Praha v dubnu 1980
1
Konec dubna 1980. Náš autobus projíždí šedou krajinou. Podél silnice leží tu a tam špinavé zbytky sněhu. Vlečeme se šnečím tempem, proto že před námi se už nějakou dobu táhne dlouhá vojenská kolona. Náš řidič se neodvažuje ji předjet. Provoz odnaproti je nulový. Pomalu se stmívá. Jsme unaveni a máme špatnou náladu. Cesta byla namáhavá. Na hranici Waid haus–Rozvadov nás zdrželi celé hodiny. Musela jsem vystoupit a odejít s průvodkyní na celnici. Na rozena v Praze, německý pas, provdaná v Itálii. Taková osoba je samozřejmě podezřelá a musí se důkladně prověřit. Dva pohraničníci si něco útržkovitě povídali česky, občas se krátce zasmáli. Vůbec jsem jim nerozuměla a měla jsem nepří jemný pocit, že si z nás tropí žerty. „Co si to ti dva povídají?“ táhlo mi hlavou. „Třeba mě chtějí vyzkoušet, jestli rozumím česky.“ Stály jsme tam mlčky a trochu rozpačitě, až mi konečně pas vrátili. Když jsem šla zpátky k odstavenému autobusu, svíral se mi žaludek. Třeba to všechno bylo varování! Ještě týden před od jezdem z Reggio Emilia jsem nevěděla, jestli budu moci jet. Všechny doklady pro celou skupinu už byly vystaveny, jenom moje vízum chybělo. Musela jsem sama telefonovat do Říma na československé velvyslanectví. Hned první otázka zněla: „Kdy jste opustila Československo?“ Odpověděla jsem: „Roku 1946.“ Na to zareagoval onen 9
úředník mnohem přátelštějším tónem a slíbil, že mou žádost vyřídí obratem. Teď mi napadalo, že jsem se možná měla řídit svým vnitřním hlasem. Ale už se stalo, manžel mě k cestě přemluvil. Svíravý pocit sílil. Věděla jsem, oč tu jde. Bála jsem se mi nulosti. V autobusu nás uvítali žerty a smíchem. Napětí polevilo. Pruh státní silnice se táhl do dálky, koncová světla kolony jako by neměla konce. Začalo pršet. „Ti jedou do hlavního města na oslavy Prvního máje,“ doha doval se někdo v autobusu. Mně se však do paměti vryla dvě jiná data: 5. a 8. květen, obojí roku 1945. „Co to vlastně slaví? Osvobození od Němců, když je teď ob sadili Rusové?“ táhlo mi hlavou. „Osvobození od Habsburků roku 1918 aspoň mohli slavit dvacet let.“ Tomáš Garrigue Masaryk, moudrý profesor filozofie, politik a první prezident mladé republiky, prokázal pozoruhodnou předvídavost, když roku 1935 prohlásil, že tak malá země, jako je ta jeho, může sotva doufat ve víc než dvě desetiletí svobody. „O svobodu proti nacistickému panství se prala čtyři dny,“ vzpomínala jsem si a pak jsem v duchu opět slyšela nekonečný rachot tankových pásů, sunoucích se dnem i nocí po dlažbě Vi nohradské třídy – a rozjásaný křik Čechů na chodnících. Městem táhla armáda. Rudá armáda. Tragický osud pro nás Němce a zdroj osvobozeneckého nadšení Čechů. Američané svůj postup na Prahu zastavili a zemi přenechali Stalinovi.* Mezitím jsme dojeli k pražským předměstím. Jsou jen spoře osvětlena a nevypadají moc přívětivě. Vojenská kolona konečně odbočila a my máme volnou cestu. Projíždíme po nábřeží Vltavy. * Demarkační čára, na níž se předem dohodla velení spojeneckých mocností, vedla na území protektorátu zhruba severojižním směrem po linii Rokycany–Písek. (Pozn. překl.)
