UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra společenských věd

Jakub Zlínský

Politický systém na Kubě a jeho vývoj v historickém kontextu

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. David Hampl, Ph.D.

Olomouc 2015

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Olomouci dne 7. 4. 2015 _______________________

Děkuji Mgr. Davidu Hamplovi, Ph.D., za odborné vedení mé bakalářské práce. Především děkuji za připomínky a cenné rady při její tvorbě. Děkuji také za jeho čas, který mi poskytl při odborných konzultacích.

Obsah ÚVOD ..........................................................................................................................6 1 Totalitní systém ........................................................................................................7 1.1 Definice totalitního systému ............................................................................................7 1.2 Totalitní systém a jeho legitimita .....................................................................................9 1.2.1 Koncepce legitimity ..................................................................................................9 1.2.2 Koncepce a typy legitimity v totalitních systémech ................................................. 10 1.3 Udržení moci v totalitním systému ................................................................................ 10

2 Politicko-geografická charakteristika .................................................................... 12 2.1 Geografická poloha ....................................................................................................... 12 2.2 Flóra a fauna ................................................................................................................. 12 2.3 Administrativní členění ................................................................................................. 13 2.4 Obyvatelstvo ................................................................................................................. 13 2.5 Hospodářský vývoj ........................................................................................................ 14 2.6 Politický systém ............................................................................................................ 14

3 Historické souvislosti .............................................................................................. 15 3.1 Příchod prvních Evropanů ............................................................................................. 15 3.1.1 Počátky španělské kolonizace ................................................................................. 15 3.1.2 Nedostatek pracovních sil ....................................................................................... 16 3.1.3 Vývoj v 16. a 17. století .......................................................................................... 17 3.1.4 Reformy a obsazení Havany ................................................................................... 18 3.2 Ekonomický růst a počátky bojů za nezávislost.............................................................. 19 3.2.1 Válka za nezávislost ............................................................................................... 20 3.2.2 Angažovanost USA ................................................................................................ 21 3.3 Svobodný stát bez suverenity......................................................................................... 22 3.3.1 Formování politické scény ...................................................................................... 22 3.3.2 Počátek diktatury .................................................................................................... 23

4 Politický vývoj na Kubě ve 2. polovině 20. století.................................................. 25 4.1 Batistova diktatura......................................................................................................... 25 4.2 Castrova revoluce .......................................................................................................... 26 4.2.1 Formování nové vlády ............................................................................................ 27 4.2.2 Počátek spolupráce se SSSR ................................................................................... 28 4.2.3 Zátoka sviní ............................................................................................................ 30 4.3 Karibská krize ............................................................................................................... 31 4.3.1 Emigrace a hospodářské problémy .......................................................................... 33

4.4 Posilování režimu .......................................................................................................... 34 4.5 Vývoj v 90. letech 20. století ......................................................................................... 35

5 Kubánský politický systém..................................................................................... 37 5.1 Kubánská ústava ........................................................................................................... 37 5.2 Charakteristika politického systému Kuby ..................................................................... 39 5.3 Žádná možnost volby .................................................................................................... 39

6 Současná politická situace na Kubě ....................................................................... 41 6.1 Disidenti a projekt Varela .............................................................................................. 41 6.2 Hledání spojenců ........................................................................................................... 42 6.3 Předání moci ................................................................................................................. 42 6.4 Současnost .................................................................................................................... 43

Závěr .......................................................................................................................... 45 Prameny a literatura ................................................................................................. 47 Elektronické zdroje ................................................................................................... 48 Seznam použitých zkratek ........................................................................................ 49 Seznam příloh ANOTACE

ÚVOD Hlavním cílem této práce je charakterizovat kubánský politický systém a jeho vývoj v historickém kontextu. Budeme využívat především metodu analýzy a také metodu diachronní komparace. Celá práce je rozdělena do šesti hlavních kapitol. První kapitola se věnuje definici totalitních systémů. Budeme se v ní zabývat také problematiku jejich legitimity a způsobem udržení moci v těchto systémech. Druhá kapitola této práce je zaměřena na politicko-geografickou charakteristiku Kuby. Významným historickým okamžikům z koloniálního období Kuby se věnuje třetí kapitola. Čtvrtá kapitola nám přiblíží důležité události, které ovlivnily kubánský politický vývoj ve druhé polovině 20. století. Zaměříme se především na kubánskou revoluci a na následné vztahy mezi Kubou, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými, které měly vliv na chod kubánského hospodářství. Vývoj těchto vztahů sledoval s obavami celý svět. Pátá kapitola je věnovaná charakteristice kubánského politického systému. Určíme v ní také, zda se na Kubě jedná o totalitní či autoritářský režim. Šestá kapitola je pak zaměřena na politickou situaci ve 21. století na tomto ostrově. Zabývat se budeme snahami opozice, nutnou změnou na pozici nejmocnějšího muže Kuby a počátkem reforem v oblasti ekonomiky státu. S tím úzce souvisí snaha o navazování nových spojenectví v hospodářské oblasti a také zlepšení vztahů mezi Kubou a Spojenými státy americkými. Problematikou totalitních a autoritářských režimů se zabývá celá řada jak českých tak zahraničních odborníků. V této práci využijeme díla jako Teorie a praxe nedemokratických režimů od autorů Balíka a Kubáta a pak také dílo Přehled moderních politologických teorií, jehož autorem je Blanka Říchová. Vycházet budeme především z prací Carla Joachima Friedricha, Zbigniewa Brzezinského a také Juana Josého Linze. Při získávání potřebných informací o historii a politickém systému Kuby, budeme čerpat z děl českých historiků, kterými jsou Vladimír Nálevka a Josef Opatrný. Dále pak využijeme například díla od Petra Chalupy a Richarda Gotta.

6

1 Totalitní systém I dnes ve 21. století stále existují státy, jejichž politické systémy nemůžeme pokládat za demokratické. Jedním z takových států je i právě Kuba, která bývá velmi často kritizována, za svou současnou podobu politického systému. Ten negativně ovlivňuje možné navazování vztahů s dalšími státy a taktéž velmi zasahuje do života všech Kubánců. Proto je také hlavním tématem této první kapitoly totalitní systém. Zaměříme se na jeho hlavní znaky a také na problematiku jeho legitimity. Dále se budeme zabývat také možností udržení moci v těchto nedemokratických systémech.

1.1 Definice totalitního systému V moderní politické vědě je totalitarismus chápán jako pojem, označující především způsob vykonávání politické moci. Jde tedy o typ politického režimu. V minulosti se o přesnou definici pokoušelo velké množství odborníků z celého světa. První definice se začaly objevovat ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. V tomto období se problematice totalitarismu věnoval Raymond Aron v Evropě a ve Spojených státech amerických to byly hlavně Ernst Fraenkel, Sigmund Neumann a Franz Neumann. V jejich studiích najdeme mnoho společných bodů. Mezi ně patří hlavně maximálně centralizovaná politika, snaha o úplné ovládnutí všech sfér společnosti a časté využívání teroru. Vycházejí především ze zkoumání systému nacistického Německa.1 V době po druhé světové válce přichází hlavní období zkoumání totalitních režimů. V roce 1956 Carl Joachim Friedrich a Zbigniew Brzezinsky vydaly knihu s názvem Totalitní diktatura a autokracie. V tomto díle formulovali definici totalitního režimu, která se stala základem i pro jeho současné výzkumy. Definice je založena na šesti bodech, které vymezují hlavní znaky typické pro totalitní režim:2 1. Existuje oficiální ideologie. 2. Strana s jedním vůdcem ovládá politický i společenský život. 3. Strana či vláda ovládá také ozbrojené síly ve státě. 4. Tisk, televize, rozhlas jsou pod striktní kontrolou. 5. Společnost je kontrolována tajnou policií. 6. Hospodářství je centrálně plánované.

1

BALÍK Stanislav a KUBÁT Michal. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012, s. 41-42 2 Tamtéž s. 43

7

Odlišné pojetí a nové znaky totalitarismu přinesly také filosofka Hannah Arendtová a italský politolog Giovanni Sartory. Klíčová vlastnost totalitního režimu pro Arendtovou je jeho ideologie a snaha státu proniknout do života celé společnosti i za pomoci teroru. Výsledkem má být vznik „nového člověka“, který bude zcela podřízen státu. Giovanni Sartory rozlišoval nově dvě fáze v průběhu budování totalitních systémů. První fáze je prosazování totalitního režimu, doprovázená terorem, čistkami nebo vyhlazovacími tábory. Druhá fáze je stabilizační, kterou považuje stále za totalitní i bez již zmíněných postupů. Hlavní podstata totalitního režimu zůstává stejná. V díle Teorie a praxe nedemokratických režimů shrnují autoři S. Balík a M. Kubát nezbytné znaky pro totalitní režim, vycházející z výzkumů především výše zmíněných odborníku v sedmi bodech:3 1. Totalitní režim je typický pro společnost s masovým charakterem, který se snaží deformovat. Usiluje, aby se člověk stal izolovaným prvkem. Potlačuje tradiční společenské struktury. 2. Typická je existence jedné politické strany nebo hnutí, které ovládá celou politickou scénu i život lidí ve státě. Ovládá ozbrojené státní složky, má také informační monopol. 3. V čele hnutí či strany stojí všemocný vůdce. Typická je také jednoznačná anti-náboženskost. Vládnoucí strana ovšem využívá mnoho náboženských prvků k udržení své legitimity. 4. Vůdčí ideologii je podřízena celá společnost. Ideologie má absolutní charakter, ospravedlňuje všechny použité prostředky k dosažení cíle. Hlavní představitelé ideologie mají o sobě mesianistické mínění. 5. Pro režim je nutná aktivní účast občanů ve veřejném životě. Podmínkou totalitního režimu je jeho dynamičnost. Statičnost režim vede k zániku. Nutné je také zvolit objekt zájmu, čímž se stává vládnoucí strana. Typické jsou kádrové čistky a vyhledávání protistátních aktivit. 6. Typická je existence tajné policie, která kontroluje společnost. Celá společnost je ovládána pomocí psychického i fyzického teroru. 7. Cílem je také díky ideologii vytvořit člověka, který se zbaví všeho starého, netotalitního. Nový člověk bude vrcholem jsoucna.

3

BALÍK Stanislav a KUBÁT Michal. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012, s. 44-47

8

1.2 Totalitní systém a jeho legitimita Legitimita neboli „zákonnost, oprávněnost“4 je nezbytnou vlastností každé politické moci. Tento pojem souvisí jak s demokratickými režimy tak i s těmi nedemokratickými. Na důležitost legitimity se může nahlížet ze dvou stran. První stranou jsou vládnoucí a tou druhou ovládaní. Pro vládnoucí je legitimita velmi prospěšná. Pomáhá udržovat stabilitu systému a také má velký vliv na dobu jeho trvání. Díky ní není potřeba užívat teroru a dalších donucovacích prostředků. Všeobecně zvyšuje účinnost a efektivnost politické moci. Úzce také souvisí s dosahováním vytyčených politických cílů. Z pohledu ovládaných rozlišujeme situaci v demokratických a nedemokratických režimech. Lid žijící v demokratické společnosti, vnímá jako hlavní výhodu legitimity to, že se podílí a ovlivňuje veřejnou a politickou situaci v daném státě. Jistou výhodu nalezneme i v legitimitě nedemokratických režimů, kde se lid velmi soustředí na dodržování státních legitimačních požadavků. Tím vytváří na stát tlak.5

1.2.1 Koncepce legitimity Za zakladatele moderního pojetí legitimity považujeme německého sociologa Maxe Webra. U pojmu legitimita se setkáváme se čtyřmi koncepcemi. První je tradiční koncepce, u které legitimita vychází především z prokázání božského původu, inspirace, nebo poslání a tradice. Ve druhém pojetí je za hlavní podmínku legitimity považována možnost aktivní účasti obyvatel na politickém dění ve státě. Důležitá je aktivita obyvatel a jejich dobrovolné rozhodování. Tímto je získávána jejich důležitá podpora. Třetí koncepce přirovnává legitimitu k přesvědčení. Vládnoucí skupina musí být přesvědčena o správném fungování vlády. Ostatní obyvatelé nemusí souhlasit s jejich názory. Důležité je pro vládce to, že nemají společnou jednotnou vizi o lepší formě vlády. Podstatou této koncepce je přesvědčování, že aktuální politická struktura je pro lid nejvýhodnější. Poslední čtvrtá koncepce vychází ze samotné existence panství. Neexistuje jeho další alternativa. Důležitá je komunikace, díky které je lid přesvědčován o jeho silném postavení. 6

4

Slovník cizích slov. 2. vyd. Praha: Baronet, 2005, s. 199 BALÍK Stanislav a KUBÁT Michal. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012, s. 89 6 Tamtéž s. 86-87 5

9

1.2.2 Koncepce a typy legitimity v totalitních systémech Legitimita není tedy spojena pouze s demokratickými režimy. Stejně tak se částečně týká i těch nedemokratických. Pro tyto režimy je typická především třetí koncepce legitimity. Hlavní roli zde tedy hraje vládnoucí skupina, která považuje režim za závazný a správný. Početnost skupiny nehraje významnou roli. Důležitá je také absence společné představy o změně u samotných obyvatel. Existence této alternativy vede většinou k pádu režimu, stejně jako když vládnoucí skupina přestane být přesvědčena o správnosti jejich vlády. Tyto informace nám dokládají, že i v totalitním režimu se setkáváme s jistou legitimitou. Tu můžeme také rozdělit do několika typů. V totalitních režimech je to především legitimita teologická, ideologická a ritualistická. Teologická legitimita je založená především na dosažení vytyčeného ideologického cíle. Není důležitý aktuální stav společnosti. Důležitý je pouze výsledek. Pro totalitní režimy je samozřejmě základ jejich ideologie. To je důvod, proč je ideologická legitimita velmi významná. Každé její napadení, které by mohlo ohrožovat funkčnost režimu je okamžitě potrestáno. Třetí typ legitimity vychází z toho, že řada totalitních režimů fungovala v rozporu s tím, co udává jejich ideologie. Nutností bylo tedy předstírat opak. K tomu účelu slouží právě rituály. Jako příklad můžeme uvést povinnosti občanů účastnit se voleb, oslav významných výročí, nebo speciálních brigád.7

