Úvodní slovo. Výměnné a pracovní pobyty ODBORNÁ PRAXE STUDENTŮ NĚMECKO HOLANDSKO. Rámec naší spolupráce se rozrostl díky německé

Www.ssjs-tabor.cz

ODBORNÁ PRAXE STUDENTŮ NĚMECKO—HOLANDSKO Občanské sdružení Tulip

Střední škola obchodu, služeb a řemesel Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky v Táboře

Úvodní slovo Uvnitř tohoto vydání: Eliášová Lenka Kocourková Tereza

2

Janečková Nikola Hošťáková Denisa

3

Janečková Johana Sedláčková Monika

4

Jirková Jana

5

Komín Lukáš

8

Eliška Poslušná

9

Šelepa Tomáš

11

Špalová Klára Krůželová Ivana

12

Mezinárodní kontakt studentů je chápán jako moderní forma výuky a v neposlední řadě přispívá k reprezentaci České republiky v zahraničí.

Občanské sdružení Tulip a Střední škola obchodu, služeb a řemesel a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky v Táboře spolupracuje již patnáct let s holandskou školou obdobného zaměření. Naše spolupráce se během patnácti let ustálila na stabilní formě organizace. Hodnocení výměnných pobytů a odezva studentů potvrzují, že náš výměnný systém je velikou motivací při náboru nových studentů.

Rámec naší spolupráce se rozrostl díky německé agentuře Bundesagentur für Arbeit, Zentrale Auslands- und Fachvermittlung (ZAV). Tato agentura zprostředkovává odbornou praxi studentů naší školy v různých spolkových zemích Německa. Naši studenti zde vykonávají praxi po dobu dvou až tří měsíců. Zaměstnavatel jim poskytuje stravování a ubytování, hradí též cestovní výlohy a zdravotní pojištění během pracovního výkonu. Po podpisu

pracovní smlouvy se studenti stávají odbornými praktikanty a jejich práce je finančně ohodnocena.

Výměnné a pracovní pobyty Každoroční výměnné a pracovní pobyty prohlubují jazykové znalosti a připravují mladou generaci, aby uspěla na evropském trhu práce. Mezinárodní kontakt studentů je chápán jako moderní forma výuky a v neposlední řadě přispí-

vá k reprezentaci České republiky v zahraničí. Všechny pobyty našich studentů jsou zaměřeny na praxi v oboru hotelnictví a turismus, návštěvu středisek praktické výuky, poznávání reálií země, kulturu a sport. Reciproční část výměny

tvoří pobyt holandských studentů v českých rodinách. Takto navázané kontakty studentů často přetrvávají i do doby po ukončení studia.

Stránka 2

ODBORNÁ PRAXE STUDENTŮ

Eliášová Lenka a Kocourková Tereza, HT4 Nordrhein Westfalen ( Německo) 19.7. – 21.9. 2008

Plameňáci z Kloppendieku

Prvních čtrnáct dní v hotelu Kloppendiek bylo opravdu obtížných.

Zátiší s koly

Den našeho odjezdu připadl na pátek 18. čer-

v Drážďanech, než byl přistaven nový autobus. V pozdních odpoledních hodinách jsme konečně dorazily do Dortmundu a aby toho nebylo málo, konal se tu obrovský hudební festival a celé autobusové i vlakové nádraží bylo totálně zabarikádované. Dozvěděly jsme se, že ani žádné vlaky momentálně nejezdí. Po vysilujícím běhání s tunovými zavazadly jsme našly náhradní autobusovou přepravu. Ta nás dopravila do Zünnenu na vlak, kterým jsme pokračovaly do Ahausu.

V Ahausu nás vyzvedl majitel hotelu Kloppendiek a společně s ním jsme jely do Zwillbrocku, kde jsme měly pracovat. Cestu jsme tedy nakonec zvládly, i když byla náročná.

Prvních čtrnáct dní v hotelu Kloppendiek bylo opravdu obtížných. Poznáváte nové lidi, nový způsob práce, zvykáte si na to, že slyšíte jen němčinu. Každá z nás jsme si vyzkoušely, jak to chodí v kuchyni, ale pracovaly jsme i v obsluze. Hotel Kloppendiek je tříhvězdičkový a je stále renovován a modernizován. Ačkoliv je nábytek v hotelu spíše starší, působí hotel velmi útulně. Najdete tu menší re-

stauraci, dva salónky, například pro rodinné oslavy, a dva velké sály pro různé společenské a firemní akce. Venku je také poměrně velká terasa. V obsluze jsme začínaly pracovat většinou od jedenácti hodin, odpoledne po třetí hodině jsme asi dvě hodiny odpočívaly a potom opět do práce, asi tak do jedenácté hodiny večer. Za nepříznivého počasí jsme měly pracovní dobu pozměněnou. Musím

podotknout, že naší povinností bylo chodit každé ráno na snídani, i když jsme měly osobní volno. Náplň práce byla následující: Ráno se musel vyluxovat celý snídaňový sál a bylo třeba jej znovu prostřít na další den. Během dne jsme objednávaly nápoje a debarasovaly jsme.

Práce v kuchyni začínala v deset hodin a odpolední přestávku jsme měly ve stejnou dobu. Když se konala nějaká velká akce, pracovaly jsme pochopitelně déle než obvykle. Práce v kuchyni spočívala v upravování salátů, krájení ovoce a zeleniny a v obsluze myčky nádobí.

