V. K. Fair. Stopy hrůzy 54 Tajemný přízrak

V. K. Fair Stopy hrůzy 54 Tajemný přízrak

TAJEMNÝ PŘÍZRAK V. K. Fair

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1995 Vladimír Krásný ISBN 80-86021-01-7 3

I. VIDĚNÍ ALBERTA GURRENA

Tlustá Berta s povzdechem zastrčil staré číslo Playboye do spodní zásuvky rozviklaného psacího stolu a zvedl své nemotorné tělo z oprýskané čalouněné ţidle. Právě totiţ končil čas, určený pro krátkou přestávku k dopolední svačině. Ne, ţe by tak příliš tento obtloustlý muţ neurčitého věku lpěl na důsledném vyuţívání pracovní doby. Byly zde však nejméně dva momenty, které jej nutily opustit vţité klišé za léta naučené pohodlnosti a rozpumpovat fyzickou aktivitu k vyšším obrátkám. Downerská internátní střední škola totiţ měla od počátku tohoto měsíce nového ředitele v osobě Benjamina Westlucka. A Tlustá Berta dobře věděl, ţe první okamţiky jsou rozhodující pro to, aby si pan Westluck udělal patřičný obrázek nejen o vzdělávacím ústavu jako takovém, ale také o úrovni personálu, který zabezpečuje optimální stav chodu této střední školy. Naposled se nový ředitel objevil v kotelně přede dvěma dny a s blahosklonným gestem nabídl Tlusté Bertě doutník. „Zakuřte si, pane…“ poněkud stroze vybídl muţe v začerněném pracovním oděvu. „Ach ano, uţ si vzpomínám…“ oţil pan Westluck. „V kanceláři mi sdělili, ţe se jmenujete Albert Gurren, a ţe jiţ léta jste poctivým zaměstnancem zdejší internátní školy…“ Potom vyjmul z kapsy zápalky a škrtl. Něco v ovzduší říkalo, ţe taková nabídka se neodmítá. „Chutná, pane Gurrene?“ zazněl Westluckův poněkud přísný hlas. Tlustá Berta se nervózně přikrčil. Přezdívka, jiţ si během svého působení na downerské škole vyslouţil, se do jeho vědomí zapsala 4

natolik výrazně, ţe jeho občanské jméno vedle ní působilo poněkud cizím a nezvyklým dojmem. „No…“ přelezlo líně přes ztěţklý jazyk toho hřmotného muţe a nejistý úšklebek měl panu Westluckovi naznačit, jak příliš si této pocty váţí. Nepochybně vzdělaný muţ, jehoţ věk znatelně přesáhl padesátku, si rozpačitě promnul našedivělý plnovous a usmyslil si rozhovor ukončit přáním, ţe jejich vztah bude rozhodně korektní a odpovídající jejich vzájemnému postavení. Přičemţ na Albertu Gurrenovi bude především zabezpečovat nejen přijatelné teplotní klima v celém objektu internátní školy, ale zcela pochopitelně také odpovídající stav tohoto zařízení. I na práci topiče a údrţbáře záleţí dobré jméno školy. A tato vizitka je vlastně i zárukou přílivu nových ţáků. Díky jejich přítomnosti na zdejší škole si tak ústav přijde na slušné peníze. Něco z těchto skutečností Benjamin Westluck Tlusté Bertě naznačil, většinu těch myšlenek se však rozhodl ponechat si pro sebe. Ten muţ, ţmoulající doutník, si především musí uvědomit, ţe vedení školy od něj očekává naprosto perfektní práci a oddanost vůči svému zaměstnavateli. Tlustá Berta na toto setkání vzpomínal s jakousi vnitřní nevolí. Přesto usoudil, ţe lépe bude příliš nepřemýšlet a přizpůsobit se přáním nového ředitele. Tohle byl tedy první moment, který jej v této chvíli přinutil vstát od zajímavých obrázků. Dalším faktorem byla skutečnost, ţe noví ţáci budou doma vyprávět, jak to na Downerské internátní střední škole vypadá a rozhodně by pro jejich rodiče nebylo tím nejlepším doporučením, kdyby zdejší ústav nemohl pro jejich vzdělání poskytnout alespoň stejné podmínky, jaké jsou na jiných obdobných školách. I přes jistou náklonnost k pohodlí Tlustá Berta pociťoval jakousi zodpovědnost a snahu učinit alespoň něco pro to, aby se studentům ve zdejším zařízení líbilo. Ztěţka prošel chodbičkou vedoucí ke schodišti a zakrátko se za ním rozkývaly létací vchodové dveře. Stanul před budovou, jejíţ přízemí v sobě skrývalo přibliţně půl druhé desítky učeben a 5

kabinetů včetně kanceláří pedagogů. Horní dvě patra byla zařízena jako pokoje studentů, skýtající přiměřené vybavení odpovídající účelu, jemuţ měly slouţit. Nechybělo ani několik menších místností zařízených pro mimoškolní činnost a další speciální aktivity studentů. Rozloţitý muţ se s uspokojením rozhlédl po nádvoří. Navzdory polovině října byly chodníky i trávník zbaveny listí a pečlivě upraveny. Albertu Gurrenovi nemusel nikdo povídat, co je jeho povinností. Sám bůh ví, jak to dlouho vydrţí v tomhle stavu. Tlustá Berta se otočil na podpatku s úmyslem zamířit znovu dovnitř budovy, kdyţ vtom koutkem oka zavadil o jakýsi podezřelý pohyb. Ten kluk tu kliďánko znečišťuje perfektně udrţovaný trávník! „Hej!“ křikl ostraţitě Tlustá Berta a jen trochu víc pootočil hlavu. „Nejseš ty náhodou Wollert?!“ „Jo… Dyť vím,“ neochotně se ozval urostlý chlapec a shýbl se, aby nakopl zmačkaný papír do odpadkového koše. „Máš kliku, ţe ti to vyšlo,“ usoudil zavalitý topič a údrţbář v jedné osobě. „Doufám, ţe to nebyla krabička od cigaret… A to mi vysvětli – kde se flákáš, kdyţ máš být ve třídě?“ „No… měl jsem nějaký řízení ve městě a trochu jsem se opozdil…“ připustil Adam Wollert s ulehčením, kdyţ se mu podařilo proklouznout ke dveřím kolem statné Gurrenovy postavy. Tlustá Berta chvíli naslouchal ozvěně jeho kroků, a pak znovu zamířil ke schodišti vedoucímu ke kotelně. Nebude trvat dlouho a kotle budou muset šlapat jako švýcarské hodinky. První ranní mrazíky na sebe nenechají jistě čekat. Jo, to potom budou všichni zase chodit a naléhat. Tlustá Berto, přidej páru! Dej tam trochu ţáru! Anebo někteří, co si tolik netroufají – zase třeba přijdou s prosíkem. Milý pane Gurrene, dopřejte nám trochu tepla… Pane topič, dyť bych tam nahoře umrzla i pod duchnou… Teplo je jenom další stupínek ke spokojenosti ducha. Tak to alespoň Tlustá Berta vţdycky tvrdil a touto zásadou se mínil řídit i 6

nyní. Nikdo neví, co to dá práce. Zkontrolovat trubky, jestli někudy neuniká pára. Postarat se o to, aby zásoba uhlí vystačila pro celou zimu. Okouknout kdejaký kout budovy a střechy, jestli někde nezatéká… Kotelna je však místo, o jehoţ důleţitosti nelze pochybovat. Jako srdce, z něhoţ se odvíjejí všechny tepny a nitky ţivota. Centrum, které určuje i kvalitu dalších náleţitostí. Také proto i nyní směřují kroky Alberta Gurrena k prostorám, jejichţ funkci charakterizuje změť trubek a ventilů, a kde to hučí a bouří a píská, kde se to otřásá a syčí a trochu voní moţná peklem, moţná také sopečným kráterem… Často se to všechno chvěje a s podivným hukotem zasévá do Gurrenovy mysli zvláštní neklid spočívající v nevyslovené otázce, zda za tím vším přece jenom nevězí něco víc neţ pouhý zvukový doprovod mechanických procesů drásající nervy a uši těch, kdo podobným akustickým efektům stěţí kdy mohli přivyknout. V případě Alberta Gurrena jde pochopitelně o něco zcela jiného. Neděsí jej hřmot a syčení páry, unikající ne vţdy absolutně nepropustným potrubím. Nezavírá oči, kdyţ ţár zpod kotle šlehne krátkým výbuchem přímo do jeho tváře. Spíše jej někdy napadne myšlenka, zdaje v tomto místě skutečně sám. Nezřídka se mu stává, ţe vnímá čísi přerývaný dech a v tváři jej zamrazí chladivý dotek neviditelné a nekonkrétní přítomnosti čehosi. Strach se pomalu smeká z víček a znenadání zasáhne koutky masitých úst. Tlustá Berta hlasitě polkne a jeho ruka popaměti nahmátne láhev brandy, stojící mezi haraburdím bez jakéhokoli systému uloţeným napravo od psacího stolu. Také tentokrát sedí ten děs v jeho zádech a popohání jej, aby byl co nejdříve na rozvrzané ţidli. Ruka dopraví láhev s alkoholem k ústům právě včas, aby tímto pohybem zamezila dalšímu tvoření krůpějí potu, usazujících se na vysokém čele. Tlustá Berta s uspokojením několikrát za sebou hltavě polkne a vrátí ten zázračný elixír na místo. Malou chvíli pak sedí a naslouchá. Jako by číhal na tiché kroky, blíţící se za jeho zády. 7

Či jako by vyčkával ponurého hlasu, nesoucího špatnou zvěst. Vše nasvědčuje tomu, ţe Gurrenovy obavy byly tentokrát bezpředmětné. Ţádný cizí zvuk neproniká do jeho bezprostřední blízkosti, aby jej svojí přítomností znepokojoval a dráţdil. Tlustá Berta se pomalu zvedá ze sedadla ţidle a míří úzkou chodbičkou do odděleného přístavku, v němţ stojí dva kotle. Kdyţ mu k cíli zbývá jen několik málo metrů, stane se něco, co by nikdy nečekal. Pisklavý varovný zvuk jej přinutí vrhnout hlavou do strany a obrovský strach, znásobující svojí silou jeho váhu na několikanásobné přetíţení, mrští jeho tělem na dlaţdicovou podlahu. Půldruhého metru nad jeho tělem se zklamaným zasvištěním prolétne uvolněný ventil, který zběsilá horkost páry doslova vyšroubovala ze závitu. Do zlostného syčení unikající páry zazní podivný chrapot a Tlustá Berta přemáhá nekonečnou bázeň, aby ze strany přiskočil k místu poruchy a zavřel příslušný přívod. Jakási nepřemoţitelná síla však hatí jeho snahy a otáčí kolečkem na opačnou stranu, čímţ se mlţný oblak stává mohutnější a nezvladatelný. Tlustá Berta by přísahal, ţe v tom vařícím se mraku spatřuje neurčitý obrys jakési postavy, jejíţ gesta jej ani v nejmenším nenechávají na pochybách o nedostatečné míře sympatií toho přízraku vůči němu. Rozplývající se přelud míří přímo na Gurrena, ten cítí, jak ta příšerná věc drtí jeho paţe a celé tělo, pak zblízka zahlédne netečnou, rozplizlou tvář, jeţ se ani zdaleka nepodobá těm, které potkává… A potom se kolečko samo roztočí obrovskou rychlostí na správnou stranu. Tlustá Berta, nemotorně se proplétající mezi potrubím a ostrůvky vysráţené páry, zmateně prchá do kouta kotelny, k odrbanému psacímu stolu a láhvi s brandy. Ještě stačí zahlédnout úzký prouţek páry, jak škvírou mezi ţeleznými pláty podlahy vtéká dolů, pod kotelnu, a tlustého muţe z toho pohledu znovu zamrazí. Zděšeně dopadne na ţidli a téměř současně obrací láhev brandy dnem vzhůru. Posléze však zjišťuje, ţe dno je mnohem blíţe, neţ čekal. Mrzutě pozoruje prázdnou láhev a pak bezmyšlenkovitě 8

přiloţí její hrdlo k oku. Přesně jako kdyţ se trosečník na neznámém ostrově dívá dalekohledem, jestli se odněkud neblíţí kýţená loď. Tlustá Berta ani nemusí příliš zaostřovat zrak, aby pochopil, ţe to, co vidí přes temně zbarvené sklo, je bezpochyby onen přelud, který jej pronásleduje jiţ po několik dní. Mlţná postava neodbytně útočí na smysly muţe v pracovním oděvu. Rozpíná se a vztahuje po něm průhledné chuchvalce jako pařáty, jeţ ho nečekaně uchopí a jediným škubnutím z něj vyrvou hříšnou duši. Duch Downerské internami střední školy se vrací a Albert Gurren nepochybuje o tom, ţe je to zase on. Tentýţ zjev, který se tu krátce představil brzy nato, co tento vzdělávací ústav někdy před dvěma třemi desetiletími přivítal ve svých zdech první studenty počátečních ročníků. Tlustá Berta se na něj dobře pamatuje. Objevil se jako dnes, ale zakrátko zmizel. Moţná nenalezl spřízněnou duši. Snad mu stálo za to čekat více jak čtvrtstoletí, neţ znovu začne komunikovat. Komunikovat…? Tlustá Berta se otřásl nad pomyšlením, ţe by ho ty cáry vychladající páry oslovily. Rychle odhodil prázdnou láhev do kouta a spěšně prošel chodbou, potom kolem tříd a krátce nato stanul na schodišti u vstupních dveří. S uspokojením lokal čerstvý závan podzimního větru. Počet úderů, jimiţ srdce měřilo narůstající vzrušivost, pozvolna klesal k odpovídající hranici. Albert Gurren ještě hodnou chvíli vyčkával, aţ známky chorobné představivosti odlétnou s vyvětralou vůní brandy na rozechvělých rtech. Ředitel Westluck by bezpochyby nebyl příliš nadšen, kdyby se teď před něj postavil a kategoricky ţádal o zákrok, který by řádění té mlţné příšery učinil přítrţ. Z prvního jeho dechu by pochopil, co za tím vším vězí. Tlustá Berta pochybovačně zakroutil hlavou. Ani uvolněný ventil zatím není odpovídající důkaz. 9

Tlustá Berta ví své. Zatím ještě ale neví, kdy bude moci promluvit veřejně a také si za svým slovem stát. S povzdechem skončil to neradostné rozjímání a šel se přesvědčit, kolik času ho bude stát, neţ se mu podaří odstranit závadu.

10

II. NATALI MÁ NÁPAD

„Druhé

číslo musí být rozhodně pecka!“ vyskočila Simona Kortensová ze ţidle a několik umně rozesetých pih na její tváři vyzývavě zazářilo pod dioptrickými skly brýlí. „Ţádný ţvásty a nesmysly! Nebudu potom někde na chodbách poslouchat, ţe druháci nezvládnou tak primitivní věc, jakou je školní časopis…“ „Ventil je přece odjakţiva jakýsi rozumně působivý prostředek slouţící k odreagování našich hlaviček opotřebovaných snahou pedagogů něco do nich nahustit…“ mínila nesměle Aranka Dangrisová. „A pořád ještě je Ventil školní časopis, kterýmu nikdo z vedení neupře jistou dávku serióznosti…“ „Simona má pravdu!“ podpořila pozici šéfredaktorky další z tvůrčí party druhého ročníku, kterému se dostalo cti zaplavovat vzděláníchtivé studenty a studentky této internátní školy působivými informacemi na stránkách školního časopisu, který měl jiţ svoji tradici. Natali Prelstonová. Dívka s dlouhými plavými vlasy a mnohoznačným pohledem smaragdových očí, na jejichţ kouzlo by Patrik Moreles, jediný muţský zástupce v tomto jinak čistě ţensky koncipovaném redakčním seskupení, mohl přísahat. „Jo holky…“ vzdychne Simona. Není to poprvé, co jí to takhle ujelo. Jako by uţ Patrika jaksi automaticky zařadila do jedné linie s ostatními. Je ale třeba přiznat, ţe Patrik uţ přestal být na tuhle skutečnost nedůtklivý. Zase to mělo tu výhodu, ţe kdyţ si dívky chtěly mezi sebou špitnout nějakou tu čistě dámskou tajnůstku, zapomínaly často i v jeho přítomnosti na obezřetnost a on se tak stačil dozvědět mnohé, co uším ostatních jeho 11

spoluţáků zůstávalo utajeno. Tuto zjevnou šanci mimoděk a nechtěně anuloval tím, ţe oţehavá témata probíraná mimo oficiální program redakčních porad taktně ponechával bez dalšího moţného šíření. I kdyţ nezřídka byl nucen odolávat psychickému nátlaku kamarádů dychtivých po poznání, co tak asi mohou dvě dívky probírat, kdyţ není v dohledu ješitný a ve vztahu k ţivotu zcela nespolehlivý muţský jedinec. Snad i proto Patrikova tvář nikdy neztrácí úsměv. A to i ve chvílích, kdy jeho pohledy plné tajných vyznání se odráţejí od smaragdů ve tváři Natali Prelstonové jako ping-pongové míčky a kdy se všemoţně snaţí přijít na kloub jakési dávnověké záhadě, jeţ odnepaměti zpestřuje vztah mezi oběma pohlavími. Patrik Moreles je příjemný mladý muţ oduševnělého zevnějšku a téměř vybraných způsobů. Ve své osobě si udrţuje v naprosté rovnováze aktivity tělesné i duševní a je rozhodně z těch, jeţ je moţné bez rizika si zvolit za přítele. Tak nějak by asi Patrika charakterizovala Simona Kortensová, trpělivě vyčkávající na okamţik, v němţ Patrikův zájem o Natali Prelstonovou opadne, a kdy i ona bude moci prokázat své osobní kvality. Simona teď ovšem Patrika nevnímá. „Jo holky…“ vzdychne a zasní se. „Teda přála bych vám… Mamča maká v Půlnočním večerníku. Co drbů a skandálů musí dát dohromady kaţdý den… Třeba se někdo vymázne v auťáku, a ona má děsný fofry, aby byla u toho první, a aby právě Půlnoční večerník vylez s tou bombou navrch…“ „Asi bych na to neměla ţaludek…“ otřese se Doris Bastorsová. „Přece jenom to musí bejt děsný koukat, jak z nich teče krev a třeba mají ufiknutou nohu…“ Doris znovu odmítavě zavrtí hlavou a její dlouhá, vytáhlá postava jako by ten pocit proţívala na pokračování. Dávno uţ ví, ţe její jedinou předností je přehled pod basketbalovými koši a je vděčná za kaţdý úsměv, který za ní dolétne z klukovských hloučků. Sportovní reportáţe v prvním čísle Ventilu, které spolehlivě a rychle zajistila, byly ovšem perfektní. Aranka poněkud hystericky kvikne a zaboří obličej do dlaní. Tak na tohle se právě nemusí dívat, a ani to poslouchat. Doris Bastorsovou z jakýchsi nevysvětlitelných pohnutek nesnáší a na 12

některé její výroky je doslova alergická. „Přihodilo se ti něco, bobečku?“ vyzvídá jako vţdy elegantně vyhlíţející Natali a její oslnivý úsměv prozrazuje jistou nepřístupnost a chlad, vyplývající z určité nedůvěřivé uzavřenosti. Ani tak ji však nikdo nemusí přesvědčovat o tom, ţe na Downerské internátní střední škole není mnoho těch, jeţ by se s ní mohly měřit co do fyzické přitaţlivosti. Natali Prelstonová je prostě dokonalost sama. Přesto se velmi často stávalo, ţe pokud jde o různé projevy klukovského zájmu či obecné náklonnosti, dostávaly před Natali přednost dívky mnohem skromnějšího zjevu, zato však povahově méně komplikované. I teď bylo v ovzduší cítit jisté napětí, které se mezi Natali a ostatními vznášelo téměř pokaţdé, kdy dívka s okouzlujícím úsměvem pronesla cokoli, co by jen matně přivolávalo moţnost blíţícího se konfliktu. Patrik Moreles Natali pozoruje a je mu jí trochu líto. To děvče by si mělo uvědomit, ţe někdy je nezbytné přizpůsobit se. Jinak se vlastním přičiněním ocitne v prostoru, podobajícímu se opuštěnému ostrovu. Potom se znovu obrátí na Simonu. „Půlnoční večerník laskavě vynech,“ řekne s poněkud ironickým tónem. „O úrovni toho bulváru mám svý mínění. Systematicky řeţou do všeho, z čeho by se mohla vyklubat nějaká senzace. A přitom se neohlíţejí na to, ţe prosperita večerníku je krvavě vykoupena neštěstím těch, kteří se dostanou na jeho stránky…“ „Teda pěkně kecáš!“ vyprskne Simona, která nemůţe připustit, ţe by se o práci její matky někdo mohl vyjadřovat tak neuctivě. „Jen si to zkus, bejt sama máma s dítětem a umět si vydělat…“ Sundá brýle z obličeje a hřbetem ruky otře zarudlé oči. Ten pohled Patrikovi naznačí, ţe Simoně bezpochyby došly obranné argumenty, a ţe by tudíţ bylo vhodné změnit téma. „Dyť on to tak nemyslel…“ konejšivě se ozve Lizet Sedriková, nenápadná dívka věčně někoho usmiřující a omlouvající. Snad to vyplývá z jejího přesvědčení o boţím poslání dobra a o nutnosti ukazovat cestu všem, kteří nemohou nalézt správnou cestu. 13

Lizet velmi věří v Boha i v dobro a nijak se tím netají. „Jasně, Simono… To byl jen takovej zkrat…“ omlouvá se Patrik. „Nechme večerník večerníkem. Nám jde o Ventil. Takţe zbývá jen se dohodnout, jakým způsobem mu dodat šmrnc. S náma je to jasný. Budeme pokračovat přesně v duchu prvního čísla…“ „Tedy to zůstává…?“ ohrazuje se Natali Prelstonová. „Já a Lizet ovšem asi nebudeme ten správnej tandem…“ „Uvidíme,“ věcně řekne Simona. „Nechejme ale Patrika, ať dokončí myšlenku. Případná změna je přece kdykoli moţná…“ „… a já si myslím, ţe se to osvědčilo. Takţe Aranka by uţ teď mohla pokračovat v obstarávání zpráv z ročníků,“ míní Patrik. „Minule se jí to, myslím, povedlo slušně.“ Přes nepříliš půvabnou tvář Aranky Dangrisové přelétne náznak úsměvu. Dívka neskrývá, ţe ji Patrikova chvála těší. „Zajímavosti ze sportovní činnosti včetně programu soutěţí a zápasů s jinými středními školami byly vyčerpávající a nepochybně je to zásluha především Doris Bastorsové. Rovněţ Natali se nedá na jejích zajímavostech ze společenského ţivota téměř nic vytknout. Přehled kulturní činnosti by ale neměl být pouhou rekapitulací suchých čísel. Tady se přece musí odrazit i mínění běţného studenta o úrovni akcí, které zástupci ročníků spolu s vedením školy připravují. V tomto případě by Aranka do toho mohla dát více své osobnosti…“ „Určitě se ti to podaří, Aranko,“ doplňuje Simona. „Patrik jenom chce, aby celá naše práce nebyla zbytečná, a aby přinesla nějaký výsledek…“ „Dále si myslím, ţe i kdyţ se Natali před malou chvílí ozvala v tom smyslu, ţe spolupráce s Lizet jí nevyhovuje, přesto by to měly ještě spolu zkusit. Právě rozdílnost jejich povah by mohla být dobrou zárukou, ţe se nám z řídi a profesorů podaří vytáhnout věci, o jakých se nám nezdálo… No, a já bych s vaším dovolením dál pokračoval v obstarávání různých zajímavostí, které by vlastně měly být pikantním zpestřením našeho Ventilu…“ „… jenţe moc nebyly,“ skočí mu do řeči Simona. „A to je právě to, co bysme měli víc vymáknout.“ „No, byl to poněkud nedůrazný vstup do utkání – pokud bych to 14

chtěl formulovat sportovní terminologií…“ neochotně přiznal chlapec. „Ale o posledním víkendu jsme nad tím zasedli s tátou a vytipovali nejzajímavější kriminální případy v okolí za posledních deset let. Můţe se stát –“ Patrik se aţ zajíkl vzrušením – „ţe kdyţ je trochu rozpitváme a zveřejníme a navíc se na naše články někdo ozve, ţe třeba pomůţeme vyřešit některé případy, které na usvědčení pachatele teprve čekají…“ Kaţdý tady věděl, ţe pan Moreles je policista, který se za své výsledky nemusí stydět. Některým se ta věc zamlouvala. „Ventil není ţádný zábavný magazín…“ ozvala se tiše Aranka Dangrisová a nadšení všech znatelně ochladlo. Patrik Moreles se zřejmou nedůtklivostí pečlivě sloţil svůj seznam vraţd a přepadení a rozmrzele jej zastrčil do zadní kapsy dţin. „Počkej, netrojči…“ zasáhla rozhodně Simona do blíţícího se konfliktu. „I na ty tvý krváky se nepochybně dostane. Aranka má ale pravdu. Musíme mít něco, co kaţdýho trkne do slabin, protoţe to bude aţ skoro neskutečný a přitom se to bude zatraceně těsně dotýkat naší školy… Něco, při čem všichni zalapají po dechu a okamţitě po přečtení si půjdou vystát frontu na nový číslo…“ „To si teda celej měsíc počkají,“ ozve se nechápavě Lizet, jejíţ cit pro pravdu a realitu nepřipouští – ovšem mimo zázraků seslaných na tento svět stvořitelem vesmíru – sebenepatrnější míru přehánění a vybočení z hranic skutečnosti. „Tak teda nevím, Lizetko, ale tohle.“ Simona nestačí dopovědět svoji myšlenku. K jejímu stolu se přiblíţí Natali Prelstonová a něco jí pošeptá do ucha. Šéfredaktorka Ventilu se při některých slovech rozřehtá na celé kolo, aby vzápětí nasadila utrápenou masku. „Ale to nejde, Natali… To bysme mohli mít celej rok nepřetrţitej průšvih, jestli teda tomu slovu rozumíš…“ „Jenţe neupřeš, ţe by to mělo sílu,“ nevzdává se dívka se smaragdovýma očima. Ostatní pozorují ty dvě a rozpačitě krčí rameny. Patrik se nezmůţe ani na tento projev pocitu naprosté 15

neinformovanosti. S odevzdaností si v duchu přiznává, ţe holkám je někdy těţké rozumět. Konečně se Simona odhodlá svěřit panoptiku nechápavých tváří to sladké tajemství. Dokonce je třeba přiznat, ţe komické grimasy, proměňující její pihovatý obličej v klaunovskou masku, dovedla alespoň pro tuto chvíli přemoci. „Tady Natali došla k názoru, ţe bysme mohli Ventil vylepšit tím, ţe budeme svým čtenářům pravidelně předkládat peprné historky ze ţivota pedagogickýho sboru. No, nevím…“ Simona si sundá brýle a růţovým kapesníčkem automaticky čistí dioptrická skla. „Nedovedu se jaksi vţít do situace, kdy prvačky čtou na záchodě školní časopis a můţou se umlátit nad tím, ţe slečna profesorka Murderová pozvala na večeři sličnýho pana Naridise, nebo ţe se třeba na novýho ředitele Westlucka provalilo, ţe do dvou států Ameriky posílá alimenty na nemanţelský fakánky…“ „Jů, váţně…?“ vypískla Aranka a vzrušeně poposedla na ţidli. „Samozřejmě ne!“ chladně ji zarazila Simona Kortensová. „To byl jen takovej příklad, co by se tam třeba mohlo objevit. Nejanči…“ A pak se obrátila k ostatním, upíraje krátkozraké oči k nebesům, která jí v této chvíli zakrýval strop místnosti. „Holky, a teď si představte, co by asi při takovým čtení vyváděly ty telátka z prváku. No, asi bych to nepřeţila. Mohly by se dít divný věci…“ „I takový se dějou,“ odhodlala se znovu na sebe upozornit Natali a její reklamní chrup za pootevřenými svěţími rty nenechává nikoho na pochybách, ţe teď vyleze na světlo boţí s čímsi jedinečným a převratným. Pak vytáhne ze své tašky knihu v zachovalé vazbě a začne předčítat. A kupodivu je nutno říci, ţe dívky neprotestují a nechají ji ten krátký úryvek dočíst do konce. Je to jakýsi věstník z doby před nějakými dvaceti lety. V krátké stati se nepodepsaný autor zmiňuje o tom, ţe jiţ druhým rokem je v provozu Downerská internátní střední Škola, a dále vyzdvihuje její význam pro vzdělávání mládeţe nejen v tomto koutě země. Potom Natali nechá rozeznít svůj hlas naplno a pihovatá tvář Simony Kortensové se rozzáří. Časopis Ventil bude díky tomuto příspěvku obohacen o 16

zajímavosti, které lze bez nadsázky přiřadit k senzacím. Natali Prelstonová svým zvučným altem právě sděluje, ţe jejich střední škola vznikla rekonstrukcí starého sídla, k němuţ se váţe nejedna z pověstí a legend. Podle pisatele není vyloučeno, ţe by se v areálu školy čas od času nemohly dít věci, jeţ by mohly mít souvislost se záhadami, obklopujícími historii sídla a rodu, v jehoţ drţení se původní stavba nacházela. Oslnivý úsměv Natali doprovází poslední slabiku textu. Všichni sedí trochu vyjevení. Jako by jim pozvolna docházelo, co právě vyslechli. „Jaké věci se tu vlastně můţou dít? Co víme o těch záhadách?“ vyslovuje Simona nahlas otázky, které se rojí v myslích ostatních a nedovede si v této chvíli na ně odpovědět. „Normálka,“ usadí ji Aranka Dangrisová a tím poněkud vypluje ze své monotónní nenápadnosti. „Bílá paní. Duchové ve sklepení. Ohniví psi a tak.“ „… a zdi se zachvějí a z nebe zazní hromový hlas a vše se pak zřítí k branám pekelným…“ temným basem pronese Patrik a Aranka s údivem pozoruje, jak jí naskakuje husí kůţe. „Záhady se musí objevovat,“ usoudí nakonec Simona. „Pokud chceme dát dohromady zajímavej materiál, musíme pátrat. A jelikoţ o té věci nevíme zhola nic, nejlíp bude vzít to od začátku. Bude to hlavně moje práce, a… také by mi mohl pomáhat Patrik.“ V některých pohledech není těţké vycítit zklamání. Zase někdo slízne smetanu a jiný bude shánět nezajímavé příspěvky po ročnících. „Dobrá,“ souhlasí Simona. „Tím nechci říct, ţe odmítáme pomoc ostatních. Kdokoli narazí na nějakou stopu, bude mít u mě plus. Čím více nás kolem toho bude šlapat, tím větší bude šance na konečnej úspěch. Nikdo ovšem nesmí zanedbávat svůj rajón. Všechno platí tak, jak to v úvodu schůzky naznačil tady Patrik…“ „Takţe se jde na pokoje?“ ozvala se Doris Bastorsová. „Měla bych ještě dnes napsat tátovi…“ Simona Kortensová mlčky přikývla. Kdyţ se rozcházeli, ucítila lehký dotek na svém rameni. Patrik. 17

S údivem pohlédla do jeho sympatické tváře. Kolikrát si to přála, aby k něčemu takovému došlo. Aby ji oslovil o samotě, dotkl se jí tak, aby to pocítila v kaţdé ţilce. A moţná byl ten okamţik tady. Usmála se. „Po večeři v parku za barákem,“ řekl tiše a významně mrkl. Neţ se stačila zeptat na sebemenší detail, vyklouzl spolu s ostatními z místnosti. Zamyšleně sbalila materiály pro druhé číslo Ventilu a odcházela jako poslední. Ten Patrik Moreles je bezvadný kluk a ona to přece ví.

18

III. TAJNÁ SCHŮZKA

„Ty

váţně chceš jít na to rande v tomhle!?“ zděsila se Lizet Sedriková při pohledu na Simonu, chystající se opustit pokoj. Simona Kortensová nešťastně zakoulela očima: „Prosím tě, Lizet, neřvi to na celej intr. Dyť já vlastně ani nevím, o co tam pude…“ Jindy málomluvná a nepříliš energická dívka z ní teď strhávala křiklavou halenku a hledala ve skříni něco, co by více vyhovovalo jejím představám. „Jo – a kdo to vlastně je? Znám ho?“ „Neznáš…“ zoufale lhala Simona a prohlíţela se v zrcadle. Neměla ani ponětí, co by k čemu mohlo ladit. Ale kdyţ Lizet myslí, tak tahle na pohled obyčejná košile by jí mohla sedět. Moţná se v té chvíli zatvářila aţ příliš rozpačitě. „Takţe konečně Patrik,“ usoudila Lizet a rukou smetla jakousi nitku z oblečení obrýlené pihovaté dívky. „No vidíš. A já pořád myslela, ţe bere na tu Prelstonovic holku.“ „Proboha, Lizet… zavři uţ konečně zobák!“ rozčilila se Simona. „Promiň mi ten výraz – ale přece to vůbec není tak, jak ty si myslíš…“ Lizet Sedriková velkoryse přeslechla zmínku o onom ptačím ústrojí, tak často přisuzovaném klevetivým dívkám, a jako by se nechumelilo, povídá: „V tom případě ti trochu přičísnu to tvoje hnízdo. Kvůli tomu, ţe nosíš brejle a máš pár pih, přece nemusíš chodit neupravená a rozcuchaná. Sedni na ţidli a chvíli se nedívej do zrcadla. A hlavně prosím tě mlč.“ Stačila chvíle, aby šikovné ruce Lizet za pomoci nůţek změnily 19

Simonin nepojmenovatelný účes na nadýchaný, hebký obláček. Kdyţ se Simona zhlédla v zrcadle, měla tisíc chutí vjet si rukama do vlasů a vrátit je do původní neupravené podoby. Měkký, ale důrazný pohyb paţí černovlásky jí v tom však zabránil. „Uklidni se, děvče. Tak to teď budeš nosit. A doporučuju ti, abys rozbila prasátko a myslela na nový obroučky. Nic proti těm tvejm. Jenom ti řeknu, ţe moje babička v těch svejch vypadá třikrát mladší neţ ty. A teď můţeš mazat.“ Kdyţ Simona vycházela na chodbu, málem se ve dveřích srazila s Arankou. Při pohledu na Simonin nový účes dívka oţila: „Prozraď mi… někde se chystá párty a ty máš s sebou přivést několik kamarádek. Ţe je to tak?“ „Jsi na trapným omylu, holka. Jdu s tím trochu do podzimního větru. Neznám totiţ lepší způsob, jak svý mozkový závity psychicky připravit na zítřejší náročný program. Dobře se vyspinkej, děťátko…“ Načeţ vznešeně odplula a Lizet vyprskla smíchem. Aranka ty dvě nechápavě sledovala a pak sebou otráveně praštila na postel. Patrik uţ čekal hodnou chvíli. Od večeře přece jenom uběhla značná doba a Simona nikde. Dívka, která jej teď znenadání oslovila, se Simoně při troše dobré vůli vzdáleně podobala. „Ty…?“ vydechl. Jeho zrak nedůvěřivě pátral v těsné blízkosti před sebou. „Měla jsem přijít a jsem tady. Vyklop, o co ti jde,“ spustila Simona, i kdyţ se původně chtěla chovat jako dívka, kterou chlapec jí nesmírně sympatický pozval na schůzku a ona se všemoţně snaţí, aby se mu zalíbila. Po svých prvních slovech však pochopila, ţe způsob konverzace, jenţ proti své vůli zvolila, není rozhodně z těch nejšťastnějších. Patrik vydechl: „Kdybys nepromluvila, tak bych tě skoro ani nepoznal. Myslel jsem…“ „Já vím, ţe jsem husa,“ zklamaně řekla Simona a začala oběma rukama čuchat svůj nezvyklý účes. „Počkej, Simono…“ chabě zaprotestoval udivený chlapec. „Mně 20

se to přece líbilo, jak jsi měla upravený vlasy. Skoro bych řekl…“ Simona Kortensová přerušila pohyby rukou, jeţ ničily dílo její přítelkyně Lizet, a se skloněnou hlavou se rozběhla parkem zpět k budově internami školy. Patrik Moreles ještě hodnou chvíli stál a přemýšlel o Simoniných vlasech. Dočista zapomněl na to, ţe se chtěl v klidu domluvit, jak postupovat při odhalování záhad, které se váţí k existenci Downerské internátní střední školy. Teď mu ten problém úplně vypadl z hlavy. Některé dívky natolik ztrácejí sebevědomí, ţe jen nerady přemýšlejí o tom, jakým způsobem zamaskovat své nedostatky a zvýraznit existující přednosti. Nesporně k nim patří i Simona Kortensová. Tak si to myslel Patrik Moreles. Simona se vřítila na pokoj s mokrýma očima a rozcuchanou hlavou. „Ani jsem si nevšimla, ţe by byl venku takový vítr,“ nejistě pronesla Aranka Dangrisová a opatrně se o další krok přiblíţila k Simoně. „A ţe by tam pršelo, tomu bych uţ vůbec nevěřila…“ Lizet udělala na Aranku obličej, připomínající výraz boha pomsty. Aranka se odklidila na svoji postel. Simona jako z dálky vnímala Lizetina utišující slova. „Byl to prostě omyl…“ vzlykla šéfredaktorka Ventilu. „Ten hoch toho bude trpce litovat,“ zašeptala jí do ucha Lizet a přidala ještě několik slůvek, která však zvídavé ucho Aranky Dangrisové nezachytilo. Dívce se však zazdálo, ţe Simona Kortensová přerušila slzavý proud krátkým úsměvem.

