UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FAKULTA TĚLESNÉ KULTURY Katedra funkční antropologie a fyziologie
Somatická charakteristika hráčů dorostenecké a juniorské extraligy ledního hokeje s ohledem na herní role Diplomová práce (magisterská)
Vedoucí práce: Mgr. Michal Valenta Autor práce: Eva Zmeltyová Olomouc 2011
Jméno a příjmení autora: Eva Zmeltyová Název diplomové práce: Somatická charakteristika hráčů dorostenecké a juniorské extraligy ledního hokeje s ohledem na herní role Vedoucí diplomové práce: Mgr. Michal Valenta Pracoviště: Katedra funkční antropologie a fyziologie Rok obhajoby diplomové práce: 2011
Abstrakt: Diplomová práce si klade za cíl srovnat vybrané antropometrické charakteristiky souboru obránců, útočníků a brankářů v ledním hokeji. Za použití standardních somatometrických metod bylo vyšetřeno celkem 66 vrcholových hráčů hokejových klubů Opavy a Havířova. Hráči byli ve věku 14 až 19 let a náleželi tak do třech věkových kategorií – junioři, mladší a starší dorost. Byly zjišťovány tyto základní charakteristiky: tělesná výška, tělesná hmotnost, tělesné složení, BMI, WHR, Rohrerův index a somatotyp. Ve vztahu obránce – útočník – brankář nebyl nalezen žádný statisticky významný rozdíl. Hráči tvořili z pohlednu herních rolí homogenní soubor bez výrazných odlišností. Lední hokejisté náleží z hlediska typologického rozboru do kategorie vyrovnaných mezomorfů. Průměrný somatotyp obránců i brankářů leží v oblasti vyrovnaných mezomorfů, útočníci se spíše skórují v kategorii ektomorfních mezomorfů. Prezentovaná antropometrická data se výrazně neodchylují od normativu průměrné české populace. Všechny hráčské posty vykazují vyšší hodnoty svalové frakce a nižší hodnoty tuku. Žádná z hodnot se od populačního průměru neodchyluje o více než 0,75 směrodatné odchylky.
Klíčová slova: Tělesné složení, lední hokej, antropometrie, somatometrie, somatotyp
Souhlasím s půjčováním diplomové práce v rámci knihovních služeb. 2
Author´s first name and surname: Eva Zmeltyová Title of master thesis: Somatic characteristic of elite male ice hockey players according to their positions Supervisor: Mgr. Michal Valenta Department: Department of Functional Antropology and Physiology The year of presentation: 2011
Abstract: The objective of the diploma thesis is to compare selected anthropometric characteristics of ice hockey defensemen, forwards and goaltenders. Standard somatometric methods were used to examine a total of 66 top players from Opava and Havířov hockey clubs. The players were between 14 and 19 years old and thus fell into three age categories. The following basic characteristics were examined: body height, body weight, body composition, BMI, WHR, Rohrer’s index and somatotype. No statistically significant difference was discovered between the examined characteristics of defensemen, forwards and goaltenders. With respect to their game roles, the players constituted a homogeneous group without significant differences. In terms of their typology, ice hockey players fall into the category of balanced mesomorphs. The average somatotype of both defensemen and goaltenders is balanced mesomorph, whereas forwards fall rather into the category of ectomorphic mesomorphs. The anthropometric data presented in the study do not differ markedly from the normative data for the average Czech population. All the game roles show higher values of muscle fraction and lower values of fat mass. None of the values exceeded 0.75 of standard deviation from the population average.
Key words: body composition, ice hockey, anthropometry, somatometry, somatotype
I agree the thesis paper to be lent within the library service. 3
Děkuji vedoucímu diplomové práce Mgr. Michalu Valentovi za odborné vedení a cenné rady, které mi poskytl při vypracování diplomové práce. 4
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně pod vedením Mgr. Michala Valenty, a uvedla všechny použité literární a odborné zdroje.
V Olomouci dne
........................................... 5
OBSAH 1. ÚVOD...................................................................................................................................8
2. PŘEHLED POZNATKŮ.....................................................................................................10 2.1 Historie ledního hokeje..................................................................................................10 2.2 Obecná charakteristika ledního hokeje..........................................................................11 2.2.1 Motorická charakteristika........................................................................................12 2.2.1.1 Obratnostní schopnosti......................................................................................13 2.2.1.2 Silové schopnosti...............................................................................................13 2.2.1.3 Rychlostní schopnosti........................................................................................14 2.2.1.4 Vytrvalostní schopnosti.....................................................................................14 2.3 Fyziologické aspekty ledního hokeje............................................................................15 2.4 Sportovní antropologie..................................................................................................17 2.4.1 Antropometrie..........................................................................................................18 2.4.2 Antropometrické charakteristiky vzhledem k běžné populaci.................................18 2.4.2.1 Tělesná výška.....................................................................................................18 2.4.2.2 Tělesná hmotnost...............................................................................................20 2.4.2.3 Tělesné složení...................................................................................................20 2.4.2.4 Somatotypologie................................................................................................21 2.4.3 Antropometrický profil hráče ledního hokeje.........................................................25 2.4.3.1 Diference dle herního postavení........................................................................27
3. CÍLE A VĚDECKÉ OTÁZKY............................................................................................31 3.1 Cíle práce......................................................................................................................31 3.2 Dílčí cíle........................................................................................................................31 3.3 Vědecké otázky.............................................................................................................31
4. MATERIÁL A METODIKA...............................................................................................32 4.1 Charakteristika souboru.................................................................................................32 4.2 Zjišťované antropometrické charakteristiky..................................................................32 4.3 Určení tělesného složení dle Matiegky..........................................................................38 4.4 Metoda Heath–Carter.....................................................................................................38
6
4.5 Výpočet vzdálenostních odchylek od středního somatotypu (SAM)............................39 4.6 Základní statistické charakteristiky...............................................................................40 4.7 Statistické zpracování dat..............................................................................................41
5. VÝSLEDKY A DISKUSE...................................................................................................43 5.1 Hodnocení tělesné výšky a tělesné hmotnosti................................................................43 5.2 Hodnocení tělesného složení..........................................................................................45 5.3 Hodnocení BMI, WHR a Rohrerova indexu..................................................................49 5.4 Hodnocení somatotypu...................................................................................................52
6. ZÁVĚRY..................................................................................................................................57
7. SOUHRN..............................................................................................................................58
8. SUMMARY..........................................................................................................................59
9. REFERENČNÍ SEZNAM.....................................................................................................60
7
1. ÚVOD Původ sportu má velice dlouhou historii. Olivová (1989) poukazuje na období neolitické kultury, která vznikla již v 11. a 10. tisíciletí na Předním východě a odtud se rozrůstala do dalších zemí. Neolitická kultura inspirovala ke svému vzniku i ty největší starověké civilizace, jako je např. mezopotámská, egyptská, mínójská a antická řecká, která se od konce 4. století př. n. l. stala dominantním a sjednocujícím prvkem ve všech těchto vyspělých zemích starověkého světa. Po dlouhou dobu byla tato civilizace ovládána římskou říší, do níž byla pojata i značná část Evropy. Teprve po rozpadu římského impéria nastoupila Evropa cestu samostatného vývoje. Moderní sport je jedním z pozoruhodných a charakteristických znaků života 20. století. Vypovídá o tom jak jeho mnohostranná rozmanitost, tak i nesmírná popularita, jíž se těší v nejrůznějších zemích světa a rozdílných společenských vrstvách. Za základ moderního sportu lze podle Olivové (1989) považovat konec 19. a počátek 20. století, kdy se ustanovovaly základní pilíře mezinárodních organizací specializovaných disciplín a kdy vznikly i samotné moderní olympijské hry. „Moderní sport vtiskl novou podobu vytrvalosti a hbitosti lidských nohou, odvaze a síle lidských rukou i kráse pohybu celého lidského těla“ Olivová, 1989, 13). Zatímco chůze a běh jsou staré jako lidstvo samo, bruslení a lední hokej se vyvíjely mnohem později a pozvolna. Archeologické nálezy z doby kamenné dokládají fakt, že člověk používal k pohybu po ledě již od pradávna zvířecí kosti, připevněné k nohám. Byly vyrobeny ze žeberních a holenních kostí skotu, prasat, koní, sobů a jelenů. Nálezy těchto nejjednodušších bruslí pocházejí ze Švýcarska, z Čech (Libice nad Cidlinou, Praha), z Německa a severských oblastí. Brusle sloužily jako jednoduchý komunikační prostředek – zajišťovaly rychlý pohyb a pohyby na ledě. Literatura ale také tvrdí, že se využívaly k dětským hrám a lidovým zábavám. Nejstarší datovanou zprávou je zápis z 12. století od anglického autora Fitze Stephena, který popisoval zábavu na zamrzlém rybníce za městskými hradbami v Londýně. Olaus Magnus v polovině 16. století poznamenal, že u severských národů byly od nepaměti pořádány závody v bruslení. Od 13. století se již začínají objevovat jiné typy bruslí – dřevěné s železným ostřím. Nesmírnou oblibu získalo bruslení především v dnešním Holandsku. Mnoho řek, rybníků a kanálů vytvářelo pro tuto aktivitu ve zdejší ploché krajině ideální podmínky. Již v 16. století byly v Holandsku vyráběny lehké železné brusle s dlouhou, nahoru zahnutou
8
špičkou. Proud holandských kolonistů přinesl počátkem 17. století bruslení a všechny tradiční zábavy na ledě do Ameriky, kde pokračoval jejich samostatný vývoj. Do Čech se rozšířilo již v 17. století holandské bruslení, které se stalo součástí dvorských zábav. Například Rudolf II. uspořádal v Praze karneval na ledě a také v 18. století se šlechta bavila jízdou na ledě na místních rybnících. V roce 1790 byla publikována i první speciální práce o bruslení s názvem Über das Schrittschuhlaufen a jejím autorem byl Němec G. U. A. Vieth. Šlo původně o přednášku v kruhu studentů a přátel bruslení. V devadesátých letech se Vieth věnoval metodice bruslení i ve své encyklopedii sportu. Práci doplnil o názorné tabulky a graficky znázorněné jednotlivé pohyby tohoto bruslařského umění. V téže době uveřejnil pedagog J. Ch. fr. Gutsmuths práci, kde vyzdvihuje bruslení jako mimořádně vhodnou formu cvičení pro měšťanskou mládež a zařadil ho do svého gymnastického systému. Když byla roku 1892 založena v holandském Scheveningenu Mezinárodní bruslařská unie (International Skating Uninon – ISU), dostalo bruslení (ale i krasobruslení a rychlobruslení) ten pravý rámec (Olivová, 1989). Musil, Sobotka a Pavlík (1997) se pokusili o přehlednou klasifikaci dnešních sportů a zařadili bruslení mezi individuální zimní sporty. Lední hokej byl vkomponován mezi brankové sportovní hry spolu s ragbyovými, fotbalovými, házenkářskými, basketbalovými a technickými. Podle autorů byly do hokejových her přirazeny (kromě ledního hokeje) také tyto disciplíny: bandy hokej, bandy hokej na ledě, severský hokej, hokej s míčkem na ledě, pozemní hokej, ženský pozemní hokej, landka, halový hokej, kolečkový hokej, lakros, pólo na koni, florbal a hokejbal. Ani lední hokej se v dnešní době neobejde bez vědecky podložených přístupů. Pro dosažení nejlepších sportovních výsledků musí jedinec disponovat přípustnými fyzickými i psychickými schopnostmi, bez nichž by neměl šanci se daném sportu prosadit. Za jedny z nejdůležitějších
faktorů ovlivňujících sportovní
výkon
jedince
jsou považovány
morfologicko–funkční předpoklady. Pro výběr sportovních talentů je velkým přínosem antropometrické vyšetření jednotlivce, které nám poskytne komplexní výsledky o jeho tělesné stavbě a napomáhá tak ke zkvalitnění individuálnosti tréninku a zlepšení výkonnosti sportovce. Tato diplomová práce je somatometrickou studií hodnotící diference morfologických parametrů, tělesného složení a somatotypů u vrcholových hráčů ledního hokeje. První část práce je věnována úvodu do dané problematiky, ve druhé části je nastíněn metodický postup, ze kterého se při somatometrickém měření vycházelo. V poslední části jsou vyhodnoceny výsledky uskutečněného měření sportovců. 9
2. PŘEHLED POZNATKŮ
2. 1 Historie ledního hokeje Počátky ledního hokeje sahají hluboko do minulosti. Zřejmě již ve starověku se lidstvo zabývalo hrou s podobnými specifiky. Národní muzeum v Aténách vlastní obrazy z období 5000 let před našim letopočtem, které zachycují muže na ledě se zahnutou holí a míčkem. Když přišli v 16. století do oblasti velkých kanadských jezer francouzští vojáci, setkali se s indiánskými kmeny Hurónů, Irokézů a Chyppewayů. Tito původní kanadští osadníci zaujali vojáky jednoduchou formou hry, kterou provozovali za pomocí holí a míčku v zimě na ledě a v létě na loukách. Tyto hry nazývali baggataway, hurley a shinny. Evropští vojáci s sebou přinesli podobnou hru nazývanou hoquet. Z toho slova vznikl pravděpodobně název hokej (Starší a kol., 1999). Velice blízko k dnešnímu hokeji měla hra nazvaná bandy hokej. Historie bandy hokeje sahá do roku 1814, kdy byl založen Bury–Fen–Club v Anglii. Družstvo čítalo sedm hráčů a za pomoci ohnuté hole a míčku se hry pořádaly na ledě či travnaté ploše (Svoboda, 2009). Dle Staršího a kol. (1999) byla první pravidla hokeje sepsána studenty McGillovy univerzity v Montrealu. Dne 3. března 1874 uspořádali studenti první zápas podle těchto pravidel. Doposud se hrálo s gumovým míčkem, ale v tomto prvním utkání v hale se objevil předchůdce puku – kulatý a plochý kus dřeva. O pár let později byl založen první, a doposud existující, hokejový klub na světě – McGill University Hockey Club. Oficiální pravidla ledního hokeje byla vydaná v roce 1905 a od roku 1920 byl zařazen lední hokej do programu OH. Vrcholový hokej se sestává z několika tisíc hokejistů hrajících ve vrcholových soutěžích Kanady, USA, Švédska, Ruska, Česka, Finska, Norska, Slovenska, Německa, Švýcarska, Ukrajiny, Rakouska, Běloruska a dalších. Při srovnání hokeje s jinými populárními sporty, jako je fotbal nebo basketbal, nalezneme menší počet vrcholových hráčů. Důvodem je neveliký počet států, věnujících se tomuto sportu. Ve státech, kde lední hokej nedosahuje vrcholové úrovně, jsou podmínky a organizace pro sportovní přípravu mládeže o mnoho horší, než v hokejových velmocích. Lední hokej je nejvíce populárním sportem v oblastech, které jsou dostatečně chladné pro přirozenou, spolehlivou sezónní ledovou pokrývku.