1.3 Udržení moci v totalitním systému Udržení moci je problémem všech druhů politických systémů a vlád. Udržením moci a úspěchem totalitních režimů se zabývalo mnoho politických odborníků. Jednou z prací, která se zabývala tímto tématem, je teorie komunikace, jejímž autorem je Karl Wolfgang Deutch. Ve své práci přirovnává vládnutí spíše k problematice řízení. Zdůrazňuje důležitost komunikace a správného přenosu informací. Jazyk je součástí komunikace. Právě s ovládnutím jazyka společnosti úzce souvisí i úspěch totalitních režimů. Jazyk je totiž nástrojem myšlení a je-li vládci ovládán, stává se společnost lehce zmanipulovanou. Slouží také pro vytvoření masové společnosti, která je lépe ovladatelná než samotní jednotlivci. Typické je užívání cenzury a upravování si jazyka pro politické potřeby režimu.8

7

BALÍK Stanislav a KUBÁT Michal. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012, s. 95-97 8 VÁŇA, Tomáš. Jazyk a totalitarismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 5

10

Totalitní jazyk se stává součástí celé společnosti. Je nutné dbát na jeho užívání. Nesprávné užívání může narušovat celkovou funkčnost režimu. Tento jazyk se vyznačuje několika typickými rysy. Totalitní jazyk je většinou jednoduchý. Nevyžaduje žádné náročné přemýšlení a poskytuje jasné a stručné odpovědi na otázky. Velmi důležité je, že jasně udává, co je pro společnost dobré a špatné. Častý je také vznik zcela nových slov nebo pozměnění významu slov starých. Typické je využívání symbolů např. (například) pro označování hrozeb a nepřátel režimu. Nevyužíváním totalitního jazyka se člověk dostává mimo společnost.9

9

VÁŇA, Tomáš. Jazyk a totalitarismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 84-87

11

2 Politicko-geografická charakteristika V této kapitole se zaměříme nejprve na informace o přírodních podmínkách, které panují na Kubě. Dále se budeme zabývat vývojem kubánského obyvatelstva, hospodářství a také základními rysy současného politického systému. Politický vývoj na tomto ostrově značně ovlivnil jak složení a počet kubánského obyvatelstva, tak podobu a funkčnost hospodářství této země.

2.1 Geografická poloha Kuba je tropický ostrov, jehož oficiální název je Kubánská republika. Leží mezi Karibským mořem a Severním Atlantským oceánem, přibližně na 22° severní zeměpisné šířky a na 80° západní zeměpisné délky. Je součástí skupiny ostrovů zvaných Velké Antily. Z této skupiny je svou rozlohou největším ostrovem. Pobřeží Kuby je velmi členité. Kolem hlavního ostrova je velké množství malých ostrůvků a souostroví. Hlavním a zároveň největším městem Kuby je Havana, která se nachází v severozápadní části ostrova. Svou polohou Kuba spadá do tropického podnebného pásu. Typické je tedy střídání období sucha s obdobím dešťů. S obdobím dešťů souvisí i každoroční výskyt hurikánů. Celková rozloha Kuby je 110 860 km2. Délka pobřeží je přibližně 3750 km. Od amerického Kay Westu na Floridě je Kuba vzdálena asi 150 km. Povrh Kuby je převážně rovinatý, pouze na jihovýchodě nalezneme hory. Nejvyšším bodem s výškou 2005 m n. m. je hora Pico Turquino.10

2.2 Flóra a fauna Rostlinstvo i živočišstvo Kuby odpovídá tropické podnebnému pásu. Nejtypičtější kubánskou rostlinou je palma královská. V dnešní době je už chráněným druhem. Díky svému hojnému výskytu hlavně v minulosti je součástí kubánského národního znaku. Další typické rostliny jsou ceiba, kaktus a několik druhů cykasů. V nížinách převládá pás savan. Ve vyšších polohách jsou to především borové háje. Živočišstvo je na Kubě velmi rozmanité. Je zde velký počet druhů nejrůznějšího hmyzu. Žijí zde netopýři, hadi a také několik druhů ještěrek a krokodýlů. Nalezneme zde krokodýla kubánského a krokodýla amerického. Hojně se na Kubě vyskytuje také vodní ptactvo. Vody kolem ostrova jsou také

10

Central Intelligence Agency: CIA.gov: The World Factbook [online]. The World Facktbook: Cuba. [cit. 2015-2-8] Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cu.html

12

plné života. Typický je výskyt žraloků, murén, barakud a nejrůznějších korálových rybiček. Významný je také výskyt garnátů, langust a krabů.11

2.3 Administrativní členění Kubánská republika je rozčleněna celkem do patnácti provincií a jednoho zvláštního okrsku, kterým je ostrov Isla dela Juventud. Dále se člení ještě do 169 okresů. Zvláštním případem je provincie Guantánamo, ve které se nachází vojenská námořní základna USA (Spojené státy americké).12

2.4 Obyvatelstvo Počátek značného zvyšování kubánského obyvatelstva je spojován především s 18. stoletím, kdy došlo k velkému hospodářskému rozvoji ostrova. Do té doby žilo na Kubě zhruba jen 171 000 obyvatel. V roce 1861 byl celkový počet obyvatel přibližně 1,3 milionu. O třicet let později to bylo už o dvě stě tisíc více. Větší polovinu tvořilo obyvatelstvo bílého původu. Vliv na přírůstek obyvatel mělo také osamostatnění Kuby a obrovské imigrační vlny. Od počátku 20. století se za třicet let na Kubu přistěhovalo přibližně 1, 25 milionu lidí. Velké množství imigrantů pocházelo z Evropy. V tomto období byl počet obyvatel asi čtyři miliony. Růst nezastavila ani porevoluční emigrace části obyvatel v 60. letech. V roce 1977 žilo na Kubě již 9,7 milionu obyvatel a v roce 1998 jejich počet převyšoval už jedenáct milionů.13 V roce 2012 byl celkový počet obyvatel Kuby 11 167 325 miliónů.14 Většinu kubánského obyvatelstva tvoří potomci afrických otroků a španělských kolonizátorů. Tato skupina tzv. (takzvaných) mulatů tvoří asi 50 % obyvatelstva Kuby. Druhou nejpočetnější skupinou je bělošské obyvatelstvo. Už méně je na ostrově zastoupeno obyvatelstvo černošské. Nejmenší podíl na celkovém počtu obyvatel mají Asiaté.15

11

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 99-100 GEOHIVE: Population statistics[online]. © 1996-2015 [cit. 2015-3-1]. Cuba. Dostupné z: http://www.geohive.com/cntry/cuba.aspx 13 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 83-84 14 GEOHIVE: Population statistics[online]. © 1996-2015 [cit. 2015-3-1]. Cuba. Dostupné z: http://www.geohive.com/cntry/cuba.aspx 15 CzechTrade: BussinesInfo.cz: oficiální portál pro podnikání a export [online]. © 1997–2015 [cit. 2015-2-8]. Kuba: Základní informace o teritoriu. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/kuba-zakladni-informace-o-teritoriu-18884.html 12

13

2.5 Hospodářský vývoj Kubánské hospodářství bylo v minulosti úzce spjato se španělskou a americkou nadvládou. Bylo založeno především na pěstování cukrové třtiny, kávy a tabáku. Velkou proměnu přinesla však kubánská revoluce v roce 1959. Nové vedení země začalo znárodňovat majetek zahraničních investorů především z amerického území, což mělo za následek uvalení americké hospodářské blokády na Kubu. Nutností bylo proto navázání spolupráce se SSSR (Svaz sovětských socialistických republik). V roce 1972 vstoupila Kuba do hospodářské organizace RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) a začala spolupracovat se zeměmi východního bloku. Pro Kubu byl velmi důležitý dostatek ropy, kterou dodával Sovětský svaz. Spolupráce probíhala i s tehdejším Československem, odkud Kuba získávala např. konstrukční ocel, strojírenské výrobky a také chmel a slad. Obrovské problémy přinesl Kubě rozpad SSSR, po kterém musela hledat nové země k hospodářské spolupráci. Východiskem byla ekonomická orientace na země třetího světa.16 Výrazná změna přišla v roce 2002, kdy bylo vládou schváleno snížení produkce cukrové třtiny. Tato plodina přestala být pro Kubu tak významná jako v minulosti. Hlavní problém byl ve velké brazilské konkurenci a celkové změně světového trhu. Mnohem více se také začaly využívat nejrůznější cukerné náhražky. Nejdůležitějším odvětvím se tak pro kubánskou ekonomiku stal neustále se rozvíjející turistický průmysl.17

2.6 Politický systém Kubánská republika je státem, který je stále ovládán totalitním režimem. Hlavní roli zde na politické scéně hraje Komunistická strana Kuby, která je také jedinou zákonem povolenou stranou na Kubě. Základním stavebním kamenem politického sytému je ústava z roku 1976. Hlavou státu je od roku 2008 Raúl Castro, který funkci převzal po svém starším a známějším bratru Fidelu Castrovi.18 Podrobněji se politickému systému v této zemi budeme věnovat v kapitole s názvem Kubánský politický systém.

16

CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 94-95 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 396 18 Central Intelligence Agency: CIA.gov: The World Factbook [online]. The World Facktbook: Cuba. [cit. 2015-2-8] Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cu.html 17

14

3 Historické souvislosti Historie Kuby je neodmyslitelně spjata s dlouholetým působením evropských kolonizátorů v této části světa. Skutečnost, že byl tento karibský ostrov téměř čtyři sta let španělskou kolonií, mělo velký vliv na celkový vývoj této země, ať už v oblasti politické, hospodářské, či ve složení obyvatelstva. V této kapitole se nejprve zaměříme na důležité události a také problémy, které doprovázely průběh španělské kolonizace. Následně si přiblížíme situaci, která zde panovala před ukončením španělské nadvlády a také průběh první poloviny 20. století, jenž byl předzvěstí nastolení politického režimu, který funguje na tomto ostrově dodnes. Začátek 20. století je také dobou, ve které můžeme zaznamenat počátek vytváření negativního postoje k politice USA z kubánské strany.

3.1 Příchod prvních Evropanů Objevení Ameriky na konci 15. století velmi úzce souvisí také s příchodem Evropanů na Kubu. Při hledání západní cesty do Indie, která měla sloužit k získávání koření a drahých kovů výprava pod španělskou vlajkou doplula až do Karibiku. „Dne 27. října 1492 se u severovýchodního pobřeží Kuby objevily tři lodě pod velením janovského plavce Kryštofa Kolumba.“19 Všichni účastníci výpravy byli přesvědčeni o jejím úspěchu a do vnitrozemí ostrova bylo vysláno několik průzkumníků. Dnešní jméno ostrova bylo odvozeno od původního indiánského názvu Cubagua, v překladu Naleziště zlata.20

3.1.1 Počátky španělské kolonizace Na počátku 16. století začíná španělská kolonizace nově objeveného území. Místem odkud lodě vyjížděly mapovat pevninu a nové ostrovy byla Espaňola, dnešní Haiti. Samotná kolonizace Kuby se datuje do roku 1509, kdy byla vyslána výprava na zmapování kubánských břehů, jejichž část nebyla ještě přesně prozkoumána. Kryštof Kolumbus byl přesvědčen o propojení Kuby s pevninou. Tato plavba ovšem prokázala, že se jedná o ostrov. Tehdejší guvernér Espaňoly Colón vyslal na Kubu v roce 1510 první kolonizační výpravu. Velitelem této výpravy byl Diego Velázquez, který měl vykonávat funkci guvernéra a také adelantada. „Tento titul se od dob reconquisty na Pyrenejském poloostrově uděloval osobám, jež měly za úkol dobýt na vlastní náklady nové území a vybudovat tam civilní správu. Kontrola získaného regionu měla pak adelantadovi zaručit 19 20

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 10 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 61

15

ekonomické výhody a úhradu vynaložených prostředků.“21 Španělé připluli na Kubu již s jistými negativními zkušenostmi z Espaňoly, na které došlo v průběhu kolonizace k rychlému vymírání domorodých obyvatel. Domorodci měli být využíváni především jako pracovní síla. Cílem kolonizátorů bylo tedy zachovat přátelské vztahy s kubánskými domorodci. Dosažení vytyčeného cíle však bránily velké počty původních obyvatel, kteří uprchli při kolonizaci Espaňoly a usadili se ve východní části Kuby. Byli pevně rozhodnuti zastavit španělskou kolonizaci ostrova. Po několika měsících bojů indiáni španělům podlehli. Rychlý průběh ovládnutí východu Kuby přinesl Valezquézovi nové pravomoci. Od Ferdinanda Aragonského získal právo rozdělovat půdu a také indiány, kteří na ní žili mezi jednotlivé účastníky výpravy. Tato pravomoc přispěla k rychlému snižování počtu domorodých obyvatel na východě Kuby. Těžce pracující indiáni podléhali zavlečeným evropským nemocem. Reakcí na tento závažný problém byl plán ovládnutí celého ostrova. Roku 1514 byla už většina území Kuby pod nadvládou Španělů.22 V této době se Kuba stala zásobovací základnou. Vyjížděly odtud četné výpravy Španělů s cílem zkoumat okolní ostrovy a pevninu. Jedna z těchto výprav měla také za cíl dobýt bohatou aztéckou říši na pevnině. Velitelem se stal Hernando Cortés, kterému se vytyčený cíl podařilo splnit. Tento úspěch však znamenal, že Kubu opustilo velké množství kolonistů, což mělo za následek vznik krize. Jejich menší počet vytvořil příležitost pro domorodé obyvatelstvo, které vycítilo možnost vzepřít se Španělské nadvládě a začalo se bouřit. Velkým problémem bylo také to, že obyvatelé malých okolních ostrovů pomáhali pirátům většinou z Francie a Holandska. Španělé s původními obyvateli sváděli dlouhou dobu boje, ve kterých nakonec sehrála nejdůležitější roli epidemie neštovic. Po jejím vypuknutí došlo k výraznému snížení počtu domorodců a Španělé opět plně ovládnuli ostrov.23

