MISE 3
USS Scorpion
Krycí jméno: Operace smršť Scorpion je vyslán prozkoumat mamutí hvězdokupu. Než může započít rutinní úkol, vše se ale zase poněkud zkomplikuje.
Theta Fleet www.thetafleet.org 14.1.2007 – 25.2.2007
Název: Setkání Autor: Natalia Youds Lokace: USS Scorpion Kapitánův deník, hvězdné datum 59457.5 Jsou tomu uţ dva dny, co jsme se vrátili z paralelního vesmíru a všichni si tak konečně můţeme oddychnout. Většina škod je uţ opravena a na palubě vládne klidná atmosféra. Dnes ráno jsme obdrţeli nové rozkazy od velení Flotily, společně s pochvalou za nalezení delegáta Tarkina, jsem si jistá, ţe celá posádka si jí zaslouţí. Nyní směřujeme k setkání s lodí USS Zhukov, třídy ambassador, která nám předá více neţ dvě stovky nových členů posádky, a zhruba stejný počet bude od nás převelen jinam. Naším dalším úkolem bude cesta ke Krushaské expanze, třetí největší známé hvězdokupě v galaxii a naše posádka bude prvními lidmi, kteří ji budou moci prozkoumat na vlastní oči. Je skvělé, ţe se konečně můţeme věnovat také našemu primárnímu úkolu. Se Zhukovem nás opouští i náš host, konzul Hans, jejíţ úkoly nyní leţí daleko mimo palubu Scorpionu. Naproti tomu, Martel Tarkin na palubě zůstává, po dokončení průzkumu expanze, který by mě trvat asi 3 týdny se spolu s ním vrátíme na Tellar, kde vezmeme na palubu několik expertních vědců pro náš další úkol. Natalie naslouchala rutinním zvukům můstku. I ona si uţívala moţnosti relaxovat po náročné misi, a tak konečně pořádně vychutnávala luxusní provedení křesla v centru můstku. Dnes tady bylo docela ţivo, u zadních konzol stálo několik důstojníků z vědeckého a nadšeně si procházeli snímky Krushaské expanze co byly v databázi. Konečně to měla být jejich mise. Nicholas, jiţ plně zotavený z svého letu vzduchem při bitvě s aliancí seděl za svou konzolou, bezchybně ovládajíc loď velkou jako město v rychlosti, kterou si ani člověk neuměl představit. Martel přemýšlel stále nad paralelním vesmírem. Ovládat ho, vlastnit ho, mít ho. Tak jednoduché, tak jednoduché. Jsou tam ideální podmínky a Federace by získala velké plus v bezpečnostní politice. Svou zprávu odeslal uţ před 24 hodinami, ale zatím stále ţádná odpověď. Bude vůbec moţné se tam někdo vrátit? Tarkin pevně věřil tomu, ţe ano. Konzul Hans nyní seděla nějak moc často ve své pracovně. Tarkin ji tuze podezříval z toho, ţe něco plánuje. Byla nezvykle potěšena, kdyţ s ním mluvila a v jednom kuse ho ubezpečovala o tom, ţe se mu to bude líbit. Nevěděl, zdali z toho má mít radost, nebo se obávat. Ačkoliv Scorpion nabízel mnoho moţností pro relaxaci, nebylo delegátovi nic po chuti. Nic. Nevěděl, co má dělat. Nebyl zvyklý jen tak sedět a nic nedělat a ještě k tomu ta představa, ţe tu bude muset strávit takovou dobu. Ani ho nevybavili pravomocemi pro zatápění posádky, ačkoliv jako člen DSRF poţíval jistých výhod. Kajuta, kterou měl, byla velká, aţ moc velká… Pro jednoho. Moc dobře tušil, proč nemá rád, kdyţ není pracovně vytíţen. Dostavovaly se totiţ ty myšlenky ohledně smyslu jeho existence, přátel, smutku a doţivotní samoty. Pořád se přesvědčoval, ţe uţ se se svým osudem smířil, ţe mu samota nevadí, ale nebylo tomu tak. A tyto příleţitosti prostě nabízely čas a podmínky na takováto přemýšlení. Vyšel otrávený a apatický ze své přepychově vybavené kajuty. Stráţ uţ odmítl s sebou vodit. Na palubě nebyl vítaným nikdy, ale zcela zjevně nikdo z posádky proti němu teď nic neměl. Nerozuměl tomu a řešení mu nikdo nechtěl říci. Z celé jeho ochranky zbylo jediné - stráţ před
jeho kajutou, jeţ měla spíše čestnou pozici. Přemýšlel, kam by zašel? Ţe by do baru? Ne, tam ne. Nikdy se tam necítil dobře. Holosimulátor? Taky ne. Uţ tam byl a ţádný program ho neuspokojuje dostatečně. A pak… Ano! To je nápad. Sluţbu má Johnson. Mohl by za ním zajít na můstek plavidla! To je nápad. Posedí, pokecají, nuda zaţehnána. Ihned si to namířil k nejbliţšímu turbovýtahu. Po vstupu do kabiny uţ jen poručil můstek a o několik sekund později se otevíraly dveře, za nimiţ se nacházelo samotné centrum lodi. V dobré náladě vstoupil na můstek. Nemohl říci, ţe by jeho příchod nevzbudil zájem, ale nic přehnaného. Jaké však bylo jeho překvapení, kdyţ v křesle velitele nenašel komandéra Johnsona, ale kapitána Youds. Příště se bude muset pro jistotu zeptat počítače. Jakmile spatřil, ţe ho kapitán zpozorovala, tak tentokráte apatickým hlasem a mírnou úklonou „pozdravil“. „Kapitáne.“ Natalie měla dnes vynímečně dobrou náladu. Kdyţ uviděla mladého diplomata obdařila a velmi milým úsměvem. Dobře věděla, ţe si nikdy nemůţe být jistá co od něj lze čekat, ale na druhou stranu uţ si na jeho přítomnost tak nějak zvykla. "Delegáte, vítejte na můstku. Co pro vás můţu udělat?" Mat svůj pohled však neměnil. Ani kapitánův zřejmě upřímný úsměv ho nepřesvědčil. Jeho romulanská část tomu bránila, nevěřil jí a neměl k tomu ţádného důvodu. Bylo to aţ zaráţející, ţe spolu uţ tak dlouho vesměs spolupracují, ale jejich vzájemný vztah je terčem legend na DSRF i na VHF. "Nic, kapitáne. Myslel jsem, ţe tu bude komandér Johnson." Odpověděl popravně Tarkin. „Původně měl být, ale poţádal o krátké volno. Zřejmě toho po to všem má taky dost, ale myslím, ţe ho najdete ve vědeckém oddělení jak se vrtá poručíku Trinhramové do práce. Aţ přijde nový velitel vědeckého, bude se s komandérem muset podělit o trochu operační kapacity počítače. Ne kaţdý to překousne, ale náš první důstojník je zřejmě uţ takový.“ "Zcela nepochybně." Zašklebil se Tarkin. "Zcela nepochybně je takový. A nový vědecký důstojník bude mít jen poloviční úvazek." To bychom mu mohli něco přidat. Dodal si tiše do sebe Mat. "Ať se hnu kamkoliv, tak jeho výkony v kaţdém známém vesmíru jsou obdivhodné. Myslím, ţe ho jednou cena za nějaký ten pavědní vynález nemine." Řekl polohlasem delegát. Vesměs měl v úmyslu navrhnout ho na nějaké ocenění. A nebyl jediný, koho chtěl navrhnout. Věděl, ţe si posádka prošla svým peklem a ţe toho na ni bylo moc. Jeho osobní zájmy v tomto ohledu klesly hluboko pod zájmy Federace, která potřebuje odpočaté a motivované posádky. Tedy pokud nepřijde čas, aby si Hvězdná flotila uţila svoje. "Promiňte, kapitáne." Skočil do rozhovoru Nicholas, očividně si vědom neslušnosti takového jednání. Zřejmě měl ale něco podstatného. "Ano, nadporučíku?" Obrátila kapitán zrak k přední konzole. "Zhukov právě vystoupil z warpu 70 000 km na levoboku."
Natalia kývla: "Zaujměte pozici 2 000 metrů před jeho přídí a zavolejte je." Na obraz majestátního ambassadoru vystřídala modrá hlava s tykadly. "Scorpione," začal přátelským hlsem Androian. "Jmenuji se Verata a jsem kapitánem Zhukova." "Natalia Youds, ráda vás poznávám kapitáne." "Potěšení na mé straně. Většina personálu, který vám vezeme se k vám nalodí během několika hodin," pokračoval kapitán. "Mezitím bych byl velice poctěn, kdybyste vy a vaši velitelé přišli na palubu mé lodi dnes večer na slavností večeři." Nat s úsměvem kývla, přátelští Romulané byli sice fajn, ale jiná loď Federace to je pořád ještě velký rozdíl: "Rádi přijdeme, kapitáne Verato." "Výborně," zaradoval se. "A potom je tu ještě jedna věc. Máme na palubě hosta, kterého vezeme na diplomatické setkání a jeho excelence by se ráda setkala s delegátem Tarkinem." Martel si kapitána prohlíţel se zjevným zájmem. Na Andoriana měl dost příjemný hlas. Rozhovoru nevěnoval moc pozornosti a vlastně uţ chtěl odejít, kdyţ uslyšel své jméno. Probral se jakoby z transu. Chce se setkat se mnou? Kdo je na Zhukovu? Zhukov není oficiální a neoficiální lodi DSRF a ještě neslyšel to jméno ve spojitosti s DSRF. Osoba na palubě musí asi být dobře informována. "Velice rád, kapitáne Verato, velice rád." Odpověděl Tarkin Andorianci. "Skvěle," řekl Andorian. "Velvyslanec se k vám přesune za 5 minut." Velvyslanec? Tarkin zůstal stát a civět na kapitána USS Zhukov hezkou chvíli. Kdyţ se konečně probral, mohl odpovědět. "Budeme ho čekat." Řekl Andorianci, aniţ by si uvědomil, ţe právě něco odsouhlasil za kapitána. Bral to jako automatickou samozřejmost. Kdo to asi bude? Vzal svůj PADD a poslal zprávu své ochránkyni konzulu Hans. Nemusel ani čekat na odpověď, na ní je totiţ spolehnutí. Pak stočil zrak na kapitána. "Půjdeme?" "Nicholasi, můstek je váš. Aţ po vás delegáte." Pokynula mu k výtahu. V transportní místnosti jedna nebyl kromě transportního náčelníka nikdo. Bezpečnost nebyla běţným transportům přítomna skoro nikdy. Teď by to navíc bylo i velice nevhodné. Filozofie důvěry, kterou jenom málo ostatních národů chápalo. "Zhukov hlásí, ţe jsou připraveni k přenosu," řekl transportní hned jak vešli.
"Energii,“ kývla kapitán a postavila se čelem k plošině. Na transportní plošině se objevil nejdříve téměř nepatrný modrý záblesk a zlomek sekundy na to se objevily další a další, aţ se z nich začala zhmotňovat postava. Poté co paprsek odezněl, stál v místnosti v bilé vulkanské uniformě se zlatými ornamenty velvyslanec 5. úrovně Siran... ... a jeho vlastní syn na něj koukal jak na zjevení. Stál tam a nic neříkal. Poměrně tvrdým krokem sestoupil velvyslanec z transportní plošiny. Svého syna nechal zatím bez povšimnutí a nechal ho dál divit se. Jeho řeč směřovala ke kapitánovi. "Kapitáne Youds, jsem nesmírně potěšen, ţe jste zvládli Vám zadaný úkol." "Velvyslanče," řekla Nat a mírně se uklonila. "Jsme velice poctěni vaší návštěvou." Teď uţ se probudil k ţivotu i Tarkin.Nepostavil se ani do pozoru, ale přesto bylo vidět, ţe jeho postoj není zcela běţný, ţe z něj vyzařuje jakýsi autorita podřízení. Nechal svého otce, ať se dále baví s kapitánem. "Myslím, ţe Vám dluţím poděkování, kapitáne. Zachránila jste mého syna z rukou lvích, dalo by se říci. Děláte čest své uniformě." "Děkuji, excelence. Ale hlavní podíl na své záchraně má sám delegát." Nat hleděla na velvyslance pohledem, jeţ byl dokonalým kompromisem mezi profesionálním vzezřením velitele a mílím a vlídným úsměvek krásné ţeny. Velvyslance Sirana samozřejmě znala, ačkoliv se s ním osobně nikdy nesetkala. Podle legend které o něm kolovaly to byl neobyčejně schopný diplomat, ale to je asi tak všechno co bylo o Siranovi známo. Youds byla zvědavá jak moc vlastně je Tarkin po svém otci. "Přejete-li si se zdrţet, doprovodím vás do kajuty." Nabídla kapitán velvyslanci. Vysoce postavený diplomat se jen mírně uklonil, ale zavrtěl hlavou. "Jsem si, kapitáne, jist, ţe kajuta delegáta Tarkina nám zcela postačí." A poprvé za celou dobu se podíval na svého syna. Ať to bylo jakkoli, tak na něj byl hrdý. Martel se dokázal dle jeho názoru probojovat a nezastavit se. Věděl o tom, ţe se jeho syn těší značné podpoře a důvěře Výkonného výboru, coţ mu ovšem nebránilo vyčíst mu pár chyb. To ovšem v soukromí. Delegát se ihned chopil své příleţitosti být s otcem o samotně. Za poslední roky ho vůbec neviděl a nebýt příleţitostných rozhovor pomocí subprostoru, nebyl by kontakt ţádný. "Jsem si jistý, ţe se místo najde." Odpověděl v klidu Mat. Odpověděl tak kapitánovi i svému otci. Kapitán rychle pochopila, ţe velvyslancova návštěva pravděpodobně nebude mít ţádné oficiální poslání a tak se rozhodla dále nepřekáţet rodinnému setkání. "V tom případě, vás jiţ nechám o samotě. Pokud budete cokoliv potřebovat kterýkoliv z mých důstojníků i já osobně vám rádi vyhovíme."
"Budu na to pamatovat, kapitáne Youds. Velice mě těšilo." A lehkým ručním gestem vyzval svého syna, aby ho následoval do jeho kajuty. „Můstek kapitánovi Youds,“ ozval se Nicholas z interkomu. Nat klepla do odznaku: „Pokračujte.“ „Zhukov hlásí ţe je připraven započít s transferem personálu.“ „OK, všechny je tu hezky uvítejte. A informujte o všech změnách komandéra Johnsona, aby je mohl ihned zahrnout do rozpisu sluţeb. Youds konec.“
Created by: Natalia Youds & Martel Tarkin Název: Soukromá mise Autor: Hamish Alexander Lokace: USS Scorpion Hamish seděl ve svém křesle ve své kanceláři, kterou si udělal z poloviny své kajuty, kouřil opravdu tlustý doutník a pročítal si hlášení. "Hetzer, Alexadrovi, zpráva z USS Zhukov, máte se setkat s nadporučíkem Youngem v transportní místnosti 4 za pět minut." ozvalo se mu náhle z komunikátoru. "Rozumím." zamumlal Hamish a zvedl se z křesla. Doutník poloţil na krásný zdobený popelník a vyšel ze své kajuty. Poručík Alexander stál v téměř liduprázdné transportní místnosti a čekal na zhmotnení svého hosta. Na transportní plošině se objevil vysoký štíhlý muţ, který měl na límci hodnost nadporučíka a barva jeho uniformy byla šedivá. "Děkuji, praporčíku," prohlásil Paul Young, "ahoj Hame, copak mě nepozveš na panáka?" dodal. "Ale jasně." usmál se Hamish, i kdyţ ani neznal křestní jméno neznámého důstojníka. Oba muţi šli mlčky po chodbách USS Scorpionu, aţ dorazili do kajuty poručíka Hamishe Alexandra. Neznámý důstojník se posadil na pohodlné křeslo před Hamishovým stolem v jeho "praconě" a upřel na něj pronikavý pohled. Hamish se posadil za svůj stůl, z popelníku zvedl svůj doutník, opět ho zapálil a vznesl otázku k cizinci: "Určitě zde nejste kvůli alkoholu, co pro vás můţu udělat?" řekl a vyfoukl hustý oblak kouře. "Víte, poručíku, od vaší sluţby na USS Phoenix, která byla pečlivě zakryta ve vašich sluţebních záznamech toho po vás SFI moc nechtěla, ačkoliv to byla chyba." odmlčel se nadporučík rozvědky Hvězdné flotily", zůčastnil jste se jednání s romulany z cizí dimenze a
nyní po vás velitelsví ani nemá právo ţádat hlášení. To se však dneškem mění, právě jste ode mě obrţel rozkaz." "Jaký rozkaz?" otázal se zachmuřile Hamish a začal vzpomínat na svou sluţbu na Phoenixu, kam byl naverbován hned po úspěšném dokončení Akademie na Zemi. "Scorpion bude v nejbliţších dnech konat něco, co je absolutně mimo naše informační zdroje. Váš rozkaz zní, zjištěte vše o vaší přístí misi a poté podejte podrobné hlášení, a snaţte se podle vašeho vlastního úsudku provádět veškeré akce k obraně občanů Federace. Zřejmě má v této misi prsty Diplomatický zbor, ale tím si nikdy nemůţeme být jisti, zvlášť, kdyţ jsme na palubě přivezli otce vašeho Hlavního Diplomatického Důstojníka" řekl Young, a poslední titul prohlásil aţ s pohrdáním, a zadíval se na Hamishovu krabičku s doutníky. "Nabídněte si, pokud chcete." reagoval na toho Hamish a opřel se ve svém křesle. "Ah, děkuji." prohlásil nadporučík a zapálil si jeden z doutníků, "slyšel jsem, ţe velmi rád pijete, obzvláště se členy vaší mariňácké sekce, nemáte zde něco, co byste mohl nabídnout?" Hamish, ačkoliv byl celý vyveden z míry novým posláním se usmál, jako ţe chápe a ze svého stolu vyndal lahev skotské. Bylo by totiţ moc podezřelé, kdyby z jeho kajuty vyšel někdo, kdo mu na první pohled tykal a poté byl střízlivý. O dvě hodiny později se nadporučík Paul Young vytrmácel z kajuty hlavního T/B důstojníka na lodi k nejbliţší transportní místnosti, odkud se ihned přenesl na USS Zhukov. Hamish dál seděl ve svém křesle a promýšlel další postup. Právě obdrţel rozkazy, které přišly z vyšších míst, neţ na jakých sedí kapitán Youdsová. Nadruhou stranu, pouhé zajišťování informací není v přímé kolizi téměř s čímkoliv, co by měla tato ţena v plánu, takţe mohl slouţit pod oběmi substancemi. A co se týče akcí k obraně Federace, ty provede, aţ podle situace. Doufal, ţe vše zvládnou samotní důstojníci SF, zvlášť spoléhal na kapitána, ke které si za tu dobu vypěstoval značný respekt... Název: Letecká Závislost Autor: Nick Rodgers Lokace: Hangár Osobní deník 2382-06-17: Tak a je to tady. Sotva jsem se vrátil na Zhukov ke své malé lodičce, hned jsem se s ní musel rozloučit. Dostal jsem zprávu o mém převelení na USS Scorpion, loď třídy Sovereign. Připomíná mi to loučení se sestrou. Připadám si, jako bych tu loď nechával samotnou a dost mě to deptá. No ale rozkaz je rozkaz, uţ mám sbaleno. „Fakt musíš?“ ptal se muţ černé pleti Nicka. „Jo, jinak to nejde. Ale na těch pár let tady nikdy nezapomenu. Hlavně na to, jak jsme vyřídili ty pirátský zmetky, jen my dva!“ zasmáli se, „Ale teď uţ fakt musim jít.“ Oba dva vyrazili do transportní místnosti. „Vyřiď letce, ţe je mi to líto. A taky pozdravuj mou Medussu jo?“ při těch slovech se Nickovi zaleskly oči. „Medussa to přeţije, budu o ni pečovat. Koneckonců, je to silná loď.“ Slíbil Nickovi jeho
kolega. Vešli do místnosti. Uvnitř uţ čekal zbytek první skupiny určené k transportu. Nick pokynul transportnímu. „Tak jo Marty, hoď nás tam.“ Postavil se do transportu a za chvíli se rozplynul v modrém světle.
*** Nick se zhmotnil na palubě nové lodi i s ostatními, které znal většinou jen od pohledu. Ihned vyrazil na chodbu, k plánu lodi. Ihned vyrazil ke svému veliteli. Lidé ho zdravili a on jim kývnutím hlavy odpovídal. Byl si vědom toho, ţe zřejmě pochopili ţe je novým členem posádky a tak chtěli být vlídní. Zajímalo ho, jestli takoví jsou i obvykle, přetvařování neměl rád. Chobdy byly chladné a nevlídné, přesto působily domácky. Byly podobné těm na Zhukovu a to mu stačilo. Á, tady je to! Ronald právě uklízel pracovnu, kdyţ ho vyrušil zvonek. „Vstupte!“ řekl. Nick neváhal a vstoupil. Ihned byl v pozoru. Uvědomil si, ţe toho muţe uţ viděl na Zhukovu. „Praporčík Rodgers se hlásí do sluţby pane!“ „Á Rodgers! Vítejte! Jaká byla cesta?“ zaptal se familiárně. „Transportér. Víc snad říkat není potřeba.“ Bylo na něm vidět, ţe mu je stále špatně. „Ne ne, já myslel na lodi.“ Opravil ho McReek. "Byl jsem převelen ze své dosavadní sluţební lodi, Zhukova. Bylo to trošku narychlo, ale potřeboval jsem změnu. Také můj letový tým nebyl zrovna takový, jaký bych si přál. Bez uráţky, byli na mě trochu pomalí a neschopní pane." trošku se ušklíbl, jako by si na něco vzpomněl. "Mám spoustu historek, a to nejen z akce, ale i z obyčejných rutinních tréninků." McReek vyzval svého podřízeného, aby jej následoval mimo pracovnu. Šli rovnou do hangárů. Lodě třídy Sovereign je měly skutečně obrovské. Prošli kolem několika stíhačů, minuly snad desítky techniků, aţ došly k němu... Praporčíkově stroji. "Tak co mu říkáte?" Nick se zadíval na svůj nový stroj. Obcházel ho a prohlíţel si ho tak minutu, neţ konečně vynesl verdikt. "Hmm.. myslím, ţe si budeme rozumět. Třída Rogue, ţe ano?" "Přesně tak, praporčíku. Třída Rogue. Vylepšený stíhač, jeho zbraňový i obranný potencionál jasně převyšuje ostatní třídy stíhačů, vyjma těch nejmodernějších. Kaţdopádně, je to nejlepší stíhač ve své třídě. Spokojený?" Zeptal se člena svého týmu velitel perutě. "Vysoce." usmál se Nick a poplácal chladný kov. "Trochu mi připomíná mou Medussu. Podobný model, jen starší. Ale zajímalo by mě, co to opravdu dokáţe. Ne jen nějaké vědecké
bláboly." Na tváři se mu vyklubal rošťácký úsměv, který ale hned zmizel. "Zkušební let ale asi nebude v tuto chvíli moţný nemýlím-li se." "Jen do toho. Loď je v klidu. Máte povolenou jednu hodinu zkušebního letu." Ohlédl se přes rameno a zavolal si velitele paluby. Ten ihned přiběhl k vysokému důstojníkovi. "Praporčík má povolen jeden hodinový zkušební let, připravte jeho stroj." Odpověď byla okamţitá. "Ano, pane." A k stroji se začali blíţit další technici, aby stíhačku připravili. Po necelých 5 minutách mohla stíhačka vzlétnout. "Tak do toho!" Děkuji pane." Zdálo se, ţe se na let těší jako malé dítě. "Příště bych ale chtěl na přípravu dohlíţet já osobně. Jsem rád ujištěn, ţe letím, jak mi to vyhovuje." Zdálo se, ţe Nick není ve svém oboru ţádný nováček. Kývl hlavou na rozloučenou a vlezl dovnitř. Motory se nastartovaly a loď byla ihned venku. Teď byl ve svém ţivlu. Chvíli jen tak bezhlavě létal sem a tam, ale pak se rozhodl svou novou loďku pořádně otestovat. Zastavil. Polohlasem odpočítával: "Deset, devět.." Vzpomněl si na svůj první let ve čtrnácti letech. Tehdy letěl pouze s dopravním strojem svého otce a byl jen v pozemské atmosféře. Vzpomněl si jak musel pečlivě plánovat jeho krádeţ, aby mu konečně vyšla. Vzpomněl si jak otec zuřil, kdyţ přistával. Tehdy nemohl dva dny sedět. "Dva, jedna, start." Slyšel sám sebe. Konečně se vzpamatoval a motory najednou běţely naplno. Zrychlení ho přinejmenším překvapilo. Kdyţ prudce zastavil, byl překvapený dvojnásob. Zkoušel nejrůznější otočky a manévry a jako by s lodí ním splynuli a byli jedno. Věděl, ţe to je loď jemu souzená. Ţe ţádná jiná, ať uţ stejného typu, ba dokonce lepší, by nebyla taková. Hodina uplynula jako voda. Nastal čas vrátit se do hangáru. Hlavou mu na chvilku bleskla myšlenka, ţe by to otočil a utekl, aby mohl létat věčně, ale tu ihned zavrhl. Přistál. Na palubě ho jiţ opět čekal jeho nadřízený. Na jeho tváři byl pobavený úsměv. "Tak uţ jste si vyhrál?" Začal zvolna. "Tak teď zkontrolovat stroj a máte volno. Buďte však připravený. Cvičné holosimulátorové lety máte nařízeny na 1 za týden, úroveň 6. Nechci vidět niţší. Jasné?!" Praporčíkova rozjařená tvář ho přesvědčila, ţe si vyhrál do sytosti. "Ano pane! Jen bych měl dotaz. Víc neţ jednou týdně by to nešlo?" "Jedenkrát týdenně je to povinně. Ještě nejsem domluvený s kapitánem, jak moc nám umoţní trénovat nad rámec. Ale máte holohodinu, můţete v nich." Odpověděl popravdě. "Rozumím pane. Ale teď uţ musím jít. Ještě jsem nevybalil a mám tam pár věcí, které musí na vzduch. A ještě se musím zeptat. Co kdybych znal někoho, kdo by si chtěl vzít na palubu kočku. Povolila by mu to kapitán?" "Praporčíku!" Ohradil se trochu ostřeji, vlastně poprvé za celou dobu, nadporučík. "Kočky,
jak jste nazval barvitě dámy, nejsou pro pilota ţádným uţitkem na palubě Hvězdné lodi! Pokud ovšem máte na mysli Vaši partnerku, druţku, nebo ţenu, tak je to povoleno. To ano." Nick se zasmál. "Ne ne pane. Já myslel, Kočku Domácí. Čtyřnohé zvíře pane." a ještě stále se usmíval. "Ach taaak." Velitel perutě se také zasmál. To ho skutečně nanapadlo. Někdy byla mluva úţasnou hříčkou. "Samozřejmě, to je povoleno automaticky. Jen si ji vezměte." "Děkuji pane. Ţádám o povolení k odchodu pane." praporčík byl znovu v pozoru. "Můţete jít." To byla poslední věta mezi novým praporčíkem a novým velitelem perutě. Created by Nick Rodgers & Ronald Lancelot McReek Název: Velitel pěších vojsk Autor: Martel Tarkin Lokace: USS Scorpion, kajuta delegáta Velvyslanec Siran svého syna opustil, aby ještě zašel za konzulem Hans. Mat šel sám do svého pokoje, kde uţ zuřivě blikala obrazovka, oznamujíce příchozí vysílání. Ihned přijal spojení. „Delegáte Tarkine, mám pro Vás úkol.“ Započala ţena. Mat ji znal. Byla to ministryně obrany a průzkumu. Seděla ve své kanceláři, o níţ se tradovalo, ţe patřila k nejlepším v celé ministerské soustavě. „Z rozhodnutí Ministerstva obrany a průzkumu a zvláštního rozkazu Hvězdné flotily jste pověřen, abyste do funkce velitele pěších vojsk na USS Scorpion jmenoval Jasona Berma, jeţ byl stejným rozhodnutím povýšen na kapitána. Přeposílám Vám potřebné rozkazy. Země konec.“ Ano, rychlé, stručné. Vůbec se nedivil, ţe paní ministryně není oblíbená. Rozkazy skutečně přišly velmi rychle po rozhovoru. Nu, co se dá dělat. Odbude si to. „Tarkin Jasonu Bermovi, dostavte se ihned do mé ubikace.“ A jéj, pomyslel mladý Ber,m který měl v hlavě ještě ţivou vzpomínku na Madline. Do komunikátoru se vlinulo nenadšené „Provedu.“ Krátce pohlédl do zrcadla, srovnal si límečky, a vláčným krokem vyrazil k panu Tarkinovi. Při představě jejich setkání ho mrazilo v zádech, tušil ţe mu Tarkin půjde po krku. Bohuţel, jak to bývá, kdyţ se člověku nikam nechce, stál jiţ před dveřmi Tarkinovy kajuty. Dva stráţní se zdrţovali u jeho kajuty, jak voskové figuríny, a on je naprosto ignoroval. Zazvonil. „Tak dále.“ Vyzval příchozího Martel Tarkin, sedící ve svém křesle. Kdyţ vstoupil velící serţant Berm přejel si ho pohledem. Rukou mu nabídl místo u svého stolu a sám vstal ze svého křesla.
„Dáte si něco k pití?“ Zvláštní pohostinnost na to ţe se mu chystá říci něco nepříjemného. „Snad skotskou“ Pohledem rychle přejel jeho kajutu, ten člověk měl zvláštní vkus. Preferoval zdobnost, zatímco Jason měl raději surovou syrovost, nevadily mu obnaţené konstrukce ba naopak. Ale tady měl pocit, ţe sedí v příjímacím salónku z devatenáctého století. Pohlédl na Tarkina, jako by ho chtěl vybídnout k řeči. Uţ aby to měl za sebou, tušil co přijde. Pěkně si půjde sbalit věci, a pak poletí na zem uţít si dlouhodobé dovolené. Mat mu poţadovaný nápoj zreplikoval a sobě připravil horký ovocný čaj. S oběmi skleničkami se vydal zpět ke svému hostu. „Jak se Vám líbí ve sluţbě a jak jde?“ Jason vytřeštil oči, usrkl ze skleničky a reagoval „No popravdě, uţ jsem aspoň tři měsíce nebyl někde na planetě, chtělo by to změnu, ale jinak je to tu super.“ Aţ na některé věci pomyslel si pro sebe Jason. Delegát pouze kývl hlavou, jakoţe jeho slova bere na vědomí. Usrkl ze svého čaje, polkl a znovu se podíval na mladého Berma. Jeho pronikavým pohled nepatřil k nejpříjemnějším. „Tak to jsem, ţe rád, ţe sluţba je „super“.“ Neodpustil si Tarkin a sepnul své ruce v oblasti srdce. „Nu… A jste spokojený se svým místem?“ „Proč?“ podivil se Jason Mata tato odpověď vcelku zaskočila. Nebyl od svých podřízených zvyklý, aby se ho zeptali jen: Proč? a nic k tomu nedodali. Povaţoval to vesměs za drzost a podle toho Berm dostal odpověď. „Protoţe jsem se na to zeptal.“ Chladný, ledový hlas proletěl místností jako severák. Asi bych si neměl vyskakovat napadlo Jasona „Je to fajn místo, co víc si přát, ţe?“ Další dovolenou? Prolétlo Jasonovi hlavou. „To nevím. Napadá Vás něco, co si více přát?“ Optal se tak trochu na truc a tak trochu ze zvědavosti delegát. „Vţdycky je co si přát“ šalamounsky odpověděl Jason, a rozhovor se začal stáčet k přátelštějším tónům „Tak povídejte, povídejte.“ Vyzval ho Tarkin, nyní jiţ pobaveně. Rozhodně si rád počká, co z něho vyleze. Co si asi bude přát více, neţ být ve sluţbě? To federálního pracovníka skutečně
velmi zajímalo. „Takový výslech,“ zasmál se pro změnu Jason, „No přál bych si míň zelenáčů, kteří mi umírají pod rukama, víc moţností cvičit a hlavně lidi, kteří budou pouţívat svůj rozum. Jo, a taky bych si přál vědět, proč se na to ptáte?“ pohlédl na Tarkina a usrkl ze skleničky, ne rozhodně skotská z replikátoru nebyla tak dobrá jako originální. „Ani nevím, proč jsem se zeptal, ale vybízelo to k tomu, ne?“ Odpověděl vesměs popravdě Mat. Lhaní nyní nemělo ţádného smyslu a ani účel. Jen v klidu vstal. „Přišly rozkazy z Velení Hvězdné flotily a týkají se Vás, serţante.“ „Tak sem s nimi“ ďábelsky se pousmál mladý Berm Martel se v duchu pousmál. Tak takhle ještě nikoho neviděl přebírat rozkazy z Velení Hvězdné flotily, obzvláště bylo-li to neočekávatelné, tak si dovolil malý vtip, přímo pro něj typický. „Zvláštní rozkaz Hvězdné flotily číslo 5411: Velící serţant Jason Berm se s okamţitou platností zbavuje hodnosti a sluţby. Nařizuje se nad ním okamţitě vazba, dokud nebude vyzvednut federální rozvědkou za účelem výslechu pro obvinění z napomáhání nepříteli a ţoldnéřství.“ Poloţil PADD na stůl a váţně pokýval hlavou na znamení, ţe to jsou rozkazy, jeţ obdrţel. Jasona zamrazilo a kapky potu počaly stékat po jeho čele „Jste si jistý tím jménem?“ „Myslíte, ţe došlo k omylu?“ Zeptal se Mat neutrálním hlasem. Ţe by tady někoho hryzalo svědomí? „Jsem si vcelku jist,“ vykulil oči nechápavě oči mladý Berm. Je pravdou, ţe v jeho minulosti byli taková nepříjemná místa, ale ty se staly před třemi lety. A navíc byli jiţ vyřešeny. Martel si ho zkoumavě přeměřoval. Nyní se sám dostal do situace, kdy nevěří tomu, koho má povýšit. Naštěstí to mohl svést pouze na to, ţe je vykonavatelem, ne rozhodujícím orgánem. Avšak ještě chvíli si podrţel Bermův pohled. Pak mu jen bezeslova předal skutečný rozkaz a na kraj stolu poloţil malou krabičku. Jason nedočkavě uchopil Padd a rychle četl, po chvilce ze sebe jiţ s úsměvem vyloudil: „Vy jste ale starej lišák. A víte co, zvu vás teď do baru!“ zapřemýšlel, jakoby se zamyslel nad moţnou odpovědí Martela „To se neodmítá.“ „Je mi líto, kapitáne Berme,“ oslovil Berma jeho novou hodností a prstem ukázal na krabičku, o níţ uţ si mohl nově jmenovaný kapitán udělat obrázek. „Ale musím odmítnout. Na palubě je velvyslanec 5. stupně Siran a přeje si se mnou mluvit.“ „To se ovšem nedá nic dělat“ Výrazně se usmál Berm „Smím odejít a popřát vám pěkný den?“
Ne, skutečně pracovat s ním a vychovat si ho, to by byla nejspíše zbytečná práce. Uţ chápal, proč se říkalo, ţe mariňáci jsou jenom osli s velkými svaly, ale měl tak trochu dobrou náladu, tak zaţertoval. „Obojí povoleno.“ Jason lapil onu záhadnou krabičku, otočil se ke dveřím, sám pro sebe si zamumlal „no jo ti suší diplomati. Ti mají i zábavu na rozkaz.“ Jeho tělem proudil nepředstavitelný proud štěstí a blaţenosti. Měl sto chutí zamířit do baru a pořádně to oslavit. Avšak nejprve zamířil do kajuty, aby si mohl ty nové frčky náleţitě upevnit. Vytvořil delegát Tarkin (se souhlasem kapitána) a serţánt/kapitán Jason Berm. Název: Jane a Monika Autor: Pavel "homn" Hotty Lokace: Bar Prědní desítka - USS Scorpion Monika Janáčkova stála na svém oblíbeném místě, za barem „Přední desítka“ a pozorovala dění v baru. Za ta léta v tom získala takovou praxi, ţe ji to nijak nezatěţovalo a ani to na ní nebylo nijak poznat. Náhodný pozorovatel by viděl krásnou a usměvavou ţenu za barem, která se věnuje skleničkám, mícháním nápojů nebo konverzaci se zákazníky. Proto ani pevně stavěná blondýnka v uniformě bezpečnosti, která vešla do baru a přehlédla jej profesionálním pohledem dezpečáka na Monice nic jiného neviděla. Moničina nejmladší sestra Petra uvítala příchozího hosta a usadila jej ke stolu. Blondýnka poděkovala a zadívala se na hvězdy, přes jedno z mnoha oken baru „Přední desítka“. Zasněný pohled střídal realistický, a jakoby se vţdy na chvíli Jane opět zasnila a čekalo ji nepěkné probuzení. Věděla, ţe to co udělala nebylo správné, ale i tak nevěděla, co dál. Jakmile se o tom Kate dozví, a ona se to dozví, tak ji roztrhne jak hada. Pomyslela si. Jenţe co teď? Nemohla to chápat jako chybu. Udělala to co chtěla, to ano, svedla Jasona, aby ji na chvíli drţel v náručí, aby jí někdo drţel v náručí a on byl zrovna na blízku. Ale co Kate? Jaký to bude mít dopad? A vlastně, nemůţe za to spíš Jason? Kdyby k ní nebyl jen takový…opět se zasnila. Monika si od Petry vzala objednávku blondýnky. Krvavé víno? To je nezvyklé, podívala se směrem k ţeně v uniformě bezpečnosti, která se dívala jedním z oken přední desítky. V tom způsobu, jakým seděla, bylo něco trýznivého, něco, co mělo zůstat skryto, ale při tom se dralo ven. „Já to vyřídím.“ Pokynula své mladší sestřičce, která se jen tázavě podívala, ale pak mávla rukou. Znala Moniku a její schopnost naslouchat zákazníkům. Monika dala sklenici s krvavím vínem na podnos a zanesla ji blonďaté podporučici. Ta se odpoutala od pohledu na hvězdy a trochu nuceně se usmála. „Děkuji.“ Řekla a napila se krvavého vína. Nemohla před barmankou dostatečně zakrýt, ţe jí nechutnalo. Jako by se jeho pitím za něco trestala. A barmanka neodcházela. V jejích očích bylo něco, něco zvláštního. Chtěla jí poslat pryč, ale nemohla, nechtěla. Bylo v nich porozumění.
„Nedáte si raději něco jiného?“ „Ne“ odsekla Jane, podívala se svým odmítavým pohledem na pohár a vyklopila ho od sebe. Víno vykonalo svoje a ona se zašklebila jako po šťovíku. „Mohu poprosit trochu vody?“ zadívala se na barmanku, která ji po celou dobu bedlivě pozorovala. Tohle bude těţký případ, pomyslela si Monika. Pokynula Petře, která se tu jako zázrakem objevila a podala jejímu hostu sklenici vody. Ta ji s úlevou vypila a vděčně se podívala na Moniku. „Monika", představila se barmanka, "podruhé bych si to rozmyslela.“ Dodala barmanka a napřáhla k bezpečačce ruku. Ta ji pevně stiskla. „Jane. Omlouvám se, nechtěla jsem tak vyjet, ale špatný den …..“ „Mohu?“ Ukázala Monika na volné místo naproti Jane. „Ale jen na vaše riziko“, souhlasila Jane a pokynula barmance. Monika si sedla naproti Jane a zahlédla povzbudivé gesto od své mladší sestřičky. Ta zatím odběhla, aby Monice přinesla hrníček horké čokolády z jejich speciálních zásob. Znala svoji starší sestru dobře, i její mlsný jazýček. „Někdy děláme věc, které nejsou ty správné….“ Smutně konstatovala Jane, aby si usrkla té čiré vody, „a občas chceme ty nesprávné věci dělat.“ Barmanka seděla uvolněně a poslouchala ţenu, která seděla naproti ní. Dokázala naslouchat a vycítit co se děje. Tady to navíc nebylo nijak těţké. Bezpečačku něco trápilo a nejraději by si za to nafackovala. „Nic se nejí tak horké, jak se uvaří …. “ Pouţila jedno staré přísloví ze Země. „Kdyţ člověk zradí přítele, to uţ není horké…“ opět se zamyslela Mohu jí pomoci, jen kdyţ bude chtít ….. to Monika věděla. Vyslechla si za svoji barmanskou kariéru mnoho příběhů, mnoho jejich vypravěčů odcházelo v lepší náladě a často stačilo, aby jen poslouchala. Dolehla k ní vůně horké čokolády a v zápětí jí měla před sebou na stole v pěkném hrníčku. I její společnici zaujala ta vůně. „Jen kvůli chlapovi udělat to co jsem udělala, je sakra špatnej důvod“ zapřemýšlela „a víte co je nejhorší? Klidně bych to udělala znovu.“ „Ale neuděláte …… ?“ Udělala menší pauzu Monika. „Emoce, touhy, rozum. Někdy si myslím, ţe to mají vulkánky příliš snadné.“
„Neudělám?“ poloţila si otázku Jane, a pousmála se vtipné poznámce barmanky. Bar zel skoro prázdnotou moţná vypadal jak bar po zavírací hodině,a to Jane vyhovovalo „Ne neudělám.“ po chvilce zkonstatovala, uvědomujíce si ţe Jason přestal komunikovat, a aţ Kate zjistí pravdu přestane s ní mluvit taky. Připadala si tak sama… Monika nerada viděla trápení druhých. Posunula k Jane hrníček s čokoládou. Jane si vzala hrníček do dlaní a napila se. Po prvním ochutnání jí zrůţověli tvářičky. „Teda, to je dobrota!“ „Skoro tak dobré, jako sex, skoro ;-)“ A teď mi pověz, za co si to chceš nakopat ten svůj hezký zadek? „Moje kamarádka, chtěla aby její přítel přestal pít“ začala Jane jakoby to byla věta na kterou celou dobu čekala „A tak jsme vymyslely plán, ve kterým mu řekneme ţe se opil tak ţe se se mnou vyspal.“ Jane zaměřila oči na čokoládu jako by v ní hledala slova a pokračovala ve svém vyprávění. „No mělo to nakrásně vyjít on by se omlouval ţe nechtěl a ţe přestane pít. Jenţe, já jsem s ním doopravdy spala, a měla jsem mu to jen říct. A aby těch malérů nebylo málo on na tu naši tajnou dohodu přišel.“ Teď se zadívala z okna, kde jakoby hledala řešení své patové situace. „Zajímavý způsob, jak odnaučit chlapa pít, jen trochu riskantní.“ Monika se rozhlédla po baru, aby se podívala, jestli vše funguje jak má a pokračovala. „Ale ty přeci víš, co teď musíš udělat, i kdyţ to nebude snadné.“ „A nebylo by lepší zatloukat“ snaţila se najít jiné řešení Jane. „ …. a dívat se, jak se to mezi těmi dvěmi rozpadá? Ne má drahá, to by nebylo.“ „A co kdyţ to bude ještě horší,“ oprávněně se strachovala Jane. „To můţe, ale záleţí přeci taky na nich. Jestli mezi nimi něco je, zvládnou to. A kdyţ ne, aspoň budeš mít klidné spaní.“ Asi má pravdu pomyslela si Jane srkajíce čokoládu „A komu to mám říct nejdřív?“ „Dámy první!“ Usmála se Monika. „Já vím, s Kate to bude na noţe.“ „Doslova“ pomyslela si Jane „díky moc“ postavila se a odcházela z baru najít Kate, která nejspíš seděla u ní v kajutě. Sesmolily Jane (Jason Berm) a Monika (Pavel Hotty).
Název: Rival Autor: Nick Rodgers Lokace: Hangár USS Scorpion …Runing into trouble you skitch… dozněla jedna Nickových oblíbených písniček. Asi před hodinou seděl ve svém novém plavidle a musel na to stále myslet. Bylo to tak dokonalé. Jako by mu ta stíhačka byla souzena. Chtěl se setkat se zbytkem svých spolupracovníků, a to co nedřív. Nechal si vyjet jejich spisy a pročítal je. Po půl hodině skončil. Nemuselo by to tu být zas tak špatné jak myslel. Pak si vzpomněl, ţe by měl udělat údrţbu stíhačky. Kvůli mluvnickému incidentu s „kočkou“ na to úplně zapomněl. Při tom pomyšlení se zadíval na mourovatého kocourka roztaţeného na posteli a klidně spícího. Za ta léta si uţ na Nickovo hlasité pouštění hudby zvykl a nevadilo mu tolik. Nick ho pohladil a vyrazil do hangáru. Aspoň má záminku, aby mohl svou Medussu znovu vidět. Pojmenoval ji Medussa II. protoţe mu strašně připomínala jeho bývalou loď. Nebyl to sice její oficiální název, ale Nickovi to nevadilo. Kývnutím zdravil další členy posádky a začínal si víc všímat insignií. Nejvíce naráţel na praporčíky, ale i poručíků zde bylo dost. Důstojníci převaţovali nad nedůstojníky a na poddůstojníka vůbec nenarazil. Insignie a hodnosti znal nazpaměť a nedělalo mu problém porozumět i klingonským insigniím. Kdyţ dorazil do hangáru, hned zamířil ke svojí lodi. Začal provádět běţnou údrţbu kdyţ ho někdo oslovil. „Hej, ty tam! Ty seš ten novej pilot co?“ Nick se otočil a spatřil dole pod ním muţe v šedé uniformě. Ten patřil buď ke zpravodajcům, nebo to musel být další pilot. Nick usoudil, ţe to bude nejspíš ta druhá moţnost. „Jo jsem. Nick Rodgers.“ Odpověděl a čekal na to, ţe se představí i ten druhý. Coţ se také stalo. „Já jsem Jeff, Jeff Billy. Jsem taky pilot. Patřím to stejný letky.“ Nickovi se vybavil spis, který četl. Prý to byl jeden z nejlepších. „Tady se budeš muset hodně ohánět hochu. Ne jako tam u vás na Zhukovu. Ale slyšel jsem, ţe prý seš fakt dobrej. To se ještě uvidí. Mám nejlepší skóre na simulátorech, zkus mě překonat, jestli to dokáţeš.“ Zasmál se a odešel. To bylo nepříjemné setkání. Nick si byl jistý ţe s tímhle chlapem budou ještě potíţe. Dokončil údrţbu a šel se podívat na Jeffovu loď. Nebylo divu, ţe má nejlepší skóre. Vţdyť létal s třídou Peregrine II. Ty jsou mnohem lepší, neţ Rogue. Ale lodě nejsou všechno. Záleţí také na pilotovi. Název: Hole in game Autor: Nicholas Nataniel Ryan Lokace: Poblíţ USS Scorpion a na palubě Nat byla na cestě z transportní místnosti, kde společně s Tarkinem přivítala velvyslance Sirana. Bylo rozhodně velkým překvapením, kdyţ někdo, tak legendární a tak uznávaný jenom tak ‘zaskočí‘ na palubu vaší lodi i kdyţ ještě překvapenější musel být Martel.
Teoreticky by bylo kapitánovou povinností při takovéto příleţitosti uspořádat pro velvyslance slavnostní formální recepci, ale Nat tušila, ţe Siran je tu jenom a pouze z osobních důvodů. Její pohled zabloudil na chronometr na jednom z displejů. Transport personálu se uţ naplno rozeběhnul. Jedním z mnoha důstojníků, kterým bylo nabídnuto jiné místo byl i velitel stíhací perutě. Podle jednoho z mnoha dílčích rozkazů, z velení Flotili, které ráno obdrţeli, bude od nynějška celé stíhací letectvo na palubě pod velením hlavního navigačního důstojníka. Natalii to nevadilo, druhý důstojník Nycholas Ryan předvedl v boji s aliancí, ţe je jedním z mistrů svého řemesla, a podle jeho záznamu si i s peregriny rozuměl na výbornou. „Počítači, kde je nadporučík Ryan,“ zeptala se kapitán. „Nadporučík Ryan je v hlavním hangáru.“ Hmm, zdá se, ţe i on vzal své nové povinnosti váţně. Do plánované večeře z kapitánem Zhukova Veratou, zbývalo ještě několik hodin a Nat dostala chuť zajít čas do sekce, která jí byla vţdy nejbliţší. Do hlavního hangáru. Nick Ryan stál u zadní stěny hangáru a sledoval jak kolem pobíhají inţenýři, technici, sem tam nějaký ten pilot, a prostě všichni takoví, kteří nemají nic jinýho na práci, neţ pobíhat po hangáru. Protoţe od nedávné doby spadá letectvo pod přímé velení navigačního důstojníka, věděl nadporučík, ţe se tu bude muset objevovat častěji neţ občas. Jak tak sledoval dění, začali mu v mysli vyvstávat vzpomínky na akademii, kde proţil krásné chvilky, ale také se mu vraceli vzpomínky na smrt jeho matky… v raketoplánu. Naštěstí se však naučil své myšlenky ovládat a tak odsunul tragédii svého mládí co nejhlouběji do své mysli. Kdyţ tak sledoval dění, vrátila se mu touha opět na chvíli usednout do stíhačky a na chvíli ovládat něco, v čem můţe ohrozit nanejvýše sebe. Moţná na chvíli jen tak bezcílně bloudit vesmírem, ale pak se vrátit zpět na Scorpiona, loď která si ho získala na tolik, ţe se mu zdálo být lepší navigátorem zde, neţ kapitánem kdekoliv jinde. Ale to ho snad, jak doufal, přejde. Ze světa myšlenek nadporučíka vytrhla přítomnost kapitána v hangáru, ke kterému okamţitě zamířil. Kdyţ k němu dorazil, pozvednutím hlavy naznačil pozdrav. „Kapitáne, co vás sem přivádí?“ Nat se usmála. Připadala si teď najednou trochu trapně, Nicholas má určitě hodně práce. "No, no vlastně jsem jenom náhodou šla kolem. Jak to zatím zvládáte, bude toho teď na vás hodně, kdyţ sen nadporučík McReek vrací zpátky na Zemi?" Pravidlo číslo 1: Nikdy veliteli nesmíte říct, ţe máte málo času na moc práce, pokud máte zájem o povýšení. Pravidlo číslo 2: Nikdy nesmíte v nadřízeném vzbudit dojem, ţe jste se doteďka flákal. Nick musel co nejrychleji najít způsob, jak tyto dvě pravidla skloubit dohromady. „Myslím, ţe ani nepoznáte, ţe zde McReek není. Tedy co se týče výkonností oddělení letectva. Alepoň v to doufám,“ pousmál se Nick. „Abych se přiznal, velmi mě potěšilo, kdyţ mi bylo letectvo svěřeno. Uţ na akademie jsem měl rád stíhačky.“ Místností se najednou ozval varovný alarm, dveře doku byly jiţ delší dobu otevřeny a právě nyní do místnosti skrze silové pole vletěl jeden ze stíhačů třídy Rogue. Pěkný kousek
techniky, ale Nat se cítila nejlépe ve starém dobrém peregrinu. "Povolujete zkušební lety?" Zeptala se kapitán zaujatě. „Ovšemţe,“ řekl Nick. Kdyţ viděl ţe se kapitán nadechuje, aby něco řekla, rychle dodal: „ale pouze lidem od letectva a navigace, a to pouze v rámci sluţebních tréninků.“ Na kapitánově tváři se objevil poněkud neobvyklí výraz, tedy pro kapitána plavidla, bylo to asi jako kdyţ se vás dívka v baru zeptá, zda jí nechcete doprovodit k ní domů.. "Ale ţe jste to vy madam, myslím, ţe bych byl schopen udělit výjimku..tedy pokud by jste měla zájem." "Víte, nadporučíku," řekla se svůdným úsměvem a pohlédla mu do očí. "Na můstku jste předvedl, ţe jste docela slušný pilot. Máte odvahu na trochu zajímavější let?" „Mám to brát jako výzvu? Pokud ano, tak vězte, ţe odvahy mám docela dost.“ Na klepla do svého odznaku: "Youds náčelníku Mendigovi." "Ano, madam?" Ozval se očividně překvapený velitel servisní paluby hangáru. "Připravte mi loď." "Eh, ano madam." Ve spodní palubě hangáru, kde se skladovali stihače, před tím neţ byly přesunuty na hlavní startovací plochu uţ od vyplutí Scorpionu stál bez povšimnutí dost zvláštní peregrine, který se neúčastnil ţádných cvičení ani jiných akcí. Piloti věděli, ţe patří kapitánovi, ale většina posádky o něm neměla tušení. Měl černou bavu, bez jakýchkoliv insignií HF nebo Federace, na černém základu se rýsovaly na místo toho ohnivě rudé a oranţové kresby křídel a ostrý zobák pod kokpitem. Celkově šlo o jednu z stylizací ptáka Phoenixe. A to byl také jeho název. Phoenix, Peregrin který si kapitán za léta neţ přišla na Scorpion vyladila podle svého do nejmenších detailů, včetně takové speciality jako byli antihmotové raketové zbraně, umístěné pod křídy. "Za pět minut venku před přídí," řekla Nickovi. „Za pět minut venku před přídí,“ zopakoval Ryan, „budu tam.“ Nadporučík se rozhlédl po hangáru. Potom přistoupil k jednomu z techniků, který se momentálně opíral o stíhač třídy Rogue, aniţ by se nějak staral o to, ţe v hangáru je mimo jiné také kapitán a SO. „Lodní mistře, máte něco důleţitého na práci?“ Technik, aniţ by nějak zaregistroval, o koho se jedná odpověděl: „Ani ne.“ „Tak teď uţ máte!“ vyřkl nadporučík docela výrazně. „Do tří minut chci mít tento stroj připraven k letu. A to v naprosto dokonalém stavu.“ Přikázal Nick a obrátil se, s úmyslem omrknout kapitánův stíhač. Ale neudělal ani krok a obrátil se zpět na technika, který tam ještě zaraţeně stál. „A mimochodem, je to rozkaz,“ řekl hlavní navigační důstojník a otočil se, aby před startem omrkl kapitánova Pheonixe…
Za čtyři a půl minuty nato jiţ Nicholas Ryan přelétal kolem primárního trupu Scorpionu. Phoenix udrţoval statickou polohu jenom několik málo metrů nad hlavním můstkem. Kdyţ Nick proletěl se svým strojem po standartním startovacím perimetru prudce vystartoval kupředu a mihnul se mu přímo před nosem v kokpitu a potom zahnul pod spodní část talířové sekce k deflektoru kde se znovu zastavil. V tak těsné blízkosti trupu bylo mimo bojových akcí manévrovat zakázáno a Nicholas si byl vědom ţe to kapitán ví. Přesto si uvědomoval ţe jí to můţe těţko někdo zakázat. Nickovi nezbilo nic jiného, neţ kapitána následovat. S naprostou přesností zastavil se svou stíhačkou půl metru od Pheonixe a vyčkával, co udělá Youds. „Nedaleko je pole asteroidů, třídy 5 aţ 9," ozvala se Nat v rádiu. "Letíme tam." „Kdyţ to říkáte vy madam,“ odvětil Nick a jeho stíhačka vystartovala tím směrem. Obě stíhačky vyraůzili vpřed téměř současně a během asi tří minut měli na dohled velkou hromadu vznášejících se kamenů, jak to pojmenovala kapitán. Na okraji bylo pole standartně husté, ţe při správné pilotáţi by tam Nick dokázal dostat i Scorpion, směrem do středu však rychle houstlo skutečně aţ ke stupni devět. Proletět něčím takovým byl i pro skušeného stihače dost tvrdý oříšek. "Takţe na druhou stranu?" Zeptala se Nat „Kdyţ uţ jsme tady, tak co jiného, ţe?“ odpověděl jí Ryan. Svým zkušeným okem okamţitě začal vyhodnocovat strukturu a rozmístění kamenů, aby zvolil co nejlepší cestu. Sice několika málo stisky klávesnice mohl dát příkaz počítači, aby to udělal za něj, ale to nebylo ono. Zvolil si cestu, která nevedla přímo na druhou stranu, byla trochu delší, ale na druhou stranu si při této trase mohl dovolit rychlejší let. Chvíli vyčkával, co se bude dít. Kdyţ se Phoenix za tu dobu ani nepohnul, tak vystartoval. Nat nezaváhala ani okamţik, na místo Nicholasovi lodi ale mířila maximální rychlostí přímo do středu pole. Phoenix byl rychlejší neţ normální Peregriny a Youds toho umě vyuţívala. Nickův Rogue letěl téměř maximální rychlostí a pilot si velmi si let uţíval. Kolem něj se míhaly asteroidy různých velikostí a rozličných tvarů. Ve chvíli, kdy si v duchu říkal, ţe nesmí do ţádného z těch šutrů narazit, se rozkřičel na celý kokpit alarm, ale uţ bylo pozdě. Nick se na poslední chvíli pokusil vyhnout kameni, který se tu jako kdyby z nenadání objevil. Ozvala se rána, která značila, ţe půlmetrový útvar, který se tak znenadání postavil stíhačce do cesty, narazil do trupu plavidla (ono to bylo spíše naopak, ale to je nepodstatné). Náraz umlčel alarm, který v těch nekonečných vteřinách drásal Nickovi uši. Pilot přelétl zrakem konzoli, zjistil, ţe se nic nepoškodilo, tedy aţ na lak, a pokračoval v cestě. Pheonix se nebezpečnou rychlostí řítil směrem ke středu asteroidů. Uţ to bylo několik měsíců, co v něm Nat seděla naposledy. Bylo to trochu zvláštní, neboď bývala zvyklá létavat denně. Nebyla si jistá, jestli po takovém čase neutpěli její pilotní schoplnosti, ale v momentě, kdy znovu seděla v kokpitu, připadala si tam skutečně jako doma. Obratně se vyhnula dvěma větším kusům kamene a jednomu dalšímu, který pravděpodobně cestoval mezi jejich
gravitačními poli. Podle dipleje hustota pole byla zatím stupně sedm. Zatím to byla hračka, letmo skontrolovala senzory aby zjistila, kde je Nicholasův letoun. Bral to trochu jinou cestičkou, vlastně instruktoři by vám řekli, ţe mnohem lepší a rozumější cestičkou. Natalii nikdy neřekli, ţe byla rozumná. Nick se snaţil být vţdy rozumný a nepokoušet štěstí. Tedy vţdy, kdyţ měl odpovědnost i za někoho jiného. Ale teď najednou dostal chuť na extra dávku adrenalinu. Svoje plavidlo stočil směrem k obrovskému asteroidu a ze stíhačky začal mačkat veškerý dostupný výkon. Bylo z podivem, ţe asteroid, ke kterému se blíţil, ještě nepřitáhl ostatní ve svém okolí. Těsně před tím, neţ by Nicholas vstoupil do gravitačního pole onoho asteroidu, upravil svůj kurz tak, ţe se mu podařilo od gravitačního pole odrazit, čímţ však uvedl Rogue do velmi těţce ovladatelného letu. Neţ se mu podařilo loď dostat plně pod svou kontrolu, minul cestou dva asteroidy, podobné tomu, s kterým se střetl, o fous. Kapitánova Phoenixe viděl o několik set metrů blíţe středu pole, hustota kamenů tam byla vyšší ale přesto se její stihačka letěla nejméně stejnou rychlostí jako Nicholasův Rogue. Natalie Youds měla pověst jednoho z nejlepších pilotů HF za posledích 100 let, přestoţe to zatím na palubě Scorpionu neměla moţnost nijak předvést, aţ nyní. Stíhače s ke sobě přiblíţili, blíţila se závěrečná fáze letu, pole tu bylo mělo hustotu třídy devět. V Nicholasově kokpitu neustále zněl distanční alarm, ve Phoenixovi bylo ticho. Nat ten zvuk nesášela a tak ho nechala demontovat, všechno kolem vnímala pouze svými smysly. Nick se nikdy nedokázal plně spolehnout na sví smysly, protoţe ho uţ několikrát zradili. Ale také nikdy nedokázal svěřit svůj ţivot technice a celý svůj ţivot se pokoušel najít kompromis mezi těmito dvěma rovinami. Nickův Rouge pokračoval v přibliţování, aţ se dostal za kapitánova Phoenixe. Odtud se pokoušel dostat před Youds, avšak horkotěţko. Kapitánovi se dařilo nepustit si Ryana před sebe. Najednou se Nick podíval pár set metrů před sebe, dva obrovské asteroidy u kraje pole si tam svojí gravitační silou vytvořili velké prstence menších a středních úlomků, tvoříce tak.dokonalou asi třicet metrů silnou stěnu s mezerami ne většími neţ půl metru. Nadporučík zareagoval pohotově. Svou stíhačku začal strhávat směrem vzhůru a aktivoval veškeré brzdící mechanismy plavidla. Stěna se nebezpečně blíţila. Velikost jednotlivých kamenů v prstenci dávala jasně najevo, jak dopadne kaţdý odváţlivec, který by se pokusil prstence rozrazit. Na poslední chvíli přidal Nick na rychlosti, díky níţ se mu podařilo dostat z nebezpečí. Svého Rogue zastavil, aby se konečně v klidu podíval, kde je kapitán, kterou ztratil ve chvíli, kdy byl nucen zabránit vlastní stráţce s prstenci. Náhle se jeho stíhačka silně otřásla, jak do ní narazila jakási šoková vlna, nebylo pochyb ţe šlo o nějaký druh silné exploze, snad antihmoty. Nick zděšeně pohlédl na konzolu, aby zkontroloval co ukazují senzory. Jeho podezření se potvrdilo, šlo o malý ovšem velice silně koncentrovaný výbuch antihmoty s epicentrem v místech kde byla kamenná bariéra, kterou téměř úplně vypařil.
