Václav Klaus. také v tištěné verzi. Objednat můžete na prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Zápisky z nových cest e-kniha

Václav Klaus Zápisky z nových cest také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Zápisky z nových cest – e-kniha Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

Václ av

Klausy Zápisk

z nových cest

Václ av

Klausy k s i p Zá

z nových cest

Obsah

Předmluva Václava Klause

6

Podzimní cesta do USA

8

Kuvajt po 14 letech

21

Krátká návštěva Libye

31

Z Argentiny do Chile

35

Neznámý Ázerbájdžán

65

Austrálie – má třetí návštěva u protinožců

76

Valné shromáždění OSN

105

Senegalské zápisky

118

Pár dní v Rijádu

129

Po šesti letech opět v Turecku

138

Poprvé v Maroku

149

Chicago – mé nejoblíbenější město USA

158

Krátká cesta do Kalifornie

170

Zápisky z daleké Malajsie a Indonésie

177

5

Václav Klaus ZÁPISKY Z nových CEST

Předmluva Václava Klause Když jsem jel bezprostředně po křtu své první knihy Zápisků z cest na

letiště do Kbel na svou další cestu do ciziny, bylo to na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, tušil jsem, že budu pokračovat v psaní dalších zápisků, avšak nenapadlo mne, že by mohly vydat na další knihu. Důvody – pro mne poněkud nečekaného – vzniku této druhé knihy jsou dva: prvním je slušný zájem čtenářů o první knihu mých specifických „cestopisů“, které bylo prodáno téměř 11 000 kusů a která se tím po Modré, nikoli zelené planetě stala mou druhou nejprodávanější knihou. V nakladatelství Fragment jsem dostal cenu za nejúspěšnější novinku roku 2010. Velmi jsem si toho vážil. Dalším důvodem je také poněkud nečekaná skutečnost, že se za dva roky od 17. září 2010 nahromadilo velké množství textů tohoto typu, dokonce více než kolik jich je v celé první knížce. Napomohly k tomu delší cesty do Austrálie, Argentiny a Chile, Malajsie a Indonésie, ale i do řady dalších zemí prakticky všech světadílů. Snad jsem si už také v průběhu času našel i styl, formu a žánr. Těší mne, že v tom nemálo čtenářů nachází něco, co rádi čtou, co je informuje (nenásilnou a stručnou formou) a snad i obohacuje. Těší mne, že spousta lidí čte zápisky aktuálně, hned co vznikly, ať už na mé webové stránce, na internetovém serveru novinky.cz nebo v deníku Právo. Považuji za milé, když mi řada kolegů – členů delegace, kteří se mnou cestují – říká, že jim rodinní příslušníci posílají do ciziny vzkaz, že už nemusí volat, protože si v mých zápiscích přečetli, co děláme a kde jsme. Před dvěma týdny mi v Indonésii, při nástupu do letadla na zpáteční cestu, říkala posádka (kterou jsem tam tři dny neviděl), že si o mém pobytu a programu přečetli v zápiscích. Při mezipřistání v indickém Dillí mi říkali zaměstnanci našeho tamního velvyslanectví, že mou cestu pozorně sledovali v zápiscích. Po návratu jsem se ráno nechal ostříhat a moje dlou-

6

Předmluva Václava Klause

holetá holička Dáša mi říkala, že celou cestu sledovala v zápiscích. Odpoledne jsem si šel zahrát tenis (abych zahnal jet-lag šesti hodin) a totéž mi říkal můj pan trenér. Řada mých přátel a kolegů si navykla, že se mne už neodvažuje zeptat, jak jsem se měl, protože se jich po takové otázce nedůt klivě zeptám, zda četli mé zápisky, a když řeknou, že ano, dodám, že už nic dalšího nevím. Kdybych něco dalšího věděl, tak bych to tam napsal. Tyto zápisky považuji i za nenásilnou formu, jak něco sdělovat i lidem, kteří by si jinak žádný můj vážný text nepřečetli. Snažím se tam vždycky něco „propašovat“. Nevím, jestli se mi to daří, ale určitě mi nejde o vyprávění různých kuriozit, neboť se důsledně snažím psát očima vztahu té či oné věci k nám, k naší zemi, k životu u nás. Není to z mé strany neutrální – zdařilý či méně zdařilý – popis bedekrového typu. Je to, explicitní či implicitní, upozorňování na různé věci, které třeba máme (a neuvědomujeme si je a nejsme na ně dostatečně hrdí) nebo nemáme (a také si jejich absenci – bohužel, ke své škodě – neuvědomujeme). Snažím se nás vřazovat do těchto širších kontextů, snažím se nás i do jisté míry nepřímo hodnotit (a kritizovat), snažím se odstraňovat naši sebestřednost a náš pocit, že jsme pupkem světa. Snažím se ale také poukazovat na to, za co se nemusíme stydět. My a náš kontinent. Teď už mi ve zbytku mého volebního období zbývá jenom pár prezidentských cest, které na další podobnou knížku v žádném případě nevydají. Snad budu do světa jezdit i potom, už teď se usmívám na přicházející pozvánky na různé akce, které se budou konat až v mém post prezidentském období. Uvidíme. V každém případě chci poděkovat všem, kteří mi při vytváření těchto zápisků pomáhali – v nejnesmyslnější denní i noční době, v hotelu, v autě či letadle –, kteří je přepisovali a opravovali, kteří se starali o pro knížku tolik potřebné fotografie a o spoustu dalších věcí. Moc děkuji Romaně Homonické (která mne k dokončení této knihy a k napsání předmluvy tolik uháněla) a celému Nakladatelství Fragment.

7



V USA jsem byl naposledy letos v březnu 2010 na konferenci v Palm

Beach na Floridě. V tu dobu byla na Floridě, tedy na jihu, nečekaně velká zima – do té míry, že sako nestačilo a kabáty jsme neměli. Koncem září je v daleko severnějším Washingtonu, D. C. skutečné horko, teď večer ukazuje teploměr 27 °C. V průměru se tedy hypotéza globálního oteplování nepotvrzuje. Přijíždím sem v politicky daleko neklidnější době, než jak to vypadalo na jaře. Za několik týdnů, počátkem listopadu, budou volby do Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu a podobně jako u nás volby jedné třetiny členů Senátu. Vyměněno bude i 37, tedy vlastně dvě třetiny guvernérů jednotlivých států Unie. Vypadá to, že republikáni posílí a že Obamovi demokraté ztratí většinu, což jistě americkou politiku změní. Proto ten neklid. Amerika je nervózní i ze svého ekonomického vývoje. Došlo – už dvě čtvrtletí po sobě – k výraznému zpomalení růstu HDP, ač všichni čekali rychlý růst, prudce roste deficit zahraničního obchodu a prodej domů vykázal vůbec největší pokles od počátku měření tohoto ukazatele v roce 1963. V prvních okamžicích současné krize jsem v roce 2008 hovořil se šéfem americké centrální banky Benem Bernankem, loni s prezidentem Světové banky Robertem Zoellickem a zítra se setkám se „speciálním poradcem“ prezidenta Obamy a zástupcem ředitele Národní ekonomické rady Davidem Liptonem, se kterým se známe už 21 let. Jsem zvědav, co mi bude o americké ekonomice říkat. Washington, D. C. je stále stejný, spořádaný a trochu nudný. Ani honosný hotel Mayflower – ale v pozitivním slova smyslu – nepřekvapí. Ne-

8


překvapí ani strašlivě „vyledněný“ pokoj, což vede k tomu, že okamžitě hledám, jak vypnout klimatizaci. (Také tím zodpovědně snižuji spotřebu elektrické energie a americké emise CO2.) Po krátké regeneraci po dlouhé cestě s mezipřistáním v New Yorku, kde jsme nechali pana ministra Schwarzenberga, jdeme na – pro mne nejmilejší – místo Washingtonu, kde se cítím dobře. Tímto místem je půvabný Dupont Circle. Nejdříve si dáme nezbytnou kávu ve starém známém Starbucksu, pak zajdeme do vedlejšího, skoro bych řekl kultovního knihkupectví Kramerbooks a nakonec jdeme na večeři do spíše evropské než americké restaurace Al Tiramisu.

V oblíbeném knihkupectví Kramerbooks ve Washingtonu.

Člověk si sice nerad, ale okamžitě zvyká na konvoj vozidel americké ochranky, který si pomocí blikání a troubení nemilosrdně razí cestu podvečerním a večerním Washingtonem. Tady je to normální a všichni si na to už zvykli. Takových konvojů tu jezdí denně mnoho. U nás by se asi Pražané zbláznili.

