UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra obecné lingvistiky

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra obecné lingvistiky

MARTIN JANEČKA Obecná lingvistika a teorie komunikace Princip invariantu v jazyce se zřetelem ke kategorii pádu The invariant principle in the language in consideration of the category of case

Magisterská práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc. Olomouc 2011

Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje informací, které jsem použil.

V OLOMOUCI DNE 26. DUBNA 2011

……………………………………

2

Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu magisterské diplomové práce, panu prof. PhDr. Janu Kořenskému, DrSc., který mi svými cennými podněty a připomínkami pomáhal řešit jak organizační, tak odborné problémy této práce.

3

ÚVOD..................................................................................................................................................................... 6 ODDÍL I. ................................................................................................................................................................ 8 0

INVARIANT JAKO TERMÍN................................................................................................................... 8

1

ZÁKLADNÍ VYMEZENÍ INVARIANTU A VARIANT V LINGVISTICE ......................................... 9

1.1 Pojetí invariantů v jazyce z hlediska generativní gramatiky...................................... 9 1.2 Kognitivní pojetí invariantu – od jednotek k promluvám ........................................ 10 1.3 Popis jazyka invariantními hodnotami B. Trnky ..................................................... 11 1.4 Plán výrazový a plán obsahový................................................................................ 11 1.4.1 Kategorizace jednotek s příbuzenskými vztahy ............................................... 12 1.5 Varianty a invarianty – základní definice................................................................. 13 1.5.1 Varianty............................................................................................................ 13 1.5.1.1 Variace ......................................................................................................... 13 1.5.1.2 Variety.......................................................................................................... 14 1.5.2 Invarianty ......................................................................................................... 14 1.6 Komutační zkouška .................................................................................................. 14 1.6.1 Princip komutační zkoušky .............................................................................. 14 1.6.2 Rozšíření komutační zkoušky na vyšší plány jazyka ....................................... 15 Dílčí závěr I.1 ....................................................................................................................... 16 2

INVARIANTY A VARIANTY V PLÁNU FONOLOGICKÉM ........................................................... 17

2.1 Segmentální fonémy................................................................................................. 17 2.1.1 Pojetí fonému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu............................. 17 2.1.2 Možnosti realizace komutační zkoušky ........................................................... 17 2.1.2.1 Vokalické fonémy bez kvantity.................................................................... 18 2.1.2.1.1 Vokalická kvantita jakožto distinktivní rys............................................ 18 2.1.2.2 Konsonantické fonémy................................................................................. 18 2.1.3 Realizace invariantu několika variantami ........................................................ 19 2.1.4 Neutralizace...................................................................................................... 19 2.1.5 Trubeckého pravidla rozlišovaní fonémů........................................................ 19 2.2 Dierém v roli segmentálního prozodému ................................................................. 20 2.3 Intonace v roli suprasegmentálního fonému ............................................................ 21 2.3.1 Úroveň makrosegmentu ................................................................................... 21 2.3.2 Úroveň mezosegmentu ..................................................................................... 21 2.3.3 Úroveň mikrosegmentu .................................................................................... 22 2.4 Přízvuk v roli suprasegmentálního prozodému........................................................ 22 2.4.1 Úroveň mezosegmentu ..................................................................................... 22 2.4.2 Úroveň mikrosegmentu .................................................................................... 22 2.4.3 Kategorizace suprasegmentálních variant ........................................................ 22 Dílčí závěr I.2 ....................................................................................................................... 23 3

INVARIANTY A VARIANTY V PLÁNU MORFOLOGICKÉM ....................................................... 23

3.1 Pojetí morfému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu .................................. 23 3.2 Lexikální morfémy................................................................................................... 24 3.2.1 Bazální typy lexikálních morfémů v indoevropských jazycích ....................... 24 3.2.2 Princip totožnosti morfémů.............................................................................. 24 3.2.3 Ablaut ............................................................................................................... 25 3.2.4 Umlaut .............................................................................................................. 26 3.2.5 Alternace v kořeni zapříčiněné sousedními morfémy...................................... 26 3.2.6 Princip neutralizace v rámci deskripce alomorfů ............................................. 26 3.2.7 Identické fonémové varianty............................................................................ 27 4

3.2.7.1 Varianty formálně diferencované................................................................. 27 3.2.7.2 Varianty formálně nediferencované ............................................................. 27 3.2.8 Odlišné fonémové varianty .............................................................................. 28 3.3 Gramatické morfémy................................................................................................ 28 3.4 Frazémy a idiomy..................................................................................................... 30 Dílčí závěr I.3 ....................................................................................................................... 30 4

INVARIANTY A VARIANTY V PLÁNU SYNTAKTICKÉM ............................................................ 31

4.0 Přenášení morfo(fono)logických principů do syntaxe ............................................. 31 4.1 Tranzit jako invariant ve funkční syntaxi Aleše Svobody ....................................... 32 4.2 Aktuální členění jako invariant ................................................................................ 33 4.2.1 Aktuální členění v Mluvnici češtiny 3 ............................................................. 33 4.2.2 Aktuální členění větné v teorii FGP ................................................................. 34 4.4 Invariantní nahlížení predikátu a predikátor jako jeho varianta............................... 37 4.5 Lingvistické invarianty a jazyková variace .............................................................. 37 Dílčí závěr I.4 ....................................................................................................................... 39 5

INVARIANTY A VARIANTY V PSANÉM JAZYCE .......................................................................... 40

5.1 Vztah mluveného a psaného jazyka ......................................................................... 41 5.1.1 Mluvený a psaný jazyk jako vyjádření jednoho abstraktního jazyka............... 41 5.1.2 Psaný jazyk považovaný za realizaci mluveného jazyka ................................. 42 5.1.3 Jednota psané a mluvené podoby jazyka.......................................................... 43 5.1.3.1 Rovinnový přístup v teorii Petra Sgalla ....................................................... 43 Dílčí závěr I.5 ....................................................................................................................... 44 ODDÍL II. ............................................................................................................................................................ 45 0

LEŠKOVY KATEGORIÁLNÍ VÝZNAMY ........................................................................................... 45

1

CHARAKTERISTIKA PÁDU JAKO GRAMATICKÉ KATEGORIE............................................... 45

2

PÁD JAKO ZÁLEŽITOST SLOVA ....................................................................................................... 47

2.1 2.2 2.3 2.4 3

Roman Jakobson a teorie obecného významu.......................................................... 47 Jakobsonův odkaz v koncepci F. Mika .................................................................... 49 Novákovo sémantické uchopení pádového popisu .................................................. 50 Tzv. kognitivní pojetí pádové kategorie................................................................... 50

PÁD JAKO ZÁLEŽITOST SYNTAXE .................................................................................................. 52

3.1 Skaličkovo pojetí pádu ............................................................................................. 52 3.2 Kategorie pádu v koncepci J. Kuryłowicze.............................................................. 52 3.3 Dvourovinná valenční syntax................................................................................... 53 3.3.1 Obecně teorie DVS........................................................................................... 53 3.3.2 Pád v DVS ........................................................................................................ 54 3.4 Pojetí kategorie pádu ve Funkčním generativním popisu češtiny......................... 54 3.4.1 Koncepce rovin jazykového systému ............................................................... 54 3.4.2 Pád v pojetí FGP .............................................................................................. 55 3.5 Kategorie pádu v pojetí H. Běličové ........................................................................ 56 3.6 Pádový systém češtiny v pojetí O. Uličného............................................................ 57 3.7 Kategorie pádu v modifikované valenční teorii P. Karlíka ...................................... 59 ZÁVĚR................................................................................................................................................................. 61 ANOTACE........................................................................................................................................................... 63 LITERATURA .................................................................................................................................................... 64

5

Úvod S termínem „invariant“ se lze setkat v různých odvětvích vědy, ať už humanitních nebo technicko-přírodních. Tomu bude také věnován prolog této diplomové práce. Snahu stanovit minimální jednotky lingvistického popisu, jakési abstrakce, kategorizace, které by nám mohly pomoct utřídit naše pozorování, můžeme (nejen) v lingvistice identifikovat odedávna. K jejímu rozvoji došlo zejména v éře historickosrovnávací lingvistiky a dále mladogramatického období, kdy se již lingvistika etablovala jako (více či méně) samostatná věda, avšak k postulování termínů invariant a varianta, resp. k jejich rozšíření v lingvistické teorii dochází prostřednictvím osobnosti Louise Hjelmsleva a jeho díla Prolegomena to a Theory of Language (z dánské orig. Omkring sprogteoriens grundlaeggelse v českém překladu Františka Čermáka jako O základech teorie jazyka, 1972). Hjelmslevovi se podařilo pregnantně formulovat tezi, že „na mnoha místech v libovolném textu máme „stejnou“ periodu, „stejnou“ větu, „stejné“ slovo, „stejnou“ slabiku […] můžeme říct, že každá perioda, […] každá slabika se vyskytují v mnoha exemplářích. Tyto exempláře nazveme variantami a veličiny, jejichž jsou exempláři, invarianty (Hjelmslev 1972, 67).“ K tomu do promluvy vstupují rovněž další komponenty, jako je pauza, v mluveném jazyce přízvuk, intonace, v psaném např. diakritika. U každé takové delimitace tedy dostáváme iteraci prvků (variant), které jsou uskutečněním základního abstraktu (invariant), a které máme možnost pomocí tohoto kritéria zařadit. Obecně je tedy možné říct, že invarianty jsou postihnutelné jen prostřednictvím jejich variant a varianty jsou zase nástrojem používaným k tomu, aby referovaly k daným invariantům. Zjednodušeně řečeno Hjelmslev vychází z koncepce jazykového znaku postulované de Saussurem, kterou však výrazně modifikuje. Pro dvě složky znaku, označující a označované, zavádí termíny výrazový plán a obsahový plán (Hjelmslev 1972, 70). Hjelmslev samozřejmě není jediným badatelem, který přispěl k debatě o možnostech vymezení invariantních a variantních jednotek daných jazykových plánů, ovlivnil ji však podle mého mínění nejvýrazněji, a proto bude jeho metoda sloužit jako podkladová koncepce pro první část práce, jejímž cílem je sjednotit pravidla, která slouží ke zjištění a utřídění variant a invariantů, jejich aplikace na konkrétní jazykové jevy, poukázání na jisté výjimky, které tato pravidla nepostihují, na vztahy syntagmatické i paradigmatické, které zapříčiňují to, že varianty téhož invariantu jsou realizovány různými způsoby.

6

Nejprve tedy bude nastíněno pojetí invariantu a variant tak, jak je chápe Hjelmslev a jiní autoři, poté přistoupím ke komutační zkoušce ke zjištění totožnosti variant a následovat budou dílčí jednotky lingvistického popisu, zejména relace foném-alofon a morfém-alomorf. Pokusím se na rozdíl od snah předchozích neskončit u plánu morfologického, ale pokusit se najít i invariantní jednotku plánu syntaktického, přičemž poukážu na problémy, které při těchto snahách vyvstávají. Rovněž se pokusím stanovit situaci pro jazyk psaný, čili vymezit grafémy jakožto invarianty a alografy jako jejich varianty. V druhé části práce nejprve v krátkosti pojednám obecně o pádu jakožto gramatické kategorii jmen. Poté rekapituluji pokusy o stanovení pádového invariantu v koncepcích, které převážně chápaly pád jakožto záležitost slova, resp. morfologie a poukážu na výhody/nevýhody takových přístupů. Dále se budu věnovat pádovým koncepcím, které tuto gramatickou kategorii nazírají jako záležitost syntaktickou, s čímž také souvisí, proč tyto koncepce pádový invariant buď převážně opomíjejí, nebo rovnou odmítají. V závěru mimo jiné zaujmu stanovisko k pokusům o postulování pádového invariantu z hlediska různých koncepcí v této práci analyzovaných.

7

Oddíl I. 0

Invariant jako termín Pojem invariantu je etablován např. v matematice1 ‒ zde je přítomen pouze v podobě

adjektivní; jako invariantní výraz se chápe ten s neměnnou hodnotou za transformace proměnných veličin nebo souřadnic; odborně se dané adjektivum vyskytuje např. ve spojení invariantní napětí, což značí to, že relace mezi složkami napětí jsou nezávislé na poloze zvolené souřadnicové soustavy. V informatice je invariant2 vlastností, jež se nemění během vykonávání algoritmu (programu); invariantní je pro algoritmus podmínka, která je v daném bodě výpočtu splněna v každém průchodu cyklem.

V lingvistice je invariant obecně definován jako základní podoba jazykové jednotky relativně ustálená, zpravidla bezpříznaková, obsažená ve všech manifestacích jednotky (opak varianty), význam adjektiva invariantní je pak „ne(pro)měnný, stálý.“3 Podle Lotka4 je invariant základní, zpravidla bezpříznakovou, nejfrekventovanější a reprezentativní formou jazykové jednotky, na kterou lze příslušné varianty převést. Varianta je pak podle autora5 příznakovou aloformou jazykové jednotky různé roviny mající v zásadě identickou funkci i sémantiku jako invariant. Hoskovec s Nekulou6 popisují invariant jako zkrácené vyjádření pojmu invariantní význam jazykové formy, tj. společný význam všech užití určité jazykové formy, resp. souhrn konstantních vlastností jazykového jevu, který lze ve fonologii, morfologii i lexikologii popsat distinktivními rysy. Pojem invariantu hraje podle nich7 důležitou roli v Jakobsonově teorii obecného významu (viz kap. 2.1 II. oddílu). Bez významového invariantu totiž není podle Jakobsona možné slova uvádět do nových kontextů a není bez něj možné rovněž překládat. Nemožnost určení významového invariantu je pak charakteristická pro poruchu identifikace podobnosti (afázie). Pojem invariantu se zavádí v souvislosti s problematikou hierarchické (ko)relace

1

Kraus a kol. 2005, s. 362. Dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Invariant_%28informatika%29 [cit. 03/04/2011] 3 Kraus a kol. 2005, s. 362. 4 Lotko 2003, s. 52. 5 Tamtéž, s. 122. 6 ESČ 2000, s. 187. 7 Tamtéž.

2

8

funkce a formy. Za předpokladu že forma je podřízena funkci, tj. kdy forma funkci obsluhuje, není nutné (ani možné) o invariantu formy hovořit; jedná se např. o otázku, v jaké funkci vystupuje český genitiv. Pokud se totiž postupuje od formy a funkcí se rozumí její užití v konkrétním kontextu, pak se za invariant má to, co udržuje jednotu formy v jejich rozmanitých realizacích.8

1

Základní vymezení invariantu a variant v lingvistice V této části ozřejmím Hjelmslevův přístup k invariantům a variantám, jejich vzájemné

relace, podmínky, pomocí nichž dochází k určování a kategorizaci variant k daným invariantům. Nejprve ale nastíním pojetí od toho Hjelmslevova odlišná už samou podstatou metodologického přístupu k jazyku, a to v zastoupení generativních lingvistů Keenana a Stablera (2003) a kognitivní lingvistky Stéphane Robert (1999).

1.1

Pojetí invariantů v jazyce z hlediska generativní gramatiky Jako reprezentanta novodobých „chomskyánských“ přístupů k jazyku uvádím tzv. bare

grammar Keenana a Stablera (2003). Podle nich9 byla idea Chomského (1957) přibližně taková, že vlastnosti, kterými všechny jazyky světa disponují, nám budou dány nějakým vhledem do povahy mysli. Problémem je, jak smířit generalizaci s jazykově specifickými fenomény a variantností napříč jazyky, kterou tyto fenomény způsobují. Dobrá věda podle nich požaduje validní generalizace napříč lingvistikou, které jsou přesné a pečlivé, generalizace v rámci jednotlivých jazyků. Bádání v rámci jednotlivých jazyků nás ale vždy nutně dovede ke zkoumání specifických fenoménů v onom konkrétním jazyce – tudíž to vypadá na dvě protichůdné tendence. Pojetí Keenana a Stablera je tedy postaveno na teorii lingvistického invariantu. Gramatiky jednotlivých jazyků jsou podle nich definovány vzhledem k tomu konkrétnímu jazyku a ve srovnání s gramatikami jiných jazyků, resp. při pokusech aplikovat dané gramatické teorie na jiný než jim příslušný jazyk, mohou být neúspěšné. Nicméně jisté vztahy a složky mohou být gramatikám přirozených jazyků invariantní. Jedním takovým případem se autoři zabývají ve studii, jejíž obsah přiblížím níže v kap. 4 tohoto oddílu práce.

8 9

ESČ 2000, s. 187. Keenan – Stabler 2003, s. 1-2.

9

1.2

Kognitivní pojetí invariantu – od jednotek k promluvám10 V kontrastu ke směru generativnímu jsem zvolil náhled kognitivní. Zajímalo mě tedy,

jakou cestou se názory na možné uchopení invariantů pro dané jazyky budou ubírat na rozdíl od pojetí předchozího, vykazujícího vysokou míru formalizace. V tomto pojetí „kognitivního“ invariantu je podle mého názoru interpretační prostor pro různé výklady značně otevřený. Autorka tvrdí to, že významotvorné jednotky se jinak chovají v rámci uzavřených kategorií (lexémy, gramatické morfémy) a v rámci výpovědí/promluv. Chce tedy ukázat, v čem spočívají odlišnosti a také čím se tyto roviny k sobě navzájem vztahují. Co se týká variability reprezentace na úrovni významotvorných jednotek11, různé jazyky mohou také vytvářet různé „referenční cesty“ k dosažení stejného předmětu. Francouzština používá např. výrazu „prsty na nohou" pro anglický výraz označující „prsty“, zatímco němčina např. „hand shoes" (Handschuhe) pro rukavice. Jazyk tímto způsobem nastavuje nejen síť vztahů, které jsou „vnitřní“ významovému obsahu daného výrazu (např. metonymie, metafora aj.), ale také vztahy mezi pojmy, které mohou být podporovány buď významem (synonymie, antonymie atd.) nebo formou.12 Tento komplexní a měnící se vztah mezi slovy a jejich významy, mezi „historií formy“ a „historií obsahu“ znamená to, že je vždy nutné být na pozoru ve snaze o zachycení kognitivní reprezentace skrze reprezentace jazykové.13 Podle autorky hloubková dimenze poskytuje významový obsah slovům, který pokračuje v „akustické metafoře“, vytváří širokou škálu „harmonických entit“ k základnímu uspořádání je

tedy

do

sémantické

komplexní

oblastí,

struktury kde

jednotlivých

jsou

jazyková

pojmů. fakta

Hloubková asociována

dimenze s

jinými

fakty jazykové skutečnosti a s mimojazykovými faktory. Je zřejmé, že tato hloubková dimenze je funkční vlastností lidského jazyka a hraje roli jak v reprezentační síle jazyka, tak při konstrukcích významu termínu v promluvách a v diskurzu.14

10

Robert, in Fuchs – Robert 1999, s. 21-35. Tamtéž, s. 22. 12 Tamtéž, s. 23. 13 Tamtéž, s. 24. 14 Tamtéž. 11

10

1.3

Popis jazyka invariantními hodnotami B. Trnky Podle B. Trnky15 analyzovat strukturní výstavbu jazyka znamená popsat zákonitosti

jeho invariantních entit. Trnka odmítá matematiku Hjelmsleva a reviduje jeho pojetí fonému. Fonémy nejsou podle Trnky16 nejmenší funkční fonologické entity, těmi jsou distinktivní rysy (v Trnkově terminologii tzv. označenci) jakožto designáta znakové relace, ve které je však znakem fonická látka. Ale i fonémy lze podle Trnky17 pokládat za téměř přímé designáty fonické látky, a proto jsou považovány za jednotky fonologického jazykového plánu, protože přímo realizují slova. Trnka18 dále tvrdí, že svým pojetím fonémů a relevantních rysů řeší i problém fonémů a variant. Hjelmslevova teorie se podle Trnky opírá o distribuci hlásek ve slovech, tedy že za fonémy se považují dvě hlásky, které se vyskytují v určitých postaveních alternativně a vykazují dokonce potenciál diferencovat dvě slova (jako např. pro češtinu ten/den), kdežto varianty jsou dvě hlásky, které se nacházejí ve výlučných pozicích. Toto kritérium je sice podle Trnky velmi jednoduché, ale selhává, protože v jistých jazycích se vyskytují dvě naprosto odlišné hlásky ve výlučných pozicích a vzhledem k jejich odlišnosti není možné pro ně identifikovat invariant. Strukturní lingvistika podle Trnky na rozdíl od lingvistiky 19. století, která se snažila explikovat shody a diference zejména dependencí na biologickém a psychologickém prostředí, hledá invarianty a invariantní znakové vztahy mezi nimi jako funkce a prostředky sdělné funkce jazyka. Toto hledání invariant ve svém postupu směrem k vyšším invariantům vede podle Trnky19 k odstiňování různých drobných pravidel a observací, které se pak vyjeví jakožto logické případy objevené vyšší zákonitosti, jako je tomu podle něj i ve vědách přírodních. Bez toho aniž bychom hledali invarianty, stejně jako abychom předpokládali existenci invariant společných všem nebo alespoň mnoha jazykům světa, bychom nebyli podle něj schopni adekvátně explikovat možnost překladu mezi různými jazyky světa.