Senzory nenaznačovali, ţe by někde v okolí bylo něco jiného neţ Nicholasův Rouge, plno asteroidů a trosky co zbyli po výbuchu. Nebylo pochyb… Nicholas ještě pár sekund prázdně zíral na konzole v kokpitu. Po asi deseti sekundách se na nich objevil blíţící se objekt. Ve stejnou chvíli se mu v helmě ozval známý hlas. "Vypadá to, ţe jsem vyhrála." Řekla vesele. Potom Nicholas zahlédl skrz kokpit blíţícího se Phoenixe. Nebyl nijak poškozen ačkoliv podle senzorů byla teplota vnějšího trupu alespoň o 200 stupnňů nad normálem ale rychle klesala. Kdyţ se Phoenix přiblíţil zjistil ţe mu pod křídly chybí dvě antihmotové střely. „Kdyţ se na to díváte takhle madam,“ odpověděl Ryan, který měl co dělat, aby ty šoky rozdýchal. Radši se uţ nezmiňoval a svém znevýhodnění, o pouţití nečestných praktik a jiných podobných faktech, kterými by se mohl pokusit napadnout kapitánovo vítězství. „Letíme zpět?“ zeptal se po chvíli. Natalie měla očividně dobrou náladu. Po dlouhé době, měla pocit ţe se nemusí starat o nic jiného neţ o sebe. Pocit z toho jenom se tak svobodně prohánět po prostoru kolem s rukou na knyplu. Pak se do ní ale přeci jenom trochu zahryzlo svědomí. "Tak dobře, omlouvám se," řekla po chvíli. Vůbec teď nezněla jako kapitán, kterého Nicholas znal z můstku. Kapitán který musí mít na prvním místě svou posádku. Tohle byla tvář Nat, která se dlouho schovávala, ta která musela s přibívající zodpovědností ustoupit do pozadí. Takováhle byla Natalie Youds na akademii a v letech těsně po ní. Ale uvnitř ta holka pro kterou pravidla často neexitovala, ale která se přesto dokázala ze všech průšvihů nějak dostat, byla pořád. „Omluva se přijímá madam, ale“… nadporučík se na chvíli odmlčel „.. má otázka stále platí.“ "No, myslím, ţe tady uţ nic dalšího zajímavého není. Asi jo, poletíme zpátky." Nicholas pohlédl naposledy na díru uvnitř prstence asteroidů a nastavil kurz zpět na Scorpion. Obě stíhačky, tentokráte jiţ beze spěchu, letěli zpět, proplétaly se mezi asteroidy a oba piloti přemýšleli nad tím, co jim přinese další mise.
Created by Lieutenant Commander Nicholas Nathaniel Ryan and Capitan Natalia Youds. Název: Back to top Autor: Sorjei Lokace: USS Zhukov, USS Scorpion USS Zhukov, kancelář hlavního operačního důstojníka
"Dokumenty o diagnostice subprostorových senzorů jsem jiţ předal praporčíkovi McKenlyové, zítra v 0700 by jste měl mít pane výsledky. Dále bude zapotřebí vyměnit relé na palubách..." "TO stačí poručíku, uţ dost práce, nechte taky něco nám." přeruší čerstvě povýšeného vulkánce starší muţ ve zlaté uniformě Hvězdné flotily s hodností nadporučíka a usměje se. Musel si přiznat, ţe přestoţe původně nechtěl ţádného zástupce a Sorjei byl občas svým povídáním nesnesitelný, bude mu vulkáncovo přítomnost chybět. "Nepozval jsem si vás kvůli hlášení, ale protoţe jsem vám chtěl popřát hodně štěstí na nové lodi. Scorpion je dobrá loď a myslím ţe bude mít i výborného operačního důstojníka“ Sorjei se lehce ukloní polichocen názorem svého bývalého nadřízeného. "Děkuji pane, uvědomuji si, ţe bez vašeho doporučení by se mi této pocty nikdy nedostalo“ nadporučík přikývne a na okamţik je mezi oběma muţi ticho. Sorjei se připraví k odchodu ale před dveřmi se ještě otočí a prolomí ticho. "Za chvíli mne čeká transport na Scorpion, budu uţ muset jít. Ţijte dlouho a blaze, nadporučíku“ Muţ stejně vulkánci odpoví a nechá ho odejít, trvá mu ale několik dalších minut neţ se opět vrátí ke své rozdělané práci.... O 20 minut později, transportní místnost USS Scorpion. Transportní paprsek zhmotní na palubě jednu z posledních skupin nových členů posádky, převáţně řadových důstojníků mezi kterými je ale i Sorjei. Rozhlídne se po transportní místnosti, která působí na pohled mnohem větší a modernejší neţ ta na Ambassadoru. To by se ale pravděpodobně dalo říci i o celém Scorpionu. Náčelnice transportérů kývne na pozdrav nově příchozímu. Ten pozdrav kývnutím hlavy opětuje a mlčky vyjde z transportní místnosti. Vzhledem k přesunu personálu je v chodbách více neţ rušno a občas se stává ţe do sebe lidé přenášející zavazadla omylem strčí, Sorjei se tedy vyhne pár spěchajícím lidem a přejde k nejbliţšimu terminálu. "Počítači, kde se nachází kajuta hlavního operačního důstojníka ?" "Paluba 3, sekce 8A. Chcete zobrazit schema ze současné pozice ?" "Jistě", odtuší Sorjei a na displeji se zobrazí schéma lodě, které se nejprve přiblíţí na třetí palubu a pak na sekci, ve které má vulkánec svou novou kajutu. Hned vedle ní je jeho pracovna a jen o pár metrů dále přístup k počítačovému jádru, celou palubou téţ procházejí vedení optické datové sítě. Vulkánec deativuje terminál a zamíří k turbovýtahu. Cestou si všímá ţe posádku pravděpodobně tvoří i mnoho mariňáků, rozhodně se na to bude muset zeptat kapitána aţ se jí půjde nahlásit.
O dalších 20 minut později Vulkánec si uţ stihl vybalit věci transportované ze Zhukova, které mu měly připomínat jeho rodnou planetu jenţ opustil jiţ před dlouhou dobou. Jako poslední umístil na stůl Kal-toh, vulkánskou hru intenzivní strategie která se dala hrát jak jednotlivě tak ve více hráčích. Sorjei v ní zatím nedokázal najít protihráče, který by ho porazil a byl na to poprávu hrdý. Moţná se ale situace právě na Scorpionu změní, pomyslel si a zvedl se z křesla. Zbývalo mu uţ jen prozkoumat jeho novou pracovnu. Díky tomuz ţe obě místnosti se nacházely vedle sebe, byly zezadu propojeny dveřmi a tak Sorjei vůbec nemusel vycházet na chodbu kdyţ šel pracovat. Pohled na pracovnu ho velmi zaujal, jak svou prostorností, tak i návrhem a a vybavením. Srdcem celé místnosti byl zahnutý stůl plný počítačů za kterým bylo upevněno otáčející se křeslo, za nímţ byl ještě jeden velký a jeden menší displej, které mohly sledovat jakékoliv informace, provádět analýzy či mnoho dalších různorodých věcí.
Sorjei se usadil do křesla, zapnul počítač a zadal svůj autorizační kód. PŘÍSTUP ZAMÍTNUT, objevil se na obrazovce velký červený text. Mohlo ho to napadnout vzhledem k tomu, ţe se ještě nenahlásil kapitánovi ani prvnímu důstojníkovi. Zvedl se tedy rozhodnut tuto chybu napravit a vyšel z pracovny... Název: Bude se přesouvat klavír Autor: Thomas Johnson Lokace: USS Scorpion, chodby, operační oddělení, laboratoř Křehká krása? To zní ichtylně...
Joe Barter stál se zaloţenýma rukama opřený o barový pult a kaţdou chvíli po mě šlehl navztekaným pohledem. Prázdné stolky, které byly v tomto baru spíš sporadicky pro iluzi, ţe sem chodí i lidé, kteří si chtějí jenom normálně popovídat. Většinou otrhanci a lidé, jimţ se právě zhroutil ţivot, vysedávali u dlouhého baru a proplachovali svá těla dalšími a dalšími skleničkami tvrdého alkoholu. Vlastně to tak bylo dobře. Odtrhnul jsem oči od té ţivotem poničené scény a zaměřil se zpět na ty zvuky. Zdálo se, ţe to tentokráte bude snad i celé v pořádku… Hrklo ve mně, div jsem nevylil skleničku na klaviaturu. Otočil jsem se na vytáčecí ţidli. „Aniko, zkuste drţet tu levou ruku méně křečovitě a dávejte pozor na tempo.“ Poznamenal jsem. Praporčík Waflerová sloţila lokty na klávesy klavíru a opřela se o ně. Zazněl silně disharmonický tón. Vlastně… nebylo to rozhodně to nejhorší, čeho se mi toto dostalo. „Nikdy mi to nepůjde, pane. A to jsem si myslela, ţe to uţ umím. Jinak bych vám to nepředváděla.“ „Však ono to půjde.“ Ohlédl jsem se zpět k baru. Joe, místní klavírista, byl zjevně znechucen. Musel jsem se usmát. „A jak postupuje ta fragmentová analýza?“ Teď, kdyţ na lodi nebyl ţádný sluţbou aktivní velitel vědecké sekce, svůj volný čas jsem trávil většinou tam. Nemohl jsem říct, ţe mi to nepřinášelo radost, moji bývalí kolegové jsou nyní snad ještě sehranější, ale pocit, ţe moje bývalá sekce dostane co nevidět velitele nového, kterého vůbec neznám a nijak nebudu moci ovlivnit jeho přijetí, mě deprimoval. Proto jsem se snaţil sekci uţít, dokud se dalo. „Ten problém s rozkladem do souřadnic…“ „Pane, mluvil jste s kapitánem?“ Anika mě přerušila. Pořád jí to vrtalo hlavou. Smutným výrazem mě prosila, aby má odpověď byla kladná. „Aniko, je mi to líto, ale kapitán uţ dva dny má moc práce s přejímáním rozkazů od velení a vydávání zpráv. Někdy musím za ni přijímat i nové důstojníky do sluţby. Na otázky povyšování se ještě nedostalo.“ Chudák holka. To odkládání jejího povýšení začínalo být necitelné. „Určitě za pár dní ale budete podporučíkem. S vašemi schopnostmi nebude mít kapitán ani na vybranou.“ Usmál jsem se a snaţil se ji povzbudit. Jen svěsila zklamaně hlavu a znovu rozloţila prsty na klávesy. A… opět špatný rytmus. Kdyţ klavírní zkouška skončila, kterou jsem měl tento týden postupně s několika nadějnými praporčíky, kteří se rozhodli uspořádat na třetí palubě pro mladší důstojníky koncert, vydal jsem se do své kajuty poopravit rozpis sluţeb na zítřek. Tři hodiny extra sluţby pro komandéra Johnsona ve vědeckém oddělení – příprava sekce na předání. O pár palub výše se zatím poručík Sorjei domáhá odpovědi počítače, zatímco prochází chodbou směrem na můstek, kde by kapitána touto dobou očekával. "Počítači, kde mohu nalézt kapitána Youdsovou ?"
"Kapitán se nenachází na palubě této lodi", odpoví neutrálním tónem ţenský hlas lodního počítače. Moţná šla jen navštívit Zhukov předtím, neţ se cesty obou lodí rozejdou a kaţdá se vydá na vlastní misi, pomyslí si a na okamţik se zastaví. "Čas a místo jejího opuštění lodi?" zeptá se poručík, ačkoliv jiţ předem tuší odpověď. "Pro tuto informaci nemáte dostatečné oprávnění" Sorjei v duchu zakleje, o důvod více proč sehnat někoho kdo mu je poskytne. Jak tak jde dál, chodbou vidí před sebou mladého muţe, muţe který má však být podle personálních záznamů, které před příletem na Scorpion poručík nechal zaslat, prvním důstojníkem celé lodi. Zaváhá, zda ho má takto na chodbě nevhodně oslovit, první setkání si představovat o něco formálněji. Potřeba nahlásit se ale tuto nepříjemnost překonává. Důstojník ale zatím zabočí za roh a tak Sorjei rychle přidá do kroku a doběhne ho. "Komandére!" osloví ho za jeho zády. Otočím se, ale ten hlas nepoznávám. Ne, ţe bych si dělal nárok znát celou tisícovku členů posádky po hlase, ale sluţbou aktivní vyšší důstojníky jsem znal bezpečně všechny. A nikdo niţší hodnosti by si nedovolil takto mě oslovit. „Poručíku?“ Opravdu. Tento ještě nenastoupil. Ještě tak si vzpomenout z té haldy sloţek na jméno. Na obličeje jsem nikdy neměl paměť. „Zdravím Vás. Hledáte kapitána?“ "Promiňte, pane ale ano, hledám. Snaţil jsem se ji lokalizovat pomocí počítače, ale podle něj není kapitán na lodi a počítač mi nesdělil, kam odešla." Teprve po vyklopení poslední věty si Vulkánec uvědomí, ţe na něj první důstojník hledí jako na někoho koho vůbec nezná. "Úplně jsem se zapomněl představit, promiňte. Jsem poručík Sorjei a měl bych zde nastoupit jako nový operační důstojník" „Kapitán přejímá rozkazy a má osobní schůzky na USS Zhukov. Přijímání nových členů mám nyní na starosti já, pane Sorjei, ale na formální pohovory nemám moc času. Kapitán si na vás jistě posléze udělá čas. Ukáţu vám vaši sekci.“ Ostře jsem zatočil doprava a rychle vešel do velké místnosti. Poručík mě následoval. Hala zářila jasnými bílými stěnami, všude bylo velké mnoţství vysokých přístrojů, pracovních stolů a skleněných vitrín, místnost připomínala spíše velmi moderní ošetřovnu. „Poručíku Uyame, tady máte rozpis sluţeb, rozdělte ho v sekci, prosím.“ Uţ jsem chtěl odejít, kdyţ jsem si uvědomil, ţe je poručík Sorjei stále se mnou. Málem jsem na něj zapomněl. „Omlouvám se, tohle je vědecká laboratoř jedna. Poručíku Utane, představuji vám naši novou posilu, poručíka Sorjeia, bude mít na starosti operační oddělení. Poručíku Sorjei, toto poručík
Ltiam Uyame, současný velící vědecké sekce.“ Oba poručíci na sebe stačili jenom podívat a pozvednout ruku na pozdrav. „Tak, Vaše oddělení je o patro výše, je to dokonce druhá nejrozsáhlejší sekce, poručíku, budete mít na zodpovědnosti spoustu lidí.“ Vycházeli jsme ze dveří. „Ještě, poručíku,“ zpozorněli oba dva, „nezapomeňte na tu fraktálovou analýzu dilithiové výstélky warpjádra, šéfinţenýr se po ní uţ ptal. Nashle. A my jdeme.“ Ostrou chůzí jsme se dostali aţ k turbovýtahům. „Na jakých lodích jste působil, pane Sorjei?“ Tak takto si první pohovor poručík zdaleka nepředstavoval, celou dobu si zatím jen připadal jako pejsek, který běhá za svým pánem, a to si doteď myslel, ţe první dojem má být tím nejdůleţitějším :-) Bylo mu jasné, ţe má první důstojník mnoho jiných a pro něj jistě zajímavějších záleţitostí na práci neţ si s ním povídat, a tak se rozhodl zkrátit rozhovor na minimum a nevyprávět dlouhosáhlé romány o své kariéře ve Hvězdné Flotile která ve skutečnosti aţ do nynějška stejně neobsahovala ţádné dechberoucí příhody :-) "Jen na jedné, pane. Před příchodem na Scorpion jsem byl zástupcem hlavního OPS na Zhukovu. Kromě této lodi jsem ale ještě slouţil 4 roky na Hvězdné základně 196 poblíţ cardassijského prostoru. Ale to uţ je dlouho..." poznamená poručík a odmlčí se. „Takţe poprvé usedáte do křesla velitele oddělení a operační sekce je právě jedno z nejvýkonnějších. Určitě si s tím ale poradíte.“ Výtah zastaví a dveře se otevřou. „Doufám, ţe jste dobrodruţné povahy, poručíku. Nejen uţ kvůli tomu, ţe jakákoli mise této lodi končí buď průlomem do jiné dimenze, hluboko do Romulanského území, nebo dokonce do jiné galaxie, ale také předně kvůli tomuto…“ Stiskl jsem tlačítko na dveřích hned naproti výstupu z výtahu. Otevřely se a odhalily vstup do obrovských prostor. Místnost, ba přímo hala, byla překvapivě rozlehlá, rozdělená někde celistvě, někde jenom symbolicky přepáţkami z mnoha různých materiálů do jednotlivých malých sekcí, nesčetně dveří lemovalo téměř kaţdou stěnu. Uličkami procházelo mnoho lidí, přebíhali od jedněch dveří k druhým, vozili vozíky naplněné PADDy, či pracovali na konzolách. Ruch a lomoz lidské práce přehlušovalo jenom upozorňující hlášení jednotlivých stanovišť a odmítavé hrubé pípání konzol. „Představuji vám hlavní zprostředkovatelnu.“ Sešel jsem po třech schodech a vydal se po boku uţaslého Vulkánce. „Zde je kancelář důstojníka logistiky, támhle sídlí zásobovací důstojník a tady bude váš zástupce.“ Ukázal jsem na jedny dveře, kolem kterých jsme opět jenom prošli. „S personálem se seznámíte okamţitě.“ Udělal jsem gesto a naznačil poručíkovi, aby vešel do dveří, u nichţ jsme právě zastavili.
Uvnitř se nacházela prostorná kancelář. Kolem konferenčního stolku sedělo několik důstojníků v uniformě se ţlutým pruhem. Jakmile Poručík vešel, postavili se do pozoru. Hned za Sorjeiem jsem se objevil já. „Tak, důstojníci, představuji vám vašeho nového velitele, poručíka Sorjeie. Věřím, ţe se mu tento mumraj podaří ukočírovat.“ Přátelsky se usměju. Sorjei potlačí úsměv, který se mu na tváři snaţí vykouzlit jeho lidská polovina a všem důstojníkům kolem konferenčního stolu místo toho kývne na pozdrav. Čekal mnoho, ale toto ne, s operačním centrem na lodích třídy Ambassador se nedala tato část lodi v ţádném případě srovnávat. "Děkuji, klidně se opět posaďte" Jakmile se všichni usadí, pustí se poručík do řeči, u které doufal, ţe si ji bude moci předem předpřipravit a určitě by se tak i stalo nebýt v kladném slova smyslu příliš impulzivního prvního důstojníka. Na druhou stranu byl rád, ţe se tohoto okamţiku konečně dočkal. "Jak uţ poznamenal komandér, jsem váš nový velitel poručík Sorjei. Jak pro vás, tak i moţná pro mne bude v prvních dnech těţší, neţ si na sebe zvykneme, ale jakmile se tak stane, věřím, ţe vytvoříme perfektní tým. Kdo tu doteď velel ?" O slovo se přihlásí jedna praporčice. "V tuto chvíli pane nikdo, poručík Hetzer i jeho zástupce byli převeleni a před odchodem nikoho nejmenovali. Popravdě pan Hetzer tím převelením asi nebyl příliš nadšen, neboť nám tu před odchodem zničil jeden stůl", usměje se praporčice při vzpomínce na Klingona. "Dobrá, v nejbliţší době jmenuji svého zástupce, do té doby jste jím vy takţe mi připravte kompletní hlášení a všech předpokládaných aktivitách, které budeme muset vyřídit během následujících tří dní. A chci ho dostat ještě dneska." Praporčice silně zalituje svého odhodlání promluvit a mlčky přikývne. Potěšeně hledím na důstojníky. Vypadá to, ţe tady to bude klapat. Zbývá tedy uţ jenom sedm a půl tisíce dalších starostí. „Tak, nechám vás tu se svými povinnostmi a …“ Uţ jsem se chtěl otočit k odchodu, kdyţ jsem si na to vzpomněl. Jenom, jestli je to vhodné, udělat to tady mezi všemi těmi lidmi… „Málem bych zapomněl. Počítači, otevřít adresář sluţebních zařazení a rejstřík identifikačního zabezpečení. Autorizace Johnson – Pí – 58 – Gamma. Tímto zařazuji poručíka Sorjeie na pozici hlavního operačního důstojníka s velitelskou kompetencí na celou operační sekci. Přiřadit příslušný autorizační vzorec a úroveň prověření, zabezpečení pro velitelské identifikátory nahraj z jeho sluţební sloţky. Finální potvrzení odešli na mou konzoli.“ ~~~ Příkaz přijat. Poručík Sorjei, status aktivní. Úroveň prověření 8 – velitel sekce. Identifikátory zabezpečení potvrzeny. Vyšší autorizační kódy čekají na přijetí. ~~~ „Tedy, poručíku, nechám vás tu uţ se svými lidmi a…“ Vycházel jsem z kanceláře a poručík
mě vyprovázel. „Jestli ještě něco potřebujete…?“ "V tuto chvíli mne jiţ nic nenapadá, nebudu vás dále zdrţovat." "A mnohokrát vám děkuji", dodá Sorjei kdyţ se první důstojník vydá k východu... „Ano, tak tedy … vlastně,“ zahledím se do nového operačního důstojníka. „Měl bych něco, o co bych vás poţádal. Po panu Hetzerovi jsem to nemohl chtít. Ale vy pro to jistě budete mít pochopení.“ Můj pohled doslova vyţadoval spřízněnost. „Mám to v jedné bedně ve skladišti tři, ještě na jméno nadporučík Thomas Johnson. Dokud jsem byl ještě ve vědecké sekci, neměl jsem na to v kajutě místo, a od chvíle, co jsem první důstojník, jsem si na to neuměl udělat čas, ani si vzpomenout. Prosím, dopravte mi to do mé kajuty. A aţ tu křehkou krásu uvidíte, jistě pochopíte, ţe transport je jako manipulační prostředek zcela nemoţný. Budu vám moc vděčný.“ Křehkou krásu? Poručík nadzdvihne jedno obočí na znamení zvědavosti a přikývne. "Rozkaz pane, vezmu si to okamţitě na starost." „Nemusíte tak horlivě. Tak tedy naviděnou, poručíku, dobrou sluţbu.“ Usměju se, moţná s trochu zastřeným soucitem a odejdu. Ale je to nováček. Musí to tak ještě brát. I kdyţ je pravda, ţe to bude trochu logistický problém. Ale to koncertní křídlo tam mám uţ leta, zase začnu hrát… Křehká krása… zní to ichtylně… Sesmolili poručík Sorjei a komandér Thomas Johnson Název: Nové začátky Autor: Solomon "Boar" Caine Lokace: USS Zhukov, USS Scorpion Now I am watchin wrestling Tryin to be a tough guy Listenin to rap metal Turntables in my eyes I cant grow a mustache And I aint got no season pass She broke my heart, I wanna be sedated All I wanted was to see her naked!
USS Zhukov
V jedné z mnoha kajut pro cestující na USS Zhukov seděl na posteli muţ oděný v civilním oblečení. Muţ vypadal zamyšleně a vedle něj leţela nová bojová uniforma zástupce velitele pěších vojsk s insigniemi nadporučíka a čapice, na uniformě byl i štítek se jménem Solomon Caine. Solomon seděl mlčky a přemýšlel o událostech několika posledních dnů, které ještě úplně nevstřebal, tomu napovídala i nezařízená kajuta. O tom ţe je kajuta obydlena vypovídala pouze povlečená postel a tašky s věcmi majtele kajuty. Slomonův ţivot se nedávno otočil směrem, kterým uţ se on nechtěl vracet. Kdyţ před lety opouštěl aktivní sluţbu a dal se na dráhu profesora uţ nevěřil, ţe se vrátí, vlastně to ani nechtěl, protoţe ztráta přátel jím opravdu otřásla a on si uvědomil vlastní smrtelnost. Naneštěstí se mu nedávno ozvalo velitelství a oznámili mu, ţe se vrací zpět do sluţby, jako Zástupce velitele pěších vojsk na USS Scorpion, bylo mu řečeno, ţe má dohlíţet na nového Velitele peších vojsk a ţe mu má pomáhat. Solomonovi se sice moc nechělo, ale rozkaz byl rozkaz, tak si sbalil věci a ze dne na den opustil své studenty a ostatní profesory. Teď seděl v kajutě a z okna mohl občas zahlédnout majestátnou loď USS Scorpion, k jejíţ posádce se měl připojit. Při pohledu na Scorpiona se mu vybavila slova jednoho z jeho přátel z velitelství. "Solomone, dávej si tam bacha, okolo té lodi se motá SFI a DSRF a to není pro vojáky vůbec dobré." říkal mu a Solomon přesně věděl co těmy slovy bylo myšleno. Jeho poslední mise ztroskotala na chybě SFI za coţ jí neměl rád a DSRF me taky nepřidávala na klidu, protoţe to byla mocná organizace, moţná aţ moc mocná a to prostému vojákovi vţdy nahánělo hrůzu, protoţe vojáci vţdycky všechno odnesli. Konečně se trošku probral ze svého zamyšlení a vstal z postele. Vzal bojovou uniformu a převlékl se do ní. Seděla mu dobře, ale jak by také ne, kdyţ byla šitá na míru. Trošku mu vadil ten zápach novoty, ale ten se po prvním tréninku rychle odbourá. Nasadil si čepici a postavil se před zrcadlo, chvilku se pozoroval a nemhl uveřit, ţe se zase dostal do toho zeleného pekla, ale uţ je v tom a bude se muset snaţit, aby se doţil důchodu. Ještě si z tašky vytáhl opasek s pulsní pistolí a připnul si ho. Ještě věnoval jeden pohled zrcadlu a nechápavě zakroutil hlavou, došel k taškám s věcmi vzal je do rukou a vyrazil ze dveří kajuty. Jak nadporučík procházel chodbami USS Zhukov a míjel další členy posádky a cestující, občas se stalo, ţe někdo z kolemjdoucích zůstal údivem stát. Všichni kdo uţ Solomona potkali někde na chodbě, nebo v baru ho měli za pohodářského profesora, ale teď kdyţ viděli toho rázného muţe se sveřepým výrazem a vojenskou uniformou nemohli uvěřit. Kdyţ ho pozdravili tak se dočkali jen zasalutování a Solomon pokračoval dál v chůzi. Nikdo z nich netušl, ţe nejvíce to ţere samotného Solomona, jelikoţ byl radši oním profesorem, ale to uţ je pryč, teď je z něj opět mariňák, nevíc zástupce velitele, takţe má zodpovědnost i za své podřízené, takţe si nemůţe dovolit být pohodářský. Došel aţ do transportní místnosti. Vešel dovnitř a pozdravil transportního důstojníka. "Na Scorpion prof.., pardou, nadporučíku?" zeptal se zdvořile praporčík od transportní konzole. "Ano praporčíku, ale řeknu vám, ţe bych byl radši zase profesorem na matičce Zemi."odpověděl Solomon a stoupl si na transportnér. Poté zasalutoval praporčíkovi a praporčík aktivoval energii a postava salutujícího vojáka se rozplynula... USS Scorpion ... nadporučík Caine se zhmotnil na palubě USS Scorpion a hned ho vítala mladičká transportní důstojnice. "Dovolte mi vás přivítat na palubě USS Scorpion nadporučíku, nechte
si věci tady, někdo vám je odnese do kajuty..." "Děkuji," přerušil jí nadporučík a koukl na její prímky "praporčíku, ale své věci si odnesu sám, jen bych vám byl vděčen, kdyby jste mi ukázala směr, kterým se nachází mariňácká sekce." dokončil své neuctivé přemýšlení a hlavou mu proběhla myšlenka, proč jsou všichni transportní vţdy praporčíci. "Tudy pane." odpověděla trošku zmatená důstojnice a naznačila směr. Nadporučík se rozloučil a zmizel ze dveří. Navigace chodbami nebyla těţká, USS Scrpion nebyl o moc jiný něţ jiné lodě této třídy. Solomon znal plány třídy Sovereign, stejně jako ostatních tříd lodi. Avšak Scorpion nebyl o mpc jiný co se rozloţení týče. Výzdobou a vůbec vzhledem chodem to byla nádherná loď. Jeslti vypadala majestátně zvenku, tak zevnitř to bylo stokrát znatejnější. Posádka také nevypadala zle, aţ na to, ţe ji trošku překvapil rázně pochodující mariňák. Solomon si říkal, jak asi vypadá zbrojnice, takto nádherné lodi. Brzy došel aţ do mariňácké sekce, ale byl trochu zklamán, nebýt hojného počtu mariňáků, tak by ani nepoznal, ţe se jedná o sekce mariňáků. Hned jak bude mluvit se svým nadřízeným navrhne pár změn. Jestli vypadala překvapeně posádka kdyţ vyděla nadporučíka, tak mari%náci byli zděšeni. To co pochodovalo chodbami se tvářilo jako dokonalé hovado, které bude prudit jak jen bude moci. Uţ prvním pohledem začali někteří vojáci nadporučíka nesnášet, ale zase si získal respekt. Solomon došel ke své kajutě a otevřel dveře, kajuta vypadala stejně přepychově jako ostatní, tak neváhal a hodil si tam tašky. Poté odešel nahlásit se svému nadřízenému. Jason ráznými veselými kroky mířil do své kajuty. Jeho mysl byla blahem bez sebe a on si ten stav vychutnával. Právě se otevíraly dveře jeho kajuty, ovšem zdejší prostředí, jeţ připomínalo Kate ho vrátilo zpět do mrazivé reality. Úsměv se vytratil z jeho rtů. Chtěl ji vidět, ale nemohl. Musel hrát naštvaného, jinak to nešlo. Přemýšlel dál. Připínaje se své nové frčky ztrácel smysl ţivota. Ano, nebyl bezchybný. Ale on ji miloval. Zradila ho, důvod to nikdy nemohl ospravedlnit. Jeho očí se zdáli být čím dál tím vlhčí. Uţ nikdy to nebude jako dřív. Sahaje rukou do zásuvky pro plnou sklenici whisky zpozoroval otevření dveří. A v nich se objevila Kate. Jasonovi vyhrkli slzy, jen trochu, ale on to cítil. Moţná dojetím, moţná byl poslední dobou jen přecitlivělý. „Co to s ním ksakru je?“ ptal se sám sebe „Ahoj! Dostal jsi můj vzkaz?“ líbezně začala Kate „Myslela jsem, ţe uţ tu nebudeš“ Jason krátce pohlédl na obrazovku. Aţ nyní si všiml ţe bliká. „ehh Asi jo, čekej, podívám se na něj první…“ v té chvíli ovšem očima nedokázal odtrhnout od Kate. Zadíval se jí do očí. Ne, nepotřebuje to číst, nezajímá ho to, tušil co tam je. Vstal. Zatímco se napřimoval, Kate pozorovala jeho postavu a nemohla nenarazit na nějaké podivné frčky avšak, nechtěla rušit kouzlo okamţiku, a tak mlčela. „Všichni děláme chyby.“pravil smířlivě, zadíval se jí do očí „Já tě miluju.“ políbil ji. Po nějakém čase dojde nadporučík Caine aţ ke kajutě svého nadřízeného. Zastaví se a trošku se upraví, aby nepůsobil nedbalým dojmem. pak se nadechne a zazvoní.
„Hloupej zvonek“ pomyslel si Jason a ignoroval ho, po chvíli se ozval ještě jednou. Přestal s činností, jeţ doteď prováděl. „Měli bychom otevřít, ţe?“ „Měli“ pravila Kate rozverně, jakoby ani nechtěla otevírat. Jason vzpomenuvše si na svou novu hodnost, se jiţ rozhodl. Odtrhl od sebe hnědovlásku, a zamířil si sednout do svého křesla. „To teď jako budeš ouřadovat?“ nevesele ze sebe vypustila slečna „Hmm, dále.“ Poručil sedící mladý kapitán Berm. Solomon dlouho nečeká a na vyzvání vejde do kajuty. A ještě ve dveřích zasalutuje, pak se ale trošičku zarazí. V místnosti je nějaká mariňačka a kapitán je dost mladý. Konečně mu dojde co mysleli tím dohlíţením na nového velitele. Avšak zareaguje jak mu protokol ukládá. Jason nejprve vytřeštil oči, chvíli nechápal a pak si vše uvědomil. „Vítám vás na palubě nadporučíku!“ Zasalutoval Jason. Pokynul rukou k ţidli jeţ samo osvětlení kajuty nabízelo k pouţití. Byla sice trochu strohá, ale designově velmi pokročilá. „Dáte si něco k pití?“ "Ne, děkuji pane, teď si nic nedám, ale časem bych s vámi rád zašel do baru na sklenku něčeho ostřejšího. Ale teď bych si s vámi rád sluţebně promluvil. Nevadilo by kdyby serţant odešla?" zeptá se slušně Solomon, ale tón jeho hlasu naznačuje, ţe by bylo vhodné, kdyby odešla. Jason se zatvářil na Salomona opravdu škaredě, a pak s nutností hlase poţádal „Kate prosím, na pár minutek.“ Jen co se zavřely dveře, Jason vytáhl onou whisky na kterou jiţ dnes jednou myslel. S ní se na stole objevily i dvě skleničky. „Tak a máme tu pak.“ Nalívaje červenohnědou tekutinu upřel svůj zrak na Solomona „Výjimečně dobrá Kanadská.“ Nesnášel ty whisky, které se jen kvalitně tvářily. To co pil byly jen ty nejlepší. „Copak jste chtěl?“ Na kapitánův "škaredý" výraz reaguje nadporučíkk jen očima vsloup. Nalívání whisky taky přejde, byť nic nechtěl, ale co by čekal. Vezme sklenku do ruky a promluví. "Pane, mohu s vámi mluvit otevřeně, bez ohledu na hodnosti, prostě jako dva normální vojáci, coţ jsme?" Na to ţe je na palubě teprve par minut a vidí ho poprvé, trochu spěchá, ale dejme tomu. „Do toho.“ Pouze zkonstatoval Jason, zatím se ani nesnaţil vyţívat v nějakém velitelském slangu. "Dobře pane, mohu se zeptat kolik vám je let a kde jste slouţil neţ jste se stal kapitánem?" Zeptá se bez okolků Solomon, ví ţe spěchá, ale někeré věci si chce vyjasnit co nejdříve. Vţdyť kapitán by mohl klidně být jedním z jeho studentů na akademii, jak je mladý.
„Né tak zhurta.“ Odmlčel se mladý Berm „to je na dlouhé povídání“ moc dlouhý a komplikovaný příběh zamyslel se nad svou minulostí Jason, tak to pouze shrnul „Kolonie Vero, San Francisko, USS Hoper a teď tady. No je mi 20. pročpak se na to ptáte, nadporučíku?“ Kdyţ nadporučík zjistí, ţe je kapitánovi jen 20, moc ho to nepřekvapí, přeci jen uţ nějakou dobu učil a mnoha jeho studentům bylo i víc neţ dvacet. "Trošku mě překvapuje, ţe máte taky vysokou hodnost na svůj věk. Většina lidí vašeho věku ještě studují na akademii. Ale to není moje věc. Jsem zde abych vám pomohl s velením maríny." Tak tohle mohl mladík čekat, moc ho to nepřekvapilo. A tak s neutichající vizí toho co se bude dít aţ pan nadporučík odejde se zeptal „Ještě něco pane Caine? "Uţ asi nic, kapitáne, nechci vás moc dlouho obtěţovat. Aţ budete mít čas, tak bychom mohli probrat otázky částečné reorganizace maríny, jistě budete mít spoustu nápadů. Snad jen, moţná by nebylo špatné zavést pravidelné ozbrojené hlídky v prostorách určených pro naši sekci." Odpoví nadporučík. Je si vědom, ţe kapitán má jistě jiné plány na příští chvíle a Solomon v nich určitě nefiguruje, tak se rozhodne nezaclánět. „Dobrá, zítra to proberem. Můţete jít, a uţijte si to u nás na palubě!“ veseleji pronesl Jason "Dobrá, takţe zatím nashledanou kapitáne." odpoví Solomon a vstane ze ţidle, poté zasalutuje a odejde dveřmi z kajuty, aby si prohlédl tu nádhernou loď. Na stole po něm zůstane sklenička s whisky, ze které bylo jendou upito, na víc nebyl čas... Berm pozorujíce sklenici, si jen pomyslí „No Ham, ani Chadwick to není.“ Vytvořili kapitán Jason Berm a nadporučík Solomon Caine. Bowling For Soup - Girl All The Bad Guys Want Název: Entering Scorpion, Part I Autor: Amanda Webster Lokace: AHF, USS Zhukov Hlavní chodba Akademie byla v přestávkách mezi jednotlivými přednáškami doslova naplněna k prasknutí nahlas diskutujícími kadety. Zdálo se téměř nemoţné probojovat se z jednoho konce na druhý, přesto však před ţenou v modré uniformě s dlouhými hnědými vlasy všichni uhýbali. Občas se ozvalo nesmělé, dobrý den paní profesorko, ale jednalo se většinou o nováčky, kteří netušili s kým mají tu čest. Starší kadeti uţ věděli, ţe připlést se do cesty „Ţelezné lady“ Websterové a ještě k tomu v den, kdy má špatnou náladu jako dnes, znamená podkopnout si pod sebou stoličku. „Profesorko, profesorko Websterová,“ zazněl za jejími zády dívčí hlas, ale ona ho ignorovala a postupovala dál směrem ke vstupní hale. „Profesorko, prosím počkejte,“ vykřikla dívka a zdálo se, ţe se k ní blíţí. Amanda Websterová se přinutila zastavit, avšak k dívce zůstala stále otočená zády. Nebyl to nikdo jiný neţ Elizabeth McKenziová, studentka, která se o ní druhým rokem pokoušela udělat doktorát
z exobiologie. „Profesorko,“ vydechla Elizabeth a v tónu jejího hlasu bylo znát, ţe se davem studentů musela probojovat „viceadmirál Norris s Vámi chtěl mluvit, madam.“ „Co mi za chce ten…“ nelichotivou poznámku na ředitele Akademie spolkla jakmile ho spatřila stojícího vedle Elizabeth. Několik studentů se pobaveně zasmálo, ale rychle zmlkli, kdyţ po nich šlehla pohledem. „Admirále,“ pozdravila Amanda předpisově a přitiskla si PADDy s domácími úkoly oběma rukama na prsa „Profesorko Websterová.“ „Přišel jste mi přidat pár dalších vyučovacích hodin?“ zeptala se sarkasticky a změřila si toporně stojícího důstojníka naproti sobě zlým pohledem. Před týdnem byl profesor Morgensten, její kolega, převelen na USS Scorpion, kde se měl zúčastnit mise do Krushaské expanze. Admirál Norris za něj nehledal ţádnou náhradu a Morgenstenovy hodiny připadly jí. „Tentokrát ne, profesorko,“ odpověděl admirál a pokusil se o vstřícný tón, „co všechno víte o misi USS Scorpion?“ „Jen to, ţe mi dala dvaadvacet vyučovacích hodin týdně navíc, admirále.“ „Profesorko, prosím,“ na admirálově tváři bylo znát, ţe jen stěţí potlačuje rozčilení, „přišel jsem Vám oznámit, ţe se v misi uvolnilo jedno místo.“ Tvář Amandy Websterové zůstala nehybná, ale ona sama měla pocit jakoby se jí v útrobách nafoukl obrovských balon štěstí. Uvidí Krushaskou expanzi, jednu z největších hvězdokup v galaxii. Tolik zajímavých objevů čeká jenom na ni. „Pokud jste jej ještě neobsadil, ráda bych se k misi připojila,“ odvětila nezaujatým hlasem. „Doufal jsem, ţe řeknete ano, ale,“ admirál se odmlčel „má to jeden háček.“ Balón štěstí prasknul. Amanda pozvedla jedno obočí a se zájmem poslouchala. „Neuvolnilo se totiţ místo ve vědeckém týmu, ale na samotné lodi, Scorpionu. Jedná se o post hlavního vědeckého důstojníka. Patřila byste k vyšším důstojníkům na lodi a vědecké týmy na palubě by spadaly pod vaše velení, chápu, ţe taková zodpovědnost...“ „Kdy můţu nastoupit?“ přerušila ho nadšeně profesorka Websterová. Admirál na ni překvapeně pohlédl. Ještě nikdy ji neviděl takhle rozrušenou a uţ vůbec ne v jeho přítomnosti. „Zhukov opouští orbitu v 16.00, máte šest hodin na přípravu.“ „Ţádný problém admirále, děkuji a...“ pobaveně se usmála „doufám, ţe mé hodiny svěříte do péče zkušeného pedagoga, Elizabeth, máme práci.“ ***
McKenziová měla co dělat, aby rychlým krokům profesorky Websterové stačila. „Zrušte moje dnešní přednášky, ale ještě předtím vyberte od studentů práce a pošlete mi je na Zhukov. Opravím je po cestě. Známky a zadání pro další práci pošlu uţ z paluby Scorpiona. Zavolejte Danielovi a nechte mu vzkaz, ţe na nějaký čas odlétám, pak seţeňte doktora Morgenstena, chci vědět, jestli je uţ na palubě,“ zatímco Websterová mluvila, Elizabeth si na PADD dělala poznámky. Studenti v domnění, ţe je rozzuřená uskakovali z cesty, takţe se k turbovýtahu dostaly během několika málo minut. Amanda nastoupila a stále diktujíc poznámky se otočila na McKenziovou, která zůstala stát na chodbě. „Přepokládám, ţe mě v době mé nepřítomnosti zastoupíte Liz.“ Dveře se za ní zavřely a asistentka zůstala stát v chodbě jako solný sloup. Nejenţe jí profesorka právě pověřila, aby ji zastoupila, ale poprvé za sedm let ji oslovila křestním jménem. *** Stále ještě překvapená a omráčená štěstím, které ji potkalo seděla o šest hodin později v runaboutu směřujícímu k USS Zhukov. Proutěný košík na kolem se otřásal v pravidelným intervalech, jak se její mourovatý kocour pokoušel vyprostit ze svého vězení. Naklonila se k němu a konejšivě zašeptala: „Za chvíli tam budeme Einsteine, vydrţ.“ Nezdálo se však, ţe by její slova měla nějaký efekt. Z košíku se ozvalo další zaprskání a vrčení. Kocourovo rozhořčení odnesla plyšová hráčka a podle zvuků, které se z košíku linuly musela být rozcupovaná na kousky. „Za chvíli tam budeme, doktorko,“ zahlásil praporčík sedící u kormidla. Navedl loď podél doků a malou chvíli letěli podél masivní konstrukce neţ se loď stočila a v pravém úhlu zamířila přímo do připravených otevřených vrat do hangáru. Praporčík posadil runabout měkce na podlahu. „Vítejte na Zhukovu madam, kapitán Verata s Vámi bude chtít mluvit ve své pracovně. Je to na první palubě.“ „Díky, praporčíku, myslíte, ţe by někdo mohl odnést moje věci do kajuty?“ „Postarám se o to, doktorko.“ Amanda vystoupila z runaboutu. S košíkem s Einsteinem v jedné ruce a s PADDem v druhé se vydala směrem k turbovýtahu. Byly to uţ roky, kdy naposledy vstoupila na palubu hvězdné lodi, přesto ji zachvátil stejný pocit vzrušení jako před několika hodinami. Procházela koridory a zdravila členy posádky. Ti ji pozdrav opětovali, přičemţ věnovali pokaţdé zaujatý pohled na košík s vyvádějícím kocourem.
„Můstek,“ oznámila počítači, jakmile se za ní zavřely dveře turbovýtahu. Kabina se mírně zhloupla, ale okamţitě pokračovala v cestě vzhůru. Amanda se sehnula ke košíku a uvolnila zámek drţící dvířka. Einstein okamţitě vyskočil ven, koţich na zádech najeţený, a ocasem švihal o podlahu výtahu. Vzala ho do náruče a snaţila se ho uklidnit. Kdyţ kabina zastavila u můstku, zdálo se, ţe se kocourův koţíšek zvedá uţ pomaleji. *** „Oceňuji Vaši vstřícnost, kapitáne, je neškodný a pouze se lekl,“ vysvětlovala Amanda. Ve stejnou chvíli se ode dveří rozezněl zvonek. „Vstupte,“ zvolal andorianský kapitán. Dovnitř vstoupili tři bezpečnostní důstojníci, všichni notně poškrábaní v obličeji a na rukou. Jeden z nich drţel oběma rukama vzpouzejícího se kocoura v uctivé vzdálenosti od své hrudi. „Na váš rozkaz jsme to zvíře odchytili kapitáne,“ zahalasil jeden z důstojníků a podával Amandě kocoura jakoby to byla náloţ, která můţe kaţdou chvíli explodovat. „Děkuji Vám, poručíku, doufám, ţe nikdo není váţně zraněn,“ obávala se Websterová a v duchu se usmívala nad tím, jak se jeden kocour dokázal ubránit třem perfektně vycvičeným bezpečnostním důstojníkům. „Slibuji, ţe se to jiţ nestane kapitáne. Děkuji za váš čas. Na večeři s důstojníky USS Scorpion se uţ těším. Za jak dlouho se s ním setkáme?“ „Za 41 hodin a 23 minut,“ odpověděl Andorian přesně. Amanda Websterová přikývla a s kocourem v náručí opustila kapitánovu pracovnu. *** „Profesorko Websterová, kolegyně!“ hlas profesora Morgenstena se nesl celým barem. Amanda překvapeně vzhlédla a prohlédla si vrásčitou tvář Erica Morgenstena, která ji s udiveným výrazem pozorovala. „Vy jste tu také Ericu? Skoro jsem na vás zapomněla,“ pronesla ledabyle a věnovala se dál své rajské polévce. „Ale Vy, já myslel...“ zakoktal profesor Morgensten a sloţil své seschlé tělo na ţidli vedle Amandy. „Jak je moţné, ţe o Vás nevím, kolegyně, jsem jedním z vedoucích pracovníků této expedice a všechny členy jsem vybíral osobně.“ „Ale kdepak, já nejsem členka expedice, jsem členka posádky, členka posádky Scorpionu, víte,“ rychle si nabrala další lţíci polévky a spolkla ji, aby se nerozesmála nad vyděšeným výrazem ve tváři profesora Morgenstena. ***
„Doktorko, mohla byste přijít na můstek,“ hlas kapitána Veraty zkreslený interkomem se nesl chodbou po níţ zrovna kráčela. Vklouzla do nejbliţšího turbovýtahu a nechala se vyvézt na můstek. Dveře se za ní zavřely právě ve chvíli, kdy se na hlavní obrazovce objevila plavovlasá ţena s hodností kapitána. "Scorpione," začal přátelským hlasem Andorian, „jmenuji se Verata a jsem kapitánem Zhukova." "Natalia Youds, ráda vás poznávám kapitáne," odvětila ţena na obrazovce. "Potěšení na mé straně. Většina personálu, který vám vezeme se k vám nalodí během několika hodin," pokračoval kapitán. "Mezitím bych byl velice poctěn, kdybyste vy a vaši velitelé přišli na palubu mé lodi dnes večer na slavností večeři." Přitom kapitán kývl na doktorku Websterovou, která mu pohled opětovala a opustila můstek, aby se připravila na setkání se svým novým velitelem. Název: -° ANGELS IN FATIGUES °Autor: Gerron Junayd Lokace: Na křídlech andělů Tenhle log bych ráda věnovala serţantu Amandě N. Pinson, kamarádce a věrné spolubojovnici ve zbrani. Jako mnoho jejích bratrů a sester ve zbrani, Amanda poloţila svůj ţivot v boji proti terorismu. Nikdo z Vás jí asi neznal, ale věřte, ţe to byla milá holka a fajn společník v chladných dlouhých večerech. Narodila se ve Státech, zemřela v Iráku. Její jméno je zapsáno mezi mnoha dalšími na pamětní desce agentury NSA, takţe půjdete-li někdy okolo, poloţte tam květinu pro ni a i pro ty další, kteří ještě včera s námi seděli u jednoho stolu, a dnes musíme dát vlajku do ruku jejich rodičů, kdyţ uţ oni sami nemohou. Sbohem, Amando, zůstaneš v srdcích svých přátel, rodiny, a nás všech, tvých bratrů a sester v uniformě, kteří od tebe převezmou ten prapor, jenţ jsi nesla, a ponesou ho dál. Bylo to sychravé ráno. Sešeřelé, chladné, mokré. Ponořené v mlze. Junayd podpírala Jackovu matku a hleděla hrdě před sebe, jak čtyři NCO nesou od cesty rakev s ostatky desátníka O`Neilla překrytou vlajkou Federace. Kněz odříkával motlitbu za padlého a blahořečil jeho činy, a jeho obět ideálům Federace. Jak se tak Junayd rozhlédla po truchlících, viděla mezi nimi spoustu zelených a pár bílozelených uniforem příslušníků Sboru. Mezi mnohými poznala Stukova, který jakoby vyčníval ve své důstojnické uniformě z řady obyčejných vojáků. Junayd odvrátila svůj zrak od ostatních a pohlédla na fotku Jacka zpola zahalenou černou stuhou. Do očí se jí draly slzy, ale ona si nemohla dovolit plakat. Byla zde oporou, pevným bodem, o který se lze zapřít, kdyţ je nejhůř. Mariňáci ve slavnostních uniformách došli s rakví aţ k pozůstalým, kde jí poloţili nad hrob. Vlajkový důstojník divize, generálmajor Maxmillian Veers, převzal místo kněze, a pohlédl na pozůstalé. „Dnes jsme se tu sešli, abychom vzdali hold muţi, jehoţ ţivot vyhasl ve sluţbě Federaci. Zemřel sice mladý, ale ţil plnohodnotný ţivot, který bychom mu nejeden z nás mohl závidět. Avšak, svým brzkým odchodem, nás zde zanechal v zármutku a ţalu. Nestrachujme se o duši našeho bratra, která jiţ jistě odpočívá na nebesích a shlíţí na nás,
pozůstalé, s hrdostí v srdci nad skutky, které desátník za svého ţivota pro Federaci udělal. Vzdejme mu poslední hold, a pamatujme si ho jako člověka, který ţil a bojoval s námi. Je mi tedy ctí, jménem prezidenta Federace Spojené Federace Planet, ve jménu Rady Federace, s ctí a uznáním předat rodině desátníka Jacka O`Neilla `Bronzovou Hvězdu` za jeho hrdinství nad rámec sluţební povinnosti během útoku proti nepříteli.“ Mariňáci z čestné stráţe chytli kaţdý svůj cíp vlajky a pomalu jí sloţili. Generál předstoupil a velící důstojník stráţe mu předal sloţenou vlajku, na kterou generál poloţil otevřenou etuji s Bronzovou Hvězdou. Pak otočil k pozůstalým a pomalu a důstojně k nim přešel, aby vlajku s vyznamenáním předal do rukou O`Neillovo matky, a projevil jí upřímnou soustrast nad ztrátou syna. Pozůstalí, jeden po druhém, projevovali Jackovo rodině upřímnou soustrast. Kdyţ i ten poslední tak provedl, generál předstoupil před rakev a zasalutoval. Vojáci z čestné stráţe ji začali pomalu spouštět do hrobu. Zazněly čestné salvy. Bylo to sychravé ráno. Sešeřelé, chladné, mokré. Jako by plakaly samotná nebesa. Název: .:: Recall to duty ::. Autor: Thomas A. Chadwick Lokace: Kdesi v undergroundu Věnováno Lianně pro vše to, co je tu. Seděla na zemi, dlouhé vlasy jí padaly přes obličej. Čekala. Zdvihla hlavu a vzhlédla. V kontrastu s hlubokou černí pláště, v nějţ byla oděna, se zdála její tvář ještě bledší. „Běţ,“ řekla muţi, který se opíral o stěnu. „Uţ jsou blízko.“ „Zůstanu s tebou,“ odporoval. „Je jich příliš mnoho, já z téhle místnosti svobodně neodejdu, to je jisté.“ „Pomůţu ti!“ „Ty to nechápeš, ţe ne? Já nemám šanci. Nejsem nic, můj výcvik je mizerný, mám stěţí základy, neměla jsem nikoho, kdo by mne naučil víc,“ v jejím hlase jako by zaznívala stopa hysterie. „Ale,“ pokračovala a hysterii nahradil mrazivý klid, smíření s osudem. „I kdybych uměla mnohem víc a tys mi pomáhal, stejně není naděje. Je jich příliš mnoho.“ Nadechl se, nejspíš chtěl něco namítnout. Jenţe ona ho zarazila mávnutím ruky. „Vím, co chceš říct. Ale bylo by to marné gesto. Tohle je past. Past na mně. Tobě nic nehrozí, moţná o tobě ani neví. Je zbytečné aby ses tu nechal zabít. Vypadni odsud. Nechají tě odejít.“ „A co bude s tebou? Nemůţu tě opustit!“ „Co by se mnou bylo? Buď mě zabijí, nebo, v ještě horším případě, ne.“ Viditelně se otřásla, zjevně ji takové vyhlídky děsily víc neţ smrt. „Pak by mě pochopitelně postavili před soud. A jsem si jistá, ţe by dokázali překonat kaţdou obranu, kterou bych zbudovala ve své mysli.“ „Copak není jiná moţnost?“ Byl otřesen tou poráţkou, která z ní vyzařovala. „Snad ano,“ usmála se a v tom úsměvu bylo víc smutku neţ v slzách. Natáhla se pro svůj phaser leţící opodál na podlaze. Při tom pohybu se jí pravý rukáv pláště vyhrnul a odhalil bělostné předloktí s dlouhým rudým šrámem. Štíhlé prsty obemknuly rukojeť zbraně. Pozdvihla ten válec z lesklého kovu a zamyšleně se na něj zadívala. „Vypadá tak nevinně,“ pronesla poněkud nepřítomným hlasem. „Stejně jako ty,“ poznamenal její společník. „Jenţe on nevinný je,“ v jejím hlase byla cítit potlačovaná zloba. „Protoţe zbraň nemůţeš vinit z činů, jeţ spáchala. A také ji nemůţeš potrestat. Zato člověka ano. A to mě čeká, kdyţ náhodou přeţiju. Obvinění a trest. A budou zkoumat moji mysl, obnaţí moje nejskrytější pohnutky, nejtajnější myšlenky.“ Teď uţ se ani nesnaţila svůj vztek skrývat. Ale moţná to byla jen maska, pod kterou probleskovalo něco jiného. Skoro jako...strach.
