ÚVOD. Na počátku. Co se děje na zemi, je pouhý začátek. Narodila jsem se do rodiny spiritistů a lidí obdařených paranormálními

rozhovory s nebem_Sestava 1 23.09.16 10:58 Stránka 5

ÚVOD

Na počátku

Co se děje na zemi, je pouhý začátek. Mitch AlboM

Narodila jsem se do rodiny spiritistů a lidí obdařených paranormálními schopnostmi; některé z mých nejranějších a nejjasnějších vzpomínek se týkají toho, jak sedím v zadní části místnosti, kde moje prateta Rose vede seanci. Nadání vycítit duchy a komunikovat s nimi měly i moje babička a matka – v naší rodině to zkrátka bylo běžné. Jistě vás tedy nešokuje, že mám silnou víru v posmrtný život a věřím, že je možné hovořit s milovanými zesnulými. Na toto téma jsem již napsala celou řadu knih, sbírám nádherné, neuvěřitelné příběhy od čtenářů a pídím se po nejkvalitnějších studiích a badatelských počinech, které zkoumají možnosti existence za hranicí pozemského života. Na rozdíl od ostatních žen z rodiny jsem však s posmrtným životem neměla osobní zkušenosti, dokud mi nebylo dost přes třicet, a intenzivně jsem pochybovala o své vlastní životní cestě. Ale nějak jsem stále věřila, že existuje něco víc, že na nás naši milovaní skutečně dohlížejí a občas se s námi spojí, aby nás utěšili, dodali nám odvahy nebo nás tu a tam postrčili správným směrem. 5


RozhovoRy

s nebeM

Mezi živými a mrtvými existují neviditelná komunikační spojení, jež je ve vzácných případech i vidět, a já se vám je zde pokusím objasnit. Tato kniha však nepojednává pouze o tom, jak lidé hovoří s drahými zesnulými, případně je vídají, ale dotkne se rovněž toho, jak v každodenním životě naslouchat hlasu nebes. Zabývá se transformativní silou věčné lásky a připomíná, že se ve všednodenním životě mohou dít a také se dějí zázraky. Znáte ten pocit, když kolem vás na procházce poletuje ptáček, když sáhnete po telefonu, abyste zavolali milované osobě, a vtom vám dotyčný telefonuje, nebo když se k vám přesně v momentu, kdy potřebujete útěchu, zachová vlídně neznámý člověk. Ano, tohle jsou okamžiky, které nám přibližují nebe. Od počátku věků se lidské bytosti snaží komunikovat s milovanými zesnulými, poněvadž věří, že jejich duše přežila smrt těla. Dávní Egypťané věřili, že smrt je přechodem do nového života, a pokud byli příznivě posouzeni, zrodí se k životu posmrtnému. Starověcí Římané byli přesvědčeni, že tento smrtelný život je pouhou přípravou pro ducha, aby mohl zaujmout svoje místo na nebesích, v Mléčné dráze. Pro novozélandské Maory smrt tradičně představuje pouť a naději, že se znovu spojí s milovanými lidmi, kteří už na tuto pouť vykročili, zatímco buddhisté věří, že se duše bude znovu a znovu rodit v různých tělech. Podle tradice Aboriginů se duchovní a fyzický svět vzájemně prostupují, a nejde tedy o dvě zcela oddělené říše. V tomto smyslu smrt znamená konec jednoho fyzického života, zatímco duch je při ní osvobozen, aby se mohl vrátit k předkům a k zemi. Křesťané po staletí pěstují přesvědčení týkající se existence nebe a pekla. Společná přitom je víra v posmrtný život a často o něm přemítají. V minulosti bylo spojení a komunikace s nebesy či s posmrtným životem mnohdy nedílnou součástí kulturních zvy6


nA

p o č át k u

ků – ale jak to řešit v moderním světě? Co když člověk potřebuje od těch, kteří dlí v duchovním světě, odpověď nebo radu? A právě v tom spočívá v posledních dvou desetiletích jádro mé práce: dát lidem na srozuměnou, že posmrtný život je skutečný a že existují způsoby, jak můžeme s nebesy komunikovat, když potřebujeme vedení, útěchu či naději. Duchové nás doopravdy sledují a občas nám stanou po boku s poselstvím nebo znamením, aby nám pomohli z ožehavé situace. Komunikace s nebesy často bývá spjata s modlitbou – když zde padne slovo modlitba, neskrývá se za ním náboženství. Ale i tohle je můj životní úkol: ukázat, že zbožnost je sice legitimní cestou k duchovnímu růstu a naplnění, nicméně není to cesta jediná. Náboženství a spiritualita mohou být sice propojeny, ale nejde o jediný způsob, jak se spojit s oním světem. Jediné, co potřebujete, je schopnost otevřít vlastní mysl, srdce a oči vůči možnosti, že tento život není všechno, co existuje. Pokud tohle dokážete, nebesa už si najdou způsob, jak k vám promluvit. Když chceme něco pochopit, navazujeme rozhovor či komunikaci jiného druhu. A v tom případě se snažíme přijít na kloub největší záhadě ze všech: smrti a možnosti, že existuje posmrtný život. Komunikace je proces, jímž začínáme tomuto fyzickému světu i světu za jeho hranicemi přiřazovat smysl. S vlastním životem se spojujeme, když sami sobě dovolíme skutečně se zamyslet nad smrtí, protože jsme ztratili milovaného člověka. Zkuste zauvažovat o všelijakých způsobech, jimiž komunikujeme. Můžeme spolu rozprávět třeba mluvenými či psanými slovy nebo písní. Komunikovat je možné pomocí dotyků, pocitů, intuice či symbolů. Jen si pomyslete, jak silná komunikace se skrývá v našich očích a v úsměvu! Spojení či rozhovor s posmrtným životem můžeme prostě navázat mlčky, ve svém 7