10
V současnosti existuje i ženský hokej, který je také na OH. První zmínky o ženském ledním hokeji pocházejí z roku 1889. Oficiální encyklopedie NHL uvádí Ottavu v Kanadě jako první místo, kde se hraje ženský hokej (Starší a kol., 1999). Prvním hokejovým klubem, založeným v Evropě, byl Prince Hockey Club London (1897). Na území Československa se přesunul lední hokej z Německa. V roce 1908 se stal Český svaz ledního hokeje členem Mezinárodní federace ledního hokeje a právě v této době byl sjednán první turnaj při příležitosti kongresu LIGH v Chamonix. První utkání prohráli reprezentanti Čech 1:8 s Francií. V roce 1938 měla nejvyšší počet klubů ledního hokeje právě ČSSR. Na první titul mistra světa dosáhlo československé družstvo v roce 1947. Nejúspěšnějším obdobím československé reprezentace se stala 70. léta. V letech 1971, 1972, 1976 a 1977 se ČSSR stala mistrem Evropy, v letech 1972, 1976, 1977 a 1985 mistrem světa (Kostka, Bukač & Šafařík, 1986). V České republice je nejvyšší soutěží v ledním hokeji Extraliga ledního hokeje. Tato soutěž vznikla v sezóně 1993/1994 jako nástupce Československé hokejové ligy. Jejím řídícím orgánem je Asociace profesionálních klubů ledního hokeje (APK LH). Pro základní část sezóny 2007–2008 nese soutěž název O2 Extraliga. Extraligu zatím hrálo 23 klubů. 1. ligu potom hrálo zatím 40 klubů. Český hokej se pohybuje na nejvyšší světové úrovni. Svědčí o tom také fakt, že mnoho českých hráčů se uplatňuje všude po světě včetně NHL, která je považována za nejlepší ligu na světě. Československo a Česká republika získala dvanáctkrát titul mistrů světa. Mistry světa se Česká republika stala překvapivě i v roce 2010 na MS v Německu. Z Olympijských her v Naganu v roce 1998 si čeští hokejisté odvezli tu nejcennější medaili (Jenšík a kol., 2010).
2.2 Obecná charakteristika ledního hokeje Dle Kostky et al. (1986) je lední hokej sportovní branková hra, jejíž děj se odehrává na lední ploše a je tvořen činností všech hráčů, zaměřenou celkově na útok nebo obranu a jejímž cílem je, aby bruslící hráči vstřelili kotouč vedený hokejovou holí do branky soupeře. Hokej je rychlý atraktivní sport s neustále se zdokonalujícími pravidly. Sice je to kolektivní sport, ale umožňuje vyniknout i individuálním přednostem hráčů a trenérů. Lední hokej je pro diváky atraktivní kvůli rychlému sledu různě překvapivých řešení herních situací, individuálních akcí a soubojů.
11
Narozdíl od ostatních kolektivních sportovních her, se zde používají k pohybu brusle, speciální výstroj, ohraničení hrací plochy mantinely a nalezneme zde daleko tvrdší hru tělem, rozdílný způsob střídání a rychlé změny situací na hřišti. Pro lední hokej je tedy charakteristické střídání napětí a uvolnění stejně jako akcí vázaných na různý bruslařský pohyb i různou techniku ovládání hole a kotouče. Lední hokej má mezinárodně platná pravidla, ale vzhledem k rozdílnému časovému vývoji, má hokej v různých zemích svůj specifický styl a pojetí hry. Velikost členské základny je ovlivněna mírou popularity. S rostoucí oblíbeností sportu se nabývá na profesionalizaci hry, hráčské a také finanční základně. Za současných pravidel hraje hru dle Kostky a kol. (1983) pět hráčů a jeden brankář. Pět hráčů je rozděleno na tři útočníky a dva obránce. Útočníci se skládají z levého křídla, středního útočníka a pravého křídla. Maximální počet je 22 hráčů včetně dvou brankářů (v NHL 20 hráčů). Brankář má nejen odlišné vybavení, které ho více chrání před střelami, ale také se na něj vztahují odlišná pravidla jako například zastavení hry podržením puku. Většina týmů hraje na čtyři útočné řady a tři obranné dvojice, to se ale může lišit tým od týmu. Zápas trvá dohromady 60 minut, skládá se ze tří třetin po 20–ti minutách. Rozměry hřiště jsou: šířka 26m až 30m, délka 56m až 61m. Hřiště není pravidelným obdélníkem, ale v rozích je zaobleno. Hra může probíhat i za brankou. Zápas řídí 3 rozhodčí. Jeden hlavní a dva čároví. V případě potřeby je také možné konzultovat platnost či neplatnost gólu s videorozhodčím. Narozdíl od fotbalu nedostávají hokejisté karty, ale jsou vyloučeni podle závažnosti přestupku nejméně na 2 minuty. Tím oslabí svůj tým a hraje se oslabení 5 na 4. Pravidla jsou určena IIHF (Mezinárodní hokejová federace), ale v severoamerické lize NHL se hokejová pravidla liší (Kostka a kol., 1983). Modernizace tohoto sportu se nejvíce projevila na přechodu z přírodního ledu do uzavřených sportovních hal a zimních stadionů. Díky vědeckotechnickému pokroku lze tedy tento sport provozovat celoročně. To samozřejmě vyžaduje od hráčů plné nasazení a velké fyzické vypětí.
2.2.1 Motorická charakteristika
Ve vrcholovém hokeji se nejčastěji prosazují hráči aktivní, energičtí, psychicky odolní vůči tlaku, soutěživí a průbojní. Lední hokej je považován za agresivní kontaktní sport. Hokej vyžaduje od hráče soustředěnost, sebeovládání, morální a volní vlastnosti, trénovanost a 12
oddanost sportu. Nepostradatelné jsou pro hráče schopnosti obratnostní, vytrvalostní, silové a rychlostní (Kostka a kol., 1983, Kostka et al., 1986).
2.2.1.1 Obratnostní schopnosti
V dnešní náročné době, kdy se hráči věnují tomuto sportu jako svému povolání, jsou požadavky na sportovce značně rozsáhlé. Hokejista musí zvládnout bruslení a práci s hokejovou holí a pukem, bruslení vpřed, vzad, překládání, obraty, zastavení, změnu směru, starty a například přeskakování překážek. Ve hře musí hráč často změnit směr pohybu, vyhnout se protihráčům, najet do volného prostoru hrací plochy, objet s kotoučem soupeře a bojovat o kotouč v malém prostoru u hrazení (Kostka et al., 1986).
2.2.1.2 Silové schopnosti
Silové schopnosti jsou podle Pavliše a kol. (1995) chápány jako schopnost překonávat, či udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí. Jsou nepostradatelnou složkou hráče ledního hokeje. Zapojují se do mnoha činností, jako je např.: rychlost bruslení, činnost jednotlivce, hra tělem. Největší důraz by měl být kladen na maximální a vytrvalostní sílu se zaměřením na především velké svalové partie. Cílený silový trénink může v mnoha případech sportovcům více škodit, než pomáhat. Špatný silový trénink bez kompenzačních cvičení vede k silným dysbalancím sportovce. Silový trénink vyžaduje relaxaci a regeneraci svalstva v průběhu, ale taktéž po jeho ukončení. Jako vhodné prostředky se ukazují průpravná a účelová gymnastika, strečink. Úroveň svalové síly je u hokejistů mnohdy variabilní, ale její role v moderním hokeji je nepostradatelná. To platí především v zámořské NHL, kde menší rozměry kluziště zvyšují až o polovinu počet tělesných kontaktů. Čeští hráči často nedisponují srovnatelnou muskulaturou jako američtí hráči, a proto mají znatelné problémy při osobních soubojích. „Dlouhé trvání zápasu (2,5 hod.) se u hokejistů odráží v přibližně rovnoměrné distribuci pomalých a rychlých vláken ve vastus lateralis. Rychlá vlákna jsou však výrazně hypertrofována, což vyplývá z požadavků na vysoký rychlostně–silový výkon“ (Grausgruber & Cacek, 2008, 272).
13
2.2.1.3 Rychlostní schopnosti
Rychlostní schopnost je schopnost konat krátkodobou pohybovou činnnost (do 20–ti vteřin) co nejrychleji. Na rychlost klade dnešní hokej daleko vyšší požadavky, než v minulosti. Lední hokej využívá všech rychlostních schopností – reakčních i akčních. Rychlost je nutné rozvíjet pravidelně, i v době, kdy jsou tréninky věnovány vytrvalosti, neboť nedostatek podnětů pro rychlá vlákna způsobí jejich přechod k pomalým. Rychlostní maximum kulminuje zhruba mezi 18. až 21. rokem života. Po této věkové hranici je nutné se zaměřit na udržení získané rychlosti – rychlostní trénink neopomíjet (Pavliš a kol., 1995).
2.2.1.4 Vytrvalostní schopnosti
Vytrvalost je schopnost efektivně provádět déletrvající činnost bez snížení její efektivity. Energetické krytí vytrvalostního pohybu je v zásadě ovlivňováno dvěma základními faktory: intenzitou zatížení a časovým intervalem. Vytrvalost je závislá především na úrovni rozvoje fyziologických funkcí. Důležitá je především anaerobní vytrvalost, ale délka utkání a zotavné procesy při střídání vyžadují značnou zásobu i aerobní vytrvalosti. Z obecného hlediska je dle Bassetta a Howleye (2000) aerobní systém determinován kombinací tří hlavních, navzájem nezávislých faktorů:
1. výše maximální aerobní kapacity (maximální spotřeby kyslíku) – VO2 max 2. ekonomika běhu 3. fyziologie kosterního svalstva, která ovlivňuje tzv. anaerobní práh.
Rozvoj vytrvalosti by však u mládeže neměl utlumovat rozvoj rychlosti. Hlavní úlohu v ledním hokeji mají především různé varianty intervalového tréninku. Pro rozvoj aerobní vytrvalosti je vhodné využívat souvislého zatížení, střídavé metody nebo fartleku (Pavliš a kol., 1995).
14
2.3 Fyziologické aspekty ledního hokeje Lední hokej je intervalový, přerušovaný typ pohybové činnosti, která vyžaduje široké spektrum motorických dovedností, reakčních a rozhodovacích schopností, kvalitu a souhru analyzátorů i vysokou úroveň celkové tělesné zdatnosti. Dle Montgomeryho (1988) je platné, že fyziologické profily elitních hokejových týmů ukazují na význam aerobní vytrvalosti, anaerobní síly a vytrvalosti, svalové síly a rychlosti bruslení. Fyziologické nároky se liší z pohledu hráčských postů. Nejméně je zatížen organismus brankáře týmu, rozdílné požadavky jsou kladeny na útočníka a obránce. Grasgruber a Cacek (2008) uvádí, že obránci stráví na ledě více času než útočníci. Odlišné nároky jsou taktéž z pohledu stylu hry a její úrovně. Pro lední hokej je typické střídání cyklických a acyklických pohybových činností. Cyklickou aktivitu ve hře představuje bruslení s kotoučem i bez kotouče v propojení s krátkými úseky maximálního zrychlení a sprintů. Acyklickou aktivitou je například střelba a přihrávka (Pavliš a kol., 1995). Časový poměr výkonu a odpočinku na ledové ploše je přibližně 1:5. Z tohoto důvodu jsou kladeny specifické požadavky na energetické krytí výkonu. Hráči jsou v průběhu utkání střídáni nejčastěji po 40–ti až 60–ti sekundách čistého času hry. Za jednu třetinu jsou hráči střídáni v průměru 5x, tzn. 15x za celé utkání. Tři až čtyři minuty hrubého času hry představují odpočinkové pauzy. Přestávky mezi třetinami tvoří 15 minut hrubého času hry. Celé utkání představuje pro jednotlivce cca 15 minut čisté aktivity na hrací ploše a podle různých zdrojů hráč urazí 4500 až 5500 metrů. Průměrná srdeční frekvence se během zápasu pohybuje okolo 70 až 90 % maxima, během pobytu na střídačce neklesá pod 120 tepů za minutu vlivem motivace a napětí. Hraniční hodnoty srdeční frekvence mohou dosáhnout až 200 tepů za minutu. Juniorští hráči se během hry více přibližují hranici 90 % maxima než dospělí. Energetický výdej za 60 minut zápasu činí asi 4000 Kj (Heller a kol., 1996, Máček & Máčková, 1997). Heller a kol. (1996) a Pavliš a kol. (1995) shodně uvádí, že intervalový charakter výkonu a nutnost zastoupení silových, rychlostních i vytrvalostních složek vedou ke krytí z různých metabolických zdrojů. U rychlosti a síly má rozhodující úlohu ATP – CP systém. Zde zařazujeme sprinty, souboje, střelbu. Doba trvání je přibližně 2 vteřiny. Při vysoké zátěži dochází k vyčerpání zásob CP a organismus zajišťuje tvorbu ATP štěpením glykogenu, jehož produktem je laktát. Během zápasu se hladina laktátu v krvi pohybuje mezi 5 – 10 mmol/l,
15
přičemž útočníci mají většinou vyšší hladinu laktátu než obránci. Laktátovou zónu potřebujeme pro udržení vysokého tempa po celé střídání. Koncentraci laktátu obdobně zkoumali i Grasgruber a Cacek (2008). Autoři dospěli k závěru, že v průběhu náročných zápasů je možno získat hodnoty i okolo 15 mmol/l a lze sledovat výrazné čerpání glykogenových zásob (– 60 %), což zvyšuje roli aerobní kapacity. „Jednoznačným přínosem je tedy kreatinová a i sacharidová suplementace“ (Grasgruber & Cacek, 2008, 271). Průměrné hodnoty maximální spotřeby kyslíku u profesionálních ledních hokejistů se pohybují ve shodných údajích – 60 ml/kg/min. Green, Pivarnik, Carrier a Womack (2006) zjistili u měřených subjektů hráčů divize průměrnou hodnotu 59 ml/kg/min. Grausgruber a Cacek (2008) udávají za průměrnou hodnotu 60 ml/kg/min, ačkoli zmiňují fakt, že někteří špičkoví hráči dosahují až 65 ml/kg/min. Podle Dovalila (1991) je průměrná VO2
max
hokejistů okolo 61 ml/kg/min. Těmito hodnotami dokazují lední hokejisté nadprůměrné výsledky v porovnání s ostatními vrcholovými sportovci. Řadí se tak v těsném sledu za plavce a běžce na 400 m a vykazují v průměru lepší hodnoty VO2 max, než fotbalisté či basketbalisté. Autoři, zabývající se výzkumem sportovců, často zařazují do svých studií tzv. Wingate test. Základním požadavkem testu je šlapání maximální rychlostí na bicyklovém ergometru po dobu 30–ti sekund. Zjišťuje se nejvyšší dosažený výkon [W] a počítá se celková práce [J] a index únavy (Tabulka 1).
