Univerzita Karlova v Praze PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra dějin a didaktiky dějepisu
MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Příběh černobílého květu města Activity of the Congregation of Sisters of Mercy of St. Charles Borromeo in České Budějovice The lifestory of a black and white flower of the city
Autor: Bc. Kristýna Ambrožová Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn Praha 2014
Prohlášení:
Tímto prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně, s použitím pramenů, odborné literatury a internetových zdrojů, uvedených v seznamu pramenů, jenž je součástí této práce. Současně potvrzuji, že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 26. 9. 2014 Kristýna Ambrožová
Poděkování Ráda bych předně tímto poděkovala panu Mgr. Dušanu Foltýnovi za vedení mé bakalářské práce a vstřícný přístup při konzultacích. Dále chci ze srdce poděkovat S. M. Fidelis Sedlákové z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského za velice laskavé přijetí, poskytnutí archivních materiálů kongregace, trpělivost a cenné rady. Jen díky její ochotě a nápomoci mohla tato práce vzniknout. Děkuji i paní archivářce Dianě Šmajclové z SOkA České Budějovice, která mi umožnila nahlédnutí do dosud nezpracovaného materiálu, díky čemuž jsem získala pro svou práci mnoho významných informací.
Abstrakt Práce zpracovává zejména na základě studia archivního materiálu dějiny působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, které je možno vymezit lety 1850-1956. V samostatných kapitolách pojednává detailně historii každé ze tří poboček, ve kterých zde tyto řeholní sestry vykonávaly svou činnost. Ty jsou seřazeny v chronologickém sledu tak, jak ve městě jednotlivé filiálky vznikaly. Jako první je tedy zařazena veřejná nemocnice, následuje ústavní komplex sirotčince a škol při bývalé Vídeňské bráně a skupinu uzavírá roku 1888 založený asyl pro staré potřebné lidi na Lannově třídě. Pozornost je věnována zvláště okolnostem vzniku dané pobočky, jejímu zázemí, všedním a nevšedním dnům, o nichž nám většinou zanechaly zprávy místní kroniky, a také připomenutí dvojice místních představených, které měly na její vývoj a podobu zásadní vliv. Součástí jádra textu je vedle sledování počátků a následného nebývalého rozvoje aktivit komunity v rámci města také samostatná závěrečná kapitola, přibližující naopak události spojené s definitivním ukončením činnosti sester boromejek v Českých Budějovicích po roce 1948. Orientaci v problematice a logickou návaznost informací zajišťují úvodní části práce. Ty se věnují obecnému představení kongregace, dále jejímu vzniku, začátkům v Čechách a příchodu prvních sester do českobudějovické diecéze.
Abstract The dissertation deals with the historical activities of the Congregation of the Sisters of Mercy of St. Charles Borromeo in České Budějovice between the years 1850 1956. The thesis is especially based on the study of archival materials. Each chapter comprehensively describes the history of the three branches where the religious Sisters performed their activities. The branches are listed in chronological order of when they were established in the city. A public hospital is mentioned first, followed by an institutional complex of orphanages and schools at the former Vienna gate, and the group is concluded with an asylum for elderly people in need established in 1888. Particular attention is paid to the circumstances concerning the establishment of each branch, its background, ordinary and extraordinary days that were mostly mentioned in local chronicles; and two local superiors who had a major impact on the development and character of the community are also mentioned in the dissertation. Besides the observation of the beginnings and subsequent unprecedented development of community activities within the city frame, the text also includes an independent final chapter focused on events associated with the definitive end after the year 1948. Orientation in the topic and logical sequence of information is procured in the introduction parts of the dissertation. These are dedicated to general presentation of the congregation, further to its establishment, beginnings in Bohemia and arrival of the first Sisters to the dioceses in České Budějovice.
Klíčová slova Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, ženské kongregace, boromejky, církev, České Budějovice, kostel sv. Rodiny, asyl, nemocnice, ošetřovatelství, řeholní život, českobudějovická diecéze, charitativní činnost, školské instituce, řehole za komunismu Key words Congregation of Sisters of Mercy of St. Charles Borromeo, České Budějovice, asylum, hospital, religious life, church, roman catholic diocese of České Budějovice, charity, educational institutions, female congregation, church under communism, southern Bohemia
1.
ÚVOD
10
2.
ROZBOR PRAMENŮ A LITERATURY
12
3.
PŘEDSTAVENÍ KONGREGACE MILOSRDNÝCH SESTER SV. KARLA
BOROMEJSKÉHO 3.1.
Poslání kongregace
14
3.2.
Členky kongregace a jejich hierarchie
14
3.3.
Správa kongregace
15
3.4.
Přijímání nových členek a formace
16
3.5.
Sliby evangelních rad
19
3.5.1.
Chudoba
19
3.5.2.
Čistota
20
3.5.3.
Poslušnost
20
Řeholní oděv
21
3.6.
4.
VZNIK KONGREGACE MILOSRDNÝCH SESTER SV. KARLA
BOROMEJSKÉHO A JEJÍ PŮSOBENÍ PŘED PŘÍCHODEM DO ČECH 5.
22
PŘÍCHOD A POČÁTKY PŮSOBENÍ KONGREGACE MILOSRDNÝCH SESTER
SV. KARLA BOROMEJSKÉHO NA ÚZEMÍ ČECH 6.
14
24
POČÁTKY PŮSOBENÍ A NÁSLEDNÝ ROZMACH FILIÁLNÍCH DOMŮ
KONGRAGACE MILOSRDNÝCH SESTER SV. KARLA BOROMEJSKÉHO NA ÚZEMÍ ČESKOBUDĚJOVICKÉ DIECÉZE 7.
28
PŮSOBENÍ KONGREGACE MILOSRDNÝCH SESTER SV. KARLA
BOROMEJSKÉHO V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH 7.1.
Nemocnice
32 32
7.1.1.
Založení českobudějovické nemocnice a příchod sester
32
7.1.2.
Proměny pracoviště sester
35
7.1.3.
Úprava vztahů sester k nemocnici jako instituci
41
7.1.4.
Všední dny
44
7.1.4.2.
Nevšední dny
48
Komunita sester v detailu
54
7.1.5.1.
Počet sester v komunitě
54
7.1.5.2.
Odborné vzdělání ošetřujících sester
56
7.1.5.3.
Věk a sociální původ sester
59
7.1.6.
Představené komunity sester
60
7.1.6.1.
S. M. Eugenia Geyer
61
7.1.6.2.
S. M. Gutberta Mazáčová
62
Sirotčinec a školy
64
7.2.1.
Založení opatrovny, sirotčince a dalších školních institucí v ústavním komplexu 64
7.2.2.
Komplex budov u bývalé Vídeňské brány aneb zázemí sirotčince a škol
69
7.2.3.
Všední a nevšední dny v ústavním komplexu sirotčince a škol
76
7.2.3.1.
Všední dny
76
7.2.3.2.
Nevšední dny
78
7.2.4.
7.3.
Představené komunity sester v ústavním komplexu sirotčince a škol
84
7.2.4.1.
S. M. Juventina Šanderová
85
7.2.4.2.
S. M. Korsini Chvílová
86
Asyl pro seniory
88
7.3.1.
Založení asylu a rozšíření jeho aktivit
88
7.3.2.
Komplex budov na Lannově třídě aneb zázemí asylu
89
7.3.3.
Všední a nevšední dny v asylu
91
7.3.3.1.
Všední dny
91
7.3.3.2.
Nevšední dny
93
7.3.4.
8.
44
7.1.4.1.
7.1.5.
7.2.
Všední a nevšední dny sester v nemocnici
Představené komunity sester v asylu
95
7.3.4.1.
S. M. Valeria Albertina Stoy
96
7.3.4.2.
S. M. Antonie Ilona Richterová
97
ZLOM PO ROCE 1948, KONEC PŮSOBENÍ KONGREGACE MILOSRDNÝCH
SESTER SV. KARLA BOROMEJSKÉHO V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
98
8.1.
Situace Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského po roce 1948 98
8.2.
Konec ústavního komplexu sirotčince a škol u kostela sv. Rodiny
8.3.
Konec asylu na Lannově třídě
102
8.4.
Konec působení sester v českobudějovické nemocnici
103
99
9.
ZÁVĚR
108
POUŽITÉ ZKRATKY
110
SEZNAM PŘÍLOH
111
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
115
PŘÍLOHY
122
1.
Úvod Prochází-li dnes vnímavý poutník ulicí Karla IV. v Českých Budějovicích,
spojující Senovážné náměstí s jihovýchodním rohem náměstí Přemysla Otakara II., samým středem historického centra města, může si povšimnout u objektu s číslem popisným dvacet nevelké cedule s nápisem „Vychovávací ústav a sirotčinec Milosrdných sester sv. Karla Boromejského“, umístěné nade dveřmi. Nejen tento nápis sám, jeho patina, ale i přítomnost opuštěného novogotického kostela, s objektem takřka tvořícím jedno tělo, dává znát, že zde se při svém zastavení člověk setkává s dávnou, ukončenou a pravděpodobně u místních lidí zapomenutou kapitolou dějin města. Prvotní bezvýslednost pátrání v literatuře po odpovědích na četně vyvstávající otázky, týkající se minulosti výše zmíněného objektu, resp. po minulosti v objektu se udávající, mne dovedla až do centrálního archivu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, sídlícího v pražském mateřinci kongregace ve Šporkově ulici. Na podkladě předložených pramenných textů, článků a fotografií, vztahujících se k působení boromejek v Českých Budějovicích, se začal postupně rýsovat komplexní obraz této části kongregační historie. Pohled na něj byl velmi překvapivý. Dům s kostelem, který byl zprvu v mém zájmu, tvořil ve skutečnosti jen malou část rozsáhlého ústavního komplexu se sirotčincem a školami, který mezi dnešními ulicemi Karla IV., Kněžškou a Jirsíkovou sestry boromejky vybudovaly. Jejich velká řeholní komunita byla také v místní nemocnici, a do trojlístků jejich působišť patřil asyl pro zestárlé potřebné lidi na dnešní Lannově třídě. Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byla ve své době nejpočetnějším ženským řeholím společenstvím ve městě1 a zastávala zde zcela nezastupitelnou úlohu, zejména v oblasti zdravotní, sociální a výchovně-vzdělávací. Ráda jsem se ujala možnosti popsat a přiblížit činnost této kongregace v Českých Budějovicích v diplomové práci, oživit tím paměť města a přispět drobným dílem v doposud historiky málo probádané oblasti dějin kongregací a církevních dějin vůbec.