1.4

Plán výrazový a plán obsahový Podle Hjelmsleva20 se v plánu výrazovém vyskytuje diference v invariantech,

nacházíme zde korelaci (např. korelace mezi a a æ v lak/læk), která koresponduje s korelací

15

Trnka 1988, s. 34. Tamtéž, s. 35. 17 Tamtéž. 18 Tamtéž, s. 36. 19 Trnka 1988, s. 38. 20 Hjelmslev 1972, s. 70. 16

11

v plánu obsahovém (korelaci mezi obsahy lak a læk) tím způsobem, že mezi korelací výrazovou a korelací obsahovou se nachází relace. Ona relace je okamžitým rezultátem znakové funkce, soudržnosti mezi formou výrazovou a formou obsahovou. Pokud se takový vztah nevyskytuje, je to zásada, která určuje, že jde o dvě rozdílné varianty. Pokud nastane při nahrazení určitého výrazu jiným výrazem obsahová modifikace, jde o dva rozdílné výrazy. Pokud k takové modifikaci nedojde, jde o dvě varianty téhož invariantu.21 Invarianty disponují v opozici k variantám distinktivní funkcí: nahrazením určitého invariantu jinou variantou dojde k sémantické diferenci.22 Fonologie Pražského lingvistického kroužku (zastoupená v tomto kontextu především N. S. Trubeckým) vymezila opozici invariantů (v tomto kontextu fonémů) jako distinktivní opozici,23 což však není koncepce jednotně a beze zbytku přijímaná. Zatímco varianty pozorujeme při rozboru daného řetězce, je potřebné abstrahovat z daných variant jejich invarianty pomocí k tomu určených speciálních metod.24

1.4.1 Kategorizace jednotek s příbuzenskými vztahy Při kategorizaci jednotek používá Hjelmslev dvou bazálních zásad, které směřují k co možná nejobsažnějšímu a zároveň nejjednoduššímu důsledku: Princip ekonomie tkvící v tom, že tato procedura bude uspořádána takovým způsobem, že výsledek bude co nejjednodušší, a dojde k jejímu pozastavení, nebude-li směřovat k dalšímu zjednodušování.25

Princip

redukce

spočívá

v tom,

že

jakákoliv

operace

v rámci

tohoto postupu bude kontinuální nebo bude docházet k iteraci až do té doby, kdy je deskripce vyčerpána a směřuje na každé úrovni k zaznamenání nejmenšího počtu jednotek.26 Redukce je podle něj možná jen v tom případě, pokud lze zevšeobecňovat, aniž by nastalo ohrožení z hlediska mnohoznačnosti. Posledním principem je princip generalizace, který říká, že pokud určitý objekt umožňuje jedinou volbu a objekt jiný umožňuje ve stejném případě voleb více, pak se tato volba zevšeobecňuje tím způsobem, že je platná pro objekt umožňující voleb více. Zásada platící pro uvedená zjednodušení je pak Hjelmslevem postulována následovně: „Veličiny, které při uplatnění principu generalizace lze jednoznačně

21

Hjelmslev 1972, s. 70. Tamtéž, s. 68. 23 Tamtéž, s. 69. 24 Hjelmslev 1972, s. 67. 25 Hjelmslev 1972, s. 66. 26 Tamtéž. 22

12

registrovat jako komplexní jednotky, obsahující výlučně elementy registrované ve stejné operaci, není možné registrovat jako elementy.“27 Uvedené pravidlo platí jak pro plán výrazový, tak pro plán obsahový. Nahrazení určitého prvku jiným prvkem v daném plánu jazyka je základem pro to, aby došlo k nahrazení i v druhém jazykovém plánu.28 Korelace v určitém plánu jazyka, která vykazuje relaci ke korelaci v jiném plánu jazyka, pojmenovává Hjelmslev komutací.29 Relace a modifikace v řetězu, která má relaci k příslušné relaci a modifikaci v řetězu jiného plánu jazyka, nazývá Hjelmslev permutací, přičemž za nejjednodušší znaky, které vykazují vzájemnou permutaci, považuje Hjelmslev morfémy.30 Komutaci je tedy možné vymezit jako mutaci mezi členy paradigmatu a permutaci jako mutaci v rámci syntagmatu.31 Substitucí pak podle Hjelmsleva32 máme na mysli nepřítomnost mutace mezi jednotlivými členy paradigmatu a jedná se tak o protipól ke komutaci.

1.5

Varianty a invarianty – základní definice

1.5.1 Varianty Za varianty jsou považovány33 koreláty se vzájemnou substitucí, jsou funkčně zaměnitelné. V rámci variant dále vydělujeme tzv. volné varianty a vázané varianty.

1.5.1.1

Variace

Volné varianty, neboli tzv. variace, nejsou bezprostředně spojeny se svým okolím, podle Hjelmsleva34 pouze volně variují a jsou na svůj kontext napojeny jen hypoteticky. Na rovině alofonické se jedná např. o rotacismus, na rovině morfologické se jedná o existenci dvou nebo více alomorfů vyskytujících se v absolutně totožných pozicích; uživatel jazyka má možnost je volně zaměnit, aniž by nastala sémantická modifikace. Vykazují tedy vzájemnou morfologickou korespondenci, ačkoliv fonémová totožnost je rozdílná. Jako příklad je možno uvést dvě anglické formy [waund] wound (PT a PP od wind) a [wu:nd] wound (rána, zranění), které náležejí společnému morfému, pro češtinu patrné např. ze [zápal] a [zapal]. Variacím volným se však v dalších oddílech této práce nebudu věnovat. 27

Tamtéž, s. 75. Tamtéž. 29 Tamtéž, s. 78. 30 Tamtéž. 31 Tamtéž, s. 79. 32 Tamtéž. 33 Hjelmslev 1972, s. 71. 34 Hjelmslev 1972, s. 86-87. 28

13

1.5.1.2

Variety Varianty vázané se v Hjelmslevově pojmosloví nazývají varietami. Ty jsou se

svým okolním prostředím nějakým způsobem spojeny z obou stran.35 Variety vykazují spojení se svým okolním prostředím nebo s jinými atributy (ať už z hlediska gramatických nebo lexikálních funkcí).

1.5.2 Invarianty Za invarianty považuje Hjelmslev36 koreláty se vzájemnou komutací. Můžeme je považovat rovněž za jakousi abstraktní jednotku, která stojí za svými variantami nebo zjednodušeně též za prostou množinu všech příslušných variant. Podle Hjelmsleva je možné identifikovat jednotky, které navzájem nevykazují ani substituci, ani komutaci, zejména ty, které nenáležejí totožnému paradigmatu, např. vokál a konsonant.

1.6

Komutační zkouška

1.6.1 Princip komutační zkoušky Hjelmslev nejuceleněji formuloval pravidla pro komutační zkoušku sloužící k vyvozování invariantů z příslušných variant. Diference oproti jiným školám, které přinesly komutační zkoušku již dříve, je zejména ve dvou sekundárních atributech. Prvním tímto atributem je obsáhlá koncepce sloužící mnoha snadným procesům a zákonitostem, za druhý je možno považovat zvětšení záběru komutace.37 Siertsema38 říká, že korelace patří k jazykovému systému. Korelace v rámci plánu výrazového považuje tedy za střídání mezi dvěma prvky výrazového systému ((/g/ x /t/ : [dog x dot]). Uvedená dichotomie vykazuje relaci ke korelaci v obsahovém jazykovém plánu (střídání mezi obsahy /dog/ x /dot/). Komutační zkouška a nalézání invariantů jsou v jistém smyslu tendenční. V každém případě je sémantická modifikace jediným testovacím činitelem, na tomto kritériu je samotná komutační zkouška založena. Prostřednictvím komutační zkoušky je možno nalézt varianty nebo také verifikovat, zda jde o varianty totožného invariantu. Varianty daných invariantů se mohou fakultativně shodovat, invarianty se obligatorně shodovat nemohou.

35

Hjelmslev 1972, s. 86-87. Hjelmslev 1972, s. 72. 37 Siertsema 1965, s. 164. 38 Tamtéž. 36

14

Starý39 o komutační zkoušce říká to, že je součástí strategie invariantu v přístupu k jazykovým jevům. Tato strategie je podle něj bytostně spojena se strukturní lingvistikou a jako taková má za sebou již více než tři čtvrtě století společensky úspěšného působení. Staví na předpokladu existence jevů, které si zachovávají svou identitu v různých projevech, tj. na předpokladu, že podstatné vlastnosti jsou ty, které jsou projev od projevu invariantní, případně že variaci těchto jevů lze popsat v termínech jazykových konstrukcí, tedy nezávisle na rozličných faktorech situací, v nichž je konstrukcí užíváno. Fakticky podle něj strategie invariantu vedla často k omezení lingvistického zkoumání jen na ty jazykové jevy, které představě invariantu a předpokladům s ní spojených vyhovovaly.

1.6.2 Rozšíření komutační zkoušky na vyšší plány jazyka Hjelmslev zdůrazňuje, že komutační zkouška je aplikovatelná k nalezení nejen fonémů a morfémů prostřednictvím příslušných alofonů a alomorfů, ale také pro komplexnější jazykové jednotky. Hjelmslev rovněž ustavuje termín konektiv, v němž mimo další spatřuje nástroj, skrze nějž je možné výčet vět limitovat. Konektivem tedy rozumí funktiv, který je za určitých předpokladů kompatibilní s relací, která ustanovuje komplexní prvky daného stupně; například vokál v postavení před flexivním morfémem v anglickém výrazu houses. V plánu obsahovém můžeme podle Hjelmsleva jako příklad uvést spojky. Právě spojky totiž mohou vykazovat určující sémantiku pro rozbor a katalogizaci, která se vztahuje k periodám a větám. Pomocí toho je možno limitovat soubor vět hlavních a vedlejších na soubor vět, které připouštějí obě funkční možnosti. Selektované (neboli hlavní) a selektující (neboli vedlejší) věty poté již nepovažujeme za dva invarianty, ale za dvě větné varianty.40 Siertsema41 upozorňuje na to, že komutace považovaná pouze za teoretickou operaci je pro entity vyšší než slovo rozporuplná, protože by se podle něj komutační zkouška projevila pouze tak jako komutační zkouška mezi jednotlivými slovy dané věty. Říká, že věta je diferencována větnou melodií/kadencí, ale obligatorně vykazuje tu vlastnost, že sestává ze slov.42 Zřejmě tedy podle něj není nezbytné provádět kategorizaci vět, protože se ve velké části výskytů sémanticky vymezí na rovině lexika. Pro některé z jazyků (jako např. angličtina) bychom mohli uvažovat slovosled jako významné kritérium, v tom případě by ale nejspíš postačilo provést takovou kategorizaci právě pro ta možná pořadí, která vykazují potenciál diferencovat sémantiku (vět/y). Pokud je tedy sémantika věty složena z pouhého součtu 39

Starý 1992, s. 22, pozn. 10. Hjelmslev 1972, s. 77-78. 41 Siertsema 1965, s. 165. 42 Tamtéž. 40

15

významů jejích slov (nebo pořadím slov nebo alomorfů a dalších kritérií, jako např. přízvuk apod.), mohla by se tendence kategorizovat věty jevit jako nepotřebná. Více však k tomu v kap. 4 tohoto oddílu. Důležitost komutační zkoušky se ale projeví tehdy, pokud sémantika souhrnu dílčích jednotek nekoresponduje s konečnou sémantikou celého řetězce podle obvyklých regulí, např.: Střelil auto/zajíce. V obou významech pozorujeme lexikální významy jako určitou činnost a určitý předmět. Sémantika celku střelil auto však není složena z dílčích významů výrazů střelil a auto. Více k tomu v kap. 3 týkající se mj. frazémů.

Dílčí závěr I.1 Pojetí invariantu a variant postulované Hjelmslevem je nejzřetelnější v části fonologické, morfologické, a také v části věnované rozdílům mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Hjelmslev sice připouští rozšíření komutační zkoušky na vyšší plány jazyka (syntax), aplikace však podle jeho návrhu vypadá velmi nejasně a v části věnované syntaktické plánu se zde projeví jen minimálně, a to úvahami o invariantních principech slovosledných. Generativní pojetí invariantu, nastíněné výše, zdánlivě sleduje ty samé cíle jako pojetí Hjelmslevovo, jeho potenciální adekvátnost pro mou práci se však více vyjeví v kap. 4. Při komparování jednotlivých přístupů je nutno brát v potaz, že se v případě generativní gramatiky jedná o naprosto odlišné myšlení o jazyce, než jako je pro strukturalismus „lingvistika plánů“. Kognitivní pojetí S. Robert (1999) z mého hlediska postrádá alespoň základní pravidla pro jistou míru formalizace, která je při inventarizování jednotek daných jazykových plánů potřebná, což se mj. projeví např. i v kap. 2.4 II. oddílu práce. Trnkovo pojetí je sice v mnohých aspektech (jako např. pojem „funkce“ vymezený Pražskou školou) přínosné, avšak pro pokusy o inventarizaci jednotek daných jazykových plánů, resp. podob jazyka, je podle mého názoru nejadekvátnější právě formální, resp. vysoce operacionální náhled Hjelmslevův uvažující primárně distribuční možnosti jednotek daných úrovní.

16

2

Invarianty a varianty v plánu fonologickém V plánu fonologickém vydělujeme čtyři bazální kategorie invariantů, které se

transponují ve svých variantách, a to segmentální fonémy, segmentální prozodém, suprasegmentální fonémy a suprasegmentální prozodém.43

2.1

Segmentální fonémy

2.1.1 Pojetí fonému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu44 Foném můžeme definovat jakožto elementární prvek zvukového plánu jazyka, který nalézá uplatnění při tvorbě a diferenciaci minimálních významových jednotek, tedy morfémů. Rovněž je možno jej definovat jako třídu alofonů (invariant, třída variant) nebo jako soubor distinktivních rysů, které jsou identické pro všechny výskyty příslušného fonému.45 Můžeme jej tedy považovat za relační jednotku, která je delimitována relacemi k ostatním entitám daného systému.

2.1.2 Možnosti realizace komutační zkoušky Podstatou komutační zkoušky je alternace alofonů, což jsou obecně kombinatorní varianty fonému, mezi nimiž lze identifikovat relaci komplementární distribuce:46 pokud alternace alofonů směřuje k sémantické modifikaci příslušného řetězce, nejde pak o alofony téhož fonému. Pokud za elementární znak, který disponuje jak stránkou obsahovou, tak stránkou výrazovou, považujeme morfém, pak se sémantická modifikace prokáže až na této rovině, tedy pokud alternací určitého alofonu jiným alofonem dospějeme k tomu, že dostáváme dva alomorfy dvou odlišných morfémů, znamená to, že jde o dvě odlišné alofonové varianty příslušných fonémových invariantů. Podle Čermáka47 na rozdíl od fónu, který je považován za konkrétní textovou realizaci abstraktní systémové jednotky fonému, je alofón pokládán za systémovou alternantu, resp. variantu fonému a jeho uvažování je smysluplné až v rámci vzájemných vztahů všech alofonů a jejich pozic v systému. Tudíž ten sám jev, uvažovaný z odlišných náhledů, vyjadřuje dva různé aspekty: při upřednostnění realizace se jedná o fóny, při upřednostnění alternativnosti apod. se jedná o alofony.

43

Erhart 1990, s. 39. Tamtéž, s. 37-38. 45 Palková 1994, s. 250n. 46 Palková 1994, s. 124. 47 Čermák 2007, s. 106. 44

17

2.1.2.1

Vokalické fonémy bez kvantity REK

ROK

RAK

RUK

SEK

SOK

SAK

SUK

(MEK)

MOK

(MAK)

MUK

DEK

DOK

(DAK)

(DUK)

Kombinace realizují slovní tvary, které v češtině reálně existují, ale také slovní tvary, které v češtině nenalezneme, jejich výskyt je však vzhledem k jejich fonematické stavbě potenciálně možný. Je evidentní, že každý vokál disponuje distinktivními rysy odlišnými od vokálů ostatních, čímž dochází k sémantické modifikaci. Ani jedna z dvojic alomorfů nepřísluší totožnému morfému, ani jedna z dvojic vokalických alofonů zaznamenaných v řádcích nepřísluší totožnému fonému.

2.1.2.1.1

Vokalická kvantita jakožto distinktivní rys V češtině je kvantita vokálů distinktivním rysem ve více případech, srov. např.:

vest x vést tur x túr let x lét lan x lán apod.

2.1.2.2

Konsonantické fonémy Pro představu lze využít tabulku pro vokalické fonémy viz 2.1.2.1. U všech

evidovaných realizací je následkem alternace alofonu sémantická modifikace, a proto je možno posuzovat každý z daných alofonů jako realizaci odlišného fonému. V případě, že by tato zkouška byla realizována na konci slovních tvarů nebo před neznělým konsonantem, nebylo by možné přisoudit určité realizace alofonů k určitým fonémům, protože by v daný moment nastala jejich potenciální neexistence (nastala by synkopa). K zřetelnému určení fonému je adekvátní zkoumat co možná nejméně syntagmaticky motivované okolí. V momentě, kdy je jasné, že se dané fonémy reálně vyskytují, je možné bez větších problémů určit, v jakých alternacích se vyskytují.

18

2.1.3

Realizace invariantu několika variantami Určité invarianty je možné realizovat několika variantami, ne jen jedinou. Pro

češtinu (i další jazyky) takovou vlastnost vykazují například znělé konsonanty, které disponují svými neznělými protiklady. Dané znělé konsonanty disponují jak znělými, tak neznělými alofony; realizace alofonů pak koresponduje se syntagmatickým řetězcem, ve kterém se vyskytují.

V případě

konsonantů,

které

zakládají

binární

opozice

vystavěné

na

(bez)příznakovosti jednoho z členu dichotomie znělost x neznělost (/p/ x /b/, /v/ x /f/), dochází v jistých případech k vzájemnému překrývání alofonů, z neznělých na znělé i naopak.

