ÚVOD: Toto dubnové putování bylo již druhé v pořadí. Další putování letos začíná 17.6. a další 5.8.2013. Podrobnosti jsou na Facebooku pod příslušným datumem v Událostech. Kdo by se chtěl připojit, dejte prosím vědět e-‐mailem na adresu
[email protected]. Nebo mi zavolejte na tel.: 603 207 150. Tentokrát jsme zvolili putování z města do města po dvojicích. Nelpíme na formě a způsobech. Prosím, když to budete číst, musíte si uvědomit, že tento deník postihuje skutečnost jen jako skica. Deník nezachycuje všechna slova, která jsme ke každému člověku měli. Nemůže zachytit situační momentky, prodlevy, poslouchání dlouhého vyprávění některých lidí, dále mimiku těla, očí a zabarvení slov, které hrají velikou roli v rozhovoru mezi dvěma lidmi. Ale je taky napsán pro moje děti, až jednou budou chtít studovat, co jejich otec dělal a jak to dělal. Je taky napsán pro případné zájemce, kteří by rádi dělali misijní práci a zajímaly by je všechny způsoby. Pro ty, kdo hledají odvahu, jak vykročit. Nabízíme možnost dokonce i jenom vyjít s námi na pár dní a mlčky pozorovat, jak probíhá reakce lidí při oslovení na ulici a jak vlastně málokdo Vás odmítne úplně a natvrdo. Většina lidí si ráda popovídá. Navíc my to chápeme tak, že plníme hned několik přikázání Ježíše Krista: Mt 28: 18 Ježíš k nim přistoupil a řekl: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, 20 a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“. Tedy i to, aby oni zase šli a získávali učedníky... nebo jinde: „Říkejte lidem: „Čiňte pokání, přiblížilo se k Vám nebeské království...““ „Choďte vhod i nevhod.“ „Kdokoli by se styděl za mne a za má slova...“ Hodně přemýšlíme o Kázání na hoře (Mt 5. – 7. kapitola) a o vyslání učedníků (v Mt 10. kapitole). A říkáme si k tomu: „Jak se vlastně miluje Ježíš?“ A i na to On sám dává odpověď: „Ten mne miluje, kdo moje slovo zachovává!“ Jinde: „Kdo by slovo moje zachovával, bude mít světlo života...“ jinde: „já a Otec k němu přijdeme a příbytek si u něho učiníme.“ No, nechtějte to !! Pondělí 22. 4. 2013 15 km Honza Gavlík, bratr z Moravy, dojel už včera večer. Z původních asi 6 lidí, nahlášených na akci, to nevzdal jen Honza. Půjdeme oba dva spolu do čtvrtka. Tak jsme ráno vstali, přečetli si něco ze SZ, pomodlili se a vyrazili s plnou polní do Kostelce nad Černými lesy. Bylo sluníčko, sem tam pod mrakem a občas spadlo 25 kapek. Tuším okolo 20°C? Když jsme šli přes Černé Voděrady, tam, kde vždycky na mne štěká zuřivec rotvajler, když jindy běhávám okolo…, byla otevřená vrátka a tam jacísi 2 maníci v bílém pracovali na ochraně baráku proti vlhkosti. Nevím proč, houkli jsme na ně se širokým úsměvem: „Dobrý den“. Pozdravili taky, ale dále jsme se nepouštěli do žádné diskuse. Potkali jsme cestou pár lidí, některé pěkně pozdravili, ale nějak jsme nikoho neoslovili vážněji. V Kostelci jsme pod těžkými batohy trochu umdlévali, a tak jsme zahájili držkovou polévkou a kávou v místním řeznictví. Pak jsme si sedli na lavičku na náměstí k jednomu mládenci a
vyptávali jsme se ho na případný altánek v lese. Tvrdil, že tu fakt je v lese za Sanatoriem. Nicméně popovídali jsme s ním o Kristu, ptali se, jestli tuší, zda existuje Bůh. A on říkal, že už jsem s ním jednou mluvil v Říčanech. Prý by ho to hrozně zajímalo, co je po smrti. Chvilku jsem mluvil já a pak jsem nahrál Honzovi otázkou, že on asi uvěřil ještě později než já a on se rozpovídal velmi přirozeně a hezky. Honza pak pochyboval o sobě, že ho nic skvělého, úderného nenapadlo. Myslel tím třeba nějakou citaci z Písma? Nevím, ale rád pozoruji tyto detaily, jak si nevěříme a pochybujeme sami o sobě. Mě přišlo, že mluvil jako kniha: obyčejně popsal, jak uvěřil a co pro něj Pán Bůh znamená. Mladík (asi 22 let) dostal NZ s kontaktem a šel na bus. Pak jsme seděli chvíli a koukali po lidech, občas se v duchu pomodlili a nasávali atmosféru a sluníčko. Ale nějak jsme se těžce rozhoupávali k odhodlání za někým vyrazit. Honza vzal do ruky Lukášovo evangelium a obešel celé velké náměstí a zkusil oslovit 2 lidi, ale neměli zájem. Já mezitím čekal, až Pán ke mně někoho pošle. Mezitím Honza došel až ke mně. Dlouhé ticho. Občas jsme něco prohodili o našich ženách, jak co kdo prožíváme. Často to skončilo nějakým smíchem, jak jsou si ty ženy podobné (nejen naše 2), ale v některých rysech ty naše právě. Vážíme si jich, každý ale jsme rádi, že máme tu svou, která má pochopení pro naše slabosti a vzteky či nápady všeho druhu. No, šli kolem 2 divní maníci a já si řekl, že až se Honza vrátí od jednoho rozhovoru, že půjdeme za nimi. Musíme s nimi mluvit. Honza šel za nějakou paní, a ta odmítla. Já mu říkám: „Hele, jdi za tamtou (jinou) paní, a ta určitě bude chtít slyšet a vezme si to“. Řekl jsem to trochu žertem a trochu odhadem. A fakt! Paní si to vzala, šla s malým děckem. Pak Honza oslovil další 2 paní a vzali si brožurku. Mezitím ale ti dva podivní cca 25-‐ti letí maníci zmizeli. Ovšem za 5 minut šli kolem zase a já na toho jednoho cosi zvolal, ale už nevím, co. A on říkal: „Vždyť jsme se už viděli!“ „Kde?“ „No v Černých Voděradech, jak jsme se zdravili. „Jo to jste Výýý?“ A tak jak šel k jiné lavičce, vyběhl jsem za ním a říkám mu, že běhám každý týden okolo a že mám strach, kdy ten rotvajler prolomí ty bariéry chatrného plotu. „Nóó, von by neublížil…“ „Já vím, dokud to není poprvé!“ smál jsem se. „Vždycky si říkám, že když tak skočím přes plot k sousedům“. Pak jsme chvíli kafrali o jednom, co 12 let měl pitbuly jako profesionál a pak ho roztrhali. Pak krokodýli – turistka Japonka řekla kvůli fotce ošetřovateli, ať se postaví víc mezi ně. Ošetřovatel se o ně staral snad 20 let, no, a oni ho roztrhali. Pak jsme říkali, že jsme na pouti dlouhé asi 90 km a že mluvíme s lidmi o Bohu. Oba řekli, že taky věří, že něco nad námi je. Ten druhý říkal, že jsme určitě z vody! A že je mu to putna! Pak se jeden svěřil, že má vředy a silné bolesti a skoro nejí, hrozí operace. Tak jsme se za Martina nahlas modlili. On s tím souhlasil. Pak spokojeně řekl: „Dobrýý chlapi... dobrýýý... Nó, tak uvidíme“. A s úsměvem si pohladil břicho. Mluvili jsme o lásce Boží, o Kristu, o hříchu. Chlapci poslouchali… Dali jsme jim brožurku a NZ a rozloučili se. Poslední část hovoru ten druhý (nervóznější z nich) seděl stranou na jiné lavičce. Zdůrazňovali jsme jim, že Bůh opravdu nikým nepohrdá a že je miluje, ale nebude je k víře nutit. Pak jsme se prošli až do Sanatoria, ale žádný altánek jsme nenašli. Cestou jsme pozdravili katolického kněze Líznara a „poustevníka“ Miloše Čiháka, kteří spolu vedli hovor před farou.