3.1.2 Nedostatek pracovních sil Rychlé snižování počtu indiánských otroků ať už zabitím, útěkem nebo následkem mnoha nových nemocí znamenalo pro Španělsko velký ekonomický problém. Rychle museli najít způsob jak na Kubu vrátit dostatek pracovní síly pro obdělávání půdy a také pro těžbu nerostů. „Otroci měly být dováženi ze zemí tak vzdálených, že nebudou mít naději na útěk, a měli mít barvu tak odlišnou, že budou okamžitě rozpoznáni, pokud 21

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 13 Tamtéž s. 12-16 23 Tamtéž s. 17-18 22

16

se pokusí uprchnout.“24 Ve španělském království byli afričtí otroci využíváni již dříve. Nařízení o možnosti příjezdu černých otroků na Kubu pochází z roku 1527. Obchod s otroky po pomalejším začátku rychle rostl a na sklonku 16. století dosahoval jejich počet dvanácti tisíc a o sto let později, tvořili již polovinu z veškerého obyvatelstva na ostrově. Tak velký počet začal vzbuzovat u obyvatel obavy z možné vzpoury otroků. Spojení černošských otroků s původními indiány a s piráty, kteří často napadali kubánské přístavy, mohlo pro Kubu znamenat vznik velkých problémů. Dovážení otroků z Afriky, trvalo přes tři sta let a výrazně tak ovlivnilo život a kulturu na Kubě. Za toto období bylo na ostrov celkem přivezeno asi jeden milion afrických otroků.25

3.1.3 Vývoj v 16. a 17. století V průběhu 16. století se Kuba stala velmi důležitým strategickým bodem pro spojení s Evropou. Bylo to hlavně díky její výhodné geografické poloze. „Lodě, které pluly přes Atlantik západním směrem ze severoafrického pobřeží, se díky převládajícím větrům dostávaly na jižní pobřeží Kuby u Santiaga. Lodě, které vyplouvaly z Havany na severním pobřeží, byly s podobnou lehkostí poháněny větry směrem na východ přes Bahamy, s využitím západních větrů v zádech, které převládaly v severním Atlantiku.“26 Tato důležitost Havanského přístavu vyvolala fázi jeho mohutného opevňování. V okolí bylo postaveno několik pevností a také velká loděnice, která sloužila k výrobě a k opravám lodí. Kromě Havany bylo na ostrově ještě druhé centrum se jménem Santiago. Obě tato střediska se od sebe vzájemně odlišovala. Havana měla velmi silné vztahy se Španělskem, oproti tomu se Santiago soustředilo spíše na samotný Karibik. V něm se více prosazovaly jiné velmoci, především Anglie a Nizozemsko. Právě tyto odlišnosti nedovolovaly vytvořit v této době na ostrově jednotnou politickou situaci. Téměř od počátku 17. století se na Kubě vytvořily dva celky. Prvním byla Havana, tento celek byl menší, zahrnoval část pobřeží a blízké vnitrozemí. Druhý byl označován jako Cuba s centrem v Santiagu. Byl tvořen zbytkem ostrova.27 Tato situace předcházela změně, která nastala v karibské oblasti přibližně v polovině 17. století. Změna se týkala přerozdělení moci v této části světa v důsledku Třicetileté války v Evropě. Státy jako Francie a Anglie posílily své postavení, naopak

24

GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 46 Tamtéž s. 48-49 26 Tamtéž s. 24 27 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 19 25

17

Španělsko oslabilo. Ostrov Jamajka patřil nyní Anglii a na Espaňole se začaly ve velkém usazovat Francouzi. Pozice Kuby se tímto stala pro Španělsko velmi důležitou.28 Období 17. století znamenalo počátek růstu kubánského hospodářství. Obživu obyvatelům zajišťoval především chov dobytka a prasat, jejichž maso a další produkty prodávali. Do popředí se ale stále více dostávalo pěstování tabáku a cukrové třtiny, což přineslo Kubě v budoucnu velké bohatství. Ve dvou centrech ostrova Havaně a Santiagu docházelo zase k rychlému rozvoji služeb. Obstarávaly možnost opravy obchodních a válečných lodí, byla zde skladiště potravin a také možnosti různé zábavy pro námořníky a vojáky.29

3.1.4 Reformy a obsazení Havany V průběhu 18. století docházelo ke snaze o posílení pozic hlavních kubánských úředníků, kteří byli jmenováni španělským panovníkem. Nejsilnější postavení měl na ostrově generální kapitán, ke kterému se nově zřídila funkce královského poručíka. Ten se měl stát jeho zástupcem. Do té doby tuto funkci zastával starosta Havany, který byl do funkce volen nejvyššími zástupci kreolské populace. Další změnou bylo zbavení jednotlivých městských rad funkce přidělovat obyvatelům půdu. V těchto reformách nalezneme i snahu o vytvoření společností, které by měly monopol na obchod mezi Kubou a Španělskem. Tato situace by nastala, jakmile by společnosti uhradily příslušnou částku do státní pokladny. V roce 1740 se tak i stalo. Společnost Real Compaňía de Comercio de la Habana ovládla veškerý obchod, který probíhal mezi Havanou a Španělskem. Následné rozhodnutí ze Španělska určilo, že havanský přístav bude jediným místem na ostrově, kam budou moci obchodníci dovážet veškeré zahraniční zboží. Tento přístav se stal také jediným místem na ostrově, ze kterého se mohl vyvážet tabák a cukrová třtina.30 Svou roli sehrála Kuba i ve válce mezi Anglií a Francií v letech 1756-1763. Španělsko bylo zpočátku tohoto konfliktu neutrální, nakonec se ale přiklonilo na stranu Francie. Toto znepřátelení si Anglie vyvolalo následný útok na Kubu a v roce 1762 došlo k obsazení Havany britskými vojáky. Následně zde došlo k okamžitému zrušení všech obchodních omezení mezi Kubou a Británií. Mezi kreoly a Brity se vytvářelo obchodní partnerství, což velmi posílilo jejich sebevědomí. Británie nakonec po necelém roce Kubu 28

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 20-21 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 61 30 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 24-25 29

18

opustila. Na základě pařížské mírové smlouvy vyměnila tento ostrov za španělské území na Floridě. Tyto události vedly na ostrově k další a větší vlně reforem. Ty se měly týkat opět administrativní a také vojenské a hospodářské oblasti.31 Nejprve došlo na potrestání vysoce postavených úředníků a vojáků, kteří nesli hlavní odpovědnost za ztrátu ostrova. Tito lidí byli potrestáni vězením a ztrátou majetku. S příjezdem nového generálního kapitána dorazili na Kubu také přibližně dvě tisícovky španělských vojáků, kteří se měli starat o vedení jednotlivých obranných pevností na ostrově. Hlavním úkolem generálního kapitána a jednoho zvláštního pověřence Španělska bylo zajistit zvýšení příjmů. Bylo potřebné zajistit dostatek financí pro zvýšení obranyschopnosti Havany a jejího nejbližšího okolí. Do budoucna muselo být také finančně zajištěno celkové fungování celé kolonie. Prostředkem dosažení vyšších příjmů bylo rozšíření daně z prodeje základních potravin a spotřebního zboží, což vedlo k velké vlně odporu. Ta se postupem času značně zmírnila. Hlavně díky tomu, že budování nové obrany v Havaně, bylo mnohem více náročné, než se čekalo. Trvalo několik let a pro obyvatele vyšších vrstev se naskytla možnost pronajímání svých otroků na tuto práci, z čehož měli velké zisky. Největší změny se však chystaly v oblasti obchodu. Nejprve bylo umožněno obchodování s koloniemi patřících Anglii. Přijetí tohoto dekretu si vyžadovala velká poptávka po spotřebním zboží a také bylo nutné zajistit dostatek materiálu pro budování mnoha nových staveb na ostrově. Toto uvolnění obchodu však nebylo konečnou změnou. Další přišla společně se zavedením nového celního zákoníku. Nově bylo vytvořeno pásmo volného obchodu, které se týkalo všech španělských kolonií v této oblasti. Největší změnu však prodělala kubánská obchodní politika v roce 1778. V říjnu tohoto roku byl havanský přístav zcela zpřístupněn volnému obchodu. S touto změnou se otevřely mnohé možnosti pro rozvoj celkové ekonomiky na ostrově.32

3.2 Ekonomický růst a počátky bojů za nezávislost Největší ekonomický růst zaznamenal ostrov na přelomu 18. a 19. století. V tomto období došlo k masivnímu zvýšení produkce kávy a cukrové třtiny. Největší produkci cukrové třtiny obstarávala do té doby kolonie Saint Domingue patřící Francii. Pro tu se však stal osudný rok 1791, kdy zde došlo k obrovskému povstání otroků. Toto povstání bylo úspěšné především díky jejich masivní přesile. Černošské obyvatelstvo tvořilo přibližně 90 % veškeré populace v této kolonii. Důsledkem povstání bylo, že tato oblast 31 32

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 26-27 Tamtéž s. 27-29

19

zcela zmizela z map producentů cukru. Naskytla se tak možnost pro další země a jednou z nich byla právě Kuba. Došlo k velkému zvýšení počtu třtinových plantáží, které byly ve vlastnictví těch nejbohatších kubánských vrstev. Vedle cukru byla dalším produktem těchto plantáží melasa. Ta sloužila jako krmivo pro zvířata a také pro výrobu rumu. Obdobné rozšiřování produkce nastalo i v případě pěstování kávy. Ta se stala na krátkou dobu i výnosnější komoditou pro export než byla cukrová třtina. Rozšiřování ploch pro pěstování těchto plodin se vzájemně nijak neohrožovalo, jelikož pro každou z nich jsou příznivé jiné přírodní podmínky. S tak velkým rozvojem úzce souvisejí i mnohem větší nároky na počet pracujících na plantážích. Tuto práci obstarávali hlavně otroci dovezeni z Afriky, kterých bylo potřeba mnohem více. Zvyšováním počtu otroků na ostrově vyvolávalo u společnosti obavy, které se týkaly hlavně jejich hrozící vzpoury. 33 První organizované pokusy o získání kubánské nezávislosti na Španělsku pocházejí z konce 18. a začátku 19. století. Tyto prvotní snahy svých vytyčených cílů nedosáhly. Hlavním problémem bylo, že se jejich organizace nepodařilo utajit a španělská vláda je mohla za pomoci své armády jednoduše potlačit. Roku 1812 byla připravována první opravdu velká vzpoura, která měla zasáhnout kompletně celý ostrov. Jejím hlavním cílem byl zisk nezávislosti. Nastal zde však stejný problém jako u předchozích pokusů a to problém s utajením samotné organizace celé této akce. Opět byla vzpoura předčasně potlačena a hlavní organizátoři byli následně odsouzeni k trestu smrti. Tento scénář se při podobných pokusech v budoucích letech ještě několikrát opakoval.34

3.2.1 Válka za nezávislost Obrovské obavy z možnosti vzpoury velkého počtu černých otroků donutily španělské úřady až k vydání zákazu o dovozu afrických otroků na ostrov. Toto rozhodnutí vyvolalo vlnu odporů u většiny majitelů plantáží, kteří tak přicházeli o pracovní sílu a větší zisky. Kompenzací pro ně mělo být započaté jednání s Čínou o možnosti dovozu nových dělníků na kubánské plantáže. K dovozu těchto čínských dělníků opravdu došlo v roce 1847 a během následujících třiceti let jich bylo na ostrov dovezeno přes sto tisíc. Jejich život zde však velmi připomínal život zdejších otroků. To byl také důvod, proč čínská vláda tuto dohodu o propůjčování dělníku zrušila. U majetné kreolské části kubánské populace tato situace vyvolávala otázku, zda má Španělsko opravdový zájem o další

33 34

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 29-31 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 76-77

20

hospodářský rozvoj tohoto území. Tyto pochybnosti byly příčinou také nové snahy ze strany kreolského obyvatelstva vymanit se ze španělské nadvlády. 35 V tomto období můžeme rozdělit snahy o zisk nezávislosti Kuby do čtyř myšlenkových skupin, kterými byly anexionismus, independientismus, reformismus a separatismus. Nejvýznamnější byly první dvě zmíněné skupiny. Příznivci anexionismu viděli jisté východisko v anexi Kuby k USA, jelikož zde byla především na jihu země silně zakořeněná tradice využívání otroků na práci. Na severu země zase docházelo k rychlému rozvoji moderní techniky. Tyto snahy i přes počáteční podporu na území USA neuspěly. Bylo to především díky americkému prezidentu Lincolnovi, který byl velkým odpůrcem otroctví.36 Zastánci independistů prosazovali názor, že nejlepší možné řešení vedoucí k zisku nezávislosti ostrova bude vyvolání velké vzpoury, která by zasáhla celý ostrov. Tato skupina byla podporována velkým množstvím obyvatel. V roce 1868 její vůdce Carlos Manuel Céspedes vyzval lid k povstání a k boji za nezávislost. Tento rok je považován za počátek první fáze války za nezávislost ostrova. Tato fáze trvala deset let a byla ukončena až podepsáním smlouvy, která zaručovala vznik ostrovní samosprávy a také udělení amnestie všem lidem, co se angažovali proti španělské nadvládě. Problémem bylo však neuskutečnění těchto slibů ze španělské strany. Platnost smlouvy byla tak zrušena a válka nadále pokračovala až do roku 1878. Tohoto roku byla uzavřena dohoda, která s konečnou platností boje v tomto období ukončila. V souvislosti s ukončením války bylo přijato také několik nařízení, které se týkaly omezování otroctví. Změny postupně vedly až ke konečnému zrušení otroctví na tomto ostrově v roce 1886.37

3.2.2 Angažovanost USA V této době se na americkém území začíná formovat organizace, která hrála významnou roli v závěrečné fázi války za nezávislost Kuby. Byla to Kubánská revoluční strana, vzniklá z kubánských emigrantů žijících v USA. Tato skupina stála za vyvoláním poslední vzpoury v roce 1895, trvající čtyři roky. V dubnu roku 1898 vstupuje na scénu také USA, které Španělsku vyhlásilo válku. Záminkou bylo zničení americké vojenské lodi, kotvící v havanském přístavu. Revoluční hnutí mělo tak nového spojence a situace následně nabrala velmi rychlý spád. Ještě do konce roku ztratilo Španělsko své kolonie 35

