UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY. Na makový vršek. Magisterská diplomová práce. BcA. Alena Fritscherová

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY

Na makový vršek Magisterská diplomová práce

BcA. Alena Fritscherová

Olomouc 2014

Vedoucí práce: PaedDr. Taťána Šteiglová, Ph.D.

3

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a s použitím jen zde uvedené literatury a pramenů.

V Olomouci dne .................................

Podpis......................................

4

Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem vyšívačkám z mé rodiny. Poděkování patří také PaedDr. Taťáně Šteiglové, Ph.D. za odborný dohled a cenné rady.

5

ABSTRAKT Diplomová práce pojednává o vztahu mé rodiny k tradiční výšivce a lidové kultuře Horňácka. Podstata práce tkví v návratu k rodinné vyšívačské tradici. Teoretická část rozebírá vazby mých předků na Horňácký kraj a jeho tradiční lidovou kulturu. Zabývá se také několika autory, v rámci tématu inspirujícími. Praktická část navazuje tvorbou textilního objektu s využitím tradiční výšivky. Pedagogická část obsahuje návrh výtvarného projektu, který souvisí s tématem.

Klíčová slova: Výšivka, lidové tradice, kroj, Horňácko, Javorník, Velká nad Veličkou

ABSTRACT The thesis main topic is a relation of my family to traditional embroidery and folk culture of Horňácko (South Eastern Moravia, Czech Republic). The emphasis is very much on the return to the embroiderer tradition of my family. The theoretical part focuses on the bindings of my ancestors to Horňácko and its traditional folk culture. Several authors are also mentioned for their inspiring work. In the practical part the procedure of creating a textile object using traditional embroidery is described. The pedagogic part proposes a creative project linked to the topic.

Keywords: Embroidery, folk-memory, garb, Horňácko, Javorník, Velká nad Veličkou

6

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 8 I

TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................... 9

1

HORŇÁCKO ............................................................................................................ 10

1.1 VELKÁ A JAVORNÍK.............................................................................................. 10 1.1.1 Ferdinand Bučina ......................................................................................... 12 1.1.1.1 Fotografování Anky a Rumíščeny ....................................................... 14 2 HORŇÁCKÝ KROJ A VÝŠIVKA ......................................................................... 16 2.1

VRSTVENÍ KULTUR: VÝVOJ ORNAMENTU .............................................................. 16

2.2 HORŇÁCKÁ STEHOVÁ VÝŠIVKA ............................................................................ 18 2.2.1 „Formičky“ a „kvítka“.................................................................................. 20 2.3 SPECIFIKA LIDOVÉHO ODĚVU ................................................................................ 21 2.3.1 Ženský kroj ................................................................................................... 21 2.3.2 Babiččina svatba ........................................................................................... 23 2.3.3 Kufr plný krojů ............................................................................................. 24 2.3.4 Vyšívání v mé rodině ................................................................................... 25 3 SOUMRAK LIDOVÝCH TRADIC ....................................................................... 28

4

5

3.1

„NENÍ PLÁTNO ANI ZÁJEM MLADÝCH“ .................................................................. 28

3.2

„BĚTA MÁ PATNÁCTERY RUKÁVCE“ ..................................................................... 29

3.3

POČÁTKY MÉHO SNAŽENÍ ..................................................................................... 32

NÁVRATY K HISTORII A TRADICÍM V TVORBĚ VYBRANÝCH AUTORŮ ................................................................................................................... 33 4.1

KOBERCE FAIGA AHMEDA ................................................................................... 33

4.2

TRADICE SVOBODY LADISLAVY GAŽIOVÉ ............................................................ 35

4.3

JIWOON PAK A JEJÍ NÁVRAT KE KOREJSKÉ LIDOVÉ MALBĚ ................................... 38

4.4

STOPY VZPOMÍNEK NIKOLAUSE LANGA................................................................ 39

4.5

PŘEDKOVÉ ELIZABETH BILLINGS.......................................................................... 41

VYSKOČ OKNEM, UTÍKEJ ZA HUMNA .......................................................... 42 5.1

ZASTÁVKA ........................................................................................................... 42

5.2

OKNO Z KUCHYNĚ ................................................................................................ 43

5.3

DĚDA, TERČA A ŠNECI .......................................................................................... 43

5.4

PUACHTY.............................................................................................................. 44

II

PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................ 45

6

TEXTILNÍ OBJEKT - „KOŽUCH“ ...................................................................... 46

7 6.1

PRAVÝ KOŽUCH A NÁŠ „KOŽUCH“ ........................................................................ 46

6.2

BABIČČIN VAŤÁK.................................................................................................. 47

6.3

DRSNÁ SLUPKA, DOBRÉ JÁDRO ............................................................................. 48

6.4

VÝŠIVKA .............................................................................................................. 48

6.5

INSTALACE ........................................................................................................... 49

III

PEDAGOGICKÝ PROGRAM ............................................................................... 51

7

NÁVRH VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU - CESTY ČASEM .......................... 52 7.1

ZDŮVODNĚNÍ AKCE .............................................................................................. 52

7.2

POPIS SOUBORU VZDĚLÁVANÝCH ......................................................................... 52

7.3 JEDNOTLIVÉ VÝSTUPY .......................................................................................... 52 7.3.1 Muzeum........................................................................................................ 52 7.3.2 Fotografický projekt - Tajemná zákoutí školy ............................................. 53 7.3.3 Mohyla ......................................................................................................... 55 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 57 FOTODOKUMENTACE .................................................................................................. 59 ANOTACE ......................................................................................................................... 63 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 64 SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ ...................................................................... 65 SEZNAM OBRÁZKŮ A JEJICH ZDROJŮ ................................................................... 66

8

ÚVOD Bylo mi souzeno, bylo mi dáno, je mou povinností. Zasedám tedy ke stolu a vybírám nástroje, barvy a myšlenky, které budu ke své práci potřebovat. Budu pracovat dlouho a pečlivě, budu posilovat svoji trpělivost a prohlubovat své rodinné uvědomění, vědomí svého historického zakořenění. Jak mám nahlédnout do myšlenek té, která měla jistou ruku, jasnou mysl a neochvějnou potřebu mít a umět něco, co pro okolní svět není samozřejmostí? Seděla v prosté světnici u kamen, u stolu, omšelého, ale vzorně vydrhnutého, na lavici pod lištvou s hrníčky nebo u okna s muškátem? Vyšívala. Měla tytéž nástroje, barvy a myšlenky. Dokázala z nich stvořit dílo nejjemnějších detailů, jediný přepych v její chudobě. Vkládala jej do rodinné truhlice, kde o něj měly pečovat generace po ní přicházející, stejně jako ona opatrovala poklady svých předchůdkyň. Kam až sahají jejich kořeny? Kde se nachází bod, v němž se do jejich života usadil tento um? Ta, na kterou myslím, byla moje prababička. Cítím se být povinna převzít veslo rodinného dědictví, které není pro každého. Požitek zakusí jen ten, kdo touží po poznání tohoto starodávného řemeslného umění a kdo se dokáže plně přizpůsobit jeho podmínkám. Pro někoho znamená neuskutečnitelný akt s krásným výsledkem, pro mě je naplňující schopností následovat své předky. Všechna ta logická posloupnost v předávání zkušeností z generace babiček na generace dcer a vnuček se projevuje jakoby podle předem stanoveného plánu, tak jako posloupnost v samotném vyšívání. Nyní nastala chvíle, kdy má být tento plán opět naplněn. Nebudu pohřbívat to, co by nemělo zaniknout. Proto vyšívám. Tato práce je textovým doprovodem k textilnímu objektu, který byl stvořen s využitím vzorů tradiční horňácké výšivky.

9

I. TEORETICKÁ ČÁST

10

1

HORŇÁCKO

Na tomto místě bych chtěla promluvit o Horňáckém kraji, o oblasti, která je pro mě zajímavá nejen z osobních důvodů. Je zajímavá i svou zeměpisnou charakteristikou a historií, které spoluurčují charakter zdejších obyvatel, schopných překonat každou těžkou dobu a nepolevit ve své celoživotní lopotě. Leží na jihovýchodní Moravě při severozápadním úpatí jižní části Bílých Karpat. Předěl mezi moravskou a slovenskou částí je tvořen jejich horským pásmem. Horňácko tvoří deset obcí soustředěných kolem městečka Velká nad Veličkou, která je jejich střediskem.

Obrázek 1/ Krajina Horňácka.

1.1 Velká a Javorník Jestliže bychom zavítali na Horňácko ve 40. letech minulého století, nalezli bychom ve zdejších vesničkách jedno společné pojítko: velkou chudobu. Nejednou jsem slýchala z úst mých prarodičů vyprávění o veliké bídě, v níž jako děti žili. Babička z Velké nad Veličkou i děda z Javorníka však zažili i v těchto nelehkých dobách krásné dětství, ke kterému se rádi ve svých vzpomínkách vraceli. Bída a drsné prostředí utvářely povahu lidu, jeho soběstačnost a uzavřenost okolnímu světu. Obyvatelé Horňácka byli vždy, tak jako jejich

11 kraj, drsní, odolní a nepřístupní, získali-li jste si však jejich důvěru, vaše snaha byla oplacena laskavostí a pohostinností. Není v mé kompetenci do podrobností popisovat veškeré poznatky, které o sobě prozrazují obce Velká nad Veličkou a Javorník, jde mi spíše o vyzdvihnutí podstaty jejich charakteru, který jim propůjčuje zvláštní hutný náboj lidství, zasazený do zdravé, dýchající krajiny Bílých Karpat. Velká nad Veličkou byla vždy výjimečnou obcí, což dokazují zápisy v kronikách i přínos mnoha zajímavých lidí, které se zde po dobu její existence vyskytly. „Historická a kulturní výjimečnost obce se projevuje v nemalém množství významných osobností, které se zde přímo narodily a strávily zde celý svůj život, nebo které ve Velké našly příznivé útočiště pro hledání inspirace pro další práci, a které se nesmazatelně zapsaly do obecní historie, a to nejen tím, že zde nějaký čas působily nebo Velkou nějakým způsobem ztvárnily ve svých dílech, ale především tím, že svou přítomností a působením aktivně vrůstaly do každodenního života Veličanů.“1 V mém vnímání byla vždy Velká neodmyslitelně propojena s Javorníkem, což bylo způsobeno přítomností rodiny na obou stranách. Obě vesnice jsou ale opravdu provázány, obyvatelé přecházejí z jedné do druhé a považují se takřka za sousedy. Vždycky tomu tak ale určitě nebylo. Javorník, jakožto neústupná kališnická obec, byla před světem celkově uzavřenější, než bohatší a větší Velká, která se otevírala lidu nejen svými trhy, na něž se sjížděli obyvatelé z celého Horňácka, ale také třeba pracovními příležitostmi, které nabízela. Tento kontrast musel být odedávna příčinou jistého odstupu. Javorník si zkrátka déle uchovával rysy archaičnosti a starodávnosti, pro nějž si jej oblíbilo mnoho návštěvníků, přicházejících z různých koutů země, kteří toto zastavení času a ctění minulosti obdivovali. Dnes pro mě má Velká také význam lidově kulturního střediska, kde jsou pravidelně pořádány oblíbené folklorní festivaly. Ještě dnes se zde můžeme setkat s lidmi, kteří stále věří v důležitost zachování lidových tradic. Nemluví nadarmo a opravdu se starým řemeslům dosud věnují a snaží se jejich poselství předávat svým potomkům.

