Z H Ú
K E Kde leží střední Evropa? Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí, a žádná není konečná. Na počátku existoval německý koncept Mitteleuropa, který předpokládal, že vůdčí silou ve středoevropském regionu je Německo (See Stirk: 1994; Bugge: 1999; Brechtefled: 1996; Meyer: 1955). Němečtí filozofové, geografové i ekonomové prosazovali celé 19. století politický koncept Mitteleuropa (Naumann: 1915). Tento projekt, ač starý téměř dvě stě let, má ještě dnes své stoupence. Stačí vzpomenout na výstavu s názvem Střed Evropy kolem roku 1000, která v letech 2000–2002 putovala z Německa do Prahy, Bratislavy, Budapešti, Krakova i jinam. Dodnes by pro mnoho Evropanů střed Evropy měl ležet někde okolo Berlína. Téměř stejně dlouhou historii jako Mitteleuropa mají i jiné projekty, které sice slovní spojení střední Evropa příliš často neužívaly, přesto ale její budoucnost anticipovaly. Nejdůležitějším byl projekt habsburské říše jako zlatého středu Evropy. I liberál František Palacký se svou federalistickou koncepcí se stal jedním z jeho nositelů a stoupenců.1 Činil tak především v reakci na německé národní hnutí, které české země zahrnovalo do německého prostoru. Rozpracoval svou „ideu státu rakouského“ ve smyslu federálního soustátí, které má chránit menší středoevropské národy v blízké historii. Dějiny se však ubíraly jiným směrem. Po první světové válce nebyla idea střední Evropy hrací kartou žádného z nově ustavených národních států. Stala se otázkou pro intelektuály typu Oszkár Jászi (1961; 1986), ač i politici jako Tomáš Garrigue Masaryk (1972)2 a Józef Piłsudski věnovali středoevropské koordinaci pozornost. Jeden ale mířil na jih, druhý na východ a oba chápali svůj zájem pouze geopoliticky. Po druhé světové válce se Evropa rozdělila na Východ a Západ. Přestože střed jako by zanikl, malé národní státy na dělící hranici právě tehdy získaly čtyřice-
Viz např. Palacký 1848; Palacký 1974. Jeho původní práce na středoevropské téma vyšla ještě za první světové války a měla podpořit vznik Československa. 1 2
Úvod
|9
tiletou společnou zkušenost předsunuté linie Východu. Střed se tehdy posunul od Německa na východ. Idea střední Evropy přišla zpět z akademického prostředí, kam byla milosrdně uložena o půlstoletí dříve. V roce 1984 vydal Milan Kundera svou The tragedy of Central Europe (1984) a v témže roce György Konrád svou Antipolitik, Mitteleuropäische Meditationen (1984). Oba definovali střední Evropu v termínech západoevropské kultury a popírali existenci stávající dichotomie Východ – Západ, podle které Češi i Maďaři patří k Východu. Především Kundera chápal střední Evropu jako kulturu, jejíž hranice musí být v každé době znovu a znovu redefinovány. Nové verze střední Evropy byly konfrontovány se svobodným světem po roce 1989. Pokud byly vázány na politické koncepce, potom si dovolím říci, že neobstály. Ani Visegrádská čtyřka politicky nikdy nefungovala. Kulturně a sociologicky je však přesto blízkost regionu okolo českých zemí, Maďarska, Polska a Slovenska zřejmá a má praktický dosah. Proto má také Mezinárodní visegrádský fond svou nezastupitelnou roli ve středoevropských kulturních a vědeckých aktivitách. Střední Evropa však nemá pevné hranice ani na východě, ani na západě, ani na jihu. Jednotlivé její země mají své zvláštní zájmy přesahující i tyto imaginární hranice. Otázka osudu Zakarpatí nebo Sedmihradska je proto pro střední Evropu stejně relevantní jako budoucnost Terstu.