2.1.4 Neutralizace Neutralizaci lze obecně definovat jako jev, při němž za určitých podmínek „zaniká rozdíl mezi dvěma fonémy“ […] jsou to změny, které jsou důsledkem „uspořádání segmentů ve zvukovém řetězu.“48 Hjelmslev49 uvádí, že v určitých případech je možno anulovat komutaci mezi dvěma invarianty. Udává např. neutralizaci dánského p a b ve finálním segmentu sylaby. Výslovnost slovního tvaru top je realizována jednak jako [top], jednak jako [tob], a to za jakýchkoliv okolností. V podobných případech hovoří Hjelmslev o komutaci suspendované. Pokud existuje funktiv, který při určitých podmínkách přítomen je a v určitých není, říká, že za podmínek, ve kterých se funktiv vyskytuje, nastává platnost daného funktivu, tedy daný funktiv za daných podmínek platí nebo v platnost vstupuje. Za podmínek, kdy nastává absence (neboli suspenze) daného funktivu, nastalou situaci označujeme tak, že je funktiv za jistých okolností suspendovaný (absentní).50 Suspendovanou mutaci označuje Hjelmslev přesahem a stav, který se v této situaci konstituuje, neutralizací. Pokud jsou dva elementy za daných podmínek zhodnoceny komutační zkouškou jako dva invarianty, a za modifikovaných podmínek konstituují přesah, pokládají se v takto modifikovaných podmínkách dané dva elementy za varianty s tím, že jen jejich neutralizace je za uvedených předpokladů invariantem.51

2.1.5 Trubeckého pravidla rozlišovaní fonémů Při uvažování o rozlišovaní fonémů od jejich fonetických variant na jedné straně a od spojení fonémů na straně druhé musíme vzít podle Trubeckého v potaz to, za jakých podmínek mohou být dva zvuky řeči považovány za realizace dvou různých fonémů a za 48

Palková 1994, s. 263. Hjelmslev 1972, s. 92. 50 Tamtéž, s. 92-93. 51 Tamtéž, s. 93. 49

19

jakých podmínek mohou být považovány za dvě fonetické varianty jednoho jediného fonému. Podle Trubeckého52 je třeba zohlednit čtyři pravidla: 1. pravidlo Když dvě hlásky stejného jazyka nastanou v identickém hláskovém prostředí a mohou být foneticky zaměnitelné, aniž by nastal rozdíl v intelektuálním smyslu slova, jsou tyto dvě hlásky pouze fonetickými variantami jediného fonému. 2. pravidlo53 Pokud nastanou dvě hlásky přesně v těch samých hláskových pozicích a nemohou být vzájemně zaměněny, bez toho aniž by se přitom mohl změnit význam slova nebo aniž by se slovo stalo nesrozumitelným, tak jsou tyto dvě hlásky fonetickými realizacemi dvou odlišných fonémů. 3. pravidlo Pokud dvě akusticky popřípadě artikulačně vzájemně zaměnitelné hlásky nikdy nemohou nastat v naprosto identickém zvukovém okolí, jsou považovány za kombinatorické varianty identického fonému. 4. pravidlo Dvě hlásky, které jinak odpovídají podmínkám pravidla 3., nemusejí být přesto považovány za varianty identických fonémů, pokud jsou v dotyčných jazycích „bok po boku (vedle sebe)“, tj. mohou stát jako členy jednoho hláskového spojení, a i v takových pozicích, ve kterých může dojít k izolování jedné z těchto dvou hlásek. Palková54 dodává, že první tři pravidla jsou vlastně zvukovými podmínkami, jejichž zdárné naplnění je nutným předpokladem pro rozhodování samotné.

2.2

Dierém v roli segmentálního prozodému Dierém je prostředkem určujícím hranice mezosegmentů, makrosegmentů apod. a je

jedinou fonologickou jednotkou v systému, která kontrastuje pouze s nulou.55 Také dierém bývá realizován více variantami, např. [okolo´obce] vs. [kolemobce] apod. – možnosti jsou následující: -

realizovaná pauza

-

potenciální pauza

52

Trubeckoj 1939, s. 42. Trubeckoj 1939, s. 43. 54 Palková 1994, s. 127. 55 Erhart 1990, s. 39. 53

20

-

ráz

-

foném

V potenciální pauze se mohou projevit i takové modifikace, které nastávají i u fonému na konci slovních tvarů (spodoba znělosti aj.). Zcela jistě je adekvátní pojímat dierém jakožto jazykovou jednotku, která disponuje distinktivní funkcí. Nejjasněji to lze vidět v případech, ve kterých by absence dierému měla za následek sémantickou modifikaci:

[Přišel o auto, mapu

a kompas] x [Přišel o automapu a kompas]

2.3

Intonace v roli suprasegmentálního fonému Zprostředkovatelem intonace jsou sledy segmentálních fonémů (makrosegment

(kólon), mezosegment (takt) a mikrosegment), na základě čehož tedy diferencujeme větnou, slovní a slabičnou intonaci.56

2.3.1 Úroveň makrosegmentu V odlišných jazycích je intonace nástrojem pro diferencování např. věty tázací od vět jiných.57 Rozmanité intonační průběhy identifikované pomocí fonetické analýzy je možno pojímat jakožto varianty limitované množiny bazálních modelů intonace. V případě věty oznamovací se hovoří o kadenci, v případě věty tázací o antikadenci. Intonace se může realizovat v jednom slovním tvaru i např. v jedné sylabě. Také v rámci daného jazyka lze nalézt více variant intonací, přičemž za intonaci, vykazující nejvyšší míru příznakovosti, lze považovat tu v otázkách. Diference v intonaci věty oznamovací a věty tázací je samozřejmě v určitých případech jen potenciální, určité jejich varianty se mohou překrývat. Poté může nastat prostor pro otázku, zda pojímat větné intonace jako invarianty, nebo – a to je dle mého názoru náhled adekvátnější – pouze jako varianty určitého invariantu pro otázku, který se může realizovat prvky segmentálními, suprasegmentálními nebo také oběma možnostmi zároveň.

2.3.2 Úroveň mezosegmentu Intonaci slovní konstituuje řada tónů v rámci slova. Platformou pro intonaci je slabika.58 Intonace slovní disponuje distinktivní funkcí v některých jazycích afrických, amerických nebo melanéských. Slova v těchto jazycích, sestávající z více slabik, složená jinak z identických segmentálních fonémů s odlišným tónovým průběhem dílčích slabik, nabývají 56

Erhart 1990, s. 57. Tamtéž. 58 Erhart 1990, s. 58. 57

21

odlišných významů. Např. v západoafr. jazyce igbo disponuje odlišně intonované slovo akwa významy: křik, vejce, pokrývka nebo most.

2.3.3 Úroveň mikrosegmentu V tomto případě se jedná o realizaci intonace v rámci jedné sylaby. Distinktivní slabičný přízvuk vykazují např. tzv. tónové jazyky tvořící omezenou skupinu na území jihovýchodní Asie (čínština, vietnamština, barmština aj.). V daných jazycích je slabičná intonace součástí každého morfu/slabiky, přičemž tyto disponují často výrazně odlišnou sémantikou zapříčiněnou tónovým průběhem. Tak mohou např. v thajštině různě intonovaná slova/morfy mai nabývat významů: míle, nový, ne, jaký nebo dřevo.59

2.4

Přízvuk v roli suprasegmentálního prozodému O fonologický přízvuk se jedná v tom případě, pokud hovoříme o přízvuku

pohyblivém. Daný přízvuk může zapříčinit sémantickou modifikaci, je tedy distinktivním – oproti přízvuku pevnému, kde z bazální funkce kulminativní vyplývá jen funkce delimitativní.60

2.4.1 Úroveň mezosegmentu61 ruské

múka „utrpení“ x

muká „mouka“

srbochorvatské

málina „malina“ x

malína „malý počet“

2.4.2 Úroveň mikrosegmentu Na této úrovni je přízvuk potenciální jen u jazyků s vícemórovými slabičnými vrcholy, což je např. litevština, ve které se vyskytuje jednak krátká přízvučná sylaba (gravis), jednak dlouhá klesavá sylaba (akut) a jednak dlouhá stoupavá sylaba (cirkumflex).62 káltas „dláto“ x

kaltas „vinný“

2.4.3 Kategorizace suprasegmentálních variant U suprasegmentálních složek je kategorizace variant do invariantů odlišná, než jak se jeví u fonému segmentálních. Co se týká přízvuku, jedná se o protiklad: výskyt přízvuku x absence přízvuku, co se týká intonace, jde o rozdílnou výšku tónů. Tato výška je pak nadto v rámci každého jazyka i u každého uživatele jazyka odlišná. 59

Erhart 1990, s. 58. Erhart 1990, s. 60. 61 Tamtéž. 62 Tamtéž, s. 61. 60

22

Dílčí závěr I.2 Stanovit invarianty a jejich příslušné varianty v plánu fonologickém, jak vidno, nenaráží na žádné zásadní problémy, zejména vzhledem k uzavřenému repertoáru elementárních jednotek popisu tohoto plánu jazyka. Je třeba mít na paměti to, že se týž pojem může objevit v různých koncepcích (Hjelmslev, Trubeckoj, Trnka) s odlišným významem, interpretace daných pojmů tedy vždy závisí na ukotvení v rámci pojmového aparátu příslušného konkrétní metodologii, tzn. že se např. funkční pojetí fonému Pražské školy tomu Hjelmslevovu příčí. Kodaňský strukturalismus totiž představuje v pojetí fonologie, resp. fonému jakožto invariantu rozdíl oproti pojetí Pražské školy (Trubeckoj, Trnka) v tom, že pracuje s postupy distribuční analýzy a se značnou mírou formalizace. Na rozdíl od pražské fonologie Hjelmslev uvažuje namísto dílčích zvukových charakteristik vlastnosti strukturní, týkající se jednotlivých konfigurací.63

3

Invarianty a varianty v plánu morfologickém Za jednotky invariantní povahy se v plánu morfologickém pokládají morfémy, jim

příslušné varianty jsou nazývány (alo)morfy. Morfémy lze dělit do dvou základních skupin – na lexikální a gramatické. Při uspořádávání morfémů se přihlíží k identickým principům jako při uspořádávání fonémů.

3.1

Pojetí morfému adekvátní vzhledem ke koncepci invariantu64 Morfém je možno definovat jako elementární jazykový znak, jednotu označujícího

a označovaného. Podobně jako foném je možno morfém považovat za jednotku delimitovanou relacemi k jiným jednotkám, resp. za třídu alomorfů (realizací morfému). Alomorf je podle Čermáka65 považován za distribuční variantu morfému, která je brána jako systémová alternanta a jako složka třídy alomorfů. Alomorf tudíž disponuje významným aspektem paradigmatickým a podle Čermáka66 o něm hovoříme, uvažujeme-li potenciální alternativy navzájem a pozici jedné z nich mezi dalšími.

63

Srov. např. Palková 1994, s. 125-126. Erhart 1990, s. 70. 65 Čermák 2007, s. 122-123. 66 Tamtéž. 64

23

Jedna z možností třídění morfémů je podle Čermáka67 členění na morfémy synsémantické (gramatické) a autosémantické: flektivní a nulové morfémy jsou považovány za synsémantické (bez zřetelného významu, jen s funkcí), ostatní jsou považovány za autosémantické (plnovýznamové, disponující lexikálním významem). Existují např. tvary sloves typu neinvestovat, neuklidit, nepochodit, jinde tvary sloves investovat, uklidit, pochodit. Pokud ve všech uvedených příkladech elementy ne- mají identickou funkci (konkrétně negaci), je možné je považovat za alomorfy téhož morfému. Z daného faktu však neplyne to, že by bylo možno všechny elementy ne- začlenit do jediného invariantu (v případě slovesného tvaru nese nelze vydělit alomorf ne-, ale až alomorf nesapod.).

3.2

Lexikální morfémy

3.2.1 Bazální typy lexikálních morfémů v indoevropských jazycích Erhart68 uvádí tři bazální typy lexikálních morfémů v rámci indoevropských jazyků: R (kořen) + Ø: les, běh, dá-(t), nés-(t) R + F (formant):

a) kořen + slovotvorná přípona: zed-ník, uči-tel, nos-í b) kořen + slovotvorné přípony: lov-ec-k(ý), pan-ova-(t)

R + R: kompozita:

a) R + R: lido-jed b) R + R + F: dřevo-rub-ec

Zatímco kořen je podle Čermáka69 považován za jeden holý morfém lexikálního charakteru (lexikální morfém, srov. čes. ná-draž-í) a nachází se zejména uvnitř slova, názvy afixů (prefixy, sufixy, infixy, např. ná-, -í – viz příklad výše) udávají možnou pozici jejich výskytu v náležité odvozenině (před kořenem, resp. kmenem, příp. za ním).

3.2.2 Princip totožnosti morfémů K uspořádání alomorfů lze využít například úvah Harrisových70: Máme k dispozici dvě promluvy, YA a XB (I take/It’s a mistake). Přitom máme v úmyslu pokládat A [thheyk] a B [teyk] za dvě realizace morfému ‘A‘ (take). Pokud rozdíl mezi A a B spočívá jen v tom, že A náleží element a [th], a B náleží element b [t], jsme

67

Tamtéž, s. 122. Erhart 1990, s. 71. 69 Čermák 2007, s. 148. 70 Harris 1960, s. 76-77. 68

24

schopni považovat a a b za dvě odlišné varianty téhož fonému /a/. To je však připustitelné za té podmínky, pokud a a b stále vykazují komplementaritu. Jako rezultát dané B nabylo identickou fonémovou podobu jako A (oběma náleží element /a/), tudíž je morfém ‘A‘ manifestován pouze jednou formou, ne dvěma. Harris71 dále uvádí, že pokud by mezi a a b již nefungovala relace komplementarity, museli bychom přijmout A a B za dvě distinktivní realizace do té doby, než se podaří inventarizovat morfémové varianty jiným způsobem. Obecně se například upřednostňuje pokládat knifing a knives za dva alomorfy téhož morfému, problém je však v tom, že alofony [v] a [f] v určitých morfémech kontrastují, zapříčiňují modifikaci významu (fat [fæt] „tlustý“ x vat [væt] „sud“).72 Při inventarizaci variant do náležitých invariantů je adekvátní přihlédnout k diachronním i synchronním změnám v jazyce. V rámci indoevropských jazyků se jedná zejména o ablaut, umlaut, diftongizace, dloužení atd.

3.2.3 Ablaut Při kombinování morfémů se podle Čermáka73 jedná buď o kombinování prosté, anebo s doprovodnou hláskovou změnou. U druhé možnosti dochází k sandhi, tedy k určité poziční změně, zejména alternaci. Podle Čermáka74 rozlišujeme alternaci nespecifickou a negramatikalizovanou, anebo gramatikalizovanou. Druhá možnost se podle autora obvykle nazývá „ablaut“ podle funkční alternace vokálu v kořenu tzv. silných (resp. nepravidelných) sloves určitých germánských jazyků, např. něm. sloveso „pít“ a jeho příslušný infinitiv, tvar préterita a pasivního participia: trinken – trank – getrunken. Společný kořen několika slov, která jsou si významově blízká, nebo také nositel bazálního významu těchto slov75 – invariant – se nemusí realizovat identickými variantami; fonémová podoba jednotlivých realizací může být diferencovaná. Největší množství procesů, jejichž prostřednictvím se daný invariant manifestuje více variantami, se děje na vrcholu slabik kořene – jedná se právě o tzv. ablaut (střída, kmenostup). Ablaut tedy např. disponuje funkcí integrace několika variant.

71

Harris 1960, s. 77, pozn. 36. Harris 1960, s. 77, pozn. 36. 73 Čermák 2007, s. 124. 74 Tamtéž. 75 Erhart 1982, s. 76. 72

25

3.2.4 Umlaut Umlaut neboli přehláska je podle Čermáka76 obvykle modifikací kvality vokálu, např. a – e, často vlivem svého okolí, srov. např. stč. duša : duše či něm. sloveso schlafen : (du) schläfst. Ablaut je podle něj většinou vyhrazen pro původní indoevropskou alternaci zejména kořenových vokálů. Prostřednictvím tzv. umlautu dochází k odlišné alofonické realizaci morfémů. Na rozdíl od ablautu patří umlaut (přehláska) podle Erharta77 mezi samohláskové alternace mladšího data a představuje rezultát hláskové změny, které proběhly zčásti až v historické době (např. něm. Gast – Gäste; trage – trägst aj.).

3.2.5 Alternace v kořeni zapříčiněné sousedními morfémy Podle Erharta78 jsou fonémické realizace sousedních morfémů často navzájem podmíněné. Pro češtinu například kořen (morfém) slon: · nom. pl. [sloň-i] x akuz. pl. [slon-i] Odlišná manifestace kořene je způsobena spojením se dvěma gramatickými alomorfy, které považujeme za rozdílné, ačkoliv vykazují homonymii. Tak můžeme podle Erharta79 identifikovat dvě varianty lexikálního morfému {had}, tudíž [had] i [haď], přičemž do soustavy alomorfů náleží rovněž varianta [hat]. · 1.sg.prét. [gab] : gab-Ø-Ø Morfém préterita disponuje dvěma alomorfy [te] a [Ø], morfém 1. os. sg. disponuje alomorfy [e] a [Ø]. Podle Erharta80 se jedná o vzájemnou vázanost. Výběr alomorfu kořene dané třídy je určen druhem připojeného morfému, nulová realizace morfému, který je nositelem kategorie času, je oproti tomu evidentní ze spojení s kořenem náležícím do této třídy. Realizace personálního morfému je oproti tomu delimitována jednoznačně: morfém 1. sg. je vyjádřen jako Ø, pokud se před ním nachází morfém času nebo způsobu, byť v podobě nulové.

3.2.6

Princip neutralizace v rámci deskripce alomorfů Podle Trubeckého81 v ruštině, tak jako v češtině, je možno pokládat výrazy

ryba – rybka za dva alomorfy [rib] a [rip] téhož morfému, jelikož u protikladu /p/ - /b/

76

Čermák 2007, s. 117. Erhart 1990, s. 75. 78 Tamtéž. 79 Tamtéž. 80 Erhart 1990, s. 75. 81 Trubeckoj 1934, s. 21. 77

26

dochází k neutralizaci před znělým konsonantem. Následkem neutralizačního procesu může být také to, že se určité alomorfy daných morfémů překrývají. Solncev82 v tomto kontextu hovoří o neutralizaci paradigmatických rozdílů. Jednotlivé prvky, resp. obecněji jazykové jevy vůbec, nesoucí rozdíly např. jen v rámci jednoho příznaku, účastní se podle něj83 procesu neutralizace snadněji a častěji. Např. k neutralizaci častěji dochází u konsonantů, které vykazují vyšší počet identických příznaků, méně často poté u konsonantů, které se vyšším počtem příznaků odlišují. Čím více se pak jevy vzájemně odlišují, tím méně pozic a podmínek, ve kterých může docházet k neutralizaci, existuje. Může docházet i k neutralizaci takových kategorií, jako je singulár a plurál, které se na první pohled jasně vylučují. Solncev84 dále udává, že v jazycích izolačního typu, ve kterých jsou morfémové rozdíly ve slovních tvarech menší, je neutralizace častější než v jazycích typu flektivního. Jedná se např. o dočasnou verbalizaci nebo substantivizaci jak sloves, tak substantiv v čínštině. Je to jiný proces, než ke kterému dochází v jazycích flektivních, totiž vytvoření substantiva verbálního, kde neutralizace paradigmatických rozdílů nenastává. Jiný typ neutralizace pak je ten, kdy dochází např. k úplné redukci příznaku prvku roviny vyšší, např. když se slovní tvar shoduje s morfémem nebo pokud se morfém shoduje s jedním fonémem.

3.2.7

Identické fonémové varianty

3.2.7.1

Varianty formálně diferencované Určité absolutně fonémově identické alomorfy spadají pod více morfémů.

