V echno dobré k svátku MDÎ, milé Ïeny a dívky! MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR ROČNÍK XVIII ČÍSLO 185, BŘEZEN 2015 CENA 10 Kč

V‰echno dobré k svátku MDÎ, milé Ïeny a dívky!

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

ROČNÍK XVIII

ČÍSLO 185, BŘEZEN 2015

CENA 10 Kč

Dnes v ãísle Pádná odpovûì SOKOLSKÉ HNUTÍ PROJEVEM V·ESLOVANSTVÍ Komentář Václava Jumra

(s. 2)

PROBLÉM S EMIGRACÍ Stanovisko Jana Mináře

(s. 3)

BOJ O MOC NA UKRAJINù Jak to vidí náš komentátor Jiří Kotlík

(s. 4)

BALKÁN POUTAL 50 DIVIZÍ Nejvýznamnější povstání v týlu Němců (s. 5)

JIRÁSEK OSLOVIL ·IROKÉ VRSTVY Jak to vidí Pavel Novák

(s. 6)

âE·I UKR¯VALI RUDOARMùJCE, UPRCHLÉ ZE ZAJETÍ Málo známá stránka války

(s. 7)

ZLOâINY FA·ISTICK¯CH VRAHÒ Dokumentace Nataši Weberové (s. 8)

ãeskému provokatérovi

PRAHA (SV) – K 70. výročí osvobození Osvětimi Rudou armádou vystoupil 26. ledna na Pražském hradě (na snímku Michala Kamaryta z ČTK) předseda Evropského židovského kongresu Moše Kantor, který na tiskové konferenci dostal od jednoho českého novináře neomalenou otázku, co soudí o údajně sílících projevech antisemitismu spjatého prý s nástupem Vladimíra Putina do prezidentské funkce v Rusku. Kantor odpověděl: „Kdo vám takové informace dává? Byl jsem čtyři roky předsedou Ruského židovského kongresu a poznal jsem, že Putin je největším obráncem židovské komunity v Rusku. Nelze všechno politizovat,“ dodal Kantor. Provokatér se hostovi zřejmě nepředstavil, že byl z české pravicové líhně, není třeba pochybovat. Připomeňme, že oběti holocaustu v Osvětimi uctili ve výroční den osvobození koncentračního tábora ze zahraničí i prezidenti Česka, Slovenska a Bulharska Miloš Zeman, Andrej Kiska a Rosen Pleveneljev. Prezidenta země, která Osvětim osvobodila, polští „hostitelé“ zřejmě pozvat zapomněli. Ostuda!

Kdo bude první, aÈ dob˘vá Berlín Mapa bojující Evropy doznala k jaru 1945 už velkých změn. K protihitlerovské koalici se připojili kromě Čechoslováků i Poláci, spřízněni se Sovětským svazem, kteří o Berlín budou bojovat po boku Rudé armády. Na Balkáně vznikly tři svobodné státy – Rumunsko, jehož vojsko se zúčastní osvobozování Československa, Bulharsko a Jugoslávie. Titova vojska osvobodí nejen Jugoslávii, ale i Albánii. Pod vedením generála Dwighta Eisenhowera bojují na Západě i de Gaullova vojska. V běhu byly i další operace. Koněvův 1. ukrajinský front připravoval ostravsko-opavskou operaci, do které byli zapojeni i českoslovenští dělostřelci (u Jasla) a také letci, 2. ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského směřoval jednak na Vídeň, jednak na Bratislavu a Brno. Ale spojenečtí stratégové se po jaltské konferenci už zabývali plány daleko vzdálenějšími. Stalin Spojencům přislíbil, že se Rudá armáda zapojí do války proti Japonsku tři měsíce po dobytí Berlína a jak svědčí Štemenko, na Dálný východ se začala přesunovat sovětská vojska i štáby už v dubnu 1945. Sovětská vláda zahájila i přípravné diplomatické kroky – 5. dubna vypověděla smlouvu s Japonskem o neutralitě, která už splnila svůj účel, neboť za německé agrese zaručila Sovětskému svazu, že nebude muset bojovat na dvou frontách. Spojenci se mílovými kroky blížili ke Dni vítězství v Evropě i Asii. (zh)

Svoboda zrozená v boji Kniha z nakladatelství Orego V nakladatelství Orego vyšla na počátku roku kniha nazvaná Svoboda zrozená v boji, kterou jako sborník k 70. výročí osvobození od fašismu připravil kolektiv historiků vedený Hanou Kráčmarovou.

¤eknûme do Kyjeva:

Dost stfiílení do vlastního lidu! Îádá nás o to Nikolaj Lavrinûnko, pfiedseda Slovanského v˘boru Ukrajiny V Donbasu už zahynulo na 10 000 lidí a předseda Slovanského výboru Ukrajiny Nikolaj Lavriněnko se 18. ledna obrací s naléhavou prosbou k slovanské veřejnosti požadovat na Kyjevu, aby zastavil válku proti vlastním lidem. V jeho prohlášení z 18. ledna se praví:

Pfied 70 lety Generál Sergej Štemenko, náčelník operační správy Rudé armády, vzpomíná ve své knize Generální štáb za války (vydané česky Naším vojskem v roce 1973): „když se vojska Rudé armády i Spojenců už nezadržitelně blížila k Berlínu, svolal generální štáb Rudé armády koncem března 1945 do Moskvy poradu velitelů všech rozhodujících sil útočících na německé hlavní město, každopádně maršály Žukova, Koněva a Rokossovského, aby s nimi posoudil základní úvahy o berlínské operaci, nad kterými doposud pracovaly desítky štábních důstojníků. Sám Stalin vlastnoručně vytyčil rozhraní mezi vojsky 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu, a to u města Lübben, asi 60 km jihovýchodně od Berlína.“ Jak líčí Štemenko, tato pomyslná čára vyvolala na poradě Koněvův nesouhlas, neboť takové kategorické rozhodnutí „mu neposkytuje možnost úderu na Berlín“. Čáru musel změnit až sám Salin, který prý mlčky přeškrtl rozhraní s tím, že „kdo se první probojuje, ten ať dobývá Berlín“. Kostky tak byly vrženy a Stalin 2. dubna podepsal směrnici, že závěrečnou operaci bude třeba zahájit nejpozději 16. dubna. Spojenci se mezitím přibližovali k Labi, kde také u města Torgau došlo v dubnu 1945 k historickému setkání obou nejsilnějších armád protihitlerovské koalice.

Prezident Evropského Ïidovského kongresu Mo‰e Kantor na tiskové konferenci v Praze

Úvodní kapitola knihy je věnována vyvrcholení národněosvobozeneckého zápasu a v dalších částech se zabývá širokým spektrem hlavních poválečných událostí až do roku 1948.

Drazí naši slovanští bratři! Dnes, 18. ledna, ukrajinské ozbrojené síly provedly masový útok tanky a dělostřelectvem na předměstí Doněcka. Náboje dopadají do obydlených čtvrtí. Ničí se domy, hynou pokojní lidé. Včera mi telefonicky zavolali příbuzní z Doněcka a vyprávěli o tom, že město zachvátila panika. Protibombové kryty jsou přeplněny. Tady se ukrývají zejména děti a starší lidé. Ukrajinské úřady zneužily příměří k tomu, aby sem přisunuly vojsko. Mají plnou podporu šéfů Evropské unie a USA. Mise OBSE od toho dává ruce pryč a chová se licoměrně. Lidé, kteří žijí v Doněcku, se mě ptají, proč v případě časopisu Charlie Hedbo přišlo na manifestaci 1,5 milionu li-

dí, ale smrtí tisíců lidí v Doněcku a Luhansku se nikdo nevzrušuje jak ve Francii, tak v bratrských slovanských zemích. Smrt těchto lidí zřejmě nikoho neznepokojuje. Ale bohatá ložiska břidlicového plynu sem lákají mnohé zájemce. Slovanský výbor Ukrajiny vždy reagoval na volání svých slovanských bratří, když se proti nim spřádaly krvavé plány amerických jestřábů. Chodili jsme s transparenty k velvyslanectvím USA a bloku NATO. Dnes, my Slované žijící na jihovýchodě Ukrajiny, potřebujeme podporu z vaší strany. Je třeba obracet se na vedení Evropské unie a USA, aby donutila vedení Ukrajiny okamžitě přerušit válku proti vlastnímu lidu, zastavit střelbu proti městům a vesnicím z Doněcké a Luhanské oblasti. Zdejší lidé volají po míru. Věříme, že u velvyslanectví USA, Německa, Francie, Velké Británie a jiných vlivných zemí mohou být uspořádány demonstrace lidí, kterým osud občanů Doněcké a Luhanské oblasti není lhostejný. Tím můžete napomoci ubránit životy zdejších lidí, zastavit válku.

Zrodila se husitská epopej Dnes nejpilnější český historik Vlastimil Vondruška vypráví o Čechách za časů krále Václava IV. a Jana Žižky. Vánoční čas obohatil české knihovny dalším (ve SV už avizovaným) dílem z dílny dnes nejpracovitějšího našeho historika Vlastimila Vondrušky. Po dokončení čtyřdílné ságy o králích Přemyslova rodu znovu sáhl hluboko do středověku a nabídl čtenářům řadu příběhů z patnáctého století. Tyto příběhy nazval husitskou epopejí, z níž vydal v nakladatelství MOBA první díl pod názvem Za časů Krále Václava IV. (1500-1515) a letos v dubnu ho bude následovat díl líčící dobu Jana Žižky. Rozsáhlou fresku prvního dílu promítl romanopisec na 600 stránek. Snad žádná historická epocha našich dějin není v obecných představách tak kontroverzní jako husitství, poznamenává vydavatel na tradiční záložce. Čtenáři se dostává v prvním díle mnohovrstevnatý obrázek společnosti, v níž nazrávaly její rozpory mezi katolickou a kališnickou stranou, ale i mezi feudálními pány a chudým rolnictvem, ovšem i mezi jejich českými a německými příslušníky. Hlavním zdrojem těchto rozporů, jak je vylíčil Vondruška, je pak anglický reformátor křesťanství Jan Viklef (John Wycliffe), z jehož idejí bojů za spravedlivý svět vy-

rostla v českém prostoru husitská reformace. Vedle řady osudů fiktivních aktérů své doby setkáváme se u Vondrušky nejen s rektorem Karlovy univerzity Janem Husem, jehož kritika společenských zlořádů katolicismem zatížené doby získala v zemi neobyčejnou popularitu, s níž se ztotožňuje nejen lid, ale i královna a také protirožmberský buřič Jan Žižka, zchudlý zeman a dokonce z nutnosti lapka. Hejtman Žižka se podle Vondrušky také postaví do řad českých ozbrojenců, kteří u Grunwaldu v roce 1510 svedou po boku Poláků, Litevců a Rusů známou historickou bitvu, která německé křižáky navždy vygumuje z dějin středoevropské a východoevropské politiky. Není ovšem vyloučeno, že se v tomto detailu historik i autor mýlí. Mnozí kolegové z branže Žižkovu účast u Grunwaldu popírají. V čem je Vondruška jednoznačně přesný, je historie kostnického koncilu, na němž Hus jako domnělý kacíř požívá bezpečnostní záruky Václavova bratra Zikmunda, ale nakonec mučednicky končí v ohni. Letos v červenci si česká společnost bude připomínat 600. výročí Husovy popravy. Husitská epopej Vlastimila Vondrušky přichází v tomto případě jako bájná lžíce k obědu. ZDENĚK HOŘENÍ

Velmi prosíme projevit tuto solidaritu v zájmu míru. A také prosíme zaslat Radě bezpečnosti a velvyslanectvím výše zmíněných zemí včetně Ukrajiny prohlášení s požadavky, aby ukrajinské vedení zastavilo válku proti vlastním občanům. S úctou NIKOLAJ LAVRINĚNKO

Prohlá‰ení SV âR Slovanský výbor České republiky důrazně odsuzuje válečné vraždění slovanského obyvatelstva východní Ukrajiny – oblastí Doněcké a Luganské, historického Novoruska. Zločinnou občanskou válku proti svým občanům – slovanským bratřím vyvolala násilným převratem nastolená současná vláda v Kyjevě, podporovaná a uznaná státy Evropské unie a USA. Tyto státy ve snaze poškodit Rusko vyvolaly ukrajinskou krizi politickou a finanční podporou demonstrací na kyjevském náměstí Majdanu a nyní dodávkami zbraní nezákonné kyjevské vládě rozdmýchávají válečný požár. Na východě Ukrajiny zahynulo v důsledku napadení této oblasti armádou kyjevské vlády podle údajů sdělovacích prostředků 5000, podle svědectví Slovanského výboru Ukrajiny 10 000 převážně civilních obyvatel. Obytné domy, školy, nemocnice a továrny jsou ničeny palbou Západem dodávaných těžkých zbraní. Je hanebným pokrytectvím, když pro 17 obětí terorismu ve Francii je svolána milionová demonstrace s účastí předních státníků, zatímco tisíce obětí bojů na Ukrajině jsou těmto veřejným činitelům zřejmě zcela lhostejné. Pokusy o mírová jednání jsou provokacemi kyjevské vlády znemožňovány. Slovanský výbor ČR žádá vládu České republiky, aby účinně přispěla k nastolení míru v bratrské slovanské Ukrajině, kolébce kdysi slavné Kyjevské Rusi. Obracíme se na Radu bezpečnosti OSN, mezinárodní orgán, který má zajišťovat mír mezi národy, aby se zasadila o uhašení tohoto nebezpečného ohniska války, hrozícího rozšířit se ve světový vše zničující požár. Požadujeme, aby se západní státy přestaly vměšovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny a všech slovanských států a přestaly podporovat banderovské fašisty a oligarchy s cizími pasy, ovládající nyní politiku Kyjeva. Spolu s mírumilovnými slovanskými národy a světovou veřejností požadujeme, aby ukrajinské vedení zastavilo válku proti vlastním občanům. JAN MINÁŘ, předseda SV ČR

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Po uzávûrce Misnk II - tak byla nazvána schůzka státníků čtyř evropských zemí, která ve čtvrtek 12. 2. 2015 po 16 hodinách jednání přijala novou dohodu o ukončení bojů na Ukrajině.

■ Podivná náhoda První, kdo nás šokoval, byl americký velvyslanec v Bělehradě Michael Kinly, který se nad pozváním prezidenta Putina na oslavy osvobození srbského hlavního města podivil: Bělehrad prý osvobodili Ukrajinci - 3. ukrajinský front. Jako druhý ho následoval Grzegorz Schetyny, polský ministr zahraničí, který osvobození Osvětimi také přiřkl Ukrajině - 1. ukrajinskému frontu Rudé armády. Korunu tomu nasadil „premiér války“ Jaceňuk. V rozhovoru pro jeden německý list tvrdil, že v roce 1943 „Rudá armáda napadla nejprve Ukrajinu a poté Německo“. V Právu (24. 1.) tato fakta připomenul Vladimír Diviš v článku Neznalost, nebo záměr? Co když to je opravdu záměr jak koordinovat revizi světových dějin před Dnem vítězství 2015? (zh)

■ Proã se nekonal 20. slovansk˘ bál? Těšili jsme se na tradiční slovanský bál, který se měl konat 7. února na Vlachovce. Sál byl již od listopadu řádně objednán, hudba a vystoupení národopisného souboru, zajištěna tombola, informovány vlastenecké organizace a pozvány spřátelené konzuláty. Den před konáním bálu, v pátek 6. února ve 13.00 hodin, oznámil nájemce (pan Goč) telefonicky, že je Vlachovka zavřená, údajně pro neshody nájemce a provozovatele s panem majitelem Chvojem. Je to neobyčejně neslušné a neseriózní chování, které nás přinutilo odvolat všechny pozvané, účinkující a hosty a omluvit se za námi nezaviněné nepříjemnosti. Jde přímo o snahu poškodit Slovanský výbor ČR? Vlastenecké organizace, z nichž jednou z nejaktivnějších je SV ČR, vadí určitým kruhům společnosti neuznávajícím vše slovanské. Eva Holečková Jan Minář

■ Osvûtim je nejvût‰í hanbou pro Nûmce Německo má historickou odpovědnost připomínat vraždění, kterého se nacisté dopustili ve vyhlazovacím koncentračním táboře v Osvětimi. Na vzpomínkovém shromáždění v Berlíně to podle AP 26. ledna při příležitosti 70. výročí osvobození tohoto tábora řekla německá kancléřka Angela Merkelová, která rovněž přiznala, že Osvětim je pro Němce největší hanbou. Byli to Němci, kteří zavinili smrt a utrpení milionů lidí – jako pachatelé a komplicové, jako ti, co odhlížejí nebo jenom mlčí. Nesmíme zapomenout, to jsme vám dlužni, vzkázala Merkelová těm, co přežili peklo továrny na smrt. Zřejmě už zapomněla, že Německo se ušpinilo podílem na dalších zločinech v agresi proti Jugoslávii či vojenským dobrodružstvím v Afghánistánu, což je rovněž hanebné! Také maďarský premiér Viktor Orbán týž den v Budapešti uznal podíl válečných maďarských úřadů na vyvražďování Židů a přímočaře poukázal, že mnoho lidí v Maďarsku se zachovalo za druhé světové války ostudně.

které bin Ládina přepadlo v jeho úkrytu. Již v roce 2013 v anonymním rozhovoru s časopisem Esquire Rob O’Neil prohlásil, že na něho vypálil z blízkosti tři střely do čela. „Nejprve jsem vypálil dva výstřely. Bum! Bum! Při druhé ráně už padal. Sesunul se na podlahu u postele, kde jsem ho střelil znovu na stejné místo,“ řekl tehdy. O’Neil se rozhodl promluvit poté, co přišel o některé vojenské výhody tím, že odešel ze služby po šestnácti letech a ne po obvyklých dvaceti letech.

