VÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOV

ROZHOVOR

KATY PERRY POP

MARSHAL APPAREL SOUTĚŽ

HERSCHEL SUPPLY

celostátní školní časopis číslo 1, 2015 | ročník ViII | zdarma | www.redwaymag.cz

VÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOV

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, víte, proč mají uprchlíci iPhony? Protože žijeme v globalizaci. O globalizaci v tomto čísle pěkně mluví Zygmunt Bauman, vetchý to již stařík, mentálně však čipernější než většina z nás. A k čemu takový iPhone potřebují? Udržují kontakt s blízkými, kteří zůstali doma, prohlížejí si mapy, plánují trasy a hledají spojení. Přes WhatsUp a Viber posílají informace ostatním uprchlíkům, na sociálních sítích sdílejí své fotografie a zkušenosti, vyjadřují pocity. Nevím, proč si myslíme, že správný válečný uprchlík musí být chudý, nevlastnit majetek, nemít žádné peníze. Židé, kteří utíkali z Německa před Hitlerem, byli přece taky někteří chudí a někteří bohatí. No a? Kolik stojí iPhone v Sýrii? Přibližně stejně jako u nás. Jak dlouho trvá, než si na něj v Damašku vyděláte? Pokud jste lékařem, tak rychleji, než když děláte pokladní v supermarketu. Závidíte uprchlíkům iPhone? Možná by ho vyměnili za vaše bezpečí, čistou postel, suché boty a luxusní možnost jít každý den do školy. Čtyři roky jsem žila ve městě s počtem obyvatel rovnajícím se České republice. Cestovala jsem i do jiných měst, na jiné kontinenty. A pozorovala jsem, jak lidi žijí. Viděla jsem ghetta. Bělošská, černošská, mexická, arabská, všelijaká. A všude to bylo stejné. Bída, špína, zločin, prostituce, drogy, beznaděj. Ale hned vedle byly čtvrti, kde žili běloši, černoši, Mexičani, Arabové a leckdo další pohromadě, a vypadalo to tam fajn. Lidi šli ráno do práce, děti do školy, soused pozdravil souseda, upozornil ho, že mu vypadly klíče, a dál sekal svůj trávník. A z tohoto pozorování mi vyplynulo, že problémem pokojného soužití není rasa, národnost nebo odlišná kultura, ale zajištění dvou základních potřeb: vzdělání a práce. Vzdělání vám dává naději na dobrou práci, dobrá práce zase naději, že ze života budete mít trochu víc než jen to primární jídlo a střechu nad hlavou. Pokud nemáte naději na vzdělání a práci, nebudete žít spokojeně. Pěkně o tom dál v čísle mluví ten Bauman. Když se přistěhujete někam, kde nikoho neznáte, je to těžké. Možná jste to sami zažili. Přijdete do nové třídy, stydíte se a třeba i trochu bojíte. Jací budou vaši spolužáci a učitelé, najdete si tady kamarády? Pokud se k vám začnou chovat špatně, posmívat se vám, štítit se vás, nadávat vám a podezírat vás, že jste zlý člověk, asi si pomyslíte, že se zbláznili. Vždyť vás neznají! Proč to dělají? Viděli na YouTube lidi, kteří bydlí ve městě, ze kterého jste se přistěhovali. A ti lidé dělali šílené věci. Vy jste určitě jako oni. Připadá vám to na hlavu? Mně taky. Budete mít svoje nové spolužáky a učitele rádi? Budete k nim přátelští, budete je obdivovat, budete se od nich chtít něco naučit? Nebo to budete chvíli snášet a pak jim začnete oplácet stejně? Just imagine. Vaše třída je mikroměřítko, svět makroměřítko. Jsou jisté zákonitosti, které fungují v každém měřítku stejně. Co je na obálce? „Mám rád pop-art, věci zaměřené na kvantitu a konzum. Baví mě vzít jeden motiv a donekonečna ho interpretovat v různých variantách. Líbí se mi přeplněné krámy, barevné regály, koblihy s lesklou polevou a barevným sypáním,“ napsal mi její autor Martin Kyjovský. Ano, to je taky globalizace. Její příjemnější stránka.

RedWay Celostátní studentský časopis měsíčník číslo 1, ročník 8 zdarma toto číslo vyšlo v září 2015 titulní strana: Martin Kyjovský adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected] editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov, Martin Kyjovský, Jiří Bejček, Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz. vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

Ahoj, a jestli máte ve třídě někoho nového, pomozte mu trochu. Nebo mu aspoň nepodrážejte nohy. Díky. Martina Overstreet, šéfredaktorka

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDWAAY ČÍÍ SLL O 1, 200 15 | R OČNÍÍ K VIII

8–9

MAILBOX

Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo 10 – 2 3

14

POP

Marshal Apparel Když akustiku, tak Taylor Katy Perry 24–35 TÉMA Poslové špatných zpráv Co jste vždycky chtěli vědět, ale báli jste se zeptat

36

Můj život na síti Lidi by měli míň psát (Literární blogy) 36–46

SMARTBOX

Kreativní učebnice portugalštiny Z deníku vědce: Jsem vědec, kapitán a motorkář Studoval jsem ve Finsku Euromýty: Zahnuté banány a zákaz zahradních bazénů Test: Základy první pomoci Taháky k maturitě: Maryša Snídaně z celého světa: Srí Lanka 47

SOUTĚŽ

Metrostore.cz: batohy Herschel Supply 48–49

O B Č A N S K Á V Ý C H O VA

52

Strach v české kotlině 50–52

S E X U Á L N Í V Ý C H O VA

HIV/AIDS: Jak jsme na tom 53

FINANČNÍ GR AMOTNOST

Kolej, nájem, podnájem 54–55

EKO

Popelnicová kauza 56 Nikkarin

KOMIKS

56

42

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

Tereza Finková

CE VÝHER Lea Mendelová Honza Štěpánek

ČÍSLO 1, 2015 | ROČNÍK VIII

CE VÝHER

8

CE VÝHER

Ferdinand Šrámek Denisa Štefanigová

Zuzana Slavíková

Thanh Mai Tran

Radim Hořelka


9

pop /

Jaká appka je vaše nejoblíbenější?

Barack Obama

Kim Kardashian

Bill Murray

Scrabble! Moje žena to úplně nesnáší. Protože prohrává, hehe.

Ta na úpravu selfíček, samozřejmě.

Používám jich strašně moc a pořád chci nové. A vždycky když nějakou vymažu, tak se ikonky těch ostatních tak legračně zatřesou. Jako kdyby byly v panice, která bude další.

zdroj: HellFire

30 věcí, které jste nevěděli o filmových hororech (1. část)

1) Exorcista byl vůbec prvním hororem nominovaným na Oscara. 2) Až se budete dívat na The Shining (Osvícení), všimněte si, že téměř v každém záběru je použita červená barva. 3) Když se točil Výkřik, herci nesměli vědět, kdo propůjčil hlas postavě Ghostface (byl to Roger L. Jackson). Režisér tím chtěl docílit realističtějších výkonů. 4) Ve vrcholné scéně Candymana si Tony Todd opravdu vložil do úst živé včely. Aby mu nevlétly do krku, musel použít zábranu vytvořenou speciálně pro tento účel. 5) Po celé tři dny, co se točila scéna z maturitního plesu, musela Sissy Spacek spát v šatech politých prasečí krví. Kdyby si je svlékla, vypadaly by v dalších záběrech už jinak.


10

Film se jmenuje Carrie. 6) Film Texaský masakr motorovou pilou se měl původně jmenovat Headcheese. 7) Ve Výkřiku je scéna, kdy Skeet Ulrich omylem upustí telefon na hlavu Matthewa Lillarda. Jeho přirozená reakce se režisérovi Wesu Cravenovi tak líbila, že tuto drobnou nehodu nevystřihl. 8) Při natáčení úvodní scény filmu Nezvratný osud 2 museli herci jet šestadvacetkrát na horské dráze. 9) Krev ve filmu Noc oživlých mrtvol je čokoládový sirup, který si Američané dávají na lívance. 10) Jako bývalý dobrovolný hasič se Jack Nicholson prosekal dveřmi v The Shining moc rychle. Na druhý pokus mu

dali tupou sekyrku a pořádné dubové dveře. To už tak lehce nešlo. 11) Film Halloween se měl původně jmenovat The Babysitter Murders. 12) Kocoura jménem Church ve Řbitově domácích zvířátek hrálo sedm různých koček. 13) Candymana měl původně hrát Eddie Murphy. 14) Hlavní roli Julie ve filmu Vím, co jsi dělal minulé léto chtěla moc a moc hrát přemožitelka upírů Sarah Michelle Gellar. Jennifer Love Hewitt ale nepřemohla. 15) Scénář filmu Nezvratný osud vznikl z odloženého námětu na epizodu X Files.

Kasabian Shoot The Runner

Wolf Alice Giant Peach

Starší track, ale vryl se mi pod kůži. Je lehce drsnější a zároveň hravý.

Indie, post grunge. Jedinej poslech vás donutí seškrtat seznam vašich platonických lásek tak, aby se na něj vešla i zpěvačka Ellie Rowsell.

DAVID JIŘIČKA, LOMNICE NAD POPELKOU, 23 LET

DAVID STOKLAS, TŘEBÍČ, 20 LET

Keith Ape It G Ma Líbí se mi Killa Whale! A celej vizuál.

Bejt na síti je pryčššššš Začalo to kdysi nenápadně MySpacem, první sociální sítí, ze které se stalo opuštěné město duchů. Utekli jsme z něj na Facebook a svoje soukromí proměnili ve výkladní skříň. Ale s tím je teď konec. Trendem je návrat ke klasický šeptandě. Odpoj se a vydejchávej kocovinu. Vstupujeme do postinternetovýho období. Hazno


KUBA MACEK, PRAHA, 24 LET

IF Cesta kolem světa Silnej song z ještě silnějšího alba Rap plnýho oldschool rapu a boom-bapu. Pustíte si to a nedokážete vypnout, jak vás to vtáhne. Je to silný… ONDŘEJ PETR, VARNSDORF, 17 LET

Iggy & The Stooges Death Trip Proto punk. Poslední skladba z posledního alba. Raw Power je tak silný album, že Stooges se z toho položili do heroinový závislosti a rozpadli se. Během týhle skladby James Williamson znásilňuje svůj gibson, zatimco Iggy řve „we are going down, we are going down in history“, čímž dává najevo, že tohle je finale grande. ADAM MAHLER, PRAHA, 24 LET POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. ČEKÁME NA [email protected].

11

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Kuj léto, dokud je žhavé

Začátek června nachystal poslední zkoušku prvního ročníku vysoké. S ní i roztomile trapnou příhodu, kdy se Vietnámkovi při intenzivním googlování seknul mobil a začal do hrobového ticha zpytování uměleckých dějin nepřetržitě bzučet, asi jako kdyby si na test místo pera přinesla vibrátor. Přišel naprosto nepatřičný výbuch smíchu a přišlo i naprosto patřičné snížení známky o dva stupně. Pro obě. Není nad to, zakončit akademický rok krásnou jiskrnou vzpomínkou. Zbývalo už jen sbalit kolejní živobytí a rozsít svá čtyřměsíční sbohem. A také šestkrát vydrhnout sporák octem, jarem, purem a neidentifikovatelnou žíravinou, kterou mi paní Ubytovatelka předala s tím, ať se jí nedotýkám, ať ji moc nevdechuju a vlastně ať se na ni ani moc nedívám, jestli chci odjet domů se všemi údy. Vanessa mezitím ve svém pokoji zvandalizovala a strhala stěnu dobrým půlkilometrem oboustranné izolepy, paní Ubytovatelka to viděla, byla celá rozčilená a řekla, že Vanessa musí okamžitě zaplatit čištění koberce, protože na něm nechala malý mastný flíček. Krása tkví v oku pozorovatele, poničení kolejní buňky, zdá se, též.


12

Aufwiedersehen Zamávala jsem v Liberci poslední červnové jinovatce a vyrazila domů, do Jirkova. Týden nato jsem dostala formou facebookové zprávy oznámení od své lásky, že si po našem tříletém vztahu našel jiné děvče. Čas jít se schoulit k mámě. Ta mě vzala do náruče, objednala maxipizzu a pustila do televize Padesát odstínů šedi. Že prý to nutně musím vidět. Oči jako dva záhony po dešti, přesto mě to hystericky rozesmálo. Mám nejlepší mámu. S nejhorším vkusem na filmy. A tak začaly jedny z nejlepších prázdnin mého života.

Práce šlechtí člověka Poprvé v životě jsem šla na brigádu, nepočítám-li tu a tam jednorázové výdělky. Mamá mi dohodila práci v místní drogerii. Skepsi jsem si ráno natřela na obličej místo make-upu a moje očekávání byla tak nízko při zemi, až jsem se bála, abych o ně nezakopla. Realita mi však nabídla kouzelné místo, kde ke mně zákazníci vzhlížejí jako k bohyni, která jim z výšin regálu snese opojnou vůni deodorantu podle svého nejupřímnějšího doporučení a se zárukou kvality. Jinými slovy, po žádosti Vyberte mi prosim nějakej deodorant, co hezky voní, suverénně poslepu ukazuji na náhodné barevné

jméno: věk: škola: ročník: stav:

lahvičky a lidé nadšeně přikyvují, teče jim slina a mince chrastí v kapse. Miluji se na lidi usmívat, i nejnačuřenější ksicht zákazníka většinou roztaje jako led na špičce jazyka. Úsměvem shazuji z lidí jejich ostych se ptát, často si i popovídáme, no, někdy by ten ostych nemuseli odhazovat zas až tak daleko – zdravím paní, které praská konečník a už se nemůže dočkat, až jí ho příští měsíc sešijou zase dohromady. Úsměv je zbraň všech zbraní, nic mě nestojí, ráda lidem věnuju tu světlou chvilku v chladném kole vyřizování nudných pochůzek, a většinou ještě dostanu úsměv zpátky. Win-win.

Přesto si trochu rejpnu Mezi moje už méně oblíbené pracovní situace patří předčítání drobným písmem tištěných a na můj vkus velmi důkladně psaných návodů na zavařování marmelád věkově zralejším, jemně nedoslýchavým zákaznicím. („Vyberte si misku. Zvažte, zdali jste vybrali správnou misku. Umyjte misku. Utřete misku. Připravte si lžíci. Vezměte lžíci do ruky. Do pravé ruky. Za předpokladu, že jste pravák, v opačném případě uchopte lžíci rukou levou.“ „Počkejte, počkejte, co že mám dělat s tou lžící? Já jsem vás špatně slyšela. Musíte víc nahlas a pomalu, víte!“) Nebo kontrolování zubních past, jestlipak náhodou nenabízíme nějakou tubu již po expirační době. Napadlo-li vás někdy hledat v drogerii prošlou zubní pastu, zkuste radši jehlu v kupce sena, to máte jistější, a ještě ušetříte čas. A pak je tu taky ten fakt, že ačkoliv jsem si tu práci až s podivem oblíbila, jsem tam pořád ve stresu z neustálého přílivu nového a zlevněného zboží, rtěnek, laků a sea salt sprejů, za které budu muset utratit veškerou vydělanou výplatu. Nedá se tomu moc vzepřít, osud je mocný pán a ne vždy si nechá snadno poroučet.


Bonnie a Clyde, Raoul Duke a Dr. Gonzo, Chip a Dale Pozitivní tón mého léta zářivě žlutou barvou podbarvuje Tom, známý též jako Kovboj, Černý maják či Varlodrť. Tom je muzikant, můj dlouholetý nejlepší kamarád, moje zlé dvojče a spirituální zvířátko v jednom. S Tomem jsme tohle léto uspořádali hon na drahokamy promítané v severočeských kinech. Drogová srdcovka Trainspotting v Ústí, The Doors: When You’re Strange na letňáku v Chomutově (zachumlaná ve dvou pánských mikinách na lavičce cloumané studeným vichrem, protože Jim Morrison a sexy hlas Johnnyho Deppa tě hřejí uvnitř, navenek však už tolik ne), Divoké historky v Kadani, vřele doporučuji, atd. Kromě kina mezi naše další záliby patří: nakupování kovbojských klobouků v Globusu, ztrácení se v polních cestách, focení (Tom je modelka a já v něm stimuluju jeho drsňácký alter ego), noční jízdy autem s nahlas puštěnými Wovenhand a kafe se zmrzlinou v KFC. Jestli se říká, že kamarádi vás vždy podrží, Tom je ta největší korba. Je to knihovna humorných historek a studnice dobrodiní. Je prostě takovej frajer, až jsme zpečetili dohodu, že s sebou vždy musím brát dláto a žulovou desku, abych všechno, co říká, mohla tesat rovnou do kamene. Přes rok se spolu nemůžeme vídat tak často, protože kdo čte pravidelně, ví, že bydlím na Sibiři, cesta je tam dlouhá a noci kruté, tohle léto jsme si ale mohli užít společnosti toho druhého natolik, že si pravděpodobně od října půl roku nezavoláme. Tom je prostě láska.

Bez knih nejsou koláče Taky jsem si konečně prošlápla cestičku zpátky k četbě. Hltám teď knížky jako morčata pampelišky. A dělá mi to nesmírnou radost, vidím

Ivana Antošová 20 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury Něco mezi prvním a druhým Prázdninový rauš!

svou mysl jako zahrádku, do které s každou novou knihou zaseju novou kytičku, udusám zeminu a zaleju dešťovou vodou. Celé moje dětství sestávalo z papírových stránek zdobených tištěnými fonty všech řezů a velikostí, na střední jsem však zhruba od třetího ročníku číst téměř přestala. Až na občasné výjimky a maturitní četbu, tu však nepočítám, protože ta byla jako natažení na skřipec v hladomorně. Na čtení nezbýval čas a pak už nezbývala ani chuť. Dokud jsem se v červnu odvážně nepotopila do první knížky, zapomněla jsem už, jaké to je a jak mi to chybí. Teď se v těch hlubinách čvachtám bez šnorchlu a kyslíkové bomby.

Ach, Murakami, Murakami! Proč jsi Murakami? V počátku léta jsem měla silně vášnivý a emočně bouřlivý románek s trilogií 1Q84 od Harukiho Murakamiho. Ačkoli nemůžeme být dál spolu, neboť 1Q84 pochází z knihovny (a je vlastně tak trochu polygamní, půjde s každým, kdo o něj projeví zájem), naše láska je spalující žár, který sežehne každého, komu se po poslední stránce nechvělo srdíčko jako králíček, který čeká na pohlazení. Dále doporučuji klasiku všech klasik všech klasiků Umění milovat od Ovidia (brutální diktát!) nebo Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. Momentálně nevycházím z domu, aniž bych s sebou v koženém batůžku Herschel Supply neměla knížku. Je to jako mít s sebou přítele. A celkově, cítím se nabitá energií, pozitivním myšlením a Celsiovými 37 stupni sluníčka. Lítám si v obláčcích (a není tam o moc chladněji). Mám se skvěle a něco mi říká, že na téhle vlně vpluju i do druháku. Jako po másle. Jako po hodně hodně rozteklém másle.

13

pop /


14

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: MARSHAL APPAREL

MARSHAL APPAREL

Kdo chce u nás oblečením demonstrovat, že má rád minimalismus, přísnost a elitářství, musel až donedávna krutě šetřit a pak dvakrát za rok vyjet za shoppingem někam do Londýna, Berlína nebo Barcelony. Nebo nakupovat na netu a riskovat, že kabát nepadne, svetr bude mít úplně jinou barvu než na monitoru a boty nesednou ani po třetí výměně. Ale teď máme Marshal Apparel, značku, která tančí na hrobech strakatých legín, triček s flitrovými nápisy a mikin pošitých strašidelnými aplikacemi.


15

pop /

Málokdy vidím – a nejen v módě – takový důraz na logiku, koncept a skoro až aristokratickou coolness. Vedle černobílé kolekce MA vypadá všechno, v čem se obvykle producírujeme po náplavce, jako koupené na Matějské pouti. „Zásadní je pro nás prvotřídní střih,“ říká Jiří Marshal, zakladatel značky. Tak jako Steve Jobs vybíral na iPhone tu jedinou správnou bílou z dvaatřiceti odstínů, i Marshal zkoumal vlastnosti desítek druhů bavlny. Jestli chcete vědět něco o bavlně, zeptejte se ho. Plavky ovšem ušil z čistého neoprenu, wow. „Věřím v absolutní odevzdanost věci. Každé tričko, každý kus prošel mýma rukama ne jednou, ale několikrát v každé fázi výroby.“ Takže celkem hodněkrát. Kolik se toho dá s takovým přístupem vyrobit? „Pět kusů od každého designu. A víc bych stejně dělat nechtěl.“ Rozumím, my si za výjimečnost rádi připlatíme, v tom není problém. Na druhou stranu, jak to prodat, když je to taková úzce vymezená malovýroba? Musíš něco přidat, Marshale, protože originalitu, preciznost a „limited edition“ má dneska ve slovníku každý, kdo umí potisknout hrnek na kafe. Slova jako revoluce, nadčasovost, cool nebo sexy vyprázdnila reklama tak, že už neznamenají nic, nevzbuzují v nás zájem nebo touhu, spíš jen potlačené zívání. Máš něco, co jsme opravdu ještě neviděli? Máme Shauna Rosse Černošského albína z Bronxu, herce, tanečníka a jednoho z nejvyhledávanějších modelů současnosti. Zatímco si v Česku pořád myslíme, že modelka musí být hlavně hezká a model má vypadat jako David Beckham, svět je jinde, uniformní krása ze soutěží miss už nefrčí. Tvůrci kampaní pro Gucci, Prada nebo Givenchy hledají především jedinečný vzhled, pokud možno spojený se silným příběhem. Shaun je v tomto směru ideál, a že ho Marshal dokázal získat pro malou, zcela neznámou začínající značku, je normálně zázrak. Jak to udělal? „To je tajemství.“ Dobře, nechci to vědět, aspoň zůstane prostor pro imaginaci.


