ÚVOD Vítám Vás v Památkovém dole stříbra Tarnowskie Góry. Město Tarnowskie Góry se nachází v severní části Slezské vysočiny, na krajinném útvaru zvaném Garb Tarnogórski [Tarnogorský hrbol] (341.12). Místnost 1 Na obrazovce se promítá film o začátcích našeho města: objevitelem ložisek v oblasti nynějších Tarnowskich Gór byl legendární rolník Jan Rybka, obyvatel vesnice Tamowice, jež asi v roku 1490 při orání pole voly našel hrudku rudy - galenit. Nazval ji leštěnec, protože se leskla v slunečních paprscích. Nalezené čisté stříbro Jan Rybka předal Piotru Wrochemovi, majiteli vesnice Tamowice. Zprávu o Rybkovém objevení předal Piotr Wrochem opolskému knížeti Janovi II., znavému Dobrým a na území nynějšího města začali táhnout horníci z okolních středisek hornictví. Přistěhovalci na začátku založili malou hornickou osadu, prováděli intenzivní důlní práce, a to jak průzkumné, tak i těžební. Po letech se osada značně rozšířila a již v roku 1526 kníže Jan Opolski udělil jí hornickou svobodu a tímto vzniklo město Tarnowskie Góry. Mapa v podlaze - představuje podzemní tarnogorský svět, byla zpracována na základě archivních měřičských dokumentů a 3 různých starých map. Osvětlené místo na mapě je situace jámy „Anioł" [Anděl], hlavního faracího místa dolu, kterým sfáráme do důlních děl do hloubky 40,5 m. Turistická trasa činí asi 1740 m. Z náraziště jámy „Anioł" [Anděl] přes stará důlní děla přicházíme do jámy „Szczęść Boże" [Zdař Bůh] . Úsek mezi dvěma jámami „Szczęść Boże - Żmija" [Zdař Bůh – Zmije] délky 270 m přeplujeme čluny a od jámy „Żmija" [Zmije] se vrácíme do jámy „Anioł" [Anděl] – vyjíždíme na povrch. Modré čáry jsou hlavní chodby na odvodňování děl (štoly). Štoly jsou vedeny s malým úpadem do 2 %o ve směru výstupu tak, aby se voda gravitačně přemísťovala mimo oblast důlních děl. Štola „Św. Jakuba" [Svatý Jakub] z roku 1563 – probíhající pod náměstím města Tarnowskie Góry a štola „Boże Wspomóż" [Bože pomáhej] odvádí vodu do řeky Sztoły, jež téče na východ a sever od města. Vody z důlních děl Památkového dolu stříbra jsou odváděny do nejmladší tarnogorské štoly – Hluboké štoly „Fryderyk", jejíž úsek mezi jámami 13. a 17. – je známý pod názvem „Sztolnia Czarnego Pstrąga" [Štola Černý pstruh] – toto je náš druhý objekt, jež navštívíme, v němž se turistické trasy překonává čluny. Toto je nejdélší podzemní plavva v Polsku. Kroužky znamenají vyhloubené jámy - 20 tis. na území dolu Fryderyk. Název jámy je neopakovatelný a každá vyhloubená jáma byla registrována u báňského úřadu. •
•
Napravo ve vitríně - vidíme staré hornické nástroje: špičáky (krompáče), šupléry, lopatu, motyky - exponáty nalezené v našich důlních dílech. Všimněte si, prosím, že tyto nástroje i přes stejné určení, se liší svými tvary; byly totiž zhotoveny podle individuálních požadavků horníků, jež tyto objednávali. Nalevo ve vitrínách – vidíme minerály vyskytující se na našem území: limonit (hnědel) – železná ruda, jež se těží povrchovým systémem, kalamín – oxid zinečnatý (zinková ruda), galenit – sulfid olovnatý – olovnatá a stříbrná ruda – kterou zde hledali a dobývali podzemním systémem předkové naši havířů (polský název gwarkové). Místnost 2 •
Na obrazovce se objeví panorama města Tarnowskie Góry - pohled z XVI. století. Vidíme, že město nemělo hradby, bylo pouze oploceno dřevěným plotem. Pod městem se nachází síť důlních děl s označeným průběhem odvodňovacích štol. 1
•
Podél stěn vidíme modrou čáru – tato představuje odvodňovací dlouhé dílo - chodbu. Tato chodba vždy byla ražena s malým úpadem, aby povrchové vody, jež se dostaly do dolu, odtékaly níže - byly odváděny mimo areál dolů.
