Úvod. Paseka, S Public Opinion. New York, S

Úvod V souvislosti s obrazem druhého a sebe sama v literatuře a publicistice můžeme také hovořit o nacionálních stereotypech. Jedná se o petrifikované představy o kolektivu „těch druhých“, jež mají neměnné dílčí rysy, určitou měrou zjednodušené a zkreslené, a jsou vlastnictvím národního kolektivu. V popředí zájmu této práce je obraz němectví. Němci plnili vždy v české národní ideologii funkci „národního nepřítele“.1 Obraz Němce v české literatuře má velmi dlouhou tradici a setkáváme se s ním jako s již vytvořeným obrazem nepřítele prakticky ve všech vývojových etapách české literatury, od nejstarších česky psaných památek až po díla druhé poloviny 20. století. Nejedná se pouze o obraz zprostředkovaný literaturou, publicistikou a historiografií, nýbrž zároveň o zažitý předsudek – „obraz v našich hlavách“, 2 jenž je pevnou součástí naší národní identity. Jestliže se zabýváme obrazem druhého, je na místě se vždy pozastavit i nad obrazem sebe sama. Imagologická studia prokázala, že obraz druhého velkou měrou vypovídá o vlastních kvalitách, resp. je zrcadlově v odlišné perspektivě odráží. Popisujeme-li obraz němectví, je tedy nasnadě se pozastavit i nad vlastním „autoobrazem“, který často vzniká právě v konfrontaci s negativním obrazem němectví. V případě němectví se však jedná o určité zevšeobecnění, abstraktní konstrukt, který se skládá ze tří konkrétních složek, jež se na obrazu němectví podílejí a v různé míře jej determinují. Je třeba rozlišovat němectví rakouské, říšské a „české“, tedy ty Němce, kteří byli trvale usazeni v českých zemích. Jan Křen tvrdí, že v českém obrazu němectví jsou všechny tyto komponenty obsaženy.3 Dominance jednoho z nich je podmíněna tématem a aktuálním historických kontextem – obraz Němce tradovaný jako obraz nepřítele se aktualizuje na Němce rakouského, říšského nebo českého podle toho, který z nich právě nejvíce ohrožuje české zájmy. Součástí tohoto obrazu je však i reflexe vztahu samého, jenž mezi oběma národy panuje. Obraz němectví představuje obraz mnohovrstevný s velkým množstvím dílčích složek. Jan Křen se v úvodu ke sborníku s příspěvky k tomuto problému vyjadřuje

1

Viz KOŘALKA, Jiří. Mýtus německého nepřítele: Dalimil a ti druzí. In Češi a Němci. Praha; Litomyšl: Paseka, 2001. S. 419–421. 2 Vůbec poprvé užil tohoto termínu Walter Lippmann ve dvacátých letech; viz LIPPMANN, Walter. Public Opinion. New York, 1922. 3 KŘEN, Jan. Úvod In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 7–21.

6

následně: „Vnímání reality, její obraz a obraz druhého se k nerozlišení prolíná s ní samou, tedy s česko-německými vztahy, a to ve všech jejich komponentech a rovinách, které se nejroztodivněji proplétají.“4 Jak bylo již uvedeno, obraz němectví prostupuje všemi epochami českého písemnictví. 19. století se však zdá pro formování vztahu mezi Čechy a Němci, a tedy i jejich obrazu, obdobím klíčovým. Celé 19. století můžeme v Evropě označit za období nacionalizace. Úspěch národního hnutí v první polovině 19. století začal po revolučních letech 1848 a 1849 vyvolávat obavy na německé straně, čeští a rakouští Němci získali v podobě Čechů v rakouské monarchii silného konkurenta, který se stále hlasitěji domáhal svých práv. Jako další základní charakteristiku druhé poloviny 19. století je nutné uvést politizaci národního života a s ním i všech jeho projevů včetně literatury. České hnutí opustilo úzké koleje kulturní emancipace a začalo se dožadovat také práv politických. Obraz němectví se stává instrumentem politického boje. V především mladočeských politických argumentacích zaujímají stereotypní výroky o povaze Čechů a Němců a jejich vzájemném vztahu čelní místo. Obnovení ústavního života v monarchii roku 1860 představovalo impulz pro rozvoj české politické publicistiky. Od tohoto desetiletí let pak můžeme hovořit o nacionálním boji, jehož intenzita stále až do konce století narůstala. Celá druhá polovina 19. století je období dosti dlouhé, je tedy třeba je nějakým způsobem omezit. Vhodným momentem určeným politicky je právě rok 1860, literární a publicistická produkce byla do té doby značně spoutána Bachovým režimem. Kdybychom chtěli toto období ohraničit literární událostí, nabízí se rok 1858, kdy byl vydán almanach Máj a do literatury vstoupila nová generace autorů. Těžiště naší práce je v tvorbě autorů, kteří jsou svým vývojem a tvorbou pevně spjati s druhou polovinou 19. století. Zcela odhlížíme od autorů, kteří vstoupili do literatury před rokem 1848. Literární reflexe událostí revolučních let ve vztahu k obrazu němectví by si zasluhovala vlastní analýzu, to je i dalším motivem, proč se zaměříme pouze na ty spisovatele, kteří se plně rozvinuli až po obnovení ústavnosti. Ukončit určitým mezníkem toto období z druhé strany se jeví jako značně problematické, neboť tvorba těchto autorů spadá i do počátku 20. století. Nezbývá, než je omezit generačně. Stranou našeho zájmu proto zůstávají autoři mladší generace, kteří se sjednotili na platformě České moderny. V jejich tvorbě bychom jen sporadicky našli obraz němectví se

4

KŘEN, Jan. Úvod. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 11.

7

stereotypními složkami,5 je pro ně typický odklon od národní společnosti a rétoriky předchozích literárních generací, vyjádřený mimo jiné i silným individualismem. I přes takové ohraničení, není možné zmapovat toto období komplexně. Tato práce je proto pouhou sondou do tvorby jednotlivých autorů. Zevrubně se zabýváme zejména fejetonistickou tvorbou Jana Nerudy. Důvodem k tomu je její celistvost, Nerudovy fejetony odrážejí život české společnosti během třiceti let a samy o sobě představují velmi cenný dokument pro poznání šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. Další kapitoly představují bodové sondy do díla Gustava Pflegra-Moravského, Svatopluka Čecha a Josefa Václava Raise a přinášejí rozbor jejich děl, v nichž je právě obraz Němců výrazný. Větší pozornost věnujeme také tvorbě Karla Klostermanna, etnického Němce, který se zařadil po prvních německých literárních pokusech do české literatury a to v době vyhrocené nacionální roztržky. To samé platí i pro publicistiku, není možné o ní pojednat komplexně, tvoří pouze doprovodnou kapitolu, v níž má vyniknout rozdíl v četnosti a povaze obrazů v konfrontaci s krásnou literaturou. Cenným pramenem poznání je výbor Jakuba Arbesa Němci v Čechách, který obsahuje jak články z pera samotného Arbesa, tak i nesignované novinové příspěvky, jejichž hlavním tématem je vztah Čechů a Němců. Na základě textových dokladů se pokusíme zachytit obraz němectví se všemi dílčími rysy a vysvětlit jejich povahu a podmíněnost zejména ve vztahu k objektivním historickým událostem a také již konstituovanému stereotypu. Součástí sondy je však i obraz češství, jenž budeme sledovat především ve vztahu k němectví. Analýza samého obrazu češství v literární produkci 19. století, jež by nebyla limitována jiným kontrastním obrazem, ke kterému se vztahuje, v našem případě němectvím, je tématem velmi obsáhlým a zasloužila by si být předmětem jiné práce. Ačkoliv jsou imagologické otázky předmětem zájmu především v sousedním Německu a Polsku, česká věda jim zatím nevěnovala pozornost, kterou by si zasloužily a lze se opřít pouze o několik českých prací, které se těmito problémy zabývají. Nacionální mýty a stereotypy popsal historik Jiří Rak, přímo k tématu obrazu němectví v literatuře se věnuje pouze několik studií roztroušených po různých sbornících, Vladimíra Borová se ve svých pracích zaměřila na analýzu obrazu Němců v historické 5

K této domněnce nás vede rozbor Dykova románu Konec Hackenschmidtův, v němž je sice němectví přítomno, ale není předmětem hodnocení. Mladá generace spíš problematicky hledá svůj vztah k češství a vlastenecká argumentace založená na vymezování se proti druhému je jí cizí. Tyto prózy vykazují jasně individualistické rysy, obraz němectví, který by byl sociálně relevantní, tedy platil kolektivně a měl schopnost ovlivnit názor čtenáře se zde nevyskytuje.

8

próze, tento žánr z toho důvodu zcela pomíjíme a zaměříme se pouze na díla odehrávající se v přítomnosti či nedávné minulosti. Obraz Němců a německého prostoru je také předmětem zájmu Václava Maidla. Jan Křen, jenž se intenzivně zabýval vývojem vztahu Čechů a Němců v úvodu k již zmiňovanému sborníku uvádí, že český obraz Německa patří k oblastem, jež jsou v rámci imagologických studií nejméně probádané.

9

1. Teoretické pozadí Tato kapitola nastíní teoretická východiska této práce práce. Budeme operovat s termíny obraz, a sice v rovině „heteroobrazu“ – image de l' autre a „autoobrazu“ – mirage. Tyto pojmy rozpracovává imagologie, mají původ ve francouzské literární vědě. V středoevropské terminologii mnoha vědních oborů se užívá termínu stereotyp, ten je však od svého původu nahlížen jako kategorie kognitivní. Vědomě budeme operovat s termínem obraz, tak jak je uvedeno v titulu práce, neboť se jedná o kategorii širší a pro literárněvědné bádání vhodnější. V literatuře se pod pojmem stereotyp rozumí značně schematizovaný verbální obraz, který se opakuje a má emocionální náboj. Tento pojem je a priori konotován negativně, je však nasnadě, že vzhledem k pozitivnímu charakteru „autoobrazů“ můžeme hovořit i o stereotypech pozitivních. Obraz na rozdíl od stereotypu nemusí být vždy pevný, mít tedy v povědomí určitého společenství vždy tytéž složky s jasným hodnocením. Je stereotypu nadřazený, neboť na rozdíl od něj může vykazovat řadu specifických rysů podmíněných samým autorem. Výraznou složkou obrazu však může být určitý stereotyp. Tyto dva pojmy nelze od sebe zcela důsledně oddělit.6 „Termín obraz (či už na úrovni autoobraz alebo heteroobrazov) poskytuje širšiu ‚manévrovaciu plochu‘ pri štúdiu rôznych úrovní sledovania ‚seba‘ a ‚iných‘. Aj keď každý ‚obraz‘ pozostáva zároveň najmenej z jedného, ale v prevládajúcej miere z viacerých ‚stereotypov‘, práca s obrazom umožňuje hovořit aj o ‚rôznej miere stereotypizácie obrazov‘.“7 V popředí zájmu této práce je zachytit zejména ty obrazy, jejichž složka je stereotypní, to znamená, jejichž základ tvoří určité pevné, opakující se tvrzení bez ohledu na specifické rysy, jež jsou podmíněny individuálně. I ty však budou v této práci také zohledněny. Též ve vůbec první definici stereotypů Waltra Lippmanna z roku 1922 je užito výrazu obraz.8 Jiné vědní disciplíny, zejména sociologie, psychologie a historie, operují mnohem častěji s termínem stereotyp. Ten se však často vztahuje na pouhé 6

Srov. KLUSÁKOVÁ, Luďa. Stereotyp nebo obraz druhého? In Obraz druhého v historické perspektivě. Praha: Karolinum, 1997. S. 6-7. 7 KREKOVIČOVÁ, Eva. Medzi autoobrazom a heteroobrazom. In Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. S. 19. 8 „They (the system of stereotypes) are an ordered, more on lessconsistent picture of the world, to which our abits, our tastes, our capacities, our comforts, and our hopes have adjusted themselveS. They may not be a complete picture of the world, but they are a picture of a possible world, to which we are adapted. In that world people and things have their well-known places, and do certain expected thingS.“ Walter Lippman: Public Opinion, New York 1949 (1922), citováno podle HAHN, Hans Henning. Plädoyer für eine historische Stereotypenforschung. In Stereotyp, Identität, Geschichte: die Funktion von Stereotypen in gesellschaftichen Diskursen. Wien: Lang, 2002. S. 25.

10

slovo, pojem, k němuž se užíváním ve speciálních kontextech přidružila stereotypní emocionální složka.9 Německý historik H. H. Hahn poukazuje na stereotypizující popisy a nabízí termín narativní stereotypy.10 „Autoobrazem“ se rozumí takový obraz, který si o sobě vytvořili příslušníci určité skupiny (národní, sociální), „heteroobraz“ je pak obrazem druhého. Určitá skupina si jej vytváří o jedincích , kteří stojí mimo její řady. Extrémním případem „heteroobrazu“ je situace, kdy veškerá hodnocení mají negativní příznak, pak lze hovořit o obrazu nepřítele, který se uplatňuje zejména ve vyhrocených dějinných okamžicích a je nedílnou součástí politické případně, nacionální ideologie a propagandy. Odrážejí se zejména v publicistice, příp. i krásné literatuře. Pro účely literárněvědné práce je jen velmi obtížné najít nějakou uspokojivou definici obrazů, proto se omezíme na výčet vlastností, resp. elementů, jež se opakují při pokusu o definici ve všech pracích bez ohledu na jejich disciplinární původ.11 V centru zájmu této práce stojí, jak jsme již uvedli, obraz, jenž vykazuje jisté stereotypní rysy a který bychom mohli považovat za odraz mentálních struktur vlastních celé české národní společnosti vybraného období. Obraz druhého v literatuře je třeba vnímat v několika rovinách. Především je to odraz kognitivních struktur, tedy reflexi již vžitých „obrazů v našich hlavách“, které se vytvářely v minulosti. Stereotypní složky obrazů jsou zevšeobecňující tvrzení, k nímž se přidružuje silný emocionální náboj. Nejčastějším modelem jejich vzniku je zevšeobecnění jednotlivosti. Buď regionální na úroveň celého národa nebo z jednotlivce na skupinu všech osob, které přísluší skupině, z níž tento jednotlivec pochází.12 Jedná se přitom vždy o generalizaci přehnanou, z níž vyplývá částečná nebo naprostá nepravdivost těchto tvrzení. Generalizace je neodmyslitelnou součástí konceptulizace světa, pomáhá člověku snáze se orientovat v nepřeberném množství konkrétních jevů. Stereotypem, který je součástí obrazů druhých v literatuře, se stává takové zevšeobecňující tvrzení, jež má velmi silnou emoční složku. Podle H. H. Hahna představuje právě tento emoční náboj jejich největší informační hodnotu. Emocionálnost neumožňuje jejich korekci racionální kritikou, jsou tedy značně rezistentní. Důležitou 9

Stereotyp jako parazit pojmu srov. SCHAFF, Adam. Stereotypen und das menschliche Handlen. Wien; München, Zürich: Europaverlag, 1980. 10 HAHN, Hans Henning. Plädoyer für eine historische Stereotypenforschung. In Stereotyp, Identität, Geschichte: die Funktion von Stereotypen in gesellschaftichen Diskursen. Wien: Lang, 2002. S. 25. 11 Jedná se zejména o literaturu, ke které se odkazujeme v jednotlivých poznámkách v této kapitole. 12 Srov. KREKOVIČOVÁ, Eva. Medzi autoobrazom a heteroobrazom. In Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. Obdobně též Hahn.

11

roli hraje aktuální historický kontext, obrazy mají velmi silný vztah k přítomnosti, v níž fungují, zároveň však nesou svědectví předchozích generací. To je jejich součástí. V různých epochách pak mohou obrazy různě působit. „Heterobraz“ je mnohovrstevný a vzhledem k jeho rezistenci je nezbytné vnímat ho jako výsledek určitého procesu, během něhož se formoval. Podílí se na něm více dobových kontextů, z tohoto důvodu nebude od věci, pozastavíme-li se nad vývojem obrazu němectví v české literatuře v předchozích obdobích vývoje. Také je nutné uvést, že 19. století hrálo při formování „aotoobrazu i heteroobrazů“ klíčovou roli. Jednak petrifikovalo negativní obraz Němce, tak jak se s některými jeho rysy setkáváme v již nejstarších českých památkách a především během národního obrození, jednak stvořilo dnešní „autoobraz češství“ se všemi jeho mýty. „Heteroobrazy“ jsou součástí a instrumentem určitého kolektivu jejich nositelů a pro tento kolektiv slouží vedle minimální kognitivní výpovědi zejména jako prostředek sebeidentifikace, dopomáhají k vlastnímu vymezení se proti druhým. Mnozí badatelé se shodují na tom, že analýza „heteroobrazů“ poskytuje zároveň informace o samém kolektivu jejich nositelů. Hahn hovoří o funkci odkazu – „Wegweisergunktion“.13 T. Bleicher hovoří v souvislosti s heteroobrazy o „nepřímém autoobrazu“.14 „S překvapením tak zjišťujeme, že v obrazech druhých etnik a národností je vlastně zakódováno především jasné, v dějinném toku proměnlivé vědomí o sobě samém, o problémech pociťovaných v národu a zejména v jeho aspiracích.“15 Takto se k této otázce vyjadřuje Blanka Soukupová, jež se zabývala běžnými stereotypy české společnosti v devadesátých letech 19. století. Tím se dostáváme k důležité souvislosti, jakou je možné stanovit mezi „autoobrazem“ a „heteroobrazy“. Negativní „heteroobrazy“ dávají totiž vzniknout vlastnímu pozitivnímu „autoobrazu“. Často lze také k negativním obrazům druhého nalézt patřičná pozitiva v obraze sebe sama.16 Lze tedy hovořit o komplementárnosti, negativnímu u druhého odpovídá pozitivní u sebe samého. Tento mechanismus funguje velkou měrou univerzálně, v německé literatuře a publicistice se vyskytuje velké množství hanlivých 13

HAHN, Hans Henning. Plädoyer für eine historische Stereotypenforschung. In Stereotyp, Identität, Geschichte: die Funktion von Stereotypen in gesellschaftichen Diskursen. Wien: Lang, 2002. S. 25. 14 BLEICHER, Thomas. Elemente einer komparatistischen Imagologie. In Mainzer komparatistische Hefte. Mainz: 1998. S.15. 15 SOUKUPOVÁ, Blanka. Český národněpolitický stereotyp Rakouska, Němce a německého Žida před sto lety. Pohled etnologie. In Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. S. 57. 16 HAHN, Hans Henning. Plädoyer für eine historische Stereotypenforschung. In Stereotyp, Identität, Geschichte: die Funktion von Stereotypen in gesellschaftichen Diskursen. Wien: Lang, 2002. S. 27-34.

12

výroků o Češích, které jsou srovnatelné s českými výroky o Němcích v české literatuře a publicistice. Zevrubně se vztahu mezi „autoobrazem“ a „heteoobrazem“ věnuje Thomas Bleicher ve své studii Elementy komparatistické imagologie. Ve schématu proti sobě stojí „autoobraz“ a „heteroobraz“ na lineární kontrastní bázi, na diagonálách proti sobě stojí vlastní ideál, který implikuje kritiku druhého a zároveň jeho ideál, jenž naopak vyvolává vlastní kritiku. Vztah uvádí do schématu a zároveň upozorňuje, že pozitivního „heteroobrazu“ se užívá ke korektuře vlastních nedostatků, pozitiva u jinak veskrze negativního druhého slouží k mobilizaci vlastních sil.17 Jaké místo mají obrazy v literatuře? Thomas Bleichert se k této otázce vyjadřuje následovně: „Obrazy (images) se ukazují jako literární formy poznání skutečnosti. Imagologii tedy připadá dvojí úkol, musí prozkoumat jednak tyto literární formy, jednak jejich vztah ke skutečnosti.“18 Literatura funguje velkou měrou jako médium, které předává i obsahy neestetické, podílí se tím také na vytváření případně utvrzování již vžitých obrazů resp. stereotypů. Ještě větší roli pak v tomto procesu hraje publicistika, proto je nutné při popisu „obrazů v našich hlavách“ zaměřit pozornost také na tyto texty. Nejsilněji působí dějepisectví. To, jak je představen historiografií vztah jednoho etnika k druhému, hraje vůbec největší roli. Publicistika a literatura fungují většinou pouze jako média, která buď tento obraz tradovaný historiografií potvrzují, anebo se k němu staví polemicky. V případě stereotypů, k jejichž základním charakteristikám patří rezistence vůči racionální kritice, korekce publicistikou a médii nic nezmůže. Vzhledem k povaze událostí druhé poloviny 19. století, jež se podílely na vztahu Čechů a Němců, nelze očekávat žádnou polemiku, navíc s takovou autoritou, jakou představovala osobnost Františka Palackého, „otce národa“. Důležitá je také otázka vzniku obrazů. Podílejí se na nich podle zmíněných prací jednak makrosociální podmínky, jinak řečeno aktuální dějinný kontext, faktory jako politická situace, stupeň vývoje společnosti atd. Hahn hovoří o historické genezi. Vedle ní lze hovořit o genezi individuální, která je podmíněna výchovou v nejširším slova smyslu, tedy sociálním okolím, výchovou, vzdělávacími institucemi. Tyto důvody se naše práce bude v rámci možností snažit zohlednit.

17

BLEICHER, Thomas. Elemente einer komparatistischen Imagologie. In Mainzer komparatistische Hefte. Mainz: 1998. S.16. Obdobně též Hahn. 18 Tamtéž, s. 18. Přeložil T.S.

13

2. Historický kontext V této kapitole se pozastavíme nad objektivními dějinnými okolnostmi, v nichž se česká literatura a publicistika vyvíjely. Jinými slovy představíme historický kontext, který se podílel na utváření „obrazů v našich hlavách“. Jestliže představuje objekt zájmu obraz druhého na základě nacionálním, pak je právě 19. století pro formování těchto obrazů obdobím klíčového významu. Střední Evropa se začíná od přelomu 18. a 19. století vymaňovat z „východních poměrů“.19 Probíhá proces vytváření moderních národů a nacionálního vědomí vůbec. O první polovině 19. století hovoří historikové jako o fázi prenacionální.20 Společnost se ještě do této doby dělila měřítky religiózními, stavovskými a regionálními. Prostředkem identifikace byl zemský patriotismus, tedy Čech v zemském smyslu jako obyvatel Českého království bez ohledu na etnickou příslušnost. Němčina si pro takového obyvatele ponechala výraz Böhme, v češtině je vše subsumováno pod etnonymem Čech. Předpoklady a impulzy pro národní obrození Čechů je třeba hledat v centralizační politice Rakouska konce 18. století. Zavedení němčiny jako národního jazyka pro všechny příslušníky habsburské monarchie, její prohlášení za všeobecnou státní a úřední řeč, fakt, že nahradila univerzální latinu jako řeč vzdělání, se paradoxně stal impulzem pro češtinu. Tato germanizace však nebyla motivována nacionálně, její příčiny vycházejí z praktických potřeb pro vládnutí velkému mnohonárodnostnímu státu. Nelze ji interpretovat jako projev nacionálního němectví. Úplné ovládnutí nemateřského jazyka, na které byl vázaný sociální vzestup, představovalo s rostoucí vzdělaností potíž pro české etnikum, jehož byla v Čechách a na Moravě většina. České obrození se vyvíjelo v samém počátku v duchovním klimatu německého osvícenství, což dokládá svým dílem a postoji i sám Dobrovský. Dlouho se omezovalo na nepolitickou sféru, tedy kulturu a jazykové určení. Markantní je jeho militantní charakter ve vztahu k němectví, podle našeho názoru motivovaný potřebou ohraničení se a vymezení. Zde se tedy vytvářejí první nacionální stereotypy a mýty. Německý postoj k obrozeneckému úsilí nebyl negativní, Němci považovali české země za nedílnou část své kulturní politické sféry. Ve vlastním Německu to lze zdůvodnit relativně velkou vzdáleností a z toho vyplývající neznalostí poměrů v českých zemích, v případě rakouských Němců pak nacionálním

19 20

KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight-Publisher, 1989. S. 25. Srov. Kořalka a Křen.

14

nezájmem. Rakousko po celou dobu svého vývoje zakládalo svou státnost na jiných než nacionálních principech, a sice na habsburském patriotismu a regionalismu. K proměnám začíná docházet ve čtyřicátých letech. Vynořuje se myšlenka českého historického státního práva, to je však v souladu s prenacionálním charakterem stále ještě vázáno stavovsky, nikoliv jako požadavek národa na vlastní státnost, jak tomu bude v druhé polovině 19. stol. Definitivní rozluku mezi Čechy a Němci přinášejí události let 1848 a 1849.21 Pro Němce bylo velkým zklamáním české odmítnutí požadavků frankfurtského sněmu. Velkoněmecké řešení vycházelo z představy, že se všichni obyvatelé Německého spolku stanou „Němci ve vyšším smyslu“.22 Čechům byla nabízena podpora jejich jazykových a kulturních snah. Velkoněmecká publicistika se z tohoto důvodu v následujících desetiletích značně hanlivě vyjadřovala o Češích a jejich národním úsilí. Počátky národnostního konfliktu, který se bude po celou druhou polovinu 19. století neustále přiostřovat, lze hledat právě v revolučních událostech let 1848-1849. V samém počátku revoluce stáli Češi a Němci společně na jedné straně a volalo se po národní jednotě. České národní hnutí se v revolučních letech výrazně zpolitizovalo, důkazem toho jsou Pražské petice z března 1848. Jedná se o jasně deklarovaný požadavek plného zrovnoprávnění obou zemských jazyků ve školství a veškerých úřadech, dále se požadovalo sjednocení s Moravou a Slezskem, tedy obnova tradičního historického útvaru zemí České koruny, a zřízení autonomních úřadů. Vídeňský kabinetní list na tyto požadavky odpověděl kladně, zejména co se týče jazykového zrovnoprávnění. Reakcí na tento kabinetní list bylo založení Spolku Němců z Čech, Moravy a Slezska k zachování své národnosti. Začíná se vyvíjet představa, že České království společně s Moravou a rakouskou částí Slezska jsou jeden celek, jejichž historickými a přirozenými obyvateli jsou Češi. Toto pojetí pochopitelně narazilo na odpor rakouských Němců, kteří by se tím dostávali pouze do pozice národní menšiny. Kořalka vidí ve všech nacionálně-politických sporech mezi českými Němci a Čechy spor o statut většiny, jinými slovy o různé pojetí administrativního celku (Německá říše, oddělené Německé Čechy, tereziánské státní jádro habsburské říše s Němci jako většinou, oproti tomu země České koruny s Čechy

21

HOENSCH, Jörg Konrad. Geschichte Böhmens: Von der slawischen Landnahme bis ins 20. Jahrhundert. München: 1992. Obdobně i Křen a Kořalka. 22 KOŘALKA, Jan. Češi v habsburské říši a Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996. S. 33.

