Zlín
ˇ Cerven
Úvodník Happy End Každé stěhování přináší kazateli velké množství změn. Nejen, že si zvykáte na nové bydlení, na nové bratry a sestry, či děti na školu. Hledáte také nové doktory, zubaře, opraváře aut, kadeřníky a v neposlední řadě místa, kde můžete sbírat bylinky :). Příchod do Zlína je pro mě spojen s novou situací, kdy poměrně velké množství členů prožívá nějaké zásadní zdravotní těžkosti. S tím jsou spojeny časté návštěvy nemocnic a v tom nejhorším případě i poslední rozloučení. Sám hledám jak se na takové situace lépe připravit, abych mohl být alespoň trochu k užitku těm, kteří žijí pod tímto břemenem nemocí. Jednou z takových příprav byla i návštěva divadla Rokoko, kde jsme s manželkou shlédli zdařilou tragikomedii Happy End od izraelské dramatičky Anat Gov. Hru začala psát poté, co u ní lékaři objevili rakovinu. Rozhodla se o své chorobě hovořit naprosto otevřeně. Lehce a s nadhledem vypráví o velmi vážných věcech. I když se dotýká natolik závažných věcí, jakými jsou nemoc a smrt, nechybí jí humor a nadhled. Hra nás natolik vtáhla do děje, že jsme si připadali součástí onkologického oddělení, kde se odehrávala. Bylo zajímavé sledovat různé přístupy čtyř pacientek na lůžku k této zákeřné nemoci. Nechyběl samozřejmě ani ten židovský s pátráním po přítomnosti Boha v lidském utrpení. Děkuji Bohu za tuto příležitost, kdy jsem si znovu mohl udělat pořádek ve svých hodnotách, očekáváních a prioritách. Nikdo z nás neví, kolik let nám ještě zbývá času. Někdo to počítá na desítky let, jiný jen na roky a někteří možná jen na měsíce. Konečnou cifru však zná jen Bůh. Ať už k životu máme jakékoliv podmínky, na nás je jak se rozhodneme prožít zbytek života. Zda to bude ve strachu a nejistotě, v přetvářce, v zášti, v neodpuštění či v radosti a vědomém prožívání daného okamžiku. To jak budeme z této země odcházet, není dané teoretickým přijetím budoucí naděje v Ježíši Kristu našem Zachránci, ale uměním tuto naději žít tady na zemi. Tehdy to může být šťastný konec i uprostřed bolesti a strádání. Martin Žůrek. Anat Gov přežila s rakovinou čtyři roky, během kterých, jak sama řekla v jednom z posledních rozhovorů, bylo víc dobrých než špatných dní. Přestože jí nakonec v roce 2012 podlehla. Poselství, které divákům zanechala: „Nikdy neztrácejte naději a berte si z života to nejlepší“, je stále živé
2
Ještě, že máme tu sobotu Říct ve Zlíně jména a názvy jako Damašek, Wagnerovi je jako házet hrách na stěnu. Ta jména a pojmy jsou historicky spjaty s letními tábory, které sbor Zlín, vlastně tehdy Gottwaldov, pořádal téměř léto co léto. Mnohá generace na to nostalgicky vzpomíná, i nějakou tu slzu zatlačí. Proč to celé tak připomínám? Proto, že i na Damašku se mnohé změnilo. I tam se generace změnily, vyrostly, dospěly… A protože do našeho sboru na počátku května přijel s kázáním jeden z rodu Wagnerů – Honza, využil jsem jeho přítomnost a pro vás vyzpovídal. Myslím, že mnozí z nás jej pamatují jako malého hošíka, někteří jej na Damašku nezažili vůbec – to ještě nežil, a ti další jej prostě neznají vůbec. Takže rozhovor o něm, jeho rodině a vůbec o tom, jak žije je tu pro vás právě teď. Prosím, začtěte se. - I když už samotné tvé jméno pro většinu lidí ve Zlíně zní povědomě a tuší, do jaké rodiny patříš, přesto pro ty neznalé a nově příchozí v našem sboru, pár otázek na seznámení. Tak tedy: odkud a z jaké rodiny pocházíš – rodiče, sourozenci…? Pocházím z obce Hošťálková asi 13 km od Vsetínan, z místa zvaného Damašek, které bylo obzvlášť za komunistického režimu hojně využíváno jako místo letních táborů a různých mládežnických a jiných akcí naší církve. Z toho pak i trošičku vyplývá, že pocházím z adventistické rodi-
ny. Dokonce jsem už 4. generace adventistů v našem rodu, a to jak z matčiny, tak s otcovy strany. Mám jednoho bratra Marka, který je o necelé tři roky starší, a taktéž slouží jako laický kazatel. Někdy si ho pozvěte do Zlína, má velmi dobrá kázání :). - Když se ve vzpomínkách vrátíš do dětství a dospívání, čím jsi v té době chtěl být a čím nakonec jsi? Pokud si dobře vzpomínám, jako dítě jsem měl velmi rád auta, to mi vydrželo dlouho. Můj otec mi velmi rád kupoval jako hračky právě auta. A já jsem si s nimi rád hrál i v době, kdy už se ostatní moji vrstevníci raději věnovali např. četbě. Vzpomínám si, jak mi taťka koupil model od firmy Burago -Lamborgini Countach. To bylo pro mne něco a vůbec mi nevadilo, že mí vrstevníci si už dávno s autíčky nehrají :) Logicky mě pak zajímaly obory okolo aut. Jednu dobu jsem chtěl být karosář. Našel jsem starý blatník od kola, různě jsem ho zprohýbal a zdeformoval, a pak mě bavilo ho „vyklepávat“ do původního tvaru :) Do poslední chvíle to vypadalo, že na nějaký takový obor nakonec i nastoupím, ale v poslední chvíli mi taťka navrhl, co takhle truhlařina. A možná nakonec i proto, že můj děda (matčin otec) byl truhlář a já jsem vždycky rád trávil čas v jeho dílně, jsem najednou tak nějak zapomněl na auta a je ze mě truhlář :) - Své dětství a i dospívání jsi prožil v samém lůně valašské přírody, téměř na 3
