Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Přírodovědecká fakulta
Úvod do studia a života na vysoké škole
Zdeněk Brandl
Materiál pro úvodní kurz FBI 003 na Přírodovědecké fakultě JU České Budějovice, srpen 2007 Doplněno a opraveno, srpen 2010
Zeleně označené části upraveny Š. Klementovou, srpen 2014 Z. Brandl Úvod do studia a života na vysoké škole Tento materiál je komentovaným přepisem presentace používané po řadu let k výkladu v instruktáži pro studenty vstupující do studia na Přírodovědecké (dříve Biologické) fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Sama instruktáž má novým studentům přiblížit některé vybrané okruhy problémů a skutečností, s nimiž se setkají při vysokoškolském studiu obecně a na této fakultě. Má je také upozornit na odlišnosti nastávající etapy jejich života ve srovnání s životem v prostředí, ve kterém dosud existovali. Omezený čas tohoto krátkého úvodního kurzu nedovoluje podrobný výklad všech skutečností, které na začínajícího studenta vysoké školy čekají. Něco z toho má doplnit tento textový materiál dostupný studentům i později na webových stránkách fakulty. 1
Texty (hesla) použité při presentaci jsou zvýrazněny, doplňující text a další podrobné výklady jsou uvedeny normálním písmem. Hesla a pojmy podstatné či závazné pro studenta fakulty jsou v této doplněné podobě prezentace rozvedeny podrobněji, hesla informativní (o vědě, o historii škol, apod.), ač místy obsáhlá, nejsou zdaleka vyčerpávající danou problematiku.
Vysoká škola a smysl její existence Účel a smysl existence vysokých škol (dále – mimo citace - VŠ) se vyvíjel historicky tak, jak se vyvíjel rozsah lidského poznání a podíl populace procházející vysokoškolským studiem (viz dále). Proto bylo i mnoho pokusů definovat, k čemu je VŠ. Obecnější pohled lze odvodit z toho, že VŠ je místem, kde se poznatky nejen předávají, ale současně i vytvářejí. Vysoká škola je (ve smyslu vysokoškolského zákona) institucí, která má spojovat vědeckou činnost jako cestu vytváření nových informací s činností pedagogickou jako cestou bezprostředního předávání informací další generaci. Tímto pojetím se vysoká škola liší od škol nižších a tímto hlediskem by se měla řídit při sestavování svého programu i svého souboru přednášejících. (Brandl, časopis studentů BF JU „Neživa“, říjen 1993)
Co je smyslem vědy a akademické práce ? The duty of a university is to examine the discrepancies between actual phenomena and the currently accepted explanations for them. J.H. Hildebrand, 1963, Amer. Scientist 51: 2-11. Jak tato činnost probíhá ? Výstižně to popsal při obnovení činnosti pražského vysokého učení technického po vzniku ČSR jeho prvý rektor ve své nástupní řeči :
Prof. František Wald, rektor ČVUT, 1919:
Základním principem každé vysoké školy jest svoboda bádání a svoboda učení. Učitel vysokoškolský prokazuje schopnost svou k tomuto úřadu samostatnou, originální prací, čili prací tvůrčí, aťsi vědeckou nebo technicky konstruktivní; předním úkolem jeho pak jest, aby posluchačům svým přednášel pravdu, o níž jest z plné duše své přesvědčen. Nikdo na světě nemůže mu naříditi, aby z úst svých vypustil slovo lživé, slovo nesrovnávající se s jeho nejhlubším a nejpevnějším přesvědčením. 2
Přesvědčení to musí býti ovšem založeno na širokém vědění, avšak nikoli na vědění přejatém od jiných pouhou pamětí, nýbrž na vědění založeném na vlastní práci vědecké, na vlastním úsudku a vlastní zkušenosti. Co to ve skutečnosti znamená (a jak by to mělo vypadat – a proč to někdy a někde stále vypadá – a hlavně v minulosti vypadalo - jinak) … Historický vývoj a současný stav v civilizovaném světě (viz dále), deformace u nás počínaje rokem 1939.
Čím se liší VŠ od škol nižších ? Pro začínajícího vysokoškoláka je podstatné si uvědomit odlišnosti od škol, v nichž dosud studoval:
Rozdíly mezi střední školou vysokou školou tvůrčí činnost učitelů (a studentů) a její prokazatelné výsledky téměř žádná nutná součást Prokazatelným výsledkem tvůrčí činnosti jsou ve vědě publikace ve vědeckých časopisech (mezinárodních – věda není národně vymezená – a to dnes psaných prakticky výlučně v angličtině), v technice patenty a projekty staveb a výrobků, v umění umělecká díla a jejich reprodukce. Ve vědě existují jednoznačná pravidla a požadavky na vlastnosti publikace výsledků tvůrčí práce vědce (viz dále). Ta i její výsledky dovedené do publikací by na VŠ měly být součástí povinností vysokoškolského učitele. Na středních školách je mimovýuková činnost učitelů stále spíše výjimkou, ačkoliv ve století devatenáctém a v prvé polovině dvacátého bylo na gymnáziích dost profesorů, kteří se zabývali vědou a publikovali odbornou literaturu.
jednotlivé předměty jasně oddělené časté překryvy Osnovy výuky na střední (i základní) škole jasně vymezují jednotlivé předměty. Informace obsažené v jednom předmětu se při jiném mohou použít, ale neopakují se. I v daném předmětu se postupuje stále „dopředu“. Na VŠ škole si studenti sestavují svůj soubor předmětů („studijní curriculum“) značně individuálně. Poznatky z jiných předmětů někteří studenti mají, jiní ne. To musí přednášející respektovat. A naopak: studenti musejí brát ohled na své (věci neznalé) kolegy. Přednášející by si měl ověřit dotazem stav svých studentů. Nicméně se často setkáte s tím, že tatáž informace se objeví ve dvou či více předmětech, většinou z různého pohledu a s různými
3
detaily, postupně stále podrobnějšími. Opakování je ale jedním z nejlepších způsobů, jak si informace natrvalo osvojit („... již staří latiníci...“). Pojem „prerekvizita“ – viz dále.
program studentů značně shodný - silně individuální Na střední škole jen velmi málo volitelných předmětů, program dán osnovami (dnes Rámcový vzdělávací program dané střední školy). Na VŠ by mělo povinně jednotných předmětů být co nejméně. Jsou velké rozdíly mezi fakultami a obory studia. Obecně platí, že obory profesně silně specializované a vedoucí ke státem uznávané profesní licenci („profesně vázané obory“) mají větší podíl povinného studijního programu (příklad: medicina, ošetřovatelství, veterinární medicina) než obory bez profesní licence a s rozmanitým uplatněním v praxi (přírodní vědy, filozofie, …). Na PřF JU budete těžko hledat dva studenty, kteří absolvovali stejný soubor předmětů.
studijní materiály k předmětu jedna učebnice
-
mnoho různých pramenů různého druhu
I při dnes existujícím výběru (nebyl před r. 1990) středoškolských učebnic pro určitý předmět jste na téže škole všichni používali pro daný předmět jednu a tutéž učebnici. Na VŠ by Vám měl přednášející (na prvé přednášce !) doporučit řadu pramenů ke studiu svého přednáškového kurzu. Některé alternativní, jiné navzájem se doplňující a na sebe navazující. Očekávejte většinu (všechny) v angličtině ! Čím bude předmět specializovanější, tím rozmanitější bude tento soubor, až po články v odborných časopisech.
nedospělý
student -
dospělý (v ČR musí mít úplné středoškolské vzdělání ukončené maturitní zkouškou - dříve zkouška dospělosti)
Kdo je dospělý a co to všechno znamená ? (Dospělost biologická, ekonomická, dospělost doložená složením maturitní zkoušky, …) Mimo jiné a především: zodpovědnost za sebe sama ….
Otázka na závěr kapitoly o školách středních: Které dva vyučovací předměty (z obvyklé sestavy středoškolských předmětů) jsou během střední školy pro budoucího VŠ studenta biologie nejdůležitější (nejpotřebnější pro jeho další studium a život, …) ?
4
Některé pojmy související se vzděláváním: vzdělávání (a jeho instituce):
školní věk :
primární
prvňáček povinná školní docházka
↕ hranice různá, podle země
↓ střední škola, gymnázium : maturant
sekundární
______________________________________________________________________________________________________________
terciární : všechno, co následuje po střední škole a maturitní zkoušce, a to : VŠ univerzitního typu,VŠ neuniverzitního typu, Vyšší odborné školy (VOŠ), jiné pomaturitní školy. Jiné dělení: veřejné (studium je zdarma) – soukromé (student za studium platí).
VŠ univerzitního typu uskutečňuje všechny typy studijních programů včetně doktorských a s tím spojenou tvůrčí činnost (vědeckou, uměleckou, ....). Člení se na fakulty. Může mít vysokoškolské ústavy jako vědecká pracoviště. výňatek ze zákona : ZÁKON Č. 111/1998 SB., O VYSOKÝCH ŠKOLÁCH A O ZMĚNĚ A DOPLNĚNÍ DALŠÍCH ZÁKONŮ
(ZÁKON O VYSOKÝCH ŠKOLÁCH) §2
....... (9) Nikdo kromě vysoké školy nemá právo přiznávat akademický titul, konat habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické insignie a konat akademické obřady.
5
(10) Na vysokých školách je nepřípustné zakládat a organizovat činnost politických stran a politických hnutí.1)
........... § 4 Akademické svobody a akademická práva Na vysoké škole se zaručují tyto akademické svobody a tato akademická práva: a) svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků, b) svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům, c) právo učit se zahrnující svobodnou volbu zaměření studia v rámci studijních programů a svobodu vyjadřovat vlastní názory ve výuce, d) právo členů akademické obce volit zastupitelské akademické orgány, e) právo používat akademické insignie a konat akademické obřady. ................ §6 (1) Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména: a) vnitřní organizace, b) určování počtu přijímaných uchazečů o studium, podmínek pro přijetí ke studiu a rozhodování v přijímacím řízení, c) tvorba a uskutečňování studijních programů, d) organizace studia, e) rozhodování o právech a povinnostech studentů, f) zaměření a organizace vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí činnosti, g) pracovněprávní vztahy a určování počtu akademických pracovníků a ostatních zaměstnanců, h) habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem, i) spolupráce s jinými vysokými školami a právnickými osobami a zahraniční styky, j) ustavování samosprávných akademických orgánů vysoké školy, pokud tento zákon nestanoví jinak, k) hospodaření vysoké školy a nakládání s majetkem v souladu se zvláštními předpisy, l) stanovení výše poplatků spojených se studiem. (2) Organizaci a činnost veřejné vysoké školy, jakož i postavení členů akademické obce upravují její vnitřní předpisy. (3) Státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.
