Univerzita Mateja Bela Pedagogická fakulta Katedra evanjelikálnej teológie a misie Banská Bystrica
Smrt seminární práce
Student: Ctirad Hrubý Vyučující: PhDr. Slavomír Krůpa, PhD. Předmět: Etika 2 Ročník: III., dálkové studium Školní rok: 2002/2003 Datum zpracování: 6. března 2003
Obsah Úvod
3
1 Smrt – vymezení pojmu
4
2 Život Ježíše Krista
5
3 Smrt Ježíše Krista
5
3.1
Očekávání smrti, přemýšlení o smrti
. . . . . . . . . . . . . .
5
3.2
Obavy a strach ze smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
3.3
Očekávání záchrany
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
3.4
Okamžik smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
3.5
Vzkříšení
8
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4 Závěr – aplikace do našeho života Doslov
9 11
Úvod V této seminární práci se zamýšlím nad smrtí. Důraz je kladen na etickou stránku věci. Za zdroj další úvahy používám Bibli, o které by se mohlo zdát, že se smrtí příliš nezabývá, vždyť Bůh je Bohem živých a jeho myšlení je o životě, ne o smrti, ale o smrti hovoří více než jasně a srozumitelně. Nic nezamlčuje ani „nelakuje na růžovoÿ. Také díky tomu považuji tento zdroj pro toto téma za dokonalý. Abychom zdroj více vymezili a ohraničili, poohlédneme se po nějaké postavě – jak dotyčný člověk prožíval svůj život, jak přemýšlel o smrti a jak ji nakonec prožil. Smrt jednotlivých lidí – Božích služebníků – není kupodivu v Bibli většinou příliš rozepisována. Nebo dokonce vůbec. A to i u postav, jejichž životě a dílu je v Bibli dán velký prostor – třeba král David, nebo apoštol Pavel. Zvolil jsem život a smrt Ježíše Krista. Je sice dokonalým Bohem, což by nás mohlo vést k závěru, že prožíval něco jiného než my, byl ale také dokonalým člověkem. Když chodil po zemi v těle, zakusil kromě hříchu to samé co my. Součástí práce je krátké zamyšlení nad pojmem smrti obecně. Zmiňuji také současné ožehavé téma – euthanasii. Zpracování tohoto pojmu ale výrazně překračuje rámec této práce, proto neuvádím ani východiska, ani jasné závěry. Osobní postoj k této věci samozřejmě mám. Závěrem této práce je aplikace poznaných skutečností do našeho života. Jde o soubor jednotlivých myšlenek a návrhů pro naše jednání, které by bylo možné mnohem hlouběji promyslet a zpracovat.
1 SMRT – VYMEZENÍ POJMU
1
4
Smrt – vymezení pojmu
Chceme-li se zabývat pojmem smrti, musím si nejprve tento pojem vymezit. Není to příliš jednoduché a máme-li podat přesnou definici, dostáváme se do úzkých. U duchovní smrti je to jasné – smrt je důsledkem hříchu: „žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrtÿ (Jk 1, 15) a z mnoha míst lze definovat i to, že člověk je ve svém „přirozenémÿ stavu duchovně mrtvý a musí se znova narodit do života: např. „my víme, že jsme přešli ze smrti do životaÿ (1 J 3, 14). Z pohledu sekulární vědy se hovoří pouze o tělesné smrti a v některých případech (např. člověk v bezvědomí, připojený na přístroje udržující základní životní funkce) není jednoznačný názor na to, jak definovat její okamžik. V těchto specifických případech jde o problém nejenom lékařský, ale také etický a právní. Tomu se nelze divit, vzhledem k všeobecnému relativizování Božích absolutních hodnot (ani na okamžik vzniku života není sekulární věda schopna pohlížet jednotně), ale na druhou stranu to nelze zjednodušovat a tvrdit, že Boží slovo dává na okamžik smrti jednoznačný „návodÿ. Extrémy jsou patrné také v křesťanských kruzích a občas je ve snaze hájit nedotknutelnost života (zvláště potom z vlastní vůle člověka – euthanasie) zjednodušována celá problematika, když se jako problematické nehodnotí umělé udržování životních funkcí léky a přístroji, ale pouze snaha tento stav ukončit. Obecně se za konec života považuje nečinnost mozku (nulová odezva na vzruchy) během určitého časového intervalu. To bychom mohli přijmout i pro naši úvahu – vždyť „mrtví nevědí zhola nicÿ (Kaz 9, 5) – a tělesnou smrt definovat jako stav (ne okamžik), kdy člověk nemůže nic činit, ani přemýšlet o svém stavu, kdy byly ukončeny základní biologické procesy sloužící k zachování jeho těla. Je to stav, kdy nelze překročit zpět do života (J 16, 26).
