KVĚTEN 2014 | č.
[email protected]
[email protected]
6
[email protected]
ÚVODNÍK
Kuky kuky kuk!
Právě na Vás všechny vykukuje léto a s ním i spousta veselé nálady. No, veselé, jak pro koho – pro mě i smutné, protože se s Vámi všemi musím rozloučit. Poslední číslo, poslední týden, moje poslední kroky do Luhu do školy. Upřímně mě štípou oči a chce se mi brečet jako malé holčičce. Věřme tomu nebo ne, ale další školní rok je pryč a s ním budou brzo pryč i letošní deváťáci. Je to hrozné, jenom ta představa, že bych měla vyjet ze starých kolejí a opustit lidi, které jsem vídávala denně. Ať chceme nebo ne, čas je jediná věc, kterou neovlivníme. Ovlivníme jen s kým a kde ho strávíme. Proto Vám chci vzkázat, ať si v léto užíváte a neztrácíte ho špatnou náladou. Je potřeba se usmívat na sluníčko, aby se pak i ono mohlo usmívat na nás a nestydělo, ba dokonce neschovávalo se před námi za mráčky. To že něco končí, znamená, že i něco zcela jiného začíná. My Vám přenecháme místo na škole, která nám různými způsoby pomohla začít, a Vy teď budete válčit místo nás. A věřte mi – škola se k Vám bude chovat tak, jako Vy k ní, tak se snažte, prosím! Vaše šéfredaktorka odcházející do středoškolského důchodu. P. S.: Mám Vás ráda! -Daniela Baránková, IX.B
ZÁPAD Šimon Matějček, IX. B Brodím se slunečními paprsky v západu, plavu travnatými lány, jdu vstříc v šerou dálavu, slyším, jak volá mě spaní. Sluneční uhlík dohořívá, drobná světýlka jej nahradí, poslední světlo pohasíná, Měsíc opírá se o nebeské zábradlí. Snad anděl přelétl přes mléčnou dráhu a možná splní ti tvá přání, to dozvíš se až k ránu, někdy při svítání. Teď však halí tě soumrak, svým měkkým hedvábím, tak už pospíchej domů, kde lucerna se houpá, než poslední zbytky světla tma pohltí.
1
KOMENTÁŘE DEVÁŤÁCKÝCH REDAKTORŮ Danka Baránková, IX. B: Jaké bys chtěla dělat povolání? „Moc bych si přála doktorku, a když to nevyjde, tak zahradní architektku. Možná bych si vzala jako „bokovku“ něco s literaturou, ale nic konkrétního mě nenapadá. Je spousta věcí, které bych chtěla dělat.“ Byla jsi na téhle škole šťastná? „Kvůli lidem, které jsem poznala, stoprocentně. I když v některých věcech se mi moc přístup vedení nelíbil.“ Co bys změnila na téhle škole? „Asi přístup vedení k určitým situacím. Přijde mi líto, že občas někdo nedostane druhou šanci, nebo se s některými ani velice nesnaží vyjít, prostě nezkusí zahrát na jinačí notu dané osobě, moc nehledají společnou cestu. Ale oni důvod tohoto svého chování znají zřejmě líp. Jo, a taky určitě tu příšernou televizi. Některé reklamy jsou vážně protivné :D .“ Janek Juriš, IX.A: Jak se ti líbila Andrea Chrobáková jako učitelka? „Super češtinářka, bez její pomoci bych nebyl tam, kde jsem.“ Těšíš se, až odtud vypadneš, nebo bys tu radši zůstal ještě jeden rok? „Odpočítávám dny do konce. Jen moje třída mi bude chybět.“ Kdybys mohl změnit něco na této škole, co by to bylo? „Priority téhle školy. Škola by si měla, uvědomovat co je pro ni důležité, a co chtějí žáci. Některá rozhodnutí vedení mi připadaly jako cenzura.“ Lucka Lačíková, IX.A: Jak dlouho jsi byla v Luhu? „V Luhu jsem byla 5 let.“ Bavila tě Šatna? „Šatna mě bavila, jen někdy to nebylo čistě o zábavě.“ Chtěla bys někdy dělat redaktorku v opravdovém časopise? „Ano, chtěla, je to zážitek a určitě by mě taková práce bavila, jen jsem si bohužel vybrala jinou.“ Co bylo nejtěžší na vydání časopisu? „Nejtěžší asi bylo dát dohromady všechny články, leč toto nebyly mé starosti, nejsem šéfredaktorka. Já pouze psala texty.“ Jsi spokojená s časopisem Šatna? Líbí se ti úroveň, na které je? „S časopisem jsem velmi spokojená, jistě že by mohl být lepší, ale to je otázka času a snahy našich děcek. Ještě před měsíci by nikdo neřekl, že se Šatna tak rozběhne.“ Petr Pechal, IX.A: Jak se ti časopis líbí a co bys mu vytknul? „Je to dobrý časopis a taky mě hodně překvapil. Abych řekl pravdu, myslel jsem si, že po druhém čísle skončí. A pokud bude fungovat takhle i po dalším roce, tak není co vytknout.“ Kdybys měl příležitost být redaktorem časopisu na střední škole, využil bys ji? „Abych řekl pravdu, ani ne, nejsem ten novinářský typ.“ Bude ti chybět škola a lidi, co do ní chodí? „Ano, přátelé ze školy mi na gymplu budou hodně chybět, ale škola jako taková ani ne.“ Jaký byl okruh tvé práce na školním časopise? Co bylo tvým úkolem? „Nejdříve jsem dělal grafika, ale pak jsem od toho musel upustit a začal jsem tam dělat takovou psychickou podporu.“ Pajuška Trličíková, IX.B: Bude ti smutno po spolužácích? „I když mi chvílema dost lezli na nervy, tak je mám všechny nehorázně ráda. Vyrůstala jsem vedle nich a teď je najednou neuvidím…“ Jak bys zhodnotila 9 let na této škole? „Nejlepší léta mého života...“ Co bys změnila na této škole? „Nothing… Každej si zvykne…“ Šimon Matějček, IX.B: Jsi zažraný do nějakého předmětu ve škole?