VŠ neuniverzitního typu Uskutečňuje jen bakalářské, výjimečně i magisterské studijní programy. Nečlení se na fakulty.
Vyšší odborná škola (VOŠ) není vysokou školou. Je v kategorii terciárního vzdělávání, ale je zařazena ve sféře krajského školství (jako střední školy). Může také spolupracovat s některou vysokou školou na uskutečňování bakalářského programu té vysoké školy. Pak studenti VOŠ mohou vstoupit do 1)
§ 5 odst. 3 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích,ve znění zákona č. 117/1994 Sb.
6
bakalářského studia této vysoké školy a některé předměty z VOŠ jsou jim uznány jako absolvované pro bakalářské studium.
jiné pomaturitní školy jsou třeba státní i nestátní jazykové školy (některé z nich jsou školami s právem státní jazykové zkoušky).
Některé pojmy ze studia na VŠ : přednáška, cvičení, seminář Účast na přednáškách je nepovinná, na ostatních typech výuky povinná a různým způsobem evidovaná nebo ověřovaná (třeba odevzdáním výsledků vzniklých při aktivní účasti, nebo prostě jen evidencí docházky). Cvičení laboratorní nebo terénní (pravidla bezpečnosti práce, poučení o nich, ověření a podepsané stvrzení „poučenosti“ ). Seminář – obvykle se vyžaduje aktivní příspěvek studenta k průběhu semináře.
prerekvizita Některý předmět potřebuje znalosti z jiného předmětu do té míry, že vyžaduje absolvování tohoto jiného předmětu (tedy své „prerekvizity“) předem. Prerekvizit by mělo být co nejméně. Ale: to zase vede k překryvům v obsahu předmětů. Obvykle přednášející povolí časový „souběh“ svého předmětu s jeho prerekvizitou, ale s tím, že student napřed složí zkoušku z prerekvizity a pak teprve z daného předmětu. Některé prerekvizity (zejména v biologických oborech) mají na PřF pouze doporučující charakter. Tomu je třeba rozumět tak, že absolvování prerekvizity není nezbytnou podmínkou k zapsání předmětu, ale znalosti získané v prerekvizitě předmětu mohou být požadovány u zkoušky z předmětu.
průběžně - turnusově Výuka předmětu průběžně znamená předmět rozvrhovaný v pevném čase do každého ze 14 výukových týdnů semestru. Turnusová jsou obvykle cvičení, výjimečně přednášky hostujících přednášejících. Výuka v turnusovém cvičení probíhá pro danou skupinu studentů v jediném týdnu. Obvykle tak, že v pondělí se všichni dostaví do praktika v určenou dobu ráno, vyslechnou instrukce a úkoly turnusového cvičení a pak podle svých rozvrhových možností kdykoliv v čase obvykle až do večerních hodin pod dohledem vedoucího cvičení a doktorandů po celý týden pracují individuálně na jednotlivých úlohách. Časová náročnost úloh je taková, že by na ně měla stačit přibližně polovina týdne. V ostatním čase se studenti účastní svých povinných akcí. Jiným příkladem turnusového cvičení jsou terénní exkurze.
rozdělení akademického roku a semestru 7
Akademický rok začíná 1. září a končí 31. srpna. Ještě v následujícím září lze někdy dokončovat některé povinnosti (např. opravné termíny zkoušek – ale ne vždy !) Dělí se na dva semestry, dvě zkoušková období a letní prázdniny. Přesná data začátků a konců těchto období najdete na webu JU. V semestrech běží přednášky, cvičení, atd. Na konci semestru v zápočtovém týdnu se udělují zápočty a je třeba je nejpozději v tuto dobu získat. Zkoušky lze skládat ve vymezeném zkouškovém období, kdy neběží výuka, někdy také jako „předtermín“ i těsně před tímto obdobím, ale také nějakou dobu po něm (březen, letní měsíce a část září), avšak pouze do určeného dne v akademickém kalendáři. Terénní ekurze a praxe bývají v různé době, i v době prázdnin.
způsoby studia (jak studovat) Na střední škole je student nucen pracovat průběžně a soustavně (domácí úkoly, průběžné zkoušení nové i starší látky, atd.). Na vysoké škole ho – zdánlivě – k tomu nic nenutí (kromě občasné potřeby znalostí na cvičení, přípravy na semináře či zpracování esejů). Jenže nárazové studium předmětu jen několik dní před vykonáním zkoušky obvykle nepřinese trvalé vědomosti – což můze vést k nepříznivým důsledkům u státní zkoušky. Někdy se i těžko odhadne čas potřebný na takové nárazové studium určitého předmětu, zvláště u začátečníka. Podstatná je zejména jedna věc: průběžně si zjišťovat, z čeho budu daný předmět studovat, kde potřebnou literaturu najdu, získám, zakoupím či vypůjčím. Tím lze také odhalit, které partie jsou obtížné, kde mám mezery z dřívějška, atd.
Studijní a zkušební řád Jednou z vnitřních norem každé VŠ a základním předpisem, který upravuje vzájemné vztahy VŠ a jejího studenta, práva a povinnosti obou navzájem a jejich konání, je Studijní a zkušební řád (SZŘ) – naleznete na http://www.jcu.cz/documents/internal_doc/Studij_rad.pdf/view . Jeho obsah a znění schvalují akademické senáty včetně jejich studentské části. Vždy existuje jeden jednotný SZŘ pro celou univerzitu. Každá fakulta může, ale nemusí, vydat svůj vlastní SZŘ, který nesmí být v rozporu s celouniverzitním, ale může obsahovat další detaily. PřF má namísto vlastního fakultního SZŘ, který by doplňoval SZŘ JU, pouze Opatření děkana PřF číslo D 48 http://www.prf.jcu.cz/studium/informace-pro-studenty-prf-ju/studijni-agenda.html . Ve SZŘ je mnoho detailů. Ne všechny se týkají každého studenta a ne všechny řeší každou možnou situaci. Co není v SZŘ (a nevyplývá případně ze zákona o VŠ = zákon č. 111/1998 Sb.), upravují výnosy rektora či děkana, které jsou vydávány jako tzv. „Opatření rektora JU“ nebo „Opatření děkana ... fakulty“. Ty hledejte opět na uvedených webových stránkách, případně na webu fakulty.
IS STAG – zkráceně obvykle jen STAG (čili Informační systém STudijní AGenda) je elektronická databáze a systém, používaný JU a řadou dalších VŠ u nás k evidenci všech údajů o studentech, výuce, rozvrhu,výsledcích studia, atd., prostě všech údajů, které souvisejí s výukou. Odkaz najdete na webu fakulty vpravo v oddíle „odkazy“ , alespoň to z něj, co je přístupné přes web buď komukoliv nebo po přihlášení právě jednomu studentovi. Komunikaci se STAGem budete muset zvládnout (a
8
postupně si jeho používání doplňovat) a jeho pomocí zařizovat mnoho svých záležitostí – předzápisy, zápisy, přihlašování na zkoušky, žádosti o stipendia, až po zveřejnění své bakalářské či diplomové práce.
zkouška - zápočet Přečtěte si detaily ve Studijním a zkušebním řádu JU a v Opatření děkana D 48. Zkouška může být formou ústní, písemnou nebo často je kombinovaná. Pak se může skládat i z několika písemných testů (dílčích zkoušek) během semestru. Jejich výsledky se mohou do konečné klasifikace různě kombinovat (někdy se nejhorší anuluje, pokud ovšem student psal všechny). Vždy ale musí přednášející na začátku semestru podmínky definovat !! Student může předem požádat o jinou formu zkoušky. Také o zkoušku před komisí. Otázky u ústní zkoušky - jakkoliv: „losované“ vytažením čísla ze seznamu předem zveřejněného nebo nezveřejněného, nebo vyslovené zkoušejícím ad hoc. Klasifikace: 1, 1-, 2, 2-, 3 a nevyhověl. Zatím na JU jsou požadavky pro každý klasifikační stupeň pevně určovány zkoušejícím. Jinde v Evropě záleží na výsledcích ostatních studentů : až jsou vyzkoušení všichni, seřadí se jejich výsledky a nejlepších 10% je klasifikováno 1, dalších 25% 1-, dalších 30% 2, atd. (opět 25% a 10%). U písemných zkoušek klasifikace v bodech apod. – předem oznámená rozmezí pro předchozí klasifikační stupně. Termíny zkoušení: vypsané před koncem semestru. Na termín je třeba se přihlásit (zapsat se elektrronicky v systému STAG, někde ještě na vyvěšený list). Odhlásit se lze nejpozději 24 hodin předem !! Nedostavení se = nevyhověl (a jeden termín je už pryč). Celkem tři možné pokusy. Při nesložení zkoušky (klasifikace „nevyhověl“) dva opravné pokusy („termíny“). Třetí „termín“ (druhý opravný pokus) může být na dané fakultě stanoven jako komisionální (na PřF je třetí termín vždy před komisí jmenovanou vedoucím katedry / ústavu). Zápočet: uznání absolvování předmětu nebo jeho části (cvičení) na základě vykázaných pracovních výsledků (protokoly z úloh, písemný test ověřující získané dovednosti, esej, determinace biologických objektů, apod.). Pozor: nezískání zápočtu v určeném termínu je neabsolvováním předmětu („neuzavřený předmět“) a má stejné důsledky jako nesložení zkoušky !!! Končí-li předmět zápočtem a zkouškou, nelze bez získání zápočtu konat zkoušku ! Na jiných fakultách jsou i další způsoby uzavření předmětu: klasifikovaný zápočet (se známkami), kolokvium (zkouška skupiny studentů najednou společnou rozpravou, bez známek). Na PřF v prvém semestru lze „neuzavřít“ zápočtem nebo úspěšnou zkouškou (aspoň na třetí pokus) pouze jeden předmět. V dalších studiu se kontrola koná jednou za akademický rok a za celý rok lze mít neuzavřené či neúspěšně uzavřené maximálně 3 předměty.
