*I* Únorová noc, zima leze do morku kostí. Londýn zasypává sníh. Vločky tančí v neonových paprscích pouličních lamp a usazují se jako šály kolem krků zaparkovaných aut. Na parkovišti na zadní straně betonové budovy v západní části města pádí hubená liška do tepla. Zanechává za sebou koketní otisky tlapek, aby za pár hodin měla ranní ptáčata nad čím žasnout. O pět podlaží výš pozoruje Xavier Ireland skrze stále bělejší okna rozhlasového studia, jak si liška hledá chráněný koutek ve stínu kovového recyklačního kontejneru. „No, já bych zůstal klidně doma v teple,“ radí Xavier svým neviditelným posluchačům z celého Londýna, „a volal bych sem. Jako další se nám ozve muž, který se třikrát oženil… a třikrát rozvedl.“ „Au!“ přisadí si jeho kolega moderátor a režisér Murray svým příznačně banálním stylem a cvakne přepínačem, aby pustil další písničku. „Venku je moc hezky,“ poznamená Xavier. „To bu-bu-bu-bude ráno zmatek,“ koktá Murray. V roce 2003, kdy poprvé spatřil sníh, pracoval Xavier pro tuto rozhlasovou stanici jako poskok, který vaří čaj a dává zástrčky do zdi. Několik týdnů předtím se přistěhoval z Austrálie, změnil si jméno – do té doby se jmeno7
M A r k WAT s O N
val Chris Cotswold – a jal se uskutečňovat nápad, že začne nový život v této daleké zemi, kde žil jako mimino, ale pak už nikdy. stejně jako poprvé i teď se nepřestával podivovat, jak je každá jednotlivá vločka nicotná a kolik jich je třeba, aby pokryly ulici. Jenže zároveň mu nezvyklý pohled a lezavá zima připomněly, že mezi ním a jeho domovem, mezi ním a jeho přáteli je teď větší část zeměkoule. Xavier se časem vypracoval z poskoka na Murrayova asistenta a nakonec si role prohodili, takže teď Xavier funguje jako poradce pro početné nespavé posluchače tohoto pořadu. „Prostě si říkám, co to se mnou je,“ oznamuje jim poslední volající, dvaapadesátiletý učitel, který žije sám na okraji sídliště v Hertfordshiru. kolísající kvalita spojení mobilem odřezává poloviny některých jeho vět. Murray si přejíždí prstem přes krk, čímž naznačuje, že přejdou k dalšímu volajícímu – tento hovor trvá už dobré tři minuty –, ale Xavier vrtí hlavou. „Já jsem přece slušný člověk,“ pokračuje deprimovaný učitel, který se jmenuje Clive Donald, a až ukončí tento hovor, urve ze zbytku noci tolik přerušovaného spánku, kolik dokáže, než se probudí, vezme na sebe šedý oblek a nasedne do auta se třiceti matematickými sešity v opotřebované aktovce na zadním sedadle. „Já… já například přispívám na dobročinné účely, mám také řadu zájmů. Dalo by se říct, že se mnou není nic v nepořádku. Tak proč nedokážu, aby mi fungovalo manželství? Proč pořád dělám chyby?“ „Je příliš snadné si namlouvat, že všechno je vaše chyba,“ říká Xavier Cliveovi a ostatním posluchačům v jejich domovech po celém městě. „Věřte mi, promarnil jsem měsíce – vlastně roky – prožíváním starých chyb pořád dokola. Nakonec jsem se přinutil na ně nemyslet.“ 8
JeDeNáCT