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 40 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 64-65 37 Tamtéž s. 65-66 36

21

v Americe i v Asii. Rozhodlo o tom uzavření tzv. pařížského míru. Kuba se tak po téměř čtyřech stoletích vymanila ze španělské nadvlády. Podoba získané nezávislosti se však musela ještě přesně definovat na jednáních mezi zástupci USA a Kuby.38

3.3 Svobodný stát bez suverenity Na vzniku kubánské nezávislosti se největší měrou podílelo USA, které také určovalo její finální podobu. Spojené státy chtěly zachovat velmi blízké vztahy mezi oběma zeměmi. Důležitost přikládaly hlavně odbytu kubánského cukru na americký trh a také strategické poloze ostrova. Byl vypracován dokument, kterým USA mělo držet dohled nad vytvářením nové svobodné kubánské společnosti. Nesl název Plattův dodatek a jeho začlenění do nové kubánské ústavy, bylo podmínkou pro odchod okupačních vojsk ze země. Obsahoval celkem sedm paragrafů, které omezovaly především zahraniční politiku Kuby. Zakazovaly uzavírání smluv s jinými státy, zaručovaly také USA úplný dohled nad veřejnými financemi v zemi. Jeden z paragrafů také zaručoval právo, vybudování amerických vojenských základen na území Kuby. Základna Guantánamo, které zde byla v této době vybudovaná je ve vlastnictví USA ještě v dnešní době. Dokument zaručoval také značné výhody a práva v oblasti obchodu pro americkou stranu. Návrh tohoto dokumentu znamenal mezi kubánským obyvatelstvem počátek velké vlny odporu. Jeho přijetí se však neubránili. Vznikl tak nový stát, který byl zcela pod kontrolou USA. Absence veškeré státní suverenity připomínala, že jde téměř o pokračování období, kdy byla Kuba pod španělskou nadvládou. Jediným pozitivem, které vyplývalo z přijetí tohoto dokumentu, byla možnost zásahu amerických vojsk na území Kuby v případě vnitřních rozporů v zemi. Tato možnost byla také několikrát využita. Plattův dodatek negativně ovlivňoval vývoj kubánského politického systému až do roku 1934, kdy byl definitivně zrušen.39

3.3.1 Formování politické scény Vývoj kubánské politické scény v první polovině 20. století byl velmi bouřlivým obdobím, které doprovázelo velké množství překážek. Kubánská republika byla vyhlášena 20. května 1902 a jako první prezident byl zvolen Tomás Estrado Palma z Republikánské strany. Druhou politickou stranou byla v této době Národní liberální strana, podporující především místní autonomii. Hlavním problémem nově vzniklého státu byla absence modelu, o který by se mohli opřít politici při správě země. Neschopnost uspořádat 38 39

CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 67 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 148-149

22

spravedlivé volby, obrovská míra korupce a násilné nepokoje byly dalšími problémy, které přinutily USA k zásahu do formování politického systému v tomto státě. Byl zde tak vytvořen zcela nový volební a právní systém. Zásah se týkal také změn v oblasti státních úředníků a vycvičení nové armády. Následně byla moc předána opět do rukou kubánského lidu.40 Provedené změny však nepřinesly výrazné zlepšení situace. Politická scéna byla stále plná korupčních afér a předem ovlivněných výsledků voleb na různé politické posty. Mezi obyčejnými občany také neustále rostl odpor vůči politice USA, především kvůli častým zásahům do chodu země. Rozvíjející se turismus a zvyšující se počty bohatých amerických turistů tuto situaci ještě mnohem více zhoršovaly. Ve 20. letech 20. století se zde začínaly objevovat také názory, především z řad vysokoškolských studentů, že pomoc je potřeba hledat v Rusku. Mnozí z nich se ztotožňovali s idejí marxismu a vstoupili do komunistické strany.41

3.3.2 Počátek diktatury Velké změny nastaly v roce 1925, kdy byl Gerardo Machado Morales zvolen na post prezidenta. Za jeho působení došlo k několika změnám v ústavě státu. Týkaly se především prodloužení funkčního období a také pravomocí samotného prezidenta. Kuba byla v tomto období ve velkých ekonomických problémech, díky probíhající hospodářské krizi. Tato nepříznivá situace také přispěla k tomu, že se Machadův způsob vládnutí změnil na zcela diktátorský. Celá země byla pod kontrolou policejních složek. Poslušnost obyvatel byla vynucována zastrašováním a terorem. Tímto způsobem vlády si Machado znepřátelil téměř celou kubánskou společnost, která se začala postupně bouřit. V tomto období byly také velmi časté útoky na vysoce postavené politické představitele. Nepřátelská a nebezpečná situace nakonec v roce 1933 donutila Machada k útěku ze země.42 Po řadě jednání se do čela nově vzniklé vlády dostal Ramón Graun San Martín. Největší moc však držel v rukou nový velitel ozbrojených sil plukovník Fulgencio Batista, který zaujímal přátelštější postoj k politice USA. V roce 1934 se podařilo, za vlády prezidenta Mendietta dosáhnout zrušení Plattova dodatku. Spojené státy si tak dál činily nárok pouze na vojenskou základnu Guantanámo. V poměrně krátké době si Batista upevnil svou pozici a stal se velmi obratným politikem. Prezidentským postem prošlo 40

GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 150-155 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 64-65 42 Tamtéž s. 65-66 41

23

za tu dobu několik málo významných prezidentů, které měl Batista plně pod svou kontrolou. Vládní koalice složená z méně významných stran, které podporovaly různé podoby socialismu, nakonec stála za Batistovým zvolením na post prezidenta. Velkou diskuzi vyvolalo jeho rozhodnutí přijmout do vlády členy komunistické strany, kteří podporovali myšlenku navázat diplomatické vztahy se Sovětským svazem. Stalo se tak v roce 1942, po vstupu Kuby do války proti Německu. V dalších volbách v roce 1944 už Batista nekandidoval a následně také odešel z kubánské politické scény do exilu na Floridu. Krátce na to však došlo ke vzniku konfliktu mezi USA a SSSR zvaný Studená válka. V tomto konfliktu se Spojené státy stavěly proti jakémukoliv působení komunistické strany v kubánské vládě. Členové komunistické strany museli být tak z vlády odstraněni, mnohdy i násilnou cestou. Následující období bylo plné kritiky kubánské politiky, především kvůli navázání úzké spolupráce USA s vládnoucí Auténticos - Opravdovou Kubánskou revoluční stranou a rozmáhající se politickou korupcí. To vedlo až k rozdělení této strany, Z jejíž části založil Eduardo Chibás Ortodoxní stranu kubánského lidu. Volby v roce 1948 vyhráli opět Auténticos, dokázali to i přes obrovskou vlnu kritiky, která se neustále stupňovala. K následujícím volbám však už na Kubě nedošlo.43

43

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 66-69

24

4 Politický vývoj na Kubě ve 2. polovině 20. století Počátek 2. poloviny 20. století byl z politického pohledu pro Kubu obdobím velkých změn. Došlo zde ke střetu zřejmě dvou nejvýznamnějších osobností kubánské politické scény Fulgencia Batisty a Fidela Castra. V této kapitole se budeme zabývat kubánskou revolucí a následným politickým vývojem na tomto ostrově. Dále budeme zkoumat vztahy mezi USA, SSSR a Kubou. Zaměříme se také na vypuknutí možného jaderného konfliktu, což bylo velkou hrozbou pro celý svět. Zabývat se budeme taktéž vývojem na Kubě v 90. letech 20. stol. (století)

4.1 Batistova diktatura Fulgencio Batista se na hlavní politické scéně objevil opět v roce 1952. Stalo se tak po plánovaném vojenském převratu, který byl podporován i ze strany USA. Svržení dosavadní vlády proběhlo téměř bez jakýchkoliv komplikací a ztrátách na životech. Většina společnosti byla nakloněna na Batistovu stranu hlavně díky tomu, že tento převrat odůvodňoval především neschopností předešlé vlády a také snahou bojovat s velkou mírou korupce v kubánské společnosti. Nedával tak najevo svůj hlavní cíl, stát se diktátorem této země.

Za Batistova působení došlo k mnoha změnám v chodu celého státu,

které samozřejmě znamenaly vznik několika skupin, odsuzujících jeho diktátorskou politiku. Zrušení ústavy z roku 1940 a zrušení všech odborových organizací patřilo mezi ty nejvýznamnější změny.44 Mezi největší odpůrce tohoto diktátorského režimu se řadil mladý právník Fidel Castro, který byl jedním ze zakladatelů Hnutí mládeže století. Tato skupina se stavila do jasné opozice vůči Batistovi. Svůj postoj dal Castro jasně najevo svým vyjádřením těsně po vojenském převratu: „Zase vládne hrubá síla nad lidským rozumem. Nevím, jaký bude nesmyslný požitek utlačovatelů z biče, který nechají padnout na záda lidí, ale vím, že je nekonečné štěstí v tom porazit je, zvednout silnou ruku a říci: nechci být otrokem.“45 Podpora přicházela především z řad mladých studentů a obyvatel ze středních vrstev společnosti, kteří zastávali stejné stanovisko jako Castro. Ten se díky své osobnosti a svým vůdčím schopnostem postavil do čela skupiny. Jejich hlavní cíl byl svrhnout Batistův režim a to prostřednictvím ozbrojeného povstání. Tato násilná vzpoura byla plánovaná na 26. Července 1953. Skončila však velkým neúspěchem. Při útoku na vojenskou

44 45

NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 14 Tamtéž s. 14

25

základnu Moncada byla usmrcena značná část vzbouřenců. Castro a ostatní členové skupiny kteří přežili, byli zadrženi a po soudním rozhodnutí následně také uvězněni.46

4.2 Castrova revoluce Ozbrojený útok na základnu Moncado odsoudila většina tehdejších politických představitelům, mimo jiné proti tomuto způsobu řešení konfliktů byli i členové Kubánské komunistické strany. Díky svému právnickému vzdělání se Castro představil u soudu nejen v roli obžalovaného, ale také v roli svého vlastního obhájce. V jeho proslovu došlo ke značné kritice kubánské politické scény a celkově poměrů v zemi. Uvedl zde také pět hlavních bodů z programu Hnutí mládeže, které s ideologií marxismu neměly mnoho společného. Prvním bodem byla nutnost opětovného přijetí ústavy z roku 1940. Tato ústava byla významným demokratickým dokumentem. Další části se týkaly vytvoření pozemkové reformy, zvýhodňování pozice dělníků vůči velkým firmám a také boje s korupcí.47 V roce 1955 se konaly volby, při kterých byl Batista zvolen prezidentem země. Celý průběh těchto voleb byl pod vojenskou kontrolou. Díky následnému udělování amnestie všem, kteří se zúčastnili útoku na základnu Moncado se také Fidel Castro dostal na svobodu. Na Kubě však dlouho nezůstal. Kvůli zákazu veřejného vystupování v zemi, odlétá do Mexika, kde jeho revoluční snahy dále pokračovaly. Došlo zde k založení Hnutí 26. července, jehož název připomínal oběti prvního pokusu o svržení diktátorského režimu na Kubě. Organizace celé revoluce proběhla ve velmi krátké době. Už v listopadu roku 1956 byl Castro připraven se skupinou 82 stoupenců k cestě na Kubu. Do vedení celé skupiny patřili kromě Fidela Castra také jeho bratr Rául, dále pak Camillo Cienfuegos a Ernesto Che Guevara.48 U břehů Kuby se povstalecká skupina objevila 2. prosince 1956. Byli však téměř okamžitě prozrazeni. Prezident Batista vyslal početné skupiny vojáků, s cílem zneškodnit nebezpečnou skupinu povstalců. Tento cíl se jim také podařilo téměř naplnit, když se na předem sjednaném místě v horách sešlo pouze čtrnáct ozbrojených členů Hnutí 26. července. Nutností tak bylo vytvořit větší partyzánskou ozbrojenou skupinu z místních obyvatel, kteří zastávali stejný postoj k Batistově diktátorskému režimu. Podporu našli především v řadách venkovského obyvatelstva, které revolucionáře podporovalo pod vidinou zisku půdy. Za svou základnu si skupina zvolila místo, ve velmi 46

NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 15-16 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 71 48 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 70-71 47

26

těžkém terénu v pohoří Sierra Maestra. Odtud také zpočátku podnikali své ozbrojené útoky vůči režimu.49 V tomto období se také začínaly měnit Castrovy politické názory a postoje. „Opustil víru v parlamentní demokracii a systém založený na politických stranách i respekt k ústavě, jaký projevoval v předchozích letech. Stále častěji se zabýval sociálními otázkami a úvahami o vztahu demokracie parlamentní a přímé.“50 Castrovu hnutí napomáhaly i další skupiny povstalců, které působily ve větších kubánských městech. Ty byly však snadným cílem pro Batistovu armádu. K velkému vyhrocení situace došlo při pokusu skupiny studentů zaútočit na prezidentský palác v Havaně. Reakcí na to bylo vypsání voleb, které měly přispět k uklidnění situace v zemi. Povstalci však získali už tak velkou podporu, že mohli začít útočit současně ve více částech ostrova. Ukončit boje nepomohla ani možnost amnestie pro všechny účastníky povstání, kterou Batista navrhnul 3. dubna 1958. Poslední možnost se Batistovi naskytla v přípravě obrovského vojenského útoku na povstalce. Tyto boje trvaly až do konce roku 1958. Díky velmi častým dezercím Batistových vojáků se povstalcům dařilo postupně ovládnout důležitá místa na ostrově. Castrova vojenská skupina obsadila Santiago de Cuba. Rozhodující bitva se však sehrála o město Santa Clara. Vítězství by otevřelo cestu povstaleckým skupinám přímo na hlavní město Kuby Havanu. Vojenské skupině velel Ernesto Che Guevara. Po třídenní bitvě se opravdu podařilo město v prosinci roku 1958 ovládnout. Tato porážka prakticky znamenala konec pro Batistův diktátorský režim. Fulgenico Batista podal na konci roku svou abdikaci a opustil Kubu.51