9


Chybí mi tu velvyslanec Petr Kolář, který zde svou misi už před několika měsíci skončil a jehož nástupce Fischerova vláda neměla odvahu vybrat. Zatím se k tomuto kroku nerozhoupala ani vláda Nečasova, protože se i v tomto ohledu „vyvažují“ zájmy všech tří stran koalice. Američané si asi myslí, že je absence našeho velvyslance odvetou za to, že oni sami k nám už rok a tři čtvrtě žádného velvyslance neposlali. Říkám jim, že to odveta není. 21. září 2010

 Druhý den mé cesty začíná neformální snídaní s vedením organizace American Friends of the Czech Republic v čele s jejím prezidentem Tomem Dinem. Tito naši opravdoví přátelé se všemožně snaží podporovat česko-americké vztahy. Před několika lety ze svých prostředků na jednom z klíčových míst Washingtonu postavili sochu T. G. Masaryka. Jejich dnešním plánem je naopak postavit v Praze znovu sochu prezidenta T. W. Wilsona. Za svůj příspěvek ke vzniku Československa by si sochu u nás určitě zasloužil. Ve Washingtonu je opět krásný den, přes 90 °Fahrenheita (když odlétáme, 33 °C) při vlhkosti 90 %. Přesto spousta lidí zarputile jogguje, kult být fit tu stále přetrvává. Nikomu – ani běžcům, ani neběžcům – nevadí, že se běhá i po nejfrekventovanějších ulicích. Moc zdravé to asi není. Jedeme do budovy amerického Kongresu, kde se setkáváme s kongresmanem Joe Bartonem a dalšími členy „skupiny přátel České republiky“ ve Sněmovně reprezentantů. Diskutujeme o možném zviditelňování České republiky v Americe. Leckdo má pocit, že se s tím něco musí udělat. Já ne. Naše vztahy byly v první polovině 90. let díky sametové revoluci a úspěšné transformaci mimořádně nadstandardní a teď jsme se vrátili k normálu. A to je dobře. Kongresman Barton je už mnoho let významným představitelem kongresového výboru zabývajícího se energetikou. Proto mluvíme i o globálním oteplování, o emisích CO2, o metodách stimulace snižování emisí. Jeho názory jsou mi velmi blízké, prý má podtrhanou mou knihu – Modrá, nikoli zelená planeta.

10


S kongresmanem Joem Bartonem, který vede skupinu přátel ČR ve Sněmovně reprezentantů.

Potom následuje hodinové setkání s Davidem Liptonem, bývalým náměstkem ministra financí (v Clintonově administrativě), dnes zástupcem ředitele Národní ekonomické rady (v administrativě Obamově). Setkal jsem se s ním prvně ve velmi kuriózní situaci v září 1989 ve Varšavě. Byl jsem tam týden na akademické „výměně“ zrovna ve chvíli, kdy byla vytvořena první polská nekomunistická vláda. Ambiciózní „poradci“ z celého světa se tam slétali s nadějí na mimořádné uplatnění a s D. Liptonem, který byl jedním z nich, jsme se potkali zcela náhodou na obědě v hotelu, kde byl s tehdy (snad i dnes) daleko slavnějším Jeffreym Sachsem. Léta oba potom Polsku radili. Vypadá velmi kompetentně, je blízko prezidenta, je racionální a má přehled. Ameriku nevidí z ekonomického hlediska příliš růžově, Evropa není pro USA ekonomicky klíčová (spíše v bankovnictví a financích), hlavním partnerem je Čína, odkud se právě vrátil. Není si jist, jak ekonomicky obstojí Amerika v konkurenci se stále rychle rostoucí Čínou, kde budou její „tahouni“ růstu, která odvětví? Přiznává, že to neví. Říká velmi přesně, že si Amerika pořád namlouvá, že má proti Číně absolutní výhodu ve většině ekonomických aktivit, ale my už od dob Davida

11


Ricarda (čili 200 let) víme, že rozhodující jsou relativní (komparativní) výhody, a ty Amerika ztrácí. Vrcholem mého středečního programu je dobře navštívená přednáška na slavné Johns Hopkins University (přenášená internetem do řady dalších amerických univerzit) a mající název „Evropa, systémové důsledky nedávné krize a potřeba znovu zformulovat důvody pro přetrvání kapitalismu“. Kromě studentů a profesorů tam byla i řada známých osobností amerického veřejného života. Po přednášce se rozproudila živá diskuse, zejména na téma Evropy, kterou Amerika pořád málo chápe. Po obědě na univerzitě (velmi pracovním, ani nevím, co jsem jedl) jedeme na besedu s vedením a vybranými experty velmi známé, vysoce konzervativní instituce zvané The Heritage Foundation, která je dlouhodobě jedním z mých hlavních „zázemí“ v USA. Tito lidé dnešní Obamovu administrativu rádi nemají, těší se na listopadové volby a věří, že nedávno spontánně vzniklé hnutí Tea Party může znamenat jistou revitalizaci pravicové Ameriky. I já bych si to přál, ale nevím, není-li to více přání než empiricky podložená předpověď. Po tomto setkání už jen rychlá cesta na letiště. Žádný čas na sight-seeing (prohlídku) nebyl, ale návštěva řady významných institucí (zejména Kongresu) a křížem krážem jezdění Washingtonem znamená, že člověk, aspoň „z rychlíku“, skoro všechna klíčová, turisticky známá místa viděl. Některá několikrát. Let do New Yorku trvá necelou hodinu. Cesta z letiště do centra města trvá stejnou dobu. Kulisa Manhattanu je úžasná, ale o tomto městě až zítra. 22. září 2010

 První den Valného shromáždění OSN New York je – ve vší své neopakovatelné rozmanitosti – stále svůj. Letošní novinkou jsou obrovské hromady odpadků, pečlivě tříděných do bílých

12


a černých plastových pytlů, na ulicích města. Vzpomněl jsem si na italskou Neapol v roce 1966, kdy tam tři týdny stávkovali popeláři. Stávka tu ale není, pouze se prý jenom dvakrát týdně svážejí odpadky a my přijeli v nešťastnou chvíli. Při každé návštěvě Valného shromáždění OSN bydlíme ve stejném, nijak pěkném, určitě ne milém, ale o to předraženějším hotelu Millenium UN Plaza Hotel, který má tu jedinou výhodu, že se z něj – v jinak obtížném ucpání ulic – dá do budovy OSN dojít pěšky. Jako loni bydlím ve 39. patře hotelu (ve stejném pokoji) a mám z okna úžasný výhled na newyorskou skyline. Vidět ji – to je vždycky zážitkem a neomrzí se to. Jednu změnu jsem si ale při ranní snídani v hotelu proti loňsku uvědomil. Hledám stůl, ke kterému bych si chtěl přisednout, a uvědomil jsem si, že jsem loni seděl s prezidentem Kaczyńským a jeho ženou. Moc mi tu oba chybí. Nemáme tolik skutečných přátel.

U sídla OSN v New Yorku.

13


Jednání s prezidentkou Kostariky na půdě OSN.

V rekonstrukcí procházející a totálně chaotické – i bez rekonstrukce – budově OSN začíná třídenní, tzv. všeobecná rozprava 65. valného shromáždění OSN. První mluví generální tajemník OSN Korejec Pan Ki-mun. Hned v úvodu měl promluvit americký prezident Obama, ale opozdil se. Místo něj mluvila švýcarská prezidentka. V dalších dnech postupně vystoupí všech 192 prezidentů (či premiérů) – v hantýrce OSN „HoD“, neboli heads of delegations – členských zemí. Na počátku je sál plný, pak posluchačů postupně ubývá. Nakonec tam vydrží sedět jen úředníci velvyslanectví a ministerstev zahraničí. Téměř nikdo nikoho neposlouchá, jsou to vesměs nikým nekomentované monology. Dvakrát za sebou jsem mluvil první den všeobecné rozpravy, tentokráte jsme byli vylosováni až na den třetí. Trochu jsem se mračil, ale po nás v sobotu bude ještě mluvit např. Itálie, Španělsko a Francie. Losuje se i zasedací pořádek, letos sedíme hodně vzadu, aspoň máme přehled. Náš pan velvyslanec při OSN, Martin Palouš, říká, že jsme se už dostali do postevropského světa, což se mi zdá být velmi závažnou poznámkou, ze které by Evropa měla něco vyvodit, ale to něco nejsou Lisabonské či jiné podobné smlouvy.

