UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Valence sloves v českých a ruských publicistických textech

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra bohemistiky

Magisterská diplomová práce

Valence sloves v českých a ruských publicistických textech Valency of verbs in Czech and Russian publicistic texts

Veronika Hladná Česká filologie

Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D.

Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny použité zdroje a literaturu.

V Olomouci dne 16. 5. 2012 ………………………………………………….

Děkuji PhDr. Ondřeji Bláhovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala prof. PhDr. Heleně Flídrové, CSc. za konzultace ruské části, Bc. Martině Opálkové za kontrolu tabulek a Mgr. Pavle Vardžákové za korektury a pomoc s anglickým textem. Poděkování patří také rodičům za podporu při studiu.

Obsah Úvod………………………………………………………………………………………………………………….... 6 1

Publicistický styl………………………………………………………………………………………..

2

Verba.................................................................................................................. 10

9

2.1

Typy predikátů……………………………………………………………………………………….

10

2.2

Klasifikace verb………………………………………………………………………………………

12

2.2.1 Jazyk český………………………………………………………………………………...

12

2.2.1.1 Pravidelná verba…………………………………………………………..

12

2.2.1.2 Nepravidelná verba – tzv. izolovaná……………………………..

14

2.2.2 Jazyk ruský………………………………………………………………………………….

14

2.2.2.1 Produktivní verba…………………………………………………………. 15 2.2.2.2 Neproduktivní verba…………………………………………………….. 16

3

2.2.2.2.1 Neproduktivní třídy……………………………………...

16

2.2.2.2.2 Neproduktivní skupiny………………………………....

18

2.2.2.3 Nepravidelná verba………………………………………………………

20

Valence………………………………………………………………………………………………………..

21

3.1

Zrod valenční teorie………………………………………………………………………………

21

3.2

Valenční pojetí v současné lingvistice……………………………………………………

22

3.3

Aktanty a volná doplnění……………………………………………………………………….

24

4

Předmět (objekt)………………………………………………………………………………………. 25

5

Neologismus………………………………………………………………………………………………. 27

6

Praktická část – metodologie práce……………………………………………………..

30

7

Typy predikátů…………………………………………………………………………………………..

32

7.1

Predikát verbální……………………………………………………………………………………

32

7.1.1 Výsledek analýzy………………………………………………………………………..

33

7.2

Predikát verbonominální……………………………………………………………………….. 34 7.2.1 Problematika spony……………………………………………………………………

3

35


36

Verba v jiné pozici než predikativní………..……………………………………………..

37

7.3.1 Problematika předmětu a příslovečného určení…………………………

37


38

8

Valence………………………………………………………………………………………………………..

39

9

Vazba jednovalenčních a dvojvalenčních verb....………………………………

42

9.1

Jednovalenční verba………………………………………………………………………………

42

9.2

Dvojvalenční verba..………………………………………………………………………………

43

7.3

10 Pády……………………………………………………………………………………………………………… 44 10.1 Genitiv…………………………………………………………………………………………………..

45

10.2 Dativ………………………………………………………………………………………………………

48

10.3 Akuzativ…………………………………………………………………………………………………

50

10.4 Lokál………………………………………………………………………………………………………

53

10.5 Instrumentál………………………………………………………………………………………….

54

10.6 Pádová forma x……………………………………………………………………………………..

56

11 Morfologické hledisko……………………………………………………………………………..

57

11.1 Konjugace češtiny………………………………………………………………………………….

57

11.1.1 První slovesná třída……………………………………………………………………

57

11.1.2 Druhá slovesná třída………………………………………………………………….

58

11.1.3 Třetí slovesná třída…………………………………………………………………….

58

11.1.4 Čtvrtá slovesná třída………………………………………………………………….

59

11.1.5 Pátá slovesná třída…………………………………………………………………….

59

11.2 Konjugace ruštiny………………………………………………………………………………….

60

11.2.1 Verba produktivní………………………………………………………………………

60

11.2.2 Verba neproduktivní…………………………………………………………………..

61

12 Neologismy…………………………………………………………………………………………………

62

12.1 Neologismy v češtině…………………………………………………………………………….

62

4

12.2 Neologismy v ruštině…………………………………………………………………………….

63

Závěr……………………………………………………………………………………………………………………

66

Anotace………………………………………………………………………………………………………………

71

Bibliografie………………………………………………………………………………………………………..

72

Přílohy………………………………………………………………………………………………………………… 75

5

Úvod Hlavním tématem mé magisterské diplomové práce je porovnávání valence ruských a českých sloves. Pracovat budu pouze s texty publicistickými, jejichž jazyk je na jedné straně kultivovaný, a může tedy sloužit jako reprezentativní vzorek jazyka spisovného, na druhé straně pak dostatečně progresivní na to, aby se v něm projevovaly aktuální vývojové tendence. Má práce tedy nese název Valence sloves v českých a ruských publicistických textech. Jako studentce bohemistiky, a bývalé studentce rusistiky, je mi toto téma velmi blízké. Ve své práci se tedy pokusím porovnat podobnost těchto jazyků z hlediska valence. Mnoho lidí se mylně domnívá, že ruština je pro každého Slovana srozumitelná. Z důvodu neznalosti si však neuvědomují „záludnost“ jazyka, kdy podobně znějící slova s češtinou mohou v ruštině označovat zcela odlišný pojem (mír x мир (svět), horký x горький (hořký), pozor x позор (hanba)). To platí také v případě valence – odpovídající si slovesa obou jazyků mohou, a v mnohých případech tomu tak opravdu je, mít zcela odlišnou valenci (dát zboží do prodeje x пустить товар в продажу; dát podnět ke stížnosti x дать повод для жалобы; žádat o souhlas x просить согласия; dokončit práci do data x закончить работу к дате). Cílem předložené práce je analýza publicistického textu o rozsahu 10 000 slovních tvarů, přičemž se předpokládá nalezení minimálně 1 000 sloves, a to plnovýznamových i sponových. Uvedená čísla jsou pouze orientační, proto jsou možné odchylky od původně zamýšleného záměru. Pro práci je rozhodující nalezení minimálně 1 000 sloves bez ohledu na počet slovních tvarů. Tak budu postupovat v případě obou jazyků. Původním záměrem, stanoveným před začátkem práce, bylo získání českých publicistických textů z internetového archívu novin MF Dnes. Z praktických důvodů, po domluvě s vedoucím práce, jsou však texty získávány z elektronické formy těchto novin, a to z internetového odkazu www.iDnes.cz. Obdobný postup bude také aplikován na ruský publicistický text, který bude získán výhradně z internetového archívu ruských novin Izvestija.

6

Následně je pozornost věnována valenčnímu poli jednotlivých sloves a vyhodnocení statistických dat. U zjištěných výsledků mě především zajímá, zda se jedná o predikát verbální či verbonominální; kolik pozic je ve valenčním poli slovesa obsazeno předmětem, tedy zda se jedná o verbum jednovalenční, dvojvalenční či trojvalenční; zda se tato spojení vyskytují ve vazbě předložkové či prosté; pokouším se dokázat nebo vyvrátit, zda je akuzativ typickým pádem předmětu apod. Pozornost také věnuji krátké charakteristice jednotlivých pádů. Práce obsahuje dvě základní části. Teoretická část se věnuje především definici klíčových pojmů, které se budou v práci často objevovat. Zaměřím se na problematiku publicistického žánru, nastíním základní charakteristiku a objasním, proč byl pro práci zvolen právě tento typ textu. Primárně však bude pozornost věnována především termínu valence. Jelikož je to v lingvistice poměrně nový termín, budu sledovat historický vývoj tohoto pojmu. Věnovat se budu také klasifikaci sloves jak v jazyce českém, tak v ruském. Na problematiku bude nahlíženo z pohledu morfologického a syntaktického. Protože se klasifikace z hlediska morfologického v obou jazycích značně liší, věnuji se některým problémům odděleně. Verba budou nejprve rozdělena do skupin dle svých morfologických rysů, poté s těmito skupinami pracuji jednotlivě. Následně pozornost zaměřím na valenční pole verba, přičemž mě zajímá pouze valenční pozice předmětu ve větě. Proto je také v práci důležité vymezit si, co bude za předmět považováno. Jelikož slovanské jazyky hojně využívají zájmena, jež ve větě zastupují jména, budou v potaz brána právě ta zájmena, která ve větě jednoznačně zastupují předměty, což bude jasně vyplývat z kontextu. Předmětům vyjádřeným vedlejší větou předmětnou nevěnuji pozornost, protože neodpovídají metodologii práce. Nejdůležitějším kritériem je tak faktické obsazení předmětu ve větě. Objekt, který sice je z kontextu patrný, ale není ve větě reálně vyjádřen, analýze nepodléhá. Jelikož je v mnohých případech značně složité odlišit předmět od příslovečného určení, opírám se ve své práci především o Valenční slovník českých sloves od Lopatkové. Zaznamenána jsou zde nejen jednotlivá verba, ale jsou také uvedeny veškeré komponenty, jež na sebe sloveso váže. Ty jsou následně rozděleny podle své syntaktické platnosti ve větě. V rozporu s valenčním slovníkem však slovní tvary, na 7

které je možné se zeptat pouze pádovými otázkami, považuji rovněž za předmět (např. benefaktiv). Samotná definice předmětu je převzata z koncepce Grepla a Karlíka. Co se týče verb, je pozornost věnována především těm slovesům, která lze ze syntaktického hlediska označit za predikát verbální či verbonominální. Verbonominální přísudek je do práce zařazen především z důvodu četného výskytu v jazyce ruském. Protože se v práci zabývám pouze valencí slovesnou, nevěnuji pozornost přísudkům nominálním ani neslovesným, které podléhají hlavně valenci nominální. Jelikož se verba mohou vyskytovat také v pozici podmětu, přívlastku, předmětu či příslovečného určení, jsou i tato verba v práci zahrnuta. Kritéria pro metodologii byla stanovená především z koncepce české lingvistiky. Přestože se od sebe oba jazyky značně liší, budou stanovené podmínky aplikovány také na jazyk ruský, což bude mít za následek značné komplikace, se kterými bude nutné se vypořádat. Během své práce se budu především opírat o valenční slovníky obou jazyků, které pro mě budou mít klíčový význam. V českém jazyce pracuji především s Valenčním slovníkem českých sloves. V závěru se také pokusím zhodnotit kvalitu této práce. Další část práce se věnuje analýze reprezentativního vzorku sloves ze slovníku ruských neologismů v porovnání se slovníkem českým. Předpokládá se nalezení 100 neologismů slovesného původu v obou jazycích. Následně porovnávám výsledky analýzy českého a ruského jazykového materiálu. Pokusím se také naznačit vývojové tendence v obou jazycích. Součástí diplomové práce je přiložené CD s uloženými texty a tabulkami (českými i ruskými). Do tištěné podoby práce nejsou zařazeny z důvodu obrovského množství materiálu. Pro přehlednost jsou však součástí textu tabulky s nejdůležitějšími výsledky.

8

1 Publicistický styl Publicistický styl používají především sdělovací prostředky jako například tisk (noviny), internetová média (elektronická forma novin), rozhlas či televize. Primárním cílem je informovat adresáta různého věku a vzdělání o aktuálních událostech ve společnosti. Kromě funkce informativní má také významnou funkci agitační, tj. snaží se adresáta sdělení o něčem přesvědčit. Tento styl je výrazně dynamický, což znamená, že se rychle mění dle společenské situace. Celkový charakter projevů je dán snahou rychle a výstižně informovat, proto musejí být srozumitelné a jednoznačné, ačkoliv vznikají v krátké době a bez dlouhé přípravy. Přesto se jedná o projevy vždy připravené a promyšlené. Má práce se opírá pouze o publicistické texty, tedy o psanou publicistiku (elektronickou formu novin MF Dnes), které užívají neutrální spisovný jazyk bez citového zabarvení. Autor textu by se měl také vyvarovat jakýchkoliv hodnotících výrazů. Různorodost obsahu i formy ovlivňuje především užití jazykových prostředků. Publicistické texty se vyznačují hlavně dvěma rysy: 1) automatizace = užívání konvenčních prostředků, které slouží k rychlé orientaci adresáta a autorům usnadňuje formulaci textu (pokud se však automatizovaný výraz používá příliš často, stává se z něj klišé) 2) aktualizace = užívání nových a neočekávaných prostředků, které mají upoutat pozornost adresáta (např. dát něčemu zelenou); pokud se spojení ujme, stává se z něj spojení automatizované

Zpravodajství je jedna ze základních novinářských činností. Zpravodajské útvary musí mít především logickou výstavbu. Nejrozšířenější kompozicí je tzv. obrácená pyramida, při níž na začátku stojí nejdůležitější údaje a směrem ke konci méně podstatná, doplňující fakta. Základním útvarem publicistického stylu je zpráva, která vždy přináší nové informace. Měla by být především aktuální, věcná, objektivní, přesná, úplná, spolehlivá a citově neutrální. Důležitý je také titulek, který vystihuje obsah textu a má přitáhnout pozornost čtenáře.

9

2 Verba Verba jsou organizačním centrem vět jak v jazyce českém, tak v ruském. V mluvnicích jsou slovesa popisována jako autosémantické a ohebné slovní druhy, které označují především dynamické příznaky či příznaky substancí. Tento slovní druh vytváří velké množství tvarů: tři osoby jednotného i množného čísla; oznamovací, rozkazovací a podmiňovací způsob minulého budoucího či přítomného času; slovesný rod činný a trpný; dokonavý a nedokonavý vid, který však jako kategorie stojí na pomezí lexika a gramatiky. Tvary s vyjádřenou osobou označujeme jako finitní, tedy určité. Vedle finitních tvarů v jazyce vystupují také tvary infinitní – neurčité (infinitivy, přechodníky či přídavná jména slovesná). Podrobněji se zde morfologickým popisem verb zabývat nebudu, jelikož to není součástí práce. Přestože oba jazyky spadají do jazykové skupiny slovanské, a jejich historický vývoj byl do značné míry podobný, užití verb a především jejich valence se značně odlišují.

2. 1 Typy predikátů Z hlediska syntaktického slouží sloveso nejčastěji jako prostředek pro vyjádření predikativnosti, což je vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty. Sloveso pak zastává ve větě nejčastěji pozici právě přísudku, který je v rámci věty nezávislým větným členem. Z pohledu sémantického je nutné rozlišit přísudek syntetický, přičemž predikát představuje sloveso samo, a analytický, „kdy k predikátu patří nejen význam slovesa, ale zároveň s ním i význam nějakého dalšího větného členu jmenné povahy.“1 Pro praktickou část je nutné stanovit kritéria, jež budou rozhodující při výběru jednotlivých predikátů. Proto následuje podrobný popis dílčích typů přísudků podle české koncepce.

1

Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Praha, Academia 1987, s. 22.

10

Za základní typ přísudku je v českém prostředí považován predikát slovesný tzv. verbální, který je vždy vyjádřen tvarem plnovýznamového slovesa. Verbální predikát může být slovesný jednoduchý (Nikola pláče, Petr přišel) nebo slovesný jednoduchý – složený (Býval by tam přišel, Kdybych to jen věděl). U predikátu jednoduchého – složeného se jedná vždy o tvar jednoho slovesa. Naopak přísudek slovesný složený představuje složení dvou slovesných tvarů. Skládá se vždy z infinitivu slovesa plnovýznamového a tvaru určitého modálního slovesa (chtít, moci, muset, smět, mít2) nebo tvaru určitého fázového slovesa (začít, přestat). Kromě

tohoto

základního

typu

se

často

vyskytuje

také

přísudek

slovesně-jmenný (tzv. verbonominální) obsahující sponu a jmennou část. „Spona je především nositelem aktualizačních kategorií větných a vyjadřuje významový vztah mezi subjektem a predikativem jen velmi obecně.“3 Jako kopula vystupuje určitý tvar slovesa, který však samostatně nenese žádný význam (být, stát se). V poslední době se za sponu v jistém smyslu považuje i verbum mít. Pokud se sloveso vyskytuje v platnosti spony, nemá vlastní významový obsah a má úlohu pouze gramatickou. Jmenná část může být vyjádřena adjektivem v nominativu (Petr je mladý, Věra je milá), substantivem v nominativu (Jana je kuřák) nebo substantivem v instrumentálu (Otec je učitelem). Po sponě stát se je substantivum a adjektivum vždy v instrumentálu (Jan se stal učitelem). Tento analytický přísudek se považuje za jediný větný člen. Ojediněle se v češtině objevuje také přísudek jmenný beze spony, avšak nejčastěji pouze jako součást přísloví, průpovědí nebo také jako titulek (Mladost radost, Dobrá kniha – nejlepší přítel). Další typ představuje čistě jmenný přísudek, který však pro práci nemá žádný význam a uvádím jej pouze pro úplnost.

2 3

Ve významu vlastnit něco nelze sloveso mít považovat za modální. Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Praha, Academia 1987, s. 23.

11

2.2 Klasifikace verb 2.2.1 Jazyk český Co se týče klasifikace sloves, vycházím z koncepce Mluvnice češtiny 2, která často nese přívlastek akademická. Zvolila jsem ji hlavně proto, že se jedná o doposud nejlépe propracovanou mluvnici určenou především uživatelům, jejichž rozhled v oblasti bohemistiky je poněkud rozšířený. Česká slovesa se podle konjugačního typu dělí do pěti základních tříd. Nutno podotknout, že tyto skupiny mají vždy několik vzorů a podvzorů. Každé paradigma je reprezentováno vzorovým slovem. „Základní konjugační paradigmata se vyčleňují na základě tří aspektů: (1) kmenotvorných přípon, tvořících tzv. téma kmene prézentního a téma kmene infinitivního; (2) vlastní tvaroslovné charakteristiky, tj. úhrnu tvaroslovných přípon (nekoncových i koncových – flexivních koncovek); (3) průvodních morfonologických alternací v tvarotvorném základu, kmenotvorné příponě (tématu), popř. tvarotvorném afixu.“4 O jednotlivých třídách však nelze uvažovat jako o definitivně uzavřených skupinách sloves. Verba mohou svými charakteristickými rysy spadat do několika tříd najednou. Přiřazeny jsou pak podle rysu, jenž je pro sloveso nejpříznačnější. Neustále ale dochází ke kolísání a přechodům mezi jednotlivými skupinami. V práci však budu uvažovat o základních skupinách, typech a vzorech, které pro můj záměr postačí.