1

Převzato: DOSOUDIL, Martin. Velká nad Veličkou. Století proměn městečka „Weliká“ (od počátků do

roku 1945). Obec Velká nad Veličkou a Petr Brázda vydavatelství Břeclav, 2007, str. 6

12 „Kdo jsou ti lidé z Javorníka?Jsou to děti, muži a ženy, mladí i za vrcholem života, starci i stařeny - všichni ti, jejichž otcové před sedmi sty lety zaťali své pantoky do ohromných javorů rostoucích na rozsochách Bílých Karpat, od vysoké Javořiny až sem do údolí pod horami. Z rozmachů těch sekyr vzešel ten jejich Javorník - neochvějná tvrz silné, evangelické víry v Boha a věčné požehnání práce.“2 Javorník, vesnice v regionu Horňácka, nacházející se u hranic se Slovenskem, získal svůj název od javorů, kterých byla v obci vždy hojnost. Z náboženského hlediska je zajímavá zejména silnou evangelickou jednotou bratrskou, o níž se dochovaly záznamy již z 16. století. Toto vyznání se sem dostalo v době husitské a javornický lid, za celou dobu své existence, pro svou víru již mnoho vytrpěl. V lokalitě těchto obcí se nachází mnoho historických chráněných budov, vyzdvižených coby kulturní památky. Jde zejména o evangelický javornický kostel z roku 1782 a zvonice z roku 1733, ale také o malebné domky s klasickým „žudrem“ a modře natřeným spodním okrajem a seníky „na uáskách“ na východním okraji Javorníku. 1.1.1 Ferdinand Bučina Mluvím-li o svém pohledu na Javorník, nemohu vynechat přiblížení osobnosti fotografa a dokumentaristy Ferdinanda Bučiny. Tento muž je pro mě nesmírně zajímavou postavou, jejíž prostřednictvím jsem mohla lépe poznat život v Javorníku v době, kdy zde vyrůstala moje babička Anka. Díky ní je mi znám z jejího útržkovitého vzpomínání a vyprávění. Dá se říct, že Anka uvedla manžele Bučinovy do Javorníka. Byla tehdy sedmiletou dívkou, která si hrála se svojí kamarádkou u jednoho z Javornických potoků, Hrubého nebo Jamného, když zaregistrovaly neznámý pár přicházející po můstku. Začaly jej zvědavě oťukávat, tak jak to mají malé děti ve zvyku, když odhodí prvotní ostych a převládne touha dozvědět se o cizincích něco nového. Brzy zjistily, že mají co do činění s lidmi z Prahy, považte, noví Pražáci v Javorníku! S pomocí těch dvou zvědavých holek získali manželé Bučinovi možnost ubytování v rodině jedné z nich. Zde začala etapa

2

Převzato: BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941, str. 2

13 jejich Javornických zážitků, na jejímž počátku vznikla ojedinělá fotografická kniha Lidé z Javorníka pana Ferdinanda. Bylo to tak: na přelomu února a března roku 1941 Ferdinand Bučina se svou ženou navštívil obec na soutoku Hrubého a Jamného potoka - Javorník, nacházející se na moravsko-slovenském pomezí v Bílých Karpatech. Během devatenácti předjarních dní, které zde strávil, pořídil mnoho unikátních fotografií místních lidí všech věkových vrstev, zvyků, lidových tradic a krajiny. Ještě téhož roku na Vánoce vznikla kniha fotografií opatřených textovým doprovodem autora. Ferdinand Bučina, narozený roku 1909 v Nuslích, byl český fotograf a filmař. Narodil se v rodině obchodníka. V 11 letech se stal skautem. I odtud pochází jeho hluboký vztah k přírodě i první zájem o fotografii. Studoval na gymnáziu, poté na přání rodičů na právnické fakultě UK, studia ale zanechal po dvou letech a raději pracoval v otcově obchodě. Zlom v jeho fotografické kariéře nastal ve 2. polovině 30. let, kdy se jeho snímky objevily v časopisech. Vystavil je také ve výkladní skříni obchodu s fotografickými pomůckami, kde si jich všiml architekt Petr Flenyko a pověřil Bučinu prací pro oddělení cizineckého ruchu ministerstva obchodu. Tak začala jeho fotografická činnost. Jeho další zaměstnání obnášela například práci pro Československý zpravodajský film a pro Propagační a Krátký film. Fotografická kniha o Javorníku nebyla jedinou publikací fotografií, vydal i další knihy s obrázky z Horňácka i jiných krajů. Věnoval se také fotografiím architektonických a uměleckých památek, které pak vyšly v zahraničních publikacích (Pražské nokturno, 1957; Město středověkého kouzla, 1958; Kniha madon, 1958). Z jeho filmové tvorby jsou známy například reportážní snímky o amerických bizonech chovaných maďarským grófem na Slovensku a o lovu jelenů v Tatrách. Celou jeho tvorbu prostupuje láska k přírodě, zachycení krásy krajiny, poznávání starodávných tradic a krása všedního lidského života. Bučinovi byli bezdětný pár. Po vesnici se brzy rozkřiklo, že paní Vlasta stále nemůže přijít do jiného stavu. To se jí podařilo až později, její děti však už moje babička v paměti neuchovala. Paní Bučinovou si nese v paměti jako laskavou paní, která se s javornickými brzy spřátelila a získala si je. Byla zručnou malířkou, v bytě mé babičky dodnes visí jak její věrná podobizna, kterou paní Vlasta zhotovila, tak i fotografie pocházející od jejího manžela, která zachycuje proces vzniku tohoto obrázku. V naší rodině si také stále předáváme její skvělé recepty, neboť byla i znamenitou kuchařkou.

14 Zatímco se jeho žena takto včlenila do dění ve vesnici, pan Ferdinand začal navštěvovat javornické domky, rozmlouvat se starousedlíky a pořizovat jejich působivé fotografie.

Obrázek 2/ Dědáček Minarík.

Obrázek 3/ Jan Petrucha po pranici.

Díky této knize mi bylo umožněno nahlédnout do dávných javornických dob. Doma jsme Lidi z Javorníka často otevírali a listovali časem zašlými stránkami. Babička se přitom u každé fotografie zastavovala a vyprávěla: „To je tetka Lipárová, tak jsme dřív vařívali...To je blacko, teho tam vždycky bývalo...a tady je Eva, ona mňa tehdy od sebe s kamarádkama odháňala, já jsem na ně byla ještě moc malá. ...A jéje, Rumíščena, téj sme se se báli, ta nebyla hodná. ...Přesně tak to vypadalo u nás ve škole... a tak dále. Pro babičku má tato kniha nenahraditelnou hodnotu. Je věrným záznamem doby jejího dětství. Pro mě pak vždycky byla tajemným oknem do minulosti, její stránky jsem obracela s úctou a tak je tomu dodnes. 1.1.1.1 Fotografování Anky a Rumíščeny Jak už to mezi lidmi bývá, vždycky všechno nebylo tak upřímné, jak by se mohlo zdát. Z babiččina vyprávění znám pravý význam výjevu na fotografii, kterou si pan Bučina naaranžoval a jejíž popis není pravdivý. Uvádí totiž, že stará žena na fotografii je Ančina babička. Ve skutečnosti to je jen známá ze sousedství, ze které měla malá Anka strach, protože prý malé děti moc v oblibě neměla. Zdá se, že autor chtěl vystihnout příjemnou

15 atmosféru setkání stařenky se svou vnučkou, ale nechtěně místo toho vytvořil napětí, které pocítíme při pohledu do dívčiných očí a vidíme jej i na jejích nervózních rukou. Tento pocit vytváří kontrast s jinak poklidným dojmem, který vytváří prosluněná světnička, kde se výjev odehrává. Nicméně, zobrazené symboly prostupují celou knihu – stáří v kontrastu s mládím, starodávné řemeslo a krása lidí.

Obrázek 4, Obrázek 5/ Fotografie Anky a Rumíščeny.

16

2

HORŇÁCKÝ KROJ A VÝŠIVKA

„V truhlách, děděných z prarodičů na rodiče, syny a vnuky,uchovají se výšivky z kdo ví kolikátého kolene, jako ukázka nejen rodových, ale i místních pravzorů, věci dýšící snad museálností, ale velikého kouzla a plné dokonalosti motivů, vypracování a sladění barev.“3

Obrázek 6/ Horňácká výšivka

2.1 Vrstvení kultur: vývoj ornamentu „Výšivka je vedle střihů horňáckých krojů nejstarobylejším prvkem, který se na nich dochoval.“4 Tato její starobylost nám umožňuje nahlédnout do dob dávno minulých, kdy se začal vyvíjet vzhled jejích ornamentů. Vývoji lidových vzorů se věnovalo již mnoho badatelů pátrajících v minulosti lidových tradic a na základě jejich domněnek vznikla nejedna teorie o původu ornamentů výšivek. Nacházeli jej v kulturách návštěvníků z cizích zemí, kteří se na našem území po staletí střídali a zanechávali za sebou stopy v různých oblastech materiální i duchovní kultury. Mnohé z těchto teorií vznikly pod vlivem dějinných událostí a zakládají se spíše na nadšení badatelů, kteří původ ornamentu, i bez prokazatelných a nezpochybnitelných důkazů, připisovali té či oné kultuře. Vzory mohly

3

4

Převzato: BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941, str. 16 Převzato: ČASTOVÁ, Věra. GALEČKOVÁ, Renáta. PETŘÍKOVÁ, Magdalena. Kroje Horňácké obce

Velká nad Veličkou. Obec Velká nad Veličkou a Kordárna a. s. Velká nad Veličkou, 2008, str. 74

17 podle některých badatelů mít původ zakořeněný již v antice, nebo se jejich vznik pojil s kultovními obřady. Ale jak se dočítáme v knize profesora Antonína Václavíka5 Textil v Lidové tvorbě, patří výklad o lidovém ornamentu k úkolům nejnesnadnějším. „Ornament každého kraje i každé doby je utvářen z tak početných a rozmanitých prvků, že je nesnadné najít řád v jejich spleti.“...“Na složité problematice ornamentu musely ztroskotati romantické výklady...“6 V ornamentech klasické horňácké výšivky je však přítomnost nánosů různých cizích kultur tak citelná, že původ ornamentů ovlivněný dávnými kočovníky a nájezdníky, přicházejícími na naše území z jiných zemí, nemůžeme vyloučit. Při svém vlastním studiu výšivek jsem například náhodně objevila výraznou podobnost některých vzorů palestinské lidové výšivky s horňáckou (viz obrázek 6 a 7). I přes tyto dojmy, které v nás pohled na výšivku vyvolává, nesmíme opomenout její nezpochybnitelně nejstarší původ, a tím je inspirace přírodou a náboženstvím, jakožto nejvýznamnějšími odvěkými hybateli lidského vnímání. Řídíme-li se vědomím,že hlavní důvody volby ornamentu pocházejí z těchto dvou základních odvětví, můžeme jejich třídění dát alespoň zčásti řád. Profesor Václavík se snažil alespoň z větší části postihnout a roztřídit ornamenty ve své knize Textil v lidové tvorbě.7 Nacházíme zde prvky symboliky náboženské, archetypy zvířat a rostlin i předměty stvořené člověkem pro vlastní každodenní potřebu.

5

Profesor Antonín Václavík (1891-1959), český etnograf a folklorista, byl důležitou postavou formování

národopisného a etnografického studia v našich zemích. K jeho nejvýznamnějším vydaným publikacím patří knihy Luhačovické Zálesí, Textil v lidové tvorbě nebo Výroční obyčeje a lidové umění. Dnešní národopisná studia dodnes čerpají z jeho rozsáhlých sbírek lidových uměleckých artefaktů. 6

Převzato: VÁCLAVÍK, Antonín. Textil v lidové tvorbě. Ateliér IM Luhačovice, 2009, str. 11

7

VÁCLAVÍK, Antonín. Textil v lidové tvorbě. Ateliér IM Luhačovice, 2009, str. 12

18

Obrázek 7/Horňácký vzor „na háčky“.

Obrázek 8/ Palestinská lidová výšivka.

2.2 Horňácká stehová výšivka Horňácká výšivka patří k nejznámějším a nejoblíbenějším lidovým uměleckým projevům na Moravě i přes to, že oblast její působnosti byla poměrně málo rozsáhlá. Můžeme tedy říci, že toto tradiční řemeslo je dokladem o výjimečné lidské zručnosti a vynalézavosti, s níž horňácké „šijačky“ i „krajčáré“ určili vznik těchto na první pohled rozeznatelných a nezapomenutelných vzorů. Funkce krojové horňácké výšivky, jak ji známe dnes, je zejména estetická. Dříve byla nositelkou dalších, hlubších významů. Byla spjata s věrskými představami lidu, s obřady a obyčeji. Další její funkce je však velmi prostá - v některých případech oděv zpevňovala. Ve své diplomové práci se zabývám nejtypičtějším druhem horňácké výšivky a tím je výšivka stehová, geometrická - „na počítanou niť“. Jejím největším polem působnosti jsou krojové obojky, šatky, čepce a úvodnice, ženy ji ale používaly i na textiliích zdobících jejich obydlí. Pokud jde o barevnost, asi do poloviny 19. století se používala ve výšivce zpravidla jen jedna barva, později se začaly používat další. Nejčastější a u většiny dochovaných textilií dominantní je krémově žlutá barva s nádechem do stříbrna nebo do zlatova. V dnešní podobě výšivky nalezneme barvu žlutou, červenou, černou, bílou, oranžovou a modrou. Méně častá či velmi omezená je pak například barva zelená, růžová, hnědá a fialová. Nejdéle se v čistotě jedné až dvou barev udržela výšivka v Javorníku, který byl konzervativnější než jiné obce. Dodnes se dochovalo mnoho vyšívaných textilií, které dokazují, že zde byla využívána pouze žluto-zlatá a bílá barva. Velká nad Veličkou,

19 jakožto větší a bohatší obec, přicházela k novým, pokrokovějším myšlenkám dříve než okolní vsi a tak i barevná výšivka se zde prosadila s předstihem. Tento vývoj však nemusí být jednoznačně pravidlem, neboť barevně vyšívané nálezy z konce 18. století z Nové Lhoty ukazují, že barevné výšivky se tvořily v některých případech již dříve. Ve spojitosti s barevností si vyšívačky vymyslely pro základní dělení výšivek pojmenování, a tak se můžeme setkat s tzv. výšivkou „žuto-strakatou“, „modro-strakatou“ a „čérnostrakatou“. Výšivka podle počítané nitě se dříve aplikovala na hrubší plátno, které si lidé dokázali vyrobit sami, například z vlastního vypěstovaného konopného plátna. Od druhé poloviny 18. století se plátna stávala stále jemnějšími, což také dalo příležitost pro uplatnění jemnějších a komplikovanějších výšivek nejdříve na lnu, později i na bavlně. Tento typ výšivky je závislý na mřížce osnovních a útkových nití tkaniny. Jednotlivé stehy jsou kladeny jeden vedle druhého tak, že vytváří žádaný vzor. Nitě osnovy nebo útku se přitom musí stále počítat a kontrolovat tak pravidelnost obrazce. Rytmus pravidelného opakování vzorů je základní hodnotou výšivky. Starší technikou, která postupně vymizela, byla tzv. Holbeinova technika. Používala se zejména tam, kde mohly být vystaveny pohledu obě strany oděvní součásti, neboť se při dokonalém zpracování rubová strana shodovala s lícem. Dnes už jen stěží najdeme vyšívačku, která by ji ovládala. Můžeme ale soudit, že z tohoto typu se vyvinula klasická stehová výšivka. V dnešní době lidová výšivka zažívá pomalý soumrak své existence, kdy je udržována jen hrstkou pamětníků a mladých nadšenců je stále méně a méně. Babičky se marně snaží zaučit své potomstvo. Ruční výšivka se stává luxusní a velmi drahou záležitostí.