Srov. Novotný, M. (ed.) et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 431. 1
10
Z ohledu na zvolenou podobu práce, která odpovídá hloubkové sondě do mikrohistorie komunity a restaurování jejího příběhu v Českých Budějovicích, vyplynulo přirozeně její rozčlenění, sledující paralelně dvě roviny. V linii horizontální kapitoly postihují vývojovou křivku kongregace v daném místě a čase, tedy od samotných počátků tamního působení krátce po polovině 19. století, přes pozvolný rozmach a vrchol sil v třicátých letech století následujícího, až k rychlému a tichému konci po roce 1950, po němž zůstaly jen opuštěné budovy. Rovina vertikální pak směřuje pomyslně do hloubky tématu, k detailům. Věnuje se organizaci komunity a jí provozovaných či spravovaných institucí, každodennosti v těchto třech místech, zapamatování hodným událostem a konkrétním lidským osudům. Aby bylo umožněno čtenáři porovnávat a propojovat informace, a zároveň aby byl text přehledný, jsou podkapitoly v jádru práce, vztahující se právě k jednotlivým místům působení, až na výjimky tematicky sjednocené. Samostatné postavení mají mezi ostatními tři kapitoly úvodní, předávající čtenáři
základní
informace
o
Kongregaci
Milosrdných
sester
sv.
Karla
Boromejského, o jejích kořenech a principech, na kterých v té době fungovala. Čerpáno pro ně bylo, shodně se zbylým textem práce, téměř výhradně z archivního materiálu či interních dokumentů kongregace. Adekvátní sekundární literatura doposud vydána nebyla, a proto jsou zde, pro ucelený obraz o zvoleném tématu a poučený náhled čtenáře, nepostradatelné. Zvláštní kapitola je pak věnována právě taktéž detailnějšímu rozboru pramenů, literatury a dalších využitých zdrojů.
11
2.
Rozbor pramenů a literatury Vzhledem k tomu, že se má práce zabývá tematikou dosud historiky
nezpracovanou, jsou základním zdrojem pro ni archivní materiály. Důležitou výpovědní hodnotu mají především kroniky různých druhů, uložené stejně jako další stěžejní část archiválií přímo v centrále Kongregace Milosrdných sester v Praze, v ulici Šporkova. Jedná se například o kroniku celokongregační, jež zaznamenává nejdůležitější děje obecného charakteru i ty, které se udály na jednotlivých filiálkách, a je vedena od samotných počátků působení boromejek na našem území až do současnosti. Námi sledovanému období 1850-1856 odpovídají pak svazky s číslem dva až jedenáct. Zásadní důležitost pro práci mají ty pamětní knihy, které jsou svým vznikem spojené přímo s konkrétní filiálkou. V archivu boromejek zůstala dochována kronika sester z českobudějovické nemocnice, vedená od roku 1850 až do jejich odchodu roku 1956, psaná pravděpodobně zpětně, a dále dvě kroniky školní. Jedna z nich byla vedena od roku 1921 při sirotčinci, druhá pak, dvousvazková, od roku 1909 při místní obecné smíšené a měšťanské škole. I poslední ze tří působišť boromejek v Českých Budějovicích, asyl pro staré lidi na Lannově třídě, má svou kroniku zachovánu. Nenachází se však shodně s ostatními v kongregačním archivu, ale ve fondu Boromejky České Budějovice 1880-1950 Státního oblastního archivu v Třeboni. Výše zmíněné pamětní knihy jsou v mnoha případech opravdu jedinečným, a tudíž nezastupitelným zdrojem informací, je na ně však nutno nahlížet jako na pramen problémový. Na paměti je třeba mít především jejich selektivnost a subjektivitu, příp. politickou loajalitu, a přizpůsobit tudíž tomuto práci s nimi, tzn. věnovat zvláště zvýšenou pozornost jejich interpretaci a kritice. Vedle kronik jsou dalším významným zdrojem informací k působení boromejek v Českých Budějovicích rozličné samostatné texty, psané jak v českém, tak v německém jazyce, a spisový materiál. V archivu kongregace nalezneme nekrology jednotlivých sester, rukopisné vzpomínky a kronikářské poznámky, korespondenci, pozvánky na rozličné kulturní akce, dobové prospekty či smlouvy. Materiál novodobější, téměř výlučně úřední povahy, schraňují fondy Státního okresního archivu v Českých Budějovicích (doposud nezpracováno) a Státního oblastního archivu v Třeboni. Úzce specializované jsou pak fondy Archivu 12
bezpečnostních složek, podávající svědectví o okolnostech perzekuce řádu boromejek v Českých Budějovicích po roce 1948 a na tyto události navázaném ukončení jeho působení v tomto městě. V menší míře využívá práce zdrojů ve formě tištěných pramenů, periodik a internetových obsahů. Z těch nejvýznamnějších je vhodné jmenovat zejména jednotlivá roční vydání katalogů kléru (Catalogus cleri), přinášející informace o počtu řeholnic na daných filiálkách a o aktuální místní představené, Farní věstník pro České Budějovice a okolní osady, v němž byly otištěny roku 1935 články pojednávající o historii českobudějovické diecéze a o ústavu boromejek u sirotčince, regionální časopis Hlas lidu a Lidové listy, na něž odkazuje několik výstřižků. Díky poměrně bohatému albu fotografií, uloženém v archivu kongregace, a několika snímkům vlepeným na stránky kronik, bylo možné doplnit práci v příloze o obrazový materiál, a to tak, aby se vztahoval ke všem třem v Českých Budějovicích provozovaným filiálkám. Vzhledem k povaze práce, vycházející předně z archivních materiálů, je sekundární literatura využívána především doplňkově, k uvedení hlubších souvislostí a detailů. Stěžejní místo mezi těmito mají zejména dva tituly, Encyklopedie Českých Budějovic, přibližující komplexně reálie tohoto města, a Dějiny českobudějovické nemocnice od J. Černého a D. Šmajclové, ze kterých bylo možno čerpat informace pro místa, jež by zůstala bílá z důvodu nepřístupnosti archivu této instituce pro badatele z řad veřejnosti.
13
3.
Představení kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Dříve než přistoupíme k odhalování toku dějin, po němž kongregace
Milosrdných sester sv. Karla Boromejského neboli Congregatio Virginum Sororum Misericordiae S. Caroli Borromei2 plula, je vhodné zastavit se u otázek, směřujících k samé její podstatě, k jejímu fungování. Odpověď na ně je podmínkou, stavebním kamenem pro budoucí rekonstrukci komplexního obrazu jejich působení na konkrétním místě a především také pro možnost uvědomělého náhledu na něj. Následující podkapitoly tak přinášejí prvotní obecné představení kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, a to v časech, kdy bylo možno se s nimi v Českých Budějovicích setkat.3 3.1. Poslání kongregace Hlavním4 posláním kongregace byla již od samého počátku činnost charitativní, zaměřená na zdravotní a sociální zařízení. Sestry, vykonávajíce účinné lásky k bližním, zasvěcovaly své síly nejčastěji nemocným ve veřejných i
soukromých
nemocnicích,
chudým
a
slabomyslným
v chudobincích
a zaopatřovacích ústavech, odsouzeným ve věznicích, starým lidem, o něž pečovaly v tzv. asylech, a v neposlední řadě také potřebným dětem. Těm se věnovaly v opatrovnách, rozličných vychovávacích ústavech a v sirotčincích5, při nichž často vedly soukromé školy6. Opomenout bychom neměli ani provozování dívčích pensionátů a pracoven. Jako vychovatelky a učitelky se tak boromejky významně zapsaly i do oblasti výchovně-vzdělávací. 3.2. Členky kongregace a jejich hierarchie Všechny sestry kongregace tvořily jeden celistvý sbor, jednu duchovní rodinu, jejíž každý člen se musel snažit, aby „všemi svými silami pomáhal k dosažení
Oficiální zkratka latinského názvu - SCB Základním pramenem pro tuto kapitolu jsou konstituce kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského z let 1921. Od toho času se pravidla inovovala, a ačkoli se jednalo spíše o menší úpravy, zvolila jsem text dobový. 4 V konstitucích z roku 1921 je veden tento účel jako „zvláštní“, hlavním účelem kongregace SCB je dle nich „pracovati na zdokonalení a posvěcení jejích členů a to nejen věrným plněním tří jednoduchých slibů, chudoby, čistoty a poslušnosti, nýbrž také zachováváním stanov této kongregace“ (Srov. Archiv SCB, Konstituce kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 25.) 5 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 24-26. 6 V konstitucích je uvedeno vyučování a výchova dítek a dorůstající mládeže výhradně ženského pohlaví, toto však vzhledem k množství nezaopatřených chlapců striktně dodržováno nebylo. 2 3
14
účelu, jejž si kongregace vytkla“7. Všechny také podléhaly stejnou měrou jedněm stanovám. Přesto však byla pro plnou funkčnost tohoto teritoriálně a početně značně rozšířeného společenství dána přísná hierarchie. Nejpřednější místo mezi řeholní komunitou boromejek zaujímala generální představená. V hierarchii směrem dolů následovaly za ní generální asistentky dle pořadí jejich volby, dále generální sekretářka, generální prokurátorka, provinciální představené, rádkyně provinciálních představených, provinciální sekretářky, provinciální prokurátorky8, a to podle pořadí let profesu9, následovala ředitelka probandinek10, novicmistrové11, prefektky kandidátek, představené jednotlivých filiálních domů, jejich asistentky a prokurátorky, sestry, které složily věčné nebo časné sliby podle doby jejich profesu, strukturu společenství pak uzavíraly novicky, dle doby, kdy byly oblékány12 a čekatelky, dle doby, kdy vstoupily do kongregace.13 3.3. Správa kongregace Stejně jako většina ostatních řeholních kongregací, bylo
i
společenství
boromejek institutem centralizovaným. Správa probíhala na dvou úrovních, první byla reprezentována spojením generálního mateřince v Praze (resp. v období 19201945 i provinciálního vedení) s jednotlivými působišti, druhá se pak realizovala v rámci běžného provozu každého z jednotlivých filiálních domů. Celou kongregaci spravovala z generálního mateřince generální představená se svou radou, tvořenou čtyřmi generálními asistentkami14. Do těchto hodností byly sestry voleny řádně shromážděnou generální kapitulou15, a to zpravidla na šest let dle předem přesně stanovených volebních pravidel. Do generální správy patřila i generální sekretářka (mohla být zároveň asistentkou), jejímž hlavním úkolem byla Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 28. Provinciální hodnosti byly platné pro období mezi lety 1920-1945, kdy byla kongregace rozdělena na provincie. Roku 1920 byly se schválením sv. Stolce zřízeny v českých historických zemích dvě provincie (severní, jižní) a v Rakousku provincie rakouská. Všechny tři provincie zanikly v roce 1945 vlivem změněných poměrů. Rakouská provincie se k 28. 10. 1945 osamostatnila a obě české provincie splynuly v jednu ke dni 24. 8. 1946. (Srov. Archiv SCB, Index domů KMSKB a její činnosti, nestr.) 9 Složení doživotních slibů 10 Ředitelka probanditek vedla sestry s časnými sliby, které se připravovaly na složení slibů věčných. 11 Novicmistrová neboli představená novicek vedla novicky dvouletým obdobím noviciátu. 12 Tzn. doba, kdy oblékly poprvé řeholní šat, čímž se z kandidátek staly novicky. 13 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 28-29. 14 První asistentka byla zároveň vikářkou, tedy zástupkyní generální představené, a zároveň i admonitorkou generální představené. 15 Členy generální kapituly, která se scházela řádně každý šestý rok a mimořádně dle potřeby, byly: generální představená, její asistentky, generální sekretářka, generální prokurátorka, v případě existence provincie provinciální představené a vyslankyně z řad místních představených. (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 129) 7 8
