vydává
Uvodní slovo
Milé čtenářky, milí čtenáři,
začátek jara přinesl řadu významných událostí nejen na poli mezinárodním, ale i na domácí scéně. První slunečné měsíce se nesly ve znamení významných summitů a státních návštěv – a až příliš aprílového počasí v domácí politice. Také Glopolis má za sebou pernou organizaci dvou mezinárodních konferencí. Jednou dnes začínáme a druhou končíme. Mezi ně se však vešla ještě přehršel aktuálních zajímavostí.
v malé zemi ležící v srdci Evropy krize vládní. Pád vlády v těžkých časech není ničím neobvyklým ani v dlouho zavedených demokraciích. Jakmile však padne vláda v zemi, která právě předsedá Radě EU, a navíc řadě zásadních summitů, je téměř stoprocentní, že se země ocitne pod přísným drobnohledem – a oprávněnou kritikou - okolního světa.
Obsah Úvodní slovo.........................1 Kudy vede cesta z potravinové krize?
Zpráva: Maria Martens (A6-0079/2009)
Nakonec..............................10 Reforma globálního ekonomického vládnutí
se ve své rubrice bude zabývat dlouhodobým závazkem Evropského parlamentu přispívat k rozvoji v Africe a ke zlepšování vztahů mezi EU a Afrikou.
Za první konferencí, která se konala v březnu pod názvem „Potravinová krize rok poté – Jak zajistit globální potravinou bezpečnost“, se v sekci Zaostřeno ohlíží Kristýna Balajová. Úvodní řeč na ní pronesl zvláštní zpravodaj OSN pro právo na stravu, Olivier De Schutter. foto Jan Žaloudek
Hlad už dlouho není jedinou noční můrou obyvatel rozvojových zemí. V rychle rostoucích městech po celé Asii, Africe i na obou amerických kontinentech vytlačuje intenzivní urbanizace lidi do okrajových částí, kde jsou vystaveni vysokému riziku záplav a dalších klimatických katastrof. Komentář Elise Fordové, ředitelky evropské kanceláře Oxfam, a Petra Patočky upozorňuje na fakt, že v příštích letech bude dramaticky narůstat počet lidí zasažených klimatickou krizí. Tato skutečnost bude klíčová pro nárůst požadavků na objem humanitární pomoci směřující do postižených zemí.
V úvodníku únorového čísla newsletteru Ivan Lukáš hodnotil průběh českého předsednictví slovy: „Od začátku českého předsednictví EU neuplynuly ještě ani dva měsíce a česká vláda se už nejednou zapotila.“ O dva měsíce později zahajuje Petr Lebeda svůj příspěvek věnovaný krizi Českého předsednictví a výsledkům londýnského summitu G20 touto větou: „Přelom března a dubna byl mezníkem českého předsednictví, na který hned tak nezapomenou nejen čeští občané, ale ani zahraniční politici a patrně ani historici.“
Daleko od hlavních dopadů krize potravinové i klimatické, ale stále blíže krizi ekonomické, vypukla
V jarním vydání GaRPa se můžete těšit na další ze specialit z bruselské kuchyně, kterou Vám naservíruje Adéla Pořízová. Tentokrát
Nakonec Vás Ivan Lukáš nechá nahlédnout do svých poznámek o stavu reforem mezinárodních finančních institucí, které pořídil na druhé předsednické konferenci „Svět v krizi: jaké reformy globální ekonomiky a politiky?“ pořádané Glopolis v předvečer summitu zemí G20. Diskusi o možných alternativách globálního rozvoje doplňuje i stručnou reflexí první zprávy Stiglitzovy komise. Příjemné čtení Vám jménem autorů přeje Ingrid Mitáčková.
www.glopolis.org
(1)
Kudy vede cesta z potravinové krize? Ohlédnutí za konferencí „Potravinová krize rok poté – Jak zajistit globální potravinovou bezpečnost?“ Konferenci uspořádal Glopolis ve spolupráci s institucí Heinrich-Böll-Stiftung 4. března 2009. Její program se zaměřil zejména na strukturální příčiny potravinové krize, související s oblastí zemědělství a obchodu. K současné světové potravinové situaci, ke kvalitě zemědělských politik a fungování světového obchodu se zemědělskými komoditami se ve svých příspěvcích vyjádřili přední zahraniční a domácí odborníci. Účast na konferenci přijal Olivier De Schutter, zvláštní zpravodaj OSN pro právo na stravu, Daniel de la Torre Ugarte z Ústavu pro analýzu zemědělské politiky na Univerzitě v Tennessee, Mamadou Cissokho, reprezentující Svaz organizací farmářů a zemědělských výrobců západní Afriky, a mnozí další.