10
V temné vodě se melancholicky odráží chabé světlo pouličních luceren. Brzy náš autobus zastavuje před hotelem Intercon tinental. Přikráčel portýr v dlouhém plášti se zlatými knoflíky a v cy lindru. Když spatří italský autobus, usmívá se. Kdosi z výpravy ho oslovil italsky. Portýr mu odpověděl latinsky. Později jsme se dověděli, že to je degradovaný univerzitní profesor. Vystupuji a hluboce se nadechuji. „Bože můj! To je přece vůně města mého dětství!“ Dostihla mě minulost!
❖❖❖ Zatím jsme ale ještě na neutrální půdě. Stojíme v široké hotelové hale. Je diskrétně osvětlena množstvím lamp na nízkých stolcích obklopených elegantními židlemi. Sedí tu a čeká jen pár hostů. Rozhlížím se a mám pocit, že trpím mořskou nemocí. „To bude únavou z dlouhé cesty,“ přemýšlím. Volají mě. Italské průvodkyni se na recepci nedaří domluvit se anglicky. Pomáhám němčinou. Pak se znovu obracím a pohlížím do haly. Náhle se s úlevou dávám do smíchu. Vůbec nemám mořskou nemoc. Ten neklid vyvolávají stínidla lamp, nakloněná jedno tam, jedno jinam, jako by je rozfoukal vítr. Všechna jsou nakřivo!
11
2
Lobkovický palác
První den svého pražského pobytu se vydáváme na prohlídku Malé Strany. Naše česká průvodkyně se jmenuje Eva. Umiňuji si, že budu obzvlášť pozornou turistkou. Autobus nás veze na druhý břeh řeky a pak už stoupáme pěšky strmými uličkami k Hradu. Procházíme kolem barokních paláců české a rakouské šlechty. Ve všech dnes sídlí velvyslanectví nebo muzea, a tak jsou dobře udržované. Na Schönbornském paláci, sídle amerického velvyslanectví, visí nástěnky. Fotografie zobrazují vítězné americké vojáky rozdávající natěšeným českým dětem čokoládu a žvýkačky. Fotografie jsou zašlé, barvy vybledlé sluncem. Není divu, vždyť je to už 35 let. Italské velvyslanectví sídlí v elegantním Thun -Hohenštejnském paláci v Nerudově ulici č. 20 a ve Vlašské ulici 19 stojí Lobkovický palác, sídlo velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Ve mně se v té chvíli zvedá vlna vzrušení. Lobkovicové – to jméno totiž dobře znám. Kolem něho se točí všechna vyprávění mé maminky o jejím dětství, o světě, který zanikl s první světo vou válkou. Její otec, můj dědeček, byl voják z povolání, důstojník u hulá nů. Tehdy se celá desetiletí neválčilo. Jednotky, které měly za úkol střežit hranice císařství, byly rozmístěny velmi daleko od Vídně a od veškerého kulturního života. Až na pár potyček s fanatický mi kozáky a s nějakými slovanskými povstalci o skutečné válečné službě nic nevěděly a znaly jen dennodenní cvičení ve stepích a bahnitých močálech. 12