15
starost o úřední agendu, vedení knih a kongregačního archivu, a také generální prokurátorka, plnící funkci nejvyšší ekonomky či hospodářky kongregace. Mezi základní povinnosti samotné generální představené16, které se říkalo „Velebná Matka“, patřila „snaha o zachování jednoty společenství a pravého řeholního ducha sester, k čemuž měly přispívat pravidelné generální visitace17 všech domů, během nichž se nejvyšší představená setkala v osobním rozhovoru s každou členkou kongregace.“18 Dále generální představená prováděla dozor nad správným prováděním úřadů svěřených ostatním sestrám, zastupovala kongregaci v úředním styku, podepisovala smlouvy a ostatní důležité listiny. Na zásadních rozhodnutích pak měl svůj podíl i poradní sbor kongregace či rada diecézního biskupa. Jednotlivé filiální domy byly pod správou místní představené, ustanovené19 generální radou na období tří let. Po uplynutí této doby mohla být představená z důležitých důvodů potvrzena opětovně na další tři léta.20 Také ona měla k dispozici svůj poradní sbor, tvořený dvěma asistentkami. Jejím hlavním úkolem bylo duchovní vedení a usměrňování ostatních sester v domě, ale i správa celého domu, spojená s dohledem nad jeho hospodařením, pravidelnými kontakty s úřady i generálním vedením kongregace. Pod její vliv, resp. její rozhodnutí, často konzultované s poradním sborem, spadaly všechny ostatní sestry v daném domě. Těm také sama přidělovala jednotlivé menší úřady, které bylo zapotřebí zastat. Příkladem takovýchto pozic byla např. kuchařka, knihovnice, zahradnice, vrátná či ošetřovatelka nemocných spolusester.21 3.4. Přijímání nových členek a formace „Pečlivá formace řeholního dorostu a správný výběr členek byly stěžejní záležitostí pro budoucnost kongregace, její plodné působení a zachování řeholní disciplíny.“22 Z této zodpovědnosti vyplývala poměrně dlouhá cesta, kterou musela
Generální představenou mohla být zvolena každá sestra z kongregace, která dovršila čtyřicet let věku, měla alespoň deset let od složení věčných slibů, a která byla manželského původu. (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 137) 17 Visitace se konaly jednou za tři roky a kdykoli mimo tuto pravidelnost bylo zapotřebí. (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 161) 18 Jakšičová, D.: Dcery své doby? : školské sestry v českých zemích v letech 1851-1938 (1950) Díl 1. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2012, str. 181. 19 Jmenovaná musela mít minimálně pět let po složení věčných slibů. 20 Po uplynutí šesti let v úřadu místní představené často odcházely sestry plnit tuto funkci do jiného domu. Prodlužování úřadu místní představené byla běžná praxe. 21 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 160-180. 22 Jakšičová, D.: Dcery své doby? : školské sestry v českých zemích v letech 1851-1938 (1950) Díl 2. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2012, str. 298. 16
16
dívka podstoupit, aby se stala plnoprávnou členkou Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Na samém počátku takovéto cesty uchazečky stálo velké síto v podobě pravidel pro přijímání kandidátek, které byly jasně dané konstitucemi23 kongregace. Požadavků nebylo málo a odpovídat jejich kombinaci muselo být poměrně náročné. Byly však nastaveny optimálně jak pro dobro kongregace, která tak měla možnost udržovat požadovanou náročnost řeholního života, tak pro dobro žadatelek, z nichž bylo předem vyloučeno množství těch, jejichž očekávání by nemusela být naplněna. Od žadatelky se předpokládala skutečná náklonnost k pravé pevné zbožnosti a ctnosti, otevřená vlídná mysl, láska a přívětivost k nemocným, chudým i dětem, a povolná povaha, schopná podřídit se nařízení představených. Vedle těchto zmíněných vlastností zde byla i jiná, prakticky zaměřená pravidla. Minimální věk pro přijetí do kandidatury činil patnáct let, horní hranice pak byla dle běžné praxe určena na věk třicet. Dívky se měly těšit dobrému zdraví a vzhledu bez vážnějších tělesných nedostatků, jejich původ měl být legitimní, vyžadovala se nezadluženost, volnost od manželských i mateřských závazků i od povinnosti podporovat své příbuzné. Pokud bylo splnění některého z těchto bodů překážkou pro přijetí žadatelky, u níž mohly ostatní mimořádné vlohy vyvážit onen nedostatek24, mohl být zcela výjimečně udělen generální radou kongregace či Svatým stolcem dispens. Zamítavé stanovisko na žádost o přijetí pak jednoznačně přinesl příliš nízký věk dívky, její manželský stav či podezření ze spáchání těžkého přečinu. Přezkoumáván byl také mravní život uchazečky. „Vysvědčení o mravní zachovalosti“25, které vydával duchovní správce dané osoby, bylo součástí dalších dokumentů, jako křestního a biřmovacího listu, zdravotního vysvědčení či vysvědčení o stavu svobodném, jež bylo nutné předložit.26 Uchazečka, které se ukázala být vhodnou adeptkou pro vstup do kongregace, postoupila v dalším kroku do kandidatury. Zde jako čekatelka zjišťovala, „zda tento způsob života bude naplněním její touhy darovat se Bohu a sloužit potřebným“27.
Konstituce SCB, obsahující základní pravidla pro organizaci a život kongregace, mají augustinskosaleský charakter. V průběhu věku se několikrát přizpůsobovaly změněným požadavkům církve a potřebám kongregace. Zásadní revizí prošly např. po vydání CIC roku 1917 či po II. vatikánském koncilu. Nejnovější konstituce pochází z roku 2000. 24 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 33. 25 Tamtéž, str. 34. 26 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 29-34. 27 Hrudníková, M. (ed.): Řeholní život v českých zemích: řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, str. 184. 23
17
Činila tak již v komunitě sester, oblečena v jednoduchý oděv, řídíce se pravidelným denním pořádkem domu. Ve spolupráci se svou prefektkou28 dále prohlubovala své náboženské vzdělání a poznávala základy řeholního života. Přesná doba kandidatury určena nebyla, pouze rozmezí šesti měsíců až jednoho roku.29 V případě, že se kandidátka osvědčila a sama chtěla ve své cestě k věčným slibům pokračovat, byla připuštěna do noviciátu. Období noviciátu počalo se obláčkou, při které dívka přijala nové řeholní jméno a také řeholní šat. Následovaly dva roky30 intenzivního náboženského vzdělání31, duchovního života a vrůstání do komunity. Dělo se tak v určených noviciátních domech pod vedením novicmistrové, a to odděleně od profesek. V případě, že se novicka opět osvědčila a sama toužila postoupit dále, přistoupila ta ke skládání řeholních slibů, kterými byly slib čistoty, chudoby, poslušnosti a stálosti nebo vytrvalosti.32 Zprvu se jednalo o sliby časné, které se skládaly vždy na rok33, později byly sestry připuštěny k věčným slibům34, které znamenaly již definitivní cíl dlouhé cesty. Po jejich složení se sestra stala plnoprávnou členkou kongregace, ve které se zavázala strávit zbytek svého života. „Složivše svaté sliby, vstupuje sestra do svazku s kongregací. Odevzdává své tělesné i duševní síly k tomu, aby se dosáhlo cíle kongregace. Kongregace pak přijímá povinnost starati se, pokud ji možno, o duchovní a tělesné blaho sestry.“35
Prefektka prováděla čekatelku dobou kandidatury. Archiv SCB, Konstituce kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 35. 30 První rok se nazýval „kanonický“, tj. určený kanonickým právem, ve kterém platila veškerá všeobecná ustanovení pro noviciát. (Srov. Jakšičová, D.: Dcery své doby? : školské sestry v českých zemích v letech 1851-1938 (1950) Díl 2. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2012, str. 306) 31 „Musí tudíž nabýti za ten čas nejen důkladné znalosti stanov, nýbrž i řeholního života, slibů, křesťanské dokonalosti a býti poučovány o tom, jak osvojit si ctnosti, jak varovati se chyb a bojovati proti nim. Musí se také naučiti náboženským pravdám, biblické dějepravě, církevním hodinkám, a též obsahu a smyslu žalmů. Též se jim vysvětlí dějepisný vývoj kongregace a její zřízení.“ (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 41-42) 32 Tamtéž, str. 48. 33 Sestrám tím byla dána možnost po daném roce svobodně odejít. 34 Minimální věk pro připuštění k věčným slibům byl 21 let. (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 48) 35 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 52-53. 28 29
18
3.5. Sliby evangelních rad Tři evangelní rady36, k jejichž zachovávání se zavazovaly sestry veřejným složením slibů, tvořily základní pilíř řeholního života společenství. Jejich obsah a konkrétní podoba, v jaké mají být realizovány v každodenním životě, tvořil centrální část předepsaných norem. Tento fakt umožňuje na jejich základě nahlédnout alespoň částečně do organizace a způsobu života sester boromejek. 3.5.1. Chudoba Sestrou boromejkou složený slib chudoby měl vliv na běžnou každodennost i na její majetkoprávní záležitosti.37 Pozornost věnujme prvnímu jmenovanému. Denní prožívání slibu chudoby bylo dáno několika základními pravidly. Oděv, strava, prádlo, domácí nářadí, jako i další drobné předměty, byly všechny společným majetkem. Tyto věci byly také společně uschovávány a sestry je měly pouze svěřené do užívání. Svévolné nakládání s nimi bylo zcela zapovězeno. Konkrétně tak sestry nesměly bez svolení představené věc darovat, prodat, zapůjčit či zničit. Obdobné nařízení platilo pro kupování věcí či jejich přivlastňování. Stejně jako s věcmi, neměly možnost sestry disponovat ani se svým časem či prací vlastních rukou. Svojí vinou nesměly promarnit ani okamžik, času měly užívat uvědoměle a pouze pro činnosti, které jim byly přikázány a sloužily dobru celého domu. Slib chudoby se také promítl v oděvu sester, který byl jednoduchý, a sestry si na něm měly dle možností vykonávat samy drobné opravy. Vlastní podstata chudoby nespočívala však ve věcech samých (v jejich množství, stavu, kvalitě), důležitější bylo osvojit si také „ducha chudoby“. Ten spočíval v hluboké skromnosti, niterné odloučenosti od pozemských věcí a ochotě kdykoli se jich vzdát. Takovýto žádoucí postoj k řeholní chudobě podporovaly nejrůznější předepsaná opatření. Představené například byla dána možnost kdykoli přemisťovat věci mezi sestrami (nábytek, obrazy aj.) či existovala praxe, umožňující boromejkám odvézt si při stěhování na jiné místo pouze pár nejnutnějších osobních věcí.38