14


Celý den se tam sedět nedá a také tam nikdo nesedí. Již dlouho jsou proto pro většinu z nás připravována bilaterální jednání, která jsou často dobrou a úspornou náhražkou zahraničních cest. Absolvuji jednání s prezidentem Chile Piñerou, s prezidentkou Kostariky Chinchillovou a s prezidentem Chorvatska Josipovićem. V poledne je standardní oběd pořádaný generálním tajemníkem OSN, což je příležitost promluvit i s dalšími světovými politiky. Nikdo nechápe zasedací pořádek. Sedím u stolu s prezidentkou Bangladéše, premiérem Thajska a šéfem sekretariátu generálního tajemníka OSN. Zvláštní seskupení. Všichni vzpomínají na mé vystoupení k tématu globálního oteplování před dvěma lety. V pozdním odpoledni natáčím živý rozhovor pro televizní stanici CNBC s půvabnou (a chytrou) moderátorkou Marií Bartiromo, která se ptá na Evropu, euro, nezbytné změny v celé Evropě i v České republice. Jako dárek mi dává krásné dopisní papíry – v době, kdy se už dopisy skoro nepíšou. Večer se koná recepce na pozvání amerického prezidenta Obamy, což je jediná ze stovek recepcí, které se v tyto dny konají. Loni byla uspořádána v Metropolitním muzeu, letos je v American Museum of Natural History. Loni jsme konverzovali mezi veledíly světového malířství a sochařství, letos mezi kostrami a vykopávkami, něco mezi naším Národním muzeem a Náprstkovým muzeem. Kostru velryby tu nemají, jejich velryba je vycpaná. Opět je sight-seeing jen a jedině důsledkem nutnosti navštívit tři různá místa – OSN improvizované televizní studio v hotelu Sheraton, Obamovu recepci a samozřejmě svůj vlastní hotel. 23. září 2010

 Cornellská univerzita V pátek máme malý výlet hodinu letu směrem na sever státu New York. Po třech dnech sluníčka je mlha a mírně prší. Ve 39. poschodí hotelu už jste

15


Projev na Cornellské univerzitě.

16


blízko mraků a vyšší mrakodrapy se v mracích úplně ztrácejí. Zažil jsem to zde při svém vůbec prvním dni v životě v New Yorku již v lednu 1969. Bylo to jako zjevení, mrakodrapy – jako hory – v mracích. Zmínkou roku 1969 se dostávám k dnešku. Před 41 lety jsem absolvoval stejný let z New Yorku do Ithaky, do města, kde se nachází jedna z nejprestižnějších amerických univerzit – Cornellská univerzita. Jako opožděný důsledek pražského jara a tehdejší možnosti cestovat na Západ jsem dostal pozvání učit a hlavně sám studovat v jarním semestru roku 1969 na Cornellu v roli „teaching assistant“. Mladší generace se tomu dnes diví, ale komunistickému režimu po okupaci v srpnu 1968 trvalo ještě dost dlouhou dobu, než znovu plně zkonsolidoval svou moc. Většina – pro komunistické pohlaváry – politicky nespolehlivých lidí proto byla vyhozena z práce až v období let 1969–70, téměř každý měl svůj pas s výjezdní doložkou i do západního světa až do října 1969, kdy tyto pasy teprve přestaly platit. Prožil jsem tam celý semestr, ale následných 41 let jsem tam nebyl. Letos jsem dostal pozvání, abych přijel a pronesl přednášku, což jsem rád akceptoval. Přednáška s názvem „Osobní zavzpomínání: Cornellská univerzita a uplynulých čtyřicet jedna let“ je česky i anglicky na mé webové stránce. Atmosféra při přednášce byla mimořádná. Venku bylo neuvěřitelné vedro, daleko přes 30 °C, studenti (a hlavně studentky) chodili oblečení jako v nejparnějším létě. Byl pátek odpoledne, tři hodiny. Organizátoři slibovali 200 posluchačů. Já jsem čekal daleko méně a vzpomněl jsem si na své váhání někdy v létě, zda akceptovat právě tento páteční odpolední čas. Posluchačů bylo 550–600, nečekaně museli otevřít i galerii. Otázky po přednášce byly velmi kvalitní, člověka napadá, že roční školné na Cornellu ve výši 54 000 dolarů (!) vede k tomu, že se studium bere vážně a že tam jdou jen ti, kteří si z toho něco odnesou. Odjíždět z Ithaky v prvních dnech června 1969 (s obrovskou obavou, co všechno doma najdu) a vrátit se tam koncem září 2010 je úžasný zážitek. Malebná příroda, snad ještě hezčí, než jsem si ji představoval, krásně barevné stromy (což jsem na jaře vidět nemohl, ale všechny pohlednice Ithaky tehdy byly s podzimními barvami, to si dobře vzpomínám), krajina známých Finger Lakes (jezer vypadajících na mapě jako prsty lidské ruky), vodopád, kolem kterého jsem šel každé ráno po cestě z koleje na fakultu, typický ame-

17


rický univerzitní kampus, zcela oddělený od města. Jsem možná staromódní, ale starý Cornell měl svůj styl, nový Cornell je plný zcela nesourodých moderních staveb, z nichž každá je snad hezká, ale celek je ztracen. Úžasná jsou univerzitní sportoviště. Haly na basketbal, volejbal, hokej, atletický areál, stadion na americký fotbal, plavecký stadion jsou ve velikosti a kvalitě, jaké nemá naše větší město. Žádný student – jak mi zdůrazňuje pan rektor – nedostane „sportovní“ stipendium, na rozdíl od většiny amerických univerzit. Škoda, že se mé návštěvy nedožil prof. George Staller – rozený Brňák, který odešel do Ameriky před 2. světovou válkou –, zemřel v loňském roce. I v 90. letech a na počátku tohoto desetiletí zprostředkovával českým studentům studium na Cornellu. Rád jsem se setkal s jeho ženou, býval jsem u nich tehdy – se svým velmi skrovným stipendiem – často na večeři. Město se za těch 41 let ztrojnásobilo (teď má 30 000 obyvatel), univerzita rozumně vyrostla jenom o třetinu (na 20 000). To mne velmi uspokojilo, protože na rozdíl od mnoha našich univerzit na Cornellu dobře vědí, že kvantitativní růst znamená zhoršení kvality. V pozdní odpoledne se vracíme do New Yorku. Opět je těžké na příliš vytíženém Kennedyho letišti přistát, a proto se všechno nekonečně prodlužuje. Kroužíme ve vzduchu celé hodiny. Pomalu také končí náš jet lag, což je známka, že už se budeme vracet a že začne jet lag nový, tentokráte s opačným znaménkem. 24. září 2010

 Projev v OSN Teprve v poslední den svého pobytu v New Yorku jsem měl ráno chvíli čas udělat aspoň prvních pár kroků po ulicích tohoto mimořádného města. Člověk si při tom znovu uvědomí tu neuvěřitelnou „babylonskou“ směs nejrůznějších lidí, kteří jsou v devět hodin ráno na ulicích – s tím, že se to slovo nejrůznější týká opravdu všech možných i nemožných hledisek. Nic

18


jako „průměrný“, obvyklý, standardní obyvatel New Yorku neexistuje. Kaž dý v nějakém ohledu „vyčnívá“. Váhám, jestli to tak bylo vždycky nebo jestli je to teď ještě výraznější než kdykoli v minulosti. Nevím. Je opět nesnesitelné vedro, záchranou je vstup do známého, pěkně vychlazeného knihkupectví na 5. avenue. Když jsem tam byl naposledy v březnu 2009, regály byly plné knih se dvěma tématy – prvním byl hvězdný vzestup prezidenta Obamy a druhým návrat k apoteóze Keynese a jeho návrhů na řešení krize třicátých let. Obojí už z regálů knihkupectví zmizelo, na obojí je už názor o hodně jiný než před rokem a půl. V novinách jsem si ráno přečetl statistiku zabitých amerických vojáků ve válkách posledního desetiletí. Je to 4 412 mrtvých v Iráku a 1 194 v Afghánistánu. Tato proporce mne překvapila – zejména ve vazbě na to, kterou válku považuji a vždy jsem považoval za nevyhnutelnější. V OSN došlo těsně před zahájením Valného shromáždění k jedné zajímavosti. Evropská unie – v souladu se svou Lisabonskou smlouvou – chtěla, aby měli zástupci EU právo aktivně se zúčastnit jednání a práce tohoto zasedání Valného shromáždění. Toto „právo“ jim ale uděleno nebylo, mluvit nemohli a za EU i nadále jednalo belgické předsednictví EU. Kdybych byl ze země mimo EU, také bych asi říkal, že se uvnitř EU musí dohodnout, zda EU je nebo není jeden stát. Když mluvíme o členství v OSN, je tu ještě jedna zajímavost. Na chodbě budovy OSN mi náš velvyslanec při OSN, Martin Palouš, představil svou kolegyni, velvyslankyni státu-ostrova Nauru. Řekl mi, že má tento stát 13 000 (opravdu tisíc, nikoli miliónů) obyvatel. V OSN to znamená, že má při hlasování jeden hlas i Čína, i Nauru. Přesně to ukazuje sílu i slabost této organizace. Neměl by být nějaký limit? Ale napadlo mne, že ani my doma nemáme žádný limit na povolenou minimální velikost obce. I my máme obce (a v nich voleného starostu), které mají třeba jen 17 obyvatel. Obce však nehlasují. V odpoledních hodinách jsem v OSN vystoupil se svým oficiálním projevem. Snažil jsem se v něm říci, že jsme a budeme i nadále aktivními členy OSN,

19


že máme zájem, aby OSN fungovalo, a to na zásadách mezistátní spolupráce (nikoli globálního vládnutí), že není důvod, aby OSN začalo hledat nějakou svou novou, daleko ambicióznější úlohu, než tomu bylo dosud, že se svět změnil a že struktura orgánů OSN a váha jednotlivých zemí, která vznikla po 2. světové válce, kdy mělo OSN 51 zakláda jících členů, nevyhovují tomu, když má dnes členů 192, že OSN nemá přispívat k posilování myšlenky globální regulace světové ekonomiky a že k tomu nemá vytvářet žádné nové instituce, atd. Jednání se už blíží ke konci, únava narůstá, vedro je ubíjející a New York se začíná normalizovat – ubyde zablokovaných ulic a zákazů všeho druhu. Odjíždíme i my – s pocitem, že zažíváme poslední letní den roku 2010. V šest hodin večer, kdy startujeme, je stále ještě 30 °C. 25. září 2010

ITHAKA WASHINGTON, D. C.

