoucké diecéze, aby jeho rozkaz uvedli ve známost.567 139. Štěpán (1406) Jako kanovník v Brně se připomíná 20.12. 1406.568 140. Mistr Václav z Kuřimi (1406-1421) 18.5. 1406 je jmenován jako kanovník brněnský.569 Od 14.5. 1414 do roku 1421 byl scholastikem pražské kapituly u sv. Víta, v letech 1416 až 1417 oltářníkem u Všech svatých v kostele sv. Jiří v Praze.570 Od roku 1415 byl také oltářníkem u oltáře sv. Marty při nemocnici proti sv. Ambroži na Novém Městě a před tím už byl také kanovníkem v Kroměříži.571 V letech 1412 až 1419 byl generálním vikářem pražského arcibiskupa a roku 1413 zároveň oficiálem.572 141. Petr z Račic (1406-1450) 18.1. 1406 vystupuje jako děkan olomoucké kapituly a probošt kláštera cisterciaček na Starém Brně a u Johanitů.573 26.9. 1423 je připomínán jako probošt kroměřížský, kanovník olomoucký a brněnský.574 23.10. 1425 je zmocněn papežem, nařídil duchovenstvu olomoucké diecéze, aby před něj dali předvést cisterciáckého opata Martina, člena téhož řádu a téhož kláštera, Jana, plebána v Moravských Budějovicích, Jana z Cimburku, Herše z Krumsína a Matěje Haraburdu, měšťana z Uherského Hradiště.575 Vystupoval jako rozhodčí v různých sporech až do 10.9. 1450, kdy je jmenován naposledy.576 Šebánek uvádí čtyři druhy jeho pečeti.577 142. Štěpán z Hustopeče (1408-1435) 4.1. 1408 změnil své beneficium, jsa správcem farního kostela ve Vlasaticích, okres Pohořelice, s Mikulášem, synem Petra z Troskotovic, okres Pohořelice, oltářníkem u P. Marie v kostele hustopečském.578 1.2. 1418 jako viceplebán v Hustopečích odkázal k svému oltáři na anniversarium plat 1 hřivny na svém statku.579 2.6. 1423 koupil jako oltářník u sv. Kateřiny 563
ibid. 397, 435. ČMM 1899, 111. 565 CDM XIII, 271, 281. 566 Šebánek, Archívy 1226, 256. 567 ibid. 1227, 256. 568 SAKP V 295. 569 CDM XIII 421, 456. 570 Tomek, V 120. 571 ibid. 201. 572 ibid. 107. 573 CDM XIII 440, 403. 574 Šebánek, Archívy 240, 258. 575 ibid. 1251, 261. 576 ibid. 1381, 293. 577 1224, 255 - 1227, 256 - 1229, 273 - 1344, 284. 578 Šebánek, Archívy 1115, 231. 579 ibid. 1207, 251. 564
157
v kostele sv. Petra v Brně od vizovického kláštera plat 7 kop pražských grošů za 70 kop na svém statku v Líšni.580 Příštím rokem je jmenován jako kanovník brněnský (15.2. 1424), kdy koupil od brněnského měšťana Adama z Hustopeče a jeho manželky Doroty plat 3 kop pražských grošů na svém domě na Tandelmarku v Brně.581 29.8. 1425 bylo potvrzeno založení dvou oltářů P. Marie a sv. Maří Magdaleny v klášteře cisterciaček v Brně, které učinil kanovník Štěpán Hezlínův.582 18.8. 1435 už nebyl naživu. Toho dne byla vydána listina vykonavatelů poslední vůle kanovníka Štěpána, kteří s jistými výhradami dávali k oltářům sv. Jana Křtitele a sv. Kateřiny v kostele hustopečském plat 10 hřiven grošů na jeho majetku a za oltářníka prezentovali Víta, plebána ve Velkých Bílovicích.583 143. Jan Jagel (1411) Protonotář kanceláře moravského markraběte, kanovník brněnský a olomoucký.584 144. Jan z Lověšic (1414) 16.5. 1414 kvitoval Jan z Lověšic, kanovník u sv. Petra v Brně a správce tamní prebendy sv. Markéty klášteru cisterciaček na Starém Brně zaplacení 15 hřiven pražských grošů, jímž si řečený klášter vyplatil zpět 1 a čtvrt hřivny, jak byl jeho prebendě povinen.585 145. Kašpar z Chebu (1422) Martin V. nařizuje 5.6. 1422, aby, bude-li shledán Franěk z Pacova, správce kostela v Našiměřicích, hodným, byla mu udělena prebenda, kterou kdysi zaměnil s Kašparem z Chebu.586 Viz číslo 138.