16

Teamless 2015 K černobílé přibyla červená. A zase je to minimal, logic, conceptual a maximálně pět kusů od každého designu a velikosti. Nic se nebude opakovat, až se kolekce vyprodá, bude navždy pryč, jinak to nejde. Svět založený na jedinečnosti je nemilosrdný. Odpor k týmovému hráčství znatelný. Marshal dělá oblečení pro individuály, co kolem sebe mají rádi prostor, pohrdají kompromisem a nenásledují, nýbrž jsou následováni. A v tom se poznáváme, to se nám líbí, to chceme nosit.

křížovka /

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

V dnešní době je tak těžký najít trochu klidu a míru. V tajence jméno autora a název titulu krátký prózy (nebo taky komiksu), která je lékem na naše zmatené duše.


17

pop /

TEXT: JAN KRČMÁŘ FOTO: KYTARY.CZ

z c . y r a Kyt ášejí přin

Když akustickou kytaru, tak Taylor Jak jednou propadnete hře na akustickou kytaru, získáte vášeň na celý život. A jakmile tuto vášeň spojíte se značkou Taylor, už nebudete chtít hrát na nic jiného.


18

Kytary Taylor se vyrábějí v Kalifornii, což je, jak dobře víme, rodiště mnoha dobrých nápadů a cool věcí. Taylory se zde vyrábějí od roku 1974 a od té doby se staly respektovanými nástroji po celém světě. Rozhodně zapomeňte na to, že akustiky jsou určené jen pro „country strejdy“ a folkaře se šiškou za kloboukem. Naopak jde o nástroje určené do moderních hudebních žánrů a často je uslyšíte v popu nebo rocku. Koneckonců jednou z významných tváří značky je Taylor Swift, kterou s těmito nástroji uvidíte na každém koncertu. Takže pokud má někdo jakékoliv předsudky, shake it off, současná hudba se bez akustik neobejde. Člověk se může ptát, čím se tyto prémiové kytary vyznačují. Těch znaků je celá řada, od zjevných vlastností až po skryté, ale geniální detaily. Nemusíte být specialisté na hudební nástroje, abyste na první pohled a pohmat poznali luxusní kvalitu. Taylory jsou

vyrobené z těch nejkvalitnějších dřev, často exotických. Taylor Swift například vídáme s kytarou ze dřeva koa, které pochází z havajských ostrovů. Na nástroji nenajdete místo, které by dokonale nesedělo nebo nelícovalo, což vytváří krásu. Jako když se díváte na nádhernou holku. Nejvýmluvnější je ale pochopitelně její zvuk. Pokud už na kytaru nějaké ty akordy zvládáte, nebo dokonce umíte hrát, stavte se v Praze v Kytary.cz na pobočce Děkanská vinice. Na východ od Francie totiž neexistuje větší evropské Taylor centrum. Visí zde spousta modelů od těch dostupnějších až po drahokamy, kterých je na světě jen několik. A víte, co je fakt pecka? Že když si jednu z kytar vezmete, chytnete jakýkoliv akord a hrábnete do strun, rozeznějí se i dřeva všech ostatních. Tady si spolu kytary doslova povídají a přistihnout je při tom, to je opravdový zážitek.

smysly /

TEXT: M. PAPEŽOVÁ, J. BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Amy REŽIE ASIF KAPADIA 2015

Amy Winehouse vydala dvě řadová alba, z nichž to druhé se stalo nejprodávanější britskou deskou 21. století a získalo pět Grammy. Po čtyřech letech, co ji našel bodyguard mrtvou, uvádí Kapadia dokument o jejím životě. Nezajímá ho hvězdná persona, její manýry a průsery (i když ve filmu jsou) a její tragický konec nevyužívá ani k citovému vydírání, ani k morálnímu poučení či rozřešení, kde se stala chyba. Sleduje vývoj holky, která s lízátkem mezi křivými zuby zazpívala v patnácti Happy Birthday tak, že se její kámošky posadily na zadek. Všechno ostatní je na divákovi. Pokud vás to strhne (jakože určitě!), mrkněte i na snímek Senna. Kapadia prostě umí vyprávět.

KNIHA Hold Katalánsku GEORGE ORWELL ARGO, 2015

Orwell, to není jen povinná četba k maturitě. Pokud vás (i když je to ostuda) nebaví jeho antiutopický román 1984 nebo alegorická Farma zvířat, nabízíme vám příjemnou alternativu. Hold Katalánsku je totiž kniha z úplně jiného soudku. Autor v ní popisuje vlastní zážitky ze španělské občanské války. Barvitě líčí absurdnost konfl iktu a nezapomíná analyzovat ani politické pozadí událostí. Román je v dnešní době mnohem aktuálnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť fronta, která se prakticky neposouvá, a stejně na ní umírají lidé, tak silně připomíná konfl ikt na východě Ukrajiny.

HUDBA Rapmasters HipHop Culture Festival NÁKLADOVÉ NÁDRAŽÍ ŽIŽKOV, PRAHA 18. ZÁŘÍ 2015

Podzimní Rapmasters Tour odstartuje velkolepá party na Žižkově. V rámci první zastávky se na pódiu objeví všechna velká jména z BigBoss labelu. Nebudou tak chybět legendární PSH, WWW, Hugo Toxx, James Cole, LA4 s DJ Wichem a další. Mezi zástupci mladší hiphopové generace vystoupí například Refew nebo DJ NobodyListen. Kromě živých vystoupení čeká na návštěvníky festivalu i bohatý program. Těšit se můžou na projekce fi lmů, přednášky a graffiti jam. Rapmasters Tour plánuje projet ještě dalších sedm měst. Ti, kteří to mají do Prahy moc daleko, o tuhle show vůbec nepřijdou!


Není všechno zlato, co se třpytí Třpytit se může třeba i pot. A zrovna teď se docela určitě třpytí na mně. Léto je boží, ale trochu nevděčný, co se sociálního kontaktu týče. Nikoho se nedotýkám a dávám si velkej pozor, ať se nikdo nedotýká mě. Protože teču. Konstantně si přijdu jako na castingu do reklamy na mattonku. Není to vlastně moc vidět. Snažím se vypadat svěže a často lidi i šikovně oklamu, vážně ode mě tuhle placebo představu bez námitek odkoupěj. Pravda je ale jinde. Potí se mi zadek, potěj se mi záda, potěj se mi oční víčka, potí se mi kůžička u nehtů. Stehna od sebe musím odlepovat jako plyšáky Diddl přísavkama přichycený na zadní okýnka aut. O autech ani nezačínám, dopravní prostředky rovnaj se pojízdný friťáky malých bezmocných hranolků, jako jsem já. V autě mi pásy zanechávaj popáleniny druhýho stupně, v trolejbusu o mě jen tak, zdarma a gratis, otíraj svoje tělní tekutiny cizí lidi. Bez nároku na reklamaci. Po kožený sedačce kloužu jako po tobogánu a myslim na to, jak mi posledně při týhle aktivitě spadly v aquaparku plavky. Přímo u plavčíků. Ale to nevadí, protože jsem neměla brejle, takže jsem neviděla žádnou reakci. Co oči nevidí, to prsa nebolí. Krátký vlasy v létě najednou nejsou dost krátký, z dvaceti pírek zkrotim vzadu na hlavě malinkej culíček, takový rozčepýřený vlasový nedochůdče, a myslim na to, jak mi Tom vyprávěl, že Charlize Theron má v jednom filmu vyholenou hlavu a že má fakt sexy tvar lebky. Přemejšlim, jak vlastně vypadá moje hlava, jestli by mi to seklo v plešce, a poprašuju se u toho pudrem, jako hospodyňky poprašujou čerstvě upečenou vánoční štólu moučkovym cukrem. Tak decentně. Všechna ta tekutina, která se akutně dere ven z mýho těla, mi pak chybí v ústech, po jazyku se mi procházej velbloudi a rty se mi měněj v atraktivní turistickej cíl, jestli jste se teda někdy chtěli líbat se solnou plání. Musim furt pít, což mě nebaví, tak jím melouny, a kvůli tomu se rychlostí světelnýho paprsku (před kterym zatahuju žaluzie) prokousávám světovou literaturu, jelikož jsem furt na záchodě. Venku je tak horko, že už nevim, jak to tam vypadá ve dne, protože dřív než za soumraku nevycházim ven, a najednou mi ani dvoumetrový závěje březnovýho Liberce nepřipadaj tak zlý. A když dojdu do týhle fáze, ve skrytu duše už vim, že jsem si přivodila úpal. Ale jinak tohle léto miluju a přes dioptrický brejle si lepim růžovou folii. A ono to ví, proto si nemusíme nic vysvětlovat. Dokonce ani když si už od července pouštím vánoční romantický filmy ze zasněženýho New Yorku a zapaluju si k tomu skořicovo-jablečný svíčky. #coseskadliva Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

19

rozhovor /

TEXT: MARTIN SOMPTER, INTERVIEW PEOPLE FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Katy Perry Každého, kdo se s Katy potká naživo, překvapí, jak je maličká. Křehká. Jako panenka. Jen její oči jsou velké a živé. Často vypadá, že má na krajíčku, i když pusa se směje. Drama/tragédie/štěstí – tak říkají marketingoví specialisté ve zkratce její image, která jí zatím vynesla multiplatinové prodeje desek, výdělek 135 milionů dolarů jen za loňský rok a armádu sedmdesáti milionů followers na Twitteru. Většinou teenagerek, přestože Katy bude co nevidět už třicet. Čím je, kromě precizně vymyšleného popu a příslušné koncertní podívané, tolik okouzluje? Může to být příběhem o krok za krokem poctivě vyšlapané kariéře, vždyť zpěvačky se dnes spíš průmyslově vyrábějí, než rodí přirozenou cestou. Nebo optimismem, se kterým překonává všechny ty svoje ups and downs v lásce, nebo zdravým sebevědomím, s nímž se nebojí – tak maličká a křehká – řídit velký byznys. Hlavně je ale rebelka. Ano, Katy Perry je.

Rodiče, oba oddaní křesťané a evangeličtí kazatelé, jí připravili dětství, v němž byli ze satanismu podezřelí i Šmoulové, a každý běžný den vypadal jako dvoufázový trénink na titul mistryně světa v modlení. Z hudby Katy znala jenom to, co hráli u nich v kostele, a pak křesťanský rock z rádia. Kdo by tenkrát řekl, že úspěch písniček, které si sama složí a otextuje, budou jednou novináři porovnávat s popularitou Jacksonova Thrilleru? Zrovna teď pomalu končí její roční světové turné a s každým koncertem, ať v Německu, Japonsku, nebo Austrálii,


její vliv na mladou generaci stále roste. Když si sedne k rozhovoru, člověk je okamžitě zasažen jednak tím, že je nenalíčená, a jednak jejím temperamentem a zranitelností. Má za sebou několik mediálně ostře sledovaných vztahů a tragikomické manželství s Russellem Brandem, jehož rozpad ji na nějaký čas zanechal nešťastnou a zmatenou. Začalo to přitom tak pěkně. Poznali se v roce 2009 na předávání cen MTV, kde se spolu projeli na slonovi a po roce a půl bláznivého štěstí slavili velkou indiánskou svatbu. Nechali si

vyložit karty od jasnovidného mluvícího papouška, který předpověděl dvě věci: hodně slávy a peněz pro Katy a dlouhé, šťastné manželství pro oba. Určitě se nemýlil, to druhé na ně na teprve čeká, jenom každého s někým jiným. Rozchod byl pro Katy veřejným ponížením. Přišel zrovna uprostřed natáčení dokumentárního filmu Part of Me a Katy v něm nakonec ponechala i tu tolik diskutovanou scénu, v níž zdrcená, vyčerpaná a osamělá vzlyká do kamery. Samozřejmě že v dalším záběru už stojí na pódiu před shromážděným Rio de Janeirem,

21

rozhovor /

silná a krásná, a bezchybně provádí všechny ty naučené pohyby při Kiss A Girl. Je to trochu klišé, na druhou stranu se to doopravdy stalo, takže divák je poněkud na rozpacích. Vidět Katy, jak s červeným nosem a opuchlýma očima prosí do telefonu Russella, aby to nedělal, je jako dívat se na Batmana, když sedí na záchodě. Divné a trapné. Ale to už je dávno pryč. Katy teď randí s Johnem Mayerem, svým bývalým klukem, a kdo ví, jestli je nečeká budoucnost z druhé části papouškovy předpovědi. Proč je tak těžké udržet vztah dvou úspěšných a slavných lidí? (Povzdech) Když je jeden z nich žena, je to ještě

těžší. Vždycky jsem si myslela… Pro mě je důležité mít partnera. Potřebuju jeho lásku, podporu a pochopení každou minutu každého dne. Vždycky jsem si myslela, že vztah je jako vzít dvě poloviny, spojit je a vytvořit z nich jeden celek. Teď to vidím tak, že to nejsou dvě poloviny, ale dva celky. A přesto spolu mohou tvořit jednotu. Říká se, že turné si na člověku rádo vybírá tu nejvyšší daň – jeho partnera. Ten zapomene, odcizí se, omrzí ho čekat, ztratí víru ve společný život. Proč to tak je? Copak se tomu nedá nějak předejít? Dá. Na žádné turné nejezdit. Jenže pro mě je důležité na něj jezdit. Musím být v kontaktu se

svými fanoušky, mám pocit, že jim to dlužím, vždyť mě tolik podporují a jsou mi věrní. Já jsem měla vždycky velké ambice, už tak od devíti let. Vždycky jsem se starala, abych měla takzvaně čím střílet, chápete? A to se nikdy nezmění. Ten, kdo se mnou chce žít, musí tohle přijmout, jinak… Jinak spolu nemůžeme žít, haha. Taky neříkám, že budu jezdit po světě až do smrti. To je další věc, kterou je potřeba si uvědomit. Jednou to skončí, a kdo to se mnou celé vydrží, toho nakonec budu. Mluvíš o dluhu. Cítíš k fanouškům zodpovědnost? Já jenom chci, aby cítili, aby věděli, aby věřili, že být sám sebou je naprosto dostačující. Že není potřeba k tomu nic přidávat, ale ani skrývat. To je taky důvod, proč jsem z Part of Me nenechala vystřihnout scény, kdy brečím nebo si stěžuju, jak je všechno těžké a tak. Chtěla jsem ukázat, že nakonec jsem stejně jenom obyčejná holka, co jako malá měla velkej sen a teď je tady a vidí, že to není taková pohádka, jak si představovala, ale nenechám toho, budu dál tvrdě pracovat. Protože dostat se tam, kde jsem teď, byla tvrdá práce. A chci, aby věděli, že se nemusejí narodit do něčeho, já nevím, do ideálních podmínek, ideálním rodičům, ani do bohaté rodiny, aby se stali sami sebou. Říkám to proto, že mým fanouškům často připadám dokonalá. Jen ráno vyjdu ze dveří, už jsem perfektní. Ne, já opravdu nejsem ten případ (směje se). To by bylo trochu strašidelné. Ty máš v sobě od začátku tolik sebevědomí, až to vypadá, že se vytahuješ, že si prostě o sobě moc myslíš. To je součást nějaké tvé hry na swag, nebo jsi vždycky věděla, že jsi dobrá, že to nakonec dáš a budeš slavná? Opravdu jsi měla tak velkou sebedůvěru? Ano. Vždycky jsem to věděla. Byla to slepá, ničím nepodložená víra. Neměla jsem vůbec žádné předpoklady, nic, co by nasvědčovalo tomu, že se to opravdu stane. Ale víra dává odvahu. A takhle to dělám. Nikdo a nic mi nesmí stát v cestě. Nikdy nezavírám svůj kohoutek kreativity. Pořád teče. A všechno, co zažiju, všechno, co za den pochopím, co se naučím, využiju v tom, co dělám. Což je psaní písniček. Věříš v Boha? Neodvrhla jsem všechno, k čemu mě rodiče vychovali. Jednu chvíli, když mi bylo patnáct nebo šestnáct, jsem si myslela, že je načase se toho zbavit. Ale za čas jsem zjistila,


22

že to nejde, nemůžu být někým jiným, než kým jsem. Můj morální kompas je nastaven tak, jak určili mí rodiče. Lidi se mě často ptají, jak jsem potom mohla napsat Kissed A Girl, písničku o lesbickém flirtu, o sexuálním experimentování. Ale já jsem byla vždycky taková. Neumím myslet černobíle, neumím bez otázek přijmout dogma, že když holka dá pusu holce, urazí tím Ježíše. Náboženství a barevné vidění světa se nevylučují, já jsem toho důkazem. Ve vztazích jsi zažila těžké časy. Představuješ si někdy, že budeš vdaná a budeš mít děti? Představuju. A až to přijde, budu se chtít věnovat už jenom dětem. Žádné turné! Ale to je zatím daleko. Teď jsem ještě na cestě. Na cestě po světě a na cestě osobního růstu. Nejsem připravená stát se manželkou a matkou. Když sis vzala Russella, nebyl problém v tom, že on je vyléčený alkoholik a drogově závislý a ty se chodíš ráda bavit ven, do klubů, na večírky? Ani ne. Je pravda, že když jdu do klubu, ráda si dám jeden dva… tři koktejly. Ale umím si je i nedat. Když jsme šli s Russellem ven, nepila jsem. Nejsem přece blázen. Stejné to je na turné. Jak jsme předtím mluvili o té zodpovědnosti, kterou cítím k fanouškům, tak to je taky jeden z jejích aspektů. Že oni si zaplatili lístek na můj koncert. A já jsem povinná dát jim to nejlepší. Je to moje práce. I to, jak se chovám před koncertem a po koncertě v šatně. Někteří kolegové z branže tyhle moje odpovědi milují, vytrhávají je z kontextu, dávají si je na Twitter nebo na Facebook a dělají si ze mě legraci. Ale moje heslo je vždycky vpřed, nikdy zpátky! Nevadí mi to. Ať se baví, já vím, co dělám. Mluvila jsi poslední dobou s Russellem? Setkali jste se vůbec od rozvodu? Nemluvili jsme a neviděli se spolu od té doby, co mi poslal esemesku, že podává žádost o rozvod. A nechci o tom už dál mluvit. Vypadáš, že ses z toho dostala dobře. Zlomil ti srdce, posílilo tě to? Jsem člověk, který se málokdy bojí. Prostě nejsem bojácná. Teď během turné jsme na Novém Zélandu skákali s týmem bungee jumping. Vyhledávám adrenalinové zážitky, protože po nich mám pocit nepřemožitelnosti. Nesnáším strach, protože stahuje hlas, škrtí mě. Strach je ovšem mocným nástrojem k ovládání světa. Velice negativním a temným nástrojem, se kterým já nechci nic mít. Nemáš ani strach znovu se zamilovat? Lidi, kteří se v lásce zklamou, ho pak nějaký čas mívají. Ne, vůbec. Těším se na to, co to tentokrát přinese, jaké to bude. Myslím si, že teď už jsem poučenější, vím, co nedělat, a tak (směje se). No prostě nechci zahořknout. Nemůžu to vzdát. A chci v tom jít příkladem svým mladým fanouškům. Vidíte? Nejsem dokonalá. Nechal mě. Stejně jako tebe, tebe a tebe taky. Ale musíme to přežít, musíme jít dál! A tohle třeba je moje strategie nebo jak tomu říkáš. Chci, aby na mně fanoušci viděli, kdy jsem šťastná, a kdy ne. Chci je bavit a držet v napětí, jak to dopadne. Sama to nevím. A máš pořád ještě tu kočku, co jste si s Russellem pořídili? Jmenovala se Rusty, což bylo spojení vašich jmen. Hele, mám ji pořád, akorát jsem ji přejmenovala na Monkey.

téma /


24

ILUSTRACE: MARTIN KYJOVSKÝ


25

téma /

TEXT: PAVEL KASÍK, MATOUŠ LÁZŇOVSKÝ, IDNES.CZ FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Migranti jsou pro nás poslové špatných zpráv, říká slavný sociolog Současný strach z migrace podle polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana ukazuje na velké změny ve společnosti. A poprvé v moderní historii je podle něj


26

jisté, že každý z nás bude žít ve světě plném jinakosti a nejistot. Komunikační technologie prý problém nevyřeší, zatím z nás spíš dělají ignoranty.