20

Obrázek 9/ Vzorník horňácké stehové výšivky.

2.2.1 „Formičky“ a „kvítka“ Vzorník stehové výšivky obsahuje dva základní druhy: formičky a kvítkové motivy. Formičky ukazuje obrázek 8 vlevo a uprostřed, kvítka vidíme v pravé části. Formičky jsou kompaktní pruhy husté výšivky složené z hlavního motivu, který mohou doplňovat pomocné prvky, například linky. Názvy jednotlivých motivů jsou velmi poetické, čerpající většinou z přírody a každodenního života. Podle vzorníku z roku 1935 prezentovaného v knize Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou můžeme vyjmenovat vzory formiček: na broskvovú kostku, na chrám, na sekáčky, na pů malováňá, na háčky, na lihu a háček, na krpadua, na srca, na rybí hubu, na makový vršek, na raky, na makový vršek vyrezovaná, na pů růže, na celů růžu, lubina. Některé motivy jsou velmi starého původu, který přesahuje i hranice naší země. Jeto například již zmiňovaný vzor na háčky, se kterým se setkáváme nejen v evropské ornamentice. Starodávný je také motiv, který dal název diplomové práci - na makový vršek. Jeho osmicípá hvězda měla podle všeho nositeli přinášet blahobyt. Výšivky na pravé části vzorníku vyšité černou konturovací barvou se nazývají stehy, stežky a chrobáky. Stejně jako kvítkové motivy se kombinovaly s formičkami a byly opakovány v pravidelném rytmu. Mezi kvítkové motivy řadíme například babičkový kvítek a

21 tulipánový kvítek. Spojení formiček s kvítkovými motivy je doloženo již u nejstarších výšivek.

2.3 Specifika lidového oděvu Pro lidový oděv horňáckého kraje je typická poměrně úzká až pravoúhlá silueta, která, ve srovnání s kroji jiných oblastí, působí skromným dojmem a svou čistotu a vkusnost zachovává již po staletí.8 Vytváří ji zejména absence spodnic u ženského kroje a úzké kalhoty u kroje mužského. Řadí se tak ke střihům krojů dalších chudých oblastí, jako jsou například Kopanice. Štíhlá silueta prozrazuje archaičnost kroje, méně ovlivněného barokním oděvem, než lidové oděvy jiných regionů. Tento fakt mu však nikterak neubírá na estetických kvalitách, kterými nepochybně disponuje. Jeho ráz tvoří hlavně typické prvky, jakými jsou šafránově žluté fěrtochy, vyšívané límce i kabátky s ostrými špicemi okrajů u ženského kroje. Má i svá zajímavá pravidla. Nejzvláštnější z nich je nejspíše to, které říká, že okraj rubáče (spodního oděvu) musí zespodu asi o 10 cm vyčnívat pod vrchními sukněmi. Každá součást horňáckého kroje má svou historii, prošla dlouhým vývojem, až se ustálila na dnešní vybroušené podobě. 2.3.1 Ženský kroj Pro mou práci je důležitý zejména ženský lidový oděv. Příčinou je výšivka, které se věnuji a jež získala na ženském kroji mnohem větší prostor než na tom mužském. Další důvody jsou ale samozřejmě i osobní - jakožto žena jsem se s ním setkávala mnohem častěji a detailněji než s mužským krojem, a to již od raného dětství. Krása klasického ženského horňáckého kroje si vystačí jen s několika součástmi, odívanými a vrstvenými v souladu barev, vzorů a proporcí. Jeho základní, spodní částí je rubáč z hrubého bílého plátna. Skládá se ze dvou dílů spojených k sobě, z oplečka a spodku. Oplečko je živůtek, který je v pase vytkán vzorem hrázovým nebo na desku v červené, modré nebo černé barvě, drží jej na místě jedno šikmé ramínko či dvě klasická a

8

Převzato: ČASTOVÁ, Věra. GALEČKOVÁ, Renáta. PETŘÍKOVÁ, Magdalena. Kroje Horňácké obce

Velká nad Veličkou. Obec Velká nad Veličkou a Kordárna a. s. Velká nad Veličkou, 2008, str. 2

22 přiléhá k tělu. Spodek musí, jak už bylo řečeno, vyčuhovat pod vrchními sukněmi. Je jakýmsi spodním prádlem, na nějž se oblékají další kusy oděvu. Jako další v pořadí to bývají rukávce, na něž se přikládá nebo přišívá obojek. Ten dával prostor k nejbohatší výšivce na celém kroji. V souvislosti s ním se mluví o černo-strakaté a modro-strakaté výšivce, což vypovídá o jeho nejčastějším barevném provedení. Okraj obojku byl navíc dozdoben paličkovanou krajkou. Samotné rukávce jsou také opatřeny výšivkou, a to tzv. výšivkou do plec a výšivkou přes rukávy, která ovšem není zdaleka tak bohatá jako na obojku. Zapínají se u krku na knoflíček a jejich volný, nahoře nařasený stánek sahá pod prsa. Potom žena obléká fěrtoch, který se opásává přes rubáč zezadu a zavazuje se na kaničky. Jeho typickou barvou je žlutá, dříve získávaná pomocí šafránu, existuje však i hojně zastoupená bílá varianta. Jeho výroba je velmi náročná, probíhá vrapením do drobných záhybů, přičemž musí být plátno po celou dobu mokré. Také jeho pásek dříve vyžadoval velkou zručnost a zkušenosti, využíval totiž tzv. výšivku přes vrapy, prováděnou na hřbetech jednotlivých skladů. Čelním protějškem fěrtochu je buď tmavá sukňa nebo bílý květovaná fěrtůška (kartúnka). Skládá se do úzkých záhybů, které se potom sežehlují do různě širokých skladů. Výrazným prvkem je její zavazování dlouhými stuhami kolem pasu. Jsou to barevné i vzorované harasky, povijany, červené stuhy nebo galúnky, které visí uprostřed až po spodní okraj fěrtůšky. Jako svrchní vestička se používala buď plstěná bílá kordula, zdobená širokým lemem lesklé pantle a pestrým šňůrováním, nebo starší kabátek se špičatými rožky (obrázek 8). Vyráběl se z několika materiálů, které se používaly na jednom kabátku vždy ve dvou kontrastních kombinacích nejčastěji šlo o červené sukno, tmavozelenými či červené sametky, modrý nebo zelený damašek a brokát. K ženskému lidovému oděvu náleží ještě další součásti, například vlněný lajbl s dlouhým rukávem do chladnějšího počasí, který byl zdoben ve stejném duchu jako kordula, nejteplejší kožuch (viz kapitola 6.1), dále šátky, vlňáky a šatky, různě uvazované. Kroj, který jsem jako dítě oblékala, však uzavíral kabátek jako nejsvrchnější díl, a tak je mi tato podoba kroje nejbližší.

23

Obrázek 10/ Horňácký kroj.

2.3.2 Babiččina svatba Nemůžu však nepřipomenout nejsvátečnější ženskou součást kroje, která mě již od dětství fascinovala svou zdobností a jakýmsi starodávným nábojem. Je to věnec nevěsty - tzv. hladění. Nikdy jsem se s ním fyzicky nesetkala, znala jsem jej však z fotografií babiččiny svatby a obdivovala jsem jej. Mělo čelenku (kánku) a věneček, obojí plné lesklých korálků a kulatých zrcadlových sklíček, pérko, které čnělo jako chocholka a vrstvu dlouhých barevných pantlí na zadní straně. Používání hladění je unikátním jevem, který dokazuje opravdovou přetrvávající přítomnost historie, zmítané mnoha kulturními vlivy. Podobnými svatebními pokrývkami hlavy nevěsty se pyšní mnoho regionů naší země. Horňácké hladění pro mě však představuje vyšší hodnotu, vyvolanou prohlížením svatebních fotografií mé stále žijící babičky, která se na svou svatbu, konanou v Javorníku na počátku 50. let, nechala takto vyzdobit s naprostou samozřejmostí.

24

Obrázek 11/ Příprava babičky na svatbu.

2.3.3 Kufr plný krojů V naší rodině máme spoustu zvyků, které se u každého nového člena, který přibude na svět, opakují. Od svého dětství až doposud sleduji tyto zvyky s proměnami vnímání. Čím jsem starší, tím více si vážím toho, jací lidé jsou v mé rodině, jaké povahové rysy nám byly dány a jak se vyvíjí a sjednocují naše názory a priority. Zejména v ženském osazenstvu rodiny převažuje názor, že by naše tradice měly být zachovány a naše rodinné „poklady“ opatrovány s největší možnou láskou a úctou. Také já nyní zastávám tento názor. Dokud tady jsou, měly by se pomalu mizející tradice a zvyky zachovávat a vštěpovat kladný vztah k nim každému novému členu rodiny. Takové zvyklosti mohou být velmi příjemné a zábavné. Jedna z nich, která je u nás oblíbená a stále opakovaná u každé nové „děvčice“ v rodině, je strojení do kroje. Existuje totiž úžasný poklad,který je ukrytý u babičky pod postelí. Tím pokladem je veliký tajemný kožený kufr. „Co je v tom kufru, babi?“ ptají se všechna vnoučata, která na něj při svých hrách narazí. A to už přichází babička, ráda, že může zase odkrýt a obřadně předvést to, co je jí tak vzácné a srdci blízké. Otevírá kufr a vytahuje jednu po druhé pečlivě uchovávané části lidového oděvu a vysvětluje. Toto je rubáč, ten se dává dospodu. Přes něj si uvážeš dozadu fěrtoch. Je žlucený šafránem a vrapený za mokra horkým sklem. Takové řemeslo zastávala v dědině jenom jedna rodina. Na ten si nesmíš nikdy sednout, to by se zničil!

25 Dopředu opásej fěrtůšku s jemnýma květinkama, kaničky obtoč a dej dopředu, tak. A teď rukávce s obojkem. Zapínají se na knoflíček u krku. A co kabátek? No, ten už je starý. Ale pořád krásný. Sametové stužky už trošku olysaly, ale v kombinaci s červeným suknem tvoří stále stejně výraznou součást kroje. Obleče se přes rukávce a vepředu zahákne. Teď už jen zkontrolovat, jestli spodní okraj rubáče přečuhuje o správný kousek pod fěrtochem a fěrtůškou, a dcerečka je nastrojená. Jen se dát do tance. Babička zatleská a zazpívá Tancuj, tancuj, vykrůcaj a malá vnučka se vesele otáčí. Je pro ni zábavné se jako princezna oblékat do zvláštního vrstveného šatu. Později pochopí jeho opravdovou hodnotu, uvědomí si jeho stáří a důvody, proč je potřeba jej zachovávat a opatrovat dále v našem starém kufru. Tedy, pokud se nám, kteří jsme tohoto vědomí dosáhli, podaří v ní probudit úctu. Ve mě je tato úcta ukotvena a podpořena poznáním pečlivých výšivek. Cítím hodiny práce, které nad nimi mé předkyně strávily a svýma upracovanýma rukama dokázaly vytvořit tak jemné a krásné, dnes již muzeální dílo.

Obrázek 12/ Strojení děvčat z naší rodiny do kroje.

2.3.4 Vyšívání v mé rodině „Andula vyšívá. Babička byla mistryně ČSSR ve vyšívání, já po ní ten prapor asi nepozvednu.“ Prohlásila maminka Alena. Ne mami, ty opravdu ne. Kdo se toho tedy ujme?

