UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA. Katedra historie

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra historie

Bakalářská diplomová práce

OBRAZ AUSTRÁLIE V CESTOPISECH ČESKÝCH CESTOVATELŮ DO ROKU 1901

Adam Gebauer

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jana Burešová, CSc.

OLOMOUC 2016

Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, že já, Adam Gebauer, jsem tuto bakalářskou diplomovou práci s názvem Obraz Austrálie v cestopisech českých cestovatelů do roku 1901, vypracoval samostatně pod odborným vedením prof. PhDr. Jany Burešové, CSc, na základě pramenů a literatury, které jsou uvedeny v závěrečném seznamu.

V Olomouci 21. 3. 2016

Podpis:

2

OBSAH: 1.

ÚVOD ........................................................................................................................... 4

2.

AUSTRALSKÝ KONTINENT ............................................................................................. 8 2.1.

3.

2.1.1.

O příchodu prvních lidí a životu Aboriginců ..........................................................8

2.1.2.

První stopy Evropanů na australském kontinentu ................................................9

2.1.3.

Formování a upevňování „australského“ národa ...............................................11

2.1.4.

Zlato a zlatokopové jako charakteristika Austrálie ............................................12

2.1.5.

Přes vrchol ke krizi a federalizaci australské společnosti ...................................15

CESTOVATELSTVÍ ........................................................................................................ 18 3.1.

4.

HISTORIE AUSTRALSKÉHO KONTINENTU DO POČ. 20. STOLETÍ ..................................................8

ČEŠI JAKO CESTOVATELÉ DO POČ. 20. STOLETÍ....................................................................18

3.1.1.

Kdo je to vlastně cestovatel? ..............................................................................19

3.1.2.

Typy cestovatelů podle Vladimíra Rozhoně ........................................................20

ČEŠTÍ CESTOVATELÉ V AUSTRÁLII ............................................................................... 24 4.1.

ČEŠTÍ CESTOVATELÉ PO AUSTRÁLII DO ROKU 1901 .............................................................24

4.1.1.

Čeněk Paclt .........................................................................................................25

4.1.2.

Alois Topič ..........................................................................................................27

4.1.3.

Josef Polák ..........................................................................................................29

4.2. 4.2.1.

OBRAZ AUSTRÁLIE ZACHYCENÝ V CESTOPISECH ...................................................................32 Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii, Novém

Zélandě a jižní Africe.............................................................................................................32 4.2.2.

Australská dobrodružství Aloise Topiče ..............................................................35

4.2.3.

Zlato na Labutí řece ............................................................................................38

4.3.

REAKCE CESTOVATELŮ NA VYBRANÁ TÉMATA ZACHYCENÁ V CESTOPISECH ................................41

4.3.1.

Počasí pátého světadílu......................................................................................41

4.3.2.

Australská fauna, města a krajina .....................................................................42

4.3.3.

Čínské etnikum v Austrálii ..................................................................................46

4.3.4.

Vztah Aboriginců a Australanů...........................................................................47

5.

ZÁVĚR ........................................................................................................................ 49

6.

PRAMENY A LITERATURA ........................................................................................... 51 6.1.

PRAMENY ...................................................................................................................51

6.2.

LITERATURA ................................................................................................................51

3

1. Úvod Ač jsem původně chtěl svou práci uvést citátem, rychle jsem od toho upustil. Důvod byl prostý - žádný z citátů nedokázal spojit Čeňka Paclta, Josefa Poláka a Aloise Topiče a dát jim takový společný rys, jaký bych si představoval. Mohla za to především individualita cestovatelů a osobitý přístup k životnímu údělu. Je dobré zmínit, že název mé práce: Obraz Austrálie v cestopisech českých cestovatelů do roku 1901, není původní. V počátcích jsem pracoval na tématu: „Obraz Austrálie očima českých cestovatelů,“ avšak po hlubším proniknutí do vytyčeného problému jsem byl nucen sledované období pozměnit a zaobírat se pouze dobou do roku 1901. Tento rok jsem si určil jako konečný mezník ze tří důvodů. Zaprvé, do zvoleného roku všichni zmínění cestopisci završili své australské cesty.1 Druhý důvod pak vyvstal z australské historie. Pro australský národ se stalo 19. století klíčovým pro utváření národní identity, a jeden z posledních mezníků jejího vzniku se stal v roce 1901, kdy se australská území spojila do federace. Posledním důvodem pak bylo, že jsem chtěl, aby má práce zůstala rozsahově únosná a já z prostudované látky mohl vyvodit jasný závěr. První impuls k sepsání této práce vznikl po prostudování článku: Zdroje Informací o Austrálii v období první československé republiky,2 jenž sepsala vedoucí mé práce prof. PhDr. Jana Burešová, CSc. Skrze díla citovaná v článku jsem se postupně dostával k dalším materiálům, které značně rozšířily můj pohled na Austrálii a utvrdily mě v tom, že mé konání má smysl. Množství materiálu, kterým jsem se nakonec musel probrat, mě příjemně překvapilo. Postupně jsem procházel nejen jednotlivé životopisy cestovatelů, samotné cestopisy a jejich různá vydání, ale rovněž jsem sbíral informace o australských národních dějinách, kulturně-společenském vývoji či tamním politickém dění. O těchto informacích pojednávaly především překlady knih australských autorů.

Vyjma krátké tříměsíční cesty Aloise Topiče. BUREŠOVÁ, Jana: Zdroje Informací o Austrálii v období první Československé republiky. In: Historica olomucensia 44-2013, Sborník prací historických XXXII., Olomouc 2013, s. 132-155. 1 2

4

Měl jsem však i další směr bádání. V něm jsem se zaměřil na knihy informující o českých cestovatelích od středověku po současnost.3 Vyzdvihl bych zde především dvě knihy, a to: Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti Vladimíra Rozhoně,4 ze které jsem čerpal spoustu obecných názorů na cestovatelskou tradici v naší zemi, a dále pak dvousvazkové dílo Josefa Kunského – Čeští cestovatelé,5 které je dle mého názoru pro téma „cestování“ stěžejním. Dosvědčují to i jeho časté citace v dalších pracích na podobné téma. Ke kompozici práce: své poznatky jsem se snažil přehledně shrnout do tří hlavních pilířů, na kterých celá práce stojí. První z pilířů, a jediný přímo nesouvisející s cestováním, jsem nazval: Historie australského kontinentu do poč. 20. století. Celá tato část se zabývá několika vztyčnými body australské historie. Rozhodně se nejedná o detailní průřez její historií. Ač jsem sám původně nepřikládal historickému kontextu významnou váhu, vše se změnilo po přečtení dvou děl zabývajících se australskými dějinami. Jedná se o díla: Dějiny Austrálie – Geoffrey Blainey,6 a novější Dějiny Austrálie - Stuarta Macintyra.7 Teprve skrze historický kontext dávají nejasné události obsažené v cestopisech smysl. Je důležité si uvědomit, že cestovatelé sami historické události často nereflektovali přímo. Oproti nám měli velice omezený rozhled, zaměřovali se zpravidla na nejbližší okolí, a proto jsem byl schopen teprve po porovnání konkrétních událostí s historickým kontextem pochopit jejich počínání. Některé úseky života dobrodruhů zkrátka nebyly ovlivněny pouze charakterem, nýbrž australskou společností a dějinným vývojem. Jeden příklad za všechny – výprava Josefa Poláka k řece Gascoyne (ta mu přinesla bohaté botanické zkušenosti a určila směr jeho dalšího života) by se pravděpodobně neuskutečnila, kdyby právě v oné době nevrcholilo vysílání různých výzkumných expedic po Austrálii. Na druhou stranu je také podstatné doplnit, že i osobní zážitky zaznamenané v dílech cestopisců mohou zpětně australskou

Úplný seznam je uveden v příslušné kapitole této práce. ROZHOŇ, Vladimír: Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti. Praha, 2005. 5 KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé I. Praha, 1961. 6 BLAINEY, Geoffrey: Dějiny Austrálie. Praha, 1999. 7 MACINTYRE, Stuart: Dějiny Austrálie. Praha, 2013. 3 4

5

historii reflektovat. Máme tedy možnost nahlížet na velké dějiny Austrálie okem malého českého člověka. Už od samého začátku práce jsem užíval pojem cestovatel a cestopis. Problémem je, že ne všichni, které historie za cestovatele považuje, byli cestovateli v pravém slova smyslu. A podobné je to i u knih, které jsou běžně řazeny mezi cestopisy. Ač jsem ve většině příruček zabývajících se cestovateli našel všechny tři v úvodu zmíněné osobnosti zařazeny mezi cestovatele, sami se tak pravděpodobně necítili. Z toho důvodu jsem další „pilíř“ pojmenoval: Češi jako cestovatelé do poč. 20. století. Zde jsem se snažil slova „cestovatel“ a „cestopis“ uvést na pravou míru a zároveň vysvětlit rozdíl mezi jednotlivými skupinami Čechů cestujícími za hranice Rakouska-Uherska s přihlédnutím na jejich specifika. Z velké části právě díky tomuto rozdělení bylo snadnější pracovat s jednotlivými díly autorů a vzájemně je porovnat. Za myšlenkou zařadit tuto kapitolu do mé práce stála již jednou zmíněná kniha Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, která mimo třídění cestovatelů do skupin řeší dále i jejich přípravy na cesty, vztahy mezi českou cestovatelskou společností, finanční zajištění a další zajímavá témata. Hlavní pilíř práce jsem následně rozdělil na tři části. V první jsem svou pozornost zaměřil na životopisné medailónky jednotlivých autorů. Autoři jsou zde seřazeni dle data jejich první cesty na australský kontinent. Všechny medailonky mají obdobnou strukturu vystavěnou na kompilaci informací získaných z různých zdrojů – posloužila mi citovaná díla o cestovatelích, samotné cestopisy, či vzpomínky dalších osobností. Hlavním důvodem, proč zde životopisy uvádím, je zachycení odlišných sociálních poměrů cestovatelů, jejich rozdílné povahy, cíle a celkový přístup ke světu. Všechny tyto dispozice následně ovlivňovaly naše cestovatele ještě předtím, než se vydali do tajemné Austrálie a pak po celou dobu jejich putování. Rovněž zde nastiňuji jejich cestopisnou práci. Ve druhé části jsem se blíže zaměřil na rozbor konkrétního díla, reflektující pobyt cestopisců na australském kontinentu. Pracoval jsem s knihami: Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii,

6

Novém Zélandě a jižní Africe,8 Zlato na Labutí řece9 a Australská dobrodružství Aloise Topiče.10 Každá z knih tvoří jednu podkapitolu. Ve stručnosti jsem zde shrnul nejzásadnější okamžiky pobytu cestovatelů a vyplnil léta vynechaná v životopisných medailóncích. Soustředil jsem se zde pouze na podstatná fakta, a z toho důvodu jsem byl nucen opomenout například filosofické úvahy cestovatelů, detailnější popisy konkrétních situací a podobné informace. Část, která poslední pilíř uzavírá, byla vystavěna odlišným způsobem. Zvolil jsem si několik hlavních problémů, na které všichni cestopisci ve svém díle více či méně reagovali. Jedná se například o vztah k domorodcům, pohled na australskou krajinu a další. Skrze osobité reakce na tyto otázky jsem rekonstruoval vývoj daného problému v časovém horizontu očima českého člověka. Stále je však nutno mít na paměti, že výsledek této části není možno zobecňovat, jedná se pouze o úzký vzorek lidí v relativně velkém časovém rozpětí. Závěrem bych dodal, že primární metodologie užité v této práci jsou komparace a kompilace. Jak už jsem předznamenal, srovnávám jednotlivé knihy, které mi posloužily jako ověřené prameny, a událostí v nich zaznamenaných. Skrze ně hodnotím přístup cestopisců k Austrálii. Rovněž chci zaznamenat charakterové rozdíly a osobitý styl každého z trojice. Výstupem je souhrn informací o australské historii, snaha o přiblížení tématu „cestování“ čtenáři, vyzdvihnutí života a práce českých cestovatelů, jež Austrálii navštívili, a v neposlední řadě také informování čtenáře o dostupných dílech zabývajících se Austrálii.

PACLT, Čeněk: Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii, Novém Zélandě a jižní Africe. Praha, 1954 9 VANĚČEK, Arnošt: Zlato na Labutí řece. Praha, 1966. 10 JOHN, Jaromír: Australská dobrodružství Aloise Topiče. Praha, 1969. 8

7

2. Australský kontinent 2.1.

Historie australského kontinentu do poč. 20. století V této kapitole jsem se snažil o shrnutí obsáhlého množství informací

o historii Austrálie věcně a přehledně. Zaměřil jsem se primárně na historické mezníky. Z důvodu rozmanitosti tématu bohužel někdy opomíjím zajímavé informace objevené v některých dílech. Primárním cílem však bylo zachycení stěžejních bodů formujících australský národ s jeho specifiky, o věci ovlivňující australské obyvatelstvo a hlavně poté zprostředkovaně o události formující osudy Čeňka Paclta, Aloise Topiče a Josefa Poláka. 2.1.1. O příchodu prvních lidí a životu Aboriginců Díky výzkumu vědců soustředících se na počátky australského osidlování se většina dostupného materiálu shoduje v tom, že se první lidé do Austrálie dostali mezi 60 – 5 tisíci lety před naším letopočtem z jihovýchodní Asie.11 Jasným faktem zůstává, že tehdejší podoba kontinent byla nesrovnatelně odlišná. Namátkou zmíním měnící se hladinu moře, jež byla v některých obdobích výrazně níže než dnes.12 Dodal bych ještě, že pro svou unikátní polohu na kontinentu zde už od pradávna žila v relativní izolaci spousta unikátních druhů zvěře. Dodnes zde nacházíme jejich potomky, například ježuru či ptakopyska. Zmíněným původním obyvatelům byl přiřknut název Aboriginci.13 Toto etnikum žilo v desítkách kmenů a existovalo už od pradávna v symbióze s přírodou. Hlavní náplní jejich života se stal lov a sběračství. Kromě toho, že užívali jazyk s různými dialekty, měli vyvinutou formu náboženství, promítající se v četných rituálech a zděděných tradicích.14 Austrálie byla postupně čím dál více oddělována stoupajícím mořem. Z toho důvodu zůstala zakonzervována a nedotčena prvky prvních ekonomických a Neproběhla

zde

například

zemědělská

společenských revolucí.

revoluce,

technický

posun

BLAINEY, G.: c.d,. s. 12. Časové rozmezí se liší autor od autora. Blainey uvádí období mezi 50 tisíci a méně než 5 tisíci lety. 12 MACINTYRE, S.: c.d,. s. 11-12. Díky tomuto jevu se lidé snadněji dostávali na kontinent. 13 MACINTYRE, S.: c.d,. s. 10. Slovo pochází z latiny – Ab origines – „byli od počátku“. 14 MACINTYRE, S.: c.d,. s. 13. Zmiňuje se o Času snění a celkovému významu tradic pro Aborigince. Společně s Geofreyem se pak detailněji touto problematikou zabývají v prvních kapitolách svých knih. 11

8

ve zpracovávání kovů, vývoj řemesel a tak podobně.15 Právě absencí ekonomické a společenské vyspělosti a díky tvrdošíjnému lpění na tradici toto zaostalé obyvatelstvo nebylo následně schopno čelit britské kolonizační velmoci. Z původního obyvatelstva přežil do dnešní doby pouhý zlomek. Naštěstí nám zůstaly zachovány četné malby dokládající jejich kulturní vývoj a později, v 19. století, navíc pro aboriginskou kulturu začala vláda zřizovat muzea. Proto máme i dnes možnost aboriginské životy a zvyky relativně úspěšně rekonstruovat. Napomáhají tomu i záznamy zachycené v denících a cestopisech, jako jsou ty naše. 2.1.2. První stopy Evropanů na australském kontinentu První obyvatelé Evropy, jež spatřili Austrálii – až do 18. století známou jako Terra Australis Incognita, tedy velkou nepoznanou zemi na jihu - byli Portugalci. Ti se usadili na počátku 16. století na Timoru (dnes je ostrov řazen k Malým Sundám), avšak Austrálie je pro své chudé severní části a nebezpečné pobřeží nepřitahovala. Dalším národem, který možnost obsazení Austrálie nevyužil, byli Holanďané. Ti v průběhu 17. století zmapovali celé její západní a severní pobřeží,16 především díky Williemu Janszonovi a Abelu Tasmanovi, a pojmenovali je Nové Holandsko. Stále větší snaha po objasnění „záhady“ jménem Austrálie vedla konečně Evropany k tomu kolonizovat na první pohled nehostinnou zemi. Zásadní krok učinila koloniální velmoc Velká Británie. Británie objevila východní část země, která je svým podnebím oproti západu o poznání vlídnější. Prim v této věci hrál mořeplavec James Cook,17 který se roku 1770 vylodil na australském pobřeží a jménem Anglické koruny jej zabral jako Nový Jižní Wales. Místo, na kterém se akt odehrál, je známo jako Botany Bay – Botanická zátoka.