„A já nesnáším, kdyţ se mi někdo hrabe v hlavě.“ A znovu se zdálo, ţe ta nenávist, s níţ to řekla, má skrýt zoufalství. Sklonila hlavu a vlasy jí znovu zakryly obličej. Dívala se na zbraň ve své ruce, pomalu jím otáčela, jako by se kochala odrazem světel na jejím lesklém povrchu. Vypadala tak smutně a křehce, jak tam tak seděla v tom černém plášti, který teď náhle připomínal spíš rubáš. Působila tak dětsky, příliš mladá, aby zemřela. Chtěl k ní vykročit, touţil ji obejmout, dodat jí odvahu, odejít a odvést ji s sebou, zachránit ji. Jenţe ona znovu zdvihla obličej a v očích, jeţ na něj upřela, hořelo cosi, co ho vyděsilo. „Slib mi jednu věc,“ zašeptala bezkrevnými rty. „Cokoliv,“ řekl a při tom se bál, ţe bude ţádat něco, co on nedokáţe splnit. „Chci jen, abys potom odsud odnesl mou zbraň. Alespoň ona ať jim nepadne do rukou.“ „Potom? Po čem?“ „Copak to váţně nechápeš? Nedovolím, aby mě dostali ţivou.“ A zatímco on pořád ještě nedokázal uvěřit těm slovům, namířila zbraň k sobě. Přitiskla emitor pod své levé ňadro, co nejblíţe k místu, kde tlouklo její srdce, malý ptáček uvězněný v kleci ţeber. Ještě phaserem malinko pohnula, aby směřoval lehce vzhůru a pak zavřela oči a zbraň aktivovala. Z emitoru vytryskl zářivě zlatavý paprsek, lehce prošel dívčiným tělem a pokračoval dál za jejími zády aţ dosáhl nedaleké zdi. Jak mrtvé tělo padalo na zem, phaser se deaktivoval. Dívčin společník ji tam nedokázal nechat jen tak leţet, ale nebylo moţné, aby vzal její mrtvolu s sebou. Tak ji alespoň uloţil s co moţná největší důstojností. Pak se ještě, drţe její phaser v ruce, u dveří otočil a věnoval jí poslední pohled. Připomínala sochu. Teď vypadala její tvář skoro šťastně. Kdysi mu vysvětlovala, jak je to s lidmi jako ona. O SFI a DSRF. O tom, jak bývá DSRF povaţována za jedinou správnou. Ona však neměla z SFI strach, věřila, ţe právě SFI skýtá odpovědi na otázky, jichţ měla plnou hlavu. A také neměla strach ze smrti, protoţe, jak mu tvrdila, ve skutečnosti nic takového neexistuje. Doufal, ţe je to pravda. „Narodila ses ve špatné době,“ zašeptal. Věděl, ţe takové, jako byla ona, povaţovali za po moci touţící vrahy. Snad to byla u některých pravda, ale věřil, ţe museli být i takoví, kteří hledali ve sluţbách SFI odpovědi na otázky, které DSRF vyřešit nedokázala, a nelibovali si ve zbytečném vraţdění. Tehdy by asi se svým přístupem přeţila, ale dnes, po tisíciletích, neměla šanci. Teď by uspěla jen pokud by byla i skvělá bojovnice, která by kolem sebe dokázala vytvořit auru strachu. Ale ona boj nijak zvlášť nemilovala. A nebyla úmyslně krutá. Bude mu chybět. I s tou svou nevypočitatelnou a náladovou povahou. „Nezapomenu na tebe,“ slíbil a pak odešel s pocitem podivné prázdnoty. Created by Lianna Mairee&Thomas A. Chadwick Název: Sbohem a šáteček Autor: Nicholas Nataniel Ryan Lokace: Na palubě USS Scorpion Nick poté, co přistál zpět na Scorpinu, opustil kokpit Rogue a zamířil rovnou na můstek. Tam byl relativní klid, i kdyţ zbytek lodi vyvíjel horečnou aktivitu, aby moha loď co nejdříve vyrazit na novou misi. Komandér seděl v kapitánském křesle a jeho myšlenky se ubírali neznámo kam, kdyţ hleděl na hlavní obrazovku, kde se vznášel Zhukov. Nadporučík přistoupil k navigační konzoli, kde slouţil svou sluţbu jistý praporčík. "Hlášení?" zeptal se ho Ryan tichým hlasem, aby nevyrušil Johnosona ze svých myšlenek. "Nic nového pane, my i Zhukov máme nulovou rychlost, vzájemná vzdálenost je 1480 metrů,..." praporčík se na chvíli odmlčel, "pane, proč se vlastně ptáte?" "Za půl hodiny mám v hangáru přebírat letectvo a pak má následovat slavnostní rout. A proto
jsem došel sem nahoru, abych zkontroloval stav, protoţe se sem dostanu nejdříe při odletu." Chvíli bylo ticho, přerušované pouze občasným pípnutím některé z konzolí. Po minutě Nick, který se doposud opíral o konzolu navigace, pokynul praporčíkovi a zamířil ven z můstku. O dvacet pět minut později Nicholas Ryan stál opět v hangáru, kde jiţ ustala veškerá horečná aktivita. Všichni piloti, inţenýři a technici, kteří zde ještě před chvílí pracovali, stáli nyní v prostřed hangáru a vyčkávali na slova, která pro ně měl připraven nadporučík McReed. "S nedávno skončenou misí končí i moje sluţba zde, na Scorpionu," začal. "Za hodinu a půl odlétá USS Zhukov a já odlétám s ním. Moje povinnosti u letectva Scorpionu přejímá v plné míře, zde přítomný, Hlavní navigační a druhý důstojník Nick Ryan," oznámil nadporučík všeobecně známá fakta. "Mrzí mě to, ţe musím odejít, ale nedá se s tím nic udělat. Bylo mi ctí vám velet. Nikdy jsem nemusel řešit ţádný váţný kázeňský problém, vţdy jste podávali maximální výsledky a toho si váţím u kaţdého z vás." Ronald se na chvíli odmlčel. "A nyní bych rád, kdyby sem přistoupil můj kolega a nástupce." Nick udělal dva kroky a ocitl se u McReeka. Ten mu podal ruku a hlasitě promluvil: "Nadporučíku Ryane, Nicku. Tímto vám nyní předávám letectvo lodi Hvězdné Flotily, USS Scorpionu.“ Pronesl Ronald slavnostně a mávl rukou směrem po stranách hangáru, kde stáli v řadách vyrovnány perfektně vyleštěné raketoplány. „ůPůvodně zde měla být účastna kapitán Youds, ale ta velmi zaměstnána transportem nové posádky a počátkem nové mise nemohla přijít. Předání sice není oficiální, ale dostatečně slavnostní doufám je. Přeji vám, aby jste nikdy nemusel mít s těmito báječnými muţi a ţenami ţádné problémy.“ Po Nickových mozkových drahách se rozběhli extrémní rychlostí vzruchy, které hledali nejvhodnější odpověď na to, co právě McReek řekl, ale nenašli nic dostatečně slavnostního. „Děkuji,“ odpověděl prostě Ryan. Slova se opět ujal McReek: „No a nyní je pro vás připraveno malé pohoštění, s kterým bych chtěl ukončit pobit zde na Scorpionu.“ … Všichni obcházeli stoly, pojídali to, na co zrovna měli chuť, klábosili a potřásali si s Ronaldem McReekem. Tedy skoro všichni. Nick stál v pozadí a na srdce mu usedla jakási podivná melancholie. Nová mise se blíţila k začátku, lidé odcházeli a přicházeli, ale nikdo nezůstal na tolik dlouho, aby se s ním mohl sblíţit. Veškeré vztahy, které si Nicholas Nathaniel Ryan stihl za dobu svého působení na Scorpionu vybudovat, byly postaveny na profesionální bázi. ‚Snad se to brzy změní,‘ zadoufal Nick a nikým nepozorován zamířil ven z hangáru a dále na můstek. S McReekem se rozloučil jako první a tak ho u routu nic nedrţelo. Created ny Ltcmdr. Nicholas N. Ryan Název: Přílet Autor: Chris Honor
Lokace: Paluba a hangár Kapitán Jason Berm se právě vracel z prohlídky jeho nové kajuty. Popravdě chtělo to pár rázných změn. Přemýšlel jak by to jen provedl, bylo mu vcelku jasné, ţe k tomu potřebuje souhlas kapitána a ţe musí zajít za operačním důstojníkem. I tak nehodlal se stěhovat dříve, neţ se ta kajuta dostane do tvaru který si představoval. Bloumaje chodbami narazil na Velícího Chrise Honora, byl to bývalý pilot, vlastně ani sám Jason nevěděl proč u nich nastoupil. Kaţdopádně teď, zastupoval jeho bývalé místo a patřil k těm velitelům se kterými si mladý Berm ještě nepromluvil. Kdyţ Chris uviděl svého nového velitele, postavil se do pozoru a zasalutoval. Technicky vzato, to nemusel, ţadný z nich nebyl ve sluţbě, ale neuškodí udělat dojem. V momentě kdy se začal ohlašovat, mu prolétlo hlavou, ţe teď to bude celkem změna, bude mu někdo velet místo toho, aby to byl on kdo velí....ale to nevadi, bývaly časy kdy musel poslouchat rozkazy nadřízenych jako kaţdý baţant. Pane, jsem váš nový velící Chris Honor, dříve jsme se uţ párkrát letmo potkali, ale to jsem měl jinou hodnost a pozici. Ale teď jsem tady u vás. Moţná by jste se chtěl podívat na dárek, který jsem nám přivezl. Viděl jak velitel při slovu nám tázavě zvedl oboči a tak dodal, pokud chcete, můţu vám ho ukázat hned, nachází se na hlavním hangáru. A jak se oba vydali směrem k hangáru, tak, aby reč nestála se zeptal Jasona : Slyšel jsem, ţe posledení mise Scorpionu byla hodně zajímvá, co je na tom pravda ? ,,Ehm u nás snad všechno ne ?" pousmál se mladý Berm, kdyţ konečně vstupovali do hlavního hangáru a Jason se otázal ,,tak kdepak máte tu svou novou hračku?" Zde, řekl Chris a ukázal na nový runabot třidy Arrow v úpravě pro marínu. Co mu říkáte ? Zeptal se Chris. Nic moc, ţe ? Ta bílá barva. Já osobně preferuji růţovou. A pak se rozchechtal na celé kolo. Jason se neudrţel a také se rozesmál ,,A co všechno ta mašinka dovede?" Jsem rád ţe máte smysl pro humor, s lidmi který ho nemají, se mi hůře spolupracuje. No a pokud jde o její výkony, jsou celkem uspokojivé a odpovídají běţnému standardu, který máte tady a podal Jasonovi padd s TTD* . Ale za tu dobu, co jsem ji sedlal, mě napadlo několik vylepšeních a doufám, ţe projdou. Jak moţná víte, dříve jsem byl u letectva a tak mám dost zkušeností s různými hračkami. To mě zajímá" rychle přejíţděl očima Padd, byl to váţně dokonalý stroj i dýmové granáty dokázal házet. Jasona napadlo ţe tady uţ člověk nic nevylepší a proto se zájmem otázal: ,,Tak copak navrhujete?" No, první věc která by chtěla vylepšit je řízeni - a to na dle míněni spousty lidi - zastaralé knyply. Nevypadá to tak úţasně jako běţné řízení, ale umoţňuje to nejen rychlejší manévrování díky intuitivnímu řízení, ale umoţňuje to letoun i cítit, nejen řídit. Další je torpédová výzboj, můj návrh je omezit počet torpéd a o získaný prostor zvýšit počet torpédometů. Ve velmi málo případů došlo v průběhu boje k vyčerpání torpéd - bud byl nosič dřív zničen, musel ustoupit nebo jednoduše vyhrál. Dále posílit trup ablativním pancéřováním, coţ by bojovou odolnost ještě posílilo. Rád bych viděl ve výzbroji i pár transfázových torpéd, ale nevím jak se na to budou dívat inţenýři co by je musely postavit. I kdyţ nová plazmová torpéda taky nejsou špatné. Ale to bych chtěl po lodní správě a inţenýrech uţ asi moc. Jason se pouze pousmál, moţná konečně má pod sebou lidi kteří konstruktivně přemýšlejí, bylo mu to velice sympatické ,, Máte můj oficielní souhlas, avšak prokonzultujte to s techniky, a pane Honore, pokud bude stíhat plnit povinnosti velitele skupiny, není jich málo to mi věřte, a do toho to zařídit můţete to provádět ve své pracovní době." Jason si dobře uvědomoval ţe zde nemůţe trávit tolik času, sice nebyl ve sluţbě ale měl se ještě hlásit u kapitána, a také chtěl skočit za operačním důstojníkem. Zasalutoval ,,zkušební let necháme na
jindy" ani nečekal na to aţ zasalutuje i Chris a uţ si to rychlým krokem mířil ke dveřím. *TTD - takticko technická data. Název: The First Duty Autor: Sorjei Lokace: Chodby, můstek USS Scorpion Poručík Sorjei si to mířil koridorem Scorpionu do astrometrické laboratoře, v ruce si přitom pohrával s datapaddem jenţ vzal ze stolu při odchodu. Jednalo se o ţádost nějakého kapitána Berma o modifikaci kajuty, která ale byla v současnosti na ţebříčku Sorjeiho priorit aţ na konci. Praporčík Hallová příliš nezvládala mnoţství práce, kterou ji udělil, a tak si nakonec část informací stejně musel zajistit sám. Volbu zástupce by neměl odkládat příliš dlouho, ale ani ji zbytečně uspěchat. Pár metrů před ním se otevřely dveře turbovýtahu a z nich vystoupila vysoká a štíhlá ţena, která na sobě ale neměla uniformu Hvězdné Flotily, spíše jen leteckou kombinézu bez hodnostního označení. I bez něj ale Sorjei okamţitě poznal o koho se jedná. "Kapitáne, poručík Sorjei se hlásí do sluţby jako nový operační důstojník", postavil se vulkánec předpisově do pozoru. Natalie pohlédla na Vulkánce, který před ní právě stál. Ano, jeho spis studovala dnes ráno. Byl to jeden z těch šťastných, které Flotila převelela ze Zhukova na Scorpion. Kdyby se z mise vrátili standartním způsobem, pravďepodobně by ještě chvíli zůstal tam kde byl. Ale podle toho co říkal ten záznam by ho povýšení určitě zastihlo stejně velice brzy. Kapitán se na něj příjemně usmála a při tom její ruka vyrobila tradiční vulkánský pozdrav. Celkově to byla dost nezvyklá kombinace. "Ţijte dlouho a blaze, poručíku. Jste na palubě dlouho?" Vulkánec lehce nadzvihnul levé obočí, nečekal od kapitána ţe by ho pozdravila tradičním vulkánským pozdravem, o to více ho to ale zaujalo a udělalo na něj dojem. "Zatím jen 6 hodin, pane. Snaţil jsem se vás jiţ dříve kontaktovat, ale podle počítače jste nebyla na lodi tak jsem se domníval, ţe budete na nějaké recepci na Zhukovu o které mluvil můj dřívější velitel" přitom významným pohledem sjede kapitánovu uniformu, jenţ by se asi příliš nehodila na společenskou událost. Nat jeho pohled zachytila. "No, vlastně jsem trochu ověřovala našeho staronového velitele letectva", vysvětlila. "Pokud jde o tu recepci kapitána Veraty, ta je plánována aţ na osmou hodinu coţ je..." Kapitánův pohled se stočil k displeji na stěně. "...coţ je dříve neţ jsem si myslela."Kapitán si trochu povzdechla: "No tak jestliţe vám to náhodou ještě nikdo neřekl tak vítejte na palubě. Doufám, ţe společně budeme tvořit perfektní tým."
"Děkuji kapitáne, bude mi ctí slouţit na Scorpionu", odpoví upřímně Sorjei. "Uţ jsem mluvil s komandérem Johnsonem, uvedl mne jiţ do operační sekce a představil mne mým novým podřízeným. Myslím ţe naváţeme výbornou spolupráci a dostaneme operační sekci opět na vrchol výkonnosti." "Jsem si tím jistá, poručíku. A ještě jedna věc, já, komandér Johnson i naporučík Ryan navštívíme kapitána Veratu na Zhukovu. Nebude vám vadit vzít na těch pár hodin sluţbu na můstku?" Natalie mluvila zcela samozřejmým tónem. Ve skutečnosti byla ale zvědavá jak poručík zareaguje na to, ţe po několika málo hodinách dostane hned pod křídla celou loď. Sorjeiovi se při té otázce rozbušilo srdce, na Zhukovu zastupoval občas svého nadřízeného na můstku ale nikdy neseděl ani během noční směny v kapitánském křesle. Naštěstí jeho vulkánská půlka nechala jeho hlas chladným a tak mohl odpovědět kapitánovi neutrálním hlasem, jako by se jednalo o naprosto obvyklou záleţitost. "Samozřejmě kapitáne, velmi rád. Ještě jsem neměl moţnost seznámit se s můstkem a jeho osazenstvem. Za jak dlouho má ta recepce začít ?" "Asi za hodinu a půl. A pokud jde o ten můstek, kam máte momentálně namířeno?" "Chtěl jsem jen předat nějaké datapaddy, ale ve skutečnosti jsem měl v plánu prohlédnout si cestou astrometrickou laboratoř. Slyšel jsem ţe je velmi rozlehlá a vybavená tím nejmodernějším vybavením. Samozřejmě to můţe počkat pokud pro vás mohu kapitáne cokoliv vykonat." "Co byste řekl, kdybychom se cestou zastavili na první palubě?" Zeptala se Nat, ačkoliv věděla ţe je to zcela opačným směrem. "Myslím, ţe by to bylo.....uspokojivé", odpoví po chvilce váhání poručík. "Skvěle," usmála se znovu blondýnka. Začínala tušit, ţe s tímhle Vulkáncem bude rozumět. Oba pak pokračovali směrem k turbovýtahu. Jeho dveře se otevřely a uvnitř stál starší muţ v zlaté uniformě s frčkami nadporučíka. Jeho ruce byly plné PADDů. Se zasyčením dveří sebou trochu škubnul a několi sekund balancoval aby PADDy neupustil. "Marvine..." "KAPItáne", pozdraví rozjařeně šéfinţenýr jakmile pochytá PADDy. Zamrká na poručíka ale nevzpomíná si ţe by ho někdy potkal. "Poručík Sorjei, nový hlavní operační důstojník", představí se hned vulkánec. Marvin k němu napřáhne ruku na pozdrav ale v tu chvíli mu vypadne polovina PADDů z ruky a zastaví se aţ o zem. Sorjei se chce pro ně hned shýbnout aby pomohl ne zrovna hubenému šéfinţenýrovi ale ten mu místo toho hned stiskne ruku.
"Marvin Dante, šéfinţenýr", usměje se muţ a posbírá PADDy. "Kam to bude kapitáne ?", obrátí se na mladou ţenu. "Právě jsme se s poručíkem chystali na můstek." Marvin se rozzářil: "Ó ano jistě, samozřejmě, samozřejmě. No, pokud by poručík Sorjei měl zájem rád mu ukáţu zbytek lodi a hlavně naši strojovnu," říkal Marvin zatímco sbíral PADDy se země. "Konečně jsme opravili warp-motory září jako nové. Poručíku věděl jste ţe naše warp cívky jsou po refitu schopné korigovat..." "Marvine..." skočila mu do řeči kapitán. "O jistě, jistě všechno má svůj čas, ţe?" Jak vulkánec pozoruje kapitána se šéfinţenýrem je mu jasné, ţe to asi není poprvé kdy nadporučík aţ příliš mluvil. Ve skutečnosti to byl zatím asi nejupovídanější člověk, kterého Sorjei za těch 6 hodin na Scorpionu potkal. "Vaši velkorysou nabídku prohlídky lodě si samozřejmě nemohu nechat ujít, nadporučíku" Marvin se zasměje a lehce napomene vulkánce. "To jsem rád, neříkejte mi ale prosím hodností, prostě jen Marvine" Vulkánec dnes jiţ po několikáté nadzdvihne obočí překvapením. "Není to nevhodné oslovovat vyššího důstojníka křestním jménem ?" "Hmmm moţná, ale nechávám si tak říkat od všech", usměje se Marvin a jakmile se za nimi zavřou dveře turbovýtahu, zadá cestu na můstek. "Aţ se dostaneme do Krushaské expanze, víte totiţ je tam několik mlhovin, které by měi mít podle průzkumů velice specifické sloţení. Bude to výborný způsob jak otestovat naše senzorové pole na maximum. Poslední misi jsme bohuţel otestovali hlavně zbrojní systémy, ale pokud jde o průzkumné kapacity, které jsou přinejmeněším stejně velkolepé tak zatím nebylo mnoho příleţitostí. I tak mám ale několik nápadů, které by rozhodně stálo za to vyzkoušet." Pokračoval Marvin cestou na můstek. Natalie se jenom usmívala. Přestoţe jeho upovídanost dosahovala naprosto neuvěřitelných rozměrů, byl Marvin Dante jedním z lidí, kterých si v posádce váţila nejvíc. Zatímco byl Scorpion v rekonstrukci a celá posádka si uţivala zaslouţené dovolené, Marvin osobně dohlíţel na kaţdý detail refitu lodi. Snad to nebylo z nějaké nedůvěry k technikům v Utopia Planitia, nebo ţe by to snad povaţoval za svou povinnost, ale bylo to prostě proto, ţe tuhle práci miloval. A to byla také jedna z věcí, který kromě neutuchající energičnosti z šéfinţenýra vyzařovala. Najedou však Marvin stichl. Udělal tak přesně v okamţik, aby dodal poručíkově první návštěvě můstku dostatečně slavnostní charakter, sám dobře věděl, jaký záţitek to můţe být. Sekundu na to se dveře výtahu znovu otevřely.
Sorjei vystoupil jako první, být člověkem, tak by měl pusu otevřenou dokořán. Oproti lodi třídy Ambssador na které doteď slouţil byl můstek mnohem větší a modernější, zdaleka nebyla obsazena všechna stanoviště ale i tak na něm bylo poměrně rušno. A tomu všemu měl jiţ brzy na krátkou chvíli velet neţ se kapitán vrátí. Zmohl se jen na jedno slovo: "Fascinující..." "To jistě je," přitakal Marvin. "Kapitáne, pokud mě omluvíte mám ještě něco mála na práci." "Samozřejmě, Marvine." Kývla kapitán. Byla si jistá ţe šéfinţenýr se nezastaví nejméně do půlnoci. Potom se opět obrátila k Sorjeiovi. "Vaše stanoviště je tady," ukázala na hlavní OPS konzolu v čele můstku, hned vedle navigace. Náčelník sedící za konzolí se zvedl a uctivě uvolnil poručíkovi místo. "Děkuji kapitáne, za vše", obrátí se Sorjei na kapitánku a usadí se na své nové místo...
Created by Cpt. Natalia Youds & Lt. Sorjei Název: Nová skusenosť Autor: John Forman Lokace: USS Scorpion V kajute pre taktického dôstojníka sa ubitovával nový člen posádky lode John forman. Na loď sa dostal prevímenou posádky z lode USS Zhukov a tak bolo na jeho tvári vidiet nadšenie, ţe uţ nie je na lodi triedy ambasádor ale na sowereign. Ako tak obdivoval všetky vylepšenia kajuty písal do paddu správu pre doktora o jeho zdravotnom stave. John bol plne zdravý ale ešte nebol na rutinnej zdravotnej prehliadke na novej lodi a tak si chcel túto povinnosť splniť hneď po ubitovaní. Nechcel to odkladať a tak sa vidal na ošetrovnu. Po dlhšej ceste po chodbe John zistil, ţe nemoţe nájst turbovíťahy a tak pouţil nástenný l-cars ktorý mu ukázal cestu. No, uţ niesom na mojom ambasádore. pomyslel si a v očiach mu bolo vidiet ţe mu je trochu lúto za všetkým čo na Zhukove preţil. Na konci chodby nastúpil do turbovíťahu. Ešte sa dvere ani nestihli zavrieť a John uţ vyhŕkol paluba 5 ošetrovňa. John celou cestou obdivoval l-cars vo vítahu a rozloţenie palúb na lodi. Aţ sa dvere otvorili a John mal volnú cestu na ošetrovňu, prešiel čo by pár metrov aţ uvidel na dverách nápis ošetrovňa. Spomenul si na ošetrovňu na Zhukove a na blikajúce displeje nad lôţkamy. Keď konečne vstúpil na miesto zjavila sa mu nádherná miestnost ktorá ţiarila do biela svojov čistotou. Vymakané zariadenia mu dodávali pokoj bezpečia na lodi. Keď si prezrel ošetrovňu pristúpila
k nemu sestra ktorá ho poţiadala o padd s jeho lekárskymi údajmi. Prepáčte ale ešte som ho kompletne nedokončil, odvetil jej. Tak si sadnite a aţ to budete mať hotové tak mi dajte vedieť. Zaiste, odvetil a pustil sa do paddu. Na ošetrovni zazrel veľa svojich kolegov zo Zhukova ktorý sa taktieţ prišli ukázať na prehliadke. Tak slečna je to hotové. Sestra si prevziala padd ktorý si prečítala a podala ďalej doktorovi Jean Paul Renauldovi. Ten si očami prezrel padd a potom aj Johna ktorého prešiel trikordérom. Vypadá to ţe vám nič nieje ale pre istotu vás prezrie holodoktor a pustil sa do inej zrejme taţšej práce. Sestra aktivovala program a tieţ sa šla venovať druhým. Hologram naskenoval Johna lekárskym trikordérom a urobil mu pár testov. Po preskúmaní získaných údajov zhrnul: Ste úplne zdravý pán John Forman, nič vám nebráni v plnení poviností na lodi. Johnovi sa po slovách holodoktora ulavilo a hneď sa chcel nahlásit hlavnému taktickému dôstojníkovi Davidovi Marcusovi do sluţby. Ak dovolíte povinnosť volá. A uţ ho na ošetrovni nebolo. Vydal sa do kajuty Davida Marcusa. Keď tam prišiel, z ničoho nič znervóznel a choval sa dosť čudne. Nevedel čo ho čaká za tými dverami, no neváhal a stlačil zvonček na kajute Davida Marcusa. Z reproduktoru sa ozvalo tiché vstúpte a John sa stretol s hlavným taktickým dôstojníkom Davidom Marcusom ktorému sa nahlásil do sluţby. Ten si ho prezrel očami a privítal ho na palube scorpionu. Budete zastupovať post taktického dôstojníka a preto od vás chcem uplnú zodpovednosť vo všetkých smeroch. Momentálne si dajte ešte pauzu a zoznámte sa s loďou. Doporučujem vám simulátor. Ten myslím na Zhukove nieje ak sa nemílim. Zajtra sa začína vaša aktívna sluţba na lodi USS Scorpion. Johnove rozbúšené srdce sa razom ukludnilo a John pochopil, ţe s Davidom Marcusom bude dobre vychádzať. Ďakujem vám pane, tak zase zajtra. Po viskúšaní simulátoru, kde John lietal na raketopláne ponad svoju domovskú planétu Reticul sa John zastavil v bare kde sa zoznámil s pár členmi posádky. Ihneť si našiel nových priatelov i keď tých starých tu mal aţ cez hlavu. Po rušnom prvom dni na Scorpione napokon zaspával s dobrým pocitom, ţe nové dobrodruţstvá ho ešte len čakajú... Název: Přílet Autor: Igori Sulo Vasalij Lokace: Paluba Uhf 1336, USS Scorpion Pláţ. Moc krásná pláţ.. Nikde nikdo, všude okolo jen písek, teplá voda, pár serfařů a zamnou hotel. Nemůţe být nic lepšího.. Zvednu se a jdu pomalu do hotelu, směřuji k baru. Jak tak pomalu procházím pláţí, sleduji lidi okolo sebe. Krásná barmanka se mě zeptá: Copak si dáte pane?? Zrovna kdyţ si chci obědnat něco k pití, ozve se nepříjemné a velice hlasité Píííp A znova. Jo uţ je to tak, dovolená zkončila před několika hodinami a to co bylo se uţ nevrátí.. Proletlo mi
neuvěřitelnou rychlostí hlavou. Otevřel jsem oči a sledoval prázdnou oblohu, všude okolo jen hvězdy a pár nezvnětlích teček kdesi v dáli.. Počítači? Jak jsme daleko?? Vzdálenost k USS Scorpion je 8 726 metrů. Předpokládaný čas do přiblížení je 6 minut a 23 vteřin.. To je dost dlouho ještě. Posadl jsem se pohodlněji do křesla a začal vzpomínat.. Vzpomínám si, ţe jednou, a není to zase tak dávno, kdyţ jsem byl ještě na Zemi, přišel za mnou muţ, byl jsem mladý a naivní, a povídá mi.: ``Můžeš se stát velikou osobou a ovládnout vesmír.. Pamatuj si to, jednou, až to budeš potřebovat vzpomeň si na Johna Voralberga.. `` Po jeho slovech jsem se slabounce zamyslel. Nenapadlo mi ţe je moţné aby se v dnešní době stal zázrak. A do budoucnosti nikdo z nás nevidí.. Moţná je to opravdový prorok, a nebo taky ne.. Ano tehdy mi to přišlo jako skvělá budoucnost, i kdyţ podle oblečení z roztrhaných hadrů a rozbytých uţ dávno ne koţených bot, mi bylo jasné ţe je to nejspíše jen nějaký ubohý vandrák který hledá svou oběť kterou by obral o pár kreditů.. Pravděpodobně na alkohol, drogy, nebo snad na jinou látku která je uţ mnoho staletí zakázaná.. Po vteřině v zamyšlení se všechno rozplnulo. Jen jsem se podíval okolo sebe, a ten chlap nikde. Rozhlíţel jsem se ale na půl míle nikde nic, okolo ni ţiváčka. To je hodně dost divný napadlo mi, ale šel jsem svou cestou dál. Po několika dnech jsem se jako student dostal do federačního archívu, kdyţ jsme tak s klukama a holkama prolézaly archýv napadlo mi ţe bych se mohl podívat na tajemného pana V. Krátké zachrochtání počítaového terminálu. Searching.... Z ţivotopisu tohoto člověka moc nezůstalo jen se zde píše ţe to byl psichoanalitik.. A jediný člověk který kdy dokázal přečíst mozkovou frekvenci při nadměrné aktivitě.. Co je mnohem divnější je ţe ten muţ se kterým jsem se setkal a ten který je na fotce v terminálu jsou jedna a tatáţ osoba.. Je to divný protoţe Mr. V. Zemřel v roce 2071 v uctihodném věku 107 let.. Ale vţdy jsem měl pocit jako kdyby byl zde semnou a pořád mi pomáhal s mou prací.. Ne, to je hloupost.. Na tohle nemůžu myslet. Jsme v moderní době, přece si nebudu připouštětet že někdo kdo umřel už před mnoha lety existuje biť i jen jako duch někde okolo mě a pomáhá mi.. Vyhrkl jsem ze sebe neuvěřitelnou rychlostí, jak mě to probralo uvědomil jsme si ţe před sebou vidím Zhukov a Scorpion v celé svojí kráse... Počítač: USS Scorpion je vzdálen 752,6 metrů, připravte se prosím na transport.. No tak dobrá. Zvedl jsem se z pohodlného křesla, přešel k modrému kruhu v rohu vedlejší
místnosti.. Od pultu se ozval hlas: Tak pane. Připravte se na přesun. Alexi, myslíte že vám mohu důvěřovat?? Zavtipkoval jsem trochu suše na pilota.. To už je jen na vás pane. A teď vážně Igo myslíš že je dobrý vracet se na takovouhle bestii??? Víš přítely, jak dlouho se známe?? 25?? Nebo 27 let?? Za tu dobu bys mohl vědět že jsem po tom toužil už od 16ti.. Těch pár nezdarů, na ty kašle pes.. A prosím už to nezdržuj a pošli mě tam.. Dobře, je to na tobě.. Neţ to Alex stačil doříct uţ se okolo mě rozzářilo modré svétlo, a následně se začala rýsovat oblá místnost s nápadně šedivými stěnami. Světlo zmizelo a před očima se zobrazila zase ta samá scenérie, po levé straně pult s mladíkem, uprostřed dveře, dvojité dveře a nalevo dokonce hned dva bezpečáci, kteří hlídají aby se na loď nedostal nikdo nepovolaný, jimţ jsem se legitimoval a s taškou v ruce se vzdálil z této nepříjemně vyhlíţející společnosti.. Uţ je to tu zase, úzké chodby, malé výtahy. Nic se tu nezměnilo ani za těch pár měsíců.. Okamţitě mi prolétlo hlavou a já se přesunul k nejbliţšímu turbovýtahu.. Nechtěl jsem se zdrţovat s prolézáním palub a zdravení všech členů posádky kterou potkám... Po několika minutách hledání vlastní kajuty A hele, tady to je. 316 tak jsem tady. Vybalení a srovnání věcí bylo otázkou dalších pár minut. Na pracovním stole uţ byl připravený Padd s poznámkami a informacemi k další Scorpikovi misi.. Ten jsem připevnil k pasu a počal hledat nějakého nadřízeného.. ÁÁh, vrchní poradce Hotty, zdravím vás pane a chci oznámit že jsem právě přijel na loď a hlásím se do služby.. Poradce: Výborně, vítám vás na palubě a přeji hodně zdaru, ovšem teď mi omluvte, musím ještě něco zařídit.. Otočil se a zmizel v neznámo kam.. Další destinací byl můstek a pracovna kapitána.. Nebo kapitánky? To uţ je jedno jak se jim říká, hlavně kdyţ to neslyší.. Heh, prolétla mi úvaha hlavou zrovna kdyţ jsem vyděl tu sličnou tvář pobíhat po můstku.. i tady dopadlo vše podle očekávání a tak jsem se mohl vydat do své práce. Počkat, ještě ne vlastně Rozeznělo se chodbou.. Na paddu se zaškrtla políčka kapitán a HLPR. A poslední byla prohlídka na ošetřovně.. I tady vše proběhlo bez problémů, tak uţ jen dojít do kajuty a počkat si na první sluţbu. Tedy, aţ za 11 hodin.. Posledních pár hodin dovolené, tak si ji jdu pořádně uţít.... Sesmoleno Mnou.. ( Neboli poradcem.) Název: Přemítání o Bohu
Autor: Cedric Austin Waldgrave Lokace: USS Scorpion Poslušné vrnění mohutného plavidla Cedrica vţdycky fascinovalo: „Víte, ten rytmický zvuk mně uklidňuje. Vím, ţe je všechno správně. To se totiţ ozývá Bůh a stará se o nás. Snaţí se, aby všechno běţelo tak, jak má, a abychom věděli, ţe to dělá právě on. A my mu to musíme oplácet, přinejmenším, ţe mu budeme naslouchat.“ „Naslouchat?“ „No my ho přímo slyšet nemůţeme, to ne, ovšem jsme schopni naslouchat jeho stvoření, věcem, ve kterých je přítomen. A kdyţ to nečiníme, potrestá nás, potrestá...“ Normálního člověka by v tuto chvíli zavalily tuny vzpomínek, kdyby za sebou měl to, co Cedric. Takţe i on se teď topil v záplavě neočekávaných myšlenek, ale on je objal a s úsměvem na tváři se s kaţdou potěšil. Proto odešly tak rychle, jak přišly. Bůh mu jen připomíná věci minulé, aby nezapomněl. Kdo je zapomenut, neţil. Vynořiv se ze stavu zasnění, uslyšel: „...probíhalo tam? Máte nějaké zajímavé záţitky?“ „Ale ne, má sluţba probíhala v tom největším pořádku. Však jsem se o to snaţil. často jsem se modlil a byl jsem odměněn. Jen jednou náš pán dovolil úmrtí mého nadřízeného, ale to je v pořádku, neboť On zná smysl všeho. Muselo to přijít.“ Cedric se láskyplně zadíval na svého spolustolovníka a hádal, ţe ho začíná těmito řečmi nudit. Měl by změnit téma, ovšem právě se nalézal ve stavu zahloubání a chtěl v něm i setrvat. Cítil Boţí obětí, jeţ ho v jeho záměru podporovalo. Avšak ten pilot jeho pohnutky nesdílel. „Jak můţete ţít takhle? Bez adrenalinu? A s vědomím, ţe někdo za vás řeší vaše problémy? Já bych to nedokázal.“ Cedric se pousmál. Tohle slyšel uţ tolikrát... „On za mně mé problémy neřeší, avšak podporuje mne v mých vlastních řešeních, ukazuje mi cestu a pomáhá mi v její realizaci. On ví, co je pro mně dobré i kdyţ já to mockrát nenalézám. Ovšem o tomto dogmatu bych se nerad bavil. Spíš bych se vás zeptal, nač potřebujete ten váš adrenalin?“ „Jak se vůbec můţete takhle ptát, člověče?! Ten pocit, kdyţ jste na hranici moţností a je pravděpodobné, ţe přijdete o ţivot...to je skvělej pocit!“ „A jaký to má smysl?“ „Smysl?“ „Co tím získáte...“ „No...ten pocit.“ „A potom?“ „Jak potom?“ „No poté, co se ten pocit rozplyne.“ „No...“ „A co jste tím učinil pro druhé?“ „Ale...sakra, mám z toho prostě supr pocit a ostatní mi můţou vlíst na záda!“ „No jistě, na světě jste přece jenom vy...“ „Ostatní si taky můţou dělat, co chtěj=„ „...a to vám dává právo činit to samé. A co svým jednáním tvoříte?“ „Já...proboha, co do mně furt rejete?! Jánic tvořit nebudu a nehodlám se komukoli zpovídat a podřizovat! Udělám, co budu chtít a finito!“ Pilot do sebe znechuceně kopnul zbytek ze svého nedopitého piva a Cedrica urychleně opustil. Waldgrave jen pokrčil rameny a posadil se pohodlněji ke stolu. Takových odmítnutí jiţ zaţil... Je důleţité vytrvat ve svém konání. Bůh nedopustí, aby vyšlo nadarmo. Přitáhl si k sobě PADD a začal se věnovat své práci. Nezapomínal na svou funkci, vůbec ne, ale dokázal si rozvrhnout čas tak, aby všechno ve správnou dobu stihl.
Tolik práce a tak málo času k rozjímání... „Ty hajzle!“ tvrdý, pěkně naštvaný a jistě i alkoholem podpořený hlas se ozval z neurčitého místa. Neţ si Cedric uvědomil, kdo je zamýšleným adresátem toho neurvalého projevu, ztratil cenné sekundy. Zvedl oči od své práce aţ ve chvíli, kdy se lehce potácivá postava dostala jiţ na několik kroků od stolu. „Pane, mohu vám pomoci?“ „Jo můţeš, ty bastarde! Opustil jsi Ginu a teď za to zaplatíš!“ Cedric spatřil opilý rozmach svého oponenta včas. Dokázal odskočit ze ţidle a dopadnout do dřepu tak, aby sebou nemusel plácnout na zem. Nebylo mu příjemné vytírat podlahu od té spousty špíny a zrovna dvou zlatavou uniformou. Postavil se a pozoroval opilce, jak se k němu přibliţuje. „Ale no tak, klid, pane. Rozešli jsme se v absolutním míru, po racionálním úsudku…“ „Jo tak racionálním, jo?! Já ti ukáţu racionálním, ţe budeš koukat! Kvůli takovýmu parchantkovi probrečela tolik dní a nocí, ţe se aţ divím. Takovej pápěrka…“ Rozmáchl se znovu, Cedric uhnul a přitom rychle ustupoval. Bohuţel, dveře ven byly na druhé straně místnosti, takţe se k nim nemohl jen tak dostat. Narazil zády do nějaké ţidle a dovolil si podívat se za sebe. Stál tam stůl a lidi na něm hráli karty. Úder ho zasáhl zcela nečekaně. Pěst mu přejela po pravé tváři, rozedrala mu kůţi a zřejmě i pošramotila chrup. Ačkoli opilý vyzyvatel neměl nejrychlejší reflexy, rozhodně rváčský instinkt v něm stále přetrvával. Další a další rána se snesla na Cedricův obličej. Hekal, prosil, volal o pomoc, ale nic se nedělo. Rozběhl se pryč ve chvíli, kdy začal znovu trochu vnímat. Bohuţel, s tímto se do jeho mysli vrátila i ukrutná bolest, které se za všech ţivotních situací snaţil vyhnout. Nateklý ret mu znemoţňoval artikulaci, na pravé oko díky záplavě červeně neviděl. „PO-MO-S!“ křičel na ostatní zkoprnělé osoby, které jen nečinně přihlíţely tomuto násilí. Potom upadl a jen cítil, ţe jeho břicho se mu snaţí prodrat vnitřkem těla aţ do krku. V duchu se pomodlil, aby byl schopen s čistým štítem vidět Boha v jeho slávě, aţ…no…spíše kdyby náhodou. Velmi by ho tehdy bývalo zajímalo, jaké měl On zrovna k takovémuto činu pohnutky. Potom přestal vnímat. Název: Nová loď Autor: Mandukar Lokace: USS Scorpion "Pane za necelou minutu dorazíme k USS Scorpion" oznámil mi mladý crewman. "Dobře zaleťte do hangáru hned jak to půjde."odvětil jsem. No nic horšího se mi nemohlo stát.Proč jsem jenom ţádal zase o povýšení teď mně pošlou na nějákou válečnou loď.No nic třeba tam bude zábava. "Pane uţ jsme na místě." "Dobře tak já uţ půjdu." Po svých slovech jsem odešel z raketoplánu a zamířil prodělat všechny procedůry při příjmání na loď.Tak a teď hurá do kajuty.Vyrazil jsem po chodbach ke své kajutě.Uvnitř jsem uloţil svá zavazadla a prozkoumal svou kajutu. Ve své kajutě jsem i něco snědl a pak se vydal oběvovat loď. Po pár hodinách jsem prozkoumal co jsem uznal za vhodné a vrátil se do kajuty.Můj replikátor naštěstí zreplikoval i romulanské jídlo a tak jsem si dal vyinn a`Rhynnek,sedl jsem si do křesla a přemýšlel. Vytvořil Mandukar
Název: ohlednutí za minulostí Autor: Karl Sten Lokace: Je zvláštní,kaţdý den nezačíná právě idylicky a v mém případě bohuţel to platí dvojnásob.ani si nevzpomínám kdy jsem mněl pohodový den. ano uţ si vzpomínám,ale to bylo hodně dávno,to bylo ještě s Lin,no.................,tak...aby,.....coţe.No nic to bylo dávno,ted je to pryč. Takţe mně uţ neotravujte a dejte pokoj,mám svých starostí a své práce dost. Tak jsem ukončil seznamovací den se svými kolegy,bylo to směšné aţ k popukání jak na mne hleděli. Však jsem na nich viděl,co je to za člověka,zvláště moje protějšky jemného pohlaví,si mysleli asi to nejhorší. A abych řekl pravdu bylo mi to absolutně jedno,a taky jsem to dal najevo,takţe jsem všem zkazil celý den,jak poradce taktně naznačil. Odpověděl jsem mu na rovinu,já jsem se jich neprosil,a to vyvedlo z míry i jindy klidného poradce. Však se taky říká,poradce vyvedeš z míry jen tehdy pokud na něj zaútočíš jeho zbraněmi. Moje nové místo i postavení bylo odpovídající a moje nová kajuta hotový přepych,a uţ jsem viděl lepší. Asi si řeknete,ţe jsem pěkně rozmazlenec a arogantní, ale taky jistě nevíte,ţe jsem lékařský génius a to né ledajaký. Říkáte,ţe ted jsem to přehnal,ale vůbec ne,to jen vy nemůţete uvěřit,mému umění a sebevědomý.tak to je vaše mínus. Zpět mému novému působení,Scorpio je jen přestupní stanice k dalšímu postupu,jak by řekla moje matka. Uţ si to nemyslím,alespoň,né ted,protoţe se mi tady začíná líbit a je tu spousta materiálu na zkoumání. Ve svém oboru se snaţím dosáhnout maxima,ale bohuţel jsem svázán poněkud ortodoxními pravidly lékařské etiky. Mně tyto předsudky nesvazují a potom co jsem viděl v zajetí na ně hledím s pohrdáním. Viděl jsem kolegy kteří rezignovali,kdyţ bylo vše ztraceno podle jejich mínění. Uţ nebyla naděje,ale pořád existovala jen to nepřipouštěli,ţe si ta šance tam stále je. Tak se zrodil nový Sten,starý Sten zemřel,a sní část jeho já.Tato transformace byla dokončena,kdyţ jsem ztratil Lin,pak uţ nebyla cesty zpět. Moji nadřízení na mne od té doby hledí skrz prsty,jako na nebezpečného šílence jehoţ by bylo nejlepší zavřít a zahodit klíč. Ale moje úspěchy a převratné objevy to mu zabránili,ale na jak dlouho,neţ nějaká krysa najde způsob mně někam uklidit. A proto jsem přijal toto místo,abych se někam uklidil,však mi na mém pracovišti vystrojili drobnou Slávů,né z vděčnosti,ale v z vděčnosti,ţe jdu o dům dál. Byla to tak pěkná párty,plná pokrytectví a lidské zkaţenosti,ţe jsem se upřímně bavil,zatím co
oni,né,jak jsem slyšel,měla mně ta party smrtelně urazit a zdeptat,ale opak byl pravdou bylo to spíš naopak,moji kolegové byli ti kdo trpěli. Takţe jsem z toho vyšel jako sadistický tyran hovící si v lidské nemohoucnosti,necitelný vyvrhel,uráţející svým konáním lékařskou profesi. Bylo jediné štěstí,ţe Scorpio byl zde a nemusel jsem čekat na jeho přílet,asi bych se unudil k smrti,nesnáším to tiţ nečinnost a delší doba bez práce mně přivádí k záchvatům šílenství. Chorobná touha po práci,ale vorkoholik nejsem to teda ne. Mám i jiné záliby,ale bohuţel jako lékař je moc neuplatním,jen jednou jsem je uplatnil,a to kdyţ jsem krotil na ošetřovně jedno raněného admirála,jeţ se chtěl mermomocí vrátit do boje,a nechápal,ţe uţ boj dávno skončil. Několik judistických chvatu,a pan admirál byl zpacifikován.Pravda musel jsem Jsem zklidnit jeho pobočníka,takţe jsem málem skončil před vojenským soudem,za napadení vlajkového důstojníka,ale skončilo to důtkou a napomenutím,a varování od šefa,ţe bojové sporty nepatří na ošetřovnu ale do tělocvičny. A mohl bych vyprávět,kdyţ mi přinesli nějakého hlavouna,myslím ţe si vyvrkl kotník či co,ale skučel jak v posledním taţení,mněl jsem svojí práce dost,ošetřoval jsem nějakého baţanta z ošetřovny,něměl strkat ruce kam neměl,nevýhoda mladí. A pak tenhle řvoun,jelikoţ mi došlo trpělivost,tak jsem se ho zeptal proč tak řve,ţe musí chvíli počkat.Bohuţel ten pán si myslel kdyţ má diplomatický pás je on ten komu se má věnovat plná pozornost,ale bohuţel se spletl. Ujistil jsem ho,ţe pokud ještě pípne,tak něco zaţije,bohuţel můj výstup byl ta sugestivní,ţe to skončilo u kapitána jako pokus o vraţdu. Krajně nepříjemné,ale přeţil jsem to se stoickým klidem,dostal jsem další důtku,a nebyl jsem povýšen.To mne zas tolik nevzrušilo,ale ta spokojenost toho člověka ,ţe dostal co chtěl to ve mně vyvolalo reakci,moţná toho budete jednou litovat doktore,řekl mi kapitán,ale bylo to vaše rozhodnutí. Omluvil jsem se tomu pánovi,tak dokonale,nesmím opomenout,ţe jsem mu řekl to co mu jeho doktoři asi nechtěli říci,ale byl jsem lékař a on no on byl pacient. Název: "Cogito aeternitam!" Autor: Thomas Johnson Lokace: USS Scorpion - koridory a pracovna prvního důstojníka Je mnoho bytostí v jedinci. Je mnoho bytostí v jedinci. Je mnoho bytostí v jedinci. Je mnoho bytostí v jedinci. Je mnoho bytostí v jedinci. Je mnoho bytostí v jedinci. Je mnoho bytostí v jedinci. Kdyţ spala, byla nádherná. Erární postel kajuty mladších důstojníků obklopovalo nedůtklivé očekávání, na ţidli visela nepomačkaná zelená uniforma s praporčickými frčky u krku. Nikdo se déle nezamýšlel, jestli přikrývá i zbytek Aninčina oblečení. Věděli jsme to. Seděli jsme tam oba a hltali ten komfort jejího věku. Byla stejně stará jako já a přesto mi
připadala tak vzdálená. Bylo to tím, ţe jsem ji kdykoli mohl mít … stačilo by jenom chtít. Urovnal jsem si kalhoty uniformy a raději dal nohu přes nohu, byť to málokdy dělám. V nějakém vláčném snu pomalu otočila hlavu a vlasy jí napůl překryly jemný obličej. Několik pramínků téměř neviditelným tempem spadávaly z její spící tváře. Rty doposud ve slastném úsměvu se otevřely k nádechu… Vstal jsem, ale chytl mě za ruku. Vyčítavým pohledem jsem Romulana usadil. Tohle je přeci můj svět. Jenom můj. Obrátil jsem se zpět k posteli a vytáhl ruku z kapsy. Pohnula se. Pohnula se při kaţdém mém dychtivém kroku k ní. Neměl jsem tu sílu přemýšlet racionálně. Došel jsem přímo k posteli a sedl si vedle ní. Můj společník se snaţil předstírat nezájem, uţ přeci nadhled a skepse patřily k jeho postavení. Být nad věcí se v této situaci ale imitovalo těţce. Urovnával si temně fialový hábit. Úsměv zmizel. Z jednoho okamţiku do druhého se toho tolik posunulo. Vlasy rychle spadly z obličeje, ústa se k sobě přimkla, hlasivky zavrněly výkřikem a oči na mě polekaně hleděly. Trvalo to ale jenom ten druhý okamţik. Během třetího se uţ uklidnila. Bylo to skvostné, jak neskrývaným způsobem budím v lidech důvěru… a pocit bezpečí. Usmál jsem se skrz ten ponurý výraz. „Komandére… já, co potřebujete, pane?“ „Ale Aniko nepřišel jsem sluţebně. Promiň, ţe jsem tě vzbudil, nechtěl jsem, ale kdyţ ty jsi tak… naléhavá.“ Sunul jsem ruku spoře po polštáři. Čtyři sekundy. „Pane, já to… nechápu. Prosím, kdyţ tak počkejte venku, obléknu se.“ Hlas trochu přeskočil. Tři sekundy. „Ale to nemusíte, praporčíku.“ Oslovení hodností jsem zdůraznil, snad kvůli podtrţení její podřadnosti. „Oblečení je v dnešní době jenom výstřelek konformismu, Aniko. Nebojte se.“ Šeptl jsem. Dvě sekundy. „Prosím vás … pane.“ Oslovení dodala s mírnou odmlkou. Začínala být nervózní. Ale to k tomu patří. Odtáhla se. Má ruka tuto zradu vykompenzovala rychle a účinně, posunula se do stejné vzdálenosti od obličeje slečny, jako před chvilkou byla. „Jste umazaná strachem z neznámého a obáváte se mě kvůli mé neskryté nadřazenosti a nadřízenosti, ale to nemusíte. Aniko, hvězdy Vám prosvítají póry, jste houba nasáklá něhou. Drolíte se…“ Jedna sekunda. Dotkl jsem se její tváře. Blahem se mi přivřely oči. Nezmohla se na nic jiného neţ poblázněný pohled na Romulana s výrazem, z něhoţ odkapával chtíč. „On…“ „On vám neublíţí… ţádné nikdy neublíţil…“
„Tarkine! Co to…“ Vyskočila z postele a přimknula se k protější stěně. Vzala do ruky jantarovou vázu od rodičů, dárek k absolutoriu. Druhou rukou švihla po uniformě na ţidli. „Waflerová, bezpečnost do mé kajuty!“ Romulan se postavil. Rukou jsem ho zastavil. Jedním pohybem jsem přeskočil postel a chytil oběma rukama praporčíka za pas. „Aniko, vy mě zrazujete. Na téhle lodi můţu téměř cokoli.“ Zasténala pod silným sevřením. Tohle opravdu nebyl sen. Zdecimovaně se pohlédla za svou kariérou. Líbal jsem ji na krku. Švihla kolenem a já se prudce předklonil s bolestivým hlesem. Romulan přiskočil a chytl ji za krk. Druhou rukou vryl do jejích vlasů a sevřel je u kořínků. „Teliku, ne… bude se… nás příště bát.“ Bolest snad ještě sílila. Přece ji nenechám císaři. Taková smůla… Marcha šarmantně ruku, v níţ drţel Aninčiny vlasy, spustil dolů… Dveře kajuty se otevřely a dovnitř vběhla šestice ozbrojených členů posádky z bezpečnostního týmu. „Praporčíku Waflerová, pane, děje se něco… ?“ Hleděli na ni, jak klečí vprostřed místnosti a vypadá… příšerně. „Eh … já.“ Do očí se jí vlily slzy. Klečela na zemi a hrozně ji bolely vlasy. „Asi se… se mi něco zdálo. Omlouvám se.“ „Pane, opravdu tu nikdo není, byl to jen sen.“ Zahlásil druhý asi sedmnáctiletý muţ, tedy spíše ještě chlapec, a chlácholivě se k Anice sehnul a pomohl ji na nohy. Ta se k němu roztřesená přivinula. Mladík pohlédl zmateně na velitele týmu, který jen s plachým úsměvem pokrčil rameny. „Všechno uţ je dobré.“ Pronesl mladý bezpečák a připadal si tak… muţně. //// Otravná a neodbytná časomíra probudila svým děsivým zvukem delegáta Tarkina uţ před dvěma hodinami. Proč vlastně vstává tak brzo? Ptal se vţdy sám sebe. Je na palubě lodi, kde nemá co na práci a jenom si uţívá komfortu, jeţ mu je poskytován. Nebylo to však nic pro něj. On prostě potřeboval práci, nic jiného neuměl. Neuměl se bavit, neuměl neintrikovat, neuměl jít do simulátoru a hrát potřeštěné scénáře, neuměl nic krom své práce. A ta mu podle některých šla přímo mistrovsky. Ranní rituál, spočívající v ranní hygieně, výběru oděvu a zanadávání si na všechno, co se připletlo do cesty, byl i tentokráte splněn. Následně uţ zase nemohl dělat nic jiného, neţ si sednou do své pracovny na USS Skorpion a pročítat si, co se v DSRF děje, co nového ve Federaci a především na Tellaru. Jako první tajemník oddělení mezihvězdné infrastruktury se však cítil dost divně. Ano, post to byl dobrý a vcelku váţený, byl sám svým pánem, mohl dělat, co se mu zachtělo, protoţe měl komando podřízených, kteří by práci udělali za něj, ale
nestačilo mu to. Nebylo to dost „dobrodruţné“. Po všech těch misích, které vykonal, úmluvách, utnutých hlavách důstojníků Flotily, skončil na prestiţním, leč administrativním postu. Co by dal za to, aby se mohl vrátit na post guvernéra nevýznamné oblasti, nebo aspoň správce soustavy. To by bylo jistě lepší, neţ mít na starosti sice veledůleţitý sektor a jeho infrastrukturu. „Váš čaj, Vaše Excellence.“ Pronesl hlas člena diplomatické stráţe. Byla to ţena ve středních letech. Na její tváři se objevovaly první vrásky, v jejich vlastech první šediny. Byla i šéfkou diplomatické stráţe, pokud tedy opomeneme fakt, ţe se o to vţdy stará konzul Hans. Ta však v poslední době běhá, kde se dá a něco shání. Matovi to nevadilo. Nyní ji nepotřeboval a Jane, tak se jmenovala šéfka diplomatické stráţe, byla vesměs příjemná ţena. Někdy si však říkal, jak zrovna ona můţe být u diplomatické stráţe - připadalo mu, ţe nadporučík Jane Mellok snad ještě nepřišla o své iluze a ideály Hvězdné flotily. „Děkuji Vám, Jane. To bude všechno.“ Poděkoval za čaj delegát. Nadporučík ve fialové uniformě se mírně uklonila a odešla. Zvláštní ţena. Pomyslel si znovu Tarkin a dál se věnoval čtení záţivných operací, které nyní provádí jiní členové DSRF nebo Hvězdné flotily. Po několika minutách byl jeho šálek prázdný, počítač vypnutý, kytky zalité a dostavila se… Nuda. Škoda, ţe nemá nějaký pěkný koníček, třeba golf nebo šachy nebo něco jiného. Martel však sbíral umělecká díla, památky ze starověku atp. To byl jeho nákladný koníček, ale tady své věci neměl, ačkoliv se mu konzul Hans snaţila kajutu přizpůsobit co nejvíce. „Je 7 hodin standardního federálního času.“ Linul se hlas počítače místností a oznamoval nastavenou časomíru. Výborně. Zaradoval se Mat. Vstal ze svého křesla a vydal se ke své ochránkyni - nadporučíku Mellok. Šel rovnou do její pracovny, umístěné v těsném sousedství jeho kajuty. „Kdyby mě někdo sháněl, tak mu prosím vyřiďte, ţe nemám nyní tak 3 hodiny čas.“ Mellok pozvedla obočí ve stylu Mr. Spock. Nikdo se po něm nikdy nesháněl. Tarkin to taky věděl, proto dodal. „Pro formálnost.“ Řekl to lehce ironickým hlasem a odešel v doprovodu diplomatické stráţe. Původně na její sluţby resignoval, ale konzul Hans byla velmi, velmi, velmi, ano prostě velmi neodbytná. Lepší si vzít na cestu dva hochy s phasery, neţ další dva dny poslouchat, jak je vhodné, aby je měl, jak by se měl chovat apod. Někdy měl sto chutí konzula vlastnoručně uškrtit. Své poslání brala moc váţně. Na druhou stranu se to někdy hodilo. Celá skupinka postupovala koridory plavidla třídy Sovereign. Po refitaci z lodi čišela novota. LCARs si jen spokojeně poblikoval na nástěnných displayích. Procházeli jedním koridorem, aby v dalším mohli zatočit. Mat uţ litoval, ţe nepouţili prostě turbovýtah, ale ranní „romantická“ procházka se prostě nedala odřeknout. Zrovna chtěl něco povědět svým stráţným, kdyţ jeho pozornost zaujala poměrně nezvyklá hromadná přítomnost bezpečnostních důstojníků u jedné z kajut. Takticky shledal, ţe by bylo dobré vědět, o co jde. Neváhal a změnili směr k oněm bezpečnostním důstojníkům. Došli aţ ke kajutě, kde praporčík… Jak se to sakra jmenuje, no ona… Delegát si nevzpomněl, ale znal praporčíka. Byla to blízka spolupracovnice bývalého šéfa vědeckého oddělení, nyní první důstojníka Johnsona.
Přistoupil k veliteli jednotky, coţ odhadl podle hodnosti, kývl hlavou směrem k Anice a zeptal se. „Co se tu děje?“ „Excelence, našli jsme prap…“ „Měla jsem špatný sen, a tak zpanikařila a přivolala bezpečnost. Uţ je to v pořádku, pane Tarkine.“ Pronesla rychle Anika, ale její hlas zněl jako ve snu. Zírala na Martela podivným výrazem. Přímo cítila ty nechutné pařáty, jak jí rvou za vlasy a nutí… Ostatně, ten měl co říkat. Ať se hne, kam se hne, třeba i do jídelny, tahá s sebou ty panáky. Asi by ho doprovázeli i na záchod, kdyby nebyl v jeho kanceláři. Anika podráţděně a ještě trochu zmateně zašmátrala ve skříňce a vyndala pouzdro s mnoha PADDy, zatímco ostatní přihlíţivší na ni stále hleděli. Připadala si hrozně nesvá. Hrozně ráda by zůstala v kajutě, musela ale do sluţby. Navíc tam má nastoupit jejich nová šéfka sekce a praporčík nechtěla způsobit trapné situace, na které byla někdy mistr. Všimla si, ţe její nenadálé obecenstvo tvoří povětšinou muţi a ti se na ní laskavě dívají. Prokoukla ty nevinné obličeje a bylo jí všechno od pohledu jasné. A chtělo se jí z toho zvracet. Urovnala si uniformu a snaţila se nemyslet na to, co tento akt ještě před dvaceti minutami u těch dvou násilníků znamenal. Násilníků ze snu… snad… Muţi trochu odstoupili od dveří, aby mohla odejít. Uvědomila si, ţe kdyţ tak poníţená klečela uprostřed místnosti, nikdo se hodnou chvíli ani nepohnul. Jen ten… Natáhla se a pěkně, aby to všichni viděli, políbila mladíka, jenţ ji utěšoval, na tvář. Prošla uličkou bezpečáků a hnala se co nejrychleji koridorem k turbovýtahu. Ta obluda v diplomatických hadrech se za ní dala do pohybu. Sunula se za ní! Proboha! Tarkin si stejně konsternovaně jako všichni ostatní prohlíţeli Aniku. Ostatní moţná kvůli tomu, jak vypadala, Martel proto, jestli je zdravá. Zdravá na mysli, neboť ţádný negativní aspekt na fyzickém zdraví neshledal. Kdyţ políbila na tvář jednoho z mladých bezpečnostních důstojníků, pokrčil rameny, ale stále si ji prohlíţel. Pokud mu zůstalo něco od Romulanů, byl to ten neuvěřitelný dar a prokletí v jednom, ţe Vám někdo do očí lţe. Nikdy nechápal, jak to můţe vědět, ale okolnosti, daná osoba, to vše vţdy sehrálo svůj účel a vyšel výsledek. Rozhodl se tedy, ţe se s praporčíkem sveze výtahem. Ranní „romantická“ procházka právě skončila. Dostihl ji ještě u výtahu, neţ se otevřely dveře. Přistoupil k ní a zezačátku nic neříkal. Pak však spustil. „Co se Vám stalo, praporčíku?“ Zeptal se přímo. Nebylo zapotřebí vytvářet pomyslné pouto důvěry, protoţe praporčík mu zcela zjevně nevěřila a věřit nebude. „Ale excelence,“ řekla podráţděně, raději se mu ani nedívala do očí, „Vám se nikdy nezdál špatný sen, který přerostl do takových rozměrů, ţe se dal špatně odlišit od skutečnosti?“
Anika se ohlédla a nekompromisní pohledy ochranky ji zcela odzbrojily. „Můţu mít dotaz?“ Zeptala se Anika očividně provokativně. „Uţ vás ta cháska někdy ochránila?“ Prohrábla si vlasy a podívala se na Tarkina. Usmála se pokřiveně. „Kdybych vás například teď probodla touhle ostrou sponou, nestihli by ty gorily udělat nic.“ Zašeptala spiklenecky. Otevřela dlaň, kterou mezitím spustila dolů k Tarkinově břichu. Spona, jeţ si vyndala nepozorovaně z vlasů, se zatřpytila. Rychle ji ale zasunula zpět do světle hnědé pokrývky hlavy a uvázala původní drdol, aby jeho ochranka neudělala nějakou hloupost. Jak bylo obvyklé. "A myslíte si, ţe byste tu pak stála ještě ţivá?" Odpověděl odměřeně Tarkin. "Zabít jednoho delegáta není přeci ţádný problém a nezabrání tomu ani armáda, pokud bude mít nepřítel plán, bude odhodlaný a připravený. Dokud nebude podezření, tak je to spíše jen jako odstrašující efekt. Pokud je podezření, bude se to muset řešit jinak. Například klasicky - budu zase někde zavřený a kolem dokola hromada, jak jste je nazvala, goril." Zkonstatoval situaci Martel. Smrti se bál a nebál. Nevěděl, co si má vlastně o ní myslet. Strach ze smrti jako takové uţ ve 24. století pominul, uţ to nebyl strach z neznáma, lidé se nebáli umřít, ale ani si to nepřáli. Došlo k fázi smíření se smrtí. Nehledě na studie, které odborně popisovaly hromadu věcí a jejichţ výsledkem ve skutečnosti nebylo nic, ale obecně se tvrdilo, ţe jsou v tomto směru velmi uţitečné. A taky tu byl Q - boţská bytost. Co však Mata tíţilo nejvíce bylo, ţe aţ on odejde, tak prostě tady po něm mohou zbýt jen jeho činy. Nic jiného. Jenom jeho činy. Moţná proto, jak to nazval komandér Johnson, dychtí dostat se do učebnic dějepisu. To však Anika jaksi zamluvila téma. "Tak špatný sen... To jistě. A co jsem v něm tedy dělal já?" Přičemţ opětoval její spiklenecké mrknutí. Nevěděl, o čem se jí zdálo, tak chtěl situaci aspoň trochu odlehčit. „Chtěl jste mě znásilnit.“ Řekla Anika prostě. Za sebou ucítila v periferním vidění pohyb. Co se asi tak můţe stráţi teď honit hlavou? Praporčík si náhle začala připadat perverzní… „Vy společně s majorem Johnsonem. Ten byl ale alespoň galantní…“ Dveře se otevřely a Anika rychle vyrazila ven. Bohuţel, on šel za ní. Jestli ji pronásleduje a chce ji… Rychle se otočila a viděla ty tři lačné obličeje. Uslintané a šklebící se. A měli dokonce zbraně. Vlastně ji mohli udělat cokoli… A bude se smrákat… Otočená k nim čelem začala couvat. Na povrchu těch lidí byly unilní, obyčejné obličeje plné nezájmu, ale uvnitř. Skrývaly se tam strašné věci, které se právě prodírají skrz tu odpornou slupku. Tarkin se zastavil a zatvářil se nechápavě, pak udělal nezištně krok… „Ne!“ Vykřikla praporčík a udělala několik kroků pozpátku. Upadla a začala se hrabat zpět na nohy. Bála se, opravdu se bála. Tak toto delegát v ţádném případě nečekal. Tohle bylo i na něj moc. Uznal sice, ţe má na svědomí pár duší, ţe má na svědomí pár špinavých, ale potřebných akcí. Ale aby se uţ někomu o něm i zdálo?! To bylo trošku moc. Dříve neţ stačil reagovat, upadla Anika.