Pak jsme měli rozhovor se 2 mládenci opřenými o zábradlí. Ti nakonec říkali: „No, donutili jste nás se fakt zamyslet!“ A oba si vzali – jeden NZ, druhý brožuru, že si to vystřídají. To byl hovor tak do 5-‐ti minut. Cítili jsme, že nám P.B. dává smysluplné slovo …, tak snad si to jenom nemyslíme my. Pak jsme oslovili pětici takových podivných chlapíků (30-‐50 let) a rozdali jim gedeonské NZ. Všelijak jsme jim s upřímným srdcem dokazovali B. lásku k nim. Říkal jsem jim, že se mne P.B. dotkl kdysi opakovaně, když jsem plánoval kariéru zločince a že říkával vzdělaným a sebespravedlivým lidem, že děvky a zloději je předcházejí do Božího království. A aby ho hledali, protože On je má rád. Děvku a celníka jejich život spíš trápí a oni spíš vidí nedostatek u sebe než lidé, kteří se necítí být v nepořádku. Pak jsme asi okolo 17. hodiny šli hledat altánek podruhé. Dokonce i jiný člověk nás ujišťoval, že tam je altánek z peněz EU. Ale běžkyně znalé terénu nám řekla, že tam žádný nikdy (posledních 20 let) nebyl. Pršelo…, strašná únava. Chvíli jsme se dohadovali, že ulehneme tam, kde jsme byli, ale Honza chtěl jít dál, protože v dálce zahlédl krmelec. Uznal jsem, že kdyby lilo víc, tak budeme do rána promočeni, přestože máme s sebou 3 velké igelitové pytle, ale Honza jen 1. Dal jsem na Honzu. Levé chodidlo mne bolelo, záda za krkem… Honzu bolely obě holeně. A tak jsme tedy šli ke krmelci. Celý areál byl oplocen a mezi tzv. krmelcem a námi byl tak prudký sráz, že jsme s těmi baťohy nechtěli sjet dolů do potoka. Sráz měl tak 10 metrů dolů k potoku. Velkou oklikou jsme ho obešli, překročili roztržený plot, přeskočili potok a přes trní ostružin a pak přes prudký svah zarostlý smrky, že se skoro nedalo projít. Smekalo se to, trní drásalo, ale zvítězili jsme. No, nebyl to krmelec, ale nájezd pro kola. Ocitli jsme se na takovém tábořišti, kde zjevně operují šílení cyklisté – skokani. Ale bylo tam i ohniště, našli jsme kýbl na vodu – krásný plastový veliký. Rýč, krumpáč a hrábě, a tak byl Honza nadšený. Byl ve svém živlu. V trenkách, kolena a stehna černá od hlíny... začal dorovnávat hlínu pod listím, protože to bylo s kopce a já byl ochoten spát z kopce :-‐). No, Honza budoval půdorys, já střechu. Dřeva tam byla natlučena od sebe po 5-‐8 cm, tak jsem tam na ně kladl jiná a navrch hromadu listí a na vrch zase prkna a navrch jsme dali s Honzou 2 klády. Honza jako stavař byl stále lehce nespokojen a chtěl ochranu zepředu, z boků a pak chtěl ještě vybudovat latrínu, sprchu…
Já jsem se řehtal a leže ve spacáku jsem na něj pokřikoval: „Všiml sis, že už já jsem celej spokojenej?!“ Honza vybudoval tolik drobností… Rozdělal jsem nakonec táborák a ohřáli jsme si fazole, opekli sekanou… Paráda. Večer modlitby, diskuse o našich rodinách a o výběrovém řízení na ředitele Betlému v Kloboukách u Brna. V noci pak lilo, spacáky zvlhly ze stran, do obličeje mžilo větrem z boku Ráno jsme se kupodivu probudili celkem suší, ale rozlámaní. Zpívali jsme… Úterý – 23. 4. 2013 10 km Ráno – leželi jsme dlouho a modlili se ve spacáku, četli, učil jsem se svou AJ. V 10:00 zuby. Svlékl jsem se donaha (Honza zas večer), protože tam nikdo nebyl a umyl jsem se ledovou vodou a hurónsky vylil kýbl na záda a břicho. Strašně jsem zařval… Dali jsme kafe v 10:30 v jedné hospodě a pak jsme postupně poplkali se servírkou, s pánem u vedlejšího stolu. Poslouchaly 2 dámy vedle něj. Honza jim vysvětlovat, co děláme a že je Pán Bůh určitě dobrý. Nakonec dal pánovi Lukášovo evangelium. Vznikla tam hádka o altánek z EU, a tak doteď nevíme, jestli fakt existuje. Já dopsal deník a vyrazili jsme. Ještě voda ze studánky na cestu… Jdeme směr Doubravčice. Na náměstí v Kostelci jsem se přitočil k jedné paní na lavičce, že jsme poutníci a že jsme si dali za cíl zvěstovat evangelium každému. Podával jsem jí NZ se slovy: „Přečtěte si to prosím, je to takový vzkaz od Boha k lidem, že nás Bůh neopustil, ale miluje a že Ježíš je Cesta pro každého“. Paní poděkovala a vzala si kapesní NZ. Když jsme šli od studánky, viděli jsme krásnou zídku a v dáli na ní pracoval zedník. Pochválili jsme mu tu práci a Honza povídal,
že zná jednoho tesaře, že dělá taky dobrou práci, ale že neví, jestli to není konkurence. Pak vytáhl knížku „Více než tesař“. A říkal, že mu ji dá, pokud mu nevadí, že je to konkurence. Že je to o Pánu Ježíši, že On určitě dělá a dělal svou práci dobře. Zedník si to vzal. Pak se nechal i vyfotit. Ptali jsme se jednoho pocestného, zda jdeme dobře na Doubravčice. Když jsme mu děkovali, dali jsme mu brožurku s úsměvem, že se snažíme mluvit s lidmi o Pánu Bohu a jak je to pro člověka důležité vědět, proč jsme tady. Lidé že mají různé názory, a pak podle nich jednají, ...a pak to bolí. Kdyby chtěl slyšet víc, popovídat u kafe, tak tam má adresu. Pak jsme došli do Doubravčice a oslovili paní na zastávce. Bibli četla, věří tak nějak. Ptal jsem se ale upřímně nejprve na altánek v okolí. Pak na studánku s pitnou vodou. Prý daleko… Pak jestli nám vedle (50 m) v hospodě dají vodu. „Určitě jo“, přitakala rychle. „A kam že jdeme? A odkud?“ „Jdeme ze Zvánovic do Roudnice, jsme na takové misijní cestě…“, odmlčel jsem se. „A můžu se Vás zeptat, jestli věříte, že je Bůh?“ „Ano“. „A… modlíváte se někdy?“ „Jó, to já jo“. „A taky třeba vlastními slovy nebo spíš v básničkách naučených, jako to mají katolíci?“ „No, to já i tak vlastními slovy…“ „Hmm, a promiňte, když už Vás tak drze zpovídám, můžete prozradit, co pro Vás znamená sám Ježíš Kristus? Je to třeba Váš osobní Spasitel?“ Paní pak mlčela a bylo vidět, že přemýšlí… A tak jsem jí vzápětí laskavě sdělil s citem, protože měla smutek v očích a bylo vidět ustaranou tvář…, že Ježíš je někdo, kdo vzal na sebe naše hříchy, sám nikdy nezhřešil a byl potrestán pro to, abychom my nemuseli zahynout. Víte, bez Krista bychom nikdy k Bohu nemohli najít vztah. Skrze Něj je nám odpuštěno mnoho. Povídám ještě, že je dobré číst Písmo, že málokdo i z křesťanů by uměl si vzpomenout, co Ježíš vlastně říkal. „Jistě si vzpomenete na náhrobní kameny, kde je napsáno: „Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mne věří, i kdyby zemřel, živ bude““. A pak jsem jí s důrazem řekl: „Pán Bůh Vás nesmírně miluje a nikdy to s Vámi nevzdá, ať prožíváte cokoli“. Zdálo se nám s Honzou, že je dojatá. Vzala si NZ s kontaktem. Potom jsme se ptali na přístřešek jednoho postávajícího starého pána. Honza zkusil něco prohodit o tom, že tady se shání ztracení psi a kočky… A on povídá: „Pes je přítel člověka!“ Honza na to: „No, ještě jeden je přítel člověka. Víte, kdo to je?“ Ticho. „Ježíš je přítel člověka. Já jsem v něho uvěřil v 25-‐ti letech a pochopil jsem, že tu svět není jen tak“. Pán se pomalu otočil a odchází… Honza ještě dodal, že Pán Bůh k upřímnému upřímně se má. Starý pán odvětil: „Je to jinak“. „A jak?“ To už jsme se nedověděli. A pak jsme se ptali starší dámy za plotem, která plela záhonky, jestli neví o altánku. Neví… Za chvíli jiná paní za jiným plotem... a té Honza dokonce nabízel pomoc při pletí… Nechtěla. Našli jsme opuštěné JZD s mnoha budovami a s velkým krásným přístřeškem venku. Uvnitř bychom smrděli po vepřích. Vraceli jsme se zpět a paní, co plela, se ptala (předtím i ta další), jestli jsme něco našli. Vysvětlili jsme, co jsme našli za statek, a paní prý, kam a odkud jdeme. No, oči jí zářily. Prý ji to pletí nebaví, a že by šla s námi hned. A tak jsme popsali, že mluvíme s lidmi o Bohu, kolega je z AC, já z CB…. „Tady Vám věnuji brožurku „Jak se nezbláznit““. Paní se smála… „Šla bych s Vámi příště“. Teď Honza odešel za autobusákem vedle hospody. Prý má hodně hříchů… číst nic nebude, prý půjde do pekla. Honza mu dal naději, že Pán Ježíš zemřel za všechny a že to není sranda... Sedíme na venkovní zahrádce u hospody. Přisedl pán v bundě zářivě žluté s nápisem METROSTAV. Kecáme, jestli sem povede metro. Povídali jsme si o jeho podnikání, že je to
těžké. Začínal s Američany s nějakým MLM marketingem a nyní se učí italsky a z Itálie vozí víno, kávu a olivový olej. Kam prý jdeme s batohy a že mockrát trampoval a ještě trampuje… Radil hned, kde spát… Nakonec jsme mu dali brožurku, popsali obsah a zdálo se, že pán je rád. Kolega ji nechtěl, ale říkal: „To je dobře, že jste to dali hostinskému předtím, já jsem Vás viděl!“ A významně se zatvářil, že jako ten chalan to fakt potřeboval. Tedy něco k napravení. Ustlali jsme si v JZD až na druhém konci u polí. Na slámu jsme dali polystyreny, kartony z ledniček, které se tam válely a pak už karimatky. Foukalo, ale šlo to. Stříška nad námi měla asi 100 m2. Když se zešeřilo, spatřil jsem náhle siluetu velkého psa asi 30 m před námi na takovém vyvýšeném místě. Stál nehybně a asi nás pozoroval. Větřil směrem k nám. Modlil jsem se, protože jsem si vzpomněl na toho zuřícího rotvajlera v Černých Voděradech, a vůbec tady v Doubravčicích za každým plotem byli 2-‐3 velcí psi. Po asi 5 minutách prudce odběhl. Vyšel měsíc a byl úplněk a nádherně osvětloval tu „měsíční jezeďáckou“ krajinu. Všude tyče, pneumatiky, železa, křoví… Světlo mne upokojilo, Honza už pospával. Pro jistotu jsem si obul boty, naboso by se blbě zdrhalo. A spal jsem chvíli v botách. Vzal jsem si k sobě i ostrý nůž. Pak tam pes stanul někdy v noci ještě jednou. Mimoto tam začaly jezdit kamióny s cisternami a cosi na druhém konci JZD přečerpávaly do velkých nádrží za prasečákem. Večer jsme si udělali malý ohýnek a ohřáli lečo v konzervě. Mysleli jsme, že je to opuštěné místo. No, statek neshořel. Ráno jsme si udělali chvilku s Bohem, trochu Aj… a v 10:00 vyrazili. Ouha, brána včera dokořán, dnes byla zamčená. Prolezli jsme pod zámkem vylomeným mřížováním. Středa 24. 4. 2013 11 km Zahájili jsme tedy ranním studiem a v 10:00 prolezli bránu JZD. Šli jsme zpět do hospody, dali jsme si polívku a kafe. Tam jsme taky doplnili vodu, dobili mobily… Dal bych krk za to, že ten hostinský je jiný než včera. Nabízel jsem mu brožurku, ale on tvrdil, že už ji má. Trapas. Ale což! My jsme zvyklí. Zasmáli jsme se a řekli, že jsme mysleli, že je tam někdo jiný než včera. Pak jsme sedli zase za hospodu, jako včera, pojedli chleba a vyrazili na Škvorec. Ještě stačil Honza věnovat paní prodavačce potravin v buňce před hospodou Lukášovo evangelium. Ptala se, kam jdeme, radila… Vyrážíme až okolo poledne, slunce žhnulo fest. Dala nám krásnou mapu okolí i s tužkou, zřejmě z nějakého projektu EU pro rozvoj turistiky.