Tabulka 1. Anaerobní výkonnost českých hokejistů při 30s Wingate testu a další charakteristiky.
Zdroj: Grausgruber & Cacek, 2008
16
2.4 Sportovní antropologie Sportovní antropologie je podoborem vědecké disciplíny antropologie. Termín antropologie má řecký původ a v překladu znamená „věda o člověku“ (anthropos – člověk, logos – věda). Poprvé tento název použil roku 384 – 322 př.n.l. Aristoteles pro označení zkoumání duchovních vlastností člověka. Fyzickým vlastnostem člověka se poprvé věnoval zřejmě Magnus Hundt (1501), G. Capell (1533) a Kasmann (1594). V 18. století se antropologie vydělila z medicínských disciplín a stala se přírodovědeckým oborem (Riegerová, Přidalová & Ulbrichová, 2006). „Úlohou antropologie je tedy zkoumat proces přechodu od biologických zákonitostí, kterým plně podléhal živočišný předek člověka, k zákonitostem sociálním, které jsou v převaze při ovlivňování života člověka současného“ (Riegerová et al., 2006, 6). Malina a kol. (2009) uvádí, že Antropologie je multidisciplinární obor, který zahrnuje antropologii: fyzickou (biologickou), kulturní a sociální, lingvistickou a archeologii. Fyzická antropologie se dále dělí na tyto vědní obory:
-
paleoantropologii a historickou antropologii
-
etnickou antropologii
-
auxologii
-
klinickou antropologii
-
forenzní antropologii
-
ergonomickou antropologii
-
sportovní a funkční antropologii a kinantropologii
„Pojetí sportovní antropologie bylo mnohdy omezováno jen na vztah ke sportovním aktivitám, s cílem dosahování vyšších sportovních výkonů, hledáním efektivnějších tréninkových metod, deskripcí optimálních somatických předpokladů sportovních výkonů v určitých sportovních disciplínách“ (Riegerová et al., 2006, 7). Zkoumání jedinců s pravidelným pohybovým režimem nám může pomoci při tvorbě modelů pohybových režimů u obecné populace. Proto vznikly další obory, jako kinantropometrie a další...
17
2.4.1 Antropometrie
Antropometrie je součástí fyzické antropologie a je založena na měření vnějších rozměrů lidského těla. Abychom správně změřili dané rozměry, je nezbytné vycházet ze stanovených antropometrických bodů, které je nutno vypalpovat na těle probanda. (Viz Příloha č.1). Tato vědní disciplína se člení na osteometrii (rekonstrukci proporcí těla člověka na základě rozměrů jeho kosterních pozůstatků) a somatometrii (zachycení tvaru těla živého člověka). Podle Černé a kol. (2010) slouží antropometrická měření jako podklad pro morfologickou charakteristiku těla a tělesného složení. Umožňují hodnotit jedince nebo skupiny, sportovce nebo běžnou osobu ve vztahu k normě či mezi sebou navzájem. Vyžadují taktéž profesionální zvládnutí měřících technik, aby získaná data byla přesná a objektivní. Největší výhodou antropometrie je standardizace používaných bodů, rozměrů a nástrojů, což zajišťuje srovnatelnost i reprodukovatelnost různých antropometrických výzkumů lidské populace, studovaných vědci na celém světě. Ke sjednocení metodik a používaných nástrojů došlo při sjezdu v Monaku (1906) a Ženevě (1912). Učebnice Rudolfa Martina Lehrbuch der Anthropologie obsahuje popis jednotlivých tělesných rozměrů pod standardními čísly, kterými je možno v odborných publikacích tyto rozměry označit (Malina a kol., 2009). V posledních desetiletích došlo k výrazným sociálním, ekonomickým a kulturním změnám, které se dotýkají všech oblastí lidského života. Změnila se výživa společnosti, zlepšila se úroveň péče o zdraví člověka, došlo ke zvýšení migrace. Tyto a mnoho dalších faktorů působí na komplexní vývoj člověka a odrážejí se, kromě jiného, i v jeho tělesné stavbě. Dokazují to výsledky antropometrických studií po celém světě (Bláha et al., 1986).
2.4.2 Antropometrické charakteristiky vzhledem k běžné populaci
2.4.2.1 Tělesná výška
Tělesná výška patří k základním somatickým rozměrům a její sledování má největší význam v době ontogenetického vývoje dítěte. Tělesný růst je mimořádně citlivým ukazatelem zdraví jedince a růstová odchylka může mnohdy znamenat závažný stav. Porucha 18
růstu je doprovodným příznakem celé řady závažných onemocnění a je mnohdy jejich projevem. K přesnému hodnocení antropometrických dat slouží tzv. percentilové grafy. Vzhledem k pozitivnímu působení sekulárního trendu ke zvyšování postavy v minulosti, je nutné sledovat průměrné výškové charakteristiky populace s přihlédnutím na dataci daného měření. Nyní ale dětští pediatři a antropologové zjišťují zpomalování pozitivního sekulárního trendu tělesné výšky, u dospívajících dívek dochází až k jeho zastavení. U dospívajících chlapců naopak tento trend ještě pokračuje (Vignerová et al., 2006). Rychlost růstu tělesné výšky se od narození do ukončení růstu kostry charakteristicky mění. Lze ji diferencovat podle fází postnatálního růstu v souladu s ICP modelem růstu (infantní – I, dětská – C a pubertální – P perioda růstu) (Karlberg, 1987). Infantní období zahrnuje první dva roky života a charakterizuje jej prudká decelerace růstu, tempo skeletárního růstu poklesá z 25 cm za první rok na 12 cm ve druhém roce života. V dětském růstovém období dítě roste pravidelným tempem, v průměru 5 cm/rok. U chlapců začíná pubertální růstová perioda nejčastěji ve dvanácti letech. Nejvyšší růstová rychlost (PHV – peak height velocity) byla odhalena u průměrného čtrnáctiletého chlapce, a to 10 cm za rok (7-12 cm). Je platné, že u dívek začíná růstový skok o dva roky dříve, než u chlapců. Mezi jedenácti a třinácti lety proto dívky, ve většině případů, převyšují chlapce. Vzhledem k delšímu pubertálnímu růstu, pozdějšímu a vydatnějšímu růstovému výšvihu u chlapců zaznamenáváme v dospělém věku, ve srovnání se ženami, převýšení v průměru o 13 cm. Lineární růst skeletu je u chlapců ukončen v průměru v 18 letech (Krásničanová, 2010). V roce 1985 stanovil Bláha průměrnou výšku sedmnáctiletých mužů v České republice na 178 cm (Bláha et al., 1986). Bláha se taktéž podílel na výzkumu z roku 1991, kdy průměrná výška mužů ve věku 17–ti let dosahovala hodnoty 179,16 cm (Lhotská, Bláha, Vignerová, Roth & Prokopec, 1993). V pořadí celkem šestý rozsáhlý antropologický výzkum prokázal, že dnešní výška osmnáctiletých chlapců je 180,1 cm. Bylo také zjištěno, že poprvé v historii výzkumů jsou třináctiletí chlapci vyšší než dívky. Ještě v roce 1991 byly průměrné výškové hodnoty obou pohlaví v tomto věku shodné. (Vignerová et. al., 2006)
19
2.4.2.2 Tělesná hmotnost
Tělesná hmotnost je výsledkem příjmu a výdeje energie. Když je energetický příjem vyšší než výdej, ukládá se nadbytečná energie ve formě tuku. Je–li příjem energie nižší než výdej, je potřebná energie získávána odbouráváním tuků. Ideální tělesná hmotnost závisí na mnoha faktorech, jako jsou pohlaví, věk, celková tělesná konstituce (tedy hlavně množství svalové hmoty), ale také výška jedince (Bláha et al., 1986). Autor taktéž vyzdvihuje fakt, že „průběh hmotnostní křivky je u chlapců od 6 do 14 let konkávní s průměrnými meziročními přírůstky 3–4 kg. Po třináctém věku nabývá křivka strmý průběh až do 16 let“ (Bláha et. al., 1986, 61). Určitá stabilizace hmotnosti byla nalezena mezi 18. až 22. rokem. U následujících věkových skupin dochází k pomalému zvyšování průměrných hodnot. Stejně jako u tělesné výšky, byl zaznamenám růst hmotnostní křivky v důsledku působení sekulárního trendu. Současná hypokineze a nadměrný příjem potravy dnešní populace vede k nárůstu hmotnosti, ve srovnání s dřívějšími měřeními. Bláha et al. (1986) vyhodnotil jako průměrnou tělesnou hmotnost sedmnáctiletých mužů 70 kg. Lhotská et al. (1993) udala hodnotu stejně starých mužů na 69,93 kg. Z pohledu osmnáctiletých mužů zaznamenala Vignerová et al. (2006) v roce 1991 a 2001 menší odlišnosti v měřeních. V roce 1991 dospěli autoři výzkumu k hodnotě 71,0 kg a o deset let později změřili hmotnost osmnáctiletých mužů na 72,2 kg.
2.4.2.3 Tělesné složení
Pokusíme–li se srovnat dva jedince se shodnou hmotností i výškou těla, můžeme mnohdy již pouhým okem zjistit, že navzdory shodě v těchto vlastnostech se jejich tělesné složení výrazně odlišuje. Kvantitativní kritéria jako tělesná výška, hmotnost nebo indexy podstatu tohoto kontrastu nedokážou postihnout, podávají totiž pouze orientační informaci o tělesné konstituci. Pro detailní analýzu hmotnosti musíme provést frakcionaci na jednotlivé komponenty (Pařízková, 1961). Frakcionaci hmotnosti těla je podle Riegerové et al. (2006) možno chápat ze dvou hledisek: a) jako podíl jednotlivých tkání na celkové hmotnosti těla – tělesné složení
20
b) z aspektu hodnocení hmotnosti jednotlivých tělesných segmentů jako článků kinematického řetězce Druhý aspekt předkládá mnoho pohledů na komponenty tělesného složení. Z anatomického hlediska se tělo skládá z tukové tkáně, svalstva, orgánů, kostí a ostatních tkání, přičemž 98 % hmotnosti je kryto šesti prvky – O, C, H, N, Ca, P. Zbývající 2 % zaplňuje dalších 44 prvků. Chemický model tělesného složení zahrnuje tuk, proteiny, cholesterol, minerály a vodu. V klinické a antropologické praxi je využíván podle možností a použití různých přístrojů a technik dvou–, tří–, nebo čtyřkomponentový model. Mezi nejvyužívanější modely tělesného složení patří dvoukomponentové zobrazení. Lidské tělo je zde rozděleno na tuk a tukoprostou hmotu. Tříkomponentový model je složen z tuku, vody a sušiny (minerály a proteiny). Tuk, extracelulární tekutina, buňky a minerály jsou složkami čtyřkomponentového modelu (Riegerová et al., 2006). Podle Bláhy et al., (1986) je procentuální podíl tělesných hodnot na celkové hmotnosti u sedmnáctiletých mužů následující: 12,61% tuku, 18,05% hmotnosti kostry, 46,41% svalstva a 22,91% ostatní tkáně.
2.4.2.4 Somatotypologie
S problematikou tělesného složení úzce souvisí i typologie jedinců. Somatotypologie je velmi výhodnou metodou pro posouzení sportovce.
Pro využití typologie v tělesné výchově a sportu se jeví jako perspektivní posouzení růstových změn a stability somatotypů v oblastech, které byly vytvořeny na základě vztahů motorických testů a konstituce. Různé somatotypy mají různé morfologické předpoklady k pohybové činnosti, rozdílně reagují na fyzickou zátěž a také výsledek téže zátěže se u rozdílných somatotypů projeví různě. Podle morfologického stavu jedince můžeme do určité míry predikovat jeho tělesnou výkonnost (Riegerová et al., 2006, 77).
