únor – březen 2010
Kniha mého srdce Rozhovor s Vladimírem Špidlou Rozhovor s Přemyslem Sobotkou Dramaťák Zlatý Cepín Úspěšný konkurz našich studentů
Kniha mého srdce V říjnu vyvrcholil projekt České televize Kniha mého srdce. Půl roku lidé z celé republiky vybírali ze všech knih přeloţených do češtiny tu, která je jejich srdci nejbliţší. Dne 9. května bylo zveřejněno 100 nejoblíbenějších knih. Některé, jako Ještěrčí ocásky, Sny robotů nebo Pohádky ze světa zvířátek, se sem jiţ nedostaly. Jejich cesta k srdci diváka však pokračuje dál, i kdyţ v této anketě získaly jen jeden hlas. Jiným k postupu chybělo jen pár hlasů – mezi nimi je potřeba jmenovat Z neznámých důvodů od Zdeny Frýbové a Citadelu od Antoine de Saint-Exupéryho. Těch 100 nejoblíbenějších mělo měsíc na překonání další fáze hlasovacího labyrintu, aby jen 12 z nich postoupilo na úroveň srdci nejbliţší – TOP12. V červnu bylo vyhlášeno pořadí od 13. do 100. místa. Tyto knihy nepostoupily. Jejich cesta skončila ve druhé fázi pro nedostatečnou podporu čtenářstva. Mezi ně patřily Hoši od Bobří řeky, Kmotr, Den trifidů, 1984, Duna, Tři muţi ve člunu, Ferda Mravenec i Medvídek Pú. Je nutno podotknout, ţe mezi knihami 12. Alchymista a 13. Vejce a já byl propastný rozdíl 3369 hlasů. A pak se rozjelo poslední kolo hlasování… V sobotu 17. října přišlo velké finále. Do něj se však dostalo jen šest knih. Děti z Bullerbynu, Pán prstenů i Rychlé šípy svůj boj dobojovali příliš brzy. Přes ně se totiţ převalil Egypťan Sinuhet a Harry Potter. Ty ale překonalo Stmívání, jeţ ale předběhl Malý princ. Ten ale nakonec musel dát přednost o mnoho starší a zkušenější Babičce. Ale ani ona nestačila na někoho mnohem sviţnějšího… Slyšel jste o projektu ČT Kniha mého srdce? Jak vás tento projekt zaujal?(zeptali jsme se Kryštofa Špidly) Slyšel, několik dílů této soutěţe v televizi jsem i viděl. Mám však několik výhrad. Jednak moderátor, pan Jaroslav Dušek, chybně vyslovoval jména některých autorů (viz Styron), jednak mi struktura té soutěţe přišla poněkud rozplizlá. Přišlo mi, ţe hlasování má příliš kol. Líbil se mi ale díl poslední, ve kterém knihy obhajovaly různé osobnosti. Hlasoval jste? Pokud ano, pro jakou knihu, pokud ne, pro kterou byste hlasoval? Nehlasoval. Vybrat z knih, které jsem přečetl je prakticky nemoţné. Zřejmě bych hlasoval pro knihu českého autora. Nejspíše by to byla Hrabalova kniha Inzerát na dům, ve kterém uţ nechci bydlet. Kolik knih přečtete za rok? Jaký je váš oblíbený autor či žánr? Máte jako učitel méně času na čtení než jako student? Nevedu si statistiku, ale počítám, ţe tak kolem dvaceti třiceti knih. Mých oblíbených autorů je opravdu celá řada a hlavně stále přibývají noví. Z českých současných autorů mám rád třeba Jiřího Kratochvila, Edgara Dutku, Jáchyma Topola aj. Mám na čtení ovšem asi trochu méně času, neţ kdyţ jsem byl student. Myslíte si, že vaši studenti čtou málo nebo příliš? Rozhodně studenti nečtou příliš - to totiţ snad ani nelze. Čtou ovšem více, neţ jsem se obával. Jsem mile překvapen a o budoucnost knih nemám nejmenší strach. Někteří čtou opravdu hodně. Ovšem je nemálo těch, kteří nečtou vůbec, a to mi připadá jako velká chyba. Jaký je váš názor na stále více se rozšiřující audio knihy? Audio knihy jsou fajn. Moţná mi zajímavější připadají různá rozhlasová zpracování. Prozradil byste našim čtenářům, která kniha zvítězila? Četl jste ji? Jak ji hodnotíte? Zvítězila humoristická kniha Saturnin Zdeňka Jirotky. Od Jirotky jsem četl Muţe se psem a Saturnina jsem pouze viděl coby půvabnou filmovou adaptaci. Je zajímavé, ţe v okamţiku, kdy kniha zvítězila, byl náhle „objeven“ autor P. G. Wodehouse, jehoţ knihy, ve kterých vystupuje sluha Jeeves, se staly Jirotkovi předlohou. Nicméně označit Saturnina za plagiát, jak se objevilo v médiích, se mi jeví jako poněkud 2
