UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Vánoční tématika v barokní homiletice

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra bohemistiky

Vánoční tématika v barokní homiletice Christmas themes in baroque homiletic

Bakalářská práce Veronika Barvíková

Česká filologie se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích Vedoucí práce: Mgr. Jana Kolářová Ph.D. Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

V Hlučíně dne 5. prosince, 2013

Podpis ................................ 2

OBSAH

Úvod ........................................................................................................................................... 5 Kulturní, historický a náboţenský kontext ............................................................................ 7 Barokní kultura ................................................................................................................... 7 Náboţenský kontext…………… .......................................................................................... 8 Evropské kazatelství v 17. a 18. století ................................................................................. 9 Proměny české pobělohorské homiletiky ............................................................................ 10 Kázání ...................................................................................................................................... 13 Ţánr ....................................................................................................................................... 13 Umělecké prostředky barokních kázání ................................................................................. 14 Osobnost kazatele ................................................................................................................... 14 Vánoční motivy ....................................................................................................................... 15 Vánoční motivy .................................................................................................................... 15 Jesličky jako nejčastější vánoční motiv ................................................................................ 17 Analýza vybraných homiletických textů .............................................................................. 19 František Matouš Krum ........................................................................................................ 19 Pastorella Betlemská ............................................................................................................. 20 Bohumír Hynek Josef Bilovský ............................................................................................. 2Š Dílo ........................................................................................................................................ 24 Bilovský jako konceptualista ................................................................................................ 27 Kázání na čtvrtou neděli adventní ......................................................................................... 28

3

Antonín Koniáš ....................................................................................................................... 32 Dílo ........................................................................................................................................ 34 Na jitřní Boţího narození ...................................................................................................... 35 Srovnání .................................................................................................................................. 40 Závěr ........................................................................................................................................ 42 Anotace .................................................................................................................................... 44 Seznam pouţité literatury ...................................................................................................... 45 Seznam příloh ......................................................................................................................... 48 Přílohy ..................................................................................................................................... 49

4

ÚVOD Jako téma své bakalářské diplomové práce jsem si zvolila vánoční motivy vyskytující se v kazatelské tvorbě barokních kazatelů. Kazatelství představuje v pobělohorském období jednu z hlavních literárních oblastí, a to zejména kvůli vypjaté náboţenské otázce. Kazatelské produkci se věnují odborné monografie a příspěvky zaměřené buďto obecně na barokní kazatelství v historickém kontextu, nebo na jednotlivé kazatelské osobnosti, zejména na Antonína Koniáše, Bohumíra Josefa Hynka Bilovského, Daniela Nitsche, Ondřeje Františka Jakuba de Waldta apod. Z hlediska jazykového existují také monografie zaměřené na stylistickou a gramatickou stránku kázání. V oblasti tematické byly v odborné literatuře popsány zejména motivy nejčastější či nejpříznačnější pro barokní kazatelskou tvorbu, jedná se např. o svatonepomucenská kázání, o pohřební kázání, o velkopáteční kázání nebo o svatební kázání. Ač patří Vánoce k významným svátkům v liturgickém roce, do dnešní doby se na ně zatím neupírala patřičná pozornost literárních badatelů tak, jako například na období Velikonoc spojované s mučednickou smrtí Jeţíše Krista. Tato práce se zaměří na vánoční tematiku v díle tří vybraných autorů barokních kázání. V první kapitole bude nastíněn kulturní, historický a náboţenský kontext v barokním období. Kaţdý jednotlivý kontext bude dále rozveden v podkapitolách. V rámci náboţenského kontextu se v práci zmíníme také o kazatelských tendencích na poli celoevropském. Následovat bude charakterizace české pobělohorské homiletiky a představení hlavních kazatelských směrů a jejich představitelů. Druhá kapitola bude rozdělena do dvou podkapitol s cílem přiblíţit ţánr a umělecké prostředky nejčastěji uţité v barokních kázáních. Zde hojně čerpáme především z odborných statí a monografií Josefa Vašici, Miloše Sládka nebo Arneho Nováka na dané téma. V kapitole

s názvem

Osobnost

kazatele

bude

zpracována

charakteristika

kazatele

v pobělohorském období, kazatelské postupy při přípravě kázání, apod. Čtvrtá kapitola bude rozdělena na dvě podkapitoly. První podkapitola bude pracovat s významem Vánoc v průřezu historií a kultur. Na tuto charakteristiku naváţe druhá podkapitola, která nastíní specifika nejčastějšího vánočního námětu – jesliček, a to především z hlediska motiviky.

5

V praktické části této práce budou charakterizovány jednotlivé vybrané kazatelské osobnosti, zmíněna jejich biografie a homiletická tvorba. Na vybraném vánočním kázání daného kazatele budou popsány a analyzovány vánoční motivy a symboly a jejich významy. Takto bude v práci představeno dílo kazatelů Josefa Bohumíra Hynka Bilovského v páté kapitole, dílo Františka Matouše Kruma v šesté kapitole a dílo Antonína Koniáše v sedmé kapitole. Kaţdý z těchto kazatelů představuje specifický prvek v historii kazatelství u nás. U Josefa Bohumíra Hynka Bilovského se jedná o konceptuální kazatelství, jímţ se výrazně zapsal mezi nejznámější české kazatele. František Matouš Krum se svým, ač početně nevelkým, dílem rovněţ zapsal mezi významné kazatele, a to z důvodu uměleckého pojetí svého kazatelského díla. Antonín Koniáš se stal výraznou osobností českého baroka z důvodu svých radikálních názorů a metod, které uplatňoval jakoţto misijní kazatel v českých zemích. V závěru práce budou srovnány vánoční motivy uţité v kázáních všech tří autorů. Důraz bude kladen na symboly, motivy na úrovni celých exempel i jednotlivé lexikální prvky. Cílem práce je nastínit vánoční motivy vyskytující se ve vybraných kázáních a postihnout společná pojítka příznačná pro vybrané texty, a to rovněţ z hlediska orientace na recipienty.

6

KULTURNÍ, HISTORICKÝ A NÁBOŢENSKÝ KONTEXT

BAROKNÍ KULTURA Literární historik Arne Novák měl za to, ţe české písemnictví v barokní době stojí hluboko pod výtvarným barokním uměním, a to z důvodu obratu pozornosti na lidového čtenáře a diváka. Dramatikové, básníci, prozaikové i kazatelé se obraceli především na lidové posluchače. To mělo za následek pronikání slovesné kultury mezi široké masy a převzetí motivů i celých děl do národní tradice. O vysoké slovesné umění se staralo duchovenstvo a vzdělané měšťanstvo.1 V kruzích široké veřejnosti panoval dlouho dobu „jiráskovský“ názor o baroku jako „době temna“. Tato domněnka je zásluhou literárního vědeckého bádání především ve 30. letech 20. století překonána. „Baroko jako umělecký styl bylo reakcí na nadvládu rozumu v renesančním umění, neboť všechny jeho sloţky byly zaměřeny, a to se značnou rafinovaností, k působení na cit vnímatele. Zároveň se však baroko „nevyjadřovalo naplno“ – příznačná je záliba v alegorii a symbolice a nabízení různých moţností výkladu zobrazovaného jevu. Tímto rysem předjímá baroko moderní umění. Pro naši kulturu je příznačné, ţe přizpůsobila oficiální baroko české mentalitě, ať uţ šlo o výtvarné projevy, hudbu nebo literaturu.,“2 zmiňuje Josef Hrabák. Dle Václava Černého dokonce české baroko přináší naposledy na dlouhý čas vlastní vhled a originalitu na pole evropské kultury.3 Mezi typické ţánry barokního období řadíme např. hry velikonoční a vánoční, loutkové divadlo, lidovou hru se zpěvy, kramářskou píseň, jezuitská dramata, tvorbu písmáků a především kazatelství.4 O český kulturní ţivot v období baroka se začaly vědecké kruhy zajímat aţ od třicátých let dvacátého století. Velkým přínosem do této problematiky byl výzkum profesora staroslověnského jazyka a literatury, Josefa Vašici. Vašica vydal stěţejní monografie a statě, které dodnes platí za důleţité prameny při zkoumání barokní literatury. Mezi pokračovatele Vašici, kteří následovali jeho inovativní přístupy k baroku, můţeme zařadit např. Zdeňka Kalistu nebo Václava Černého. Během okupace a v druhé polovině dvacátého století se opět upustilo od barokního bádání a další hodnotné edice, monografie a příspěvky vznikaly aţ za uvolnění poměrů u nás na 1

Novák, A.:Dějiny českého písemnictví. Brána. Praha. 1994. s. 77 Hrabák, J. a kol.: Průvodce po dějinách české literatury. Orbis. Praha. 1976 s. 122

2 3 4

Černý, V.: Aţ do předsíně nebes, čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Mladá fronta. Praha. 1996. s. 263 Hrabák, J. a kol.: Průvodce po dějinách české literatury. Orbis. Praha. 1976. s. 140

7

přelomu 60. a 70. let. K dalším výraznějším badatelským počinům v oblasti barokní literatury dochází aţ v posledních dvaceti letech.5

NÁBOŢENSKÝ KONTEXT Po bitvě na Bílé hoře zaujala majoritní postavení na náboţenském poli křesťanská církev, která postupně a cíleně obsazovala důleţité pozice na úřadech, školách, univerzitě, v tisku a především na kazatelně.6 Církev vyuţívala kazatelství jako hlavního prostředku k šíření víry.7 Poté, co jezuité obhájili své prvenství, začali se soustavně zaobírat také stavem českého jazyka. Snaha o osvětu na poli jazykové gramotnosti se projevila jak v kázáních, kde měli kazatelé největší potenciál oslovit nejširší publikum, tak ve vyučování na školách, při dramatické výchově, atd. Jedním z cílů se stalo sjednotit českou gramatiku. Začaly se vydávat mluvnice a nejrůznější statě o stavu jazyka českého. Za nejvýznamnější dílo pojednávající o stavu jazyka můţeme označit spis Bohuslava Balbína Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého. Z mluvnic můţeme zmínit např. mluvnici Grammatica Boëmica in V libros divisa (1660) od Jana Drachovského nebo Lima linguae Bohemicae, tj. Brus jazyka českého neb spis o poopravení a naostření řeči české (1667) Jiřího Konstance.8 Tovaryšstvo Jeţíšovo mělo ve svých řadách významné kazatele, kteří ovlivnili podobu barokního kázání (mj. Bohumír Hynek Bílovský, Antonín Koniáš, Jiří Plachý nebo Albert Chanovský).9

5

Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 6-7 6 Novák, A.:Dějiny českého písemnictví. Brána. Praha. 1994. s. 79 7 Tichá, Z.: Cesta starší české literatury. Panorama. Prah. 1984. s. 272 8 Vašica, J.: České literární baroko. Vyšehrad. Praha. 1938. s. 177 9 Novák, J. V., Novák, A.: Přehledné dějin literatury české, od nejstarších dob aţ po naše dny. Atlantis. Brno. 1995. s. 157

8

EVROPSKÉ KAZATELSTVÍ V 17. A 18. STOLETÍ Kazatelství se v Evropě během 17. a 18. stol. vydělilo do dvou proudů.10 První proud kazatelství označujeme jako humanistický, jinak také klasický nebo ciceronský. Ten uznával starší model z 16. století a s tím spojenou inspiraci antickými vzory, pouţití ozdobných prvků při výstavbě promluvy a její uměřenost. 11 Prioritou pro humanisticky zaměřeného kazatele byla srozumitelnost pro lidové posluchače a jejich vzdělanost v oblasti křesťanské věrouky.12 Druhý proud kazatelství označujeme jako konceptuální. Dříve byl označován také jako nová rétorika nebo nové umění ostrovtipu. Kořeny konceptualismu sahají do 14. a 15. století v Itálii. Tehdejší milostná lyrika inspirovala v 16. století ve Španělsku duchovní poezii a náboţenskou rétoriku. Odtud se začal koncept šířit do celé Evropy. Význam konceptu spočíval v nové, duchaplné, překvapující myšlence a stal se takříkajíc „ohniskem barokní duchovosti“.13 Koncept byl chápán jako forma homiletického důkazu, jehoţ podstata spočívala ve třech hlavních částech: v podkladu daném úryvkem z Písma, v duchaplném rozvinutí myšlenky silou lidského intelektu, potvrzením ve výroku některého církevního Otce nebo jiného duchovního autora. Funkce umělecká byla naplněna prostřednictvím např. překvapivého nápadu nebo vtipně vystavěné myšlenky.14 Jinými slovy, šlo o spojení poučení s estetičnem a zábavou.15 Vše bylo vystavěno na metaforách, antitezích, paradoxech, obrazech, alegoriích a slovních hříčkách, jeţ měli kazatelé velmi v oblibě. Vyuţití bohatých jazykových a stylistických znalostí pramenilo především ze snahy zaujmout posluchače a udrţet během mše jejich pozornost.16 Mimo obsahové znaky konceptu je třeba zmínit i rysy výstavby. Od humanistické formy kázání se koncept liší svou dynamikou. U konceptu je patrná sevřenost a propojení jednotlivých částí v kontrastu volného plynutí myšlenkových postupů 10

Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 27 11 Tamtéţ. s. 26 12 Tamtéţ. s. 27 13 Vašica, J.:Bilovský a konceptuální kazatelství in. Eseje a studie ze starší české literatury. Tilia. Opava – Šenov u Ostravy. 2001. s. 220 14 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 28 15 Vašica, J.:Bilovský a konceptuální kazatelství in. Eseje a studie ze starší české literatury. Tilia. Opava – Šenov u Ostravy. 2001. s. 220 16 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 28

