V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY FESTIVAL DIVADLO 2012 jubilea MOZAIKA 110 LET VELKÉHO DIVADLA

Divadlo J. K. Tyla 10. ročník

4/2012

www.djkt–plzen.cz

NOVĚ NA REPERTOÁRU RŮŽE Z ARGENTINY, TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU, TAJEMSTVÍ, ANNA KARENINA PREMIÉRY NINE, OŠKLIVEC, SESTUP ORFEŮV, FAUST A MARKÉTKA KONCERTY JAZZ BEZ HRANIC, NEDĚLNÍ MATINÉ Představujeme ILJA ŠMÍD V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY FESTIVAL DIVADLO 2012 • jubilea MOZAIKA • 110 LET VELKÉHO DIVADLA

Předplatné do Divadla J. K. Tyla jako dárek

2013

Věnujte předplatné do divadla k Vánocům a potěšte své blízké Výhody předplatného zajištěné stálé místo v hledišti dané termíny divadelních představení sleva oproti vstupence 15-50 %, držitelé průkazů ZTP a ZTP-P s 50% slevou garance cen po celé období předplatné lze darovat i půjčit

Opera Arabella, Bolero - Carmina burana, Don Giovanni, Faust a Markétka, Kouzelná flétna, La Gioconda, Nápoj lásky, Tajemství, Tosca

Muzikál a opereta Adéla ještě nevečeřela, Divotvorný hrnec, Evita, Footloose aneb Tanec není zločin, Nine, Noc na Karlštejně, Polibek pavoučí ženy, Polská krev, Prodavači snů aneb Prohnaní, prolhaní lumpové, Růže z Argentiny

Činohra Oddělení prodeje a služeb Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň Pondělí–Pátek 9.00–18.00 Tel.: (+420) 378 038 185–86 [email protected] [email protected] www.djkt-plzen.cz

Garderobiér, Jak se vám líbí, Je třeba zabít Sekala, Kouzlo 4D, Lakomec, Macbeth, Pygmalión, Sestup Orfeův, Taková ženská na krku

Balet Anna Karenina, Popelka, Krvavá svatba, Sen noci svatojánské

OBSAH NOVĚ NA REPERTOÁRU RŮŽE Z ARGENTINY

2

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

5

TAJEMSTVÍ

8

ANNA KARENINA

12

PREMIÉRY NINE

15

OŠKLIVEC

18

SESTUP ORFEŮV

19

FAUST A MARKÉTKA

20

KONCERTY JAZZ BEZ HRANIC, NEDĚLNÍ MATINÉ, VÁNOČNÍ KONCERTY

22

PřEDSTAVUJEME ILJA ŠMÍD V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY

23

FESTIVAL DIVADLO 2012 ENIGMATICKÉ VARIACE SOUČÁSTÍ FESTIVALU

24

JUBILEA

26

MOZAIKA POMOZTE SVÉMU DIVADLU

27

STAVBA NOVÉ DIVADELNÍ BUDOVY POKRAČUJE

28

110 LET VELKÉHO DIVADLA

30

PROGRAM PROSINEC 2012 – LEDEN 2013

32

KONTAKTY Ředitelství

Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 048

Odd. prodeje a služeb

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 185, 378 038 186

Pokladna předprodeje

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 190

Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)

Velké divadlo Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 128 Komorní divadlo Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 059

Odd. propagace a marketingu

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 181

Zahraniční a tuzemské zájezdy

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 183

Foto na titulní straně: Michaela Musilová (Anna Karenina), Milan Maláč (Hrabě Vronskij) – ANNA KARENINA

Foto na zadní straně obálky: Ondřej Vinklát (Hrabě Vronskij), Zuzana Pokorná (Anna Karenina) – ANNA KARENINA

DIVADLO JOSEFA KAJETÁNA TYLA vychází 4× ročně

Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 301 00 Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR a Plzeňského kraje Ředitel: doc. MgA. Jan Burian Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr. Eva Ichová Fotografie: Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Sazba: Luboš Bejček Tisk: Typos, tiskařské závody, s.r.o. MK ČR E 14075

RŮŽE Z ARGENTINY

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Jára Beneš Premiéra 29. září 2012 v Komorním divadle

Libreto Tobis – Špilar – Mírovský – Rohan • Režie Martin Pacek • Dirigent Pavel Kantořík, Jiří Petrdlík • Choreografie Petra Parvoničová • Scéna a kostýmy Lucie Loosová Dramaturgie Jiří Untermüler

RŮŽE VYNIKÁ SKVĚLOU CHOREOGRAFIÍ Milovníkům prvorepublikových komedií a těm, kdo se chtějí v divadle především příjemně pobavit, je určena opereta Járy Beneše Růže z Argentiny, kterou uvedl v sobotu 29. září v premiéře muzikálový a operetní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Dramaturgicky ansámbl navazuje na řadu divácky úspěšných operetek, jako byla Maskovaná milenka, Tulák a především nestárnoucí Uličnice

Jednoduchý příběh o nečekané lásce mladičké Dolores (jež je onou argentinskou růží) a jejího poručníka Ramona D‘Alvareze, zasazený do jihoamerické exotiky a okořeněný dle osvědčeného operetního schématu komikou mlado i starokomického páru, si jistě své příznivce najde i dnes. Už kvůli krásným melodiím, jako jsou Noc na La Plata, Můj strakatý kůň, Já si střádám do prasátka nebo nesmrtelnému šlágru Já mám rád, než jdu spát, od děvčete políbení. Díla tohoto typu lze v zásadě inscenovat třemi způsoby – buď jako retro kýč, totální parodii, anebo se pokusit o odlehčenou nezávaznou komedii podpořenou líbivou hudbou a tancem. Martin Pacek, v Plzni známý jako choreograf mnoha inscenací (Země úsměvů, Mamzelle Nitouche, Limonádový Joe, Tulák…) i coby režisér (Sliby – chyby, Uličnice), se naštěstí vydal tou třetí cestou a zinscenoval Růži z Argentiny jako vkusnou lidovou operetku, jíž ponechává typický půvab a jejíž určitou naivitu se nesnaží zesměšnit.

Z AR G E N T I N Y

Nejvýraznější stopu na nejnovějším titulu ovšem zanechala choreografka Petra Parvoničová. Její rukopis dává celému představení strhující tempo a rytmus, všechna taneční čísla sólistů i company jsou velmi nápaditá, temperamentní a působí profesionálně.

r e p e r t o á r u

•

R Ů Ž E

Velmi zdařilá je i výprava Lucie Loosové – elegantní scénu skvěle doplňují výpravné a skutečně nádherné kostýmy, inspirované nejen argentinskými, ale i mexickými střihy a vzory. Žižkovskému „Pepíkovi“, jenž se zde jmenuje Johny Vopička, samozřejmě nemůže chybět typické kárované sako. Scéna je s kostýmy dobře barevně sladěná a podtrhuje dojem okázalé operetní velkoleposti. Premiéra Růže z Argentiny si vysloužila dlouhý aplaus a dokázala, že prvorepubliková česká opereta dokáže svým optimismem nakazit i současné publikum.

N o v ě

n a

Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 2. 10. 2012

Petra Vraspírová (Mis Dolores del Monte) 2

Jozef Hruškoci (Don Ramon DÁlvarez)

Martin Hubeňák (Don Ramon DÁlvarez)

Lucie Zvoníková, Bronislav Kotiš (Don Alfonso)

Radek Štědronský Shejbal

Aleš Kohout (Johny), Jitka Cafourková (Juanita)

N o v ě

n a


•

R Ů Ž E

Z AR G E N T I N Y

Lucie Zvoníková (Carmencita)

3

JAK SE ŽIJE ABSOLVENTŮM ROK POTÉ

jenom bezstarostnější život, protože se o vás pořád starají rodiče, než když stojíte na vlastních nohou a musíte počítat, aby vám vyšlo na nájem. Ale to už k životu dospělého člověka patří. Vnímáte jako plus, že vás do angažmá nastoupila celá parta?

Je to prima – ale vlastně nevím, jestli to, že nás přišlo společně šest lidí, kteří se ve škole hodně kamarádili, je úplně nejlepší. Možná by vůbec nebylo špatné být vržen sám do angažmá a muset se od začátku snažit navazovat nové vztahy. Co považujete za podstatnou zkušenost prvního roku v tvrdém provozu?

Být flexibilní, to se tady učí člověk dennodenně. Třeba dnes jsme měli záskokovou zkoušku, která se mě týkala jen jako spoluhráče. Ale vidím, jaká pružnost a přizpůsobivost je někdy zapotřebí, aby šla večer opona nahoru.

Eva Marešová (Juanita), Aleš Kohout (Johny Vopička)

Začátkem minulé sezony zaznamenal muzikálový a operetní soubor příliv svěžího ducha a čerstvých sil, když jeho řady obohatila skupina šesti absolventů muzikálového oboru na brněnské JAMU. Do divadelního provozu vpadli hned v září premiérou Noci na Karlštejně, zrovna tak všichni hrají i v první inscenaci této sezony, v Růži z Argentiny.

V radostné atmosféře premiéry Růže jen kvetla a v přízni publika se koupal i mladokomický pár. S jeho mužskou polovinou, Alešem Kohoutem alias Johnym Vopičkou, bilancujeme uplynulé období. Jak jste prožíval premiéru?

Trošku ve stresu, protože přece jenom ta role je dost fyzicky náročná. Pěvecky je to myslím moje parketa, hlasový rozsah mi vyhovuje. Ale vzhledem k choreografiím, které skákáním zrovna nešetří, jsem měl trošičku strach, aby to vyšlo v pohodě. Johny Vopička je lehce absurdní figura – žižkovský Pepík na ranči v Argentině. Jeho přerod v nefalšovaného gauča je jistě pro herce vítaný bonbónek…

R Ů Ž E

Z AR G E N T I N Y

Legrace je už to, že Johny by měl být mezi těmi mladými nejmladší a hraji ho já, který patří v partě nových k nejstarším. Bavilo mě, že se ho pan režisér snažil táhnout stylem takového menšího autisty. Taky je tam vtipný rozptyl od toho, jak si Johny na začátku hraje na světáka, který má všecko na háku, až najednou přijde holčina a tak ho poblázní, že je z něj zpátky dítě. Jeho bezprostřednost mě moc baví!


•

Hrajete ve čtyřech inscenacích, kterou si nejvíc užíváte?

N o v ě

n a

Těžko říct. Noc na Karlštějně je pro mě srdcová záležitost už odmalička. Tenhle film jsem znal nazpaměť, takže za Peška jsem šťastný. Co se týká Evity, je radost podílet se na hezkém představení světového muzikálu, byť i jen v malých roličkách. Když to tak vezmu, možná šíleného barona

4

Kratzmara v Adéle si užívám nejvíc, protože ho hraju nejmíň. Nastupuju, když pan Langmajer nemůže, takže každé představení je pro mě jako premiéra. Všechno nahazuju znovu po měsíci, po dvou, musím se držet víc v pozoru než u rolí, které mám najeté. Ale je to pořád takové nejčerstvější.

Byl jste jako absolvent oboru muzikálové herectví připravený na žánrový rozptyl hudebního divadla, s jakým se v provozu setkáváte? De facto z vašich čtyř inscenací žádná není čistokrevný muzikál.

Pravda je, že jsme prošli dobrou průpravou, co se týká tance – i když nevím, jestli se to u mě tak úplně povedlo. A herectví také, protože jsme měli paní Sylvu Talpovou, která na herectví hodně lpěla, takže nás učila nejen ona, ale ještě i Lukáš Rieger činohernímu herectví.

Ovšem opereta jako je Růže z Argentiny, to je vážně žánr, s kterým jsme se na škole nepotkali. Mně ale tohle klasičtější zpívání moc baví, protože jsem jako malý vyrůstal na klasice a původně jsem i chodil k učitelce, která mě učila zpívat spíš klasicky než moderním stylem. Přiznávám, že „feelingovat“ moc neumím... Jak se žije absolventovi v druhém roce angažmá, daleko od domova?