Když jsme měly osobní volno ve stejný den, jezdily jsme často na kole do Holandska. Nakupovaly jsme, fotografovaly krajinu a zvířata, kterých bylo na pastvinách opravdu mnoho. Volný den jsme si zkrátka vždycky něčím zpříjemnily, odreagovaly se od práce a mnohokrát jsme se výborně pobavily. Navštěvo-

valy jsme i naši holandskou kamarádku, která bydlela nedaleko Zwillbrocku.

vence v deset hodin večer. Do autobusu jsme nastupovaly na pražském nádraží Florenc a naše cesta směřovala do Německa, do velkého města Dortmund. Byly jsme celé nedočkavé, protože cesta měla trvat asi deset hodin, ale nakonec se protáhla na dvacet čtyři hodin. Hned za hranicemi nám začal hořet autobus. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen jsme museli čekat devět hodin u benzínové stanice


Stránka 3

Janečková Nikola a Hošťáková Denisa, HT4 Nordrhein - Westfalen (Německo) 14. 9. – 4. 10. 2008

Dne 14. 9. 2008 jsme odjely linkovým autobusem z Prahy do holandského Arnhemu,kde jsme přesedly na vlak do města Doetinchem. Odtud byla zajištěna doprava osobním autem do německého Zwillbrocku, do hotelu Kloppendiek. Zwillbrock je tedy malá německá vesnička, která leží hned u hranic s Holandskem a my jsme pracovaly v restauraci Grenszicht, která se nachází už na území Holandska. Hned po příjezdu jsme se seznámily s majitelem hotelu Reymondem. Jeho

rodinu tvoří manželka Bianca, tříletá dcera Bent, půlroční syn Sem a brzy se očekává narození dalšího potomka. Hned na první pohled se nám zdálo, že s nimi bude legrace, což se v následujících dnech i potvrdilo.

s kuchařem. Dokonce nás požádali, abychom jim uvařily nějaké české jídlo. Rozhodly jsme se pro cmundu po Kaplicku. Ta jim moc chutnala.

jedním z číšníků vyrazili na diskotéku. Mysleli jsme, že v neděli tam nebude tolik lidí. To jsme se ale mýlili, lidí tam bylo opravdu dost a diskotéku jsme si společně užili. Legrace byla kopa.

Rodina na nás byla hodná. Pořád nám dávali nějaké dobroty, večer po práci jsme se vždy společně navečeřeli a potom jsme si dlouho povídali. Jednou v neděli večer jsme s Raymondem, kuchařem a

Naše pracovní doba byla různá, ale většinou jsme chodily do práce na dvanáctou hodinu a vracely jsme se kolem desáté večer. Obě dvě jsme pracovaly v kuchyni. Obsluhovaly jsme myčku nádobí připravovaly jednohubky a další studené pokrmy. Ví-

kendy byly docela náročné, konalo se hodně akcí, ale přes týden to bývalo volnější. Ke každodennímu rituálu patřil čaj, který jsme si vypily s rodinou a s personálem po příchodu do práce. Když zavítal do kuchyně šéf, první jeho otázka vždy zněla:“Bist du glücklich?“ „Ja, ja“, odpovída- Náš hotel na pomezí Německa a ly jsme. Jinak to totiž ani ne- Holandska šlo, protože jsme opravdu byly spokojené s prostředím a s kolektivem lidí kolem nás. Všichni se k nám chovali mile, při práci jsme se nebavily jen spolu ale i s ostatními, hlavně

kdybychom ještě měly šanci jet do Holandska znovu, neváhaly bychom ani minutu.

náš pokoj

Zprvu se nám do Holandska moc nechtělo. Hlavně jsme měly strach, že se nedomluvíme. Hned po několika dnech jsme zjistily, že náš strach byl zcela zbytečný. Jsme rády, že jsme mohly Holandsko navštívit a poznat jiný styl života. Dnes, kdybychom ještě měly šanci jet do Holandska znovu, neváhaly bychom ani minutu.

Stránka 4


Janečková Johana a Sedláčková Monika, HT4

Nordrhein – Westfalen ( Německo ) 14.3. – 14.5. 2008

Vesnička Zwillbrock

Jsme ve čtvrtém ročníku oboru hotelnictví a turismus. 14. března 2008 jsme odjely na dvouměsíční zahraniční praxi do Německa, do hotelu Kloppendiek ve vesnici Zwillbrock. Hotel se nachází přesně na hranicích mezi Holandskem a Německem. A tak jsme nastoupily do práce. Jedna z nás pracovala v kuchyni a druhá obsluhovala hosty. Zprvu bylo docela těžké porozumět plynulé hovorové němčině, ale pak jsme si už zvykly.

Hotel byl docela veliký. Tedy ne jako hotely ve městech, ale na hotel v pohraniční vesničce byl veliký a krásný. Byl to rodinný hotel, celý ze dřeva, kde na dřevěné podlaze je slyšet každý váš krok. Při našem příjezdu byla část hotelu právě v rekonstrukci. Budovala se nová venkovní terasa, opravovala se střecha a chodníky. Trvalo to asi měsíc, ale výsledek stál za to. Kuchyň v hotelu byla velmi bohatě a moderně zařízena, vybavena různými konvektomaty, lednicemi, chladícími boxy, byla

zde přípravna salátů, cukrárna, velký kávovar. Pracovali zde lidé různých věkových kategorií. Podle nás jsou Němci moc hodní, zábavní, upovídaní a hlavně většinou působí na první pohled mile, ne jako někteří chladní Češi. Restaurace i bar v hotelu byly celé obložené dřevem, což působilo velmi útulně. Nacházela se zde i recepce v dřevěné úpravě s moderním vybavením.

Navštívily jsme okolní města, chodily na procházky do okolí. Zdejší krajina je velmi krásná a udržovaná. Všude jsou rodinné statky, okolo pole a louky, nebo menší rodinné domky, jeden vedle druhého. Jsou většinou cihlové, bez omítky, s udržovanou zahrádkou. Krajina je rovinatá, žádný kopec. Vzduch je zde velmi čistý a často jsme v okolí zahlédly větrnou elektrárnu.

Nenašly jsme zde odpadky poházené kolem silnice.

Naše pracovní doba byla různá, ale většinou se v kuchyni pracovalo od desíti

Vítejte v hotelu Kloppendiek

Dvakrát týdně jsme využívaly osobního

hodin a v obsluze od jedenácti hodin. Mezi třetí a pátou odpolední jsme odpočívaly a potom jsme pracovaly do desíti nebo do jedenácti hodin večer.

volna a za krásného počasí jezdily na kole.

Dvakrát týdně jsme využívaly osobního volna a za krásného počasí jezdily na kole. Jízda na kole je totiž nezbytnou součástí holandského života.

středkovali i různé výlety. Tak jsme se dostali do holandské školy v městě Groenlo s jedním z učitelů, který zde působí jako učitel hudby a dirigent. Líbila se nám zkouška orchestru, kterou jsme si poslechly. Je tu opravdu krásně !

