UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Katedra společenských věd
JAN HOŘEJŠÍ III. ročník – prezenční stadium Obor: Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání – Společenské vědy se zaměřením na vzdělávání
POJETÍ ČLOVĚKA U ERICHA FROMMA Bakalářská práce
Vedoucí práce: PhDr. Petr Zima, Ph.D
OLOMOUC 2011
Prohlášení autora
P r o h l a š u j i, ţe tuto bakalářskou práci jsme vypracoval zcela samostatně a uvádím v ní veškeré prameny, které jsem pouţil.
Jan Hořejší
Olomouc, 7. dubna 2011
Poděkování autora Rád bych svým jménem vyjádřil poděkování panu doktorovi Zimovi za jeho ochotnou pomoc, konzultace, podporu, poskytnutí materiálů a doplňujících informací. Nesmírně si jeho vstřícného a obětavého přístupu váţím.
Obsah 1
ÚVOD .............................................................................................. 5
2
ERICH FROMM – ŽIVOT ................................................................ 6
3
SVOBODA .................................................................................... 10 3.1 POJETÍ SVOBODY U ERICHA FROMMA .......................................... 10 3.2 INDIVIDUUM A SVOBODA ............................................................. 11 3.3 SVOBODA VE STŘEDOVĚKU ........................................................ 12 3.4 CHÁPÁNÍ SVOBODY V DOBĚ REFORMACE ..................................... 14 3.5 SVOBODA ČLOVĚKA V KAPITALISTICKÉ SPOLEČNOSTI .................... 17 3.6 ODCIZENÍ ................................................................................. 20 3.6.1 E. Fromm a Marxovo pojetí odcizení................................ 24
4
LÁSKA .......................................................................................... 26 4.1 NARCISMUS .............................................................................. 27 4.1.1 Individuální narcismus ...................................................... 28 4.1.2 Sociální narcismus ........................................................... 32 4.2 SEBELÁSKA .............................................................................. 34 4.3 LÁSKA A LIDSKÁ EXISTENCE........................................................ 35
5
ČLOVĚK A VÍRA .......................................................................... 39 5.1 5.2
POJETÍ ČLOVĚKA ....................................................................... 39 HŘÍCH A KAJÍCNOST U ERICHA FROMMA ...................................... 41
6
PRAMENY A LITERATURA ......................................................... 45
7
ZÁVĚR .......................................................................................... 43
ANOTACE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE ................................................... 46
1 Úvod Cílem této bakalářské práce je pojednání o myšlenkách Ericha Fromma. Zvláštní důraz je kladen na ústřední body jeho myšlení – láska, svoboda, odcizení, narcismus a člověk jakoţto zboţná bytost. Tato bakalářská práce se zaměřuje na hodnoty, které ovlivňují lidské chování a jednání. Erich Fromm chápe kaţdého člověka jako jedinečnou a samostatně myslící bytost, která jedná individuálně – snaţí se však najít situace, kdy jedinec bude jedna podobně, ne-li stejně. Z těchto situací budou v této bakalářské práci vyvozeny závěry a rozebrány motivy jednání, které vedly k této podobnosti. První kapitola je zaměřena na ţivot Ericha Fromma. Výklad o jeho ţivotě
poskytla
kniha
Rainera
Funka:
Erich
Fromm
(1997).
Prostřednictvím této knihy se probíráme Frommovým ţivotem, který začal v Polsku, jeho studiem talmudu, studii v Německu, emigraci do Spojených států Amerických, Mexika a konče jeho smrtí ve Švýcarsku. V další kapitole je rozebráno Frommovo pojetí svobody. To je interpretováno chronologicky od středověku aţ po vznik kapitalistické společnosti. Se svobodou jako takovou je úzce spjato odcizení. Fromm odcizení formuloval jako jistou formu nesvobody, kterou si utvořila moderní společnost. Dále tato kapitola obsahuje Marxovo pojetí svobody, které je interpretováno Erichem Frommem. Záměrem této práce je také odhalení pojmu lásky, co člověk podle Ericha Fromma vede k lásce. S láskou velmi úzce souvisí narcismus, který Erich Fromm vysvětluje a tato bakalářská práce si klade za cíl interpretaci jeho myšlenek. S láskou je také spjata sebeláska, která ve Frommových myšlenkách vystupuje jako jakýsi zdravě modifikovaný narcismus. V poslední kapitole je popsána Frommova koncepce člověka a jeho vztahu k víře. V této kapitole práce vychází převáţně z knihy Budete jako bohové (1966), která je Frommovým výkladem bible. V poslední podkapitole se je popsána lidská kajícnost a hříšnost.
-5-
2 Erich Fromm – život Erich Pinchas Fromm se narodil 23. Března 1900 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho rodiče nesli jména Naphtali a Rosa (rozená Krauseová) Frommovi. Erichovi předci z matčiny strany pocházeli z polské Poznaně, jeho strýc se zde zabýval studiem talmudu.1Předci z otcovi strany pocházeli z Německa, okolí Mohuče. Jeho pradědeček byl rabínem ve městě Würzburg. O otci Ericha se ví všeobecně málo. On sám o něm příliš nehovořil. Je známo, ţe jeho povolání byl obchodník s ovocným vínem. Nikdy nestudoval ţádnou vysokou školu, jediné o co se opravdu zajímal, bylo studium ţidovského náboţenství, jeho touhou bylo stát se rabínem. Vztah ke své matce popisoval Fromm jako komplikovaný. Neuznávala totiţ tu část rodiny, která byla přímo příbuzná s jejím manţelem. Ona sama měla na syna přehnané nároky, přála si, aby se stal klavíristou. Mladý Fromm se díky větší popularitě začal naplno věnovat studiu ţidovského náboţenství. (Funk, 1994) Hledání své identity spatřoval nejprve v ţidovské ortodoxii. Z počátku byl ovlivněn dr. Jakobem Horovitzem a prastrýcem Ludwigem Krausem. Další člověk, který Fromma neodmyslitelně ovlivnil, byl rabín dr. Nehemia Anton Nobel. Ten byl nakloněn filozofii Hermanna
Cohena,
kterou
poté
Frommovi
zprostředkovával,
charakterizovanou jako „humánní myšlenky náboţenského ţidovství“ (Arnsberg, 1971, s. 54) Po maturitě roku 1918, začal ve Frankfurtu studovat práva. Studium a především vidina budoucího povolání pro něj nebyla dostatečně atraktivní a tak své účinkování na univerzitě ukončil. Roku 1919 zaloţil Erich Fromm s frankfurtským rabínem Georgem Salzbergerem Společnost pro ţidovskou lidovou osvětu ve Frankfurtu nad Mohanem. Cílem této společnosti bylo šíření ţidovského náboţenství. V tomtéţ roce započal Fromm svá studia na univerzitě V Heidelbergu – zde se zabýval především psychologií, filozofií a sociologií. Jeho ţivot a především myšlenkový směr byl zasaţen těţkou ranou, počátkem roku 1922 umírá jeho vzor a tutor Nobel. Díky studiím se seznamuje s další významnou osobou, která ovlivnila jeho ţivot, byl 1
Talmud – sbírka zákonů a tradic židovské víry v písemné podobě
-6-
jím rabín Rabinkow. „Fromm poznal u Rabinkowa i Maimonida a jeho učení o negativních atributech, právě tak jako chasidismus. (Funk, 1994, s. 28) Rabinkow byl pro Fromma zajímavý především skloubením studia talmudu s moderní kulturou. Fromm začal pod Rabinkowovým vedením směřovat své myšlení humanisticky. Jádro svých ţidovských humanistických myšlenek spatřoval v „ţivotě milujícím, na Bytí orientovaném charakteru člověka, který určuje právě tak jako „duch náboţenství“ veškerou ţivotní praxi – ekonomickou, společenskou, kulturní, politickou, duchovní a duševní strukturu – a který musí jako ţidovské zvláštní společenství zachovávat odstup od neproduktivního, nekrofilního na Mít orientovaného charakteru kapitalistické ţivotní praxe.“ (Funk, 1994, s. 32) Postupem času Fromm ukončil intenzivní studia talmudu a tím i jeho příklon k ortodoxnímu ţidovství, začal se věnovat ateistickému humanismu.
Tím učinil první krok k nalezení
vlastní identity. Během svých studií na univerzitě v Heidelbergu se věnuje hlavně sociologii, filozofie ani psychologie ho nijak zásadně neovlivnily. Roku 1922 Fromm úspěšně promuje ze sociologie. Učitelem v pravém slova smyslu mu zde byl bratr Maxe Webera Alfred Weber. Fromm k němu cítil blízký citový vztah, Weber se mu stal oporou a vzorem. Roku 1922 u něho úspěšně promuje ze sociologie a přijímá Weberovy sociologické myšlenky. Fromm ve své sociologii zkoumá společnost komplexně a dostává se tak k samé podstatě sociologie jako vědy. Sám nejčastěji vycházel z etické filozofie Aristotela, Spinozy a Marxe. Fromm se v roce 1924,
prostřednictvím
Friedy
Reichmannové,
seznamuje
s psychoanalýzou. Docházel k ní do soukromého terapeutika, kde se zabývali
Freudovou
psychoanalýzou.
Tím
se
částečně
začíná
pohybovat v kruzích filozofie. Díky tomu, ţe poznal psychoanalýzu, se mu sionistické myšlenky stalo cizí a on sám se vnitřně i profesně mění. Jeho ţidovská víra tak byla značně oslabena, ne-li zcela zničena. Začíná se řídit pravidly jiného světového náboţenství, buddhismem. Obdivoval zejména čistou racionalitu a naprostou nepotřebnost autority. V červnu roku 1926 uzavírá sňatek právě s Friedou Reichmannovou –
-7-
manţelství však trvá pouhé čtyři roky. I kdyţ se rozešli, měli vřelý vztah a často se vídali – to bylo způsobeno hlavně velkým počtem společných přátel a jejich profesí. Fromm se po svatbě dále vzdělává u Karla Landauera v oblasti psychoanalýzy. Na berlínském institutu dokončuje svá studia a na přelomu let 1929 a 1930 se stává psychoanalytikem a otvírá si zde soukromou praxi. Na konci třicátých let začíná Fromm sympatizovat s marxistickou sociologií a psychologií náboţenství. Zároveň v těchto letech silně kritizoval Freudovu analýzu – primárně kritizoval Freudovu teorii Oidipova komplexu. Nejvíce ho inspirovali Horkheimer, Löwenthal a Marcus. Z jeho studia vzešla marxistická psychologie náboženství. „7. října 1930 byl zvolen mimořádným členem Německé psychoanalytické společnosti.“ (Funk, 1994, s. 44) V tomtéţ roce začíná pracovat v Institutu pro sociální výzkum, zastává funkci vedoucího sociálně psychologického oddělení. Díky jeho osobě se Institut začal směřovat psychoanalyticky a marxisticky a zaměřoval se na studium moderní společnosti.
Fromm
v závěru
roku
1938,
vzhledem
k vnitřním
problémům týkajících se stěhování Institutu do Ţeny, odstupuje ze své pozice. Roku 1932 Fromm díky politické atmosféře, která v Německu panovala, emigruje do USA. Je pozván na univerzitu do Chicaga
jako
hostující
docent.
Zde
se
seznamuje
s
psychoanalytičkou Karen Horneyovou. Poté se roku 1934 natrvalo stěhuje do New Yorku, kde si zřizuje psychoanalytickou praxi, jeho blízká přítelkyně Horneyová ho následuje. Oba se navzájem velmi ovlivňovali, Fromm čerpal z její psychoanalýzy a Horneyová z jeho sociologie. V Institutu pro sociální výzkum se „ujal funkce vedoucího sociálně psychologického oddělení a dodal Sociálně psychologickou část.“ (Funk, 1994, s. 84) V USA se seznamuje s Harry Stack Sullivanem (taktéţ velký přítel Horneyové)., který roku 1936 zaloţil Washingtonskou školu psychiatrie a začíná vydávat (1938) časopis Psychiatry, ve kterém začíná publikovat své první články v angličtině i Erich Fromm. V letech 1936 – 1940 Fromm veřejně oznamuje práci na
-8-
své první knize – Člověk v autoritativním státě. V roce 1941 byl zaloţen American Institute for Psychoanalysis, na jehoţ vzniku se Fromm aktivně podílel a „měl se stát – protoţe nebyl lékař – rovněţ „jen“ čestným členem.“ (Funk, 1994, s. 92) Fromm však měl zájem na tom, aby se stal řádným členem. Jeho kauza se vlekla aţ do roku 1943, kdy pověřená komise byla definitivně proti, Fromm tedy tento ústav opouští. To zanechalo váţné stopy na vztahu s Karen Horneyovou, se kterou se následně rozchází. Po této negativní události začíná přednášet v New Yorku na Washington School of Psychiatry, na William Alanson White Institute a na Bennigton Faculty ve Vermontu. Jeho druhou ţenou se roku 1944 stává Henny Gurlandová. Jejich manţelství ovšem netrvalo dlouho a do Frommova ţivota zasahuje další negativní událost – roku 1952 umírá manţelka Henny Frommová. V roce 1949 se Fromm stěhuje do Mexika – Mexico City. Odtud podniká své cesty do USA, kde stále vyučoval na několika univerzitách. Mimo jiné od roku 1951 začíná také vyučovat na lékařské fakultě Národní nezávislé univerzitě v Mexiku, kde se ujal školení nových psychoanalytiků.