2.2.1.1 Pravidelná verba I. třída slovesná Do první třídy náleží slovesa zakončená před nulovou koncovkou ve 3. sg. ind. préz. kmenotvornou příponou -e-, před níž nestojí -n- nebo -j-. Zahrnuje typ: A – tvrdý vzor nese (před koncovkou mají nezměněnou souhlásku) a měkký vzor peče (před koncovkou je zčásti změkčená a zčásti nezměkčená souhláska); B – tvrdý vzor bere 4

Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986, s. 415.

12

a měkký vzor maže (před koncovkou mají změkčenou souhlásku); C – měkký vzor tře (slovesa s přítomným kmenem na -r-/-ř-). II. třída slovesná Do druhé třídy se řadí slovesa mající před nulovou osobní koncovkou ve 3. sg. ind. préz. složenou kmenotvornou příponu -n-e-. Reprezentují ji vzory: A – tiskne (slovesa, u nichž je minulý kmen částečně bez přípony -nu- a je zakončen na souhlásku); B – mine (u kmene minulého je vždy přítomna přípona -nu-, ta je ke kořeni připojena koncovou samohláskou); C – začne (nepravidelný vzor, který je do třídy přiřazen jen z důvodu podobného zakončení). III. třída slovesná Ke třetí třídě patří slovesa, jež mají před nulovou koncovkou ve 3. sg. ind. préz. složenou kmenotvornou příponu -j-e- nebo -u-j-e-. „Prézentní kmen mají tedy zakončen shodně, ale počtem fonémů (submorfů) v kmenotvorné příponě se liší.“5 Zahrnuje vzory: A – kryje (minulý kmen je bez přítomnosti přípony); B – kupuje (minulý kmen má příponu -ova-). IV. třída slovesná Čtvrtou třídu reprezentují slovesa, která mají před nulovou koncovkou ve 3. sg. ind. préz. kmenotvornou příponu -í-. Řadí se podle vzorů: typ A – vzor prosí (kmen minulý má příponu -i-); B1 – vzor trpí a B2 – vzor sází (minulé kmeny mají příponu -e-/-ě-). V. třída slovesná Do páté třídy slovesné se řadí verba, u nichž se před nulovou koncovkou ve 3. sg. ind. préz. vyskytuje kmenotvorná přípona -á-. Zahrnuje typ A – vzor dělá (všechna verba mají stejné tvary přítomné a stejný minulý kmen, proto je zde pouze jeden základní vzor) a podvzor kopá (v prézentních tvarech má dubletní varianty s kmenotvornou příponou -e-). 5

Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986, s. 456.

13

2.2.1.2 Nepravidelná verba – tzv. izolovaná V češtině existuje také několik sloves, jejichž tvary jsou natolik nepravidelné, že je není možné přiřadit k žádné třídě. Jedná se především o tzv. „atematická verba“6, výjimku tvoří pouze sloveso chtít. Tato klasifikace se v různých gramatikách liší, proto vycházím z koncepce Mluvnice češtiny 2, která do izolovaných sloves zahrnuje verba být, chtít, jíst a vědět. Slovesa typu dát, mít či jít, jejichž přiřazení do jednotlivých tříd je také značně problematické, jsou zařazeny podle Mluvnice češtiny 2 „k těm vzorům pravidelných sloves, jimž se svými (prézentními) tvary nejvíce podobají.“7 Ve srovnání s jazykem ruským je však v češtině izolovaných sloves podstatně méně.

2.2.2 Jazyk ruský V ruském jazyce je klasifikace verb poměrně složitější, i když celkově se verbální flexe v ruštině může jevit jako jednodušší než v češtině. Slovesa se (v ruské gramatické tradici) dělí jednak na typ produktivní a neproduktivní, dále jsou pak v těchto oddílech členěna do jednotlivých skupin. Produktivní jsou slovesa, která jsou schopna sloužit jako vzory pro nově vytvořená verba. Vzniká tak pět skupin produktivních sloves. V ruském jazyce se nová slova nečasují podle vzorů neproduktivních tříd. Můžeme o nich tedy říci, že se jedná o uzavřenou skupinu sloves. Počet těchto skupin se různí ve zpracování jednotlivých lingvistů, avšak princip dělení je stále stejný. Pozornost je věnována vztahu kmene infinitivního a přítomného, přičemž jako doplňková kritéria se používají také například kmen minulý či tvary rozkazovacího způsobu apod. Klasifikaci ruských sloves jsem převzala z Vavrečkovy8 práce Ruská slovesa a jejich české ekvivalenty. Jak sám autor poukazuje v seznamu použité literatury, pracoval také s Ruskou gramatikou 1 a 2 (dělení sloves vychází právě z této klasifikace). Ruská gramatika je přitom chápána jako reprezentativní gramatika ruského jazyka. Nutno

6

Prézentní kmen těchto sloves neměl kmenotvornou příponu, proto se složitě začleňovala do časování tematického. 7 Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986, s. 493. 8 Mojmír Vavrečka je český rusista. Absolvoval studium rusistiky na Palackého univerzitě v Olomouci, nyní působí na katedře slavistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

14

podotknout, že práce Vavrečky je srozumitelnější a přehlednější, zatímco Ruská gramatika se této problematice věnuje více a je tedy mnohem podrobnější. Jelikož je Vavrečkova klasifikace pro mé účely příliš podrobná (dělí verba nejen podle skupin, ale také podle počtu slabik a pozice přízvuku ve slově), značně jsem ve své práci dělení zjednodušila. Základní rozdělení spočívá v zařazení verb do produktivní či neproduktivní třídy, neproduktivní skupiny nebo mezi izolovaná slovesa. V rámci těchto skupin jsou slovesa ještě přiřazena k jednotlivým konjugačním typům, tato paradigmata již dále nedělím.

2.2.2.1 Produktivní verba Gramatiky, se kterými pracuji, se shodují v členění na pět základních skupin. Pro tuto skupinu sloves je charakteristická jejich pravidelnost a určitost. Jelikož se jedná o verba produktivní, nelze zde uvažovat o uzavřené skupině sloves, tedy skupina se neustále rozrůstá v rámci tvoření nových slov.

I. produktivní třída Do této třídy spadají slovesa zakončená sufixem -ать (читать, начинать) či -ять (гулять, терять). Od sloves první neproduktivní třídy je rozeznáme pomocí 3. pl. ind. préz. Přestože u sloves produktivních zůstává element -a-/-я-, foneticky se jeho platnost mění na -aj- díky následujícímu sufixu -ю- (читают [čitajut]). Slovesa neproduktivní třídy mají ve 3. pl. ind. préz. tvar держат [déržat], což znamená, že za sufixem -a- následuje konsonant t. II. produktivní třída Tato slovesa jsou vždy zakončená sufixem -eть (краснеть, иметь). Často jsou to verba, která vznikají odvozením od adjektiv. Opět se ve 3. pl. ind. préz. sufix -e- foneticky mění na -ej- (имеют [imjejut]).

15

III. produktivní třída Tato skupina je určena pro slovesa zakončená na -овать (рисовать, организовать) a -евать (воевать, жевать). Formálně zde také spadají slovesa typu клевать či ковать, ačkoliv sufix -ов-, -eв- je v tomto případě součástí kořene, nikoliv kmene. Sufix -eва-/-ова- se zde ve 3. pl. ind. préz. mění na -uj- (рисуют [risujut]). IV. produktivní třída Čtvrtá produktivní třída je ze všech produktivních tříd nejzrádnější. Řadí se zde slovesa se sufixem -ну- (стукнуть, толкнуть), avšak je nutné brát v potaz, že stejný sufix obsahují také slovesa třetí neproduktivní třídy. Hlavní rozdíl je ve formě minulého času. Zatímco produktivní slovesa i v tomto tvaru sufix -ну- zachovávají, neproduktivní slovesa jej zpravidla vypouštějí (стукнул x исчез). V. produktivní třída Zahrnuje slovesa zakončená na sufix -и-, po kterém následuje konsonant (говорить, строить, простить). Společně s první produktivní třídou je to nejčastěji se u sloves vyskytující třída.

2.2.2.2 Neproduktivní verba Neproduktivní slovesa, kterých je zhruba okolo čtyř set, se dále dělí na neproduktivní třídy a skupiny. Jak již napovídá samotný název, tato verba neslouží v současné ruštině jako vzory pro nově vzniklá slovesa. Jedná se tedy o uzavřenou skupinu verb.

2.2.2.2.1 Neproduktivní třídy I. neproduktivní třída Do této skupiny patří slovesa, jejichž infinitivní kmen se liší od kmene přítomného času. Slovesa jsou zakončená na sufix -aть/-ять. U velké části verb tohoto 16

typu dochází ke střídání koncových konsonantů kmene infinitivu a přítomného času (typ плакать – плачу, писать – пишу). Na rozdíl od sloves produktivních je při dalším časování vynechána složka -a-, ve 3. pl. ind. préz. jsou zakončena na -a-/-я-/-у-/-ю-, po nichž následuje konsonant (кричат, сеят, плачут, сеют). II. neproduktivní třída Verba této skupiny mají v infinitivu sufix -еть (видеть, смотреть) stejně jako slovesa druhé produktivní třídy, ale tvoří formy přítomného času podle vzoru druhého časování. U těchto sloves dochází ke stejnému střídání konsonantů jako u sloves páté produktivní třídy (висеть - вишу). Ve 3. pl. ind. préz. se sufix -e- vypouští (видят). III. neproduktivní třída Třída obsahuje slovesa, která jsou v infinitivu zakončena sufixem -нуть. Od sloves čtvrté produktivní třídy se liší ztrátou sufixu -ну- ve tvarech minulého času (сохнуть – сох – сохла, исчезнуть – исчез – исчезла). Označují stav, nebo přechod jednoho stavu v stav druhý, a nemají význam jednorázovosti (ten naopak mají verba čtvrté produktivní třídy). IV. neproduktivní třída Do této skupiny se řadí slovesa zakončená v infinitivu na -сти, -сть, -зти, -зть (нести – несу, лезть – лезу). Dále se dělí na několik typů dle konsonantu stojícího na konci kmene přítomného času: 1. kmen zakončený konsonantem -с- (несут); 2. kmen zakončený konsonantem -з- (везут); 3. kmen zakončený konsonantem -б- (гребут). V. neproduktivní třída Tato skupina je velmi podobná třídě čtvrté – obsahuje verba zakončená sufixem -сти, -сть. Na konci kmene přítomného času však stojí konsonant -т- nebo -д- (растут, ведут). K této skupině také náleží sloveso клясться.

17

VI. neproduktivní třída K této skupině patří slovesa zakončená v infinitivu na sufix -чь, před nímž stojí -е-/-и-/-о-/-я-. Kmeny přítomného času jsou zakončeny na г nebo к, dochází zde tedy k alternaci (печь – пеку, помочь – помогут).

2.2.2.2.2 Neproduktivní skupiny I. neproduktivní skupina Zahrnuje slovesa obsahující sufix -ава-. Hlavním reprezentantem skupiny je verbum давать se všemi svými derivacemi (např. вставать). Ve tvarech přítomného času se sufix -ва- nerealizuje a vzniká tak varianta -aj- (дают [dajut], перестают [péréstajut]). II. neproduktivní skupina Všechna slovesa této skupiny mají dokonavý vid. V infinitivním tvaru se vyskytuje sufix -ня-, po kterém následuje konsonant. Tvary kmene přítomného času se tvoří buď pomocí sufixu -йм-, nebo sufixu -ним-/-им-. Pokud prefix končí vokálem, potom kmen přítomného času je -йм- (понять – пойму). Jestliže prefix končí konsonantem, poté je kmen přítomného času -ним- (поднять – подниму). III. neproduktivní skupina Do této skupiny patří slovesa zakončená sufixem -ать/-ять, přičemž při dalším časování je segment -a-/-я- nahrazen sufixem -м- (прижать – прижмут, взять – возьмут). IV. neproduktivní skupina Podobná třetí skupině je skupina čtvrtá. Podmínky jsou téměř stejné, avšak namísto sufixu -м- se vyskytuje sufix -н- (помять – помнут, начать – начнут).

18

V. neproduktivní skupina K této skupině se řadí verba se sufixy -a-/-e-/-ы-/-я-, za kterými následuje -ть. Tyto segmenty jsou při časování nahrazeny sufixy -ан-/-ен-/-ын-/-ян- (достать – достанут, застыть – застынут, застрять – застрянут). VI. neproduktivní skupina Tato slovesa mají v kmeni infinitivu plnohlasnou formu -oрo-, -оло-, jež se při dalším časování realizuje pomocí sufixu -ол-, -ор- (бороться – борюсь, колоть – колю). Tvary nedokonavého vidu od sloves s prefixem se tvoří pomocí sufixu -ыва(ть). Zároveň v kmeni dochází ke změně o/a (наколоть – накалывать). VII. neproduktivní skupina Verba této skupiny mají v kmeni infinitivu plnohlasnou formu -ере-, která se při dalším časování realizuje pomocí sufixu -р- (тереть – я тру – тëр). Tvary nedokonavého vidu od sloves s prefixem se tvoří pomocí sufixu -а(ть) a v kmeni dochází ke změně e/и (запереть – запирать). VIII. neproduktivní skupina Jedná se o jednoslabičná slova zakončená na sufix -ить/-еть/-уть/-ыть. Tato přípona se při dalším časování foneticky mění na -ej-, -иj-, -уj-, -ыj- (брить, дуть, мыть). Zde řadíme všechny derivace těchto sloves. U některých verb je charakteristická přítomnost měkkého znaku v kmeni ve všech osobách (бит – я бью – ты бьëшь). Vokál -ы-, který je součástí infinitivního kmene, se v kmeni přítomného času mění na vokál -o- (мыть – моют). IX. neproduktivní skupina Verba v této skupině končí sufixy -и-/-ы-, za kterými následuje koncové -ть. Při dalším časování jsou i-ové segmenty nahrazeny sufixy -ив-/-ыв-, tedy objevuje se vkladné -v- (жить – живут, плыть – плывут).

19

2.2.2.3 Nepravidelná verba Stejně jako v češtině i v ruštině do této skupiny patří slovesa, jejichž tvary jsou při časování natolik nepravidelné, že je není možné přiřadit k žádné existující skupině verb. Tato slovesa tak vytváří svá vlastní paradigmata. Týká se to verb, která jsou v běžné komunikaci velmi často užívána. Jedná se například o slovesa петь, идти, есть, быть, дать, хотеть, стать, ехать, бежать atd.

20

3 Valence 3.1 Zrod valenční teorie Za průkopníka valenční teorie je považován francouzský lingvista Lucien Tesnière9, který jako první rozpracoval teorii o syntaktické valenci. Ve své práci Základy strukturální syntaxe (1959), která je publikována posmrtně, Tesnière poukazuje na hierarchickou strukturu věty, „jejímž základem je slovesný uzel. Při zkoumání jeho valence dělí všechny další uzly, které na slovese závisejí, na tzv. aktanty (actants) a okolnostní určení (circonstants).“10 Tuto tezi lze doložit na příkladové větě Včera jsem poslal dopis Karlovi, kde slovesným uzlem je sloveso poslal jsem. Konatelem děje je v tomto případě 1. aktant, tedy zájmeno já; jako přímý předmět zde vystupuje 2. aktant - substantivum dopis a jako nepřímý předmět 3. aktant - tvar Karlovi. Ve větě je také obsazena pozice okolnostního určení času, adverbium včera. Na Tesnièrovu valenční teorii navázalo mnoho dalších lingvistů. Teorie byla s postupem času rozpracována a věnovalo se jí stále více pozornosti. O současném stavu valence bude pojednáno níže v samostatné kapitole. Také česká lingvistika, která byla především díky snahám pražské školy mezi ostatními lingvisty respektována, reagovala na tato tvrzení. Vliv francouzského lingvisty je do jisté míry možné dohledat v práci týkající se pojetí větné struktury u Šmilauera. Při srovnání však dojdeme k závěru, že se značně liší v názoru na hierarchizaci struktury věty. Zatímco Tesnière považuje za základní prvek věty sloveso, které tak v hierarchizaci zaujímá dominantní postavení, Šmilauer staví podmět a přísudek na stejnou úroveň. Z hlediska predikace jsou tedy rovnocenné. Vedle Tesnièrovy teorie však ovlivnila českou lingvistiku také Fillmorova teorie tzv. „pádové gramatiky“11. V práci The case for case (1968) „se pokusil o vysvětlení

9

Lucien Tesnière (1893 – 1954) byl jedním z nejvlivnějších francouzských lingvistů. Působil jako profesor ve Štrasburku a později v Montpellier. Zabýval se především slovanskými jazyky, o této problematice publikoval mnoho článků a knih. Jeho význam v dějinách lingvistiky je však založen na jeho vývoji syntaktické teorie. 10 Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996, s. 296. 11 Někdy bývá také označována jako teorie „hloubkových pádů“.

