Únor 1951 „Kapitán Láďa“ přichází
V sobotu 20. února 1951 potkal hostinský a řezník v Rokytnici nad Rokytnou Josef Jeřábek na chodbě svého hostince muže, kterého poznal, ale toto setkání ho překvapilo. Věděl, že Ladislav Malý, syn jeho přítele Jakuba Malého, utekl do Rakouska. Navíc teď tu před ním stál v uniformě štábního strážmistra Sboru národní bezpečnosti. Josef Jeřábek byl požádán Jakubem Malým již v létě 1950, aby mu přes jeho hostinec mohl syn Ladislav posílat z Rakouska dopisy – přímé spojení bylo nebezpečné. Jeřábek rodině vyhověl, a tak přes něj šlo několik pohledů a dopisů z vídeňských adres Floriangasse 99 a Theresiengasse 21/1. Ladislav Malý si onoho 20. února poručil pivo a vzápětí požádal Jeřábka o nocleh a úkryt. Přichází ze zahraničí s úkolem a Jeřábek jako starý známý jeho rodiny mu jistě pomoc neodepře. Josef Jeřábek byl o dvanáct let starší než Ladislav Malý, vlasů mu již ubývalo a nová doba mu přinesla jen starosti. Postupně ho připravila o výnosnou řeznickou živnost, ale stále se držel jako vedoucí zdejší Masny, ostatně jako mnoho kdysi soukromých řezníků. Jeřábek vypověděl o setkání s Malým následovně: „… tázal jsem se jej, kde se tu bere. Odpověděl mi pokrčením ramen a hned mne žádal, abych mu dal pivo a zdali bych jej nenechal u sebe přespat. Poslední žádost jsem odmítl, načež mi Malý řekl, že jsem zbabělec, že se bojím a s takovými lidmi, že si to on vyrovnává. Co tímto myslel, nevím, myslím, si však, že takovýto způsobem mi vyhrožoval a zastrašoval. Když jsem mu donesl pivo, tázal se mne na Němce, sítaře z Rokytnice. Těmto jeho slovům jsem rozuměl tak, že u některého z nich se chce ukrýt a přespat. Malého jsem upozornil, že je to rodina, která žije v rozháraných poměrech a tudíž, že by to mohl někdo od nich prozradit. Toto
50
Babické vraždy 1951
byl celý náš rozhovor při této příležitosti, a trval asi 5 minut. Po této době Malý odešel neznámo kam.“35 Josef Jeřábek se o jeho přítomnosti v kraji dozvěděl ještě několikrát, když se stal prostředníkem vzkazů mezi otcem a synem Malými, ať již o to byl požádán přímo otcem Jakubem Malým, nebo mladým Miloslavem Hlouchem.36 Z rozhovorů kolem této korespondence také vyrozuměl, že Ladislav Malý našel úkryt u rokytnického faráře P. Jana Buly. Těchto několik vzkazů a povědomost o Malého přítomnosti v kraji nakonec způsobí Josefu Jeřábkovi odsouzení na 20 let vězení. Když to Ladislavu Malému nevyšlo u Josefa Jeřábka, zkusil to o několik dní později v Rokytnici nad Rokytnou přímo u zdejšího faráře a svého někdejšího spolužáka z gymnázia P. Jana Buly. Mladý rokytnický farář byl znám svými kulturními aktivitami, rád a dobře maloval, hrál ochotnické divadlo a věnoval se mládeži. Zároveň měl dosti vyhraněný postoj k nastupujícímu komunistickému režimu. Když vydal arcibiskup Josef Beran v roce 1949 „Oběžník katolickému duchovenstvu a věřícímu lidu“, který měl jasně odsoudit komunistickou Katolickou akci, jež měla dostat kněží pod komunistickou organizaci, mnozí kněží tento oběžník ze strachu nečetli. Ne tak P. Jan Bula, tehdy devětadvacetiletý. Nejenže v neděli 19. června 1949 daný oběžník četl, ještě k němu přidal svůj komentář: „My nechceme zradit svůj národ … ale ani Krista. Krista dovedl zradit jen Jidáš, který utekl od věrných přátel Spasitele k nepřátelům a za hrst peněz jim je vydal.“ Jeho prohlášení nezůstalo ze strany bezpečnostních orgánů opomenuto, v hlášení o bohoslužbě je dokonce uvedeno: „Když četl kaplan evangelium, tak mu nebylo rozumět, ale jak četl
Josef Jeřábek, odsouzený do vězení na 20 let (Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací spisy, arch. č. V-1645 BN) 35 ABS, fond V-1645 Brno, Jan Bula a spol., výpověď J. Jeřábka z 30. 5. 1951. 36 Tamtéž.