zdroj www.srfood.org
Úvodní řeč Oliviera de Schuttera byla vynikajícím odrazovým můstkem pro diskuzi o roli zemědělství a obchodu v boji s chronickou chudobou. „Představa, že globální potravinovou krizi vyřešíme jednoduchým navýšením objemu zemědělské produkce, je zjednodušující a mylná“, uvedl ve svém příspěvku De Schutter. Ve většině případů není hlad a podvýživa výsledkem faktického nedostatku potravin, ale nízké Příspěvky zahraničních kupní síly širokých vrstev obyhostů v mnoha případech nabídly vatel, které na jídlo jednoduše odlišný pohled na vztah mezi liber- nemají finanční prostředky. Poalizací světového obchodu a chudo- lovinu z téměř jedné miliardy lidí, bou v rozvojovém světě než je ten, žijící v dlouhodobém nedostatku se kterým se nejčastěji setkáváme potravin, tvoří drobní zemědělci, v české široké i odborné veřejnosti. pětinu obyvatelé venkova bez Olivier De Schutter, Mamadou Cis- vlastní půdy, desetinu rybáři a sokho, Daniel de la Torre Ugarte, pastevci a pětinu městské obyAlex Danau z belgické organizace vatelstvo. Collectif Stratégies Aliementaires a Hannes Lorenzen, poradce Sku- Vlády rozvinutých a rozvojových piny Zelených – Evropské svobod- zemí by podle De Schuttera né aliance v Evropském parlamen- neměly primárně usilovat o matu, se shodli na tom, že současná sivní navýšení produkce, ale měly podoba mezinárodního obchodu by se zaměřit na jádro problému znemožňuje rozvoj zemědělství a – odstranění hladu a extrémní zlepšení životní situace venkovanů chudoby. To si vyžádá celou řadu v rozvojových zemích. Právě ven- opatření. Je nutné zlepšit přístup kov a venkovské obyvatelstvo chudých venkovanů k přírodním přitom představují jádro světové zdrojům, zejména k půdě, a pochudoby. sílit pozici drobných zemědělců
ve výrobním řetězci tak, aby své produkty nemuseli prodávat za směšně nízké částky. Takové kroky si žádají radikální odklon od převládajícího zemědělského modelu stejně jako od směru, kterým se dlouhodobě ubírá mezinárodní obchod. Intenzivní zemědělský model, prosazovaný tzv. Zelenou revolucí v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, měl dalekosáhlé negativní dopady na životní prostředí a sociální situaci venkovských obyvatel. Úvahy o zvyšování produkce se tedy podle zvláštního zpravodaje OSN pro právo na stravu tentokrát musejí vydat jiným směrem. Bude zejména nutné pečlivě prozkoumat možnosti ekologických forem zemědělství. Mají totiž dvě velké výhody: jsou cestou ke zmírnění klimatických změn a nevyžadují náročné zemědělské vstupy a techniku, kterou si drobní rolníci nemohou dovolit. Olivier de Schutter také prohlásil, že „současný obchodní systém trpí vážnými nedostatky“. Je založen na představě, že je nejvýhodnější specializovat zemědělský sektor na produkci konkrétní komodity, v níž má země komparativní výhodu. Výsledkem však je, že některé země permanentně získávají, zatímco jiné neustále ztrácejí. Rozvojové země se orientovaly na produkci kávy, kakaa a dalších komodit, jejichž cena dlouhodobě klesala. Zároveň neprodukují základní potraviny a jsou proto závislé na světovém trhu. Jak je tato situace nebezpečná, ukázala právě probíhající potravinová krize. Rozvojové země by se proto měly snažit
www.glopolis.org
(2)
diverzifikovat svoji zemědělskou výrobu a dosáhnout maximální potravinové soběstačnosti. Podle De Schuttera je současný obchodní režim v rozporu s odbouráním chudoby také proto, že podstatně zvýhodňuje velké, koncentrované výrobce na úkor milionů drobných zemědělců v rozvojových zemích. Dnešnímu fungování trhu je zcela cizí pojetí lidských práv, a mezi nimi práva na stravu jako nejvyšší hodnoty stojící vysoko nad obchodními zájmy vlivných skupin. Podle Daniela de la Torre Ugarteho, dalšího významného hosta konference, musíme nutně posílit postavení drobných zemědělců ve výrobním řetězci a zaručit rovnoměrnější globální rozložení zemědělské výroby. K tomu je nutné zavést přísnější nástroje pro řízení nabídky. Jsou jimi například množstevní kvóty na výrobu určité potraviny nebo komodity či vyjmutí části půdy ze zemědělské produkce. Největší výrobci by v důsledku těchto opatření přestali produkovat levné dotované přebytky a otevřel by se tak prostor pro širší využití zemědělského potenciálu v rozvojových zemích. Torre Ugarte podobně jako De Schutter varoval před řešeními, ke kterým se státy ve snaze zvýšit zemědělskou produkci uchylovaly v minulosti. Mezi ně patří například konverze brazilských savan cerrados na monokultury sóji či první Zelená revoluce – iniciativy, které měly vážné negativní dopady na ekosystémy, životní prostředí a sociální situaci obyvatel venkova. „Je jednoduché dosáhnout snížení cen potravin tím, že jednoduše masivně zvýšíme produkci. Za takové
řešení se však draze platí.“ Podle Torre Ugarteho by se svět měl odklonit od převládajícího modelu zemědělské produkce. Alarmující je zejména nerovnováha mezi rostlinnou a živočišnou výrobou: „Obrovský objem zemědělských komodit se každoročně spotřebuje na výkrm dobytka a nadměrnou produkci masa. Znepokojuje nás sice, že část sklizně je využita na agropaliva, ale otázka krmiv nás nechává v klidu.“ Hannes Lorenzen na pražské konferenci představil studii Zodpovědný obchod – udržitelné zemědělství a zdůraznil jeden z jejích klíčových principů – zásadu hospodářské subsidiarity. Podle ní by měla být obchodní politika strukturována tak, aby hospodářská výměna na místní, národní a případně regionální úrovni měla přednost před obchodem na úrovni kontinentální nebo celosvětové. To by znamenalo zcela odlišné postavení mezinárodního obchodu a jeho pravidel, než jak je tomu v současné době. Podle Hannese Lorenzena jsou pravidla Světové obchodní organizace, která omezují právo členských zemí autonomně rozhodovat o vlastní obchodní politice, nedemokratická a nepřátelská k základním lidským právům. Pokud má být Světová obchodní organizace do budoucna zachována, musejí se radikálně proměnit principy jejího fungování. Alex Danau také zdůraznil význam lokálně vyráběných potravin. Na příkladu Senegalu ukázal, že v období nejvyšších cen potravin na jaře 2008 byly ceny lokálních produktů nižší než ceny dovážených potravin. Je tomu tak proto, že do ceny importovaných
potravin se nutně promítnou momentální ceny komodit na světovém trhu. Rozvojové země by se proto neměly orientovat na mezinárodní trh, ale spíše na zvyšování vlastních výrobních kapacit a posilování lokálních a regionálních trhů. Otevírání se levnému importu v rámci další liberalizace světového obchodu je s těmito cíli zcela neslučitelné. Zásadní význam samozásobení regionů v rozvojových zemích zdůraznil také náměstek ministra zemědělství ČR Jiří Urban. Absurdnost a škodlivost situací, které někdy vytváří masivní globální obchodování se zemědělskými komoditami, ilustroval na příkladu dovozu krmiv do Evropské unie: „Dovážíme z Jižní Ameriky krmiva pro dojnice, abychom mohli vyrobit nadprodukci mléka, které se potom obtížně zbavujeme.“ Náměstek Urban na rozdíl od Daniela de la Torre Ugarteho nevěří v regulaci nabídky a poptávky. Místo toho jako lék na nesmyslné dovozy a vývozy komodit z obrovských vzdáleností navrhuje regulaci pomocí podobného systému, jako je evropský cross-compliance (soubor podmínek v oblasti ochrany životního prostředí, které zemědělec musí splnit, chce-li získat evropské dotace). Na konferenci zazněly i názory ve prospěch současných zásad fungování mezinárodního obchodu a jeho další liberalizace. Někteří hosté vyjádřili přesvědčení, že posilování lokální výroby potravin v rozvojových zemích a otevírání se konkurenci z rozvinutých států s dotovanými zemědělskými sektory nejsou vůbec v rozporu.