Harris85 udává v případě angličtiny např. morfémy two a too, které obsahují identické alomorfy /tuw/. K identifikování toho, o jaký alomorf se jedná, pracuje s jejich konkrétními výskyty. Existují alomorfy /tuw/, které se nalézají v identických pozicích jako např. alomorfy morfému five, six a ten. Dané alomorfy, jež jsou substituovatelné za alomorfy morfému five, six a ten, patří témuž morfému two.

3.2.7.2

Varianty formálně nediferencované Existují elementy, které není možno formálně rozlišit. K jejich výskytu dochází

v identickém prostředí, v jistých realizacích není možné bez přihlédnutí ke kontextu

82

Solncev 1981, s. 76. Tamtéž. 84 Tamtéž, s. 77. 85 Harris 1960, s. 202. 83

27

identifikovat, ke kterému morfému se referuje. Např. ve větě Matka zde již není může element [matka] odkazovat k matce z hlediska vztahu příbuzenského, z hlediska náboženského postavení, nebo k jistým speciálním možnostem, jako např. „královna matka“ apod. Takových totožných alolexií je možno identifikovat více, např. Město je známé svými kanály, kde alolexie kanály může znamenat „kanály odpadní“ nebo „vodohospodářské stavby s funkcí dopravní“ nebo např. také „televizní stanice“. V takových případech tedy není možno použít komutační zkoušku, občas dokonce ani pozice výskytu nepostačí k identifikaci morfémové totožnosti – k uspořádání alomorfů.

3.2.8 Odlišné fonémové varianty Podle Erharta86 v případě lexikálních morfémů může nastat situace, že alomorfy téhož morfému mají absolutně odlišnou fonémovou podobu, velmi zřídka. Může to být například supletivismus vyskytující se především u gradace adjektiv (dobrý – lepší, špatný – horší). Nejčastějším jevem je u variant lišení se pouze jedním fonémem, což je tzv. alternace vokálů nebo konsonantů (např. k – c – č: ruka – ruce – ručka apod.).

3.3

Gramatické morfémy Gramatické morfémy představují podle Erharta87 jisté pomocné znaky, vyjadřující buď

akcesorní vlastnost, okolnost nebo jen gramatickou relaci. Při identifikování invariantů a jejich příslušných variant je důležité uvažovat vždy strukturu daného jazyka. Strukturní typologie, jejímž tvůrcem je V. Skalička, třídí jazyky do pěti typů, které své názvy získaly podle převažujícího příznaku, přičemž však každý typ je determinován souborem takovýchto příznaků, které vykazují relaci interdependence, a ne příznakem jediným. Tyto typy jsou následující: 1) aglutinační ‒ realizování gramatických funkcí se děje pomocí afixů kumulativně připojených ke kořeni/kmenu s tím, že jeden afix disponuje vždy jen jednou funkcí; 2) flexivní – realizování gramatických funkcí se děje pomocí koncovek/afixů, které se přimykají ke kořeni/kmenu s tím, že koncovka může najednou disponovat hned několika funkcemi; 3) izolační – realizování gramatických funkcí se děje skrze přidávání pomocných slovních tvarů; 4) introflexivní – realizování gramatických funkcí se děje prostřednictvím alternací v kořenu; 5) polysyntetický – realizování gramatických funkcí se děje zejména prostřednictvím slovosledu autosémantických tvarů slov/kořenů. Nutno dodat, že typ je v této teorii ideálním modelem, který v ryzí podobě není 86 87

Erhart 1990, s. 74. Erhart 1990, s. 70.

28

realizován v žádném z jazyků. Základní charakteristikou jazykového typu je zejména způsob realizace gramatických kategorií, poměr morfémů gramatických a lexikálních a jiné vlastnosti88. Kritické námitky jsou toho charakteru, že dané členění nedokáže dostatečně přesně vystihnout, na jakém typu je daný jazyk založen, jelikož žádný jazyk nevykazuje příznaky čistě jednoho typu. Pro kategorizaci veličin je však daný přístup výhodný v tom, že uvádí potenciální realizace gramatických jevů.

3.3.1 Alomorf jakožto manifestace různých morfémů Především morfémy gramatické se pak mohou manifestovat prostřednictvím absolutně odlišných alomorfů. Např. genitivy hrad-u/obuv-i. V tomto případě alomorfy [u] a [i] plní krom jiného i identickou pádovou funkci, jsou nositeli identického významu. Z toho důvodu lze tyto alomorfy přisoudit témuž morfému, kterým je realizován genitiv. Při identifikaci invariantů se uvažují i modifikace, které lze zaznamenat v rovině paradigmatické. Poté je možno elementy vez- (veze) a voz- (vozí) pokládat za dvě odlišné varianty téhož morfému lexikálního. V rámci flexivních jazyků (jako je např. čeština) je týž alomorf manifestací odlišných gramatických morfémů. Příklady takovýchto situací: např. morfém –a ve výrazu žena označuje: 1. nominativ, 2. singulár, 3. femininum; morfém –ou ve výrazu nesou označuje: 1. 3. osobu, 2. plurál, 3. prézens, 4. indikativ, 5. aktivum, 6. imperfektivum.

3.3.2 Realizace morfému nulou Určité gramatické morfémy se mohou manifestovat pomocí nulových alomorfů. Tyto jsou spolu s morfémy flektivními Čermákem89 považovány za synsémantické (bez evidentního významu, pouze s funkcí). Daný alomorf pak vykazuje identické funkce, které jsou charakteristické pro nenulové alomorfy. Jedná se o legitimní nepřítomnost kteréhokoli gramatického morfému, tedy o takový morfém, který nedisponuje žádným zřetelně vyjádřeným alomorfem.90 Nulovou pozicí se, tak jako pozicí nenulovou, může realizovat více gramatických morfémů:

Např.: genitiv + plurál + femininum vyjádřeno pomocí „nuly“ ve tvaru [žen - ø] a pomocí „í“ ve tvaru [esenc - í] apod.

88

Nástin typologického třídění jazyků in Čermák 2007, s. 203. Čermák 2007, s. 122. 90 Gleason 1955, s. 70, In: Solncev 1981, s. 203. 89

29

3.4

Frazémy a idiomy Podle Čermáka91 je jakékoliv pevné anomální spojení dvou nebo více elementů

(morfémů, slov, popř. kolokací), z nichž alespoň jeden z nich náleží limitovanému a uzavřenému paradigmatu (třídě), možno považovat za frazém, resp. idiom. Lze to prověřit komutační zkouškou části frazému (idiomu) analogickým jiným, tato modifikace přitom nemůže povolovat další (ustálené) kombinace s analogickou funkcí. Jako příklad může sloužit např. český frazém Tváří se jako leklá ryba a nemožnost záměny výrazu ryba např. za jiného vodního živočicha ani záměny výrazu leklá např. za mrtvá, pošlá apod. Běžný a méně výstižný náhled identifikuje podle Čermáka u frazémů nesoučtovost, neaditivnost sémantiky jejich složek, dále i skrytý obraz, metaforu. Známým rysem idiomů je pak podle autora sestávat z lexikálních jednotek, které se jinde v jazyce nenacházejí, tj. jednotek s velmi limitovanou kolokabilitou (tzv. monokolokabilní slova), např. české nechat někoho na holičkách (*holičky). Např. v případě spojení natáhnul bačkory se sice dá uvažovat i o použití, které by frazeologickým nebylo, tzn. natáhnul bačkory, stejně jako např. natáhnul kalhoty nebo natáhnul budík apod. V případě frazeologického spojení však není možno hovořit o lexikálním variantu, který by náležel identickému invariantu jako v příkladech natáhnul kalhoty nebo natáhnul budík. Je zřejmé, že je tedy adekvátnější identifikovat invariant až v rámci uceleného útvaru, tedy věty. Komutační zkouškou by se tudíž ověřovala totožnost substituováním obou segmentů: Pan Novák nás opustil, zemřel x Pan Novák nás opustil, natáhnul bačkory. Výrazy natáhnul bačkory a zemřel tedy jasně není možno pokládat za dvě varianty téhož invariantu. Na rozdíl od lexikálního invariantu {zemřít} je invariant pro výraz {natáhnul bačkory} zatížen příznakovými sémantickými rysy.

Dílčí závěr I.3 V morfologickém plánu jazyka, ač pracujeme s relativně uzavřenou množinou jednotek (morfémů), podobnou té v plánu fonologickém, je situace značně složitější zejména kvůli homonymii, ať už lexikální či gramatické, přičemž je třeba brát v potaz i potenciální funkce morfémů tzv. nulových. Při zařazování jednotlivých alomorfů k příslušným morfémům může být operace znesnadněna rovněž vlivem principu neutralizace, tedy 91

Čermák 2007, s. 189.

30

v momentě překrývání se různých alomorfů. Při inventarizaci variant k příslušným invariantům je vhodné brát v potaz diachronní i synchronní změny v jazyce, zejména např. ablaut, který je možné nahlížet jako integraci několika variant. Co se týká frazémů a idiomů, je vidět, že komutační zkouška v tomto případě neprokáže úplně ve všech případech nemožnost záměny jedné varianty za variantu jinou s analogickou funkcí. Lze se tedy domnívat, že adekvátnější je identifikovat invariant až v rámci komplexnějšího útvaru, než je samotné frazeologizované spojení. Obdobný problém lze identifikovat také v případě variant formálně nediferencovaných, u kterých nelze užít komutační zkoušky. Na nutné zjednodušování při přenášení fonologických principů na vyšší plány jazyka upozornil již např. Dokulil (1958 ‒ viz níže), k problémům přenášení principů fonologie na vyšší plány jazyka viz rovněž úvod kap. 4.

4

Invarianty a varianty v plánu syntaktickém

4.0

Přenášení morfo(fono)logických principů do syntaxe Podle Dokulila (1958) i jen letmý pokus o konfrontaci Jakobsonovy (1936) teorie

ukazuje, že významové relace mezi jednotlivými členy základních morfologických kategorií jsou velmi heterogenní a obtížné, než abychom je mohli postihnout pomocí jediného konceptu. Přiklání se tedy k lingvistům, kteří varují před přenášením principů strukturalistické fonologie do vyšších rovin jazykového popisu, neboť systém analogický systému fonémů v oblasti gramatických významů selhal a prokázat paralelismus mezi rovinou jazykového obsahu a jazykového výrazu lze snad jen za cenu „znásilňování fakt.“92 S tím do jisté míry korespondují i názory de Beaugrandovy93, podle něhož teorie „hlavního proudu“ sebejistě hlásala názor, že jazyk je prostorem tzv. u-s-a subsystémů (roviny/úrovně),

z nichž

každý

sestává

z minimálních

kombinovatelných

elementů

srovnatelných s fonémy. Poté, co se výzkum přesunul ze subsystému hláskového o úroveň výše, ukázaly se podle de Beaugranda94 jisté problémy. Subsystém minimálních významových forem, zvaných

92

Steblin-Kamenskij, M. I. (1957): Neskolí zamečanij o strukturalizme. Voprosy jazykoznanyja, 1, s. 38, in Dokulil 1958, s. 99. 93 de Beaugrande 1996, s. 3. 94 Tamtéž, s. 4.

31

morfémy, je již méně čistě uspořádán. Většina morfémů se tak řadí do velkých neostrých množin, jako např. všechna substantiva nebo všechna slovesa. Standardním řešením tohoto problému pak podle de Beaugranda bylo to, že všechna nečlenitelná slova spadají do třídy lexémů a termín morfém zůstal vyhrazen uspořádanějším úsekům. Subsystém syntax, který se podle de Beaugranda týká uspořádání frází a klauzí, vykazuje ještě větší míru problematičnosti, jelikož zde se nepracuje s množinou (byť jakkoliv neomezenou) sestávající z jednotek minimálních, ale komplexních, které sahají od právě jednoho morfému až po rozsáhlé klauze, fráze a věty – nezdá se tedy podle něj proveditelné podat vyčerpávající a přesný výčet těchto frází a klauzí. Hjelmslev ve své teorii postuluje pojem funktiv (viz k tomu 1.4.2), skrze nějž je možné postihnout mimo jiné i inventář vět daného jazyka, ač se realizací této myšlenky primárně nezabývá a věnuje se jazykovým plánům nižším. Způsobem, jaký navrhuje Hjelmslev, zkouší uvažovat o syntaktických invariantech v jazyce (viz kap. 1.1) v rámci teorie generativní gramatiky, resp. tzv. bare grammar Keenan – Stabler 2003. Siertsema95 ve své kritice Hjelmslevových pokusů tvrdí, že potenciální variování na větné úrovni není nic jiného než práce se skupinou slov, proto se a priori k těmto pokusům nepřistupuje, protože je evidentní jejich neúspěch (viz k tomu 1.4.2). Já se však – i navzdory těmto odsudkům – pokusím poukázat na to, v jakých teoriích by se ty které veličiny daly uvažovat prizmatem syntaktického invariantu ve smyslu Hjelmslevově.

4.1

Tranzit jako invariant ve funkční syntaxi Aleše Svobody Svoboda96 stanovuje osm komunikačních jednotek, které se nacházejí na větné úrovni

a které mají z hlediska jeho výkladů o slovosledu nejvyšší relevanci. Podle Svobody je jedinou jednotkou, která má ve všech větách (slovesných i neslovesných) invariantního představitele, vlastní tranzit; rozumí se jím explicitní signalizace temporálního a zejména modálního zařazení sdělení. Tato temporálně-modální signalizace vytváří funkční hranici mezi prvky tematickými a netematickými. Např. ve větě Snídala suché housky bude vlastním tranzitem temporálně-modální exponent -l- (společně s klesavou kadencí, v jazyce psaném pak s tečkou za větou).

95 96

Siertsema 1965, s. 165. Svoboda 1989, s. 26.

32

Spolu s vlastním rématem je pak podle autora97 vlastní tranzit, přítomný alespoň implicitně, jednotkou obligatorní, jejich přítomnost je základním požadavkem pro nenarušenou komunikační funkci věty. Tendence nocionální složky k funkci tranzitu, tedy k jakési funkci neutrální, kterou nelze považovat ani za východiskovou, ani neznamená ohnisko sdělení, se projevuje na všech autorem98 zkoumaných rovinách; v rovině fonické inklinováním k tomu být pod přízvukem, ale neplnit funkci intonačního centra, v rovině pragmatické přinášet novou informaci, ale neplnit funkci informačního ohniska, v rovině sémantické označovat vlastnost v nejširším slova smyslu, ale tím zároveň být na místě mezi nositelem vlastnosti na jedné straně a specifikací vlastnosti na druhé straně, v rovině formálně-syntaktické pak tendencí vyskytovat se ve slovosledně středovém postavení.99 Je tedy možno sumarizovat autorovo počínání tím způsobem, že A. Svoboda postupuje vzhledem k tradici „opačným směrem“ – od roviny nejvyšší – větné, až k rovině fónické; vidí tudíž stabilní pořádací principy vyšších úrovní i na rovinách nižších (a nejnižších).

4.2

Aktuální členění jako invariant

4.2.1 Aktuální členění100 v Mluvnici češtiny 3 AČ je podle autorů101 součástí jazykového systému; poměr mezi způsobem realizace členění gramatického a členění aktuálního patří k těm rysům jazyka, kterými se konkrétní jazyky mohou od sebe výrazně odlišovat. Jelikož pojmy T (téma) a R (réma) nejsou definičně spojeny s žádnou konkrétní slovoslednou pozicí v rámci výpovědi, T výpovědi se může v češtině nacházet před R, jako je to obvyklé, ale může za ním rovněž následovat, a to tehdy, když se tematická část výpovědi nachází před částí rématickou, mluví se102 o tzv. objektivním pořadu: Přijel sem cirkus. V případě pořadí opačného, při kterém se rématická část výpovědi nachází před tematickou, jedná se o pořad subjektivní: Cirkus sem přijel. Subjektivní a objektivní pořad představují dva základní typy aktuálního členění. Klademe-li si otázku, zda existuje možnost nahlížet princip aktuálního členění prizmatem invariantu, pak by se dalo připustit nahlížení objektivního

97

Svoboda 1989, s. 27. Tamtéž, s. 65. 99 Tamtéž, s. 66. 100 Dále jen AČ, popř. AČV. 101 MČ 3 1987, s. 551. 102 Tamtéž, s. 558. 98

33

pořadu jakožto invariantu a pořadu subjektivního jako jeho varianty, otázka možné inventarizace takovýchto uspořádání ale v tomto případě je značně obtížná, spíše hypotetická.

Čeština používá k realizaci AČ různých prostředků, z nichž k nejvýznamnějším se řadí slovosled.103 Charakter českého slovosledu umožňuje lineární uspořádání prvků v rámci výpovědi zejména tím způsobem, který koresponduje s jejich aktuálně-referenčními funkcemi, a tudíž i s náležitými stupni výpovědní dynamičnosti. Potenciální slovosledné a intonační vyjádření věty existují závisle na tom, které složky věty náleží v konkrétním výskytu k T a které k R. Mezi slovosledem a intonací jakožto základními prostředky AČ v češtině existuje relace vzájemné komplementarity. Přitom se může jednat buď o pořad objektivní, při němž se složky R nacházejí ve větě až po složkách T, nebo o pořad subjektivní, kdy se oproti tomu R část výpovědi nachází před částí T. Pořad objektivní je možno vyjádřit jak prostřednictvím slovosledu základního, tak i prostřednictvím různých slovosledných variant závislých na kontextu. Pořad subjektivní je vždy jistým způsobem kontextově nebo situačně ovlivněn, přičemž je příznakový často i emocionálně, a jsou pro něj příznačné rozličné slovotvorné inverze.

4.2.2 Aktuální členění větné v teorii FGP Teorie P. Sgalla a kol. nespojuje výpovědní dynamičnost se subjektivním nebo objektivním pořadem (jako MČ 3), ale s tzv. systémovým uspořádáním, přičemž uvedená modifikace104 standardní teorie výpovědní dynamičnosti je ukotvena v teoretickém rámci tzv. Funkčního generativního popisu (Sgall 1967). Na základě rozboru několika set vět je podle autorů možno obecně říci, že stupnice výpovědní dynamičnosti uvnitř ohniska výpovědi není určena vůlí mluvčího, ale zejména typem doplnění slovesa (aktantu); lze tedy sestavit určitou škálu aktantů pro daný jazyk typických, která může být zachycena v gramatice tohoto jazyka a která odpovídá rozložení výpovědní dynamičnosti aktantů kontextově nezapojených v nejrůznějších větách. Obecné uspořádání aktantů sloves, nazývané systémovým uspořádáním, je podle autora

105

možné odkrývat postupnou specifikací jednotlivých dvojic doplnění slovesa za

pomoci otázkového testu. Na základě pozorování Firbasových autoři této koncepce docházejí k dílčím závěrům, že podobné rozdíly v primárním rozložení výpovědní dynamičnosti (týká se kontextově nezapojených prvků) lze zřejmě určit u každé dvojice aktantů. 103

MČ 3 1987, s. 559-560. Sgall a kol. 1980, s. 69. 105 Tamtéž, s. 70. 104

34

Systémové uspořádání106 základních druhů doplnění slovesa v češtině je následující: - konatel - čas - místo - způsob - míra - měřítko - nástroj - směr (kudy) - adresát - původ - směr (odkud) - patiens - směr (kam) - výsledek - podmínka - účel - příčina

Autoři uvádějí, že se jedná o jev obecnělingvistický a že je tu situace zřejmě podobná té u různých gramatických kategorií, kde např. slovesné časy nebo u substantiva číslo jsou rozšířeny (alespoň u důležitých jazyků evropských) dost obecně. Nejnovější poznatky z oblasti systémového uspořádání přináší Zikánová (2006), která tuto teorii vztahuje k materiálu, shromážděném v projektu Pražského závislostního korpusu a souhrnně publikovaného jako Anotace na tektogramatické rovině pražského závislostního korpusu (2005). Zabývá se především odchylkami v postavení konatele (actor), adresáta (addressee) a patientu (patient) v češtině. Vzhledem k možnosti manipulovat s daleko rozsáhlejší a syntakticky anotovanou databází ukazuje to, v jakých konkrétních případech k odchylkám dochází, přičemž vyděluje šest hlavních skupin povrchového uspořádání na rovině formální syntaxe nekorespondujícího s proklamovaným systémovým uspořádáním, které vyjadřuje sled aktantů v rovině hloubkové, tektogramatické. V některých případech

106

Sgall a kol. 1980, s. 77.