■ Otrokynûmi islamistÛ i dûti! Dubajský televizní kanál Al-Áan zveřejnil video, na němž radikálové obchodují se zajatkyněmi. Nejotřesnější na svědectví je skutečnost, že nejvyšší částky jsou žádány za děti. Za dívky do devíti let se platí asi 3700 korun. S věkem ženy pak její cena klesá. O kšeftování s lidskými životy napsal server Lidovky.cz. Zájem obchodníků je především o mladé dívky z náboženské sekty jezídů, které padly do zajetí islamistů. Nejžádanější jsou ty s modrýma a zelenýma očima. Naopak, nejnižší cenu má křesťanka mezi 40 až 50 lety – jen asi 900 korun. V rukou zotročujících radikálů skončilo více než 2000 žen.

■ Robert Fico: Hlaste mi korupci Je dobré si osvěžit v paměti, že již loni v létě vyzval slovenský premiér Robert Fico spoluobčany, aby mu osobně oznamovali případy korupce: „Všichni mluví o korupci a nikdo nic nehlásí. Moje telefonní číslo je dostatečně známé.“ Jak napsalo Právo, tak ekonomové upozorňují, že na Slovensku se průměrný úplatek pohybuje kolem 13 procent z ceny zakázky. Ročně se tak ztrácí až půl miliardy eur. Odborníci míní, že by bylo potřebné přijmout zákon o ochraně oznamovatele korupce. Premiér Fico tvrdí, že člověk, který oznámí korupci, bude automaticky chráněn. Zatím však není známo, že by premiérova výzva byla některým občanem vyslyšena konkrétním oznámením korupčního jednání.

■ Zlodûji kradli také v Dachau Neznámí pachatelé ukradli loni v listopadu část brány někdejšího nacistického koncentračního tábora Dachau u Mnichova, který byl vůbec prvním německým koncentrákem. Uvedla to DPA. Odnesli v noci dveře, na kterých byl neslavně známý cynický nápis Arbeit macht frei – Práce osvobozuje. Museli přitom přelézt vnější oplocení areálu tábora. Dveře byly součástí větší kovové brány a měly rozměry 190 krát 95 centimetrů. Bavorská kriminální policie přitom nenašla v okolí žádné stopy po zlodějích. Dosud není zřejmě známo, zda byli dopadeni. V roce 2009 polští pobertové ukradli čtyřmetrovou kovovou tabuli se stejným nápisem i z koncentračního tábora v Osvětimi. Krádež si objednal švédský neonacista Anders Högstrom, který si za to odseděl 32 měsíců vězení. Poláci vyfasovali nižší tresty. Zloději tabuli rozřezali, ale naštěstí odborníkům se ji podařilo zrekonstruovat. Originál se nakonec nevrátil nazpět na osvětimskou bránu, ale je umístěn v muzeu. Věřme, že také dveře z Dachau budou nalezeny a jejich zloději skončí v policejních klepetech. (jel)

■ VydraÏen HitlerÛv akvarel

■ Îelezní páni dostali na frak

Na dražbě v Norimberku zaplatil soukromý kupec z Blízkého východu 133 000 eur za akvarel, který namaloval v roce 1914 pozdější nacistický vůdce Německa Adolf Hitler. Vyvolávací cena byla 4500 eur. Jak uvedla DPA, v aukční síni Weidler byli přítomni zájemci o malbu i z Asie a Jižní Ameriky. Kupec přiletěl na aukci do Norimberku soukromým letadlem. Obraz o rozměrech 28 krát 22 cm zachycuje starou mnichovskou radnici a patří mezi údajně až dva tisíce děl, vytvořených Hitlerem v letech 1905 až 1920. Akvarel prodávaly dvě nejmenované sestry, jejichž dědeček jej koupil v roce 1916. Jak vidno, kumšt největší stvůry lidských dějin přitahuje jako lampa rozličné můry.

Koncem března se od Plzně přesouvali husité do vznikajícího hradiště na hoře Tábor nedaleko Sezimova Ústí. Cestou byl jejich nevelký houf napaden přesilou strakonických johanitů a katolických šlechticů, kteří se nazývali Železní páni.

■ Zabiják bin Ládina promluvil Tím, kdo v roce 2011 v pákistánském Abbotábádu zabil bývalého vůdce teroristické sítě al-Kajdá Usámu bin Ládina, byl Rob O’Neil. Sdělil to portál daily-mail,co.uk. Byl členem amerického námořního komanda, První stránku rubriky U nás doma rediguje Zdeněk Hoření, druhou Jan Jelínek.

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Sokolské hnutí projevem v‰eslovanství První sokolskou besídku jsem absolvoval ve čtyřech letech, tedy v r. 1938, v rodné obci na severu Čech. Pamatuji si, že jsem při kotoulu vzad skončil mimo žíněnku, postavil se, ale po jistou chvíli nebyl schopen pohybu. Byl jsem nicméně na svůj výkon hrdý. Po světové válce se sokolská činnost v obci obnovila, měli jsme k dispozici sál ve venkovské hospodě, kde se promítaly filmy, pořádaly taneční zábavy a také pravidelně dvakrát týdně cvičilo. Cvičil jsem na Strahově na tzv. předsletových hrách v r. 1947 (myslím, že jsme nacvičovali hlavně ve škole) a na prvním poválečném sokolském sletu v r. 1948, na který se nacvičovalo jak ve škole, tak v místním Sokole. O politice jsme kolem Sokola neuvažovali, byli jsme mladí a pohyb nám nečinil obtíže. V rámci sokolské organizace jsme také hráli volejbal. Byli jsme hrdí i smutní současně, protože náš člen, cvičenec Vladimír Růta se dostal až do olympijského družstva, ale při zájezdu do Terstu si zlomil páteř. Jeho pohřbu v r. 1947 se zúčastnilo celé olympijské družstvo ČSR. Po únoru 1948 nebyl Sokol zrušen a tím méně zakázán. Došlo však k sjednocení tělesné výchovy (organizace Sokola, Orla,

Dělnické tělovýchovné jednoty) a možná dalších organizací. Cvičili jsme dále a chodili jako dříve do Sokola, já pravidelně až do odchodu na vysokou školu v Praze v r. 1952. To jsem vedl i cvičení žáků. Hlavní nácvičná pro první celostátní spartakiádu v r. 1955 se konala na vysoké škole. Byla to mohutná akce věrně sledující někdejší sokolské slety, také se jako slety konala na Strahově. Byla již akcí sjednocené tělovýchovy. Vítám snahu a práci těch, kteří nedávno připravili a uspořádali sokolský slet. Nejde však o výroční reprezentativní akci, ale o to, aby se mezi mládeží opět rozhořel zájem o tělesnou výchovu a sport a aby se cvičení vrátilo pokud možno i do nejzazších koutů naši republiky. Obávám se, že to bude práce náročnější než uspořádání sletu. Nemyslím si též, že by se měly vrátit sokolské kroje – čabraky a brka za čapkou, v tom smysl sokolské práce nespočívá. Již jsme o několik desetiletí od první republiky dále. Mrzí mě, že renovátoři zapomněli na kořeny sokolského hnutí. Zrodilo se za rakousko-uherské monarchie jako výraz odporu proti germanizaci, ale národními barvami též jako projev všeslovanského cítění. Dnes není výjimkou, že ve sportov-

ních střetnutích především s ruskými sportovci komentátoři, ale i sportovci a někdy i trenéři národního mužstva používají výrazu „Rusáci“. I když chápu vyhrocenou rivalitu, nevím o tom, že by Rusové o našich sportovcích hovořili jako o „Čehůnech“. Stranou bylo také odsunuto ideové heslo Miroslava Tyrše jako jednoho ze zakladatelů Sokola „Jedinec nic, celek vše“. Jak by se to srovnávalo s tezí soudobé kapitalistické smečky, že se každý musí postarat sám o sebe? Ideovým heslem dneška je hrubý individualismus, naprosto s Tyršovým myšlením neslučitelný. Poněkud se obávám, že dnešním sokolům mnohdy jde více o kříšení prvorepublikové „obce sokolské“ než o sport a tělesnou výchovu. Takové návraty jsou ovšem kontraproduktivní a nemožné. K dispozici není a prakticky zmizel pověstný Masarykův stadion; slet nesledovaly statisíce diváků, ale jen několik tisíc diváků kolem fotbalového stadionu pražské Slavie. Alespoň to jméno stadionu bylo z všeslovanské součinnosti zachováno. Hledejme tedy pravdu a Tyršovy ideály nejen na sletu, ale v každodenní starosti o ideovou a tělesnou výchovu mladé generace. VÁCLAV JUMR

Prezident osvoboditel TGM (7. bfiezna 1850–14. záfií 1937) Prvním prezidentem Československé republiky se stal T. G. Masaryk, uznávaný národní hrdina s mimořádnou autoritou myslitele a státníka. Jeho představa, sdílená širokými vrstvami naší společnosti, byla rozvíjet čs. stát s miliony občanů několika národností obdobnou demokratickou cestou, jakou prošlo Švýcarsko, kde bychom žili ve vzájemné pospolitosti, porozumění a spolupráci, jako lidé svobodní a plnoprávní. Domníval se, že pokud budeme mít možnost budovat svůj stát v mírových podmínkách alespoň 50 let, můžeme tohoto cíle dosáhnout. Sám jsem dítětem Masarykovy republiky, prožíval jsem jako školák a student onu atmosféru nadějných perpektiv pokroku a soudím, že mou generaci formovala na celý život a pomáhala procházet časy dobrými a horšími. (Ze vzpomínek Čestmíra Císaře)

Slovanské prameny Na mnoha místech republiky se rádi seznamujeme s památkami dokládajícími úsilí našich předků o hrdou prezentaci příslušnosti k českému národu, k češství, a dokonce slovanství a slovanské pospolitosti. Například v Lázních Jeseník. V těchto lázních, které až do druhé světové války nesly pojmenování Gräfenberg, nalezneme desítky pramenů tryskajících ze strání Studničního vrchu. Do oblasti od poloviny devatenáctého století přijížděli pacienti ze všech koutů světa; do roku 1946 zde žilo především německé obyvatelstvo. Je tedy pochopitelné, že mísení německého živlu s kosmopolitismem zahraničních hostů povzbuzovalo národní cítění Čechů

a Češek, které se zhmotnilo i v některých uměleckých dílech. Mnohé národnostní skupiny vděčných pacientů či jejich movití příslušníci nechali nad některými prameny – jako poděkování za navrácení zdraví zbudovat malá či větší sochařská a architektonická díla. Takto vznikl pramen Anglický, Vídeňský, Polský, Rumunský, Řecký a také Slovanský, nacházející se v Lázních Jeseník poblíž moderního Balneoparku či Český pramen, na němž zapracoval svým výrazným dílem Josef Václav Myslbek. Češi měli svůj pramen již od roku 1842 a stavba pomníku (1874) se stala prestižní záležitostí. Národní kruhy navrhly, aby se vytvoření pomníku se sochou Hygie ujal

tehdy začínající Myslbek. Ten se právě seznamoval s antickým uměním a alegorické dílo bohyně zdraví uvítal. Mile překvapí původní nápis v českém jazyce na zadní straně pomníku, verš filozofa a buditele F. M. Klácela, jenž přebásnil řeckého filozofa Thaleta z Miletu: „Nad vodu nic! Z vody znik, z vody zrůst, voda léčivo živné.“ Toto Myslbekovo dílo je jeho jediné na území Slezska. Ale nemuselo být jediným, protože Poláci rovněž požádali Myslbeka o vytvoření památníku. K dohodě však nakonec nedošlo. Český pramen se nachází v bezprostřední blízkosti noblesní budovy Priessnitzova sanatoria na začátku kolonády. MONIKA HOŘENÍ

Politika nejasností a zmatkÛ Komentujeme

Husité se stačili ohradit vozy. K bitvě u Sudoměře došlo mezi rybníky Markovec a Škaredý, místo, které vybral Jan Žižka. Útočící rytíři uvázli v bažině a ačkoliv početnější a lépe vyzbrojeni, byli poražení. Žižka po příchodu na Tábor byl zvolen jedním ze čtyř hejtmanů. Památné místo husitského vítězství 25. března 1420 připomíná mohutná mohyla. (pn)

185/2015

Již čtvrt století je vystaven český národ lživé propagandě pravice, je manipulován proti bytostným zájmům lidu. Důsledkem toho dosud přežívá všeobecný chaos, mafiánské praktiky, korupce, zločinnost, zmatek v řízení státu, rozkradení republiky a podřízení se mezinárodnímu kapitalismu. Rafinovaně jsme byli vtaženi do NATO a do Evropské unie. V důsledku toho v naší zemi zakotvila nezaměstnanost, kriminalita, drahota, zadluženost a chudoba. Patnáct procent národa padlo do náruče lichvářů a exekutorů a někde doslova do bídy. Přes změnu vlády stále se u nás krade ve velkém od zdola až do míst nejvyšších. Kam se podíváme, převládá chaos, zmatek, nejasnosti. Žádný zásadní problém není do-

váděn do konce, viníci i nejtěžších zločinů se obratně vyhýbají odpovědnosti a unikají spravedlnosti. Pravda je, že nová vláda se snaží o nápravu lumpáren z doby vlády pravice, ale těžko se lidu navrátí to, co bylo nakradeno do kapes soukromníků nebo zašantročeno do rukou cizích kapitalistů. Stamiliardové hodnoty jsou nenávratně ztraceny. Mazaní zločinci, církevní šlechta se snaží ze státního urvat co nejvíce. To je nejvíce zřejmé ve stavbě dálnic, v církevních restitucích, v různých poradenských službách, v rozhazování státního majetku ve prospěch milenek, příbuzných a přátel vysokých politiků, při udělování odměn apod. Platy politiků přes různé proklamace dále rostou, při čemž nižším vrstvám pracujících se nakládají další a další daně a různé poplatky, nájmy nehorázně rostou. Stát nemá skoro na nic peníze, ale různým „přepracovaným“ kamarádům a „se-

kretářkám“ se sypou mimořádné prémie a odměny měrou vrchovatou. Když už se vedení státu nemůže ze situace jinak vylhat, zakryje se vše statistickým průměrem, kdy se dají statisícové platy vedoucích dohromady s platy těch nejnižších kategorií zaměstnanců. A ejhle! hned tu máme průměr 25 000 Kč měsíčně. Na tento průměr nedosáhne 70 % pracujících; 15 % balancuje na hranici chudoby. Zbytek žije jakž takž. Vrstva zbohatlíků je kolem deseti procent. V majetkových poměrech je to podfuk na podfuk, různí šíbři tají původ majetku různě podezřele získaný. Ne nadarmo se říká: Za každým velkým majetkem hledejme zločin! Je toho věru velmi mnoho, co je nutno v naší zemi napravit a vylepšit. Nové vládě není v tomto směru co závidět. RUDOLF VANĚK, Cheb