Monotónnost a nudu kasárenského života nebylo v ubo hých posádkových městečkách čím rozptýlit. Sem tam se o trošku p ovyražení svými představeními postarali kočovní kej klíři a komedianti. Jinak se ale nenabízelo nic než hra v karty, návštěvy místního nevěstince a občas nějaký souboj. Leckterý mladý nezkušený důstojník při tom prohrál celé jmění svého otce nebo se zruinoval jinak. Nakonec kvůli dluhům ze hry často nezbývalo nic jiného než rána z vlastní služební pistole anebo ostudný odchod. S mým dědečkem to tak daleko nedospělo. Jednak proto, že měl střízlivou a rozvážnou povahu, ale také proto, že neměl dost peněz, které by mohl prohrát. Jeho otec měl jen malý statek, a tak dědečkova apanáž sice stačila na to, aby si pořídil koně a staral se o něj, mohl i pečovat o své elegantní slavnostní unifor my, ale na další vydání už nezbývalo. Přesto si zřejmě počínal velmi bujaře; při kočování po po sádkách kdesi na východě c. a k. monarchie si úplně zruinoval zdraví a musel kvůli astmatu odejít z činné služby. Ale císař pán František Josef o své veterány pečoval. A tak mého dědečka oženili a udělali jej správcem rodového sídla kní žat Lobkoviců ve Vintířově u Kadaně v Podkrušnohoří. Tím měl zajištěnu občanskou existenci. Svou službu vykoná val velmi svědomitě, pokud mu to nemoc dovolovala, a zplodil řádku dětí, z nichž se dospělosti dožil jeden syn a dvě dcery. Moje máti byla z těchto sourozenců nejmladší. Svoje vojenské zážitky definitivně odsunul do zapomenuté minulosti. Nikdy nevyprávěl ani sebemenší epizodu z té doby. K zámku patřilo také mnoho polí a lesů. Mezi dědečkovy hlavní úkoly tak patřil dozor při žních a evidence výnosů. V tu dobu ale přicházíval večer domů pořádně rozezlený. Vozy se sklizní se vůbec nedostaly do stodol. „Zase to všechno dostal ten Žid.“ Lobkovicové měli určité závazky vůči vídeňskému dvoru, protože kněžna byla dvorní dámou. Chtěli se vyrovnat ostatním, 13
Schwarzenbergům, Valdštejnům, Rožmberkům a Pernštejnům. A tak si peníze na slavnosti a stavovsky přiměřený život půjčo vali u Žida. Každé léto se tento pohádkový svět na čtyři neděle usídlil na vintířovském zámku. Pro místní vesničany to pochopitelně byla veliká sláva. Přípravy na příjezd panstva, konané pod dědečkovým vrchním dozorem, trvaly vždycky celé týdny. Opuštěný zámek se probudil a zažil pokaždé kolosální obnovu a očistu. O sto šest se přitloukalo a brousilo, zametalo a mylo, věšely se sametové závěsy, rozvinovaly se koberce, čistily se stříbrné pří bory, ze skříní se vytahoval parádní porcelán, odkrýval se dosud zahalený nábytek a celé dny se všude větralo. Pak se dostavili dodavatelé se sudy vína a piva. Pobíjela se nejrůznější drůbež od bažantů až po holoubata, ale i jiná zvířata. Knížecím způsobem ovšem nežila jen knížata. Špatně se teh dy nevedlo ani služebnictvu. To dostávalo husy, tučnou vepřovou pečeni a hory knedlíků. V parku měli plné ruce práce zahradníci, uhrabávaly se ces tičky, mizel plevel. Kněžna milovala růže, a ty kvetly právě v době, kdy panstvo navštívilo zámek. Moje maminka využívala příležitosti a s dětskou bezstarostností se toulala zámkem a za hradou. Když viděla, že si malé princezničky venku hrají s míčem, schovávala se v křoví a pozorovala to hemžení.