Snad každý, kdo se byť letmo setkal se sociologií, zahlédl i jméno Zygmunta Baumana. Polský myslitel, který se kvůli židovskému původu musel za socialismu přestěhovat do Británie, je autorem více než padesáti publikací a jedním z nejvlivnějších sociologů dneška. Je mimo jiné autorem pojmu „tekutá modernita“, kterým popisuje neustálou a pro člověka těžko snesitelnou proměnlivost a nestálost současného světa. Mezi jeho hlavní zásluhy se počítají práce popisující holocaust za druhé světové války, následnou globalizaci a mohutný nástup konzumního způsobu života a nových společenských nerovností. Právě o nerovnostech ve společnosti mluvil v Praze na konferenci Evropské sociologické asociace, kterou pořádá Sociologický ústav Akademie věd. Následující rozhovor vznikl nad ranní kávou během prvního dne konference – a vášnivý kuřák Bauman si po celou dobu nemohl zapálit. A tak první, co nám řekl, bylo optimistické: „Nějak to přežiji.“

Tajné služby dřív neměly ani setinu informací,

které nyní dobrovolně o sobě posíláme na všechny strany. Ale lidem to nějak nevadí.

Vy jste prožil největší imigrační vlnu novodobých dějin, druhou světovou válku, ale co říkáte současné situaci? Moderní doba je období masového pohybu osob. Patří k sobě proto, že moderní doba vytváří lidi, kteří nemohou žít tam, kde by chtěli. Lidi, kteří jsou pak označeni za zbytečné nebo nadbytečné. Příčiny jsou dvě: naše záliba v řádu. My jsme posedlí řádem. Když pak stávající řád není dost dobrý, měníme ho a vytváříme řád nový – modernizujeme. A najdou se lidé, kteří se do nového řádu nehodí. A druhou příčinou je ekonomický pokrok. Díky němu se učíme vytvářet nové věci s méně pracovníky a menšími náklady. A v tu chvíli se znovu někteří lidé stanou zbytečnými, protože jejich způsob obživy je zastaralý. A k tomu přidejte místní konflikty, spory mezi skupinami a tak dále, kvůli kterým lidé také opouštějí svoje bydliště. Takže na současné situaci není podle vás nic nového? Něco nového tu je. Až do druhé části 20. století se od lidí, kteří přišli do jiné země, očekávalo, že se asimilují. Když přijdete do Francie, stanete se Francouzem, když do Německa, tak se poněmčíte, a tak dále. Ale tak už to není. Můžeme si to ilustrovat na problému Turků v Německu. Když si je Německo po válce pozvalo, protože v zemi byl nedostatek pracovních sil, tak byli označeni za „hosty na dobu určitou“ – udělejte svou práci a vraťte se domů. Ale oni se odmítli vrátit a jsou tam pořád, ve druhé nebo třetí generaci. Ale nechápou, proč by měli přestat být Turky. Chtějí bydlet, pracovat a platit daně v Německu, ale bez toho, aby se museli stát Němci. K problému masové migrace tak přibyl problém diasporizace: lidé se neasimilují, chtějí si zachovat vlastní identitu. V moderní době poprvé cítíme, že jsme nuceni, odsouzeni, žít s jinými – s cizími. A není to tak, že by byli někde daleko, mimo náš dosah. Pošlete děti do školy a oni budou mít ve třídě děti s jiným jazykem, kulturou, vzhledem a tak dále. Migranti nám připomínají, že svět je složitý a nesrozumitelný. Bývala situace jednodušší? Politika asimilace od nás nežádala, abychom se naučili velmi obtížnému umění žít trvale s cizími příchozími. Vůbec není sporu o tom, že to je


27

téma /

obtížné a na nervy. Co si opravdu myslí? Jaké mají úmysly? Je to zneklidňující a vyžaduje to jisté umění, musíte se naučit nové dovednosti, jak se vyrovnat s lidmi, kteří jsou jiní, cizí a odmítají se změnit, přizpůsobit. Potýkáme se s tím, jak každý den žít s cizinci, jak zapomenout na to, co nás odlišuje, jak spolupracovat navzdory rozdílům mezi námi. Ale nemusí to být jen těžké a obtížné: potkávat se s jinými je zároveň velmi vzrušující, dobrodružné a zábavné – a my jsme nabádáni k tomu, abychom si zábavu užívali. Ale v základu jde o dovednost, kterou se člověk musí naučit. A je tu ještě jeden rozdíl, a to je globalizace.

Když chcete být svobodnější,

platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň.

Ve smyslu ekonomickém? Ano, díky ní dělníci v Bangladéši přímo soupeří s lidmi, kteří pracují v Praze. Jsme spojení. Už nesoupeříte jen se svým sousedem, ale s cizinci. Když si majitelé spočítají – a oni si to spočítají, protože jsou to inteligentní lidé – že se jim vyplatí přestěhovat výrobu do Bangladéše, protože dělníci tam pracují za nižší mzdy, udělají to. A ve chvíli, kdy lidé z těchto zemí přijdou sem, jsou to „poslové špatných zpráv“, jak říkal Bertolt Brecht. Jsou symbolem globalizace, která nyní přišla sem, k vám domů. V tu chvíli se naše obavy z nejistoty, křehkosti a nestability současného stavu soustředí přímo na tyto přicházející cizince. Kteří skutečně přicházejí v jistém smyslu jako konkurenti, protože zaměstnavatelé jejich příchod třeba uvítají, najmou je a vás propustí. Když si pustíte televizi, co uvidíte? Scény z Makedonie, Maďarska, z Calais, z Lampedusy a tak dále. Obyčejní lidé jako vy nebo já si na základě toho vytvoří názor, že jde o boj, ve kterém nás vlády chrání proti záplavě těch hrozných lidí odněkud z ciziny. V televizi vám ovšem už neukážou, kolik lidí přijíždí na pozvání zaměstnavatelů, kteří potřebují pracovníky. Takže tu máme dva protichůdné tlaky: jedna strana vyžaduje levnou pracovní sílu, druhá se cizí pracovní síly bojí. Z vašeho pohledu se tedy v dohledné době nic nezmění? Nečekám, že by se otázka nějak rychle vyřešila. Slib někoho, že zastaví migraci, bude snadný způsob, jak získat volební hlasy, takže se toho chopí celá řada populistických politiků, ale od slibu k nějakému smysluplnému řešení je velmi, velmi dlouhá cesta.

Nemůžeme být naprosto svobodní a zároveň naprosto v bezpečí Do jaké míry jsou rozdíly mezi lidmi skutečné a do jaké míry máme jen idealizovanou představu o své vlastní skupině? Češi jsou asi různorodější skupina, než si obvykle představujeme… Norský antropolog Fredrik Barth velmi chytře dokázal, že hranice nevytváříme na základě rozdílů mezi námi a ostatními. Rozdíly nacházíme právě až ve chvíli, kdy hranice už existují. Tedy nejdřív vytvoříme hranici a teprve až pak si začínáme všímat odlišností. Ty nás začnou brzy rozčilovat, a to včetně těch nejmenších detailů, a stanou se důvodem k posilování naší antipatie, strachu, nebo dokonce nenávisti. Tak to chodí. Skutečně se oprávněně a správně bojíme nepředvídatelných, náhodných dopadů globalizace. Máme na jedné straně síly, které jsou zcela mimo politickou kontrolu. A politiku, jejíž moc neustále slábne a nedokáže plnit, co slibuje. Situace, kdy nejen nevíme, co se může stát, ale pochybujeme, že až se to stane, budeme s tím vůbec moci něco dělat, je neudržitelná. Žijeme v nejistotě a v nejistotě nemůže být nikdo šťastný. Nedokážeme předvídat, co se stane zítra, za týden, za měsíc. Když jsem byl mladý, Jean-Paul Sartre mi řekl, že člověk musí mít životní projekt. Člověk by


28

podle něj měl vědět, čím chce být, a pak krok po kroku k tomu cíli mířit. Ale to dnes zní absurdně v situaci, kdy jsme neustále překvapováni, kdy se nemůžeme připravit na to, co přijde. Logicky nám pak vadí, když nás někdo nebo něco upozorní na to, jak křehké je naše postavení. Včera byli doma, dneska jsou tady: kdo ví, kdy se něco takového stane nám. V České republice se více mluví o tom, že migranti jsou spíše zátěž pro sociální systém než konkurence na pracovním trhu. Britská Labour Party, která byla vždy pro přijímání imigrantů, je v současné době pro omezení migrace kvůli obavám z poklesu mezd. To je hlavní obava a v podstatě rozumný argument – migrace vede ke snižování mezd. Ale kdyby někdo shromáždil všechny imigranty a poslal je domů, tak by polovina zdravotnických zařízení, restaurací a hotelů mohla zavřít. Jsou tam a pracují za velmi nízké mzdy, většina místních by jejich práci nechtěla. A to i přes to, že ve Velké Británii – nevím, jak v Česku – je výrazný tlak na zvyšování fl exibility. Všichni jsme vedeni k tomu, abychom přijímali i mizerné práce. Zaměstnání, ve kterých nemáte žádnou záruku stability, záruky, výhledy na kariéru. Mladá generace se tak postupně učí pracovat v podmínkách obvyklých pro třetí svět. A lidé, kteří přicházejí z Afriky nebo z Asie, jsou ochotní takové práce vzít. Starší generace, vyrostlá po válce, vstupovala do dospělosti s tím, že pozice jejich rodičů je pro ně jenom startovní čára. Budou mířit jen výš, výš a ještě výš. Dnešní mladí jsou první poválečná generace, která na tom je jinak. Lidé žijí v nejistotě, která by se dala rozdělit na tři komponenty: neznalost, bezvýznamnost a ponížení – které plyne z toho, že nic nevíte a nic nezmůžete. Nejistota je velmi nepohodlná: dostanu dobrou práci, budu si moci pořídit dům nebo byt, budu moci poslat děti do školy? Co se stane, když onemocním, co se stane, když se moje firma spojí s jinou firmou? Když taková katastrofa přijde, nemáte prostředky, jak se bránit. Rada, kterou obvykle uslyšíte, zní: Musíte být fl exibilní. Jenže fl exibilita je právě to, co způsobuje tu nejistotu. Nejistotu nelze vyléčit další nejistotou. Proto opakuji, že jsou dvě základní lidské potřeby: svoboda a bezpečí. Obojí potřebujeme stejnou měrou, ale zároveň jsou tyto potřeby v protikladu. Když chcete být svobodnější, platíte za to nějakým nebezpečím. Nemůžete mít obojí v maximální míře zároveň (v originále: „You can’t have your cake and eat it, too.“). Tíhnou lidé obecně spíše ke svobodě, nebo k jistotě? Když se podíváme do historie, vidíme, že pokrok se neubírá stále vpřed, spíše se podobá kyvadlu. Před devadesáti lety napsal Sigmund Freud knihu o nespokojenosti ve společnosti a důvod spatřoval právě v tom, že jsme se vzdali svých svobod, abychom si zajistili stabilitu, bezpečí a předvídatelnost. Také dnes platí, že nemůžete mít zároveň naprostou svobodu a naprosté bezpečí. V posledních letech se mi ale zdá, že trend je opačný. Vzdáváme se bezpečí, abychom si zajistili větší, bezprecedentní svobodu. A svoboda je úžasná. Dnes není problém svobodně se přihlásit ke své sexuální orientaci, svobodně si vybrat (nebo změnit) náboženské vyznání, zvolit si bez překážek svou identitu. A často je to možnost volby bez závazků, třeba rozvody jsou stále jednodušší. Ale kvůli těmto svobodám a možnostem volby stoupá naše nejistota – to je cena, kterou za svobodu platíme. To podle mého vysvětluje, proč tolik prahneme po bezpečí. Politikové i další demagogové vám slibují: „Zavřeme hranice, v Česku budou žít jen Češi, v našich

Na internetu se

můžete zcela vyhnout informacím, se kterými nesouhlasíte, a vyhledávat jen to, co vyhovuje vašemu pohledu na svět. Nelíbí se vám to? Klik, a je to pryč. Zkuste takhle řešit problémy v realitě, nejde to.

domovech budeme v bezpečí.“ Na pocitu nejistoty a strachu se dá politicky vydělávat. Lidé chtějí více jistot – ale za tyto jistoty budou muset zaplatit svou svobodou. Všímám si, že lidé jsou opět ochotní obětovat více a více své svobody, pokud jim někdo slíbí, že za to dostanou pocit bezpečí. Příkladem může být letecká doprava. Docela hodně létám a jako všichni ostatní – co jiného mi zbývá – se podrobuji ponižujícím předletovým prohlídkám. Proskenují vás, prozáří vás, v podstatě vás můžou svléknout. Před čtyřiceti lety by to bylo nemyslitelné, dnes se tomu lidé podřizují. Proč? Protože slyšíme na ten slib bezpečí. Kdykoli používáte svůj telefon, tablet nebo počítač, někde v centrální databázi o vás vznikají nové, podrobné poznámky. Nejsou to KGB, CIA a jiné tajné služby, které platí agentům za šmírování. Tajné služby neměly ani setinu informací, které nyní dobrovolně o sobě posíláme na všechny strany. Ale lidem to nějak nevadí, protože je to pohodlné. Lidé se v současnosti nebojí ztráty svobody a důstojnosti, nebo alespoň ne tolik, jako se bojí ztráty pocitu jistoty. A chytří politici to vědí a umějí s tím pracovat.

Technologie nám mohou pomoci, ale spíš se za ně schováváme Moderní svět je přímo podřízen novým technologiím. Mnoho optimistů předpokládá, že právě technologie pomohou vyřešit problémy dnešního světa. Co si o tom myslíte? Moderní technologie si získávají ohromné sympatie jednoduchým slibem: život s technikou je pohodlnější. A to rozhodně je. Nemusím každý den natahovat hodinky. Můžu mluvit s kýmkoli z mých přátel. Můžu si přečíst skoro cokoli na displeji svého telefonu. Život je pohodlnější. Informační technologie také hodně zjednodušily společenskou komunikaci, alespoň na první pohled. Není až takový problém udělat si na internetu za den 500 nových přátel. Nemusíte se s nimi setkat tváří v tvář, nemusíte jim nic slibovat, k ničemu se nevážete. Můžete si užívat zábavy bez nepohodlných aspektů mezilidské komunikace. Bohužel to má svou cenu. Mnoho tradičních dovedností vymírá, naopak digitalizace je na vzestupu. Slyšel jsem vtip, že továrna budoucnosti bude zaměstnávat jen dva živé tvory: člověka a psa. Člověk má za úkol krmit psa. Pes má za úkol hlídat, aby člověk v továrně na nic nesahal. A pozor, nástup strojů ohrožuje i další zaměstnání, to se netýká jen manuální práce. Také lidé pracující s informacemi budou mít v počítačích velkou konkurenci. Někteří „znalostní pracovníci“ (v originále: knowledge workers) budou nahrazeni. Dokonce i instituce, které se zabývají vzděláváním, budou čelit velkým změnám. Dalším nepříliš pozitivním aspektem technologií je, že nám usnadňují život, a tím nás opakovaně trénují v tom, abychom si vždy zvolili tu jednodušší cestu. Žijeme ve dvojím světě. On-line a off-line, tedy na síti a v reálném světě. On-line je vše velmi jednoduché, stačí pár kliků a je to hotovo, když se chcete vrátit, můžete se vrátit. Na internetu si snadno uděláte přátele a snadno se jich zbavíte. Když vás kamarád nudí, stačí přestat odpovídat, a je po problému. Randění na internetu je mnohem jednodušší a rychlejší než randění ve skutečnosti. Ale když trávíte devět hodin před obrazovkou, ztrácíte schopnosti potřebné k životu v reálném světě, off-line. Když pak vyjdete na ulici, najednou jste konfrontováni s hromadou lidí, často divných lidí, podezřelých lidí, s vlastními cíli… V reálném světě nejste pánem nad situací, jako je tomu při používání počítače. Nemůžete vymazat či zavřít, co se vám nelíbí. Nejednáte s pasivními objekty, je to jednání živých, svébytných subjektů. To znamená, že musíte vstoupit do komplikovaného dialogu, ve kterém vyjednáváte, jak spolu či vedle sebe žít. Další velmi znepokojující jev se týká našeho vnímání světa. Když nové technologie přicházejí, vždy se očekává, že přinesou lidem lepší informovanost. Že zmenší vzdálenost mezi lidmi a otevřou nové horizonty. „Teď budou mít všichni přístup ke všem informacím,“ říkají lidé. „Rozvineme své kritické schopnosti a otevřeme se novým možnostem. Budeme humánnější, technologie zvýrazní to nejlepší, co v nás je.“ To jsou opravdu optimistická očekávání. Když se ale podíváme na studie, které zkoumají, jak lidé informační technologie skutečně využívají, zjistíme, že většina lidí je používá k tvorbě a upevnění vlastní „bubliny pohodlí“ (v originále: comfort zone). Je to zóna, kde nemusíte řešit žádné nepohodlné kontroverze, nemusíte obhajovat


svoje myšlenky, nemusíte nic vysvětlovat. Na internetu se – pokud chcete – můžete zcela vyhnout informacím, se kterými nesouhlasíte, a vyhledávat jen to, co vyhovuje vašemu pohledu na svět. Je vám něco nepohodlného? Klik, a je to pryč. Zkuste takhle řešit problémy v reálném světě – nejde to. Pomocí nových technologií nejraději komunikujeme tak, abychom si upevnili názory, které už máme. Bavíme se s lidmi, kteří s námi souhlasí, ne s těmi, kteří s námi argumentují nebo nás vyzývají ke změně. To rozhodně pomáhá našemu sebevědomí. Zóně pohodlí někdy také říkám „jeskyně ozvěn“. To jediné, co slyšíte, je ozvěna toho, co sami říkáte. Nebo také „zrcadlová chodba“ – kam se podíváte, vidíte to, co chcete vidět, totiž odrazy sebe sama. Je to příjemný luxus, to uznávám. Vědět, že nebudete konfrontování s ničím, co by měnilo váš pohled na svět, je nesmírně konejšivé, zvláště v tak složitém světě. Výsledkem ale je, že ztrácíme kritické schopnosti. Ztrácíme schopnost poznávat, vyjednávat, argumentovat, přijímat změnu. Svět je plný změn, takže musíme umět na změny reagovat. Poprvé v moderní historii je jasné, že se musíme naučit, jak permanentně žít ve světě plném růzností. A v tom nám počítač nepomáhá. Teoreticky by pomoci mohl, technicky to možné je, ale v praxi se to neděje. Ba naopak, informační technologie povzbuzují lidi k tomu, aby z reálného světa utíkali do pohodlného světa, který si sami formují podle obrazu svého. To není povzbudivý závěr. V některých svých knihách se zabýváte sociologickým rozborem pojmu štěstí. Jaká je cesta ke štěstí v situaci, kdy lidé utíkají z reálného světa? Je mnoho cest ke štěstí, ale nevím o zaručeném způsobu, jak si štěstí udržet. Johann Wolfgang Goethe prý, když se jej zeptali, zda měl šťastný život, odpověděl: „Měl jsem velmi šťastný život. Ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden.“ A to je nesmírně moudré. Vlastně říká, že blaženost nikdy není bez útrap. Štěstí nespočívá v tom, že nemáte problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jsme schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit. Bohužel společnost nás neučí vypořádat se s problémy. Naopak obchody se chovají, jako kdyby to byly lékárny a uměly vyřešit vaše nesnáze. Vyčítáte si, že netrávíte dost času s dětmi? Do obchodu! Tam mají okamžitý lék proti zklamání a frustraci. Naučili jsme se očekávat okamžité uspokojení. Hledáme štěstí v životě bez překážek. Já bych však řekl, že je to obráceně. Opakem překážek není štěstí. Opakem překážek je nuda. Mezi bohatými je neobvykle vysoká míra sebevražd. Potomci bohatých lidí jsou ohroženi nejvíce. Možnost koupit si štěstí v obchodě je iluze. Štěstí vzniká tak, že se postavíme nesnázím a výzvám našeho života. A jednou z těch výzev je, že sdílíte nejen své město, ale i celou planetu s ostatními lidskými bytostmi.

Profesor s minulostí Zygmunt Bauman se narodil v roce 1925 do polské židovské rodiny, za druhé světové války utekl před Němci do Sovětského svazu a přidal se k tzv. První armádě polského vojska, která byla řízena Sověty. Po válce se stal komunistou a příslušníkem ozbrojených složek bojujících proti „vnitřnímu nepříteli“, což v případě Polska znamenalo i proti partyzánům, kteří ještě několik let po válce odmítali uznat komunistickou vládu. Zhruba tři roky byl spolupracovníkem polské tajné služby. Situace se však nakonec obrátila a Bauman se stal sám „nepřítelem státu“, protože byl žid a komunistická politika naladila na ostře protižidovskou strunu. Bauman v roce 1968 emigroval z Polska do Izraele, odtamtud odešel do Anglie, kde od té doby působí na univerzitě v Leedsu. Svou komunistickou a vojenskou minulost považuje za mladický omyl (s tajnou službou začal spolupracovat v devatenácti letech) a pro The Guardian řekl, že za vše přijímá odpovědnost. Zpětně je podle něj jasné, že se rozhodl špatně, v té době mu to tak ale nepřišlo: „V devatenácti jsem nevěděl tolik jako ve dvaaosmdesáti.“

29

téma /

TEXT: MICHAELA LOSEKOOT, RUZOVAPANDA.BLOGSPOT.COM ILUSTRACE: TEREZA TRTÍKOVÁ, AMOLETKA.CZ

Vše, co jste kdy chtěli vědět o práci v sociálních médiích, ale báli jste se zeptat Vaši přátelé si myslí, že celý den sedíte u počítače a občas hodíte status na Facebook. Tak trochu vám to vlastně závidějí. Vaši rodiče si myslí něco podobného s tím rozdílem, že místo závisti se o vás bojí. (Na těch internetech toho nečíhá tolik dobrého, kolik si vy

Ne. Nejste terorista Jste social media manager / jedi / expert / guru. Staráte se lidem, firmám, organizacím a institucím o sociální média. Je to skvělá práce. Všichni ji chtějí dělat. Všichni ji vlastně už dělají. Možná právě proto, že o ní nikdo nic pořádně neví. Potkala jsem už spousty lidí, kteří si řekli, že budou dělat „ta


30

ve svém mladém věku myslíte. Prd o světě víte.) Děda vůbec nerozumí ani jménu vaší pozice, ani tomu, co byste v práci přesně měli dělat. Ví jen, že poctivá práce to není. Podle babičky se podílíte na úpadku civilizace.

sociální média“, když to sami používají. (To je styl úvahy à la mám rád kafe, tak si otevřu kavárnu.) A jelikož na to nejsou ještě pořádné školy či jiné formy vzdělávání kromě jednorázových kurzů, tak je dnes vlastně socmed expert každý.