185/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

âeská vefiejnost má problém s pfiistûhovalectvím V Evropě narůstá přistěhovalecký problém z oblastí Blízkého východu, postižených válečnými konflikty, vyvolanými Západem. Ke svržení jim nepodřízených režimů vedly Spojené státy pod lživými záminkami války proti Iráku a Libyi, proti Sýrii vyzbrojily opoziční skupiny, vyvolaly krvavé boje a chaos, v němž převládli fanatičtí islamisté, bojující dnes proti všem za svůj Islámský stát. Sta tisíce lidí prchají z oblasti bojů do okolních zemí, ale stále více též do Evropy. Nejvíce do Itálie a do Francie, která už má z bývalých kolonií pět milionů islámských přistěhovalců. V Německu žije pět milionů islámských Turků, původně přišlých za prací. Evropská unie naléhá na další členské státy, aby též přijímaly imigranty. To se týká i České republiky. Vláda ČR chce vyhovět, ale pro neúnosné hospodářské zatížení, které by to nutně přineslo, chce přijmout asi 70 imigrantů ze Sýrie. Ministr vnitra Chovanec řekl: „Je to humanitární akt, ne začátek velké vlny uprchlíků.“ Naopak, přijímání stovek imigrantů navrhuje TOP 09 a páter Halík řekl, že „Evropa má morální povinnost přijmout uprchlíky“. Poslankyně KSČM Zuzka Rujbrová-Bebarová řekla Haló novinám: „Oněch sedmdesát azylantů se mi zdá být dobrým prvním krokem, který vidím jako nutný. Může to být také zá-

kladna pro přijetí dalších uprchlíků v budoucnu.“ (Haló noviny 14. a 15. 1. 2015) Správný postoj hájící zájmy České republiky proti nátlaku Evropské unie zaujal prezident Miloš Zeman, který se 14. 1. 2015 vyslovil proti přijetí uprchlíků. Uvedl, že je pro rozsáhlou humanitární pomoc syrským uprchlíkům buď na jejich, nebo na sousedním území, nedomnívá se však, že jejich přesídlení do ČR by bylo šťastným řešením, a to ani pro ně samé. Jak se tedy postavit k problému imigrace? Problémy se zásadně mají řešit tam, kde vzniknou, ne je přenášet jinam a vyvolávat další problémy. Česká republika má 500-700 tisíc nezaměstnaných, 50-100 tisíc bezdomovců, přes jeden milion lidí žijících v chudobě. Mnozí rodiče nemají ani na školní obědy pro své děti. Za tohoto stavu naší společnosti je prvořadou povinností každé vlády (kterou ale neplní) starat se o pomoc těmto svým občanům. Přijímat cizince a „integrovat je do společnosti“, tj. zajišťovat jim práci, je zločinem proti trpícím vlastním občanům, proti svému národu. Máme povinnost přijmout své krajany – volyňské Čechy, ohrožené občanskou válkou na Ukrajině. Ani to vláda neplní. Je zřejmé, že na přijímání většího počtu imigrantů nemá náš stát hospodářské prostředky. Nátlak Evropské unie na členské

Památka obûtí holocaustu Prezident Miloš Zeman a jeho slovenský protějšek Andrej Kiska uctili v Terezíně památku obětí holocaustu. Konalo se také Světové fórum holocaustu v Praze. Jde o události hodné zaznamenání i v našem časopisu. Vždyť s antisemitismem se můžeme setkávat i v současnosti, a to vzdor tragickému poučení z minulosti. Poukázat lze zejména na nedávné projevy fašistických živlů na Ukrajině. Na hrůzy páchané v Osvětimi a v Osvětimi-Birkenau nelze zapomenout. Podle nejnovějších výzkumů bylo po dobu existence koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi a jeho pobočkách do tohoto smrtonosného zařízení deportováno 1,5 milionu vězňů téměř třiceti národností, především Židů. V roce 1944 dosáhlo vraždění vrcholu: krematoria spalovala až 132 tisíc těl obětí měsíčně. Celkový počet v krematoriích sežehnutých těl se odhaduje na 1,1 milionu. Genocidu definovala konvence OSN přijatá již v roce 1948. Jde o úmysl spáchat ji zničením celé populace nebo její části, což

genocidu charakterizuje. Zajímavý je nedávný rozsudek Mezinárodního soudního dvora v Haagu, který vychází z principu, že „To, co se obecně nazývá etnickou čistkou, neodpovídá pojmu genocida“. Jednotlivé akty etnických čistek mohou být částí genocidního plánu, ale musí být prokázán jasný záměr fyzicky likvidovat celou skupinu,“ jak referoval i denní tisk (4. 2. 2015). V této souvislosti stojí zato zamyslet se nad nezměrnými oběťmi, jež v minulé světové válce přinesly slovanské národy v boji proti německému fašismu, zejména pak národy Sovětského svazu. Není podstatné, zda právně budeme hovořit o genocidě nebo etnické čistce. Pokud jde o nás, však víme, že někdejší Heydrichův plán směřoval k vyhubení našeho národa, tedy k tomu, co lze nazvat genocida. To, že tento plán se nepodařilo okupantům uskutečnit, bylo jen díky společnému vítězství nad fašismem, díky tehdejším Spojencům a na prvním místě osvoboditelskému úsilí Rudé armády, aniž bychom opomenuli odboj našich vlastenců doma i v zahraničí! M. S.

státy v tomto směru je nepřijatelný. Povinnost nahradit národům Blízkého východu ztráty mají ti, kteří je agresemi a vyzbrojováním islámských extremistů vyvolali – západní státy, především USA. Ne my. Sto tisícové ztráty na životech jsou ovšem nenahraditelné. Zanedbatelný není ani terorismus islámských fanatiků, ohrožující v současnosti všechny evropské státy. Jako nezodpovědnost, ne-li cílenou provokaci, je třeba odsoudit znevažování až urážky víry jiných, vydávané falešně za projev svobody názoru. Je to však hulvátství. Každý lidský život je nenahraditelný. Pokrytectvím jsou však sto tisícová pouliční shromáždění k uctění redaktorů fran-

couzského časopisu zabitých teroristy, za účasti předních západoevropských politiků, kterým je zcela lhostejno více než 5000 tisíc obětí bojů na Ukrajině, 20 000 Palestinců zabitých Izraelci, několik set tisíc mrtvých ve válkách na Blízkém východě, na jejichž vyvolání nesou tito politici spoluvinu. Máme si na přání Evropské unie nechat zavléci teroristické vraždění do České republiky? Ze všech výše uvedených skutečností, ne blábolů nepřátel vlastního národa a lidskoprávních pomatenců (což je většinou totéž), vyplývá nutnost řešení problematiky hromadné imigrace. Řešení na úkor na jejím vzniku nezúčastněných národních států je však zcela nepřijatelné. JAN MINÁŘ

O plánech svûtového míru Tak zněl titulek článku, který byl uveřejněn již v předminulém století (2. srpna 1867) v časopisu Světozor. Připomeňme si v tehdejší češtině aspoň několik myšlenek tohoto článku, abychom si uvědomili, jak mnohé i po mnoha desetiletích je dnes aktuální. Autor – byť tehdy nejmenovaný – psal: „V době válek, ve které žijeme, musí to vypadati jako ironie psáti o světovém míru! Novinářstvo dokazuje nám každý den pravý opak, a vskutku uvažujeme-li blíže neuspořádané poměry evropské, platné bohužel pořád ještě rozdíly mezi národy vládnoucími a porobenými a vznikající z toho nespokojenost potlačených, uvažujeme-li dále neurovnané poměry majetníků a hrozící pořád otázku dělnickou, uvažujeme-li konečně ustavičnou a stále vzrůstající řevnivost jednotlivých států mezi sebou a činnost zbrojnic a doplňování vojsk v míře nebývalé: musíme se přiznati, že vše spíše připravuje k světové válce, nežli k světovému míru.

Ale právě tento obecný pocit, že nynější poměry politické, národní a společenské v celé Evropě jsou neurovnány a nejisty, to všeobecné přesvědčení, že stav napnutosti, v jakém se nacházíme, nemůže již dlouho trvati, poskytuje nám aspoň svět naděje, že Evropa cítí shnilost svých institucí, a že obecným sražením sil způsobiti chce chaos, z kterého se má vyvinouti teprv pořádek nový a trvalý, jenž bude snad někdy dovršen zavřením Janusova chrámu – světovým mírem.“ Slova dávného autora vedou ve světle současnosti k zamyšlení. Naléhavému v době válek nejen na Středním a Blízkém východě, ale též na africkém kontinentě a především na Ukrajině, pomineme-li další doutnající ohniska, včetně Balkánského poloostrova. Přítomnost se obohatila o novodobé formy rasové a náboženské nesnášenlivosti i terorismu, ať již státního nebo individuálního. Vrchovatě palčivou otázkou se dnes stalo: Kam kráčí lidstvo? MIRKO SVOBODA

Fa‰ismus neprojde! Pod tímto heslem bojovali za občanské války ve Španělsku španělští vlastenci proti nástupujícímu fašismu podporovanému v předvečer druhé světové války hitlerovským Německem a tehdejší fašistickou Itálií. Dnes neofašismus ohrožuje nám blízkou Ukrajinu. O několika španělských dobrovolnících, kteří přišli do oblasti Doněcka, aby pomohli čelit fašistickému nebezpečí, uveřejnil článek ruský list Mysl č. 1/2015. Na dotaz, co vedlo španělské antifašisty k pomoci, odpověděli: „Pro nás všechny se masakr v Oděse stal okamžikem zvratu> Je však mnoho důvodů proč se zapojit do boje: přání vybudovat socialistický stát v Evropě, pomoct ochránit obyvatele Donbasu od kyjevské armády. Je to boj proti fašismu a my dlužíme těm, kdož v roce 1936 se připojili k internacionálním brigádám ve Španělsku, aby bojovali proti státnímu převratu. Velice dobře jsme si vědomi toho, jaké-

mu riziku se vystavujeme, když jsme se vydali do války. Uvědomujeme si, co jsme zanechali ve Španělsku, ale cíle zdůvodňují tato rizika. Jsme zde, abychom bojovali proti fašismu. Poprvé po velmi dlouhé době je reálná šance vybudovat socialistický stát v Evropě. Novorusko bojuje proti fašismu, proti panství oligarchů a jde zároveň o národněosvobozenecké hnutí. Bojujeme proti kyjevským fašistům a oligarchům, kteří rozkradli postsovětskou Ukrajinu. To je také národněosvobozenecké hnutí, protože lidé brání svoji kulturu, svůj jazyk a svůj národ. My jako dobrovolníci nebojujeme za peníze, ale za uskutečnění našich cílů.“ Interview dosvědčuje odhodlání dobrovolníků angažovat se vzdor nebezpečí na ukrajinském bojišti v souladu se svým přesvědčením, což prý jim dává odpověď i na občas kladenou otázku „co tady dělám?“ M. S.

Na prahu míru

Osvûtim

Otázka krajnû aktuální Za současných poměrů ve světě, kdy obyvatelé řady zemí, a to nejen rozvojových, jsou sužováni bídou, hladem, nedostatečnou zdravotní péčí a také neúnosnými sociálními poměry, včetně nezaměstnanosti a nedůstojných pracovních poměrů, nelze se vyhnout problému imigrace. Tento problém vyvstal jako vysoce naléhavý i v souvislosti s válečnými konflikty, četnými formami diskriminace a nerovnoprávnosti i dalšími neduhy současného společenského řádu. Vyhnout se těmto otázkám nelze. Vyměňovat si názory a diskutovat s cílem, jak je řešit, je však potřebné, i když nalézt optimální řešení zůstává zatím

otevřeno. Jan Minář má ve svém příspěvku, který uveřejňujeme, na problém s imigrací vyhraněný pohled. Širší diskuse, a to nejen v našem časopisu, by mohla být přínosem. Úsloví „Kolik lidí, tolik rozumů“ platí i v tomto případě. Snad je však vhodné dodat k problému imigrace aspoň jedno: neměli bychom při posuzování imigrace vycházet vstříc především těm, kdož jsou nyní postiženi občanskou válkou na Ukrajině? Určitě jsou nám bližší po všech stránkách než imigranti ze zemí Blízkého a Středního východu, představující odlišný civilizační svět, a to nejen po náboženské, kulturní a jazykové stránce. (da)

Letos v únoru tomu bylo už sedmdesát let. Tehdy už skomírala nacistická třetí říše a odpočítávaly se poslední týdny protektorátní zvůle u nás. Tehdy však také přiletělo nad Prahu 14. února 1945 několik desítek amerických bombardérů, které svrhly svůj smrtonosný náklad právě na ni. Postižena byla řada pražských čtvrtí, a to nejen materiálně, ale především na lidských životech. Zasaženy byly pražské čtvrti Pankrác, Nové Město, Vinohrady, Vršovice, Nusle i Žižkov. Tehdy zemřelo pod troskami přes 700 obyvatel a zraněno bylo téměř 1200 lidí. Podle údajů bylo při tomto bombardování zničeno 93 domů, 190 pak jich

Mimofiádná osobnost -

bylo těžce poškozeno a dalších 1500 utrpělo rovněž škody. Okolo jedenácti tisíc lidí zůstalo bez přístřeší a muselo opustit své domovy. Bombardování Prahy v únoru 1945 je sice již historickou skutečností, kterou však nelze ani po desítkách let promlčet. Vždyť, jak připomněl Týdeník Rozhlas, „nálet si podle odborníků vyžádal více mrtvých, než kolik stálo bombardování Coventry za celou válku...“ Nezapomínejme na hrůzy, které válka přináší a jichž jsme dnes svědky, zejména na Ukrajině! Usilovat o mír v našem světě není přežitkem! (da)

byl jí Jan Masaryk (14. 9. 1886–10. 3. 1948), ministr zahraničních věcí, diplomat a politik, syn T. G. Masaryka, jehož smrt byla zneužita po Únoru 1948 těmi, kdož se nechtěli smířit s politickými poměry v naší republice. Jan Masaryk byl u nás velice oblíbeným člověkem, a to též pro jeho vtipnost. Tak například při porevoluční volbě Dr. Edvarda Beneše prezidentem republiky se přihodila následující historka: ve chvíli, kdy už byly spočítány všechny hlasy, ale dosud nebyl oznámen výsledek, totiž že Edvard Beneš byl zvolen všemi dvěma sty devadesáti osmi přítomnými poslanci, přiběhl ministr Jan Masaryk k paní Haně Benešové. Nasadil ustaraný obličej a s tragickým nádechem jí pošeptal: „Máme to špatný, scházejí mu dva hlasy!“ (z publikace Úsměvy Jana Masaryka od Vladimíra Thiele, Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1991).

Neu‰lo nám ■ Evropská unie je trvalým předmětem pozornosti Václava Klause, bývalého českého prezidenta a euroskeptika. Nedávno vyslovil názor, který zaznamenáváme: „Současně jsem přesvědčen, že čím více zemí v Evropské unii bude, tím zřejmější bude – snad pro každého, kdo aspoň trochu přemýšlí -, že jde o chybnou konstrukci a slepou uličku.“ Klaus také soudí, že „Z krátkodobého hlediska je to určitě hrozba větší než islámský stát a muslimský terorismus“. Evropská unie a její problémy včetně euroměny si zaslouží trvalou pozornost a výměnu názorů, a to zvláště nyní, mj. i v souvislosti s řešením zadlužení Řecka, ale též „angažovaností“ Evropské unie ve spojitosti s občanskou válkou a jejími důsledky na Ukrajině. V časopise Dialog (č. 313) napsal článek nazvaný Eurounijní schizofrénie i Jan Minář. Pokud jde o názory vyslovené Václavem Klausem, lze nalézt i další vyjádření např. Luďka Niedermayera, Ivety Radičové, Jozefa Zielenience viz Hospodářské noviny 6.-8. 2. t. r. Prostě: Evropská unie – diskusní pole neorané...!

■ Poznání pravdy, i když hořké, vyplývá ze slov ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, který usoudil v Mladé frontě DNES (28. 1. 2015), mj. „Výsledek války v Iráku a v Afghánistánu je, že jestliže v roce 2001 jsme mohli mluvit o tom, že eliminujeme jedno centrum al-Kajdy na pomezí Afghánistánu a Pákistánu, dnes je máme rozeseto v celém prostoru od Senegalu po Somálsko přes Libyi, Jemen až do Pákistánu, Afghánistánu... A je tu najednou neuvěřitelné množství džihadistických skupin a vůbec to nevypadá, že jsme něco vyřešili nebo pomohli omezit. Teorie, že se v Afghánistánu postavíme za Prahu, se ukázala být naprosto vadná a falešná.“

■ Vražedný útok na redakci francouzského listu Charlie Hebdo vyvolal mnohatisícové demonstrace protestujících ve francouzských městech i jinde, a to za účasti čelných politiků. Je bolestná otázka, proč podobné protestní demonstrace s masovou účastí nejsou za mnohatisícové oběti na Ukrajině a proti tamějšímu neofašistickému nebezpečí. Vždyť francouzské „Pour la Démocratie, l’Egalité, les Libertes – Combattons tous les Fascismes!“ (znamená: za demokracii, rovnost, svobodu – bojujme všichni proti fašismu) je výzvou, která platí právě pro Ukrajinu!