•
Uprostřed místnosti je model – těžního stroje „těžní kolo na šlapání pro dvě osoby“, v kole chodili dva horníci (jako dnes křečci v kleci), na hřídel kola na chození se navíjelo lano, jež se přes lanovnici pohybovalo v jámě. Na konci lana je uchycen hák, na němž se zavěšuje těžní nádoby. Těžními nádobami byly necky (korečky) na těživo, resp. nádoby na dopravu vody. Napravo v rohu místnosti – vidíme model těžního zařízení. Na lanech jsou zavěšeny těžní nádoby:
vysoká, úzká nádoba, která svým tvarem připomíná sud, určená pro dopravu vody z podzemních děl, široká, nízká nádoba – určená pro dopravu těživa na povrch, na podlaze stojí kovová nádoba s víkem – toto je naprosto důlní toaleta – předkové dnešních horníků pracovali po 12 hodin za den a své fyziologické potřeby vylučovali do této nádoby, jež ke konci pracovního dne byla dopravována na povrch, vyprazdňována, čistěna a ráno znovu dopravena na místo v podzemí. • Napravo vidíme 2 vitríny Horní vitrína – představuje trhací techniku. Hornickým páčidlem - špičákem – byl proveden trhací otvor o hloubce cca 30 - 35 cm, následně pomocí vrtáku z otvoru se odstranily zlomky horniny, následně do 1/2 délky zhotoveného otvoru se sypal černý prach (trhavina). Žitnou nebo pšeničnou slámku se vyndá z nádoby, rozřízne podél a nasype černý prach. Dále se připraví doutnák, který se umístí v trhacím otvoru s náplní černého prachu, zbyvající část otvoru se vyplní ucpávkou. Otvor je připraven k odpalení. Střelmistr zapaloval část slámky vyčnívající z otvoru, oheň po slámce se dostával k prachu – nastával výbuch prachu a explozivní plyny oddělovaly od horninového masivu velké kusy rudy. Slámky na potřebné délky se přiřezavalo pomocí nůžek (vždy bylo současně ražených více otvorů a slámky měly různé délky – střelmistr vždy začínal zapalování slámky od nevzdálenějšího otvoru umístěného na chodbě – v němž byla nejdélší slámka). Vedle se nacházely dřevěné žlaby, určené pro zpracování ucpávkové hlinky - (kuličky) – kterými se vyplňovala prázdná místa v trhacích otvorech. Dolní vitrína představuje vytěžené dílo - naše důlní děla mnohokrát měly výšku cca 80 cm. Nástroj - perlík (kladivo) – který při své práci používali předkové dnešních horníků. Dopravní nádoba - dřevěné necky – ve které leží kus těživa – galenit – vzhledem ke svému lesku byl rovněž nazýván leštěc olověný. Vidíme dřevák - obuv horníka a jeho kožený klobouk – chrání hlavu proti nárazu a kapající vodě. •
Nalevo monitory - kde elektronicky se můžeme seznámit s různými dokumenty, týkajícími se města Tarnowskie Góry, je tam reprint dokumentu Ordonek Górny (Horní zákon) z roku 1528, dokumenty vydané orgány města, jakož i informace o díle Georgiusa Agricoli „De Re Metallica“.
•
Vzadu nalevo – Vitrína, a v ní, perlík, želízko, špičák, šuplér, nádoba na olej do olejové lampy, jakož i sbíječka určená pro strhávání uvolněné horniny ze stropu na počvu díla; zde jsou také kožené klobouky - pro ochranu hlavy havíře.