Za zakladatele konstituční typologie je považován Hippokrates, který jako první vytvořil systém, dělící lidské konstituce na dva základní typy: habitus phthisicus (štíhlé, dlouhé tělo) a habitus apoplecticus (krátké, zavalité tělo). V 19. a 20. století vznikla celá řada 21
typologií, jako například Rostanův typologický systém (typ dechový, zažívací, mozkový a svalový), Sigaudův (typ dechový, zažívací, svalově kloubní a mozkomíšní), Kretschmerův (typ astenický, atletický a pyknický), Bunakův (stenoplastický, mesoplastický a euryplastický typ), Violův (normotyp, brachytyp, longityp), Conradův (navazující na Kretschmerův systém) a Sheldonův (Pavlík, 1999). Zatím za nejdůkladněji propracovaný konstitučně typologický systém je považován systém W. H. Sheldona. Autor svoji metodu založil na poznatku, že v lidské populaci neexistují jen vyhraněné konstituční typy jedinců, ale celá škála typů tělesné stavby. Na základě dlouholeté studie antropometrických dat dospěl ke zcela novému způsobu stanovení somatotypu. Sheldon jako první vědec použil slovo „somatotyp“. V roce 1954 vydal Sheldon publikaci s názvem Atlas of men, kde již nehodnotí jednotlivé části těla samostatně, jak tomu bylo v minulých jeho tvorbách, ale navozuje myšlenku postavy jako celku. Na základě této klasifikace vytváří výsledný somatotyp, který je označen třemi čísly. 1 – endomorfní, 2 – mezomorfní, 3 – ektomorfní komponenta. Stupnici vytvořil sedmibodovou, kdy nejnižší číslo značilo nejmenší zastoupení a číslo sedm nejvyšší možné zastoupení dotyčné komponenty v somatotypu. Trojčíslí daného jedince se poté zanáší do názorného grafu, který má tvar zaobleného trojúhelníku.
1.
Endomorfie – vyjadřuje relativní tloušťku jednotlivých osob. Hodnotí tedy množství podkožního tuku a leží na kontinuu od nejnižších hodnot k nejvyšším.
2.
Mezomorfie – vyjadřuje svalově kosterní rozvoj, množství beztukové hmoty těla vzhledem k tělesné výšce.
3.
Ektomorfie – vyjadřuje relativní linearitu, stupeň podélného rozložení tělesné masy. Stanoví se z výško–hmotnostního indexu dotyčného jedince.
Sheldonovou metodou se inspirovali Parnell, Heathová a Carter. Snažili se o korekci jeho studie s aplikací na celou lidskou populaci. Heathová a Carter vydali v roce 1967 definitivní verzi modifikované Sheldonovy metody, která nese jejich název a je nejpoužívanější metodou určování somatotypu na světě. Jejich škála není limitována sedmi stupni, jako je tomu právě u Sheldona, nýbrž čtrnácti. Tímto krokem se stala somatotypově téměř neomezenou (Pavlík, 1999).
Štěpnička et al. (1979) na základě svého výzkumu určil třináct kategorií somatotypů v závislosti na převaze dané komponenty (Obrázek 1): 22
Obrázek 1. Dělení somatotypů podle dominance jednotlivých komponent. Zdroj: Štěpnička, 1979
1. Vyrovnaní mezomorfové – druhá komponenta je dominantní, první a třetí jsou nižší a obě stejné nebo se neliší více než o půl bodu.
2. Ektomorfní mezomorfové – druhá komponenta je dominantní, třetí je vyšší než první.
3. Mezomorfové – ektomorfové – druhá a třetí komponenta jsou stejné nebo se neliší více než o půl bodu, první komponenta je nižší.
4. Mezomorfní ektomorfové – třetí komponenta je dominantní, druhá je vyšší než první.
5. Vyrovnaní ektomorfové – třetí komponenta je dominantní, první a druhá se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu, jsou nižší než třetí komponenta.
23
6. Endomorfní ektomorfové – třetí komponenta je dominantní, první je vyšší než druhá.
7. Endomorfové – ektomorfové – první a třetí komponenta se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu, druhá komponenta je nižší.
8. Ektomorfní endomorfové – první komponenta je dominantní, třetí je vyšší než druhá.
9. Vyrovnaní endomorfové – první komponenta je dominantní, druhá a třetí se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu.
10. Mezomorfní endomorfové – endomorfie je dominantní, druhá komponenta je větší než třetí.
11. Mezomorfové – endomorfové – první a druhá komponenta se sobě rovnají nebo se neliší více než o půl bodu, třetí komponenta je nižší.
12. Endomorfní mezomorfové – druhá komponenta je dominantní, první je vyšší než třetí.
13. Střední somatotypy – žádná z komponent se neliší více než o jeden bod od ostatních a sestává z hodnot 3 a 4.
Spojením jednotlivých kategorií vzniknou tři základní skupiny – komponenta mezomorfní (spadá do kategorie 1, 2, 11, 12), komponenta endomorfní (kategorie 7, 8, 9, 10) a komponenta ektomorfní (3, 4, 5, 6). Střední typ je zde zcela separátní. Štěpnička se také věnoval členěním somatotypů dle motorické výkonnosti dítěte. Zde stanovil čtyři základní kategorie. Chytráčková (1989) na tuto teorii navázala a vytvořila členění do pěti kategorií. Kategorie A má nadání pro silové schopnosti, B má nejvšestrannější nadání pro sport, C nejhorší předpoklady pro sportovní činnost, D má nadání pro vytrvalost a obratnost a E má malé nadání z důvodu nízké mezomorfní komponenty (Obrázek 2). Protokol pro správné stanovení somatotypu je uveden v Příloze 3. Dle Bláhy et al. (1986) je průměrný somatotyp sedmnáctiletého muže v České republice 2,8 –5,0 – 3,1.
24
Obrázek 2. Rozdělení somatografu na výkonnostní oblasti pro děti. Zdroj: Štěpnička 1976, Chytráčková 1989
2.4.3 Antropometrický profil hráče ledního hokeje
Hokejisté se řadí převážně k atletickému typu Kretchmerova rozdělení a k silově zaměřeným sportům, jako je gymnastika, vzpírání, kulturistika či atletické vrhy. Důležitým faktorem je tělesná výška. Podle Havlíčkové a kol. (1993) je optimální tělesná výška hokejisty mezi 178–182 cm. Tento údaj nekoresponduje se soudobými statistikami, kdy se v posledních letech objevují převážně vyšší hráči. Ideálním výškovým parametrem, převážně pro hráče v NHL, je v dnešní době 190 cm. Kudrna (2003) změřil průměrnou tělesnou výšku českých hokejistů na 180 cm a hmotnost na 84 kg. Grausgruber a Cacek (2008) udávají fakt, že existuje mnoho hráčů, kteří vynikají navzdory své „nedostatečné“ výšce, např: Uram 172 cm, Leška 174 cm, Výborný 175 cm. Pro posouzení stavu a schopností hráče je důležité znát zdravotní, motorickou, psychickou a intelektuální stránku sportovce. Stěžejním faktorem, ovlivňující herní výkon jedince, však zůstává morfofenotyp nebo taktéž somatotyp. Komparací změřených
25
somatotypů různých sportovců dospěli odlišní autoři shodně k závěru, že bez vhodného somatotypu se jedinec nemůže zařadit mezi výkonnostně nejlepší v daném sportu. Konstitučnímu složení ledních hokejistů se ve velké míře věnovala Chovanová (1976, 1979), která m.j. změřila 55 členů Československého reprezentačního týmu. Při změření vrstev podkožního tuku v oblasti nad tricepsem, zádech pod dolním úhlem lopatky, na boku nad hřebenem kosti kyčelní a na lýtku dospěla Chovanová k závěru, že v porovnání se souborem lyžařů dosahují hokejisté vyšších hodnot. Dle Kudrny (2003) je u hokejistů ve srovnání s průměrnou populací nadměrně vyvinutý hrudník a šířka ruky a zápěstí. Dále hokejisté vykazují nadprůměrné hodnoty v obvodu horních končetin (paže relaxovaná a kontrahovaná, v oblasti maximálního rozvoje předloktí) a obvodu dolních končetin (stehno). Kudrna také zjistil signifikantní diference v oblasti tělesného složení, kdy hokejisté vykazují nadprůměrné hodnoty v obsahu svalové hmoty. Svalová frakce u hráčů hokeje vykazuje hodnotu 52,08 %. Tato hodnota souhlasí se studií Tumanjana a Martirosova (1980), kteří dospěli k průměrné hodnotě 51,54 %. Největší součet podkožního tuku ze čtyř kožních řas měli obránci, potom brankáři a útočníci. Při následném výpočtu somatotypu dospěl Štěpnička (1972) k obdobným závěrům, jako mnoho jiných autorů. Po změření hráčů první ligy ČSSR určil Štěpnička za průměrný somatotyp hráče ledního hokeje hodnotu 2,44 – 5,88 – 2,13. Uvedl také, že pro vrcholovou hru ledního hokeje vyhovují hráči se silně vyvinutou mezomorfií a vyšší endomorfií, která pomáhá zvyšovat tělesnou hmotu, jež je důležitá převážně v osobních soubojích. Chovanová a Zrubák (1972) uvedli údaj, že nejčastější výskyt somatotypů ledních hokejistů se pohybuje v hodnotách 2,57 – 5,73 – 1,78. Grausgruber a Cacek (2008) uvedli, že lední hokejisté se vyznačují endo – mezomorfním nebo vyrovnaně mezomorfním somatotypem, okolo 2,5 – 6,5 – 1,5. Kudrna (2003) stanovil průměrnou hodnotu měřených hokejistů na 2,7 – 5,9 – 1,6. Tyto výsledné hodnoty taktéž korespondují s výsledky jiných autorů (Obrázek 3).
26
Obrázek 3. Somatotypy hráčů ledního hokeje. Zdroj: Kudrna, 2003
2.4.3.1 Diference podle herního postavení
Velká část autorů, která se zabývala somatotypem hokejistů, zahrnula do své studie výsledky měření hráčů z hlediska herních postů – brankář, obránce, útočník. Sigmund a Dostálová (2004) změřili celkem 282 hráčů ledního hokeje ve věku 15 až 18 let: „Lokalizace jednotlivých somatotypů brankářů, obránců a útočníků se vyskytuje v kategoriích vyrovnaných mezomorfů, ektomorfních mezomorfů a u osmnáctiletých obránců v oblasti endomorfních mezomorfů. Průměrné somatotypy útočníků se v patnácti letech přesouvají v horizontální rovině z oblasti ektomorfních mezomorfů do oblasti vyrovnaných mezomorfů“ (Sigmund & Dostálová, 2004, 179). Autoři vyhodnotili jako průměrný somatotyp sedmnáctiletého brankáře (2,5 – 4,3 – 3,6), obránce (2,6 – 5,3 – 2,3), útočníka (2,7 – 5,0 – 2,4). Nejvyšší hodnoty endomorfní komponenty byly nalezeny u sedmnáctiletých hokejových útočníků. Mezomorfní komponenta je naopak nejvyšší u hokejových obránců. Nejvyšší zastoupení ektomorfní komponenty
27
somatotypu se ukázalo u hokejových brankářů (Sigmund & Dostálová, 2004). Tyto údaje jsou uvedeny v Tabulce 2 a na Obrázku 4.
Tabulka 2. Průměrné hodnoty jednotlivých komponent somatotypu u herních postů.
Zdroj: Sigmund & Dostálová, 2004
Obrázek 4. Průměrné hodnoty somatotypu u hokejistů (15–18 let) z hlediska herního postavení. Zdroj: Sigmund & Dostálová, 2004
28
Častý výskyt somatotypu u hokejových útočníků a obránců zaznamenal Štěpnička (1974) na hodnotě 2,5 – 6,0 – 1,5, 3,0 – 6,0 – 2,0 nebo 3,0 – 7,0 – 2,0. U některých obránců byly nalezeny mezomorfní hodnoty dokonce u stupně 8,0. U hodnocení brankářů se vyskytly dva různé somatotypy. Jednu skupinu tvořili endomorfní mezomorfové, např. 5,0 – 7,5 – 0,5 a druhou skupinu více ektomorfní typy sportovců, např. 2,0 – 4,0 – 3,0. Autor tuto skutečnost okomentoval takto: „Každý z uvedených typů brankařů má zřejmě specifické přednosti, protože má i jiné somatické předpoklady“ (Štěpnička, 1974, 82). Somatotypy hokejistů dle herních rolí podle Štěpničky jsou zaznamenány na Obrázku 5.
Obrázek 5. Somatotypy československých hráčů ledního hokeje. Zdroj: Štěpnička, 1974
Grausgruber a Cacek (2008) potvrzují fakt, že nejvyšší mezomorfií se vyznačují hokejoví obránci. „Útočníci jsou méně robustní (více ekto – mezomorfní), s lépe vyvinutým svalstvem stehen. Brankáři jsou nejlehčí a nejflexibilnější, prakticky se zcela normálními rozměry a velkým rozpětím somatotypu“ (Grausgruber & Cacek, 2008, 270). 29
Diferenciací hráčů ledního hokeje na herní posty podle Agreho et al. (1988) získáme tyto informace: tělesná výška, VO2 max, klidová a maximální tepová frekvence a procento tělesného tuku z pohledu útočníka, brankáře a obránce se téměř neliší. Menší odchylky byly zaznamenány u hmotnosti hráčů. Nízkými hmotnostními údaji disponují brankáři (77,7 kg) oproti obráncům (88,5 kg) a útočníkům (86,1 kg). Brankáři také disponují větší pohyblivostí v kyčlích a tříslech. Vescovi, Murray a Vanheest (2006) se ve svém výzkumu věnovali elitním osmnáctiletým hokejovým hráčům NHL a dospěli k obdobným informacím. Průměrná tělesná výška útočníků byla 185 cm, obránců 186,8 cm a brankářů 185 cm. Váhová data byla zjištěna tato: útočníci – 86,7 kg, obránci 90,7 kg a brankáři 85,1 kg. Dle Geithnera, Lee a Bracka (2006) a jiných autorů je zjištěno, že hokejoví hráči jsou více homogenní, co se týče somatometrické charakteristiky, než ženské hráčky ledního hokeje.
30
3. CÍLE A VĚDECKÉ OTÁZKY 3.1 Cíle práce Cílem diplomové práce je analýza výsledků antropologického vyšetření hráčů dorostenecké a juniorské extraligy ledního hokeje s ohledem na herní role.