4.2.1 Formování nové vlády Po svržení Batistova režimu, vznikla na Kubě nová revoluční vláda se sídlem v Havaně. Fidel Castro členem této nově vzniklé vlády nebyl. Důležité však bylo, že ovládal společně s dalšími veliteli povstaleckého hnutí všechny mocenské prostředky v zemi. Jedním z prvních povstaleckých cílů bylo nutné a rychlé potrestání všech osob, které se nějakým způsobem podíleli na chodu Batistovy diktatury. Pod dohledem Fidela Castra bylo odsouzeno celkem pět set lidí k trestu smrti a mnoho dalších bylo posláno do vězení. José Miro Cardona reagoval na takto přísné tresty svým odstoupení z pozice 49

CASTAÑEDA, Jorge G. Compañero: život a smrt Che Guevary. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2003. s. 105-107 50 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 72 51 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 71-72

27

prozatímního premiéra země. Na jeho místo se po velkém nátlaku dostal Fidel Castro a stal se tak nejmocnějším mužem celé země. S obrovskou podporou hlavně obyvatel z nízkých vrstev, mohl začít formovat Kubu podle svých představ, které se nijak neslučovaly s původně slíbeným zastupitelským systémem občanské společnosti. Zlepšení pozice kubánských dělníků ve společnosti díky rázným sociálním změnám, bylo nadřazeno nad možné zavedení demokratického systému v zemi. Toto Castrovo počínání, bylo pečlivě sledováno ze strany USA.52 Spojené státy velmi zasáhlo přijetí důležitého zákona o agrární reformě z května roku 1959. S tímto rozhodnutím přišlo USA téměř o polovinu veškeré půdy, kterou na Kubě vlastnilo. USA bylo též oznámeno, že ve znárodňování se bude nadále pokračovat. Velmi rychle došlo ke znárodnění mnoha amerických podniků a všechny zahraniční těžařské společnosti musely začít odvádět 60 % ze svých příjmů do kubánské státní pokladny.53 V tomto období byla vydána i mnohá další rozhodnutí. Týkala se zvýšení minimálních mezd, snižování cen plynu, elektřiny a také cen léků. Provedené radikální změny vyvolaly mnohé rozpory i v samotném Hnutí 26. července. Důsledkem bylo odstoupení prezidenta země Urrutii. Do jeho funkce byl následně jmenován právník Osvaldo Dorticos Torrado, který byl Castrem lehce ovlivnitelný. Změnu na prezidentském postu oslavovalo v hlavním městě Havaně přes milion obyvatel. Obrovská podpora, kterou Castro dostal při svém projevu u předání prezidentské funkce, značila velkou shodu v Castrových myšlenkách a názorech obyčejných obyvatel. Politika prováděná v tomto období na Kubě umožňovala navázání spolupráce s komunisty při vytváření nového politického systému. To znamenalo značné rozpory, jelikož část příslušníků revolučního hnutí byla jasně proti spolupráci s komunisty. Skupina kolem Fidela Castra ovšem tuto možnost přijala. V tomto období se začíná formovat také kubánská politická špička, která ovlivňovala veškeré dění na Kubě velmi dlouhou dobu. Její členové byli Fidel Castro, jeho bratr Raúl, dále pak Ernesto Che Guevara, Juan Almeida, Ramiro Valdes, Carlos Rafael Rodriguez a Efigenio Ameijeiras.54

4.2.2 Počátek spolupráce se SSSR V době, kdy Fidel Castro začal na Kubě provádět důležité politické a hospodářské změny, ve světě dále pokračovala tzv. Studená válka mezi SSSR a USA. Bylo to období 52

NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 34-35 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 73 54 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 35-38 53

28

velkého politického napětí, které však nikdy nepřerostlo v otevřený ozbrojený konflikt. Jednalo se spíše o závody ve zbrojení a získávání strategických pozic a spojenců na Zemi. To byl právě také případ vzniku nového spojenectví mezi Kubou a Sovětským svazem. Tvrdá ekonomická omezení ze strany USA znamenala velké problémy pro hospodářský vývoj na Kubě. Nepříznivá situace kubánské ekonomiky byla velkou možností pro SSSR, k získání velmi důležitého spojence na západní polokouli.55 Vedení Sovětského svazu sledovalo se značným zájmem vývoj vztahů mezi Kubou a USA, které se kvůli množství ekonomických omezení vytvořených mezi těmito zeměmi neustále zhoršovaly. Příležitost, která se naskytla v podobě možného spojenectví s Kubou, byla okamžitě také využita. Diplomatické styky mezi SSSR a Kubou byly přerušeny v období Batistovi diktatury, jejich obnovení bylo plánované v blízké budoucnosti. Ještě před tím v únoru roku 1960 byl však na Kubu vyslán zástupce Sovětské svazu, který při schůzce s Castrovou vládou dohodnul poskytnutí peněžitého úvěru a také dohodu o odkupu značného množství kubánské cukru Sovětským svazem. V tomto okamžiku bylo vytvořeno spojenectví, které Kubě velmi pomohlo v hospodářské oblasti. Ztráty z americké obchodní blokády pomáhaly vyrovnávat půjčky od SSSR. Často sloužily také k nákupu vybavení pro vojsko. Takto nakoupené zbraně pocházely z tehdejšího Československa. K oficiální obnově diplomatických vztahů došlo 8. května 1960. Na Kubu dorazila také velká zásoba ropy ze Sovětského svazu. Reakcí USA na toto utužování vztahů bylo zastavení odkupu veškerého kubánského cukru a odmítnutí zpracovat sovětskou ropu. Kubánskou odvetou v této hospodářské válce bylo znárodnění všech amerických cukrovarů v zemi.56 Výsledkem dosavadního způsobu politiky Fidela Castra byl vznik značného napětí v této části světa. Hrozila zde možnost vypuknutí ozbrojeného konfliktu ze strany USA, které vidělo ve spojenectví Kuby a Sovětského svazu velké nebezpečí. Kuba byla také oficiálně několikrát Spojenými státy označena za původce válečného napětí. Reakcí na tyto výroky byla zpráva o okamžité vojenské pomoci v případě napadení Kuby, která přišla z Moskvy. Na Kubě tak docházelo k dalším důležitým rozhodnutím omezující vliv Spojených států. Vrcholem bylo znárodnění všech bank a průmyslových podniků v zemi. Byl tak zcela ukončen vliv USA ve všech těchto oblastech. Zvýšené napětí mezi oběma státy vyústilo až k odvolání amerického velvyslance z Havany. Následně byl také schválen 55 56

NÁLEVKA, Vladimír. Karibská krize. 1. vyd. Praha: ISV, 2001, s. 26 Tamtéž s. 26-27

29

zákaz dovozu amerického zboží na Kubu. Došlo také ke konečnému zrušení smlouvy o odkupu kubánského cukru. Toto obchodní embargo ovlivňuje chod kubánského hospodářství ještě v dnešní době. Zároveň byly ukončeny všechny diplomatické styky s Havanou.57

4.2.3 Zátoka sviní Ze strany USA byla Kuba viděna jako neustále zvyšující se hrozba, proti které bylo nutné razantně zasáhnout i násilnou cestou. Po řadě jednání došlo tedy ke vzniku vojenských táborů v zemích Střední Ameriky. Probíhal zde výcvik členů exilového hnutí, nutný pro ozbrojenou invazi na Kubu, s cílem svrhnout Castrův politický režim. Konečný plán, který počítal s vyloděním vojáků u města Trinidad na jihu ostrova, byl předložen prezidentu Kennedymu 20. ledna 1961. Tvůrci plánu zdůraznili, že pro zdařilý průběh této akce bude nutná podpora ze strany samotných kubánských obyvatel. Tuto šanci zvyšovaly informace, které získali pracovníci CIA. Mluvilo se totiž o vzrůstající nespokojenosti s politickými aktivitami Kuby u velké části obyvatel. Díky tomuto zjištění bylo pro zahájení invaze většina armádních velitelů. Nerozhodný postoj k celé této akci zaujal prezident Kennedy, který zdůrazňoval nutnost utajení angažovanosti USA a odmítl původní místo vylodění. To se v konečném důsledku ukázalo jako jedna z hlavních příčin neúspěchu celé akce. Novým místem pro vylodění byla vybrána nestrategicky položená Zátoka sviní, pro kterou bylo typické velké množství močálů a značná vzdálenost do nejbližších hor. Datum invaze bylo i přes nevýhodnou polohu místa vylodění stanoveno na 17. dubna 1961. Pozemnímu vojenskému útoku předcházelo bombardování kubánských letišť za pomoci amerických letadel. Plánovaná byla i druhá vlna bombardování, tu však prezident Kennedy zrušil. Proti útočníkovi na pobřeží byly vyslány Castrovy vojenské jednotky, které podporovaly také tanky a minomety. Boje trvaly tři dny a po zásahu kubánského letectva, které zničilo všechny zásobovací lodě, byly také ukončeny. Většina útočníků byla zajata.58 Bojujícím exulantům veleli bývalí členové armádních složek, které na Kubě působily v období Batistova režimu. O jejich osudu měl rozhodnout soud. Značně radikálnější řešení však zastávala většina kubánského lidu. Na masových shromážděních byl pro útočníky veřejně prosazován trest smrti. Ten však dostalo pouze pět důstojníků. Zbytek byl odsouzen ke třiceti letům vězení s předpokladem jejich budoucí výměny do USA. O této výměně začal Castro jednat s Washingtonem. První požadavky o zaslání 57 58

NÁLEVKA, Vladimír. Karibská krize. 1. vyd. Praha: ISV, 2001, s. 27-29 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 44-45

30

pěti set traktorů výměnou za vězně byly však odmítnuty, což znamenalo prodloužení celého vyjednávání, které bylo ukončeno v prosinci roku 1962. USA poskytlo Kubě za propuštění vězňů léky a potraviny v celkové hodnotě 53 milionů dolarů.59 Při akci v Zátoce sviní řízené Spojenými státy, došlo k velké řadě chybných rozhodnutí, které měly za následek její celkový neúspěch. Hlavním omylem byl výběr místa vylodění a také odvolání druhé vlny bombardování, které by znamenalo velkou pomoc při postupu do středozemí ostrova. Došlo také k celkovému podcenění Castrova režimu, jeho podpory a vojenským schopnostem. Toto významné selhání však neznamenalo ukončení americké snahy, svrhnou režim Fidela Castra. V plánech na jeho odstranění pomocí vyvolání vnitřní vzpoury v zemi se i nadále pokračovalo. Dokonce se nabízela možnost přímého atentátu na samotného Castra.60

4.3 Karibská krize Výhra v Zátoce sviní znamenala jasné upevnění pozice Fidela Castra. Taktéž posílila stabilitu nastoleného režimu v zemi. Nutností však bylo zajistit potřebná opatření, aby k podobným akcím, které by jej ohrožovaly, v budoucnu již nedocházelo. Důležité proto bylo upevnění vztahů se Sovětským svazem. V této době Castro již veřejně prohlašoval, že vždy věřil v myšlenky marxismu a Kubu označil za socialistickou zem. Dle jeho vyjádření měla na Kubě také vzniknout nová komunistická strana, přesně podle modelu užívaného v SSSR. Tím vším si Castro chtěl upevnit vztahy s Moskvou. K závěrečnému rozhodnutí o získání Kuby jako spojence se část Moskevského vedení stavila s pochybnostmi. Hlavně díky nedávné Castrově minulosti, kdy byl v čele revolučního hnutí a také kvůli jeho postoji k původní komunistické straně na Kubě. Vedení, které bylo pověřeno formováním této strany, totiž Castro odvolal. Většina Moskvy však viděla Castra jako velmi dobrou volbu pro šíření světového komunismu. Sovětský svaz tak přijal oficiálně Kubu za svého strategického spojence. Kuba mohla už jistě počítat s vojenskou pomocí od této světové velmoci v případě napadení země a ohrožení jejího režimu.61 Na počátku 60. let 20. stol. se však komplikovala situace také v samotném Sovětském svazu. Objevily se problémy v zemědělství a průmyslové výrobě. Současně byl kritizován Nikita Sergejevič Chruščov za nesprávné zásahy do chodu státu. Konzervativní 59

GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 247 NÁLEVKA, Vladimír. Karibská krize. 1. vyd. Praha: ISV, 2001, s. 32-33 61 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 250-252 60

31

členové vlády také nesouhlasili s ústupky a mírovým postojem vůči západnímu světu. Nepříznivou situaci měla pomoci vyřešit Kuba, které hrozilo další možné napadení ze strany USA. To byla také hlavní záminka k výstavbě sovětské raketové základny na tomto ostrově. Spíše než snahu pomoci při obraně Kuby se jednalo o reakci na americké rakety umístěné v Turecku a Itálii, které byly velkým nebezpečím pro Moskvu. Dalším důvodem byla jistě snaha o zklidnění vnitropolitické situace v SSSR. Jednání o vzniku raketové základny započaly v první polovině roku 1962. V květnu téhož roku bylo již rozhodnuto o vyslání diplomatů do Havany. Ti zde měli prezentovat plán o umístění jaderných raket na kubánském území. Plán byl Fidelem Castrem okamžitě podpořen. Na dalším setkání dostal také jednoznačnou podporu a souhlas i od zbylých členů vedení země. Objevil se však jeden rozdíl v chápání celé této akce. Obě země ji viděly jako jistou formu pomoci. Sovětský svaz stále zdůrazňoval, že jde hlavně o poskytnutí pomoci při obraně ostrova. Fidel Castro ovšem tvrdil, že spíše Kuba napomáhá Moskvě k dosažení strategických cílů.62 V řadě následujících jednání na půdě obou států, došlo k dohodě o konečné podobě celého plánu, s cílem rozmístit rakety na území Kuby. K závěrečnému rozhodnutí došlo v Moskvě 10. června 1962. Tím byla započatá velmi nebezpečná akce, která nesla riziko vzniku světového jaderného konfliktu. Bylo tak nutné celou akci držet v utajení před okolním světem. Sovětské lodě s nákladem nutným pro vybudování raketových základen, začaly na Kubu přijíždět začátkem srpna.63 O přítomnosti početných sovětských sil se americká zpravodajská služba dověděla až 10. října 1962 ze satelitních snímků. Samotná Karibská krize započala 16. října 1962. Tento den byl oficiálně informován prezident J. F. Kennedy o aktivitách probíhajících na Kubě. Ten odmítl možnost přímé invaze a jako dočasné řešení zvolil námořní blokádu, která zabraňovala sovětským lodím v přístupu na Kubu. Americká veřejnost se o hrozbě možného napadení jadernými zbraněmi dověděla až z prezidentského projevu odvysílaného 22. října 1962. Prezident v projevu také lid informoval o zvoleném postupu vůči SSSR. Námořní blokáda Kuby platila od 24. října 1962. Toto období krize bylo zřejmě nejvíce nebezpečné. V případě překročení blokády hrozilo okamžité zahájení ozbrojených střetů. Největším rizikem bylo v tomto případě použití jaderných zbraní, které byly na Kubu dovezeny. Sovětské lodě se tuto blokádu nepokusily překročit. V následujících dnech tak mohly být zahájeny debaty mezi vedením