studijní program studijní obor v programu
9
VŠ zákon (zákon č. 111/1998 Sb.) a termín studijní program používá pro skupinu blízkých studijních oborů. Studijní program se může členit na více studijních oborů. Studijní obor je pak ta sestava studijních předmětů (povinných i různě volitelných), které student musí absolvovat, aby získal diplom o úspěšném vysokoškolském studiu. Na PřF třeba bakalářské studijní obory „Biologie“ a „Biomedicinská laboratorní technika“ patří do studijního programu „Biologie“. Studijní obor se ještě může dělit na několik specializací. Seznam studijních programů a oborů na PřF JU je v tabulce v Seznamu přednášek: http://www.prf.jcu.cz/studium/informace-pro-studenty-prf-ju/kalendar-a-nabidky-kurzu.html tam Seznam přednášek pro akademický rok 2014/2015. U každého oboru jsou pod jednotlivými katedrami vyjmenovány i specializace (pokud se na ně obor člení). Studijní programy mají formu: prezenční, distanční (dříve dálkové studium) nebo kombinovanou. A jsou jednoho ze tří (čtyř) typů, což je stupeň VŠ studia: bakalářský – obvykle tři roky, navazující magisterský – obvykle dva roky (případně místo obou dohromady někde ještě „dlouhý pětiletý“ magisterský) a doktorský – tři až čtyři roky.
typy předmětů Určitý předmět má v daném studijním oboru jeden ze tří možných charakterů: předmět povinný musí student nutně absolvovat, aby mohl úspěšně ukončit studium svého oboru předmět povinně volitelný je vlastně předmět povinný, ale volí se povinně ze skupiny několika předmětů (lze volit i všechny) předmět výběrový = volitelný zcela libovolně buď ze seznamu předmětů pro obor doporučovaných nebo zcela libovolně z nabídky předmětů na fakultě i na jiných fakultách JU. Pozor na různá omezení (prerekvizity, srozumitelnost předmětu vzhledem k „věku“ studenta, jiná omezení na jiných fakultách) – viz SZŘ JU.
výstupní minimum Je soubor povinných předmětů a jiných povinností nutných k absolvování daného studijního oboru. Výstupní minimum tvoří povinnou část studijního plánu studenta; další předměty k získání povinného počtu kreditů si student volí sám a vytváří si tak svůj individuální studijní plán. Platí, že student studuje podle výstupního minima, které platí v akademickém roce, v němž do studia nastoupil. Při změně výstupního minima má student právo postupovat podle nového výstup. minima, pokud je to pro něj výhodné; není ale možné kombinovat obě možnosti (staré a nové výstupní minimum). Doporučuji každému studentovi uložit si příslušnou, jeho se týkající část Seznamu přednášek z akademického roku, kdy nastoupil do studia, protože ve STAGu se mu v případě změny výstupního minima bude objevovat již jen nová úprava (což může mít za následek, že se mu tam budou objevovat „nesplněné“ předměty, které nebyly v původním výstupním minimu. V Seznamu přednášek naleznete také důležité termíny jako termín výuky v daném semestru, termín zápočtového týdne, termín předzápisu, zápisu, kontrol studia, státních zkoušek …. Tyto termíny jste povinni dodržovat, za nedodržení hrozí vyloučení ze studia. 10
V případě, že jste je nemohli dodržet z vážných důvodů (např. vážnější nemoc), je potřeba se do pěti dnů omluvit a písemně požádat studijní proděkanku o náhradní termín. Veškeré žádosti (ať už určené studijní proděkance či děkanovi) se podávají na studijní oddělení – viz dále Písemná podání od studenta k fakultě.
státní zkouška Je soubornou zkouškou z celých okruhů předmětů. Pozor: jde o zcela jiný typ ověření znalostí než dílčí zkouška z jednotlivého předmětu, i když napohled i časově to může budit zdání obdobné záležitosti. Je třeba uplatnit celkový rozhled v oboru, vidět souvislosti a uplatnit mnoho znalostí i z příbuzných předmětů. Nepochopení této odlišné situace často dělá studentům potíže.
kreditní systém a kredity (kreditní body) Absolvování předmětu vyžaduje od studenta určité množství práce. Ta spočívá v hromadné účasti studentů na přednáškách, cvičení, atd. a další samostatné individuální práci studenta (samostatné studium, práce na počítači, psaní esejů, atd.). Obojí dohromady vyžaduje určitý čas. Práce studenta za jeden semestr by v evropském systému převoditelných kreditů (ECTS = European Credit Transfer and Accumulation System) měla být oceněna 30 kredity (kreditními body). Lze tedy uvažovat takto: normální pracovní týden v civilizované zemi má 40 pracovních hodin. Má-li tomu odpovídat 30 kreditních bodů, pak předmět, který vyžaduje týdně v průměru dvě hodiny účasti na frontální výuce a další dvě hodiny samostatné práce (celkem tedy čtyři hodiny), by měl být oceněn třemi kredity. Výuka je daná rozvrhem. O čem lze diskutovat, je nezbytné množství samostatné práce studenta. Nicméně ke každému předmětu nabízenému na univerzitě je přiřazen jistý počet kreditních bodů, které student (ať je odkudkoliv) získá, když předmět úspěšně absolvuje (bez ohledu na stupeň – vyhovující – klasifikace). Na klasifikaci tedy nezáleží, ale pro výpočet tzv. „váženého průměru“ se jako „váha“ předmětu používá právě jeho počet kreditů: známka se násobí kredity a součet všech součinů se dělí celkovým počtem získaných kreditů. Kredity jsou přenositelné celou Evropou – lze je získat za předmět absolvovaný kdekoliv, i v cizině v době zahraniční stáže. To je jejich hlavní smysl. K absolvování studia daného oboru je třeba získat počet kreditů daný šedesátinásobkem počtu let standardní doby studia tohoto oboru.
doba studia a poplatky za studium Každý studijní program a jeho obor má stanovenu dobu, za kterou má student splnit všechny povinnosti nutné k úspěšnému absolvování programu. Třeba program bakalářského typu obvykle tři roky (šest semestrů). Tomu odpovídá i onen šedesátinásobek kreditů – tedy 180 kreditů nutných k získání bakalářského titulu. Po standardní dobu a ještě jeden další rok lze studovat zdarma. Nestihne-li student v tomto čase úspěšně ukončit studium, začíná platit poplatek za studium. Poplatek stanovuje každý rok opatření rektora, poplatek se vyměřuje za každý započatý semestr. Ale pozor: do povolené doby studia zdarma se počítá každé neúspěšné studium v minulosti po roce 2001 evidované po jednotlivých dnech v celostátní matrice VŠ studentů. Takže student, 11
který rok někde studoval a studia zanechal, pak někde dva roky studoval a byl ze studia vyloučen, má už jen jeden rok studia v bakalářském programu zdarma. Student, který už získal diplom za studium programu daného typu a studuje další program téhož typu (třeba už je bakalářem a studuje jiný bakalářský obor), také platí za studium, ale méně; výši poplatku opět každoročně upravuje opatření rektora. Tento poplatek se vyměřuje za celý akademický rok jen jednou. Student neplatí nic, studuje-li dva či více oborů souběžně – dokud v některém nezíská diplom.
průběh studia a jeho přerušení (důležité: souvislost se zdravotním pojištěním !!!) Uchazeč o studium na VŠ se stává studentem VŠ dnem zápisu do studia. Přestává být studentem dnem poslední části státní zkoušky. Také ale dnem, kdy sám fakultě (děkanovi) písemně oznámí, že studia zanechává (to může učinit kdykoliv a bez udání důvodu) nebo dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí děkana, jímž studentovi z nějakého zákonem stanoveného důvodu studium ukončil. Tak je tomu při nepřerušeném studiu. Student má ovšem právo studium z jakéhokoliv důvodu přerušit za podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem. Obecně platí, že tak může učinit na nejvýše (= celkem, v součtu) dva roky v každém studiu, tedy v průběhu svého studia ve studijním programu, do kterého je zapsán. Normální je přerušit studium na celistvé semestry, jeden či více, a to na začátku semestru – nelze utéci od rizika nesložení zkoušky tím, že by student na konci semestru přerušil studium, pak se stejně předmět bude považovat za „neuzavřený“. Výjimečně (třeba při nemoci či úrazu s následky) může děkan povolit i přerušení studia uprostřed semestru. V době přerušení studia občan není studentem – nemá tedy žádná práva a nároky studenta. Návrat ke studiu student musí fakultě ohlásit. A teď ta souvislost se zdravotním pojištěním: Každý student až do dosažení věku 26 let je pojištěn za státní peníze u Všeobecné zdravotní pojišťovny (případně jiné, pokud již u takové pojištěn byl). Tohle platí tehdy a jen tehdy, když je student studentem – přestává platit při ukončení studia nebo při jeho přerušení. Pak musí student sám své zdravotní pojišťovně do osmi dnů ohlásit, že přestal být studentem a že si bude platit zdravotní pojištění sám, případně že pojištění za něj bude platit zaměstnavatel, pokud nastoupí do zaměstnání. Souběžně se studentem to pojišťovně hlásí i fakulta, ale ta neví nic o tom, kdo dále bude za studenta platit. Jakmile by neplatil nikdo, je nepojištěný člověk za prvé vystaven riziku, že ho nikdo nebude chtít léčit kromě urgentních případů, kdy mu ale pojišťovna naúčtuje všechny náklady léčení, a za druhé mu Všeobecná zdravotní pojišťovna začne účtovat stále rostoucí penále za nepojištění, což záhy mohou být desetitisíce Kč. Takže na zdravotní pojištění dbejte ! Pokud v rámci studia pojedete studovat do zahraničí, vyptejte se u své zdravotní pojišťovny na okolnosti Vašeho zdravotního pojištění během té doby (jiná pravidla v EU, jiná za mořem, atd.).