Žije se mi dobře, od domova jsem byl mnohem dál, když jsem studoval v Brně a rodinu měl v Havlíčkově Brodě, než když teď bydlím v Praze a jezdím do Plzně, protože jsem původně rodák z okolí hlavního města (Nymburk). A jsem rád, že jsem v divadle. Baví mě to a hlavně v souboru jsou super lidi, kteří vás podporují. Sám jsem to poznal právě na tom Kratzmarovi, kdy všichni stáli a drželi palce při každém zkoušení i při představení. Ale musím přiznat, že se mi trochu stýská po studentském životě, po lidech, které jsem měl rád; s leckterými pedagogy člověk navázal blízký osobní vztah, jako například s paní Talpovou, Lukášem Riegrem i s naším pedagogem tance Davidem Strnadem. A pak, jako student máte přece

Obrovskou zkušeností je pro mne především Kratzmar, postava, kterou musím hodně stylizovat. Nejen že mi neodpovídá typově a musím hrát podstatně staršího, hrůza je, že to mám přebírat po panu Langmajerovi, když lidi se těší především na něj. A ještě ke všemu ve filmu hrál Kratzmara pan Kopecký!

Protože nejste obsazen ve starších repertoárových titulech, máte zatím o dost méně představení než vaši starší kolegové. Ale na nedostatečné vytížení si asi nestěžujete…

Opravdu ne. Stále spolupracuji s Havlíčkobrodským muzikálovým souborem, u jehož zrodu jsem stál. Jsou v něm kolegové zhruba mého věku, kteří buď ještě studují vysokou školu, nebo už dostudovali a jsou z nich učitelé či dokonce hudební kritici. Začínal jsem s nimi už na gymnáziu, kdy jsme se rozhodli jít cestou vlastního muzikálu, zkoušet vlastní projekty. Tehdy to bylo v rámci Uměleckého centra dětí a mládeže – soukromé hudební školy, kterou vedla bývalá operní zpěvačka Květa Kimová – a já jsem pro to divadlo začal psát hudbu. Centrum se rozpadlo, když paní Kimová před třemi lety zemřela, ale já jsem jí slíbil, že dám lidi znovu dohromady kvůli jednomu představení, které jsme pak věnovali její památce. Byl to muzikál Odsouzená Atlantida a my jsme při něm zjistili, že nás těší pracovat spolu zase dál. A protože mě baví skládání i režie, nijak jsem se tomu nebránil, i když časově je to dost náročné. Na prosinec chystáme další experiment, premiéru muzikálové opery Kráska a netvor, k níž jsem dělal hudbu a jsem spoluautorem libreta. Co váš ještě čeká v této sezoně?

Když všechno dobře půjde, tak v muzikálu Footloose dokonce hlavní role, hodně těžká herecky i pěvecky. Je to konečně něco, co jsem nikdy nehrál: inteligentní, krásný, mladý kluk, po kterém všecky ženské jedou. Vždycky jsem hrál spíš ty sofistikované anebo ulítlé. Tam se ukáže, jestli mám i na něco jiného. Budeme držet palce! Eva Ichová

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU


Georges Feydeau Premiéra 20. října 2012 v Komorním divadle

n a


•

TA K OVÁ

Ž E N S K Á

N A

K R K U

Andrea Černá (Lucette)

N o v ě

Andrea Černá (Lucette), Jan Maléř (Bois-dÉnghien)

Monika Švábová (Baronka Duvergerová), Antonín Procházka (Bouzin) 5

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU SE ŘÍTÍ K EFEKTNÍMU ZÁVĚRU Jak se zbavit jedné milenky, když u druhé kyne s baronským titulem i společenská prestiž? Jak si zachovat prestiž a respekt, když nejsme schopni lít čisté víno do sklenky té první milenky? Jak proplouvat mezi žárlivostí milenky a jejích dalších nápadníků? Jak před přáteli zapírat a přiznávat hned milenku, hned nevěstu? Nakonec při veškerých snahách o utajení, vysvětlení a úprcích dospěje mužský svět k volbě mezi dvěma zly – volí to mladší a hezčí. To už je volba, s níž v komedii Taková ženská na krku glosuje mužský svět Georges Feydeau.

Režisér Pavel Šimák sáhl po adekvátním a originálním inscenačním postupu. Feydeauova fraška mu spolu s minimalistickou secesní scénou (Pavel Borák) a dobovými elegantními kostýmy (Blanka Tesařová) splynula s filmovou groteskou, která v devadesátých letech 19. století prožívala debut. Náznak filmové projekce rámoval úvody a zakončení obou částí hry. Sama komedie pak v klasicky vytříbeném tvaru převzala dynamický spád grotesky a řítila se k efektnímu závěru.

n a


•

TA K OVÁ

Ž E N S K Á

N A

K R K U

Soubor se musel vyrovnat s bezprostředností živelnosti a s přesností Feydeauova komediálního půdorysu i myšlení. Nádherně se to povedlo. A herci si opět mohli v rámci dramatikových pravidel zařádit. Andrea Černá (zpěvačka Lucette) potvrdila své hvězdné postavení v souboru. Frivolní role, z níž blýskají svůdnost, hravost, umanutost, nesporně i city, koketérie, rafinovanost, žárlivost, ženská dominantnost, se stala jednou z početných tváří jejího umění. Jan Maléř (Lucettin milenec Bois-dÉnghien a ženich Viviany), trochu ješita, trochu slaboch neodvažující se přiznat konec vztahu, trochu bonviván, manipulátor, kombinátor a smolař, na nějž se posléze jeho kreace sesypou, sem vnáší mondénnost i hrané sebevědomí doby. Martin Stránský (generál Irrigua žárlící na Lucettu) je typickou groteskní figurkou řádící, hulákající, chápající se zpožděním situaci, ale stále nadšeně planoucí svou láskou. Monika Švábová (baronka Duvergerová) opět svou rolí učarovala. Důstojná a přepjatá aristokratka vstupuje na scénu v nepřekonatelném setkání s Antonínem Procházkou (skladatel Bouzin), budícím smích v každém gestu nebo grimase a smolaře motajícím se všude, kde mu něco hrozí. Kolik cynismu při honu na ženicha dovede v naivitě svého chování prozradit Kamila Šmejkalová (Enghienova nevěsta Viviane). Kolik dalších tváří doznívající velké společnosti modelují Petr Konáš (de Chenneviette), věčně zadlužený obdivovatel Lucettin, nebo energií i slinami sršící Michal Štěrba (de Fontanet). Viktor Vrabec v trojroli komorníků (Firmin, Emil, Jean) s jemnou nadsázkou odstiňuje myšlení a chování těch malých, ale dobře vidících rub společnosti, jíž slouží. A řada výtečně portrétovaných dalších postav dotvářela rozvernou komedii starých časů a podvůdků, tehdy ještě směšných.

N o v ě

Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 25. 10. 2012

6

Viktor Vrabec (Firmin), Štěpánka Křesťanová (Marcelina)

Andrea Černá (Lucette), Michal Štěrba (De Fontanet), Martin Stránský (Generál Irrigua)

Andrea Černá (Lucette), Jan Maléř (Bois-dÉnghien), Štěpánka Křesťanová (Marcelina)

Andrea Černá, Petr Konáš, Monika Švábová, Kamila Šmejkalová, Štěpánka Křesťanová, Michal Štěrba

Kamila Šmejkalová (Viviane)


•

TA K OVÁ

Ž E N S K Á

N A

K R K U

Překlad Daniela Jobertová • Režie Pavel Šimák • Dramaturgie Irena Hamzová Pulicarová • Scéna Pavel Borák • Kostýmy Blanka Tesařová

Jan Maléř (Bois-dÉnghien), Antonín Procházka (Bouzin)

n a

Že útěk z vášnivého a fanatického objetí je téměř nemožný, poznává mladý Bois-dÉnghien (Jan Maléř). Není divu, nespoutaná Lucette (výborná Andrea Černá) podpořená šarmem a úsporným kostýmem mu nedá vydechnout. Vydechnout nedá ani upovídaný De Fontanel Michala Štěrby, který si svého „prskavce“ dokonale užívá. Nenadálý vpád „cizokrajného“ generála (v neobvyklé komediální roli Martin Stránský) a jeho nesmlouvavá šavle ještě více děj zamotávají a korunu všemu bláznění nasadí nešťastný popleta Bouzin (A. Procházka).

N o v ě

Jaroslava Světlíková, PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED – listopad 2012

7

TAJEMSTVÍ


Bedřich Smetana

Pavel Horáček, Josef Škarka, Matěj Chadima, Jana Foff Tetourová (Panna Róza)

Kateřina Kněžíková (Blaženka), Richard Samek (Vít)

N o v ě

n a


•

t a j e ms t v í

Miroslav Kopp (Skřivánek)

Svatopluk Sem (Kalina), Ivana Veberová (Hospodská), František Zahradníček (Malina) 8

N o v ě

n a


•

t a j e ms t v í

Pavel Švingr (Duch frátera Barnabáše), Kateřina Jalovcová (Panna Róza)

Matěj Chadima (Mistr zednický) 9

Premiéra 27. října 2012 ve Velkém divadle Opera o třech dějstvích Libreto Eliška Krásnohorská Dirigent Jiří Štrunc Režie Dominik Beneš Scéna Ivo Žídek Kostýmy Zuzana Přidalová Dramaturgie Zbyněk Brabec Sbormistr Zdeněk Vimr II. dirigent Tomáš Brauner Pohybová spolupráce Tomáš Legierski

TAJEMSTVÍ SE VRÁTILO Po všech stránkách dokonale vyzněla premiéra opery Tajemství Bedřicha Smetany (27. října) v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Úspěšné nastudování, které připravil dirigent Jiří Štrunc, naznačila již perfektně provedená předehra. Ta sice začíná vážně vyznívajícím motivem frátera Barnabáše, ale vzápětí se však jakoby vylehčí a svěže rytmicky plyne. Plasticky byla vystavěna fuga vyúsťující v rozezpívaný závěr. Orchestr na dirigentská gesta dobře reagoval a harmonicky bohatou hudbu interpretoval rytmicky přesně se zvýrazněním bohaté smetanovské melodiky.

N o v ě

n a


•

t a j e ms t v í

Jana Sibera (Blaženka), Tomáš Kořínek (Vít)

Přímo vynikající byli ve svých rolích jednotliví sólisté, počínaje Svatoplukem Semem v postavě konšela Kaliny, přes Františka Zahradníčka jako Malinu. Dokázali, že hudba B. Smetany i zpěvnost árií je jim blízká. K nim můžeme přiřadit Kateřinu Jalovcovou v roli Panny Rózy, kterou zpívala krásně tmavě zabarveným altem. V rolích mladých milenců příjemně překvapili Richard Samek jako Vítek a Kateřina Kněžíková v postavě Blaženky. Jejich hlasy

Jiří Hájek (Kalina) 1 0

zněly svěže a skutečně mladě. Navíc i svým věkem odpovídali předepsaným postavám. Obdivuhodné byly výkony představitelů zdánlivě menších rolí, jako byl vysloužilec Bonifác v podání Jevhena Šokala, zpěvák Skřivánek Jana Markvarta či zednický mistr Matěje Chadimy.

Výborně si vedl také pěvecký sbor, který má v opeře poměrně hojné zastoupení, jako vždy důkladně připravený sbormistrem Zdeňkem Vimrem. Jeho jednotlivé zpěvní hlasy byly ideálně sjednocené a dosahovaly tak dokonalého souznění celku. Sbor zpíval rytmicky přesně a v krásném souznění s orchestrem i sólisty. Vrcholem byla společná scéna se sólisty v závěru druhého jednání.