samotě. Jak moc se ti tam líbilo, co třeba konkrétně a co naopak ti vadilo nebo se nelíbilo – pokud tomu tak bylo? Vždycky říkávám, že za to kým jsem a jakým jsem, vděčím právě tomuto místu, které mě od nejranějšího dětství formovalo. Rád vzpomínám na nádherné dětství - teplé jarní a letní dny, kdy jsem hodiny a hodiny vydržel na pískovišti (hromada písku ze stavby…) za domem, kde jsem si hrál s autíčky :) nebo jen tak ležel na vyhřátém písku, vychutnával sluneční paprsky, pozoroval, jak se listy na stromech třepetají ve větru, a nechal čas jen tak plynout. To byly asi jedny z nejšťastnějších, nejspokojenějších a nejbezstarostsnějších chvil mého života. Jenomže jsem si to tehdy pochopitelně jako předškolní dítě ještě neuvědomoval. Netušil jsem, že nástup povinné školní docházky mě vytrhne z tohoto mého klidného a krásného způsobu existování. Na chvilku mi to vrátily jen letní prázdniny, které vždy byly samým vrcholem roku a patřily našemu Damašku, bazénu, fotbalu na louce pod barákem, ježdění na kole všude možně i nemožně, stavbě posedů a bunkrů v lesích okolo, výrobě luků a šípů. Byly to nádherné roky a dnes už dobře vím, že takové jako tehdy to už nikdy nebude.
4
Bydlím ale stále tamtéž a tajně doufám, že to budu moct prožívat alespoň vzdáleně znovu se svými dětmi :) - Pocházíš z adventní rodiny. To samo o sobě z dítěte křesťana nedělá. Jak to bylo u Tebe? Jak ses dostal k osobní víře, osobnímu rozhodnutí pro Krista, křesťanství? Já osobně to celé vnímám jako neustálý vývoj, kdy mne Bůh konkrétně vede životem a učí mne, co potřebuji umět. Jako malé dítě mne naučil vnímat krásu okolní přírody a vážit si jí, pak tu byl příklad rodičů, sbor, sobotní školka, nádherně prožité soboty… Později jako větší jsem začal prožívat určitá životní zastavení. Každé to zastavení představovalo určitou lekci, kterou bylo třeba zvládnout a naučit se něco důležitého (přijetí Boží vůle ať je jakákoli, odevzdání se Bohu – křest, ochota sloužit Bohu, naprostá důvěra Bohu za každé situace atd.). A tak to stále pokračuje. Jen ty lekce jsou čím dál náročnější, ale jsem za ně vděčný a snažím se naučit bezpečně rozpoznávat Boží vedení a Boží hlas v mém životě. - V současnosti jsi již dospělý a k nám do Zlína jsi přijel i s téměř celou svou rodinou. Představ nám ji krátce – manželka, děti…, kde v současnosti bydlíte…? Jak už jsem zmínil tak díky Bohu bydlím stále na Damašku a doufám, že to nebude nutné měnit :)! Moje manželka pochází taktéž z Hošťálkové, což je výhoda nejen proto, že jsme to v době chození měli k sobě blízko, ale jsme oba hošťálkovjané, takže máme podobnou mentalitu a to mnohdy věci ulehčuje :) I když, jak už jsem zmiňoval, mé dětství bylo na Damašku přeci jen trochu jinačí, ale Katka už Damašku „přišla na chuť“ a pomalu
začíná chápat, proč jsem měl tak krásné dětství. Máme spolu tři děti. Amálku (2012), Ondru (2013) a Tomáška (2014). Hoši jsou malí rarášci, ale moc šikovní. Amálka je jednou z našich velkých (zatím bezkonkurenčně největších) životních lekcí – jak už tu o tom byla řeč o pár řádků výš. Podle doktorů se narodila jako zdravé miminko, ale to nevydrželo dlouho. Asi ve třech měsících, tzn. v době, kdy se zdravé dětí začínají aktivně zajímat o své okolí, jsme si všimli, že něco nebude v pořádku a nebylo (a dodnes není). Amálce přestal (nebo spíše možná ani nezačal) normální psychomotorický vývoj. Nebyla schopná normálně koordinovat pohyby rukama, nedala si ruku do pusy, nebyla schopná sama chytit hračku do ručičky, měla potíže se zrakem, nedržela hlavičku. Ze začátku se snažila pást koníky, to ale časem ustalo a už se nevrátilo. Dodneška, tedy v jejích třech letech, se z výše popsaného skoro nic nezměnilo. Je to taková živá hadrová panenka. Jen ten zrak už by podle doktora Kuběny ze Zlína měl být v pořádku. Je poznat, že po mentální stránce udělala kus cesty. Není na tom pochopitelně jako zdravé dítě, ale mentálně je na tom mnohonásobně lépe, než pohybově. I když nedokáže říct srozumitelné slovo, je už možné se s ní alespoň velmi základně domluvit. Úsměv na naši otázku znamená ano. Má taky pár svých „vlastních“ slov, které mají svůj konkrétní význam. Je to podobné jako při těžké dětské mozkové obrně, ale dle několika doktorů a odborníků to DMO není. Po mnoha různých, a pro Amálku neskutečně strastiplných vyšetřeních, se na nic nepřišlo. Podle absolvovaných vyšetřeních všeho druhu Amálka má všechno v pořádku, nebo alespoň „v normě“.