21

IV. KDYŢ SE HOUPÁ PODLAHA

Večer se blíţil jen zvolna. Zatímco Aranka se snaţila volný čas vyuţít k meditacím nad problémem, jak dodat své tuctové tváři i postavě trochu nevšedního lesku, Lizet Sedriková zaměřuje svá rozjímání do zcela jiných oblastí. Podle Lizet je kaţdý ţivý tvor přiveden na svět s určitým a zřejmě konkrétním záměrem vyšší moci, tudíţ se ani nesluší přemítat nad tím, proč někdo pobral do vínku převáţně kladné hodnoty, zatímco jiný přišel při tom všem rozdávání tak trochu zkrátka. Lizet byla skálopevně přesvědčena o tom, ţe nejpřirozenější vlastností – zejména lidskou – je skromnost. A nespokojenost s kvalitou vlastní osobnosti je nebetyčným rouháním. I tohoto večera Lizet Sedriková s jistým opovrţením sledovala marné snahy Aranky Dangrisové dosáhnout příznivějšího efektu, zejména pokud jde o půvab obličeje a nepochybně i o estetičtější rozloţení tělesných křivek a proporcí. Tato do nejmenšího detailu se opakující trapná podívaná vysílila Lizet natolik, ţe usnula uprostřed své kaţdovečerní tiché modlitby a předčasně přivolanému spánku byla vlastně vděčna za to, ţe nemusela být nechtěnou účastnicí tohoto divadýlka, jeţ se jí z celé duše protivilo. Probudilo ji zdání, ţe se vznáší na křídlech. Úmyslně nechávala zavřená víčka a přála si, aby – aţ je nechá procitnout – se ty perutě podobaly křídlům andělským a aby si ten vzácný okamţik uchovala v mysli co nejdéle. 22

Ten sen trval dál a Lizet stále úporně nutila víčka očí, aby ještě odolávala úplnému probuzení. Moţná to ani nebyl sen. Lizet cítila, jak se s jejím tělem pohybuje postel a moţná i celá podlaha. Dál se nechala kolébat a neustávala v sobě posilovat naději, ţe se s ní děje něco vznešeného. Cosi, co se člověku přiházívá nejvýše jedenkrát za celý dlouhý ţivot. Potom v pokoji něco zafunělo a Lizet by přísahala, ţe to byl muţský dech. To ji téměř dokonale probudilo, neboť Lizet Sedriková byla doma vedena k tomu, ţe pokud mladá dívka zaregistruje v noci ve svém pokoji sebemenší náznak přítomnosti muţe, pak musí učinit vše, aby její dívčí čest nebyla ohroţena. Dívka se vyděšeně posadila na posteli a vytřeštěným pohledem pátrala temným nočním šerem. Ţádného muţe ve své blízkosti nezpozorovala. Jenţe něco tu skutečně bylo. Něco, co syčelo a dýchalo pod podlahou a rozhoupávalo její postel podivnou silou, která byla mimo její chápání. Moţná k ní té noci sestoupil sám Bůh. „Dej se mi poznat…“ zašeptala Lizet Sedriková do děsivého ticha a to tiché přání stačilo, aby se její srdce zbavilo hrůzy. Ale jen na malý okamţik. Sotva tu prosbu vyslovila – podlaha se proměnila v pruţné vlnobití a náhlý pohyb postele ji smetl z prostěradla i s pokrývkou, kterou zoufale svírala omotanou kolem těla. Leţela na zemi a křečovitý pláč jí zabraňoval vyslovit třeba jen pouhé slůvko, které by přivolalo pomoc. V těsném objetí přikrývky klouzala po podlaze a vtom její zrak zalétl do míst, kde spala Aranka Dangrisová. Její postel stála bez sebemenšího hnutí a dívka klidně oddechovala. Do tváře Lizet znovu zafuněl jakýsi odporný dech a do uší se jí vedral chraptivý chechtot. Neurčitý mlhavý stín se zvedal z kouta. „Já jsem tady doma… Jenom já jsem tu pán…“ Potom jako by ten hlas odvála modlitba, která splynula z dívčiných rtů. Pokoj se utišil a Lizet opatrně vlezla do své postele, 23

která tu stála jako by se ještě před malou chvílí nic zvláštního nedělo. Ke škvíře v podlaze se vinul úzký pruh mlhy. Dlouhou dobu se bála usnout. Neodvaţovala se zamhouřit oči a ráno byla celá rozlámaná. Děsivá noc na ní zanechala své stopy. Také Tlustá Berta si ráno všiml, ţe je Lizet nějaká nesvá. Potkal ji na chodbě před třídami, kdyţ byl řediteli nahlásit, ţe v kotelně došlo k poruše a ţe není třeba volat řemeslníky, jelikoţ sám závadu odstranil. Polichocen uznalým pohledem Benjamina Westlucka právě rozjímal o své spolehlivosti a nepostradatelnosti pro zdejší vzdělávací ústav, kdyţ mu Lizet Sedriková doslova vběhla do náruče. „Honí tě zlý duch?“ zaţertoval a hned pochopil, ţe pro tuhle konverzaci nezvolil to nejsprávnější téma. Lizet zbledla a téměř se zapotácela. „Nevím, pane Gurrene… Moţná…“ „Co moţná?!“ zbystřil pozornost zavalitý muţ. „Skutečně jsi někoho podezřelého viděla?“ „Někoho…?“ zeptala se bojácně dívka. „Spíš něco… A moţná neviděla, jenom slyšela… Já…“ Tlustá Berta vycítil, ţe by mu dívka něco chtěla říci. Teď však nezbývalo tolik času, aby si několika vhodně poloţenými otázkami mohl ujasnit, co za tím vším vězí. Moc ho to všechno zajímalo. Kdo ví. Moţná i jeho vidiny měly v těchto souvislostech zcela jiný a realističtější základ. Snad se tady skutečně děje něco, co je třeba prozkoumat a postarat se o to, aby se všechno znovu dostalo do běţných kolejí. „Po obědě, o velké přestávce. Tady.“ Díval se za Lizet, jak se pomalu blíţí k učebně. Věděl, ţe těch pár několik dlouhých hodin s ním nebude ţádná řeč. Znovu zalezl do kotelny a snaţil se vybavit si všechno, co se stalo ve chvíli, kdy nad jeho hlavou prolétl uvolněný ventil a zaryl se do stěny. Byl velmi zvědav, s čím po obědě přijde to děvče. Přišla ještě s jednou dívkou z jejich ročníku. Tlustá Berta ji znal. 24

Jmenovala se Kortensová, měla na starosti ten školní plátek a někdy mu připadala poněkud ukřičená a necivilizovaná. „My tady máme s Lizet nějaký důleţitý rozhovor,“ upozornil Simonu na skutečnost, ţe právě tady a v této chvíli není v jeho očích příliš vítaným hostem. „Promiňte, já vím,“ řekla uctivě a naprosto spisovně ta ukřičená holka. Albertu Gurrenovi se zdála poněkud zaraţená, rozhodně nebyl příliš velký rozdíl mezi tím, jak se tvářila ona a mezi výrazem Lizet Sedrikové. „Dokonce vím, o čem si chcete povídat. A jelikoţ tady Lizet se obává, ţe by vám to všechno nevysvětlila tak říkajíc srozumitelně, pokusím se vám za ni nastínit, k čemu došlo včera v noci v jejím pokoji…“ Tlustá Berta měl dojem, ţe té Kortensové to uţ zase příliš povídá. Musel ji zarazit. Také z toho důvodu, ţe by konečně rád věděl, co se vlastně v noci přihodilo. „Takţe…“ nakousl netrpělivě. „Budu stručná,“ pokračovala Simona. V této chvíli měla dojem, ţe šéfredaktorka tak známého školního časopisu by se měla vyjadřovat stručně a výstiţně vţdy a za všech okolností. Navíc před Tlustou Bertou reprezentovala oficiální studentský tiskový orgán, který jako takový měl svoji nepochybnou váţnost i u zástupců vedení Downerské internátní střední školy. Tím spíše měla tato pozice vyniknout při rozhovoru s tímto poněkud obtloustlým chlapíkem, který je zde placen za jakousi víceméně podruţnou činnost. Vzápětí se však šéfredaktorka Ventilu poněkud vzpamatovala a snaţila se svoji řeč orientovat z pozice mladé dívky, která si zcela jasně uvědomuje, co je to úcta ke starším a co’je ve škole učí o zásadách slušného chování. „V noci, kdyţ Lizet spala, ji probudil divný pocit,“ spustila Simona. „Kolem její postele se houpala a prohýbala podlaha, nakonec ji postel shodila na zem jako zjančený kůň. Viděla nějakou mlhu, která moţná připomínala postavu. Slyšela zvuky, co připomínaly dýchání, nebo jakýsi smích… To Lizet přesně neví…“ „Stalo se to tak, Lizet?“ zeptal se Tlustá Berta a spokojeně odfrkl, kdyţ ještě nyní vyděšená dívka přikývla. „Simona to řekla přesně. Moc jsem se bála…“ 25

„A pak to zase samo zmizelo…“ tajemně zašeptal zavalitý muţ a Lizet znovu pokývala hlavou na souhlas. Tlustá Berta je spokojen. Nebyly to vidiny způsobené vypitím několika kapek dobré brandy. Downerskou internátní střední školou se potuluje duch a nikdo zatím nezná příčinu. Proto ten přelud v kotelně. Prostě se je snaţí upozornit na svoji existenci. Ţádná brandy. Záhadný duch, který vstupuje do těchto prostor, kdykoli se mu zlíbí. Lepší bude vyhnout se mu. Jenţe jak? To nikdo neví. A nikdo ani nezná den, či snad noc, kdy se zase zjeví. On, Albert Gurren, přece není ţádný blázen… Tlustá Berta stojí na chodbě a jeho rty téměř slyšitelně vyslovují myšlenky, které mu teď letí hlavou. Neví, ţe ta slova i ve vší té tichosti zalétají ke sluchu obou děvčat, která jako by zůstala přikována k dlaţdicové mozaice chodby. Simona Kortensová ani zdaleka nelituje, ţe se uvolila být prostřednicí při tom divném rozhovoru mezi Lizet a tím údrţbářem. Díky té podivné shodě okolností právě došla k bodu, z něhoţ bude moţné začít velkou sérii zajímavých článků o tajemném přízraku zdejší střední školy. Běţí zpátky do učebny, zatímco Lizet ještě odpovídá Albertu Gurrenovi na jakési dotazy. Sotva Simona dosedne do lavice, vzrušeně vytáhne z tašky poznámkový blok a červeně si poznamená první otázky, kolem nichţ se bude rozvíjet dějová nit vzrušujících příběhů. Jde skutečně o ducha, neboje to pouze určitý druh sugesce? Pokud je to skutečně duch, je moţné, ţe bude chtít s některou ţivou bytostí navázat spojení. Jak obtíţná s ním asi bude komunikace? Proč si duch (pokud připustíme, ţe o ducha skutečně jde) vybral za své působiště právě Downerskou internátní střední školu? Jaký cíl duch svým zjevováním vlastně sleduje? A poslední otázka: nejedná se v tomto případě pouze o ţert, spočívající na domluvě Lizet Sedrikové a Alberta Gurrena…? Simona si náhle uvědomuje, ţe těch několik teček před posledním otazníkem je zcela na místě. Tak snadno to můţe být pokus o 26

nepodařený vtip. První článek tedy musí být velmi opatrný ve svých závěrech. Spíš náznak. Pobídnutí. Ale takové, aby se duch sám – pokud tedy existuje – nechal určitým způsobem vyprovokovat a znovu se projevil. Uţ to ví. Ten článek musí obsahovat i výzvu studentům, aby uvedli, zda se také s podobným jevem setkali. Pokud jeden či dva z nich odpoví kladné, Simona pak můţe téměř stoprocentně předpokládat, ţe Gurrena a Lizet podezírala neprávem. Lizet se vrací do třídy. Simona ji usilovně pozoruje, ale nic ji nepřesvědčuje o tom, ţe by před ní něco skrývala.

27

V. ZÁVAN DÁVNÉ HISTORIE

Patrik Moreles prostě nechápe, jak se Simona jen tak mohla sebrat a pokazit jejich schůzku ještě dříve, neţ začala. Sice mu maně vytane vzpomínka na nový dívčin účes, který tak nesmyslně vlastníma rukama zničila, ale stále ještě se nemůţe dovtípit, ţe ta na první pohled nepatrná změna ve výrazu Simoniny osobnosti byla tak trochu zamířena přímo na jeho pocity. Rozhodněji to slušelo. Tedy do chvíle, neţ její prsty učinily z toho zázraku dokonalé vrabčí hnízdo. Simona uţ zase chodí postaru. Nad nepříliš esteticky vyvedenými obroučkami dioptrických brýlí plane neuspořádaná záplava nazrzlých vlasů, sice poněkud ještě drţících tvar daný jim nůţkami v rukou Lizet Sedrikové, přesto však vesmírně vzdálená fotografiím z módních magazínů. Jenţe Simona Kortensová se tak cítí ve své kůţi. V jejím nezměnitelném vzhledu je snad celá její osobnost, veškerá síla, kterou si uvědomuje smysl své existence. Jen hlavu nese o poznání výš, kdyţ ji Patrik toho odpoledne osloví venku před hlavním schodištěm. „Simono…?“ Nepatrně škubne hlavou, ale zase ne tolik, aby si ten sympaťák myslel, ţe mu chce podlézat. „Chtěl jsi něco, Patriku?“ Chlapec udělá udivený obličej: „Víš, nejde mi to z hlavy, to o tom starém sídle… a ţe na tom místě teď stojí naše škola…“ Simona Kortensová se hlučně rozesměje a její strojenost je 28

definitivně poraţena hurónským pokřikem. „Patriku… člověče, dyť já na to docela zapomněla…“ Zhoupne se na špičkách a bouřlivě políbí překvapeného Patrika kamsi za levý ušní boltec. Pak si však okamţitě uvědomí tu zvláštní situaci a rozpačitě jej propustí z objetí svých paţí. „Nevykládej si to jinak…“ začne provinile, zatímco se chlapec rozhlíţí, zda tu poněkud komickou scénku nesledují nějaké zvědavé oči. Alespoň tahle obava se zdá být bezpředmětná. „Víš… já jsem si zapomněla spojit ten fakt, ţe tady kdysi existoval starý dům, s tím tajemným přízrakem…“ „O jakém přízraku to sakra mluvíš!?“ nechápe Patrik. „Já vím, Simono… Je toho na tebe trošku moc, ale všechno se urovná. Neboj. S Ventilem ti budu pomáhat, co mi bude dech stačit…“ Vůbec neprotestuje, kdyţ jej Simona vede na lavičku pod starý javor. Klid, jenom klid. To přece ví kaţdý, ţe bláznům se odporovat nemá. Simona je zjevně přepracovaná. Jenom je škoda, ţe to na ni přišlo tak brzy po začátku školního roku. A potom poslouchá a poopravuje si svůj názor na tu ztřeštěnou holku. Ona váţně není blázen. Jenom se u ní poněkud víc projevuje vyšší stupeň chorobné fantazie. Simona Patrikovi vypráví, co se přihodilo v noci Lizet Sedrikové a co vyrozuměla z podivného mumlání Tlusté Berty. A znovu mu připomněla, co stálo ve staré ročence o sídle, které bylo na tomto místě ještě před tím, neţ se kdosi rozhodl vybudovat na jeho troskách internátní školu. Uvádí i souhrn otázek, který jí poslouţí k systematickému zveřejňování článků a ke konečnému odhalení této záhady. V Patrikovi uzrává překvapující zjištění, ţe Simona těm povídačkám naprosto věří. Jenţe zatím neví, zda jí má ty nesmysly na místě rozmluvit, nebo se trpělivě tvářit, ţe s ní souhlasí a pozvolna ji přivést k rozumu. Zatím mlčky přikyvuje a slibuje, ţe se na něj Simona můţe bez váhání spolehnout. Přemýšlí o tom ještě večer na pokoji. Adam Wollert, s nímţ se 29

dělí o těch několik málo čtverečních metrů, jej se zájmem pozoruje. Sleduje jeho nechtěná gesta, pokyvuje s váţností nad polohlasnými zvuky, které vycházejí z Patrikových úst. „Tak tě přece dostala…“ komentuje s uspokojením. „Prej se ti před malou chvílí pěkně pověsila na krk. Tý uţ se hochu nezbavíš…“ „Co blbneš?“ ohradí se najeţený Patrik. „Kdo by se mi měl pověsit…“ „No přece ta hubená Kortensová,“ usmívá se tajemně Adam. „Lupla ti hubanec, aţ to mlasklo.“ „Jak to víš? Nikdo tam přece nebyl…“ brání se Patrik. Zrovna Adam Wollert u toho být nemusel. To rovnou mohl napsat do Ventilu. Adam Wollert se nijak netají tím, ţe jeho co do svalů nepřehlédnutelná postava mu mezi dívkami poskytuje téměř výsadní právo první volby. Jen málokterá odolá, kdyţ o ni projeví zájem. Nedá se říci, ţe by této skutečnosti nějak zneuţíval. Je ale zřejmé, ţe dívky typu Simony Kortensové jsou v jeho pořadníku na příliš nízké příčce. Ze svého pohledu vidění světa a neustále se měnících hodnot však nechápe, ţe by ve vztahu Patrika a Simony mohlo být něco byť vzdáleně osobního. „Zrovna jsem stál u okna a díval se dolů,“ přiznává Adam. „Promiň, ale nešlo to, nevidět váš… A vlastně – ještě před tím mi to moţná našeptal nějaký duch. Věřil bys tomu, Patriku?“ Děsná představa. Úděsné prostředí. Hrozná škola. Kaţdý se tady vymlouvá na duchy. Všichni se zbláznili. Konečně usnul. Ve snu líbal Simonu a Tlustá Berta je honil po parku, protoţe mu šlapali trávník. Ráno měli první hodinu profesorku Murderovou. Slečna Lucy, jak ji tady kaţdý oslovoval, byla stará a vrásčitá dáma, nepochybně sdostatek vzdělaná, aby mohla přednášet na téhle střední škole. Jejími speciálními předměty byly dějiny, umění a literatura. Jenţe stěţí se kdy dalo v průběhu vyučovací hodiny odhadnout, který 30

předmět má slečna Lucy právě na mysli. Zkrátka uţ byla taková. Patrik Moreles došel jakousi zvláštní dedukcí k závěru, ţe nepochybně patří k původnímu inventáři školy. Slečna Lucy u něj dokonce upadla v podezření, ţe pokud tu na místě školy skutečně kdysi stával starý vznešený dům, musela tu tahle vyslouţilá pedagogická pracovnice působit uţ v době jeho největšího rozkvětu jako vychovatelka dětí jeho majitele. Monotónní hlas slečny Lucy právě zabrousil ve svých představách kamsi do středověku, kdyţ si Patrik uvědomil, ţe napětí způsobeno posledními rozmluvami se Simonou oslabilo účinek spánku na obnovení jeho fyzických a psychických sil natolik, ţe bylo nezbytné na tento ozdravný proces navázat. Vůbec mu nepřišlo divné, ţe se ta potřeba dostavila právě nyní, kdy slečna Lucy se vší snahou svého třaslavého hlasu usilovala podniknout výpad do dosud neukončeného procesu poznání chlapců a dívek. Panující zóna nudy a netečnosti byla důkazem toho, ţe studenti ani studentky neberou její snaţení příliš váţně. Romantika starých dob a hrdinských soubojů, jména autorů, kteří na svých plátnech či na stránkách románů zachytili nekonečně vzdálený dech historie – to vše alespoň v tomto okamţiku splynulo s naprostým nezájmem okolí slečny Lucy. Ti, kteří neţívali, byli pozvolna přemáháni milosrdným spánkem. Co na tom, ţe v těch dobách se bezpráví trestalo mečem a krev byla pro mnohého reka tekutinou známější neţ pramenitá voda. Bitevní ryk zanesl Filipa Morelese přímo doprostřed děje. Pohyboval se v blízkosti jakéhosi velmoţe na koni chráněném kovovými pláty. Hrdinova zbroj se ve slunci třpytila zlatem a hlavy nepřátel padaly pod kopyta koní, kosené zručnými paţemi s neúprosnou pravidelností. Tvář toho bojovníka byla poměrně mladá, bezvousá. Jeho oči planuly odvahou a nebylo v nich ani stopy po sebemenším projevu bázně. Obouruční meč zlatého rytíře čistil cestu ke skupince bojujících obrněnců, v jejímţ samém středu se znaveně oháněl sečnou zbraní muţ ve vzácné zbroji. Asi král, napadlo Patrika. Vznešené drţení těla a neochota couvnout před přesilou jeho 31

domněnku potvrzovaly. Zakrátko se ke skupince prosekal rytíř ve zlaté zbroji a nepřátelé se dali na zběsilý útěk. Ti, kteří chtěli ještě naposled prokázat svoji odvahu na bitevním poli, padali do prachu smeteni přesnými zásahy hrdinova meče. Rytíř ve zlaté zbroji opustil sedlo svého koně, sundal přilbici a sklonil se před králem, dotýkaje se holým čelem zkrvavené ornice u nohou jeho zvířete. Vznešený muţ učinil jakési nedbalé gesto… Patrik s námahou odtrhl víčka od sebe, jedním pohledem si ověřil, zda přednáška profesorky Murderové dosud trvá, a vzápětí jej snová vize posunula o přesně neurčený časový úsek dál. Byl jedním z mnoha slouţících ve vznešeném zámku. Právě probíhal jakýsi ples. Muţ, jehoţ všichni oslovovali jako zámeckého pána, rozdával úsměvy na všechny strany a těšil se z přízně krásných dam. Náhle u hlavní brány zazněla kopyta koně. Nepochybně to je osamělý jezdec, který zabloudil a chce poţádat o přístřeší. Rychlý krok jednoho ze stráţných a rozčilená gestikulace pána zámku však spíše dokazovaly, ţe nejde o nějakého bezvýznamného hosta. Vznešený pán rychle povolal další ozbrojence a rozhodným gestem je poslal k hlavní bráně. Výkřik plný hrůzy, který odtamtud zazněl nedlouho poté, byl aţ příliš jasným důkazem toho, co měli ozbrojenci na příkaz zámeckého pána vykonat. Zanedlouho jeden z nich přiváděl od brány zaprášeného koně, na němţ leţelo nehybné tělo zabalené do pytloviny. Záhyby hrubé látky občas probleskla zlatá zbroj. Patrik Moreles má dojem, ţe aţ příliš dobře rozumí slovům, jeţ v předsmrtné agónii splývají se rtů umírajícího rytíře: „Já jsem tady doma… Jenom já jsem tu pán…“ Potom ještě zahlédne jednoho z ozbrojenců, jak vytáhne dýku a vrazí ji do boku oběti, přesně mezi pláty brnění. Patrik chce vykřiknout. Těţce oddechuje… „Chtěl by snad student Moreles něčím doplnit můj výklad?“ ozve se náhle do jeho úvah nakřáplý hlas slečny Lucy. „Rádi se přiučíme, 32

chlapče, jen bez rozpaků řekni.“ Patrika vysvobozuje školní zvonek. Ani profesorka Murderová není z těch pedagogů, kteří s oblibou přetahují přes zvonění a tímto počínáním záměrně zkracují čas, nutný k oddechu ţáků. Probouzí se velmi pozvolna. Nikdy se mu podobný sen nezdál. A pokud ano, tak se na něj nemohl upamatovat. Sny prý odráţejí skutečnost. Patrik Moreles nedovedl právě teď přijít na ţádnou spojitost, která by se vztahovala k jeho vlastním proţitkům. Co kdyţ se mu zdál sen, který patřil někomu docela jinému? A co kdyţ se ten sen spletl nejen v osobě, ale i v čase? Vţdyť přece – byl tam zámek… A co to vlastně povídal ten rytíř, kdyţ umíral… V podstatě se ovšem mohlo jednat o pouhou přeměnu slovního výkladu profesorky Murderové v obrazy z dávné historie. To mu dalo nahlédnout do jiného světa… Skoro by tomu Patrik uvěřil. Kaţdá záhada má přece své logické vysvětlení. A kdyţ se ve snu jedná o rytíře a krále, je jasné, ţe tam někde se musí vyskytovat i jakýsi zámek. A třeba docela jiný neţ ten, který kdysi stál na místě, kde je dnes areál Downerské internátní střední školy. Nebo snad ne…? Patrik ani nestačí všechny ty záhady se Simonou probrat. Uskuteční se sice ještě jedna redakční schůzka, která se však zabývá spíše konečnou fází přípravy druhého čísla Ventilu. To vyjde v úterý a Simona v něm poprvé zachycuje některé své dojmy, týkající se záhadných dějů na Downerské internátní střední škole. Hned ve středu ráno si k sobě Simonu Kortensovou pozve ředitel školy pan Westluck. Bez sebemenšího náznaku vzrušení poţádá šéfredaktorku Ventilu, aby se pohodlně usadila, a předčítá jí něco, co Simona dokonale a do nejmenšího detailu zná. Údiv tady není na místě. Jde přece o článek, jímţ Ventil zahajuje zamýšlenou sérii zajímavých materiálů o tajemném strašidle a který se objevil hned pod hlavičkou s titulkem „Duch – nebo něčí výmysl?“ 33

„Snad mají všechny ty záhady svůj původ v minulosti sahající od středověku aţ do dnů, kdy na místě bývalého zámku vyrostly základy naší střední školy,“ klidným hlasem předčítá ředitel. „A tak je téměř jisté, ţe se tu mezi námi toulá duch, který po nás něco chce. Zatím nevíme co. Pokud tedy pomineme skutečnost, ţe všechny ty povídačky o pobytu nadpřirozených sil v areálu naší školy by mohly být pouhým výmyslem nějakého vtipálka, musíme si v této situaci poloţit několik zásadních otázek. A ty nám pochopitelně můţete pomoci odpovědět také vy, naši čtenáři…“ Benjamin Westluck se na malou chvíli odmlčí, a teprve po této pauze jeho tvář poněkud zbrunátní. Simona přesto oceňuje, ţe ředitel školy se stále ještě snaţí ovládat. „To je… To je diletantsky hozená špína na dobrou pověst našeho vzdělávacího ústavu,“ konstatuje bezradně a do jeho výrazu vstupuje očividná bledost. „Nechci dělat jakéhosi nepopulárního cenzora. Ale zveřejňovat bláznivé výmysly o existenci jakýchsi podezřelých individuí, to je prostě… nemorální… a bezohledné.“ Simona Kortensová mlčí. Uvědomuje si, ţe v téhle chvíli je to to nejlepší, co můţe udělat. Správný ţurnalista si získanou informaci ověří nejméně ze dvou stran. Tentokrát to v zápalu zájmu o věc Simona dokonale opomenula. Ředitel školy se rovněţ odhodlal k mlčení a sleduje účinek svého projevu na tu dívku. Nepochybuje o tom, ţe tohle varování jí bude stačit. Školní časopis je přece jen poněkud prestiţní záleţitost. Nebylo by tudíţ rozumné uvaţovat o zrušení něčeho, co lze přinejmenším z jedné stránky věci povaţovat za pozitivní pohled na školu a konec konců i z hlediska pracovních výsledků vedení vzdělávacího zařízení. Pokud ovšem bude Ventil „obohacovat“ vědomí svých čtenářů o podobné smyšlenosti a neseriózní senzace, které mohou v oficiálních kruzích celkový obraz školy poněkud deformovat, najde se zajisté způsob, jak vhodnými personálnímu změnami ve vedení redakce těmto nepřístojnostem zamezit. Bojovná nálada Simonu Kortensovou poněkud opustila. Uţ chápe, 34

jak obtíţné bude připravit další čísla v duchu představ Benjamina Westlucka. Vlastně, v duchu…? Raději bez duchů. Jak si přejete, pane řediteli. Cokoli, co se dále ve zdejší škole přihodí, můţe být i nadále zaznamenáváno. Bude ovšem zapotřebí vymyslet tomu nové pojmenování. Prostě – půjde pouze o to, nazývat staré věci a jevy novými jmény. Simona opouští ředitelnu se zcela jasnou představou. Ventil si rozhodně snadnější a bezpečné cestičky hledat nebude.

35

VI. VADNÁ DISKETA

Dům

Bastorsových v téhle čtvrti zdaleka nepatří mezi nejvýstavnější. Spíše se dá říci, ţe lepší ekonomická situace se v téhle čtyřčlenné rodině dá očekávat teprve v blízké budoucnosti. Pan Nathan Bastors teprve před nedávnem sehnal zaměstnání, jeţ mu umoţňuje dívat se do nadcházejících týdnů a měsíců poněkud optimističtěji. Schopný expert přes počítačové programy – pokud ovšem najde odpovídající uplatnění – nemusí mít přece z budoucnosti ţádné obavy. Čtyřletý David Bastors má momentálně zcela jiné starosti. Doris přijela na víkend a nezapomněla na drobné dárky pro svého malého bratra. Doris Bastorsová starší je naopak potěšena jiţ pouhou přítomností své dcery. Nathan Bastors dávno přivykl skutečnosti, ţe ty dvě si mají co říci vţdy, i kdyby se neviděly třeba jediný den. Mechanicky přijme čerstvé číslo školního časopisu Ventil, které mu jeho dcera s jakousi skromnou pýchou vnutí, a zamíří do své pracovny. Neţ se začne věnovat důleţitějším záleţitostem, neuškodí poučit se o tom, co je ve střední škole, kterou Doris navštěvuje, vlastně nového. Za nejzajímavější vţdy pokládá informace zveřejněné na poslední straně. Nepochybně i proto, ţe dobře ví, co znamená zkratka BaD prakticky na konci kaţdého článku, který se zabývá sportovním děním. Nathan Bastors nepochybuje o tom, ţe pokud se jeho dcera po absolvování školy neuplatní jinak, vţdy si bude moci obstarat 36

slušné místo v některé ze sportovních redakcí. Ani tentokrát není zklamán. V tomhle bude Doris bezpečně po něm. Přesná, stručná, výstiţná. Pak jeho pohled zalétne na první stranu. Nathan Bastors časopis znechuceně odloţí a otřese se nad tou nehorázností. Není příliš moudré usilovat o zvyšování popularity za cenu laciných efektů. Nikde a nikdy. Nechápe, jak budoucí vzdělanec (kaţdá střední škola či poté univerzita zákonitě podle mínění pana Bastorse produkuje vzdělance) můţe, byť při honbě za senzací, takto obluzovat mozky seriózních jedinců. Ventil není špatný časopis. Některá čísla pročetl, takţe můţe posuzovat jeho úroveň z určitého celkového pohledu. Ale duchové a podobné příšery – to jej musí kvalitativně vrhnout zpět… Navíc není příliš vědecké zabývat se nepotvrzenými domněnkami, které zbytečně odvádějí pozornost od seriózní činnosti. S povzdechem zaujal pohodlnou pozici mezi displeji a začal pomocí kláves vyhledávat příslušná data. Termín totiţ začínal hořet a nový počítačový program pro zdejší nemocnici je jiţ netrpělivě očekáván. Netušil, ţe to tentokrát bude tak tvrdý oříšek. Díky bohu je s tím úkolem téměř u konce. Informace a potřebné údaje jsou pečlivě seřazeny a prakticky připraveny k realizaci závěrečné fáze. Tyhle operace nesnesou nepodloţené domněnky a nepřesná čísla. Fakta a zase fakta. Na tom je postavena činnost, jíţ si zabezpečuje své ţivobytí a existenci celé rodiny. Duchové a staré zámky patří na smetiště tohoto času. A vlastně – můţe se takový duch vůbec zjevit či dokonce jakýmkoli záhadným způsobem vést konverzaci…? Nathan Bastors je zmaten. Ani zdaleka neměl v úmyslu přemýšlet o záleţitostech tak se vzdalujících jeho praxi, jako jsou báchorky a fantazírování nedospělých dětí. Kde vlastně berou jistotu, ţe na místě, kde se nachází škola, stával předtím jakýsi zámek? Pravda, kdyby zjištění této skutečnosti se mělo opírat byť jen o nepatrný vědecký základ, nepochybně by se našlo dostatek historických dokumentů či poznatků ověřených kapacitami ve svých oborech, jeţ by tuto domněnku mohlo vyvrátit. 37

Či snad dokonce – potvrdit…? Celé je to nesmysl. Nathan Bastors na sebe bere teplákovou soupravu a vyráţí ven do blíţícího se večera. Začátek listopadu je i v tomto čase docela snesitelný. Jen aleje stromů jsou jaksi osiřelejší a zadumanější. Stačí mu půlhodinka pomalého běhu parkem. Doma se osprchuje a poţádá ţenu o šálek silného čaje. Netrvá dlouho a znovu sedí ve svém počítačovém království. Perfektně roztříděné údaje bezvadně zapadají do celkového obrazu systému. Ještě před půlnocí je práce hotova a Nathan Bastors s úlevou protáhne tělo, poněkud ztuhlé jednotvárnou činností. Kontrola disket uţ je víceméně formální záleţitostí. Spokojeně se usadí v křesle a zapne přehrávací displej. Potom vyskočí a nedůvěřivě zírá na obrazovku. Místo dat a údajů týkajících se kapacit jednotlivých oddělení nemocnice, namísto propočtů ekonomického charakteru se jeho pohledu zjeví jakási malůvka, znázorňující architektonicky naprosto nesoučasnou stavbu. Uţaslý počítačový expert posléze zahlédne věţičky nad střechami toho nesmyslného objektu a jako by vtahován imaginární silou je vstřebáván schodištěm směřujícím do rozsáhlého sklepení. Stále je zde, ve své pracovně. A přitom kráčí těmi schody dolů a rozhlíţí se po stěnách pokrytých dávnou plísní. Jako by kráčel s videokamerou a jednotlivými záběry sám sobě přibliţoval záhadné prostory starého zámku. Poslední záběr se zastaví na vstupu do jakési obrovské kamenné krabice. Moţná rodinná hrobka… A jako by slyšel hlas, jenţ ho zve dál. Nathan Bastors znovu objeví svoji vnitřní sílu a chladný rozum mu velí, aby vypnul všechny přístroje. Chvíli nechá vydechnout zmatenou hlavu a znova začíná s kontrolou disket. Neobjevuje se na nich nic, co by tam nepatřilo. Zdá se, ţe počítačový program pro nemocnici je zpracován s precizní dokonalostí. Marně ještě jedenkrát vrací disketu, která mu zprostředkovala tak 38

zvláštní záţitek. Nikde ani stopy po něčem, co by se tematicky jakkoli vzdáleně odchylovalo od zadaného úkolu. Dlouze zívne, kdyţ si jde mýt ruce. Je něco po druhé k ránu. Nathan Bastors ulehá s pocitem, ţe svoji práci odvedl bez jakýchkoli neočekávaných příhod či překáţek. Mohl by být velmi spokojen. Přesto mu trvá hodnou chvíli, neţ se mu podaří usnout. Ještě zaslechne temný zvuk hlasu, který ho zve do zatuchlého sklepení. Všemi silami se tomu pozvání brání a sveřepě zápolí se spánkem, který ho posléze přemůţe. Při vstávání se rozpomene na článek ve školním časopise a s rozpaky osloví svoji dceru: „Doris… Myslím, ţe jsem viděl ten starý zámek, o kterém píšete v tom časopise… Nevím, jakým způsobem k tomu mohlo dojít, ale skutečně se mi to přihodilo…“ Doris se usměje. „Tati, to je přece nesmysl. Jsi zkrátka přepracovaný. Nic takového neexistuje…“ „Ten duch tam moţná tak docela nepatří,“ uvaţuje nahlas Nathan Bastors. „Nevím… Vlastně jsem slyšel také nějaký hlas. Ale existence toho zámku přece není nic nemoţného…“ Jenţe tohle uţ jeho dcera neslyší. Rozhodla se najít si uţitečnější činnost, neţ s vědecky docela solidně zaloţeným rodičem diskutovat o jevech spadajících do oblasti dětské fantazie. „Táta tě chtěl jistě jenom poškádlit,“ uklidňuje ji matka. „Sama přece víš, ţe k tomuhle měl vţdycky moc daleko.“ „Právě proto mi to nesedí…“ přemýšlí polohlasně Doris a znovu se vrací za otcem. „Jak jsi říkal o tom – máš vlastně nějaký důkazy?“ „Bylo to na disketě… Jenţe jakýmsi záhadným způsobem je tam zase to, co jsem tam chtěl mít…“ řekne váhavě Nathan Bastors. „A já teď vlastně nikoho o tom nemohu přesvědčit…“ „Pak se tedy tvař, ţe se nic nestalo. A aţ budeš předávat tu svoji práci, raději se nezmiňuj, ţe jsi měl nějaké problémy,“ nabízí mu jedno z moţných řešení dcera. „Ještě by si mohli myslet, ţe jsi úkol nezvládl zcela bezchybně.“ Nathan Bastors po těchto slovech skutečně nevidí důvod, proč by se měl k podivné příhodě vracet. Chce ji brát jako záleţitost 39

náleţející do řady těch, jeţ se mihnou naší realitou a po čase odezní v zapomnění. Není třeba si nad tím lámat hlavu. Nepochybně to všechno bylo způsobeno vadnou disketou, či jakýmsi záhadným rozmarem počítačové techniky. Pak si náhle vzpomene, ţe kdyţ si po té příhodě s disketou myl ruce, stékala z nich špína, jako by se skutečně toulal podzemím. Krátce poté se ten kalný proud proměnil v krvavé splašky. Nathan Bastors je si vědom toho, ţe tomu tak skutečně bylo. Rozum mu ale říká, ţe tohle jsou věci, o kterých by měl raději mlčet.