■ Stěhování národů nastává? V zemích okolo evropských hranic prý čeká přibližně 12 milionů uprchlíků. O azyl v Evropské unii, jak jsme se mohli dočíst, požádalo loni téměř půl milionu lidí, zhruba 200 tisíc lidí žije v schengenském prostoru nelegálně. Uprchlíci přicházejí ponejvíce ze Sýrie, Afghánistánu, Pákistánu, Nigérie, Iráku a některých dalších oblastí. Destabilizace režimů v některých zemích (např. v Libyi) vyvolala problémy, které nyní dopadají na evropské země, a to nejen hraničící se Středozemním mořem. Biblické Quo vadis, Domine? (Kam kráčíš, Pane?) si můžeme aktualizovat: Kam kráčíš, Evropo a Evropská unie?

■ Ohlasu až z Kanady od našeho tamějšího krajana na náš měsíčník si vážíme, vždyť nám napsal, že pro krajany, mající slovanské kořeny je zajímavý. Stejně tak my se zájmem sledujeme život našich krajanů v cizině, která se stala jejich novým domovem.

■ Studenti SPŠ keramické a sklářské z Karlových Varů se zúčastnili Mezinárodní ekologické konference v Irkutsku. Na akci vystoupili se svojí prací zaměřenou na ochranu krajiny v České republice a představili chráněná území karlovarského kraje. O letenky a pojištění se postaral Karlovarský kraj. Náklady související s pobytem hradilo vedení města Irkutsk, se kterým má Karlovarský kraj uzavřenou partnerskou spolupráci.

■ Vtip nakonec – tentokrát z listu Doba seniorů č. 1/2015: „Dva katoličtí faráři si povídají o celibátu. Všechno se sice pomalu liberalizuje, ale my dva asi už nezažijeme dobu, kdy se budou moci faráři ženit. Kéž by se toho dožily aspoň naše děti, odvětí druhý.“ (da) Stránku připravil a redigoval Mirko Svoboda. Stránka je věnována problematice západních slovanských národů.

4

Jednou vûtou ■ Ruští veteráni druhé světové

války požadují v dopise A. Merkelové: „My, Stalingraďané, jsme dokázali nelidským úsilím zlomit historický vývoj, nemůžeme připustit, aby se nacismus opakoval a navrhujeme Vám, abychom s ním bojovali společně“.

■ V ukrajinské vládě se objevili

cizinci: do čela ministerstva financí se postavili občanka USA N. Jaresková, ministrem hospodářského rozvoje byl jmenován Litevec A. Abromavičus a ministerstvo zdravotnictví povede gruzínský občan A. Kvitašvili.

■ Čína postaví rychlostní želez-

niční trať spojující Peking s Moskvou, která bude mít hodnotu 242 miliard dolarů, dlouhou 7000 kilometrů, jejíž trasu povede přes Kazachstán a cesta bude trvat dva dny.

■ USA zaplatí miliardu dolarů za ruské raketové motory, které dokážou zajišťovat obsluhu nosných raket od superlehkých až po supertěžké.

■ V. Putin navštívil v den 70. výročí osvobození Osvětimi sovětskými vojsky Židovské muzeum a centrum tolerantnosti v Moskvě, kde prohlásil. že jakékoli pokusy o přepsání dějin jsou nepřípustné a nemorální, mající za cíl utajit vlastní hanbu a napomáhání nacistům.

■ Televizní kanál RT (Russia Today) dosáhl, že se mu britská televizní společnost omluvila za svou zveřejněnou lživou informaci o práci zpravodajů RT.

■ „Válečný jestřáb“ J. McCain, předseda senátního výboru pro ozbrojené síly USA, „přiznal“, že Washington má část viny na použití kazetových pum na Ukrajině, protože prý nezabezpečil ukrajinskou armádu různými druhy zbraní.

■ V návrhu rozpočtu USA na rok

2016 se vedle obvyklého vyčlenění částky na „politickou, ekonomickou a vojenskou podporu“ spojenců v NATO a partnerů v Evropě včetně zemí, které se staly „objekty zvláštního nátlaku ze strany Ruska“, přímo objevila nová položka označená jako čelení „nátlaku a agresivním akcím ze strany Ruska“. ■ Česká firma Bauer Technics, která se specializuje na dodávky zemědělských farem na klíč, postaví dvě farmy v Kazachstánu za celkem asi pět a půl miliardy korun.

■ V rámci únorové mobilizace ve všech regionech Ukrajiny se podle ministra obrany Ukrajiny S. Poltoraka podařilo do zbraně povolat pouze 20 % z požadovaného počtu vojáků, když mnoho Ukrajinců se snaží odcestovat do jiných zemí. ■ Ukrajinský státní koncern Ukroboronprom hodlá během dvou let zvýšit výrobu hlavních bojových tanků Oplot z pěti na 120 kusů ročně a zahájit výrobu lehkých obrněných vozů Dozor-B.

■ Soutěž o nejlepší literární pře-

klad z ruštiny do češtiny na téma

Současná próza ruských autorek vyhlásilo Ruské středisko vědy a kultury s Českou asociací rusistů.

■ Řecká televize Attika zařadila do vysílání relace o Rusku v ruském jazyce a každodenně vysílá pro region hlavního města, který sleduje přes polovinu obyvatelstva Řecka pořady o kultuře Ruska, ruštinu pro malé děti i pro dospělé. ■ Požár v knihovně společenských věd v Moskvě byl po 25 hod. dramatu zcela uhašen, když naštěstí, ne všechno shořelo a vědecké kmihy ani rozsáhlá slovanská knihovna podle předběžných informací neutrpěly, protože nejvzácnější staré tisky a rukopisy jsou uloženy v podzemí moderní budovy.

■ Rozbít Ukrajinu, stejně jako

Balkán a Jugoslávii byl německý zájem, odpověděl v Parlamentních listech novinářský nestor – bývalý disident Jan Petránek a dodal, že to byli Němci, kteří jásali, když se rozpadlo Česko a Slovensko a jediný, kdo se sjednotil, bylo východní a západní Německo (NDR a SRN).

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

185/2015

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

Neu‰lo nám

Z Poselství prezidenta Ruska Státní dumû

■ Most z Ruska na Krym přes úžinu v Kerčském průlivu bude -

V návaznosti na stejnojmenný článek v minulém čísle přinášíme Putinovo hodnocení událostí na Ukrajině. Je dobře známo, že Rusko podpořilo Ukrajinu a další bratrské republiky bývalého SSSR v jejich cestě za suverenitou, a také značně přispělo k tomuto procesu. Každý národ má nezcizitelné, suverénní právo na svoji vlastní cestu rozvoje, volbu spojenců, formy politické organizace společnosti, budování ekonomiky a zajištění vlastní bezpečnosti. Rusko mělo k tomu vždy respekt a bude ho mít i nadále. To platí v plné míře i pro Ukrajinu, pro bratrský ukrajinský lid. Ano, odsoudili jsme státní převrat, násilné uchvácení moci v Kyjevě v únoru tohoto roku. A to, co vidíme dnes na Ukrajině, tragédie v jihovýchodní části země plně potvrzuje správnost našeho postoje. Čím to všechno začalo? Jsem nucen to dnes připomenout. Je to těžko uvěřitelné, čím to všechno začalo – zdálo by se technickým řešením prezidenta Janukovyče posunout podpis smlouvy o přidružení Ukrajiny s Evropskou unií. Dokonce zdůrazním to, nešlo ani o odmítnutí tohoto dokumentu, ale jen o jeho odložení s cílem dopracování. Tento krok byl, dovolte mi připomenout, plně v souladu s ústavní pravomocí zcela legitimní a mezinárodně uznávané hlavy státu. Jak lze tedy v této souvislosti podporovat ozbrojené uchvácení moci, násilí, vraždy? Třeba jen krvavé události v Oděse, když upalovali lidi zaživa. Jak je možné podpořit následující pokusy pomocí ozbrojených sil

potlačit obyvatele v jihovýchodní části země, kteří nesouhlasili s tímto bezprávím? Znovu se ptám, jak je možné tohle podporovat? Navíc za pokryteckých řečí o ochraně mezinárodního práva a lidských práv. Je to jen čistý cynismus. Jsem si jistý, tyto události ukrajinský lid ještě spravedlivě vyhodnotí. A jak se od začátku vyvíjel náš dialog na toto téma s americkými a evropskými partnery? Ne náhodou jsem se zmínil o našich amerických přátelích, protože buď přímo, nebo ze zákulisí vždy ovlivňují naše vztahy se sousedy. Občas jeden ani neví, s kým se dá lépe mluvit: s vládami některých států nebo přímo s jejich americkými patrony a sponzory. V případě dohody o přidružení Ukrajiny s EU se žádný dialog vůbec nekonal, už jsem o tom mluvil. Bylo nám řečeno, že to prý není vaše věc. Máme-li mluvit obyčejným lidovým jazykem, poslali nás někam. Všechny argumenty o tom, že Rusko a Ukrajina jsou členy zóny volného obchodu SNS, že máme historicky zformovanou hlubokou kooperaci v průmyslu a zemědělství, fakticky jednotnou infrastrukturu, tyto argumenty nikdo nechtěl nejenže projednávat, ale ani vyslyšet. Tehdy jsme řekli: no dobře, jestliže si nepřejete vést s námi dialog, budeme nuceni hájit své oprávněné zájmy jednostranně a nemíníme platit za chybnou, podle našeho názoru, politiku. Výsledek: dohoda mezi Ukrajinou a EU je podepsána, ratifikována, ale uplatnění její obchodní a ekonomické kapitoly bylo odloženo do konce příštího ro-

ku. Takže celkově vzato jsme měli pravdu? A zde je otázka: kvůli čemu to všechno bylo uděláno na Ukrajině? Kvůli čemu se odehrál státní převrat? Proč se střílelo, a proč dosud střílejí a zabíjejí lidi? Ve skutečnosti zničili ekonomiku, finance, sociální sféru, zpustošili zemi. Dnes potřebujeme nikoli politikaření, pronášení hlasitých, prázdných slibů, ale pomoc ukrajinské ekonomice, samozřejmě za podmínky reforem. Ale nějak není vidět, že by se k tomu naši západní kolegové hrnuli a že by nynější kyjevské úřady dychtivě chtěly řešit problémy svých občanů. Mimochodem, Rusko už přispívá, poskytlo obrovskou podporu Ukrajině. Uvedu zde ještě jednou: naše banky již zainvestovaly na Ukrajině přibližně 25 miliard dolarů. Ministerstvo financí Ruska poskytlo půjčku v loňském roce – další tři miliardy. GAZPROM vyčlenil úvěry ukrajinské ekonomice – ještě 5,5 , dokonce se slevou, kterou nikdo nesliboval, ve výši 4,5 miliardy dolarů. Spočítejte to 32,5-33,5 miliardy dolarů jen za poslední dobu. Jistě, máme právo položit si otázku: proč došlo k této tragédii na Ukrajině? Cožpak nebylo možné urovnat problémy, dokonce i sporné otázky během dialogu, v rámci mantinelů právní úpravy a legitimního procesu? Nicméně, nyní se nás s použitím všech sil snaží přesvědčit, že to je ta správná, vyvážená politika, kterou máme bezmyšlenkovitě a slepě poslouchat. To se nestane.

Zprávy z Ruska od pfiedních komentátorÛ Analytička V. Sušová Salminen rozebírá pro ParlamentníListy.cz skutečnost, že ekonomické problémy Ruska mají a budou mít různé přeshraniční důsledky pro jeho sousedy a země SNS. Pád rublu a celková krize ekonomiky vážně poškodila i ekonomiky postsovětských republik, především středoasijských zemí. Došlo k propadu pracovních migrantů, takže statisíce mladých lidí bez práce se nyní vracejí z Ruska domů. Vedle slabého rublu došlo k striktnějšímu zákonodárství ohledně práce migrantů, ale především je na ruském trhu stále větší nedostatek pracovních míst. Hlavní příčinou pracovní

migrace byly převody peněz z Ruska, ze kterých částečně žily celé ekonomiky a především rodiny. V případě Tádžikistánu 42 % ekonomiky, Kyrgyzstánu 31,5 %, Moldávie 25 %, Arménie 21 %, Gruzie a Uzbekistánu 12 %, Ukrajiny 5,5 %, Litvy 4,5 % a Ázerbájdžánu 2,5 % ekonomiky. Doyen americké žurnalistiky H. D. S. Greenway se v deníku Boston Globe věnuje Obamově politice vůči Rusku. Podle něho je třeba analyzovat minulé kroky, což vzbuzuje mnoho otázek. „Necítilo se Rusko jednáním Západu po rozpadu SSSR ponížené? Bylo nezbytné posunovat hranice

NATO tak daleko na východ?“ Ale to je prý minulost. Obama hraje s již rozdanými kartami. Podle Greenwaye je mimořádně důležité, aby Obama svojí politikou vůči Rusku nepřispěl k nastartování další studené války. „Putin není Stalin a Rusko není Sovětský svaz, usilující o nadvládu nad celým světem. Obamova administrativa může zkoumat, ve kterých oblastech by mohly obě dvě strany spolupracovat. Zároveň je však nutné, aby Amerika nenechala své spojence vyvolávat zbytečné konfrontace, jako tomu bylo v případě Gruzie za prezidenta Bushe.“

Boj o moc na Ukrajinû Pozice ukrajinského prezidenta Petro Porošenka je krajně nejistá. Žádný ze slibů daný voličům před i po nástupu do funkce – tedy především rychlé vítězství na východě země a ekonomický růst založený na integraci s Evropskou unií – se nesplnil, a ani splnit nemohl. Odhodlání mladých Ukrajinců bojovat a zemřít pro kyjevskou vládu je velmi malé. Rekruti opouštějí Ukrajinu v takovém množství, že to donutilo prezidenta zakázat jim cestovat do zahraničí. Ostatně vzpomeňme, že i po Praze před nedávnem pochodovali pod banderovskými vlajkami odhodlaní statní mladí muži, kteří dali přednost Václavskému náměstí před bojem za vlast a národ na východě Ukrajiny. Vojenské neúspěchy ukrajinských ozbrojených složek byly ukrajinským předsedou vlády A. Jaceňukem i velitelem praporu Donbas zdůvodňovány nasazením regulérních ruských jednotek. Náčelník generálního štábu ukrajinské armády Viktor Muženko však 29. ledna letošního roku přiznal, že „boje s regulérními jednotkami ruské armády nevedeme“. Napětí umocňují i rostoucí požadavky účastníků ATO (antiteroristické operace), kteří se dožadují odměny za zásluhy, které získali v bojích na Donbasu. Například v Poltavě se velice nevybíravě dožadovali přidělení zemědělských pozemků. Na Ukrajině nazrává doba, kdy bude třeba nalézt a příkladně potrestat viníka vojenských neúspěchů i hrozícího státního bankrotu. Vše ukazuje na blížící se rozpad triumvirátu Porošenko, Jaceňuk, Turčynov (nyní tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny). Nejslabší pozici má prezident, od kterého se odvracejí i nejbližší spolubojovníci. Má ve srovnání s Ja-

jak jsme o tom už psali - 19 km dlouhý a odhad rozpočtu projektu činí 228,3 mld. rublů. Budou na něm vybudovány dva jízdní pruhy vozů v každém směru a dvě železniční tratě. Práce byly zahájeny v září 2014 a podle ruského ministra dopravy musí být postaven do 16. prosince 2018. Stavbě ruského mostu mohou překážet ukrajinské orgány. Ukrajina je de iure pobřežní zemí s volným přístupem k Azovskému i k Černému moři, což znamená, že jakákoliv stavba může potenciálně překážet Ukrajině realizovat komunikaci mezi nimi. V mezinárodní praxi je znám precedens, kdy Dánové postavili most přes jeden z baltských průlivů Bolšoj Belt, ale Finsko jako stát, jehož zájmy tím byly dotčeny, se odvolalo k Mezinárodnímu soudnímu dvoru se stížností, že stavba je příliš nízká (65 m od hladiny moře), a může být překážkou provozu. Nicméně však moc přes Bolšoj Belt je používán a považuje se za mistrovské architektonické a technické dílo.

■ Měnová krize vytvořila z Ruska ‚nákupní ráj‘ pro čínskou turistiku. Ruská federace přeskočila i Japonsko, Jižní Koreu, Thajsko a USA. Podle čínské cestovní kanceláře Ctrip klesly ceny ruského zboží nejméně o 30 procent. Mnozí Číňané uvedli, že jedou do ruských měst nakoupit mobilní telefony, kosmetiku a značkové oblečení a obuv – tedy zboží, které ještě nedávno nakupovali v Číně Rusové.