BLAINEY, G.: c.d., s. 25. Izolace však nebyla úplná, na severním pobřeží kontakt s okolím probíhal. Rovněž konstatuje, že revoluce byly obvykle šířeny válkami. 16 MACINTYRE, S.: c.d., s. 22. Zmiňuje se o Západní Austrálii jako o centru námořní archeologie. 17 AUGHTON, Peter: Endeavour: příběh první velkolepé námořní výpravy kapitána Cooka. Praha, 2006: Kniha obsahující více informací o smyslu výpravy a osobnosti cap. Cooka. 15

9

Zlom, určující další směřování kontinentu, souvisel s uzavřením míru ve Válce o nezávislost r. 1783.18 Následkem míru Británie ztratila rozsáhlá území, kam původně posílala trestance. Díky tomu měla Británie problém s ubytováním vězňů (vysoká kriminalita), což ji donutilo jednat. R. 1786 přišla s návrhem na vznik trestanecké kolonie v Austrálii.19 Kolonie pro trestance pak byla tím hlavním důvodem pro obsazení australského kontinentu. Nedá se přít o tom, že australská kolonizace probíhala velice specificky. Přesto ji zde nebudu popisovat rok za rokem, flotilu za flotilou. Zde se jen krátce zmíním o první flotile. Ta dorazila do zmíněné Botany Bay již na začátku roku 1788 a tvořilo ji skoro 1500 osob (naprostá převaha mužů).20 Z Botany Bay se však brzy kvůli všeobecnému materiálnímu nedostatku přesunula o pár kilometrů na sever do Port Jacksonu, kde bylo následně založeno město Sydney. Následná léta po usazení v Port Jacksonu byla krušná. Všeho bylo málo, dlouho se čekalo na další Britské zásobovací lodě - populace strádala. Jediným světlým bodem bylo, že po odpykání trestu vězni dostali kus půdy a cennou svobodu. Teprve za pár let začalo území kolem Port Jacksonu vzkvétat. Ze statistik uvedených v knize Geoffreye Blaineya je patrno, že v dalších flotilách přijížděly ženy ve větších počtech => už v r. 1813 byla ¼ populace mladší než 12 let.21 Další charakteristickou věcí té doby byl i unikátní vztah k domorodcům. Srovnáme-li jej s pozdějšími lety, byl relativně klidný. Mohl za to především nízký počet Evropanů, obětavý postoj Guvernéra Arthura Philipa, který si stanovil spřátelení s Aboriginci za prioritu, a další faktory. 22 Přesto již postupně začalo vzrůstat vzájemné napětí - mimo jiné proto, že Evropané stále častěji užívali pojem terra nulius (území nikoho) a bez pardonu obsazovali domorodé území. Situace se stále přiostřovala, až přerostla v otevřený konflikt s některými kmeny.

RAKOVÁ, Svatava: Podivná revoluce - Dlouhá cesta Američanů k nezávislosti (1763-1783). Praha, 2005. 19 Důvodů pro zřízení kolonie právě v Austrálii byla spousta. Zde vypisuji jen pár: zločinci byli situováni daleko od domovské země, šlo o výhodnou lokalitu pro vytvoření předsunuté námořní základnu kontrolující Asii, v neposlední řadě Angličané tušili množství bohatých zdrojů surovin. 20 K dohledání jsou relativně přesné informace o podmínkách panujících na lodi, délce cesty i jiné informace. Podobně přesně zaznamenána je rovněž situace po vylodění. 21 BLAINEY, G.: c.d., s. 36. 22 MACINTYRE, S.: c.d., s. 42. Doloženy máme i trestné výpravy. 18

10

Do

počátku

20.

let

postupně

proběhlo

množství

vzájemně

se ovlivňujících změn, jak to již u nově se formujících útvarů bývá. Mezi tyto změny můžeme zahrnout například pronikání obyvatelstva dále po pobřeží (a později do vnitrozemí), změnu životního stylu obyvatelstva, rozmach vývozu spojeného s lovem velryb, rostoucí rasismus a mnohé další. Již v této době jsou patrny klíčové rysy budoucího australského národa. 2.1.3. Formování a upevňování „australského“ národa Primární změnou, charakteristickou pro léta 1820 - 1850, byl enormní nárůst chovu ovcí, společně s rozmachem vlnařského průmyslu. Právě vlna totiž oživila zájem o Austrálii v Evropě. Toto průmyslové odvětví postupně přeměnilo dosavadní podobu australského kontinentu k nepoznání. Zároveň se stalo jednou z cest k rychlému zbohatnutí. O formování pastevců a ovčáků detailněji mluví Geoffrey Blaine ve své knize. Tomuto procesu věnoval celou jednu kapitolu s názvem: Arabové travnatých pastvin.23 Obrovská ovčí stáda postupně vytlačovala domorodce hlouběji do vnitrozemí, sloužila jako předvoj záborům půdy. V souvislosti charakterizující

s výše

zmíněné

psaným

období

=>

je

nutno

nepříznivě

další

prvek

vyvíjející

vztah

rozebrat se

k domorodcům. Běžné potyčky se postupně rozšířily na větší území. Ať už šlo o konflikty mezi jednotlivými kmeny či mezi Aboriginci – rasou tradic a bílými osadníky – rasou pokroku. V reakci na zvyšující se počet bojů se stále více dorazivších Evropanů snažilo Aborigince přeučit, civilizovat je, padaly dokonce návrhy o vytvoření rezervací. Přese všechny snahy musím souhlasit s ostatními historiky a říci, že dvě naprosto odlišné kultury bylo nemožné spojit. Proto se zbývající zástupci původní rasy stáhli do neobydlených oblastí. Hlouběji do probíraného tématu zabíhá většina australských historiků, kteří jej sledují z politického hlediska, rozebírají jednotlivé kroky podniknuté vůči původním obyvatelům a podobně. Já toto téma ve zkratce uzavřu tím, že problém

BLAINEY, G.: c.d., od s. 39. V kapitole se Blainey zabývá chovem ovcí, křížením druhů či vzniku pastevců. Spoustu informací navíc dokládá čísly. 23

11

původních Australanů a současných obyvatel se řešil ještě koncem minulého století, místy se o něm mluví dodnes. Třetím prvkem charakterizujícím tato léta je proměna dosavadního australského obyvatelstva. Někdy je tento čas označován jako „Doba svobodných přistěhovalců.“ Austrálie totiž nutně potřebovala pracovní síly, a tak hradila přistěhovalcům cestu, včetně jídla. Noví obyvatelé si poté jen koupili půdu a začali hospodařit. Potvrzují to i kapitoly v českých cestopisech. Přistěhovalci se sem dostávali lodí. Samotná přeprava se od konce 18. století výrazně zkvalitnila. Stále však docházelo k pravidelným úmrtím. Kromě svobodných přistěhovalců zde byla další složka. Jednalo se o britské trestance dovážené v obrovském množství. A ač doba postupně směřovala ke zmírňování trestů, vězňů neubývalo. Posledním prvkem, tvořícím společnost tehdejší doby, byla první generace dětí narozených v Austrálii. Ty přinesly do společnosti nový směr a světonázor: všichni obyvatelé Austrálie si mají být rovni. Také se snažili o omezení Britské moci na území. V tomto různorodém klimatu pak tvář Austrálie dotvářely další spousty více či méně výrazných bodů. Profilují se budoucí australské metropole, každá se svými specifiky. Je doloženo, že většina Australanů se koncentrovala právě ve městech. S nárůstem obyvatelstva bylo následně spojeno osídlování dosud nehostinných míst a první vlna průzkumných cest do vnitrozemí. Postupně se Austrálie dělila na další územní celky (o tom více v další kapitole), byla zde zavedena svoboda tisku, v politické sféře se tvořila různá zastupitelstva a hlavně vláda, probíhaly měnové a pozemkové reformy, navíc vše podtrhovala lidová hnutí za rovnost, jež vznikala po celé Austrálii společně s dalšími organizacemi. 2.1.4. Zlato a zlatokopové jako charakteristika Austrálie Dalším historickým mezníkem se stal rok 1851. Ač do té doby pastevci ovcí běžně nacházeli hrudky zlata, teprve Edward Hergraves díky svým zlatokopeckým zkušenostem z Ameriky objevil zlatou žílu. Pro Austrálii to znamenalo první zlatou horečku, která měla dopad na celou společnost. Především znamenala masivní nárůst přistěhovalců – nejvíce pak dobrodruhů hledajících štěstí. A nešlo už jen o Evropany. V enormní míře sem proudili 12

Číňané a další rasy. Hlavně Číňané pak měli okusit – podobně jako Aboriginci – „evropskou pohostinnost“.24 Faktem zůstává, že za dva roky se do Austrálie přistěhovalo stejné množství lidí jako za 80 let transportů. S přistěhovalci, kteří znamenali novou pracovní sílu, se Austrálie ocitla v konjunktuře. Nezbohatl samozřejmě každý, nicméně se zajišťováním zlatokopů byla spojena velká sorta lidí. Netýkalo se to jen městského obyvatelstva, které se stále více rozrůstalo, ale dokonce i v kopáčských koloniích se koncentrovali obchodníci, kováři, řemeslníci, umělci a mnozí další. Snaha o udržení komplikované situace na zlatých polích vedla k dalším propracovanějším územním reformám25 a otevřela cestu k důmyslnému kapitalismu. Některé velké squatterské farmy byly po spoustě právních opatření rozdělovány malým zemědělcům a každý zlatokop měl právo hospodařit za poplatek na svém claimu. To umožňovalo všem dosáhnout zisku za podobných podmínek. Na základech zlaté horečky se budovalo silné tržní hospodářství. V důsledku těchto a mnoha dalších faktorů došlo k postupnému vzniku zákonodárných sborů a dělení australského území na další celky. Roku 1851 vznikla Viktorie, 1859 Queensland, rovněž se proměňovala výměra území.26 Decentralizace měla následně dva směry vývoje. Prvním směrem bylo postupné vymaňování Austrálie z politiky Velké Británie.27 Austrálie v průběhu pár desetiletí mohla samostatně spravovat většinu sektorů kromě zahraniční politiky – šlo především o hospodářskou autonomii. Zvláštním politickým prvkem zde byly volby. Volby se konaly co tři roky a účastnit se mohla většina mužské populace (i domorodci).28 Druhý směr pak kontinent ovlivnil negativně. S. Macintyre jej pojmenoval jako soutěžení kolonií. Jednalo se o odklon od zavedených zvyklostí. Každá část měla například svůj vlastní rozchod kolejnic, soudní zřízení a zákony, předpisy a spoustu dalšího.29

Vztah Australanů a Číňanů reflektuje spousta děl zabývajících se australskou historií. Zmiňují se o nich však i české cestopisy. Viz kapitola č. 4.3.3. 25 Důležité je zmínit, že ne po celém území byly přijaty s nadšením. 26 BLAINEY, G.: c.d., s. 120. 27 Jednalo se o složitý a dlouhodobý proces. 28 BLAINEY, G.: c.d., s. 72. Zde se k australské demokracii vyjadřuje více. Užívá termín: „Austrálie baštou demokracie“. 29 MACINTYRE, S.: c.d., s. 74. 24

13

Další výrazný prvek doby tkvěl v brzkém hladu po nových zlatých nalezištích (následovaly objevy v N. J. Walesu, Queenslanud, a postupně až na západním pobřeží země u Perthu a Broken Hillu). Častá migrace obyvatelstva, jak ji máme doloženu i v českých cestopisech, měla za následek překotné výstavby a následné opouštění vesnic v blízkosti nalezišť. S rozmachem hornictví došlo k rozvoji těžebních technik a důlního průmyslu. Logicky zde vyvstala i potřeba zásobování, ta zase podnítila rozmach mezistátního obchodu (tužby horníků se nedaly uspokojit pouze skrze australské komodity).30 Samozřejmě zde pokrok reprezentovaly další věci. Například rozvoj mlékárenského, zemědělského a cukrovarnického průmyslu, telegrafu, poštovních služeb a mnoho dalšího. Pro mě posledním důležitým pozitivem zlaté horečky pak byly výzkumné výpravy do vnitrozemí. Hlavní výzkumné cesty jsou zachyceny na mapách v obou knihách.31 Já tady vzpomenu jednu expedici vypravenou r. 1874. Té se jako jedné z posledních průzkumných výprav účastnil i náš Josef Polák. Rád bych ještě pár slovy pověděl něco o situaci domorodých obyvatel. Ti se rozdělili na dva proudy. První z nich se poznenáhlu začleňoval do společnosti, dostával jídlo za práci. Druhý proud se pak civilizaci o to úporněji bránil a pokračoval v konfliktech i mezi sebou. Pomalým tempem se ale mění pohled na Aborigince a vznikají první úřady na jejich ochranu. Změnil se i společenský život obyvatel. Ten se skrze enormní urbanizaci, ekonomiku a životní úroveň dočkal extrémního boomu. V Austrálii byly zakládány možná až stovky odborů, spolků a sdružení (ať už sportovních, literárních aj.). Kromě toho se rozvíjela kultura a důraz na vzdělání. Vznikají univerzity, muzea, galerie, zoo, botanické zahrady a spousta dalšího. Ač se to tak může na první pohled zdát, rozhodně zde vše neprobíhalo tak pozitivně. Vláda samozřejmě chtěla na přistěhovalcích dosáhnout zisku a tak pronajímala malé kousky půdy, výše zmíněné claimy, za vysoký obnos. To vedlo ke vzpourám, z nichž se největší odehrála na nalezišti Eureka.32 Vzpoura

BLAINEY, G.: c.d., s. 67. Pojednává zde o dovozu zboží do Austrálie. BLAINEY, G.: c.d., s. 67. MACINTYRE, S.: c.d., str. 47. 32 MACINTYRE, S.: c.d., s. 70. Protestující zlatokopové zde položili základ australské vlajce. 30 31