Vykročil směrem k ní, aby jí pomohl. Na chvíli se však zarazil. Její pohled. Ten její pohled. Pohled říkal vše. Přímo se děsila toho, ţe by se jí Mat dotkl. Kdyby to nebylo nevhodné, obrátil by oči v sloup, takto zvolil mírnější variantu. Přiblíţil se k ní a natáhl jejím směrem ruku. „Není čeho se bát. Ten sen je pryč. Nikdo Vám nechce ublíţit.“ Ujistil ji a dal svou ruku blíţeji k Anice. „Kéţ by byl…“ Sykla Anika a za podanou ruku se vyšvihla zpět na nohy. Stáli kousek od vchodu do hlavních laboratoří. „Kam vlastně jdete, excelence?“ Praporčík hodlala co nejrychleji tu událost ohledně upadnutí zamaskovat. Mat neopomněl, co mu praporčík řekla. Nebylo tedy vhodné nyní zmiňovat, kam skutečně jde. Proto se rozhodl rychle přijít s nějakou výmluvou. "Zrovna jsem na cestě do holosimulátoru 3." Odpověděl. Tak daleko to nebylo a cestou se přeci můţe stát cokoliv. Říci, ţe jde za komandérem, kdyţ měla tak pěkný sen, nebylo na místě. Nějak mu bylo i Aniky líto, takto se měli chovat jedinci, do nichţ se pustil, ne z nějakého přihlouplého snu. Proto se zkusil obezřetně zeptat. "A... Praporčíku... Jste si jistá, ţe se cítíte na sluţbu?" „Hmm…“ Zahučela. Vypadala, jako by nestíhala přemýšlet. Je pravda, ţe to u lidí jejího zaměření není tak nečasté, ale přeci jenom toto nebyla nijak komplikovaná situace. „Dnes máme nástup naší nové velitelky, poručíka Webster. Vůbec ji neznám a nechci na sebe hned ze začátku upozor…“ Uvědomila si, ţe se právě zpovídá člověku, kterého vlastně ani ráda neměla. Ale kdyţ… cítila se podivně. Cítila nějak moc věcí najednou. Strnule hleděla do jeho očí a nemohla se od nich odtrhnout. Cítila slupky. Ano slupky, které se odloupávají a jsou tak … nesnesitelně tenké. Cibule. Bez jakéhokoli pohybu očima či hlavou, nahmatala v pouzdře PADD a pevně ho stiskla. Uţ to trvalo snad pět sekund. On také pohledem neuhnul… Kaţdá slupka jako by samotnou Aniku zraňovala. Měla pocit, ţe se pohybuje po hraně, ostré hraně, a hledí dolů a uţ za neuvěřitelně malý okamţik se to stane. Tento podobný, ale po fyzické stránce zcela odlišný akt, ji připomínat jinou aktivitu, v níţ se očekávání stupňuje obdobně a postupuje se neodvratně exponenciálně k … Tělo ji zaplavila vlna hormonů, srdce snad jako by přestalo na okamţik bít. Jeho oči se otevřely do jednoho jasu a propadla velmi rychle jeho hlavou do šimravé mlhy. V okamţení ustoupila. A stále na něj hleděla. Ale mnohem zmateněji. Delegát měl také na obličeji známky překvapení. Anika se rychle vzpamatovala. „Ehm … mám sluţbu, uţ se… shánějí… po mě…“ Nahraně úsměv, ale ten rychle zmizel. Mysl ji náhle připadala vyhladovělá. S co nejserióznějším tónem, v němţ se přeci jen objevila
příchuť vyděšené dívky, která tomu prostě nerozumí. A ani nemůţe. Ještě to nezaţila. „Pozdravujte ho, pane Tarkine.“ Rychle zmizela v laboratoři. Tarkin stál strnule před dveřmi laboratoře. Díval se stále na ty zavřené dveře, kudy před chvíli prošla mladá důstojnice. Pozoroval tu šedou barvu a nebyl schopen slova. Z tohoto stavu ho aţ po… nevěděl po kolika sekundách, minutách, nebo hodinách… probudila jeho stráţ. „Vaše Excellence?“ To dostalo Martela ze stavu hlubokého přemýšlení a zároveň nemyšlení. „N-nic.“ Odbyl Mat svou stráţ, ale oči měl zavřené. Nedával pozor, co se vlastně s Anikou dělo, ale nyní… Nyní na ni bude muset dávat velký pozor. Major Johnson, toho mít na své straně ţivého, je to účinný prostředek. Trochu nešikovně, aţ málem upadl, se vydal opět na cestu ke komandérovi. Cestou si čistil hlavu. Nebylo asi pro Aniku moc příjemné spojení a nikdy nechtěl, aby se mohl podívat do hlavy sám sobě. Co by tam asi našel… Jakých zvěrstev je schopen? Nebo by tam snad byl odraz toho, ţe má potencionálně „dobré srdce“? Celou cestu ke komandérově kajutě nepromluvil. Dokonce by samotnou kajutu minul, kdyby ho opět jeho stráţ neupozornila. Bylo to docela výmluvné. Nyní by mohl praporčíkovi říci, ţe jí má od toho, aby se neztratil na lodi. „Mám zazvonit?“ Dotázal se nesměle důstojník diplomatické stráţe, protoţe viděl, ţe ten, koho má chránit, je stále trochu mimo. Tarkin se uţ vzpamatoval z toho, co se nyní mezi ním a Anikou stalo. „Ano.“ Odřekl a důstojník zmáčkl příslušné tlačítko na komandérově kajutě. „Dále.“ Křikl jsem směrem ke dveřím a byl jsem za to vyrušení vděčný. Mohl jsem zvednout hlavu od stolu plného PADDů s nejrůznějšími daty. Uţ jenom přijetí pěti nových členů sekce znamenalo příšernou administrativu, natoţ výměna snad poloviny posádky. Zkontrolovat skoro čtyřset vyplněných formulářů k ukončení výkonu sluţby na USS Scorpion, vystavit kaţdému průvodní listy s připojením nového zařazení. Všechny dokumenty sice zajišťovala operační sekce, oddělení personální, ale všechno jsem stejně musel jednotlivě projít, protoţe jsem podpisem ztvrzoval platnost kaţdého toho cáru. Ještě ke všemu komunikační oddělení bylo neefektivní a nedokázalo přijímat koordinaci z administrativního centra velení hvězdné flotily se sídlem na Měsíci dostatečně rychle. Kaţdých deset minut mě čekal telefonát z nějakého výboru na velení, který si ověřoval přesunutí toho a toho důstojníka kvůli finančním kompenzacím a dávkám, potřeboval potvrzení o bezúhonné sluţbě či se mi jenom snaţil záměrně komplikovat práci. Jak jsem v této chvíli záviděl kapitánovi, které stačilo jenom říci, ţe s přesuny souhlasí a zbytek nechala na mně.
Známý syčivý zvuk a dveře byly otevřené. Do místnosti vstoupil delegát Tarkin bez svých „goril“, ty nechal venku. Kdyţ uviděl komandéra Johnsona, jak se topí v administrativě, objevil se delegátu na tváři menší úšklebek. „Copak, copak? Moc práce, komandére?“ „Marteli!“ Potěšeně jsem vyskočil z ţidle a zůstal jen tak stát a pozoroval ho. „Neviděl jsem Vás na vlastní oči uţ jak dlouho. Mrzí mě, ţe jsme se nezastihli dříve, ale ta … hrozná byrokracie. A to si snaţím namlouvat, ţe do nepatřím.“ Usmál jsem se a gestem nabídl příteli křeslo. Sám jsem si sedl do druhého vyndal spod konferenčního stolku druhý šálek a nalil Tarikovi také. Sám jsem natáhl pro ten můj uţ napůl vypitý, který stál na pracovním stole. „Vypadáte nad míru spokojeně.“ Prohodil jsem a dolíval si čaj. Martel přijal nabízené křeslo bez řečí. Zde se zdrţoval rád. Administrativa byla velmi pěknou záleţitostí. Vţdy se hodila, pokud jste potřebovali někoho pochopit, nic neodolá hloubkové inspekci DSRF. Nic, absolutně nic. Takový případ neexistuje. Jakmile si k němu našel šálek cestu, tak ochutnal, nechal komandéra mluvit. Vypadal, ţe to taky potřebuje. Ten nyní taky vypadal nadmíru spokojeně. "Nad míru spokojeně?" Povzdechl si delegát. "To bych snad ani neřekl, Thomasi. Nudím se od rána do večera, takţe spánek, který jsem nenáviděl, teď naopak velmi vítám. Není tu celé ty dny co dělat. Ale jak vidím, tak Vy se rozhodně nenudíte, Thomasi." A v ironickém gestu povytáhl obočí. „Ne, to opravdu ne.“ Ušklíbl jsem se. „Nechápu, jak můţe kapitán trpět takovou nespravedlnost. Někdo tu nedělá nic jiného, neţ vypisuje papíry a chodí na nestravitelné obědy s diplomaty Flotily a někdo jiný, kdo má s administrativou taky výborné zkušenosti, nemá týdny nic na práci.“ Poté se zamyslím a nechápavě se zeptám. „Vţdyť máte nové, prestiţní zařazení. To s tím není spojena ţádná nutné práce? Vţdyť vy neděláte nic jiného, neţ stoupáte po ţebříčku kariéry. A mimochodem je to vlastně dobrá příleţitost ke gratulaci, pokud je to vůbec vhodné.“ Mrknu po Tarkinovi sţíravě. "Ke gratulaci? Moţná." Odpoví Tarkin neutrálně polohovaným hlasem, o němţ je známo, ţe k tomu nebude vyjadřovat, neboť si nemyslí, ţe situace je taková, jak byla podána. Vlastně nebylo moc k čemu gratulovat - prestiţní místo, ano, povýšení, ano, ale něco tomu chybělo. "Víte, Thomasi, bylo to povýšení, je to opravdu prestiţní místo a kde kdo by ho bral, ale není to místo pro mě. Pro mě je to spíše za trest a řekl bych, ţe ti nahoře o tom moc dobře vědí. Já mám raději práci...ehm...s lidmi." To, ţe ta práce občas obsahuje také jisté nevyhnutelné akce, je nepodstatné. "Byl jsem mnohem spokojenější jako guvernér sektoru Theta. Byla to kreativní práce - vytvářet novou strukturu, jednat s našimi, jednat s Romulany, vytvářet hmotné body, ale takhle... Takhle se podívám na plány, kterým nerozumím, takţe si je nechám vysvětlit, pak jim porozumím a zjistím, ţe vlastně nechtějí nic jiného, neţ vybudovat novou obchodní linku, na níţ bude zapotřebí vytvořit bezpečnostní koridor a budou se tam muset
převelet lodě. Na to jsem jim dobrý a je to zodpovědná práce v takovém sektoru, jakým je Tellar, bezesporu. Svým významem se blíţí k sektorům jako Země, nebo Vulkán, ale prostě... Je to taková dost monotonní práce, zhodnotit čísla umí i počítač a nebýt toho, ţe neumí vzít v úvahu všechny aspekty, tak by to mohl rozhodnout sám. Gratulace by však měla přijít ode mě, Thomasi. Komandér a první důstojník jedné z nejmocnějších tříd lodí Hvězdné flotily. Máte být na co pyšný. Ta administrativa je stejně jenom okrajová záleţitost." „Vy jste tam chtěl zůstat, ţe? Opravdu jste tam chtěl zůstat.“ Řekl jsem zamyšleně. Chvíli Tarkinovi trvalo, neţ si uvědomil, ţe najednou mluvím o alternativním vesmíru. Martel se zamyslel. Chtěl a nechtěl, ale spíše chtěl, neţ nechtěl. Nevěděl, jak to Thomasovi říci. Byl to jeho jediný přítel, skutečný přítel, jeţ pro něj byl ochotný riskovat. Zaslouţí si tu šílenou pravdu. "Chtěl a nechtěl, Thomasi. Víte, v tomto vesmíru mě nic, kromě Vás, mých strýců a otce, nikdo nevítá a vítat nebude. Nikdy. Nikdy nebudu moci přijít do svého domu a těšit se na to, ţe tam na mě bude někdo tu a tam čekat. Tam jsem mohl mít rodinu, skutečnou rodinu, která by o mě stála. Ne, ţe by tady ta má neměla ráda, to v ţádném případě, ale povinnosti mé a jejich jim brání. Nechtěl jsem, abyste to však odnesl Vy nějakým heroickým výkonem. Výkonem, při němţ byste mohl zemřít, na to jste mi příliš blízký, Thomasi. Nechtěl jsem to. Vy jste se musel dostat do bezpečí, Vy jste musel do bezpečí. A bylo to tak v pořádku. Já jsem chtěl uskutečnit svůj nejšílenější plán všech dob, Tome. Proti tomu neexistuje hranic pitomosti - chtěl jsem ten vesmír vyuţít pro dobro Federace. Chtěl jsem tam Federaci přivést a sjednat tam pořádek. Základnu by nám poskytli Romulané, s nimiţ bychom měli ty nejlepší vztahy, kteří vlastně mají idee vlastní naší Federaci. Víte, co by to znamenalo. Od dob vzniku Federace to je vlastně jediný stát, jeţ stojí na stejných principech jako Federace. A navíc, kdyby se to po jistém čase odtajnilo, tak po počáteční bouři by nás to mohlo sblíţit s Romulany a Alfa kvadrant by zaţil období míru, jaké nikdy předtím. Federace by měla upevněnou svou pozici uţ ţádný Dominion, nebo Borg, který nás ohroţuje. Ne, byla by to minulost. Strašná minulost. Omlouvám se, ţe jsem Vás tehdy tak trochu zmátl..." Vlastně úmyslně lhal, ale pro tvé dobro, dodal si Tarkin pro sebe. "Ale vyţadovala to situace, Vy jste se musel vrátit na USS Scorpion, do bezpečí. Vás jsme potřebovali jako nikoho jiného - pokud ten vír uměl otevřít major, Vy také. Vy jste byl naším klíčem. Klíčem k návratu. Já jsem byl postradatelný a jak jsem řekl nic mě tady do budoucna nečeká. Pokud zemřu přirozenou smrtí, o čemţ občas pochybuji, kdyţ slyším výroky některých důstojníků, tak přeţiji všechny své přátelé, celou svou rodinu." Vstal jsem od stolku a nervózně se protáhl. „Pokud by existoval stabilní průlom do toho světa, zmocnily by se to i jiné uskupení naší galaxie. Naše nařízení mluví ve smyslu, ţe bychom neměli narušovat vývoj cizích civilizací, pokud o to sami nestojí. Tímto bychom mohli zcela ovlivnit osudy všech států tamního světa. Jen si představte naše Romulany či Cardassiany proniknuvší do jejich světa.“ Odloţil jsem šálek.
„Nic takového nemůţeme podřídit idei nádherného společenství nás a Romulanské republiky.“ "Při přísném utajení je moţné vše. A v tom vesmíru by nás Romulané přivítali s otevřenou náručí. Tím bychom dali našim zákonům a směrnicím zapravdu. Romulané by nás o to poţádali. A pěkně v klidu a pokoji rozvíjet mírovou společnost." Začal oponovat Tarkin. Měl jiné představy o tamním působení, diametrálně odlišné, ale idee byly stejné. "Ani Romulané ani Kardasiané by tam nepronikli. Kardasiané vůbec a Romulané jen stěţí. Podařilo se utajit komplex Galaxy, podařilo se utajit tolik věcí... Ale. Jako všechno to má ale. Vím, ţe kdybych tam přišel a začal tam dojednávat federální politiku, zničil bych ten nádherný romulanský svět. To jejich jemné a křehké souţití s ostatními. A navíc, to byl můj domov. Ptám se tedy sám sebe, jaká je cena za ochranu Federace?" Byla to řečnická otázka. Odpovědět na ni nemohl nikdo. A ten, kdo by na ni odpověděl jakýmkoli způsobem, by se strašně mýlil. Takovéto ceny se prostě nedají vyjádřit. Tarkin se smutnýma očima podíval na Thomase. "Odpustíte mi to?" „Není co odpouštět, Marteli, jednal jste správně. Ve svém pojetí.“ Zaloţil jsem ruce do sebe. „Uvědomujete si, kolik jsme toho uţ viděli? Kolik jsme měli moţností, kolik bylo uţ variant, jak změnit poměry v našem světě? Jak často jsme se setkali s příšernými konstrukcemi, které mohly posunout naši společnost dál? Všechny jsme ale nechaly pohřbené v sobě. Všechny.“ Přešel jsem k oknu a venku hvězdy. Aţ kýčovité obrazy světa okolo nás. Cetky. „Tohle všechno jsou jen cetky. Delegáte, jak jste správně poznamenal, jsme na jednom z nejmocnějších mobilních předmětů, které kdy člověk stvořil. Lidé jako my jsou předsunuté hlídky moci politiků. Předsunuté hlídky mají ale jedno nedozírné privilegium. Nemusí vládnoucí sloţce reflektovat vše. Ty hvězdy jsou cetky v porovnání s tím, s čím jsme uţ měli tu čest se seznámit. A přec jsou tím, kvůli čemu můţeme existovat. Tarkine, člověk je jako rasa, jako organismus příliš nevyspělý a naše civilizace primitivní na tak ušlechtilé činy. Pohřběte v sobě ten alternativní vesmír stejně jako tu zbraň, stejně jako průchod do M104, stejně jako naše dávné setkání s Q. Na to, na jakém stupínku vývoje se nacházíme, se setkáváme s příliš nebezpečnými věcmi. Pohřběte to, Marteli.“ "Pohřbít tu největší naději Federace na mír? Jaká za to bude cena? A jaká bude cena za opak?" Odpověděl mu Martel. Tu teorii stejně pohřbil. Věděl, ţe k tomu Rada Federace nikdy nedala souhlas, a tak nákladný projekt si nemohl dovolit financovat nikdo bez vědomí Rady Federace. Ani DSRF a jeho nejmocnější sloţky. Toto vyţadovalo mnohem více neţ flotilu lodí, mnohem více neţ obyčejné financování. Nevěděl, co na to vlastně odpovědět. Uţ v M104 se mohl přesvědčit, ţe i ty nejlepší ideály
musí bránit po zuby ozbrojené vojenské jednotky, uţ tam se přesvědčil, ţe stát v pozadí znamená mnohdy více, neţ být pouhým pěšákem, který sice riskuje svůj ţivot, svou existenci, ale neriskuje nic jiného. Osoba v pozadí můţe ztratit mnohem více, neboť ta zpravidla o ţivot nepřijde a musí následkům svých činů čelit. "Ale byla to krásná myšlenka, Thomasi." Dodal k tomu nakonec zamyšleně. „Buďte za ně vděčný, Marteli, krásných myšlenek je málo.“ Opět jsem se posadil. „A tentokráte nás čeká něco mnohem prozaičtějšího. Odpočineme si od vznosných činů, které mají jen krůček k záchraně naší společnosti.“ Řekl jsem moţná smutně. „Náš úkol je vlastně úplně obyčejný. Máme prozkoumat oblast Krushaské expanze. Nebude to nic zajímavého. Uţ jako asistent jsem o ní vyučoval na Akademii, původ je jasný. Torzální výbuch supernovy před čtyřmi a půl miliardy let. Vytvořila se z ní hvězdokupa zcela standardních parametrů.“ Povzdechl jsem si. „Mám pocit, ţe se nás snaţí někam uklidit.“ Mat pokrčil rameny. O tom neměl nejmenší ponětí, nějaké hvězdokupy či vědecké litanie ho zajímaly výhradně z jeho úhlu pohledu. Na druhou stranu nebylo logické, aby někdo někam uklízel velmi nákladnou bitevní loď. "To si nemyslím, Tome." Zvolil familiérnější oslovení, neţ obvykle. Snad to komandérovi nebude vadit, následně pokračoval. "Toto je loď třídy Sovereign, nikdo ji jen tak neuklízí, není-li to nezbytně třeba. Toto plavidlo představuje jeden z největších bitevních kolosů všech dob. Musel by k tomu být váţný důvod. Ale zrovna od Vás bych čekal, ţe budete mít radost. Všechna šetření kolem této hvězdokupy byly zatím pouze dálková, nikdo neměl tu čest ji zatím vidět na vlastní oči. Budete první... I kdyţ uznávám, ţe vůbec posádka této lodi zaţívá všelijaká dobrodruţství, která by se jen těţko dala označit za průměrná. Někdy mám takový dojem, ţe Scorpion je spíše lodí mýtů a záhad funguje, ale nikdo přesně neví jak, je u všeho, ale málokdy je k tomu pozvána. Moţná bychom měli říci, ţe je na čase, aby tato loď poznala méně napínavé akce. Nemůţete přeci po posádce chtít, aby kaţdý týden nasazovala krk." A přátelsky na komandéra mrkl. „To máte bezpochyby pravdu. Ale letíme-li na vědeckou výpravu, proč proboha toto?“ Zeptal jsem se podráţděně a hodil konferenční stole jeden z mnoha PADDů, které jsem měl na stole. „Poručík Amanda Webster, 39 let, 171 cm, 63 kg, vystudovaný základní kurz exobiologie, doktorát z biologie, publikace o druzích z galaxie M104 a fyziologie Borgů. Rozvedená, syn Daniel. Proboha proč? Zrovna kdyţ jsem si zvykl na neschopnost Tringhamové, musí přijít jiná.“ Nakvašeně jsem poznamenal: „Tři roky na USS Reliant, další tři na Akademii. Proč nám posílají novou důstojnici, který zasvětila svůj ţivot fyziologii Borgů a druhů z M104? Tringhamová měla alespoň doktorát z konstituce hvězdných systémů.“
"A proč povýšili nadporučíka vědecké sekce bez velitelských zkoušel na komandéra a dosadili ho na post prvního důstojníka?" Otázal se ledabyle Martel, ale nedal šanci, aby mu komandér nějak odpověděl. "Protoţe v něm viděli potencionál. Velký potencionál. A neříkejte mi, Thomasi, ţe nebudete na vědecké oddělení dohlíţet. Tomu bych opravdu, ale opravdu nevěřil." To, ţe vlastně má na palubě osobu, která zná psychologii, sociologii i fyziologii druhů z M104 více neţ důkladně. Zbraně hromadného ničení, biogenické zbraně. Většina z nich klasifikována jako přísně tajná, pouze nejvyšší špičky DSRF mají k dispozici tyto informace a rozhodně je na veřejnost nepustí. Neřekl jsem nic, jen jsem dal oči v sloup. „Tady to bylo trochu jinak, neposlali…“ Byl jsem přerušen zapípáním zvonku dveří. Zvedl jsem se a došel ke dveřím. Stála za nimi praporčík Waflerová a rozpačitě se dívala na diplomatickou stráţ před mou pracovnou. „Aniko, co byste potřebovala?“ „Ehm … pan Uyame vám posílá hlášení z vědecké sekce, jak jste chtěl.“ Říkala to více neţ nepřítomně. Jako by nahlíţela přes mé rameno do pracovny. „Děkuji, a … chcete jít dál, praporčíku? Mám tu teď návštěvu.“ „Ne, ne … samozřejmě, ţe ne…“ Zůstala však stát. „Tak … děkuji za zprávu, přeji příjemnou sluţbu.“ „Ano, pane, vám taky.“ Pořád se neměla k odchodu. Nechtěl jsem jí zavírat před nosem, ale uţ opravdu nevěděl, jak ji dát najevo, ţe … „No, tak můţete jít, praporčíku.“ „Ano, pane.“ Stála tam a rozhlíţela se. Otočil jsem se dozadu k Tarkinovi a pozvedl obočí. Má s tím něco společného? "Ano, mám." Zodpověděl nevyřčenou otázku Martel Tarkin. Musel to vědět více neţ dobře. A praporčík by měla jít ze sluţby, aspoň na čas, neţ se dá dohromady. "Dneska měla takový špatný sen. Nooooo a já a... i Vy jsme tam měli takovou nepěknou roli. Tedy Vaše já z alternativního vesmíru, major Johnson, a já jsme si ji dovolili znásilnit." Ohromeně jsem na delegáta zůstal koukat. Dovolili znásilnit. Otočil jsem se k praporčíkovi. „Aniko, jestli s tím máte nějaký problém, můţete jít na ošetřovnu. Nebo k poradci. Rád vám pomůţe. Slibte mi, ţe tam teď půjdete, přijdu tam za hodinu za vámi.“
Praporčík se zakřenila a zamumlala něco ve stylu ‚rozkaz, pane„ a rychle vyrazila pryč. Zakroutil jsem hlavou. „Poslední dobou se chová divně. Mám o ní strach.“ "Uznávám, ţe z toho snu byla velmi vyplašená, nazval bych to aţ vyděšená. Ten sen, co měla, řekl bych, ţe se vymykal všem logickým průměrům ohledně snů, jestli mi rozumíte." Začal velmi nenápadně Tarkin. "Řekl bych, ţe si neuměla uvědomit rozdíl mezi snem a bdělostí. Ten sen se jí promítl do ţivota, do reálného ţivota..." Vstal z místa a začal se přibliţovat k Johnsonovi. Pomale se blíţil. "Anika prošla s majorem Johnsonem velmi nepříjemným záţitkem a major, stejně jako...ehm...jiné osoby," bylo jasné, ţe delegát má na mysli sama sebe, "mají schopnost proniknout do mysli toho druhého, obzvláště do nevyzrálé mysli, velmi snadno a takový kontakt pak můţe trvat, dokud není vyhledána odborná pomoc." To uţ stál přímo u Thomase, kdyţ ho napadla ta správná věta. "Thomasi, být Vámi, dal bych si na Aniku velký pozor. Cogito aeternitam!" Sesmolili delegát Martel Tarkin a komandér Thomas Johnson Název: Intro: Jsem tu zloduši Autor: Alexander Jess Honor Lokace: Zpravodajské oddělení, USS Scorpion Podporučík Alexander Honor seděl za svým stolem v kanceláři a tupě hleděl na display, který měl před sebou. Nedokázal, respektive nechtělo se mu, soustředit na nic. Od příchodu na USS Scorpion mu nebylo obzvlášť valně. Ze Zhukova se přenesl před deseti hodinami, poté stihl navštívit svého nadřízeného, poručíka Ryanu Darion, projít všemi vstupními pohovory a prohlídkami (u hl. lékaře i lodního poradce) a podařilo se mu, nechat si potvrdit bezpečnostní prověření pro práci v SFI. Celou tuto proceduru stihl absolvovat během několika málo hodin a zbytek času aţ doposud studoval osobní záznamy členů posádky Scorpionu. A to ať uţ záznamy, které vede Hvězdná flotila, tak také záznamy, které si vede SFI, a ke kterým je přístup striktně omezen pouze na určité osoby z svých řad. Alex uţ hleděl na obrazovku hodnou chvíli. Stále tam byla tatáţ fotografie téţe mladé ţeny. Podle záznamu se jmenovala Carla Wellington a na lodi zastávala post zdravotní sestry, hodnost praporčík. Její hnědé oči jakoby hleděli na Sašu, ale ten je ignoroval. Uţ léta pro něj neexistovali ţádné jiné oči neţ ty, které musel osobně zatlačit. ‚Avšak nyní uţ byl opět důstojníkem tajné sluţby a měl by se tak začít chovat, ne?„ uvědomil si a veškerý ţal zahnal. Svůj zrak zaostřil na dokument před ním a začal studovat, kaţdý detail si zarývat do paměti a analyticky vyhodnocovat vše, co uţ se o posádce Scorpionu věděl. Znát celou posádku a fakta o ní, bylo pro podporučíka nutností. Chodit po koridorech a jednotlivé osoby si přiřazovat podle obličeje k jejich záznamům, historii, rodinným souvislostem a příbuzenstvu.
„Carla Gwendoline Wellington,“ začal si nahlas číst záznam, „člověk, ţena, praporčík, 27 let, 165/55… …“ Kdyţ Alexander dočetl záznam, zjistil, ţe uţ čas velmi pokročil a i jeho mysl betazoida si zaslouţí odpočinek. Proto se zvedl, vypnul obrazovku a opustil svou kancelář, do které (jak on osobně soudil) mu v brzké době přibude společnost. Kdyţ se za ním zavřeli dveře, přemýšlel, kam půjde teď. Jelikoţ jeho unavená (ale i přesto bystrá) mysl nebyla s to rozhodnout, kam se půjde, nechal Alex moţnost demokraticky rozhodnout všem ostatním částem těla. No a přiznejme si, ţe pravděpodobně nebyl udiven, kdyţ se octil ve své kajutě. Created by Lieutenant Junior Grade Alexander Honor without any aditional NPC„s. Název: Porucha na runabote Autor: John Forman Lokace: USS Scorpion, rakotoplán Arrow class runabot a raketoplán typu 9 John vstal skoro ráno, keď večina dôstojníkov na lodi ešte spala vo svojich kajutách. Nemohol spať a preto pozoroval asteroidový pás okolo ktorého práve scorpion prechádzala. Obliekol sa, najedol a vydal za povinosťami. Na tento deň bola naplánovaná skúška raketoplánu v asteroidovom páse. Išlo hlavne o otestovanie prevratného raketoplánu Arrow class Runabot, ktorý disponuje výkonými senzorami, ktoré by si mali poradiť aj v asteroidovom páse. John sa vidal rovno do hlavného hangáru. Keď tam dorazil, zbadal mnoţstvo technikov práve pri Runabote. Pristúpil bliţšie k jednému technikovi. „Zdravím, ako je na tom raketoplán?" Ešte raz si ho zblízka prezrel. „Spravili sme pár testov a úprav. Vyčistili pháserové polia a torpédomety. Ale pokial ide o tie senzory na raketoplán sú ako stvorené. Neverím ţe sa niečo môţe pokaziť." „Tieţ by ste mali pravdu ale viete ako to chodí." Počas jeho rozhovoru s technikom sa uţ v hangáre objavil aj sám pilot raketoplánu Milun Marek Terak. Vypadal profesionálne a isto keď sa blíţil k raketoplánu. Pozdravil technikov a postavil sa popred Johna. „Dobrý deň pane, hlavný pilot Marek Terak sa hlási do sluţby." „Zdravím vás, je čas na test Runabotu dúfam, ţe ste pripravený. Inštruktáţ ohladne misie vám pribeţne budem zasielať na padd. Iba si trochu zalietate medzi asteroidamy." Pousmial sa na pilota. Pilot bol trochu nedočkavý a hneď sa vrhol do svojho stroja. John odišiel do riadiacej miestnosti skadial kontroloval priebeh misie. Spojil sa s raketoplánom. „John Forman volá raketoplán počujete ma?" „Áno, všetky sistémy fungujú správne som pripravený na štart. „Štar sa udeluje, postupujte podla informácií v palubnom počítači."
John z okna sledoval ako raketoplán preletel skrz silové pole hangáru a mieril si to rovno do pásu asteroidov. Po krátkej chvíli raketoplán brázdil medzi asteroidmi a všetko vypadalo dobre, aţ kým sa nestala chyba. „USS Rowena volá scorpion, mám tu problém. Zasiahol ma menší meteroid a runabot je ťaţko poškodený. Nefunguje impulzný pohon a warp jadro. Strácam energiu. „Tu je kapitánka Natali Youds. Vydrţte, pokúsime sa vás stadial dostať." „Rozumiem vám, ale obávam sa, ţe strácam kislík. Podpora ţivota je zdása tieţ mimo provoz." Natali sa otočila k posádke mostíka a riekla. „Očakávam vaše návrhi!" Nadporučík Marvin Dante prišiel s návrhom dostať raketoplán von s pouţitím vlečného paprsku. Nato hneď zareagoval poručík Sorjei, ktorý návrh pokladal za nemoţný. „Nie, nie, vlečným paprskom by sme raketoplán moţno zachitili, ale nevitiahli spásu bez toho aby sa ešte viac nepoškodil o ďalšie asteroidy." „Čo takto transportovať pilota vlečným paprskom na loď." „ To nepôjde, v asteroidovom roji je transport vylúčený." Kapitánka sa chvílu zamislí a potom navrhne. „Pripravte pilota, ktorý sa s runabotom spojí a dopravý ho na loď. Marcus, zoţente niekoho!" David Marcus zavolal Johnovi a oznámil mu, ţe práve on bude ten, kto bude pilotovať záchraný raketoplán. Pilotovi uţ dochádzal kislík a John preto pracoval rýchlo. Nasadol do štandartného raketoplánu a zapol všetky sistémy. Johnovi pilotovanie nigdy nerobilo ţiadne problémy, ale teraz vedel, ţe ide o ţivot. Preletel cez silové pole hangáru a uháňal za Terakom. Tomu uţ neostávalo veľa času. John mal vo svojom raketopláne typu 9 menšie problémi so senzormi, ale napokon sa k runabotu dostal. Zvonku bolo vidieť značne poškodenie. Pretoţe sa raketoplán skoro vôbec nekolísal, John sa rozhodol o spojenie magnetickými zámkami. Pomali sa dostal pod runabot a spojil sa sním. Johnovi tuhla krv v ţilách. Vyliezol cez spoj aby skontroloval Mareka Teraka. Ten leţal na podlahe a John mislel na najhoršie. Prešiel ho trikordérom a zistil, ţe je naţive. Vrátil sa naspäť a spojil so scorpionom. „Záchraný raketoplán volá scorpion. Spojenie s runabotom prebehlo úspešne. Pilot je stále naţive ale v bezvedomí." „Rozumieme, vráte sa okamţite späť na scorpion." John si dával velký pozor aby ich nezasiahol ţiadny meteroid. Napokon sa s pásu dostal a úspešne sa vrátil do hangáru. Raneného ihneď transportovali na ošetrovňu. John po rušnom dni zašiel do svojej kajuty, kde sa konečne v kľude vyspal. Moţno tomu prispel aj incident v raketopláne, ktovie moţno sa John cítil dobre ţe zachránil niekomu ţivot. Název: Duševní muka Autor: Hamish Alexander Lokace: USS Scorpion + někde v Africe Hamish stál v holografickém simulátoru. Pozvedl ruční phaser a zářivým paprskem trefil rychle letící světélkující balón. Všude byla tma, jenom on sám stál ve sloupci slabého světla,
nebylo vidět nic jiného neţ on a létající terče. Jako hlavní bezpečnostně-taktický důstojník měl v posledních dnech hromady papírování a poloţky označené jako „nepřečtené“ moc neubývaly. Spíše naopak. Ještě navíc ho ráno po noční směně na můstku vzbudili s nějakým nesmyslem o zlém snu. Další míček, prásk! Náhle se v místnosti objevil druhý osvětlený sloup a v něm muţ ve ţluté uniformě HF. Kdo to je? Přece sem dveře zamknul! Pomyslel si v duchu Hamish a zadíval se na neznámého. Byl to člověk ve středních letech s nečitelným výrazem ve tváři a s insigniemi poručíka. „Dobré poledne, poručíku. Nebo vám můţu říkat Hame?“ pousmál se a Hamish chvíli uvaţoval o tom, ţe by mu jednu střelil cvičným phaserem. Pěkně to štípe a tenhle člověk je pěkně drzej. „Proč cvičíš na takovou jednoduchou úroveň.“ Usmál se, „počítači, zvyš úroveň tréninku o pět úrovní.“ Řekl a počítač poslušně zapípal. Kolem nich dvou začali míčky létat neuvěřitelně rychle s neuvěřitelnou rychlostí. „Co tu děláte?“ vzpamatoval se Hamish a obořil se na něj, „kdo jste? U mě v oddělení nejste, nesete mi snad nějaké hlášení?“ „Kdo jsem? Já ti řeknu kdo já jsem. Já jsem Q....“ řekl, lusknul a v ruce se mu objevilo hlášení, které podal Hamishovi. Ten nevěřícně PADD přijal a přečetl nadpis: Genetické experimenty na USS Phoenix, shrnující zpráva SFI. Víc Hamish ani nečetl, hodil PADD do prostoru a zničil ho phaserovým výbojem. „Odejděte.“ Rozkázal téměř všemocné bytosti stále otočený zády. Q však najednou stál před ním. „Odejdu, aţ mi odpovíš na moji původní otázku.“ Zamračil se, „proč se drţíš zpět? Dělej střílej, ukaţ mi 100% skóre a udělej rekord HF ve střelbě na terč.“ Hamish se dlouze zadíval na svůj phaser a pak se podíval do očí drzého návštěvníka. Proč mi tohle sakra dělá? Já chci zapomenout, a nebýt SFI a Q, tak by se mi to povedlo... Pomyslel si Hamish a znovu se zadíval na Q aţ se zoufalým výrazem. „To, co ti udělali na Phoenixu, co si o tom myslíš?“ Q se opřel o neviditelnou zeď. „Udělali ze mě zrůdu, co je horší, kdyby se to rozkřiklo, tak mě vyhodí z flotily a společnost mě zavrhne.“ Přiznal se Hamish a po chvíli odhodlaně zamířil phaser na Q, „co po mě.....?“ „Odpověď na otázku!“ skočil mu do řeči Q, „proč se tolik drţíš zpět?“ „Tady Alexander, pošlete bezpečnostní tým do holo-simulátoru čtyři.“ Zahlásil šéf bezpečnosti do komunikátoru. Nic se nestalo, ţádná odpověď. „Proč si o sobě myslíš, ţe jsi mutant?“ optal se klidně Q a zamračil se do emitéru phaseru, „doktor Julian Bashir z té přerostlé cardassianské stanice je taky geneticky modifikovaný, taky za to on sám nemůţe, tak jako ty, taky ho předělali bez jeho svolení, a stále plní svou funkci.“
„On měl kolem sebe spoustu přátel a hodně štěstí!“ zakřičel Ham na Q, „kapitánu Youdsové zcela bezmezně nevěřím, ţe by mě podpořila tolik, co Bashira Sisko.“ „Další znak tvého pokroku, správně. Nikdy nikomu nevěř, věř jen sám sobě, buď sobec a přeţij...“ usmál se Q, „to, co ti SFI provedla na Phoenixu nebyla mutace, ale evoluce! Nemyslíš, ţe všechno, co udělá člověk pro své zlepšení a co funguje není evoluce?“ „Bylo to proti přírodě.“ Namítl Hamish. „V tom případě se vrať na strom.“ Prohlásil Q a luskl prstem. Najednou uţ nebyli ve vesmíru, ale na Zemi, oba seděli na tlusté větvi velikého stromu, patrně někde ve střední africe. „Vraťte mě hned na mou loď.“ Rozkázal Ham svému protivníkovi. „Tys to ale takhle chtěl...“ rozesmál se Q, „pokud vím, tak ti SFI po skončení těch experimentů dalo takový přístroj, který blokuje lékařské senzory, aby první lékař, co projde okolo neviděl nano-boty v tvé krvi, několikrát odolnější svalovou hmotu a větší mozkovou aktivitu. Nakoukl jsem ti do kalendáře, nemáš náhodou dnes v 17:00 být u hlavního lodního lékaře na pravidelné prohlídce? Nech ten senzorový inhibitor pro dneska doma.“ „Ne.“ Odseknul mu Hamish. „Pamatuješ, jak na USS Gibraltar byl jeden technik uvězněný v jednom průlezu hned za zavřenými dveřmi, které se pokoušeli další dva technici vypáčit a ty jsi na ně jen koukal? Ten chudák se rozpustil v proudu plazmy, uţ jsem to taky zkoušel a věř mi, ţe to není příjemná smrt. Kdyby jsi se tehdy ty dva členy druhu homo-sapiens odstrčil a ty dveře vypáčil, tak je pravda, ţe by si to magnetické páčidlo asi odeslal do šrotu, ale dveře bys otevřel a chudáka podporučíka Kellyho, otce tří dětí bys dostal ven...“ zamračil se Q na úplně zdrceného Hamishe. „Udělejte ze mě člověka.“ Poţádal ho Hamish. „Konečně mi nerozkazuješ, ale teď prosíš, jak úţasné. Proč bych tě vracel v evoluci o pěkných pár etap nazpátek? Víš, co všechno bys s tím, co máš, dosáhl?“ přesvědčoval ho Q, „něco ti poradím, neboj se toho, co jsi.“ Q lusknul a Hamish opět stál osamocen v simulátoru, jen balónky stále létali takovou rychlostí, ţe i nejlepší střelci federace by netrefili ani polovinu. „Moţná, ţe bych opravdu měl svých genetických úprav vyuţívat, třeba k pomáhání lidem a né je jenom zbaběle schovávat před lidmi.“ pronesl zamyšleně. Poručík Hamish Alexander pozvedl phaser a začal střílet na ty neuvěřitelně rychlé pohyblivé terče. Trefil je všechny. O tři hodiny později byl Hamish opět ve své kajutě-kanceláři a seděl ve svém křesle. „Nebát se toho, ţe mě můţou vyhodit z jediné práce, která mě kdy bavila a pro kterou jsem byl stvořen? To sotva. Oficiálně budu raději zatloukat, i kdyţ neoficiálně bude třeba skutečnost jiná.“ Hamish z šuplíku vyndal miniaturní zařízení, které si připoutal na spodek komunikátoru a vydal se k lékaři.
Jane Harrisonová pospíchala po chodbě a viděla svého šéfa, jak vstupuje na ošetřovnu a vzpoměla si, ţe někde zahlédla napsáno, ţe její šéf musí na kontrolu. V zamyšlení omylem vrazila do muţe ve ţluté uniformě, který se také díval za Hamishem Alexandrem. „Promiňte,“ omluvila se Jane a šla dál, kdyţ zaslechla zamyšlený hlas toho muţe, který říkal: „Jak mě baví hrát si s lidmi, to je ta druhá největší sranda od Velkého třesku.“ Jane se v rychlosti otočila na patě, ale před ošetřovnou uţ nikdo nebyl.... Název: New sheriff in town Autor: Daniel Shanks Lokace: Transportéry. Spoustě lidí nijak výrazně nevadí. Někteří lidé si ten proces dokonce oblíbily. Jedna spoluţačka se Danielovy kdysi na Akademii důvěrně svěřila, ţe jí to i lehce vzrušuje. Daniel byl na druhé straně. Přenos nesnášel. Měl fobii z transportéru. Ne nijak velkou, ţe by musel vţdy cestovat jen raketoplánem. Přenos vţdy zvládl. Jen mu bylo vţdy hrozně zle. A teď to nebylo jiné. Uţ kdyţ se ho transportní pole na Zhukovu zmocňovalo, cítil jak mu ţaludek dělá kotrmelce. Ale kdyţ ho pole na Scorpionu uvolnilo, nikdo na něm nic nepoznal. To se naučil jiţ dávno, maskovat svojí fobii. Krom třesu jeho tykadel by nikdo nic nepoznal. A toho třasu by si stejně všiml jen jiný Andorian. Daniel pevným krokem sešel z plošiny a kývnutím hlavy se pozdravil s transportním důstojníkem. Upravil si na rameni brašnu a vyšel do chodeb lodi. Jeho vzhled vyvolal pochopitelně několik tázavých pohledů. Ikdyţ jsou Andoriané členové Federace, ve Hvězdné Flotile je jich opravdu málo. Ale najdou se, připomene si Daniel a vzpomene si na velitele Zhukova. Chvilku zvaţoval, ţe b si skočil nejprve do kajuty a vybalit, ale potom přímo instinktivně ve výtahu zadal první palubu. Nahlášení je hlavní. Cesta uběhla rychle a dveře se otevřely. Daniel vkročil na můstek a hned k velitelskému křeslu. "... ano, to chápu, ale kdyţ ty izolátory budeme instalovat aţ za letu, nebudeme vám moci na vlastní oči ukázat, jak moc jsou ty produkty nekvalitní, uţ jsem jich měnil během minulé mise šest. Kdyby se alespoň oxydovaly ve stejné frekvenci, ale oni vypadnou, kdy se jim zachce..." Nadporučík Dante se zakřenil, nemohl jsem si pomoct, ale vypadalo to, ţe vycenil na vedoucího inţenýrského zásobování zuby. Muţ na hlavní obrazovce s očividným klidem vypěstovaným léty se opakujícími shodnými situacemi, kdy se vedení doků odmítá vydat kvalitnější součástky, pozdvihl obočí. "Tyto výrobky nejsou ţádné niţší kvality neţ ty, co jste uţ..." "Nehrajte si se mnou nadporučíku! Já nejsem ţádný mládě, já spravuju strojovny uţ víc neţ třicet let!" Marvinovi šlehaly z očí plameny. Tiše o unaveně jsem vydechl. Protřel jsem si čelo a dál bez zaujetí sledoval vyhrocenou komunikaci našeho šéfinţenýra s tím chlápkem z byrokracie vedení doku, v němţ jsme ještě kotvili. "Nemůţeme vám vydat to, co prostě nemáme, uvědomte si, ţe..."
"Pane," obrátil se Marvin ke mně s nadějí v očích, "umíte si představit, jaké následky by mělo takové selhání izolace sekundárních izolátorů v nouzových EPS uzlech při ozbrojeném konfliktu?" Dobrý pokus, řekl jsem si v duchu. Ale tentokrát to Marvin asi neuhádá.Nadporučík Dante byl typický šéfinţenýr. Brunátnější, ale nesmírně laskavý padesátník. Pro loď i své lidi chtěl vţdy to nejlepší. Strojovna vţdy šlapala bez pochybení. Ale chtít tyto extrémně drahé součástky, které se na většinu lodí nemontují ani do primárního EPS rozvodu, vyměnit za naše standardní sekundární v nouzové síti, to uţ bylo moc, i kdyţ jsme byli jednou z vlajkových lodí Flotily. "Myslím, ţe si tu hrůzu neumím ani představit." Snaţil jsem se o co nejdramatičtější obličej, který jsem svedl. S děsem v očích jsem zíral na šéfinţenýra a poté pohled pomalu přesunul na zásobovacího velitele. Naoko konsternován jsem vstal a pomalu šel k obrazovce, kde mě tak třicetiletý nadporučík v očekávání sledoval. Tohle divadlo mě probudilo, díky za něj. "Šéfinţenýre," oslovil jsem ho, ale můj kamenný pohled zůstával na muţi na obrazovce, "pravděpodobně by selhaly vystřelovače kvantových torpéd a přetíţily se phaserové banky na zádi, protoţe by přebytečná energie nemohla cirkulovat." Dante kývl. To jsem ale neviděl. Dál jsem se upínal na nadporučíkovy oči. "Energie v téměř plasmatickém stavu by roztavila mezní příčky, kov by se vypařil a transplast roztekl na malé kapky, které by odlétaly do mrazivého kosmu. Pokud by záloţní sekvenční systémy nezasáhly včas, coţ je při selhání těch izolátorů dost pravděpodobné, energie by demolekularizovala pěnové mantinely. Silová pole by byla proti těm terawattům letícím po našem trupu úplně bezmocná. Příčky by se hroutily a stěny kajut povolovaly jedna po druhé. Senzory, které by měly počítat mrtvé by selhaly, ani bychom se nedozvěděli, kolik rodin přišlo o své příslušníky." Nadporučík třeštil oči. "Ale to jsem ještě nemluvil, co způsobí takové neodpálené kvantové torpédo v našem trupu, ţe šéfinţenýre." "Talířová sekce by se rozpadla na prach! A řekněte tomu chlapovi, co se stalo USS Kambodga, kdyţ se plasma s motorů kvůli těm vadným izolátorům dostala na pancéřování zadního trupu... mám zavolat našeho doktora, aby mu názorně ukázal, jak vypadají popáleniny od vysokoenergetické plasmy?" "To nebude zapotřebí nadporučíku, stejně by ty lidi na obrázcích nepoznal. Téměř všechna svalová tkáň z obličeje se jim seškvařila na takový rozsýpačný uhel, co se drolil při kaţdém pohybu kdykoli..." "Ehm, pane..." začal zásobovací důstojník tiše a zaraţeně. "Ano, nadporučíku..." odpověděl jsem nevinným hlasem. Vyhráli jsme. "Samozřejmě, ţe ty izolátory dodáme. Za hodinu je máte na transportním doku tři, pane Dante. Kolik jich potřebujete?"
"Sedmnáct." Záloţních uzlů jsme měli tak polovinu. Ani ne. Jelikoţ jsem neudrţel váţnou tvář, musel jsem si bleskem dát před obličej velký plánovací PADD. Muţ z obrazovky zmizel. Ale dveře na můstek se otevřely a vyšla naše nová posila. Nadporučík Dante poručíka Shanske minul a pokývl mu hlavou. Daniel do rozhovoru vešel právě tehdy, aby se jím začal bavit a lehce ho zamrzelo, ţe uţ je konec. Procházejícímu nadporučíkovy tykadly naznačí, ţe mu vzdává čest. Coţ ovšem Dante absolutně nemohl vědět. Pokud si pohybu Danielových tykadel všiml, prostě jen viděl, ţe mu trochu poklesla. Daniel nechal komandéra, kterému jeho paměť ihned přiřadila jméno Thomas Johnson a zařadila ho do kolonky první důstojník, aby se usadil. Kapitán to sice není, ale očividně je právě ve velení a tudíţ pravidla povolují nahlásit se jemu. Ne ţe by Daniel někdy na pravidla výrazně dal. Pomalu přišel ke křeslu a postavil se do pozoru. „Poručík Shanks. Hlásím svůj příchod na palubu lodi, pane.“ Otočil jsem se k poručíkovi, na obličeji mi stále ještě pozbýval pobavený výraz. Vstal jsem a podal mu ruku. "Rád Vás tu vidím, pane Shanksi." Hlavu jsem musel mít trochu zdviţenou nahoru, neboť andoriánec byl velký přes dva metry. Posádka můstku ho po oku pozorovala. Naštěstí toto nebyla malá loď a příslušníků jeho rasy zde pár bylo. Rasové problémy zde neexistovaly. Ale stále zůstávalo pravdou, ţe andoriánci byly na naší palubě asi nejexotičtějším druhem. "Nastupujete jako hlavní bezpečnostní důstojník, viděl jste uţ svou sekci nebo byl uţ ve své kajutě?" Po té vyhrané bitvě se zásobovacím důstojníkem jsem měl pocit, ţe prostě dnes musím pomáhat lidem.. V duchu se lehce usměje. Kdyţ se řekne Andorian, člověk si představí 1,70 metru vysokého humanoida. U Daniela geny udělaly trochu změny a nechaly ho narůst. Nachvilku mu bleskne hlavou, ţe by lehce pokrčil kolena, aby nebyl tak vysoký a jeho společnost nebyla komandérovy nepříjmená. Pak si ale uvědomí, ţe to není nejlepší nápad. Uţ jen, ţe by si to mohl první důstojník vyloţit zle. „Ještě ani jedno z toho, pane. Zamířil jsem hned sem.“ "Tak Vám ukáţu sekci, přeci jenom si myslím, ţe na to se těšíte nejvíc." Odebereme se oba k turbovýtahu. "Můstek je Váš, nadporučíku." To uţ ale Nicholas Ryan byl na cestě k velitelskému křeslu. Jakmile se dveře zavřou, začnu s nelichotivými zprávami. "Moţná to uţ víte, ale bezpečnostní sekce je těsně vedle té diplomatické. Nevím, jestli to bylo víc rozhodnutí úřadů a nebo konstruktérů, či obou, ale dobrotu to nedělá. Bezpečnostní sloţky Vaší a diplomatické si určitě uţijí pár střetů."
Se soucitem se podívám, nebo spíše vzhlédnu, k našemu novému bezpečnostímu šéfovi. Další neboţák. "Nejde samozřejmě o ţádné závaţnější konflikty, ale je nepříjemné, kdyţ se velitel čety probudí s obličejem pomazaným gelem z těsnění vstřikovačů. Nebo kdyţ diplomatická stráţ čeká půl hodiny na turbovýtah, neţ jim dojde, ţe ţádný ze známého důvodu pravděpodobně nepřijede. Ještě se tyto šarvátky nepovedlo bývalým velitelům redukovat, třeba budete mít štěstí Vy." Minulý velitel byl dle mého soudu mnohem větší drsňák, neţ tento poručík. Bylo mi ho líto. Tentokrát se úsměv na Danielově tváři objeví nepokrytě. „Podle mě není nic tak zlého, pane. Ve skutečnosti by se to dalo klasifikovat i jako jistý druh cvičení. Diverze a tak dál, jestli mi rozumíte.“ Ve skutečnosti měl uţ Daniel pár nápadů, jak se o toto postarat. Diplomatické sloţky mu vůbec nedělali starosti. Ty sou na lodi vţdy jen dočasně. Daniel si jiţ zjistil, ţe místní diplomat nemá dostatečnou hodnost, aby měl stálou ochranku. Takţe problémy opravdu nebudou. „Větší starosti mi dělají jednotky maríny. Ty mají ve zvyku plést se nám pod nohy. Diplomatická sluţba alespoň vţdy hlídá svoje.“ "Marínu mi nepřipomínejte," protočil jsem oči. "Uţ jsme si s nimi také uţili..." Turbovýtah zastavil zrovna ve chvíli, aby mě zachránil o vysvětlování podobností. Vyšli jsme ven a hned kousek ode dveří stály ty do bezpečnostní sekce. Ještě neţ jsme stačili do nich vejít, zpoza rohu vyrazilo několikero do fialových uniforem oděných stráţných a uprostřed toho chumlu si rázovala postarší ţena. Nikdy nikdo se mnou nezacházel takto obezřetně jako s touto sekretářkou. Diplomatická sekce se uměla o své lidi postarat, to ano. Ale toto uţ přeháněla. Měl jsem vţdy pocit, ţe se necítí na lodi bezpečně. Stráţ, stejně tak jako ona ţena, nepatřili do Flotily, proto mě pozdravili pokynutím hlavy, stráţní ledabyle ale upřímně, kdeţto sekretářka na míru důstojně, ale vágně. Škoda, ţe jsme nepotkaly konzula Hans, moţná by našemu novému veliteli bezpečnostní sekce neuškodilo trochu dopředu seznámit se s těmi ţivly, co na lodi přebývají uţ tak dlouho. Stejně jako delegát Tarkin. Ale ten se takovými lidmi, jako jsou sekční velitelé, nezabýval. Leda kdyby mu to vyneslo profit. "Tak prosím, běţte první." Ukázal jsem na dveře a Daniel vstoupil. Oddělení působilo na první pohled velmi organizovaně. Z ne příliš velké místnosti vedlo velké mnoţství dveří označené různými poznávacími barvami. V hale rojilo několik důstojníků. "Toto je centrální místnost bezpečnostní sekce, odstud, těmi dveřmi se dostanete postupně do všech dalších sekčních úrovní. Bezpečnostní oddělení má mnoho částí po všech palubách na lodi, to pro zvýšení bezpečnosti. Zde máte svou pracovnu, hned vedle je pracovna Vašeho
zástupce." Nechal jsem poručíka trochu se pokochat. Daniel nechal brašnu sklouznout z ramene a poloţil jí na podlahu. Poté přešel doprostřed místnosti a rozhlédl se. Vlastně to byla jen větší verze té samé místnosti na Miře. Ve skutečnosti čekal něco víc. Účelnost takové místnosti na plavidle velikosti Novy byla samozřejmé. Ale tady člověk prostě čekal….víc. Na druhou stranu, alespoň si člověk nemusí zvykat na nic nového a cítím se víc pohodlně. Někdo by mohl říct jako doma. Pomalu přejde ke dveřím své pracovny. Bude to zajímavý pocit být na druhé straně toho stolu. Seřvávat místo být seřváván. Otevře dveře a nakoukne. Nalezne tam někoho, koho nečekal. „Hledáte někoho, slečno?“ Zeptá se klidným hlasem. To pozadí nemohlo mít nikoho jiného neţ majitelku. Ta aniţ by se ohlédla, vyštěkne. „Hleďte si svého, ať jste kdo jste.! Nevidíte, ţe mám práci, člověče?“ Daniel se tázavě podívá na prvního důstojníka, o co jde. Ten nakoukne do pracovny a ihned k sehnuté osobě nalezne jméno. „Vaše zástupkyně, poručíku.“ Zašeptá tak, aby dotyčná neslyšela.Daniel s úsměvem přikývne. „Nechtěl sem Vás rušit. To víte, sem na lodi novej, nevím jak to tu chodí.“ „A to patříte do této sekce?“ Zajímá se zástupkyně, stále aniţ by vzhlédla „Ano, toto bude moje hlavní působiště.“ „No tak to asi dete za šéfem. Ten ale ještě není na palubě, já sem jen zástupkyně. Zrovna starýmu uvolňuju pracovnu.“ Ţena se konečně zvedne a ohlédne. Kdyţ uvidíme a hlavně prvního důstojníka, ztuhne. Jen naprázdno polkne a těká mezi námi pohledem. „Pane….“ Pozdraví prvního důstojníka „…pane.“ A nakonec i mě. Johnson se potutelně usmívá a jen k ní kývne hlavou. Já jí podám ruku. „Poručík Shanks. Váš novej starej, podporučíku.“ Řeknu a v očích mi blýskne pobavení. Ale na rtech nic. Jako většina andorianů se usmívám minimálně. „Pod-podporučík Harrisonova, pane.“ Zakoktá se a ruku stiskne. „Omlouvám se Vám pane.“ „Nic se nestalo. Slyšel sem uţ horší věci. Máte jiţ sbaleno?“ „Ano, pane.“ „Výborně. Myslím ţe Vaše pracovna je hned vedle. Ale pokud se Vám někdy zasteskne, stavte se.“ „A-ano, pane.“ Odpoví a zmizí. Komandér se na mě znovu usměje a poté se rozloučí a odejde i on s popřáním dobré práce. Já se ještě podívám po pracovně a vyjdu z ní ven. Z pracovny zástupce je slyšet nějaké mumlání. Asi si teď moje drahá zástupkyně nadává. Ale co, ono to nikdy neuškodí. Aniţ bych zpomalil, zvednu ze země brašnu, hodím si jí přes rameno a zamířím do své kajuty. Created by: Thomas Johnson & Daniel Shanks Název: První výstřel Autor: Jason Berm Lokace: USS Scorpion Chadwiskova kajuta Jason Berm právě zlostně odhodil Padd, Zabořil své tělo do ţidličky abyse zamyslel. Ano tohle nemá smysl, je to jak bojovat s větrnými mlýny. Mohl opět mluvit s plukovníkem
Servuissem, nebo s generálmajorem Horstem, stejně by opět slyšel jen „Já nic, já muzikant, je to pravomocí velitele plavidla.“ Nebylo, měla to být jeho pravomoc, jak mohl velet jednotce kterou nemohl zatřídit do hierarchie jeho jednotky? Nemohl. Dokázal si to představit, tohle nebylo o velení, to bude jen problematické. Navíc velitelem té jednotky měl být Chadwick člověk kterému defakto sebral místo. Dokázal si ţivě představit, jak bude probíhat komunikace mezi nimi. Zamyslel se. Snaţil se vnímat hudbu linoucí se kajutou. Ano, dělá správnou věc, kreditů měl dost, důchod taky nebyl k zahození. Mohl by si otevřít bar na pláţi, nebo jen tak lebedit v zimě u krbu s přáteli celé týdny. Proč by se tu měl nervovat, hádat a prát s něčím co vlastně nechce? Nenacházel důvod, kdyţ v Maríně začínal, stále něco budoval, ale teď, nedokázal pochopit ţe tuhle dokonalou organizaci někdo ničí. Nezvládal to pozorovat. Radši se na to nebude koukat. Pomyslel si. Převlékl se do slavnostní uniformy, zkontroloval své frčky, komunikátor a k pasu si pověsil komunikátor a jeho oblíbenou katanu. Zadíval se do zrcadla. Jeden z posledních pohledů. Sviţným krokem vyrazil do kapitánovi kajuty. Nebyl si ani tak jistý svým rozhodnutím. Ano skončí část jeho ţivota, část jeho já se chystala odejít. Loučit se s ní bylo těţké, ale kde něco končí také něco začíná. Dalšími třemi kroky se posouval blíţe ke kapitánské kajutě, jeho mysl však našla jiný směr. Proč by měl být takovej srab? Vţdycky bojoval, nikdy nic nevzdával a teď to měl vzdát? Ne! Dalším krokem se otočil a zamířil zpět do své kajuty, kde pozorně ještě šestkrát přečetl ten rozkaz. Byl zřizovací pro jednotku pod jeho vlastní jurisdikcí, však nebylo zde přesně definováno, ţe pak nemůţe změnit její umístění. Rozkaz byl splněn, jednotka byla zřízena a přesně tam, kde měla byt. Jeho oči se rozzářily, ani se nepřevlíkal a vyrazil do kajuty kapitána Chadwicka. Krok za krokem se k ní přibliţoval, nezáviděl Thomasovi jeho pozici, soucítil s ním, dokonce to ani nechtěl udělat. Ale jeho vnitřní přesvědčení mu pravilo to udělat bez ohledů a co nejtvrději. Jo, měl Chadwicka svým způsobem rád, byl to jeho vzor, ale tohle by udělal i on sám, pokud by se dostal do stejné situace. Uţ se otvíraly dveře kajuty v níţ přebýval Thomas A. Chadwick. Jason byl překvapenn. Thomas seděl v křesle a hleděl ven na hvězdy s puškou v klíně a nezasalutoval. „Kapitáne!“ Vykřikl Jason "Kukačka Berm, vítejte v mém království..." řekl Chadwick, jak otáčel křeslo směrem k veliteli Bermovi, odstrkávajíce se puškou, odjištěnou, jak bylo vidět. „Prosím! Křikl Jason evidentně uţ pořádně nasrán. "Můţete uţ sklonit ruku, kapitáne," oznámil Chadwick a zastavil se tváří v tvář Bermovi. "Takţe s čímpak přicházíte viditelně kvalitně naladěn, ale doporučoval bych Vám tu náladu si spravit, jinak budete dán do hlášení." Jason zatnul zuby. Ignoroval jeho stupidní naráţku a začal „Aby bylo jasno nesouhlasil jsem se zřízením této zbytečné jednotky. Moje mariňácké druţstva zvládnou vše co ta vaše!“ Křikl, a nedávaje prostor jakýmkoliv námitkám, stejně autorativně pokračoval „A je mi jedno kdo vás sem poslal, i kdyby to byl sám generál Patton, u mě budete mít kurevskej problém!“ řval dál a pak najednou jakoby polevil „Tímto dle rozkazu šetsetpětaosmdesát tečka dvěstačtyřiapadesát zřizuji vaši jednotku STAU.“ Házeje Chadwickovi padd na stůl pokračoval. „Za dvě hodiny se hlaste u pana Poručíka Stukova.“ při slově poručík si dal obzvláště záleţet. "Dobrá, kdyţ poručík něco bude ctít, ať přijde."