■ Rusko má stoupající přiroze-

nou natalitu obyvatel. Za poslední tři roky dosahuje natalita 1,9 milionu lidí. Originální způsob zvýšení porodnosti navrhl S. Morozov, guvernér Uljanovské oblasti, když vyhlásil, že počet novorozenců zvýší oficiálně vyhlášený Den sexu. Ten připadá na 12. září – tedy přesně devět měsíců před 12. červnem, což je národní den Ruska. V „den spojení rodiny“ by si lidé měli vzít volno a místo práce se věnovat pokusům o početí potomka. Když se rodičům podaří, aby se jejich miminko narodilo v den národního svátku, budou odměněni autem, televizí nebo jinou hodnotnou cenou. Tato iniciativa přináší ovoce – porodnost se během loňského roku zvýšila o 4,5 procenta. Také prezident Putin slíbil ženám, jimž se narodí druhé nebo třetí dítě, prémii, která čítá v přepočtu 180 000 Kč.

■ Hlavní vojenská prokuratura Polska zveřejnila na svých internetových stránkách stenografické záznamy komunikace dispečerů z kontrolní věže smolenského letiště, poblíž kterého 10. dubna 2010 havaroval prezidentský speciál Tu-154M. Prokuratura se rozhodla tyto údaje zveřejnit, aby tak odpověděla na otázku veřejnosti, zda ruští dispečeři Kačinského letadlu povolili klesnout na výšku 50 metrů. Jak na tiskové konferenci prohlásil představitel prokuratury, takové povolení polskému letadlu nikdo nedal. Podle záznamu dávali dispečeři polskému letadlu instrukci k druhému pokusu.

■ Setkání rusko-české mezivlád-

Jeden z tisícÛ obrázkÛ ze souãasného ukrajinského Donûcka

ceňukem slabší pozici mimo jiné i pro to, že na rozdíl od premiéra jeho patronem nejsou Spojené státy, ale Evropská unie, jejíž roli zformulovala náměstkyně ministra zahraničních věcí USA V. Nulandová. Porošenko nemá mocenskou (sociální) základnu, na kterou by se mohl spolehnout, nemá zdroje na to, aby čas od času mohl rozhodující části obyvatelstva poskytnout „chléb a hry“. Loajalita obyvatelstva a věrnost silových struktur klesá úměrně s propadem ekonomiky. Petro Porošenko s jeho oligarchickou základnou, nesplněnými sliby a neoblíbeností u armády je ideálním kandidátem na obětního beránka. Z toho, co je doposud známo, se rýsuje několik možných scénářů odstranění z funkce. Od palácového převratu po obsazení prezidentského paláce rozvášněným davem. Možná je ovšem varianta, že se to obejde bez podobného teátru. Není od věci

představit si situaci, že prezidentu bude představitelem dominantní velmoci na Ukrajině dáno na vědomí, že je v zájmu jeho vlasti, aby dobrovolně odešel na zasloužený odpočinek výměnou za nedotknutelnost, zachování majetku a klidný život v některé evropské zemi. Po demisi by pak Verchovna rada vyhlásila válečný stav a veškerá moc by přešla do rukou Bezpečnostní rady. Bez ohledu, zda dojde k odstranění Porošenka nebo ne, je střet o reálnou moc zřejmě nevyhnutelný. Rozpad ukrajinské branné moci dosáhl takového stupně, že se nedá hovořit o jednotné síle, ale o „ozbrojeném Majdanu“, kde rozhodují jednotliví polní velitelé. Právě nebezpečí plynoucí z vymknutí se značné části ozbrojených složek z podkontroly může současný kyjevský triumvirát nějakou dobu udržet pohromadě. JIŘÍ KOTLÍK

ní komise pro hospodářskou spolupráci plánuje ministerstvo průmyslu a obchodu na 9. a 10. března a účastnit by se jí měl ministr J. Mládek i jeho ruský protějšek D. Manturov. Přitom státy Evropské unie se dohodly, že s Ruskem nebudou žádná pravidelná mezivládní jednání pořádat. Podle MPO ale podnikatelé i odborové organizace obnovení schůzek „důrazně požadují“ a podobná setkání už uspořádalo Slovensko, Maďarsko i Slovinsko a „EU tato jednání akceptuje“.

■ Na Radě Asociace krajů proběhlo jednání s místopředsedou vlády republiky Tatarstán R. Šajchutdinovem, obchodním radou RF v České republice S. Stuparem, generálním konzulem RF v Brně A. Šaraškinem, za přítomnosti primátorky hlavního města Prahy A. Krnáčové a všech hejtmanů krajů České republiky. Předseda Rady Asociace M. Hašek informoval, že řeč šla i o podpoře byznysu v regionech. Je například úkolem hejtmanů být spojovacím mostem do regionů Ruské federace. Tuto stránku věnovanou informacím ze života východoslovanských zemí řídí a rediguje Karel Dostál.

185/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

■ Ne kaÏd˘ „plácá“ unii po ramenou

Balkán poutal 50 divizí Na Balkánû zufiila druhá svûtová válka neménû obludnû jako v ostatní Evropû. Zmûny v prÛbûhu války na Balkánû byly poznamenány mimofiádnou vstfiícností nûkter˘ch zemí vÛãi útoãícímu fa‰ismu, neÏ tomu bylo právû ve zb˘vajících ãástech Evropy. I přes určitou specifiku Balkánu, lze průběh druhé světové války rozčlenit do několika fází. Za počátek je možno považovat italsko-řeckou válku (říjen 1940-duben 1941), kdy Itálie ostudně prohrála a byla vyhnána nejen z Řecká i z části Albánie. V dubnu 1941 – a to byla hlavní balkánská válka – vyvrcholil útok na Balkán agresí nacistického Německa proti Jugoslávii. Spolu se svými spojenci Maďarskem, Bulharskem a Itálií, bez vyhlášení války (jak to bylo u Německa zvykem), vpochodovaly proti Jugoslávii armády Osy ze tří směrů, Rakouska, Maďarska a Bulharska. Centrální útok byl veden z Bulharska s cílem odříznout ústup jugoslávské armády do Řecka. Následně 10. dubna 1941 chorvatští ustašovští fašisté vyhlásili tzv. nezávislý Chorvatský stát. 17. dubna 1941 Jugoslávie kapitulovala, král Petar II. byl nucen opustit Jugoslávii. Porobené Jugoslávii nikdo ze spojenců nepomohl

(Velká Británie, USA). K uzavření smlouvy se SSSR nedošlo.

Porcování Jugoslávie Po kapitulaci Jugoslávie a vytvoření ustašovského Chorvatského státu následovalo porcování Balkánu mezi „vítěze“. Chorvatsko anektovalo celou Bosnu a Hercegovinu a část Slovinska, hranice na východě posunulo až na Drinu. O zbytek Slovinska se postaraly Německo a Itálie. Samotná Itálie okupovala nejen část Slovinska, ale i chorvatské přímoří a Dalmácii. A na řadu se dostalo Srbsko, celá Vojvodina byla anektována Maďarskem. Podstatná část Makedonie a jižní část Srbska připadla fašistickému Bulharsku. Zbytek Makedonie (západ) spolu s Černou Horou, Kosovem a Metohijí a sousedící Albánii obsadila fašistická Itálie. Odpor v pevninské části Řecka se pod tlakem německé invaze zhroutil v dubnu 1941. Po obsazení Řecka dochází k německé invazi na Krétu. Po 1. červnu 1941 je Balkán – Albánie, Jugoslávie i Řecko – pod nacistickou kuratelou Osy.

Po boku Tita Generální tajemník ÚV KSJ Josip Broz Tito správně odhadl budoucí politický vývoj, který vyvrcholil napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Politické byro ÚV KSJ dospělo k rozhodnutí, že nastal čas pro začátek celonárodního odboje proti okupantům

Majka devet Jugovica Když západ podaroval odvěkou Srbskou krajinu – Kosovo a Metohiji – Albáncům, rozhodli se Albánci dokončit dlouhodobý záměr „vyhnat odtud všechny Srby“, a to tak, že vypalovali a bourali pravoslavné kostely a kláštery. Vyvraceli pomníky na hřbitovech, napadali Srby nejen slovně, ale i tělesně. Zapalovali auta, stříleli po domech a čmárali po nich. Mnozí Srbové nevydrželi a odešli, ale ne všichni. Je jich tam dosud dost, kteří navzdory protivenství setrvávají ve své rodné zemi – jsou to hrdinové, jakož i ti, kdo jim pomáhají. Příkladně existuje organizace Majka devet Jugovica (Matka devíti Jugoslávců), která provozuje národní kuchyni. Vaří se tam a bezplatně rozdává strava nejpotřebnějším. Tato

a již v červnu 1941 dochází k ustavení hlavního štábu Národněosvobozeneckých a partyzánských oddílů Jugoslávie (dále NOPOJ). Samotná Komunistická strana Jugoslávie nebyla příliš početná (12 000 členů), ale podstatné bylo, že dokázala získat podporu dalších organizací. Byl to především její internacionální přístup a nekompromisní postoj proti okupantům a kolaborantům i přístup k místním obyvatelům. V odboji se projevilo vlastenectví bez ohledu na národnostní pestrost samotného Balkánu, a tím i samotných partyzánských oddílů. Je nutno upozornit, že vedle odboje vedeného KSJ a sdružující i ostatní partyzánská hnutí, existovalo na druhé stra-

ně i další odbojové hnutí tzv. Četnické hnutí. Četnické hnutí pod vedením Džura Mihailoviče vyznávalo ideu vybudování Velkého Srbska jako reakci na ustašovskou vizi Velkého Chorvatska.

Z partyzánů armáda Partyzánský odboj v Albánii, Jugoslávii a Řecká vázal po celou dobu války na 50 divizí Německa a jeho fašizujících spojenců. Elitní jednotky, místo nasazení na frontě byly vázány na protipartyzánské operace. Posléze v průběhu války dochází k přerodu partyzánských jednotek v regulérní armádu svádějící úporné boje s německými a bulharskými jednotkami. STANISLAV HRZINA

Bojoval za svobodu âerné Hory Spisovatel Mihailo Lalič (7. 10. 1914 - 30. 12. 1992) se řadí k nejvýznamnějším černohorským osobnostem. Již jako student na bělehradské univerzitě náležel ke skupině revolučně orientovaných studentů a byl za své projevené názory vězněn. Během bojů upadl do zajetí a byl vězněn v Kolařině, odtud jej potom deportovali do Soluně. Tam se mu podařilo uprchnout z vězení a na svobodě se připojil k řeckým partyzánům. Své první dojmy z bojů proti italským a německým okupantům zachytil ve sbírce povídek Stezky svobody (1948). I jeho další knížky povídek čerpají z válečného období – Průzkumný oddíl (1949), První sníh (1951) a Za svitu mě-

síce (1956). V povídkách Prameny tmy a zejména v románovém cyklu – Svatba, Zlé jaro, Tráva pod kameny, Nad hlavou jen stromy, Štvanice – popsal nebezpečnou a obtížnou dobu národněosvobozeneckého boje Černohorců. Vrcholem jeho tvorby je román Svatba (1950), o němž kritika konstatuje, že z nového úhlu zpracovává období národněosvobozeneckého boje: v románě vidí obdobu lidového hrdinského eposu, který oslavuje hlavního bohatýra Čemerkiče, ale současně vyjadřuje autorovu úctu a obdiv k prostému černohorskému lidu a jeho statečnému boji za svobodný život. ZBYNĚK KUCHYŇKA

bohulibá činnost je dokumentována ve fragmentu vzájemné korespondence s přáteli v Česku. Pro zajímavost pár slov z dopisu, který z Kosova zaslala Vlasta Kostkubová: „Po ukončení nešťastných událostí minulých let na Kosovu a Metohiji, došlo k masovému opouštění ‚Svaté země‘ ze strany srbského národa. Ti, kdo se rozhodli zůstat, jsou obětí nedostatku, bídy a nezaměstnanosti. Z uvedených důvodů jsme se rozhodli založit humanitární organizaci s názvem „Majka devet Jugovica“. Naším cílem bylo pomoci zbědovanému srbskému národu dodáváním potravin, oblečení a léků. Dnes naše organizace provozuje šest národních kuchyní, v nichž se stravuje na dva tisíce lidí.“

Zoran Zajev

mentů o její zkorumpovanosti a přímo škodě vlastní zemi. Samozřejmostí nebylo zveřejnění takové výbušné směsi, ale podle vlády snaha z těchto materiálů profitovat ve prospěch sociálně demokratické strany (SDSM). Vláda nelenila a přišla s vyhlášením, že zabránila státnímu převratu a ústy premiéra Nikoly Grujevského existenci podobných materiálů popřela a v útoku pokračovala zabavením Zajevova pasu a vazbou tří příznivců SDSM, kteří byli obviněni ze špionáže a násilí proti státu. Nyní je nasnadě, co protivníci v politickém ringu Makedonie sledují a jaké mají trumfy. V případě Zajeva je otázka, zda pouze vydíral či opravdu nějaké materiály vlastní a proč se tedy nechal zahnat do kouta. V případě Grujevského, který je ve funkci od roku 2006 a daří se mu úspěšně potlačovat jak média, tak i kritiku ze strany opozice. Rovněž dovede i manipulovat veřejným míněním. Pokud některá ze stran spoléhá na pomoc a podporu mezinárodního společenství, nelze s něčím podobným počítat, problémy leží někde jinde než v Makedonii. A tak lze počítat pouze s vyjádřením určitého znepokojení z podobného vývoje. Makedonie má pouze jednu možnost, vyřešit tuto situaci demokraticky, a to bude obtížné. (sh)

Řecká vláda levicového premiéra Alexise Tsiprase se distancovala od kritiky Evropské unie vůči zhoršující se krizi na Ukrajině a od příprav dalších možných sankcí proti Rusku. Atény si šéfce zahraniční politiky Evropské unie Federice Mogheriniové postěžovaly, že nebyly konzultovány ohledně unijního prohlášení odsuzujícího rostoucí krizi na Ukrajině.

■ Dopis pro potomky Zazděný dopis z roku 1907 vzdálené budoucnosti našli zedníci při rekonstrukci jednoho domu v slovinském přístavu Koper. Autor „časové schránky“ doufal, že dopis bude nalezen v době, kdy na světě zavládne „opravdové bratrství“. Dopis s datem 7. května 1907 napsal bankovní zaměstnanec Josip Ahtik. „Než dělníci dokončí stavbu domu, chci zanechat potomkům svědectví, které zobrazí náš duchovní a hmotný zápas o lepší budoucnost dalších pokolení,“ napsal.

■ Skonãí v rumunském vûzení Rumunský kasační soud definitivně poslal do vězení za korupci dva exministry a osm úředníků a ekonomických poradců, včetně českého finančníka a poradce Michala Šušáka. Dopustil se průmyslové špionáže. Byl odsouzen za předávání tajných informací „jiným stranám“.

■ A v‰echno je jinak V roce 2016 ovládne jedno procento zbohatlíků polovinu zdrojů planety, tj. bude bohatší než 99 % lidstva. A z toho pouhých 85 (!) miliardářů slízne smetanu. A o tom je současná politika ve světě. Zbytek jsou mediální kecy, intelektuální ideologický žvást a ekonomický platonismus pro nemyslící lid.

■ Nûkdo barbar, jin˘ ne Kosovská policie rozehnala demonstraci v Prištině. Podle protestujících srbský ministr ve vládě premiéra Isy Mustafy Aleksandar Jablanovič, mezitím odvolaný, urazil albánské obyvatele Kosova, když před dvěma týdny označil za barbary albánské demonstranty, kteří na pravoslavné Vánoce zabránili skupině Srbů z Djakovice a okolí navštívit pravoslavný kostel. Demonstrace se kvůli tomu opakovaně konaly v nejrůznějších částech Kosova.

■ Znovu protisrbské fobie Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) dodržel tradici a potvrdil doživotní tresty důstojníkům bosenskosrbské armády.Vujadin Popovič a Lubiša Bear byli odsouzeni k trestům doživotí již před pěti lety. ICTY je znám svojí protisrbskou fobií.