20

NEW YORK

Kuvajt po 14 letech

Kuvajt po 14 letech

Do Kuvajtu na státní návštěvu jedu již podruhé. V roce 1996 jsem tam byl

na podobné návštěvě v roli předsedy vlády, v obou případech je to i s delegací českých podnikatelů. Tehdy to bylo pouhých 5 let po devastující irácko-kuvajtské válce, při které byla zničena naprostá většina kuvajtského průmyslu, infrastruktury a budov. Bylo to tehdy vidět na každém kroku. Jsme moc zvědaví, jak to bude vypadat dnes, 20 let po válce. První zpráva je, že letiště je úplně nové.

Uvítání českého prezidenta kuvajtským emírem.

21


Kuvajt je malá pouštní země s ropou, pískem a mořem. To je zásadní dojem. Její velikost je asi jednou pětinou České republiky, počet obyvatel je zhruba třetinou naší země. Zajímavé je, že jen třetina lidí žijících v Kuvajtu jsou Kuvajťané, zbytek cizinci. Ti obsluhují kuvajtský ropný průmysl a ropou zbohatlé Kuvajťany. Vzácností je zde voda, vyrábí se odsolováním z vody mořské, dováží se, vlastní vody je málo. Každý strom a keřík však vnější dodávku vody potřebuje. Od roku 1756 zde vládne dynastie Ál Sabáh. Stabilní jsou proto i nám známí politici. Emír, který mne zde v roce 1996 přijímal, sice v roce 2006 zemřel, ale dnes je emírem jeho nevlastní bratr, který byl od roku 1963 do roku 2003 ministrem zahraničí. Je mu 81 let. Vítal mne tehdy na letišti. O naši cestu se tehdy staral kancléř emírovy kanceláře (takový kuvajtský Jiří Weigl), který je dnes předsedou vlády. Já v tom vidím jistou stabilitu až rigiditu, ale možná že si i oni říkají, že k nim znovu přijíždí i Klaus, i Weigl, tedy stejní lidé jako v roce 1996. Cesta do Kuvajtu je příspěvkem k diskusi o globálním oteplování, a proto s sebou vezu svou „Modrou planetu“, která letos v únoru vyšla i v arabštině. Když jsme ráno opouštěli Prahu, byly 2 °C. Když jsme přistáli v Kuvajtu, bylo 31 °C. Pro porovnání dodávám, že – podle oficiálních údajů mezivládního panelu OSN – se průměrná globální teplota na světě za celé dvacáté století zvýšila o 0,74 °C. Závěr o tom, nakolik je probíhající oteplování hrozivé, ať si z toho udělá každý sám. Emír při cestě z letiště vzpomíná na svou dávnou návštěvu Prahy a ví o tom, že k nám jezdí Kuvajťané do lázní. Ukazuje na svá kolena a říká, že by to také potřeboval. Když jsem zmínil, že byl 40 let ministrem zahraničí, říkal, že když skončil Gromyko, byl doyenem ministrů zahraničí celého světa. V Kuvajtu nebydlíme v hotelu, ale – stejně jako před 14 lety – v paláci, který má emír pro své hosty a který sousedí s jeho úřadem. Člověk by rád jezdil aspoň po městě, ale veškerá dnešní setkání mám ve „svém“ paláci. Postupně za mnou (a naší delegací) přijíždí předseda vlády, předseda Národního shromáždění a ředitel Kuvajtské investiční agentury. Vedu neustálý boj s air-condition. O co je venku větší vedro, o to se uvnitř více „ledí“.

22

Kuvajt po 14 letech

Jednání s emírem státu Kuvajt, šejchem Sabáhem IV. al-Ahmad al-Džábir as-Sabáhem.

Za zmínku stojí kuvajtské Národní shromáždění, čili parlament. V zemi jsou zakázány politické strany, ale tento zákaz je obcházen vytvářením politických proudů, hnutí či parlamentních skupin, které pak kandidují do parlamentu. Čili i zde probíhá jistý politický souboj mezi fundamentalisty, umírněnými islamisty, nacionalisty a liberály. Témata sporů nejsou malá – Kuvajt je podle ústavy islámskou zemí, zdrojem zákonodárství je korán a šaría, ale někteří v parlamentu chtějí, aby šaría byl výlučným zdrojem zákonodárství. Někteří chtějí bránit pokračující „westernizaci“ kuvajtské společnosti, jiní se jí moc nebrání. Slavnostní večeře je podávána v emírově paláci. Jsme v arabském světě, a proto s námi manželka není a má večeři s kuvajtskými političkami a manželkami velvyslanců kdesi ve městě. Musím ještě zmínit jeden zážitek z letu, který se mi podařilo prožít už několikrát. Za krásného počasí míjíme nad „zbytkem světa se tyčící“ zasně-

23


Kuvajtské věže jsou pamětihodnostmi pro turisty.

žený Ararat, který snese srovnání snad jen s japonskou Fidži a mexickým Popocatepetlem. V té hoře je cosi posvátného. 31. října 2010

 Dnes se musím nejprve vrátit k včerejším večerním schůzkám s předními kuvajtskými politiky. Jejich minimální věk je 65 let, přesto jsou v plné síle, jsou vysoce pragmatičtí a dlouhodobě uvažující a chtějí výsledek, ne jen zdvořilost. O nás toho ví daleko více než my o nich. Vesměs u nás na návštěvě byli, znají naše dějiny, znají výrobky naší průmyslové minulosti, připomínají naši aktivní účast ve válce, kdy před dvaceti lety Irák napadl Kuvajt. „Hmatatelná“ či viditelná minulost Kuvajtu je poměrně krátká. Nejstarší památkou země je Šejchův palác, postavený roku 1896. Předseda vlády vtipně říká, že Kuvajt naštěstí nebyl nikdy kolonizován – Portugalci, Španělé i Britové tento kus písku prostě přešli a šli dál na východ. Zdálo se jim, že tam nic není. Ropu tehdy ještě neobjevili. Zásoby ropy (asi 8–9 % světových

24

Kuvajt po 14 letech

Podpis bilaterálních smluv mezi Českou republikou a Státem Kuvajt.

zásob) byly v Kuvajtu objeveny až ve třicátých letech dvacátého století. Teprve tehdy začalo ono monokulturní zbohatnutí země. Když kdokoli v Kuvajtu říká „před“ a „po“, myslí se tím před ropou a po jejím objevení. Pro pořádek je třeba říci, že zemědělství v Kuvajtu je velmi malé. Není voda. V zemi není žádný stálý vodní tok. Počasí je stále skoro stejné, jeden z účastníků večeře říká, že mají 11 měsíců léto a za jeden měsíc proběhne podzim, zima a jaro. Byli jsme na „Kuvajtských věžích“, jedné z pamětihodností pro turisty, a pod námi byl obří aquapark. Prázdný. Průvodce nám říkal, že už je po sezóně, už je příliš zima. V té chvíli bylo 33 ˚C. Zajímavá je struktura vzdělání politických špiček – emír a korunní princ se učili jen doma, a to hlavně korán. Předseda vlády studoval střední školu ve Velké Británii a vysokou školu v Ženevě, předseda Národního shromáždění studoval univerzitu v anglickém Manchesteru a předseda Kuvajtské obchodní a průmyslové komory v německém Hannoveru. Dopoledne jsme trávili na česko-kuvajtském obchodním fóru, kde jsem se snažil podpořit naše podnikatele. Byla to důstojná akce, zněla

25


vstřícná slova, ale skutečných kuvajtských byznysmenů jsem tam moc neviděl. Poprvé jsme křížem krážem projížděli hlavním městem, Kuwait City, které se proti roku 1996 radikálně proměnilo. Dnes je to moderní velkoměsto, se spoustou vysokých mrakodrapů, obchodních center, kvalitních silnic. Je dost bohaté, nejsou tam žádné chudinské čtvrti. Věřím, že nám je neschovali, prostě tu nejsou. Země je díky ropě nesmírně bohatá. Lidé tu neplatí žádné daně – stát je nepotřebuje. Každý člověk při vstupu do manželství dostane původně 1 000 m2, nyní už jen 600 m2 pozemku na stavbu domu a půjčku do výše čtvrt miliónu dolarů (určitá forma hypotéky), ale bez jakéhokoli úroku! Studium je bezplatné, i na jakékoli zahraniční vysoké škole platí stát Kuvajťanům školné. Zdarma je i zdravotnictví. Samozřejmě neznám detaily toho všeho, v realitě to může být složitější, ale i toto je zajímavé. Viděli jsme úžasné vědecké centrum ve stylu akvária. Byli jsme i na téměř dvouhodinové projížďce na jachtě. Vždycky máme na vodě nějaký zážitek. Před rokem jsme se při plavání v Brazílii na Rio Negro málem utopili, dnes byly takové vlny, že to leckdo těžko zvládal.