konečně Clive, který získal dostatek útěchy k tomu, aby se přiměl jít do postele, když už k ničemu jinému, poděkuje Xavierovi a rozloučí se. Murray tiskne knoflík. „A nyní potěšení v podobě zpráv a informací o dopravě. Za momentík jsme opět s vámi.“ Murray jde na chodbu a požární dveře nechá otevřené, aby si mohl v chladném vzduchu vykouřit cigaretu. Vločky padají s nebritskou razancí jako krupobití nebo déšť se sněhem, místo půvabné načechranosti toho, co se obvykle považuje za sníh. Xavier si dává doušek kávy ze žlutého hrnku s nápisem BIG CHEESE a s obrázkem plátku sýra. Před pár lety ho dostal od Murraye k Vánocům a svou nevkusnou funkčností a nešikovnou velikostí mu tak nějak připomíná svého dárce. Chvějící se Big Ben – vzdálený několik mil a viditelný z Xavierova studia jen za jasnější noci – odbíjí druhou. „A nyní stručný přehled zpráv,“ čte žena vzdálená mnoho mil; její téměř naprosto bezvýrazný hlas se ozývá současně na všech syndikovaných stanicích po celém spojeném království. „Za několik hodin se země probudí do největšího sněžení za posledních deset let.“ To je divná formulace, říká si Xavier, „země se probudí“, jako by spojené království bylo obrovská tichá internátní škola, konečně probuzená ranním zvoněním. V samotném Londýně, jak dokazuje Xavierova čtyřhodinová směna, je obrovská, přízračná komunita lidí, kteří v noci z různých důvodů nespí: pracovní rozvrh, neobvyklé koníčky, vina či strach anebo nemoc – nebo samozřejmě proto, že jsou to fandové tohoto pořadu. Xavier se znovu zahledí na zasněžené okenní sklo a představuje si tichý, zasněžený Londýn, rozprostírající se tam venku na míle daleko. Pokouší se představit si, jak Clive Donald, učitel 9
M A r k WAT s O N
matematiky, pomalu po rozhovoru pokládá telefon a dává vařit vodu, z kredence vyndává dva hrnky a pak tam jeden vrací. Myslí na všechny pravidelné volající: řidiče náklaďáků ladící rádia, když jim slábne signál na M1 mimo Londýn, na staré dámy, které nemají nikoho jiného, s kým by si popovídaly. Potom si neurčitě představí celého půl milionu lidí londýnské noční směny hned za hranicemi parkoviště s jeho plížící se liškou, jeho tichými kouty a dnes v noci s rostoucími žlaby sněhu. Jeden ze žáků Clivea Donalda, Julius Brown, stár sedmnáct let a obézní sto třicet kilogramů, tiše pláče ve svém pokoji. I přes pravidelné cvičení v posilovně zřejmě není schopen nad svou obezitou zvítězit. když mu bylo čtrnáct, začal brát léky na epilepsii; jedním z vedlejších účinků bylo překvapivé přibírání na váze, a ačkoliv to žádný lékař nedokáže vysvětlit, i nadále se po každém jídle téměř viditelně nadouvá. každý školní den je plný urážek: když si sedá, spolužáci napodobují zvuky prdění, když jde na hřišti kolem hloučků holek, smějí se svým těžko pochopitelným způsobem. studuje tři přípravné kurzy na vysokou včetně informatiky a chce navrhovat software, ale počítá s tím, že skončí jako operátor na lince technické podpory pro štíhlejší lidi, jejichž počítače ne a ne fungovat. Cítí, že padá sníh, a ani se nemusí podívat ven. Byla kousavá zima, už když jel autobusem domů z restaurace, kde občas večer pracuje. Dal by cokoliv za to, aby zítra nebyla škola. Ostatní si myslí pravý opak, jako třeba Jacqueline Carstairsová, matka chlapce, který chodí o několik ročníků níž než Julius. Jacqueline je novinářka na volné noze a do klávesnice buší rychlým, agresivním stylem, jako když někdo hraje pianový rock. Její manžel se uvolil, že zítra ráno odveze jejich syna Frankieho do školy, takže může 10
JeDeNáCT