Došli jsme do obce Masojedy, tam jsme odpočívali na lavičce. Mrtvo… Najednou se tam proti sobě otáčely 2 traktory. Pomodlili jsme se za celou obec a oslovili jsme jednoho nakladače za traktorem. Nabídl jsem NZ. Pán v montérkách zavrtěl hlavou. Nic nechce. „Vy nechcete nic vědět o Bohu?“ „Ne“. Svěřili jsme jej Pánu, aby ho třeba omilostnil a třeba ho i mrzela jeho slova. Pak v další vesnici Hradešíně jsme potkali u zastávky jednu starou ženu. Byl to hezký rozhovor, místy velmi humorný. Jezdí sem z Prahy a je katolička. Prý tady byl pan farář Mrtvý a ten už umřel a teď je tu nějaký Polák a není to vono. Tak jsme klevetili o dnešní době, a že oslovujeme na své pouti lidi. Dali jsme jí brožurku… Sama ji chtěla, když jsme ji ukazovali. My jsme jí říkali, že toto dáváme přemýšlivým lidem. Že jsme zase protestanti, ale že je to svým způsobem jedno, že na Božím soudu se nás nebudou ptát na příslušnost, ale jestli jsme vykoupeni krví Kristovou a jestli PJK následujeme. Pomodlili jsme se s paní za tu obec a lidi v ní. Vysvětlujeme či spíš shodujeme se s paní na tom, že doba postupuje k horšímu a že lidi jsou zahlceni mnoha informacemi z médií a že asi mnozí dřou od nevidím do nevidím a že nemají čas na své děti. Načež paní odtušila: „Tady nikdo nedře! Všichni pobírají dávky!“. Ještě řekla pár podobných „vejšplechtů“ a očička jí svítila. V další obci Škvorec jsme viděli partu 6 chlapů, jak stojí před rypadlem a koukají do jámy. Chtěl jsem na ně zvolat: „Pomáhej Pán Bůh!“ Ale Honza zvolal dřív: „Našli jste poklad?!“ Prej jo. Velkej. Honza: „My máme taky poklad. Pán Ježíš je poklad“. Honza šel k nim, nabízel knížku a jeden říká, že neumí číst, že je Maďar. Nikdo z nich nic v rozhovoru nerozvíjel, tak jsme je nechali. Ale jeden kopal o 20 m níž, ten si vzal NZ. Pak jsme potkali shluk 4 babiček. Já jsem se ptal, jestli jdeme dobře na Stalingrad. Když jsem viděl, že se nesmějí, zastavili jsme a mluvili omluvně, že žertujeme, že jsme na misijní pouti a jdeme zdaleka a ještě dál míříme. Jedna paní říkala, jak tady ruský šaman vysvětil cosi a udělal tamto a tamto... a někde má jakési poutní místo a že její snad syn je osobní kancléř arcibiskupa Duky. Dali jsme ji brožuru „Jak se nezbláznit“. A vysvětlili jsme, že nás moc ty památky a šamanská místa nezajímají, ale spíš lidi. Že je čas mluvit s lidmi, zejména s mladými, protože je zoufalá doba a špatně to může dopadnout. Druhá babi šla o holi a říkala: „Nic nechci! Nic nechci!“ A my: „Však vám taky nic nenabízíme, a ani nic nedáme“. Smála se: „Kdybyste byli starší, pozvala bych Vás na kafe. Já na něj jdu tady k sousedce, ale vy jste moc mladí a pohlední, tak to nebudu riskovat!“ Asi špatně viděla , lichotnice. Šlapeme dál až do Úval. Dáváme brožuru cyklistovi, staršímu pánovi, který tlačil kolo do Hradešína. Oslovujeme 2 podivné mládence u hospody, trochu potetované. Jeden byl asi cikán, druhý se tvářil sečtěle, ale možná byl spíš psychiatrický případ. Byl to jeden z těch šílených rozhovorů, kdy si všichni pletou pojmy s dojmy. Cikán říká něco ve smyslu: „A vy si myslíte, že by nás Bůh mohl odsoudit?“ A ze mne vystřelilo: „Úplně klidně!“ „Tak takového Boha nechci!“ Ona moje odpověď byla reakcí na styl hovoru, který oba zavedli, ale pak mne to
mrzelo, že jsem to nedovysvětlil, protože to není pravda. Myslím si, že Pán Bůh nikoho neodsoudí „klidně“, jakože by to dělal rád a z patra nadřízeného. Ale hovor nás semlel. Druhý chlapec tvrdil, že mu šaman uzdravil zlomenou ruku a že Ježíš byl jeden z mnoha šamanů a že přišel, aby nás povznesl. Snažili jsme se popsat Ježíšovu výjimečnost -‐ nikdy nikdo tak nemluvil, neuzdravil takové kvantum lidí, nevstal z mrtvých... Vzali si myslím každý NZ. Vybízeli jsme je, aby hledali pravdu dál, že možná nejsou ještě šťastní ani hotoví se svým poznáním. Vysvobodili nás nějací příchozí jejich známí. Honza po cestě z Hradešína ještě moc pěkně mluvil se starou paní s vozíčkem na silnici. Šla tam tak osaměle, dal jí po vydatném rozhovoru Lukášovo evangelium a bylo cítit, že je mile potěšena a překvapena. Měli jsme radost. Na náměstí jsme si sedli na lavičku a po chvíli přišel chlapec s piercingem a montérkami, a já říkám: „My už jsme se dneska viděli v jiné obci, ne?“ „Jó, v Hradešíně“. Měl se k nám povídavě. Ptali jsme se na piercing, jestli to nebolí, nezaněcuje se to… To prý po něm chtěla kámoška, a dá se to vyšroubovat. Nakonec jsem mu nabídl NZ a doprovodil to pár slovy o Boží lásce k němu. Poslouchal nás s nelibostí starší pár sedící 5 m vedle v zahrádce Pizzerie. Mračili se, jak mi došlo až na konci hovoru. Za chvíli přijela holka, chlapík přisedl k ní do auta, a my šli k Hoblíkům. Hoblíkům jsem se včera nedovolal a dnes jsem zkusil zavolat jen tak opatrně, že si pouze nabijeme mobily, ale doufali jsme, že budeme moci přespat u nich na dvoře pod přístřeškem a omýt se hadicí nebo v koupelně. No, ale vrátíme se do Škvorce, kde jsme oslovili nevrlou paní v bufetu – z toho nic nebylo. Prý má silného ducha, odsekla nám -‐ a pak na náměstí jednu osamělou dívku v čekárně na bus. To bylo zvláštní. Oddychovali jsme, sušili zpocená záda. Baťohy mají okolo 10 kg. Čekali jsme na příležitost, koho nám Pán pošle, a jestli vůbec. Kolem nás byli nějací starší jednodušší chlapi, vedle vykládali pivo z náklaďáku další 4 lidi, ale nějak se nám s nimi nechtělo začínat hovor. Odjel autobus a zastávka se vyprázdnila. Jen jedna osoba tam zůstala. Přiblížili jsme se, a byla to dívka tak snad 18-‐20 let? Nabídl jsem jí NZ, že to možná nečetla. „Já vím, kdo vy jste“, řekla, když pohlédla na gedeonskou vazbu NZ. „Já už jsem takové lidi potkala v Berouně.“ Zkusil jsem jí říct něco o Boží dobrotě a ona opáčila, že kdyby byl Bůh dobrý, tak by nedopustil, aby se jí stalo, co se jí stalo. Rodiče ji vyhodili z domu, protože neměli už peníze. Jiný důvod prý tam nebyl. Nechci si fandit, už si vše nepamatuji, ale měl jsem dojem, že se mi podařilo s ní mluvit citlivě a povzbuzoval jsem ji, aby hledala Hospodina celým srdcem. Že ona udělá krok, a Pán k ní dva. Je to o snaze a iniciativě jej hledat. Že ji Pán nebude nutit, ale když říká, že jí Bůh nepomohl, tak se ptám, jestli Ho někdy o pomoc požádala? Řekl jsem jí, že některé křivdy bolí, ale jsou jenom důkazem, jak nám to nikomu bez Boha nejde. Naši se taky každý 3x rozvedli a některé zranění a jizvy v srdci si pamatuji ještě v 50 letech. Už trochu okoraly, ale vím o nich. Tušíme je vespod normálního života. No, dívka byla upravená, ujala se jí prý kamarádka. Dali jsme jí kontakt přeci jen a ať se ozve, když tak kdyby bylo zle, třeba ji dokážeme pomoci nějak. Ujišťoval jsem ji, že Bůh o ní ví. A že Jeho zájem nikdy nekončí. Takže Hoblíci – milí lidé, udělali kafíčko. Nabídli nocleh, pozvali nás ke Güttnerům na skupinku, abychom řekli pár slov, a pomodlíme se navzájem za sebe.