Impozantní vědecké centrum ve stylu akvária.

26

Kuvajt po 14 letech

Mám dobrý pocit, že jsou Kuvajťané velmi přátelští a že si nás tu váží. Měli bychom být schopni to oplácet. 1. listopadu 2010

 Třetí, poslední den naší státní návštěvy v Kuvajtu začal návštěvou instituce, která do muslimského světa patří – mešity. Nejstarší kuvajtská mešita je z roku 1737 (čímž opravuji svůj údaj z předvčerejších zápisků, že je nejstarší budovou země palác z roku 1896), je prostá, jednoduchá, nijak nemodernizovaná – jenom ta moderní air-condition tam tehdy jistě nebyla. Zaujalo mne, že v ní není, a být nesmí, žádné vyvýšené místo, protože si všichni musí být před Bohem rovni. Potom následovala návštěva moderní „katedrály“, druhého největšího nákupního střediska světa (po dostavbě v roce 2012 bude největším), které se s našimi – pro nás obřími – nákupními centry kolem Prahy nedá srovnávat. Je tam všechno. Denně 100 000 návštěvníků, více než 100 restaurací

Návštěva mešity.

27


a kaváren, všechny značkové obchody, jejichž názvy člověk zná. I u nás hrají tato centra specifickou společenskou roli, ale tady je to něco úplně jiného. U nás se po ulici, po parku nebo v přírodě chodit dá, ale tady je takové horko, že to nejde. Lidé se sem proto chodí i procházet, ráno sem chodí na jakousi rozcvičku rychlou chůzí (místo joggování), mladí sem chodí na procházky a místo k soše sv. Václava se sem prý chodí na první rande. Je to společenský a kulturní fenomén prvního řádu. A to nemluvím o nabídce zboží. A to jsme v zemi, kde je voda dražší než benzín. Více joggování by asi bylo potřeba. Míjíme velkou moderní budovu, která je mi představena jako nejmodernější výzkumné centrum cukrovky na světě. V Kuvajtu díky stylu života, málo sportování a skladbě stravy má 20–30 % lidí cukrovku, a proto tento zájem o výzkum. Dožívá siesta. Státní úřady pracují od půl osmé do dvou, soukromý sektor do jedné a potom znovu od pěti do devíti. Mezitím je – pro starší

Před večeří s předsedou kuvajtské vlády.

28

Kuvajt po 14 letech

generaci – siesta, pro mladší návštěva nákupních center. Skončí siesta, nebo ji ti dnešní mladí, až zestárnou, budou také provozovat? Kuvajt je společnost vzájemně velmi přátelská a uctivá. Nevěřil jsem (ale všichni mi to následně potvrzovali), když mi předseda vlády popisoval svůj pracovní den. Dopoledne je kondolování (včera navštívil čtyři rodiny). Pak rychle do úřadu. Po obědě návštěva nemocnic (včera dva pacienty). Pak znovu do úřadu. V předvečer gratulace ke vstupu do manželství. Poté včera následovala večeře s prezidentem České republiky. Rodinné (či rodové) a vůbec společenské styky jsou zde velmi intenzivní. Tam se také většina věcí dohodne. (Asi je to efektivnější než výmluvy některých našich politiků a byznysmenů, že všechno důležité domlouvají na golfu.) Kuvajt právě v těchto dnech hostí ministerské setkání GCC (Rady pro spolupráci v Zálivu), která byla založena v roce 1981 šesti státy – Saúdskou Arábií, Ománem, Bahrajnem, Katarem, Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty. Je to taková malá Evropská unie. Došlo v ní už k volnému pohybu občanů a k možnosti investovat v sousedních zemích, včetně nákupu nemovitostí! Naopak se opožďuje zavedení celní unie a společného trhu. Podle původních plánů měla k 1. 1. 2010 vzniknout i měnová unie. Krize eura je vede k novému přemýšlení. Dlouhou dobu jsem na toto téma mluvil s kuvajtským ministrem zahraničí, ekonomem s Ph.D. z Harvardu, kde byl jeho školitelem hlavní americký kritik eura Martin Feldstein, náš dobrý přítel. Zcela logicky byl další postup zastaven, když začalo být jasné, že se země budou muset vzdát části své fiskální suverenity. Tady ale hrají – v období dobrých cen ropy – rozhodující úlohu peníze. Tady jsou k dispozici. My škrtáme počet velvyslanectví, oni ho výrazně zvětšují. My šetříme v parlamentu, tady má každý poslanec (Senát nemají) 15 státem placených asistentů a zdá se jim to málo. Liga arabských států (kterých je 23) sleduje dnešní finanční problémy ve světě, a proto vytvořila „záchranný“ fond pro své ekonomicky slabší členy ve výši 2 mld. dolarů. Malý Kuvajt z toho dal – stejně jako Saúdská Arábie – jednu čtvrtinu! V devadesátých letech se zdálo, že oproti dalším zemím Arabského poloostrova kvůli tragické válce Kuvajt relativně ztrácí. Dnes už to dávno

29


není pravda. Všechno je dohnáno. Byla to návštěva přátelská a poučná. Je to svět trochu jiný, ale žádný „střet civilizací“ jsem tady necítil. 2. listopadu 2010

Kuwait City

30



S

ummit Evropská unie – Afrika mi umožnil přijet do země, kam bych na bilaterální návštěvu nejel. Je to zážitek. Je tu 80 zemí obou kontinentů, což vyvolává neuvěřitelné organizační a dopravní problémy, ale summit začal jen se třičtvrtěhodinovým zpožděním. Zpoždění zahájení odpoledního jednání je už hodinu a půl. Sedíme u kulatého stolu, který je tak velký, že dohlédnout na druhou stranu by bylo možné pouze dalekohledem. Foto-

Chaos před zahájením summitu.

31


grafové a televizní kameramani jsou uvnitř tohoto kruhu, je jich několik desítek a při projevech řečníků většinou sedí na zemi, což je zcela absurdní. Hned na letišti a potom celé tři dny dominuje zelená barva – jako libyjská vlajka a jako barva islámu. Uvědomil jsem si, že jsem – bez uvědomění si těchto souvislostí – nazval svou, proti alarmismu globálního oteplování namířenou knihu „Modrá, nikoli zelená planeta“. Snad je zřejmé, že je proti Bursíkovi a Alu Goreovi, nikoli proti islámu. Všude je nám tu rozdávána „Zelená kniha“, dílo vůdce libyjské revoluce Muammara Kaddáfího (který právě pronáší svůj úvodní projev a říká, že má EU mít svého jednoho zástupce v Radě bezpečnosti a Africká unie také jednoho, což nepovažuji za zcela absurdní názor). Tato kniha by si zasloužila samostatný rozbor. Kaddáfí vládne od roku 1969. Nebudu-li začínat od Féničanů v 7. století před naším letopočtem, pominu-li vítězný oblouk Marca Aurelia z roku 163

Bývalý libyjský vůdce Muammar Kaddáfí byl na rozdíl od „vůdců“ Evropské rady a Komise na summitu EU-Afrika dominantní osobností.

32


našeho letopočtu (který jsme viděli v překrásné barvě začínající noci), vynechám-li Řeky, Římany a Araby, pak musím zmínit – blíže k dnešku – alespoň tureckou nadvládu od roku 1551 a anexi Libye Itálií v roce 1911. Kult vůdce revoluce je dnes v zemi absolutní. Původní královský palác (král vládl až do roku 1969) byl přeměněn na „Světové centrum pro studium a výzkum Zelené knihy“. Nevím, kterou Kaddáfího větu vybrat pro tyto zápisky, snad tuto: „Nepotřebujeme teroristy ani sebevražedné útočníky. Více než 50 mi liónů muslimů v Evropě ji již za pár desítek let změní na muslimský kontinent.“ Ve svém projevu dodává: „My nechceme emigrovat do Evropy, ale musíte nám ročně dávat 5 mld. euro pro náš vlastní rozvoj.“ Desítky prezidentů a premiérů to poslouchají – už hodinu – bez jakéhokoli hnutí tváří. Tripolis je nikoli nejchudší arabské město. Jeho obyvatelé dostali na tři dny summitu dovolenou (tomu se neposmívám, při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jsme před deseti lety udělali v Praze totéž), uličky starého města jsou poloprázdné, ale své kouzlo mají. Večerní procházka je jak z „tisíce a jedné noci“, mešita vedle mešity, všude se procházejí různobarevné kočky, ženy jsou výlučně v arabských oděvech (ale žádné zakryté obličeje). Sedět v kavárně pod širým nebem a slyšet čtyři vzájemně se překřikující muezziny je zcela unikátním zážitkem, ale Arabové v kavárně dále klidně popíjejí svou kávu, nebo spíše čaj. Ve stovkách či tisících obchůdků v medíně (starém městě) na klasickém arabském trhu je úžasné množství zlata a stříbra, ale turistů tu moc nemají, protože vůdce o ně nestojí.