www.glopolis.org
(3)
Flavio Coturni z Generálního ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova Evropské komise řekl, že liberalizace multilaterálního i bilaterálního obchodu (v rámci Rozvojového kola z Dauhá a Dohod o hospodářském partnerství mezi EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku) je významným faktorem snížení kolísavosti cen zemědělských komodit a dosažení globální potravinové bezpečnosti. Coturni však také zdůraznil, že proces dalšího otevírání trhů musí podléhat jasným pravidlům, například ve formě správně nastavených mechanismů tzv. odlišného a zvláštního zacházení pro rozvojové a nejméně rozvinuté země. Zároveň naznačil, že jednání kola z Dauhá mohou s nástupem nové americké administrativy nabrat zcela jiný směr než dosud. V amerických vládních dokumentech z počátku března tohoto roku se uvádí, že „bude nutné napravit nevyváženost současných jednání“. V liberálně tržním duchu se nesl také příspěvek prvního náměstka ministra zemědělství Ivo Hlaváče: „Základním principem společné obchodní a společné zemědělské politiky Evropské unie by měla být otevřenost a jejich nedílnou součástí rozvojová dimenze. Nepřípustnost protekcionistických opatření byla ostatně tématem právě skončeného mimořádného summitu EU,“ prohlásil náměstka ministra Hlaváč během odpolední diskuze u kulatého stolu. Globální potravinovou bezpečnost může posílit liberalizace světového obchodu, která by měla zajistit přirozeně fungující lokální trhy. „Skutečně věřím, že tak přeregulovaný sektor jako zemědělství má jít cestou liberalizace“, konstatoval Hlaváč.
Podle Mamadou Cissokha jsou však deregulační opatření na místě v případě zemědělství evropského, nikoliv afrického. V subsaharské Africe téměř neexistují dotace pro zemědělce, vývozní subvence, množstevní kvóty či přísné normy na kvalitu potravin, které jsou charakteristické pro společnou zemědělskou politiku EU a zemědělské politiky jiných rozvinutých států. Silná zemědělská politika zcela chybí a afričtí zemědělci na to tvrdě doplácejí.
To se často týká právě zemědělství. „Afričané nechtějí nic víc, než co si v Evropě sami dopřáváte: chtějí silnou zemědělskou politiku, která posílí postavení lokální produkce a místních výrobců.“
Cissokho, významný občanský aktivista a zemědělec ze Senegalu, podobně jako Hannes Lorenzen zdůraznil princip hospodářské subsidiarity: „Přejete-li si, aby se naše zemědělství rozvíjelo, nemůžeme se zaměřovat na vývoz pro evropský či americký trh, ale především na výrobu pro lokální spotřebu. Musíme chránit výrobce před dotovanou konkurencí levných produktů z Evropy, pomoci jim s vybudováním skladů a umožnit prodej jejich zboží na místních trzích.“ Zdůraznil, že jedině tento přístup může zlepšit postavení drobných a samozásobitelských zemědělců subsaharské Afriky. Právě tito zemědělci, nikoliv velké farmy, specializující se na vývoz, jsou klíčoví pro potravinovou situaci v této části světa. Navíc právě venkovské obyvatelstvo se svým vztahem k půdě a s tradičními formami produkce a spotřeby je nositelem kontinuity tradic a kulturního bohatství. Podle Cissokha cesta subsaharské Afriky z chudoby nespočívá v dalším snižování obchodních bariér, ale právě naopak: Afrika potřebuje svobodu v nastavení ochranných opatření tam, kde jich je třeba.