Dva měsíce utekly jako voda. Nejsmutnější bylo loučení se všemi. Byli pro nás něco jako

naše druhá rodina. Myslíme si, že taková možnost, jet na praxi do ciziny, se nenaskytne člověku každý den a je třeba ji využít. Máme možnost vylepšit své jazykové schopnosti, navázat nová přátelství, poznat nové věci, získat nezapomenutelné zážitky. Prostě je to pro nás obrovská zkušenost do života.

Překvapily nás německé kombinace jídel: Vařené brambory s dušenou mrkví s jablečným pyré a opečenou klobásou, řízek a hranolky s omáčkou, zarazila nás kombinace housky namazané marmeládou s plátkovým holandským sýrem navrch. Majitelé hotelu nám zpro-


Stránka 5

Jirková Jana, HT3

Schleswig – Holstein (Německo) 29.5. – 29.8. 2008 zdokonalíte se v němčině. Nechte si to projít hlavou a proberte to doma s rodiči.“ Ještě dodala, že obzvlášť já bych to potřebovala, abych se trochu otrkala a osamostatnila. Odpoledne jsem návrh přednesla rodičům.“ „Co ti na to, prosím tě, řekli?“ „Usadili mě mávnutím ruky.“Prosím tě, kdo ví, co do června bude.“ „Co tě vedlo k tomu, že ses nakonec rozhodla jet?“ „Ani ti nevím, asi jsem chtěla všem dokázat, že nejsem taková bačkora, za jakou mě všichni považují, a samozřej-

mě mě lákala cizina, moře, nové zážitky i ty peníze. Slíbili nám deset tisíc za měsíc a k tomu vše zdarma. Cestu, pojištění, ubytování, jídlo, to vše hradí majitel hotelu. No, neber to, jet na dovolenou a ještě si vydělat peníze.“ „To máš pravdu, to se každému nepoštěstí. A kdy jsi vlastně odjížděla?“

jsi měla tašek? Já si nedovedu představit balení věcí na tři měsíce.“ „No, to bylo zajímavé. Táhla jsem velikou tašku, vážila asi osmnáct kilo a kufr byl ještě o dvě kila těžší. A to jsem ještě měla kabelku. V autobuse jsem musela připlácet dvě stovky za zavazadlo.“ „A to jsi jela až na místo, nebo jsi musela přestupovat?“ „Student agency nám zařídili ještě ve škole, ale auto-

bus jel jenom do Brém. Dál už jsme znaly pouze přestupní místa a časy. Pak už to bylo jen a jen na nás. Když jsme vystoupily druhého dne v Brémách, nevěděly jsme, co bude dál. Z Brém jsme cestovaly vlakem do Oldenburgu, tam jsme přesedly na další vlak do Sande. Na zakoupení jízdenky jsme v Brémách měly dost času, čekaly jsme tam asi čtyři hodiny. Bylo to první

místo, kde jsme slyšely jenom němčinu. Ze Sande nás autobus přepravil do přístavního města Harlesielu. Pohled na moře mě uchvátil. Došly jsme si koupit lodní lístek, odevzdaly zavazadla přepravě a našly si pohodlná místa v horní, otevřené části trajektu. Výhled na tu spoustu vody byl úžasný. Po půl hodině čekání jsme zvedli kotvu a vypluli na širé moře.

Pluli jsme asi hodinu a poslední dopravní prostředek, který nás ten den ještě čekal, byl zase vláček. Za půl hodiny jsme vystoupily na nádraží s nápisem Wangerooge grüsst seine Gäste. Nádražní hodiny ukazovaly 19 30.

padesátky, a pátravě sledovala všechny cestující. Když přejela okem naše vyjevené obličeje, asi jí bylo hned jasné, že čeká právě na nás. Byla to paní Gerdes. Když viděla, že únavou sotva pleteme nohama, doprovodila nás do našich pokojů. První má cesta vedla do sprchy, druhá do kufru pro

pyžamo a třetí do pelíšku. Spala jsem jak nemluvně.“

„ Ahoj, Verčo!“ „ Nazdárek, cestovatelko, to je dost, že ses vrátila. Už mi bylo smutno.“ „To mně taky.“ „Tak povídej a přeháněj. Když jsem slyšela, že pojedeš na tři měsíce do Německa, nechtěla jsem tomu věřit. Ty, takovej domácí mazánek na tak dlouho a tak daleko. Tak už konečně povídej, umírám zvědavostí.“ „Jednoho dne přišla naše třídní učitelka s dotazem, kdo by chtěl jet do Německa na odbornou praxi.“ „Bylo by to placené, podíváte se k moři a

„Na nádraží na vás někdo čekal?“ „ Stála tam drobounká, blonďatá paní, tak kolem

„Odjížděla jsem 29. května ve 23 55 z pražského nádraží Florenc. Jely jsme se Student agency, ale to loučení už bych si zopakovat nechtěla. „To ti věřím. A ještě mi řekni, kolik Uniforma mi padne jako ulitá

jsem docela ráda, že jsem se odhodlala

Pozvání ke stolu

Stránka 6

Náš druhý domov

„Já jsem si díky praxi v Německu splnila tři tajná přání: vidět moře, jet lodí a letět letadlem.“