Jenomže ono to není jen vysedávání u Facebooku 1) Jste v práci 24/7 Nemáte pracovní dobu, ale v podstatě pracujete pořád. Tři sta šedesát pět dní v roce. Nemáte víkendy a nemáte svátky. Nepracujete od devíti do pěti, pracujete podle toho, kdy jsou lidé online. A to je nejčastěji mimo pracovní dobu, tedy po večerech a svátcích. Odpovídáte na dotazy o půlnoci i v neděli ráno, řešíte problémy o svátcích a dost často i z dovolené. Fungujete podle toho, jak si vaši followeři a fanoušci usmyslí, ne podle toho, kdy vy máte čas na práci. Kouzlo sociálních sítích je v okamžité interakci, musíte tedy okamžitě (nebo co nejrychleji) reagovat. Ne vždy se vám to povede, ne vždy můžete, ale snaha se cení. 2) Máte neuvěřitelně silně vyvinutou toleranci vůči debilům V reálném offline světě se logicky obklopujete lidmi, kteří vám sednou, mají stejné zájmy, sdílejí stejné hodnoty. Na blbce narazíte maximálně na pár minut na nějakém úřadě, v krámu nebo na tramvajové zastávce. Na sociálních sítích jsou ale téměř za každým rohem. Anonymita internetu jim nabízí skvělou možnost vybít se na prvním firemním účtu, který ráno (v pyžamu po zapnutí počítače) najdou. Jako správce sociálních účtů se musíte naučit s těmito lidmi vycházet. Váš slovník obsahuje pouze slova jako „omlouváme se“, „mrzí nás to“, „už to neuděláme“, „jak to můžeme napravit“. Nehádáte se. Nepoučujete. Nenadáváte. Nejste povýšení. Jste chápaví, milí, lidští a ohleduplní. Nikdy jinak. 3) Většina lidí ve vašem offl ine okolí vás nechápe Počkej, já se jen čeknu a pak mi to řekneš. To je boží burger, počkej, to dáme na Instagram. Kluci tweetovali, že jsou vedle v hospodě. Vyzkoušenozavás. Znáte ty pohledy lidí, kteří v tom nejedou? Nepoužívají Foursquare a nečekují se po cestě do hospody nebo těsně po sundání kabátu. Nefotí si jídlo na Instagram (nejen jídlo, ale ani nic jiného!). Nesedí ráno na záchodě s Twitterem. Nemluví v hashtazích. Nevědí, co jste dělali minulý týden, protože nečtou ani váš blog, ani nesledují váš Facebook. Otravujete je tím, že si ve volných chvílích kontrolujete mobil. Nemají rádi, že ho máte při jídle vždy na stole nebo v kapse, abyste cítili aspoň vibrace. Tvrdí, že jste magoři závislí na internetu. Mají pravdu, ale to samozřejmě tweetovat nebudete.

vám to, řekněme si to zcela upřímně, dost blbě. Horší ale je, že vás to v tom případě nebude bavit. Musíte o lidech přemýšlet, naslouchat jim a umět předvídat – trochu to jde, #vyzkousenozavas. Musíte být extrémně tolerantní a asertivní. A pak to vše umět napsat tak dobře, aby vám to nikdo neprohlédl. 8) Nesnášíte označení social media manager / jedi / expert / guru / idea maker Jenomže sami nevíte, co si na tu vizitku jiného napsat. A možná už ani nemáte sílu těm ostatním vysvětlovat, co přesně děláte. V ideálním světě byste jim poslali jen odkaz na LinkedIn, About, Xing nebo profesní blog. Ale svět není ideální, takže rozdáváme vizitky s nápisem social media expert. 9) Sociální média jsou plnohodnotné komunikační kanály Jste zvyklí, že pokud nejste spokojeni s jídlem v restauraci, napíšete tip na Foursquare, Yelp, postěžujete si na Twitteru nebo napíšete stížnost na jejich zeď na Facebooku. Jste zklamaní, pokud zjistíte, že nemůžete něco reklamovat přes Twitter. Firma, která s vámi komunikuje na Google+, YouTube nebo Pinterestu má u vás tak nesmazatelné plus, že už (pokud to něčím vyloženě nepodělá) velmi pravděpodobně nebudete nakupovat jinde. Jste zvyklí hledat i nabízet práci na sociálních médiích a většina vašich zakázek se k vám také přesně takhle dostala. Kdykoli se máte rozhodnout, jestli nakoupit u firmy, která funguje na sociálních sítích, nebo ne, vyberete tu, které můžete po doručení zásilky poděkovat přes Instagram. 10) Vyznáte se v tom malém českém rybníčku Máte přehled o lidech, kampaních, virálech i známých haterech. Ukážete se občas na nějaké konferenci, ať už jako regulérní návštěvník, nebo spíkr. Víte, jaké spojení mezi sebou má Tomáš Čupr a VŠE nebo Jan Řežáb a O2. Medvídek Pú pro vás není pohádka, ale noční můra; víte, před kým nechat iPhone radši v kapse a s kým si vždy skvěle pokecáte. Víte, kdo stojí v Čechách za kterou kampaní. Znáte české social media influencery a máte přehled o jejich činnostech… prostě, umíte se v tom našem rybníčku pohybovat. No a kromě toho tedy opravdu sedíme celý den na Facebooku.

4) Musíte s sebou všude tahat mobil a laptop No samozřejmě, že nemusíte. Ale chcete. Marně si vzpomínáte, kdy jste byli na dovolené bez laptopu nebo aspoň telefonu. Plánujete, že nebudete pracovat, jenže stejně si vezmete raději obojí. Pro jistotu, kdyby něco, že. Telefon nosíte i na pláž a horské túry, jakmile narazíte na wifi, máte neskutečnou radost, že můžete nahrát všechny fotky, které jste za den udělali. Máte nastavené notifikace na všechny sociální sítě, takže s telefonem si hrajete každých zhruba třicet minut. Díky tomu nejste jen v Bulharsku, ale zároveň asi na dalších dvaceti místech se svými přáteli. A ani na jednom pořádně. 5) Kreativa je jen část vaší práce Ano, vyhodíte denně pár statusů, tweetů, fotek a odpovědí na různé komentáře. Ale z pracovní doby, kterou máte, je to pětina vašeho času. Ve zbytku opravdu něco děláte. Vymýšlíte kontent, kampaně, plánujete akce, vyrábíte nebo zadáváte podklady, věnujete se PPC kampaním, reportujete klientům výstupy, dáváte dohromady grafy a čísla, monitorujete, co se o vás kde povídá, bojujete s hatery, rozdělujete budgety a hledáte stále lepší nástroje, aplikace na správu všech účtů, které pod sebou máte, abyste se v tom neztratili. Mnoho času vám také zabere sledovat neustále se měnící pravidla Facebooku (Fuck you too, dear Mark!). 6) Znáte víc než Facebook O sociálních sítích toho musíte vědět daleko víc než lecjaký ostřílený uživatel. Sami používáte aktivně několik sociálních sítí, jejichž obsluhování se vám tak vžilo, že vám to v denním režimu nezabírá téměř žádný čas. Tweetujete při rozhovoru pod stolem, čekujete se za chůze, píšete statusy při přestupech na tramvaj. Znáte pravidla pro firemní účty a komunikaci na všech z nich. Vzděláváte se na každodenní bázi, sledujete servery o sociálních médiích. Facebook byste nepoužívali, kdybyste na něm nepracovali. Zmíní-li se někdo o nadějné budoucnosti Google+, pláčete smíchy. 7) Jste trochu psycholog, trochu markeťák, trochu kreativec, trochu copywriter Někdo říká, že to musíte mít v sobě. Nezachrání vás, že jste extroverti a rádi komunikujete s lidmi. Měli byste mít základní přehled o marketingu, vědět, co zhruba funguje, a co ne. Pokud nejste od přírody kreativní, půjde


31

téma /

TEXT: JANA KOMÁNKOVÁ, PROTISEDI.CZ, RADIO 1 ILUSTRACE:

Můj život na síti Lidi na ně nadávají, dramaticky odcházejí z Facebooku, případně si hlučně zakládají na tom, že na něm nikdy nebyli. Přeju jim to, ale mně se na sítích líbí. Přinesly

Facebook Když nemám dost signálu, jsem první dvě hodiny nervózní, po půl dni naopak trochu klidnější, člověk tam totiž furt nenakukuje a nelajkuje. Představa, že budu bez FB třeba měsíc, ve mně ovšem budí závan hrůzy. Práce na Proti šedi by mi šla podstatně hůře, kromě toho jsem tam v kontaktu s některými výjimečně zajímavými lidmi, dostala jsem zajímavé pracovní zakázky i tip na super dovolenou. Tuto sociální síť nevnímám jako zlo, ale užitečnou součást moderního světa, něco jako vodovod. Like! Pinterest Špendlení obrázků na nástěnku nevyžadující v podstatě ani ovládání abecedy. Moc ho nepoužívám, protože to už bych se od netu vůbec neodlepila, ale hromady fotek na konkrétní témata či nějaké ty DIY návody na výrobu čehokoli se hodí. Stejně tak platí, že Pinterest je útočištěm přiblblých tvořilek, krajkářek v přechodu a třetiřadých bloggerů.


32

mi tolik užitku, že jsem k nim přilnula vskutku mocně. Miluju je.

Twitter Všude venku mocně používaná síť, u nás z nějakého důvodu stále území několika nerdů, Miloše Čermáka a pár chlupatých lidí, co si myslí, že jsou odborníci na média. Mnoho zahraničních firem, kapel, veřejně činných lidí a organizací v podstatě jinde než na Twitteru nenajdete, plus se děsně ráda bavím čtením polosoukromých konverzací například mezi členy svých oblíbených kapel. Od kolika hraješ, Erole? Tak my přijdem na panáka. Na tohle ti lidi používají výhradně Twitter a v tom je tato skromná síť nenahraditelná. Instagram Nikdy bych neřekla, jak bude Insta úspěšný. Myslela jsem, že když ho koupil Facebook, tak s ním splyne, a ono houby. Přitom kromě všech těch filtrů, kterými z obyč fotky uděláte vysoce hipsterskou záležitost, nemá navíc nic. Tajemství úspěchu spočívá možná v tom, že jeho používání je omezeno jen na foto funkce, a ne iritující zbytečnosti typu „Jirka vás přidal do skupiny

Oddaní fanoušci realitní kanceláře Vonásek a spol.“. Instagramový svět má šmrnc a půvab, a i když je to celé tak trochu lež, stejně tam chodím ráda a samozřejmě se raduju, když mi nějakou mou blbost olajkuje hodně lidí. Instagram a Twitter jsou tolerantnější ohledně sprostých slov a dalších kontroverzních témat, proto jim dávají přednost ti, kterým vadilo, že je Facebook usměrňoval. Randy Blythe z Lamb of God (ten americký zpěvák, co byl v Česku obviněn za zabití fanouška) má z Instagramu blog, kde píše, kde zrovna je, kdy vyjde jeho první kniha a jak se má jeho žena. Flickr Sociální síť ještě dřív, než se tomu tak říkalo a než to bylo cool. Úložiště fotek, veřejný sklad imagí, co postupně přijal atributy sociálních sítí jako lajkování, komenty, skupiny a tak dále. Nové funkce i nadále přibývají. Chodím tam ráda jak s nůšemi neveřejných obrázků k uskladnění, tak s těmi veřejnými, určenými k sdílení, diskusím a obohacení zájmových kroužků. Plus tam nacházím cizí fotky k užití v médiích, samože jen tehdy, když mají licenci k užití nebo když si je vyžádám od autora, ukradené obrázky s nápisem „Zdroj: Flickr“ mě vytáčejí. Lidi, že se nestydíte! Trochu respektu k práci druhých… Deviant Art Prostředí pro výtvarně zaměřené jedince, online galerie. Na mě je tam trošku moc manga blbin, ale najdou se tu i talentovaní tvůrci, obvykle poněkud deviantní. Pozor, mnohý komentář obsahuje nekonečnou řadu infantilních smajlíků. Úchylné, přesto tam občas fotku nějaké své věci taky dám. Google+ LOL! Je až fascinující, že tak mocná firma jako Google dokáže tak epicky failovat v oblasti sociálních sítí, chatů a tak. Přitom Gmail je skvělý. Google Wave, Google+, upachtěné hangouty, jako sorry, asi to z povinnosti používají jen zaměstnanci Googlu. Účet mám, ale chodím tam až jakoby s pocitem studu. Bandcamp Síť, kam kapely dávají muziku ke stažení (docela často i zadarmo) a kde se můžete ztratit na celé hodiny. Bohatý důl nových neoposlouchaných jmen, na která jinde nepadnete, snad jedině když kecáte s nějakým znalcem dané scény. Celková atmosféra je tu taková kreativní a dělná. Like! Last.fm Nikdy jsem nenašla dost energie, abych na týhle síťce pro hudební fans dělala něco aktivně, ale jeden čas to byl docela dobrý zdroj informací. Poslední dobou je Last.fm spíš královstvím hudebních nerdů, milovníků starých dobrých časů a místem domlouvání srazů na koncertech. Na tom ale není nic špatného, specializované sociální sítě jsou podle mě krásné. Ravelry.com Jako třeba tahle. Facebook pro pletařky s diskusními fóry, recenzemi pletacích přízí a plamennými diskusemi o výstředních způsobech pletení pat na ponožkách nebo o tradičních lotyšských rukavicích coby zdroji obohacení světa pletení svetrů. Miluju to!

houba nebo vylepšený melounomet mě vždy nadchnou. No, každý máme nějaké slabosti. Gmail Svou aplikaci má dnes kdekterý web, síť a služba. U mnohých radši užívám normální „desktopovou“ verzi i na telefonu, ale u Gmailu je aplikace na ovládání skutečně o něco lepší. Spotify Stream hudby přerušovaný reklamními spoty namluvenými chlápkem, který za svůj svazácký styl projevu musel dostat milionkrát do nosu. Sketchbook Ze všech vyzkoušených aplikací na rychlé kreslení to nejmenší zlo. Mirror Velmi důležité! Nemusím mít zrcátko v kabelce, mám ho v mobilu! Scanner Pro Skenuje tak dobře, že stolní skener vůbec nemám. Mapy Netřeba shánět mapy, zadám v Barceloně Sagrada Familia a ono mě to tam vede. Super. Battery Doctor Nevím, zda to fakt něco dělá, ale nějak doufám, že jo. Ruler Pravítko v mobilu? Užitečné a prosté. Plant Net Udělám fotku kytky, kterou neznám, porovnám s databází… Zatím ve vývoji, ale až to bude vychytanější, bude na světě krásně. Blockchain Občas platím bitcoinem, takže peněženka v mobilu je třeba. Aplikací existuje víc, tahle je nejméně nedobrá. Argus Vytuněný krokoměr. Dělá mi dobře vědět, že jsem za den nachodila třeba patnáct kilometrů. Snapseed Jedna z mnoha aplikací na úpravu fotek. Asi nejlepší. A stále ji vylepšují. Lenka App na černobílé focení, která chytře využívá potenciál iPhonu tak, aby vznikly lepší fotky než v zabudované foto aplikaci. Pěkné. Over Rychlé umístění textu přes fotku nebo koláž, hezké fonty.

Orkut Jedna z několika obskurních sítí, která naslibovala, že nebude plná reklam, nebude lidem lézt do soukromí a těžit data. Takže tam nikdo nechodil. Pak to koupil Google a za pár měsíců byl konec, hahaha. Za poslední roky jsem se registrovala na pár podobných, od všech jsem zapomněla heslo.

Piccollage Koláž z několika fotek za pár vteřin.

Yelp Recenze restaurací. V Čechách k ničemu, hodí se však při návštěvě podniků v zahraničních velkoměstech. S touto sítí to u nás nejspíš dopadne jako s Twitterem – nikdy se nechytí dost na to, aby měla nějaký dopad.

Kindle Virtuální čtečka e-knih či větších PDF souborů. Písmena jsou trochu malá, ale mít s sebou na dovolené celou knihovnu jen v mobilu je krása (mám i verzi pro mac, když jsem u počítače, čtečku jako takovou si ani pořizovat nechci).

Enlight Editace fotek, některé funkce ani nevyužiju, ale je to dobré.

MOJE NEJ APLIKACE Aplikace jsou pro mě něco jako ponožky. Pořád mě okouzlují nové, barevné, hezké a zábavné, ale starých se zbavuju snadno, bez pocitu větší újmy. Léto 2015 bylo takovéhle… Plants vs. Zombies Nevím, proč mám už léta zásek na téhle hře, nejdřív na počítačové verzi a teď na mobilní. Střílení bojovým hráškem a dalšími zbraněmi na zlé zombies, kteří se mi chtějí vloupat do chaloupky, je samo o sobě dost přitroublé. Přesto můj zájem neutuchá a novinky typu zamračená bojová


Timepage Hezký diář od moleskinu. V podstatě skin na vaše kalendáře na Googlu nebo v cloudu či u dalších služeb. Chtěla jsem přejít z papírového na elektronický diář a tahle aplikace to učinila esteticky uspokojivým, i když měla při rozjezdu chyby. Zdá se, že teď jede, jak má, a vypadá skutečně hezky, i když byla trošku drahá. No, dělali ji určitě estéti, tak chápu, že potřebují peníze na hezké hadry.

33

téma /

TEXT: MICHAELA ROSOVÁ, EUROMEDIA.CZ, A M. OVERSTREET FOTO: MICHAELA ROSOVÁ, EUROMEDIA.CZ

Lidi by měli míň psát Popravdě už mám někdy plné zuby toho, jak si kdejaká patnáctka myslí, že bude spisovatelkou bestsellerů a za honorář si koupí celou novou kolekci H&M, a ještě jí zbyde na byt v New Yorku. A když ne hned spisovatelkou, tak aspoň slavnou literární bloggerkou,


34

která své followery neomylně provede literární džunglí: toto je dobré, to čtěte; toto je špatné, to nečtěte. „Zaobýrám se literaturou, mohla by jste mi poslat tuhle knížku?“ Pracuju v nakladatelství, podobné maily jsou mým denním chlebem, takže se mi nedivte.