14

u Eureky je často připomínána jako boj Australanů za svobodu a nezávislost vůči britskému impériu. Zlatá horečka rovněž ruinovala i osobní životy. Pokud už se někdo stal šťastným nálezcem a obvykle se vracel do Evropy, často domů ani nedorazil. Mohlo za to podlomené zdraví, které si s sebou z nalezišť většinou v důsledku špatných podmínek leckdo nesl, či smrt rukou jedné z mnoha loupeživých band.33 Loupeživé bandy se hnaly za touhou po zlatě a snadným ziskem. Často se k bandám přidávali lidé nespokojení s přístupem k rozdělování půdy. Je to velice zajímavá kapitola australské historie, já se o ní ještě zmíním ve spojitosti s cestopisy. V neposlední řadě zlatá naleziště na dlouhou dobu měnila ráz krajiny. Společně s výše zmíněným rozvojem průmyslu přetvářela australskou panenskou krajinu, a dávala jí z části evropský ráz. Austrálie se začala stávat podobnou Evropě. Obrovské množství zajímavých informací spojených s průmyslovým rozvojem, životní situací obyvatel, školským systémem či rozdíly Britů a Australanů – od systému železnic, využití zvířat, farmářským stylem života – rozebírá G. Blainey v celé jedné kapitole zmíněné knihy: Věk zázraků. 2.1.5. Přes vrchol ke krizi a federalizaci australské společnosti Poslední etapa má oproti předcházejícím trpkou pachuť. Po období hospodářského blahobytu a ekonomického boomu, který jsem výše rozebral, se pomalu ke slovu dostávala krize. Tu odstartoval pokles ceny vlny, na jejímž obchodu byla Austrálie stále závislá a omezení výnosnosti zlatých ložisek. Krize se začala prohlubovat. Přidalo se k tomu také ukončení investičních půjček a další podpory ze strany Velké Británie.34 Vše vyústilo v krach bank a masivní inflaci a nezaměstnanost. Na přelomu 80. a 90. let následně propuklo v souvislostí s krizí v Austrálii množství stávek za lepší podmínky zaměstnanců (především za kratší pracovní dobu). Odbory, ve kterých se koncentrovaly různé profese (střihači

BLAINEY, G.: c.d., s. 66: Viktorii se říkalo: „Země nezvěstných lidí.“ MACINTYRE, S.: c.d., s. 98: Anglie odmítla z obezřetnosti Austrálii založit z důvodu selhání půjček a následném krachu v Jižní Americe. 33 34

15

ovcí, dělníci, horníci apod.), postupně ochabovaly. Přesto je znát výrazné napětí mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.35 Třídní boje zde však měly nečekaný zvrat. Oproti Evropským zemím se dělníci začali tlačit do politiky ve Straně práce, která do začátku 1. sv. války měla zastoupení ve většině oblastí. Jiná situace panovala v Západní Austrálii. Tam ekonomický rozvoj teprve přicházel společně s novou zlatou horečkou. Následně zde probíhal podobný proces jako ve východní Austrálii. Masivní přistěhovalectví, vznik úřadů a rozmach měst, obchodu a námořní dopravy. Západní Austrálie se rychle vyrovnávala s přibrzděnou ekonomikou východní poloviny. V průběhu let se východ Austrálie začal s krizí vyrovnávat. Sotva se však stala ekonomika udržitelnou, znovu ji zpomalila vlna suchých let. Během doby osmi let byl patrný úbytek původních fauny,36 počet ovcí se snížil na polovinu a změnily se i další věci. Patrněji než dříve se projevila vyčerpanost země, která byla po sto let pouze drancována. Tyto věci přesto měly i pozitivní dopad na australský národ. Právě tehdy vyšla na světlo nová generace umělců a jejich zájem se začal soustředit i na venkov. S jejich pomocí vznikl národ, jehož vlastnosti na 99 straně zmiňuje S. Macintyre: nezávislost, zmužilost, odmítání nadvlády, rovnost! G. Blainey zase v této souvislosti mluví o objevení kouzla vlasti, národním tíhnutí k zemi, uvědomění si své výjimečnosti. Teprve tehdy začala Austrálii většina obyvatel považovat za domov. Postupné sílící národní uvědomění se koncentrovalo v jednom z mnoha spolků: Australian Natives' Association. Ten prahl po samostatné Austrálii, kolonie už jim byla malá. Rasismus zakořeněný už v počátcích vzniku dosáhl vrcholu, a to i přesto, že na druhou stranu finančně pomáhali potřebným více, než většina států.37 K Britům měli Australané z mnoha důvodů kladný vztah – což zůstalo nezměněno po celé 20. století. K ostatním národům byl poměr vlažný a panoval zde stupňující se odpor k Číňanům. Kladem zůstává, že přeživší Aboriginci už přestali být lovnou zvěří.

MACINTYRE, S.: c.d., s. 96. Tak byl zničen „ráj dělníků.“ Kromě klimatických změn za to mohlo také přemnožení rychle se adaptujících evropských druhů a neutuchající lov. 37 BLAINEY, G.: c.d., s. 97. 35 36

16

Rozvíjel se i spolkový život, o kterém jsem psal v minulé kapitole, pro Austrálii tak typický. Na konci 19. století ještě více vygradoval a společně s ním byl kladen důraz na volný čas obyvatel. Spousta obyvatel se věnovala různým sportům (a hlavně každý sportovec se stal miláčkem davu), lovu zvěře, sázení. Dovolím si odkázat přímo na kapitolu G. Blaineya: Sláva národních hrdinů, ve které se konkrétně zaměřuje na jednotlivé sporty provozované na kontinentu. Mimo tato sdružení však existovaly i spolky s odlišným zaměřením. Vzniklo například Ženské hnutí, Protialkoholní sdružení křesťanských žen.38 Společně s dalšími podobnými institucemi pozměnily funkci rodiny a celkový vztah muže a ženy. Kapitolu bych rád uzavřel popisem průběhu federalizace australské společnosti. Proces federalizace je patrný již v 1. pol., přesto graduje až po překonání krize a uvědomění si vzájemné potřeby. V průběhu 20 let se vše podařilo, a 1. 1. 1901 se všech 6 kolonií po překonání krize spojilo - ač si každá zachovala spoustu specifik. Hlavním důvodem vzniku federace byla ochrana země – ať už vojenská, ekonomická, nebo se projevovala jinak. Mezi další projevy patřila například výrazná „bílá politika“: odmítání Asiatů, postupně i lidí ze středomoří.39 Byl zde patrný i výrazný posun v přístupu k Aborigincům. Nikdo už je nepronásledoval, spíše se je snažili zachovat a držet v rezervacích. Pokud se Aboriginec spojil s Evropanem, dítě bylo vzato na přeučení. S. Macintyre na s. 110 použil pro tuto dobu termín „upravování lůžka umírající rase“, s čímž se dle mého dá souhlasit. Z důvodů, které jsou popsány v úvodní části, jsem touto kapitolou završil právě v období kolem roku 1901. Přesný rok zde není zachycen. Některé jevy přesto pokračovaly dále do 20. století, ale o tom už tato práce nepojednává.

MACINTYRE, S.: c.d., od s. 101. V této kapitole mluví detailněji o vztahu australských žen a jejich zásahů do společnosti. 39 BLAINEY, G.: c.d., s. 121. Blíže rozebírá pojem „bílá politika“ s jejími specifiky. 38

17

3. Cestovatelství 3.1.

Češi jako cestovatelé do poč. 20. století Už Josef Kunský ve svém díle Čeští cestovatelé I. napsal,40 že je

obrovský rozdíl mezi „romantickými“41 cestovateli do konce 19. století a těmi ze století 20. Uvádím zde jen jeden z argumentů pro toto striktní dělení: rozdílný způsob dopravy. Několik století byl Čechům při cestování společníkem kůň, v tom nejlepším případě koňský povoz. Pokud měli kuráž a dostali se k moři, mohli využít loď (naši tři cestovatelé měli kuráže na rozdávání, jak se ještě ukáže). Ve srovnání koně s rychlostí a výdrží i primitivního motoru je zde očividný nepoměr. Objevování nových končin bylo tehdy logicky o dost náročnější a kladlo vyšší požadavky na individualitu jednotlivce. Kromě dopravy byla problémem nedostatečná výbava a informovanost. Roli zde hrála i politická situace v tehdejším „žaláři národů.“42 Kromě snah o potlačení české kulturní a historické pozice zde hrála roli neochota k finanční podpoře českých cestovatelů, která se ve spoustě jiných zemí neobjevovala. Figuroval zde i nezájem českého obyvatelstva o cestování vůbec (dost možná pro počáteční nemožnost zpravovat o svých výpravách širokou veřejnost, pořizovat fotografie, či bez problémů domů zasílat exponáty z cest), ač se pomalu od 2. pol. 19. století proměňoval především díky publicistice. Vzhledem ke spoustě výše uvedených důvodů se můžeme dopátrat toho, proč většina slavných cestovatelů do 20. století upadla v zapomnění.43 V dnešní době se už málokdo orientuje i v propagovaných a oblíbených výpravách Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Společnost někdy dokonce ani netuší, kdo byl dr. Emil Holub. Já sám jsem při sbírání materiálu pro tuto práci pokládal kolemjdoucím otázku, zdali tuší, kdo to byli Čeněk Paclt, Josef Polák, Alois Topič? Z drtivé většiny jsem se uspokojivé odpovědi nedočkal.

KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé I. a II. Praha, 1961. JANKA, Otto: Příběhy českých cestovatelů zapomenutých i nezapomenutých. Třebíč, 2001, s. 5: Vysvětluje to tím, že těmto cestovatelům nešlo o popularitu, spíše o objevování světa a život mimo vyšlapané cesty. 42 KUNSKÝ, J: Čeští cestovatelé 1I. Praha, 1961, s. 7. 43 KUNSKÝ, J: Čeští cestovatelé 1. Praha, 1961, s. 7. Smutně komentuje, že někteří z cestovatelů dosáhli neobjevených krajin vůbec jako první. 40 41

18

Ač je pravdou, že Češi nepatří mezi největší národy, dali světu spoustu významných cestovatelů, jejichž životy dnes leží ladem v archívech. Byli to lidé objevující nové světy, angažující se v žurnalistice, sběratelství a předávající dále své zkušenosti. Důležité je, že všichni byli unikátní – v tom dobrém i v tom zlém. Také proto jsem si dal za úkol postavit na světlo alespoň ty, kteří navštívili Austrálii a zanechali o ní zprávy. Jelikož šlo ve sledovaném období více méně pouze o 3 odvážlivce, jejichž příběhy se dochovaly, je mou snahou uvést zde informace o jejich putování co nejlépe. Fakta o jejich životě uvedené Kunským, jsem se pokusil rozvést o informace z dalších pramenů. Kromě toho jsem se snažil zachytit i jejich osobitý pohled na kontinent. Na tomto místě bych ještě rád odkázal na ostatní české dobrodruhy cestující po celém světě. Drtivou většinu těch, kteří po sobě zanechali zprávy, připomíná Kunský ve dvou zmíněných dílech: Čeští cestovatelé 1. a Čeští cestovatelé 2.44 Dále se tímto tématem zabývají dva autoři, jejichž knihy jsem při mé práci využil a Kunského slova dále rozvádějí. Jde o Otta Janku v knize Příběhy českých cestovatelů zapomenutých i nezapomenutých,45 a Vladimíra Rozhoně v: Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti.46 Samozřejmě existuje i spousta další literatury, například bratři Martínkové sepsali knihu: Čeští cestovatelé a mořeplavci,47 a vydali ji v kapesním vydání s kresbami jednotlivých cestovatelů. Poslední zmíněný kus a jemu podobná díla však dle mého názoru zdaleka nedosahují Kunského kvalit. 3.1.1. Kdo je to vlastně cestovatel? Při odpovědi na tuto otázku je nejdříve nutné si uvědomit, že tehdejší cestování nefigurovalo v lidských životech obdobně jako dnes. Drtivá většina lidí odcházející za hranice Rakouska-Uherska prvoplánově rozhodně neprahla po světových objevech. Konkrétně v 19. století, v době obrovského politického kvasu spojeného s rozmachem dělnických hnutí, byla většina odcházejících hnána touhou po lepších životních podmínkách. Tato touha pramenila KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé I. a II. Praha, 1961. JANKA, Otto: Příběhy českých cestovatelů zapomenutých i nezapomenutých. Třebíč, 2001 46 ROZHOŇ, Vladimír: Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti. Praha, 2006. 47 MARTÍNEK, Jiří - MARTÍNEK, Miloslav: Čeští cestovatelé a mořeplavci. Praha, 2006. 44 45

19

z momentální situace Rakouska-Uherska.48 Spousta dělníků, řemeslníků, umělců i učenců se stěhovala za finančním ziskem a politickou volností. I zde bychom jistě našli pravé cestovatele a badatele, většina se jimi však stala teprve skrze svou práci.49 Tito lidé teprve zpětně o svých zážitcích psali, besedovali, pořádali výstavy a stávali se cestovateli. Definicí cestovatele potřebnou pro tuto práci by se mohlo stát toto: Cestovatel je každý, kdo opustí hranice své domovské země z jakéhokoliv důvodu. Přesto svou rodnou zemi považuje za svůj domov a vždy se do ní rád vrací. 3.1.2. Typy cestovatelů podle Vladimíra Rozhoně V. Rozhoň ve svém díle50 dále rozvádí definici podobnou výše zmíněné. Cestovatele následně rozčlenil do tří základních skupin. Já jsem zde jeho dělení zachoval, jelikož mi přišlo přehledné a plně s ním souhlasím. První vyčleněnou skupinou jsou osoby podnikající objevné cesty s plným vědomím. Toto vědomí je pro ně posláním a zpravidla mu zasvětí většinu či dokonce celý život. Patří sem například Dr. Emil Holub, či Josef Kořenský. Druhou ze skupin jsou poté vědci. Ty na cesty zavedlo bádání, touha rozvíjet svou specializaci a skrze ni dosáhnout něčeho výjimečného. Těmto lidem se primárně nejednalo objevování nových území, ale o rozšíření svých znalostí, které pak hodlali dále užívat. Reprezentuje je například Alois Musil, či v jistém smyslu Alois Topič. Třetí a největší skupinou pak byli lidé cestující za hranice kvůli lepším životním podmínkám – ať už za lepší prací, politickou situací, finanční situací apod., či pouze kvůli své horkokrevné povaze a touze po dobrodružství. Lidé ze třetí skupiny se obvykle vraceli domů, aby o svých zážitcích dále referovali.51 Zde můžeme bez debat zařadit Čeňka Paclta a Josefa Poláka.