Milé přivítání


m ě s íc i s e v y st ř íd áme . V kuchyni to bylo fajn. Snídaně se připravovaly ve formě švédských stolů. Nazdobili jsme tácy několika druhy salámů, podávala se spousta druhů sýrů, ohřívaly se malé párečky a střídavě se připravovala smažená vejce, volská oka, palačinky, smažený špek, nechyběla samozřejmě zelenina a ovocné mísy. Pečivo se připravovalo z polotovarů ve vlastní pekárně.“ „Takových dobrot bych si taky dala líbit. Kolik hostů přicházelo na snídani?“ „V červnu se počet

pohyboval mezi 25 – 30 hosty, v červenci a do půli srpna jich bylo více, nejvíc jsem jich měla 53. Když jsme s panem Gerdes připravili snídaně, dávala jsem do myčky nádobí, které mi přinesla kamarádka z obsluhy a pak jsem ho uklidila na místo. Po odchodu posledního hosta jsme provětraly vysavač, utřely prach a znovu prostřely. V našem hotelu se podávala pouze snídaně, obědy a večeře si hosté zajišťovali sami.“

na trávu.“ „No, a co ta němčina?“ „Ze začátku to byl běs a děs, ale postupně se to zlepšovalo. Pan majitel se na oplátku učil česky, takže jsme se docela nasmály. Místo vejce říkal vajce, místo ovoce zase ovace a my nevěděly, jak mu vysvětlit, co znamená slovo ovace. Docela nás zarazilo, že v kuchyni nemusíme mít bílé oblečení. Stačily rifle, tričko a plná obuv. Při obsluze jsme

nosily uniformu. Vínovou sukni, zástěru, vínově-bílou proužkovanou košili a vínového motýlka. Paní Gerdes při obsluze pouze dohlížela.“

v Německu splnila tři tajná přání: vidět moře, jet lodí a letět letadlem.“

nost, která se neztratí.“ „Jak probíhalo loučení“ „ Loučení bylo smutné. Ráno jsme se došly nasnídat, to už nám tekly slzičky všem čtyřem. I s mořem jsme se došly rozloučit, přestože bylo samo uplakané a po nebi se křižovaly blesky. Zpáteční cest trvala zase devatenáct hodin, ale utíkala tak nějak rychle. Pak

„Tak teď jsi mi vyrazila dech. Budeš na Německo ráda vzpomínat?“ „Cesta tam a první měsíc mi připravily několikrát krušnou chvíli, ale časem se vše vystříbřilo a s odstupem času na vše ráda vzpomínám. Byla to zkuše-

„ A jak jste trávily volný čas?“ „Co mi učarovalo, byl

„Také se s vámi hosté dávali do řeči?“ „Většinou je zajímalo, odkud jsme, když poznali, že jsme cizinky, ale co nás potěšilo, nechávali nám pěkné spropitné. Další krásné překvapení bylo, když na mě

klid, který tam panoval. To je totiž ostrov, na který nesmějí jezdit auta, takže tam nic nevrčí, nesmrdí tam zplodiny, prostě pohodička.“ „A jak se tam lidé přepravují?“ „Pro návštěvníky tam půjčují čtyřsedadlová šlapací vozítka, koně, jezdí se hodně na kolech.“ „A jak tam zásobují hotely a prodejny?“ „Zboží se převáží z nádraží takovým autíčkem na dobíjecí baterii, které jezdí pomalu a potichu. Pouze hasiči a záchranka tam jezdí na benzín. Jediné, co tam občas zavrčelo, byla sekačka

paní Gerdes zavolala, že mi přišla pošta. Už po chvíli jsem si četla blahopřání k svátku od rodičů a druhé od přítele. A jedno překvapení budu mít do k o n c e ž i v o t a u l o že n é v srdíčku. Jedno srpnové odpoledne nám pan Gerdes oznámil, že nám zaplatil let nad ostrovem. Vyvalily jsme na sebe oči a nevěděly ani, jak mu poděkovat. Zážitek to byl unikátní a já jsem si díky praxi

už jsme jenom padly v Praze do náručí rodičů.“ „Docela ti závidím, já nic takového nezažila a už vůbec ne prostřednictvím školy. S tou naší se podívám tak nanejvýš do kina.“ „Jo, jsem docela ráda, že jsem se odhodlala, nepěkné chvilky už vyprchaly a ty pěkné si budu pamatovat hodně dlouho.“


Stránka 7

„Takže seznámení proběhlo v pohodě, viď? A ještě jsi neřekla, jak vypadala pláž a okolí?“ „Paráda. Pláž byla rozlehlá, s jemným pískem, plná proutěných sedaček pokrytých plátěnou stříškou, která chránila návštěvníky před prudkým sluncem. Děti si stavěly hrady z písku, na moři se houpaly ukotvené lodě a z výšky to vše pozorovali racci. Sbíraly jsme mušličky a kochaly se krásou městečka. Bylo to typické místo, kam si lidé jezdí odpočinout a užít si dovolené. Moře, spous-

ta restaurací a kaváren, golfové hřiště, tenisové kurty, dětská hřiště i krytý plavecký bazén s toboganem. Hotely a penziony, které nabízely ubytování svým návštěvníkům, hlavně německým.“ „A jak vypadal ten váš dům?“ „Dům, kde jsme bydlely se jmenoval Inselhus. Byl zařízený k pronajímání, takže měl osm bytových jednotek, celkem šedesát pokojů. My jsme bydlely v podkroví, kam vedlo čtyřicet schodů, takže dobrá rozcvička. Měly jsme k dispozici obývák, kuchyňku,

ložnici a koupelničku. Bylo to všechno malinké, ale nám dvěma to stačilo. Byl tam i sporák s troubou, lednice, televize, rádio a fén. První týden byl náš spánkový deficit tak velký, že nám k životu stačila pouze ložnice.“

m ě s íc i s e v y st ř íd áme . V kuchyni to bylo fajn. Snídaně se připravovaly ve formě švédských stolů. Nazdobili jsme tácy několika druhy salámů, podávala se spousta druhů sýrů, ohřívaly se malé párečky a střídavě se připravovala smažená vejce, volská oka, palačinky, smažený špek, nechyběla samozřejmě zelenina a ovocné mísy. Pečivo se připravovalo z polotovarů ve

vlastní pekárně.“ „Takových dobrot bych si taky dala líbit. Kolik hostů přicházelo na snídani?“ „V červnu se počet pohyboval mezi 25 – 30 hosty, v červenci a do půli srpna jich bylo více, nejvíc jsem jich měla 53. Když jsme s panem Gerdes připravili snídaně, dávala jsem do myčky nádobí, které mi přinesla kamarádka z obsluhy a pak jsem ho uklidila na místo. Po odchodu

posledního hosta jsme provětraly vysavač, utřely prach a znovu prostřely. V našem hotelu se podávala pouze snídaně, obědy a večeře si hosté zajišťovali sami.“

prostě pohodička.“ „A jak se tam lidé přepravují?“ „Pro návštěvníky tam půjčují čtyřsedadlová šlapací vozítka, koně, jezdí se hodně na kolech.“ „A jak tam zásobují hotely a prodejny?“ „Zboží se převáží z nádraží takovým autíčkem na dobíjecí baterii, které jezdí pomalu a potichu. Pouze hasiči a záchranka tam

jezdí na benzín. Jediné, co tam občas zavrčelo, byla sekačka na trávu.“ „No, a co ta němčina?“ „Ze začátku to byl běs a děs, ale postupně se to zlepšovalo. Pan majitel se na oplátku učil česky, takže jsme se docela nasmály. Místo vejce říkal vajce, místo ovoce zase ovace a my nevěděly, jak mu vysvětlit, co znamená slovo ovace.