40

VII. ZÁHADNÝ NÁKRES

Dafne

Kortensová má zcela mimořádně volný víkend. Šéf Půlnočního večerníku jí tentokrát nezvykle ochotně vyšel vstříc a ona uţ se těší na to, ţe celé ty dva dlouhé dny stráví se svojí dcerou Simonou. Pociťuje poslední dobou nutnost více se věnovat dceři a vynahradit jí tak trochu skutečnost, ţe obydlí Kortensových postrádá muţského člena rodiny. Vlastně ani nikdy dříve v tomhle domě muţ, který by měl plnit funkci hlavy rodiny a manţela, neexistoval. Sama Dafne Kortensová jako by si jiţ ani nepamatovala, jak to tenkrát vlastně bylo. Důkazem existence potencionálního chotě bylo narození Simony, jenţe Dafne Kortensová nemínila trvale navazujícími ústupky kompenzovat svoji touhu po úplné rodině. Pokud jde o tohle, byla značně tvrdohlavá a Simona mnohé impulsy zdědila po své matce. Dafne Kortensová tedy ţila od té chvíle sama se svojí dcerou a oslovení „paní“ zde bylo vlastně zcela formální, jelikoţ se nikdy neprovdala. O to více se musela ohánět, aby jim nic nescházelo. Práce v Půlnočním večerníku sice měla své mouchy, ale z hlediska finančních potřeb splňovala mnohé z toho, co daná situace od nijako ţivitelky rodiny vyţadovala. Ani v této chvíli těm dvěma nic nechybí. Je studený večer a venku na zahradě probíhá jakýsi piknik bez účasti veřejnosti. Simona labuţnicky vychutnává grilované kousky masa a přikusuje měkký chléb. Její matka spíše sporadicky přizvukuje. Jí stačí, kdyţ je její dítě spokojené. Objímá Simonu kolem ramen a její hlava se dotýká 41

Simoniných neposlušných vlasů. V doznívajících jazycích ohně jsou jejich siluety k nerozeznání a není mnoho rozdílností ani v jejich tvářích. Tytéţ pihy a krátkozraké oči, jako vejce vejci podobná tvář. Snad jen s tím rozdílem, ţe Dafne Kortensová ví, jak pouţít mejkap, aby vhodně reprezentovala Půlnoční večerník všude tam, kde jeho jménem vystupuje. Na tohle má Simona ještě dost času. Dafne Kortensová nepochybuje o tom, ţe osobnost její dcery zatím sdostatek vytváří její přirozená svěţest, temperament a inteligence. Vţdyť je to ještě dítě. Trochu nad tou představou zváţní. Co kdyţ… „Poslyš, Simono, ty pořád jen o škole a o tom vašem Ventilu – a co takhle třeba nějaký kamarád, našel by se?“ Simoniny pihy ještě více vystoupí do prostoru. Pokus o zapůsobení na Patrika Morelese pomocí nového účesu není dosud zapomenut. A Simona by mohla přísahat, ţe jen tak na tu lekci nezapomene. „Hhe hhee… mami…??“ Vmţiku se však dá dohromady a snaţí se poloţit svůj hlas poněkud níţe, aby tón leţérnosti patřičně vyzněl a zapůsobil. „No… někdy je odháním jako mouchy, znáš to…“ Nejistě se podívá na matku. Nachytá se? „To je přesně – co?“ nedá se jen tak odbýt Kortensová starší. „Některou z těch nabídek na rande přece jen snad vyuţiješ?“ Dafne Kortensová se mírně zarazí: „… ovšem v určitých mezích, coţ ti ostatně nemám zapotřebí vysvětlovat…“ „Neboj…“ uklidňuje ji dcera. „A kdyţ uţ jsme u těch mezí, já jsem přece dost ţivý důkaz toho, ţe ty meze jsou k tomu, aby se také mohly překračovat…“ Mateřský pohlavek tolik nebolí jako zlé slovo. Simona jej přijme bez uhýbání a ještě víc se přitulí k ţeně, která je nejen její matkou, ale v posledních měsících také tolerantní přítelkyní. „Tak se přiznej,“ nepovaţuje Dafne Kortensová krátký výslech za ukončený. „Jistě nezůstalo suché jediné klukovské oko, kdyţ jsi odjíţděla domů na víkend.“ Přesně tohle je její způsob. 42

Ironicky šlehnout a ani se nezatvářit, ţe skutečný obsah slov je poloţen ve zcela jiné rovině. A Simona ji tak bere. Přesto se v této chvíli odhodlá k přiznání: „Víš, mami, jeden kluk – myslím, ţe by moh‘ bejt bezvadnej… ale jaksi se to zatím nechce vyklubat.“ Dafne Kortensová rozumí. Tak sedí a dívají se do skomírajících plamínků. Netrvá to dlouho a lezavý chlad je zaţene do domu. Matka se ještě nějakou chvíli věnuje úklidu a přípravě pokoje ke spánku, zatímco Simona polehává na válendě, zahleděna do objemných desek. Kromě dvou jiţ vyšlých letošních čísel Ventilu jsou v nich materiály, které se podle své důleţitosti a aktuálnosti mohou stát náplní dalších výtisků časopisu. Některé materiály lze zpracovat s určitým předstihem, zvláště pokud jsou takového charakteru, ţe není nebezpečí zestárnutí informace. Ty tvoří zvláštní oddělení sloţky a jsou kdykoli zaměnitelné. Sportovní výsledky, zprávy z ročníků a příspěvky pedagogů je však třeba pečlivě evidovat a sledovat zejména termíny chystaných akcí. Mimořádnou pozornost věnuje Simona zmínkám o záhadném dění v areálu Downerské internami střední školy. Dívka nespokojeně krabatí čelo a roztrţitě okusuje konec tuţky. Zatím ţádná velká sláva. Postřehy zachycené z vyprávění Lizet Sedrikové a z mumlání školního topiče. Nebo vlastně údrţbáře. Prostě pana Gurrena. Pár poznámek o existenci jakéhosi zámku, který stával na místě dnešní školy. Alespoň podle věstníku, který kdesi vyhrabala Natali Prelstonová. A nakonec několik málo vlastních postřehů, spíš otazníků. U nich jako velký vykřičník značná nelibost ředitele školy nad úrovní některých článků ve Ventilu, vyjádřená dosti jednoznačně při osobním pohovoru. Vlastně, nad jedním stručným oznámením. Simona tuší, ţe to všechno je strašně málo. Najednou se nemůţe hnout z místa, aniţ by opět pouze uvaţovala nad záleţitostmi sice jiţ vcelku známými, leč dosud neprokázanými. Probírá tu hrstičku papírků a poznání vlastní bezmocnosti ji 43

dohání k zuřivosti. Prudce odhodí desky na podlahu a rukou podepře hlavu. Potom se odhodlá zvednout je a poloţit na psací stůl. Uposlechne toho vnitřního hlasu, a kdyţ rovná poněkud nesourodě rozházené poznámky, zarazí ji přítomnost modrého čtverečkovaného papíru vytrţeného z velkého bloku. Rozpomene se vzápětí. Ten kus popsaného listu jí předal Patrik, kdyţ se chystala na cestu domů. Říkal, ţe by to moţná mohlo být dost důleţité. Nedočkavě se chopí papíru, ale po přečtení prvních řádek pocítí neskonalé zklamání. Milostivému pánovi se zdál sen. Procházel se v něm po zámku a potuloval se poblíţ jakéhosi rytíře, kterého nakonec zamordovali. „Celej Patrik,“ hlesne Simona. „Prej – děsně důleţitý! Zapamatuje si pár vět, co přečte Natali… No jo, přece Natali, ta dokonale formovaná dívka… Se divím, ţe se mu nezdálo rovnou o ní, ale jenom o nějakým bojovníkovi v brnění…“ Patrik Moreles tentokrát nezabodoval. Pár ţvástů o nějakém přihlouplém snu. Ţádný duch. A ne sebemenší stopa, která by Simonu přenesla o kus dál. Někde ale přece musí být něco, čeho by se dalo chytit. Jenom vzít rozum do hrsti. Simona sedá za psací stůl a znovu rozkládá sloţku s poznámkami. Potom vezme čistý papír a hlavou se jí mihne koncept dalšího článku o strašidle Downerské internátní střední školy. Duchové z toho musí v kaţdém případě ven. Pan Benjamin Westluck nemá duchy v lásce. Coţ takhle záhadný rytíř… Jak moc by mu asi vadil? Dobrá, Patriku. Tentokrát to zkusím podle tvých představ. Simona se jen tak pro sebe usměje. Ale vlastně ten úsměv patři i někomu, na koho musí myslet. Viděl zlatého rytíře. Tak nějak by se ten článeček mohl jmenovat. A teprve v jeho závěru přijde informace, ţe šlo vlastně o pouhý sen. Pan ředitel tudíţ nebude moci nic namítat proti někomu, jehoţ sny jsou prošpikovány středověkou romantikou. A pokud ano, musí vše vyhlíţet tak, ţe v 44

tomto případě došlo k trapnému nedorozumění. Simona tak získá čas, který by mohl přinést zase něco nového. List papíru se začíná plnit písmeny. Za chvíli je kostra příběhu hotova. A k tomu ta atmosféra. Řinčení zbraní na bitevním poli. Hrdinství jako dávný symbol rytířského stavu. A zrada a krev. A smrt, která je konečná a jiţ nelze odvrátit přetočením videokazety na samý počátek. Tak. Hotovo. Simona se s uspokojením dívá na čerstvé poznámky a mechanicky bere do ruky tuţku. Pod několika řádky textu se vzápětí objevuje dosti přesná a výstiţná kresba. Simona zírá. Netušila, ţe by kromě domečku se zahrádkou a kouřícím komínem dovedla cokoli nakreslit. Sleduje svoji levičku, jako by k ní nepatřila. Pod ručně psanými poznámkami se po chvíli vyplněné dovednými tahy zjevuje postava stojícího rytíře. Pravá paţe obrněného muţe se ztěţka opírá o mohutný obouruční meč, spočívající svým hrotem na kamenité dlaţbě. Dívka má při tom pohledu představu brnění vystaveného na kterémsi zámku. A moţná to ani není rytíř. Snad jenom zbroj, dovedně sestavená a uzpůsobená tak, aby nepodléhala zákonu přitaţlivosti. Okno jejího pokoje je zavřené a přesto slyší lomození větru. Vyděšeně vnímá jakýsi závan, opírající se do okenních skel a nadzvedávající listy papíru uloţené v deskách. Vidí svoji ruku, jak rychlým tahem přimalovává k levé paţi postavy v brnění štít, za malý okamţik spatří i jméno, které je vytepáno do blyštivého kovu štítu. Backtassar. Simona sedí bez hnutí a mlčky sleduje svůj výtvor. Ani zdaleka se nepodobá ilustracím v dobrodruţných románech či učebnicích dějepisu. Ta kresba jako by tím jménem zdobícím štít doslova dýchala. Vítr venku ve tmě nabírá novou sílu a v základech domu se probouzí jakési mohutné chvění. Simona má pocit, jako by někdo 45

stál za dveřmi, někdo, kdo nepatří mezi skutečnost tohoto světa a čekal na pozvání. Jakýsi tichý host, kterého si sama vyvolila a jenţ čeká na její jednoznačný souhlas. Simona se tomu poznání křečovitě brání. Jistěţe. Její zvědavost připouští, ţe by ráda nahlédla za roušku záhad a poznala, co jiným nebylo dopřáno. Vzápětí si však poloţí poněkud bázlivou otázku. Není ten pokus příliš riskantní…? A pak se rozhoduje. Zvědavost v ní přemůţe strach a dívka si přeje, ať se jí ta věc zjeví. Nemůţe přece připustit, ţe měla šanci a ţe ji tak zbůhdarma propásla. Usilovně myslí na to, aby se všechno stalo, jak se má stát. Uţ slyší zaskřípění dveřních závěsů. Simona strnule hledí do papírů na svém psacím stole a neodvaţuje se ohlédnout. Slyší jenom tiché kroky, které se přibliţují. A pak ty kroky zůstanou stát. Hlas, který Simona uslyší, je pro ni vysvobozením. Patří její matce. „Děvče, děvče – nad čím teď v noci dumáš? Měla bys jít spát. Mladý organismus potřebuje sílu a spánek je ten nejvhodnější způsob, jak toho dosáhnout.“ Hlas Dafne Kortensové zní svěţe a optimisticky. „Mami… Je tu problém…“ přidušeně zazní odpověď a Simona k ní obrátí unavenou tvář. Dívka urputně bojuje s pokušením svěřit se se svými pochybnostmi někomu blízkému. A právě dospěla k rozhodnutí. „Víš… představ si, ţe naše škola nestojí na tom místě odjakţiva. Moţná tam před časem býval starý zámek…“ „To si nemusím představovat,“ uklidní ji matka. „Já si to dokonce pamatuji… Tedy ne, ţe bych byla aţ tak moc stará…“ Dafne Kortensová se při tom pomyšlení poněkud nevesele ušklíbne a Simona si všimne, ţe přesně tuhle grimasu cítí v obličeji pokaţdé, kdyţ něco nefunguje podle jejích představ. „No a…“ vyzvídá Simona. „Něco mám ve vlastních vzpomínkách a zbytek si pamatuju z 46

vyprávění… Byla to stará zřícenina… Kdyţ se pak stavěla škola, vlastně se to celý muselo překopat. Některé podzemní chodby zasypat, jinde poněkud upravit a obloţit keramickými dlaţdicemi… V podstatě zůstaly základy. Jenţe to byl tenkrát výhodně koupený pozemek a majitel neměl zájem dál plýtvat finančními prostředky.“ Simona beze slova přistrčí papír se svými poznámkami a podivnou kresbou. Dafne Kortensová si musí list přiblíţit k očím, aby přečetla písmena stojící na štítu rytíře. „Backtassar…?“ Dívá se na dceru s pootevřenou pusou a zakroutí hlavou: „Kdo ti ten název prozradil? Nebo mi aspoň vysvětli, co vlastně těch pár hlásek znamená…“ „Nevím, mami. Právě na to jsem se tě chtěla zeptat. Prostě jsem si jen tak kreslila…“ Dafne Kortensová znovu předvede svůj nedůvěřivý úšklebek a zeptá se: „Odkdy ty si vlastně maluješ obrázky?“ „Vidíš, to taky nevím… Chtěla jsem se tě jenom zeptat, jestli to slovo na štítu znamená jméno toho rytíře…“ „Je teda fakt, ţe se jich tam kdysi pár pěkně stalo, ale ţádnej rytíř to nebyl. Taková příjemná hospůdka, spíš vinárnička. Jo, přesně tak se to jmenovalo…“ zaloví ve vzpomínkách Dafne Kortensová. „Backtassar… Jo, to je to jméno. I kdyţ se tomu většinou říkalo zkráceně Back… Tak třeba – někdo se zeptal, kam jdeš, a dotyčný odpověděl – dnes večer samosebou k Backovi…“ „Takţe – Backtassar bylo jméno toho vinárníka?“ Simona se jen nerada vzdává naděje, ţe v tom slově je přece jenom ukryto víc tajemná, neţ to podle vysvětlení mámy zatím vypadá. „Houbeles, děvče!“ téměř popuzeně vybuchne Dafne Kortensová. Pak si uvědomí, ţe tohle Simona nemůţe znát a snaţí se podat své vysvětlení přece jen poněkud přijatelněji. „Jmenovalo se to tak vţdycky a pokud vím, celý ten dlouhý čas to patřilo nějakému Robertsonovi a předtím jeho tátovi… Snad se ten název vztahoval k samotný historii zámku. Ta útulná vinárna totiţ byla vlastně část sklepení, které se dosud nezřítilo, a přestala existovat ve chvíli, kdy 47

začaly první práce s výstavbou školy…“ „Takţe ty mi vlastně nemůţeš dát ţádný vysvětlení, proč jsem namalovala tady tu příšerku a proč jsem na ten štít napsala zrovna tohle: Backtassar…“ tvrdošíjně mele Simona. „Byl to tvůj nápad, dítě…“ zamumlá Dafne Kortensová a podle nespokojených vrásek na čele své dcery opoţděně konstatuje, ţe tímhle oslovením jí zrovna do noty nekápla. Jenţe je pozdě cokoli brát zpátky. Simona se vymaní z jejího chlácholivého objetí a beze slova se převlékne na spaní. Vklouzne pod deku a otočí se obličejem ke zdi. Její matka nechá na malý okamţik spočinout ruku letmým dotekem na vlasech, zhasne lampu a s přáním dobré noci opustí pokoj. Ví, ţe teď nemá význam rozebírat situaci a hodnotit dopad slov. Ráno bude všechno jiné. S prvním paprskem jitra Simona zapomene, ţe večer mezi ně nechtěně vklouzlo cosi, co zdaleka nebylo úmyslem. Příští ráno probudí Dafne Kortensovou vlahým polibkem na tvář. Spor o Backtassara je zapomenut. Nad rozespalým pohledem matky jako vlajka příměří povívají neposlušné Simoniny vlasy. „Dobré jitro všem, zejména příbuzenstvu, přeje redakce školního časopisu Ventil,“ hlasem televizní komentátorky spustí Simona. „Politická situace: bez jakýchkoli vyhrocení. Situace bezpečnostní: nejlépe bude drţet se v blízkosti vlastního domu sukně svý mámy. Povětrnostní situace: nadále trvá podzim a víkend se přelomil do své druhé poloviny…“ Dafne Kortensová vrací políbení a má radost, ţe Simona disponuje tak skvělou náladou. I její mysl proţívá jakési uklidnění. Zbytek dne se podobá bezstarostné idylce. Aţ pozdě odpoledne se vše změní, kdyţ Simona při prohlídce půdy a pátrání po starých relikviích z dětství narazí na několik ohmataných knih v pevné vazbě. Snad je to něčí záměr, moţná jen pouhá náhoda. Dívka otevře první z těch knih a nad obrázkem rytíře opírajícího se o obouruční meč objeví název. Backtassar, aneb záhadný rytíř z Dovneru. Simona chce nejdříve přivolat matku, ale pak ten výkřik deroucí 48

se z hrdla přidušeně zadrţí. Nejdříve si knihu prohlédne sama. Později moţná… Těch několik hodin zbývajících do večera Simona přečkala jen s největším vypětím. Jakási povinnost věnovat alespoň určitou část hodin chybějících k návratu do internátní školy matce však přece jen zvítězila nad zvědavostí, podnícenou tajemným názvem staré knihy. Simona nemínila dál pokračovat ve směšných dohadech kolem zmateného nápisu, který ona sama vlastnoručně připojila k obrázku postavy v brnění. Neměla totiţ v úmyslu spokojit se s matčiným tvrzením, ţe to jméno má patřičný vztah pouze k jakési dávno neexistující putyce. Trpělivost jí večer měla přinést růţe v podobě nevšedního čtenářského záţitku. Simona alespoň doufala, ţe samotná kniha cosi takového slibuje jiţ svým názvem. Také proto se do konverzace s matkou musela poněkud nutit, přestoţe se na chvíle s ní obvykle těšívala. Na trávník kolem domu dosedla pozvolná tma a krátce po večeři Simona popřála matce klidnou noc. Zamířila do svého pokoje a narychlo sbalila věci, aby jí ráno nekomplikovala přípravy k odjezdu zapomenutá punčocha, či nedej boţe snad dokonce hledání desek s materiály pro další, čísla Ventilu. Dafne Kortensová proti tomuto rozhodnutí své dcery neprotestovala. Simona se jí zdála být ty hodiny před večerem nesoustředěná a nervózní. Matka to přičítala únavě a jakési cestovní horečce, která propukla o nějakou tu chvíli dříve, neţ měla. Ostatně, zítra ráno bude ještě dostatek času k tomu, aby se v klidu a pohodě rozloučily. Simona skončila se sbalením tašky a po nezbytné proceduře osobní hygieny zalezla pod prošívanou přikrývku. Stará kniha, pečlivě zbavená nánosu prachu získaného dlouhým pobytem na půdě, nabídla dívce první stránky tištěné výrazným, dobře čitelným písmem. Nespěchala. Sice s vnitřním vzrušením, přesto však s viditelným klidem se prolistovávala jednotlivými kapitolami poutavého děje a s napětím hledala odstavce, které by jí mohly přinést odpovědi na 49

následující otázky. Existoval skutečně Backtassar? Pokud ano, vztahuje se jeho existence nějakým způsobem k historii zámku, na jehoţ troskách byla postavena Downerská internátní střední škola? Jaké tajemství se váţe k této postavě? Bude obtíţné je odhalit? Simona si byla téměř jista, ţe první dvě poloţené otázky jsou zodpovězeny jiţ samotnou existencí této knihy. Teprve po přečtení její poslední stránky však bude znát mnohé, co zatím ţije pouze v neurčitých domněnkách a pochybných kalkulacích. Zítra bude určitě vědět víc… Jakýsi chladivý závan, doprovázený cárem podzimní mlhy, prostupuje dveřmi jejího pokoje a dívka cítí na svém čele dotek. Trochu se podobá představě strachu a trochu zas únavě. Dalším poryvem vzduchu se zavřou stránky knihy na jejím polštáři a Simona pozoruje svoji ruku, jak automaticky zháší lampu. Diví se. Chtěla přece alespoň několik stránek z té knihy pročíst. Spíše si představuje, neţ vnímá, jak se nad její válendou rozprostírá ten mlhavý cár, narůstající do zcela konkrétních obrysů. Aţ příliš se podobá její vlastní kresbě. Simona se domnívá, ţe vidí i jakýsi text mihotavě světélkující v místech, kde ohbí levé paţe přidrţuje u těla štít. Backtassar… V pokoji je tma, ale před Simoniným zrakem se v polospánku mihne zlatý odlesk zbroje. Slyší nějaký hlas, jenţe nerozumí ani slovo. A tolik by se chtěla ptát…

50

VIII. JEN BLÁZNI VĚŘÍ NA DUCHY

Dnešní odpoledne mají děvčata druhého ročníku volné. To se ale netýká chlapců, které čeká tělocvična a v ní Gerd Naridis. Kromě občasného suplování a tělocviku není tento sympaticky urostlý, leč nezřídka poněkud více sebevědomý elegán nijak svazován koloběhem vzdělávacího procesu. Je však třeba podotknout, ţe hlavní náplní jeho práce na zdejší střední škole je usměrňování mimoškolní činnosti studentů. Do začátku hodiny chybějí dvě tři minuty. Studenti se jiţ připravují k nástupu. Jediný, kdo dosud nedorazil, je Adam Wollert, který dnešní program poněkud nestíhá. Právě ukončil studijní pozorování dívek z prvního ročníku za účelem získání přehledu o stavu krásek ve zdejším vzdělávacím ústavu, kdyţ si uvědomil, ţe v téhle chvíli jiţ měl stát před Sličným Gerdem, jak jej v duchu někdy nazýval. Adam běţí spojovací chodbou a polohlasně si sumíruje výmluvu, kterou dnes tělocvikáře obšťastní. Gerda Naridise nemá příliš v lásce. Podvědomě tuší, ţe v jeho osobě dřímá obdobný duch, jako v něm samotném. A Adam je typ úspěšného mladého muţe, který v těsné blízkosti své svatozáře nesnese nikoho, kdo se mu chce nějakým způsobem podobat. I kdyţ v tomto případě je třeba přiznat, ţe touha po vzoru je tentokrát vlastní spíše Adamovi. Bud jak bud, ale duch, který působí jako dva stejné póly magnetismu přiblíţené k sobě, tady je. „Fakticky duch…“ procedí Adam Wollert mezi zuby a 51

nespokojeně zpomalí běh. „Nějakej blbej duch, nebo co…“ Zastaví se. Dláţděná podlaha chodby se před ním náhle začne kroutit a zvedat se, mezi jednotlivými dlaţdicemi se mezery zvětšují a Adamovi připadá, ţe se co nevidět zhroutí natolik, ţe ho pohltí ve svých prasklinách a potom vyplivne jako vysušenou hniličku. Adam zkusí šlápnout do prostoru, který se zdá být momentálně nejbezpečnější. Ale vbrzku pochopí, jak se mýlil. Cítí, jak se jeho noha propadá a on couvá zpátky. Povinnost být včas na vyučovací hodině, byť jde o tělocvik, mu definitivně vypadává z mysli. Znovu vyrazí, tentokrát dává přednost směru, odkud se dostal do těchto míst. Při prvním kroku je nucen rukama zapřít stěnu, která se na něj řítí, ale cosi v její soudrţnosti ji nutí, aby zachovala svoji celistvost. Pak jeho pohled sklouzne na druhou stranu, odkud se proti němu s přidušeným sykotem vyřítí radiátory ústředního topení. Uhne právě včas a pak jen pozoruje, jak litinový masiv jako nafukovací elastická hmota znovu stahuje svůj objem do původního stavu. Adam je obklíčen stále se zuţujícím kruhem pohybů představujících jakési podivné zemětřesení, doplněné probouzejícím se sopečným vulkánem. Cítí, jak hmota dlaţdic začíná tát a přeměňuje se v jakousi krvavou směs. Uţ není příliš mnoho moţností, jak by se zachránil. Pak se rozhodne. Neţ čekat, aţ se kruh docela sevře, raději zariskuje. Mohutným odrazem proletí vzduchem bezmála třímetrovou vzdálenost a jeho nohy se ocitnou na pevné dlaţbě. Je zvláštní, ţe zmizela i hmota, aţ dosud obalující jeho nohy. Adam Wollert se znepokojeně ohlédne. Místo, odkud před malým okamţikem unikl s vypětím všech sil, není ničím výjimečné. Chodba je prázdná a nehybná. Nedůvěřivě udělá krok, potom ještě jeden a další. Bledost z jeho tváře pozvolna vyprchává. Podívá se na hodinky. Uběhlo snad teprve patnáct vteřin od chvíle, kdy vstoupil do chodby. Neuvěřitelné. A Adam by přísahal, 52

ţe ta chvíle úzkosti trvala nekonečnou věčnost. Znovu se rozběhne k tělocvičně. „Blbej, zatracenej blbej duch…“ drmolí ztěţklým jazykem a mechanicky se zařazuje do nástupního tvaru. Gerd Naridis projevuje svoji nelibost významnými posunky, ale vysvětlení po Adamovi tentokrát neţádá. Omluvy jsou k ničemu. Sličný Gerd se domnívá, ţe pokud student zvládá poţadavky svého pedagoga k naprosté spokojenosti, není třeba se zatěţovat věcmi tak banálními, jako jsou trapná vysvětlování byť krátké nepřítomnosti. Kdo se chová tak, ţe tím viditelně chce přesvědčit o své bezchybné dokonalosti, musí dostat příleţitost k tomu, aby své vědomosti či schopnosti patřičným způsobem prokázal. Po chvíli rozcvičení Gerd Naridis jednoznačně ukáţe na Adama a dalším gestem znázorní, co od něj očekává. Cvičení na kruzích, aby vyhlíţelo pokud moţno solidně, stěţí zvládne někdo, komu chybí alespoň letmé základy gymnastické průpravy. Kruhy jsou oblíbeným způsobem Naridise, jak znemoţnit troufalého vtipálka či drzého studenta, jehoţ sebevědomí narostlo do nepřípustných rozměrů. Kdo si nechce udělat ostudu, musí se mezi kruhy točit jako o ţivot. Adam Wollert to ví. Je však také jedním z mála těch, kteří jsou schopni takovou zkoušku podstoupit bez nebezpečí, ţe by jeho sebejistota utrpěla nějaký pováţlivější šrám. Stoupá pod kruhy a jeho modelované tělo vyznačí ve svém obrysu kaţdý sval. Vyšvihne se nahoru a ustálí komíhavý pohyb kruhů. Několik jednoduchých cviků poslouţí k získání jistoty a správné orientace. Slyší nějaký rozezlený hlas, jenţe nestačí ze své pozice kontrolovat, odkud vychází. Ten hlas křičí a nepříjemné zvuky mu berou pohodu. Vzpomene na tu chvíli předtím, kdy běţel chodbou a ta se mu postavila do cesty jako rozbouřené moře. Znovu cítí strach. Slyší ten děsivý hlas a utvrzuje v sobě přesvědčení, ţe zášť té 53

neskutečné, nereálné věci vstoupila do hrdla Gerda Naridise. „Pořádně! Mákni!“ vidí zuřivě se rozevírající Naridisova ústa a rozeznává další pokyny: „A teď rozpor hlavou dolů!“ Adam na chvíli zapomene na divné představy, které mu teď krouţí myslí, a provede poţadovaný cvik. Vítězoslavně pohlédne na řadu ve sportovních úborech, lemující jednu z čar basketbalového hřiště. Nikdo z kluků ani nedýchá. Adam Wollert stočí pohled ke Sličnému Gerdovi. Pořád ještě drţí obtíţný rozpor. Kruhy se rozhoupávají v nečekaném směru a Adam zdálky zaslechne chechtot. Dusivý, kašlavý smích, který sílí. „Blbej, kreténsky nemoţnej duch!“ projde mu hlavou a najednou slyší nesmyslné povely, kterým nerozumí. Bezpochyby vycházejí z úst Gerda Naridise, přestoţe jeho rty se vůbec nepohybují. „Nějaká zatraceně dovedně maskovaná břichomluvecká ekvilibristika,“ napadne Adama. „Pustit kruhy! Upaţit!“ řve na něj tělocvikář a jeho ústa jsou přitom bez hnutí. Ale Adam dobře ví, ţe je to právě on, Sličný Gerd, kdo po něm ţádá takové hlouposti. Naridis se spokojeným úsměvem pozoruje Adamův výkon a mlčí. „Pustit kruhy a upaţit!!“‚ teď jiţ ostřeji se ozve hlas, který by mohl patřit jemu, kdyby pohyboval rty. Adam Wollert dobře ví, ţe uposlechnutí toho příkazu se rovná tragédii. Svírá kruhy v prstech a snaţí se odolávat síle, jeţ mu láme klouby prstů a násilím nutí splnit rozkaz. Chtěl by přemístit vzorně vypnuté nohy namířené ke stropu směrem k podlaze tělocvičny, jenţe něco nepochopitelného jej udrţuje ve zcela neměnné poloze. Z řady cvičenců se ozývají zoufalé výkřiky. O Adama se otře podivný slizký chlad a úzký prouţek jakési mlhoviny tiše vklouzává do rozevírajících se pěstí. Marně zkouší cokoli podniknout pro svoji záchranu. Neţ Naridis spolu s ostatními stačí přiskočit, aby zachytili Adamovo bezvládné tělo, zaduní beton pokrytý parketami a ozve se tupý úder. Tak tu stojí nad Adamem a přemýšlejí o tom, co pro něj mohli 54

udělat. Oči sklopené, vyhýbavé pohledy. Nejvýrazněji jsou tyto pocity znát na Gerdu Naridisovi. Patrik Moreles nečeká, aţ opadne vlna zděšení a běţí k telefonu. Potom se vrací zpátky do tělocvičny. Adam Wollert leţí bez známky ţivota a kaluţ krve u jeho hlavy se rychle zvětšuje. Gerd Naridis chvatně přináší obvaz. Během několika minut se na školním dvoře ozve houkání sanity a Patrik znovu vybíhá na chodbu, aby ukázal zřízencům s nosítky cestu. Gerd Naridis pomáhá muţům v bílém s Adamem k sanitnímu vozu a nasedá dovnitř ke zraněnému. Je zřejmé, ţe hodina tělocviku je u konce. Někdo z chlapců ještě přináší hadr a kbelík s vodou, aby smyl krev z parket. Je jí tu pořádná louţe. Teď, kdyţ Adama odvezli, jim ta spousta krve připadá ještě bezvýchodnější. „Myslím, ţe se Wollert hned tak brzy nevrátí…“ řekne Clui Growar za ostatní to, nač oni jenom bezútěšně myslí. Patrik mlčky oceňuje, kde se to v tom poněkud zakřiknutém chlapci bere. Ani za nic však nemůţe přijít na to, co se Adamovi Wollertovi před malým okamţikem přihodilo.