O migračních vlnách a tehdejší situaci více píše například EFMERTOVÁ, Marcela: České země v letech 1848 – 1918. Praha, 1998. A PRAVDOVÁ, Božena: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha, 1998. 49 KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé II. s. 8. Mluví zde o různorodosti povah dobrodruhů. Šlo o učence, ctižádostivé lidi, lidi metodické a plánující, s různým původem i zaměřením. 50 ROZHOŇ, Vladimír: c.d. s. 7. 51 ROZHOŇ, Vladimír: c.d. s. 7. Zde řadí i diplomaty a obyčejné turisty. 48

20

Níže jsou ve stručnosti uvedeny jednotlivé fáze, kterými si každý cestovatel musel projít. Skrze informace z nich získané je poté následně snazší jednotlivé cestovatele do zmíněných kategorií zařadit. Impulzy pro podnikání cest Oproti dalším fázím je tato obvykle nejméně doložitelná. Málokdo (především ze starší doby) po sobě zanechal informace o důvodech, proč se vydal na cestu. Tyto pohnutky mohly být různé, „horká krev“, touha po dobrodružství, touha po slávě, naplnění vědeckých cílů apod. Nejsnáze pochopitelné jsou zpravidla pohnutky dobrodruhů. Ač obvykle nezanechali více než stručný životopis, jde toho z něj vyčíst nejvíce. Krásným případem je Čeněk Paclt. Paclta na první velkou cestu přivedly ekonomické důvody, jelikož přišel o všechny úspory při svém podnikání v Polsku. Proto zkusil nový start v Americe a přidal se do armády, což nevyžadovalo žádný kapitál. Zbylé skupiny pak o svých důvodech mluvily otevřeněji, často je i zaznamenávaly. Právě proto je těžko posoudit jejich pravdivost. U cestovatelů se snad dá použít věta: procestovat nové kraje byl můj cíl, u skupiny vědců pak velice podobná: šel jsem tam, kam mě vedlo mé badatelské poslání. Plánování cest a jejich financování Druhou fází, která odlišuje naše skupiny, je pak fáze plánování společně s plánem finančním. Zde se již skupiny výrazněji diferencují. Mluvíme-li o plánování výprav, je to poměrně komplikované. Například u skupiny dobrodruhů jde o jakémkoliv plánování stěží mluvit. Obvykle zde fungovala hra náhody, osudu a jejich celkové momentální situace. Je ale zarážející, že podobně jako dobrodruhové jednali – až na výjimky - i vědci. Ti byli nuceni svou výpravu přizpůsobovat okolnostem, jako se ukazuje například ve vyprávění Josefa Poláka v části, kde mluví o průběhu výpravy k řece Gascogne.52 Skupina cestovatelů naopak měla obvykle vše připraveno a pouze dodržovala předem připravené a dobře zpracované plány.

52

VANĚČEK, Arnošt: Zlato na Labutí řece. Praha, 1966, od s. 24.

21

S plánováním souvisela i zmíněná finanční stránka. Jak už jsem napsal v předchozích kapitolách, finanční zázemí českých cestovatelů nebylo právě uspokojivé. Nejlépe opět patrné u dobrodruhů. U těch se finanční situace, podobně jako jejich cíle, odvíjela od aktuální situace. Tento fakt krásně dokládají cestopisy Čeňka Paclta a Josefa Poláka, kde jsou k dohledání obrovské životní úspěchy a následné osobní krize. Jejich velkou výhodou však bylo, že toho obvykle moc k životu nepotřebovali. Byli zkrátka odkázáni pouze sami na sebe a na své schopnosti – nevydělali-li si dost peněz, zkrátka zemřeli. Vědci a cestovatelé oproti tomu na financování svých cest potřebovali mnohem více peněz. Obvykle je získávali ze svých vlastních či rodinných rezerv nebo spoléhali na podporu mecenášů. Výrazní mecenáši se scházeli například v Náprstkově klubu.53 Co se týká veřejné či státní podpory, rovněž to nebylo nikterak uspokojivé. Faktem zůstává, že drtivá většina cestovatelů měla stálý problém s nedostatkem peněz. Jistěže existovaly výjimky, ale nebylo jich moc. Napomáhalo tomu i to, že výjimky cestování obětovaly celý život, a obvykle si k tomu přivydělávali. Rozhodně je však nutné mít na zřeteli, že tyto informace nelze zobecňovat. Tady, stejně jako ve spoustě ostatních věcí, je nutno mít na paměti, že každý z cestovatelů byl unikátem. Návraty a vztahy k domovu Než se pustím do srovnání návratů jednotlivých skupin, rád bych zmínil jednu, mi velice příjemnou, věc. Ať už cestoval kdokoliv, za jakýmkoliv účelem a ve kterémkoliv období, zpravidla vždy se minimálně jednou vrátil domů. Potkal zde své blízké a něco ze svých cest doma zanechal. Byli mezi nimi ti, kteří se domů vraceli pravidelně. Jiní se zde objevili jen párkrát a s vlastí zůstali ve spojení pouze skrze dopisy. Našli se však i tací, kteří na domov se steskem vzpomínali, a už jej nestihli znovu navštívit.54 Své pocity následně zaznamenávali do deníků, či dopisů. Domov pro cestovatele znamenal zkrátka místo, kde se začal jejich příběh a kde mají kořeny. Tento charakterový rys je pro český národ typický a najdeme jej i v dnešní době. Ve srovnání s ostatními KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé II. Praha, 1961, od s. 9. Jedná se o velice zajímavou organizaci sdružující české cestovatele. 54 VANĚČEK, A: c.d., s. 77. 53

22

Evropany se stěhujeme v relativně malé míře a naše myšlenky se stále vrací k domovu.55 Samotné návraty však obvykle probíhaly v tichosti. Dobrodruhové se vraceli tajně a navštěvovali pouze své nejbližší – koho jiného taky? Stávali se poté na jistou dobu místní atrakcí. U vědců a cestovatelů to bylo podobné. Ti, kteří patřili do okruhu přátel Vojty Náprstka, ještě přidali návštěvu Domu u Halánků, kde jistý čas pobyli. Jistě existovali i tací, zpravidla profesionální cestovatelé, které měl lid raději než jiné. Například krásné přivítání se dostalo Emilu Holubovi,56 či Alberto Vojtěchu Fričovi,57 ale zde se jednalo opravdu spíše raritu. Tuto část bych uzavřel slovy: všechny skupiny, ač měly rozdílné cíle a cesty, spojovala touha před smrtí naposledy spatřit svůj rodný kraj.

Vycházím ze statistik Amazonu zpřístupněných Karlem Foltýnem. ROZHOŇ, Vladimír: Cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti. Praha, 2005, s. 87. 57 Viz pzn. 56, s. 91. 55 56

23

4. Čeští cestovatelé v Austrálii 4.1.

Čeští cestovatelé po Austrálii do roku 1901 Další kapitola se zabývá, jak už jsem avizoval, samotnými životopisy

Čeňka Paclta, Josefa Poláka, Aloise Topiče. Cestopisci jsou zde řazeni postupně, přičemž určující kritérium bylo datum vylodění v Austrálii. Strukturu všech podkapitol jsem se snažil zachovat. Začal jsem narozením dobrodruhů a jejich sociálními podmínkami. Pokračoval pak studiem, prvními pracovními zkušenostmi, popřípadě prvními cestami za hranice. Postupně jsem se propracoval k „australskému“ dobrodružství. To je v této kapitole záměrně vynecháno. Medailónky následně uzavírám různě, dle životního příběhu. Někde jsou uvedena léta prožitá po australském putování, někde medailónek končí smrtí. Při psaní této kapitoly jsem užil množství dostupných zdrojů. Informace z nich získané jsem kombinoval, aby byl výstup co nejčtivější. Jak už jsem zmínil na 6. straně, jednalo se především o díla následně citovaná v kapitole: Češi jako cestovatelé do poč. 20. století, dále o samotné cestopisy, které zpravidla informace o autorovi uváděly a tak podobně.58 Ač budu opakovat některé myšlenky z úvodu, musím zmínit, že mi nešlo o to, abych dopodrobna vylíčil životní pouť cestopisců. Tyto medailonky však zapadají do kontextu celé práce. Usoudil jsem, že je potřeba životy naší trojice přiblížit. Jelikož díky těmto medailonkům, dokládajícím různý sociální původ, různé cíle, pohled na svět a mnoho dalšího, je možno pochopit chování jednotlivých dobrodruhů a následně snadněji uchopit celé vyznění cestopisu. Pod kapitolami zabývajícími se životopisy jsem pro úplnost ve zkratce zmínil, popřípadě porovnal, díla s cestovateli spojená. Dodal jsem také kusé informace o pozůstalosti, z nichž byly jednotlivé knihy sestaveny.

Vzhledem k vyznění mé práce, která čerpá informace především z cestopisů, jsem nenavštívil Muzeum Českého ráje v Turnově, kde je část expozice věnována Čeňku Pacltovi, muzeum v Benátkách nad Jizerou, kde jsou k dohledání další informace o Josefu Polákovi, či Náprstkovo muzeum v Praze. Ač jsou zde uloženy další cenné informace, jistě by ovlivnily můj pohled na Austrálii, jenž jsem stvořil prostřednictvím cestopisů. 58

24

4.1.1. Čeněk Paclt 4.1.1.1.

Život Čeňka Paclta, dobyvatele zlata a diamantů59

Čeněk Paclt, první Čech píšící o Austrálii, se narodil v Turnově 14. července 1813. O rodičích nemáme příliš informací, snad jen, že otec vlastnil obchod s drahými kameny. Mlhavé informace máme rovněž o jeho dětství – sám o sobě totiž moc nemluvil. Pro nedostatek peněz se mu nedostalo dobrého vzdělání.60 Později přešel na školu do Jičína, kde se učil mydlářem. Po dokončení studia cestoval po Habsburské monarchii a následně přes přísný zákaz utekl za uherské hranice. Ač nepříliš vzdělaný, oplýval Paclt „selským rozumem“. Brzy se usadil ve Vídni, kde do r. 1842 brousil opály. Na radu bratra následně odešel do polské Varšavy otevřít si vlastní obchod.61 Ten mu ale nevynášel a přišel o téměř všechny naspořené peníze. Z toho důvodu se rozkmotřil s rodinou a odjel do Ameriky, kde doufal v nový život. O této době údajně prohlásil: „Člověk osnuje plány, osud mu je hatí.“62 Roku 1846 se z Antverp přeplavil do New Yorku. Tady se osamělý a chudý přidal do Americko-Mexické války, ve které po pět let sloužil. Po skončení války, kdy už měl jisté jmění, se rozhodl navštívit r. 1853 Čechy. Brzy se ale opět vrátil na americký kontinent. Dalších pár let však informace v knihách, se kterými jsem pracoval, nejsou jednotné.63 Faktem zůstává, že koncem srpna 1857 poprvé přiráží k břehům Austrálie. Toto období jeho života rozebírám podrobněji v další kapitole. Roku 1859 odjel do Kalkaty, východní Indie a přes Hongkong se vrátil do Austrálie. O jeho druhém pobytu se rovněž zmiňuji níže. V září 1862 znovu pátý kontinent

Tato kapitola vychází z mé seminární práce: První cesta Čeňka Paclta po Austrálii; Přízvisko „Dobyvatel zlata a diamantů“ užil Jan Neruda v Humoristických listech 21. 8. 1880. 60 KUNSKÝ, J: c.d. I., s. 365. Cituje zde pravděpodobně jeden z Pacltových dopisů. Uvádí: „Přitom ani mimochodem ničeho jsme nezvěděli o dějinách vlasti české. Tak vyšel jsem ze školy nedoučen, s vědomostmi kusými a nedostatečnými. (zkráceno) 61 KUNSKÝ, J: c.d. I., s. 363. Uvádí, že jej do Varšavy poslal bratr po rozdělení rodinného podniku. 62 PACLT, Čeněk: Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii, Novém Zélandě a jižní Africe. Praha, 1954, od s. 9. Předmluva a v ní nastíněn Pacltův život. Rovněž je uvedeno, že předmluva je sestavena z deníku, jediného dochovaného dokladu, který poodhaluje „clonu minulosti.“ Právě zde je rovněž zmíněna citovaná věta. 63 Bližší informace zaměřující se na jeho život v Americe jsou k dohledání například ve výše citovaném díle. 59

25

opustil a v padesáti letech se přes Londýn vrátil domů. Stále se svým životem však nebyl spokojen. Už v roce 1864 se vydal na svou poslední cestu do Austrálie. Ta ovšem nedopadla dle jeho představ. Později navíc nenašel štěstí ani na Novém Zélandu, který celý procestoval. Naposledy se vrátil do Čech v roce 1866, kde na něj byl vydán zatykač za pobuřování proti vládě. Po tomto incidentu se vydal do Afriky (na Austrálii pravděpodobně zanevřel), kde strávil zbytek svých dnů. Jeho africké putování zde rovněž nerozvádím, jelikož se jedná o dlouhé a komplikované období plné zvratů.64 Roku 1887 umírá sám a pomalu zapomenut. Charakterové vlastnosti Paclta jsou velice těžko uchopitelné a pár níže uvedenými řádky jsem rozhodně nevystihl jeho osobnost. Důležité je mít na paměti, že jako jeden z prvních doložených Čechů obešel celý svět. Většinu života komunikoval s domovem pouze skrze dopisy. Čeněk Paclt byl věčně nepokojný, vitální a cílevědomý muž plný energie. Celý jeho život zachycený v knihách podtrhuje neobyčejnost charakteru. Nebál se cestovat samotný, nelákaly jej pouze peníze, přijal každou možnost pracovat (voják, zlatokop, dělník aj.) a především nikdy a nikde nezapomněl na svou rodnou vlast,65 a její slavnou historii,66 ač v ní nebyl schopen zůstat. Na svých cestách se seznámil s několika různými etniky, která jej povětšinou respektovala. Byl bojovníkem za svobodu a vždy vystupoval proti útlaku vlád (především rakouské), což mu ke konci života způsobilo problémy. Bohužel pro svou časovou vytíženost, často také nedostatek proviantu, papíru či tužky po sobě zanechal jen útržkové vzpomínky na prožité cesty. Vše, co nám po něm zbylo (dopisy, úryvky vyprávění), upravili a vydali knižně Dr. Jaroslav Svoboda s pomocí Františka Čepelíka.

PACLT, Čeněk: Sedmnáct let v Jižní Africe. Praha, 1941. V tomto a výše citovaném díle jsou k dispozici bližší informace; KUNSKÝ, J: c.d. II., s. 144. Z této doby se nám dochovala zajímavá roztržka s Dr. Emilem Holubem. Kunský zde rozebírá jejich vztah od vřelého přátelství, až po naprostou neúctu. 65 ROZHOŇ, V: c.d,. s. 83. Zde otištěn Pacltův dopis, ve kterém si stýská po vlasti. 66 PACLT, Č: c.d., s. 108. 64

26

4.1.1.2.

Zápisky Čeňka Paclta a cestopisy z nich sestavené67

Pacltovy spisy, zmíněné v posledním odstavci, vyšly poprvé v roce 1888 pod názvem Cesty po světě: Příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe.68 Dílo vyšlo v reedici u stejného nakladatele o tři roky později. S tímto vydáním jsem detailněji nepracoval. Důvod je nasnadě: dostalo se mi možnosti pracovat s upraveným vydáním z roku 1954,69 které podává Pacltovo putování přijatelnější jazykovou formou a zároveň je očištěno o nezáživné a méně důležité pasáže. V knize se objevuje mnohem detailnější předmluva o Pacltově životě, která mi při psaní této práce pomohla. Třetí kniha: Čeňka Paclta cesty po Austrálii,70 má pouze kapesní formát a - jak už název napovídá - zabývá se výlučně australským putováním. Kromě odlišného úvodu, popisující autorův život, je obsah téměř totožný s dílem z roku 1954. Co se Austrálie týká, oba cestopisy mají totožné názvy kapitol, ač kniha z r. 1954 názvy kapitoly ještě rozebírá na podtémata. Ve vydání z roku 1939 je navíc úmyslně vynechána přeprava z New Yorku do Austrálie a informace o vypořádání se s bandity působícími v Sydney mezi lety 1864-1865. Stalo se tak pravděpodobně v nejlepší snaze vydavatele zachovat co nejútlejší formát. 4.1.2. Alois Topič 4.1.2.1.