přehnané tvrzení. Postava mazaného sluhy, popř. otroka, se objevuje v literatuře uţ od antiky (počínaje Lišákem Pseudolem) a její potenciál způsobovat neplechu je značný. Spíše neţ o plagiát se jedná o knihu silně inspirovanou dílem P. G. Wodehouse. Co také čekat od národa, v němţ v anketě Největší Čech zvítězí fiktivní Jára Cimrman, Hašek zakládá Stranu mírného pokroku v mezích zákona a Havlíček na cestě do vyhnanství poté, co se na úzké silničce splaší spřeţení a policejní eskorta z vozu vypadne, sám přebírá otěţe... (Lucie Prchalová, Jakub Liška) Rozhovor –
Vladimír Špidla
Vystudoval jste historii a prehistorii, jak jste se ale vůbec dostal k politice? K politice jsem se dostal díky revoluci. Nikdy jsem nebyl v komunistické straně ani v SSM a podobných organizacích, ale působil jsem ve Svazu ochránců přírody, coţ byla před rokem 1989 organizace, která nenavazovala na ţádné státní ani politické struktury. A 18. listopadu jsem se účastnil sjezdu v Praze. Tam jsme se dohodli, ţe ten, kdo se první dostane k mikrofonu, přednese projev na podporu studentů. Shodou okolností jsem to byl já, přednesl projev, vrátil jsem se do Českých Budějovic a zapojil se do Občanského fóra. Protoţe jsem historik, poměrně rychle jsem usoudil, ţe politický ţivot se bude odehrávat na základě politických stran. Moje přirozená tendence tehdy byla - a pořád zůstává - sociální demokracie, tak jsem dal v Jihočeské pravdě inzerát, ţe kdo chce zaloţit sociální demokracii, ať se u mě přihlásí. Tak jsem zaloţil sociální demokracii v jiţních Čechách a tím jsem vstoupil do politiky. Kde všude jste pracoval, než jste do ní vstoupil? Pracoval jsem všelijak. Na pile, ve stavebním podniku, který dělal tepelné izolace, v mlékárně, v muzeu, v památkové péči. Zkrátka, dělal jsem celou řadu různých zaměstnání, protoţe můj hlavní problém byl, ţe uţ jsem měl děti, a tak jsem je potřeboval uţivit. Moc jsem se nekoukal, co zrovna mám dělat, ale dělal jsem to, co šlo.
3
Kdo byl v mládí Vaším vzorem? Kdo ovlivnil Vaše názory? Myslím si, ţe při pohledu do svého ţivota to poznáte. Platí, ţe, co jsem se kdy v ţivotě naučil, jsem se naučil v mateřské škole. Moje názory naprosto jasně formulovali máma s tátou a děda z máminy strany. Děda z máminy strany byl chirurg. Kdyţ jsem se narodil, byl uţ velmi starý, navzdory tomu holdoval sportu. V osmdesáti letech jsem ho ještě dokonce viděl bruslit, i krasobruslit. Pro mě to byla velmi zajímavá postava, hodný děda, se kterým chodíte na dlouhé procházky, hraje a povídá si s vámi a je opravdu moudrý člověk. Nyní jste strávil několik let v Bruselu, patrně jste si také všiml některých rozdílů v chování lidí, mladých lidí, tam a zde. Jaký mezi tím pociťujete rozdíl? Těţko říct. Pro mě bylo velkým překvapením, ţe Evropa je jednotnější v kulturním a sociálním smyslu daleko víc, neţ jsem si myslel. Mé hlavní pracoviště sice bylo v Bruselu, ale z kaţdého týdne jsem dva aţ tři dny strávil někde jinde. V Estonsku, Řecku, podle toho, co jsem potřeboval projednat. S lidmi se nemůţeme domluvit jenom mailem, musíme za nimi vyrazit. Brusel se nachází v centru západoevropské kultury, díky velmi rychlým vlakům jste za 1:25h v Paříţi, 1:40h v Londýně, za 1:10h v Amsterodamu a za stejnou dobu v Boonu. Flandry a Brabansko byly po celé západoevropské dějiny základním nejbohatším kulturním centrem. Neměl jste tam třeba nějakou oblíbenou hospůdku nebo kavárničku, kam jste si občas zašel? Nechodím často do hospod, ale bydlel jsem blízko univerzity a jedna hospoda se jmenovala Chez l´université, U univerzity. Tam chodili studenti a byla to taková dobrá, ale nikoli vznešená hospoda. A pak jsem měl rád takový pajzl, který je nedaleko Grand Place, hlavního náměstí, a jmenuje se Delirium tremens. Je to pivnice a někdy jsem tam docela rád zašel, protoţe tam mají mnoho různých druhů piv.