RozhovoRy

s nebeM

srdci, zatímco se procházíme přírodou nebo posvátným místem. Pro myšlenku na milovanou osobu si můžeme vyhradit chvilku na konci dne, či naopak ráno, když otevřeme oči. Třeba zahlédneme něco, co nám drahého člověka připomene: motýla, knihu, slova písničky v rádiu. Taková setkání nám dávají šanci udržovat náš vztah stále živý, a přitom nám dovolují truchlit nad vlastní ztrátou. Tato kniha vám ukáže, že lze hovořit s těmi, kdo jsou na druhé straně; mohou vás v obtížném období života vést a chránit a poskytovat vám inspiraci. Kontakt s duchem bývá velice ozdravný, poněvadž je vždycky plný lásky a dobroty, a zdrojem veliké útěchy a podpory bývá už samotná víra, že nad námi kdosi bdí. Z těchto stránek se dozvíte, že k vám mohou promlouvat nebesa a že navázat rozhovor můžete i vy sami. Doufám, že vám tato kniha více otevře svět a dodá vám odvahu žít tak, jak o tom sníte. Doufám, že až si přečtete tuto knihu a spoustu nádherných zážitků, o nichž mi lidé napsali, vaše mysl se otevře vůči možnostem, které nám nabízí posmrtný život. Když otvíráme mysl vstříc tomu, co by mohlo být, často tím získáváme klíč k vlastní intuici, všímáme si znamení objevujících se na naší cestě a popřáváme sluchu sdělením, jež jsou nám tlumočena. Uzavřená mysl je mysl, která nemůže vyzrávat ani se měnit. Avšak mysl otevřená má transformativní podstatu a může překročit most mezi tímto a posmrtným životem, kde neexistuje čas a život nekončí smrtí. Různé druhy rozhovorů, o nichž se dočteme na následujících stránkách, jsou příběhy o spojení a inspiraci – jsou to připomínky. V dnešním světě, který stůně na nedostatek času, chvátáme dokonce i v období truchlení a ztratili jsme valnou část svého posvátného prostoru. Tyto příběhy jsou připomínkou, abychom se nebáli věnovat těm, kdo odešli z našeho ži8


nA

p o č át k u

vota, ve svém srdci čas a prostor navíc. Před tisíci lety, ještě než byla vybudována první města, lidé vytvořili prostory, kde se mohli družit s předky; takhle se mohli od duchů učit, vnímat jejich energii a smysl vlastního života. Myslím si, že právě tohle se odehrává dnes, když vnímáme spojení s posmrtným životem. Lidé spolu sdílejí určitou chvíli, pouto lásky, podpory a vzpomínek. Když přemítáme o svých milovaných, kteří už mezi námi nejsou, myslíme na všechna ta úžasná poučení, jichž se nám od nich dostalo, a na to, jak nám připomínají, abychom nebrali tuto skvělou šanci žít jako samozřejmost. Prostřednictvím své lásky nám dodávají odvahu být sami sebou a snažit se ze všech sil, ať už nás čeká cokoli. Takže jste-li připraveni otevřít svou mysl a srdce možnosti, že posmrtný život existuje, a najít si vlastní jedinečný způsob, jak se spojit s duchovním světem, pusťme se do toho…

9


KAPITOLA PRVNÍ

Jak navázat kontakt

Když srdce naslouchají, nebe zpívá. AnonyM

Jak se moji čtenáři dozvědí, moje víra v nebesa je silná, ale dodnes mívám okamžiky velikých pochybností a období hluboké deprese, kdy se mi zdá, že na konci tunelu není žádné světlo – neexistuje spojení s oním světem, jenom ticho a prázdnota. Moje prateta, babička, matka a bratr mají dar mimosmyslového vnímání. Toužila jsem být jako oni, ale ať jsem sebevíc studovala a vstřebávala znalosti o daném tématu, a dokonce chodila i na různé kurzy, abych v sobě rozvinula paranormální schopnosti, nikdy jsem nic neviděla ani jsem nezaznamenala žádný druh kontaktu s posmrtným životem. Když mi zemřela matka, stejně jako mnozí jiní jsem nebyla na tu ztrátu a nesnesitelnou bolest vůbec připravená. Ale místo abych si dovolila projít přirozeným procesem truchlení, veškerou emocionální energii jsem napřela na hledání znamení od matky. Věděla jsem, že smrtí život nekončí, ale prostě jsem nebyla v stavu pochopit, proč ke mně matka nepřijde nebo 11


RozhovoRy

s nebeM

mi nějak jinak nedá najevo, že je opravdu nablízku. Začala jsem se na to upínat tak intenzivně, že jsem žal „dala k ledu“; dnes mi dochází, že právě proto jsem nebyla na kontakt připravená. V té době jsem nebyla natolik vybavena uvědoměním, abych tohle chápala, a cítila jsem se bezmocná a osamělá, dokonce natolik, že jsem málem ztratila víru. Protože jsem svůj žal spíš potlačovala, místo abych se s ním smířila, zahltil mě a nakonec jsem se ocitla v hluboké depresi. Pro ty z vás, kdo o depresi nic moc nevědí, bych dodala, že to je jako pád do hluboké temné díry. Váš život se promění v prázdnotu; jako by se všechno kolem hroutilo. Pro mě to bylo jako zdrcující pocit temnoty. Deprese je osamělost; dny se pomaloučku šinou jeden za druhým. Měla jsem pocit, že jsem v pasti – jako by neexistovala cesta ven. Ztratila jsem veškerou energii a moji naději vystřídal strach a úzkost kvůli kdejaké maličkosti. Většinou jsem byla schopna svou bolest skrývat před ostatními, ale uvízla jsem v sestupné spirále a neuměla jsem se spojit s vlastním životem. A tehdy mě ve snu navštívila matka. Neudělala nic jiného, než že vstoupila do mého pokoje a uklidila mi v něm. Jak symbolické! V pokoji jsem totiž měla stejně jako v životě hrozný binec. Matka vypadala báječně: zdravě, šťastně, vitálně. Tenhle první kontakt probíhal polehoučku, ale ve srovnání se sny, které se mi obvykle zdávaly, byl neuvěřitelně živý a realistický. Byla to dávka útěchy, jež mi dala sílu, kterou jsem potřebovala, abych ráno dokázala vstát z postele a začala se pokoušet obrátit list – abych svůj život vrátila do normálních kolejí. V této fázi profesní dráhy jsem už byla spisovatelkou a právě jsem začala sbírat příběhy o posmrtném životě a psát o nich knihy – proč vlastně, to se už nikdy s jistotou nedozvím. Zážitky jiných lidí, o kterých jsem směla v příštích letech číst, mě 12