Režie se s úspěchem zhostil Dominik Beneš, jehož celkové pojetí bylo v souladu s hudbou i se základní ideou opery: lidé jsou dobří a život je krásný. Jednoduchá a přehledná scéna (Ivo Žídek), souzní s dějem i prostředím, které si autoři libreta i hudby představovali. Civilní kostýmy (Zuzana Přidalová) se rovněž nevymykají z celkového pojetí inscenace a pohled na jejich barevnost jistě zaujme a spolu s hudbou příjemně naladí. Úspěch představení odpovídal úrovni provedení a byl skutečně bouřlivý. Umělci byli odměněni nejen dlouhým potleskem, ale také nadšeným voláním. Jaroslav Fiala PLZEŇSKÝ DENÍK 3. 11. 2012

N o v ě

n a


•

t a j e ms t v í

David Cody (Jirka)

Kateřina Kněžíková (Blaženka), Richard Samek (Vít) 1 1

ANNA KARENINA


Dmitrij Šostakovič

N o v ě

n a


•

A N N A

K ARE N I N A

Ondřej Vinklát (Vronskij), Zuzana Pokorná (Anna Karenina)

1 2

Stojící zleva: M. Šinták, P. Tručka, Fr. Topič, v popředí D. Peřina, O. Vinklát, M. Hradil

Premiéra 17. listopadu 2012 ve Velkém divadle

PETR ZUSKA POPRVÉ NA PLZEŇSKÉM JEVIŠTI

Čemu vděčí Plzeň za to, že jste v Anně Karenině přijal roli jejího manžela?

V tomhle případě se sešlo víc příznivých okolností dohromady. S Liborem jsem pracoval během své kariéry velice často, a tak když vyslovil přání, jestli bych mohl v Plzni dělat Karenina, podíval jsem se do diáře a zjistil, že mi to relativně s ničím závažně

V lecčems se názorově shodujeme, mnoho věcí cítíme stejným způsobem. Setkání s Liborem na začátku 90. let pro mě jako tanečníka znamenalo obrovskou zkušenost v pozitivním slova smyslu. Spoluprací s ním jsem profesně jakoby skočil o velký stupeň výš. Ovlivnil mě tehdy i jako začínajícího choreografa, a to se samozřejmě nezapomíná. Vedle Jiřího Kyliána a Pavla Šmoka je Libor Vaculík jeden z mých, dalo by se říci, „otců – učitelů“.

K ARE N I N A

S Liborem Vaculíkem jste se setkali v angažmá baletu Národního divadla v 90. letech. Přetrvalo nějaké pojítko z těch dob až do dneška?

Anna Karenina patří k titulům světové literatury, na které bylo postaveno už hodně baletů. Libor ve své originální verzi opět osvědčuje umění zkratky, jíž posiluje dramatičnost příběhu. Dokáže ho „zjevištnit“, i když původně šlo o úplně jinou uměleckou formu. Je v tom velká zkušenost řemeslná, navíc jako choreograf hodně pracuje s narativností, která je v jeho baletech opravdu silná. Možná, že určitý typ intelektuála či zkušeného divadelníka by očekával více metaforičnosti a symboliky, ale na druhou stranu je jisté, že to představení bude přístupné velice širokému okruhu diváků, ať už v rámci věku, vkusu či individuální divácké zkušenosti.

• A N N A

Nedá se říci, že v našem repertoáru tančím pravidelně. Spíše jsou to takové nárazovky. Čas od času jsem ještě zván na různá Gala, ale mé interpretační aktivity už dávno zdaleka nejsou to hlavní. Hostem jsem již především jako choreograf a to většinou v zahraničních souborech.

nekoliduje. Někdy na jaře jsem tedy kývl, že do toho půjdu, a už před létem jsme začali zkoušet.

Podle mě v tom, že Libor to dělá „pro lidi“. Je ostřílený divadelník, ví, jak vystavět příběh, má četné zkušenosti s divadelními adaptacemi knižních či filmových námětů.


Ve svém souboru tančíte pravidelně, ovšem vaše hostování jako tanečníka jsou výjimečnou událostí.

V čem je osobitost jeho stylu, případně základ jeho úspěchů?

Předpokládám, že volba hudby ke Karenině vám konvenuje, sám jste za choreografii na Šostakovičovo klavírní Trio

n a

Sólistou baletu Národního divadla se Petr Zuska stal v r. 1992 po předchozím angažmá v Pražském komorním baletu, o dva roky později dokončil studium choreografie a režie neverbálního divadla na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Po r. 1998 prošel angažmá v Mnichově, Augsburgu a kanadském Montréalu. Do Národního divadla se vrátil v r. 2002, funkci šéfa baletního souboru přijímal již jako mezinárodně uznávaný a žádaný choreograf, ověnčený významnými cenami. V ND vytvořil během posledních deseti let řadu pozoruhodných choreografií, vystupuje rovněž v mnoha sólových rolích současného tanečního repertoáru.

Od té doby uběhlo mnoho let, moje cesta šla trošku jiným směrem. Dnes už jsem jako tvůrce někde jinde než Libor, nicméně jeho práce si vážím, mám ho rád i jako člověka. A to jsou důvody, proč jsem jeho nabídku přijal.

N o v ě

V roli Alexeje Karenina, zrazovaného manžela titulní hrdinky, budou mít diváci poprvé příležitost uvítat na plzeňském jevišti velkou osobnost české taneční scény, choreografa, tanečníka a uměleckého šéfa Baletu Národního divadla, Petra Zusku.

1 3

Zuzana Pokorná (Anna Karenina), Petr Zuska (Karenin)

e-moll získal cenu Dom Perignon, poté ji dokonce uvedl Hamburský balet.

Nevylučuji, že jako choreograf se k Dmitriji Šostakovičovi znovu někdy vrátím, protože ta hudba je úžasná. Není mi cizí ani jako tanečníkovi. Protože Libor v tomto svém uměleckém období pracuje se Šostakovičem dost často, už jsem se v jeho inscenacích s obdobnou koláží setkal.

Ona skutečně dělala Carmen, ale s jiným partnerem, s Jirkou Pokorným, který tu je šéfem. Já jsem tančil s Terezou Podařilovou a myslím, že se Zuzanou jsme se zrovna v tomhle představení nepotkali. Z toho, co jsme spolu tančili, pokládám za nejdůležitější dvojici Antonina Miljukovová a Čajkovskij ve stejnojmenném baletu. Libor Vaculík ho inscenoval v ND v r. 1994 – já dělal Čajkovského, ona moji ženu a získala za ni Thálii.

Dobře se tedy znáte, máte nač navazovat.

Už dlouho jsme „na sebe nešáhli“, jak se říká. Po nějakých patnácti letech to bude opět premiéra, nicméně mám pocit, že se partnersky dobře „cítíme“. Takže vám přejeme, aby vaše historicky první vystoupení v Plzni bylo zážitkem pro diváky i pro vás.

To bych bral. Všechny diváky moc zdravím a doufám, že od teďka za tři týdny neuděláme ostudu… Eva Ichová

N o v ě

n a


•

A N N A

K ARE N I N A

Ještě k vaší partnerce Zuzaně Pokorné. Oba jste dvojnásobnými laureáty Thálie a v Národním divadle jste spolu jistě vy-

tvořili některou výraznou dvojici. Nebylo to třeba právě v Carmen, kde byl váš José oceněn Thálií?

Petr Hos (Karenin) 1 4

P. Hos, Valentýn Pokorný, Michaela Musilová (Anna)

NINE

Premiéra

Scénář Arthur Kopit, hudba a texty Maury Yeston Česká premiéra 1. prosince 2012 v Komorním divadle Muzikál • Podle Felliniho filmu 8 ½ z italštiny adaptoval Mario Fratti • Překlad a české texty Adam Novák • Režie Roman Meluzín • Dirigenti Pavel Kantořík, Jiří Petrdlík • Choreografie Pavel Strouhal • Scéna Daniel Dvořák • Kostýmy Dana Haklová Svobodová Dramaturgie Jiří Untermüller Guido Contini Bronislav Kotiš • Luisa Contini Ivana Jirešová • Carla Albanese Radka Pavlovčinová / Jana Tesařová • Claudia Nardi Adéla Petřeková • Guidova matka Monika Švábová • Liliane La Fleur Stanislava Topinková Fořtová • Stephanie Necrophorus Markéta Zehrerová Panna Marie Od pramene Hana Spinethová / Zuzana Valdmanová • Mamma Maddalena Venuše Dvořáková • Sarraghina Kateřina Nováková / Veronika Veselá • Malý Guido Matouš Beránek / Kryštof Kohout • Guidovi spolužáci Jan Arenštein, Patrik Hradecký, Ondřej Kudrna Giulietta Petra Vraspírová • Renata Simona Lebedová • Francesca Zdena Pijanová • Olga von Sturm Eva Marešová • Ilsa von Hesse Karolina Gudasová • Diana Martina Závodná • Maria Kristýna Bečvářová • Annabella Jitka Cafourková • Heidi von Sturm Lucie Zvoníková Gretchen von Krupf Ivana Korolová / Kamila Kikinčuková • Tanečnice Alexandra Malínská, Aneta Antošová, Jana Sochůrková, Leona Siswartonová • Balet DJKT • Orchestr muzikálu a operety DJKT

Od filmu k muzikálu: 8 ½  6  9 Filmu, který natočil v roce 1963, chtěl Federico Fellini dát původně název La bella confusione (Krásný zmatek). Záhadný titul 8 ½ , pod nímž pak snímek dobýval svět, pouze upřesňuje jeho pořadí ve Felliniho filmografii: jde o tvůrcův devátý film, přičemž jeden z předchozích byl pouze krátkometrážní (Pokušení doktora Antonia v povídkovém filmu Boccaccio ´70 ). Autobiografické východisko svého filmu, pojednávajícího o slavném filmovém režisérovi v tvůrčí krizi (M. Mastroiani), Fellini nikdy nepopíral: „Je pravda, že všechny epizody Osm a půl se nevyhnutelně týkají mého skutečného života. Nakonec z toho vyšlo vyprávění o režisérovi, který nemůže začít natáčet svůj film proto, že si na něj marně snaží vzpomenout, přičemž postupuje tak, že si vytváří jakési dva plány: skutečnost a představivost.“ Filmový námět zpracoval pro divadlo v r. 1974 italský dramatik Mario Fratti, hru pak přepracoval do anglické verze. Pod názvem Six Passionate Women (Šest

vášnivých žen) byla uvedena v r. 1978 a posloužila Arthuru L. Kopitovi a M. Yestonovi jako předloha pro jevištní muzikál, v jehož názvu se číslovka opět proměnila – tentokrát na Nine (Devět). Yeston údajně posun vysvětloval tím, že když se k 8 ½ přidá hudba, je toho o půl čísla víc. Od premiéry v r. 1982 se odvinula řada 729 představení a na kontě úspěšné broadwayské produkce přistálo pět divadelních cen Tony, včetně té za nejlepší muzikál. Logickým pokračováním pak byla následující úprava a převedení muzikálu na stříbrné plátno pod vedením zkušeného režiséra Roba Marshalla, jenž měl v tomto oboru za sebou již oscarové Chicago. I tentokrát vsadil na hvězdné obsazení – vzhledem k počtu slavných jmen až superhvězdné. V ústřední postavě čtyřicátníka v krizi opět potvrdil svou hereckou mnohotvárnost Daniel Day Lewis, v rolích osudových žen jako roj oběžnic září Marion Cotillardová, Penélope Cruzová, Nicole Kidmanová,

Judi Denchová, Fergie, Kate Hudsonová a Sophia Lorenová.

Nastudováním Nine bere na sebe muzikálový soubor DJKT v čele se svým uměleckým šéfem a režisérem Romanem Meluzínem opět průkopnickou roli, neboť na českých scénách nebyl muzikál dosud uveden. Navazuje v něm na linii tvořenou tituly jako Mechanický pomeranč, Caroussel, Gypsy, Monty Python´s Spamalot či Evita. Jedná se o třetí spolupráci s producentem a překladatelem Adamem Novákem, který už pro plzeňský soubor přeložil mimořádně úspěšný Spamalot a Prodavače snů. Na plzeňských prknech bude v roli režiséra Guida Continiho čelit více než dvacetihlavému ženskému živlu Bronislav Kotiš jako jediný mužský element v inscenaci, nepočítáme-li malého Guida, totiž devítiletou verzi hlavního hrdiny, a jeho kamarády. Eva Ichová

ROMAN MELUZÍN: ÚLOHU ŽENY V ŽIVOTĚ MUŽE ZKOUMÁM CELÝ ŽIVOT

Úloha ženy v životě muže je něco, čehož smysl já opravdu pečlivě zkoumám celý život. A myslím si, že smysl to má naprosto zásadní, že muž je takový, jaká je jeho

Unese forma muzikálu tak závažné téma?