Šli jsme ještě na 1,5 hodiny ven a měli pár velice hezkých rozhovorů. Honza oslovil rybáře u Bendlovy stezky u rybníka a pěkně si popovídali. Já zas viděl přes potok v lesíku 2 mladé lidi, jak se muckovali a po chvíli jsme šli kolem. Dovolili jsme si oslovit je – to už se nemuckovali – a věnovali jsme jim NZ a udělali jim malé kázání o důležitosti Boží lásky a poznání, co On po člověku chce. A že je osobně miluje a provází, aniž si to uvědomují. A že nejsme z opic a aby Ho hledali. Zdálo se nám, že tak pěkně poslouchali. Celé to netrvalo snad déle než 5 minut. Opět jsme měli radost. Večer skupinka byla moc milá. Modlili jsme se navzájem, popsali naše cesty, další asi 3 rodiny a milý starší bratr Václav popsali své radosti a strasti. Fakt milé setkání. Chvála Bohu za laskavé lidi, kteří přijmou poutníky. Sprcha navečer a postel u milých Hoblíků byla sladká odměna. Trochu jsme se styděli, jestli neobtěžujeme moc. Čtvrtek 25. 4. 2013 4 km Ráno jsem se vzbudil dřív, snad ve 4:00, ale modlil jsem se vleže, a taky jsem místy usínal. Ale zdálo se mi to důležité. Pak jsme si četli s Honzou každý své části z Písma. Mne zaujala slova (Luk 6:46): „Proč mi říkáte Pane, Pane, a nečiníte, co Vám říkám?“ A následuje díl (verš 47) „Kdo přichází ke mně a zachovává (poslouchá) má slova, ukážu Vám, komu je podoben“. Předtím je kázání na hoře, kde je velmi zhuštěně vyjádřeno vše o přístupu k druhým, o dávání měrou vrchovatou, natřesenou, o milování těch, kteří nám neplatí, nevrátí, o půjčování a dávání. O milosrdenství a odsuzování, o nepotupování… Často lidé smýšlí o Ježíši obecně. Hlavně jásat, vyznávat Jej ústy, zpívat, říkat, že Ho musíme následovat. A nevíme možná přesně, jak na to. Někdo je hodnější, jiný méně. Ale hlavně panuje pocit či vědomí, že Bůh nám ukazuje, co máme dělat krok za krokem. Holt, lidé spoustu věcí v církvi nedělají, protože jim (nám) nedochází naléhavost Ježíšových slov. Já tu zkušenost nemám, že by Bůh diktoval: „Tomu dej a tomu nedej!“ Ale naopak se JK ptá: „Proč neděláte, co Vám říkám?!“ Snídaně, milý hovor s Hankou a šup na celý den ven, dnes start už v 9:00 hodin. Hned naproti domu stál kluk cikán a tak jsme ho oslovili s NZ, pár vět… Nechtěl nic. Zjistili jsme, když se pootočil, že je to holka. Po 10 m jsme zvesela nabídli brožurku či NZ (nevím už) jedné paní. Byla veselá a vzala si je, pár povzbudivých slov na cca půl minuty a šli jsme. Ve městě jsme dali slečně blond, co připravovala výkladní skříň nového obchodu, NZ. Honza oslovil 2 pány a 1 paní. Jeden z nich se vesele vybavoval. Byl Chorvat, přišli do Čech po II. světové válce. Seděl v kufru svého kupé auta zvenku a povídal, že je mu 75 let a lidé se prý dnes už nedruží jako dřív.
Ptali jsme se, zda řekl o Bohu synům a vnukům. „Oni nechtějí nic slyšet, neptají se, nic je nezajímá. Jsou v Praze, vidíme se jednou za půl roku.“ Povzbudili jsme ho jemně, že Pán může udělat zázraky a že má smysl se za ně modlit. Pak pokusy oslovit 1-‐2 ženy nevyšly. Oslovili jsme u plotu dědečka, který natíral. Ani jsme to neplánovali, ale líně jsme se courali a rozšafně a nahlas jsme říkali: „Pomáhej Pán Bůh!“ Dědeček se otočil a rozvyprávěl. Měl krásný úsměv. Je mu 92 let a neví, jak dlouho tu bude. Je truhlář a je věrný katolík. Farář mu dal bibli už dávno. Dcera je hodná, on zde v objektu bydlí v domečku 5 m od jejího a naproti přes ulici bydlí syn grafik. Každé ráno přijde syn a zeptá se, co potřebuje. Prý koukne, jestli jsem naživu, smál se děda. Dcera uvaří a vypere. Na TV nekouká, na blbosti nemá čas. Snad jen zprávy večer. Víme o něm tolik…., opatrně a s omluvou, že ho nechceme zkoušet, jsme se zeptali, jestli věří taky v osobní oběť JK. Že mnoho lidí věří spíš ve své skutky, které by měl jednou P.B. ocenit, ale že my k Němu můžeme jen díky tomu, že Bůh přenesl naše hříchy na Syna JK a ten že za nás zaplatil. Zasmál se na to, že mnoho lidí doufá ve své dobré skutky: „To máte pravdu.“ Pomoc natírat nechtěl. Během hovoru veselý cyklista zabrzdil u nás. Vyřídil 2 věty a mladík odjel. Jiný děda ho poškádlil, že mu sebere kýbl a děda na něj: „Necháš to být?!“ Okoukli jsme hřbitov. Prý se tam dobře spí. Honza tvrdil, že evangelický farář Gruber tam spával při cestování po Itálii. Lidí tam v noci moc není a najdeš tam vodu i přístřešek. A opravdu! Za námi šel jeden chlapík bez předních zubů. Možná 30 let. Míjel nás naším směrem. Nabízím brožuru a povídáme krátce o Boží lásce k němu. Ochotně přitakal, vzal si brožuru, ale pak říkal, že bydlel tady v tom rohovém domku před námi dlouho, kde jeho kamarád, zfetovaný sekuriťák zastřelil jeho mámu i svou mámu. Teď sedí na 17 let a on, Miloš, si počká a pak se pomstí. Sám dělal sekuriťáka a byl při jedné honičce postřelen do lokte. Ukázal jizvu. Honza s ním mluvil moc pěkně, jednoduše a pomalu. Někdy Honza chytne takovou neuvěřitelnou „slinu“ a jede. Rád ho poslouchám. On o sobě říká, že je takový neduchovní člověk. Ale já vím své. Nepíšu to proto, že vím, že to bude číst, ale já tento typ uvažování miluju a rád to poslouchám. Myslím, že i Miloš poslouchal o hříchu, o odpuštění… Miloš složitě shání práci, vždy mu kamarádi pomohou, momentálně nedělá. Když odešel, modlili jsme se zvlášť za něj. Pak jsem Honzu doprovodil na vlak a osiřel. Ještě si pak vzpomínám na pána jdoucího z nákupu, který se nechal oslovit u auta při nakládání. Vzal si s úsměvem oboje tiskoviny a vyslechl minutové kázání o Boží lásce k nám a nutnosti se nad tím životem naším zamyslet a hledat, co je pravda.
Odpoledne jsem zalezl do cukrárny, protože jsem byl takřka spálenej od sluníčka, kde jsem si dle Honzova přikázání dal 2x koktejl z černého rybízu. Honza mi při odjezdu vnutil 200 Kč. A mám si dát i za něj, protože už ho nestihnul. Dlouho jsem se nebránil takovým povinnostem. Tak jsem pak oslovil ještě trojici mladých lidí s vínem v lese na lavičce. Jeden z nich byl ten s rukou (zlomenou) uzdravenou šamanem. Pozdravili jsme se. A on: „Jó, to jste Výý, jak jste s námi povídal.“ A obrátil se na děvče vedle něj a říkal: „No jak sis prohlížela tu Bibli“. „A co jsi tomu říkal, když jsme pak odešli?“ navázal jsem. „No docela dobrý! . Ale však můj názor znáte.“ Začal jsem se bavit i s ostatními dvěma přísedícími. A byli milí. Nakonec si dívka vzala brožurku a kluk NZ. Ten šamanista kupodivu mlčel a my jsme mohli nerušeně komunikovat o tom, co si oni oba myslí o Bohu. Myslím, že fakt poslouchali moje vyprávění s otevřenýma očima. Zejména jsem měl radost, když asi za půl hodiny jsem je viděl na náměstí si číst každý to svoje, co dostali ode mne. Nějak jsem zmínil při vyprávění to děvče, které rodiče vyhnali z domova a oni svorně: „Jó tu známe, to je Ela (nebo tak nějak). Ale to se nedivíme, ona si to zavinila sama, co ta těm rodičům vyváděla!“ Tak to jen pro zajímavost… Pak snědý muž na kole a trochu opilá kouřící žena – „Jéé, to potřebuju, jak se nezbláznit!“ smála se. Jen jsem dodal asi 2 věty, že jejich trápení a starosti nejsou Bohu cizí a že je může ze všeho vytrhnout a změnit. Bůh mění lidi, když Ho volají. Pak takový chladný inteligent (40 let?) naproti nádraží. Častoval mne povýšeným úsměvem. Nic nechtěl, nevěří, skoro nepromluvil, jen stále kroutil hlavou. Pak jeden podnapilý student u vinárny, kde prodávali pití v takovém velikém sudu. Studuje II. rok VŠ na architekta. Oči měl rudé, trochu jsme povídali o cestách, kam jdu. Ptal jsem se, jak se má a jestli ho život baví. Moc prý ne… Pár vět o Bohu, nabídky brožurky. Jak jsem zmínil, že nejsme z opic a život jistě nevznikl sám od sebe, tak se zarmoutil: „Tak pěkně jsme začali a teď jste to zkazil. No já si to přečtu…, když tak dám vědět.“ Mezitím tam přišli další 2 studenti a slyšeli 2. polovinu rozhovoru. Tyhle vstupy druhých lidí do hovorů mi nevadí, mám za to, že to může být od Pána. Večer mi Monika k Hoblíkům dovezla 25 ks NZ a 25 ks brožur. Už mi došly. Hoblíkovi jsou stejně úžasní. Večeře, druhá noc na přespání. V sobotu organizují nedělkový výlet k Litoměřicím, pro 40 dětí a 20 dospělých do jakéhosi skautského tábora. Na lednici mají fotku z English Campu, který pořádají asi s Güttnerovými a dalšími už 7 let. Začali s 25 dětmi a nyní vloni bylo na fotce 100 dětí. Hodně jsou prý z nevěřících rodin. Už si tu vydobyli důvěru u rodičů z Úval. Pátek 26. 4. 2013 20 km Ráno jsem vyrazil asi v 8:20 z Úval. Baťoh zase váží minimálně 12 -‐ 14 kg, to ta literatura a konzerva. Dnešek jsem začal zvesela, ale byl nejteplejší den z mé pouti. Teď je asi 17 hodin a je 26°C. Strašně jsem se spálil a unavil. Bolela mě noha, pata. Ale myslím, že se mi skoro zlomila páteř v pase. Nemůžu vstát . Teď sedím už hodinu pod stříškou altánku 10 m od Labe na cyklostezce za Brandejsem.