2
„Nejspíš dějepis, ale za zažraného bych se neoznačil.“ Necháš si narůst dlouhé vlasy? „Teď v nejbližší době asi ne, ale tak za 35 let třeba jo.“ Co bys změnil na téhle škole? „Jsou zde věci, které by šly zlepšit, ale vše záleží na kounikaci mezi žáky a učiteli.“ Tomáš Pařízek, IX.B: Bavilo tě psát do Šatny? „Nic jsem nepsal, pouze jsem přepisoval texty jiných lidí.“ Pořád chceš být doktorem? „Jasně, že chci, zatím je to můj sen.“ Co bys chtěl změnit na téhle škole? „Nic, ať si to všichni mladí vyžerou taky.“
CO SE DĚJE
DRAVCI V AKCI
Rozhovor s chovatelem vedli: Šimon Matějček, IX.B a Markéta Hurtová, VII.B 1) Zkuste charakterizovat svou práci ve dvou větách Dobrý den, já jsem Zdeněk Fabián a naše společnost se jmenuje Seiferos. Jsme z Brna a naším povoláním je ochrana dravců. 2) Jaký je cíl Vašeho sdružení? Ten vyplývá ze skutečnosti, že lidé nám nosí dravce, které najdou, a když nám je nenosí, tak volají. Například najdou v Praze poštolku – tak já tam pochopitelně nepojedu, mám tam kamarády, kteří mají podobné záchranné stanice. Těmto lidem nahlásím, kam dravce odnést. 3) Je to Váš koníček, nebo povolání? Teď už to je jako živobytí, protože kdyby člověk chodil do práce, nebyl by na to čas. 4) Jak dlouho tuto práci děláte? Od 14 let. No práci – práci dělám od roku 1990. Tehdy nám učitelé vnukli myšlenku, že o dravcích hezky povídáme a ať to tedy děláme pro školy. Takže tyto ornitologické programy děláme přes 25 let. 5) Kolik máte ptáků v chovné stanici? Osmdesát až sto. Záleží na počtu pacientů a situaci. 6) A jaké dravce máte doma Vy? Zhruba třetinu z těch, co zde předvádíme. 7) Jaký byl Váš největší chovatelský úspěch? Největší chovatelský úspěch? Rarozi. Odchoval jsem rarohy velké. Jedna samička byla fantastická a mláďata jsou po ní taky fantastické. Chov rarohů v ČR není moc rozšířený, proto byl tento odchov náročný. Odchováváme ale i sovičky, poštolky a jiné druhy.
3
PTALI JSME SE … Čtyři jsme zde byli! Ke konci května naši školu navštívila školní inspekce, aby posoudila, jak si naše škola stojí, co dělá dobře, co mohla dělat lépe, co jí chybí… A Šatna si samozřejmě nemohla nechat ujít rozhovor s jedním z inspektorů, Mgr. Petrem Švrčkem. Baví vás tahle práce? Samozřejmě nás tahle práce baví, přináší nám uspokojení z toho hlediska, že se můžeme podívat po spoustě škol v kraji a vidíme, co se kde děje, jak to kdo umí atd. Když pak máme školu zhodnotit, tak máme srovnání. Jak často jezdíte po školách? A můžete si vybrat, na jakou školu chcete vyjet? Jezdíme 4x do měsíce. Vybrat si ji nemůžeme, určí nám ji náš pan ředitel. Mohl byste zhodnotit úroveň vzdělávání v českých školách? Úroveň vzdělávání je vysoká, jsem přesvědčen o tom, že české školství je perfektní. V drtivé většině škol jsme spokojeni. Kolik členů ČŠI navštívilo ZŠ-Luh? Čtyři jsme zde byli. Je Vaše návštěva preventivní, či jste zde na popud nějaké stížnosti? Ne, není to na popud ničeho, je to naplánovaná inspekční činnost. Jednou za čas se chceme podívat do každé školy. Jak jsme se byli podívat ve vyučovacích hodinách, tak se nám tady líbilo, paní zastupující ředitelka je velice příjemná a pan ředitel Kořenek je taky příjemný člověk, takže si říkáme, že ti, co tady působí, mají štěstí na tyto lidi. Myslíte si, že výuka takhle funguje i v běžných dnech než v těch inspekčních? Já si myslím, že funguje stejně, protože to se nedá nahrát, kdyby přišel vyučující do hodiny, kde je 25 žáků a choval by se jinak, než se chová normálně, tak já to okamžitě poznám z reakcí žáků. Nevadila vyučujícím Vaše přítomnost? Vždycky je to nepříjemné, když někdo přijde a dívá se, jak se co děje a ještě si tam něco zapisuje, tak to není úplně příjemné, ale je to nutné zkontrolovat. Jaký máte názor na problematiky chovanců v diagnostických ústavech? Pokud je někdo darebák, tak si trest zaslouží, a mělo by se dohlédnout, aby z DÚ neutekl. Nemělo by MŠMT přemýšlet o možnosti povinné dovolené u vyučujících s projevy syndromu „vyhoření“? No, rozhodně by měli přemýšlet, já bych si vzal takovou dovolenou hned. Aspoň na měsíce, to by bylo fajn. Prosím o odpovědi ANO, NE. Působila na Vás škola dobrým dojmem? ANO. Je zde co zlepšit? ANO. Chutnalo Vám ve školní jídelně? ANO (paní kuchařky jsou velmi příjemné). Chovali se k Vám všichni korektně? ANO. Z naší inspekční činnosti vznikne inspekční zpráva, a ta je veřejná, takže si můžete každý kdykoliv přečíst u paní zastupující ředitelky, a ta Vám ji na požádání určitě půjčí. Janek Juriš z IX. A
4
POEZIE
Pátek třináctého
Roky
Jednoho večera, myslím, že v pátek, byl u nás ve sklepě veliký zmatek. Všechno začalo tím… že se o půlnoci probudím.
Jeden, dva, tři, už na světě jsem. Poznávám to kolem sebe, z porodnice jdem.