Tento muzikál je důkazem, že unese. Velice důležitá je hudební stránka – jak skladatel pracuje s motivy, jak tvoří své songy – jestli je pojímá jako prostoduché písničky, a nebo jestli hudební čísla představují plnohodnotný dramatický materiál. V Nine taková bezesporu jsou, nechybí ani to, co muzikál bytostně mít musí, a to jsou výsostná revuální čísla.

nin e

Je to téma, které se vás osobně dotýká?

tvůrčí člověk musí projít takovouto krizí, kdy zjišťuje, co všechno na charakter jeho tvorby mělo či nemělo vliv. Je to mnohem složitější, než se dá stručně vypovědět

•

Je velmi nezvyklé, ale v rámci muzikálové tvorby jde přece o specifické dílo: dospělý muž, tvůrce světového významu, versus ženy – jako základní stvořitelky muže – a malí chlapci, kteří jsou metaforou toho, že každého tvůrčího muže mohou potkat ty samé problémy jako našeho hlavního hrdinu Guida Continiho.

žena. A pak mě neobyčejně provokuje ta „hodina mezi psem a vlkem“, kterou prožívá Guido Contini. Krize středních let se tomu říká: chlapovi je čtyřicet, má pocit, že už všechno viděl, všechno napsal, všechno natočil, pomiloval všechny ženy „až páchly jako leviatan“, jak píše Brecht v jedné své básni – a neví, co dělat dál. Kde nalézt nějaký další smysl života než překročí ten mrtvý bod a najde úplně nové, ještě hlubší vrstvy toho všeho, co ztvárňoval nebo se pokusil nějakým způsobem uchopit, pojmenovat, porozumět tomu do té čtyřicítky. Je to typické pro muže toho věku a charakteru, ale myslím si, že to má obecný přesah. Že každý

p r e mi é r y

Jak vnímáte na jevišti takhle nerovnovážné rozdělení sil mezi pohlavími?

1 5

V čem je tenhle titul inscenačně obtížný?

Největší obtíž je ve sdělnosti těch úseků našeho příběhu, kdy probíhají paralelní děje, kdy skutečnost se prolíná se vzpomínkou, vzpomínka se skutečností. Je třeba dbát, aby stylizace těch věcí byla jasná a přesná, abychom dodrželi zákonitosti jevištního obrazu nebo jednání a divákovi poskytli jasný klíč.

Nasazení muzikálu Nine v české premiéře je dokladem ustavičného hledání, nepochybně jde o další z titulů, na nichž se plzeňský muzikálový soubor profiluje.

Pustit se do takového úkolu jistě vyžaduje značnou odvahu.

Taky lásku. A tu já k Fellinimu – protože pro mě je to především Fellini – mám. Nekonečnou, obrovskou a hlubokou, přestože některým jeho filmům vůbec nerozumím. Ale není třeba všemu rozumět tak, aby to člověk dokázal definovat holou větou – a tím pádem popřel celou linii života, která se jmenuje tajemství.

Je krásné získávat a přinášet novinky, ale objev bohužel není ještě zárukou úspěchu. Diváci obvykle zabírají spíš na tituly, které už se usadily v širším povědomí. Bohužel povědomí českého diváka v muzikálové literatuře je dodnes velmi úzké.

Protože cosi teprve doháníme, v širším povědomí jsou jenom ty nejklasičtější tituly: My Fair Lady, Hello, Dolly! nebo West Side Story. Už třeba s Funny Girl je problém, protože to nikdo nezná, i když je to o ženě, která pro proslulého broadwayského impresária Ziegfelda hodně znamenala, má to výborný děj, skvělé písničky a u nás to děvčata hrála naprosto excelentně, obzvlášť Stáňa… ale tam divák našlapuje velice opatrně. Kdežto když je na plakátu My Fair Lady, může to být jakékoliv, a divák přijde. Nicméně tyto skutečnosti nám nemohou zabránit v uvádění titulů jako je Nine nebo napřesrok Polibek pavoučí ženy, právě naopak nás k volbě titulů tohoto druhu důrazně vyzývají. Eva Ichová

p r e mi é r y

•

nin e

Patří k dílům dokazujícím, že i tento druh divadla může mít hlubší vrstevnatost, víc než jeden plán a trochu složitější sdělení, než jaké do nedávné doby hudební divadlo poskytovalo. Myslím divadlo, které vystačilo

se zavedeným schématem: mají se rádi – nemají se rádi – a pak se zase mají rádi.

Jana Tesařová, Radka Pavlovčinová 1 6

V. Dvořáková, H. Spinethová, S. Topinková Fořtová

Adéla Petřeková

MUŽI V OBLEŽENÍ II — Bronislav Kotiš

Ivana Jirešová

MUŽI V OBLEŽENÍ III — Adam Novák

Kateřina Nováková

p r e mi é r y

•

nin e

MUŽI V OBLEŽENÍ I — Roman Meluzín, Pavel Strouhal

1 7

OŠKLIVEC

Premiéra

Marius von Mayenburg Premiéra 8. prosince 2012 v Klubu Komorního divadla Překlad Kateřina Bohadlová • Režie David Šiktanc • Dramaturgie Markéta Machačíková Scéna a kostýmy Pavel Kodeda Lette Marek Adamczyk • Fanny Kamila Šmejkalová • Scheffler Michal Štěrba Karlmann Zdeněk Rohlíček

ošklivá realita Lette vyvinul modulární konektor 2CK, který znamená naprostou senzaci, a má jet prezentovat svůj patent na mezinárodní kongres do Brigu. Ředitel firmy Scheffler se však rozhodne místo něj poslat jeho asistenta Karlmanna, protože… ehm… Letteho manželka Fanny možná na malou chvíli zaváhá: „Jsi ošklivý. To je realita. Nikdo si nebude myslet nic jiného, když tě uvidí. Nemůžu pochopit, že to nevíš.“ Je chyba ve vás nebo ve společnosti? Lze dál stejně klidně žít, když víte, že je něco jinak, než jste si celou dobu mysleli? Co všechno jste ochotni udělat pro uznání, slávu nebo peníze? A je vůbec možné udržet si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej?

Pojďte se podívat na Marka Adamczyka, Kamilu Šmejkalovou, Michala Štěrbu a Zdeňka Rohlíčka v komedii o zběsilosti naší doby, o ztrátě identity a jedinečnosti, o relativitě krásy, mládí, úspěchu, růstu a pokroku.

Marius von Mayenburg Marius von Mayenburg napsal Ošklivce (Der Hässliche) v roce 2007 pro inscenaci australského režiséra Benedicta Andrewse, která měla premiéru v Schaubühne am Lehniner Platz v Berlíně. Od té doby byl text přeložen do několika světových jazyků a stal se vedle Studeného dítěte (Das Kalte Kind) jednou z jeho v zahraničí nejúspěšnějších her. Uvádějí ji divadla nejen v Evropě, ale také ve Spojených státech, v Austrálii a v Rusku. Českou premiéru měl Ošklivec

v roce 2009 na nové zkušebně Divadla na Vinohradech v režii Natálie Deákové.

Vedle např. Rolanda Schimmelpfenniga, Davida Gieselmanna nebo Dey Loher patří Marius von Mayenburg mezi výrazné německy píšící dramatiky mladé generace (narodil se v roce 1972 v Mnichově). Studoval scénické psaní na Universität der Künste v Berlíně. V roce 1997 pak získal cenu pro mladé dramatiky za hru Tvář v ohni (Feuergesicht). Začal blíže spolupracovat s režisérem Thomasem Ostermeierem a posléze se stal kmenovým dramatikem a dramaturgem v Schaubühne am Lehniner Platz v Berlíně, kde působí dodnes.

Překládá z angličtiny současné britské dramatiky a nově přeložil několik Shakespearových her. Od roku 2009 také režíruje, a to především texty své (Perplex a Märtyrer) a texty Davida Gieselmanna (např. Pan Kolpert, Holubi). Přesto říká, že se veškerá jeho práce nějakým způsobem váže k dramaturgii. „Reaguji na tradice, se kterými v divadle pracujeme, reaguji na herce. A v práci pořád čtu. Pořád hledám něco, co chybí, nějaké téma, kterého se nedotýkají hry kolem mě, a tak se snažím ty hry napsat sám.“

David Šiktanc

o škli v e c

Mladého textu v mladém obsazení (nejen) pro mladé diváky se v Plzni ujal mladý režisér. David Šiktanc (narozen v roce 1987 v Praze) absolvoval činoherní režii na pražské DAMU v roce 2010 inscenací méně známé rané hry Bertolta Brechta V houštinách měst s Markem Adamczykem jako Georgem Gargou. Spolupracoval mimo jiné se Švandovým divadlem (inscenace Pohřební slavnost, V(ý)chod), A studiem Rubín a Klicperovým divadlem v Hradci Králové. Za inscenaci textu Ewalda Palmetshofera Hamlet je mrtev. Bez tíže v Činoherním studiu v Ústí na Labem získal cenu Marka Ravenhilla za počin v oblasti inscenování současné dramatiky.

p r e mi é r y

•

Markéta Machačíková

Režisér David Šiktanc 1 8

SESTUP ORFEŮV

Premiéra

Tennessee Williams Premiéra 15. prosince 2012 ve Velkém divadle Překlad Jan Grossman a Jiří Kolář Režie a úprava Jan Burian Scéna Karel Glogr Kostýmy Dana Haklová Svobodová Dramaturgie a úprava Marie Caltová Scénická hudba Petr Malásek

Lady Torrancová Andrea Černá • Val Xavier Petr Konáš • Karola Cutrerová Markéta Frösslová • Dolly Hammová Štěpánka Křesťanová • Beulah Binningsová Jana Kubátová David Cutrere Jan Maléř • James Binnings Josef Nechutný • Jack Hamma Jakub Zindulka Vilemína Talbottová Zorka Kostková • Šerif Talbott Zdeněk Mucha • Jabe Torrance Pavel Pavlovský • Strejda Pohoda Miloslav Krejsa • Ošetřovatelka Kamila Šmejkalová / Adéla Petřeková

STRHUJÍCÍ VÝPOVĚĎ TENNESSEE WILLIAMSE

Když se roku 1911 v jižanském městě Columbus narodil, jmenoval se ještě Thomas Lanier. Jméno Tennessee si později zvolil jako upomínku na rodný kraj svého otce. Obdivoval otcovu razanci, ale bál se jeho agresivity; poznamenala ho i matčina hysterie. Přátele si nenašel ani mezi spolužáky, a tak dominantní pocit byl osamění. Nejblíže mu byl dědeček, kněz episkopální církve, jehož obsáhlou knihovnu důkladně pročetl. Plachý, stydlivý a silně emocionální chlapec se uchyloval do vysněného světa své fantazie. Dokud o svém životě nepsal, neměl pocit, že ho drží pevně v rukou. Podle vlastních slov „hrál osamělé hry veden vlastní představivostí“. Studoval postupně na třech univerzitách; tu v Iově absolvoval až v roce 1938. Důsledkem úřednické práce v továrně na boty, ke které ho donutil otec,

Jaká je legenda o Orfeovi? Byl synem thráckého krále Oiagra a Múzy Kalliopé. Hrál na lyru a překrásně zpíval. Jeho žena Eurydika zemřela, když ji uštkl had, a Orfeus se z lásky k ní vydal do podsvětí. Nádherným zpěvem dojal Háda a ostatní stíny tak, že jí darovali život, ovšem pod podmínkou, že se pěvec neohlédne, dokud nevyjdou z podzemí. Těsně před cílem se Orfeovi zdálo, že svou ženu neslyší, a ohlédl se. Tím ji ztratil navždy.

Petr Konáš, Markéta Frösslová

o r f e ů v

„Zoufám si někdy nad tím, že láska trvá tak krátce a že lidé spolu tak málo vycházejí, jako národy i jako jednotlivci, zoufám si nad tím, že nechápou, jak důležité, dokonce nutné je porozumění,“ napsal americký dramatik Tennessee Williams.