JAk

n Avá z At k o n tA k t

naplňovaly radostí, nadějí a neutuchající úžasem. Řadu let poté, co mě matka navštívila ve snu, se mnou poprvé navázala kontakt prostřednictvím takzvaného nočního vidění. Tentokrát ke mně mluvila a já jsem se jí směla dotknout a odpovídat jí. Vedly jsme spolu rozhovor se vším všudy. Matka mi chtěla dát vědět, že je stále tady a bdí nade mnou a že mám jít tou pravou cestou. Den poté jsem se ploužila za dvěma nákladními auty, a když jsme dojeli na křižovatku, něco mi řeklo, ať jedu jinudy, ačkoli to bylo přesně na opačnou stranu, než kam jsem se potřebovala dostat. Večer jsem si zapnula zprávy a zjistila, že ty dva náklaďáky havarovaly a ke srážce se připletla i auta za nimi. Při havárii bohužel zahynulo několik lidí a já jsem se cítila jako omráčená; něco v hlavě mi nakázalo jet opačným směrem, a právě to mi zachránilo život. Od toho dne jsem cítila, že mám skutečně otevřené oči, mysl a srdce. Velice silně jsem si uvědomovala poselství, jež mi sdělovaly moje sny a intuice. Víc jsem si všímala koincidencí a života vůbec. Zármutek se svým způsobem často proměňuje v jakýsi dar v duchovním smyslu – přinutí nás ke klidu, a někdy dokonce i srazí na kolena. A právě v tomto rozpoložení se opravdově otevřeme a započneme rozhovor. Ve všem se skrývá div, dokonce i v temnotě a mlčení, a já jsem se naučila být spokojená v každé situaci. helen kelleRová

Narůstající netrpělivost a fakt, že jsem odsunula zármutek a příliš toužila po kontaktu z matčiny strany, mi začaly bránit v tom, abych viděla, co mám přímo před sebou: abych prostě přijala skutečnost, že nebeské bytosti jsou všude kolem nás 13


RozhovoRy

s nebeM

a my s nimi můžeme hovořit, kdykoli se nám zachce. Některým lidem se mohou zjevit v tradiční podobě anděla s křídly a svatozáří, případně v podobě milovaného zesnulého. A najde se i spousta drobnějších znamení, od bílých peříček po úžasné shody okolností, od myšlenky, pocitu či snu po zašeptání nebo dotek, které pocházejí jakoby odnikud. Duchové seslaní shůry jsou zde i proto, aby nás v temnějších obdobích života pomáhali léčit a podporovat. Ačkoli nejsou schopni z nás sejmout celé břemeno tragédie a bolesti, jsou připomínkou čiré dobroty a lásky. Loni jsem prožívala další černé údobí: ze zpravodajství se na mě hrnuly samé zvěsti o smrti a krutosti a já jsem začala váhat, jestli samu sebe nebalamutím. Třeba mají ateisté pravdu, napadlo mě, a moje víra v posmrtný život je pouhé fantazírování. Možná že všechny ty nádherné zážitky a momenty „zachránil mě anděl“, o nichž jsem se zmiňovala v předchozí knize, jsou prostě otázkou náhody. Měla jsem odevzdat tuto knihu, jenomže jsem se nedokázala přimět, aby ji napsala. Necítila jsem se k tomu povolána. Moji čtenáři si zaslouží něco lepšího. Vzhledem k tomu, že moje děti už byly skoro v pubertě a ekonomická situace se vyvíjela nedobře, dělala jsem si veliké starosti o to, jaké vyhlídky na štěstí a úspěch v práci je v tomto stále bezútěšnějším, depresivnějším světě asi čekají. Temnota, kterou jsem cítila po matčině smrti, se násobila nervozitou ze stárnutí a z dovršení pátého křížku. Zase mě pohltila a já jsem nevěděla, jak se z jejího sevření vymanit. Protože oba moji rodiče už byli po smrti a s nikým z ostatního příbuzenstva mě nepojily obzvlášť vřelé vztahy, neměla jsem žádné příbuzné-spiritisty, s nimiž bych si mohla o svých pochybách a obavách promluvit, a tak jsem se cítila stále izolovanější. Manžel mi byl sice oporou, ale potřebovala jsem rovněž podporu duchovní. Stýskalo se mi po matčině moud14