35

požaduje pouze detailnější rozčlenění verbálních frází, v jiných je ale vidět závažnější úkaz, totiž že forma a lexikální obsazení komplementů napodobuje povrchový slovosled, což se výrazně odlišuje od původní teorie systémového uspořádání. Zatím se však neví, jaké faktory tyto stavy způsobují, a výzkum v této oblasti patří k hlavním odvětvím výzkumu Pražského závislostního korpusu.

4.3

Danešovy větné vzorce z hlediska invariantu Základním postulátem této teorie107 je rozlišování formálně-gramatické složky vzorce

(GVV) a složky sémantické (SVV). Konstitutivními členy GVV nejsou podle autorů pouze subjekt a predikát, ale zapojují se do něj všechny elementy, které jsou nositeli syntakticky distinktivních vlastností vzhledem ke vzorcům dalším – tyto prvky dále autoři nazývají funkčními pozicemi vzorce a charakterizují je z hlediska slovnědruhového a flektivního takovými relevantními údaji, které liší vzorec po stránce formální od ostatních vzorců – jedná se o syntakticky podmíněné morfologické kategorie. Např. ve větě typu 1) Náš otec nakoupil potraviny je syntakticky relevantním rysem výskyt Sacc, protože liší výpovědi typu 1) od výpovědí typu 2) Maminka plakala. Morfologické kategorie „substantivum“, „verbum finitum“, „nominativ“, „akuzativ“ odlišují vzorec z hlediska morfologie.

Můžeme si tedy klást otázku, zda bude např. invariantní výskyt určitého větného členu v jisté pozici v daném vzorci. Např. agens v pozici subjektu: v případě primární diateze by se do pozice subjektu dostal patiens a nastalou situaci by bylo možno nahlížet jakožto variantu. Podobným způsobem však uvažovat čistě invariantně/variantně nelze, protože se zde jedná o situaci na dvou rovinách – GVV a SVV. Za gramatický invariant je možno považovat morfosyntaktické určení daného subjektu, ale variování je sémantické, čili (princip podobný tomu invariant/varianta) se odehrává na dvou úrovních, přičemž dosud deskripce invariantu zůstávala v rámci jedné dimenze. V této fázi tedy dochází ke zkoumání relace mezi dvěma vzorcovými rovinami. Uplatněním syntaktických pravidel na vzorec podle autorů108 vznikají jeho různorodé odvozené tvary (a ne vzorce úplně nové). Derivacemi jsou postiženy rekurzivní vlastnosti

107 108

Daneš a kol. 1981, s. 41. Daneš a kol. 1981, s. 43.

36

jazyka. Z toho plyne, že syntaktický systém disponuje limitovanou množinou větných vzorců, derivací však teoreticky může existovat nekonečně mnoho.109

4.4

Invariantní nahlížení predikátu a predikátor jako jeho varianta Predikát je podle autorů třída s určitým rysem (např. predikáty mutační), do níž

spadají predikátory jakožto lexikální realizace. Dalo by se tedy sumarizovat tak, že na úrovni SVV je to predikát s jistou intencí a na úrovni formálně-syntaktické (GVV) se jedná o predikátor.110 Daneš111 klasifikuje větné predikáty do dvou tříd a několika subtříd, přičemž kritériem je mu absence/přítomnost pěti distinktivních rysů: dynamičnost, mutační modifikace, členěnost, akčnost a výskyt více než jednoho participantu.112 Za dvě bazální třídy se považují predikáty statické a dynamické, přičemž z dynamických je možno vyčlenit dvě významné subtřídy: mutace a procesy. Tak mohou být invariantně nahlíženy např. statické predikáty polohové se společným významem (např. být, vyskytovat se, nacházet se apod.) a variantně pak predikátorové realizace typu Praha je v České Republice/Praha se vyskytuje v České republice/Praha se nachází v České Republice nebo např. Peníze má v bance/Má srdce na pravém místě apod. Poslední uvedený případ však dává tušit, že taková klasifikace z hlediska empirického nutně nemůže obsáhnout všechny predikátory, zejména pokud se jedná o frazeologizované vazby. Opět je tak třeba brát v potaz to, nakolik dozná striktní definice invariantu/variant změny, pokud budu uvažovat ne v intencích lineárních jako v nižších plánech jazyka, ale vertikálně jako v případě relace SVV vs. GVV.

4.5

Lingvistické invarianty a jazyková variace Podle Keenana a Stablera113 (viz také kap. 1.1 tohoto oddílu) je základní otázkou tzv.

bare grammar v případě dvou vět to, za jakých podmínek je X rovno Y co do struktury. Autoři uvažují gramatiku jako způsob definování (a sémantického interpretování) třídy vyjádření. Specificky syntax gramatiky G je primárně pár (Lexg, Ruleg), kde Lex je normální konečná soustava vyjádření, nazvaná lexikální složky, a pravidlo je soustava funkcí, nazvaná generování nebo struktura budující funkce. L, jazyk generován gramatikou G, je soustava

109

Což evokuje Chomského jádrové věty a pravidla, přičemž Chomsky (pro české prostředí je možno uvést např. Sgall 1967) se zaměřil na pravidla a Daneš a kol. na vzorce, tedy každý na jiný aspekt téže věci. 110 Daneš a kol. 1981, s. 12. 111 Daneš 1985, s. 12-28. 112 Pojem participant je možno nazírat jakožto účastníka syntaktickosémantických relací, které vytváří větný predikát. 113 Keenan – Stabler 2003, s. 2.

37

vyjádření, kterou můžeme sestavit těmito vyjádřeními z Lex a aplikováním funkcí, které budují struktury mnoha různými způsoby114 z konečného množství.

Tedy máme podle autorů dánu nějakou gramatiku G a její invarianty jsou pak lingvistické objekty (vyjádření, vlastnosti těchto vyjádření, vztahy mezi vyjádřeními, funkce z vyjádření na vyjádření), které nemohou být modifikovány beze změny struktury. Některé invarianty pro angličtinu:115 1) Na nejnižší úrovni „vyjádření“ je to himself, protože může stát jen mezi určitými elementy a žádnými jinými. 2) Na úrovni „vlastnosti“ je to vlastnost být lexikální složkou. 3) Invariantní vlastností jazyka angličtiny je např. vlastnost „být anaforou“. Anafory jsou vyjádření jako himself, both, které jsou obligatorně interpretovány jako určitým způsobem referenčně závislé. Autoři ukazují, že soustava vyjádření v lexiku angličtiny disponující touto vlastností je fixována všemi automorfismy angličtiny. 4) Na úrovni vztahů a funkcí je např. binární vztah „is je konstituentem něčeho“ (CONeng=g) invariantem, je to univerzální invariant ve smyslu: pro všechny gramatiky G je CONg invariantem. Takže invariantem můžeme označit (avšak ne univerzálně) třímístnou relaci typu s is a possible antecedent of an anaphor t in u.

Zájem Keenana a Stablera tkví ve vlastnostech, relacích atd., které jsou empirickými variantami, jsou předpokládány pro všechny doložené gramatiky přirozených jazyků, ale uznávají formální protipříklady. Říkají116, že: is an anaphor a is a possible antecedent of jsou dvěma takovými případy. Na základních typech invariantů ukazují,117 jaké mají tyto invarianty hraniční podmínky, aby byly za invarianty uznány – to nám pak pomůže určit, zda ta nebo ona vlastnost dílčí gramatiky G je nebo není invariantem.118

114

Avšak v rámci konečného množství takových způsobů – viz tamtéž. Keenan – Stabler 2003, s. 5. 116 Tamtéž, s. 6. 117 Keenan – Stabler 2003, s. 6-7. 118 Jako synonymum invariantu používají výrazy „strukturní“ nebo „strukturně definovaná“. 115

38

Některé invarianty pro všechny gramatiky G: 1) Lg (jazyk generovaný gramatikou) je invariant. Tzn. vlastnost být gramatický v jisté gramatice G je strukturní.

2) Vlastnost být derivován z jakéhokoli F, které náleží do pravidel gramatiky G, je strukturní.

3) Pokud je lexikum gramatiky G invariantem, poté pro všechna n platí, že Lex-n je invariant, kde definujeme komplexní hierarchii Lex-n.

4) Pokud C (coord) je funkční kategorie a každé Lexikum(c) je invariantem, poté každé PH(C)119 je invariantem.

5) Soustava invariantu podmnožiny Lg (jazyka tvořeného určitou gramatikou) je uzavřena v relativních doplněních a náhodnými průniky a spojeními, tedy formuje kompletní atomickou booleovu algebru. Takže konjunkce, disjunkce a negace invariantních vlastností jsou sami sobě invariantními vlastnostmi. Tudíž pokud je podle autorů vlastnost „být vlastním jménem ženského rodu“ invariantní vlastností a pokud je vlastnost „být vlastním jménem v plurálu“ invariantní, tak je vlastnost „být vlastním jménem ženského rodu v plurálu“ invariantní atd. Sumarizující tvrzení autorů120 je tedy následující: 1) V adekvátních gramatikách G přirozených jazyků, každé PH(C) je lingvistický invariant. 2) Gramatické formativy jsou lingvistické invarianty lexikálních složek.

Dílčí závěr I.4 Pokusil jsem se poukázat na to, že i přes apriorní vzdávání se možnosti postulovat invarianty na úrovni syntaktické takové pokusy jistou míru relevance vykazují. Vysledoval jsem rovněž určitý posun v chápání v pojmu invariant právě při pokusech o jeho zachycení v rámci syntaktického jazykového plánu. Otázkou je, zda na to má vliv inherentní aktuálněreferenční potenciál syntaktických jednotek (resp. jejich realizace) a také tradiční zařazení syntaktického plánu do oblasti parole, tedy promluvy. Je třeba brát v potaz, nakolik se striktní 119 120

PH(C) = možnost slučovat (coord) jisté lexikální složky (P). Keenan – Stabler 2003, s. 17.

39

definice invariantu/variant posune, když budu uvažovat ne lineárně, ale vertikálně jako v případě relace SVV vs. GVV. Co se syntaktického plánu týká, definice invariantu se posunula daleko od původního významu v pojetí Hjelmslevově, zejména kvůli aktuálněreferenčním významům, které s teorií invariantu nejsou absolutně kompatibilní, resp. takové pojetí vůbec nepřipouštějí a priori. Co se týká pojetí invariantů Keenana a Stablera (2003), daleko příhodnější je pro vystižení jejich myšlenek pojem „jazykových univerzálií“, resp. zejména průnik následujících definicí A) a B). Univerzálie je tedy podle Čermáka možné považovat za: A) Obecné konstitutivní atributy jazyka jako to, že je autonomním systémem sestávajícím ze subsystémů vzájemně se ovlivňujících, vykazuje např. tendenci k ekonomii projevu apod.121 B) V teorii Chomského (a jeho následovníků) mohou být univerzálie podle Čermáka122 charakteru: a) formálního: to jsou nutné podmínky, podle kterých se řídí gramatiky, pokud mají fungovat, jako je např. počet a typ komponentů, vzhled pravidel, strukturace transformací aj.; b) substantivního: to jsou jednoduché složky gramatiky a fonologie, které slouží k analýze, jako je „NP, VP, v“ atd. C) Implikačního: zde patří univerzálie typu „jestli A, pak B“, např. „má-li jazyk slovosled VSO, pak má vždy předložky“, nebo „má-li jazyk flexi, má vždy i derivaci“123 apod.

5

Invarianty a varianty v psaném jazyce Za invarianty psaného jazyka budu v této práci považovat grafémy, které se v daném

textu manifestují prostřednictvím příslušných variant. Dané varianty se označují jako alografy. Solncev říká, že vzhledem k tomu, že grafém je invariantem řady grafických realizací (písmen), žádné písmeno není přesným označením grafému jakožto abstraktní jednotky písma. Každé písmeno vykazuje individuální rysy varianty. Grafém (invariant) nemůže být zachycen prostřednictvím grafické substance, neboli písmeny, jejichž individuální rysy jsou mu odejmuty (Solncev 1981, 183). V případě variací ve smyslu Hjelmslevově124 se zde jedná kupříkladu o individuální ztvárnění jednotlivých grafémů daného uživatele nebo také o užitý počítačový font (např. Je nám velká zima ‒ Je nám velká zima ‒ Je nám velká zima ‒ Je nám velká zima apod.). V takových momentech je možné, že nejde jen o variaci. Pokud jsou dané grafémy 121

Čermák 2007, s. 74. Tamtéž, s. 206. 123 Čermák 2007, s. 206. 124 Hjelmslev 1971, s. 86-87. 122

40

vyvedené v jiných fontech (nebo modifikacích fontu - např. kurzívou), aplikovány v určitém textu, ve kterém ona kurzíva kontrastuje s dalším stylem písma, můžeme zde identifikovat funkční motivovanost takového užití. Daný styl písma může vykazovat jisté příznakové nuance, které do určité míry mohou modifikovat sémantický charakter sdělení. V daném případě se již nejedná o variace, nýbrž o variety.125

5.1

Vztah mluveného a psaného jazyka Názory na to, jaký je vztah mezi mluvenou a psanou podobou jazyka, se v rámci

(nejen) lingvistické obce značně liší. Tři základní možné náhledy na vztah psané a mluvené podoby jazyka jsou následující: První možnost je ta, že jsou mluvený a psaný jazyk pokládány za rovnocenné realizace určitého abstraktního jazyka, ve druhém případě je psaný jazyk nazírán jako pouhá reprezentace jazyka mluveného (slouží jen jako prostředek pro jeho znázornění, nebo je pokládán za jazyk derivovaný z jazyka mluveného). Třetí možností je jednotnost jazyka mluveného a psaného (Vachek 1942, 257). Jako psaný jazyk fungující na principu fonologického typu písma se označuje takový jazyk, ve kterém uvedený princip převládá. To je rovněž případ psané podoby češtiny, která je převážně fonologického charakteru.126 Uvedené pojetí lze chápat tak, že psaná podoba jazyka z převážné části koresponduje s fonologickou stavbou jednotek mluvené podoby jazyka. Za přednosti fonologického typu písma lze pokládat především jeho úspornost: Jak říká Vachek,127 protože je suma fonémů v každém jazyce menší než počet hlásek, musí z toho plynout, že fonologický přepis vystačí s menším počtem znaků transkripční soustavy, než požaduje přepis fonetický.

5.1.1 Mluvený a psaný jazyk jako vyjádření jednoho abstraktního jazyka Existence jakéhosi abstraktního jazyka, jehož jednotlivými realizacemi jsou jazyk mluvený a jazyk psaný, je zpochybněna v momentě, kdy si uvědomíme, že jazyk psaný, který je založen na fonologickém principu písma, byl zřejmě primárně vyhrazen pro zaznamenávání jazyka mluveného, z něhož byl derivován. Navíc, pokud bychom uvažovali výše uvedený fonologický princip písma, dostali bychom pro psaný jazyk grafém jakožto variantu abstraktního invariantu, který se identicky manifestuje v jazyce mluveném jakožto foném. Vycházím z toho, že každý alofon představuje variantu (manifestaci) fonému (invariantu), alograf je pak analogicky považován za variantu grafému (invariantu). 125

Opět ve smyslu Hjelmslev 1971, s. 86-87. Vachek 1956, s. 34. 127 Tamtéž. 126

41

Pokud je však za invariant považováno to nejabstraktnější, každá varianta (alofon i alograf) by pak disponovala dvěma invarianty, totiž vyjma příslušného fonému a grafému navíc společným invariantem alofonu a alografu. Relaci mezi invariantem „abstraktního jazyka“ a invariantem pro mluvenou (resp. psanou) podobu jazyka by se tedy dala označit jako určitá „metaabstrakce“. Řečeno s Vachkem se jedná o to, že by soustava „abstraktního jazyka“, která je hierarchicky o úroveň výše než jazyk mluvený a jazyk psaný, buď měla za úkol transponovat na jistou styčnou platformu všechny diference mezi jazykem psaným a jazykem mluveným, nebo by se měla pomocí abstrakce limitovat jen na to, co je pro ně identické a co je odlišuje od podobných korelací identifikovatelných v jiných jazycích. Vachek však oba potenciální postupy odmítá. První proto, že množství diferencí takového významu (jako např. v angličtině) jednoduše není možné opomenout, druhé z toho důvodu, protože by způsobilo přílišné omezení a schematizaci dané soustavy.128

5.1.2 Psaný jazyk považovaný za realizaci mluveného jazyka Jinou možností je pojímat grafém jakožto převod určitého prvku jazyka mluveného (např. fonému) do jazyka psaného. Poté bychom kupříkladu jak k fonému /p/, tak k jeho příslušným alofonům /p/ nalézali v systému určitého psaného jazyka korespondující grafém, resp. příslušné alografy. V rámci češtiny by to byly alografy p, P, p, P atd. Pokud jazyk používá písmo, které zachycuje až jednotky komplexnější, čili morfémy, nalézali bychom korespondující prvky až na úrovních vyšších než na fonologické. Písmo však dokáže funkčně diferencovat jisté prvky, přičemž pro tyto výrazové diference v jazyce mluveném nenalézáme žádné analogie. Jedná se například o protiklad majuskule – minuskule (např. Rozloučil jsem se se svobodou – Rozloučil jsem se se Svobodou apod.), rovněž pak např. (nejen) v rámci češtiny diference dvou grafémů (alografů) {i} x {y}, konkrétně např. {mít} x {mýt}, přičemž dané diference v jazyce mluveném zřetelnou oporou evidentně nedisponují. V podobných výskytech by mohlo zaměnění jednoho alografu jiným alografem znamenat sémantickou diferenci, proto je tedy nelze považovat za realizaci identického invariantu. Pokud bychom pojímali jazyk psaný jako pouhou derivaci jazyka mluveného, bylo by náležité uvedené jevy nějakým způsobem explikovat. Disproporci mezi počtem fonémů a grafémů v rámci fonologické roviny však zřejmě nelze adekvátně odstranit.

128

Vachek 1942, s. 256-257.

42

5.1.3 Jednota psané a mluvené podoby jazyka Jednotu mluveného a psaného jazyka deklaruje např. Vachek, který říká, že neexistuje soustava, která by byla těmto dvěma systémům nadřazena, ale jednota těchto dvou soustav je jednoduše dána tím, že obě fungují ve prospěch identickému jazykovému společenství, a to v úkolech, které jsou navzájem komplementární.129 Je však evidentní, že se v určitých (komunikačních) situacích prosazuje více jeden nebo druhý z těchto dvou jazykových systémů.