stipendium V době svého studia (a jen v této době) může student získat jako finanční podporu některé ze stipendií určených Stipendijním řádem JU. V zásadě jsou tři kategorie stipendií. Na dvě z nich (ubytovací a sociální, obě vyplácená ze státních zdrojů) mají někteří studenti nárok ze zákona,
12
další kategorie zahrnuje několik druhů stipendií přiznávaných z prostředků fakulty rozhodnutím děkana (stipendia mimořádná za skvělé studium a publikace, stipendia na kompenzaci nákladů za praxi mimo sídlo školy). Klasická prospěchová stipendia na PřF JU nejsou.
písemná podání (od studenta k fakultě) Student často potřebuje fakultě něco oznámit nebo o něco žádá. Většinou je třeba (nebo je lépe) tak učinit písemně, někdy to zákon či vnitřní norma školy vyžadují. Pro některé žádosti (zejména z kategorie nárokových požadavků, kde ale musíte písemně žádat) jsou na webu připraveny elektronické formuláře (př.: ubytovací stipendium – formulář najdete na webové adrese https://www.jcu.cz/pro/studenty/education/ubytovaci-stipendium/). Pokud není k dispozici formulář, pamatujte na uvedení: - adresní údaje o sobě (jméno, číslo studenta, trvalá adresa, obor, rok studia) – do záhlaví žádosti - dále je třeba podání správně adresovat – proděkanovi, děkanovi, někdy (žádost o přezkoumání rozhodnutí děkana či odvolání proti takovému rozhodnutí) rektorovi JU (jméno se správnými tituly, funkce) - vlastní text - může být stručný, s uvedením všech podstatných důvodů, psaný slušnou formou; dbejte na správný oslovení („Vážený pane děkane“, „Vážená paní proděkanko“ – když používáme titul funkce, nepoužíváme akademické tituly ani jméno) - přílohy - pokud připojujete přílohy (lékařské potvrzení, doklady od jiných institucí), nezapomeňte je na konci vyjmenovat. - datum - podpis (vlastnoruční) Pak je ještě třeba dbát na dodržení termínů pro různá podání – někdy jsou předem dány a promeškání pak znamená ztrátu nároku (pro omluvu platí pětidenní lhůta – např. pro nedostavení se ke zkoušce z důvodu vážné nemoci).
Jak vypadá průběh studia na VŠ (a následný život na ní): univerzita -- typ studijního programu : bakalářský 3(4) roky bakalářská práce státní zkouška (Bc.)
magisterský (5-letý) (dnes už jen některé obory: lékař – 6 let, právník, učitel základní školy …
navazující magisterský 13
2 roky (užší specializace oborů, specializovanější předměty) diplomová práce (měla by splňovat požadavky na vědeckou publikaci) státní zk. (Mgr. či MgA. a jiné) rigorózní zk. (RNDr.) Magisterské studium končí při úspěšném absolvování pro všechny studenty obhajobou diplomové práce, státní zkouškou a diplomem magistra daného oboru. Technické vysoké školy udělují (jen u nás) tradiční akademický titul „inženýr“ namísto titulu magistr inženýrství. Lékařské fakulty MUDr. nebo MDDr. (zubní lékař), veterinární MVDr. Co je rigorózní zkouška ? Fakulty, na kterých existuje další tří- (až čtyř-) leté studijní pokračování v podobě studijního programu doktorského typu, smějí pro své obdobné magisterské programy a jejich absolventy (i odjinud) konat bez dalšího studia tzv. rigorózní zkoušky a udělovat titul RNDr. (v přírodovědných oborech), případně JUDr. (právníci) nebo PhDr. (v oborech humanitních). Podmínky rigorózního řízení jsou na různých VŠ různé, na PřF JU pro biologické obory je požadavkem již uveřejněná vědecká publikace v časopise určité úrovně, pak následuje rigorózní (= přísná) zkouška, která by měla ukázat širší a obecnější rozhled uchazeče.
doktorský 3 roky , jen několik málo předmětů studia, ale hlavně samostatná vědecká práce disertace složená z publikací - ty musejí být v kvalitních časopisech státní doktorská zkouška (Ph.D.) - spíše vědecká rozprava uchazeče s komisí
Poznámka : Některé další dosud užívané a platné akademické či vědecké tituly, jejich ekvivalence s dnešními ; tituly zahraniční a jejich platnost u nás, pojem nostrifikace: Tituly bakalář a magistr jsou součástí dnešního evropského systému kvalifikací v terciárním vzdělávání („boloňský systém“ třístupňového studia). Existovaly ve středověku („Mistr“), pak vymizely. Tituly RNDr. a PhDr. (před jménem) jsou u nás zbytkem z prvé poloviny minulého století, ale stále prosperují (protože jsou tradiční). Titul Ph.D. (za jménem) pro absolventy doktorského stupně studiu u nás zavedl až současný systém vysokých škol. V době totality si jen technické vysoké školy zachovaly tradiční titul inženýr, zatímco absolventi z univerzity (kromě lékařů) odcházeli buď bez titulu nebo s označením „promovaný“ – třeba biolog nebo lékař. Existoval i další stupeň studia označovaný jako „vědecká výchova“ zčásti srovnatelný s dnešním doktorským studiem. Jeho absolvent získával podivný titul „kandidát věd“, ve zkratce C.Sc. psané za jménem. (Byl převzat z ruské tradice, kde nedostudovaný student univerzity byl označovány kdysi jako kandidát – slovo má původ ve starém Římě, kde označovalo uchazeče o volenou funkci, který svoji mravní čistotu představoval v bílém odění = „toga candida“.) Vědecký titul Dr.Sc. (dnes D.Sc.) existuje v některých zemích jako čestný titul udělovaný významným vědcům (u nás ho uděluje Akademie věd ČR žadatelům po náročném řízení a obhajobě doktorského spisu). Zahraniční i naše univerzity podobně udělují čestný doktorát Dr.h.c. (doctor honoris causa) jako projev uznání a bez obhajoby.
14
Akademický titul získaný studiem v zahraničí může náš občan užívat v ČR jako označení své vysokoškolské kvalifikace teprve po uznání jeho rovnocennosti s některým akademickým titulem udělovaným některou naší vysokou školou (nepřesně proces zvaný „nostrifikace“). Občan musí najít VŠ, která je akreditována uskutečňovat obsahově obdobný (shodný) studijní program a ta mu vystaví doklad o shodě jeho studia v zahraničí se studiem na této VŠ. Titul získaný v zahraničí se pak užívá v jeho zahraniční podobě. Ta může být i odlišná od naší i v případě studií v Evropě či Americe (např. u nás MgA. jen magistři z uměleckých škol, ostatní magistři Mgr., ve světě M.A. pro humanitní studia a M.Sc. pro přírodovědné a inženýrské obory – navíc psáno za jménem jako naše označení absolventa doktorského studia Ph.D. – to ale ve světě PhD., bez tečky uprostřed). Pozor na titul maturanta používaný na některých západoevropských středních školách (i jejich pobočkách u nás) „baccalaureatus“ – je to jen středoškolák !
další osud absolventa : postdoktorální stáž (l - 3 roky ve světě)
- na významném vědeckém pracovišti (-ích)
po návratu domů na VŠ začíná jako :
asistent a čeká ho po několik let
vědecká práce, publikace, přednášky další krok v kariérním postupu učitele VŠ :
habilitace = řízení vedoucí k uznání oprávnění samostatného VŠ učitele = docenta. Uchazeč musí předložit výsledek své dosavadní vědecké práce (8-10 významných vědeckých publikací) zformovaný do habilitačního spisu, pak předvést vědecké radě ukázku svého přednášení pro studenty a proti námitkám oponentů obhájit před vědeckou radou svůj habilitační spis. Pokud vědecká rada vše schválí, rektor VŠ uchazeče jmenuje docentem pro daný obor. To smí VŠ jen v oborech, pro které k tomu má akreditaci (musí v těch oborech mít doktorské studium).
docent další vědecká práce, publikace a žáci profesor Docent po několika dalších letech působení na VŠ a dalších výsledcích úspěšné vědecké práce se může ucházet o další krok kariérního postupu = profesorské jmenovací řízení. Procedura obdobná habilitaci, náročnější požadavky, ale nepředkládá se jeden určitý spis, nýbrž přehled celoživotní produkce tvůrčí činnosti. Řízení je dvoustupňové před vědeckými radami fakulty
15
a univerzity, rektor předkládá přes ministerstvo školství návrh na jmenování a profesora jmenuje prezident republiky pro určitý obor, s doživotní platností a pro všechny školy v ČR. Popsaný systém kvalifikací vysokoškolských učitelů je u nás tradicí odvozenou ze zvyklostí ve (střední, německy komunikující) Evropě – až po zákonem stanovenou tradici jmenování profesorů hlavou státu (tradice ještě z c.k. mocnářství). Anglosaský svět používá jiné označení a jiný postup: americké univerzitní učitele ustanovuje do vyššího stupně univerzita sama a označuje termínem profesor s přívlastkem, po řadě Assistant Professor, Associate Professor, Professor (= Full Professor) pro naše stupně odborný asistent, docent a profesor. Navíc (Full) Professor z jedné školy může přejít na jinou náročnější a tam běžně začne jako Associated Professor.