9

a vnějšího zpracování. Tento typ kázání vyţadoval znalosti, cvik, studium, píli, důvtip, ale také temperament a vášnivost. Latinští teoretikové předestřeli tyto poţadavky jako ingregeo, furore a esercirio.17 Mezi hlavní světové teoretiky konceptu patřili italský teoretik Emanuelo Tesauro a španělský jezuita Baltasar Gracián. Dle Graciána je koncept „rozumový akt, který vyjadřuje korespondenci mezi dvěma předměty“18, coţ znamená propojení homiletického sylogismu a umění rétorických figur se schopností, mírou a způsobem jejich vyuţití. V praxi se jedná o dynamické propojení obrazů, myšlenek za pomoci nejširších vrstev jazyka, ticha či hudby.19

PROMĚNY ČESKÉ POBĚLOHORSKÉ HOMILETIKY Rozmach pobělohorského kazatelství můţeme na našem území pozorovat od konce 20. let 18. století. Homiletika jako nejvýznamnější ţánr české pobělohorské literatury se udrţela aţ do 60. let 18. století. Toto období můţeme rozdělit dle Miloše Sládka do tří etap.20 První etapu můţeme zařadit mezi 20. a 80. léta 17. století. V této době homiletika ještě stála v pozadí a všeobecnému zájmu se těšila především díla hagiografická nebo vzdělávací traktátová literatura. Na počátku této etapy, která znamenala počátek rekatolizace a nástup jezuitů na přední místo na liturgickém poli, teprve docházelo k přijetí nových kazatelských postupů ze zahraničí. Do té doby byl nedostatek kněţí, neucelený přístup ke kazatelství jak po stránce postupu, tak po stránce jazykové. Ve farnostech zůstávala neobsazená místa na pozici kněţích. Tato místa zčásti zaplnili např. Poláci nebo Slezané. Kvůli všem těmto skutečnostem neexistovaly ţádné ucelené přístupy ke kazatelství, především tiskem vydané. V této době u nás existoval pouze humanistický proud kazatelství, a to především český, německý a latinský. Konceptualismus se u nás zabydloval jen velmi pozvolna, během 2. poloviny 17. století se u nás vedly spory o správný přístup ke kazatelství. Své názory k této problematice vyslovil i jeden z nejznámějších učenců té doby, Bohuslav Balbín. Také pro

17

Vašica, J.:Bilovský a konceptuální kazatelství in. Eseje a studie ze starší české literatury. Tilia. Opava – Šenov u Ostravy. 2001. s. 221 18 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 200. s. 29 19 Tamtéţ. s. 29 20 Tamtéţ. s. 30

10

Balbína znamenal koncept nevkusný přístup. A ve svých dílech věnoval pozornost především humanistickému kazatelství.21 Mezi latinské postily patří sbírka Paradisus concionatorum tetralogiae mysticae dominikána Rafaela Delaminetze vyšlá roku 1667. Tato postila obsahuje kázání nedělní a sváteční a o českých světcích. Dalším významným počinem byly postily staroboleslavského kanovníka a děkana v Chrudimi Samuela Václava Hataše, a to především postila svátečních kázání, jeţ představuje předstupeň konceptuálního kázání. Tato postila vznikla na přelomu 60. a 70. let. Aţ na konci prvního období se objevuje první konceptuální, latinsky psaná sbírka – Conciones academiae od jezuitského kněze Caspara Knittla, která vyšla v polovině 80. let.22 Druhé období barokního kazatelství představuje poslední desetiletí 17. stol. a první dvě desetiletí 18. stol. Toto období znamenalo výrazný přelom v kazatelských přístupech v českých zemích. Vedle sebe autonomně koexistovalo jak humanistické kazatelství, zastoupeno např. Postilou katolickou Matěje Václava Šteyera, tak konceptuální kazatelství, zastoupeno sbírkou Berla královská Daniela Nitsche. Důleţitost kazatelství jako literárního ţánru přímo úměrně vzrůstala v závislosti na oblíbenosti mezi lidovými čtenáři. Příčinou byla právě konceptuální kázání, která útočila na percepci lidového posluchače či čtenáře svou zajímavostí, dynamičností, neotřelostí.23 Naše barokní kazatelství můţeme posuzovat také podle konfesijního rozdělení do dvou proudů, katolického a protestantského. Vzhledem k historickým okolnostem je však patrný a zřejmý nepoměr mezi těmito dvěma proudy. Protestantský proud se nemohl naplno rozvinout na českém území, proto vznikal především v zahraničí. Z toho vyplývá, ţe kvantitativně si lépe stála katolická větev. Přesto se protestantský proud můţe pyšnit velkými jmény, jako např. Jan Amos Komenský (Kázání XXI o tajemstvích smrti, vzkříšení a na nebe vstoupení Krista, Spasitele světa, učiněné v Lešně Polském 1636), Kašpar Motěšický (Kázání o ustavičné ochraně a stráţi svatých anjelů nad dítkami; Kázání svatodušní v 1. 1684 v Ţitavě konané), Samuel Martinius z Draţova (Při průvodu mrtvého těla urozeného a statečného rytíře Bohuslava staršího Růta z Dirného, někdy pána na Borci – 1630; Při průvodu mrtvého těla p. M. Mikuláše Troila Hagiochorana, někdy v akademii přeţské… pofesora – 1631). Z protestantské produkce se ţádný autor význačněji nezapsal do 21

Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 30-32 22 Tamtéţ. s. 31-32 23 Tamtéţ. s. 34

11

konceptuální produkce. Důvodem je také lpění protestantů na starší, klasické homiletické tradici, tj. humanistické. Kázání se vyznačovala jednoduchostí, kněz byl pouze zástupcem Boha a kázal přikázání a vůli boţí. Vznikaly tedy promluvy inspirované staršími literárními vzory, a to především promluvy pohřební. Zde můţeme zařadit výše zmíněného Samuela Martinia z Draţova, Jana Hodikia, Jakuba Štefanidesa Přibyslavského, Adama Volfiusa Benešovského nebo Pavla Krupia Pacovského.24 Katolický proud byl kvantitativně výraznější. Jak jiţ bylo zmíněno výše, jde zejména o nastoupení jezuitů na přední místo. Díky značné vzdělanosti řádu a šíření náboţenství na školách a na misiích vzniklo obrovské mnoţství homiletických textů. Ty se také vztahovaly nejen na tradiční mše a církevní svátky. Církev dávala mnoho prostoru ke vzniku nových promluv pořádáním církevních slavností, které byly provázeny poutěmi, svěcením chrámů a klášterů, svatořečením sv. Jana Nepomuckého nebo oslavou výročí církevních událostí. Díky velkému mnoţství vzniklých kázání lze katolický proud rozdělit na okruhy. Do prvního okruhu se řadí autoři většího významu s rozsáhlejší homiletickou produkcí. Zde řadíme theatina Karla Račína z Račína, jezuitu Daniela Nitsche, kněze Bohumíra Hynka Bilovského, moravského premonstráta Chrysostoma Xavera Ignáce Táborského, kněze Ondřeje Františka Jakuba de Waldta nebo kněze Tomáše Xaveria Laštovku. Do druhého okruhu se řadí autoři jednotlivých kázání, autoři drobnější homiletické tvorby, jako např. kněz František Matouš Krum, kněz Jiří Jan Libertin, velehradský cisterciák Matěj Bartys či kněz Antonín Jarolím Dvořák z Boru. Hojně psaná byla kázání pohřební, příleţitostná a sváteční, nedělní, kázání poutních míst, oslavná (např. na počest významných světců, jako sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Bernard, sv. Norbert nebo sv. Jan Nepomucký).25

24

Kopecký, M.: K české barokní homiletice. In: O barokní kultuře. Universita J. E. Purkyně. Brno. 1968. s. 71

25

Tamtéţ. s. 71

12

KÁZÁNÍ

ŢÁNR V období baroka mělo kázání svou nezastupitelnou roli v české literatuře. V rekatolizační době slouţilo kázání jako jeden z nástrojů přiblíţení věrouky prostému, venkovskému, ale i

měšťanskému

obyvatelstvu.

Kázání

představovalo

pojítko

mezi

duchovními

a obyvatelstvem, které promluvám kněţí rozumělo a převzalo jejich výroky a promluvy za vzor své národní tradice.26 Tisk svých kázání si mohli dovolit pouze významnější kazatelé. V jiných případech vydání zaštiťoval bohatý řád či mecenáš. Kázání vycházela buď ve sbírkách (nedělní promluvy, sváteční kázání), v jednotlivě vydávaných svazečcích kvartového a foliového formátu (sváteční kázání) nebo jednotlivě (příleţitostná kázání).27 Vycházela především kázání k významným svátkům, k výročím řádu, kostela apod., tedy kázání příleţitostná a dále kázání dle liturgického roku. Nejčastěji vycházely postily, které slouţily jako kníţky lidového čtení, v menším nákladu vycházely tisky jednotlivých kázání. Promluva se buď vytiskla před slavností a následně byla rozdána během mše, nebo byla vytištěna aţ po letech.28 Dochoval se pouze zlomek novověké homiletické produkce. „Byla-li kaţdou neděli a svátek v Čechách proslovena více neţ stovka kázání, pak se z nich do dnešní doby nezachovala ani desítitisícina. Za celá tři století máme k dispozici jen několik stovek promluv ve všech zemských jazycích“29, uvádí M. Sládek. Kázání obsahovalo stránku mravoučnou, věroučnou i zábavnou. V různých etapách historie se kladl důraz na různé aspekty. Postily se tak staly oblíbeným zdrojem pobavení, ale i zdrojem poučení o Písmu svatém, o morálních hodnotách, o obecných pravdách, o ţivotech a skutcích světců domácích i cizích. Lidé se díky tištěným sbírkám kázání vzdělávali i na poli jazykovém, zdokonalili svou slovní zásobu, a to díky uţití metafor, přirovnání, obrazů, synonym apod. Jazyková zdatnost se zároveň prolínala s vyuţitím představivosti a jejího rozvoje. Takového vzdělávání či obohacení se lidem dostalo nejen u tištěných postil, ale i u tehdy také velmi oblíbených kancionálů.30

26

Novák, A.: Dějiny českého písemnictví. Brána. Praha. 1994. s. 77 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 22 28 Tamtéţ. s. 23 29 Tamtéţ. s. 22 30 Tamtéţ. s. 11-12 27

13

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY BAROKNÍCH KÁZÁNÍ Za základní umělecký prostředek v barokní homiletice je povaţována metafora. Při pouţití metafor kněţí vycházeli z Bible, ve které hledali inspiraci. Metafory byly dle Bible také upravovány a nakonec se kanonizovaly. Zde mluvíme o metaforách, které se hojně přebíraly z kázání do kázání. Metafory můţeme rozdělit na metafory se substantivním jádrem a metafory s adjektivním jádrem.31 Dalším velmi hojně uţívaným uměleckým prostředkem byl paradox. Paradoxu uţívali kazatelé, aby vzbudili u posluchačů pozornost, zájem, aby šokovali. Tak docílili kazatelé u posluchačů lepšího zapamatování a pochopení předkládané látky. S lepším pochopením a zapamatováním látky se pojí i uţívání protikladů. Kazatel uţíval zejména motivů ze ţivota, na nichţ demonstroval své teze. Dalším prostředkem, jímţ mohli kazatelé dosáhnout výrazné expresivity, byly hyperboly. Hyperboly se dále pojí s uţitím synonymických řad. Takto propojené hyperboly vytvářely expresivní, dynamický projev.32 Oblíbenými prostředky byly také řečnické otázky, apostrofy, příměry nebo citáty církevních otců, citáty biblické a citáty antických autorů.33 Specifickým prostředkem k dosaţení zajímavosti homilie je uţití vulgarismů. Můţeme je nalézt především v kázáních určených pro prosté venkovské obyvatelstvo. Avšak mnoho slov mělo v tehdejším jazyce zcela jiný význam a mohlo působit neutrálně. Můţeme uvést slova jako např. chlipný, mordovati, huba, smrad, hovado, atd.34

OSOBNOST KAZATELE Osoba kazatele vystupovala v baroku do popředí více neţ v jiných kulturních epochách. Hlavním důvodem byla náboţenská rozpolcenost, a to nejen u nás, ale v celé Evropě. Kazatel se stal symbolem erudovaného šíření křesťanství. Náboţenská krize poukázala na fakt, ţe Písmo svaté a jeho výklad není pevně ukotveno a bylo tedy potřeba základy víry upevnit.35

31

Kopecký, M.: K české barokní homiletice. In: O barokní kultuře. Universita J. E. Purkyně. Brno. 1968. s. 64 Tamtéţ. s. 64 33 Tamtéţ. s. 64 34 Vašica, J.: České literární baroko. Vyšehrad. Praha. 1938. s. 190 35 Villari, M.: Barokní člověk a jeho svět. Vyšehrad. Praha. 2004. s. 129 32

14

Kněţí skrze svá kázání jasně vymezili věřícím hranice a poukázali na důleţitost konání člověka „pro dosaţení věčné spásy“.36 V důsledku nárůstu důleţitosti kazatelství se do popředí dostává náboţenská rétorika. S potřebou přesného a názorného výkladu věrouky rostla potřeba správně vyjádřit poselství. Náboţenská rétorika se vydělila na dva hlavní proudy z hlediska stylu přednesu – na kázání ve stylu jednoduchém, opírající se o Seneku, a na kázání v „grand style“, vycházející především z Cicerona. Toto rozdělení je důleţité také z hlediska sociálních vrstev, jimţ byla kázání určena. Prostému obyvatelstvu se kazatel snaţil přiblíţit evangelium stylem jednoduchým, oproštěným od přehnaného patosu. Kázání se nesla v duchu poučných rozprav.37 Pro vyšší společnost kněţí připravovali kázání, jejichţ příprava zabrala více úsilí a času. Poučení z evangelia proloţené poučnými důkazovými pasáţemi procházela precizní přípravou zaloţenou na patřičném výběru rétorických prvků a odkazů na spisy svatých otců aj. Přípravy kázání na velké svátky během roku, zvláště pro vyšší vrstvy obyvatelstva, byly podrobovány přísnému dohledu. Kazatelé, především ve větších městech, byli vybíráni radou, sestavenou speciálně pro tyto účely. Kazatel musel vykazovat vysokou intelektuální, rétorickou, jazykovou, věroučnou a kazatelskou schopnost a znalost.38