21

pádových vztahů v hloubkové struktuře jazyka.“12 „Fillmore zavedl celou škálu sémanticky vymezených tzv. hloubkových pádů, jako jsou Agentive, Objective, Instrument, Recipient, Benefactor ap.“13

3.2 Valenční pojetí v současné lingvistice Pojem valence se v lingvistice objevuje od 50. let 20. století. S postupem času je této problematice věnováno stále více pozornosti. Díky dalšímu promýšlení této otázky vznikají nejen přínosné studie zabývající se valencí samotnou, ale především také valenční slovníky sloves různých jazyků. Právě práce na nových slovnících je obzvlášť velmi náročná. Nelze utvořit skupiny sloves, které by teoreticky fungovaly dle stejného principu a podle předem stanovených pravidel. S každým verbem se musí pracovat samostatně, přičemž se zjišťuje jeho valenční potenciál. Tesnièrova teorie však počítá pouze s valencí slovesnou. I v následujícím období se pozornost věnuje především valenci verb. V poslední době se lingvisté soustředí i na valenci jiných slovních druhů, která je označována jako neverbální. Mezi verbální a neverbální valencí je ovšem jeden zásadní rozdíl. Zatímco valence verba vytváří větu, neverbální vytváří pouze rozvitý větný člen. Nejedná se tak o valenci v pravém slova smyslu, ale pouze o valenční potenciál slova. O valenčním potenciálu pak lze uvažovat u substantiv (především pak slovesných), adjektiv i adverbií. Pokud uvažuji o valenci jako větotvorném prostředku, splňuje tyto podmínky pouze valence slovesná, která je také chápána jako primární. Osobně se přikláním k Tesnièrovu tvrzení, že postavení slovesa je ve struktuře věty dominantní. Valenční potenciál slovesa vytváří tzv. valenční pole, „které je plně rozvinuto u slovesného predikátu v jeho finitních tvarech neimperativních v základním rodu (aktivu).“14 Sloveso pak díky své valenci vytváří ve větné struktuře pozice, jež musí či mohou být obsazeny. V prvním případě se jedná o tzv. pozice obligatorní, ty jsou ve 12

Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996, s. 230. Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 517. 14 Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987, s. 25. 13

22

větné struktuře vždy povinně obsazeny. V druhém případě se jedná o tzv. pozice potenciální, tedy nemusí být nutně obsazeny. „Větné členy obligatorní i potenciální jsou členy konstitutivní, neboť konstituují základovou větnou strukturu. Ty členy ve větě, které nenáleží do ZVS, jsou nekonstitutivní. Z hlediska přítomnosti ve větě jsou to členy fakultativní […] vyjadřují se jimi jen možná sémantická doplnění, tj. taková, která nenáležejí do intenčního pole daného slovesa.“15 Co se týče výše popsané terminologie, mnohé publikace se neshodují. Zatímco Mluvnice češtiny 2 či skripta Nástin syntaktického popisu češtiny pracují se všemi třemi termíny, Encyklopedický slovník češtiny nebo Valenční slovník českých sloves pracuje pouze se dvěma termíny, a to pozice obligatorní a fakultativní. Počítají tedy pouze s pozicemi, které musí být nutně obsazeny, v rámci možností však už nerozlišují potenciálnost a fakultativnost. Z morfologického hlediska jsou mezi větnými členy, které zaujímají valenční pozice, kategorie syntakticky vázané (určené predikátem) a kategorie proměnné (syntakticky neurčené). Mluvnice češtiny 2 uvádí příkladovou větu Lvi se pustili do ukořistěné antilopy, která je dle mého názoru velmi výstižná. Valenční pole predikátu pustili se vytváří pozice vyžadující vazbu nominativ (lvi) a do + genitiv (do antilopy). V tomto případě se tedy jedná o kategorii syntakticky vázanou. Kategorie pádu ale také obsahuje kategorii čísla (lev/lvi), jež je syntakticky proměnná. Predikát nevytváří pozici vyžadující singulár či plurál. Neznamená to však, že by kategorie čísla byla vždy kategorií proměnnou. Rozhodnutí vždy záleží na celkovém kontextu a především valenčním poli verba. Pozice, které jsou v rámci valenčního predikátu obsazeny, zaznamenává základová větná struktura (ZVS). Zachycuje základ větné struktury, tedy ty pozice, které musí být ve větě obsazeny, aby byla věta smysluplná a plnila svou funkci. Jedná se o strukturu minimální využívající pro zápis symboly, jež zastupují slovní druhy. Symbolickému zápisu pak dále říkáme gramatický větný vzorec (GVV).

15

Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, Ústí n. L. 1984, s. 46.

23

3.3 Aktanty a volná doplnění Valenční pole, někdy zvané jako valenční rámec, je tvořeno aktanty a volnými doplněními. Zatímco aktanty mohou být obligatorní i fakultativní, volná doplnění mohou být pouze v pozici obligatorní. Novější studie pracují také s termínem kvazivalenční doplnění, „která jsou na hranici mezi aktanty a volnými doplněními. Jde o doplnění rozvíjející relativně uzavřenou (sémanticky homogenní) třídu sloves, jsou to doplnění rekční a dané doplnění nelze u jednoho řídícího slovesa opakovat. Podobně jako volná doplnění jsou však sémanticky distinktivní a typicky se nejedná o doplnění obligatorní.“16 O kvazivalenčním doplnění lze uvažovat v případě slov, jejichž sémantika vyjadřuje rozdíl, záměr či překážku. Charakteristika aktantů: 1) „Aktor/konatel = levovalenční aktant, který je vymezen jako první aktant slovesa, 2) patient = pravovalenční aktant, který je vymezen jako druhý aktant slovesa, 3) výsledek děje, efekt = pravovalenční aktant, který se uplatňuje u sloves se třemi (a více) syntaktickými pozicemi, 4) adresát = pravovalenční aktant, který je vymezen jako aktant slovesa typicky vyjadřující roli příjemce děje, 5) původ = pravovalenční aktant, který je vymezen jako aktant slovesa vyjadřující roli původu.“17 Co se týče volných doplnění, jedná se o doplnění doprovodu, účelu, benefaktivu, příčiny, doplňku, kritéria, směru, míry, dědictví, místa, způsobu, prostředku, náhrady, zřetele, substituce, času a závislou část frazému.

16 17

Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 18. Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008, s. 19.

24

4 Předmět (objekt) Pojetí předmětu jako větného členu se v koncepcích českých lingvistů liší. Mnohdy se za objekt ve větě mylně považuje také tvar příslovečného určení. Mnohé mluvnice rozlišení obou větných členů vůbec nevěnují pozornost (Historická mluvnice jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého). Kopečný pak za předmět pokládá pouze pád čtvrtý, druhý (partitivní a záporový), v určitých případech také pád sedmý (pád třetí a šestý je podle něj příslovečný). K této problematice se vyjadřuje také Šmilauer. Ten navrhuje od rozlišování upustit a předkládá termín „určení slovesa“ 18 pro oba větné členy. Sám ale uznává, že toto řešení není ideální. Také Panevová poukazuje na fakt, že se jedná o otázku doposud nedostatečně vyřešenou – „Zatímco mnozí badatelé se spokojili s tím, že předmět doplňuje sloveso „vazebně“, kdežto příslovečné určení „nevazebně“, ukazuje se u Šmilauera na to, že má smysl se ptát po nutnosti slovesného doplnění i u příslovečného určení.“19 Dokulil rozlišuje předměty výlučné (slovesný děj se zaměřuje pouze na jeden předmět) a sdružené (slovesný děj se zaměřuje na více předmětů). Také zdůrazňuje, že je důležité „přihlížet k hierarchii a pořadí předmětů (přímý a nepřímý předmět, cílový a necílový předmět). Kromě toho je třeba rozlišovat vlastní předmět děje (kopat zem) od jeho výsledku (kopat jámu), zda má předmět vztah k nositeli děje (stavový předmět), či zda vyjadřuje nebo doplňuje jeho obsah (obsahový předmět).“20 Ruské gramatiky přistupují k problému mnohem volněji. Za předmět (дополнение) je pokládáno to, nač je možné se zeptat pádovými otázkami. V praxi to znamená, že české příslovečné určení je mnohdy v ruské koncepci považováno za předmět. Za příslovečná určení (обстоятельство) se v ruštině považují ty větné členy, na které je možné zeptat se příslovci. Pro definici termínu předmět jsem zvolila pojetí Grepla a Karlíka. Tato koncepce za předmět považuje výraz, „který je tvarově řízeným určením slovesa nebo 18

Šmilauer, V.: Rozlišování předmětu a příslovečného určení. Český jazyk, 5, 1955, s. 271. Panevová, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. Naše řeč, 58, 1975, s. 61. 20 Dokulil, M.: Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen. Naše řeč, 47, 1964, s. 101. 19

25

adjektiva.“21 Ve větě vždy zastává pozici podřízeného členu, jehož pádovou formu určuje člen nadřazený. Ze sémantického hlediska objekt „vyjadřuje buď to, co je výsledkem děje (psát dopis), nebo to, co je dějem přímo zasaženo (bít chlapce), nebo k čemu děj přímo směřuje (radit chlapci).“22 Primárně je ve větě vyjádřen substantivem (mimo nominativu), a to „buď v pádě prostém, nebo v pádě předložkovém.“23 Pokud ve větě zastává funkci objektu jiný výraz než substantivum, bývá často pádová forma indikována zájmenem to v příslušném pádě. Zájmeno to tedy plní funkci pádového ukazatele. Jedná se především o případ vedlejších vět nebo infinitivu. V moderní lingvistice se za objekt považuje obsazená pravovalenční pozice slovesa nebo adjektiva. Verba pak můžeme rozdělit podle toho, zda je u nich předmět v pozici obligatorní (Zastřelil srnu) či potenciální/fakultativní (Dokoupilovi včera zabíjeli prase). Předmět tedy nemusí být ve větě vždy vyjádřen, zvláště pak pokud mluvčí nepovažuje jeho vyjádření za závažné (nebo je znám z kontextu). U verb je základním tvarem předmětu akuzativ, což je u tranzitivních sloves tzv. přímý předmět. Přechodná slovesa jsou charakteristická tím, že užijeme-li u takových sloves místo aktiva pasivum, stává se objekt podmětem (Petr líbá Marii → Marie je líbána Petrem). U jiných typů předmětů k těmto přechodům nedochází. Nejméně je pak předmět zastoupen genitivem a instrumentálem. Tyto pády jsou primárně považovány za příslovečné, proto jsou také, co se týče určování větných členů, nejproblematičtější. Při srovnání českého vyjádření předmětu s ruským je patrné, že je zde mnoho rozdílů. Této problematice je věnována pozornost v praktické části, kde se snažím poukázat na odlišná vyjadřování objektů v obou jazycích.

21

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 271. Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 271. 23 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 272. 22

26

5 Neologismus Jazyk je neustále se vyvíjející dynamický systém. Vzhledem k významným změnám v hospodářském, společenském a politickém životě, ale i k rozvoji technického zázemí, proběhly výrazné změny také v repertoáru slovní zásoby. Z důvodu nepřetržitého rozvoje okolního světa roste potřeba pojmenovávat nově vzniklé entity (věci či jevy), pro které je pak nutné vytvořit nové lexikální jednotky vyznačující se ve slovní zásobě svou novostí. Tyto lexikální jednotky označujeme jako neologismy (novotvary). Neologismy nejsou mluvčími považovány za součást běžné slovní zásoby, avšak s postupem času se jí mohou stát. Podle tohoto kritéria je možné rozlišit neologismy perspektivní či neperspektivní. Zatímco neologismy perspektivní mají velký potenciál stát se součástí běžné slovní zásoby, neperspektivní neologismy jsou již tvořeny se záměrem zachovat si svou jedinečnost a nemají tendenci zařadit se mezi neutrální slovní zásobu. Za takové lze považovat výrazy vzniklé spontánně při komunikaci, kdy se ve většině případů jedná o jednorázové užití. Dalším příkladem jsou tzv. autorská slova, která vznikají pro potřebu konkrétního díla (např. pábitelé od Hrabala). „Protože jsou neologismy svým vznikem vázány na určitou dobu a protože mohou mít určitou stylistickou hodnotu, bývají charakterizovány jako vrstva dobově příznakových prostředků současné slovní zásoby.“24 Vznik neologismů je ovlivněn několika příčinami. Důvody mimojazykové se projevují především v potřebě označit nové skutečnosti. Ty vnitrojazykové se naopak snaží odstranit různé homonymie nebo varianty v jazyce, tím jej také zjednodušit a učinit srozumitelnějším pro uživatele. Slouží také ke stylové diferenciaci. Novotvary lze klasifikovat dle původu. Často se jimi stávají výpůjčky z cizích jazyků. Tyto výrazy si často zachovávají svůj původní pravopis a do značné míry i výslovnost, ale odlišují se od morfologického systému domácího jazyka. Zpočátku jsou pociťována jako slova cizí a jejich pravopis má více variant. Po čase se však stanou součástí běžné slovní zásoby, ve které zcela zdomácní a mohou se dokonce dostat do 24

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 284.

27

centra užívání (kostel, sobota). Časté jsou také kalky vznikající doslovným překladem slovotvorných částí cizích slov nebo celých slov či spojení. Kromě výrazů je možné přejímat také významy, čímž vznikají tzv. sémantické kalky (např. české slovo proud získalo význam elektrického proudu stejně jako v němčině, angličtině či francouzštině). Podle způsobu tvoření dělíme neologismy na slovotvorné, souslovné, frazeologické či sémantické. Slovotvorné neologismy mohou vznikat pomocí derivace (zprávař), kompozice (web-kamera), univerbizace (umprum) či zpětné derivace (hanušovice ve významu piva). Souslovné novotvary se tvoří pomocí běžných slov, která se pak pojí v nová sousloví (elektronické mýto). Frazeologické neologismy jsou tvořeny zejména v běžné konverzaci, nebo také v publicistickém stylu, kde mají především udržet pozornost čtenáře a přinést něco nového (trhat žíly). Sémantické neologismy přiřazují nový význam již existujícím výrazům (ještěrka ve významu vozidla). Na neologismy je také možné nahlížet z hlediska funkčního. V tom případě mluvíme o takových slovních tvarech, jejichž užití, které bylo původně spojené s konkrétním sociálním, pracovním nebo zájmovým prostředím, se změnilo. Zároveň s tím se také přehodnotila jejich původní (odborná, profesní, slangová apod.) platnost. „Platnost neologismu mají i lexikální jednotky, které se kdysi přestaly užívat, ale po určité době se jejich užívání obnovuje (radní „člen obecní rady“).“25 V rámci neologismů je možné rozlišit tzv. vlastní neologismy, které jsou tvořeny motivovanými společenskými pojmenovacími potřebami a mezi specifickými typy funkčních neologismů. K posledně jmenovaným se řadí: 1) tzv. okazionalismy – „pojmenování, slovo vznikající příležitostně v procesu tvoření textu zpravidla pro jedno konkrétní použití podmíněné kontextem. “26 Nemají tedy tendenci stát se součástí běžné slovní zásoby a zachovávají si svou novost a neobvyklost. Tím se také liší od neologismů.

25 26

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 285. Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 292.

28

2) tzv. individualismy – „slovo n. slovní spojení příznačné pro určitého mluvčího, zprav. tvůrčího autora, např. alečlověk, čundračit práci (K. Čapek).“27 3) módní neologismy – tato slova jsou nejčastěji cizího původu a užívají se především „v souvislosti s nějakou zábavní činností“28, např. hobby či koktajl. Po čase se většinou v cílovém jazyce adaptují, jelikož v domácí slovní zásobě neexistují patřičné ekvivalenty. Mnohdy vznikají podoby počeštěné (musical > muzikál). Ty jsou pak uživateli vnímány jako výrazy zcela běžné. 4) dobová slova – jedná se o výrazy, které jsou populární v konkrétním období. Poté jejich obliba klesá, avšak může být po letech opět obnovena.

Vymezení neologismů není dosud jednotné. Pro práci jsem převzala klasifikaci od Martincové, jelikož právě ona se studiem novotvarů dlouhodobě zabývá a je právem považována za jednoho z našich největších odborníků.