62 63

NÁLEVKA, Vladimír. Horké krize studené války. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 110-112 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 255

32

USA a SSSR o možném řešení této vyhrocené situace. Nikita Chruščov při těchto jednáních nabídl možnost stažení raket z kubánského území pod podmínkou, že USA nebudou nijak ohrožovat funkčnost režimu Fidela Castra na Kubě. USA také nabídlo stažení svých raket z Turecka. Konečné rozhodnutí o odstranění raket, které měly dle vyjádření Moskvy sloužit jen k obraným účelům, proběhlo 28. října 1962. Tento den bylo oficiálně oznámeno, že Sovětský svaz stáhne z území Kuby své rakety. Byla tak s konečnou platností ukončena největší krize celé Studené války. Hrozba vojenského konfliktu s využitím jaderných zbraní, která by měla pro celou Zemi nepředstavitelné ničivé následky, byla odvrácena. Jasným vítězem tohoto konfliktu se nestala ani jedna světová velmoc. Zrušením raketové základny ztratil Sovětský svaz důležitý strategický bod na západní polokouli. Na druhou stranu však dosáhnul udržení režimu Fidela Castra a následně také toho, že došlo k odstranění amerických raket, ohrožujících Moskvu z území Turecka.64 Velmi negativně vnímal celý průběh a také výsledek Karibské krize vůdce Kubánců Fidel Castro. Těžce se smiřoval se svou malou rolí při tak vážném konfliktu. Moskva totiž při všech důležitých jednáních Havanu obcházela. Tento postup měl značný vliv na zhoršení vztahů mezi Kubou a SSSR. Problémem bylo také, že Castro odmítal veškeré kompromisy vůči USA, které by dle jeho názoru postupem času z požadavků ustoupilo. V opačném případě byl připraven vést otevřený boj. Je to těžce pochopitelné, protože vypuknutí války by pro celou Kubu mělo katastrofální důsledky. To Castrovi připomněl i Nikita Chruščov v roce 1963 při jeho návštěvě v Moskvě: „V případě jaderné války se Spojenými státy bychom asi nějak přežili, ale Kuba by zcela jistě přestala existovat.“65 Při této příležitosti mělo také dojít k upevnění narušených vztahů mezi Havanou a Moskvou, podepsáním dohod o zvýšení hospodářské pomoci.66

4.3.1 Emigrace a hospodářské problémy Velké množství obyvatel opouštělo Kubu ihned po pádu Batistova režimu. Byli to hlavně obyvatelé s vysokým postavením a Batistovi příznivci. Další skupinou osob byli lidé nespokojení s radikálními postupy použitých v průběhu revoluce a jejím následným vývojem směrem k SSSR. Podle odhadů opustilo území Kuby v průběhu let 1961 a 1962 přes sto padesát tisíc obyvatel. Karibská krize znamenala však velký útlum. V průběhu 64

NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 51 Tamtéž s. 52 66 Tamtéž s. 52-53 65

33

tohoto konfliktu došlo ke zrušení veškerých letů mezi Kubou a pevninou. Jedinou možností byla cesta po moři, oficiálně umožněna Fidelem Castrem. Ten prohlásil, že kdo chce opustit kubánské revoluční snažení, může tak učinit. Při těchto cestách po otevřeném moři však docházelo k nehodám a častým úmrtím. Tento problém se vyřešil návrhem americké strany, o zavedení letecké linky, která by kubánské uprchlíky přepravovala. S tímto návrhem Castro souhlasil a v USA byl tak přijat nový zákon o přistěhovalectví. Možnost letecky opustit Kubu trvala šest let a umožnila odchod více čtvrt milionu Kubáncům. Ukončil ji až v roce 1971 americký prezident Nixon.67 Hospodářská blokáda v období po skončení Karibské krize dál způsobovala Kubě značné problémy. Spotřební zboží bylo přidělováno pomocí systému přídělů a hrozila i možnost vypuknutí hladomoru. Situaci se snažil Castro řešit pomocí ekonomické reformy, což se později ukázalo jako velká chyba. Úplná centralizace hospodářství a časté využívání dobrovolné neplacené práce, vedlo až k celkovému zhroucení státního hospodářství. Nutností proto byla žádost o zvýšení pomoci od Sovětského svazu.68

4.4 Posilování režimu V následujícím období docházelo na Kubě k dalším opatřením, které posilovaly pozici Fidela Castra. Zároveň prostřednictvím nich dávala Kuba najevo přízeň SSSR. Režim vystupoval velmi ostře proti církvi. Ta se musela stáhnout do ústraní. Byly zrušeny všechny církevní školy a jejich budovy zabaveny. Kubánci se mohli otevřeně hlásit ke svému vyznání, museli však počítat s postihy jako např. zákaz studia na vysokých školách nebo znemožnění zisku zaměstnání ve státním sektoru.69 V roce 1968 došlo k omezení tvůrčí svobody. Na celkový chod společnosti pečlivě dohlížela policejní kontrola. O tři roky později došlo také k uzavření hranic a ztráty svobodné možnosti cestovat do jiných států. Přísně byly trestány jakékoli odlišnosti od státem stanovených norem. Homosexuálové, bezdomovci i hippies byli posíláni do zavedených táborů k nápravě. Kuba se stala vykonavatelem vůle Moskvy a důležitým prostředkem k prosazování sovětských zájmů nejen ve třetím světě. Často byla využívaná také kubánská armáda.70

67

GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 267-270 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 58 69 COURTOIS, Stéphane et al. Černá kniha komunismu: II. Zločiny, teror, represe. 1. vyd. Praha: Paseka, 1999, s. 186 70 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 61-65 68

34

Oficiálně první sjezd Komunistické strany Kuby proběhl v Havaně roku 1975. Při této příležitosti byl přijat návrh nové ústavy podle socialistického vzoru. Ta vstoupila v platnost 24. února 1976. Tímto byla vytvořena nová státní struktura, která se skládala z národního shromáždění lidové moci, státní rady a rady ministrů. Hlavou státu byl předseda státní rady. Národní shromáždění mělo pouze formální ústavodárnou a zákonnou moc. Skutečnou moc zastávala stále komunistická strana. Výkonným orgánem byla rada ministrů. Podle modelu jednotné kandidátky užívaného v SSSR probíhala také volba poslanců. Fidel Castro se stal předsedou státní rady i premiérem země.71

4.5 Vývoj v 90. letech 20. století Rozpad Sovětského svazu znamenal pro Kubu počátek velkých hospodářských problémů. Část světových odborníků dokonce předpokládalo úplný rozklad ekonomiky a také zánik celého Castrova režimu. Většina aktivit spojených s kubánským zahraničním obchodem probíhala totiž v rámci RVHP. Tato obchodní organizace centrálně ovládala ekonomiky v socialistických zemích. Její fungování však zaniklo společně s rozpadem SSSR. Jedním z těch největších problémů byla absence ropy, která byla dříve dovážena z Ruska. Její nedostatek znamenal značné snížení výroby elektrické energie v tepelných elektrárnách. Typickým důsledkem bylo proto několika hodinové, plošné vypínání elektrického proudu v průběhu dne. Sníženo bylo také využívání strojů na třtinových plantážích a ve městech došlo k omezení osobní i hromadné automobilové dopravy. Ke snížení výroby došlo ve všech průmyslových i zemědělských odvětví. Tato situace měla velký vliv na přídělový systém, který byl na Kubě stále zachován. Z obvyklých přídělů zmizelo maso, vejce i mléko a obyvatelé dostávali jen chléb, rýži a cukr.72 Tyto obrovské hospodářské problémy donutily Fidela Castra přemýšlet o změnách nutných ke zlepšení kubánského hospodářství při zachování systému socialismu. Od této doby docházelo k pomalému navazování obchodních styků s okolními státy. Na Kubě vznikaly také nové podniky za účasti zahraničních investorů. Byly však pod celkovou státní kontrolou. Novinkou byla legalizace vlastnictví amerického dolaru. Důvodem byl možný přítok peněz chudým obyvatelům prostřednictvím kubánských emigrantů v USA. Velká váha se přikládala také rozvoji turistického ruchu, pro který měla Kuba velmi

71 72

NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 70 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 81

35

vhodnou polohu i přírodní podmínky.73 Povoleno bylo také fungování malých živností, např. kadeřníků, mechaniků a instalatérů. Tito lidé pracovali samostatně a v roce 1995 bylo registrováno už přes dvě stě tisíc takto výdělečných obyvatel. Později se seznam volně provozovaných činností rozšířil. Veškeré změny musely pod vedením Castra probíhat v pomalém tempu, bez výrazných reforem. Castro byl přesvědčen o negativních důsledcích velkých a častých reforem pro funkčnost režimu. Příkladem byl vývoj v zemích východní Evropy.74 Nastolené změny však k výraznému zlepšení nepřispěly. To byl také jeden z hlavních důvodů zvýšení nespokojenosti mezi obyvateli. Velmi často začalo opět docházet k pokusům o útěk ze země, za pomoci improvizovaně sestavených člunů a různých lodí. Cílem bylo dosažení nejbližšího pobřeží americké pevniny na Floridě. Přes deset tisíc kubánských uprchlíků způsobilo velké problémy americkým úřadům, které měly přesně dané počty imigrantů, které mohly na jejich území přijat. Byla tak nutné jednání mezi Havanou a Washingtonem. V následné dohodě se USA zavázalo zvýšit počty víz pro kubánské uprchlíky. Kuba slíbila všem těmto osobám beztrestnost.75 Na pozadí těchto událostí pokračovaly nadále snahy USA o svržení Castrovy vlády. Doufali, že k radikalizaci kubánského obyvatelstva a následnému pádu režimu přispěje návštěva papeže Jana Pavla II., který na Kubu přiletěl 21. ledna 1998. K ohrožení Castrova režimu však nedošlo. Důvodem byla nová možnost věřících získat členství ve straně a malá tradice katolické církve na Kubě. Castro z této návštěvy spíše těžil, díky papežově kritice obchodního embarga, ve které zmínil, že obyvatelům Kuby nemohou být odepřeny vztahy s okolním světem, nutné pro všestranný rozvoj celé země.76

73

OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002, s. 83 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 361-363 75 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997, s. 76 76 VILLA, José de, NEUBAUER Jürgen. Máximo líder: Fidel Castro. 1. vyd. V Praze: Ikar, 2007, s. 232-235 74

36

5 Kubánský politický systém Komunistický režim fungující na tomto karibském ostrově je hlavním důvodem, proč bývá Kuba často kritizovaná na mezinárodní politické scéně a to nejenom ze strany USA. V této kapitole se zaměříme na charakteristiku tohoto politického systému, který začal budovat Fidel Castro ve druhé polovině 20. století, společně ve spolupráci s tehdejším kubánským spojencem Sovětským svazem. Tento režim pro mnohé odborníky překvapivě přetrval i po rozpadu SSSR. Pro kubánské centrálně plánované hospodářství to však znamenalo velké problémy, které přetrvaly až do dnešní doby. Pokusíme se také následně určit na základně vlastností tohoto politického systému, zda se na Kubě jednalo v minulosti o totalitní či autoritářský systém a jaká je situace dnes.

5.1 Kubánská ústava Současná kubánská ústava byla přijata už v roce 1976. Od té doby v ní došlo k několika málo změnám a to v letech 1992 a 2002. V českém překladu je v ní Kuba nazvána socialistickým státem pracujících. Pro jehož správný chod je nutný podíl všech občanů, žijících na jeho území. Zároveň označuje režim, touto ústavou zavedený, za osvědčený v letitých bojích proti častým útokům proti Kubě a také v boji proti ekonomickým válkám. Taktéž odmítá návrat ke kapitalismu a vedoucí úlohu ve státě přiděluje pouze jedné politické straně a to Komunistické straně Kuby. Ostatní politické strany jsou na území Kuby zakázány a veškeré opoziční snahy jsou trestány. K největším povoleným organizacím patří např. Svaz mladých komunistů a Výbory na obranu revoluce. Svaz mladých komunistů je organizace podporovaná státem. Sdružuje mladou kubánskou generaci, která se má podílet na výstavbě socialismu.77 Za co bývá Kuba nejčastěji kritizována, je porušování lidských práv. Ústava zaručuje všem občanům Kuby stejná práva i povinnosti. Zdůraznit jistě musíme bezplatné právo všech Kubánců na vzdělání a také na zdravotnickou péči. Co se týká však dalších práv jako např. svoboda slova či shromaždování, situace v těchto případech už není tak příznivá. Obě tyto práva jsou v kubánské ústavě zakotvena, ovšem jejich využívání nemůže být v rozporu s oficiální státní ideologií. O jejich dodržování tak nemůže mluvit. Navíc všechna kubánská média jsou ve vlastnictví státu a tak pod neustálou kontrolou.