www.glopolis.org
(4)
Klimatické změny ohrožují nejchudší Než se hrdinovi filmu Milionář z chatrče Jamalu Malikovi podaří vyhrát v televizní soutěži a být se svou milovanou, musí překonat mnoho útrap. Vyrůstá v mumbajském slumu zmítaném náboženským násilím, bez rodičů, na hromadě odpadků a neunikne ani gangsterům. Film však vůbec neinformuje o jiném rostoucím nebezpečí, které hrozí Jamalovi a jemu podobným lidem, a tím je počasí. Mumbaj (dříve Bombaj) je jedním ze světových velkoměst, která jsou vůbec nejzranitelnější vůči záplavám. Přitom více než polovina jeho obyvatel žije ve slumech, z nichž je většina postavena na rekultivované mokřadní půdě. V červenci 2005 vzaly záplavy život devíti stovkám lidí; většinou šlo o sesuvy půdy a zřícené budovy. Kvůli rozpadající se kanalizaci, neřízenému rozvoji a zničení mangrovových mokřadů, které kdysi vydatné deště pohlcovaly, musejí chudí lidé čelit stále větším rizikům spojeným s podnebím v tomto obrovském velkoměstě. Nejedná se jenom o Mumbaj. V rychle rostoucích městech po celé Asii, Africe i na obou amerických kontinentech - od Jakarty až po Lagos nebo Port-au-Prince vytlačuje intenzivní urbanizace lidi do okrajových částí, kde musejí žít s velkým rizikem záplav a dalších klimatických katastrof.
Následky budou obrovské. Výzkumy, které provedla humanitární organizace Oxfam, ukazují, že za pouhých šest let se počet lidí zasažených klimatickou krizí zvýší o 54 %, ze současných 250 na 375 milionů. Tato čísla nezahrnují obrovský počet lidí zasažených válkami, sopečnou činností a zemětřesením. Pro chudé znamenají extrémní výkyvy počasí naprostou katastrofu. Američané to zažili na vlastní kůži, když na New Orleans udeřil hurikán Katrina. Chudí lidé žijí s větší pravděpodobností v hustě obydlených oblastech, ve vratkých domech, bez úspor či přístupu ke zdravotní péči. A protože žijí na samém okraji společnosti, snadněji přijdou o život nebo jsou uvrženi do absolutní bídy. Jejich vnitrozemští příbuzní jsou však také zranitelní. Obrovské počty lidí ve východní
a střední Africe a v jižní Asii ve stále větší míře postihuje cyklus každoročního sucha a záplav. V roce 2008 za sebou silné deště v Etiopii zanechaly miliony lidí, odkázané na potravinovou pomoc. Ve stejném roce téměř čtyři miliony lidí, většinou vesničanů, zasáhly povodně v indickém Biháru. Mnoho klimatických katastrof se v novinových titulcích ani neobjeví. Kdo si dnes vzpomene, že Haiti loni zasáhly čtyři hurikány, anebo že rok předtím byly zaplaveny rozsáhlé oblasti v Mexiku? Kumulativní dopady těchto katastrof však jsou dalekosáhlé. Jak řekl John Holmes, koordinátor OSN pro pomoc při mimořádných událostech: „Každá tato událost sama o sobě neznamenala tak velký počet mrtvých, ale když je sečteme, je to katastrofa nedozírných rozměrů.“ Masivní nárůst katastrof by byl dostatečně šokující, i kdyby si svět dokázal poradit už se současnými humanitárními pro-
Změny klimatu zároveň přinášejí nepředvídatelné výkyvy počasí s vyšším počtem bouřek i s jejich vyšší intenzitou. Zvyšující se hladiny moří způsobí, že 200 milionů lidí bude žít v pobřežních zátopových oblastech a riskovat ztrátu domova i živobytí.
www.glopolis.org
(5)
blémy. Mezinárodní systém však současné krize řeší jen velmi obtížně – příkladem mohou být miliony hladovějících v Somálsku a stovky tisíc osamocených lidí bez domova v džunglích v Kongu. V roce 2006 svět vynaložil na humanitární pomoc přibližně 14,2 miliard dolarů, což je méně, než kolik se utratilo za videohry. Udržet krok s očekávaným nárůstem katastrof znamená, že svět bude muset vynaložit asi 25 miliard dolarů, aby zachoval alespoň současnou úroveň humanitární pomoci. Při nákladech asi 50 dolarů na osobu to však nestačí ani na základní potřeby. Kdyby vlády všech zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) věnovaly tolik finančních prostředků, kolik dává jejich 10 nejštědřejších zemí, pak by se globální humanitární pomoc zvýšila na 42 miliard dolarů. Pomoc je nutné nejenom navyšovat, ale je nutné ji také vynakládat spravedlivějším způsobem. V roce 2004 získaly oběti tsunami v Asii v průměru pomoc ve výši 1241 dolarů na osobu. V Čadu, kterému se média věnovala mnohem méně, získali podobně strádající lidé jenom 23 dolarů na osobu. Jejich neštěstí spočívalo v tom, že prožívali katastrofu, která byla pomalá, tichá a zákeřná. Chudé země mohou udělat hodně pro to, aby se vyrovnaly s následky bouří a záplav – když je zde politická vůle. Bangladéš, Kuba a Mosambik do ochrany svých obyvatel investovaly hodně prostředků a ztráty na životech jsou zde při katastrofách mnohem menší než v jiných chudých zemích. Jejich příkladem by se
mohlo řídit více zemí, pokud navíc získají pomoc od bohatých zemí a jejich vlády se zavážou investovat do podobných preventivních opatření. Bohatý svět musí chudým zemím poskytnout nejenom kvalitnější a masivnější pomoc, ale musí jim pomoci vyrovnat se i s následky klimatických změn. Oxfam odhaduje, že bude třeba poskytnout minimálně 50 miliard dolarů ročně (kromě rozpočtů určených na běžnou rozvojovou spolupráci), které by postiženým lidem pomohly chránit se před negativními důsledky klimatických změn. Znamená to šlechtění plodin odolných vůči suchu nebo záplavám, zlepšení infrastruktury, vybudování mostů a silnic v oblastech náchylných k povodním nebo zpevnění budov tak, aby vydržely rostoucí počet hurikánů.