27

Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro filology. Univerzita Palackého, Olomouc 2003, s. 49. Chmelová, A. – Salzmann, Z.: K některým módním výrazům přejatým z angličtiny. Naše řeč, 53, 1970, s. 309. 28

29

6 Praktická část – metodologie práce Před samotným začátkem práce bylo nutné nashromáždit v ruském i českém jazyce textové materiály, které byly následně analyzovány. Důležitým kritériem pro výběr textu byla reprezentativnost projevu, čemuž nejlépe odpovídaly texty publicistického stylu. Původně jsem zamýšlela pracovat s českými texty pocházejícími z elektronického archívu tištěné podoby novin Mladá fronta Dnes. Po domluvě s vedoucím práce jsem však musela tento předpoklad pozměnit. Pracuji proto s texty elektronické formy těchto novin iDnes.cz29. Pro tento krok jsem se rozhodla po zjištění, že z archívu MF Dnes nelze texty kopírovat, což by značně zpomalilo a zkomplikovalo průběh práce. U ruských textů k žádné podobné komplikaci nedošlo, proto jsem zůstala u původního záměru čerpat materiál z archívu novin Izvjestija30. Stanoveným předpokladem bylo pro každý jazyk vyhledat text o rozsahu 10 000 slovních tvarů, který bude obsahovat přibližně 1 000 sloves. Závazným kritériem však bylo dosáhnutí 1 000 verb bez ohledu na počet slovních tvarů. Vytyčený předpoklad se prokázal jako splnitelný. V české části k nalezení 1 061 sloves postačilo 7 510 slovních tvarů, v ruské části bylo zapotřebí k získání 1 015 sloves 7 816 slovních tvarů. Práce se zabývá pouze valencí slovesnou. Z toho důvodu se nezaměřuji na jmenné přísudky, u kterých se jedná o tzv. valenci nominální, což není předmětem mé práce. Pozornost věnuji veškerým typům verb, tedy i slovesům v jiné než predikativní pozici. V práci jsou zahrnuta také verba sponová. Co se týče valence jednotlivých sloves, zjišťovala jsem především množství a typy pozic, jež verba mohou vytvořit ve svém valenčním poli. Avšak zajímám se pouze o ty pozice, které mohou být v rámci větného vzorce obsazeny předměty. Přestože předmět může být, a často i je, vyjádřen vedlejší větou předmětnou, podobné typy objektů nejsou brány v potaz, jelikož neodpovídají stanovené metodologii práce. Třebaže jsou věty tohoto typu také řízeny slovesem, i ony ve většině případů mají svůj přísudek a na něj následně vázaný předmět. Proto se v práci 29 30

http://www.idnes.cz/ (platné ke dni 5. 5. 2012) http://www.izvestia.ru/ (platné ke dni 5. 5. 2012)

30

věnuji pouze objektům, které jsou ve větě fakticky zastoupeny. Analýze rovněž podléhají zájmena odkazující přímo na předmět a zastupující jeho pozici ve větě. Veškeré číselné hodnoty vyjádřené procentuálně jsou zaokrouhleny na jedno desetinné číslo. Pokud není uvedeno jinak, jsou výsledné cifry vypočítány z celkového počtu sloves (v češtině 1061, v ruštině 1015). Existují však příklady, kdy počítám pouze s omezenou skupinou sloves (např. jednovalenčními). Na podobné případy je v textu vždy upozorněno. Pro přehlednost je součástí příslušných kapitol také tabulka, která má především usnadnit orientaci v textu. Z důvodu velkého množství materiálu tabulky obsahují pouze nejpodstatnější výsledky. Ojedinělým výskytům v tomto případě nevěnuji pozornost.

31

7 Typy predikátů U každého verba byl nejprve určen typ predikátu. Jelikož se zabývám pouze valencí slovesnou, je možné uvažovat pouze o predikátu verbálním, do jisté míry také verbonominálním. Nutno podotknout, že ne všechna verba ve větě zaujímají pozici přísudku. Slovesa se běžně vyskytují také v pozici předmětu, méně často pak v pozici příslovečného určení, přívlastku a podmětu. celkem sloves

slovesný přísudek

VN přísudek

jiné31

český jazyk

1 061

889 (83,8 %)

137 (12,9 %)

35 (3,3 %)

ruský jazyk

1 015

782 (77 %)

164 (16,2 %)

69 (6,8 %)

7.1 Predikát verbální Jedná se o základní typ přísudku, v rámci kterého plnovýznamová slovesa ve formě verba finita vytváří valenční pole a dané předměty jsou vázány jejich rekcí. K tomuto typu predikátu se řadí také přísudek slovesný složený, kdy se plnovýznamové sloveso pojí s verbem modálním či fázovým. V odborné literatuře se často uvádí termín „analytický přísudek“. S tímto pojmem pracuje především Mluvnice češtiny 3, v poznámce se k této problematice vyjadřuje rovněž Grepl. Jedná se o lexikalizovaná spojení typu vzít na vědomí, kdy se doporučuje jednotku syntakticky nerozkládat. Ze sémantického hlediska se spojení považuje za jeden větný člen. S pojmem „analytický přísudek“ pracuji pouze tehdy, je-li význam srozumitelný výhradně v případě spojení těchto jednotek. Podobná lexikální spojení ponechávám ve funkci jednoho větného členu (obzvláště v části ruské). Nicméně slovesa si i v takových případech zachovávají svůj valenční potenciál, proto jsou tato spojení v tabulkách vyznačena červenou barvou a přiřazena k danému typu přísudku. Dále však se jmennou částí pracuji jako s klasickým předmětem. V českém jazyce se jedná především o frekventované sloveso mít (podobně jako verbum být vystupuje nejen v roli plnovýznamové, ale také sponové), jehož význam je mnohdy značně oslaben. Podle Grepla určuji tato 31

Slovesa v jiné větněčlenské pozici než přísudkové.

32

lexikalizovaná

spojení

jako

přísudek

verbonominální.

Slovníček

podobných

verbonominálních spojení uspořádal Gregor. Ruská část obsahuje dva díly - první abecedně řadí spojení podle sloves, druhý podle substantiv. Česká pasáž zaznamenává pouze třídění podle verb. Sám autor si uvědomuje větší význam ruské části, což dokazuje kompletní propracovanost materiálu. Zatímco pro jazyk ruský má Gregorova práce značný význam, v češtině s ní nepracuji, jelikož se přikláním k názoru Grepla, který s podobným typem verbonominálního přísudku nepočítá. V češtině není tento jev tak výrazný jako v jazyce ruském. Více bude k tomuto tématu řečeno v kapitole 7.2 Predikát verbonominální. Co se týče modálních sloves, pracuji s modalitou v užším (klasickém) smyslu. Toto pojetí zahrnuje verba vyjadřující nutnost, možnost a záměr. Nicméně existuje skupina sloves, která sice mají rys modálnosti (snažit se, pokoušet se), avšak nelze je považovat za verba primárně modální. Podobná slovesa je možné považovat za modální pouze v případě širšího pojetí modálnosti. Vznikl by tak ale příliš široký okruh verb, u nichž by bylo velmi složité stanovit jasná kritéria pro určení modality.

7.1.1 Výsledek analýzy Z výsledků analýzy jednoznačně vyplývá dominantní postavení slovesného predikátu pro oba jazyky. Potvrdilo se tak tvrzení všech mnou použitých gramatik. Přestože byl u ruštiny očekáván nižší výskyt slovesného přísudku z důvodů vyšší frekvence užití lexikalizovaných (verbonominálních) spojení, tento předpoklad se neprokázal. Pokud vyjádřím výsledky procentuálně, v českém materiálu se z celkového počtu 1 061 sloves celých 83,8 % (889) vyskytuje v pozici verbálního predikátu. V ruském textu je výskyt jen nepatrně nižší – 77 % (782). Mohu tedy konstatovat, že z tohoto pohledu jsou si oba jazyky víceméně rovny.

33

7.2 Predikát verbonominální Už samotný název naznačuje, že se tento typ predikátu skládá ze dvou složek, a to slovesné a jmenné. Slovesnou část tvoří tzv. spona, což je významově prázdné sloveso, jmennou část pak nejčastěji adjektiva, substantiva či adverbia. Jelikož je nositelem významu, a také „tvůrcem“ valenčního pole, ve většině případů jmenná část, jsou tyto přísudky v práci sice vyznačeny, ale dále s nimi nepracuji. Především zde bylo důležité vyrovnat se s přísudky typu подвергать анализу. „Tato pojmenování bývají významově a funkčně ekvivalentní pojmenováním jednoslovným, tedy souvztažným slovesům, s nimiž většinou (!) motivačně koexistují, neboť slovní základ tohoto slovesa bývá (!) totožný se slovním základem závislého substantiva ve VNS, tzn. ve spojení typu řídící sloveso + závislé substantivum (производить ремонт – ремонтировать).“32 V ruštině se mnohem častěji než v češtině objevují tzv. ustálená „verbonominální spojení“33, což v praxi znamená, že v češtině existují slovesa mající překladový ekvivalent pouze ve tvaru slovního spojení (cenzurovat něco x подвергать цензуре что, naznačit x дать понять, zaměstnat x принять на работу, zatknout x взять под стражу atd.). Tato skutečnost však platí i obráceně, tedy slovní spojení vyskytující se v češtině má v ruštině jen jednoslovný ekvivalent. Nejčastěji se podobná slovní spojení objevují ve vazbě se slovesy dát (dát souhlas x согласиться), dělat (dělat výtržnosti x безобразничать), mít (mít starost oč x беспокоиться о чëм), jít (jít do likvidace x ликвидироваться) a přijít (přijít k rozumu x образумиться). Mnohá ruská verba však mají překladový ekvivalent jak ve tvaru slovního spojení, tak i ve tvaru jednoslovném (analyzovat něco x подвергнуть анализу x анализировать, podepisovat něco x поставить подпись под чем x подписаться, vykonat x привести в исполнение x исполнить, rozrušit někoho x привести в волнение кого x взволновать atd.). Tato verbonominální spojení jsou v tabulce odlišena červeným zvýrazněním jmenné části. Dále však s tímto spojením pracuji obdobně jako s přísudky slovesnými. Prakticky to znamená, že jmenné části 32

Gregor, J.: Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu (v rusko-českém srovnávacím plánu). Univerzita Palackého, Olomouc 2008, s. 29. 33 Pojem užívaný Janem Gregorem v práci Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu (v rusko-českém srovnávacím plánu).

34

těchto přísudků jsou počítány do valenčního pole sloves (podobně jako všechny předměty). Jednotlivá verba jsou pak zařazena do příslušné třídy a ke konkrétnímu vzoru.

7.2.1 Problematika spony Dalším problémem je pojetí spony v obou jazycích. „Sponových sloves je v ruštině větší množství než v češtině (to je dáno patrně snahou po kompenzaci neužívání spony быть v prézentu). Sponová slovesa se chápou šíře než v naší tradici.“34 Pro oba jazyky je společná přítomnost spony být, jejíž výskyt je v obou jazycích nejčastější. Verbum být také v obou gramatikách vystupuje jako spona a zároveň jako plnovýznamové sloveso ve významu existovat. Kromě toho může v obou případech jako spona vystupovat i sloveso mít. Ruština používá jako sponu hojně též slovesa являться + 7. pád, представлять (собой) + 4. pád či есть (суть), která se překládají pomocí verba být. Kromě toho má ruština také řadu tzv. polosponových sloves s různými významovými odstíny, např. стать, считаться, казаться, остаться apod. Určit hranici mezi sponovými a polosponovými slovesy není jednoduché a dodnes neexistuje jednoznačná koncepce. Obvykle se za sponová považují synonyma slovesa быть a za polosponová verba s vlastním významovým odstínem, ale sémanticky nesoběstačná. Pro ruštinu je také charakteristické vynechání spony – věty typu Он веселый, Он врач, Он без денег představují „v dnešní spisovné ruštině větné schema normálních, běžných sdělení, a to aktuálních i obecně platných neaktuálních (ta však jsou v menšině).“35 Takový přísudek je označován jako typ s nulovou sponou. Vynechání spony je pro ruštinu tak běžné, že přítomnost slovesa есть je naopak chápána jako odchylka od normy. Často je také spona nahrazována pomlčkou (Моя сестра – врач). Důležité je však odlišovat nulovou sponu a nulové plnovýznamové

34 35

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 18. Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 95.

35

быть (Отец дома). Nulové spony či nulová plnovýznamová slovesa jsou v tabulce vyznačena v závorkách. V češtině nulová spona neexistuje, i když by se to mohlo zdát u vět typu Mladost – radost. V podobných případech však spona nikdy nebyla. Jedná se o „pokračování starého ide. typu věty čistě nominální, která existovala patrně i v praslovanštině vedle věty sponové.“36 Jak jsem již naznačovala v úvodu, teoretické podklady pro práci jsou stanoveny především z koncepcí české lingvistiky. Z tohoto důvodu pro všechny typy ruského přísudku se sponou (polosponou, nulovou sponou apod.) používám český pojem – predikát verbonominální.

7.2.2 Výsledek analýzy Verbonominální predikát se v textech vyskytuje poměrně často, nicméně ve srovnání s přísudkem slovesným je výskyt spíše nízký. Nutno podotknout, že při analýze jsem se nesetkala s textem, který by neobsahoval žádný příklad tohoto typu. Četnost užití slovesně-jmenných přísudků závisí především na jazykovém stylu autora. Do výsledků jsou započítána také lexikalizovaná spojení. V češtině tento typ představuje pouze vazba mít + substantivum, kterou Grepl řadí k verbonominálním predikátům. V ruském jazyce se však lexikalizovaná spojení objevují mnohem častěji, proto také v podobné pozici vystupuje daleko větší počet sloves (přibližně kolem sta). Z důvodu slovesné valence však dále s takovým typem predikátu pracuji stejně jako s přísudkem slovesným, tj. u slovesné části predikátu určuji stejné kategorie jako u plnovýznamových verb a jmennou část při další analýze považuji za předmět. Jelikož zde valence nemizí, musím jí též věnovat pozornost. V českém textu se slovesně-jmenný přísudek objevil celkem 137krát, což představuje přibližně 12,9 %. Osobně jsem předpokládala vyšší výskyt tohoto typu predikátu v ruské části, ale tento předpoklad se z výsledků nepotvrdil. Vyskytuje se sice 36

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963, s. 99.

36

zcela běžně, avšak frekvence výskytu není o moc vyšší než v textu českém. Z celkového počtu 1 015 sloves je pouhých 164 ve funkci verbonominálního přísudku. To činí pouhých 16,2 %. Mírný nárůst oproti češtině je sice patrný, ovšem z hlediska celkového počtu verb je spíše zanedbatelný (jedná se o necelá 4 %). Pravděpodobně je tento rozdíl způsoben častějším výskytem lexikalizovaných spojení.

7.3 Verba v jiné pozici než predikativní Slovesa nemusí ve větě nutně obsazovat pouze pozici přísudku, což se v práci prokázalo. Nejhojněji se objevují v pozici předmětu, dále také v pozici podmětu, přívlastku a příslovečného určení. Vyskytují se ve formě infinitivu, u kterého je nemožné určit pádovou formu. Jelikož patří do valenčního pole slovesného přísudku, jsou zařazeny k ostatním předmětům, ale bez pádového zařazení. To je pak nahrazeno grafémem x. Nelze přehlédnout fakt, že i verba v pozici jiné než přísudkové mají svou valenci, která je také brána v potaz. V tabulce je pak v kolonce přísudek zmíněna jejich odlišná větněčlenská platnost.

7.3.1 Problematika předmětu a příslovečného určení Předmětu byla věnována celá kapitola výše – 4 Předmět (objekt). V této části poukážu na odlišná vyjadřování objektů v obou jazycích. Pro jednoznačné odlišení předmětu a příslovečného určení je nutné stanovit kritéria, kterými se budu při klasifikaci řídit. Ani v tomto případě nelze hovořit o jednotné koncepci, naopak je zde situace značně problematická. Pojetí jednotlivých lingvistů mají pro určování odlišné parametry. Z toho důvodu se také množství příslovečných určení v gramatikách liší. Značné komplikace nastávají při srovnání obou jazyků. Ve srovnání s češtinou je v ruské lingvistické tradici předmět pojímán mnohem obšírněji. Pro svou práci jsem zvolila koncepci Valenčního slovníku českých sloves, podle které jednotlivé typy příslovečných určení a samotných předmětů určuji. Abych mohla výzkum vůbec uskutečnit, musela jsem pravidla české lingvistické provenience 37

přizpůsobit ruskému jazyku, což v praxi znamená popření ruských syntaktických pravidel. Především bylo nutné vytvořit pro ruštinu (podle českého vzoru) neznámá příslovečná určení a naopak zúžit tradiční pojetí předmětu.

7.3.2 Výsledek analýzy V českých textech se v pozici jiné než přísudkové (slovesné či verbonominální) vyskytuje sloveso pouze ve 35 pozicích, což představuje 3,3 %. Nejnižší výskyt vykazují příslovečná určení37. V celém textovém materiálu jsem zaznamenala jen čtyři příklady příslovečných určení, tedy pouhých 0,4 %. V pozici podmětu je verbum obsazeno čtrnáctkrát (1,3 %). Nejčastěji se slovesa objevují ve funkci předmětu, a to 17krát (1,6 %). Ve všech případech se však jedná o cifry spíše zanedbatelné. V ruské části se v jiné než přísudkové pozici objevuje téměř jednou tak vysoký počet verb – 69 (6,8 %). Výraznější je pak počet sloves ve větněčlenské pozici předmětu představující 49 výskytů (4,8 %). Zanedbatelné jsou pak výsledky součtu verb v dalších pozicích – příslovečné určení 5krát (0,5 %), přívlastek 7krát (0,7 %) a podmět 8krát (0,8 %).

37

předmět

podmět

přívlastek

příslovečné určení

český jazyk

17 (1,6 %)

14 (1,3 %)

0

4 (0,4 %)

ruský jazyk

49 (4,8 %)

8 (0,8 %)

7 (0,7 %)

5 (0,5 %)

Z důvodu nízkého výskytu se dále nezabývám typem jednotlivých příslovečných určení.

38

8 Valence „Když

sloveso

označuje

nějaký

děj,

tak

zároveň

předpovídá

jeho

komplementární (subjektovou a objektovou) a suplementární (adverbiální) distribuci. Tato schopnost slovesa předurčovat své sémantické okolí (distribuci) je projevem jemu vlastní sémantické selektivnosti, kterou nazýváme valencí.“38 Jednotlivá verba mají v každém jazyce odlišný valenční potenciál a vytvářejí jiný počet pozic. Existují i slovesa, jež nevytvářejí pozici žádnou. Pokud se nebudu zajímat o pozice obsazené podmětem, lze verba rozdělit následovně: 1) bezvalenční (prší, stmívá se, spát); 2) jednovalenční (namalovat, pečovat); 3) dvojvalenční (spojovat, předat); 4) trojvalenční (povědět, sdělit). Verba ve většině případů mají několik odlišných vazeb. V různém kontextu se tak mění jejich význam. Například sloveso odpovídat vykazuje minimálně tři odlišné vazby nesoucí tři odlišné významy: „(a) odpovídat na něco = „dát odpověď“ (Neodpověděl mi na otázku); (b) odpovídat za něco = „být za něco odpovědný“ (Rodiče odpovídají za děti); (c) odpovídat něčemu = „být ve shodě s něčím“ (Výsledek neodpovídá vynaloženému úsilí).“39 Zároveň však u jednoho konkrétního slovesa může určitá vazba nést několik odlišných významů. To lze doložit na příkladovém verbu mazlit se. První význam znamená projev lásky, druhý označuje zdlouhavou péči o něco a poslední význam poukazuje na příliš shovívavé jednání. S těmito možnostmi počítá také Valenční slovník českých sloves, který verba popisuje komplexně ve všech možných významech a vazbách. Pokud srovnám výsledky valence ruské a české části, je až zarážející vzájemná podobnost obou jazyků. Vezmu-li v potaz vyšší výskyt sloves v českém materiálu, mohu hovořit o téměř totožných výsledcích (jedná se přibližně o padesát sloves, což poukazuje na rozdíl u sloves s nulovou valencí). Ne všechna verba s nulovou valencí jsou představiteli tzv. sloves bezvalenčních (podobná situace nastává také u jednovalenčních a dvojvalenčních sloves). Dané 38 39

Vavrečka, M.: Ruská slovesa a jejich české ekvivalenty. Computer Press, Brno 2007, s. 13. Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. ISV, Praha 1999, s. 55.