JAk


rosti a úpěnlivě jsem prosila o znamení, že je mi matka nablízku, avšak žádné znamení nepřicházelo, což mě uvrhlo do ještě hlubší deprese. A teprve když jsem se ocitla úplně na dně, v sérii úchvatných náhod se ke mně vrátila naděje a světlo… Začalo to snem. Opět jsem se ocitla na základní škole. Věděla jsem, že se píše rok 1976. Hledala jsem matku, ale nikdy se mi ji nedařilo najít. Zato jsem našla místnost s jejím jménem na dveřích, ale nebylo to jméno, které přijala po svatbě, nýbrž její jméno zasvobodna. Když jsem se probudila, ten sen mi zkrátka nešel z hlavy. Jen tak nazdařbůh jsem vygooglovala svou někdejší základní školu a našla o ní zmínku na stránkách Friends Reunited (Znovunalezení přátelé). Byla zde série fotografií; probírala jsem se jimi a pak jsem utrpěla životní šok. Uviděla jsem snímek zaměstnanců školy s datem 1976 a v první řadě byla tvář mé matky. Nemohla to být mýlka. Mnoho let tam pouze suplovala, takže normálně se na fotkách nevyskytovala, ale z jakéhosi důvodu se toho roku vyfotografovala s ostatními. Bylo to pro mě úžasné překvapení, poněvadž tu fotku jsem nikdy neviděla. Vlastnila jsem jen asi tři čtyři matčiny fotografie, jelikož v době, kdy zemřela, mi bylo něco přes dvacet a prožívala jsem období osobní bídy a chaosu. Na této fotografii se široce usmívala a já jsem měla pocit, že mi posílá vzkaz, aby mi dala na srozuměnou, že není nijak daleko. Tím ovšem magie duchovního spojení nekončila: vrátila jsem se ke svému snu a nechala si projít hlavou všechny jeho detaily, včetně jmenovky na dveřích. Progooglovala jsem si matčino dívčí jméno a objevila ho v rodokmenu, který sestavil velice vzdálený příbuzný z Holandska, jenž se snažil na internetu rekonstruovat svůj původ. Moje matka žila i zemřela bez internetu, a proto jsem soudila, že se nevyskytuje v žádných online záznamech. Byla zde e-mailová adresa, a tak jsem na ni napsala. Abych tohle obsáhlé líčení zestručnila: dotyčná 15


RozhovoRy

s nebeM

osoba mě propojila s dětmi sestry mé matky. Věděla jsem sice, že mám v Holandsku příbuzné, ale protože se moje máma se sestrou kdysi rozhádaly, nikdy jsem se s nimi nestýkala, a dokonce jsem ani neznala jejich jména. Během týdne jsem se z pocitu naprosté izolace přehoupla do stavu, kdy mě obklopilo pět holandských sestřenic a bratranců, kteří se mnou dychtili navázat kontakt a zajímali se o duchovní záležitosti! Nebyla jsem sama. Měla jsem příbuzenstvo – a to řádně početné. Matka ke mně promluvila ze záhrobí, aby mi dala vědět, že jsem součástí čehosi většího, že můj život má smysl a ona je mi ještě víc nablízku než dřív. Tenhle pozoruhodný zážitek mě nastartoval jako nikdy, takže jsem po bezmála dvou letech, kdy jsem psaní o spiritualitě dost odsouvala stranou, dostala inspiraci, abych se konečně s vervou pustila do psaní této knihy. Během pracovního volna se mi nepřestávaly hrnout dopisy a e-maily, a třebaže se za to stydím, do odpovídání jsem se na rozdíl od minulých let nijak nehrnula. Ale nakonec jsem to přestala odkládat a pečlivě jsem na všechny odpověděla. A jak jsem tak každý z těch dopisů pročítala, moje spojení s duchovním světem se obnovovalo a posilovalo. Zase jsem nabyla dojmu, že můj svět je v pořádku. Ti, kdo mi psali, byli pro mě jako majáky světla a naděje – znovu mi připomínali, že nebe na zemi existuje. Chtěla jsem napsat knihu, abych podala pomocnou ruku lidem, kteří procházejí obdobím pochyb, izolace a zoufalství podobně jako já, a rovněž jim pomohla objevit vlastní způsob, jak se znovu spojit s nebesy. Chtěla jsem uveřejnit spoustu nádherných příběhů, které mi lidé poslali, i když jsem pochybovala sama o sobě – všechny ty příběhy jsou totiž úžasnými připomínkami, že k nám nebe může promlouvat různými způsoby, jichž je bezpočet.

16


JAk


O příbězích v této knize Všechny tyto příběhy pocházejí od obyčejných lidí, kteří zažili cosi mimořádného. Já sama nejsem obdařena paranormálními schopnostmi, nejsem médium ani „andělská dáma“. Jsem obyčejná maminka dvou dětí, která měla několik úžasných zážitků. Cítím se velmi šťastná, že věřím v nebe, a vím, že každý z nás má anděla strážného, který nad námi během našeho života bdí, zdroj útěchy v temných časech, anděla, který vrhá světlo na naše myšlenky, a máme-li odvahu se ptát, pomáhá nám kráčet vlastní cestou. Otevřená mysl a srdce rozpouštějí překážku mezi nebem a zemí; samozřejmě můžeme mít to štěstí, že zahlédneme okamžik, kdy je nebe na zemi – bývá to prchavý vjem ve chvíli, kdy zalapáme po dechu při nějaké koincidenci, například když nás někdo navštíví ve snu nebo nám neočekávaně zkříží cestu znamení, ve chvíli, kdy se cítíme chráněni, povzbuzeni či inspirováni přítomností, které nepochází tak docela z tohoto světa. A tato víra je pro mě dar. Zde je pouze jeden příklad toho, jak jsem byla v životě požehnána přítomností nebes. V mladších letech jsem byla posedlá cvičením; tato posedlost hraničila až se závislostí. Třebas vám to asi nepřipadá jako něco, kvůli čemu by se člověk měl znepokojovat, ale mně už tato posedlost začínala citelně zasahovat do života. Ne že bych si to tenkrát uvědomovala: měla jsem dojem, že cvičení je to jediné, nač se v životě můžu spolehnout a co můžu mít pod kontrolou. Ve skutečnosti se mi to vymykalo a z hlediska sebevědomí a dobrého pocitu jsem byla na cvičení závislá. Každý den jsem běhala několik hodin, a pokud jsem z nějakého důvodu běhat nemohla, utkvěle jsem hloubala o tom, jak bych si nazítří tento ztracený čas vynahradila. Byla to závislost jako každá jiná: stále víc jsem se potře17