Docela nás zarazilo, že v kuchyni nemusíme mít bílé oblečení. Stačily rifle, tričko a plná obuv. Při obsluze jsme nosily uniformu. Vínovou sukni, zástěru, vínově-bílou proužkovanou košili a vínového motýlka. Paní Gerdes při obsluze pouze dohlížela.“

„ Ale musely jste také pracovat, že?“ „Budíček jsme si nařídily na 6 45 a tím začínal každodenní rituál. Včetně soboty a neděle. První den rozhodli pán a paní Gerdes, že se budeme střídat, já budu pracovat v kuchyni a kamarádka bude obsluhovat a po Pobřeží Severního moře

„ A jak jste trávily volný čas?“ „Co mi učarovalo, byl klid, který tam panoval. To je totiž ostrov, na který nesmějí jezdit auta, takže tam nic nevrčí, nesmrdí tam zplodiny,

„Také se s vámi hosté dávali do řeči?“ „Většinou je

„Co mi učarovalo, byl klid, který tam panoval. To je totiž ostrov, na který nesmějí jezdit auta, takže tam nic nevrčí, nesmrdí tam zplodiny“

Račte ochutnat

Stránka 8

Plážové koše u Severního moře

Já a pomeranč


zajímalo, odkud jsme, když poznali, že jsme cizinky, ale co nás potěšilo, nechávali nám pěkné spropitné. Další krásné překvapení bylo, když na mě paní Gerdes zavolala, že mi přišla pošta. Už po chvíli jsem si četla blahopřání k svátku od rodičů a druhé od přítele. A jedno překvapení budu mít do k o n c e ž i v o t a u l o že n é v srdíčku. Jedno srpnové odpoledne nám pan Gerdes oznámil, že nám zaplatil let nad ostrovem. Vyvalily jsme na sebe oči a nevěděly ani, jak mu poděkovat. Zážitek to byl

unikátní a já jsem si díky praxi v Německu splnila tři tajná přání: vidět moře, jet lodí a letět letadlem.“ „Tak teď jsi mi vyrazila dech. Budeš na Německo ráda vzpomínat?“ „Cesta tam a první měsíc mi připravily několikrát krušnou chvíli, ale časem se vše vystříbřilo a s odstupem času na vše ráda vzpomínám. Byla to zkušenost, která se neztratí.“ „Jak probíhalo loučení“ „ Loučení bylo smutné. Ráno jsme se došly nasnídat, to už nám tekly slzičky všem čtyřem. I

s mořem jsme se došly rozloučit, přestože bylo samo uplakané a po nebi se křižovaly blesky. Zpáteční cest trvala zase devatenáct hodin, ale utíkala tak nějak rychle. Pak už jsme jenom padly v Praze do náručí rodičů.“ „Docela ti závidím, já nic takového nezažila a už vůbec ne prostřednictvím školy. S tou naší se podívám tak nanejvýš do kina.“ „Jo, jsem docela ráda, že jsem se odhodlala, nepěkné chvilky už vyprchaly a ty pěkné si budu pamatovat hodně dlouho.“

Komín Lukáš, HT3

Schleswig – Holstein ( Německo) 15.6 – 14.9. 2008

vzkazuji: Určitě to zkus, za tu zkušenost to prostě stojí.

Obsluha u barového pultu

Po podepsání pracovní smlouvy s Tom´s Hütte, což bylo někdy v půlce března, bylo naší povinností zařídit cestu, připravit věci na odjezd a kontaktovat zaměstnavatele. Myslel jsem, že na tři měsíce budu potřebovat hodně věcí, ale opak byl pravdou, takže podle mého názoru by bývalo lepší vzít si jen nejpotřebnější věci a případně společenské hry. Zvolili jsme jízdu vlakem,

což byl velmi pohodlný, ale zato velmi nákladný způsob jízdy. Lepší by byla cesta autobusem, třeba se Student agency.

Pracovali jsme v restauraci Tom´s Hütte, ležící coby kamenem dohodil od mořského pobřeží. Bylo to spíš rychlé občerstvení, v nabídce jsme měli převážně smaženiny: hamburgery, hranolky, mořské ryby, krevetové a rybí saláty, curiwurst, neboli klobá-

su na kari – tradiční pokrm, kuřecí maso, ze sladkých pokrmů vafle, mléčnou rýži a koláče, z nápojů potom především točené a lahvové pivo, tvrdý alkohol, míchané nápoje, čaj a kávu. Práce v kuchyni spočívala v připravování objednávek z kasy, jako třeba

Po příjezdu do rodiny jsme byli seznámeni s naším pokojem, podmínkami a pravidly pro klidné soužití na dobu více než dlouhou. Bydleli jsme v krásném, velkém domě v klidné vesnici Ho-

hwacht poblíž města Lütjenburg. V domě jsme bydleli se Simone Petersen, jejím manželem Harry, jejím bratrem Klementem a jejich malou dcerou Hanou. Byla to velmi příjemná a milá rodina, se kterou jsme se rychle spřátelili.

přípravě ryb k další úpravě, přípravě salátů, vaflí, ale i mytí nádobí a úklidu. Práce u pokladny spočívala v obsluhování hostů, připravování nápojů a také debarasování, kasírování apod.