15

jako většinou).23 Spor o „většinovost“ byl motivován politicky, úsilím o většinu v zemském sněmu a zastupitelstvích, která by pak mohla majoritní národnosti poskytnout kýžená privilegia, případně zaštítit její status. „Němci v českých zemích představovali v letech 1848-1918 více než třetinu obyvatelstva Čech a více než čtvrtinu obyvatelstva Moravy, ale jejich hospodářská převaha se udržovala po celá desetiletí, a také politicky ovládali až do roku 1883 (s dvěma krátkými přerušeními) zemský sněm v Čechách, resp. až do roku 1906 na Moravě.“24 Tento reálný nepoměr byl jistě důležitým faktorem pro nálady, lépe řečeno napětí ve společnosti, které se pak odráželo právě v obrazech Němců, jak si je Češi formovali a konzervovali. Druhá polovina 19. století představuje období bohaté na události, které nacionální rozluku posilovaly a stimulovaly protiněmecké nálady v české společnosti. Padesátá léta lze označit jako éru bachovského absolutismu, znamenala zmrazení českých národních snah. Centralizace a návrat k předbřeznové politice však zákonitě musely přát Němcům, němčina byla jediným přípustným „kulturním“ jazykem, německý živel se oprávněně cítí zvýhodněn, což u neněmeckých národů vyvolává silný pocit méněcennosti. J. K Hoensch se k tomu vyjadřuje následně: „Dieses vom Innenminister Alexander Bach perfekt organisiertes System […] griff einmal mehr auf

das Deutschtum als den

staatserhaltenden Faktor zurück, führte von neuem die deutsche Amtssprache ein und erweckte bei den nicht deutschen Nationalitäten den Eindruck, it der bewußt deutschnationale Ausrichtung der Administration eine Germanisierung betreiben zu wollen. Obschon die Deutschen jetzt eine gesamtösterreichische Staats- und Kulturidee verfochten, wurden sie von der nichtdeutschen Bevölkerrung als Werkzeuge des verhaßten System entschieden abgelehnt und zu Feinden schlechthin abgestempelt.“25 Křen tvrdí, že v tomto období sice k žádným střetům nedochází, ale „národnostní klid“ považuje pouze za důsledek potlačení veškerých občanských aktivit. Obnovení ústavního života představovalo pro Čechy další zklamání. Systém voličských kurií podle výše přímých daní zvýhodňoval jasně ty skupiny, které byly považovány za hlavní oporu dynastie, tedy státní úředníky, aristokratické velkostatkáře, etnicky německé podnikatele v průmyslu, obchodu a peněžnictví.26 To jednoznačně upřednostňovalo české Němce, a tak došlo k paradoxní situaci, že v českém zemském 23

KOŘALKA, Jan. Češi v habsburské říši a Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996. S. 144 –146. Tamtéž, s. 140. 25 HOENSCH, Jörg Konrad. Geschichte Böhmens: Von der slawischen Landnahme bis ins 20. Jahrhundert. München: 1992. S. 349. 26 KOŘALKA, Jan. Češi v habsburské říši a Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996. S. 153. 24

16

sněmu měli Němci převahu. Významným momentem byly však na druhé straně volby do zastupitelstva města Prahy roku 1861, kdy se městská správa Prahy ocitá zcela v českých rukou. Čeští Němci tím přicházejí o přirozené centrum.27 Ve válkách s Pruskem se Češi loajálně postavili na stranu Rakouska. Sjednocování Německa prohloubilo pocit německé převahy.28 Bismarck sám existenci malých národních států ve střední Evropě nepřipouštěl, a tím stál i za centralizační politikou habsburské monarchie. Rakouští Němci se však ocitli ve svízelné situaci, ztratili primát v celoněmeckém společenství, což mělo za následek i nejistotu co se týče nadvlády v monarchii samé. Pocit nejistoty a národního ohrožení vede takřka vždy k posílení pozitivního „autoobrazu“ a negativního „heteroobrazu“ ohrožovatele. Rakousko-uherské vyrovnání bylo pro Čechy velkou porážkou, byli zcela vytlačeni z celoříšské politiky. Naděje na uznání státního práva a uspokojivou přestavbu monarchie, dílem podporované pruskými okupačními úřady v době bezprostředně po porážce u Hradce Králové, zůstaly zcela neoslyšeny. Češi obrátili svou pozornost za hranice, zejména manifestační výprava českých politiků do Moskvy oživila rusofilské nálady, za což si Češi vysloužili řadu nelichotivých článků v dobové evropské, zejména německé publicistice, byli nařčeni ze zpátečnictví a nekritického rusofilství. Léta po rakousko-uherském vyrovnání se nesou v duchu masových projevů českého hnutí na demokratických principech. Konají se tábory s tisícovou účastí, řada národních oslav se stává podnětem k politickým demonstracím: položení základního kamene Národního divadla, sedmdesáté narozeniny Palackého, Husovo výročí. Právě zde se jistě prohlubovaly národní mýty a lichotivé obrazy sebe samých, tak jak je stvořila obrozenská generace.29 Dalším osudovým okamžikem bylo ztroskotání „fundamentálek“, pokusu o českorakouské vyrovnání z roku 1871. Obsahovaly poměrně precizní návrh národnostního zákona z pera Františka Ladislava Riegra a Alberta Schäffla, který měl zajistit národnostní smír. Důvodem jejich neúspěchu byl přepjatý odpor ze strany českých Němců, vyjádřený řadou protestních akcí, a nešťastná zahraničněpolitická konstelace (odpor Pruska a Maďarů). Sedmdesátá léta jsou ve znamení diferenciace českého politického života, do popředí se dostává mladočeská frakce, jejíž politiky se vyznačuje velmi ostrou protiněmeckou rétorikou. 27

KOŘALKA, Jan. Češi v habsburské říši a Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996 S. 141. KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight-Publisher, 1989. S. 164. 29 Dobře to dokládá sonda do Národních listů z tohoto roku, velice často se zde aktualizuje pobělohorské utrpení, husitská tradice. Výjimečnost českého národa dokládá jeho zázračné „znovuzrození“. 28

17

Napětí mezi oběma národnostmi během 80. let neustále stoupalo. Křen hovoří o nacionalizaci v německém táboře: „Především v mladší generaci se vyvíjel nový druh etnického a nestátního nacionalismu jakoby českého typu, v němž se nacionální sacro egoismo stávalo nejvyšší hodnotou, […] liberální opozici se Taaffův kabinet jevil jako triumf „slavizace“ a skromné české vymoženosti jako útok na německou národní podstatu.“30 Češi skutečně slavili řadu úspěchů zejména na poli vzdělání a kultury. Stremayerova jazyková nařízení z roku 1880 sice nesplnila zcela česká očekávání, Češi se smířili s vnitřní služební němčinou jako de facto státním jazykem, ale na celém území Čech se stalo přípustným komunikovat s úřady v češtině. To znamenalo reálnou potřebu dvojjazyčných úředníků, ve svém důsledku nevýhodu pro Němce, kteří v drtivé většině případů češtinu neovládali dokonale. Důležitou událostí bylo i rozdělení pražské univerzity na německou a českou (1882). Právě osmdesátá léta jsou ve znamení naprosté nacionální odluky a formování dvou národních, vzájemně netečných společností. Křen hovoří o drobné nacionální válce. Vyřešit tento nacionální konflikt se nedařilo ani politicky. Pokusem o to měly být vídeňské punktace, které však narazily na masový odpor mladočechů. Od devadesátých let jsou Češi moderním národem evropské úrovně, české země tvoří těžiště průmyslu celé monarchie, Češi slaví úspěchy jak na poli hospodářském, tak i kulturním. Zároveň se z české strany stupňují státoprávní požadavky. Boje za všeobecné volební právo představují druhé největší vzedmutí českého demokratického hnutí. Prudký rozmach Německa začíná vyvolávat na české straně obavy a zároveň aktivizuje u rakouských a českých Němců nový všeněmecký nacionalismus. Čeští Němci v něm vidí oporu pro své úsilí zachovat si ve vztahu k Čechům privilegované postavení. Na samém počátku této dekády vyvolal pokus o české vyrovnání tzv. punktacemi ohromné bouře ve společnosti. Punktace měly uspokojit volání německých Čechů po vytvoření uzavřených německých a českých území. Taková autonomie byla však pro mladočechy nepřípustná, neboť znamenala slevit z nejvyšších aspirací národního hnutí, jaké představovalo sjednocení Čech, Moravy a Slezska do jednoho administrativního celku ve shodě s podobou českého středověkého státu. Aféra s punktacemi přinesla prospěch mladočechům, zvítězili v následujících volbách. Badeniho jazykový pořádek, který vyšel Čechům zcela vstříc, vyvolal ohromný odpor na německé straně, docházelo k pouličním střetům, v pohraničí byly brutálně

30

KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight-Publisher, 1989. S. 221.

18

pronásledovány české menšiny, konaly se masové protičeské tábory lidu. Křen tuto dekádu považuje pro nacionální rozluku za rozhodující, upozorňuje v této souvislosti na ubývání soukromých styků mezi oběma národnostmi, roste aktivní nechuť k druhému jazyku a opakovaně dochází k bojkotu podniků a obchodů druhé národnosti. Lze hovořit o reálné existenci dvou neprodyšných světů vedle sebe – českého a německého.

19

3. Literní kontext předchozích vývojových období Jestliže se zabýváme obrazem němectví v české literatuře druhé poloviny 19. století, není možné opomenout literární tradice a nepozastavit se nad tím, co působilo na formování obrazu Němců v předchozích epochách. Sociologové a historikové se shodují, že nacionální stereotypy, jež se výraznou měrou odrážejí a zároveň tlumočí přes obrazy v literatuře, se formují po mnoho generací, proto se musíme pozastavit i nad texty, které ovlivňovaly vnímání druhého právě u předchozích generací. Pro 19. století jé příznačný silný důraz na minulost, součástí historické argumentace byl i odkaz na díla středověkého písemnictví, jež se ke vztahu Čechů a Němců vyjadřovala. Stereotypní zobrazování druhého, v našem případě obraz němectví jako fenoménu nepřátelského, má v české literatuře skutečně dlouhou tradici. Negativní obraz němectví fixují již nejstarší česky psané památky. Ostře protiněmecký charakter Dalimilovy kroniky tvoří její základní charakteristiku. V případě tohoto spisu se jedná o extrémní případ „heteroobrazu“ – o obraz nepřítele. Němec – cizozemec je zde představen jako největší odpůrce a nepřítel české společnosti. Češství je autorovi nade vše, což dokládá fakt, že kmenovou příslušnost staví nad stavovou: „Radějí sě chci s českú sedlkú snieti / než ciesařovnu německú ženú jmieti.“31 Proti proradným, lstivým Němcům, jejichž usazování v českých zemích přináší pouze zkázu, z textu vystupují chrabří udatní Češi – bojovníci. Při líčení nejmladších událostí pak zaznívá kritika úpadku mravů a české chrabrosti, autor se nelichotivě vyjadřuje o kulturních trendech, jež se do českých zemích prostřednictvím německého živlu šíří ze západu. Tento text je modelovým příkladem pro fungování obrazů. Úpadek způsobují Němci. Výtka adresovaná Čechům má vlastní řady mobilizovat a vyvolat změnu v jejich chování. Dalimilova kronika je extrémním případem, nejedná se o dílo primárně historiografické, její obsah je silně politizovaný, historická skutečnost podřízena dobovému aktuálnímu cíli.32 Je určena velmi širokému publiku, o tom svědčí i volba jazykových prostředků, přísluší k nízkému stylu, jazyk je sdělný, lexikum neutrální, převažují věty s jednoduchou skladbou. Nejedná se však o výjimku. Řada textů z počátku 14. století vyznívá obdobně jako např. Prokopova legenda nebo Alexandreida. Němectví je také ryze nepřátelsky 31

Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. S.77. 32 Viz KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha: Lidové noviny, 1997. Kapitola Dějepisecké dílo Františka Palackého. S. 213-230.

20

vylíčeno v latinském spisu De Theutonicis dictamen bonum, pocházejícím rovněž ze 14. století. Objektivní vysvětlení pro takovou frekvenci výskytu a tak jasně negativní obraz v nejstarších českých literárních památkách je třeba hledat opět v aktuálním historickém kontextu. Jako nejzávažnější faktor se jeví velká německá kolonizace, která probíhala po celé 13. století. Její důsledky však není možné vnímat pouze v rovině nacionální, neboť toto hledisko se nezdá pro středověk příliš funkční. Identifikace s kolektivem fungovala na principech stavové a náboženské příslušnosti. Příliv nového obyvatelstva znamenal převratné změny v celkové struktuře středověkého státu středovýchodní Evropy. Německý živel byl jednoznačně na vyšší úrovni v souvislosti s větší prostorovou blízkostí západním civilizačním centrům. Historici přirovnávají převratnost důsledků německé kolonizace ke změnám, které vyvolala průmyslová revoluce v 19. století. I z tohoto hlediska by bylo možné uvažovat v určitých paralelách. Jestliže změny v sociální struktuře obyvatelstva vyvolané průmyslovou revolucí způsobily zrod moderních národů a nacionalismů, proč by změny v 13. a 14. století, ve své intenzitě srovnatelné, nemohly mít za důsledek vznik národního uvědomění, jež se pak takovým způsobem odrazilo v prvních literárních památkách? Z dalších století je třeba zmínit spisy Viktorina Kornela z Všehrd, jenž hojně cituje z Dalimilovy kroniky. Z první poloviny 17. století je nutné uvést Proti hostinským v Čechách se do kostelů tlačícím jazykům na nedbalého Čecha učiněný pokřik Pavla Stránského ze Zapské Stránky, jenž argumentuje přirovnáním Němců k ježkovi, který se vecpal dobrotivému zajíci do jeho doupěte. Nelze opomenout Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, precipue Bohemica Bohuslava Balbína, jež mohlo vyjít teprve až více než po sto letech od svého vzniku díky F. M. Pelclovi a spadá svým reálným působením do národního obrození. Sám Pelcl svůj silně protiněmecký postoj vyjádřil v Nové kronice české a v Dějinách Němců a jejich řeči v Čechách. Velmi silně se na formování obrazu němectví v českém vědomí podílely Rukopisy, o tom svědčí i jejich nekritické přijetí českými vzdělanci. Reminiscence na ně nalezneme v řadě literárních děl celého 19. století. V první řadě se vyznačují oslavou bojovnosti našich předků, přímá poznámka na udatnost v boji s Němci je obsažena pouze v básni Beneš Heřmanóv, ale protiněmecké ražení falz přesto z textu vyplývá, o tom svědčí i obliba citátu: „Nechvalno nám v Němcích iskat pravdu.“ Rukopisy také korespondují s Herderovou představou Slovanstva jako etnika demokratického – uvedený citát pokračuje „u nás pravda po zákonu svata“. 21

Představa Slovanům vrozeného demokratismu se ostatně zřetelně projevila i v Palackého koncepci českých dějin. Ta se zakládá na česko-německém antagonismu, působila velmi silně a ve své zjednodušené černobílé interpretaci posloužila později jako základ politické argumentace. Je tedy na místě, abychom se Palackého Dějinami v naší práci zabývali. Pojetí dějin a historiografie mají obecně, jak jsme již v teoretickém úvodu předeslali, značný vliv na formování „obrazů v našich hlavách“. S prací na svém životním díle začal Palacký roku 1832 z pozice stavovského zemského historiografa, což ovlivnilo i volbu jazyka a titul – Geschichte von Böhmen, teprve následující události, prudký rozvoj a úspěch národního hnutí a zejména jeho politizace v revolučním roce 1848, přiměly Palackého, aby své dílo přehodnotil a koncipoval je na principu nikoliv zemském, nýbrž národním. Po roce 1848 vznikala česká verze s titulem Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Palacký byl silně ovlivněn filozofií Johanna Gotfrieda Herdera a za hlavní obsah a cíl dějinného vývoje považoval přibližování se lidstva k Bohu.33 Vedle Herderovy filozofie na něj působil i obraz Slovanstva, tak jak je vylíčen v Rukopisech. Základní tezí mu je přibližování se lidstva k „božskosti“. Tato cesta je nekonečná a její hybnou silou je „střetávání, ovlivňování a překonáván vzájemně působících principů.“34 V českém případě se jednalo o stýkání a potýkání se slovanského a germánského živlu. Slované jsou nositeli demokratického ducha ve shodě s líčením rukopisných falz, jež Palacký považoval za pravé. Německý živel reprezentuje feudální řád. Z tohoto základního střetu pak vychází i rozdělení do pěti svazků, periodizačním dělítkem je intenzita vlivu slovanského a germánského.Velký důraz klade Palacký na výklad husitství, vidí v něm vrchol českých dějin. Husitství je pro něj „poslední vzepětí slovanské demokracie, první evropská reformace a zároveň první velká demokratická revoluce“.35

Porážka

husitského

hnutí

pak

nutně

vedla

k úpadku,

posílení

„neslovanského“ germánského feudálního systému a oslabení národa. Profesor Kutna hodnotí Palackého sice jednoznačně jako vlastenecky smýšlejícího historika, který však ve svých dějinách hodnotil podle stanovisek mravních, a to mu zabránilo v národní nebo stranické předpojatosti: „Dobré lidské kladl Palacký výše než dobré národní a ve

33

KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha: Lidové noviny, 1997. Kap. Dějepisecké dílo Františka Palackého. S. 219. 34 Lexikon české literatury 3/2, s. 744. 35 Tamtéž.

22

vlastenectví viděl jen přirozený stupeň, který vede člověka od úzkého egoismu osobního a skupinového k humanitě.“36 Zhuštěně je Palackého koncepce obsažena v samém Úvodu, kde zaznívá většina tvrzení, s nimiž se pak setkáváme ve všech argumentacích užívaných v česko-německém sporu. Ze společné povahy krajiny a přirozeného ohraničení českých zemí vyvozuje Palacký spojitost Čech a Moravy. Čechy leží ve středu a srdci Evropy, mluví o „středišti“, na kterém se stýkaly nikoliv vždy smírnou cestou mnohé vlivy: „Jmenovitě spatřiti jest tu očitě i dlouhý spor i vzájemné pronikání se živlův římského, německého a slovanského v Evropě.“37 Římské dějiny hodnotí Palacký negativně, zejména z důvodu koncentrování moci v osobě samovládce, čímž byly odsouzeny k degeneraci. Přínos Němců vidí ve svržení římského impéria, uvolnili tím cestu k působení „samohybnosti národů“. „Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoliv sama v sobě blahodějná, potáhla nové neřesti za sebou. Němec zajisté byl ztroskotal římskou vládu ne k obecnému národův prospěchu, ale jen ke svému vlastnímu.“38 Němcům je vytýkán zájem pouze o materiální zisky, pojem svobody jim byl cizí. „Jakmile Němec uvázal se byl vývojem u velikého starého Říma dědictví, Slovan mírný tiše za ním postoupiv, usadil se vedle něho.“39 Tento citát jasně dokládá fungování stereotypů, Němec je zde označen za výbojníka, který si nové oblasti podmanil bojem, Slovan se proti němu jeví jako velmi mírný. „Volnost a rovnost všech občanův mezi sebou, co synův téže rodiny, byla hlavní známka starých Slovanův; kéž se k nim jen i svornost byla přidružila.“40 Právě „nábožný a prostoduchý“ charakter lpění na primitivních formách demokracie – obci se staly Slovanům osudnými. „Neměl-liť konečně zahynouti, muselť i Slovan postupem věkův zjinačiti spůsoby své a přimísiti živlův římanských i německých do národního života svého.“41 Obdobně: „Hlavní tedy obsah a tah celého dějinstva českomoravského jest, jakož jsme již podotkli, ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím“42 Římský vliv je však zprostředkován Němci, proto Palacký dále konstatuje:

36

Viz KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha: Lidové noviny, 1997.S. 229. 37 Palacký, František. Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Od prvověkosti až do roku 1253. Praha: Bursík & Kohout, 1894. S. 7. 38 Tamtéž, s. 8 39 Tamtéž. 40 Tamtéž. 41 Tamtéž, s. 9. 42 Tamtéž.

23

„[…] dějiny české zakládají se vůbec hlavně na sporu s Němectvem, čili na pojímání a zamítání spůsobův a řádův německých od Čechův.“43 Jedná se sice o fenomén všeslovanský, česká výjimečnost „potýkání se“ s Němci vyplývá z intenzivního a všestranného charakteru styků, jako jediní, kteří byli takové prostorové blízkosti vystaveni, Češi obstáli. Ačkoliv Palacký nepovažoval toto „stýkání“ za jednoznačně negativní, přiznává i pozitivní důsledky tohoto soužití, je zde již jasně obsaženo poselství o odvěkém antagonismu. Z vypjaté nacionální

argumentace v politických

přích od šedesátých let až po rozpad monarchie se pozitivní přínos vytratil, obdobně i z dalších historiografických prací, které se stejně jako nacionální rétorika omezily pouze na „potýkání“. Z historiografických prací, jež interpretují Němce jako nepřítele, je třeba uvést spisy Jakuba Malého, Českomoravskou kroniku Karla Vladislava Zapy, práce Jana Erazima Vocela a také Václava Vladivoje Tomka.44 Jistě je oprávněné tvrzení, že česká historiografie v 19. století prezentovala Němce jako odvěké nepřátele Čechů a celého Slovanstva. Svědčí o tom i obliba reminiscencí na osud Polabských Slovanů. Všechny vlastnosti, jež se podílejí na obrazu němectví v druhé polovině 19. století, lze nalézt již období předchozím – v první polovině 19. století. Pro vznik nacionálních i sociálních stereotypů (ve smyslu kognitivním, tedy jako zjednodušených úsudků) v moderním českém myšlení je třeba hledat kořeny v národním obrození, k jejich petrifikaci pak došlo právě v druhé polovině 19. století.45 Negativní rysy jsou Němcům připisovány v řadě děl obrozenecké literatury, zmiňme např. Puchmajerovu Ódu na Jana Žižku z Trocnova, kde je zdůrazněna německá zbabělost. Václav Maidl však uvádí, že na samém počátku novodobé české literatury lze shledat v Jungmannově Rozmlouvání o jazyku českém (1806) i pozitivní rysy.46 Zaznívá zde ve vztahu k německé kultuře její pozitivní hodnocení, ale přesto i zde se uplatňují výtky ohledně celkové povahy němectví. Velmi důležitý je význam Kollárovy Slávy dcery, již lze považovat za nejzřetelnější artikulaci obrozeneckých panslavistických představ. Proti veliké slovanské minulosti je postavena bezútěšná přítomnost, jež je způsobena německým, resp. germánským utiskovatelem.

43

Palacký, František. Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Od prvověkosti až do roku 1253. Praha: Bursík & Kohout, 1894. S. 9. 44 Viz zevrubný přehled: RAK, Jiří. Obraz Němce v české historiografii 19. století. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. 45 Viz RAK, Jiří. Bývali Čechové: České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. 46 MAIDL, Václav. Obraz německy mluvících postav v české literatuře 19. a 20. století. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998.

24

4. Jan Neruda Význam literární tvorby Jana Nerudy pro vývoj české literatury je nesporný. Svědčí o tom i fakt, že Nerudu snad bez nadsázky můžeme zařadit mezi ty autory 19. století, jejichž odkaz je i nyní mezi současnými čtenáři nejživější. Dříve než přistoupíme k analýze jeho díla, je nezbytné se pozastavit nad životními událostmi a rysy Nerudova osobnostního vývoje, které by se mohly podílet na povaze obrazu němectví v jeho tvorbě. Neruda stál německé kultuře velmi blízko, což je jev pro toto období spíše typický než výjimečný. Veškeré vzdělání nabyl na německých školách, ačkoliv od roku 1850 navštěvoval akademické gymnázium v Klementinu, kde vládl „češtější a literárnější“47 duch; o tom svědčí i silná generace literátů, jež navštěvovala tento ústav a natrvalo se zapsala do dějin české literatury. Vzhledem k národnostním poměrů Malé Strany třicátých a čtyřicátých let a skutečnosti, že i nejnižší školní ústavy navštěvoval německé, lze označit Nerudu za bilingvního. O dokonalém zvládnutí němčiny svědčí i jeho profesní počátky, jež byly vázány na perfektní ovládnutí němčiny. Roku 1854 byl přijat jako aspirant do zemského účetního úřadu. O dva roky později začal spolupracovat s německými listy Tagesbote aus Böhmen a Prager Morgenpost jako lokálkář. V této době se jednalo o pokrokové listy, jež nebyly českému úsilí vzdáleny a stály v opozici k soudobé politice Vídně, jak sám Neruda ve svých fejetonech z pozdější doby zmiňuje. Názorová orientace listu se však rychle o obnovení ústavnosti roku 1860 změnila a Neruda s tím byl později v neustálé ostré polemice. V letech 1858 a 1859 působil jako suplent na německé reálce, kde vyučoval češtině a po krátký čas i němčině. Dále nelze opomenout velký vliv německé literatury, jež se na Nerudově názorovém vývoji podepsala. Byl velkým obdivovatelem Mladého Německa, ve svých fejetonech velmi často zmiňuje básnický odkaz Heinův, Börneho, dále dílo Gutzkowa, Meissnera a Hartmanna. Vzhledem k povaze tehdejšího gymnaziálního školství je nasnadě, že Neruda byl velmi dobře obeznámen s veškerou německou literaturou. Po celý život i dění v německy mluvícím kulturním prostředí sledoval, četl řadu německých periodik. Svědčí o tom řada komentářů a narážek v jeho publicistické tvorbě. Velký vliv měly na Nerudu události revolučních let 1848 a 1849. O silném obdivu k myšlenkám „jara národů“ vypovídají opět jeho publicistické práce. Atmosféru

47

KREJČÍ, František Václav. Jan Neruda. Studie jeho vývoje a díla. Praha: Hejda & Tuček, 1901. S. 17.

25

bratrskosti a sjednocení Němců a Čechů na demokratické platformě, tak jak se stalo roku 1848, považoval za ideál a stavěl nad pře a vzájemné ponižování následujících desetiletí.48 Událostmi byl nejspíš přímo zasažen. Krejčí mu připisuje účast na klukovském spiknutí,49 jež dostalo později literární tvar v povídce Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Polák se omezuje na konstatování reálné existence obdobných kroužků mezi mládeží.50 O přímém vlivu revolučních myšlenek zejména v ohledu národním lze uvažovat i v souvislosti s okolností, že právě v rozjitřené atmosféře roku 1848 začal Neruda navštěvovat hodiny češtiny v Klementinu. Působení revolučních let na Nerudovu osobnost vidí Polák i ve volbě listů podle jejich názorové orientace a redakčních spolupracovníků: „Noviny si však volí podle toho, do jaké míry alespoň slibují uskutečňovat demokratické ideály „jara národů“. Proto jde do redakcí i v redakcích po boku radikálních demokratů z roku 1848, nedávných barikádníků a potom vězňů. […] Sladkovský, Vávra-Haštalský, Chocholoušek, ale především vzdálený emigrant Frič, jemuž je Rakousko zakázáno, to jsou jeho nejbližší novinářští přátelé a spolubojovníci.“51 V padesátých letech publikuje Neruda své básnické příspěvky v Mikovcově Lumíru a podílí se aktivně na přípravách almanachu Máj, později v letech 1859 a 1860 výrazně ovlivňuje tvář mladé české literatury svou redaktorskou činností v Obrazech života. Pád Bachova absolutismu znamená i impulz k politizaci českého národního života, literáti se nemusí omezovat pouze na kulturní sféru, což se okamžitě projevuje také v Nerudově publicistické tvorbě. Neruda byl jako žurnalista zejména divadelní a literární referent, ale jako zručný fejetonista se dotýkal i palčivých otázek české společnosti. K těm nejpalčivějším patřil právě vztah k německé národnosti. Zejména tyto fejetony jsou důležitým pramenem pro zachycení obrazu němectví. Neruda se do českého politického boje zařadil jako žurnalista skutečně od samého počátku. Vstoupil do redakce Času, vůbec prvních českých politických novin, které začaly vycházet na podzim roku 1860.52 Následovaly tři roky redaktorské práce v Hlase (1862–1865). Od roku 1865 až do Nerudovy smrti je jeho činnost spjata s redakcí Národních listů, v jejichž čele stál Julius Grégr. Jednalo se o orgán mladočeské strany, názorová 48

Viz dále k fejetonu Časové povzdechnutí z 8. března 1866, s. 39–40 této práce. KREJČÍ, František Václav. Jan Neruda: Studie jeho vývoje a díla. Praha: Hejda & Tuček, 1901. S. 15. 50 POLÁK, Karel. Jan Neruda. Praha: Orbis, 1955. S. 14. 51 Tamtéž, s. 16. 52 POHORSKÝ, Miloš (red.). Dějiny české literatury III: literatura druhé poloviny devatenáctého století. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1961. S. 24.