Tripoliské mešity jsou jako z Pohádek tisíce a jedné noci.

Dostáváme zprávu, že u nás napadlo 20 cm sněhu. Tady je 29 °C, včera jakoby pod mrakem (ale byl to ve vzduchu písek z pouště), dnes jasno. Všude písek a palmy, tráva neexistuje.

33


Summit tohoto typu považuji za důležitý, snaha o vzájemné pochopení by měla být považována za povinnost, řada státníků o to usiluje. Když za EU promluvil její předseda (či prezident) van Rompuy a mluvil např. o významu realizace lisabonské strategie (z roku 2000, kdy si Evropa dala za úkol „dohnat a předehnat“) pro budoucnost Evropy, měl jsem beznadějný pocit. Mnoho afrických státníků jsou velmi kultivovaní lidé, nevím, co si o tom mohli myslet. V průběhu summitu mám řadu bilaterálních schůzek – s prezidentem Alžírska Bouteflikou, s prezidentem Ghany Millsem, s prezidentem Senegalu Wadem, s prezidentkou Libérie, s premiérem Maroka, s ministrem zahraničí Gambie, ale i s řadou Evropanů. Je to užitečné, šetří to zahraniční cesty. Času na všechno je málo. Ale pro Středoevropana je i chvilka na balkóně hotelu s výhledem na moře radostí. 29. listopadu 2010

Tripolis

34



Dnešní poznámky jsou tepr-

ve z cesty do Latinské Ameriky, přesněji z letu tam, nikoli z pobytu tam. Ráno začínáme ve středu Evropy na pražském letišti Kbely, v poledne jsme na Kapverdských ostrovech, kdesi v Atlantickém oceánu na západ od Afriky, večer jsme na jihu Jižní Ameriky v Buenos Aires. Vzdálenost je to obrovská. Mezi Prahou a Salem (město na Kapverdech) je to podle údajů v letadle 5 038 kilometrů, ze Salu do Buenos Aires 6 860 kilometrů. Ještě v mém mládí by něco takového v průběhu jednoho dne nebylo možné stihnout.

Země se točí, let i s mezipřistáním v Salu trvá celkem 17 hodin, ale pořád je světlo. Vzdálenost Prahy a Buenos Aires je téměř 12 000 kilometrů. Země se i různě „natáčí“, a proto jedeme z končící zimy do končícího léta. Tepleji je teď určitě na jižní polokouli. Když v minulosti loď přeplouvala rovník, byla to událost. Dnes už si toho v letadle nikdo nevšimne.

35


Odlétáme z vojenského letiště v Praze-Kbelích.

Opouštíme Evropu, která si – přes všechno, co se v ní v minulém století stalo (a nikdo to tam zvnějšku nepřinesl) – myslí, že je modelem pro zbytek světa. Opouštíme světadíl zahleděný do své minulosti, do pyšných gotických katedrál, do uměleckých skvostů své renesance, do těžkého baroka svých oltářů, do moudrosti svého osvícenství, do svého – vlastně bismarckovského – sociálna, do unikátnosti a pokrokovosti svého integračního projektu (tak přesně demonstrovaného jeho dnešními představiteli, jakými jsou van Rompuy, baronka Ashtonová, prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová) a jedeme do Latinské Ameriky, která se svou minulostí neopájí, ale soustřeďuje se na dnešek a zítřek. Je kontinentem dynamickým, ve kterém stále ještě o něco jde. Tato „prezidentská“ cesta do Argentiny a Chile se koná 17 let po mé „premiérské“ cestě do obou těchto zemí. Tehdy v malém Challengeru (stále funguje), nyní ve velkém Airbusu. Argentina byla tehdy v éře velkého vzestupu a rozmachu. Po vojenských diktaturách a hyperinflacích nastalo období populárního, trochu „berlusconiovského“ prezidenta Menema (bývalý slavný automobilový závodník)

36


a jeho velmi kvalitního ministra financí Dominga Cavalla, kteří prováděli důležité reformy. Bohužel si nevěřili. Nevěřili své centrální bance, nevěřili své měně. Proto přijali jeden specifický model měnové unie, tzv. currency board (český překlad „měnový výbor“ není moc výstižný), což znamená, že domácí měna dále trvá, ale je plně vázána na měnu jinou, v tomto případě americký dolar. Centrální banka je už pak jenom „výbor“, centrální bankou Argentiny je centrální banka USA. Hyperinflační kolotoč, kterým byla Argentina proslulá, to sice zastavilo, ale postupně, kvůli chybnému kurzu, vznikající nerovnováha na přelomu tisíciletí za obrovských ztrát pro občany země „vybouchla“ a můj přítel Cavallo byl (nebo být měl) zatčen, aby ho davy nezlynčovaly, protože lidé přišli o všechny své úspory. Je pro mne trpkým vítězstvím, že jsem mu už tehdy tuto verzi „měnové unie“ rozmlouval. Stejně tak celou tuto dobu rozmlouvám Evropě verzi její. Chile bylo teprve pár let po Pinochetovi. Tento nechvalně proslulý generál, levicí na celém světě neskutečně démonizovaný, v době mé návštěvy požíval ještě dostatečnou úctu a k mému překvapení byl prezidentem Freiem mezi desítkami dalších hostů pozván na státní večeři na mou počest. Představa, že bychom v roce 1994 na podobnou večeři při návštěvě chilského prezidenta u nás pozvali bývalé prominenty komunistického režimu, je zcela nepředstavitelná, což jen ukazuje na nebezpečnost povrchního černobílého hodnocení věcí, do kterých přesně nevidíme. S prezidentem Freiem jsme si dlouze povídali o minulosti a moc se mu líbil můj tehdejší příměr o významu zpětného zrcátka v autě, ale i o tom, že nesmí být tak velké, aby zakrývalo celé přední sklo. Velmi hrubý program cesty schvaluji několik měsíců předem. Pak se cesta vytvoří vyjednáváním mého úřadu, našeho velvyslanectví v zemi a tamních úřadů. Velmi často až v letadle zjistím, co všechno je na programu. V Chile se např. pojedeme podívat na dům básníka Pabla Nerudy, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který přijal jméno našeho slavného básníka jako svůj pseudonym. Někdy v polovině padesátých let jsem na jakési středoškolské recitační soutěži zkoušel uspět s Nerudovou básní „Madrid 1936“. Tehdy jsem znal jen oficiální propagandu, snad i Hemingwayovu knihu „Komu zvoní hrana“, ale ještě ne Orwellův „Hold Katalánsku“. Teď už bych si tu báseň asi nevybral. 31. března 2011

37


 Jsme v Buenos Aires. Krátká večeře po příletu na terase hotelu nad hlavní ulicí města ve velmi přívětivém teple začínala v naše dvě hodiny ráno. Moje manželka to zvládala velmi dobře, já moc ne. Časový posun 5 hodin je komplikací, i dnešní ráno jsem byl příliš brzy vzhůru. Buenos Aires má 3 milióny obyvatel, ale v aglomeraci hlavního města žije 18 miliónů lidí, což je téměř polovina obyvatel Argentiny. Buenos Aires, resp. jeho centrální část, kterou jsme viděli, je krásné, vyspělé, bohaté a moderní město, které na první pohled s nějakým „rozvojovým“ světem nemá nic společného. Je to jedno ze světových sebevědomých velkoměst. Před 17 lety se mi zdálo být nečekaně evropské a teď se můj tehdejší pocit potvrdil. Argentinci jsou elegantní a mimořádně dobře oblečení. Do druhého dne cesty je zkoncentrováno „jádro“ politické části naší návštěvy Argentiny – jedná ní s prezidentkou Kirchnerovou a návštěva nejdůležitějších institucí hlavního města země. Cristina Fernández de Kirchner je – jak S prezidentkou Argentiny Cristinou Fernández de Kirchner. jsem se mohl přesvědčit před rokem v Madridu na summitu EU – Latinská Amerika – velmi živá, aktivní a sebevědomá prezidentka, která se v politice pohybuje už řadu let. Nikoli poprvé se v Argentině – před ní si to už vyzkoušela Isabela, manželka Juana Perona – stala prezidentkou manželka bývalého prezidenta. Ten už se v roce 2007 rozhodl nekandidovat a jeho žena volby přesvědčivě vyhrála.