Krátce „Nulový dopad“ schůzky ministrů zemědělství skupiny G8? Od 18. do 20. dubna se sešli ministři zemědělství skupiny G8, aby společně řešili konkrétní návrhy, které by vedly k dosažení potravinové bezpečnosti ve světě. Tato schůzka představovala jedinečnou příležitost k tomu, aby byla věnována náležitá pozornost problematice jedné miliardy hladovějících lidí. Záhy se však proměnila v příležitost promarněnou, neboť nepřinesla žádná řešení, jak poznamenal jeden z úředníků OSN. Skupina G8 má ve zvyku organizovat schůzky s „nulovým dopadem“ na životní prostředí. Bohužel se ukazuje, že se vyhýbá také jakýmkoli dopadům v boji s hladem.
Vybudování ochrany proti klimatickým katastrofám v celých regionech je dlouhodobá a velmi složitá záležitost. V době recese jen velmi málo západních politiků sklidí za navyšování prostředků na pomoc potlesk. Nesklidí ho nejspíš ani za spolupráci s chudšími národy na tak obtížném úkolu, jakým je zkvalitnění humanitárního systému. Hollywoodští režiséři točící filmy o indickém chlapci, jež postavil hráz, aby ochránil svůj slum, žádné Oskary nedostávají. To však neznamená, že by toto téma bylo méně naléhavé nebo méně důležité.
www.glopolis.org
(6)
Poločas rozpadu a polovičatost G20 Přelom března a dubna byl mezníkem českého předsednictví, na který hned tak nezapomenou nejen čeští občané, ale ani zahraniční politici a patrně ani historici. Pro ČR to měl být poločas a zároveň vyvrcholení působení v čele EU. Velkolepost prvního dubnového týdne velkých summitů, historických milníků a transatlantické obrody však hodně zkalil poslední březnový týden, v němž padla česká vláda. Zatímco význam setkání G20 v Londýně ukážou až nejbližší měsíce, českému předsednictví už negativní hodnocení nikdo neodpáře.
kompromis o novém šéfovi NATO s Tureckem a jasně signalizoval, že USA se aktivně zapojí do globálního odzbrojení i řešení klimatických změn.
Nezodpovědné chování vrcholných českých politiků (včetně ústavních institucí) je vodou na mlýn těm, kteří usilují o to, aby první české předsednictví EU bylo zároveň posledním plnohodnotným předsednictvím ČR a dalších mladých demokracií. Nahrává totiž argumentům, že malé, nezkušené, navíc postkomunistické státy nejsou s to zodpovědně vést globálního hráče (a že nakonec bude nejlepší Evropu – a svět – řídit starým dobrým koncertem západních velmocí a úzkou skupinou eurokratů v Bruselu).
Na londýnském summitu skupiny G20 pak nový americký prezident podpořil řadu důležitých finančních reforem, které navrhovaly státy kontinentální Evropy a mnohé nevládní a rozvojové organizace. Zda vzletnou rétoriku vrcholných představitelů USA i dalších zemí G20 budou následovat konkrétní změny, ale ukáže až čas.
Původně euroskeptická vláda Mirka Topolánka byla na Těžko vymyslet účinnější velmi dobré cestě prokázat pravý způsob, jak jediným hlasováním opak. I ministři, kteří dlouho odv parlamentu na dlouhé roky zpo- mítali jezdit do Bruselu, se chochybnit mezinárodní pověst země. pili svých rolí velmi zodpovědně. Osobní ambice a nevraživosti Po každém těžce vyjednaném politiků v různých formách opozice kompromisu uvnitř či zastupování již z definice neberou v potaz EU navenek rostlo nejen jejich veřejný zájem. Zákeřný pád vlády sebevědomí a důvěryhodnost, těsně před klíčovými akcemi ale také pochopení toho, o čem předsednictví ale dlouhodobě vlastně evropská integrace (a gloneprospěje ani ideovým zájmům balizovaný svět) je. Hlasování o Lisabonské smlouvě v poslanecké sociální demokracie a Hradu. sněmovně toho je dobrým dokla Populistický oportunis- dem. A tak parlamentní schůze mus ČSSD vrazil nůž do zad slib- 24. března 2009 podryla nejen nému procesu „euro-socializace“ naši pověst v zahraničí, ale také značné části ODS. Krátkozraká, evropskou demokracii a kultivaci euroskeptická zaslepenost menší domácí evropské politiky. části ODS a prezidenta (ačkoliv Velké summity na počátku kdoví, co vše ještě bylo v této vysoké hře) pak poskytla medvědí dubna se naštěstí připravovaly službu i důležitým demokratick- dlouho v předstihu předtím, než ým protiargumentům v nelehké krizi globální doplnila i krize debatě o Lisabonské smlouvě. Za českého předsednictví. První evvětší průhlednost rozhodování, ropská návštěva nové naděje odpovědnost evropských politiků v čele americké administrativy po a zohlednění mimoekonomických trase Londýn – Štrasburk – Praha a nezápadních zájmů se totiž za- do značné míry naplnila příslib sazuje i značná část nevládních nové fáze řešení současných organizací včetně těch rozvojo- globálních krizí. Přinejmenším Barack Obama pomohl vyjednat vých.