Během
působení
v Mexiku
se
seznamuje
s Američankou Annis Freemanovou, kterou si v prosinci 1953 bere za ţenu. V Mexiku vyvíjí hojnou literární činnost, soustředí se spíše na publikování svých děl namísto vyučování na univerzitách. Během roku 1956 se podílí na vzniku Mexické psychoanalytické společnosti. Zakládá časopis Revista de Psicoanálisis, Psiquiatría y Psicología (1965). V šedestých letech se začíná zajímat o zen-buddhismus prostřednictvím
Daisetzem
T.
Suzukim.
Toto
období
je
také
charakteristické Frommovým zájmem o mexickou kulturu a studiem mexické vesnice (1970). Zároveň studuje agresi a lidskou destruktivitu – roku 1973 vydává Anatomii lidské destruktivity. Od svého přestěhování do Mexika byla dalším polem jeho zkoumání americká kapitalistická společnost. Díky pobytu v Mexiku si mohla zachovat tolik potřebný odstup a sledovat americkou společnost z jiné, nezávislé perspektivy. Ve své knize Zdravá společnost (1955) představil koncept pro nové pojetí společnosti – humanistický
-9-
socialismus. Tím vstupuje do veřejné politiky. Jeho politické myšlení bylo prosté – přál si ukončení závodu v nukleárním zbrojení a byl zastáncem
absolutního
odzbrojení.
Své
postoje
prosazuje
v Socialistické straně spojených států, jejíţ se stal členem. Frommovu účast na politické dění ukončil roku 1968 infarkt. Ke konci ţivota se Fromm věnuje hledání sebe sama, soustředí se na humanismus a sebepoznání. Roku 1976 vydává dílo Mít nebo být, ve kterém uplatňuje svou dlouholetou zkušenost s psychoanalýzou a kde hledá cestu k vyššímu Já. Během let 1977 – 1978 ho postihují dva další infarkty. „V noci na 18. Března 1980, pět dní před svými 80. narozeninami, zemřel Fromm bez známky smrtelného boje na další srdeční infarkt.“ (Funk, 1994, s. 117) Umírá ve švýcarském Locarnu.
3 Svoboda „V otázkách svědomí musí být člověk naprosto svobodný. Nikdo nesmí ovládat myšlení někoho jiného, rozhodovat za něho nebo mu určovat, co je jeho povinností. Bůh dává kaţdému člověku svobodu myslet a jednat dle svého vlastního přesvědčení.“ (Info-Bible.cz, 2011)
3.1
Pojetí svobody u Ericha Fromma
Fromm svobodu charakterizuje jako neustálý boj proti nadvládě jednoho jedince nad druhým. Touha po svobodě je zakořeněna v kaţdém z nás a nejsilněji se projeví, pokud se jedinec ocitne v roli utlačovaného. Tato touha je tak silná, ţe za určitých okolností je jedinec ochoten pro svobodu zemřít neţ-li ţít nesvobodně. Člověk v tomto boji odstranil veškeré formy nadvlády, jeţ by mohly existovat. Neuvědomil si ale, ţe jistá nadvláda (alespoň minimální) je pro ţivot na zemi esenciální – nadvláda přírody. Lidé byli naprosto ochotní vzdát se jejich svobody, či jí dokonce uniknout, s nástupem nacismu v Německu a fašismu v Itálii. Největším problémem nebyla totalita států, ale totalita názorů občanů. Fromm si v této souvislosti klade otázku, zda se mimo touhy po svobodě nevyskytuje i vnitřní touha člověka po podřízenosti. Zároveň také zmiňuje lidskou touhu po moci – „jedni proti druhým bojují a chtějí mít
- 10 -
moc, aby si i do budoucna zajistili takové proţitky, jaké mají v přítomnosti.“ (Fromm, 1955, s. 15) Fromm ve svém díle Strach ze svobody přichází s termínem adaptace, tu dělí na statickou a dynamickou. Statickou adaptaci chápe jako akceptování zvyku. Ta v člověku nevyvolává velké změny. Dynamickou adaptací rozumí naprosté podřízení se silnějšímu jedinci. Dynamická adaptace je pro člověka velmi nebezpečná, můţe v něm vyvolat úzkost, nepřátelství či podrobení. Člověk tedy tuto adaptaci většinou přijímá, „protoţe jeho potřeba sebezáchovy ho nutí přijmout podmínky, v nichţ musí ţít.“ (Fromm, 1955, s. 20) Člověk je ve svém ţivotě motivován hlavně k přeţití – musí primárně uspokojit fyziologické potřeby, stejně tak jako potlačit pocit osamělosti. Při neschopnost zbavit se izolovanosti by mohl člověk zemřít. Spolupráce mezi lidmi je podstatná. Pokud by měl člověk vystupovat sám za sebe, velmi těţko by mohl fungovat. Jinými slovy, nemohl by se o sebe postarat ve všech směrech. Proto je pro člověka důleţitá sounáleţitost a pevné místo ve struktuře společnosti. Ke zmiňovanému přeţití je potřeba ještě další vlastnost, která je vlastní pouze lidem – jde o sebeuvědomění. Tato vlastnost nás odlišuje od zvířat a dělá nás svobodně myslícími jedinci. S tím je spojeno hledání vlastního já, formování idejí o svém ţivotě a vytváření svojí identity.
3.2
Individuum a svoboda
Erich
Fromm
své
pojetí
svobody
staví
především
na
chronologickém základu. Jasně vymezuje proces individualizace, kterou dítě začíná svou postupnou separaci od rodiny. Před dokončením tohoto procesu je však dítě nesvobodné, citově a materiálně vázané na svou rodinu. Důleţitou roli hraje výchova, v jejím důsledku si dítě uvědomuji svoji roli a pozici v rámci rodiny a nachází v rodičích autoritu. S postupujícím věkem se dítě odcizuje od primárních vazeb a musí se vypořádávat s růstem osamělosti. Tomuto pocitu se dítě můţe lehce podrobit, čímţ získá pocit jistoty a osamělosti se tak zbaví. Podrobení se na druhou stranu přináší pocity vzdoru a boj za vlastní individualitu. I
- 11 -
přesto se nakonec u dítěte projeví touha po osvobození se. Teprve po dokončení fáze individualizace můţe jedinec plně vyuţít svobody a nezávislosti, kterou mu ţivot přináší. Toto období po individualizaci sebou přináší řadu problémů, se kterými se musí člověk vypořádat. Jde zejména o zabezpečení vlastní existence. Fromm srovnává vývoj jedince v říši lidské a v říši ţivočišné. Člověka charakterizuje jako bezmocného, jeho adaptace na nový ţivot je pomalá a závislá na tom, co se naučí od svých předků. To je v kontrastu s ţivočišnou říší – tam je veškeré jednání zaloţeno hlavně na instinktu. Ţivočichové tak můţou pruţně a reflexivně reagovat na situace, které jim ţivot přináší. Tím je člověk od svého zrodu méně svobodný, projevuje se závislost na rodičích. S faktickou neexistencí instinktů jsou lidé nuceni vyvíjet celou řadu aktivit k zajištění sebe jako individua. Poznatky ze studia Starého zákona dokázal Fromm přenést i do svých pojednáních o svobodě. Vyuţil ţivota Adama a Evy v Edenu. Podle něho bylo porušení boţího zákazu jasným projevem touhy po svobodě. Člověk sice byl vyhnán z Edenu, kde jeho ţivot byl pohodlný a bezstarostný, ale našel sebe sama a stal se individuem.
3.3
Svoboda ve středověku
Svoboda v tomto období byla částečně postavena na tehdejším fungování ekonomiky a náboţenství. V pravém slova smyslu se o svobodu vůbec nejednalo, bylo jí velmi málo. Prostý lid byl téměř zákonitě utlačován svými pány. Mimo to panovaly předsudky, které si vytvořili měšťané vůči obyvatelům vesnic, ti pociťovali podřízenost a nesvobodu nejvíce. „V tomto období byl kaţdý ke své roli ve společenském řádu přikován.“ (Fromm, 1955, s. 31) To pro jedince znamenalo jeho naprosté ztotoţnění a splynutí se svým domovem, zaměstnáním, sociální pozicí, atd. V jeho ţivotě ovšem nemělo místo odcizení, řídil se jistým společenským řádem, stál na daném stupni společenské hierarchii a jeho bytí mělo smysl. Velkou podporu hledali lidé ve středověku v církvi a ceších. Ty jim dávaly pocit jistoty a lásky,
- 12 -
své myšlenky upírali k bohu. Církev svými členy dokázala částečně manipulovat, jelikoţ ti k ní cítili naprostou oddanost, ne-li podřízenost. To napomáhalo zejména vládci k zachování klidu a udrţení vlastní moci. Cechy dávaly svým členům tolik potřebnou jistotu zaměstnání. Naplňovali pracovníky uklidňujícím pocitem, ţe jsou schopni uţivit sebe a svou rodinu. (Fromm, 1941, s. 37) Fromm tvrdí, ţe „středověká společnost individuum nezbavovala svobody, protoţe individuum ještě neexistovalo, člověk se ke světu vztahoval ještě svými primárními vazbami. Ještě se nezačal jako individuum vyčleňovat z prostředí své společenské role.“ (Fromm, 1955, s. 32) Fromm tak poukazuje na to, ţe lidé pojem svoboda neznali a tudíţ si svobodu ani uvědomit nemohli. První individua se objevují v Itálii v době renesance. S příchodem a rostoucím vlivem kapitalismu se začíná v člověku objevovat opravdová touha po svobodě, kterou přinášejí zejména peníze. Díky nim se lidem otevřela nová dimenze moţností/svobod, mohli se realizovat v takových oblastech jakými je móda, umění, kultura, estetika, ţivotní styl, aj. Ovšem skupina, která si něco podobného mohla dopřát, byla velice úzká. Renesance rozdělila společnost na chudé a bohaté. Cílem kaţdého jedince byl tehdy boj o bohatství a moc. Pokud byl tak schopný a vytouţeného bohatství dosáhal, automaticky to neznamenalo šťastný ţivot – často se dostavoval pocit osamělosti a odcizení. V 16. století, kdy se společnost plně orientovala na kapitalismus, tehdy začal hrát zásadní roli také čas. Stanovení pevné pracovní doby vedlo k dalšímu okleštění svobody. V kombinaci s horečnou snahou nahromadit co největší majetek a vymezeným čase se člověk v podstatě stával svým vlastním otrokem. Toto období je také typické horizontálním pohybem skupin lidí ve společenských třídách. „Rostoucí role kapitálu, trhu a konkurence změnily jejich osobní situaci ve směru k nejistotě, izolovanosti a úzkosti.“ (Fromm, 1955, s. 41) Tím, ţe kapitál nabyl takové moci ve společnosti, začal lidmi manipulovat. Ti jím byli ovládání a nevědomě tak přicházeli o svou vlastní svobodu. Fromm jako další faktor ohroţující lidskou existenci, potaţmo lidskou svobodu, zmiňuje konkurenci. Pro člověka byl tento druh imaginárního boje
- 13 -
něčím zcela novým, byl to symbol psychologické motivace. „Jeho vztah k bliţním, z nichţ kaţdý z nich je pro něj moţným konkurentem, se stal nepřátelským a odcizeným; je svobodný – to znamená, ţe je sám, izolovaný, ze všech stran ohroţený.“ (Fromm, 1955, s. 42)
3.4
Chápání svobody v době reformace
Typická pro období reformace byla otázka kupování odpustků. Hříšníci často chtěli ulevit svému svědomí, jednoduše ho osvobodit od tíţivého břemena, které museli ve svém nitru skrývat. Rozšířením svobody během reformace se objevili především negativní koncepty ve sloţkách lidského bytí – jednalo se o izolovanost a bezmocnost. (Fromm, 1955, s. 47) Fromm ve svém rozboru Lutherových myšlenek zmiňuje záporné charakterové vlastnosti lidské existence, jeţ člověku zabraňují vykonávat dobré skutky. (Fromm, 1955, s. 48) Fromm přidává i koncept víry. Díky ní se můţe člověk přiblíţit Bohu, tím převzít jeho kladné vlastnosti, částečně tak potlačit ty záporné a získat tolik potřebnou jistotu vlastní identity. Nejistota pramenila především z ekonomiky, která ústila v konkurenci. Lidé měli obavu o svou budoucnost, kladli si otázky ke své budoucnosti. Niţší třída se cítila ohroţena a utlačována, coţ ji podnítilo k častým vzpourám a povstáním, které byly bojem za svobodu, rovnost a spravedlnost. V ohroţení byl jak řád, tak autorita, která zajišťovaly chod společnosti. Toto období bylo nejhorší pro střední třídu – její členové nebyli svými názory sjednoceni, a protoţe byly také ohroţení vzrůstajícím vlivem kapitalismu, panoval v jejich řadách chaos. Nevěděli, kterou stranu podporovat, zda niţší třídu nebo velkokapitalisty. Fromm vyjadřuje Lutherovo pojetí svobody následovně: „Člověk je svobodny od všech vazeb, jeţ ho poutaly k duchovním autoritám, ale tato pravá svoboda ho ponechává izolovaného a plného úzkosti, přemáhá