49

26

orientace tohoto listu byla jasná, lze ji ve stručnosti označit jako liberálně demokratickou. Arne Novák charakterizuje Národní listy následujícími slovy: „[…] uvědomělou

lidovostí,

mužným

odporem

k výsadním

stavům,

důraznou

svobodomyslností, snahami protiklerikálními a proticírkevními, sklonem k liberálnímu individualismu v politice i v hospodářství, důslednou opozicí proti vládě, neoblomným úsilím protigermanizačním.“53 Miloš Pohorský i Karel Polák shodně označují Grégra za hybnou sílu redakce, jež usměrňovala názory ostatních přispěvovatelů ku svému prospěchu a zisku.54 Vztahy mezi Nerudou a Grégrem byly alespoň na počátku ve své podstatě přátelské, jak dokládá Nerudova korespondence, ačkoliv k názorovým neshodám jistě zejména v sedmdesátých letech docházelo. V této souvislosti je namístě zmínit fakt, že Neruda byl na své žurnalistické činnosti existenčně závislý. Je všeobecně známo, že pocházel z velmi skromných poměrů, o čemž svědčí i vysvědčení chudoby, na jejichž základě byl osvobozován od platby školného.55 Nikdy se neoženil a výdělky, jež mu přinášela jeho činnost literární lze hodnotit jako velmi skromné. Finanční tíseň zmiňuje ostatně velice často ve svých dopisech adresovaných V. K. Šemberovi. Národní listy mu zajišťovaly trvalý příjem, je tedy možné, že do určité míry i vyšel vstříc žádané názorové orientaci. Sedmdesátá léta jsou ve znamení celkové deziluze v spisovatelově životě. Do počátku této dekády spadá aféra s Montagsrevue, kdy byl označen za autora Důvěrných listů z Prahy,56 jež svědčily v neprospěch české politiky a nahrávaly vídeňskému centralismu. Neruda byl jako jejich domnělý autor vláčen tiskem a označován za zrádce národa. Ač se mu podařilo své autorství vyvrátit, vyšel z této kampaně otřesen. Podobných výpadů proti jeho osobnosti bylo více – srov. dopis V. K. Šemberovi z 4. srpna 1875, v němž Neruda líčí další útok proti sobě, kdy v něm měl být odhalen „druhý Sabina“.57 Nerudova zklamání nad českými poměry zachycují jeho dopisy, to se také odrazilo v jeho fejetonech. V sedmdesátých letech přibývá kritických poznámek, které míří do vlastních řad, i přesto si zachovává hlubokou lásku k českému národu. Dne 22. října píše Šemberovi: „Máš pravdu, také mne se někdy chápe beznadějnost vůči budoucnosti české. Vinu toho kladu jedině, že vidím, v jakých rukou je nyní národ a k jaké 53

NOVÁK, Arne; NOVÁK, Jan V.. Přehledné dějiny literatury české. Od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995. S. 491. 54 Může se jednat o vědomou snahu marxistické literární historie ospravedlnit Nerudovu činnost v „buržoazně liberálním časopise, mluvčím zájmů české průmyslové buržoazie“. 55 Viz NOVOTNÝ, Miroslav. Život Jana Nerudy I. Praha: Československý spisovatel, 1951 56 Intime Briefe aus Prag vycházely v druhém ročníku vídeňského týdeníku Montagsrevue roku 1871. 57 NERUDA, Jan. Dopisy II. Praha: SNKLHU, 1954. S. 80

27

nemravnosti je veden. V té nemravnosti je ale, třeba to byla jen chyba politická, nebezpečí největší. Nepoctivosti nyní

lid aplauduje, na poctivost se sápe s onou

zůřivostí, která je zvýšena pocitem, že není pro ni rozumných důvodů.“58 Do tohoto období spadají i roztržky v redakci a úvahy o opuštění redakce Národních listů. V osmdesátých letech jej zlá nemoc drží v ústraní veřejného života, přesto je však dále nucen z finančních důvodů publikovat své fejetony. Tato situace trvá až do jeho smrti.

58

NERUDA, Jan. Dopisy II. Praha: SNKLHU, 1954. S. 92.

28

4.1 Publicistická tvorba

Obnovení ústavnosti v rakouské monarchii znamenalo impulz pro prudký rozvoj české publicistiky, zejména politické. Následující desetiletí jsou ve znamení neustálého růstu počtu českých periodik zábavních i politických.59 Tureček poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že po informační stránce se od sebe jednotlivé listy nemohly příliš lišit, neboť byly všechny závislé na státní informační službě a omezené cenzurou.60 V tvrdém konkurenčním boji mohla z toho důvodu obstát pouze ta periodika, jejichž zábavní část byla pro čtenáře dostatečně poutavá. K těmto účelům se zdál být vhodný především fejeton, jenž v sobě spojoval složku zábavní a zároveň se mohl vyjadřovat k aktuálnímu politickému dění. Druhou polovinu 19. století můžeme v české publicistice označit za dobu formování tohoto žánru. Hlavní úlohu v tomto procesu sehrál bezesporu Jan Neruda. Fejeton byl v tomto období žánr nevyhraněný. Sám termín měl dvojí význam. Jednak se jím označoval libovolný text, který byl v novinách umístěn po čarou, odtud i označení podčárník, později se vyhranilo i žánrové povědomí. O Nerudově chápaní fejetonu se dozvídáme nejvíce z jeho korespondence s V. K. Šemberou z doby, kdy pracoval na výboru ze své fejetonistické tvorby. Zde zaznívá i často citovaná negativní definice: „Ve feuilletonech budou právě jen feuilletony, a feuilleton je u mne to, o čem se neví, co to je.“61 Z dopisu z 12. dubna 1876 zmiňuje vazbu na čtenářské očekávání: „V době, kdy po léta pro tiskové pře a nátlaky nesmělo v novinách ani nic být, musil jsem feuilletonem udržovat interes čtoucího obecenstva, a udržel jsem jej.“62 Za tímto komentářem lze cítit i zmiňovaný konkurenční boj mezi jednotlivými listy, jenž měl za důsledek, že žurnalisté museli svému čtenářstvu ve shodě s názorovou orientací listu vycházet maximálně vstříc. To se muselo podepsat na volbě jednotlivých témat i prostředků. Dále z Nerudova výroku vyplývá i role samého autora, fejeton musel být nejen zábavný, ale musel mít i subjektivní ráz, avšak pouze v omezené míře vzhledem k nutnému ohledu na čtenáře. Tureček tedy jako morfologické vlastnosti fejetonu uvádí subjektivní styl, výraznou autorskou sebestylizaci, témata vycházejí z aktuálních 59

Kořalka uvádí pro rok 63 celkový počet 45 periodik, z čehož 10 bylo politických, pro sledující desetiletí je charakteristický rychlý růst, v roce 1895 vycházelo v Čechách celkem 395 periodik, z nichž celých 120 představovaly žurnály politické. Viz tabulka: Kořalka, Jan: S. 102. 60 Srov. TUREČEK, Dalibor. Český fejeton 19. století: Studie literárně historická. Brno: 1990. Habilitační práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. 61 NERUDA, Jan. Dopisy II. Praha: SNKLHU, 1954. S. 110. 62 Tamtéž, s. 114.

29

společenských a politických událostí v nejširším smyslu.63 Lze u něj vysledovat následující funkce: estetickou, informativní, formativní, zábavní – tyto dvě se zdají být dominantní, dále se připojuje funkce sociálně integrační resp. diferenční, jež se uplatňuje tehdy, když fejeton odráží společenské napětí.64 Právě tato funkce se jeví při sledování obrazu druhého a sebe samého jako velmi důležitá. Čtenář se s autorem sjednocuje na jedné názorové platformě a ostře se vymezuje proti druhým – Němcům a Židům nebo jiným sociálním skupinám, tedy šlechtě, kléru apod. Žánr fejetonu má velmi silnou zábavní funkci, řada vtipů, zejména pak ironie vycházejí z existence stereotypních obrazů, jasných „pravd“, proto se fejeton jeví jako výsostně vhodný ke zkoumání dané problematiky.

63

TUREČEK, Dalibor. Český fejeton 19. století: Studie literárně historická. Brno: 1990. Habilitační práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. S. 32. 64 Viz tamtéž, s. 34.

30

4.1.1. Drobné klepy a Česká společnost

Výbory Drobné klepy v šesti svazcích a Česká společnost v pěti svazcích představují Nerudovu fejetonistickou tvorbu z let 1861 až 1891, zahrnují fejetony z periodik Čas, Hlas, dílem i z Humoristických listů, především však z Národních listů. Redaktoři kritického vydání Nerudových spisů rozdělili fejetony do dvou oddílů, fejetony obsažené ve svazcích České společnost mají být více vázány na český společenský a kulturní život. Veškerá Nerudova fejetonistická tvorba zahrnutá v těchto oddílech však představuje organický celek, v obou oddílech se mísí jak fejetony bezprostředně komentující současné politické a společenské dění domácí, tak i zahraniční. Pojednáme tedy o obou svazcích souhrnně. Důležitým rysem fejetonu je silná vázanost na aktuální kontext, vedle kontextu politického se jedná i o kontext soudobé publicistické a literární produkce. Neruda velmi často kriticky reaguje na německou a rakouskou publicistiku. Nejvíce komentuje právě obrazy češství a vztahu obou národností, jak byly prezentovány rakouskými periodiky, nejčastěji se vyjadřuje k článkům z provládní Prager Zeitung a jejího večerníku Prager Abendblat, konzervativní proněmecké Bohemie a protičeského Tagesbote aus Böhmen, jehož redaktor David Kuhn je velmi častým terčem Nerudovy kritiky. Z rakouských listů reaguje Neruda zejména na Montagsrevue a Presse, později Neue freie Presse. Polemický charakter Nerudových fejetonů umožňuje rekonstruovat obraz češství a slovanství v německém tisku a povědomí vůbec. Jedná se o obraz značně nelichotivý, jenž opravňuje Němce k jejich civilizační misi mezi Slovany. Vyzvedává význam „skvělého a nepřekonatelného“ německého národa, a tím i němčiny jako kulturního jazyka, jež ve všech ohledech (vzhledem k superioritě německé kultury) ve všem předčí „nekulturní slovanské idiomy“. Češi jsou prezentováni jako národ nehistorický, nevzdělaný, daleko pod úrovní Němců, jejich národní a politické snahy se pak jeví jako přehnané a neadekvátní, čeští Němci jako znevýhodnění. Hra s protičeskými komentáři, jejich převracení, citování a ironizování patřilo k častým prostředkům, jimiž se Neruda k poměru obou národností vyjadřoval. Jejich převedení do českého kontextu mu umožňovalo nepřímou kritiku němectví. Obraz nehorázného protičeského žurnalisty však obsahuje na pozadí i negativní rys pro celou německou veřejnost, která se proti otevřeným nepravdám nebrání a užívá jich ke svému prospěchu: „Bezprávné držení vykřikovali za právo, ucházení se právního majitele za bezpráví. Jeť příliš známo to moře kalu, jaké nechávali zatékat do žurnalistiky vídeňské, 31

než abychom se opovážili dotknouti se ho ještě jednou. Nezralí hoši, z gymnázia ještě nevystouplí, opovažovali se mluviti ve jmenu německé vzdělanosti vůbec a spílati celým národům, a dorostlí lidé měli z toho radost svou: prvější vydělávali honoráry, tito viděli v klamání veřejného mínění záruku další nadvlády své.“65 V tomto fejetonu otištěném 24. ledna 1867 v Národních listech vyzývá autor národ k obraně, neboť negativní a nepravdivý obraz o Češích podávaný rakouskými médii se šíří dále za hranice. Ostré

polemiky

se

netýkaly

pouze

nepravd

v publicistice,

ale

také

v historiografických pracích. Trnem v oku byla Nerudovi činnost Spolku pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen). Reakcí na německé dějepisectví a dílem i publicistiku je fejeton Stručný zeměpis a dějepis Čech otištěný 4. září 1861 v Humoristických listech. Pro zachycení nacionálních obrazů v publicistice 19. století má specifický význam, rozehrává totiž hru se stereotypními obrazy prezentovanými německé veřejnosti a zároveň celistvě zachycuje autorův postup práce s negativními obrazy Čechů a převrácení ostří směrem na německé publikum. Základem je silně ironický, negativní obraz českého světa, ten je určen Němcům, kteří se pak zákonitě jeví jako nevzdělaní, výsostně šovinističtí, velikášští a nepřátelští vůči všemu českému. Text nekonstruuje obraz němectví přímo, neříká přímo: Němec je takový a takový, ale na základě ironie a hyperboly se vysmívá německému nacionálnímu sebevědomí. Z textu se vynořuje obraz vzájemného vztahu obou národností, tak jak se skutečně objevoval v německém, ale i českém dobovém tisku. Jedná se o vztah velmi napjatý, vztah nadřazeného a podřadného. Privilegovaný se brání omezení svých výhod argumentem vlastní kulturní velikosti, česká strana tuto velikost snižuje a argumentuje vlastní historií „plné slávy a utrpení“. „Čech je, jak již z německých listů dostatečně znáno, nejhanebnějším člověkem na světě, ač takto duševních schopností nemá. Jest v něm jakýsi přirozený zločinný pud, jako v opici. Nejvyvinutější a nejznámější vlastnost jeho jest ale, že krade, moc krade, to vysvitá již z toho, že sedí v pražském kriminálu mnohem více Čechů než Němců.“66 Obraz Čecha jako zloděje musel být v německém prostoru velmi silně zažitý, svědčí o

65

NERUDA, Jan. Česká společnost II, Praha: SNKLHU, 1956. S. 170–171. Citujeme vždy na základě kritického vydání Nerudových spisů v Československém spisovateli, později Státním nakladatelství krásné literatury hudby a umění, později Státním nakladatelství krásné literatury a umění a nakonec v Odeonu. V následujících kapitolách budeme v citacích uvádět pouze příslušný svazek z kritického vydání, celý bibliografický záznam je uveden v seznamu použité literatury. 66 Drobné klepy I, s. 91.

32

tom i jeho rezistence, zachoval se dodnes, zakonzervován v některých idiomech vídeňské městské mluvy a jihoněmeckých dialektech (böhmisch einkaufen).67 „Synu, pojď a uč se moudrým býti, pravím k Tobě, žáku můj, s německým svým krajanem Amosem Komenským, kterého by Češi rádi co svého krajana naznačili…“68 V Nerudových fejetonech lze najít řadu narážek na to, že Němci do své kultury zahrnují i to, co patří k fenoménům kultur jiných. Detailněji se nad tím pozastavuje ve fejetonu z 21. ledna 1866: „ Podle čeho všeho počítá a rozmnožuje se národnost německá! Není-li někdo rodištěm a rodem, jazykem a smýšlením Němcem, – nuž, snad je jím alespoň dle toho, jak chleba jí a jak si na chléb vydělává.“69 „Království České čili provincie česká patří sice k Německu, jest ale nejmizernější jeho částí.“70 České země byly do revolučních let 1848 a 1849 a ještě dlouho poté v německém povědomí považovány jednoznačně za součást německé říše. Německá „roztahovačnost“ je dále vyjádřena mnohem otevřeněji: „[…] uprostřed Německa, kteréž se vztahuje 1,5 míle od Paříže až ku Čamčeratce, páté to vesnici od konce Kamčatky…“71 Obdobně napadá Neruda zveličování rozšířenosti němčiny a Germánů např. ve fejetonu otištěném v Hlase 11. prosince 1861, který reaguje na fejeton z Tagesbote aus Böhmen, kde bylo uvedeno, že v Petrohradě je ze všech jazyků nejvíce slyšet němčinu. „Češi byli odjakživa velmi nevzdělaní.“72 Vědomí německé kulturní nadřazenosti vyplývá z celého textu, patřil

k silným pozitivním německým „autoobrazům“.

Opravňoval Němce k „civilizační misi“. Tou se míní christianizace a následná kolonizace slovanských oblastí a následný rozvoj měst a řemesel, který německý živel skutečně ve 13. století přinesl. Tato civilizační mise pak obhajuje primát němčiny. Českým protiargumentem byla násilná forma šíření křesťanství a ve shodě s dobovou představou o demokratičnosti starých Slovanů zavádění nedemokratického feudálního řádu. Nadřazenost nad slovanskými národy je v textu vyjádřena ještě jasněji o něco dále:

67

Kořalka toto rčení považuje za projev primárních stereotypů, které vycházejí z neznalosti jazyka a kultury druhého. Základem má být německá zkušenost v příhraničí s českými kupci, kteří tehdy na jarmarcích nepoužívali peníze. Směna probíhala jiným způsobem. Viz KOŘALKA, Jiří. Mýtus německého nepřítele: Dalimil a ti druzí. In Češi a Němci. Praha: Paseka, 2001. S. 415. 68 Drobné klepy I. S. 92. 69 Tamtéž, s. 411. 70 Tamtéž, s. 92. 71 Tamtéž, s. 93. 72 Tamtéž.

33

„Obyvatelé jsou Slované, tedy lidé beze smyslů pro cosi vyššího, lidé nejhorších vlastností, neznající průmyslu, pilnosti, nemající ani pro hudbu sluch.“73 Následují převrácené číselné poměry obou národností v Čechách, znevažování českého hnutí a pokřivená interpretace českých dějin. Ze všech negativních vlastností češství vyplývá výtečnost němectví, tedy modelový příklad pro fungování stereotypních obrazů. Celá řada fejetonů obsahuje ostře kritické komentáře k národnostní politice rakouské vlády, postupu české, později po diferenciaci v českém politickém táboře, staročeské politické reprezentace. Veškerá politika vedená z Vídně a německými poslanci na českém zemském sněmu je podrobena ostré kritice, což implikuje znevýhodněné postavení českého národa a privilegovanost Němců: „Víme, že někteří tuzemští Němci, jak jsme se na zemském sněmu přesvědčili, jak se z rady říšské každého dne přesvědčujeme, nejjizlivějšími našimi odpůrci jsou, a rádi bychom, nechtíce celému národu ukřivditi, předpokládali, že jen někteří z krajanů našich dovolují sobě přehmatů takých; nikde však nevidíme a neslyšíme, že by ostatní naši krajané němečtí se počínání takému opírali alespoň slovem.“74 Kritika a černý obraz rakouské, ale i pruské politiky se tedy podílejí na celkovém negativním obrazu němectví. Nejedná se o pouhý nedostatek politické elity, ale všichni Němci se na znevýhodnění Čechů a jejich bezpráví nepřímo podílejí. Opět nelze hovořit o přímém obrazu němectví, jedná se spíše o reflexi vzájemného vztahu obou národů, který vychází z reality samé. Tento vztah je v autorově podání zatížen nepřátelstvím Němců. Reálná nerovnost obou jazyků představuje další časté téma, autor uvádí bezpočetné množství příkladů diskriminace češtiny a protežování němčiny. Ať se jedná o jevy podmíněné politicky, např. absence českého textu na nových rakouských bankovkách, nebo příklady ze soukromé sféry. Ignorování češtiny jako rovnoprávného jazyka ze strany Němců zase přispívá k negativnímu hodnocení němectví. Staví je do pozice nadřazených a povýšených, kteří Čechům nepřejí. Poznámky k nerovnoprávnému postavení obou jazyků mají dvojí funkci: vystupují jako kritika rakouské politiky, ale zároveň také apelují na neuvědomělé Čechy, kteří se na veřejnosti uchylují k němčině z důvodu její neustále trvající větší prestiže. Ve fejetonech se nezřídka objevují i doklady německého jazykového šovinismu.

73 74

Drobné klepy I, s. 95. Česká společnost I, s. 32.

34

Vedle negativních výroků o rakouské centralizační politice a kritice předpojatosti německého tisku, který podává lživý a hanlivý obraz češství, je v textu řada výroků, které znevažují a kritizují Němce a jejich zvyky v obecné rovině a mají, aniž by přímo reagovaly na nějakou konkrétní osobu nebo sociální skupinu (politiky, burše nebo žurnalisty), zevšeobecňující charakter, a tím se tedy podílejí na celkovém obraze němectví. Na tyto výroky se v následující analýze zaměříme. Ve fejetonu Společenský život pražský jsou klady a zápory rozloženy zcela jednoznačně: „Duch český je mnohem svěžejší než ten duch českoněmecký, jenž jeví se, kde je nejčistší, co čirá blazeovanost, a čistá společnost německá chovala se, kdekoliv vystoupila, odpuzujíc místo lákajíc, již proto, že němectví svému vyhrazovala práva všechna, i společenská. […] nebylo celkem ani ve společnostech německých života; nudná dělanost panovala; žití bezprostřední bylo a jest v prostých nejnižších třídách českých […]“75 I tak zcela neutrální téma poskytlo autorovi příležitost, aby němectví vylíčil jako panovačné a netolerantní. Pozitivní český „autoobraz“ je vázán na sociálně nižší vrstvy, což odpovídá adoraci prostého lidu, tak jak se s ní setkáváme od počátku obrození. Narážek na německý šovinismus nalezneme ve fejetonech celou řadu, například: „Když jsou Němci všechno, nemohou být ostatní národové nic.“76 Často mají již zmiňovanou formu obrany proti výrokům německého tisku. Velmi často se při charakteristice němectví objevují narážky na jeho sprostotu a hrubství. Také německé sebevědomí je v autorově podání neotřesitelné a stává se terčem výsměchu. Tyto vlastnosti bezesporu nemají žádnou vazbu k reálnému stavu věcí, lze je vyvodit spíše z povahy německé publicistiky a obrazu češství mezi Němci. Německé sebevědomí, autorem znevažované a ironizované, vyplývá z německého pozitivního „autoobrazu“. „A konečně – copak mně Němci udělali? Že byli hrubi, když mluvili o Češích? Až sprosti? […] Když je Němec hrubý a sprostý, nedí se taky – „Příroda!“ To přece víš, že Němec se mezi námi ostatními národy považuje za hotový kaviár a – kaviár, čím hrubší, tím lepší. Proto je také Němec pyšen na své hrubství, vidí v něm charakter […]“77

75

Drobné klepy I. S. 260. Tamtéž, s. 440. 77 Česká společnost V. S. 165–161. 76

35

Obdobně: „Němci nebojí se nikoho a neustoupí před nikým. A kdyby byli biti, oni jdou kupředu přece zase znovu. Činili tak už za časů nejstarších.“78 Kladná vlastnost německé důkladnosti se vždy pojí s něčím negativním: „V nadávkách jejich, jakých nám denně s největší liberálností a k nejhojnějšímu výběru věnují, jeví se skutečně německá důkladnost.“79 „‚Mit deutscher Gründlichkeit‘ dávají nám svou ‚deutsche‘ Grobheit.“80 Příslušnost k jisté sociální vrstvě je vázána na národnost. Tento názor je bohatě doložen v mnoha dílech české literatury tohoto období, sociální a národností zařazení se kryje. Češi jsou obecně přiřazováni k nižším vrstvám, Němci jsou naopak zobrazováni jako příslušníci vyšších sociálních vrstev: „Kdyby žil ještě Rübezahl bezhumorní paměti, mohl by mne vyobrazit, jak právě se svítilnou hledám jediného německého – metaře. Německých dozorců nad nimi nalezl jsem již a dost mne již pobavily posuňky, jakýmiž podřízeným svým nejlepší způsob práce vysvětlují, – inu, Čech se ovšem nehodí k hodnostem vyšším.“81 Žertovně, ale velmi často, než abychom to mohli opomenout, se Němcům přisuzuje prvenství v pití alkoholických nápojů. Tento rys, podle mého názoru, nelze interpretovat jednoznačně negativně vzhledem k časté chvále piva, v jehož pití Neruda nejednou zmiňuje české prvenství, ale i kvůli všeobecné tolerantnosti české společnosti vůči alkoholu. „Vidíš, zlato, a takovými co do pití byli už Němci odjaktěživa! To je jejich nejvlastnější obor, a chceme-li vůbec v něčem s nimi zápasit, jen zde ne – zde jsou nepřemožitelni!“82 Z mnoha poznámek také vyplývá, že Němec je odvěkým nepřítelem: „My Slované smiřujem se s Němci už tak asi tisíc let a za tu dobu nám vzali Němci už alespoň dvacet krásných zemí! Trvám, že bude líp, když všechno smiřování necháme už na konec věků; podržíme alespoň, co ještě máme.“83 Odvěkou povahu konfliktu dokládají i četné zmínky na bitvy v minulosti, jež dávají vyniknout české udatnosti a velikosti v předešlých dějinných periodách: „Z každého bojiště, kde byli Němci co nejdůkladněji biti, si vezmem jeden balvánek a pro základy divadla bude ažaž dost. Jeden hned z Vogastisburku, kde byl Samo trochu nepříjemným, druhý z Děvína, kde Svatoplukovi

78

Drobné klepy VI. S. 47. Tamtéž, s. 304. 80 Tamtéž, s. 406. 81 Drobné klepy I. S. 118–119. 82 Česká společnost V. S. 46. 83 Drobné klepy III. S. 337-338. 79

36

ušel přec jeden živý, ztrativ při tom jen obě nohy, třetí od Plzně, kde Boleslav II. beze všeho rešpektu vypráskal císaři Otovi II. […]“84 Konflikt s Němci a obraz Němce jako dědičného nepřítele85 má v české literatuře velmi silnou tradici.86 Několikrát se v Nerudových fejetonech objevuje přímo citát z Libušina súdu: „nechvalno nám v Němcích iskat pravdu!“,87 který tento zažitý stereotyp dobře dokládá a s ním i intenzitu působení rukopisných falz. Vzhledem k trvalosti konfliktu se pak jeví vyhlídky na národnostní smír nereálně, autor sám se často staví proti němu: „Možno, pane, z české strany se dělo vůbec již příliš mnoho, aby se dokázala krajanům láska a smířlivost; nebojte se, nestane se víc!“88 Obdobně: „Beztoho rozumějí Němci slovu ‚smíření‘ as tak jako onen bodrý muž rovnoprávnosti: ‚Ano, smiřte se s námi, buďte totiž přec jednou už Němci‘ […]“89 Z obdobných komentářů k národnostnímu smíru, jenž byl opakovaně na programu rakouské politiky od sedmdesátých let až po rozpad monarchie, vycházejí Němci jako nesmířliví na rozdíl od „vstřícných“ Čechů. Nerudův postoj v tomto ohledu může být motivován jeho politickou orientací a tlakem Národních listů, mladočeši byli ve svých požadavcích značně radikálnější a ostře kritizovali postup F. L. Riegra, jenž se do konce svého politického působení o smíření důsledně zasazoval i za cenu ústupků české strany. U Nerudy lze sice pro stereotyp „odvěkého nepřítele“ nalézt řadu dokladů, nevyužívá ale k líčení Němce jako nepřítele každé příležitosti. Ve fejetonech z měsíců bezprostředně kolem války Rakouska s Pruskem nenajdeme jednoznačně negativní obraz pruského agresora. V Okupačních arabeskách90 popisuje Neruda pobyt pruských okupačních jednotek v Praze. Jejich obraz je neutrální, zaměřuje se toliko na vojáky, nepřenáší se na všechny říšské Němce. Vojákům autor vytýká zejména pohodlnost a zneužívání českého lidu, tedy drancování v kultivovanější podobě: „Smetanu české dobroty ve všech jejích formách, kde to nešlo in natura, spokojili se s regálem.“ 91 Nebo obdobně o několik řádek dále: „Mnoho potřebovali na místě, ještě více vzali s sebou pro potřebu budoucí. Měli toho dost co odvážet.“92 Autor i otevřeně oceňuje korektní

84

Drobné klepy II, s. 80. Viz RAK, Jiří. Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. 86 Srov. třetí kapitola této práce strana s. 20-25. 87 Např. Česká společnost I, s. 185. 88 Drobné klepy II, s. 80. 89 Tamtéž, s. 148. 90 Česká společnost II, s.95–122. 91 Tamtéž, s. 114–115. 92 Tamtéž. 85

37

chování pruských okupačních úřadů: „Jistý takt měli Prusové, nelze upřít. Dbali přísně, aby v oznámeních jejich bylo šetřeno rovnoprávnosti.“93 Důvodem pro plastičtější líčení pruských Němců může být i celkově odlišný charakter cyklu těchto fejetonů, oslabena je jejich zábavní funkce. Nelze říct, že by autor zásadně jinak líčil němectví říšské, rakouské nebo české. Sice je často uvedeno nebo z kontextu patrné, jestli se jedná o Němce říšské (nejčastěji Prusy), nebo rakouské, jejich charakteristiku to však žádným způsobem neovlivňuje, tak jako se podle autorova názoru nelišily antičeské výroky periodik pražských od německých či vídeňských. Ve fejetonu z 12. února 1871 zaznívá tato skutečnost naplno: „Jen aby z toho nebyly mrzutosti jako vždy na ‚ostatky‘ po venkovských hospodách, pruská zpupnost je velika a dosti možná, že makadam v neuctivosti své ani nevstane a věže se nesmeknou svých čepic. Pruská, německá, vídeňská zpupnost, pruská, německá, vídeňská surovost – to je všechno jedno!“94 Při popisu nějaké konkrétní osoby německé národnosti, většinou z oblasti kultury, vědy apod. se objevují i pozitivní rysy. Celá formulace však většinou vypovídá o zažitém negativním obrazu, implikuje, že tento Němec je dobrý, ale jedná se o výjimku, neboť ti ostatní jsou, jak je všeobecně známo, špatní: „Aby se mi tohleto událo ještě na stará kolena! Abych potkal přece jednou jednoho Němce, který je poctivý! Bojím se, že bych ho na místě skolil – a také by on si toho plně zasloužil, ten vývrhel svého národa!“95 Nebo jinde: „Němec, ale z těch, jichž čin prospěl lidstvu celému.“96 Obdobných výroků je celá řada, např. ve fejetonu z Národních listů z 3. května 1868 je Herder pro své proslovanské názory označen za nepřirozeného Němce. To vše vypovídá o rezistentnosti negativního obrazu, ten sám o sobě není existencí někoho, kdo z jeho rámce vybočuje, narušen. Ty jevy, které se do povahy negativního obrazu nehodí, jsou hodnoceny jako výjimka, nebo dokonce anomálie. Osoby německé národnosti z bezprostředního okolí autorova, často když se vrací do minulosti, jsou líčeny vesměs pozitivně, jako je tomu například v Arabeskách nebo Povídkách malostranských a v souboru drobných črt Různí lidé. Ve fejetonu z 12. dubna 1862 líčí svého profesora jako „starého, poctivého Němce.“97 Jinde však i osobní vzpomínku provází narážka na negativní vlastnosti všeho Němectva, které se týkají 93

Tamtéž, s. 109. Drobné klepy II, s. 232-233. 95 Drobné klepy VI, s. 395. 96 Drobné klepy III, s. 25. 97 Drobné klepy I, s. 153. 94

38

veškerého němectví: „Jen jednou, jedinkráte ale jsem si k tomu přibral kolegu Němce. Z Prahy až k Řičanům to ještě šlo s ním slušně, v černokosteleckých lesích ale už jsme se prali, odtud až do Zásmuk šli jsme od sebe pořád alespoň na sto kroků, a pak jsme se spatřili už až zase v Praze, po prázdninách ve škole. Inu – „Doch ich kann mich leider nicht vertragen / mit andern nationibus“… učí stará německá vandrovnická.“98 Někde se autor otevřeně přiznává ke svému negativnímu postoji k Němcům: „[…] ze zášti k Němcům“99 nebo „já nemám Němce rád“.100 Ve fejetonu Časové povzdechnutí otištěném v Národních listech 8. března 1866 Neruda svůj negativní postoj vysvětluje a poukazuje na skutečnost, že nacionální rozlukou jsou vinni Němci, neboť se nedrží velkých postulátů spravedlnosti, tak jak zaznívají z tvorby jejich spisovatelů. Vzpomíná na dobu obnoveného absolutismu v padesátých letech: „My mladíci jsme neviděli v Němcích, jejichž krásnou, na myšlenky bohatou literaturu jsme až příliš ctili, poněvadž jsme ji až příliš znali, my neviděli v Němcích utlačovatele své, nýbrž ve vládním systému […] Za urážku svých ideálů, a tedy samých sebe byli bychom považovali, kdyby byl někdo tvrdil, až doba volnosti zasvitne, že nebudou sami Němci nám pomáhat, abychom my Češi dosáhli ve všem a všude rovných s nimi práv.“101 Padesátá léta skutečně proběhla bez větších konfliktů mezi oběma národnostmi, což lze vysvětlit důsledným potlačením všech občanských aktivit. Tento nekritický postoj k Němcům však odpovídá více době předbřeznové, u Nerudy lze tento názor vysvětlit jeho generační příslušností. Revoluční události prožíval jako čtrnáctiletý chlapec a jistě nepocítil rozluku mezi Němci a Čechy v politických názorech, kterou přinesla revoluce a události bezprostředně po ní. Mladistvý optimismus přiznává i sám autor ve zmíněném fejetonu: „Zkušení mužové se nám smáli, my jich nepochopovali a smáli jsme se zase jim.“102 Již v prvním desetiletí obnovené ústavnosti se však názor Nerudův a jeho vrstevníků radikálně proměňuje, neshoda mezi oběma tábory otevřená porevolučními událostmi se dostává na světlo a nabývá charakteru otevřeného konfliktu: „Vše, co jsme svatým právem svým, historickým či přirozeným, nazývali, nazýváno krádeží na bezprávných držitelích dřívějších, každý krok za rovné právo potkal se s odporem a s pastmi krytými 98

Drobné klepy VI, s. 62. Drobné klepy II, s. 264. 100 Drobné klepy III, s. 121. 101 Česká společnost II, s. 20. 102 Česká společnost II, s. 20. 99

39

strojeně stálým opakováním o německé spravedlnosti, český národ, české snahy, české dějiny byly pokáleny vrhanými na ně stále posměšky a nadávkami.“103 Tímto postojem zejména rakouské a německé žurnalistiky a německé politické reprezentace v Čechách tedy vyklíčil na české straně odklon od Němců, ba až nenávist ke všemu německému. V polovině šedesátých let si však Neruda ještě zachovává optimismus, volá po národnostním smíru a doufá, že se najdou spravedliví Němci, kteří se budou i reálně zasazovat za velké ideje humánnosti, svobody a rovnosti mezi národy, tak jak je hlásala zejména předbřeznová literatura: „Ne, nelze tomu věřit! Měli jsme posud jen co dělat s lidmi, nad kterými by německý duch sám zplakal, kterých by se německý národ sám odřekl, kdyby jen poznati mohl, jak ho obelhávají jak jeho čest na trh vedou, – na trh a na jatky! Humánnost je tak pěkná, tak vznešená věc, že věřím v její vítězství. Přijdou bojovníci za rovnost a svatá práva hojněji než posud do protivného nám tábora, který pak nebude nám protivným.“104 Takový byl Nerudův postoj v roce 1866, s přibývajícími událostmi, které Čechy a Němce neustále více a více od sebe oddělovaly, mizí i naděje na smíření z Nerudových fejetonů.