VÁNOČNÍ MOTIVY Vánoce patří k největším, nejvýznamnějším a nejslavenějším svátkům v naší kultuře a jsou pevně zakotveny v časech minulých i přítomných. Kaţdá křesťanská země či kultura má své typické Vánoce, které jsou v mnohém stejné nebo podobné, zároveň ale v mnohém odlišné. U nás jsou Vánoce nejslavenějším svátkem vůbec.39 Naše Vánoce zahrnují širokou tradici lidových zvyků, obřadů a uměleckých projevů. Tento kolorit vychází převáţně z křesťanského náboţenství spojeného se staršími pohanskými tradicemi, které si v českých zemích vytvořily nezastupitelné místo v průběhu staletí. Svými kořeny tedy sahají tradice oslavy svátků vánočních aţ do pohanské doby. Konkrétně jsou jimi svátky zimního slunovratu. Tyto svátky trvaly několik dnů a byly označovány také jako 36

Villari, M.: Barokní člověk a jeho svět. Vyšehrad. Praha. 2004. s. 129 Tamtéţ. s. 129 38 Tamtéţ. s. 146-148 39 Frolec, V. a kol.: Vánoce v české kultuře. Vyšehrad. Praha. 1988. s. 48 37

15

Posvátné noci. Dalším důleţitým mezníkem pro vývoj Vánoc, jak je známe dnes, je převzetí tradic z oslav zimního slunovratu u starých Římanů. Tyto svátky, označované jako Saturnálie, se konaly na počest boha Saturna. Toto období se vyznačovalo všeobecnou rovností mezi lidmi, blahobytem, veselostí a rozpustilostí. Volnost dostávali také otroci, jimţ vzdávali jejich páni úctu a zvali je ke stolům.40 Nejvíce jsou české Vánoce spjaty s křesťanstvím. Základní motiv slavení Vánoc vyšel z křesťanství, a to z biblického vyprávění o narození Spasitele Jeţíše Krista. Došlo ke spojení pohanských a křesťanských tradic a Kristovo narození se začalo slavit v čase zimního slunovratu. Zimní slunovrat představoval vítězství ţivota nad smrtí a světla nad tmou. Tyto představy se později spojily s oslavou posvátného zrození. Vymezení času oslav se rovněţ upravilo, sjednotilo a označilo období mezi Narozením Páně a Zjevením Páně.41 Tradice a obyčeje předkřesťanské a křesťanské epochy se propojily natolik, ţe často jiţ nelze odvodit původ.42 Dle různých inspiračních zdrojů je zřejmé, ţe se Vánoce nevyvíjely všude stejným tempem a stejným směrem. Dodnes můţeme najít regionální variace těchto svátků, a to zejména pokud se zaměříme na dodrţování lidových tradic. Vánoce v dnešní podobě jsou ještě obohaceny o vliv měšťanských tradic, které v sobě nesou rysy zesvětštění.43 Vánoce, jak je chápeme dnes, jsou období adventu s třemi ryze Vánočními dny (Štědrý den, Boţí hod vánoční – Narození Páně a sv. Štěpán). V tomto období se slaví také další svátky, a to svátek sv. Ondřeje, sv. Barbory, sv. Mikuláše a sv. Lucie. Jako konec vánočních oslav je chápán svátek Tří králů, také známý jako Zjevení Páně, který se u nás slaví 6. ledna.44 Tematika Vánoc se odrazila nejen v náboţenské a sociální oblasti, ale také v umění. Námět Vánoc inspiroval výtvarné umění, literaturu i hudbu. Je třeba zmínit, ţe zde se snoubily lidové tradice a tvorba s vysokým uměním. Vznikla tak široká škála ţánrů a výtvorů specifických pro Vánoce. V hudbě se jedná o koledy, vánoční zpěvy, hudební poezii Vánoc a pastorely. Ve výtvarném a sochařském umění můţeme najít kresby českých umělců, náboţenský i lidový výjev jeslí, ilustrace v kancionálech, sbírkách kázání, Braunův Betlém v Kuksu,

40

Frolec, V. a kol.: Vánoce v české kultuře. Vyšehrad. Praha. 1988. s. 48-50 V prvotním křesťanství se slavilo především věčné vykoupení skrze Spasitelovu smrt. Aţ ve 4. století se na Východě začaly objevovat oslavy Narození Páně, které připadlo na 25. prosince. 42 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 52 43 Jedná se především dobu kapitalismu a industrializace. Vánoce se vymanily z náboţenských tradic a jejich místo nahradila komerce. Měšťanské Vánoce se nesly v tomto duchu od 17. století, kdy se centrum oslav přesunulo do domácího prostředí. Hlavním znakem se stává ozdobený vánoční stromeček se zabalenými dárky. 44 Frolec, V. a kol.: Vánoce v české kultuře. Vyšehrad. Praha. 1988. s. 48-50 41

16

Pasionál abatyše Kunhuty apod. Literatura se rovněţ inspirovala vánočními svátky a vznikly sbírky koled, vánoční poezie i prózy, romány i povídky a samozřejmě také homiletické spisy. V literatuře najdeme popis starobylých obřadů a tradic, inspiraci Písmem svatým, ale i realitu kaţdodennosti člověka v zimním čase.45

JESLIČKY JAKO NEJČASTĚJŠÍ VÁNOČNÍ MOTIV Oblíbeným motivem se staly jesličky. Tento vánoční motiv vychází z obrazu andělského zvěstování pastýřům o narození Jeţíše Krista, které je zaznamenáno v Lukášově evangeliu (Lk 2,1-20). Jesličky a jejich význam pronikl do evropské tradice slavení Vánoc díky Františkovi z Assisi. František chtěl přiblíţit biblický motiv narození Jeţíše Krista lidem. Tento záměr dal vzniknout scénickému a vizuálnímu přenesení tohoto biblického motivu do chrámového a posléze i do domácího prostředí. Diváci se tak mohli lépe a snáze vţít do příběhu o narození Jeţíška. Na šíření této tradice se podíleli zejména jezuité a františkáni. Duchovní se snaţili ještě více přiblíţit příběh prostému obyvatelstvu. Vyuţívali tedy ve scénickém předvedení příběhu bohatší škálu výrazových prostředků, které charakterizovaly prostředí nebo dějovou sloţku. K přesnějšímu vykreslení obohatili scénu také o další postavy, a

to

především

pastýřů

a

rolníků.

Tyto

postavy aktualizovaly

vánoční

scénu

a přiblíţení prostým lidem je taktéţ zřejmé.46 Jesličkový příběh má dva hlavní motivy. Jedná se o narození Jeţíše Krista, vyobrazení rodinné idyly těšící se z narozeného syna. Tento motiv má nejsilnější emocionální podtext. Druhým motivem je přinášení darů a poklona narozenému Králi spolu s jeho oslavou. Samotný motiv Jesliček se dělí do tří topických významových vztahů. První vztah je odkazem na příběh o narození Jeţíše Krista. Druhý vztah je odkazem na Boţí poníţení, tzn. záměnu místa, tedy ţe Jeţíš vyměnil slávu nebes za jesličky. V této souvislosti jsou jesličky označovány jako potupné místo. Třetí vztah je odkazem na obraz srdce, které se můţe prostřednictvím postavy Jeţíše Krista znovuzrodit pro věčný ţivot.47

45

Frolec, V. a kol.: Vánoce v české kultuře. Vyšehrad. Praha. 1988. s. 48-50 Vráblová T.: Niekoľko poznámok k poetike barokových vianočných piesní. In: Omnibus fiebat omnia: kontexty ţivota a díla Fridricha Bridelia SJ (1619-1680). KLP. Praha. 201., s. 82-94 47 Tamtéţ. s. 82-94 46

17

U postavy Jeţíše Krista se často můţeme setkat s atributy medu, květu, růţe nebo drahých kamenů. Tyto atributy vychází z představy dítěte Jeţíše a jeho sladkosti. Taková připomínka fyzického, senzuálního vjemu měla navodit rozjímání o kvalitách duchovního významu.48 V barokní době v katolickém prostředí byl často vztah člověka a boha definován vizuálními prostředky. Z toho důvodu měly církevní obřady často charakter vizualizovaný, scénický s bohatou výpravou. Lze je tedy přirovnat k jakýmsi divadelním představením. Sám kazatel musel disponovat výraznými řečovými i vizuálními schopnostmi, expresivitou, patosem, výrazným charismatem. Jak uvádí Vráblová, duchovní svět byl pro člověka neznámý a nepoznaný. Díky fyzickému předvedení a přenesení tématu na scénu se člověk mohl opřít o to, co zná a je mu blízké. Mohl poznat neznámé skrze známé.49 Motiv jesliček se objevuje i v protestantské vánoční hymnistice. Má však zcela jiné pojetí a zasazení. Základní zobrazení scény, tj. jesličky, Marie, dítě, zvířata, je stejné či velmi podobné jako u katolického pojetí biblické látky. Snaha protestantských autorů směřovala ke skrovnému vylíčení, zaloţenému hlavně na přijímání biblické látky skrze duchovní ţivot a postoj recipienta. Důraz byl kladen na hledání vnitřní duchovní zkušenosti skrze konfrontaci vylíčení biblického textu a lidského poznání a zkušenosti. Pro protestantské vylíčení jesliček byla typická redukovanost rekvizit a postav. Motiv jesliček je pouze úvodem do biblické tematiky. Nevytváří pomocný prostor pro recipienta, aby si navodil slavnostní náladu. Naopak nechává na recipientovi, aby se sám zorientoval a zhodnotil svůj postoj k této problematice. Z důrazu na nitro a introspekci vychází také hlavní atribut evangelické vánoční hymnistiky, a to atribut srdce. Zasazení příběhu v čase a místě je pouze symbolické. Vše se rozvíjí na úrovni vnitřního ţivota. Srdce je místem, kde dochází k přijetí nového Krále a k pokloně na jeho počest.50

48

Vráblová T.: Niekoľko poznámok k poetike barokových vianočných piesní. In: Omnibus fiebat omnia: kontexty ţivota a díla Fridricha Bridelia SJ (1619-1680). KLP. Praha. 201., s. 82-94 49 Tamtéţ. s. 82-94 50 Tamtéţ. s. 82-94

18

ANALÝZA VYBRANÝCH HOMILETICKÝCH TEXTŮ

FRANTIŠEK MATOUŠ KRUM František Matouš Krum se narodil v Pelhřimově. Dne 2. června 1708 byl vysvěcen na kněze. O rok později se na ţádost konzistoře stal kaplanem v Sobotce. Mentorem Kruma se v Sobotce stal děkan Pankrác Quinodo. V Sobotce Krum působil aţ do roku 1719, kdy byl konzistoří odvolán z postu kaplana. Mezi lety 1720-1725 působil Krum jako kaplan v Kolíně. 28. prosince 1733 zemřel v Litně u Berouna, kde působil na pozici prvního administrátora na faře.51 Za svůj ţivot vydal František Matouš Krum tři homiletické spisy. První práce Kruma vyšla v Praze roku 1712 - A. M. D. G. Sacro Sanctae ac Individuae Trinitatis Honorem et Venerationem. K větší cti, a chvále nejsvětější, a nerozdílné trojice Boţí: při výroční její svato-slavnosti na Křemešníku, v panství královského věrného svobodného města Pelhřimova, slavné pouti, a připomínání. Roku 1722 vyšla tiskem Krumova Pastorella betlemská inspirována Velepísní. O rok později vyšlo Krumovi velkopáteční kázání nazvané Candidus et rubicundus (Cant. 5, v. 10), Candidus a Nativitate, Rubicundus a Passione, Mysticus ille Canticorum Sponsus…Dilectus Dei Filius. Posledních deset let Krumova ţivota jiţ nevyšlo ţádné jeho kázání.52 Kazatelskou osobnost Františka Matouše Kruma ve své badatelské činnosti objevil a studoval Josef Vašica, jemuţ patří zasluhy o vydání kázání Pastorella betlémská v roce 1937. Stručný biografický a bibliografický nástin Krumova ţivota obsáhl i v monografii České literární baroko z roku 1938. Výrazněji se osobnosti Františka Matouše Kruma v české barokologii věnuje pouze Milan David. Z hlediska barokologického bádání Krum nepatří mezi nejznámější a nejstudovanější autory kázání.53 V kázáních tohoto kněze můţeme vidět prvky patosu, snahu o poetizaci řeči. Krum často opakuje slovní nebo větná spojení, vyuţívá apostrof, symboliky, výrazné hudebnosti. V kázáních cituje části duchovních písní, např. Černěť já se vystrojím, Kristus, příklad pokory

51

Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Praha. 1937. s. 36 Tamtéţ. s. 37-41 53 Horáková, M.: Kontexty Krumova kázání Bílý a červený in. Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století. Albert. Boskovice. 1999. s. 171-172 52

19

nebo Zdráv buď Kriste, synu Boţí. Všechny písně vloţené do promluvy korespondují a doplňují předkládané téma.54