ho
pocit
jeho
vlastní
individuální
bezvýznamnosti
a
bezmocnosti. Této svobodný, na sebe odkázaný osamělý jedinec je drcen zkušeností své individuální bezvýznamnosti.“ (Fromm, 1955, s. 50) Tyto myšlenky nejlépe vystihují pocity střední třídy, která si pocit
- 14 -
bezvýznamnosti uvědomovala nejvíce. Řešení tohoto problému hledali ve víře, která hlásala, ţe naprosté podřízení se Bohu umoţní jedinci nalézt mír a Bůh ho naučí milovat. Luther taktéţ podněcoval třídy k boji proti autoritám, byl zastáncem revoluce, která by byla namířena proti nejvyšším vrstvám společnosti a jejich ekonomické tyranii. Nelíbilo se mu, ţe jediným smyslem ţivota byla ekonomická produktivita a akumulace kapitálu. (Fromm, 1941, s. 52) Kalvínovy myšlenky interpretuje Fromm jako protináboţenské. Kalvín charakterizuje Boha jako tyrana, který je nespravedlivý a není schopen projevit lásku. S tímto úzce souvisí Kalvínovo učení o predestinaci. Člověk není schopen o svém osudu rozhodovat, nemůţe ho změnit ani ovlivnit, je pouhou loutkou v rukách boţích. O jeho osudu je rozhodnuto uţ dlouho dopředu. V Kalvínově učení existovaly dvě skupiny – vyvolení pro spásu a předurčení k věčnému zatracení. Tímto je mezi lidmi nastolena nerovnost. Vyvolení si navíc svou pozici velmi dobře uvědomovali. Jejich uvědomění dalo vzniknout nenávisti vůči zatraceným a zintenzívnilo pocit jejich nadřazenosti. Vyvolení byli nuceni řídit se vlastním etickým kodexem – tím bylo ctnostný ţivot (skromnost, umírněnost, spravedlnost a zboţnost). Pokud byl jedinec této ctnosti dostát, mohl se mezi vyvolené zařadit. Další podmínkou k zařazení se do skupiny vyvolených je aktivita. Člověk ve svém ţivotě musí vyvíjet neustálou aktivitu, aby potlačil úzkost a nejistotu, která pramení z nemoţnosti změnit a ovládat svůj vlastní osud. Aktivitou je myšlena jakákoliv činnost, jeţ člověka vtáhne do své vlastní podstaty a tím mu zabrání přemýšlet o negativních aspektech lidského bytí. Ve skutečnosti se však nejednalo o útěk z úzkosti a bezcennosti, ale mělo to pouze psychologický význam v nastartování lidské činnosti, práci. Jejich práce poté byla efektivnější a z toho profitovali zaměstnavatelé. Luther i Kalvín měli podle Fromm společné chápáníí nepřátelství v lidské společnosti. Toto pojetí mělo pyramidovou hierarchii. Na vrcholu všeho byl bezcitný a krutý Bůh, který lidem odepřel moţnost realizovat svůj vlastní osud. Pod ním uţ byli jednotlivé třídy společnosti. Mezi nimi vládlo nepřátelství a nevraţivost. „Obraz despotického Boha,
- 15 -
který chce mít nad lidmi neomezenou moc, chce je podrobit a poníţit, byl projekcí nepřátelství a závisti vlastních střední třídě.“ (Fromm, 1955, s. 58) Střední třída byla Lutherem a Kalvínem kritizována za svou závist bohatým a výše postaveným lidem – toto nepřátelství bylo kruhem, ze kterého se dalo vystoupit pouze zvětšením jedincova blahobytu a bohatství. Nepřátelství můţe však mít i formu nepřátelství vůči sobě samému. Člověk se zaobírá myšlenkami týkajících se vlastní hříšnosti a bezvýznamnosti. Tyto niterní myšlenky se promítají v chování, které je podmíněno stavem jedincova svědomí. Svědomí není nic jiného neţ uměle vytvořený myšlenkový pochod. Slouţí člověku jako donucovací prostředek k naplňování jeho přání a cílů. Svědomí na člověka působí negativně, děsí a svazuje ho v jeho poklidné existenci. (Fromm, 1941, s. 59) Během reformace byla svoboda velmi „nedostatková“. Toto privilegium si mohli dopřát jen ti nejmocnější a nejbohatší. I kdyţ by se mohlo zdát, i tato skupina svým způsobem trpěla nedostatkem svobody – byli spoutáni neustálým kolotočem finančních transakcí, obchodů, bojem s konkurencí, ovládáním podřízených, atd. Na opačné straně s opačnými problémy stála třída nejchudších rolníků, sedláků a městské chudiny. Ti o svou svobodu bojovali, šlo však o svobodu faktickou (fyzickou). Uprostřed dění stále střední třída. Ta, ač byla vcelku zajištěná (oproti nejniţší třídě), bojovala s neustálým strachem o neupadnutí do třídy nejniţší. Paralelně se potýkala s pocity nedocenění, méněcennosti, bezvýznamnosti a izolovanosti. Zároveň v členech střední třídy plán hněv proti moci a bohatství nejvyšší třídy. Absurdní je, ţe sami chtěli být jejími členy. (Fromm, 1941, s. 60)
- 16 -
3.5
Svoboda člověka v kapitalistické společnosti
Fromm ve svém díle Cesty z nemocné společnosti (1955) charakterizuje kapitalismus těmito prvky, jedná se o: „1. o existenci politicky a právně svobodného člověka, 2. o skutečnost, ţe svobodní lidé (dělníci a zaměstnanci) prodávají vlastníkovi kapitálu svou pracovní sílu na trhu práce prostřednictvím smlouvy, 3. vznik trhu se spotřebním zboţím jakoţto mechanismu určujícího ceny a regulujícího výměnu sociálního produktu, 4. princip, ţe kaţdý má na zřeteli vlastní zisk a ţe se přesto soutěţí všech dociluje maximálních výhod pro všechny.“ (Fromm, 1955, s. 78) Struktura společnosti tehdejší doby ovlivňovala člověka takto: 1) byl nezávislejším,
soběstačnější
a
kritičtějším,
2)
současně
byl
izolovanějším, osamělejším a úzkostlivějším. (Fromm, 1941, s. 62) Jako největší vítězství s ohledem na chápání svobody byla svoboda víry. Křesťanství jedince svazovalo a nutilo k poslušnosti, kterou si vynucovalo a zdůvodňovalo výkladem Bible. Člověk tak byl svázaný etickými normami a zastrašován silou tohoto náboţenství. Dalším velkým úspěchem člověka směřujícím za svobodou byla svoboda projevu. Tím se mohl jedinec začít plně projevovat, dávat najevo své názory, myšlenky, svobodně uvaţovat a přitom se nemusel obávat ţádného trestu. Bohuţel byl člověk neschopný myslet svou vlastní hlavou a tak ve většině případů pouze interpretoval názory, které putovaly společností, jako své vlastní. Aţ časem dokázal odpoutat své myšlení od zaţitých stereotypů a začal se otevírat světu a tím i svobodně myslet. Fromm tvrdí, ţe člověk by se měl snaţit v tomto období získanou svobodu především uhájit. Zároveň by se měl orientovat na postupné zkvalitňování svobody jiţ získané a ne jen neustále směřovat za svobodami novými. V průběhu kapitalismu člověk nabývá větší jistoty v sebe sama, stává se sebevědomější, klade si různé cíle a těch se snaţí dosáhnout, je odpovědný za své činy. Trh primárním činitelem, jeţ ovlivňoval mezilidských vztahů.
Velice
pozitivním aspektem byla rovnost mezi lidmi. Zmizely hranice třídní společnosti a lidé postupně začali uznávat jeden druhého (bez ohledu
- 17 -
na své bohatství) jako bytosti. Rovnost mezi lidmi byla jedním ze základů vzniku demokracie. Kapitalismus nutil společnost a především jedince pracovat a jedna za sebe. Lidé procházeli procesem individualizace, jímţ se odcizovali od druhých. Ze společnosti se začali vytrácet pevné vazby a pro člověka se stalo těţké hledat přístup ke svým bliţním. Individualizace se promítla i v náboţenství – především protestantismus vystavoval člověka naprosté osamělosti před Bohem. Ta člověka donutila k naprosté podřízenosti. „Individualistický vztah k Bohu byl přípravou na individualistické pojetí světských aktiv člověka.“ (Fromm, 1955, s. 68) Kapitalismus „se zakládá na principu, ţe se obecně dosáhne toho nejlepšího výsledku, kdyţ se kaţdý jednotlivec bude snaţit získat pro sebe na trhu výhody, a kdyţ ve výsledku nedojde k anarchii, nýbrţ pořádku.“ (Fromm, 1955, s. 127) Ekonomická síla kapitalismu libovolně a svým způsobem i neomezeně manipulovaly s člověkem. Ten byl pouhou loutkou v koloběhu peněz. Jeho jediným cílem bylo hromadění majetku a financí. Vidina finančního zajištění do společnosti přinášela negativní prvky – individualismus, bezvýznamnost, osamělost, pocity vyhoření, atd. Nastavený systém jedince dokonale zpracovával ke svému obrazu a potřebě. Lidé poslušně plnili role, které se od nich očekávali, a povaţovali to za jediný moţný vzor jednání. Hromadění bylo prioritou, bohatství byl sen, který si chtěl kaţdý splnit. Šlo o uměle vytvořenou demagogii, která lidi obírala o hledání jiných cílů. Fromm ve své interpretaci Luthera a Kalvína uvádí, ţe společnost byla v podstatě podřízena jen ekonomickým aktivitám. Svými teologickými postoji zbavili člověka vlastního myšlení, cítění, důstojnosti, hrdosti a cílem ţivota měla být sláva boţí. (Fromm, 1941, s. 65) Fromm rozdělil kapitalisty na důleţité – mající kapitál a bezvýznamné – bez kapitálu. Výše bohatství však nijak neměnila jedincovu pozici ve vztahu k ekonomice, vţdy totiţ byl její nedílnou součástí jako nepatrný díl obrovského soukolí. Rozdíl byl v tom, ţe důleţití (bohatí) měli moţnost a schopnost svým jměním volně zacházet a investovat. Bezvýznamní (nemajetní) museli nabízet sebe sama jakoţto produkt na pracovním
- 18 -
trhu. Byli přímo podřízení svému zaměstnavateli, byli na něm závislí. Zaměstnavatel
s nimi
následně
mohl
libovolně
manipulovat
a
zaměstnanci mu, pod tlakem své vlastní budoucí existenci, byli zcela podřízeni. Zaměstnavatel dělníky libovolně vykořisťoval; byl si jist, ţe jako drţitel kapitálu si toto vykořisťování můţe s čistým svědomím dovolit. (Fromm, 1955, s. 80) Dalším rozdílem byl naplňování ţivota vlastními zájmy a touhami. Bohatí si uţívali luxusu, plnili si přání, zatímco nemajetní podřizovali své zájmy bohatým. Touha člověka po podmanění si přírody pramení ze stále se zvětšující snahy o prosazení individuálního JÁ. Člověk si dokázal z velké části přírodu podmanit; překvapivě však nedokáţe kontrolovat výdobytky vlastní existence. Potýká se s takovými umělými problémy, jako jsou války, hospodářské krize, nezaměstnanost, apod. (Fromm, 1941, s. 68) Je tedy paradoxní, ţe nejsme schopni kontrolovat to, co jsme sami vytvořili. Tyto vnější síly mají mnohem větší moc, neţ člověk mohl očekávat. Dílo člověka je mu nadřazeno, necítí se uţ jako tvůrce, ale jako podřízený svému vlastnímu dílu. Z této situace neexistuje východisko, člověk v této situaci figuruje jako bezmocný. Stáváme se obětí vlastního světa, který jsme sami vytvořili, a který nám nedobrovolně vládne (především trh). „Nejenom ekonomické, ale i osobní vztahy mezi lidmi mají rys odcizení; namísto podoby vztahů mezi lidskými bytostmi nabyly znaku vztahů mezi věcmi.“ (Fromm, 1955, 69) Člověk se tak stává instrumentem, se kterým ostatní manipulují, nemají k němu ţádný citový vztah a chápou ho jako prostředek k dalšímu vyuţití. „Motivem výroby zboţí není jeho uţitek pro společnost ani uspokojení pracovníka v pracovním procesu, nýbrţ jen zisk po odečtu kapitálových nákladů.“ (Fromm, 1955, s. 83) Úspěch jedince ve společnosti je také dle Fromma částečně podmíněn výší popularity, prestiţí a mocí. Ti, jeţ byli úspěšní, si mohli dovolit budovat svou individualitu na základech vlastního bohatství – zajímavý ţivotní styl, oblečení, dům, automobil. Nemajetní se museli soustředit na menší společenskou jednotku, na rodinu. Do ní mohly být přeneseny jedincovi vlastní ideje; on sám se mohl v rodinném kruhu
- 19 -
realizovat (v široké společnosti by toho nebyl schopen). Fromm zmiňuje například realizaci jedincovi v rodině. Zde mohl vystupovat jako svrchovaná autorita; manţelka a děti ho bezmezně poslouchaly.