39

výsledky vycházejí ze získaného materiálu, tedy záleží pouze na konkrétním kontextu a na pozici, která je ze všech reálně možných obsazena. Mnohá z těchto verb mají schopnost vázat na sebe předměty, ty však nejsou ve větě fakticky obsazeny. Jako příklad je možné uvést sloveso říci, které se v textu vyskytuje jako bezvalenční (řekl premiér – typický dodatek k přímé řeči v publicistickém stylu), jednovalenční (premiér řekl novinářům) i dvojvalenční (premiér řekl novinářům o akci). Nevyjádření předmětu ve větě má vždy nějaký konkrétní důvod: 1) Mluvčí nepovažuje slovní pojmenování předmětu za závažné; př. Co děláš? – Čtu (detektivku) x Co čteš? – (Čtu) detektivku; 2) předpoklad, že předmět je znám z kontextu či situace; př. nápis Nekrmit na kleci se lvy logicky znamená nekrmit lvy; 3) „rozumí-li se předmětem jen určitý druh z třídy objektů, jehož se děj vyjádřený slovesem může týkat, a to ten, který je s významem slovesa automaticky vázán, tedy nezávisle na kontextu a situaci“40; př. Karel píchnul znamená píchnul pneumatiku; 4) „rozumí-li se předmětem libovolný objekt, jehož se děj vyjádřený slovesem může týkat. Slovesa v těchto větách často vyjadřují schopnost nebo zvyk konatele vykonat určitý děj“41; př. Zvířata koušou znamená, že mají schopnost kousnout kohokoliv.

V ruském materiálu převládá výskyt verb jednovalenčních – 494 (48,7 %), jen nepatrně nižší je frekvence užití sloves s nulovou rekcí – 459 (45,2 %). Nejméně často se pak objevují slovesa dvojvalenční – 62 (6,1 %). V češtině jsou nejpočetněji zastoupena verba s nulovou valencí. Celkem se v textu vyskytuje 504 sloves (47,5 %), která na sebe neváží žádný předmět (nebo není skutečně ve větě přítomen). Jen o něco méně často se v textu objevují jednovalenční slovesa. Četnost výskytu představuje číslo 491 (46,3 %). Znatelný rozdíl je pak ve

40 41

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. Praha 1999, s. 55. Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba češtiny - cvičení a výklad. Praha 1999, s. 55.

40

frekvenci užití dvojvalenčních sloves. Ve srovnání se dvěma výše popsanými valencemi je pokles znatelný. V celém textu jsem zaznamenala pouze 66 výskytů, což znamená přibližně 6,2 %. Co se týče trojvalenčních sloves, v textu jsem nezaznamenala žádný výskyt. bezvalenční

jednovalenční

dvojvalenční

český jazyk

504 (47,5 %)

491 (46,3 %)

66 (6,2 %)

ruský jazyk

459 (45,2 %)

494 (48,7 %)

62 (6,1 %)

41

9 Vazba jednovalenčních a dvojvalenčních verb Pokud sloveso vytváří ve svém valenčním poli pozice, které jsou následně obsazeny jednotlivými větnými členy, vzniká tak syntagmatická dvojice. V rámci vzniklého páru je jedna část vždy dominantní, zatímco druhá se této dominantní části podřizuje. Mezi oběma prvky se vždy vytváří vazba konstruovaná buď bez pomoci předložky (tzv. bezpředložková), nebo s pomocí předložky. Právě prepozice představují jazykové prostředky pomáhající vyjadřovat povahu vztahu mezi slovesem a jménem.

9.1 Jednovalenční verba Pro oba jazyky je příznačný četný výskyt bezpředložkové vazby. Z celkového počtu jednovalenčních verb se v češtině objevuje plných 378 (77 %) objektů v přímé vazbě. Primární postavení má přitom akuzativní vazba – 304 (62 %). V ruštině je také dominantní postavení předmětu v bezpředložkové vazbě, což při výskytu 494 jednovalenčních sloves znamená postavení 400 (81 %) z nich v přímé vazbě. Z toho se 284 (57,5 %) předmětů vyskytuje v akuzativu. Přítomnost předložkové vazby není také nic ojedinělého. Také v tomto případě dominuje zcela jednoznačně akuzativ. Při výskytu 113 (23 %) předložkových vazeb se 47 sloves váže s objekty ve čtvrtém pádě, což činí 42 %. Stejné je to také v ruštině, kde se předložková vazba vyskytuje 94krát (19 %). Jednotlivým pádovým formám bude větší pozornost věnována v příslušné části práce (kapitola 10 Pády). V této kapitole jsou výsledky počítány pouze ze součtu jednovalenčních sloves (kromě tabulky). Podobně budu postupovat také v rámci verb dvojvalenčních.

42

B42

P

B-B

B-P

P-P

český jazyk

378 (35,6 %)

113 (10,7 %)

43 (4,1 %)

20 (1,9 %)

3 (0,3 %)

ruský jazyk

400 (39,4 %)

94 (9,3 %)

32 (3,2 %)

29 (2,9 %)

1 (0,1 %)

B = bezpředložková vazba; P = předložková

42

9.2 Dvojvalenční verba U dvojvalenčních vazeb je situace komplikovanější. Dochází zde k různým kombinacím jednotlivých pádů a předložek, přičemž jejich frekvence není příliš vysoká. Výjimku tvoří pouze vazba dativ + akuzativ (B – B) vyskytující se v českém textu 38krát (57,6 %). V ruském textu je to také nejčastější vazba dvojvalenčních sloves. Objevuje se celkem 26krát (42 %). Ostatní vazby jsou vzhledem k množství materiálu zanedbatelné, proto jim zde nevěnuji pozornost (jedná se spíše o ojedinělé výskyty). Podrobněji budou jednotlivé kombinace probrány v kapitole 10 Pády.

43

10 Pády „Pád je hlavní z prostředků, jimiž se vyjadřuje závislost jména na jiném slově (tak je tomu u nepřímých pádů) nebo jeho syntaktická nezávislost (u nominativu a vokativu). Vedle funkce vyjadřovat závislost (resp. nezávislost) mívají pády platnost sémantickou a někdy ještě i jinou.“43 O pádech můžeme uvažovat pouze u jazyků flexivních. Realizují se pomocí tvarotvorných sufixů neboli koncovek. V češtině existuje dohromady sedm pádů ve dvou číslech, ruština má pádů pouze šest. Mimo mou pozornost stojí nominativ jako základní tvar skloňovaného jména. Jedná se o pád syntaktický, který primárně vyjadřuje podmět. Podobně je na tom také vokativ sloužící především jako oslovení (označuje adresáta projevu). Ze syntaktického hlediska nemá vokativ platnost žádného větného členu. Nutno podotknout, že pátý pád se používá pouze v češtině. V ruštině fakticky neexistuje a funkci vokativu zastupuje nominativ. Jelikož oba pády mají společnou syntaktickou nezávislost, nemohou podléhat analýze. Primární funkce pádu jsou tvořeny lingvistickým systémem, sekundární funkce pak samotným kontextem. Kurylowicz se snaží tento rozdíl dokázat na příkladu akuzativu. Primární, tedy syntaktickou, funkcí akuzativu je funkce přímého předmětu. Koncovka je zde znakem syntaktické podřízenosti jména slovesu, nemá však žádnou sémantickou platnost. Při užití akuzativu označujícího směr se však jedná o sekundární funkci a řídící sloveso zde již má konkrétní sémantickou hodnotu. V této souvislosti Kurylowicz hovoří o rozdílu mezi pádem gramatickým (je podřízen slovesu a jeho primární funkcí je funkce syntaktická) a pádem konkrétním (je také podřízen slovesu, avšak jeho koncovka vyjadřuje sémantický obsah; primární funkcí je funkce adverbiální). Je nutné rozlišovat pády prosté a předložkové neboli přímé a nepřímé. Přímým pádem rozumíme vazbu bez přítomnosti předložky. Naopak nepřímý pád, nebo také předložkový, představuje spojení předložky a jména. Kurylowicz však poukazuje na nesprávnou analýzu předložkových vazeb. Dospěl k názoru, že pádovou formu nelze

43

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958, s. 17.

44

vyčlenit z předložkové vazby, ale zároveň předložka není určujícím prostředkem pádové formy. V jazyce vystupuje jako podmorfém složeného morfému, který je tvořen předložkou a pádovou koncovkou. Předložka pak implikuje pádovou koncovku, nikoli však pád. Prepozice tak můžeme klasifikovat podle pádů, se kterými se pojí (předložky genitivní, dativní atd.).

10.1 Genitiv Genitiv převzal ve slovanských jazycích, a nejen v nich, funkci zaniklého „ablativu“44. „V jednotlivých jazycích se funkční rozsah „genitivu“ zcela nekryje, a to nejen v jednotlivostech, na př. v různé rekci některých sloves, ale někdy i v základních složkách. Největší podíl má na tom to, zda se v jazyce rozlišují nebo v jednom pádu splývají funkce „genitivu“ a „ablativu“.“45 Většina genitivních koncovek v dnešní češtině má původ právě v deklinačním typu ablativního původu. Ze syntaktického hlediska genitiv (adnominální) plní ve větě primárně funkci neshodného přívlastku (hřbet knihy), může však být i v pozici předmětu (dotkl se souseda). Pokud srovnáme dřívější a dnešní stav spisovné češtiny, používal se v minulosti genitiv v mnohem větším rozsahu. Genitiv se nejčastěji vyskytoval v přímé závislosti na slovese, např. žádati čeho, podati čeho apod. „Pokud jde o slovesa nezvratná, je u sloves prostých sice ve staré češtině genitiv hojný, ale v mnohem větší míře se pojí s genitivem slovesa předponová, nejvíce s předponami do-, na-, po-, a též všechny záporová s ne-, která mají v kladné formě akusativ (a ovšem též genitiv).“46 Pokud je však u nezvratných sloves genitiv druhým předmětem, vazba zůstává genitivní. Obdobně je to také u zvratných sloves, kde se genitivní vazba podle Hausenblase stále drží. Toto tvrzení se také při analýze potvrdilo (obává se toho, týká se církve, ceníme si předností, napít se alkoholu apod.). Vysvětluje to tím, „že zvratné zájmeno (morfém) 44

Ablativ je označení pro mluvnický pád, který se objevuje v některých jazycích, např. arménštině, latině, sanskrtu, turečtině a ugrofinských jazycích. 45 Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958, s. 21. 46 Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958, s. 43.

45

u nich ruší intenci k akusativnímu předmětu.“47 Právě akuzativu nejčastěji genitivní vazby ustupují. V mnohých případech akuzativ zatlačil genitiv do určitých stylových rovin. Více bude tato problematika probrána u samotného akuzativu. Také předložkové vazby postupně vytlačují prostý genitiv, což se děje od počátku vývoje češtiny (odejíti čeho x odejít od čeho, prositi něčeho x prosit o něco). Genitiv je v některých pozicích nahrazován také instrumentálem. „Jde především o vazby některých sloves se dvěma předměty nebo sloves zvratných typu nasytiti koho čeho ˃ čím, naplnit se čeho ˃ čím.“48. Nejmenší konkurenci genitivu představuje dativ, kterému genitiv ustupuje jen velmi zřídka. Jedná se pouze o velmi úzký okruh sloves, např. utéci čeho x utéci čemu. Zvláštní typ představuje tzv. genitiv záporový, který odlišuje slovanské jazyky od jiných indoevropských jazyků. Jedná se o vazbu záporných sloves přechodných, jež mají předmět v kladné podobě ve vazbě akuzativní. Avšak i genitiv záporový se v nové češtině objevuje daleko méně než v jazyce starším. Charakterističtější je výskyt tohoto typu genitivu v ruštině (не было оснований, не стоит задачи, не хватает разумения). Od vlastního genitivu se liší tzv. numerativ (může si vydělat korun, nemají lékařů). Jedná se o „pád počítaného předmětu po číslovkách typu pět, šest …, kolik, několik …, mnoho, málo …).“49 Tento typ genitivu existuje vždy pouze v plurálu, jelikož se jedná o genitiv počítaného předmětu. „Dnes je omezen na případy, kdy řídící slovo je v nom. a akuz.“50 Numerativ je vlastní pouze češtině, v ruštině je nahrazen akuzativní vazbou. Zatímco ve větě Může si vydělat deset korun čeština určuje slovo korun za předmět v genitivu, ruština za předmět určí celé syntagma deset korun, tedy za předmět v akuzativu.

47

Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958, s. 45. 48 Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958, s. 46. 49 Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962, s. 50. 50 Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 152.

46

V českém jazyce se s genitivem pojí slovesa vyjadřující úsilí dosáhnout něčeho (dožádat se něčeho, dosáhnout něčeho) a verba dotyku (dotknout se něčeho), ale také verba s významem odluky (vzdát se něčeho, bát se něčeho, zbavit se něčeho). „Častý je genitivní předmět po dějových adjektivech odvozených od sloves s původní genitivní rekcí nebo po jejich synonymech; např.: dbalý čeho, pamětlivý čeho, poslušný čeho,…“51 Předmět v genitivu se v textu objevil celkem 29krát (2,7 %), z toho je 24 (2,3 %) objektů ve vazbě bezpředložkové. Nejčastěji se genitiv v analyzovaných textech pojí s předložkami z, od a do. Frekvence vazeb tohoto typu jsou však velmi nízké a nepřesahují číslo dva. Dohromady se objevují pouze 5krát (2krát do + 2; 2krát z + 2; 1krát od + 2). U dvojvalenčních sloves je v obou jazycích výskyt genitivní vazby zanedbatelný. Objevuje se jak v pozici prvního předmětu (bezpředložkového), tak také v pozici druhého objektu, kde však většinou vystupuje ve spojení s předložkou. V české části se jako součást dvojvalenční vazby objevuje pouze 6krát, z čehož 3krát jako první předmět bezpředložkový ve vazbě dativ + genitiv, 2krát jako první předmět bezpředložkový (1krát 2 – na 6; 1krát 2 – o 4) a jednou jako druhý předmět předložkový (1krát 4 – z 2). V ruských textech se genitiv u jednovalenčních sloves objevil 43krát (4,2 %). Z toho 24 výskytů představuje bezpředložková vazba. Nejčastěji se genitiv používá ve vazbě vyjadřující přání (желать успехов – přát úspěch) nebo úsilí dosáhnout něčeho (добиваться цели – dosahovat cíle). Zároveň se tato pádová vazba používá také při vyjádření snahy, možnosti zbavit se něčeho, zachránit se před něčím nebo přijít o něco (лишиться денег – přijít o peníze). Také slovesa typu ждать, хотеть nebo искать se pojí s genitivem, avšak pouze v případě, kdy má předmět abstraktní význam (хотеть спокойной жизни – chtít spokojený život). V přeneseném smyslu se genitiv objevuje také u sloves, která vyjadřují dotyk, kontakt nebo naopak odtržení či oddělení od něčeho, strach z něčeho (коснуться вопроса – dotknout se otázky).

51

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 274.