Některé další pojmy z oblasti vysokých škol : akademická obec (historicky: mistři + studenti) Podle zákona o VŠ má akademická obec mimořádné postavení s řadou práv a tvoří ji studenti a akademičtí pracovníci školy, kteří mají aktivní i pasivní volební právo při volbě do samosprávných orgánů obce. K pochopení tohoto specifického postavení je třeba nahlédnout do historie na původ a vznik prvých univerzit. Tak jako střední školství (gymnázium) má své kořeny v antickém Řecku, jsou univerzity jako vzdělávací instituce a vzdělanecká společenství tradičními institucemi existujícími v civilizované Evropě od středověku, nejprve v Italii (např. Bologna) a Francii (Paříž), i když již v 11.stol. Kerninská univerzita ve Fezu (Maroko). Ve středověké Evropě byla mimořádnou skutečností odlišující příslušníky akademické obce od ostatních lidí znalost písma – ta byla jinak obvyklá jen u příslušníků kléru. Členové akademické obce měli svou vlastní jurisdikci a pod ní pak spadali i členové akademické obce. Odtud snaha o odlišení jak evidovanou příslušností k akademické obci univerzity (imatrikulace), tak dalšími tradicemi, ale i oděvem (dle nařízení církevního koncilu r. 1215 se členové akademických obcí museli oblékat odlišně od laiků) – dnes akademické obřady a slavnostní oděv (talár) akademických funkcionářů při nich (viz dále). U nás první středoevropskou univerzitu založil v Praze r. 1348 Karel IV. Dnes se v civilizovaných zemích účastní na terciárním vzdělávání dokonce většina populace. K tomu bylo zapotřebí mnoha nových vysokých škol, tradice typické pro univerzity se dodržují i na nových školách. Pojem „světová akademická obec“ : nedefinovaná množina, spíše společenství vzdělaných jednotlivců, kteří za své životní poslání považují práci na rozhojňování lidských znalostí a jejich uchování a předávání dalším lidem. Nekradou, nepodvádějí, neopisují (prameny převzatých informací řádně citují a oceňují). Navzájem spolu komunikují a podporují se. Organizují se podle oborů svých zájmů na mezinárodní úrovni na základě demokratických principů. Při imatrikulaci budete skládat imatrikulační slib PřF JU, který zní:
16
Já, student Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, slibuji, že se budu řídit zákony a pravidly univerzity i mravními zásadami světové akademické obce, jejímž členem se dnes stávám. Co v tomto slibu slibujete:
Zásady světové akademické obce – akademická integrita: Jedná se o morální kodex etického chování členů akademické obce (tedy komunity studentů a učitelů/výzkumníků ve vysokém školství). Zahrnuje hodnoty jako - vyvarování se podvodu či plagiátorství, - udržování akademických standardů (tedy obsahu učiva a úrovně jeho osvojení, které studenti musí dosáhnout, aby prospěli), - čestnost, důslednost a přesnost jak v bádání tak při publikování výsledků ať už ve formě vědeckých článků, knih či kvalifikačních prací (bakalářských, diplomových, doktorských). Volenou reprezentací akademické obce (jejím parlamentem) je
akademický senát (fakulty, univerzity) komora studentů, komora učitelů AS má rozsáhlé pravomoci: volí výkonné akademické funkcionáře (u nás směs volby a jmenování ještě na základě tradic 19.stol.), schvaluje rozpočet (rozdělení státních prostředků na jednotlivé účely), schvaluje vnitřní normy (= předpisy) jako třeba studijní a zkušební řád, schvaluje Dlouhodobý záměr (= zpracovanou koncepci rozvoje) fakulty a univerzity … Podrobněji na webu v Jednacím řádu AS JU na adrese http://www.jcu.cz/documents/internal_doc/ a AS PřF na adrese http://www.prf.jcu.cz/ pod položkou Dokumenty.
akademičtí funkcionáři : J.M. rektor (oslovení při akademických Vaše Magnificence)
obřadech, také v korespondenci :
Řídí univerzitu, jmenuje děkany, jmenuje nové docenty, rozhoduje o žádostech studentů o přezkoumání nepříznivých rozhodnutí děkana.
17
děkan (oslovení při akademických obřadech, také v korespondenci : Spectabilis ) Řídí fakultu prostřednictvím vedoucích kateder (kolegium děkana), předsedá její vědecké radě, rozhoduje o žádostech studentů ve všech záležitostech, navrhuje akademickému senátu způsob hospodaření s přidělenými financemi a po schválení ho uskutečňuje.
předseda akademického senátu (oslovení při akademických obřadech, také v korespondenci : Honorabilis podobně - při akademických obřadech – oslovení prorektorů, proděkanů za přítomnosti rektora či děkana (když jej v obřadu v jeho funkci nezastupují) a dále členů obřadního (promočního, atd.) kolegia, např. „Honorabilis promotore“,
- plurál: honorabiles) Zástupci akademických funkcionářů s pravomocemi vyhrazenými pro určité okruhy záležitostí (obvykle např. studium, věda, zahraničí, rozvoj) nebo (jeden z nich) pro období nepřítomnosti funkcionáře jsou
prorektor, proděkan. Kvestor řídí hospodaření univerzity a její právní záležitosti i práci tajemníků fakult (ti řídí hospodaření a provozní záležitosti fakult).
další orgány: Správní rada - dosazena zvenčí, kontroluje hospodaření, projednává koncepci rozvoje Vědecká rada - fakulty či univerzity: jmenována děkanem nebo rektorem, rozhoduje o náplni studijních programů, posuzuje kariérní postup učitelů = habilitace docentů, jmenovací řízení profesorů
univerzitní obřady (rituál) : sponse (slib) – při imatrikulaci nebo promoci imatrikulace - zapsání do akademické obce promoce - předání diplomu uvedení rektora či děkana do úřadu udělení čestných titulů (Dr.h.c.) Při univerzitních obřadech nosí akademičtí funkcionáři a členové kolegia taláry (rektor a prorektoři červené, ostatní „honorabiles“ černé, děkan někdy odlišný, ale tmavý) a funkcionáři insignie. Odlišný oděv příslušníka akademické obce pochází ze středověkých tradic – původně i studenti pro odlišení od běžných lidí (urozených i podaných). Dnešní taláry
18
jsou odvozeny od renesančního oblečení univerzitních učitelů. Byly zrušeny za josefinských reforem a obnoveny v samostatném Československu.
insignie - odznaky akad. funkcionářů používají se při akademických obřadech, jsou to buď historické památky nebo nová umělecká díla z drahých kovů
žezlo - odznak pravomoci rektora či děkana – nosil před ním pedel dnes má žezlo (rektorské) vysoká škola a žezla děkanská její fakulty žezla stejně jako řetězy funkcionářů s medailemi by měly pocházet z darů štědrých podporovatelů školy (na PřF financovány vlastními prostředky fakulty, nové taláry a první fakultní žezlo od roku 2012, žezlo nese symboly všech oborů PřF JU)
medaile na řetězu důstojenství = odznak pocty – původně osobní vyznamenání akademického funkcionáře, později „putovní“ - spojeny s funkcí a předávány dnes slavnostní označení rektora, prorektorů, děkana a proděkanů řetěz děkana PřF JU ( z roku 2004) symbolizuje dvoušroubovici DNA
pedel - strážce a nositel žezla, talár výrazně barevný, jeho role: ochrana funkcionářů – ale původně významný funkcionář, který měl ve středověku postavení a úkol „zemského školního inspektora“ městských škol, na kterých působili absolventi pražské univerzity (bakaláři artistické fakulty)
taláry
řadových členů obřadních kolegií jsou obvykle jednoduché a v černé barvě, taláry akademických funkcionářů jsou odlišné a na různých školách různě barevné s respektováním rektorské červeně.
Jak se financuje vysoká škola a vysokoškolské studium : státní rozpočet má samostatnou kapitolu na vzdělávání (školství). O její výši rozhoduje při sestavování státního rozpočtu parlament. Určí i sumu příspěvku na vzdělávání na veřejných vysokých školách. Ta se pak dělí podle počtu studentů ve standardní době studia násobených koeficienty náročnosti jednotlivých oborů (filozofie x 1, biologie x 2,25, životní prostředí x 1,65, chemie 19
x 2,80), přičemž základní podíl na „jednotkového“ studenta (= tzv. normativ) se pohybuje kolem 26 000 Kč. Na studenty „přetahující dobu studia“ není nic. Počet financovaných studentů je navíc limitován počty předem stanovenými Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy – na „nadpočetné“ studenty také není nic. Proto nelze zvýšit příjmy veřejné vysoké školy vyšším počtem studentů než stanoví limit - není možné přijmout neomezený počet studentů, i kdyby škola byla schopna zajistit pro ně kapacitu výuky a po absolvování perspektivu zaměstnanosti (to je také sledovaný ukazatel !). Ze státního rozpočtu přichází i částka na ubytovací stipendia a na zvláštní sociální stipendia (nároková, při určitém sociálním postavení rodiny). Školné na vysokých školách: v řadě zemí studenti i na veřejných VŠ platí za své studium. Na to jim někdo (stát, banky) poskytuje půjčky, které splácejí po absolvování. U nás na veřejných VŠ platí jen studenti překračující tolerovanou dobu studia. Je třeba vědět, že i v zemích, kde studenti na veřejných VŠ platí školné, činí toto školné 5 až 10 % rozpočtu VŠ – ostatní prostředky i tam přicházejí ze státního rozpočtu !! Státní rozpočet má i kapitolu na podporu vědy – i z ní pro vědu na VŠ. Cesta výpočtu je tady složitější – viz část o vědě.
Jak se hodnotí vysoká škola, přednášky a učitelé : evaluace vnitřní, externí, zahraniční Činnost vysoké školy a tedy její kvalitu (z pohledu studenta jako „odběratele“ i z pohledu veřejnosti – daňových poplatníků i státu jako jejich nástroje - jako „poskytovatele prostředků“ lze hodnotit různými způsoby a podle různých kriterií. Za kriteria slouží údaje o kvalitě práce učitelů (jejich tvůrčí – publikační – činnost, podíl docentů a profesorů na celkovém počtu učitelů, podíl docentů mladších 40ti let a profesorů mladších 50ti let, jejich práce pro posuzování jiných škol či posuzování rukopisů pro vědecké časopisy, atd.) i údaje o počtech oborů vyšších typů studia (zejména doktorských oborů) a podílu jejich absolventů na počtu studentů, o počtech oborů vyučovaných také v cizí řeči pro zahraniční studenty, údaje o dodržování délky standardní doby studia (kolik studentů „přetahuje“ dobu studia), ale i údaje o vybavení (počty míst a knih v knihovnách, počty počítačů). Kriteriem je i provádění hodnocení přednášek studenty (viz podrobněji dále). Zvláště a čím dál důkladněji se hodnotí podíl nezaměstnaných absolventů školy - celostátně podle krajů, okresů a hlavně podle jednotlivých oborů – jsou obory, kde je o přijetí uchazečů ke studiu stále veliký zájem, ale po absolvování část z nich nenajde zaměstnání. Jinde – technické obory, ale třeba i učitelství exaktních předmětů jako je fyzika – je nouze o absolventy, ale nejsou zájemci o studium. Vnitřní hodnocení (uvnitř kateder, fakult i celé školy) musí škola provádět každý rok při zpracování výroční zprávy. Jeho formou je i zmíněné studentské hodnocení výuky. Do kategorie vnitřního hndnocení patří i projednání materiálů k akreditaci jednotlivých studijních programů akreditačními komisemi fakult a univerzity. Vnější hodnocení se děje několika cestami: škola ho může „objednat“, a to i z ciziny, nebo je na školu vyslána hodnotící komise. Hlavní cestou vnějšího hodnocení školy je periodická akreditace jednotlivých studijních programů prováděná Akreditační komisí ČR. Zahraniční hodnocení kromě zmíněného „objednaného“ provádí třeba Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jejímž je ČR členem: pak na školu přijede komise zahraničních hodnotitelů z různých zemí. Další hodnotící institucí je evropská organizace European Association for Quality Assurance in Higher Education působící v rámci ENQA
20
(European Network of Quality Assessment) pro sdružení 45 zemí Evropy, které přistoupily k tzv. Boloňské deklaraci a jsou členy European Higher Education Area (EHEA) pod dohledem Bologna Follow-up Group (BFUG), a to při příležitosti udělování různých licencí dané univerzitě, jimiž se třeba potvrzuje dodržování evropských standardů výuky, klasifikace či vydávání diplomů. Všechny výsledky hodnocení jsou pro školu určitou reklamou, která předvádí kvalitu školy budoucím studentům i jejich budoucím zaměstnavatelům.