5.1.3.1

Rovinnový přístup v teorii Petra Sgalla Sgall v mluveném jazyce diferencuje pět jazykových úrovní, které vykazují

jisté vzájemné relace, přičemž do každé z těchto úrovní náleží jisté jevy nebo jednotky: Jsou to roviny fonetická, morfonologická, morfologická, morfosyntaktická a tektogramatická. Každou jazykovou rovinu přitom konstituují jednak jednotky elementární, což jsou např. pro rovinu fonetickou distinktivní rysy na bázi artikulační (nebo akustické) a dále jednotky komplexní, které se pak vždy manifestují v elementární jednotce roviny nejblíže vyšší. K psané podobě jazyka se Sgall vyjadřuje tak, že podle něj130 neexistují dva jazykové systémy (mluvený a psaný), které jsou v určitém momentě užívané jistým jazykovým společenstvím (ve smyslu Vachkově – viz výše), ale máme k dispozici unifikovaný systém disponující jednou úrovní sémantickou, jednou (povrchovou) syntaktickou atd. a dvěma paralelními úrovněmi výstupnímu, totiž úrovní fonetickou a grafematickou. Uvedené pojímání je však znesnadněno v těch případech, kdy jsou grafémy odvozeny z úrovně odlišné než z (morfo)fonemické. Situaci znázorňuje následujícím schématem:131

129

Vachek 1942, s. 257. Sgall, in Sgall – Zima 1986, s. 7. 131 Sgall, in Sgall – Zima 1986, s. 9. 130

43

Existují tedy psané jazyky fungující do značné míry na principu fonematickografematické korespondence. Jednotky, které by danému vztahu neodpovídaly, bychom pak podle Sgalla mohli derivovat z jiných rovin, což je však podle mého názoru v praxi dost obtížně představitelné právě pro jazyky na bázi dané korespondence nefungující.

Dílčí závěr I.5 Co se týká situace psaného jazyka, dá se zde, tak jako ve fonologickém plánu pracujícím s minimálním počtem jednotek, relativně snadno stanovit jednotlivé invarianty (zde grafémy) a jejich varianty (zde alografy). Při identifikaci variant náležících příslušným invariantům je tak jako pro mluvenou podobu jazyka zásadním kritériem komutační zkouška. Z hlediska vztahu mluvené a psané podoby jazyka se jako nejdůkladnější jeví Sgallova koncepce rovin, přičemž by výstupní rovina grafematická pracovala i s prvky jiných úrovní než fonemické, což by do jisté míry mohlo řešit problém spočívající v tom, že se v psané podobě jazyka setkáme s jevy, které nedisponují zřetelnou oporou v jazyce mluveném. To je však uskutečnitelné jen pro takové jazyky, které jsou výraznou měrou založeny ve fonologickém principu písma, což Sgall neopomíná.

44

Oddíl II. 0

Leškovy kategoriální významy I Leška132 (podobně jako Dokulil (1958) nebo de Beaugrande (1996)) přiznává, že se

v jazykovědě tradičně věnovala největší pozornost dvěma složkám jazykové stavby – a to fonologii a gramatické morfologii. Studium invariantních gramatických významů podle něj nezahrnuje jen stanovení jejich relevantních významových rysů, ale také analýzu jejich relací na další jazykové úrovně. Primární funkcí gramatických kategorií je podle Lešky133 vzhledem k plánu lexikálnímu funkce abstraktní kategorializace, tedy utváření obecných kategoriálních významů. Tak např. kategorie substanciálnosti – kategorie základní z pohledu mimojazykového – je z hlediska jazykového kategorií složenou, syntetickou, konstruovanou dílčími základními kategoriemi – a to kategorií počitatelnosti (fundovanou protikladem singulár – plurál), pádu (základní distinktivní rysy pádu – zaměřenost, objemovost, perifernost) a rodu v širokém slova smyslu (tedy protikladem životný – neživotný i protikladem vlastního rodu jmenného). Právě kategorii pádu, resp. možnosti postulování pádového invariantu, bude věnován tento II. oddíl práce.

1

Charakteristika pádu jako gramatické kategorie Deskripci problematiky pádu byl a je (nejen) v gramatických příručkách české

provenience vyhrazen vždy výrazný prostor, tato jmenná morfologická kategorie posloužila také jako námět mnoha samostatných monografií a diskusních příspěvků. Podstata zkoumání kategorie pádu se v minulých desetiletích – zejména ve spojitosti s důkladným diferencováním povrchové a hloubkové stavby věty a s postulováním valenční teorie slovesa (a následně rovněž dalších slovních druhů) – přemístila ze zkoumání povahy této kategorie a jejích relací k ostatním morfologickým kategoriím k výzkumu funkcí, kterými pád disponuje na obou syntaktických rovinách – tedy sémantické a formálně-syntaktické. České substantivum disponuje sedmi pády, a to jak pro singulár, tak pro plurál. Tato množina tvarů substantiva tvoří jeho deklinační paradigma. Pád se vyjadřuje koncovkou substantiva – pádový význam se tu kumuluje s významy dalších gramatických kategorií ‒ zejména čísla a často i rodu. Pro češtinu je příznačná výrazná homonymie pádových

132 133

Leška 1972, s.122. Tamtéž, s. 123.

45

koncovek.134 V českém jazykovědném prostředí se pro vyložení pádové problematiky používá – ne vždy zcela jednotně – řada termínů. Nominativ a akuzativ jsou popisovány jako tzv. pády přímé, další pády jsou pak nepřímé. Takto delimituje pády přímé a nepřímé např. V. Šmilauer (1973, s. 138) nebo M. Čechová (Čechová a kol. 1996, s. 141). Naopak H. Běličová (1982, s. 50) nebo O. Uličný (ESČ 2002, s. 306) označují za pád přímý nominativ, přičemž Uličný k němu přidává ještě vokativ, který Běličová ve své komparaci pádových systému češtiny a ruštiny neuvažuje. Za nepřímé jsou pak označeny pády ostatní. Přítomností předložky při formální realizaci pádu se předložkový pád odlišuje od pádu bezpředložkového, tedy prostého. Dále se pády člení na adnominální a adverbální, a to podle slovního druhu řídícího členu, jenž je substantivem v příslušném pádu rozvíjen. Podle konkrétného větného členu, jehož funkci pádový tvar realizuje, mluvíme o pádu subjektu (zejména nominativ), o pádech objektových (uvažují se pády prosté) a o pádech adverbiálních (nebo také o pádu atributu, což je zpravidla genitiv). Prototypickým pádem objektu českého (tranzitivního) slovesa bývá akuzativ – jedná se o objekt přímý. Pokud disponuje sloveso objektem dalším, je jím často tvar dativ, který je v takových případech označován za předmět nepřímý, př. Martin prodal Janě knihu. Výjimečné postavení (nejen) v pádovém systému češtiny má vokativ, který jako jediný nemůže plnit úlohu větného členu – nachází se tedy vně syntaktické struktury věty. Prostřednictvím pojmů jako objekt přímý/nepřímý, subjekt nebo atribut se označují syntaktické funkce pádových tvarů substantiva, tzn. jejich příslušné funkce na rovině formálně-syntaktické. K deskripci sémantických funkcí pádových tvarů, tedy jejich funkcí v hloubkové struktuře věty, jsou v českém lingvistickém prostředí etablovány termíny jako agens, patiens, konatel a další. Pády lze samozřejmě klasifikovat i podle dalších kritérií – jak uvádí Čechová135 – např. podle četnosti výskytu. Nejfrekventovanějšími pády jsou nominativ, genitiv a akuzativ, nejnižší frekvenci naopak vykazuje vokativ a dativ. Podle Kořenského136 byl pojem pádu od dob tradičního strukturalismu revolucionizován zejména s nástupem Fillmorovy práce (The Case for Case, 1967) vztahující se k období sémantizace generativně-transformačního myšlení. Pád je zde podle Kořenského univerzálním principem řešení sémantické stránky jazyka. Stav jazyka po komunikativním obratu, 134

Homonymii substantivních koncovek vyčísluje M. Čechová (v práci M. Čechová a kol. 1996, 141): k vyjádření 14 pádových tvarů 14 deklinačních paradigmat (tj. 196 tvarů) je k dispozici 24 různých koncovek. 135 M. Čechová a kol. 1996, s. 141n. 136 Kořenský 1996, s. 214.

46

směřování k procesuálně pojatému, komunikativnímu výkladu gramatiky jazyka vede podle Kořenského k zamyšlení nad osudem jevu zvaného pád, resp. k tomu, že v gramatikách komunikačně-orientovaných137 obecně otázka stanovení invariantu pozbývá důležitosti. Je však třeba respektovat to, že otázka hledání obecných, hlavních, invariantních významů příslušných jevů a jednotek je zde činěna s ohledem na strukturalistickou metodu užitou pro účely této práce. Záměrem této přehledové části je poukázat na diference a styčné plochy jednotlivých pádových teorií. Kromě pojetí autorů českých nastíním rovněž koncepce některých lingvistů zahraničních – vybral jsem ty, o kterých si myslím, že jistým způsobem ovlivnili smýšlení o pádu v české lingvistice nebo naopak ty koncepce zahraničních autorů, které ovlivnila česká lingvistika. Hlavním organizačním principem pro řazení koncepcí je hledisko časové: postupuji od koncepcí nejstarších k nejmladším. V jistých případech je však chronologie porušena a teorie zařazeny podle názorové podobnosti.

2

Pád jako záležitost slova

2.1

Roman Jakobson a teorie obecného významu Významným strukturalistickým přínosem k deskripci kategorie pádu je teorie tzv.

obecného významu138 (Gesamtbedeutung) pádu Romana Jakobsona z roku 1936.139 Koncepce obecného významu bezpředložkových pádů v ruštině náleží k vůbec prvním stěžejním příspěvkům v diskusi o pojetí kategorie pádu, která následovala celé 20. století. Jakobson (1971, 26) svou teorií tzv. obecného významu následuje některé postuláty Hjelmslevovy lokalistické koncepce pádů (viz níže kap.). Tyto dvě teorie bývají (např. Skalička 1950, 135) považovány za jeden z extrémů v popisu pádového systému, extrémem opozitním jsou přístupy udávající jen výčet pádových funkcí. Mimo význam obecný diferencuje Jakobson rovněž význam hlavní (Hauptbedeutung) a jednotlivé významy speciální (Sonderbedeutungen). Význam obecný vykazuje nezávislost na svém větném okolí – náleží podle něj do nauky o slově. Naproti tomu individuální pádové významy jsou zatíženy kontextovou podmíněností a jako takové by měly být nazírány

137

Ve smyslu např. Kořenský 1994. V této práci uvádím jako český ekvivalent termínu „Gesamtbedeutung“ překlad „obecný význam“, se kterým pracuje např. Sgall (1967, 34) Existují však i další možné ekvivalenty, jako např. Skaličkův (1950, 135) „význam celkový“ nebo „význam celostní“, kterého užívají Miko (1962) nebo Novák (1974a, 93). 139 K dispozici mi však nebyla originální verze jeho práce z TCLP 6, ale verze přetištěná v Selected Writings, II. Word and language. Mouton, Hague 1971, s. 23-71.

138

47

ze syntaktické perspektivy. Jednotlivé speciální významy jsou „kombinatorickými variantami celkového významu.“140 K tomuto aspektu se také převážně vztahuje Skaličkova kritika (1950, 146 aj.) Jakobsonova přístupu. Skalička má za to, že se Jakobson zaměřuje pouze na jedinou složku pádového významu, kterou Skalička pojmenovává jako „samostatné významy jednotlivých pádů“. Jakobsonova teorie obecného významu141 je odvozena především z relací uvnitř pádového systému, Jakobson (1971, 28) nepovažuje syntaktické funkce jednotlivých pádů za výchozí bod. 142 Podle autora (1971, 29) obecné významy dvou pádů tvoří relaci privativního protikladu – ta se zakládá jednak tím, že disponuje nějakým příznakem, jednak tím, že ho nesignalizuje. Oba členy opozice vykazují všechny relevantní rysy, člen příznakový má však oproti členu nepříznakovému jeden rys navíc. Pro pádový systém jsou nejdůležitější dvě binární opozice: první záleží v účasti (Bezug) předmětu na ději, druhá tkví v pozici významu daného jména v hierarchii významů v rámci věty. Jakobson (1971, 45) diferencuje bezpříznakový „Vollkasus“ (tj. pád centrální, tedy nominativ, genitiv a akuzativ) vzhledem k příznakovému „Randkasus“ (tj. pád okrajový, tedy dativ, lokál, instrumentál – slovním tvarům s uvedenými pádovými sématy náleží ve větě periferní pozice, na tvorbě celkového významu věty pouze participují). V protikladu se tedy vyskytuje akuzativ s dativem, genitiv s lokálem a nominativ s instrumentálem. Jakobson (1971, 65-66) zavádí ještě jiné dva protiklady – jednak delimituje lokál a genitiv jakožto „Umfangkasus“ (pád obsahový) vzhledem k pádům ostatním, jednak tzv. genitiv I a lokál I jako „Gestaltungkasus“ (pád formující) v relaci ke genitivu II, resp. lokálu II. Zásadní námitky proti konceptu obecného významu přednesl již J. Kuryłowicz (1949, s. 108 čes. překladu), jakožto „nesprávnou schematizaci“ ji zamítl také V. Skalička (1950, 136). Proti těmto námitkám vystupuje např. Uličný (2000, 13) s názorem, že „pádová forma neposkytuje argumenty ani pro předpoklad existence pádového invariantu, ani proti němu“ – „různé významy téhož pádu, stejně jako různé významy různých pádů, nejsou ničím jiným než různými relačními znaky“ (Uličný 2000, 15). K jeho pádové koncepci více v kap. 3.6.

140

Jakobson 1971, s. 35. Obecný význam je určitým uspořádáním jednotlivých významů daného pádu, nikoli však prostě jejich „jmenovatelem“ (Jakobson 1971, 35) – absenci jasných kritérií pro stanovení obecného významu kritizuje V. Skalička (1950, 135n.). 142 K tomuto aspektu se také převážně vztahuje Skaličkova kritika (1950, 146 aj.) Jakobsonova přístupu. Skalička má za to, že se Jakobson zaměřuje pouze na jedinou složku pádového významu, kterou Skalička pojmenovává jako „samostatné významy jednotlivých pádů“. 141

48

2.2

Jakobsonův odkaz v koncepci F. Mika František Miko (1962) svým pojednáním o gramatických kategoriích slovenských

substantiv explicitně navazuje na teorii obecného významu Romana Jakobsona, a to jak po stránce terminologické, tak po stránce metodologické, přičemž však dochází k částečně odlišným tvrzením. Rovněž Mikovým cílem je pokus o stanovení invariantního významu prostých pádů (v Mikově terminologii „celkový význam“): invariantní význam pádu se skládá z jeho významů dílčích. Ten z dílčích významů, který je většinou významu invariantnímu nejblíže, je pokládán za význam základní a z něj se pak ostatní individuální významy odvozují. Dílčí významy jednoho pádu (stejně jako obecné významy rozličných pádů) je možno třídit v rámci binárních opozic, ve kterých jeden člen disponuje vzhledem ke členu druhému určitým příznakovým rysem, čili do opozic privativních. Tyto protiklady jsou povětšinou několikastupňové – bazální význam jako význam počáteční nabírá další příznaky, další částečné významy jsou zpřesněním významu základního. Miko (1962, 89) však tvrdí, že pád substantiva značí účast děje na předmětu nebo jevu pojmenovaném substantivem, tedy ne účast předmětu na ději, jak danou situaci nazírá Jakobson. Nominativ vyjadřuje neúčast děje na skloňovaném jménu, zbylých pět slovenských pádů disponuje příznakem účasti. Akuzativem je realizována účast v obecném smyslu, genitivem, dativem a instrumentálem se realizuje účast nějakým způsobem limitovaná. Genitiv označuje účast jednoduše limitovanou bez jiných příznaků, dativ a instrumentál účast limitovanou fázově143 − udávají posloupnost při zásahu předmětu dějem. Při použití termínu intence, kterou však Miko (1962, 93) absolutně identifikuje se zacílením děje na patiens, čímž z intence odstraňuje agens, pokládá instrumentál za pád fázové účasti před hlavní intencí, dativ za pád účasti po oné intenci – směr průběhu intence je tudíž ovlivněn slovesem. I když Miko zakládá svůj přístup na teorii Jakobsonově, pokládáním pádu za prostředek k zobrazení umístění předmětu označeného pádovým tvarem vzhledem k ději (na sloveso) a k dalším předmětům (substantiva) vykazuje jeho přístup rysy koncepcí lokalistických.144

143

Mikův „fázový pád“ má některé společné rysy s Jakobsonovým „pádem okrajovým“ (Miko 1962, 92). Lokalistické teorie jsou teoretické konstrukty pádových významů založené na presupozici, že individuální realizace pádů je možno derivovat z jediného (základního) výskytu, kterým je manifestování lokálních relací (Novák 1974a, 93). Pády jsou v tomto přístupu nazírány jako odraz prostorových vztahů v jazyce. 144

49

2.3

Novákovo sémantické uchopení pádového popisu Stati Pavla Nováka (1974a, 1974b) uvádějí směr podobný postupům lokalistickým

nebo teorii obecného významu, které jsem nastínil výše. Novák (1974a, 91) zamítá syntaktické145 funkce pádů: v jeho deskripci rovněž pád objektu, tedy pád vyžadovaný rekcí slovesa, plní funkci sémantickou.146 Autor postuluje pět sémantických druhů pádových funkcí: pádová forma tak na jednu stranu zaujímá funkci prostředku signalizujícího „sounáležitost predikátů a jejich argumentů“ (funkce F1, která může být rovněž realizována slovosledem; Novák 1974a, 88n.), na druhou stranu symbolizuje „diferenciaci současně se vyskytujících různých argumentů téhož vícemístného predikátu“ (F2; Novák 1974a, 89). V pořadí třetí funkcí pádové formy je funkce „paradigmaticky diferenciační“ (F3): u identického slovesa si „v totožné (či velmi podobné) syntaktické pozici pády konkurují s významovým rozdílem“ (Novák 1974a, 89). Funkce čtvrtá (F4) popisuje skutečnost, že identické pádové formy se projevují u odlišných sloves – jednotlivé manifestace pádů vykazují u rozličných sloves podobnou funkci.147 Pátá funkce (F5) je vyhrazena pro genitiv: ten upozorňuje pouze na příslušnost substantiva k substantivu řídícímu, o typu této příslušnost však nic neříká. Za základní funkce pádové formy („funkčním minimem pádů“; Novák 1974a, 91) považuje funkci druhou a čtvrtou. Vymezení sémantických funkcí kategorie pádu představuje pro Nováka (1974b) jen částečný rezultát výzkumu sémantických pravidelností jak v rámci jednoho konkrétného jazyka, tak mezi strukturami více různých jazyků. K těmto účelům je adekvátní právě metoda derivování jistých funkcí z funkcí jiných, které jsou považovány za reprezentativní – tedy metoda lokalistická (Novák 1974b, 260).