RozhovoRy

s nebeM

bovala cítit určitým způsobem, až už jsem nakonec neměla pocit, že to mám pod kontrolou, protože jsem zodpovědnost za svoje vnímání vlastního já delegovala na něco, co mně nikdy nemohlo přinést štěstí a spokojenost, ačkoli jsem si to tak přála. V době, kdy tohle moje obsedantní chování vrcholilo, jsem jednou ráno běžela svou obvyklou trasou, když vtom jsem se musela zastavit a zavázat si tkaničky. Zrovna jsem byla u lavičky, kde seděly dvě ženy v úplně stejných modrých kabátech. Neubránila jsem se, abych nevyslechla, co jedna druhé povídá: prý zaplaťpánbůh, že mě ty rozvázané tkaničky přinutily zastavit, kéž bych se prý zastavila častěji, protože při tom běhu vyhlížím tak zbědovaně. Rozhořčilo mě to. Nasadila jsem široký (falešný) úsměv, proběhla kolem nich a pokračovala v cestě. Ani se mi nechtělo věřit, že je to možné, ale nazítří se mi tkanička rozvázala na přesně stejném místě, až na to, že tentokrát jsem si toho nevšimla a klopýtla. Z lavičky vyskočil jakýsi laskavý pán, pomohl mi na nohy a dovedl mě zpátky k lavičce, abych se posadila a popadla dech. Seděli jsme právě tam, kde včera byly ty dvě ženy. Dali jsme se do hovoru a ten muž mi řekl, že mě také často vídá běhat okolo, protože se tudy poránu rád prochází. Řekl, že podle jeho názoru musím být velmi disciplinovaná, což prý je vlastnost, kterou obdivuje. Vyprávěla jsem mu o těch dvou ženách ze včerejška, které mě zdaleka nehodnotily tak obdivně; když jsem mu popsala, že měly na sobě identické modré kabáty, zarazil mě. To, co jsem mu sdělila, ho zjevně šokovalo. „Víte, moje manželka se svou sestrou, dvojčetem, společně zahynuly při autonehodě. Vždycky nosívaly stejné modré kabáty. Vy musíte být poslem, který byl vybrán, aby mi sdělil, že jsou tu určitým způsobem se mnou a jsou zjevně v pořádku! Je to veliký dar, děkuji vám!“ Ten pán vypadal, že má v duši klid – a to je tady na zemi 18


JAk


nádherná chvíle. A proto jsem se rozhodla, že i já si z tohoto poselství něco vezmu. Toho dne jsem domů šla procházkou a udělala si čas na to, abych se na svoje okolí opět zadívala otevřenýma očima, místo abych kolem všeho jenom slepě proběhla. Byla jsem schopna začít včas přistupovat k vlastnímu zdraví a cvičení vyváženěji, načež se ukázalo, že se umím daleko častěji usmívat – nejen ústy, ale srdcem. Přestala jsem se ustavičně honit za štěstím pocházejícím zvenčí a začala ho rozeznávat ve vlastním nitru. Tam jsem postřehla i spoustu bolesti, ale dovolila jsem sama sobě zahájit léčbu: začala jsem se oprošťovat od starých představ o dokonalosti a sebekritiku nahradila větším přijetím a láskou. Nikdy nezapomenu, jak mi poselství z nebe toho dne pomohlo postupně proměňovat vlastní život. To jsou chvíle, kdy se cosi posune – kdy objevíme pocit svobody a využijeme potenciálu transformovat vlastní život. Duchovní rozvoj je koneckonců rozvojem našeho já. Dopouštíme se všeobecně rozšířené a vcelku pochopitelné chyby, pokud se domníváme, že k tomu, aby mohl člověk komunikovat s nebesy, musí mít paranormální schopnosti či zvláštní dar. To je omyl, protože nebe může zahlédnout každý. Nebe nikoho nediskriminuje! Všichni ti, kdo mi poslali svůj příběh, jsou obyčejní lidé žijící obyčejný život a mnozí z nich před popsaným zážitkem netíhli k náboženství ani spiritualitě. Přihodilo se jim však cosi výjimečného, co je přesvědčilo, že k nim hovoří nebesa, a změnilo jim to život navždycky. Všichni se chtěli o svůj příběh podělit s mými čtenáři v naději, že jim poskytnou útěchu, naději, inspiraci a radu. Všechny tyto příběhy jsou podle mého nejlepšího vědomí a svědomí pravdivé – nemám důvod pochybovat o poctivosti lidí, kteří mi píšou. Některá líčení jsme redakčně upravili, a pokud bylo nutné ochránit identitu autora nebo jsem měla silný pocit, že by vzhledem k osobní povaze zážitku bylo lepší neuvádět pravá 19


RozhovoRy

s nebeM

jména, přejmenovali jsme osoby, o nichž se v příběhu mluví, ale pokud vím, veškeré okolnosti jsou skutečné a zakládají se na pravdě.

Čas pro nebesa Všechno má svůj čas a ještě nikdy nebyl vhodnější čas k tomu, aby se nám nebesa odhalila a vyšla nám vstříc, než právě teď. Řadu let shromažďuji příběhy o zážitcích s anděly a duchovním světem a všimla jsem si, jako by jich přibývalo, a to dokonce i v éře, kdy bychom si mohli myslet, že nad vírou a záhadami bude pravděpodobně stále výrazněji převažovat věda a rozum. Ačkoli náboženství zaznamenalo určitý úpadek, domnívám se, že se dnes vzdouvá vlna spirituálního hladu, touhy najít smysl, dobrotu a lásku ve světě zmítaném neklidnými časy. Mně osobně to skoro připadá, jako by duchové zahájili cílenou kampaň: vědí, že nastal pravý čas. Takže pokud se někdy cítíme zmatení, osamělí nebo ustrašení, vzpomeňme si, že s námi jsou čisté duchovní bytosti, které nás obklopují láskou a soucítěním. Fascinuje mě i to, jak záhadnými cestami čtenáři přicházejí k mým knihám: dostanou je jako dárek, najdou je v metru nebo v knihovně, když shánějí něco úplně jiného. Každý, kdo čte tuhle knihu, si ji zkrátka přečíst má.