@Já moc nečtu, musím toho hromadu psát S tímto bezelstným přiznáním nedávno vyhrál internet Martin Zaoral, redaktor jednoho regionálního večerníku. Když větu zadáte do FB vyhledávače, dostane se vám objasnění celé kauzy – pan Zaoral nemá čas něco zjišťovat, ověřovat nebo číst k tématům, o kterých píše články. Sklidil za to oprávněný posměch, ale není jediný. Nová média vnesla do společnosti nový rozměr demokracie: psát může každý, kdo ovládá abecedu, nic na tom není. Všem, kdo jste nabyli dojmu, že to chcete také zkusit, porozhlédněte se nejdřív kolem a udělejte rešerši, průzkum. Kromě toho, jak to dělají úspěšní, zjistíte, že knižních koutků, světů, doupat a útočišť už existuje nespočet, takže asi bude nutné zamyslet se nad názvem, který návštěvník udrží v paměti déle než pět vteřin. Co znamená, že je něco nadčasové, a proč je to dobré? Nadčasová je židle no. 14, skleněná lahev Coca-Cola, vůně Chanel N o. 5, černobílá zarámovaná fotka, bota Converse Chuck Taylor All Star, bílá košile, helvetica. Něco, co se už nikdy nemusí měnit a pořád to bude vypadat dobře. Prostě dokonalé. Helvetica je písmo oblíbené typografy, grafi ckými designéry a hipstery, což znamená, že si proti němu nikdo nedovolí nic říct. Je jako oblek od Armaniho, esteticky neprůstřelné. Zatímco strukturu blogu vyřešíte použitím bezplatných redakčních systémů (např. Webnote, Blogspot, Wordpress), kde již nastavenou šablonu neboli layout stačí naplnit textem a obrázky, výběr pozadí, úvodní fotky, písma, jeho velikosti a barvy je na vás. Jak má blog působit na čtenáře? Profesionálně, přátelsky, zasvěceně, vkusně? Po dlouhé cestě pokusů a omylů lidstvo zjistilo, že nejlépe vypadá a nejsnadněji se čte černý text na bílém pozadí, že jedna dobrá velká fotka řekne víc než pět malých, že vtipná ilustrace vnáší na stránky život a pomáhá čtenáři navázat osobní vztah. Roje létajících hvězd přes úvodní stránku, zelený comic sans na červeném pozadí, fotky stažené z Googlu a emotikon za každou druhou větou použijte jen v případě, že nechcete, aby vás někdo bral vážně, zdržel se déle než třicet sekund, či vám snad dokonce poslal recenzní výtisk knihy. Formu bychom měli, teď obsah Zaprvé: dělejte, co umíte. Doslova. Pokud vám nejde gramatika nebo vás psaní moc nebaví, ač čtete rádi, zkuste video. Kvalitní videoblogy jsou dnes ceněné a není jich zas tolik, při troše obratnosti vám budou followers přibývat rozhodně rychleji než u psaného blogu. Na každý nový příspěvek pochopitelně upozorněte na svém FB, Twitteru, Instagramu. Pokud je vaší nejmocnější zbraní právě slovo, buďte vtipní a pokud možno struční. Internetu sluší krátké vypointované texty, na čtení sáhodlouhých „klád“ nejsou uživatelé psychicky nastaveni. To nejlepší přichází na konec, praví přísloví. Je to možné, ale aby tam vůbec někdo dočetl, že? Možná je lepší dát to radši na začátek. (Recenzi začínající tím, že autorka knihy se narodila v Minnesotě, studovala v New Yorku a momentálně žije v Severní Dakotě s manželem, třemi dětmi a psem, nikdo číst nebude.) Za druhé: Přispívejte pravidelně, jinak na vás hned zapomenou. Nepište věci jako „sorry, lidičky, bylo zkouškové, bla bla bla“. Lepší bude vtipná fotka. Ještě lepší originální meme. Nebo krátký článek. Srdečné pozdravy od učebnic aneb jak mě padesát odstínů veřejné správy / osvícenské filozofie / organické chemie připravilo o chuť do života. Závěrem: Pořád sledujte, co dělají ostatní. Tak vám neutečou novinky, a navíc je šance, že dřív nebo později i ti ostatní začnou sledovat vás. Jinak myslím, že pro blogování platí to samé, co pro mluvení. Pokud nemáte


co říct, radši buďte zticha. Články začínající větou „ani nevím, co bych vám dnes napsala…“ bych zahodila i s počítačem. Jak získat recenzní výtisk (případně jiný produkt) Základ je uvést v mailu své jméno, poštovní adresu a odkaz na blog. Musím to připomínat? Ano. Nepodepsané žádosti z mailu beruska1993 písemně ani neodmítám, ale rovnou vyhazuju. Při posílání hromadného mailu typu „jste moje nejoblíbenější značka“ a „vaše knížky mám úplně nejradši“ všem českým nakladatelstvím (kosmetickým firmám, výrobcům obuvi apod.) si dejte aspoň bacha, ať se navzájem nevidí v kopii. A vůbec bych doporučila věnovat žádosti trochu péče, je to totiž podobné jako žádat o pracovní místo. Víte, komu vlastně píšete? Zjistili jste si, co poslední dobou vydali nebo co mají v edičním plánu? A co jim za požadovaný produkt nabízíte? Něco jiného než ostatní bloggeři? Ne? A bude to stačit? Žádostí o recenzní výtisk nebo rovnou o dlouhodobou spolupráci nám přichází několik denně. Podle čeho se rozhodnu, komu ho pošlu, a komu ne? Orientačně: Podle toho, jak blog vypadá, jak dlouho existuje, jakou má návštěvnost a kolik je pod příspěvky komentářů. Samozřejmě si taky nějaký ten článek přečtu. Cením hlavně osobní názor, vlastní fotky a ilustrace. Negativní hodnocení zabalené do rádoby diplomatických blábolů (aby se na mě z nakladatelství nenaštvali) mě nezajímá, ukradený obrazový doprovod taky ne. Doporučuji taky dobře si rozmyslet, co vezmete, a co ne. Opravdu chcete recenzovat příručku o laktóze jen proto, že je zdarma? Před časem mi jedna bloggerka poslala odkaz na svou recenzi s výtkou, že v zaslané knize bylo moc sexu. Ano, a dalo se to čekat, byl to totiž erotický román. Kromě oslovování nakladatelství máte i jiné možnosti, například si knihu koupit, vyhrát ji v soutěži, nechat si dát k narozeninám nebo Vánocům. Známí bloggeři také občas pořádají tzv. giveaway, kdy nabídnou knihy, které už nepotřebují, a lze si je někde zdarma vyzvednout nebo si je za poštovné nechat poslat. Hodně knížek mají také v knihovně. Dobrý blogger prodává svůj životní styl Občas (občas!) nahoďte článek o něčem jiném, co vás též baví, zajímá, co máte rádi. Přitáhne to nové followery a ti staří se s vámi lépe ztotožní. Jistý čas jsem třeba sledovala knižní blog kluka a holky, co spolu chodili. Bylo to originální a milé. S tím spisovatelstvím to myslíte fakt vážně? Dobře. Zřejmě vás napadne, že blog je ideálním místem, kde se pochlubit svou vlastní literární tvorbou. Ze zkušenosti říkám, zkuste radši Wattpad. Anna Todd si tam asi taky nejspíš psala jen tak pro radost, a teď už do smrti nemusí hnout prstem. I já si tam chodím číst a hledat, co bychom mohli vydat knižně. Hotový rukopis můžete taky poslat přímo do redakcí. Když dlouho nikdo neodpovídá, klidně se připomeňte, za to nic nedáte. Redaktorům toho chodí spousta, většinu textů nečtou celé, takže platí pořád to samé – musíte zaujmout od první stránky. To, že je příběh velmi vtipný od padesáté strany, se svět nikdy nedozví. To je ode mě všechno. Pokud na tom něco nechápete, zeptejte se. Pokud chápete, čau, vidíme se někde online. Blogování zdar!

35

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: HELENA KOČANDRLOVÁ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Portugalština Portugalsko, nenápadný, hornatý cíp na samém jihozápadě starého kontinentu. Portugalština, něco mezi ruštinou a boucháním dveřmi, se díky koloniálním výbojům ovšem rozšířila do celého světa: od Brazílie, kde nyní žije zdaleka největší procento jejích mluvčích, přes africké satelity (Mosambik, Angola, Kapverdy, Svatý Tomáš a Princův ostrov) až po současné Macao a Východní Timor. Pro aspirující cestovatele je tak vynikající investicí.

ji o v s i s er b y V 1 # tugalštinu por

ní “ ho „r oz ta že ň o ja zy k m ů ta ko vé jd e zá ro ve ní ch pr ob lé že po ku d ne , ad kl kt ob řa de ch), fa zá ch je ze ký ns et ou Je dn ím ce lo u pl an bě v ná bo že o do or po sk né íč ce lu ve ná ře č ja zy ka na př ja ké sj ed no co ch ce . M ží va ný v ně čn e dě la t, ou (p za ý ol et í, su ck st ča . gi 18 lit ur st up em rt ug al št in u í si s ní m po á st ar ou po ím sy no ny m ín tv žs om ka žd ý m lu vč ip no př m m ce k da le ko ví t s ob ro vs ký ro ps ko u í vy po řá da v B ra zí lii ta ils ko u a ev ps ká se m us in y. Pr o br az ro št ev As ii za se ab a ar ta ce ně co ri za tí m ja zy ků , hl av eb ni ce . V Af ch uč čí ní é ol íln ok zd vo ro pů dn í ře šo u i kv ůl i vl iv ům ni zá to rů s do ko nc e pí ja zy ka ko lo lu ví se m ní in u se ta k do há št íc y, al m sk ug . al rt po rt ug oc es y, tj u do bř e po eo liz ač ní pr dř ív ne bo uč í op ra vd hr aj í ro li kr or o jis té , že sk o: Kd o se na . e kt al ta i je ň As . ve ro ně le gr ač ní Zá oz e. hr ud at do m or od ců ad y vš ho ře č př ip h pr ak ti ck je íc m de ze bu to u v tě ch í. ěk a, kt er ém ce m a Pl zn ra zí na čl ov ty m ez i Tř in po zd ěj i na ěn né po by m vý ty vé ko As i ja ko ta

#2 NauC se ml u

vit bez použív ání sloves St ej ně ja ko u řa dy da lš íc h ro m án sk gr am at ik a ýc h ja zy ků na pr vn í po vy pa dá po rt hl ed do ce la lo gi ck y, př ug al sk á je dn od uš e íd av ná ta ky – po ds ta tn á , vě tn á sk la db a hl ou bě ji do jm én a se ch ov dá fa sc in uj íc íh vá sm ys l. St aj í o sv ět a po ač í se al e po ci t, že ti rt ug al sk ýc za no ři t to lid é pr os h sl oves , a čl tě od m ít aj – oz na m ov ov ěk za čn e m í ží t no rm ál ac í, ro zk az ít ní ži vo t. Tř ov ac í a po dm i zá kl ad ní sl oves ný ch iň ov ac í – m zp ůs ob y ča sů , a to aj í do hr om ad y vč et ně ta ko bu do uc í in os m ná ct (!? vý ch la hů de di ka ti v ne bo !) k ja ko sl ož pl us pe rf ek sl oves a ne en ý pr ét er tn í su bj un kt po už ív at vů it ní iv . To be už je sn ad c a do ro zu a rů zn ým i m ív at se je le pš í sk ře ky, ja ko no m je dn od Ta rz an ne bo m us ej í bý t uc hý m i jm N i!X au , kt er ší le ní . én y ý si m ys lí, že bo ho vé


36

li š e d e #3 Jrazílie, staN se do B ou r o b m bra va ria nt ě uč í pe rfe kt ně na br az ils ké le : kd o se na Ne jle pš í vě c vis lo st na jíd zá jí je za pa dn ou t je n gu ve an ip ra po ul ič ní ho sl je zá ro ve ň př y, ň rn iží sp é ku d je zá ro ve sa h sv je id eá ln í, po vy jm en ov at ob vit se Sa m oz ře jm ě Ba a. ). ot na živ že ho ká ní (h ez do no rm ál i kd yž oz no vé vín o m už) ne bo hr dn ý an an as – ob lé m , či li žá ch le ba (h ez ký pr ý ě lk jm ve ře ý oz dn sa m k ne ní žá tu (n es m ys l), s Br az ilc i pa ně ja ko u cu ke ne dě lá m tí y us kd up ni ěk že ov t, lá si riz ik o, že čl ůž u hr dě pr oh co se ku d o so bě m rš íh o ne ž ti, př et rv áv á. Po . ní al e ni c ho Ne u. ro bo kr ál i ko ko sů am m br no se je ám ou áv js i st ch yb y, st e ve sk ut eč no al , ry bo am po va žu jí za br Hr ůz a.

#4 ZUstává š-

li v EvropE , s kYm se dávej pozor, bavíš V Po rtu ga lsk u tak ové ga str on om ick é em oc e ne zn ají vyn ah raz ují ne jší , za to si to ale len ějš ím sys tém em ho no rif ika cí os loven í po dle vá (rů zn ýc h úro vn í že no sti ) – vša k také dík y tom u ho dn ě uz ná va jí po rtu ga lšt inu Jap on ci. To se týk á ne jen om pří mý jed no tliv ým i sp ch int era kc í me ole če ns ký mi sk zi up ina mi (na pra teo ret ick ýc h zp co viš ti ex ist ují ůs ob ů, jak se ba de sít ky vit me zi se bo u, v zá vis los po hla ví, po sta ve ti na vě ku , ní ne bo na tom , kd o je a kd o ne ní mí stn os ti) , ale tak pří tom en ve ste y v rám ci sk up in jné sa mo tný ch – ma tří dy bu de se sv tka z vyš ší stř ed ým i dě tm i ml uv ní it jin ak ne ž ma tka ch ud ne ex ist ují žá dn á, tak že é zm atk y a ka žd ý má své pe vn ě roz eb íra t ne bu de urč en é mí sto . Dá le me , ale po ku d ně to ko mu dě lá pro blé tyk án ím a vyk án my roz liš ov at me ím , uč ite lům řík zi á „vo le“ a pro da va čů „k ám o“, mo žn á m v ob ch od ě by se mě l při hle dá ní ciz ího jaz yk jin de . a po roz hlé dn ou t

ko a j í n á #5 Šišdlní záchrana posle rtu ga lš tin u em , kt er ý po ko oj ili s čl ov ěk sp se e ní vy zd vih l ja m js na by to čl án ku pt al i se ho , co e ze a kž , Pr o úč el y to ho Ta é) .“ ov aj ál šl Kr lc i st ra šn ě ši uj e (v Hr ad ci žit ě. „P or tu ga op ra vd u st ud u, zá ro ve ň je po vě dě l ok am om ín á ru št in od ip ,“ př ní u lá ch iš „Š tro ře č pr vn í. ev ok uj e ká ps nu ro bo ev sa do Li Ří ká se , že h ku d už vý le t po li či ta dy to m át e. , ra ká ka m el ov ýc az ils íc h pl né pu sy tv rd ší ne ž br ň př ež vy ku jíc sk ut eč ně al e m no he m ve na ro i zá vil í ra lid ip ů př se tit is íc i pr even tiv ně e ně co př ed st av u de by ch om se as íč ko , ře kn em ta dl e do Ri a ně ja ké to sl ov e dn ší ho pa liž bo nb on ů, v le vy jb m le li ne yž ná pr áv ě ne pr ok šl of es t. A kd ex pl oz ivn í ši uf at , že js m e do e m de bu ša u“ a ja ko „ž or žu šu ko le ne . do se dm éh o fo tb al is tu až


37

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Z DENÍKU VĚDCE Jsem vědec, kapitán a motorkář Možná někoho napadne, zda mají vědci také prázdniny. Vzhledem k tomu, že mnoho z nás je soustředěno na vysokých školách, tak ano, máme státem nařízené dvouměsíční volno. Bohužel je stejně naplněno prací,


38

kterou jsme nestihli udělat přes školní rok. A když už někam vyjedeme, nemůžeme se dočkat, abychom už byli zase doma a mohli začít pracovat na hromadě nových nápadů, které si z dovolené přivezeme.

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes! Jako Arc

Já o prázdninách vyrážím do terénu měřit a diagnostikovat konstrukce většinou dřevěných mostů a lávek. Bývají zasazeny do přírodních oblastí, takže taková pracovní dovolená je fajn. Přes den se opalujeme na mostě a po práci navštěvujeme místní památky nebo zajímavosti v okolí. Večer občas dojde na nějakou bojovku nebo koukání na horor. Mám ale i nepracovní dovolenou. Jezdím normálně pod stan nebo na řeku. Jednou jsem sjížděl Vltavu od přehrady Lipno. Zjistil jsem, že mezi vodáky existují individua, která jsou pod vlivem již od časného dopoledne. Ve snaze nastoupit míjeli své loďky a padali pyskem tu do vody, tu do štěrku. Připomínali americké indiány potácející se ke svým kánoím po výhodném obchodu s bělochy, kdy medvědí kožešiny a zlato vyměnili za soudek podřadné kořalky. Nejsem příznivcem masové zábavy, což sjíždění Vltavy do jisté míry je, proto raději vyhledávám řeky s menším provozem. Vodu mám rád. Jsem kapitánem námořní plavby Lodička, se kterou se v létě plavíme po Jadranu, měří třináct metrů a plocha jejích plachet přesahuje 100 m2. Jsou v ní tři ložnice, obývák, kuchyň a dvě koupelny. Když do ní foukne vítr, nahne se a zabere jako několik párů volů. Během plavby se koupeme v opuštěných zátokách, potápíme se k vrakům a tak. Loni jsem se zúčastnil speciální výpravy z Itálie do Chorvatska a zpět. Na lodi byla posádka složená ze samých profesionálů, téměř všichni pamatovali ještě třetí říši. Nejmladšímu bylo sedmdesát šest, nejstaršímu osmdesát tři. Zažili jsme spolu pár bouří, kdy se pánové vždy odebrali k odpočinku do podpalubí a bitva s přírodními živly zůstala


VĚK: 33 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

na mně. S úlevou jsme zakotvili u ďábelských ostrůvků naproti Hvaru a svoje přežití oslavili dobrým vínem. Se stoupající náladou a zcela ponořeni do debaty jsme si vůbec nevšimli, že se pohybujeme. Když na to jeden člen posádky upozornil, byli jsme dávno na volném moři, uprostřed noci, a vítr nás hnal stále dál. Utrhla se nám kotva a někdo musel do vody. Tu noc byla taková zima, že bez bundy a čepice by člověk nevystrčil z kajuty ani nos. Já – hrdina, samozřejmě – jsem shodil oblečení, skočil do rozbouřených vln, loď uvázal a zachránil. Mám i foto, ale protože na něm nemám plavky (na to se na moři nehraje a stejně jsem ani neměl čas), neprošlo by cenzurou. Ale musíte mi věřit! Jeden z mylných předpokladů této plavby byl systém zásobování. Po několika dnech na otevřeném moři jsme spoléhali na obchůdky na ostrovech. Bohužel již bylo po sezoně a všechny byly zavřené. Dodnes nechápu, jak z toho ničeho, co jsme měli, dokázali kuchaři vařit tak skvělá jídla. Smekám před jejich uměním. Po pár dnech se zjistilo, že s sebou vozíme černého pasažéra. Jednalo se o docela malou myšičku, která ovšem za jediný večer dokázala okousat všechny naše už tak skromné zásoby. Dostala se opravdu všude díky propojení všech prostor na lodi, které jsou takto řešeny pro případ nabrání vody. Ta se nesmí hromadit na jednom místě, ale odtéct ke kýlu, odkud je přečerpána ven. Teď v září vyrážím na plavbu po chorvatských ostrovech, tentokrát ovšem se svou stabilní posádkou složenou z námořníků ve věku kolem třiceti let. To je, pane, jiná písnička! Pokud se nám podaří dostat naše děvčata včas do postele (aby nám v tom nemohly bránit), vyzkoušíme i noční plavbu, která sice skýtá nebezpečí ztroskotání kvůli

STAV: čerstvě rozveden

špatné viditelnosti, ale také skvělé dobrodružství. Pokud se vrátíme živí, popíšu průběh cesty v říjnovém čísle. A tentokrát budu myslet i na to, že mám nosit plavky, abych mohl přiložit nějaký ten obrazový materiál. Jsem motorkář Moje láska je krásně červená Ducati 999. Tento dokonalý motocykl vyhrál tři mistrovství světa ze čtyř. Když sundám plášť a vylezu za laborky, neznám nic lepšího než si na ní trochu provětrat hlavu. Mám okruhové výfuky! Naprosto dokonalý zážitek. Jsem už starý mazák a na historku, kdy jsem na staré motorce jednou vyklopil slečnu do pole, si můžu dovolit vzpomínat se smíchem. Je to už tak dávno, navíc jsem ani tenkrát neztratil hlavu a na její rozhořčený dotaz, proč jsem to udělal, jsem odpověděl, že schválně! V tom poli jsme pak strávili několik chvil, u kterých jsem se příjemně zapotil. To víte, my vědci jsme taky jenom lidi. Dnešní citát se vztahuje k plavbě s posádkou starší než Davy Jones a nepohodlím, které z toho pro mě plynulo. Řekl ho jeden strýc, kterého neznám příjmením a stydím se za to. Reinhard K.: „Schopnost lidí snášet nedostatky je větší než ochota nedostatky odstraňovat.“

39

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM FOTO: ARCHIV MATYÁŠ NEBŘENSKÝ

Nezisková organizace YFU (Youth for Understanding) vznikla v USA v roce 1951 z přesvědčení, že mezinárodní výměna mládeže může přispět k míru, větší toleranci, porozumění a přátelství mezi kulturami. Posláním YFU je rozvíjet mezikulturní porozumění, vzájemnou úctu a sociální odpovědnost

prostřednictvím studijních výměnných pobytů pro mládež, rodiny a komunity. Více informací o studiu v zahraničí nebo hostitelském programu najdeš na www.yfu.cz nebo [email protected].

Studoval jsem ve Finsku Devatenáctiletý Matyáš je z Prahy, kde studuje německo-český gympl. Věnuje se plavání a cyklistice, s kámoši se občas rád zajede podívat do Německa. Nejdál zatím vycestoval do Michiganu, po návratu

Přihláška a formality Protože jsem se už předtím učil finsky, o zemi jsem se dlouho rozhodovat nemusel, o to víc času jsem věnoval výběru agentury. Ségra byla s jednou na pobytu v Anglii, ale nebyla úplně spokojená, hledali jsme tedy něco jiného. Při projíždění netu jsem narazil na YFU, přečetl si všechny reference od studentů, co už s nimi vyjeli, a řekl si, že to taky zkusím. Proces přihlašování nebyl nijak obtížný, jenom jsem musel anglicky vyplnit děsně dlouhý dotazník a dopisem se představit hostitelské rodině. Psal jsem, odkud pocházím, kolik mi je, co rád dělám a co bych se ve Finsku rád naučil. Pak jsme si chvilku psali a najednou byl čas k odletu. Přípravy na cestu Vlastně jsem se ani ničeho nebál a všechny ty pocity přišly, až když jsem objímal mámu na letišti. O své nové rodině jsem věděl, že budu mít pět sourozenců, a strach jsem z toho neměl, spíš jsem hodně věcí očekával. Především, že mi tam ze začátku nebudou rozumět a já jim taky ne, ale že se to časem


40

z Finska si založil YouTube kanál s vlastním jménem, kde mluví o všem, co ho tam potkalo, například to, že jeho nejbližšími sousedy byli jistí Timonenovi, jejichž syn Kimmo letos s Chicago Blackhawks vyhrál Stanley Cup.

zlepší a mezinárodní vztahy budou úspěšně navázány, haha. První dojmy Z okna autobusu jsem viděl něco málo z Helsinek, jinak hlavně lesy, skály a nekonečnou dálnici. Říkal jsem si, hmmm, tohle je Finsko, tak dobrý den, no. Když jsem se poprvé viděl s rodinou, vypadali, jako kdyby se mě báli. Tolik finských poker faceů najednou! Na letiště pro mě přijela máma a dva bráchové. Netušil jsem, jak budou mluvit, jak se budou chovat, přišlo mi, že najednou nevím vůbec nic. Ale byl to pocit vzrušení, nadšení a ještě něčeho, co ani nejde ani popsat. Vážně bych to přál každýmu. Potom jsme jeli domů do Kurkimäki a zase jsem neviděl nic jinýho než lesy, skály a dálnici. Jak jsme zvyklí na naše vesnice, tak ty ve Finsku fakt nejsou. Tam prostě jedeš, najednou máš název vesnice a pak zase lesy, lesy a lesy. Mezi tím sem tam baráček. Říkal jsem si, kde ty lidi vlastně žijou? Vždyť Kurkimäki má tisíc obyvatel, tak kde maj ty baráky?