4
A jak vypadal Váš běžný pracovní den? Pracovní den v Bruselu velmi jednoduše začínal tím, ţe časně ráno, asi v 6:15, jsem si sedl k počítači a ještě doma vyřídil různé věci. Pak jsem vyrazil do kanceláře, kde jsem se opět zabýval agendou, podepisoval různá rozhodnutí a obdobné záleţitosti, následně jsem se připravoval na jednání komise a účastnil se velkého mnoţství jednání s odbory, sociálními podnikateli, s evropským sdruţením hasičů a podobně. Hlavní částí práce bylo velké vyjednávání s vládními i nevládními organizacemi, s evropským parlamentem či s poslanci, výbory, radou a podobně. Obvykle jsem končil v osm hodin večer, často však i o půlnoci, podle okolností, protoţe, pokud se některé jednání udělat muselo, tak proběhlo. V ostatních zemích vše fungovalo podobně. A hodláte i teď, po Bruselu, v politice nadále aktivně pokračovat? Nějakým způsobem ano. Mám docela neobvyklé zkušenosti a chtěl bych je ještě někde uplatnit. Má je málo lidí, a tak bych je ještě ze sebe chtěl vydat. Co si myslíte o Nobelově ceně pro Baracka Obamu? To je otázka, ke které můţu mít těţko nějaké pevné stanovisko. Úplně povrchně řečeno si myslím, ţe to je krok oprávněný, ale pro mě je to těsně za hranicí. Jestliţe on rozjel velkou ozbrojovací iniciativu v Praze, je to opravdu velký čin, velký pokus změnit fungování světa. Na druhou stranu byla reakce aţ příliš rychlá. Návrh na cenu přišel příliš brzy. Čili neříkám, ţe by to bylo neoprávněné, ale spíš bych řekl, ţe za tu laťku přepadl velmi těsně. Je něco, co Vás v politice zklamalo? Ani moc ne. Jestli mi v politice něco vadí, tak je to nesolidnost, a kdyţ lidé hájí podvodnými argumenty zájmy, které ani nevysloví. V demokratické politice je to opravdu těţké, snaţíte se být u stolu, a aby na tom stole byly všechny oprávněné zájmy, argumenty a vy hledáte nějaké řešení. A to není vůbec lehké rozhodování. Potřebuju třeba rozdělit peníze mezi zdravotně postiţené a mezi hasiče. Obojí je správné a přitom nemůţu dát oběma dostatečně. Nejtěţší je najít stabilitu, uspořádat oprávněné zájmy do rovnováhy, kterou můţete poctivě hájit. Z toho důvodu mi vadí, kdyţ někdo podvádí, má argumenty pod stolem, neřekne vám, o co mu jde. Jestliţe mi o něco jde, řeknu to, a buď to obhájím, nebo ne. Bohuţel tak to v politice často není. Jinak je politika lidská záleţitost. A lidský ţivot není vţdy hezký, naproti tomu ale ani ne tak ošklivý a dá se docílit spousty věcí, které mají cenu. A co si myslíte, že bylo těžší? Dělat premiéra České republiky nebo eurokomisaře v Bruselu? Pokud jde o osobní nasazení, tak je to srovnatelné. Je to typ práce, který je, v případě, ţe si jej zvolíte, misí, něčím absolutně důleţitým, nekonečným. Vaším problémem není to, co dělat, ale překvapivě opak, co nedělat. Musíte si dobře vybrat priority a pak jedete aţ na doraz. Být premiérem členské země znamená mít velké mnoţství přímých pravomocí. V roli komisaře sloţitěji vyjednáváte, zemím se vnucovat nemůţete. Něco málo, co je ve smlouvě, můţete teoreticky prosadit přímo, avšak ani to není správné. Vaším cílem je dohodnout se. To znamená, ţe musíte vzít v úvahu nejen komplikované zájmy samy o sobě, jaké má např. Česká republika, ale zároveň odlišné kulturní tradice. Věc technicky fungující u nás by nemusela dobře fungovat ve Španělsku.