77

CONSTITUTIONNET. Cuba: The Constitution of the Republic of Cuba, 1976[online]. © 2014 [cit. 2015-3-6] Dostupné z: http://www.constitutionnet.org/files/Cuba%20Constitution.pdf

37

Možnost zorganizovat oficiální hromadnou demonstraci je také pro většinu Kubánců nereálná, jelikož za jakýkoliv odpor vůči režimu hrozí mnoho let vězení.78 V rámci ústavy jsou ustanoveny také státní orgány. Vyšší státní orgány působí na celostátní úrovni. Jsou složené z Národního shromáždění lidové moci, Rady státu, Rady ministrů a Rady národní bezpečnosti. Národní shromáždění je nejvyšším orgánem státní moci. Skládá se z 609 poslanců, kteří jsou voleni na pětileté období. Poslanci mezi sebou volí svého předsedu, místopředsedu a tajemníka. Jedná se také o jediný legislativní orgán. Rada státu je volena z řad Národního shromáždění. Skládá se z předsedy, prvního místopředsedy, pěti vícepředsedů, dále pak z jednoho tajemníka a dvaceti tří dalších členů. Její předseda je zároveň hlavou celého státu. Rada státu se zodpovídá za svou činnost Národnímu shromáždění. Rada ministrů je nejvyšší výkonný a správní orgán země. Tvoří ji předseda, který je také předsedou vlády a zároveň hlavou státu. Dalšími členy jsou první místopředseda, místopředsedové a ministři s tajemníkem. Rada národní bezpečnosti spravuje stát pouze ve válečném období. Na Kubě existují dále orgány, které působí pouze na tzv. provinční úrovni. Jedná se o provinční a okresní výbory lidové moci, dále pak o lidové rady a volební okrsky.79 Kubánský volební systém dovoluje občanům volit již od 16 let. Volebního práva jsou zbaveni lidé s mentálním postižením a také pachatelé trestných činů. O možnosti lidu zasahovat do správy země se často vedou debaty. Podle kubánské vlády jsou volby svobodné a nejedná se o nespravedlivý proces. Je pravda, že si lidé mohou svobodně vybírat své kandidáty. To však platí pouze na té nejnižší politické úrovni. Díky vedoucímu postavení komunistické strany na Kubě, se do vyšší politiky mají šanci dostat pouze členové této strany. V konečném důsledku tak voliči nemají ani jinou možnost než volit kandidáty této strany. Typickým znakem kubánských voleb je také absence velkých a nákladných volebních kampaní u jednotlivých uchazečů o politický post, které jsou tak typické pro největšího odpůrce kubánského režimu USA. Dalším velmi kritizovaným znakem kubánské politické scény je to, že nedochází téměř k žádné obměně nejvyššího vedení této země.80

78

CONSTITUTIONNET. Cuba: The Constitution of the Republic of Cuba, 1976[online]. © 2014 [cit. 2015-3-6] Dostupné z: http://www.constitutionnet.org/files/Cuba%20Constitution.pdf 79 Tamtéž 80 Tamtéž

38

5.2 Charakteristika politického systému Kuby Odborníků zabývajících se problematikou totalitních režimů v minulosti i dnes, je celá řada. Mezi nejvýznamnější patří např. C. J. Friedrich, Z. Brzezinski nebo Giovanni Sartori. Každý z nich zformuloval svou představu o totalitních režimech a také o znacích, které by měly vykazovat. V šedesátých letech 20. století se však díky mnoha sporům a častým kritickým názorům ohledně podstaty totalitarismu, obracejí mnozí odborníci ke studiu nedemokratických režimů jiného typu něž totalitního. Zejména pak na režimy autoritářské, kterým se věnoval především Juan José Linz. Ten také definoval základní znaky těchto nedemokratických režimů:81 

existence omezeného pluralismus



absence oficiální ideologie



nevyužívaná intenzivní ani extenzivní politická mobilizace



špatně definované, ale zjistitelné hranice moci vůdce nebo vůdčí skupiny

Podle znaků typických pro totalitní režimy dle Friedricha a Brzezinského, které jsou uvedeny v první kapitole této práce, se Kuba jeví jako typický příklad země s totalitním režimem. Hlavně v období druhé poloviny 20. století, kdy navázala spolupráci se SSSR. Fidel Castro byl velkým odpůrcem jakýchkoli změn týkajících se fungování jeho režimu. Na konci 20. století, po rozpadu Sovětského svazu bylo však na Kubě nutné přistoupit k několika reformám především v ekonomické sféře. Tyto reformy pokračují i nadále. Jedná se např. o možnost založení malých soukromých podniků a soukromých družstev nezávislých na státu a také možnost investic na území Kuby pro společnosti ze zahraničí. Byla také schválena možnost volného cestování pro všechny obyvatele. Je zde stále zachována vedoucí úloha jedné politické strany, přesto není volební proces fungující na Kubě přímo typický pro totalitní systém. Celkově se Kuba ve 21. století více otevírá světu, než tomu bylo v minulosti. To jsou také hlavní důvody, proč v dnešní době nemůžeme režim na Kubě označit jako striktně totalitní, ale spíše za autoritářský.

5.3 Žádná možnost volby S nastolením současného typu režimu na Kubě je neodmyslitelně spjata osoba bývalého kubánského vůdce Fidela Castra. Ten stanul v čele země po úspěšné kubánské revoluci v roce 1959. Při postupném formování svého režimu, neskrýval svůj značně 81

ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, s. 237-239

39

nepřátelský postoj vůči USA. To vyústilo až ve vznik už několikrát zmíněného obchodního embarga. V hospodářské blokádě Kuby můžeme nejspíše hledat také hlavní důvod, proč se politický režim na Kubě vyvinul až do dnešní podoby. Neustálý ekonomický tlak z americké strany, který způsoboval Kubě obrovské problémy, totiž donutil Castra hledat nové silné spojence, především mezi nepřáteli USA. Kuba tak byla tímto způsobem donucena k zahájení spolupráce se Sovětským svazem, která byla z hospodářského pohledu pro Kubu velmi přínosná. K navázání spolupráce přispělo také to, že Fidel Castro, začal veřejně dávat najevo své sympatie k marxismu, což však před touto nutností získat SSSR za svého spojence nikdy nedělal. Otázkou však zůstává, jak by se Kuba vyvíjela za Castrovy vlády bez spojenectví se SSSR a absence americké hospodářské blokády. Díky Castrovým počátečním opatřením vůči omezení amerického vlivu na území Kuby, se dá však předpokládat, že by vše vyústilo americkým ozbrojeným zásahem vůči kubánskému režimu. Ten by neměl na své straně žádné silné spojence, kteří by pomohli s obranou země a zároveň byli tak silnou hrozbou pro USA jako byl Sovětský svaz v období Studené války.

40

6 Současná politická situace na Kubě V závěrečné kapitole se zaměříme na politický vývoj Kuby ve 21. století. Stejně jako v minulosti, tak ani s příchodem nového tisíciletí nepolevovaly snahy o ukončení režimu vedeného Fidelem Castrem, pro kterého bylo v této době nutností navazovat nové, pro jeho zemi ekonomicky přínosné spojenectví. Za posledních patnáct let však došlo na Kubě k několika výrazným změnám ve vedení celé země, avšak při stálém zachování nastoleného socialistického režimu. Výraznou změnu můžeme pozorovat také ve dříve striktně nepřátelském postoji vůči Spojeným státům americkým a jejich obchodnímu embargu. Stále častěji se setkáváme s pokusy o uvolňování napětí a o snížení velkého počtu hospodářských omezení, existujících mezi těmito zeměmi.

6.1 Disidenti a projekt Varela Už od samého počátku působení musela Castrova vláda čelit neustálým snahám různých organizací, narušit její funkčnost a vyvolat tak následný rozpad nastoleného režimu. Pokoušely se o to velké počty skupin kubánských exulantů a také vojenské jednotky podporované americkou vládou. Na konci 90. let 20. století se na Kubě objevila nová skupina občanů, kteří se snažili dosáhnout změn zevnitř státu. Nejčastěji se jednalo o příslušníky střední třídy, kterou velmi zasáhla špatná ekonomická situace. Členové byli většinou vzdělaní a inteligentní lidé, kteří se snažili zapojit do jednání o budoucím kubánském hospodářském vývoji. Označováni byli jako disidenti, kteří kritizují vládu za nedostatečná opatření, vedoucí ke zlepšení ekonomické situace. Nejednalo se o přímé odpůrce kubánské revoluce, i přesto byli označeni za velmi nebezpečnou skupinu, která by mohla narušovat celkový chod země. Všichni členové byli uvězněni a svobodu jim přinesly až žádosti o milost z Kanady, Mexica a Vatikánu.82 Mezi další snahy změnit fungování režimu patřil projekt Varela. Od předchozí skupiny se tito členové zaměřili spíše na politické reformy. Vycházeli při tom z ústavy přijaté v roce 1976. Ta uvádí možnost navrhnout nový zákon při zisku deseti tisíc podpisů. Jejich cílem bylo osvobození politických vězňů, dodržování sdružovacího práva a svobody slova. Prosazovali také možnost většího rozvoje soukromého podnikání. V roce 2002 byla předána Národnímu shromáždění petice s jedenácti tisíci podpisy, i přesto však Castro nedovolil, aby došlo k nějaké změně. Ještě tentýž rok byla schválena úprava ústavy,

82

GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 338-339

41

která zaručovala neměnnost její socialistické podoby. V roce 2003 došlo k rozsáhlému zatýkání odpůrců revoluce. Celkem bylo zatčeno 75 lidí.83

6.2 Hledání spojenců Počátkem 21. století bylo už Castrovi téměř 80 let. Pořád však zastával na Kubě nejdůležitější politickou funkci. Díky jeho vysokému věku a zhoršujícím se zdravotnímu stavu bylo jasné, že se jedná už o poslední roky jeho vlády. Nepřestával však ve hledání nových spojenců, kteří by pomohli zlepšit hospodářskou situaci na ostrově. Kromě navázání spolupráce s Evropou, která však neustále kritizovala porušování lidských práv na Kubě, získával Castro nové spojence také v Latinské Americe. Jedním z těch nejdůležitějších byl Hugo Chávez, bývalý venezuelský prezident. Chávez dokonce veřejně prohlašoval, že Castro je pro něj velkým vzorem. Venezuela se stala pro Kubu důležitým dodavatel ropy, za kterou Kuba na oplátku posílala lékaře, zubaře a také sportovní trenéry. V roce 2004 tak vzniklo hospodářské spojenectví ALBA (Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky). Celkem bylo na území Venezuely vysláno přes dvacet tisíc kubánských lékařů. K dalším Castrovým spojencům patřil i Luiz Inácio Lula da Silva, který zastával funkci prezidenta Brazílie do roku 2013. Do výčtu kubánských spojenců patříl i bolivijský prezident Evo Morales a také Néstor Carlos Kirchner bývalý argentinský prezident. Nové styky navazoval i ve více vzdálených státech jako je třeba Írán.84 Kromě hledání spojenců byl pro Fidela Castra také velmi důležitý kontakt s mladou kubánskou generací. To se projevilo na počátku 21. stol. také ve složení vlády. Většina z členů vlády nebyla starších čtyřiceti let. Castro také pečlivě vybíral své spolupracovníky z čerstvých absolventů vysokých škol, do kterých vkládal naděje, že jednou budou pokračovat v jeho snahách a myšlenkách revoluce.85

6.3 Předání moci O blížícím se konci Castrovy politické kariéry se s jeho narůstajícím věkem mluvilo čím dál tím častěji. Vedly se také mnohé spory, kdo jeho funkci převezme. Fidel Castro si už od sjezdu komunistické strany v roce 1991 kolem sebe budoval skupinu 1idí, o kterých byl přesvědčen, že jim může zcela důvěřovat. Tito lidé museli být také odhodláni pokračovat v revoluci po Castrově smrti. Často je posílal také pro získání zkušeností

83

GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 390-391 VILLA, José de, NEUBAUER Jürgen. Máximo líder: Fidel Castro. 1. vyd. V Praze: Ikar, 2007, s. 242-243 85 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005, s. 393 84

42

o přechodu z diktátorské vlády k té následnické do Číny. Při otázkách o budoucím Castrovu nástupci bylo velmi často zmiňováno jméno jeho bratra Raúla, který byl velitelem ozbrojených sil. Byl také u samého zrodu kubánské revoluce. Dalším možným nástupcem byl ministr kultury Abel Priet, ten však veřejně oznámil, že hodlá z vysoké politiky odejít. Při mnohých spekulacích byl jako nástupce často uváděn i předseda Národního shromáždění Ricardo Alarcón de Quesada. Mezi další kandidáty patřili prezident státní rady Carlos Lage Dávila a tehdejší ministr zahraničí Felipe Pérez Roque.86 Konec všem spekulacím přinesl červenec 2006. Fidelu Castrovi bylo v této době už 80 let a jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. To znamenalo velké komplikace pro schopnost zastávat vrcholnou politickou funkci na ostrově. Vrcholem všeho byla také nutnost podstoupit vážnou operaci. Proto v tomto těžkém období předal svou funkci na přechodnou dobu mladšímu bratrovi Raúlovi. Zdravotní stav však donutil Fidela Castra své rozhodnutí přehodnotit a v roce 2008 předal své politické funkce bratrovi natrvalo. V roce 2011 skončil Fidel Castro i ve funkci prvního tajemníka komunistické strany Kuby, kde ho nahradil také jeho bratr.87 Předáním funkce svému bratrovi, učinil Fidel Castro zřejmě ten nejlepší krok k tomu, aby byly na Kubě stále zachovány myšlenky revoluce. Raúl Castro není tak výrazná osobnost a výborný řečník jako jeho starší bratr. Stál však po jeho boku od samého počátku politické kariéry a spolehlivě plnil všechny své povinnosti vůči revoluci. Pod vedením Raúla Castra proto nemůžeme čekat výraznější reformy v zavedeném politickém systému Kuby. Tato náhrada na pozici vedoucího muže Kuby je však také pouze dočasným řešením. Raúl Catro je jen o pět let mladší než bratr. Důležitou otázkou proto zůstává, jak se bude tento ostrov vyvíjet po smrti obou bratrů Castrových, nejvýraznějších zastánců revolučních myšlenek a také odpůrců jakýchkoliv významnějších politických změn.