3.6
Odcizení
Ve značné části svého díla se Fromm věnoval také problematice odcizení. „Odcizením chápeme určitý druh zkušenosti, ve které dotyčný zakouší sebe samého jakoţto cizince. Sebe uţ nevnímá jako ústřední bod svého světa, jakoţto původce vlastních činů – nýbrţ jeho činy a jejich důsledky se staly jeho pány a on je poslouchá a dokonce moţná adoruje. Odcizený člověk ztratil kontakt se sebou samým i se všemi ostatními lidmi. Sebe i druhé proţívá tak, jako se proţívají věci smysly a zdravým lidským rozumem, avšak aniţ by s nimi a s vnějším světem navázal kontakt.“ (Fromm, 1955, s. 111) Podle Fromma je odcizení chápáno jako jeden z nejvýznamnějších problémů společnosti. Lidská touha po moci ochromuje naše racionální myšlení a my se stáváme otrokem vidiny naplněnosti této touhy. Člověk tedy „podléhá sice iluzi, ţe dělá to, co on chce, ve skutečnosti je ovšem poháněn silami, které se od něho oddělily a nyní působí za jeho zády. Je sám sobě cizincem stejně jako je mu cizincem i jeho bliţní.“ (Fromm, 1955, s. 114) Charakteristickým prvkem jedné z forem odcizení je modlosluţba. Jedinec se upíná k sebou vymyšlené modle, ta mu dodává pocit, ţe jeho ţivot má směr a cíl. Tento konstituent mu nahrazuje realitu. Je to vysněná fikce, kterou by on sám chtěl proţívat a reálně se podílet na tvorbě vlastního osudu. Modla můţe mít podobu Boha, vůdce (např. Führer), či jiné osoby, do které jsme abnormálně zamilováni. Fromm ve svém výkladu poukazuje na to, ţe odcizení má dlouhé historické kořeny, jen oficiální vymezení dostalo aţ nedávno. Další podobou odcizení je vztah zaměstnavatel – zaměstnanec. V dobách,
kdy
ještě
neexistovaly
velké
podniky
s tisícovkami
zaměstnanců, měl zaměstnanec ke svému zaměstnavateli poměrně blízký vztah; šlo o pevný vztah daný rolí v podniku. Jasně věděl, pro koho pracuj, kdo mu za jeho práci odvede mzdu, dobře znal své
- 20 -
pracovní prostředí Se vznikem gigantických podniků se tento vztah rapidně změnil, zaměstnanec ztratil přehled o svém pracovišti, znal pouze svůj pracovní prostor, nebyl spřízněn se svými spolupracovníky, jeho šéf byl pro něho anonymní. Jedinec se tak stal naprosto bezvýznamnou součástí obrovského soukolí, je svému pracovnímu prostředí naprosto odcizen. (Fromm, 1941, s. 73) Nejviditelnějším projevem další formy odcizení odcizení je pro Fromma systém byrokracie. Byrokraté lidmi manipulují, berou je jako poloţky na seznamu, jako čísla či věci. Nejednají s ostatními s citem, uvědomují si svoji nadřazenost a sílu. „Protoţe kaţdý dokáţe vycítit z pocitu vlastní bezmoci, jak ţivotně důleţitou roli hrají úředníci, je jim prokazována takřka posvátná úcta. Člověk má dojem, ţe kdyby jich nebylo, všechno by se zhroutilo a my bychom všichni nutně pomřeli hlady.“ (Fromm, 1955, s. 116) Odcizení nastává ve vztahu vlastník velkopodniku – vlastnictví. Jeho vlastnictví je v podstatě nehmatatelné. Jediný vztah, který k vlastnictví má je naprosto formální. O jeho majetek se dávno stará skupina lidí, kterou on sám zaměstnává a o jejíţ chod se prakticky starat nemusí. Jeho majetek ovlivňuje situace na trhu a schopnost jeho zaměstnanců spravovat podnik. Současná podoba vlastnictví prakticky neumoţňuje hmotné zacházení. Vlastník nemá ve svém podniku ţádnou subjektivní hodnotu, nemá tedy k němu ani citový vztah. Díky akciím má o svém majetku pouze imaginární představu. Akcie sama o sobě jako pouhý kus cenného papíru nemá vypovídací hodnotu o hmotné velikosti majetku, kterou vyčísluje. Podle Fromma nemají akcionáři, kteří jsou zainteresováni do podílení se na chodu společnosti, velkou moţnost kontroly. Mohou se sice účastnit zasedání valné hromady, jeţ si demokraticky zvolily, ale jejich účast má význam spíše formální a jejich hlas nemá značný význam. (Fromm, 1955, s. 117 - 119) Jako další důleţitý aspekt, jeţ prohlubuje odcizení člověka ve společnosti, je pro Fromma konzum. V této souvislosti získávání zboţí prostřednictvím peněz se nám stalo samozřejmostí. Častokrát si neuvědomujeme hodnotu peněz. Pokud jich vlastníme dostatečné
- 21 -
mnoţství, nemáme potřebu o nic dalšího usilovat, o něco se snaţit. Vlastnictví peněz nám dle Fromma dává zkreslený pocit svobody a zároveň nás odcizuje od pravé hodnoty prostředků. Věci podle Fromma získáváme jen proto, abychom jimi disponovali, jejich pouţití je však pro nás uţ druhořadé. Nezajímá nás, zda je jejich přítomnost v naší blízkosti přínosná, jde nám pouze o jejich drţení. Důvodem toho je pouhé uspokojení společenské prestiţe. S konzumem je úzce spjata reklama. Díky ní se odcizujeme vlastnímu přesvědčení, vlastním názorům a podléháme milnému přesvědčení, ţe si tvoříme image, jeţ je populární. V této souvislosti Fromm uvádí: „Akt konzumu by měl být smysluplným, humánním a produktivním proţitkem. Ale z toho zůstalo v naší kultuře jen pramálo. Kdyţ něco konzumujeme, znamená to v podstatě uspokojování uměle stimulovaných fantazijních představ, jaké jsou daleko od našeho konkrétního a skutečného já.“ (Fromm, 1955, s. 123) S konzumem a nespočetným mnoţstvím nových výdobytků je také spojeno odcizení se od jejich vlastní podstaty. Tyto nové produkty jsme schopni pouze ovládat, ale nevíme o nich téměř nic. Problém se bohuţel netýká pouze technických a podobně sloţitých věcí, ale člověk si není schopen poradit ani s nejběţnějšími věcmi našeho ţivota (výroba pečiva, oblečení, nábytku, apod.) Fromm tvrdí, ţe konzum byl dříve způsob jak uspokojit štěstí. Čím více kvalitnějších věcí, tím byl člověk šťastnější. Dnes se konzum stal spíše drogou, která nás nutí k ještě většímu konzumu a k následné manipulaci s věcmi. Člověk se raduje z toho, ţe si věc koupil namísto radosti z jejího vlastnictví a uţívání, v první řadě jde o novost. Fromm říká, ţe člověk: „Se do ničeho aktivně nezapojuje, jen chce „shrábnout“ všechno, co je k mání, a opatřit si také co moţná nejvíce zábavy, kultury a všeho moţného. Ve skutečnosti vlastně nemá svobodnou volbu uţít si „svůj“ volný čas. Jeho konzumace volného času je mu předepisována průmyslem úplně stejně jako zboţí, jaké si nakupuje.“ (Fromm, 1955, s. 125) Člověk se však odcizuje i ve vztahu ke svým nejbliţším. K druhým se chová jako k neţivým objektům, vyjadřuje jim pouze jistou formu
- 22 -
zdvořilosti, protoţe si není jist, zda je někdy v budoucnu bude ještě potřebovat. Vzájemným odcizením se narušili základní společenské vazby. „Moderní společnost se skládá z „atomů“, tedy z malých, vzájemně si cizích partikulí, které jsou drţeny pospolu svými sobeckými zájmy a nutností mít jeden z druhého uţitek. Přes to přese všechno je člověk společenskou bytostí s hlubokou potřebou sdílet se s druhými, vzájemně si pomáhat a cítit se členem skupiny.“ (Fromm, 1955, s. 128) Společnost se řídí pravidlem: kaţdý sám za sebe. Tento postoj podněcuje
jedince
k sobeckosti.
Jedinec
se
zavírá
do
svého
soukromého ţivota. Stát se stává jakousi modlou, jeţ zajišťuje sociální cítění. Stát je člověku obrazem a vzorem, jemuţ se dobrovolně podrobuje. Není mu však dostatečně blízkou podporou, člověk se cítí stále více odcizen a osamocen. Proto hledá ve svém ţivotě hodnotu, snaţí se zlepšovat a svou hodnotu navyšovat. Povaţuje se jako zboţí, které je nabízeno na trhu. Čím větší hodnotu (uţitnou) má, tím větší má šanci na úspěch, proto do sebe musí neustále investovat, aby zvýšil svou šanci na úspěch. Úspěchem je potom pro něj hlavně zisk. Pro naplnění zisku musí člověk potlačit svoji důstojnost. Tím však ztrácí vlastní sebeuvědomění a odcizuje se svému JÁ. Se ztrátou sebeuvědomění ztrácíme i vlastní identitu. Podle Fromma je tedy zapotřebí, aby si jedinec našel nějakou alternativu, která mu bude naplňovat pocit vlastního vědomí (zájem druhých o jeho osobu, popularita, apod.). Velmi nebezpečným faktorem, který napomáhá sebeodcizení je rutina. Rutinou se člověk dostává do spirály všednosti, která sráţí jeho myšlení k myšlenkám o průměrnosti a ten následně ztrácí kontakt se sebou samým. (Fromm, 1955. s. 129 – 133) Fromm také kritizuje i kulturní vkus společnosti. Společnost hodnotí jako povrchní; středobodem kulturní tvorby je kriminalita a sex. Lidé podle Fromma s nadšením a přijímají zejména negativní aspekty společnosti. „S pokojnou myslí jdou do kina na film točící se okolo dvou hlavních témat: zločinu a vášně. Tento zájem a fascinace nejsou pouze projevem pokleslého vkusu a touhy po senzaci, nýbrţ promlouvá v nich
- 23 -
ona hluboká touha po dramatizaci posledních věcí lidského ţivota, totiţ ţivota a smrti, zločinu a trestu, zápasu člověka a přírody.“ (Fromm, 1955, s. 134) Odcizení vlastní identitě je tak zjevně prokazatelné. Hmatatelným důkazem je mimo jiné počet sebevraţd, jeţ se v průběhu 19. století vyskytly. Tento fenomén je velkým paradoxem; ve společnosti vládl blahobyt a tak by se mohlo znát, ţe sebevraţdy nemají významu. Vysvětlení můţeme spatřit ve zpřetrhaných společenských vazbách. Společnost jiţ není nijak organizována, jde o seskupení individuí. Díky tomuto modelu vládne ve společnosti nečinnost a nuda. Člověk navíc na svůj ţivot nazírá jako na pracovní kariéru. Hodnotí své úspěchy a neúspěchy; pokud převládají neúspěchy, člověk je rozhodnut svůj ţivot ukončit.