Únor 1951
51
P. Jan Bula (1920–1952) (Biskupství brněnské) > Pražský arcibiskup Josef Beran (1888–1969) (© foto ČTK)
list, řval jako tygr, že to muselo být slyšet z kostela ven.“37 Výsledkem byla pokuta 4500 Kč a měsíční nepodmíněné vězení za přečin pobuřování a přestupek šíření poplašné zprávy. Teprve omilostnění prezidentem Klementem Gottwaldem plošně zastavila stíhání kněží odsouzených v této kauze.38 Bylo však nepochybné, že církevní a bezpečnostní orgány režimu se budou o další názory a činy P. Buly zajímat. V osudný večer 25. února 1951, kdy se Ladislav Malý objevil na rokytnické faře, se začaly odvíjet události končící smrtí, vězením či vystěhováním pro mnoho osob a rodin. S trochou přehnané symboliky zaklepal Malý u P. Buly přesně tři roky po komunistickém převzetí moci a přesně rok poté, co v Praze zemřel na zranění způsobená nelidským bitím číhošťský farář Josef Toufar. Rokytnický kaplan byl toho večera na divadelním představení v Chlístově, odkud se vrátil pozdě v noci, kolem půl jedenácté. Namísto spánku měl však mít večer a v noci docela jiný program: v kuchyni své fary totiž narazil ve 37 kol.: Věřím…, 2010, s. 67. 38 Nešlo o klasickou „milost“, ale formu amnestie, která zasáhla všechny takto odsouzené kněze.
52
Babické vraždy 1951
společnosti své hospodyně Ludmily Kolářové na svého spolužáka Ladislava Malého. Ten na něj čekal již od večera, a třebaže ho hospodyně posílala za Bulou do Chlístova, rozhodl se vyčkat na faře. Malý měl na sobě stále uniformu SNB, jakou na něm viděl pět dní předtím Josef Jeřábek. Bulovi sdělil, že je nyní přidělen k bezpečnosti v Břeclavi, ale že se mu služba nelíbí. Když mladý kaplan vyjádřil nedůvěru k této informaci, protože měl povědomost o tom, že Malý přece zmizel v zahraničí, odbyl ho Malý výmluvou, že „uniforma ještě není všechno“.39 Další hovor se odehrával v přátelské atmosféře vzpomínání na stará gymnaziální léta a osudy společných známých a spolužáků. Oba muži šli spát kolem třetí hodiny ranní, Bula usínal bezpochyby s představou a přáním, že po této návštěvě Malého již neuvidí. Na druhý den odešel vyučovat náboženství, ale ke svému překvapení byl po jeho návratu Malý stále na faře přítomen. V následujícím rozhovoru mu již sdělil, že není členem Sboru národní bezpečnosti, ale přišel do Československa ze zahraničí se zvláštním úkolem. Jan Bula později vypověděl: „Dále mě sdělil, že byl ve Vídni, kde prodělal nějaký výcvik. O jaký výcvik se jedná o tom mě ničeho neřekl. Dále že společně s ním přešlo ilegálně do ČSR ještě asi 60 lidí, kteří taktéž prodělali výcvik a že jemu a dalším 6 kamarádům byl svěřen zvláštní úkol na území ČSR, tj. aby se zmocnili arcibiskupa Berana a tohoto převedli přes státní hranice. Kdyby se jim toto nepodařilo, měli Berana ukrýt někde na Slovensku.“40 Malý pokračoval, že proto hledá spolehlivého duchovního, aby se Beran před svým odchodem z vlasti ještě vyzpovídal. Aby dodal svým slovům na důrazu a snad i na důvěryhodnosti, vytáhl při svém monologu pistoli. Následně podle Buly mu Malý stačil ještě vyčíst jeho údajnou angažovanost pro lidově-demokratický režim. Po tomto expozé Malý konstatoval, že se musí projít, a z rokytnické fary odešel.41 Toho večera, 26. února 1951, mělo však dojít ještě k jednomu setkání, které bylo pro další činnost Ladislava Malého důležité. Šlo o setkání s dobrým známým P. Buly Miloslavem Hlouchem, který měl také kritický postoj ke komunistické vládě a měl se stát významnou Malého spojkou směrem k dalším nespokojencům v regionu. Malého pokus přesvědčit P. Bulu o své odbojové aktivitě odkazem na arcibiskupa Josefa Berana byl velice chytrým tahem, neboť arcibiskup byl již léta v internaci pod dohledem Státní bezpečnosti a nikdo neměl informace o tom, kde se nachází. Ostatně i sami církevní tajemníci Jihlavského kraje čas od času sdělovali do centra nejrůznější „zaručené zprávy“ o pobytu Berana v regionu, jak to např. hlásí v červnu 1951 dačický církevní tajemník 39 ABS, svazek V-1645 Brno, Jan Bula a spol., výpověď J. Buly ze 14. 5. 1951. 40 Tamtéž. 41 Tamtéž.