Akreditační komise ČR je státní orgán sestavený z odborníků různých oborů, a to spíše z prostředí mimo vysoké školy. Každý z nich má ještě k ruce pracovní skupinu odborníků ze svého oboru (okruhu oborů – třeba biologie). Ti všichni posuzují jednotlivé obory, které chce kterákoliv VŠ nabízet studentům, a to opakovaně ve lhůtách obvykle 4 let (od 1 roku do výjimečně 10 let). Obvykle při udílení tzv. akreditace, tedy oprávnění uskutečňovat určitý obor studia danou VŠ. Akreditaci uděluje MŠMT po schválení Akreditační komisí. Kromě toho Akreditační komise hodnotí periodicky jednotlivé skupiny fakult vysláním několikačlenné inspekce na školu.
akreditace studijního programu, pravidelná reakreditace - lhůty K získání akreditace musí VŠ zpracovat a Akreditační komisi předložit rozsáhlý materiál ke každému nově otevíranému studijnímu oboru nebo oboru, jehož doba udělené akreditace má skončit. Materiál obsahuje popis studijního plánu oboru („studijní curriculum“ studenta), sylaby všech předmětů s rozpisem lekcí a seznamy literatury, odborné životopisy všech vyučujících s jejich výsledky tvůrčí práce (seznamy vědeckých publikací i jejich ohlasy ve světě) a údaji o jejich kvalifikaci, předchozích zaměstnáních i případném pracovním poměru jinde. U nového oboru i o jeho zajištění vybavením i prostory (nejen učebny, ale vše až po hygienické vybavení budovy). Akreditační komise materiál posoudí a na základě jejího vyjádření MŠMT udělí nebo neudělí akreditaci (někdy až po opakovaném předložení, někdy jen na omezenou dobu). Častou příčinou zamítnutí je nedostatečné zajištění oboru vyučujícími: musí být zaručen dostatečný podíl docentů a profesorů, nepočítají se starší 65 let nebo zaměstnaní na méně než 70%, přihlíží se k jejich publikační činnosti.
Studentské hodnocení přednášek je zcela specifický nástroj pro zjišťování i zajišťování kvality vysokoškolské výuky. Každá VŠ ho realizuje svým způsobem (někde jen sami studenti, někde naopak organizuje VŠ), dnes převážně s využitím elektronického informačního systému VŠ. Tak také na JU se tento způsob hodnocení používá ve vazbě na STAG (na BF fungoval dlouhou řadu let, ještě bez STAGu). Výhodou elektronické verse je, že student po přihlášení do STAGu může hodnotit jen ty předměty, které měl zapsány, jen jednou (nemůže vložit do urny několik anonymních dotazníků a hodnotit jakékoliv předměty) a přitom jeho hodnocení je dále uloženo anonymně, bez vazby na jeho jméno a „stagovou“ adresu. Absolvovaný předmět se hodnotí z několika hledisek (podrobnosti hledejte v příslušné části IS STAG) a „známky“ jednotlivých hodnotitelů systém zpracuje pro průměrné hodnocení a další podrobnosti. Student může ke každému předmětu i k univerzitě obecně připojit anonymní slovní výroky. Ty dostane příslušný přednášející i jeho vedoucí a měly by jim sloužit k budoucímu zlepšení výuky. 21
Přednášející se může na webu také vyjádřit k slovním sdělením. Číselné výsledky slouží jak přednášejícímu, tak jeho vedoucímu k posouzení předmětu a jeho zajištění daným přednášejícím (odměně – nebo výměně – přednášejícího). Mohou ale také posloužit studentům v dalších letech při jejich rozhodování, zda si mají příslušný (volitelný) předmět zapsat či (obecně) co od předmětu mají očekávat. Základním problémem studentského hodnocení přednášek je průkaznost jeho výroků. Obecně v přírodních vědách požadujeme alespoň 95% průkaznost údajů. To v akcích demokratických společenství nikdy nelze docílit – obvykle chceme alespoň nadpoloviční většinu těch, kteří se např. účastní referenda, atd. Jenže víme dobře, že třeba voleb do zastupitelských orgánů se neúčastní zdaleka ani polovina občanů – a o osudu všech pak rozhoduje mínění většiny z menšiny těch, kteří se voleb účastnili. Studentského hodnocení přednášek se na většině VŠ účastní v průměru kolem 8 až 10 % studentů. Pak jen můžete hádat, zda se vyslovili jen ti nespokojení, nebo třeba naopak jen ti, kteří předmětem „lacino“ prošli, apod. Studentské hodnocení přednášek je na PřF JU povinné, bez splnění hodnocení se nelze zapsat do dalšího akademického roku.
SHP - zveřejnění jeho výsledků.
To zajišťuje IS STAG.
Hodnocení učitele : Studenti ovšem hodnotí pouze jednu část pracovní činnosti učitele, která se jich bezprostředně dotýká. Nicméně na začátku jsem citoval „…Učitel vysokoškolský prokazuje svou schopnost k tomuto úřadu samostanou, originální prací, čili prací tvůrčí, …“ (Wald, 1919) a odtud plyne
základní požadavek na vysokoškolského učitele = tvůrčí činnost v podobě výstupu: tento výstup závisí na oboru učitelova působení – u umělce to mohou být umělecké artefakty (obrazy, sochy) nebo performance (koncertní vystoupení aj.), u vědce v přírodovědných oborech jsou to zásadně
publikace v mezinárodních časopisech a jejich publikační ohlas Jak vznikají a jak se hodnotí, viz dále. Protože kvalita pracovníka se může měnit, není výhodné pro VŠ zaměstnat učitele „navždy“. Některé fakulty tak sice činí, ale jiné využívají možnosti (platné jen ve vědě a na VŠ) uzavírat s učiteli pouze
pracovní poměr na dobu určitou a pak, znovu vypsat výběrové řízení na obsazení místa a s vybraným uchazečem uzavřít smlouvu na několik dalších let. Na PřF je to
max. do 5 let. V současné době PřF uvažuje o pracovních poměrech uzavíraných u profesorů a docentů na dobu neurčitou. __________________________________________________________________ Pozn.: K tomu VŠ zákon v novelizovaném znění zák. 552/2005 Sb., § 70, odst. 4, 22
(4) Pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat na dobu určitou, zpravidla v délce pěti let. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně nebo dohodou účastníků prodlužovat na dobu delší, než je uvedena v předchozí větě.