„Ne! Tohle byl rozkaz a vy se budete hlásit za dvě hodiny u něj! A nepokoušejte moji trpělivost.“ Kapitán Chadwick se postavil a změřil svého o hlavu menšího "nadřízeného". Odloţil pušku o křeslo a ukazováčkem si zakýval na čele. "je to má odpovědnost, capty," řekl a poočku mrknul na toho napoleona. „Bezesporu, jistě jste si tedy vědom co vás čeká pokud tento rozkaz neuposlechnete, a oslovujte mě pane!“ čišel zlostí mladý Berm. Chadwick otcovsky uchopil Berma za rameno. "Vaši muţi vás musí milovat, pane," řekne téměř se soucitem. "Víte, cap, kryjte si záda, protoţe brzy někdo zvedne ze tmy dýku...a já Vás mám celkem ještě rád." Jason prudce rukou odstrčil Chadwickovi paţi. „Takţe jinak, já proti vám nic nemám, Ale STAU nepotřebuji. Přeji dál tuhle dobrou náladu, budete ji potřebovat.“ Otočivše se vypochodoval ven z Chadwickovi kajuty "Mějte se, kapitáne..." Jen co se za ním dveře zavřely uţ klepal na svůj komunikátor. „Berm Stukovoi“ „Stukov zde“ „Za dvě hodiny se u vás bude hlásit pan Chadwick, nějak mu vysvětlete ţe hodlám jeho jednotku převést pod vaši jurisdikci. Pokud by se nehlásil dejte mi vědět.“ „To půjde těţko.“ „hodně štěstí, Berm konec“ Jason si povzdechl, a pomalým odpočinkovým krokem vyrazil ke své kajutě. Created By Cpt. Jason Berm and Cpt Thomas A. Chadwick Název: Entering Scorpion, Intermezzo Autor: Amanda Webster Lokace: USS Zhukov, kajuta Amandy Websterové Amanda seděla ve své kajutě s kocourem v klíně a pozorovala Sovereign volně se pohybující vedle Zhukova. Roztrţitě hladila Einsteina po mourovaté hlavě a druhou rukou si podpírala hlavu. Taková nádhera, pomyslela si, a já trávím nejlepší léta svého ţivota na Zemi. Scorpion se líně naklonil na pravobok, aby srovnal kurz se Zhukovem a dál pokračoval ve své pouti mezi hvězdami. Natáhla se pro další PADD a nahlédla do jeho obsahu. Společná mysl aneb psychologie Úlu od Josuy Rendallové stálo na displeji. Amandě před očima vyvstala tvář malé brunetky s kulatým, věčně rozesmátým, obličejem. Pilná studentka s trochu machiavelistickými sklony, ale to ji časem určitě přejde. Spustila čtecí reţim a začala opravovat.
Beethoven právě dokončil svůj poslední takt, kdyţ práci uzavřela a oznámkovala ji dvojkou. V duchu se stále usmívala nad přirovnáním, které Josuy pouţila ohledně moci Borgské královny, ale jinak to byla velice dobrá práce. Hned ráno je všechny pošle na Zem s obvyklým balíkem dat, který odcházel ze Zhukova kaţdý den. Podívala se na hodiny. Bylo pět odpoledne. Nejvyšší čas začít se připravovat na večer. Vešla do koupelny a svlékla ze sebe jednoduché zelené šaty. Sonická sprcha uţ vyluzovala jemné bzučivé zvuky a ona do ní slastně vstoupila. Nechala ji, aby odstranila kaţdičkou nečistotu z jejího těla. Kdyţ skončila, vešla zpět do loţnice, kde uţ na posteli leţela slavnostní bílá uniforma důstojnického střihu. Nebyla na takové věci zvyklá. Nejraději by si oblékla slavnostní civilní šaty, v jejichţ vyuţití tajně doufala. Vlastně doufala, ţe nebude muset nosit uniformu vůbec, ale jednou byla opět důstojníkem, a to znamená ústupek ze strany osobních nároků. Z menšími obtíţemi se do ní nasoukala a prohlédla si celkový výsledek v zrcadle. „Co říkáš?“ Obrátila se na kocoura leţícího na měkkém polštáři ve výklenku. Einstein zvedl svou mourovatou hlavu, upřel pronikavý pohled na Amandinu postavu a po chvilce zamrkal. „Jsem ráda, ţe se ti to líbí.“ „Doktorko Websterová, večeře začne za několik minut“, zazněl z interkomu škrobený hlas nějakého důstojníka z můstku. Mimoděk se otřásla odporem. Na tenhle militarismus si bude muset asi zvyknout. Opatrně Einsteina pohladila a zadívala se do jeho smaragdově zelených očí. „Tak co říkáš, půjdeme se podívat na paní kapitánku?“ Zeptala se ho vlídně. Kocour hlasitě zapředl a stočil se do klubíčka. „Dobře, půjdu sama,“ konstatovala nakonec a vyšla kajuty k nejbliţšímu výtahu. To be continued... Název: Bye Zhukov Autor: Natalia Youds Lokace: USS Zhukov Ticho v místnosti prořízl slabý, chladný a precizní zvuk jak jezdec zipu přesně zapadl na svém místo. Natalie se ještě jednou podívala do zrcadla, byla spokojená. Dokonale padnoucí slavnostní uniforma z nejkvalitnějších materiálů přesně a přitom decentně obepínala křivky jejího těla. Ještě jednou zkontrolovala výsledný efekt a vydala se ven z kajuty. Za první zatáčkou potkala nadporučíka Ryana, rovněţ ve slavnostním. Nick měl na sobě sváteční uniformu, kterou však nosil zřídka. Nikdy se totiţ pořádně nedostal na nějakou slavnostní recepci, večeři ani nic jiného. Hodně často měl totiţ za úkol při takovýchto akcí střeţit bezpečnost lodi, kdyţ si kapitán a první důstojník vyrazili na nějakou veselost. Tentokrát tento úkol padl na nového Operačního. „Madam, promluvil na kapitána, „velmi vám to sluší.“ Tímto splnil povinnost, která se od něho, jako od dţentlmena, očekávala. Ale pravdou je, ţe to Youds opravdu slušelo. „Děkuji, nadporučíku,“ usmála se kapitán. „Komadnér Johnson na nás čeká v transportní
místnosti, tak ho nenechme čekat o moc déle.“ Potom oba společně vydali k transportní místnosti.“ Thomas skutečně uţ čekal uvnitř. Kdyţ ho oba příchozí důstojníci pozdravili pokynul k dívce za transportní konzolou. „Kapitán Verata uţ nás očekává madam,“ řekl a sám se postavil na plošinu. Nat s Nickem ho následovali. Všichni tři se postavili na správná místa na transportéru a kapitán kývla na obsluhu transportéru. Tři nejvýše postavené osoby ve velení lodi USS Scorpion zachvátil transportní paprsek. Po několika málo vteřinách uţ všichni tři stály na transportní plošině USS Zhukova. Natalie se rozhlédla po místnosti. Ve srovnání s tou ve které stáli ještě před pár vteřinami byla o trošku větší a na stěně vyselo několik vlajek různých mocností. Vévodila jim samozřejmě mohutná vlajka UFP. Bylo znát, ţe Zhukov je diplomatické plavidlo. Celkově ovšem interiér dával najevo, ţe je loď mnohem starší neţ Scorpion. Před transportní plošinou stál více neţ dvoumetrový Andorian, ve srovnání s kapitánem Youds byl i bez tykadel nejméně o dvě hlavy vyšší. Vedle něj stála ještě jedna Vulkánka a jeden lidský muţ. Kdyţ se přichozí materializovali vykročil o krok vpřed. "Kapitáne Youds, vítejte na palubě. Moji důstojníci, první důstojník komadér Vasla a šéf bezpečnosti nadporučík Steavenson." "Děkuji, komandér Johnson, první důstojník a nadporučík Ryan." Nick, se také, jak uţ to měl ve zvyku po transportu, rozhlédl a došel ke stejným zjištěním jako kapitán. Kdyţ Youds při představování sdělila jeho jméno, mírně kývl hlavou. Po vzájemném představení kapitán Verata ukázal směrem ke dveřím, které vedli ven z transportní místnosti, a nově příchozí hosté, vedení kapitánem Youds, se tam vydali. Cesta do jedné z menších diplomatických místností byla překvapivě krátká. Kdyţ vešli dovnitř, Natalie se překvapeně pozvedla obočí. Uprostřed byl dlouhý obdelníkový stůl prohýbající se pod různorodými delikatesami. Po stranách místnosti stálo několik poddůstojníků číšníků ve slavnostních uniformách. Kapitán Verata se očividně chtěl blísknout profesionalitou a schopnostmi svého personálu. Všichni se posadili na určená místa a kaţdému bylo do sklenice nalito trochu zelené tekutiny. „Betazoidské mořské víno,“ upřesnil Verata její původ. Potom se sklenkou v ruce povstal. „Na naše váţené hosty, průzkumníky ze Scorpionu. Nechť plodem vaší mise je poznání po němţ všichni prahneme.“ Zbytek osazenstva také povstal. Všichni na chvíli pozvedli své ruce se sklenkami a poté okusili víno, které pro ně posádka Zhukova nachystala. Pokud mohl Nicholas hodnotit, přeci jen nebyl odborníkem na všeliké druhy vín a omezoval se na chutná/nechutná, bylo onen nápoj velmi chutný. Potom se všichni posadili zpět na svá místa a kapitán Verata pobídl účastníky, aby ochutnali předkrm, který byl pro ně přichystán. Opět, podle Ryanova názoru, odvedli kuchaři výbornou práci.
Poté začali kapitánové obou lodí vzájemně komunikovat s občasným přispěním těch, co seděli u stolu. Nicka, který se zprvu snaţil komunikaci sledovat, zaujalo něco jiného. Spíše zděsilo, neţ zaujalo. V jeho tváři se zračil údiv, jaký by asi se asi objevil, kdyby spatřil ducha. A realita nebyla o moc jiná. Zděšení u Nicka vystřídal pocit, jako by dostal cihlou do břicha. Celé to způsobila ţena s hodností poručíka v zelené uniformě vědců, která seděla u stolu, a které si nadporučík dříve nevšiml. Druţný rozhovor mezi členy posádky Scorpiona a Zhukova však nerušeně pokračoval dál… ....................... Diplomatická jídelna byla přecpaná důstojníky a stevardi pobíhající všude kolem se stříbrnými podnosy v rukou pohyb nijak neusnadňovali. Amanda smetla imaginární smítko ze svého ramene a vrhla se do davu. Netrvalo dlouho a našla Erica Morgenstena stojícího se sklenkou martini v ruce u baru. „Koukám, ţe jste se na tu večeři pěkně vyšňořila,“ odsekl kousavě místo pozdravu a kritickým pohledem sjel její uniformu. „Proboha Ericu, nemůţeme se k sobě chovat jako kolegové?“ Odpověď doktora Morgenstena zanikla v hlasitém „Velitelé přicházejí!“, coţ Amandu přinutilo otočit se. Mezi hlavami důstojníku zahlédla ţenu, ne o moc vyšší neţ byla ona sama se světlými blonďatými vlasy. Po její boku kráčeli dva velice mladí důstojníci a Amanda nechápavě zakroutila hlavou. Tomu s hodností komandéra nemohlo být víc jak pětadvacet! Jak se o něco později dozvěděla, první důstojník Johnson oslavil dvaadvacáté narozeniny sotva před půl rokem. Musela uznat, ţe je velice pohledný a stejně tak další muţ sedící po jeho boku. Uniforma ji neuvěřitelným způsobem tísnila. Dala by všechno za to, aby mohla sedět v civilních šatech ve své kajutě a poslouchat hudbu Země třicátých let dvacátého století. Dokonce uţ uvaţovala o tom, ţe se nenápadně vytratí, ale přičinliví stevardi ji pokaţdé dolili sklenku a ona prostě tomu skvělému vínu nemohla odolat. Jídlo bylo snědeno, příbory a odloţeny a sklenky se ze stolů přemístili do rukou svých majitelů, kteří začali přecházet po místnosti či se sdruţovali do malých skupinek a tlumeně spolu rozmlouvali. Sama nemohla uvěřit, ţe tady ještě pořád stojí a zírá z okna na matný odraz Scorpiona. „Doktorko,“ ozvalo se za ní a ona se otočila „rád bych Vám představil kapitánku Natalii Youds, velícího důstojníka USS Scorpion.“ Bylo znát, ţe kapitán Verata má s představováním významných osob své dlouholeté zkušenosti. „Kapitáne, doktorka Amanda Websterová, Váš nový hlavní vědecký důstojník.“ Nat na nic nečekala a napřáhla k poručíkovi ruku. Na její tváři byl uţ nějakou chvíli usazen velice příjemný úsměv, kterým narozdíl od mnoho jiných kapitánů Natalie nikdy nešetřila. "Jsem ráda, ţe vás konečně poznávám, poručíku. Ze všech lidí, kteří k nám nastupují jste na samé špici seznamu."
„Opravdu...“, vydechla Amanda překvapeně „já myslela, tedy, nevěděla jsem, ţe se dostanu tak vysoko.“ Kapitánka patrně chtěla něco namítnout, ale nedostala k tomu moţnost. „Kapitáne, prosím, kapitáne,“ ozval se pištivý hlas doktora Morgenstena a jeho majitel si klestil cestu mezi důstojníky. „Profesor Eric Morgensten, doktor astrofyziky a vývojové teorie,“ zahlásil se a rádoby po vojensku k sobě srazil podpatky. Amandě neušly pobavené pohledy členů námořní pěchoty upírající se na doktorovu shrbenou postavu. Natalie trochu přimhouřila oči, snaţila se vzmomenout si kde tohle jméno jenom četla. "Vedete výzkýmný tým do Krushaské expance, nemám pravdu?" "Ano, madam, přesně tak, mám velikou zodpovědnost," Morgenstenova hruď se nadmula pýchou. Doktorka Websterová se vedle kapitánky rozkašlala, pohled zavrtaný do podlahy. Měla dojem, ţe jí od smíchu kaţdou chvíli prasknou ţebra. "Jsem si jistá ţe dokotorka Websterová i celé naše vědecké oddělení velice ocení pomoc vás i vašich lidí při průzkumu expanze," řeka Nat suše. „Jistě ji budou potřebovat“, vyhrkl doktor Morgensten důleţitě. Amanda cítila, ţe tentokrát opravdu přestřelil. Eric byl dobrák, ale jakmile dostal trochu více pravomocí neţ ostatní, bylo s ním k nevydrţení. Napjatě pozorovala tvář kapitánky a čekala na její reakce. Do smíchu jí uţ opravdu nebylo. "Eh..." na Nataliině tváři se objevil poněkud rozporuplný výraz, neboť byla z tohoto muţe sama nepatrně vedle. Na okamţik ji napadlo ho trochu ho poškádlit, ale rychle to zavrhla. Bylo by to trochu dětinské. "Brzy zjistíte, ţe jsou schopnější neţ si myslíte." Potom se obrátila k doktorce a očima jí naznačila směr k pultu s ovocem: "Poručíku, ráda bych si poslechla vaše plány s vědeckým oddělením." Amanda s úlevou vydechla a následovala Natalii davem. Morgenstena nechaly daleko za sebou. Kapitán byla stejně vysoká jako ona, ale přesto ji uniforma padla lépe, jakoby se pro ni snad narodila. Náhle jí v ţaludku vybuchla bomba, plány, které máte s vědeckým oddělením, ve všem tom nadšení a entuziasmu na povinnosti vědeckého důstojníka úplně zapomněla. Rychle si vybavovala Akademii před dvaceti lety a doufala, ţe zmatení se neodráţí v její tváři. K jejímu štěstí však Natalie ve skutečnosti po ţádných plánech netouţila, kdyţ se dostali z doslechu hloučku, kterému doktor Eric právě něco monumentálního vysvětloval zakoulela očima.
"Proboha kdo to je?" Zeptala se Amandy pobaveně. Websterová úlevně vydechla a pobaveně se ušklíbla: „Veliký Eric Morgensten, kterému Akademie leţí u nohou, coţ v překladu znamená, ţe studenti se mu vysmívají a profesoři ho ignorují. Mám tu čest sdílet s ním jednu pracovnu, i kdyţ je mi záhadou, proč spojili biologii a astrofyziku. Vlastně si říkám jaký mezi těmi obory rozdíl. Víte, co udělal, kdyţ ho jmenovali vedoucím výzkumného týmu?“ Nat se zasmála: "Stejně bych to asi neuhádla..." „Uprostřed přednášky, kde mimochodem byly téměř všichni studenti čtvrtých ročníků si zabalil všechny své věci a bez jediného slova zmizel. Poslal admirálovi jen krátkou zprávu, ţe si bere dovolenou, aby se na výpravu náleţitě připravil. Norrise samozřejmě nenapadlo nic jiného neţ mi přidělit všechny jeho hodiny, a to i přesto, ţe na to nemám náleţitou aprobaci.“ Amanda se odmlčela. Nehodlala kapitána zatahovat do svých pracovních problémů, ale zrovna tato událost v ní zanechala nepříjemné vzpomínky. Nat se napila ze sklenice zeleného betazoidského vína, kterou stále drţela v ruce a krátce pohlédla za poručíka, kde Morgensen právě dostal do spárů Thomase Johnsona. "No, musím vás varovat poručíku. Na Scorpionu vás čeká obtíţný úkol, pokud budete chtít mít vědecké oddělení pevně v rukou a to teď nemluvím jenom o panu Morgenstenovi." Při tom se její pohled zaměřil na prního důstojníka. Měla Thomase velice ráda, byl neuvěitelně schopný, pracovitý a obětavý, ale být vědeckým důstojníkem pod jeho velením by Nat být nechtěla. To by bylo skoro jako kdyby ona měla na palubě lodi pernamentě admirála flotily. Amanda její pohled zachytila a otočila se tím směrem také. „Komandér Johnson býval hlavním vědeckým důstojníkem, ţe ano? Myslím, ţe jsem to četla v záznamech posádky na cestě sem.“ "To souhlasí," kývla kapitán. "A do jisté míry se jím nejspíš cítí pořád." „Chápu ho, také jsem nerada po jedenácti letech opouštěla své místo na Jupiteru I, ale byl to rozkaz a já ho musela splnit. Věřím, ţe komandér bude dělat jako správný důstojník totéţ. Moţná bych mu měla připomenout, ţe jsem na palubě Scorpiona jenom po dobu trvání této mise. Myslíte, ţe by se jeho názor na mě nějak změnil?“ Řekla Amanda s nadějí v hlase a prohlíţela si mladíka, který začal vášnivě rozmlouvat s doktorem Morgenstenem. Zdálo se, ţe si ti dva dobře rozumí. "No, komandér je docela rozumný člověk. Jsem si jistá ţe s ním vyjdete. Jenom se budete muset smířit s tím, ţe vám bude koukat přes rameno asi víc, neţ je u prvního důstojníka obvyklé." Slovo „docela vyvolalo na Amandině tváři úsměv: „Pokud zůstane u koukání přes rameno, tak se s tím uţ nějak poperu.“ Natáhla se pro hroznové víno, ale její pohled znovu zváţněl, kdyţ zahlédla, jak se Morgensten baví s kapitánem Veratou. „Sledujete kapitáne? Doktor rozhazuje své sítě, nespočítala byste, kolik členů admirality,
Rady Federace, diplomatů, velvyslanců a kapitánů v nichţ uţ skončilo. Má nesmírný vliv a podle mého mínění je on ten člověk, před kterým bych si hlídala záda.“ Natalie si ho znovu důkladně prohlédla: „No, na palubě máme jednoho diplomata kterému se dostat pod kůţi bude pro doktora jistě výzvou, nicméně děkuji za varování. Dám si pozor.“ Do jejich rozhovoru vstoupil zvuk komunikátoru: „Scorpion pro kapitána Youds,“ ozval se Sorjei. „Youds slyším“ „Omlouvám se, ţe ruším kapitáne, ale dokončili jsme přesun všech důstojníků z lodi i na loď. Zbývají uţ jenom ti dva co jsou s vámi na recepci. Jejich zavazadla jsou nicméně uţ na palubě. Transportní také hlásil nějaký problém s šelmou.“ Amanda nadzvedla jedno obočí, jak to dělala pokaţdé, kdyţ se jí někdo snaţil přesvědčit o něčem naprosto nesmyslném. V hodinách takových situací zaţila uţ mnoho. „Šelmou?“ Naznačila rty směrem na kapitána. Ani kapitán se netvářila příliš moudře z poručíkova hlášení. „Jste si tím jistý, ţe nedošlo k nějakému omylu pane Sorjeii?“ Zeptala se pochybovačně. „Rozhodně ne, kapitáne,“ odpověděl poručík typicky vulkánským tónem. „Mezi věcmi jednoho z důstojníků byla kočkovitá šelma pozemského původu, která zaútočila na náčelníka transportérů. Naštěstí nebyl váţně zraněn. Nařídil jsem ji umístit za silové pole.“ Nat se tvářila stále více pochybovačně. „Einstein“, vydechla Amanda, “zapomněla jsem ho zavřít do košíku.“ Kapitánův nechápavý pohled se teď stočil na doktorku: "Vy tušíte o čem to mluví poručíku?" Téměř nezareagovala na oslovení ‚poručíku a v duchu se proklínala, ţe ji ten člověk z můstku vyrušil, kdyţ se připravovala na večeři. „Einstein, je můj kocour, madam. Nesnáší dobře cestování a nové lidi. Je skoro neškodný, odpověděla Websterová, kdyţ jí došlo, ţe kapitán mluvila na ni. Youds se začala nahlas smát. "To je v pořádku pane Sorjeii," zmohla se aţ po chvíli na odpověď. "Zdá se ţe jde o nového člena posádky. Poručík Websterová si jej brzy vyzvedne." V interkomu bylo chvíli ticho. Sorjei si zřejmě snaţil co nejlépe vysvětlit to co právě kapitán řekla. Nakonec se omezil na prosté: "Ano, madam." Neţ mohli znovu pokračovat v rozhovoru obě ţeny si všimly jak se k nim blíţí kapitán Verata.
"Omlouvám se ţe vás ruším dámy," začal a jeho výraz napovídal ţe má na srdci něco důleţitého. "Právě jsme obdrţeli prioritní zprávu, ţe jednání na které vezeme jeho excelenci Sirana se poněkud komplikuje a naši přítomnost tak jiţ nelze déle odkládat. Nerad to říkám, ale obávám se, ţe budeme muset naše setkání předčasně ukončit." Amanda s vděčností přijala zprávu konci celé akce. Chtěla uţ být na Scorpionu a vzít Ajnýho do jeho nového domova. Přesto však nemohla zapomenout na čas strávený na Zhukovu. „Děkuji Vám za pohostinnost, kapitáne, byl jste po celou cestu ke mně velice pozorný“, poděkovala Andorianci. Mírně se uklonila a poodstoupila, aby kapitánovi nechala volný prostor. Oba kapitáni si vyměnili přátelské úsměvy a potřásli rukama, na znamení toho, ţe jeden druhému přejí úspěch v nadcházejících misích. Bylo ovšem zřejmé, ţe kapitán Zhukovu nepřeháněl, kdyţ mluvil o tom, ţe teď budou mít na spěch, neboť veškeré oficiality zkrátil na nejkratší moţnou míru. Za necelých dvacet minut stála Nat, Thomas a Nick v doprovodu Amandy a doktora Morgenstenema na transportní plošině na palubě Scorpionu. Nat se obrátila na Nicka Ryana, neboť ten jako jediný si v tuhle pozdní hodinu nemohl vychutnat cestu do kajuty a do postele, neboť ho čekala noční sluţba. „Nadporučíku, hned jak se Zhukov odpoutá nastavte kurs k našemu cíli. Je na čase abychom se pustili do naší další mise.“
Created by: Natalia Youds, Nicholas N. Ryan, Amanda Webster Název: Nehoda Autor: Jason "Shadow" Irmitrij Lokace: Runabout (někde ve vesmíru) Jason Irmitrij se opřel do křesla raketoplánu. Jeho zrak padl na časomíru. Dvě hodiny zpoţdění! S takovou Scorpion nestihnou - a on toho měl tolik v plánu... Pěkně mi to začíná, pomyslel si rezignovaně. S takovou mi ty výloţky dlouho nevydrţí. Ţe jsem to raději nevzal Zhukovem jako ostatní a nechal se přemluvit k letu raketoplánem… I kdyţ, ten měsíc vypadal tak slibně! Co bych za to dal, kdyby tam to dilithium opravdu bylo. Kapitánce by se to určitě líbilo, a Flotile také – a hned bych měl plus. No nic, nevyšlo to… Po očku pohlédl na pilota a všiml si, ţe se silně potí. Zašilhal na jeho pult, aniţ by se vzal na vědomí cokoli konkrétního, a pak zaměřil svůj pohled opět ven. Divné. V raketoplánu rozhodně nebylo horko, spíš naopak. Jason si pomyslel, jestli nezlobí klimatizace, ale pak to hodil za hlavu. Jeho pozornost zaujalo něco jiného. Viděl to uţ chvíli, ale teprve teď ta informace pronikla do jeho vědomí. Zaměřil se na informační panel – a v tu chvíli mu to došlo… Raketoplán se pohyboval rychlostí pouze warp 1,4! Obrátil se na pilota: „Poručíku, co se děje? Letíme nějak pomalu.“ Ten jen kývnul hlavou, řekl: „Moment,“ a dál se věnoval řízení. Po chvíli odpověděl: „Vím o
tom. Zdá se, ţe se něco děje s motory – dodávka energie je stabilní, ale rychlost stále klesá. No prosím, teď jsme na warpu 1,2 a…“ Uţ nikdy tu větu nedopověděl. Raketoplán se otřásl a o okamţik později vypadl z warpu úplně. Následující okamţiky byly natolik chaotické, ţe si Jason dlouho nebyl schopen uvědomit, co se stalo. Kdyţ ale konečně sebral smysly, uvědomil si, ţe je všechno špatně – zatraceně špatně… Hvězdy, které Jason pozoroval oknem raketoplánu, se divoce míhaly kolem v širokých kruzích. Jason si vzápětí uvědomil, ţe raketoplán při výstupu z warpu musel nabrat rotaci. Kromě toho však také cítil v ţaludku krouţivý pohyb celé lodi. „Poručíku,“ zavolal Jason na pilota, jehoţ křeslo bylo částečně otočeno pryč, takţe jej viděl téměř zezadu. Muţ se nehýbal. „Poručíku, jste v pořádku?“ Ţádná odpověď. Tentokrát se doopravdy leknul. Snad není…? Dotkl se opatrně rukou pilota – a pak spatřil muţovu hlavu. Odkláněla se přes opěradlo křesla v úhlu, kterého ţádný ţivý člověk nemůţe dosáhnout. Očividně byl mrtev, i kdyţ se nedalo zjistit, jak přesně se to stalo. Jasonovi se udělalo špatně. Jen s nejvyšším přemáháním udrţel svou poslední večeři před odletem v ţaludku. Soustředil se na řídící pult a silou vůle odtrhl zrak od mrtvého společníka. Teď musí zjistit, co se stalo, pak se o něj můţe postarat… Odsunul křeslo s mrtvým dozadu a své přesunul k řídícímu pultu. Stačilo několik pohybů na ovládání a divoké krouţení hvězd za oknem se postupně zpomalilo a nakonec zastavilo. Jason se soustředil na konzoli a vyvolal si údaje o poloze. Zalapal po dechu – pokud by letěli warpem 3, zbývalo by jim necelých dvacet minut do příletu…! To bylo skoro za rohem. Soustředil se na konzoli a zobrazil informace o raketoplánu. A pak si všiml toho problému – v prostoru kolem lodi se šířil silný oblak neutrin a zdálo se, ţe vychází od motorů. Jako na potvrzení této myšlenky se ozval hlas počítače: „Pozor, varování! Kritické selhání systémů. Motory mimo provoz, zásoba energie omezena na 12%. Hrozí výpadek systému podpory ţivota.“ Jason sebou trhnul. Tak to je průšvih! Zkusil zjistit, zda můţe provést opravu, ale počítač jej ujistil, ţe to s prostředky dostupnými na palubě není moţné. Nu dobrá, pomyslel si Jason, tak teď uţ zbývá jen zavolat Scorpion. Jsou jen kousek odsud, tak pro nás snad budou moci někoho poslat… Znovu se smutně podíval na mrtvého pilota. Ani jsem se nedozvěděl jeho jméno, pomyslel si. Pak aktivoval komunikaci. „Lodní mistr Jason Irmitrij volá Scorpion, prosím ozvěte se. Náš člun měl nehodu. Pilot je mrtev a motory jsou mimo provoz, navíc hrozí komplexní selhání systému. Volám Scorpion, jste na příjmu?“ Napjatě se zaposlouchal. Nic. „Lodní mistr Jason Irmitrij volá Scorpion, prosím ozvěte se. Náš člun měl nehodu. Pilot je mrtev a motory jsou mimo provoz, navíc hrozí komplexní selhání systému. Volám Scorpion, jste na příjmu? Toto je nouzový stav…“ Ani tentokrát se nedočkal odpovědi. Jako by na místě nikdo nebyl… Ţe by to tak opravdu bylo? Co se mohlo stát? Loď měla na místě zůstat ještě minimálně jeden den a přestoţe měl zpoţdění, stále tu byla dostatečná rezerva. Takţe co to mohlo znamenat? Jason přeladil na nouzovou frekvenci a namluvil novou zprávu: „Jason Irmitrij, člen posádky lodi Scorpion, volá kohokoli v okolí, prosím ozvěte se. Náš transportní člun měl nehodu. Pilot je mrtev a motory jsou mimo provoz, navíc hrozí komplexní selhání systému. Volám Scorpion, volám kohokoli v dosahu, jste na příjmu? Toto je nouzový stav…“
Nastavil automatické vysílání v desetiminutovém opakování a opřel se do křesla. Hlavně nepanikařit, řekl si. Pak pohlédl na mrtvého pilota. Povzdechl si. Teď se nedá dělat nic jiného, neţ čekat. Pohodlně se opřel v křesle, zavřel oči a za okamţik uţ spal. Pouze neklidné trhané pohyby prozrazovaly, ţe není úplně klidný… Název: Nouzové volání Autor: Natalia Youds Lokace: USS Scorpion „Kapitánův deník, hvězdné datum 59465.7, včera večer jsme se rozloučili z diplomatickým plavidlem USS Zhukov, se kterou jsme provedli velkou výměnu posádky. Nyní máme na palubě více neţ tři sta nových důstojníků, kteří jak věřím velice rychle zapadnou do naší posádky. Zvláště jsme zvědavá na nové starší důstojníky, poručíky...“ Natalii přerušil zvuk zvonku do pracovny, trochu tázavě se podívala na dveře. „Počítači přerušit záznam. Dále.“ Do místnosti nakouknul komandér Johnson s PADDem v ruce. "Kapitáne, nerad ruším, ale chtěla jste ten soupis a rozvrţení nových členů posádky do té stávající hned, jak to bude připravené." Protoţe kapitán nic nenamítala, vešel jsem dál. Uţ jsem byl také pořádně přepracovaný a navíc ty problémy s praporčíkem... Kruhy pod očima se mi podařilo zamaskovat tříhodinovým spánkem a duševní neschopnost jiţ dále analyzovat jsem vyřešil čtyřmi velkými šálky černé kávy. Ale snaţil jsem se vypadat svěţí... "Tři kiloquady dat plus jedenáct dalších nahraných v lodní databázi. Přes jedenáct tisíc dokumentů a formulářů. Scorpion mi začíná připomínat loď Vyššího kontrolního úřadu HF." Překonal jsem svou chuť PADD výmluvně hodit na stůl a rezignovaně ho kapitánovi podal. "Přes veškeré úsilí Přidělovacího, Zásobovacího i Plánovacího oddělení všechno proběhlo relativně hladce, personální úřad Flotily byl nakonec zjevně uspokojen mnoţstvím administrace, kterou jsme zpracovali, takţe nám dal zelenou." Pokrčil jsem rameny. "Ne, ţe by na tom nějak záleţelo, ale je dobré mít ve věcech v zázemí pořádek. Ještě nesmím zapomenout navrhnout na měsíční pochvalu velitelskému sboru operační sekce a celému jejímu administračnímu oddělení." Byl to opravdu výkon. Někdo z vyšších míst v byrokracii HF se nejspíš rozhodl nám ten triumf s paralelním vesmírem pořádně osladit. Nekonečné poţadavky na papírování, výpisy a rozhodnutí, potvrzení a hodnocení. Poslední dny se mi nezdálo o ničem jiném neţ o volných, děsivě prázdných kolonek výkazů kaţdého, kaţdičkého nového člena posádky. Znal jsem teď zpaměti skoro všechny nováčky. Frank Moosbary, 39 let, vedoucí směny E v nočních směnách, Alisabeth Bermer, 26 let, podpraporčík, obluha astrometriky, Erick Wellster, Ko`linar Bak, Eron Booner, Katerina Baratevskia, 28 let, 19 let, 40 let, narozen Hamery Town, Měsíc, Nice, Francie, Orianto, Siera IV...
Ale kapitán si tím jistě také prošla. Ví, co to obnáší. Snad. Natalie se na PADD ani nepodívala, dovedla si docela dobře představit co na něm asi tak je a dobře věděla ţe je všechno uţ mnohokrát zkontrolované a zhodnocené. Aţ bude mít čas, přečte si závěrečné shrnutí. I to vypadalo, ţe vydá na několik stran. "Posaďte se komandére," řekla Thomasovi společně s lehkým kývnutím hlavy směrem ke křeslu. "Jak jste s poradcem na tom s hodnocením posádky?" "Popravdě, poradce je teď docela vytíţený, mám zatím návrhy, které jsem ještě stihl sestavit, ale nemám je s ním prodiskutované." Vzpomněl jsem si na chudáka Aniku a její podivné chování. Úplně jsem zapomněl, ţe jsem jí slíbil se za ní u poradce stavit. Zaslouţil bych si pár facek. "Na povýšení mám navrţených zatím asi devět praporčíků, dva poručíky a ke čtyřiceti poddůstojníků a přes stopadesát nedůstojníků. Většinu z těch stopadesáti mám ale s poradcem jiţ prořešenou a návrh je také na PADDu." Konečně jsem se opřel o opěrátko křesla a snaţil se uvolnit se. A dařilo se mi to. Čím více informací a věcí nutných dalšího řešení jsem hlásil kapitánovi, jako bych je na kapitána samotnou i předával. Snad šlo o rozmělnění zodpovědnosti, či co, ale pomáhalo to. "Dále krom pochvalu té operační sekce mám připravené i vyznamenání za příkladnou sluţbu asi pro dvaadvacet důstojníků, vyznamenání za významný přínos v misi pro současného zástupce hlavního vědeckého důstojníka Ltiama Uyame. Navíc oddělení aplikovaného warpového inţenýrství Akademie věd při Vulkánském institutu ţádá o potvrzení pro předání řádu Maxwellovy invence pro našeho Šéfinţenýra Marvina Danteho za celoţivotní přínos. Zatím o tom ještě neví. Přišlo mi to dnes ráno." Potutelně jsem na kapitána mrkl. Ta se usmála: "No jestli si to někdo zaslouţí tak je to bezesporu Marvin." Potom stiskla tlačítko na svém laptopu a otočila ho displejem ke komandérovi: "Mám tady jenom pár lidí, kteří mě zaujali během minulé mise a chtěla bych aby se na tom vašem seznamu povýšených a vyznamenaných určitě objevili." Thomas se zahleděl na obrazovku. Bylo tam celkem asi 15 jmen. Povýšení kapitán dopuručovala pro deset z nich, většinou logicky lidi, kteří slouţili na můstku. Jedním z prvních jmen byla právě Anika Waflerová. Dalších pět jmen bylo udělení pochvaly velícího důstojníka. Figurovat tam nadporučík Ryan, poručík Alexander a na posledním řádku tam bylo i Thomasovo jméno. "Kapitáne, jsem rád, ţe je tam právě Anika. Poslední dobou se mi zdá... nějaká zdecimovaná." Uštědřil jsem kapitánovi vděčný pohled a projel pohledem zbytek seznamu. Pak jsem vzhlédl. "Kapitáne, je to pro mě velká čest." Usmál jsem se. Na téhle lodi mi sluţba prostě vychází.
Pak abych trochu odlehčil téma, začal jsem trochu neformálnějším tónem. "Paluba tři s mladšími důstojníky hodlá uspořádat klavírní koncert. Našli se tam dva docela schopní hráči na piano a několik dalších by je doprovodilo na smyčce. Pomohl jsem jim vybrat Vocalisu Op. 34, No. 14 - úprava Sergeje Rachmaninova pro dva klavíry a právě smyčce. Je to pěkný kousek, cvičili jsme to po tu dobu, co kotvíme. Kdybyste chtěla, mohli bychom to na třetí palubě ve společenské místnosti uspořádat i pro větší okruh lidí, neţ jen kolegy praporčíků." A Anika by tam měla vystupovat také. Pokud se jí tedy udělá lépe. "Hmm, no proč ne. Něco takového jsme tu uţ neměli dlouho. Společenská místnost je jejich, a pokud budou mít úspěch, napříště by mohli uspořádat nějaký koncert na přední desítce." Nat se poškrábala na temeni hlavy a letmo pohlédla ven z okna, potom pokračovala: "Uţ jste potkal majora Chadwicka?" "Ne, ale ani se nedivím. Od toho incidentu s uvězněním se mi vyhýbá. Děje se snad něco?" V té chvíli jsem zalitoval, ţe jsem se přeci jenom všech těch nudných večeří s admirály a úředníky Hvězdné flotily nezůčastnil také. Ale po tom posledním obědě s diplomatem nevyslovitelného jména jsem si většinu podobných akcí rád odpustil. "Od té doby co ho velení SFMC povýšilo, září jako sluníčko," řekla Natalie s úšklebkem. "Ale nemůţu říct ţe by mě příliš mrzelo ţe skoro všichni ti mariňáci z lodi zmizí. Elitní jednotka MACO je mnohem lepší řešení neţ 200 zelených mozků, kteří navíc někdy nemají ani pořádný výcvik. Konečně to došlo taky velení Flotily." "Hm, elitní jednotka potřebuje elitního velitele. A kdyţ si tak uvědomuji a vzpomínám," dramaticky jsem se odmlčel, "kapitán Chadwick nedokázal pořádně zvládnout ani tu bandu, kterou měl předtím. Myslím, ţe s naší novou jednotkou budou problémy stejné, jestli ne větší." Pokrčil jsem rameny. S tím ale stejně nejde nic dělat a záměrně kazit kapitánovi nadšení asi taky není moc rozumné. "Ono to nějak půjde." Musí jít. "A slyšel jsem, ţe velení doporučilo nějaké kroky vůči zpravodajské sekci. Jak na tom vlastně s agenty budeme teď?" "No SFI vydalo nařízení, ţe všichni její spolupracovníci mají být zařazeni do ostatních sekcí, a pracovat skutečně v utajení. Jenom velení kaţdého plavidla bude vědět o koho se jedná.“ A kdo ví jestli, napadlo Nat. "Jinak četla jsem hlášení od Sorjeie, ţe dnes během noční směny zachránili nějaký raketoplnán ze Zhukova?" "Ano, nezjistil jsem to o moc dříve, neţ vy, madam. V raketoplánu byl lodní mistr Irmitrij, ten je právě na ošetřovně. Pilot zahynul, šetřením se zabývají příslušní lidé naši i z Zhukova. Ale
myslím, ţe si celý incident vzali uţ pod patronát koordinační a bezpečnostní podúřady HF." Samotného by mě příčina nehody zajímala. Pilot byl snad poručík. Taková tragédie. Pohřeb se bude konat na USS Zhukov. Asi ho ale nestihneme... Pokračoval jsem rozmrzele. "Vypadá to, ţe bezpečnostní i operační sekce jsou uţ na vše připraveny. A to jsem si říkal, ţe právě tito velitelé budou mít se svými odděleními problémy. Oba dva nemají s lodí takovéto třídy ţádné zkušenosti. Poručík Shanks dokonce slouţil na třídě Nova. " „No, moţná ţe se...“ chtěla v rozhovoru pokračovat kapitán kdyţ ji skrz interkom přerušil naléhavě znějící hlas nadporučíka Ryana. „Kapitán ihned na můstek.“ Natalie kývla na Thomase a oba společně vyšli ven z pracovny. Hned jak je Nick viděl podal hlášení: „Madam, zachytili jsme všeobecné nouzové volání ze Zhukova, priorita jedna.“ „Na obraz.“ Na hlavní obrazovce se objevil dost vyděšeně se tvářící Verata. Pryč byl ten klid, který ještě včera večer, těsně před tím neţ Zhukov začal pospíchat za svým cílem, vyzařoval na dálku. Přenos byl velice zkreslený šumem a bylo rozumět kaţdé třetí slovo... „Všem lodím.. ....SS Zhukov.......... ...nečekaně..... ...padeni....lodí................. .......omoc.....“ V tom přenos skončil. "Depolarizovat nosnou frekvenci! Rychle, dokud je ještě stabilní." Křikl jsem k operační konzoli a sám sebou rychle praštil do křesla a vyklopil velitelskou konzoli. Nosný signál se evidentně velmi rychle fragmentoval. Zanedlouho uţ nebude ani moţné určit polohu zdroje... "Praporčíku?" Mladý praporčík za OPS konzolou se potil. Prsty mu kmitaly stále rychleji, aţ s úlevou oznámil: "Pane, madam, mám to. Pozice čtverec 155 na 56 na 54 čárka 7. Vektor směru 8 na 9,6." "Skvěle, zkusíme extrapolovat ještě víc." Podíval jsem se na kapitána s evidentní starostí. "Přenosový signál takto degraduje jen při napadení ve warpu. Pokud byl Zhukov tak poškozen, ţe měl skoro zničený subprostorový vysílač, a stále byl ve warpu, muselo se jednat o velmi silné zbraně..." "Vzdálenost?" Zeptala se kapitán. Praporčík chvíli mlčel a horečně z konzole páčil informace. "Tři hodiny maximálním warpem," řekl nakonec s hlubokým výdechem.
Mezitím jsem uţ stál u podporučíka a snaţil se nedívat se mu pod ruce. "Hledejte stopy poruchy warp stop v okolí subprostoru. Ale nevysouvejte ţádné senzorické antény, nemáme čas. Odlétáme..." Praporčík se nervózně pustil do práce. Prsty se mu motaly a špatně se trefoval do tlačítek. ~~~ Příkaz neakceptován. Špatný algoritmický vstup. ~~~ "Klid, praporčíku. Nabijte fázové mapovače..." Snaţil jsem se působit vlídně a klidně. Ale času bylo poţehnaně málo. Kaţdá sekunda se počítala. Kapitán předstírala, ţe ta podporučíkova pochybení vůbec nezaznamenává a trpělivě čekala. Ve skutečnosti poposedávala a doslova jsem cítil, jak v duchu mladíka prosí, aby pracoval rychle. "Porušení subprostoru zaznamenávám ve vzdálenosti 3,015 hodin maximálním warpem v udaném směru. Ze struktury poškození je patrné, ţe loď má silně poškozený, či rovnou zničený warp pohon. Nic jiného na tuto dálku nelze zjistit, pane." Byla to podporučíka Harrisonova od taktické konzole. "Madam, nic nám nebrání v odletu. Víme, co potřebujeme." Prohlásil jsem a kapitán s malou úlevou pokračovala. Nat kývla: „Zadejte kurs, maximální warp. Přejděte na ţlutý poplach a uveďte všechny taktické systémy do pohotovosti.“ „Kurs zadán, madam.“ „Vpřed,“ řekla s typickým gestem Nat a potom se její pohled stočil k prvnímu důstojníkovi. „A jsme v tom znovu...“
Created by: Natalia Youds, Thomas Johnson Název: Zúčtování s minulostí, prozatím Autor: Nicholas Nataniel Ryan Lokace: USS Zhukov Události tohoto logu se odehráli v průběhu recepce na palubě Zhukova, ještě před tím, než se obě lodi na chvíli oddělily: Poté začali kapitánové obou lodí vzájemně komunikovat s občasným přispěním těch, co seděli u stolu. Nicka, který se zprvu snaţil komunikaci sledovat, zaujalo něco jiného. Spíše zděsilo, neţ zaujalo. V jeho tváři se zračil údiv, jaký by asi se asi objevil, kdyby spatřil ducha. A realita nebyla o moc jiná. Zděšení u Nicka vystřídal pocit, jako by dostal cihlou do břicha. Celé to způsobila ţena s hodností poručíka v zelené uniformě vědců, která seděla u stolu, a
které si nadporučík dříve nevšiml. Druţný rozhovor mezi členy posádky Scorpiona a Zhukova však nerušeně pokračoval dál… Důstojníci se sdruţovali, povídali si a prostě si všichni chtěli tuto recepci patřičně uţít. Jedinému Nickovi nebylo do řeči. Ţena, která tady na této recepci seděla také, mu připadala jako fantom, přízrak, duch. Avšak všechno ostatní naznačovalo, ţe je reálná… a o to to bylo horší. Po chvilce dumání se Nick zvedl a zamířil směrem ven ze sálu, cestou ještě naznačil Youds, ţe odchází, ale ta ho asi vůbec nezaregistrovala. Kdyţ se octil na chodbě, zamířil směrem, kde obvykle bývá taková věc kabinka, kterou musí občas navštívit většina humanoidů. Kdyţ uţ se blíţil k toaletám, zaslechl lehký dupot nohou, který se k němu blíţil. Ohlédl se. Byla to ona: Poručík Christine DeGreece. Kdyţ uviděla, ţe se Nick otočil, zastavila se. Několik málo vteřin tam oba jen tak stáli, neschopni slov. „Ahoj Nicku,“ zeptala se, čímţ protrhla ticho, vznášející se mezi nimi. „Ahoj Chris,“ odpověděl stroze Nick. Následovala opět chvíle ticha, kdy kaţdý z nich znovu proţíval tu chvíli před lety. „Nicku víš, já, já,… co tady děláš?“ dostala ze sebe. „Občas se sám sebe ptám na to samé,“ odpověděl. „Někdy mám dojem, ţe ze sebe dělám vola, jindy mám dojem, ţe se chystám spasit svět.“ „Ne, já myslím, co děláš tady, na Zhukovu?“ „Přišel jsem na jednu bezvýznamnou recepci,“ odpověděl jí. Zase zavládlo ticho a oba dva zase začali strhávat do myšlenek události, které se odehráli před lety na Marsu… Tenkrát Nickovi zbývalo čtrnáct dní do nástupu na Reed a volné chvíle trávil s Christine, taktéţ čerstvým absolventem AHF. Ryan se přestěhoval do jejího bytu na Marsu, kde spolu trávili všechen volný čas. Pravdou bylo, ţe spolu ještě nespali, ač se to můţe zdát podivné. Tu noc se to mělo změnit, resp. Oba chtěli posunout svůj vztah zas o kousek dál. Nick ji políbil a zamířil do sprchy, mezitím co Christine jen tak leţela na posteli. Oba se těšili moc na to, co mělo následovat. Tenkrát praporčík Ryan stál v sonické sprše a oddával se onomu slastnému pocitu očisty těla před tím, neţ měl zaţít pocit mnohem slastnější. Po deseti minutách vyšel ze sprchy a zamířil do loţnice. Tam ho ale teprve čekala sprcha, tentokráte studená. Christine nebyla tam, kde měla být, tedy v posteli. Popravdě, nebyla vůbec nikde. Jen na nočním stolku leţel vzkaz. Nick ho uchopil a hned jak na něj pohlédl, objevila se mu na tváři slza. „Promiň Nicku, musela jsem,“ stálo tam. Po podrobnějším ohledání pokoje Nick zjistil, ţe chybí většina z Christininých osobních věcí, jako fotografie jí a Nicka, které byly pořízeny na Tellaru, různé serepetičky, které ji Nick kdy dal, ale hlavně chybělo oblečení. Před tím, neţ na tuto ţenu téměř zapomněl, se pokusil zjistit kam šla. Hned druhý den po odchodu, to zjistil: plavidlo Hvězdné flotily, loď USS Sirius… „Nicku promiň,“ zopakovala to, co napsala na onen lístek. „Vím,“ odpověděl, „kariéra byla vţdy pro tebe nejdůleţitější.“ „Ne tady nešlo o kariéru…“ začala, ale Nick ji vpadli do řeči: „Tak o co tedy?“ „Kdyţ jsi byl ve sprše, došla mi zpráva, ţe je potřeba někdo, kdo nahradí nějakého důstojníka, který se váţně zranil, při nové misi Siria, která byla prioritní. Kdybych odmítla, uţ
nikdy bych neměla šanci ve Flotile uspět…“ „Takţe šlo o tvou kariéru! Já jsem byl ochoten pro tebe Flotilu opustit. Vlastně jsem doufal, ţe se na Reedu najde místo vědeckého pracovníka, abychom mohli slouţit na téţe lodi. A popravdě, za měsíc se to místo našlo… ale to uţ bylo pozdě.“ „To já jsem nemohla přece tušit. Já chtěla něco dokázat, pomoci Federaci, a na Siriovi jsem k tomu měla neopakovatelnou příleţitost.“ „A co objevného jsi učinila?“ zeptal se jí jízlivě, ale záhy toho litoval. „Nic,“ odpověděla prostě. „Ale Nicku,“ usmála se, „teď to můţeme napravit. Můţeme pokračovat tam kde jsme skončili…“ Nadporučík tam tak stál a přemýšlel a Chris s nadějí očekávala odpověď. „Promiň, ale myslím, ţe nemám zájem,“ odpověděl a zamířil zpět na recepci, aniţ by si uvědomil, ţe původně chtěl jít na někam jinam. Kdyţ se vrátil, stále se ţivě bavilo a nikdo si pravděpodobně jeho nepřítomnosti nevšiml. ‚Taky dobře,„ pomyslel si a zapojil se do hovorů. Uţ bez ono kamene, který mu donedávna tíţil srdce, a který zanechal kdesi na koridoru Zhukova. Created by Nicholas Nataniel Ryan and Christine DeGreece (iNPC) Název: Podivná nehoda Autor: Ren Dhark Lokace: vesmír oklo scorpiona Měla to být normální směna,jak mi sám velitel naznačil,kdyţ jsem ho střídal. „ţádný strach poručíku,na naši holku je spolehnutí,jediné co od vás očekávám,ţe mi ji odevzdáte ve stejném stavu,jako vám ji předávám“ Bylo na něm vidět,ţe to dělá strašně nerad,ale bohuţel i on musel odpočívat,z toho co jsem o šéfovi věděl a slyšel od některých svých předchůdců,byl schopen vydrţet ve strojovně,do absolutního vyčerpání. Sám říkal,ţe jeho kajuta je zde,kdyby to šlo tak by zde i spal,bral jsem to jako ţert,ale někdy se to i stávalo. Konečně jsem stanul sám v srdci Skorpiona,směna začala jako obyčejně,obvyklá kontrola systému,pročítání hlášení mých kolegů,návrhy na úpravy systémů,atd A si bych skončil u simulací některého navrhovaného zlepšení,kdyby se neozvalo nouzové volání raketoplánu. A bylo to tady,klidná směna byla pryč,byla tu práce,předal jsem sluţbu a vyrazil k hangáru,kde jsem se mněl připojit k záchrannému týmu. Kdyţ,jsem dorazil na místo,byli zde uţ všichni,skoro všichni,doktor si dal tak trochu na čas,ale z jeho výrazu to nikdo nekomentoval,…………………. Opravdu zajímavá mise,jenom mně zajímalo,jestli nám byl Sten přidělen,nebo ho vytáhli z postele,podle vzepření to tak opravdu bylo. „co na mně tak civíte mladej,nemáte jch starostí dost,já na vás taky necivím,to vás doma
neučily,ţe to je neslušné“ Raději jsem neopověděl,nemělo by to ţádný smysl,protoţe bych to jen zhoršil. „pán se urazil,klepli jsme ho přes prsty……………………“ Ryl do mě dál,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, Zavrtěl jsem hlavou a věnoval jsem se řízení,podle lodních senzorů to uţ nemělo být daleko,z toho co jsme věděli,vypadl raketoplánu warp a posléze mu selhali podpůrné systémy. Z dvojčlenné posádky to přeţil jen poddůstojník Irmitrij a ten taky moc času neměl. Sakra kde ten raketoplán,je musí tu být,překalibroval jsem senzory a nic,to nemohlo být moţné,kontrola byla naprosto bezchybná,přesto se chyba stala,v místě nehody podmínky bohuţel stěţovali přesné zaměření,a naše senzory nutně potřebovali zvýšit citlivost aţ na samou hranici jejich moţností,konečně po dlouhých deseti minutách jsme ho našli. Lékař mi za zády doslova vibroval,jeho naráţky o mém umění uţ byli dosti jedovaté…….. Raketoplán jsme brzy dohonily,letěl těsně pod rychlostí světla,a ze senzoru bylo jasně patrné,ţe jdeme opravdu v pravý čas,energetické zásoby byli takřka vyčerpány,podpora ţivota na 13%,teplota na palubě poklesla skoro k nule,prozíravý tah vypnout klimatizaci,ci spíţ ji sníţit na minimum a tak ušetřit cennou energii. „tak jsme tady doktore,jdeme na to ,okamţik pravdy ted je to na vás“ „myslíte si,ţe jste vtipný,ale já vás zklamu,nejste“ pokýval jsem hlavou směrem k odchodu, Přesun na palubu proběhl bez problémů,na lodi bylo opravdu nevlídně,Sten okamţitě vyrazil do akce,byl to profesionál kaţdým coulem,důstojník byl mrtev,podle všeho zemřel okamţitě,naraz mu zlomil vaz,proč a jak se stak stalo zjistí pozdější analýza systému. Druhý pasaţér byl sice trochu podchlazený,ale stabilizovaný,byl ve spánku,další chytrý tah,jak nezatěţovat selhávající podporu ţivota,kdo spí,nemá takovou spotřebu vzduchu,jako ten kdo bdí. „přepravíme ho,nic to naštěstí není pár pohmoţděnin,Malý otřes jinak měl štěstí,to se o jeho kolegovi říci nedá.“ Připojil jsem nouzovou jednotku k systému raketoplánu,okamţitě oţil,ale vzápětí vypadl,byl tu problém,a nebyl vůbec malý. „zavolal jsem raketoplán,celkový sken pláště raketoplánu,hlaste jakékoliv nesrovnalosti“ „právě ho posílám poručíku“ Sken byl jasný,pouze na dvouch místech bylo znát narušení pláště raketoplánu,přemýšlel jsem co ho tak mohlo způsobit,mikrometeorit ,to jsem zavrhl ve 24.století. Tak co,teda způsobilo to narušení,jeden zásah byl blízko energetického zdroje a druhý blízko řídících systému lodi,proto nepomohl,ani nouzový zdroj,lodní počítač byl zkratován.
Nezbývalo tak nic jiného,neţ raketoplán odtáhnout do doku skorpiona,a tam provést zevrubnou prohlídku. Zachytili jsme ochromené plavidlo a vydali se nazpátek ke Skorpionu,celou cestu jsem studoval záznam počítače a způsobené poškození. At uţ je zasáhlo cokoliv,bylo to nesmírně účinné kdyţ to proniklo štíty a obrannou lodi,divné ţe na to neupozornil lodní systém sráţce by se určitě dalo zabránit. Ale lodní záznam nic takového nehlásil,nebyl ani poškozený,všechny senzory byli nové poslední generace,takové neměla ani naše lod,takţe tady chyba nebyla,kde tedy. Další nesrovnalost ty zásahy byli kaţdý na jiné straně,a byli podle počítače příliš symetrické,a nato aby to byl meteorit,pokud by to byl meteorit. Přerušil mně intercom: „stav poručíku“ „jeden mrtvý,jeden mimo nebezpečí“ „výborně Dharku,a příčina nehody“ „to je na tom to nejpodivnější pane,nevím………………..“ Krátké ticho,…………..no pane,je to podivné a rozumné vysvětlení nemá ,ani počítač“ „neptám se co si myslí počítač,chci váš názor“ „nedovolil bych si nějaké unáhlené závěry pane“ „aţ si budu myslet,ţe jste to přehnal upozorním vás“ „dobrá pane,je tu moţnost,ţe raketoplán se srazil s jinou lodí,ale je to čistě hypotéza“ „ale to zjistíme, aţ v doku“ „dobrá můstek končí“ Byl jsem rád,ţe je konec ten rozhovor jen rozvířil vody a to jsem nechtěl,at uţ se ten raketoplán srazil s čímkoliv,já na to přijdu. „aţ přestane snít Dharku a vrátíte se k nám na zem,tak bych rád opustil vaši společnost a věnoval ji svému pacientu,ne ţe by ji nutně potřeboval,ale zdá se mi oproti vám poněkud rozumnější“ Kdyţ konečně opustil ranbout,strašně jsem si oddechl a slíbil si,ţe pokud někdy navštívím ošetřovnu,tak jako pouhý divák,né pacient………….vědom si ,ţe pokud bych se dostal do jeho rukou,raději na to nemyslet… Vydal jsem se zpět do strojovny,za hodinu měla končit moje směna,doufal jsem,ţe to bude klidný konec směny,ale kola osudu měla jiný plán,a tak sotva jsem dorazil na svůj post,uţ lodí otřásl další poplach,další akce…..
Název: Pohasínající naděje Autor: Sorjei Lokace: Můstek Poručík Sorjei odpočíval ve své kajutě po první sluţbě na můstku, během které si velení Scorpionu uţivalo recepce, kterou pro ně nechal přípravit kapitán Verata. Vulkánec jiţ téměř usnul, kdyţ ho probudilo pichlavé ţluté světlo signalizující, ţe loď přešla do reţimu pohotovosti. To mohlo znamenat, ţe loď mohla kdykoliv v nejbliţších minutách přejít na poplach červený, nebo mohl být úplně zrušen. Ale situace nebyla pravděpodobně natolik kritická, aby se nemohl poručík před vstupem na můstek převléknout do sluţební uniformy. Své vulkánské roucho měl sice Sorjei mnohem radějii, ale předpisy bohuţel hovořili jasně. Během minuty byl však převlečen a tichým ale sebejistým krokem vstupoval na můstek. Jednotlivé sekce podávaly rutinní hlášení jak bývá za podobných situací obvyklé, nezdálo se ţe by byla loď pod přímým ohroţením, hladce alespoň při pohledu na hlavní obrazovku plula warpem. Sorjei tedy kývnul na pozdrav kapitánovi a prvnímu důstojníkovi a zamířil k operační konzoli k mladému praporčíkovi, jenţ se od ní okamţitě zvedl jakmile zahlédl svého nadřízeného. Sorjei mu to nemohl mít za zlé, sám neměl z můstku příliš mnoho zkušeností a to uţ byl ve Hvězdné Flotile mnohem déle neţ mladý OPS. "O co jsem přišel ?", zeptal se praporčíka. Ten mu bez nějakých zbytečných proslovů krátce odpověděl, nechtěl uţ zůstávat na můstku déle neţ bylo nutné. "Zhukov byl napaden, právě mu pane letíme na pomoc." Sorjei praporčíkovi poděkoval a propustil ho. Na konzoli mu akorát začaly nabíhat výsledky diagnostik všech lodních komponent. "Kapitáne, diagnostika všech systémů proběhla v pořádku..." V tu chvíli zabliká jedna kontrolka a Sorjei se asi na vteřinu odmlčí "...aţ na ovládání hlavního deflektoru, jenţ vykazuje odchylku o 0,7% nad povolenou toleranci. Okamţitě tam pošlu inţenýrský tým." Ve skutečnosti Sorjei jen informoval o zjištěném překročení tolerance šéfinţenýra a ten uţ se postaral o vybrání pravých lidí na následnou kontrolu deflektoru a jeho případnou opravu. Poslední věcí, kterou Sorjei udělal, bylo odstavení všech systémů, jenţ by v krizové situaci mohly zvýšit riziko úrazu posádky či poškození lodě. A také se mu podařilo naštvat několik lidí, kdyţ deaktivoval přísun energie do holosimulátorů. :-) Nyní nezbývalo neţ čekat...