Do práce jsme chodili rádi, protože tam byl skvělý kolektiv. V práci jsme se seznámili s novými lidmi, kuchařem Chicem a servírkou Cindy, se kterými jsme poté pracovali téměř každý den a zažívali slasti a strasti všedního života, zkrátka jak už to tak v práci bývá. Ze začátku jsme dostávali dva dny v týdnu volno, ale to skončilo začátkem července, kdy jsme museli být v práci, jak se tak říká, od rána do večera, což je trochu přehnaný výraz, ale je pravda, že v období červenec – srpen

jsme toho volna příliš neměli.

A je to tady, den odjezdu. Ten den, na který jsme se tak těšili, nadešel. Ovšem pro mě to bylo spíš smutné, teprve mi začalo docházet, jak moc jsem si to tam zamiloval, nejvíc lidi. Ti byli opravdu úžasní. Ráno jsme všichni naposled společně posnídali, potom jsme se rozloučili a vydali se na cestu do Hamburgu. Odtud jsme nastoupili do autobusové linky Hamburg – Budapešť a

hurá do Čech.

Zhruba po měsíci už pro nás byl život v Německu normální záležitostí, naše dorozumívací schopnosti se zlepšily, už jsme to chápali jako každodenní rutinu a to byl také důvod rychlého plynutí času. S výlety to bylo různé, ale Simone s Harrym se nám snažili ukázat, co mohli.

Stránka 9

vat na návrat domů. Předposlední den rodina uspořádala velkou oslavu na naši počest.

Večírek na rozloučenou

Jak čas kvapil, pomalu nám docházelo, že hezké prázdninové chvilky v Německu končí a my budeme muset opět zasednout do školních lavic. Začali jsme se tedy připravo-

Celkově vzato byla tato praxe pro mě velmi užitečnou, důležitou a hlavně krásnou zkušeností, a proto mohu říci, že nelituji svého rozhodnutí jet do Německa doposud. Člověk má stále poznávat nová místa, lidi i věci. Já jsem poznal krásné místo Hohwacht a k tomu ještě báječné lidi. Takže dalším účastníkům

vzkazuji: Určitě to zkus, za tu zkušenost to prostě stojí.

Eliška Poslušná, HT3

Schleswig – Holstein ( Německo ) 29. 5 – 29. 8. 2008 Tak nejprve bych chtěla začít vysvětlením, jak jsem se o možnosti práce v zahraničí dozvěděla. Mamka šla na třídní schůzku, myslím, že byl listopad. Po příchodu domů mi začala vyprávět, o čem se tam mluvilo. Zmínila se o praxi v zahraničí, že prý máme možnost tam jet, je to praxe organizovaná školou, všechny

náklady – cestovné, stravné, ubytování a zdravotní pojištění - hradí zaměstnavatel. Je pravda, že to pro nás znamenalo opravdu velkou šance, které jsme se měli chopit. Tyto cesty do zahraničí jsou velmi nákladné, když budu chtít jet někam sama, zaplatím vše a to bych si nikdy nemohla dovolit.Připadalo mi to jako

hrozně zajímavá a jedinečná životní příležitost. Zatím jsem nic nedokázala, tak proč to nezkusit a ukázat, že nejsem žádná padavka. Řekla jsem si, zkusím to, učím se vcelku dobře, tak by mě mohli vybrat. V té chvíli jsem se rozhodovala rychle a nemyslela na to, co mě vlastně čeká. Stejně tak uvažovala i moje Slušivá uniforma

Stránka 10


dobrá kamarádka ze třídy, a tak jsme se rozhodly, že do toho půjdeme spolu.

Studená mísa

Nakonec se mi zdá, že to všechno nějak moc rychle uběhlo a přiznávám, že mě přepadl smutek při pohledu na vzdalující se ostrov. No, třeba se ještě někdy vrátím ...

Je prostřeno

A potom události nabraly rychlý spád. Podepsaly jsme smlouvu a zavázaly se podpisem k práci v německém hotelu. A já jsem si teprve začala uvědomovat, co jsem to vlastně udělala. Přepadávala mě nejistota, jestli to opravdu chci, je to řece jen dlouhá doba, tři měsíce.Všichni mi budou moc chybět a mně se bude stýskat. Jak to tam bez nich přežiji? A ještě k tomu

tak daleko, skoro tisíc kilometrů od domova. Byla to veliká zkouška pro všechny, nejvíc pro mě, ale myslím, že jsme v ní všichni uspěli. Z Prahy jsme odjížděly 29. května před půlnocí a do Brém jsme dorazily asi tak po jedenácti hodinách jízdy. Potom jsme jely vlakem směrem do Oldenburgu a vystoupily v Sande, odkud jsme pokračovaly autobusem do Harlesiel, což je přístavní město na pobřeží Severního moře. V Harlesiel na nás čekal tra-

jekt, neboť místem našeho pobytu byl ostrov. Postupně jsme se rozkoukávaly, kde to vlastně jsme. Bylo nádherně, svítilo sluníčko, foukal slabý vánek. Bylo mi tak skvěle, když jsem vdechovala ten čerstvý mořský vzduch. Když jsme přirazily ke břehu na „našem“ ostrově, nasedly jsme do ostrovního vláčku Inselbahn a jely do města. Náš ostrov se jmenoval Wangerooge a městečko také tak. Byl to velice malý ostrůvek s jedním městem. Jezdi-

lo se tam jen na kolech, potkaly jsme pár aut, ale ta byla nabíjecí, na elektriku, aby tolik neničila životní prostředí. Byl tam opravdu tak krásný a pročištěný vzduch, něco úplně jiného, než tady u nás. Za ty tři měsíce jsme znaly ostrov nazpaměť, chodily jsme tam, jako bychom byly doma, vlastně to byl náš domov na ty tři měsíce. A měla jsem ten ostrov ráda a pořád mám.

Bydlely jsme v ostrovním domě, který patřil majitelům hotelu. Byl to spíše prázdninový dům pro rekreaci a my jsme bydlely úplně nahoře. Naši „náhradní“ rodiče se jmenovali Gerdesovi, Gerd und Irmgard Gerdes.

v kuchyni a po měsíci jsme se vystřídaly. V servisu mě to bavilo, ale v kuchyni ještě více, protože mě baví takové to zdobení ze zeleniny a ovoce. Připravovaly jsme na rautový stůl sýrové a šunkové mísy, které jsem pak zdobila zeleninou a ovocem. Pan Gerdes mě chválil, že na to mám talent. Pracovaly jsme každý

den od osmi hodin do dvou odpoledne včetně víkendů, žádný den jsme neměly volný.

desovy viděla, mám je moc ráda a jsem šťastná, že jsem je poznala. Jsou skvělí.