580
ibid. 1236, 258. ibid. 1244, 259. 582 ibid. 1250, 261. 583 ibid. 1293, 271. 584 Tadra, Kanceláře 81. 585 Šebánek, Archívy 1183, 246. 586 Šebánek, Archívy 1226, 256. 581
158
Vznik brněnského arcijáhenství Mimo nejistou zprávu moravského diplomatáře,587 kde se hovoří o Tomáši, arcijáhnu břeclavském z roku 1130, nemáme až do roku 1174 žádných zaručených zpráv o arcijáhnech moravských. Toho roku totiž v listině knížete Oldřicha se jmenují tři olomoučtí kanovníci, kteří jsou zároveň zváni arcijáhny: Crina, Preuoi a Baluinus.588 Další zprávu nacházíme k 13.1. 1196,589 kde je jmenován „Bosco archidiaconus“. Jelikož v listině o 11 roků mladší, z roku 1207590 je tentýž Bosko jmenován jako arcijáhen přerovský, lze říci, že první zpráva o místě arcijáhenství na Moravě, o arcijáhenství přerovském, je už z roku 1196. O dalších místech arcijáhenství moravských se dovídáme z listiny krále Přemysla Otakara I. z roku 1207. Jsou v ní zmíněny: arcijáhenství znojemské, olomoucké, břeclavské a přerovské. Brněnské arcijáhenství je poprvé jmenováno až roku 1220 v listině olomouckého biskupa Roberta, na níž je uveden jako svědek Walter, děkan olomoucký, arcijáhen brněnský a znojemský. Tážeme-li se po vzniku arcijáhenství moravských, poslouží nám známá listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka někdy z konce června 1131.591 Tehdy totiž biskup Zdík, po dokončení nového kostela biskupského u sv. Václava, přenesl k němu sídlo své kapituly, kterou při této příležitosti reorganizoval, a její důchody rozmnožil. Ne však z majetku svého biskupství, ale z majetku knížecího. Všimneme-li si výčtu tohoto nového jmění kapitulního, uvidíme, že se jedná o jmění kostelů při významných hradech zemských. Jsou to zcela jistě kostely velkofarnostní, arcikněžské. Když tu biskup vypočítává jmění těchto kostelů velkofarnostních, které byly majetkem knížecím, činí to jistě proto, že si je dal uděliti knížetem Soběslavem. Doba k tomu byla příhodná, jelikož správa obou zemí byla v rukou pražského knížete, a moc údělných knížat moravských byla zlomena. Ostatně o součinnosti Soběslavově mluví sama listina Zdíkova.592 Praví se v ní, že nový biskupský kostel „assensu etiam ducis Sobeslai“ učinil Zdík „ceterarum in eadem provincia ecclesiarum matrem“. Jindřich Zdík zmiňuje se v oné listině o majetku 6 kostelů: olomouckého, přerovského, znojemského, brněnského, spytihněvského a břeclavského. V pozdější době bylo skutečně na 587
CDM V 2, 17. CDB I. 270, 238. 589 CDB I. 354, 318. 590 CDB II. 59, 52. 591 CDB I. 115, 116. 592 ibid. 115, 116. 588
159
Moravě 6 arcijáhenství se sídlem v těchto jmenovaných místech s výjimkou arcijáhenství spytihněvského, které zaniklo pravděpodobně ještě ve 12. století. Jednak proto, že význam tohoto hradu velmi poklesl, jednak proto, že blízkost arcijáhenství břeclavského a přerovského je činila zbytečným. Za to však se objevuje ke konci roku 1255 arcijáhenství opavské.593 Jeho vznik si asi vynutil veliký obvod arcijáhenství olomouckého. Není jistě neoprávněné, vidět úzkou spojitost mezi starými velkofarnostními kostely a novými arcijáhenstvími. Je tu však otázka, jakým způsobem došlo ke změně arcikněží, správců těchto velkofarnostních obvodů, na arcijáhny. Jsou dva příbuzné výklady tohoto vývoje. Jeden praví, že správcové starých kostelů hradských přímo rozmnožili roku 1131 katedrální kapitulu kostela olomouckého a obdrželi arcijáhenskou jurisdikci každý v obvodu starého okresu farního a tím že bylo dáno i rozdělení země na archidiakonáty.594 A druhá možnost, že totiž po rozmnožení kapituly si biskup prostě arcijáhny sám vyvolil, určiv jim okresy působnosti buď dle starého farního rozdělení, buď dle rozdělení soudně politického.595 Jistě pravděpodobnější se zdá být druhý názor, především proto, že arcikněží, správcové hradských kostelů velkofarnostních, se nestali arcijáhny. To by museli být zároveň arcijáhny i faráři na svých bývalých působištích, jak předpokládá Novotný:596 „Přivtělením ke statkům kapitulním arcikněží těchto kostelů stali se kanovníky kostela olomouckého, zůstávajíce správci svých kostelů, ovšem již v tom postavení, jaké zaujímali arcijáhni.