Zatím summit 2. dubna ukázal, že když je situace vážná, politici ze Severu i z Jihu se dokážou domluvit na řadě kroků tak zásadních, že by se před tři čtvrtě rokem ani nedostaly na pořad jednání. Regulace finančních trhů, reforma finančních institucí a zejména společné nalévání peněz do dramaticky sesychající globální ekonomiky včetně 50 miliard dolarů pro nejchudší země, to všechno jsou kroky správným směrem. Jdou za rámec toho, kam se zatím dostala skupina G8. Striktní, byť mírně populistický a místy vágní postup vůči nejznámějším parazitům finančního systému s minimální společenskou přidanou hodnotou, jako jsou daňové ráje a hedgeové fondy, doplnily mediálně nezajímavé, ale klíčové náznaky skutečně tektonických posunů. V textu komuniké lze vystopovat stopy vůle odzvonit globálnímu finančnímu kasinu, obnovit nezastupitelnou roli státu v ekonomice a nenechat zcela na holičkách chudé země v období, kdy na ně začíná s plnou vahou dopadat krize, na níž mají nulový podíl. Ale svět v krizi takových rozměrů potřebuje víc – vizi ekonomické transformace.
www.glopolis.org
(7)
Ačkoliv posun politické moci ze Severu na Jih je zjevný a zřejmě trvalý, do „nového světového ekonomického pořádku“ mají výstupy z Londýna stále daleko. G20 je bezesporu pokrokem vůči G8, ale o reprezentativním rozhodovacím procesu za účasti malých a chudých států či zasazení do rámce OSN stále není řeč. Kosmetické reformy (zejména v regulaci bankovnictví), staré recepty (další liberalizace) a finanční injekce (nedostatečně sladěné a domyšlené) pak neřeší kořeny současných nejžhavějších krizí. Nejenže „přiměřená míra regulace a dohledu“ se má týkat pouze „systémově důležitých finančních institucí“ (nikoliv všech nezodpovědných firem), ale G20 nemá zatím odvahu zpochybnit nepřiměřeně dominantní roli celého finančního sektoru v rámci ekonomického systému. Další rychlé a plošné otvírání rozvojových zemí globálnímu obchodu včetně liberalizace finančních služeb a investic, striktních pravidel pro práva duševního vlastnictví, ale omezené role státu v regulaci a poskytování veřejných služeb (takzvané netarifní překážky obchodu a přístup k vládním zakázkám) totiž nepřestaly patřit mezi klíčové ekonomické zájmy evropských firem ani během krize. Obzvláště ničivé důsledky pak měla liberalizace zemědělského obchodu – výrazně snížila kapacity chudých zemí vyprodukovat dostatek vlastních potravin. Ani ne polovina z 1,1 bilionu dolarů na pomoc globální ekonomice, které oznámila G20
jako hlavní výstup londýnské schůzky, jsou nové či zaručené zdroje. Nicméně spolu s předcházejícími balíčky se protikrizová opatření s velkou pravděpodobností vyšplhají během let 2008–2010 na 3,25 % globálního HDP. Odborné odhady však říkají, že v čase, kdy vrcholí jednání o klimatických změnách, v lepším případě 23 %, v horším pouhých 8 % z nich budou investice do nízkouhlíkové ekonomiky. Ani slíbená dvacetina z této sumy pro chudé země od mezinárodních finančních institucí (zejména Mezinárodního měnového fondu, jehož role v řešení krize se dramaticky zvýšila) nakonec nemusí být ani zcela nové, ani rychlé peníze. Hlavně však nemáme žádné záruky, že je vlády dostanou bez politických a ekonomických podmínek, které „dláždily cestu“ současné krizi. Navržené reformy rozhodování a hlavně ekonomických politik MMF a dalších kontroverzních mezinárodních organizací zatím jsou pouhý slib. Jak vážně k nim přistoupí ministři financí, uvidíme již na výročních zasedáních bretton-woodských institucí 25. - 26. dubna ve Washingtonu.
Krátce Na konferenci v Bonnu začala finální fáze vyjednávání o klimatu Poslední březnovou neděli bylo v Bonnu zahájeno dvoutýdenní setkání pracovních skupin Úmluvy OSN o klimatických změnách. Jednalo se o první dostaveníčko vyjednavačů v roce, který vyvrcholí prosincovou schůzkou v Kodani. Právě na ní má být vytvořena finální dohoda o nastavení globálního režimu, jenž nahradí stávající Kjótský protokol. Březnová štafeta vyjednávání bude pokračovat v červnu, kdy se bude poprvé vyjednávat o konkrétním návrhu textu dohody.
Odkladem razantních systémových reforem až na dobu, kdy se hlavní ekonomiky opět odrazí ode dna, riskujeme, že se pro ně zcela vytratí příhodná chvíle, veřejná podpora a poslední zbytky politické vůle i v těch zemích, kde zájem o dlouhodobější řešení globálních problémů není zcela v zajetí zájmů vlivných firem a sebestředných politiků. autor
Petr Lebeda
(8)
Zpráva: Maria Martens (A6-0079/2009)
- O sdělení Rok po Lisabonu: partnerství mezi EU a Afrikou v praxi (2008/2318(INI)). Zpravodajem byla z vlastního podnětu Maria Martens, která ve Výboru pro rozvoj působí jako koordinátorka za největší frakci Evropského parlamentu: Evropská lidová strana - Evropští demokraté. Tuto funkci zároveň plní i Nirj Deva, člen Britské konzervativní strany. Zpráva se zabývá dlouhodobým závazkem Evropského parlamentu přispívat k rozvoji v Africe a ke zlepšení vztahů mezi EU a Afrikou. Posílení vazeb, které spojují tyto kontinenty, představuje významnou přidanou hodnotu pro obě strany a je rozhodující výzvou zejména v časech globální nejistoty a dramatického hospodářského vývoje. Evropský parlament se zaměřil na vztahy mezi EU a Afrikou ve dvou nedávných zprávách. V roce 2005 Parlament přijal usnesení o rozvojové strategii pro Afriku, v němž kritizoval nedávno přijatou strategii EU pro Afriku jako příliš jednostrannou. O dva roky později přijaly Afrika a EU novou společnou strategii, jejímž záměrem bylo dosáhnout vyrovnanějšího vztahu a převážně dvoustranného přístupu obou účastníků. Kromě uvedených usnesení byl Evropský parlament mimořádně aktivní, pokud jde o posilování spolupráce a dialogu mezi Afrikou a EU. Parlament například pravidelně vysílá delegace na zasedání Panafrického parlamentu, kontakty mezi těmito dvěma institucemi jsou velmi časté a jejich předsedové se setkávají při řadě
příležitostí. V říjnu 2008 oslovil předseda Evropského parlamentu Pöttering plénum Panafrického parlamentu. Oba parlamenty navíc jmenovaly delegace pro vzájemné vztahy a zorganizovaly řadu společných akcí. Evropský parlament rovněž poskytl Panafrickému parlamentu technické poradenství a pomoc s budováním kapacit prostřednictvím své kanceláře pro podporu parlamentní demokracie. Pokud jde o společnou strategii, rok pro jejím přijetí lze konstatovat, že zatímco jednotlivé prvky její institucionální struktury byly více či méně zkonsolidovány, v praxi došlo jen k velmi malému skutečnému pokroku, a to ve většině z osmi tematických partnerství. Vzhledem k tomu, že první akční plán je stanoven na období do roku 2010, bude zapotřebí některé kroky urychlit, pokud mají být ambiciózní cíle splněny. V Africe i v Evropě závisí důvěryhodnost takové strategie „mezilidských kontaktů“ na schopnosti poskytovat hmatatelné výsledky, které se projeví ve skutečném zlepšení kvality života obyvatelstva Afriky.