Únor 1951
53
Miloslav Hlouch, odsouzený do vězení na 25 let (Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací spisy, arch. č. V-1566 BN)
Kremlička: „… jde šeptanda, že Beran je v Nové Říši.“42 Nová Říše přitom pro šíření podobných zpráv působila jako logické spojení, neboť tam byli po své neúspěšné emigraci krátce internováni např. politici Československé strany lidové Msgre. Jan Šrámek a Msgre. František Hála. Ti se pokusili o opuštění republiky v letadle, ale to již byli pod dohledem bezpečnosti, která je při vyčkávání na letoun u Rakovníka zajistila. Zbytek života strávili v internaci a vězeních. Bylo kolem deváté hodiny večerní 26. února 1951, když na faře u P. Buly znovu zaklepal Ladislav Malý. Otevřít šel Miloslav Hlouch, který již o Malého přítomnosti od Buly věděl. Osmadvacetiletý Hlouch se znal s P. Bulou delší čas, oba byli přesvědčeni o nutnosti pádu komunistického režimu a lesní dělník Hlouch byl navíc přesvědčen, že je nutné případně i ozbrojené vystoupení proti existující totalitě. Scházeli se na faře celkem často a diskutovali o situaci v zemi. Miloslav Hlouch o prvním setkání s Malým vypověděl: „Asi kolem 21. hod. někdo zaklepal a já jsem šel otevřít, ve dveřích stál muž v uniformě SNB a držel v ruce pistoli, když mě tento člověk spatřil, uskočil za dveře. Mezitím přišel ke dveřím Bula a pozval návštěvníka dál. Když přišel tento do pokoje, poznal jsem v něm Ladislava Malého ze Starče, který uprchl ilegálně do zahraničí. Malý se mě tázal, zda ho znám, na to jsem odpověděl, že ano, protože jsem s ním hrával kopanou. Malý se tázal na známé lidi z okolí.“43 Malý znovu zopakoval svoji historku s Beranem a prosil o tip na možný Beranův úkryt a možné další spolupracovníky. Miloslav Hlouch zmínil možnost úkrytu u hajného Antonína Škrdly na osamocené hájence i zapojení svého MZA Brno KNV Jihlava, B 126, karton 770, Situační zprávy ONV o církvi 1949–1951, Zpráva církevního tajemníka okresu Dačice, 3. 6. 1951. 43 ABS, fond V-1566 Brno, Miloslav Hlouch a spol., výpověď M. Hloucha ze 4. 5. 1951. 42
54
Babické vraždy 1951
švagra Bohumila Krátkého do odbojových aktivit.44 Malý byl nadšen a žádal o rychlou schůzku s Krátkým, neboť Hlouch zmínil možnost získat od něj zbraně. Stejně tak byla pro Malého zajímavá alternativa úkrytu v Škrdlově hájence a rozhodl se celou věc prověřit. Schůzka s Bohumilem Krátkým se opravdu v dalších dnech odehrála a Krátký přislíbil aktivní spolupráci. Tento člen ochranné stráže Československých drah byl sice organizován v KSČ, ale názorově patřil k odpůrcům komunistického postupu. Na další schůzku přinesl Malému navíc zbraně, které u sebe doposud uschovával – jednu upravenou kulovnici, pistoli značky Parabellum ráže 9 mm s municí a jeden bubínkový revolver. Vedle toho se dohodl s Malým na sabotážní akci v rokytnickém sítařském družstvu. Jejich schůzky probíhaly za zahradou rodinného domku rodiny Němcových v osadě Veverka. Podle Krátkého i Hlouchovy výpovědi se skutečně Malý s Krátkým počátkem března vydali na sabotáž k síťařskému družstvu, ale když shledali, že se v prostorách družstva nenachází nic, co by se dalo zničit, od celé akce na místě upustili.45 Pro Ladislava Malého bylo v tomto období počátku března důležité najít dostatečný počet vhodných úkrytů, aby získal pro svoji horečnou a chaotickou „odbojovou“ činnost přece jen nějaké zázemí. Z tohoto důvodu se přes Miloslava Hloucha napojil na hajného Antonína Škrdlu.46
44 Tamtéž. 45 ABS, fond V-1645 Brno, Jan Bula a spol., výpověď B. Krátkého ze 17. 5. 1951. 46 Ve výpovědích účastníků se ovšem významně liší data – Škrdla zmiňuje Malého příchod až s počátkem dubna 1951, zatímco Hlouch i Krátký hovoří o počátku března. Jisté je, že právě březen je v případě Malého pobytu na Vysočině zastřen nedostatkem informací o tom, kde se přesně pohybuje a jakou činnost vykonává. Nejpravděpodobnější je přitom varianta, že se u Škrdly skutečně zdržoval od počátku března, kdy tam byl doveden Miloslavem Hlouchem. Svědčí o tom další výpovědi o návštěvách Malého rodičů atd.