2 ŽIVOT JEŽÍŠE KRISTA
2
5
Život Ježíše Krista
Z lidského pohledu nebylo na Ježíšově životě nic mimořádného: narodil se jako „nemanželskéÿ dítě, brzo po narození se s celou rodinou stěhovali, jeho pěstoun brzo zemřel, musel se do svých třiceti let starat o rodinu a pomáhat matce s péčí o mladší nevlastní sourozence. Vyučil se řemeslu, živil se prací svých rukou. Prošel náboženskou výchovou své rodiny a země. Žil ve společnosti, která neměla politickou svobodu. Po splnění závazku vůči rodině veřejně vystupuje, získává skupinu učedníků a žije jako cestující zákoník. Takových lidí žilo v Ježíšově době mnoho. Jeho veřejné vystupování trvá jenom několik let, potom je obviněn z rouhání, odsouzen a ukřižován. Během svého veřejného vystupování káže Boží slovo, vyzývá lidi k pokání a víře, koná zázraky, uzdravuje, křísí mrtvé, odpouští hříchy, dává naději a obecně zachraňuje mnohé. Mnozí lidé ho ale nenávidí a hledají záminku, jak ho obvinit a zbavit se ho.
3
Smrt Ježíše Krista
3.1
Očekávání smrti, přemýšlení o smrti
Ježíš o své smrti mluvil relativně často. Nelze si nevšimnout toho, že Bible obecně smrt nezamlčuje a nesnaží se jí obestřít aureolou tajemnosti a neznáma. Naopak. Ježíš své učedníky připravoval na svoji smrt. Snažil se jim vysvětlit co se stane, proč se to stane a co bude následovat. Způsob podání vypovídá o věcném přístupu Ježíše k této záležitosti. Zřejmě to učedníkům podával tak, jako ostatní věci a pojímal to jako jeden z bodů, který má učedníkům povědět, jeden z bodů, které má učedníky vyučovat. Myšlení lidí (nejenom
3 SMRT JEŽÍŠE KRISTA
6
židovstva) se ale myšlenkám o smrti spíše vyhýbá. To je jasně patrné z výroků Petra – poté, co je Ježíš učil o tom, že musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát, si ho Petr vzal stranou a začal ho kárat (Mk 8, 31–32).
3.2
Obavy a strach ze smrti
Tak, jak se blížilo ukřižování, lze v Ježíšově projevu nalézt více okamžiků, kdy dává projev svým emocím, nebo hovoří o zcela zásadních a vážných událostech, které se mají stát – např. očištění chrámu (rozhorlení); podobenství o zlých vinařích; varování před zákoníky; předpověď zkázy chrámu, počátku běd a velkého soužení; pláč nad Jeruzalémem; události v Getsemane. Na druhou stranu jsou zde i zcela na pohled „maličkáÿ témata, jako dar vdovy. Psycholog by asi za příčinu označil Ježíšovo prožívání ovlivněné blížícím se a očekávaným koncem. Myslím ale, že to je zjednodušující pohled a výše uvedená témata lze spíše přičíst tomu, že jako poslední jsou zdůrazňovány nejzávažnější body celého učení. Jistě se projevil i způsob podání pisateli textů evangelií, pro které tato doba (i ve vzpomínkách) byla významnější a vypjatější, než doba předtím. Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. I řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!ÿ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.ÿ (Mk 14, 33–36) . Události v Getsemanské zahradě jsou úžasným svědectvím o prožívání člověka v očekávání smrti. Bůh nám nezamlčuje nic, co nás čeká. Nezamlčuje svoji úzkost a hrůzu z očekávání smrti. Nezamlčuje to, že v těžkém okamžiku toužil po blízkosti nejbližších učedníků. Neztupuje osten smrti. Otec se nesnaží heroizovat smrt svého vyvoleného, ale přiznává, že na Ježíše padla hrůza a úzkost. Jistě – úzkost za druhé, za učedníky, za vznikající církev, ale slova: „Otče odejmi ode mne tento kalich, je-li to možnéÿ nelze připsat
3 SMRT JEŽÍŠE KRISTA
7
ničemu jinému, než soukromé, osobní obavě samotného Ježíše. Neměl obavu jenom za druhé, ale i za sebe. To se nám – lidem – v naší přirozenosti nelíbí. Rádi bychom viděli vůdce, který nikdy nezakolísá a hrdě kráčí vstříc smrti. To lze vidět v heroizaci hrdinství různých diktátorů. Některé režimy (v podstatě jde o náboženská společenství) potřebují své hrdiny (svaté), aby budovaly velikost a nedotknutelnost svých vůdců a drželi lid v poddanosti.