Marie Caltová

s e s t u p

Režisér Jan Burian

Po pronikavém úspěchu svých vrcholných her Skleněný zvěřinec (1945, Pulitzerova cena) , Tramvaj do stanice Touha (1947, Pulitzerova cena) , Tetovaná růže (1949) a Kočka na rozpálené plechové střeše (1955) se Williams k Zápasu andělů vrátil. Vlastně se k tomuto dramatu vracel v různých intervalech 18 let. „Vy nevíte, že jsem do té hry vložil své srdce,“ prohlásil. Podle vlastního odhadu hru přepracoval ze tří čtvrtin a nazval ji Sestup Orfeův. Rozdíl mezi Zápasem andělů a Sestupem Orfeovým představuje rozdíl mezi dílem talentovaným a vyzrálým. Ale především se mění hlavní konflikt. Zatímco v Zápase andělů se mužský hrdina Val stává obětí chtivého ženství, v Sestupu Orfeově ženy jeho život naopak obohacují.

Svůj duševní stav během práce na textu charakterizoval Williams slovy: „Postavy jsou můj život. Mimo ně téměř nežiju.“ Ve hře Sestup Orfeův Tennessee Williams s vášní brání lidskost v ohrožení. Prostřednictvím postav, které žijí svůj vnitřně bohatý život.

•

Historie hry Sestup Orfeův se váže k samým začátkům Williamsovy dráhy profesionálního dramatika. V soutěži vypsané divadelní institucí Group Theatre získal v roce 1939 čestnou cenu 100 dolarů za soubor čtyř aktovek nazvaný Americké blues. Následovala nabídka na podporu ve výši 1000 dolarů z Rockefellerovy nadace pro dramatické talenty. Napsal Zápas andělů, a na základě toho mu bylo stipendium přiřčeno. Hru uvedlo Theatre Guild v Bostonu, ale premiéra byla smolná. Požár, kterým vyvrcholil třetí akt, byl proveden s takovou péčí, že scéna byla zahalena dýmem a obecenstvo doslova vykouřeno z divadla. Zápas andělů se hrál poprvé 30. 12. 1940 a naposledy 11. 1. 1941.

Williams spojil řeckou legendu s prvky křesťanské mytologie. Valovo příjmení je Xavier, to znamená Vykupitel. Prostředí malého jižanského městečka, kde se příběh odehrává, spíše než podsvětí připomíná peklo. Toto peklo vytvářejí lidé svou nenávistí, necitelností, surovostí, omezeností, pokrytectvím a lhostejností. Na druhé straně stojí ti, kteří se brání stát se součástí něčeho, co je jim cizí, co sami necítí. Chybují, prožívají protichůdné emoce, ale touží prolomit klec samoty. Upínají se k něčemu, co život obohacuje. Touží po štěstí, po životním naplnění, kráse a lásce.

p r e mi é r y

byl srdeční kolaps a totální zhroucení. Utekl do New Orleansu, kde získával materiál pro svou tvorbu jako číšník, dělník na holubí farmě, liftboy nebo recitátor v nočním klubu.

Zorka Kostková, Andrea Černá 1 9

FAUST A MARKÉTKA

Premiéra

Charles Gounod Opera o pěti dějstvích Libreto Jules Barbier a Michel Carré podle J. W. Goetha Nastudováno ve francouzském originále Dirigent Tomáš Brauner Režie Jiří Heřman Scéna Pavel Svoboda Kostýmy Lenka Polášková Dramaturgie Zbyněk Brabec Sbormistr Zdeněk Vimr II. dirigent Jiří Štrunc

Premiéra 19. ledna 2013 ve Velkém divadle Faust Rafael Alvarez / Jaroslav Březina / Richard Samek Mefistofeles Ondrej Mráz / David Nykl Markétka Jana Šrejma Kačírková / Kateřina Kněžíková / Petra Šimková Alvarez Valentin Matěj Chadima / Svatopluk Sem Siebel Jana Foff Tetourová / Alžběta Vomáčková Martha Petra Vondrová / Eliška Weissová Wagner Jan Hnyk / Michal Kubečka Sbor opery DJKT • Orchestr opery DJKT

GOUNODOVA OPERA SE VRACÍ NA PLZEŇSKOU SCÉNU Faust, podobně jako Don Juan, patří k slavným námětům, které byly literárně, dramaticky a hudebně mnohokrát zpracovány. Historický Johann Georg Faust žil asi v letech 1480-1540, jeho život a spolčení s ďáblem jsou v různých zpracováních rozličně vylíčeny. První významnější dílo, které se životem dr. Fausta zabývalo, vyšlo v roce 1587 v Německu. Vydal je jako lidovou knihu Johann Spies pod názvem Historie dr. Johanna Fausta, která byla v následujících letech přeložena do dalších jazyků včetně češtiny. V roce 1589 se objevilo první dramatické zpracování faustovské legendy v díle anglického dramatika Christophera Marlowa Tragická historie doktora Fausta. Výčet dalších zpracování by byl nesmírně obsáhlý. Připomeňme jen činoherní dvoudílné klasické dílo Johanna Wolfganga Goetha, dále hru Christiana Dietricha Grabbeho Don Juan a Faust (1828) a Urfausta Friedricha Dürrenmatta.

Jiří Heřman, Pavel Svoboda

A M AR K ÉT K A

Z operních zpracování je stále nejoblíbenější Gounodova lyrická opera Faust z roku 1859, která ovšem zdaleka není jediná. Snad první operu na faustovský námět napsal Johann Ignaz Walter Doktor Faustus v roce 1797. Dále zmiňme opery Louise Spohra, Ferruccia Busoniho, Alfreda Schnittkeho nebo snad poslední francouzského skladatele Pascala Dusapina z roku 2006, vycházející z Marlowa. Jevištní podobu má dnes často i dramatická legenda Hectora Berlioze Faustovo prokletí. V Plzni byla v roce 1999 uvedena opera italského skladatele Arriga Boita, vycházející z Goethovy dramatické předlohy, ale značně upravené, nazvaná ovšem Mefistofeles.

F AU S T

Několik zpracování najdeme i v baletní literatuře. Kdysi velice úspěšný byl balet českého skladatele a dirigenta Františka Škvora Doktor Faust podle předlohy Heinricha Heineho.

p r e mi e r y

•

Francouzský skladatel Charles Gounod, jeden z hlavních představitelů tzv. francouzské lyrické opery, která se začala ve Francii rozvíjet v polovině 19. století, na2 0

Lenka Polášková, Jiří Heřman

psal dvanáct oper, z nichž vedle Fausta je nejúspěšnější Romeo a Julie. V posledních letech se do repertoáru operních divadel vrací i jeho příběh z Provence Mireille.

Gounodova opera Faust měla premiéru 19. března 1859 v pařížském Théâtre Lyrique. Vznikla na libreto osvědčené dvojice Jules Barbier a Michel Carré podle

prvního dílu Goethova Fausta a zpracovává především příběh Fausta a Markétky, přičemž filozofických aspektů Goethova díla si téměř nevšímá. Právě proto v Německu byla dlouho hrána pod názvem Margarethe, protože Němci toto zploštění pro ně posvátného Goethova veledíla příliš neuznávali. U nás se vžil název Faust

a Markétka, který respektuje i nejnovější plzeňská inscenace.

V Plzni byla Gounodova opera poprvé uvedena 13. února 1869, tedy již deset let po své pařížské premiéře. Nikdy na delší dobu nezmizela z repertoáru. Od premiéry poslední inscenace, kterou nastudoval dirigent František Drs a režisér Tomáš

JIŘÍ HEŘMAN: MNOHO Z TÉTO OPERY PROŽÍVÁME I DNES Deset let uplynulo od doby, kdy sedmadvacetiletý začínající režisér Jiří Heřman nastudoval v Plzni Saint-Saënsovu operu Samson a Dalila. Jeho razantní vstup na velké profesionální jeviště se setkal všeobecně s mimořádně kladným kritickým hodnocením. Pro ilustraci citujeme výňatek z recenze Josefa Hermana v Divadelních novinách: „V Plzni vznikla inscenace, která možná ukazuje jednu možnou, velmi

žádoucí a dlouho očekávanou podobu operního divadla. V každém případě je to debut zástupce nastupující režisérské generace, která přirozeně řeší protiklad mezi »operní« a »neoperní« režií, tj. neutlačuje hudbu divadlem, ani divadlo hudbou.“ Na další Heřmanovu inscenaci v DJKT, Wagnerova Bludného Holanďana, se snesla sprška ocenění, bodovala mj. v Cenách Alfréda Radoka i v anketě Divadelních novin.

Faustovská legenda se zrodila v 16. století a od té doby se tvůrci ve všech uměleckých oborech vyrovnávají s jejím odkazem. Čím dnes vzrušuje faustovské téma vás?

znáte a nové podněty v ní moc nehledáte. Nyní mohu prohlásit, že se nořím úspěšně hluboko a nových inscenačních podnětů mám dostatek. Jsem velice rád, že se do plzeňské opery mohu opět vrátit a společně se skvělým pěveckým obsazením, výtečným

Otázka smyslu našeho bytí byla, je a bude vždy ta nejvzrušivější. Jsem zároveň přesvědčený o její potřebnosti v každém okamžiku našeho života.

Šimerda, uplynulo bezmála dvacet let.

Nová inscenace Fausta a Markétky byla svěřena dirigentu Tomáši Braunerovi a režiséru Jiřímu Heřmanovi, který s úspěchem v Plzni nastudoval opery Samson a Dalila a Bludný Holanďan. Zbyněk Brabec

V l. 2007–2011 jako umělecký šéf opery Národního divadla inscenoval Jiří Heřman se svým souborem Monteverdiho Orfea, Dvořákovu Rusalku, Hry o Marii Bohuslava Martinů, Wagnerova Parsifala a Brittenovu Glorianu, jež získala Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin sezony 2011/2012 v oblasti hudebního divadla.

Inscenaci Gounodova Fausta a Markétky připravuje nyní v Plzni spolu s osvědčeným týmem spolupracovníků, kostýmní výtvarnicí Lenkou Poláškovou a scénografem Pavlem Svobodou.

sborem a orchestrem vytvářet inscenaci, v níž si divák bude moci alespoň trochu zodpovědět či prožít mnohé nezodpovězené otázky dnešního života. Eva Ichová

Byl jste někdy postaven před faustovskou volbu?

Rád bych poznal člověka, který před ní nikdy postaven nebyl. V současné společnosti jsme jí vystaveni všichni, ať chceme nebo nechceme, vědomě i nevědomě.

Gounodova opera se soustřeďuje téměř výhradně na milostný příběh Fausta a Markétky. Které scény jsou pro váš režijní přístup klíčové?

Spíše bych řekl, že se soustřeďuje na životní osud dvou opuštěných lidí, jejichž cesty se krátce protínají, vzápětí se však tragicky rozcházejí. Jsme svědky, jak se vnitřní touhy člověka mohou naplňovat, ale velmi brzy přihlížíme tomu, co všechno může následovat po tomto naplnění… Nad celým dílem se tak vznáší otázka, co naplňuje naše srdce věčně? Za klíčovou scénu považuji předehru, v ní se rýsují cesty několika životů, které k nám promlouvají svou aktuálností. Jsem přesvědčený, že mnoho z této opery prožíváme i dnes.

A M AR K ÉT K A

Druhou klíčovou scénou pro mne je Markétčino osamocení. Pokud si dobře pamatuji, právě tato scéna nebyla v minulé plzeňské inscenaci hrána. Takže je se na co těšit. Je Gounodova hudba inspirující?

p r e mi e r y

•

F AU S T

Ke každé hudbě hledám cestu. Ne vždy je inspirující k jevištnímu ztvárnění. Nejkrásnější pocit je, když se do hudby ponoříte a necháte se vést podněty, které vám hudba přináší. U Gounoda to byl ponor postupný. Je to dílo velice známé, v tom tkví zároveň velké nebezpečí, že zůstanete pouze na povrchu, protože si myslíte, že hudbu dobře 2 1

ILJA ŠMÍD V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY

představujeme

Od 1. ledna 2013 nastoupí nový umělecký šéf opery DJKT PhDr. Ilja Šmíd, dosavadní ředitel Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. Ve funkci vystřídá stávajícího šéfa Jiřího Pánka, který vede soubor od začátku sezony 2006/2007.