Vzbudily mě divné zvuky. Slyším z půdy „ťuky ťuky.“ Řekla jsem si „Co to může být? Snad krysy, myši nebo duchové začali strašit?“
Všude tolik nových věcí je. Koukám na to modré nebe, když se slunce zasměje.
Vzchopila jsem se a vylezla z postele. Vyjdu ze dveří z mého pokoje. Jdu pro baterku do sklepa. V tom něco mě naráz vyleká.
Čtyři, pět, šest, osm, devět, schválně přeskakuju věk. Bude ze mě velký medvěd, já bych všechno sněd.
„Byla to kočka.“ Oddechla jsem si. A kráčela na půdu podívat se, co to tam straší. Bylo tam dusno, zima a tma. Pak se mi sama vypla baterka.
Teď už je nám třináct let, přibývá nám učení. Velké nervy z toho máme, je to prostě mučení.
Stojím tam potmě v pyžamu. Ozvalo se „Pojď za mnú.“ Já vylekaná, nevím, co dělat. Rozbrečím se a začnu z půdy utíkat.
Josef Zbořil, VII. A
Zakopnu o schod a ležím tam v breku. Myslím, že mám zlomenou ruku. Přiběhla máma a pomohla mi vstát. Řekla, ať už jdu radši spát. Já skončila jsem se zlomenou rukou, však přežila jsem bolest krutou. Doteď nevím, co se dělo. Jen vím, že byl pátek třináctého! Adéla Měrková, VII. B
5
PRÓZA Jak chtěl Pažout zapálit školu
Jan Ptáček, VII. B Byl horký letní den a Horáček s Pažoutem šli ze školy s nanukem v ruce a černým svědomím v hlavě. Oba totiž dostali kouli z matiky. „Naši mě asi zabijou,“ řekl Pažout kamarádovi. „A proč by měli, když je nosíš skoro pořád?“ odpověděl mu Horáček. A protože bylo veliké horko, než přišli domů, oba na to zapomněli. A tak šli domů a lízali studené nanuky. Den pomalu končil a Pažout si večer zapnul televizi, kde zrovna probíhali zprávy. „Neznámý žhář zapálil les, který díky velkému horku a suchu dělá hasičům problémy při hašení,“ ozvalo se z televize. „Podle posledních zpráv požárníci stále nemají oheň pod kontrolou,“ dodala reportérka. V tu chvíli napadlo Pažouta něco, co by asi žádné dítě nikdy nenapadlo. Další den to všechno řekl Horáčkovi, který se všemi jeho nápady obvykle souhlasil, ale tento mu úplně vyrazil dech. „Víš, co všechno se může stát a koho tím ohrozíme?“ zeptal se s kamennou tváří Horáček. „Stejně si to všichni zaslouží,“ neváhal s odpovědí Pažout. V tu chvíli mu Horáček začal všechno rozmlouvat: „Pažoute, přemýšlej. Do teď to byly malé průsery, ale zapálit školu je už trochu moc, nemyslíš?“ „Vždyť budou letní prázdniny, chceš si je zkazit?“ pokračoval v přemlouvání, než ho zastavil Pažout. „Asi máš pravdu, učitelky nám stejně dají čtverky a my tak tak jako každý rok prolezeme do dalšího ročníku,“ zamyslel se Pažout. „Jsem rád, že ses umoudřil,“ ukončil rozhovor opatrnější z kamarádů. „Zítra už je vysvědčení, tak neporuš slib,“ varoval na závěr. V den vysvědčení byli všichni ve sváteční náladě. Škola trvala jen chvilku a celá třída se těšila domů a na prázdniny. Když paní učitelka dala vysvědčení i Horáčkovi s Pažoutem, popřála třídě krásné prázdniny a poté šli všichni domů. První měsíc skoro celý propršel, a když v srpnu začalo opět suché počasí, stalo se něco, co by v tu chvíli čekal málokdo. Někdo totiž zapálil školu a jakmile se to dozvěděl Horáček, hned volal Pažoutovi, proč to udělal. Ale Pažout se zeptal: „O čem to, sakra, mluvíš, celý den jsem doma!“ Ale Horáček se nenechal odbýt a pokračoval: „Kde máš rodiče?“ „Pochopitelně, že v práci, kde jinde,“ zněla odpověď. „O co vlastě jde?“ začal se ptát naopak Pažout. „Nedělej, že nevíš. Zapálil jsi školu! Hasiči na oheň nestačí!“ vyhrkl to všechno ze sebe podezíravý Horáček. „Pojďme se tam teda podívat,“ řekli současně. Když přišli, viděli profesionální práci hasičů. Jenže, bohužel, aut bylo málo a posily v nedohlednu. Zkrátka hasičů na vesnici není mnoho a tak začali pomáhat všichni i se dvěma nerozlučnými kamarády. Mezitím dojely posily a mohlo se začít hasit. Zároveň se rozjelo pátrání po žháři, které bylo zatím bezvýsledné. Proto se radši rozhodli jít domů. Večer v televizi se ale všechno vyřešilo. „Pachatelem byl místní školník, který tím chtěl dát najevo, že už nechce pracovat škole. Tím si také vysloužil pobyt ve vězení na 7 let,“ sdělila divákům reportérka. „Zároveň díky skvělé práci hasičů se požár nerozšířil do okolí a nezpůsobil větší škody na majetku,“ dodala. V tu chvíli se Pažout velice poučil. Došlo mu, že nemusí udělat velký požár nebo vyloupit obchod, protože si tím zkazí možná i celý život. Raději bude takovým, jaký je. Zároveň si nejen on škodolibě posteskl, že škola neshořela víc a prázdniny by se prodloužily. A tak pokračovaly prázdniny, které byly trochu jinší než obvykle. Byly bohatší o jeden zážitek.