Společná strategie se výslovně zavazuje k zapojení občanské společnosti. Tento příslib se však ještě musí zhmotnit zejména na africké straně v praktické rovině. V této věci je zapotřebí jednat skutečně rychle. Závěrem zpráva požaduje specifický finanční nástroj k provádění společné strategie, který by soustředil všechny existující zdroje financování jasným a předvídatelným způsobem, umožňujícím plánování, a rovněž začlenění Evropského rozvojového fondu do rozpočtu. Tato zpráva byla schválena na plenárním zasedání ve Štrasburku 24. března 2009 převahou hlasů 588 pro, 38 proti, 13 se zdrželo hlasování.
Zpráva také vytyčuje šest oblastí, kde jsou efektivní výsledky obzvláště důležité k tomu, aby společná strategie byla úspěšná: mír a bezpečnost, řádná správa věcí veřejných v nejširším slova smyslu, problematika obchodu včetně pomoci v oblasti obchodu, regionální hospodářská společenství, únik kapitálu a klíčové oblasti rozvoje společnosti, jako je zdraví a vzdělávání.
(9)
Reforma globálního ekonomického vládnutí
– poznámky z konference ve světle dubnové londýnské schůzky G20 V rámci konference Svět v krizi, kterou pořádal Glopolis ve dnech 30. března až 1. dubna v Praze v Michnově paláci, se konala dílna pod názvem Globální ekonomické vládnutí – jak učinit trhy a instituce transparentnějšími a odpovědnějšími? Z množství vytyčených otázek se diskutující zaměřili především na problematiku změny mezinárodní finanční architektury, na úlohu Mezinárodního měnového fondu ve světě po krizi a problematiku demokratizace ostatních mezinárodních institucí, odpovědných za finanční regulaci. Budeme se zabývat obsahem příspěvků jednotlivých účastníků, diskusí, která k nim proběhla, a hlavní závěry, které z ní vyplynuly ve formě možných alternativ ke stávajícímu modelu světové finanční architektury. Na závěr se uvedeme, co z nastíněných doporučení bylo nakonec na summitu dvaceti ekonomicky nejsilnějších států světa 2. dubna 2009 v Londýně přijato. V první části panelové diskuze se Bhumika Muchhala z Third World Network ze Ženevy zabývala rolí MMF v globální ekonomice a politikou, kterou tato instituce v současné době prosazuje. Uvedla, že MMF se opět vrátil do hry, především od schůzky G20 ve Washingtonu v roce 2008, kde získal nový, silnější mandát od členských států a navýšení svých zdrojů. Poučila se však instituce z asijské finanční krize z konce devadesátých let a změnila svou politiku kondicionality? Při pohledu na doporučení, které spolu s
2008 Gruzie, Ukrajina, Maďarsko, Island, Lotyšsko, Pákistán, Srbsko a Bělorusko, je patrné, že k tomu nedošlo. I přes oficiální vyhlášení reprezentantů MMF prosazuje Fond to, co nazývá fiskální konsolidací, jinými slovy těsnou monetární a fiskální politiku. Tak jako vždy klade důraz na snižování deficitu a zvyšování úrokové míry na úkor veřejných výdajů. Uveďme jen jeden příklad za všechny: v únoru 2009 výkonný ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn řekl: „Od ledna roku 2008, kdy jsem promluvil v Davosu, obhajuje Fond fiskální stimul za účelem obnovení globálního růstu. Ohledně toho teď panuje široký konsenzus.“ Do jaké míry je pak ve shodě s tímto tvrzením kondicionalita přiřazená k půjčce Srbsku v lednu toho samého roku? V dokumentech, které jsou součástí půjčky, se dočteme, že „když se bere v úvahu procyklický fiskální postoj od roku 2006 a limitované rozpočtové finanční možnosti, není teď žádný prostor pro proticyklické fiskální uvolňování. Fiskální politika bude navíc muset zásadně omezit růst nominálních mezd ve vládních sektorech a veřejných podnicích.“ Ale Fond se ani nepokusil vypracovat žádné analýzy dopadu těchto procyklických politik na upadající ekonomiky! Ve druhé části panelové diskuze pak Peter Chowla z Bretton Woods Project z Velké Británie rozšířil analýzu o další mezinárodní finanční instituce a zabýval se mezinárodní finanční architekturou jako celkem. V úvodu upozornil
na to, že globální finanční architektura v tom stavu, v jakém se v dnešní době nachází, není výsledkem nějakého jednotného plánu, ale postupného vývoje. Důsledkem je množství mezinárodních finančních institucí s překrývajícími se kompetencemi. Nejzávažnějším nedostatkem je však jejich nedostatečná reprezentativita. V roce 1998 bylo založeno Fórum finanční stability, které bylo reakcí na finanční krizi v Asii; jeho cílem je koordinace mezi národními a mezinárodními autoritami a dozorčími institucemi za účelem podpory finanční stability. Tři místa ve výkonné radě jsou vyčleněna pro každého člena G7. Z rozvojových zemí jsou bohužel zastoupeny jen Hongkong a Singapur. I když na washingtonské schůzce v