“ Proti tomu však svědčí listina biskupa Roberta z roku 1239, kde mezi svědky je jméno Mikuláše, arcijáhna brněnského a hned za ním jméno Zdislava, probošta tamtéž.597 Arcijáhni byli voleni biskupem, jak připomíná Dudík,598 „protože na osobnosti jeho velmi mnoho záleželo“ a byl jmenován pro určitý obvod působnosti, který byl totožný s rozdělením politickým. Svědčí pro to listina biskupa Roberta z 25.9. 1208, v níž jsou jmenováni arcikněží a arcijáhen „Prerouiensis provincie, provincie Olomucensis, Brechizauenzis provincie“.599 Tato listina jest nám také důkazem, že arcijáhenství skutečně vznikla na místech starých velkofarnostních obvodů, jejichž majetku bylo použito k dotaci nových míst v olomoucké kapitule. Jistě že ne všechny kostely velkofarnostní se staly sídlem arcijáhnovým. Ovšem je používáno promiskue jména arcikněz a arcijáhen. Jsou jmenováni 3 kanovníci, z nichž jeden je označen jako arcikněz přerovský, druhý jako arcijáhen olomoucký 593
CDM III 220, 195. Hrubý, ČČH 1916, 269; Novotný, Čes. děj. I 3, 387. 595 Hrubý, ibid. 270. 596 Čes. děj. I 3, 387. 597 CDM II 311, 309. 598 Dějiny Moravy III, 43. 599 CDB II, 78, 73. 594
160
a třetí jako arcikněz břeclavský. Ale v listině Přemysla I. o rok dříve vydané, roku 1207, jsou titíž kanovníci jmenováni jako arcijáhni dotyčných provincií.600 Prvním arcijáhnem brněnským, pokud lze zjistit z dochovaných svědectví listinných, byl děkan olomoucké kapituly a zároveň arcijáhen znojemský, Walter. Je uveden jako svědek na listině biskupa Roberta ze srpna 1220.601 Je jmenován už dříve, v roce 1207 na listině krále Přemysla I. jako děkan olomoucké kapituly a znojemský arcijáhen, ne však arcijáhen brněnský.602 Jinak není o něm zpráv. Dalším arcijáhnem brněnským byl Mikuláš. Nejdříve je jmenován roku 1231 na listině biskupa Roberta, který potvrzoval oslavanskému klášteru patronátní právo kostela sv. Jakuba v Brně.603 Poté se podpisoval ještě více roků na listinách biskupských i královských většinou v Brně vydaných. V roce 1243 je už jmenován jako arcijáhen brněnský a znojemský604 a v roce 1252 jako probošt olomoucké kapituly a brněnský arcijáhen.605 A od tohoto roku se už víc nepodepsal jako arcijáhen v Brně, ale vždy jen jako probošt olomoucké kapituly. Zemřel někdy mezi dubnem 1259-1260.606 Odkázal olomoucké kapitule dvorce: Rudeč v Čechách, Nedakonice a Slatiny na Moravě a v Praze svůj dům.607 Další léta prameny mlčí o arcijáhenství brněnském. Až jedna zpráva k září 1269 potvrzuje, že brněnské arcijáhenství bylo obsazeno olomouckým proboštem.608 Z jiného místa lze zjistit, že jím byl probošt Herbord.609 Přímo máme dosvědčeno jméno dalšího arcijáhna, Alberta, také zároveň olomouckého probošta, k září 1272.610 Probošt Albert se však pouze jednou podepsal jako brněnský arcijáhen. Proboštem byl až do roku 1275.611 Sledujeme-li listiny za tato tři léta, shledáme, že se uvádějí pouze dva arcijáhni, olomoucký a znojemský. Nelze se domnívat, že by ostatní arcijáhenství, neméně významná, zůstávala neobsazena, protože tomu nic nenasvědčuje. Je dost pravděpodobné, že význam probošta biskupské kapituly do té míry vynikal, že nepovažoval za nutné podepisovat se ještě jako brněnský arcijáhen, a ostatní kanovníciarcijáhni nebyli vždy s biskupem při vydání listiny.