Lovec ptakopysků a ježur Alois Topič

Zhruba o deset let později než Čeněk Paclt se na australském kontinentu objevil Alois Topič. Narodil se v Přelouči 3. března 1852 zámožnému sedlákovi Václavu Topiči. Oproti Pacltovi i Polákovi měl jisté finanční zázemí. Po obecné škole vystudoval reálku v Pardubicích a podobně jako Josef Polák se následně Viz poznámka 59. Úmyslně ponechávám název v originále bez aktuální transkripce zeměpisných názvů. Celý název knihy zní: PACLT, Čeněk: Cesty po světě: Příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe. Dle zápisků a různých dopisů jeho vzdělal Jaroslav Svoboda. Mladá Boleslav, 1888. 69 PACLT, Čeněk: Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii, Novém Zélandě a jižní Africe. Praha, 1954. 70 PACLT, Čeněk: Čeňka Paclta cesty po Austrálii. Praha, 1939. 67 68

27

vyučil zahradníkem. Vydal se „na vandr“ do Erfurtu a Varšavy. Po návratu do Čech se brzy zamiloval do chudé dívky, a ač s tím rodina nesouhlasila – měl zdědit hospodářství a přinést do něj věno – vzal si ji za ženu a vzdal se dědictví.71 Bylo mu tehdy 34 let. Shodou náhod se v té době dozvěděl o možnosti získat místo zahradníka v Queenslandu.72 Roku 1876 vyrazil společně s manželkou na cestu do Austrálie. Během plavby se učil angličtinu, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí. Ihned po přistání byl zaměstnán a začal se jeho australský příběh. Zhruba po 4 letech, na která se zaměřím v další části práce, se poprvé vrátil do Čech. Zde své zážitky a zkušenosti líčil posluchačům. Po roce za ním dorazila i manželka s dětmi. Společně spravovali hostinec zakoupený rodiči. Tento život jej však nenaplňoval. Roku 1885 se vydal na další cestu do Austrálie, kde pět let působil jako lovec. Po další návratu do Čech však pořád nebyl spokojen s tamním životem. Proto se roku 1892 vydal na svou třetí a poslední velkou cestu. Na té strávil dlouhých 7 let, navázal značné kontakty a do Česka se vrátil bohatý a zajištěný. Austrálii naposledy spatřil v roce 1902, kdy pouze upevnil a rozšířil zmíněné kontakty. Zbytek života dožil v poklidu, dobře zajištěn, obklopen rodinou a svými koníčky. Dlouhou dobu až do své smrti učil jazyky, choval ptactvo a dále se bavil vycpáváním zvěře. Kromě této zábavy měl také otevřený krám s přírodninami a staral se o své firmy v Austrálii. Zemřel v roce 1927 ve věku 76 letech na blízku své rodině. Alois Topič73 byl vášnivým milovníkem australské přírody a v tom tkví jeho největší přínos. V Austrálii strávil dlouhých 15 let. Jak už bylo zmíněno, měl však finanční zázemí, proto se mohl vždy, když mu bylo smutno, vrátit do Čech. Tak také 4 x učinil a nakonec zde i zemřel. Postupně procestoval obrovská australská území, střídal různá zaměstnání, stal se odborníkem

KUNSKÝ, J: c.d. II., s. 148. Zde je rovněž zmínka o Topičově odporu k R-U politice. KUNSKÝ, J: c.d., II., s. 148. Pacltův bratr Josef již pobýval na Novém Zélandě. V té době ještě Austrálie hradila přistěhovalcům cestu. 73 JOHN, Jaromír: Australská dobrodružství Aloise Topiče. Praha, 1969, s. 7. Topiče z části může vystihovat jeho vlastní citát: „Nebažil jsem po bohatství! Měl jsem jiný, lepší poklad, milovanou svou manželku Lojzičku, děti a pak milá zvířátka a něžné květinky. 71 72

28

na tamější faunu a obdivovaným lovcem.74 Věnoval obrovské množství financí na převážení zásilek australské fauny, flóry a australské kultury do Čech. V době, kdy pobýval v Čechách, investoval spoustu času výstavám a přednáškám.75 Oproti svým předchůdcům si vytvořil dva domovy, které co pár let střídal: jeden australský, jeden český. Důležité je také připomenout, že A. Topič byl znám především jako uznávaný odborník na život ptakopysků, ač si jeho zásluhy obvykle přisvojili jiní. Roku 1899 prodal V. Sixtovi nasbírané informace k problematice rozmnožování, či sání mláďat ptakopyska. Jeho jméno je dodnes k dohledání v Brehmově životě zvířat, zmínka je o něm dokonce i v Ottově slovníku naučném. 4.1.2.2.

Vzpomínky ze dvou deníků jako kostra románu

Rovněž i po Aloisi Topičovi zůstalo pouze nepatrné množství informací. Topič původně psal své vybledlé vzpomínky v pokročilém věku do dvou deníků a to jen stručně a věcně. Nešlo mu o jejich publikování. Byl v nich naprosto potlačen jeho přínos coby zoologa a australského občana. Přesto z nich čišela radost a elán do života, obdiv k přírodě i původním obyvatelům. Ze 49 listů deníků následně volně zpracoval Jaromír John román Australská dobrodružství Aloise Topiče. Podobně jako u Josefa Poláka již dnes nejsme schopni doložit, nakolik se držel skutečnosti, jelikož oba deníky údajně zmizely. Za sebe mohu říct, že ze všech prostudovaných děl se mi Johnův román četl nejpříjemněji. Užívá lidový jazyk, čtenáři nic nepodsouvá a spousta příběhů má nádech komična. Kniha je navíc vhodně prokládána obrázky. 4.1.3. Josef Polák 4.1.3.1.

Josef Polák a jeho život propadlý Austrálii

Třetím cestopiscem píšícím o Austrálii byl Josef Polák. Narodil se v Nových Benátkách 18. 3. 1844 do chudé rodiny krejčího. Pilně studoval, dostal

Např. TOPIČ, A: c.d., s. 13. Kromě samotného lovu se o Topiči dá mluvit i jako o úspěšném lovci. Své bádání vyložil dr. V. Sixtovi, který poté publikoval vědecké statě. 75 KUNSKÝ, J: c.d. II., s. 146. „Nenáročný, skromný znalec, besedoval družně a prostě s českými venkovany o cizích zvířatech, jejichž vývojová problematika hýbala tehdy učeným světem.“ 74

29

se i na gymnázium v Mladé Boleslavi, Kvůli finančním problémům v rodině však studium přerušil a doma se vyučil zahradníkem. „Neposedná krev“ jej však donutila vydat se na cesty po Evropě, kde spojil práci s učením angličtiny a zeměměřičství. Navštívil Polsko, Halič, Uhry, Francii, Británii a další země. Na cestách se seznámil s Josefem Víkem Ulrichem a společně s ním zamířil r. 1877 plachetnicí do západní Austrálie. Ač mu v této době bylo již 33 let, nezanechal o své minulosti příliš informací – alespoň dle toho, co se mi podařilo dohledat.76 Většina známých faktů z jeho života se poté vztahuje až na australské období, které bylo také poslední etapou jeho života. Tuto dobu však rozebírám až v následující části v souvislosti s cestopisem. Jeho život končí v pro něj zaslíbené zemi v nehezkých životních podmínkách roku 1899, těsně před nástupem na loď, která jej měla odvézt zpátky do vlasti. Josef Polák nebyl způsobem života nepodobný Pacltovi. Oba pocházeli z chudého prostředí, oba se brzy vydali na cesty a cestování zůstalo jejich údělem. Josef Polák byl jistě vzdělaný, jak se ukazuje i v článcích psaných pro Národní listy. Právě díky svému intelektu a chuti něco dokázat se zvládl uživit v tolika profesích. Jeho „nepokojná krev“ a ziskuchtivost mu však v životě neustále překážela. Když už se někde uchytil, brzy jej situace donutila vyhledat nové místo. Celý život mu však zůstaly jeho koníčky, tedy především botanika.77 Stejně tak se nezměnil jeho vztah k domovu78 a především k rodině, kterou se stále snažil finančně podporovat. 4.1.3.2.

Zlato na labutí řece jako jediná kniha zachycující Polákův příběh

Jak je patrno z názvu kapitoly, oproti Čeňku Pacltovi jsou zprávy o Polákově životě a působení opravdu skoupé. Shrnuty jsou de facto pouze

76

Potvrzuje to i informace z: http://media.rozhlas.cz/_audio/02793328.mp3 či: http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/913-schuzka-cerna-labut--1152994. 77 Po Josefu Polákovi jsou dokonce pojmenovány i některé australské květiny. Např.: Ptilotus polakii - https://florabase.dpaw.wa.gov.au/browse/profile/34700 a Rhodanthe pollackii http://plants.jstor.org/stable/10.5555/al.ap.specimen.mel2280277. 78 KUNSKÝ, J: c.d. II., s. 77. V jednom z Polákových dopisů sepsaných těsně před jeho smrtí nalezneme větu: „Jediné přání, které na světě mám, je vidět Čechy ještě před časem, než mne poslední maršrúta zastihne. Je to má jediná touha." (zkráceno)

30

v románu Zlato na Labutí řece. Knihu z dopisů objevených v Polákově pozůstalosti J. V. Ulrichem následně sestavil a volně upravil Arnošt Vaněček. Co se vypovídající hodnoty týče, síla osobního zážitku je tady zatlačena do pozadí. Navíc momentálně nejsem schopen doložit, jak moc autor od originálních výpovědí odbočil,79 leda snad po dohledání a přečtení všech Polákových dopisů a článků v novinách. O tom však tato práce není. Příjemné je, že kniha obsahuje na posledních 15 stranách velice stručně nastíněny dějiny Austrálie, takže si je čtenář s příběhem může propojit. Kniha vyšla v Praze roku 1967. Od té doby se Polákův příběh nepokusil nikdo aktualizovat.

VANĚČEK, A: c.d., s. 5. Hned na první straně je patrno nekvalitní zpracování informací. Je zde uveden dopis, ve kterém se mluví o smrti Josefa Poláka. Je však datován k roku 1889, což je o deset let dříve, než doopravdy zemřel. 79

31

4.2.

Obraz Austrálie zachycený v cestopisech Jak už název napovídá, v následující kapitole jsou rozebrány příběhy tří

zmíněných cestopisců. Jedná se o stručný výklad událostí zachycených v cestopisech, místy doplněn o mé poznámky. Je důležité mít na paměti, že ne každá z uvedených knih věrohodně reflektuje životy dobrodruhů, což jsem naznačil výše. Objevují se zde pasáže, které jsou doloženy například v uchovaných dopisech, popřípadě zachyceny životopisy, přesto je s těmito údaji někdy nakládáno velice volně. Nejvíce patrné je to dle mého názoru u díla Zlato na Labutí řece. V knize jsou úmyslně vynechány některé informace o životě Josefa Poláka, jiné zase nesedí do chronologického sledu jeho života, další jsou pak zbytečně rozvedeny pouze pro zvýšení čtenářské popularity. Nejvíce zajímavé je však protisocialistické vyznění díla, které z některých stran přímo křičí. Což ovšem autor možná nebyl schopen ovlivnit, chtěl-li zůstat poplatný době. Podobnou zkušenost mám i s dílem Australská dobrodružství Aloise Topiče. Ač se v něm Jaromír John povětšinou údajů držel, i zde jsou jisté nuance, na které při práci s cestopisem poukazuji. Název mé práce však zní: Obraz Austrálie v cestopisech českých cestovatelů, a já se jej tedy snažil touto kapitolou objasnit. Dodám ještě, že již z prvních vět každé podkapitoly je zřejmé, že knihy jsou rozdílné kus od kusu. Všechny jsou psány osobitým stylem, bylo by proto velice těžké zachovat strukturu, kterou jsem se snažil držet v předchozích kapitolách. Doufám však, že napříč tomu dá tato část práce čtenáři to, co bylo mým záměrem. Tedy dá mu možnost nahlédnout na Austrálii tak, jak ji zachytily cestopisy i přes jejich rozdílnost. 4.2.1. Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii, Novém Zélandě a jižní Africe. Čeněk Paclt se poprvé ocitl na půdě Austrálie v roce 1857, kdy se vylodil z lodi směřující z New Yorku. Navštívil Melbourne, od jehož založení uplynulo zhruba 20 let, a byl velice překvapený tím, co viděl: v cestopise zmiňuje nádherné budovy, banku, Elizabeth street s řadou obchodů, botanickou zahradu 32

aj. Kromě samotné architektury jej však zaujali i lidé – v Melbourne žily svobodně všechny rasy (ač dominovali Irové). V té době byla v Austrálii špatná nabídka práce, proto šel (stejně jako ostatní) za hlasem zlaté horečky. Dorazil na území již zcela vyrabovaná a rozkopaná, na nichž zůstali pracovat pouze Číňani. Přesunul se proto do Castlemain, kde to však bylo velice podobné, pokračoval tak do Ballaratu. Cestoval sám, spal v přírodě a živil se ledasčím. Ballarat bylo jedno z hornických měst, které vyrostlo takříkajíc ze dne na den. Ani zde se však dlouho nezdržel a vydal se do Portlandu. Na cestě prvně potkal domorodé Aborigince,80 kteří jej zbili a okradli. Zbídačeného Paclta našli dva cestující, kteří ho však brzy pro bídný stav opustili. Život mu zachránila nedaleká ovčárna, kde se o něj postarali. Zdravý se znovu vydal na cestu, střetl osadu Hokschild, v níž se koncentrovali vystěhovalci ze Slezska a Poznaňska, a dorazil až k Portlandským zlatým nalezištím. Zde se rozkládalo obrovské stanové městečko, jež barvitě popisuje.81 Ani tady Paclta nečekal zářnější obrázek, viděl chudobu, bídu a spoustu lidí marně se pachtících za štěstím. Přesto se na něj štěstí usmálo a objevil zde své dva první kousky zlata, bohužel se přihnala bouře a všechny štoly zalila voda. V této situaci jej zastihla zpráva, že v Indii vypukla nová zlatá horečka a na desetitisíce kopáčů se tam snažilo dostat. Přidal se k nim i Paclt. Po dvou bezútěšných letech opustil Austrálii, aby si ověřil, že šlo pouze o fámu. Díky štěstí se však za pár měsíců vrátil zpět do Austrálie. Roku 1860 se vylodil ve městě Adelaide. V Adelaide se znovu potýkal s rozhodnutím – co dále? Zařídil se podle hesla „Odvážnému štěstí přeje,“82 a vydal se k dalším zlatým nalezištím na řece Snow River.83 Procestoval Virginii, Nový Jižní Wales, dostal se k australským alpám a za několik měsíců dorazil do dalšího kopáčského města, Kiandry. Ve městě fungovaly hospody, řeznictví apod., avšak bylo velice špatně PACLT, Č: c.d., s. 63. Více Pacltův vztah k aborigincům rozvádím v následující kapitole. PACLT, Č. c.d., s. 68. 82 PACLT, Č. c.d., s. 70. 83 Je zarážející, že od sebe byli vzdáleny více, než 1000 km. 80 81