38


Politicky je z mého pohledu výrazně nalevo, vztahy s opozicí má velmi napjaté, a proto často vládne – při obcházení parlamentu – prezidentskými dekrety. Parlament odmítl její rozpočet na rok 2011, a proto i letos platí rozpočet roku loňského, což v praxi vyvolává mnoho problémů. Na jednání v Prezidentském paláci a na slavnostním obědě v paláci San Martin se ukázalo, že je paní prezidentka velmi prakticky uvažující politička. Diskutovali jsme o bilaterálních otázkách, ale i o vztahu Evropské unie a MERCOSURu a o dnešních problémech Evropské unie. Argentina si prožila svou měnovou krizi a paní prezidentka velmi dobře ví, že svázat měny pevným kurzem je velkým omylem. I v tom jsme si rozuměli. Svůj dnešní program jsem zahájil vystoupením na česko-argentinském podnikatelském semináři (kterého se účastní i skupina českých podnikatelů, která mne doprovází), protože – ač argentinská ekonomika rychle roste (v roce 2010 o 8,5 %) – náš vzájemný obchod příliš velký není. Přispívá k tomu téměř merkantilistická politika Argentiny, její relativní ekonomická uzavřenost, omezování dovozů a velmi nestandardní formy podpory domácí produk-

Po uvítání v Prezidentském paláci v Buenos Aires.

39


ce pro domácí spotřebu. My to sice z komunismu známe, ale nikdo si už u nás nedovede představit, že by bylo možné masivně uplatňovat systém dovozních licencí. To dnes komplikuje vztahy Argentiny nejen s námi, ale i s celou EU. Dopoledne rovněž proběhla moje přednáška na univerzitě Torcuato Di Tella na téma globálního oteplování, spojená s autogramiádou španělského vydání mé knihy na toto téma. Loni v Madridu si mi o ni řekla prezidentka Kirchnerová a velmi mě potěšilo, když mi při našem setkání řekla, že si ji přečetla a že s ní plně souhlasí. Na přednášce se potvrdilo, že o tom běžní lidé, ale i studenti a jejich profesoři málo vědí a – což je moc povzbudivé – že jsou schopni přijmout argumenty. Přijetí na univerzitě bylo velmi přátelské. Moc pěkná byla káva v takové argentinské kavárně Slavia, která se tady jmenuje Café Tortoni. Je to známé intelektuálské a umělecké centrum s krásnou secesní architekturou. Položili jsme také věnec k pomníku generála Josého de San Martína (kterému se na počátku 19. století podařilo vyhnat ze země Španěly a díky tomu v roce 1816 Argentina získala nezávislost – celé století před námi).

Zahájení Argentinsko-českého podnikatelského fóra.

40


Zápisky z cest po světě se píší nejlépe v Asii, kde je více hodin než u nás, a proto je čas stihnout popis celého kalendářního dne. Horší je to v Evropě a v Africe, ale i to se dá zvládnout. V Americe to nejde. Proto budu zápisky půlit a nebudou zachycovat jeden celý kalendářní den. Můj poslední březnový den má ještě na programu návštěvu parlamentu, přednášku o Evropě a recepci pořádanou velvyslanectvím. Ale o tom všem až zítra. 1. dubna 2011

 Z projíždění hlavním městem mám několik poznatků. Prvním z nich je to, že na počátku podzimu, který na jižní polokouli právě začíná, kvetou keře a stromy jako u nás na jaře. Bylo mi vysvětleno, že je to normální, že tady rostliny kvetou dvakrát. Druhým je to, že je tu nekonečně aut a že je město od rána do noci plné. Paní prezidentka mi říká, že z okraje města

Návštěva argentinského Kongresu.

41


denně létá do prezidentského paláce helikoptérou. Nemyslím, že by naši daňoví poplatníci u nás doma něco takového ocenili. Třetím jsou psí „chůvy“. Po parcích zde chodí „stáda“ psů na vodítkách, vedená jednou slečnou či mladou paní – je to služba pro příliš zaměstnané a vytížené rodiny a psi se dostanou na pravidelnou procházku. Psů bývá deset i více! Čtvrtým poznatkem je to, že jsou Argentinci strašně mladí. Začal jsem se vyptávat, jaký je střední věk v zemi, a dozvěděl jsem se, že necelých 30 let. U nás je to 39 let, což je obrovský rozdíl. Nikoli náhodou byla první otázka po mé přednášce, věnované Evropě, na Argentinské radě pro mezinárodní vztahy (byl jsem tam i v roce 1994 a nevěřícně jsem hleděl na svou 17 let starou fotografii v galerii minulých řečníků), jak chceme v Evropě vyřešit stárnutí obyvatel. Řešení neznám, resp. jsem přesvědčen, že přijde samo, ne od nějaké skupiny mudrců financované Evropskou unií. Určitě není řešení důchodová „reforma“ připravovaná naší dnešní vládou. Určitě jím není ani organizovaná imigrace. Měli jsme hezkou návštěvu a velmi plodnou diskusi v Kongresu, kde v jedné – dostatečně velké – budově zasedá jak Poslanecká sněmovna, tak

Argentinskou radu pro mezinárodní vztahy jsem navštívil již v roce 1994.

42


Senát. Všechny nejvíce zajímá Evropská unie a vztahy jejich vlastního regionálního integračního seskupení MERCOSUR (které vedle Argentiny tvoří Uruguay, Paraguay, Brazílie a Venezuela) s ní. Chtějí dosáhnout uvolnění vývozu svých zemědělských produktů do Evropy (prý jim v tom nejvíce brání Francie) a já jim říkám, že my zase chceme otevření argentinského trhu pro naše průmyslové výrobky. Dotknuli jsme se i problematiky inflace. Zápolení Argentiny s inflací a opakované hyperinflace, které zemi v minulosti prakticky ruinovaly, je věc více než známá. Trochu mne znervózňuje, když vidím, že byla v roce 2010 argentinská inflace 26,7 % (a pro rok 2011 se předpokládá zhruba stejný růst cen) a že to nikomu moc nevadí. Resp. vadí, hádají se o tom, jestli se inflace vypočítává správně, což mi připomíná, že jsme podobně nevěřili číslům inflace u nás za komunismu. Taková velikost inflace u nás byla od roku 1918 (resp. od Rašínovy deflace) jen jednou – v první polovině roku 1991, když jsme po 40 letech zmrazených cen přes noc, k 1. 1. 1991, ceny uvolnili. Tady je asi jiný kraj, jiný mrav. Na večerní recepci jsme se mimo jiné setkali i s našimi krajany, kterých je v Argentině podle odhadů asi 30 000, přijeli i zástupci krajanských orga-

Na radnici v Buenos Aires.

43


nizací až z Paraguaye a Uruguaye. Je tu i 10 aktivních krajanských spolků. K naší zemi se velmi hlásí. V pátek jsme navštívili i radnici Buenos Aires, kde jsem byl prohlášen „čestným návštěvníkem města“ a pak konečně jdeme na „normální“ argentinský oběd. Vzpomínám, že jsem se před 17 lety nemohl ani podívat na obrovský krvavý argentinský biftek, který mi byl při stejné příležitosti vnucen, a proto dlouho licituji, abych dostal něco jiného – ale neurazil. Zastavili jsme se ještě na „kontrolním“, ale samozřejmě velmi přátelském setkání s pracovníky našeho velvyslanectví a pak jsme odletěli do Patagonie, do městečka El Calafate ve státě Santa Cruz. Ale o tom až zítra. 2. dubna 2011

 K Argentině patří tango. Je možné ho vidět za bílého dne na ulicích barvité a malebné přístavní čtvrti La Boca, je součástí přivítání na našem

Páry tancující tango jsou vidět úplně všude.

44


velvyslanectví, je v profesionálních barech, je – jak mě ubezpečuje mladší část naší delegace – v lidových tančírnách, kam se vydali, když šel pan prezident spát. K Argentině patří perónismus, Juan Perón, jeho manželka Evita, vlastně Eva, v jejímž a po ní pojmenovaném sále jsme byli přijati na radnici Buenos Aires. Tato svérázná populistická, sociálně orientovaná, národně zabarvená, ne příliš liberální ideologie přežívá celá desetiletí od chvíle, kdy se Perón po II. světové válce stal prvně prezidentem. Tak či onak se k ní hlásí i dnešní politická reprezentace země. Všiml jsem si jedné zajímavé věci. Všude je tu vzpomínáno na náš rok 1968 a na pražské jaro. Nic proti tomu, byl to zajímavý a skutečně autentický pokus o reformy komunismu, moje generace si ho užila, ale nevyšel. Když už byla tato éra při mých akcích vzpomenuta několikrát, došlo mi, že nikdy nebyl vzpomenut rok 1989 a naše tehdejší „sametová“ revoluce. Jedním vysvětlením je, že rok 1989 nebyl specificky český, zatímco rok 1968 ano. Naše druhá polovina 60. let, která vyvrcholila rokem 1968, byla singulárním jevem, náš listopad 1989 nikoli. To je závěr v něčem

Jednání se starostou a představiteli Buenos Aires.