No, dnes jsem byl úplně hotovej, a tak jsem v podstatě spíš jen tiše rozdával literaturu a sem tam něco poznamenal. Utratil jsem děsně peněz. Úplně vyčerpán v 1. cukrárně koktejl, pak zmrzlina. Ručník jsem si namočil do vody a uvázal přes hlavu. Modlil jsem se, abych našel klobouk, a nenašel. Pak jsem si dal kino vína hroznového za 40 Kč a litr zeleného, studeného čaje Nestlé za 40 Kč. Bylo mi to jedno, že místo plánovaného 50 Kč na den utratím klidně takovej balík. Ještě jsem měl v hospodě polévku, kafe a malé pivo. Žízeň a spálená kůže dělají své. No, tak jsem dal brožurku hospodské a zároveň vylil zbytek kafe na ubrus. Tak jsem byl ztuhlý, až nemotorný. Jinému hospodskému jsem dal brožurku taky. Milencům v parku za ukázání cesty. Dvojici před jedním řeznictvím. Pánovi na náměstí, seděl na lavici a radil mi, kde je altán na cyklostezce. Maminám s kočárkama. Načnul jsem 3 rozhovory a chlapci postupně odešli, než jsem stačil cokoli říci. Jednomu chlapci na silnici uprostřed polí. Smál se: „Přečtu!“ 2 mládenci, vedli mne až skoro k cyklostezce, ptali se, jestli opravdu si myslím, že Bůh je. Těm jsem mohl říci, jak jsem Ho hledal a jak jsem dospěl k tomu, že život je jenom ze Živého. Mluvil jsem o Pasteurově pokusu s plísní na polévce… Konečně jsem našel altán. Byl fialový a plný lidí. V dálce byl další. „Ouvej!“ 500 m. Dobelhal jsem se raději až k dalšímu. Krása. Na zemi kamínky, asi si ustelu na stole. Za tmy koupání v Labi.. Ohřeju konzervu… Přijeli mi sem 2 mladí, chlapec s dívkou, na kolečkových bruslích. Dali jsme se do řeči. Písmo četli, v jejich školách už byli Gedeoni. A pak se ptali na víru… Ukázal jsem i brožurku, že to dávám na své pouti zájemcům a slečna se smála, že to si vezme. Líbil se jí název. Pak tu zastavila mamina s dítětem. Dal jsem jí taky. Tak přeci jen to nebylo úplně marný dneska. Cyklistů, běžců a bruslařů tu projela snad stovka. Cyklostezka vede až do Kostelce nad Labem. Tak tam ráno vyrazím. A pak až do Neratovic. Taky ještě jeden byznysmen na kolečkových bruslích tu zastavil a nějak slovo dalo slovo. Okolo svých 30 let se vírou hodně zabýval, Biblí má plno. Prý jsem se vydal na pouť, hmm… a dělám to tedy nejméně vhodnou formou. Ale že si se mnou zvesela povídá….? . Brožurku prohlídne s brýlemi doma. Je mu cca 55-‐58 a půl. Na to mám čuch. Teď čtu na netu na mobilu, že v Brandýse n/L byl dnes rekord teplotní 27,7 °C. No prosím!!! Pak nemám bejt spálený! . Tady by se Frantovi (synovi) jezdilo. Asfaltová in-‐ line trasa, možná i 7 km? Byl jsem se taky podívat na hřbitově. Voda tam teče a stín pod velkým smrkem by taky byl. Ale možná se hřbitov zamyká na noc a musel bych se tam vloudit tajně. A to jsem vzdal, když mám
altánek u Labe. Další rozhovor s maminou, která nejprve vypadala umordovaně a mluvila s dětmi trochu zhurta. Skoro mi neodpověděla na pozdrav. Zopakoval jsem ho, až pak… Přijela tak asi 35-‐40 let se 4 dětmi na kolech a unaveně si lehla. Nechtěl jsem s ní ani povídat. Ale asi po 15 minutách jsem jí řekl, že když vidím, že je tak unavená, že dnes byl tady zaznamenán teplotní rekord. „No jo, to se pak nedivím. Nám dneska kolabovali lidi.“ Rozpovídali jsme se. Dělá v Charitě. A co prý já dělám a odkud jdu? Říkal jsem, nejprve vlastně, že jsem taky skoro kolaboval a že jsem šel 20 km v tom horku dnes. Pak se ptala paní dál a já vysvětloval, co vlastně blbnu a proč jdu takový kus a že denně tak nějak oslovím(e) až 20 lidí… Naznačil jsem 2 příběhy. Ptala se, co dělám a já tedy řekl, že jsem měl 3 firmy a chtěl už dělat něco jiného, důležitějšího, pak mne podvedli a tak 3 roky dělám misijní rozhovory, a že jsme dosud žili z akcií. Byla docela vtipná… Brožurka ji zaujala. U kafe bude číst. Loučila se takřka jako moje vlastní teta… Byla milá a donutila i po 15 metrech rozloučit se i své děti. Sobota – 27. 4. 2013 18 km Že bych si už nějak zvykl? Noha sice bolela, ale o maličko snadněji jsem to ušel. Ale spíš mi asi otrnulo… Už se stmívá. Prší už hodinu a já stojím pod stromem na konci hřbitova v Neratovicích. Ochladilo se, fouká a nade mnou se rozbíhá bouřka. Mám na sobě 2 bundy a nic moc. Je 20:40 hodin. Našel jsem sušší místo uprostřed hřbitova vedle pohřební síně. Jen nevím, jestli se vrata hřbitova budou zavírat nebo jsou do rána otevřena. Napadá mne, že to tady může někdo i projít před zavřením. Uvidíme, kde nakonec přespím. Za chvíli bude úplná tma. První rozhovor dnes – po cca 2 km ještě za Brandýsem vyšel starší muž a sám na mne zavolal, kam jdu a co tu dělám. Dali jsme se do řeči. Vzal si brožurku poté, co jsme sprdli dobu, média a lidstvo. Pak jsem v Kostelci nad Labem oslovil jednoho kuřáka u Mercedesu. Nevím, zda mu patřil, ale brožurku si vzal a prý si rád počte. Řekl jsem mu asi o čem to je… Nadšeně kýval. A pak jsem šlapal a šlapal… až jsem dorazil do Neratovic. Google mapy mi ukazovaly adresu kazatele Olina Kadlece za 2,5 km. Šel jsem směr centrum. Nevěděl jsem, jestli budu mít sílu vůbec s někým mluvit. Už jsem vážně kulhal (s Olinem jsme byli domluvení až po 16. hodině), ale jak říkává můj kamarád Honza, prý umím krásně trpět. Rozesmálo mne to v duchu. Hle park. Sedí tam člověk, zeptám se, jak daleko je centrum. Dal bych si tam kafe. Vařící kafe ke svému suchému chlebu. Byl to cikán. Vyptal jsem se na cestu a on mi říkal, že je to tak 200 m. Odcházím a uvědomuji si, že pořád myslím na to, jak byl ten cikán smutnej. Odložil jsem své 12 kg břemeno na lavičku o 20 m vedle, vzal jsem si do ruky NZ a vyrazil k němu. Prý je věřící. Ptal jsem se, že jako procházím krajem a ptám se lidí na názory a jestli i jeho se můžu zeptat… Prý žije s kámošem v karavanu, moc se mu nedaří. Vlastně vůbec. Dával jsem mu NZ a doporučoval si přečíst postupně, co Ježíš řekl. Málokdo to ví. Vyprávěl jsem mu o Boží lásce, že ho pořád doprovází. A o Kristu, že žijeme ve tmě, ale Bůh na něj přenesl naše hříchy a On měl moc platit, protože nikdy nezhřešil. Určitě ať se modlí a že Bůh nám odpouští každý hřích, když je litujeme.