Přidaly se ale potíže při příjmu tekutin a potravy a s tím spojené podvyživení. Prodělala díky tomu také těžký zánět ledvin, který přerostl ve velmi těžkou otravu krve, kdy vůbec nebylo jisté, jestli to přežije. Bůh nám ji ale zachoval! Na to všechno, co musí prožívat, je Amálka neskutečně hodné a trpělivé děvčátko. Je to obrovská životní lekce, ale věříme, že to hlavní nás teprve čeká. Ale to by bylo na další samostatný článek. - O tobě již něco víme. Ale jak ses dal dohromady se svou manželkou – víme, že není z adventního prostředí (pokud chceš). A jak ona přišla k víře, k adventistům…? Do mé nynější manželky jsem se zamiloval v době mého výkonu civilní služby v Mateřské školce v Hošťálkové. Je o 6 let mladší, takže tehdy byla ještě na základní škole. Byl jsem sice zamilovaný, ale nevěřil jsem, že by z toho mohlo něco být – byla o tolik mladší, navíc nevěřící a já adventista – tedy sobotář v očích její rodiny. Zakazoval jsem si na ni myslet, ale přihlásila se do kroužku kytarové výuky, který jsem tehdy vedl a… a tak jsme se po letech roku 2010 nakonec vzali :) Boha a víru blíže poznávala díky mně. Ale už během doby našeho chození velmi dobře zapadla do našeho sboru a i v jejím případě to byl takový postupný vývoj, který potřeboval svůj čas. Katku pokřtil minulé léto Jarek Šlosárek. - Máš ve svém čase i čas na své koníčky, záliby? Co konkrétně a jak trávíš svůj volný čas? Mám tři malé děti, dům v rekonstrukci a spoustu nedodělané práce -volný čas pro mne prakticky neexistuje. Ještě, že máme tu sobotu! 5
Když se ale podaří (což už se dlouho nepodařilo), tak se sejdeme s ostatními a trochu zabrnkáme a zazpíváme. - Hudba, zpěv. To je to, čím tě lze také charakterizovat. K tomu připojím slova – Tenkráť na Valašsku. Pro neznalé – o co jde? Jde o festival, nebo lépe řečeno hudební bohoslužbu zaměřenou na styl folk, country a bluegrass, kterou pořádáme vždy každou první sobotu v červnu u nás na Damašku na sousedovic louce, kde jsme jako děti hrávali fotbal :) - Jak vlastně a z jakého popudu tento festival vznikl? Kolik ročníků se již konalo a jak se „popularita“ roznesla – kam všude a odkud již muzikanti a pěvci k vám na Valašsko přijeli? Letos pořádáme již 12. ročník. A popularita této akce stále narůstá. Účastníci se k nám sjíždějí hlavně z celé Moravy, ale byli tu také i z Čech, z Prahy a ze Slovenska. Pokud chcete vědět více, doporučuji dubnový advent, kde je poměrně obsáhlé povídání o „TNV“ od patrona této akce Jendy Dymáčka. Letošní ročník (6. 6. 2015) bude ve znamení benefice a budeme vybírat příspěvek na Centrum rané péče (organizace zabývající se praktickou podporou a pomocí postiženým dětem a jejich rodinám.) - Nelze také nevzpomenout tvé osobní angažování – či přímo vedení hudebního seskupení. Jak se tedy jmenujete a jaký styl hudby hrajete a zpíváte? V legraci říkáváme, že pokud vystupujeme doma (tedy na Valašsku), jmenujeme se „Domácí“, a pokud vystupujeme dál, tak „Hosté“ :) Pravdou ale je, že po 6
letech dohadování a fungování bez oficiálního názvu jsme se shodli na oficiálním názvu „Hosté“ (kapela velmi často mění složení). A podle toho, jaké máme zrovna složení hrajeme buďto folk, nebo bluegrass. - Když už jsme u vašeho zpívání, musím připomenout, že před časem jste zpívali i u nás ve sboru. Vzpomínáte si ještě na to? Samozřejmě! Naše vystoupeni u vás jsem si moc užil a bylo to jedno z nejlepších, jaké jsme měli. Existuje z toho i záznam, který lze shlédnout na https://www.youtube.com/watch?v=q yxm1T2h1qY - K nám jsi přijel s kázáním. Pokud mě paměť slouží, tak v takové pozici jsi byl ve Zlíně poprvé. A tak otázka: jak dlouho již kážeš, a co tě k tomu vedlo? Ano, ve vašem sboru jsem byl s kázáním poprvé, i když mě zlínský sbor rozhodně jinak není cizí. Jako laický kazatel působím asi od roku 2008. K tomu, abych kázal se mě snažil přimět už náš tehdejší kazatel Alan Chlebek daleko dřív, ale já jsem věděl, že k tomu potřebuji „dozrát“. Tak jsem až po určité době s kázáním začal. I když rozhodně zraji stále a během tohoto zrání se mi díky Božímu požehnání sem tam podaří sestavit nějaké kázání. - Pár otázek na závěr. Jak moc znáš město Zlín a pak i samotný sbor? Zlín, to byl pro mne obzvláště v porevoluční době symbol kapitalismu a západu. Pamatuji si, jak jsem jako dítě vždycky obdivoval různé svítící reklamy při večerních návratech z návštěv naší rodiny ze Žlutavy.