PŘIBLIŢNĚ O 3 HODINY POZDĚJI Loď se vynořilo z warpu připravena čelit neznámému nepříteli, všichni členové posádky jiţ byli na bojovým stanovištích. Problém byl ale v tom, ţe nebylo komu čelit, kolem Scorpionu se obepínal jen černý nekonečný prostor a nebyla v něm známka po ţádné vesmírné lodi. Ale po proběhlé bitvě ano. "Senzorový průzkum pane Sorjei", poţádala kapitán vulkánce, jenţ ho ale započal hned po příletu a tak mohl téměř okamţitě sdělit výsledky. "Ţádné známky po cizích plavidlech, v okolí je však rozprostřeno mnoho trosek. Zaznamenávám zbytky durania, tritania a dalších materiálů pouţívaných ke stavbě federálních lodí." "Zhukov", zamračila se kapitán. "Moţná ne", oponoval Sorjei. "Mnoţství trosek neodpovídá velikosti lodi třídy Ambassador." "Moţná bychom se mohli dozvědět více z analýzy trosek", navrhl Thomas kapitánovi. Natalia přikývla a usadila se do křesla. "Transportujte na palubu vzorky trosek a proveďte jejich analýzu, chci vědět, kdo a jak na Zhukov zaútočil." "Rozkaz, kapitáne..." Název: Vyšetřování nehody raketoplánu Autor: Jason "Shadow" Irmitrij Lokace: různá místa na Scorpionu Tma. Bušení srdce. Proč se nemohu pohnout? A ta zima! Kdo mě zavřel uvnitř kapsle a proč nemám kamerový výstup? Jak jsem se sem vlastně dostal a kde to jsem?
Svírá, mně to svírá! Pomozte mi někdo… ************************** Zdravotní sestra s obavami sledovala pacienta. Jason Irmitrij se neklidně zmítal na lůţku, ale vytrvale se bránil probuzení. Sestra přejela trikodérem nad jeho tělem a zavrtěla hlavou – takové hodnoty uţ dlouho neviděla, naposledy – kdy vlastně? Sama uţ si nevzpomínala… Opatrně otočila pacientovu hlavu na stranu. Její pohled se zaměřil na počítačový výstup na temeni hlavy. By mně zajímalo, pomyslela si, kde jsi k tomu přišel. Hardware vypadal odlišně od čehokoli, co kdy viděla. Náhle ji napadlo řešení. Rychle přešla ke skříňce s léky, vytáhla tři lahvičky a jednu po druhé nasála do hypospreje. Pak se vrátila k pacientovi. Snad to zabere. Zabralo. Jason Irmitrij se náhle vzepjal a pak otevřel oči. „Kde – kde to jsem“ zeptal se a jeho pohled se rozlétl po místnosti. Sestře se zdálo, ţe bleskově hodnotí a ukládá data – skoro jako android. Přesto to ale byl člověk, vyšetření to dokázalo zcela jasně. Aţ na drobné genetické odlišnosti se jasně zařazoval k lidskému druhu. „Jste na ošetřovně USS Scorpion, naši muţi vás zachránili z raketoplánu…“ Zarazila se, kdyţ se na ni zářivě usmál: „Výborně, tak jsem se nakonec dostal tam kam patřím. Mimochodem, uţ jste zjistili, co se stalo?“ „Nevím podrobnosti,“ odpověděla sestra po chvíli, „vyšetřování stále probíhá, ale uţ zjistili, ţe váš raketoplán něco zasáhlo – víc opravdu nevím.“ Jason se znovu lehce usmál. „Nevadí,“ odpověděl a seskočil z lůţka. „Alespoň budu mít hned na začátku práci. Co myslíte,“ zeptal se: „mohu uţ do sluţby?“ Sestra se zamyslela. „No, bezpochyby jste se uţ vzpamatoval, ale ještě je potřeba provést nějaké vyšetření. A navíc si s vámi chtějí promluvit vyšetřovatelé…“ Jason kývl. „Dobrá. Já se půjdu ohlásit do vědecké sekce a aţ mně bude někdo potřebovat, ať mně zavolá, ju?“ Mrknul na ni. Sestra se s ním rozloučila a sotva zmizel za dveřmi, zavolala hlavnímu lékaři, aby mu podala hlášení… ************************** Jason sviţně mašíroval chodbou a po několika minutách dorazil k vědecké sekci. Zazvonil. „Dále,“ ozvalo se a Jason vstoupil. Pohlédl na ţenu za stolem a zasalutoval. „Pohov, lodní, tady nejsme u maríny,“ řekla a s letmým úsměvem mu pokynula, aby se posadil. Zkoumavě si jej prohlíţela. Jason kývl a usadil se. „Ano madam. Promiňte, ţe jdu tak pozdě, ale okolnosti mi nedovolily dostavit se dřív…“ Zarazila ho. „Vím, bez starosti. Ostatně, to je také věc, o které bych si s vámi ráda promluvila.“ Jason se zamyslel a po chvíli odpověděl: „Mno, nevím, jestli vám budu něco platný. Vím jen, ţe raketoplán začal zpomalovat, a pak najednou vypadl z warpu. Pilot si při tom zlomil vaz a já pak nahrál nouzové volání. To je asi tak ve zkratce všechno.“ Amanda Webster kývla: „Jistě. Ostatně, ještě si o tom s vámi promluví vyšetřovací komise. Mimochodem,“ dodala, jak si na něco dodatečně vzpomněla: „víte, ţe jsme zachytili nouzové volání ze Zhukova?“ Jason zavrtěl hlavou. „Ne, jdu přímo z ošetřovny…“ „A to máte energii na hlášení? Dobrá tedy. Z mé strany je to nyní všechno, ale kdykoli vás ráda uvidím. Kdybyste něco potřeboval…“ Jason se na ni zamyšleně zahleděl: „Mno, vlastně ano. Chtěl bych provést důkladné prozkoumání toho raketoplánu, ve kterém jsem přiletěl.“ Amanda chvíli zamyšleně hleděla do svého paddu s poznámkami. Po chvíli zvedla zrak a odpověděla: „Dobře, máte povolení. Výsledky samozřejmě budete hlásit mně a případně
vyšetřovací komisi. Ještě něco dalšího?“ „Ne“ „Takţe odchod…“ Jason znovu automaticky zasalutoval, Amanda kývla a jakmile za ním zapadly dveře, začala se zase věnovat ostatním záleţitostem… ************************** Jason vešel do hangáru a zastavil se kousek za dveřmi. Uhnul jednomu mechanikovi, který nesl jakýsi rozměrný díl. Pak se rozhlédl po hangáru. Jeho zrak téměř okamţitě našel ten správný raketoplán. Ostatně, jeho poškození bylo nepřehlédnutelné, a také skupina techniků a mechaniků, která se kolem něj motala, byla větší, neţ u ostatních strojů v hangáru. Náhle se od nich oddělil mladý blonďatý muţ s distinkcemi poručíka. „Poručím Ren Dhark, k vašim sluţbám. Vy jste Jason Irmitrij, ţe?“ řekl a podal mu ruku. Jason Irmitrij ji přijal a pevně stiskl. Ten muţ mu byl čímsi povědomý, ale nebyl si schopen vzpomenout. „Ano, jak to víte?“ zeptal se tedy. „Byl jsem v runaboutu, kterým jsme vás vyzvedli.“ Jason kývl. „Tak to vám vlastně vděčím za ţivot – díky!“ Znovu Dharkovi potřásl rukou. Muţ mávl rukou: „To nestojí za řeč, je to má práce. Mohu se zeptat, co vás sem přivádí?“ Jaso kývl ke člunu: „Chci zjistit, co se vlastně stalo. Mám to jako první výzkumný úkol zde na palubě…“ Ren Dhark se usmál a pokynul k raketoplánu. „Tak se do toho pustíme, ne?“ A vydali se tedy tam… ************************** O čtyři hodiny později Jason konečně odešel z hangáru. Hlavu (a padd) měl plnou zjištěných informací – znepokojivých informací. Zanesl je do věděckého oddělení, kde je předal tam zrovna přítomnému důstojníkovi. Pak to vzal přes svou kajutu, dal si sonickou sprchu, nové oblečení, a vyrazil do Přední desítky. Sotva vstoupil, zaujal jej ruch v místnosti. Začal se cítit nepříjemně – to se projevila jeho fobie z velkého mnoţství lidí. Vzal si pití, aniţ se podíval, co to vlastně má, a posadil se k nejbliţšímu volnému stolu v koutě místnosti. Volně přejíţděl očima po místnosti a věnoval se svým myšlenkám. Relaxoval… Název: Hledání Autor: Natalia Youds Lokace: USS Scorpion Nákladový prostor 1 byl plný větších i menších kusů úlomků trosek všeho druhu. Kdyţ Natalie společně se Sorjeiem vešla dovnitř bylo tam uţ plno důstojníků ve ţlutých uniformách na první pohled pobíhajících bez jakéhokoliv zjevného pořádku. Uprostřed toho všeho postával za konzolou šéfinţenýr a tvářil se jako ţe má o celém tom chaosu dokonalý přehled, a pravděpodobně to byla pravda. "Tak co máte Marvine?" Zeptala se Nat. "Vlastě docela dost," zatvářil se vítězoslavně nadporučík. "Podle sloţení trosky pocházejí rozhodně ze Zhukova, ale mnoţství zde neodpovídá ani padesátině hmoty, která by po lodi třídy Ambassador měla zbýt." Marvin udělal významnou pauzu, snad aby dal oběma důstojníků moţnost hádat o co se jedná.
Sorjei jen přikývl, sám přišel s podobným tvrzením uţ na můstku. Přešel k jednomu menšímu úlomku a nadzdvihl ho, byl mnohem lehčí neţ předpokládal vzhledem k tomu, ţe pravděpodobně pocházel z duraniotritaniového kompozitu. "Takţe Zhukov se moţná ještě někde skrývá", zamyslel se poručík. "Podařilo se vašim lidem zjistit, jaké zbraně to poškození mohly způsobit ?" Marvin si trochu povzdech: "No vlastně tyhle trosky ţádné zbraně nezpůsobili." "Ne?" podivila se Nat. "Ne," ubezpečil ji Marvin. "Na troskách jsou velice výrazné stopy po blízké explozi antihmoty, coţ ale není nic překvapujícího. Podle toho jak se nám je podařilo identifikovat tak se jedná převáţně o zbytky ochranného kontejmentu warp-jádra plus nějaké...," Marvin se zamyslel nad vhodným výrazem, "...smetí." Sorjei se zamračil, Marvinovo napínání mu uţ začínalo pomalu vadit. "A kde je tedy zbytek lodi, to ji výbuch podle vás úplně rozmetal ?" "Naopak poručíku, myslím si ţe zbytek lodi můţe být ještě relativně vcelku. Tohle co jsme našli jsou nepochybně zbytky po výbuchu warp-jádra Zhukova, ale velice pochybuji, ţe to jádro bylo tou dobou ještě uvnitř lodi." Vybalil konečně Marvin svou teorii. Sorjei se otočil na kapitánku. "Senzory ale nezachytily ţádnou stopu po lodích, sám jsem provedl plný senzorový průzkum. Přiletěli jsme naneštěstí příliš pozdě a tak se mohly stopy po impulzních motorech dávno rozplynout, stejně tak případná warp stopa nepřátelského plavidla." "Jestli Zhukov byl tak zoufalý, ţe odhodil jádro v době, kdy ještě sám byl ponořen v subprostoru tak mohl setrvačností doletět ještě docela daleko," připustila Natalie. "Vrátíme se na můstek, a zkusíme ještě jednou prozkoumat okolí, hlavně ve směru, kterým Zhukov původně letěl. Děkujeme Marvine." S těmito slovy se oba otočili a zamířili k východu. Marvin se ještě zhluboka nadechl, neboť jistě chtěl ještě něco sdělit, ale kdyţ pochopil ţe uţ ho kapitán s poručíkem pravděpodobně nevnímají, a ţe několik techniků ho poněkud zmateně pozoruje, jak stojí zaseklí v poměrně prudkém gestu nenápadně si urovnal uniformu a otočil se zpět ke konzole. Jakmile vyšli na chodbu a zamířili na můstek, Sorjei promluvil. "Pokud přišel Zhukov uţ ve warpu o jádro, je jen velmi malá pravděpodobnost ţe by to přeţili. Ať uţ je vlna setrvačnosti donesla kamkoliv, tak by měli jen minimální šanci se bez energie z warpjádra ubránit. Pokud něco najdeme, tak to budou pravděpodobně jen trosky." Kapitán se zamračila:"Kapitán Verata má léta zkušeností, jsem si jistá ţe se nedal lacino:"
"To jistě ne", odpověděl vulkánec, ale nadále si stál za svým názorem. "Můstek", zadal příkaz počítači a turbovýtah se obrovskou rychlostí rozjel. Lepší nemyslet co by se stalo, kdyby se porouchalo jedno ze stabilizačních relé, pokud by se v tu chvíli v kabině někdo touto obrovskou rychlostí přepravoval.Takové věci se ale na obvykle nestávali a tahle jízda nebyla tou jednou z sto miliard, kdy se to přihodí. Oba dva důstojníci dorazili na můstek, který byl nyní plně obsazen všemi vyššími důstojníky a posadili se kaţdý na své místo. Sorjei se ihned pustil do průzkumu okolí. "Takţe co máte?" Zeptal se Thomas. "Marvin si myslí, ţe to co jsme našli jsou zbytky po odhozeném warpjádru." Vysvětlila Nat. "Takţe Zhukov tu ještě pořád můţe někdy být." Konstatoval obecnou naději Nicholas. Tohle nebylo pro nikoho z nich jednoduché. Nebylo to ani 24 hodin co tu loď viděli v plné síle a desítky důstojníků, kteří ještě před několika dny patřili to posádky Scorpionu byly na jeho palubě. Nat tiše obdivovala Sorjeie, jak dokáţe na celou záleţitost reagovat bez emocí. Ještě před dvěma dny na té lodi slouţil. Sorjei se okamţitě pustil do práce s konzolou, jeho prsty po ní kmitaly, jako by spolu byli od narození nejlepší přátelé. Coţ nebyla tak docela pravda vzhledem k tomu, ţe z něj otec chtěl vţdy mít doktora. "Vytvoření modelu situace mi bude kapitáne trvat kolem osmi minut.", otočil se Sorjei na kapitánku. Práce by bývala mnohem pohodlnější z prostor astrometriky, ale kapitán asi chtěla mít pohromadě velitelskou posádku při řešení situace. Na můstku zavládlo ticho. Nikomu z přítomných nebylo příliš do řeči Jenom máloco se dá srovnávat s tím, kdyţ čekáte aţ vám systémy podají zprávu o osudu jiné lodi Flotily. Všichni přemýšleli, kdo mohl Zhukov napadnout a jaký k tomu měl důvod. Minuty se tiše vlekly... Sorjei měl výsledek jiţ o minutu dříve neţ předpovídal. Spustil na hlavní obrazovce simulaci, na které byla mapa prostoru a na něm několik pojmenovaných bodů. Jasně byl vidět Scorpion, Zhukov i soustava do které Zhukov mířil neţ byl napaden. V levém dolním rohu byl vidět čas od počátku. Poručík přesunul čas do místa, ze kterého dostaly zprávu o napadení. "V tuto chvíli dle mých propočtů letěl Zhukov warpem 8,8 směrem na Drakhul IV, kdyţ byl ve warpu napaden. Je nemoţné přesně určit, kdy musel nechat vystřelit warpjádro, podle týmu který zkoumá trosky to ale bylo kolem stejné doby, budeme tedy počítat v řádu minut. Touto dobou se nacházeli někde zde", ukázal poručík na prázdné místo na mapě "velká setrvačnost je ale mohla donést aţ někam ke Kreestiho trhlině. Je to silně nestabilní oblast této části vesmíru, ve které se nacházejí velmi blízko u sebe dvě černé díry a tvoří tak obrovský tah, ze kterého je téměř nemoţné dostat se. Dle mých výpočtů skončil Zhuvon na 83% ve čtverci 168 na 60 na 49." Na obrazovce se objevil poslední snímek zobrazující celou oblast a v ní vyznačené místo moţného konce. "Nemohu určit úplně přesně kde skončili, mohli se objevit ve středu černé díry, ale mohli ji
klidně i minout záleţí na tom kdy vypustili warpjádro." "Nicholasi zadejte kurs tím směrem, ale opatrně. Poslední na co mám dnes chuť je přetahovat se s černými děrami." Loď na krátkou chvíli vstoupila znovu do warpu, ale řádově to bylo jenom pár sekund. Ticho na můstku narušovalo jenom pípání konzolí. Najednou se z jedné z nich ozval seznorický alarm. "Mám ho," usmál se spokojeně Nicholas. "Přesně tady", řekl nadporučík a zobrazil souřadnice na hlavní obrazovce. "Měli štěstí, nejsou tak blízko trhlině, abychom se tam museli bát vletět." "Přibliţte se Nicku," řekla Nat. Napětí na můstku by se nyní dalo krájet. "Téměř nulová energetická signatura, vypadá to ţe ta loď je mrtvá," řekl Hamish. "Nepředbíhejme," prohlásil první důstojník. "Vstupujeme do vizuálního dosahu," zahlásil Hamish a aniţ by na něco čekal přepnul hlavní obrazovku na maximální zvětšení. A tam byl. Bez jediného světla na palubě se tam v mraku menších trosek bezvládně vznášel USS Zhukov. Talířová sekce byla v polovině useknutá, její části poletovali všude kolem, ale sekundární trup vypadal na první pohled docela neporušeně. "Známky ţivota?" Zeptala se Nat "Nemohu z této vzdálenosti určit, ty černé díry silně ovlivňují všchny naše přístroje. Pakliţe chceme mít přesné údaje musí se příblíţit na vzdálenost maximálne deseti kilometrů.", odpověděl Sorjei. Kapitán přikývla a tak Nicholas krátkým obloukem obletěl asteroid který byl po cestě a přiblíţil se ještě blíţe Zhukovu. Z této blízkosti uţ byly vidět zářezy i na sekundárním trupu a mrtvá těla která poletovala kolem. "Kdo to mohl proboha udělat", neudrţel se crewman který měl sluţbu v zadní části můstku. Sorjei jeho poznámku ignoroval a věnoval se konzoli. "Zaznamenávám známky ţivota na sekundární sekci, celkem 38 humanoidů, z toho některé jsou uţ ale slabé." "Dobře podíváme se na to. Hame, Sorjeii, jdete se mnou, komandére můstek je váš," rozhodla kapitán. "Kapitáne," vyskočil Thomas z křesla, "ten výsadek je velmi nebezpečný, je tam velké mnoţství vysokofrekvenčního záření a sloţky sloučenin, které nemáme šanci v tom rušení rozpoznat. Netušíme, jak mohou tyto jevy reagovat například se skafandry... jako vědci mi dovolte jít místo vás."
Při pomyšlení, jaké adrenalinové show se hodlá kapitán opět vystavit, se mi dělalo zle. Natalia se na Thomase podívala poněkud skepticky. "A co přesně činí vědce proti těmto vlivům odolnější?" Youds byla odhodlaná. Bylo to znát z jejího hlasu. Musel to cítit kaţdý. Nemělo to smysl. "Buďte opatrná. Má pomoc z můstku nemusí přijít včas." V očích měla zase tu jiskru dobrodruţství. Nemělo moc smysl klást argumenty. Její odvahu ve styku s bezprostředním rizikem jsem obdivoval. Sorjei se zvedl od konzole kterou přenechal svému zástupci a vydal mu příkazy, koho má za ním poslat z operační sekce do transportní místnosti aby se k nim připojil. Poté se připojil ke kapitánce a společně opustili můstek.
Created by: Natalia Youds, Sorjei, Thomas Johnson Název: Volání o pomoc Autor: Alexander B. Cornitilus Lokace: Kajuta Jasona Irmitrije Jason Irmitrij si povzdechl a odloţil padd, do kterého zaznamenával svůj první osobní deník na lodi. Pohodlně se opřel do křesla a začal prohlíţet trikodérové záznamy z ohledávání raketoplánu. Jeho zrak padl na malý kousek kovu, který z něj odnesl ještě neţ odešel do své kajuty. Suvenýr. Měl ho s sebou dokonce i při návštěvě Přední desítky, kde si s ním celou dobu hrál. "Tak, co teď? uţ je dost pozdě, ale spát se mi nechce. Ţe bych se mrknul na ta schémata komunikátoru? Mám pocit, ţe by potřeboval trochu vylepšit..." Ještě chvíli si pro sebe mumlal, převracejíc úlomek v ruce. Pak si vzal rozpracovaný obvod a pustil se do díla... ******************* O hodinu později... "Tak, a je to. Ještě doladíme potenciál tadyhle - a voila...!" Upravovaný komunikátor leţel před Jasonem na stole, ještě nezakrytovaný a částečně propojený s počítačem. Dalo mu to chvíli práci přesvědčit jej, ţe nedělá nic nelegálního - ale pak uţ stačilo propojit vodič semhle, konektor tamhle, a bylo to. Počítač spolupracoval, aniţ by tušil neoprávněný přístup - jak alespoň Jason doufal... "Tak, a jak tě teď otestujeme?" prohodil Jason leţérně ke komunikátoru, kdyţ jej odpojil od počítače (který mezitím uvedl do původního stavu). Jeho prst automaticky zabloudil k aktivační plošce. "...me napadeni, opakuji, byli jsme napadeni! Nepřítel neznámým způsobem pronikl na palubu a postupně povraţdil většinu posádky. Ani jsme mu neviděli do tváře. Prosím pomozte! Zůstali jsme poslední dva a drţíme se v pilotní kabině - ale nevíme jak
dlouho! Tu potvoru snad nic nezastaví..." Zvuk fázerové palby dokresloval podivné vysílání. "Opakuji, tady je transportní raketoplán lodi USS Zhukov. Jsme na cestě k USS Scorpion. Byli jsme napadeni, opakuji, byli jsme nap..." Šílený skřek přerušil volání o pomoc a pak se rozlehlo ticho. Jason se zaraţeně podíval na komunikátor. Vzápětí se spojení přerušilo. Okamţik šokovaně zíral, pak se ale vzpamatoval. "Počítači, odešli záznam z náhradního komunikátoru bezpečnostnímu důstojníkovi, přiloţ můj podpis a zprávu: Zachyceno z éteru před několika desítkami vteřin - a připoj můj podpis." "Provedeno" Jason klepl na komunikátor: "Jason Irmitrij kapitánovi... " "Mluvte." Odpověď přišla téměř okamţitě. "Zachytil jsem podivnou zprávu. Poslal jsem ji bezpečnostnímu důstojníkovi..." Kapitán se podívala na spojaře. Ten jen zavrtěl hlavou. "Nic kapitáne... éter je čistý." Znovu se obrátila na komunikátor: "Vysvětlete. Tady na můstku jsme nic nezachytili." Jason se na okamţik odmlčel. Pak po pravdě odpověděl: "No, trochu jsem experimentoval s jedním komunikátorem a podařilo se mi jej trochu vylepšit. No a kdyţ jsem ho zapojil, zachytil onu zmiňovanou zprávu..." Kapitán se lehce zamračila: "K ţádnému takovému experimentu jste nedostal povolení!" "Vím o tom." Jason se lehce zašklebil. Ještě ţe to kapitán nevidí, blesklo mu hlavou. "Dobrá. O tom si promluvíme pak. Dostavte se ihned na můstek a předejte zjištěné informace." "Rozumím, jsem na cestě." "Kapitán konec." Jason si povzdechl. No nic, uţ se stalo, pomyslel si. Uvidíme, co se z toho vyvrbí. Popadl vrchní část uniformy, kterou měl předtím svlečenou, připjal si svůj vlastní komunikátor, do kapsy strčil upravenou verzi, a vyrazil do koridorů lodi. Uniformu si zapínal uţ na cestě...
(Sepsali Alexander B. Cornitilus a Jason Irmitrij) Název: Entering Scorpion, Part II Autor: Amanda Webster Lokace: USS Scorpion - vědecké oddělení Transportní paprsky se rozplynuly a Amanda se rozhlédla kolem sebe. Transportní místnost Scorpiona byla menší neţ očekávala, přesto však v celkovém důsledku působila mnohem přívětivěji. Kapitán očividně nehodlala ztratit ani vteřinu. Jakmile vydala poslední rozkaz, zmizela na chodbě společně s prvním důstojníkem a nadporučíkem Ryanem. Doktor Morgensten cupital drobnými krůčky za nimi, aby s tou bláznivou Websterovou nemusel zůstat v jedné místnosti. Amanda se otočila na náčelníka transportérů, který měl na tváři dlouhý šrám. „Omlouvám se za Einsteina, nezranil Vás moc?“ Obávala se Amanda. „Budu v pořádku, doktorko, hned po sluţbě si zajdu na ošetřovnu,“ odvětil náčelník. Nezdálo se, ţe by ho to nějak trápilo.
„Váš kocour je tamhle,“ ukázal do rohu místnosti, kde za silovým polem odpočíval Einstein. „Děkuji Vám,“ řekla Amanda. Silové pole zmizelo a ona popadla kocoura do náručí. Zdálo se, ţe ho boj trochu zmohl. „Moje kajuta?“ „Paluba čtyři, sekce 24.“ „Děkuji náčelníku.“ Vydala se prázdnou chodbou, míjela členy posádky, kteří ji zdravili. Popravdě zdravili hodnost, kterou viděli na uniformě a ne přímo ji. Byla si jistá, ţe ani čtvrtina těch lidí neměla ponětí, co je zač. Najít turbovýtah bylo obtíţnější něţ čekala. S malou pomocí jednoho praporčíka a lodního počítače nakonec jeden našla. „Paluba čtyři, sekce 24,“ zahlásila a počítač pípnutím rozkaz akceptoval. Nebyla si jistá, jestli se kabina dala vůbec do pohybu, ale kdyţ se dveře otevřely, byla rozhodně na jiné palubě. Rozdíl oproti Zhukovu byl více neţ patrný. Opět po krátkém hledání narazila na dveře do své kajuty. Vlastně nebýt nápisu na dveřích – Lt. Amanda Webster – určitě by je minula. Vstoupila dovnitř a musela uznat, ţe o pohodlí vyšších důstojníků na Scorpionu je dobře postaráno. V obývací části byla pohovka se dvěma křesly a skleněným konferenčním stolkem. Byla tu také naskládána všechna její zavazadla, osobní počítač a PADDy. Loţnice se skládala ze širokého dvojlůţka, dvou skříní a nočních stolku s malými lampičkami. Pracovna byla zařízena ve stejné modrofialové barvě jako zbytek kajuty a to včetně kartotéky určené pro úschovu PADDů. Amanda opatrně odloţila Einsteina na pohovku a svlékla ze sebe slavnostní uniformu. Podívala se na hodiny. Neuvěřitelné cesta z transportní místnosti a obhlídka kajuty ji zabraly skoro hodinu. Necelá půlhodinka ji dělila od prvního nástupu do sluţby. Osprchovala a oblékla se do nové modrozelené uniformy vědců. Byla rozhodně pohodlnější neţ její slavnostní alternativa, ale tak tomu bylo i u civilního oblečení. „Budu zpátky za osm hodin, jídlo máš v loţnici a zkus nic nerozbít, prosím,“ řekla na kocourovu adresu zatímco replikátor zpracovával její objednávku na kávu. Popadla hrnek, jeden PADD a vyrazila z kajuty. Najít tentokrát turbovýtah nebylo tak sloţité a po jedné kontrole údajů na PADDu našla i primární vědecké laboratoře na palubě sedm. Na vědeckou část lodi byla obzvlášť zvědavá. Podle některých skeptiků na Zemi byly lodě
třídy Sovereign budovány jen kvůli vidině mocenské převahy v Alfa kvadrantu. Jakmile se otevřely dvojité dveře dělící primární laboratoře od koridoru, zůstala překvapeně stát. Desítky nejmodernějších přístrojů uloţených v izolovaných kójích. Široký pracovní stůl s posledními typy mikroskopů. U toho všeho lidé v modrozelených uniformách, kteří snad dokonce věděli, co dělají. Nepozorovaně prošla laboratoří a zastavila se aţ u obrovského displeje s rozpisem sluţeb. Stiskla několik tlačítek načeţ se zobrazila aktuální směna. Vedoucí: poručík Uyame „Websterová všem vědeckým důstojníkům, hlašte se neprodleně v konferenční místnosti na palubě sedm.“ Vědci v laboratoři se se zájmem otočili a prohlíţeli si, kdo takový rozkaz vydal. Amanda je všechny přejela pohledem a poté zamířila do konferenční místnosti, aby se na setkání řádně připravila. Všechny diagramy byly nahrány do počítače v konferenční místnosti, která úspěšně kopírovala menší přednáškové sály na Akademii a doktorka se spokojeně posadila za stůl vpředu připomínající katedru. Mumlající masa vědců dorazila o chvíli později. Všichni se rozsadili na místa, pravděpodobně jejich obvyklá. Chyběli tu někteří vedoucí směn a také další vědci, ale s nimi si to vyřídí později. Spustila první diagram a postavila se před displej. „Doktorka Amanda Websterová, poručík, pro ty z vás, kteří preferují militaristické označení. Byla jsem přiřazena jako vedoucí vědecké sekce na palubě této lodi a jelikoţ k mému postu patří pravomoci týkající se změn v tomto oddělení, hodlám je plně vyuţít.“ Amanda stiskla několik tlačítek a tabulka za ní se změnila. „Vzhledem k naší misi musíme zdvojnásobit směny v kartografii, jejíţ laboratoře mají nyní prioritní postavení. Všichni kartografové, geologové a paleontologové budou od nynějška pracovat na palubě 17 a 7 a to přesně podle rozpisu, který můţete vidět za mnout. Jeho kopie je dostupná v hlavním počítači pod názvem VED-11-Webster-alfa. Pro úspěšné splnění této mise musí tento rozpis všichni dodrţovat bez výjimky.“ Rozhlédla se po sále. Její slova měla opravdu očekávaný účinek. Většina vědců se tvářila otráveně a znechuceně. Nasadila opět svůj profesorský tón a pokračovala: „Vedoucí směn budou podávat pravidelná hlášení vţdy po ukončení své směny, hlášení doručí osobně do mé pracovny na palubě sedmnáct. Tímto vzniká operační vědecká jednotka, která bude v případě potřeby okamţitě k dispozici a bude speciálně pro mě vypracovávat vědecké analýzy. Mým oficiálním zástupcem je, počínaje dneškem, poručík Uyame.“ Následovaly desítky dalších drobných změn a výrazy vědců se ani trochu nezměnily... Websterová skončila svou hodinovou přednášku očividně spokojena sama se sebou. Vědci opustili konferenční místnost s ještě větším reptáním neţ kdyţ vcházeli.
Vyšel jsem z turbovýtahu v podivném rozpoloţení. Na jednu stranu jsem byl vděčný kapitánovi, ţe schválila povýšení Aniky Waflerové na podporučíka, na druhou stranu se Scorpion dostal opět do víru podivných událostí. Jako bychom neměli právo na normální klidnou badatelskou misi. Mezi prsty jsem protáčel PADD, na kterém jsem měl pro Aniku onu skvělou zprávu. Konečně dveře do vědecké sekce. Do příletu k místu udanému analýzou příchozího signálu zbývá necelé půl druhé hodiny. Moţná v oddělení potkám i poručíka Webster. Jsem zvědav, jak si na poměry v sekci zvykla. Prošel jsem dveřmi. Klid, všude byl hrozný klid. Nikde ani ţiváčka. Přístroje poblikávaly a tiše předly. V hlavní hale všechny laboratorní kóje zely prázdnotou, stejně jako konzole byly bez uţivatelů. Napadlo mě, ţe ... Ale přece by si hned první minutu... Zamířil jsem ke dveřím velké seminární místnosti na druhém konci haly. Ve chvíli, kdy jsem uţ málem vstoupil, se z místnosti začaly rojit důstojníci, kteří nabuzeně pospíchaje mě letmo zdravili. Jakmile se hlavní tlačenice trochu uvolnila, nakoukl jsem dovnitř. Poručík Webster srovnávala v čele seminárního stolu PADDy a chystala se také odejít. Amanda se chystala projít dveřmi, kdyţ si všimla, ţe uţ tam někdo stojí. Prohlédne si hodnosti na krku. „Komandére,“ pozdraví podle předpisů. „Zdravím vás, poručíku. Viděli jsme se uţ na recepci.“ Rozhlédnu se. Spíše jen pro formu, neţ ţe bych sekci, kde jsem strávil většinu své kariéry a podnítil celou řadu svých vášní, neznal. „Vidím, ţe jste se jiţ se svými lidmi...“ zrak se mi stočí na hlavní displej v čele místnosti, na němţ stále ještě visely nové rozpisy a jiné změny, „... seznámila.“ Pohlédnu zpět na Amandu. „Vy měníte rozpisy sluţeb?“ Sestavil jsem je já za dob, kdy jsem byl ještě zástupce hlavního vědeckého důstojníka. Od té doby platily. Uţ to bude moţná tři roky. A ona je... změnila? Doktorka jen krátce přikývne. „Pro současnou misi Scorpiona byly staré rozpisy nevyhovující. Vědecké oddělení teď bude pracovat mnohem efektivněji.“ Prohlédne si zblízka tvář mladého komandéra, která jí byla odněkud povědomá. „Mohu pro Vás něco udělat, komandére?“
„Přišel jsem za vámi a také praporčíkem Waflerovou, mám pro ní oznámení o povýšení.“ Opřel jsem se rukou o desku stolu a druhou vyklepal několik příkazů do malého displeje situovaného před kaţdým místem k sezení, jakoţto integrovaná manipulační konzola. „Vidím, ţe jste reorganizovala i systém distribuce informací,“ říkal jsem to neutrálním hlasem, který ani nevyčítal, ale ani nebyl nijak nadšený. „Ano, někteří pracovníci měli přístup k informacím s nimiţ podle svého prověření ani neměli pracovat a přesně naopak. Stejně tak šíření informací mezi pracovníky bylo poněkud kostrbaté. Přizpůsobila jsem ho informačnímu systému, který je momentálně pouţíván na Akademii.“ Doktorka mluví se zjevnou pýchou: „Podporučík Waflerová tu dnes nebyla, ráda bych věděla proč? Chtěla jsem ji svěřit směnu beta a delta.“ S trochou fingování jsem se ohlédl, zda za mnou nestojí někdo, s kým poručík mluví. Nikdo tam ale nebyl. Jen zavřené dveře. „Poručíku,“ gestem jsem ukázal na ţidli a sám si sednul, „dělí nás od sebe dva relativně kolizní parametry. Téměř šestnáct let věkového rozdílu a dva hodnostní stupně. Přesto se chci zeptat,“ podíval jsem se jí do očí a hledal nějaké náznaky, „máte problémy s autoritami?“ Zůstala stát, PADDy odloţila na stůl a ruce zaloţila na prsou. „Komandére, pokud jde o autority, uznávám je, pokud musím.“ Provrtala mladého prvního důstojníka tvrdým pohledem, nikoli však drzým. „Ze samotné Flotily jsem odešla před několika lety a od té doby jen přednáším. Na Akademii nejsou autority, které bych měla uznávat.“ Amanda se dál dívala do té tváře. Konečně jí to došlo. Na tváři se jí objevil trochu nepatřičný úsměv. „Poručíku, já jsem působil na akademii také. Seminář temporální dynamiky. Na rozdíl od vás, mě sem sluţba nepřivedla zrovna z mé vlastní iniciativy...“ Všimnu si Amandina úsměvu, který si neumím nijak vyloţit. Doktorka se rozzáří. „Věděla jsem, ţe Vás odněkud znám, ale není to z profesorského sboru. Byl jste nejmladší kadet, který se vrátil na Akademii, aby tam učil. Moc dobře si vás pamatuji z hodin. Brilantní, rychlé uvaţování, přesné závěry i kdyţ občas trochu zasněný. Publikoval jste uţ ve třetím ročníku, ţe?“ Konstatuje spokojeně vedoucí vědecké sekce s úsměvem. Její výraz zjemní. Nad nečekanou sprškou lichotek, které byly zjevně myšleny upřímně, jsem zrozpačitěl. Najednou jsem nevěděl, co říci, a to jsem chtěl poručíka trochu zpraţit za drzosti.
„No... máte pravdu. Ale moje druhá publikace byla ucelenější, asi to bylo tím, ţe přeci jenom dynamika času mi byla opravdu blízká.“ Můj seminář nikdy nebyl narvaný. Učil jsem jenom v menší třídě na konci hlavní chodby v přízemí třetí budovy. Několik kadetů, kteří můj výklad sledovali a byli jím zaujati bylo, ale kompenzací za všechny strasti, se kterými jsem se jako čerstvě absolvovaný praporčík stýkal. Pak jsem se na Akademii vrátil ještě jednou, to uţ jako poručík. Vyučoval jsem plasticitu času a měl jsem i přednášky ve větších aulách Akademie. Nikdy jsem uţ ale nedosáhl toho slastného pocitu, který mě naplňoval při tom bezprostředním kontaktu se skoro stejně starými lidmi v malé oprýskané třídě a s mizivou hodinovou dotací... Vytrhl jsem se z nostalgie. Uvědomil jsem si, ţe ji vlastně taky znám. „Doktorka Websterová. Ano, měl jsem vás na xenobiologii a genetické mapování. Vaše práce jsem obdivoval!“ Padlo to jako dobře mířená rána kladivem. Ano, byla to ona. Nikdy jsem si nepamatoval jména a fotografie v záznamech jsem kvůli té haldě další práce musel přeskakovat. Tohle zjištění ale všechno měnilo. Vţdyť tu mluvím ... s Websterovou. Na slova jsem se nevzmohl. Tak před tímhle člověkem mě kapitánka varovala. Moţná věděla, ţe je to můj bývalý student, a moţná také ne. Pravdu však měla. Pokud šlo o vědu byl sahali jeho znalosti skutečně do hloubky a nebylo divu, ţe nového vědeckého důstojníka nepřijal s nadšením. „Dosud mám jednu Vaší práci schovanou, Thom…komandére, byla to jedna z nejlepších, kterou jsem za svou kariéru viděla. Jen mě mrzí, ţe jste se poté začal věnovat jinému odvětví vědu. Pokud byste zvolil biologii, měla bych váţného konkurenta.“ S nevěřícným výrazem sledovala Johnsonovu tvář, jak jen mohla zapomenout... „Předpokládám, ţe jste mi přišel vyčinit,“ kývla směrem k displeji s organizačními změnami. „Biologie? Moţná vám tím zkazím iluze, ale vţdy jsem měl problémy s mechanikou komplexních bílkovin a vyšších proteinových struktur. Přednášela jste to s takovou ... úţasnou samozřejmostí. Všichni z ročníku jsme ten výklad zboţňovali, ale pro většinu z nás to bylo tak ... tak podivným způsobem abstraktní. Nikdy bych v biologii nedošel dál neţ k trisemestrálním pracím.“ Doufal jsem, ţe se nečervenám. Svým uznáním mě doktorka systematicky odzbrojovala. Existovalo jenom poskromnu lidí, kteří mi vyslovili takovýmto způsobem úctu a jeţ jsem respektoval. Cítil jsem se... podivně. „A vyčinit? Vám dokt... poručíku Websterová? Samozřejmě, ţe ne. Je to zajímavý model, určitě zefektivní výkon sekce.“ Nepřipadal jsem si vůbec jako první důstojník na lodi vlajkové třídy Federace. Ale jako právě absolvovaný student, co má se svou profesorkou po dlouhé době konečně nezávazný rozhovor.
Amanda se tajemně usměje. „Ano, to byl moţná důvod, proč jste tenkrát u zkoušky málem propadl. Zachránilo vás vaše rychlé logické myšlení, věřte mi, v biologii a jí příbuzných oborech o nic jiného nejde. Naučíte se základ a pouţíváte...Promiňte, nechávám se moc unést.“ Ukáţe na stěnu, kde uţ několik hodin poblikává ţlutý poplach. Pro vědecké oddělení to v podstatě nic neznamená, ale jako vyšší důstojník by měla být informovaná. „Mohu se zeptat, co to znamená?“ Poloúsměv se mi z tváře vytratil. Zase budou umírat lidé, kroutit se příčky a lámat zuby, drtit skelet, trhat pancíř a smýkat trup, křivit sekce a tence a bezprizorně pištět ţíly. Kolidovat vůle. Akademie byla jiná. Jiný ţivot. Doktorka pozná, co ještě nezná, v smetišti trnů... „Zachytili jsme nouzové volání. Degradace signálu byla exponenciální a kaskádovitá. USS Zhukov byl tedy napaden ve warpu. Letíme na extrapolované souřadnice.“ Zamyslel jsem se a dlouze se na doktorku zadíval. Nesnášel jsem ty věci, v nichţ jsem byl teď a tady zkušenější. „Takto to vţdycky začíná...“ Created by Cmdr. Thomas Johnson & Lt. Amanda Webster Název: Vnitřní nepřítel Autor: Alexander B. Cornitilus Lokace: Zhukov, pak raketoplán někde ve vesmíru Den před přesunem ze Zhukova na Scorpion… Sedím ve své kajutě na Zhukovu. Najednou slyším zvonění. „Dále!“ Vstoupil můj známý z Akademie, Jason Irmitrij. Nebyli jsme přímo přátelé, ale občas jsme na sebe narazili (doslova). Několikrát jsem ho doučoval při lekcích bojového umění. Nebyl špatný, ale věděl jsem, ţe jeho talent leţí někde jinde… „Tak copak si přeješ? Jdeš na další hodinu?“ Zasmál se: „Ne, kdepak. Na Akademii mi to stačilo. Ale jsem poslaný na malou misi, ještě před tím, neţ se přemístíme na Scorpion. Dostali jsme zprávu o nově objeveném loţisku dilithia na jednom měsíci a já byl pověřen, abych to prozkoumal. No a potřebujeme ještě jednoho člena posádky pro doprovodný raketoplán. Tak jsem navrhl tebe. Bereš to?“ Zamyslel jsem se. Ale pak jsem si řekl, ţe malé dobrodruţství na začátek neuškodí. „Dobrá. Kdy odlétáme?“ zeptal jsem se. „Asi za hodinu,“ odpověděl Jason. Kývnul jsem. „Dobrá, tak já se připravím a dojdu.“ Jáson pokývl, rozloučili jsme se, a pak odešel. No a já se dal do balení… *****************
Odlet proběhl bez problémů. To jsem ale ještě netušil, ţe si je vezeme s sebou… ***************** Průzkum proběhl hladce – vlastně aţ moc, vzhledem k tomu, ţe se zjistilo, ţe nález loţiska byl pouze planý poplach. Ukázalo se totiţ, ţe senzory průzkumného plavidla byly zmateny novou neznámou rudou, s podobnými charakteristikami jako dilithium, avšak bezcenou. Ukázal to ale aţ přímý rozbor, takţe kdyţ bylo vše hotovo, bylo uţ příliš pozdě na návrat na Zhukov. A tak si piloti vyţádali povolení k přímému letu na Scorpion. Všechno šlo hladce, aţ do okamţiku, kdy jsme prolétali malou mlhovinou. Ztratili jsme spojení s druhým raketoplánem kvůli ionizaci… Tehdy jsem si všiml, ţe jeden ze zbývajících pěti mariňáků chybí – ale to uţ bylo pozdě. Soused po mé levici dostal phaserový zásah – zemřel, aniţ si uvědomil, co ho zabilo. Mne zachránily jen mé bleskové reflexy. Mé křeslo bylo prošpikováno dalším paprskem, ale to uţ jsem v něm neseděl. Vrhnul jsem se do úkrytu, s vytaseným phaserem, a hledal nepřítele. A pak jsem ho spatřil – jeden ze zbývajících mariňáků stál vzadu v kabině a mířil na nás. Přes obličej měl ale masku, takţe jsem nepoznal, kdo to byl – a na zjišťování nebyl čas. „Co chceš?“ vykřikl jsem. Odpovědí mi byl phaserový výboj. Uslyšel jsem výkřik, jak střela našla svůj cíl v dalším spolucestujícím. A tak jsme opětovali palbu. Koutkem mysli jsem zachytil volání o pomoc, vysílané piloty, ale nebyl čas se tím zabývat. Vzápětí další výstřel zasáhl jednoho z pilotů do krku. Stihnul ještě zaječet, ale další výstřel jej umlčel a současně zasáhl cosi důleţitého a něco vybuchlo. Výbuch mně odhodil pryč, takţe další výstřel protivníka mně pouze popálil ruku s phaserem. Zařval jsem vzteky a vrhl se po svých věcech, rozhodnut zabít útočníka svým mečem, se kterým jsem to uměl lépe neţ s phaserem. Šlehly další dva výstřely, téměř současně. Protivník zařval bolestí, jak to schytal do boku, ale můj poslední spolubojovník padl, aniţ by stihl vydat hlásku. Vrhnul jsem se s mečem po vrahovi mých společníků, oči zahalené závojem rudého vzteku, a proklál jej vší svou nemalou silou. Jen zachroptěl a bylo po něm, čepel zasáhla srdce. Vţdycky jsem byl extrémně efektivní, pokud šlo o zabíjení nepřátel… Strhnul jsem mu masku – a strnul. Byl mi známý. Znal jsem jej z Akademie, vţdy byl jen o kousek za mnou a těţce to nesl. Ale ţe to dovede aţ tak daleko… Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem se vzpamatoval a šel prohlédnout ostatní – ale ani jim uţ nebylo pomoci. Řízení, vlastně všechno v kokpitu, bylo v dezolátním stavu. To uţ neopravím. Vlastně jsem měl štěstí, ţe raketoplán neexplodoval… a při vší té střelbě zvlášť. Uvědomil jsem si, ţe celá ta přestřelka netrvala ani dvě minuty… S povzdechem jsem se sloţil do jednoho z křesel a zadíval se ven. Uvidíme, jestli někdo nezachytil nouzový signál, který vysílali piloti těsně před explozí. Protoţe jestli ne, bude má kariéra ve Hvězdné Flotile opravdu rekordně krátká… Vzpomněl jsem si na Candomu, na rodiče a strýce. A s tou myšlenkou jsem upadl do bezesného hlubokého relaxačního spánku… (Sepsali Alexander B. Cornitilus a Jason Irmitrij) Název: sny se odkládají Autor: Karl Sten Lokace: kajuta Doktora Stena Tak to zas byl den,né ţe bych se nebavil,několik drobných ošetření,pár vyvrknutých kotníku ze
simulátoru,několik odřenin,co lidi nenadělají kvůli pár, Drobnostem. No jo,byl jsem určitě hodně zlej,ale oni si nedali říci,ţe to chce klid a chladnou hlavu. A tak doktor tyran,opět přeţil další směnu. Kolega jeţ mně střídal,pouze potřásl nechápavě hlavou,ani se nenamáhal cokoliv říkat,bylo by to naprosto zbytečné. Kráčel jsem poloprázdnými chodbami,aţ konečně došel do své kajuty,nic jsem neřešil,další den za mnou,po běţné údrţbě,jsem vyrazil na cestu za snem,takţe kdyţ mne uprostřed jednoho z nich vzbudil komunikátor,byl jsem vzteky bez sebe,divoce jsem koulel očima a přemýšlel,proč právě já ,je tu víc doktorů,a jo byl jsem moc oblíbený,koho jsem vlastně ošetřoval posledně,no jo výkonného,tak se pomstil. „Sten“ „doktore hlaste se na palubě ranboutu,poručík Dharm“ „ano,pane“ „trochu ţivota doktore je to nouzová situace“ „stav,pane“ uţ s větším zájmem v hlase jsem odpověděl „nic určitého,ranbout ze Zhukova,měl nehodu,jeden z členů je pravděpodobně mrtev“ Vyrazil jsem okamţitě ke dveřím,kde jsem si uvědomil komičnost situace,byl jsem pouze ve spodním prádle.Trvalo to trochu déle neţ jsem čekal,ale byl jsem tam skoro včas. Dharm jsem poznal,byl to celý otec,ale zdál se jiný,nebyl to ten protivný slizký politik,jakého jsem znal,nebudu lhát s jeho otcem jsem si nepadl kdysi do oka,a tak to zůstalo. Operace byla v celku bez problémová,nepočítám li drobnou rozmíšku s poručíkem,ale nakonec jsme našli cestu,sice vzdáleně ale ano. Bohuţel výkonný nelhal,jeden z posádky to mněl za sebou,ten druhý díky rozumu přeţil. Transportoval jsem ho na lod,a stabilizoval jeho stav,naštěstí byl jen podchlazený a Malý otřes mozku,nic váţného. Jeho kolega takové štěstí neměl,měl zlomený vaz,přemýšlel jsem jak se to mohlo stát,bezpečnostní systém podle Dharka fungoval,tak jak to ţe v případě pilota selhal. Celá cesta,probíhala v podivném vědecko technickém soustředění,Dharm byl fenomén a to bylo dobré,cesta zpět byla kombinací hádky a divoké diskuse co se stalo. Došli jsme k podobné moţnosti,ţe raketoplán co si zasáhlo a byla to podle všeho lod,proto selhala technika ranbout a podle všeho zemřel pilot raketoplánu. Po té co jsme přistáli odnesl jsem si svého pacienta na ošetřovnu,kde jsem instruoval sestru a
vydal se ke své ubikaci dohnat dospat den. Ale nebylo mi tak souzeno,opět poplach ale tentokrát,to byl červený poplach. „všechen lékařský personál,se dostaví na ošetřovnu“ No to zas bude den,cynicky jsem se usmál a vykročil do nového dne,nebo spíš do pekla,měli jsme zachránit ty co přeţili zkázu Zuhkova. Název: .:: Ve znamení ţraloka ::. Autor: Thomas A. Chadwick Lokace: USS Scorpion Dveře kapitánovi pracovny se doslova netrhly. Lidé přicházeli a odcházeli, poţadovali a ţádali, chtěli a neustupovali. A tak, kdyţ se opět ozval zvonek oznamující dalšího příchozího, kapitán Youdsová nezvedla hlavu od své práce a zvolala pouhé „Dále!“ na toho, kdo byl tam venku. Dveře se otevřely a dovnitř někdo vstoupil, a kapitán se na něj podívala aţ kdyţ stál před jejím stolem, a musela uznat, ţe to pro ní bylo něco jako šok. Zelené rukávy s majorským zlatým listem na knoflíčku rukávové stuhy značící lodní oddělení s bílým kabátcem samotné uniformy znamenalo, ţe před ní stál člověk z generálního štábu jednotek námořní pěchoty Flotily. A pak jí pohled padl na ruku, která drţela PADD, tu ruku, kterou mohl mít jen jediný člověk, kterého znala a Shanks to nebyl. Její očí sklouzly k tváři příchozího. Byl to on. Chadwick. „`brý den, kapitáne,“ uvítal jí a oči mu sklouzly k ţidly naproti jejímu stolu. „Mohu?“ Kapitán Youdsová přikývla a Chadwick usedl. Pohlédl jí do očí a odloţil svůj PADD na její stůl. „Chtěl jsem se s Vámi setkat uţ na Zhukovu, ale tam to trochu nevyšlo, takţe jsem tu teď a tady...přinesl jsem Vám nové informace, které Vás jistě potěší. Uţ ţádná marína na palubě Vaší lodi. Celý oddíl byl odvelen na Zhukov, zde na palubě zůstala jen dvacítka lidí, které jsem napsal do toho PADDu.“ „C...Coţe?“ nestačila se divit kapitán. „Kde jste byla posledního půl roku, kapitáne?“ zeptal se udivený Chadwick, kterého asi vytrhla z jeho myšlenek, kdyţ se ho zeptala na to „o co tu sakra jde“. „Pryč z ... prostě mimo,“ odpověděla suše kapitán. „Aha,“ podivil se Chadwick, ale neptal se. Moţná věděl. „Takţe, před půl rokem velitelství SFMC rozhodlo, ţe pozemní oddíly zůstanou na zemi. Mírové sbory, expediční síly, vyloďovací prapory, to je jejich práce. Na palubách lodí se prostě neosvědčili. A tak..vše na palubách lodí Flotily bude od začátku nového roku zrušeno a nahrazeno znovuzrzozenými jednotkami pro zvláštní operace, dříve a i nyní známých jako MACO.“ „Ţraloci...“ „Přesně tak, kapitáne. A tak...jsme tady. V PADDu máte ty jména, které mi velitelství schválilo k výcviku na příslušníky tohoto Sboru. Velení jednotek jsem z rozkazu 512 od. 8 generálporučíka Todoroviće se ujal já, máte ho téţ přiloţen. Podléháme velení bezpečnosti, vám a Johnsonovi, pokud ho stále máte jako jedničku, kdyby Vás ihned zajímala náš statut. A aby jste se pak nedivila, na palubě je konzulární generál* Cainová z výcvikové základny MACO Miramar, která přiletěla se mnou, ale moc dlouho se u nás neohřeje. Jejím úkolem
bude z těch ţelatin udělat skálu.“ Kapitán nechápala, ale nechala to tak. Pro jistotu, ať to Chadwick myslel jakkoliv. Přečte si to tam v tom PADDu, jenţ jí přinesl. Písmena budou pochopitelnější. Ale něco jí přeci jen zajímalo. „Majore, mohu mít dotaz?“ zeptala se váţně. Chadwickova tvář reflektovala naprosto stejnou váţnost, jenţ měla kapitán v hlase. „Ano, copak by Vás zajímalo?“ „Majore...co jste provedl kapitánu Chadwickovi, tomu Chadwickovi, který slouţil na mé lodi poslední dva roky??!“ Majorovi se na tváři mihlo cosi jako pobavený úsměv, ale pak se to změnilo na něco, co Natalie u něj viděla jen jednou. Jeho tvář, ta pravá tvář, která byla skryta za vším tím co od něj mohla očekávat - tvrdost, aroganci, nemilosrdnost....a náhle viděla tu tajemnou tvář, ze které šel upřímně strach, byla totiţ plná beznaděje. „Kapitán Chadwick byl odeslán do mírové mise, madam,“ řekl muţ za stolem, jako by to mělo říci vše. Neřeklo. „Po ní byl vyznamenán, povýšen a převelen. A tak mne tu máte, kapitáne...“ Major se zvedl ze ţidle a postavil se. „Madam...mám ještě práci, takţe bych byl rád propuštěn, abych se ujal svých povinností.“ Kapitán přisunula PADD od Chadwicka k sobě a poté na něj pohlédla. „Tak běţte.“ * provizorní jednohvězdičkový generál Název: Bad dreams Autor: Daniel Shanks Lokace: Bolest. Nic jiného Daniel nevnímal. Agonizující bolest. V celém děle. Jako by mu někdo rozlámal kaţdou kost v těle. Dýchal ztěţka, kaţdý nádech jen zvýšil bolest o pár stupňů. Opatrně otevřel oči. Byl stále v kokpitu. Tedy v tom co z něho zbylo. Okna byla vymlácená, panely zničené. Daniela ovanul ledoví vítr z venku. S námahou Daniel posunul hlavou aby se ven podíval. Všude, kam se podívá jen led a sníh. Kdyby se z lodi dostal, moţná by se mohl doplazit někam do nějaké jeskyně. A tam počkat... Co si to namlouvá? Dane. V tomhle stavu budeš rád, kdyţ se doţiješ dalšího nádechu a výdechu. Daniel začne těkat očima po zbytkách kokpitu, jestli tu není něco funkčního co by mu mohlo pomoct. Jistě, pravděpodobně toho nevyuţije, ale alespoň to zaměstná jeho mozek natolik, by neusnul. Spánek rovná se smrt. A tomu by se Daniel rád vyhnul. Takţe co tu máme. Nic, nic, nic, něčí ruka, nic, nic. Danielovy myšlenky konečně dohonily jeho pohled. Ruka? Oči se vrátili tam kde byla viděna ruka. Ano, nějaká ruka tam je. Ale ta nemůţe být moje. Ne, nemůţe. Jistě, jsem rozlámaný, ale v celku. Daniel ihned začne kontrolovat části svého těla. jistě, levá ruka tu je a pravá tu určitě....Kdyţ se však Daniel podívá na pahýl pravý ruky, těch pár centimetrů, co zbylo, bolest doteď z nevědomosti potlačená, se ozve. Nápor tak velký, ţe z Danielova hrdla se vyhrne ven skoro aţ zvířecí výkřik. To nemůţe být pravda, to nemůţe být pravda, nemůţenemůţenemůţenemůţe.... "ALE JE." Ozve se vedle Daniela. Daniel okamţitě začne uvaţovat. Takţe uţ i halucinace. No, výhodu to má. Nezemřu sám. "Kdo jsi?" "NEVÍŠ?" "Tuším." "TUŠÍŠ SPRÁVNĚ."