No, nakonec: mobil jsem měl vybitej, kde se schází místní CB jsem nevěděl, zaváhal jsem, zda mu dát telefon na kazatele, ale měl jsem pocit, že projednou můžu udělat výjimku a dal jsem mu nestandardně adresu na kazatele, ať se tam zeptá na shromáždění a že je dobré do shromáždění chodit. Že se mu výklad o Bohu a o životě ucelí. Zaslechne něco občas pro sebe. Byl moc rád a tiše mi děkoval. Kdo ví, možná přijde, možná ne. Náměstí vypadá jako ne-‐náměstí. Byl jsem strašně unavený, spálený v obličeji a cítil jsem oteklost obličeje, vyprahlé rty… Šel jsem k jedné pizzerii a vypil jsem 0,4 l kofoly a 1 turka. Potají snědl tatranku. Strašně se mi ulevilo. Když jsem se zvedal, skoro jsem vrávoral. Už jsem nikam nechtěl jít. Servírce jsem dal brožurku pro personál. Běhalo tam asi 6 mladých lidí. Nedůvěřivě na mne koukala, já se smál od ucha k uchu: „Paní, to si přečtěte, nebo někdo z Vašeho personálu. To napsal můj nejlepší kamarád a já to všude rozdávám!“ Vzala si to. Na tzv. náměstí jsem oslovil jednoho pána a po půl větě zdrhnul: „Nemám zájem!“ A vedle seděl chlapec, čekal na autoškolu. Ten moc nic nechtěl, ale bylo vidět, že nakonec ho trochu zaujalo, co jsem říkal a vzal si literaturu, že si to přečte. Měl jsem z toho dobrý pocit. Sedl jsem si na lavičku v parčíku a svlékl boty, ponožky a chvíli chodil naboso. „Aáááh, to byla úleva.“ Nechtěl jsem smrdět na návštěvě a ještě byl čas. Za mnou náhle přistála asi 30 m parní lokomotiva. Měl jsem další hovor s mladíkem na lavičce. Chvilku naslouchal, pak se omluvil, že musí esemeskovat. Přisedl jsem k jedné čilé stařence, samozřejmě nejprve jsem se představil a dovolil, zda se můžu zeptat, jestli někdy přemýšlí o tom, jestli ji Bůh může mít rád. Rozproudila se debata. Aj jó, aj né. Měla nějaké karamboly a nesnadné epizody ve svém životě. Chvílemi jsme povídali jen tak. Vysvětloval jsem jí, že jen skrze oběť Kristovu lze vejít ve spojení s Bohem. Vzala si NZ s většími písmeny. 3 pokusy oslovit kolemjdoucí nevyšly. Jeden krátký výstižný rozhovor s mladíkem na zastávce, klečel a zavazoval si tkaničku. Dal jsem mu rovnou s dovolením se NZ nebo brožuru, už nevím, ale spíš NZ. Řekl jsem mu 3 věty. Nevzpomenu si jaké, jen jsem cítil, že byly velmi výstižné a on na mne hleděl jak na zjevení: „Jo jo, prostuduji, a děkuji“. Už vím jaké, vím, co jsem mu říkal: že prostě málokdo ví, co Ježíš řekl a že je důležité rozpoznat, jestli je Bůh a co je v jeho životě to nejdůležitější! O Ježíši se říká, že nikdy nikdo tak nemluvil. Že na jednom místě chválí nespravedlivého soudce, jinde říká právě zaníceným věřícím, že děvky a zloději vás předcházejí do Božího království.., a proč. „Přečtěte si to pozorně...“ Pak jsem náhle zahnul k jedné mladé dvojici na lavičce. Ti 2 mne skoro dojali. Vážně, úplně mne to zarazilo. Cítili se bezprostředně, svobodně. Vzali si NZ a během hovoru k nám přišla rómská mladičká dvojice. Už jsem je dnes 3x potkal. Řekl jsem si, že jestli ještě 1x, tak že je oslovím. Taky chtěli NZ. Ale pak v průběhu povídání odběhli kamsi… Ale ti 2 mladí, kouřili marjánku, a když jim chcíply cigarety, pohotově jsem vytáhl zapalovač a zapálil jim. Měli otázky, stříleli jednu za druhou, ptali se na Boha, ďábla, na moji pouť a jak žijeme, z čeho žijeme, jestli jsme normální, že mám 4 děti je překvapilo. No kecali jsme asi 20 minut. Ale co mne vlastně hned zkraje překvapilo? Oni oba svorně hned po pár slovech se zeptali, jestli mám hlad a podávali mi zbylé 2 koblihy. S díky jsem odmítl, že jsem právě dojedl, nabízeli mi žvýkačku a asi by mi nabídli i peníze. Asi jsem vypadal oprejskaně a unaveně. Krátce se mluvilo i o vývoji: „Já si stejně myslím, že je to vývoj! Ale že jsme z opic, je blbost, to vím“, řekla slečna.
Možná byli lehce pod vlivem… Ale přišli mi takoví bezelstní, upřímně ztracení ve změti názorů a s chutí něco hezkého najít. Měl jsem z toho moc pěkný pocit. Vzbuzoval jsem u nich lehký respekt. Pak jsem už došel na Olinovu adresu. Byla už smluvená hodina: 16:04. Ale zarazil jsem se s myšlenkou, že jsem dnes neoslovil ještě dost lidí v Neratovicích. A tak jsem šel nejprve za jejich panelák. Seděli tam podnapilí 3 mladí muži a 1 žena u zahradního stolu na takovém paloučku s dětským hřištěm. No, co můžu ztratit. Vzal jsem si do ruky 4 NZ a přerušil s omluvou jejich družnou debatu a nabídl jim NZ jako dárek, aby si přečetli, co Ježíš učil a neodmítali Ho jen tak, protože to dělají ostatní. Spustil jsem lavinu. Překřikovali se. Jeden si vzal NZ ihned, po chvíli ta paní a nakonec všichni. Jeden říká: „ A, pane, je to hřích kouřííít a píííít?“ A mrknul na kolegu, jako že koukej, jak ho rozhodím. Já jsem hledal odpovědi břitké, krátké a výstižné. Řekl jsem, že nejhorším hříchem je nedostatek lásky v našich životech. A že Pánu Bohu neděkujeme za život. „A pane, nemáte žízeň?“, podstrčil mi coca-‐colu. „Je v tom alkohol?“ ptám se a už to otvírám, že žízeň mám pořád. „Není,“ a zase spiklenecky kouká na ostatní. Napil jsem se. „No je to s rumem, ale to nevadí, je to dobrý.“ „A pane, může Pán Bůh udělat pizzu těžkou tak, že ji sám neunese?“ Ale taky se ptali na předčasně umírající děti, na stvoření, proč Bůh nezasáhne, když se jim dějí nepříjemné věci. Povídali jsme si dobře půl hodiny. Ten jeden měl stehy na čele ošetřené zelenou tinkturou – ten se nejvíc bránil, ale postupně polevoval. Dal jsem mu brožuru „Jak se nezbláznit“ a že je to speciálně pro něj. „To jste mu to dal dobře!“ hihňali se ostatní. Ten právě proskočil zavřeným oknem. Když jsem odcházel, měl jsem takový pocit, že snad dal Pán milost, smět jim narušit jejich bláznivý svět, ve kterém Bůh nemá místo. Modlil jsem se za ně. Nakonec mi to přišlo moc důležité, že jsem je oslovil. A nyní už spokojeně k Olinovi. Mobil jsme dali dobíjet asi do ¾. Byl jsem u něj 1,75 hod. a zeptal jsem se na nově (3 roky) začínající službu Olina v malém sboru CB. Olin to líčil ze všech stran, jakože fakt v Neratovicích, kde je 17.000 obyvatel jich ve Spolaně dělalo kdysi 18.000 pracovníků nebo i víc, takže tam dělali všichni + okolí. Nyní je zde asi 20% obyvatelstva nezaměstnaných a ve Spolaně je jen asi 1.000 zaměstnanců nyní. Taky prý zde nikdo nepřijde na žádnou akci, i když tomu uděláš velkou propagaci. Ani na film, ani na english camp, ani na přednášku o manželství… V okolí ano, u nás ne. Ale prý ani na normální film se nesejde minimum lidí v kině. Soused nemá TV a chodí tam. A někdy přijde zpět, že se promítání ruší. Ale je to zase pole neorané, tudíž je tu víc příležitostí začít misii nebo něco podnikat. Jinak Olin je velice zdatný řečník, takže mi všechno pěkně povyprávěl a chystal se do noci vyrábět kázání. Myslel jsem, že si ho poslechnu, ale to jsem netušil, co se stane. Zvesela jsem se ustrojil, dopil, vzal bágl a mobil… a vyšel do jemného deště. Notně se ochladilo. Déšť houstl. Já jsem Olinovi říkal, že jsem si už po poledni našel úkryt. No, podcenil jsem to. Šel jsem na hřbitov a tam ulehl pod husté túje, kdy bylo trochu sucho vedle pohřební síně. Ne hned, ale za pár hodin to ovšem propršelo, protože lilo jako z konve. Trochu byla i bouřka. Spal jsem přerušovaně, občas už protekla voda i spacákem. Cítil jsem mokro na zádech, na rukou už okolo půlnoci. Ve 2:00 to bylo už tak, že jsem chtěl vylézt, ale blesklo mi hlavou, že ve spacáku je pořád líp a že dost lije. Najednou byly 4:00, to mi zvoní mobil. Tak to už asi hodinu nepršelo. Asi jsem ještě usnul. Vstal jsem docela ztuhlý, a promočený zabalil