3.3
Očekávání záchrany
Ježíš věděl, že třetího dne vstane. Když dlouho předtím hovořil o své smrti, hovořil i o svém vzkříšení. Přesto prožíval to, co je popisováno v předchozím oddílu.
3.4
Okamžik smrti
Celý den (židovský – tedy už od noci v Getsemane) byl pro Ježíše nesmírně vypjatý a bolestivý. Zradil ho jeden z učedníků; Petr, Jakub a Jan, se kterými chtěl sdílet svoji úzkost nepochopili vážnost situace; Petr jednal nerozvážně a bránil Ježíše s mečem v ruce; potom všichni utekli; lidé se mu vysmívali; vojáci ho týrali; Petr ho třikrát zapřel; . . . Od Getsemane až po smrt se jednalo o sled fyzicky a psychicky velmi bolestivých událostí. Na kříži přišlo to nejhorší, když od něj kvůli hříchu celého světa – nás všech – odvrátil svou tvář i Nebeský Otec (Mt 27, 46). To byl poslední impuls k tomu, aby Ježíš zemřel. Ačkoliv samotné ukřižování bylo hrozné a velmi bolestivé, a neodvratně vedlo k smrti, přesto běžně trvalo déle, než ukřižování zemřeli. Dva odsouzení, kteří byli ukřižováni s Ježíšem ještě žili, když on už byl mrtvý (J 19, 31–33). Smrt není ovlivněna pouze somaticky (fyzickou slabostí), ale i stavem mysli. Psychické vypětí může člověka oslabit stejně, jako fyzické. Ježíš neztratil svoji důvěru k Otci. To je jasně vidět v jeho rozhodnutí
3 SMRT JEŽÍŠE KRISTA
8
v Getsemane: „ale ne jak já chci, ale jak ty chcešÿ a potvrzeno na kříži: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého duchaÿ. Samotný okamžik smrti byl náhlý a ze strany Ježíše bez jakýchkoliv okázalých slov či gest. To, že se otřásla země, pukaly skály, roztrhla se chrámová opona a vstávali mrtví lze připsat Otci a tomu, že v duchovním (neviditelném) světě se stala událost nesmírného dosahu.
3.5
Vzkříšení
Ježíš mluvil o vzkříšení a věčném životě. Mluvil o příbytcích, které jsou v domě Otce a on nám tam připravuje místo, . . . Nepochyboval o tom a pevně věřil ve své vzkříšení. Tak se také stalo. Bůh je věrný.