Vedle těchto tří slibů se skládal ještě slib stálosti nebo vytrvalosti. Ten byl závazkem věrnosti, na celý život či slíbený čas, kongregaci a zvolenému povolání, kterému měly sestry věnovat veškeré své síly. (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 70) 37 Jednoduchý slib chudoby ponechával právo na vlastnění majetku i jeho získávání. Složením slibu se sestra zřekla pouze práva nakládat se svým majetkem dle vlastní vůle. 38 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 54-62. 36
19
3.5.2. Čistota Slibem čistoty zavázala se sestra k zachování panenského stavu a k tomu, že se bude vyhýbat nadstandartní náklonnosti k ostatním lidem, jak cizím, tak i svým spolusestrám v domě. „Nezapomenou (sestry), že tímto slibem zvolily si za snoubence svého Ježíše Krista, a proto se vynasnaží všemi silami a užijí všech prostředků, aby zachovaly své srdce i své tělo neporušené, aby se Duchu svatému líbilo tam přebývati.“39 Doporučení konstitucí v tomto ohledu mluvila jasně. Sestrám bylo dáno střežit pečlivě smysly, stále zaměstnávat ruce, aby zahálka nedala přijít nečistým myšlenkám, zahánět všechnu zvědavost a vyhýbat se jakémukoli nadbytečnému styku s cizími osobami. Každodenní povinnosti v péči o potřebné, přinášející častý kontakt se světem, byly důvodem pro zavedení, krom výše zmíněných „autoregulačních“ prostředků k zachování čistoty, i dalších praktických vnějších opatření. Těmi bylo například řeholnicím přísně zapovězeno číst světské knihy, noviny, ale i knihy lékařské, dále také nesměly vyhlížet z okna na ulici či zvědavě očima těkat po dění kolem. Při práci měly sestry nejlépe setrvat v samotě a mlčení. Základním takovým nařízením pak byl zákaz kontaktu40 s cizími osobami, pokud tomu nebylo dovoleno představenou.41 3.5.3. Poslušnost Poslední ze tří evangelních rad, které se rozhodla sestra boromejka složením slibu následovat, je poslušnost. Její podstata tkvěla v následování příkladu „poslušného Krista, který plnil vůli svého Otce po celý život až k smrti na kříži“42 a obecně byla považována za nejnáročnější, neboť žádala vzdát se jedné části lidské přirozenosti, a to vlastní vůle a možnosti nezávislého rozhodování. Přijetím poslušnosti se řeholnice odevzdaly Bohu a zároveň i své představené, jako zprostředkovatelce jeho vůle. Povinny byly uposlechnout všech jejích nařízení, vyplývajících ze zachování slibů a stanov, jako i jejích přání a pokynů. Ochotně tak měly plnit všechny pracovní úkoly, dodržovat domácí a denní pořádek, přijímat
Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 62. V případě, že byly cizí osobou osloveny, měly dát přívětivě krátkou odpověď. 41 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 62-66. Takto o praktickém prožívání slibu chudoby hovoří norma. Otázkou je, do jaké míry byla tato nařízení a doporučení skutečně realizována. Lze se domnívat, že v každodennosti řeholního domu byly některé drobnosti upraveny (např. alba sester boromejek z ČB obsahují výstřižky z běžných novin). 42 Jakšičová, D.: Dcery své doby? : školské sestry v českých zemích v letech 1851-1938 (1950) Díl 2. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2012, str. 266. 39 40
20
změnu úkolu i místa působení43. Pokud některá ze sester odepřela své představené poslušnost, byla úměrně prohřešku potrestána.44 3.6. Řeholní oděv Oblek Milosrdných sester sv. Karla Boromejského se skládal z několika částí, a to: jednoduchého černého hábitu, přepásaného černým pásem, černé zástěry, bílého hrudního límce, bílého pásku na čelo, dvouvrstvé, bílé a černé pokrývky na hlavu, a z růžence, upevněného k pasu. Sestry profesky navíc nosily na pravé ruce jednoduchý zlatý prsten45 a na krku stříbrnou medailku, na níž z jedné strany byl vyobrazen sv. Karel Boromejský, z druhé pak Sv. Rodina.46 Pro chladnější či nepříznivé počasí měly sestry k dispozici černý plášť a pro příležitost sv. přijímání černý závoj. Sestry novicky měly týž oblek, prozatím však bez černé pokrývky hlavy, prstenu a medailky.47
Změny působiště sester byly v kongregaci zcela běžnou praxí. Většina sester vystřídala za život několik filiálek po celé zemi. 44 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 66-70. 45 Prsten představuje symbol posvátného zasnoubení se s Kristem. 46 Viz přílohy obr. 1. 47 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 39-40. 43
21
4.
Vznik kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a její působení před příchodem do Čech Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského jsou třetí nejstarší ženskou řeholní
kongregací.48 Podnět k jejímu vzniku dal ve Francii první poloviny 17. století osud velice zbožného mladého advokáta a člena parlamentu Josefa Chouvenela, pána z Houilles.49 Ten se ve své zemi, zbídačené třicetiletou válkou, ujímal nejpotřebnějších chudých a nemocných. Nepodporoval je pouze finančně, případně nabídkou svých advokátních služeb, ale „sám nosil léky i pokrmy do příbytků chudých a nemocných, čistil a obvazoval rány, ba pral obvazy. Konal všechno jako zkušený a pečlivý ošetřovatel.“50 Jeho dobročinnou činnost však nečekaně ukončila smrt, způsobená nákazou morem v lotrinském městě Toulu, do kterého se po vypuknutí epidemie roku 1651 vydal ošetřovat nemocné. Po této události založil jeho otec, jménem Emanuel Chouvenel, ve městě Nancy Dům milosrdenství pod záštitou Svaté Rodiny, první to působiště kongregace. Stalo se tak prohlášením před generálním lotrinským notářem ke dni 18. června 1652.51 V jeho překladu dnes můžeme číst slova, osvětlující důvod tohoto skutku. „Činím nyní to, co by učinil pak Josef Chauvenel, kdyby přežil svého otce, a činím tak k jeho uctění, jakož i ke cti své zesnulé choti a všech našich drahých, kteří nás předešli.“52 Darovaný dům měl být obýván pěti staršími dívkami či vdovami, starajícími se o chudé nemocné, kteří nebyli přijati do hospitálu Saint-Julien. Tato péče měla spočívat jak v ošetřování samém, tak i v hmotné podpoře a přípravě na přijímání svátostí. Mezi sestrami, jejichž jméno bylo Milosrdné, měla být zvolena jedna za představenou. Jak bylo prohlášeno, tak se také stalo. Státní schválení získala první skupina sester dne 6. května 1663, a to od lotrinského vévody Karla IV.53 Stvrzení církevní,
Jirásko, L. a Klimeš, J.: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Fénix, Praha 1991, str. 129. Před SCB vznikla kongregace Anglických panen (1609) a Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul (1633). 49 Houilles - francouzský kanton v regionu Ile-de-France 50 Archiv SCB, Dějiny naší drahé kongregace: její símě – vznik a rozkvět pražské., str. 1. 51 Tamtéž, str. 2. 52 Archiv SCB, Opis prohlášení Emanuela Chauvenela, nestr. 53 Vévoda Karel IV. ustavil tímto listem počet dvanácti sester a zprostil ústav daní. Za tento skutek si vymínil na komunitě denní modlitby pro sebe a svou rodinu. (Srov. Archiv SCB, Materiál k historii kongregace, nestr.) 48
22
udělené biskupem z Toul54, pak následovalo ještě téhož roku, a to ke dni 21. května 1663.55 První představenou Milosrdných sester se stala Anna Royer, vážená vdova po státním radovi a generálním místodržiteli z Vandemont, druhou pak Barbe Godefroy. Druhá jmenovaná požádala později toulského biskupa, aby bylo jejich společenství umožněno zavázat se službě chudým a nemocným svatými sliby. Učiněno tak bylo poprvé56 roku 1679. K původnímu slibu vytrvalosti se postupně přidávaly i zbývající tři - roku 1704 jím byl slib poslušnosti, roku 1708 skládaly poprvé novicky slib chudoby a roku 1711 je doplnil slib čistoty.57 Činnost sester se utěšeně rozvíjela, nejprve pouze na poli domácím ošetřovatelském, na počátku 18. století se začaly ale již v kongregaci objevovat i první vychovatelky, učitelky a sestry v nemocnicích. Poté, co Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského překonaly pro společenství temné období Francouzské revoluce, kdy byly „členky tohoto řádu pronásledovány, vězněny a usmrcovány, pokud se neskryly do civilního obleku nebo neprchly za hranice Francie“58, nastala doba jejich největšího rozkvětu. Roku 1825 vzniklo první působiště kongregace mimo území Francie, a to v německém Koblenzi. Dalšími na řadě byla Belgie a Čechy. Zbývá odpovědět na otázku, jak získala kongregace svůj název. Prvotní působení sester v Nancy bylo odevzdáno pod ochranu sv. Karla Boromejského59, světce, jehož socha zdobila obývané budovy. Pro tuto okolnost si pak sestry při skládání prvních slibů zvolily název Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského.60
Msgre. André du Saussay, biskup v Toul mezi lety 1655-1675. (Srov. The hierarchy of the Catholic Church. Diocese of Toul. Past Ordinaries. [online]. [cit. 2014-02-13]. Dostupné z <www.catholichierarchy.org/diocese/dt520.hrml>. 55 Archiv SCB, Dějiny naší drahé kongregace: její símě – vznik a rozkvět pražské., str. 3. Schválení Svatou stolicí získala kongregace až výnosem ze dne 24. 5. 1841. (Srov. Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 98) 56 Celý text slibu viz textové přílohy – Text č. 1. 57 Archiv SCB, Sto let křesťanské lásky Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, výstřižek z Lidových listů, nestr.; vlepeno do Školní kroniky soukr. obecné a měšťanské školy Milosrdných sester v Českých Budějovicích. 58 Tamtéž. 59 Karel Boromejský (1538-1584), arcibiskup milánský, je hlavním patronem SCB. Sestrám se stal vzorem pokorné služby trpícím, askeze a věrnosti církvi. Kanonizován byl dne 1. 11. 1610. (Srov. Dachovský, K.: Sv. Karel Boromejský: 1538-1584. Řád, Praha 2009.) 60 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 4-5. 54
23
5.