Na základě uvedených textových dokladů je možné hodnotit obraz němectví, tak jak ho Neruda ve svých fejetonech předkládá, jako obraz nepřítele. Všechny dílčí charakteristiky mají negativní ráz, to, co je pozitivní jako například výdobytky německé vědy, je ironizováno a zlehčováno. S úctou se zmiňují pouze velikáni německé kultury, o čemž svědčí řada citátů a trefných komentářů, jež si Neruda od německých spisovatelů zapůjčuje a vkládá do vlastního textu. Ve fejetonu z 7. července 1867, tedy v době, kdy protiněmecké a protirakouské nálady kulminují v souvislosti s rakousko-maďarským vyrovnáním, pro Čechy neuspokojivým, zlehčuje i sám význam německé kultury. Autor zde sice rafinovanou formou, ale přesto velmi ostře napadá Němce. Němectví se zde jeví jako zcela nehumánní a všichni Němci postrádají jakýkoliv projev inteligence. Budiž tento citát dokladem nepřátelského vyznění obrazu němectví v Nerudových fejetonech: „Německá kultura má něco zvláštního do sebe, je totiž neviditelna; Schiller a Herder napsali humanitu na papír a tam také zůstala. Jakož jsou Němci vůbec v ideách bohati, mají také inteligenci jen v ideji, do praxe ji uvést ale nedovedli. Proto také, řekne-li Němec: ‚My Němci jsme inteligentní, ku všem spravedliví‘, odevře Neněmec udivením 103 104

Tamtéž. Česká společnost II, s. 21.

40

ústa a na jeho tváři je lapidárním písmem psáno: ‚Ale jděte!?‘ Němci se daří jako měšťanostovi v opeře: věčný refrén jeho je ‚O já jsem tuze moudrý‘, nikdo mu to ale nevěří.“105 Při rekonstruování obrazu češství lze také uvést několik dílčích rysů, které se v Nerudových fejetonech neustále objevují. Kladný „autoobraz“ vyniká často v konfrontaci s negativním „heteroobrazem“ němectví, jak je patrné z již uvedených příkladů, hojně jsou výborné vlastnosti Čechů uváděny jako korektura obrazu češství prezentovaného německou publicistikou. Všechny důležité charakteristiky zaznívají ve fejetonu otištěném 20. května 1862 v Hlase. Neruda zde vytváří národní sebeobraz se všemi pozitivními rysy a mýty: „[…] že patříme k národu slavnému, jenž třeba malý jsa, dokázal již v historii právě tolik co národové největší, jenž bojoval kdys s báječnou takřka udatností řeckou, jenž dovedl se pro myšlénku vznešenou vykrvácet, jenž nejčistšími, čistě duševními prostředky sama sebe zase záhubě vyrval a sobě k uznání takému dopomohl, jakémuž dětinské počínání protivníků v pravdě ani o vlas ujmout nemůže. My jsme všichni mezi sebou rovni a uznáváme jen přednost těch, kteří duševně vynikají a o národ značné zásluhy mají, my nepotřebujeme aristokracie dle nahodilého rodu, kde máme tolik vznešené aristokracie duševní, my nepotřebujem, kdy se u veřejnost objevujem, reprezentantů z blazeované třídy starších a mladších lionů, všichni našinci dovedou rozumněji a salonněji reprezentovat z přirozeného jim českého jemnocitu než onino z dlouhých návodů.“106 Z uvedeného citátu lze snadno vyčíst silný důraz na „velkou“ historii našeho národa. Reminiscence na velké postavy a události z českých dějin jsou v Nerudových fejetonech bohatě zastoupeny. Kořeny historizující orientace sahají do 17. století, Rak za zakladatele tradice historismu v českém politickém myšlení považuje Balbínův kruh a vysvětluje ji národu nepříznivou realitou pobělohorské éry.107 Počátek 19. století je ve znamení obratu k minulosti a její idealizace v celé Evropě v souvislosti s přechodem společností od pozdně feudálního uspořádání k národně občanskému. Výrazem tohoto klimatu byl romantismus. V českém prostředí se pak oživila již stávající tradice: „Slavná minulost byla v jejich očích (obrozenců) zárukou dalšího trvání národní

105

Česká společnost II, s. 282. Česká společnost I, s. 133. 107 Viz RAK, Jiří. Bývali Čechové: České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. Kapitola Národ veliký ve slávě a utrpení. S. 14–15. 106

41

existence, úspěchy v dějinách dosažené, ať už na poli válečném či kulturním, bránily Čechy proti nedostatku vlastností nutných k získání samostatné národní existence.“108 Historická látka se stala vděčným námětem prvních novočeských spisovatelů, jejich cílem bylo aktivovat národní sebevědomí, na druhé straně v období cenzury umožňovala alegoricky vyjadřovat aktuální obsahy. Viz již zmiňovaná česká udatnost v bojích s Němci, kterou lze v kontextu šedesátých až devadesátých let považovat za výzvu k intenzivnějšímu a důslednějšímu boji za uznání českého historického práva a prosazení reálné rovnoprávnosti obou jazyků. Neruda se často odvolává i na husitskou tradici, jež je také interpretována v nacionálním duchu. Na tomto poli vytýká svým vrstevníkům nedostatečný zájem o národní dějiny a malý obdiv k velkým obdobím českého národa, často si stěžuje na absenci pomníků velikánů národní historie. Výše uvedený citát z Nerudova fejetonu dále obsahuje narážku na velké utrpení českého národa. Odkazů na bělohorskou porážku a její následky nalezneme u Nerudy celou řadu. Ve fejetonu z 6. listopadu 1861109 se zcela otevřeně staví na stranu jednostranné interpretace stavovské porážky v národním duchu a odmítá pokus o její revizi, tak jak jej učinili např. Václav Vladivoj Tomek a jiní.110 O konzervativním pojetí národních dějin v silně nacionálním světle svědčí i zmiňovaný Nerudův obdiv k rukopisným falzům; vůči kritikům jejich původnosti se Neruda také vždy neopomněl nelichotivě vyjádřit. Libušin súd opravňoval k domněnce o demokratickém duchu Praslovanstva, jak se s tím setkáváme u Palackého. I tato rovina je v autoobrazu Čechů v Nerudových fejetonech přítomna. Silně je akcentována lidová povaha češství, v českém kontextu vnímaná veskrze pozitivně, v německém naopak jako jasná kulturní nedostatečnost. Ve fejetonu z 20. dubna 1873 reaguje Neruda na zmínku o češtině jako selském nářečí: „Ano, my jsme selského původu, selského zdravého kmene, na nás je přec pořád ještě všechno selsky zdravé! My nejsme z kmene šlechtického, jehož štít je již dávno rezem rozežrán, také ne z toho kmene měšťanského, jenž je švindléřskou honbou po penězích rozerván již k nepoznání, my jsme národ selský, a ta naše řeč proč by nebyla tedy také selská, přirozená, silná, poetická, důmyslná!“111

108

Tamtéž, s. 15. Česká společnost I, s. 86. 110 Dále A. Gindely, A. Rezek, E. Denis viz RAK, Jiří. Bývali Čechové: České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. S. 130–131. 111 Drobné klepy V, s. 342. 109

42

Se selským původem se tedy snoubí přirozenost, mravní čistota a poctivá práce. Zároveň je z uvedeného úryvku dobře patrný odstup od vyšších sociálních vrstev. Autor se velice často kriticky vyjadřuje k šlechtě. Negativní postoj ke šlechtě lze vysvětlit z několika úhlů, předně samo fungování stereotypních obrazů nutně vyžaduje stínovou stránku. Vyzvedne-li se plebejská povaha češství jako veskrze pozitivní, je nutné najít adekvátní negativní protějšek. České šlechtě byla ze strany národního hnutí vytýkána její nacionální vlažnost především v jazykovém smyslu, čeští šlechtici byli patrioti ve smyslu zemském. Pro analýzu Nerudovy tvorby je jistě důležité rozložení českých politických sil a fakt, že sám Neruda byl stoupencem mladočechů a jeho fejetony vycházely v Národních listech. Odmítnutí šlechty má v sobě i rovinu nacionální. Lidová demokratická společnost je optikou 19. století považována za jev slovanský, feudalismus fenomén germánský. Roli hrály jistě i politické machinace a důsledný odklon od staročechů, kteří se v šedesátých letech shodli s konzervativní částí české šlechty. Výroků namířených proti šlechtě najdeme u Nerudy skutečně celou řadu, aristokracie je paušálně líčena jako nepřítel národa a úsilí českého hnutí: „Dali šlechticovi například vychovatelem mladého muže, takzvaného vlastence. A co učinil nesvědomitý muž ten? Snažil se svěřeného mu urozeného mladíka strhnout a snížit také až na vlastence, udělat z něho Čecha! Možno, že by se byl hanebný ten úmysl naposled povedl, – […] dřímající dosud šlechtická přirozenost se probudila a dnes jsou ti pánové už zcela slušnými nepřáteli českého národa, zrovna jako proslulí jich otcové.“112 Měšťanství je zobrazeno dílem jako fenomén německý, sociální vzestup byl po dlouhou dobu vázán na osvojení němčiny. V již zmiňovaném fejetonu Společenský život pražský autor po vyzdvihnutí bezprostřednosti českého pražského lidu vysvětluje jistou neživotnost a rezervovanost českého měšťana: „A kdož z českého lidu vynikl k třídám jen poněkud vyšším, dospěl tam obyčejně již s duchem zmořeným, unaveným, málo se schopen v společenstvu živě pohybovat […] on musil projíti mnoho škol, v nichž se mu vštěpovalo mnoho zbytečného a neporozuměného jazykem cizím a chladným […]“113 Negativně zabarvené líčení měšťanstva a nepřátelský obraz šlechty dávají vzniknout obrazu češství jako fenoménu plebejskému, na nějž se vážou výše uvedená pozitiva. Dalším důležitým rysem, který je také dílem vázán na adoraci prostého lidu, je kult drobné a neutuchající práce: „Český řemeslník, průmyslník a obchodník vyniká pěknou tou vlastností, že zbohatnuv vlastním svým mozolem, zůstává – výminky jsou řídké – 112 113

Česká společnost IV, s. 266. Drobné klepy I, s. 260.

43

týmž skromným, penězi svými se nehonosícím mužem, jakým za chudoby své býti musil.“ Pracovitost a skromnost jsou tedy důležitou národní charakteristikou, ke které se přidružuje i uzavřenost, stáhnutí se do intimní soukromé sféry. Tuto vlastnost autor vysvětluje nevýhodnými podmínkami, které Čechy neustále stíhají: „České srdce nenalezlo donedávna nikde příbuznosti; aby nebylo uráženo v nejjemnějších svých pocitech, obmezilo se na sebe, na svůj věrný kruh domácí.“114 Z uvedeného citátu lze vyčíst i výjimečnost a jedinečnost českého národa, který se nikdy nemohl spolehnout na nikoho jiného než sebe sama. Odolnost vůči nevýhodným podmínkám národního rozvoje vyjadřuje autor ve fejetonu z 8. května 1886115 přirovnáním českého charakteru k hluché kopřivě, která roste od prvních, byť i velmi chladných jarních měsíců. K tomu se dále připojuje i neutuchající touha k životu i přes všechny svízele: „Jako bychom měli se všichni vyhrnout ven na tu českou, mořenou, špatně obmyšlenou roli, znovu hroudu obdělávat, znovu sít, znovu koukoli bránit.“116 Obdobně: „Je nám při nastoupení nového roku jako ševcovskému učeníku, který rána mna sobě nedospalé oči vzdychá: ,Kéž už je také dnešní výprask odbyt!‘ ,Svou facku‘ musíme my Češi mít co rok, jinak už to osud neudělá…“117 Nebo jinde: „Ale to snad neupře nikdo, že těch známých devět ‚egyptských ran‘ nalézá se v Čechách v kvalitě co nejvybranější a co nejzachovalejší!“118 Češství je v Nerudově podání neustále konfrontováno s nevýhodnými podmínkami, nemůže se zcela volně rozvíjet, je zatlačováno do soukromé sféry. Mýtus národního utrpení se stále aktualizuje připomínáním bělohorské porážky, zároveň i aktuální podmínky jsou neustále líčeny jako krajně nevýhodné. Vedle negativního obrazu české šlechty a dílem i měšťanství obsahují Nerudovy fejetony i řadu dalších kritických komentářů a výtek, které se podílejí na celkovém českém „autoobraze“. Velmi kriticky líčí jazykovou neuvědomělost a nedůsledné užívání češtiny. Zejména české dívky a ženy jsou v autorově podání v drtivé většině poněmčené s pramalým zájmem o české hnutí, za češtinu se stydí a ve veřejném prostoru volí prestižnější němčinu: „Nestrpte, aby na vás Čech nebo Češka promluvili jinak než česky. Nehovte slabostem hloupých maminek jen proto, abyste mohli bavit se s jejich 114

Drobné klepy, s. 47. Drobné klepy V, s. 261. 116 Drobné klepy V, s. 261. 117 Drobné klepy VI, s. 174. 118 Česká společnost IV, s. 278. 115

44

dcerkami – sic budou ty dcerky v národním ohledu zase zvyků tak hloupých jako dotýčné maminky jejich.“119 Na nezájem o češtinu se váže národní vlažnost. Kritika mířící do vlastních řad má vždy jednoznačnou funkci apelu, autor si přeje změnu a odstranění negativních jevů. Na některých místech je apelativní charakter posílen konstatováním, že tyto české vlastnosti přejí nepřátelům, tedy Němcům. Tak je tomu zejména v souvislosti s narážkami na lhostejnost a nezájem o národní věc: „Zažrala se strašná lhostejnost ke všemu národnímu do duší dříve bystrých a čilých. A dobře to poznávají ti, kteří nám beztoho nepřejí, poznání jejich vrhá již své stíny.“120 Apel na změnu je vždy zesílen upozorněním na užitek, který z národní vlažnosti mají Němci. S nezájmem o národní věci souvisí i nezájem o českou politiku, zde často míří Nerudova kritika přímo na pasivní politiku staročeské frakce. Dalším způsobem, jak korigovat nedostatečnost nebo absenci vlastností, je poukázání na vlastnosti německé, jejichž absence je českému živlu na škodu a německý z těchto svých vlastností dobře profituje na úkor češství: „Možno učit se od Němců čilosti obchodnické, možno ale učit se od nich i národní rozhodnosti. Je nejvyšší čas, abychom ve všem a všude měli na sobě ráz český, slovanský.“121 Z uvedeného citátu je patrné, že Neruda zařazuje češství do širšího slovanského rámce. Kořeny takového myšlení je třeba hledat v období národního obrození.122 Vzpomeňme na tomto místě nadšený ohlas, jaký vyvolala díla podporující ideu slovanské vzájemnosti v české veřejnosti I. poloviny 19. století. Slovanství bylo velkou měrou chápáno jako protějšek ke germánství, k tomu přispěl nejvýrazněji často zmiňovaný Palacký, který ve své historické koncepci považuje slovanství za nositele demokratických idejí, germánství je naopak v jeho pojetí nositelem feudálního řádu. U Nerudy lze hledat kořeny jeho proslovanské orientace na prvním místě v četbě. Velmi často ve svých fejetonech zmiňuje odkaz Johanna Gottfrieda Herdera, kterého lze považovat za původce ideje slovanství jako národa. Dalším důležitým momentem je jistě revoluční rok 1848, jenž je v Nerudových textech komentován v nejsvětlejších barvách a líčen jako skutečné „jaro národů“. V létě se v Praze konal slovanský sjezd omezený pouze na Slovany rakouské a vyvolal ohromnou vlnu všeslovanského cítění. 119

Česká společnost V, s. 60. Drobné klepy III, s. 30. 121 Česká společnost II, s. 241. 122 Viz RAK, Jiří. Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. Kap. Slovanští pobratimové, s.113–126. 120

45

Oslava slovanství se však podílí i na negativním obrazu němectví. Němci jsou hodnoceni jako jednoznační nepřátelé Slovanů. Je-li slovanství fenomén veskrze pozitivní, jeho nepřátelé jsou tedy zákonitě oceněni negativně. Ve výše uvedeném citátu123 se Neruda dotýká tisíciletého konfliktu mezi Germány a Slovany; tento citát také zahrnuje aluzi na osud Polabských Slovanů, jenž patřil k silným stereotypům národního obrození a dokládal germánskou bojovnost. Ve fejetonu ze 7. července 1867 je rozložení kladů a záporů dobře patrné. Němci mají vždy prospěch na úkor „nás“ Slovanů: „Vloni byla velká válka Němců s Němci a my Slované měli jsme se zle, letos je velké smíření Němců s Maďary a my Slované nemáme se zase dobře.“124 Slovanství, a tedy zákonitě i češství představuje Neruda jako fenomén poklidný, poetický, nebojovný: „Kdyby nebyl boj věcí tak rozhodně krásnou, skoro bychom musili nás Slovanů politovat. Nám Slovanům, národu to k spokojenosti nejnáchylnějšímu…125 „A co do ‚poetičnosti‘ – vždyť jsme Slované, u nichž je poezie doma. Poetičnost je údělem slovanského lidu tak všeobecným, že těžko vyniknout jednotlivci ještě výš, odkudž ten relativní nedostatek poetů velkých.“126 Druhá polovina 19. století sice silně přejímá obrozeneckou myšlenku slovanské vzájemnosti, jedná se však i období, kdy pro demokratické hnutí již nebylo možné zavírat oči před skutečnými poměry v carském Rusku. Poláci jsou tedy u Nerudy vždy bratři ve shodě s pozitivním ohlasem polského povstání z roku 1863 u mladočechů, v řadě svých fejetonů se také věnuje osvobozujícím bojům balkánských Slovanů proti Turkům. K Rusům zaujímá Neruda rezervovanější postoj. Střízlivě se postavil k rusofilským náladám, které se české společnosti zmocnily po demonstrativní cestě české politické reprezentace do Moskvy roku 1867. Vyjádřil ho ve fejetonu otištěném 16. června 1867. Reaguje v něm na snahy sjednotit Slovany pomocí azbuky a o prosazení ruštiny jako všeslovanského reprezentativního jazyka: „Dobře se učit a dobře se sbližovat, dobře být víc než míň, dobře se pro jisté obory usnést na jednom jediném velkém a slavném jazyku spisovním; ale rovněž dobře podržet svoje. Ošetřit si vlastní dům, všímat sobě také domu bratrova. I při mnohosti může být velikost a také bude. Obě písně jsou krásny, i ta, která světu hrdě praví: ‚Slovan jsem a Slovan budu‘, i ta, která zbožně vzývá ‚jazyk Husa, Václava‘!“127 123

Viz citát s indexem 83 na s. 36 této práce. Česká společnost II, s. 82. 125 Tamtéž, s. 199. 126 Tamtéž, s. 250. 127 Česká společnost II, s. 274. 124

46

Neruda vytváří lichotivý „autoobraz“, ten vzniká jednak v konfrontaci s obrazem nepřítele – němectví, jednak prohlubováním a opakováním mýtů, které povětšinou mají původ v národním obrození (veliká minulost, důraz klade zejména na husitskou tradici, nahlíženou v souladu s Palackého dějinami jako projev slovanského demokratismu, adorace selského lidu, neustále zpřítomňuje pobělohorský národní úpadek, začleňuje Čechy do širšího slovanského rámce). Obdobně jako v případě Němců je češství diferencované a jsou zde skupiny, které mu takřka „škodí“. Vedle vnějšího protivníka Němce se jedná ve vlastních řadách o klérus a šlechtu, často též politiky. Ti jsou proto z konstruktu češství vyloučeni. V přímé konfrontaci němectví vyniká jednoznačně kladný charakter češství. Kritické tóny mají apelativní funkci. Celá Nerudova fejetonistická tvorba zahrnuje více než 30 let, obraz němectví je však od počátku až do posledních fejetonů konstantní, pouze ubývá narážek na jazykovou nerovnost, což plně odpovídá definitivnímu rozdělení společnosti do dvou na sobě nezávislých

národních

společenstvích.

Obecně

lze

konstatovat,

že

četnost

protiněmeckých výroků desetiletí od desetiletí klesá. Jejich ráz je však stále stejný. Tureček dělí Nerudovu fejetonistickou tvorbu do tří částí, které zhruba odpovídají jednotlivým dekádám, fejetony z těchto tří období se vzájemně liší jak po stránce formální tak tematické.128 Pro šedesátá léta je nejtypičtější polemika s německou publicistikou, frekvence protiněmeckých výroků je zde značně vysoká. V sedmdesátých letech klesá, fejetony odrážejí silně diferenciaci a následný rozkol v českém politickém táboře, kritika míří do vlastních řad. Neruda ve shodě s názorovou orientací Národních listů kritizuje klérus a odnárodněnou šlechtu. Zřetelný je nárůst korektivních komentářů, jež jsou nelichotivé pro Čechy a podílejí se negativně na jejich autoobraze – úhrnem se jedná o zbabělost, nacionální vlažnost, nedůslednost v národní otázce. Rozdíl mezi četností jejich výskytu mezi lety šedesátými a dalšími dvěma dekádami Nerudovy tvorby je markantní. Akcentování pozitivních rysů češství trvá po celou dobu, což koresponduje s Nerudovým vřelým vlastenectvím.

128

TUREČEK, Dalibor: Geneze, typ a vývoj fejetonu Jana Nerudy. České Budějovice: 1988. Kandidátská disertační práce na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.

47

4.1.2 Feuilletony

V polovině sedmdesátých let se Neruda rozhodl knižně vydat reprezentativní výbor ze svých žurnalistických próz. Svou tvorbu shrnul do pěti svazků: Studie, krátké a kratší I. a II. (1876), Žerty, hravé a dravé (1877), Menší cesty (1877) a Obrazy z ciziny, které vyšly knižně již v roce 1872 a následně byly přiřazeny k cyklu Feuilletony v roce 1879. Svou povahou se od výborů České společnosti a Drobných klepů uspořádaných chronologicky v kritickém vydání značně liší. Představují Nerudovu tvorbu v podobě, jakou sám autor považoval za reprezentativní. Fejetony sem zařazené mají ráz nadčasový, nejsou tedy vázány na aktuální kontext dobové publicistiky a politického dění, z toho důvodu zde nalezneme mnohem méně narážek, jež by se podílely na negativním obraze němectví, který se vynořuje z četby fejetonů z výše uvedených cyklů. Vedle političnosti je též omezena polytematičnost, jedná se o ucelené obrazy a studie, které krouží kolem jednoho tématu a zachycují ho ve jeho rozmanitosti z různých perspektiv. Zdůrazněna je zejména jejich zábavní funkce.129 Přesto i zde nalezneme poznámky, jež odrážejí napětí mezi oběma národnostmi v Čechách a líčí jejich vztah jako privilegovaného a znevýhodněného, které jsou prosyceny Nerudovým slovanstvím, vřelou láskou k národu a kritikou šovinistických velkoněmeckých gest. Frekvence těchto výroků je však nesrovnatelně nižší, svou povahou se tyto dílčí rysy obrazu němectví a češství neliší od již výše analyzovaných textů. Blíže se pozastavíme nad výborem Menší cesty, představujícím výbor cestopisných črt zahrnutých do IV. svazku Nerudova výboru. Předtím byly otištěny na stránkách Hlasu, v Čase a převážně během sedmdesátých let v Národních listech. Žánrově je lze také definovat jako cestopisné causerie, zaměřují se na líčení a popis různých míst, jež Neruda během svého života navštívil. Sám je rozdělil do dvou cyklů: Jinde a Doma. Negativní obraz němectví se vynořuje z popisu Berlína, jenž má celkově deziluzivní povahu, německá metropole autora neokouzlila – všechny fenomény zdejšího života shledává autor nedostatečnými, neuspokojují jej muzea, architekturu shledává nepůvodní, berlínská mluva se mu nelíbí. Již sám vstup do textu vyjadřuje určitou rezervovanost a distanci: „Velké město, obrovské dílo lidských rukou, povstalé během jen tří nebo čtyř věků, vyrostlé z půdy sypké, nevděčné a na místě nejnevhodnějším – 129

Srov. VODIČKA, Felix: Nerudův výbor fejetonů (doslov). NERUDA, Jan. Menší cesty. Praha: SNKLHU, 1961.