S Iljou Šmídem získá plzeňské divadlo do vedoucí funkce osobnost s rozsáhlým odborným vzděláním, mezinárodním rozhledem, manažerskými schopnostmi a letitou zkušeností s řízením velkých těles. Všechny tyto devizy jistě dojdou uplatnění při zahájení provozu nové moderní divadelní budovy i v souvislosti s nároky, které budou kladeny na Plzeň jako Evropské hlavní město kultury 2015.

Ilja Šmíd se narodil v Plzni 14. února 1952; na Pedagogické fakultě v Plzni vystudoval obor učitelství pro II. stupeň, aprobace český jazyk a hudební výchova. Následující studium hudební vědy a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze završil rigorózní zkouškou v r. 1986.

V letech 1993–2001 byl ředitelem a majitelem hudebního vydavatelství Clarton. V roce 1994 spoluzakládal s Jiřím Bělohlávkem Pražskou komorní filharmonii, jíž byl v letech 1996–2006 ředitelem. Od r. 2006 až do současnosti pracoval jako ředitel Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. Z dalších jeho četných a rozsáhlých profesních aktivit uvádíme jen několik příkladů: je předsedou Asociace symfonických orchestrů a pěveckých sborů České republiky a zástupcem Asociace v mezinárodní zaměstnavatelské organizaci PEARLE v Bruselu, členem prezidia České hudební rady, členem poradního sboru ministra kultury (2009–2012). Byl zakladatelem a v l. 2004–2008 ředitelem festivalu Pražské hudební slavnosti. Je tvůrcem a moderátorem pořadů a koncertů pro děti a mládež, od roku 1999 připravil v Pražské komorní filharmonii a FOK téměř stovku originálních pořadů, s nimiž vystupoval také v různých městech ČR (mj. také v Plzni) Dosud jste byl mnohostranně činný v oblasti folkloru, komorní a symfonické hudby. Jste připraven čelit specifickým problémům operního divadla?

Přestože jsem se věnoval především symfonické hudbě, mám dostatek zkušeností i v operním žánru. Mj. jsem se velmi aktivně účastnil diskusí o budoucnosti Státní opery Praha a v poslední době o Národním divadle, už pro ministra Pavla Dostála jsem připravil návrh koncepce Státní opery. Troufám si tvrdit, že k práci v operním ansámblu jsem připraven svou dlouholetou manažerskou činností, ale také vlastní uměleckou, publicistickou a vydavatelskou prací. Ve svém vydavatelství jsem natočil první CD Evy Urbanové, připravil jsem profily Zdeny Kloubové či Milana Bürgera, točil jsem s Dagmar Peckovou. Cítím se proto být nejen hudebníkem, ale i divadelníkem, a opera je „gesamtkunstwerk“ se vším všudy. Řekl bych, že „specifickým problémem operního divadla“ je operní divadlo samo – snad v žádném uměleckém oboru není na začátku tolik neznámých a vždy je velkým zázrakem, když se poprvé otevře opona a po několikaměsíční přípravě předstupuje ansámbl před diváka. A stejně jako na začátku s obavami a nejistotami. Na to všechno se moc těším. Čemu se hodláte věnovat přednostně?

p ř e c t a v u j e m e

Jsem Plzeňan a zdejší krásné divadlo jsem navštěvoval od dětství. Opera tu vždy měla vysokou úroveň, a já mám tak trochu trému, abych dokázal navázat na to, co udělali mí předchůdci – ti vzdálení i ti bezprostřední. Nejdříve se chci důkladně poznat se svými kolegy. Jsou tu báječní umělci, lidé, z nichž řadu znám osobně. Chci se osobně seznámit s lidmi z dílen, s technickým personálem, prostě se všemi, bez nichž by žádná inscenace nevznikla. Vím, v jakých složitých podmínkách pracují. Jako každý šéf mám tedy ambici vyladit náš soubor na nejvyšší obrátky a také k tomu přispívat vytvářením podmínek. Druhou prioritou je samozřejmě vytvoření zajímavého repertoáru, opět v návaznosti na to, co tu již existuje. A konečně – a vůbec ne nakonec – bych rád přitáhl do hlediště historické budovy i budovy nové, na niž se velmi těším, nové návštěvníky. Jak si pro sebe formulujete své hlavní poslání v nové funkci?

Viz předcházející otázka. Z historického pohledu opera téměř vždy byla obrazem své doby, vyslovovala se k aktuálním problémům, 2 2

v nichž žili tvůrci i ti, pro něž se opery skládaly a prováděly, tedy publikum. Připadá mi tedy anachronické, že soudobí návštěvníci operních domů vyžadují opery více než 100 let staré, jejichž historickému pozadí často ani nemohou plně porozumět. Na druhé straně jsou to právě diváci, kteří si prostřednictvím veřejných rozpočtů objednávají kulturní služby a ze svých daní platí takové instituce, jako je divadlo, operní dům. A proto mají právo zvednout palec nahoru, když se jim to líbí, a dolů, když ne. Mým posláním tedy jednoznačně je přesvědčit naše diváky, že umělecké snažení našeho týmu je umělecky poctivé a profesionální a že stojí za to přicházet do hlediště za našimi umělci. Cílem každého operního šéfa musí být plné hlediště každý večer, a o to se budu snažit spolu se svými kolegy ze všech sil. Přicházíte s nějakým snem, co se týče operního repertoáru?

To opět souvisí s předcházející otázkou. Je dokladem chabé potence soudobých tvůrců, že nedokáží svými díly oslovit a nadchnout diváky tak, jako jejich dávní předchůdci, nebo lenosti posluchačů přijímat nové výrazové prostředky? Je to věčné a složité dilema s mnoha otazníky a vykřičníky, které provází nejen operu po celou dobu její existence. Čím to je, že existují stovky a tisíce operních děl, a přitom živý operní repertoár tvoří snad stovka neustále se vracejících titulů? Opravdu bylo síto operní historie spravedlivé? Najdou se skvosty, které leží zapomenuty v archivech? To hledání v minulosti, ale i současnosti, je nesmírně vzrušující a věřím, že i plzeňské opeře přinese novou kvalitu. Hudební, inscenační, interpretační. Repertoárových snů mám poměrně hodně, jsou ovšem také limitovány našimi možnostmi, zejména finančními, ale i uměleckými. Těžko můžeme hrát velké wagnerovské tituly, stejně jako specifické tituly dejme tomu předklasické opery. Nevyslovím tedy jméno nějakého titulu, ale spíše zdůrazním záměr vytvořit pestrou skládanku operních představení, která budou oslovovat posluchače a zároveň odkrývat nové umělecké kvality. Ale to snad musí být obecným záměrem každého uměleckého šéfa… Eva Ichová

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL JAZZ BEZ HRANIC Vrcholem 7. ročníku festivalu Jazz bez hranic se jako každoročně stal galakoncert ve Velkém divadle. Na jeho jevišti zazářil 10. listopadu 2012 EAST WEST EUROPEAN JAZZ ORCHESTRA TWINS 2012 se zpěváky Dennisem Rowlandem a Elisabeth Kontomanou.

MATINÉ VE FOYER VELKÉHO DIVADLA

VÁNOČNÍ KONCERTY

9. prosince 2012 v 10.30 hod. Klarinetové trio Marie Valentová, Milan Srb, Josef Sonnek Spoluúčinkuje Jana Jechová C. M. v. Weber, W. A. Mozart, A. Corelli, L. v. Beethoven, D. Bárta, J. Hook

17. prosince 2012 v 17 a v 19.30 hod. ve Velkém divadle

16. prosince 2012 v 10.30 hod. Skladby pro harfu a zpěv Dana Suchanová – harfa, Jana Foff Tetourová – zpěv (na snímku) A. Dvořák, M. De Falla, M. Ravel 13. ledna 2013 v 10.30 hod. Maxim Averkiev Recitál významného klavíristy a jeho žáků W. A. Mozart, F. Chopin, S. Rachmaninov

Plzeňský dětský sbor a jeho přípravné oddělení Javořičky si dovolují pozvat všechny své příznivce na svůj tradiční vánoční koncert, který se uskuteční 17. prosince v Divadle J. K. Tyla. Hosty večera budou Společný smyčcový orchestr, Fratello banda a operní pěvkyně Jana Korbelová Švecová. A protože k vánočním svátkům patří neodmyslitelně pohádky, vzniklo pod taktovkou sbormistryně Bedřišky Koželuhové, za klavírního doprovodu Daniely Pytelkové a pod režijním vedením Ireny Hamzové Pulicarové představení vpravdě pohádkové. Těšíme se na Vaši návštěvu!

Pomůžeme zdůraznit Vaši jedinecnost a styl. Krom tradičních dámských kostýmů a pánských obleků ušijeme na míru košile i oděvy stylu „smart & business casual“. Saka pro volný čas nebo oblečení na golf. k o nc e r t y

Podobně, jako u obleků a sak si i u košile vyberete látku, střih a detaily. www.contenti.cz

2 3

DIVADLO 2012 ENIGMATICKÉ VARIACE NA 20. ROČNÍKU MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU snovač záhad a překvapivých zvratů. Všech těchto atributů jsme byli svědky i v jeho Enigmatických variacích v nastudování plzeňského Divadla J. K. Tyla, byť hra začíná docela předvídavě a banálně: osamělý proslulý spisovatel a – jak se posléze ukáže – podobně osamocený novinář se setkají na ostrově, z něhož ani pro jednoho z protagonistů není z různých důvodů snadné uniknout. Zdánlivě nevinné setkání se však brzy proměňuje v duel na život a na smrt. Stupňující se konflikt dvou charismatických solitérů pojali Martin Stránský (spisovatel Znorko) a Jan Maléř (novinář Larsen) jako souboj vůlí, v němž chvíli vítězí jedna a po chvilce druhá, okamžiky smíření znovu a znovu střídá prudký zápas, který nemá východisko a vlastně nikdy nekončí.

Metafora absurdity všeho (lásky, profese, literárního díla, lidské existence vůbec), anebo přece jen závěrečným znechucením a únavou obou probleskne paprsek smíření? Stránský a Maléř vytvořili postavy nejednoznačné a záhadné, které jen „kousek po kousku“ odhalují své pravé ledví – jako když se loupe cibule. V projevu sází spíš na slovo než na akci, a také režie Jana Buriana je programově nenápadná, bez scénických efektů. Kontury jednotlivých situací však rýsuje přesně.

Stránského, Maléřovy a Burianovy Enigmatické variace jsou pro mne jedním ze silných festivalových zážitků. Jan Kolář, DIVADELNÍ NOVINY 2. 10. 2012

Hra míří od banalit milostného vztahu k jeho duchovnímu rozměru. Variace jsou zamyšlením o křehkých hranicích lidské sexuality, o překročitelnosti mezí tzv. mužského nebo ženského myšlení, vnímání i výkladu světa.

Martin Stránský (Znorko), Jan Maléř (Larsen)

Kritické ohlasy klubového představení činohry DJKT

Jeho protivníka Erika Larsena, a jak se ukáže vlastně skutečného partnera v intimní milostné korespondenci, hraje v postupném získávání územní převahy Jan Maléř. Ti dva, to je herecký koncert a ozdoba letošní programově nadprůměrné skladby 20. ročníku festivalu Divadlo. J. P. Kříž, KRITIKOVA ŽEŇ – ZÁŘÍ 2012

festival

divadlo

2 0 1 2

Eric-Emmanuel Schmitt je jednou z autorských hvězd současného evropského dramatu. Jeho řekněme tragikomedie jsou výsostně zábavné: pohybují se na hranici bulváru, ale nikdy ji nepřekračují směrem dolů, to spíš nahoru, k univerzální výpovědi, někdy až „filozofické“ ražby. Schmitt je mistr dramatických paradoxů a bonmotů,

Spisovatele Znorka hraje plzeňská akvizice Martin Stránský jako samolibou, sebejistou, místy nesnesitelně domýšlivou perzónu, jejíž vnitřní a intimní svět je ale okolnostmi zviklatelný, dokonce zpochybnitelný.