2.4

Tzv. kognitivní pojetí pádové kategorie V případě pádového invariantu se jedná o představu, že všechna užití jednoho pádu

mají společný (invariantní) významový rys. Invariantní významový rys se tedy může vyskytovat v různých okolích, tyto výskyty mohou být chápány jako kombinatorické varianty příslušného invariantu. V oblasti aplikované lingvistiky provedli pokus využít teorie pádových invariantů ve výuce češtiny pro cizince např. Janda a Clancy ve skriptech The Case 145

Z hlediska větněčlenského. Zároveň však dodává, že zásadní problémy s koncepcí pádového systému plynou z toho, že pády jsou synsémantika, tudíž se při jejich deskripci kalkuluje s formálními i sémantickými příznaky jiných relevantních slovních tvarů (Novák 1974a, 92). 147 Formální klasifikaci jsou podle Nováka (1974a, 90) analogické jisté sémantické (obsahové, věcné) rozdíly. 146

50

Book for Czech (2006). Jako příklad jejich postupu a obtíží, které takový postup přináší, může sloužit jejich uchopení genitivu. Genitiv je v The Case Book for Czech rozparcelován do čtyř dále již nečlenitelných významů (viz níže). Autoři pracují s pojmoslovím pouze v jazyce anglickém – v přehledu jsou uvedeny výrazy v češtině, přičemž originální znění ponecháváme pro ilustraci v závorkách. 1) zdroj (source):

zdroj 1 – z, s zdroj 2 – s, zpod, zpoza zdroj 3 – od zdroj 4 – ústup (withdrawal)

2) cíl (goal):

cíl 1 – do cíl 2 – přiblížení (approach)

3) celek (whole):

celek 1 – vlastnictví a barva (possession and color) celek 2 – události, idiomy a řetězy (events, idioms and chains) celek 3 – aktivační slova a fráze celek 4 – množství (amounts) celek 5 – implikovaná množství (implied amounts)

4) odkaz (reference):

odkaz 1 – data a jiné body, na které odkazujeme (dates and other reference points odkaz 2 – nedostatek (lack)

Všechny čtyři dílčí významy genitivu spojuje podle autorů to, že genitiv zaměřuje naši pozornost nikoli na sebe, ale na něco jiného, tzn. že sám tvoří jakési pozadí: „When we say that something comes from a source, we generally aren’t as interested in the source as we are in the something that comes from it.“148 Taková definice genitivu podle mého názoru však k odlišení genitivu od ostatních pádů mnoho nepřispívá. Nerelevantnost lze prokázat na modelovém příkladu, který uvádějí autoři při deskripci genitivu. Ve větě Chlapec se pustil větve by podle výkladu v The Book for Czech užití genitivu zaměřilo naši pozornost ne na substantivum větev, ale „to something else“149. Při pokusech identifikovat opodstatněnost toho, proč pokládat substantivum chlapec jistým způsobem zdůrazněné oproti substantivu větev, je možné vyjít z teorie aktuálního členění větného, přičemž chlapec bude částí tematickou a zbytek věty částí rematickou. Není však jasné, jakou roli by v této situaci hrál

148 149

Clancy – Janda 2006, Genitiv, s. 2. Tamtéž.

51

právě genitiv. Je tedy zřejmé, že podobným způsobem stanovovat a zejména dokládat obecné významy pádů je teoreticky nedostatečně opodstatněné.

Teoretické stanovení invariantních pádových významů není obecně přijímáno, problémy s teoretickým uchopením této problematiky vedly některé autory k popření existence takových invariantních významů, popř. k jejich převedení do jiných rovin popisu jazyka (např. Uličný 2000).

3

Pád jako záležitost syntaxe

3.1

Skaličkovo pojetí pádu Skaličkova koncepce (1935) pojímá pád jakožto morfologické séma, které se

v morfému spojuje se sématy jinými (např. čísla, předložky). Relace pádového sématu vzhledem k vyjadřované skutečnosti není tak evidentní jako je tomu u sémat odlišných kategorií, význam pádu je komplexnější, sestávající z několika dílů. Skalička (1935, 21nn.; také 1950, 137nn.) postuluje jakožto fundamentální komponent pádového významu komponent syntaktický. V jazycích jako je např. angličtina, kde pád není limitován jen na funkci syntaktickou, musíme podle Skaličky150 uvažovat i jiné komponenty pádového významu, tedy tzv. samostatné významy dílčích pádů, s významy adverbiálními (pádový tvar funguje jako lokální, kauzální nebo temporální doplnění slovesného tvaru) a s tzv. komponentem lexikálním (pád určuje pouze příslušnost ke slovnímu tvaru, jehož rekce doplnění v určitém pádu vyžaduje; Skalička 1950). V rámci českého systému pádů se nominativ, akuzativ a dativ pokládají za pády primárně adverbální, genitiv za pád primárně adnominální. Pro lokál a instrumentál je příznačný komponent adverbiální. Vokativ se pak podle Skaličky nachází vně syntaktických relací.

3.2

Kategorie pádu v koncepci J. Kuryłowicze Diferenciací bazálního komponentu pádového významu, pádové funkce primární, od

pádových funkcí sekundárních Skalička sdílí Kuryłowiczův (1949) přístup k funkcím indoevropských pádů.

150

Skalička 1950, s. 141.

52

Rovněž Kuryłowicz deklaruje identický náhled na pády prosté i předložkové (předložka představující „hlavní podmorfém“ jediného morfému složeného z předložky a pádové koncovky – Kuryłowicz 1949, s. 98 čes. překladu). Kuryłowicz diferencuje primární a sekundární pádové funkce. Odlišení uvedených dvou druhů funkcí Kuryłowiczovi dopomohlo k ozřejmění relace mezi lexikální sémantikou a syntaktickými funkcemi daného slovního tvaru jisté slovnědruhové kategorie. Primární funkce jsou upevněny v systému jazyka, funkce sekundární vyvstávají následkem konkrétních kontextů ‒ syntaktických nebo sémantických. Za primární funkce pro tzv. pád gramatický („syntaktický“, např. akuzativ přímého objektu) je považována funkce syntaktická, za jeho sekundární funkci je pokládáno fungovat jakožto adverbiální doplnění. Při popisu tzv. pádu konkrétního („sémantického“) je situace opačná: primárně je pádem adverbiálním, sekundárně pak syntaktickým. Postup od funkce primární k sekundární je v případě gramatického pádu považován za adverbializaci, u pádu konkrétního za gramatikalizaci. V centru systému indoevropských pádů jsou nominativ, akuzativ a genitiv. Zbývající pády (dativ, lokál, instrumentál a ablativ) jsou považovány za konkrétní a na pádovém systému participují jen svou sekundární funkcí (jakožto varianty akuzativu přímého objektu), vytvářejí periferii systému, přechodné pásmo mezi substantivy a adverbii. Pro vokativ je příznačná jeho funkce apelativní, což ho ze systému ostatních ide. pádů vykazuje, neboť ty disponují funkcí reprezentativní.

3.3

Dvourovinná valenční syntax151

3.3.1 Obecně teorie DVS Tato koncepce, která diferencuje dvě úrovně stavby věty, byla postulována Danešem a kol. (1958). Na pojetí pádu v Danešově dvourovinovém syntaktickém popisu navázal J. Kořenský (1972), následně byla tato koncepce kategorie pádu rozšířena v tzv. akademické Mluvnici češtiny (především v Mluvnici češtiny 2 1986, 53n.). Z hlediska interdependence obou syntaktických úrovní je pád považován za formální prvek, kterým se manifestuje funkce substantiva ve struktuře věty. V rámci Mluvnice češtiny je však zdůrazněno především opačné směřování: totiž na funkce, kterými určité pádové tvary disponují na rovině větné sémantiky. Jak je uvedeno výše, diferencuje uvedený náhled dvě syntaktické úrovně – formálně gramatickou a sémantickou. Větná struktura je na jednotlivých úrovních uchopena pomocí gramatického větného vzorce (GVV) a větného vzorce sémantického (SVV). Také dané pojetí považuje za stavební kámen české věty na obou jejích úrovních sloveso. Formálně syntaktická 151

Dále jen DVS.

53

vlastnost slovesa navazovat na sebe jistý počet dalších slovních tvarů se nazývá valence slovesa, na rovině sémantické syntaxe se rozlišuje slovesná intence, což představuje vlastnost slovesa požadovat jistý počet lexikálních doplnění.

3.3.2 Pád v DVS Pád je v rámci dané koncepce nahlížen jako nejdůležitější gramatický prvek, jehož prostřednictvím se substantivum manifestuje v konkrétních konfiguracích struktury věty. Kořenský (1972, 14) podtrhuje, že pro pád pojímaný striktně jako relace (přesněji, jako „forma relace“; srov. také Uličného uchopení odkazující na tuto koncepci) je příznačný charakter „pasivnosti“/vztažnosti z pohledu substantiva. Tento příznak vztažnosti je styčným bodem pro všechny pády vyjma nominativu a vokativu. Pádový význam se manifestuje tzv. komplexní výrazovou strukturou pádu, na které participuje nejen deklinační morfém,152 popř. dále předložka, ale rovněž funkční postavení deklinovaného substantiva v rámci GVV (Mluvnice češtiny 2 1986, 53). V konkrétních umístěních GVV vystupuje substantivum ve své primární nebo sekundární funkci.153 Primární funkcí je pro substantiva funkce realizovat se jakožto objekt (především ve tvaru akuzativním nebo dativním) či jako subjekt (substantivum ve tvaru nominativu). Ve své sekundární funkci vystupuje substantivum jakožto adverbiale (zejména pády předložkové, také tvary instrumentálu). Jako specifické sekundární funkce jsou uvažovány funkce atributu inkongruentního (substantivum v genitivu) a funkce predikativu (v konstrukcích se slovesem být; především ve tvaru nominativu nebo instrumentálu). Ve velmi specifické pozici se nachází vokativ – figuruje mimo pádový systém, neparticipuje tedy na ustanovování základové větné struktury (Mluvnice češtiny 2 1986, 53nn.).

3.4

Pojetí kategorie pádu ve Funkčním generativním popisu češtiny154

3.4.1

Koncepce rovin jazykového systému Základní premisou teorie FGP je členění systému jazyka do několika rovin155 –

jejich množství se během vývoje FGP modifikuje, konkrétněji redukuje. Sgall (1967) uvažuje pět jazykovými úrovní (viz také kap. 5.1.4 I. oddílu) – pojímáno od roviny „nejnižší“ směrem 152

Který vedle pádového sématu vyjadřuje i sémata jiná; je považován za jádro této struktury. Brány v potaz jsou rovněž funkce terciární: např. elidováním slovesa z věty Cesta vedla lesem vstoupí tvar lesem do funkce atributivní, což je jeho terciární funkcí (Mluvnice češtiny 2 1986, 19). 154 Dále jen FGP. 155 Viz kap. 5.1.4 v části I. 153

54

k „nejvyšší“ jsou to rovina fonetická, morfonologická, morfologická, rovina povrchové větné stavby (rovina větněčlenská) a rovina tektogramatická (rovina hloubkové/sémantické větné stavby; dále pouze TG rovina). Rovinu povrchové a hloubkové syntaxe diferencuje Sgall (1967, 53nn.) na podkladě požadované odlišnosti kontextů. Postupem času však došel FGP k tomu, že rovinu formální syntaxe lze z popisu eliminovat (srov. Bémová – Panevová – Sgall 1989, 132nn.).

3.4.2 Pád v pojetí FGP Uchopení kategorie pádu v rámci teorie FGP výraznou měrou následuje koncepci Skaličkovu a Kurylowiczovu. Prosté i předložkové pády jsou v popisu FGP nahlíženy jakožto jednotky roviny morfologické: pád prostý jako séma, které se v deklinačním morfému spojuje se sématy dalšími (např. čísla), pád předložkový jako formém, neboli spojení sématu předložkového se sématem pádovým. Prostřednictvím pádu jsou zastoupeny jednotky vyšších jazykových plánů – roviny povrchové syntaxe i roviny tektogramatické.156 Panevová (1980, 97) pracuje s teorií primárních a sekundárních funkcí také v oblasti formy: primární formy se vyskytují bez závislosti na kontextu, naproti tomu formy sekundární jsou kontextuálně determinovány. Manifestace funkce tudíž záleží buď v primární, nebo v sekundární formě, forma může naplňovat primární nebo sekundární funkci. Axiomaticky je možno v rámci teorie FGP nahlížet to, že funkci valenčních doplnění slovesa vykazují primárně pády prosté (prototypickou realizací agens je nominativ, adresátu dativ a patientu akuzativ157); pády předložkové z hlediska funkcí obstarávají doplnění nevalenční. Relaci prostředků primárních a sekundárních je relevantní uvést pouze z pohledu relace funkce a formy na dvou sousedních jazykových plánech. Je tak možno adekvátně uchopit i relace determinované tím, že např. z hlediska přivlastňování je syntaktická derivace jména na přivlastňovací adjektivum realizována na bázi kontextových podmínek, jež jsou v gramatikách detailně vyloženy. Jedná se o životné jméno v singulárovém tvaru, které není ničím rozvité. V ostatních případech pak tato role připadá genitivu substantiva (tedy genitivu adnominálnímu). Pro vyjádření tohoto významu je tedy posesivní adjektivum prostředkem sekundárním, primární realizací zůstává na morfematické rovině morfém genitivu.

156 157

Srov. např. Sgall 1967, 50. Bémová – Panevová ‒ Sgall 1989, 134.

55

3.5

Kategorie pádu v pojetí H. Běličové Za práci pokoušející se postulovat invariantní význam pádů je možno pokládat

koncepci H. Běličové (1982). Autorka se zabývá srovnáváním pádového systému českého a ruského jazyka. Identicky s teorií FGP i s přístupy analyzovanými dále rovněž Běličová operuje se dvěma rovinami stavby věty. Úlohu uspořádávacího centra sémantické struktury věty plní sloveso, jehož lexikální sémantika determinuje volbu dalších složek struktury i jejich úlohu v rámci této struktury (tedy valenční/intenční potenciál slovesa). Stavebním kamenem jejího výzkumu je rozbor doplnění slovesa, která mají na rovině formální syntaxe funkci objektovou. Běličová soudí, že každý pád disponuje vlastní sémantikou. Vlastní pádový význam je často identický s významem pozice, která byla doplnění realizovanému pádovým tvarem determinována predikátem. Sémantika konkrétních pádů je nejzřetelnější ve strukturách, ve kterých mají sémanticky odlišná doplnění identického slovesného tvaru substantiva realizována různými pády.158 Sémantika pádu zjištěná v rozmanitých konfiguracích s jinými pády je nahlížena jakožto příslušný významový invariant. Autorka většinou manipuluje s významem „základním“, z charakteristik přisuzovaných danému významu je však evidentní,159 že jde o význam obecný, invariantní ve smyslu Jakobsonově. Běličová (1982, 80nn.) postuluje čtyři distinktivní rysy, z nichž se invariantní významy bezpředložkových pádů skládají: intenčnost,160 neaktivní participace na určitém ději (srov. jako první uvedený protiklad v práci Jakobsonově), oblast účinku působnosti děje nebo stavu (srov. Mikovu revizi Jakobsonova protikladu: objekt zasažen dějem), neúplnost kontaktu s dějem. Je možno zaregistrovat určitou similaritu tohoto příznaku s Jakobsonovou opozicí Vollkasus – Randkasus či s fázovým pádem v pojetí Mikově. V uchopení H. Běličové je však tento příznak identifikován pouze u genitivního invariantu. K lokalistickému pojetí se Běličová (1982, 123nn.) uchyluje při postulování invariantních významů předložkových pádů. Ty není možno identifikovat s významy pádů bezpředložkových, i přesto, že z nich tyto v podstatě vzešly – výrazně na nich participuje lexikální sémantika předložky. Význam pádů předložkových ve funkci objektu slovesa je (vyjma lokálu) popisován jakožto determinovaný adverbiálními funkcemi daných pádů,

158

Běličová (1982, 39nn.) pojednává o pozici maximální diferenciace: jedná se o pozici, ve které se vyskytují jakožto kontrastní alespoň dva pádové tvary, ať už se jedná o komplementární distribuci, nebo o souvýskyt. Uvedený termín je přitom přejat z koncepce Jakobsonovy (1971, 42). 159 Např. Běličová 1982, s. 39 a 78. 160 Přítomnost či nepřítomnost uvedeného příznaku vymezuje substantivum jakožto aktant, na který je nebo není vázán určitý děj jako na své východisko nebo cíl (Běličová 1982, 80).

56

zejména sémantikou prostorového umístění děje. Za konstitutivní příznaky jsou pro invariantní významy daných předložkových pádů vymezeny příznaky „cíl děje“ a „východisko děje“. Ke zpřesnění invariantního významu cíle dochází v doplnění zasaženém dějem nebo v určení rezultátu děje, jakožto kontextové varianty výchozího významu jsou registrovány určení původu (materiálu) či nástroje. Podobné významové rysy – výchozí bod predikačního příznaku děje, směr predikačního příznaku, spoluúčast na vyjádření predikačního příznaku a časoprostorové ohraničení validity predikačního příznaku – jsou rovněž brány jako základ pro kategorizování funkcí aktantů ve významové struktuře věty. Každý ze čtyř uvedených příznaků je dále členěn, tudíž se dobíráme čtyř- až pětiúrovňové struktury s binárním dělením.161 Inventarizaci aktantů podle umístění jimi označovaných denotátů s ohledem na děj realizovaný slovesným tvarem sestrojil pro češtinu O. Uličný, s jehož pojetím se koncepce H. Běličové v mnohém shoduje.

3.6

Pádový systém češtiny v pojetí O. Uličného Jako poslední z pádových koncepcí, v nichž je možno zjistit stopy lokalistického

pojetí, podrobím analýze Uličného (1973; 2000) teorii.162 Autor se zaobírá zejména systémem českých prostých pádů, vokativ nevyjímaje. Na podkladě zjištěných výsledků se poté pokouší určit možnosti interpretace pádů předložkových (Uličný 2000, 137nn.). Rovněž O. Uličný diferencuje dvě úrovně stavby věty, tedy rovinu významové stavby věty a rovinu formálně syntaktickou. Centrem struktury věty na významové rovině je tzv. sententém,163 jehož význam požaduje určitý počet doplnění jistého druhu. Uvedená vlastnost sententému se popisuje jako tzv. sententémová intence. Uličný diferencuje jak doplnění intenční od doplnění neintenčních, tak doplnění sémanticky obligatorní od doplnění fakultativních – intenčnost a neintenčnost doplnění je pojímána odděleně při doplněních obligatorních a při fakultativních. Významově obligatorní doplnění je ve struktuře věty sémantické (sekundárně pak ve formální struktuře) vyžadované obligatorně, pokud má být věta pokládána za gramaticky přijatelnou a smysluplnou. Fakultativní doplnění je v obou úrovních větné stavby pokládáno za zbytné (Uličný 2000, 23). Doplnění obligatorní jsou pokládána za intenční. Doplnění

161

Běličová 1982, 135nn. Uličný (2000, 147, pozn. 18) se však sám proti lokalistické „nálepce“ ohrazuje. Ke vztahu jeho teorie k lokalistickému pojetí srov. Uličný 2000, s. 56. 163 Sententém je funkcí tzv. sententu, jednotky roviny formální syntaxe, na rovině významové. Dvojice sententém – sentent je analogická s Danešovou dvojicí predikát – predikátor, Uličného termíny jsou však širší. 162

57

fakultativní jsou nahlížena buď jako intenční, nebo neintenční: fakultativní doplnění je pokládáno za intenční v tom případě, disponuje-li alespoň jedna lexikální třída z jeho lexikálně-morfologických manifestací nejméně jedním sémantickým příznakem společným s lexikální sémantikou sententému (Uličný 2000, 44), zbývající fakultativní doplnění jsou považována za neintenční. Uličného diferenciace doplnění intenčních od neintenčních má základ v komparaci významu sententému s významem příslušného doplnění (srov. Uličný 2000, 45) – intence záleží zejména v lexikální sémantice sententému. Ke zjištění funkcí pádů na rovině významové164 je zásadní počet, typ i pořadí sententémových doplnění. Pořadí doplnění je považováno za relaci, která lineárně ustavuje prostorové i neprostorové denotativní relace předmětné, pro které je ve většině jazyků k dispozici substantivum (Uličný 1973, 349). Doplnění je možné seřadit na základě různých principů, za základní je považován směr sententémové intence, se kterým ve své koncepci pracuje už F. Miko (1962). Uličný (2000,

77n.)

delimituje devět

tzv.

uspořádávacích

substantémových/

/sémantémových principů. Podle autora (2000, 52) není možno předkládanou relaci uspořádanosti doplnění identifikovat ani se slovosledem povrchovým, ani s fundamentálním uspořádáním doplnění na rovině významové. Pádová sémata jakožto relátory realizují vztah pořadí mezi doplněními – za bazální se přitom pokládají tři relace: relace typu Z (tj. figurovat na počátku struktury sententémových doplnění na významové rovině stavby věty), relace typu M (figurovat uprostřed příslušné struktury) a typu K (figurovat na konci příslušné struktury). Jedno místo v sententémové struktuře lze obsadit současně více doplněními. Pozice doplnění ve významové větné struktuře je primárně determinována jeho lexikální sémantikou (Uličný 2000, 56). Dané relátory jsou univerzálně platné, u skupin sloves charakterizovaných různými sémantickými rysy se realizují různými způsoby. Např. u sloves pohybu (v rámci tzv. uspořádávacího principu lokalizačního) nabývají relátory začátek, střed a konec významů „co je první (Z)“, „co je poslední (K)“ a „co je mezi Z a K“. u jiné skupiny sloves, např. u sloves akčních, která vykazují sémantický rys kauzativity (uspořádávací substantémový princip agentivní), je sled relátorů založen na míře aktivní účasti na ději. Pojem začátek tak vykazuje nejvyšší podíl účasti na ději, pojem konec nejnižší podíl aktivní účasti a pojem střed je co do míry aktivity viděn mezi začátkem a koncem.