3.6.1 E. Fromm a Marxovo pojetí odcizení Jedním z myslitelů, který po celý ţivot inspiroval dílo E. Fromma byl Karel Marx. Jádrem Marxova odcizení je uctívání model. Modlou není myšlen Bůh ani nic nadpozemského, nýbrţ dílo lidských rukou. Člověk uctívá věci, jeţ sám stvořil; tím se sám sobě odcizuje. „Modlosluţba je vţdy uctíváním toho, čemu člověk odevzdal své tvůrčí síly a čemu se podrobil, místo aby si uvědomoval sám sebe jako tvůrce.“ (Fromm, 2004, s. 36) Odcizení se především projevuje v práci a její dělbě. Práce pro člověka znamená seberealizaci, naplňování vlastních představ. S nástupem kapitalismu a počátkem dělby práce je naplňování vlastních představ značně potlačeno. „Práce a její výtvory začínají existovat odděleně od člověka, od jeho vůle a jeho představ. Předmět, který práce produkuje, její produkt, vystupuje proti ní jako nějaká cizí bytost, jako moc nezávislá na výrobci. Práce je odcizená, uţ nevyplývá z dělníkovy přirozenosti, a „dělník se proto ve své práci nepotvrzuje, ale popírá, necítí se v ní dobře, ale je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní ţádnou svobodnou fyzickou ani duchovní energii, ale moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha.“ (Fromm, 2004, s. 37 – 38) V práci se cítí jako cizí a svému produktu je taktéţ odcizen. Svou realizaci můţe naplno rozvinout, aţ kdyţ nepracuje, teprve tehdy je šťasten. Marx se podle - 24 -
Fromma snaţil osvobodit člověka právě z té práce, jeţ ho svazovala a nutila ho k tvorbě jemu odcizených produktů a dělala z něho otroka. Za nejdůleţitější povaţoval potlačit destrukci individuality. Marx dle Fromma usiloval především o rozvoj lidství člověka. Odcizená práce mu není přirozená, obírá ho o jeho podstatu, o podstatu lidské bytosti. Podle Marxe tak nejvíce trpí pracující třída. Dále tvrdí, ţe zvyšování výroby vede k destrukci dělníka a poníţení ho na úroveň stroje. Dělníkův duchovní potenciál je poté nulový. Člověk funguje jako prázdné tělo, které pouze plní úkoly zaměstnavatele. Odcizený člověk, který se povaţuje za pána přírody, mění se v otroka věcí a okolností, v bezmocný přívěsek světa, světa, který je však ztuhlým výrazem jeho vlastních sil.“ (Fromm, 2004, s. 41) Počátkem odcizení je odcizení člověka od jeho vlastní tvorby, to vyúsťuje v odcizení člověka člověku. Morální hodnoty, jeţ by měly být jeho prioritou, nadále uţ nejsou tak podstatné. Nejenom, ţe se člověk odcizuje člověku, ale zároveň se druhého jedince snaţí ovládnout a manipulovat jím. Chce totiţ
především
uspokojit vlastní potřeby, realizovat vlastní představu o světě a zformovat si druhého do podoby, která mu je přijatelná. Velkou roli hraje ekonomika a peníze, jde o obchod, ve kterém chce prodávající podvést/omámit kupujícího. Kaţdý chce zbohatnout na úkor druhého, kvantita finančních prostředků je ideou společnosti. Čím více si jsou lidé odcizeni, tím větší vztah mají k vlastnictví a konzumu. Pro Marxe byla nejvíce odcizenou třídou je třída dělníků. Přišel s představou ţe právě tato třída by měla být osvobozena nejdříve. Dále tvrdil, ţe většina nemanuálně pracujících je odcizena prakticky stejnou měrou. Podstata jejich odcizení je ovšem odlišná. Administrativní pracovníci jsou odcizeni následujícím způsobem: jejich náplň je práce s čísly a symboly, které nahrazují lidi. Symboly nahrazují vlastnosti a dovednosti lidí. Tito byrokraté také manipulují s lidskou osobností. Marx uvádí, ţe lidstvo se stalo zajatcem a otrokem vlastních výdobytků a vynálezů. Kdysi převratné novinky, které měli změnit ţivot člověka k lepšímu. Realita je však podle něho jiná: lidstvo se hrozí
- 25 -
jaderných zbraní a téměř neomezeného vlivu vládnoucích politických stran. „Vyděšené lidstvo s úzkostí vyhlíţí, zda bude zachráněno z moci věcí, které samo vytvořilo.“ (Fromm, 2004, s. 43)
4 Láska Ve svém díle (např.: Umění milovat, Lidské srdce) se Fromm zabýval různými formami lásky. Fromm tvrdí: „Pravá láska je výrazem tvůrčí síly a zahrnuje péči, úctu, odpovědnost a poznání. Není to „pohnutí“ ve smyslu „být někým pohnut“, nýbrţ aktivní úsilí o růst a štěstí milované osoby.“ (Fromm, 1956, s. 61) „Důleţitý je bod, ţe láska k určitému „objektu“ je jen aktualizací a soustředěním stále pohotové lásky na určitou osobu; není to tak, jak by to chtěla mít romantická láska, ţe na světě je jen ta jedna osoba, kterou člověk můţe milovat, ţe to je v ţivotě člověka veliká náhoda takovou bytost najít a ţe „láska“ k ní má za následek vzdálení se druhým.“ (Fromm, 1941, s. 67) Fromm chápe lásku k jednomu člověku jako sadomasochistickou závislost. Dále tvrdí, ţe můţeme zároveň milovat se stejnou intenzitou sebe a někoho jiného. Lásku charakterizuje jako neukojitelnou chtivost, kterou chce jedinec uspokojit své potřeby. Při zdánlivém ohroţení naplnění své potřeby cítí člověk úzkost a strach. Tato konkurence ho duševně ničí; je naplněn závistí. Fromm ve své knize Strach ze svobody (1941) cituje Juliana Greena, „Věděl jsem, ţe ve srovnání s Vesmírem znamenáme jen velice málo, věděl jsem, ţe nejsme ničím; ale tuto nesouměřitelnost s ničím se mi zdá být nutné nějak překonat a uklidnit se. Ony postavy, ony rozměry za hranicí lidského myšlení jsou naprosto přemáhající. Existuje něco, čeho se můţeme jakkoliv přidrţet? Uprostřed chaosu iluzí, do nichţ jsme po hlavě vrţeni, vyčnívá jedna pravá věc, a tou je – láska. Všechno ostatní je nicota jediná pustá prázdnota, Zíráme do hluboké, temné propasti. A bojíme se.“ (Fromm, 1941, s. 76) S láskou podle Fromma úzce souvisí i trh a obchod, coţ se odráţí v oblasti mezilidských vztahů. „Láska často není nic jiného neţ výhodný směnný obchod mezi dvěma lidmi, kteří se z něho snaţí vyrazit pro
- 26 -
sebe co nejvíce podle vlastní hodnoty na personálním trhu. Kaţdý přitom představuje určitý „balíček“, jaký zahrnuje více hledisek jeho směnné hodnoty, týkající se „osobnosti“, pod čímţ je třeba rozumět ony vlastnosti, které z člověka dělají dobrého prodejce vlastní osoby: jeho vzhled, vzdělání, příjmy a vyhlídky na úspěch – kaţdý se snaţí strţit za tento balíček co nejvíce.“ (Fromm, 1955, s. 136) Cílem této směny je zisk vyššího postavení. Kaţdý jedinec usiluje o balíček vyšší hodnoty, aby z něho
profitoval
a
svou
osobu
posunul
na
pomyslném
společenském ţebříčku výše.
4.1
Narcismus
Fromm zde naráţí na problém narcismu: tvrdí, ţe na první pohled lidé trpící touto psychickou nemocí vykazují především nepřiměřenou sebelásku. Ale skutečnost je zcela opačná, převaţují v nich interní pocity méněcennosti, trpí nedostatkem sebedůvěry a tak se přehnaně soustředění na svůj zevnějšek, který jim tyto negativní pocity kompenzuje – podle Fromma je toto čistým projevem sobectví. Fromm charakterizuje narcismus těmito slovy: „Libido, které se odvrátilo od vnějšího prostředí, se zaměřilo na „Já“, takţe vzniklo chování, které můţeme nazvat „narcismem. Potom lze narcismus definovat jako takový stav proţívání, kdy člověk zcela reálně proţívá pouze vlastní osobu, své tělo, své potřeby, své pocity, své myšlenky, svůj majetek a všechno ostatní, co k sobě vztahuje, zatímco všechno, co nevytváří část jeho vlastní osoby nebo není předmětem jeho vlastních potřeb, není pro něj zajímavé, není proţíváno plně reálně a je vnímáno jen rozumově, ale citově jako by to zůstávalo bez barev a hmotnosti.“ (Fromm, 1973, s. 202-203) Sobectví má formu přehnaného zájmu o vlastní osobu, přehnané majetnickosti a pocitu radosti pouze při získávání svých cílů. Vztah takového jedince ke světu je pouze materiální; svět vidí jako prostředek k tomu, aby z něho mohl co nejvíce získat, nejeví zájem o druhé. Sebe vidí jako jakéhosi „nadčlověka“, který od ostatních můţe pouze brát Tato sobeckost je ovšem také výrazem vlastní nenávisti, cítí se nicotný
- 27 -
a zklamaný. V průběhu svého ţivota je neustále nešťastný a ze svého prostředí se snaţí dostat maximum uspokojení. Jedincova přehnaná péče o sebe je pouze maskování toho, ţe o své já prakticky nepečuje. „Sobecký člověk je neschopen milovat druhé, ale není ani schopen milovat sám sebe.“ (Fromm, 1956, s. 63)
4.1.1 Individuální narcismus Fromm narcismus interpretuje prostřednictvím názorů S. Freuda. Ten tvrdí, ţe narcismus vzniká uţ v matčině lůně (stav absolutního narcismu). Po narození si dítě neuvědomuje vlastní bytí, tudíţ ani nevnímá okolní svět, okolní svět se dítěti ještě nevynořil, a proto ho nepovaţuje za skutečný. Během lidského vývoje se narcismus změní v lásku k objektům. Fromm uvádí, ţe většina společnosti netrpí přehnaným narcismem – obyčejný člověk dle jeho mínění svůj narcismus zredukoval na minimální hodnoty, jeho narcismus však zcela nevymizel a v jeho nitru je stále přítomen. Pravým zdrojem narcismu je energie sexuálního instinktu neboli libido. Hlavní vliv má libido na lidské chování. Fromm v této souvislosti zmiňuje i termín částečný narcismus. Tato forma narcismu je na rozhraní zdravé a psychicky nemocné osoby. Objevuje se především u lidí, kteří získali obrovskou moc (Hitler, Stalin, aj.). Jejich vášní je ovládnutí celého světa, moţnost ovládat společnost, jednat si podle vlastní libovůle. „Čím více se tato osoba pokouší být dobrá, tím více se izoluje od lidského rodu; tato izolace z ní dělá osobu ještě obávanější, kaţdý se stává jejím nepřítelem, a poněvadţ musí čelit výslednému strachu, musí zvětšovat svou moc, svoji bezohlednost a svůj narcismus. Psychóza je dle Fromma stav absolutního narcismu, v němţ osoba zpřetrhala všechna pouta s vnější skutečností a skutečnost nahradila vlastní osobou. Je zcela vyplněna sama sebou, stala se sobě „bohem i světem“.“ (Fromm, 1969, s. 52 53) Podstatu narcismu nachází Fromm v přístupu jedince k vlastnímu tělu. Jeho posedlost vlastním tělem je tak enormní, ţe by ani nebyl ochotný ho vyměnit za jiné, lepší. Je jím tak posedlý, ţe ho neodrazuje ani pohled na své výkaly, shledává je na pohled přitaţlivé. Tato sebeláska je tak velká, ţe můţe skončit jedincovou sebezáhubou. - 28 -
Formou narcismu je také morální hypochondrie. Její podstatou je strach z provinění se. Osoba je devastována myšlenkami na svou vinu ve věcech, které udělala špatně, upíná se na své hříchy a trpí. „Nezasvěcenému člověku – a sama sobě – můţe připadat zvláště svědomitá, morální, a dokonce soustředěná na druhé, ve skutečnosti je však taková osoba soustředěna jen na sebe samu, na své svědomí, na to, co by o ní mohli říci druzí, atd. S tímto druhem narcismu (narcismus negativní)
se
setkáváme
charakterizovaných
pocity
zvláště
při
melancholických
nedostatečnosti,
stavech
neskutečnosti
a