Kam lze zajít s demokracií? Jako by toho Makedonie neměla dost. Vnitřní spory s Albánci v otázkách uspořádání země. Spory se sousedícím Řeckem o názvu „Makedonie“ či právu na jeho používání. Bulharská nechuť k makedonštině jako jazyku a vůbec k existenci makedonského etnika. A nyní ještě vnitropolitická krize, kdy žabomyší válka mezi vládou a opozicí začíná nabírat rozměru údajného pokusu o státní převrat či vydírání vlády opozičním představitelem. Konkrétněji – Zoran Zajev vyhrožoval či vydíral vládu existencí doku-

Neu‰lo nám

■ Bulharské v˘roãí

Spolu s hitlerovci okupovali Balkán i Italové a albán‰tí nacisté

Genocida „nespáchána“ Mezinárodní soudní dvůr v Haagu vynesl konečný verdikt ve věci vzájemných žalob Srbska a Chorvatska z páchání genocidy za války v devadesátých letech minulého století na území bývalé Jugoslávie. „Srbsko ani Chorvatsko za války v 90. letech genocidu nespáchaly.“ Rozhodnutí soudu je konečné a definitivní, nelze se proti němu odvolat. Projednávání žalob trvalo a „upřesňování“ se táhlo neuvěřitelných patnáct let. Tato doba je nepřiměřená i s přihlédnutím na složitost samotného dokazování genocidy a úmyslu vraždění a vyhánění civilního obyvatelstva na jedné či druhé straně. Jediný případ genocidy z období války v bývalé Jugoslávii je zdůrazňovaný v bosenské Srebrenici, kde je citován počet osmi tisíc muslimských mužů cíleně vyhlazených. V případě Srebrenici ale trvale existuje

cílená snaha diskriminovat Srbsko ze strany západní propagandy jako jediné a výhradní „zlo“. Otázka zůstává, zda poslední rozhodnutí mezinárodního soudního dvora přispěje k usmíření dvou slovanských národů, ještě nedávno bratrských. Rozhodnutí soudního dvora je především u Chorvatů přijímáno s větší trpkostí. Chorvatská veřejnost očekávala vítězství svého právního týmu a byla o tom i ujišťována. Všechny rozsudky Mezinárodního soudního dvora jsou přijímány z etnického pohledu a tomu odpovídajícímu pojetí pravdy a spravedlnosti. Je nasnadě, zda verdikt přinese smíření a mír v této výbušné a rozbouřené oblasti Balkánu a vyrovnání se s historií obou zemí. Až nadcházející léta ukážou, zda bude existovat vůle a síla k vyřešení těchto problémů a vztahů. STANISLAV HRZINA

V prvních svobodných parlamentních volbách roku 1990 zvítězila Bulharská socialistická strana a následně byl zvolen 7. Velkým národním shromážděním prvním demokratickým prezidentem Želju Želev. Prezidentský mandát vykonával do roku 1997, kdy byl v nastávajících prezidentských volbách poražen kolegou ze strany Petrem Stojanovem. Želju Želev zůstal předsedou Hnutí liberálních demokratů. Podle agentury AP zemřel 30. 1. 2015 ve věku 79 let.

■ Rusko bylo loni na tfietím místû V seznamu předních zemí-výrobců ropy bylo Rusko loni na třetím místě za USA a Saúdskou Arábií, následováno v první desítce Čínou, Kanadou, Íránem, Irákem, SAE, Mexikem a Kuvajtem. „Trvalá bezpečnost v Evropě může být zajištěna jen spolu s Moskvou, a nikoli navzdory jí,“ řekl německý ministr zahraničí Steinmeier na Mnichovské konferenci o bezpečnosti. Tuto stránku věnovanou zemím jižních Slovanů řídí a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Brána do vesmíru Světová výstava o kosmu začíná 12. března na holešovickém Výstavišti. Lákadly budou kámen z Měsíce, dopravený na Zem posádkou lodi Apollo 15, elektromobil Lunar Rover Vehicle, pomáhající při zkoumání Měsíce. Návštěvníci budou moci projít replikou jednoho z modulů orbitální stanice a poznat tak jeho vnitřní vybavení. Připraveny jsou i kosmické skafandry od prvních letů v programu Vostok a Mercury až po ty současné. Pro návštěvníky jsou připraveny k vyzkoušení simulátory a trenažéry. Připomínáme, že kosmický výzkum zahájil start sovětské umělé družice Země Sputnik 1.-4. října 1957.

■ Mistr karikatury Mezi naše významné autory karikatur patřil čkyňský rodák Karel Šmíd (1914–1985), kreslíř, malíř a pedagog. Dokázal vyhmátnout osobnost karikovaného, jako např. ukazuje kresba národního umělce herce Stanislava Neumanna (sy-

na básníka S. K. Neumanna). Z vlasů mu vyrůstají růžky – pro autora vždy představoval neposedného dobrotivého čertíka. S. Neumann je i letošním jubilantem (1902–1975).

■ Relikviáfi a víno

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Jirásek oslovil ‰iroké vrstvy lidí Alois Jirásek (1851–1930) se narodil v Hronově, kde jeho otec pracoval jako tkadlec, později pekař. V průběhu let se stal nejpopulárnějším autorem české historické beletrie. Splňoval čtenářskou představu spisovatele národního, který dokázal oslovit široké lidové vrstvy a prezentovat nejpokrokovější tradice našeho národa. Historické romány a povídky byly vzhledem k první světové válce vnímány na pozadí soudobého boje o národní a státní samostatnost. (Na to by současní badatelé neměli zapomínat.) Zásluhu na vydání Jirás-

Renesance dala světu tři nepřekonatelné výtvarníky: Michelangela Buonarrotiho, Raffaela Santiho a Leonarda da Vinciho. První z nich se narodil 6. 3. 1475 a zemřel 18. 2. 1564. Období humanismu emancipovalo člověka a lidský rozum ze zajetí církevních dogmat. Průmyslová prosperita vytvářela v Římě příznivé podmínky pro vznik klasických děl Raffaelových i Michelangelových. Studium anatomie v klášterní márnici umožnilo Michelangelovi vytvářet sochařská díla mimořádné kvality. Spojuje se tu síla lidské myšlenky a lidské tvořivosti. Jeho Mojžíš oslavující papeže Julia II. je prezentován jako mocný vůdce zástupů, David ztělesňuje demokratické svobody florentské obce a rozhodnost jejích měšťanských představitelů. Uprostřed dění objevuje vnitřní drama duševního života, pohyb myšlenky a snu. Sochař, malíř, stavitel chrámu sv. Petra, který zakončil obdivuhodnou rozměrnou kopulí. V pozdním věku tvoří na lešení fresky na stropě Sixtinské kaple. Psal skvělé básně – v těch posledních si stěžuje na podmínky, v nichž tvořil. Poslední rekonstrukce sixtín-

Anna Hostomská (1907–1995) byla významnou osobností české kultury. Hudební vědkyně a redaktorka Čs. rozhlasu v Praze, kde se věnovala pořadům o vážné hudbě, převážně operní. Pro velký zájem, který vzbudily velkolepé akce právě na podporu této hudby, vznikla v r. 1955 kniha Opera. Později byla vydána osmkrát. Měl jsem to štěstí poznat paní Hostomskou osobně v pořadu pro školy. Vzpomínám na její slova: „Někdo to dělat musí.“ A nejen já děkuji. (pn)

■ Kdo je rád, si zpívá Pražská městská rada Česko-ruské společnosti, z. s. a Česká asociace Rusistů pořádaly 5. února 2015 komponovaný hudební program LEHKO JE U SRDCE S VESELOU PÍSNÍ aneb Čeští hudebníci v Rusku a ruská písnička v Čechách. Pořad se uskutečnil v Klubu Česko-ruské společnosti V Závětří 4, Praha 7. Zahráli nám a zazpívali Iva a Jiří Matějkovi a Jiří Klapka. Pořad měl velkou úroveň a v dnešní době to byl balzám na duši. (nw)

Stránku Kultury řídí a rediguje Pavel Novák.

ských fresek ukázala, že pod nánosem sazí z éry čadících svíček se skrývají netušené jasné barvy. Michelangela pronásledovaly nesváry doby, i ty osobní. Často prchá z města do města, vede spory s papeži – objednavateli – o pojetí díla. Navíc soupeření s Raffaelem a Leonardem. Mstí se svým protivníkům, že je ve svých dílech zpodobňuje. Svou podobu pak vtiskl na kůži mučedníka sv. Bartoloměje jako výčitku za prožitá životní muka. Jeho Poslední soud na stropě Sixtínské kaple přesně vystihl životopisec renesančních umělců Giorgio Vasary, když napsal: „Překonal sám sebe – dokázal si představit hněvy posledních dnů.“ Chloubu Florencie – sochu Davida – vytesal z obrovského poškozeného kusu mramoru, s nímž si nikdo nevěděl rady. Často pobýval a pracoval v lomu, aby získal potřebný kvádr mramoru pro svá díla. V nich lze pozorovat vývoj – po r. 1500 vzdává hold antické monumentální tradici, kde převládá uhlazenost, později „Vousatý otrok“ je tvořen hlubokými záseky dláta, tělo je křečovité ve šroubovitém pohybu. Mezi oběma díly uplynulo dvacet let. Návštěvníci chrámu sv. Petra v Římě obdivují Michelangelovu Pietu... „Ó Noci, pouhá tmo, leč líbezná / závěrem každé dílo v nich se halí. / Však dobře prohlédá, kdo tebe chválí / a moudrý je, kdo sní a dar tvůj zná. (Překlad J. Vrchlický) Jeho verše odrážejí rozpolcenost doby, kdy po renesanci přichází barok a katolická protireformace, zpřísnění mravů a bezmocnost. Česká veřejnost se měla možnost s životem a dílem tohoto génia seznámit díky Miroslavu Tyršovi, o osobnost se zajímal Jan Neruda. Básnické dílo do české poezie uvedl Jaroslav Vrchlický. PAVEL NOVÁK

■ MuÏ kovového hlasu

■ Díky, paní Hostomská

kova díla v edici Odkaz národu (1949–58) měl Klement Gottwald a Zdeněk Nejedlý, který ve svých hojně navštěvovaných přednáškách před válkou akcentoval pokrokový ráz Jiráskovy tvorby. O totéž usiloval ve svých knihách a studiích. Ze svého kraje čerpal Jirásek celoživotní dojmy. Po absolvování univerzity odešel r. 1874 do Litomyšle jako středoškolský profesor a strávil zde 14 let. Od studentských let ho poutalo přátelství k Mikoláši Alšovi – Jirásek jako talentovaný kreslíř se rozhodoval mezi dráhou malířskou a spisovatelskou. Do

Geniální vládce hmoty

Světoznámý relikviář sv. Maura z Bečova nad Teplou, nedávno vystavený v Jízdárně Pražského hradu, není jediným pokladem tamního kláštera. Po devětadvaceti letech nechali ocenit 133 lahví společně nalezených s relikviářem v r. 1985. Každá láhev vína, koňaků i šampaňského je odhadnuta na 200 tisíc korun. Lahve pocházejí z let 1890–99.

Připomínáme si nezapomenutelného Eduarda Hakena (1910–1996), jehož bas zněl z jeviště nejprve Olomouckého divadla a později pražského Národního. Zde ho proslavil především Vodník (Rusalka) a Kecal (Prodaná nevěsta). Rád zajížděl do Prachatic, kde zpíval s Pěveckým sborem jihočeských učitelek. Jeho manželka byla herečka Marie Glázrová. Oba jsou pohřbeni na Vyšehradském hřbitově vedle Hakenova souputníka a celoživotního přítele Beno Blachuta.

185/2015

Vyjdou Banderovci B. ChÀoupka V nakladatelství Futura vyjde kniha Bohuslava Chňoupka Banderovci. Jako novinář dokonale ovládal rodný jazyk. Zpracoval jak vzpomínky těch, kteří proti banderovcům bojovali, tak protokoly výslechů zajatých banderovců, jejich vůdce Burlaka. Jeho pronásledování a dopadení je ústředním motivem knihy. Autorovou nesmírnou výhodou bylo, že osobně nejen poznal řadu z těch, o nichž píše, ale znal i místa, kde se příběh Burlaka v Polsku, na Ukrajině a na Slovensku

odehrává. Kniha vychází v českém překladu, verše a písňové texty jsou v originále. B. Chňoupek i přes své politické přesvědčení, osobní pohled na banderovce jako nepřátele tehdejšího režimu, zařadil do knihy mnoho oficiálních dokumentů a vzpomínek. Nestrannému pozorovateli nechává dostatek prostoru, aby si vytvořili sami úsudek, zda byli banderovci jen bandité a vrazi – nebo třeba bojovníci proti nepříteli, fašistům či Rudé armádě. (ph)

Komensk˘ vûfiil a doufal Symbolem tragédie českého národa v době pobělohorské, snášené však se vztyčenou hlavou a bez složení rukou do klína, je Moravan Jan Amos Komenský (1592–1970). Podobně jako mistr Jan Hus je znám celému kulturnímu světu, který dlouhodobě čerpá především z jeho didaktického díla. Biskup jednoty bratrské, filozof, pedagog, historik, překladatel a originální autor. Jako exulant zveleboval školství v jiných zemích, usiloval o mírové řešení tehdejšího konfliktu. Tolik si přál být potřebný svému národu, moci se vrátit domů. Přes rány osudu stále pracoval, přátelil se s vynikajícími osobnostmi své doby. Do posledních chvil věřil a doufal, že soumrak musí ustoupit svítání. Zemřel v Amsterodamu a je pohřben v někdejším pevnostním městě Naardenu. Snímek je

Prahy se vrátil r. 1888 a až do r. 1909 učil na gymnáziu v Žitné ulici. V těch letech napsal většinu svých románů. Napsal též 12 divadelních her. Na počest slavného rodáka se dlouhá léta koná divadelní festival amatérského divadla – Jiráskův Hronov. Mistr často narážel na nepříznivý ohlas dobové měšťácké i církevní kritiky. Vadilo jeho líčení širokého proudu národní historie a vrcholného vzepětí v době husitské. Jako znalec předhusitského období uváděl čtenáře do dobové problematiky společenského ovzduší a duchovního života. Jiráskovy sympatie patří husitům, v nichž spatřuje lidový odpor proti cizím i domácím feudálům a papeženství. V Temnu zachycuje protireformační snahy katolické církve o vymýcení kacířství. Osudy F. L. Věka jsou těsně spjaty s obrozeneckým úsilím první generace buditelů – Tháma a Puchmajera. Naši lidé Jiráska milovali a starší generace zvyklá číst, tak činí dodnes. Právě Ji-

ráskovi se dostalo cti vyhlásit v Obecním domě vznik samostatné Československé republiky.