S E Po roce 1989 se před střední Evropou otevřel svět. To platí i pro sociální vědy. Některé z nich na to byly lépe připraveny, některé méně. Pro některé vědce to byla výzva, pro jiné byl tento svět příliš velký. Převratný význam roku 1989 je nepopiratelný, přesto ale v rámci regionu existují i další data, která výrazně formovala sociální vědy. Především je to rok 1993, kdy se rozdělilo Československo a vznikly dvě nové republiky. Tehdy nastala na Slovensku politická situace, v níž se politická moc pokusila tvrdě zasáhnout do vývoje přinejmenším jedné ze sociálních věd – historie. Střední Evropa se poučila, že i to je na sklonku 20. století možné. Kromě toho, že se středoevropským vědám otevřela cesta do světa, zároveň svět přišel k nim v podobě navrátivší se zahraniční emigrace a témat, která se během minulých čtyřiceti let konzervovala mimo zemi, aby v ní nyní prožila svou traumatickou renesanci. Navázání nových politických vztahů se sousedními zeměmi si vynutilo nový přístup k některým tématům, zvláště historickým. Československo se potýkalo s obrovským problémem osudu českých Němců po druhé světové válce, Slovensko se dodnes pře o Slovenský štát, Maďarsko nese10 |
Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy
třáslo Trianonské trauma a v Polsku se otevřela stará rána nevyřešených vztahů polského majoritního obyvatelstva k židovské minoritě. Rychlost změn a jejich predikce, anticipace nebo jejich vysvětlení si vyžádaly rychlou reakci sociologů a demografů, a především v České republice a na Slovensku to znamenalo obrovský metodologický skok. V oblasti ekonomie a sociologie bylo Polsko a Maďarsko definitivně lépe připraveno na změnu a ze své připravenosti těžilo i v praxi. I pro sociology se ale otevřela nová témata, která do té doby nesměla mít v odborné práci místo. V Čechách a na Slovensku je to romská otázka. Židé, Romové nebo Němci – ti všichni do střední Evropy patří. Vztah k nim je však prubířským kamenem tolerance a vyspělosti. Ne všichni obyvatelé střední Evropy však zkouškou projdou, a to i v rámci akademické komunity. Střední Evropa je stále zatížena historickými a etnickými spory, které během posledních dvou století našly svůj výraz v nacionalismu. Přes zřejmý úpadek národní ideje projevy nacionalismu ve střední Evropě neustoupily, naopak se po roce 1989 vrátily v nové síle. Autoři projektu CES – Central European Seminar – doufají, že středoevropská studia napomohou regionu udělat od století nacionalismu krok kupředu.
P Tak jako před rokem 1989 četli čeští sociologové polské překlady a slovenští badatelé čerpali z maďarských publikací, i dnes mají jednotlivé disciplíny ve střední Evropě jedna druhé co nabídnout. Především je to terénní výzkum, ve kterém nemůže jedna strana zastoupit druhou. Tento výzkum, ať se týká kterékoliv ze společenských věd, je založen na výborné znalosti jazyka a prostředí. Přestože najdeme badatele, kteří znají více než dva středoevropské jazyky, zřídkakdy znají všechny, a ani tehdy nemají kapacitu celý středoevropský region obsáhnout. Zahraniční badatelé zase často vztahují poznatky o jedné zemi regionu na celý region. Bohužel, tak prostá však středoevropská otázka není. Země střední Evropy mají mnoho společného. Kromě blízké i vzdálené historie mají některé shodné demografické charakteristiky, často z hlediska politologie a sociologie procházejí podobnými stadii. Jak ale ukazuje jejich vývoj po roce 1989, mají zároveň místní zvláštnosti, které je odlišují od jiných zemí v regionu. Je proto důvod srovnávat, ale i hledat pojítka. Obojí přináší důležité poznatky metodologické a otevírá nové přístupy ke shodným problémům. Dosavadní trend ukazoval, že zkušení středoevropští odborníci i mladí badatelé se snáze seznámí v Paříži či Londýně než v Budapešti či Praze. Proto se Úvod
| 11
středoevropská studia mohou stát přínosným projektem. Vytvořením sítě mladých badatelů lze pomoci v rozvoji jejich regionální spolupráce a v úspěšném boji proti jednotlivým národním diskurzům. To je také cílem Středoevropského semináře (CES), jehož doktorandské setkání se uskutečnilo v září 2003 v Praze na základě spolupráce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Institutu sociálních studií a Institutu sociologie Varšavské univerzity, Historického ústavu Slovenské akademie věd a Institutu společenských věd Kecskemétské vysoké školy. Stejný je i smysl společné publikace. Další význam projektu CES spočívá ve vytvoření internetové databáze pro středoevropský seminář na adrese www.CESeminar.org.