55

IX. TAJEMNÝ STÍN NA SCHODIŠTI

Tlustá Berta zaslechl na chodbě před tělocvičnou nějaký divný hluk. Právě vycházel po schodišti od kotelny, kdyţ zahlédl snad dvacet metrů před sebou nějakého chlapce, jak předvádí jakýsi moderní tanec plný kopanců a svíjení. Přísahat by na to nemohl, ale měl takový neurčitý dojem, ţe to zase bude Adam Wollert. „Pěkný kvítko,“ ulevil si jen tak pro sebe šeptem a hned se chystal, ţe ho řádně sjede. Na chodbách se nemá dělat ţádný rámus. A kdo to neví, patří do pralesa. Tak to alespoň Albert Gurren při pohledu na toho nezvedence pociťoval. Uţ se připravoval, ţe mu to poví hezky od plic, kdyţ vtom ten rošťák nechal všeho pitvoření a zmizel ve dveřích tělocvičny. Gurrenovi to však nedalo a přišel aţ namísto, kde Adam Wollert předváděl tu nesmyslnou taneční akrobacii zakončenou mohutným skokem. Chtěl se prostě přesvědčit tak říkajíc na místě činu, co vedlo toho hocha k těm ztřeštěným reakcím. Nic nenasvědčovalo tomu, ţe by měl Adam Wollert sebemenší důvod k tak pošetilému chování. Uběhlo sotva několik málo minut. Tlustá Berta pak z tělocvičny zaslechl nějaké výkřiky a krátce nato se kolem přehnal Patrik Moreles. Během chvíle se zase vrátil do tělocvičny, příjezd sanity však zavalitý muţ jiţ nesledoval. Vlastně se ani nedozvěděl, co se přihodilo při hodině tělesné výchovy. Něco jiného totiţ upoutalo Gurrenovu pozornost. Jak tak stál na chodbě a přemýšlel o příčinách všeho toho shonu a 56

splašeného chování těch dvou studentů, ucítil známý závan a zahlédl zvláštní útvar, podobající se mlhavé šále. Ta věc se vinula zpod dveří tělocvičny a přilepená k dlaţbě podlahy pomalu postupovala ke schodům vedoucím do kotelny. Přísahal by, ţe zaslechl, jak ten bílý mlhavý cár heká a funí, kdyţ se spouští po jednotlivých stupních schodiště. Rozpoznal v těch zvucích i jakési zlostné, leč potěšené mlaskání vyjadřující podivnou a zvrhlou spokojenost. Tlustá Berta nevěděl, proč ta věc tolik vystavuje na odiv svoji zřejmě dobrou náladu. Zajímalo ho však, zda ten mlhavý poutník je skutečně totoţný s tím, kterého zahlédl jiţ několikrát předtím. Nepochybně to byl on. Kdyţ Albert Gurren sešel opatrně dolů, zahlédl tu věc, jak pozvolna mění svůj tvar. Tlustá Berta měl před sebou obrys jakési postavy, svírající meč a probleskující v šeru podzemí zlatým třpytem. Nějaký starodávný bojovník, pomyslel si s úlekem. Pak se ten mlhavý stín začal znenadání zvětšovat a topič prchal zpět ke schodišti vedoucímu k učebnám v přízemí. Odtamtud obezřetně nakukoval a sledoval, co se bude dít dál. Válející se chuchvalce mlhy poznenáhlu začaly ztrácet podobu ozbrojence a znovu se shlukly do úzkého pruhu. Vzápětí vytvořily štíhlý prstenec, který se pomalu začal soukat do škvíry mezi kovovými pláty podlahy. Opět v místech, kde je Tlustá Berta zahlédl posledně. Albert Gurren zváţil své moţnosti a rozhodl se na několik nejbliţších hodin kotelnu opustit. Nepochyboval o tom, ţe i jinde v areálu školy najde dostatek příleţitostí, jak zaměstnat své ruce činností, za niţ je placen. Před vchodem do budovy doslova vrazil do vytáhlého, hubeného zrzka s rašícím knírkem. Clui Growar, jindy klidný a vyrovnaný, se ani nesnaţil skrývat jakousi obavu. Barva jeho tváří nasvědčovala tomu, ţe právě potkal přinejmenším bezhlavého rytíře jedoucího na šestihlavé sani. „Copak, chlapče… Děje se něco?“ chtěl vědět Gurren. „Jako by tě kopla do zadku smrtka…“ „Adam… Adama Wollerta vezli do nemocnice,“ zajíkl se chlapec. „V tělocvičně… a najednou leţel a měl rozbitou hlavu…“ 57

Takţe Adam. Ten kluk mu zbůhdarma nepřipadal nějak divný. Pohlédl na zaraţeného Cluie. „Mazej někam, kde mají lékárničku. Potřeboval by sis kapku něčeho čichnout.“ Tlustá Berta dostal nápad. Jenomţe zase nevěděl tak přesně, jestli ten mlhavý cár nějak souvisí s tím nešťastným chlapcem. Asi by řekl, ţe ano. Jenţe to nemohl tvrdit tak jistě. Zato věděl, ţe aţ to dá venku trochu do pořádku, kapka brandy mu rozhodně neuškodí.

58

X. TY DĚTI BEROU VŠECHNO VÁŢNĚ

Vedle studia a shánění patřičně přitaţlivých materiálů pro Ventil má teď Simona Kortensová něco dalšího, co jí zabírá většinu času. Jakousi starou knihu, kterou pečlivě ukrývá před zraky ostatních. Vlastně by bylo docela správné, kdyby o celé té věci učinila alespoň nepatrnou zmínku před Patrikem Morelesem. Byl to vlastně on, kdo se jí na listu papíru svěřil se svým snem, v němţ figuroval jakýsi záhadný bojovník v nádherné zbroji. Simona však soudí, ţe Patrikovi se můţe svěřit aţ poté, co důkladně pročte všechny kapitoly té vzácné knihy a pečlivě promyslí všechny souvislosti. Před Patrika chce přijít aţ s pečlivě propracovanou verzí celého příběhu. Teprve potom, aţ bude mít jasno o tom, jak jednotlivé skutečnosti a zaslechnuté útrţky příběhů na sebe navazují. Ještě je před ní mnoho času věnovaného nerušenému čtení a téměř filozofického rozebírání a zdůvodňování přečteného textu. Především z toho důvodu jí přináší neskonalé potěšení skutečnost, ţe ostatní děvčata si čas od času přece jen najdou nějakou zábavu mimo pokoj a ona můţe v pohodě a bez stresu pokračovat v odhalování té tajemné záhady. Ta chvíle přišla právě teď. Simona sedí u stolu, na němţ má rozloţeny školní učebnice, a ze samého dna jedné z hromádek dychtivě vytahuje knihu v omšelé vazbě. Nedočkavě v ní listuje a oči za dioptrickými brýlemi začínají vzrušeně hltat děj. Zámek v Downeru kdysi skutečně existoval. Podle knihy, do níţ 59

Simona vytrvale a se zaujetím nahlíţí, je to alespoň mimo všechny pochyby. Dívka si protře oči a mne si pihovatou tvář. „To by ovšem znamenalo… No jistě…“ šeptá si polohlasně a na okamţik kníţku odloţí. Přemýšlí téměř nahlas. A uţ ví, jak to všechno bylo. V Backtassarových ţilách proudila krev válečníků. Nebyli tedy divu, ţe sotva se naučil řádně vládnout mečem a snášet útrapy taţení, dal se do královských sluţeb. Zámek zatím svěřil svému správci. Kdyţ se po létech bojů vrátil zpátky na svůj majetek, pokryt slávou a přízní mocných, nechal jej správce při jeho prvním kroku do zámecké brány úkladně zavraţdit. Tak příliš prahnul po lesku moci, ţe se nedovedl smířit s představou o novém vládci v Downeru. Boţí mlýny melou spravedlivě. A tak Backtassarova vraha časem potkalo totéţ, co připravil zlatému rytíři. Také jeho ţivot ukončila dýka tasená v šerém zákoutí. To bylo ještě na ostrovech. Downerský zámek zpustl. Jednoho dne se přišel k jeho troskám poklonit jakýsi muţ, jenţ byl vzdáleně zpřízněn s Backtassarem. Vyzvedl z rodinné hrobky hrdinovy ostatky a přeplul s nimi oceán. Tam pak dal vzniknout panství stejného jména, jemuţ vévodila přesná kopie bývalého zámku. Tento Backtassarův příbuzný však zemřel bez dědiců a nakonec dospěl ke svému zániku také samotný zámek… A tady končí příběh Backtassara, záhadného rytíře z Downeru. Více jiţ stránky knihy nenapoví. Dál uţ je to nová historie, snadno doloţitelná vzpomínkami pamětníků. Simona rozpačitě zaklapne knihu, odsune ji stranou a poloţí před sebe svůj papír s poznámkami. Pod nimi se vyjímá kresba bojovníka ve zbroji, opírajícího se o obrovitý obouručný meč. Dívá se na ty tahy a je pro ni stále větší záhadou, jak mohla tahle postava vyjít právě z její ruky. A pokud v tom byl jakýsi záměr, proč právě ona. Podzimní vítr za oknem pokoje vhání do zbytků šera první úlomky tmy. Simoně se zdá, jako by se z ní váhavě odděloval úzký 60

šedý prouţek a mířil rovnou k místům, kde křídlo okna s rámem zrovna ideálně netěsní. Mlhavý cár pomalu vplouvá do místnosti. Dívce připadá, jako by se její obrázek pohyboval a vlnil, uţ to tak vyhlíţí, ţe mlhavý závoj vtékající sem zvenčí na sebe bere jeho podobu. Obrys mlhavé postavy narůstá a Simona si je jista, ţe za ní přichází sám Backtassar, aby jejím prostřednictvím všem zvěstoval tajemné poselství… Simonu probudí lehké zacloumání. Nechápavě zvedne hlavu ze stolu a vidí Lizet s Arankou, jak se ji jemně snaţí přivést k vědomí. Procitá. „Na spánek je nejlepší postel,“ tiše, ale důrazně jí připomíná Lizet Sedriková a její oči pod krátkými černými vlasy se usmívají. „V tomhle má Lizet docela pravdu,“ nesměle se přidává Aranka Dangrisová. „Člověk by prý měl vyzkoušet všechno,“ míní Simona a v duchu uznává, ţe deska stolu rozhodně není tím nejměkčím loţem. „Ale ta postel skutečně nebude k zahození…“ Nemýlí se. Bezprostředně nato, co vklouzne pod přikrývku, usíná. Příští den o velké přestávce ji na chodbě zastaví Gerd Naridis. Simoně se přitom setkání okamţitě vybaví řeči o neštěstí, k němuţ došlo v hodině tělocviku. „Co je s Adamem?“ řekne tiše a usilovně si přeje, aby odpověď byla taková, jak očekává. „Zatím nic nového,“ zasmuší se tělocvikář. „Ještě se neprohrál… Ale – o tom jsem nechtěl,“ dodá omluvně, i kdyţ chápe, ţe starost o Adamův stav je nepochybně to hlavní, na co se budou v těchto dnech všichni ptát. „V kanceláři mi pro vás dali nějaký dopis.“ Naridis odchází. I jemu se těţko hovoří o záleţitosti, za niţ podvědomě nese určitý díl odpovědnosti. Simona se vrací do učebny a netrpělivě trhá obálku. Píše máma. Dopis je stručný, ale obsahuje mnoho zajímavého. „Milá Simono, hodně jsem po Tvém odjezdu přemýšlela o našem rozhovoru (či spíše sporu?) kolem toho Backtassara. Také jsem si 61

znovu přečetla Tvoji zprávičku ve Ventilu. Já osobně se domnívám, ţe není třeba přikládat tolik důleţitosti jevům, které se nám někdy zdají nepochopitelné. A také si myslím, ţe děti (i kdyţ na tomto místě se bezpochyby ohradíš, ţe dítě nejsi – ţivě si to dovedu představit…) uţ díky své přirozenosti jsou ochotny brát podobné záleţitosti smrtelně váţně… Moţná i proto jsem nakonec alespoň částečně (pouze kvůli Tobě) změnila svůj názor a nabízím Ti následující řešení. Celá ta věc kolem toho rytíře bude čistě záleţitostí vašeho časopisu. Abych vám alespoň v něčem pomohla, slibuji, ţe dostanu na stránky Půlnočního večerníku pár řádek o té záhadě. Můţe se stát, ţe se po přečtení té informace najde někdo, kdo bude moci objasnit mnohé, co je pro nás všechny zatím absolutní záhadou. Líbá Tě máma.“ Simonina spokojenost byla v té chvíli spíše zdrţenlivá. Dospělí často vedou spoustu řečí, jenţe samotné řeči k výsledku nevedou. Přesto ještě během dopoledne oběhla děvčata a nezapomněla přitom ani na Patrika. Odpoledne se sešli v jedné z kluboven, která mimo jiné slouţila také činnostem spojeným s přípravou časopisu. Simona zalovila ve svých poznámkách a připomněla všechny důleţité události, jeţ mohly mít jakoukoli spojitost s duchem Downerské internátní střední školy. Za prvé – nelze zakrýt fakt, ţe existuje souvislost mezi existencí školy a troskami zámku. Viz věstník, který před nedávnem přinesla Natali Prelstonová. Další bod – noční záţitek Lizet Sedrikové. Za třetí – co vlastně znamenají neurčité naráţky pana Gurrena? Měli by z něj šikovně dostat podrobnější fakta. Zařídí Patrik. Čtvrtý kamínek do mozaiky: Patrik Moreles v hodině vyučování čirou náhodou spatří rytíře ve zlatém brnění. Potom se mu zjeví jakýsi zámek… Pátý bod je spíše otazníkem: proč si ředitel školy pan Westluck vlastně nepřeje, aby se Ventil zabýval záhadami kolem tohoto vzdělávacího zařízení? A další: proč Simona nakreslila postavu jakéhosi rytíře a dokonce mu na štít vepsala jméno, které nepochybně kdysi existovalo? 62

Za sedmé… a za další: Co způsobilo těţké zranění Adama Wollerta? Proč se kolem dějí věci, které se dříve nestávaly? Simona ví, ţe tohle všechno jsou dostatečné důvody k tomu, aby se v článcích na dané téma na stránkách Ventilu pokračovalo. Tak to také zdůrazňuje všem, kteří se tu sešli. Zamlčí, ţe má knihu, která ji dovede k vyřešení mnohých záhad. Podle jejího mínění ještě nenadešel čas k tomu, aby její obsah svěřila ostatním. Co všechno zde vyjmenovala, zatím přece musí stačit. A ještě jeden trumf jí pomůţe posílit pozici. „Brzy o našem duchovi vyjde trhák v Půlnočním večerníku. Máma mi to slíbila. Určitě nám to píchne…“ Simona Kortensová samozřejmě přehání. Půlnoční večerník, jmenovitě členové jeho vedení, jen stěţí bude tomuto banálnímu příběhu věnovat neúnosně velký prostor. Ale i tak všichni berou její slova za závazná. „Takţe to je vlastně všechno, co jsem vám k tomu chtěla říct,“ skončí dívka svůj výklad a neujde jí, ţe dokonce i Patrik Moreles uznale pokývá hlavou. „Něco bych moţná taky měla…“ váhavě se ozve vytáhlá Doris Bastorsová. „Vzpomněla jsem si, jak tady Simona povídala o svý mámě, ţe by nám s tím pomohla… tak váţně nevím, čím to je, ţe se nám do toho nějak moc podezřele zamotávají i naši rodičové…“ „No no, pozor!“ vybafne Simona a její neposlušný účes při tom rychlém pohybu připomíná útočně naladěného jeţka. „Moje máma fakticky pro nás můţe udělat všechno…“ Doris Bastorsová poněkud stáhne svoji ţirafí šíji a bezmocně ustupuje: „Teda nevím, holky, proč mě ta Simona nenechá domluvit… Já jenom chtěla říct, ţe i můj táta do tý naší hloupý hry nějak vlezl, a rozhodně se nedá říct, ţe by se mu to zamlouvalo…“ Po chvíli pobízení se Doris konečně nechá přemluvit, aby vyprávěla příběh týkající se podivné diskety. Hovoří o kaţdém detailu, nezamlčí dokonce ani svůj názor, ţe pokud se dospělý a navíc vědecky orientovaný jedinec nechá zmást podivnými souhrami náhod, tak vůbec nechápe, k čemu jsou školy a jak nezodpovědně berou roli vzdělávací instituce. „Díky, Doris,“ uklidní se Simona. Chápe totiţ, ţe tohle všechno, 63

co tu ta vytáhlá sportovkyně povídala, aţ moc dobře zapadá do všech jejích úvah o zvláštních dějích v areálu této školy. A nejen v něm, dokonce i v blízkosti kohokoli z těch, kdo jakýmkoli způsobem s tou záhadou přicházejí do styku. Ať uţ je to kdekoli. Ať jiţ se zjevuje v jakési mlhavé podobě, či v pouhém náznaku zvukových efektů nebo mrazení v zádech. A kdoví, kolik z nich z jakési podivné ostýchavosti o svých záţitcích, vymykajících se vţité všednosti, mlčí. Simona ale věří, ţe i ti dosud váhající se časem dají přesvědčit, ţe svým mlčením k odhalení té záhady nijak nepřispějí. Porada je skončena, děvčata se rozcházejí. „Patriku…“ řekne tiše Simona Kortensová. „Můţeš se ještě chvíli zdrţet?“ Chlapec se posadí blíţ k dívce a okamţitě na to řekne: „To je on! Bezpečně! Jenţe – jak ty vlastně můţeš vědět, jak vypadá, kdyţ se ten sen zdál mně…?“ Před ním na stole leţí Simoniny poznámky s nákresem rytíře a jménem vepsaným do štítu. „Já nevím, jak vypadá,“ přizná Simona. „Něco mě prostě přinutilo k tomu, abych ho nakreslila…“ „A co to jméno… Backtassar…?“ pokrčí rameny Patrik Moreles. „Ty si váţně myslíš, ţe se tak jmenuje?“ Simona Kortensová vzrušeně vrátí obroučky brýlí zpátky na určené místo na nose a poloţí před Patrika knihu, kterou vylovila z tašky. „Stačí, kdyţ se koukneš na název…“ Jediný pohled – a pochopí. Ohromeně zírá na dívku: „Takţe ta kníţka vlastně všechno vysvětluje…“ „Ani bych neřekla,“ odměřeně řekne Simona. „Pochopitelně potvrzuje určité domněnky o existenci zámku a někoho, komu ten zámek patřil. Jenţe –“ Simona se na chvíli nechá unést svým temperamentem – „v tom je zatraceně naše práce. Vypátrat, co bylo potom, proč se tu zjevuje jakýsi duch a podobně.“ „Půjčíš mi tu knihu?“ „Není má a ještě ji nemám dočtenou. A taky ji musím brzo vrátit,“ zalţe Simona. „Ale bud bez obav, řeknu ti o všem, co se z ní dozvím. 64

Zatím o ní nikde nemluv. Ostatním to povím později…“ Kdyţ se rozcházejí, Patrik marně přemýšlí o tom, proč Simona neřekla zbývajícím děvčatům o existenci kníţky. Jediným vysvětlením pro tuto skutečnost pro něj bylo jedno z jeho oblíbených rčení nejčastěji pronášených v duchu – ţe totiţ holky často jednají zvláštním způsobem a vlastně za to ani nemohou. Nepochyboval o tom, ţe ani Simona v tomhle není výjimkou.

65

XI. ZLATÝ RYTÍŘ A BLÁZNIVÁ SLEČNA

Patrika poněkud zmátlo,

ţe sotva se rozešel se Simonou a dveře pokoje se za ním zavřely, ozvalo se zaklepání. Vyšel na chodbu. „Omlouvám se…“ řekla Simona a provinile se usmála. „Ale – mluvila jsem dnes s panem Naridisem. Řekl mi, ţe s Adamem Wollertem to zatím nevypadá moc dobře… Nevíš o tom něco víc?“ „Byli jsme s klukama za ním v nemocnici…“ s jakousi neochotou pronesl Patrik. „Nepřál bych ti ten pohled… Leţel tam na lůţku jako neboţtík, vůbec nereagoval na naši přítomnost. Vypadalo to, jako ţe se na nás dívá, jenţe bylo poznat, ţe nevnímá…“ „Je mi to líto…“ řekla tiše Simona. „Byl trochu nafoukanej, ale tohle se mu nemuselo stát…“ „Byl!?“ ohradil se Patrik. „Ještě pořád je! A věřím, ţe se zase dá dohromady. I kdyţ lékaři tvrdí, ţe u těchhle druhů úrazů se nikdy předem neví, jak to dopadne… Určitě ale bude zase v pořádku. Jinak by přece ani nemělo smysl něčemu věřit…“ Simona Kortensová sklopila hlavu a její odpověď byla tak tichá, ţe Patrik nerozuměl ani slůvko. Odcházela a Patrik cítil jako velkou nespravedlnost fakt, ţe tohle všechno se muselo stát právě jednomu z jeho kamarádů. Uběhl celý týden. Mezitím další návštěva v nemocnici pouze potvrdila pesimistické domněnky, ţe stav Adama Wollerta nadále zůstává váţný a ţe jeho případné uzdravení se v ţádném případě nedá určit ve dnech. Experti se Spíše přikláněli k názoru, ţe Adam bude potřebovat nejméně šest měsíců, aby se dostal z nejhoršího. Komplexní uzdravení – pokud vůbec lze v takový zázrak doufat – 66

můţe být záleţitostí ne několika měsíců, ale roků. Nehoda Adama Wollerta ve všech svých důsledcích dolehla na celou školu jako zlý sen. Ředitel školy Benjamin Westluck jiţ svoji nepříjemnou povinnost – informovat Adamovu matku – splnil. Paní Klára Wollertová teď trávila v nemocnici všechen svůj volný čas a se slzami v očích čekala na okamţik, kdy její syn procitne a pozná ji. Simona Kortensová obdrţela poštou další obálku. Tentokrát byla objemnější a kromě stručného dopisu od matky obsahovala také sobotní číslo Půlnočního večerníku. Rozrušené dívce trvalo hodnou chvíli, neţ na jedné z posledních stran objevila nenápadný a rozsahem téměř zanedbatelný článek o podivných okolnostech na Downerské internátní střední škole. Pod titulkem „Rytíři a duchové“ se tu psalo o věcech jí dobře známých. Na Simonin vkus se ta zpráva aţ příliš uskrovňovala, co se týče místa v novinách, také ji čekala na stránkách s poněkud niţší číslicí. Dcera Dafne Kortensové byla v podstatě silně zklamána a rozhodla se toto číslo Půlnočního večerníku nikomu neukazovat. Převládal v ní totiţ dojem, ţe nemá čím se pochlubit. Ještě si stačila všimnout, ţe zprávička končila výzvou obsahující sdělení přibliţného znění: kdo se chce k oněm záhadným (pokud ne zcela smyšleným) jevům vyjádřit, ať se obrátí na redakci časopisu Ventil, který vychází na půdě uvedené střední školy. Trvalo několik dnů, neţ Simona na tuto svoji zdánlivou prohru dokázala zapomenout. Náladu jí nezlepšil ani další dopis od matky, v němţ se omlouvala, ţe nedokázala v redakci Půlnočního večerníku prosadit výraznější zveřejnění té zprávy. Simona její důvody, které pokládala za nejapné výmluvy, naprosto nebrala váţně. O to více teď znova a znova pročítala knihu ve staré vazbě a krůček po krůčku skládala ve svých představách kaţdý kamínek, chybějící v mozaice toho záhadného příběhu. Některé kapitoly jiţ znala nazpaměť. Tajemný rytíř ji stále více přitahoval. Na článek v Půlnočním večerníku dávno zapomněla. Znovu jí ho však připomněla nenápadná Aranka Dangrisová, která jí jednoho dne oznámila zajímavou skutečnost. Její dědeček prý 67

někde četl cosi o jakémsi rytíři a domnívá se, ţe by jim mohl být v něčem prospěšný. Aţ bude mít cestu sem, určitě se za Simonou zastaví. V dívce se rozbušilo srdce a pihy ve tváři bouřlivě zaplály. Tak přece! Zlatá máma! Čekání na Arančina dědečka si krátila přemýšlením o tom, jakou novinu asi přinese, a psaním omluvných dopisů matce. Nesčíslněkrát v nich přiznala svoji chybu pramenící z neadekvátního odhadu situace, o to více něhy a stesku po domově se teď objevovalo ve větách, jimiţ zaplavovala řádky dopisního papíru. Vyhlíţení záhadného hosta je nesnesitelně dlouhé a Simona ani neví, na co by se jej mohla ptát. Vţdyť ani netuší, čeho se budou jeho slova týkat. Simona by přísahala, ţe zřetelně cítí, jak rychle stárne. Konečně jednoho odpoledne jí Aranka představila prošedivělého muţe nepříliš vysokého vzrůstu. „Jsem doktor Moris Tower…“ představil se ten pán a odloţil svoji hůlku na lavičku v aleji před školou, kam spolu se Simonou a Arankou usedli. „Jsem moc rád, ţe se znovu někdo zajímá o toho tajemného rytíře… Kdykoli jsem se dříve o něm jen slůvkem zmínil, povaţovali mě za blázna. Tedy za člověka, na němţ se podepsalo jeho povolání…“ „Pracujete snad v ústavu pro choromyslné?“ dovtípila se Simona. „Nyní jsem na odpočinku,“ řekl pan Tower. „Můj věk mě k tomu jaksi opravňuje. Ale dříve… kdysi jsem míval psychiatrickou praxi. Kde jsou ty časy! Tenkrát to bývala zajímavá doba…“ „O nic méně zajímavější se nám teď zdá čas, ve kterém ţijeme,“ míní Simona a pokusí se starého pána přivést přímo k cíli rozhovoru. Prostě, trefit prvním zásahem do středu terče. „I my přece dnes máme své tajemné rytíře…“ „Ach ano,“ oţije doktor Tower. „Prosím tě, Aranko, o čem my jsme to vlastně spolu nedávno hovořili?“ „Přece o tý bláznivý slečně,“ ozve se zakřiknutě Aranka a z prvního pohledu je zřejmé, ţe dědečkova zapomnětlivost je to, s čím se na veřejnosti nechce příliš předvádět. Simona Kortensová zpozorní. 68

Jak se zdá, téma rozhovoru bude přece jenom poněkud vzdálené a vůbec tu není jistota, ţe mlhavé vzpomínky toho starouška budou právě tím, co jí pomůţe vyznat se v celé té záhadě. Není však příliš slušné skákat do řeči starému člověku, zvláště začíná-li si uvědomovat souvztaţnost určitých dějů. A právě tahle situace zrovna probíhá v mysli doktora Towera. Simona se rozhodne trpělivě naslouchat. Při prvních slovech ještě zdaleka netuší, ţe tohoto kroku nebude ani v nejmenším litovat. „Aha…“ souhlasí Moris Tower a předivo jeho vzpomínek s jistotou navazuje nitku k nitce. „Zabýval jsem se případem ţeny… bylo to dávno. Zemřela před několika měsíci v nějakém sanatoriu. No, a tenkrát o ní všichni tvrdili, ţe je blázen…“ vzpomíná starý muţ. „A proto jste ji také léčil,“ konstatuje Simona. „Kdyţ ke mně přišla, tvrdila, ţe na vlastní oči spatřila zázrak… Ţe byla v noci sbírat bylinky na jakémsi opuštěném místě za hřbitovem a najednou se to stalo…“ „Prostě tam potkala toho rytíře,“ doplní dědečka Aranka. „Jenţe, to snad není moţný… Neboje?“ dodá dívka, kdyţ zachytí káravý pohled starého pána. „A v tom místě se nebe rozestoupilo a dolů spadla jakási záře,“ zdůrazní doktor Tower, aby naznačil, ţe si ve svém výkladu nepřeje být vyrušován. „A ona tam stála a čekala. Nevěděla zhola nic. Netušila, na co čeká. Neměla zdání, proč ji jakási divná moc vytáhla v noci právě do těchto míst… A potom se z toho zářivého oblaku vynořil zlatý rytíř…“ Simona Kortensová napjatě vydechla. Ţivě si představila, jak by se tvářila, kdyby ten zlatý rek potkal právě ji. Jenţe – muselo by to být právě u hřbitova? „Ta slečna Dannerová se strachy nemohla pohnout. Alespoň tak mi to tvrdila,“ pousmál se Moris Tower při té vzpomínce. „A pak ji prý ten rytíř políbil a dokonce jí řekl, jak se jmenuje…“ „Backtassar…“ vydechla Simona. „Ano, ovšem…“ rozpomněl se starý pán. „Ale odkud vy znáte jeho jméno?“ „Ani mně to vlastně není jasné…“ zašeptala dívka. „A co potom 69

bylo dál?“ „Dál… Slečně Dannerové to pochopitelně nikdo nevěřil. Já sám jsem váhal… Není to nic divného. Dokonce jsem navštívil to místo, pochopitelně ve dne. Všechno bylo přesně tak, jak mi to popsala. Ten starý dub tam nepochybně stojí dodnes…“ „Věřil jste jí?“ chtěla vědět Simona. „Nevěřil. A dost dlouho,“ přiznal doktor. „Pak jsem y jedné staré knize objevil, ţe rytíř toho jména kdysi skutečně existoval a neskončil nijak slavně…“ Simona pokývala hlavou. Moris Tower nepochybně čerpal vědomosti ze stejné knihy, kterou má i ona. „A najednou bylo všechno jiné,“ pochopila pihovatá dívka. „Docela jiné…“ souhlasil šedovlasý muţ. „Kdyţ jsem se ale třeba jen zmínil o té záhadě, rázem bylo kolem plno moudrých posměváčků. Abych měl klid, přestal jsem se o tu věc zajímat.“ „A tím všechno skončilo…“ rezignovaně řekla Simona. Slibovala si od toho rozhovoru víc. Zatím si jen ověřila, ţe existenci toho rytíře můţe potvrdit pouze jedna duševně chorá ţena, která je navíc po smrti. Jinak nic nového. Simona vstala, aby se s doktorem rozloučila. „Potom ke mně přišla ještě jednou, bylo to docela nedávno,“ řekl šedovlasý muţ a nevšímal si podané Simoniny ruky. „Tvrdila, ţe se zlatý rytíř znovu vrátil…“ Simona ztěţka dosedla na lavičku: „Jaký měl k tomu důvod?“ „Není mi známo, ţe by ji i tentokrát políbil,“ odtušil Moris Tower. „Ostatně, od jejich prvního setkání uplynulo pár desítek let… a slečna Dannerová ani za svého mládí neoplývala bůhvíjakou krásou. Tentokrát se mi svěřila, ţe ji o něco poţádal.“ Dívka s pihami během starcovy řeči usilovně přemýšlela. Byl tady před krátkým časem. A zůstal poblíţ. Proto to všechno, co se tady zdá tak divné… „Prosím…?“ zeptala se, protoţe jí začal poněkud unikat smysl slov deroucích se z doktorových rtů. „Ten rytíř se před nedávnem znovu objevil a ţádal slečnu Dannerovou o určitou laskavost. Tady uţ ale její vyprávění bylo 70

poněkud chaotické a nesrozumitelné. Mluvila o jakýchsi tělesných ostatcích, které mají být kamsi vráceny… to uţ skutečně nevím…“ Starý muţ se zvedl a za pomoci své vnučky odcházel. Simonin pohled se stáčel za tou dvojicí a byl zoufale prázdný. Tolik toho chybělo, aby dospěla k cíli. Ještě uběhne v řece hodně vody, neţ bude záhada rozřešena.