48

přec na ně člověk hledí bez obdivu a odchází z něho bez sympatií. Berlín nemluví k srdci nikde a mysl navštěvovatelova zůstává střízliva.“130 Ze stereotypních výroků o povaze němectví, s kterými jsme se seznámili již v jiných výborech, se jedná o narážky na německou rozpínavost, krajina kolem Berlína je pro autora od původu sídlištěm Slovanů, kterým byla teprve nedávno odebrána: „Zde cítíš při každém kroku bolestně: ještě včera to všechno bylo půda slovanská!“131 Tím se aktivuje povědomí slovanské vzájemnosti, tragický osud zdejšího slovanského obyvatelstva byl v českém prostředí vnímám jako výstraha, měl povzbuzovat české hnutí, aby se něco podobného neopakovalo. Pruské němectví se jeví jako značně militarizované, bojovnost je v autorově interpretaci vštěpována národu „shora“. „‚Všichni obyvatelé státu jsou rození bránci jeho‘, stala se zákonem pro celou německou říš. […] Od dávných dob hleděli panovníci pruští předně k povzbuzení vojenského smyslu při svém lidu. […] Každého míru užili Prusové k lepšímu ještě válečnému uzpůsobení svému, nejlíp posledního míru po velkých vojnách napoleonských.“132 Pruská bojovnost představuje v protikladu k slovanské mírumilovnosti opět příklad modelového fungování stereotypních výroků. Dokládá to následující črta Přes Glinskou step: „Zde na té stepi poustevničili Gliňané a tiše, bez boje zahynuli. Bože, jaký jsme my Slované to divný národ!“133 Beránčí povaha Slovanů nemůže obstát před německou dravostí a rozpínavostí, to míní autor svým povzdechnutím. Dalším rysem Prusů je nedostatek srdečného veselí, jenž se odráží v nezpěvnosti lidu a sklonu k alkoholismu. Přílišnost a nepůvodnost provázená despektem k všemu cizímu jsou další vlastnosti, jež se na negativním obraze podílejí. Je však třeba podotknout, že tyto rysy autor připisuje pouze pruskému živlu: „Opakuji: není to zvláštní německý, je to zvláštní pruský ráz.“134 Němectví je zde diferencováno, o tom svědčí i zcela odlišné vyznění črt z jiných měst. Obraz obyvatele Hamburku a Brém lze označit za pozitivní, Bavorům je vyčítána hrubost, ale celkově je jejich hodnocení opět pozitivní: „Hrubiánství se jmenuje

130

Menší cesty, s. 88. Tamtéž, s. 89. 132 Tamtéž, s. 92. 133 Tamtéž, s. 120. 134 Tamtéž, s. 95. 131

49

v bavorském dialektu „Gemütlichkeit“. Zde je každý gemütlich, ten, který z vás na ulici duši vyrazí, ten, u kterého něco kupujete, i ten, který vás obsluhuje.“135 Jinde však Neruda svůj obraz koriguje zevšeobecněním: „Ostatně je ten lid dobrosrdečný, poctivý a důvěrčivý.“136 Problematičtěji vyznívá obraz němectví ve fejetonech Z Vídně. Zde v některých črtách sílí politický náboj, Vídeňáky autor obviňuje z ignorace ideje rakouství a nekritického obdivu k Prusku, pozitivní rysy vídeňské povahy, jako láska k dobrému jídlu, pití, divadlu, patří minulosti: „Vídeňák je teď především „Němcem“. Na všechen způsob je výsledky poslední francouzské války zpilejší než sám Prušák. Prušákovi olizuje boty a Prušák to milostivě dovoluje. […] Berlín je Vídeňákovi svatou Mekkou.“137 Poltický ráz je zde snadno vysvětlitelný. Vídeň a její centralistická politika byly vždy terčem Nerudovy kritiky, lze tedy těžko očekávat, že by při líčení hlavního města monarchie od svých vžitých názorů a postupů zcela opustil. I zde však najdeme řadu nepolitických textů, které se zaměřují na líčení konkrétního kulturního nebo společenského jevu, příp. skupiny. Řada textů obsahuje stereotypní komentáře vztahu mezi Čechy a Němci, narážky na německou superioritu a také kritiku, jež míří do vlastních řad. S obojím se setkáme zejména při líčení německých měst a lázní v oddílu Doma. Autorův názor na problematiku německých měst v Čechách je shrnut v Českém doslovu k cyklu Severozápadní lázně naše. Jedná se vlastně o zdůvodnění politického náboje těchto fejetonů na rozdíl od textů z ciziny, toto vysvětlení lze vztáhnout i na práce z centra monarchie: „Smutno je Čechovi v těch lázních českých, smutněj než v cizině! […] V cizině alespoň zapomenu na leckterou útrapu domácí, nemám sice tak navyklých domácích radostí svých, ale není tam v tom cizém světě pro mne poměrů politických, je jen čistě lidských, které neroztrpčují.“138 Důvodem autorova smutku je nečeský charakter těchto míst, lázně jsou sice kosmopolitní, ale po českém životě zde není ani památky. Dalším důvodem je proněmecký ráz českého pohraničí, jež se politicky a názorově orientuje na sjednocující se Německo: „Zde je jen cit německý, rakouského jen tak ta předepsaná špetka, český pražádný.“139

135

Tamtéž, s. 245. Tamtéž, s. 246. 137 Tamtéž, s. 332. 138 Tamtéž, s. 190. 139 Tamtéž, s. 90. 136

50

Sílící proněmecké cítění vede k pocitu ohrožení na české straně, od sedmdesátých let zaznívaly požadavky po vytvoření oddělených německých a českých oblastí, jež byly pro českou stranu nepřijatelné, neboť ignorovaly historický územní základ českých zemí. Absenci českého života v kosmopolitních lázních klade za vinu Čechům samým, nepřímo zaznívá výčitka zbabělosti a především neúcty k národní tradici. „O celém stu Čechů nezvíš praničeho. […] Čech se štítí vystoupit okázale, v politice ale říká se té skromnosti – hloupost.“140 Neúprosnější je kritika poměrů na severu Čech, zejména v Liberci, jenž proslul velmi ostrými potyčkami mezi zdejšími Čechy a většinovými Němci. Vinu na neutěšených národních poměrech mají Němci: „Dějiny České besedy v Liberci jsou svědectvím, že musili bychom my Češi navyknout sobě mnohou a mnohou nepěknou vlastnost, než bychom dovedli vyvést něco podobného činům libereckých Němců.“141 Bezohlednost a šovinismus německý je zde konfrontován s mírností Čechů, jež je jim však na škodu. Autor si přeje větší rozhodnost, následuje jasná kritika české zbabělosti: „[…] znáte ale jistý ten druh českých povah, který skryje vlastenectví pod sedmerý zámek, jakmile hrozí sebemenší nepříjemnost; znáte ten strach před ztrátou sebemenší skývy chleba!“142 Obraz češství vyniká obdobným způsobem v konfrontaci s němectvím, přímá kritika, zejména národní vlažnosti má charakter korektivní a je apelem na čtenářstvo, aby své chování změnilo. Obraz vztahu obou národů má stereotypní rysy, autor vyjadřuje své zklamání nad nedostatečnou prestiží Čechů, jejich přehlížením a ponižováním. V jiných svazcích fejetonů tohoto cyklu nalezneme protiněmeckých výroků podstatně méně, omezují se na komentáře k jazykové nerovnosti a líčení neharmonického soužití obou etnik, vzájemné zášti – například komentář hrobníkův v studii Na záduší o hlubším hrobu pro Němce, aby z něj nevyskočil.143

140

Tamtéž, s. 192. Tamtéž, s. 98. 142 Tamtéž, s. 98. 143 NERUDA, Jan: Studie krátké a kratší I. Praha: SNKLHU, 1955. S. 112. 141

51

4.2 Próza

Neruda psal prózu po celý svůj život. Odhlédneme-li od fejetonů, o kterých jsme pojednali zvlášť z důvodu odlišných funkcí, zbývá zaměřit naši pozornost na výbor z jeho raných prozaických prací. Arabesky vyšly poprvé knižně roku 1864 a zahrnují tvorbu konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. V pozdějších edicích jsou k nim přiřazovány drobné psychologické studie Různí lidé, jež vycházely původně jako fejetony, knižně je Neruda vydal roku 1871. Primát estetické funkce je zde však nesporný. Jedná se o drobné povídky založené většinou na psychologické kresbě jedné postavy. S protiněmeckými výroky se zde prakticky nesetkáme. V popředí zájmu je charakteristika jedince a není podstatné, jaké je národnosti. Postavy německé jsou líčeny kladně, jako například Josef harfenista. O celistvém obraze němectví zde nemůžeme mluvit, spíše se objevují poznámky, z nichž lze konstruovat obraz češství. V próze Z tobolky redaktorovy se autor vysmívá provinciálnímu charakteru českého literárního života a vypjatému povrchnímu vlastenectví a slovanství: „Já jsem český, slovanský básník, mně jde národnost nad Vaši mlhavou, neurčitou liberálnost, nad ten Váš západní rozum. Zpívejte Vy si myšlénky, já budu zpívat city; napodobňujte si velikány jiných národů, já budu napodobňovat poezii naši samorostlou; pište Vy si časově, já budu psát králodvorsky.“ 144 Jedná se ale o kritiku jedné společenské skupinu, nikoliv celonárodní. V druhé z Pražských pověstí se Neruda ironicky pozastavuje nad jazykovou nerovností. I sám titul Proč se naučí Čech snadně němčině je dostatečně výmluvný, jedná se však o vtip, jehož ostří se nedotýká ani jedné z národností, pouze glosuje reálnou jazykovou nerovnost: „Němec plakal každý den, že pro neohebnost svého jazyka nemůže se češtině naučit, kdežto Čech radostí skákal, že za tak krátko němčině se přiučil.“145 V Noci osmé Povídek měsíce zaznívá český mýtus věčného utrpení a oslava národní vitality: „Bouřná vlna lidského oceánu valí se vždy poznovu přes vás, vichr událostí nemilosrdně smítá myšlenkový váš květ, láme strom vašeho života sotva povyrostlý […] měli byste bouř zpívat, zpíváte-li, a vy zpíváte sny dítěte!“146 Němectví je zde mnohem méně přítomno, obraz češství vzniká nezávisle na něm.

144

NERUDA, Jan. Arabesky. Praha: Československý spisovatel, 1952. S. 193. Tamtéž, s. 345. 146 Tamtéž, s. 184. 145

52

V souvislosti se souborem próz Různí lidé nelze také mluvit o jakémkoliv obraze češství či němectví. Německé postavy jsou zde zachyceny a vykresleny bez jakýchkoliv nacionálních charakteristik, jedna od druhé se liší. Nedochází zde k hodnocení na základě národnosti, nýbrž na principu všelidském. Tyto práce jsou dobrým dokladem Nerudova kosmopolitismu. Kosmopolitní ráz a nacionální stereotypy případně nacionální mýty jsou neslučitelné a oslabily by celkové vyznění a důraz na psychologický detail. Povídky malostranské se nacionální otázky dotýkají také pouze okrajově. Děj je umístěn do čtyřicátých let, která se nenesla v duchu nacionálních bojů, jak je znal autor v době vzniku těchto próz. Na rozdíl od výše analyzovaných próz se jedná o cyklus sjednocený časově a místem, širší plocha pak přece jen umožňuje obraz němectví na základě celého textu rekonstruovat. V povídce O měkkém srdci paní Rusky je naznačen převážně německý charakter Malé Strany: „Oslovila ji, to se rozumí že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.“ Jinak se nacionální příslušnost jednotlivých postav uvádí spíše výjimečně. Malostranští jsou zobrazeni v drtivé většině jako bilingvní. V textu nejdeme řadu dokladů o plynulém přecházení z jednoho jazyka do druhého. Obecně platí, tak jako i v jiných dílech této epochy, že němčina je znakem příslušnosti k vyšší sociální vrstvě. Německy mluvící postavy se pak k Čechům staví s určitým despektem: „‚Ale kdo upraví všechno?‘ tázal se pan domácí. ‚Měl byste se toho ujmout vy, pane doktore! Denn diese Leute kennen`s nicht!‘ ‚Jen kdyby můj syn nebyl s tebou v úřadě, já bych ti řekla »kennen´s nicht!«‘ bručela Bavorová pro sebe.“ 147 Nevyrovnaný poměr obou zemských jazyků je doložen v mnoha pasážích. Čeština je vytlačována do privátní sféry a netěší se zdaleka takové sociální prestiži jako němčina: „‚Pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: protože žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě svůj sloh zlepšit…‘ Nastalo kruté polování po celém úřadě i obcházel pilně každý od muže k muži, aby sobě opatřil potravy z kuchyně německé. Kdo měl doma nějaký starý ročník Bohemie, byl považován za něco.Rozmluvy české přestaly. Ledaže dva zcela důvěrní,

147

NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Praha: Československý spisovatel, 1978. S. 28.

53

z nichž jeden ví, že druhý není udavačem, slůvko po česku sobě řeknou na chodbě nebo v mrtvém archivu. Připadají mně jako tajní šnupáci. Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí.“148 Obdobně: „Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená, a řekne mně: ‚Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš!‘“149 Odklon od češství jako něčeho nedostatečného je manifestován i navenek, změnou, resp. poněmčením původně českého jména. Tím se jeho nositel okamžitě zařadí do lepší společnosti: paní Uhmühlová z rodiny pana Uměla, Korzinek není spokojený se svým ryze českým jménem Václav a touží po Wolfgangovi nebo Viktorovi. Příslušnost k němectví se jeví jako nesporná výhoda, zajišťuje pracovní výhody (viz situace v úřadě), větší sociální prestiž. V povídce Figurky je tento vztah privilegovanosti, tedy zvýhodnění Němců oproti Čechům, vyjádřen zcela otevřeně: „Jsem vlastně portrétista. Bývalo dost práce, celé Židovské město jsem jednou měl – mnoho to arci neneslo, celý žid za dvacet zlatých –, ale přišel Němec a odloudil mně je.“150 Marek Nekula ve své studii Němci a Židé v Povídkách malostranských

151

považuje

tento citát za doklad negativního postoje k židovskému etniku, který byl u Nerudy jistě i dílem motivován faktem, že asimilační proces českých Židů probíhal až do devadesátých let výhradně ve prospěch německého etnika. To naznačuje i fakt, že byl český malíř nahrazen německým. O stereotypním obrazu němectví nelze tedy v tomto případě hovořit, Neruda se dotýká vztahů mezi oběma národnostmi pouze okrajově. Ty nejsou vždy špatné, jak o tom svědčí postava Šimra, strážníka německého původu, v povídce Přivedla žebráka na mizinu, který je charakterizován veskrze pozitivně. Soužití obyvatelů Malé Strany se jeví jako harmonické. Nekula to vysvětluje autorovou biografií – německé školy, obdiv k německé literatuře, profesní začátky vázané na němčinu. Nekula dále hovoří o vědomém autorském gestu: „[…] očištění malostranského světa od mezietnického, českoněmeckého napětí je nedílnou součástí konstrukce malostranské idyly třicátých a čtyřicátých let, kterou se Neruda vědomě povznáší na protiněmecké

148

NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Praha: Československý spisovatel, 1978. S. 74. Tamtéž, s. 76. 150 Tamtéž, s. 346. 151 NEKULA, Marek. Němci a židé v Povídkách malostranských. In Bohemica Litteraria: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Studia minora facultatis philosophicae Universitatis Brunensis. V 2. Brno: Nakladatelství Masarykovy univerzity, 1999. S. 49-54. 149

54

stereotypy své doby a kterou nabízí jako – v době vzniku povídek – již v podstatě opomíjenou hodnotu.“152 Negativní stín vrhá pouze jazyková realita, zejména tak jak je líčena v povídce Týden v tichém domě. Zde se jedná o vědomou manipulaci s mateřštinou, která z vyšších míst zasahuje i do privátní sféry. To mohlo na dobového čtenáře působit značně negativně, neboť byl s jazykovou nerovností neustále konfrontován (vysoké školství až na výjimky pouze německé, němčina na úřadech a její reálné, ale ne jasně definované postavení státního jazyka) a prožíval nezdary české politiky ji odstranit. V sousedské komunikaci pak střídání kódů nepředstavuje žádné překážky, Nekula v něm vidí obraz „bémáckého“ charakteru Malé Strany, která byla v drtivé většině německá, tak jak naznačuje i autor sám. Na „bémáctví“ je pak nahlíženo jako na prvek harmonizující,

který nabízí

smírné

řešení

k vyhraněnému

jazykovému

sváru

sedmdesátých a osmdesátých let.

152

NEKULA, Marek. Němci a židé v Povídkách malostranských. In Bohemica Litteraria: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity Studia minora facultatis philosophicae Universitatis Brunensis. V 2. Brno: Nakladatelství Masarykovy univerzity, 1999. S. 51.

55

4. 3 Shrnutí

Rozdíl mezi Nerudovou prózou a publicistickými texty co do výskytu stereotypních obrazů je velmi nápadný. Lze jej vysvětlit různými funkcemi, jež literární texty v těchto komunikačních sférách vykonávají. V Nerudově povídkové tvorbě je primární estetická funkce, autor vytváří idylický obraz Malé Strany, tak jak si jej odnesl ze svého dětství, estetický účinek spočívá v rozporu mezi starosvětskými poměry a jejich často tragikomickým vyzněním v osudu jednotlivých postav (Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, O měkkém srdci paní Rusky, Přivedla žebráka na mizinu). Realistické zobrazení nacionálního sporu by maloměstskou idylu rozrušilo. Roli hraje i skutečnost, že autorovy prózy se obracejí do minulosti, v níž nehořel nacionální boj v takové intenzitě jako v letech sedmdesátých a osmdesátých. Publicistický text má však zcela jiný charakter. Obzvláště pak v Národních listech, jež byly hlavním orgánem mladočeské strany, která reprezentovala politiku založenou na ostře nacionálním hledisku. Neruda byl na své publicistické činnosti existenčně závislý a musel tedy i ve svých textech dodržovat politickou linii svých novin. Sociálně integrační funkce je v Nerudových fejetonech z výborů Česká společnost a Drobné klepy jasně patrná. Autor se sjednocuje se čtenářem na české straně pomocí „wir-formy“ v opozice k Němcům. Chce aktivovat národní cítění – to se děje jednak konstruováním ryze kladného obrazu sebe sama často za pomoci minulosti, jednak vytvořením obrazu nepřítele, který stojí rozvoji „skvělého“ národa v cestě. Ač je z určitých komentářů patrné, že ho nacionální boj netěší, vinu klade jednoznačně na německou stranu. Nerudova fejetonistika je však vnitřně diferencována, o tom svědčí jiné vyznění a nižší výskyt protiněmeckých poznámek v textech, jež sám autor uspořádal. Ve Feuilletonech opět převládá zábavní a estetická funkce, politický náboj je výrazně až na některé výjimky oslabený, což tyto texty staví do těsné blízkosti spisovatelovy povídkářské tvorby. Obecně lze k obrazu němectví konstatovat, že nejvíce negativně vyznívá v abstraktní rovině, tedy jako konstrukt, jenž odhlíží od regionálních rozdílů a shrnuje němectví říšské, rakouské a české v jeden celek. Sestoupíme-li však z této roviny na úroveň regionální, začínají se zde objevovat i pozitivní vlastnosti. Jestliže se pak zaměříme na rovinu nejnižší, kde se na němectví nenahlíží jako kategorie kolektivní, ale máme před sebou jednotlivce, je zde obraz zcela neutrální, oproštěný od jakýchkoliv stereotypních 56

rysů. Dobře to dokládají Nerudovy povídky, ale i v řadě jeho fejetonů lze najít pasáže, které jsou toho dokladem, zejména ve fejetonech z osmdesátých let, které mají často vzpomínkový charakter. Češství je vždy kategorie pozitivní, nepostrádá však jisté negativní rysy. V naší analýze jsme odhlédli od Nerudovy tvorby básnické. Primát estetické funkce a lyrický ráz jsou nositeli silné subjektivnosti. Obraz němectví na základě těchto textů nelze dobře rekonstruovat. Z vlastenecké lyriky bychom mohli snadno popsat obraz češství, založený na nacionálních mýtech a vřelé lásce k národu, jak o tom svědčí básně Zpěvů pátečních např. báseň V zemi kalichu. Nesnáze stojící českému národu v cestě k šťastnému vývoji zde mají abstraktní povahu a nelze je jednoznačně připsat němectví.

57

5. Gustav Pfleger-Moravský: Z malého světa Román Z malého světa bývá literární kritikou hodnocen jako nejvýznamnější dílo předčasně zesnulého Gustava Pflegra-Moravského. Poprvé vyšel roku 1864, autor pak na textu dále pracoval, v roce 1872 vyšlo přepracované vydání. Jedná se o sociální román,

hlavní

dějovou

linii

tvoří

boj

českého

dělnictva

proti

německým

„vykořisťovatelům“. Román vykazuje realistickou tendenci, jeho děj je však dosud dosti silně prostoupen romantickými prvky. Z osnovné koncepce je tedy patrné, že se zde mísí boj sociální s bojem národním. Dobové ohlasy dávají jednoznačně najevo, jak silně právě národní hledisko ve společnosti rezonovalo. Svědčí o tom komentář Jana Herbena pronesený u příležitosti básníkovy slavnosti v Karasejně, který akcentuje zejména národní rozměr konfliktu: „Spisovatel osudem několika dělníků vylíčiti chtěl vůbec osud práce české, třeba poctivé – přece nedostatečné – protože k rukám pracujícím nemáme dosti myslících průmyslových hlav a ty nahraženy jsou v Čechách cizinci nenávistnými k nám, kteří přes mravnost všechnu národu českému půdu pod nohama ubírají. […] Ale Čech poctivě se mozolí a Němec obratně spekuluje. Čech zápasí s bídou po celý život a Němec lstí nabude bohaté ženy, chytne se všech i méně svědomitých prostředkův a doroste boháčem.“153 Autor zavádí čtenáře na počátku svého románu do roku 1816, děj vrcholí tiskařskými bouřemi v Praze 1844, příběh je tedy umístěn do nedávné minulosti. Konflikt mezi ústředními hrdiny Robertem Hütterem a Václavem Procházkou má povahu sociální, jde o konflikt mezi dělníkem a jeho fabrikantem. Robert Hütter je říšský Němec z Hamburku, Václav Procházka je nemajetný Čech. Tato konstelace prohlubuje konflikt i o rovinu národnostní. Dějištěm je Praha, jež zde z hlediska národnostního prochází proměnami. Na počátku románu je líčena jako město zcela poněmčené, kde je čeština pouhým idiomem chudiny, který se zachoval v nejchudších čtvrtích na Pohořelci a na Františku: „[…] avšak chudina tato zachovala se úplně českou; sem nezabloudil cizí jazyk, zde slyšán toliko hovor český […] i za časů, kdy každý byl považován za vývrhel společnosti pražské, kdo na veřejném místě nemluvil cizím jazykem […]“154

153

HERBEN, Jan. Gustav Pfleger-Moravský: Vzpomínka na básníka psaná ku slavnosti Karasejnské. Praha: Moravská Beseda, 1883. S. 10. 154 PFLEGER-MORAVSKÝ, Gustav. Z malého světa. Praha: SNKLHU, 1962. S. 72.

58

Čtyřicátá léta jsou pak zde v úvodu k poslední kapitole mimo jiné charakterizována i postupujícím národním hnutím, což odpovídá reálné konsolidaci českého hnutí v této dekádě. Hranice mezi oběma národnostmi probíhá jednoznačně po linii sociální. Češství se zde omezuje na chudinu, dělnictvo, vznikající proletariát. Vyznačuje se vedle bídy tvrdou, úmornou prací a poctivostí. Negativní jevy jako násilnictví a alkoholismus jsou podmíněny bídou a krutostí životních podmínek. Všechny blíže charakterizované česky mluvící postavy jsou kladné. Procházkova dcera Marie je ctnostná, pracovitá, poctivá, krásná, leč chudá dívka. Její ctnost je jejím jediným majetkem, kterého si váží. Hynek Vácha si už jako malý chlapec pílí vydobyl čelního postavení mezi štrajchpudlíky, vlastním úsilím začne číst knihy, je vzdorný, ale čestný, upřímně miluje svou matku. Národovec Vilemník je skromný, věrný svému poslání pěstovat českou literaturu i přes výsměch okolí, neodmítá za tím účelem i materiálně strádat, zajímá se o problémy pražského lidu. Obraz češství vykazuje tedy tradiční stereotypní rysy. Češství je v autorově podání plebejské, s vysoce vyvinutým kultem poctivé práce, místy zaznívá i vztah k domácí literární tradici (postava Hynka Váchy a Jílemníka). Němectví stojí na druhé straně barikády. Jde o příslušníky jiné sociální skupiny, kteří jsou nadřazení, šovinističtí a pyšní. Text je vystavěn tak, aby vynikla jejich privilegovanost, ta však nevyplývá z vyšších osobních kvalit, nýbrž z moci kapitálu, který ale hlavní hrdina nezískal poctivě, nýbrž chytračením a lstí. Obraz němectví jako živlu privilegovaného souvisí dílem i s politickou a sociální realitou šedesátých let. Intenzivně byla v této době pociťována křivda v souvislosti s volebními pořádky, jež byly výhodnější pro majetnější Němce. Neoprávněná privilegovanost je nejvýraznějším rysem němectví: „A dnes? Někdo jiný má převzíti práci, kterouž on zastával svědomitě a uměle po tak dlouhou dobu? A opět cizinec má míti přednost?“155 Obdobně: „Nejenže každé čelnější místo ve fabrice zaujímal cizinec, i tu práci, kterouž on vykonával dovedně a k spokojenosti vedle jiných, chtěli mu vzíti.“156 Srovnáním obou hlavních hrdinů vyniká určitá šablonovitost a tezovitost díla. Oba jsou při příchodu do Prahy sjednoceni, Václav Procházka půjčuje Hütterovi polovinu svého jmění, ten mu ji ale nikdy nevrátí. Oba jsou na počátku prakticky bez prostředků, Hütter svůj skromný peníz navíc získal nepoctivě. O to víc v závěru vyniknou jejich materiální a mravní rozdíly. 155 156

PFLEGER-MORAVSKÝ, Gustav. Z malého světa. Praha: SNKLHU, 1962S. 234. Tamtéž, s. 236.

59

Říšský Němec Hütter vykazuje již na základě vnější charakteristiky určité negativní rysy. Vykračuje si odměřeným krokem, „jako by měl království české v kapse“. Z obličeje mu lze vyčíst chytrost a úlisnost. Je sebevědomý, vzápětí se ukáže jako nepoctivý (nevrátí Procházkovi půjčené peníze), lže, podvádí, je pokrytecký a prospěchářský (vloudí se do přízně poněmčeného kupce Wondraschka a vystrnadí poctivého kupeckého mládence Martina). Díky těmto vlastnostem se mu podaří vypracovat se do pozice finančního aristokrata. Alfou a omegou jeho života je zisk, na nic jiného nebere ohledy. Pravým opakem je Václav Procházka, Čech od Trutnova, jenž přichází do Prahy s předsevzetím pilně a svědomitě pracovat, je zásadový a hrdý, což mu způsobí nemalé problémy. Má svou dělnickou čest, odmítne majetek, který mu nabízí hrabě Arnošt. Má silně vyvinutý cit pro spravedlnost, zastává se ze své pozice předního pracovníka utlačovaných. Má „prostý, avšak bystrý rozum“, takže si začíná záhy uvědomovat problematiku národnostních poměrů. Konflikt mezi ním a Hütterem, veden z části osobními pohnutkami, se rozšiřuje o národní dimenzi: „Ten člověk, jehož nenáviděl ze vší duše své, nebyl z té země a z té vlasti; nemluvil tou řečí, v níž Procházka v bídě a nouzi vychován byl opět k bídě a nouzi. A on v té české vlasti s tou cizí řečí, nejsa domácím synem, přece domohl se bohatství a panství a odkopává ten bídný lid, jenž nerozuměl jeho řeči, tu bídnou spřež, jež musila táhnout vůz jeho prospěchu.“157 Německy mluvící postavy a v počátku i hrabě Arnošt se o Češích vyjadřují značně hanlivě: „sprostá česká chátra“158, luza159, „Jdeš ven, ty český pse! Ven!“160 O češtině se německy mluvící postavy vyjadřují také velmi hanlivě: „[…] rozený Němec, který byl juž v Čechách ve fabrice zaměstnán, poněkud se češtině přiučil , avšak nemoha obtíže její přemoci, tím více horlil na tu tatarskou hatlaninu.“161 Jinde Hütter mluví o „nesrozumitelné žvatlanině“. 162 Román vykazuje jednoznačně protiněmeckou tendenci. Pfleger-Moravský byl národně probuzený až událostmi let 1848 a 1849. Ač jeho mateřštinou byla čeština, rodina se po příchodu na Malou Stranu rychle poněmčila, jak o tom svědčí i spisovatelovy první

157

PFLEGER-MORAVSKÝ, Gustav. Z malého světa. Praha: SNKLHU, 1962. S. 140. Tamtéž, s. 202. 159 Taméž, s. 111. 160 Tamtéž, s. 88. 161 Tamtéž, s. 239. 162 Tamtéž, s. 111. 158

60

literární pokusy, které psal v němčině.163 Román zároveň dobře dokládá jeho politický názor. Postava hraběte Arnošta, který se staví do čela národně sociálního boje, koresponduje se staročeským názorem o významu šlechty v národním životě. Gustav Pfleger-Moravský za svého života udržoval styky s vlastenecky orientovanou šlechtou. Jeho protiněmecký názor je nekompromisní, ale možnost smíru zcela nevylučuje. Tak lze interpretovat vztah Marie a mladého Hüttera, jemuž starý Procházka v závěru žehná.