3.2 Dílčí cíle a) Provést antropologické vyšetření výzkumného souboru b) Vypočítat zvolené somatické charakteristiky c) Analyzovat výsledky v kontextu herních rolí v hokeji d) Vyvodit závěry pro praxi
3.3 Vědecké otázky – Existují rozdíly v hodnotách tělesné výšky a tělesné hmotnosti mezi jednotlivými herními rolemi? – Existují rozdíly v hodnotách BMI, WHR a Rohrerova indexu mezi jednotlivými herními rolemi? – Existují rozdíly v hodnotách tělesného složení mezi jednotlivými herními rolemi? – Existují rozdíly v hodnotách somatotypu mezi jednotlivými herními rolemi?
31
4. MATERIÁL A METODIKA
4.1 Charakteristika souboru Výzkumu se zúčastnilo celkem 66 extraligových hráčů z hokejových klubů Opavy a Havířova. Průměrný věk souboru byl 17 let (16,80). K vzájemné komparaci hráčů sloužila selekce na jednotlivé soubory (skupiny). Testy hráčů probíhaly v rozmezí květen/červen 2007. Základnímu antropometrickému měření byli podrobeni pouze zdraví a nezranění jedinci.
Tabulka 3. Zastoupení jedinců v jednotlivých souborech.
skupina
počet osob
Havířov
34
Opava
32
do 17 let
38
nad 17 let
28
obránce
25
útočník
36
brankář
5
4.2 Zjišťované antropometrické charakteristiky Tělesné rozměry byly voleny s ohledem na cíle práce. K měření vybraných parametrů byl použit standardizovaný antropometrický instrumentář: antropometr, mechanická váha, pásová míra, kaliper, posuvné měřidlo. Postup při zjišťování základních antropometrických charakteristik byl uskutečněn dle Riegerové et al. (2006). V Příloze 1. jsou uvedeny základní antropometrické body. Příloha 2. naznačuje přesná místa k lokalizaci kožních řas.
Popis jednotlivých tělesných diametrů je následující:
32
a) Tělesná výška (M1) Tělesná výška je vertikální vzdálenost vertexu (v) od podložky. Proband stojí opřený lopatkami, hýžděmi a patami o stěnu. Špičky nohou jsou u sebe. Hlava je v rovnovážné poloze, která je určena horními okraji obou zvukovodů a dolním okrajem očnice. Tato rovina má být vodorovná. Měřený se dívá před sebe. Antropometr je držen kolmo k zemi. Přípustná chyba při měření je 0,5 cm.
b) Tělesná hmotnost (M71) Proband je oblečen pouze ve spodním prádle a stojí nehnutě uprostřed desky mechanické váhy. Přesnost měření je 0,1 kg.
c) Šířkové rozměry Tyto rozměry byly měřeny pelvimetrem a posuvným měřítkem s přesností na 1 mm. Naměřené šířkové rozměry dle herních rolích jsou zaznamenány v Příloze 4.
Šířka ramen – biakromiální (M35) – měří se vzdálenost mezi body akromiale (a–a)
Transverzální průměr hrudníku (M36) – měří se ve výši středu sterna (t–t)
Šířka pánve – bikristální (M40) – vzdálenost mezi body iliocristale (ic–ic)
Šířka pánve bispinální (M41) – vzdálenost mezi body iliospinale (is–is)
Sagitální průměr hrudníku (M37) – vzdálenost mesosternale od trnového výběžku obratle ležícího v téže vodorovné poloze
Biepikondylární šířka humeru (M52/3) – vzdálenost bodů od sebe vzdálených na epicondylus medialis a lateralis humeru
Biepikondylární šířka femuru
– vzdálenost bodů od sebe vzdálených na epicondylus
medialis a lateralis femuru
Šířka kotníků – vzdálenost bodů na malleolus medialis a lateralis (sph–sph)
33
Šířka zápěstí (M52/2) – vzdálenost mezi bodem stylion radiale a stylion ulnare (sty–sty)
Šířka ruky (M52) – vzdálenost mezi bodem metacarpale radiale a metacarpale ulnare
d) Obvodové rozměry Obvodové rozměry byly měřeny za pomocí pásové míry s přesností na 1 mm. Příloha 5. uvádí výsledné obvodové rozměry měřených hokejistů dle herních rolí.
Obvod hrudníku přes mesosternale (M61) – míra probíhá těsně pod dolními úhly lopatek
Obvod hrudníku přes xiphosternale – míra probíhá přes bod xiphosternale
Obvod břicha (M62/1) – měřeno ve výši pupku
Obvod gluteální (M64/1) – měřeno v horizontální roviněnejmohutněji vyvinutého gluteálního svalstva
Obvod paže relaxované (M65) – měřeno v poloviční vzdálenosti mezi bodem akromiale a hrotem lokte
Obvod paže kontrahované (M65/1) – paže svírá přibližně úhel 90°, flexory i extenzory paže jsou v maximálním napětí, měří se v místě největšího vyklenuté svalstva
Obvod předloktí (M66) – měřeno na nejsilnějším místě předloktí
Obvod zápěstí (M67) – měřeno na neužším místě předloktí
Obvod stehna gluteální (M68) – měřeno těsně pod příčnou hýžďovou rýhou
Obvod stehna střední – měřeno v poloviční vzdálenosti mezi trochanterem a laterálním epikondylem femuru
Obvod lýtka maximální (M69) – měřeno lýtkového svalu 34
v místě největšího vytvoření dvojhlavého
Obvod lýtka minimální (M70) – měřeno v nejužším místě nad kotníky
e) Množství podkožního tuku Kožní řasy, měřené kaliperem, byly určovány s přesností na 0,2 mm. Příloha 6. uvádí změřené kožní řasy hokejistů z hlediska postů.
Kožní řasa nad tricepsem – měřena tloušťka kožní řasy na pravé paži vzadu uprostřed mezi loktem a nadpažkem
Kožní řasa pod lopatkou (subscapulární) – měřeno pod dolním úhlem lopatky, vytažená řasa směřuje šikmo dolů
Kožní řasa suprailiakální – měřeno 3 cm nad pravým trnem kyčelním
Kožní řasa na lýtku I – kožní řasa je měřena vertikálně na vnitřní straně lýtka v místě největšího obvodu lýtka
Kožní řasa na tváři – měřeno pod spánkem
Kožní řasa na krku – měřeno nad jazylkou
Kožní řasa na hrudníku 1 – měřeno nad m. pectoralis major
Kožní řasa na hrudníku 2 – měřeno ve výši X. žebra
Kožní řasa na břiše – měřeno v mediální 1/3 spojnice pupek – iliospinale ant. sup.
Kožní řasa na stehně – měřeno nad patelou
Kožní řasa na lýtku II – měřeno v místě největšího vývinu lýtkového svalu mediálně
Kožní řasa nad patellou – dolní končetina je ohnuta v koleni
35
Kožní řasa nad bicepsem – horní končetina zcela uvolněná, ruka je při měření otočena dlaní nahoru
Kožní řasa na předloktí – měřeno v místě největšího obvodu
f) Indexy Z absolutních antropometrických rozměrů lze vypočítat indexy a relativní rozměry, které vyjadřují procentuální podíl jedné míry ke druhé. Indexy vypovídají o celkovém tělesném stavu, o proporcionalitě či disproporcionalitě člověka. Metoda indexů je jedním z nástrojů, pomocí nichž fyzická antropologie vyjadřuje typologii a konstituci lidského těla. Antropologický index se nejčastěji vypočítává poměrem (dělením) dvou rozměrů většinou vynásobeným 100. Indexy jsou počítány až po skončení vlastního měření. Některé antropologické ukazatele, jako je např. barva oční duhovky, se nepočítají ale porovnávají se standardními tabulkami (Riegerová et. al., 2006). Byly zjištěny tyto základní tělesné indexy:
1. Waist – Hip Ratio index (WHR) – vyjadřuje vztah mezi obvodem břicha a boků a je ukazatelem distribuce podkožního tělesného tuku. Tabulka 4 ukazuje čtyři základní kategorie WHR indexu.
WHR = obvod břicha/obvod boků x 100 Tabulka 4. Rozdělení dospělé populace dle WHR indexu.
Kategorie Spíše periferní Vyrovnaná Spíše centrální Centrální (riziková)
Muži WHR x–0,84 0,85–0,89 0,90–0,94 0,95–x
Ženy WHR x–0,74 0,75–0,79 0,80–0,84 0,85–x
Zdroj: Komárek et al., 2007
2. Body mass index (BMI) – vypovídá o vztahu mezi tělesnou výškou a tělesnou hmotností. U dospělé populace dobře koreluje s tělesným tukem, zatímco je téměř nezávislý na tělesné výšce. Tabulka 5 uvádí základní kategorie BMI. BMI = hmotnost (kg)/výška2 (m)
36
Tabulka 5. Rozdělení dospělé populace dle BMI.
Kategorie Velká podváha Podváha Normální Nadváha Obezita 1. stupně Obezita 2. stupně Obezita 3. stupně
Muži BMI x–18,4 18,5–19,9 20,0–24,9 25,0–29,9 30,0–34,9 35,0–39,9 40,0–x
Ženy BMI x–17,4 17,5–18,4 18,5–23,9 24,0–28,9 29,0–33,9 34,0–38,9 39,0–x
Zdroj: World Health Organization, 2010
3. Rohrerův index – podobně jako BMI vypovídá tento index o vztahu mezi tělesnou výškou a tělesnou hmotností. Rohrerův index = hmotnost x 105 (kg)/výška3 (cm)
Ani jeden z těchto rozměrů nezůstává během ontogeneze stálý, proto se doporučuje užití normalizovaných indexů (SD–skóre), pokud nemáme k dispozici percentilové grafy referenčních standard současné populace. Zavádějící hodnoty se u BMI indexu vyskytují převážně u dětí, starších osob a aktivních sportovců. K přesnému vyhodnocení tělesné stavby je proto nutné znát další parametry, zejména množství tělesného tuku, svalové hmoty, tělesné vody, ale i obvod pasu, atd. V populaci se objevují hodnoty indexu v rozmezí od cca 15 (závažná podvýživa) až přes 40 (morbidní obezita) (Bláha et al., 1986). Při celostátním antropologickém výzkumu Vignerová et. al. (2006) zjistila, že prevalence nadváhy a obezity u dětí je statisticky významně svázána s hodnotou BMI rodičů, pohlavím dítěte (v neprospěch chlapců) a s úrovní vzdělání rodičů: čím vyšší vzdělání, tím nižší prevalence nadváhy a obezity. U dětí mezi 7 a 11 rokem se zvýšil podíl obézních chlapců o 2,6 %, dívek o 1,7 % (oproti 3 % v roce 1991). Podíl dětí s nadváhou se významně nezvýšil. Bylo taktéž zjištěno, že s věkem klesá podíl jedinců s nadváhou a obezitou a stoupá podíl jedinců s nízkou hmotností. V roce 1991 Lhotská et. al. (1993) vypočetli průměrnou hodnotu BMI sedmnáctiletých mužů na 21,77 a WHR index na 82,89. Bláha et al. (1986) uvedl hodnotu Rohrerova indexu sedmnáctiletých mužů 1, 24.
37
4.3 Určení tělesného složení dle Matiegky První komplexní výzkum, týkající se tělesné stavby populace různých věkových skupin, provedl v roce 1985 Jindřich Matiegka. Jemu taktéž patří prvenství myšlenky frakcionace tělesné hmotnosti. Autorova metoda vychází z dělení hmotnosti těla na čtyři složky, jejichž součtem je dána hmotnost jedince.
m=O+D+M+R
m............................................. celková hmotnost těla O.............................................. hmotnost skeletu D...............................................hmotnost kůže a podkožní tukové tkáně M..............................................hmotnost kosterního svalstva R...............................................hmotnost rezidua
4.4 Metoda Heath–Carter Přepracováním Sheldonovy metody z roku 1940 dospěli autoři Heathová a Carter k velmi zdařilé metodě určování somatotypu (Carter, 2002). Metoda je založena na stanovení tří komponent somatotypu. Ve výpočtu jednotlivých komponent se postupuje následovně
a) Endomorfie – 0,7182 + 0,1451 (X) – 0,00068 (X2) + 0,0000014 (X2) 170 X = Σ A + B + C . ______ v A................................................... kožní řasa nad tricepsem B.................................................... kožní řasa subscapulární C.................................................... kožní řasa supraspinální v..................................................... tělesná výška v cm
38
b) Mezomorfie
(0,858 . D + 0,601 . E + 0,188 . F + 1,161 . G) – 0,131v) + 4,5
D..................................................... biepikondylární šířka humeru E...................................................... biepikondylární šířka femuru F...................................................... korigovaný obvod paže G...................................................... korigovaný obvod lýtka v...................................................... tělesná výška v cm
c) Ektomorfie
v HWR = ________ 3
√m HWR ≥ 40,75 ektomorfie = 0,732 HWR – 28,58 HWR < 40,75 a > 38,25; ektomorfie = 0,463 HWR – 17,63 HWR ≤ 38,25; ektomorfie = 0,1
Výsledné hodnoty se poté zakreslují do somatografu podle následujícího schématu:
Osa X = ektomorfie – endomorfie Osa Y = 2 . mezomorfie (endomorfie + ektomorfie)
4.5 Výpočet vzdálenosti odchylek od středního somatotypu (SAM) Vzdálenost odchylek se počítá přímo z hodnot jednotlivých komponent somatotypu a označuje se SAD (z angl. Somatotype Attitudinal Distance). Průměrná hodnota SAD nám udává výslednou hodnotu SAM (Somatotype Attitudinal Mean).