45


banální, v něčem pro nás doma nikoli samozřejmý. Rok 1989 pro kohokoli v Argentině reprezentoval pád Berlínské zdi, nikoli události na Národní třídě v Praze. Je však ještě jedno vysvětlení. Perónistická Argentina připomíná Dubčeka, protože i ona chce – aniž to tak nazývá – socialismus s lidskou tváří, nebo jinak řečeno, socialismus bez brutálních vojenských diktatur. Asi nechce kapitalismus nebo trh „bez přívlastků“. Proto nemá moc důvodů náš rok 1989 připomínat. V takových Spojených státech amerických je to úplně jinak, tam na Dubčeka už skoro nikdo nevzpomene. Argentina je velká země, člen G20 (dnešního pokusu o globální vládnutí), země nesmírně rozlehlá. Svou rozlohou je asi čtyřicetkrát větší než Česká republika, a kdybychom k ní připočetli nárokované území Antarktidy, byla by větší padesátkrát. Severo-jižní délka země je v evropských poměrech obrovská – jen délka letu z Buenos Aires do El Calafate (a to ne-

Setkání s českými krajany patří mezi nejmilejší části programu státních návštěv.

46


jsou ani nejsevernější, ani nejjižnější místa země) je 2 142 km, což je více než let z Prahy do Moskvy. Let trvá 3 hodiny 10 minut, to už bychom byli z Prahy na severu Afriky. Její západní hranice se stejně protaženým Chile je 5 150 km dlouhá. Přesto tam žije jen 40 miliónů obyvatel, čili „jen“ čtyřikrát více než u nás. V každém případě je El Calafate nejjižnější místo světa, kam jsem se v životě dostal. Jižnější než jihoafrické Kapské město nebo než australská Adelaide. Velikost země vyžaduje členění na provincie (státy) a to vyvolává standardní problém sporů centra a regionů. Český velvyslanec v Argentině Zajac mi vysvětluje místní „moudrost“: Pán Bůh je všude, ale rozhoduje v Buenos Aires. To jistě platí ve více zemích, ale v Argentině je to asi složitější, protože je více k rozdělování (podíl veřejného sektoru a státní regulace je vysoký). Jsme ve státě Santa Cruz, ve kterém je slavný národní park Los Glaciares, ale současně i významná naleziště ropy, zemního plynu a uhlí. Mnoho let jsme se snažili dostat zakázku na výstavbu tepelné elektrárny, ale zbyly na nás jen subdodávky. Zakázku získali Španělé. 3. dubna 2011

 Patagonie je nesmírně krásná, ale prázdná! El Calafate a národní park Los Glaciares (což jsou španělsky ledovce) je určitě jedním z nejkrásnějších míst na světě. Obrovská jezera, polosuché pastviny, zasněžené vrcholky hor, fjordy, 47 (!) velkých ledovců, téměř žádní lidé a žádná lidská obydlí. Trochu si tu člověk připadá jako na Islandě, trochu jako v Kirgizii u jezera Issyk-kul, možná i v Mongolsku, asi je to taková v něčem i Aljaška a nejpřesnější se mi zdá, že tak asi vypadalo Grónsko za Vikingů (ve středověké teplé periodě) a tak by asi Grónsko vypadalo, kdyby měl pravdu Al Gore a došlo by ke globálnímu oteplení. Příroda je tu drsná. Celý den strašlivě fouká. I náš hotel se jmenuje „Casa Del Viento“, Dům větru. Střídavě prší a svítí slunce. Je to dubnová proměnlivost počasí, ale duben máme my, oni mají počátek podzimu. Nikdy v životě jsem tolikrát za den neviděl tak překrásnou duhu.

47


Počasí je proměnlivé a duha je zde vidět několikrát denně.

Zdejší ledovce – spolu s částí, která je v Chile – jsou po Antarktidě a Grónsku třetím největším ledovcovým polem na zeměkouli. K jednomu z nich jsme po čtyřhodinové plavbě dojeli lodí a byli jsme těsně pod ním. Turistickou atrakcí je to, že loď zakotví u odlamujících se ker těsně u ledovce, námořníci po indiánsku hodí lasem na nějakou přiměřeně velkou kru, vytáhnou ji na palubu a podává se velmi specifická whisky s ledem. Whisky byla dvanáctiletá, led mnohatisíciletý. Na druhý ledovec Perito Moreno jsme se dívali z velmi blízkého kopce a slyšeli jsme, jak led puká. Je jedním z mála ledovců na světě, který neubývá, ale přibývá (ačkoli ledovců ve světě ubývá již od roku 1850, evidentně bez souvislosti s emisemi CO2, které začaly díky rozmachu průmyslu výrazně narůstat až po druhé světové válce, čili o sto let později!). Bydlíme v městečku El Calafate, které má dnes 9 000 obyvatel (před 10 lety jen 600). Bylo založeno v roce 1927 a nevěříme svým očím či uším, když nám říkají, že celá Patagonie (nikoli pobřeží kolem) byla lidmi objevena až v 70. letech 19. století a že sem první osadníci přišli až ve 20. letech 20. století.

48


Známý ledovec Perito Moreno v národním parku Los Glaciares.

Večeři pro nás uspořádal guvernér provincie Santa Cruz, která je asi tak velká jako Česká republika, Rakousko a Maďarsko dohromady, ale má jen 247 000 obyvatel, čili je to jen jeden člověk na kilometr čtvereční. Může se to někdy změnit? Je tu pusto a je tu národní park. Díky tomu zde není povoleno nic dělat, stavět, hospodařit. Byli jsme na ovčí farmě a viděli jsme stříhání ovcí (vymezený čas na stříhání jedné ovce je 2–3 minuty, což je neuvěřitelná rychlost, ale viděli jsme to). Přiznávali, že žijí z agroturistiky, ovce by je při všech možných „zelených“ omezeních neuživily. Trochu jsem vzpomínal na naše spory o Šumavu, zda se má v národním parku nechat život, či zda se tam má život – ve jménu přírody (či spíše těch, kteří si ji pro sebe přivlastňují) – zakázat. V tom, co jsme viděli dnes, je krása, ale jde z toho i strach. Na večeři s velmi živým guvernérem nám byl prezentován hezký, profesionálně připravený videofilm o provincii Santa Cruz a jedli jsme speciál ně „patagonsky“, to znamená na ohni, ale na dálku připravené jehněčí. Ovcí tu mají 10 miliónů.

49


Hostitelem byl guvernér provincie Santa Cruz.

Z El Calafate odlétáme do Santiaga de Chile. Let přes Andy trvá necelé tři hodiny. Rychle se přeorientováváme na jinou zemi, ze zimy do tepla, z nedotčené přírody do jednoho z nejvíce smogem postižených měst světa. Zajímá mne, zda se to od roku 1994 zlepšilo. 4. dubna 2011

 Chile je evidentně nejvyspělejší a nejstabilnější ekonomikou Latinské Ameriky. I když to tak mnoho lidí nechce vidět, základy pro to byly dány v polovině 70. let, kdy vojenský režim generála Pinocheta zcela obrátil kurs a po socialistických experimentech prezidenta Allendeho začal zavádět výrazně protržní reformy. Dnes je to liberální země. Na rozdíl od Argentiny tam není propojení státu a podnikové sféry, není tam žádný protekcionismus, nejsou tam žádné dovozní restrikce. Zaujalo mne, že největším obchodním partnerem pro Chile je Čína, možná to přes ten Pacifik nemají tak daleko.

50


Uvítání prezidentem Chile Sebastiánem Piñerou v Santiagu de Chile.

Po Pinochetovi bylo logické, že dvě desetiletí vládla levice (byť středolevá, ne taková jako ve Venezuele nebo Bolívii), ale další impuls rozvoji daly teprve volby v roce 2009 a s nimi vítězství pravice a zvolení Sebastiána Piñery prezidentem. Tento majitel doktorátu ekonomie z Harvardu (kde prožil tři roky), významný chilský podnikatel a miliardář znamená viditelnou změnu. Chile je velké asi jako deset Českých republik, má 17 miliónů obyvatel a je stejně „dlouhé“ jako Argentina. Severojižně měří Chile 4 329 km (což je jedna desetina zemského obvodu!) a nejužší místo je asi 90 km. Hlavní město má 6 miliónů obyvatel a je rozloženo na úpatí hřebenů chilských And. Hory ho zcela svírají, a proto je tam tak špatná kvalita vzduchu. Na letišti mi jako první větu říká náměstek ministra zahraničí, že snad k večeru přijde větřík, který to vyčistí. Santiago de Chile se za 17 let od mé předchozí návštěvy zásadně změnilo. Vyrostlo do výšky, je tu spousta moderních budov mrakodrapového typu, ale schovalo se i pod zem – doprava je svedena do podzemních tunelů.

51

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Václav Klaus. také v tištěné verzi. Objednat můžete na prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Zápisky z nových cest e-kniha

Recommend Documents