163

ZELENKA, Miloš. Příspěvek k biografii Gustava Pflegra-Moravského. In ČMM, 1994, č.2.

61

6. Svatopluk Čech: Lešetínský kovář V sondě do obrazů němectví a češství v české literatuře druhé poloviny 19. století nelze opomenout tvorbu Svatopluka Čecha. Nacionální prvky jsou v jeho tvorbě velmi hojné, zastával literární koncepci národní ve shodě s postuláty formulovanými Eliškou Krásnohorskou. Akademické Dějiny české literatury jej spolu s Jaroslavem Vrchlickým hodnotí jako vedoucího autora českého společenského a kulturního života sedmdesátých a osmdesátých let.164 Lyrickoepická báseň Lešetínský kovář je ilustrativním příkladem textu se silným nacionálním nábojem a politickým obsahem. O tom konečně i svědčí osudy tohoto díla. Veškerý náklad propadl konfiskaci cenzorským rozhodnutím z 8. ledna 1884, ani při vydávání Čechových sebraných spisů v roce 1899 nebylo možné báseň otisknout celou v její původní verzi a Čech ji musel opravit dle přání cenzury.165 Ačkoliv v celém textu nenajdeme ani jedinkrát etnonymum Němec, je jasné, že konflikt, který se zde odehrává, je velkou měrou motivován nacionálně a sociálně. Industrializace, která přichází do idylické české krajiny, má katastrofální dopad na starosvětské poměry českého venkova. Jejími nositeli je živel „cizí“, v české realitě té doby jedině německý: „Podmanitel z cizí strany / přijel sem ve voze zlatém, / vše se vzdalo bez obrany.“166 Děj se odehrává v aktuální přítomnosti desetiletí, kdy slaví industrializace svůj vítězný pochod českými zeměmi. Začíná česká vlna emigrace do Ameriky, odehrávají se převratné sociální změny a s nimi se přiostřují i sociální rozdíly. Popis fiktivní vesnice Lešetín v druhém zpěvu poskytuje velké množství národních charakteristik. Otvírá se nám malebný pohled na vesničku schovanou v krásném údolí. „Úval tento v borů taji / uchránil si způsob ryzí / zašlých let, kdy příval cizí / zakypěl po našem kraji./ Jak mys úzký trčel pevně / v okeán, jenž drahné doby / tu v mez naši bouří hněvně, / tam ji v míru klamném drobí, / že zrak žalem kalným zírá / teskně v příboj hltavý – / však jen práce, v sebe víra / vzdornou mez mu postaví.“167 Lešetín si uchoval starosvětský způsob života, své zvyky a tradice. Běh roku tvoří rámec pro popis idylického života venkovského obyvatelstva (bujaré vítání jara, žně doprovázené zpěvem, namlouvání za měsíčních nocí, rokování ve stínu lípy, 164

POHORSKÝ, Miloš (red.). Dějiny české literatury III. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1961. S. 203. 165 FLAJŠHANS, Václav. Svatopluk Čech: Dílo a člověk. Praha: F. Topič, 1906. S. 101. 166 ČEH, Svatopluk. Lešetínský kovář: báseň. Praha: F. Topič, 1946. S. 22 167 Tamtéž, s. 18.

62

rovnostářsky akcentované přítomností bělovlasého faráře, zima dává prostor lidové slovesnosti, dávným bájím). Lešetínské češství je starosvětské, radostně pracující, s hlubokou úctou k tradicím a předkům, družné a rovnostářské. Obraz těchto tradičních lešetínských poměrů odpovídá baroknímu češství podle Jana Křena, tedy češství jako „[…] forma převážně náboženského, převážně venkovského a také převážně politického a teritoriálního národa […] se svou základnou tradicionálního rolnického hospodářství, tradicionálním způsobem života a tradicionální vírou.“168 Velké množství indicií, na jejichž základě lze dále rekonstruovat obraz češství, poskytuje také kovářova světnička. Sama světnička je topos, který ohraničuje veškeré ctnostné vlastnosti od ostatního světa. Skromná, vzorně upravená, revoluční náboj jí poskytuje obraz mistra Jana Husa. Kult husitství se dostává ke slovu i později. Kovář se posiluje četbou jakési staré kroniky, kapitoly z období husitských válek patří k „nejmilejším“, dokládají možnost a smysluplnost vzpoury českého lidu. Heroizované husitství má v novočeském myšlení 19. století o sobě samých vedle idealizovaného kultu čistého slovanství ústřední roli, je vzorem odboje, rozněcuje.169 Jak jsme již uvedli na jiných místech této práce, je interpretováno jako boj za národně demokratické ideály. V tvorbě Svatopluka Čecha se objevují tyto oba dva fenomény velice často, vzpomeňme například Husitu na Baltu, Roháče na Sioně a veršovaný epos Slavie. Motiv husitství a obdobně i bělohorské porážky je typický pro veškerou tvorbu ruchovců.170 V kontextu sklonku šedesátých let působilo silně táborové hnutí. Industrializace přináší do poklidného života dramatické změny. Přichází příznačně „od strany hor těch nevěrných“. S ní dochází i k rozkladu původního životního stylu, malebná krajina se proměňuje a temní. V závěru druhého zpěvu je již jasně deklarován nacionální konflikt, zpěv v údolí tichne, české písně jsou novým pánům na závadu, jediné co potřebují jsou české svaly. Češi se tedy dostávají do roviny podrobených, cizinci, resp. Němci, do pozice etnika privilegovaného, což plně koresponduje s obrazem němectví, tak jak byl prezentován českými médii a dílem odráží i skutečnou sociální stratifikaci obyvatelstva českých zemí. Kovář se odmítá své světničky vzdát, zejména z úcty k rodinným poutám, pro vzpomínku na své blízké. Skromnost a sebeidentifikace s prostředím se zde dostávají do 168

KŘEN, Jan. Historické proměny češství. Praha: Karolinum, 1992. S. 62. „Pro novověké potomky je husitství prostě jen názorným příkladem udatného a vítězného boje proti vnějšímu útočníkovi.“ – RAK, Jiří. Bývali Čechové: České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. ČEH, Svatopluk. Lešetínský kovář: báseň. Praha: F. Topič, 1946. S. 55. 170 POHORSKÝ, Miloš (red.). Dějiny české literatury III. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1961. S. 279. 169

63

rozporu

s novým

mravem,

prodejností

a

mocí

peněz.

Statky

nemateriální

(reprezentované kovářem) jsou postaveny do opozice k penězům (cizí panstvo).To tvoří základní konflikt celého příběhu. Obraz druhého etnika můžeme rekonstruovat zejména na základě osmého a devátého zpěvu po změně poměrů. Cizí živel (Němci) sem přichází, tento kraj není jejich domovem, disponují kapitálem, za který si mohou prakticky všechny a všechno koupit: „Staří jejich bydlitelé / s rodnými se loučí krovy; /zlata hrst si nesou za to.“ 171 Často se objevuje přívlastek „pyšný“. Uchylují se k nekalým, nepoctivým praktikám, jsou „svévolní“, krátí právo: „ A kol kolem nenávisti dech / ovíval jej žhavě; ‚kovář český‘/ davu cizinců byl pro posměch; potupné jich posunky a vřesky / v duši bodaly ho sterým ostnem./ Leckdy nové panstvo v pyšné zdobě, / jedouc kolem na povoze skvostném.“ 172 Jsou posměvační, česká starosvětskost je jim pouze k smíchu. Akcentován je i problém jazykový, jak již několikrát zmíněno, ústřední politický problém druhé poloviny19. století: „[…] I řeč naše rodná, milá / vše jim k potupě a hněvu. / V zášti žhavé, lítém vzteku /vyhánějí z údolí/ milené ty hlaholy, / jež tu zněly ode věků.“173 Osmý zpěv představuje „cizí“ jako vtíravé nepřátele, kteří se valí do malebné české země po staletí přes hory a dobývají si svou pozici buď kapitálem, anebo válečně, jak to zachycuje stará kronika. Velmi aktuální, i když v osmdesátých letech již ne stoprocentně platná (jazykové reformy a rozvoj českého školství v osmdesátých letech za Taafovy vlády), je i jasná poznámka o jazykovém útisku: „Cizí řeč tam ucho slyší / z kazatelny, z žáčků řady, / z lavic, kůru – odevšady / cizota jen mravem čiší […]“174 V závěru při dělnické bouři je nacionální rozdíl eliminován, v popředí je nespravedlnost sociálních rozdílů: „Tak zde vášeň ztýraného lidu – / lidu s otčinou a řečí různou,/ spjatého běd stejných páskou […]175 Obraz němectví snadno můžeme charakterizovat jako stereotypní, češství je v přímé opozici proti němu. Základem je tradované traktování německého živlu jako nepřítele, vystupuje jako náplava, „cizáci“, kteří se přehnali přes hory a vykořenili českou krajinu mocí svého kapitálu. Jedná se o konflikt trvalý, jak to dokládá odkaz na staré literární památky.

171

ČEH, Svatopluk. Lešetínský kovář: báseň. Praha: F. Topič, 1946. S. 23. Tamtéž, s. 57. 173 Tamtéž, s. 47–48. 174 Tamtéž, s. 49. 175 Tamtéž, s. 66. 172

64

Čechův literární odkaz je prodchnutý ryzím vlastenectvím a češství ve své velikosti je velmi důležitým motivem jeho tvorby. Uchyluje se velice často k tradičním stereotypním mýtům, jako již zmiňované husitství, poroba národa v době pobělohorské, je stoupencem myšlenky slovanské vzájemnosti. To dokládají bodové sondy do jiných děl. S husitským kultem a národním mýtem pobělohorského „temna“ se setkáme ve Václavovi z Michalovic. Ačkoliv konflikt zde líčený je vyvolán stavovským povstáním a následnou rekatolizací českých zemí, autor častěji uvádí husitské motivy. Husitství jako ryze český fenomén je k vyjádření nacionálních obsahů mnohem vhodnější než západoevropské reformní hnutí, jež bylo v českých zemích závislé na reformaci německé. Narážky na němectví jsou zde okrajové, jediná německá postava je silně negativní, autor to vysvětluje vrozenou plemennou záští k Čechům. Protiněmecké invektivy nalezneme i v Čechově lyrice, dobrým příkladem je například Čechova báseň Modlitba na Řípu ze sbírky Modlitby k neznámému. Také zde se objevuje stereotyp Němce jako odvěkého nepřátele Čechů a Slovanů.

65

8. Karel Klostermann Dílo Karla Klostermann z devadesátých let 19. století zahrnujeme do této práce především z toho důvodu, že Klostermann byl původem etnický Němec a své první literární práce psal a publikoval německy. V roce 1872 se stal na krátký čas redaktorem vídeňského časopisu Wanderer, který přinášel zpravodajství o neněmeckých národech monarchie. Později přispíval do staročeských tiskových orgánů Politik a Hlas národa. Jeho první německy psané prózy vyšly v roce 1890 pod titulem Böhmerwaldskizzen a vzbudily pozitivní ohlasy u české veřejnosti. Václav Vlček, redaktor Osvěty, se poté na Klostermanna obrátil s přáním, aby začal své práce psát česky. Od té doby byl Klostermann definitivně získán pro českou literaturu. Klostermann pocházel z německé šumavské rodiny. Max Regal, Klostermannův životopisec, uvádí, že se v rodině mluvilo více česky do roku 1862, kdy spisovatelův otec přijal místo v zcela německých Kašperských Horách, kde se rodina údajně zcela poněmčila.176 Na jiném místě uvádí, že rodiče byli jazyka německého.177 Jeho otec se začal v Kašperských Horách politicky angažovat na straně Němců, usiloval o zvolení poslancem, což bylo zdrojem napětí mezi otcem a synem, jenž se ve Vídni postavil na českou stranu. Klostermannovo české cítění se formovalo zejména během jeho studií medicíny ve Vídni, kde vstoupil do českého akademického spolku. Max Regal jeho smýšlení shrnuje na základě korespondence s otcem následovně: „Nemíní zapírati německého původu, ale má tu vlastnost, že se nutně staví po bok slabším; silnějšího podporovati je mu nositi dříví do lesa. Nezapírá sympatií k Čechům a přeje jim, že se povznésti chtí. […] Nenávidí každého Ultra-Čecha a měl s nimi i boje, ale přepiatý nenávistník Slovanů je mu z téhož důvodu hodný opovržení, neboť jen nevědomost nebo rafinovaná zloba může být podnětem nenávisti. Je pro rovnoprávnost a v tom souhlasí s Čechy i Němci umírněnými.“178 Sám Klostermann se k národnostnímu boji vyjadřoval často, jako česky smýšlející profesor německé reálky v Plzni se stával mnohdy terčem intrik ze strany svých kolegů (viz dále aféra kolem románu Za štěstím). Německý tisk ho obviňoval z renegátství a snižoval jeho kvality literáta i celé české literatury argumentem, že česky začal publikovat teprve poté, kdy se mu nepodařilo prorazit jako německému autorovi. Jeho 176

REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Josef R. Vilímek, 1926. S. 11–12. Tamtéž, s. 139. 178 Tamtéž, s. 35–36. 177

66

německý původ a české smýšlení ho politicky stavěly na stranu staročechů, o tom svědčí i fakt, že přispíval svými fejetony do jejich tiskových orgánů. V jeho smýšlení jsou patrné pozůstatky zemského pojetí národa, tedy češství ve smyslu „böhmisch“. To dokládá životnost této ideje i v době zuřícího nacionálního boje. Sám svůj názor vyjádřil těmito slovy: „Jsem produktem poměrů, z nichž jsem vyrostl, žil jsem vždycky mezi oběma národnostmi a od chvíle, kdy jsem byl schopen mysliti, vždycky jsem byl názoru, že jsou obě národnosti, jež tuto zemi obývají, rovnocenné, že mají, zachovávajíce svoji individualitu, přátelsky se stýkati a spolu pro blaho společné vlasti pracovati.“179 Takové smýšlení není zcela typické pro nacionálně vyhrocenou situaci 90. let, jež vyžadovala postavit se jednoznačně na po bok jedné ze soupeřících stran. Klostermann zaujal později ryze české stanovisko.180

179

KLOSTERMANN, Karel. Z mého revíru: Povídky a kresby. Praha, 1928. Citováno dle MAIDL, Václav: Klostermannovy německy psané texty v kontextu tvorby německých spisovatelů Šumavy. In Karel Klostermann – spisovatel Šumavy: Sborník literárních příspěvků z česko-německého sympozia, Klatovy: Okresní muzeum Klatovy, 2000. S. 33. 180 REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Josef R. Vilímek, 1926. S. 146: „Co se týče přesvědčení politického, Klostermann byl příslušníkem strany staročeské, a tudíž i národně demokratické, protože vždy vysloveně představovaly program národní.“

67

8.1 Šumavské prózy

Klostermannovy první česky psané prózy zachycují obdobně jako sbírka jeho německých povídek život šumavských horalů a líčí majestátnost a divokost drsné Šumavy. S tímto prostředím byl autor velmi dobře obeznámen, v létě roku 1857 jej vzal otec poprvé ke svým příbuzným na centrální Šumavu (do Kvildy a Schlösselwaldu), kam se pak vracel každé léto i později v dospělosti.181 V devadesátých letech se staly tyto odlehlé končiny a život v nich námětem následujících próz: Ze světa lesních samot – otištěno v Osvětě 1892, V ráji šumavském 1893, sbírka povídek V srdci šumavských hvozdů, román Skláři, kde čerpá z osudů vlastní rodiny – zejména o příbuzenstvu matky, jež pocházela z rodiny hugenotské šlechty, která se usadila na Šumavě a zbohatla díky sklářskému průmyslu. Dále to jsou prózy Hostinný dům 1896 a novela Domek v polední ulici z téhož roku. Klostermann střet mezi Čechy a Němci zcela opomíjí, soužití Čechů a Němců je v drsných podmínkách nelítostné Šumavy harmonické. Nabízí se řada vysvětlení: Většina próz se neodehrává v aktuální přítomnosti, prosycené vzájemnou nenávistí mezi oběma národnostmi, nýbrž před napadením Šumavy lýkožroutem 1870, jež byla největší katastrofou v historii Šumavy, a poškodila fatálně velké plochy lesního porostu a učinila Šumavu přístupnější a civilizovanější. Zatímco odcizování a stále prohlubující se neshody mezi Čechy a Němci sílí v období po obnovení ústavního života, začínají se národnostní pozice budované v šedesátých letech šířit na Šumavu o jednu generaci později: vzniká Národní jednota šumavská a Böhmerwaldbund, jež mají hájit národní zájmy. Odehrávají-li se tedy Klostermannovy prózy v době do konce šedesátých let, není líčení národnostního sváru legitimní, neboť na Šumavě podle všeho neexistoval. Je třeba si uvědomit i ten fakt, že řada osad v zejména v centrální, špatně přístupné oblasti byla čistě německá a Klostermann ji ve svých prózách svým způsobem počešťuje, jako je tomu v románě Ze světa lesních samot, kde jsou hlavními postavy Češi (viz dále). I sám fakt, že byl z české strany kritizován, že jeho hrdinové jsou Němci, svědčí o intenzitě nacionálních třenic. Vyjádřil se k tomu v předmluvě k Bílému Samumu: „Již se mi vytýkalo, že jednací osoby mých skromných tvoreb jsou národnosti německé. Možná, že kdož mi toho vytýkají, jsou v právu nyní, kdy se hlásá superiorita kmene nad kmenem a

181

REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Josef R. Vilímek, 1926. S.. 22.

68

vyhlazovací válka proti slabším […] Líčím centrální Šumavu, její přírodu a tuhý boj, jejž člověku je podstupovat.“182 Obraz němectví je tedy kladný, nezatížený běžnými stereotypy, národnostní hledisko autor zcela opomíjí, v popředí je příslušnost k regionu, vztah k šumavské přírodě, nikoliv k národu. Sám se k tomu ještě jednou vyjádřil v druhém čísle Vzletu z roku 1918: „Vylučují-li Němci ze své literatury nás Čechy nebo líčí-li nás v ní, pokud nás vyloučiti nelze, nesprávně a nenávistně, není třeba, abychom my je sledovali v tomto bláhovém počínání, které budoucnost dojista jak náleží odsoudí a z něhož jen oni škodu bráti budou.“183 Záměrně tedy nacionální otázku opomíjí, jedná se o vědomé autorské gesto, do drsných životních podmínek Šumavy boj o nacionální prvenství nepatří, zde se bojuje pouze s přírodou samou bez ohledu na nacionální příslušnost. Další důvod vyplývá ze samé povahy Klostermannova díla, ze způsobu výstavby děje a charakteristiky postav. Novák ho nepovažuje ze realistu, jeho postavy nejsou realistické, v popředí autorova zájmu je příroda sama, zde je těžiště jeho tvorby, nikoliv ve vykreslení povahy zdejšího obyvatelstva.184 To se projevuje i v jazyce, přímá řeč se většinou neliší volbou lexika od pásma vypravěče, Klostermann na rozdíl od mnoha autorů druhé poloviny 19. století nevkládá do svého textu němčinu, přímá řeč není nikde proložena germanismy. V pásmu vypravěče je volba jazykového kódu zmiňována sporadicky, není tedy vždy patrné, jedná-li se o Čecha, nebo o Němce. Blíže si povšimneme románu Ze světa lesních samot, který dobře ilustruje Klostermannův postup pro díla se šumavskou tematikou. Děj se odehrává na hájovně Pürstlink nedaleko od bavorských hranic v nejnepřístupnějších místech Šumavy. V popředí je zachycení a oslava zdejší přírody. Tento román je dokladem „počešťování“ Šumavy. Hlavními postavami jsou Češi, revírník Kořán, jeho žena Zdenička, mladý příručí Svijanský. Jejich češství však není nějak podtrhováno, lze je vytušit pouze z určitých komentářů v pásmu vypravěče, kde se zmiňuje o volbě jazyka. Toto „počešťování“ lze hodnotit jako vědomé autorské gesto, jímž autor německou Šumavu přibližuje českému čtenáři a vyhýbá se tím aktuálním národnostním sporům, které by narušovaly idylické líčení šumavské přírody. Jména postav jsou proto v drtivé většině

182

Citováno dle REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Josef R. Vilímek, 1926. S. 143. 183 Citováno dle ŠVÁB, Miloslav. Na okraj Klostermannova románu ze světa lesních samot (doslov). KLOSTERMANN, Karel: Ze světa lesních samot. Plzeň: Západočeské nakladatelství. 1969. S. 210. 184 Srov. NOVÁK, Arne; NOVÁK, Jan V.. Přehledné dějiny literatury české: Od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995. S. 787-79.

69

česká na rozdíl od místních jmen, která jsou uváděna ve svém původním německém znění. Nespornou Němkou je pouze dobrotivá stařena Nany, jež hovoří „nezvyklým německým nářečím“, 185 ačkoliv je se Šumavou pevně srostlá, česká krajina je v jejích představách rájem. V rodině hajného Vavruchy se mluví německy, sám Vavrucha je ale původem Čech: „Slova ta pronesena byla jazykem německým; příručí tímže jazykem odvětil. Vavruch pozoroval, že mladík těžce, neohebně se vyjadřuje, i spustil česky omlouvaje se, že pozapomněl, že je tu z mladých dob.“186 Narážky na bilingvismus se nevyskytují příliš často, většinou při uvádění postav, jež jsou nějak blíže charakterizovány, jako je tomu v případě revírníka Malého: „Tu česky, tu německy, oboje dohromady, oboje k smíchu zkomoleně. Sám to cítil, neboť mačkaje v tvrdé pravici své útlou paniččinu ručku, pravil: „Sakra! na mou duši, až člověk mluvit se odnaučí v této proklaté samotě! Člověk česky myslí a německy mluví…“187 Dále například i při popisu bujaré zábavy v hostinci U Tří sluk. Přes obdobné zmínky bilingvismu je patrná převaha němčiny, je tedy i přes vnější počeštění patrné, že se jedná o Němce. Ti však nejsou nositelé nacionálních idejí, jsou pevně spjati s rodným krajem, nevraží nikoliv na Čechy, nýbrž na své bavorské sousedy, v jejichž bezprostřední blízkosti žijí. Ti jsou jejich nepřátelé, v románě je zobrazen sám napjatý vztah, jež k sobě navzájem obyvatelé české a bavorské Šumavy mají. Bavoři zde vystupují jako pytláci a zloději dobytka, jako hlavní „referenční“ nepřítel, proti němuž se zdejší obyvatelstvo vymezuje: „Jednohlasně přijata rezoluce, třeba bez parlamentárních forem, že Bavoráci jsou nejhorší pronárod na světě a že by je slušelo vyhladiti jako hříšný lid sodomský.“188 Nenávist je oboustranná, jak o tom svědčí setkání Vavruchy s Bavorem Luizlem, jemuž hajný kdysi zastřelil otce. Z jeho výroku vyplývá bavorský stereotyp, že Čechům nelze věřit, tedy určitá nečestnost a lstivost: „Teď, holenku, táhni a buď tak laskav, hezky tak, abych tě viděl na dvě stě kroků. Dotkneš-li se pažby nebo odchýlíš-li se z cesty, zastřelím tě, jako ty jsi zastřelil mého otce. Já ti nevěřím, jsi Čech.“ Uvedený výrok je dvojsmyslný, lze ho interpretovat dvěma způsoby. Vavrucha je etnický Čech, který však česky mluví jen se svým nadřízeným, zde by se pak nabízela interpretace, že se jedná o běžná německý stereotyp Čechů „křiváků“. Nabízí se však 185

KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1969. S. 13. Tamtéž, s. 20–21. 187 Tamtéž, s. 52–53. 188 Taméž. S. 17. 186

70

ještě jeden výklad. Z bavorského pohledu jsou obyvatelé Šumavy Češi ve smyslu zemském, tedy Böhmen bez ohledu na etnický původ. Toto vysvětlení považujeme za přijatelnější. Odpovídá i názorům Klostermannovým, svědčí pro ně i velmi pozitivní obraz knížete Schwarzenberga, který byl stoupencem českých snah na základě historickém a zemském a v přímé opozici k vyhraněnému nacionalismu mladočechů. Nenávist a rivalita mezi Bavory a obyvateli Šumavy na české straně se zmiňuje velmi často, přírodní živel je však silnější a je nutné se proti němu spojit. O tom svědčí Vavruchova pohostinnost, když za strašné bouřky nabídne přístřeší bavorskému pytláku Luizlovi. Celkově zde tedy, jak jsem již předeslal, není možné vyhledat nějaké stereotypní rysy v obrazu Čechů a Němců. Jedná se o zachycení regionu, aniž by se přihlíželo k etnické příslušnosti. Šumavský lid je vylíčen sice jako hrubý a pudový (Katy, ženská společnost U Tří sluk), ale zároveň i dobrotivý, poctivě pracující. Jeho drsnost koresponduje s drsnými podmínkami, v nichž žije. Svijanskému to objasňuje jeden z návštěvníku „drsné“ hospodské společnosti, respicient, vychytralý pijan: „To to! Ten lid je hodný – nevzdělaný sice, ale dobrý. Věřte mi, to všecko jen ta cizácká banda má na svědomí – ti ho kazí. […] Copak myslíte, že něco ukradnou? To to, poctivci od prvního do posledního! Zámků u dveří neznají. A ty ohavnosti? Cizí je navedou, cizí, kteří se tu nudí, z jiných poměrů sem došedše a nevědouce, co činit. Za dřívějších časů zpili se jednou do roka […] teď třeba desetkrát. A mravnost? Nu, stane se dost – neberou to přísně, ale vezmou se; kněz dá požehnání a je konec.“189

189

KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1969. S. 110.