47

V předložkových vazbách se nejčastěji vyskytují prepozice od nebo u. Spojení předmětu s předložkou od vyjadřuje odloučení od subjektu děje (отказаться от помощи – odmítnout pomoc). Tento typ vazby se v ruském textu objevuje 10krát (1 %). Naopak vazba u + genitiv poukazuje na odloučení, jehož výsledek je nasměrován k subjektu děje (просить у отца денег – prosit otce o peníze). Frekvence této vazby je jen nepatrně nižší než u kombinace od + genitiv. Konkrétně se jedná o 7 výskytů, což z celkového počtu 1 015 verb činí pouhých 0,7 %. Nejméně užívanou vazbu představuje spojení proti + genitiv (против ревматизма – proti revmatismu). Vyjadřuje především postoj proti něčemu, ale objevuje se spíše ojediněle. V analyzovaných textech jsem zaznamenala přítomnost pouze 2 (0,2 %) vazeb tohoto typu. V ruštině je výskyt genitivu u dvojvalenčních sloves sice nepatrně vyšší, nejedná se však o velký rozdíl. Nejfrekventovanější je vazba genitiv + u genitiv, kterou jsem zaznamenala celkem 4krát. Jako první objekt bezpředložkový se pak druhý pád objevuje pouze 2krát (2krát 2 – na 4). V pozici druhého předmětu předložkového se nachází jen 3krát (1krát 4 – od 2; 1krát 4 – u 2; 1 krát 4 – z 2). Z výsledků je patrné, že frekvence užití genitivu je v obou jazycích srovnatelná (především u vazeb bezpředložkových). Nicméně v ruštině se mnohem častěji objevuje genitiv předložkový, a to především s předložkou od. B

do + 2

od + 2

z+2

u+2

proti + 2

B – 2 2 – P B – před. + 2

čeština 24

2

1

2

0

0

3

2

1

ruština 24

0

10

0

7

2

0

6

3

10.2 Dativ Dativ je nejčastěji označován jako pád předmětový a zájmový. V rámci pádového systému je však jeho funkce značně omezená. Rozlišují se dva základní druhy předmětu. Přímý předmět se vyskytuje u sloves s jedinou rekcí – „označuje, že objekt, k němuž referuje jméno, nějak koreluje s referentem hloubkového subjektu predikátu

48

(Petr se podobá otci).“52 Nepřímý předmět se pak váže na verba s větším počtem rekcí a “označuje objekt, k němuž děj směřuje a který je na ději nějak zainteresován (dát matce růže).“53 Dativ je „často druhým (nepřímým) předmětem slovesa, a to zvláště u sloves přechodných vedle přímého předmětu akuzativního.“54 Toto tvrzení se ve výsledcích jednoznačně potvrdilo. Specifické postavení má v systému pádů tzv. volný dativ, který není řízen slovesem. Grepl a Karlík rozlišují čtyři druhy volného dativu: 1) dativ prospěchový a zřetelový (Ten dopis mu vezmu, Dětem to přišlo vhod) 2) dativ přivlastňovací (Chodí mi v kabátě) 3) dativ kontaktový (Včera jsem ti nemohl usnout) 4) dativ emocionální (To je mi pěkný pořádek)

Z hlediska syntaktického plní v češtině dativ funkci objektového doplnění slovesného děje. Vyskytuje se především po slovesech ne/prospěchu (pomáhal sestře), a myšlenkových pochodů (závidět sousedovi). S dativem se pojí především slovesa typu dávat či brát (dát nemocnému léky, poslat příteli pozdrav, vzít dítěti zápalky). Třetí pád je také používán ve významu přivlastňovacím (točí se mi hlava). V českém textu jsem zaznamenala jen 30 (2,8 %) bezpředložkových vazeb. Dativ se nejčastěji pojí s předložkou k a proti (dohromady jsem zaregistrovala 18 výskytů (1,8 %)). Vazba k + dativ vyjadřuje především určenost (náležet ke statku) a v českém textu se objevila 13krát (1,2 %). Spojení předložky proti s dativem poukazuje na vzájemnou orientaci předmětů (hlasovat proti opatřením). Zaznamenala jsem přítomnost pouze 5 příkladů (0,5 %). Ve srovnání s genitivem je dativ častěji součástí dvojvalenčního spojení. V případě vazby B – B je vždy v pozici druhého předmětu. V češtině se jedná o 42 výskytů (38krát 3 – 4; 3krát 3 – 2; 1krát 3 – x). Situace je složitější u typu B – P, kde se 52

Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 350. Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 350. 54 Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1989, s. 275. 53

49

vyskytuje v pozici prvního i druhého předmětu v bezpředložkové i předložkové vazbě. V češtině se jedná o následující příklady: 2krát 3 – k 3; 1krát 3 – s 7; 1krát 3 – na 4; 1krát 3 – po 6; 4krát 4 – ke 3. Do součtu v tabulce jsou zvlášť započítány případy dvojvalenčních struktur, které jsou kombinovány pouze z pádů dativních (př. 3 – k 3, tedy dva výskyty objektu v dativu). Ve srovnání s češtinou v ruštině vazbu s dativem vyžaduje pouze sloveso давать (подать больному лекарство – dát nemocnému lék). Verba typu брать se nejčastěji pojí s předložkou u a genitivem (взять у ребëнка спички – vzít dítěti zápalky). Stejnou vazbu vyžaduje také třetí pád ve významu přivlastňovacím (у меня кружится голова – točí se mi hlava). V ruštině verba pojící se s objektem v dativu vyjadřují často náklonnost či sympatie k někomu nebo naopak nepřízeň až nepřátelství (улыбаться детям – smát se na děti). V pozici přímého předmětu se dativ objevil celkem 40krát (3,9 %). V ruském materiálu jsem zaznamenala pouze vazbu dativu s předložkou k, a to 10x (1 %). Předložka proti se primárně pojí s genitivem, ačkoliv i vazba s dativem je možná. V textu se však podobný příklad neobjevil. U dvojvalenčních verb se dativ nejčastěji vyskytuje ve vazbách typu B – B, a to vždy v pozici druhého předmětu – 31krát (26krát 3 – 4; 5krát 3 – x). Co se týče struktury B – P, objevila se pak v ruštině tato spojení: 2krát 3 – o 6; 1krát 3 – za 4; 3krát 4 – k 3. B

k+3

proti + 3

3–B

3–P

B – předložka + 3

český jazyk

30

13

5

42

5

6

ruský jazyk

40

10

0

31

3

3

10.3 Akuzativ Primární funkcí akuzativu je funkce syntaktická. Právě akuzativ je v češtině označován jako primární pád předmětu. „Slovesa, která mají akuzativní rekci, tj. jsou

50

zaměřena na předmětové určení v akuzativu, nazývají se přechodná (tranzitivní).“55 V rámci vývoje spisovné češtiny je patrný rostoucí počet tranzitivních sloves. Jak již bylo napsáno u genitivu, akuzativní vazba nejčastěji vytěsňovala vazbu genitivní, což se děje i v současné češtině. Dokazují to verba, u kterých dochází ke kolísání mezi vazbou genitivní a akuzativní (dosáhnouti něčeho x dosáhnouti něco). Adverbiální významy akuzativu jsou značně omezené a závisí především na významu sloves a prepozic. Problematice „genitiv versus akuzativ“ byla věnována dostatečná pozornost. Potvrdilo se tvrzení Hausenblase, že si zvratná slovesa udržují genitivní vazbu, která v tomto případě neustupuje akuzativní. Spojení akuzativu se zvratným slovesem se přímo vylučuje. Za zcela neobvyklé se považuje užití akuzativu v ojedinělém příkladu „Celý den protoulal jsem se po březích Orlice.“56 Akuzativ jednoznačně potvrdil své dominantní postavení v rámci deklinačních paradigmat. V českých textech se bezpředložkový akuzativ objevil 304krát (28,7 %)57. Vezmu-li v úvahu pouze jednovalenční verba, vyskytuje se čtvrtý pád u 62 % z nich. Co se týče předložkových vazeb, i zde je četnost užití velmi častá – 47 (4,4 %). Akuzativ se kombinuje s různými typy předložek. Nejhojnější je výskyt vazby na + akuzativ, která se objevila 24krát. Nejméně často se pak vyskytuje spojení za + akuzativ (jedná se pouze o jeden případ). Jednotlivé vazby jsou pro přehlednost vyznačeny v tabulce. Nezřídka je předmět v akuzativu součástí dvojvalenčních vazeb – v různých pozicích se objevuje 57krát58 (38krát 3 – 4; 4krát 4 – s 7; 1krát 4 – 7; 1krát 4 – za 4; 1krát 4 – z 2; 1krát 2 – o 4; 1krát 4 – o 4; 1krát 4 – na 4; 1krát 3 – na 4; 4krát 4 – k 3; 1krát 4 – o 6). Pokud počítám pouze s dvojvalenčními verby, má 81,8 % vazbu právě se čtvrtým pádem (v libovolné pozici). Z celkového počtu 1 061 sloves má akuzativní 55

Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986, s. 272. Křížková, H.: Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy. Naše řeč, 49, 1966, s. 68. 57 Číslo 304 neodpovídá součtu akuzativů u jednotlivých tříd sloves. Je to z důvodu existující skupiny izolovaných sloves, u kterých se třídy ani vzory neurčují, avšak valenci si pochopitelně zachovávají (např. sloveso vědět). Do celkového součtu akuzativů jsou tak tyto příklady započítány. 58 Do součtu jsou zvlášť započítány případy dvojvalenčních vazeb, které jsou kombinovány pouze z pádů akuzativních (př. 4 – na 4, tedy dva výskyty akuzativní vazby). 56

51

vazbu (předložkovou, bezpředložkovou nebo jako součást dvojvalenční) 407 (38,4 %) z nich. Pokud vyloučím verba s nulovou valencí, dostanu se k číslu 73,1 %. V ruštině se předmět v akuzativní vazbě váže na slovesa s různým významem. Sémantika jednotlivých sloves zde nehraje žádnou určovací roli (предупреждать пожар – zabraňovat požáru, благодарить сестру – děkovat sestře, применять машину – používat auto). S objektem v akuzativu a zároveň v dativu se pojí například slovesa противопоставлять зло добру – stavět zlo proti dobru, предпочитать спорт танцам – upřednostňovat sport před tancem. Slovesa искать, хотеть apod. se pojí s genitivem v tom případě, kdy objekt má abstraktní význam. Pokud však předmět nese význam konkrétní, projevuje se akuzativní formou (искать ключ – hledat klíč x искать выхода – hledat východ, ждать маму – čekat na matku х ждать помощи – očekávat pomoc). V pozici přímého pádu se akuzativ v ruštině objevil celkem 284krát (28 %). Pokud zaměřím pozornost pouze na výskyt akuzativu u jednovalenčních sloves, je jeho výsadní postavení ještě viditelnější – 57,5 %. Kromě přímých předmětů existují také předměty nepřímé (v předložkové vazbě). Zaznamenala jsem celkem 21 (2,1 %) výskytů tohoto typu objektu. Nejčastěji se v akuzativu objevuje vazba s předložkami za, v či na. Vazba za + akuzativ označuje předmět zájmu, úsilí nebo obav někoho (принимать за работу – dávat se do práce, тревожиться за сына – bát se o syna, голосовать за кандидата – hlasovat pro kandidáta). V textu se však nachází ojediněle, pouhé dva výskyty (0,2 %) lze označit za výjimečné. Objekt s předložkovou vazbou na + akuzativ označuje předmět opory, důvěry, naděje či rozhodnutí (pассчитывать на помощь – počítat s pomocí, надеяться на поддержку – doufat v podporu, решиться на отъезд – rozhodnout se pro odjezd). Z tohoto okruhu se vymyká pouze sloveso сосредоточиться vyžadující vazbu na + lokál (сосредоточиться на проблеме – soustředit se na problém). Právě předložka na je pro akuzativ nejpříznačnější, v textu se objevuje 14krát (1,4 %). Poměrně nízký je výskyt struktury v + akuzativ, která je v textu doložena pouze pěti příklady (0,5 %). U dvojvalenčních vazeb má akuzativ také výsadní postavení. Nejčastěji se objevuje v pozici přímého předmětu, a to 47krát (26krát 3 – 4; 1krát 4 – x; 4krát 4 – v 6; 52

7krát 4 – na 4; 3krát 4 – k 3; 2krát 4 – s 7; 1krát 4 – od 2; 1krát 4 – u 2; 1krát 4 – za 7; 1krát 4 – z 2). V rámci dvojvalenčních sloves to činí celých 75,9 %. Jak již bylo několikrát zmíněno, za primární pád předmětu je považován právě akuzativ. S tímto výrokem nemá problém žádná odborná studie. Můj rozbor jednoznačně tato tvrzení potvrdil, a to v případě obou jazyků. V ruštině se však akuzativ méně často vyskytuje v předložkové vazbě (také okruh předložek je značně zúžen). B

v+4

na + 4

o+4

pro + 4

za + 4

dvojvalenční

čeština

304

2

24

14

6

1

57

ruština

284

5

14

0

0

2

57

10.4 Lokál Tento pád je primárně adverbiální. Přesto se stal také pádem syntaktickým především u sloves mluvení (Vyprávěl o svých zážitcích, Mluvil o jeho matce) a přemýšlení (Uvažoval o výsledku, Přemýšlel o své práci). Často se ve větě nachází v pozici neshodného přívlastku. Charakteristický je také tím, že jako jediný pád existuje výhradně v předložkové vazbě59. Používají se pouze předložky původní, přičemž u nich dochází ke gramatikalizaci, tedy ztrácejí konkrétní významové odstíny. Lokál se v češtině jako pád předmětu vyskytuje ojediněle. V tomto případě nelze hovořit o bezpředložkové vazbě. U jednovalenčních sloves jsem zaznamenala pouze 26 výskytů (2,5 %). Nejčastěji se šestý pád pojí s předložkou o, a to 17krát. Nižší frekvenci jsem zaznamenala u spojení typu na + lokál (5krát) a v + lokál (4krát). Jako součást dvojvalenční vazby se lokál objevuje vzácně – 6krát. Nejčastěji vystupuje v pozici druhého předmětu (2krát s 7 – na 6; 1krát s 7 – o 6; 1krát 2 – na 6; 1krát 4 – o 6; 1krát 3 – po 6).

59

V zahraniční literatuře bývá proto často označován jako prepozitiv.

53

V ruském jazyce verba vyjadřující sdělení nebo prosbu vyžadují předmět ve vazbě o + lokál (спрашивать о заведующем – ptát se na vedoucího). S touto vazbou se také pojí slovesa označující rozumovou činnost, péči, obavy či lítost (вспоминать о друге – vzpomínat na přítele). Jedná se o nejfrekventovanější vazbu lokálu, v textu se objevila celkem 14krát. Jen o jeden výskyt méně vykazuje spojení v + lokál. Vazba je charakteristická pro verba, která vyjadřují snahu o odhalení nebo napravení stavu věcí (уверять в своей правдивости – přesvědčovat o své pravdomluvnosti). Nejméně často se vyskytuje vazba na + lokál, jejíž frekvence je zanedbatelná. U dvojvalenčních sloves se lokál objevuje také výjimečně, celkově se jedná pouze o sedm vazeb (1krát s 7 – o 6; 2krát 3 – o 6; 4krát 4 – v 6). o+6

na + 6

v+6

B–6

P–6

český jazyk

17

5

4

3

3

ruský jazyk

14

2

13

6

1

10.5 Instrumentál Mnohdy se v češtině hovoří o úpadku prostého instrumentálu. O skutečném poklesu je možné uvažovat pouze v případě lidové mluvy. Ve srovnání se starou češtinou sice měl prostý instrumentál širší okruh užívání, ale zatímco se v současné češtině nepoužívá „instrumentál srovnání“60, začal se naopak více používat instrumentál predikativní. Sedmý pád je především pádem adverbiálním. „Předmět v instrumentálu označuje objekt, který má vůči ději více nebo méně výraznou nástrojovou povahu (hodit kamenem po někom x hodit kámen někomu, nebo někam), nebo tzv. druhý předmět (výsledkový): Zvolili ho předsedou // za předsedu.“61 Jako syntaktický pád funguje u sloves s významem pohybu (třást hlavou), po slovesech psychického (uklidnit 60

Srovnávací instrumentál je původu praslovanského a je vlastní všem slovanským jazykům. Souvisí s vírou starých Slovanů v převtělování. Vyskytuje se ve spojeních, která vyjadřují metaforu. Později byl nahrazen obratem „ jako“. 61 Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002, s. 350.

54

se četbou) a tělesného stavu (chlubil se úspěchem), u sloves smyslového vnímání (vonět růžemi). V těchto pozicích si však také ponechává zřetelné stopy příslovečného významu. Je velmi složité stanovit přesnou hranici mezi předmětovým a příslovečným instrumentálem. „Předmětový je instrumentál, který vylučuje u předmětového slovesa akuzativ nebo genitiv. (Není však zcela jasné, co je předmětové sloveso.) Pak se také instrumentál u pasíva jeví jako instrumentál předmětový.“62 Sedmý pád silně konkuruje nominativu jako součásti verbonominálního predikátu (byl dobrým vojákem). Co se této problematiky týče, je propracována zcela nejednotně a spíše intuitivně. Ze syntaktického hlediska nejčastěji stojí v pozici neshodného atributu (pohyb rukama). Prostý

instrumentál

se

v češtině

objevuje

ojediněle.

V textu

jsem

u jednovalenčních sloves zaznamenala celkem 24 výskytů (2,3 %), z čehož pouhých 7 (0,7 %) příkladů je ve formě přímého pádu. Jednoznačně se potvrdilo, že nejpříznačnější předložkou sedmého pádu je prepozice s. Tuto pádovou formu vykazuje 16 případů (1,5 %), což je v rámci instrumentálu celých 66,7 %. Pouze jediným výskytem je v textu zastoupena vazba před + instrumentál. Jako součást dvojvalenční struktury se instrumentál vyskytuje 9krát, přičemž 8krát ve vazbě s předložkou s (4krát 4 – s 7; 1krát 3 – s 7; 2krát s 7 – na 6; 1krát s 7 – o 6) a jednou jako prostý instrumentál (1krát 4 – 7). Spojení verba s předmětem v instrumentálu má v ruštině několik významů. Tato vazba nejčastěji vyjadřuje děj se společným zaměřením (делиться впечатлениями – sdělovat si dojmy), dále též různý stupeň či nedostatek zájmu, lhostejnost až ignoraci (жертовать здоровьем - obětovat zdraví) apod. Sedmý pád se rovněž používá pro vyjádření nemoci (болеть ангиной - mít angínu) či možnosti disponovat s něčím, vlastnit, vést či řídit něco (владеть русским языком - ovládat ruský jazyk). Bezpředložkový instrumentál je nejméně se vyskytujícím pádem vůbec, a to platí pro oba jazyky. V ruštině jsem zaznamenala pouze 6 příkladů tohoto typu (0,6 %). 62

Trost, P.: K prostému instrumentálu v češtině. Slovo a slovesnost, 24, 1963, s. 24.