600
CDB II. 59, 52. CDB II. 195, 178. 602 CDB II. 59, 52. 603 CDB III. 14, 12. 604 CDM III. 41, 27. 605 ibid. 185, 157. 606 ibid. 288, 278. 607 CDM III. 288, 278; ibid. 354, 351. 608 CDM IV. 25, 30. 609 CDM IV. 36, 45. 610 CDM IV. 67, 99. 611 CDM V. 49, 260. 601
161
V dalších letech opět není výslovně jmenován brněnský arcijáhen. Z listiny, vydané 8.1, 1276 boleslavskou kapitulou, dozvídáme se jména vesnic a kostelů. které biskup Bruno převedl z arcijáhenství znojemského do arcijáhenství brněnského.612 Od té doby pak jedině arcijáhenství znojemské a brněnské nesouhlasilo s hranicemi politického rozdělení země.613 A z roku 1287 je další zpráva, která potvrzuje, že toho roku byl brněnským arcijáhnem opět olomoucký probošt.614 Z jiných míst lze zjistit, že jím byl olomoucký probošt Cyrus.615 Na západě vznikla instituce arcijáhenská na přelomu 9. a 10. století.616 Její vznik byl vynucen dělením diecéze na menší okrsky, arcijáhenství, aby byly snáze a důkladněji zvládnuty stále rostoucí úkoly duchovní správy. Úřady arcijáhenské byly svěřovány vynikajícím členům kapituly biskupské, zejména proboštovi, představeným kapitul kollegiátních a klášterů. Prvním jejich úkolem bylo pomáhat biskupovi při výběru nových kleriků a při vizitaci diecéze. Biskup však stále víc přenechával tyto věci arcijáhnům, až se tito skoro úplně vymanili z pravomoci biskupovy a vykonávali tyto funkce jakoby z moci vlastního úřadu. Ve 13. století vyvrcholila moc arcijáhnů, kteří pro množství práce mívali i své vikáře. Zároveň však došlo k reakci ze strany biskupů. Tito, počínajíc 13. stoletím, volili si nové pomocníky, officiály a generální vikáře, zcela odvislé od biskupské pravomoci, až zůstal arcijáhen pouhým dignitářem, byť jedním z prvních, v kapitule, ale bez jakékoliv jurisdikce. Už jen jeho účast při kněžském svěcení, jak je tomu dodnes, dávala tušit někdejší pravomoc jeho nad kněžstvem. Arcijáhen byl původně vlastně nejvyšším duchovním orgánem ve svém obvodu. Převzal funkci arcikněze, zejména dohled nad náboženským a mravním životem obyvatelstva. Byl správcem církevního jmění ve svém okrsku, představeným tamějšího duchovenstva. Rozhodoval o kvalifikaci cizích kleriků, přicházejících do diecéze, bděl nad řádným vykonáváním služeb Božích, pečoval o důstojné uchovávání Eucharistie, svatých olejů, staral se o dotace jednotlivých kostelů a kaplí, o jejich opravy, bděl nad kostelním inventářem, konal vizitace a svolával synodní soudy. V našich zemích úkoly arcijáhnovy nebyly zpočátku ani zdaleka tak významné, jako na západě. U nás došlo k zřízení arcijáhenskému spíš proto, že bylo zaváděno všude jinde. Teprve od 13. století rostly úkoly arcijáhnovy i u nás, a tím rostla také jeho vážnost a význam.