5
Být komisařem bylo ve smyslu nepřímé zodpovědnosti těţší. Jako premiér zase někdy musíte rozhodovat o opravdu těţkých záleţitostech a pouze vy máte tu pravomoc. V komisi je daleko větší důraz kladen na dohody, kterých je mnohdy mnohem těţší dosáhnout. Od politiky už upustím a přejdu raději k příjemnějším tématům. Mnoho jste cestoval, znáte i Frýdlant? Bohuţel neznám. Byl jsem tu, protoţe jezdím za Kryštofem do Hejnic, prošel jsem ho tedy, ale neznám jej. Ještě jsem nebyl ani na místním zámku. U památek bych se zastavila. Myslíte, že v České republice máme více památek nebo hodnotnější památky než v Belgii a že k nim Belgičané mají větší vztah než my? Samozřejmě nemáme více památek neţ v Belgii. Ale to neznamená, ţe naše jsou horší, to v ţádném případě. Ale Brabansko a Flandry byly nejbohatší země od pozdního středověku, takţe mají památek více neţ my. Více obrazů, soch, knih a nakonec i objektů. My máme úţasné památky, dobře zachovalé a myslím si, ţe naše památková péče je koncipovaná lépe, máme k ní daleko lepší a systematičtější přístup neţ v Belgii. Jestli Belgičané mají větší vztah k památkám, nedokáţu posoudit. Mají je ale rádi. A navštívil jste některé památky v Belgii? Ano, to byla jedna z mým oblíbených činností ve volném čase. Jezdil jsem po belgických památkách nebo přírodních zajímavostech. V tomto směru jsem Belgii dost prochodil. Mám rád muzea, portrétní malířství 15. a17. století, malíře Bruegela (maloval v 16. století), ze kterého u nás vzniklo slovo brajgl, protoţe na jeho obrazech se vţdycky odehrává mnoţství slavnostních i legračních událostí. V bruselském muzeu je od něj okolo 30 – 40 obrazů. Umíte říct, která památka Vás nejvíce zaujala? To je zase úplně banální, poněvadţ tam jsou slavné a hezké památky. Navštívil jsem architektonicky úţasná města Gent a Bruggy a pak mám rád toho Bruegela a tzv. flámské primitivy z období 2. poloviny 15. století. Skončila bych pěknou otázkou. Jaké byl Kryštof dítě? No, normální kluk. Byl jsem opravdu rád, ţe jsem ho měl. Fakt. Nezlobil moc? Ale tak jasně, ţe taky zlobil, ale opravdu, jakkoli je to povrchní charakteristika (a nijak zvlášť literárně nadaná), tak byl normální kluk. V tomto směru jsme měli dobrý ţivot.
(L.P. 2010) 6
Rozhovor –
Přemysl Sobotka
Jak jste se dostal od chirurgie k politice? Cesta byla celkem jednoduchá, protoţe pro mě je demokracie pilířová záleţitost pro ţivot a myslím si, ţe v daném okamţiku je potřeba něco udělat. Vy jste i předseda podvýboru pro státní vyznamenání. Co obnáší tato funkce? Senát, jako instituce, má právo navrhovat prezidentovi republiky lidi na vyznamenání, a i proto máme tento podvýbor. Schází se tam návrhy od jednotlivých občanů nebo institucí a my v týmu, který má třináct lidí, rozhodujeme, jestli existují podmínky pro moţnost návrhu panu prezidentovi, zdali jsou to adekvátní lidé, kteří si skutečně vyznamenání zaslouţí. Navrhujeme v průměru 25 - 30 lidí a prezident má samozřejmě poslední a rozhodující slovo. Roli přenosu návrhu občanů má i poslanecká sněmovna a obě komory, které toho také vyuţívají. Co zahrnuje funkce předsedy senátu? Je to funkce vznikající volbou uvnitř senátu. Osmdesát jedna senátorů se rozhoduje, koho chtějí mít za předsedu nebo místopředsedu. Funkce s sebou nese organizaci, práci senátu, práci s jednotlivými výbory, kluby, veškerou domácí legislativní činnost a potom práci na půdě zahraniční politiky. Zde musím pochválit všechny, kteří se v senátu angaţují. Má v Evropě, ale i ve světě své jméno. V Evropě jsme vnímáni velmi dobře, a to není