První billboardy, první supermarkety a první nákupní centra, to všechno jsem postupně zažil poprvé ve Zlíně a až teprve potom to přišlo k nám na Vsetín. Zlín to byl pro mě velký svět s vůní západu :) Přece už samotný Baťa to byl skutečný Pan Továrník, co k tomu dodat? A sbor? Nemůžu jinak, než se opět vrátit ve vzpomínkách do doby, kdy jsme ještě spadali do stejného okrsku a ve Zlíně v kostele se pořádalo pravidelně okrskové shromáždění. To byla akce, kterou jsme měli vždycky moc rádi a rádi jsme tam jezdili, než to s těmi okrsky pak zamíchali jinak a my už patříme jinam, ale to už není ono. Jedině okrskové ve Zlíně bylo to pravé okrskové, které stálo za to. A to nepíšu nějak alibisticky, opravdu to tak cítím v nostalgickém vzpomínání. Ale sbor Zlín je naší rodině tak nějak historicky blízký ještě z jednoho důvodu. Zmiňoval jsem už letní tábory u nás na Damašku a sbor Zlín byl první sbor, který k nám v letech hluboké totality začal na tábory jezdit! To byl ale můj otec ještě malé dítko :)
u nás konečně nějací mladí také zůstanou a časem přibydou další děti. - Na samotný závěr otázka: co si osobně přeješ do budoucna, co svým blízkým, co svému sboru, našemu sboru a vůbec všem lidem? To, co přeji sobě, přeji vlastně také svým blízkým, našim sborům a vůbec všem lidem. Abychom za všech okolností hledali Hospodina a dělali maximum proto, abychom mu dokázali být co nejblíž, abychom dokázali vnímat Jeho hlas a Ducha svatého. Abychom rozpoznávali, co od nás žádá, a byli ochotní mu sloužit podle svých obdarování. A důvěřovali mu na 100%, ať už se v našich životech odehrává cokoli. V tom je totiž pak to pravé požehnání. Rozhovor připravil P. Matula
- A co váš domovský sboreček v Kateřinicích – pro Valachy v Kačicách. Jak a čím v současnosti žijete? Kolik vás tam aktuálně je? V našem sborečku je nás teď už jen pár. Víc než sbor by se to dalo označit jako skupinka. Je to dáno tím, že u nás bylo vždy hodně členů ze starší generace a ti postupně „odešli na odpočinek“. No a mladí ze sboru odcházeli jinam a zůstala už jen hrstka věrných. Ale zatím jsme schopní sbor udržovat v chodu po všech stránkách a věřím, že přicházejí lepší časy. Jednak jsme se s manželkou postarali o děti ve sboru :) a pak to vypadá, že 7
Divočina na „Halenách“ aneb Zlínské Safari 2015 Ano, čtete správně. Zlínské Safari 2015 se konalo poprvé mimo katastrální území města Zlín. Po letech, kdy se tato akce klubu Pathfinder konávala v ZOO na Lešné nebo dvakrát v lese nad místní částí Lesní čtvrť, se letos změnilo vše z gruntu. Nejen že již tuto akci nepořádal velký náčelník Jerry Šlosárek – v současnosti dlící za velkou louží, ale také místo bylo úplně nové. Novým hlavním náčelníkem se stal čerstvý rádce Vítek Skřivánek a spolu s ním se do týmu pořadatelů zařadili další čerství rádcové (jmenovitě na konci). A cože to je ten název Haleny? Pro neznalé místní řeči přeložím – Halenkovice. A to už jste asi doma. Ty už známe. To je ta vesnice vedle Žlutavy a na těch čtyřech kopcích. Na jednom z těch kopců stojí „dřevěnice“ Skřivánkových. A právě tam se letos konal lov „divé“ zvěře. V neděli 17. května ráno se počasí tvářilo nejasně, a proto se na dvou místech postavili altány. Buďto proti deštíku nebo proti pálicímu sluníčku. Obě varianty byly možné. Předběžně bylo avizováno, že dorazí cca 60 dětí, a tak celý tým organizátorů byl připraven na mnohé. Nejprve se děti zaregistrovali a zaplatili startovné. Byly vystaveny lovecké a pytlácké licence, označkována lovná zvěř – nebojte, skutečná zvěř se nedostavila. To jen naši mladí
8
rádcové byli obrázky na zádech označkováni. Jo, abych nezapomněl, byli přizváni i Rangeři – ochránci naší divočiny, aby se nestrhla anarchie při tom divokém lovu. Všichni byli obeznámeni s řádem a pravidly hry a mohli jsme to spustit. Lov začal. A věřte, že to byla opravdu divočina. Lovná zvěř hledala každý kousek keře a stromoví k tomu, aby unikla divokému lovu lovců a pytláků. Rangeři měli co dělat, aby udrželi relativní pořádek. Ku pomoci jim bylo i vězení pod jedním z altánů. A věřte, že bachaři měli vězení často plné. Pod druhým z altánů se nacházela banka, kde si lovci evidovali a prodávali ulovenou zvěř a ukládali utržené peníze. K tomu také prodlužovali lovecké licence, jež se ale někteří jedinci ani neobtěžovali získávat. A i proto si poseděli „ v chládku“ – obrazně i skutečně. Postupně se na oblohu prodralo sluníčko a s přibývající intenzitou tepla ubíralo energii a sílu lovné zvěři. Často už byla na pokraji zhroucení, a vypadala už více jako ulovená než lovená. Naštěstí i lovci a pytláci se také unavili, a tak nastala přestávka. Po ní hra pokračovala – tentokrát již bez lovení živých návnad. Po okolí byli rozmístěny obrázky zvěře, a ty byly hledány. Ti pozornější a hbitější toho mohli využít. A jak čas běžel, tak i žaludky všech hlásily, že je čas pro nakrmení. A jelikož pořadatelé byli pohostinní, bylo společné jídlo. Trochu té divoké krmě a pití se dostalo na každého – malého i velkého. Po nasycení „zástupu“ a malé siestě děti ještě společně využily kopcovitý terén k divokému „golfu“ - pokud se tomu tak dalo říkat. Zatímco děti běhaly po okolí,