PASTORELLA BETLEMSKÁ Homiletický spis Pastorella Betlemská vyšel tiskem jako druhé Krumovo dílo. Pastorellu vydal praţský tiskař Karel Rosenmüller, jenţ vydal rovněţ i Krumovo třetí a poslední kázání pod názvem Candidus a nativitate, Rubicundus a Passione, Mysticus ille Cantitorum Sponsus…Dilectus Dei Filius. Svou Pastorellou Krum pozměnil styl svého psaní, a to natolik, ţe dílo vyvolalo rozporuplné reakce v duchovních kruzích. Byly pokládány otázky, zda je moţno toto dílo vůbec povaţovat za kázání a byla podána stíţnost na udělení aprobace tomuto kázání. 55 V kázání Pastorella Betlemská Krum posouvá hranice poetizace a činí své dílo něţnějším a vroucnějším oproti své prvotině.56 V Pastorelle je patrná výrazná poetizace, která, jak uvedl Josef Vašica v poznámkách k vydání edice Pastorelly Betlemské z roku 1937, inklinuje k básnickému obrazu, mystickému traktátu. Tímto spisem se Krum odklonil od obvyklých pravidel kázání.57 Je nutno zmínit, ţe ve výše zmiňované edici z roku 1937, která je pouţita mezi primárními zdroji této práce, je Pastorella opatřena novočeským pravopisem. Autor edice, Josef Vašica, se přiklonil k novočeskému pravopisu za snahy uchovat zvukovou podobu řeči, záměrně pěstovanou kazatelem.58 Autor hojně vyuţívá řečnických otázek, zvolání. Kázání vede formou dialogu na dvou rovinách. Dialog vede v osobě kazatele a matky malého Jeţíška, Marie. Osoby se prolínají, a v textu nejsou graficky rozlišeny. Forma dialogu je jeden rysů typických pro kázání Františka Matouše Kruma. Krumova kázání mají natolik specifické rysy, ţe je moţno poznat autorství.59 Dalším specifikem je Krumova výrazná poetizace. Projevuje se obzvláště v opakování syntaktických celků či jejich parafrázích (např. „Abyste nezbuzovali, aniţ

54

Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Praha. 1937. s. 42-44 Tamtéţ. s. 40 56 Tamtéţ. s. 40 57 Tamtéţ. s. 39 58 Tamtéţ. s. 42 59 Tamtéţ. s. 41 55

20

procítnouti dali milému!“60). V tomto kázání je taktéţ výrazná motivika zvířecí. Jeţíš Kristus je zde přirovnáván k jelínkovi („…skrze podobenství raněných a upachtovanýho jelínka…“61) a lvíčkovi („Dnešní nám, z ony nejsvětější lvičky, Marie Panny, v nově narozený, z pokolení Jůdova, nebeský lvíček, …, usnul míle a tiše spí“62). Pro motiv lva existují v Bibli dva kontrastní významy, tedy dobrý a špatný. Krum ve svém kázání pouţil význam symbolu lva jako majestátnosti, síly a strachu. V roli soudce je Kristus přirovnáván ke lvu (Sír 27,28).63 Motiv jelena či laně označuje v náboţenských textech milence, ale symbol jelena se rovněţ stal symbolem Kristovým a symbolem hledání Boha. Tento výklad můţeme najít např. u sv. Augustina.64 V kázání je vyuţito obou významů symbolu jelena. V Krumově kázání náboţenskou obec symbolizují srny a jeleni polní. Najdeme ale také motivy holubic a holoubátek („…oči jeho jako holubice…“65). Tímto motivem se Krum inspiroval ve Velepísni, kde je nevěsta přirovnávaná k holubici. Ve svém kázání Krum přirovnává Krista jako ţenicha k holubici.66 Rovněţ symbol lilie převzal Krum z Velepísně. Nevěsta je přirovnávaná k lilii mezi trním. Krum pouţil tohoto symbolu pro Krista – ţenicha.67 V dalších Krumových kázáních převaţují jiné motivy, např. v kázání Candidus et rubicundus (Červený a bílý)68 najdeme především symboliku barev, jak jiţ napovídá sám název. O rozboru třetího Krumova kázání více ve stati Michaely Horákové.69 Symboliku barev můţeme najít okrajově také v Pastorelle Betlemské, kde je Kristus popsán jako „…milý můj bílý jest a červený…, … hlava jeho jako zlato nejlepší.“70. Kdyţ pomineme negativní význam červené barvy spojované s peklem, červená také značí Boţí lásku, díky které Bůh stvořil a vykoupil svět.71 Zlato symbolizuje vše nadpozemské. Tohoto symbolu hojně vyuţívali také středověcí malíři.72 Druhá realizace barokní symboliky má charakter mysticko-erotický. Spasitel Jeţíš, i jakoţto malé dítě, je vyobrazen jako choť, který je zaslíben sulamitské choti, dceři

60

Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Prah. 1937. s. 9 Tamtéţ. s. 12 62 Tamtéţ. s. 25-26 63 Lurker, M.: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 131-132 64 Tamtéţ. s. 86 65 Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Praha. 1937. s. 13 66 Lurker, M.: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 69 67 Tamtéţ. s. 133 68 Candidus et rubicundus je Krumovo třetí tiskem vydané kázání z roku 1723. 69 Horáková. M.: Kontexty Krumova kázání Bílý a červený in. Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století. Albert. Boskovice. 1999. s. 171-180 70 Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Praha. 1937. s. 13 71 Lurker, M.: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 42 72 Tamtéţ. s. 320 61

21

jeruzalémské aneb církvi.73 Tato motivická linie je prostoupena celým kázáním souběţně s motivikou zvířecí. Vzájemně se doplňují. Jak je pro ţánr kázání typické, patrná je didaktická funkce. Ta je nejvíce zřetelná v závěru kázání, kde prostřednictvím gradace kazatel poučuje a nabádá posluchače k dobrotě a pokoře.74 Dle kazatele lidé svými činy a hříchy probouzejí v Kristu hněv. Kristova hněvu by se měli lidé vyvarovat, neboť Spasitel dokáţe po zásluze trestat. Poučení z kázání je názorně shrnuto v úryvku: „Nevzbuzuj, nebo ten, kterýho byste s hříchama vašimi ohavnými vzbudili, nepřemoţený lev z pokolení Jůdova jest.“75 Krum prostřednictvím exempel a biblických motivů ukazuje posluchači, čeho by se měl vyvarovat a jak by měl svůj ţivot vést. Z biblických motivů najdeme v kázání obraz Kaina a Ábela76 jako příklad ublíţení bliţnímu svému, zkázu Sodomy a Gomory77 jako obraz pádu měst pykajících za své hříchy. Na tomto motivu můţe kazatel demonstrovat celou řadu hříchů, za které padl na obyvatele města hněv Boha. Motiv Sodomy a Gomory je moţné chápat jako demonstrativní příklad, jako příslovečnou manifestaci hněvu Spasitele. Také zvířecí motiv lvíčka vychází z biblického oddílu Genesis. Ve svém kázání Krum rovněţ zmiňuje biblické postavy, mj. krále Šalomouna, proroka Izaiáše, Mojţíše, Ráchel, sv. Davida a sv. Řehoře. Kaţdá z těchto postav se obrací k Jeţíši jako zástupci lidu. Krum vyuţívá motiviky malého Jeţíška, který spí. Kazatel varuje, ţe snaha vzbudit Jeţíška skrze sobectví a hříchy můţe být potrestána. Jeţíš je spravedlivý, ale hrozivý. Výraznou motivickou rovinou je rovněţ vyzdviţení Panny Marie jako matky, tzv. mariánský kult, který měl důleţitou pozici v barokní kultuře. Marie je jak symbolem mateřství, mateřské lásky a oddanosti k synovi, tak symbolem utrpení v podobě ztráty syna. V kázání Marie láskyplně chová syna a stará se, aby dítě spokojeně spalo a nikdo jej nerušil a nebudil.

73

Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Praha. 1937. s. 14 Tamtéţ. s. 32-34 75 Tamtéţ. s. 33 76 Tamtéţ. s. 27 77 Tamtéţ. s. 28 74

22

BOHUMÍR HYNEK JOSEF BILOVSKÝ Bohumír Hynek Josef Bilovský78 se narodil roku 1659 ve slezském Hlučíně. V roce 1677 vstoupil do jezuitského řádu a později působil nejprve jako učitel na novoměstském gymnáziu a následně jako profesor na Karlo-Ferdinandově univerzitě.79 V roce 1689 přijal v Praze kněţské vysvěcení, kde působil jako magister konviktu sv. Bartoloměje. Avšak poměrně brzy poté z řádu vystoupil.80 Nadále působil jiţ jako světský kněz. K tomuto rozhodnutí přispěla osobnost Jana Ignáce Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, biskupa světícího a biskupa milevitánského, s nímţ se Bilovský stýkal. Dlouhoveský podporoval Bilovského nejen k odchodu z Tovaryštva, ale také jeho rychlou kariéru v duchovní správě. Jednalo se o problém nedostatku farního kněţstva a tento problém byl aktuální zejména pro Prahu.81 Přestupy podobné přestupu Bilovského mohly vyřešit tuto situaci. Kněţí byli nuceni obstarávat tři aţ čtyři kostely, přičemţ pravidelně mohli slouţit mše pouze v jednom nebo ve dvou.82 První tři léta po vystoupení z Tovaryšstva strávil Bilovský jako světský farář v Choustníku. A roku 1695 se stal Bilovský děkanem v Písku. Tam se ale musel svého místa vzdát z důvodu neshod s měšťanstvem. Zde sehrála důleţitou roli i nepřízeň kněţích, jimţ nebyl Bilovského rychlý kariérní růst po chuti. Jednalo se o jeho moţný nástup na post vikáře blatenského vikariátu. Neshody, které způsobila jeho prudká povaha, neshody s otcem, moţný kariérní posun a rozepře s píseckým magistrátem, způsobily, ţe 13. ledna 1701 byl zbaven konzistorním soudním výrokem beneficia „pro pohoršlivý ţivot a nedbalost v duchovní správě“83. Na počátku 18. století, v roce 1701, se Bilovský vrátil zpět na Moravu, kde působil např. ve Vrahovicích, v Letovicích a naposledy ve Velkých Slatěnicích u Olomouce, kde kázal aţ do své smrti v roce 1725. Na místě jeho odpočinku bylo na památku vylito jeho jméno na zvon slatinického kostela, který se do dnešní doby zachoval.84

78

V této práci budeme pouţívat variantu příjmení kazatele Bilovský. V pramenech, v nichţ se nacházejí zmínky o tomto kazateli, se vyskytují kvantitativně odlišné varianty (Bilovský x Bílovský). 79 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 51 80 Rok Bilovského vystoupení řádu není v literatuře jasně definován. Jedná se přibliţně o rozmezí let mezi 16901695, přičemţ se preferuje rok 1690. 81 Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 51 82 Sládek, M.: Malý svět jest člověk anebo Výbor z české barokní prózy. H&H. Praha 1995. s. 15 83 Sládek, M.: Svět jako podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 52 84 Kopecký, M.:Mistr konceptu. In: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno. 1999. s. 93

23

DÍLO Osobnost a dílo kazatele Bilovského je jedno z nejvíce zpracovaných témat z hlediska barokního kazatelství u nás. Své stati, příspěvky a monografie zaloţené na rozboru Bilovského díla zveřejnili mj. Milan Kopecký, Václav Černý, Miloš Sládek, Josef Vašica, Vojtěch Martínek, Karel Kadlec aj. Zmínky o Bilovském lze najít také ve všech syntetických literárních dějinách.85 Díky na poměry barokní literatury, rozsáhlé vědecké práci lze lépe zpracovat kazatelský profil Bilovského. I kdyţ na poli vědeckém dosud nebylo Bilovského dílo zhodnoceno jako celek. Své publikační činnosti se Bilovský věnoval téměř výhradně za svého moravského působení. Jeho dílo čítá několik významných sbírek kázání, české a latinské sbírky poezie a hagiografická díla. Za působení v Písku vznikla a dochovala se jen dvě jednotlivě vydaná kázání.86 Je známo, ţe baroko bylo velmi produktivní. Vznikla mnohá velmi důleţitá díla, ať jde o homiletické práce (kázání kněţích), kancionály (Fridrich Bridel), edukativní práce (Komenský), legendistika (Fridrich Bridel, B. H. J. Bilovský), dějepisectví (Bohuslav Balbín), dramata (jezuitská činnost, Václav František Kocmánek), folklorní slovesnost. Jak uvádí Arne Novák: „Mluví- li se o jeho úpadku na sklonku 17. století a pak v první polovině 18. století, míní se tím úbytek tvaroslovné správnosti, pronikání germanismů, ale i prvků románských do slovníku a částečně také do frazeologie, lhostejnost ke spisovně tradici a normě.“87 O Bilovského nicméně badatelé projevili zájem jiţ koncem 19. století. Obsáhleji zpracoval Bilovského tematiku Josef Vašica ve 30. letech 20. století. Vašica poukazuje na kazatelovu odvahu a povahu, dobovou aktuálnost, schopnost podat tematiku s ohledem na posluchače či obecenstvo, tak, aby zaujal a všichni jej pochopili. Tyto poznatky Vašica načerpal díky důkladnému studiu Bilovského sbírek kázání. První dílo Bilovského, které vyšlo tiskem, bylo kázání z roku 1695, a to Nový Cherubín, sv. Ignacius. Kázání přednesené v Březnici vyvolalo vlny nevole ze strany světského kléru, vůči němuţ Bilovský pronesl v kázání nemístné výroky. Celou událost musela posoudit konzistoř, před kterou musel Bilovský své kázání obhájit, a to předloţením tištěné podoby. Konzistoř nařídila knězi Bilovskému, aby sepsal nové kázání, které zároveň přednese 85

Kopecký, M.: Staří slezští kazatelé. Profil. Ostrava. 1970. s. 92 Sládek, M.: Svět jako podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005 s. 52 87 Novák, A.: Dějiny českého písemnictví. Brána. Praha. 1994. s. 78 86