■ Dnešní vykladači historie se účelově snaží popřít vliv husitství na okolní Evropu, pomlouván je i Jirásek, který ve své době povznášel vlasteneckého ducha, což dnešní lokajští patolízalové nedokážou pochopit. Vzrůstá i agresivita katolické církve a její snaha se vetřít kamkoliv, jen aby získala další ovečky pro vyprazdňující se stádo. Perlička nakonec. Jako student fakulty v Českých Budějovicích jsem se zúčastnil besedy s - v té době slavným svazáckým spisovatelem - Pavlem Kohoutem. V diskusi byl dotázán na A. Jiráska. Na chvíli se zarazil a pak nám sdělil, že Jiráska nečetl, protože to byla povinná četba. Jen doufám, že si v pozdějších letech doplnil mezery ve vzdělání. U nás studentů měl tenkrát – jak říkají Jihočeši – „slovíno až na bahno“. PAVEL NOVÁK

Legendární Jelena Obrazcovová (7. 7. 1937–12. 1. 2015) Příznivce a přátele operní hudby zastihla v minulých dnech smutná zpráva. 12. ledna 2015 zemřela v Německu, kde se léčila, světově proslulá operní pěvkyně, ruské národnosti, národní umělkyně Jelena Obrazcovová. Tato rodačka z Leningradu se stala sólistkou Velkého divadla SSSR v Moskvě v r. 1963 a brzy poté se stala světovou hvězdou. Vystupovala v Londýně, Metropolitní opeře v New Yorku, Salcburku, Vídni, milánské Scale a na dalších významných operních scénách po celém světě. V roce 1978 poctila svou přítomností také Československo a v Národním divadle vystoupila jako Carmen. Spolu s ní hostoval národní umělec SSSR Zurba Sotkilava v roli Dona José. O rok později uspořádala J. Obrazcovová v Praze samostatný pěvecký koncert v rámci Pražského jara z díla

J. Masseneta, Manuela de Fally, S. Prokofjeva a S. Rachmaninova. Kulturní svět ztratil odchodem Jeleny Obrazcovové jednu z největších umělkyň a její příznivci budou na ni jistě dlouho vzpomínat. JAROSLAVA KOMOŇOVÁ

Pfiitakání Ïivotu a odmítání násilí Titulek vystihuje celoživotní snažení známého polského autora Stanislava Grochoviaka (24. 1. 1934–2. 9. 1986), do jehož průběhu výrazně a pronikavě zasáhla druhá světová válka. Prožitky z ní popsal ve svém románu Trismus ve stylu drsného sensualismu. Ostatně svým dílem je řazen k tomuto literárnímu směru. Patřil ke generaci básníků, jejichž tvorba vrcholila v období po roce 1956. Studoval polonistiku na Univerzitě v Poznani a ve Varšavě, po studiích se stal členem redakcí řady literárních časopisů: Wspólczesność, Nowa kultura, Poezja, Miesiecznik Literacki. Stanul v čele nové tvůrčí generace, proklamoval antiestetismus, ale jeho postoje byly neobyčejně rozmanité a proměnlivé. Při snaze o charakteristiku jeho tvůrčí činnosti se často uvádí, že se v jeho díle pojí barokní obraznost a kontrast s intenzivním narušováním konvencí, že se v něm projevují expresionistické formy vnímání reality. V raném období své dramatické tvorby, v němž námětově těží z okupačního období, autor spojuje a mísí různé konvence a styly ke zvýšení účinku svého díla, často používá i nesourodé tvůrčí postupy, sahá po nástrojích satiry, ironie nebo grotesky. Ve svých pozdějších dílech obrátil pozornost na současnost a svůj pohled na ni obo-

hatil o veseloherní polohu. Dosáhl proslulosti v polských poměrech především tím, že vytváří celou řadu nápaditých humoresek a satirických her, a to na motivy venkovského života. Některými svými díly se ocitá na pomezí mezi groteskou, burleskou a moralitou. Čtenáře překvapuje metaforami v baladickém tónu, vypjatými expresionistickými scénami, které lze označit jako scénické básně. Svou tvůrčí invenci uplatnil zejména při tvorbě rozhlasových her, televizních inscenací nebo filmových scénářů, kterými získal značnou popularitu mezi posluchači a diváky. K nejvýznamnějším dílům patří román Fara s magnóliemi (1956), dále romány Angrešty (1963), Trismus (1963) a Karabiny (1965). Často bývají uváděny jako divadelní hry: Šachy (1961), Partita na instrument drewniany (1962), Król IV (1963), Král IV. (česky 1963), Lazarovy rozmary (1965). Vydal sbírky básní: Rytířská balada (1956), Nebylo léto (1969). V češtině vyšly dva výbory z jeho poezie: první pod názvem: Pozvání k lásce (1967) a druhý s názvem Lov na tetřevy (1990). ZBYNĚK KUCHYŇKA

Rohlík versus kultura Vynalézavá obrazovka

z místa posledního odpočinku Učitele národů, jak ho svět nazývá. Text a foto (pn)

Když podhradí svorně nadává na polistopadový šlendrián, je třeba ho podpořit. A tak,jako kdysi, ožívá „kolektivní organizátor“ – veřejnoprávní televize. Dobré platy a funkce je třeba si zasloužit! Moderátorka nám sdělila, že kdesi přepočetli (snad ne zadarmo?) průměrné platy tehdy a dnes. V rohlících jsme na tom prý lépe, také v benzinu, elektronice... Srovnavatelé zapomněli (?) na kulturu včera a dnes. Je jí dnes více, ale za kolik? Může si běžný smrtelník koupit lístek na Pražské jaro nebo do velkých divadel, jak

byl zvyklý nebo kin? A i kdyby peníze byly, důchodce přepadávají za bílého dne – natož večer. Taktně se zapomnělo na enormní nájmy, ceny energií i další. Kdysi se platilo za „kWh“ – teď i za „dopravu“, příspěvek voltaikům a dalším. Jen cena elektřiny vzrostla od r. 1991 osmkrát! Pravicové „balíčky“, kromě jiného, důležité léky na předpis, postupně s doplatky, byly uvolněny zcela, kup si z vlastního. Zaplať si svou prevenci! Oblbování národa za peníze daňových poplatníků a povinných koncesionářských poplatků by mohlo už skončit. (pn)

185/2015

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

âe‰i ukr˘vali rudoarmûjce, uprchlé ze zajetí infekčním oddělení s falešnou diagnózou choroby, před níž se gestapáckým ohařům podlamují kolena – tyfus!

Vlahý májový den roku 1943. Popovický listonoš Bohumil Sochůrek má už v nohách pořádnou štrapáci po vsích. Řemen brašny ho řeže a pálí do ramene a tíží jako cent. Znavený kráčí lesní cestou k samotě Peklo o třech chalupách. Těší se k Foubíkům na doušek chladivé vody, kterou mu do džbánku ze studánky průzračné jako křišťál nabere paní domu. Najednou v křoví zaslechne šramot. Z houštiny vyběhnou tři muži. Vypadají jako strašidla. Jsou vyzáblí, zarostlí, podobní kostrám. Zoufalí zastoupili pošťákovi cestu. Jeden z nebožáků strčil Sochůrkovi před oči dlaně, ošklivě rozřezané ostnatým drátem. Hluboké hnisající rány. Neznámí svorně ukázali prsty k ústům: „Máme hlad. Dejte chléb. Pomozte!“

Statečný pošťák Bohumil Sochůrek Ale to jsou přece Rusové, postřehne pošťák. Jejich řeč důvěrně zná z vysílání moskevského rozhlasu, který po večerech tajně poslouchá z krystalky, na niž chytá i Londýn. Proto ví, jaký nářez dostala německá armáda na Volze, jak je oheň sovětských kaťuší usmažil ve stalingradském kotli. Sochůrek byl poslem, jenž s dopisy a novinami po vesnicích roznášel i radostnou zvěst: fašisté ustupují na všech frontách. Hitlerovské říši zvoní hrana. „To víte, že vás na holičkách nenechám,“ vyhrkne z něj. Spěchal domů pro bochník chleba a škvarky se sádlem. Když se k Rusům vrátil, spořádali donesené jídlo do posledního drobku. Přináší jim také na převlečení spodní prádlo a civilní šaty. „Děkujeme, příteli,“ vděčně tiskli Sochůrkovi ruce. „Jsi dobrý člověk. Věříme, že nás nezradíš.“ Představili se: Nikolaj Romanovič Solanic, Ivan Dumnov (krycí příjmení Ledenskij), Petr Ivanovič Birjukov (ve skutečnosti měl příjmení Smirnov). Důstojníci Rudé armády. Po krutém boji na frontě padli do nacistického zajetí. Nikdy však nepřestali myslet na útěk.

Svatoňovic bunkr v Čestíně

Po‰Èák Bohumil SochÛrek s pfiáteli v Popovicích, kde bydlel.

Otroctví pro ně bylo horší než smrt. Podařilo se jim uprchnout z podzemí mosteckých uhelných dolů. Unikli štěkotu zvlčilých psů, bití a ponižování dozorců. Pod horou Říp je zastihla první noc na svobodě. Po ránu potkali babku s nůší trávy na zádech. Tak se lekla, že se div nesvalila. Mlčela ale jako hrob. Pohostila je mlékem a bramborami, poradila, kudy jít dál na východ. A tak se trojice doplahočila až sem, na Benešovsko, a zkřížila cestu statečnému pošťákovi. Muži činu. Sochůrek prohlíží zrasované ruce Ledenského. „Okamžitě musíš být ošetřen doktorem,“ řekne. „Zařídím spolehlivého lékaře. Je to náš člověk.“ A doktor Václav Čedík z benešovské nemocnice mu rány vyhojí.

Vesničané riskují zatčení a smrt Rudoarmějce chrání rolníci a chalupníci, smělí venkované. S rizikem trestu smrti. Zásobují je potravinami a léky. Ukrývaní přespávají v zemljankách v lesích na Novovesku a Popovicku, v zimě po stodolách a chalupách. Úkryt jim po-

skytují Karel Zmek a Václav Pokorný z Nové Vsi, František Střelka z Mladovic, Josef Marek z Miroslavi, Antonín Foubík z Pekla. Paní Františka Červová z Nové Vsi jim v létě do lesa u Mladovic přináší v proutěném košíku jídlo a pití. Doprovázena přitom malým synkem Pepou hodlá předstírat, kdyby je kontrolovala protektorátní četnická patrola, že jdou hledat po celý den houby, a proto si s sebou nesou větší proviant. Po vsích a samotách koluje zvěst, vyslovovaná s úctou a vzrušením. „Jsou u nás Rusové.“ A přitom lidem hruď svírá i kazajka hrůzy po heydrichiádě. Děsí je příliš živý a strašlivý osud vypálených Lidic a Ležáků. Červené seznamy popravených mučedníků. Ale v kraji blanických rytířů hrdost a vzdor přehluší zbabělost. Rolnické a dělné rodiny podporují rodící se partyzánskou skupinu. Slovanské bratry. Když Ledenského postřelí protektorátní četník Volejník, Sochůrek zařizuje převoz raněného přes lékaře Čedíka a Mrázka do nemocnice v Benešově. Rus leží na

Solanic a Birjukov se zapojují do činnosti ilegální organizace JOSTA, nazvané z počátečních písmen jména Josifa Stalina. Prostřednictvím Sochůrka nacházejí nové útočiště v čestínském bunkru, který vystavěli na zahradě své chalupy Svatoňovic Františkové – otec a syn – již roku 1942. Dokonale skrýš maskovali. Na její střechu posadili pařeniště, v němž pěstovali salát a okurky. Koncem května 1944 sem přivádí Josef Raiskup dalšího rudoarmějce – Nikolaje Archimova. Svatoňovic máma Božena sovětským chlapcům vaří a pere, spravuje jim prádlo. Na stěně bunkru rozprostřou mapu. Zapichováním špendlíků sledují postup sovětské armády na západ. Naslouchají i Stalinovu projevu z rádia. Již se zotavili z útrap. Prahnou po boji.

Neváhali obětovat své životy Konfidentu gestapa Josefu Přibylovi (krycí příjmení Fibich) se podaří vyslídit Svatoňův bunkr na zahradě. Ale to jsou již rudoarmějci pryč. Následuje zatýkání českých vlastenců gestapáky z benešovské ústředny. Nakonec napomáhání Rusům krutě zaplatí. Karel Zmek je sťat sekyrou v pankrácké věznici 21. dubna 1945, kdy do kapitulace Německa a osvobození Prahy zbývá chvilinka. Otec Svatoň, jeho žena a dcera Jiřina jsou vězněni v terezínské Malé pevnosti. Krátce po osvobození Svatoň umírá na následky útrap. Jeho synovi Františkovi se podařilo gestapu uniknout při zatýkání a přežít. Antonín Foubík, díky výpovědím Zmeka u výslechů, o vlásek uniká

Historická fotografie, pořízená Františkem Svatoňovic chlapi opatřují Rusům z vlašimské Zbrojovky pistole s náboji. Chystají se přejít – ale bez Ledenského, o jehož dalším osudu není nic známo – na Slovensko, kde se schyluje k protifašistickému povstání. Učitel František Bronec z Popovic, který s kantorem Ladislavem Vaštou tiskli letáky s výzvami k protiněmeckému odporu, sehnal rudoarmějcům ze školního kabinetu na cestu buzolu. Mladý Svatoň na památku hosty vyfotografuje. Vyvolaný film vsune do láhve a zakope do země na zahradě pod jabloní. Rudoarmějce pomáhá převádět přes říčku Blanici směrem k Českomoravské vrchovině a předává je bezejmenné spojce na cestu ke slovenským horám. Archimovovi se podařilo proniknout až k Tatrám a v Slovenském národním povstání bojoval u Žiliny. Solanic byl v bojích těžce raněn. Birjukov se již na Moravě přidal k partyzánskému oddílu.

Ukr˘vaní sovût‰tí vojáci. Zcela nahofie âech Josef Raiskup.

pankrácké gilotině a prochází peklem Terezína a pak i koncentračních táborů Flossenbürg a Dachau. Václavu Pokornému je trest smrti změněn na doživotí. Jeho ženu Lojzku vězní v Terezíně. Gestapo umučí a dá povraždit mnoho dalších odbojářů. kteří na Benešovsku slovanské bratry – rudoarmějce opatrovali a neváhali se obětovat. JAN JELÍNEK

Odkaz Velké trojky neboli protihitlerovská koalice dne‰ku Společnost národů z meziválečného období selhala. Nedovedla jednotně, včas a rozhodně vystupovat proti německému fašismu ani proti japonskému militarismu. Fašismus v Německu narůstal po roce 1933 do nebezpečných podob a v Evropě připravoval novou světovou válku. „Nový pořádek“ mělo představovat a zabezpečovat Velkoněmecko. Japonsko začalo v Asii velkou válku ještě dříve, než se rozhořela na evropském kontinentě.

Antikomunismus šel stranou Nezapomínáme, řekl Winston Churchill 1. října 1939, na konkrétní změny, kterých bylo dosaženo koncem roku 1939, kdy se Sovětskému svazu podařilo v září 1939 (po sovětsko-německém paktu o neútočení z 23. srpna 1939) posu-

nout západní hranice SSSR až na Curzonovu linii u Brestu, kterou po první světové válce stanovil britský ministr zahraničí lord Curzon (SSSR díky tomu znovu obnovil svou vládu nad územím západního Běloruska a západní Ukrajiny. Pakt byl tak jedním z faktorů, proč Hitlerův blítzkrieg ztroskotal – pozn. red.). W. Churchill v tomto rozhlasovém projevu 1. října 1939 uvedl mj.: „Pro bezpečnost Ruska proti nacistické hrozbě bylo naprosto nutné, aby ruské armády stály na této linii. V každém případě je ta linie tady a byla vytvořena východní fronta.“ Antikomunismus šel do určité míry stranou. Obavy z Německa měly přednost: Německá armáda vtrhla nejdříve do Rakouska, pak na naše území. Byly další expanze.

Koalice 26 zemí Evropská veřejnost byla přesvědčena, že spojení antifašistických sil, včetně sil vojenských ze západu a východu, povede k porážce fašistického Německa. Cesta ke vzniku takové koalice byla postupně nalezena. Vojensko-strategická jednání mezi SSSR a Západem nebyla sice jednoduchá, ale sama logika druhé světové války, zejména pak německý útok proti SSSR, k tomu protifašiastické síly přivedla (jak v Británii, poté co se jejím ministerským předsedou stal Churchill, tak v USA díky prezidentu Rooseveltovi – pozn. red.). Tak se na válečném poli zrodila Velká trojka, protihitlerovská koalice, symbolizované trojhvězdí jmen Churchill , Roosevelt a Stalin.

Molotov fiekl Hitlerovi Ne! Vjačeslav Michajlovič Molotov, narozený před 125 lety (9. 3. 1890) jako Skrjabin, významná osobnost revoluční, předválečné, válečné i poválečné historie SSSR, dlouholetý člen vedení KSSS, kdysi lidový komisař a poté i ministr zahraničních věcí SSSR a také předseda sovětské vlády (1930-1941) Dnes se mnohým současníkům připomene snad jenom dvěma souvislostmi tzv. Molotovými koktejly a paktem Molotov-Ribbentrop. S „koktejly“, improvizovanými zápalnými bombami vstoupili do evropského povědomí Finové, kteří za krátké „zimní“ sovětsko-finské války v letech 1939-1940 o předmostí Leningradu je házeli na sovětské tanky právě v době, kdy Molotov byl sovětským lidovým komisařem zahraničních věcí.

S paktem je to složitější. V době, kdy SSSR čelil Hitlerově hrozbě zcela osamocen, musil Molotov podepsat s potenciálním agresorem pakt o neútočení, aby ozbrojené síly jeho země získaly nezbytný čas v zájmu obrany. Ať je dodnes tento (jistěže rozporuplný) pakt jakkoliv pomlouván, sehrál svou historickou úlohu každopádně v tom, že zabrzdil německou „bleskovou válku“ natolik, že agresorovi došly síly doslova před branami Moskvy, od kterých byl vítězně odražen. Molotov, ve své době musel jednat i s Hitlerem a kategoricky odmítl jeho vábení podniknout společnou protibritskou válku o Indii. V prvních měsících po německém vpádu absolvoval riskantní leteckou misi za Churchillem a Rooseveltem, aby s nimi osobně domluvil společné plány na upevnění protifašistické koa-

lice. Byl také prvním, kdo 22. června 1941 ohlásil sovětské veřejnosti německý vpád a řekl v rozhlase prorocká slova: „Naše věc je spravedlivá. Nepřítel bude rozbit. Vítězství bude naše.“ I na půdě OSN se Molotov mnohokrát představil svou neochvějnou obranou zájmů své vlasti. Jako přední sovětský činitel pak proslul veřejnou kritikou dobrodružné politiky Nikity Chruščova, za což byl tvrdě potrestán. Politické paměti o své době nenapsal, ale navyprávěl je jednomu sovětskému novináři ve formě asi padesáti rozhovorů, které u nás ve zkrácené formě vydalo nakladatelství Orego. Molotov, jehož 125. narozeniny si připomínáme, zůstal celý život věren svému jménu – byl neochvějným kladivem ve službě obrany své vlasti. (zh)

Deklarace Spojených národů z 1. ledna 1942 pak vyjadřovala závazek dokonce 26 signatářských zemí, včetně ČSR, že ve válce proti Německu budou využívat všechny zdroje, aby válečné akce byly účinné a stup-

Vznikla západní fronta Do světové války byly Spojené státy vtaženy 8. prosince 1941, kdy Japonsko napadlo Pearl Harbor, a vzápětí Německo vyhlásilo válku USA. Nejen v Asii, ale i v Evropě vznikla západní fronta.