O této knize Práce na této knize obnovila a oživila moje spojení s duchovním světem, pomohla mi zrekapitulovat vlastní život a uvědomit si, že i když jsem si myslela, že nebesa už se mnou nejsou, 20


JAk


měla jsem je nablízku pořád – jenom se mi nedařilo to rozpoznat. Upřímně doufám, že vám četba této knihy, zjištění, že někdo jiný dokáže otevřít své srdce a mysl a uslyšet hlas nebes hlasitě a jasně, pomůže poznat, kdy nebesa volají i vás a slouží jako katalyzátor pro vaši víru. V následujících kapitolách budeme zkoumat několik příběhů o komunikaci s oním světem, jež jste mi poslali v minulých letech; tyto příběhy ve mně probouzejí posvátnou hrůzu. Kapitoly druhá až pátá jsou věnovány snad nejobvyklejším způsobům, jimiž k nám mohou nebesa promlouvat: prostřednictvím intuice, snů, náhod a znamení a ve vzácných případech i prostřednictvím vizí andělů a duchů. Každou z kapitol doplňují příběhy mých čtenářů. Nicméně šestá kapitola vrhne světlo přímo na vás: zaměří se na to, jak můžete s nebesy rozprávět vy sami. Tuto kapitolu jsem psala zejména pro ty, kdo mají pocit, že dosud nebe ani nezahlédli, a nechápou proč. Nebe na zemi může na chvilku spatřit každý bez ohledu na věk, společenský původ či náboženské přesvědčení. Není to privilegium vyhrazené několika vyvoleným či těm nejoddanějším, nejzbožnějším a nejčistším z nás! Každý z nás se narodil se schopností vidět tak či onak Ducha, pokud ovšem víme, jak a kam se dívat. Berte tuto knihu jako průvodce, který vám napoví, kde lze rozpoznat ukazatele směřující k nebi. Snažím se osvobodit tvou mysl, Neo. Ale mohu ti jen ukázat dveře. Projít jimi můžeš pouze ty. MoRpheus, MAtRix

21


KAPITOLA DRUHÁ

Když nebesa hovoří

Náš život se schyluje ke konci od toho dne, kdy započneme mlčet o věcech, na nichž záleží. AnonyM

Komunikace je způsob, jak se s někým spojit, způsob, jak si navzájem rozumíme a jeden druhého vedeme. Nejběžnějším způsobem komunikace je samozřejmě jazyk, a to zejména v podobě mluvené řeči, ale způsobů, jak lze vést rozhovor s nebem, existuje spousta. Můžeme se propojovat pomocí snů; někdy nám nebesa nechávají znamení prostřednictvím různých předmětů, jako jsou kupříkladu peříčka, prostřednictvím zvířat a ptáků, kteří se k nám přiblíží, nebo různých náhod. Někdy se rozhovor odehraje v našem nejhlubším nitru: zničehonic máme pocit zostřené intuice a zdá se nám, že máme přímý přístup k vlastní moudrosti, což nám jasně osvětluje cestu, po níž je záhodno vykročit. V této kapitole prozkoumáme některé z běžnějších způsobů, jak lze zaslechnout řeč nebes a jak můžeme díky naslouchání duchovnímu světu a hovoru s ním čerpat inspiraci k tomu, abychom se hnuli z místa. Jsou chvíle, kdy člověk zažije 22


když

nebesA hovoří

neuvěřitelně dramatický božský zásah a věří, že jeho život nebo život někoho z jeho blízkých zachránilo jakési znamení z nebe. A pak existují i nenápadnější způsoby, jak poselství z nebe upoutá naši pozornost: tehdy k nám nebesa promluví prostřednictvím intuice, náhody, nebo odpoví na naše modlitby či otázky. Všechny druhy komunikace s nebem mají jedno společné: odehrávají se v jazyce, který je založen na lásce. Základním jazykem nebeských bytostí jsou pocity. Když se nás nebesa snaží nějak oslovit, často cítíme emocionální objetí. Cítíme se v bezpečí a v klidu, naše vnitřní síla, sebedůvěra a odvaha se umocňují. Vnímáme přítomnost duchů, kteří nám podávají pomocnou ruku, nebo najednou zažijeme okamžik čiré jasnosti, záblesk hlubokého poznání, z něhož vyplývá, že víme, kudy se dát. A když se naopak my snažíme dosáhnout nebes pomocí modliteb – tím automaticky nemyslím modlitby církevní, ale prostě žádost o pomoc či snahu poslat svou lásku potřebným –, leckdy obdržíme odpověď v podobě dobrého přítele, který nám najednou zazvoní u dveří, nebo věty, jež na nás vykoukne z knihy spadlé na zem. Existuje mnoho způsobů, jak nám nebesa posílají vzkaz; díváme se, nasloucháme a zapojujeme všechny smysly, abychom byli na příjem nebeské pomoci vyladěni. Je celá řada dobře známých příběhů o lidech, kteří byli zachráněni zásahem nebes či navštíveni duchem nebo nebeským průvodcem, o lidech, kteří navzdory veškeré pravděpodobnosti přežili. Ráda bych se s vámi podělila o některé příběhy, jež se snad neobjevily v tisku, ale jež mi během let zaslali obyčejní lidé. Pro mě osobně jsou tyto příběhy dokladem, že se ty nejvýjimečnější věci mohou stát každému z nás. Zážitky tohoto druhu jsou vzácné a nebesa s námi budou promlouvat spíše subtilnějším způsobem, například prostřednictvím náhod 23


RozhovoRy

s nebeM

či pomoci, jež přijde jakoby odnikud. Ale já tyto příběhy považuji za natolik povznášející a inspirativní, že se chci o dva z nich s vámi podělit. Jeden z nejpozoruhodnějších příběhů mi před několika lety zaslal pán jménem Arnie.