Společná fotografie účastníků panelové diskuse 2 4

FESTIVALOVÝ KŘEST DVOU KNIH S DIVADELNÍ TEMATIKOU

VÁCLAV HAVEL: O DIVADLE

KAROL SIDON: DRAMATA

SEREBRENNIKOVI PARCHANTI

FESTIVALOVÁ BESEDA

Soubor textů Václava Havla věnovaných problematice divadla představila na festivalu Anna Freimanová, která autorovy novinové články, recenze, medailony, komentáře k vlastním hrám, jeho eseje, projevy, korespondenci a vzpomínky uspořádala. Na snímku s ředitelkou knihovny Václava Havla Martou Smolíkovou.

Setkání s ruským režisérem inscenace Parchanti Kirillem Serebrennikovem patřilo k nezapomenutelným okamžikům festivalu. Beseda následující po představení hry, jež bez příkras líčí generaci mládeže narozené na konci 80. let, byla výjimečná atmosférou vstřícnosti, sounáležitosti, porozumění a autentičnosti. Významný podíl na tom měla Serebrennikovova mimořádně empatická tlumočnice.

Kompletní vydání divadelních a rozhlasových her Karola Sidona přivezla ke křtu Lenka Jungmannová. V jedinečném souboru, který připravila k vydání a opatřila doslovem, se poprvé prezentuje celé Sidonovo dramatické dílo, včetně her považovaných za ztracené.

Cílem závěrečné panelové diskuse v Klubu Komorního divadla bylo pojmenovat současný stav divadla (nejen) ve visegradském prostoru. Debatu vedli Milan Uhde, Martin Porubjak, Attila Szabó, zastupující Maďarský divadelní ústav, a Tomasz Miłkowski, prezident polského střediska AICT.

Martin Pechlát, Martin Myšička

festival

divadlo

2 0 1 2

POHLED DO ZÁKULISÍ – AKTÉŘI UCPANÝHO SYSTÉMU a ředitel festivalu VE CHVÍLI ODPOČINKU

Jan Burian, Ivan Trojan 2 5

JUBILEa ROMAN KNÍŽE – DANUTA KNÍŽETOVÁ 2. prosince před 60 lety se narodil významný plzeňský básník Roman Kníže, jehož život byl s DJKT spojen téměř tři desetiletí. Na jevišti se objevoval ve většině inscenací operetního a muzikálového souboru v l. 1979–2007, s divadlem je spojen i silnými pouty rodinnými. Jeho otec Jaroslav Kníže, herec, básník a dramatik, tu zemřel na jevišti jako kapitán de Tréville při generální zkoušce Tří mušketýrů. Jeho matka, skvělá pianistka a varhanice Danuta Knížetová, obětovala svou uměleckou kariéru rodině. Pracovala jako nápovědka v opeře (1972–79), později zajišťovala světelnou inspici (1986–91). 18. prosince si připomeneme její nedožité 90. narozeniny.

Roman Kníže – PAŘÍŽ V NOCI, 1981

Roman Kníže: CO JE MOJE MAMINKA

Moje maminka je komínek nažehlených kapesníků, vonících po levanduli, maminka je přesná vzduchovka, co mi vystřelila zrcátko. Moje maminka je bytost navlékající ve vlaku jeřabiny. Maminka je krmička tygrů, moje maminka je klavírní virtuózka a skvělá kuchařka. Moje maminka je můj módní salón, moje jitřní slunce. Maminka je můj štědrovečerní stůl, moje Polská omáčka, moje maminka je Ryba po grecku, maminka jest stayenka

JIŘÍ HOŠČÁLEK Na 29. prosinec připadají 80. narozeniny tanečníka a choreografa Jiřího Hoščálka. V Plzni nastoupil jako sólista baletu v r. 1962. Mezi jeho výraznými jevištními postavami nacházíme Rudovouse v Labutím jezeru, Paola ve Francesce da Rimini, Coppélia, Dona Josého, Karenina, Pierota v Divadle za branou, Benvolia v Romeovi a Julii. V l. 1988–97 působil jako host v operním sboru a dále jako externí spolupracovník. Vytvořil řadu choreografií pro operu (Faust a Markétka, Othello, La Traviata, Její pastorkyňa), nárazově také pro činohru, balet a operetu (Krvavá svatba, Divadlo za branou, Ptáčník).

Za svou poslední básnickou sbírku O čem jde řeč převzal Roman Kníže 23. 11. 2012 při udílení Cen Bohumila Polana z rukou primátora Martina Baxy čestné uznání. Laureátem této literární soutěže se stal před třemi lety za sbírky Insomnia a Zvolání do mlhy. a Homér a Chopin a Konopnicka. A mlčení o Katyni a řeč stromů, operní nápovědka, překladatelka, prodavačka v KNIZE, ochránkyně, dívka v rákosí, dívka v cylindru, lukostřelkyně, dívka v borůvčí, zástupkyně Koperníka, totálně nasazena, řečník, světoobčan, semlbába, mučednice… Na jejím poli roste supermarket. Moje maminka je komínek nažehlených kapesníků, vonících po levanduli. Moje jitřní slunce. 14. 1. 2012 Dobřany

Olga Štruncová, Jiří Hoščálek (Faun) NOKTURNO U FONTÁNY, 1980

KAREL TIŠNOVSKÝ

jubilea

V posledním dni roku si jistě pár lidí připomene, že v tento den slavíval narozeniny legendární herec, který se narodil před 90 lety a zemřel v Plzni 4. července 2007. Karel Tišnovský byl sólistou operety od r. 1950, a i když do důchodu odešel v r. 1987, své poslední představení odehrál až 10. listopadu 2002 jako sluha Bolton v Pytlákově schovance. Diváci si ho zamilovali jako Gabriela v Netopýrovi, Villona, Ferdinanda de Champlatreux, Celestina, Barinkaye, Hraběte Luxemburga, Bola v Polské krvi, kterého hrál v pěti inscenacích, i v jeho rolích nejmilejších, jimiž byli Muž jménem La Mancha a profesor Higgins v My Fair Lady. Karel Tišnovský se uplatnil i jako režisér inscenací Země úsměvů, Boccacio, Netopýr a Polská krev. Karel Tišnovský – MUŽ JMÉNEM LA MANCHA, 1978 2 6

mozaika POMOZTE SVÉMU DIVADLU

Balet DJKT s ukázkou z baletu Raymonda

Ředitel DJKT a předseda Asociace Jan Burian

INFORMAČNÍ KAMPAŇ NA PODPORU REGIONÁLNÍCH DIVADEL

Divadlo J. K. Tyla se připojilo k celostátní informační kampani, kterou vyvolala Asociace profesionálních divadel ČR, aby upozornila širokou veřejnost na neřešený způsob financování regionálních divadel. V rámci kampaně se v mnoha městech České republiky uskutečnila vystoupení regionálních divadel pod širým nebem, seriál vystoupení symbolicky započal na piazettě Národního divadla v Praze. Za plzeňské divadlo se na něm podílel baletní soubor, který spolu s divadlem Alfa uspořádal také vystoupení v Plzni na prostranství před Západočeským muzeem.

Ředitel Divadla Alfa Tomáš Froyda

mozaika

Podepisování petičních archů

Hlavním cílem kampaně je přimět stát, aby ve spolupráci s kraji a městy vytvořil jasný systém kooperativního financování regionálních divadel, který v současné době neexistuje.

Divadlo Alfa a jeho Don Šajn 2 7

STAVBA NOVÉ DIVADELNÍ BUDOVY POKRAČUJE Již dříve jsme v tomto časopise přinesli fotografickou dokumentaci provedeného archeologického průzkumu na místě budoucího staveniště, v předcházejícím čísle jsme zaznamenali slavnostní akt poklepání základního kamene nového divadla.

Na následujících fotografiích z října 2012 lze již v základech vznikající budovy vysledovat předzvěst jejího specifického poslání. Ač ještě hluboko pod úrovní země, zřetelně se zde vymezuje prostor, kde bude instalováno hydraulické zařízení jako základ jevištní techniky, či podklad pro otočnou rampu, jež bude sloužit k transportu dekorací.

Luděk Hrách, Jan Burian

Prostor pro jevištní techniku nabývá jasných obrysů

mozaika

Jan Burian, Eva Herinková, František Šeba, Luděk Hrách

Na jedné z pravidelných návštěv staveniště doprovodila ředitele DJKT Jana Buriana náměstkyně primátora Eva Herinková, doprovázel je zástupce dodavatelské firmy Hochtief František Šeba a stavbyvedoucí Luděk Hrách.

Podklad pro otočnou rampu 2 8

RAYMONDU ZHLÉDLI HOSTÉ Z FRANCOUZSKÉHO VELVYSLANECTVÍ

Šéf baletu Jiří Pokorný, Olivier Jacquot, dirigent Ivan Pařík

Gérard Enjolras, Miroslav Hradil, Colombe Hays

Nevšední pocty se dostalo baletnímu souboru DJKT a mladičké francouzské tanečnici, která je již druhou sezonu jeho členkou.

Vrcholem dosavadního působení Colombe Hays v Plzni se stala titulní role klasického baletu Raymonda. Na představení Raymondy 30. října zavítali do Velkého divadla její „krajané“, oficiální hosté z francouzského velvyslanectví – Olivier Jacquot, který je též ředitelem Francouzského institutu v Praze, a Gérard Enjolras, atašé pro spolupráci v oblasti francouzského jazyka.

TISKOVÁ KONFERENCE KE 148. SEZONĚ ČESKÉHO DIVADLA V PLZNI

Ředitel DJKT J. Burian, šéf činohry J. Deák, šéf baletu J. Pokorný, šéf orchestru P. Kofroň

Juraj Deák, Petra Hynčíková

Šéf opery Jiří Pánek

mozaika

Na tiskové besedě v Klubu Komorního divadla členové uměleckého vedení DJKT seznámili účastníky s plánem na sezonu 2012/13, v níž se uskuteční 17 premiér nových titulů, pokračuje i celosezonní řada oblíbených nedělních matiné. Odstartována byla rovněž informační kampaň Pomozte svému divadlu.

Vítězslav Sladký, šéf muzikálu a operety Roman Meluzín 2 9

110. VÝROČÍ OTEVŘENÍ VELKÉHO DIVADLA

Petr Kofroň a orchestr DJKT

27. září 1902 bylo slavnostním uvedením Smetanovy Libuše pro veřejnost otevřeno Nové divadlo královského města Plzně (na plakátech uváděno jako České divadlo král. Města Plzně / nyní Velké divadlo). Krásná budova s bohatou uměleckou výzdobou fasády i vnitřních prostor patří k architektonickým skvostům města a zůstává stálou připomínkou kulturní vyspělosti a národního sebeuvědomění českého obyvatelstva Plzně na přelomu 19. a 20. století. Historické okamžiky před 110 lety si připomněli účastníci slavnostního večera 22. září ve Velkém divadle. Mezi nimi byla i řada uměleckých osobností, které vyrostly na prknech plzeňského divadla a ač odtud zamířily k vyšším metám, uchovaly si k němu vřelý vztah.

Cenu Vendelína Budila za významný umělecký přínos v oboru činohra obdržel Martin Stránský. Nejvyšší pocta, Čestné členství Divadla J. K. Tyla, byla udělena režiséru, dramatikovi a členovi umělecké rady DJKT Ladislavu Smočkovi.

1 1 0

let

velk é ho

divadla

Sváteční náladu podpořily fanfáry v podání Tromboni di quattro, vítající účastníky již při vstupu do vestibulu. O program se postaral orchestr DJKT pod vedením Petra Kofroně. Zahrál předehru A. Dvořáka a Pohádku Josefa Suka, doprovázenou vystoupením členů baletního souboru N. Mrázové, M. Maláče, A. Srncové, N. Shcheg liuk, Fr. Topiče a V. Jansy.