Jak se dělá věda : Dosavadní výklad se zabýval převážně studijní a výukovou činností na VŠ. Stejně podstatná je na VŠ i tvůrčí (vědecká, konstrukční aj. technická, umělecká) činnost, a to jak učitelů, tak i studentů (universitas doctorum et scholarium je jednotným společenstvím tvůrčí činnosti). V přírodovědných oborech je tvůrčí činností vědecké zkoumání. Proto alespoň velmi stručně o vědeckém prostředí, do kterého noví studenti PřF vstupují. Citát na počátku celého materiálu (Hildebrand, 1963) naznačuje, čím se vlastně věda zabývá. Plynou z něj také dvě věci: za prvé skutečnost, že věda se zabývá objektivně existujícími jevy reálného světa. Za druhé to, že člověk (lidé, lidstvo) v každém čase pro každý jev má určitý výklad, vysvětlení. To je subjektivním obrazem dané reálně existující skutečnosti a ten je dán dosaženým stupněm poznání tohoto jevu. Postupně se objevují zjištění, která jsou v rozporu s tímto akceptovaným výkladem – a to vede k vytvoření nového, přesnějšího výkladu. (Je jasné, že jak zjištění rozporů, tak nový výklad je zprvu většinou lidí přijímán s nedůvěrou.) Příklad z historie všem známé : středověký křesťanský výklad vycházel z představy o Zemi jako středu vesmíru, kolem něhož jsou rozmístěna ostatní vesmírná tělesa. Dokonalejší přístroje vedly k přesnějším pozorováním a posléze k heliocentrickému pojetí uspořádání sluneční soustavy. (I ten odpor k novému výkladu je dostatečně znám.) Jak přitom věda postupuje ? Především je nutné, aby každý výklad jevu byl zformulován do tzv. hypotézy, tedy výroku, který je smysluplný pouze tehdy, jestliže je zřejmé, jakým způsobem ho lze falzifikovat -vyvrátit, popřít. (Výrok „Země je středem vesmíru“ lze vyvrátit pozorováním oběhu Země a dalších planet kolem Slunce.) Hypotéza platí, dokud není dalšími údaji falzifikována. Tento metodický postup student nejlépe pochopí v matematické statistice, kde se vždy pro daný úkol (posouzení nějakého jevu, výsledku měření, apod. – třeba toho, zda mezi velikostí organismů ve dvou skupinách je či není rozdíl) formulují dvě hypotézy, jedna tzv. nulová („není rozdíl“) a druhá alternativní („organismy v jedné skupině jsou v průměru větší“). Matematická statistika pak na základě znalosti pravděpodobnostních jevů umožňuje (někdy !) rozhodnout, zda platí alternativní hypotéza a pak je možné nulovou hypotézu zavrhnout. Podstatné je, že opačný výrok, který ponechává nulovou hypotézu v platnosti, neznamená, že ve skutečnosti alternativní hypotéza neplatí: nulová hypotéza („starý výklad jevu“) musí zůstat v platnosti také tehdy, když jsem provedl nedostatečný počet měření, tedy nezískal dostatek údajů pro její falzifikaci. Další podstatná skutečnost je, že dnes se vědeckou činností nemůže zabývat osamělý jedinec sám bez zapojení do vědeckého teamu a rozsáhlé mezinárodní spolupráce a koordinace. Vede k tomu i potřeba většinou složitého a nákladného vybavení, které mohou vlastnit a provozovat jen velké instituce – např. fakulty a ústavy VŠ, některé státem financované výzkumné organizace nebo výzkumné sekce velkých výrobních firem. Osamělý jedinec může působit jen v okrajových oborech (v biologii regionální rozšíření a výskyt druhů, problematika jejich
23
ochrany). Nutnost zapojení do organizace vědy přináší řadu důsledků: podřízení se společným zájmům, koordinace současné práce i dalších plánů, atd. Je také třeba respektovat cesty a mechanismy, jimiž se získávají prostředky (finance) na materiál i ostatní potřebné výdaje včetně mezd vědců i dalšího personálu. _________________________________________________ Historická odbočka výkladu: Většina základního výzkumu i významná část výzkumu aplikovaného (včetně zakázek na cílený výzkum zadávaných výrobními firmami) se dnes ve světě realizuje na vysokých školách, se zapojením pokročilejších studentů a zejména doktorandů do bádání. V této zemi v období totality existoval systém (sovětský), který odděloval vysoké školy od institucí (akademií věd a výzkumných ústavů) určených k výzkumu: vědce ve výzkumu nebylo možno izolovat od vědy ve světě a tedy přístupu k informacím o svobodném světě, kdežto studenty na VŠ bylo třeba držet pod kontrolou a ideologicky ovlivňovat. Důsledkem bylo zaostávání vědy na VŠ a vzájemná řevnivost obou typů institucí. Leckde v ČR se s jedním či druhým následkem potýkáme dodnes. _________________________________________________
Nejprve je třeba stanovit cíl bádání (vědět, jaké nové skutečnosti odporují dosavadnímu platnému výkladu, v aplikovaném výzkumu – pokud lze vůbec stanovit hranici, odkud už je výzkum aplikovaný – co potřebujeme zjistit a případně jakou technologii výrobci navrhnout). K tomu je třeba (myšlenkově, písemně a až do popisu všech fází práce, potřeb i vydání) sestavit
záměr řešení vědeckého problému, v němž jsou formulovány
vědecké hypotézy. Celý materiál je zpracován jako tzv.
vědecký projekt, a to obvykle v podobě stanovené předpokládaným poskytovatelem financí. Ten k tomu cíli stanoví jednak přesná pravidla vypracování projektu, termíny, kdy se pro každoroční možnost získat finance musí projekty předložit, okruh přípustných uchazečů, i formuláře na vyplnění podstatných údajů nejen o záměru projektu, ale i o pracovnících, kteří ho budou řešit, jejich předchozích výsledcích, zejména publikacích, a také o všech plánovaných výdajích spojených s řešením projektu (včetně třeba cest na konference, nákladů na uveřejnění výsledků, stipendií pro spolupracující studenty, atd.). Pak zbývá (včas ! – termíny jsou dodržovány na minuty) celý materiál předložit poskytovateli financí jako žádost o přidělení grantu na projekt. Tím se dostáváme k financování vědy.
Jak se financuje věda V zásadě lze prostředky získat od státu nebo od přímých zájemců o výsledky výzkumu (výrobní firmy), a to dvěma cestami. Buď se peníze přidělují jako pravidelný roční příspěvek instituci, která se výzkumem zabývá (institucionální financování) nebo se rozdělují jako tzv. granty v grantové soutěži žadatelům, kteří žádají o prostředky na řešení svého vědeckého 24
projektu (grantové financování). Používají se obě cesty současně. I VŠ získává část prostředků na vědu jako institucionální dotaci na výzkum prováděný studenty. Podstatnější je ale financování cestou soutěže o granty. Žadatel (skupina pracovníků, i několik teamů z různých institucí) zpracuje svůj záměr v předepsané podobě projektu a snaží se ve volné soutěži získat
grant na řešení grantového projektu. Rozdělování prostředků vyčleněných k tomu cíli z nějakého zdroje (státní rozpočet, rozpočet některé instituce – třeba JU – nebo peníze soukromníka – třeba každoroční dar prof. Mattoniho pro tzv. Mattoniho granty na BF/PřF JU) provádí instituce zvaná
grantová agentura. Ta nejprve v přesném termínu shromáždí všechny předložené žádosti, roztřídí je podle oborů a předloží každý z nich několika nezávislým tuzemským i zahraničním posuzovatelům (proto se žádosti píší anglicky) z databáze odborníků daného oboru (lidí rovnocenných žadateli „peer review“ – s tímto postupem se ve vědě setkáme i jinde) k ohodnocení v bodové stupnici z mnoha hledisek. Pak sestaví pořadí podle počtu získaných bodů a „pořadník“ zvlášť pro každý obor předloží komisím (oborové rady) složeným z odborníků jednotlivých oborů volených vždy na několik málo let. Současně jim sdělí, jaká částka je pro daný rok a obor k rozdělení. Oborová rada už jen posoudí, zda hodnocení některého projektu od jednotlivých posuzovatelů nejsou navzájem příliš rozmanitá, zda by bylo možno snížit výdaje třeba tím, že nějaký zvláště drahý přístroj by se pořídil pro dva projekty společně a pak už jen stanoví, na kolik projektů z pořadí peníze stačí a na které už se nedostane. To je velmi zjednodušený popis celého procesu, detaily mohou být v různých agenturách odlišné. Zbývá doplnit, že agentura i oborové rady pečlivě sledují postup řešení projektu a zejména čerpání financí a přísně posuzují výsledek, kterým musí být publikace přijatá k uveřejnění v co možná nejvýznamnějším mezinárodním časopise daného oboru. Bez publikace výsledků je projekt považován za neúspěšný. (Náročný výběr rukopisů pro významný časopis je dostatečným posouzením kvality výsledků.) Grantové agentury (GA) mohou být otevřené, přístupné jakémukoliv zájemci o podporu projektu, který splní předepsané podmínky, nebo uzavřené pro úzce vymezený okruh: třeba GA JU financuje vybrané projekty studentů doktorského studia z JU a nyní zejména projekty celých teamů vedených studenty doktorského studia, Mattoniho GA financuje projekty studentů BF JU zkoumající diversitu organismů. Granty obecně se přidělují na omezené období od jednoho do několika málo roků (obvykle tří) a v každém (kalendářním, ne akademickém) roce se znovu vyúčtovávají. Zbývá dodat, že úspěšnost v získávání grantů je nejen podmínkou existence, ale také mírou kvality vědce.
Jak se hodnotí věda (a vědci) : Několikrát zde padlo, že podstatnou podmínkou úspěšného dovršení bádání je
publikace výsledků . To se ovšem musí stát způsobem, který informaci o výsledcích práce vědce dopraví k ostatním zainteresovaným odborníkům, a to ještě způsobem srozumitelným a se všemi údaji potřebnými k přesnému pochopení. K tomu dnes slouží (kromě odborných konferencí) 25
(mezinárodní) vědecké časopisy, v naprosté převaze dnes uveřejňující vědecká sdělení v universálním jazyce dnešní vědy – v angličtině (odtud význam angličtiny pro studenta přírodovědných oborů). Publikace výsledků může tedy být prvým měřítkem práce vědce a zejména celých skupin vědců a vědeckých pracovišť. Kdo nedocílí žádných výsledků, nemá co publikovat. Bylo by ovšem chybným zjednodušením jen počítat počet vydaných publikací nebo dokonce popsaných stran papíru, protože i mnoho papíru lze popsat nepodstatným sdělením. Pak tedy záleží na tom, v jak významném časopise byly výsledky přijaty k uveřejnění. Vědecké časopisy jsou totiž různé, více nebo méně významné ve svém oboru : toho dosahují pečlivým výběrem prací, které jim autoři nabízejí k uveřejnění. Autorů a výsledků je dnes nadbytek proti publikačnímu prostoru v kvalitních časopisech. Ty si důkladným výběrem (způsob, jak to dělají, viz dále) často vybírají jen zlomek z nabízených rukopisů (ostatní se pak ocitnou v časopisech méně významných). I takový výběr ještě nemusí prokázat skutečnou hodnotu získaných a popisovaných výsledků objevů. Jejich hodnotu a jejich význam pro obor totiž ukáže až běh času. A jak ? Věda je nepřetržitý proces zdokonalování našeho výkladu objektivního světa – proto v daném oboru práce jednotlivých badatelů postupně na sebe navzájem navazuje a stejně na sebe navazují i postupně se objevující publikace výsledků bádání v dané problematice. Tuto návaznost zajišťuje citace podstatných údajů z dřívějších prací jiných autorů a diskuse o nich ve zvláštní části publikace. Přesný a úplný výčet (seznam bibliografických údajů) takto citovaných předchozích prací je pak závaznou součástí každého vědeckého sdělení. Tato