❖❖❖ Do tohoto světa vpadla svou zničující silou první světová válka. Brzy potom kníže zemřel. Princové padli ve válce. Kněžna a princezny byly při zániku habsburské monarchie a vzniku Československé republiky v Praze. Při nepokojích tu zažily lec jaké urážky. Nový stát provedl pozemkovou reformu a vyvlastnil mnoho půdy. O zbytek přišli Lobkovicové znárodněním po druhé svě 14
tové válce. Z vintířovského zámku se stala „zotavovna pro pra cující“ a postupně zpustl. Štěstí ale opustilo i rodinu mé matky. Krátce po vypuknutí války roku 1914 zemřel dědeček. Bylo mu jen 56 let. Maminka jako jediné děvče ze vsi vychodila měšťanskou školu v sousední Kadani. Dědeček stihl ještě zažít dobu sarajevského atentátu. Spolu se svou nejmladší dcerou si přečetl císařovo provolání „Mým ná rodům“, které vešlo do dějin. Bylo vyvěšeno na každém rohu. Bohužel ale také ještě stačil – jako mnozí jiní – upsat ve prospěch válečné půjčky značnou část rodinných úspor. Z těchto dluhopisů se po prohrané válce staly bezcenné papíry. Na začátku ovšem všichni věřili, že konflikt potrvá jen pár mě síců a vítězství nad Srby že je jisté. Dědečkův pohřeb byla důstojná a starosvětská smuteční slavnost se střelbou z moždířů, prapory a vojenskou kapelou. Za rakví se na podušce nesly medaile. Nad hrobem byla třikrát skloněna císařská vlajka. To svět ještě nevěděl o masových hrobech světových válek. O polosirotky se postaral kníže. Matčina o jedenáct let starší sestra Marie si už před lety mohla vybrat mezi Prahou a Vídní, a byla schovankou v jedné vídeňské rodině. Teď byla povolána zpátky a provdána za Čecha, který měl zajištěný příjem. O sedm let starší bratr Adolf narukoval, v roce 1918 dostal španělskou chřipku a od té doby byl invalidní. Máti směla v Praze navštěvovat vyšší obchodní školu a po absolvování školy v 16 letech jí kníže opatřil místo v rakouské Zemské bance. Její otec měl ctnosti, jež se požadovaly od rakouského důstoj níka – rigorózní plnění povinností, věrnost císaři, tvrdost vůči sobě samému a lehce zranitelnou ctižádost. Tyto vlastnosti pře dal svým dětem. Matka po něm podědila krásné černé vlasy 15
a zvláštní druh suchého humoru, který mohl být i odzbrojující, ale ne vždy se setkával s porozuměním. Už jako dítě projevovala silnou vůli a ctižádost. Při hrách s vesnickými dětmi byla vždycky vůdkyní a také při sáňkování a koupání v rybníce byla nejodvážnější. Teď, ve čtrnácti letech, to prokázala znovu. Babička ji doprovázela do Prahy a když v po koji u bytné vybalovaly kufry, řekla jí: „Luisl, je válka. Pojď, poje deme zpátky domů!“ „Ne,“ oponovala statečně máti. „Když už jsem jednou tady, tak tady taky zůstanu!“ Zůstala 31 let. Až do odsunu.
16
Život mé matky v Praze
3
V bance musela máti zpočátku přežít pár těžkých let. Všechny sestavy se ještě psaly krasopisně rukou a dlouhé řady čísel se sčítaly z hlavy. Máti si tak vypěstovala záviděníhodnou rychlost při sčítání, na kterou byla celý život hrdá. Pak se začala zavádět výpočetní technika a všichni se museli přeučit. Máti zpočátku trpěla bolestmi žaludku a neurózou pro vázenou zvracením. Ale učila se rychle, a protože měla poho tovou vyřídilku, brzy si nenechala nic líbit ani od kolegů. Jak pokračovala válka, bylo čím dál méně mladých mužů a ženy mu sely zastat mnohem víc práce. Jeden o něco starší kolega byl vždycky připraven ji povzbudit. Jmenoval se Hermann Schier. Byl to milý mládenec, který poz ději povýšil na prokuristu. „Dokonalý rakouský kavalír.“ A moje matka milovala Rakušany a džentlmeny s vybraným chováním. Schier jí trochu připomínal otce. Jednou si mu postěžovala: „Ten člověk mě zase seřval.