6
JAK JSEM DOSTAL MOUNT EVEREST Jednou jsme v hodině češtiny dostali malé lístečky. Měli jsme na ně napsat libovolné podstatné jméno. Pak jsme je zabalili, aby nebylo vidět, co je na nich napsáno, a každý dostal od jiného spolužáka takový „dárek“. Naším úkolem bylo předstírat obrovské nadšení z dárku – a můžu vám říct, že v mnohých případech to nebylo právě jednoduché. Se spolužákem jsme si kupříkladu vylosovali raketu a Mount Everest… Tak se podívejte, jak jsme se do toho obuli!
Mount Everest Mám z toho hroznou radost. Především, že už můžu jít konečně lyžovat. Tady u nás totiž není sníh. Jo? A ještě jsem neřekl, co jsem vlastně dostal. Budete všichni překvapeni, je to Mount Everest. Jak jsem ho viděl, protože taťka říkal, že nešel zabalit, tak jsem skákal radostí. Rychle jsem běžel taťku obejmout, skoro jsem brečel. Ke konci jsem už fakt bulil jak želva, protože mi taťka řekl, že k němu dostanu ještě helikoptéru. Nemohl jsem dostat nic lepšího! Josef Zbořil, VII. A
7
Raketa Je to úžasný dárek, konečně se dostanu na Měsíc, tomuhle já říkám ,,super dárek!” Slyšel jsem, jak mi něco říká:,,Musíš hned letět!” Cítil jsem tu energii, která ke mně promlouvala. Těšil jsem se čím dál víc na pocit z letu, nemohl jsem dostat lepší dárek. Osahával jsem si nejmíň tisíckrát ruční páku. Objímal jsem tento překrásný výtvor. A v představách jsem už letěl… Robin Hruška, VII. A
Jak jsem se poprvé zamilovala do HASIČE Krásné hřejivé sluníčko se vyneslo na oblohu a vklouzlo malou dírkou mezi závěsy do pokoje. „Ještě chvíli, ještě chvilinku!“ prosím ho. Ale sluníčko si nedalo pokoj. Pořád se víc a víc blížilo k mé posteli, až bylo docela blizoučko a … polechtalo mě teplem na nose: „Vstávej, Beru, je nový den a já budu dnes krásně hřát!“ Protřu si ospalé oči a posadím se na posteli. Tou malou dírkou mezi závěsy jsem spatřila dnešní den. Ano, byl tak krásný a plný dobrodružství, až se mi zatajil dech. Na věšáku u skříně visely mé nové šaty. A dnes je perfektní den na jejich zkoušku. Mmm…mmm…Sluší mi! „Bereniko, snídaně!“ slyším z kuchyně tátu. No jo, ta střídavá péče. Táta si myslí, že tím, že mi bude pořád kupovat drahé dárky a podstrojovat mi, zamázne tím to, co provedl mně a mámě. „Už běžím!“ zamumlám si pro sebe. Ještě fialkovou voňavku od maminky a je to perfektní. „Bereniko, co tam tak dlouho děláš?!“ netrpělivě brumlá táta. Popadám kabelku a vycházím z pokoje. „Promiň, ale nejsem stroj.“ „No né! Ty šaty ti opravdu moc sluší, Kamila má dobrý odhad.“ poznamená táta. Tsss… Kamila, kdyby mi někdy koupil něco sám a ne pořád jen s tou jeho ‘Kamilkou‘. Errrrr! Ještěže ta macecha chodí brzy ráno do práce a odvádí toho svého Filípka do školky. „Tady máš palačinky a tady je marmeláda. Nezapomeň si vzít svačinku, já už musím do práce. Pa broučku!“ říká zmateně táta a rychle vychází ze dveří. „Ahoj… tati…“ stihnu ze sebe vysoukat. A jsem tu sama. Vlastně né, je tu můj pejsek Ňufík a za chvíli přijde Ester, tátova hospodyně. Sáhnu po
8
ovladači na velkou plazmovku a zmáčknu tlačítko… „… and you’re gonna here me ROAR ohoh …“ rozvibrujou se velké repro bedny. Tuhle písničku prostě miluju! Začínám si zpívat a tancovat… Úúú, to je jízda! Málem jsem i přeslechla zvonek, který setrvačně zvonil, dokud jsem nepřišla otevřít. „ Ahoj, jsem Tvůj nový soused, Tom, a jen jsem ti přišel říct, že fakt moc hezky tancuješ a zpíváš, ale nemohla by sis to příště víc ztlumit? Víš, mám nemocného dědečka a potřebuje klid.“ „Aaahoj… Jo jasně, promiň mi to moc, nevěděla jsem, že je tu někdo nově přistěhovaný. Jsem tu u táty, střídavá péče… jsem Berenika.“ Koktavě jsem slabikovala. Takový trapas… „No tak, ahoj.“ „ Ahoj a opravdu se moc omlouvám.“ „To je dobrý.“ mrknul na mě s úsměvem Tom a odešel. U branky se srazil s Beccou: „ Ahoj.“ Utrousil a loudavě odešel. „Ty jo, ty jo, ty jó! Kdo to byl? Jak se jmenuje? Co tu dělal? No tak, mluv, mluv!“ vychrlila na mě několik udivených otázek Becca. „Klid, prosim tě. A pojď rychle dovnitř, všechno ti povykládám!“ vtáhla jsem ji celá rudá do domu a zabouchla rychle dveře. Připadala jsem si děsně trapně, protože velké okna byly hned naproti jejich zahradě, takže Tom všechno viděl. Vypla jsem televizi a s Beccou jsme se usadily na pohovce. „Tak, kdo to teda byl?“ byla celá netrpělivá Becca. „Ááále… pustila jsem si ÓČKO a začala k tomu tancovat… no a on mě viděl, tímhle oknem a hlavně mě hodně slyšel. Bydlí u nich děda a že prý je nemocný a potřebuje klid. Asi jsem moc hlučná…“ Když jsem svou řeč dokončila, byla jsem rudá jak rak! „Počkej! Tys tancovala? No to snad né! Nic proti tobě, ale když začneš tancovat, radši bych nebyla tvoje kamarádka. A mezi námi děvčaty, je to fešák!“ zašveholila Becca. „No… není špatný, ale já už bych ho nejradši nikdy neviděla!“ prohlásila jsem rozhodně a zvedla se z pohovky. „Pojď, měly bychom jít.