samozřejmě jenom zásluha předsedy. Další věcí je organizace kulturních akcí. V senátu jsou mezinárodní konference k jednotlivým akcím, výročím. Loni jsme měli dvacet let od listopadu 1989- akce s mezinárodní účastí, coţ povaţuji za velmi účelnou záleţitost. Na letošek, k 65. výročí ukončení války v Evropě, chystáme velkou konferenci za účasti šéfů horních komor vítězných velmocí, Spojených států, Velké Británie, Francie, tehdy Sovětského svazu, dnes Ruska a samozřejmě nás, jako organizátorů. Jaký je Váš názor na politickou situaci v České republice? My jsme takový zvláštní, nedočkavý národ. Po listopadu 1989 jsme se chtěli dostat na ekonomickou úroveň Rakouska, Německa a okolních zemí, ke kterým jsme vzhlíţeli. Minimálně u Rakouska se nám to podařilo, ekonomicky jsme srovnatelní. Nepodařilo se nám ale dosáhnout toho, aby lidé byli plně spokojeni s tím, co se tu děje. V tom je ale zase krása demokracie, kaţdý můţe říct svůj názor. Ale vţdy by to mělo být v parametrech demokracie a svobody slova. Ona totiţ demokracie není anarchie, jak si někteří představují, je o dodrţování pravidel a zákonů a mnozí na to nejsou ochotni přistoupit. To vše je naše vnitřní neuspokojení, ale myslím si, ţe je dobré hledat pozitivní. Po 41 letech komunistického reţimu je toho hodně, je to fantastické, ale stále je potřeba pro to něco dělat. Vy jste závodně hrál volejbal. Jak je tomu dnes? Jste už spíše pouze pasivní divák, který sleduje sportovní přenos nebo se mu ještě stále aktivně věnujete? S volejbalem jsem skončil v roce 1990 právě po vstupu do politiky, protoţe jsem neměl moc volného času. V prvních 6 – 8 letech jsem dělal medicínu a zároveň politiku. Na volejbal potřebujete šest lidí, a to není tak jednoduché zařídit, takţe volejbalu uţ se nevěnuji. Jednou jsem si před pár lety zahrál brach. Bylo zajímavé, ţe mozek věděl, vydal signál směrem k nohám a rukám, ale neţ došel vlastní výkon těla, míč byl na zemi. 7
Ale aktivně jednou týdně hraji tenis a chodím na lyţe, na běţky a i na sjezdovky, takţe úplně nehniju. Zúčastnil jste se letošního ročníku Jizerské padesátky? Jak jej hodnotíte? Zúčastnil, ale pasivně, samozřejmě. To uţ je dávno, co jsem měl na to, abych jel padesátku. V té době jsem měl poměrně slušné běţky, ale zase jsem si je nechtěl nechat zlomit, tak jsem si okruh objíţděl individuálně, ne v davu. Tehdy se totiţ jezdilo hromadně a jelo aţ sedm tisíc závodníků. Nejvíce úrazů bylo s lyţemi, a to se mi nechtělo, moje byly drahé a špatně se sháněly. Poslední tři roky dva lidé z mé kanceláře závodili a museli jsme tam vydrţet do půl čtvrté, uţ tam skoro nikdo nebyl a oni přijíţděli, ale přeţili stejně tak jako ty další tisíce závodníků. Je to pěkný závod a my můţeme jenom děkovat za trochu sněhu, protoţe celorepubliková kalamita se nám vyhnula, ale na závody to bohatě stačilo. A třetí místo Řezáče je fantastický úspěch. Luisa Pavlíková & Kateřina Mauerová
Dramatický kroužek Jiţ od začátku letošního roku funguje pod vedením pana prof. Špidly dramatický krouţek. Dramaťák, jak jej my, laici, nazýváme, je kaţdé úterý od půl čtvrté ve třídě kvarty. Zatím se ho účastní poměrně málo studentů, mezi tyto jedince patří: Gábina Kosjuková (Prima), Jitka Sekáčová (Prima), Domka Hošová (Prima), Pája Ječná (Sekunda), Terka Štromová (Sekunda), Fanny (Sexta), Anča Kroupová (Sexta), Honza Velzel (Sexta) a Káťa Horáčková (Oktáva), ale zapojit se můţe kaţdý. Jelikoţ se scházíme jen jednou týdně, začínáme s přípravou na letní akademii uţ teď. A protoţe máme Jizerské hory na dosah, pro téma představení