Jak se stalo při těchto setkáních zvykem, slavností příležitost zavdala podnět k ocenění mimořádných uměleckých výkonů a zásluh o rozvoj divadla. Cenu ředitele DJKT převzala Ivana Veberová za ztvárnění titulní role v opeře La Gioconda, Jiří Hájek za roli Velitele v inscenaci opery Philipa Glasse V kárném táboře, Zuzana Pokorná za roli Esmeraldy a Richard Ševčík za roli Quasimoda v baletu Zvoník od Matky Boží, Jan Kříž za Sira Lancelota a další postavy v muzikálu Monty Python´s Spamalot a Soňa Hanzlíčková Borková za titulní roli v muzikálu Evita. Soně při převzetí ceny přidávala na půvabu očekáváná radostná událost: jen o čtyři dny později s manželem, kytaristou Tomášem Hanzlíčkem, uvítali do života dcerušku Emu.

Martin Stránský při převzetí ceny 3 0

Tromboni di quattro

Jan Burian, Martin Baxa, Ladislav Smoček, Pavel Pavlovský

Balet DJKT

LADISLAV SMOČEK ČESTNÝM ČLENEM DJKT Uznávaný režisér a světový dramatik Ladislav Smoček se narodil před 80 lety v Praze a jako autor, režisér a zakladatel je bytostně spjatý s pražským Činoherním klubem. Ale volbou svého srdce je Plzeňan a v uplynulých dvaceti letech také režisér plzeňského divadla a člen jeho umělecké rady.

Divadlem J. K. Tyla byl poprvé kontaktován již koncem 50. let s jasným záměrem zlákat mladého tvůrce do angažmá. Politika doby však takovému rozhodnutí nenahrávala, zůstalo pouze při pohostinské režii Kohoutovy Takové lásky (1958).

„Léta ubíhala, přišla normalizace a špatné časy a já jsem kontakt s plzeňským divadlem v té době ztratil,“ vzpomíná Ladislav Smoček. „Až po listopadu 1989 mě moc pěkným dopisem oslovil Jan Burian. Jako šéf činohry mi sděloval, že divadlo by uvítalo, kdybych se mohl podílet na vytváření jeho profilu s akcentem na práci s herci. Mně se ta myšlenka zamlouvala. V Plzni mám silně zapuštěny kořeny nejen fyzicky, ale i duševně, a v nových podmínkách se spolupráce jevila velmi zajímavě. Nepočítal jsem tehdy s tím, že o mě divadlo bude stát tak dlouho, ale rok běžel za rokem, sezona za sezonou a vždycky pro mě měli něco nového… Stejně tomu bylo i vloni, ale to jsem už musel říci ne. Stejně jsem to řekl ale na všechny strany, i v Praze, i těm největším scénám, které měly zájem o nárazovou spolupráci. V Plzni to bylo těžší, tady jsem byl angažován, byl jsem členem plzeňského divadla.“

V Plzni žije Ladislav Smoček od svých sedmi let, konec války tu prožíval jako dvanáctiletý. Tento svůj nejsilnější životní zážitek vtělil do hry, resp. scénické montáže Nejlepší den, a plzeňskému divadlu se dostalo privilegia uvést ji jako světovou premiéru ve zjitřené atmosféře oslav 50. výročí osvobození Plzně americkou armádou. Ladislav Smoček si vděčně vybavuje, jakou rezonanci jeho divadelně oživené vzpomínky vyvolaly: „Na premiéře byli i pracovníci americké ambasády, s nimiž jsem se trošku osobně znal. A i když někteří se narodili až po válce, přiznávali, že se neubránili slzám. Přitom to nebylo podle mého soudu sentimentální, bylo to hluboké pohnutí, které provází nádherné momenty života jedince. Měl jsem ohromnou radost, že se podařilo předat to, co jsem zažil a bohudíky si ve velké míře docela přesně a fotograficky zapamatoval, a že to lidé tak intenzivně spoluprožívali.“

Jan Burian, Soňa Hanzlíčková Borková, Pavel Pavlovský

Jan Burian předává cenu Janu Křížovi

velk é ho

divadla

Přesto není Ladislav Smoček s tímto tématem ještě vyrovnán: „Pravda je, že jsem byl vyzván nakladatelstvím, abych z toho udělal knížku. Ale uběhlo dobrých 15 let, kdy jsem neměl možnost se na to vůbec podívat. A nedávno mi Jaroslav Vostrý v jakémsi článku tento dluh připomněl. To je také jeden z důvodů, proč už jsem se vzdal režírování – abych stihl udělat to, co bych ještě udělat měl. Vrátit se k tomu ať už esejisticky nebo jinou formou, kterou jsem se vyjadřoval. Tak uvidíme.“

1 1 0

let

Eva Ichová

L. Smoček, S. Klečková, M. Baxa, J. Deák, J. Burian, V. Procházka 3 1

Program Prosinec Velké divadlo

Komorní divadlo

01.

So

Šípková Růženka (16.00)

02.

Ne

nehraje se

03.

Po

nehraje se

04.

Út

Don Giovanni

opera/TIT

V9

05.

St

La Gioconda

opera/TIT

V2

06.

Čt

Prodavači snů

muzikál

V7

07.

Pá

Život je sen

činohra

S2

08.

So

Tajemství

Ne

Koncertní matiné

09.

opera

(10.30)

Monty Python’s Spamalot

10.

Po

nehraje se

11.

Út

Kníže Igor

12.

St

13.

2 0 1 2

muzikál

zadáno

naposledy, V5

Prodavači snů

muzikál

V6

Čt

Netopýr

opereta

S5

14.

Pá

La Gioconda

opera/TIT

V4

15.

So

Sestup Orfeův

činohra

premiéra, P

Ne

Koncertní matiné

(10.30)

foyer opera/TIT

V17

Po

Vánoční koncert – dětský sbor (17.00 a 19.30)

18.

Út

Macbeth

činohra

V13

19.

St

Život je sen

činohra

naposledy, S4

20.

Čt

Anna Karenina

balet

vánoční přípitek

21.

Pá


muzikál

vánoční přípitek

22.

So

Kouzelná flétna (14.00)

opera/TIT

zkrácená verze

23.

Ne

nehraje se

24.

Po

nehraje se

25.

Út

Tajemství

26.

St

Šípková Růženka (16.00)

27.

Čt

Sestup Orfeův

28.

Pá

Nápoj lásky

29.

So

Lakomec

30.

Ne

La Gioconda

31.

Po

Prodavači snů (17.00)

P r o g r a m

17.

opera balet činohra

S7

opera/TIT

V8

činohra opera/TIT muzikál

–TIT– u cizojazyčných operních titulů je použito titulkovací zařízení Vstupenky lze zakoupit i na představení označená skupinou!

3 2

01. 02. 03. 04. 05. 06. 07. 08. 09. 10. 11.

So

Nine

muzikál

Ne

Taková ženská na krku

činohra

Po

nehraje se

Út

Evita

St

silvestrovský přípitek

12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

K13

Adéla ještě nevečeřela

muzikál

K10

Čt

Pygmalión

činohra

K11

Pá

Noc na Karlštejně

muzikál

S18

So


muzikál

zadáno

Ne

nehraje se

Po

nehraje se

Út

Noc na Karlštejně (11.00)

muzikál

zadáno

muzikál – rocková opera

K9

muzikál

zadáno

Sen noci svatojánské

balet

K6

Čt

Sen noci svatojánské (11.00)

balet

zadáno

Pá

Hrobka s vyhlídkou

činohra

naposledy, S6

So

Nine

muzikál

Ne

Růže z Argentiny (16.00)

opereta

Z1

Po

nehraje se

Út

Hrobka s vyhlídkou (11.00)

činohra

zadáno

Miluju tě, ale…

muzikál

S3


muzikál

zadáno


muzikál

K14

Čt

Pygmalión

činohra

K7

Pá

Kouzlo 4D

činohra

pro seniory

So

Miluju tě, ale…

muzikál

pro seniory

Ne

nehraje se

Po

nehraje se

Út

Noc na Karlštejně

muzikál

St


činohra

Čt


muzikál

K3

Pá

Pygmalión

činohra

K8

So

Nine

muzikál

Ne

Evita

Po

Kouzlo 4D (15.00 a 19.00)

St

St


muzikál – rocková opera činohra

klub komorního divadla 5. 8. 9.

premiéra, A


Evita

La Gioconda

p r o sin e c

foyer

opera/TIT

16.

•

balet

St

Amazonie

činohra

So

Ošklivec

činohra

Ne

Enigmatické variace

činohra

silvestrovský přípitek

premiéra

Program Leden Velké divadlo

Komorní divadlo

St

Tajemství

03.

Čt

Anna Karenina

04.

Pá

Lakomec

činohra

05.

So

Macbeth

činohra

06.

Ne

nehraje se

07.

Po

nehraje se

08.

Út

Sestup Orfeův

09.

St

Anna Karenina

10.

Čt

Nápoj lásky

11.

Pá

Tajemství

12.

So


13.

Ne

Koncertní matiné (10.30) Lakomec (16.00)

14.

Po

nehraje se

15.

Út

Sestup Orfeův

16.

St

nehraje se

17.

Čt

Lakomec

18.

Pá

Tajemství

19.

So

Faust a Markétka

20.

Ne

Lakomec (14.00)

21.

Po

nehraje se

22.

Út

O Rusalce (10.00 a 11.30)

opera

V14

balet

V3

činohra

V5

balet

V2

opera/TIT

KMD

opera

V12

muzikál foyer činohra

činohra

Z1

V9

činohra

S5

opera

V4

opera/TIT

premiéra, P

činohra

N1/3

opera

zadáno

La Gioconda

opera/TIT

S3

23.

St

Faust a Markétka

opera/TIT

V6

24.

Čt

Tajemství

opera

zadáno

Sestup Orfeův

činohra

V11

muzikál

(11.00)

25.

Pá


26.

So

La Gioconda

27.

Ne

Šípková Růženka (14.00) Lakomec

28.

Po

nehraje se

29.

Út

Tajemství

30.

St

La Gioconda

31.

Čt

Monty Python’s Spamalot (11.00)

opera/TIT

nehraje se

St

Růže z Argentiny

opereta

K10

Čt


činohra

K7

Pá

Růže z Argentiny

opereta

K8

So

Evita


S9

Ne

Adéla ještě nevečeřela (14.00)

muzikál

D1

Pygmalión

činohra

Po

nehraje se

Út

Edith – vrabčák z předměstí

St

Nine

muzikál

Čt


muzikál

Pá

Růže z Argentiny

opereta

So


činohra

Ne


muzikál

N2

Po

nehraje se

Út

Nine

muzikál

K13

St


činohra

K2

Čt

Noc na Karlštejně

muzikál

Pá

Kouzlo 4D

činohra

So

Evita

Ne

Sen noci svatojánské

Po

nehraje se

Út

Miluju tě, ale…

St

Nine

balet K6

K4

S2

muzikál – rocková opera balet

muzikál muzikál

K14


M1

Čt

Evita

Pá

Kouzlo 4D

činohra

So

Pygmalión

činohra

Ne

nehraje se

Po

nehraje se

Út

Fantom Morrisvillu

muzikál

St

Pygmalión (11.00)

činohra

zadáno

Čt


činohra

K3

klub komorního divadla

balet činohra

07. 08. 09. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31.

Út

S18

opera

V1

opera/TIT

S4

muzikál

zadáno

10. 22. 29.

Čt

Ošklivec

činohra

Út

Enigmatické variace

činohra

Út

Ošklivec

činohra

2 0 1 3

02.

01. 02. 03. 04. 05. 06.

l e d e n

nehraje se

•

Út

Změna programu vyhrazena. Není-li uvedeno jinak, představení začínají v 19 hodin. Předprodej vstupenek na prosincová představení od čtvrtka 15. listopadu 2012 Předprodej vstupenek na lednová představení DJKT od pátku 14. prosince 2012

P r o g r a m

01.

0 4

V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY FESTIVAL DIVADLO 2012 jubilea MOZAIKA 110 LET VELKÉHO DIVADLA

Recommend Documents