“ Obula jsem si vysoké lodičky, popadla kabelku a vyšly jsme směr ústav ŠKOLA. Mno jistě! Náhoda je vážně blbec! Když jsme s Beccou vcházely se smíchem do třídy, srazily jsme se ve dveřích s Tomem, zrovna vycházel. „Ou, promiňte dámy. Ahoj Bereniko. Ahoj, já jsem Tom.“ omluvně se představil a věnoval mi úsměv. „Ahoj, já jsem Becca,“ začala zase Becca a div, že se nerozpustila rozkoší. Začala jsem ji rychle strkat směrem do třídy. „No to snad není možné!“ byla jsem naprosto zoufalá. „Klid, prosim tě. A navíc, dobře že se ti nelíbí, aspoň mám víc prostoru na jeho ulovení!“ zkonstatovala Becca. „Já jsem v klidu, ale ty by ses měla trochu uklidit! Jsi z něho úplně na prášky! Tohle fakt nepochopím…“ Crrr!!! Ten příšerný zvonek! „Ták, mládeži do lavic!“ zahučel po třídě hlas staré učitelky Hanské. „Posaďte se. Á…máme tu nějakou novou tvářičku. Mladý pane, jakpak se jmenujete?“ „Dobrý den, jsem Tom, teda Tomáš Hasič.“ „Máš velice…originální…příjmení.“ „Ano, ještě legračnější je, že jsem členem Dobrovolného hasičského sboru, máme to v rodině.“ „Tak se posaď, ty dobrá duše,“ povzdychla si Hanská a pokračovala v hodině. Ne, že bych v tomhle byla nějaký profík, ale celou hodinu se mi zdálo, že na mě kouká. Jakoby mě jeho oči šimraly na zádech. Húúú!!! Uslyšeli jsme všichni nepříjemné houkání hasičské sirény a z rozhlasu se ozval hlas ředitele, který nás vybízel, abychom co nejrychleji opustili budovu školy. Zatímco v prvních třídách nastal nehorázný zmatek, my starší jsme se v pohodě bavili dál a pomalu vycházeli zadními nouzovými dveřmi za řevu učitelky Nosálkové, že co kdyby náhodou opravdu hořelo, tak bychom uhořeli! Po vyučování jsem rychle vyrazila ze školy, za ruku jsem táhla Beccu a byla celá divá, až budu doma. „Počkej, dneska s tebou nemůžu jít!“ vytrhla se mi Becca. „Aha, promiň, zapomněla jsem. Tak ahoj zítra,“ řekla jsem a rychlým krokem jsem vyrazila k domovu. V hlavě mi běhala jen jediná myšlenka - ať se nepotkám s Tomášem - , která se mi přímo zařezávala do mozku. Jak dobře všechny víme, podpatky nejsou zrovna moc dobrá obuv na běh nebo rychlou chůzi a ani s nimi nemůžeme jen tak někam šlápnout. No a jak říkám, náhoda je blbec. Přecházela jsem v rychlosti silnici a můj pohled nezachytil kanál. „Au, doprčic!“ zakřičela jsem. Moje bota zůstala zaklíněná podpatkem v kanále. „Doháje, co teď?“ Snažila jsem se ji vytáhnout, ale nešlo to! „Ukaž, pomůžu Ti!“ ozval se za mnou známý hlas. TOM! „Ták,opatrně. Á…
9
hotovo. Na, tady ji máš.“ „Eee, děkuju, jsi moc…“ moje oči padly na auto, které se řítilo přímo na nás. Chytla jsem ho za ruku a přitáhla k sobě na chodník. Vyjekl leknutím a zakopnul o patník, čímž uzemnil nás oba. „Ou, promiň, moc se ti omlouvám, nechtěl jsem a děkuju za záchranu.“ „To není vůbec zač a neomlouvej se. Hlavně, že jsme oba živí a zdraví,“ odpověděla jsem a spravovala jsem si vyhrnuté šaty. Ať jsem v tu chvíli chtěla nebo ne, moje oči zaznamenaly jeden malý nedostatek. Při tom pádu Tomášovi „ujeli hasiči“ na kalhotách. Přemýšlela jsem, jestli mu to mám říct nebo né, ale štěstí mi tento den asi hodně přálo, že si toho všiml sám. Moje kolena začínala modrat po tom nárazu. „Ukaž, pomůžu Ti,“ ochotně se sbíral ze země Tom a bral mi tašku. „Jo, děkuju,“ začervenala jsem se, i když jsem o nějaké červenání vůbec nestála. Zbytek cesty jsem se rozhodla absolvovat bez bot. „Tak, ahoj, zítra…“ rozloučil se s úsměvem Tom a předal mi mou kabelku, kterou celou cestu ochotně nesl. „Ahoj a ještě jednou děkuju!“ oplatila jsem mu pozdrav a vzala si kabelku. Odemkla jsem branku a šla ke dveřím do domu. Tom tam pořád stál, díval se na mě a usmíval se. Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř a rychle za sebou zabouchla. V zádech jsem pořád cítila Tomášovy oči, ten jeho pohled. V kuchyni jsem uslyšela Ester a ucítila vůni čerstvě nasmažených řízků. Zamířila jsem tam a málem přitom zašlápla Ňufa, který se pohodlně rozplácl před vchodem do kuchyně. „Mmm…tady to ale voní! Ahoj Ester! Můžu si už dát řízek?“ „Ahoj, Beru. Ten poslední jsem malinko připálila, ale počkej, tady jich je spousty. Sedni si, naložím ti.“ Sedla jsem si ke stolu a celá se nedočkavě třásla. Řízky totiž miluju! A ještě od Ester! Jako od maminky. S Ester si rozumíme a taky jí hodně věřím. Je jen o málo starší než já. Řízek jsem rychle snědla. Ester mezitím vytáhla krásnou bábovku z trouby a rozkrájela ji na dva talířky. Čerstvé mléko z lednice nalila do velkých sklenic a všechno to dala na podnos. Věděla jsem přesně, proč to dělá. Tajemně jsme se na sebe podívaly a hrozně se rozesmály! Ester vzala podnos a obě jsme vyšly do podkrovního pokoje, mého pokoje. Je to zaručeně nejútulnější místnůstka v celém tátově domě. Bylo to krásné odpoledne. Ester je prostě skvělá, je skoro jako moje sestra! Cvakly dveře a ozval se zvučný dětský hlásek: „ Ratatatata! Vzdej se!