55

Daleko častěji se objevuje instrumentál předložkový. Nejfrekventovanější jsou konstrukce, které vyjadřují děj vzájemně namířený jednoho proti druhému. Ty vyžadují vazbu s + instrumentál (здороваться с учителем – zdravit učitele). Konkrétně se v textu objevila 11krát, což v rámci instrumentálu činí celých 52,4 %. Předmět se v instrumentálu pojí také s předložkou za, přičemž vyjadřuje objekt zájmu, úsilí nebo obav někoho (ухаживать за цветами – pečovat o květiny). Zaznamenala jsem 7 případů tohoto typu sedmého pádu (0,7 %). Emocionální vztah, především lítosti nebo posměchu, vyjadřují slovesa pojící se s předmětem vazbou nad + instrumentál (смеяться над ребëнком – smát se dítěti). Stejná konstrukce je vyžadována také po slovesech, která označují práci – především práci rozumem (работать над переводом – pracovat na překladu). Užití tohoto spojení je však zanedbatelné, ačkoliv se ojediněle vyskytuje. Přítomnost instrumentální vazby je výjimečná také u dvojvalenčních sloves. Celkem jsem zaregistrovala pouze 4 příklady, a to v pozici druhého předmětu (2krát 4 – s 7; 1krát 4 – za 7; 1x o 6 – s 7). Ve formě prostého instrumentálu se v ruském textu sedmý pád neobjevil. B

s+7

před + 7

za + 7

nad + 7

B–B

B–P

P–P

čeština

7

16

1

0

0

1

5

3

ruština

6

11

0

3

1

0

3

1

10.6 Pádová forma x Jelikož se verba vyskytují také v pozici předmětu, musela jsem s nimi jako s objekty také pracovat. U sloves pochopitelně není možné určit pádovou formu, proto je v tabulce nahrazena písmenem x. Zatímco v češtině se podobný případ objevil pouze 13krát, v ruštině je výskyt tohoto typu mnohem častější – 46krát.

56

11 Morfologické hledisko Během analýzy jsem věnovala pozornost také vazbám v rámci jednotlivých tříd a vzorů. Jelikož se klasifikace sloves v obou jazycích značně liší, musela jsem s každým jazykem pracovat zvlášť. Zároveň jsem nemohla porovnat výsledky zjištěné při analýze.

11.1 Konjugace češtiny Procentuální hodnota je počítána pouze ze sloves, která lze zařadit ke konkrétní třídě. Odečteny jsou verbonominální přísudky a izolovaná slovesa. Celkový počet je tedy 870. Se stejnou hodnotou budu pracovat při všech výpočtech v této kapitole (např. četnost sloves první třídy apod.). Pokud budu počítat s jinou skupinou sloves, bude na to v textu vždy upozorněno. Rozdíl mezi součtem výsledků v tabulce a celkovým počtem sloves dané třídy představují verba s nulovou valencí. Jako nejproduktivnější se prokázala čtvrtá třída, a to především díky vzoru prosí. V textu se objevuje 251 zástupců této skupiny sloves, což představuje 28,9 %. Nejméně se vyskytují verba časující se podle podvzoru páté třídy kopá – 1 (0,1 %). Pominu-li však tento podvzor, nejnižší frekvenci vykazují představitelé řadící se ke vzoru tře.

11.1.1 První slovesná třída Frekvenci sloves časujících se podle pravidel této skupiny představuje číslo 87 (10 %). Přestože má první třída nejvíce vzorů a podvzorů, časuje se podle ní nejméně verb. Nejpoužívanějším vzorem je typ nese – 57 (6,6 %), nejméně se pak objevuje typ tře – 5 (0,6 %). U zbývajících tří vzorů četnost výskytu nepřesahuje číslo deset (bere – 10 (1,4 %), maže – 9 (1 %), peče – 6 (0,7 %)). Nejčastější vazba je akuzativní, naopak genitiv a lokál se u těchto verb nevyskytují. V tabulce jsou uvedeny součty prostých a

předložkových

pádů

jednovalenčních

sloves. Je

to

především

z důvodu

komplikovanosti a četnosti kombinací u verb dvojvalenčních. Tyto vazby se u sloves první třídy objevují pouze 9krát (7krát 3 – 4; 1krát 4 – o 4; 1krát 3 – ke 3).

57

dativ

k+3

akuzativ pro + 4

na + 4

o+4

instr.

před. + 7

s+7

nese

2

3

14

1

2

3

1

0

0

bere

0

0

2

0

0

0

1

0

0

peče

0

0

1

0

0

0

0

1

1

maže

1

0

4

0

0

0

0

0

0

tře

1

0

1

0

0

0

0

0

1

11.1.2 Druhá slovesná třída Tuto třídu reprezentují tři vzory, dle kterých se z textu časuje 124 (14,3 %) verb. Nejproduktivnějším je vzor tiskne z 85 výskyty (9,8 %), nejméně sloves se řadí k typu začne – 15 (1,7 %). Vzor mine jsem zaznamenala 24krát (2,8 %). Přehled jednovalenčních vazeb je pro přehlednost zobrazen v tabulce. Dvojvalenční slovesa se v textu objevují pouze 8krát (2krát na 6 – s 7; 5krát 3 – 4; 1krát 3 – x63). genitiv

od + 2

dativ

k+3

akuzativ

na + 4

o+6

s+7

tiskne

0

0

5

0

20

1

1

1

mine

0

1

0

2

10

3

0

0

začne

2

0

0

0

8

1

0

1

11.1.3 Třetí slovesná třída Třetí slovesná třída je reprezentována dvěma vzory – kryje a kupuje. Frekvence výskytu sloves je srovnatelná s třídou druhou – 122 (14 %). Jelikož se podle vzoru kupuje časuje 102 verb (11,7 %), zcela jednoznačně převládá nad druhým vzorem kryje, který se v textu objevil 20krát (2,3 %). Zároveň je typ kupuje podle mých výsledků třetím nejproduktivnějším vzorem vůbec. Dvojvalenční verba se v textu vyskytují 9krát (5krát ve vazbě 3 – 4, 2krát 4 – s 7; 1krát 4 – o 6 lokál; 1krát 4 – z 2).

63

x zde představuje infinitiv v pozici předmětu, u kterého nelze určit pádovou formu.

58

genitiv

dativ

proti + 3

k+3

akuzativ

na + 4

kupuje

1

2

2

0

37

3

kryje

1

0

2

2

4

1

o+4

pro + 4

o+6

v+6

instrumentál

s+7

kupuje

1

2

5

1

1

0

kryje

0

0

0

0

0

1

11.1.4 Čtvrtá slovesná třída Jedná se o nejproduktivnější slovesnou třídu především díky vzoru prosí, který je zároveň v textu nejčastěji zastoupeným typem časování – 251krát (28,9 %). Zbývající dva vzory trpí a sází se vyskytují přibližně stejnoměrně (trpí – 30 (3,4 %) a sází – 41 (4,7 %)). Celkem se tedy k této třídě řadí 322 sloves, což představuje 37 %. Výskyt dvojvalenčních verb je ve srovnání s jednovalenčními opět zanedbatelný. V textu jsem zaznamenala osmnáct vazeb tohoto typu (10krát 3 – 4; 2krát 3 – 2; 1krát s 7 – o 6; 1krát 4 – 7; 1krát 4 – za 4; 1krát 4 – k 3; 1krát 2 – na 6; 1krát 2 – o 4.). genitiv

do + 2

z+2

dativ

proti + 3

k+3

akuz.

pro + 4

v+4

prosí

7

1

1

14

1

3

93

2

2

trpí

0

1

0

0

0

1

6

0

0

sází

0

0

0

3

0

0

18

0

0

o+4

na + 4

za + 4

v+6

na + 6

o+6

instr.

s+7

prosí

2

6

0

1

0

6

1

7

trpí

1

0

0

0

0

1

0

0

sází

0

0

1

0

3

0

1

0

11.1.5 Pátá slovesná třída Podle výsledků se jedná o druhou nejproduktivnější třídu – 214 sloves (24,6 %). Zároveň má tato skupina verb nejčetnější výskyt dvojvalenčních vazeb, a to 22 (1krát

59

3 – po 6; 11krát 3 – 4; 3krát 4 – k 3; 1krát 3 – s 7; 1krát 3 – na 4; 1krát 3 – 2; 1krát 3 – ke 3; 1krát 4 – na 4; 2krát 4 – s 7). Pokud nepočítám podvzor kopá, který se v celém textu objevil jen jednou, je tento typ časování reprezentován jediným vzorem dělá. Jelikož jediné verbum časující se podle typu kopá má nulovou vazbu, bude v tabulce pozornost věnována pouze vzoru dělá.

dělá

dělá

genitiv

z+2

dativ

k+3

akuzativ

o+4

11

1

2

2

80

7

na + 4

o+6

na + 6

v+6

instrumentál

s+7

7

3

2

2

2

4

11.2 Konjugace ruštiny Ruská slovesa se dělí podle poněkud odlišných pravidel. Základní klasifikace spočívá v rozdělení na produktivní, neproduktivní a izolovaná verba. V rámci těchto skupin se pak člení na další třídy. Z pochopitelných důvodů převládá počet produktivních sloves. Nově vzniklá slovesa se v ruštině vždy přiřadí k jednomu z těchto pěti paradigmat. V ruštině však nejsou tak pevně stanovená pravidla jako v češtině. Neexistuje reprezentativní vzor pro jednotlivé třídy. Slovesa se dělí podle kmene infinitivního a přítomného, přičemž jako doplňková kritéria se používají například kmen minulý či tvary rozkazovacího způsobu apod.

11.2.1 Verba produktivní V klasifikaci těchto sloves se shodují veškeré gramatiky. Tuto skupinu reprezentuje 5 slovesných tříd. Z celkového počtu 1 015 verb se 599 řadí právě k produktivnímu typu. Zaznamenaných 59 % jednoznačně dokazuje primární postavení této skupiny v rámci konjugačních typů. Co se týče frekvence, nejčastěji jsou zastoupena verba páté třídy. Ty se objevují 287krát (28,3 %). Jen nepatrně menší výskyt jsem zaznamenala u verb první třídy – 226 (22,3 %). Nejméně často se v textu

60

objevovala slovesa druhé třídy. V textu jsem zaregistrovala pouze šest příkladů, což představuje pouhých 0,6 %. Všechny třídy nejčastěji vykazují přítomnost akuzativní vazby bezpředložkové. U první produktivní třídy se jedná o 62 výskytů (v rámci třídy to znamená 27,4 %). V páté třídě jsem zaznamenala 113 příkladů, což činí 39,4 %. Ostatní vazby se objevují, avšak z důvodu jejich četnosti a poměrně nízké frekvenci se jimi nezabývám.

součet

P164

P2

P3

P4

P5

226

6

69

11

287

11.2.2 Verba neproduktivní Přestože se jedná o užší skupinu sloves, členění je zde podstatně složitější. Existuje šest neproduktivních tříd a devět neproduktivních skupin. Dohromady jsem v textu zaznamenala 181 (17,8 %) neproduktivních sloves. Největší podíl na výsledku má především první neproduktivní skupina, ke které se řadí nejvíce verb tohoto typu. V textu se objevilo 101 příkladů, což v rámci neproduktivních sloves činí 55,8 %. Jelikož se k těmto paradigmatům řadí poměrně málo sloves (nejvíce 13 k páté neproduktivní skupině) a počet jednotlivých vazeb je zanedbatelný, nevěnuji jim pozornost. Ve většině případů se v rámci jedné skupiny jedná pouze o ojedinělé výskyty konkrétních vazeb. U všech typů má však nejvyšší frekvenci akuzativ.

součet

součet

N165

N2

N3

N4

N5

N6

101

4

10

12

13

5

N!1

N!2

N!3

N!4

N!5

N!6

N!7

N!8

N!9

3

6

1

6

4

5

3

7

1

64

P označuje produktivní skupiny. Stejná zkratka je použita také v přiložených tabulkách na CD. N označuje neproduktivní třídy, N! neproduktivní skupiny. Stejné zkratky jsou užity také v tabulkách, které jsou přiloženy na CD. 65

61

12 Neologismy V této části pracuji především se slovníky neologismů daných jazyků. V češtině se jedná o Slovník neologizmů 1 od Martincové66, v ruštině o Rusko-český a česko-ruský slovník neologizmů od Krejčířové67. Co se týče českého slovníku, jedná se o značně rozsáhlou publikaci zpracovávající velké množství materiálu. Ten je obsažen ve dvou svazcích velkého formátu. Osobně jsem pracovala pouze s dílem prvním, který mi poskytl dostatek podkladů. Poslední číslovanou stránku jsem vydělila dvěma, čímž jsem se dostala zhruba do poloviny práce. Toto místo bylo mezníkem pro další průběh práce, přičemž jsem postupovala směrem ke konci slovníku, dokud jsem nedošla ke stanovenému počtu slovesných neologismů. Zatímco česká práce je značně obsáhlá, ruský slovník bych rozsahem a formátem přirovnala spíše k brožuře. Dohromady obsahuje 285 stran malého formátu. Mohla jsem však pracovat pouze s první půlkou slovníčku, tedy rusko-českou částí, protože druhá polovina uvádí tytéž příklady jen v pořadí česko-ruském. Stanovená cifra se sice ukázala jako splnitelná, avšak jedná se o téměř veškerý slovesný materiál, který lze ze slovníku pro můj účel použít. Z toho důvodu jsem musela mezi příklady zařadit také vulgarismy.

12.1 Neologismy v češtině V českém slovníku jsou k slovesům s nulovou valencí přiřazena také frazeologická spojení typu nemít chybu, prát špinavé peníze. Ta jsou ve slovníku uvedena pod heslem označujícím slovesnou část (např. prát špinavé peníze se ve slovníku nachází pod heslem prát). Za neologismus je však považováno celé

66

Martincová, O.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. Academia, Praha 1998. Krejčířová, I. et al.: Rusko-český a česko-ruský slovník neologizmů. Russko-češskij a češsko-russkij slovar' neologizmov. Praha, Academia 2004. 67

62

frazeologické spojení, jelikož např. slovesa prát či převlékat jsou ve slovní zásobě zcela běžné a nelze je považovat za neologismy. Frazeologických spojení jsem zaznamenala celkem deset, a to nemít chybu, byl odejit, být odmlčen, být pohovořen, prát špinavé peníze, přehodit kabátec, přeprat špinavé peníze, převlékat kabáty, převléknout kabát (dres), převrátit kabát. Dohromady v této části pracuji se stovkou slovesných neologismů, z čehož 26 (26%) z nich vykazuje nulovou valenci. Některá verba mají schopnost pojit se s větším počtem vazeb, nejvíce však se třemi. Například sloveso obtékat má možnost rekce s akuzativem, dále s akuzativem + instrumentálem, ale také předložkou kolem + genitivem. To znamená, že verbum obtékat může vytvářet valenční pole pro tři různé vazby. Je to však jediný reprezentant verb s trojí možnou rekcí. Největší počet sloves vykazuje pouze jedinou možnou valenci – 68 (68 %), z čehož celých 62 má vazbu s akuzativem. Pokud k tomuto výsledku připočtu i akuzativní vazbu (jako jednu možnou) od sloves s dvojí možnou rekcí, dostanu se k číslu 68. Ostatní vazby jsou zcela zanedbatelné. Verb s dvojí možnou valencí je pouhých 6 (6 %). Nejfrekventovanější vazbu představuje spojení akuzativu a genitivu s předložkou do (nainstalovat, nakopírovat koho do čeho). Zcela jednoznačně se prokázalo, že nová slovesa v češtině vytvářejí pozice především pro předměty v akuzativu. Nejproduktivnější jsou pak verba časující se podle vzoru kupuje – 64. Mezi ostatními vyniká i vzor prosí, ke kterému se řadí 16 sloves. Za zmínku stojí také vzor dělá s devíti výskyty. Ostatní typy jsou zcela zanedbatelné.

12.2 Neologismy v ruštině V ruštině sice slovník neologismů také existuje, avšak rozsahem ani kvalitou zpracování se s českým nemůže rovnat. Některé příklady uvádí pádové vazby (вклеить кому) nebo příklady, ze kterých tyto vazby jednoznačně vyplývají (визировать 63

документ). Mnohdy je však uvedeno pouze sloveso s českým ekvivalentem bez dalších informací. Jelikož se jedná o nově vzniklá slova, často také vulgarismy, běžné překladové slovníky nemohou potřebné informace doplnit. Vzniklé problémy jsem se snažila vyřešit pomocí ruských internetových odkazů. Dohledala jsem kontexty, ze kterých je valence daných sloves patrná. Nepodařilo se mi však dohledat kontexty ke všem příkladům. V podobných případech proto pracuji s informacemi získanými ze slovníku neologismů. Většinou to znamená přiřazení nulové vazby. Snažila jsem se tak vyhnout situacím, kdy bych rekci nebyla schopna doložit důkazem. Podobně jako v české části přiřazuji frazeologická spojení ke slovesům s nulovou valencí. Poněvadž za neologismus je považováno celé spojení, nelze jej rozdělit na jednotlivé části, aniž by se nezměnil význam. Frekvence frazeologických spojení (v rámci 100 příkladů) je v obou jazycích stejná. Jedná se o 10 výskytů (бобик сдох, быть в дауне, качать права, отмыть деньги, поиграть мускулами, прикинуться дохлой рыбкой, съехать с катушек, уйти из школы, уложить волосы феном, отбить мячь). Celkově vykazuje nulovou valenci 44 neologismů (44 %). Nejčastěji se v ruštině vyskytují verba s jedinou možnou valencí – 55 (55 %). Plných 51 z nich se váže s předměty v akuzativu, přičemž 45krát ve vazbě bezpředložkové a 6krát v předložkové (1krát u; 3krát na; 1krát za; 1krát pod). Genitiv, dativ a lokál se objevují zcela ojediněle, instrumentál se nevyskytuje. Genitiv je doložen pouze v předložkové vazbě, a to 3krát (1krát předložka po; 1krát s;1 krát od). Dativ jsem zaznamenal pouze 2krát, lokál 1krát. Pouze jedno sloveso vykazuje možnost vytvořit dvě vazby. Jedná se o verbum офонареть, které vytváří pozici pro genitiv jak ve formě s + genitiv, tak také od + genitiv. Další podobný příklad jsem ve slovníku nezaznamenala. Také v tomto případě se jednoznačně prokázalo dominantní postavení akuzativu. Pominu-li verba bez rekce, 91,1 % slovesných neologismů vyžaduje v ruštině akuzativní vazbu (80,4 % v podobě přímého předmětu).