24

v Březnici, aby učinil nápravě za dost. Zároveň musel sesbírat jiţ vytištěné kázání a poslat konzistoři. V roce 1696 vzniklo nové kázání na den sv. Josefa, později vydáno v Praze jako První a nový farář sv. Josef, Boha člověka pěstoun. Obsah ignaciánského kázání byl natolik problematický a rozporuplný, ţe i v 19. století vyvolal debaty. Bilovský byl označen za „odhodlaného a neohroţeného protijezuitského bojovníka a kazatele“ 88. Došlo tak na základě mylné interpretace úvodních slov kázání. Bilovského odchod od jezuitského řádu byl chápán jako odmítnutí řádu jako takového. Tato desinterpretace se následně objevila např. v Riegrově slovníku naučném či v Dějinách literatury české od J. Jakubce.89 Bilovského kazatelské dílo se částečně prolínalo s jeho dílem hagiografickým. Počátky literární dráhy Bilovského leţí především v oblasti hagiografické, kam spadají jeho tři spisy o Janu Sarkandrovi. Jedná se o Ecclesiasticus Cherub neboli Církevní Cherubín, anebo slavný a stálý v ohni a mukách víry a svaté zpovědi zástupce Jan Sarkander. Legenda vyšla v roce 1703 v Brně. Téhoţ roku v Olomouci vyšla latinská báseň Stella nova Serenissimo archi-duci Carolo in Hispaniarum regnum bono omine praevia seu Joannes Sarcander. Dále následoval roku 1712 Zodiacus Sarcandri de Skoczowa, taktéţ vydaný v Olomouci.90 Další Bilovského hagiografická díla vydaná tiskem v Olomouci byla Vexillium salutis neboli Praporec spasení sv. kříţ a Putování náboţné k sv. Cyrilovi a Strachotě, a to roku 1709.91 Roku 1713 opustil Bilovský tvorbu hagiografických děl a zaměřil se na kázání. Bilovský vydal soubor šesti kázání na oslavu sv. Liboria (Siclus sanctuarii neboli Šestka duchovní sv. Liboriovi v Moravě na Jesenci ofěrou poloţená). Tyto spisy, jak jiţ bylo zmíněno výše, vykazují známky prolínání hagiografického díla s kazatelským.92 Téhoţ roku vzniklo a tiskem vyšlo v Olomouci kázání přednesené v němčině k příleţitosti oslav kanonizace Pia V., a to Sors Quinta.93 V roce 1720 Bilovský pouţil opět sarkandrovské téma a vydal sbírku kázání Cygnea cantio neboli hlas duchovní labutě. Sbírka vyšla na výročí sta let od smrti Jana Sarkandra. Jedná se významné dílo Bilovského, které obsahuje kázání z let 1714 – 1716.94

88

Sládek, M.: Svět jako podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 55 89 Tamtéţ. s. 55 90 Kalista, Z. (ed.): České baroko. ELK a.s. Praha. 1941. s. 329 91 Kadlec, K. Bohumír Hynek Bilovský. Sborník historického krouţku XXII. Praha. 1921. s. 66 92 93

Forst, V.: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. Academia. Praha. 1985. s. 234 Kadlec, K. Bohumír Hynek Bilovský. Sborník historického krouţku XXII. Praha. 1921. s. 66

25

Ve stejném roce vyšla další Bilovského sbírka kázání v Brně, pod názvem Kázání na neděle a svátky

adventní.

Jedná

se

o

kázání

vyslovena

během

adventních

nedělí

a adventních svátků, konkrétně svátek sv. Tomáše, sv. Ondřeje apoštola a svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. V roce 1721 vyšla sbírka znovu v rozšířeném vydání o devět kázání, a to pod názvem Doctrina Christiana neboli Křesťanská cvičení.95 V Opavě téhoţ roku byly vydány další dvě sbírky kázání, tentokrát postních. Sbírka Pia Quadragesima obsahuje sedm kázání pojednávajících o hříších lidí vůči Jeţíši Kristu. Bilovský v kázání na tyto hříchy poukazuje, kritizuje je a odmítá. Druhá postila, Passio domini nostri, ilustruje utrpení Jeţíše Krista.96 Bilovský sjednotil postily Cygnea cantio, Doctrina christiana, Pia quadragesima a Passio domini nostri do ucelené postily s názvem Postilla nedělní, které mapuje celý církevní rok.97 Poslední větší dílo bylo vydánov roce 1724 v Opavě pod titulem Coelum vivum neboli Nebe svatosvaté anebo kázání sváteční, které na téměř tisíci stranách obsahuje 62 kázání.98

94

Kadlec, K. Bohumír Hynek Bilovský. Sborník historického krouţku XXII. Praha. 1921. str. 67 Tamtéţ. s. 67 96 Tamtéţ. s. 67-68 97 Tamtéţ. s. 67-68 98 Tamtéţ. s. 68-69 95

26

BILOVSKÝ JAKO KONCEPTUALISTA Bohumír Hynek Josef Bilovský je povaţován za hlavního představitele konceptuálního kazatelství u nás. Koncept, jak jiţ bylo zmíněno výše, je druh kazatelského projevu, který „duchaplně poučuje, baví, vyznačuje se důvtipem, elegantním a mnohovrstevnatým jazykem, stupňovaným napětím a překvapivou pointou“99. Důvodem, proč je Bilovského kazatelské dílo vyhledáváno a označováno za unikátní, je Bilovského povaha, která se do jeho kazatelské činnosti výrazně promítá. Bilovský byl označován za „mimořádně výmluvného, pohotového, vznětlivého a bezprostředního“ 100. Díky schopnosti mistrně ovládat kazatelské prostředky si dokázal na kazatelně získat posluchače. Důkazem tohoto tvrzení je dochovaná zmínka o atraktivnosti Bilovského kazatelské činnosti za působení v Písku. Zde byl údajně děkanský kostel vţdy přeplněn natolik, ţe museli lidé poslouchat na ţebřících přistavených k oknům na kostelních zdích.101 Z kazatelských rysů, které se často objevovaly v jeho promluvách, můţeme zmínit např. familiárnost, ironii, řečnické otázky nebo zvolání. Tyto tendence prokládal ve svých promluvách natolik dobře, ţe jeho výstupy na kazatelně mnohdy připomínaly dramatické výstupy. Projev kazatele se tedy často jevil jako divadlo jednoho herce-kazatele. V Bilovského výstupech se tak střídají plynule naučné pasáţe s exemply za pouţití výrazných uměleckých prostředků.102 Bilovský se ve svých kázáních zaměřuje především na prostý lid. Z tohoto faktu vychází také tematické zaměření jeho kázání. Hojně vyuţívá exempel, kterými zprostředkovává ponaučení. Humornou stránku kázání kombinuje s mravoučnou stránkou. V jeho kázáních tudíţ můţeme najít jak exempla zaloţená na vtipné představě a anekdoty (pro oţivení a pobavení), tak lidová přísloví. Lidová přísloví a exempla, zaloţená na světské tematice, především na aspektech ţivota obyčejného lidu, tvořila důleţitou sloţku kázání. Nenásilnou formou tak dokázal Bilovský poučovat o dobru a zlu, smrti a ţivotě, o víře v Boha, o historických událostech, o vlastenectví atd. Témata kázání byla vţdy aktuální, Bilovský se dotýkal témat vycházejících z vlastní zkušenosti a dokázal se velmi nevybíravým, jízlivým způsobem dotýkat neřestí, především šlechty, proti které byl zaujatý. Kázal o základních nedostatcích českého charakteru, nevyjímaje závist, nenávist, neúctě, pomluvách, prospěchářství aj. Důleţitá byla pro kazatele vzdělanost, kterou stavěl nad bohatství. Tímto útočil zejména na hloupost

99

Kopecký, M.: Mistr konceptu. In: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno. 1999. s. 93 Tamtéţ. s. 94 101 Kopecký, M.: Staří slezští kazatelé. Profil. Ostrava. 1970. s. 93 102 Kopecký, M.: Mistr konceptu. In: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno. 1999. s. 94 100

27

a nevzdělanost bohatých lidí. Motivy vycházejícími z aktuálních problémů a zkušeností Bilovský prostoupil obrazy duchovní. 103

KÁZÁNÍ NA NEDĚLI ČTVRTOU ADVENTNÍ Kázání je součástí souboru Bilovského kázání, pojmenovaného Doctrina Christiana, a čítá deset stran. Bilovského postily jsou charakteristické svým rozloţením z hlediska grafického. Jejich součástí jsou totiţ poznámky a vysvětlivky na okrajích textů. Poznámky slouţily především jako pomůcka pro kazatele, kteří by z Bilovského chtěli čerpat pro svá vlastní kázání.104 Jako námět pro své adventní kázání pouţil Bilovský Soudný den, kdy Jeţíš Kristus zhodnotí lidský ţivot na zemi, skutky i myšlení a podle zásluh lidskou duši uvede buď do Království nebeského, nebo do věčného pekelného zatracení. Vánoční doba, která symbolizuje příchod Spasitele na zemi a jeho vykoupení lidských duší, by měla být dobou přemítání nad lidským konáním, chováním, hříchy a následným pokáním. Kázání je uvedeno obrazem z Bible odkazujícím na Soudný den: „Poslední weypověď anebo Ortel Krista při Soudném Dni.“105 Bilovský na úvod navázal obrazem vycházejícím z Janova evangelia. Jedná se o příběh proroka Ozeáše a jeho ţeny Gomer, která porodila dva syny a jednu dceru a vţdy poručil Bůh dát jména, a to jména tak strašná, ţe rodiče byli šťastni ze svých dětí, ale nešťastni z jejich jmen. Prvního syna Bůh pojmenoval Jezrahel, dceru Bez milosrdenství a druhého syna Ne lid můj. Tato jména se stala symbolem Soudného dne. Pokud lid Izraelský bude konat zlo, zanedbávat své povinnosti vůči svému ţivotu, bliţním svým a vůči Jeţíši Kristu, pokud pošlapou vykoupení, které Kristus učinil svým utrpením na kříţi, sešle na lid symbolická jména Soudného dne, Bez milosrdenství a Nebudete nadále lid můj. Lid jeruzalémský bude odsouzen k zatracení v ohni pekelném. Bilovský Kristovo zlořečení přirovnává k odvrţení dítěte matkou nebo otcem, odvrţení nevěsty od svého milého. Kazatel apeluje na své posluchače, aby konali podle Boţích přikázání, jelikoţ boţský soud čeká kaţdou lidskou duši. Tímto apelem uzavírá Bilovský úvodní vysvětlení hlavního biblického motivu kázání.106

103

Kopecký, M.: Mistr konceptu. In: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno. 1999. s. 94 Sládek, M.: Svět jako podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005. s. 22 105 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 57 106 Tamtéţ. s. 57-60 104

28

Bilovský kázání dále rozdělil na tři části, ve kterých na vybraných exemplech ze ţivota lidí a na výpovědích světců ukazuje spravedlivost Boţího soudu. První část začíná obrazem Orlice letící po nebi a lkající nad celým lidským pokolením: „Běda bydlícím ne na nebi, neţ na Zemi, nebo v Soudný Den v domnění Otcův svatých vyvolení budou státi v povětří mezi oblaky a zatracenci pak na Zemi.“107 Tento obraz je rovněţ obsaţen v Janově evangeliu, symbol orlice je povaţován za atribut evangelisty Jana a značí Boţí moudrost108, a navazuje na něj výpověď sv. Augustýna. Ti, jeţ měli nečisté myšlenky a hříšné skutky, budou zlořečení Bohem, Otcem, Synem i Duchem svatým.109 Dále Bilovský dokládá, ţe o zlořečení pojednal také sv. Antonius, který přirovnal svět ke knize, v níţ na posledním listě na první straně stojí Kristův ortel.110 Kázání o zlořečení plynule navazuje na exemplum o náboţném poustevníkovi, který během svého ţivota nejčastěji přečetl knihu o třech listech. „Na prvním černým listu napsáno bylo: ukrutná Smrt. Na druhém bílém: Nebeské Blahoslavenství. Na třetím pak červeném stálo: přísnost posledního Soudu a weypovědí jeho.“111 Bilovský vysvětluje slova svatých Otců. Opakuje, ţe svět je jako kniha, na jejíţ poslední straně najde člověk buďto vykoupení, nebo zatracení. Symbol knihy můţeme najít ve Starém zákoně, v Exodu, kde si Bůh vede Knihu ţivota zboţných duší, které po smrti najdou spasení a věčný ţivot. Tento symbol lze rovněţ najít i v mnoha jiných částech Bible, např. v novozákonním Zjevení Janově, kde v nebi existují další knihy, jako zde v tomto kázání zmiňovaná kniha obsahující hříchy, které při Posledním soudu rozhodnou o osudu zemřelé duše.112 Za vzor je dáván také sv. Bernard, který psal: „Aniţ plakati nepřestanu, dokud svobodný nebudu, od onoho Ortele a slov hrozných: Jděte zlořečeni do ohně věčného!“113 V závěru první části Bilovský odsuzuje lidskou lhostejnost k hříchům. Druhou část začíná Bilovský slovy sv. Eliáše o třech věcech, kterých by se člověk měl bát: kdyţ duše opustí tělo, kdyţ se postaví před boţí trůn a kdyţ čeká na ortel Spasitele, Spravedlivého Soudce.114 K tématu Posledního soudu zmiňuje kazatel výroky také Jóba a sv. Řehoře. Následuje příběh sv. Mechtildis o jejím Posledním soudu a jejím vykoupení do

107

Tamtéţ. s. 60 Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 180 109 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 61 110 Tamtéţ. s. 61 111 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 61 112 Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 101-102 113 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 62 114 Tamtéţ. s. 63 108