“ Kamila přišla z práce domů a ten dětský hlásek nebyl nikdo jiný než Filip, ten malý otravný tvor, můj nevlastní bratr. Ani jsem se neobtěžovala je jít pozdravit. Zamkla jsem se v pokoji a pustila si rádio, abych nemusela poslouchat ten řev. Ještěže můj pokoj je jediný podkrovní, aspoň mi tam pořád někdo neleze a neotravuje mě. „Kuk!“ kouklo na mě sluníčko. Uslyšela jsem nějaký tichý hlásek v mé hlavě ‚ Bereniko, podívej se z okna, no tak! Zvedla jsem se z postele a zamířila k oknu. Závěsy jsem od rána neměla roztažené. Sáhla jsem na jeden a pomalu ho oddělala…a… naskytl se mi neuvěřitelně zajímavý a okouzlující pohled. Uviděla jsem na zahradu Hasičových. Nebyla prázdná jako většina velkých zahrad! Byla krásně upravená a plná květin, uprostřed té krásy stálo proutěné křeslo se stolkem a s obrovským krajkovým slunečníkem. U dveří jsem zahlédla Toma, ale nebyl tam sám. Za ruku vedl a podpíral svého dědečka. Doprovodil ho až na křeslo pod slunečníkem a přikryl ho dekou, potom se vrátil do domu. Za chvíli zase vyšel ven a v rukou držel stříbrný podnos, na kterém nesl hrnek teplého čaje a sušenky. Bylo to tak krásné, jak se o něj staral. Potom si k němu přisedl a začal mu předčítat noviny. Nevím, co se v tu chvíli se mnou stalo, ale nějaké teplo mi zalilo srdce a já se asi poprvé zamilovala… Pavlína Trličíková, IX. B
10
Jak jsem přestala blbnout „Já vám ukážu, že nejsem srab!“ pokřikuju na partu dívek. „Stejně to neuděláš!“ šklebí se Mariana. Ona a její tým mi likvidují život už celé dva roky. Ztrapňují mě před celou školou! Ale teď jím to nandám! Lezu na malý kopeček, na němž se tyčí vysoká skála. Jsme hluboko v lese. Vsadila jsem se s nimi, že vylezu na skálu a dokážu, že nejsem srab! Chytnu se studeného kamene. Pomalu, ale rozhodně šplhám vzhůru do oblak. Ohlédnu se na holky. Jen se chechtají. Nahoru vylezu bez problémů. Marianu to trochu zaskočilo, ale brzy si přišla na své: „Ha! A jak se dostaneš dolů? Srabe!“ „Normálně! A nejsem srab! Jsem tu, vidíš?!“ dupnu si. Ale to jsem neměla dělat! Kameny se uvolnily a pode mnou se objevila velká jáma. Je dost jasné, že jsem se do ní okamžitě propadla. Nevím, jak dlouho jsem klouzala po stěně skály. A ještě k tomu mi na nohu spadl ohromný kámen. „Auuu,“ zaúpím. Jsem celá odřená do krve a k tomu ještě ta noha! Slyším debatu Mariany, Eriky a Petry: „Pomůžem jí?“ opatrně navrhuje Erika. „Né, může si za to sama!“ šeptá Mariana. „Hm. Tak poďme!“ řekne Petra. Hlasy utichnou a já tu zůstanu úplně sama. „Pomoc!“ snažím se volat co nejhlasitěji. Když to nepomáhá, pokusím se odvalit kámen z nohy. Povolil! Hurá! Ale na nohu se postavit nedokážu. Pokusím se, ale… svezu se po stěně. „Ach! Už se odtud nikdy nedostanu a umřu tady!“ vzdychnu si. „Lindo! Lindo, jsi tu?“ slyším hlas mé kamarádky Kláry. „Kláro! Jsem tady! Propadla jsem se! Pomoc!“ křičím ze všech sil. „Pokus se vylézt!“ radí mi Klára. „Mám asi zlomenou nohu!“ zoufale křiknu. „Zavolám záchranku a hasiče!“ rozhodne Klára. Chvíli s někým mluví. Zavírám oči. Probírá mě cinkot skob a cizí hlasy. Jsou tu? Jsou, ano, je tu pomoc! Zblízka slyším hlas hasiče: „Halo, slyšíš mě? Ozvi se! Jak ti je? Bolí tě něco?“ „Ano, slyším! Jsem Linda Podhorská! Pomozte mi, prosím, necítím nohu! Odpověď nepřišla, ale najednou se vedle mě objevil na laně hasič. Byla jsem vysílená a žíznivá, ale přesto jsem se na něho usmála. A pak už si nepamatuju nic. Probudila jsem se až v sanitce. Vedle mě seděla máma a milá sestřička. Na noze jsem měla dlahu. V nemocnici jsem pobyla jen pár dní a vím, že nebýt Kláry a hasičů, nikdy bych z toho svého dobrodružství nevyvázla tak snadno. Sice pořád ještě nechodím ani ven, ani do školy, ale Klára mě chodí navštěvovat a nosí mi úkoly. Je to ta nejlepší kamarádka na světě. Eliška Orságová, VII. B
!Mission impossible! - Nemožná mise – Daniela Baránková, IX. B Určitě všichni znáte velkoobchodní řetězce a situace s nimi spojené. Každý se do nich žene, přičemž chce ukořistit co možná nejlepší vozík, nejčerstvější okurky, největší karton mléka či „nejlepší kvalitu na trhu“. No a co teprve potom, když přijdou slevy! Tímto však nechci nic vyčítat lidem, kteří nakupují ve slevách. To jsou potom u „obchoďáků“ úplné návaly, hotové masy lidí. Právě mezi těmito masami se ocitla moje babička, její elektrokolo a zloději. Je čtvrteční ráno. Jarní čtvrteční ráno. Kapky rosy se jen taktak nezměnily na jinovatku a teď se třpytí na stéblech trávy. Sluníčko se pomalu vyhoupává za obzor. A moje babička a její nové elektrokolo se chystají na cestu do obchodu a na svou první vyjížďku vůbec. Maruška, tak se babička jmenuje, nasedla na svého choppera, jak kolu občas posměšně říkám, protože tak opravdu vypadá, nastartovala elektromotorek, zkontrolovala úroveň nabití baterie a vyrazila! Ani ne během mrknutí oka stála před Kauflandem, zhruba 20 minut před otvírací dobou. Rychle uzamkla kolo svým namakaným zámkem, za který by se nemusel stydět lecjaký trezor a šla si přesedlat na nákupní vozík. Nevšimla si však tajemné postavy, jež se jí přilepila zezadu na paty.
