N
a kopci oblém jako sýrová homole stál hrad. Trochu zchátralý hrad, pravda. Zdálky vypadal, že kdyby se do něj opřelo pár bouřkových mraků, skutálel by se z kopce do údolí. A zblízka? Když nakouknete dovnitř oknem, zjistíte, že na hradě bydlí sám pan…
…král! A je vypasený jako selátko. „Ten sýr je božský, můj věrný Kobyle,“ rozplýval se právě král blahem. „Chuťové kalíšky mi na jazyku jen tančí. Podívej se.“ A vyplázl na Kobyla jazyk. Kobyl nebyl žádný manžel od kobyly, jak by se snad zdálo. Byl důstojně oblečený a na hlavě měl slušivý klobouk ve tvaru nakrojeného sýrového bochníku. Aby také ne. Kobyl byl totiž vrchní královský sýrař.
2
3
„Váš jazyk je nejušlechtilejší ze všech jazyků světa, Veličenstvo,“ ukláněl se vrchní sýrař. „Proto se o něj dobře starám. Vím, co potřebuje, a znám ho jako svůj vlastní.“ „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem,“ řekl na to král. „Tak ukaž, co tam máš pro můj jazyk dneska dobrého?“ „Co byste řekl dobře uleženému parmazánu z Itálie?“ odklopil Kobyl talíř a komnatou se začala linout omamná vůně. „Ten chci, honem mi dej ochutnat,“ přikázal král. „Ale máme na takovou pochoutku vůbec peníze?“ vyjekl s obavou. „Nemáme,“ zavrtěl Kobyl hlavou. „V královské pokladně je leda myš.“
4
Král se upřímně polekal. Ne chudinky myši, ale toho, že nemá čím zaplatit. „Takže… takže budu bez parmazánu?“ „To přece nemohu dopustit, Veličenstvo,“ zavrtěl Kobyl chlácholivě hlavou. „Uděláme to jako obvykle. Vyměníme sýr třeba za… za pozlacený lustr. A přidáme pár obrazů, jestli tu ještě nějaké zbyly.“ „Ano, ano! Já tě nemít, drahý Kobyle…“
5
„Podrž mi cedník, Honzíku, ať přecedím syrovátku,“ vyzval Kuba synka. „Za pár týdnů z toho bude nejlepší sýr na světě.“ Honzíkovi bylo upřímně jedno, co bude za pár týdnů. Potřeboval by se z chalupy vytratit, protože kamarádi už si venku dávno hrají na rytíře. Bez něj. „Můžu si ten cedník půjčit, tati?“ „Na co?“ „Na rytířskou helmici, přece,“ podivil se Honzík, jak může být tatínek tak nechápavý, a napařil si cedník na hlavu. „Jsem udatný rytíř, třeste se!“ zašermoval dřevěným mečíkem.
N
a kraji vesnice stála pěkná chalupa se slaměnou střechou. Na dvorku byla studna, opodál chlívek a za chalupou si v záhonech lebedilo zelí hlídané nebezpečně vypadajícím slaměným strašákem. V chalupě bydleli Kuba s Mácou a jejich dvě děti, Honzík a Zuzanka. A kdo bydlel v chlívku? Kdo jiný, než jejich věrná kamarádka Koza. Kuba kdysi snil o tom, že bude vytesávat sochy, ale teď vyráběl z kozího mléka sýr. To je totiž taky umění.
6
7
„A kdo bude hlídat Zuzanku?“ vzpomněl si najednou táta Kuba. „Copak rytíři hlídají mladší ubulené sestry?“ namíchl se Honzík. „Za chvilku začíná turnaj. Mami, mami, viď, že za mě Zuzanku pohlídáš!“ křikl oknem. Maminka Máca s povzdechem přikývla, protože na turnaj by se žádný rytíř neměl opozdit. Honzík s cedníkem na hlavě už chtěl zmizet ven, když vtom se v okně objevila Koza. „Nerada ruším, slovutný rytíři, ale dneska mě ještě nikdo nepodojil.“ „A máš po turnaji, ty cedníku,“ posmívala se Honzíkovi Zuzanka. Nejradši by ji vyzval na souboj s mečem, ale… zmohla by se leda na mečení. To odkoukala od Kozy, pomyslel si naštvaně.
8
„Doufám, že sis před dojením ostříhal nehty. Ne jako minule,“ mekla Koza a přihnula si ze žejdlíku piva. „To je pořád řečí! Už aby zakázali dětskou práci,“ vzdychl si Honzík potichu, protože dojení ho ani trochu nebavilo. Koho by taky bavilo dojit upovídanou Kozu? Jenže Honzík moc dobře věděl, že Koza si vždycky všechno vymečí. Jak si postaví rohatou hlavu, musí být po jejím. Honzík si znovu nasadil na hlavu cedník jako rytířskou helmu a zkusil si aspoň představovat, že jejich Koza vůbec není koza, ale strašlivý Kozodrak. Když ho před zraky ostatních rytířů obere o mléko, stane se hrdinou.
9
Jenže na dvorek místo slavných rytířů, kteří by se klaněli Honzíkově udatnosti, napochodovala panímáma z druhého konce vsi. „Zdravím! Jdu si pro ten sýr,“ zahalekala od vrátek. „Je nám moc líto,“ omlouvala se Máca. „Ale máme úplně vyprodáno. Další sýr bude až pozítří.“ „Jo, vemeno mám jenom jedno,“ mekla Koza nerudně. „No, to je pěkný, tohleto! Kdybyste nebyli poslední sýraři ve vsi, jdu ke konkurenci,“ namíchla se panímáma a bouchla vrátky, až plaňky zakvílely.
10
Večer položila Koza bochník sýra na okenní parapet. „Už je skoro zralý, ale musí se ještě vydýchat,“ vysvětlovala dětem. „Taky bych se vydýchal,“ houkl Honzík. „Na turnaji. Ale copak můžu? Pořád jen dojit a dojit.“ „Nemel a pojď spát,“ napomenul ho táta Kuba. „A ty, Kozo, nezapomeň na noc zabezpečit dvorek!“ „No jo!“ mávla Koza kopytem a nastražila na dvůr několik hrábí špicemi nahoru. Stačí na ně potmě neopatrně šlápnout a násada bací vetřelce přímo do čela. Ty boule nechtějte vidět! Pak už se všichni zavrtali do peřin. Jen sýr zůstal na otevřeném okně a do dálky vysílal pronikavě voňavé signály.
11