zůstat dlouho vzhůru a dopsat článek o chilském víně; jestli bude škola otevřená, bude mít čas v klidu pracovat i zítra. sluchem vytrénovaným léty rodičovství zachytí heboučký, skoro neslyšitelný zvuk sněhu dopadajícího na plastový recyklační kontejner před domem. Naťuká do vyhledavače jméno chilského herce, nyní žijícího ve Velké Británii, který vystupuje v reklamní kampani na víno, o němž je její článek. Hercova psychoterapeutka doktorka Maggie reissová (čti „rajsová“) sedí na záchodě ve svém domě v Notting Hillu. Přišla sem z New Yorku, v Londýně praktikuje od roku 1990 a teď se pyšní dlouhým seznamem klientů ze světa zábavy, byznysu a módy. Přede dvěma roky u ní objevili syndrom dráždivého tračníku, který připisuje nesmyslnému postoji mnoha svých klientů, jejich požadavkům, jejich domýšlivosti, někdy dokonce agresivitě. sedí pod kopií klimta, reprodukcí originálu nalezeného v Muzeu moderního umění, a dívá se z okna koupelny přes bělající se střechy a komíny. Napadá ji, jestli dnes ještě někdo komíny používá, nebo jsou více méně ozdobné a Londýn si je ponechal jako součást své pověstné kolekce výstředností. Maggie má červenou hedvábnou noční košili shrnutou v klíně. Povzdechne si a myslí na jednoho ze svých velice nervních pacientů, politika, který – i v tuto chvíli – patří mezi Londýňany dopouštějící se cizoložství. Dnes byl při konzultaci obzvláště protivný a pronášel absurdní výhrůžky, že ji zažaluje, jestli poruší mlčenlivost. Může jít k čertu, myslí si Maggie, jejíž útroby se bouří a stěžují si. Nemám zapotřebí se takhle cítit. Je mi fuk, jestli bude žít, nebo umře. Jen několik dveří od Maggie skutečně umírá George Weir, zedník na penzi. Ti dva se na ulici navzájem několikrát pozdravili kynutím, ale nikdy spolu nepromluvili. 11
M A r k WAT s O N
Zatímco Xavier upíjí kávu tři míle odsud na západ, George se potýká s infarktem a zoufale lapá po vzduchu, který jakoby najednou od jeho úst oddělovala jakási neviditelná přepážka. Centimetr po centimetru se natáčí k telefonu, aby zavolal dceři, ale je příliš pozdě a stejně by už v žádném případě nemohla nic udělat. Zrovna tento týden před sedmdesáti lety se narodil v sunderlandu. Měl v úmyslu zajít zítra do svého kuželkářského klubu, ačkoliv kvůli počasí se nic konat nebude a příští týden z úcty k němu také ne. Jednou z posledních myšlenek George Weira na této zemi je vzpomínka, jak musel časovat latinské sloveso audere, odvážit se, a protože se v polovině zasekl, pan Partridge ho tloukl přes klouby na rukou. Po více než padesáti letech si vybaví, jak mělo to sloveso znít. Zatímco marně bojuje o vzduch, vzpomíná si i na to, jak se dozvěděl, snad před pětadvaceti lety, že pan Partridge je mrtev, a jak cítil určité uspokojení, že generace prudičů a sadistů, která mu znepříjemňovala školu, konečně vymírá. Ale teď George sám, ačkoliv je to nepředstavitelné, umírá a bude stejně nemilosrdně zahalen časem jako pan Partridge a všichni ostatní. Ježíši, říká si – přestože nikdy nebyl nábožný nebo emocionální –, Ježíši kriste, nedopusť, aby to byl konec. Ale je to konec. U George za chvíli nastane srdeční zástava, a než Xavier a Murray dojedou domů, bude už čekat se zvrácenou hlavou a ztuhlými otevřenými ústy, až ho najde jeden z Maggiiných sousedů. Za několik dnů se bude pohřební vůz vezoucí jeho tělo obřadně ubírat zbytky sněhu na hřbitov Abbey Park a z obývacího pokoje ho zahlédne Xavier, který zatím stále zírá z okna na tuto scenerii drobných, neviditelných příběhů. „Z-z-za čtyřicet pět vteřin jsme zpátky v éteru,“ říká 12
JeDeNáCT
mu Murray, usazuje se v otáčecí židli a pomalu se otáčí sem a tam. Xavier naposledy zavzpomíná na svou první zkušenost se sněhem tu noc před pěti lety a potom se v myšlenkách spěšně vrací k přítomnosti: prochladlému studiu a volajícím, kteří čekají na jeho pozornost.