všechny svršky, mokrý spacák a vyšel. Ouha, hřbitov zamčený. Šel jsem do rohu a přelezl stěnu i s batohem a pak vyrazil směr Mělník. Neděle 28. 4. 2013 asi 28 Km Zaváhal jsem, že se pojedu zcivilizovat domů, a druhý den přijedu vlakem rovnou do Roudnice. Šel jsem se kouknout na nádraží. Nejbližší vlak by jel za hodinu. Vlastně ne, vždyť je neděle, tak až za dvě. Ne ten taky ne... Vítr foukal a mokro po těle… Vyrazil jsem rázným krokem s úmyslem dojít až do Roudnice ten den. Došel jsem do Mělníka za cca 3 hodiny. Jestli jsem včera byl vyčerpaný, tak dnes ráno jsem musel asi vypadat! Kulhal jsem a měl jsem strašný pocit, že už nikam nedojdu, že potřebuji něco horkého. Na kraji města byl NONSTOP, kde jedině bylo otevřeno už ráno okolo 7:30 hod. Nevrle mi nabídli ve Sportbaru expreso za 25 Kč. Omluvil jsem se, že mu nedám diško, že mi skoro došly peníze na cestách. Ani brožuru jsem mu nedal. Kafe bodlo neuvěřitelně. Ale když jsem se zvedal, myslel jsem, že nevstanu a bágl jsem raději nesl v ruce, abych se tam nezamotal mezi stoly. Mělník je strašně dlouhej. Přes 4 km. Všude mrtvo, ale ne docela. Přesto se mi nechtělo s nikým mluvit. Potřeboval bych víc „orazit“ na to. Byla zima a pořád vlhko z noci nezmizelo, a tak jsem rovnou vyrazil na Roudnici. Začal jsem stopovat, ale ani za 2 hodiny stopování mi nikdo nezastavil. Ptal jsem se na cestu jednoho mladíka v dešti, poradil. Dal jsem mu brožuru, kdesi v pustině pod mostem. Jo, a ještě ve městě jsem viděl takovou silnou dívku sedět na zastávce busu. Trochu zvratků bylo pod ní, ale nevím, opile se nechovala. „Co je Vám?“ „Mně je blbě!“ zanaříkala a koukala na mne s obavou, co chci. Vytáhl jsem NZ a protože jsem byl strašně unaven, na dlouhý hovor jsem se necítil, zejména, když se dívka (velká a tlustá) dívala, jakože se mne bojí. „Přečtěte si to, možná Vám to pomůže. „Mně je blbě.“ „Možná je čas něco změnit. Pán Bůh Vás má rád. Modlete se.“ Dívka měla slzy na kraji, sklonila hlavu a nic neříkala. „Budu na Vás myslet,“ hlesl jsem a odešel. Skutečně jsem se za ni modlil. Trochu jsem si vyčítal, že jsem s ním mohl mluvit víc, ale pak jsem si řekl: „Kdo ví, myslím, že se bála a třeba méně slov vypůsobí víc. Pane, pomoz jí.“ Když jsem došel do Dolních Beřkovic, tělo skoro stávkovalo. Stopoval jsem půl hodiny na silnici a pak jsem zamířil k vlaku. „Prosím Vás“, volám na jednu kuřačku, silnou slečnu, „je tady někde nádraží?“ „Jó, jó, jděte rovně a po 400 m…“ „A jede to až do Roudnice?“ Nechápavě se
zasmála: „To jede do Ústí a do Prahy a všude!“ „No, já jen aby to nebyla vlečka do Spolany“, řehtal jsem se v duchu. Každej mi něco radí, viz altánky, a já se nachodím kilometrů navíc. „Vlečka“do Roudnice jela až za 2 hodiny. Usnul jsem na lavičce v čekárně. Pohodlíčko vlaku bylo nebe pro mé nohy. Uvědomil jsem si, že jsem to blbě odhadl a že v tomto stavu s těžkým batohem by se šlo dál fakt blbě a že to bylo dalších cca i 18 km, než bych došel do Roudnice. Zahřál jsem se teprve ve vaně u Rauchfussových. Smradlavé prádlo šup do pračky, do sušičky a spacák se rozložil na šňůry i s pytli. Večer přišel jakýsi Pavel, lehce podnapilý a jeli jsme s ním najít ubytování. Domluvili se Jirkovým telefonem a autem ho tam Jirka odvezl. Všimli si, že kulhám. „Nevšímejte si toho, mám blbý boty, rozchodí se to a navíc: já umím krásně trpět!“ chechtal jsem se. Navštívili jsme Davida v Brzánkách. Pondělí – 29. 4. 2013 pár km couranda po městě Zůstáváme v Roudnici a jezdíme s Jirkou po Libkovicích a navštívili aspoň 10 různých Rómů. S mnohými jsme diskutovali o jejich životě a sem tam i o víře. Všichni, až na jednoho, vypadali, že makají, mají práci, starají se o rodinu. Jeden, Matouš, měl bělošku a adoptované cikánské dítě. Prý by si možná vzali i dítě druhé, ale ne do pěstounské péče. Oni by to nedělali jen proto, že je za to víc peněz. Ale nechtějí, aby si to dítě nějaký původní rodič nárokoval a narušil vztahy a výchovu. Všechny jsme zvali k Milanovi na úterý na skupinku. Milan je čipernej a všechny evangelizuje a je docela vtipnej. Prý na té skupince mám mít program. Ha! To mne zaskočili. No, něco jim řeknu – prý hlavně chtějí svědectví, říkal Milan. Ozval se další účastník pochodu! Janka Jančí. Znám ji jenom z facebooku. Vím, že je brněnská zpěvačka. Chce chodit s námi. Večer dojela v 18:45 z Brna. Ubytovala ji u sebe paní Marková starší na náměstí. To odpoledne jsem pro všechny udělal bramboráky. Děvčata připravila brambory proti mé vůli, chtěl jsem to celé udělat pro ně sám, haha... Celá obrovská mísa. Dostal i dědeček odnaproti, který půjčil 2. pánev a Janka Jančí snědla 2 ks. No všichni byli nadšení, povedlo se. Večer jsme trochu povídali se zpěvačkou Janou. Katolička, občas nechávala přespat bezdomovce, má přítelkyni v Charitě, táta se zlobí, že uvěřila, máma říká na vše: já nevím, zeptej se kněze. Brácha mladší odpadl od víry. Štval ho mámin názor nenázor. Jirka se Soňou Rauchfusovi měli zrovna oba najednou noční službu ve svých zaměstnáních, takže shodou okolností byli oba přes noc pryč.
Úterý 30. 4. 2013 Protože se ve školce oslavují čarodějnice, převlékají se za ně a programově se učí básničky o nich, tak Jirka nechal 2 školkové děti doma, a tudíž se bude muset o ně postarat po noční. My s Janou půjdeme od 10:00 povídat s lidmi ven. Hned jsme šli na lavičku na náměstí, kde seděli 2 mladí bezdomovci Jirka + Jirka. Oslovil jsem je a zkraje byli na chvíli náhle 3, přisedl k nim jakýsi jeden a pak ten jeden zase odešel. Nejdříve dali hlasitě najevo, že žádnej Bůh, žádná debata, že když už, tak věří v toho tam dole a ukázal na své dlouhé vlasy a metalovou bundu. Janča si sedla na zem na kamínky a střídavě se mnou vysvětlovala klukům smysl víry, a že je Bůh dobrý a má je rád. Ptala se jich, čím by chtěli doopravdy být, co by chtěli dělat. Jeden: veterinářem nebo uměleckým kovářem. Druhý, že je zedník a klidně s lopatou. Já jsem říkal: „ S digitální aspoň, ne?“ . „Vlastně ne“, opravil se: „já bych dělal rád s rostlinami, zahradníka. Napadlo mne, že by bylo fajn mít komunitu s hospodářstvím. Začít s málem, s pár slepicemi… Pak se ptali, jestli bychom nevěděli, kdy by se mohli vykoupat a vyprat si. Tak to mne inspirovalo znovu na to myslet, tedy na komunitu. Jeden prý na učňáku myslel, že má právo svobodně myslet a když urazil učitele a ten mu dal facku, tak mu ji prý vrátil. (Znáte to, ty jejich řeči.) Oba spí venku. Jeden už rok a půl a je mu 21 a druhý 3 roky a je mu 25. Nejprve byli odmítaví, Bůh není, to je spíš satan. Byli i na nějakých seancích. Ale pak zase říkal, že nevěří ani na jednoho. Nedali jsme se odradit. Koupili jsme jim 10 housek a 60 dkg slovenského točeňáku. Kluci úplně okřáli po pár větách a Jančině projevu a pak po nákupu ještě víc. Potom jsme s Janou šli stranou a pomodlili se za ně. Pak jsme oslovili starší paní na lavičce, pak chlapce u zastávky. Pak sem tam nějakého pána v parku a na ulici. Pak 2 obrovské cikány, několik dvojic děvčat, zase opilce, pak čtveřici dívek, které poslouchaly s nadšenýma očima. 2 byly už věřící. Vzaly si vizitky. Potom jsme se s Janou procházeli a ona povídala o sobě. Nemá to se sebou jednoduché. 35 let, žije někdy z 1.500 Kč na měsíc, někdy má víc. Byt nemusí platit. Asi u ničeho soustavně nevydrží a nejvíc ji baví dělat třeba v hospodě nebo zpívat s kapelou. Nechává někdy u sebe přítele –
bezdomovce. Hledá se složitě, ale myslí logicky a pěkně povídala s klukama na ulici. Nakonec jsme byli u Rauchfussů na obědě. A navzájem jsme si všichni povídali. Janča si šla lehnout a já si připravoval slovo pro rómskou skupinku na 17. hodinu. Skupinka byla fajn. Ke konci přišli 3 nějací 20-‐ti letí kluci a styděli se. Pak je Jirka a Milan zavolali dovnitř. Tak asi na popáté přišli a modlili se s námi. Oni milují písničky. A už i ty písničky poslouchali ve vedlejší místnosti. Milan a Eva byli pohostinní, vykládali, jak žijí. Ona neplatí popelnice, protože nemůže starostku ani vidět. Domlouvali jsme jí. Ona ji (s úsměvem) nesnáší a (s úsměvem) odpouští jí… Prý se hodně Eva změnila. Už nechodí na potraty, má s Milanem miminko, myslím, že druhé. Už „neštěká“ a „neječí“ na lidi, když se jí protiví. Milan dělá cikánského rozvažeče lidí – taxikáře, jak on se smíchem říká. Jeden mu zaplatí se ziskem a on pak 5 lidí – cikánů – odveze zdarma k doktorovi. Třeba různé osiřelé maminy s dítětem. Je tam vidět proměna… Milan otevře dveře auta a se smíchem řve na jiného cikána, kterého ovšem zná: „Bratře, pamatuj, jsme z jednoho Otce!“ „Jinde říkal, že zorganizuje fotbal proti nevěřícím psům“, a chechtal se přitom. Je to veselá kopa. Máme se rádi. Pořád mne zve k nim domů: „A Leóóó, kdy přijedeš zase k nám?“ Všiml jsem si taky, že oni víru prožívají hrozně pocitově. Eva třeba říkala, že najednou odešlo to teplo, co cítila a že byla vyděšená, že ji Bůh opustil. Ale Milan ji uklidnil. Taky po 15-‐ti letém soužití chystají svatbu. Hezký. V noci přijel Jirka a řekl, že na chodníku sebral Honzu Vlasatého, který tam seděl na chodníku v dešti totálně „vožralej“ a nevěděl o sobě. Před 2 dny se vrátil z protialkoholní léčby. Jirka se mu docela věnuje, modlí se za něj… Snad se Honza pokusil i uvěřit a prý dal život Kristu. Děti měly návštěvu, dokoukaly film do 23. hodiny. Pak jsme z auta vyvedli Honzu. Lehl si na karimatku a koberec vedle mne dole v obýváku a pak furt v noci vstával a chodil na záchod a po bytě. Nosil jsem mu vodu. Nezvracel, ale sedl si do křesla a neodbytně mi říkal Tomáši a dožadoval se stále hlasitě a opakovaně sirek. Po chvilce odpovídání jsem mu vysvětlil situaci. Že je půlnoc, že je na návštěvě, že sirky nejsou a nebudou, že je totální sobec a že je ožralej a že normální lidi v noci spěj a aby si lehnul, a kdyby nechtěl spát, ať je zticha a leží aspoň. Fakt mne poslechl po 3 minutách