“ – „No, však von vás nesežere. Pes, kterej štěká, nekouše,“ zhodnotil to čistou pražskou němčinou. Bohužel dost pil. Džbánek piva mu musel vrátný přinést už dopoledne ke svačině. Na jeho břiše to bylo pořádně vidět. Máti mu to leckdy vyčítala a jednou se ho zeptala, kolik piv vypije za den. „Hádejte,“ odpověděl jí, a když opatrně odhadovala: „Tak čtyři nebo pět,“ zatvářil se vážně a pak se přiznal: „Přidejte ještě jednou tolik, a pak ještě jednou. Pak by to mohlo zhruba souhla sit.“ Strnula nad tím a on poznamenal: „Máte pravdu, slečno Čermáková, ale když ono se toho tam (ukázal si na otevřená ústa) tolik vejde!“ 17
Tahle věta na ni udělala takový dojem, že ji i v pozdějších letech stále opakovala, jako by to byla nějaká poučka, životní moudrost. Když jednoho dne přišla ráno do banky, bylo tam všecko vzhůru nohama. Zaměstnanci postávali v hloučcích a nikdo ani nepomyslel na práci. Hned se také dozvěděla příčinu toho roz ruchu: Schier, prokurista Schier se zastřelil! Nikdo neměl tušení, že prokurista spekuloval na burze, také ovšem s penězi z ban kovní pokladny. Stále znovu doufal, že manko dokáže zavčas uhradit, ale tak jako mnozí jiní se stal obětí velké krize a násle dujícího krachu na burze. Plat bankovní úřednice mé matce umožňoval vést v Praze docela příjemný život. V bance byla také brzy považována za „módedámu“, protože si své kostýmy a pláště dávala šít u dob rého pánského krejčího. I klobouky měla vždy podle poslední módy. Když nastoupila v bance, koupila si také předplatné do ně meckého divadla, a to na opery. Nešlo však už o malou scénu, kde se hrálo německy (Stavovské divadlo) a kde Mozart roku 1787 řídil premiéru svého Dona Gio vanniho, ale o moderní scénu postavenou roku 1887 z darů ně mecké a židovské velkoburžoazie. Toto Nové německé divadlo*, v němž často hostovali se svými inscenacemi slavní evropští reži séři, dodávalo Praze pověst mezinárodního divadelního centra. Na návštěvy divadla si maminka brzy zvykla. Tehdy to ostat ně bylo pro kultivované měšťanstvo samozřejmostí. Časem po znala všechny opery, které mělo divadlo na repertoáru, a slýchala významné světové pěvce a pěvkyně, především renomované pěv ce wagnerovské. Na české opery a balet se chodilo do Národního divadla. Tuto oblibu operního světa, zejména Richarda Wagnera, jsem po ní podědila. Často jsme poslouchaly operní hudbu * Dnešní Státní opera. (Pozn. překl.)
18
v rozhlasu; gramofonové desky a gramofon jsme neměly. Ty si vzal s sebou můj otec, když se jednou provždy přestěhoval do Kielu. Když měla máti dobrou náladu, prozpěvovala si svým krásným hlasem části árií. Ty jsem pak už jako dítě považovala za své důvěrně známé společníky. Během let se u ní však začala projevovat tendence upřednost ňovat ty opery, dramata a jiná představení, v nichž hrají hlavní roli silné hrdinky, zejména pak takové, jejichž tragický osud za vinila mužská nevěra. A tak jsem trpěla s nešťastnou Butterfly a s opuštěnou Santuzzou v Sedláku kavalíru, se zrazenou Brünn hildou ve Wagnerově Soumraku bohů i se svedenou Gounodo vou Markétkou, s trpělivě čekající Solveigou v Peeru Gyntovi, s Belliniho Normou, Cherubiniho Medeou a jinými hanebně opuštěnými nešťastnicemi, které často reagovaly krvavou po mstou anebo si samy vzaly život. S těmito osudy srovnávala svůj vlastní zruinovaný život a své city. Vštěpovala mi přitom tragické historky, které jsem svým dětským rozumem po léta dokázala vnímat jen podle černobílého schématu „ubohá žena – zlý muž“. Pedagogové by tu