"Takţe z tohohle se nedostanu." Řekne Daniel spíše pro sebe. Jeho společník taktně mlčí. "Vypadáš tak jak se říká? Kápě, kosa a to kolem?" Zeptá se Daniel. Ikdyţ to má zřejmě jiţ doopravdy jen zapár, nevzdá se. "PŘÁL BY JSI SI, ABY TO TAK BYLO?" ozve se hlas, jako kdy? o sobe člověk mlátí 2 tunové kusy ţuly "Kdyby bylo po mém, přál bych si být někde jinde." "TO SE TI MOŢNÁ SPLNÍ." "Tohle jsem zrovna na mysli neměl." "PROMIŃ." "V pořádku. Jsme jen lidé." "NĚKTEŘÍ Z NÁS URČITĚ." "Takţe, bude to rychlé, nebo mám před sebou ještě nějaké to utrpení." "PROČ MYSLÍŠ, ŢE JSEM TU PRO TEBE?" "A pro koho jiného? Na téhle kostce ledu ţivot není. Kdyţ nepočítám sebe a i to se brzy změní." Dodá Daniel "A CO ON?" "On?" "BYL TO JEHO PRVNÍ LET. MĚL DOCELA SMŮLU. ALE NETRPĚL. SKLO MU ODSEKLO HLAVU RYCHLE. A SKORO TAK PŘESNĚ JAKO JÁ." Daniel nejprve přemýšlel o čem to jeho společník mluví. Ale pak si vzpomněl. Na tento let mu byl přidělen jako kopilot mladík. Zelenáč. Zrovna vylezl z Akademie. John? Ano, tak se jmenoval. "Chudák." "NETRPĚL. BYL JSEM TU VČAS. CO? JSEM OSTATNĚ V?DY." "A asi mi nemůţeš říct, kdy jsem na řadě já?" "DÁM TI RADU. TENHLE SEKTOR NEMÁM RÁD A NERAD BYCH SE SEM PŘÍŠTÍ TÝDEN VRACEL. ZAŢÁDEJ SI O PŘEVELENÍ." "Příští týden?" "ANO. A POKUD SE PODÍVÁŠ SMĚREM VEN, MOŢNÁ UVÍDÍŠ NĚCO, CO TĚ ZAHŘEJE. METAFORICKY." Daniel se poslušně podívá ven a opravdu něco uvidí. Světla. A jakoby vítr nesl směrem k němu hlasy. Moţná to je jen další halucinace. Ale čert to vem. Daniel si dovolil ten poţitek a omdlel. ******************************************** "Ok, Babyface. Jsme tu jen ty a já." "Rozumím, Zlatý veliteli. A přestaň mi tak říkat, nebo si to s tebou vyříkám aţ se vrátíme na Indianu." "Ty a kdo další, Babyface?" "Jak dlouhý chcete seznam, podporučíku." Oba muţi se zasmějí. Létají spolu jiţ přes půl roku a znají se i z Akademie. Daniel a podporučík Re`des. Na Indianě jim říkají nerozlučná dvojice. Svoje vzájemné pozice wingmanů si doslova vydupali. Avšak ,ţe to bylo správné rozhodnutí, dokazují při kaţdé misi. "Dost vy dva. Tohle není výlet, ale bojová akce!" Zařve oběma do sluchátek velitel jejich perutě. Oba piloti si však myslí o prdely. "Podle senzorů Indiany se k vám uţ blíţí. Vaším úkolem není zničit cíle. Úkolem je odlákat je, dokud nákladní loď neodletí. Zbytek perutě a Indiana se postará o jejich základnu. Rozumíte?" "Ano, pane." Odpoví oba piloti současně a oddechnou si, kdyţ je spojení ukončeno. "Je to idiot." řekne Daniel
"Pod to se klidně podepíšu. Věřil by jsi, ţe nám ani nedokázali zjistit, proti čemu jdeme?" "Aha. Tyhle temné výlety nesnáším." "Klid, Babyface. Bude to jen nějaká malá lehce upravená loď. Pravděpodobně jí dokáţeme zničit neţ ten frachťák nahodí warp." "Uţ ti někdo řekl, ţe na Delťana jsi dost krvelačnej?" "Jo ,ty při kaţdé naší misi. Ok, připrav se, je to tady!" Daniel nahodí podsvětelné motory na maximum a zbraně přepne do vyčkávací pozice. Re`des má pravdu. Ať se tu objeví cokoliv, zvládnou to. Piráti v týhle oblasti nejsou moc bohatý. V tom samém okamţiku by Daniel dal cokoliv, aby to byla pravda. Z warpu vyskočila Jem`Hadar Attack ship "Svatá matko. Kde tohle ukradli?" Ozve se Danielovi ve sluchátkách. Právě včas, aby strhl svojí stíhačku stranou, jinak by dostal přímí zásah. "V této oblastí byly časté boje s Dominiem. Asi si našli jednu sestřelenou a dali jí do kupy." Odpoví Daniel mezi manévrováním "Jsme to klikaři, co?" "Jo, to teda jo. Co s ní uděláme? Na tu sami nemáme." Chvilku je u obou pilotu ticho. Ikdyţ je to zbytečné, na nevyřčený signál oba zaútočí, v dokonalé souhře. Ikdyţ loď zasáhnou, je to jako by jí jen poškrábali. "Slunce! To slunce, Re`deci! Je s ním něco v nepořádku a jen bouří v erupcích. My jsme dost malí nato, abych se jim vlhli, ale on ne." "Dobrej nápad, Babyface. Jen nás tam musí sledovat." "Tak ho k tomu donutíme." Oba Peregriny provedou bezchybný obrat v lopingu a uţ zasypávají nepřátelskou loď svojí palbou. Jako vše na Indianě, ani jejich stíhače nejsou obyčejné. Většina výzbroje byla odstraněna a mají namontovány pulzní phasery. Nejsou tak silné jako na lodích třídy Defiant, ale kdyţ se trefí, bolí to. A jejich se trefovali. Bohuţel pro oba piloty i piráti se dokáţí trefit. Danielův stíhač byl zasaţen do jednoho z motorů a v neovladatelné rotaci je odnášen od pirátské lodi. Kdyţ se Danielovy podaří plavidlo stabilizovat, zjistí ţe jeho motory sou přehřáté a nehne se. "Re`deci, seš v tom sám. Mám usmaţený motory. Musej vychladnout. ale pude po tobě. Vem ho ke slunci!" "Rozumím." Re`Drdova odpověď je stručná. Musí. Většinu pozornosti musí věnovat manévrování. Aby to vypadalo jako útěk, Daniel se vypne, aby se vydával za mrtvý cíl a piráti šly stoprocentně po něm. A opravdu. Stíhačka míří ke slunci a Attack ship je hned za ní. Daniel, skoro aţ úpěnlivě hledí na červeně svítící kontrolku stavu motorů a modlí se za přepnutí do zelené. Vteřiny jsou dlouhé jako hodiny. Kdyţ se konečně barva změní, Daniel ze studeného startu vyletí směrem ke svému wingmanovy. On i Attack ship jsou jiţ u slunce a podle senzorů vstupují do korony. "Re`desi, mířím za tebou. Dej mi pár vteřin, budu tě krýt." "Drţ se zpátky, Babyface. Je tu dost těsno i pro nás dva. Já a tohle děťátko co mám za sebou to bez tebe zvládneme. Ale příští je tvůj, slibuji." Daniel se jen usměje a přidá na rychlosti. Doslova ţdímá z motorů vše co to jde a ještě víc. Najednou na senzorech zaznamená výbuch. "Jupííí, je po něm." Ozve se v Danielových sluchátkách radostné zavýsknutí "Výborně, Re`desi." odpoví Daniel a stáhne výkon motorů "Tak odtamtud vypadni." "Rád. Nemám sebou dost oleje na opalování." Re`des se odmlčí "Divný, neposlouchá mě to. Spouštím diagnostiku." "Kašli na diagnostiku. Vytáhnu tě ven vlečným paprskem." "Jo, to neni zlej nápad. Podle všeho mi ten parchant ustřelil kus trupu a to vedro mu sesmaţilo kormidlo." "Ty seš klikař. Hned jsem u tebe." Daniel opět zvýší rychlost.
"Negativní. Nepřibliţuj se. Vypadni" "Co blbneš?" "To je rozkaz! Vypadni! Podle senzorů se podemnou rodí erupce." "Hned sem u tebe." "Ne, říkám zmiz..." "Drţ hubu. Řikám ţe pro tebe letím." "Nezvládneš to Babyface! Je pozdě." Danielovi senzory zazname nají další explozi "Re`desiiiiiii!!!" křičí Daniel z plných plic ************************************ Daniel se celý zpocený probudí a posadí na postely. Znovu proţil své dva nejhroší ţivotní záţitky. Pomalu sklouzl z postele a dobelhal se do koupelny. Sklonil se k umyvadlu a obléhl si oblyčej studenou vodou. Podíval se na sebe v zrdcadle. Tykadla byly svěšená a jakoby mrtvá. Ještě několikrát si oplách tvář a vrátil se do postele. Snad to tentokráte bude klidnější spánek. Název: Výsadek Autor: Natalia Youds Lokace: USS Zhukov Kapitán společně s Hamem a Sorjeiem došla do transportní místnosi, čekal tam na ně hlouček lidí. Byli mezi nimi dva doktoři a asi pět důstojníků od bezpečnosti. Při jejich příchodu se všichni mírně narovnali, ačkoliv do pozoru to mělo daleko. Na sobě měli nejnovější typy skafandrů, které nebyly těţší neţ 3 kila. Bezpečáci také svírali v rukou kompresní pušky, připraveni na jakákoliv překvapení. Zatímco se jeden z inţenýrů vydal zkontrolovat skafandry příchozích důstojníků, náčelník transportérů začal zadávat do počítače cílové souřadnice. Sorjei se obrátil na kapitána Určili jsme několik vhodných míst k transportu, poručík Hamish se s jeho týmem a doktory transportuje na sekundární sekce do oblasti, kde bylo zaznamenáno nejvíc známek ţivota a pokusí se zabezpečit oblast a pomoci raněným. Vy a já se transportujeme na můstek, předem upozorňuji, ţe to tam nebude vypadat dobře a je otázka, zda se nám podaří dostat něco z hlavního počítače, tato sekce lodi je ve velmi špatném stavu. Nadporučík Marvin zatím obhlédne jejich strojovnu. Coţ mi připomíná kde vlastně je? Uţ by tu měl dávno být.“ Jakoby na zavolanou šéfinţenýr do místnosti nemotorně doběhne a omluvným tónem se otočí na Natálii. „Promiňte, kapitáne, měl sem trošku problém se zjištěním, jak se do té šílenosti leze“, usměje se. Několik důstojníků společně s Hamishem jiţ stálo na transportní plošině a čekali jenom na Alexanderův příkaz. "Energii," řekl vzápětí Ham šest osob se proměnilo v proud energie aniţ by si kdokoliv z nich uvědomil jak úţasné je, ţe to celé funguje.
Hned po nich vstoupila na plošinu druhá skupinka. Marvin poněkud nervózně zavřel hledí skafandru a pevněji sevřel madlo svého inţenýrského kufříku. "Pořád je to lepší neţ tam muset ve slavnostním," pronesl ještě a v duchu děkoval, ţe se nemusel účastnit recepce od jejíhoţ skončení to nebyl ještě ani den. Zvláštní co všechno se za den můţe stát. "Hned jak budete připraveni, madam." Oznámil transportní. Nat ještě zkontrolovala jestli jsou všichni tam kde mají mít a také dala pokyn k dematerializaci. První pocit, který Sorjei měl, jakmile skončil transport byl, ţe si transportní spletl souřadnice a přesunul ho někam do vesmíru. Všude kolem něj byla naprostá tma. Aktivoval svou svítilnu jen o půl vteřiny později neţ to samé udělala kapitán. Oba se pomalu otáčeli a jejich světla odhalovala pohromu zanechanou na Zhukovu. Na můstku nebyl ţádný vzduch, většina důstojníků však zemřela na svých stanovištích pravděpodobně v posledních chvílích, kdy se snaţili zachránit loď. Opravdu to nebyl hezký pohled, jen metr od něj leţela na zemi ţena s rozdrcenou lebkou od padající překáţky. „Pokusím se zprovoznit počítač, moţná kapitán zaznamenal deník ze kterého se něco dozvíme“, promluvil do mrtvého ticha Sorjei, vzal náhradní příruční generátor transportovaný ze Scorpionu a překročil mrtvé tělo směrem k operační konzole. Youds se za pomoci svítilny rozhlédla okolo, kdyţ vzhlédla, uviděla skrze v průměru asi dvoumetrový otvor ve stropu hvězdy. „Neměli šanci.“ Řekla smutně. Potom udělala krok směrem ke středu můstku a našla přesně to co očekávala. Tělo kapitána Veraty sedělo pevně zapřené v křesle uprostřed můstku. Jeho ruce ve smrtelné křeči stále svíraly opěrky. Oči i ústa měl otevřená, vypadalo to, jakoby i ve chvíli poslední vydával nějaké pokyny, spíš ale šlo pouze o pokus se nadechnou vesmírného vakua. Youds přeběhl mráz po zádech a musela odvrátit pohled. Dlouho sbírala odvahu neţ se tam znovu podívala. Potom svou rukou jemně zavřela kapitánovi víčka. Vzpomněla na jeho včerejší optimistický přípitek. „Ať i vy naleznete to nejvyšší poznání, kapitáne.“ Řekla polohlasem. Sorjei zatím připojil externí zdroj energie ke konzole a ta se lehce rozblikala a po chvíli i ustálila. Světlo z ní bylo jen tlumené oproti obvyklému stavu, ale pro práci to stačilo. Sorjei vyťukal několik příkazů, ale místo poţadovaného výsledku se dostalo jen zkratování obvodů a zhasnutí konzole. Stejnou proceduru ještě Sorjei vyzkoušel na vedlejší konzole ale opět neúspěšně. Odstoupil od konzole a zahleděl se směrem ke kapitánovi a jejímu mrtvému andorianskému protějšku. Jeho lidská polovina mu říkala, ať ještě chvíli mlčí a nechá Natálii vzpomínat na kapitána Veratu takového jaký ještě včera byl a jaký by měl zůstat v jejich vzpomínkách - chrabrého, galantního ale hlavně muţe touţícího po poznání nepoznaného. Ale tentokrát se ji rozhodl neposlechnout a oznámit kapitánovi neúspěch. „Obávám se, ţe systémy můstku byly nenávratně poškozeny a odsaď se uţ nic nedozvíme, moţná měl nadporučík větší štěstí a měli bychom se přesunout k němu.“
Kapitán souhlasila. "Nemyslím, ţe tu pro nás můţe být něco zajímavého. Cesta za Marvinem je volná?" Sorjei vzal tricordér a několikrát s ním projel stěny a podlahu. „Pokud chcete slézat ve skafandru 20 palub Jeffriesovo průlezy“, zamračil se. „Turbovýtahy jsou všechny bez energie“ Youds si povzechla: "Kapitán Scorpionu. Na můstku pro nás uţ nic není, přeneste nás do strojovny." Pár sekund na to prošli znovu tím technickým zázrakem. A celý tým stál v hlavní strojovně. Ani zde to rozhodně nevypadalo nijak funkčně, ale ve srovnání s můstkem byla strojovna přeci jenom hlouběji v trupu lodi. Mrtvá tělo kolem však dávala tušit, ţe ani zdejší personál příliš štěstí neměl. Uprostřed místnosti bylo prázdné místo, na místě kde původně bylo warp jádro. Většina konzol bylo ponořeno do tmy ale několik z nich se připojeno na mobilní zdroje zdálo funkční. U jedné z nich horečně pracoval Marvin. "Zjistili jste na můstku něco?" Zeptal se, nikoliv vesele, ale vzhledem k prostředí stejně velice klidně. Měli by ho vidět ti, kteří o něm tvrdili ţe se při první známce potíţí zhroutí strachy. „Nic, co jsme nevěděli neţ jsme se tam transportovali. Všichni jsou mrtví včetně kapitána a nepodařilo se mi zprovoznit ţádnou konzoli, domnívám se, ţe muselo být přerušeno na můstek kompletně energetické i informační vedení.“, odpověděl vulkánec a přešel k Marvinově boku aby mu mohl nahlíţet přes rameno. „Koukám ţe vy jste měl větší štěstí se zprovozněním konzol, podařilo se vám z nich něco zjistit ?“ „Pokouším se dostat k hlavnímu počítači strojovny. Vypadá to...“ Šéfinţerýr rázně uhodil do posledního tlačítka na panelu. Ozval se mírný hučivý zvuk a tmu ve strojovně prořízlo standardní nouzové osvětlení. Na většině důleţitých konzol se znovu objevil LCARS systém. „...docela nadějně.“ Dořekl Marvin. Na displeji se téměř okamţitě objeví soupis všech sluţebních a lodních deníků, kaţdý s přesně daným hvězdným datem určujícím jeho místo v historii. Sorjei jím začne chvíli procházet neţ najde to co hledá. „Máme tu kapitánův deník, který pochází přibliţně z doby kdy jsme zachytili nouzové volání. Zdá se být ale velmi fragmentovaný a poškozený, zkusím ho pustit“ Jak Sorjei řekne, tak taky udělá a za okamţik je jiţ na displeji vidět kapitán Verata, v tomto okamţiku z minulosti ještě stále naţivu. Nat překvapeně pozvedne obočí. V okamţiku napadení lodi je trochu nezvyklé pořizovat plnohodnotný záznam z palubního deníku. Po prvních několika slovech je vše ale jasné. Tohle je tentýţ záznam, jehoţ zbytky přijal Scorpion jako nouzové volání. Někdo ho chytře uloţil do sloţek deníku.
„Tady je Kap..án Verata z US... ukov. Byli jsme napadeni...děmi neznámé kon...gurace po té, co jsme ve vyso... arpu narazili na těţkou antihmotovou minu. Museli jsme odhodit warp-já.... Ţádáme okamţitou pom.....c....kuji...ţádá..e...ok.....om...................“ Záznam přešel do statiky s skončil. Podle obrazu v těch chvílích dostal Zhukov několik tvrdých ran. „To je vše“, podotkne Sorjei. Pak si ale všimne ještě jednoho záznamu ne tak nápadného, ale o to zajímavějšího. „Kapitáne, našel sem zde ještě jeden záznam, tomu nebudete věřit. Je starý jen půl hodiny a je psán v ROMULANŠTINĚ !“ Neţ stihla Natalie pokračovat ozval se její interkom, který po dlouhých hodinách přinesl konečně nějakou dobrou zprávu. "Madam tady je Alexander. V krytu na palubě 19 jsme našli asi čtyřicet přeţivších, ale někteří jsou v kritickém stavu. Vracíme se na loď ale potřebovali bychom tu další lidi abychom mohli prozkoumat zbytek lodi." "Obnovil jsem podporu ţivota na 45% lodi." Ozval se ještě Marvin Nat se usmála: "Skvěla Hamishi, vrátím se také na loď a pošleme sem další záchrané a inţenýrské týmy."
Created by: Natalia Youds, Sorjei, Marvin Dante (NPC) Název: Nesnadné rozhodnutí Autor: Martel Tarkin Lokace: Země, sídlo vlády Federace Zpráva o zničení USS Zhukov z USS Scorpion se roznesla na Velení Flotily i na centrále Diplomatického sboru Rady Federace velmi rychle. Ihned se stala hitem ve všem moţných kuloárech. Jen málokdo na Velení Flotily i v samotném Sboru však věděl, ţe situace je ještě váţnější, neţ kuloáry popisují. Richard Gear, velvyslanec 3.stupně a současně ministr zahraničí, spěšným krokem prošel kolem členů diplomatické stráţe, střeţící vstup do sále, kde nyní zasedala vláda Federace, včele s generálním tajemníkem Rady velvyslankyní Sakkath. Ještě jedna stráţ a mohl vstoupit do samotného sálu. Vţdycky mu tyto uniformy diplomatické stráţe tak trochu vadily. Nechápal, proč by se diplomatická stráţ, zvláštní to sloţka Hvězdné flotily, musela svými uniformami tak vymykat těm standardním. Dveře se před ním otevřely. V místnosti, vlastně velkém sálu, bylo jiţ mnoho ministrů a čelních představitelů Federace. Brebentili mezi sebou a jeho příchod nevzbudil většího rozruchu. Jen pár hlav kývlo jeho směrem a on sám si šel dát věci na své místo. Celá místnost působila uklidňujícím dojmem. Vyzdobená standartami Federace, rostlinami, fontánami a vodopády. Vše působilo absolutně sladěně. Brebentění pokračovalo…
… do chvíle, neţ se otevřely horní dveře a jimi vstoupila do místnosti velvyslankyně Sakkath, generální tajemník Rady Federace, a velvyslanec Norsimov, 1. místopředseda Výkonného výrobu. Jeho příchod vzbudil očividně pozornost všech. Oba dva jen letmou úklonou pozdravili všechny přítomné a ihned usedli na svá místa. Ostatní je v rychlém sletu následovali. Museli. Slova se jako první ujal Norsimov. „Vítejte na této mimořádné schůzi. Její náplní bude právě to, co je předmětem všech řečí a klebet, ano, bude řeč o USS Zhukov. Jak někteří z Vás věděli, ale nyní to uţ vědí všichni, odvolali jsme dočasně velvyslance Sirana na jednaní s kardasijskou vládou, vládou Romulanů a Klingonů. Během letu byl USS Zhukov napaden a velvyslanec podle všech zpráv z USS Scorpion zřejmě unesen. A nyní přijde to nejhorší. Toto jednání je velmi důleţité pro budoucnost kvadrantu Alfa i Beta. Má vytvořit stabilitu v boji proti našemu společnému nepříteli. Federace vystupuje jako garant projektu. Nemohu a nechci tu rozebírat, co se má stát, ale my tu teď musíme rozebrat, jak ze situace ven. Nemůţeme si dovolit, aby měla Federace na tomto summitu jakékoliv zpoţdění a uţ vůbec si nemůţeme dovolit, aby nebyla zastoupena. Proto nyní musíme vyřešit, koho vyšleme místo velvyslance Sirana.“ Ukončil svůj monolog Norsimov. Mluvil do náboţného ticha, nikdo (ani tradiční vtipálci) si nedovolili byť jen pípnout. Všichni přítomní upřeně sledovali a lpěli na kaţdému slovu řečníka. Některé jeho slova nechávala chladnými, obzvláště pak Vulkánce, jeţ své rozčarování dali najevo pozdvihnutým obočím, někteří pak neskrývali své zděšení, ačkoliv to bylo nemístné. „Děkuji, předsedovi vlády Norsimovi,“ zapojila se do rozhovoru Sakkath. „Prosím, mějte na paměti, ţe situace je extrémně závaţná a toto jednání spadá do kategorie supertajné. To, co se tady řekne a rozhodne, bude řečeno pouze vybraným osobám, dokud nebude situace vyjasněna. Prvním bodem je tedy oznámení o USS Zhukov.“ To uţ se však ujal slova velvyslanec HuraKt, Magma Roman, který jako jeden z mála jeho druhu vstoupil do Sboru. Jeho schopnosti ho k tomu i předurčovaly. Na své planetě dokázal vybudovat úţasnou strukturu, poté co jeho svět utrpěl váţnou přírodní katastrofu, a místo v DSRF bylo rozhodně zaslouţené. I pro jeho schopnosti, které jsou ve Federaci a jejími občany velmi ceněny, si vyslouţil přezdívku „Budovatel“. Ve Výkonném výboru zaujímal místo mistra krizových situací. „S USS Zhukov je to nepříjemná lapálie. Prozatím však můţeme tvrdit, ţe došlo k chybě a gravitace černé díry donutila posádku USS Zhukov, aby opustila warp. Zcela pochopitelně,“ zdůraznil svá poslední slova, protoţe viděl, ţe se někteří nadechují, aby mu oponovali, „tomu nikdo neuvěří. Takţe z Ministerstva obrany a průzkumu a Velení Flotily unikne informace, autor si nepřeje být uveden, však ty novinářské paskvily znáte, ţe USS Zhukov ve skutečnosti svedl nelítostný boj s dvěma maskovanými loděmi, které patří neznámým útočníkům. I přes jeho poškození se mu podařilo obě lodě zahnat na útěk. Flotila nyní po nich pátrá a uţ má první zaručené informace o tom, kdo to byl. To na čas potřebný k stabilizování situace bude bohatě stačit. Pak můţeme zveřejnit neutajované skutečnosti pravdy.“ Co se týče kamufláţí a polopravd byl mistr. Mohl být klidně nazýván ministrem polopravd, mystifikace a omylů. I díky svým polopravdám se mu podařilo na jeho planetě udrţet relativní klid, poté co přišla ona šílená katastrofa, jeţ stála ţivoty milionů obyvatel planety.
„To zní jako přijatelné a rychlé řešení našeho problému.“ Souhlasil Norsimov. „Sice jsou v něm mezery, ale to se spraví během celého procesu. Uţ máme člověka, který předá údajné tajné informace tisku?“ „Zatím nikoliv, ale jistě najdeme vhodnou osobu, pane. Myslím, ţe kaţdý důstojník Flotily musí pochopit váţnost situace. Vybereme v součinnosti s Velením Flotily toho pravého.“ Ujistil ministr obrany a průzkumu všechny přítomné. „To bychom měli.“ Shrnul situaci předseda vlády. „Návrh se tedy přijímá. Odpovědným za provedení této akce je ministr obrany a průzkumu v součinnosti s ministrem pro krizové situace.“ Sakkath jen přikývla a dál sledovala svým pronikavým zrakem všechny přítomné. Pokračoval opět Norsimov. „Další bodem programu je vyřešení stavu kolem jednáni na Kavari IV. Federace tam musí mít svého zástupce, bez ohledu na cokoliv.“ Celá zasedací místnost se náhle ozvučila hlasy jednotlivých zasedajících, jak bouřlivě diskutovali nad tím, koho pověřit. Vytvořilo se několik skupin, jeţ dávaly dohromady své návrhy a porovnávaly jednotlivé kandidáty na novou misi. Jejich dohadům učinil přítrţ Norsimov svým oznámením. „Upozorňuji na fakt, ţe svého zástupce tam musíme dopravit nejpozději do 24 hodin. Proto je nemoţné vyslat někoho ze Země, nebo vzdálenějších sektorů. Čím dříve tam daná osoba bude, tím lépe pro nás a jednání.“ A znovu se hloučky semknuly blíţe k sobě a prostorem zasedacího sálu se nesl tišený rozhovor. ************** O hodinu později ************** „Vy jste se zbláznil, velvyslanče Yarku!“ Prohlásil odhodlaně ministr zahraničí Gear. Z jeho hlasu bylo moţno jasně rozpoznat údiv a nevraţivost. Byl absolutně dopálen. Velvyslanec Yark však jeho výstupu nevěnoval moc pozornosti a prostě ho přešel. „Je to kandidát. Je blízko. Na lodi, která tam můţe být do pár hodin svým maximálním warpem. Navíc ta loď je daleko silnější neţ Ambasador, další útok je velmi nepravděpodobný. Kdyţ loď vyuţije svůj kritický warp, budou na místě včas s hodinovým předstihem. Náskok podle propočtů bude činit asi hodinu a deset minut, a to není špatné.“ „Ne, ne a ne. Jsem absolutně proti, Vaše Excellence.“ Odmítl Yarkův návrh Richard Gear a obrátil se na Sakkath. Ta mu jeho pohled opětovala, ale vyčíst se z něj skutečně nic nedalo. „V tom případě další variantou, jedinou lepší variantou, je stáhnout velvyslance Moriteriho z jednání s Klingony o právech těţby na Sulaku, převelet k němu rychlou loď a doufat, ţe dorazí včas. Časový interval bude napnutý a je moţné, ţe ani loď třídy Excalibur nebo Galaxy-refit nebo Sovereign to nestihne.“ Pokrčil rameny Yark. Celá situace ho přestávala poměrně bavit, proto se rozhodl, ţe to řekne trochu příměji. „Velvyslanče Geare, na tom jednání někoho potřebujeme… To je bez pochyb, jak bylo řečeno.
Máte snad další varianty, koho poslat? Vyšleme tam raději nějakého místního konzula, jeţ nemá s vyjednáváním ţádné zkušenosti, jeţ ještě nikdy nebyl přítomen tajným operacím a jeţ nikdy nemohl předvést své schopnosti? Chcete to riskovat při takto důleţitém jednání?“ Gear se dal hned na oponenturu a celá místnost (někteří přítomní aţ pobaveně) sledovali, jak se Yark a Gear navzájem vysvětlují své argumenty. „Tarkin je neschopný.“ Odvětil ministr zahraničí. „Není to diplomat, neumí vyjednávat ani vést jednání na takovéto úrovni. Aţ budete potřebovat opět nějakou inkvizici na Hvězdnou flotilu, tak myslím, ţe obzvláště Vy, velvyslanče Yarku, budete první, kdo ho bude navrhovat. A v této místnosti zřejmě budete mít dost velkou podporu, neboť jste si jako inkvizitora vychovali. Ano, umí výborně vést sektor a vytvářet a zanášet tam zásady Federace. Ano, umí výborně, ba přímo mistrně intrikovat proti Hvězdné flotile a jejím představitelům. Moţná proto se jste se v něm snad vzhlédl. To mu jde, ale jako diplomat je neschopný, absolutní nula, moţná ještě méně. Nikdy nevedl jednání takového dosahu a oba dva víme, ţe jeho kariéra se bude ubírat jiným směrem. Neříkám, ţe pro to, v co jste ho vychovali, bude špatný, ale pro můj resort, resort vyjednávání – diplomatického vyjednávání, vyjednávání slovem a přesvědčování bez zastrašování – nebude nikdy a on sám o to ani nestojí.“ Jorusim Yark obrátil oči v sloup. Gear byl velký zastánce Hvězdné flotily a dělal proto vše, aby do ní DSRF zasahoval co moţná nejméně a dařilo by se mu, kdyby Yark a příleţitostně i ostatní neměli takové lidi, jako je Tarkin. A nebylo jich věru hodně. Toto působení z obou stran však přinášelo prospěch v oblasti efektivity. Richard Gear představoval jistotu pro Flotilu, Yark zase její zkázu a ostatní byly někdy na straně jednoho, někdy na straně druhého. Dalo by se to aţ nazvat přirozeným prostředím. „Neodpověděl jste na otázku, velvyslanče.“ Odpověděl po malé chvíli klidně velvyslanec Yark. A připomněl tím svou původní otázku. „Chcete tam tedy poslat nějakého konzula? Máte tam tedy nějaké svého člověka, kterému důvěřujete, ţe jednání povede lépe neţ Tarkin?“ Gear trochu bouchl do stolu. Toto byl prostý fakt. Neměl tam nikoho. Sektor byl odlehlý a mimo území Federace a území kterékoliv jiné velmoci. Neutrální půda. Zaklel v duchu a proklel tuto situaci. „Nemá dostatečnou hodnost ani funkci.“ Dodal ještě v poměrně zoufalé situaci. Jak zní to zemské pořekadlo – tonoucí se stébla chytá. „Dobře.“ Pronesl nakonec resignovaným hlasem. Sakkath mírně zvedla své obočí. Nečekala, ţe to Gear tak rychle vzdá. Bylo ovšem pravdou, ţe i ona měla jiţ seznam všech moţných kandidátů a z nich vycházel Tarkin prostě nejlépe i přes jeho vyhraněné názory. Nepatřila k jeho velkým zastancům, ale uţ několikrát vyuţila jeho sluţeb, kdyţ bylo zapotřebí sjednat nápravu ve Hvězdné flotile. Podobně uvaţoval i Norsimov, ale ten měl Tarkina raději, neţ Sakkath. Moţná proto, ţe to byl syn jeho dobrého přítele, moţná proto, ţe mu Martel rovněţ poskytl výbornou sluţbu. „Mám ale podmínku…“ Dodal si ještě svoje. Ano, tak bude mít kontrolu nad vším, co bude Tarkin dělat. Nebo co bude aspoň oficiálně dělat. „Na jednáních ho bude doprovázet Youds. Jako spojka.“ „Tím by to bylo vyřešeno. Zařídíme procedurální moţnosti a vybavíme Tarkina potřebnými instituty. Promluvím s prezidentem.“ Dořekla Sakkath a tím vlastně ukončila celou diskuzi. „Zasedání je rozpuštěno.“
Název: Zajištění Autor: Hamish Alexander Lokace: USS Zhukov, USS Scorpion Hamish se spolu se svým týmem transportoval na Zhukov, do oblasti, kde předpokládali nejvíce přeţivších. Okamţitě rozsvítil baterku na své paţi a rozhlédl se kolem. Na zemi byla spousta lidí, kteří oslnění mţouraly do baterek nově příchozích. „Kdo jste?“ zvolal na ně jakýsi bezpečnostní důstojník který na Hamishe namířil phaser. „Záchranný tým ze Scorpionu. Poručík Alexander.“ Představil se Hamish a pokynul svým lidem, aby sklopili své pušky. Jeho lékaři okamţitě vyndali své lékárničky a začali se věnovat lidem, leţícím po zemi. „Sorry, jsem rád ţe jste tady.“ Řekl neznámý a začal přemýšlet jako důstojník flotily, „já jsem poručík Harkness. Ještě teď nevíme, co se stalo, ale byli jsme pod útokem, ve strojovně museli vyhodit jádro a kapitán Verata chtěl zavést loď někam do bezpečí, ale asi to na můstku nezvládli, já byl zrovna na cestě mezi strojovnou a můstkem. Potom se po chodbách začali prohánět nějací neznámí útočníci. Nikdy jsem neviděl ţádného příslušníka jejich rasy a pochybuju, ţe kdy kdo z Federace jo.“ „Hmmm, jak dlouho vám tu vydrţí podpora ţivota?“ zeptal se Hamish. „Nevím, uţ moc dlouho ne. Je nás tu kolem čtyřiceti a vzduch dochází.“ Odpověděl Harkness. „Poručíku! Máme tady jednoho opravdu těţce zraněného, který potřebuje hned na ošetřovnu.“ Zavolal na něj jeden z lékařů, se kterými se sem přenesl, „a ostatní na tom taky nejsou zrovna nejlépe.“ „Okamţitě se s nimi přeneste na ošetřovnu.“ Rozkázal Hamish. „Madam, tady je Alexander. V krytu na palubě 19 jsme našli asi čtyřicet přeţivších, ale někteří jsou v kritickém stavu. Vracíme se na loď, ale potřebovali bychom tu další lidi abychom mohli prozkoumat zbytek lodi.“ Oznámil Hamish do komunikátoru. „Skvěle, Hamishi, vrátím se také na loď a pošleme sem další záchranné a inţenýrské týmy." Dostalo se mu v odpověď. *** Hamish opět stál v transportní místnosti, ale tentokrát v ní bylo docela narváno. V transportní místnosti bylo několik bezpečnostních a inţenýrských týmů. „Ok, všichni víme, co máme dělat. Tým 1, pod mým velením, se transportuje do diplomatické sekce, zjistit co se stalo. Tým 2, pod velením podporučíka Harrisonové se transportuje do strojovny. Bezpečnostní tým bude prohledávat okolí a inţenýři budou dávat dohromady nezbytné systémy. Nadporučík Dante se svým týmem jiţ obnovil podporu ţivota, ale na některých místech stále není a udrţovací silová pole prostě ještě nefungujou, takţe si dávejte
fakt pozor.“ Shrnul rozkazy Hamish a postavil se jako první se svým týmem na transportní plošinu a rozkázal: „Energii.“ Hamish se zjevil uprostřed zasedacího sálu a opět rozsvítil baterku a místo trikordéru vytáhl phaser. Někteří z jeho lidí udělali to samé, někteří se s trikordéry rozbéhli ke zdím, které byli jasně natavené výstřely z energetických zbraní. „Pane! Našel jsem pár zásahů od našich phaserů, ale je tu i několik děr způsobených cizími cizí energetickou signaturou.“ Řekl jeden bezpečák. Hamish se rozhlédnul po zemi ale nikde ţádná těla útočníků, ani členů diplomatické stráţe. Vyšel na chodbu a přes nos ho udeřil silný zápach spáleniny. Jeden člověk za ním si hned poplašně zacpal nos nevěřícně koukajíc na zuhelnatělé tělo neznáme formy ţivota. „Kapitáne, zřejmě sem našel zbytky jednoho útočníka, nechám ho hned transportovat na ošetřovnu na průzkum.“ Zahlásil Ham a pak zavolal na ošetřovnu. Neznámé tělo se před ním rozplynulo modrým světlem a Hamish šel dál. Všude byly známky boje, ale uţ ţádná další těla. „Buď ho tu nechali a nebo měli všichni zbraně nastavené na maximální výkon, coţ by mě vůbec u DSFR nepřekvapovalo.“ Mručel si Hamish. „Šéfe, na trikordéru tu mam zbytky lidských těl a i nějaké jiné, opravdu se tu střílelo zbraněmi nastavenými na maximum.“ Oznámil Hamovi bezpečák, který šel hned za ním. Hamish to přijal jen povzbudivým zabručením. „Jane, jak je na tom strojovna? Jsou u vás nějaké známky boje?“ zeptal se interkomem. „Cojávim, předám vám nadporučíka Danteho.“ Zabručela Jane. „Poručíku, zprovoznili jsme záloţní zdroje energie, nouzová silová pole drţí a podpora ţivota funguje na lodi skoro všude, kde zrovna neuniká plazma z potrubí, zřejmě následky útoku na loď.“ Ozval se nadporučík Dante, „taky jsme zprovoznili vnitřní senzory, na lodi zřejmě nic jiného jiţ není. Ti útočníci byli zřejmě jenom na chodbách vedoucích k prostoru DSFR a přímo tam, kde jste právě vy, jinak tu nic jiného není.“ „Rozumím, díky.“ Řekl Hamish a přerušil spojení, „vracím se na loď.“ Otočil se na bezpečáka, který šel celou dobu s ním. Převezměte tým 1, praporčíku, zbytku akce velí Harrisonová. Vemte si někoho k sobě, ať se tu všichni pohybují po dvojicích.“ „Scorpione transportujte mě zpět na palubu.“ Klepl Hamish do komunikátoru a rozplynul se. *** „Harknessi, máte dost síly na malý výslech?“ řekl Hamish důstojníkovi v potrhané uniformě, který seděl na lůţku na ošetřovně. „Teď ne, poručíku!“ okřikl ho jeden z lékařů. „Teď ano, praporčíku!“ okřikl Hamish doktora a zdůraznil jeho hodnost.
„Nehádejte se, jsem v pořádku.“ Vloţil se do toho Harkness, „co chcete vědět, poručíku?“ „Jak vypadali ti útočníci? Víte něco o jejich zbraních?“ zeptal se Hamish a pohledem odehnal zdravotního důstojníka. „Moc jasně jsem je neviděl, ale byli to humanoidi, coţ jasně můţete vidět z támhleté mrtvoly na stole za silovým polem.“ Řekl a ukázal na druhý roch ošetřovny, kde zrovna hlavní lékař zkoumal nepřítele, „chvíli jsem skenoval chodby trikordérem, neţ jsem se ukryl, zachytával jsem nějaké známky plazmy, nic víc jsem z těch údajů nevyčetl.“ „Máte ještě ten trikordér u sebe?“ zeptal se Hamish. „Jistě.“ Řekl Harkness Alexandrovi a podal mu z pouzrda svůj trikordér. „Díky.“ Řekl Hamish, „dejte se rychle do kupy.“ Rozloučil se s ním a šel k silovému poli. „Doktore, co tu máme?“ zeptal se doktora přes ochranné pole. „Zatím nevím, ale je to druh, který nikdy nikdo z Federace neviděl. Nebojte, vy budete hned druhý, po kapitánovi, komu dám vědět, aţ něco zjistím.“ Řekl lékař. „O tom nepochybuji, děkuji.“ Řekl Hamish a rázným krokem vyrazil k laboratořím. „Poručíku, potřebuji dostat nějaká pouţitelná data z tohoto trikordéru, aţ to budete mít, tak mi je HNED pošlete do kajuty.“ Řekl Hamish, vrazil jí do ruky trikordér, otočil se na patě a vyrazil ven z laboratoře. „Ten musí mít ale naspěch, asi ty data budou stát za to, raději se do toho pustím.“ Pomyslela si Amanda a dala se do práce. Hamish vlezl do své kanceláře v kajutě a spustil záznamové zařízení. Nevěděl kde začít, přecejenom tohle dělal poprvé v ţivotě, a tak si zapálil doutník pro uklidnění. „Oficiální zpráva SFI, agent Alexander. USS Zhukov byl napaden zatím neznámou rasou, není vyloučeno, ţe je to pouze nějaké maskování. V prostorách DSFR na lodi jsem nenašel jediného jejich člena, zřejmě byli pobiti útočníky. Po velvyslanci ani stopa.“ Píp! Hamish byl přerušen zprávou, Amanda Websterová mu právě poslala data z trikordéru. Velmi zajímavé. Ham okamţitě připojil surová data ke zprávě. Po chvíli mu přišla data i z ošetřovny. Hamish chvíli beznadějně koukal na řetězde DNA, RNA a bůhví čeho ještě a připojil ke ke zprávě také. „Pokračování zprávy, dále budu vyšetřovat, co se zde stalo, očekávejte v nejbliţší době další upřesnění informací.“ Ukončil Hamish a odeslal zprávu s nejvyšší prioritou a zakódováním na velitelství SFI. Poté sesmolil podobnou zprávu pro kapitána a poslal ji do její pracovny. Název: Rozhodnutí Autor: Martel Tarkin Lokace: Země / USS Scorpion
Natalie vstoupila na můstek. Ve tváři měla pořád trochu nepřítomný výraz, který v ní zanechala krátká návštěva na Zhukovu. Uplynulo uţ šest hodin od návratu výsadku a pod povrchem v ní začínal vřít příšerný vztek. Chtěla najít toho, kdo je za všechny ty zmařené ţivoty zodpovědný a chtěla mu nechat ochutnat jejich vlastní metody. Ale rozhodla se nedat nic najevo. Všechno si to chtěla ušetřit pro toho kdo za to všechno mohl. "Kolik?" Odváţil se zeptal Nicholas. "Zachránili jsme 52 trosečníků. Nejméně dva z toho se podle doktora nedoţijí rána." Oznámila jednoduchá fakta. "Podle palubního deníku z lodi odletělo asi třetina únikových modulů. Kolik lidí bylo v nich těţko říci." Delegát Tarkin uţ prochodil snad několik kilometrů kolem okna své kanceláře. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Ani hvězdy, jeţ ho dokázaly tu a tam uklidnit, tentokráte neměly vůbec ţádnou šanci. Replikátor uţ to odnesl - byl pojmenován krámem a udeřeno do něj. Zdali nyní fungoval Mat nevěděl a rozhodně to nehodlal zjišťovat. Květina, jeţ stávala v rohu, nyní spíše připomínala strom na podzim a ne tu bohatě listnatou květinu. Jak tajemník Tarkin chodil kolem dokola, tak pokaţdé z ní utrhl jeden kvítek. Nyní to byl poslední. "A co teď?" Proklel nahlas. Uţ nebylo totiţ co trhat. Zahleděl se na protější zeď a jeho výraz vypovídal o hlubokém přemýšlení. Z ničeho nic strhl plášť své tuniky na stranu a rázným krokem vypochodoval z kajuty. Procházel koridorem s takovým důrazem, ţe se mu většina průchozích raději klidila z cesty. Dveře turbovýtahu se blíţily stále více a více, aţ byl konečně u nich. Nedůstojníci čekající na turbovýtah uţ nějakou chvíli nenašly dostatek odvahy, aby s Tarkinem cestovaly. "Dík." Zahučel delegát, kdyţ bylo jasné, ţe mu výtah přenechávají. "Můstek." Další úsečné slovo, ale výtah na to reagoval jen tím, ţe se dal do pohybu směrem k můstku. Kdyţ se dveře výtahu otevřely, bez jakéhokoliv zdrţení vešel do velitelského centra. Nat se právě chystala odejít do své pracovny ale pohled na diplomata jí v tom zabránil. Věděla, ţe se tu dříve nebo později objeví. Na té lodi měl otce, a to i pro něj muselo dost znamenat. Neměla pro něj dobré zprávy, ale přeci jenom byli lepší neţ pro většinu příbuzných posádky Zhukova. Výtah konečně zastavil. Byla to jedna z těch delších cest, které musel delegát absolvovat. Syčivý zvuk dával vědět, ţe se mu otevírá centrum lodi. Rychlým pohledem projel celý můstek, kdo na něm je a kdo ne. Zaregistroval pár známých tváří a za jiných okolností by si neodpustil pár jízlivých poznámek. Obzvláště pak k panu Hammishovi, toho času hlavnímu taktickobezpečnostnímu důstojníkovi. Jeho zrak konečně dospěl ke kapitánovi. Doufal, ţe její neschopnost nebude opět přítomna a bude mít nějaké informace. Rázným krokem, s téměř vlajícím pláštěm za sebou, přešel celý můstek aţ přímo k ní. "Kapitáne Youds." Pozdravil kapitána neutrálně polohovaným hlasem, přesně nacvičeným pro tyto situace. "Myslela jste správně." Odbyl Tarkin úvodní formality. Neměl náladu na nějaký přátelský pokec nad kávou. "Jaké jsou informace, kapitáne?"
Youds si nebyla jistá jak má začít. Rozhodla se pro přímější přístup. "Nenašli jsme ho." Odpověděla na Martelovu nevyřčenou otázku. "Diplomatický únikový modul je pryč, stejně jako asi třetina dalších. Většina posádky zahynula, celkem jsme našli asi padesát přeţivších. Provedli jsme všechny moţné průzkumy okolí, ale po modulech není nikde v okolí ani známky. "Takţe... Takţe..." Začal Martel s nadějí v hlase. "Není tedy mrtvý?" "To nevím," řekla Nat chlácholivým hlasem. "Pravděpodobně se dostal z lodi pryč. Víte delegáte, sekce kde měl váš otec kajutu byla zdaleka nejméně z celé lodi poškozena. Dost moţná to mohl být záměr." Tarkin se zamyslel. Otec byl dost daleko od svého působiště, tedy Romulu. Proč by ho však chtěl někdo unášet? Blbá otázka, Tarkine. Odpověděl si ihned Mat. Velvyslanec 5. stupně, člen Výkonného výboru DSRF, to stojí za to, aby byl unesen. Informace, jeţ má jsou jistě cenné a pokud je takto daleko, pak je to určitě není jenom výlet. Na druhou stranu napadnout loď třídy Ambassador, to vyţadovalo jisté vybavení. "Loď třídy Ambassador není ţádný lehký cíl. Zachytili jste nějaké signatury, nebo něco podobného?" Nat zavrtěla hlavou. "Poblíţ je černá díra, díky tomu jsou všechny stopy velice narušené. Ale podle poškození trupu se domníváme ţe vletěli do pasti. Ve warpu asi narazili na nějakou subprostorovou minu. Podle typu poškození na Zhukov potom zaútočilo několik menších lodí." Tarkinovi výrazně ztvrdily rysy, bylo na něm evidentní, ţe se nyní extrémně ovládá. Kdyţ spustil, jeho hlas byl neuvěřitelně polohovaný, velmi, velmi atypický. "Je moţnost, ţe by moduly byly vtaţeny černou dírou?" "Nepravděpodobné. Vrak a hromada menších úlomků tu pořád jsou." Tak aspoň, ţe tak. Ulevil si v mysli Tarkin. Podíval se na hlavní obrazovku, kde mohl sledovat zbytky masivního trupu lodě třídy Ambassador. Aniţ by spustil pohled z obrazovky, bavil se dál s kapitánem. "Jaký navrhujete další postup, kapitáne Youds?" "Musíme je samozřejmě najít." Řekla stručně. "Momentálně čekáme uţ jenom na potvrzení z Hvězdné Flotily. Sotva to Natalie dořekla, ozval se od OPS konzole komunikační alarm. "Kapitáne, to je velení Flotily. Flotilní admirál Paris osobně." "Na obraz." Kývla Nat překvapeně.
Postarší vrchní velitel Hvězdné Flotily se tvářil velice váţně. Jeho tvář byla rozzlobená a zachmuřená. "Kapitáne Youds, rád vás zase vidím, i kdyţ bych si přál, aby to mohlo být za příznivějších okolností. Obdrţeli jsme vaši zprávu o zničení Zhukova. Věděli jsme, ţe tahle mise bude riziková, ale tento útok překonal naše nejhorší obavy." Admirál se na okamţik odmlčel a napil se vody. Snad aby mohl lépe pokračovat v dalším hovoru. "Víte Youds, Zhukov nevezl Sirana jenom na nějaké obyčejné diplomatické mecheche. Konference na Kavari IV je zcela zásadní pro budoucnost Federace a na jejím úspěchu moţná závisí celá mírová budoucnost Alfa kvadrantu. Musíme vyuţít všech prostředků, aby se nám ji podařilo dovést do úspěšného konce." "Uděláme všechno proto, abychom Sirana a posádku Zhukova našli." Admirál ale zakroutil hlavou: "Je mí líto, kapitáne, ale DSRF to zamítnul." Zamítl?!!! To slovo se v Tarkinově hlavě ozvalo snad milionkrát. Pohled, jeţ věnoval, admirálu Parisovi by mohl nejen zabíjet, ba i něco horšího... To horší si však v daný okamţik nemohl Martel nijak domyslet, nebyl snad ani schopen radcionálního uvaţování. Jen tím pohledem sledoval admirála Parise. DSRF to zamítl. To na tom bylo to nejhorší. Kdyby jen Velení Flotily, s tím se dalo něco dělat, ale přímo DSRF. Docela netaktně se delegát vloţil do rozhovoru. "A důvod?" Sykl směrem k hlavnímu displayi, na němţ byl v tuto chvíli starší důstojník Hvězdné flotily. Paris aţ nyní zaregistroval Tarkinovu přítomnost: „Delegáte Tarkine, výborně jsem rád ţe tu jste také.“ Potom jeho pohled zamířil někam mimo zorné pole kamery a ústa vyřkla neslyšitelný pokyn. Potom se obraz rozšířil a na monitoru se tak objevil další muţ, tentokrát v civilních šatech. „Federálního ministra zahraničí jistě oba znáte.“ "Vaše Excelence." Pronesl velmi neutrálním hlasem delegát a uklonil se ministru zahraničí, velvyslanci Gearovi. „Tarkine,“ utrousil velvyslanec suše. Uţ o tomhle mladém delegátovi ledacos slyšel, a ministr nebyl jedním z těch, co ho povaţovali za jednoho z nejlepších mladých lidí ve Sboru. Byl to také mimo jiné velký přítel admirála Parise a Flotily vůbec. „Nerad to říkám, ale naše účast na konferenci je důleţitější neţ ţivot posádky Zhukova i velvyslance Sirana, a pokud se náš zástupce okamţitě na konferenci nedostane, hrozí nám další válka. A to je něco, co si nemůţeme dovolit.“ „A jak se tam můţe Siran dostat, kdyţ ho nemůţeme hledat?“ Zeptala se Youds pochybovačně, jenom s velice malou stopou respektu.
Ministr si ještě jednou změřil Tarkina od hlavy aţ k patě. Ten stál s nenávistným pohledem vůči admirálu Parisovi a neustále ho sledoval, jakoby čekal, ţe z něj ještě něco vypadne. Nevypadlo, byl to právě ministr, kdo se ujal slova. "Velmi prosté, kapitáne." Odpověděl poněkud strojeně a nevzrušeně ministr zahraničí. "Výkonný výbor Diplomatického sboru Rady Federace a za souhlasu předsedy Rady Federace s okamţitou platností zbavuje delegáta Martela Tarkina postu prvního tajemníka mezihvězdné infrastruktury na Tellaru a rovněţ s okamţitou platností ho jmenuje státním podsekretářem Federace Spojených planet. K tomu ho Výkonný výbor povyšuje na velvyslance 2. stupně a propůjčuje mu veškerou autoritu, vyplývající z hodnosti velvyslance 2. stupně a státního podsekretáře. Jako takovému je mu nařízeno, aby okamţitě zaujal místo velvyslance 5. stupně Sirana. Veškeré dokumenty a materiály, související s jeho novým působením, mu budou okamţitě zpřístupněny. Rada Federace očekává, ţe velvyslanec," kladl na to slovo aţ nepřiměřený důraz," Martel Tarkin bude hájit a reprezentovat federální zájmy na kongresu na Kavari IV. O svém počínání bude pravidelně informovat Výkonný výbor." Dokončil konečně svůj monolog ministr zahraničí a sledoval Tarkinovu reakci, stejně jako reakci kapitána Youds. Admirál Paris uţ se s touto novinkou smířil a byl s ní obeznámen dopředu. Rovněţ se netvářil nijak nadšeně. Skutky nyní jiţ velvyslance Tarkina mu byly více neţ známé a mnohé se dotkly právě jeho lidí, nebyl však sám, kdo ve Hvězdné flotile pociťoval úzkost z tohoto rozhodnutí. Právě jmenovaný a tak trochu i otřesený velvyslanec Martel Tarkin stál na můstku lodi třídy Sovereign, nesoucí zvučné jméno Scorpion, a zíral, jak na admirála, tak na ministra zahraničí. Očekával a moţná i tak trochu doufal, ţe oba se najednou začnou smát a řeknou, ţe je to vtip. Z jejich pohledu povedený vtip. Nic takového se však nedělo a sekundy plynuly. Můstek byl absolutně tichým místem. Proto Martelova slova se jím nesly dost nahlas, ačkoliv jeho hlas odpovídal normálnímu hovoru. "R-Rozumím, pane ministře." Vyhrkl jenom a stále sledoval ministra. Ten si o tom stále myslel své, ale příkazy jsou příkazy. Jen jedno si tam prosadil. Jedinou věc, která mohla znamenat, ţe skutečně bude informován o situaci a hlášení nebudou procházet přes schopné ruce velvyslance Norsimova a velvyslankyně Sakkath. "Výborně, velvyslanče. Kapitáne Youds, na všech jednáních budete Jeho Excelenci doprovázet, Vaše plavidlo a Vaši lidé mu vytvoří podmínky pro plnění jeho úkolu. Podrobnější informace Vám předá admirál Paris." Řekl rezolutním hlasem Gear. Z hlasu moţno poznat nesmlouvavost. Debata prostě byla zakázaným ovocem. Svůj zrak stočil na admirála Parise, který stále seděl v křesle a jen tomu celému bezmocně přihlíţel. "Admirále, věřím, ţe se jiţ beze mě obejdete." Kývl směrem k admirálovi, následně i obrazovce admirálova počítače. Jakmile tak učinil jeho kroky jej vyvedly mimo zorné pole. Admirál udělal výmluvné gesto, znamenajíc něco jako "co byste chtěli abych vám ještě řekl?". Potom promluvil skutečně: "Všechny podklady vám posíláme společně s touto transmisí. Ještě jednou vám připomínám, ţe tahle mise má tu maximální moţnou důleţitost. Nicméně z pravomoci Velení Hvězdné Flotily vám jako sekundární misi dáváme nalezení Sirana a hlavně posádky Zhukova. Paris konec."
Vysílání skončilo. Kapitán stála těsně vedle stále poněkud nepřítomného Tarkina a její výraz dával naprosto jasně najevo, ţe pochybuje o duševním zdraví jak admirála tak ministra. "Tolik k průzkumu hvězdokupy, srhnula nakonec svém poznatky." Tarkin ještě chvíli jen tak stál. Obrazovku mezitím opustil admirál Paris i logo Hvězdné flotily a nyní na něm bylo opět vidět vrak masivního trupu Ambassadoru. Teprve nyní se velvyslanec Tarkin probral ze stavu, v němţ se nacházel po celou dobu od ukončení vysílání. Trochu zatřepal hlavou. Oči na můstku se nyní upíraly jeho směrem, nebo to bylo ke kapitánu Youds? To asi vědí jen jejich majitelé. Velvyslanec těţce na sucho polkl. "Kapitáne," oslovil Youds hlasem, jeţ u něj ještě nikdy nemohla slyšet, neboť v takových chvíli nebyla u něho. "Nastavte kurz dna Kavari IV. Kritický warp." Ruce se mu mírně třásly, coţ zamaskoval svým pláštěm. Ne, tato slova nechtěl nikdy říci, nikdy. Vytvořili delegát Tarkin a kapitán Youds. Název: neznamý Autor: Karl Sten Lokace: ošetřovna Scorpiona „doktor Sten,okamţitě se dostavte na ošetřovnu“ A to bylo všechno,ţádné vysvětlení,ţádné další informace,přesně tohle jsem nenáviděl,kdyţ jsem tam šel jak na poráţku. Ve chvíli kdy jsem míjel dveře transportéru my bylo vše jasné,poněkud pobledlé výsadky,dali jasně za pravdu,ţe to stálo za to,a podle toho jak se drţeli stěn,tak to bylo opravdu zajímavé. Naštěstí jsem byl dost utahaný,na to abych si je popudil nemístnými otázkami. Konečně jsem dorazil na ošetřovnu,nikdo tam skoro nebyl,část personálu byla stále venku a to co zde zůstalo horečně připravovalo příjem nových pacientů. Byl tu jako vţdy slušný chaos,hlavní lékař mněl poněkud podivný názor na pořádek a disciplínu.To jsem rychle ukončil a přes hlasité protesty zavedl svůj,jak kdo si kdysi nazval. Dobou temna,ne ţe bych personál přeměnil v nevolníky,ale byl jsem absolutním pánem na ošetřovně. A bylo to tu,první zachránění,dostal jsem přesné počty a začali jsme s jejich okamţitou hospitalizací,vesměs šoky,drobná zranění,par zle vypadajících případů,ale nic s čím by si moderní medicína 24.století hravě neporadila.Takţe nic světoborného. Daleko zajímavější ovšem byli zbytky neznámého jedince,či ţivočicha jeţ sebou výsadek přivezl,bohuţel nebylo toho dost,ale zas né málo,takţe tu byla výzva a hozenou rukavici jsem vţdy bral. Po ujištění bezpečáka,ţe on bude hned po kapitánovi ten další kdo se vše o dotyčném dozví,jsem se mohl v klidu věnovat své práci. Nikdo mně nesměl ručit,pouze v případě ţe by nastal konec světa,nebo jsem zemřel.
„lékařský záznam,mluví Poručík Sten“ „počítači zaznamenej“ „zaznamenávám“ „subjekt leţící na stole podle všeho humanoidního vzhledu,asi tak 180cm vysoký,hmotnost 80100 kg,nelze přesně určit zásah z plně nastaveného zbraně vykonal své,ale to nevadí. Z počítačové rekonstrukce,je jasně viditelné,ţe subjekt,je nápadně podobný člověku,alespoň zevnějškem.Dvě ruce,dvě nohy,hlavu,podle všeho má i všechny smysly. Jsou zde jisté rozdíly a to vnitřní strukturou těla,ţivotně důleţité tělesné orgány jsou chráněny Kostěným krunýřem,z toho lze usuzovat,ţe se jedná o tvory přizpůsobené k boji a těţkým podmínkám. Další nesrovnalostí jsem podstatně silnější tělesná stavba,z toho usuzuji,ţe pocházejí z planety z vetší gravitací,podle skeneru to vypadá na skoro dvojnásobek obvyklé gravitace. Ze zbytku tkání a svalů na levé straně těla je patrné,ţe dotyčný je neobvykle silný,…. .“osobní deník: Borg by proti němu nikdy neobstál,je to prototyp bojovníka se všemi výhodami na své straně,nabízí moţnost,ţe proti sobě nemáme výtvor přírody ale geniální výtvor genetického inţenýrství.Mrazí mně v zádech co jsou schopní a pokud je tohle jen pouhý pěšák“ „záznam pokračuje,co se týče stavby těla a jeho sloţení,je to humanoid s lidskými prvky,pouze jeho DNA se v několika věcech liší,a to hlavně v metabolismu a látkové výměně,jejich metabolismus,je velmi výkonný,s toho lze usuzovat,ţe jsou schopni určitého stupně autoregenerace,příklad nejvíce zasaţené míst,pokryté jemnou vrstvou nových buněk,přesto jejich systém omezen,jen na určitý stupeň poškození. Co se týče látkové výměny zde shledávám jedinou slabinu,jejich tělo si ukládá příliš mnoho jedovatých látek,místo aby je vyloučilo,ze zbytku plic,pokud to tak můţeme nazvat,je jasné,ţe dýchají podobnou atmosféru,jako mi jen s tím rozdílem,ţe jejich vzduch je velmi čistý a nejsou v něm ţádné jiné příměsi.naše atmosféra je zabijí,v první fázi je omámí a pak přichází smrt. „nález jedna,krční část podivný předmět,analýza ukazuje na cizí kovový předmět,pravděpodobně v operovaný po narození,…………podle názoru technického oddělení,by to mohl být nějaký typ komunikátoru,……………..techniků předáno k prozkoumání.Podle umístění a zákroku se pravděpodobně jedná o miniaturní zásobník,nějakého stimulantnu pro zvýšení jejich bojových a fyzických vlastností,ale to je jen domněnka.“ „nalez druhý,v lebeční části je implantát,jedná se pravděpodobně o komunikační jednotku,podobnou mají i borgové,ale tato je na podstatně niţším stupni vývoje“ „nalez třetí v oblasti pasu,podle mého kolegy z vědecké sekce a poručíka Dharka ze strojovny,je to individuální generátor silového pole…pouţívající poněkud neortodoxní zdroj energie………………… „Záznam nalez tři a jedna,mluví poručík Dhark“ „předané předměty byli podrobeny zevrubné analýze,která určila pravděpodobné pouţití nalezených předmětu.
Prvně jmenovaný předmět,je jak se Doktor domníval,dávkovač nějaké drogy,její přesné sloţení je předmětem sporů vědecké sekce,co je zajímavé droga je do těla dávkována pomocí Vysílače. Předmět číslo tři,je velmi zajímavý z jednoho jediného hlediska,je to opravdu generátor indiciálního štítu,ale postrádá zdroj energie,ze stavby a konstrukce,ale vyplývá zajímavá otázka odkud bere energii“ „lékařský záznam dodatek….důleţité upozornění,subjektu je část mozku operativně odstraněna,je ponechána pouze část zajištující přeţití jedince,zbytek je nahrazen vyspělou technologii,nápadně podobnou Borské,ale jsou tam prvky jeţ jsem nikdy neviděl……… „záznam Dharm“ „technologie se podobá Borgské,ale jen z toho důvodu,ţe pro ni nemáme jiné srovnání Vyspělost této technologie dalece překračuje vše co jsme kdy viděli nebo slyšeli,bohuţel jsem nucen přiznat,ţe je pro mě její funkce záhadou“ Byla to podivné ohledání,bylo to poprvé co jsem někoho k sobě pustil,a zvláště Dharka,jehoţ jsem o přírody nesnášel.Ale v případě tohoto jsem udělal výjimku,kde moje vědomosti selhali tam on nutně musel excelovat,ale i on byl také v koncích. Uzavřeli jsme krátkodobé příměří,alespoň na čas Sten,zas perlil,ten člověk mně štval uţ od pohledu,ale jeho profesionální přístup a zanícení pro věc ukázali i jinou stránku jeho osobnosti,musel jsem se otřást kdyţ jsem zjistil jeho druhou tvář. Created by: poručík Karl Sten,poručík Ren Dhark Název: Light in the darkness Autor: Sorjei Lokace: USS Zhukov Odehrává se před přijetím zprávy z Velení HF… Poručík Sorjei se na rozdíl od kapitánky nevrátil na loď, byl rozhodnut zjistit, kdo pořídil záznam v romulanštině. Prozatím ho poslal na loď, kde ho měli dešifrovat a nyní hledal jeho zdroj. „Nadporučíku“ , zavolal na Marvina a ten k němu došel. Byla na něm vidět úleva, ţe uţ nemusí mít na sobě nepohodlný skafandr, který mu částečně bránil v práci. „Myslím, ţe uţ jsem našel ten zdroj, podle počítače byl pořízen ve skladišti A-14 na palubě 7“ Marvin vyťukal na vedlejší konzoli několik příkazů a nechal si zobrazit stav podpory ţivota předtím, neţ ji znova zprovoznili na nyní jiţ současných 48%. Tato část paluby sedm byla jedním z mála míst, na kterém podpora alespoň částečně vydrţela.