26 Děvčata, chcete vyšívat? Chcete, aby vás to babička naučila? Teta Eva vyšívat nebude. Ivanka taky ne, Terka ne. Jejich povahy se nedokáží přizpůsobit tomuto druhu činnosti. A co ta Andula? Andula jsem já. Není to sice mé jméno, ale od malička mi tak doma říkají. Zrovna teď se mi to jméno náramně hodí, zvukomalebně totiž zapadá do drsného horňáckého kraje, kde si lidé za starých časů dávali jména praktická, jména vhodná k rychlému oslovení, ke zvolání do pole, k vyhubování. A ostatně i moje babička je Andula. V době, kdy byla malým děvčátkem, vyrůstajícím v podhůří moravskoslovenských kopců, jí ale všichni říkali Anka. V té době se také odvíjel příběh její maminky, Kateřiny Lipárové, která ovládala výjimečné umění vyšívačské. Ne že by to byl ve Velké nad Veličkou a v Javorníku, jakož i na celém Horňácku, ojedinělý jev. Vždyť to byla běžná činnost všech žen, které v zimním období nemohly pracovat venku, a tak zasedaly do světnice a vyšívaly. Pod jejich rukama vznikaly jak sváteční, tak každodenně nošené součásti lidových oděvů i plátěná výzdoba jejich světniček. Byly vyvedeny v pestrých barvách z precizních, steh po stehu kladených počítaných nití. Dokázaly vyzdobit celý svůj sváteční oděv tak, že se stal hodnotným autorským uměleckým dílem. Tak jako v každém regionu země měly pro svůj umělecký projev vyhrazeny specifické vzory, které používaly stále dokola, v občasných obměnách. Anka se od své matky samozřejmě učila, tak jako to bylo na Horňácku zvykem snad v každé rodině. V obecné škole, kterou navštěvovala měly také dívky samostatné hodiny ručních prací. Výšivce počítaných nití se však nikdy nevěnovala tak intenzivně a nedosáhla takové suverenity, jakou v ní

měla její matka. Prababička tehdy působila v ÚLUV -

Ústředí lidové umělecké kultury. Díky této společnosti se mohly její práce dostat do světa. Měla totiž tu čest, že mohla reprezentovat lidová řemesla naší vlasti i v zahraničí. I díky této příležitosti se horňácké výšivky vtiskly do povědomí mnoha obdivovatelů lidové umělecké kultury. Já jsem svou prababičku už nezažila. Z vyprávění své matky si ji ale s pomocí fotografií mohu alespoň z části představit. Babička prý nikdy moc nedala na velké vyvařování, její chalupa, dvorek i zahrádka se ale skvěla čistotou a panovala zde pohoda. Neustále vyšívala. I když se měla věnovat jiné činnosti, neustále od ní odbíhala do koutku, kde měla na stole připevněnou „babu“ s přišpendleným plátnem. Tam seděla, povídala si s návštěvou a přitom si pro sebe stále tiše švitořila - počítala nitě. Teď, když jsem si na vlastní kůži

27 vyzkoušela obtížnost výšivky podle počítané nitě, dokážu si to živě představit. Usmívám se, protože i já si stále pro sebe tiše počítám.

Obrázek 13/ Prababička na výstavě v Polsku.

Obrázek 14/ Prababička pracující na výšivce.

28

3

SOUMRAK LIDOVÝCH TRADIC

„Jsme v nebezpečí, že zapomeneme a otupení paměti by znamenalo - nehledě na ztracené obsahy - že bychom sami sebe připravili o jeden rozměr, rozměr hloubky lidské existence. Vždyť paměť a hloubka je totéž, či spíše: člověk může dosáhnout hloubky jen tím, že je pamětliv.“9

3.1 „Není plátno ani zájem mladých“ To by se dalo prohlásit o dnešním postavení nejen horňáckých výšivek, ale i veškerého vyšívání obecně. Stal se z něj staromódní koníček obstarožních dam, které plní svůj volný čas tím, že podle knížek a časopisů vydávaných jim podobnými tetami vyšívají nejčastěji oblíbenou křížkovou výšivkou kýčovité vzory. Takové obrázky si pak vystaví ve svých obydlích za rámečky, ale častěji jejich výtvory končí někde na dně skříně. Bylo by škoda zaškatulkovat starodávné horňácké vyšívání do těchto mezí. Jeho vzory v sobě ukrývají mnohem větší a hlubší hodnoty. Spojují v sobě dlouhodobé a postupné působení vlivů z různých koutů země s kreativitou dávných vyšívaček. Dnes můžeme mluvit o štěstí, stane-li se, že vnučka chce následovat svou babičku, prababičku nebo maminku a vydat se do tichého světa vyšívání. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že není jednoduché upřít svou pozornost k tomuto zájmu. Poprvé se mě má babička snažila seznámit s uměním vyšívačským asi v devíti letech. Má snaha tehdy neměla dlouhého trvání a ztroskotala po pár pokusech, jejichž výsledek byl neslavný, „zašmodrchaný“ a ušmudlaný. Nicméně mi přenechala veškeré vyšívačské potřeby: plátno, bavlnky, kroužek i „babu.“ Na nějaký čas jsem na vyšívání zanevřela a věnovala jsem se jiným činnostem, vlastním všem ostatním dětem v mém okolí. Jak ale čas postupoval a posunul mě do doby dospívání, přiměla mě přirozená zvídavost tohoto období se k bavlnkám a plátnu vrátit. Tehdy jsem začala podle babiččina vzorníku „malovat jehlou“ svá první pláténka. Vyústěním této etapy bylo ovšem opět jen několik výšivek, které jsem rozdala darem mezi členy své rodiny a na další dlouhé období jsem se opět vyšívání nevěnovala. Až nyní u mě nastalo další probuzení chuti k návratům.

29 Uspěchaná doba - to je nevyhnutelné úskalí tradičních řemesel a ručních prací a způsobuje celkové pozvolné zapomínání na tradice. „Se ztrátou tradice jsme ztratili i nit, která nás bezpečně vedla širými prostorami toho, co již pominulo, která byla poutem každé další generace k nějakému předem určenému aspektu minulosti.“ 10 Žijeme ve čím dále tím více se zrychlujícím světě a každý z nás se jí musí dříve či později přizpůsobit, jinak nezapadne a nestane se šťastným moderním člověkem. Je to hra na honbu za úspěchem a kariérou. Kdo se do ní nezapojí, ten nestíhá život v dnešní společnosti. Kdo má čas se zastavit a věnovat celé odpoledne trpělivost vyžadující ruční práci, o jejíž výsledek stejně nikdo nemá zájem? Tímto smutným směrem se ubírají osudy tradičních lidových řemesel. Postupně skomírají, udržovány při životě už jen několika a čím dále tím méně pracovitýma rukama.

3.2 „Běta má patnáctery rukávce“ K zamyšlení nad tématem dřívější lidské samostatnosti ve zdobení vlastního zevnějšku jsem se dostala již před delší dobou. K obdivu nad soběstačností někdejších dívek a žen, které dokázaly svůj oděv učinit autorským originálem, mě totiž přiměla také dvoustrana z knihy Lidé z Javorníka. Zobrazuje dvě fotografie ze života dospívajících javornických dívek z období počátku 40. let minulého století. Na první fotografii vidíme tři dívky sedící u stolu ve světnici. Všechny jsou oděny v lidovém oděvu a zaobírají se prací na jeho dalších, nových součástech, které mají rozloženy na stole před sebou. Na obrázku vpravo již vidíme zkoušení hotového díla jednou z dívek - prohlíží si v zrcadle svůj nově vyšitý „obojek.“ Ferdinand Bučina své fotografie opatřil popisem: „Co stále vyšívají? Především všechno, co samy nosí - hlavně části svých krojů. Taková Běta Kománková má patnáctery či dvacatery rukávce a vyšívá stále nové a krásnější, ke každé slavnostní příležitosti - na bohoslužby o Velké noci, k Večeři Páně (přijímání), jde-li jako družka na „svaďbu“ či jako

9

Převzato: ARENDTOVÁ, Hannah. Krize kultury. Mladá fronta, 1994, str. 8

10

Převzato: ARENDTOVÁ, Hannah. Krize kultury. Mladá fronta, 1994, str. 8

30 kmotra ke křtinám. ... Ovšem - mládí se chce líbit - kdož ví, zda k tomu Běta nemá živou příčinu, pro niž si zkouší svůj nově vyšitý „obojek?“11 Samozřejmost, s jakou tehdejší mladé ženy tvořily svou krásu a módu doma, mě přiměla k úvahám o hodnotách dnešního oděvu. Doba konzumu postupně vede společenské normy k zániku domácí výroby čehokoliv, co si můžeme koupit. Dříve bylo alespoň běžné, že zboží, které rodina koupila, vydrželo v jejím užívání mnoho let a stále dobře sloužilo svému účelu: „Stavební, výrobní i zemědělské technologie, různé druhy nářadí a oděvních součástek i jevy duchovní kultury zůstávaly v téměř nezměněné nebo jen málo obměněné podobě po celá staletí a potvrzují skutečnost, že jestliže byla zachována funkčnost technik i předmětů, nebyl důvod k jejich změně.“12 Dnes jsou však hodnoty obráceny - to, co dříve bylo drahé a pro investici neúnosné nebo finančně náročné, se dnes stalo spotřebním zbožím. Lidé jsou nuceni si stále dokola, v postupně se zkracujících intervalech, kupovat to, co si dříve pořídili pro celoživotní nebo alespoň dlouhodobé užívání, protože je již téměř utopií, abychom získali nový předmět, který bude opravdu stálý a výdržný. Tak je pravidlem, že si lidé kupují každý rok nové boty pro každou sezónu, nové oblečení, nové předměty denního užívání. Byly však doby, zejména v oblastech chudého venkova, kdy si lidé opravdu vážili věcí, které si mohli dovolit a používali je až do jejich naprostého rozpadu. S tím souvisí i dřívější přístup k oděvům. Také ty se užívaly, co to šlo, dědily se po generace, přičemž postupně klesaly na nižší úroveň, až skončily jako nejprostší pracovní hadr. Jak jednotlivé kusy oděvu přecházely z jednoho majitele na druhého, postupně do nich bylo zasahováno potřebnými úpravami, přešívkami a dodělávkami, které jsou v lidových oděvech většinou přiznány. Stávalo se také, že nová majitelka oděvní součásti opatřila její povrch novou, „modernější“ výšivkou. Ženy, které se do obce přistěhovaly odjinud, zase někdy svůj oděv přizpůsobovaly charakteru lidové tvorby a módy nového bydliště. Zkrátka, poradily si samy a navíc stvořily své vlastní originální a neopakovatelné

11

Převzato: BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941, str. 12 - 13

12

Převzato: KŘÍŽOVÁ, Alena a kol. Archaické jevy tradiční kultury na Moravě. Masarykova univerzita,

2011, str. 5

31 dílo. Zejména se tak dělo v případech, jaký vidíme na popisované fotografii. Cítíme nadšení, s jakým mladé ženy vyhotovovaly své doplňky a v jejich očích vidíme, jak se těšily, až se s nimi budou moci pochlubit na veřejnosti. Tyto pocity dnešní ženy zakusí už jen málokdy. Jen několik z nich si svůj oděv stále ještě dokáže zhotovit a vyzdobit. Pořizování oděvů je pro ně samozřejmostí a snadno dostupnou záležitostí, stačí jen mít peníze - a ty ony většinou mají, vždyť na nákup kdejakého laciného kousku, jehož výrobní hodnota je navíc značně nižší než uvedená cena, stačí málo. Takové oděvy samozřejmě postrádají kvalitu, jak materiální, tak - ve srovnání s domácí výrobou - i duchovní. Dnes už to není jako za starých časů, kdy si dívka šaty nekoupila, protože hodnota peněz a priority lidí byly jiné. Tak se stává, že k nákupu oděvu lidé často přistupují bezmyšlenkovitě a bez soudnosti, čímž v mnoha případech dochází nejen k bizarnosti a nevkusu, ale také k odosobnění vztahu k oděvu. Srovnáme-li vztah, který musela dívka pociťovat, když si úspěšně vyrobila svůj vlastní oděv a nosila jej, se vztahem dnešních žen k šatům, které si narychlo koupí, dostaneme se ke smutnému a nevyhnutelnému úpadku tvořivosti. Tento faktor, způsobený všeobecným zrychleným světem a tím pádem i potřebou rychlejšího rozhodování, tak stojí v opozici k hodnotám, které nám přibližuje pohled do minulosti, zprostředkovaný i fotografií Běty, zkoušející si svůj nový „obojek.“

Obrázek 15/ Běta Kománková zkouší nový „obojek.“

32

3.3 Počátky mého snažení Těmito myšlenkami jsem se zabývala, když jsem pracovala na prvním objektu, vztahujícím se tématicky k mé diplomové práci. Spojila jsem zde oba světy - dnešní a dřívější - do jednoho celku. Svůj zájem jsem soustředila na bílou košili, která byla zakoupena v obchodě s konfekcí. Do stereotypu čistě bílé dámské konfekční košile klasického střihu jsem zasáhla tradiční horňáckou výšivkou na počítanou nit, vzorem „na pů malováňá,“ umístěným na límeček. Důvodem pozměnění obyčejné košile je jednak potřeba jejího osvobození ze stereotypnosti, pak ale také mé vlastní splnění malého cíle, totiž potřeby dokázat si, že i já, jakožto vnučka a pravnučka vyšívaček z Javorníka, dokážu sama sobě vyzdobit svůj oděv. K přetvoření límce jsem použila jako předlohu výšivku, která byla zhotovena nejspíše prababičkou. Napodobila jsem co možná nejvěrněji její vzor i barvy, ale vysokých kvalit, které práce prababičky vykazovala, jsem nedosáhla. Tato práce má pro mě ale i tak značný význam, protože mě přiměla, abych se začala o výšivku i naši rodinnou historii hlouběji zajímat.