roce 2008 se G20 dohodla rozšířit organizaci o všechny členy tohoto seskupení, není to dostatečné řešení, protože většina rozvojových zemí bude stále nedostatečně reprezentovaná. Banka pro mezinárodní platby má za úkol zajištění koordinace mezi centrálními bankami, zejména zajištění koherence monetárních a makroekonomických politik. Její Radu ředitelů tvoří výhradně zástupci rozvinutých zemí. Basilejský výbor pro bankovní dohled byl založen v roce 1974, jeho cílem je koordinovat dohled nad mezinárodními bankovními skupinami a poskytovat standardy dohledu. Rozvojové země nejsou v této instituci formálně zastoupeny vůbec. A konečně Rada pro mezinárodní účetní standardy nemá mezi členy žádné rozvojové země a reprezentuje především zájmy rozvinutých zemí a soukromého sektoru. (10)
Nejreprezentativnější je podle Chowla Světová obchodní organizace, kde je zastoupena většina rozvojových zemí, které zároveň mají možnost mít skutečný vliv na chod této instituce. Na základě diskuze se pak přítomní shodli na alternativách ke stávajícímu modelu fungování globálního finančního systému. Závěry do značné míry reflektují také závěry Komise expertů OSN, vedené profesorem Josephem Stiglitzem, kterou pověřil prezident Valného shromáždění, aby se zabývala reformami mezinárodního měnového a finančního systému v návaznosti na globální finanční krizi. Za prvé: MMF by neměl být primárním nástrojem na poskytování půjček – měly by být zváženy regionální alternativy. Za druhé: MMF by mělo přestat prosazovat procyklické politiky. Za třetí je zásadní, aby došlo k reformám bretton-woodských institucí ještě předtím, než budou navýšeny jejich zdroje. Za čtvrté je potřeba provést reformu hlasovacího systému a zajistit více míst výkonných ředitelů pro africké země. Za páté: půjčky MMF by měly být použity ne pouze na stabilizaci měnových rezerv, ale také na podporu veřejných výdajů. MMF by také měl ustanovit nástroj na poskytování úvěrů a práv speciálního čerpání (special drawing rights) pro vynořující se trhy. Co se týče celkového globálního finančního systému, účastníci se shodli na tom, že je za šesté potřeba zavést účinné kapitálové kontroly. Za sedmé je nutné zvážit zavedení
nové rezervní měny založené na právech speciálního čerpání. Za osmé regionální instituce mohou být vhodným fórem pro země, které jsou nedostatečně reprezentovány na multilaterální úrovni. Za deváté by OSN měla iniciovat ustanovení globální instituce, která by vykonávala funkce současných mezinárodních finančních institucí. A konečně, za desáté by se mělo mezinárodní společenství zasadit za vytvoření Globálního rezervního systému, Globální ekonomické rady, Mezivládního panelu a Mezinárodního soudu pro bankrot. Při pohledu na závěry schůzky zemí G20 z 2. dubna 2009 je patrné, že téměř nic z uvedené agendy nebylo výraznějším způsobem reflektováno. Správně pak situaci shrnuje tisková zpráva Glopolis - Reakce na summit G20: neziskové organizace volají po zásadních reformách globální ekonomiky: Právě skončený summit skupiny G20 je zklamáním pro neziskové organizace z ČR, střední Evropy a zejména z chudých zemí. Kusé regulace a masivní sumy pro Mezinárodní měnový fond a podporu světového obchodu bez požadavků na reformu nijak neřeší příčiny globálních krizí. Londýnský summit G20 sice přinesl lepší výsledky než většina dosavadních setkání skupiny G8, v žádoucích změnách mezinárodní politické a finanční architektury však pokročil jen velmi nepatrně. Vzletnou rétoriku nedoplňuje ani dostatečná reflexe situace, ani důsledná a konkrétní opatření. Závěry summitu nezmiňují žádnou snahu o řešení krize v co nejreprezentativnějším okruhu zemí a obrovské částky pro MMF nejsou nijak podmíněny jeho reformou.
Krátce Technologie pro lokální udržitelné zdroje energie v technicky specifických podmínkách Dne 28. 5. 2009 se uskuteční na Ministerstvu zahraničních věcí konference věnovaná podpoře obnovitelných zdrojů energie v rámci programů a projektů české zahraniční rozvojové spolupráce. Dopolední část programu bude věnována konkrétnímu uplatnění technologií a produktů obnovitelných zdrojů energie v rozvojových zemích. V odpolední části se budou účastníci zabývat tím, jak prostřednictvím rozvojových programů podpořit začlenění obnovitelných zdrojů energie do energetických systémů v partnerských zemích. Více informací na HYPERLINK “http://www.glopolis.org” www. glopolis.org.
Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků státního rozpočtu poskytnutých z kapitoly Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Jeseniova 10 Praha 3, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected]
(11)