Příchod a počátky působení kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského na území Čech Dějinný příběh založení nové větve kongregace Milosrdných sester sv. Karla
Boromejského v Čechách započal se ve třicátých letech první poloviny 19. století v Praze, zásluhou tehdejšího profesora pražské univerzity, filologa a humanisty Aloise Klára61. Ten se rozhodl vybudovat ústav, ve kterém by slepí lidé našli domov a možnost zaměstnání. Do té doby takového ve městě nebylo, ale potřeba si ho velice žádala. Překvapivou podmínkou stanov útulku, schválených císařem Františkem I. 62, bylo svěření jeho správy Milosrdným sestrám sv. Karla Boromejského, které dosud v Čechách nebyly zdomácnělé. Úkolem následujících let tak bylo získat pro plánovaný ústav v Praze sestry této kongregace původem francouzské. Alois Klár zemřel roku 1833, rok poté, co došlo k založení ústavu. Jeho správa nebyla stále v rukou sester boromejek, věc však již byla v jednání, které převzal po smrti otce mladík Pavel Alois Klár. Na první žádost o vyslání sester do Čech přišla z Nancy zamítavá odpověď. „Sestry sv. Karla Boromejského neodloučí se tak snadno od svého mateřského domu.“63 Po přímluvných, vysoce postavených hlasech, však nastal nakonec obrat. Kongregace přislíbila napomoci založení nového mateřského domu v Čechách, podmínkou však bylo vyslání zdejších dívek do noviciátu v Nancy. Jejich hledání netrvalo dlouho. Již v červnu roku 1834 odvezl z Českých Budějovic rodinný přítel Klárů, kněz Heřman Dichtl, do Francie první dvě čekatelky, Terezii Waltrovou a Františku Fickrovou. Po příjezdu do mateřince v Nancy, sestávajícího krom jiného z nemocnice s několika sty lůžek, noviciátu, několikatřídní školy a domu pro staré a práce neschopné členky kongregace, zde dívky velice rychle zdomácněly. Zapojily se do každodenní práce a učily se řeholnímu životu společenství.
Alois Klar (1763-1833) byl roku 1806 jmenován profesorem řecké filosofie a klasické literatury. Vedle učitelského povolání se věnoval především pomoci slepcům. Roku 1807 byl jedním ze čtyř zakladatelů soukromého ústavu pro slepé děti, vypracoval stanovy ústavu a řídil v něm vyučování. Roku 1826 přispěl značnou částkou, získanou zejména prodejem svých spisů, na stipendium pro slepce v litoměřickém kraji. Jeho posledním odkazem pak byl Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců v Čechách, založený roku 1832. (Srov. Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl XIV. Koedice Paseka, Argo, Praha 1998, str. 306-307) 62 Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 4. 63 Tamtéž. To poznal i císař Josef II., který roku 1777 pozval Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského do Vídně. Ty po dlouhých jednáních skutečně přišly, avšak velice brzy se vrátily zpět. 61
24
Uběhl sotva rok a počet českých čekatelek se rozrostl o další dvě, Terezii Preinfalkovou z Leopoldova a Janu Němcovou z Libníče u Českých Budějovic. „Byly přijaty s radostí a jako jejich předchůdkyně, tak i ony projevily pevnou vůli; byly pracovité, pilné, horlivé a vytrvalé. Chtěly stůj co stůj státi se zdatnými Milosrdnými sestrami, a to v plném slova smyslu.“64 Tříletý noviciát se prvním dvěma dívkám chýlil ke konci. Aby se všechny společně mohly vydat na cestu do rodných Čech, byl zbývajícím dvěma dívkám udělen církevní dispens. Všechny čtyři tak společně složily v Nancy dne 8. září 183765, na svátek Panny Marie, svaté sliby a staly se tak prvními českými Milosrdnými sestrami sv. Karla Boromejského. Zpět do Čech odjížděla již sestra Adalberta, Aloisie, Hypolita a Eufemie.66 Provázeny byly dvěma francouzskými boromejkami - Terezií Helwig, pověřenou představenou nového českého generalátu, a bývalou představenou nemocnice v Trevíru, Ursulou Boirson.67 O tom, jaká byla v Českých Budějovicích po příjezdu sester atmosféra, detailně spravuje centrální kronika kongregace. „Ulice plné lidí, před hostincem tlačenice a přicházely stále nové a nové zástupy zvědavců. Dp. Dichtl se protlačil namáhavě hustým zástupem a hledal toužebně očekávané sestry. Konečně je našel v pokoji v zadní části domu. Čistá, nevýslovná radost zářila zbožnému knězi z očí, když uviděl svatým řeholním rouchem oděné ty, které kdysi odvážel daleko od drahé otčiny. A když se zahleděl na ně svým zkoumavým zrakem, a pozoroval chvíli blahem a štěstím zářící jejich líce, snubní zlatý prsten na jejich pravici, stříbrnou medailku, odznak řehole, do které vstoupily, sotva se ubránil hlubokému pohnutí, takže musil potlačiti slzy. To už ale přichvátaly starostlivé maminky, také všichni sourozenci i s nimi se tlačili a sestry nevěděly, komu dříve odpovídati, na koho dříve pohleděti.“68 V rodném městě zdržely se sestry necelé dva dny. Po jejich uplynutí odjížděly vstříc svému úkolu do Prahy. Na den sv. Václava, 28. září roku 1837, uvítal Klárem založený Ústav slepců své nové pečovatelky. Začátky to nebyly lehké. „Křížová cesta chudoby, nedostatku
64
Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 15. Tamtéž, str. 17. 66 Odpovídá pořadí, v jakém byly dívky uváděny v textu. 67 Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 16. 68 Tamtéž, str. 21-22. 65
25
a bídy provázela nepříznivými poměry ústav“69 a ačkoli byly sestry houževnaté a odvážné, s důvěrou v lepší zítřky, neubránily se občas pomyslit na návrat do Francie.
70
Přeci jen však byly sestry za svou vytrvalost odměněny. Do jejich rukou
byly skládány, nejčastěji příslušníky šlechtických rodů, po čase nemalé finanční dary71 a mezi sérií dlouhých a těžkých dnů objevovaly se postupně takové, které přinesly radost a možnost posunu v práci kongregace. Dne 2. listopadu roku 1839 převzaly dlouho očekávané první stanoviště, které měly zcela pod svou správou, a to sirotčinec sv. Notbugy72, shodou okolností bylo téhož dne císařem podepsáno netrpělivě vyhlížené státní schválení kongregace.73 Dlouho protahováno bylo i zásadní schválení papežské, neboť jak se ukázalo, neměla toho dosud ani základna kongregace v Nancy. Výnosem ze dne 24. května 1841 však přeci jen papež schválil obě větve, potvrdil jejich řeholi a stanovy.74 Zbývalo již jen jedno velké přání, vlastní mateřinec, který by sestry osvobodil od vzrůstající napjatosti poměrů v Ústavu slepců, a ve kterém by mohl být zřízen trvalý noviciát. Základ pro něj byl vytvořen koupí dvou malých, od sebe nepatrně vzdálených, menších zahradních domků pod Petřínem, které následně prošly urychlenou potřebnou adaptací. Do svého nového domova, mateřince s přidruženou menší nemocnicí, se sestry odebraly roku 1843.75 Tímto úkonem se definitivně osamostatnily, což bylo potvrzeno i pozdějším jejich odchodem z Ústavu slepců v roce 1850. „Pan Pavel Alois Klár byl vlastně mostem, kterého použila Božská Prozřetelnost, aby uskutečnila přesazení kongregace do Čech a na ústav slepců možno pohlížeti jako na tobolku, ve které se ukrývají semena, aby dozrála a pak s tím větší silou roztrhla svůj obal, čím déle v něm byla sevřena.“76
Archiv SCB, Sto let křesťanské lásky Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, výstřižek z Lidových listů, nestr.; vlepeno do Školní kroniky soukr. obecné a měšťanské školy Milosrdných sester v Českých Budějovicích. 70 Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského je nejstarší ženskou řeholní institucí tohoto typu na našem území. 71 Na tyto milodary byla na začátku svého působení v Čechách kongregace zcela odkázána. K hlavním dobrodincům patřili sourozenci Lobkowiczovi, František Jiří a Helena, dále členové rodu Thysebaerthů či císařovna Marie Anna Savojská, manželka Ferdinanda I. Dobrotivého (1830-1848) (Srov. Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844) 72 Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 51. 73 Tamtéž, str. 55. 74 Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 97-98. 75 Tamtéž, str. 115. 76 Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 152. 69
26
Kongregaci nastaly v následujících letech časy rozkvětu, a to co do počtu čekatelek i nově spravovaných ústavů. Brzy se jejich filiální domy začaly rozšiřovat po celé zemi. Mezi prvními vzpomeneme Podolí u Mělníka (1841), Třeboň (1842), Litoměřice (1845), Sedlec - Prčice (1845), Jiříkov (1845), Osek u Duchcova (1847), Liberec (1848) a České Budějovice (1850).77
77
Archiv SCB, Index domů KMSKB a její činnosti, nestr.
27
6.