sebeobţalováváním.“ (Fromm, 1969, s. 55) Narcistická osobnost je taková, která je charakteristická vysokým sebeuspokojením. Svůj jazykový projev povaţuje za velmi důleţitý, i kdyţ během konverzace nepřišla s ţádnou převratnou myšlenkou. Sama naopak druhé vůbec neposlouchá a nejeví o jejich názory zájem. Narcistická osobnost je po jakékoli kritice automaticky dotčena. Její povaha ji neumoţňuje kritiku vstřebat a vzít si z ní ponaučení. „Normální osoba se nezlobí, kdyţ se kritizuje něco, co udělala nebo řekla, za předpokladu ovšem, ţe je tato kritika fair a ţe není míněna nepřátelsky. Narcistická osoba naproti tomu reaguje na to, je-li kritizována intenzivním hěnvem. Má sklon pociťovat kritiku jako nepřátelský útok, poněvadţ si ze stanoviska svého narcismu a z jeho povahy samé nedovede představit, ţe by kritika mohla být oprávněna.“ (Fromm, 1969, s. 59) Reakce na kritiku je různá – popření, hněv, deprese, apod. Narcistická osobnost lze podle Fromma rozpoznat také podle mimiky. Taková osobnost se často usmívá, coţ můţe vyvolat pocit uhlazenosti, důvěřivosti či dětskosti. Charakteristický je také výrazný třpyt v očích. Problém narcismu se nemusí vztahovat pouze na celou osobnost, nýbrţ můţe zasahovat pouze část její osobnosti. Osoba zaměří svůj narcismus například na svou inteligenci, vtip, krásu, spolehlivost či část těla. Fromm v této souvislosti říká: „Čím je narcismus intenzívnější, tím méně je narcistická osoba ochotna přiznat svou chybu anebo jakoukoli oprávněnou kritiku ze strany druhých. Cítí se chováním druhé osoby přímo uraţena, anebo věří, ţe druhá osoba
- 29 -
je příliš necitlivá, nevzdělaná atd., aby měla vlastní úsudek.“ (Fromm, 1969, s. 56) Narcismus je komplikován přilnutím. Nejběţnějším příkladem je přilnutí rodičů k jejich dítěti. Své dítě rodiče často nezdravě nadřazují nad ostatní děti ve společnosti, favorizují a vidí v něm schopnosti, které však dítě nemá. Tento narcistický problém je patrný především v raném věku dítěte, kdy si poruchu rodičů není schopno uvědomit a není schopno se bránit. Matka své dítě chápe jako nástupce sebe sama. Dalším příkladem přilnutí můţe být v partnerském vztahu. Muţ ke své partnerce můţe přilnout tak, ţe do ní promítá svůj narcismus. Muţ ji poté miluje a obdivuje pro vlastnosti, které do ní implikoval. Narcismus je svým způsobem vášeň, jeţ vede k sexuální ţádostivosti a k touze zůstat naţivu. Narcismus tedy má také podstatnou biologickou funkci. Člověk díky narcismu přikládá vlastní osobě mnohem větší význam neţ osobám ve svém okolí. Tím je v něm povzbuzována snaha k ţivotu, k obraně sebe sama. Tím získává energii ke shánění obţivy, prosazování vlastních názorů a k potlačování ţivotního standardu druhých. Prostřednictvím narcismu, kterým člověka obdařila příroda, je jedinec schopen zachovat holý ţivot. Tato snaha o přeţití v přírodě dělá člověka lhostejným ke svému okolí. Přehnaný individuální narcismus brání jedinci v kvalitním společenském ţivotě – „ je v konfliktu s principy zachování ţivota, protoţe jedinec můţe přeţít jenom tehdy, kdyţ se organizuje do skupin; sotva někdo by byl schopen ubránit se docela sám nebezpečím číhajícím na něho v přírodě, stejně tak by nebyl s to vykonávat mnoho druhů práce, kterou lze udělat jenom ve skupinách. Narcismus je pro zachování ţivota nezbytný, ale zároveň zachování ţivota ohroţuje.“ (Fromm, 1969, s. 58) Osoba trpící narcismem často nadhodnocuje své produkty. Její úsudek o vlastní tvorbě je často jednostranný. Ona sama je však přesvědčena o objektivnosti svého názoru. Pokud jí je názor neustále vyvracen, případně kritizován a ona se s ním uţ nemůţe vyrovnat pomocí hněvu, upadá do deprese. Je tedy ve svém narcismu napadena a zlomena. Jelikoţ si narcistická osobnost vybudovala jako středobod světa své vlastní JÁ, nemůţe ji
- 30 -
nikdo pomoci. Ztrácí zájem okolní svět. Fromm v této souvislosti říká, ţe takto zraněný jedinec nemůţe dále s depresí bojovat, je váţně zraněn a jeho ego se v tomto důsledku hroutí. Narcistický jedinec se následně cítí, jakoby v jeho nitru zemřela osoba jemu nejbliţší. Pokud je narcistická osoba někdy podobným způsobem zraněna, snaţí se v budoucích situacích depresivním pocitům předcházet. Jedním ze způsobů, jak se depresi vyhnout, je zvětšení narcismu do takové míry, která neumoţní ţádné další ohroţení jedincova myšlení. Takový způsob překonání hrozby je pro člověka velmi nebezpečný, můţe vyústit v psychózu. Druhým obranným mechanismem je přeměnění si reality k obrazu svému. Člověk potlačí zásadní skutečnosti reality a nahradí je vlastními obrazy o světě. (Fromm, 1969, s. 59 – 61) Fromm jako nejznámější příklad narcismu uvádí osobu A. Hitlera. Ten byl nucen spáchat sebevraţdu nikoliv z politických či vojenských důvodů, nýbrţ z drtivého pocitu zničení jeho vlastního narcistického obrazu, který s takovým úsilím vybudoval. Fromm tvrdí, ţe u narcistických vůdců se „shledáváme s potřebou najít ty, kdo by jim věřili, přetvářet skutečnost tak, aby vyhovovala jejich narcismu, a umlčet veškerou kritiku, tato jejich potřeba je tak silná a tak zoufalá právě proto, ţe to je pokus zabránit tomu, aby v nich nepropuklo jejich šílenství. Je paradoxní, ţe prvek šílenství, který mají takovíto vůdci v sobě, způsobuje, ţe jsou úspěšní. Dává jim onu jistotu a onen pocit osvobození ode všech pochyb, jeţ tak suţují obyčejné lidi.“ (Fromm, 1969, s. 61) V knize Lidské srdce, rozdělil Fromm narcismus na dvě formy: benigní (prospěšnou) a maligní (zhoubnou). V benigní formě je narcismus směřován na produkt osoby trpící touto poruchou. Tato forma má spíše podobu pýchy na vlastní výtvor. V maligní formě není předmětem narcismu výtvor jedince, ale něco, co vlastní, něco co má (např.: inteligence, názory, postava). Maligní narcismus nemá ţádné hranice. Osoba, která je zasaţena touto formou narcismu svůj narcismus neustále zvětšuje. Důvodem je ochrana vlastní osoby před odhalením jejího narcisticky přeceněného ega, která vede k izolovanosti
- 31 -
jedince a utvrzení jeho přesvědčení o své narcistické skvělosti. (Fromm, 1969, s. 62)
4.1.2 Sociální narcismus Jiným druhem narcismu je dle Frommova mínění narcismus sociální, neboli skupinový. Podstatou takového narcismu je jedincova naprostá oddanost skupině a podstoupení jeho narcismu pro dobro celé skupiny, jen tak můţe skupina přeţít. Otázkou pro Fromma je, zda pro narcistického jedince má členství ve skupině takovou cenu, aby do ní investoval svůj narcismus. Fromm říká: „Společnost, která nemá prostředky k tomu, aby se náleţitě postarala o většinu svých příslušníků, anebo aspoň o jejich velkou část, musí svým příslušníkům poskytnout narcistické uspokojení zhoubného typu, chce-li zabránit tomu, aby mezi nimi vznikla nespokojenost. Pro ty, kdo jsou ekonomicky a kulturně chudí, je jediným zdrojem zadostiučinění a často velice účinným – jejich narcistická pýcha, ţe patří ke skupině. Extrémní forma narcismu se u nich můţe vyvinout právě proto, ţe jejich ţivot není pro ně „zajímavý“ a neposkytuje jim moţnosti, aby mohli rozvinout své zájmy.“ (Fromm, 1969, s. 63) Jako příklad můţe poslouţit rasoví narcismus v hitlerovském Německu a situace na americkém jihu. Společností vládly pocity rasové nadřazenosti, které byly vyvolávány pocitem zadostiučinění; převáţně nedoceněné postavení střední třídy této situaci napomohlo. Skupinový narcismus je na rozdíl od individuálního narcismu těţko rozpoznatelný. Fromm popisuje i historii narcismu. Ve svých myšlenkách tvrdí, ţe narcismus se vyvíjel paralelně s humanismem. Kaţdý z těchto proudů se vyvíjel individuálně, načeţ během
renesance
narcismus
získal
významnější
postavení
ve
společnosti. Důsledkem rychlejšího vývoje narcismu byly sociální problémy, se kterými se společnost byla nucena potýkat; například: nacionalismus, rasismus, generové otázky, aj. Narcismus postupem staletí přivedl zemi na pokraj zániku. Novým předmětem narcismu se stala technika. Člověk sám sebe chápe jako tvůrce světa, jako všemocného vládce nad vlastním stvořením. Společnost chápe sebe sama jako unikátní entitu celého vesmíru. Skupinový narcismus - 32 -
vykazuje potřebu zadostiučinění. To přichází s pocitem nadřazenosti vlastní skupiny a s pocitem podřazenosti ostatních skupin. „Silně narcistická skupina lační po tom mít vůdce, s nímţ by se mohla ztotoţnit. Vůdce je pak skupinou obdivován, skupina si do něj svůj narcismus projektuje. V samotném aktu podřízení mocnému vůdci, akt je ve své hloubce aktem symbiózy a identifikace, přenáší jedinec svůj narcismus na vůdce. Čím větší je vůdce, tím větší je ten, kdo ho následuje. Osobnosti, které jsou jakoţto jedinci zvláště narcistické, jsou pro plnění této funkce nejlépe kvalifikovány. Je to právě narcismus vůdcův, jenţ je přesvědčen o své velikosti a jenţ nemá o sobě naprosto ţádné pochybnosti, co přitahuje narcismus těch, kdo jsou mu podřízeni.“ (Fromm, 1969, s. 70) Tento vůdce je charakteristický svou chronickou šíleností. Východisko z nebezpečí, jeţ společenský narcismus představuje, vidí Fromm v několika bodech. Nechce v lidech omezovat jejich narcismus, ale snaţí se změnit hlavně objekt jejich narcismu. „Kdyby se místo jednoho národa, rasy, politického systému mohlo stát objektem skupinového narcismu lidstvo, celá lidská rodina, získalo by se uţ mnoho. Jestliţe by se jedinec primárně cítil občanem světa a jestliţe by mohl být na lidstvo a na jeho výsledky pyšný, objektem jeho narcismu by se stalo spíše lidstvo jako celek neţ jeho svářící se sloţky. Kdyby výchovné systémy ve všech zemích kladly větší důraz na výsledky celého lidstva místo na výslekdy dosaţené jediným národem, mohlo by se udělat více pro to, co by člověka přesvědčilo a pohnulo k tomu, aby byl pyšný, ţe je člověkem.“ (Fromm, 1969, s. 73) To by mohlo eliminovat riziko nacionálního a ideologického narcismu. Je ovšem potřeba zredukovat i narcismus v kaţdém jednotlivci a orientovat ho humanisticky. Základem je připravit jedince na interakci s dalšími jedinci. Dovést ho k přesvědčení, ţe můţe porozumět druhým a přesvědčit ho, ţe „já jsem ty“. „Rozšíření sebevědomí, překročení vědomí a osvětlení sféry sociálně nevědomého povede k tomu, ţe člověk bude schopen udělat sám v sobě zkušenost s celým lidstvem; zakusí v sobě skutečnost, ţe je hříšník i světec, dítě i dospělý, zdravý i
- 33 -
nemocný, normální i blázen, člověk minulosti i člověk budoucnosti – ţe v sobě nese to, co lidstvo bylo, a to, co lidstvo bude.“ (Fromm, 1969, s. 75) Fromm zakončuje svá pojednání o narcismu výrokem ze Starého zákona: „Miluj svého bliţního jako sebe samého“.
4.2
Sebeláska
Milovat sebe samého je společností chápáno jako hřích. Fromm sebelásku přirovnává k sobeckosti, zahleděnosti do sebe. Sebeláska je často spojována s narcismem. Podle Fromma „Freud vidí v lásce projev libida, které se obrací buď směrem k jiným – jako láska, anebo směrem k vlastní osobě – jako sebeláska. Láska a sebeláska se tak vzájemně vylučují v tom smyslu, ţe čím více je jednoho, tím méně je druhého.“ (Fromm, 1956, s. 60) Láska k sobě a láska k druhým se dle Fromma navzájem nevylučují. Láska ve své podstatě je ctností. Kdo umí milovat své blízké jakoţto lidské bytosti, musí umět milovat sebe, protoţe on sám je lidskou bytostí. „Idea vyjádřená biblickým „budeš milovat svého bliţního, jako sebe samého“ implikuje, ţe úcta k vlastní celosti a jedinečnosti, láska k sobě a pochopení sebe samého nemohou být odděleny od úcty a lásky k druhému člověku, od pochopení druhého člověka. Láska k sobě samému je nerozlučně spjata s láskou ke kaţdé jiné bytosti.“ (Fromm, 1956. S. 61) Tímto Fromm poukazuje na důleţitost sebelásky. Interpretuje sebelásku jako esenciální součást lidského ţivota, jako něco neopomenutelného. Tvrdí také, ţe jsme objektem svých vlastních citů a názorů. Naše vlastní já musí být předmětem naší lásky. Pomocí této lásky jsme schopni zaujmout kladný postoj k ţivotu, štěstí a svobodě. Negativním
prvkem
k naplnění
sebelásky
je
nesobeckost.