další část pořadatelů počítala výsledky – čili ulovené a utržené peníze. To proto, abychom přece jen ohodnotili snahu a úspěšnost jednotlivých lovců a pytláků. Spočítáno, děti seřazeny a vyřízeny a už se vyhlašovalo. Konečný počet účastníků se nakonec zastavil na čísle 41. Naštěstí… Pro ty zvídavé a zvědavé prozradím jména tří nejúspěšnějších. Nej. lovcem se stal Tim Mitura z Valašských Klobouk. Domácí divočinu proměnila ve stříbro Denda Skřivánková a na bronz dosáhl neutahatelný Dan Žůrek. Musím všem lovcům, pytlákům a i lovné zvěři vzdát hold. To, co a jak dokázali v takovém prostředí, času a počasí ukazuje na hravost a vytrvalost všech. Každý byl nakonec odměněn a oceněn. Myslím, že nikdo nebyl zklamán. Poděkování na závěr. Především vyjmenuji naši úžasnou lovnou zvěř. Kuba Slováček, Marťa Lupták, Míša Reitererová, Mates Slováček, Davča Reiterer, Romča Vyčánek a Vlastík Miklica. Bankéřům Helči Vyčánkové, Maky Štěpáníkové a taky rangerům – bratrům Malárovým zo Slovenska, Romčovi Vyčánkovi st.Ten tam byl navíc jako hlavní vedoucí oblasti Bobří stezka. Nakonec si nechávám domácí tým pořadatelů. Hlava rodu Skřivánkových Ladík, krk rodu Vilma, stařenka rodu Vierka Malárová. Všichni se velkým dílem zasloužili o zdar a úspěch celé akce. To že bylo kde „lovit“ - domluvili divočinu. Dovezli a připravili „krmi“ pro všechny a hlavně sehnali všechny pomocníky a pořadatele. To aby se akce vůbec uskutečnila a vydařila, tak velký díl patří i našemu nebeskému Tatínkovi. Nikomu se nic nestalo, nikdo nebyl skutečně uloven. I to zaslouží k poděkování. A tak nakonec nezbývá než konstatovat,
že tradiční akce s novým týmem a v novém prostředí se vydařila. Tímto posíláme vzkaz Jerrymu za velkou louži. Jerry – podařilo se, ale vrať se, abys příští rok na vlastní kůži poznal, že jsi nás dobře zaučil. (On to totiž Jerry bude číst, časopis mu posílám na mail, aby zůstali Šlosárkovi v obraze, i když tu nejsou). Věříme, že budeš mít radost. A co si přát do budoucna? No nevím, snad jen, ať se sejdem zas – buď tady na Zemi, nebo třeba při „lovu“ na Nové Zemi. dojmy z divočiny sepsal P. Matula
1. místo
2. místo
3. místo
9
Sborová oznámení - Na jednání výboru sboru v pondělí 18. 5. 2015 bylo odsouhlaseno, že setkávání skupinky v evangelickém kostele ve Zlíně 1x za měsíc bude pokračovat do konce roku 2015. Zástupcům skupinky, kteří se jednání výboru zúčastnili, bylo sděleno kladné rozhodnutí s tím, že nadále mají jejich bohoslužby sloužit k oslovování a setkávání s přáteli a že členy skupinky zároveň vyzýváme, aby se zapojili i do činnosti a aktivit domovského sboru v Malenovicích - 9. 6. 2015 v 18:00 proběhne v KKC (a parku) ukázka chůze s holemi (Nordic walking) pod vedením fyzioterapeutky sestry Anny Cigošové - 13. 6. v 11:00 hodin bude Lukáš Vácha sezdán s Pavlínou Novákovou v kostele ve Spytihněvi - v sobotu 13. 6. po skončení dopol. boho-
služby bude setkání diakonů - 21. 6. plánujeme výlet (výšlap) Křesťanského domova na Velkou Javořinu V sobotu 18. července 2015 proběhne členské shromáždění s návrhem na učitele sobotní školky, diakony sboru. - Dokončovací práce na sborové střeše a její nátěr proběhnou během brigády v neděli 19. července 2015. Brigáda může probíhat již během dopoledne. Zároveň se bude připravovat podklad pro vydláždění přístřešku za sborem zámkovou dlažbou. Výbor se zabýval také návrhem zapojení mládeže do vedení sobotních bohoslužeb. Souhlasíme se zapojením do tématických nebo účelových akcí 2x do roka. - Příští setkání výboru sboru je naplánovano na 15. 6. 2015. Své body k projednání směřujte na kazatele sboru. kazatel sboru