Počátky působení a následný rozmach filiálních domů Kongragace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského na území českobudějovické diecéze V minulé kapitole jsme se s Kongregací Milosrdných sester sv. Karla
Boromejského rozloučili v přívětivých časech, kdy již samostatné společenství s mateřincem, těšící se novému svému dorostu, přijímalo v nevídané frekvenci pozvání do nejrůznějších koutů země, aby zde převzalo správu nad ústavy zdravotními, sociálními i vzdělávacími. V popředí našeho zájmu jsou především České Budějovice, které patřily k těmto prvním vlaštovkám úvodního rozmachu filiálních domů ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století. Přesto však ještě nechme hledáček chvíli rozšířený, a to na oblast českobudějovické diecéze. Následující řádky přiblíží, za jaké situace v diecézi přišly boromejky na její území a jak zde v návaznosti na to rozšiřovaly své působení. Jen tak lze docílit konečného komplexního obrazu. V době, kdy se kongregace rozhodla rozšířit své působení do jižních Čech, neměla za sebou českobudějovická diecéze ještě ani první stovku let své existence. Založena byla teprve roku 178378, z rozhodnutí osvícenského císaře Josefa II., který tak reagoval na nedostatečnou církevní správu, která v rámci diecézí panovala. V Čechách existovala tehdy pouze tři biskupství79 a celý český jih patřil k arcidiecézi pražské, která se při největší vůli nemohla pečlivě věnovat tak rozsáhlému území. Nově vzniklé biskupství, potvrzené erekční bulou Cuntis ubique papeže Pia VI. z 20. září 178580, se usídlilo v Českých Budějovicích. Sám biskup81 se pak konkrétně usadil v koleji piaristů82, ležící blízko náměstí, pět kanovníků v nově zřízeném obydlí na části zahrady zrušeného kapucínského kláštera83 a šestému kanovníkovi, městskému děkanovi, bylo vykázáno samostatné děkanství. Za katedrální chrám byl
Polc V. J.: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce. KTF UK, Praha 1995, str. 66. 79 Arcibiskupství pražské, biskupství litoměřické a biskupství královéhradecké. 80 Srov. Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl IV. Koedice Paseka, Argo, Praha 1997, str. 844. 81 Prvním jmenovaným biskupem byl Jan Prokop hrabě Schaffgotsche. Intronizován byl 26. 2. 1786. (Srov. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000, str. 293-294) 82 V současnosti stále sídlo biskupa. Dnešní Biskupská 132/4. 83 V dnešní ulici Kanovnická. 78
28
zvolen farní chrám sv. Mikuláše.84 „V nové diecesi, utvořené z krajů budějovického, prácheňského, klatovského a táborského počal prouditi svěží náboženský život.“85 Náboženský život však dostal na jihu Čech josefínskými reformami, krom povzbuzení v podobě založení diecéze, také tvrdou ránu. Zvláště zde platí úsloví, že každá mince má dvě strany. I tohoto území se totiž týkala císařova opatření, kterými byly bez pochopení pro staletou tradici rušeny „přebytečné“ katolické kláštery86 (ale i chrámy, náboženské spolky a bratrstva). První přišli na řadu jezuité (Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Klatovy aj.), po nich následovalo do konce 18. století dalších dvanáct klášterů, které zanikly již natrvalo: dominikáni v Českých Budějovicích, Písku a Klatovech, premonstráti v Milevsku, cisterciáci ve Zlaté Koruně, karmelitáni v Pacově, pauláni v Klášteře u Nové Bystřice, kapucíni v Českých Budějovicích, augustiáni eremité v Pivoni, augustiáni kanovníci v Třeboni a Borovanech a pro nás důležité klarisky v Českém Krumlově.87 Některé další zrušené konventy získaly druhý dech, ale „již nemohly vykvésti v tu výši, s níž byly strženy bez úcty a bez pochopení v prach“88, jen několik pak tyto zásahy přestálo. V obou případech se však jednalo o konventy pouze mužské. Nastala několik desetiletí trvající proluka, počínající zrušením kláštera klarisek roku 1782, kdy se na jihu Čech nenacházelo žádné ženské řeholní společenství.89 Jak ostře kontrastujte toto utlumené mezidobí náboženského života v jihočeském regionu s bouřlivým kongregačním kvasem druhé poloviny 19. století, intenzivně podporovaným samotným biskupstvím. Na desítkách míst diecéze tehdy vznikla nová působiště ženských kongregací90, čerstvého fenoménu a ohniska řeholního života moderní doby, jejichž síly směřovaly téměř výhradně do oblasti charitativní péče – do nemocnic, sirotčinců, asylů pro staré lidi, ústavů pro mentálně
150 let českobudějovické diecese. In: Farní věstník, 1935, roč. 5, č. 8-9, str. 114-115. Tamtéž, str. 113. 86 Jmění ze zrušených klášterů a kostelů putovalo do státního Náboženského fondu. Malou měrou se dostalo zpět na území jižního regionu, neboť z fondu byly pravidelně uvolňovány finanční obnosy na chod biskupství v Českých Budějovicích. 87 Bastl, I.: Rušení klášterů v Čechách a na Moravě za Josefa II. In: Historická geografie. Sborník příspěvků k dějinám osídlení. Historický ústav, Praha 1995, str. 155-177. 88 150 let českobudějovické diecese. In: Farní věstník, 1935, roč. 5, č. 8-9, str. 114. 89 Novotný, M.: Řeholní kongregace v Čechách na přelomu 19. a 20. století v kontextu proměn náboženského milieu. In: Theatrum historiae 3, Pardubice 2008, str. 315. 90 Krom Milosrdných sester sv. Karla Boromejského se na území českobudějovické diecéze usadilo na dvanáct dalších kongregací. Příkladem jsou Chudé školské sestry de Notre Dame, Sestry Nejsvětější svátosti, Milosrdné sestry sv. Kříže, Milosrdné sestry sv. Vincence de Paul, Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka, Školské sestry III. řádu sv. Františka, Sestry Apoštolátu III. řádu sv. Františka, Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul či Anglické panny. 84 85
29
a tělesně postižené, ale i do škol a dětských opatroven. 91 Mezi ostatními drží primát kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Se svou pobočkou v Třeboni byla první, která se na území českobudějovické diecéze usadila. 92 Příchod boromejek do českobudějovické diecéze, ve kterém bylo katolictví hluboce zakořeněno93, a ve které venkovské vrstvy stále žily tradiční pozdně barokní religiozitou, se udál roku 1841. Prvním impulsem sestrám byl prosebný dopis místního děkana Sádla jejich příznivci, budějovickému knězi Dichtlovi. V něm bylo mimo jiné psáno: „Má osada čítá přes 7000 duší, ráčíte pochopiti mé namáhavé starosti. Mám vroucí přání dobré milosrdné sestry v městě Třeboni míti, jimiž by mi nejen v ošetřování nemocných, nýbrž též v mravním ohledu veliká pomoc v mém pastýřském úřadě se poskytla.“94 K této prosbě se brzy přidal i zásadní slib podpory ze strany rodu Schwarzenbergů95, a tak mohlo začít oboustranné vyjednávání podmínek. Upraven byl dům, sestrám byl slíben pravidelný naturální i finanční příspěvek96 a zřízena byla taktéž nadační lůžka. Vše se zdálo připraveno, a tak se z Prahy vydaly na cestu první čtyři boromejky, prošlapávajíc ji do českobudějovické diecéze spolusestrám, které je v krátké době následovaly. V Třeboni se ujaly ihned správy připraveného ústavu, do kterého byli přijímáni jak nemocní lidé, tak chudé dítky do opatrování. Přes prvotní obtíže s provozem i nedůvěru místních lidí, získaly si sestry v Třeboni své pevné místo a brzy zde zdomácněly. Jak se krátce nato ukázalo, nezdomácněly Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského pouze v Třeboni, ale v celé českobudějovické diecézi. Po jejím území postupně se rozšiřující a zhušťující síť působišť čítala jen do konce 19. století třináct Mužské řeholní kongregace v regionu působily také, ale v menším počtu a s aktivitou zaměřenou na církevní správu a péči o poutní místa. Jednalo se konkrétně o redemptoristy (od 1885 v Českých Budějovicích) a petriny (od 1888 v Českých Budějovicích). Po roce 1918 přibyli obláti (Kájov) a těšitelé (České Budějovice). 92 Catalogus universi cleri dioecesani Bohemo-Budvicensis pro anno domini MDCCCLVIII. Bohemo Budvicii, Typis Episcopalibus, 1858, str. 45. 93 Českobudějovická diecéze držela v tehdejší době mezi ostatními první místo v procentuálním zastoupení katolíků, kterých bylo 90,55%. (Srov. Novotný, M.: Řeholní kongregace v Čechách na přelomu 19. a 20. Století v kontextu proměn náboženského milieu. In: Theatrum historiae 3, Pardubice 2008, str. 314) 94 Archiv SCB, Pamětní kniha kláštera Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Třeboni, str. 1. 95 Slib podpory dal konkrétně Jan Adolfa II. Schwarzenberg, člen hlubocko-krumlovské větve rodu, a jeho manželka Eleonory z Lichtenštejna. (Srov. Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 68-85) 96 Ujednána byla následující roční podpora, a to na účet vídeňské knížecí pokladny: „Půl sudu piva, 8 strychů pšenice, 12 strychů žita, 2 strychy hrachu, 4 strychy ovsa pro drůbež, 20 strychů brambor, 90 liber kaprů, 30 liber štik, 100 žejdlíků převařeného másla, 100 žejdlíků soli, 50 liber sýra, 15 sáhů dříví, 50 liber lojových svíček, 30 liber mýdla, 1 vědro zelí a na ostatní potřeby denně 24 kr. běžné mince, tudíž ročně 145 zl. běž. mince. Na šat, prádlo a jiné potřeby každé ze sester 50 zl. kon. mince. Služné pro služu 16 až 20 zl. kon. mince.“ (Srov. Archiv SCB, Pamětní kniha kláštera Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Třeboni, str. 9) 91
30
měst97. Ještě více pak bylo možné napočítat filiálních domů, neboť kongregace často v daném místě rozšiřovala portfolio své poskytované péče o další ústavy. V největší míře přebíraly boromejky ve městech z počátku ošetřovatelskou péči v nemocnicích (městských, okresních, všeobecných veřejných), příkladem jsou České Budějovice (1850), Český Krumlov (1874), Vimperk (1887), Tábor (1888), Strakonice (1892), Volyně (1895) nebo Sušice (1899), zakládaly však i dětské opatrovny, jako tomu bylo v Počátkách (1875), Milevsku (1886) či ve Vlachově Březí (1895), dívčí pracovny, např. Prachatice (1860), i starobince a chorobince, Poběžovice98 (1866)99. V rámci navyšování aktivit v lokalitě pak byly kongregací na mnoha místech provozovány také sirotčince, dívčí pensionáty a školy různých úrovní.
Po roce 1900 přibyly ještě tři nemocnice, Pelhřimov (1904), Jindřichův Hradec (1905), Písek (1927). (Srov. Archiv SCB, Index domů KMSKB a její činnosti) 98 Dříve nazývány Ronšperk, dnes se nacházejí na území diecéze plzeňské. 99 Archiv SCB, Index domů KMSKB a její činnosti. 97
31
7.
Působení kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Po
založení
pobočky
v Třeboni
Milosrdnými
sestrami
sv.