Je pravda, co se říká o Finech? Finové jsou hrozně zdraví lidé. Je pravda, že každý má chatu a saunu. Nevím, jak ve velkých městech, ale v Kurkimäki jsou lidi hrozně milí, přátelští a hodní. Říká se, že pro Finy je typická uzavřenost, málomluvnost a plachost. Ve škole to tak nejdřív bylo, nikdo se se mnou moc nebavil. Jakmile si ale na tebe trochu zvyknou, roztajou a jsi jejich. Ten proces spřátelení je u nich delší než třeba, já nevím, u Italů, a jakmile tě jednou přijmou za přítele, je to pro ně na celý život. Když jsem se díval na jejich filmy, byly většinou o stresu, depresích, osobních krizích a tak, ale v naší rodině jsem nic takového neviděl. Já přišel ze školy domů a viděl maminku, jak vaří večeři, a veselý děti, co běhaj po baráku a vřískaj. O Finech se říká, že mají deprese a hodně vysokou statistiku sebevražd, protože když je polární noc, vychází slunce v jedenáct a zapadá v půl třetí. Takhle to jde každý den celé čtyři měsíce od listopadu do února, a depka to trochu je, i když na sobě jsem to nějak zvlášť nepociťoval a na lidech v okolí nepozoroval. Asi je to, jak kdo. Dál se o Finech říká, že všichni hrají hokej,

INFO O POBYTU škola: Kuopion Klassillinen lukio (Klasické gymnázium v Kuopio) místo: městečko Kurkimäki délka pobytu: 11 měsíců typ ubytování: v rodině cena: 169 000 Kč Rychlé info o Finsku • Na obyvatele vypijí nejvíc kafe na světě. • Finská firma Nokia byla založena před sto lety a původně vyráběla gumové věci (třeba holínky). • Finové jsou první v Evropě, co se týče počtu sebevražd. Průměr je zde dvakrát vyšší než v ostatních zemích. Na druhém místě jsou Maďaři. Existuje vědecká teorie, že oba národy mají společný uralský původ a jejich náchylnost k depresím zapříčiňuje genetická mutace. Vše, co Finové považují za typické a důležité pro Finsko, ve finštině začíná na S (salmiakki, sauna, saari – ostrov, Suomi, sisu – vytrvalost). Ve Finsku se nedá koupit pálivá paprika nebo puding.

a to bych řek, že pravda je. Naše škola byla hokejistů plná. Denní rutina Ráno jezdily jenom dva autobusy, vybíral jsem podle toho, v kolik mi začínala škola, ale stejně jsem tam byl vždycky o půl hodiny dřív. Z toho jsem byl dost mimo, protože jsem zvyklej, že v Praze všechno jezdí po pěti minutách, metro dokonce po třech. Když bylo minus pětadvacet a autobus měl zpoždění, myslel jsem, že umřu. Taky se nám stalo, že jednou v zimě máma zapadla autem ve sněhu, a protože jsme měli dům na kopci, museli jsme až nahoru tlačit. Zmeškali jsme kvůli tomu první i druhej autobus, a tím pádem nešli do školy. Vyučovací hodiny měly 75 minut, oběd byl už kolem jedenácté hodiny a zadarmo. Jídla plný pult a každý si mohl naložit, co chtěl a kolik chtěl. Vždycky byl zeleninovej salát, do kterého dávali meloun. Zní to hnusně, chutná skvěle! Když jsem přišel ze školy, tak jsme s bráchou pravidelně chodili do sauny. Nejlepší odreagování, co jsem kdy zažil. Ve čtvrtek jsme jezdili do města na vodní pólo, zpátky k nám večer už nic nejelo, ale mohli jsme přespat u jejich táty nebo u babičky a dědy. Všichni bydleli odděleně, takže jsme měli na výběr ze


tří možností. V pondělí jsem chodil na florbal, v pátek se mě vždycky máma ptala, jestli chci jet do města a přespat u kamarádů, takže jsem byl většinu víkendů ve městě. Máma mě nechala, abych se sám rozhodoval, co chci dělat, všude mě pouštěla, věřila mi, a za to jsem jí moc vděčnej. Finové a černé jídlo Divná věc. Je to černý, něco mezi kaší a želé, prodává se to v krabičkách v oddělení mléčných výrobků a jí se to na Velikonoce. Mämmi Finové podávají v misce s vanilkovým přelivem (ten ostatně dávají skoro na všechno). Já jsem ochutnal, i když hodně lidí ze školy mi říkalo, abych to nedělal, že to chutná odporně. No, vyloženě špatný to nebylo, ale už jsem si nepřidal. Finové nějak milujou černý jídlo. Hodně oblíbené jsou salmiakki, lékořicové bonbony se solí. Černé, pochopitelně. Poprvé jsem si říkal, co je to za hnus, ale Finové na ně nedají dopustit a vyrábějí jich několik druhů s různou intenzitou chuti. Teď jich mám doma sám požehnaně, a když sedím u kompu, je to moje nejoblíbenější mlsání. Další černá potravina je chleba. Vypadá jako spálený, ale není. Je nižší než náš, a když je čerstvě upečený, nezmáčkneš ho, jak má

tvrdou kůrku. Finové ho krájí na tenké plátky a podávají ke každému jídlu. V regionu Savo, kde jsem bydlel, se dělá, že vezmeš chleba, vydlabeš mu vnitřek a naplníš ho malými rybičkami smíchanými s rýží. Pak to přiklopíš uříznutým chlebovým vrškem, zabalíš do alobalu a dvě hodiny pečeš v troubě. Na stole do toho vyřízneš kolečko, rozdáš ty rybičky s rýží a k tomu samozřejmě nabídneš chleba. Přeřeky Já jsem měl hlavně problém se slovesy bít a hledat. Znějí neuvěřitelně podobně a ještě nedávno se mi stávalo, že jsem místo „já to tam nenašel“ říkal „já to tam nebil“. Co Finsko dalo a co vzalo Dalo hrozně moc. Jazykovou zkušenost, mnoho zážitků, naučil jsem se toleranci a samostatnosti. Získal jsem mnoho nových kontaktů. Na konci mi moje rodina řekla, že můžu kdykoli přijet s rodinou i bez rodiny, že jsme vždycky zváni – vidíte, přátelství na celý život. Jestli mi Finsko něco vzalo, tak jedině moje zbytečné obavy a předsudky. A za to jsem vlastně rád.

41

smartbox

TEXT: JIŘÍ BEJČEK SUPERVIZE: KAROLÍNA KOTTOVÁ, EVROPSKÁ KOMISE, EC.EUROPA.EU ILUSTRACE: BÁRA RŮŽIČKOVÁ

Euromýty Nesmyslná pravidla, zákazy, příkazy a směrnice, tím nás podle laické veřejnosti neustále obtěžuje Evropská unie. Ve většině případů jde o překroucené výklady nebo rovnou výmysly, které se ale rychlostí blesku šíří sociálními sítěmi a vyvolávají „spravedlivý“ hněv, se kterým obratně zacházejí politici. Nevěřte euromýtům, nenechte sebou tak snadno manipulovat, nešiřte hoaxy.

Každé jídlo má svůj tvar Evropská unie stanovila normu, která se týká nejen kvality a velikosti potravin, ale i jejich tvaru. Na pulty obchodů se tak v žádném případě nesmějí dostat příliš zahnuté okurky, nebo naopak moc rovné banány. Zavedené míry mají údajně ulehčit počítání kusů ovoce a zeleniny v krabicích při obchodování. My ale chceme potraviny všech tvarů! Odpověď z EU Banány musíme do Evropské unie většinou dovážet. A zatímco dříve měl každý stát vlastní pravidla pro obchod s tímto ovocem, země EU se později rozhodly zavést nařízení, které určuje minimální kvalitu a velikost banánů. Mimo jiné se v něm uvádí, že banány musejí být „bez znetvoření a anomálního zakřivení“. Tak zřejmě vznikl známý mýtus.


42

S okurkami je to od devadesátých letech podobné. Existovalo nařízení, které stanovilo minimální požadavky pro obchod s touto zeleninou. Podle nich pak vznikly i kategorie, do kterých se okurky dělily podle své velikosti a tvaru. To velice usnadňovalo jejich nákup i prodej. V současné době toto nařízení na úrovni EU už nenajdeme. Nadále však existují velice podobná pravidla, a to například v OSN a OECD. Vlastní standardy kvality ovoce a zeleniny si dokonce vytvářejí i samotné obchodní řetězce. Konec takovému tomu domácímu koupání Brusel má v plánu zakázat zahradní bazény. A to nejpozději příští léto! Připravuje se norma, která má stanovit parametry schůdků, typy filtrací, a dokonce i složení vody. Úřadům totiž došla trpělivost a chtějí mít přehled, kolik soukromých bazénů v České republice stojí. Ve Francii už podobná pravidla platí

a každý rodinný bazének tam ze zákona musí hlídat plavčík. Odpověď z EU Zmíněné standardy pro domácí bazény s legislativou Evropské unie vůbec nesouvisejí a Českou republiku nijak neomezují. Evropský výbor pro standardizaci, který čítá 33 členů a není orgánem EU, přijal nedávno tři normy týkající se bazénů. Ty jsou ale naprosto dobrovolné a každý ze států s nimi má právo naložit podle vlastního uvážení. Francie například nastavila jedny z nejpřísnějších pravidel. Rozhodně se ale netýkají domácích plavčíků a podobných nesmyslů. Jedná se například o oplocení, které zamezí v utonutí malým dětem. V České republice se tedy budeme moci v zahradních bazénech koupat i nadále, nikdo nám je nevypustí ani neodtáhne.

Základy první pomoci 1) Zástavu dechu zjistíme podle toho, že a) zrcátko před ústy postiženého se neorosí b) hrudník se nezvedá, dýchací šelesty nejsou slyšet uchem, na tváři není cítit dech c) postižený je v bezvědomí, je brunátný a neslyšíme chrčení 2) Nejčastější příčinou zástavy dechu postiženého v hlubokém bezvědomí je a) selhání dýchacích center po úderu do hlavy b) zapadlý kořen jazyka c) uvolněná zubní protéza zabraňující dýchání

3) Zachránce provádí oživování v poměru a) 1 vdech : 5 stlačení b) 2 vdechy : 30 stlačení c) 2 vdechy : 5 stlačení 4) Popáleniny I. a II. stupně bez stržených puchýřů ošetříme a) mastí na popáleniny a přiložením sterilního krytí b) propíchnutím puchýřů, desinfekcí a přiložením sterilního krytí c) chlazením čistou studenou vodou a přiložením sterilního krytí 5) K definitivnímu zastavení větších krvácení s výjimkou velkých tepen se nejlépe hodí a) stisknutí tepny přímo v ráně b) stisknutí přívodní tepny v tlakovém bodě c) tlakový obvaz


ZDROJ: ČERVENÝ KŘÍŽ ČR, CERVENYKRIZ.EU

6) Oživování dospělého zahajujeme a) 30 stlačeními hrudníku b) prudkým úderem na konec hrudní kosti c) nalezením místa stlačování hrudníku (3 cm pod mečovitým výběžkem hrudní kosti) 7) Správné místo stlačování při nepřímé srdeční masáži a) uprostřed hrudníku b) asi dva prsty pod úrovní klíční kosti c) asi 3 cm pod mečovitým výběžkem hrudní kosti 8) Při krvácení z nosu musíme postiženého a) položit a dát mu studený obklad na čelo a týl b) posadit, předklonit mu hlavu, stisknout kořen nosu a přiložit studený obklad na týl c) posadit a vložit tampon tak, aby částečně vyčníval a dal se později vytáhnout 9) Zprůchodnění dýchacích cest zajistíme a) záklonem hlavy a zvednutím brady b) vytažením pevně uchopeného jazyka c) vsunutím hadičky do nosu a úst 10) Bezvědomého nezraněného se zachovanými životními funkcemi ukládáme a) na zádech s podloženou hlavou b) do protišokové nebo autotransfúzní polohy c) zotavovací polohy na boku 11) Postiženého, který je v bezvědomí a z okolností úrazu máme podezření na poranění páteře nebo míchy, ale jiné nebezpečí mu nehrozí, a) opatrně otočíme do zotavovací polohy na boku b) neotáčíme a netransportujeme, zajistíme

životní funkce a ošetříme případná zevní zranění c) opatrně otočíme na břicho, abychom mohli přesně určit a ošetřit zranění 12) Postiženého v bezvědomí, který je zasažen elektrickým proudem a) nejprve izolujeme od proudového zdroje b) ihned otočíme do zotavovací polohy c) neošetřujeme, neboť jakékoli ošetření je neúčinné, přivoláme záchranku 13) Popálenina II. stupně je typická a) tvorbou puchýřů b) odumřením tkáně c) zarudnutím 14) Postiženého při vědomí s dechovými obtížemi uložíme a) na záda b) do polosedu c) do sedu 15) Prvním úkolem zachránce při ošetřování otráveného je a) neporušit stopy, přivolat lékaře a policii b) přerušit kontakt otráveného s jedem c) zajistit zbytky léků, obaly apod. ke stanovení příčiny otravy

Řešení 1 b, 2 b, 3 b, 4 c, 5 c, 6 a, 7 a, 8 b, 9 a, 10 c, 11 b, 12 a, 13 a, 14 b, 15 b

smartbox/test

43

smartbox /

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ

Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša • kritický realismus: přelom 19. a 20. století • detailní popis skutečnosti • analýza vztahů • český realismus: venkovská, historická, dramatická tvorba Alois Mrštík • prozaik, dramatik • románová kronika Rok na vsi Vilém Mrštík • naturalismus • kritik, dramatik • Pohádka máje Maryša • výstavba antického dramatu (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa) • použití nářečí, moravismů • otázka lásky a peněz • vztahy na vesnici, tradice, postavení ženy ve společnosti

Taháky k maturitě

Děvčico neščasná! Expozice Maryša je vesnické děvče, co si žije relativně spokojeným životem a většinu času myslí na Francka. A jelikož je to děvče skromné a mladé, nevadí jí, že její vyvolený není žádný boháč, ale jen mladík, co má sice prořízlou pusu a pro strach uděláno, ale taky už je jednou nohou na vojně. A protože ví, že za chvíli odjede, prosí Maryšu, aby na něj počkala. No jo, to ona by ráda, jenže její táta Lízal už s ní má jiné plány. Když už se mu jeho syn nepovedl, chce něco mít aspoň z dcery. Domluví se s Vávrou, že mu dá docela velké věno, když si Maryšu vezme. Vávra, vdovec o hodně starší než Maryša, by sice chtěl dostat víc, protože má dluhy, kam se podívá, ale bere, co je. Kolize v krizi A proč je vlastně ten Vávra vdovec? Po vesnici se povídá, že k alkoholu měl blíž než k své ženě a do hrobu ji přivedl sám. Teď mu zbyly akorát násilnické sklony a tři děti. Maryša samozřejmě ví, co se povídá, a má strach. Postaví si hlavu, Vávru si prostě nevezme. Lízal je z toho na budku, na sňatku trvá, ale časem ho Maryšin odpor přece jen trochu nahlodá. Radí se se svou manželkou: Je ta svatba dobrý nápad? Samozřejmě, přesvědčí ho stará Lízalová. A oba na Maryšu dál naléhají. Ta nakonec podlehne a že se tedy jako poslušná dcera za Vávru přece jen vdá. Svému nastávajícímu ovšem jasně řekne, že život s ní bude k utopení, ať si to sám rozmyslí. Vávrovi je to jedno, hlavně že holka přinese peníze. Slyšíte to – svatební zvony!


44

Složení vesnického obyvatelstva má své zákonitosti. Starosta, kněz a hospodský jsou jasní, bez těch by to nešlo. Většinu tvoří průměrní sedláci, co obchodují, baví se a množí jen mezi sebou. Pak je tu jeden velkostatkář, který všechny ostatní okrádá, na paty mu šlape druhý podobný, jen s o trochhou míň peněz. Chce souseda dohnat, a proto se snaží vnutit svou dceru jeho synovi. Nebo vytváří jakékoli jiné kombinace. Jenže děti se rády bouří a z tohho pak můžou vznikat zajímavá soukromá dramata. No, soukromá ani ne, to na vesnici nejde. Peripetie Skáčeme o dva roky dopředu a rovnou do hospody. Tam sedí Francek, který se zrovna vrátil z vojny. O kousek vedle posedává Lízal, pije a Francka si nevšímá. Sousedi Franckovi vyprávějí, že Vávra Maryšu bije. Lízal už to po vesnici taky zaslechl a je z toho nešťastný. Vtom vchází jeho dcera, která teď vypadá víc mrtvá než živá. Vyloží lahve, koupí maso (ano, maso se dalo koupit v hospodě) a jde. Na otce se ani nepodívá. Osloví ji Francek, ale ona mu jenom podá ruku. Francek vyběhne a doprovází ji k mlýnu, kde teď Maryša se svým mužem bydlí. Když jsou pryč, snaží se sousedé Lízalovi domluvit, aby si dceru vzal zpátky domů, že ji tam přece nemůže nechat. A aby toho nebylo málo, přijde soudní sluha a dá Lízalovi úřední dopis, že ho Vávra žaluje. No jo, vzal si Maryšu pro peníze, jenže když ji bije, tak mu její otec žádné peníze dát nechce. Tak ať to vyřeší soud, že. Protože hospoda je kulturním a společenským středobodem vesnice, po chvíli sem zavítá i Vávra a pustí se do křížku s Lízalem. Hádají se spolu, ještě když přijde zpátky Francek. Ten Vávrovi oznámí, že za Maryšou bude chodit, ať se mu to líbí, nebo ne (a ono se mu to samozřejmě nelíbí). Katastrofa Padá opona, a až se znovu zvedne, ocitneme se ve světnici Vávrovic rezidence. A je to tam jako v mexické telenovele. Nejdřív se hádá Maryša s otcem, který jí domlouvá, aby se s ním vrátila domů. Ale ona trucuje a argumentuje,

že odchodem od manžela by zahanbila sebe i celou rodinu. Lízal naštvaně odejde, ať si tedy Maryša trpí, když chce. A dveře se netrhnou – už přichází Francek. Navrhuje své milované, ať s ním uteče do Brna. Ona namítá, že se přese všechno snaží být dobrou manželkou a nechce zostudit svůj rod. Při odchodu Francek říká, aby si to ještě rozmyslela, že na ni bude čekat u splavu. Buď do Brna odjedou spolu, nebo půjde sám, tady ale nezůstane. Pak se z hospody vrátí opilý Vávra a ze služebné vypáčí, kde je Francek. Jde na něj s flintou, je ale tak pod vlivem, že se netrefí. Další den ráno je Maryša v kuchyni a vaří kávu. Pro sebe obyčejnou, pro manžela s přidanou hodnotou v podobě jedu na krysy. Vávra usedá ke stolu a srká kávu. V kocovině je poněkud zkroušen, říká Maryše, že je mu všechno líto, že ji má rád a chce, aby spolu byli zadobře. Jenže už je pozdě, v kafi je tolik jedu, že by to zabilo koně. Když do světnice přijdou sousedé, Maryša se ke všemu přizná. U Mrštíků v dílně Maryša je jediné dílo, které bratři Mrštíkové vytvořili společně, jinak psali každý na svoje triko. Toto sociální drama z vesnického prostředí vzniklo v období realismu, vše je tedy detailně popsané, od charakteristik postav až po vzhled pokojů, proto je v divadelní hře hrozně moc scénických poznámek. Nejvýraznějším rysem jazyka je moravské nářečí, toho je tam víc než spisovných slov – teda až na ty poznámky, to je jasné.

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Akta X všedního dne Co je po ránu lepší než kafe?

Co skrývá Eiffelova věž?

Jablko. Protože kromě vysokého obsahu vitaminů povzbuzuje náladu a zvyšuje vitalitu (životaschopnost, chuť do života). Taky posiluje imunitu a reguluje chod srdce, krevního oběhu a cév. A na rozdíl od kávy ještě stabilizuje hladinu cukru v krvi.