612
CDM IV. 121, 168. Dudík, Geschichte Mährens, VIII, 58. 614 CDM IV. 256, 335. 615 CDM IV. 249, 326. 616 Bušek, Učebnice dějin práva církevního II. Praha 1947; Werminhoff, Geschichte der Kirchenverfassund Deutschlands im MA I. Hannover Leipzig 1905. 613
162
Po arcikněžích převzal i u nás arcijáhen dohled nad náboženským i mravním životem věřících ve svém okrsku. Jedno se však při tom změnilo: už to nevykonával jako orgán státní, jak tomu bylo za éry arcikněží, nýbrž jako orgán církevní, biskupův. A tak přecházela na arcijáhna u nás i část jurisdikce, vykonávaná kdysi hradskými úřady státními. Jinak převzal arcijáhen různé povinnosti svých kolegů západních, podle jejichž vzoru byly i u nás arcijáhenské úřady zřizovány. Pevné splynutí obou činitelů správy církevní a státní už nebylo úplné, poněvadž arcijáhen nepřevzal všechny úkoly, vykonávané kdysi arciknězem jako orgánem knížecí hradské správy. Arcijáhen se především už nezúčastňoval světských soudů. A to je také důkazem, že vznik arcijáhenství byl čistě zájmem Církve, a že biskup to byl, který tento úřad uvedl v život. Arcijáhen u nás se věnoval zejména církevnímu soudnictví: tak např. ve sporech o desátky,617 ve sporech mezi patrony a držiteli jejich beneficií,618 ve sporech o farní práva.619 O dalších povinnostech arcijáhenských mluví statuta olomouckého biskupa Konráda z r. 1318.620 Nejen právo vizitace svého arcijáhenského obvodu měl arcijáhen svědomitě vykonávat, ale byla mu svěřena i jakási moc exekutivní. Měl trestat přestupky zákona celibátního, dbát, aby „clerici vagabundi“ nedělali pohoršení, a kdyby neuposlechli, měl je vyhnat za hranice diecéze. Biskup Konrád dále zdůrazňuje arcijáhnům, aby dbali, aby nevzniklo pohoršení z chování kněží (návštěva hospod, hry v karty apod.). Měli dozírat na dodržování rezidence, dbát, aby klerik cizí diecéze bez jejich nebo biskupova svolení nebyl připuštěn k celebrování ani k vykonávání jiných kněžských funkcí. Jinak ho měl pokutovat ve prospěch své i biskupské pokladny. Stejně se nesměl nikdo stát vikářem bez svolení arcijáhnova nebo biskupova. Arcijáhni byli oprávněni i k zásahům proti patronům, kdyby snad tito se bezprávně vměšovali do pravomoci svých beneficiátů. Konečně arcijáhnům byly v první instanci svěřeny také věci manželské. V další instanci rozhodoval v zastoupení biskupově jeho officiál. Statuta olomouckého biskupa Jana z roku 1349 zdůrazňují také povinnost vizitace arcijáhenské, čilejší styk arcijáhnův s kněžstvem jeho obvodu.621 Prameny však prozrazují málo, tážeme-li se po jménech arcijáhnů. Lze dokázat, že brněnským arcijáhnem byl vždy, s výjimkou prvního známého arcijáhna Waltera, který byl děkanem olomoucké kapituly, olomoucký probošt.622 Bylo tomu tak jistě z toho důvodu, že brněnské arcijáhenství bylo nejdůležitějším obvodem církevní správy z důvodů církevně 617
CDM III. 41, 27, arcijáhen brněnský r. 1243. CDM IV. 39, 49, arcijáhen znojemský a břeclavský r. 1270. 619 ibid. 130, 179, arcijáhen znojemský 1276. 620 ibid. 22, 385. 621 CDM VII. 984, 691. 622 Dudík, Geschichte Mährens, IV., 375. 618
163
politických, neboť Brno bylo sídlem údělného knížete a po Olomouci prvním městem na Moravě. Poslední zprávu, kdy byl výslovně jmenován brněnský arcijáhen, máme z 6.7. 1322.623 Byl jím olomoucký probošt Zbor. I o ostatních arcijáhenstvích jsou zprávy velmi řídké. Jen olomoučtí arcijáhnové bývají uváděni zároveň s kapitulou častěji, obyčejně na třetím místě za děkanem a proboštem. To bylo už v době, kdy arcijáhenství pozbývalo svého významu, a povinnosti arcijáhnů z části přebírali nově vzniklí děkanové a pak hlavně noví biskupovi spoluracovníci, oficiál a generální vikář. Brněnským arcijáhnem byl tedy vždy, jak bylo zdůrazněno, dignitář olomoucké kapituly, nikdy člen kapituly brněnské. Jen jednou v roce 1338 se připomíná brněnský kanovník Petr z Říčan jako brněnský vicearcijáhen.624 Ještě jedna zpráva hovoří o vicearcijáhnovi Minconovi, faráři ve Šlapanicích v roce 1322 a snad ještě 1327. Nelze však přesně zjistit skutečnost.625 Jinak byla i brněnská kapitula podrobena brněnskému arcijáhnovi, jako každá jiná církevní instituce v obvodu arcijáhenství brněnského. 6.7. 1322 však olomoucký biskup Konrád osvobodil kostel sv. Petra od vší arcijáhenské jurisdikce: „ipsam Ecclesiam Sancti Petri in Bruna, tam in capite, quam in membris et aliis personis habitis et habendis“. Zároveň dal právo olomouckým proboštům „plebem et populum ad ipsem ecclesiam Sancti Petri pertinentem semel in anno visitere, et eorum excessus corrigere“.626 Jinak není zpráv o poměru brněnského arcijáhna ke kolegiátní kapitule u sv. Petra.