71

8.2 Za štěstím časopisecky

Klostermannův v pořadí třetí česky psaný román se odehrává ve Vídni šedesátých let. Právě v polovině této dekády zde začal Klostermann studovat medicínu, líčí tedy prostředí, jež mu bylo dobře známo. Ve Vídni se začalo formovat autorovo české národní uvědomění, jak bylo již výše uvedeno. Román líčí osudy českých imigrantů, kteří přicházejí z chudého českého venkova do centra monarchie s vidinou lepšího života – za štěstím. Sociální realita Vídně je však zcela jiná a lepší budoucnost může poskytnout pouze těm, kteří zapřou svůj původ. Naráží tím na problém sociálně podmíněné asimilace k němectví, tak jak probíhala v Čechách přibližně do šedesátých let 19. století a ve Vídni do samého rozpadu monarchie resp. asimilování všech Čechů. Zajímavý je zde zejména topos Vídně, která je představována jako velkoměsto se všemi svými sociopatologickými fenomény: alkoholismus – rodina ševce Hmatálka, prostituce – úpadek české dívky Bětušky, která po strmé kariéře operní pěvkyně spáchá sebevraždu v pokročilém stadiu syfilidy. Obdobný obraz Vídně není v české literatuře ojedinělý, velmi podobně vyznívá i povídka Boženy Němcové Dobrý člověk, která líčí těžký úděl služek a učedníků ve Vídni kolem poloviny století. I zde je možné najít řadu dílčích rysů „autoobrazu“ a německého „heteroobrazu“, tak jak se s nimi setkáváme v tvorbě mladších autorů. Češi jsou zde pouze nemajetní, těžce pracující, německy mluvící Vídeňáci jsou jejich necitliví „páni“. Jedinou německou kladnou postavou je Michal, který se ožení s Češkou a společně pak nezištně pomáhají krajanům. V románě Za štěstím se setkáme jak s negativním obrazem češství, tak i němectví. České etnikum reprezentuje zejména chudý dělný lid, který je sociální realitou donucen zříci se své mateřštiny a národního cítění. Jestliže tak někdo neučiní, je odsouzen k zániku. Na tom je vystavěna jedna z dějových linií ― osud nádeníka Košaty. Další sociální skupinu představuje české studentstvo, ve vysokých společenských kruzích se pohybuje pouze uvědomělý Čech Hořejší, který svůj životní cíl nalezne v prosazování národních práv politickou cestou. Chudý lid a mladá inteligence představují sociální vrstvy v české literatuře 19. století bohatě zastoupené. Souvisí to s již několikrát zmiňovanou obrozeneckou ideologií. Jiří Rak se k tomu vyjadřuje následně: „Absence aristokracie v české sociální skladbě, tj. fakt, který byl na počátku 19. století pociťován jako handicap, i neexistence kapitálově a politicky silné české buržoazie se stává nyní důvodem k vlasteneckému sebeokouzlení. Na místo šlechtice (= cizáka) nastupuje český 72

sedlák, rolník, prostě český lid, který sám je zárukou dalšího trvání národa a ke svému zdárnému vývoji šlechtu a ‚pány‘ nepotřebuje.“190 Pozitivní obraz českého lidu byl, jak bylo již zmíněno, v německém prostoru konotován negativně a na Čechy se pohlíželo jako na nekultivovaný venkovský lid hovořící nekulturním idiomem. Další vlastností, jež se pozitivně podílí na stereotypním českém „autoobraze“, je pracovitost: „Košata pracoval tak, jak jen český dělník pracovat dovede; nereptal, nestěžoval si, nedbal mrazu, plískanice, mokra, jeho obrovská síla vítězně všechny námahy překonávala“191 Nebo jinde: „‚Ta česká žena táhne jako dobytek,‘ řekl v krámě jeden německý chasník paní Hasenöhrlové, která jako královna trůnila za svým stolkem a počítala peníze. – ‚Vždyť je to dobytek,‘ odvětila paní a zafuněla.“192 České studentstvo reprezentuje pak druhou nejsilnější složku národa v souladu se sociální realitou druhé poloviny 19. století, drobná inteligence a svobodná povolání tvořily „střední“ stav, jenž představoval českou společenskou elitu.193 V tomto románu se kryje národní příslušnost se zařazením k sociální vrstvě podobně jako v jiných dílech této epochy, jak jsme uvedli v předchozích kapitolách. Češi jsou v drtivé většině případů nemajetní. Sociální vzestup je vázaný na osvojení němčiny, případně i popření vlastního původu, jako je tomu např. u Bětušky alias Mercedes Morano. „‚Takovým vojanským pánem se můžete stát, až se naučíte německy a až se ve Vídni dobře vyznáte.‘“194 – „‚Člověk, který mluví doma česky, když ho nikdo neslyší a venku se za svou řeč stydí, který se v dopisech svým známým podepisuje Košata, ale v úřadě Koschatta […], takový člověk nestojí za nic […]. Co má chudák dělat? Hlásí se k Čechům a vyhodí ho.‘“195 Jednoznačně záporná je rodina ševce Hmatálka, jehož manželka bije děti, které jí byly svěřeny do péče, za níž si bere přemrštěné částky. Hmatálek je alkoholik. Na celé rodině je patrný morální úpadek vyvolaný objektivními podmínkami bídného života ve velkoměstě. V nejčernějších barvách jsou líčeni právě odnárodnění Češi. To dokládá zejména osud mladého úředníka Košaty – Koschatty a dále rodina vysokého úředníka Chalupetzkeho a matky rodiny paní Horzegschy. Lstivého a pokryteckého Kratochvíla, který odloudí Košatovi ženu, nebo Čecha, jenž „vítá“ v Leopoldově příchozí krajany a využívá jejich 190

RAK, Jiří. Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. S. 85. KLOSTERMANN, Karel. Za štěstím. Praha: Melantrich, 1987. S. 53. 192 Tamtéž, s. 52. 193 Viz KŘEN, Jan. Historické proměny češství. Praha: Karolinum, 1992. S. 71. 194 KLOSTERMANN, Karel. Za štěstím. Praha: Melantrich, 1987. S. 12. 195 Tamtéž, s. 16. 191

73

neznalosti poměrů k vlastnímu obohacení. Zřeknutí se vlastního národa přináší vždy nesporné materiální výhody a sociální prestiž. Paní Horzegschy, sama původem Češka, se k fenoménu češství vyjadřuje takto: „‚Já Čechy nechápu,‘ řekla milostpaní, ‚co vlastně chtějí? Za dob mého mládí sotva služky mluvily česky – es ist gräulich‘ – a to ‚gräulich’‚ znělo ‚grailich‘.“196 Negativní obraz odnárodněných Čechů se vztahuje k samotnému němectví. Pro autora je Němcem i ten, kdo se i přes svůj český původ k němectví pouze hlásí. To lze zdůvodnit deklarovaným češstvím Klostermanna, jenž se považoval za Čecha, ač jeho rodina byla německá. Sám se k tomu musel často vyjadřovat: „Pojmy národnosti a kmenové příslušnosti se dnes nekryjí. Kdyby se kryly, byl by Němcem jen ten, kdo z německých předků pochází, a Čechem ten, jehož rodiče a předkové byli čeští. […] Ti právě, co se týče přesvědčení, se Němci stali, jako já se stal Čechem, totiž poměry životními.“197 Němectví opět vystupuje z textu jako privilegované a šovinistické. Na negativním obraze Němců se podílí i fakt „pohlcování“ češství, jež je fenoménem pozitivním. Protičeských výroků z německy mluvících úst zde najdeme celou řadu, žádný Čech se však k podobným hanlivým řečem o Němcích neuchyluje. Zobrazení samotného vztahu vykazuje stereotypní rysy. Jedná se o vztah mezi silnějším a hrubším na straně jedné a slabším a nevinným na straně druhé. Jsou to pouze Němci, kdo hanlivě mluví o Češích. V těchto výrocích zachytíme řadu německých stereotypů, jaké se v německé společnosti v 19. století podílely na českém „heteroobraze“. „Sakraments, Pemak – bručel domovník – vsadil bych se, že chce krást.“198 Narážka na zlodějství jako obecnou českou vlastnost se objevuje i ve zmiňované povídce Boženy Němcové Dobrý člověk. Jedná se o stereotyp velmi silný, srov. jiné kapitoly této práce. „‚Což je to v Čechách jiné? Kdopak Čechy znal? Kdyby se ostře zakročilo, jak se na tu chásku sluší, ukazovaly by se její zbytky za dvacet let v menažériích jako zvláštnosti, jak právem říkal policejní ředitel Päumann.‘“199 Zde se naráží na topos indiánů, k nimž byli v německé publicistice přirovnáni i zejména Češi a Poláci, v dobové interpretaci etnika necivilizovaná, určená k zániku jako

196

KLOSTERMANN, Karel. Za štěstím. Praha: Melantrich, 1987. S. 29. REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Josef R. Vilímek, 1926. S.141–142. 198 KLOSTERMANN, Karel. Za štěstím. Praha: Melantrich, 1987. S. 14. 199 Tamtéž, s. 29. 197

74

severoameričtí indiáni.200 Jinde se v popisu konverzace salonní společnosti objeví výrazy wenzelsläuse, Wenzelssohn,201 jasná narážka na tehdejší protičeské výroky a karikatury v německém tisku (der deutsche Michl x český Vašek). Jestliže sestoupíme z roviny nacionální na úroveň regionální, vynořuje se z pásma vypravěče v podstatě kladný obraz Vídeňáka. Obyvatelé hlavního města monarchie jsou lehce znevažováni zejména pro svůj skon k zahálce a blahobytu: „Vídeňák je dobrák od kosti, škoda, že toto původní plémě vymírá; nepřepracovali se, zadováděli si, vyběhli si, čím blíž tím lépe, jen když bylo dobré vínečko a dobré papání, pobavili se a v bázni boží se vraceli. A Vídeňačky, můj ty pane! Hezké jsou čtveračivé, neunavují přílišným vzděláním své muže a nápadníky, a oblékat se umějí vkusně, koketně, jako Pařížanky, ne-li ještě lépe.“202 O stereotypnosti zobrazení a nelichotivém vyznění v řadách německé veřejnosti svědčí osudy románu. Román vyšel poprvé v Osvětě 1893, knižně o dva roky později. Byl sice vyznamenán cenou České akademie císaře Františka Josefa I., ale narazil na nelibost rakouských školských úřadů, autor byl nařčen ze šíření nesnášenlivosti mezi národy. Klostermannův životopisec Max Regal v tom vidí intriku ze strany spisovatelových gymnaziálních kolegů. Celá aféra vyplynula do ztracena díky intervenci vlivných přátel (profesora Rezka a knížete Schwarzenberga). Regal v příslušné kapitole uvádí výtah z německého spisu, jímž se Klostermann hájil.203 Argumentuje faktem, že jediný Němec v románu je dobrotivý mecenáš a že jeho kritika cílí na odnárodněné Čechy, kteří zapírají svůj původ z touhy po sociálním vzestupu. Pro Klostermanna samého jsou však asimilovaní Češi Němci, jejich kritika se tedy dotýká veškerého němectví. Asimilace je jev negativní, vyvolaný německým šovinismem a zneuznáním ostatních národů. Protičeských výroků, které se obracejí na své původce a podílejí se na jejich obraze jako hrubých šovinistických nepřátel, je v textu, jak jsme výše uvedli, celá řada.

200

Viz HAHN, Hans Henning. Plädoyer für eine historische Stereotypenforschung. In Stereotyp, Identität, Geschichte: die Funktion von Stereotypen in gesellschaftichen Diskursen. Wien: Lang, 2002. S. 30. 201 KLOSTERMANN, Karel. Za štěstím. Praha: Melantrich, 1987. S. 27 a 94. 202 Tamtéž, s. 89. 203 REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Josef R. Vilímek, 1926. S. 61-76.

75

9. Karel Václav Rais: O ztraceném ševci Raisův poslední velký román z období jeho pozdní tvorby vznikal během první světové války a byl otištěn ve Zvonu teprve v letech 1918 až 1919. Svou datací tudíž stojí mimo stanovené období, kterým se tato práce zabývá. Nasnadě je však řada důvodů, proč jej do této sondy zahrnout. Odehrává se pro Raise v nedávné minulosti 90. let, jež byla na nacionální spory politického i nepolitického charakteru mezi Čechy a Němci velmi plodná. Tyto spory hrají v románu velkou roli a dávají nahlédnout do aktuálních politických problémů české společnosti a politiky v oblastech s většinovým německým obyvatelstvem. Jedná se o věrnou reflexi zejména jazykových požadavků, tak jak je formulovala česká politika a která byly zejména v tomto období zdrojem společenského napětí a přiostřujících se radikálních nacionálních názorů. Dále je nezbytné uvést, že celá tvorba Karla Václava Raise je pevně svázána s tradicemi české literatury posledních desetiletí devatenáctého století. Zůstal jim věrný i v posledních letech své literární tvorby, jak o tom svědčí i výpady z kruhů kolem České moderny a výhrady nejmladších kritiků. Lze jej

tedy považovat za autora druhé

poloviny 19. století, ač řada jeho prací vznikla až v prvních desetiletích století 20. Děj románu je zasazen do německého města Korytná – Koretnay v Krkonoších, které se deklaruje jako ryze německé i přes určitou českou menšinu. Tato konstelace umožňuje zachytit národnostní svár ve všech jeho odstínech a s ním i veškerou problematiku politického úsilí jak Čechů, tak i Němců. Hlavní hrdina, ke kterému odkazuje titul románu, je prostý český švec Alois Hejkrlík – Šustrlojzl. Jedná se o poctivého dobráka z české rodiny, který je však k národní věci lhostejný. V prvním dílu se usadí v Korytné, ožení se s Kačenkou, hodnou a poctivou posluhovačkou z fary, zařídí si svou skromnou živnost a vede prostý poctivý a šťastný život. Po náhlé smrti dětí a ženy se znovu „dobře“ ožení. Vezme si bohatou nevěstu Máry. Máry, ač Češka původem, se často prohlašuje za Němku kvůli svému původu z Tannwaldu, mluví směsicí obou jazyků. Její postava kontrastuje s pracovitou, obětavou, milující Kačenkou, je sobecká, líná, hašteřivá a pokrytecká. Druhým ústředním hrdinou románu je účetní Karel Slavík. Představuje národně uvědomělého Čecha, který se pilnou prací a drobným úsilím zasazuje o národní rozvoj v této

zastrčené

německé

provincii.

Zcela

reprezentuje

Čechy

jako

národ

středostavovský, jehož nositeli jsou nižší střední vrstvy, úřednictvo a nezávislá

76

inteligence.204 Pracuje jako účetní v továrně českého továrníka Kalenského, proti němu stojí německý správce Halwinger a záhy i všichni „lepší“ občané městečka, vykonavatelé veřejných funkcí. Slavík je hrdina veskrze kladný, je vzorem uvědomělého Čecha. Je skromný – zřekne se většího bytu ve prospěch svého starého nemocného předchůdce. Vzorně vykonává své povolání, je veřejně činný – na vlastní náklady zřídí českou knihovnu. Má sociální cítění – zasazuje se za zlepšení životních podmínek korytenského dělnictva. Je přímý a nepřetvařuje se, vždy zůstává věrný svým názorům a hájí je před svými nadřízenými bez ohledu na případný neprospěch, který by mu z toho mohl plynout. Má hluboký vztah ke svému rodišti, svým rodičům. Netrpí nacionálními předsudky, vychází dobře i s prostými „nenacionálními“ Němci. Tytéž charakteristiky platí velkou měrou i o jeho přátelích, uvědomělých Češích, s kterými se schází. Negativní rysy češství jsou reflektovány v Slavíkových debatách s jeho přáteli. Stěžují si zejména na absenci uvědomělosti a cílevědomosti, je konstatována určitá setrvačnost, uspokojení se s osvědčeným, méně náročným: „Mnoho nedbalosti, lenosti, lajdáctví je v našem lidu […] Přemnohý kluk dá se do školy honit, a když dochodí, lajdá, ničemu se neuče. […] Horlím jen proti tomu, abychom my byli jen sluhy, tamti pány, my jen dělníky, oni majiteli závodů. Po snaze vzdělávati se volám, po touze dostati se vpřed a výš!“205 Další negativní vlastnostní je závistivost: „Pravda, Čech jen Čechovi závidí.“206 Z českých pozitivních stereotypů se setkáme s vřelostí a srdečností: „S mnohým bychom s nimi i v té skromnosti neměnili, tepla a srdečnosti je mezi námi víc, věřte mi. Já bych mezi nimi býti nechtěl.“207 Hanlivé rysy a celkový despekt pak zaznívá z úst Němců, zejména v plamenné řeči poslance Streckera na „Volkstagu“, dále v novinových příspěvcích učitele Herrnschalla. Ty představují sondu do německé protičeské publicistiky v příhraničních oblastech v devadesátých letech. Jsou plné běžných stereotypů o původnosti germánského osídlení, vyspělosti německé kultury a jazyka, německé velkorysosti vůči Čechům – hostům. Češi jsou jednou označeni i jako zloději, což je plně v souladu s dobovým stereotypem. Češství je zde velkou měrou prezentováno jako fenomén ohrožený, značně znevýhodněný i přes své vynikající vlastnosti. Německá hospodářsky vyspělejší většina vyvíjí vědomý asimilační tlak. Absence české školy umožňuje dalekosáhlé 204

Srov. Křen a Kořalka. RAIS, Karel Václav. O ztraceném ševci II. Praha: SNKLU, 1963. S. 280 a 281. 206 Tamtéž, s. 238. 207 Tamtéž. 205

77

odnárodňování. Pohlová, Češka, která se před lety provdala do kupecké rodiny v Korytné, je zcela odnárodněná, celý život prožila v oddané práci svému manželovi a dětem, na svůj původ si pro povinnosti takřka nevzpomněla. Teprve Slavík ji přivedl k určité reflexi. Začíná si připadat ve své rodině cizí, méněcenná. Její syn se ožení s dcerou z vyšších německých kruhů, Pohlová pociťuje nevděk, syn ji na procházce se svou nastávající mine bez povšimnutí. I přes své úsilí má pocit méněcennosti, nerovnosti, nevděku: „S ní jen, co bylo nejnutnější! Nestojí o ni, ba, ani si jí nepřejí. Sprostá jim je, hloupá, nehodí se mezi ně, oni jsou velcí páni, ona jen ženská z hospodářství, z vesnice – snad i vědí, že z české vesnice!“208 Ocenění se jí dostává pouze od tvrdé matky svého muže. Mateřská obětavost je přisouzena všem Češkám, tím je odlišuje od Němek: „…Nechává se všecko běžet, nebo se dělá, ale dál nic, vy jste všecko držela, to já vím. Přinesla jste to sem z domu, vy jste takoví.“209 Obraz češství má podobný charakter, jaký jsme již zachytili v předchozích kapitolách. Důraz se opět klade na lidový charakter češství a roli drobné inteligence ve skladbě národní společnosti. Obdobnou konstelaci nalezneme i v Raisových Zapadlých vlastencích. Prakticky všechny české postavy náležejí těmto společenským vrstvám, dosažení vyššího společenského statutu je doprovázeno odnárodněním (sestry Holejšovy, Kalenský klade materiální zájmy nad národní). Obraz německého etnika je komplikovanější, liší se příslušností k sociální vrstvě resp. podle politické orientace. Malý krkonošský Němec je zde vylíčen zcela lidsky, bez jakýchkoliv hanlivých charakteristik, dokonce souhlasí i s českými snahami o národní rovnoprávnost. To souvisí s internacionálním programem německé sociální demokracie: „V našich dělnických listech byste se lecčeho dočetl, my se na vše díváme jinak než řvaví nacionálové!“210 Jinak je tomu u politicky angažovaných občanů Korytné, ti vystupují vždy jako nacionální šovinisté, kteří odpírají Čechům jakákoliv práva. To platí i pro příslušníky vyšších vrstev, Češi jsou pro ně sprostým národem, čeština pouhý idiom, který nelze srovnávat s jejich světovou mateřštinou: „Hezké bylo všecko, aber dieses böhmische Plappern auf den Gassen war mir zu widrig, das ganze Leben ist dort so unheimlich, die

208

RAIS, Karel Václav. O ztraceném ševci II. Praha: SNKLU, 1963. S. 356. Tamtéž, s. 352. 210 Tamtéž, s. 285. 209

78

Leute sind so dreist! Man schämt sich mit Tramway zu fahren, überall Hort man es – auch im deutschen Theater – es tönt so eindringlich, so grob.“211 I přes své vyšší postavení se na rozdíl od Čechů nechovají vždy v souladu s křesťanskými ctnostmi. Řada Němců z Korytné navštěvuje Ráj, podnik nevalné pověsti, kde holdují hazardu a podvádějí své ženy. Dalším výrazným rysem je prospěchářství, to je doloženo v případě dcer bývalého správce Holejše, který byl uvědomělým Čechem, ale všechny jeho dcery se poněmčily v důsledku výhodných sňatků. Němcům politicky neangažovaným jsou nacionální otázky lhostejné, nezajímají je, jsou si vědomi své kulturní i sociální nadřazenosti. Opakovaně se zmiňuje privilegovanost němectví. Pozitivní vlastnosti jsou jim přisouzeny v hovorech Čechů na základě kontrastním. Absence nebo nedostatečná míra určitých českých vlastností se objevuje u německého etnika, jedná se tedy o vztah komplementarity, který platí obecně pro problematiku obrazu druhého a sebe sama.212 Tam kde, jsou kritizovány české vlastnosti, dostávají se ke slovu kladné německé vlastnosti a naopak. Kritika češství má apelativní funkci a zmínění pozitivních vlastností konkurenta její vyznění ještě prohlubuje: „Kázně mezi námi mnoho není, to máte pravdu […] Organizace, vědomí povinnosti, jednota cílů nejsou snad nikde jinde jako u nich; každý je kolečkem ve velikém stroji, ví, co smí, co nesmí, a činí se na svém místě. Mají mnoho krásného, čemu bychom se mohli učit. Pořádek je u nich – pohleďte jen na ty silnice a cesty!“213 Rais je realista a v popředí jeho zájmu je zachycení reality. O tom svědčí i posun v popisu národnostní problematiky, Zapadlí vlastenci (Světozor 1893) se odehrávají ve čtyřicátých letech a omezují se na konstruování češství v duchu vlasteneckých mýtů, němectví se dotýkají pouze okrajově a představují je jako sociálně zvýhodněné, Němci jsou příslušníci vyšších sociálních vrstev: „Co je pán, je Němec, a není-li, aspoň se dělá. No dobře, dělejte si pány, ale ne za cizí hlomouzy. Pořád jedí zplna a jenom šveholí: ‚Až se najíme, půjčíme vám lžíci!‘ Jděte, kam chcete, do jakých chcete kancelářů, a uvidíte, co jsme. Má-li panský písař napsat něco po česku, je z toho obluda mořská.“214 Toto rozlišení je ještě lépe patrné, jestliže srovnáme českou besedu v Pozdětíně se zábavou na zámečku Milovy, kam jezdí odpočívat Němci z okolí. S jinými stereotypními rysy se zde nesetkáme. Ačkoliv z textu vyplývá, že Němci žijící na druhé straně Krkonoš jsou jiní a nejsou „naši“, nepřátelské výroky se tu ale nevyskytují, jedná se o zachycení primárních 211

RAIS, Karel Václav. O ztraceném ševci II. Praha: SNKLU, 1963. S. 153. Srov. I. kapitola této práce, především Bleicher, Hahn. 213 RAIS, Karel Václav. O ztraceném ševci II. Praha: SNKLU, 1963. S. 238. 214 RAIS, Karel, Václav. Zapadlí vlastenci. Praha: SNKLU, 1965. S. 160. 212

79

stereotypů, které se vždy jedno etnikum vytváří o druhém. Tento obraz dobře vystihuje národnostní realitu čtyřicátých let, kdy české požadavky ještě neměly politickou dimenzi a čeští Němci se necítili ohroženi. Román neodráží konflikt mezi Čechy a Němci tak, jak s ním byl autor konfrontován za svého života. Předlohou této prózy byly zápisky krkonošského písmáka Věnceslava Metelky z doby, kdy nebylo soužití obou etnik ještě zatíženo nacionální ideologií. V jedné z kapitol,215 jež má formu těchto pamětí, se setkáváme s popisem „handlu“, který byl součástí učebního procesu v příhraničních oblastech. České děti byly posílány do německých rodin na druhé straně hor, aby si osvojily němčinu. Do Čech pak naopak na určitý čas přicházely děti německé. Tato kapitola představuje soužití obou národností harmonicky, hrdinovi se sice do Německa nechce, ale dobude si tam uznání a získá přátele. V devadesátých letech byla však situace diametrálně odlišná, nebude tedy od věci se pozastavit nad událostmi, které determinovaly společenské klima devadesátých let a vyvolaly silný národní antagonismus, který zde Rais velice věrně zachytil v románě O ztraceném ševci. Jedná se zejména o punktace, které nepřipouštěly vnitřní češtinu a vyvolaly ohromné bouře. Počátkem devadesátých let se také stupňuje český státoprávní radikalismus,

což

je

přirozeným

důsledkem

završení

národní

emancipace,

hospodářského růstu českých zemí a prvních mezinárodních úspěchů na poli evropské kultury. Klíčovým momentem této dekády byla Badeniho jazyková nařízení, jež Čechům vyšla vstříc ve všech jejich požadavcích (zavedení vnitřní češtiny a dvojjazyčnost úřednictva), ale žádný z německých požadavků nebyl oslyšen (např. rozdělení sněmu na zemské kurie). Po vydání toho jazykového pořádku, který narazil na masivní odbor českých Němců, kteří se ve srovnání s Němci rakouskými cítili diskriminováni, se české země ocitly takřka na prahu občanské války. Po celé zemi docházelo k potyčkám a střetům mezi Čechy a Němci, jejichž intenzita byla nejsilnější právě v pohraničních oblastech, kde byla německá většina silně ovlivněna novým všeněmeckým cítěním, vyvolaným hospodářským rozmachem Německa. Německý šovinismus se plně projevil vznikem Německého souručenství (Deutsche Gemeinbürschaft), jehož požadavky formulované Svatodušním programem ukázaly kritický stav nacionálních poměrů, ač zůstaly velkou měrou pouze na papíře.216 Devadesátá léta jsou tedy ve znamení definitivní rozluky mezi oběma národy, což Raisův román velice dobře zachycuje. Navíc se odehrává v severočeském pohraničí, v oblasti s německou většinou. Právě tato území 215 216

RAIS, Karel, Václav. Zapadlí vlastenci. Praha: SNKLU, 1965. S. 77–90. Viz KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight-Publisher, 1989.

80

byla nacionálním sporem zasažena nejvíce. Raisův román také velmi dobře zachycuje růst významu sousedního silného Německa, jež svými hospodářskými úspěch strhávalo pozornost českých Němců. V dobovém tisku lze nalézt od sedmdesátých let dostatek komentářů k potyčkám mezi oběma národnostmi právě v oblastech severních Čech. Zatímco v Zapadlých vlastencích se setkáváme pouze s konstatováním existence primárních stereotypů, zde Rais líčí reálné fungování stereotypů ideologizovaných, které byly instrumentem politického boje.

81

10. Publicistika Druhá polovina 19. století, jak jsme již zmínili v předešlých kapitolách, je obdobím prudkého rozvoje česky psané publicistiky (viz kapitola 4.1). Pro období od šedesátých do devadesátých let je charakteristický neustálý růst počtu periodik jak politického, tak i zábavního charakteru. Publicistická produkce těchto desetiletí je velmi obsáhlá a zasloužila by časově velmi náročnou analýzu, kdybychom chtěli detailně zachytit obraz němectví v celém období ve vybraných žurnálech. Z historického kontextu je patrné, že soužití s Němci tvořilo ústřední problém života celé české společnosti. Předpoklad, že na stránkách novin v období 1860 a 1900 nalezneme řadu reflexí vztahu Čechů a Němců a jasně vykreslený obraz němectví a češství se potvrdil. Zároveň se studium publicistické produkce jeví velmi důležitým pramenem poznání pro danou problematiku a pro zachycení dobové atmosféry vůbec. Novinové články veřejné mínění jednak odrážejí a jednak vytvářejí. Vzhledem k silnému konkurenčnímu tlaku byly jednotlivé listy nuceny vyjít svému čtenářstvu maximálně vstříc, jinými slovy psát tak, aby to odpovídalo čtenářově světonázoru v rámci názorové orientace listu.217 Druhá polovina 19. století je ve znamení politické emancipace Čechů a snahy dosáhnout uspokojivé autonomie, tudíž přestavby monarchie na federativním principu. Vedle toho lze za ústřední považovat boj o plné zrovnoprávnění češtiny a němčiny. V cestě stojí však vídeňský centralistický režim a odpor českých Němců, resp. rakouských Němců obecně, kteří si nutně chtějí ponechat v monarchii své čelní postavení. Oba dva tyto činitele můžeme označit za německé, je tedy nasnadě, že česká publicistika se snaží němectví vylíčit nepřátelsky a proti němu vyzdvihnout kvality češství, děje se tak namnoze pomocí inventáře jistých témat a motivů, se kterými se setkáváme i v literatuře. Četnost a negativní ráz těchto tvrzení je nepoměrně větší. Jak jsme uvedli, není možné zachytit veškerou publicistickou tvorbu zvolené epochy, omezíme se tedy pouze na velmi skromné sondy do náplně Národních listů. Specifickou oblast karikatury, která má svá pevná pravidla, necháme zcela stranou, neboť její velmi silná složka je neverbální. Dokladem obliby Humoristických listů a jejich karikatur je řada narážek v beletrii i samých politických textech. Řada vtipů ve vztahu k soužití a povaze obou národností byla manifestována na stereotypizovaných zástupcích obou

217

Srov. TUREČEK, Dalibor. Český fejeton 19. století. Studie literárně historická. Habilitační práce.