ROOSEVELT: Rudá armáda niãila více fa‰istÛ neÏ ostatní vojska Velké trojky ňovaly se. Rozhodující byla vítězství armád SSSR nad Německem u Moskvy (zima 1941) a u Stalingradu (zima 1942-1943). Učinila konec německé „bleskové válce“, byla pohřbena idea o neporazitelnosti fašistických armád Německa. Strategická iniciativa na východní frontě definitivně přešla do rukou SSSR. Po Stalingradu napsal Churchill 11. února 1942 Stalinovi: „Nedostává se mi slov, abych vyjádřil obdiv, který všichni pociťujeme nad neustálými skvělými úspěchy vašich armád proti německým uchvatitelům, ale nemohu odolat, abych Vám nezaslal další projev vděčnosti a blahopřání ke všemu, co Rusko činí pro společnou věc.“ Roosevelt v rozhlasovém projevu v téže době (27. 4. 1942) uváděl mj: „USA vysoce oceňují drtivý protiútok velikých ruských armád proti mohutné německé armádě. Ruská vojska ničila a ničí větší množství ozbrojených sil našich nepřátel – vojáků, letadel, tanků a děl než všechny ostatní Spojené národy dohromady.“

Obrat ve druhé světové válce symbolizovala teheránská konference Velké trojky, která se konala ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 za osobní účasti Churchilla, Roosevelta a Stalina. Lidové masy ve světě podporovaly jednotné válečné akce proti Německu i Japonsku. To byl také jeden z hlavních výsledků jednání v Teheránu. antifašistické síly získaly na svém vlivu a autoritě. Teheránská konference byla potvrzením, že antifašistická koalice se stala skutečností. Přes politické rozdíly a problémy zvítězila potřeba porazit společného protivníka a nastolit mír v Evropě i Asii. Byla dokonce založena nová mezinárodní organizace pro udržování míru ve světě. Jednotný postup protihitlerovské koalice jako hlavního odkazu druhé světové války korunoval nakonec Den vítězství v Evropě a o několik měsíců i porážka Japonska na Dálném východě. Dr. JOSEF GROUŠL

Stránku připravil Pavel Novák.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

185/2015

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

Zloãiny fa‰istick˘ch vrahÛ za 2. svûtové války nesmí b˘t nikdy zapomenuty! Chatyň

Minsk Hrozná zvěrstva páchali fašisté v Minsku. Neštítili se ani vraždit nevinné děti. Jeden z mnoha případů z Běloruska: Zvěrsky byl zlikvidován židovský dětský domov. Děti vyvedli na ulici, seřadili do kolony a vedli je na smrt. Přikázali jim postavit se k předem vykopaným hrobům v dolním konci Ratomské ulice, nedaleko židovské radnice. Velitelem byl Wilhelm Kube a spolu s ním esesácký důstojník Adolf Eichmann – pravá ruka Himmlera. Po signálu Eichmanna začali vrahové házet děti do hrobu a zaživa je zasypávat pískem. Děti křičely, modlily se a zabiják Kube chodil kolem hrobu, smál se a házel dětem dolů bonbony. Tak bylo zavražděno dvě stě sirotků dětského domova.

nikání anglických slov na místo, kde by mohlo či vlastně mělo být slovo české, někdy je ovšem lepší anglická slova nepřekládat, protože jsou příliš vulgární, jak o tom svědčí nedávný lánský skandál s Pussy Riot. Souhlasím s přáteli, kteří volají po obraně českého jazyka. Připomínám jim díla našich obrozenců, například též první česky psanou „Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům“, kterou r. 1783 napsal filolog Karel Ignác Thám, starší bratr básníka, novináře a překladatele Václava Tháma. Podotýkám ještě, že výše zmínění tři muži na toulkách po návštěvě Prahy dali češtině takovéto vysvětlení: „Říká se, že český jazyk je nesmírně starý a vědecky značně propracovaný. Jeho abeceda obsahuje čtyřicet dva písmen, což cizinci připomíná čínštinu. Není to jazyk, do kterého byste mohli proniknout bůhvíjak rychle.“ Říkám si tedy, že tím více bychom si ho mohli vážit a nedopouštět jeho ochuzování a mrzačení. MIROSLAV KUBÍN, Chlum u Třeboně

Svûdectví z války plk. Václava Pfiibyla

Esesáci měli zábavu Úryvek z knihy Anatolije Rybakova Těžký písek Nikdo neočekával takovou krutost ze strany nepřítele. Kruté vraždění se stávalo běžným. Zdálo by se, že už čtenáře nemůže nic překvapit, ale autor popisuje řadu různých způsobů, jak nacisté zacházeli s oběťmi: Esesáci měli zábavu, a ta zábava vypadala takto: dítě s rukama spoutanýma za zády si muselo kleknout, poručili mu sklonit hlavu a ťali sekyrou. Sázku vyhrál ten, kdo jedinou ranou rozpoltil dítě na dvě přesné poloviny.“ Takový trest čekal každé dítě, které bude dopadeno mimo ghetto, a tím se stal i jedenáctiletý Igorek. „Babičko, já se bojím!“ A matka řekla: „Neboj se, Igorku, nic ti neudělají, jenom skloň hlavu a zavři oči.“ Igor svěsil hlavu a zamhouřil oči, vrah zvedl sekyru a rozťal ho přesně vpůli, byl to mistr. Kniha se dočkala filmového zpracování. N. W.

Narodil se 7. února 1923 v Kyjevě. Nastoupil 15. 4. 1942 v Buzuluku do 1. čs. praporu v SSSR, zařazen do kulometné roty jako kulometčík. Prošel v druhé světové válce celou cestu z Buzuluku do Prahy.

Památník ChatyÀ, u kaÏdého základu domu je pec a symbolick˘ komín, na kterém je zvon. KaÏd˘ zvon za jednu minutu zazvoní.

O ãeskoslovensk˘ch obãanech zavraÏdûn˘ch fa‰isty v Bûlorusku

„Na konci června roku 1942 byli na stanici Baranoviči speciálním transportem dopraveni českoslovenští občané s rodinami z různých měst Československa, především z řad inteligence (lékaři, inženýři, učitelé a jiní), v počtu 3000 osob. Po příjezdu těchto vlaků byli transportovaní vyzváni, aby všechny své věci zanechali na místě, nasedli do automobilů a jeli se naobědvat. Pod záminkou oběda je odvezli za město na zalesněné území Gaj, kde byli postříleni. Část jich byla zavražděna již během přepravy v pojízdných plynových komorách. Všechny jejich věci z vagonů byly převezeny na úřadovnu gestapa a Němci tyto věci ještě dlouho potom posílali svým rodinám do Německa...“ Kromě toho, v úředním spisu Baranovičské městské komise zřízené pro podporu činnosti Mimořádné státní komise pro

Fejeton Dočetl jsem se novinách, že mnozí podnikatelé vyžadují znalost angličtiny už i od dělníků. Uvědomil jsem si, že kdysi bývala označována jako samospasitelná řeč i němčina. Dnes je to bezesporu angličtina. O plné oprávněnosti tohoto pojmenování jsem cosi četl v knize Jeroma Klapky Tři muži na toulkách (Three Men on the Bummel). Mám z ní poznamenaný tento citát: „Člověk, který šíří znalost angličtiny od jihu Portugalska až po Ural, je Angličan, jenž neschopen či neochoten naučit se jedinému slůvku v jiném jazyce než svém vlastním, cestuje s peněženkou v ruce do každého koutu Evropy... Evropu poangličťuje právě on. Kvůli němu se kočí a strážní, pokojské a pradleny hloubavě začítají do anglických gramatik a konverzačních příruček. Kvůli němu každý cizí hoteliér a restauratér přidává do inzerátů: ‚Hlásit se mohou pouze uchazeči s dobrou znalostí angličtiny.‘“ Někteří přátelé mě straší plíživým zánikem češtiny. Poukazují na nadměrné pro-

Chatyň – to je památník běloruských vesnic vyvražděných a vypálených fašisty za druhé světové války. Památník každému občanu ze dvou milionů dvě stě třiceti tisíc padlých - každému čtvrtému občanu Běloruska. Přijíždějí sem lidé ze všech kontinentů, aby uctili památku obětí. Chatyň – spojuje tragédie Lidic, Oradouru, Kremničky a další místa války. Tragédie Chatyně nesmí být nikdy zapomenuta.

V dokumentech Národního archivu Běloruské republiky, archivu města Baranoviči, informačně analytického střediska Ministerstva vnitra Běloruské republiky, jsou obsaženy následující informace:

Nutná obrana

vyšetřování a odhalování zločinů německých fašistických okupantů ze dne 1. ledna 1945 a v politicko-ekonomickém dokumentu Baranovičské oblasti za rok 1949 se uvádí, že: „tři kilometry od města Baranoviči, v lese ‚Gaj‘, byly nalezeny dva masové hroby o velikosti: první 25x31 metrů a druhý 15x4 metrů. Při částečném otevření hrobů na několika místech 0,6 m pod povrchem do hloubky tří metrů bylo nalezeno velké množství lidských ostatků. Z výpovědi svědků a lékařských expertíz bylo zjištěno, že v lese „Gaj“ bylo pohřbeno 3000 osob postřílených v létě roku 1942! V expozici Baranovičského vlastivědného muzea je k dispozici seznam občanů obsahující jeden tisíc jmen osob – vězňů Terezína, kteří byli popraveni německými fašistickými okupanty v létě roku 1942 ve městě Baranoviči, jakož i svědectví důstojníka SS o vyhlazování československých občanů v roce 1942. Na místě tragických událostí poslední světové války byl 24. června 1972 otevřen památkový komplex „Les Gaj“, který je chráněný státem a má statut památníku republikového významu.

✁ Nabídnûte SV sv˘m pfiátelÛm! Slovanskou vzájemnost lze objednat i telefonicky (Eva Holečková, 728-009-737). Díky za spolupráci!

(red.)

OBJEDNÁVKA Objednávám si ................. výtisk(ů) Slovanské vzájemnosti Na jméno ............................................................................................................................... adresu ..................................................................................................................................... .............................................................. PSČ ........................................................................ ............................................... podpis (Předplatné a poštovné uhradím poštovní poukázkou na bank. účet č. 75690309/0800) Stránku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová

V průběhu posledních tří let byla po částech prováděna rekonstrukce celého komplexu. V památkovém komplexu je stále udržován pořádek. Památník je místem, kam lidé pokládají květiny ve dnech Vítězství, Nezávislosti a osvobození města Baranoviči od fašistických okupantů. Část seznamu čs. občanů v lese „Gaj“ u města Baranoviči, popravených nacisty v létě 1942 (53 osob): 931. Drucker Emilie (1880), 932. Braun Max (1884), 933. Braun Franz (1888), 934. Braun Walerie (1896), 935. Braun Hanna (1921), 936. Fanta Anna (1878), 937. Zeckendorf Adolf (1887), 931. Stiasny Ernestine (1912), 939. Stiasny Robert (1910), 940. Pick Otto (1889), 941. Pick Margarethe (1897), 942. Blau Rachel (1881), 943. Bleyer Babet (1885), 944. Zuckermann Kamila (1877), 945. Zweig Oscar (1879), 946. Zweig Else (1887), 947. Hahn Rosa (1878), 948. Zwicker Martha (1883), 949. Lieban Irene (1916), 950. Eisner Wera (1925), 951. Eisner Laura (1881), 952. Eisner Karl (1882), 963. Duschner Marie (1883), 954. Duschner Josef (1877), 955. Eckstein Franziska (1883), 956. Eckstein Wilhelm (1882), 957. Eisner Erwin (1887), 958. Eisner Irma (1890), 959. Engel Helene (1882), 960. Engel Herrmann (1886), 961. Steiner Ing. Max (1912), 962. Steiner Hermine (1882), 963. Englander Paul (1880), 964. Englander Irma (1894), 965. Pollak Ludwig (1884), 966. Epstein Elisabeth (1885), 967. Epstein Else (1884), 968. Epstein Richard (1882), 969. Epstein Emma (1878), 970. Epstein Grete (1883), 971. Epstein Hedwig (1879), 972. Epstein Max (1887), 973. Epstein Hedwig (1896), 974. Epstein Rosa (1883), 975. Erber Emilie (1879), 976. Schwarz Lucy (1926), 977. Schwarz Liselotte (1905), 978. Fanta Stefante (1880), 979. Fanta Irma (1886), 980. Fantl Adele (1887), 981. Schwarzkopf Ida (1888), 982. Schwarz Adolf (1894), 983. Garais Paula (1891).

V květnu 1944 byl určen jako člen komise pro odhalování válečných zločinů a spolu s ní zajišťoval dohled nad otevřením hromadného hrobu zavražděných třiceti tisíc lidí židovského původu v prostoru Kamenec-Podolska v SSSR. Když uviděl to množství zavražděných lidí, kteří tam byli asi před jedním rokem pohřbeni – muži, ženy děti a starci – zhrozil se. Byl zvyklý na boje, mrtvé spolubojovníky a nepřátele, ale toto se vymykalo jakémukoliv zdravému rozumu. Tak si uvědomil, že by se něco podobného už nikdy nemělo opakovat. Dodnes se mu obraz toho hrůzného činu vybavuje v paměti a vrací se mu pocity nesmyslnosti a odpornosti.

V bfieznu narozen˘m blahopfiejeme ● Marta Semelová, poslankyně PČR, naše aktivní členka, oslaví 1. března půlkulaté narozeniny. ● Alena Sachumská z Jirkova oslaví 2. března 80. narozeniny. ● V Liberci oslaví 4. března 81. narozeniny Oldřiška Reslová. ● Ivan Jernek z Dobříše oslaví 4. března 65. narozeniny. ● Karel Nový ze Zdic bude slavit své 75. narozeniny 6. března. ● V Lounech oslaví 80. narozeniny Oldřiška Kadeřábková 8. března. ● Miluše Mráčková z Prahy se dožívá 88 let 9. března. ● Květoslava Tomanová ze Švihova oslaví 9. března 68 let. ● V Jiříkově se dožívá 93 let 11. března Vladimír Bambas. ● Zbyněk Kiessewetter z Prahy, aktivista a člen celostátní rady SV ČR, náš právní poradce, se dne 11. března dožívá 85 let. ● Josef Alois Tichý z Prahy, pečovatel o zdraví našich spoluobčanů, se dne 11. března dožívá 86 let. ● 82 let se dožívá 13. března náš bývalý aktivista Miloš Harant z Prahy. ● Anna Kudějová z Kladna se dožívá 13. března 83 let. ● Milan Richtr z Prahy, místopředseda KČP, oslaví také 13. března 80 let. ● 14. března oslaví 81. narozeniny členka celostátní rady SV ČR Julie Masopustová z Prahy a Plzně. ● František Šafář z Nové Vsi oslaví 17. března 60 let. ● Helena Polášková, aktivistka SV ČR z Rožnova pod Radhoštěm, se 17. 3. dožívá 70 let. ● V Praze oslaví 97. narozeniny 18. března Marta Lisnerová, zakládající členka SV ČR. ● Vlasta Vodičková v Kladně oslaví 86. narozeniny 19. března. ● Libuška Koukalová z Prahy, která přepisuje Slovanskou vzájemnost a členka celostátní rady SV ČR, oslaví 78. narozeniny 20. března. ● Marie Šálková z Valašského Meziříčí oslaví 24. března 84. narozeniny. ● Libuše Císařová z Prahy oslaví 87. narozeniny 22. března. ● V Plzni oslaví 67. narozeniny Olga Šašková 24. března. ● Náš bývalý aktivista Vladimír Galuška z Kunovic se dožívá 89 let 26. března. ● Vlastimil Hodina z Plzně oslaví 82. narozeniny 28. března. Všem oslavencům jmenovaným i nejmenovaným blahopřejeme. SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 185/2015, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek, Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová. Distribuci vede Alexandr Pospíšil. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel.: 222 897 261, 728 009 737, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne xx. 2. 2015. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.