Gerdesovi jsou moc milí, dobrosrdeční lidé, chovali se k nám moc hezky, udělali by pro nás vše. Mohly jsme si říct v podstatě o cokoliv, chodily jsme třeba dvakrát týdně na internet a to jsme také neplatily. Ráda bych ještě někdy Ger-

Jen co se přehoupl třetí týden, už to bylo lepší, zvykly jsme si a po měsíci přijeli na návštěvu moji rodiče, sourozenci a přítel. Bylo to šťastné shledání, můj taťka mi řekl, že je na mě hrdý. I v tomto ohledu byli Gerdesovi moc přívě-

Náš hotel se jmenoval Seeblick, je to spíše pensionhotel a má tři hvězdičky. Vstávaly jsme asi v půl sedmé,

oblékly se, v hotelu jsme se nasnídaly a od osmi hodin se již vydávaly snídaně pro hotelové hosty. V deset hodin snídaně skončila, my jsme sklidily rautový stůl, umyly nádobí v kuchyni, prostřely ubrusy na příští den a vysály koberce. První měsíc jsem byla já v servisu – tedy v obsluze, moje kamarádka pracovala


tiví, měli zrovna volný byt v tom ostrovním domě, takže mi dali klíček a rodiče tam mohli spát. Ptala jsem se, kolik budou rodiče platit a oni mi řekli, že vůbec nic. Moc jsem jim děkovala a oni, že je to jen maličkost, a tak jsem i za toto moc vděčná. Tři měsíce je opravdu dlouhá doba, je těžké, být třeba jen s jednou osobou v jednom bytě, ale věděly jsme, že v takové dálce musíme obě držet za jeden provaz. Na zpáteční cestu jsem začala balit už týden dopředu, proto-

že věcí bylo mnoho a neumím je zabalit tak úsporně jako mamka. Bála jsem se, abych něco nezapomněla. Těšila jsem se domů na osobní setkání, v mysli jsem si přehrávala svůj příjezd. A tak jsme se 1. září se slzami v očích loučily s Gerdesovými. Bylo to vážně těžké, za tu dobu mi přirostli k srdci. Cesta zpátky pro nás nebyla žádný problém. Věděly jsme, jak na to, takže jsme se vůbec nebály a cesta nám rychle uběhla. V Praze mě všichni přivítali s otevřenou

Stránka 11

náručí, dostala jsem i květiny. Bylo to tak zvláštní a hezké se se všemi setkat. Na tyto tři měsíce nikdy nezapomenu, asi je budu mít pořád v živé paměti. Opravdu Náš vyhlídkový let nelituji, že jsem se k odjezdu odhodlala, nebylo lehké odjet, ale teď jsem zpět a vzpomínám v dobrém. Byla to vlastně taková delší dovolená u moře. Nakonec se mi zdá, že to všechno nějak moc rychle uběhlo a přiznávám, že mě přepadl smutek při pohledu na vzdalující se ostrov. No, třeba se ještě někdy vrátím ... Dobrou chuť

Šelepa Tomáš, HT3

Schleswig – Holstein (Německo) 15. 6. - 14.9. 2008 Jestli mám začít vyprávět o tomto nezapomenutelném zážitku, musím nejdříve zmínit okolnosti, jak jsme se k této praxi já a Lukáš, můj tehdy nový kamarád, zvaný Čimmy, vlastně dostali. Asi v polovině druhého poletí byla naše třída seznámena s nabídkou praxe v Německu. Přihlásil jsem se, proč také ne, bylo nás mnoho a já ani v duchu nepomyslel, že bych

mohl být vybrán. Opak byl pravdou, vybrali mě a mého kamaráda. Říkal jsem si, že by to mohla být velice dobrá zkušenost pro můj budoucí život. Znělo to jako hodně lákavé dobrodružství, zkouška životem, tři měsíce v cizí zemi. Řeknu vám, strach jsem měl, kdybych řekl, že ne, lhal bych.

Tehdy začalo vyřizování, vyplňování a podepisování. Definitivní rozhodnutí padlo jen několik měsíců před odjezdem. Veškeré spojení jsme si měli sehnat sami, ale to neznamenalo, že by se škola úplně distancovala od našeho pobytu. Zařídila toho víc než dost a pár maličkostí jsme si měli zařídit my. Naše cesta probíhala bez komplikací a konečný cíl se jmenoval Plön.

Plön, nevím o něm nic. Čimmy tenkrát říkal, že to bude mazec, ale zvládnout jsme to museli. Po příjezdu zněla jasná instrukce, zatelefonovat, že jsme na místě. Potom přijelo stříbrné auto, v něm blondýna s úsměvem od ucha k uchu. Nepamatuji se, co jsem říkal, ale vím jistě, že jsem se hlasitě smál. Přijíž-

děli jsme k domu. Krásná vilka s garáží, bílým plotem, zahradou a spoustou květin a koček. Točité schodiště vedlo dolů, kde se nacházely asi čtyři pokoje. Jeden z nich byl ten náš. Hned naproti dveřím bar, vedle gauč a stůl. V místnosti byla i sauna. Úžasný pokoj, tak nějak bych si představoval i ten svůj. Měli jsme všechno a

když jsme něco potřebovali, měli jsme si říct.

Za tenhle pobyt jsem moc vděčný, získal jsem hodně zkušeností, i ty z oboru hotelnictví, ale i ty životní.

Naše pracoviště byla menší restaurace s prosklenou teráskou na pláži u moře. Seznámili jsme se tady s kuchařem a stali se vděčným terčem jeho vtípků, srandiček a šprýmů. Naše úkoly byly prosté, ale počáteční komunikace byla těžká, nasmál jsem se tam Siesta po pracovní době

Stránka 12


neskutečně a vypadal u toho jako blb.