6.4 Současnost V roce 2013 byl Raúl Castro zvolen opět do čela vedení země. Jedná se o jeho druhé pětileté období v této nejdůležitější politické funkci. Zároveň však veřejně

86

VILLA, José de, NEUBAUER Jürgen. Máximo líder: Fidel Castro. 1. vyd. V Praze: Ikar, 2007, s. 246-248 RUMANOVÁ, Jolana. Raúl Castro chce odstoupit z čela Kuby. Už jsem starý, naznačil novinářům. HOSPODÁŘSKÉ NOVINY[online]. [cit. 2015-2-15] Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-59381060raul-castro-chce-odstoupit-z-cela-kuby-uz-jsem-stary-naznacil-novinarum 87

43

prohlašuje, že se jedná nejspíše také o poslední. Za jeho dosavadní působení na Kubě nedošlo k závažným politickým reformám, které by mohly zemi přiblížit k nastolení nového demokratického systému. Castro se zaměřuje spíše na reformy v ekonomické oblasti. Snaží se taky o zlepšování nepřátelských vztahů mezi Kubou a USA.88 Stejně jako se v minulosti vedly mnohé spekulace o možném nástupci Fidela Castra, tak se také mnozí odborníci snažili předpovědět vývoj budoucích vztahů mezi USA a Kubou po jeho odchodu. Nejčastěji se nabízely čtyři možné názory na budoucí vztahy těchto dvou zemí:89 1. Nově sestavená vláda USA nebude zastávat vůči Kubě tak negativní postoj a ukončí hospodářskou blokádu. Je to však ten nejméně pravděpodobný vývoj vztahů mezi těmito státy. Americká strana se nikdy nesmířila s vyvlastněním majetku jejich obyvatel po nástupu Castra do vedení Kuby. 2. Po Castrově smrti zorganizují Američané ozbrojený útok na ostrov. Problém by však nastal s odůvodněním této vojenské akce. 3. USA bude nadále různými způsoby podporovat skupiny exulantů, kteří se budou snažit o organizaci invaze na Kubu. 4. Hospodářská blokáda země bude i nadále pokračovat. Stále bude vyvíjen také tlak na konání svobodných voleb a vznik dalších demokratických reforem. Z výše zmíněných budoucích podob vztahů mezi USA a Kubou, nejvíce současnou situaci vystihuje čtvrtá možnost. Hospodářská blokáda z americké strany přetrvává a o žádný násilný převrat se USA zatím nepokoušelo. Na kubánskou ekonomiku je tak vyvíjen neustálý tlak, který dopadá také na samotné obyvatele ostrova. Z posledních let je však patrná snaho Raúla Castra o zlepšení vztahů s USA. To dokazuje také rozhodnutí z konce roku 2014, kdy se Raúl Castro rozhodl propustit na svobodu 53 politických vězňů. Američané zase propustili tři vězněné Kubánce. Prezident USA Barack Obama k tomu prohlásil, že začíná nová éra vztahů mezi těmito zeměmi.90 Snaha o zlepšení vzájemných vztahů probíhá také mezi Kubou a Evropskou unií. V březnu roku 2015 navštívila Kubu šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová. 88

RUMANOVÁ, Jolana. Raúl Castro chce odstoupit z čela Kuby. Už jsem starý, naznačil novinářům. HOSPODÁŘSKÉ NOVINY[online]. [cit. 2015-2-15] Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-59381060raul-castro-chce-odstoupit-z-cela-kuby-uz-jsem-stary-naznacil-novinarum 89 VILLA, José de, NEUBAUER Jürgen. Máximo líder: Fidel Castro. 1. vyd. V Praze: Ikar, 2007, s. 248-249 90 Aktuálně.cz. Zprávy: Zahraničí: Kuba a USA se smiřují, oznámil Obama a Castro[online]. [cit. 2015-3-15] Dostupné z: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/obama-pry-mluvil-s-castrem-o-zlepsovani-vztahu-usa-akuby/r~3d76c7a6860d11e4a7d8002590604f2e/

44

Cílem této návštěvy bylo dojednat budoucí podobu vzájemných vztahů, k jejichž narušení došlo v roce 2003, po uvěznění více než sedmdesáti disidentů. Evropská unie má výrazný podíl na růstu kubánského hospodářství.91 Mezi světovými politiky i obyčejnými lidmi se najde mnoho odpůrců, kteří Castrův režim zavedený na Kubě ve druhé polovině 20. století odsoudí. Nejčastěji se Kuba setkává s kritikou v oblasti porušování lidských práv u politických vězňů a také v chybějící možnosti legální existence více politických stran. Fidel Castro se však za svoje dlouholeté působení nesetkal s hromadným povstáním Kubánců proti jeho režimu. Většina obyvatel ostrova totiž viděla Castra jako symbol znovunalezené hrdosti. Méně se už mluví také o tom, že se mu podařilo z kubánské společnosti téměř vymýtit negramotnost a také zavést bezplatný zdravotnický systém. 92 Na Kubě došlo v průběhu 20. stol. k velkému množství změn, především v politické oblasti. Tyto změny poznamenaly život místních obyvatel i kubánské vztahy s mnoha státy. Kritický postoj vůči situaci na Kubě výrazně nezměnil ani odchod Fidela Castra z vrcholné politiky a částečné uvolnění režimu v oblasti ekonomiky státu. K výrazným systémovým změnám zde však doposud nedošlo a za působení Raúla Castra v čele země se ani nedají čekat. V budoucnu lze tak jen předpokládat, že se Kuba bude i nadále pokoušet navazovat hospodářskou spolupráci s novými státy a tím posilovat svou ekonomiku.

91

ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Leona Šlajchrtová: Evropská unie normalizuje vztahy s Kubou. Český rozhlas[online]. [cit. 2015-3-30] Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/leonaslajchrtova-evropska-unie-normalizuje-vztahy-s-kubou--1471677 92 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002, s. 73

45

Závěr Cílem této práce je charakterizovat vývoj kubánského politického systému a současně se zaměřit také na jeho dnešní podobu. Díky tomu, že byla Kuba dlouhou dobu španělskou kolonií, se hlavní události ovlivňující její politický vývoj odehrály především ve 20. století. Stěžejní pak bylo období kubánské revoluce, kdy došlo k výraznému zhoršení vztahů s USA a také k navázání spolupráce se Sovětským svazem. Tato práce zachycuje nejpodstatnější okamžiky ve vývoji kubánského politického systému, taktéž podává informace o jeho současné podobě a způsobu fungování. Hlavní cíl této práce byl ve stanoveném rozsahu úspěšně naplněn. Na Kubě je i v současné době u moci stále komunistický režim pod vedením Raúla Castra. Právě proto jsme se v první kapitole této práce zaměřili na problematiku totalitních systémů. Došlo zde k vymezení jejich hlavních znaků a také ke zkoumání jejich legitimity. Druhá část práce se věnuje politicko-geografické charakteristice Kuby. Jsou zde základní informace o poloze, obyvatelstvu a o administrativním členění země. Kapitola nám přiblíží také vývoj kubánského hospodářství, které je přímo ovlivňováno politickou situací v zemi. Třetí kapitola se zabývá vývojem ostrova v dobách, kdy byla Kuba španělskou kolonií. Toto dlouhé období a následně také období ekonomické kontroly ostrova ze strany USA mělo nesporný vliv na postoje všech Kubánců vůči působení jiných států na jejich území. Období hlavních politických změn ve druhé polovině 20. století je tématem čtvrté kapitoly. Zde jsme se zabývali působením Fidela Castra v čele Kuby a vývojem vztahů mezi Kubou a SSSR. Přiblížena byla také hrozba možného jaderného konfliktu. Pátá kapitola se věnuje vymezení základních znaků kubánského politického systému, při kterém jsme využívali informace z ústavy této země. Zaměřili jsme se také na určení totalitní či autoritářské podoby kubánského politického systému. Šestá kapitola této práce se zabývá politickou situací ve 21. století. Věnuje se především vývoji vztahů mezi Kubou a USA a také změně na postu vedoucího muže Kuby. Budoucí vývoj této ostrovní země se dá jen těžce předpovídat. Nelze však předpokládat, že v nejbližších letech dojde na Kubě k výrazným změnám v oblasti politiky, které by zásadním způsobem přiblížily Kubu k nastolení demokratického systému.

46

Prameny a literatura BALÍK, Stanislav a KUBÁT, Michal. Teorie a praxe nedemokratických režimů. 2., přeprac. vyd. Praha: Dokořán, 2012. 215 s. Bod. ISBN 978-80-7363-266-3 CASTAÑEDA, Jorge G. Compañero: život a smrt Che Guevary. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2003. 430 s. ISBN 80-7341-000-1 COURTOIS, Stéphane et al. Černá kniha komunismu: II. zločiny, teror, represe. 1. vyd. Praha: Paseka, 1999. 311 s. ISBN 80-7185-195-7 GOTT, Richard. Kuba: nové dějiny. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2005. 460 s. ISBN 80-7341-678-6 CHALUPA, Petr. Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. Brno: CERM, 2002. 152 s. ISBN 80-7204-249-1 NÁLEVKA, Vladimír. Fidel Castro: podzim diktátora. 1. vyd. Praha: Epocha, 1997. 87 s. Portréty; sv. 6. ISBN 80-902129-3-X NÁLEVKA, Vladimír. Horké krize studené války. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. 196 s. ISBN 978-80-7429-011-4 NÁLEVKA, Vladimír. Karibská krize. 1. vyd. Praha: ISV, 2001. 241 s. ISBN 80-85866-89-7 OPATRNÝ, Josef. Kuba. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 100 s. Stručná historie států; sv. 1. ISBN 80-7277-089-6. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií: empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 304 s. ISBN 80-7178-461-3 Slovník cizích slov. 2. vyd. Praha: Baronet, 2005, 366 s. ISBN 8072147978 VÁŇA, Tomáš. Jazyk a totalitarismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013. 159 s. Politika a společnost. ISBN 978-80-7325-316-5. VILLA, José de a NEUBAUER, Jürgen. Máximo líder: Fidel Castro. 1. vyd. V Praze: Ikar, 2007. 260 s. ISBN 978-80-249-0939-4

47

Elektronické zdroje Aktuálně.cz. Zprávy: Zahraničí: Kuba a USA se smiřují, oznámil Obama a Castro[online]. [cit. 2015-3-15] Dostupné z: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/obama-pry-mluvil-scastrem-o-zlepsovani-vztahu-usa-a-kuby/r~3d76c7a6860d11e4a7d8002590604f2e/ BBC. HISTORY: Fidel Castro[online]. © 2015 [cit. 2015-3-28] Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/people/fidel_castro BIO. Raul Castro Biography[online]. © 2015 [cit. 2015-3-28] Dostupné z: http://www.biography.com/people/raul-castro-183536#related-video-gallery Central Intelligence Agency: CIA.gov: The World Factbook[online]. The WorldFacktbook: Cuba. [cit. 2015-2-8] Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/cu.html CONSTITUTIONNET. Cuba: The Constitution of the Republic of Cuba, 1976[online]. © 2014 [cit. 2015-3-6] Dostupné z: http://www.constitutionnet.org/files/Cuba%20Constitution.pdf CzechTrade: BussinesInfo.cz: oficiální portál pro podnikání a export[online].© 1997-2015 [cit. 2015-2-8]. Kuba: Základní informace o teritoriu. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/kuba-zakladni-informace-o-teritoriu-18884.html GEOHIVE: Population statistics[online]. © 1996-2015 [cit. 2015-3-1]. Cuba. Dostupné z: http://www.geohive.com/cntry/cuba.aspx RUMANOVÁ, Jolana. Raúl Castro chce odstoupit z čela Kuby. Už jsem starý, naznačil novinářům. HOSPODÁŘSKÉ NOVINY[online]. [cit. 2015-2-15] Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-59381060-raul-castro-chce-odstoupit-z-cela-kuby-uz-jsemstary-naznacil-novinarum ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Leona Šlajchrtová: Evropská unie normalizuje vztahy s Kubou. Český rozhlas[online]. [cit. 2015-3-30] Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/leona-slajchrtova-evropska-unie-normalizujevztahy-s-kubou--1471677

48

Seznam použitých zkratek ALBA – Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky např. – například RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci SSSR – Svaz sovětských socialistických republik stol. – století tzv. – takzvaných USA – Spojené státy americké

49

Seznam příloh Příloha č. 1: Mapa Kuby Příloha č. 2: Kubánská vlajka Příloha č. 3: Fidel Castro v roce 1991 Příloha č. 4: Raúl Castro

Příloha č. 1: Mapa Kuby93

Příloha č. 2: Kubánská vlajka94

93

Central Intelligence Agency: CIA.gov: The World Factbook[online]. The World Facktbook: Cuba. [cit. 2015-2-8] Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cu.html 94 Tamtéž

Příloha č. 3: Fidel Castro v roce 199195

Příloha č. 4: Raúl Castro96

95

BBC. HISTORY: Fidel Castro[online]. © 2015 [cit. 2015-3-8] Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/history/people/fidel_castro 96 BIO. Raul Castro Biography [online]. © 2015 [cit. 2015-3-8] Dostupné z: http://www.biography.com/people/raul-castro-183536#related-video-gallery

ANOTACE Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Rok obhajoby:

Jakub Zlínský Společenských věd Mgr. David Hampl, Ph.D. 2015

Název práce: Politický systém na Kubě a jeho vývoj v historickém kontextu Název v angličtině: The political system in Cuba and its development in historical context Anotace práce:

Tato práce je zaměřena na charakteristiku kubánského politického systému a jeho vývoje v historickém kontextu. Zabývá se také problematikou nedemokratických systémů, především totalitních a autoritářských.

Klíčová slova:

Kuba, politický systém, Fidel Castro, totalitní systém, autoritářský systém, Karibská krize

Anotace v angličtině:

This theses is focused on the characterization of Cuban political system and its development within the historical background. Furthermore, it deals with the issue of undemocratic systems, especially totalitarian systems and authoritarian systems.

Klíčová slova v angličtině:

Cuba, political system, Fidel Castro, totalitarian system, authoritarian system, Caribbean Crisis

Přílohy vázané v práci: čtyři přílohy

Rozsah práce: Jazyk práce:

49 stran Český