Chtěls, abych žila Pokračování z minula Moji milí zlínští, jednoho dne jsem byla ve městě a to už bylo dobrých 20 let od doby, co jsme se potkávali na Antonínce a něco mi říkalo „navštiv Milušku“(příběh z minulého čísla). Říkala jsem si, že asi do sboru by se mnou nešla, ale pak jsem přece šla. A protože mne znala od mých 13 let, uvítala mne slovy: „Tys přišla v pravou chvíli, už jsem chtěla skočit pod vlak.“ (Přes Podvesnou, kde bydlela, vede trať do Vizovic. Měla to pár kroků). Zajásala jsem a řekla jí, jestli půjde se mnou v sobotu do sboru, že máme 10
slavnostní pobožnost v Domě umění, že už za ní nepřijdu. Hned se rozhodla, ale prý kdyby to věděla její sestra, že by také chtěla jít. Já jsem ji však z toho vyvedla s tím, že jsem k ní chodila rok a vyučovala ji celé přítomné pravdě – 33 biblických hodin, ale bála se manžela, že by ji opustil, kdyby změnila víru. Miluška mi ale řekla: „To není Marta z Letné, ale Matylda, která bydlí v Lípě v domku s maminkou. Měla jsem u sebe korespondenční lístek (bylo to ve středu), tak jsme jí napsaly, ať v sobotu ráno v 9 hodin je u Domu umění, že prožije s Miluškou něco krásného. Tak přijela a od té soboty byly obě každý týden
ve sboru až do své smrti. Předala jsem je k vyučování sestře Lakomé, která dojížděla do Lípy vlakem. Jejich maminka je zprvu rušila, nadávala, ale jednou přijel i br. Pimek Rost. Pozval ji do pokoje, ať jde poslouchat. Tak šla a ve svých 88 letech byla pokřtěna. Matylda dožila v Malenovicích a Miluška bydlela na Jižních Svazích. Tak si říkám, že kdybych neposlechla vnitřní hlas Ducha Svatého, 3 duše by nebyly zachráněny pro věčný život. Pak šel život dál. Než jsme se nadáli, děti nám velmi brzy vylétly z hnízda. Velmi jsme se za ně modlili, aby Bůh vedl další jejich život. Nebylo to lehké žití „za totality“. Byli jsme voláni k řediteli školy, a když s námi nic „nepořídil“, mimo snížených známek z chování na 2 nebo 3 se dětem ani nám nic nestalo. Byla jsem
veřejně činná: Předsedkyně červeného kříže, členka obvodního národního výboru, předsedkyně uličního výboru. Dělali jsme posudky na různé lidi. Dokonce i na ředitele školy, který bydlel blízko nás (u lomu). Soused dělal také zle, protože jeho žena se dala pokřtít, ale i když mé jméno figurovalo v seznamech státní tajné bezpečnosti, ani tento soused mě nezničil, jak vyhrožoval. Tyto dokumenty STB komunisti skryli ve vesnici blízko Malenovic, kde bydlí má dcera Irena, a po revoluci je otevřeli veřejnosti a ona se tam byla podívat a viděla tam mé jméno. Naše čtyři děti ani v základních školách, ani v učebních oborech neporušili sobotu, díky také své víře. Když budou upřednostňovat věci duchovní, i ty tělesné jim budou přidány podle Mat. 6, 33.
Ženám a maminkám Léta letoucí se slavíval Den žen 8. března. A kdo ty doby pamatuje, bude souhlasit, že se často, především v občanském prostředí, slavil spíše jako den mužů. Ti měli povyražení. Naštěstí již dnes si připomínáme spíše Den matek – a vlastně i žen. A to vždy druhou květnovou neděli. Protože se jedná o dobrý svátek, tak se připomíná a „slaví“ i v našem sboru. Pro letošek s nápadem a realizací přišla Silva Reitererová. Našla a vybrala pasáž veršů z knihy Přísloví a převedla je do dnešního jazyka, s podtextem pro naše prostředí. Na pomoc a realizaci si vzala naše dorůstající děti a mládež. To vše doplnila fotkami matek a žen z našeho sboru a našeho domova pro seniory Efata, toho času v dočasném azylu na Klečůvce. Celé pásmo připravili na sobotu 2. května.
K tomu ještě všem ženám darovali drobný dáreček a něco malého na zub. A protože naše babičky, maminky a ženy máme i na Klečůvce, vyrazili s celým svým pásmem i tam. A vyrazili tam vlakem. Do Lípy vlakem, a dále po svých, až za našimi milými. Potěšili všechny – babičky i dědečky. Myslím, že celé to bylo potěšující a povzbuzující. Nejen pro naše maminky a ženy, ale také pro naši dorůstající generaci. Jsme rádi, že obě skupiny lidí máme mezi sebou. Ženám a maminkám patří dík 11
za to, že jsou tou jemnější a milejší verzí člověka a dorůstající generaci děkujeme, že přináší budoucnost do našich řad. Važme si obou, všichni jsou požehnáním a máme se od nich co učit. Protože text z Přísloví je zvlášť povedený, přinášíme vám jeho znění právě teď a tady. Přísloví 31,10-31 10 Kdo najde statečnou ženu? Tvoje cena daleko převyšuje drahé perly. 11 Tvůj muž Ti celý srdcem důvěřuje a Ty neustále rozmnožuješ jeho bohatství. 12 Po celý jeho život jsi mu ku pomoci a nikdy mu nezpůsobíš škodu. 13 Zajišťuješ šacení celé své rodiny. 14 Obstaráváš jídlo pro celou rodinu. 15 Časně ráno vstáváš a připravuješ jídlo. 16 Máš přehled o svém majetku a hlídáš si ho. 17 Odhodlaně se pouštíš do díla, sílu svých paží umíš ukázat.