N E Pro Jana Patočku, dalšího z myslitelů střední Evropy, je nacionalismus ideou roztříštěnosti a upřednostnění partikularismu nad jednotou. Projevil se takto jasně za první světové války. „Wilsonova Amerika byla jedinou mocností, která v konfliktu ještě alespoň předstírala myšlenku, jež pocházela ze sféry toho, co nepředstavovalo žádnou biologickou nutnost, nýbrž patřilo k obsahu laického křesťanství: myšlenku emancipace národů. Bylo však více než sporné, zda se tato myšlenka v Evropě, kde pro to chyběly náboženské podmínky, mohla skutečně ujmout v tom smyslu, jak ji kdysi chápali občané Spojených států, když na ní založili svou vlastní ústavu, zda jejich pojem národa nebyl naopak určen příliš biologicky, a charakterizován tedy nikoliv bytostně emancipačně, nýbrž vůlí k moci a instinktem, a zda to nemuselo vyvolávat nové konflikty“ (Patočka 1992: 112).3 Během 20. století se ani Evropa jako celek, ani její střed z osidel nacionalismu nevymanily. Stojí na počátku nového tisíciletí bohatší o některé zkušenosti s ním, ale téměř stejně bezbranná, jako byla na počátku. Proč tomu tak je a kde jsou kořeny stále přítomného nacionalismu ve střední Evropě, to bylo tématem pražského setkání. Mladí odborníci z oblasti historie, sociologie, etnografie, demografie, politologie i literární vědy srovnávali výsledky svých nejnovějších bádání a dostalo se jim metodologického zázemí a konzultací se seniory středoevropského výzkumu. Tato kniha je sbírkou jejich prezentovaných prací. Český historik Jan Rychlík se v ní věnuje současné metodologii historických věd a etnolog Leoš Šatava výzkumu etnických menšin s důrazem na identitu a jazyk. Przemysław Sadura pohlíží na tzv. Podzim národů po roce 1989 z pohledu teorií revoluce, zatímco Jan Bureš sleduje konkrétní události roku 1989 v Československu z pohledu národní ideologie. Laura Kopecká a Natalia 12 |
Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy
Niedźwiecka se zaměřují na etnické minority. První z nich na případ ukrajinské emigrace ve Spojených státech, druhá na Dolnolužické Srby ve Spolkové republice Německo. Obě menšiny jiným způsobem a z jiné pozice usilují o zachování své identity, jazykové i kulturní. Marcel Mečiar a Tomasz Kasprzak se také věnují identitám. První z nich mezigeneračnímu přenosu identity na jazykově smíšeném území, druhý budování identity skrze zkušenost cestovatele. Lucia Könözsyová sleduje osud židovské komunity na slovenském území za druhé světové války. Adam Leszczyński a István Jobbágy se zaměřují na užití a zneužití národnostní otázky v politice Slovenska a Polska v období posledních dvaceti let. Adam Leszczyński se věnuje hnutí Solidarita na počátku 80. let a István Jobbágy boji volebních stran na Slovensku a jejich vztahu k menšinové otázce v letech 1989–2003. Naše poděkování patří i dalším účastníkům pražského setkání. Jsou to profesor Miroslav Hroch, profesorka Ildikó Szabó, Dr. Jarosław Kilias, Dr. Agata Górny, dále Silvia Letavajová, Petra Rybářová, Svitlana Ukrajinets-Mikhalek, István Janek, Michał Łuczewski, Attila Simon a Václav Štětka.
L: Brechtefled, J. (1996): Mitteleuropa and German politics: 1848 to the present. New York. Bugge, P. (1999): The Use of the Middle: Mitteleuropa vs. střední Evropa. In: European Review of History – Revue européenne d’Histoire, Vol. 6, pp. 15–35. Jászi, Oszkár (1961): The dissolution of the Habsburg Monarchy. Chicago: First Phoenix ed. Jászi, Oszkár (1986): A nemzeti államok kialakulása és a nemzetiségi kérdés: válogatás / Jászi Oszkár; bevezette, válogatta és jegyzetekkel ellátta. Litván György. Budapest. Konrád, György (1984): Antipolitics: An essay / George Konrád. Translated from the Hungarian by Richard E. Allen, San Diego. London: Harcourt Brace Jovanovich. Kundera, M. (1984): The Tragedy of Central Europe. The New York Review of Books, April 26. Masaryk, T. G. (1972): The New Europe. Lewisburg. Meyer, H. C. (1955): Mitteleuropa in German thought and action 1815–1945. Nijhoff. Naumann, F. (1915): Mitteleuropa. Palacký, F. (1848): Psaní do Frankfurtu. Palacký, F. (1974): Oesterreichs Staatsidee. Wien: H. Geyer. Patočka, J. (1992): Osnova dějin. In: Evropa a doba poevropská. Praha: Lidové noviny. Stirk, P. (ed.) (1994): Mitteleuropa. History and Prospects. Edinghburg.
Úvod
| 13