Ve třetím poschodí, ve výšce 305 metrů, si pro sebe Gustave Eiffel vybudoval tajný úkryt. Zařídil ho částečně jako byt a částečně jako vědeckou laboratoř, mezi vybavením nechyběly látkové tapety, dřevěný vyřezávaný nábytek a klavír, ale ani nejmodernější hi-tech přístroje své doby. Eiffelovi se dlouho dařilo držet existenci bytu v tajnosti, nakonec však informace přece jen prosákla na veřejnost. Příslušníci pařížské smetánky prosili Eiffela, aby je pozval na návštěvu, což nikdy neučinil. Pořídil však několik fotografií a poskytl je tisku na důkaz, že se v jeho Eiffelovce neděje nic podezřelého. Byt se vším původním zařízením se ve věži nachází dodnes a pro veřejnost je nadále bez výjimky nepřístupný.

Jak dlouho může bít srdce mrtvého člověka?

Pavlína Čabounová Tak to jste tady správně! Trochu šťouchaných brambor? Ne? Tak raději tuřín? Že držíte dietu? Však prosím vás, tuřín je zelenina! No jen si dejte, je toho dost. A brambory taky, přece nechcete, aby zbylo! I v dnešní době mezi Středoevropany kolují o britské kuchyni různé zkazky plné předsudků, v nichž v hlavních rolích vystupují nestvůry a obludy jako yorkshirský pudink nebo marmite. I skotská část Spojeného království má pochopitelně v tomto uskupení své zástupce, jedním z nich je národní pokrm haggis. Při návštěvě Skotska je téměř nadlidským úkolem vyhnout se jeho ochutnání. Především v severní části země, na Skotské vysočině, kde jsou na tuto směs z ovčích jater, srdce, plic a loje, ovesných vloček, cibule, soli a koření náležitě pyšní. A co si budeme povídat, každý jsme přece jen alespoň trochu zvědavý. Sice jsme z několika velmi spolehlivých zdrojů slyšeli, že „se to vůbec nedá jíst“, „to hrozně páchne“ nebo „to české zabijačce nesahá ani po paty“, ale vlastní zkušenost je něco jiného. Ve finále to nebylo tak hrozné. Najednou se nám informace o jídle v Británii, ve skutečnosti získané od kamaráda, kterému je sdělila sestřenice, která kdysi mluvila s jednou paní, jejíž dcery kamarádka navštívila Skotsko v rámci třídenního poznávacího zájezdu, nezdají příliš věrohodné. Tvorba vlastního názoru kupodivu není věc tak namáhavá a bolestivá, jak se na první pohled může zdát. A jak se haggis připravuje? Vymytý ovčí žaludek namáčejte asi devět hodin ve slané vodě. Ovčí srdce, plíce a játra dejte do velkého hrnce a zalejte studenou vodou. Nechte dusit, no, tak dvě hodiny, to uvidíte. Pak vychlazené nakrájejte najemno. Přimíchejte asi libru jemně osmažených ovesných vloček. Zalejte čtvrt litrem vývaru, ve kterém jste vařili vnitřnosti. Přidejte čtyři až pět najemno nakrájených cibulí a lůj. Dochuťte solí, pepřem, novým kořením a bylinkami. No a to všechno nechte vařit zašité v ovčím žaludku takové tři hodiny. Podávejte ještě teplé.

Je známo, že srdce běžného člověka může po vyjmutí z těla bít zhruba dalších 60 sekund, v případě organismu zvyklého na dlouhodobé užívání kokainu je však tato doba mnohonásobně přesažena. Srdce pacienta, který kokain nadměrně užíval po dobu patnácti let, dokázalo při vyjmutí z těla během transplantace pravidelně bít ještě 25 minut. Navíc bylo asi třikrát větší, než je obvyklé. Operující chirurg Nav Badesha řekl: „Kokain způsobuje myokardiální ischemii. Srdce tohoto pacienta si na ni za patnáct let zvyklo natolik, že se stalo nesmírně odolným, a proto dokázalo i bez přívodu kyslíku bít tak dlouhou dobu.“

Kolik hodin už lidstvo nahrálo ve WoW? Celkový odehraný čas hry World of Warcraft časově překonává náš evoluční vývoj od chvíle, co jsme se jako nový druh odtrhli od šimpanzů.


Je libo ovčí vnitřnosti?

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k první světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než padesáti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš nové přátele. V zahraničí získáš zkušenosti, které mohou mít na tvé uplatnění v životě větší vliv než dobré známky, umění se o sebe postarat a neztratit se, kdekoli jsi. Více informací najdeš na afs.cz nebo na telefonu 728 994 908.

45

smartbox /

TEXT A FOTO: RADEK HORYNA

Typická snídaně s čočkovým dahlem a plackami rótí a hoppers

Snídaně z celého světa

Srí Lanka

Představte si svoje tělo jako auto. Pokud do nádrže nenalijete palivo, nerozjede se. To je základ. Snídaně je taky základ. Po nočním spánku je vaše nádrž prázdná a nutit tělo, aby s ní vyjelo do školy, není z dlouhodobého hlediska dobrá strategie. Časem vás začne provázet bolest žaludečních vředů, zvýšená hladina cholesterolu, chronické pálení žáhy a nemoci srdce a cév. Záleží taky na tom, jaké palivo do systému nalijete. Levné a nekvalitní vám brzy zadře motor. Podívejme se, jakou směs prověřenou staletími preferují obyvatelé Srí Lanky.

AAYBUOWAN ze Srí Lanky! ( DOBRÝ DEN ze Srí Lanky). Srí Lanka ( původně Cejlon) je ostrov na jihu Indie, který je celosvětově proslulý produkcí kvalitního čaje. Většinu plantáží zde založili angličtí kolonizátoři v 19. století po odumření původních kávovníkových kultur. Srílanské ženy musejí denně ručně natrhat 20–25 kg čerstvých čajových lístků, které jsou během 24 hodin zpracovány v továrnách na hotový fermentovaný černý čaj. Na burzách ho pak vykupují velké značky jako Lipton, Dilmah nebo Teekanee. Srílanská gastronomie je podobná jako ve zbylé části jihovýchodní Asie (Indie, Indonésie, ostrovní státy). Hlavní ingredience tvoří běžné a levné suroviny, které jsou k dostání na každém trhu. Patří mezi ně především zelenina – velká část obyvatel jsou buddhisté nebo hinduisté, kteří nejedí maso – dále pak čočka, rýže, ovoce, všude rostoucí kokosové ořechy a nekonečná paleta různých koření. Maso a ryby jedí obyvatele pouze příležitostně při významnějších slavnostech a svátcích. Základní přílohu všech jídel, tedy i snídaně, tvoří rýže a placky dělané z rýžové mouky. Tradičním pokrmem připravovaným na mnoho způsobů je karí (curry). Karí je ostřejší omáčka, do které se přidává zelenina, čočka, ryby nebo maso. Karí je mnoho druhů, odlišují se podle směsi použitého koření, díky kterému pokrm dostává neodolatelné exotické aroma. Patří mezi ně čerstvé karí lístky, řecké seno, římský


46

kmín, koriandr, chilli, kurkuma, badyán nebo kardamom. Na zjemnění ostrosti se používá kokosové mléko získávané přímo z ořechů nastrouháním kokosu do vody. Jídlo se servíruje vždy v několika malých miskách s různými typy omáček karí, příloh a dochucovadel.

Námitka: Budu tlustá/ tlustej.

Typická snídaně Skládá se z několika teplých jídel a příloh, placek, ovoce a sladkého černého čaje s mlékem. dahl: karí dělané z červené čočky, kokosového mléka a směsi aromatických koření potato curry: bramborové karí s jemnou kokosovou omáčkou egg curry: vejce vařené v omáčce karí coconut pol sambal: studený salát z čerstvě nastrouhaného kokosu, čerstvých chilli papriček, limetky, tamarindu (kořen podobný zázvoru), šalotky a soli roti: syté placky z rýžové mouky a kokosu hopper: buď obyčejná placka, nebo string hoppers, které připomínají síť z drobných špaget. Dělají se tak, že se těsto protlačí skrz jemné síto. ovoce: banány, mango, ananas, papája, meloun curd: tradiční jogurt z buvolího mléka, do kterého se přidává sladký tmavý palmový sirup

Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli. Tlustá budeš, pokud to děláš obráceně: snídaně, svačina, oběd nic a večer pak všechno. Vystresované tělo ukládá tuky do zásoby, oprávněně se totiž bojí, že ho opět necháš hladovět. Proto je nejlepší jíst pravidelně.

soutěž /

uvádí soutěž

o tři batohy Herschel Supply Kanadská značka vznikla v roce 2009 v městečku Herschel, kde už po tři generace žije rodina Cormackových. Zástupci té nejmladší z nich, bratři Jamie a Lyndon, si všimli, že většina batohů, které tak rádi nosíme do školy i do města, je příliš sportovního charakteru a nehodí se k šatům nebo ke kabátu. Tak objevili pověstnou díru na trhu, vzácnou jako jednorožec, a navrhli batoh, který tvarově i barevně perfektně splňuje požadavky kategorie urban casual. To znamená, že s ním nevypadáte, jako když jedete spát pod širák do lesa.

Hrajeme o tři kousky! Jak je získat? 1) 2) 3) 4)

Běž na metrostore.cz a prohlédni si Herschel Supply designy. Na naší FB stránce si ve fotoalbu Metrostore soutěž stáhni obrys batohu. Nebo jej obkresli přes monitor na papír. Navrhni svůj vlastní design. Můžeš víc než jeden, pokud tě to začne bavit. Posílej na [email protected] do 7. října. Nezapomeň připsat svoji adresu!

Kdo vyhrává? První dva výherce vybírá redakce, třetím se stane ten, jehož design bude mít na FB nejvíc lajků. W W W.REDWAY M AG.C Z

47

smartbox /

TEXT: REDAKCE

STRACH A HRŮZA V ČESKÉ KOTLINĚ Na otázky, které jste o prázdninách psali k nám na Facebook, odpověděla Hana Malá z Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky. Pokud zde nenajdete to, co vás zajímá, napište nám na FB nebo zavolejte přímo na ministerstvo, číslo je 974 820 680. Ano, to se smí. Nikdo vám nevynadá. Budou se vám věnovat. Odpovědi posílají mailem, pár dní to trvá.

KOLIK UPRCHLÍKŮ V ČR NYNÍ EVIDUJETE? A KOLIK SE JICH (ODHADEM) POHYBUJE PO REPUBLICE BEZ VĚDOMÍ ÚŘADŮ? Od roku 2003, kdy bylo registrováno 11 400 žadatelů o mezinárodní ochranu, počet žádostí klesal až do začátku roku 2014. Na konci roku 2014 jsme jich evidovali 1156, azyl nebo doplňková ochrana byla udělena 376 osobám. V roce 2014 o mezinárodní ochranu žádali – občané Ukrajiny (44,6 % z celkového počtu 1156 žadatelů) – občané Sýrie (9,3 %) – občané Vietnamu (5,5 %) – občané Ruska (3,7 %) – občané Kuby (3,6 %) V období od 1. ledna do 30. června 2015 bylo v ČR zaznamenáno celkem 784 žádostí o mezinárodní ochranu. Azyl nebo doplňková ochrana byla udělena 285 osobám. Od začátku roku bylo na území ČR zajištěno více než 3000 nelegálních migrantů. Toto číslo zahrnuje jak nelegální pobyty, tak nelegální průjezdy. Pro srovnání: v roce 2003 žilo na území ČR asi 20 000 nikde neregistrovaných uprchlíků ze zemí bývalé Jugoslávie.

JAK SE ZJIŠŤUJE JEJICH TOTOŽNOST (POKUD NEMAJÍ DOKLADY), JEJICH MOTIVY K EMIGRACI A PŘÍPADNÉ NAPOJENÍ NA IS NEBO JINÉ TERORISTICKÉ ORGANIZACE? A JAKÁ JE PRAVDĚPODOBNOST, ŽE MEZI UPRCHLÍKY V ČR TAKOVÍ JSOU?


48

KOLIK UPRCHLÍKŮ (ODHADEM) CHCE SKUTEČNĚ ZŮSTAT V NAŠÍ ZEMI A KOLIK SE PŘES NÁS CHCE DOSTAT DÁL NA ZÁPAD? Počet žádostí o udělení mezinárodní ochrany je uveden v předchozí odpovědi. Tolik lidí u nás chce zůstat. Česká republika zatím není cílovou zemí ani součástí hlavních migračních tras. Největší zájem o udělení dlouhodobého nebo trvalého pobytu mají občané Vietnamu a Ukrajiny. Naprostá většina migrantů z Afriky a jihozápadní Asie využívá ČR k průjezdu do Německa a skandinávských zemí.

Zjišťování totožnosti probíhá zejména porovnáváním různých dostupných cizineckých databází. Dále jsou sejmuty otisky prstů a porovnány s otisky prstů uloženými v centrální evropské databázi. Pokud probíhá azylové řízení, vede se s žadatelem o azyl (uprchlíkem) několik pohovorů, kde je tázán hlavně na důvody, pro které opustil svoje bydliště. Samozřejmě vždy pomůže, pokud na podporu své výpovědi předloží různé doklady či jiné důkazy. Standardní součástí řízení je i bezpečnostní prověrka, kterou provádějí bezpečnostní složky.

KOLIK JE V ČR UPRCHLICKÝCH TÁBORŮ A BUDOU SE ZŘIZOVAT DALŠÍ? V současnosti máme dvě přijímací střediska, kde probíhají azylová řízení a která nelze po určitou dobu opouštět. Jedno je v tranzitním prostoru Letiště Václava Havla v Praze, druhé se nachází v Zastávce u Brna. Dále existují dvě tzv. otevřená střediska, která lze v zásadě opouštět bez omezení. Jedno se nachází v Kostelci nad Orlicí a druhé v Havířově. Páté, poslední středisko se nachází v Bělé-Jezové a je to zařízení zajišťovací, kde se v převážné většině nacházejí cizinci čekající na vyhoštění z území ČR. Vláda schválila otevření dalšího takového zajišťovacího zařízení ve Vyšních Lhotách a zahájení příprav na vybudování zařízení v Bálkové. V případě potřeby budou otevřena i další pobytová střediska.

JSOU UPRCHLÍCI V TÁBORECH OZBROJENI? PROHLÍŽÍ JIM NĚKDO VĚCI?

KDYŽ UPRCHLÍK SPÁCHÁ V TÁBOŘE NEBO MIMO NĚJ TRESTNÝ ČIN, TŘEBA NĚCO UKRADNE NEBO NĚKOHO FYZICKY NAPADNE, CO SE S NÍM STANE? JDE K SOUDU A PAK DO VĚZENÍ JAKO KAŽDÝ OBČAN ČR? Ano. Pokud je spáchán trestný čin žadatelem o azyl nebo uprchlíkem, proces je stejný jako v případě českého občana: vyšetřování policií, podání obžaloby, řízení před soudem a případný trest.

Zákon upravuje, kdy je možné provést osobní prohlídku a prohlídku věcí. Je to možné vždy, pokud je podezření, že uprchlík něco skrývá. Mimo jiné právě zbraně a jiné nebezpečné předměty. Prohlídku vždy provádějí policisté.

MOHOU TÁBOR DOBROVOLNĚ OPUSTIT, NAPŘÍKLAD NA VYCHÁZKU? A CO KDYŽ SE NEVRÁTÍ? HLEDÁ JE NĚKDO?

PŘIJÍMAJÍ MUSLIMSKÉ UPRCHLÍKY TAKÉ BOHATÉ ARABSKÉ ZEMĚ, NAPŘÍKLAD SAÚDSKÁ ARÁBIE NEBO KUVAJT APOD.? A CO USA? Uprchlické tábory se nacházejí například v Jordánsku, Libanonu nebo Turecku, kde pobývají miliony osob. Tyto tábory financují bohaté země z Perského zálivu. V roce 2014 samy přijaly uprchlíků: – Bahrajn 311 – Katar 133 – Kuvajt 614 – Omán 151 – Saúdská Arábie 561 – Spojené arabské emiráty 417 Spojené arabské emiráty prodloužily povolení k pobytu 100 000 Syřanům, kteří na jejich území pobývají od roku 2011, tedy od začátku války v Sýrii. Na humanitární pomoc vynaložily v přepočtu celkem 12,8 miliardy korun. Podle otevřených zdrojů přijaly nebo plánují přijetí několika tisíc syrských uprchlíků též Spojené státy americké.

CO SE STANE S UPRCHLÍKY, KTERÉ ZADRŽÍ POLICIE NAPŘÍKLAD VE VLAKU NEBO JEN TAK NA ULICI? Pokud policie zjistí, že jsou v ČR neoprávněně (bez pasu, víza atp.), jsou zadrženi. Pak se musejí podrobit identifikačním úkonům. Následně jsou nejčastěji převezeni do uzavřeného detenčního zařízení, kde čekají na vyhoštění nebo na předání do státu, kde předtím žádali o azyl. V případě podání žádosti o azyl v ČR jsou převezeni do přijímacího střediska pro žadatele o azyl.

PROČ JE VŮBEC MUSÍME PŘIJÍMAT? CO Z TOHO ČESKÁ REPUBLIKA BUDE MÍT? Podepsali jsme Úmluvu o právním postavení uprchlíků, která byla sjednána v roce 1951 a podepsána většinou zemí světa. Jejími pravidly


Zařízení, která jsou otevřená, lze opouštět volně na dobu maximálně 24 hodin. Pokud žadatel o azyl tuto podmínku poruší, je to zaneseno do informačního systému. Pokud ho policie zadrží, vrátí ho zpět do zařízení. Takovým jednáním může dojít ke spáchání přestupku, může být uložena pokuta a může to zkomplikovat azylové řízení.

se musíme řídit, jinak bychom získali pověst nespolehlivé země, která nedodržuje smlouvy. Taková pozice by nás poškodila politicky a ekonomicky, vztahy mezi státy jsou totiž založeny na stejných principech jako ty vaše: také raději kamarádíte s tím, na jehož slib se můžete spolehnout.

49

smartbox/art for life

TEXT. J. ČECHOTA A M. OVERSTREET FOTO: ART FOR LIFE ART: PASTA ONER ZDROJ: ART FOR LIFE, FAKULTNÍ NEMOCNICE BULOVKA, STÁTNÍ ZDRAVOTNÍ ÚSTAV

Art For Life Dobročinný spolek, který se už sedm let věnuje prevenci HIV/AIDS. Kromě vlastní preventivní a osvětové činnosti podporuje AIDS centrum Na Bulovce,

pořádá prodejní výstavy, dražby uměleckých děl a jiné kulturní akce, jejichž výtěžek věnuje na zdravotnické vybavení, vydávání knih apod. Takové působení je v ČR ojedinělé. Více informací najdete na artforlife.cz

HIV/AIDS JAK JSME NA TOM První pacient nakažený virem HIV byl u nás diagnostikován v roce 1985, tedy před třiceti lety. Od té doby jsme došli k číslu 2354 nemocných, z nichž 316 už zemřelo. Jak už tomu tak bývá, počáteční strach z AIDS časem opadl a lidé se přestali chránit. ČÍSLO 1, 2015 | ROČNÍK VIII

50

Výsledkem je, že počet nakažených stoupá. Každý rok u nás začíná sexuálně žít zhruba sto tisíc lidí, mezi nimi pravděpodobně i vy, osvěta a prevence tedy nikdy nesmějí skončit. Protože AIDS dostanete nelépe tak, že o něm nic nevíte.

Myslím, že umírám Vladimír Kováč se nakazil jehlou při aplikaci drog. Jako jeden z mála se nebál o své nemoci mluvit a absolvoval stovky přednášek a besed na školách po celé republice. Když v roce 2009, bylo mu třiatřicet let. Zhruba rok před smrtí poskytl novináři Romanovi Martínkovi tento rozhovor. Myslíte si, že umíráte? Mám takové pocity. Můžete je popsat? Duše by chtěla, ale tělo už to nezvládá. Je toho na něj moc, nemá energii. Jak jste na tom zdravotně? Hodně blbě. Za posledního půl roku, co jsem v nemocnici, jsem zhubl čtyřicet kilo. Prodělal jsem chemoterapie, protože jsem měl rakovinu mízních uzlin. Mám játra v prdeli, nízký krevní obraz, nízký tlak a zrychlený tep. Mám zimnice a teploty. Už u vás propukl AIDS? Ne, ne, ne… Teda nevím. Nikdo mi nic neřekne.

a taky aby na sebe dávali pozor. I když vyzvrátíte vše, co sníte? Tak budu sedět na káře. Údajně jste na svou nemoc rezignoval a odmítáte léčbu. Je to pravda? Na to nebudu odpovídat! Proč ne? Protože je to můj problém. Bojíte se umírání? Potom, co jsem si prošel chemoterapií, tak už ani ne. Je něco, čeho se bojíte? Pitomých lidí a lidský blbosti. Setkal jste s lidskou blbostí? Jóó, sám u sebe. Můžete být konkrétní? Nebudu konkrétní. Na přednáškách jste většinou býval hodně otevřený… Možná mi ty otázky kladli lidštější formou.

Jak to, že vám nikdo nic neřekne? Tady je to všechno na dlouhý lokte. Moc se toho nedozvíš, protože s tebou pořád dělají nějaké experimenty.

Myslíte si, že k vám nejsem lidský? Chvilkama ne.