když se krátce po čtvrté vydají na cestu domů, na ulicích je silná vrstva sněhu. Xavier, dobře stavěných 188 centimetrů výšky, sedí vedle řidiče, koženou bundu těsně přitaženou k tělu, a chodidly klepe do podlahy, aby si je ohřál. Murray, podsaditý a s hustou hřívou vlasů, trhaně vede auto kupředu, jako by kočíroval zdráhajícího se koně. „Dneska to bylo dobrý,“ říká Murray a pokyvuje hlavou zarostlou kudrnatými vlasy. „Ale ten chlap se třemi manželkami byl otravný. Měl ses ho zbavit dřív.“ „Připadalo mi, že bychom ho měli nechat vymluvit. Zdál se hodně osamělý.“ „Jsi dobrý chlap, Xaviere.“ „To není tak úplně pravda.“ rozhostí se tak trochu tíživé ticho. Murray si odkašlává. Pravidelné klepání stěračů přispívá k dojmu, že se chystá pronést něco důležitého. „C-c-co říkáš tomu, že bychom zašli na rychloseznamovací večírek? Zítra večer. Je to v tom podniku v Camdenu.“ „Cože?“ „Přece víš, rychloseznamka. Chodíš kolem a seznamuješ se se spoustou žen. A pak…“ „Ale jo, ten pojem znám. Jen se pokouším přijít na to, jestli myslíš vážně, že bychom něco takového udělali.“ Murray si volnou rukou drbe nos. 13
M A r k WAT s O N
„No přece o-o-oba jsme nějakou dobu s-s-sami.“ když je v rozpacích, jeho koktání nabírá na intenzitě, jako by jeho hlas byl starý harddisk, který slova pracně stahuje jedno po druhém. „Já jsem docela rád sám, kamaráde.“ „Já ne.“ Auto těžkopádně projíždí zatáčku kolem kluzkého rohu u poštovní schránky, na níž cedulku s časy vybírání zakrývá vrstva nového sněhu. „Nemyslím si, že jsem v ideální pozici na akci pro svobodné. Nemůžu přece říct, že jsem Xavier z rádia. Představ si ten trapas, kdyby některá z těch žen byla naše posluchačka.“ „Tak se představ svým starým jménem. Řekni, že jsi Chris. Co ti vlastně na t-t-tom jménu vadilo?“ „Ať řeknu jakékoliv jméno, stejně se budou ptát, čím se živím.“ „Vymysli si povolání.“ „Takže ty v podstatě chceš, abych se setkal s pětadvaceti cizími ženami a abych všem opakovaně lhal.“ „Všichni budou lhát,“ říká Murray, „t-t-to lidi dělají, aby byli atraktivnější.“ Murray pečlivě zapne blinkr, ačkoliv na silnici nejsou žádná jiná auta, a nejistě se šine ze strmého kopce k Bayham Road 11. „Opravdu si myslíš, že to je snadný způsob, jak si někoho najít?“ ptá se Xavier. „stovkami krátkých rozhovorů v hlučném baru?“ „Máš nějaký lepší nápad?“ Xavier si povzdechne. skoro cokoliv jiného by byl lepší nápad. Murrayovi by mělo být jasné, že je se svým koktáním velmi špatně vybaven na tříminutové rande. Xavier mu to přirozeně nechce říct naplno. 14
JeDeNáCT
„No tak dobře. když nic jiného, aspoň si budeme moct odškrtnout ze seznamu další řešení.“ když Xavier opatrně našlapuje po cestě a nohy mu zapadají překvapivě hluboko do sněhové pokrývky, jako svíčky do máslové polevy na dortu, otočí se a s Murrayem si zamávají. Na loňském vánočním večírku rozhlasových a televizních pracovníků se vlivná producentka – malá a prsatá, na teleskopických podpatcích – snažila Xaviera přesvědčit, aby Murraye opustil a pokusil se získat vlastní pořad: takhle se to dělá, jakmile člověk začne být známý v éteru. „Víš, neuraz se, ale on tě brzdí,“ vykřikla, naklonila se a vypustila Xavierovi do obličeje dech nakyslý od koktejlu. Byla ten typ ženské, která křičí na každého; jako by si zvykla vysílat svá slova na velkou vzdálenost, protože byla tak mrňavá. „On tě brzdí… Jak se vůbec jmenuje?“ „Murray.“ „Přesně tak, brouku.“ Popadla Xaviera za zápěstí, jako by se chystali k tanci nebo k polibku. Protože není pravidelným účastníkem podnikových akcí, Xaviera často vyvádějí z konceptu nevhodné intimnosti lidí, kteří mají v jeho profesi vliv. „Nedávno jsem o tobě mluvila na schůzce.“ Zmínila pár velkých zvířat. „Měl bys koukat po televizi, myslím to vážně, na kameru bys vypadal skvěle, nebo jestli dáváš přednost rádiu, existuje spousta různých možností. Ale musíš do toho jít sám.“ Xavier se nejistě podíval přes místnost na Murraye, který přešlapoval na okraji skupiny a neúspěšně se pokoušel tu a tam vmísit do rychle plynoucí konverzace. „Budu o tom přemýšlet.“ „To rozhodně udělej.“ Vtiskla mu do ruky svou vizitku. Zastrčil ji do kapsy kalhot, kde pořád ještě je, ve skříni. Murrayovi pochopitelně o rozhovoru nic neřekl; jako 15
M A r k WAT s O N
vždy v podobných situacích utrousil, že si jen tak povídali. Xavier sleduje, jak Murray s nemotornou zarputilostí vede vůz do kopce sérií přískoků.