Oáza klidu na ostrově

Během pobytu jsme navštívili několik zajímavých míst a zúčastnili se různých akcí. Líbila se mi obrovská slavnost v Kielu. Něco tak úžasného jsem v životě ještě neviděl. Přístav plný lodí, stánky, mraky lidí, koncertů a diskoték, exotické tanečnice. Udělalo to na mě ohromný dojem a hodně mě to inspirovalo. Do půlky pobytu jsme stihli navštívit řadu koncertů, místních akcí a diskoték.

Druhá půle pobytu byla hodně náročná na práci. Ani se to celé nějak shrnout nedá. Nedokážu vyjádřit všechno to odžité tam. Užil jsem si spoustu legrace, ale i trapasů a komunikačních šumů. Za celou dobu jsem tam nenarazil na jediného -náctiletého kluka nebo holku, co by měli nějaký problém. Nikdo proti nikomu nic neměl, nikdo nikoho neodsuzoval, skvělí lidé, dobrá společnost. Poslední den před odjezdem se připravovaly klobásky, maso, saláty, zkrátka plno

dobrot na poslední večeři. Emoce pracovaly na plné obrátky, hlavně druhý den. Po dlouhém loučení jsme nasedli do autobusu. Cestou padala slova o tom, jaké to bylo, jaké to bude , co si koupíme za vydělané peníze a tak. Za tenhle pobyt jsem moc vděčný, získal jsem hodně zkušeností, i ty z oboru hotelnictví, ale i ty životní. Vypsat se všechno nedá, ale chci se tam ještě jednou podívat a všechny opět vidět.

Špalová Klára a Krůželová Ivana, HT3 Nordrhein – Westfalen ( Německo ) 18. 5. – 19. 7 2008

Na výletě

„Chcete-li získat pozornost čtenáře, umístěte sem

Již na začátku školního roku jsem se rozhodla se svou spolužačkou, že bychom si vyzkoušely dvouměsíční praxi v Německu. Tento pobyt nám umožnila naše škola v Táboře, kde studujeme v oboru hotelnictví a turismus. Já osobně jsem byla už týden před odjezdem pěkně nervózní, ale nakonec to stálo za to. Nejvíc jsem se bála toho, že se nedomluvím. Lidé v hotelu byli ale

natolik ochotní, že mě tohoto strachu rychle zbavili.

Při příjezdu do hotelu nás všichni velice vstřícně přivítali. Uvítaly nás i dvě české studentky, které tam byly před námi. Se vším nás rády seznámily a my už alespoň věděly, do čeho jdeme.

pracovníci nás hned se vším seznámili a my šly na to. Všechny dny probíhaly víceméně obdobně, až na neděle. V Německu mají takový zvyk, že celé rodiny tráví neděle spolu a vyrazí do přírody a pak také za odměnu na pohár nebo na něco podobného. Hotel Kloppendiek je v této oblasti velice oblíbený, a tak

Hotel se nazývá Kloppendiek a nachází se přibližně 1 km od hranic s Holandskem ve spolkové zemi Nordrhein Westfalen . Je zde velice krásná krajina charakterizující právě Holandsko. Všude naleznete rodinné statky, kde se chovají krávy, ovce a koně. Asi po deseti minutách cesty

z hotelu dojdete k velikému jezeru, okolo kterého poletují stovky ptáků, asi největší raritou zde jsou plameňáci. My jsme na mě měly štěstí jen jednou.

zajímavou větu nebo citaci z textu publikace.“

Chce to správnou míru

Hned další den náš čekala práce. Do kuchyně se chodilo od deseti hodin a na obsluhu v jedenáct hodin. Noví spolu-

jsme každou neděli měli plno. Kolikrát nás na obsluze bylo třeba jedenáct. Ale překvapilo mě, že vše bylo velmi dobře zorganizované. Každý věděl, co má dělat.


Praxi jsme si s kamarádkou rozvrhly tak, že jsme byla každá měsíc v kuchyni a měsíc na obsluze. Přišlo nám to lepší, protože jsme si každá chtěla vyzkoušet obojí. Na obsluze se navíc dostaneme více mezi lidi a tím i ztrácíme strach z mluvení. Pracovní doba byla různá, ale většinou se začínalo v deset nebo v jedenáct hodin, během odpoledne jsme asi dvě hodiny

odpočívaly a pak jsme pracovaly až do zavírací doby. Obvykle jsme pracovaly pět až šest dní a pak následovaly dva dny osobního volna. Tyto dny jsme trávily jízdou na klasických holandských kolech, bez kterých byla cesta do jakéhokoliv města nemožná. Nejbližší město totiž bylo vzdáleno přibližně devět kilometrů.

Stránka 13

Myslím,že za ty dva měsíce jsem se naučila mnoho nového. Získaly jsme nové zkušenosti v našem oboru. Objevily jsme nové postupy přípravy pokrmů, které se u nás v Česku moc nevidí. Získaly jsme i nové přátele, kteří nám dokázali, že práce může být i příjemná.

Se šéfem hotelu Kloppendiek

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ TULIP Střední škola obchodu, služeb a řemesel a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Bydlinského 2474, 390 41 Tábor Jindra MARTINOVÁ: [email protected] Jana MATĚJČKOVÁ: [email protected] Jitka PŘÍBĚNSKÁ: [email protected]

Telefon: (420) 381 254 756 - 9 Fax: (420) 381 256 246 E-mail: [email protected]

při Střední škole obchodu, služeb a řemesel a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky v Táboře je dobrovolné, nezávislé sdružení členů na základě společného zájmu a je samostatnou právnickou osobou. Cílem sdružení je poznávání života mládeže v zemích EU ve všech oblastech společenského života, prohlubování kontaktů s odlišnými kulturami a snaha přispívat k vzájemné toleranci a porozumění mezi mladými lidmi, podnícení tvořivosti a podnikavosti mládeže.

www.ssjs-tabor.cz

POZNÁMKA: Informace o holandských reáliích čerpány z dostupných zdrojů internetových stránek: www.google.cz www.wikipedie.com

Úvodní slovo. Výměnné a pracovní pobyty ODBORNÁ PRAXE STUDENTŮ NĚMECKO HOLANDSKO. Rámec naší spolupráce se rozrostl díky německé

Recommend Documents