•
Vzadu napravo - Vitrína s lampami po osvětlení pracoviště - na nejnížší polici – lojové lampy (kovová nádoba na zvířecí tuk + knot) - při jejichž osvětlení horník pracoval po celých 12 hodin. Zásobu tuku měl horník umístěnou v rohu. Výše olejové lampy – již s uzamčenou nádobou, když lampa upadla, tuk se nevylil a horník ji mohl znovu zapálit. 2
•
Naproti karbidové lampy – ty se již v hornictví nepoužívají. Při návštěvě našeho druhého objektu „Sztolnia Czarnego Pstrąga" [Štola Černý pstruh] uvídíte na přídích člunů karbidové lampy, jež osvětlují turistickou trasu. Přecházíme místnosti 3
•
Model Newcomenova atmosférického parního stroje - těchto strojů pracovalo 8, tyto byly určeny pro pohon čerpadel na odvodňování důlních jám. První stroj byl dovezen do Tarnowskich Gór v roku 1778 z Anglie. Později podle jeho vzoru bylo ještě vyrobených 7 dalších parních strojů v Ozimku u Opole, jakož i v Královských železárnách v Gliwicích. Model fungujícího parního stroje. Na topeništi byl zapálován oheň, jež ohříval vodu nacházející se v kotli na něm. Následkem ohřívání vody vzniká z ní pára, jež se přes trubku o velkém průměru dostává do válce. Ve válci pracuje píst. Tlak páry vyrobené v kotli způsobí pohyb pístu nahoru, místo toho, aby se píst přemístil do dolní polohy je nutné vytvořit podtlak a uzavřít přívod páry a do válce pod píst vstříknout studenou vodu. Pára se zkapalní a způsobí pohyb pístu dolů. Píst je propojen pístnicí s balanční pákou a na druhé straně páky se nachází dvě táhla pohonu čerpadel, a to malého čerpadla - podpůrného - pro podávání studené vody z úrovně terénu do horní nádrže, jakož i hlavního čerpadla, jež odčerpává vodu z důlních děl na povrch.
•
Na stěně nalevo jsou prezentovány výkresy komplexu, jež tvoří parní motor, kotelna, systém rozvodu páry a místnosti s podpůrným vybavením, jako přístupové plošiny, zdvihací zařízení.
•
Napravo se v místnosti nachází těžní stroj – Koňský žentour.
•
Na takovém žentouru bylo zapřažených od 4 do 24 koní. Pomocí žentouru a na něm navínutých lan byly vytahovány těžní nádoby – necky / nádoby na dopravu vody nebo těživa. Na přelomu XVI.-XVII. století v tarnogorských žentourech pracovalo asi 600 koní, a přitom ve městě žilo tehdy trochu více než 1100 obyvatel. Přejdeme do místnosti č. 4
•
Na obrazovce se promítá film na téma tavby GALENITU.
•
Vytěžená v dole ruda byla nejdříve drcena v drtičích. Vidíme model drtiče s vodním kolem. Voda pádající na lopatky kola způsobila jeho pohyb. Následkem otáčení kola docházelo k zvedání tlukadel, jež při opadávání drtila umístěný pod nimi galenit. Následně byl galenit proseván na sítě, potom upravován v sedimentačních prádlech.
•
model prádla (pod obrazovkou) – jedná se o 6- 8 dřevěných žlabů, do nichž byl „sypán" galenit, dále dřevěným potrubím (s malým průřezem za účelem dosažení většího tlaku) byla přiváděna voda a prádlař pomocí dlouhé lopaty tzv. „rozhrnovače“ rozhrnoval rudu, z níž byl vyplavován písek, hlína a jíly, a následně čistý galenit se dopravoval do hutě, kde z něj bylo vytavováno olovo, a následně bylo prováděno odstříbřování, jehož následkem se získávalo stříbro. Prádla byla budována daleko od dolu, aby voda z nich vytékající se nevrácela zpět do dolu – minimální vzdálenost prádla od jámy činila 14 łatrů (taková vzdálenost byla stanovena horním zákonem - Ordynek Górny) 1 łatr = 2,09 m - jednotka délky používaná v hornioctví od XV. do XVIII. století Z 1 tuny vytěženého galenitu se získávalo do 850 kg olova a do 1,2 kg stříbra.
• •
V „podlaze" mamy model primitivní hutní pece. Ruda byla překládána dřevěným uhlím, uhlí bylo zapálováno a vytavovalo se olovo (teplota tavení 321°C) a stříbro (teplota tavení 963°C). „Slzička" nám představuje vytavené stříbro.