71

XII. NEVIDITELNÁ RUKA

Ředitel

Downerské internátní střední školy Benjamin Westluck a pedagog Gerd Naridis sedí nad oficiální lékařskou zprávou, týkající se zdravotního stavu studenta druhého ročníku Adama Wollerta. Benjamin Westluck zhluboka povzdechne. Prvním důvodem je nepříliš optimistická verze ošetřujícího lékaře. Ten hoch se moţná jiţ nikdy nevrátí do normálního ţivota. Zatím lze jen stěţí odhadnout, jaké následky zanechá zranění hlavy. Je těţké také předem říci, co můţe v nejbliţších dnech způsobit krevní sraţenina za lebeční kostí. Nelze ani přesně určit, jaké mnoţství ze zničených buněk obnoví svoji činnost, či bude nahrazeno buňkami nově vytvořenými. Příliš mnoho otazníků zatím zůstává nezodpovězeno. Stav Adama Wollerta se nadále prakticky nemění. Ţije, jeho vnímání je však na hranici pouhých reflexů. Dalším důvodem nespokojeného výrazu ředitele školy je skutečnost, ţe k neštěstí došlo krátce poté, co on sám nastoupil do funkce. Benjamin Westluck si pochopitelně není vědom ţádné přímé viny. Přesto se obává, ţe nadřízené orgány či dokonce nedej boţe justice by na něj mohly pohlíţet ze zcela opačného úhlu. Nemíní hledat obětního beránka v osobě Gerda Naridise. Přesto pokládá za nezbytné znovu si ujasnit okolnosti, za kterých k nehodě došlo. „Je mi toho chlapce skutečně líto,“ přiznává Naridis. „Ale opravdu si nemohu uvědomit, ţe bych cokoli zanedbal. Také ze strany školy nedošlo k nejmenšímu opomenutí…“ 72

„Cvičební nářadí bylo v pořádku?“ „Pane řediteli, snad stokrát jsem po té nehodě prošel tělocvičnu a ani nikdy předtím jsem nezapomínal na pravidelné kontroly,“ dušuje se mladý pedagog. „Zvlášť jsem se zaměřil na kruhy. Všechno pevně drţí, ţádná prasklinka. Ostatně sama nešťastná příhoda napovídá, ţe v ţádném případě nemohlo jít o zjevnou závadu. Adam musel ztratit vědomí ještě při provádění cviku, na podlahu jiţ padal zcela bez vlády. Já a ostatní chlapci jsme stáli sice blízko, ale pádu jsme zabránit nemohli.“ „Nebyl cvik, který ten Wollert prováděl, příliš obtíţný? Nebyla jeho sloţitost sama příčinou té nehody?“ zeptal se náhle Benjamin Westluck a Gerd Naridis musel malou chvíli pečlivě zvaţovat slova, neţ se odhodlal k odpovědi. „Jednoduchý rozhodně nebyl. Ale vím, jakého výkonu je který student schopen. Pro Adama Wollerta nebyla předváděná sestava rozhodně ničím neproveditelným,“ pevně řekl tělocvikář. „Znovu prohlašuji, ţe k selhání muselo dojít vlivem náhlé indispozice a nelze v té události hledat cizí zavinění…“ Rozmluva se chýlila ke svému závěru. Benjamin Westluck posléze nabyl dojmu, ţe to, co nebohého Adama Wollerta potkalo, se stalo jen díky nešťastné shodě náhod. Tlustá Berta byl pochopitelně zcela jiného názoru. Po tom, co ve chvíli Adamova pádu z kruhů spatřil na chodbě ten mlhavý přízrak, nepochyboval o tom, ţe podivné věci se v této škole nedějí jen tak zbůhdarma. Jenţe to stále ještě neměl čím dokázat. A byl nucen mlčet i před Patrikem Morelesem, který ho před večerem potkal u schodů vedoucích do kotelny a přitom se tvářil, jak obrovská je to náhoda, ţe se vidí. Tlustá Berta tomu klukovi nevěřil, ani co by se za nehet vešlo. Určitě má něco za lubem. „Váţně nic nevím…“ zabručel. „Já na ty vaše povídačky o jakýchsi zjeveních nedám. Mně musí fungovat kotle a potrubí musí být v bezvadným stavu…“ Hlavou mu znovu prolétl ten okamţik, kdy se rotující ventil zakousl do zdi jako do cihly eidamského sýra. 73

Nebyla to dobrá vzpomínka. „Ale pane Gurrene…“ ţebronil Patrik. Slíbil totiţ Simoně, ţe z Tlusté Berty vytáhne, co se dá. „Tuhle holky povídaly, prý jste viděl nějakou mlhavou příšeru. Jim řeknete všechno a chlap aby vás prosil o slovíčko…“ „Nikomu jsem nic neřek!“ dopálil se zavalitý muţ a zmlkl definitivně. Načeţ se se supěním odbelhal dolů do kotelny, kam měli studenti přístup zakázán. Patrik ještě chvíli čekal, jestli si to Tlustá Berta náhodou nerozmyslí. Záhy však pochopil, ţe buďto se na toho podivného bručouna obrátil v nevhodnou chvíli, nebo bude lepší zkusit to někdy později jiným způsobem. Zatímco nyní Patrik Moreles přemýšlel o tom, jak zdolat Gurrenovu neochotu prozradit cokoli o podezřelých jevech ve zdejší škole, měl jen o několik málo hodin později starosti zcela jiného druhu. Slíbil Growarovi, ţe mu bude dělat zeď, aţ se bude vracet z vycházky. Clui Growar, ten poněkud zakřiknutý a nesmělý student, si totiţ očividně našel jakýsi obdiv zasluhující objekt mimo školu a internát. A právě dnes se rozhodl, ţe dívka jeho srdce je hodna i takového riskování, jakým samosebou je návrat na pokoj po skončení povolených vycházek. Clui si prostě usmyslel, ţe pro její krásné oči přetáhne večerku, a Patrik mu měl být nápomocen přitom, aţ bude dobývat uzamčenou budovu. Clui Growar správně předpokládal, ţe přelezení plotu obklopujícího školní areál by nemělo být neproveditelným úkolem. Pak uţ jen zbývalo nevzbudit pozornost nočního pedagogického dozoru, a po mříţích chránících přízemní okna vyšplhat nahoru do prvního patra. Úkolem Patrika pak bylo na smluvený zvukový signál otevřít okno v poschodí a vpustit romanticky naladěného milovníka do pokoje. Zejména pro Cluie z celé akce kynula příleţitost k proţití skutečného dobrodruţství. Patřil totiţ spíše mezi ty studenty, jimţ dodrţování školního a domovního řádu bylo dáno přírodou. A toto byla prakticky jeho první příleţitost, jak se vzbouřit proti zákonům, omezujícím osobní svobodu individua. 74

Patrik Moreles měl toho večera zase jedinečnou moţnost k tomu, aby zacelil mezery vzniklé ne vţdy perfektní přípravou na vyučovací hodiny. Oceňoval proto fakt, ţe dlouhé čekání na spoluţákův návrat můţe strávit nesporně uţitečným způsobem. Totiţ obklopen knihami a poněkud málo přehlednými poznámkami. Je třeba přiznat, ţe tento úmysl se Patrikovi zcela zdařil. Kdyţ konečně uslyšel dole pod oknem jakési zvuky podobající se ne zcela vydařeným pokusům o hvízdnutí, vykoukl otevřeným oknem do tmy. Spatřil Growarovu štíhlou postavu, úporně zdolávající stupeň po stupínku kovovou okenní mříţ. „Jsem připraven, Clui!“ tiše křikl dolů a pozoroval kamaráda, zápasícího s nedostatkem hrdinství a strachem z výšek. Patrik náhle zpozoroval, jak se otevřely vchodové dveře a jimi do tmy vklouzla jakási postava. „Vrať se dolů! Je to nebezpečné!“ křikl stín a Patrik okamţitě pochopil, ţe ten hlas patří Gerdu Naridisovi. Noční sluţbu totiţ míval převáţně on. Clui Growar dobře slyšel tu výzvu, jenţe se mu v této chvíli zdálo jednodušší dokončit cestu vzhůru, neţ sestoupit zpátky do tmy. „Připlíţil se jako duch…“ procedil mezi sevřenými zuby. „Jako podělanej udavačskej duch!“ Ještě úţeji se přimknul ke kovovým tyčím, kdyţ tu jej do čela uhodil prudký závan téměř hmatatelného větrného proudu. Clui křečovitě sevřel prsty rukou, kdyţ se mezi mříţe a jeho tělo vklínil jakýsi podivný mlhavý obrys. Chlapec zavrávoral a levá ruka stiţená křečí bezvládně klesla podél těla, které náhle zavlálo jako vzedmutá vlajka na vysokém stoţáru. Vykřikl něco nesrozumitelného. „Počkej, jdu ti na pomoc!“ ozvalo se zezdola a Gerd Naridis spěšně zdolával vzdálenost dělící jej od vysíleného Cluie. Patrik Moreles se vyklonil z okna a natáhl ruku, aby zachytil tělo odolávající novému náporu větru. Nestačil ten pohyb ani dokončit, kdyţ Clui Growar jako těţký, nemotorný pták klesal na udusaný trávník obklopující budovu. Teď tu leţel bez hnutí a Gerd Naridis se nad ním skláněl s 75

očividnou bezmocností. Clui sténal i poté, co pro něj přijela sanita. „Brzy bude v pořádku,“ prohlásil muţ v bílém plášti, kdyţ zběţně ohmatal chlapcovo tělo. Určitě se vyznal. „Počítejte se slabším otřesem mozku,“ dokončil svoji letmou diagnózu. „A zlomená klíční kost je zřejmá na první pohled…“ Pár minut poté zapsal Gerd Naridis nehodu Cluie Growara do knihy sluţeb. A opět byl nucen připojit poznámku, ţe ani v tomto případě nelze přičíst vinu škole. Tady šlo o zjevné porušení internátního řádu a postiţený si tudíţ přivodil úraz vlastním zaviněním. Tak situaci hodnotil také Benjamin Westluck, kdyţ mu Naridis ráno hlásil noční příhodu. Tuto skutečnost byl nucen potvrdit rovněţ Patrik Moreles, kterého pedagog přivedl s sebou. Jeho svědectví vlastně bylo štítem chránícím pověst zdejšího vzdělávacího zařízení. Po odchodu Patrika a Naridise zůstal pan Westluck malou chvíli v podivném rozpoloţení. Zvláštní. Další úraz studenta a opět u toho figuruje ten mladý tělocvikář. Má snad v sobě jakýsi magnet, jímţ přitahuje situace ohroţující dobré jméno školy? Nebo je nástrojem jakéhosi nevysvětlitelného působení neznámého druhu energie? Toho Naridise si bude muset více všímat.

76

XIII. PATRIK NACHÁZÍ ZTRACENOU STOPU

Pozdě odpoledne příštího

dne se kolem hlavního vchodu budovy školy pohybovala Albertu Gurrenovi neznámá pohublá dáma. Poněkud zhurta na ni uhodil, aby si laskavě přečetla upozornění, ţe přítomnost cizích osob je moţná pouze se svolením vedení školy. Z poněkud zmateného projevu té ţeny Tlustá Berta posléze vyrozuměl, ţe se jedná o paní Wollertovou, která měla nějaké jednání s panem Westluckem ohledně té nepříjemné záleţitosti týkající se jejího syna. Albert Gurren se v duchu zhrozil nad svojí neomaleností a slušně se Kláře Wollertové omluvil. Více si jí uţ nevšímal, protoţe měl zrovna cosi na práci a navíc nabyl dojmu, ţe utrápená Adamova matka je právě na odchodu. Přibliţně ve stejnou dobu skončily Aranka Dangrisová a Lizet Sedriková s roznáškou dalšího čísla Ventilu. První výtisk samozřejmě obdrţela Simona, která se pak dlouhou dobu kochala pohledem na článek, obsahující nové poznatky o tajemném přízraku. Děvčata skončila svoji práci a Lizet uzamkla místnost, která slouţila pro redakční schůzky. Předtím ještě stačila nahlédnout dovnitř, zdaje skutečně prázdná. Potom znovu přiběhla Aranka Dangrisová, která si odloţila stranou dva výtisky pro svého dědečka. Slíbila mu totiţ, ţe kaţdé číslo se zprávami o tajemných zjeveních mu bude schovávat, a raději hned dva výtisky najednou. Společně s Lizet znovu odemkly redakční místnost, vzaly výtisky Ventilu a s veselým smíchem se rozběhly ke svému pokoji. O necelou hodinu později Patrik Moreles zpozoroval nějakou 77

ţenu, jak postranním východem u schodiště do kotelny opouští budovu Downerské internátní střední školy. Domníval se, ţe ji uţ někdy dříve zahlédl, ale v této chvíli se bliţší identifikací nezabýval. Dávno po setmění se chodbou prostředního patra začal hrnout dusivý kouř. Rychle těţkl a klesal do přízemí. Z pokojů dívek a chlapců začaly vykukovat zvědavé hlavy. Štiplavý zápach posléze probudil také pana Gurrena, jehoţ sluţební byt se nacházel od kritického místa přece jen ve větší vzdálenosti neţ ostatní pokoje. Tlustá Berta se v prvním okamţiku domnívá, ţe jde opět o nějakou závadu v kotelně. Přehodí pracovní plášť přes pyţamo a po čtyřech schodech prchá k dolnímu schodišti. Obava, ţe by se mohlo jednat o malér způsobený jeho osobou, mu dodává zvláštní lehkosti a mrštnosti. Cítí však, ţe směrem dolů dýmu ubývá. „V prvním patře hoří!!“ ozve se nad jeho hlavou a tělnatý muţ bleskurychle změní směr svého úprku. Cestou strhne ze stěny hasicí přístroj a jediným kopnutím otevře dveře místnosti, která je v podstatě stabilním útočištěm redakční party vytvořené kolem školního časopisu. Uhne právě včas, aby unikl mocnému šlehnutí sálavého víru stvořeného ze všepolykajícího ohně. Plameny zlostně zahučí, kdyţ Tlustá Berta mocným záběrem kropí vnitřek místnosti. Najednou po jeho boku vytryskne další proud sněhobílé záchrany. Gerd Naridis mu pomáhá zdolávat nebezpečný ţivel a je třeba říci, ţe dvojnásobný bílý proud nyní mnohem účinněji likviduje jiţ umdlévající ohnisko poţáru. Gurren toho vyuţije a s hasicím přístrojem v ruce se vrhá k oknu, aby škodlivé zplodiny snáze vyprchaly z místnosti. Ohnivé jazyky slábnou a vzápětí se proměňují v jiskry, vztekle prskající nad zmařeným příslibem velkého ohňostroje. Ustupující dým se mění v hustý šedý pás mlhoviny, která obtáčí stěny pokoje a jen neochotně závanem větru zvenčí prolézá do chodby. Průvan vzniklý dalšími otevřenými okny jej ţene po schodech dolů, kde se ztrácí u schodiště vedoucího do kotelny. Simona Kortensová přihlíţí tomu nevšednímu představení a 78

přísahala by, ţe ten pocit uţ zná. Jakýsi neforemný cár mlhy, vnucující svému okolí podivnou představu o své vlastní existenci. Záhadný obláček měnící se v zřetelně obrysově formovanou postavu, nutící přemýšlet o záhadných skutečnostech. Potom se její pohled stočí na Alberta Gurrena a dívka pochopí, ţe ten nemotorně vyhlíţející muţ právě myslí na totéţ. Děje kolem nich se poslední dobou staly hříčkou prapodivných shluků náhod. Z počátečních spíše zvědavých, doteků té neznámé síly se v krátkém čase vytvořila hrozba, dostatečně zřetelně projevená v případech Cluie Growara či Adama Wollerta. Po útocích znamenajících ohroţení ţivota se ta bestie tentokrát spokojila s likvidací neţivého inventáře. A tak se rozhodla vyřadit z provozu redakční místnost. „Je to moţné…?“ šeptem pronese Simona a Gerd Naridis, který je právě nablízku a likviduje poslední známky poţáru, se zamračí. Tělocvikář si zakládá na své propracované postavě a neskrývá ani jistou hrdost nad tím, ţe správná ţivotospráva je prvním bodem jeho desatera správných zásad. „Kouření nás jednou všechny zničí…“ řekne poněkud skepticky. „Začíná to odhozeným nedopalkem a poţáry a končí nedýchatelným ovzduším, které nás brzy pohřbí pod svými troskami…“ Simona na tu výtku mlčí. Za prvé nikdo z jejích kamarádek včetně Patrika Morelese nekouří. Za další Naridisovy projevy v ní občas vyvolávají dojem, jako by se ten vţdy upravený elegán chtěl doţít nejméně osmi set čtyřiceti devíti let. Za třetí stále ještě pozoruje Tlustou Bertu, vidí ten strach v jeho očích a zahlédne tam i obavu z poznání. Albert Gurren se nikoho nemusí vyptávat, jak k tomu ohni vlastně došlo. Přízrak, který dovede uvolnit ventil z parního potrubí a nainscenovat vše jako nehodu, snadno můţe způsobit drobný poţár. A moţná jenom jako výstrahu. Ještě neţ začne klást poţadavky. A potom udeří… „Aţ to tady vyvětrá, všichni znovu hezky zalehneme,“ uslyší Simona Naridisův unavený hlas. „Dobrou noc vám přát raději 79

nebudu, vím, ţe po tom všem usnout nebude lehké… Vzniklé škody zjistíme zítra. Stejně tak příčinu poţáru. Zatím rozchod!“ Cestou na svůj pokoj zavolá Simona tiše na Patrika: „Sleduješ? Nějak mu tečou nervy. Dokonce mu vadí i těch pár zpráviček ve Ventilu. Myslím, ţe z novinářského hlediska tohle kliďánko můţeme povaţovat za úspěch…“ Patrik se usměje a mávne rukou. Ví, ţe ty poznámky se netýkají Naridise. Simona má zase jednu z těch svých bláznivých chvilek. Někdo se tady s docela slušným úspěchem pokusí zaloţit poţár a ta holka nepřijde na nic lepšího, neţ ţe je za tím vším ten rytíř, který psychicky nezvládl reakci na články uveřejněné ve školním časopise. Podle Simony tedy zavítal do redakční místnosti a trochu dýchl svým plamenným dechem, aby zlikvidoval místo, odkud vycházejí ty neověřené bludy. Prostěji nechápe. Jako vţdy Simona příliš fantazíruje. Patrik by spíše řekl, ţe vítr, který je dnes v noci vytáhl z postelí, fouká úplně odjinud. Budovou se táhl dým aţ do příštího dne. Benjamin Westluck nemusel ani příliš nahlíţet do knihy sluţeb, aby pochopil souvislosti. Ocenil včasný zásah pánů Gurrena a Naridise a ihned vydal pokyn k vyplacení náleţité finanční odměny. Sám se pak přímo na místě přesvědčil, ţe následky poţáru jsou díky jejich pohotovosti zcela zanedbatelné. Pan Gurren ovšem v co nejkratší lhůtě zajistí vymalování místnosti a části chodby, jakoţ i výměnu některých poškozených kusů nábytku. V tomto směru ţádný problém nehrozil. Jiné to ovšem bylo z hlediska příčiny vzniku poţáru. Nikdo ze studentů ani personálu si nebyl vědom, ţe by jakýmkoli způsobem mohl zapříčinit tuhle situaci, z níţ se za méně příznivých okolností snadno mohla stát katastrofa. Také Simona za své lidi odpřísáhla, ţe není důvod, aby o jejich nevině pan Westluck pochyboval. Vyšetřování vedené ředitelem školy nevedlo k ţádnému cíli. Benjamin Westluck posléze usoudil, ţe vyřešení případu si vyţádá zkušeností schopného profesionála. Zanedlouho se pedagogové a 80

studenti sešli v tělocvičně, kde k nim promluvil policista pověřený vyšetřováním. Filip Moreles všechny seznámil s některými fakty a rozpustil přítomné s tím, ţe během dne vyslechne zvláště ty z nich, kteří se pohybovali v bezprostřední blízkosti místa činu. „Spatřil někdo z vás během včerejšího dne v prostorách školy cizí osobu?“ zeptal se přísně ještě před tím, neţ se shromáţdění rozešli. „Nevěřím totiţ, ţe by kdokoli z vás měl zájem na tom způsobit škodu vlastnímu zařízení, či dokonce ohrozit ţivoty studentů a zaměstnanců této školy…“ Nikdo z nich však v tomto smyslu nemohl serţantu Morelesovi poskytnout sebemenší informaci. Pan Westluck si sice uvědomil, ţe včerejšího dne krátce hovořil s nebohou paní Wollertovou. Vyloučil však předem, ţe by tato ţena měla na mysli cokoli jiného neţ uzdravení svého syna. Navíc stále ještě pociťoval jakousi vinu za jeho váţné zranění a domníval se, ţe by nebylo správné, kdyby na Kláru Wollertovou padl byť pouhý stín nemístného podezření. Ředitel školy si chraptivě odkašlal, leč mlčel. Tlustá Berta byl dosud zcela zaneprázdněn myšlenkami na mlhavý přízrak, který jej v posledních dnech pronásledoval téměř na kaţdém kroku. Slova serţanta Morelese v podstatě ani nevnímal, takţe jakákoli reakce z jeho strany byla vyloučena. Patrik Moreles se sice upamatoval na ţenu, kterou odpoledne zahlédl u postranního vchodu budovy. Uţ také bezpečně věděl, ţe se jednalo o matku Adama Wollerta. V této chvíli mu jí však bylo líto. Pokud ta ţena skutečně v této věci neměla čisté svědomí, nemusel ji hned předhazovat policii. Věřil tomu, ţe kdyţ vlastně on sám zná jedinou moţnou podezřelou, nebude jiţ příliš sloţité zjistit pohnutky, které ji k tomu činu vedly. Jenţe zatím není vůbec jisté, zda se o nějaké vině dá hovořit. A Patrik by se zvláště v tomhle nechtěl unáhlit. Stál mezi ostatními a díval se na otce. Z jeho pohledu bylo zřejmé, ţe si na ţádnou podezřelou cizí osobu nevzpomíná. Potom se rozešli a serţant Moreles si začal předvolávat první jednotlivce do místnosti, jeţ mu pro tyto účely vyhradil pan 81

Westluck. Po několika rozhovorech Filip Moreles vytušil, ţe rozřešení toho případu rozhodně nebude jednoduchou záleţitostí. Patrik vyuţil odpoledního volna a zamířil k nemocnici. Jak předpokládal, paní Wollertová mlčky seděla u lůţka nehybného syna. Různé hadičky a náplasti naznačovaly, ţe Adam sice ţije, funkce jeho orgánů však zatím ţádný velký optimismus nevyjadřují. Trvalo mu chvíli, neţ utrápenou ţenu polohlasem přesvědčil, aby na okamţik vyšla z pokoje. „Byla ve vás asi velká nenávist, ţe jste se rozhodla škrtnout zapalovačem,“ řekl tiše, kdyţ stáli na chodbě. „Ale přitom jste si moţná neuvědomila, k jakému mohlo dojít neštěstí…“ Klára Wollertová se rozvzlykala a její hubený obličej se ještě více protáhl. „Kdyţ já… všechno to na mě dolehlo… Povídá se kolem, ţe snad nějaký duch. A prý – prý o tom píšete i ve vašem časopise…“ „Ano. Objevily se takové názory…“ připustil Patrik. „Ale to je přece nesmysl!“ vybuchla ţena a rýhy nad kořenem nosu se ještě více prohloubily. „Adam přece… asi měl jenom smůlu. Neměla jsem v úmyslu dál poslouchat ty řeči… o nějakých… tajemných zjeveních. Zkrátka jsem se rozhodla zapálit tu místnost, v níţ se takové hlouposti dávají dohromady…“ „Jistě,“ řekl chlapec. „Viděl jsem vás odcházet. Předtím jste se tak trochu toulala po chodbách a nebylo obtíţné podle štítku na dveřích zjistit, kde je redakční místnost. Stačilo zapálit hromadu papírů na stole…“ Paní Wollertová vzdychla: „Ve skutečnosti to bylo poněkud jinak. Nejdřív jsem měla šílený vztek. Škrtla jsem zápalkou a chtěla všechno provést, jak říkáte… Potom jsem si pomyslela, ţe je to vlastně nesmyslné. Zápalku jsem sfoukla a odhodila do prázdného koše na odpadky. Přísahám, ţe v něm nebyl jediný kousíček papíru…“ Patrik Moreles se zamyslel. Moţná to skutečně bylo tak, jak ta ţena říká. Třeba šlo pouze o dokonalou souhru náhod, ţe úmysl byl dokonán proti vůli autora myšlenky. „Aţ teprve dnes jsem se doslechla, ţe ve škole skutečně hořelo,“ uslyšel ještě paní Wollertovou. „Vy jste asi Adamův kamarád, 82

viďte… Ţe vy mě neprozradíte? Prosím…“ „Nevím…“ řekl Patrik a odcházel dlouhou chodbou. Z dálky za ním zaznívalo přerušované vzlykání. Serţant Moreles byl nepříjemně vyrušen zaklepáním na dveře. „Vstupte!“ řekl poněkud neochotně a vzápětí se jeho tvář vyjasnila. „Á, to jsi ty, Patriku… Promiň, nějak mám hlavu plnou toho zamotanýho případu.“ „Právě proto jsem přišel, táto. Povaţuj vyšetřování za skončený…“ „Z jakýho důvodu?“ ohradil se Filip Moreles. „Pachatel je na světě. Spíš bych ale řekl, ţe jde o náhodu, neţ úmysl. Tak by to mohla spravit třeba pokuta. Pokud mi slíbíš, ţe budeš velmi shovívavý a pokud přesvědčíš našeho říďu, aby to zbytečně netahal před soud, řeknu ti jméno toho, kdo zapálil…“ „A co za to?“ zbystřil pozornost serţant. „Zkrátka řekneš, ţe jsi ten případ vyřešil. Potom zajistíš a vyslechneš pachatele. A pak se budeš snaţit, aby z toho vyvázl co nejlépe…“ Sotvaţe serţant Moreles vyjádřil svůj souhlas, sdělil mu Patrik obsah svého rozhovoru s Klárou Wollertovou. Přitom znovu připomněl důvody, jeţ by měly vést k mírnému posuzování toho činu. „Nezapomeň, táto,“ upozornil Patrik policistu. „Byla to jenom nešťastná shoda okolností. Prosím také, abys zváţil i situaci, ve které se paní Wollertová vzhledem k Adamovu váţnému zranění ocitla…“ Filip Moreles podal synovi ruku. V tomhle se na něj Patrik mohl plně spolehnout.

83

XIV. DALŠÍ VÁŢNÉ VAROVÁNÍ

Paní

Wollertová byla nemile zaskočena skutečností, ţe serţant Moreles stojí před brankou a domáhá se vstupu. Pochopila, ţe ten Adamův přítel, který se s ní setkal v nemocnici, si celou tu záleţitost nenechal pro sebe. O příbuzenských vztazích Patrika a neodbytného policisty neměla ani tušení. Nemohla tedy vědět o domluvě, kterou ti dva mezi sebou měli. V duchu se jiţ viděla na vězeňském dvoře mezi kriminálníky, z nichţ kaţdý má na svědomí minimálně dvě tři vraţdy. S rozpaky si uvědomila, ţe právě nyní, kdy Adam nejvíce potřebuje její přítomnost, by taková situace byla krajně nepříjemná. Adamův otec zemřel před léty při autonehodě. Klára Wollertová tedy měla na svých bedrech veškerou starost o svého syna. Teď se zdálo, ţe nastanou komplikace. „Nepustím vás…“ opakovala umíněně a znovu se schovala za domovní dveře. Platnost jejích slov potvrdil zvuk klíče otáčejícího se v zámku. Filip Moreles se naposled pokusil změnit její rozhodnutí. „Pak tedy si vás předvolám k nám. A věřte mi, ţe tam to rozhodně nebude příjemnější…“ S povzdechem odemkla dveře a šla k brance. V jejím pozvání nebyl ani náznak její obvyklé pohostinnosti. Mlčky usedla za stůl a usoudila, ţe kávu serţantovi raději nenabídne. Čím rychleji to tady skončí, tím lépe pro ni. „Dovedu si skoro představit, na co myslíte…“ řekl tiše Filip 84

Moreles a zlehka smetl neexistující drobky se stolu. Najednou nevěděl, co s obrovitýma rukama. „Také mám syna, vím, ţe jsou s vaším Adamem kamarádi. A obdivuji se kaţdému, kdo takhle jako vy dovede snášet utrpení vlastního dítěte…“ Neříkala nic. Jen nevěřícně pokývala hlavou. V tu chvíli skoro přestala myslet na to, proč sem ten policista vlastně přišel. Věděl to. Musel to ale říci a chtěl přitom zůstat taktní. „Nikdo vás neodsuzuje za to, co se s přispěním náhody ve škole stalo. Věřte mi, skutečně nemám zájem na tom, abych vám ještě více přitíţil. Mou povinností je však zeptat se vás, zda jste to skutečně byla vy, kdo se pokusil provést tu věc…“ řekl opatrně serţant. „Věřím, ţe se najde dostatek polehčujících okolností, abychom znění zákona nemuseli vzít tak doslova. Nepochybně půjde o to, nahradit nějakým způsobem vzniklou škodu…“ Její oči oţily. Lesk z nich však dávno vzalo neštěstí, které potkalo jejího Adama. Přesto byla policistova slova pro ni hotovým balzámem. „Budu se vším souhlasit… Se vším, kromě vězení…“ „Dobře,“ přikývl serţant Moreles. „Můj syn Patrik je přesvědčen o tom, ţe postih za to, co se stalo, by měl být minimální. Ředitel školy pan Westluck v podstatě není proti. Jemu jde pouze o náhradu škody. Chvíli sice trvalo, neţ jsem jej přesvědčil, aby se ta banální záleţitost netahala k soudu…“ Vděčnost za ta slova vnesla do duše Kláry Wollertové dlouho nepoznaný pocit uklidnění. Serţantův hlas se rozplýval kdesi v nesmírné dálce. „… takţe vše vyřešíme jakýmsi finančním postihem. Jeho výše bude stanovena po konečném zváţení vzniklých škod a závaţnosti vašeho provinění. Věřím, ţe vám to mé sdělení pomůţe k tomu, abyste se dál všemi silami mohla přičinit o zlepšení zdravotního stavu vašeho syna…“ Serţant Filip Moreles se krátce rozloučil a zamířil chodníkem k brance. Klára Wollertová jej sledovala nepřítomným pohledem, v němţ se objevil náznak úsměvu. Bylo to po dlouhé době a ani si to neuvědomila. 85

Pomyslela si, ţe tato chvíle je velmi příhodná k tomu, aby navštívila Adama. Benjamin Westluck skutečně podlehl argumentům serţanta Morelese a rozhodl se uplatnit v celé té záleţitosti co nejmírnější postih. Neprokázaný úmysl včetně zanedbatelných následků jej opravňovaly k jisté benevolenci přesně v rozsahu svých pravomocí. Toto velkorysé rozhodnutí mu‘ umoţnila především skutečnost, ţe zárodek poţáru byl včas lokalizován a jeho téměř majetnické vztahy ke škole nebyly tou mimořádnou příhodou v podstatě dotčeny. Byly sice okamţiky, kdy si svůj postoj k situaci vyčítal jako projev slabosti. Vzápětí však znovu pozapomněl na poněkud drsnější slupku své osobnosti a vychutnával uspokojení z rozhodnutí, které v té nešťastné ţeně mimoděk posílilo i její vztah ke vzdělávacímu zařízení, jemuţ svěřila svého potomka. Právě teď přišla na pana Westlucka chvilka, v níţ pedantsky orientovaný představitel pedagogického a výchovného úsilí se cítil být znovu přemoţen laskavým rádcem, plným shovívavosti a porozumění. Seděli tady a on je jiţ téměř dokonale znal. Vţdy úsluţná, spíše nenápadná Lizet Sedriková, a něčím ji poněkud připomínající Aranka Dangrisová. Natali Prelstonová naopak nezapře, ţe si je vědoma své přitaţlivosti. Dívka s očima, které se podobají hořícím smaragdům. Při pohledu na Doris Bastorsovou i Benjamin Westluck chápe, proč se ta dívka spoléhá spíše na své basketbalové úspěchy neţ na sebemenší pokus o získání určité naděje, pokud jde o vztah k chlapcům. Patrik Moreles bude pravděpodobně schopný mladý muţ, coţ nepochybně zdědil po svém otci. Mimochodem, ten serţant skutečně mistrně předvedl, jak lze bleskově a s citem pro situaci vyřešit i ten nejsloţitější případ. Půvab Natali Prelstonové je jistě nesporný. I kdyţ jakýsi chlad v okouzlujícím úsměvu z ní činí neskutečný, nedobytný přelud. To v Simoně Kortensové je ţivota o poznání víc. Namísto hezké tvářičky je její předností vitalita, a jak Benjamin Westluck doufá, také určitá dávka inteligence. 86

Jen jej o tom musí ještě konkrétněji přesvědčit. Ředitel školy je poněkud rozmrzelý skutečností, ţe časopis Ventil se některými svými materiály neustále motá kolem jakýchsi záhad, které ve skutečnosti neexistují. „Nechte si uţ konečně promluvit do duše,“ úpěnlivě ţádá o porozumění, zatímco Simona neslyšně počítá ovečky. „A týká se to pochopitelně všech. Školní časopis je dobrá věc, hlavně pro vás, studenty. Myslím, ţe by nebylo rozumné dál pokračovat v jakýchsi slovíčkářských ekvilibristikách na pochybné téma…“ Ostatní se orientují podle Simony. Mimo jiné je přece jen sloţité slibovat tady něco, co nebude jednoduché dodrţet. Alespoň Simona ví docela jistě, ţe aţ se v té věci kolem strašidelných situací objeví něco nového a zajímavého, nenechá si to pro sebe. Prostě to napíše a vytiskne. Jinak by Ventil nemusel ani existovat… Po delším povídání je pan Westluck přesvědčen, ţe tentokrát padla jeho slova na úrodnou půdu. Úsměv ve tváři nasvědčuje o ředitelově přesvědčení, jak lze pedagogicky působit bez zbytečného křiku. Přitom si ty děti musí uvědomit, ţe tohle varování je míněno naprosto váţně a není rozumné je jakýmkoli způsobem zlehčovat. Kdyţ zavře dveře za posledním z nich, mihnou se mu hlavou drobné pochybnosti, týkající se výskytu mimořádných příhod od jeho nastoupení do funkce. Statistika je hra s přesnými pravidly a nelze ji ničím oklamat. Ať je to přirozené či méně obvyklé, ty věci se tady prostě dějí. Albert Gurren o tom také nepochybuje. Začalo to uţ tenkrát, kdy Downerská internami střední škola ještě voněla novotou. Jiţ v době, kdy se kolem novostavby válely zbytky původních trosek. Tenkrát se poprvé objevil a jeho mlţný neurčitý tvar od té chvíle nedoznal ţádných změn. Tehdy se spíše jen mihl, jako by ovzduším prolétlo něco, co si ještě neuvědomuje svoji podstatu. A potom krátce ještě několikrát. Pak přišla dlouhá pauza. Aţ zase teprve nyní. Znovu tu obchází a křísí staré vzpomínky. 87

Tenkrát… Rozbité trosky obklopující novostavbu školy zakrátko zmizely, poslední úpravy se děly v kotelně jiţ za plného provozu tohoto vzdělávacího ústavu. Šlo o to odklidit zbytky hrobky a neprodyšně uzavřít otvor, částečně zasypaný sutinami, betonovou deskou. Ještě předtím bylo třeba přenést na místní hřbitov jakési kosterní pozůstatky, snad staletí spočívající na tomto místě. Sotva se tak stalo, objevil se on. Tlustá Berta jej nedokázal pojmenovat. Věděl však, ţe neodlučně patří k tomuto místu. A potom se na dlouhá léta jako by vypařil. Aţ teprve poslední dobou nepřehlédnutelným způsobem dává jemu i všem ostatním na vědomí, ţe se svých práv na toto území nemíní vzdát. Zůstal tady. V těsném sousedství Gurrenova vyslouţilého psacího stolu a neustále doplňované zásoby brandy. Někde blízko. Pod samou podlahou kotelny. Moţná přesně tam, kde dříve neţ tohle zákoutí plné syčících trubek a ţáru pulsujícího v kovových součástech bývala prastará rodinná hrobka. Tlustá Berta si pomyslel cosi o kořenech, které nás váţí k místům, v nichţ jsme se narodili. Podobné kořeny nás moţná poutají i k místu našeho posledního odpočinku. Albert Gurren se nad tím pomyšlením otřásl. Dosud ţil a tahle představa byla mimo jeho realitu. Neví, jaký on sám bude mít vztah k vrstvě hlíny nad svojí hlavou, aţ nadejde jeho čas. Je rád, ţe to ještě nedovede posoudit. Roztřesená ruka navyklým způsobem nahmátne hrdlo láhve. V krku to zaklokotá a syčivě unikající vzduch svojí existencí potvrdí pocit spokojenosti. Ten okamţik je neskutečně prchavý. Albert Gurren neváhá prodlouţit jej dalším pohledem ke dnu. Potom dostane nápad. Kdo jiný si přece víc zaslouţí odhalení té záhady neţ právě on. Albert Gurren vstane ze své rozvrzané ţidle a pomalu se sune do nitra kotelny, tam, odkud to sálá správně roztopenými kotly. 88

Okamţik postojí nad úsekem podlahy, kde kovové pláty poloţené na profilových nosnících zřetelně označují místo, jehoţ se při stavbě této školy naposled dotklo řemeslníkovo nářadí. Tudy byly krátce před tím vyneseny kosterní pozůstatky a přeneseny na hřbitov. V těchto místech zpravidla končívala pouť mlţného přeludu, bloudícího tady všude kolem. Ocelové páčidlo v Gurrenově ruce nadzvedává první desku. Jde to ztuha, ale muţ nepochybuje o tom, ţe nakonec uspěje. Ještě okamţik a kovový plát se skřípěním opustí svoji stabilní polohu a umoţní mu vniknout pod podlahu kotelny. Chladivý cár mlhy mu sevře obě zápěstí a stiskne tepny vystupující námahou na býčí šíji. Tlustá Berta strne v nedokončeném pohybu a jeho puls prudce klesá. Ţelezná deska sjede z páčidla a znovu téměř neprodyšně uzavře prostor pod podlahou. Pád muţova těla krátce a tlumeně zaduní o kovové pláty. Albert Gurren pustí ocelovou tyč a mlčky se zvrátí na bok. Průsvitný sedavý stín ovíjí jeho hrdlo a dusí zbytky přerývaného dechu. V doznívání ozvěny pádu jeho těla se prolíná nespokojené hučení, rezonující v potrubí kotelny. Ten podivný smích zní dutě a chraptivě a Tlustá Berta by mohl přísahat, ţe uţ jej někde slyšel. Mohl by, kdyby ještě dokázal vnímat. Ruka s krátkými silnými prsty se zachvěje, jako by popaměti hledala svoji obvyklou dávku alkoholu. Místo toho ale jenom hmátne po zdi, jíţ prosakuje zvolna zasychající krev. S odporem přibliţuje rudě zbarvenou dlaň k očím a s úlevou pozoruje, jak se jí vrací původní zbarvení. Na schodech zaznějí něčí kroky a mlhavý obrys muţské postavy se znovu mění v cár mlhy, která se zlověstným sykotem ustupuje do podzemí. Gurren leţí nehybně na podlaze z kovových plátů. Stín sklánějící se nad ním je krátkou chvíli zdánlivě bezradný.