Obrázek 16, Obrázek 17/ Moje první stehová výšivka.

33

4

NÁVRATY K HISTORII A TRADICÍM V TVORBĚ VYBRANÝCH AUTORŮ

V této kapitole bych chtěla přiblížit tvorbu několika autorů. Jedná se o tvůrce, kteří se zabývají různým přístupem k historii nebo tradici. Najdeme zde umělce tvořící pod vlivem konkrétních událostí a dojmů, s nimiž se setkali, ale také ty, na něž zapůsobily tradiční hodnoty starodávného umění. Podobně jako já se noří do hlubin historie a vychutnávají si její půvab, ať už jde o krásu lidových tradic a kultury, nebo o návraty v čase obecně.

4.1 Koberce Faiga Ahmeda Azerbajdžánský umělec Faig Ahmed se narodil roku 1982 v Baku, kde v současnosti stále žije a pracuje. V roce 2004 absolvoval Azerbaijan State Academy of Fine Art in Baku, fakultu sochařství. Od roku 2003 pracuje s různými výtvarnými vyjadřovacími prostředky včetně malby, videa a instalace. Jeho aktuální tvorbou prostupuje fascinace tradičními lidovými artefakty, konkrétně koberci a jejich vzory, které jsou pro tuto zemi typické. „Koberec je symbol nepřemožitelné tradice východu, je znázorněním nezničitelné ikony.“13 Autor studuje umělecké hodnoty koberců a jejich konvenční podobu, do níž pak vstupuje vlastním invenčním zásahem. Ten provádí tak, že tradiční strukturu koberce přetransformuje jakoby pod vlivem dnešních moderních technologií do zcela jiné, extraordinérní formy. Koberce pod jeho rukama začínají žít svým vlastním životem. Ahmed jim propůjčuje schopnost vystoupit do prostoru, roztékat se, nechat vlastní vzor roztančit do psychedelických obrazců nebo jej změnit na optický klam. Spojuje je také se skulpturami a instalacemi. Jeho sochařské objekty odjímají koberci jeho plošný charakter a dávají mu další rozměr, když autor jeho vzor ukáže v širokém průřezu. V instalaci ožívá i výšivka, zvětšená a rozbíhající se místností.

13

Převzato a volně přeloženo: http://www.faigahmed.com/about/

34

Obr. 18/ F. Ahmed, Embroidered Space, 2012.

Obr. 19/ F. Ahmed, Wave, 2011.

Koberce Faiga Ahmeda jsou nejdříve navrhnuty přes počítač a poté zhotoveny z přírodně barveného hedvábí nebo vlny starodávnými technikami, které se v jeho regionu rozvíjely již před 300 lety. Podle Faiga Ahmeda je původ veškerých našich názorů a rozhodnutí zakořeněn ve vlivech, kterým jsme byli vystaveni v dětství. On sám čerpá ze svých dětských let a ze svého tehdejšího života inspiraci pro současnou tvorbu. Tak, jako je to v jeho zemi zvykem, i u něj doma byla každá volná plocha pokryta koberci, s nimiž si Ahmed jako malý chlapec hrával a snažil se jejich vzory spojovat dohromady. Také díky těmto zakořeněným vlivům si Ahmed vytvořil kladný vztah k tradici. Je pro něj hlavním faktorem formujícím společnost, která je v dnešní době zmítána pod náporem globální moderní kultury, měnící nepsaná pravidla, prověřená zkušeností. „Ve své tvorbě přistupuji ke kultuře jiným způsobem. Je to spíše očekávání reakce, protože jde o úplnou změnu úhlu pohledu, který mění svět.“14 Zásahy, kterými autor pozměňuje tradiční pojetí Azerbajdžánského koberce, dramaticky mění celý jeho charakter. Dalo by se říci, že jej přibližuje vnímání dnešního člověka, poznamenaného zrychlenou atmosférou doby a potřebou stále větších vzruchů k rozehnání stereotypu. Totéž se odehrává na jeho kobercích, kde narušuje stereotyp tradičních vzorů a

14

Převzato a volně přeloženo: http://www.faigahmed.com/about/

35 narušuje tak jejich zdánlivě neotřesitelné hranice.

Obr. 20/ F. Ahmed, Flood of Yellow weigh, 2007.

Obr, 21/ F. Ahmed, Oiling, 2012.

4.2 Tradice svobody Ladislavy Gažiové Ladislava Gažiová se narodila roku 1981 na Slovensku ve Spišské Nové Vsi. Prošla studiem na Škole úžitkového výtvarnictva, obor keramika-porcelán a na TU, Fakulta umení, ateliér Malba (Adam Szantpetéry) v Košicích, později studovala malbu na pražské AVU pod vedením Vladimíra Skrepla a koncept a intermédia u Jiřího Davida na VŠUP. V roce 2006 své vzdělání rozšířila na stáži na École Estienne Superiere v Paříži. V současné době žije a pracuje v Praze. Je to originální umělkyně, jejímž hlavním výtvarným vyjádřením je malba, projevuje se však i v dalších odvětvích výtvarného umění, zasahuje do streetartové scény a postkonceptuálního umění. Její tvorba se často prolíná s kulturou romského etnika, inspiruje se estetikou a ornamentalismem romských komunit východního Slovenska. Její obrazy připomínají úvahy o svobodě člověka, spojení s přírodou a také zápas mezi dnešní dobou a tradicí.

36

Obrázek 22/ L. Gažiová, Bez názvu, 2007

Obrázek 23/ L. Gažiová, Bez názvu, 2006.

Gažiová ve své práci kombinuje techniku šablon přestříkávaných na obraz s podkladovou malbou. Zdobnost využívaná v ranějších dílech vychází z tvarosloví graffity. Po komiksových obrazech a videích se dostala ke sprejové malbě. Častým námětem obrazů je násilí a to v hororové či parodické formě. Ponuré výjevy jejích výmluvných obrazů odlehčují odkazy k popkultuře a poetický charakter malby. Pro Gažiovou je důležité, aby její obraz vyvolal v divákovi pocit a vtáhnul jej do atmosféry, která dílo prostupuje. Tato atmosféra, celková nálada obrazu, je spojena s reálným nebo neskutečným prostředím. V něm vystupují figury či předměty, nad kterými se musíme hlouběji zamýšlet a zkoumat je. Vyvolávají v pozorovateli pocit právě vyprávěného příběhu plného emocí, kterých se umělkyně dotýká a přenáší je na něj. Naznačené předměty symbolizující komunikaci - stůl, krabice, antény nebo dráty - se vyskytují téměř ve všech malbách. Její pracovní technika blízce komunikuje se zvoleným obsahem. Často se také odpoutává od tradičního pojetí předmětného a rozměry přesně ohraničeného obrazu a přenáší svou malbu na stěny, čímž se přibližuje divákovi a evokuje v něm svou bezprostřední přítomnost. Velká plocha posprejované zdi působí na pozorovatele jinak než zavěšený obraz. Tuto formu uměleckého projevu zvolila umělkyně například při autorské výstavě v Galerii kritiků uspořádané v souvislosti s její výhrou v soutěži Mladá malba v roce 2008. Diváci používali baterky, s nimiž si monumentální instalaci osvětlovali.

37 Skutečnost, že malbu nemohli spatřit celou, jen podtrhovala ponurou atmosféru, jež na řadě maleb Gažiové panuje. Laďa Gažiová kromě své tvorby také spolupracuje s občanskými sdruženími, zejména s Romeou.15 (základním posláním je sdružovat zejména mladé občany romské a české národnosti, kteří chtějí pomáhat romskému a českému národu ke zlepšení jejich vzájemného soužití.) Jezdí na přednášky s dětmi, učí je kreslit a také se dělí o zkušenosti, jak se vypořádala sama se svojí identitou. Ta v její tvorbě sehrává významnou roli. Gažiová se nepovažuje ani za Slovenku, ani za Romku, byť jsou právě tyhle rodinné kořeny na jejích dílech rozpoznatelné. Vnímá se jako příslušnice výtvarného společenství, konkrétně pražské scény, kde se na nějaké původy nehledí. Člověka sice zamrazí, když vzpomíná, jak se celou pubertu bála opalovat, protože by pak byla příliš tmavá, autorce ale nepřijde vhodné přímo odhalovat ve své tvorbě odraz těchto traumatických zážitků, které vnímavý divák tak jako tak v obrazech vycítí.

Obr. 24/ L. Gažiová, Bez názvu, 2007.

15

Obr. 25/ L. Gažiová, Bez názvu, 2005.

Romea je český spolek, který vznikl 31. 12. 2002 jako dobrovolná, nevládní, nezisková organizace

sdružující romské a neromské občany, jejímž primárním cílem je podpora boje proti rasismu, rozvíjení dodržování lidských práv, napomáhání k rozvoji demokracie a tolerance ve společnosti. Převzato: http://cs.wikipedia.org/wiki/ROMEA

38

4.3 Jiwoon Pak a její návrat ke Korejské lidové malbě Jiwoon Pak je mladá jihokorejská umělkyně pocházející ze Soulu. Specializuje se na ilustraci, kresbu a digitální umění. V rámci Evropského prostředí vešla její umělecká tvorba ve známost zejména ve Francii, nám nejbližší výstava se konala v Dürenu v Německu. Po návratu zpět do vlasti se začala více věnovat digitální malbě. Její tvorba je jedinečná a poutavá, evokuje záblesky snového světa. Můžeme z ní vycítit jakousi povědomost, snad něco, co jsme zažili v dětství. Smutná dívka s temnýma očima, která se objevuje na většině obrazů, působí zahloubaným,snad trochu provinilým dojmem. Výjevy jsou zastaveny v mlhavé atmosféře ticha.

Obr. 26/ J. Pak, Frozen lake, 2013.

Obr. 27/ J. Pak, Letter from the forrest, 2013

Hlavním zdrojem autorčiny inspirace je tradiční Korejská lidová malba s figurálními výjevy. Každá součást této starodávné malby má svůj symbolický a mystický význam. Jednotlivé znaky mohou být vyloženy například jako symboly bohatství nebo dlouhého života. V tvorbě Jiwoon Pak se tak mimo jiné často objevují motýli, symbolizující marnost lidského života. Nicotnost v opozici s nadějí patří také k tradičním symbolům. Ve svých raných dílech se autorka zaměřuje na novou interpretaci barev a dojmů zprostředkovaných ze setkání s těmito tradičními a historií dýchajícími obrazy. Zvláštní volba barev vnáší do jejích maleb útulný dojem. Estetika je určována také využitím jemných detailů. Témata jsou nezvyklá, surrealistická, staví proti sobě hravost a

39 znepokojující neurčitý strach. Neoddělitelnost těchto pocitů hraje v tvorbě mladé umělkyně důležitou roli. Dávají nám nahlédnout do jejího vlastního imaginárního světa. Divák tak může zastihnout tajemství, které se v obrázcích odehrává. Barvy spolu s tématy odráží pouto jedince s přírodou. Jiwoon Pak vyrůstala na venkově, takže jejím neopomenutelným východiskem je také příroda, v níž spolu koexistuje zrození i smrt, krása i hrůza. Tvorba Jiwoon Pak z posledních let se věnuje tématice iracionality a rozpolcených pocitů, které přicházejí na mysl v souvislosti se samotným životem. Podle autorky život postupně nevyhnutelně bledne a mizí, stejně jako výjevy ze stránek tradiční lidové korejské malby.

Obrázek 28/ J. Pak, Lotus´s dream, 2013

Obrázek 29/ J. Pak, Crow island, 2014.

4.4 Stopy vzpomínek Nikolause Langa Nikolaus Lang, současný německý sochař, tvůrce objektů a konceptuální umělec, se narodil roku 1941 v Obermmergau v Německu. V 60. letech studoval na Akademii v Mnichově. V té době se evropské umění z velké části soustředilo na minimal art, land art a ekologické umění. Langova cesta se však ubírala trochu jiným směrem. Již od dětství byl fascinován historií a archeologií, což ještě podpořil nález, který učinil ve svých 12 letech a jenž ovlivnil jeho tvorbu v podstatě na celý život. Byly to kosti, které vykopal na dvorku a postaral se o ně jako správný archeolog, pečlivě je odkryl a zdokumentoval. Od té doby v jeho tvorbě vždy dominovala rekonstrukce, dokumentace a uchování před „přítomným“ uměním.