Stříbrný dárek od mého dvojčete Píšu vám, abych vám vyprávěl o období, kdy jsem málem zemřel. Když mi bylo třicet tři, diagnostikovali mi rakovinu tlustého střeva. Některých raných příznaků jsem si začal všímat těsně před třicítkou. Byl jsem nadšený sportovec, běhal jsem a o víkendech hrával fotbal; dokonce jsem uběhl několik maratonů. Postupně jsem ale přestal překypovat zdravím a začal mít menší potíže „tam dole“. Jako typický chlap jsem se styděl jít k doktorovi a měl jsem tendence symptomy opomíjet s tím, že se beztak jedná o hemoroidy nebo něco na ten způsob. Teprve když se bolest začala zhoršovat, mi došlo, že by to mohlo být něco vážnějšího. Než jsem však podstoupil vyšetření, rakovina se bohužel rozšířila i do jater, takže mi lékaři dávali pouhý půlrok až rok života. V mládí jsem se vždycky považoval za nezranitelného, a tak jsem zkrátka nevěděl, jak se s podobnou zvěstí vypořádat. Přistihl jsem se, že skutečnost naprosto popírám a snažím se fungovat dál, jako by se nic nezměnilo. Jenomže jsem byl velmi nemocný a rychle mi ubývalo sil, až nakonec došlo k nevyhnutelnému: poslali mě do nemocnice. Špatně jsem situaci zvládal, nedokázal jsem 24


když

nebesA hovoří

se smířit s tím, že musím kruté realitě čelit tak náhle, a proto jsem upadl do deprese. Chuť bojovat o přežití, kterou jsem až dosud projevoval, mě zcela opustila. Nebyl jsem dokonce schopen ani snášet návštěvy příbuzných a kamarádů, poněvadž jsem se už nedokázal tvářit kurážně. Takže už chápete, že jsem nepatřil k těm, o nichž se dočtete, že tváří v tvář vlastní smrti projevovali úžasnou odvahu. Byl jsem vyděšený, sám, a dokonce se mi podařilo odpudit právě ty, kdo mě milovali a chtěli mi poskytovat podporu a péči. Měl jsem pocit, že se moje smrt stane vysvobozením pro všechny; když jsem usínal, toužil jsem víckrát se neprobudit, a když jsem se nazítří přece jen probudil, po tvářích mi stékaly slzy, poněvadž jsem prostě nevěděl, jak nový den zvládnu. A pak se jednoho dne, když jsem ležel na nemocničním lůžku a nespal, stalo cosi zcela neuvěřitelného. Do místnosti vstoupil muž, kterého jsem sice nikdy neviděl, ale který mi byl vzdáleně povědomý, poněvadž vypadal trochu jako já. Myslel jsem si, že je to ošetřovatel; chvilku poklízel pokoj a pak přistoupil ke mně a usedl na kraj lůžka. Chvilku tam seděl, pak si sáhl do kapsy a vytáhl figurku stříbrného andělíčka. Dal mi ji a řekl, že bych se jí měl přidržet pokaždé, když se cítím ztracený a bez naděje. A potom odešel. Vzápětí vešla sestra, kterou jsem poznal. Určitě toho zvláštního chlapíka viděla, a tak jsem se jí zeptal, jestli ho zná. Podívala se na mě, jako bych byl padlý na hlavu. To přece byl můj bratr, řekla. Vždyť vypadal přesně jako já! Víte, tahle příhoda mi nešla z hlavy celý den. Později večer si moje matka všimla andělíčka na nočním stolku a já jsem jí o tom podivném setkání vyprávěl. Když jsem 25


RozhovoRy

s nebeM

jí popsal, že ošetřovatelka usoudila, že jsme bratři, protože jsme si tak podobní, matka zbledla. Zeptal jsem se jí, co se děje; zhluboka se nadechla a sdělila mi cosi, co přede mnou z laskavosti a snahy mě chránit tajila celý život. Měl jsem bratra – dvojče, které zemřelo pár minut po narození. I moje matka pocházela z dvojčat a také její sestra při narození zemřela. Matka o svém dvojčeti věděla a to vědomí pro ni představovalo nevysychající zdroj žalu a provinilosti, a chtěla mě tudíž stejné bolesti ušetřit. Tohle byl pro mě výjimečný bod zvratu. Neumím přesně vysvětlit, co se stalo, ale od toho dne se můj duševní stav změnil a moje zdraví se začalo zlepšovat. Pokaždé, když jsem potřeboval oporu či kuráž, sevřel jsem andělíčka v dlani. Začal jsem se zapojovat do léčebného procesu, praktikoval jsem vizualizaci, častěji jsem vstával z postele a snažil se jíst, abych zase trochu zesílil. Za několik měsíců jsem prodělal obvyklé prohlídky a testy. Na vyšetření jsem už byl zvyklý; až dosud mi všichni lékaři říkali, že udělají, co bude v jejich silách, a tvářili se u toho omluvně. Tentokrát to ovšem bylo jiné. Doktor vyhlížel zmateně, ale oči se mu leskly trochu jinak. Přivolal si kolegu, aby výsledky testů překontroloval. „Povězte mi, oč jde,“ požádal jsem je. Odpověděli, že najednou nemůžou najít žádný problém… Rakovina byla tatam. Doktoři to prohlásili za „spontánní regresi“, což je vlastně jen jiný výraz pro zázrak. Podle svých vlastních slov byl Arnie normální chlap, mládenec se zálibou ve fotbalu, kterého jeho choroba vyděsila, takže se začal izolovat i od těch, kdo ho milovali. To je vylíčení úchvatné transformace, což je téma, které se táhne celou touto kni26