29

Království nebeského a příběh krále perského a jeho zlořečení.115 Příběhy střídají úvahy Theodoreta, Salmerona a sv. Bernarda o pocitech na smrtelném loţi a o čekání na Kristův ortel.116 Druhou část uzavírá podobenstvím Phillipa II., krále španělského, který, stejně jako Jeţíš Kristus, odvrhl od sebe a svého dvora hříšníky. Slovy sv. Jana Zlatoústého Bilovský dokazuje jaký dopad má zlořečení na hříšníky: „To samé odjití od Boha a Spasitele více trápiti bude Zatracence nad tisíc pekel.“117 Závěrečná část kázání začíná varováním a poučením, tedy doslovem. Bilovský varuje, ţe ti, kteří budou konat za ţivota zlo, nemohou na sklonku ţivota hledat nikde pomoci. Spravedlivý Soudce Jeţíš Kristus nebude mít slitování. Zmiňuje velkou chvíli, kdy Spasitel přišel na svět, tento moment označuje za milosrdný. Milosrdnost ale hříšník nemůţe očekávat při druhém příchodu Jeţíše Krista, při Soudném dni. Následuje poučení, vyzdvihnutí naděje, která stále pro všechny lidi existuje. Pokud budou lidé činit pokání, zdrţovat se hříchu, a poslouchat rad kněze, nemusí se obávat Soudného dne.118 Doslov je doplněn o poslední dokazování, jak píše Bilovský: „Dokáţi to Svatým Písmem i hodnověrným příkladem.“119 Bilovský tedy dokazuje příběhem o klášterním řeholníkovi velmi líném, záhalčivém a váhavém, který na smrtelné posteli sloţil slib pokání.120 Bilovský ve svém kázání pouţil mnoho příměrů a výkladů z Bible, které kladl jeden za druhým. Příměry a výklady odkazují především na světce jakoţto respektované osobnosti hodné následování a poučení se z jejich ţivotů. Jak jiţ bylo zmíněno výše, hlavní biblickým motivem je v tomto kázání obraz Posledního soudu. Na názorných příkladech pozitivních i negativních se Bilovský snaţil ukázat svým posluchačům, jak by měli vést svůj kaţdodenní ţivot, aby se vyvarovali hříchů, které vedou na konci ţivota při Boţím soudu pouze k zatracení. Člověk by si měl nejen o Vánocích, nýbrţ po celý rok, uvědomovat, jakou oběť sloţil Jeţíš Kristus při svém ukřiţování, aby lidstvo mohlo být spaseno. Vánoční čas především vybízí k pokání, k lásce k bliţnímu svému, aby věřící vzdal hold Spasiteli, jenţ na svět přišel, v míru a lásce, aby mohl dát lidem naději. V závěru kázání je jasně zřetelný autorův apel a přání, aby se lidské pokolení svými činy mohlo po smrti připojit k věčnému ţivotu v Království nebeském. Dalšími příměry jsou příměry vztahů otec x dítě, matka x dítě, 115

Tamtéţ. s. 63-64 Tamtéţ. s. 64-65 117 Tamtéţ. s. 65 118 Tamtéţ. s. 66 119 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 66 120 Tamtéţ. s. 67 116

30

ţenich x nevěsta. Tyto příměry jsou podobenstvími vztahu Jeţíše Krista a lidského pokolení. Pro tyto vztahy platí stejné či podobné vzorce chování i stejné nešvary. Tyto symboly lze chápat ve dvojím významu. Je moţno vidět lehké náznaky mysticko-erotické symboliky, rodinné symboliky. Rodinná symbolika má vyvolávat silné emoce, zde je tudíţ patrný odkaz na mezilidské vztahy. Zároveň je moţno vidět náboţenský podtext, spojení pozemské nevěsty (církve) s boţským ţenichem, jedná se tedy, např. dle Písně písní, o alegorickou lásku Jeţíše Krista k lidu.121 Ve snaze vyvolat v divácích a posluchačích patřičný efekt, i v tomto kázání Bilovský pouţívá mnoho kazatelských postupů. Vyuţívá vypravěčského postupu, a to především v pasáţích obsahující exempla. Plynulé vyprávění narušuje kazatel deiktickými prvky, obrací se na posluchače („…soudného dne ani Soudce obávati se nebudete.“122). Hojně je vyuţíváno také řečnických otázek a zvolání (Ó můj nejsladší Jeţíši, který já ortel uslyším? Který moje ovčičky zde přítomné? Které slova uslyší?“123), a to především v pasáţích, ve kterých kazatel mluví o Ortelu, jeţ vyřkne Jeţíš Kristus nad všemi přítomnými. Aby dosáhl patřičné dramatičnosti, vyuţívá Bilovský také hyperbolických výrazů, jako např. hrozný, strašlivý atd., ve snaze vyvolat v lidech strach ze zatracení. Naopak pro vyjádření pozitivních konotací pouţil familiárních výrazů, jako miláček (pro sv. Bernarda124).

121

Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 159-160 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 66 123 Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391. s. 62 124 Tamtéţ. s. 62 122

31

ANTONÍN KONIÁŠ Antonín Koniáš, v historických análech uváděn jako Antonius Koniass125, se narodil roku 1691 v Praze na Starém Městě. Při křtu dostal jméno Matěj a jméno Antonín dostal zřejmě aţ při biřmování. Otec Antonína Koniáše byl Vojtěch Jiří Koniáš, faktor, tiskař a grafik, který se spolupodílel na vydávání knih v jezuitské tiskárně u sv. Klimenta. A. Koniáš vstoupil v sedmnácti letech do Tovaryšstva Jeţíšova. Mezi lety 1710-1716 prošel studii na několika jezuitských gymnáziích. Následně se aţ do roku 1720 věnoval studiu teologie na praţské univerzitě a v roce 1718 byl vysvěcen na kněze. Krátce působil jako učitel na jezuitských gymnáziích, ale od dvacátých let působil jako misionář na mnoha místech. Mezi lety 1720-1733 působil jako arcidiecézní misionář a poté v letech 1734-1759 jako kající misionář, a to v Čechách a na Moravě. Během jeho misijní činnosti vzniklo mnoho kázání, které se rozhodl vydat v postilách. Na sklonku ţivota Koniáš působil jako spirituál v Klementinu, kde 27. října 1760 zemřel.126127 Nedlouho po Koniášově smrti sepsal neznámý jezuita kazatelův nekrolog, který je dodnes povaţován za první Koniášův ţivotopis.128 Antonín Koniáš je bezesporu nejrozporuplnější postavou naší barokní kultury. Ač mezi svými současníky byl mnohdy hodnocen velmi kladně, jako zaslouţilý šiřitel křesťanství (od hraběte Šporka získal řád sv. Huberta), od obrozeneckých dob, a také přičiněním nekatolických exulantů v pobělohorské době, se začal šířit obraz fanatického kněze a paliče knih. Aţ ve 20. století se objevují pokusy o podání pravdivého obrazu kazatelova ţivota a jeho působení ve znamení katolické víry.129 Kniha se v pobělohorském období stala symbolem náboţenství, a to jak oficiálního katolického, tak kacířského evangelického. Jak uvádí Martin Svatoš: „V českých zemích díky dlouhodobé tradici husitství a působení reformačních snah si věřící osvojili přímý kontakt se svatým textem vlastní četbou v soukromí či sousedském kruhu daleko dřív.“130 Čtení a uchovávání evangelických či protikatolických knih bylo povaţováno za kacířství a tyto knihy byly konfiskovány. Existovaly oficiální seznamy zakázaných knih. V celonáboţenském měřítku byly tyto seznamy vydány pod hlavičkou papeţského stolce. Komise Tridentského 125

Bílý, J.: Jezuita Antonín Koniáš, Osobnost a doba. Vyšehrad. Praha. 1996. s. 104 Bobková-Valentová, K., Sládek, M., Svatoš, M.: Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013. s. 18 127 Kopecký, M.: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno. 1999. s. 128 128 Bílý, J.: Jezuita Antonín Koniáš, Osobnost a doba. Vyšehrad. Praha. 1996. s. 7 129 Tamtéţ. s. 7-9 130 Svatoš, M.: Poslední Kristův pohled na kříţi aneb Koniášův pohled na knihy. In Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013. s. 68 126

32

koncilu upravila a doplnila starší seznamy pod názvem Index Tridentinus a tento seznam byl průběţně aktualizován a vydáván v mnoha městech Evropy. Antonín Koniáš se stal také autorem několika seznamů zakázaných knih u nás, jmenovitě se jedná o spisy Catalogus librorum haereticorum (1724), Clavis Haeresim claudens et aperiens, tzv. „Klíč“ (1729) a Index Bohemicorum librorum prohibitorum vydaný posmrtně. Zmínky o seznamech zakázaných knih můţeme najít také ve spisech Zlatá neomylně římskokatolické pravdy denice (…), zavedené v temnostech bludu duše světlem samospasitedlné víry osvícující (1728), Jediná choti Beránková (…) bezpečnou za Beránkem k ţivotu věčnému cestu ukazující, všeobecná římská církev (…) (1733). Koniáš tedy mohl stejně jako jiní jezuité sepsat vlastní seznamy, které byly specifické pro daná území. Kněţí a arcidiecézní misionáři měli v popisu práce vedle katecheze také hledání a konfiskaci zakázaných knih. V rámci této činnosti měli faráři povinnost získávat informace o původu knih, o důvodu jejich drţení apod. Heretické knihy byly buďto pouze poupravovány, a to vytrţením stran nebo začerněním tuší, nebo konfiskovány a posílány do arcibiskupské konzistoře. Z Říma měli kněţí také povoleno knihy pálit.

Koniáš

tak

činil

také

z důvodu,

aby

nebyl

podezříván

z drţení

a vyuţívání těchto knih.131 Antonín Koniáš je povaţován za jednoho z nejhorlivějších jezuitů v otázce potírání kacířství v náboţensky nestabilní době. Sám se ve velké míře angaţoval ve vyučování katecheze, existují zmínky, ţe za kazatelnu v případě potřeby vstoupil aţ pětkrát denně a kázal. Koniáš se velkou měrou podílel nahledání heretických knih, které, jak jiţ bylo zmíněno výše, často nechával pálit. I z tohoto důvodu vznikly obrazy Koniáše jako paliče knih a ničitele českého kulturního písemnictví. Avšak pálené knihy nahrazoval náboţensky korektními spisy, a to i spisy vlastními, které rozdával lidem. 132

DÍLO Antonín Koniáš během svého ţivota produkoval spisy ţánrově různorodé, avšak tematicky sjednocené, tedy náboţenské. Jak jiţ bylo zmíněno výše, v rámci své kazatelské praxe sepsal seznamy zakázaných knih (Catalogus librorum haereticorum (1724), Clavis Haeresim claudens et aperiens, tzv. „Klíč“ (1729) a Index Bohemicorum librorum prohibitorum), dále homiletické texty a také vydal soubor duchovních písní Cytara Nového zákona (1727). Nejedná se o původní písně. Koniáš pouze vybral a sesbíral písně ze starší kancionálové 131

Svatoš, M.: Poslední Kristův pohled na kříţi aneb Koniášův pohled na knihy. In Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha 2013. s. 67-78 132 Tamtéţ. s. 67-78

33

tvorby. Dle hymnologa Antonína Škarky napsal Koniáš pouze píseň Přijdiţ, Světlo srdce mého, která je obsaţena v dalším Koniášově díle Jediná choti Beránková. Jako poslední významnější literární počin Koniášův je třeba zmínit ještě knihu Zlatá neomylné římskokatolické pravdy denice z roku 1728.133 Koniášovo kazatelské dílo bylo vydáno třikrát, a to v letech 1740, 1750 a 1756 a roku 1747 bylo vydáno také v německém překladu. V roce 1740 vyšel Koniášův homiletický sborník pod názvem Vejtaţní naučení a Vejkladové na všecky nedělní i sváteční epištoly, téţ evangelia celého roku, mnohými Písma svatého důvody, svědectvím svatých otcův a výbornými příklady potvrzená. S vroucnou na kaţdé evangelium modlitbou okrášlený, na tři díly rozdělený, k potěšení křesťanského lidu sepsaný a na světlo vydaný od kněze Antonína Koniáše z Tovaryšstva Jeţíšova. O jmenované vydání se postaral Václav Tybély v Hradci Králové. V roce 1750 vyšla edice pod názvem Postila aneb Celoroční výkladové na všecky nedělní i sváteční epištoly, téţ evangelia, mnohými Písma svatého (…) potvrzený. S vroucnou (…) sepsaný a po druhé na světlo vydaný od kněze Antonína Koniáše z Tovaryšstva Jeţíšova. Postilu vydal v Praze arcibiskupský impresor František Karel Hladký. Třetí vydání vyšlo v roce 1756 u Ignácia Františka Pruši v Praze s názvem Postila aneb Celoroční výkladové (…) sepsaný a po třetí na světlo (…) Jeţíšova. (…).134 Tato postila je nejrozsáhlejší prací Antonína Koniáše, čítá na tisíc stran, přičemţ je rozdělena na tři části podle liturgického roku. Postila obsahuje kázání na neděle a svátky během celého liturgického roku.135 Milan Kopecký uvádí v doslovu Koniášova Vejtaţního naučení, ţe se „textově tyto tři soubory od sebe liší především v úvodních a závěrečných pasáţích, ale jsou mezi nimi i malé textové diference“136. Formálně je Koniášova Postila nejvíce připodobňována ke Šteyerově Postille katolické. Miloš Sládek uvádí, ţe Šteyerův vliv vidí zejména v promyšlené a cílené struktuře textu z pohledu lidového čtenáře a posluchače a v připojování exempel v závěru kázání.137 Koniášova kázání se vyznačují střídmějším lexikem a jsou poněkud kratšího charakteru v porovnání se soudobými kázáními jiných kazatelů. Důvodem je zřejmě Koniášovo působení jakoţto kajícího misionáře. V promluvách kajících misionářů byla ţádoucí stručnost pro snadnější pochopení především prostých posluchačů. Konceptuální tendence byly tedy v tomto odvětví kazatelství vyloučené. Tematicky jsou kázání také střídmější. V homiliích Antonína Koniáše 133