citace jiných publikací obsažená v každé práci se tak může stát zdrojem údajů o užitečnosti kteréhokoliv předchozího sdělení. Přemýšlivý posluchač teď může namítnout: co když se někdo dopustí nějaké zásadní chyby, která má za následek zcela mylné tvrzení, podaří se mu tento chybný výsledek opublikovat a pak všichni další budou jeho práci citovat jen proto, že se musejí s jeho omylem vypořádat. Autor toho omylu pak bude hojně citován, ačkoliv pracoval špatně. Není tomu tak: za prvé on svým uveřejněným omylem přiměl jiné, aby danou věc důkladně přezkoumali a tak vlastně podnítil podstatný pokrok v daném problému. Za druhé, tohle nikdo nemůže dělat opakovaně. Na jeho budoucí sdělení si už všechny redakce dají dlouho pozor a nechají je důkladně posoudit, než je přijmou k uveřejnění. Chceme-li tedy hodnotit užitečnost výsledků vědy podle toho, jak často se na sdělení o jednotlivých výsledcích další autoři odvolávají a citují je, potřebujeme ještě nějaký registr, databázi, kde se to všechno dá najít. Takovou databázi (ještě před rozvojem osobních počítačů a vznikem Internetu) vytvořil v padesátých letech minulého století pan Eugene Garfield v Institute for Scientific Information ve Philadelphii, Pennsylvania, USA, (dnes Thomson Scientific Corporation ISI …) samozřejmě s jiným cílem. Smyslem bylo poskytnout lidem ve vědě způsob, jak k dané publikaci najít další, které s ní souvisejí, tedy buď jí předcházely nebo na ni navazují. To by umožňovalo komukoliv rychle se dostat k souboru všech podstatných publikací, které mají něco společného s daným problémem. Původní podoba té databáze byly každoroční obrovské svazky a každotýdenní sešity pro jednotlivé skupiny oborů. V těch sešitech byly přetištěny seznamy článků (stránky s „obsahem“) ze všech významných časopisů, které v té skupině oborů právě vyšly, a pak věcné indexy a indexy s adresami autorů. To vše dnes nahradila internetová verse databáze pod jménem Web of Science (WoS, dnes už součást širšího celku Web of Knowledge). Slouží především snadnému zjištění nejen všech podstatných publikací týkajících se daného problému, ale i
26
vazeb mezi nimi, kontaktů na autory, a mnoha dalšího (podrobněji viz samostatný text na konci tohoto materiálu). WoS samozřejmě umožňuje zjistit, jak často je kterákoliv z prací v něm obsažených citována. Pan Garfield se při návštěvě v ČR podivoval tomu, že takový údaj se u nás (v zemi, kde se ve vědě ještě skrývá z dob totality mnoho nehodnotného a tedy potřebujeme nástroj, jak to rozeznat) používá k hodnocení lidí a institucí (a moc se mu to nelíbilo). Jako s každým nástrojem se s těmito údaji musí umět zacházet a musí se jim rozumět – nelze srovnávat nesrovnatelné. Jsou totiž obory, ve kterých se publikuje daleko víc a mnohem rychleji než v jiných. Třeba obory metodické, jejichž výsledky jako metodu používají obory další (v biologii dnes třeba molekulární biologie). Publikací lékařských a příbuzných je třeba řádově více než biologických. I v biologii jsou obory mnohem „hustěji zalidněné“ a tedy více publikující než jiné: třeba parazitologie proti celé ekologii. Proto lze poctivě srovnávat jen uvnitř oboru nebo skupiny blízkých oborů a je třeba o publikační činnosti oboru, významu jednotlivých časopisů, atd., něco vědět. Ale stále platí „kde nic není, …“ – jinak řečeno : autor třeba i mnoha publikací, které nikdo necituje, neudělal nic, co by dalším bylo užitečné. Jestliže tedy zjistíme, kolikrát již byly publikace daného autora citovány, máme v rukou číselný údaj označovaný jako
citační index,
tedy
citovanost pracovníka.
To ovšem může zahrnovat jakékoliv zmínky o publikacích daného autora, i ty, které by si ve svých pozdějších publikacích mohl „obstarat“ sám – tzv. autocitace. Stejně jako zmínky v druhořadých publikacích. Proto se obvykle zvlášt počítají jako plnohodnotné „ohlasy“ dané publikace jen citace (a to bez oněch autocitací) ve významných časopisech. Za takové se považují časopisy (je jich osm až devět tisíc) evidované v té databázi Institute for Scientific Information označované jako
Web of Science
http://apps.isiknowledge.com/ Často se používá zkratka SCI, což je původní označení systému, který zavedl zmíněný pan Garfield a který označil jako
Science Citation Index právě pro počet ohlasů zachycených touto databází (SCI-ohlasy). Jenže než výsledky obsažené v nové publikaci najdou uplatnění v práci navazujících vědců (a navíc než později vyjdou jejich další publikace, ve kterých je budou citovat), musí uplynout nějaká doba. To by znevýhodňovalo v hodnocení zejména začínající pracovníky a znemožňovalo posouzení zcela čerstvých prací. Udává se, že v biologických a příbuzných oborech jedna práce je citována v průměru asi patnáctkrát, než přestane být zajímavá a užitečná (pozor, to je průměr – jsou publikace citované v počtu stovek a tisíců „ohlasů“). Dále se udává, že k tomuto počtu ohlasů se dospěje po více než deseti letech. To ale je moc dlouho. Proto se význam zcela nové publikace dá posoudit ještě jinak, totiž podle toho, v jak významném časopise byla přijata k uveřejnění. Jak potom poznat významný časopis ? 27
citovanost časopisu : Zase podle počtů citací: když jsou práce uveřejňované v daném časopise často citovány v publikacích v ostatních časopisech, jde o časopis uveřejňující důležitá a užitečná sdělení. Tato míra pro citovanost časopisu se označuje jako faktor dopadu, obvykle anglicky
impact factor a hodně zjednodušeně řečeno se zjišťuje jako poměr (podíl počtů), kolikrát byly za poslední dva roky práce tohoto časopisu citovány v jiných časopisech proti tomu, kolik prací z jiných časopisů daný časopis citoval. Vše se dá najít v databázi WoS. Ale pozor: srovnávat lze jen časopisy uvnitř oboru, jinak rozdíly v počtech publikací mezi obory (viz výše) by vše zcela znehodnotily. Někdy se proto zjistí průměrný impact factor pro časopisy daného oboru a jím se pak jednotlivé hodnoty vydělí (standardizují). Dnes se můžete setkat ještě s dalším způsobem hodnocení ohlasů publikační činnosti konkrétního pracovníka. Tzv. Hirschův index (Hirsch, 2005) je číslo h, které říká, že každá z těchto h publikací daného autora má již alespoň h nebo více ohlasů, zatímco případné ostatní jeho publikace mají méně než právě h ohlasů. Tedy má-li autor mezi svými publikacemi 10 takových, z nichž každá je citována desetkrát nebo vícekrát a žádná další z jeho ostatních publikací nedosáhla ani deseti ohlasů, je jeho index h = 10. Velmi jednoduché a přitom lze prokázat, že dosti dobře porovnávající alespoň – zase – pracovníky ve srovnatelném oboru. Publikování výsledků vědecké práce je tedy významnou a nevyhnutelnou částí práce. To nás vede k další otázce :
Jak se výsledky zkoumání ocitnou v časopise : Přípravě publikace předchází vyhodnocení výsledků práce na projektu, předem promyšlené a naplánované statistické vyhodnocení dat, mnoho výpočtů a sestavení odpovědí na jednotlivé předem stanovené otázky projektu (potvrzení či vyvrácení vyslovených hypotéz). Do této fáze často vstupuje přednesení výsledků na vědecké konferenci, ale to je samostatný úkol se svými vlastními pravidly. Pak je třeba zvážit, co vůbec ze získaných výsledků lze opublikovat, a to s několika hledisek: co je novou informací pro vědeckou veřejnost (co mezitím nezveřejnil někdo jiný), co z toho již je dostatečně podloženo získanými výsledky a někdy i co naopak ještě nebo (u výsledků určených třeba k patentování) vůbec volně nepublikovat. Po ujasnění toho všeho je třeba zvolit vhodný časopis, který by mohl připadat v úvahu pro publikaci: musí odpovídat okruhem tématu, měl by být dostatečně významný – ale také takový, aby publikaci neodmítl. Podle požadavků a instrukcí uvedených ve zvoleném časopise je potom teprve možno začít připravovat
rukopis . Často na tom pracuje několik lidí z řešitelského teamu. Dnes dokonce existují firmy, které z dodaných údajů a hrubé podoby textu profesionálně vypracují – za značnou cenu – konečné 28
znění rukopisu. Ten je vždy dobré dát přečíst řadě kolegů a respektovat jejich poznámky (odhalí nejasné výroky) a také někomu, kdo upraví angličtinu textu (rodilý mluvčí, ale zároveň odborník, nejlépe zahraniční kolega). Cesta od rukopisu publikace do vydání článku ve vědeckém časopise: Rukopis, který musí splňovat pravidla a podmínky daného časopisu včetně kvality angličtiny, autor zašle redakci k posouzení.
redakce - výběr rukopisů Redakce nejprve ověří splnění všech technických náležitostí podle požadavků časopisu a také úroveň angličtiny. Nevyhovující rukopis autorovi nemilosrdně vrátí. Pokud toho není třeba, požádá redakce dva nebo více odborníků z oboru (peer review = posouzení „rovnocennými“) o lektorské posouzení (posuzovatel, reviewer) – podle požadovaných hledisek.
posuzovatelé - referee Podle jejich anonymního doporučení je rukopis přijat bez úprav (skoro nikdy), vrácen k dopracování s menšími nebo s většími úpravami (to jsou dvě žádoucí kategorie) a po nich bude přijat, nebo (mnohé až většina rukopisů) odmítnut z různých důvodů (nesplňuje podmínky časopisu, nemá jím požadovanou úroveň). V posledním případě autor buď musí rukopis přepracovat (někdy doplnit i svoji předcházející výzkumnou práci) nebo (když to nejde) se může pokusit o zveřejnění v méně významném časopise. Podstatným momentem je pak sdělení redakce, že rukopis práce (v nějaké konečné podobě) byl
přijat k uveřejnění. Pro autora to znamená, že již může vykázat poskytovateli grantu, za který svůj projekt řešil, že projekt úspěšně splnil. Se sdělením o přijetí do tisku obvykle redakce zašle autorovi formulář, na kterém (jako podmínku uveřejnění) autor převede na vydavatele časopisu svá (do té chvíle teoretická) autorská práva na svoji publikaci. Srovnejte se zaručenými a důsledně obhajovanými autorskými právy každého výkonného „umělce“ na zvukový záznam jeho performancí.
doba "výroby" časopisu Doba od dokončení práce do jejího vydání v časopise může být velmi různá – záleží nejen na typu časopisu, ale i na specifikách oboru: v některých oborech týdny, v jiných i mnoho měsíců.
29