89

XV. V POSLEDNÍ CHVÍLI

Studenti

nejsou v kotelně vítáni. Alespoň kaţdý to ví, ţe Tlustá Berta nemá rád, kdyţ se mu tam producírují jen tak bez dozoru. Patrik tu výsadu Gurrenovi nechce brát. Dnes však bude jeho vstup do kotelny výjimečný a jistě tak bude Tlustou Bertou také chápán. To všechno Simona. Kdyţ totiţ Albert Gurren tak bleskově dokázal zajistit, aby následky nedávného poţáru zmizely a její redakční parta se zase měla kde scházet, dospěla k následujícímu řešení. Tenhle nepříliš štíhle vyhlíţející muţ nepochybně odvedl dobrou práci. A tempo bylo vskutku bleskové. Chtělo by to ocenit. A jelikoţ Tlustá Berta byl znám a chápán se vším všudy, tedy se svými kladnými stránkami i určitými slabůstkami, nebylo tolik obtíţné vymyslet podobu vhodného dárku. Stačilo, aby kaţdý z kapes vylovil pár drobných, a ostatní uţ záleţelo právě na Patrikovi. Menší balíček podobající se dovedně maskované láhvi brandy byl jiţ ukryt za Patrikovou košilí a chlapec se s dobrým pocitem blíţil ke schodišti vedoucímu do kotelny. Byl přesvědčen, ţe muţ vládnoucí tomuto poněkud umouněnému království touto drobnou pozorností zaručeně nepohrdne. Sotva vstoupil na první schod, zazněla dole rána. Nebylo to nic neobvyklého. Práce v kotelně se často vyznačovala zvuky, které se rozléhaly po chodbách. Alespoň tedy věděl s určitostí, ţe Gurren bude právě tam, kde by měl podle všech předpokladů být. 90

Seběhl dolů a leţící tělo zavalitého muţe bylo to první, co spatřil. Rychle se sklonil nad bezvládnou postavou a najednou nevěděl, co dál. Tlustá Berta mohl být mrtev. Nebo také ne a tím spíše by Patrik měl přijít na to, jak mu pomoci. Stačilo si to uvědomit a jiţ se nerozmýšlel. Opatrně jej poloţil na záda a uvolnil límeček košile. Albert Gurren se stále nehýbal. Patrika zarazila mrtvolná bledost jeho obličeje. Trochu s ním zatřásl, ale výsledkem byly jen nekontrolované pohyby hlavy. Potom rozbalil balíček a povolil uzávěr. Věděl, ţe tím rozhodně nemůţe nic zkazit. V této chvíli to mohl být povzbuzující lék, který se jistě vyrovná všem speciálním procedurám klasické první pomoci. Přiloţil hrdlo láhve ke Gurrenovým rtům. Několik krátkých loků vklouzlo mezi sevřené zuby a po chvíli se lícní svaly sevřené křečí uvolnily. Tlustá Berta ještě dvakrát polkl a z hrdla mu vyšel osvobozující výdech. Zaznělo to, jako kdyţ stará lokomotiva znovu nabere páru. Albert Gurren nikdy předtím nebyl v nebi a proto se domníval, ţe právě tak nějak to tam musí vypadat. Nic neděláš, jenom si leţíš a anděl ti leje brandy přímo do krku. Proto také byl poněkud překvapen, kdyţ otevřel oči a spatřil nad sebou tvář Patrika Morelese. „Alkohol… a cigarety… dětem do rukou nepatří…“ zabručel olověným jazykem a výmluvným posunkem poţádal o další lok. To mu umoţnilo, aby se s Patrikovou pomocí posadil. „Tak jsem se tu nějak natáhnul… Víš, to teplo je moc příjemný, jak rozehřívá tady všecky ty ţeleza…“ začal vysvětlovat. „Asi jsem prostě usnul. No, nekoukej tak na mě…“ Patrik příliš těm jeho povídačkám nevěřil. Bud jak bud, hlavně ţe uţ je pan Gurren v pořádku. „Já vím,“ řekl jen. Jenom neodporovat. Přikyvovat. Prostě souhlasit se vším a s čímkoli, co Tlustá Berta teď bude poţadovat. Takový otřes by se snadno mohl proměnit v nervový šok. „Ta láhev je vaše…“ řekl, aby jej potěšil. Věděl, ţe z toho ten 91

poněkud neohrabaný chlapík musí mít radost. „To je od tebe, chlapče?“ usmál se Gurren. „Malá pozornost od nás všech, ţe jste nám tak vymáknul redakční místnost. Mysleli jsme, ţe vám to udělá radost… a ţe nám na oplátku třeba časem dáte nějakej ten příspěveček do školního časopisu…“ jemně naznačil Patrik. „A kdybyste měl pro nás něco obzvlášť zajímavýho, kliďánko mi to můţete nadiktovat uţ teď.“ Albert Gurren poţádal Patrika, aby mu pomohl dojít k jeho stolu. Láhev s brandy přitom opatroval jako vzácnou relikvii, jíţ můţe uškodit i prudší pohyb vzduchem. Dosedl na rozviklanou ţidli a mlčky přemýšlel. Mlčel i po tom, co se znova napil, aby zaplašil ze svých vzpomínek tu mlhavou vlhkost stínu, který se v několika posledních týdnech stal jeho věčným pronásledovatelem. Rozváţně polkl další doušek a na malou chvíli odloţil láhev na stůl. Pak se svěřil Patrikovi se vším, co mělo určitý vztah k tomu tajemnému zjevení. Dnešek si zatím nechal pro sebe. I existenci jakéhosi dalšího otvoru pod ţeleznou podlahou kotelny připomněl pouze v neurčitých naráţkách. Spíše jako něco, co si kaţdý jiţ musí dotvořit pomocí vlastní fantazie. I tak měl Patrik o čem přemýšlet. Nepochyboval o tom, ţe tuhle zprávu Simona Kortensová uvítá s mimořádným nadšením. Vzhledem k Simonině posedlosti Backtassarem se to dá jaksi samosebou předpokládat. Pihovatá tvář šéfredaktorky Ventilu doslova plane posvátným vzrušením. „Patriku!!“ Ta pusa je zase absolutně nechtěná a nemá vůbec nic společného s tím, ţe Patrik je mladý muţ hodný obdivu a Simona zase dívka, která tuhle skutečnost aţ zatraceně dobře chápe. Simona poněkud poodstoupí od zvěstovatele té úţasné zprávy o podivných záţitcích Tlusté Berty a nepatrně se začervená. „Je to od tebe perfektní výkon,“ začne schválně poněkud hrubším hlasem, aby se nedomníval, ţe jí tím letmým dotekem s jeho rty snad zjihly hlasivky. Ještě by si to mohl vykládat tak, ţe nad jeho kvalitami doslova taje nadšením. Chlapec se omluvně zasměje. Jen aby si ta holka nemyslela, ţe ho má na háčku. 92

„Tlustá Berta… Teda pan Gurren,“ opraví se, „byl docela naměkko. Musím uznat, ţe ten tvůj nápad s flaškou měl mimořádně působivý přesvědčující efekt.“ „A – kde tě vlastně přijal, Patriku?“ chtěla vědět Simona. „Snad ne v tý svý ušmudlaný kanceláři? Teda – aspoň se povídá, ţe si na pořádek moc nepotrpí. Nechtěla bych ho sice pomlouvat, ale…“ „To není tak důleţité. Jenţe si myslím, ţe jsem ho moţná vytáhnul z velikýho maléru. Víš,“ řekl zamyšleně Patrik, „šel jsem za ním s tou brandy, jak jsme se domluvili. Bylo divný, ţe tam nepobíhal jako obvykle, ale leţel na podlaze. Já ti snad přišel na poslední chvíli. A musel jsem ho chvíli křísit, neţ popadl dech. Jenţe ta brandy je jedinečná. Vstal, jako bych ho pokropil ţivou vodou.“ „Říkáš, ţe leţel na zemi?“ Simona se zatvářila nechápavě. „A pokud tedy nebyl schopnej sám se postavit na vlastní nohy, tak ho musel někdo něčím pořádně praštit. Nesvěřil se ti snad s něčím takovým?“ „Právě, ţe o dnešku mlčel jako zařezanej, to bylo na tom asi nejdivnější. Myslím, ţe měl strach. Je fakt, ţe mi vyklopil spoustu věcí, kterejch bysme se moţná nikdy nedomákli. Mám ale podezření, ţe mi nejmíň stejně tolik důleţitýho zatajil…“ Simona najednou někam hrozně pospíchala. Udělala před Patrikovýma očima záhadné a nenapodobitelné gesto a uţ zdálky zavolala: „Moţná se něčeho bál… A my musíme zjistit, z čeho měl ten tlouštík takový strach.“ Patrik se za ní díval, jak se mu ztrácí. Vypadalo to, jako by zapomněla na něco nesmírně důleţitého. Před očima se mu znovu mihl Gurrenův bledý obličej. Zmátlo ho, ţe v jejich rozhovoru nepadla ani zmínka o tom, co bylo příčinou topičovy ztráty vědomí. Albert Gurren si přece jenom asi nepřál příliš se o té záleţitosti rozšiřovat. Očividně měl strach. A Patrik Moreles tušil, ţe od toho člověka se jiţ ţádné další podrobnosti o té záhadě nedozví. Tlustá Berta uţ bude mlčet jako hrob. Jako hrob, jehoţ vidina se mu moţná před několika málo desítkami minut zjevila v celé své hrozivosti. 93

XVI. POCHYBNOSTI SIMONY KORTENSOVÉ

Simona pospíchala na pokoj a znovu měla štěstí. Všechna ostatní děvčata si zřejmě našla jinou zábavu, či vysedávala u hracího stolku při dámě. Poslední dobou se pohyb kamenů po čtyřiašedesáti polích stal jejich oblíbenou zábavou a Simoně to tak vyhovovalo. Ne snad proto, ţe by jakkoli měla v úmyslu vyhýbat se jejich společnosti. Bylo tu však něco, čemu nyní dávala přednost. Nepřetrţitá šňůra záhad kolem Downerské internátní střední školy. Tajemný rytíř Backtassar, tak podrobně zobrazený ve staré knize, od níţ se Simona téměř ţádný večer nedovedla odloučit. Posedlost přijít celé té věci na kloub a uspokojit tak sţíravou zvědavost, nikdy nekončící a oţivovanou dalším odhaleným dílčím detailem. To všechno teď bylo ţivou součástí dívky, jejíţ fantazie byla článkem spojujícím fakta a postřehy druhých s vlastní obrazotvorností. Simona Kortensová mechanicky sáhla pro čistý list, a ten se zakrátko začal plnit poznámkami. Kdyţ uţ se zdálo, ţe hlavní body faktů či dohadů jsou stanoveny, sáhla její ruka pro zvýrazňovač. V textu zakrátko zasvítila zlatavě ţlutá políčka. Dívka poněkud odsunula papír s poznámkami a snaţila se soustředit na zvýrazněné pasáţe. Bylo to bez vší pochyby. Nejvíce nyní upoutávaly ty části textu, které se týkaly výpovědí Alberta Gurrena a Morise Towera. I kdyţ v podstatě kaţdý úryvek příběhu pro Simonu znamenal další rozšíření jejích znalostí o 94

existenci záhadného přízraku. Znovu rozevřela starou knihu a pečlivě pročítala části některých kapitol. Je to jisté. Také pan Gurren tu skutečnost podle Patrikových slov připomněl. Šlo sice spíše o mlhavé náznaky, nebylo však pochyb, ţe ten obtloustlý chlapík i stará kniha vlastně hovoří o tomtéţ. O zámecké hrobce. A na ni by Simona v ţádném případě neměla zapomínat. Jenţe: existovala vůbec? Zbyly po ní nějaké stopy? A co ta zmínka o hřbitově? Hlava Simony Kortensové se zmítá v pochybnostech. Ne, do rána by to rozhodně nevydrţela. Musí zjistit ještě dnes, zdaje to skutečně tak, jak se pan Gurren domnívá. Ţe totiţ někde pod kotelnou je místo, odkud se duch rytíře vydává na své děsivé výpravy. Malou, ale výkonnou baterku objevila v zásuvce nočního stolku, jak předpokládala. Ostatně zřídkakdy se v uspořádání svých věcí nevyznala. Pořádek byl jednou ze Simoniných ctností. Oblékla teplákovou soupravu a během krátkého rozhovoru přesvědčila Patrika, aby se k ní připojil. Sdělila mu jen to nejnutnější. Byla by poněkud nesvá, kdyby se Patrik vzdal účasti na té dobrodruţné výpravě a ona by byla nucena absolvovat celou tu akci, jejíţ výsledek se zatím jevil aţ příliš nejasný a mlhavý, sama. Vše probíhalo podle předpokladů. Schodiště vedoucí do kotelny bylo temné a tiché. Tlustá Berta odpočíval ve svém sluţebním bytě. Aţ tak po desáté večerní sejde dolů, aby přiloţil a přesvědčil se, zda je všechno v pořádku. Patrik šel první, v ruce svítilnu, kterou mu Simona ochotně svěřila. Téměř dostačující kuţel světla pročesával tmu před nimi. Pohybovali se tiše, dívka se při kaţdém vrznutí v potrubí zastavovala, jako by uţ měla dost toho temného dobrodruţství. Rozsvítit světla v kotelně se neodvaţovali. Albert Gurren by byl nepochybně první, kdo by si všiml, ţe v kotelně se děje něco nepřístojného. Tlustá Berta sice nebyl zlý člověk, ale kdyby se někdo pohyboval v jeho teritoriu bez jeho vědomí, zcela jistě by se nezatvářil příliš vlídně. 95

Museli se spokojit s vlastním, úsporným zdrojem světla. V potrubí to znovu zakvílelo a Simona přiskočila k chlapci. Sevřela jeho volnou ruku a pochod za dobrodruţstvím tak znovu doznal nepříjemného přerušení. Nepříjemného z časových důvodů. Oba si byli vědomi, ţe kaţdé zdrţení je ochuzuje o drahocenné minuty, které by mohli věnovat pátrání po podivné záhadě. Patrikovi osobně ten dotek nepříjemný nebyl. Simona to však v této chvíli nepostřehla. Jakousi křečovitou napjatost si vyloţila zcela opačně. „Neboj…“ zaškemrala. „Já uţ váţně budu chlap…“ Dalo se jí věřit z jednoho prostého důvodu: její zvědavost byla přinejmenším tak silná jako její strach. Patrik ji chvíli táhl za sebou. Bylo to rychlejší, neţ stát a čekat, aţ všechny zvuky kolem definitivně odeznějí. A pak – ten chvilkový dotek mu ani náhodou nebyl proti mysli. Byli na místě, kde chlapec předtím objevil Alberta Gurrena. Ano. Přesně tady to bylo. Ocelové páčidlo stálo opřené o zeď a chlapec měl dojem, ţe ví, k čemu ho Tlustá Berta chtěl pouţít. Anebo moţná také pouţil. Jenţe se mu nesvěřil s jakým výsledkem. „Tady?“ zeptala se dívka a pustila Patrikovu ruku. Musela si upravit brýle, klouzající po vzrušením poněkud zavlhlém kořeni nosu. Rozetřela prosolené kapičky po kůţi vyšperkované nepřehlédnutelnými pihami. „A víš to jistě?“ „Přesně na tomto místě leţel. A pak jsem mu dal cucnout brandy…“ trochu zamyšleně řekl Patrik. „Podívej na to ţelezo. Určitě by se s tím daly nadzvednout ty kovové desky, ze kterých se skládá podlaha…“ „Jestli je všechno tak, jak říkáš, tohle místo je jediný, kudy se dá lézt dolů. Senzační objev, Patriku. Víš… asi ti nemusím říkat, ţe ta hrobka, ve který byly kosti rytíře Backtassara, je přímo pod náma…“ Při vyslovení toho jména Simona pocítila, ţe ji obklopuje zatuchlý chlad. Jako by se otevřel dávno zasypaný vchod do podzemního zámeckého sklepení. Tam někde moţná bývala oblíbená vinárnička, která měla ve štítu 96

název zcela totoţný se jménem toho středověkého válečníka. A někde kousíček mimo v propadlé hrobce neklidně poletoval duch toho, kdo prošel mnohými nebezpečenstvími daleko od domova, aby nakonec bídně zhynul pod střechou vlastního majetku. Úzký světlejší pruh se jí ovinul kolem hrdla a o levý ušní lalůček se otřel ledový dech. Našla v sobě tolik odvahy, aby prudkým pohybem odehnala tu dotěrnou a téměř skutečnou představu. Její dlaň narazila na cosi bezmála hmatatelného. Vyjekla. „Děje se něco?“ poněkud laxně se zeptal Patrik, který mezitím zkoumal podlahu kotelny. Simona má nepochybně pravdu. I Tlustá Berta pravděpodobně dobře věděl, co by mohl dole najít, aţ by se mu podařilo odklopit ţelezné pláty. Nebo aspoň jeden z nich. „Tak co je?“ znovu se ozval netečný Patrikův hlas. „Je ti snad zima? Mohl bych ti půjčit svetr…“ Bylo ale zřejmé, ţe na dívčinu odpověď vlastně ani nečeká. Něco mnohem zajímavější se objevilo jeho očím, kdyţ sledoval jednotlivé spáry mezi deskami. Čerstvé vrypy po tvrdém, úzkém kovovém předmětu. Moţná přesně takové, aby se do nich vešlo ocelové páčidlo, opřené opodál. Pan Gurren to nepochybně zkoušel. Podle toho, jak byly v některých místech okraje ţelezných desek otlačeny, se dalo předpokládat, ţe Tlustá Berta byl docela blízko cíle. Určitě se mu podařilo nadzvednout desku. Uţ se chystal, ţe ji přesune přes pevnou část podlahy a vklouzne dovnitř. Byl docela blízko cíle. A pak se objevilo něco, co jej přinutilo couvnout a vzdát to. A moţná tak ani neučinil o vlastní vůli. Patrik si vzpomněl na to, jak tu toho obtloustlého bručouna našel. Nezdálo se, ţe by pokusu vniknout do podzemí zanechal dobrovolně. Jenţe tu by la jedna otázka. Pan Gurren určitě moc prahl po odhalení toho tajemství. Dokonce pro to něco udělal. Jenţe pak na svůj úmysl zapomněl tak rychle, jako by ten nápad nikdy předtím 97

neexistoval. To dokáţe jenom nesmírný strach. Patrik Moreles cítí, jak přes jeho tvář přeběhne podivný závan. Jako kdyţ otevřeš mrazák, aby sis vyndal nanuka, kterého sis tu schoval včera odpoledne. Ten chlad prvním dotekem přímo seţehne kůţi. Uţ zbývá jen ten pocit, kdy venku mrzne, aţ praští a jako zvědavý kluk jdeš olizovat kliku u domovních dveří. Tu pálivou bolest Patrik dobře pamatuje, i kdyţ je to dávno, pradávno. O tvář se mu otře lehký, mírně hřejivý dotek. Simonin dech. Dívka se s ním sklání nad ţeleznou deskou a pozorně sleduje rýhy. Patrik jí ani nemusí příliš vysvětlovat. I ona si umí domyslet, ţe existuje něco obrovského, co dokázalo proměnit netečnou lhostejnost toho nemotorného chlapíka v takovou zvědavost. „Kdyţ mohl on…“ Simona Kortensová ani nedopoví. Patrik jí dá do ruky baterku a zkouší nasadit páčidlo do rýh, které tu zanechala Gurrenova snaha o vniknutí do podzemí. Kovová deska se nekonečně zdlouhavě posunuje ze své pozice. Chlapec často odpočívá. Chybí mu síla paţí Tlusté Berty, ale poznává, ţe odsunout plát není ani pro něj neřešitelným úkolem. Dívka jako by mu svojí přítomností dodávala potřebnou energii. Mezera se neustále zvětšuje a po chvíli dosahuje velikosti, jeţ by jim dvěma postačila k proklouznutí. Patrik zkouší páčidlem hloubku prostoru pod odsunutým kovovým plátem. A znovu o kousek dál. A ještě jednou a potom znovu. Naměřená hloubka je pokaţdé jiná. Ale není taková, aby se nemohli opatrně spustit dolů. „Schody. A vedou někam ještě níţ…“ To řekne Patrik a Simona souhlasně přikývne. Neţ jí v tom chlapec stačí zabránit, protáhne se i s baterkou úzkou mezerou a na Patrika dolehne tma. Simona zmizí v hloubce pod podlahou kotelny. „Je to tu velký…“ ozve se dutě pod Patrikovýma nohama a chlapec zahlédne naţloutlé světýlko, vzdalující se od něj na opačnou stranu chodby, jíţ sem přišli. 98

Všechno trvá několik krátkých vteřin. • Simona neví, jestli je to jenom její fantazie nebo reálný svět tajemného podzemí. „Máma vţdycky říkala, abych radši v těch kníţkách moc neleţela…“ vyčítá si polohlasem a ty tóny duní a překřikují se, jak si je ze strany na stranu podává ozvěna. „Teď z toho blbnu a moc mi nechybí do zcvoknutí…“ Zastaví se a nedůvěřivě pozoruje prostor před sebou. Při nedokonalém osvětlení jí připadá bizarní a dokonale neskutečný. Hrdlo jí znovu ovíjí chladivý průzračný pás valící se mlhy. Cítí, jak stahuje její kolena k zemi a potom zahlédne velkou kamennou desku. Je poodklopena a Simona si nemůţe nevšimnout, ţe dávný kameník do ní vytesal vedle postavy ve zbroji také jméno. Backtassar. Za deskou, v nepříliš rozlehlé prostoře, mdle světélkuje ztrouchnivělá rakev. Z té neurčité tmy občas probleskne mlhavá, chvějící se záře. Simona spatří průsvitnou vlnící se postavu, jak se k ní blíţí, a chladivý dotek jí ulpívá na vlasech v drobných kapičkách. Podzemím se rozléhá zlověstné dunění a Simoně se zdá, ţe v nevelké vzdálenosti před ní se přes zborcené stěny k zemi řítí úlomky stropu tohoto chladivého vězení, z něhoţ není úniku. Děsivý hlas vnucuje Simonině sluchu jakousi dávno naučenou frázi: „Já jsem tady pán… Já jsem tady pán…“ Strašlivé dunění není tak vzdálené, aby dívka nepocítila bezprostřední nebezpečí. Blíţící se mlhavý stín ji nabádá k útěku, ale zároveň ji ubezpečuje o to, ţe ţádná cesta k záchraně neexistuje. Simona naposled zahlédne, jak nevýrazný světelný kuţel baterky proniká chladivě ji objímající postavou, a tone v záplavě mlhy. Simona pozvedá svítidlo před sebe jako zbraň a cítí, jak drobné kamínky na dně podzemní prostory vrývají do jejích kolen ostrou bolest. Baterka padá z křečovitě sevřené ruky. Ví, ţe by měla věřit vlastním očím. Jenţe pořád je v ní spousta pochybností. Stěna před ní se zbarvuje prosakující krví. Smrtelný výkřik se rozpadá do ozvěn. Vyjekne a znovu natahuje paţi, aby zvedla baterku z chladivých kamenů. Potom zaslechne nepříjemný 99

sykot a chladivý dotek na tváři ji zbaví dechu. Patrik nechal Simoně kratičký náskok. Dopřál jí tu šanci, aby byla první na tom místě, které jim můţe odhalit nejedno tajemství týkající se záhadných dějů, probíhajících ve zdech této školy. Myslel si, ţe uteklo tak sedm vteřin. Pak se provlékl otvorem a spěchal za dívkou. Zahlédl ji několik metrů před sebou. Všechno to proběhlo v neuvěřitelně krátkém časovém zlomku. Simona poklekla, vykřikla… A pak bezvládně klesla k zemi. Spěchal k ní chladivou tmou, vzal ji do náručí a baterku uchopil do zubů. Vlekl dívku podzemní chodbou a klopýtal, aţ narazil na první schody vedoucí k otvoru v podlaze kotelny. Strach, který mu seděl v zádech a chladivě stahoval hrdlo, se jej poznenáhlu pouštěl, aţ nakonec zůstal kdesi pod ním. Vyčerpaný prostrčil Simonu otvorem nahoru a chvějící se svaly paţí přiměl k tomu, aby i jeho tělo dopravily do bezpečí. Hladil dlaní dívčinu tvář a zakrátko s úlevou zpozoroval, ţe uţ je zase v pořádku. Moţná krátká nevolnost, pramenící z psychického vypětí a těţkého, nedýchatelného vzduchu v podzemí. Usmála se: „Ale ti to trvalo. Celá věčnost, neţ jsi šel za mnou…“ Moţná halucinace, napadlo ho. Šel přece dolů po několika málo vteřinách. Ani by mu přece nenapadlo, aby ji tam nechával delší chvíli samotnou… Vzal páčidlo a pomalu zasunul kovový plát na původní místo. Viděl, ţe Simona je jiţ schopna zpáteční cesty. Také by nebylo vhodné, aby se tu zbytečně zdrţovali a čekali, aţ je přistihne Tlustá Berta. Sotva vyšli po schodech nahoru a na chvíli se posadili u stolku na chodbě, vyrušily je šoupavé, nepříliš rychlé zvuky kroků. „Hajdy na kutě, děti…“ řekl Albert Gurren a zachmuřil se. Vůbec se mu nelíbilo, ţe ti dva se courají po chodbě po desáté večer, a ostatně měli dost času na to, aby se umyli a připravili ke spaní. Vypadají, jako by prolézali kanály. „Vyčurat, vyčistit zuby a spát,“ poradil jim a zmizel dole v 100

kotelně. Poslechli jej okamţitě. Stačilo, aby se na sebe trochu líp podívali. „Páni, ty teda vypadáš!“ vyprskla Simona a vrásky nad kořenem jejího nosu získaly nepříliš lichotivý výraz. „Také uţ jsem viděl pár hezčích holek…“ neodpustil si trefnou poznámku Patrik. Vzápětí pochopil, ţe tahle rána sedla jinak, neţ byla myšlena. „Ty, Simono…“ Jenţe uţ bylo pozdě. Vytrhla mu baterku z ruky a pospíchala na pokoj. Galantní nemehlo. S tím by to teda schytala. Ani za nic mu neřekne, co dole viděla. Vlastně ani nevěděla, co byla skutečnost, a co se mohlo dotýkat pouze jejích představ: Najednou to všechno bylo strašně nepřehledné.

101

XVII. NEPRAVDIVÁ ZPRÁVA O UPÍRECH

Simona

si byla téměř stoprocentně jistá, ţe vlastní převáţnou a rozhodující část informací, jeţ jsou prozatím o duchu Downerské internátní střední školy k dispozici. Všemoţně se snaţila zbytečně nepouštět zajímavé podrobnosti mezi ostatní studenty a výjimku neučinila ani v případě těch, kteří jí pomáhali školní časopis vytvářet. Vcelku úspěšně zachovávala zdání, ţe není z toho všeho o nic moudřejší, neţ všichni ostatní. Ţárlivě přitom střeţila kaţdou novou zprávu, kterou by měla jen tak mezi řečí dát k dobru. Pouţít zajímavou informaci přímo v časopise, to uţ bylo něco jiného. Tam si mohla jaksepatří pohrát s fakty a pomocí vlastní fantazie připravit pro čtenáře Ventilu záţitek, který je bude i nadále udrţovat v napětí. V takovém, které je přinutí s netrpělivou zvědavostí čekat na další nové číslo a těšit se z něj spolu s těmi, kteří si s ním dali tu práci. Hezky si s nimi pohrát. Jako v případě seriálu. Dát do časopisu tolik informací, aby se celé tajemství neobjevilo najednou. Přesvědčit čtenáře o tom, ţe to nejzajímavější nesporně přijde aţ v následujícím čísle. Natahovat je jako na skřipci. A nepovolit. V ţádném případě neprozradit všechno napoprvé. Nedopustit, aby čtenář přestal mít o její časopis zájem. Skutečností je, ţe v ţádném případě si nemohla přisuzovat všechny zásluhy. Práce byla rozdělena a kaţdý se snaţil plnit svůj úkol co nejlépe. Přesto Simoně někdy připadalo, ţe Ventil je hlavně 102

její dítě, a ţe právě ona především musí časopis ochránit před veškerým nebezpečenstvím. Prozradit všechno předem, to je stejné, jako ve válce rozhlásit tlampačem, na kterém křídle bude podniknut rozhodující útok. Simona se rozhodla nechat si některé trumfy v rukávu. Proto ani Patrik neměl přesné vědomosti o tom, co měla Simona zaneseno ve svých poznámkách. Patrik Moreles věděl, ţe odhalování záhady jde v jistém smyslu zdárně dopředu, a pokud někdy měl i určité pochybnosti o tom, zda Simona neutajuje některé poznatky, příliš na ni nenaléhal. Jiné to ovšem bylo s Arankou Dangrisovou. Věděla sice něco z vyprávění svého dědečka, doktora Towera, chtěla však poznat ještě více o tom tajemném rytíři, o němţ si všichni, kolem vyprávěli podivné historky. Simona ale odolávala. Vůbec nereagovala na Arančiny prosby a její sliby o drahých kosmetických výrobcích odměnou nechávala nepovšimnuty. Aranka mohla pouze bezmocně konstatovat cosi o značné nezajímavosti své vlastní osoby a usoudila, ţe taille situace si vyţádá razantní změny. Simona a všechny ty namyšlené holky s nosem nahoru prostě budou litovat. Ukáţe jim, ţe se nedá jen tak přehlíţet. Ještě rády za ní přijdou, aby jim prozradila kaţdý detail příběhu, o kterém se jim můţe pouze zdát… Aranka Dangrisová se rozhodla jednat. Toho večera zalehla poněkud dříve a pečlivě uloţila hlavu s kudrnatými tmavými vlasy na polštář. Pohybem ruky se přesvědčila, ţe vidlička, kterou jakoby nedopatřením zapomněla po večeři vrátit do nádoby na pouţité příbory, je připravena. Chvíli pak trpělivě čekala, aţ Natali zhasne světlo a začne pravidelně oddechovat. To byl právě ten okamţik, na který čekala. Uchopila vidličku do chvějících se prstů a pomalu na ni nabodávala kůţi na krku. Dva hroty uvízlé v kůţi pálily a pomalu začínala cítit, jak se okolí ran pokrývá lepkavou vrstvou. Za jiných okolností by bezpochyby ztratila vědomí. V ţádném případě by sama neprolila jedinou kapku své krve. Teď však její plán vyţadoval, aby utlumila pocity strachu a bolesti a nejdříve zahrabala 103

vidličku hluboko mezi ostatní věci v nočním stolku. Sotva se tak stalo, nahmatala si dvě nepatrně krvácející rány v kůţi a zoufale vykřikla. A potom ještě jednou a znovu. Zahlédla Natali, jak vstává z lůţka a jde rozsvítit. Teprve potom stačila omdlít. Obklopila ji neprostupná tma. „Pomoc!“ ozvalo se do temné chodby. „Aranka je mrtvá!“ Natali stála u otevřených dveří pokoje a uţ se k ní sbíhala děvčata. Kupodivu mezi prvními i slečna Lucy, na niţ pro tuto noc připadla mimořádná sluţba. Lizet Sedriková přinesla lékárničku a chystala se Aranku ošetřit. „Nic váţného,“ uklidnila ostatní. „Brzy to přebolí…“ „Počkejte s tím přece…“ odstrčila ji slečna Lucy. „Skutečně… Dvě drobné ranky. Podívejte se, i prsty má od krve. A já vám pořád říkám, abyste nenosily zbytečně dlouhé nehty…“ Lucy Murderové nemusel nikdo nic vysvětlovat. Módní výstřelky patřily vţdy mezi záleţitosti, které jí dokázaly řádně hnout ţlučí. Taková bláznivá holka si vypěstuje nehty jako osmy kaktusu, a pak by si ve spaní skoro vypíchla oči… „Kdepak nehty…“ ozve se Natali Prelstonová, jejíţ noční košilka napovídá, ţe dobře ví, čím ještě zvýšit kvality svého půvabu. „Podívejte se na ni… Určitě se sama kousla do krku…“ Z jejího pohledu je zřejmé, ţe tuhle naráţku povaţuje za obzvláště vydařený pokus o vtip. Předkus Aranky Dangrisové podobné vtípky ostatně nevylučuje. Pravá dáma ovšem nic takového z úst nevypustí. „Promiňte…“ nesměle špitne Natali. Zřejměji došlo, ţe zvláště v takovéhle chvíli jsou štiplavé poznámky o nedostatcích ostatních dívek neodpustitelné. Lizet mlčky ošetřuje dvě drobné ranky na Arančině hrdle a jemně ji poplácává po obličeji. Dívka se probouzí a nechápavě se rozhlíţí kolem sebe. Pak se vzpamatuje. „Uţ odešel…?“ ptá se slabým hlasem. „Kdo, prosím tě!“ vybuchne Natali Prelstonová. „Jsme tady samy a byly jsme tu samy, dokud jsi nás tady všechny nezbláznila svým křikem.“ 104