11
Jednalo se o vychytralého zlodějíčka, který informoval svého komplice u kola o každém pohybu babičky, o každé potravině, kterou naložila do vozíku. Tento muž s číslem 2 se snažil prolomit Maruščino zabezpečení v podobě nevyháčkovatelného zámku. Jen co se babička přiblížila k pokladnám, tajemná postava zmizela a dala povel druhé osobě k ukončení akce. Maruš v pohodě zaplatila, dala nákup do svého batůžku a odebrala se k parkovišti, kde už celý natěšený čekal její mazel. Sotva přišla ke kolu, přeložila nákup do košíčku na předních řídítkách, povzdechla si, jak je červená metalíza nádherná. Jak se krásně třpytí, zkrátka – podnikla skvělou investici! Vylovila z ruksaku klíčky a chystala se odemknout zámek. Záhy zjistila, že se zřejmě pokouší o něco téměř nemožného. Klíček se v zámku zasekl na půli cesty a nešel ani ven, ani dovnitř. V marné snaze zachránit situaci s ním babička otočila, což byla největší chyba – klíč se zlomil. Maruška ve stresu vyhrabala mobilní telefon a roztřesenýma rukama vytočila telefonní číslo mého tatínka. Obrátila se na něj s prosbou o pomoc, ostatně jako vždy, když má problém jakéhokoliv druhu. Tatínek byl ale nucen oznámit jí, že je na montáži v Čechách, a že jí nemůže nijak fyzicky pomoci. Poslal ji však do cykloservisu přes ulici, snad jí tam prý pomůžou. Velmi ochotný pán ale po chvilce prohlížení nezničitelného zámku došel k závěru, že tady pomůžou jedině hasiči! Babička tedy poděkovala a vydala se na cestu k hasičárně. Tam jim vylíčila, co se stalo a obětaví hasiči okamžitě nasedli do jednoho z obrovských aut, naložili i babičku, a už si to fičeli směr Kaufland. To, co následovala potom, se dá jen stěží popsat. Představte si takovou tu typickou scénu z amerických akčních filmů. Před velkou budovu, v našem případě obchod, přijede obrovské auto. Při brždění se mu kouří z pneumatik. Ve vteřině po úplném dobrždění se otvírají dveře. Z auta vyskakují 4 hasiči. Doskakují na zem a hned otvírají nákladní prostor svého vozu. Vytahují obrovské hydraulické kleště. Mezitím se pomalu souká ven i Máňa. Hasiči mezitím díky přesnému popisu kola zamířili ke svému cíli. Sice jim to nešlo lehce, krůpěje potu jim stékaly po čele a bicepsech, ale i tak zámek porazili. Pochválili babičku za skvělé zabezpečení a poradili jí, aby se příště raději vydala na nákupy autobusem, prý to bude bezpečnější. No nevím. Potom se babička rozloučila a hasiči se odebrali zpátky na stanici. Hned ten den u nás zvonila a vyprávěla nám své dobrodružství. Samozřejmě, že nás navštívila taky za účelem vyptání si litru slivovice, aby měla statečné hasiče čím odměnit. Netuším, jak dopadla a jestli láhev nakonec neskončila u ní. Každopádně myslím, že to muselo být velmi napínavé a zajímavé zpestření čtvrtečního dopoledne.