18 Uvažuješ nad svou prací a přemýšlíš nad ní dlouho do noci. 20 Jsi štědrá k bezdomovcům a pomáháš druhým. 21 Nebojíš se ani zimy, když sněží, všichni v domě mají dvojí oblečení. 22 Kupuješ nám pohodlné a kvalitní oblečení a pereš nám naše peřiny. 23 Tvého manžela si velmi váží, když je na výboru sboru. 24 Dobře doma uklízíš, všichni Tě za to chválí. 25 Síla a krása jsou Tvým oděvem, s úsměvem začínáš nový den. 26 Rozdáváš moudré rady a předáváš životní zkušenosti. 27 Dohlížíš, aby doma všechno fungovalo, nemáš čas se zastavit. 28 Tví synové si Tě váží a rádi Tě vidí veselou, i Tvůj manžel si Tě cení: 29 „je mnoho skvělých žen, ale Ty jsi pro nás ta nejlepší.“ 30 Všechny jednou zestárnou. Pokud uctíváš Hospodina, pochvalu si zasloužíš. 31 Chceme Ti pomoct, abys měla čas i na sebe. Ať jsi i na veřejnosti uznávaná a respektovaná. reportáž sepsal P. Matula a text z Přísloví upravila S. Reitererová s mládežníky
Příroda byla první Co se s přírody můžeme naučit? „Jak mnohá jsou tvá díla Hospodine. Všechno je učiněno moudře, země je plná tvých tvorů.“ - Žalm 104:24 12
Lidé často používají vyjádření „Matka příroda“, jako by samotná příroda byla tvůrcem všeho živého. Toho všeho byl velký vynálezce a ten má jméno Stvořitel – Bůh. On je nejvyšší nad celou Zemí – Žalm
83:19. I ve Zjevení 4:11 je psáno - „jsi hoden Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest“. Co se ze stvořených věcí můžeme naučit? To nejúžasnější je, že se z nich dozvídáme o Bohu a o jeho nádherných vlastnostech, např. o jeho moudrosti. V listě Římanům je tato lidská moudrost popisována v 1 kapitole 20-32 verš. Jelikož Bůh dokáže vymyslet lepší věci než lidští vynálezci. Boží rady však v přírodě nenajdeme, ty jsou zapsány v Božím slově, v bibli. To, že s námi chce Bůh komunikovat, není překvapující, vždyť je to On, kdo nás stvořil tak, abychom mohli přijímat a sdělovat informace. V bibli je totiž napsáno, že je inspirována Bohem. 2. Tim. 3:16 - „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“. Pokud se rádi dozvídáme o vynálezcích, zjistíme, že když se budeme
dozvídat o Stvořiteli, bude to jistě zajímavější jako např. Jeremiáš 8 - „I čáp na nebesích – ten dobře zná ustanovené časy.“ I v Přísloví 20:12 -…“ucho i oko – vše učinil Hospodin. Příroda byla první… zeptej se okřídlených nebeských tvorů, oni ti odpoví, že to udělala ruka Boží“. Tak to je, že i vědci se učí, co vymyslel Bůh Stvořitel. I my se mnohému učímenapř. co udělat, abychom měli spokojené manželství, věděli, jak úspěšně vychovávat děti, a poznali jaký je Boží záměr se zemí. V bibli najdeme mnoho moudra pro náš pozemský život. Přísloví 21 - „člověku se všechny jeho cesty zadají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin.“. Jeden slavný filozof napsal: „Dvě věci naplňují mou mysl vždy novou a rostoucí úctou. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. Člověk se stále učí, i ve vyšším věku a stále je překvapován Boží moudrostí. Vaše sestra Evženka Macháčková
Historie sboru Zlín V minulém čísle jsme došli ve vzpomínkách a mapování historie našeho sboru až do dnešní doby. Sbor Zlín – to nebyl v minulosti, jak jsme mohli v historii číst, jen samotný sbor v našem městě. Ale byl a je i dosud sborem pro naše odloučené sourozence v Kristu. A to především na sever od Zlína – v oblasti Držkové a Kašavy. Když jsme tvořili program a náplň loňského podzimního výročí, byli osloveni i tam, zda by poskytli informace a historii tamější skupiny. Protože nakonec na vzpomínku této skupiny v samotném výročí moc nedošlo, tak dnes přece jen to, co jsme dostali od sestry Žanety Tužinčinové, otiskujeme.
Skupinka Držková Skupinka Kašava vznikla na základě žádosti dvou maminek, které jezdily několik let se svými malými dětmi 60 km každou sobotu tam i zpět do sboru CASD ve Zlíně. Od roku 1995 se tedy přibližně 10 členů ze sborů Holešov a Zlín začalo scházet v Kašavě, většinou v bytě Olgy Brabcové, k bohoslužbám. Od roku 1997 se oficiálně skupinka dostala pod správu Zlínského sboru. Při bohoslužbách sloužili jak místní kazatelé, tak pozvané návštěvy jak z Moravy, tak ze zahraničí. V případě nepřítomnosti kazatelů čerpají z kázání na internetu. V roce 1999 přesunulo místo scházení do vedlejší vesnice Držková 13
(č. p.74). Od roku 2006 pak převzali vedení skupinky manželé Tužinčinovi. S tím je spojeno i omlazení složení skupinky. K bohoslužbám se schází většinou mladé rodiny kolem 13 dospělých a 10 dětí, ale není výjimkou, že se jich sejde i přes 50. Členové, kteří se účastní bohoslužeb, patří i do jiných sborů. Zvláště na pravidelné akce „Celosobotní studium“, „Světýlka pro rodiny s dětmi“ a „Vánoční duchovní hody“. Skupinka se schází pravidelně, kromě první soboty v měsíci. Poslední sobotu v měsíci je setkání v Kroměříži ve Ztracené ulici 68/11 (Green bar). Bohoslužba začíná v 9:00 studiem Bible (děti mají dle věku dvě třídy sobotní školky) a od 11 hodin je kázání. Odpolední bohoslužba je od
14:30-17:00 hod. Poté pokračují v různých aktivitách, které se vždy střídají: manželské setkání, sborový zpěv či řešení konkrétních potřeb některých členů. Kašavská skupinka se snaží být užitečná pro své okolí. Pravidelně pořádá Vánoční zpívání na náměstí, rozdávání knih a letáků či posloužila pásmem duch. písní a básní k 400 letému výročí Bible kralické. Sestra Žaneta Tužinčinová k tomu dodává: „Jsme rádi, že máme takové krásné společenství a vřelé vztahy, protože jdeme stejným směrem. Přicházejí sice různé problémy a situace i mezi nás, ale s Boží pomocí na modlitbě a při otevřeném dialogu se dá všechno vyřešit“. Ž. Tužinčinová