když

nebesA hovoří

hou a neuvěřitelnými příběhy zde uvedenými. I v našich nejtemnějších chvílích – a že Arnie skutečně prožíval nejčernější údobí svého mladého života – zůstávají otevřené pomyslné dveře, kudy může vstoupit láska, která nám dodá odvahu zachovat se nebo myslet jinak. Díky bratrově návštěvě a daru Arnie nalezl vnitřní sílu zaujmout ke své nemoci zcela odlišný emocionální, mentální a fyzický postoj. Je možné, že bratr Arniemu přišel sdělit, že ještě nenastal jeho čas. Jindy je zjevení ducha či anděla – sama to vnímám jako jednu a tutéž skutečnost – uklidňujícím znamením, že je v pořádku smířit se se smrtí, protože nastal ten pravý čas. V knize O zármutku a truchlení od Elisabeth Kűbler-Rossové je krásná pasáž, kde těžce nemocná žena, která leží v nemocnici, sdělí manželovi, že je šťastná, poněvadž zrovna hovořila s nebeskými průvodci. Lékař tuto zprávu neslyší rád a řekne, že „to není dobré znamení“, kdežto nemocniční kaplan se domnívá, že z duchovního hlediska je to naopak nejlepší možné znamení. Arniemu podal anděl pomocnou ruku, aby ho přitáhl zpátky do života, ale naši andělé jsou zde i proto, aby nás z tohoto života doprovodili na onen svět. Irina cítila, že když ji o prázdninách v Itálii vtáhla pod vodu silná vlna, život jí zachránila neviditelná ruka.

Vyzdvižení nad hladinu Píšu vám, abych vám vyprávěla příhodu, která se odehrála na pláži v Talamone v Toskánsku. Bylo mi patnáct a každé ráno jsem si chodila zaplavat do moře. Toho dne ráno bylo všechno jako jindy; chystala jsem se sestoupit do vody na stejném místě jako vždycky. Moře bylo dost 27


RozhovoRy

s nebeM

neklidné, zvedaly se vlny a tatínek mě nabádal, ať jsem dnes při plavání obzvlášť opatrná. Když jsem si hrála ve vlnách, najednou se zničehonic přihnala jedna opravdu veliká. Nepodařilo se mi nad ni vyskočit, a tak mě vtáhla pod hladinu. Neslo mě to stále hloub, nebyla jsem schopna se vrátit k hladině a už mi začínal docházet dech. Zpočátku jsem panikařila, a jak mi už skoro došel kyslík, hlava mi přestávala pracovat. Otevřela jsem oči a čekala na svůj osud; poddala jsem se moři. V té chvíli jsem uviděla, jak se ke mně vodou blíží jakýsi tvar, a zdálo se, že mi podává ruku. Uchopila jsem ji a ten tvar mě mírně vytáhl nahoru, k hladině. Zalapala jsem po dechu a vzpamatovala se. Když jsem se dostala z vody a vyšla na pláž, cítila jsem se v bezpečí, silnější než moře. Tenhle zážitek mi pomohl pochopit, že nic není nemožné. Řada lidí se pídí po zázracích, aby mohli v něco věřit – já se místo toho domnívám, že se zázraky dějí v normálním životě každý den; jen musíte mít svobodné srdce a být plní dobré vůle, a pak je záhy začnete rozpoznávat. Podobně jako mnozí jiní, kteří ve chvíli velkého nebezpečí pocítili podobnou přítomnost „něčeho“, i Irina vyvodila ze svého zážitku nádherné poselství – a dnes vidí zázraky všude kolem sebe v každodenním, „normálním“ životě. Když si Sophia vzpomene, jak ji v pádu zachytilo nebe, rovněž cítí velikou útěchu.

28


když

nebesA hovoří

Měkké přistání Pár let poté, co mě opustil manžel, jsem si našla nový domov. Hned první večer po nastěhování jsem měla plné ruce práce, mimo jiné jsem si vylezla na kuchyňskou linku, abych pověsila záclony. Udělala jsem krok dozadu a zřítila se na kamennou podlahu. Ale během pádu se mi zdálo, že se pohybuji nějak pomalu. Jsem dost velká, takže když padám, řádně to žuchne, jenomže tentokrát jsem jemně dopadla na záda a neutržila přitom ani škrábnutí. Často se sama sebe ptám: Že by mě na tu podlahu někdo polehoučku složil? V srdci mi to připadá, jako by mě kdosi podpíral. Když jsem byla dítě, zajímala jsem se o „dámu v záclonách“ nebo o tváře skrývající se v dlaždicích. Lákaly mě duchovní záležitosti, ale tuto část života jsem postupně ztratila, zejména teď, kdy na univerzitě studuji psychologii. Trvale jsem bojovala s depresemi; život byl dost tvrdý a mně se zdálo, jako by se zároveň zatvrzovalo i moje srdce – jako bych si už nedovolovala doufat, že bych ještě mohla najít lásku, jako bych pevně zavřela emocionální okenice. Avšak vzpomínka na to, co se tehdy večer stalo, mi připomíná chvíle, kdy mi víra dodávala útěchu. Je možné, že zase otevřu svoje srdce a mysl lásce, která je všude kolem nás. Přesně vím, jak to Sophia míní, když říká, že nachází emocionální podporu ve fyzickém vjemu, že ji při pádu na zem kdosi zlehka podepřel. Existuje cvičení, jehož cílem je rozvíjet vazby v kolektivu: člověk se bez odporu skácí naznak, poněvadž ví, že za ním stojí kolegové či kamarádi, kteří ho bezpečně zachytí. Popsaná příhoda na mě působí dojmem, jako by Sophii29

ÚVOD. Na počátku. Co se děje na zemi, je pouhý začátek. Narodila jsem se do rodiny spiritistů a lidí obdařených paranormálními

Recommend Documents