Nesobecký jedinec chce to nejlepší pro druhé, ale pro sebe nechce nic. Často je ve svém ţivotě nešťastný a jeho vztah k nejbliţším je špatný. Takový jedinec není schopen projevit lásku ani radost, je naplněn nepřátelstvím.
Fromm
cituje
Mistra
- 34 -
Eckharta,
který
sebelásku
charakterizoval slovy: „Miluješ-li sebe, miluješ kaţdého jiného jako sebe. Pokud budeš milovat někoho jiného méně neţ sebe, nepodaří se ti skutečně milovat sebe samého, ale kdyţ miluješ všechny stejně, včetně sebe, budeš je milovat jako jednu osobu, a tato osoba je i bůh i člověk. A tak ten je velký a spravedlivý, kdo tím, ţe miluje sebe, miluje stejně všechny ostatní lidi.“ (Fromm, 1956, s. 64)
4.3
Láska a lidská existence
Láska je člověku dopřána tím, ţe své postavení povýšil nad úroveň zvířat. Začal svobodně myslet, proţívat ţivot a uvědomovat si vlastní existenci. Jeho existence trpí, pokud dojde k odloučenosti. Následně trpí úzkostí a nemoţností vyuţít své schopnosti. Fromm tvrdí, ţe hlavní potřebou lidské existence je překonání odloučenosti, protoţe pro člověka je samota trestem nejvyšším. „I v soudobé západní společnosti splynutí se skupinou je převládající formou překonávání odloučenosti. Je to splynutí, při němţ individuální osobnost do značné míry mizí a jehoţ cílem je být jedním ze stáda. Jsem-li takový jako všichni, nemámli pocity či myšlenky, které mě od nich odlišují, přizpůsobuji-li se zvykům, způsobu oblékání, idejím, obecně přijatým způsobům jednání, jsem spasen; spasen od děsivého záţitku samoty.“ (Fromm, 1956, s. 20) Pokud se člověk stane člen „stáda“, provází ho pocit strachu; strach, ţe se najednou ocitne mimo stádo a bude vystaven pocitu odloučení. I přesto lidé pociťují potřebu zachovat si jistou individualitu. Ve většině případů jde o maličkosti, které jedince odlišují od zbytku společnosti (značka oblečení, účes, ţivotní styl, apod.). Lidé zároveň s příslušností ke společenské skupině poţadují rovnost mezi jejími členy. „Rovností je míněna rovnost automatů; lidí, kteří ztratili svou individualitu.
Rovnost
dnes
znamená
spíše
„stejnost“
neţ
„spravedlnost“. Je to stejnost abstrakcí, lidí, kteří mají stejná zaměstnání, stejné zábavy, kteří čtou stejné noviny, mají stejné pocity a stejné myšlenky.“ (Fromm, 1956, s. 22) Rovnost je tedy odstraněním všech rozdílů ve společnosti; jako příklad můţe poslouţit rovnoprávnost muţů a ţen. Touto rovností se sleduje bezchybné fungování
- 35 -
společnosti, aby kaţdý jedinec jednal podle stejných příkazů a aby si myslel, ţe tyto příkazy vycházejí z jeho přesvědčení a naplňují jeho touhy. Nedostatek iniciativy je dalším negativním prvkem společnosti. Člověk pouze plní pokyny, které mu zadává organizace, pro kterou pracuje. Ţivot jedince má jasnou strukturu a formu. Ten tak zapomíná ţít a neuvědomuje si, ţe má pouze jednu příleţitost proţít svůj ţivot. Řešením tohoto problému je podle Fromma tvůrčí činnost. V průběhu tvůrčí činnosti je kaţdý spojen se svým výtvorem, který reprezentuje jeho identitu. Tvůrčí činností je myšlen hmatatelný produkt, který vzniká pod rukama dělníka. Pomocí této aktivity se dělník snaţí dosáhnout splynutí. Charakter tohoto splynutí je ovšem pouze dočasný; člověku jde především o splynutí (v lásce) s dalším člověkem. „Tato touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snaţením člověka. Je to nejzákladnější vášeň, je to síla, která drţí pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost. Nedosáhnout tohoto splynutí znamená šílenství či zničení – zničení sebe nebo zničení jiných. Bez lásky by lidstvo nemohlo ţít ani den.“ (Fromm, 1956, s. 25) Lásku Fromm označuje jako symbiotické spojení. Tímto spojením má na mysli psychologické splynutí dvou v jedno. Jde o naprostou psychologickou vazbu mezi dvěma osobami, ty se navzájem doplňují a podporují. Symbiotické spojení můţe mít pasivní formu, kterou nazýváme masochismus. „Masochista prchá od nesnesitelného pocitu izolace a odloučení tím, ţe dělá sám ze sebe nedílnou část jiné osoby, která ho řídí, vede a ochraňuje; která je tak říkajíc jeho ţivotem, jeho kyslíkem.“ (Fromm, 1956, s. 26) Masochista je této osobě zcela podřízen, je jí veden. Přichází tak o svou identitu a stává se někým úplně jiným. Taková to modla můţe mít několik podob, například: v náboţenství Bůh, v milostném vztahu partner, apod. Aktivní formu Fromm nazývá sadismem. „Sadista chce utéci svému osamocení a svému pocitu uvěznění tím, ţe učiní jinou osobu částí sebe. Nadouvá a povznáší se tím, ţe přivtěluje jinou osobu, která se mu klaní.“ (Fromm, 1956, s. 26) Mezi sebou pociťuji naprostou závislost. Sadista na svého partnera působí negativně, snaţí se druhému vnutit své názory,
- 36 -
přesvědčení, normy chování a jedná povýšeně. (Fromm, 1956, s. 25 – 26) Do protikladu symbiotickému spojení Fromm dává zralou lásku, která si udrţuje celost individuality. Působením této lásky je člověk schopen potlačit izolovanost, spojit se s ostatními lidmi a zároveň zůstat suverénní bytostí. „Schopnost k lásce jako aktu dávání závisí na charakterovém vývoji jednotlivce. Předpokládá dosaţení převáţně produktivní orientace; v této orientaci člověk překonává závislost, narcistickou všemohoucnost, přání vykořisťovat druhé nebo hromadit bohatství a získává důvěru ve své vlastní lidské síly, odvahu spoléhat sám na sebe na cestě za svými cíli.“ (Fromm, 1956, s. 31) Aktivní forma lásky se vyznačuje následujícími prvky: péče, odpovědnost, úcta a znalost. Péče se projevuje především ve vztahu matka – dítě. Péče vychází z matčiny přirozenosti, je jí biologicky dáma jako mateřský pud. Právě péče je jasným ukazatelem lásky. Bez dostatečně projevené péče by nebylo moţné konstatovat, ţe matka své dítě miluje. Dalším prvkem lásky je odpovědnost. Odpovědnost je interpretována jako schopnost odpovídat. Odpovědnost je zcela dobrovolná a závislá na jedincovu rozhodnutí. Odpovědnost, ve vztahu k lásce, je nesena za své nejbliţší a za jedincovu osobu (např.: matčina odpovědnost za tělesné potřeby dítěte, odpovědnost za duševní potřeby partnera). Následujícím prvkem lásky je úcta. Jde o schopnost vidět člověka ve své podstatě, jeho nitro, uvědomovat si jeho individuálnost. „Miluji-li jiného člověka, cítím se jedno s ním či s ní, ale s ním takovým, jaký je, ne takovým, jakého jej chci mít jako objekt pro svou potřebu.“ (Fromm, 1956, s. 34) S úctou je velmi těsně spjata znalost. Znalost druhého vstupuje do jeho nitra, směřuje přímo k jeho myšlení citům. Znalost obnáší naprosté pochopení druhého, prostoupení jeho nejhlubších emocí, úplné splynutí. Znalost není nic jiného neţ odhalit tajemství člověka. Při snaze poznat druhého (či sami sebe) si stanovíme cíl poznání, ten se ale s hloubkou poznání ztrácí. Jedinou moţností jak odhalit tajemství člověk je jeho naprostá kontrola. Pokud budeme druhého ovládat, nutit ho dělat to, co chceme my, podvolí se nám a my
- 37 -
jednoduše proniknout do jeho nitra. „Nejvyšší stupeň tohoto úsilí o poznání je ve výstřelcích sadismu, v přání a schopnosti působit lidské bytosti utrpení, trýznit ji, donutit ji, aby v utrpení vydala své tajemství. V této touze po proniknutí tajemstvím člověka, a tím i naším vlastním, je hlavní motivace hloubky a intenzity krutosti a ničivosti.“ (Fromm, 1956, s. 35) Dalším způsobem jak odhalit jedincovo tajemství je láska. Během působení lásky dochází k přirozenému splynutí dvou duší, čímţ se tajemství samovolně odkrývá. Jde o spojení, jehoţ podmínkou je objektivní znalost partnera i sebe sama. Tím jsem schopen překonat zkreslený obraz, který se mi standardně zjevuje. Zároveň během hledání partnerova tajemství objevuji své vlastní já, své vlastní tajemství. Akt lásky ve své podstatě plní také základní uspokojení potřeb, biologických potřeb jedince. Podle mýtu byli původně muţ a ţena jedno tělo, pak byli odděleni a jejich celoţivotním úkolem se stalo uspokojení touhy po nalezení druhé poloviny. „Pohlavní polarizace vede člověka k tomu, aby vyhledával spojení určitým způsobem, jako spojení s druhým pohlavím. Polarita mezi muţskými a ţenskými principy existuje také uvnitř kaţdého muţe a kaţdé ţeny. Stejně jako fyziologicky muţ i ţena mají hormony druhého pohlaví, jsou bisexuální i v psychologickém smyslu. Nosí v sobě princip přijímání i pronikání, hmoty i ducha. Muţ – i ţena – najde spojení uvnitř sebe jen ve spojení své muţské i ţenské polarity. Tato polarita je základem vší tvůrčí schopnosti. U homosexuální úchylky se toto polarizované spojení neuskutečňuje, a proto homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti; není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný neţ průměrný heterosexuál, který neumí milovat.“ (Fromm, 1956, s. 38) Pohlavní touha je podle Fromma cesta za odstranění napětí a hledání uvolnění. Toto napětí je moţné odstranit pouze spojením s druhým pohlavím.
- 38 -
5 Člověk a víra Fromm se ve svých studiích zaobíral i rozborem Bible. Především interpretoval Starý zákon, rozebíral tradice a důleţitá fakta. Vycházel ze zkušeností, které mu přineslo studium talmudu během svého mládí. Při své analýze Starého zákona se snaţí potlačit předsudky, které si společnost vytvořila. Ta věří, ţe obsahem Starého zákona jsou výlučně témata spravedlnosti, odplaty a nacionalismu. Fromm byl velmi objektivní, jelikoţ Bibli nebral jako „slovo boţí, jelikoţ nebyl theista. Jeho cílem bylo napomoci porozumění biblickému textu.
5.1
Pojetí člověka
Podle Fromma je nejzákladnějším principem Starého zákona přizpůsobení člověka obrazu boţímu. O tom Fromm říká: „Člověk není jako bůh, ani se nemůţe stát bohem; můţe se stát podobný bohu, můţe
imitovat
boha
–
takřka.
Skutečně
idea
imitatio
Dei,
připodobňování se bohu, vyţaduje předpoklad, ţe člověk je učiněn k boţímu obrazu. Pojem svatý vyjadřuje onu bytostnou boţí kvalitu, jeţ ho odděluje od člověka, tu, která na primitivních stupních náboţenství činí boha tabu a nepřiblíţitelného, stává se zřejmým, jak důleţitý krok ve vývoji je vyznačen větou, ţe člověk téţ můţe být svatým. To, co člověk má činit, je osvojit si a praktikovat hlavní vlastnosti, jeţ charakterizují boha: spravedlnost a lásku.“ (Fromm, 1966, s. 51 - 52) Fromm tvrdí, ţe člověk by si měl snaţit získat boţí vlastnosti, tím by se dostal na jeho úroveň. V této lidské snaţe přiblíţení se bohu je důleţitá láska. Jen pokud si jedinec osvojí milosrdnost a milostivost, můţe vycházet s bliţními a čekat od nich stejnou láskyplnou reakci. Dopomoci člověku má dodrţování boţích přikázání. „Napodobovat boha tak, ţe jednáme způsobem, kterým jedná on, znamená, ţe se stáváme víc a více bohu podobni; to současně znamená poznávat boha.“ (Fromm, 1966, s. 53) Je však vyloučeno, aby se člověk stal bohem. Jeví však znaky a je obdarován schopnostmi, které má s bohem společné (např.: můţe stvořit ţivot).