623
CDM VI. 212, 157. CDM VII. 217, 155. 625 CDM VI. 212, 157 a 257?. 626 CDM VI. 212, 157. 624
164
Brněnské děkanství K spojování několika farností v nový církevní správní okrsek, děkanát, docházelo u nás už v polovici 13. století.627 Hlavním důvodem pro tuto novou vývojovou fázi bylo totéž jako na západě: arcijáhen nestačil na stále vzrůstající úkoly duchovní správy. Sám nemohl zvládnout rozsáhlé území arcijáhenství a nemohl také uplatňovat svou jurisdikci nad farním duchovenstvem, protože tato přešla přímo pod svrchovanost biskupovu jako následek přílišných autonomistických snah arcijáhna. A stejně stále vznikající nové fary a pak ostatní povinnosti, hlavně v církevním soudnictví, nedovolovaly arcijáhnovi plnit poctivě dané úkoly. Arcijáhen byl také zároveň kanovníkem s povinností rezidence. Tedy další překážka, a další důvod k dělení arcijáhenství na menší obvody, jejichž základem byly už zmíněné „ecclesiae filiae“, kostelíky, vzniklé na území dřívějších velkofarností, vynucené obtížemi, spojenými s návštěvou kostelů hradských. Tyto kostelíky brzy získaly farní právo, a už zase na území těchto nových farností v místech hustšího osídlení vznikaly nové kostelíky a kaple. A tyto byly bezprostředně podřízeny nově vzniklé jednotce církevní správy, děkanátu. Děkan byl především pevnou oporou venkovské církevní správy. Byl prostředníkem mezi biskupem nebo arcijáhnem a kněžstvem svého děkanátu. Ohlašoval jim vůli biskupovu, vyhlašoval biskupskou klatbu nad laiky i duchovními, sbíral od farářů a klášterů příspěvky na prokuraci papežských legátů a biskupské desátky. Stanovy olomouckého biskupa Konráda z r. 1318628 dávaly děkanům něco z povinností arcijáhnových: měli oznamovat místní přestupky církevních zákonů, podávat zprávy o životě duchovenstva zejména v otázce celibátu. I děkan měl nyní vedle arcijáhna právo vykázat cizího klerika, dávajícího pohoršení, za hranice diecéze. Vznik děkanátů na Moravě lze klást do první polovice 12. století, kdy se ztrácí v našich pramenech jméno archipresbytera a místo něho se objevuje „decanus“, „decanus ruralis“. Někteří historikové přímo ztotožňují někdejší archipresbytery s nově vznikajícími děkany629 a tvrdí, že instituce arcikněžská mizí právě v době, kdy bychom čekali její rozvoj. Instituce sama nemohla zmizet, ale kryje se patrně pod jiným jménem, jménem děkanů. První zprávu o děkanovi máme z roku 1244 „decanus Opaviensis“.630 Za biskupa Brunona došla děkanství značného rozšíření. Listina Brunonova z konce r. 1253 je totiž
627
Připsáno: Ovšem ojediněle, pokud nebyl tento (nečitelné) soukromým majetkem (ČD I.2, 372). CDM VI. 22, 385. 629 Novotný, Čes. děj. I. 3, 375; Dudík, Geschichte Mährens X, 153. 630 CDM III 55, 42. 628
165
adresována: „dilectis in Christo filiis universis archidiaconis, archipresbyteris, decanis et aliis ecclesiarum rectoribus“.631 A jiná listina z r. 1272 je adresována “dilectis in Christo filiis universis decanis nostre dyocesis“.632 Děkan brněnský se vyskytuje v listinách nejdříve v roce 1298.633 Tehdy totiž olomoucký biskup Dětřich oznámil brněnskému děkanovi Vigandovi, že kostel sv. Petra v Brně, povýšený na kolegiátní, nepodléhá více jeho pravomoci. Jiný děkan brněnský, ořechovský plebán Lev, je jmenován 3.10. 1343.634 Více záznamů není.
631
CDM III 200, 174. CDM VII 136, 771. 633 CDM V 86, 87. 634 CDM VII 504, 369. 632
166