40 V roce 1970 vykonal Nikolaus Lang cestu do vzdálených koutů světa, kde jako výzkumný terénní pracovník sbíral rozličné předměty, s nimiž se po cestě setkal. Jeho zájem se obracel jak k výtvorům přírody, tak i k lidským předmětům moderní společnosti, takže byl rozdělen rovným dílem mezi přírodní a lidskou složku bytí. Veškeré předměty opět archeologicky třídil a dokumentoval, včetně zápisu o přesném místě nálezu. Pro své výzkumy a sběr materiálů vybíral většinou historicky významné lokality, např. jeskyně v Lascaux, etruské hrobky nebo kraje australských domorodých obyvatel. V jeho evropských instalacích se objevují nástroje, zvířecí kůže, peří, pláště i boty, australská cesta jej naopak inspirovala ke sběru přírodních materiálů - písku, zeminy a kamení, tedy stejných materiálů, které ke svému lidovému umění využívají domorodí obyvatelé, přičemž vnímal zejména jejich barevnost. Hlavní, nejznámější a pro jeho tvorbu nejtypičtější jsou pak objekty, kterými se zabýval v 70. letech, kdy se začlenil do proudu umělců, využívajících ve své práci tzv. sociální artefakty. Byla to jakási „tichá“ avantgarda, lišící se od extrovertních 60. let zahloubáním do minulosti, soukromí a svědomí. V díle Krabice pro sourozence Göttovy z let 1973/74 Lang například uspořádal relikty mrtvých sourozenců a odkryl tak cizí minulost pomocí jejich oděvů, nářadí, dopisů, listin, map i fotografií. Vyskládal je archeologicky do čtvercových skříněk na podlaze a do truhly na obilí. Dílo má vyjadřovat přítomnost rolnické rodiny, která zahynula. Autor se tak stává zprostředkovatelem mezi materiálností s duchovnem, čímž vyjadřuje úctu zemřelým majitelům předmětů. Tím, že každý rozpadající se list papíru či rezavou lžíci opatrně uloží a zdokumentuje, zajistí stopy minulosti a zakonzervuje je v okamžiku sdílení s divákem.

Obrázek 30/ N. Lang, Krabice pro sourozence Göttovy

Obrázek 31/ N. Lang, Za paní G.

41

4.5 Předkové Elizabeth Billings Elizabeth Billings je současná umělkyně, zabývající se volnou textilní tvorbou. V roce 1989 vystudovala Cranbrook Academy of Art a okamžitě byla vybrána pro účast na mezinárodním Bienále v Lausanne ve Švýcarsku. Od té doby stále rozvíjí svou uměleckou činnost na národní i mezinárodní úrovni. Tvorbu americké autorky Elizabeth Billings spojuje s předchozími autory hluboký zájem o minulost, starodávnost a tradice. Její práce mystickým způsobem uctívají předky. Rozměrné závěsy na diváka zapůsobí pocitem jejich přítomnosti, stejně jako tomu je v dílech Nikolause Langa. U něj jsou předkové jakoby zakonzervováni v čase, můžeme pozorovat jejich někdejší svět a život. Z prací Elizabeth Billings však navíc získáváme ještě další dojem, a tím je pocit neustálého dohledu, kterým nás naši předkové provázejí. Cítíme nad sebou jejich záštitu i varování, výzvu i napomenutí. Stěna předků je indigový závěs, na němž se s pravidelností opakuje motiv lebky v podobě různých forem jejího otisku. Evokuje tak samotný otisk, který v nás naši předkové zanechali. Stěna je provedena technikou tkaní a barvení indigem a z její temnoty vystupuje běloba lidských ostatků, rytmicky uspořádaných v řadách pod sebou. I další její práce připomínají kosti, uspořádané na ploše obrazu vedle sebe. V případě díla na obrázku 33 je dojem drobných kůstek navozen přírodními materiály, konkrétně jehličím a kořínky norské jedle, která byla zasazena v 18. století a patří tak k dosud žijícím pamětníkům dávných dob. Ve svých přirozených tvarech, vyskládaných vedle sebe, celý obraz působí, stejně jako Langovy práce, nádechem archeologického vnímání. Ve své současné tvorbě Elizabeth Billings hojně využívá přírodních materiálů, které jí pomáhají vyjádřit vztah člověka s přírodou, tradicemi a vším ostatním, co jej obklopuje.

Obrázek 32/ E. Billings, Zeď předků, 1988

Obrázek 33/ E. Billings, 2007

42

5

VYSKOČ OKNEM, UTÍKEJ ZA HUMNA

Každý z nás se ve své mysli čas od času vrací ke vzpomínkám, které mu v paměti utkvěly z prvních dětských let. Já jsem měla to štěstí, že se mi nesmazatelně vryly do paměti tyto první obrazy také v Javorníku, v domě maminky mého dědy. Byla to moje druhá prababička. Ani jedna z prababiček tu bohužel nepobyla tak dlouho, abych si je výrazněji pamatovala. Jsou mi známy spíše z vyprávění mých blízkých, zejména mé matky. Zato jsem však schopna si vybavit několik záblesků z událostí nijak významných, ale pro mě hodnotných, které se děly při mých návštěvách této dědiny a tohoto domu za dávných letních dní.

Obrázek 34/ Kosení louky, Horňácko.

5.1 Zastávka Co pamatuji, do Javorníka jsme jezdili vždycky vlakem. S babičkou, s dědou nebo s oběma najednou jsme nasedli v Hradišti, ve vlaku jsme vybalili obrovské babiččiny svačiny a nechali se vláčkem unášet směrem k Veselí. Tam jsme přestoupili na motorák a jelo se dál - Blatnice, Lipov, Louka, Velká, Javorník. V Javorníku jsme vystoupili. Když zavřu oči a představím si ten výstup z vlaku, cítím zvláštní atmosféru klidu. Ticho bylo narušeno jen hrčením odjíždějícího vlaku a tlumenými zvuky z nedaleké vesnice. Vidím starou,

43 špinavou vybitou zastávku, kterou stíní vzrostlý javor. „Proto je to Javorník?“ říkala jsem si ve svých dětských myšlenkách. Málo bylo těch, kteří s námi na této zastávce vystupovali. Působila dojmem opuštěnosti. Kdysi v ní úřadoval pán s jízdenkami, ale to už je dávno. V době mého dětství už to byla jen skořápka, trochu strašidelná, opatřená přisprostlými nápisy několika generací zdejší mládeže. Věděla jsem, že vlak, který se vzdaloval do zatáčky pod mostem, míří na Slovensko. Zvláštní, pár kroků nás dělilo od slovenských hranic. Pro dítě je tato představa vzrušující. Na slovenskou stranu jsme se ale nechystali. Místo toho jsme sešli cestou dolů, do Javorníka. K naší chalupě už to bylo jen kousek.

5.2 Okno z kuchyně Nevím, čí to byl nápad, zda už to provozovali za svých dětských let moje maminka, teta a strýc, nebo snad byla tato kratochvíle ještě starší. Ať už je to tak či onak, za těch dávných letních dnů jsme s mojí sestrou přišly na skvělý vynález: proč bychom měly používat zdlouhavého a hlavně nudného vycházení přes celý dům a pak hlavními dveřmi, když můžeme přece rychle vyskočit oknem přímo na mez? Babička z toho radost neměla, takže se muselo počkat a ohlídat, aby se nikdo nedíval a potom hop! Vždyť tam za oknem je cesta, na které se tak dobře hraje a která vede tak daleko, až na kopec Hradisko se po ní dá dojít. Ještě se mi vybavuje její vyprahlost, prašnost. Byla lemována „škarpou“ a chomáči suché trávy. Z jedné strany měla naši chalupu se zahradou do kopce, z druhé strany byla snad už jen louka. I tudy jsme chodívali s dědou na hřiby, poslouchajíc jeho vyprávění a trhajíc stébla trávy, lesní jahody a luční kvítí.

5.3 Děda, Terča a šneci Obraz, na nějž myslím, je jednou z opravdu nejstarších vzpomínek. Pamatuji si sběr šneků, které jsme pak s Terčou pozorovaly. Sledovaly jsme jejich počínání a snahu, s níž se chtěli vymanit z našeho „chovu.“ Usmyslely jsme si tehdy, že je budeme mít na dvoře už napořád. Šnekům se to ale moc nezamlouvalo. Tato příhoda je však pro mou vzpomínku druhořadá. Hlavním dojmem z tohoto letního dne je náboj dětství, bezstarostnosti a volnosti. Silně také cítím přítomnost dvou osob, mé sestry Terezky a dědy. Měl tehdy na sobě vybledlé a vytahané montérky. Když pracoval, připadal mi stále ještě vysoký a silný, i když už jeho věk pokročil a přiblížil se ke stáří. Zahrada za domem stoupala do strmého kopce. Na jeho úpatí se rozkládal dvorek, kde jsme si pod občasným

44 dědovým dohledem hrály my dvě, Terča a já. My, nerozlučné sestřičky, největší kamarádky, jak se říká, jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. Byly jsme správné, živé dcerečky a vymýšlely jsme lumpárny. Hlavním společníkem na mé cestě dětstvím byla vždycky ona.

5.4 Puachty Vidím trávnice z pevného starého plátna. Jsou zavěšeny ve stínu na stromě. Ležíme v nich a necháváme se kolébat v rytmu větru a šumění stromů. Tak jako všechny javornické děti po generace před námi, máme i my své puachty. Maminkám byly ku prospěchu, musely přece pracovat, své dítě však potřebovaly mít v dohledu, u sebe. Každé dítě se tedy kolébalo v této plátěné houpačce, dokud nevyrostlo a trávnice by jej neudržela. V mých raných vzpomínkách se v ní také kolébám, zatímco kolem mě žije příroda ve šťavnaté zeleni letního háje.

Obrázek 35/ Kolébka - „puachta.“

45

PRAKTICKÁ ČÁST

46

6

TEXTILNÍ OBJEKT - „KOŽUCH“

Praktická část mé diplomové práce se věnuje samotné tvorbě textilního objektu, který je provázán s instalací složenou z dobových předmětů a je věnován nejen památce prababičky Kateřiny Lipárové, vynikající vyšívačky a mé babičce Anně, která mě do vyšívání zasvětila. Jeho hlavním cílem je totiž uctít povahu horňáckého lidu.

6.1 Pravý kožuch a náš „kožuch“ Nejteplejším javornickým ženským oděvem ve 40. letech minulého století byl takzvaný kožuch. Šlo o kožich z bílé ovčí kůže, který sahal pod kolena. Nosil se srstí dovnitř a byl velmi objemný a těžký. „Kožichy měly stojaté límce z černé beránčiny. Cípy kožichu („krídua“) byly přeloženy a vzadu sepnuty koženým knoflíkem a koženým poutkem. Okraje kožichu byly lemovány černou beránčinou. Kolem okrajů na prsou byl našit pás hnědé kůže, vystřižený do zdobných tvarů. Hnědá kůže byla našita i na rukávech nad beránčinou a na švech kožichu.“16 Kožuchy zhotovovali místní kožušníci, nebo si jej ženy chodily kupovat na trh do Velké. Tento nenahraditelný kus oděvu si však nemohl pořídit jen tak někdo. Pro velkou část obyvatelstva chudého Javorníka a přilehlých obcí byl velmi drahý. Jeho koupě byla významnou událostí a zakoupený kožuch pak měl sloužit rodině až do naprostého vynošení a rozpadu. Dokud byl ale k světu, každá žena, jejíž šatník se jím mohl pyšnit, se do něj strojila zejména při svátečních příležitostech a nosila jej s hrdostí. Jeho praktická hodnota byla zároveň provázena vysokým komfortem, zahřála v jakkoliv kruté zimě. Moje tvorba se však zaobírá objektem, který převzal od tohoto vzácného a pěstěného kožuchu jen název. V mé rodině je totiž toto slovo používáno ve vztahu k jiné věci, snad příbuzné, ale nesrovnatelně méně ušlechtilé. Nazýváme tak teplé kabáty či bundy, které slouží jako zimní venkovní pracovní oděv.

16

Převzato: Kolektiv autorů. Horňácko. Blok, 1966, str. 162

47

Obrázek 36/ Javornické ženy v „kožuších.“

6.2 Babiččin vaťák Jedním z takových oděvů, který byl v naší rodině používán pro hrubší venkovní práce, je starý vojenský vaťák. Jeho prostá a hrubá podoba nikdy nebývala vnímána, protože sloužil dobře a spolehlivě plnil funkci, která po něm byla v domě vyžadována. Bylo v zimě potřeba „pokludit“ nebo udělat jakoukoliv jinou venkovní práci? Člověk se zachumlal do „kožuchu“, jak všichni vaťáku říkali, a mohl i v třeskutých mrazech chvíli venku pracovat, aniž by mrznul. Tento kabát jsem objevila ve skříni v babiččině bytě, kde se ještě čas od času vynořují z nánosů času relikvie, které pro cizince nemají hodnotu, u nás ale nikdo „nemá srdce to vyhodit.“ Babička si například schovala hrubou bílou pracovní zástěru, kterou nosil její otec, výjimečný a umělecky založený člověk, kterého celá rodina milovala. Nemohla vyhodit ani masivní talířky a hrnky z tlustého porcelánu, které zachránila při opouštění domu „na Láně“ ani černý, více než stoletý, hmoždíř. Největší vzácnosti ale opravdu střeží jako oko v hlavě: v útrobách bytu je ukryta náboženská kniha z 16. století, původní konopná plátna z konopí vypěstovaného v jejím rodném kraji, kniha Lidé z Javorníka, stará alba fotografií, ale hlavně kufr plný starých krojů, které pro mě byly již od dětství nesmírně zajímavé. Se všemi těmito starožitnostmi jsem se již od dětství důvěrně znala. Nyní jsem narušila jejich nehybný řád, z jednoho kouta rodinné minulosti jsem vytáhla vaťák a vdechla jsem mu nový život a účel.