SAD A,B = [(endoA – endoB)2 + (mezoA – mezoB) 2 + (ektoA – ektoB) 2 ]0.5
SAM = Σ SAD (x – xi)/Nx
39
endo.......................endomorfie mezo......................mezomorfie ekto........................ektomorfie A, B.......................somatotyp jedince či skupiny
4.6 Základní statistické charakteristiky a) Aritmetický průměr ( Χ )
Aritmetický průměr je kvantitativní znak. Vyjadřuje součet naměřených hodnot znaku dělený jejich počtem.
b) Směrodatná odchylka (s)
Směrodatná odchylka je druhá odmocnina z aritmetického průměru druhých mocnin odchylek hodnot znaku od aritmetického průměru.
c) Variační koeficient (V)
Variační koeficient je definovaný jako podíl směrodatné odchylky a absolutní hodnoty ze střední hodnoty. Udává tedy homogenitu souboru v %.
Hodnoty V: 10 % > homogenní
V
10 % < variabilita souboru je zvýšená
s (100%) x 40
d) Krajní hodnoty znaku
x max…………………..maximální hodnota znaku sledované charakteristiky x min…………………..minimální hodnota znaku sledované charakteristiky
e) Normalizovaná odchylka
Normalizovaná odchylka nám umožňuje posoudit odlišnost sledovaného znaku od normy. Za normu považujeme měření populace z roku 1985 (Bláha et. al., 1986) a ve dvou případech (BMI a WHR index) bylo využito hodnot z výzkumu Lhotské et al. z roku 1991.
(xi – xp) Ni = sp xp.....................................průměrná hodnota populace sp………………………………..směrodatná odchylka populace dané věkové skupiny Hodnoty Ni: ± 0,75 průměrná hodnota 1,5 >
nadprůměrná či podprůměrná hodnota
1,5 <
vysoce nadprůměrná či podprůměrná hodnota
4.7 Statistické zpracování dat Antropometrická data byla zpracována pomocí programu ANTROPO3 (Bláha, 2000). Pro výpočet základních statistických charakteristik byly použity statistické balíky STATISTIKA 7 a MS EXCEL. Pro posouzení statistické významnosti souboru bylo využito jednofaktorové analýzy variance ANOVA za pomoci LSD post–hoc testu, kdy za statistickou významnost je považována hladina p<0,05.
41
Vysvětlivky: Χ
...................................aritmetický průměr
x max.............................maximální hodnota znaku x min..............................minimální hodnota znaku s......................................směrodatná odchylka V....................................variační koeficient Ni...................................normalizovaná odchylka Kostra.............................podíl kosterní frakce Svalstvo..........................podíl svalové frakce Tuk.................................podíl tukové frakce Reziduál.........................podíl zbytku BMI................................Body Mass Index WHR..............................Waist Hip Ratio Index ROHR. I.........................Rohrerův Index ENDO.............................endomorfní komponenta somatotypu MEZO............................mezomorfní komponenta somatotypu EKTO.............................ektomorfní komponenta somatotypu SAM...............................odchylka od středního somatotypu
42
5. VÝSLEDKY A DISKUSE
5.1 Hodnocení tělesné výšky a tělesné hmotnosti Tělesná výška a hmotnost patří k základním morfologickým parametrům. U zkoumaného souboru hokejistů se tyto veličiny, ve vztahu k normální populaci, pohybují v pásmu průměrného kolísání. Normalizovaná odchylka (Ni) se pohybuje v rozmezí ± 0,75. U variačního koeficientu se jako homogenní soubor jeví všechny tři herní posty z pohledu tělesné výšky. Větší odchylky byly nalezeny u tělesné hmotnosti hokejistů – variační koeficient se pohyboval v rozmezí od 11,97 % do 12,36 %, což vykazuje mírnou nehomogenitu souboru.
Nelze ale ani v jednom případě konstatovat silnou nesourodost
souboru (Tabulka 6 a 7).
Tabulka 6. Průměrné hodnoty tělesné výšky z hlediska herních rolí Χ
x max.
x min.
s
V
Ni
Obránci (n=25)
177,32
191,50
162,80
6,86
3,87
– 0,10
Útočníci (n=36)
177,21
191,80
165,20
6,19
3,49
– 0,11
Brankáři (n=5)
181,20
188,00
174,20
4,97
2,74
0,46
Tabulka 7. Průměrné hodnoty tělesné hmotnosti z hlediska herních rolí Χ
x max.
x min.
s
V
Ni
Obránci (n=25)
72,29
86,10
59,30
8,65
11,97
0,23
Útočníci (n=36)
69,83
91,80
54,30
8,53
12,22
– 0,02
Brankáři (n=5)
74,58
90,00
67,50
9,22
12,36
0,46
Nejvyšší průměrná tělesná výška (181,20 cm) i hmotnost (74,58 kg) byla naměřena u brankářů. Toto zjištění nekoresponduje s jinými studiemi, ve kterých brankáři vykazují nejnižší měřené hodnoty tělesné výšky a hmotnosti z hlediska herních rolí. Tuto skutečnost lze vysvětlit nízkým počtem souboru brankářů (n=5). Průměrná tělesná výška hokejistů byla 177,62 cm. Nejvyšší maximální hodnota byla naměřená u útočníka (191,80 cm), nejnižší pak u obránce (162,80 cm). Průměrná tělesná
43
hmotnost celkového souboru byla 71,24 kg. Nejvyšší naměřená maximální hodnota byla nalezena u útočníka (91,80 kg) a taktéž tomu bylo i u nejnižší minimální hodnoty (54,30 kg). Ve srovnání se stejně starými elitními hokejisty reprezentačního výběru ČR do 18–ti let (Heller & Perič, 1996) a kanadskými juniorskými hokejisty (Spriet & Palmer, 2008) se hodnoty našeho souboru jevily nižší. Reprezentanti ČR do 18–ti let měli průměrnou tělesnou výšku 180,2 cm a hmotnost 78,7 kg. Juniorští hráči Kanady vykazovali ještě vyšší hodnoty – tělesná výška 184,8 cm a hmotnost 89,9 kg. Na základě statistické analýzy jsme z pohledu tělesné výšky a hmotnosti nezaznamenali statisticky významné rozdíly mezi jednotlivými herními posty. Nejvyšší rozdíl byl nalezen mezi útočníky a brankáři z hlediska tělesné výšky, naopak nejnižší mezi útočníky a obránci, taktéž u tělesné výšky. Jako nejvariabilnější se jeví skupina brankářů, což bylo s ohledem na počet probandů možné předpokládat.
Obrázek 6. Průměrná tělesná výška a variační rozptyl sledovaných herních rolí
44
Obrázek 7. Průměrná tělesná hmotnost a variační rozptyl sledovaných herních rolí
5.2 Hodnocení tělesného složení Zastoupení jednotlivých frakcí tělesného složení v procentech tělesné hmotnosti je prezentováno Tabulce 8 a v kilogramech v Tabulce 9. Tabulka 8 se taktéž věnuje srovnání souboru hokejistů s průměrnou populací s prostřednictvím Ni. Pro stanovení tělesného složení byla využita metoda Matiegky. Normalizované odchylky pro hodnoty jednotlivých tělesných frakcí oscilují kolem populačního průměru. Její nejvyšší hodnotu jsme zaznamenali u útočníků (0,64) a to u zastoupení svalové frakce. Nejnižší hodnota normalizované odchylky byla nalezena u tukové frakce brankářů (– 0,56). Hodnoty normalizovaných odchylek tukové frakce se pohybovaly lehce pod hranicí populačního průměru.
45
Tabulka 8. Průměrné zastoupení jednotlivých frakcí tělesného složení z hlediska herních rolí (%)
Tělesné frakce
Χ
x max.
x min.
s
Ni
Kostra (%)
18,26
21,46
15,51
1,44
0,13
Svalstvo (%)
47,77
52,37
36,07
3,45
0,33
Tuk (%)
11,36
25,21
6,85
4,18
– 0,23
Reziduál (%)
27,69
32,70
20,92
3,54
– 0,17
Kostra (%)
18,28
21,03
16,09
1,26
0,14
ÚTOČNÍCI Svalstvo (%) (n=36) Tuk (%)
49,00
53,57
42,86
2,38
0,64
9,65
18,73
4,20
3,20
– 0,55
Reziduál (%)
28,30
18,29
34,29
3,59
0,09
Kostra (%)
18,74
19,80
17,68
0,78
0,42
BRANKÁŘI Svalstvo (%) (n=5) Tuk (%)
48,84
50,42
45,88
1,77
0,60
9,57
13,30
5,98
2,71
– 0,56
Reziduál (%)
28,35
32,15
23,67
3,52
– 0,04
OBRÁNCI (n=25)
Tabulka 9. Průměrné zastoupení jednotlivých frakcí tělesného složení z hlediska herních rolí (kg)
Tělesné frakce
Χ
x max.
x min.
s
Kostra (kg)
12,50
14,44
10,34
1,15
Svalstvo (kg)
32,93
41,72
24,54
4,95
Tuk (kg)
7,92
17,15
4,31
3,36
Reziduál (kg)
18,97
25,46
13,13
2,78
Kostra (kg)
12,07
15,10
8,93
1,21
Svalstvo (kg)
32,58
40,70
23,11
4,04
Tuk (kg)
6,52
16,71
2,71
2,88
Reziduál (kg)
18,66
23,93
11,81
2,65
Kostra (kg)
13,19
14,53
12,15
0,94
BRANKÁŘI Svalstvo (kg) (n=5) Tuk (kg)
34,51
40,69
30,42
4,09
6,79
8,82
3,95
2,07
Reziduál (kg)
20,09
25,96
15,70
3,87
OBRÁNCI (n=25)
ÚTOČNÍCI (n=36)
Průměrné hodnoty jednotlivých frakcí tělesného složení hokejistů jsou uvedeny na Obrázcích 8, 9 a 10. Průměrná hodnota zastoupení kosterní frakce hokejistů jako celku je 18,31 %, svalstva 48,51 % a tuku 10,30 %. Nejvyšší naměřenou maximální hodnotou svalstva 46
disponuje útočník (53,57 %) a nejnižší hodnotou obránce (36,07 %). Nejnižší maximální hodnota tukové frakce byla nalezena u útočníka (4,20 %) a nejvyšší u obránce (25,21 %). Agre et al. (1988) uvedli, že lední hokejisté mají v průměru 9,2 % tuku. Garret a Kirkendall (2000) vyhodnotili procentuální zastoupení tělesného tuku elitních dospělých hokejistů v rozpětí 7–11 %. Hodnoty se tedy od našich výsledků nijak výrazně neliší. Vyšší hodnoty uvádějí pouze autoři Socha, Skowronek a Socha (2006) u Národního týmu polských hokejistů do 18–ti let, 13,80 %. Z hlediska svalové frakce dospěli Tumanjan a Martirosov (1980) k vyšší hodnotě – hokejisté (kategorie dospělí) vykazovali o bezmála 3 % vyšší podíl svalové hmoty. Grausgruber a Cacek (2008) považují za nejrobustnější postavy z hlediska postů obránce. K tomuto tvrzení se nemůžeme přiklonit, jelikož z procentuálního pohledu se obránci vyskytují až na třetím místě naší studie. Z pohledu kilogramů je svalová frakce obránců na druhé pozici, za brankáři. Rozdíly mezi obránci a útočníky jsou ale nepatrné. U jednotlivých frakcí tělesné složení nebyl ani v jednom případě nalezen významný statistický rozdíl. Z pohledu kosterní frakce byl nalezen nejvyšší rozdíl mezi obránci a brankáři. Naopak nejnižší diference byly zjištěny mezi útočníky a obránci. Z hlediska procentuálního zastoupení svalstva byl nalezen nejvyšší rozdíl mezi útočníky a obránci, naopak velmi podobné hodnoty vykazovali útočníci v porovnání s brankáři. Nejvyšší rozdíl v oblasti tukové frakce (v %) vykazovali útočníci a obránci a velice obdobné hodnoty byly nalezeny u komparace útočník – brankář.
47
Obrázek 8. Průměrná, maximální a minimální hodnota kosterní frakce z hlediska herních rolí (%)
Obrázek 9. Průměrná, maximální a minimální hodnota svalové frakce z hlediska herních rolí (%)
48
Obrázek 10. Průměrná, maximální a minimální hodnota tukové frakce z hlediska herních rolí (%)
5.3 Hodnocení BMI, WHR a Rohrerova indexu Normativy BMI a WHR české populace byly převzaty z výzkumu Lhotské et al. z roku 1991. Rohrerův index hokejistů byl srovnán s výzkumem Bláhy et al. z roku 1986. Z hodnot Ni vyplývá, že BMI, WHR a Rohrerův index se výrazně neodlišují od průměrné populace. Ve srovnání s normální populací vykazovali hokejisté lehce nadprůměrné hodnoty, s výjimkou WHR obránců (– 0,11) a útočníků (– 0,18). Tyto a jiné údaje předkládá Tabulka 11.
49
Tabulka 11. Průměrné hodnoty BMI, WHR indexu a Rohrerova indexu z hlediska herních rolí
Index
OBRÁNCI (n=25)
Χ
x max.
x min.
s
Ni
BMI
22,97
27,48
18,66
2,20
0,46
WHR
82,35
89,72
76,32
3,31
– 0,11
ROHR. I.
1,30
1,58
1,03
0,14
0,38
BMI
22,18
27,41
19,36
1,90
0,16
82,00
89,33
77,56
2,76
– 0,18
1,25
1,53
1,09
0,11
0,06
22,66
25,46
20,83
1,85
0,34
84,96
97,21
75,11
8,71
0,42
1,25
1,35
1,15
0,09
0,06
ÚTOČNÍCI WHR (n=36) ROHR. I. BMI BRANKÁŘI WHR (n=5) ROHR. I.