Koniáš, A.:Vejtaţní naučení. Blok. Brno. 1995. s. 160-166 Tamtéţ. s. 171 135 Koniáš, A.: Vánoční kázání Antonína Koniáše: Na jitřní Boţího narození. In: Literární noviny. Roč. 4. č. 51/52. s. 7 136 Koniáš, A.:Vejtaţní naučení. Blok. Brno. 1995. s. 172 137 Sládek, M.: O skrýších převzácných darů ducha aneb Poznámky ke Koniášově Postile. In Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013. s. 82 134

34

najdeme především témata týkající se hříchů, pokání a jejich nápravy. Z hlediska kajícího misionáře bylo nejdůleţitější přednášet a učit o mravném ţivotě a pomáhat hříšníkům s pokáním.138 Při sestavování kázání Koniáš čerpal tematicky z Bible (Svatováclavské bible, NZ – 1677, SZ – 1712 a 1715), z církevních otců čerpal u sv. Jana Zlatoústého, u sv. Ambroţe, u sv. Lukáše, u sv. Jeronýma, aj. V kázáních lze najít mimo jiné také odkazy na Tomáše Akvinského, Aurelia Augustina, Alberta Velikého a další.139

KÁZÁNÍ NA JITŘNÍ BOŢÍHO NAROZENÍ Kázání Na jitřní Boţího narození Antonín Koniáš zařadil a uveřejnil v Postile. Jedná se o vánoční kázání, které je zařazeno v prvním oddílu Postily. Kázání je rozděleno na pět částí a v postile je rozloţeno na osmi stranách. Úvodní část Koniáš pojal jako citaci vybrané epištoly, tedy apoštolského listu charakteru poselství, určený veřejnosti. Následuje Vejtah, ve kterém kazatel posluchačům vysvětloval úryvek biblického příběhu, tedy perikopy. Na Vejtah navazuje Vejklad autora, který doplňuje Příkladem, čili exemply. V závěru kázání Koniáš připojil Modlitbu. Takové uspořádání je pro barokní kázání netypické, autoři kázání většinou začínali pouze krátkým úryvkem z evangelijního textu a poté přešli na jeho výklad, různě doplněný např. o exempla, citáty světců, apod.140 Kázání je v postile graficky odděleno zdobnou linkou, následuje název vánočního kázání a pokračuje tedy epištolou sv. Pavla. Epištola obsahuje glorifikaci Jeţíše Krista. Sv. Pavel se obrací k lidu a vyzývá jej, aby slavil příchod Jeţíše Krista, Spasitele, jehoţ ţivot s mučednickou smrtí vykoupil všechno lidstvo i budoucí pokolení. Konec epištoly obsahuje pobídku, aby si lidé stále připomínali Kristův příchod na svět, jeho ţivot, skutky i smrt. Vejtah, jehoţ název, stejně jako ostatní názvy, je graficky zvýrazněn pro snadnější orientaci v textu, začíná podobenstvím. Koniáš zde přirovnává lidstvo, všechny hříšníky k odsouzenci na smrt a přirovnává radost omilostněného odsouzence s radostí všech hříšníků, jimţ byly odpuštěny všechny hříchy. Příchodem Spasitele na svět došli hříšníci vykoupení a z beder jim byla sňata tíha ortele věčné smrti a zatracení při Posledním soudu. Koniáš se obrací k Jeţíši Kristu a pokládá otázky o milosti Boţí a vykoupení v den Kristova narození. V této části tedy 138

Sládek, M.: O skrýších převzácných darů ducha aneb Poznámky ke Koniášově Postile. In Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013. s. 83-84 139 Koniáš, A.:Vejtaţní naučení. Blok. Brno. 1995. s. 176-179 140 Koniáš, A.: Vánoční kázání Antonína Koniáše: Na jitřní Boţího narození. In: Literární noviny. Roč. 4. č. 51/52. s. 7

35

kazatel vysvětluje podstatu dne Boţího narození. Ukazuje lidem proč tento den oslavovat, zpytovat své svědomí a proč v tento den velebit Spasitele a projevovat mu vděčnost. Ke kameni a skále Koniáš přirovnává ty, kteří dále budou hřešit a svými činy znesvětí Kristovu milost a vykoupení. Za Vejtah Koniáš připojil výtah z evangelia sv. Lukáše, který ilustruje Kristovo narození. Popisuje Josefův a Mariin příchod do Betléma a noc, kdy přišlo na svět Jezulátko, zavinuté do plen a poloţeno do jesliček. Výtah z evangelia obsahuje také zjevení Anděla Páně, který přišel zvěstovat radostnou novinu o příchodu Spasitele na svět v městě Betlémě. Citace z evangelia je zakončena zvoláním anděla: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“141 Část pojmenovaná jako Vejklad začíná uměleckým popisem noci, kdy se narodil Jeţíš Kristus. Popis je moţno přirovnat k oslavě narození Jezulátka. V této části můţeme najít největší počet uměleckých prostředků (metafory, kontrasty, zdrobněliny, eufemismy, atd.); některé z nich budou zmíněny dále. Koniáš se také v této části obrací na Jeţíše Krista. Za účelem vysvětlení Kristovy volby ţivota jiţ od jeho narození pokládá Koniáš otázky o volbách v Kristově ţivotě. Následně dokládá citací Kristovy promluvy směřované k Anjele de Fulginio, ţe je zapotřebí ctít správné hodnoty v ţivotě a chudoba je prostředek ke správnému způsobu ţivota, který po smrti zajistí přijetí do Království nebeského. Zde je patrné nepřátelství Koniáše vůči bohatému měšťanstvu. V závěru Vejkladu se Koniáš obrací pouze k chudším vrstvám a citací sv. Bernarda poukazuje na to, ţe Spasitel sestoupil s nebes a přišel na svět pro chudé, aby jim „při noční mrákotě svatosvatý den vyjasnil“.142 Tvrzení Koniáš dokládá exemplem, které následuje v části Příklad. Jako exemplum vybral Koniáš příběh, který napsal Joannes Nadasi, o rodině pocházející z Anglie, která byla vznešeného, ale chudého rodu. V příběhu vystupuje dcera, která v rodinné kapličce Nejsvětější svátosti oltářní najde malého Jeţíška plačícího ve schránce oltářní. Jezulátko lká nad hříšníkem, který právě zhřešil. Poučuje dceru, ţe má být vděčná za svou chudobu, protoţe jako bohatstvím oplývající by také hřešila stejně jako jiní bohatí lidé

141

Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly […].Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043. s. 36 142

Tamtéţ. s. 38

36

a dodává, ţe chudí lidé jsou mu milejší neţli bohatí.143 V exemplu opět kazatel vyzdvihuje chudobu, jako klíčový prvek pro spořádaný pozemský ţivot. V této části je obsáhlý popis Jezulátka, jenţ je jejím výrazným prvkem. Popis opět obsahuje přirovnání a zdrobněliny („...tělo jeho na způsob prohledajícího křišťálu…“, „…mělo vlásky poţloutlé…“144). Poslední částí kázání je Modlitba. Modlitba obsahuje poděkování Jeţíši za jeho oběť pro lidstvo, za příkladný ţivot v chudobě, který je hodno následovat. Je třeba být vděčný za vše, čím člověk oplývá, je třeba nestěţovat si. Na poděkování navazuje prosba k Jeţíši, aby uchránil člověka od zlého, od pokušení, od hříchu, ať jiţ ţije v chudobě nebo v bohatství. Kázání zakončuje kazatel slibem věrnosti a poslušnosti k Spasiteli, aby po smrti mohl za ním do Nebeského království stoupit. Uvedené vánoční kázání nepatří mezi výrazně vypjaté a osobní promluvy. Pro Koniášovy homiletické texty je příznačná přísná racionálnost, avšak jeho vánoční kázání v sobě naopak nese také prvky umělecké. Z uměleckých prostředků můţeme v kázání najít např. metafory („…z čisté Panny vykvětl spanilý květ, vyskytla se drahá v Betlémě perla…“145), dále symboly, perifráze („radost anjelská, plesání srdce lidského, jednorozený syn Boha Otce narodil se v Betlémě“146, „král slávy a pán všeho stvoření“147), epiteta („Boţské pacholátko“148, „pysky korálové“149) či kontrasty („…proč místo měkkého lůţka drsnaté jesle…“, „Proč místo bohatství chudobu…“, „…místo rozkoše zimu a nouzi…“150), kterými umocňuje výsledný efekt kázání na posluchače. Z primárních kazatelských prostředků, které upevňují kontakt mezi kazatelem a posluchačem a udrţují pozornost, lze opět zmínit řečnické otázky a deixe. Ve svých kázáních se ale Koniáš naopak vyhýbá přílišnému patosu, který lze najít např. u Bilovského. Během celého textu lze vypozorovat snahu udrţet si posluchačovu pozornost, viz. „Těšte se, chudí, pracovití,…“151. Koniáš se v kázání často obrací i na Jeţíše Krista a vede s ním pomyslný dialog („Děkuji tobě, můj nejsladší Jeţíši, ţe jsi ty, král slávy a pán všeho stvoření, pro mne chudým býti ráčil, …“152, „Ach proč místo kralovského paláce

143

Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly […].Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043. s. 38-39 144 Tamtéţ. s. 38 145 Tamtéţ. s. 36 146 Tamtéţ. s. 36 147 Tamtéţ. s. 39 148 Tamtéţ. s. 38 149 Tamtéţ. s. 38 150 Tamtéţ. s. 36 151 Tamtéţ. s. 37 152 Tamtéţ. s. 39

37

smradlavý chlív, Králi věků nesmrtelný, za příbytek sobě vyvoluješ?“ 153 ). V kázání nechybí také citace světců či Jeţíše Krista, ale jen v omezené míře. V kázání se plynule a pravidelně prolínají exempla a výtahy z evangelia s výkladem kazatele. Stejně tak se prolínají statické popisné pasáţe s výkladem zaloţeným na apelu a vysvětlování. Tyto sloţky vytváří dynamický celek. V kázání nejsou obsaţeny latinské citáty, které by umocnily estetický účinek promluvy. Kazatel pouţívá pro silnější estetický účinek výše zmíněné umělecké prostředky. Koniášovo vánoční kázání obsahuje hlavní motiv vánoční, a to narození malého Jeţíška. Ve svém kázání Koniáš promlouvá o příchodu Josefa a Marie do Betléma, o zvěstování anděla pastýřům, ale především o malém Jeţíškovi. Kazatel vyzdvihuje důleţitost Kristova narození pro všechny věřící a vyzdvihuje také Kristův ţivot, jeho narození, skutky během ţivota a smrt, která vykoupila hříšný lid. Skrze připomenutí velkých skutků Kristových se kazatel snaţí nabádat auditorium, aby chovalo vděk a pokoru a konalo dobro. Jen tak lze dojít přijetí do Království nebeského. V kázání je uţito velké mnoţství symbolů, a to především pro charakterizaci Krista a jeho ţivota. Symboly zde mají silný umělecký účinek. Ve Vejkladu Koniáš přirovnává Jeţíše Krista ke „spanilému květu“154. V Bibli lze nalézt dvojí výklad tohoto příměru, a to lidskou pomíjivost, coţ v tomto případě neplatí, a dále pozemský odraz nebeské blaţenosti. Z tohoto důvodu malíři v průběhu historie zdobili fresky a zdi květinami. U Izajáše (11,1) najdeme přímý odkaz na Jeţíše jako květinu, která vyroste z kořene.155 Dalším příměrem zdobícím Krista je „perla, která celého světa cenou vyplacená býti nemůţe…“156 V novozákonním výkladu symbol perly značí vše nebeské. Perlou je označováno samo Nebeské království, ale také vše, co z Nebeského království sestoupí na pozemský svět. Symbol perly znamená také početí a Kristovo narození.157 Kristovo zrození, jeho „zjevení se“ na světě, je v kázání označeno také jako „nebeský blesk“158. V Lukášově evangeliu je blesku uţito jako formy zjevení Jeţíše Krista. 159 Stejně jako u Bilovského,

153

Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly […].Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043. s. 36 154 Tamtéţ. s. 36 155 Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 128-129 156 Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly […].Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043 s. 36 157 Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 190 158 Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly […].Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043. s. 36 159 Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 32

38

i v Koniášově kázání se objevuje motiv knihy, i kdyţ pouze okrajově („…se narodil, aby jména naše do knihy ţivota věčného mezi vyvolené napsal, …“160 ). V tomto případě se jedná o jednoznačný výklad. Novozákonní výklad popisuje Knihu ţivota jako synonymum pro vyvolené. Tito „vyvolení“ mohou vystoupit do věčného ţivota v Království nebeském.161

160

Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly […].Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043. s. 36 161 Lurker, M.:Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 102