33

zásobeno.84 Pro nepřízeň počasí, které bránilo v kutání, se zde dlouho nezdržel a téměř zmrzlý se z Kiandry vydal pryč. Před jistou smrtí jej znovu zachránila ovčácká štace.85 Uchytil se jako kuchař, zamiloval se do černošské služky a prožil zde nejklidnější australské období.86 Na štaci se rovněž znovu setkal s domorodci a více nahlédl do jejich kultury. Pacltova „nepokojná krev“ mu ovšem nedala spát. Roku 1861 se vydal na další výpravu za zlatem do Lampingflatu. Prošel města Coom, židovské město Yass, Goldburn, v jehož okolí působilo množství loupeživých band, a Binalong. I v Lampinglatu to vypadalo dost podobně jako na předchozích kopaninách. Rovněž zde našel pár uncí zlata, ale nebyl spokojen. Rozhodl se tedy znovu vydat na cestu. Jeho pouť vedla skrze Cunningham Creek (zde mu znovu hrozila smrt, tentokrát žízní, a do třetice jej zachránila ovčárna), Bathurst, až se dostal na nové naleziště na řece Lachlanu. Naleziště na Lachlanu vypadalo jinak, než všechna ostatní. Především bylo ještě nedotčené. Z několika desítek stanů v době, kdy zde Paclt přišel, se zanedlouho stalo stanové městečko s více než 60 tisíci lidmi, zvoucí se Forbes. Zde si koupil jeden claim,87 na kterém pracoval společně se skupinou. Právě tehdy se na Čeňka Paclta doopravdy usmálo štěstí, objevili zlatou žílu.88 Na claimu pracoval společně se skupinou. Zlepšovali techniku dolování a sám Paclt měl brzy 8 zaměstnanců. Na druhou stranu ostatní horníci čím dál více hladověli z důvodu špatného zásobování. Rostla kriminalita, docházelo k vraždám a především k formování loupeživých band.89 Tehdy to však bylo poprvé, co měl Paclt dost prostředků na to vrátit se domů, čehož okamžitě využil. Prodal své podíly a 21. září 1862 vyplul ze Sydney domů. Jak už víme z kapitoly o jeho životě, ve vlasti dlouho nezůstal. Už po dvou letech se znovu nalodil na loď do Austrálie. V lednu 1865 se vylodil PACLT, Č. c.d., s. 72. Často se zde hladovělo, což vyvolávalo konflikty mezi obyvateli. PACLT, Č. c.d., s. 73. Vzpomíná, že sníh kolem byl do výše urostlého muže. 86 PACLT, Č. c.d., s. 75. Pekl zde český chléb a s návštěvníky se po večer bavil o slavné české minulosti. Především o Husovi a Žižkovi. 87 VEATCH, Arthur Clifford; FISHER, Walter Lowrie: Mining Laws of Australia and New Zealand. Washington, 1911. Mluví o bližších právech a povinnostech horníků. 88 PACLT, Č. c.d., s. 87. Cena Pacltova claimu se zvedla z 6-8 liber na 200-800. 89 PACLT, Č. c.d., od s. 109. Například zde rozebírá počiny jedné z band. 84 85

34

v Port Jacksonu, kde jej zastihla zpráva, že Austrálie je už se ze zlata již úplně vydala, (což ovšem nebyla pravda). Mimoto se velice rozšířily loupeživé skupiny působící už od jeho odjezdu.90 Přesto se plně vybavený vydal na neprobádaný sever. Dorazil k Liverpoolským planinám, Leyburnu, Ipswichi a odtud byl parníkem dovezen do Brisbane. V Brisbane si to pochvaloval, bylo zde lepší podnebí, rostlo tu více ovoce či třeba bavlna. Po třech dnech se vydal parníkem do Rockhamptonu a odtud dojel až do Clermontu, nejsevernější stanici na tomto území. Zde se mu stal další incident s domorodci, který opět málem skončil smrtí. Zachránili jej však a po

uzdravení pokračoval

ke Carpentárskému zálivu. Zde se měla nalézat spousta zlata, Čeněk Paclt však opět neměl štěstí. Přidal se ke skupině kopáčů a jezdil na výpravy za zlatem pravidelně. Jednou, když se vracel do tábora, viděl jej vypálený do základů díky domorodcům – shořely všechny materiály, doklady i peníze. Celý sever se v tehdejší době s domorodci a jejich chováním potýkal výrazněji než jih. Po této zkušenosti se Čeněk Paclt rozhodl Austrálii definitivně opustit. Vrátil se přes Clermont, Rockhampton do Sydney, kde dorazil v září 1865. V této části jeho pouti byl již velice sešlý, měl kurděje a jeho stav se zhoršoval. Jeho australské putování zakončil slovy: „A tak je zlato požehnáním, ale také kletbou Austrálie!“91 4.2.2. Australská dobrodružství Aloise Topiče92 Zhruba o deset let později se po hádce s rodiči v australském Brisbane vylodil další český velikán, Alois Topič.93 Na rozdíl od ostatních cestopisců však nebyl sám, přivezl si s sebou svou ženu Lojzičku a nemalý majetek. Topičův cestopis není pouze výčtem míst, které procestoval, a událostí. Prokládá jej vlastními názory a vtipnými zážitky, což z něj dělá velice příjemné čtení. Ihned po přistání nové příchozí „lákali“ zaměstnavatelé, Topičovi si jich však nevšímali. Alois měl domluveno místo v tamější botanické zahradě Viz poznámka 89. PACLT, Č. c.d., s. 112. 92 JOHN Jaromír: Australská dobrodružství Aloise Topiče. Praha 1969, po stranu 41. Tato kniha je uvedena kapitolou: Kdo byl Alois Topič, která zde figuruje jako životopis. Následují dvě kapitoly, přičemž v první z nich autor rozebírá přípravy na cestu a cestu po Evropě, ve druhé pak plavbu lodí a vše co během ní prožil. 93 JOHN, J: c.d., s. 39. Po vylodění byli Topičovi prověřeni lékařem a shledali se se zavazadly. 90 91

35

v množírně. Náplní jeho práce bylo plemenění užitečných stromů, křoví a trav. Tehdy dostal nabídku účastnit se expedice do Queenslandu, tu však odmítl. Postupně rozšířil své kontakty po světě a posílal australskou faunu a flóru na další kontinenty.94 Již v té době měl kladný vztah ke zvířatům, choval klokany, emu i medvěda. Žil s ženou v relativní idylce, měl dům a ovocný sad plný exotického ovoce. Přesto si už tehdy stěžoval na australské klima, které se nedalo srovnat s českým. Rovněž zmínil špatnou infrastrukturu mezi městy a rolníky. Mimo práce jej velice zajímalo farmaření. V cestopise vzpomíná na australskou farmářskou techniku, farmářskou společnost a situaci squatterů vlastnících tisíce kusů dobytka. Farmářství Topičovi učarovalo, a tak společně s rodinou založil farmu, kvůli které během dvou let přišel o veškeré úspory, rodina se mu však rozrostla na čtyři členy.95 V knihách je zaznamenána nepříliš úspěšná stavba farmy, samotný farmářský život, porod dcery atp. Brzy se stal učitelem místních polodivokých farmářských dětí. V tomto období se rovněž vydával na první lovy vačic a poletuch. Jeho rodinu tehdy rovněž potkala povodeň, kterou přečkala na střeše domu. Následkem povodně Topičovi přestali pěstovat rostliny a začali chovat drůbež, nicméně s velice podobným úspěchem. Po čtyřech letech začal na Topičovy padat stesk po domově a tak se vydali domů.96 V cestopise se dále uvádí, že sám Alois nějaký čas poté působil na Cejlonu jako obchodník (v životopise nedoloženo), než se přepravil do Fremantlu a následně do Melbourne. I tato pasáž je prokládána spoustou příběhů, jež Topič zažil. Důležitá část jeho australského putování se počala v Gippslandu, kam vyrazil z Melbourne. Na tomto zalesněném území, kde mu dělali společnost jen

JOHN, J: c.d., s. 47. Zde například zaznamenaná žádost Českého muzea o zaslání vypreparované australské fauny. 95 JOHN, J: c.d., s. 80. Na tomto místě je zachycena tradice, že pokud někdo rodí, sejdou se ženy z dalekého okolí, aby dotyčné pomohly (některé z žen Topič údajně nikdy neviděl). 96 JOHN, J: c.d., s. 83. Jak víme, jeho žena dle životopisu odjela z Austrálie o rok později než Topič sám. Vyvstává tedy kontrast s údaji v cestopise. 94

36

pes a kůň, se stal profesionálním lovcem.97 Nejdříve klokanů,98 následně ježur a brzy poté i ptakopysků, které studoval jako jeden z prvních badatelů.99 Lov se mu stal hlavní životní náplní, různé lovecké techniky popisuje na několika stranách. Stal se v kraji známým, Australané, krátící si rovněž volno lovem, s ním vždy prohodili kus řeči, na což rád vzpomínal. Stejně tak se k němu chovali i na farmářských pobožnostech. Na straně 103 je zmíněna zajímavá myšlenka: „přijeďte na pěkném koni s vyleštěnými třmeny a dům a srdce všech jsou vám otevřena.“100 Ač se v tomto období cítil jako na dovolené, stesk po rodině jej donutil k návratu zpátky do vlasti. Domů se vrátil přes Melbourne r. 1890. Zde zjistil, že je jeho rodina díky „obchodu s přírodninami“ finančně zajištěná. Dva roky se v Čechách zdržel a pořádal různé přednášky a výstavy a pomalu o finanční rezervy přicházel. V cestopise je uvedeno, že náhodou v nejmenovaném českém městě potkal člověka, který mu poradil založit obchod s australskými ovčími střívky. Díky této radě se tedy potřetí vydal do Austrálie, přičemž náklady na cestu hradil prodejem skleněných očí savců a ptáků. V Melbourne začal obchodovat se střívky, avšak díky dobrodružné povaze se vydal na další loveckou výpravu do pohoří Wolgan, na kterou vzal i své nové přátele z lodě. Výprava se však zastavila na farmě u Lambů, kde se zdržela až do ledna 1894.101 Tomu času věnoval Topič ve své knize několik stran. Podobně – lovem (ač ptakopysků bylo již výrazně méně) a prodejem - žil další rok a půl, během kterého farmu Lambů znovu navštívil. Zhruba v tomto období poprvé zmiňuje setkání se zlatokopy a proměňující se vztah k této profesi. Za tu dobu, co zemi opustil Paclt, se ledasco změnilo. Na východě zůstali pouze ti nejotrlejší, měli chaty a sady, bohužel také Číňané. Čím více po kopaninách Topič cestoval, tím více poznával, že evropští zlatokopové nejsou primitivní hrubiáni. Putoval přes Fishriver, kde chytil na 150 JOHN, J: c.d., s. 12. Topič byl v pravidelném kontaktu s firmou na přírodniny Václava Friče. JOHN, J: c.d., od s. 92 popisuje lov různých typů zvěře, nebezpečí s lovem spojené a zmíněno je také co se pak děje s masem, kůžemi, apod. 99 Kol. autorů: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 20, Pohora-Q.v. Praha, 2000, s. 939. Ač své poznatky (především o rozmnožování a kojení) prodal, jak už bylo řečeno, najdeme o něm zmínku i tady. 100 JOHN, J: c.d., s. 103. V souvislostí s tím Topič tvrdí, že nejoblíbenější je neohlášená návštěva. 101 JOHN, J: c.d., od s. 113. Na několika stranách jsou zachyceny zážitky spojené s rodinnou Lammbů. 97 98

37

ptakopysků, Gonalen Caves, kde se pro hledání nových lovišť zdržel u další rodiny, ke které si vypěstoval vztah.102 Topičův čas v Austrálii se však již krátil. Ještě pár měsíců cestoval, za tu dobu upevnil svazky s dodavateli přírodnin pro svůj byznys, stejně jako si ověřil fungování své firmy na ovčí střívka v Sydney. To byla poslední zastávka na jeho předposlední cestě po Austrálii. V Sydney poznal paní Braumovou, starou zlatokopku, u které se pravidelně scházela skupina Čechů. Jak však víme ze životopisu, ještě jednou se do Austrálie Alois Topič přeci vrátil. Bylo to v roce 1902, a to pouze na krátkou dobu za účelem navázání nových obchodních styků. Vylodil se v Melbourne, pak se přesunul do Sydney. Mimo firemní kontakty rovněž navštívil staré známé, a vydal se na poslední lov. Během této cesty věnoval většinu pozornosti změnám, které se za ty roky, co zde žil, udály. Austrálie již nebyla taková, jakou ji znal. 4.2.3. Zlato na Labutí řece Roku 1877 se v Perthu jako první Čech na západním pobřeží Austrálie vylodil Josef Polák. Ve stručnosti se dozvídáme, že nejdříve pracoval jako dělník v docích, poté sbíral květiny pro muzea a na poč. roku 1878 již byl vrchním guvernérovým zahradníkem.103 Kolem něj se pohyboval proud přistěhovalců – chtěli farmařit, lovit či hledali zlato. Pomalu se dozvídal více o australské trestanecké minulosti, což je v knize rovněž zachyceno. Kvůli problémům s guvernérovou schovankou, labilní ženštinou, musel místo zahradníka opustit. Přestěhoval se do chatrče a téměř zemřel na horečku a bez financí. O lidech v Perthu žijících neměl vysoké mínění – byli chamtiví, sobečtí a hloupí. Rovněž tam potkal Číňany. Tou dobou vzpomínal na Čechy a jejich podnebí podobně jako Topič. A právě když se zdálo vše marné, navštívil svého přítele J. V. Ulrika ve Fremantlu, kde jej zastihla guvernérova zpráva o plánované expedici.