Nejvyšší i nejnižší maximální naměřená hodnota BMI byla nalezena u obránce (27,48 a 18,66). Průměrná hodnota BMI našeho souboru činila 22,60, je tedy nižší než uvádějí Heller a Perič (1996) – 24,3. Grausgruber a Cacek (2008) uvedli následující hodnoty dospělých extraligových hráčů: Pardubice = 26,42, Zlín = 26,26 a Znojmo = 26,45. Můžeme tedy konstatovat, že BMI je u sledovaného souboru hokejistů ve srovnání s jinými studiemi podstatně nižší. Pravděpodobnou příčinou nižšího BMI je nedostatečný rozvoj svalové frakce.Výsledky korespondují s hodnotami somatotypu. Analýza BMI nevykázala žádnou statisticky významnou odchylku mezi jednotlivými posty. Nejvyšší rozdíl byl nalezen mezi útočníky a obránci, naopak nejnižší sledovaný rozdíl byl nalezen mezi brankáři a obránci (Obrázek 11). Obrázek 12 se věnuje analýze rozptylu WHR, kdy nejvyšší rozdíly byly shledány mezi útočníky a brankáři a nejnižší mezi útočníky a obránci.
50
Obrázek 11. Průměrná, maximální a minimální hodnota BMI z hlediska herních rolí
Obrázek 12. Průměrná, maximální a minimální hodnota WHR z hlediska herních rolí
51
5.4 Hodnocení somatotypu Průměrné hodnoty jednotlivých komponent somatotypu, rozdělené podle herních rolí, jsou uvedeny v tabulce 12. Normalizované odchylky nenaznačují výrazné diference od populačního průměru. Překvapivé jsou záporné hodnoty Ni průměrných hodnot mezomorfní komponenty u útočníků (– 0,39) a brankářů (– 0,22). Tabulka 12. Průměrné hodnoty endomorfie, mezomorfie a ektomorfie z hlediska herních rolí
ENDO x max OBRÁNCI (n=25) ÚTOČNÍCI (n=36) BRANKÁŘI (n=5)
x min MEZO x max x min EKTO x max x min
2,54
4,00
1,50
5,05
7,30
3,30
2,72
5,10
0,70
2,34
4,60
1,20
4,68
6,20
3,40
3,06
4,50
1,10
2,70
4,10
1,70
4,82
5,80
4,00
3,04
3,90
2,20
Tabulka 13. Průměrné hodnoty normalizačního indexu tří komponent somatotypu z hlediska herních rolí
Ni (ENDO) Ni (MEZO) Ni (EKTO) OBRÁNCI (n=25)
– 0,21
0,06
– 0,30
ÚTOČNÍCI (n=36)
– 0,39
– 0,39
– 0,03
BRANKÁŘI (n=5)
– 0,08
– 0,22
– 0,05
Nejvyšší průměrné hodnoty mezomorfní komponenty jsme zaznamenali u obránců (5,05). Naopak nejvyšší hodnoty ektomorfie dosahovali útočníci (3,06) a brankáři měli nejvyšší hodnotu endomorfie (2,70). Prezentovaná data korespondují s výsledky analýzy tělesného složení. Průměrný somatotyp sledovaného souboru hokejistů byl 2,54 – 4,85 – 2,94. Hokejisté se tak řadí do kategorie vyrovnaných mezomorfů. Sigmund a Dostálová (2004) uvedli, že průměrný somatotyp sedmnáctiletých hokejistů činil 2,6 – 4,9 – 2,8, jejich výsledky se tedy nejvíce přibližují k našim změřeným hodnotám. Pro demonstraci rozdílu v hodnotách somatotypu mezi juniory, dorostenci a dospělými hráči uvádíme data prezentovaná Štěpničkou (1972) a Chovanovou a Zubákem (1972). Oproti výsledkům Štěpničky (1972) jsou hodnoty mezomorfní komponenty našeho
52
souboru hokejistů výrazně nižší: 2,44 – 5,88 – 2,13. Chovanová a Zrubák (1972) uvedli obdobnou hodnotu somatotypu (2,57 – 5,73 – 1,78). Postupným rozvojem síly v průběhu tréninkového procesu lze u našeho souboru očekávat svalovou hypertrofii a nárůst hodnoty mezomorfní komponenty somatotypu. Lokalizace jednotlivých somatotypů obránců se nachází v kategoriích vyrovnaných mezomorfů, endomorfních mezomorfů, mezomorfů – ektomorfů, mezomorfních ektomorfů a středního somatotypu. V průměru se obránci nacházejí v kategorii vyrovnaných mezomorfů se somatotypem 2,54 – 5,05 – 2,72. Sigmund a Dostálová (2004) uvedli jako průměrný somatotyp obránce 3,1 – 5,4 – 2,0, což koresponduje s našimi údaji. Na základě vztahu tělesné konstituce a motorické výkonnosti (dle Chytráčkové) se individuální somatotypy obránců nalézají v kategorii A, B, a D. Tato oblast zahrnuje jedince se silově dominantní složkou motoriky (Obrázek 13).
Obrázek 13. Somatotypy obránců
53
Útočníci (Obrázek 14) se řadí svými somatotypy do celkem sedmi kategorií somatografu. Nejvíce jedinců se vyskytuje v oblasti ektomorfních mezomorfů, což koresponduje i s průměrnou hodnotou daného souboru. Průměrný somatotyp vykazuje hodnotu 2,34 – 4,68 – 3,06. Ve srovnání se studií Sigmunda a Dostálové (2004) 2,5 – 4,9 – 2,4 shledáváme jen minimální rozdíly. Stejně jako obránci se útočníci nacházejí, vzhledem k motorické výkonnosti, v oblasti A, B a méně pak D.
Obrázek 14. Somatotypy útočníků
54
V průměru náleží brankáři do skupiny vyrovnaných mezomorfů, taktéž jako obránci. Dva jedinci se vyskytli v oblasti mezomorfové – ektomorfové a jeden brankář náležel svým somatotypem mezi ektomorfní mezomorfy. Průměrný somatotyp brankářů byl 2,70 – 4,82 – 3,04. Sigmund a Dostálová (2004) dospěli k obdobným výsledkům (2,7 – 4,9 – 2,5). Na základě vztahu tělesné konstituce a motorické výkonnosti, nacházíme brankáře v oblastech A a B, na rozhraní hodnoty D (Obrázek 15).
Obrázek 15. Somatotypy brankářů
Rozdíly v hodnotách jednotlivých komponent somatotypu nedosahovali s ohledem na herní role hladiny statistické významnosti. Pro popis variability somatotypu sledovaných skupin jsme využili možnosti výpočtu hodnoty SAM. Dle Douqueta a Hebbelincka (1977) je SAM (Somatotype Attitudinal Mean) definován jako vzdálenost odchylek od středního somatotypu. Hodnoty jsou uvedeny v Tabulce 14. Nejvyšší variabilitu jsme zaznamenali u útočníků (1,5). Nejnižší odchylku vykazoval soubor obránců (1,2).
55
Tabulka 14. Somatotype Attitudinal distance (SAM) dle herních rolí
SAM OBRÁNCI (n=25)
1,2
ÚTOČNÍCI (n=36)
1,5
BRANKÁŘI (n=5)
1,3
56
6. ZÁVĚRY Cílem diplomové práce bylo na základě antropometrického měření posoudit diference mezi jednotlivými herními rolemi extraligových ledních hokejistů Opavy a Havířova. Bylo změřeno celkem 66 hokejových obránců, útočníků a brankářů, jejichž průměrný věk byl 17 let. Ve vztahu k normativním hodnotám české populace nevykazuje zkoumaný soubor hokejistů žádné výrazně nadprůměrné či podprůměrné hodnoty. Nebylo překročeno pásmo průměrného kolísání (±0,75). V hodnotách tělesné výšky, tělesné hmotnosti, BMI, WHR, Rohrerova indexu, tělesného složení a somatotypu jsme nezaznamenali statisticky významné rozdíly mezi subsoubory rozdělenými podle herních rolí. Zjištěná antropologická data obránců a útočníků korespondují s literárními údaji autorů Agre et al., (1988), Vescovi et al. (2006), Sigmunda a Dostálové (2004). Výjimku tvoří soubor hokejových brankářů, který vykazoval nejvyšší hodnoty průměrné tělesné výšky i hmotnosti. Vzhledem k nízké četnosti tohoto souboru, se výrazně projevily extrémní hodnoty. Ve srovnání s dospělými hráči vykazovaly všechny sledované subsoubory nižší hodnoty mezomorfie a podílu svalové frakce. Je pravděpodobné, že v dalších etapách sportovní přípravy bude akcentována silová složka tréninku a dojde k hypertrofii svalové hmoty na úroveň, jakou zaznamenáváme u dospělých.
57
7. SOUHRN Předložená diplomová práce je somatodiagnostickou studií vybraných morfologickofunkčních charakteristik u vrcholových hráčů ledního hokeje (n=66, průměrný věk 17 let). Hlavním cílem práce je provést antropologickou charakteristiku probandů se specifickou fyzickou aktivitou. Dále provést komparaci dat tří subsouborů, rozdělených podle herních rolí na: obránce, útočníky, brankáře. K uskutečnění studie byly využity ověřené a standardizované metody, na jejichž základě jsme získali potřebné údaje pro hodnocení sledovaných sportovců. Z výsledků je patrné, že sledované soubory obránců, útočníků a brankářů se výrazně neodlišují od průměrných hodnot populace. Všechny změřené hodnoty hokejistů se vyskytují v pásmu průměrného kolísání normalizované odchylky (Ni). Nebyl nalezen žádný významný statistický rozdíl mezi jednotlivými posty. Tyto soubory lze tedy považovat za velmi podobné, co se týče tělesné výšky, hmotnosti, BMI, WHR, Rohrerova indexu, tělesného složení a somatotypu.
58
8. SUMMARY The present diploma thesis is a somatodiagnostic study of various morphologicalfunctional characteristics of ice hockey top players (n=66, average age 17). The main objective of the thesis is to realize the anthropological characteristics of probands with specific physical activity. Also to compare data of three groups of players – defensemen, forwards and goaltenders. The data needed to accomplish the study results were obtained by means of verified and standardized methods. The results show that the values measured among observed groups of defensemen, forwards and goaltenders do not differ markedly from the average values of the population. All the values measured among ice hockey players occupy positions within average standard deviation (Ni). No statistically significant difference was discovered comparing the groups of players according to their game roles. These groups can thus be considered very similar to each other in terms of body height, body weight, BMI, WHR, Rohrer’s index, body composition and somatotype.
59
9. REFERENČNÍ SEZNAM Agre, J. C., Casal, D. C., Leon, A. S., McNally, C., Baxter, T. L., & Serfass, R. C. (1988). Professional ice hockey players: physiologic, anthropometric, and musculoskeletal characteristics. Arch. Phys. Med. Rehabil. 69(3), 188–192. Bassett, D. R., & Howley, E. T. (2000). Limiting factors for maximum oxygen uptake and determinants of endurance performance. Medicine and Science in Sports and Exercise, 32(1), 70–84. Bláha, P. (2000). Antropo3 v. 2000.1 (Computer software). Praha: Antrobla. Bláha, P. et al. (1986). Antropometrie Československé populace od 6 do 55 let – Československá spartakiáda 1985, díl 1. Praha: Ústřední štáb Československé spartakiády. Bláha, P. et al. (1986). Antropometrie Československé populace od 6 do 55 let – Československá spartakiáda 1985, díl 2. Praha: Ústřední štáb Československé spartakiády. Carter, J. E. L. (2002). The Heath–Carter anthropometric somatotype instruction manual. Retrieved 25.9.2010 from the World Wide Web: http://www.somatotype.org/Heath-CarterManual.pdf. Černá, M. a kol. (2010). Hodnocení nutričního stavu a sledování spotřeby. Retrieved 2.3.2010 from the World Wide Web: http://centrumprev.sweb.cz/MANUAL/MANII-oddil5.htm. Dovalil, J. (1991). Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia. Duquet & Hebbelinck. (1977). Application on the somatotype attitudinal distance to the study of group and individual somatotype status and relations. Growth and Develop. Physique Symp. Biol. Hung., vol. 20, 377. Garrett, W. E., & Kirkendall, D. T. (2000). Exercise and sport science. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkins. Geithner, C. A., Lee, A. M., & Bracko, M. R., (2006). Physical and performance differences among forwards, defenseman, and goalies in elite women´s ice hockey. Journal of Strength and Conditioning Research, 20(3), 500–505. Grausgruber, P., & Cacek, J. (2008). Sportovní geny. Brno: Computer Press, a.s. Green, M. R., Pivarnik, J. M., Carrier, D. P., & Womack, C. J. (2006). Relationship between physiological profiles and on–ice performance of a national collegiate athletic association division I hockey team. Journal of Strength and Conditioning Research, 20(1), 43–46. Havlíčková, L. a kol. (1993). Fyziologie tělesné zátěže II. Praha: Karolinum.