•
Ve vitríně jsou prezentovány minerály vyskytující se na našem území. 3
Přejdeme do místnosti č. 5 Sedněte si, prosím, na lavičky v této místnosti. Na obrazovce uvídíte film prezentující nejzajímavější místa a akce, jež můžete navštívit ve městě Tarnowskie Góry a okolí. Sztolnia Czarnego Pstrąga [Štola Černý pstruh], Městský park, Tarnogorské náměstí se zajímavou zástavbou, včetně muzea, Plac Gwarków [náměstí Gwarků] se zvonicí Paláce v Świerklańci a Starých Tarnówkach, Kulturní akce spojené s oslavou Dnů Gwarků, Památkový důl stříbra včetně skanzenu parních strojů. Na protější stěně jsou plakaty z „Dní Gwarků" , každoroční kulturní akce, jež se koná každý 2. víkend září. Kníže Jan II. Opolský povolil tarnogorským horníkům pořadádat dva jarmarky, aby oživit chatrající hornictví a přitáhnout do města okolní řemeslníky a kupce.
Přejdeme na ohluběň. 4
Za okamžik výtahem přes jámu „Anioł" [Anděl] sfáráme na úroveň 40.5 m. Vhodné nasazení a používání ochranné přilby je nezbytné. Vejdete do výtahu a pomalu sfáráme s rychlostí asi 2m/s. Jsme na nárazišti jámy „Anioł" [Anděl] a za okamžik vyrazíme starými chodbami z XVIII. století. Nedotykejte se, prosím, elektrického vedení. Půjdeme v řádku za sebou. Nevzdalujte se od skupiny. Jako poslední osoba v řádku uzavřete, prosím, skupinu. Na cestě po stopách práce horníků (gwarků) jsme překonali dlouhé dílo - chodbu a dostali jsme se do komorového důlního díla. Z tohoto díla horníci před asi 200 lety vytěžili hnízdo stříbronosného galenitu, (dají se slyšet zvuky práce hroníků). Tato ložiska vznikla před asi 200 mil. lety v triasovém útvaru. Okolní horniny jsou rudné dolomity, jež v této oblasti sáhají do hloubky 60m. Mocnost žíl nebo rudných hnízd se pohybovala od 0.25m do 2m. Jeho rozloha čini asi 500 m2. Horníci při dobývání rudné žíly objevovali hnízda, ale současně při dobývání hnízda galenitu zjišťovali v něm žíly. Proto všechna vytěžená díla, a to jak chodby, tak i komory, jsou vzájemně propojeny a tvoří pod povrchem země tajemný labyrint. Na levém pilíři jsou viditelné zbytky galenitu s příměsí stříbra. Obsah olova v galenitu dosahoval do 86%, místo toho obsah stříbra se pohyboval od 0.2 do 0.5%, a to v závislosti na hloubce uložení. Spolu s hloubkou se snížoval i obsah stříbra. Téměř vždy v této oblasti ložiska galenitu doprovází ruda sulfidu zinečnatého zvaná sfaleritem, jakož ruda železa zvaná limonitem. Ponechané na hromadě těživa hornické nástroje dělají dojem, jakby teprve před chvíli opustili toto místo. Při ručním dobývání hroníci měli k dispozici mlátky, kladiva, klíny, pohrabáče, lopaty, shrnovače. Teprve v roku 1627 byly v hornictví zavedeny trhaviny. Pomocí zde představených necek horníci dopravovali těživo do důlního vozíku nebo do kolečku. Místní výtvarník provedl figury dvou osob. Horníci pracovali ve dvojicích. Dozor nad prací horníků prováděli revírníci – denní a noční. Odkrytý strop v závislosti na okolní hornině byl zajištěn výztuží. Zde vidíme dřevěj obdélníkové výztuže, jež tvoří stropnice podepřená dvěmi stojkami. Tato se používala převážně v douhých dílech (chodbách), určených pro dopravu nebo odvodňování. 5
Strop vytěžených děl byl zajištěn jednotnými stojkami. Za účelem zachování komory se zde používaly dvojdílné stojky typu SV a svorníková výztuž. Toto řešení spočívalo ve spojení dvou následujících horninových vrstev kovovými svorníky. Za určitých geologických podmínek se v důlních dílech shromažďuje voda. Příkladem je malá vodní nádrž. Velký příval vody zhoršoval pracovní podmínky, byl příčinou ohrožení, zaplavování jám a vyžadoval použití finančně náročných odvodňovacích metod. Zpočátku voda byla odstraňována pomocí nádob a velkých kožených vaků, upevněných na lanech. Následně se stavěly koňské žentoury. Konečně u konce