už dávno varovně pozvedali ukazováček a poukazovali na to, že se mi tím sugeroval negativní postoj k mužskému pohlaví. Za normálních poměrů to mívá často za následek přetrvávající psychologické problémy. U mne k tomu nedošlo, protože vinou války, ztráty vlasti a odtržení od přátel a příbuzných se brzy prosadily jiné priority. Všechny sociální konvence a veškeré společenské uspořádání tehdy ztrácelo svou platnost, nic už se nedalo logicky předvídat. Do centra pozor nosti se naráz dostávaly věci, jimž člověk obvykle připisoval jen minimální význam anebo doposud představovaly jen nějakou osobní, pocitovou hodnotu. Takovou zkušenost musela učinit i moje matka. Za naspořené peníze a malé dědictví si ve dvacátých letech koupila dvojici šperků: prsten a náušnice, jemnou šperkařskou práci v barokním stylu, kde byl do bílého zlata zasazen krásný safír obklopený brilianty. Nenosila je často, většinou při návštěvě 19
divadel a později, když se vdala, už jen při slavnostních příleži tostech. Ale měla ty šperky velmi ráda. Připomínaly jí šťastné časy. Někdy je vyndala ze schránky a zadívala se na ně. Pozoro vala jsem přitom její ruce. Navždycky se mi vrylo do paměti, jak držela tu malou krabičku v rukou. Později ty šperky ještě sehrály důležitou úlohu. V letech 1919–1920 musela znovu usednout do školní lavice. V nové republice se úředním jazykem stala čeština a německy mluvící úředníci a státní zaměstnanci v celé zemi museli proká zat, že ji ovládají. Pro mou matku i mnoho jiných to byla noční můra, protože se povídalo, že čeští komisaři uchazeče všemožně šikanují. Čeština má velmi složitou gramatiku a ovládnout ji vyžaduje intenzivní studium. Zkouška se tak často stávala i zá minkou k propouštění Němců a Židů, aby se zredukovalo jejich početní zastoupení ve státní správě. Moje matka však své vysvědčení s cenným razítkem dostala i přesto, že její znalost češtiny nebyla nijak slavná. Když se celá roztřesená dostavila před zkoušejícího, ten projevil vůči hezké černovlasé dívce dost a dost usměvavého pochopení. Možná ho k laskavému postoji naladilo i její české příjmení. V té době učinila matka jako mladá bankovní úřednice i ošk livé zkušenosti. Banka, která měla původně rakouské jméno, do stala po roce 1918 český název. Majitelé ale zůstali. Banka byla v židovských rukou a všechna vyšší místa zastávali Židé. Tito muži se v rozhovorech vyjadřovali velmi neomaleně. Ústřední postavou jejich žertů býval „dumme Orl“, tedy „hloupý árijec“, což jejich nedobrovolné posluchače, nežidovské nebo katolické zaměstnance, pochopitelně uráželo. A „Rand-Orl“, čili „árijští krajánci“, to pro ně byli lidé jako moje matka, kteří pocházeli ze Sudet, a byli proto považováni za obzvlášť omezené. Moje matka si tak vypěstovala animozitu vůči Židovstvu, které se nezbavila za celý život.
❖❖❖ 20
Mezitím se do Prahy přistěhovala i její nejlepší kamarádka z dětství. Říkala jsem jí teta Marta. Podobně jako moje matka byla ve své rodině benjamínkem. Když v první světové válce padl i druhý z jejích milovaných bratrů, Martina matka se oběsila na půdě. Teta Marta se vdala za českého úředníka a odešla s ním do Prahy. Za Hitlera musela jako Položidovka nosit Davidovu hvězdu. Pozoruhodný byl i její další osud. Nacisté ji nadále neproná sledovali. Stačilo však, že žila léta ve strachu. Československý poválečný režim ji neodsunul, neboť měla českého manžela a jméno. Ale v padesátých letech byl její manžel šikanován, a tak byli prakticky donuceni emigrovat do západního Německa, kde byli přijati jako politicky pronásledovaní.
21