„Je moţné, ţe tam někdo přeţil, tato část lodi je odstíněna před senzory Scorpionu a nemuseli jsme zachytit ţádné známky ţivota. Bohuţel jsme ale bez interních senzorů takţe vás tam nemůţeme transportovat, budete se tam muset dostat pěšky.“ Sorjei přikývl, 14 palub nebylo příliš vzdáleno, na druhou stranu vzhledem k nefunkčnosti turbovýtahů a proraţených částí trupu to nebyla ani cesta, na kterou by se mohl těšit. „Děkuji, nadporučíku“ , poděkoval Sorjei a chtěl se odvrátit ke konzoli, ale Marvin ho zarazil. „Pane Sorjei, říkejte mi prosím jen Marvine, uţ jsem vás o to jednou prosil“ , řekl muţ a na tváři vyloudil dlouhý úsměv. Sorjei si vzpomněl na jejich první konverzaci v turbovýtahu v době, kdyţ přišel na Scorpion. „Jistě, promiňte nadp… ehm … Marvine“ Marvin lehce zakroutil hlavou a veselejší se vrátil ke své práci, velmi těţko by se mu vysvětlovalo ţe selhali generátory jen proto, ţe se místo práce vybavoval. Tak dobrá, řekl si Sorjei a na konzoli zkontroloval, zda je cesta na palubu 14 volná. Byla, jen se museli vyhnout některým sekcím. „Vy a vy, pojďte se mnou“, ukázal na dva bezpečáky, kteří neměli nic na práci. Společně se vydali hledat autora romulanského záznamu. Snad poprvé za celou svou kariéru v armádě byla Rhianna ráda, ţe je na vesmírné lodi a to dokonce v malém uzavřeném prostoru. Po sráţce s cizinci loď přišla o většinu systému a tento prostor pujde snadno vytopit, lidské děti jsou tak křehké a náchylné ke všem moţným a nemoţnym infekcím, ţe kaţdá špetka tepla jim za těchto okolností jenom prospěje. Chvilku se zaobírala myšlenkou, naopak odizolovat skladiště a urychlit tak jejich konec. Je velmi pravděpodobné, ţe je záchrané lodě federace nikdy nenajdou, vţdyţ zmrznout je mnohem příjemnější neţ se pomalu utrápit smrtí hladem. Pak její pohled sklouznul na čtyři děcka, která ve zmatku na chodbách odchytla a schovala. Nevýrazná a slabá jako jejich rodiče,ale přesto s tím znepokojujícím výrazem v kukadlech, který říká : „pozor. V lidech je toho víc, neţ je na první pohled zřejmé“. Dobře na smrt zimou je času dost. Na dveře začala pomalu připevňovat další deku, opatrně aby nevzbudila malou Lucy, která po všem napětí usnula. Lehce závistivě jí pohladila po skráních, ach maličká, ani nevíš jaké máš štěstí, ţe dokáţeš usnout, kdykoliv si tělo řekne. Já tu zatím budu sedět a koukat se do holé federační zdi, federační, federační, federační, federační… Počkat! Vţdyť Zhukov je diplomatická loď mířící na setkání s Galeou. Kdyţ se zatím neobjevila loď hvězdné flotily, třeba by volání zachytila loď Republiky. Sáhla po trikordéru a přesunula se k panelu. Kdyţ s uspokojením při překonání nástrah lidského počítačového systému zaklapla trikordér, Lucy se probudila a začala plakat. Rhianna: „Psss, psss, neplač malá, zkus ještě usnout. Kdyţ budeš dlouho spinkat, tak se
probudíš do krásného dne a půjdeme si hrát. Já teď zhasnu a ty jěště spi, ju?“ Lucy jen přikývla a stulila se s medvídkem u zdi. Rhi odpojila světlo na trvalo a převedla energii do vytápění. Teď nezbývá neţ čekat a doufat, ţe ten kdo je najde bude přítel, energie z disruptoru pohání todle zatracené skladiště. Kdo ví jak dlouho seděla ve tmě, kdyţ zaslechla za dveřmi šramot, zřejmě se je někdo snaţí otevřít. Opatrně se přesunula ze strany k dvěma dekám halícím dveře a s víkem od bedny v rukou čeká na zvlnění látky. Zatímco se oba bezpečáci vyřízení z dlouhé cesty pokoušeli od sebe odtáhnout dveře, Sorjei znova vytáhl tricordér a proskenoval oblast za dveřmi. Na poručíka mnohem více jak fyzická únava působila psychika, po cestě potkali mnoho jeho bývalých kolegů a bolest z jejich smrti ještě neměla čas přejít. Ještě jednou údaje zkontroloval a vytáhl phaser akorát ve chvíli, kdy se bezpečákům podařilo dveře otevřít. Rukou jim naznačil, aby ho kryli a jako první proskočil dekami do místnosti a phaser okamţitě namířil na mladou Romulanku, která se akorát v půli zastavila předtím, neţ ho praštila víkem bedny do hlavy. „Okamţitě to odhoďte!“ , vykřikl Sorjei a aby dodal svým slovům větší význam, zamával před ní phaserem. V ten okamţik vlezli do místnosti i zbylí dva bezpečáci připraveni čelit celému praporu romulanů. Místo toho však našli jen jednu romulanskou ţenu a čtyři děti, které se navíc povedlo poručíkovi opět vzbudit. Jedna malá holčička s medvídkem doběhla k Rhianně a objala ji, čímţ se dostala akorát mezi poručíkovu zbraň a neznámou romulanku a ublíţeně se na něj otočila. „Pane vulkánče, vy jste ošklivej a děsíte nás, Rhianna na nás byla moooc hodnáá“ A na důkaz toho ji ještě silněji společně s medvídkem objala. Sorjei sklonil zahanben phaser stejně jako oba bezpečáci, ale pro jistotu ho měl stále v pohotovosti. „Kdo jste?“ , zeptal se přísně romulanky očekávaje jasné a rychlé vysvětlení situace. Kdyţ se tak dívala na ústí fázeru, bylo jí naprosto jasné, proč před mnoha a mnoha lety bylo vyhnání nutné. Ta naprostá arogance spojená se zjevnou touhou stisknout spoušť a moci konečně zabít, jedno koho či co, ji utvrdili v tom, ţe je to póvl. Vrhla na vulkánce odsuzující pohled černých očí. Rhianna: "Překvapuje mne poručíku, ţe důstojník velící záchrannému tymu, neví, koho má vlastně zachraňovat. Jsem Rhianna ir-Llunith Thai, zastupující šéflékař USS Zhukov." Poukázala na disruptor, který se pomalu tavil. "Počítám, ţe budete chtít moji osobní zbraň, abych náhodou někomu neublíţila, vemte si ji." Pak sehnala děti do houfu a vyvedla je ven. Sorjei se zamračil, ale zbraň si od ní vzal. „Nepamatuji si, ţe byste na Zhukovu slouţila, to bych o tom jako bývalý zástupce hlavního OPS věděl. Očekávali jsme spíše nějakého vetřelce. Ale dobrá, vzali jsme posilovače vzorce, aby nás mohl Scorpion transportovat na palubu.“
Bezpečáci z nich zatím vytvořili trojúhelník a všechny zavedli dovnitř. Sorjei se k nim připojil jako poslední a kdyţ viděl, ţe jsou všichni na svých místech, dotkl se komunikátoru. =/\= Sorjei Scorpionu, osm k transportu =/\= Za okamţik se jich všech zmocnil ten známý šimravý pocit transportního paprsku jenţ je přesunul na vedlejší loď.
Created by Rhianna ir- Mnesiah Thai & Lt. Sorjei Název: Hozená rukavice Autor: Ren Dhark Lokace: U.S.S Zhukov Opouštěl jsem ošetřovnu se smíšenými pocity,neboť můj protějšek Doktor Sten právě řešil zuřivou a úpornou slovní válku se svým nadřízeným a nebral si přitom ţádné servítky. Pravda byl v menšině,ale nic si z toho nedělal,boj s větrnými mlýny,byl jeho chleba,jak řekl. Důvod,jednoduchý konstatování svého šéfa o stavu některých pacientů a jejich vyhlídky. Upozornil své kolegy,ţe ţádné umíraní se nekoná a kdo si myslí opak má smůlu a osobně ho uškrtí,pokud tak se stane.Reakce byla velice spontánní,a Sten byl vykázán z ošetřovny. Coţ se bohuţel nestalo a vypukla divoká hádka ,kterou bych u vědců nečekal a výrazů,při nich by Klingon se červenal. Zamyšleně jsem minul svého šéfa,jeţ se vrátil ze Zhukova,nebylo mu nějak do řeči. Přesto mi poklepal na rameno a oslovil mne. „poručíku,aţ skončí příští směna,přidáte se k výsadku a dokončíte zprovoznění Zhukova,vím ţe máte jiné plány,ale situace se zkomplikovala a proto je nutné věci uspěchat,takţe mladíku směr transport,nezapomeňte si věci,uţ vás čekají“ Tak to byl můj šéf,samé překvapení,ale to uţ jsem věděl,jeho smysl pro humor a vydávat rozkazy v tu nejnevhodnější dobu,takţe jsem uloţil svojí nejnovější práci a opustil strojovnu směr transport,uţ na mně čekal opravářský tým jeţ mněl vystřídat poslední směnu,jeţ zprovoznila většinu systému a na mně bylo to dokončit. „konečně jste zde pane,uţ na vás čekáme,říká se ţe jste byl na ošetřovně,kdyţ tam řádil ten šílenec Sten“ „no,jestli je šílenec,to vám nepovím,ale jedno je jisté pokud bude on na lodi,tak máte jisté jedno,zubatá to bude mít hodně těţký,aby si vás vzala sebou,je pravda je to cvok,ale je ….“
Kdyţ nás přenesli,přivítalo nás poblikávaní nouzového osvětlení,náhradní zdroj sice fungoval,ale většina energetických kanálů.byla zkratována,nebo poškozena.Kráčeli jsme chodbou k můstku a pročítal hlášení předchozí směny,z toho co jsem viděl můj šéf se s prácí
vůbec nemazlil a zprovoznil nouzový zdroj,obnovil prakticky v celé lodi podporu ţivota,a zadrţovací pole,ve většině poškozených sekcích. Náš nový úkol bylo zprovoznění impulsních motoru a utěsnění některých částí lodi,kde stále selhávala některá zadrţovací pole. Můstek byl z nejhoršího venku,všechny trhliny byli opraveny a většina konzolí,byla demontována a probíhali jejich opravy,kapitánova kajuta zůstala,jako zázrakem nezasaţena,přesto byl kapitánův deník těţce poškozen,opustil jsem můstek Zhukova a spěchal do strojovny,jediný fungující turbovýtah mne tam za blikání nouzového osvětlení rychle dopravil. Jediné co chybělo bylo warpjádro,jinak byla strova ve velmi zachovalém stavu,ale z výrazu stojícího loďmistra tak bohuţel nebylo,neznámá síla doslova zničila 80% energetických kanálu lodi,takţe plavidlo,bylo během chvíle naprosto bezmocné,pochopil jsem proč asi Zhukov odhodil jádro,ale byla to jen domněnka,A jak mi jednou říkal šef,“ „domněnky jsou jen vaše hypotézy,ale já chci jasné důkazy,tak se snaţte“ A tak jsem se snaţil,byla nutná prakticky kompletní výměna většiny energetických kanálu a kolektoru,páteřní sítě lodi,coţ si vyţádalo většinu personálu ze Skorpionu. Teprve po té bylo moţné obnovit plně dodávku energie,do důleţitých uzlu lodi a zajistit dostatečný příkon. Byl jsem unavený,zničený,ale byl jsem stále v jednom kole,ţivotně důleţitá oprava byla skončena a energie začala proudit do většiny lodi,pouze do zničené části ne. Tam uţ fungovaly další týmy,snaţící se opravit nejhorší poškození.Většinou to dopadlo tak,ţe poškozená paluba,byla odříznuta od lodi,pokud to bylo moţné tak byla odhozena. Pozoroval jsem se smíšenými pocity,to kruté mrzačení,jako inţenýr jsem trpěl ¨jako pes,ale jako důstojník jsem byl nucen chápat situaci a stav. Ucítil jsem lehkou vibraci způsobenou zpětnou vazbou,to naskočily impulsní motory. „strojovna na příjmu,pane“ „impulsní motory plný výkon,oprava dokončena,uskutečňuji sérii konečných testů motoru.“ Obrátil jsem pozornost k příchozímu,postarší loďmistr,mi s naprostým klidem oznámil,ţe týmy dokončily utěsnění lodi a funkčnost podpory ţivota ve všech nepoškozených sekcích. Nečekaně pohasli světla,ale vzápětí opět naběhla s novou silou,udiveně jsem se otočil za sebe,kde zrovna kdosi zprovoznil hlavní počítač. Ocenil jsem to,to bylo důleţité získali jsme mozek,a ted to chtělo nějaké ty smysly. Senzorová výbava pracovala na 60%,z názoru specialisty,to bylo moţné navýšit ještě tak o 20%,ale na víc uţ jsme neměli to poškození,bylo příliš rozsáhlé,stejně tak hovořil spojový a počítačový specialista,hlavní počítač mně omezenou působnost a část jeho moţností byla ţalostně omezená.
„poručík Dhark,skorpionu“ „Scorpio,slyší stav poručíku“ „obnovení energie veškeré energie v hlavních částech lodi“ „pohon“ „impulsní motory plně funkční“ „defenzivní prostředky“ „ 65% a stoupá za dvě hodiny dosáhneme 80%,coţ je maximum“ „zbraně a štíty“ „štíty na 22% víc jak 56% nejsme schopni překonat,generátor štítu je stále v opravě,utrpěl největší škody“ „důvod“ „přetíţení,a mohutný zásah neznáme energie“ „phaserové banky nepoškozeny,ale energetické kanály jsou zcela vyřazeny z provozu,oprava pokračuje,torpédomety plně funkční“ „dobrá poručíku,napište mi zprávu a odešlete ji,a vyčkejte dalších rozkazů“ „rozumím,Dhark konec“ „Tak to bychom měly,ted si pánové pokud nic nemáte budu v vedle v kajutě,kaţdých třicet minut mne informujte,o stavu ,při jakékoliv nesrovnalosti mne informujte“ Seděl jsem v křesle,tragicky zesnulého Kapitána Veraty a přemýšlel nad nastávající situací,všechno ostatní jsem hodil za hlavu. Co mohlo vyřadit z provozu páteřní energetickou sít,zbraň či co to bylo muselo překonat štít lodi i ochranné prvky lodi,pak uţ mohlo následovat selhání obraných prostředků,přetíţení warpjadra,kapitán to řešil jeho odhozením.Čímţ zabránil naprostému zničení lodi. Pak lod zasáhly konvenční zbraně. A následoval masivní výsadek nepřítele,kapitán nařídil evakuaci,část posádky lod opustila,část přeţila,ale bohuţel většina to štěstí neměla a zahynula při explozivní dekompresi. Ale jak je moţné,ţe lodní senzory nic nezachytily,lod musela přece útočníka vidět,tady něco nesouhlasilo,pokud,…………………ano,před dvěma dny při té podivné nehodě ranbout“ „ţe by to souviselo se zničením lodi,moţné to je ,ale je to mnoho neznámých jediné je společné lod byla poškozena,aniţ lodní systémy cokoliv udělaly a v nehodě zabránily.
Útočník musí být maskovaný,ale nejmodernější senzory jsou schopny zachytit i maskovací technologii romulanské válečné lodi,sice jen v omezené vzdálenosti,ale v dost daleko,aby podnikla proti opatření. Neznámý útočník,musel disponovat podstatně lepší technologií,neţ jakou jsme kdy poznali,pokud nemyslím Q,ale od nich raději dále. Pak tu byla další věc,proč tu byl ten výsadek a co bylo jeho cílem,musel být vyslán ve chvíli výpadku systému,neţ naběhli náhradní zdroje,posádky se nutně musela bránit,alespoň vyslancovi lidé se činily,neměli šanci,ale neprodali kůţi lacino. „pane,něco tu máme“ Vystřelil jsem z křesla a třemi skoky byl můstku,můj poněkud rychlý příchod vzbudil pozornost,la uklidnil jsem ho: „co máte praporčíku“ „tým B hlásí podivný nález v energetickém kanálu blízko hlavního hangáru“ „uţ jsem na cestě“ Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky,ale na to co jsem měl vidět jsem nečekal „zde pane,podívejte“ A technik ukázal na spečenou krabičku z níţ bylo vyvedeno několik kabelů. „co si myslíte,ţe to je“ Znělo to moc fantasticky a neuvěřitelně,neţ aby to byla pravda. „sabotáţ,pane“ „nemyslím většina energo kanálu je kontrolována“ „tuhle věc jsem,ale musel někdo dát pane“ „ale,kdo někdo z posádky,,,,,,,,,,,,,moţná špion,,,,,,,,,,,,,, „špion…………na lodi federace……..to se mi zdá hodně přitaţené za vlasy“ „né tenhle rozhovor k ničemu nevede,vyjměte to a odešlete na Skorpiona“ „záhad přibývalo a řešení se topilo ve tmě,jak tohle skončí…………. Název: Late night show Autor: NeeChee Harrigan Lokace: kajuta senior kadeta Harrigana NeeChee se unaveně svalil do křesla ve své kajutě. Posledních pár dní bylo dost náročných.
Nikdy nedoufal, ţe hned po absolvování AHF dostane místo antropologa na tak prestiţní lodi jako Scorpion. Administrativní kolotoč kolem nového přiřazení pro něj byl novinka, ale snad uţ měl všechny náleţitosti vyřízené. Setkání s kapitánem Youdsovou proběhlo hladce, ale kdyţ zjistil, ţe jeho velící bude "ţelezná lady" Websterová, radši si počkal, neţ bude mít tu správnou náladu. Být telepat má svoje výhody, pomyslel si trpce. A stejně tak nevýhody. Procházka kolem ubikací MACO mu způsobila několikahodinovou nevolnost. Tolik myslí koncentrovaných na disciplínu těla a zanedbávajících duševní hygienu... při té vzpomínce se otřásl. Ale pořád to bylo lepší, neţ myslet na Zhukov. NeeChee se zastavil za několika z přeţivších, aby se dozvěděl něco o útočnících, ale jejich vzpomínky byly útrţkovité a proţitým traumatem tak zpřeházené, ţe nedokázal sestavit ani základní profil. Sakra! A navíc uţ dva dny pořádně nespal, protoţe se mu obrazy masakru přemílaly v hlavě sem a tam. Sakra, sakra, sakra! Sebral ze stolku padd a asi popadesáté si prošel své poznámky. Tak málo údajů a tolik moţných vysvětlení - které z nich je ale pravdivé? Jsou útočníci něco jako Borgové, nebo jenom vysoce efektivní bojové stroje? A jakto, ţe se jejich DNA tolik podobá lidské? Co bylo jejich cílem? Měli skutečně takový zájem o jeho Excelenci, nebo to je jenom krytí pro mnohem rafinovanější plán? Senior kadet Harrigan zavřel oči a pokusil se urovnat myšlenky. Velkou část vzpomínek posádky napadené lodi odsunul stranou ke svým vlastním dojmům - s tim zvěrstvem se vypořádá, aţ bude čas. Pomalu si přehrával všechny vzpomínky, které se mu podařilo přečíst a objevovali se v nich ti podivní... piráti. Tady fungoval adrenalin, tady panická hrůza - pomalu třídil vzpomínky do jednotlivých kategorií. Stop. Tady něco nehraje. "Počítači? Máme nějaké záznamy o rase s vyspělou technologií na zpracování feromonů a psychoaktivních látek?" "Pozitivní," ozval se počítač. "Přejete si seznam všech třiceti osmi ras?" "Sakra," ulevil si, tentokrát nahlas, antropolog. Rychle sáhnul pro druhém paddu a sepsal krátkou zprávu pro poručíka Websterovou. Pokud ty časté projevy panické hrůzy v blízkosti agresorů byly způsobeny psychoaktivními látkami, šéfová tomu určitě přijde na kloub. Odeslal memo. Byla to sice chatrná naděje, ale lepší prozkoumat všechny moţnosti, neţ nějakou opomenout. Rychle se protáhnul sprchou a poţádal počítač o hrnek horké čokolády. Musí se s těmi vzpomínkami vypořádat, jinak se zase nevyspí. Odloţil nedopitou čokoládu na stolek a uvelebil se v sedě na posteli. Pomalu zavřel oči a nechal odsunuté myšlenky plynout. Nejdřív ty svoje - šok, znechucení, lítost, strach; to vše se střídalo v rychlých obrazech a vypalovalo mu hořkou bolest do srdce. Pevně svíral slzící oči a dál se probojovával horou utrpení a bolesti. Kdyţ po hodině vyčerpaně padl nazad, celý se třásl. Hlavou mu ještě proběhla myšlenka, ţe by měl zajít za lodním poradcem, ale únava se přihlásila o slovo, tak se jenom schoulil do klubíčka a okamţitě usnul. Název: Sektor 58/A Autor: Natalia Youds Lokace: Vrak USS Zhukov USS Zhukov se pomalu probouzela k ţivotu, pokud se to tedy dalo ţivotem nazývat. Spíš to bylo jako pacient v komatu, někdo pro koho jiţ není naděje, ale přesto lékaři dělají co je v jejich silách, aby v něm udrţeli alespoň tu kapku ţivota co zbývá. Ano, přesně o tohle se
pokoušel Marvin společně se zhruba dalšími 30 inţenýry na palubě vraku Zhukova. Dále ještě asi dvacet lidí od bezpečnosti prohledávalo nově přístupné oblasti lodi v naději, ţe najdou ještě někoho kdo katastrofu přeţil. Šance však uţ byly téměř nulové. Záchranné týmy měli mezi sebou i lidi, kteří ještě před několika dny na Zhukovu sloţily, někteří i několik let. Bylo to pro ně velice obtíţné, procházet tak důvěrně známými koridory v tak neznámém stavu. Ještě horší bylo ale neustálé nalézání dalších a dalších obětí. Kaţdý doufal, ţe ti lidé, na které nejvíce myslel, jsou právě těmi co se dostali do záchranných kapslí. Pro ty stále existovala naděje. Ale smutné chvíle zaţívala i původní posádka Scorpionu. Stejný počet osob, který na Scorpion přišel ze Zhukova také odešel z lodi na Zhukov. V případě Zhukova to bylo více neţ třetina posádky. A mnozí z těchto lidí byli mezi nalezenými oběťmi. Na palubě 26 se právě ozval něčí interkom. „Dante Destewanovi.“ Podporučík Destewan společně z dvěma poddůstojníky z oddělení bezpečnosti ještě stále hledal někoho, kdo by katastrofu přeţil. Mnoho hodin jiţ však nikoho takového nenašli. „Destewan,“ odpověděl pohotově momentálně nejvyššímu důstojníkovi na Zhukovu. „Konečně se nám podařilo odstavit vedení v sektoru 58/A. Uţ by mělo být bezpečné se tam vydat, je to na vás.“ „Rozumím, Marvine. Hned tam jdeme.“ V téhle oblasti nebylo příliš důleţitých sekcí. Hlavně kajuty pro hosty a simulátory. Také však jeden kryt s nezávislou podporou ţivota, který byl určen právě k tomu, aby se do něj posádka v podobné situaci ukryla. Všichni tři muţi zamířili přímo k němu. Tam ale čekalo zklamání, dveře byly stále otevřené, a uvnitř nebylo ani stopy po nějakých lidech, ţivých či mrtvých. „Vypadá to, ţe ani neměli čas se sem dostat.“ Podotkl smutně loďmistr Catler. „Pane,“ ozval se druhý poddůstojník, crewman Jasbinskyj. „Můţete mi pomoci?“ Stál u jedněch standardních dveří vedoucí podle textu na nich do jedné z mnoha zasedacích místností. Podle všeho se mechanismus k jejich otevření vzpříčil. Tahle sekce byla celkem značně poškozená a všude kolem leţely tuny suti, takţe to nebylo nic zvláštního. Destewan přistoupil k cremanovi z druhé strany společnými silami zatlačili do dveří. Ty pro chvíli opravdu povolily. Kdyţ se podívali dovnitř, naskytnul se jim skutečně odporný pohled, a ačkoliv za ten den uţ viděli leccos, tohle bylo na mladého crewmana příliš a jeho ţaludek se definitivě rozešel ze svým obsahem. Podporučík se mu vůbec nedivil, i jemu běhal mráz po zádech. V instruktáţní místnosti se v různých pozicích vyskytovalo asi padesát mrtvích těl, všichni zadušeni a zamraţeni zároveň vesmírným vakuem. Jedna ze stěn byla porušena a tři půlmetrové trhliny v trupu teď krylo pouze silové pole. Podporučík ho ještě pro všechny
případy zkontroloval trikordérem. Moc nerad by se přidal k těmhle nešťastníkům. „Poznáváte je?“ Zeptal se naprosto konsternovaným hlasem Catler. Teprve teď si podporučík jednotlivá těla prohlédl pozorněji. Náhle pochopil co loďmistra tak vyděsilo. Sám byl teď ve stavu hodně podobném. „Všechno to jsou mariňáci. Mariňáci, ze Scorpionu.“ Nebylo pochyb. Na Zhukovu se ţádné sloţky SFMC nevyskytovaly. Aţ to doby před dvěma dny, kdy se na něj přesunul celí vojenský aparát Scorpionu, kterého nahradila skupina MACO. Tady musela více neţ polovina z nich. Všichni tři muţi pomalu procházeli mezi lavicemi a světla jejich svítilen dopadaly na jeden kaţdý obličej, který míjeli. „Zvláštní“, promluvil Jasbinskyj. „Tolik lidí co odcházelo si oddychlo, říkali ţe sluţba na Scorpionu je desetkát nebezpečnější neţ na jiných lodích. Podle záznamu Zhukov s nikým nemusel bojovat víc neţ tři roky.“ Ani jeden z kolegů mu neodpověděl. Tohle nebyl vhodný čas ani místo na nezávaznou konverzaci. „Útok musel být nesmírně rychlý,“ vyslovil svou hypotézu Destewan. „Jestli byla loď obsazena cizími útočníky a mariňáci se ani nestačili zvednout z brifingu...“ Myšlenku nedokončil. Prošel teď kolem první lavice a stál přímo před hlavním holografickým displejem. Kdyby měl energii, jistě by ještě ukazoval, co bylo tématem instruktáţe. Před displejem leţela na podlaze obličejem k zemi schoulená postava. Podporučík ji uchopil za rameno a otočil na záda. Vzápětí na její obličej dopadli paprsky z jeho ruční svítilny. Oči byli nepřirozeně vykulené a pokoţka měla světle modrou barvu od prudkého ochlazení. Ve tváři ještě zůstal výraz, jak se mariňák zoufale pokoušel nadechnout. Kapitánské frčky na límci zcela netknuté uniformy podporučíkovi nedaly příleţitost k nejmenším pochybám. Byl to Jason Berm. „Dante, Destawanovi.“ Ozval se znovu Marvinův hlas. „Měli jste štěstí?“ „Ne, pane,“ odpověděl. „V sektoru 58/A přeţivší ţádní.“ „Rozumím,“ odpověděl sklamaně ale ne překvapeně šéfinţenýr. „Tady jsme skončili. Kapitán vydala rozkaz pro všechny aby se ihned vrátili na palubu Scorpionu. O Zhukov se postará nějaká jiná loď, která přiletí příští týden. Zůstává tu jenom skupina Gamma, aby loď hlídala a opravila co můţe. K dispozici uţ mají připravený raketoplán typu 11.“ Oznámil Marvin podporučíkovi nejnovější informace. „Rozumím, Marvine,“ řekl a ukončil spojení. „Tak jo pánové, slyšeli jste. Na téhle lodi duchů jsme skončili. Destewan Scorpionu, tři k transportu.“
Krátce nato, co se jejich těla odhmotnila přešel Scorpion na kritický warp směrem ke Kavari IV a vrak USS Zhukov zůstal znovu opuštěn. Tedy, skoro opuštěn.
Created by: Natalia Youds Název: Svodky Autor: Hamish Alexander Lokace: USS Scorpion Hamish vstal z křesla jenom pro to, aby si došel do skřínky pro doutník a láhev vína. Právě mu oznámili, ţe mezi mrtvými ze Zhukova byl i jeho nejlepší přítel Jason Berm. Sice by kaţdý řekl, ţe velitelé maríny a velitelé bezpečnosti si půjdou vţdy po krku, ale Ham a Jason byli přátelé uţ od Akademie, kde spolu společně nastoupili, a tak se vţdy jen vzájemně podporovali. Hamish raději vytlačil vzpomínky na padlého spolubojovníka a začetl se do kombinovaných hlášeni Hvězdné Flotily a její Rozvědky. Kavari IV, planeta třídy M, pouze jeden velký kontinent, zbytek souše tvořilo jen pár ostrovů, předpokládaných zbytků po jiných kontinentech, polární ledové čepice skoro ţádné, zřejmě došlo před pár staletími na planetě k nějaké katastrofě. Hlavní kontinent je tvořen především lesy, sem tam nějaké pohoří, vnitrozemí kontinentu proţívá opravdu drsné přechody mezi létem a zimou. Takticky nevýznamná planeta, neobydlená, proto neutrální a proto se na ní bude odehrávat konference. Konferenční centrum je, kvůli bezpečnosti, velmi vysoko v horách blízko východního pobřeţí Velkého oceánu. Svodka SFI: Má se dostavit velvyslanec Tarkin za Federaci, Quah za Klingony, Gul Turok za Cardassiany a nějaký Tusix na Romulanské Impérium. Tarkina všichno dobře známe. Quah bude hájit Federaci, protoţe s ní jsou Klingoni o dost silnější, jeden s mála Klingonů, co to chápal uţ od začátku. Turok se pokusí vytřískat z konference veškerý kapitál pro Cardassiany. Ohánět se bude tím, jak jeho národ na konci války s Dominionem obrátil kanóny proti JemHadarům a tím strhl vítězství na stranu Federace. Turok spolupracoval s Dominionem aţ do doby, kdy vybombardoval Cardasii. Tusix: na romulanského delegáta toho bohuţel moc nemáme, víme jen, ţe je nakloněn myšlence míru, padá zde podezření, ţe kdysi i mluvil s velvyslancem Spockem na Romulu. Od dob incidentu se Shinzonem a tajným superkříţníkem Scimitarem, které zastavil Federační důstojník (J-C Picard) má hlubokou úctu k čestnosti některých Federálních důstojníků. „Grr, tohle mě nezajímá, to je spíš pro Tarkina.“ Zavrčel Hamish a přeskočil na další stránku. Další svodka SFI: Nepřítel, jeţ přepadl Zhukov, chce zřejmě zmařit celou konferenci, od nyní jsou označování jako neznáma teroristická skupina. Je vysoká pravděpodobnost, ţe bude napadena i sama konference.
Klingonský delegát přiletí v křiţníku třídy VorchCha, romulanský ve Warbirdu třády Dderidex a Cardassian v Galoru. Jako Hlavní bezpečnostní důstojník máte za úkol spolupracovat s bezpečnostní ostatních delegátů a zajistit bezpečnost konference. „Skvělý, hádat se s romulanama a cardassianama.“ Zamumlal Hamish a dolil si sklenku, „tohle bude sranda, doufám ţe Chadwickovi MACO za něco stojej.“ Bezpečnost konferenčního centra: vnitřní vybavení, phaserové banky na stěnách v důleţitých koridorech, interní bezpečnostní silová pole třídy 11. Venkovní phaserové banky, vnitřní i venkovní senzorová síť. Dole pod horami bezpečnostní stanice, nahoru do centra vede pár starých cest, ale přístup je nesmírně obtíţný. Na orbitě planety několik automatických obranných druţic z torpédometem a phaserem typu XII. Přímo pevnost. „Konečně něco uţitečného, doufám ţe se MACO ujme okolí a Shankse s Jane pošlu přímo na konferenci.“ Řekl Hamish a zapsal si pár poznámek do PADDU. Nic nového o útočnících z našich dat nevykoukali. Bezva, holt budem muset improvizovat, to mam fakt radost. Hamish dál pročítal nepodstatná hlášení, popíjel své víno a vzpomínal na mrtvé ze Zhukova, které osobně znal. Název: Výzkum implantátů Autor: Jason "Shadow" Irmitrij Lokace: Vědecká laboratoř „Tak co na to říkáte?“ prohodil Jason Irmitrij k vědci, se kterým pracovali na odhalení záhady implantátů, které v sobě původně měl zabitý útočník na Zhukovu. Muţ zavrtěl hlavou. „Nevím, je to divné. Takovouhle směs prvků jsem ještě neviděl – v jeden moment to vypadá jako organická sloučenina, pak zase jako kov. Můj trikodér je z toho úplně auf…“ „Můj taky. Ještě ţe alespoň Dhark se Stenem zjistili základní funkce – my se teď můţeme soustředit na podrobnosti. Ne, ţe by nám to nějak pomohlo – ta zatracená slitina či co to je, je opravdu záhada…“ Jason ze zamračil na podivné údaje na trikodéru. Zkusil změnit nastavení, ale údaje zůstaly stejně nesrozumitelné. Nezapomeň, ţe je to stroj, pomyslel si. Sice výkonný, ale přeci pořád jen stroj… „Franku, podejte mi prosím sondy od měřáku – podíváme se na ten generátor štítu…“ „Jo, tady je,“ řekl vědec, sáhl do police za sebou, kam uţ předtím odloţili potřebné zařízení, a podal ţádané sondy Jasonovi. Ten je převzal a připojil jednu je do příslušných konektorů na přístroji. „Tak jedem,“ prohodil a spustil měřící přístroj. Pustili se do práce… ************** O dvě hodiny později pořád ještě neměli v rukou ţádné pouţitelné údaje… „Co je zase tohle?!“ rozčiloval se Jason nad podivným výstupem z trikodéru. „Jak můţe být vnitřní plášť pokryt Erbiem? Ten prvek přece není stabilní! A zvlášť v takhle čistém stavu…“ „No ale ani trikodéry ani sondy nezaznamenávají ţádný radioaktivní rozpad. Nemůţe to být
chyba přístroje?“ snaţil se vědec najít vysvětlení. Jason se na něj podmračeně podíval: „A co ostatní údaje, které jsme ověřili? Takto selektivní chyba se mi nezdá pravděpodobná…“ Zamyslel se. „Nejspíš to tak asi bude, i kdyţ pro to nemáme vysvětlení. Ale stejně mi pořád chybí zdroj energie – nějak se to přece napájet muselo! A pak ty divné fluktulace energie…“ „Nemohlo to být způsobeno vyzařováním trikodéru nebo sondy? Co kdyţ jsme tomu tím nechtěně dodali energii?“ Jason se zamyslel a pak kývnul. „Je to docela dobře moţné. Ale v tom případě, co je přijímač? Uţ jsme to prošli kříţem kráţem a na nic podobného přijímači jsme nenarazili…“ Vědec mu odporoval: „A co ta divná struktura na pozici 12-3-25? Do té se nám nepodařilo skenem proniknout…“ Jason zavrtěl hlavou: „To by musela být z neutronia – a nedokáţu si představit, proč a jak by něco takového někdo do libovolného zařízení dával…“ „Ale to místo tam je. Takţe co s tím?“ Jason několik desítek vteřin přemýšlel. „Zkusíme tomu dodat energii pomocí sondy a budeme měřit reakce. Uvidíme, co se z toho vyvrbí.“ Jason Irmitrij si zamyšleně měřil zrakem malou věcičku, která jim přidělala tolik starostí. „A co kdyţ je to nebezpečné? Co můţeme vědět, jaký to má další účely?“ zaprotestoval Frank nepřesvědčivě. Ale sám uţ věděl, ţe je zvědavý na výsledky experimentu. „Já si tu moţnost taky připouštím – proto jsem taky sestavil tenhle malý přístroj. Říkám mu Energetická černá díra. Kdyţ ho zapnu, vysají projektovaná silová pole veškerou energii ze zaměřeného objektu. Má to ale malý háček – je jen na jedno pouţití, pak se musí depolarizovat a zbavit nasáté energie. A to nejde bez vyjmutí zásobníku energie ven z přístroje. Snaţil jsem se to udělat co nejjednodušší, ale protoţe pracuji s náhraţkovými materiály a nemám s sebou svůj původní blueprint, trvá vyjmutí minimálně tři minuty. Taky přístroj nebyl ještě odzkoušen – dodělal jsem ho jen pár minut před tím, neţ nám sem dohodili tuhle záhadu…“ Frank kývl. „Rozumím. Ale máme čas, můţeme to napřed vyzkoušet na něčem jiném…“ Jason kývl. „Dobře. Tak já na testování objednám nějaké energetické články z phaserů a připravím nějaké postradatelné přístroje. Vy mezitím sestavte naše prozatímní výsledky do nějaké pouţitelné podoby. A pak se do toho pustíme…“ ************** „Tak, to bychom měli! Co na to říkáte?“ zeptal se Frank Jasona. „Myslím, ţe můţeme být spokojeni. Ten štít opravdu funguje – škoda jen, ţe se nám jej nedaří udrţet déle jak těch deset dvanáct minut… Ale účinnost je skvělá.“ Bezděčně se oba podívali k vedlejší laboratoři, ve které bylo ještě teď, po hodině od ukončení testů, znát následky. Několik ohořelých přístrojů, stopy po phaseru na stěnách, a podobně. Několik techniků se tam producírovalo se svým vybavením a snaţili se dát vše do pořádku… Oba vědci se na sebe podívali. A pak současně kývli hlavou... „Dobrá, myslím, ţe tady jsme prozatím hotovi. Podíváme se na to zase zítra, nebo máte v plánu něco jiného?“ Jason se poškrábal na bradě, na které začínalo být znát strniště – uţ několik dnů mu práce prakticky nedávala čas se pořádně oholit (do své kabiny zavítal opravdu jen kvůli spánku a hygieně a to ještě opravdu jen v té nezbytně nutné míře, aby si zachoval dostatek energie pro práci a nebyl ostatním na obtíţ…). „Pokud nedostaneme jiné pokyny, mohli bychom zítra pokračovat. Ale já potřebuji dobít baterky – nejdřív si dám pořádnou sprchu, a pak zamířím do Přední desítky. Kdyţtak se pak
ozvu… Prozatím sestavíme hlášení o našich výsledcích a pošleme ho šéfové, ať si teď nad tím hlavu láme pro změnu někdo jiný. My si myslím zaslouţíme pauzu.“ Frank kývl a pak začali balit pouţité vybavení… (Sepsal Jason Irmitrij) Název: První pacienti Autor: Ari Browder Lokace: Ošetřovna Nejrpve mě napadlo ,ţe se mi někdo vloupal do kajuty a ve spaní mi vrazil ránu pěstí do ţaludku. Následně sem si uvědomil, ţe je to docela blbost. Uţ jen proto, ţe po ráně pěstí by mi ţaludek asi nedělal kotrmelce a nevydával zvuky jak raněný medvěd. Pomalu sem se posadi na okraj postele a zjistil sem, ţe se mi točí hlava jak po pěti hodinách na kolotoči. Kdyţ se k tomu připočte zesílené vnímání díky tykadlům, není to vůbec nie hezkého. Jen s maximálníma obtíţema se dovleču do koupelny a opláchnu si oblyčej. A to sem myslel ,ţe zlé sny budou jediní spestření dnešní noci. Krokem, který připomíná spíše plíţení, se dostanu ke skříni a hodím na sebe čistou uniformu. Tyhle symptomy sem uţ jednou měl a víc co to je. A jestli se nedostanu rychle na ošetřovnu, ej tu velmi velké riziko, ţe můj ţaludek udělá něco velmi nehezkého. Pomalým krokem opustím kajutu a zamířím na ošetřovnu. .Uklízím nějaké to lékařské načiní a šmejdím kde bych co udělala, kdyţ v tom se otevřou dveře ošetřovny. Zamrkám na modrá tykadýlka opírající o zeď. Rychle přiskočím a podepřu poručíka zvolna se kácejícího na zem. Poloţím ho na nejbliţší lůţko a proskenuji ho. . ,,Nemáte dobrou barvu,“ .prohodím ţertem. . „Můţete jí reklamovat u mích rodičů.“ Odpovím a i přes velmi nepříjemný pocit, co mám se mi nějak povede na rtech nějak vytvořit úsměv. Ten se ovšem rychle změní ve škleb, kdyţ se znovu ozve ţaludek. A ozve se i jinak, ţe to sestra musela slyšet. Strnu, oči přes půl obličeje, ale rychle se ovládnu. . ,,A jéje, copak jsme to papali?“ zeptám se s lehkým úsměvem. V tom se mi zobrazí data na trikodéru. . ,,Nic jsme nepapali,“ odpovím si sama. ,,vesmírnou nemoc máme.“ Lítostivě se na svého pacienta podívám. Usměji se a otočím ke stolku s hyposprejem. . ,,Dám vám něco na zklidnění ţaludku a hlavy,“ oznámím mu a jak jsem řekla tak také udělám. Opravdu, chvilku poté, co i sestřička přiloţí hopy ke krku, se mi začne hlava méně točit. Nebo se přestane točit pokoj? Mám uplně rozhozené vnímání. Tykadla se mi třesou jako by bylo zemětřesení. Ale opravdu, ţaludek se uklidní. Po chvilce se pokusím posadit. V ten okamţik se mi ovšem opět roztočí hlava a já padnu zpět na polštář. „Nebudete se zlobit kdyţ tu ještě chvilku poleţím….“ Snaţím se zaostřit na její nakrčník a její hodnost. Po chvilce to vzdam. „….sestři?“ Sleduji jeho marný pokus posadit se a neţ se stihnu nadechnout, abych mu řekla, ţe je to marné, spadne zpět. Na jeho dotaz odpovím : .,,Jistě ţe to nebude vadit. Zatím se pořád ještě třesete. Doporučuji Vám tu zůstat.“ Ještě chvíli sleduji jeho tykadlotřas a pak se s úsměvem obrátím a zamířím ke své rozdělné práci. . Dveře na ošetřovnu se otevřou a dovnitř vejde celé koncilium osob, vedené vysokou osobou v
celozelené slavnostní uniformě. Kousek od dveří zvedla hlavu, přikývla poddůstojníkovi, který ji doprovázel a pohlédl na osazenstvo ošetřovny. . "B`rý den, pánové, dámy, major Chadwick, mám se tu stavit na prohlédku, takţe..." Pevně sevřu víčka a navíc ještě přes ně raději dám ruku, aby byla před mýma oči opravdu byla opravdu tma. V tom se ale ozve zvuk otevření dvěří a následně kavalérie kroků. Otevřu oči a podívám se o co jde. Uniformu poznám ihned…MACO. . Otočím se od své rozdělané práce a překvapeně zamrkám. Takhle bych zírat neměla, řeknu si a ovládnu se. Poodstoupím od jednoho z prázdných lůţek. . ,,Pokud byste byl tak laskav,“ pokynu tomu dlouhánovi a ukáţi na lůţko. . "Oki," oznámí major a přejde k vyhrazenému lůţku, na něţ se posadí a vyčká, aţ si ho někdo začne všímat. . Jen si skočím pro tricoder a hned se vrátím k majorovi. Letmo se na něj usměji a proscanuji ho. Zároveň se scanem si ho i prohlíţím. . ,,Nějaké obtíţe?" zeptám se. . Major chvilku nechá na sebe působit trikordér a pak se náhle zvedne, přetočí se podporučíkovi za záda a opře si svou bradu o její rameno, načeţ jednou svou rukou chytne tu její, ve které svírá trikordér a natočí jí tak, aby "jakoby by viděl na trikordér" zpoza jejího ramene. . "Mám zrychlený tep, hříšné myšlenky, vysoký tlak...to vše jen jak jsem Vás viděl, podporučíku." Řekne a pak podporučíka přetočí k sobě tak aby jí mohl hledět z očí do očí. . "Jsem nemocen láskou k Vám..." Kdyţ se tak náhle zvedne trochu se leknu. Opře se mi bradou o rameno a já se na něj poočku podívám. Říká, ţe má hříšné myšlenky. Zajímavé. Kdyţ pak ale hlava zmizí a on mě otočí, nechápavě zamrkám. . ,,Láskou? Aţ tak?" zeptám se s nadzvednutým obočím. Ruku s trikodérem prostrčím mezi námi a podívám se na výsledky. .,,Zrychlený tep i vysoký krevní tlak souhlasí, ale o hříšních myšlenkách tu není ani zmínka. Řekněte, jak se Vám dýchá?" "S Vámi v náručí můj dech je hluboký, tak hluboký, jak zeleň vašich očí, Ari..." povzdechne si major. . Pousměji se. ,,Zvláštní. Máte nemocné průdušky a dýchá se Vám skvěle. Hmmm." zamyslím se. "Není nic, co by mi mohlo zabránit v tom milovat Vás..." Kdyţ říká milovat Vás, zvednu hlavu. Udiveně vykulím oči a pak se usměji. .,,Vy jste si nějaký jistý. Ani jste se nezeptal jestli uţ nejsem zadaná.“ Řeknu pobaveně. . Major se usměje, jak sluníčko na hnoji. . "Víte, co neví major Chadwick, neexistuje a já nevím, ţe by jste byla zadaná, podporučíku."
Úsměv má vskutku pěkný, to se musí nechat. .,,A jste si opravdu jistý, ţe major Chadwick ví opravdu vše?" "Samozřejmě," odpoví major, ale tentokrát uţ to není tak milé. Spíše...temné, hluboké sebejistoty, sebejistoty všehoschopného člověka. . ,,Ano, má pravdu. Nejsem zadaná." řeknu. Pod dojmem z jeho hlasu se stáhnu kousek zpět. . "No vidíte," . usměje se, jako by ta temná postava kterou Ari viděla, uţ víc nebyla. . Opět přilepím oči na scan. . ,,Raději byste se měl znovu posadit, ať nemusíte koukat tolik dolů." řeknu opět konverzačním tónem. Major se s úsměvem na rtu posadí na biolůţko a zahledí se podporučíkovi do očí. . "Je Vás moţno vidět i jinde neţ zde v tom sterilním prostředí ošetřovny? Třeba taková "přední desítka"...co říkáte?" V zamyšlení našpulím rty. . ,,To má být pozvání?" zeptám se zvědavě. . "Indeed," odpoví suveréně major Chadwick. . Chvíli popřemýšlím a nakonec svolím. . ,,Dobrá tedy, kdyţ se tak nevinně koukáte." nemohu přejít jeho výraz štěněte. . "Tak na kdy to vidíte, podporučíku?" "Končím za hodinu. Pokud mi necháte ještě čas na sprchu, vidím to tak za dvě hodiny." řeknu s úsměvem. . "Ok, tak za dvě hodiny..." řekne rázně major a zvedl se z biolůţka. Obejme podporučíka, nechá ji přepadnout přes ruku a nakloní se k ní, aby jí políbil. . Najednou se se mnou ošetřovna zatočí a kdyţ se zorientuji, zjistím, ţe mě od pádu na zem dělí jen majorova ruka pod mými zády. Překvapeně se na něj podívám. . Major lehce přitiskne své rty k těm jejím, trvalo to vteřinu, moţná dvě...snad jako by to byla věčnost. . Tak tedy teď uţ jsem překvapená absolutně. Po polibku jen zamrkám a jen tak vyjeveně koukám neschopná slova. . "Rád Vás tedy uvidím v baru, slečno Browderová..." řekne major a usměje se na ní. . ,,Jistě." vyrazím ze sebe stále udivená. .
"Bylo krásné Vás tu vidět..." zašeptá major, pohladí podporučíka po tváři a pak se náhle otočí a zmizí... . Dívám se na dveře ošetřovny a stále nevycházím z úţasu. . Znovu se posadím a tentokráte se jiţ nic nestane nic. Stabilitu udrţím. Opatrně svezu nohy přes okraj postele a postavím se. I tentokrát ţádný pád, ţádný kolotoč místo hlavy. „Sestři, ať jste mi dala cokoliv, zabralo to. Uţ se cítím výborně. Máte mé díky. Jak se Vám odvděčím?“ Z údivu mě probere něčí hlas. Podívám se směrem odkud hlas přichází a vidím ţe můj předchozí pacient vstal. ,,Ikdyţ je Vám lépe, měl byste zůstat ještě chvíli leţet.“přiskočím k němu a snaţím se ho poloţit K mému překvapení, nehezkému, jde sestře její snaha o poloţení mě zpět aţ moc snadno. Zatlačí mě do postele, jako bych byl děcko. Očividně jsem ještě plně nezesílil. Ve snaze alespoň trochu si zachovat tvář se na sestru usměji. "No, kdyţ jinak nedáte, tak ještě zůstanu. V kajutě mě stejně nic nečeká." Lehce se usměji "Mimochodem, ještě se neznáme. Jsem na lodi nový. Poručík Daniel Shanks, zástupce taktickobezpečnostního důstojníka." Kdyţ se na mě zazubí, nemůţu odolat a usměji se na něj také.,,Také jsem tu nová. Ari Browder.“řeknu a podám mu ruku.,,Tak teď tu hezky leţte a já si Vás za chvilku přijdu zkontrolovat.“řeknu tónem “a ţádné námitky” a odejdu dodělat svou úplně první činnost a to k úklidu lékařského náčinní.
Created by: Lieutenant j.g. Ari Browder & Lieutenant Daniel Shanks & Major Thomas A. Chadwick Název: Rýsováček na podlaze Autor: Nicholas Nataniel Ryan Lokace: USS Scorpion Marvin seděl za konzolou v pravé části můstku, která slouţila k dálkovému ovládání strojních systémů z velitelského centra. Šéfinţenýr odsud mohl dělat v podstatě stejnou práci jako za hlavním ovládacím panelem ve strojovně a být zároveň v přímém kontaktu s osazenstvem můstku. Marvin této moţnosti nevyuţíval příliš často, ale pokud to bylo ku prospěchu věci tak se jí nebránil. Zrovna teď nadporučík bedlivě sledoval ukazatele výkonu warp-jádra. Loď uţ se několik hodin řítila rychlostí 9,9 a ačkoliv skutečný „kritický warp“ byl ještě o 9 setinek výše, kapitán nehodlala zbytečně ohroţovat posádku ať uţ si Tarkin tvrdil co chtěl. Marvin s ní v tomhle bezvýhradně souhlasil. Zhukov nebyl ani zdaleka schopen cestovat takhle rychle a podle
propočtů Nicholase Ryana bude při současné rychlosti Scorpion na Kavari IV o půlhodinu dříve, neţ by tam byla býval doletěla Veratova loď. Warp-jádro nyní ukazovalo svůj ohromný energetický potenciál, kdyţ dokázalo ještě zároveň udrţovat v pohotovosti štíty a zbraňové systémy. Youds nechtěla nechat nic v náhodě a osud USS Zhukov se jí vůbec nezamlouval. Zatím ovšem nebylo ani náznaku, po nějakém útoku. Z pohledu navigátora se i přes to, ţe se letělo tak vysokou rychlostí, nic moc neměnilo. Tedy pokud vše fungovalo tak jak má. A tentokrát, díkybohu, vše opravdu fungovalo na 100%. Nick co chvíli přelétl svým zrakem celou navigační konzolu, údaje ze všech čidel a senzorů, které měl k dispozici. Ţádná z hodnot se neblíţila k hodnotám mimo normál, tedy aţ na rychlost. A i kdyby některý z ukazatelů oznámil červené hodnoty, tak stejně by to uţ Marvin dávno věděl.
Kavari IV uţ bylo velice blízko, při současné rychlosti by měl Scorpion do systému dorazit během pětadvaceti minut. Náhle se na Marvinově obličeji objevil nejdříve poněkud nechápavý a o milisekundu později zděšený výraz. „Kormidlo, ostře vpravo,“ zařval z plných plic přes celý můstek. Inţenýrův výkřik přišel tak z nenadání, takţe by se dokonce za určitých okolností dalo říci, ţe se Ryan lekl. Pokud by to nyní byla ona situace, tak vzhledem k tomu, ţe se trochu lekl, zareagoval pohotově. Ještě neţ jeho prsty dopadly na konzolu se záměrem příkaz provést, proletělo nadporučíkovi hlavou, jestli má čekat na názor kapitána Youds, či zareagovat pouze na příkaz šéfinţenýra. Výsledkem jeho bleskové úvahy bylo to, ţe loď se začala stáčet oním, dříve zmíněným, směrem. Postup Ryanvi úvahy byl zhruba následující: Rozkaz vydal nadporučík Dante, člověk v posloupnosti velení aţ za Nickem. Avšak naléhavost tónu, kterým byl rozkaz vydán, si vynucoval neodkladné konání – pokud by čekal aţ na rozhodnutí Natalie, mohlo by být pozdě. Za dobu co Nick na Scorpionu slouţil si však stihl zapamatovat, ţe Youds Marvinovi věří a to snad ve všem… Přední manévrovací trysky na levoboku začali vypouštět extrémní rychlostí plasmu a kolos zvaný USS Scorpion začal radikálně měnit kurz. To uţ Nick měl vteřinu času a pohlédl na obrazovku navigačních senzorů doufaje, ţe tam najde odpověď na ono překvapivé rozhodnutí šéfinţenýra. Odpověď přišla vzápětí, ale jejím zdrojem nebyly navigační údaje ale velmi prudký otřes doprovázený zablikáním konzol a následným rozezvučením konzol červeného poplachu. Youds se vší silou drţela opěrek svého křesla. „Hlášení!“ Loď sebou přestala házet stejně rychle jako s tím začala. „Integrita warp pole najednou klesala o 80%,“ ujal se slova ihned Marvin. „Jako kdyby se najednou změnili fyzikální zákony, těsně před námi se najednou začala tvořit nějaká
anomálie. Kdybychom nezměnili kurs a proletěli přímo skrz ní tak bychom by se warp-pole určitě zhroutilo loď by nekontrolovatelně opustila subprostor a taky by se nám nejspíš přetíţilo jádro.“ Natalie na trochu otřepala: „To mi zní povědomě,“ konstatovala. A povědomě to připadalo i jiným členům posádky na můstku. Nick se v rychlosti pokáral za to, ţe si té anomálie všiml aţ poté, co se jí uţ vyhýbal. Kárat se ale přestal ve chvíli kdy zahlédl na senzorech cosi, co tam rozhodně nemělo být. „Madam,“ ozval se, „tři neidetifikované lodě opouští sektor, warp faktor 8,4. Směr 065 na 012,“ oznámil. Od Natalie bylo teď slyšet jenom ticho neobvykle dlouhou dobu. Zkušený pozorovatel by si všiml, ţe bojuje sama se sebou. "Nicholasi, obnovte původní kurs." Nick, který rozhodně čekal jiný rozkaz, nebyl ani tak zmaten, spíše jenom lehoučce udiven. Ale to mu nemělo šanci zabránit, byť jen na vteřinu, zaváhat. „Obnovuji původní kurz do systému Kavari IV,“ odpověděl a loď se začala stáčet nazpátek. Anomálie byla jiţ pěkně daleko za zádí. „Zrychluji na WF 9,9,“ oznámil a jak řekl tak také udělal. "Odhadovaný čas příletu?" Zeptala se kapitán. Její hlas zněl jakoby právě sama také raději letěla někam úplně jinam. „Do systému vstoupíme za 14 minut 38 vteřin,“ odpověděl kapitánovy na její dotaz nadporučík od navigační konzole. ‚14 minut,„ zopakoval v duchu sám pro sebe Nick. Za tu dobu se ještě můţe udát věcí… "Uvědomte o tom velvyslance Tarkina," řekla Natalie. "A připravte kapitánovu jachtu." Created by Capitan Natalia Youds and Lieutenant Commander Nicholas N. Ryan Název: Domove, sladký domove Autor: Jason "Shadow" Irmitrij Lokace: Kajuta Jasona Irmitrije Jason Irmitrij znovu přelétl parametry holoprogramů, na kterých uţ několik hodin pracoval. Spokojeně se usmál. Jestli to bude fungovat tak jak má, tak se brzy setká se svými blízkými – i kdyţ jen virtuálně. Na okamţik se zamyslel. Pak provedl drobnou úpravu. Původně chtěl ponechat věk dětí tak jak byl, ale po chvíli uvaţování se rozhodl tam dodat i ten incident v laboratoři. 23 let během pár dnů – ještě ţe tam s nimi tehdy byl Diablus, protoţe kdoví jak by to jinak dopadlo.
Otřásl se. Věděl, ţe experimentování s časem je nebezpečné, ale tehdy si myslel, ţe pro Alicii je to jediná moţná pomoc. A kdo mohl tušit, ţe ze zastavení času se vyklube jeho zrychlení? Ostatně, kdyby nebylo té sabotáţe, tak by to dopadlo jinak… Rozhodl se, ţe o události raději Flotilu informovat nebude. Odehrálo se to přece uţ před dvěma lety a k tomu ještě na druhé straně momentálně uzavřené červí díry, takţe komu na tom záleţí (kromě něj samozřejmě)? Ostatně, programy byly určeny pro jeho osobní pouţití, takţe na tom stejně houby záleţí, pomyslel si. „Počítači, uloţ holoprogramy série Jason Irmitri pomlčka Domov do simulátoru, který mi byl povolen k pouţívání!“ „Nelze provést. Paměť, kterou máte vyhrazenu, nedostačuje ke kompletnímu uloţení celého bloku. Určete prosím programy, které chcete ponechat.“ Jason v duchu zaklel. Ţe já je dělal tak komlexní… „Dobrá. Uloţ programy 1A, 1B, parametry programu 2A, program 3B, 4D a 4E . Programy 2B, 3A, 4A a 5B uloţ do mého prostoru v počítači. Zbytek smaţ!“ „Provedeno.“ Jason se pohodlně opřel v křesle. Jeho zrak padl na fotografii manţelky a obou dětí, které si nechal udělat krátce před odletem na onu osudnou plavbu, která jej přivedla do prostoru Federace. Dosud ji nespatřil nikdo kromě něj. Bezděky zdvihnul pravou ruku a letmo se dotkl výstupu ze svých mozkových implantátů. Přitom náhodou zmáčkl skrytý vypínač, voperovaný pod kůţí, který uţ téměř půl roku nepouţil. Ten vypínač aktivoval soukromou komunikační linku, kterou si s Ariadne kdysi společně pořídili, aby mohli být v neustálém kontaktu podle potřeby, bez ohledu na systémy jejich lodí nebo veřejné sítě. Taky ho to tehdy stálo skoro 300 tisíc kreditů… Ale od té doby, co byl ve Federaci, systém mlčel. Jen občas se mu zdálo, ţe slyší nějaké vzdálené ozvy – vţdy se to ale ukázalo jako omyl. Najednou měl pocit, ţe slyší tichý praskavý zvuk. Kdysi mu ohlašoval linku, běţící naprázdno… Vyskočil z křesla. Jestli je to pravda, pak je Ariadne někde tady! Zařízení mělo díky kvantovému párování téměř neomezený dosah – vlastně ještě před dvěma lety a pár měsíci jej pouţil přes celou známou oblast galaxie, bez sebemenšího zkreslení. To bylo ještě v době, kdy byl na druhé straně… Pokud je to pravda, musí být Ariadne někde v této galaxii! Jason cítil, jak se mu horečně zrychluje tep. To by ale znamenalo, ţe musela se svou (nebo třeba jinou, jak si jasně uvědomoval) lodí projít bránou – a to zase, ţe se červí díra opět otevřela. I kdyţ asi jen na chvíli, vhledem ke své nestabilitě. Vyslal volací signál – bez odpovědi. To znamenalo, ţe buď neměla implantát zapnutý, nebo nemohla odpovědět. Ať tak nebo tak, cítil, ţe svitla naděje na brzké setkání. Postupně se uklidnil a po chvilce váhání daný implantát opět vypnul, neboť jej průvodní šum linky znervózňoval – malá daň za takovou moţnost. Zkusí to opět později. Pohlédl na časoměr. Sakra! Do sluţby mi zbývá uţ jen osm minut a cesta trvá pět. Musím sebou hodit… Rychle popadl blůzu, padd s poznámkami o projektu, na kterém zrovna pracoval, a vyrazil směrem k vědeckému oddělení lodi. Snad to stihne… (Sepsal Jason Irmitrij)