JOHN, J: c.d., s. 125. Opět se vzpomíná na australskou pohostinnost. Topič dostal k užívání celou chatu cizí rodiny jen proto, že učí tamní děti lovit. 103 KUNSKÝ, J: c.d., I., s. 66. zmiňuje, že působil i jako farmář. 102

38

Té se chtěl zúčastnit, protože: „jej lákaly další cesty a nová poznání!“104 5. května se vydal parníkem z Fremantlu za jásání davů. Na stranách 25-34 je popsána samotná výprava, krajina v okolí, prožité historky, charakter členů výpravy, a mnoho dalšího.105 Původně měl Polák se skupinou traverzovat řeky v okolí Gascoyne, po onemocnění kuchaře se však zhostil i jeho role. Rovněž sbíral květiny.106 O této výpravě se později šířil i v Národních listech ve článku vydaném v r. 1882. Po této výpravě se na několik měsíců ocitl v perlařském městě Roebournu na severním pobřeží.107 Zde lovil škeble a perlorodky. Pravděpodobně mu bylo smutno, a tak si za láhev ginu koupil černoškou ženu – Wi-Wi, což mu přineslo problémy v práci.108 Když nashromáždil úspory, rozhodl se odcestovat na zlatonosná pole. Wi-wi, jeho černá manželka, s tím očividně nesouhlasila, a tak jednoho rána zmizela a zanechala po sobě pouze velkou perlu. V západní Austrálii se zlatá horečka opozdila o několik let, proto zastihla Josefa Poláka podobně jako před lety Čeňka Paclta a spoustu dalších obyvatel v plné síle. Potkala ho podobná situace – opuštěná města, rozkopaná zem. Bál se, aby se neobjevily lupičské skupiny, o kterých slyšel z východní části země. Oproti Pacltovi proto cestoval v obrovských skupinách lidí. Jednou se za nimi opozdil a zajali jej domorodci. Strávil s nimi dva dny ve strachu, že jej sní, až poté se rozhodl utéct. Konečně dorazil na kopaninu a naskytl se mu, nám již dobře známý, pohled: město ze dřeva, prostí kopáči, všude jen chudoba a špína. Rovněž i pobyt na kopanině je v knize proložen nezajímavými historkami. Po nevydařené zkušenosti se vrátil do Perthu.109

VANĚČEK, A: c.d., s. 23. VANĚČEK, A: c.d., od s. 25. 106 Viz pozn. 77. 107 Tato část putování, zhruba 1555 km po dnešní dálnici, není v mých pramenech zachycena. 108 VANĚČEK, A: c.d., s. 37. K tomuto počinu se nelibě vyjádřil jeho přítel J. V. Ulrich. Za sebe pak říká, že u měšťácké třídy velmi klesl na ceně. Na tom mu ale nesejde, chce vytvořit socialistickou obec, kde si budou všichni rovni a sobectví a soukromé vlastnictví bude zničeno! 109 VANĚČEK, A: c.d., s. 62-64. Po této události je vsunuta kapitola Kapitán Mayet. Kapitola má sloužit převážně jen jako kritika kapitalismu, Polákův příběh vůbec nerozvádí. 104 105

39

V Perthu pravděpodobně dostal místo stavbyvedoucího dráhy, v knize to opět není dobře doloženo. Podobně jako při výpravě ke Gascoynu jsou zde popsány detaily, které nerozvíjí Polákův osud: chudoba a častá úmrtí dělníků, nepřízeň počasí, problémy se zásobováním, nově vznikající doly, důlní obchody apod. V této části se však objevuje pasáž, ve které je jako první z cestopisců představen negativně: Polák zde figuruje jako chamtivec – mohl totiž dostat území, sad a hospodařit, ale on chtěl spoustu peněz hned. Měl srdce zlatokopa.110 Stále častěji vzpomínal na svůj blahý domov. Dráha se mu následně po různých komplikacích podařila dokončit a on si chvíli užíval zaslouženého volna. Následně je však znovu najat jako inspektor stavby dráhy. Shodou náhod se k němu dostaly akce ze zlatých dolů. Údajně díky jednomu příteli, se kterým se během svého putování Austrálií několikrát střetl.111 Vrátil se tedy do Perthu a užíval si zisků z dolů - velkou část posílal rodině domů. V hospodaření se zlatými doly se zlepšoval, obchodoval s podíly, mluvil do přepravy zlata i stavby železnice k nalezištím. I na Západní Austrálii brzy přišly problémy, bankovní krize,112 zatýkání majitelů dolů, či příval čínských kopáčů. Tato krize srazila Josefa Poláka na kolena a rozbila jeho sen o zlatě a bohatství. Rozhodl se vrátit do rodné země, kterou velebil. Vracel se bez zlata a snů, stár a obtěžkán zkušenostmi. V Perthu jeho rozhodnutí nikdo nechápal. Domů však nikdy nedorazil, v knize se píše, že při čekání na loď se opil, upadl a záhy zemřel.113 Závěrem knihy je otištěn dopis Konzulátu z Perthu vydaný 6. 12. 1900, jež obsahuje Polákovu mizivou pozůstalost.114

VANĚČEK, A: c.d., s. 66. Bližší údaje záměrně vynechávám, šlo o komplikovanou osobu, se kterou se v knize Alois Topič několikrát střetl. 112 VANĚČEK, A: c.d., s. 74. S krizí vyvstala také masivní inflace, výpověď bankovních vkladů, nedostatek jídla a vody, rovněž spousta dalších problémů. 113 VANĚČEK, A: c.d., s. 78. Jak víme ze životopisu, tato informace není úplně pravdivá. 114 VANĚČEK, A: c.d., s. 79. 110 111

40

4.3.

Reakce cestovatelů na vybraná témata zachycená v cestopisech V poslední části práce jsem chtěl detailněji rozebrat prvky, se kterými se

všichni naši cestovatelé v knihách potýkají. Konkrétně rozebírám pohledy na počasí, proměnu fauny, měst a krajiny, kulturní vývoj, národnostní a náboženské spory, vztah k Číňanům a domorodcům. Tato témata jsou různě obsáhle nastíněna v knihách jednotlivých autorů. Přínos každého z nich se téma od tématu liší. Kompilací výpovědí všech tří cestopisců jsem zvolená témata rekonstruoval a skrze to pak zkusil vytvořit konkrétnější obraz tak, jak se asi mohl dalším přistěhovalcům jevit. Přesto bych znovu zopakoval, že se jedná o vzorek tří osob (ač cestovatelů). Je ale doloženým faktem, že českých přistěhovalců tehdy dorazilo do Austrálie mnohem více. Někteří z nich mohli zanechat odlišné výpovědi. Taky je třeba brát v potaz to, že se každý z cestovatelů pohyboval různými cestami, a jen málokdy navštívili stejné místo. Pokud se tak už stalo, pak v rozmezí minimálně deseti let. Faktem zůstává, že s níže rozvedenými tématy se více, či méně potýkal každý, kdo v Austrálii v onom čase pobýval – už jen proto jsou zajímavá. Tato kapitola společně s předchozí má za úkol dostát názvu této práce a představit čtenáři alespoň matný Obraz Austrálie skrze cestopisy zvolených českých cestovatelů, a situaci, která tehdy na nejmladším kontinentu panovala. 4.3.1. Počasí pátého světadílu První, kdo ve svém cestopise přímo reagoval na odlišné podnebí, byl Čeněk Paclt. Ten jej zaznamenal takto: během podzimu (v Austrálii v tu dobu panuje léto) pravidelně přicházelo období bouřek. Proto si při cestě do Castlemaine potýkal s blátem, deštěm a vlhkem. V tuto dobu Austrálii bičují mohutné deště a zpravidla zaplaví celou půdu. Po nich můžou přijít i roky sucha a parna. O období sucha se více šířil Alois Topič v kapitole, kde vlastnil farmu. Šlo údajně o největší metlu farmářů, teplota se někdy vyšplhala až na 67,2 °C.115 Sucho dokázalo během roku připravit několik set farmářů o majetek a právě z nich se poté často zlatokopové. Jindy ve vyšších polohách byly naopak 115

JOHN, J: c.d., s. 59.

41

schopny přes noc napadnout závěje do výšky urostlého muže. Počasí v Austrálii bylo naprosto odlišné než v českých zemích. Teplotní variabilita, společně s nestálými srážkami, žití rozhodně neulehčovala, přesto se o něm naši cestopisci šíří spíše mezi řečí. 4.3.2. Australská fauna, města a krajina 4.3.2.1.

Fauna

Co se australské fauny týká, je jí věnováno mnohem více pozornosti než počasí. Životy dobrodruhů jsou prokládány různými setkáními se zvěří. Několikrát je v knihách doložena zmínka o obtížném, nemoci přenášejícím hmyzu, kterému se lépe situovaní Australané bránili moskytiérami, ti chudší pak zapáleným hovězím trusem, jinde se například mluvilo o spoustě jedovatých hadů. Kromě hmyzu a plazů však v Austrálii žila i spousta větší zvěře. Nejčastěji je na ni vzpomenuto ve spojení s lovem. Alois Topič popisu lovu věnoval mimo jednotlivých stran i celou kapitolu: Jak jsem chytal ptakopysky, ve které se zabývá lovem ptakopysků, ježur, koal a spousty další fauny. Nebyl však sám, i Paclt často mluvil o lovu, nejčastěji klokanů a ptáků. Ač se tedy povětšinou v knihách dobrodruzi zaměřují na lov zvěře, jsou zde zachyceny i jiné události. Například v Australských dobrodružstvích Aloise Topiče se objevují scény, kdy je Topičova žena překvapena zvířaty v domě, na což si však v průběhu let zvyká. Jindy cestopisci vzpomínají přímo na útoky zvířat. Čeněk Paclt zaznamenal příhodu, kdy na něj u večeře vyskočili tři psi dingo, kterým se naštěstí ubránil.116 Pacltovi navíc zcela pravidelně zvířata v noci lezla až do stanu. Naproti tomu máme doloženy i přátelské vztahy mezi lidmi a zvířaty. Topičovi například první léta v Austrálii chovali emu, klokany a dokonce medvěda. Druzí osamělí dobrodruhové zase často vlastnili psa. Paclt byl milovníkem koní.

116

PACLT, Č: c.d., s. 95.

42

S australskou faunou zkrátka byli naši dobrodruhové v pravidelném kontaktu. Ani jednomu však nikdy nezpůsobila žádné doložené zranění, ba naopak, to oni výrazně přispěli k jejímu decimování. Právě kvůli lidem jako Alois Topič byl možná brzy po začátku 20. století lov zvěře zakázán. 4.3.2.2.

Města

Další podkapitolou jsou města, typický prvek australského života. Naši dobrodruhové měli to štěstí, že se jim dohromady podařilo navštívit všech pět největších australských měst: Perth, Adelaine, Melbourne, Sydney i Brisbane. O některém z nich se šířili více, o jiném méně. Ve srovnání s profesionálními cestopisy 20. století, se však o města nejeví nevelký zájem. Někdy se cestovatelé v rámci příběhu zabývají i situací jiných, vnitrozemských měst, ta je však rovněž shrnuta do pár vět. Nám obvykle dochovaný obrázek předvedu na Pacltově a Topičově popisu Melbourne. Hlavní město Viktorie existovalo pouze lehce přes 20 let, když jej Paclt navštívil. Díky masivní urbanizaci však Pacltovi mohlo mnoho nabídnout. Nejvíce jej zaujala Elizabeth street, hlavní ulice s kupeckými závody, hlavní banka Viktorie, kde prvně uviděl zlaté cihly, budova univerzity a výjimečná botanická zahrada. V neposlední řadě také rostoucí budova pošty. Topič oproti tomu píše: Do Melbourne jsem přijel 46. rok od jeho založení.

Obdivoval univerzitu, muzeum, obrazárnu, kostel,

lanovku

a botanickou zahradu. Kromě toho zmínil úhledné ulice a v centru města poštovní budovu. Nejvíce zde však bylo hotelů a bank.117 Tímto stručným odstavcem jsem chtěl ukázat, jak chudé informace tyto cestopisy čtenářům předávají, proto se nebudu situací jednotlivých měst zaobírat podrobněji. Zmíním však zajímavá fakta obsažená v knihách. Co je pro města a především hornická městečka v Austrálii typické, jsou domy ze dřeva. Z důvodu migrace, jež byla spojená se zlatou horečkou, málokdo užíval trvalejších materiálů. Například ve vnitrozemském městě Ballaratu jsou domy z kamene spíše výjimkou. Právě z důvodu zmíněné migrace je pro

117

JOHN, J: c.d., s. 91.

43

australská města typický ještě jeden faktor, velice často jsou zde k dispozici neobsazené domy k pronajmutí, čehož bývá využíváno přistěhovalci. Poslední zajímavost, kterou bych chtěl zmínit, je situace Clermontu, města založeného v roce 1864 v důsledku důlního nálezu. Dnes má 2000 obyvatel, což není moc. Tehdy byl Clermont poslední stanice na severní straně východního pobřeží. Tvořili jej hospody, krámy a několik set stanů. Už zde však stála richmondská banka a politický úřad. Na tomto příkladu je jasně patrné, že cestovatelé prošli rovněž města, která se za sto let příliš nezvětšila, některá z nich naopak dokonce zanikla. 4.3.2.3.

Krajina

Pokud bych měl zachytit krajinu tak, jak ji zaznamenali naši průvodci, bylo by to velice obtížné. Jejich příběh je navíc paralelně prokládán popisem krajiny, a co je velice důležité, krajina se lišila dle území. Vzhledem k velikosti Austrálie je rozmanitost přírody samozřejmostí. Někdy cestovatelé procházeli mírnými kopečky s hustými houštinami bez stromů, ve kterých číhala spousta hadů a dalšího hmyzu.118 Jindy putovali pod masivními vrcholky hor, skrze husté lesy a těžko schůdnou krajinu plnou bláta, kde byla cesta dále vytyčena jen výsekem stromů v lese. V další části se můžeme dočíst o volné rovinaté krajině na jihu s jezery plnými ptáků. Věcí, která přímo nesouvisí s krajinou, ale ze všech podkapitol této části se zde hodí nejlépe, jsou opakované zmínky o špatné infrastruktuře i mezi hlavními městy. Byl to jeden z důvodů ničící malorolníky a poměrně častá příčina úmrtí – člověk zkrátka zabloudil. 4.3.2.4.

Společnost

Australská společnost je pojem, který by si rovněž zasloužil minimálně celou kapitolu. Její komplikovaná struktura pramenící z historického vývoje je něčím velice specifickým. Já se ji přesto pokusím nastínit v několika bodech. Velice podobně reagují Paclt i Topič při prvním kontaktu s Australany. Nikdo

PACLT, Č: c.d., s. 98. V této situaci Paclt mluví o brouku, který se ti „zažere“ pod kůži. A pokud není k dispozici lékař, může dojít i ke smrti. Častěji jsou jím pak zabiti psi. 118

44

se jich neptal, odkud jsou a kam jdou, co hledají a kam se chystají. Každý zde byl „zlatokopem svého života.“119 Zaráželo je spojení tolika evropských kultur na jednom místě a otevřené možnosti pro kohokoliv bez rozdílu. Jiný názor má však Polák. Ten, jak víme, se vylodil v Perthu a k městu se vyjádřil jako k místu buržoazních zbohatlíků, kde černoši pracují lépe než bílí a všechna vězení jsou plná.120 Dokládá to na kontrastu: viděl kočáry a fraky bohatých oproti všudypřítomné chudobě. Jediné, co jej těšilo, byl rozmach města a podpora živností a dělníků, skrze co pak věřil v rozmach průmyslu a obchodu. Velice důležitou společenskou roli hráli rovněž lidé, zabývající zemědělskou i rostlinnou výrobou, tedy majitelé půd. Na nejvyšší příčce zemědělské výroby stáli squatteři. Ti žili na štacích, vlastnili tisíce kusů dobytka a vydělávali na jeho mase, popřípadě vlně. Dostali zpravidla obrovské akry půdy za dobrou cenu a navíc platili mizivé daně. Za tyto privilegia však poskytovali azyl cestujícím a rovněž na jejich štacích musel být k dispozici proviant. Pravidelně také ohlašovali noc a upozorňovali na své přístřeší. Jejich sídla patřila v Austrálii mezi základní předpoklady přežití cestujících, často mezi jediné předpoklady. Už za Pacltova pobytu jich zde stálo kolem 3000. Obvykle byla ohrazená, obklopená poli, vinicemi a sady. S těmito místy ovšem nejsou spojeny pouze světlé momenty. Existovaly totiž i malé farmy, které tito squatteři ruinovali. Z jejich vlastníků se poté stávali dělníci, žebráci a často se přidávali do lupičských tlup. Rovněž tito magnáti vedli otevřenou válku s aboriginskými kmeny v okolí. Podobným místem jako zmíněné ovčácké štace pak byli hostince při cestách. Zde však byly služby obvykle předražené a hostinský automaticky naléval kořalku, aby pocestný utratil co nejvíce. Paclt udává, že cena za noc se mohla vyšplhat až na 7 a půl šilinku, což je zhruba tolik, kolik zůstalo v pozůstalosti Josefa Poláka.