64

Z hlediska morfologického se nejvíce neologismů řadí k produktivním skupinám – 88 (88 %). Jako nejproduktivnější se jeví třetí slovesná třída, k níž se řadí celých 40 verb. Vynikají také představitelé první slovesné třídy s dvaceti šesti výskyty. Za zmínku stojí také pátá produktivní třída – 15 případů. Ostatní typy konjugace jsou zcela zanedbatelné. Co se týče neproduktivních sloves, zaznamenala jsem ve slovníku pouze 8 výskytů. Nutno podotknout, že se nejedná o nově vzniklá verba, ale již existujícím slovesům je přiřazen nový význam.

65

Závěr Cílem předložené práce bylo porovnat valenci českých a ruských sloves používaných v publicistickém stylu. Stanoveným předpokladem bylo nalezení minimálně 1 000 sloves pro každý jazyk v libovolné větněčlenské pozici. Jelikož jsou verba také součástí verbonominálních predikátů, pracovala jsem i s těmito typy. Prokázalo se, že slovesně-jmenný přísudek se v obou jazycích zcela běžně vyskytuje, primárním predikátem je však pro oba jazyky přísudek slovesný. Následně byla pozornost věnována klasifikaci jednotlivých sloves. V ruštině i češtině se verba dělí podle vztahu mezi kmenem infinitivním a přítomným, jako doplňková kritéria se používají rovněž kmen minulý či tvary rozkazovacího způsobu aj. V češtině existuje pět základních tříd, které se dále člení na vzory a podvzory, přičemž každé paradigma je reprezentováno vzorovým slovesem. Nejfrekventovanější skupinou je jednoznačně čtvrtá třída, z ní pak vzor prosí. Jen nepatrně menší míru výskytu vykazuje vzor páté třídy dělá. Pomyslnou třetí pozici by získal vzor třetí třídy kupuje, jehož výskyt je o celou polovinu nižší než u výše zmíněných dvou vzorů. Nejméně často se v textu objevila verba řadící se k první a páté třídě (1. třída vzor tře a peče, 5. třída vzor kopá). Pominu-li verba s nulovou valencí, u každé skupiny verb je nejčastěji zastoupena akuzativní vazba bezpředložková. Výjimku tvoří pouze slovesa časující se podle vzoru bere, kde převláda vazba genitiv + akuzativ. Třídu a vzor nelze určit u 191 českých a 235 ruských sloves z důvodu přítomnosti verbonominálních predikátů a izolovaných verb. Ruská klasifikace sloves je nepatrně složitější. Jednotlivé gramatiky se v členění liší, tudíž neexistuje shodná koncepce. Všechna pojetí jsou si však značně podobná, jelikož vychází ze stejného základu. Jednotné jsou gramatiky pouze v klasifikaci produktivních sloves. Na rozdíl od češtiny neexistují pro jednotlivé skupiny sloves reprezentativní vzory. Jak již napovídá samotný název, nejfrekventovanější jsou verba produktivních tříd, především první a páté. Představují celou polovinu všech ruských sloves vyskytujících se v textu. Velmi často se objevují také verba první neproduktivní třídy. Vzhledem k četnosti všech skupin nelze určit třídu či skupinu s nejnižším

66

výskytem, jelikož neproduktivní verba mají všeobecně nízkou frekvenci. Především neproduktivní skupiny lze považovat za komplex verb objevujících se nejméně často. Co se týče valence jednotlivých sloves, v českém publicistickém stylu převládají verba s nulovou valencí. Neznamená to však, že by tato slovesa neměla valenční potenciál, ale případné pozice nejsou v textu objektem fakticky obsazeny. Jen nepatrně nižší je výskyt sloves jednovalenčních. Zcela dominantní je zde postavení akuzativu (z 378 případů bezpředložkových vazeb je celých 304 akuzativních). Ostatní pády (genitiv, dativ, instrumentál) se objevují spíše ojediněle. Jedná se o výskyt pouze v řádech desítek, přičemž nejvyšší možné číslo je třicet. Také v případě předložkových vazeb je nejčastější spojení v podobě předložka + akuzativ, i když dominantní postavení akuzativu je zde značně oslabeno (největším konkurentem se jeví lokál). Nejméně často se v textu vyskytovala vazba dvojvalenční. Pokud už se objevila, tak v drtivé většině ve spojení dativ + akuzativ. Ostatní vazby představovaly různé kombinace přímého předmětu (především v akuzativu) a objektu s předložkou. Nicméně frekvence těchto vazeb je spíše zanedbatelná. Verba se třemi předměty jsem v českém ani ruském textu nezaznamenala. V ruském textu je situace obdobná jako v českém pouze s tím rozdílem, že převládají verba jednovalenční. Jako hlavní pád předmětu zde vystupuje také bezpředložkový akuzativ, ostatní pády se vyskytují pouze v řádech desítek příkladů. Četnost předložkových vazeb je víceméně rovnocenná. Podobně jako v češtině je nejčastější vazbou u dvojvalenčních sloves spojení dativ + akuzativ. U ostatních vazeb, trojvalenční nevyjímaje, platí totéž co pro češtinu. V obou jazycích se tedy potvrdilo dominantní postavení bezpředložkového akuzativu jako pádu předmětu. Jak pro češtinu, tak také pro ruštinu je nejčastější předložkou pojící se s akuzativem prepozice na (pro češtinu je příznačná také vazba o + akuzativ). Nejméně často se pak v analyzovaných jazycích objevuje instrumentál bezpředložkový. Nejhojněji se sedmý pád pojí s předložkou s. Zcela shodný je výskyt bezpředložkového genitivu, avšak v ruštině se více objevuje druhý pád předložkový (často ve spojení s prepozicí od). Srovnatelná je také četnost lokálu, který se nejednou objevuje ve vazbě s předložkou o (to platí pro oba jazyky). Ne příliš vysokou frekvenci 67

vykazuje dativ. I zde se oba jazyky shodují a nejčastěji se třetí pád pojí s předložkou k. Nejvyšší frekvenci v češtině vykazují prepozice o, na a s (v daném pořadí). V ruštině se pak jedná o předložky na, v a o. Přestože stanoveným záměrem byla práce s valenčními slovníky, nemohla jsem tento úmysl splnit. Zatímco v českém prostředí existuje několik valenčních slovníků, v ruštině se mi podobnou publikaci nepodařilo dohledat, což značně ztížilo práci nad ruskou analýzou. Osobně jsem tedy pracovala pouze s Valenčním slovníkem českých sloves od Lopatkové, který mi sice práci značně ulehčil, přesto se musím zmínit o pár nedostatcích. Především zde nejsou zaznamenána veškerá česká verba (neobjevují se slovesa méně frekventovaná), a také vazby jednotlivých sloves nejsou vždy kompletní. Ačkoliv je termín valence v české lingvistice poměrně novým pojmem, v poslední době je této problematice věnováno stále více pozornosti, o čemž svědčí například práce Františka Čermáka. Bohužel v ruském prostředí podobné práce prozatím chybí. V další části práce byla pozornost věnována neologismům. Byl vybrán reprezentativní vzorek v podobě stovky sloves ze slovníku ruských neologismů a následně byl porovnán se vzorkem ze slovníku českého. V češtině existuje značně rozsáhlá práce Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. od Martincové, která jednotlivé neologismy detailně rozpracovává. Jedná se o dvousvazkový slovník zpracovávající obrovské množství materiálů. Naopak v ruštině sice obdobný slovník existuje v podobě práce Krejčířové, avšak rozsahem ani kvalitou zpracování se s českým nemůže rovnat. Některé příklady uvádějí pádové vazby (вклеить кому) nebo příklady, ze kterých tyto vazby jednoznačně vyplývají (визировать документ). Mnohdy je však uvedeno pouze sloveso s českým překladem bez dalších informací. Jelikož se jedná o nová slova, často také vulgarismy, běžné překladové slovníky tyto varianty neuvádí. Pomocí ruských internetových odkazů jsem se snažila dohledat kontexty, ze kterých by byla patrná valence daných sloves, k čemuž mi dopomohl především internetový odkaz http://dic.academic.ru/. Nepodařilo se mi však dohledat kontexty ke všem příkladům. V podobných případech proto pracuji s informacemi získanými ze slovníku neologismů. Ve většině případů to znamená přiřazení nulové vazby. Snažila jsem se tak vyhnout 68

situacím, kdy bych valenci nebyla schopná doložit důkazem. Práce nad českou částí byla snazší, jelikož slovník Martincové uvádí veškeré možné kontexty a vazby. Opět se v obou jazycích potvrdil předpoklad o primárním postavení akuzativu. Většina sloves vyžaduje u předmětu akuzativní vazbu bezpředložkovou. Z hlediska morfologického jsou si oba jazyky podobnější více, než se na začátku mohlo zdát. V českém jazyce se neologismy skloňují především podle vzoru třetí třídy kupuje. V infinitivní formě kupovat je patrná přítomnost sufixu -ova-. V ruštině se neologismy nejčastěji řádí ke slovesům, která patří ke třetí produktivní skupině. I tato slovesná třída je charakteristická výskytem sufixu -ova-, -eva-. Tento zjištěný fakt ještě více podtrhuje vzájemnou podobnost obou jazyků. Pochopitelně je důležité připomenout, že ruská koncepce byla značně přizpůsobena koncepci české. Proto nelze tvrdit, že zjištěné výsledky v ruské části jsou zcela v souladu s ruskými gramatikami. Silně byla podle českého vzoru oslabena pozice předmětu a naopak posílena pozice příslovečného určení. Abych však mohla dojít k nějakým srovnatelným výsledkům, a jelikož mým mateřským jazykem je čeština, byla za výchozí jazyk stanovena čeština. Ruština i čeština se řadí k slovanským jazykům, které se vyvinuly z původní praslovanštiny. Nejprve došlo k oddělení západních, jižních a východních dialektů. Následně se tyto jednotlivé větve mezi sebou natolik odlišily, až došlo ke vzniku jednotlivých jazyků. Ačkoliv mají čeština i ruština společný základ, historickým vývojem došlo ke značným změnám, které oba jazyky odlišují. Zatímco čeština patří k větvi jazyků západních, ruština je základním jazykem východní skupiny. Proto také mluvená podoba ruštiny českému posluchači připadá srozumitelná. Mnozí si však neuvědomují, že podobně znějící slova mohou mít zcela odlišný význam. Přesto jsou si oba jazyky velmi blízké, což dokazují mé výsledky analýzy. V ruštině samozřejmě existují odlišné vazby než v češtině, mnohá verba ale mají stejnou valenci, tudíž vyžadují tutéž pádovou formu. Velmi blízké jsou si oba jazyky také ve způsobu přijímání nových slov. I nadále se dá předpokládat, že neologismy budou nejčastěji časovány podle dosud nejproduktivnějších vzorů a budou primárně v podobě akuzativní vazby.

69

Pochopitelně jsem před vznikem práce věděla, že oba jazyky jsou si velmi blízké, výsledky však byly i pro mě značně překvapivé. Předpokládala jsem větší odlišnost ruštiny od češtiny především na syntaktické úrovni. Podobnost, mnohdy až totožnost, jazyků mě v některých případech udivila. Pevně věřím, že v nejbližší době vznikne valenční slovník ruských sloves, který by byl přínosný především pro studenty rusistiky. Ti se musí vyrovnat nejen s rozdílnou rekcí verb, ale také s odlišným užitím a počtem vazeb. Za potřebné považuji vytvoření propracovaného slovníku neologismů, což je důležité především pro mluvenou podobu ruštiny. Většinou se jedná o slova velmi těžko dohledatelná a z kontextu mnohdy nesrozumitelná. Velmi složité je také odlišit nespisovnost od vulgárnosti. Doufám, že se mi můj záměr povedl a tato diplomová práce je dostatečně srozumitelná, zajímavá a snad bude svým obsahem také přínosná.

70

Anotace

Příjmení a jméno autora: Hladná Veronika Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta UP v Olomouci Název práce: Valence sloves v českých a ruských publicistických textech Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D. Počet stran: 77 Počet znaků: 116 833 Počet příloh: 3 Počet titulů použité literatury: 29 (+ 4 internetové odkazy) Klíčová slova: valence – verbum – predikát – objekt – neologismus Key words: valency – verb – predicate – object – neologism

Cílem předložené práce je porovnávání valence ruských a českých sloves. Pozornost je věnována především jejich valenčnímu poli a vyhodnocení statistických dat. Práce také předkládá klasifikaci verb jak v jazyce českém, tak v ruském. Analýza se zaměřuje především na slovesa, která lze ze syntaktického hlediska označit za predikát verbální či verbonominální. Další část práce se věnuje analýze reprezentativního vzorku sloves ze slovníku ruských neologismů v porovnání se slovníkem českým. Poté jsou porovnány výsledky analýzy českého a ruského jazykového materiálu. The aim of my dissertation is to compare the valency of Russian and Czech verbs. The attention concentrates on valency’s field of appropriate verbs and evaluation of statistical data. In the work there is a classification of Czech and Russian verbs. In the research there are only verbs that can be marked as verbal or verb nominal. Another part of the work pays attention to analysis of proportional sample of verbs found in the dictionary of Russian neologisms. Finally there is a result comparison of Czech and Russian material obtaining due to the analysis.

71

Bibliografie Internetové zdroje: http://www.idnes.cz/ http://www.izvestia.ru/ http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/enders/jazveda/node82.htm http://dic.academic.ru/

Seznam literatury: Bachmannová, J. et al.: Encyklopedický slovník češtiny. NLN, Praha 2002. Balcar, M.: Ruská gramatika v kostce. Leda, Praha 1999. Bláha, O.: Slovesné neologismy v češtině. Bohemica Olomucensia, 2, 2010, s. 11–16. Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996. Daneš, F. et al.: Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha 1987. Dokulil, M.: Významná slovenská práce o rodu, čísle a pádu podstatných jmen. Naše řeč, 47, 1964, s. 96–101. Flídrová, H. – Žaža, S.: Синтаксис русского языка в сопоставлении с чешским. Univerzita Palackého, Olomouc 2005. Gregor, J.: Valenční možnosti verbonominálních spojení v publicistickém stylu (v rusko-českém srovnávacím plánu). Univerzita Palackého, Olomouc 2008. Grepl, M. – Karlík, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha 1986. Hausenblas, K.: Vývoj předmětového genitivu v češtině. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958.

72

Havránek, B. – Jedlička, A.: Stručná mluvnice česká. Fortuna, Praha 2002. Chmelová, A. – Salzmann, Z.: K některým módním výrazům přejatým z angličtiny. Naše řeč, 53, 1970, s. 309–311. Komárek, M. et al.: Mluvnice češtiny 2. Academia, Praha 1986. Kopecký, L.: Školní rusko-český slovník. SPN, Praha 1955. Kopečný, F.: Základy české skladby. SPN, Praha 1962. Křížková, H.: Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy. Naše řeč, 49, 1966, s. 65–72. Kurylowicz, J.: Problém třídění pádů. Principy strukturní syntaxe 1. SPN, Praha 1974. Lopatková, M. et al.: Valenční slovník českých sloves. Karolinum, Praha 2008. Lotko, E.: Slovník lingvistických termínů pro filology. Univerzita Palackého, Olomouc 2003. Martincová, O.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. Academia, Praha 1998. Martincová, O.: Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Univerzita Karlova, Praha 1983. Novotný, J.: Nástin syntaktického popisu češtiny (na základě valenční teorie). Nákladem Pedagogické fakulty v Ústí n. L., Ústí nad Labem 1984. Panevová, J.: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující. Naše řeč, 58, 1975, s. 61–66. Šmilauer, V.: Rozlišování předmětu a příslovečného určení. Český jazyk, 5, 1955, s. 269–273. Šroufková, M. et al.: Rusko-český česko-ruský slovník. Leda, Praha 1999. Trost, P.: K prostému instrumentálu v češtině. Slovo a slovesnost, 24, 1963, s. 24–26. Vavrečka, M.: Ruská slovesa a jejich české ekvivalenty. Computer press, Brno 2007. 73

Zimek, R.: Problematika spony v ruštině v porovnání s češtinou. SPN, Praha 1963. Шведовой, Н. Ю.et al.: Русская грамматика 1. Издательство Наука, Москва 1980.

74

Přílohy

75

Graf 1 1000 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0

Čeština Ruština

Poznámka: Graf znázorňuje četnost výskytu verb z hlediska větných členů.

Graf 2 40 35 30 25 Čeština

20

Ruština 15 10 5 0 od

u proti

k

na

v

za

o

s

nad

z

do pro před po

Poznámka: Graf znázorňuje četnost výskytu jednotlivých předložek v libovolné pozici.

76

Graf 3 400 350 300 250 Čeština

200

Ruština 150 100 50 0 Genitiv

Dativ

Akuzativ

Instrumentál

Poznámka: Graf znázorňuje četnost výskytu prostých pádů.

Graf 4: 450 400 350 300 250

Čeština

200

Ruština

150 100 50 0 genitiv

dativ

akuzativ

lokál

instrumentál

Poznámka: Graf znázorňuje součet pádů ve všech možných pozicích (u jednovalenčních i dvojvalenčních sloves, v předložkové i bezpředložkové vazbě).

77

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Valence sloves v českých a ruských publicistických textech

Recommend Documents