39

SROVNÁNÍ Z hlediska ţánru se nejvíce vymyká kázání Františka Matouše Kruma Pastorella Betlemská. Epická sloţka převládá nad sloţkou didaktickou. Kázání připomíná spíše umělecký přednes, a to z důvodu pouţití většího mnoţství básnických prostředků a z důvodu inspirace Velepísní. Také kompozice kázání není striktně rozlišena. Úvodní, výkladová i závěrečná část splývají do jednoho celku, hranice jsou rozostřené. Naopak kázání Antonína Koniáše se vyznačuje přísným rozdělením jednotlivých částí a kaţdá jednotlivá část má své pojmenování. Kaţdá část se vyznačuje svými specifiky, dle dobových norem kázání. Epická sloţka je v pozadí, výraznou pozici zastává v exemplové části. Funkce didaktická je v Koniášově kázání primární. Kázání Bohumíra Hynka Josefa Bilovského je z hlediska ţánru mezi oběma výše zmiňovanými kázáními. V kázání je obsaţena jak funkce didaktická, tak umělecká, zejména v pasáţích, kde se autor snaţí pobavit recipienty. V textu je moţno rozlišit úvodní část, výkladovou, která má charakter exempel, a závěrečnou – modlitební. Jesličkový motiv, tedy narození Jeţíše Krista, se vyskytuje v kázáních Koniáše a Kruma a jedná se o hlavní motivickou linii. V kázání Bilovského se objevuje pouze zmínka o narození Jeţíška, hlavním motivem je Poslední soud. V Koniášově kázání má jesličkový motiv podobu oslavy narození Jeţíše Krista. Autor vyzývá posluchače, aby se radovali a byli vděční za příchod Spasitele, který vykoupil všechny hříšníky. Koniáš v krátkosti zmiňuje také příchod Marie a Josefa do Betléma a popisuje večer narození Jeţíška. Kázání má primárně didaktickou funkci. Kazatel poučuje auditorium o nutnosti pokory, vděku a pokání. V kázání Františka Matouše Kruma zastává výraznou pozici motivický prvek vztahu matky a dítěte – Marie a malého Jeţíška. Jesličkový motiv je zde tudíţ zaloţen na silné citovosti a plní estetickou funkci. Na úrovni celého textu kazatel vyjadřuje lásku matky k dítěti. Funkci didaktickou v textu zastupuje Mariino nabádání, aby nikdo dítě nevzbudil. Na exemplech kazatel ukazuje následky. Snaha probudit dítě je symbolická a v textu znamená hřešení. Bilovského kázání se hlavním námětem odlišuje, avšak obsahuje motivické prvky společné všem třem kázáním. Hlavním motivem je symbol Posledního soudu. V kázání se výrazně prolíná didaktická funkce s funkcí uměleckou. Za pouţití exempel a uměleckých prostředků v exemplech, pro vyvolání patřičného dojmu a emoce v posluchači, dokazuje Bilovský váţnost Posledního soudu. Je viditelná snaha o vyvolání strachu vylíčením důsledků, které 40

čekají na hříšníky. Také v tomto kázání je obsaţený motiv spasení, které přišlo s narozením Krista. Dalším výrazným prvkem společným všem třem kázáním je motiv pokory, vděku, pokání, mezilidských vztahů a dobrého chování. Tento prvek primárně vychází z podstaty kázání jako takového, neboť kázání by mělo plnit didaktickou funkci. V kontextu Vánoc kazatelé apelují na své auditorium, aby rozjímali nad svým chováním a svými činy skrze připomenutí narození Spasitele a Vykupitele. Také motiv rodiny se objevuje všech výše zmiňovaných kázáních. Na vztahu matky ke svému dítěti kazatelé ukazují důleţitost a hodnotu rodiny. Kazatelé ve svých promluvách pracují mimo jiné také se symbolikou barev, se zvířecími a rostlinnými symboly, jeţ jsou charakteristické pro barokní literární a homiletickou produkci.162

162

Lurker, M.: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999. s. 69

41

ZÁVĚR Narození Jeţíše Krista, Spasitele, se stalo důleţitou součástí liturgického roku, důleţitým svátkem, který v dnešní době u nás slaví většina lidí, ať jiţ jsou náboţenského zaloţení či nikoliv. V období baroka hrála připomínka narození Jeţíška důleţitou roli v ţivotech všech lidí. V den Narození se s pokorou a vděkem vzdával hold Kristu, který svým příchodem na tento svět smyl hříchy všech hříšníků a vykoupil jejich ţivoty. Neméně důleţité jako samotné narození Kristovo je také symbol rodiny a lásky, projevující se oddanou láskou Marie a Josefa. Proto se také v tento den scházeli lidé, celé rodiny, aby oslavili Kristův příchod společně. Všechny výše zmiňované faktory sehrály svou roli při tvorbě vánočních kázání výše rozebíraných kazatelů. Pro analýzu byla vybrána dvě ryze vánoční kázání pronesená na den narození Jeţíše Krista a jedno kázání na čtvrtou neděli adventní. Snaha byla najít a obsáhnout větší počet vánočních motivů. V kázáních Františka Matouše Kruma a Antonína Koniáše, jeţ byla obě pronesena na Vánoce, se objevuje „jesličkový motiv“ čili narození malého Jeţíška. Kaţdý z kazatelů pojal motiv jinak a kázání vystavěl jiným způsobem. Krum se se svým vánočním kázáním zařadil k atypické formě, zejména z hlediska pojetí ţánru. Krumovo kázání připomíná svým dominantním epickým zpracováním umělecký přednes. Často je kázání přirovnáváno k Velepísni. Hlavním motivem je matka a dítě, tedy Marie a Jeţíš. Hlavní důraz je kladen na estetický dojem. Jesličkový motiv není explicitně vyjádřen, důleţité jsou jemné nuance mezilidských vztahů, vztahu matky k dítěti, ţeny k muţi, atd., které jsou naznačeny v kázání. S tím je spojen prvek velebení Panny Marie, coţ má souvislost s tzv. mariánským kultem, taktéţ charakteristickým pro barokní liturgii. Didaktickou funkci plní především závěr, který obsahuje poučení a modlitbu. Svou strukturou a svým motivickým pojetím bylo kázání určeno primárně pro vzdělané obyvatelstvo. Ve vánočním kázání Antonína Koniáše je jasně daná struktura, která obsahuje explicitně popsaný biblický výjev příchodu Marie a Josefa do Betléma, Kristův příchod na svět i zvěstování velké noviny pastýřům andělem. V tomto kázání se kazatel zaměřil na glorifikaci Krista, na oslavu jeho narození, ţivota i mučednické smrti. Velebení Krista jsou věnovány

42

všechny části kázání s cílem poučit auditorium a připomenout hlavní poselství Vánoc, které by měly být zasvěceny rodině, pokání, skromnosti a vděku za vykoupení z hříchu. V kázání se mimo jiné objevuje také motiv Soudného dne, avšak jen okrajově. Tento motiv je rozvíjen ve třetím kázání, a to v kázání Bohumíra Hynka Bilovského. Promluva je určena pro kázání na čtvrtou neděli adventní. Z hlediska motivického má v tomto kázání primární úlohu symbol Posledního soudu. Na citacích svatých otců a na vybraných exemplech kazatel ukazuje důleţitost lidského konání na zemi, protoţe jen lidé zboţní, ţijící počestným ţivotem mohou dojít spasení a věčného ţivota v Království nebeském. Také v tomto případě autor apeluje na recipienty, prostřednictvím vánočního ducha nabádá k přemítání nad myšlenkou i činem, podobně jako v předchozích kázáních. Motiv malého Jeţíška a jeho narození se v kázání objevuje pouze ojediněle. Na základě analýzy tří vybraných vánočních kázání jsme zjistili, ţe za uţití biblických motivů spojených s daným liturgickým svátkem kazatelé moralizují na téma mezilidských vztahů a chování ve společnosti. Tyto aspekty byly důleţitým článkem v kaţdodenním ţivotě lidí a díky hlavnímu poslání vánočního období mohli kazatelé primárně tyto aspekty zohlednit ve svých promluvách. Z tohoto důvodu jsou motivy pokání, vděku, mezilidských vztahů pojítkem všech tří vánočních kázání.

43

ANOTACE

Autor práce: Název katedry a fakulty:

Veronika Barvíková Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity

Palackého v Olomouci Název práce:

Vánoční tématika v barokní homiletice

Vedoucí práce:

Mgr. Jana Kolářová Ph.D.

Počet znaků:

77 010

Počet příloh:

3

Počet titulů pouţité literatury:

31

Klíčová slova: analýza, komparace, baroko, kázání, vánoční motivy, Bohumír Hynek Josef Bilovský, Antonín Koniáš, František Matouš Krum Cílem této bakalářské práce je rozbor a komparace tří kázání vybraných barokních kazatelů, a to na úrovni motivické. Předmětem práce je vánoční tématika objevující se v kázáních. V první části práce je nastíněn kulturně-historický, náboţenský kontext, problematika Vánoc a jejich odraz v kultuře. V druhé části práce je na rozboru jednotlivých vánočních kázání Bohumíra Hynka Josefa Bilovského, Františka Matouše Kruma a Antonína Koniáše demonstrovaná vánoční symbolika a její význam.

Key words: analysis, comparison, baroque, homiletics, christmas topics, Bohumír Hynek Josef Bilovský, Antonín Koniáš, František Matouš Krum The aim of this bachelor thesis is the analysis and comparison of three homilys of selected baroque preachers at the level of motifs. The subject matter of this thesis is Christmas theme emerging in homilys. Firstly there is an outline of cultural-historical, religious context, the issue of Christmas and its reeflection on culture. The second part is devoted to demonstration of Christmas symbolism and its importace according to the analysis of individual Christmas homilys of Bohumír Hynek Josef Bilovský, František Matouš Krum and Antonín Koniáš.

44

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY

PRIMÁRNÍ LITERATURA



Bílovský, B. H.: Doctrina christiana neboli Křesťanská cvičení. In: Doctrina christiana. Typis Ioannis Adami Auinger. Olomouc. 1721. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 32. 391.



Koniáš, A.: Kázání Na jitřní Boţího narození. In: Postyla, Aneb Celo-Ročnj Weykladowé, Na wssecky Nedělnj y Swátečnj Episstoly, Téţ Ewangelia Mnohými Pjsma Swatého Důwody, Swědectwjm Swatých Otcůw, A wýbornými Příklady potvrzený, S Wraucnau na kaţdé Ewangelium Modlitbau okrásslený : Weytaţnjch Navčenj A Weykladů Celoročnjch Na Episstoli, A Ewangelia. Djl Prwnj, Od prwnj Neděle Adwntnj aţ do Swato-dussnjch Swátků. Djl Druhý, Od Neyswětěgssý Trogice, aţ do poslednj Neděle po Swatém Duchu. Djl Třetj, Na Swátky a Slawnosti Swatých A Swětic Boţjch; Od Swátku S.Ondřege Aposstola, Aţ do Swátku Swaté Kateřiny / Sepsaný ... od Kněze Antonjna Konyásse z Towarysstwa GEţjssowa. Frantissek Hladký Arcy-Bisk. Ympressora. Praha 1750. Vědecká knihovna v Olomouci. Sig. 601.043



Krum, F. M.: Pastorella Betlemská. KLK. Praha. 1937

SEKUDNÁRNÍ LITERATURA



Bílý, J.: Jezuita Antonín Koniáš, Osobnost a doba. Vyšehrad. Praha. 1996



Bobková-Valentová, K., Sládek, M., Svatoš, M.: Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013



Černý, V.: Aţ do předsíně nebes, čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Mladá fronta. Praha. 1996



Forst, V.: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. Academia. Praha. 1985.



Frolec, V. a kol.: Vánoce v české kultuře. Vyšehrad. Praha. 1988

45



Horáková. M.: Kontexty Krumova kázání Bílý a červený. In: Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století. Albert. Boskovice. 1999



Hrabák, J. a kol.: Průvodce po dějinách české literatury. Orbis. Praha. 1976



Kadlec, K.: Bohumír Hynek Bilovský. Sborník historického krouţku XXII. Praha. 1921



Kalista, Z. (ed.): České baroko. ELK a.s. Praha. 1941



Koniáš, A.: Vánoční kázání Antonína Koniáše: Na jitřní Boţího narození. In: Literární noviny. Roč. 4. č. 51/52



Koniáš, A.: Vejtaţní naučení. Blok. Brno. 1995



Kopecký, M.: K české barokní homiletice. In: O barokní kultuře. Universita J. E. Purkyně. Brno. 1968



Kopecký, M.: Mistr konceptu, In: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno 1999



Kopecký, M.: Nic stálého přítomného. MU Brno. Brno. 1999



Kopecký, M.: Staří slezští kazatelé. Profil. Ostrava. 1970



Lurker, M.: Slovník biblických obrazů a symbolů. Vyšehrad. Praha. 1999



Novák, A.: Dějiny českého písemnictví. Brána. Praha. 1994



Novák, J. V., Novák, A.: Přehledné dějin literatury české, od nejstarších dob aţ po naše dny. Atlantis. Brno. 1995



Sládek, M. (ed.): Malý svět jest člověk anebo Výbor z české barokní prózy. H&H. Praha. 1995



Sládek, M.: O skrýších převzácných darů ducha aneb Poznámky ke Koniášově Postile. In Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013



Sládek, M.: Svět jako podvodný verbíř anebo Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. stoletích. Argo. Praha. 2005



Svatoš, M.: Poslední Kristův pohled na kříţi aneb Koniášův pohled na knihy. In Krátké věčného spasení upamatování, K ţivotu a době jezuity Antonína Koniáše. AV ČR. Praha. 2013



Tichá, Z.: Cesta starší české literatury. Panorama. Praha. 1984



Vašica, J.: Bilovský a konceptuální kazatelství in. Eseje a studie ze starší české literatury. Tilia. Opava – Šenov u Ostravy. 2001 46



Vašica, J.: České literární baroko. Vyšehrad. Praha. 1938



Vašica, J.: České literární baroko. Vyšehrad. Praha. 1938



Villari, M.: Barokní člověk a jeho svět. Vyšehrad. Praha. 2004



Vráblová T.: Niekoľko poznámok k poetike barokových vianočných piesní. In: Omnibus fiebat omnia: kontexty ţivota a díla Fridricha Bridelia SJ (1619-1680). KLP. Praha. 2010

47

SEZNAM PŘÍLOH



Příloha č. 1 – Titul kázání Na jitřní Boţího narození Antonína Koniáše z: vlastní foto



Příloha č. 2 – Titul kázání na čtvrtou neděli adventní Bohumíra Josefa Hynka Bilovského z: vlastní foto



Příloha č. 3 - Vazba vánočního kázání Pastorella Betlemská Františka Matouše Kruma (edičně připravil a vydal Josef Vašica, 1937) z: vlastní foto

48

PŘÍLOHA Č. 1

Titul kázání Na jitřní Boţího narození Antonína Koniáše

49

PŘÍLOHA Č. 2

Titul kázání na čtvrtou neděli adventní Bohumíra Hynka Bilovského

50

PŘÍLOHA Č. 3

Vazba vánočního kázání Pastorella Betlemská Františka Matouše Kruma (edičně připravil a vydal Josef Vašica, 1937)

51