„Strašnej duch… upír…“ tváří se Aranka, ţe usilovně přemýšlí, jak to bylo. „Ty uţ jsi dávno spala, Natali, kdyţ ke mně skočil do postele…“ Lizet Sedriková se proti své vůli začervená. Nějaký muţ si našel cestu do Arančina lůţka. Je to hrozné a otřesné. Navíc jí ze zásady nemůţe věřit, ţe se jednalo o nějakého upíra nebo ducha. Bůh – to snad ano. To by Lizet ještě mohla tolerovat. Ţádné nepřirozené síly by ale v tom jejím příběhu neměly figurovat. Simona Kortensová významně mrkne na Doris Bastorsovou. Něco za tím bude. Něco se jí na celé té záhadě zatraceně nezdá. Lizet na chvíli zapomene své výhrady vůči Arančinu tvrzení a nesměle se zeptá: „A postel… houpala se s tebou? Propadala se podlaha…?“ Aranka horlivě přikývne. Čím víc tajemností bude její vyprávění obsahovat, tím spíše jí uvěří. „Cítila jsem to přímo na svým těle… Bylo to těţký a myslela jsem v tu chvíli, ţe dočista umřu. Potom se mi to zakouslo do krku a povídalo to něco o tom, ţe moje krev mu moc chutná…“ „Je to pryč,“ uklidnila ji Lizet a přelepila malé ranky náplastí. „Klidně spi a zapomeň na to. Ráno ti bude připadat, ţe se ti všechno jenom zdálo…“ „A co to kousnutí!?“ nevěřícně se ozve Aranka. Je to smůla. Tak pečlivě všechno připravila a nakonec ještě budou pochybovat, ţe k něčemu záhadnému tady vůbec došlo. Zatváří se velmi nespokojeně. Zase jí nevěří. „Ještě si o tom popovídáme,“ ozve se Simonin hlas. „Teď poslechni Lizet a usni. My také zalehneme. No ne, holky?“ Pokoj se vmţiku vyprázdní. Natali zhasne světlo, a kdyţ zaleze pod přikrývku, ospalým hlasem se zeptá: „A poslyš, Aranko… bolelo to kousnutí…? A co kdyţ se z tebe taky stane upír…“ Aranka Dangrisová se ale tváří, ţe ji přemohl spánek. Mlčí a oči má zavřené. I přes spuštěná víčka však pozoruje jakýsi mlhavý stín, který pomalu postupuje k jejímu lůţku. Sálá z něj chlad a jakési 105

nepřátelství. Ranky na krku se dají do pohybu pulsující krví. Pálí to a studí zároveň. Ošklivý smích, který se neodbytně zavrtává do uší, můţe přicházet odněkud z temné ulice za internátní zdí. Arance se však zdá, ţe se k ní vkrádá z nesmírné blízkosti. Ucítí pach dechu, odvyklého televizním reklamám na zubní pasty. Podivný strach si ji odváţí do říše snů. Ten pocit se opakuje kaţdou noc. Simona jí ostatně potvrdila, ţe pokud skutečně hovořila pravdu o příhodě se záhadným duchem pletoucím se do rajónu upírům, jen tak brzy se těch přeludů nezbaví. Poslední noc před odjezdem na víkend. A znovu je tu mlhavá příšera, měnící svoji podobu i způsoby své realizace. Aranka si moc přeje, aby uţ byla zase doma. Uţ ví, ţe příhoda s upírem je to poslední, co si kdy o tajemných silách vymyslela. Svatoš vatě si to slibuje. Ty děsivé sny za to nestojí. Sotva v pátek skončí poslední hodina, vyřítí se s taškou ven a netrpělivě čeká, aţ se v zatáčce za branou areálu objeví krásně ţlutý sporťák. Táta přece dobře ví, jak se těšívá domů. Nějaké zpoţdění je v jeho případě prostě nemyslitelné. Za několik málo minut se u brány ozve zahoukání klaksonu. Aranka běţí k autu a sedne na místo vedle řidiče. Otcovský polibek je neklamným znamením toho, ţe táta má dnes obzvláště dobrou náladu. „Kam to bude, kotě?“ zeptá se Gunar Dangris s úsměvem a dupne na plyn. „Samozřejmě domů, tatí…“ vydechne Aranka a v rychlosti se snaţí zapnout bezpečnostní pás. Jenţe ten pohyb nedokončí. Náhle má pocit, jako by se jim do cesty postavila obrovská mlhavá postava. Opře se do karosérie vozu a v plné rychlosti hodí sporťák na kamennou zeď, lemující ostrou pravotočivou zatáčku. Ucítí chladivý závan a hnilobný dech se jí opře do tváře ve chvíli, kdy těsně po hrozivém nárazu prolétne předním sklem a jako zázrakem mine kamennou hradbu. 106

Aranka leţí v trávě za kamennou zdí a zkouší se hýbat. Zatím to jde. Leknutí vystřídá údiv. Teprve potom se rozpláče a začne volat tátu. Gunar Dangris sedí ve vraku vozu ještě ve chvíli, kdy v jeho blízkosti zastavuje se svým sluţebním autem Filip Moreles. Měl někde poblíţ něco na práci, a tak si usmyslel, ţe odveze Patrika domů. Teď vidí, ţe nejdřív bude třeba jeho přítomnosti právě zde. Spatří muţe za volantem. Je v šoku a stále opakuje: „Mlha… Odkud se tu vzalo tolik mlhy…“ Bleskurychle vyprostí řidiče ze zdemolovaného vozu a naloţí do svého auta. Sotva projede bránou internátu a zabočí k parkovišti, ozve se detonace. Nemusí se ani příliš rozhlíţet, aby pochopil, ţe ţlutý sporťák hoří. „Aranka… někde tady…“ těţce ze sebe vypraví zachráněný muţ. Serţant Moreles se rozběhne zpátky, aby našel dívku. Kaţdá vteřina je dobrá a můţe znamenat zachráněný lidský ţivot… Dívka se posadí v trávě a jejímu zraku se zjeví podivný obraz. Celou louku jako by zalehl obrovitý mlhavý přízrak. Valí se všude kolem a obkličuje ji, aţ zase cítí jeho odporný dech ve své těsné blízkosti. Neujde jí jakési spokojené uchechtnutí. Aranka se otřese zimou. Vidí, jak ten mlhavý přelud se slévá do dlouhého úzkého průsvitného pruhu, který se syčením prolézá, kamennou zdí a mizí směrem k budově školy. Znovu má pocit, ţe klesá k zemi slabostí. Určitě tu nehodu zavinil on. Přišel se pomstít za tu malou leţ, kterou si vymyslela, aby byla v očích děvčat trochu zajímavější. Ale – kde je táta? Za kamennou zdí se ozve další výbuch. „Tatí!“ zakřičí zoufale a najednou vidí muţe v policejní uniformě, jak se k ní blíţí velkými skoky. „Jsi v pořádku?“ slyší jeho vzrušený hlas. „Celkem to ujde…“ řekne s obavou. „Ale – kde je vlastně táta?“ Serţant Moreles vezme dívku do náručí a uklidní ji tvrzením, ţe její otec vyvázl kupodivu dobře. Přinese Aranku ke svému vozu a 107

vidí, ţe i Patrik je připraven na cestu. „Jak se to stalo?“ s údivem se ptá serţantův syn. „Byl to duch! Určitě to byl on,“ míní Aranka. „Ze zatáčky se vyvalila… obrovská mlha…“ sténá Gunar Dangris. „A potom jako by celé řízení… ztuhlo… a plynový pedál nešel… odtrhnout… od podlahy…“ „Strašidelný rytíř…“ zašeptala Aranka a znovu se o ni pokusily mdloby. Serţant Filip Moreles jenom s údivem zakroutil hlavou a vyrazil. Opatrně projel zatáčkou, v níţ dýmaly trosky ţlutého sporťáku, a krátce nato předvedl, co tohle auto po zapnutí houkačky dokáţe. Vyšetření případu nějakou chvíli počká. Teď rychle k lékaři. Těch pár oděrek a řidičův šok sice nejsou přímo pozvánkou na hřbitov, ale bude lepší přesvědčit se o zdravotním stavu těch dvou přímo v nemocnici. Patrik tu příleţitost uvítal. Alespoň se mohl během přejímky obou nových pacientů přesvědčit, ţe Clui Growar je na tom skutečně tak dobře, ţe během několika dnů bude moci opět zasednout do školní lavice. Clui se procházel po chodbách nemocnice a měl očividně perfektní náladu. Stav Adama Wollerta však velké zlepšení zatím nevykazoval. Patrik si povzdechl. Paní Wollertová rozhodně nemá důvod k úsměvu.

108

XVIII. ZÁHADY PROSTĚ NEEXISTUJÍ

Uplynul další víkend a listopad se zvolna přiblíţil ke svému závěru. Simona by uţ dávno zapomněla na noční výlet s Patrikem do kotelny, kdyby ji sám Patrik jednou nezastavil a nezačal s dotěrnými otázkami. Ona, Simona, by si prý měla uvědomit, ţe také Patrik nesl při to tajemné výpravě určité riziko a ostatně to byl právě on, kdo Simonu vyvlekl bezvládnou z podzemí. Určitě by si zaslouţil, aby se s ním podělila o to, co tam dole spatřila. „Já? A ţe bys mě právě ty zachraňoval?“ vztekala se pihovatá dívka. „Spolu jsme tam přece přišli, spolu jsme i odešli…“ Všechny Patrikovy snahy vypátrat cokoli o okamţicích, které Simona strávila bez jeho přítomnosti pod podlahou kotelny, byly marné. Dívka přísahala, ţe za celou tu dobu nepustila Patrika z dohledu a ţe si jasně pomatuje, jak se vraceli zpátky. Nejdříve vylezla z otvoru ona, hned za ní Patrik. Pokud tedy proţili pod podlahou kotelny cosi zajímavého a nevšedního, jejich záţitky musí být zcela totoţné. A ţe by se na té výpravě přihodilo něco zvláštního, to by snad mohl tvrdit pouze ten, kdo má mimořádně vyvinutý smysl pro fantazii. Tak to alespoň tvrdila Simona a opakovala stále totéţ, takţe Patrik se musel spokojit s tím, ţe se od dívky nic nového nedozví. Přitom by přísahal, ţe právě v té chviličce, kdy ji pustil z dohledu, se událo něco divného. 109

A potom ji přece našel leţet na zemi. Jenţe Simona si nic takového nepřipouští. Velmi podivné. I kdyţ poněkud jinak, v podstatě přece jenom, stejně reagoval na jeho zvídavé otázky také Tlustá Berta. Také nic neprozradil. Patrik si najednou připadal jako oţivovač bezvládných těl, který ale nikdy nezjistí, co vlastně bylo příčinou jejich nehybného stavu. Pochopil, ţe výpravu je třeba opakovat. A bude lépe, kdyţ se jí zúčastní všichni, kteří mají něco společného s Ventilem. Kupodivu se nenašel nikdo, kdo by odmítl. Akce měla být provedena o jednadvacáté hodině, kdy je v budově jiţ poměrný klid a kdy ještě zbývá dost času do chvíle, neţ Albert Gurren vyrazí na obchůzku. Patrik Moreles vedl skupinu a svítil na cestu Simoninou baterkou. Další svítidlo měla k dispozici Doris Bastorsová, která uzavírala ten podivný průvod. Simona se drţela těsně za Patrikem. Schody vedoucí dolů do kotelny byly v tu dobu temné a tiché. Patrik opatrně zdolával jednotlivé stupně a celý hlouček se drţel pohromadě. V té tmě bylo kaţdému z nich příjemné, kdyţ se mohl alespoň občas toho druhého dotknout. Pomáhalo to zahnat pocit bázně z neznámého a téměř nepřátelského prostředí. Uţ byli na chodbě vedoucí ke Gurrenově kanceláři. Patrik Moreles tiše poţádal o ticho, aby se ještě naposled přesvědčil, ţe kromě nich tu nikdo není. „Pst!“ ozvala se Natali Prelstonová, drţící se vzadu v těsné blízkosti Doris. „Něco jsem zaslechla…“ Zůstali stát. „Zhasnout baterky!“ přikázal Patrik. Ocitli se v dokonalé tmě. Simona se ještě více natlačila dopředu, aby jí tělesný kontakt s Patrikem umoţnil vypořádat se s náhlým návalem strachu. Zřetelně bylo slyšet praskání v potrubí a hučení kotlů, z nichţ zpoza rohu občas problesklo světýlko do temné chodby. Někde vepředu se ozvalo zasyčení, a teplou vlnou kotelny prorazilo krátké chladivé vanutí. Stáli a naslouchali se zatajeným dechem. Nepohnulo se ani smítko prachu. 110

Patrik rozsvítil baterku a Doris Bastorsová učinila totéţ. Plíţili se chodbou dál a zakrátko dorazili k místu, kde několik málo nocí předtím Simona s Patrikem podnikli krátkou cestu do podzemí. Páčidlo bylo na svém místě. Patrik předal svítidlo Simoně a zvolna odsouval kovový plát. Sotva začal, rozlilo se kotelnou prudké světlo. Všechny ţárovky nad jejich hlavami osvětlovaly prostor, který do té chvíle tonul v téměř naprosté tmě. Bylo to velmi nečekané. Lizet Sedriková vyděšeně vyjekla a třesoucí se rukou ukázala před sebe. Pohledy ostatních sledovaly směr, kterým byl namířen ukazovák její pravé ruky. Stál tam Albert Gurren a výraz jeho tváře nikoho nenechával na pochybách o pocitech, jeţ cloumají jeho nitrem. „Okamţitě ven!“ houkl na nezvané návštěvníky a jeho bledý obličej dokazoval, ţe svoji výzvu myslí smrtelně váţně. „Já uţ se postarám o to, aby z toho byla nejmíň ředitelská důtka! Sem je vstup přísně zakázán, a kdo ten zákaz poruší, musí počítat také s následky…“ Patrik Moreles netušil, co tady Tlustá Berta dělá, kdyţ v téhle chvíli měl ještě uţívat volna na domácím kanapi. Ten nemotorný tlouštík se asi rozhodl pěkně jim zavařit. Chtěl začít s vysvětlováním, jenţe Simona byla v tom okamţiku rychlejší. „Uţ jste vypil brandy, kterou jsme vám tuhle přinesli? Myslíte si, ţe byla fakticky tak špatná, ţe by vám nechutnala…?“ Patrik se na Simonu nejistě podíval. Tohle bylo v určitém smyslu vydírání. Přinejmenším čin, který měl Tlustou Bertu nemilosrdně přitlačit ke zdi. Hele, tlusťochu, ty jsi nás načapal na místě, na kterém nemáme co pohledávat, a my na tebe zase víme, ţe nasáváš alkohol, který ti nosí studenti, abys na ně moc nevyskakoval. Takţe fifty fifty. Jestli se prokecneš, máš nás v patách. Radši si dej bacha. Moţná takhle nějak to myslela Simona. Pochopil to přinejmenším Patrik a rozhodně také Albert Gurren. Alespoň z jeho výrazu bylo patrné, ţe se chystá couvnout. „Policajti uţ si s váma poradí…“ zabručel ten hřmotný chlapík a 111

pro jistotu dodal: „Hned zítra je zavolám…“ Simona tentokrát zkusila jinou taktiku. Kdyţ se pokusíš zastrašit zbabělce, můţeš čekat zase jenom podraz. To nebylo to pravé, co teď potřebovali. Usmála se. „Taková študácká legrácka…“ řekla jenom. „Chtěli jsme se mrknout, co nám to tady v kotelně zase straší. Nechodili bysme sem, kdybysme před chvíli z těchto míst nezaslechli jakési podivné zvuky…“ Tlustá Berta znejistěl. Byl tu celou tu dobu a ţádný rámus neslyšel. Kromě toho tichého šramotu, který tu dělala ta banda, co sem tak tajnůstkářsky vlezla. Tušil, ţe ta pihovatá dívka má něco za lubem. Vlastně – vţdyť ani neměl v úmyslu vést tu s nimi sáhodlouhé diskuse. Tady neměli co dělat a bude rozhodně lepší, kdyţ se vrátí do svých pokojů. „A teď uţ jděte…“ dodal poněkud smířlivě, aby snad nenavodil zdání, ţe jim chce za kaţdou cenu dělat nějaký problém. „S těma policajtama zatím ještě počkám…“ Patrik Moreles se rozhodl zeptat se přímo. „Co je tam dole pod náma? Podzemní chodby? Hrobka…?“ Tlustá Berta si vzpomněl na ten okamţik, kdy se pokusil vniknout do podzemí. Ještě teď v něm doznívala ta hrůza, kdyţ ztrácel vědomí a propadal se do tmy. On věděl, ţe tam něco je. Ţe je tam právě to, co má na mysli. „Všechno je dávno zasypané…“ zabručel neochotně. „Nenašli byste tam nic, co by vás mohlo zajímat.“ „Dejme tomu, ţe uţ jsem byl dole a něco podivného tam viděl,“ nedal se odbýt chlapec. „Třeba jakýsi průhledný stín, který mává mečem a zlověstným hlasem vyslovuje své jméno: Backtassar…“ Patrik Moreles měl v úmyslu přinutit Tlustou Bertu k větší sdílnosti. Dopadlo to však právě naopak. „Ven!“ křikl Albert Gurren vzteklým hlasem a popadl poblíţ stojící koště. Nečekali, aţ se mu podaří je dostihnout a vyběhli po schodech. Bez dalších řečí se rozešli na své pokoje. 112

Z Patrikovy tváře se dalo vyčíst obrovské zklamání. Dnešní večer zhola nic nevyřešil. Pořád ještě není jasné, co se mohlo Simoně přihodit při jejich minulé návštěvě podzemních prostor. A Simona se tváří, ţe o tom vůbec nic neví. Druhého dne se objevil ve škole serţant Moreles a dal si do ředitelny zavolat Simonu a Patrika. Sotva přišli, ozval se Benjamin Westluck svým poněkud káravým a nedůvěřivým hlasem: „Tak copak jsme zase provedli?“ Filip Moreles významně povytáhl obočí a jeho pohled připadal Patrikovi najednou velmi pronikavý. „Uţ se to nestane… přísahám…“ řekl serţantův syn a pomyslel si cosi o proradnosti Tlusté Berty. Řekl přece, ţe to s tou policií nemyslel váţně. Slíbil, ţe protentokrát na tu událost zapomene… Policista jeho slova nechápal. Proč říká, ţe uţ se to nestane? „Za to nikdo z vás přece nemůţe…“ uklidnil Patrika. „Pan Dangris měl prostě dopravní nehodu, a jak se zdá, vina je na jeho straně. Nepřiměřená rychlost. Nezvládnutí vozidla. Přecenění vlastních schopností… Ale oba jsou mimo nebezpečí…“ Patrik Moreles zhluboka vydechl. Simona se zatvářila velmi povzbudivě. Tlustá Berta drţí slovo. To je mu nutno připsat k dobru. Pan ředitel si ty dva znovu pečlivě prohlédl a věcně poznamenal: „Naštěstí všechno dobře dopadlo. Za dva dny se Aranka Dangrisová vrátí zpátky do školy. A mimochodem – Clui Growar jiţ je také schopen pokračovat ve výuce. Zítra zase bude mezi vámi…“ „To je všechno, co jsem vám potřeboval říci,“ obrátil se serţant Moreles na Benjamina Westlucka. „Jsem rád, ţe jste k té malé informaci mohl přizvat i zástupce studentů. Jistě pro ně bude dobré vědět, ţe jejich kamarádi jsou v pořádku…“ Vyšli z ředitelské kanceláře a Patrik neměl ani chvíli, aby krátce promluvil se svým otcem. Musel se Simonou povědět tu novinu ostatním.

113

XIX. PAN TOWER SI VZPOMÍNÁ

Albert Gurren neměl právě čisté svědomí. Pochopitelně měl v ţivé paměti okamţik, kdy se potkal s tím záhadným mlhavým přízrakem a krátce nato jej Patrik Moreles objevil neschopného pohybu. Nemohl sám sobě zapřít, ţe právě láhev brandy v Patrikově ruce byla tím zázračným elixírem, který jej znovu postavil na nohy. Ani ta malá Kortensová, i kdyţ mu někdy bývala svým chichotáním mírně protivná, mu nic zlého neudělala. A teď tohle. On, Albert Gurren, si na ně vyjede jen tak zbůhdarma, a vlastně k tomu nemá ani ţádný zvláštní důvod. I jemu kdysi bylo o pár desítek let méně a nejraděj i podnikal věci, na něţ se vztahoval přísný zákaz. Uţ z toho důvodu by jim mohl odpustit. Spíše by jim měl rozumně vysvětlit, ţe pátrání po kořenech záhadných jevů je mnohdy velmi riskantní záleţitostí, a výpravy za tajemstvím jsou často spojeny s mnohým nebezpečenstvím. Je třeba takticky je usměrnit a utvrdit v domnění, ţe různé tajemné vidiny lze pokládat za pouhé halucinace a fantasmagorie. Nejvhodnější se mu pro ten záměr jevil Patrik Moreles. Chlap chlapovi lépe rozumí. Ten hoch jej pochopí a pomůţe mu přesvědčit i ostatní. Jeho táta je přeci dobrý policajt. Tvrdý chlap, který se musí v kaţdé situaci spolehnout na svůj logický úsudek. Syn bude určitě po něm. Tlustá Berta aspoň nevěřil, ţe by tak inteligentní chlapec mohl věřit v cosi tak imaginárního, jako jsou ničím nepodepřené bludy. Vyčíhal si ho odpoledne na chodbě. 114

„Díky, pane Gurrene,“ oslovil ho Patrik, sotva se Tlustá Berta pokusil otevřít ústa k dlouhému a váţně míněnému proslovu. „Fakticky si toho ceníme, ţe jste protentokrát tu věc s kotelnou nechal usnout…“ „Jenţe já…“ Muţ, který se jiţ dávno smířil s přezdívkou Tlustá Berta, nestačil dodat cokoli dalšího, z čeho by ten chlapec vyrozuměl, o co mu vlastně jde. Patrik se jen tak odbýt nenechal. Chtěl přece poděkovat za to, jak se ten nemotorně vyhlíţející chlapík zachoval, takţe si v podstatě mohl i dovolit nepustit ho ke slovu. „… byl jste teda bezvadnej a nikdy vám to nezapomeneme. Také si myslíme, ţe jsme udělali klukovinu. V kotelně prostě nemáme co pohledávat. Pokud přece jenom bychom zatouţili po odhalení nějakého tajemství, bylo by rozhodně lepší učinit tak s vaším svolením. Kromě jiného se domníváme, ţe v kotelně ani v její blízkosti není nic, co by mohlo mít jakoukoli souvislost…“ Albert Gurren musel Patrikem mírně zacloumat, aby se také dostal k tomu, co vlastně chtěl. Ten chlapec je skutečně velmi rozumný. Nehledá zázraky tam, kde nejsou. Dovede se prostě smířit s tím, ţe staré pověry a mýty k novému způsobu ţivota nepatří. Věděl, ţe to tak dopadne. Netušil ovšem, ţe se to podaří tak snadno. Patrik Moreles sledoval zavalitého muţe a neušel mu jeho spokojený výraz. Tlustá Berta naletěl. Spolkl to i s navijákem. Teď si bude myslet, ţe parta kolem Ventilu se pátrání po tajemném duchovi definitivně vzdává. Ţe jim prostě došel dech. Patrik vidí, ţe Tlustá Berta se usmívá. Tohle nebývá často k vidění. Takţe zrovna teď asi pan Gurren mluví o něčem, co podle něj bude ohromně důleţité… „… a jsem rád, ţe jste dostali rozum,“ pokračuje topič a čelo se mu rosí vzrušením nad pocitem z dobře vykonané práce. „Dole pod 115

kotelnou, ještě kdyţ tu byly jen zříceniny zámku, skutečně bývala hrobka. Všechno se ale vyklidilo uţ před více jak dvaceti lety, ještě před tím, neţ začala fungovat tahle škola…“ Albert Gurren povídá a Patrik mlčí. Zdá se, ţe ten chlapec naslouchá skutečně pozorně. Určitě mu neujde ani jediné slovo. „… ale uţ tam opravdu nic není. Musel bych přece o tom vědět… Takţe mi tam zbytečně nelezte. Můţe bouchnout kotel, nebo co já vím… jako by těch nešťastných příhod bylo málo…“ „Ba právě…“ řekne Patrik jaksi neurčitě a Tlustá Berta má zase pochybnosti, jestli za tou jeho stručnou odpovědí nevězí ještě něco jiného. Uţ se však nestačí zeptat, protoţe Patrik se s ním spěšně rozloučí a pospíchá za jakousi nenápadnou brunetkou. Spíše za starým muţem, kterého ta dívka doprovází. Nedávno jej tady zahlédl se Simonou a ona mu pak povídala moc zajímavé věci, co se od toho starého pána dozvěděla. „Aranko…?“ zeptá se poněkud nejistě, ale v tom jediném slově je zároveň zárodek jakési naděje. „Dědeček mě poţádal, abych mu ještě jednou domluvila schůzku se Simonou,“ vysvětluje dívka. „Právě jdeme za ní do redakční místnosti. Jestli máš zájem, můţeš se k nám přidat…“ Patrik pozdravil starého muţe a připojil se k nim. Simona uţ čekala. Podle nervózního popostrkování obrouček brýlí bylo zřejmé, ţe patrně očekává něco mimořádného. Nestává se častokrát, aby měla příleţitost hovořit s muţem, který díky své bývalé psychiatrické praxi přišel do styku s ţenou, jeţ podle svých vlastních slov spatřila záhadného rytíře. Simona je vzrušená. Měkce stiskne šedovlasému muţi pravici a nabídne mu čalouněnou ţidli. Moris Tower se pohodlně usadí a zahledí se do Simoniny tváře. Neujde mu, jak pihy v ní roztroušené svítivě planou. Starý muţ se usměje a ohlédne se po Arance. Je tady, docela blízko. To mu konečně dodá odvahy k tomu, aby řekl, proč přišel. „Chápejte, slečno… Kdyţ jsme se setkali, hovořili jsme o té poněkud zamotané historii, která se prý přihodila té Dannerové…“ „Tajemný rytíř, který má dokonce své jméno. Backtassar…“ chce mu svojí nápovědou pomoci Simona, jíţ oslovení „slečno“ viditelně 116

zalichotilo. Ten starý pán nepochybně umí být velmi galantní. Moris Tower souhlasně pokývne hlavou. „Ano, tak to bylo… Je vidět, ţe vás ten příběh zaujal. Jenţe – dlouho jsem pak přemýšlel o tom, jaký vzkaz jí onen rytíř přinesl při jejich druhém setkání…“ „Říkal jste něco o tělesných ostatcích…“ zalovila ve své paměti Simona. „A pak bylo něco, na co jste si nedokázal vzpomenout. Moţná to bylo tak důleţité, ţe je v tom jakýsi klíč, který by nám pomohl odhalit celou tu záhadu…“ „U zajímavých případů své psychiatrické praxe jsem si činil jakési nepříliš uspořádané poznámky…“ pokračoval starý muţ. „Chvíli mi trvalo, neţ se mi podařilo je nalézt. Myslím však, ţe se mé úsilí potkalo s dobrým výsledkem. Půjčím vám své zápisky a moţná v nich najdete něco, co vás zaujme. Jistě bych vám mohl obsah těch řádek stručně reprodukovat. Domnívám se však, ţe bude pro vás větší poţitek, kdyţ budete moci sama a v klidu do nich nahlédnout. Pochopitelně spoléhám na to, ţe mi mé poznámky nezničené a v dohledné době vrátíte.“ Simona té poslední poznámce rozuměla. Také by rozhodně nejásala radostí, kdyby zápisky pořízené často za jedinečných okolností dostal do svých rukou někdo, kdo si nedovede váţit práce druhého. „To je samozřejmé…“ řekla, kdyţ přijímala několik linkovaných papírů menšího formátu, zřejmě vyjmutých z krouţkového bloku. „Dovolíš?“ ozval se Patrik, který do té chvíle pouze mlčky přihlíţel. „Hodím to na kopírku. My budeme mít ty zajímavé materiály k dispozici kdykoli a pan Tower zase stoprocentní jistotu, ţe mu je neznehodnotíme či dokonce neztratíme…“ Okopírování poznámek pana Towera trvalo pouhý okamţik. Simona starému pánovi jeho poznámky s díky vrátila a kopie poloţila na psací stůl. Moris Tower se zvedl a to byl signál i pro Aranku, aby rovněţ opustila redakční místnost. Patrik se Simonou zůstali v místnosti sami. Pihovatá obrýlená dívka ještě nedůvěřivě pozorovala hřbet ruky, na němţ neviditelným otiskem ulpěl nepatrný, téměř bázlivý dotek muţských rtů. Pan 117

Tower zajisté bezpečně věděl, co se sluší, kdyţ opouští zajímavou mladou dámu. Simona o tom nepochybovala. A Patrik zase musel to graciézní gesto ocenit, přestoţe se zdaleka nedomníval, ţe právě tohle pihovaté ţenské mládě si takovou poctu beze zbytku zaslouţí. Vstal a sklonil se nad Simonou, aby mohl zároveň s ní sledovat zřetelné obrysy Towerova rukopisu. Krátký okamţik se nedovedl v těch čarách a vysokých obloucích zorientovat. Netrvalo však dlouho a pochopil, ţe pokud je moţné brát výpověď duševně choré ţeny za důvěryhodnou, leţí před nimi klíč, jímţ lze bez nesnází odemknout tajem-

118

XX. ZNAMENÍ PO BLESKU

Simona se zahloubala do čtení a ani nezpozorovala, ţe Patrik zůstal s ní. Text byl nesmírně zajímavý. Trochu připomínal stenografický záznam či doslovný přepis magnetofonového pásku. Také dívce se zpočátku nedařilo přečíst některá písmena. Posléze však uvykla jejich poněkud archaickým tvarům a výsledkem bylo překvapivé zjištění. Tomu zápisu se dalo věřit. Byl tak autentický, aţ jí připadal sugestivní. Simona v rychlosti přeletěla několik stran, jeţ se jí nezdály být zajímavé, a pak se její ukazovák zastavil u rozsáhlejšího odstavce. Sotva slyšitelně přeříkávala následující věty: „T.: Zmínila jste se o tom, slečno Dannerová, ţe toto bylo jiţ druhé setkání s oním rytířem ve zlaté zbroji. Stále se tak domníváte? Nebo jste ochotna připustit, ţe jde o jakýsi opakující se stav sugesce, jehoţ nová alternativa vyplývá z domnělého minulého proţitku? D.: Znovu se objevil… Přikázal mi, abych v noci přišla ke starému dubu za hřbitovem. Dá mi prý znamení bleskem. Té noci zablesklo, a kdyţ jsem přišla k tomu stromu, byla na něm jizva odshora dolů a půl kůry bylo sloupnutý… T.: Přikázal… Jak přikázal? Odkdy duchové mrtvých, podle vás, mohou přikazovat ţivým? A jak dokáţete, ţe váš smyšlený duch a doloţená historická postava jsou jedno a totéţ…? D.: Chodila jsem tam k tý desce s obrázkem rytíře… uţ tehdy, kdy mě navštívil prvně. Dycky jsem mu tam donesla kytky, ale 119

někdy se mi zdálo, ţe má radši čarodějný býlí… Objevila se najednou mlha a potom jsem slyšela ten hlas a věděla jsem jako tenkrát, ţe musím přijít… T.: A proč vám nepředal ten vzkaz přímo na hřbitově? D.: Nevím… Ale připadalo mi, ţe se v tý hrobce necejtí právě nejlíp… T.: Tak dobrá… A o jaký vzkaz vlastně šlo? D.: Řekl mi, ţe je duch toho rytíře… A ţe nedojde pokoje, dokud jeho kosti nebudou uloţeny zase tam, kam patří… Jinak prej se budou dít divný věci…“ Simona Kortensová skončila s polohlasným předčítáním. Dál uţ to podle jejího názoru nebylo tak zajímavé. I Patrik usoudil, ţe tahle pasáţ je pro jejich další počínání rozhodující. Co potřebovali, to se dozvěděli. Doktor Tower snad ani netuší, jak moc jim pomohl. Simona se při vzpomínce na starého pána usměje. Byl neskutečně milý. Takový trošku… staromódní. Ale docela určitě věděl, jak se chovat k ţenám. V mládí to musel být velice zajímavý a způsobem svého chování jistě přitaţlivý muţ. „… jenţe ta stará hrobka patřila k tomu starému zámku a byla velká hloupost je od sebe odlučovat…“ uslyšela vzdálený Patrikův hlas. Teprve nyní si uvědomila, ţe tady s ní byl po celou tu dobu, co si předčítala ze zápisků doktora Towera. Překvapeně k němu vzhlédla. Zároveň si však uvědomila, ţe jeho přítomnost jí dodává potřebnou jistotu. Nejen v jednání, ale i při usměrňování myšlenkových pochodů a citových vjemů. „Jenţe to moţná jinak nešlo…“ řekla stále ještě hlasem, který jako by se bál zaznít plnou silou. „Ten zámek se najednou ocitnul v troskách. A pod nimi stará rodová hrobka, kde byl uloţen k poslednímu odpočinku rytíř Backtassar…“ „Ale nijak moc si neodpočinul,“ mínil Patrik. „Třeba ani odpočívat nechtěl… Moţná mu připadlo přirozenější, aby tady coural po chodbách a děsil slušný lidi.“ „Byl prostě zvyklej leţet tam, kam podle všeho po svý smrti patřil. V zámecký hrobce. Nebylo jeho vinou, ţe při stavbě tyhle 120

boudy zbytky jeho kostí převezli na hřbitov… Jen si vzpomeň. I slečna Dannerová přece při rozhovoru s doktorem Towerem prohodila něco v tom smyslu, ţe duše rytíře Backtassara jaksi nemá mezi stovkami dalších mrtvolek ţádný pohodlí…“ odporovala dívka. „No jo… modrá krev se nezapře. Jemu je asi zatěţko leţet mezi obyčejnýma smrtelníkama.“ Patrikovi zřejmě ten urozený narušovatel ustáleného řádu na Downerské internami střední škole příliš neseděl. Viděl v tom jakousi zhýčkanost, určitou neschopnost či neochotu přizpůsobit se novým podmínkám. „Taky bysme si mohli stěţovat, ţe nebydlíme doma a nepobíháme bezstarostně po ulicích a v parku. Jenţe musíme tvrdnout tady a ládovat do sebe vědomosti, které nám za takových sto dvacet let nebudou k ničemu…“ „To rozhodně i dřív…“ mínila dívka s pihami. „Rozdíl je ale podle mě především v tom, ţe my nejsme ţádní duchové.“ „… a také není jisté, ţe to, co tady šmejdí kolem nás, musí být stoprocentně duch. A ţe by zrovna měl i nějaké jméno, to také můţe být pouhý výmysl choré hlavy slečny Dannerové…“ „… a třeba také slečny Kortensové…“ navázala na jeho myšlenku Simona a vzápětí zváţněla: „Nezbude nám nic jinýho, neţ se přesvědčit o skutečný pravdě. Odmítám ale uţ jakékoli pokusy proniknout do umouněnýho království toho baculáče z kotelny… Mý protentokrát půjdeme po stopách tý bláznivý slečny, co se líbala s Backtassarem…“ „Snad taky nechceš pusu?“ ozval se potměšile Patrik Moreles. „Kdyby na to přišlo, sám bych se obětoval. A neříkej, ţe bys byla nějak zásadně proti…“ Simona Kortensová chvíli zírala. Potom zalapala po dechu. Dioptrická skla se jí zamlţila a z koutku levého oka vyklouzla první nechtěná slza. Ten kluk se jí líbí. Někdy ale dovede být děsně protivný. Klidně si mluví o líbání. Ale ani ho přitom nenapadne, ţe by to jednou mohl zkusit… Pihy na bradě se jí rozechvěle roztřásly. Vzala desky se svými poznámkami a vyběhla z redakční místnosti. „Zamkni to tady!“ 121

vyhrkla téměř vztekle a dveře za ní se zavřely poněkud hlučněji, neţ měla v úmyslu. Chodbou to zaznělo jako petelice při vítání Nového roku. Patrik zoufale zavrtěl hlavou. S ţenskýma prostě někdy není k vydrţení. A nejhorší na tom je, ţe člověk ani neví, co vlastně způsobuje jejich občasné výbuchy nekontrolovatelné podráţděnosti. Bezprostředně za Simonou opustil redakční místnost a pečlivě uzamkl dveře. Klíč odevzdá té bláznivé holce aţ zítra. Dnes ji nechá trochu vychladnout. Simona Kortensová proti všem předpokladům srovnala hladinu adrenalinu ve svém krevním oběhu poněkud rychleji, neţ u ní bývalo zvykem. Stačilo, aby potkala Doris Bastorsovou s Natali a odkývala plán, který ty dvě vymyslely. V podstatě odpovídal představám, které měla pihovatá slečna Kortensová o dalším průběhu pátrání. Bylo to prosté a Simoninu hlavu to zaměstnávalo neméně systematicky. Prozkoumat podrobněji část hřbitova, kam byly přeneseny ostatky tajemného rytíře. Navštívit místo, kde stojí starý dub, o němţ se zmiňovala ta bláznivá slečna. „Holky, takţe dnes po večeři,“ řekla Simona a rázem se automaticky, i kdyţ přitom jaksi nechtěně, znovu ujala role vůdkyně. „Všechny tři u brány a patřičně vybavené. Baterky, oblečení a tak…“ „Všechny čtyři…“ opravila ji Natali Prelstonová. „Lizet Sedriková by sama na pokoji asi umřela hrůzou…“ Simona souhlasila. Večer po setmění vyráţejí. Po vzájemné domluvě nejdříve zamíří ke starému, letitému dubu. Obloukem obcházejí hřbitovní zeď a poněkud ztichlá Lizet se několikrát za sebou pokřiţuje. Není radno zbytečně provokovat síly nenáleţející do reality tohoto světa. Lizet si najednou není jistá, zda její poněkud lehkováţné rozhodnutí bylo správné. Nějakou tu hodinku sama na pokoji by přece snesla snáze neţ večerní procházku kolem hrobů. Otřese se a znovu pokřiţuje. 122