4 ZÁVĚR – APLIKACE DO NAŠEHO ŽIVOTA
4
9
Závěr – aplikace do našeho života
Otázka smrti přestává být tabuizovaným tématem, jak to bylo v nedávné době. Předchozí režim oddělil rození a umíraní člověka do neosobního, sterilního prostředí nemocnice. Přesto se tomuto tématu raději vyhýbáme. Zvláště jedná-li se o blízkou osobu, nebo dokonce nás samotné. Někdy bychom rádi pomohli, byli na blízku, nebo alespoň projevili účast ale nevíme jak. Nemáme zkušenost. Nevíme co říci, jak se tvářit, co podniknout. Víra v živého Krista může být velikou pomocí. Právě pro otevřenost, s jakou Bůh o těchto věcech hovoří a pro naději kterou máme – očekávání věčného života a toho, že ani smrt není pro nás ztráta. Není správné – ani ve vztahu k sobě, ani k druhým – potlačovat toto téma. Když Ježíš hovořil k zástupům, mluvil o smrti proto, že je mzdou hříchu a důsledkem pádu člověka. Je také stavem, ve kterém se nachází každý člověk, dokud se neobrátí ke Kristu. Smrt nelze zbavovat její vážnosti – jak se o to snaží někteří sekulární myslitelé či vědci – ale dát jí místo, které ji náleží. Dokud nepřijde Ježíš v slávě, patří smrt k životu stejně, jako rození. Důležité je, co bude po smrti. Kde budeme trávit věčnost. Smrt nepřemluvíme ani neoblafneme, o naší věčnosti se ale můžeme svobodně rozhodnout. Věřící člověk, který buduje vztah důvěry s Bohem, může na smrt pohlížet z jiné perspektivy než člověk, který žádnou naději nemá. Je-li kříž symbolem smrti, potom věřící člověk vidí v tomto symbolu vzkříšeného Krista. Vždyť kříž je prázdný. Pro každého člověka je ale jednodušší představit si smrt jako konec (s tím se už asi setkal), než jako počátek něčeho nového – vzkříšení (s tím se v praxi nesetkal téměř nikdo). Člověk, jehož konec se blíží, potřebuje podporu. Doléhají na něj různé strachy a bolesti. Je dobré být s ním i když se zdá, že nevnímá. Neopouštět ho ani ho nenechat v neosobním prostředí, je-li to možné. Nemusíme se bát tělesné smrti, nemusíme mít obavy z toho, co budeme prožívat, ale je dobré počítat s tím, že mohou přijít úzkosti, pocit samoty,
4 ZÁVĚR – APLIKACE DO NAŠEHO ŽIVOTA
10
bolest. . . Nemusíme se potom považovat za ty, kdo zklamali Boží důvěru. Nejde o nic, co by se vymykalo biblické zvěsti a zkušenosti. Nejde o důkaz toho, že jsme mimo Boží blízkost. O Ježíši nepochybujeme, právem, a přesto on takové pocity zakusil. Dokázal ale, že je možné veškerou důvěru složit u Hospodina. Stejně tak je dobré přijímat druhého člověka, který obavy, bolest, pochybnosti či strach projeví a raději ho povzbudit Božím slovem, než kárat. Dokud je člověk mladý a zdravý, má na věci jiný pohled. Potřebujeme pokoru před Bohem i druhými.
4 ZÁVĚR – APLIKACE DO NAŠEHO ŽIVOTA
11
Doslov Dovolte mi malé zamyšlení, které jsem z osobní zkušenosti v únoru 2003 napsal pro nástěnku Domova důchodců ve Ždírci, kde z Boží milosti každých čtrnáct dnů, spolu s dalšími spoluslužebníky vedu Bohoslužby. Nástěnku čtou senioři, návštěvy a personál.
Poslední věci? Zemřela mi babička. Bylo jí 89 let. Dostala chřipku a konec byl velmi rychlý. Viděli jsme, jak ji den za dnem opouští síla. Nakonec už jsme ji akorát drželi za ruku, hladili a ona spala. Dnes už nevrátíme jediný okamžik. Ani my, ani babička nespravíme to, co se nepovedlo. V tom je smrt neúprosná. Mám ale naději. Před několika lety babička vyznala Ježíše jako Pána, a ve svém srdci uvěřila, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Silně omezena předchozím náboženským myšlením, ale Bůh je mocný a dobrý. Mám naději a víru, že vytrvám na cestě za Ježíšem do posledního okamžiku. Z tohoto pohledu se jeví smrt úplně jinak. V jedné písni se zpívá: Až zazní hlas polnic andělských, Bůh tělo Tvé promění. Pak zavoláš: ”Kde je osten tvůj? Smrti zlá, smrti zlá.. .”