XVIII. století přišla vstříc parní technika. Obsluha odvodňovacích zařízení vyžadovala plynulého obsazení, a proto se při odvodňování pracovalo i o nědělích a svátcích. Asi 60% těživa tvořily nehodnotné horniny, nimiž se vyplňovala vytěžená díla. Tento způsob zajištění stropu zvaný základkou byl aplikován i v této komoře. Ruční základka je mimořádně náročná práce. V dnešním hornictví ruční základka byla nahrazena mechanickou základkou foukanou nebo hydraulickou. Horníci při dobývání rudné žíly ve Stříbrné komoře se dostali do dalšího hnízda galenitu, po jehož dobytí vznikla další komora. Tímto způsobem se zvyšoval počet děl, a co je s tím spojeno i počet zaměstnaných horníků. V roku 1784, tj. v okamžiku zprovoznění Dolu Fryderyk bylo zde zaměstnaných 70 horníků, nýbrž již v průběhu dalších 30 let se počet zaměstnaných osob zvýšil do 660 pracovníků. Soška představuje figuru svaté Barbory - patronky horníků, jejíž svátek oslavujeme 4. prosince a je to den pracovního volna ve všech polských dolech. V uplynulých stoletích tato byla považována za patronku dobré smrti, a proto hlavně nebezpečných profesí. Také z tohoto důvodu horníci pracující pod zemí za podmínek neustálého ohrožení si ji zvolili svou patronkou, (je slyšet modlitbu). Jméno svaté Barbory nosily kdysi církevní a profesionální spolky, z nichž první vznikl v Tarnowskich Górach v roku 1747. Tato komora je nazvána „Závalová", neboť ležicí na počvě horninové balvany a zával části komory napravo plně odůvodňují tento název. Povrch odkrytého stropu činí asi 1500m2. Vzniklý zával je výsledkem zničení dřevěné výztuže. Zával odkryl strukturu dolomitových hornin a nedostatek soudržnosti sousedních horninových vrstev. 6
Protože v další těžbě se již nepokračuje, je zde zachována rovnováha stavu napětí horninového masivu. O nedostatku soudržnosti stropních vrstev v této komoře nasvědčuje její diferencovaná výška v rozsahu od 1.2m do 3.6m. Za těchto podmínek horníci zajišťovali strop jednotnými dřevěnými stojkami, jež v případě zvýšeného tlaku tento jev signalizovaly praskáním a upozorňovaly na nutnost zachování zvýšené pozornosti. Rovněž strop je zpevněn dodatečnou výztuží. Dobývání hnízdového ložiska o takové kapacitě vyžadovalo několika let. Ložisko vyžadovalo úplného dobytí. Nasvědčují o tomto četné prohlubně, zálomy a spáry v pilířích. Vodorovná doprava těživa byla prováděna pomocí ponechaných v této komoře důlních vozíků, do nichž těživo horníci nosili z porubu v dřevěných nebo kovových neckách. Následně těživo bylo dopravováno vozíky po dřevěných nebo kovovývh kolejnicích pod jámu. Svislá doprava v jámách byla prováděna pomocí ručních vratů nebo korečků. V počátcích hornictví základním zdrojem světla byl smolnice. Zde prezentované osvětlení navazuje na období osvětlení důlních děl pomocí kahánků. Palivem byl zvířecí tuk. Odraz paprsku světla lampy v krystaliccké struktuře galenitu usnadňovalo jeho dobývání. Odtud se vzal i jeho běžný název - leštec olověný. Legenda o Skarbniku [Pokladníku] (zvuky práce a hlas Pokladníka). Zvláštností této komory je viditelný nalevo zjištěný horníky trychtyř. Tento tvoří nejjednodušší útvar krasového jevu. Voda rozpouští horniny, a zejména uhličitanu vápenatého a hořečnatého – základní složky dolomitových hornin. S těmito krasovými útvary se často setkáváme při ražení podzemních děl, v lomech vápence a dolomitu. Do další komory nás vede labyrint dlouhých důlních děl o diferencované výšce a malém úklonu. Ve vzdálenosti několika metrů je viditelný tzv. dovrchní zálom – několikametrový zálom ve stropu. Toto dílo nasvědčuje o hledání ložiska galenitu na vyšší úrovni. Napravo míjíme pramínek. Toto je čistá voda, vhodná k pití. Prostorná komora před námi má název„Niska" [Nízká]. Strop je podepřen zděnými dolomitovými hraněmi.