Doris Bastorsová ji pobaveně pozoruje a její dlouhou postavou zachvívá nával přidušeného smíchu. Baterka v její ruce opisuje jakési divné obrazce, a Lizet Sedriková vidí v těch světelných pohybujících se a rozplývavých kruzích znamení ďábla. Jiţ o tom nepochybuje. Ze světla baterky dopadajícího do jinovatkou ozdobené trávy se jako prouţek dýmu vine jakýsi narůstající stín. „Jako tenkrát v noci…“ napadne Lizet a stín se rozplyne v jinovatkovém oparu. „Neloudejte se,“ napomene ty dvě vzadu Simona a její baterka neomylně ukazuje cestu k místu, kde slečna Dannerová potkala zlatého rytíře. Stojí pod starým dubem. Jeho rozloţité větve nenapovídají nic o výjimečnosti toho listnáče. Nepochybně pamatuje dávné časy. Jeho kůra rozpraskala dešti a zimními mrazy a obepíná větší polovinu obvodu kmene. Ta druhá, o menší ploše, svítí do tmy jako čerstvá jizva. Jako by blesk, o kterém se zmínila ta bláznivá slečna, uhodil do kmene včerejší noci. Tak ţivý se zdá být kmen zbavený drsné kůry. „Tady nic nenajdeme,“ řekne za všechny Doris Bastorsová. „Je to logické. I kdyby se tady spolu kdysi setkali, stopy po nich se uţ dávno ztratily.“ „Stopa po blesku je ale úplně zřetelná…“ přemýšlí Simona. „Jako by se to stalo včera nebo před týdnem.“ „Ale on tu pořád ještě je…“ neslyšitelně šeptne Lizet a zuby jí drkotají jako v horečce. „Viděla jsem ho. Cítím ho… Pane, boţe, to přece není moţné.“ „Nikdo tu není. Je to hloupost,“ odsekne Doris Bastorsová a přísná logika jejího myšlení nadále odmítá jakoukoli moţnost zpochybnění dané skutečnosti. Simona pocítí chlad. Dotkne se dlaní obnaţeného kmene a pocítí vlhkost, jeţ jako by ještě před několika málo hodinami se skrývala pod vrstvou lýka. Ohromí ji přítomnost nepostřehnutelného těkavého pohybu, kmitajícího poraněnými buňkami dřevní hmoty. Jako kdyţ sáhneš do čerstvé hluboké rány. Ten chladivý dotek jí ovane tvář a Simona na okamţik spatří průsvitný přelud, opírající se o starý dub. 123

Ten halucinační vjem se přitom netváří nepřátelsky. Simona se přesto domnívá, ţe na podobné schůzky není vhodná doba. „Jdeme na ten hřbitov,“ řekne a sama se podiví ostré úsečnosti svého hlasu. Je tady něco, čeho se bojí. A moţná je to totéţ, z čeho má strach i Albert Gurren. Po chvíli mlčenlivého pochodu se přiblíţí k hřbitovní bráně. Hromada starých věncuje poházena kolem zdi a připomíná spíše smetiště. Ani samotná márnice nepůsobí příliš přitaţlivým dojmem. Sám prostor hřbitova však posléze přesvědčuje, ţe o hroby se přece jenom někdo stará. Náhrobní desky s andělíčky. Prosté kříţe a obdélníkové prostory bez kytek. Honosné nápisy a mramorové poselství ţivých těm, kterým je pobyt na tomto světě jiţ odepřen. Systematicky procházejí řady hrobů a Lizet Sedrikové se znovu zmocňuje jakési posvátné vzrušení. Z míst, kde není ţivé duše, je vlastně moţná nejblíţ k samotnému bohu. Tak jí to alespoň v téhle chvíli připadá. Nápisy na některých hrobech mihotavě osvětlují plamínky svíček a ozdobných lucerniček. Kam neproniknou, tam pomůţe při hledání baterka. Na samém konci hřbitova, kde hroby jiţ nejsou tolik udrţované a kam snad léta nezamířila noha pozůstalých, hoří do tmy jediná vosková svíce. Spoře osvětluje kamenné trosky, rozeseté kolem jako následkem jakési nepředvídané katastrofy. Simona vzrušeně poklekne do trsů prastaré trávy a rukávem bundy otře úlomek plochého kamene. Jako by teď seděla doma u svého psacího stolu. Jako by se právě její ruka chystala na kusu papíru vyobrazit záhadnou postavu ve zbroji, která má své jméno. Polohlasně čte písmena, která se před ní objevila. Backtassar. A nad tím nápisem je do kamene vryto cosi, co se podobá tajemnému rytíři. 124

Všechny najednou téměř ztratí dech. První se vzpamatuje Doris Bastorsová. „Divná kombinace…“ řekne. „Na první pohled je zřejmé, ţe se o tohle místo nikdo nestará. Takţe mi prozraďte, odkud se tady vzala ta svíčka…“ „Zlá moc ji tu zapálila…“ tvrdí Lizet a zachvěje se chladem i jakýmsi podivným strachem. „Já uţ bych nejradši šla domů…“ Plamen svíce šlehne vysoko k nebi, aţ děvčata vyděšeně uskočí. Pak zhasne. Nad jejich hlavami se proti temnému nebi něco zabělá a nepřirozeně znějící smích jim naţene husí kůţi. Vysoko v povětří lze vypozorovat jakýsi pohyb. Ošklivý, výhruţný smích dozní a svíce se opět rozhoří. 1 „Kdo to zapálil, holky?“ diví se Doris. „Nevím… to samo…“ ustrašeně krčí rameny Natali Prelstonová. Simona úlomkem kamene vyhrabává jakýsi otvor v hlíně obklopující kusy mramorové desky. Ještě okamţik a bude moci vsunout pod kámen celou ruku. Chladivý dotek na zápěstí ji přinutí k tomu, aby s výkřikem děsu prchala ze hřbitova. Za ní zbývající tři dívky. Teprve za hřbitovní zdí si s úlevou vydechnou. „Něco tam bylo…“ tvrdí Simona. „Něco tu pořád je…“ mele si stále svoje vyděšená Lizet. „Duch toho rytíře nás pronásleduje a nenechá toho, dokud budeme naţivu…“ „Co blbnete, holky,“ vyjekne Doris. „Já bych vám skoro uvěřila…“ Cesta k internátní škole je kratší, neţ ta, kterou sem přišly. Simoně se to tak alespoň zdá. Přitom nepochybuje o tom, ţe kdyby se vzdálenost přeměřila, nedošlo by se k podstatnějšímu rozdílu. Jenţe od hřbitova se potmě chodí rychleji. Stará platanová alej je vede blíţ a blíţ k místu, kde kdysi stával zámek. Simona cítí v zádech něčí studený pohled a bojí se ohlédnout. Není si jistá, jestli by za sebou něco nebo někoho zahlédla. Procházky za tmy po hřbitovech od této chvíle rozhodně nebudou patřit mezi její oblíbené kratochvíle. Uţ ji tam nikdo neuvidí. Ani za 125

nic na světě. Ať se ten duch třeba zblázní. Jako se zbláznila ta slečna Dannerová. Potom si vzpomene na doktora Towera. Nepochybně se za ní netrmácel jen kvůli tomu, aby si přečetla jeho poznámky a celou věc hodila za hlavu. Zklamala by ho, a to přece vůbec nemá v úmyslu. Znovu ucítila v zátylku chladivý dech. Představila si ten hrůzný smích, který ji přesto něčím lákal. Určitě se tam musí vrátit.

126

XXI. SIMONA A RYTÍŘ

Aranka Dangrisová běhá po pokojích a netají se velkou radostí nad tím, jak snadno i s tátou vyvázla z té ošklivě vyhlíţející havárie. „Sporťák je sice na padrť,“ konstatuje vesele, „ale ten druhý bourák, co máme doma, nám zatím pro to nejnutnější postačí.“ „Máma má starou fordku…“ vzdychne Simona a pomyslí si, jak je to na světě nespravedlivě zařízeno. „Kdyby ji zrušila, asi by musela jezdit městskou dopravou…“ „Nesnáším tyhle autobusy a taxíky,“ otřese se Aranka. „Jen si představ ty zácpy a hrozný cestování a ještě k tomu spoléhat na jízdní řády… Mám ráda pohodlí. A taťka s mamkou se činí, aby mi nic nescházelo…“ Simoně připadá tahle nepříliš přitaţlivá dívka poněkud zhýčkaná. Takovým jako ona projde všechno. Fotřík dupne na plyn, auto se roztříská o kamennou zeď a vzplane jako slaměný panák – a jim se zase nic nestane. Ne, ţe by snad touţila po tom, aby si pan Dangris se svou dcerou odnesli svoji lehkomyslnost bůhvíjak krutým způsobem. Ale přece jenom. Nějaká ta spravedlnost by přece jenom měla být. Jenomţe v tomhle případě ovšemţe zase nic. Vybourají auťák a s nima to ani nehne. A pojišťovna zacvaká, protoţe tak uţ je to ve světě zařízený. Peníze dělají zase jenom peníze. Staré a známé heslo, podle něhoţ se otáčí svět. „A na podělanýho i ten hajzlík spadne…“ šeptne si Simona jen tak pro sebe a dívka, která dovede upoutat snad jen svým předkusem, zpozorní. 127

„Coţe spadne? Ta kamenná zeď?“ podiví se Aranka. „Tak abys teda věděla, je pevná dost, kdyţ vydrţela takový prudký náraz. Na to, ţe je tak stará…“ Simona se zamyslí: „Ty, poslyš – prej ten karambol zavinila mlha? No jo… na podzim musíš s nějakým tím kouskem mlhy počítat. To není…“ „Jenţe to nebyla obyčejná mlha,“ tajnůstkářsky řekne Aranka. „Ale přesně taková, jaká se někam nahrne pokaţdý, kdyţ tady v blízkosti dojde k nějakýmu průšvihu. Ten duch, nebo co to je… Sedne ti to za krk a najednou máš pocit, jako by ti ho obtáčela nejmíň dvoumetrová zmije. A hned víš, ţe právě teď se můţe něco stát.“ Simona Kortensová se uchechtne způsobem, jenţ je pravé dámě cizí. Ani slova, jichţ pod prvním dojmem zvláštnosti situace pouţije, nejsou právě z těch vybraných. „Duch!? Houby duch! Tvá vlastní prolhanost je zrovna to strašidlo, se kterým se tady pokoušíš vylézt. Nevidíš si do pusy, Dangrisová, a uţ sama vlastně ani nevíš, co je pravda a co leţ!“ Aranka zkoprní, a od té chvíle připomíná spíše nezvedenou uličnici, kterou nachytali při hloupém a nevhodném triku. Okamţik to trvá, neţ je schopna odpovědi. „Promiň…“ řekne jenom a Simona Kortensová si uvědomí, ţe po tom všem, co teď řekla, by se měla omluvit spíše ona sama. „Co promiň…?“ řekne zaraţeně a byla by nejraději, kdyby ta slova mohla vzít zpět. Jenţe to se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Trapnou chvíli nového mlčení znovu přeruší Aranka Dangrisová: „Tehdy… tu příhodu v noci jsem si vymyslela. Nebyl to ţádný duch…“ „A co tě tedy kouslo do krku?“ nechápe Simona. Dívka vedle ní se provinile pousměje: „Takový… hloupý nápad. Stačila vidlička…“ Šéfredaktorka Ventilu teď musí v duchu připustit, ţe dokázat tohle kvůli tomu, aby byla něčím zajímavá, je v podstatě určitý druh hrdinství. Ona sama by tohle rozhodně nedokázala. Alespoň ne z takového důvodu, jaký k tomu činu vedl tu rozmazlenou holku. „No tak vidíš, ţe se také dovedeš přiznat k nějaké špatnosti,“ zabručela a tím dala Arance Dangrisové jakési nedomluvené 128

znamení, aby pokračovala v odhalování svých hříchů. „Tenkrát… to byl nesmysl,“ uţ klidně řekla Aranka. „Mrzí mě to. Jenţe tohle, to bylo přesně tak, jak říkám. Třeba ten záhadnej duch pochopil, ţe chci na něj hodit něco, co vlastně nezavinil… A tak se mi pomstil. Jenţe to byla jenom má hloupost, a zatím si to odnesl hlavně táta.“ „Přece jsi řekla, ţe je to s ním dobrý…“ zaváhala Simona. „No jo, je…“ přiznala Aranka. „Ale ten sporťák mě taky dost mrzí…“ Simona usoudila, ţe ta bláznivá holka přece jen nebude tak zbohatlicky zkaţená, aby se z ní ještě nemohl stát slušný člověk. Určitě se jednou dopracuje k tomu, ţe jí její přátelé budou moci věřit a vţdy ji přijmou mezi sebe, i kdyby se jí někdy něco nevydařilo, jak by právě mělo. Teď byla ale trochu ráda, ţe Aranka odběhla zase na jiný pokoj. Znovu se jí totiţ hlavou promítlo dnešní dopoledne, kdy o jedné z přestávek poţádala o krátký rozhovor pana Westlucka. Téma bylo pro ni jasné a bylo dáno novými poznatky kolem existence záhadného zjevení, systematicky se potloukajícího prostorami Downerské internátní střední školy. Simoniny poţadavky byly přesně definovány a seřazeny. Přenést ostatky záhadného rytíře na původní místo, kde byly uloţeny. Učinit vše pro to, aby kdykoli v budoucnu bylo zabráněno další případné manipulaci s původním obsahem zámecké hrobky. Provést vše bez sebemenšího odkladu a bez zjevných pochybností o smyslu těchto kroků. Dívka poloţila list papíru na ředitelský stůl a Benjamin Westluck s údivem pročetl těch několik málo slov. Stručnosti a výstiţnosti textu se nedalo vytknout téměř nic. Snad by prominul i ten direktivní způsob, jímţ byly poţadavky sepsány. Tahle studentka, nebo chcete-li zástupkyně vedení školního časopisu, prakticky nařizuje řediteli školy, jak se má v daném případě zachovat. Budiţ. I tohle by Benjamin Westluck snesl, pokud by se jednalo o 129

rozumnou a veřejně prospěšnou věc. Jenţe obsahem téhle ultimativní petice byl vyloţený nesmysl. Stokrát přece říkal, ţe ti duchové se mohli vylíhnout pouze v mozcích lidí, kteří to nemají v hlavě tak docela v pořádku. Nelze ani slučovat jakési moţná trochu podivné jevy s představami o působení místního ducha, který čeká na své vysvobození. Rozčileně smetl ten bláznivý elaborát se stolu. Simona by si měla uvědomit, co po vedení školy vlastně poţaduje. A měla by se zamyslet sama nad sebou. Rozhodně by jí nedoporučil, aby tenhle nesmysl prezentovala ve školním časopise. A ještě něco. Pokud ona se svými kamarády podnikne cokoli, aby dosáhla svého, pokud se bude dobývat do kotelny či provede jinou nerozumnou věc, panu Westluckovi by bylo nesmírně líto, ale v takovém případě se jiţ nemůţe povaţovat za studentku Downerské internátní střední školy. Benjamin Westluck se domnívá, ţe se vyjádřil jasně a srozumitelně. Ţádný duch se v prostorách školy nikdy nenacházel a také nenachází. Bylo by proto holým nesmyslem usilovat o něco, co by v podstatě přineslo nulový výsledek. Odmítavá slova ředitelova a jeho nasupený výraz strašily Simonu po celý večer. Kdyţ potom ulehla, připadala si mátoţná a unavená. Tak utahaná, ţe se jí hodnou chvíli nepodařilo usnout. Zdá se jí divný sen. Sedí sama v redakční místnosti a připravuje článek do příštího čísla Ventilu. Pořád se v ní perou dva póly. Jako by v ní zápasily dva světy. Dvě pravdy, hájící svoji vizi snovou i tu racionální. Neví, k čemu se přiklonit. V jedné chvíli se jí podoba Backtassara zdá velice jasná a zřetelná, zlomek vteřiny nato vymyslí větu, která zpochybňuje jakoukoli existenci nadpřirozených jevů. Je celá zpocená. Chtěla by se dovolat Patrikovy pomoci, jenţe ten jako z udělání jí právě posílá vzkaz, ţe momentálně je zcela zaneprázdněn Natali Prelstonovou. Má s ní totiţ takový menší spor. Potřebuje zjistit, zda kdyţ Natali zavře svoje okouzlující oči a uvězní za víčky jejich diamantovou nádheru, zda tedy vůbec zpozoruje, kdyby ji snad chtěl políbit. Simona uţ tuší, jak ten pokus dopadne, a nepokrytě zuří. 130

V té chvíli pro ni Patrik neexistuje. Neexistuje ani přátelství, které by k sobě mohli cítit. Ani ten hloupý tajemný rytíř nemá ţádný smysl. Není. Vlastním nebytím tak vymazává svoji případnou existenci. A Simona se rozhoduje. Všechny ty pochyby jakoby zesteronásobily své rozměry a drtí nesmělé pokusy zbytků fantazie dokázat, ţe ne jenom přísně logické vývody mají právo bojovat o své místo na slunci. Brání se tomu ze všech sil, ale její vnitřní hlas ji nutí, aby vzala do ruky tuţku a k té přemíře pochybností a nedůvěřivé škodolibosti připsala titulek, který pak tomu článku nasadí jako korunu veškerého svého snaţení. Simonina levička v tom snu ještě váhá, ale posléze se klouzavým pohybem rozjede po bílém papíru. Simona s úţasem čte hlásku za hláskou to, co její ruka vytvořila. Smyšlené zjevení neexistuje. Přesně to se na malý okamţik objeví před jejíma očima. Potom se zvedne divoký vítr a přes cáry mlhy k ní zavane ten známý chlad. Vlhká studená smyčka jí stahuje hrdlo, které z posledního dechu volá do tmy před sebou to jméno: Backtassar! Backtassar! Vítr se utiší. Stojí pod starým mohutným dubem a zlatý rytíř jí líbá hřbet dlaně. Pozvedne k ní oči. Jsou moudré a laskavé jako zrak doktora Towera, ale pak je vezme a někam odnese všudypřítomná, téměř rosolovitá mlha. Zlatý rytíř mlčky vede Simonu k ruinám hrobky za hřbitovní zdí. Prosebné gesto obrátí Simonin zrak k malému dolíku v hlíně. Země se pod jejím pohledem rozestupuje a zlatá rukavice ukáţe na drobné úlomky kostí. Uţ ví, co si slíbila cestou ze hřbitova. Ţe nesmí jen tak utéci od nedokončené práce. Chápe, co gesto zlatého rytíře znamená. Přikývne. A Simona by přísahala, ţe pod zlatou přilbicí zakrývající celou hlavu i s obličejem se rozzáří Patrikův úsměv. Simona by si v té 131

chvíli moc přála, aby ji políbil, ale vzpomene si na dlouhé plavé vlasy Natali Prelstonové a její touha se propadá do nenávratna. Patrikova tvář se znovu ztrácí, vznáší se a odplouvá, jako by byla něčím vymyšleným… Zlatý rytíř se skloní k Simoně, aby ji políbil na ústa, a v dívce se málem utrhne srdce zděšením. Zpod přilbice se na ni šklebí prázdné oční důlky a holé lícní kosti neuspořádaně naráţejí do skořápky zlatého krunýře. Simona se zoufale vytrhne tomu zjevení a křičí vyprahlým hrdlem. Chladivá bílá šála se jí zlověstně ovíjí kolem strachem ztuhlé šíje… Sedí ve své posteli a nepřítomně se rozhlíţí. „Simono, zase to bude bezvadný,“ konejší ji Lizet Sedriková a její chápavá tvář se nad ní sklání s téměř mateřským výrazem. Potom dá Simoně maminkovskou pusu na čelo a po pihovatém obličeji se rozlije výraz uklidnění. Ten letmý dotek rtů černovlasé Lizet byl nepochybně tím nejhezčím, co si Simona z té noci později vybavila.

132

XXII. LÉKAŘI MÍVAJÍ I DOBRÉ ZPRÁVY

Celý den v podstatě nestál za nic. Na Simoně jako by leţela těţká můra předešlé noci. Vedle vlastních pochybností kolem tajemného zjevení navíc poněkud hlouběji uvaţovala nad Patrikem a jeho moţnostmi v případě bliţšího zájmu o Natali Prelstonovou. Nikdy předtím by nepředpokládala, ţe právě tohle téma by ji mohlo tolik zaměstnávat. Nyní si musela otevřeně přiznat, ţe si bude muset mnohé věci s Patrikem vyříkat z očí do očí. Tohle poznání ji poněkud deprimovalo. Neměla totiţ ţádnou představu o tom, jak se s tím problémem co nejrychleji vypořádat. Na druhé straně ji pronásledovaly obavy, ţe takový krok by ji mohl od Patrika definitivně citově izolovat. Tohle odpoledne pro jistotu vyhradila sama sobě. Nebyla si totiţ příliš jistá, zda by v přítomnosti kohokoli jiného dovedla být skutečně tolerantní společnicí. Chvíli si krátila přípravou článku do dalšího čísla Ventilu. Reakce Benjamina Westlucka na její poţadavky totiţ v Simoně probudila jiţ dávno neuplatněný vzdor. Rozhodla se tuhle problematiku ještě více rozvést a zveřejnit i přes zákaz ředitele školy. Věřila tomu, ţe z kaţdého problému se dá nějakým způsobem vyklouznout, pokud někdo bude ochoten postavit se za ni se stejným názorem. Ve své bezmezné víře v přátelství nepochybovala o tom, ţe čin takového charakteru je přímo výstavní ukázkou soudrţnosti určité menší skupiny lidí, kteří jsou pro úspěch svého snaţení ochotni obětovat cokoli. Bezpečí a pohodlí vlastní osoby nevyjímaje. 133

Pak si však vzpomněla na Patrika a Natali. Vlastně neměla sebemenší důvod podezírat je z jakéhokoli jiného neţ čistě kolegiálního vztahu. Natali Prelstonová jí v podstatě nic zlého neprovedla. Vyznačovala se ovšem půvabnou tváří a to byl dostatečný důvod k tomu, aby se Simona o Patrika obávala. Dokončený článek, v němţ se mimo jiné zdůrazňovala nutnost popřát duším zemřelých dostatek klidu k jejich věčnému spočinutí, nechala leţet na stole a rozhodla se jednat. Rázem zapomněla na své předsevzetí vyhnout se pro dnešek komukoli a čemukoli. Naopak dospěla k závěru, ţe bude zapotřebí něco dělat pro to, aby duch toho rytíře konečně nalezl to, o co tak dlouho usiloval. První cesta Simony vedla do kotelny. Tlustá Berta ji vyslechl a zdálo se mu, ţe plán té dívky je vcelku přijatelný. Simona se mu svěří se svými potíţemi s panem Westluckem. Albert Gurren jenom mávne rukou. I zakázané věci lze přece provést tak, aby nevzbudily nepatřičnou pozornost. Tlustá Berta se pod dojmem zápalu těch dětí pro dobrou věc rozpovídá. Řekne jí také o podivných okolnostech z dob dávno minulých, a svěří se i se svými nedávnými záţitky. Dívka s pihami jeho otevřenost oceňuje, v podstatě jí však neříká nic nového. Všechno důleţité jiţ vyšlo na světlo ještě před tím, neţ se ten poněkud nemotorný tlouštík odhodlal ukončit své mlčení. „Pane Gurrene… bez vás bychom to nedokázali…“ řekne prostě a dodá: „Dnes večer z kotelny raději neodcházejte. Připravte všechno tak, aby byl přesun rychle hotovej. My zařídíme to ostatní.“ Doris Bastorsová čeká na chodbě a je celá ţhavá nedočkavostí: „Tak co, souhlasil?“ „Jasně,“ přikývne Simona. „Jako vyměněnej. Aţ spořádáme to sekaný potrubí s mákem, co máme dneska na večeři, vyrazíme. A ţádný kecy kolem. Stačíme na to my dvě. A kdyby byl průšvih, tak zase to znamená, ţe v něm zůstaneme samy dvě…“ „Patrik do toho nemá chuť?“ nadhodí Doris a dívka s brýlemi se zachmuří: „Kdyţ to někomu samo nedojde, nebudeme vlezlý. Má přece oči, no ne?“ A sama si hned v duchu odpověděla. 134

Pochopitelně, ţe je má. Akorát ţe se mu do nich vejde jenom ta slaďoučká Natali Prelstonová. Nejradši by mu je vyškrabala. „Bezva…“ zaslechne ještě Doris Bastorsovou. „Baterky si raději vezmeme obě dvě. Co kdyby.“ Venku uţ je tma, kdyţ tiše pospíchají starou platanovou alejí ke hřbitovu. Doris Bastorsová navíc s sebou vleče objemnou, prázdnou sportovní tašku. Cíl své výpravy tentokrát najdou snadno. Plamen svíce v zanedbaném cípu hřbitova mihotavě osvětluje úlomky kamene. Otvor, který tu Simona vyhrabala v hlíně při poslední tajemné výpravě, se vyzývavě šklebí svým temným obsahem. Posune si brýle na nose a jakýmsi špičatým odštěpkem mramoru rychle zvětšuje jeho průměr. Kdyţ se k ní přidá i její vytáhlá přítelkyně, brzy dosáhne takových rozměrů, ţe je moţné vstoupit dovnitř. Simona cítí, jak jí chladivé vanutí ovívá zpocené čelo. „Najednou mám strach…“ přiznává a Doris beze slova souká své hubené tělo do černé díry. Je slyšet jemné zaklení, kdyţ uklouzne a uhodí se do ruky. „V pořádku, Doris?“ ozve se zvenčí Simona, která čeká na jakoukoli výzvu své přítelkyně, poţadující pomoc. „Trochu těsno…“ přiznává hlas uvnitř hrobky. „Nemyslím, ţe by se mi tady kdy mohlo líbit…“ Zevnitř je slyšet jakési harašení a za malý okamţik se Simona prudce skloní blíţ k otvoru, aby vytáhla nahoru tašku. Něco v ní zachrastí. O půl hodiny později Albert Gurren vede obě dívky k místu, kde v podlaze kotelny zívá černý otvor. V jeho prostorách je vše připraveno k tomu, aby stará hrobka přijala zpět tělesné ostatky bývalého zámeckého pána. Poblíţ odsunutého kovového plátu se na podlaze válí zcela prázdná láhev od brandy. Tlustá Berta nepochybně potřeboval ke splnění tak zvláštního úkolu patřičné povzbuzení. „Tak – a teď jděte do hajan,“ řekne Gurren. „To uţ bude zase 135

moje záleţitost. Spolehněte se. Tašku vrátím zítra…“ Doprovodí děvčata zpátky ke schodišti vedoucímu na chodbu a kusem prkna pečlivě zabarikáduje dveře od kotelny. Ví, ţe tahle práce nebude snadná a bude také nějakou chvíli trvat. V ţádném případě by ale nechtěl být někým překvapen dříve, neţ ji dokončí. Ještě zbývá uloţit kosti na původní místo. Pomocí cementové malty, cihel a kamenů pak uzavřít dolní prostory tak, aby nikdo ani netušil, co se tu skrývá. Potom to všechno uklidit, uzavřít podlahu kovovou deskou a přitom ještě stihnout vlastní práci. Ale pro ty děti to podstoupí rád. Při tom pomyšlení se mu duší rozlije dávno nepoznaná úleva. Sotva začne, jakési děsivé zvuky jej přinutí k ohlédnutí. Kdyţ posvítí na zatuchlé zdi, zahlédne mohutný krvavý pruh, z něhoţ zvolna k podlaze kanou rudě zbarvené krůpěje. Zřetelně slyší jejich pleskavé čvachtání. Dýchne na něj hrůza. Přesto se přinutí k tomu, aby pokračoval v práci. Kdyţ je hotov, s úţasem pozoruje, ţe na zdech není po krvi ani památky. Jen stará plíseň světélkuje do tmy. Mlčí, ani nedýchá. Kolem vládne hrobové ticho. Ráno před vyučováním se v učebně druhého ročníku objevil Gerd Naridis. Právě ve chvíli, kdy do třídy vstoupila Lucy Murderová, aby učinila nejnutnější přípravy na svoji hodinu. „Promiňte,“ omluvil se staré dámě, jeţ nedůtklivě pokukovala po hodinkách, přestoţe do zvonění chybělo ještě několik minut. „Příliš vás nezdrţím. Povaţuji však za nutné seznámit studenty s oficiální lékařskou zprávou, kterou pan Westluck převzal telefonicky před malou chvílí. Zdravotní stav Adama Wollerta se totiţ během dnešní noci zlepšil tak výrazně, ţe pacient bude moci být v nejbliţších dnech propuštěn do domácího ošetřování. Ztracená paměť se téměř zázračně vrátila a všechny funkce těla lze povaţovat za optimální…“ Celá třída zabouřila nadšením. Oči Doris Bastorsové a Simony Kortensové se na malý okamţik setkaly. Patrik Moreles tentokrát při hodině Lucy Murderové neusnul. Ne snad z toho důvodu, ţe by jej výklad staré slečny tolik zaujal, ale nejspíše proto, ţe se cítil trochu provinile. Uţ ráno mu Doris Bastorsová jemně naznačila, ţe „to“ spolu se 136

Simonou zařídily, takţe ţádný tajemný duch se uţ po těchto chodbách procházet nebude. A Patrik pochopil, ţe se událo něco, co se docela snadno obešlo bez jeho účasti. Nevěděl sice, čím konkrétně se Doris se Simonou včerejšího večera zabývaly, měl však dojem, ţe by se mohl pokusit alespoň částečně napravit svoji reputaci. Prostě si to musel u Simony nějak vyţehlit. O přestávce si sedl k ní do lavice a téměř důvěryhodně prohodil: „Simono, víš ty vůbec, jak zvláštní máš oči? Jako kdyţ se hvězdy prosévají noční oblohou, jako studánky u lesních cest, jimiţ bych chtěl procházet…“ Pihy v obličeji vedle něj se zatvářily výhruţně: „Nejseš vadnej? Zajdi si k doktorovi!“ „Ó, nepochybně skvělý nápad… Zcela určitě navštívím lékaře, aby mi předepsal medicínu, jeţ by můj bol nevýslovné lásky vyléčila… Neboť slábnu v kolenou a zachvívají mnou mdloby a srdce je svíráno jako poslední desetník v dlani…“ „… ale ty můj kašpárečku,“ rozhodne se přejít na stejnou notu i Simona, kdyţ vidí pohledy zvědavců, které je bezostyšně pozorují. „Ty můj cukroušku slaďoučkej, ty cvočíčku patřící do psychiatrické poradny…“ Patrikův bezbranný smích Simonu utvrdí v tom, ţe ten hoch to protentokrát vzdal. Nechá se jím za loket vyvést na chodbu a na jeho otázku, kolik tu vlastně ještě zbývá duchů, odpoví nerozhodným gestem. „Klaplo to…“ přizná skromně. „Taky si moh bejt u toho, kdyby…“ „Kdyby co?“ zbystří pozornost Patrik. „Chceš snad říct, ţe kdybychom se občas neporafali, ţe bys mě do toho taky zasvětila? Ale to si nemysli, já… já přece…“ Teď jí to musí pěkně vytmavit. Jinak by tý holce narostl hřebínek a uţ by se s ní nikdy na ničem nedomluvil. Trošku jako z divokých vajec. A z toho by hned brečela… Jaká tedy vlastně je? Simona neví, co by mu řekla. A proto mlčí. „… přece bys uţ sakra mohla vědět, ţe je to všechno trochu jinak, 137

neţ se zdá… Jsi bezvadná holka a snad ti bude stačit, ţe tohle jsem ještě ţádný neřekl…“ Ta pusa, kterou v té chvíli dostane, je opravdická a snad i proto se Patrik odváţí vzít Simonu za ruku. V očích je moţné si přečíst, co si teď oba myslí. Ţe tenhle okamţik je moţná jeden z takových, které mohou měnit naše osudy, a ţe přitom není vţdy rozhodující, zda to je či není naše přání. Simonin úsměv je tichý a plachý. Najednou nezbylo nic z té ukřičené holky, která je nejspokojenější v okamţiku, kdy má navrch. Kdyţ potom Patrik Moreles pustí její dlaň, znovu se vrací do svého reálného světa. Také Downerská internátní střední škola jako by se dostala do jiných kolejí. Ty tam jsou doby, kdy chladivý mlhavý závoj protékal chodbami a zlověstným sykotem dával najevo svoji nespokojenost. Zlo a neštěstí jako by ztratilo svou moc a Adam Wollert po několika týdnech po svém propuštění z nemocnice se vrátil ke svým kamarádům. Cesty venku zapadly sněhem. Patrik se Simonou se procházejí parkem a na dívčiny nové brýle s módními obroučkami se zvolna snášejí křehké vločky. „Celou tě zasypou,“ říká Patrik. Jeho dech na dívčině tváři nestudí a v Simoně vyvolává příjemný pocit. Na chvíli potom zapomene, ţe tu není sama. Usměje se nad tím, jak si kdysi ve snu přála, aby ji ten zlatý rytíř políbil. Jenţe duchové přece jenom asi neexistují. A Simona uţ ví, ţe bude muset hodně přemýšlet o tom, jako další záhady bude Ventil objevovat. Pro ni je momentálně tou největší záhadou tenhle nevyzpytatelný kluk. Zase mlčí, místo aby se ji alespoň pokusil políbit. Simona by netvrdila s určitostí, ţe se mu ten pokus musí zdařit. Ale snaţit by se mohl. Tlustá Berta si v kotelně nahřívá svá revmatická kolena. Všude kolem to bublá a syčí a místy unikající pára vyráţí z potrubí netěsnými spoji. Nízko při podlaze se zavlní bílý cár mlhy a mizí ve spáře. 138

V. K. Fair

TAJEMNÝ PŘÍZRAK Obálku s pouţitím fotografie Zuzany Mináčové navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet, Ţatčany 1, 664 53 Újezd u Brna v edici Buldok jako svou 10. publikaci, Brno 1995 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-01-7

139

140