60
Heller, J. a kol. (1996). Fyziologie tělesné zátěže II – specializovaná část 3.díl, 1.vyd. Praha: Karolinum. Heller, J. & Perič, T., (1996). Anaerobic power and capacity in young and adult ice hockey players. Acta Univ. Carolinae Kinantropologica (2). Chovanová, E. (1976). Somatotypes of Ice–Hockey Forwards, Backs and Goal–Keepers. Acta F.R.N. Univ. Comen. Anthropol, vol. XXIII, 141–146. Chovanová, E. (1979). Physique of Top Ice–hockey Players and Skiers and Its Relation to Their Specialization. Acta F.R.N. Univ. Comen. Anthropol, 3, 189–193. Chovanová, E., & Zrubák, A. (1972). Somatotypes of prominent Czechoslovak ice–hockey and football players. Acta F.R.N. Univ. Comen. Anthropol, vol. XXI, 59–62. Chytráčková, J. (1989). Longitudinal kinantrhropometric research of primary school pupils attending the 1. – 3. Class. In Proceed. Physicae Educ. Sport of Child. and Youth. Bratislava: Univ. Comen., 62–65. Jenšík, M. a kol. (2010). Historie českého a slovenského hokeje. Retrieved 2.3.2010 from the World Wide Web: http://historie.hokej.cz/index.php?view=clanek&lng=CZ&id=251&menu_id=242&open_i d=250. Karlberg, J. (1987). On the modelling of human growth. Statistics in Medicine, 6, 185–192. Komárek, L. et al. (2007). Antropometrická vyšetření. Retrieved 25.9.2010 from the World Wide Web: http://www.szu.cz/tema/podpora-zdravi/antropometrickavysetreni?highlightWords=whr+index. Kostka, V. a kol. (1983). Lední hokej (Příručka pro školení trenérů II. třídy). Praha: Sportovní a turistické nakladatelství. Kostka, V., Bukač, L., & Šafařík, V. (1986). Lední hokej (Teorie a didaktika). Praha: SPN. Krásničanová, H. (2010). Kompendium pediatrické auxologie. Retrieved 1.6.2010 from the World Wide Web: http://www.ojrech.cz/lesny/kompendium/gvel.htm. Kudrna, Z. (2003). Somatické charakteristiky vrcholových sportovců s odlišnou specializací. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Lhotská, L., Bláha, P., Vignerová, J., Roth, Z., & Prokopec, M. (1993). V. celostátní antropologický výzkum dětí a mládeže v roce 1991 (České země) – vybrané antropometrické charakteristiky. Praha: SZÚ. Malina, J. a kol. (2009). Antropologický slovník aneb co by mohl o člověku vědět každý člověk. Retrieved 28.11.2010 from the World Wide Web: http://is.muni.cz/do/1431/UAntrBiol/el/antropos/index.html. 61
Máček, M., & Máčková, J. (1997). Fyziologie tělesných cvičení. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Montgomery, D. L. (1988). Physiology of ice hockey. Sports medicine, 5(2), 99–126. Musil, J., Sobotka, V., & Pavlík, J. (1997). Systematický přehled a stručný nástin historie sportovních odvětví. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Olivová, V. (1989). Odvěké kouzlo sportu. Praha: Olympia. Pařízková, J. (1961). Určování tzv. aktivní hmoty a tuku v lidském těle. Časopis lékařů českých, 3, 72–78. Pařízková, J. (1962). Rozvoj aktivní hmoty a tuku u dětí a mládeže. Praha: SZN. Pavliš, Z. a kol. (1995). Školeni trenérů ledního hokeje. Vybrané obecné obory. 1.vyd. Praha: ČSLH. Pavlík, J. (1999). Tělesná stavba jako faktor výkonnosti sportovce. Brno: Masarykova univerzita. Riegerová, J., Přidalová, M., & Ulbrichová, M. (2006). Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu (příručka funkční antropologie). Olomouc: Hanex. Sigmund, M., & Dostálová, I. (2004). Somatotypy mladých hráčů ledního hokeje s ohledem na herní postavení. Česká antropologie, (54), 178–179. Socha, T., Skowronek, T., & Socha, S. (2006). Somatic and functional variables determinig game efficiency of ice hockey players. Journal of human kinetics volume, (15), 61–74. Spriet, L., & Palmer, M. (2008). Sweat rate, salt loss, and fluid intake during an intense on– ice practise in elite Canadian male junior hockey players. Applied Physiology, nutrition & Metabolism, 33(2), 263–271. Starší, J. a kol. (1999). Teória a didaktika ľadového hokeja I. Banská Bystrica: Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela. Svoboda, V. (2009). Historie. Retrieved 26.2.2010 from the World Wide Web: http://www.lednihokej.unas.cz/historie.html. Štěpnička, J. (1972). Typologická a motorická charakteristika sportovců a studentů vysokých škol. Praha: Universita Karlova. Štěpnička, J. (1974). Typologie sportovců. Acta Universitatis Carolinae Gymnica: s. 67–90. Štěpnička, J., Chytráčková, J., Kasalická, V., & Kubrychtová, I. (1979). Somatické předpoklady ke studiu tělesné výchovy. Praha: UK. Tumanjan, G. S., & Martirosov, E. G., (1980). Tělesná stavba a výkonnost sportovců. Praha: ÚV ČSTV.
62
Vescovi, J. D., Murray, T. M., & Vanheest, J. L. (2006). Positional Performance Profiling of Elite Ice Hockey Players. International Journal of Sports Physiology and performance, 1(2), 84–94. Vignerová, J. et al. (2006). 6. Celostátní antropologický výzkum dětí a mládeže 2001 Česká republika. Praha: PřF UK v Praze a SZÚ. World Health Organization (2010). BMI classification. Retrieved 25.9.2010 from the World Wide Web: http://apps.who.int/bmi/index.jsp?introPage=intro_3.html
63
PŘÍLOHY Příloha 1. Měrné body na těle Příloha 2. Lokalizace a průběh kožních řas Příloha 3. Protokol pro stanovení somatotypu Příloha 4. Šířkové rozměry dle herních rolí Příloha 5. Obvodové rozměry dle herních rolí Příloha 6. Kožní řasy dle herních rolí Příloha 7. Vybrané normalizované odchylky dle herních rolí Příloha 8. Komparace herních rolí na základě statistické analýzy – LSD test
64
Příloha 1. Měrné body na těle
65
Příloha 2. Lokalizace a průběh kožních řas
66
Příloha 3. Protokol pro stanovení somatotypu
67
Příloha 4. Šířkové rozměry dle herních rolí
ŠÍŘKY a–a t–t ic–ic is–is h–sag ep. hum. ep. fem. sph–sph s. zap. s. ruky
x max. 42,80 31,20 29,40 26,40 21,80 7,80 10,60 8,50 6,30 9,20
OBRÁNCI x min. 35,20 20,80 24,60 20,80 14,80 6,40 9,20 7,10 5,20 7,70
x 39,00 27,01 26,91 23,58 18,11 7,09 9,77 7,54 5,69 8,18
x max. 43,00 32,00 29,80 27,80 22,00 7,80 10,70 8,40 6,30 8,80
ÚTOČNÍCI x min. 28,00 21,20 21,60 19,80 16,20 5,90 8,80 6,70 5,00 7,20
x
x max.
BRANKÁŘI x min.
x 39,54 27,07 27,35 23,59 18,53 7,20 9,99 7,66 5,78 8,37
ŠÍŘKY a–a t–t ic–ic is–is h–sag ep. hum. ep. fem. sph–sph s. zap. s. ruky
ŠÍŘKY a–a t–t ic–ic is–is h–sag ep. hum. ep. fem. sph–sph s. zap. s. ruky
40,48 28,24 28,24 24,60 18,36 7,34 10,20 7,80 5,80 8,04
42,00 30,00 29,80 27,00 21,40 7,60 10,80 8,10 6,10 8,40
68
38,00 26,60 25,40 22,80 17,20 7,10 9,70 7,40 5,50 7,50
s 1,79 2,47 1,43 1,37 1,76 0,38 0,40 0,36 0,32 0,44
V 4,54 9,13 5,24 5,79 9,49 5,29 3,98 4,65 5,57 5,21
s
V 2,61 2,17 1,73 1,92 1,33 0,33 0,41 0,40 0,29 0,38
s
6,70 8,04 6,43 8,13 7,37 4,68 4,16 5,36 5,02 4,67
V
1,60 1,61 1,76 1,61 1,74 0,18 0,45 0,26 0,22 0,41
3,96 5,70 6,22 6,55 9,48 2,47 4,44 3,39 3,86 5,10
Příloha 5. Obvodové rozměry dle herních rolí
OBVODY othm othx břicho glut. paže–r. paže–k. předl. záp. stehno–glut. stehno–stř. lýtko–max. lýtko–min.
x 92,04 84,01 78,62 95,79 28,00 31,72 25,70 16,44 54,99 51,68 36,89 22,78
x max. 103,70 96,50 86,40 105,20 33,10 37,10 28,20 17,90 62,40 61,30 42,10 26,40
OBRÁNCI x min. 83,20 74,80 70,50 87,90 23,10 26,70 22,50 15,40 48,50 43,50 32,70 20,60
s 5,18 5,01 4,61 5,25 2,25 2,68 1,59 0,75 3,91 4,35 2,30 1,24
V 5,63 5,96 5,87 5,48 8,04 8,46 6,18 4,54 7,11 8,42 6,23 5,44
x max. 105,00 96,20 88,10 110,60 32,00 36,10 28,50 18,70 64,30 60,90 40,20 24,30
ÚTOČNÍCI x min. 79,00 75,80 66,70 85,00 23,00 26,00 21,70 14,10 48,20 42,00 31,20 19,80
s 5,92 4,91 4,75 5,52 2,22 2,29 1,46 0,96 3,67 4,00 2,08 1,12
V 6,51 5,86 6,14 5,85 8,09 7,31 5,83 5,87 6,70 7,74 5,75 5,05
OBVODY othm othx břicho glut. paže–r. paže–k. předl. záp. stehno–glut. stehno–stř. lýtko–max. lýtko–min.
x 90,96 83,85 77,32 94,44 27,44 31,26 25,13 16,39 54,76 51,65 36,14 22,27
69
OBVODY othm othx břicho glut. paže–r. paže–k. předl. záp. stehno–glut. stehno–stř. lýtko–max. lýtko–min.
x 94,34 86,40 78,70 92,84 27,82 31,34 25,24 16,68 56,48 52,46 37,36 22,92
x max. 103,50 93,00 87,00 97,60 30,70 33,10 27,20 17,80 61,80 55,20 39,00 23,80
BRANKÁŘI x min. 87,20 80,50 70,60 89,50 25,60 30,00 23,30 15,70 53,60 49,60 36,20 22,10
70
s 6,42 5,46 6,19 3,27 2,05 1,36 1,42 0,80 3,21 2,08 1,50 0,72
V 6,81 6,32 7,86 3,52 7,36 4,35 5,64 4,80 5,69 3,96 4,01 3,14
Příloha 6. Kožní řasy dle herních rolí
K. ŘASA tvář brada hrud. 1 hrud. 2 suprail. břicho patella biceps předl. triceps subscap. lýtko 1 stehno lýtko 2
x 4,28 3,10 3,70 4,92 8,30 9,18 7,08 3,28 4,04 7,54 7,72 4,60 9,62 7,46
x max. 6,00 9,00 8,00 16,00 19,00 19,00 29,00 11,00 8,00 15,00 19,00 13,50 22,00 25,00
OBRÁNCE x min. 0,50 2,00 2,00 2,50 3,00 4,00 3,00 1,50 2,00 3,00 5,00 2,00 4,50 3,50
s 1,20 1,65 1,55 2,89 3,54 4,55 5,08 2,12 1,36 2,93 2,86 2,50 4,06 4,57
V 28,03 53,09 42,02 58,80 42,67 49,52 71,69 64,54 33,69 38,85 37,07 54,44 42,15 61,30
x 4,36 2,44 3,46 4,11 7,72 7,67 5,99 2,64 3,40 6,83 6,83 3,47 8,90 5,19
x max. 7,00 5,00 7,00 8,00 20,00 17,00 14,00 8,00 7,50 18,00 14,00 8,00 20,00 15,00
ÚTOČNÍK x min. 3,00 2,00 2,00 2,00 3,50 3,00 2,50 1,00 2,00 2,00 4,00 1,50 3,00 2,50
s 1,09 0,73 1,22 1,55 4,15 4,01 2,71 1,21 1,05 3,32 2,30 1,52 3,61 2,79
V 25,01 30,05 35,24 37,58 53,76 52,24 45,24 45,88 30,99 48,54 33,60 43,81 40,54 53,63
K. ŘASA tvář brada hrud. 1 hrud. 2 suprail. břicho patella biceps předl. triceps subscap. lýtko 1 stehno lýtko 2
71
K. ŘASA x tvář brada hrud. 1 hrud. 2 suprail. břicho patella biceps předl. triceps subscap. lýtko 1 stehno lýtko 2
4,80 2,30 3,50 4,30 9,40 7,90 6,90 2,80 3,30 7,80 7,80 3,30 9,00 4,90
x max. 7,00 3,00 4,50 6,00 16,00 12,00 9,00 4,00 4,00 10,00 13,00 5,00 13,50 9,50
BRANKÁŘ x min. 4,00 1,50 2,00 3,00 6,00 3,50 5,00 2,00 2,00 5,00 5,00 2,00 5,50 3,00
72
s 1,30 0,67 1,00 1,10 3,91 3,32 1,60 1,10 0,84 1,92 3,27 1,10 2,92 2,68
V 27,16 29,17 28,57 25,48 41,61 42,08 23,14 39,12 25,35 24,66 41,94 33,20 32,39 54,67
Příloha 7. Vybrané normalizační indexy dle herních rolí
EKTO
MEZO
ENDO
ROHRERŮV I.
WHR Brankář
BMI
Útočník Obránce
TUK % (MATIEGKA)
SVALY % (MATIEGKA)
KOSTRA % (MATIEGKA)
T.HMOTNOST
T.VÝŠKA -0,80
-0,60
-0,40
-0,20
73
0,00
0,20
0,40
0,60
0,80
Příloha 8. Komparace herních rolí na základě statistické analýzy – LSD test
ENDO
MEZO
EKTO
WHR
BMI
TUK %
SVALY %
KOSTRA %
T. HMOTNOST
T. VÝŠKA
(Hladina významnosti: p < 0,05000) Brankář Obránce Útočník 0,980094 0,590991 Brankář 0,351167 Obránce 0,980094 0,590991 0,351167 Útočník 0,598227 0,749409 Brankář 0,119951 Obránce 0,598227 0,749409 0,119951 Útočník 0,489072 0,979763 Brankář 0,182413 Obránce 0,489072 0,979763 0,182413 Útočník 0,152181 0,100870 Brankář 0,743622 Obránce 0,152181 0,100870 0,743622 Útočník 0,756517 0,647142 Brankář 0,159912 Obránce 0,756517 0,647142 0,159912 Útočník 0,315640 0,965982 Brankář 0,074450 Obránce 0,315640 0,965982 0,074450 Útočník 0,440125 0,902767 Brankář 0,098469 Obránce 0,440125 0,902767 0,098469 Útočník 0,456418 0,459298 Brankář 0,966186 Obránce 0,456418 0,459298 0,966186 Útočník 0,590736 0,274103 Brankář 0,319635 Obránce 0,590736 0,274103 0,319635 Útočník 0,221865 0,211462 Brankář 0,997298 Obránce 0,221865 0,21146 0,997298 Útočník
74