48

6.3 Drsná slupka, dobré jádro Při tvorbě textilního objektu pro mě byly rozhodující jak mé původní a hlavní pohnutky ke zvolení tématu - návrat k rodinné tradici vyšívačské, tak i snaha o vyjádření podstaty a povahy horňáckého lidu. Jako dominantu své tvorby, která je pro nezasvěceného diváka čitelná, jsem zvolila druhou cestu. Znázornila jsem drsnou slupku, v níž se ukrývá dobré jádro člověka. Středobod celé instalace tvoří starý vaťák. Zvenku není nijak zdobný, naopak, je na pohled ošuntělý i jeho barva už je za ta léta vybledlá. Vidíme jen kus pracovního oděvu, který se tváří zkušeně a ostříleně. Podíváme-li se však dovnitř, nalezneme krásu v podobě bohaté výšivky, kterou je opatřena podšívka kabátu. Jedná se o dva zdánlivě zcela odlišné světy, propojující v sobě chudobu, pracovitost a hrubost starých Javorničanů a Veličanů dohromady s jejich vnitřní krásou, dobrotou a laskavostí. Tyto dva propojené kruhy jsem vyjádřila starým zasloužilým kabátem, jehož půvab je ukryt uvnitř v podobě výšivkové výzdoby.

6.4 Výšivka Při otevření starého kabátu se tedy, ke všeobecnému překvapení, setkáváme s něčím velmi kontrastním. Vidíme plochu podšívky, jejíž vybledle modrý materiál je pokryt výraznou výšivkou, složenou z několika horňáckých vyšívačských motivů. Veškeré ornamenty jsou vyvedeny omezeným množstvím barev: je tu žlutá, bílá, červená a černá. Jedná se tedy o tzv. černo-strakatou výšivku. Vyskytují se zde formičky „na srca,“ „na chrám,“ „na pů malováňá,“ „na háčky,“ „na makový vršek,“ „na raky,“ „babičkový kvítek,“ „stehy,“ „stežky,“ „lubina.“ Velmi důležitou pro mě byla při práci skutečnost, že jsem po celou dobu čerpala z dědictví, které jsem přijala. Byly to zásoby, které ze svých útrob vydaly skříně babiček - vyšívací příze. Dostaly se ke mě v původních krabicích v podobě klubíček, tzv. perlovek, i skládaných přadének. Tyto příze pro mě měly mnohem vyšší hodnotu než ty, které bych si za jiných okolností musela pořizovat v obchodě. Prohloubily ve mě vědomí, že mám ke své práci skutečně stejné prostředky, jakými disponovaly mé předchůdkyně: jejich bavlnky, své ruce a jehlu.

49

Obrázek 37/ Vaťák s výšivkou uvnitř.

Obrázek 38/ Detail výšivky.

6.5 Instalace Textilní objekt je hlavní součástí celkové instalace praktické diplomové práce. Pro jeho umístění jsem zvolila prostor skříně. Jde o starou tmavou dřevěnou skříň s vyřezávanými dveřmi, velkým prostorem pro zavěšení oděvů a s nízkou spodní zásuvkou. Instalaci jsem uskutečnila v několika variantách. Skládá se ze samotného textilního objektu - pracovního kabátu, dále z autentických dochovaných horňáckých výšivek, jsou zde původní krabice i s přízemi a nakonec „baba,“ sloužící k upevnění ke stolu a přišpendlení plátna. Původní dochované materiály mají v divákovi navodit pocit přítomnosti vyšívačky klasického lidového umění, která doma zhotovovala vše, co zkrášlovalo interiér jejího obydlí, zejména ubrusy. Tento dojem má být umocněn šicími potřebami, které působí snad opuštěně, jakoby je jejich majitelka ve skříni zapomněla a po dlouhá léta na ně nemohl dosáhnout ani paprsek slunečního svitu. Jejich opuštěnost je opuštěností samotných lidových řemesel, jakoby také zapomenutých ve starých skříních a čekajících, až přijde jejich příležitost a umožní jim znovu utvářet vědomí o důležitosti historie. Já jim dávám šanci, protože věřím, že minulost neupadne v zapomnění. „Nepopiratelná ztráta tradice v moderním světě nemusí ještě nutně znamenat ztrátu minulosti, neboť tradice a minulost nejsou v žádném

50 případě totéž, jak nás přesvědčují ti, kdo tradici uctívají, i ti, kdo jsou proti ní, kdo věří v pokrok.“17

Obrázek 39, Obrázek 40/ Instalace.

17

Převzato: ARENDTOVÁ, Hannah. Krize kultury. Mladá fronta, 1994, str. 8

51

PEDAGOGICKÝ PROGRAM

52

7

NÁVRH VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU - CESTY ČASEM

7.1 Zdůvodnění akce Cílem výtvarného projektu je umožnit žákům nahlédnout do minulosti. Velká část dětí a dospívajících mladých lidí si neuvědomuje ani význam lidových tradic, které byly kdysi tak důležité pro jejich předky, ani důležitost samotné historie. Vzdělávací program má přiblížit dětem starodávný zaniklý nebo pomalu zanikající svět. Při jednotlivých aktivitách se žáci nejen setkají s tradiční lidovou kulturou i historií obecně, ale také jim bude umožněno rozšířit své výtvarné dovednosti a naučit se něčemu novému. Bude jim ponechán prostor pro uplatnění osobitosti ve výtvarném projevu, aby mohli co nejlépe dát průchod svým představám. Prohloubí také sociální kompetence a komunikační a kooperační schopnosti při spolupráci s vrstevníky v kolektivu. Získané znalosti a kulturní souvislosti mohou žáci využít nejen v jiných předmětech, ale i ve svém dalším osobním vzdělávání.

7.2 Popis souboru vzdělávaných Výtvarný program je určen pro žáky základní školy. Podle specifik jednotlivých výstupů jsou aktivity prováděny s různě starými dětmi.

7.3 Jednotlivé výstupy V případě prvního výstupu - Muzeum - jde zatím pouze o návrh, který nebyl realizován. Další dva výstupy byly již v praxi provedeny. 7.3.1 Muzeum Téma: Výstup má za úkol seznámit žáky se stálou expozicí Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Pod dojmy z této exkurze pak žáci vytvoří svou vlastní muzejní expozici v prostorách školy, přičemž se nechají inspirovat tradicemi jejich regionu. Věková kategorie: žáci 7. třídy základní školy Organizační forma: hromadná Výsledný výstup: prostorové objekty, instalace Časová dotace: šest vyučovacích hodin (270 minut)

53 Prostor a pomůcky: interiér muzea, třída, vymezený prostor ve škole; papíry, pastelky, tužky, fixy, nůžky, noviny, balící papír, tapetové lepidlo, lepidlo, barvy, štětce, kartony, krabice, provázky, drátky, textilie... Proces: První dvouhodinovku strávíme s žáky sedmé třídy návštěvou národopisné stálé expozice muzea. Žáci si prohlédnou výstavu za doprovodného komentáře průvodkyně. Dokud mají dojmy z expozice v živé paměti, usadí se v prostoru muzea a zhotoví si návrhy, přičemž se každý může zabývat tím, co jej nejvíce zaujalo. Druhou dvouhodinovou část budou žáci ve třídě převádět své návrhy do prostorových výtvarných objektů za použití vhodných technik - lepení, kašírování, malování, textilní techniky atd. Za poslední dvě hodiny žáci vytvoří na vybraném místě ve škole svou vlastní expozici věnovanou lidovým tradicím, kam své práce z předchozího vyučování vystaví a opatří je textovým doprovodem. Souvislosti: Expozice ve Slováckém muzeu je tou nejlepší přípravou pro uchopení tématu lidových tradic žáky. Její instalace představuje dřívější život regionů Slovácka a umožňuje prohlédnout si veškeré exponáty zblízka. 7.3.2 Fotografický projekt - Tajemná zákoutí školy Téma: Fotografický projekt byl zaměřen na návrat do minulosti základní školy, v níž jsem vykonávala druhou souvislou pedagogickou praxi. Společně s žáky 9. třídy jsme pronikli pod povrch každodenní reality jejich školy. Umožnila jsem jim tak poznat její nejstarší části, které zůstaly od jejího založení v 50. letech minulého století neměnné. Věková kategorie: žáci 9. třídy základní školy Organizační forma: hromadná Výsledný výstup: fotografie Časová dotace: dvě vyučovací hodiny (90 minut) Prostor a pomůcky: interiér a exteriér školy, fotoaparáty Proces: Žáci měli za úkol si přinést fotoaparát. Společně s žáky jsem sepsala místa vhodná k uskutečnění projektu (přírodovědný kabinet, kabinet fyziky a chemie, půda, kotelna, skleník, bývalý včelín…). Tato místa jsme pak navštěvovali, procházeli a fotografovali. Pořizovali jsme černobílé fotografie, celý projekt byl lehce hororově laděn. Po skončení

54 akce žáci shromáždili fotografie na internetu a na konci školního roku proběhla jejich výstava v prostorách školy. Souvislosti: Žáci byli motivováni zejména prohlédnutím fotografií z knihy souborného díla Josefa Sudka, významného českého fotografa pražských motivů, zátiší i krajiny.18

Obrázek 41, Obrázek 42

Obrázek 43, Obrázek 44

18

KIRSCHNER, Zdeněk. Josef Sudek. Panorama, Praha, 1982

55

Obrázek 45, Obrázek 46

Obrázek 47/ Žáci 9. třídy fotografují.

7.3.3 Mohyla Téma: Cílem hodiny bylo obeznámit žáky s existencí, funkcí a významem mohyl, zvláštních starodávných lidských výtvorů v krajině. Vesnice, v níž byla má praxe uskutečněna, se může chlubit bohatou historií. Původní osada zde stála již v dobách Konstantina a Metoděje, kteří také určili její název. V okolí se dodnes nachází mnoho tajemných útvarů, ať už jde o výtvory člověka nebo přírody. Sloužily jako milníky v krajině nebo se stavěly na místech významných událostí. Věková kategorie: žáci 3. a 5. třídy základní školy Organizační forma: hromadná Výsledný výstup: land art Časová dotace: jedna vyučovací hodina (45 minut)

56 Prostor a pomůcky: listnatý les poblíž školy, materiál nalezený venku Proces: Žáci vybrali místo ke stavbě, kam pak nosili materiál - kameny a větve. Za přispění každého z nich vznikla jejich vlastní mohyla. Souvislosti: S tématem mohyl a památných kamenů je spjata práce českého geologa, klimatologa, spisovatele a filozofa Václava Cílka, konkrétně se jím zabývá například v knihách Kameny domova, Prohlédni si tu zemi, Makom - kniha míst.19

Obrázek 48, Obrázek 49/ Žáci 3. a 5. třídy, stavba mohyly.

19

CÍLEK, Václav. Kameny domova. Krásná paní, 2011

CÍLEK, Václav. Prohlédni si tu zemi. Dokořán, 2012 CÍLEK, Václav. Makom - kniha míst. Dokořán, 2004

57

ZÁVĚR Ne nadarmo jsem zvolila pro název diplomové práce pojmenování vyšívací formičky „na makový vršek.“ Zpočátku jsem toto slovní spojení obdivovala pro jeho zvukomalebnost a nejednoznačný význam, který v každém, kdo se s ním setkal, evokoval jinou představu makového vršku. Také já jsem si zpočátku představovala jiný příběh vzniku, než je ten skutečný. Viděla jsem makové pole vybíhající do kopce, na nějž se vyšívačka při opakování vzoru ve výšivce znovu a znovu vydává a obrazně jej zdolává. Pátrání v knihách a zkoumání starých výšivek mě ale brzy dovedlo k odhalení pravé identity makového vršku, když jsem spatřila jeho hvězdičkový vzor. Tu se mi vyjasnilo a pohlédla jsem na makovici zcela z jiného úhlu, totiž shora. Její hvězdička mě opět přesvědčila o lidské blízkosti a neokázalosti horňáckých výtvarných motivů. Naši předkové totiž nechodili pro inspiraci daleko. Věděli, že nejkrásnější vzory najdou, rozhlédnou-li se kolem sebe. Naleznou je v přírodě. Tak jsem si k makovému vršku vybudovala hlubší vztah, který byl ještě více prohlouben ve chvíli, kdy jsem se konečně odhodlala a pustila se do hotovení tohoto vzoru. Od dokončení první hvězdičky jsem si byla jistá, že tento vzor bude patřit k nejobtížnějším a zároveň nejkrásnějším výsledkům mé výšivky. Tím jsem se znovu vrátila k hlavnímu poselství celé mé práce. Od začátku mi šlo o to, abych si k tradiční výšivce vybudovala vztah. Po počátečním zdolání úskalí obtížnosti se tak opravdu stalo. Mohla jsem poznat ten hutný pocit uspokojení, když přejíždím dlaní přes pevnou hotovou výšivku, od jejíchž vzorů nemohu odtrhnout oči. Cíl mé cesty byl naplněn. Navázala jsem na rodinnou tradici a naučila jsem se vyšívat. V mé práci se spojily vzpomínky se schopnostmi zděděnými po předcích a vzkřísily ve mě pocit sounáležitosti s krajem mých předků. A to jsem ještě nenapsala o tom, že v kopci nad Velkou kvetou vzácné orchideje, které vypadají jako včely, chodili jsme je hledat s dědou a jednu jsme měli přes zákaz trhání vylisovanou v knížce. Kam se jen poděla? Také jsem nevyprávěla o opuštěném a zpustlém koupališti, na jehož okraji jsme seděli a pojídali ostré klobásky od Kružiců. Teta Kružicová! Babička z rodiny řezníků a znalá bylinkářka. V její světničce jsme sedávali a pili čaje ze „zelin.“ Myslím na spoustu míst a zážitků. Kuželovský mlýn. Potůček Járek, u něhož jsme stanovali. Velička, v níž jsme se koupali. Sbírání ryzců... Tak se stalo, že jsem

58 se spolu s psaním o lidové kultuře Horňácka ponořila do mých vzpomínek na něj, ať už se týkají toho, o čem bych měla psát, nebo ne. Mé vzpomínky se prolínají se vzpomínkami mých rodičů a prarodičů, potkávají se a doplňují. Lituji, že jsem se s Javorníkem setkávala jen po velmi krátké období svého života. Stále cítím jeho blízkost a svou příslušnost tomuto kraji. Je jisté, že se budu po celý svůj život do Javorníka a do Velké vracet, a to nejen ve vzpomínkách.