Jak dlouho už jste HIV pozitivní? Osm let. Nakazil jsem se v pětadvaceti letech.

Litujete něčeho? Životních kiksů, který člověk udělal, a který potom nejdou vrátit nazpátek nebo to jde jen velmi těžko.

A jak se to stalo? Ježíši, to jsou otázky, vždyť to víš. To si můžeš vyjet na internetu. Dávej inteligentnější otázky! Vím o vás, že jste se nakazil přes jehlu, když jste bral drogy. Ty to všechno znáš a ptáš se na to. Ptej se na něco konkrétního a ne na to, na co znáš dopředu odpovědi! Kolik života vám lékaři dávají? To ti nikdo neřekne. Žádný doktor ti neřekne na rovinu – pane Kováči, chcípnete za půl roku. Vypadáte ale, že máte ještě dost energie. Protože mě vytáčíš. Myslíte si, že ještě budete přednášet? Jóó, na to se těším. Mně děti scházej. Proč vám scházejí? Protože si myslím, že práce, kterou jsem dělal, měla význam. Mladí lidé si musejí uvědomit, že tady tahle hrozba nevyléčitelné nemoci je a jen oni mohou ovlivnit, jestli dopadnou jako já, nebo ne. Kdyby si alespoň jeden z těch, kterým jsem o svých problémech povídal, dal pozor, tak to mělo význam. Říkáte, že se chcete vrátit a přednášet, ale přitom údajně nedodržujete léčbu a tím stupňujete své zdravotní potíže. Jak to je? Ale to je můj problém. Pak ale nemůžete čekat, že se před ty lidi ještě postavíte. Já si myslím, že jo. Že to nebude problém.


Dáváte vinu rodičům, kteří se od vás odvrátili, když jste je nejvíc potřeboval? O tom se nechci bavit. V patnácti letech jste se ocitl na ulici, protože vás rodiče odkopli kvůli tomu, že jste gay. Pak se vás ujala nějaká žena, která vás v Chebu navlékala do ženských šatů a prodávala na sex. Jak vzpomínáte na tohle životní období? Bylo to hrozné. Nikdo si nedokáže představit, jak jsem se cítil. Vždyť mi tehdy bylo pouhých patnáct! Byl jsem jak dobytek, který jde na porážku. S tím rozdílem, že dobytek asi tuší, že to bude mít za chvilku za sebou, ale ty ne. Nedalo se z toho pekla nějak uniknout? (Mluví pomalu a unaveně.) Bili mě ve sklepě a nutili k prostituci. Dávali nám už tehdy drogy, abychom byli povolnější. To trvalo půl roku, než jsem se z toho dostal díky jednomu člověku, ale pak jsem stejně skončil na hlavním nádraží, kde začala moje drogová závislost. Začal jsem brát pervitin a našel jsem si přítele. Byl vařič pervitinu. Udělal byste v životě něco jinak? Asi nic, nechal bych to tak. (Jeho únava se stupňuje.) Co vám daly přednášky a proč jste se vůbec rozhodl, že do toho takhle otevřeně půjdete? Nechtěl jsem sedět se založenýma rukama a jen se litovat. Chtěl jsem lidem ukázat, že jsem sice pozitivní, ale že na čele nemám napsáno, že jsem prašivej, že se mě nemusí bát. Tak proto,

V tomto ohledu to dnešní mládež nemá moc lehké. Nástrahy na ně číhají takřka na každém rohu. Proto je potřeba větší informovanost. Kdy vás nejvíc bolelo, když vám lidé dávali najevo, že jste pro ně vyvrhel společnosti? (Než odpověděl, chtěl podat mísu, do které zvracel.) Nejvíc mě to bolelo na Vysočině, když jsme jezdili po přednáškách. V jedné základní škole mi kantoři řekli, že musím být od dětí minimálně na deset metrů a nesmím jim podávat preventivní materiály, protože jsem na ně sahal. To bylo nejvíc bolestivé a potupné. Myslíte, že se na Vánoce dostanete domů? Snad mě aspoň na jeden den pustí z nemocnice. Přestože tady ležíte s tak hroznou diagnózou, tak máte většinou úsměv ve tváři. Už je to asi ve mně. Nepůsobíte rezignovaně… Zdání může klamat. Věř mi, že jsou dny, kdy mi není vnitřně dobře a na všechno bych se nejradši vykašlal. V jednom rozhovoru jste na otázku jestli se bojíte toho, až na vás bude nemoc vidět, řekl, že se nebojíte. Teď ta chvíle přišla. Vidíte to stejně? Jsem v takovém stadiu, že pokud mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, tak je to jedno. Nebojím se. Jak s nemocí vnitřně bojujete? To si tak nějak nepřipouštíš. Snažím se nasávat příjemnou energii z lidí, kteří mě mají rádi. Pak necítím ani žádný stres. Co byste chtěl vzkázat lidem, kteří chodili na vaše přednášky? Že je mám rád. Teď už zase potřebuju mísu. (Na další rozhovor už pak Vladimír neměl sílu.)

JAK JSME NA TOM V roce 2013 přibylo v České republice 235 případů, v roce 2014 jen o tři méně. Z tohoto počtu bylo 162 homosexuálně orientovaných mužů a dalších šest homosexuálů, kteří se nenakazili při sexu, ale injekční stříkačkou při aplikaci drogy. Stejným způsobem se nakazilo i devět heterosexuálů (čtyři muži a pět žen). Pohlavním stykem se nakazilo dvacet sedm heterosexuálních mužů a sedmnáct heterosexuálních žen. U deseti heterosexuálů nebyl způsob přenosu vůbec zjištěn. V jednom případě došlo k přenosu z HIV pozitivní matky na narozené dítě. Skutečnost, že počet nakažených v České republice stoupá, zaznamenalo 56 % obyvatel. Čtyři pětiny Čechů se domnívají, že jim nákaza nehrozí, 34 % populace nepoužívá při náhodném sexu kondom a přibližně stejné procento by se stydělo jít na test. Pouze 10 % z nás ví, za jak dlouho od nákazy se přítomnost viru HIV v testu projeví.

51

smartbox/art for life

Jak to vypadá na testu HIV/AIDS Bezplatné anonymní testy jsou prováděny v několika městech České republiky. Jejich seznam najdete na webu prevencehiv.cz. Je lepší tam nejdřív zavolat a objednat se, nemusíte se ale představovat, uvádět věk nebo bydliště. Až tam přijdete, čeká vás pohovor. Není to nic strašného ani trapného, jen otázky typu, jestli jste na testu poprvé a proč si ho chcete nechat udělat, jestli máte třeba podezření, že jste něco… to, víte co. Pohovor vede lékař a ten už toho slyšel hodně, až odejdete, hned na vás zapomene, buďte v klidu. Potom dostanete číslo, aby byla zachována vaše anonymita, odeberou vám krev a za statečnost darují informační brožurku a kondom. Výsledky jsou známy obvykle do týdne a musíte si pro ně přijít osobně. Neztraťte to číslo, budete ho potřebovat. Jak se stane, že se člověk nakazí Můj kluk zjistil, že jeho bývalá přítelkyně byla v době, kdy spolu chodili, HIV pozitivní. Okamžitě šel na test a ten byl pozitivní. Protože kondom jsme používali jen na začátku vztahu a pak už ne, nakazila jsem se i já. Brzy nato jsme se rozešli. (Eva) Nakazil mě můj kluk, nevěděl, že je HIV pozitivní. Nebo se tak aspoň tvářil, když jsem mu to říkala. (Lenka) Nakazila mě bývalá přítelkyně, která v době, kdy jsme spolu chodili, spala i s jinými muži. Nevěděl jsem to, pochopitelně. Kondom jsme nepoužívali, myslel jsem, že AIDS je rozšířený hlavně mezi gayi. Přišlo se na to tak, že můj obvodní doktor si myslel, že mám mononukleózu. Ale léčba nezabírala, nelepšilo se to, a tak mi nakonec řekl, ať si ještě pro jistotu dojdu na test HIV/AIDS. A ten byl pozitivní. (Pavel) Nevím, kdo mě nakazil. Měl jsem hodně aférek na jednu noc a kondom jsem nepoužíval. AIDS jsem se nebál, myslel jsem, že se jím nakazí


52

jenom starší, fyzicky slabí lidé. A taky, že už na to jsou nějaké léky. Přišlo se na to tak, že mi bylo špatně a byl jsem unavený. Doktor si nejdřív myslel, že mám leukemii, a pak mě poslal na test. A tak jsem se to dozvěděl. (Vojta) Doktoři to zjistili, když mi bylo devět let. Nikdy se nepřišlo na to, jak jsem se nakazila. (Marie)

HIV/AIDS a lidové mýty Primeros Nakazit se můžu i polibkem. Ne. To by bylo možné pouze v případě, že byste při polibku oba krváceli z úst. Nakazit se můžu i dotykem. Běžným dotykem, jakým je například podání ruky a podobně, ne. Může mě nakazit hmyz, který předtím bodl člověka s HIV/AIDS. Ne. Můžu se nakazit vzduchem, když na mě infikovaný člověk kýchne apod. Ne. Na HIV/AIDS existuje očkování. Ne. Na HIV/AIDS existuje lék, který nemoc vyléčí. Ne. Zatím máme pouze léky, které účinně zmírňují a brzdí proces nemoci. Před HIV/AIDS mě ochrání hormonální antikoncepce. Ne. Když mám stálého partnera/partnerku, nemůžu se nakazit. Ne. HIV/AIDS je nemoc gayů. Ne.

Značku založil v roce 1909 pražský obchodník Gustav Schwarzwald. Jeho vize přinést bezpečný sex do každé domácnosti se díky moderním technologiím a osvětě stala skutečností a během několika desetiletí znali Primeros ve Vídni, Paříži, Londýně nebo Chicagu. Dnešní produkce se řídí nejpřísnějšími normami a je pečlivě kontrolována, značka Primeros tak tradičně představuje kvalitu, které můžete důvěřovat. primeros.cz

Finanční gramotnost /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: LUCIE PAŘÍZKOVÁ (EMPRESA MEDIA)

Kolej / Nájem / Podnájem Sociologové už vám to spočítali. Od konce druhé světové války jste první generace, které se nedostane automatického privilegia mít se lépe než rodiče. Jste takzvaně generací v podnájmu. V podnájmu nebo nájmu dnes žije čtvrtina Čechů. A asi třetina z nich po vlastním bydlení ani netouží. Bojí se závazku hypotéky, jejíž splacení trvá desítky let, nechtějí se vázat k jednomu Kolej v Praze Za jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou a WC zaplatíte na koleji Jednota v centru Prahy pět tisíc korun měsíčně. Kuchyň je společná pro celé patro (to není dobré, věřte mi), stejně jako „společenská místnost“ s televizí, do které ale nikdo moc nechodí. Kolejní řád vás ve spoustě věcí omezuje, což je sice pochopitelné z hlediska bezpečnosti, ale nepříjemné z hlediska osobní svobody. Když si prohlédnete nabídky bytů k pronájmu v oblasti, které se říká „širší centrum“, zjistíte, že za jistých okolností byste získali svobodu takřka neomezenou, a ještě ušetřili. „Se třemi kamarády jsme si pronajali třípokojový zařízený byt. Každý máme vlastní pokoj, jeden z nás v něm bydlí se svou přítelkyní. I když nájem není nejlevnější, pořád nás bydlení stojí méně než na koleji. Ušetříme každý měsíc téměř dva tisíce korun. Navíc bydlíme opravdu pohodlně,“ čteme na jednom studentském fóru zkušenost vysokoškoláka Adama. Rozdíl mezi nájmem a podnájmem Bydlet v nájmu znamená, že majitel vám přenechá celý byt k užívání a sám žije jinde. Měsíčně platíte nejen nájem, ale i zálohy na elektřinu, vodu, odvoz odpadu a společný fond oprav, dále poplatek za televizi a nevím, co ještě. Je toho hodně. Už při prohlídce bytu se na všechno podrobně vyptejte. Kolik je čistý nájem a kolik poplatky? Převede majitel jejich hrazení na vás, takže budete dostávat vyúčtování, ze kterého uvidíte, zda máte něco doplatit, nebo vám naopak nějaké peníze


místu, jak bylo dříve zvykem, prioritou je pro ně možnost rychle se sbalit a odstěhovat třeba na druhý konec světa. I vás brzy – pravděpodobně s nástupem na vysokou – čeká rozhodnutí, jak budete bydlet. Na koleji, v nájmu, nebo podnájmu? Co je výhodnější?

za nespotřebovanou elektřinu, vodu či plyn budou vráceny? To je výhodné, musíte si ale zvyknout na pravidelné odesílání bankovních příkazů. Nebo si majitel chce hradit poplatky sám a k měsíčnímu nájmu vám prostě přičte částku, která by je měla pokrýt? To je potřeba zvážit. Pokud si byt pronajmete prostřednictvím realitní kanceláře, bude vás to stát jeden čistý nájem navíc, za což se vám ale dostane právního servisu v podobě smlouvy, ve které jsou jasně stanoveny podmínky užívání bytu. Jako nájemce nemáte totiž jen povinnosti, ale i určitá práva. Majitel vám například nemůže zničehonic zvýšit nájem nebo vás ze dne na den z bytu vyhodit. Podnájem je levnější než nájem a obvykle se jím rozumí situace, kdy si v bytě nebo domě majitele pronajímáte pouze zařízený pokoj, případně jedno patro, tedy část nemovitosti, v níž on sám též bydlí. V takovém případě nemáte moc soukromí, a navíc ani nejste příliš chráněni zákonem. Vystěhováni můžete být na to šup a odvolat se proti tomu nelze nikam. Na druhou stranu se i vy sami můžete přes víkend odstěhovat bez jakéhokoli vysvětlování. V nájmu, kde jste složili kauci ve výši jednoho měsíčního nájmu, by to tak lehce nešlo. Chcete si pronajmout byt? Při prohlídce se na všechno pořádně vyptejte. Nebojte se říct, že odpovědi nerozumíte a potřebujete vše ještě jednou vysvětlit. Ten člověk chce vaše peníze, máte právo požadovat, aby se vám chvíli věnoval. Zajímejte se především o stav bytu. Vidíte prasklé umyvadlo

nebo skvrnu na zdi? Požadujte, aby to bylo zaznamenáno do předávacího protokolu. Nechcete se přece za rok dohadovat, jestli už to tak bylo, nebo nebylo. Vyzkoušejte, jestli funguje lednička, pračka, sporák, trouba a mikrovlnka. Zeptejte se, jak si majitel představuje placení jejich případných oprav. Na jeho návrh neříkejte ano ani ne. Řekněte, že si to chcete ještě rozmyslet a probrat s maminkou a právníkem. Pokud se na všem dohodnete, trvejte na smlouvě, kde bude uvedena doba nájmu, výše nájemného, podmínky užívání bytu a výpovědní lhůta. Pro dobré mezilidské vztahy je též důležité stanovit, kdy a za jakých okolností může majitel vámi obývaný byt navštěvovat. Je asi lepší, když tak bude činit až po upozornění v dostatečném časovém předstihu. Kromě smlouvy trvejte i na předávacím protokolu, který bude obsahovat jména všech osob vstupujících do nájmu, dále aktuální stav, sériové číslo a umístění vodoměru, plynoměru, elektrických hodin apod. (Důležité, nepodceňovat!) a popis stavu bytu se seznamem zařízení, které vám majitel svěřuje do užívání. Nakonec by měl protokol nést informaci o počtu vámi převzatých klíčů nejen od bytu, ale i společných prostor, jako je garáž, sklep, sušárna, půda a podobně. Samostatné bydlení je prvním krokem do opravdové dospělosti, tak ať se vám vydaří!

53

eko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Ekologický zeměpis Hongkongská popelnicová kauza Cesty na Mars se pořád oddalujou, na Měsíci nikdo nebyl už skoro půl století a k nejbližší známé exoplanetě by zatím nedoletěla ani Enterprise. Nezbývá nám než se ČÍSLO 1, 2015 | ROČNÍK VIII

54

naučit žít s tím, co máme, a chovat se k Zemi tak, aby ještě chvíli vydržela.

Tady u nás je to vlastně docela jednoduchý – žijeme v mírným pásmu, netopíme se v odpadcích, z kohoutků nám teče pitná voda a večer si nemusíme zapalovat ohníček, abychom neumrzli. To je v podstatě luxus pro většinu světové populace zcela nedosažitelný. Každý měsíc se proto podíváme na jedno místo na světě, kde jsou lidi nuceni vypořádávat se s ekologickými problémy po svým, a řekneme si, co můžem udělat pro to, abychom podobný věci nemuseli brzo řešit sami. Jedno nahnilý rajče? Vyházet všechny! Napadlo tě někdy, co vlastně znamená doporučený datum spotřeby na obalech potravin? Panuje celkem rozšířenej názor, že po jeho uplynutí je jídlo nenávratně zkažený a musí se vyhodit; ve skutečnosti však jde spíš o právní opatření. Pokud se rozhodneš sníst prošlej jogurt, neznamená to, že ti bude automaticky čtrnáct dní blbě, ale že to děláš na vlastní nebezpečí – čili pokud ti opravdu bude blbě, můžeš si za to sám. Pokud by ti bylo blbě z jogurtu snědeného před datem spotřeby, můžeš si stěžovat. Datum spotřeby je nutné dodržovat například u masných výrobků, čerstvě nakrájených sýrů nebo u chlebíčků s majonézou; spousta potravin však vydrží mnohem dýl, ale obchody jsou stejně nucený se jich zbavovat. V popelnicích pak končí vedle potravin s prošlým datem spotřeby i vše s poškozeným obalem nebo etiketou, celé bedny zeleniny, v nichž se našel jeden kus zkažený, nebo taky potraviny, na které už nezbylo místo v regálu (dodavatel přiveze novou zásilku a stará, byť třeba v pořádku, musí pryč). Lidé, co si říkají freegani, s tímhle druhem plýtvání bojujou tak, že vybírají popelnice u supermarketů a hledají


zbytečně vyhozené jídlo. Děje se to prakticky všude na světě a obchodní řetězce to většinou nemají rády, málokdy se ale na tenhle problém podařilo upozornit tak razantně jako v roce 2012 v Hongkongu. Kolik dobrého jídla se denně vyhodí? Ekologická společnost Přátelé Země zjistila, že supermarkety vyhodí každý den 29 tun poživatelného jídla – dost na to, aby se z něj nasytilo 48 tisíc tříčlenných rodin. „Obchodní řetězce mají možnost toto jídlo buď darovat, nebo recyklovat. Měla by to být jejich zodpovědnost,“ uvedla zástupkyně organizace Michelle Au, jejíž tým v kontejnerech nejčastěji nacházel čerstvou zeleninu, ovoce a nezávadný balený chléb. Skutečný průšvih ale nastal v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že některé velké řetězce polévají vyhozené jídlo jedovatými chemikáliemi, aby nemohlo být dále využito. Řešení je nasnadě – prošlé potraviny použít na kompost nebo do krmiv, ostatní darovat potravinovým bankám. Jenže, jak podotkl jeden z hongkongských aktivistů, v zemi zoufale chybí nějaký propracovaný systém, který by respektovali jak zástupci velkých řetězců, tak ti, kteří o recyklované jídlo stojí. Je nasnadě, že jde o celosvětový problém; plýtvání jídlem nabývá místy až nehorázných rozměrů. Podle jedné ze studií například fastfoody v USA zužitkují devadesát procent naskladněného jídla a zbytek jde do popelnic.

i kdyby totiž obchodník chtěl nevyužité jídlo darovat, šel by ve skutečnosti sám proti sobě. Háčkem je patnáctiprocentní daň, kterou by z darovaného zboží musel povinně odvádět, zatímco když je zboží vyhodí, neplatí nic. V takových podmínkách je potom těžké usilovat o nějakou razantní změnu. Vybírání popelnic, tzv. dumpster diving, není lékem na všechny problémy s plýtváním. Logicky ani být nemůže, protože bez rozhazovačných supermarketů by jednoduše neexistovalo. Jde o čistě alternativní způsob, jak upozornit na reálný problém – a ten už se netýká jen velkých řetězců, ale nás všech. Z té statistiky fastfoodů v USA jsme totiž vynechali jeden důležitej detail; o oněch deset procent zbytečně vyhozených surovin se starají v drtivé většině zákazníci, kteří po sobě nedojedí, a tyto zbytky jsou pochopitelně dále nepoužitelné. Neplýtvej jídlem, je to škoda Tady je rada nasnadě – nekupuj si a nevař jídlo, pokud si nejsi jistej, že ho stihneš sníst včas. Příliš často se stává, že třeba rodina koupí bochník chleba, ukrojí si pět krajíců, zbytek ztvrdne, tak ho vyhodí a ještě ten den koupí další bochník chleba. To nedává smysl – nejen že jde o plýtvání, ale navíc se to nemůže vyplatit ani z ekonomickýho hlediska. Existujou kultury, kde sníst všechno do posledního sousta znamená solidní společenskej trapas (člověk pak působí jako nenažranec, kterej, pokud je někde na návštěvě, navíc vyjídá ostatní). My v takové kultuře nežijeme, tak se tak nechovejme.

Jak je to u nás? Freeganství má svoje sympatizanty i v České republice, kde je situace ještě o dost složitější –

55

VÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOVÁ MÉDIA TÉMA: NOV

Recommend Documents