- 39 -
Podle Frommova výkladu bible nebyl člověk dokončen. Tím je myšleno, ţe se na rozdíl od zvířat, která byla svým stvořením dokončena, můţe neustále vyvíjet. Vývoj Fromm charakterizuje jako cestu z matčina lůna k nezávislosti a svobodě. „Člověk započíná proces individualizace a přetíná pouta s přírodou. Skutečně, on a příroda se stávají nepřáteli, mezi nimiţ není moţného smíru, pokud se člověk nestane plně lidským. Tímto prvním krokem k přetrţení pout mezi člověkem a přírodou začínají dějiny – a odcizení. (Fromm, 1966, s. 55) Dalším krokem v přetrhávání pout je přerušení rodinných vazeb. Tím Fromm myslí, ţe jedinec musí opustit svou matku a svého otce, aby ve svém ţivotě mohl mít plnohodnotný partnerský ţivot. Zároveň však také v bibli uvedeno, ţe muţ má být poslušný svému otci. Poslušnost je podle Fromma a jeho výkladu bible jednou za základních lidských cností. Jde o vědomé jednání, o podřízení se člověka vyšší autoritě (nejčastěji otci). Jelikoţ je autorita často vykazována i osobě nepřátelské, jde tedy o způsob chování. Pojem poslušnost bývá podle Fromma zaměňován s pojmem fixace. Fromm fixaci popisuje jako nevědomou; dotyčná osoba se potýká s pocity strachu a následného zatracení či vyvrţení vlastní matce. Fromm také přidává příklad z bible, kdy člověk je nucen přerušit pouta mezi jím a jeho pánem. Tento krok také pomůţe člověku v jeho individualizaci a učiní ho svébytným a svobodným jedincem. Fromm ve své knize Budete jako bohové (1966) objasňuje rozdíl mezi incestuální fixací a poslušností. Fromm uvádí: „Incestuální fixací jsme chápali fixaci na matku, krev a půdu. Incestuální fixace je ve své pravé podstatě pouto k minulosti a zábrana plného rozvoje. Poslušnost v patriarchálním světě biblické a pozdější ţidovské tradice je poslušností vůči postavě otce, která reprezentuje rozum, svědomí, zákon, mravnost a duchovní zásady. Nejvyšší autoritou v biblickém systému je bůh, který je zákonodárcem, jenţ reprezentuje svědomí.“ (Fromm, 1966, s. 57) V dalším kroku lidské individualizace je člověk oproštěn od všech vazeb, kterými ho zmiňovaná autorita zatěţovala a svazovala. Člověk nabývá vědomí o vlastní identitě a je poslušný a odpovědný sám sobě
- 40 -
neţ jakékoli jiné autoritě. Jedinou poslušnost, kterou by si měl člověk v tomto procesu zachovat je poslušnost k bohu. Podle Fromma si člověk uvědomuje úskalí a rizika, která ţivot přináší. Díky tomuto pocitu nejistoty se upíná k něčemu absolutnímu; k něčemu, co mu přináší pocit tolik potřebné jistoty. Upíná se k absolutnu, jehoţ myšlenky by mohly být jeho vlastními a k absolutnu s jehoţ myšlenkami by se mohl člověk ztotoţnit. Podle Fromma je pro člověka v ţivotě nejtěţší vydobýt si svou nezávislost. I kdyţ člověk překoná základní vazby (incestuální), automaticky se dostává do blízkosti jiných autorit, které ho naplňují pocity bezpečí a jistoty (např.: národ, rodina, sociální skupina, atd.). Jinou moţností je, ţe se člověk stane natolik narcistickým, ţe nehledá ţádné jiné sociální vazby a ţije s pocitem, ţe on je centrem světa. Tento pocit mu kompenzuje veškerou sociální interakci; ve světě se necítí cizincem; nechá na sebe nazírat jako na idol či na modlu. Fromm tvrdí, ţe člověk musí být poslušný bohu, jinak by nebyl schopný obejít se bez svých vazeb a musel by se zákonitě podřizovat jinému člověku. Fromm uvádí: „Myšlenka, ţe člověk byl stvořen k obrazu boţímu, vede nejen k pojmu rovnosti člověka s bohem, ale i k pojmu svobody od boha, vede tedy k ústřednímu humanistickému přesvědčení, ţe kaţdý člověk nese v sobě všecku lidskost.“ (Fromm, 1966, s. 63)
5.2
Hřích a kajícnost u Ericha Fromma
Podle Fromma bible neudává, zda je člověk vyloţeně dobrý či vyloţeně špatný; udává pouze jeho sklon k dobru či zlu. Sklon ke zlu se podle Fromma projevil jiţ v ráji, kdy Adam a Eva neuposlechli boţího rozkazu. Fromm poukazuje na to, ţe jedině člověk dokáţe rozlišit mezi dobrým a zlým, a to na bázi imaginace. Zvířata mohou vykázat pouze jistou krutost, ta je však pouze projevem instinktů zvířete. Člověk díky své představivosti dokáţe posunovat svůj práh dobra či zla. Fromm uvádí: „Jestliţe je pravda, ţe „zlá hnací síla“ je moţná pouze poté, co se člověk vynořil z prapůvodní jednoty s přírodou a získal sebevědomí a představivost, plyne z toho, ţe pouze člověk můţe hřešit, můţe
- 41 -
klesnout, můţe ztratit sama sebe.“ (Fromm, 1966, s. 120) Důleţitou roli také hraje moţnost vykoupení se člověka z hříšného jednání. Bůh se však podle Fromma snaţí dát člověku moţnost výběru a připomenout mu, ţe by měl volit ţivot a dobro. Ve Frommově interpretaci bible je uvedeno, ţe největším hříchem je uctívání model, modlosluţebnictví. Bůh dává člověku v jeho ţivotě na výběr. V bibli je ukázáno, co člověka čeká, pokud bude dodrţovat desater. Zároveň je tam také zdůrazněno, co nemine, pokud desatero dodrţovat nebude. Fromm zdůrazňuje, ţe lidská vůle je svobodná a bůh nekoná člověku ani zle, ani dobře. „Svobodná vůle je vloţena v kaţdou lidskou bytost. Jestliţe někdo touţí obrátit se na cestu dobrou a spravedlivou, má moc tak učinit. Jestliţe někdo se chce obrátit na cestu zlou či být špatným, je mu svobodno tak učinit. Není nikdo, kdo by člověka nutil co musí dělat, nebo ho obrátil na jednu z obou cest; leč kaţdá osoba se obrací na cesty, které si přeje, spontánně a z vlastní vůle.“ (Fromm, 1966, s. 121122) Existuje skupina lidí, která je buď naprosto dobrá či naprosto zlá, ale většina společnosti zaujímá pozici neutrální, tedy mezi dobrem a zlem. Fromm tvrdí, ţe hřešit je lidské a nevyhnutelné. Navíc to není hodnota, která by člověka nijak sniţovala. Argumentuje tím, ţe i nejsvatější člověk ve svém ţivotě alespoň jednou zhřešil. Hřích interpretuje jako ztrátu pravé cesty. Zároveň má však člověk moţnost získat odpuštění a má schopnost se vrátit na svou pravou cestu.
- 42 -
6 Závěr Lásku Erich Fromm chápe jako nezbytnou hodnotu lidské existence a především jako esenciální součást mezilidských vztahů. Kaţdý jedinec ve svém ţivotě cítí, ţe musí projevit svou lásku a tak se osvobodit od tíţivého pocitu osamocení. Pocit závislosti jedno jedince na druhém dodává člověku smysl ve jeho cestě za štěstím. Důleţitou součástí lásky je sebeláska. Člověk se nejprve musí naučit milovat sám sebe, aby svou lásku mohl dostatečně a kvalitně rozšířit mezi ty, kteří si to podle jeho soudu zaslouţí. Učení se lásce by podle Ericha Fromma mělo probíhat jiţ od útlého dětství. Jedinec musí nabýt zdravé sebevědomí a pocit soudrţnosti s druhými. Klíčovým prvkem Frommovy koncepce lásky je také prvek narcismu. Ve svých myšlenkách nejčastěji vycházel
z poznatků
Sigmunda
Freuda.
Fromm
narcismus
charakterizuje jako patologický jev společnosti. Zároveň klade větší důraz na sebelásku. V bakalářské práci se podařilo interpretovat Frommovo pojetí svobody. Svoboda byla rozebrána a seřazena chronologicky, coţ umoţnilo její přehledný výklad. Nejcitlivější částí pojetí svobody se stala kapitola, ve které je rozebráno chápání svobody v době kapitalismu, na které úzce navázal výklad odcizení. Frommovo pojetí odcizení má charakter ztráty sociálních vazeb, které značně ohroţují jedincův vztah ke společnosti a především ke svým nejbliţším. Fromm tvrdí, ţe pokud je člověk lidský ke světu, poté můţe být lidský i sám k sobě. Paradoxem současné společnosti je lidská samota nebo-li odcizení. Člověk si v posledních stoletích dokázal získat takové výdobytky, jako je svoboda či lidská individualita. Právě tyto prvky ho ţenou do spárů odcizení, ze kterého se člověk následně snaţí vymanit a tím potlačuje svoji svobodu, coţ je naprosto nepochopitelné. Odcizení je podle Fromma nejvíce evidentní v západní kapitalistické společnosti díky své odcizené výrobě a konzumu. Kritizoval přehnanou víru společnosti v peníze. V poslední kapitole jsou rozebrány Frommovi postoje k myšlenkám, které vycházejí z bible, především ze Starého zákona. Fromm byl během svého ţivota věřícím; zejména v mládí se věnoval studiem
- 43 -
Starého zákona. Z těch myšlenek byl posléze schopen vycházet. Hodnoty, které bible poskytuje, chápe jako nejdůleţitější součást lidské morálky a etiky. Člověku doporučuje přiblíţení se bohu prostřednictvím dodrţování desatera a studiem bible. Cíle této bakalářské práce byly dosaţeny. Dostatečně a kvalitně se mi podařilo interpretova Frommovi myšlenky o lásce, svobodě, člověku a víře. Zároveň je však zřejmé, ţe průzkum lidského nitra není zdaleka u konce. Popsání lásky, pocitů svobody, odcizení a kajícnosti je moţné pouze do určité míry, jelikoţ jsou ve většině případů skryty okolním pozorovatelům. Nikdo totiţ není schopen posoudit bolest, štěstí, samotu a lítost druhého člověka. Opravdově a reálně si můţeme být jisti pouze svými vlastními pocity.
- 44 -
7 Prameny a literatura 1)
FUNK, R. Erich Fromm. 1. vyd. Praha: NLN, 1994. 139 s. ISBN 80-7106086-0
2)
FROMM, E. Strach ze svobody. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1993. 160 s. ISBN 80-206-0290-9
3)
FROMM, E. Cesty z nemocné společnosti: sociálně patologická studie. 1. vyd. Praha: EarthSave, 2009. 342 s. ISBN 978-8086916-10-1
4)
FROMM, E. Obraz člověka u Marxe. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2004. 150 s. ISBN 80-86263-53-3
5)
FROMM, E Umění milovat. Praha: Nakladatelství Josefa Šimona, 1996. 125 s. ISBN 80-85637-26-X
6)
FROMM, E. Lidské srdce. 1. vyd. Praha: Mír, 1969. 136 s.
7)
FROMM, E. Budete jako bohové: radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice. Praha: NLN, 1993. 181 s. ISBN 80-7106075-5
8)
FROMM, E. Anatomie lidské destruktivity. Praha: AURORA, 2007. 514 s. ISBN 978-80-7299-089-4 Internetové zdroje:
9)
Info-Bible [online]. 2011 [cit. 2011-04-01]. Info-Bible.cz. Dostupné z
WWW:
http://www.info-bible.cz/pro_povzbuzeni/naprosta-
svoboda-v-otazkach-svedomi
- 45 -
Anotace bakalářské práce Jméno a příjmení: Katedra: Vedoucí práce: Název práce: Název práce v anglickém jazyce: Anotace práce:
Klíčová slova: Anotace v anglickém jazyce:
Klíčová slova v anglickém jazyce: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: Jazyk práce
Jan Hořejší Katedra společenských věd, PdF UP Olomouc PhDr. Petr Zima, Ph.D. Pojetí člověka u Ericha Fromma Erich Fromm’s conception of human being Práce se zabývá myšlenkami a osobou Ericha Fromma. Na začátku je uveden Frommův ţivotopis. Práce je dále rozdělena do tří kapitol, které se zabývají jeho pojetím svobody, lásky a víry. Láska, svoboda, víra, člověk, narcismus The thesis deals with the thoughts and person of Erich Fromm. It begins with Fromm’s CV. The thesis is further devided into three chapters which deal with his interpretations of freedom, love and religion. Love, freedom, religion, human being, narcissism 41 stran Český jazyk