82

konkurenčních skupin – českém Vaškovi a německém Michlovi, reprezentantech národních povah.218 Český Vašek byl v českých periodikách nositelem těch nejlepších vlastností, německý Michl, jeho protihráč, byl často zobrazovaný jako obtloustlý, zpustlý, násilnický skřet. V německém dobovém tisku byla situace právě opačná. Velmi dobrým pramenem poznání obrazu němectví v české publicistice druhé poloviny 19. století představuje Arbesův spis Němci v Čechách,219 který sestává jednak z článků Arbesových, jednak novinových článků publikovaných v českých dobových periodikách. Arbes měl v úmyslu vylíčit komplexně dějiny Němců v českých zemích, a tím přinést důkaz o neúnosné povaze soužití obou národností a zejména o německé proradnosti. Základ tvořilo devět statí publikovaných během druhé poloviny roku 1884 v českobrodském týdeníku Naše Hlasy. Jedná se o přehled prvních kontaktů mezi Germány a Slovany, následují kapitoly o prvních německých osídlencích Prahy a dále vývoj poněmčování do doby lucemburské. Je patrné, že se nejedná o žádnou originální historickou koncepci. Vliv Palackého je zřetelný, Arbes se odvolává i na spisy V. V. Tomka. Palackého „stýkání a potýkání se“ je tu ale patřičně zjednodušeno, dobře to dokládá článek První germanizátoři v Čechách, otištěný 16. června 1897 v Národních listech: „Od té doby, tedy přes tisíc roků, nejsou dějiny české v podstatě skoro ničím jiným, nežli neustálým bojem s živlem germánským.“220 Dále následuje v podstatě parafráze Palackého slov z předmluvy k jeho Dějinám, ovšem patřičně obohacená o protiněmecké invektivy: „Výbojní Germáni naproti tomu, ztroskotavše panství světovládného Říma z popudu po kořisti a panství, nezapřeli této své povahy ani později a chovali se podobně i k mírumilovným Slovanům, tudíž i Čechům.“221 Popis nejstarších událostí silně připomíná i líčení prvních konfliktů Dalimilovou kronikou. Navíc je zde uplatněn pouze obraz slovanství jako etnika velmi kultivovaného, ctícího demokratické principy, tedy ty rysy českého autoobrazu, které se konstituovaly na základě Rukopisů, potažmo Palackého interpretací nejstarších českých dějin teprve v průběhu 19. soletí. Obraz češství a němectví je založen výhradně na stereotypech: „V největší stručnosti vylíčený tento boj nasvědčuje jednak mírumilovnosti a ústupnosti našich praotců, jednak pak je svědectvím nehrubě lichotivé vlastnosti kmene 218

Viz KOŘALKA, Jiří. Češi a Němci ve vzájemných karikaturách v letech 1848–1938. In Češi a Němci. Praha; Litomyšl: Paseka, 2001. Reflexe revolučních událostí let 1848–1849 karikaturou je popsána Štaifem. Viz ŠTAIF, Jiří. Karikatura Němce v revoluci 1848–1849. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 33–48. 219 ARBES, Jakub. Němci v Čechách: Historicko-politické rozpravy. Praha: 1946. 220 ARBES, Jakub. Němci v Čechách: Historicko-politické rozpravy. Praha: 1946. s. 86. 221 Tamtéž.

83

germánského: zrádně lstivosti a úskočnosti, jimiž si vypomáhali, když byli v úzkých a hrubá síla jim nedostačila.“222 Slovan je mírný a prostoduchý, Němec „panstvílačný“, zchytralý a proradný. Stálým poněmčováním měst jsou vinni čeští panovníci, kteří myslí pouze na svůj vlastní zisk. Autor je opakovaně označuje za přímé viníky germanizace. Akcentován je opět význam prostého pracujícího lidu:„A vše to ― vešken ten lesk, veškerá ta nádhera, dodáváme, pořizovány ― z mozolů lidu českého. Zemané čeští vyjížděli na klání v oslňující nádheře plni zlata, stříbra a drahokamů ― na útraty lidu českého…“223 Němectví je neustále konfrontovánou s čistou, ba „holubičí“ povahou Slovanů, tím vyniká více jeho výbojnost a křivost charakteru. Všechny charakteristiky a způsob argumentace, s jakými se setkáváme na stránkách Národních listů, jsou zde obsaženy v koncentrované formě. Je příznačné, že základem spisu je řada textů, které podlehly konfiskaci z důvodu šíření nenávisti mezi národy. O povaze tohoto spisu svědčí i rok jeho jediného vydání. Vyšel roku 1946, tedy v době kdy protiněmecké nálady kulminovaly a odsun sudetských Němců vyžadoval pádné argumenty. Argumentace druhé poloviny 19. století se ukázala jako velice funkční. Obraz Němce, s nímž operuje, lze charakterizovat zcela jednoznačně jako obraz nepřítele, což se plně shodovalo s aktuální poválečnou realitou a jejími potřebami. Ovšem argumentace a obraz němectví zde v těchto vybraných článcích koresponduje celkově s povahou Národních listů. Ostatní sondy do jednotlivých ročníků224 tohoto listu vyjevily skutečnost, že negativní obraz němectví se objevuje v souvislosti s určitými tématy. Předně se jedná o politické otázky, k těm patří zejména zrovnoprávnění obou jazyků, vyrovnání, jinak řečeno přestavba monarchie na federativním principu s ohledem na podobu českého středověkého státu. Často se také objevují výtky „poněmčování“ v souvislosti se školstvím. Velice často se zmiňují střety Čechů s Němci na venkově především v oblastech s většinovým německým obyvatelstvem. Můžeme hovořit o pevném modelu výstavby těchto zpráv. Mírumilovní, spořádaní Češi jsou ve své vlastní zemi napadáni jak slovně, tak i tělesně proradnými násilnickými Němci. Silnou složkou v obrazu Němců je prvek prvotní agrese, z celého pak vyplývá i německá neuměřenost a šovinismus.

222

Tamtéž, s. 17. Tamtéž, s. 36. 224 Zabývali jsme se ročníky Národních listů z let 1868, 1871, 1890. 223

84

Vděčným tématem byla také německá publicistika. Češi reagovali na kladný německý sebeobraz jeho převracením a ironizací (viz Nerudovy fejetony). V této souvislosti lze hovořit o polemickém charakteru a intertextualitě. Běžně se reagovalo na články uveřejněné v jiných periodikách, a to buď polemicky např. přetištěním jistých pasáží s patřičným komentářem, nebo se odkazovalo na články z jiných listů kvůli jejich shodnému názoru. Velice často se objevují slova emocionálně zabarvená, což je podle mnohých badatelů nejsilnější složka stereotypů. V případě publicistiky je termín stereotyp zcela na místě. Ve vztahu k Němcům se objevují často tyto přívlastky: „surový, mohútný, výbojný, falešný, násilný“. V článcích tematizujících soužití obou národností se objevují slova jako terorismus, mrzká denunciace, štvanice, týrání, nástrahy, násilí, klam. Frekvence jejich výskytu se desetiletí za desetiletím zvyšuje. Posun je značný a nejlépe vyjde najevo srovnáním libovolného ročníku Národních listů z let šedesátých a devadesátých. Uvedené hodnotící výrazy zaznívají aktuálně především ve vztahu k českým, případně rakouským Němcům. Odkazy k říšskému němectví se neobjevují tak často. Typickým rysem je historická a historizující argumentace v souladu s často zmiňovanou v nacionálně-šovinistickém duchu zjednodušenou Palackého koncepcí českých dějin. Neustále je vyzdvihována mírumilovnost a demokratičnost starých Slovanů, z českých dějin se autoři často odvolávají na staletou porobu národa, o jehož vitálnosti a „nadvýjimečných“ vlastnostech svědčí jeho takřka zázračné „znovuzrození“. Stále je připomínán odvěký konflikt češství s němectvím. Uvedené charakteristiky jistě dobře dokumentují napětí, jaké v tehdejší společnosti mezi oběma národnostmi panovalo. Obrazy druhého etnika zde mají ryze negativní a stereotypní charakter.

85

Závěr

Sonda do české literatury a publicistiky druhé poloviny 19. století potvrdila předpoklad, že se zde objevuje více méně pevný obraz němectví, jehož jednotlivé dílčí složky se neustále opakují. Můžeme tedy oprávněně hovořit o řadě stereotypů, které tento obraz vytvářejí. Obraz němectví v české literární produkci je jednoznačně negativní, v publicistice lze oprávněně hovořit o obrazu nepřítele. Tento „heteroobraz“ je silně silně ovlivněn zjednodušenou koncepcí českých dějin, vycházející z odkazu Františka Palackého a omezenou na neustálé „potýkání se“ Čechů s německým živlem. V konfrontaci s negativním obrazem němectví vzniká kladný český „autoobraz“, na němž se velkou měrou podílejí české historické mýty. Dříve než přejdeme k výčtu jednotlivých stereotypních rysů, které se na německém „heteroobraze“ podílejí, je nezbytné poukázat na mnohovrstevnost sama slova němectví. Němectví lze vnímat jako pojem nadřazený třem dílčím komponentům – němectví říšskému, rakouskému a českém, které musíme v realitě 19. století nutně rozlišovat. Všechny tyto tři složky jsou vždy v obrazu němectví přítomny, v závislosti na tématu vždy jedna z nich dominuje. Součástí obrazu druhého je však i reálný vztah, který mezi oběma národnostmi panuje. Tento vztah se také stává předmětem zobrazení. Ve sledovaných textech je většinou představen rovněž stereotypně, a sice jako vztah privilegovaných. Tímto způsobem je soužití Čechů a Němců reflektováno ve všech analyzovaných textech. Reálné poměry druhé poloviny 19. století se vyznačující neustálým růstem napětí mezi Čechy a Němci, které se v kritických situacích projevovalo vzájemným bojkotem a někdy dokonce potyčkami (země stanula takřka na prahu občanské války po vydání Badenniho jazykových pořádků). Naděje na možnou shodu a nacionální smír mezi Čechy a Němci se desetiletí od desetiletí snižovala. Od osmdesátých let hovoří Jan Křen o nacionální válce, která vedla k vytvoření dvou na sobě nezávislých a k sobě netečných společenství na českém území. Němec vystupuje jako odvěký nepřítel českého národa. Tento stereotyp se jeví jako nejsilnější a nadřazený všem dalším dílčím rysům, ty ho pak pouze doplňují a dokládají v konkrétních aspektech soužití s českým etnikem. Kořeny tohoto stereotypu je třeba hledat v minulosti, Němec jako nepřítel vystupuje už v nejstarších česky psaných literárních památkách. Vzorovým příkladem je Dalimilova kronika. Historická argumentace s odkazy na „velkou“ minulost českého národa tvoří základy dobové

86

politické rétoriky, jež byla literaturou a především publicistikou reflektována a přejímána. Velmi silně se zde odráží již zmiňované Palackého hodnocení českých dějin jako „neustálého stýkání se a potýkání se“, jež bylo dalšími dějepisci 19. století přejímáno a zjednodušováno, až se omezilo na konstatování, že české dějiny jsou dějinami boje Čechů s Němci. Historická argumentace operuje s násilnou christianizací a vnucením feudálního řádu demokratickým Slovanů. Idea slovanské vzájemnosti se ukázala v druhé polovině velmi živoucí i přes všechny otřesy, jimiž prošla (nejsilněji jí poznamenalo polské povstání). Často se objevují aluze na osud Polabských Slovanů, jenž dokládá ničivou asimilační sílu němectví a má výstražnou funkci. V textech vycházejících ze současnosti, a právě ty byly předmětem zájmu této práce, se tento stereotyp manifestuje nepřátelským poměrem mezi německými a českými postavami. Němec nebo lépe německy mluvící postava je Čechovi protihráčem. Nejjasněji dokládá tuto konstelaci román Gustava Pflegra-Moravského Z malého světa, kde proti poctivému českému dělníku stojí bohatý německý továrník. Dalším dokladem je postava účetního Slavíka, jehož protihráčem je Němec Halwinger. Proti lešetínskému kovářovi stojí v nepřátelském poměru veškerý nový řád, který přinesli Němci. Klostermannovy šumavské prózy sice od nacionální problematiky odhlížejí, přesto zde nalezneme doklady neideologizovaných stereotypů. Proti obyvatelům české Šumavy, jež byla vědomým autorským gestem „počeštěna“, stojí obyvatelstvo z bavorské strany hor. V tomto případě se může jednat o věrnou reflexi vztahu příslušníků dvou regionů, nacionální složka ve smyslu politické ideologie zde není přítomna. Specifickým případem je konstelace v románu Za štěstím. Německy mluvící postavy zde nejsou nepřáteli. Funkci nepřítele přejímá celé město, které vyvíjí silný asimilační tlak a žene přistěhovalé Čechy do záhuby. Publicistické texty vyjadřují nepřátelský poměr mezi oběma etniky velmi explicitně. Odsudek je zde adresnější. Kritizován je v první řadě především nepřátelský postoj rakouské politiky a českých německých poslanců vůči českým záležitostem. Velmi často je napadán protičeský postoj německé publicistiky (v první řadě rakouské a německy psané v českých zemích). Vedle aktuálních politicky podmíněných témat to potvrzuje řada článků, které informují o potyčkách mezi Čechy a Němci v pohraničí a na českém venkově. Němci zde vždy vystupují jako iniciátoři konfliktu, Češi se pouze brání německé agresi. Druhým velmi silným stereotypem je sociální zvýhodnění a celková privilegovanost němectví. Je to patrné z již uvedené konstelace mezi hlavními postavami. Ve všech 87

analyzovaných dílech jsou Němci příslušníky vyšších sociálních vrstev. Češství je naproti tomu akcentováno jako lidové, což souvisí s adorací prostého lidu jako uchovatele národního jazyka do doby národního obrození. Na chudobu českého lidu se váže kult drobné a neutuchající práce, poctivost, srdečnost a dobrota. Příslušnost k měšťanství či dokonce ke šlechtickému stavu má je konotována negativně , je vázána na odnárodnění. Dobře to dokládají prakticky všechna analyzovaná díla, např. postava továrníka Kalenského v Raisově románě O zapomenutém ševci, který se odmítá důsledněji postavit proti útlaku svých českých zaměstnanců, nebo odnárodnění čeští kupci v románu Z malého světa Pflegra-Moravského., pouze u Klostermanna je situace problematičtější. V románu Za štěstím je patrný vliv naturalismu. Otřesné sociální poměry vedou u chudé Čechy do zkázy: alkoholismus v rodině Hmatálkově, mravní úpadek Bětušky. V román Ze světa lesních samot je sociální stratifikace převrácená, Češi jsou ve „vyšších“ pozicích. Německé etnikum bylo skutečně do devadesátých let hospodářsky zdatnější a sociální vzestup byl v prvních desetiletích stále ještě vázán na dokonalé ovládnutí němčiny jako státního jazyka. České dějiny druhé poloviny 19. století bychom snad bez nadsázky mohly označit za dějiny jazykového vyrovnání (zavedení „vnitřní“ češtiny tvořilo jeden ze základních bodů českého politického programu). Narážky na nevyrovnané postavení obou jazyků nalezneme ve všech textech. Na tuto skutečnost se váže další výtka, která souvisí s asimilačním tlakem vyvolaným internacionálnějším statutem němčiny. Němci do svého kulturního odkazu zahrnují i kulturní projevy etnických Čechů. Řadu narážek na to nalezneme v Nerudových fejetonech. Český kulturní život do devadesátých let se však určitou provinciálností skutečně vyznačoval. Svědčí o tom i fakt, že všechny nastupující literární generace (ne zcela to platí u ruchovců) se snažily „otvírat okna do Evropy“. Je ale třeba si uvědomit, že od osmdesátých let bylo možné získat kompletní vzdělání v češtině a celá druhá polovina 19. století je ve znamení vyrovnávání se s hospodářským předstihem českých a rakouských Němců, což se skutečně v devadesátých letech podařilo. To manifestuje opět postava továrníka Kalenského v Raisově románě. Ačkoliv literatura jistou měrou v tomto ohledu odráží skutečné poměry, mohli bychom i zde hovořit o stereotypizaci nebo minimálně typizaci. Z českých postav v uvedených dílech, opomineme-li Klostermannovy šumavské prózy, patří k bohatým vrstvám pouze zmiňovaný Kalenský u Raise u Horzegshy v románě Za štěstím. Jinak se setkáváme s městským proletariátem (Z malého světa), drobnými řemeslníky (Lešetínský kovář, O 88

zapomenutém ševci) a střední inteligencí (opět Raisova díla). O zažitosti této představy svědčí i situace v jiných dílech, která nebyla do této práce zahrnuta, např. v románu V temných vírech Antala Staška, z tvorby starších autorů lze uvést povídky Boženy Němcové V zámku a podzámčí nebo Dobrý člověk. Jedná se však o pohled krásné literatury, v publicistice se podobné vidění skutečnosti nevyskytuje. Nepřátelsky vyznívají i další charakteristiky němectví: nezdolné německé sebevědomí, pocit kulturní nadřazenosti, jazykový šovinismus atd. Opustíme-li ale abstraktní rovinu němectví, pod něž jsou subsumovány všechny tři dílčí komponenty němectví, objevíme na úrovni líčení regionu obraz neutrální, až smírný, který vychází z primárních stereotypů a není ovlivněn politickou ideologií. Doklady toho nalezneme při líčení „handlu“ v Raisově Zapadlých vlastencích, v Klostermannově líčení Vídeňáků v románu Za štěstím a také v Nerudových cestopisných causeriích. Jedná se jednoduše o obraz druhého, v němž nejsou přítomny prvky historické argumentace a který odráží prostou jinakost. Jednotlivci německé národnosti jsou představeni pozitivně tehdy, jestliže jejich charakteristiky není součástí osnovné koncepce díla. Jedná se většinou o vedlejší postavy. Tak je tomu u Klostermanna (štědrý donátor v románu Za štěstím, hospodyně Nany v próze Ze světa lesních samot) a u Raise (vedlejší postavy v románové kronice O zapomenutém ševci). Jan Neruda ve svých prózách předkládá smírný obraz němectví, jednotlivé německy mluvící postavy jsou charakterizovány neutrálně bez vztahu k národnosti. V Nerudově tvorbě je patrný pokles protiněmeckých invektiv v souvislosti s dominancí estetické funkce. Ve sbírce fejetonů, kterou uspořádal sám autor, je negativních rysů němectví nesrovnatelně méně než ve výborech, které uspořádali redaktoři kritického vydání Nerudových spisů na chronologickém principu. V próze není nacionální rovina takřka přítomna, což lze vysvětlit důrazem na psychologii postav a jejich vzpomínkovým charakterem. Marek Nekula hovoří o vědomém autorském gestu jako prostředku konstruování malostranské idyly. Analýza obrazu češství tvořila pouze doprovodnou složku naší práce. Češství popisujeme především ve vztahu k němectví. Český obraz sebe sama je, jak jsme již uvedli, lichotivý a založený na minulosti. Tam, kde

zaznívá kritika, je přítomna

apelativní funkce, jedná se o pokus o nápravu. Negativní české vlastnosti nebo absence určitých povahových rysů je totiž vždy ku prospěchu Němců. Obraz němectví není přítomen u všech autorů sledovaného období. Tam, kde se s ním setkáváme, vykazuje opakující se stereotypní rysy. Svou povahou představuje tato práce 89

sondu a omezila se pouze na tvorbu autorů, kteří vstoupili do literatury na sklonku Bachovy éry a později, ale svým dílem zůstali věrni tradicím 19. století. Stranou zájmu byly autoři České moderny, práce také odhlédla od žánru historické prózy. Předmětem analýzy byla díla „exkluzivních“ autorů, můžeme očekávat, že v dílec konvenčních bychom nalezly obraz němectví stereotypnější. Tato domněnka by však vyžadovala důkladnou analýzu této literární produkce. Obraz němectví v české publicistice daného období má ryze negativní ráz a vychází z výše popsaných stereotypů, četnost výskytu protiněmeckých komentářů je velice vysoká. Jedná se o velmi širokou oblast, jež si zaslouží vlastní analýzu, i z toho důvodu se jí tato práce dotýká pouze okrajově. Analýza Nerudových fejetonů, které dokumentují vývoj české společnosti a s ním i soužití Čechů a Němců během třiceti let ukázala, však jasně dokládá fungování obrazu němectví jako obrazu nepřítele.

90

Resümee Die vorliegende Arbeit Das Bild des Deutschtums und Tschechentums in der tschechischen Literatur und Publizistik der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts beschreibt die einzelnen konstitutiven Merkmale, aus denen das Bild des anderen besteht. Den Forschungsgegenstand stellt das Bild des Deutschtums dar. Das Bild des Tschechentums wurde in die Arbeit nur darum einbezogen, weil die nationalen Stereotype komplementär funktionieren, d. h. den deutschen negativen Eigenschaften werden die entsprechenden tschechischen Beschaffenheiten gegenübergestellt. Es wurde versucht, den Charakter dieses Bildes durch die objektiven historischen Bedingungen zu erklären, die das Zusammenleben von Deutschen und Tschechen in dieser Zeit prägten. Zugleich wurde darauf hingewiesen, dass das Bild des Deutschen als Feinbild in der tschechischen Literatur sehr lange Tradition hat und in allen Entwicklungsperioden des tschechischen Schrifttums auftaucht. Die Vermutung, dass in der tschechischen Literatur das mehr oder minder feste Bild des Deutschen vorkommt, hat sich völlig bestätigt. Es handelt sich um das eindeutig negative Bild. Die Deutschen werden im Bezug auf die Geschichte und die nationalistische tschechische Historiografie als die „ewigen“ Feinde der Tschechen dargestellt, was durch die Personenkonstellation manifestiert wird. Das zweitstärkste Element des Bildes ist die soziale Überlegenheit. Die Deutschen sind meistens Angehörige der „besseren“ reichen Gesellschaft, die Tschechen sind im Gegenteil arm und trotz ihrer hervorragenden Eigenschaften diskriminiert. Es wurde das prosaische und feuilletonistische Werk von Jan Neruda analysiert, sowie die Werke von Svatopluk Čech, Gustav Pfleger-Moravský, Karel Klostermann und Karel Václav Rais, in denen das Zusammenleben beider Völker thematisiert wird. Die beschränkte Sonde in die jungtschechische Publizistik brachte ans Licht, dass da die nationalen Feinbilder viel öfter auftreten als in der Belletristik, was auf die andere Hierarchie der Funktionen dieser Kommunikationsbereiche zurückzuführen ist.

91

Použitá literatura: Primární literatura:

ARBES, Jakub. Němci v Čechách: Historicko-politické rozpravy. Praha: Melantrich, 1946. ČEH, Svatopluk. Lešetínský kovář: báseň. Praha: F. Topič, 1946. ČECH, Svatopluk. Tři cykly básní a sníh. Praha: F. Topič, 1910. ČECH. Svatopluk. Václav z Michalovic. Evropa. Čerkes. Anděl. Praha: F. Topič, 1907. KLOSTERMANN, Karel. Skláři. Praha: Práce, 1971. KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1969. KLOSTERMANN, Karel. Za štěstím. Praha: Melantrich, 1987. NĚMCOVÁ, Božena. Dobrý člověk. Praha: Československý spisovatel, 1974. NERUDA, Jan. Arabesky. Praha: Československý spisovatel, 1952. s. 193. NERUDA, Jan. Básně I. Praha: Československý spisovatel, 1951. NERUDA, Jan. Básně II. Praha: SNKLHU, 1955. NERUDA, Jan. Česká společnost I, Praha: Československý spisovatel, 1951. NERUDA, Jan. Česká společnost II, Praha: SNKLHU, 1956. NERUDA, Jan. Česká společnost III, Praha: SNKLHU, 1960. NERUDA, Jan. Česká společnost IV, Praha: SNKLU, 1964. NERUDA, Jan. Česká společnost V, Praha: Odeon, 1971. NERUDA, Jan. Dopisy II. Praha: SNKLHU, 1954. NERUDA, Jan. Drobné klepy I. Praha: SNKLHU, 1958. NERUDA, Jan. Drobné klepy II, Praha: SNKLHU, 1959. NERUDA, Jan. Drobné klepy III, Praha: SNKLU, 1962. NERUDA, Jan. Drobné klepy IV, Praha: Odeon, 1967. NERUDA, Jan. Drobné klepy V, Praha: Odeon, 1969. NERUDA, Jan. Drobné klepy VI, Praha: Odeon, 1972. NERUDA, Jan. Menší cesty. Praha: SNKLU, 1961. NERUDA, Jan. Obrazy z ciziny. Praha: Československý spisovatel, 1950. NERUDA, Jan. Povídky malostranské. Praha: Československý spisovatel, 1978. NERUDA, Jan. Studie krátké a kratší I. Praha: SNKLHU, 1955.

92

NERUDA, Jan. Studie krátké a kratší II. Praha: SNKLHU, 1958. NERUDA, Jan. Žerty hravé a dravé. Praha: SNKLHU, 1954. PALACKÝ, František. Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě. Díl I., Od prvověkosti až do roku 1253. Praha: Bursík & Kohout, 1894. PFLEGER-MORAVSKÝ, Gustav. Z malého světa. Praha: SNKLU, 1962. RAIS, Karel Václav. O ztraceném ševci I a II. Praha: SNKLU, 1963. RAIS, Karel, Václav. Zapadlí vlastenci. Praha: SNKLU, 1965. STAŠEK, Antal. V temných vírech. Praha: Svoboda, 1974.

Sekundární literatura:

BOROVÁ, Vladimíra. Obraz Němců v české historické beletrii 1890-1900. In Obraz druhého v historické perspektivě: tisk a historická beletrie při formování historického vědomí v 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1997. S. 12–39. BLEICHER, Tomas. Elemente einer komparatistischen Imagologie. In Mainzer komparatistische Hefte. Mainz: 1998. S. 9–19. HAHN, Hans Henning. Plädoyer für eine historische Stereotypenforschung. In Stereotyp, Identität, Geschichte: die Funktion von Stereotypen in gesellschaftichen Diskursen. Wien: Lang, 2002. S. 20–43. HERBEN, Jan. Gustav Pfleger-Moravský: Vzpomínka na básníka psaná ku slavnosti Karasejnské. Praha: Moravská Beseda, 1883. HOENSCH, Jörg Konrad. Geschichte Böhmens: Von der slawischen Landnahme bis ins 20. Jahrhundert. München: 1992. KLUSÁKOVÁ, Luďa. Stereotyp nebo obraz druhého? In: Obraz druhého v historické perspektivě: tisk a historická beletrie při formování historického vědomí v 19. a 20. století.. Praha: Karolinum, 1997. S. 6–8. KOŘALKA, Jan. Češi v Habsburské říši a Evropě 1815–1914. Praha: Argo, 1996. KOŘALKA, Jiří. Mýtus německého nepřítele: Dalimil a ti druzí. In Češi a Němci. Praha; Litomyšl: Paseka, 2001. S. 419–421. KOŘALKA, Jiří: Češi a Němci ve vzájemných karikaturách v letech 1848–1938. In Češi a Němci. Praha; Litomyšl: Paseka, 2001. KREJČÍ, František Václav. Jan Neruda. Studie jeho vývoje a díla. Praha: Hejda & Tuček, 1901. KREKOVIČOVÁ, Eva. Medzi autoobrazom a heteroobrazom. In: Etnické stereotypy 93

z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. S. 14―27. KŘEN, Jan. Historické proměny češství. Praha: Karolinum, 1992. KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight-Publisher, 1989. KŘEN, Jan. Úvod. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 7–20. KŘEN, Jan. Obrazy Němců v české společnosti. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 21–33. KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha: Lidové noviny, 1997. LNĚNIČKOVÁ, Jitka. České země v době předbřeznové 1792−1848. Praha: Libri, 1999. MAIDL, Václav. Obraz německy mluvících postav a německého prostředí v české literatuře 19. a 20. století. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 281–302. NEKULA, Marek. Němci a židé v Povídkách malostranských. In Bohemica Litterraria: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensiS. V 2. Brno: Nakladatelství Masarykovy univerzity, 1999. S. 49-54. NOVÁK, Arne. Jan Neruda. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1910. NOVÁK, Arne; NOVÁK, Jan V.. Přehledné dějiny literatury české: Od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995. NOVOTNÝ, Miloslav. Život Jana Nerudy I. Praha: Československý spisovatel, 1951. NOVOTNÝ, Miloslav. Život Jana Nerudy II. Praha: Československý spisovatel, 1953. NOVOTNÝ, Miloslav. Život Jana Nerudy III. Praha: Československý spisovatel, 1954. NOVOTNÝ, Miloslav. Život Jana Nerudy IV. Praha: Československý spisovatel, 1956. POLÁK, Karel. Jan Neruda. Praha: Orbis, 1955. RAK, Jiří. Obraz Němce v české historiografii 19. století. In: Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 49–75. RAK, Jiří. Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H & H. 1994. REGAL, Max. Život a dílo Karla Klostermanna. Praha: nakladatel Jos. R. Vilímek, 1926. ROTHMEIER, Christa. Die entzauberte Idylle: 160 Jahre Wien in der tschechischen Literatur. Wien: Verlag der österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2004.

94

SCHAFF, Adam. Stereotypen und das menschliche Handlen. Wien, München, Zürich: Europaverlag, 1980. SOUKUPOVÁ, Blanka. Český národněpolitický stereotyp Rakouska, Němce a německého Žida před sto lety: Pohled etnologie. In: Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. S. 49–63. ŠTAIF, Jiří. Karikatura Němce v revoluci 1848–1849. In Obraz Němců a Německa české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. S. 33–48. TUREČEK, Dalibor. Český fejeton 19. století: Studie literárně historická. Brno: 1990. Habilitační práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. TUREČEK, Dalibor. Geneze, typ a vývoj fejetonu Jana Nerudy. České Budějovice: 1988. Kandidátská disertační práce na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. URBAN, Otto. Česká společnost 1848−1918. Praha: Svoboda, 1982. VODIČKA, Felix: Nerudův výbor fejetonů (doslov). NERUDA, Jan. Menší cesty. Praha: SNKLHU, 1961. ZELENKA, Miloš. Příspěvek k biografii Gustava Pflegra-Moravského. In ČMM, 1994, č.2

95