CO PRÁVĚ ČTU David Howarth: Každý umírá sám. Brno (Jota), 2011. Každý, kdo se nějakým způsobem více zajímá o 2. světovou válku, jistě zná okupaci Norska fašisty. Právě zde se odehrává děj knihy. Jan Baalsrad je vyslán do Norska jako partyzán-sabotér. Spolu s dalšími třemi Nory je vysazen na jednom z norských ostrovů, kde je později přepaden Němci. Od této chvíle začíná neuvěřitelné těžké a možná až příliš reálné dobrodružství. Jan je nucen zastřelit německého důstojníka, přeplavat ledové moře bez boty a s ustřeleným palcem, a teprve poté se mu podaří získat první pomoc od cizího člověka a díky sérii takovýchto pomocí přežívá. To vše se děje během putování po ostrovech. Na pevnině ho zachvátí sněžná slepota a právě do tohoto místa jsem
12
knížku přečetl. Nevím, co jej dál čeká, snad další potyčka s Němci, nebo možná kvůli omrzlinám přijde o nohy… Jediné co vím, je, že Jan přežije. Vřele Vám tuto knihu doporučuji - jako inspiraci a jako odrazový můstek k tomu, když už nevíte, jak dál. Šimon Matějček, IX.B
ZELENÍ MUŽÍČCI – II. část Vesnice, do které jsme měli dorazit, se rozprostírala pod kopcem Krákora. Byla obydlená spíše staršími obyvateli. Každý domeček nebo chaloupka měli svoji zahrádku a kůlničku na dříví. Mikrobus jsme zaparkovali u rozkvetlé louky na kraji vesnice a šli jsme hledat naše kosmonauty. Procházeli jsme dům po domu, až jsme se konečně našli. Dva staříčci sedící na dřevěné polorozpadlé houpačce nám kývli na pozdrav. „Dobrý den.“ Začal jsem svou větu. Počasí se najednou změnilo z minuty na minutu a místo krásného slunečného dne začal velmi prudký déšť. Dědouškové se zvedli z houpačky a pokynutím rukou nás pozvali dále do jejich chaloupky. My jsme neotáleli a hned se tam nahrnuli. Jakmile jsme překročili práh dveří, údivem jsme div nespadli. Světnička byla jako z pohádky. Malý zelenomodrý kredenc se tyčil v pravém rohu vedle dlážděných kamen. Na druhé straně se tiskly u okna dvě dřevěné postele. Na oknech byly pověšeny červenobílé kraj ko vé záclony. Dědouškové se posadili na pohovku a odložili si hůlky. Můj kamarád Petr na nic nečekal a sundal batoh, vytáhl zápisník s otázkami a solil je dědouškům jako pětibodový oběd. Od dědečka, který seděl napravo, jsme se dozvěděli, že se jmenuje Vítek Zbyšek, a že kdysi prý byl na naší planetě velmi známý astronaut. Všichni jsme jen kývali hlavou. Za chvíli se rozmluvil dědoušek, který seděl na levé straně pohovky. Ten Vám byl výmluvný! Dokonce tak moc, že už to Petr ani pomalu nestíhal všechno zapisovat. Spolu s Vítkem se prý kdysi vydali, přesně jako teď my, do vesmíru hledat nové a vzdálené planety. Přiletěli na planetu Zelených mužíčků a tak se jim zde zalíbilo, že tady už zůstali napořád. Při kraji vesnice si postavili chaloupky a život šel dál. Teď už jsou v důchodu a je jim 79 a 82 let. Pomalu se už začínalo stmívat a dědouškové tedy šli přichystat večeři. Pozvali nás ke stolu. Jé, to byste nevěřili, jaké to bylo výborné! Měli jsme halušky se zelím a zapečenou slaninou. Hned ráno, po zakokrhání kohouta, jsme si sbalili svých pár švestek a vypůjčeným mikrobusem jsme vyrazili zpátky na letiště. Naše raketa odstartovala o půl čtvrté odpoledne a doma jsme byli v devět. Všichni naši fanoušci a i lidé, co nás přišli podpořit, se shromáždili na letišti a vybrali jsme se odtamtud až o půl jedenácté večer. Sotva jsem přišel domů, lehl jsem si a spal, jako by mě do vody hodili. Kryštof Borusík, VII.A
RYCHLOVKA S UČITELI aneb ŽÁCI SE PTAJÍ, UČITELÉ ODPOVÍDAJÍ Připravuje Kryštof Borusík, VII.A 1) Za jak dlouhou dobu začne sazenice angreštu plodit? (správná odpověď: 3-4 roky) 2) Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo? 3) V jakém roce byl jako poprvé objeven srstka angrešt? a) 1510 b) 1753 c) 2010 Mgr. Bronislava Dotisková 1) 5 let 2) řízek kuřecí 3) 1753
PokerStars
PC-GAME-RECENZE
• Největší světová pokerová online hra • Mimo hraní je i velkým sponzorem několika velkých živých turnajů (př. European poker Tour) • Skoro každý vysílaný je turnaj v TV, sponzoruje Pokerstars (známý TV pořad: Big Game) • V každém živém turnaji se hraje o více než 100 000 $ (samozřejmostí je vklad) • Drtivá většina turnajů se hraje stylem Holdem Poker
13
V aplikaci na PC, která jde zdarma stáhnout na webu www.pokerstars.net , si můžete zahrát jak zadarmo (hrací peníze), tak i za reálné peníze závisející na výši vkladu. Transakce jde provést i mobilní platbou, min. 10$ (210 Kč). Hra nabízí širokou větev způsobů hraní od Holdem Poker (No Limit, Pot Limit,…) až po Omaha Poker. Čeština je samozřejmostí. Hra nabízí jak kvalifikační turnaje a free turnaje, tak i regionální. Velmi rychlé a bezpečné připojení. Pro začátečníky je nabízena pokerová škola zabudovaná již ve hře. I naprostý začátečník by se měl ve hře zdokonalit za méně než 14 dnů. Janek Juriš, IX. A
PTÁKOVINY Jednoho dne si dcera povídá s maminkou: „Mami, proč máš některé vlasy bílé?“ „To je z tvého zlobení. Pokaždé, když provedeš něco špatného, zbělá mi jeden vlas.“ „A mami, proč má babička bílou celou hlavu?“ Přijde pán do čínské restaurace a ptá se: „Máte něco k jídlu?“ Číňan odpoví: „Ano – vývar ze šneka, kočičí ocas, psa na rožni…“ Pán vykřikne: „Ježkovy oči!!!“ A Číňan: „Výborná volba!“ Jak můžete rozdělit šest jablek mezi sedm trpaslíků? Upečte štrůdl! „Tatí, co je to kamzík?“ „Ále… Taková hloupá ryba.“ „Ale tady se píše, že kamzík skáče po skalách!?“ „No vidíš, jak je to hloupá ryba!“ Co je to? Je to za stromem a lítají z toho třísky. Pinochio si holí nohy!
Připravuje Kryštof Borusík, VII. A
VÝTVARNÉ PRÁCE
14
15
16
Šatna, květen 2014, školní časopis ZŠ Vsetín - Luh občasník šéfredaktorka: Daniela Baránková (
[email protected]) redakce: Šimon Matějček, Jan Juriš, Lucie Lačíková, Pavlína Trličíková, Kryštof Borusík, Markéta Hurtová, Eliška Orságová, Tomáš Pařízek, Petr Pechal, Andrea Chrobáková Lněničková sazba, grafika: Miloslav Lněnička jazyková korektura: Andrea Chrobáková Lněničková e-mail:
[email protected] © System reklam.cz | 2014 distribuce: zdarma
17