Karla
Boromejského bylo pouhou otázkou času, kdy se tyto usadí i v hlavním městě jihočeské diecéze, v Českých Budějovicích. Nejenže si toho toto město svými rezervami ve zdravotně-sociální péči, v kombinaci s narůstajícím počtem obyvatel, přímo tiše žádalo, ale i v samotných srdcích boromejek kolovala náklonnost a úcta k tomuto městu, které kongregaci zrodilo, vychovalo a darovalo první čekatelky. 7.1. Nemocnice 7.1.1. Založení českobudějovické nemocnice a příchod sester První desetiletí 19. století v Českých Budějovicích uběhlo jako voda a nemocní města stále neměli ještě adekvátního zařízení, ve kterém by mohli být umístěni a kde by našli centralizovanou zdravotní péči. Sice již od roku 1781 fungoval v Krajinské ulici chudinský ústav s prvotní nemocniční péčí, provozovaný do roku 1787 sestrami řádu sv. Františka100, po jejich odchodu pak městem, nedostačoval však ten již potřebám stále co do počtu obyvatel kvapem se rozšiřujícího města101 , a ani samotný sídelní dům nebyl, pro svou polohu v úplném centru města a pro úzké dlouhé místnosti, již vůbec vhodný. Začalo se intenzivně přemýšlet nad novou stavbou. První kroky ke zřízení nové nemocnice, v počátcích spojené s chudobincem, byly učiněny již roku 1812. Tehdy byl městské radě v čele s purkmistrem Franzem Daublebským von Sterneck předložen magistrátním úředníkem návrh na založení nového ústavu. Na několik následujících let projekt usnul. Můžeme se domnívat, že důvodem k tomu byly především finanční okolnosti realizace stavby, kdy město čekalo na vyřízení pozůstalosti prvního českobudějovického biskupa Johanna
Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 9-10. 101 Počet obyvatel v Českých Budějovicích stoupal od poč. 19. století do 2. pol. 20. století závratným tempem. V roce 1800 je odhadováno 6 000 obyvatel, roku 1850 je sečteno již 10 592 a roku 1910 již 44 538. Zvláštním mezníkem byl rok 1848, kdy došlo ke zrušení poddanství a započalo velké stěhování venkovského obyvatelstva do měst. Na nárůstu počtu obyvatel města měla vliv zajisté i prodlužující se délka lidského života a snížená kojenecká úmrtnost. Stagnaci či mírně klesající trend zaznamenaly České Budějovice pouze v 1. pol. 20. stol., a to jednak v letech první světové války a následné hospodářské krize ve 20. letech, jednak pak v době druhé světové války a opět v letech poválečných, kdy došlo k odsunu německého obyvatelstva i odchodu části českého do uprázdněného pohraničí. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 320-330) 100
32
Prokopa Schaaffgotscheho, který odkázal102 jednu třetinu svého jmění, více jak deset tisíc zlatých, budoucímu chudobinci s nemocnicí. Krátce poté, co byla roku 1820 předána zplnomocněncem biskupa určená částka ke svým účelům, přípravy stavby znovu ožily. Svou zásluhu na tom měl dle zápisů v kronikách kongregace i nově zvolený krajský hejtman Augustin Longin kníže z Lobkovic (1797-1848), bratr Františka Jiřího Lobkovice, velkého dobrodince Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v jejich pražských začátcích, který se ve věci novostavby angažoval.103 Pro novou stavbu bylo nutné vybrat vhodné místo. Po několika poradách bylo městem ukázáno na částečně již zastavěný pozemek na břehu Mlýnské stoky104 v těsném sousedství Svinenské brány105, tedy na samém okraji tehdejšího města. Kronika boromejek nabízí pohled na starou budovu, která na místě pro nemocnici doposud stála, „jíž se prošlo ke hradbám, které na zadní straně domu uzavíraly zanedbanou zahradu.“106 Tato jednopatrová budova, sloužící do té doby za byt policejním revizorům a úředním sluhům, byla stržena a započalo se znovu zcela od základů. Nestavělo se lehce. Pro nečekaně vysokou hladinu spodní vody si vyžádala stavba pevný podkladový materiál, který pohltil téměř celý stavební fond. Přeci jen však byl dne 21. května 1827 slavnostně položen základní kámen budoucí nemocnice. Do něj byl uložen pamětní text s následujícími slovy: „…nechť dobrotivý Bůh tomuto ústavu dá své požehnání, aby se dařilo, ten samý nechť srdce majetných osob k prospěchu tohoto ústavu vedl a skutečně ku prospěchu lidstva jako útočiště pro chudé, místo záchrany pro nemocné a zlepšení pro pomatené skrze mohutné požehnání boží dlouho kvetlo…“107 Stavba probíhala po dvě následující léta. Roku
Archiv SCB, Setkání s boromejkami, strojopis, str. 2. Archiv SCB, Kronika II., 1845-1862, str. 10. 104 Mlýnská stoka neboli Mühlbach byl částečně umělý vodní tok, původně boční rameno Malše, využité k napájení hradebního příkopu jako součást opevnění města. Ač je dnes koryto částečně zakryté, okolo místa původní nemocnice voda stále protéká na očích kolemjdoucím. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 284) 105 Svinenská brána, později Vídeňská byla městská brána na konci ulice Karla IV. Vznikla zřejmě koncem 13. století a zbořena byla roku 1845 v rámci rušení opevnění. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 484) 106 Archiv SCB, Kronika II., 1845-1862., str. 10. 107 Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 18-19. 102 103
33
1829 byla nová nemocnice českobudějovickou obcí konečně otevřena pro veřejnost. Nazvána byla „Bürgliches Armen-Kranken und Arbeitshaus“.108 Nejprve byli v nové budově ošetřováni chudí, opuštění lidé, ale vykonavatel poslední vůle biskupa Schaaffgotscheho zřídil od samého počátku v budově i jedno lůžko pro nemocné. Zaměření ústavu pak zcela na čas proměnila, resp. navrátila zamýšlenému účelu, epidemie cholery, která v Českých Budějovicích propukla ve třicátých letech 19. století109. V kronice sester je o této době v nemocnici zaznamenána následující vzpomínka110: „Přečetných obětí vyžádala si tato zhoubná nemoc! V nemocnici byla ubožákům skýtána všemožná péče, a přece jako jinde, tak i zde jich zemřelo velmi mnoho. Byl to truchlivý, přežalostný pohled! Často leželi ráno na všech postelích ubozí nemocní, stižení cholerou, odpoledne byly postele již prázdné; tak bohatou žeň slavila zhoubná, zákeřná nemoc.“111 Kněží v této době zaopatřovali umírající ve dne i v noci a mnozí laičtí dobrovolníci snažili se navrátit nemocné životu. Když vlna nemoci opustila město, zůstalo po zemřelých několik desítek sirotků.112 Uprázdněná nemocnice se tak na potřebnou dobu proměnila v sirotčinec.113 Své definitivní zaměření získal konečně ústav po nástupu pražského kanovníka a konzistorního rady Josefa Ondřeje Lindauera na biskupský stolec, který převzal úřad roku 1845, po smrti svého předchůdce Arnošta Konstantina Růžičky.114 Téměř již vyprázdněný sirotčinec navrátil se opět k péči o nemocné a chudé opuštěné lidi. Zásadní krok pro ústav, jeho podobu a budoucnost, pak vykonal biskup krátce před svou smrtí, kdy mu odkázal 50 000 zlatých s podmínkou, že do něj budou povolány jako ošetřovatelky Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského.115 Státní oblastní archiv (dále SOA) Třeboň, Krajský národní výbor v Českých Budějovicích (dále KNV ČB), inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr. 109 První velká epidemie cholery propukla v Českých Budějovicích roku 1832, kdy si vyžádala několik set mrtvých. Další vlna přišla do města v dubnu roku 1850 a v lednu 1855. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 287) 110 Jelikož sestry přišly do Českých Budějovic až 30. 12. 1849, jedná se patrně o záznam vyprávění dalších osob, které tehdy byly přítomny událostem v nemocnici. 111 Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 1-2. 112 Kronika uvádí již krátce po vypuknutí cholery na 70 sirotků. (Srov. Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 2) 113 Archiv SCB, Kronika II., 1845-1862, str. 11. 114 Arnošt Konstantin Růžička (1761-1845) byl druhým biskupem českobudějovické diecéze, a to mezi lety 1816-1845. Josef Ondřej Lindauer (1784-1850) byl jejím třetím biskupem, a to mezi lety 1845-1850. (Srov. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000) 115 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 2. 108
34
Záznamy v kronice nám dávají zprávu, že město České Budějovice mělo zájem získat boromejky pro místní péči o nemocné již dříve, a to za purkmistra116 Andrease Schmidta roku 1842.117 Vzájemné dohody však pravděpodobně nedopadly dle očekávání, a tak městu bylo dáno ještě posečkat. Čekalo jen krátkou chvíli. Přání biskupa Lindauera měla velmi činorodého vykonavatele v generálním vikáři Janu Schreglichovi. Ten zprostředkoval urychlené jednání ke spokojenosti obou stran, a tak již 30. prosince 1849 přijely do Českých Budějovic první čtyři členky Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, aby převzaly správu nad nemocničním ústavem v ústí ulice Karla IV. Oficiálně tak bylo učiněno na začátku ledna 1850.118 7.1.2. Proměny pracoviště sester První zimu roku 1850 ošetřovaly již Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského potřebné v nedávno postavené budově, přichýlené zcela k městským hradbám. Jak skromné to byly začátky v kontextu budoucího rozvoje ústavu. Budova měla plochu 560 sáhů na úrovni dvou poschodí. Do přízemí bylo situováno zázemí, tedy kuchyně, sklad, prádelna, vrátnice a dva menší pokoje, jeden pro služebnou, druhý pro případ onemocnění některého interního pracovníka. Nacházel se zde i jeden pokoj pro ošetřované, a to pro nervově choré. Většina jich však byla se vším příslušenstvím umístěna výše, v prvním patře, kde se nalézala i nepostradatelná kaple s drobnou sakristií. V posledním patře pod střechou pak byly ubytovány sestry a své trvalé místo zde měl i operační sál.119 Márnici, rozšířené podstatně v době epidemie cholery ve třicátých letech, bylo vykázáno samostatné místo na pozemku nemocnice, dále od samé její budovy, stejně jako prostorné kůlně, postavené souběžně s tokem Mlýnské stoky, jejíž část byla upravena na koupelnu. Možnost odpočinku či procházky s příbuznými nabízela prostorná zahrada.120 Přidělený inventář ústavu byl dle záznamů v kronice sester více než prostý. „O nějakém inventáři nebylo ani řeči. Co tam vlastně sestry našly? Několik velmi chatrných houní a prostěradel, kromě toho pár bídných slamníků, a to bylo vše. Andreas Schmidt byl v úřadě v období 1842-1848. Byl posledním purkmistrem, po něm byli již do čela města voleni starostové. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 406) 117 Archiv SCB, Kronika I., 1837-1844, str. 82. 118 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 3. 119 Tamtéž. 120 Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 19. 116
35