JOHN, J: c.d., s. 45. Zde je více rozvedena tato myšlenka. VANĚČEK, A: c,d., viz pzn. 109. Dost možná vycházel jeho postoj z celkového prosocialistického zaměření díla. 119 120

45

O rostlinnou výrobu se pak starali farmáři. V té se dle Aloise Topiče údajně nejlépe dařilo Němcům starajícím se o vinice, ovocné sady, či pšenici.121 S potěšením zmiňuje, že užívali pluh bratranců Veverkových. Výnosy z polí však málokdy stačily na náklady spojené s pěstováním. Problémem Austrálie bylo, že se zde nacházelo jen pár opravdu úrodných oblastí. 4.3.3. Čínské etnikum v Austrálii Častěji vracejícím se tématem v cestopisech jsou poté Číňané a vztah k nim. Ten je zde zpravidla popisován velice hanlivě. Vztah australské vlády k tomuto národu v průběhu 2. pol. 19. století postupně gradoval. Mohl za to jejich masivní příval v důsledku zlaté horečky. Tento fakt dokládá například historka o guvernérovi, zachycená v knize Aloise Topiče. Ten byl, ač vysoký funkcionář, kamenován, protože upřednostňoval Číňany v práci. V době, kdy v západní Austrálii působil Josef Polák, prý byla nenávist k Číňanům nejsilnější. Na straně 73 popisuje, jak byli týráni, jejich osady ničeny, avšak oni přesto pokračovali ve své lopotě. Čeněk Paclt dokonce zaznamenal zprávu o masakru Číňanů sekerami v okolí Ballaratu. Kromě obrovské imigrace zde bylo navíc problémem, že Číňané byli schopni přežít i v absolutní chudobě a za jakýchkoliv podmínek dosáhnout svého. Zachyceno nám to zůstalo ve vzpomínkách všech cestopisců. U Josefa Poláka čteme, že jich stovky bydlely v chudobě, nepili, jen kouřili opium a snažili se zbohatnout.122 Jiná vzpomínka Čeňka Paclta pak praví: Číňané jsou chudý národ, střídmě jedící slepenou rýži, a věčně se honící za ziskem.123 Každý z cestopisců připomíná také jejich enormní pracovitost, která je tomuto národu vlastní i dnes, a chuť brát jakoukoliv práci. Z cestopisů máme rovněž doloženo, že nejvíce Číňanů se koncentrovalo na hornických kopaninách. Ač Asiaté platili speciální daň za vstup na pole, vyšší daně a podobně, dokázali objevit zlato i tam, kde to již evropské národy vzdaly. Svá stanová městečka měli bokem od ostatních, veřejně se tedy distancovali, což JOHN, J: c.d., s. 61. John píše o tamní technice farmaření. VANĚČEK, A: c.d., s. 21. 123 PACLT, Č: c.d., s. 54. Číňané navštěvovali i opuštěné šachty. Paclta udivilo, že i když Evropané nenašli ani zrnko zlata, Číňané vždy něco vykutali. Rovněž je zaznamenán jeho názor, že byli obratní, vytrvalí a vysoko si cenili zboží. 121 122

46

mohlo být Evropanům dalším trnem v oku. V průběhu let jim byl vstup do země zakázán téměř úplně. 4.3.4. Vztah Aboriginců a Australanů Pokud v předchozí kapitole píšu, že téma čínského etnika se několikrát vrací, vztah k domorodým obyvatelům Austrálie je zde probírán pravidelně. Je však velice komplikovaný a zaujmout k němu jednoznačný postoj je téměř nemožné – jak dokládají i časté změny vlastních postojů našich cestopisců. Každý z našich dobrodruhů měl s Aboriginci místy lepší, místy horší zážitky. Například Čeněk Paclt, ač dobrák a vstřícný ke všem národům, byl Aboriginci několikrát přepadem, oloupen a ubit téměř k smrti.124 Na druhou stranu se jich často zastával. Mluvil o jejich zlém postavení, nesnadnému životu a postupném vytlačování z původního území. Právě z těchto důvodů cestovatelé často svůj přístup k domorodcům rozebírají a nejednou jej přehodnocují. Ne všichni domorodci však měli jednotný charakter. Pro Australany byly rozhodně nejproblematičtější kmeny naprosto odmítající civilizaci. Na ty pak byly uspořádávány hony a trestné výpravy, které budily další msty ze strany Aboriginců. Vznikaly tak další konflikty s jedinci, farmáři i zlatokopy. Násilí plodí násilí. Noví přistěhovalci byli proto varováni a doporučovalo se nosit zbraň. Postupem času však byla stále větší část domorodců civilizovaná. Našli se mezi nimi obchodníci se zbraněmi i pracující.125 Dokládá to i fakt, že dokonce dva z našich cestopisců si našli mezi domorodci partnerku. Polák si svou ženu – Wiwi – koupil za láhev ginu. Měl ji rád, ač se bála tmy, pila z lebky své matky a jedla rostliny, jež sbíral. Čeněk Paclt o své dívce z kmenu Minerva mluví ještě detailněji. Kromě svého vztahu na několika stranách rozebral i pohřební rituály, manželské zvyky, společenskou strukturu, či domorodý styl „oblékání“.126 V době, kdy naši dobrodruzi cestovali po Austrálii, dodržovali domorodci ještě spoustu zvyků. Některé se nám skrze knihy podařilo zachovat.

PACLT, Č: c.d., např. s. 60, 100, aj. PACLT, Č: c.d., s. 77. Často pracují jako dělník, pastevec, lovec, nebo trooper (jízdní policista a stopař). 126 PACLT, Č: tamtéž. 124 125

47

Spousta se týkala vztahu k ženám. Ženy při svatbě přicházely o dva články malíčku levé ruky. Jiným zvykem byly námluvy, které zahrnovaly násilný únos ženy, hranou válku mezi kmeny a následné oslavy. K ženě Aboriginci zaujali postoj jako ke stvoření bez duše.127 Spousta tradic je rovněž spojených s mrtvými. Ženy například často po smrti manžela seděly u jeho hrobu, dokud nezemřely hlady. Domorodci měli také různé rituální tance k rozličným příležitostem.128 Paclt však smutně konstatoval, že čím více se domorodci stávali civilizovanějšími, tím více jejich původní zvyky zanikaly. Samotný styl života Aboriginců je doložen již méně. Velice často jej naplňovaly kmenové bitvy. Ty mezi sebou kmeny vedly pro zábavu, křivé nařknutí, ze msty, či pouze jako zkoušku síly. Hlavní náplní života však byla častá migrace na nová území, ať už za lovem, či čímkoli jiným. Paclt vzpomíná, jak procházel krajinou a po nocích slýchával na různých místech domorodý zpěv. I přes tyto drsné životní podmínky málokdo kmen opustil. K jejich životu rovněž patřilo i náboženství. Aboriginci se nemodlili k jedné vyšší bytosti, měli spoustu náboženských rituálů. Zajímavostí je, že o názoru na stvoření světa se psalo dokonce i ve Světozoru 24. 6. 1881. Dalším určujícím rysem černochů byl poté lov. Původní obyvatelé Austrálie v něm vynikali. V každé z knih je zachycen odlišný způsob. Někdy je pojednáno o lovu ptactva díky důmyslně vydlabané tykvi,129 jindy o lovu klokanů pomocí bumerangu.130 Jistě se dalo vypsat více informací, mně však šlo o komplexní zachycení oblastí, ve kterých se životy cestopisců s domorodci střetávaly.

VANĚČEK, A: c.d., s. 40. Naproti tomu ženy byly domorodcům věrné. Méně věrnosti pak chovaly k Evropanům. Jak dokládá příběh Paclta i Poláka. 128 VANĚČEK, A: c.d., od s. 45. Poláka jednou domorodci unesli. V jejich zajetí pobyl dva dny a zanechal nám svědectví o slavnosti, jež obsahovala kastraci a tanec korobori. 129 PACLT, Č. c.d., s. 79. 130 PACLT, Č: c.d., s. 66. 127

48

5. Závěr Jak už jsem zmínil v úvodu, zvolené téma pro mě bylo nepopsaným listem. Upřímně mohu říci, že mi Austrálie byla možná cizejší, než kterýkoliv jiný kontinent. Během doby delší než půlrok se však tento prázdný list začal postupně zaplňovat. Zatímco jsem strávil nad nejmladším z osídlených kontinentů spoustu času, několikrát jsem pozměnil název mé práce, její formu i celkové vyznění. Nyní, na konci, mohu říct, že ač je jistě ještě nemalá část „listu“ nepopsána, rozhodně se na její úpravu spotřebovalo množství inkoustu. Na předchozích zhruba 40 stranách jsem chtěl rekonstruovat obraz Austrálie v cestopisech do konce 2. pol. 19. století. Pro lepší pochopení problému jsem nejdříve prozkoumat historii tohoto nejmladšího kontinentu od jeho vzniku až po vytyčenou dobu. Následně si udělal jasno ve věci, co to vlastně znamená být cestovatelem. Teprve poté nastala nejproblematičtější část této bakalářské práce, tedy co nejvěrněji zachytit informace získané z cestopisů. Kriticky jsem jednotlivé prameny analyzoval, komparoval údaje z nich získané a následně vyvodil výše zachycené závěry. K tomu mi kromě samotných cestopisů pomohla i některá další díla. Ač se úkol, s kterým jsem se potýkal, může někomu jevit jako snadný, vzhledem k odlišnosti zpracování jednotlivých děl byl opak pravdou. Přesto věřím, že práce přinesla čtenáři nové informace a obohatila jej tak, jako jsem byl obohacen já při jejím zpracovávání. Mimo rekonstrukci pohledu na Austrálii, jsem však také zvolil druhý směr, který z vyznění práce nemusí být na první pohled zřejmý. Chtěl jsem upozornit na výjimečný život cestovatelů v našich poměrech a nastínit všeobecný nezájem české veřejnosti o cestování. Pominu-li první kapitolu kompilující pouze různé informace z knih získané za účelem sestavení „velkých dějin“, již od druhé kapitoly je tento směr mezi řádky patrný. Druhá kapitola na něj dokonce poukazuje přímo. Za účelem spojit dva zvolené směry mé práce jsem si určil tři cestovatele, které spojuje několik klíčových rysů: život převážně ve 2. pol. 19. století, cesta do Austrálie, dobrodružná povaha, a další. Jednalo se konkrétně o Čeňka Paclta,

49

Aloise Topiče a Josefa Poláka. Na jejich životě a především době strávené v Austrálii stojí hlavní smysl této práce. Dokázal jsem, že ač všichni tři cestovatelé navštívili totožný kontinent v přibližně stejné době, jejich životní cesta se v ledasčem odlišovala. Velkou váhu na tom dle mého názoru měl odlišný sociální původ, což je patrné z kapitoly Čeští cestovatelé po Austrálii do roku 1901. Určitě si však nemyslím, že to byl důvod jediný. Krom odlišeností jsem však rovněž zachytil prvky, které jsou v životech cestopisců shodné. Ty se pak porůznu v práci objevují a můžeme z nich získat dojem, že daná věc na různé typy přistěhovalců opravdu působila podobně. Co se samotné práce s knihami týká, rád bych zde rozebral jednu věc, která čtenáře možná při čtení mé práce napadla. Jedná se o problém „cestopisů“. Někdo by snadno mohl namítnout, že u Aloise Topiče a Josefa Poláka se nejedná o cestopisy, ale o romány sepsané na základě písemné pozůstalosti. I já sám jsem si tuto otázku nejdříve pokládal. Pak by ovšem byl už název mé práce zcela nevhodný. Brzy jsem ovšem přišel na uspokojivou odpověď. Přihlédneme-li k druhé kapitole této práce, Češi jako cestovatelé do poč. 20. století, můžeme oba zmíněné muže bez debat zařadit do jedné ze skupin cestovatelů. Ergo kniha stvořená z dochovaných záznamů musí být alespoň z části cestopisem. Upřímně si myslím, že by byla škoda nereflektovat podobu tehdejší Austrálie zachycenou v knihách, ač už byly více či méně upraveny. Zvláště pokud se jedná o takto zajímavé příběhy. Z cestopisů jsem se snažil extrahovat ty nejzajímavější informace a zároveň zachovat celistvost děje, která je v samotných knihách velice často rozrušována. Závěrem bych dodal, že se nejedná o studii, která by vycházela jen a pouze z faktů zachycených v dopisech a dalších pozůstalostech. Jak už jsem několikrát avizoval, dopisy se od knih mohou výrazně lišit. V této práci však šlo primárně o cestopisy, protože právě ty ovlivňovaly mnohem větší množství čtenářské populace a následně mohly stát za rostoucí migrací českých občanů do Austrálie v následujících letech.

50

6. Prameny a literatura 6.1.

Prameny

JOHN, Jaromír: Australská dobrodružství Aloise Topiče. Praha, 1969. PACLT, Čeněk: Cesty světem: Příhody a zkušenosti na cestách po Americe, Australii, Novém Zélandě a jižní Africe. Praha, 1954. PACLT, Čeněk: Čeňka Paclta cesty po Austrálii. Praha, 1939. VANĚČEK, Arnošt: Zlato na Labutí řece. Praha, 1966. 6.2.

Literatura

AUGHTON, Peter: Endeavour: příběh první velkolepé námořní výpravy kapitána Cooka. Praha, 2006. BAUM, Jiří: Kolem zeměkoule. Praha, 1956. BLAINEY, Geoffrey: Dějiny Austrálie. Praha, 1999. BUREŠOVÁ, Jana: Zdroje Informací o Austrálii v období první československé republiky. In: Historica olomucensia 44-2013, Sborník prací historických XXXII. Olomouc, 2013, s. 132-155. EFMERTOVÁ, Marcela: České země v letech 1848 – 1918. Praha, 1999. ERBEN, Josef Ladislav: Půl století světoběžcem. Praha, 1986. JANKA, Otto: Příběhy českých cestovatelů zapomenutých i nezapomenutých. Třebíč, 2001. JOHNSON, Paul: Zrození moderní doby: devatenácté století. Praha, 1998. Kol. autorů: Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 20, Pohora-Q.v. Praha, 2000. KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé I. Praha, 1961. KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé II. Praha, 1961. MACINTYRE, Stuart: Dějiny Austrálie. Praha, 2013. MARTÍNEK, Miroslav - MARTÍNEK, Jiří: Čeští cestovatelé a mořeplavci. Praha, 2006. 51

MILLER, Jaroslav: Zapadlí vlastenci: český exil v Západní Austrálii (19481989). Praha, 2014. PRAVDOVÁ, Božena: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha, 1998. RAKOVÁ, Svatava: Podivná revoluce - Dlouhá cesta Američanů k nezávislosti (1763-1783). Praha, 2005. ROZHOŇ, Vladimír: Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti. Praha, 2005. STŘÍŽOVSKÁ, Eva: Mezi našimi v Klokánii. Praha, 2013. URBAN, Otto: Česká společnost 1848 – 1918. Praha, 1982. VEATCH, Arthur Clifford; FISHER, Walter Lowrie: Mining Laws of Australia and New Zealand. Washington, 1911. VITOUŠEK, Ivan: Vše se k dobrému obrátí. Praha, 2014. VOLNÝ, Zdeněk a kol: Toulky minulostí světa, osmý díl. Český Těšín, 2006.

52