164

Uličný (2000, 18n.) nediferencuje důrazně syntaktickou a sémantickou funkcí pádů.

58

Uličný165 tvrdí, že koncepce pádového invariantu úzce souvisí se systémovým pojetím pádu. Mnozí autoři podle Uličného na detailnější klasifikaci pádu rezignují a snaží se spíše vysledovat sémantický princip unifikující rozdílné syntaktické realizace identického pádového morfému, tedy o identifikaci invariantního významu pádové formy, kam patří zejména studie Hjelmsleva (1935) a Jakobsona (1936, 1958). Podle Uličného se „pádové kategorie do značné míry liší od ostatních morfologických kategorií jako rod, číslo nebo slovesná osoba, a to svou primární interní, větně relátorovou povahou.“166 Jazykový vývoj podle něj zřejmě pozměnil morfologický význam pádových morfémů takovým způsobem, aby stále vyšší měrou korespondovaly s větnými relacemi mezisémantémovými. Pádová forma tak podle Uličného neposkytuje ani argumenty pro předpoklad existence pádového invariantu, ani proti němu, protože je pádový morfém zčásti určitelný bez příslušného kontextu, zčásti pouze v jeho rámci.

3.7

Kategorie pádu v modifikované valenční teorii P. Karlíka Na dvourovinné deskripci stavby věty postulované Danešem a kol. staví svou teorii

rovněž P. Karlík (2000), jenž se „modifikovanou valenční teorií“ pokouší určit nový směr, kterým by se valenční teorie mohla ubírat. Karlík (2000, 171n.) podtrhuje, že valenční teorii je možno pokládat jen za jeden z modulů gramatiky, další moduly, které by taková gramatika měla subsumovat, však zatím nespecifikuje. Karlík diferencuje valenci sémantickou a syntaktickou,167 rovněž diferencuje jak syntaktickou valenční strukturu makrovalence a mikrovalence, tak syntaktickou valenci interní a externí. Nositel valence (substantivum, adjektivum, adverbium nebo sloveso) determinuje jednak počet doplnění a jejich příslušnou gramatickou realizaci, jednak obligatornost/fakultativnost168 jejich vyjádření. Za makrovalenční jsou pokládána doplnění, která jsou manifestována ve valenčních syntaktických pozicích, doplnění mikrovalenční se pak vyjadřují pomocí morfému. Doplnění zaujímající interní valenční pozici jsou volena v závislosti na lexikální sémantice slovesa,169 jsou vyjádřena rozličnými pádovými tvary 165

Uličný 2000, s. 12. Uličný 2000, s. 13. 167 Uchopení sémantické valence vykazuje similaritu s pojetím valence ve FGP. Terminologicky koresponduje Karlíkova sémantická valence s intencí v koncepci Danešově, Danešova valence je v Karlíkově teorii valencí syntaktickou. 168 Karlík nediferencuje doplnění potenciální a fakultativní (oproti koncepci Danešově): jako opozitní k pojmu „obligatornost“ uvádí ve svém pojetí dvojici „potenciálnost/fakultativnost“. 169 Lexikální sémantiku slovesa považuje za významnou složku slovesné (sententémové) intence rovněž Uličný (2000). 166

59

i dalšími slovními druhy než jmény, jejich podoba se však ve vztahu k slovesnému tvaru nemění. Za pozici externí valence je v tomto pojetí považována pozice subjektová: slovesný morfém požaduje doplnění korespondující se sémémem osoby, externí pozice se realizuje pouze nominativem. V rámci systému pádů existuje bazální diferenciace pádů strukturních a nestrukturních. Morfologická realizace pádu strukturního závisí na gramatickém okolí: ve spojitosti s modifikacemi okolí se vyjádření daného pádu různí. Za strukturní pád je pokládán nominativ a akuzativ. Pád nestrukturní je naproti tomu gramatickým vyjádřením syntaktického okolí neovlivněn. Nestrukturní pády se následně diferencují jako lexikální (ideosynkratické) a sémantické. Lexikální pád je determinován sémantikou slovesného tvaru, přičemž pokud je pádem předložkovým, nachází se zde vždy prepozice původní, která však pozbývá svého lexikálního významu. Pád sémantický je oproti tomu determinován lexikální sémantikou substantiva, které v daném pádovém tvaru účinkuje. V případě předložkového sémantického pádu účinkují rovněž předložky nepůvodní. Pád je autorem v těchto případech považován za determinovaný rekcí předložky. Pokud sloveso v Karlíkově170 uchopení disponuje jedním pravovalenčním doplněním a pokud není významový důvod pro obsazení této pozice pádem jiným, je dané doplnění realizováno akuzativem. Další pravovalenční doplnění pak disponuje realizací dativní. Zbývající pády (tudíž vyjma dativu, akuzativu a nominativu) jsou uvažovány jako pády lexikální.

170

Karlík 2000, s. 180.

60

Závěr Pokud Trnka odmítá Hjelmslevovu koncepci fonému s tím, že pojetí glosematické není funkční, je třeba dodat, že se nedá považovat za funkční pouze z pohledu učení pražského strukturalismu. Jistá záměrnost, účelnost přítomná v koncepci pražských strukturalistů, manifestovaná souborně a reprezentativně v „Tezích“ z roku 1929, se v Hjelmslevově koncepci neobjevuje a co je důležité – ani se tam objevit nemá. Hjelmslev je totiž oproti pražským strukturalistům, dbajícím na funkčnost jazykových jednotek v konkrétních projevech, konstruktérem formálně-logického aparátu, uvažující pojem „funkce“ pouze jako relaci mezi třídou a jejím komponentem bez vazeb k jakýmkoliv mimojazykovým skutečnostem. Jeho pojetí invariantu je tudíž z hlediska inventarizace veličin dané jazykové úrovně pomocí komutační zkoušky možno považovat za nejvýhodnější. Je evidentní, že stanovení invariantů a jejich variant probíhá nejsnáze na nejnižším plánu jazyka, tedy ve fonologii a i přes jisté výhrady, např. z hlediska frazémů, je dost dobře možné pracovat s principem invariantu i na úrovni morfologie. Rovněž stanovení invariantů pro psanou podobu jazyka se, zvláště pro jazyky založené z velké části na fonologickém principu pravopisu, nesetkává se závažnějšími problémy. Jako nejobtížnější se již předem jevila možnost stanovení invariantů pro úroveň syntaxe. Vybral jsem si několik v české lingvistice etablovaných konceptů a došel jsem k závěru, že zde lze identifikovat několik možností, jak na takové snahy pohlížet. Tak lze ve Svobodově principu tranzitu nebo v koncepci aktuálního členění spojené se slovosledem, resp. se systémovým uspořádáním identifikovat univerzálie formálního, resp. substantivního charakteru tak, jak je popisuje Čermák (2007), které lze v kombinované formě rovněž identifikovat v „chomskyánském“ odkazu Keenana a Stablera (2003). Tyto koncepty však jen těžko lze spojovat s Hjelmslevovou ideou invariantu podpořeného komutační zkouškou. Co se týká Danešova konceptu větných vzorců, kde jako distinktivní rysy fungují syntakticky podmíněné morfologické kategorie, je možné nazírat jako invariant určitý větný člen v jisté pozici v daném vzorci, což však nutně odvádí od původní myšlenky Hjelmslevovy, a to operovat s variantami invariantů v rámci jedné roviny. V případě větných vzorců se totiž dostáváme ke dvourovinnému uvažování – a to k relaci mezi rovinou formální (povrchové) syntaxe a rovinou sémantické (hloubkové) syntaxe, stejně jako při uvažování třídy určitých predikátů jakožto invariantů a predikátorů jako příslušných variant.

61

Tato skutečnost se pak nutně přenáší i na kategorii pádu do koncepcí, které uvažují pád jako záležitost syntaxe, resp. syntakticky podmíněnou morfologickou kategorii. Tyto koncepce, které se soustředí na aktuálně-referenční významy, se stanovením invariantu nekorespondují z hlediska své metodologie, pouze v koncepcích uvažujících pád jako záležitost slova je možné se o stanovení pádového invariantu pokusit. Tyto obecné (základní, invariantní) významy však korespondují s náhledy vznikově-vývojovými, které poukazují na původní referenční významy, které se však postupem času gramatikalizovaly, a z hlediska aktuální reference již nedisponují svou původní výpovědní hodnotou. Je evidentní, že postulování obecného významu pádů – jakožto invariantního (společného) významu všech realizací jistého pádu, z něhož je možno konkrétní významy pádových forem derivovat – je a priori spojeno s jistou mírou simplifikace. Uvažovány jsou totiž zejména vzájemné relace mezi pády, sémantika pádu je vyvozena z několika charakteristických funkcí příslušného pádu, jeho aplikace na konkrétní pádová vyjádření by s největší pravděpodobností bylo nutno zpřesnit. Většinu kritických reakcí, uvedených na konci kapitoly o pojetí Jakobsonově a v určitých momentech (např. Skalička 1950, 136, nebo Sgall 1967, 34) namířených také proti uchopením lokalistickým, je určitě možno vztáhnout i k pojetí pádového systému F. Mika nebo kognitivnímu pojetí Clancyho a Jandy.171 Uličný a Běličová přispěli do debaty o pádovém invariantu výraznější měrou než ostatní zde uvedení autoři uvažující pád jakožto záležitost syntaxe, přičemž u obou dochází ke kombinování přístupů lokalistických s přístupy pracujícími s dvěma rovinami větné stavby, v pojetí Běličové lze navíc identifikovat výraznou stopu koncepce Jakobsonovy. Možná právě tato okolnost je signifikantní pro další vývody – zatímco Uličný, ač se mu podařilo jistým způsobem kategorizovat aktantová doplnění s ohledem na jejich polohu a děj vyjádřený slovesem, nevidí důvod se pádovým invariantem zabývat s tím, že nenalézáme argumenty ani pro jeho existenci, ani proti ní, Běličová, docházející podobnými postupy ke stanovení základních významů pádů často v souladu s pozicí určenou predikátem, pokládá svou kombinaci několika konceptů za jistou typologii pádového invariantu. Co se týká Karlíkovy modifikované valenční teorie, ta zřejmě s ničím jako pádový invariant pracovat nemůže, veškeré relace jsou totiž dány aktuálními výskyty v příslušných gramatických okolích. V jistých momentech je patrné, že jen samotná myšlenka invariantu naráží na zásadní problémy. Je možno konstatovat, že princip invariantu je ze své ontologické podstaty metodologicky vázán na jisté předpoklady, jako je zejména z hlediska sémiotického

171

Viz i v Janečka 2010, kap. 2.11.

62

bilaterální pojetí jazykového znaku, neboli jednota označujícího a označovaného přítomná výhradně současně, např. ve smyslu de Saussure (1989). Oproti tomu unilaterální pojetí jazykového znaku, zde pracovně zastoupené např. Peircem (in Palek 1997), které bylo ustaveno jako teorie o produkování významu, zamítá ideu trvalé relace mezi označujícím a označovaným. Jeho složitě organizované triadické relace tak mají potenciální schopnost produkovat nekonečně mnoho znakem způsobených referencí.

Anotace Příjmení a jméno: Janečka Martin Fakulta a katedra: Filozofická fakulta, katedra obecné lingvistiky Název práce: Princip invariantu v jazyce se zřetelem ke kategorii pádu Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc. Počet znaků: 130 409 Počet titulů užité literatury: 55 Klíčová slova: invariant – varianta – pád – pádový invariant – dvourovinná valenční syntax ‒ obecný význam – lokalismus – foném – alofon – morfém – alomorf

V této magisterské diplomové práci jsem se zabýval principem invariantu a variant v jazyce obecně v části první, resp. specificky v rámci kategorie pádu v části druhé. Nejprve jsem vymezil pojem invariantu prizmatem několika metodologických přístupů a shledal jsem jako nejadekvátnější z hlediska inventarizace jednotek daných jazykových plánů pracovat s pojetím Hjelmslevovým. Poté jsem přistoupil k vymezení invariantu a jeho variant postupně v plánu fonologickém, morfologickém a syntaktickém, nastínil jsem rovněž pojímání situace pro psanou podobu jazyka. Po delimitaci pádu jakožto gramatické kategorie jsem nastínil pojetí invariantu odděleně v koncepcích, které pád považují za záležitost morfologie/slova a za záležitost syntaxe a pokusil se stanovit, do jaké míry je relevantní se v daných pojetích konceptem invariantu zabývat.

63

Literatura de BEAUGRANDE, R. (1996): Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Slovo a slovesnost 57, 1996, s. 1–29. BĚLIČOVÁ, H. (1982): Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha, Academia. BÉMOVÁ, A. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P. (1989): Znovu k významu prostých a předložkových pádů. Slovo a slovesnost, 50, 128–136. ČECHOVÁ, M. a kol. (1996): Čeština – řeč a jazyk. Praha, ISV. ČERMÁK, F. (2007): Jazyk a jazykověda. Praha, Karolinum. DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Praha, Academia. DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. (1987): Větné vzorce v češtině. Druhé vydání. Praha, Academia. DOKULIL, M. – DANEŠ, F. (1958): K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha, ČSAV, s. 231–246. DOKULIL, M. (1958): K otázce morfologických protikladů. Slovo a slovesnost, 19, s. 81–103. DOKULIL, M. (1967): K pojetí morfologické kategorie. Jazykovedný časopis, 18, s. 13–36. Encyklopedický slovník češtiny (2002). Praha, NLN. ERHART, A. (1990): Základy jazykovědy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství (2. vyd.) GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc, Votobia. GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha, SPN. HARRIS, Z. L. (1960): Structural linguistics. Chicago, The University of Chicago Press. HJELMSLEV, L. (1971): Jazyk. Praha: Academia, z dánštiny přel. Dokulil, M. HJELMSLEV, L. (1972): O základech teorie jazyka. Praha, Academia, z dánštiny přel. Čermák, F. JAKOBSON, R. (1936): Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. TCLP 6, s. 240-288. Reprinted in: Selected Writings, II. Word and language. Hague, Mouton. JANDA, L. A. – CLANCY, S. J. (2006): The Case Book for Czech. Bloomington, Slavica. Dostupné z: http://languages.uchicago.edu/casebooks/czech JANEČKA, M. (2010): Syntax a sémantika genitivu adnominálního v současné češtině. Obhájená magisterská diplomová práce na FF UP Olomouc. KARCEVSKIJ, S. (1929): Du dualisme asymétrique du signe linguistique. TCLP 1, s. 88-93. Český překlad in: Principy strukturní syntaxe I. Praha, Univerzita Karlova, s. 26-30. KARLÍK, P. (2000): Hypotéza modifikované valenční teorie. Slovo a slovesnost, 61, s. 170– 189.

64

KOPEČNÝ, F. (1958): Základy české skladby. Praha, SPN. KOŘENSKÝ, J. (1970): Struktura funkčních vztahů kategorií substantiva, zejména se zřetelem k pádu. Slovo a slovesnost, 31, s. 97-104. KOŘENSKÝ, J. (1972): Komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva v češtině. Praha, Academia. KOŘENSKÝ, J. (1984): Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha, Academia. KOŘENSKÝ, J. (1994): Morfologické kategorie a procesuálně-komunikační přístup k řeči a jazyku, SaS, 55, s. 81-89. KOŘENSKÝ, J. (1996): Pád pádu aneb kam s pádem v komunikativně orientované gramatice. SaS 57, č. 3, s. 212-217. KRAUS, J. a kol. (2007): Nový akademický slovník cizích slov. Praha, Academia. KURYŁOWICZ, J. (1949). Le problème du classement des cas. Biuletyn polskiego Towarzystwa Językoznawczego, 9, s. 20–43. Český překlad in: Principy strukturní syntaxe I. Praha, Univerzita Karlova, s. 95–111. LEŠKA, O. (1972): Gramatické invarianty a lexikální význam. Jazykovědný časopis, 23, s. 122-126. MIKO, F. (1962): Rod, číslo a pád podstatných mien. Bratislava, SAV. MIKULOVÁ, E. a kol. (2005): Anotace na tektogramatické rovině pražského závislostního korpusu. Universitas Carolina Pragensis, Praha. Mluvnice češtiny 2 (1986): Praha, Academia. Mluvnice češtiny 3 (1987): Praha, Academia. NOVÁK, P. (1959): K otázce obecného významu gramatických jednotek. Slovo a slovesnost, 20, s. 81–88. NOVÁK, P. (1974a): K věcné platnosti pádů, jejich tzv. celostnímu (obecnému) významu a lokalismu. Slovo a slovesnost, 35, s. 88–95. NOVÁK, P. (1974b): K lokalistickému pojetí významu pádů. Slovo a slovesnost, 35, 256– 260. PALEK, B. (1997): Sémiotika. Praha, Karolinum. PALKOVÁ, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny s obecným úvodem do problematiky oboru. Praha, Karolinum. PANEVOVÁ, J. (1980): Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha, Academia. Příruční mluvnice češtiny (2000). Druhé vydání. Praha, NLN. SAUSSURE, F. de (1989): Kurs obecné lingvistiky. Praha, Odeon, přel. Čermák, F. SGALL, P. (1967): Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha, Academia. 65

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E. (1980): Aktuální členění věty v češtině. Praha, Academia. SGALL, P. ‒ ZIMA, M. (1986): Explicite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung. Praha, MFF UK. SIERTSEMA, B. (1965): A Study of Glossematics. Hague, Martinus Nijhoff. SKALIČKA, V. (1935): Zur ungarischen Grammatik. Praha, FF UK. SKALIČKA, V. (1950): Poznámky k theorii pádů. Slovo a slovesnost, 12, s. 134–152. SOLNCEV, V. M. (1981): Systém a struktura v jazyce. Praha, Academia, přel. Palek, B., Palková, Z. SVOBODA, A. (1989): Kapitoly z funkční syntaxe. Praha, SPN. TĚŠITELOVÁ, M. (1966): O morfologické homonymii v češtině. Praha, Academia. TRUBECKOJ, N. S. (1939): Grundzüge der Phonologie. Praha, Jednota československých matematiků a fysiků. ULIČNÝ, O. (1973): K pádovému systému v češtině. Slavia, 52, s. 347–361. ULIČNÝ, O. (2000): Instrumentál v struktuře české věty. Druhé vydání. Praha, Karolinum. ZIKÁNOVÁ, Š. (2006): What do the data in Prague Dependency Treebank say about systemic ordering in Czech? The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 86, s. 3946.

66