Noc kostelů 2015 V letošním roce jsme se zúčastnili celoevropské aktivity Noci kostelů už po čtvrté a náplní tentokrát bylo představit se veřejnosti z pohledu sociálního zaměření naší církve - praktického křesťanství, dobrovolnosti, pomoci a ochoty. Na konci loňského roku jsme kontaktovali Aleše Bártu, dobrého spolupracovníka Aleny Rusové, který za finanční podpory ADRA ÚLU vybudoval v roce 2006 nemocnici v Africe. Pozvali jsme ho k nám do Malenovic. Jeho uskutečněný projekt v Itibu tak silně zaujal veřejnost, že byl námětem filmu Daleko za sluncem známé dokumentaristky Olgy Špátové, která strávila v Keni při natáčení 6 týdnů. Promítali jsme ho v naší modlitebně následující den - v sobotu odpoledne. Některé záběry z prostředí Itibu byly zachyceny i ve filmu Zdeňka Trošky „Doktor od jezera hrochů“ a celý projekt je popsán v knize bývalého ředitele ADRY Jana Bárty „Kohouti
14
kokrhají všude stejně“. Přítomní si ji mohli u nás zakoupit a nechat podepsat autorem projektu. Aniž bychom to věděli dopředu, následná sobota 30. 5. byla věnovaná v našich sborech sbírce na humanitární organizaci ADRA a tak jsme měli opravdu radost, že vše do sebe tak pěkně zapadalo. Aleš Bárta k nám přijel z Pardubic a zůstal i na sobotu. V páteční večer vyprávěl s videoprojekcí všem přítomným svůj příběh. Jeho nadšení, zaujetí, dobrovolná nezištná práce bez nároku na odměnu, ochota a desetiletá praxe pomoci v Africe oslovila všechny přítomné. Přišlo celkem 23 přátel, 8 našich bratří a sester a na programu se podílelo 5 účinkujících. Jako doprovodná akce večera byla vyhlášená sbírka plyšových medvídků, brýlí, léků a plastových víček. Během večera do ní přispívali kromě malé výjimky všichni příchozí přátelé. Poděkování patří i našim
bratřím a sestrám, kteří se do sbírky zapojili už v průběhu měsíce května. Vyprávění posluchače tak zaujalo, že mnozí z nich navíc štědře přispívali i do finanční sbírky na projekt - do kasičky, kterou si Aleš s sebou k tomuto účelu přivezl zapečetěnou z Pardubic(i když v programu nebyla uvedena a dopředu se s ní nepočítalo). Příjemnou kulisu celého večera vytvářela hudba na africké nástroje, které nám představil pan Štětkář s členem skupiny Rytmus pro život. Přítomní si mohli po skončení hru osobně vyzkoušet - a nejčastěji hráli na bubny. Původně jsme přemýšleli o zařazení ještě jednoho bodu programu - Dne otevřených dveří v našem Domě pro seniory a představení sociální práce přímo u nás v Malenovicích, ale v době přípravy programu a jeho tisku do materiálů nebylo ještě jisté, jestli bude ukončena jeho rekonstrukce - i když v týdnu před Nocí kostelů pak kolaudace proběhla. V sobotu Aleš Bárta přijal pozvání na naši bohoslužbu, krátce o sobě dopoledne promluvil a promítnul tříminutovou upoutávku na odpolední film, po kterém odpovídal na otázky přítomných. Během sobotní školy strávil čas ve třídě mládeže, kde mluvil o podrobnostech svého uskutečněného snu a dělil se o své zážitky z Afriky. Děkuji za letošní Noc kostelů. Byl to požehnaný čas a obohacení pro všechny přítomné. Ráda bych využila této příležitosti a odpověděla zároveň i na jednu otázku, která mi v souvislosti s Nocí kostelů byla položena a možná je i mnohými z vás ostatních zatím nevyslovena. Jak je to s touto „katolickou“ akcí? Jak nás ovlivňuje spolupráce s pořadateli a jaké nebezpečí nebo následky pro nás může mít. Je pravda, že hlavním organizátorem v naší oblasti je Olomoucké arcibiskupství a celý projekt k nám přichází z Vídně, od autorů katolické církve. Je to ale akce otevřená pro všechny křesťany a zapojují se do ní i církve protestantské. Umožňuje nám představit naši víru podle vlastního uvážení. V tom jsme naprosto svobodní. Jediné, čím jsme zavázáni, je, abychom program připravili ve stejném termínu.
Vyplývají pak z toho pro nás finanční výhody při propagaci. Očekávaná spolupráce obsahuje: motivační setkání s organizátory v Olomouci, kde jsou navrženy programy s dobrým ohlasem z minulých let, vyhlášeno téma, kterého se můžeme, ale i nemusíme držet a uváděny organizační podrobnosti. Např. letošní Noc byla zaměřena na výročí upálení Jana Husa, kterou velmi přivítala především Církev husitská, ale bylo na zvážení každého přihlášeného, jak večer připraví. Dále je to schůzka s koordinátory zlínských církví, podílení se na přípravě a předávání materiálů pro veřejnost, hlášení statistických údajů o návštěvnosti do tisku po skončení a pak už jen závěrečné setkání většinou v polovině června, kdy se sdílíme se zkušenostmi, radujeme se z toho, co se podařilo a přemýšlíme, co do příště vylepšit. V místě setkání se střídáme, v loňském roce proběhlo v naší modlitebně, letos se setkáme v klášteře u kostela ve Štípě. Každý rok se do projektu zapojuje více a více církví. Jsem přesvědčená, že termín akce - páteční večer, je předně pro nás adventisty, oproti ostatním zúčastněným, tím nejlepším časem, kdy se můžeme těšit i na Boží požehnání začínajícího svatého sobotního dne. Letos jsme měli přednost přivítat mezi sebou v sobotu v modlitebně 4 zúčastněné přátele z páteční Noci kostelů. Dopoledne během bohoslužby i pak odpoledne při promítání filmu. To považuji za požehnání. Těším se na další Noc kostelů. Pokud i vy přemýšlíte o této akci a máte nějaký návrh, čím oslovit veřejnost v roce 2016, velmi rádi vaše podněty přivítáme. Slováčková Iveta
15