kolébání v křesle a spal. Spal s pauzami, kdy vstával a odcházel na WC, až do rána. Zmocňuje se mne chřipka. Škrábe mne v krku, potím se a teče mi z nosu. Uvažuji o přerušení misijní cesty, pokud mne Pán neuzdraví. Chudák Jana, přijela z dálky možná za poslední peníze… Snad ještě dnes budu s ní pochodovat po Roudnici. Poznámka: Jana tam nakonec vydržela až do soboty, i když jsem už odjel ve čtvrtek ráno. Chodila po ulicích, účastnila se modlitebních chvil a setkání se členy místní CBH. Středa 1. 5. 2013 Byla tam na náměstí demonstrace komunistů, kteří vzpomínali, jak dříve bylo líp. Tanečky dětí… Šli jsme s Janou k jedné starší paní, seděla na horním náměstí. Přistoupili jsme k ní a zeptali jsme se, jestli taky byla na té demonstraci. Pokývala, že ano. „Můžeme se Vás zeptat“, navázal jsem, „my jsme takoví putující misionáři… Co myslíte, může Bůh nějak ovlivňovat život lidí?“ Pokývala, že ano. Povídala si s námi, pak se trochu rozplakala a říkala, že je nemocná, že nemůže sehnat žádnou práci už dlouho… „Můžeme se za Vás pomodlit?“ „Ano“. Modlili jsme se za ni nahlas před ní, aby se uzdravila a našla brzy práci. Oslovili jsme několik dalších lidí. Byli jsme na kafi v baru (herně) naproti Bille a dali brožurku číšníkovi. Byli jsme v úplně prázdném sále. Kromě brožurky dostal i pozvánku na bohoslužby CBH. Pozdní oběd u Rachfussů se protáhl od půl druhé do 16:00 hodin s povídáním. Janě byla zima. Tak šla na náměstí do svého půjčeného bytu. Potom jsme jeli jen já a Jirka do vedlejší obce Marešov (?). A tam jsme popovídali s několika Rómy. Byla to i legrace. Blanka nám nabízela maso a Jirka – on je kuchař zároveň – jí to hned zkritizoval. Vilma takovým klasickým cikánským ochraptělým ječákem spustila: „Vidííííte hóóó!! On mu čovééék nabídne masóóó, a on to hnedka pomluvíííí!“ Všichni jsme lehli smíchy. A ti dva se pořád handrkovali. „Blanko, já Vás mám rád!“ povídá s citem Jirka. A Blanka: „Jóóó, ale ženííícha si mi nedóóvééd ! A ja sem tu pořááád samááá!“ Blanko, chcete přečíst něco z Bible? „Ja nééévym, mně je to jééédnóó!“ „Tak já Vám přečtu, jo?“ a Jirka otevřel NZ. Blanka řve na okolní cikáňata a cikány: „Držte hubýýý, poslouchejtééé všiknííí! On čtééé, néééé?!“ Večer cca ve 20:30 jsme šli já a oba Rauchfusovi na procházku po Roudnici. Každý z nás jsme tu a tam někoho oslovili, dávali jsme vizitky s pozvánkou na nedělní shromáždění do Hotelu Koruna. Já jsem viděl v boční ulici dva lidi osvětlené pod lampou před vchodem do velkého domu. Nabídl jsem jim 2 x NZ s pozvánkou. Byla to cca 80 letá, velmi čilá paní Blažková (Dr.), která se rozpovídala tak, že jsem se po půlhodinové přednášce vymlouval, že tam na mne čekají kolegové. Pán, který s ní původně mluvil, byl hasič. On sám má syna s Dawnovým syndromem. Paní zase má 48 let starého postiženého syna Marka, se kterým procestovala svět. A dál vypravovala o tom, co vše dělala v nemovitostech a realitách, co vše vystudovala, má snad několik VŠ?. Kdo ji zná a kdo ji znal… žije v komunitě… má tam Ukrajince, bezdomovce (ale asi jen 2) a ukázala na velký dům vedle a povídala, že za 2 měsíce otevírá ubytování pro postižené. Občas – zřídka -‐ jsem se dostal ke slovu, občas ten pán… Třeba prý najdeme nějakou spojnici, jak spolupracovat, říkala…
Ve čtvrtek ráno jsem odjel vlakem domů. Rauchfussům jsem přes účet poslal 1000 Kč na tu jejich misii. Hlavně za to, že mne tam živili celou dobu. A dokud mám, nebudu se bát vlka nic . Hospodinovy jsou všechny poklady a studnice.
K O N E C S T O R Y No bylo to fajn. Ale teď jsem zvědav, co Bůh přichystal za změny pro mne a pro moji 6ti člennou rodinu. Musím buď sehnat práci nebo vlítnout do nějakého projektu nebo se něco musí stát. Ale jestli to za něco stojí, rád bych naopak rozhojnil svoji práci na ulici. Prodáváme dům, musíme se zbavit zbytku hypotéky. Máme peníze tak na 3 měsíce života. To jsem zvědav, co Bůh udělá... Misie? Komunita či sbor podobných misijně zaměřených bratrů, rodin? Vše společné? Nebo si fandím moc a mýlím se? Hraju si na něco? Každou chvíli mám nabídku na nějakou práci, ale když už ji mám vzít, uvědomím si, že nemůžu v práci trávit 11 hodin (3h na cestě). Už bych se horko těžko soustředil na oslovování lidí mimo svoji práci (ne že by to vůbec nešlo), protože vždycky všechno chce svý a já se nedovedu přešaltovat, když třeba nosím v hlavě nedořešený problém z práce. Místy mi naproti tomu dochází, že svět je jedna velká psychiatrie a že mnoho lidí je nešťastných, protože svůj život postavili na omylech. A pokud nejsou zrovna nešťastní, mají zaděláno na velmi bolestivý průšvih svými názory. Nehledě na to, že jednou bude soud a mnoho lidí zahyne bez přijetí Krista. A to bude i naše vina. V Písmu v Ezechieli je napsáno, že kdyby strážce na hradbách věděl, že se blíží nepřítel a nevaroval lidi, že sice ten lid zahyne pro svou nepravost, ale krev těch lidí padne na něj. V mnoha životech se odehrávají tragédie a běžný člověk nevěří, že je to tak časté, že by to bylo srovnatelné s pohromou lidstva... Ale chodíme okolo lidí tvářících se pěkně, rádoby vesele a uvolněně, říkají: „Hlavně klídek!“, lidé mají hezké šaty, dobré jídlo, práci..., ale často hrají divadlo před světem i před sebou. Mnozí jsou na pokraji zhroucení, nemilovaní nebo lásku někomu upírají, mnozí si nevěří a o své hodnotě pochybují tak moc, že uvažují o sebevraždě. Nikdo netuší, jak snadno se v nějakém tlaku stanou ze slušných lidí kolaboranti, vrazi nebo jejich napomahači. Mnozí shromažďují majetek, a nevědí, že ho vezme někdo jiný. Lidé tohoto věku jsou na sebe často zlí, drzí, sobečtí, nepřející, povrchně zaměřeni na zábavu, mnozí pak podléhají nějaké závislosti, život jim nedává smysl. No protože to není Život. Co netrvá věčně, je zatíženo atributem „marnost“. Řada lidí se na ulici usmívá štěstím, které klouže po povrchu, když čeká na svou 27. lásku v pořadí. Mnozí jsou v dluzích, které už nikdy nezaplatí, pod exekucemi. Většina je rozvedených nebo s někým hodlá skoncovat. Lidé běžně neví, co je důležité, protože neví o Bohu. Je na nás, kteří jsme uvěřili v Krista, abychom Ho prakticky následovali a opakovali lidem Jeho důrazy, co láska je a co není. Nebudeme-‐li milovat víc, než je běžné, nic nejsme. Lidé pohrdají církví oprávněně. Chceme-‐li být sami šťastní, musíme poslechnout Ježíše a milovat právě ty, kteří jsou ztracení. Je třeba vyjít k lidem, otevřít naše domovy, srdce a peněženky. Když si tohle všechno uvědomíte do hloubky, musíte vyjít a udělat si čas na lidi. Je třeba jít i tam, kde víme, že nám lásku nejspíš nevrátí. A nesoudit, když někdo věci bere jinak než já. „Kdo není proti Vám, je s Vámi.“ A „kde bude poklad váš, tam bude i srdce vaše.“
A tak zrovna teď zkoumám možnosti a prakticky uvažuji o tom, že bych spojil své úsilí s Podřipskou misií, ale ještě nakonec nevím, kam nás Bůh popotáhne. Hledám další lidi, kteří by chtěli zkoušet misijní úsilí a popřípadě tvořit společenství. Po nějakém váhání jsem nakonec založil účet u FIO banky na podporu misijní činnosti, kterou takovýmto způsobem praktikuji téměř denně na ulicích Prahy, Říčan a v Kostelci nad Černými lesy a všude, kudy projíždím za nějakým cílem: 2200415293/2010. Kdo by chtěl přispět s možností získat odpočet pro daně, náš sbor CB v Říčanech zřídil var. symbol pro misijní práci. Se souhlasem staršovstva uvádím platební koordináty. Tam můžete na tuto misii přispět takto: č.ú.: 2500266947/2010 var. s. 331 (to je v našem sboru pro misii obecně symbol) do zprávy pro příjemce: pro Leoše Princla. Tyto příspěvky mi budou předány na základě darovací smlouvy.
K O N E C