7
Dále vidíme hraně uložené z betonových trámů. Ohněte se a podívejte se jakoby na horizont. Uvídíte tam prázdný prostor. Jsou to další důlní děla – stopy namáhavé práce. (zvuky práce horníka a radost po nalezení ložiska) Tyto ocelové vozíky pochází z minulého století. Vstupte prosím na schody a přiblížte se k zábradlí. Obdivujeme náraziště jámy „Szczęść Boże" [Zdař Bůh] a vodní dlouhé dílo „Reden". Nahoře je zavěšena nádoba (necky). Takovými nádobami se odtěžovalo těživo, nýbrž se používaly i pro svislou dopravu horníků. Toto vyžadovalo velkou zručnost/ Z této chodby voda stékává na nížší úroveň do štoly „Fryderyk", a dále na povrch ústím štoly. Teď půjdeme do přístavu, odkud čluny poplujeme ve směru do jámy „Żmija" [Zmije]. Posadíme se na lavičkách, po dvě osoby vedle sebe. Nesáhejte, prosím, rukama do vody a nehoupejte čluny. V průběhu plutí nevstávejte také z laviček. Hloubka vody činí asi 80 cm. Délka vodní chodby - 270 m. Čas plavby - 10 minut. V průběhu plavby Vám sdělím nekolik zajímavostí. Totíž zmíněný Reden – přesněji řečeno hrabě Fryderyk Wilhelm von Reden, pocházející z Dolního Saska, je zvaný otcem slezského průmyslu. To on zde dovezl v roku 1787 parní stroj z Anglie. Parní pohon se používal pro konstruovaná vodní čerpadla. Díky účinnému odvodňování důlních děl práce horníků po poklesu těžby byla nadále možná a efektivní. Parní stroj byl začátkem revoluce v celém průmyslu, zejména těžebním a v hutnictví. Hrabě von Reden byl generálním ředitelem Královského báňského úřadu ve Wrocławi (Vroclavi). Byl titánem práce a zůstal ve vděčné paměti naší společnosti. Stojí za to také vědět, že do roku 1913 v Dole „Fryderyk" se vytěžilo téměř 2 mil. rudy. Tato byla vytavena v huti ve Strzybnicy - dnes část města Tarnowskie Góry. Dopluli jsme do přístavu a opatrně vystoupíme z člunů. Napravo v dálce jáma s názvem „Żmija" [Zmije]. Toto je ventilační jáma. Na povrchu jsou v ni nainstalovány ventilátory.
8
Cítíme, že vzduch je čerstvý a dýchá se skvěle. Jámou „Anioł" [Anděl] je nasávan atmosférický vzduch a odváděn jámou „Żmija" [Zmije]. Průtok vzduchu zajišťuje nám dostatek kyslíku. Podívejte se na tuto kamennou tabuli s textem vyraženým v němčině. Tato je vzpomínkou na událost z roku 1834. Dvě čety horníků prováděly ražbou dlouhého díla od jámy „Adolph" do jámy „Schlange" ve směru proti sobě, šli „do srazu". Naši předkové, i když neměli vhodné geodetické nástroje, setkali se v požadovaném bodu. „Durchschag" znamená průraz. Chodba vedoucí od jámy „Żmija“ [Zmije] do jámy „Anioł" [Anděl] je dopravně vodní chodba. Zde pracovali před více než 300 lety - výše horníci dobývali rudu, a zde kde stojíme, protekala v příkopu voda. Dnes je tento vodní kanál přikrytý. Na začátku je zakrytování kamenné. Za XII. hrází je zakrytování formou ocelových kruhů /oblouků/. Tyto smontované kruhy mají název „Pružné oblouky" . Dále je obdélníková výztuž, následně míchaná a opět zděná. Navštívili jsme fragment starého rudného dolu. Vyjíždíme na povrch. Děkuji za pozornost a přeji Vám příjemný pobyt v našem městě a v naši zemi. Doporučuji Vám ještě návštěvu skanzenu parních strojů na povrchu, jakož i našeho druhého objektu, a to štolu„Czarnego Pstrąga" [Černý pstruh]. Zveme i Vaše přátele k návštěvě našeho dolu. •
Na shledanou!
•
■