59

FOTODOKUMENTACE

60

61

62

63

ANOTACE Název práce

Na makový vršek

Název v angličtině

Poppyhead top form

Vedoucí práce

PaedDr. Taťána Šteiglová, Ph.D.

Rok obhajoby

2014

Anotace práce

Diplomová práce pojednává o vztahu mé rodiny k tradiční výšivce a lidové kultuře Horňácka. Podstata práce tkví v návratu k rodinné vyšívačské tradici. Teoretická část rozebírá vazby mých předků na Horňácký kraj a jeho tradiční lidovou kulturu. Zabývá se také několika autory, v rámci tématu inspirujícími. Praktická část navazuje tvorbou textilního objektu s využitím tradiční výšivky. Pedagogická část obsahuje návrh výtvarného projektu, který souvisí s tématem.

Klíčová slova

Výšivka, lidové tradice, kroj, Horňácko, Javorník, Velká nad Veličkou

Anotace v angličtině

The thesis main topic is a relation of my family to traditional embroidery and folk culture of Horňácko (South Eastern Moravia, Czech Republic). The emphasis is very much on the return to the embroiderer tradition of my family. The theoretical part focuses on the bindings of my ancestors to Horňácko and its traditional folk culture. Several authors are also mentioned for their inspiring work. In the practical part the procedure of creating a textile object using traditional embroidery is described. The pedagogic part proposes a creative project linked to the topic.

Klíčová slova v angličtině

Embroidery, folk-memory, garb, Horňácko, Javorník, Velká nad Veličkou

Přílohy k práci

CD

Rozsah práce

68 stran

Jazyk práce

čeština

64

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. VÁCLAVÍK, Antonín. Textil v lidové tvorbě. Lidové umělecké textilie v Čechách a na Moravě. Atelier IM Luhačovice, 2009. ISBN: 978-80-85948-71-4 2. FROLEC, Václav. HOLÝ, Dušan. JEŘÁBEK, Richard. Horňácko. život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat.Brno: Blok, 1966. 3. BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941 4. LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Moravská lidová výšivka. Brno: Moravské muzeum v Brně, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1986 5. ČASTOVÁ, Věra. Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou : Obec Velká nad Veličkou ; Kordárna, 2008 6. KŘÍŽOVÁ, Alena a kol. Ornament - oděv - šperk: archaické projevy materiální kultury. Brno: Masarykova univerzita, ústav evropské etnologie, 2009. ISBN: 978-80-210-4963-5 7. DVOULETÝ, Michal. Na paletě krojů: slovácké slavnosti vína a otevřených památek Uherské Hradiště. Uherské Hradiště : Nadace Děti-kultura-sport, 2010. ISBN: 978-80-254-7930-8 8. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové kroje z České Republiky. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. ISBN: 80-7106-293-6 9. STRUSSOVÁ, Elena. Ľudová výšivka v súčasnosti. Bratislava, 1982. 10. DOSOUDIL, Martin. Velká nad Veličkou - století proměn městečka „Weliká“(od počátků do roku 1945). Velká nad Veličkou : Obec Velká nad Veličkou ; Břeclav : Petr Brázda, 2007. ISBN: 80-903762-9-0 11. KŘÍŽOVÁ, Alena a kol. Archaické jevy tradiční kultury na Moravě. Brno : Masarykova univerzita, 2011. ISBN: 978-80-210-5684-8 12. STAŇKOVÁ, Jitka. České a slovenské lidové kroje. Praha : Ottovo nakladatelství, divize Cesty, 2004. ISBN: 80-7181-916-6 13. ARENDT, Hannah. Krize kultury. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN: 80-204-0424-4 14. ŠTEIGLOVÁ, Taťána. Významné osobnosti světové textilní tvorby a bienále v Lausanne. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN: 978-80-244-2282-4 15. MERTOVÁ, Petra. Výšivka, krajka a aplikace na tradičním oděvu. Strážnice : Národní ústav lidové kultury, 2013. ISBN: 978-80-87261-86-6 16. RUHBERG,

Karl.

Umění

20.

století.

přel.

B.

Tashen/Nakladatelství Slovart. 2004. ISBN 80-7209-521-8

Pscheidtová

a

J.

Schwippel.

65

SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ 1. http://www.javornik-ho.cz/¨ 2. http://obecvelka.cz/ 3. http://www.faigahmed.com/ 4. http://www.jiwoonpak.com/index.php 5. http://www.textileartist.org 6. artlist.cz 7. http://www.artalk.cz/2008/12/09/vydesinfikovane-nebe/ 8. http://www.romea.cz/cz/zpravy/ladislava-gaziova-v-desetiminutovce-jarmily-balazove 9. http://fotografgallery.cz/vystavy/2013/01/ladislava-gaziova/ 10. http://www.hrubavrbka.cz/folklor/ -výšivka 11. http://eclectic411.com/home/artist-watch-faig-ahmed/ 12. http://www.lostateminor.com/2013/07/10/incredible-handmade-carpets-by-faig-ahmed/ 13. http://cs.wikipedia.org/ 14. http://khadija-annette.com/faig-ahmed/ 15. http://www.artribune.com/ 16. https://artsy.net/ # 17. http://www.wetheurban.com/post/86149144634/art-faig-ahmeds-mind-blowingembroidered-art 18. http://palestinecostumearchive.blogspot.cz 19. http://www.curriculumsupport.education.nsw.gov.au/multicultural_art/artists/construct_ou rselves/co_art10_nikolaus.html 20. http://elizabethbillings.com 21. http://www.folklife.si.edu/ace/artist-in-residence/

66

SEZNAM OBRÁZKŮ A JEJICH ZDROJŮ 

Obrázek 1/ Krajina Horňácka. Archiv Anny Půčkové



Obrázek 2/ Dědáček Minarík. BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941



Obrázek 3/ Jan Petrucha po pranici.BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941



Obrázek 4, Obrázek 5/ Fotografie Anky a Rumíščeny. BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941



Obrázek 6/ Horňácká výšivka. Dostupné z: http://www.hrubavrbka.cz/folklor/



Obrázek 7/ Horňácký vzor „na háčky. LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Moravská lidová výšivka. Brno: Moravské muzeum v Brně, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1986



Obrázek 8/ Palestinská lidová výšivka. Dostupné z: http:/palestinecostumearchive.blogspot.cz



Obrázek 9/ Vzorník horňácké stehové výšivky. ČASTOVÁ, Věra. Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou : Obec Velká nad Veličkou ; Kordárna, 2008. str. 75



Obrázek 10/ Horňácký kroj. Dostupné z: http://www.hornackysbor.com/costume.php



Obrázek 11/ Příprava babičky na svatbu. 1952, Archiv Anny Půčkové.



Obrázek 12/ Strojení děvčat z naší rodiny do kroje. 70. léta, archiv Anny Půčkové.



Obrázek 13/ Prababička na výstavě lidových řemesel v Polsku. Archiv Anny Půčkové.



Obrázek 14/ Prababička pracující na výšivce. Archiv Anny Půčkové.



Obrázek 15/ Běta Kománková zkouší nový „obojek.“ BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941



Obrázek 16, Obrázek 17/ Moje první stehová výšivka. Archiv autorky.



Obrázek 18/ Faig Ahmed, Embroidered Space, 2012, kobercová vlákna. Dostupné z: http://www.faigahmed.com/



Obrázek 19/ Faig Ahmed, Wave, 2011, barvené dřevo, ručně tkaný vlněný koberec, 230 x 220 x 80 cm. Dostupné z: www.artribune.com

67 

Obrázek 20/ Faig Ahmed, Flood of Yellow weigh, 2007, ručně tkaný vlněný koberec, 150 x 100 cm. Dostupné z: http://www.faigahmed.com/



Obrázek 21/ Faig Ahmed, Oiling, 2012, ručně tkaný vlněný koberec. Dostupné z: https://artsy.net/artwork/faig-ahmed-oiling



Obrázek 22/ Ladislava Gažiová, Bez názvu, 2007, Dostupné z: http://artlist.cz/?id=2619



Obrázek 23/ Ladislava Gažiová, Bez názvu, 2006, Dostupné z: http://artlist.cz/?id=2619



Obrázek 24/ Ladislava Gažiová, Bez názvu, 2007, Dostupné z: http://artlist.cz/?id=2619



Obrázek 25/ Ladislava Gažiová, Bez názvu, 2005, Dostupné z: http://artlist.cz/?id=2619



Obrázek 26/ Jiwoon Pak, Frozen lake, 2013, digitální malba, 508 x 609 mm. Dostupné z: http://www.jiwoonpak.com/index.php



Obrázek 27/ Jiwoon Pak, Letter from the forrest, 2013, digitální malba, 609 x 762 mm. Dostupné z: http://www.jiwoonpak.com/index.php



Obrázek 28/ Jiwoon Pak, Lotus´s dream, 2013, digitální malba, 624 x 435 mm. Dostupné z: http://www.jiwoonpak.com/index.php



Obrázek 29/ J. Pak, Crow island, 2014, digitální malba, 762 x 584 mm. Dostupné z: http://www.jiwoonpak.com/index.php



Obrázek 30/ Nikolaus Lang, Krabice pro sourozence Göttovy, 1973/74, truhla na obilí, vložky, nalezené předměty, texty, fotografie, mapy; 60 x 320 x 87 cm, Mnichov, Städtische Galerie, Lenbachhaus. RUHBERG, Karl. Umění 20. století, přel. B. Pscheidtová a J. Schwippel. Tashen/Nakladatelství Slovart. 2004. ISBN 80-7209-521-8



Obrázek 31/ Nikolaus Lang, Za paní G. - odkaz - potraviny a náboženský poklad, 1981/82, sklo, dřevo, papír, plech; 80 x 700 x 700 cm. Dostupné z: https://www.freunde-dernationalgalerie.de/de/projekte/ankaeufe/1983/nikolaus-lang.html



Obrázek 32/ Elizabeth Billings, Zeď předků, 1988, tkaní, ikat a barvení indigem, 230 x 460 cm. Dostupné z: http://bhaktiziek.blogspot.cz/2009/07/elizabeth-billings-at-flemingmuseum.html



Obrázek 33/ Elizabeth Billings, 2007, tkaní, ikat, jehle a kořínky norské jedle. Dostupné z: http://elizabethbillings.com

68 

Obrázek 34/ Kosení louky, Horňácko. Archiv Anny Půčkové.



Obrázek 35/ Kolébka - „puachta.“ BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941



Obrázek 36/ Javornické ženy v „kožuších.“ BUČINA, Ferdinand. Lidé z Javorníka. Politika, 1941



Obrázek 33/ Vaťák s výšivkou uvnitř. Archiv autorky.



Obrázek 34/ Detail výšivky ve vaťáku. Archiv autorky.



Obrázek 39, Obrázek 40/ Instalace. Detail. Archiv autorky.



Obrázek 41, Obrázek 42/ Autor: David Molek, 9. třída ZŠ Osvětimany



Obrázek 43, Obrázek 44/ Autorka: Leona Černochová, 9. třída ZŠ Osvětimany



Obrázek 41/ Autorka: Božena Škrabalová, 9. třída ZŠ Osvětimany



Obrázek 42/ Autor: David Molek, 9. třída ZŠ Osvětimany



Obrázek 47/ Žáci 9. třídy fotografují. Autor: B. Škrabalová, 9. třída ZŠ Osvětimany



Obrázek 48, Obrázek 49/ Žáci 3. a 5. třídy, stavba mohyly. Archiv autorky.