když Xavier leží v posteli v čekárně mezi myšlením a sněním, v hlavě se mu promítá rozhovor v autě a vzpomíná na den, kdy si změnil jméno, dva týdny po přistání v Londýně. samotný proces byl překvapivě nedramatický, stačilo vyplnit formuláře, odnést je do ponuré kanceláře v essexu a počkat, až za několik dnů přijde poštou potvrzení. Ale neomezená volba nových jmen ho poněkud znepokojila. Nejdřív se rozhodl, že jeho nové iniciály budou X. I. Připadalo mu, že řada faktorů ukazuje tímto směrem. Zaprvé, připomínalo mu to KSÍ, málo známé, leč platné slovo, s nímž vyhrál turnaj ve scrabblu právě v tom týdnu, kdy si měnil jméno. Ta písmena ovšem zároveň znamenají v římských číslicích jedenáct a toto číslo ho vždycky nevysvětlitelně přitahovalo; nijak ho tedy nepřekvapilo, že se nastěhoval do Bayham Road 11 a stále tam bydlí. Xavier bylo prostě jediné křestní jméno na X, na které si dokázal vzpomenout a hodilo se do iniciál; zvolené příjmení Ireland pro něj také nemělo žádný konkrétní význam. Ale celkem vzato, jméno Xavier Ireland mu připadalo docela dobré – exotické, unikátní, přitom celkem věrohodné. Změnit si jméno bylo důležité, protože jeho staré jméno, Chris Cotswold, hrálo rozhodující úlohu ve formování zatím nejdůležitějšího vztahu v jeho životě. své tři nejlepší přátele, Bec, Matildu a russella, poznal, když abecední rejstřík seřadil jejich příjmení za sebou ve čtvrté třídě. Byli zařazeni do skupin a dostali jednu z ezopo16
JeDeNáCT
vých bajek, aby ji sehráli. Chris, kterým tehdy byl, si je vzal na povel; obsadil Bec, už v devíti letech elegantně oblečenou v punčocháčích a červených botkách, do role lišky; Matildu s vlasy spletenými do copánků jako ovci; boubelatého russella jako člun, který je převeze přes řeku. když začali zkoušet, Matildě se spustila krev z nosu. Nikdy nezapomene na neblahé kap-kap na podlahové dlaždice a její drobnou, klidnou, pihovatou tvářičku, která vypadala jako silniční mapa špinavě tmavých krvavých cestiček. seděla s lhostejností devítileté, zatímco jí od nosu stékaly kapičky, jako dešťové kapky po okenním skle. Chris se hrabal v kapse krátkých kalhot, až našel kus ušmudlaného papírového kapesníku a podal jí ho. „Půjdu to říct paní Hobsonové.“ „Nedělej to. Už to přestalo.“ „Ne, já tě nechci prásknout. Ale může ti pomoct.“ „Prosím, neříkej jí to.“ stiskla mu loket. Ani se nehnul. Ti dva právě podnikli první kroky ke svému prvnímu polibku, k němuž došlo patnáct let nato při grilování. Bez velkých řečí, ale efektivně, jak to děti někdy dokážou, se skupina dohodla přenést se přes krvácení z nosu tak, že budou ještě usilovněji pracovat na svém vystoupení. To odpoledne kráčeli Chris, Matilda, russell a Bec k autobusové zastávce ve čtveřici bok po boku a nikdo jiný se na ně neodvážil promluvit. Chris byl tak šťastný, že nemohl usnout; byl v partě. Parta čtyř, jak jim později říkali jejich přátelé, se stala institucí. Bec byla elegantní a upravená, Matilda pihovatá a neupravená, vždycky v punčocháčích s puštěnými oky a příliš velkém nebo malém tričku; russell pomalý, těžkopádný a neustále potřeboval Chrisovu pomoc s domácími úkoly. russell a Bec se spárovali ve čtrnácti. Od té 17