jsme nemuseli chodit daleko. Jak jste si uţ přečetli výše, je nás pouze devět a tak by pan profesor přivítal nové členy s otevřenou náručí. Vítanější by ale byli studenti muţského pohlaví . Na dramaťáku ale jenom nezkoušíme, nepokoušíme se o geniální herecké výkony a skvělou výslovnost textu, to ne, je tu i čas her. Pan profesor vţdycky přijde s něčím originálním, s něčím co chceme hrát ještě dlouho potom. Po hrách následuje samotná zkouška, kaţdý si musí vyzkoušet roli, na kterou se hodí tělesnou velikostí a alespoň trochu charakterem. A i kdyţ to zní jako děsná nuda, je to velká zábava a ještě nebyl dramaťák, na kterém by chyběla legrace. A myslím si, ţe, nejen já, jsem za to ráda. Tereza Štromová
8
ZLATÝ CEPÍN 2010
Tato úţasná akce se konala 6. 2. 2010. Vyrazili jsme jiţ ráno vlakem do Liberce a nasedli na autobus do Bedřichova. Někteří stíhali ranní vlak na poslední chvíli, a tak se z nich “kouřilo“ jiţ cestou. Na tento, jiţ tradiční závod jednotlivců i štafet nás nalákal pan profesor Pavel Štryncl, který se zápolení také účastnil. Po registraci na závod jsme se šli trochu proběhnout. Měli jsme do startu ještě dost času. První závod rozběhla drobotina, pak o něco starší a ještě starší…
...aţ k předposlednímu závodu – závodu jednotlivců veteránů. Na regulérnost dohlíţela hlavní rozhodčí Jana Váňová se svými pomocníky. Já do toho také trošku fušoval a jak si nemůţete nevšimnout, ani pan profesor Čumpelík nebyl výjimkou.
9
A pak to přišlo! Na startu se rovnali první z druţstev štafetového závodu 3x10 km. Z našeho milého gymnázia ve Frýdlantě jsme měli zástupce ve třech štafetách. Dvě štafety dali dohromady Anička Ţamberová, Petra Staňková, Ondra Fisenko, Jiří Záruba, Tomáš Novotný a Martin Holec. Ve třetí štafetě jel pan profesor Pavel Štryncl se svými kamarády. Závod si rozjeli velmi dobře a všichni dojeli do cíle! Tím překonali hlavně sami sebe. A na stupních vítězů jsme měli dokonce jednoho zástupce. Hádejte koho .
Krásný den pomalu končil. Bylo třeba dostat se domů, a to nejkratší cestou. Přes Novou Louku se zastávkou na Hřebínku, dále pořád dolů kopcem aţ do “Ferďáku“ a pak kaţdý svou cestou domů.
(misch) 10
Maturitní ples Stuţkovák a také maturitní ples mají oktaváni dávno za sebou. Škoda jen, ţe se nikdo nenašel, kdo by napsal své dojmy a záţitky z těchto dvou událostí do GF Bodu. Nezbývá neţ všem popřát šťastnou ruku u maturit a přijímacích zkoušek.
těţké
střední
řešení
11
Další príma nápad Po školních dresech, tmavomodrých tričkách a kšiltovce s logy jsme si mohli objednat cyklodresy, krátké kalhoty na kolo a bundy proti větru. Vše, díky sponzorům, za poměrně slušné ceny. Takţe se budeme uţ z daleka vídat a rozpoznáme se na první pohled . Uţ vím, ţe se chystá další nápad… A jak ta naše cyklovýbavička vypadá? Skvěle! Posuďte sami:
Školník Kulda je jednička Studenti Gymnázia Frýdlant Barbora Hofmanová, Ondřej Kuthan, Kateřina Mauerová a Šarlota Dědková se úspěšně zúčastnili konkurzu na nahrávání zvukové podoby knihy „Školník Kulda je jednička“ v rámci projektu „Děti čtou nevidomým dětem“. Tito studenti byli vybráni k realizaci nahrávky, která bude probíhat v termínu 29.3. – 31.3. v nahrávacím studiu v Krajské vědecké knihovně. Za úspěšnou účast studentů Vaší školy v tomto projektu, získá Vaše škola knihy do školní knihovny. P.S.: Kdo by měl zájem GF BOD editovat jako WWW stránky na školním webu? Toto číslo pro Vás připravili: Luisa Pavlíková, Kateřina Mauerová, Tereza Štromová, Jakub Liška, Lucie Prchalová, Kryštof Špidla, Milan Schleider, © GF BOD
12