Pisatel daný stav následně reflektuje lehce ironickým komentářem: „Zda si neměly (sestry) z té duše radostně zazpívat. – Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová. Klidně lehne, klidně vstane, žádný mu nic neukradne.“121 Touto nouzí netrpěl však ústav díky reakci biskupa a městského zastupitelstva dlouho. Za jejich podpory bylo pořízeno dvacet čtyři nových postelí s ložním vybavením a dům byl při příležitosti pozitivních změn také vyčištěn. Ačkoli měl ústav stále ještě co do materiálního vybavení daleko k ideálu, pro poskytnutí tehdejšího standardu ošetřování byl stav dostačující. Po devíti letech plného provozu ústavu pod vnitřní správou sester boromejek došlo k jeho reorganizaci a s tím souvisejícímu přejmenování. Z rozhodnutí ministerstva vnitra ke dni 16. srpna 1859 byl zrušen dosavadní význam občanské městské nemocnice a léčebného ústavu. Pražským místodržitelstvím bylo pracovišti dáno tzv. právo veřejnosti a tím také nový název, „Městská všeobecná veřejná nemocnice“.122 Ačkoli byl ústav úředně předán výhradně léčebným účelům, každodenní realita zůstávala odlišná. Město nemělo stále žádných vhodných sociálních prostor, a tak se krom chorých v nemocnici tísnili i opuštění sirotci a staří lidé, které nemoc nechala žít, ale nebyl při nich žádný člověk, který by se o ně v jejich špatném stavu dále postaral. Z dané situace nevznikal jen problém nevhodnosti soužití všech tří jmenovaných skupin pod jednou střechou, ale také nedostatek místa, a to jak toho na lůžkách, tak potřebného provozního. Následovala nejrůznější řešení. Sirotci byli propouštěni, nebo dokonce po dohodě s městem a biskupem stěhováni do Řep u Prahy. Taktéž někteří staří z nemocnice odešli. Bylo to však východisko pouze provizorní123 a v konečném součtu co do uvolnění místa téměř neúčinné. Ukázalo se totiž, že vlivem kvapného přibývání obyvatelstva ve městě zůstávají lůžka i prostory nadále stejně neudržitelně přeplněné. Co sirotci a staří uvolnili, zaplnili ihned nemocní. Město bylo na nevyhovující stav nemocnice upozorněno a vzhledem k jeho akutnosti bylo okamžitě započato s jeho řešením. Prvním výsledkem byla dvoupatrová přístavba nového křídla nemocnice, provedená souběžně s ulicí Karla Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 3. SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr. 123 Finálním a funkčním řešením bezvýchodné situace se sirotky a starými lidmi v nemocnici bylo nakonec boromejkami uskutečněné založení dvou nových ústavů v Českých Budějovicích, roku 1868 byl otevřen sirotčinec, roku 1888 pak asyl pro staré opuštěné lidi (viz dále). 121 122
36
IV. roku 1864. Do přízemí byla přemístěna kuchyně, do prvního patra kaple a v nejvyšším poschodí byla pak místnost pro nemocné. Druhou, tentokráte radikálnější přístavbu si budova vyžádala již za necelých deset let od těchto úprav, roku 1873. U Mlýnské stoky bylo přistavěno celé nové hlavní křídlo nemocnice, čímž přibylo šest místností určených nemocným a také jedna v přízemí pro osoby duševně choré. Počet lůžek se v dané chvíli zastavil na čísle osmdesát.124 Poslední ze série významnějších opatření, směřujících k rozšíření nemocnice ve 2. polovině 19. století, bylo zprovoznění samostatného objektu infekce, tzv. Šmídovny125, na Pražském předměstí.126 Toto menší jednopatrové stavení se nesetkalo již od začátku s přízní místního obyvatelstva, neboť v něm vyvolávalo mnoho obav. Stavba neměla přinést nemocnici pouhou úlevu prostorovou, ale sekundárním jejím záměrem bylo také přesunutí části specifických infekčních chorob z jádra města. Obava z nákazy v hustě zabydlené oblasti, ale také z toho, že se provizorní nemocnice snad plánuje přeměnit ve stálou a centrální, přiměla místní roku 1896 k sepsání petice. V ní můžeme přímo číst: „Kdož pak by se stahoval k nemocnici infekční! Že desinfekce ta nejlepší nedovede rozšíření nákazy zameziti, jest zkušeností dokázáno, a proto tím zhoubnější jest stavěti hnízdo, ložisko vší nákazy ve středu nejlidnatější části města!“127 Problémové položky okolo obou částí nemocnic se začaly kupit. Za nevhodnou se ukázala být také stará nemocnice. Neodpovídala již tehdejším pokročilým požadavkům medicínské vědy, byla zastaralá a počet lůžek stále nedostačoval mase pacientů, která si žádala ošetření. Svou roli hrál taktéž i blízký vodní tok, znamenající pro ústav potenciální nebezpečí, a vzdálenost od infekční budovy.128 Jediné vhodné řešení nabízela stavba zcela nového nemocničního areálu. Rozhodnutí o něm padlo roku 1906, 20. února na schůzi městského zastupitelstva, 11. května pak usnesením zastupitelstva okresního. K přípravě Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 20. 125 Archiv SCB, Kronika - nemocnice České Budějovice, str. 3. 126 Pražské předměstí přiléhá k severní a severovýchodní straně vnitřního města. Jeho území začalo být hustě osidlováno v 1. pol. 19. století, kdy do Českých Budějovic ve velkém počtu přicházelo venkovské obyvatelstvo. Volný prostor zde byl zastavován dle důsledného pravoúhlého schématu a brzy tak vyrostla zcela nová obytná čtvrť. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 393) 127 Petice občanů zaslaná c. k. místodržitelství roku 1896. In: Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 24. 128 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr. 124
37
a provedení stavby byl ustaven šestičlenný komitét129, jehož křesla byla spravedlivě rozdělena mezi zástupce města a okresu.130 Následně bylo nutné vybrat vhodné stavební místo. Požadavkem na pozemek byla jeho poloha mimo centrum města, potenciál k dalšímu rozšiřování nemocnice, potřebné vyvýšení a dostatečně slunná poloha. Zavrženy předem byly všechny parcely poblíž rušných ulic, velkých průmyslových závodů, železničních tratí apod. Vhodnou lokalitou se nakonec ukázalo být Linecké předměstí131, které stále disponovalo rozlehlými volnými plochami a klidem jakési maloměstské atmosféry. Po dlouhých poradách byly zakoupeny pozemky a vypracovány byly i nezbytné stavební plány132, podle nichž měl nový areál vyrůst. Zbývalo již jen pár úředních razítek. Plány s definitivní podobou nemocnice schválilo pražské místodržitelství ve shodě se zemským výborem dne 26. června 1911. V listopadu téhož roku pak zavelelo obecní i okresní zastupitelstvo k realizaci stavby dle ujednání.133 Započala se tak nová éra českobudějovické nemocnice. S vlastní stavbou se začalo na jaře následujícího roku. Kronika sester se k tomuto samotnému procesu vyjadřuje stručně: „Počasí bylo příznivé, stavba pokračovala rychle. Na stavbě nedošlo k žádnému neštěstí.“134
Do podzimu roku
1913 byl celý nový areál hotov a připraven ke kolaudaci. Ta se konala dne 18. listopadu 1912 pod dohledem členů zemské správní komise, pražského místodržitelství, okresního výboru a městského představenstva. Nalezeno bylo jen pár drobných detailů k nápravě. Nová modernizovaná nemocnice, odpovídající tehdejšímu lékařskému pokroku, byla slavnostně otevřena 5. března roku 1914.135 Zvláštní důležitost pro sestry boromejky pracující v nemocnici mělo pak nepostradatelné vysvěcení ústavu s domácí kaplí, provedené na svátek Zvěstování Panně Marii, dne 25. března 1914, samotným biskupem Josefem Antonínem
V pokročilejší fázi stavby byl komitét rozšířen na 14 členů. Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 6. 131 Linecké předměstí je situováno v jižní části města. Ohraničené je ze západu Vltavou, na východě Malší. Ještě roku 1875 zde bylo pouhých pět ulic. Více než domy obyvatel zde rostly na přelomu století úřady (okresní zastupitelstvo, Justiční palác), ústavy (městský chudobinec) a nejrůznější provozy (sirkárna, tužkárna). (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 241) 132 Vzorem ke stavebním plánům měla být nemocnice v Chebu. Vypracovány byly stavitelem Josefem Mrkvičkou. (Srov. Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 6) 133 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 6. 134 Tamtéž, str. 7. 135 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr. 129 130
38
Hůlkou136. Slavnosti tehdy dle záznamů přihlíželo mnoho lidí, především z okruhu duchovenstva, městské honorace, ale i dalších řadových věřících z Českých Budějovic a okolí.137 Ještě týž měsíc byli pacienti převezeni ze staré nemocnice138. Z inventáře byla do nového areálu ponechána pouze lékárna, zásoby spižírny a část kuchyňského nádobí, vše ostatní se vybavilo nově. Nová nemocnice s kapacitou 159 lůžek139 sestávala z několika objektů, rozmístěných v prostorném areálu.140 Centrální budova byla majestátní, dvoupatrová, se zvýšeným přízemím a s půdorysem kopírujícím písmeno U. Směrem od jihu se hledělo na velmi dlouhou hlavní frontu, v jejímž středu byla vstupní brána. Na obou protilehlých koncích traktu pak vybíhala k severu dvě boční křídla. Cesta interiérem začínala v ústřední hale, ze které vystupovalo velké tříramenné schodiště. K dispozici zde již byl elektrický výtah s kapacitou dvou osob a jednoho lůžka. „V pravé části zvýšeného přízemí se nacházel přijímací pokoj, vyšetřovna s čekárnou a v levé části byt správce budovy. Z chodeb oddělených od haly skleněnými stěnami byl přístup do pokojů nemocných (7 pokojů pro nemocné muže, celkem 29 lůžek), kanceláře i ostatních prostor budovy (dva denní prostory, dvě čajové kuchyně, dvě čekárny, místnost pro prádlo, dvě koupelny, dvě umývárny s klozety, jeden výtah na prádlo a dva výtahy na stravu). V prvním i druhém patře bylo umístěno vždy vpravo od haly 6 pokojů pro muže (21 lůžek) a vlevo 4 pokoje pro ženy (17 lůžek). V každém patře byla jedna čajová místnost, čekárna, umývárna, koupelna a lékárna.“141 V západním křídle budovy se nalézala další lůžka pro nemocné, provozní prostory, v suterénu pak místnosti pro duševně nemocné a separátní vchod do budovy pro pacienty s kožní chorobou či syfilidou. Ve východním křídle byl umístěn operační sál s místností pro rentgen a sterilizaci, zvláštní pokoj pro narkózu a převazy, laboratoře a prostory lázeňské (vanové koupelny, sprchy s bazénem s teplou a studenou vodou atd.) Na rozlehlé půdě se nacházela velká šatna s oděvy hospitalizovaných pacientů. Josef Antonín Hůlka (1851-1920) byl sedmým biskupem českobudějovické diecéze, a to mezi lety 1907-1920. (Srov. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000, str. 112) 137 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 7. 138 Budova staré nemocnice na Senovážném náměstí byla ještě roku 1914 zbourána. Na jejím místě byl postaven hlavní poštovní úřad. 139 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr. 140 Viz přílohy obr. 2. 141 Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 33. 136
39
Co do medicínského rozdělení areálu, náležely do hlavní budovy základní oddělení, interna, chirurgie, gynekologie s porodnictvím a neurologie.142
Další
budovou, nacházející se v areálu, byl samostatný jednoposchoďový infekční pavilon143, rozdělený na tři oddělení. V přízemí byli ošetřování pacienti se spálou a záškrtem, v prvním poschodí pak s tyfem.144 Zvlášť zde se muselo dbát na přísnou hygienu. Znečištěné prádlo putovalo velkými rourami do sklepních desinfekčních prostor a veškerá odpadní voda musela projít před vypuštěním do kanalizace prvotním čištěním. Samozřejmostí v pavilonu byly provozní místnosti, koupelna, kuchyně, čekárna a čajová místnost.145 Směrem na západ od infekčního pavilonu se nacházely dva malé pavilony, z nichž v jednom byla umístěna umrlčí komora s pitevnou, ve druhém pak dezinfekční prostor.146 Poslední stavbou v areálu byla tehdy dvoupatrová hospodářská budova. Umístěna byla severně od hlavní budovy, se kterou byla spojena krytou chodbou. Zde se nacházelo veškeré domácí zázemí ošetřujících řádových sester boromejek. V prvním poschodí se nalézala kongregační kaple, přilehlá sakristie, hovorna, byt pro matku představenou a dva pokoje pro sestry. O poschodí výše byly rovněž sesterské pokoje, dále koupelna a další provozní prostory. Do přízemí byla situována hlavní nemocniční kuchyně, spižírna a refektář, do suterénu pak sklepy, centrální prádelna a kotelna.147 Aby se v kuchyni mohlo používat domácích surovin, které by ulevily nemocniční pokladně, existovalo při budově drobné hospodářství s chovem zvířat (kráva, prasata, drůbež, ústavní kůň a pes148 apod.) a pěstováním zeleniny s ovoce. Prostor sadu a přilehlé okrasné zahrady byl volně přístupný, a tak v něm nacházel odpočinek jak nemocniční personál, tak pacienti ústavu. Ve výše uvedené podobě fungoval nemocniční areál téměř dvacet let. Ve 30. letech však přišel čas na novou rozsáhlou stavební akci. Důvodem pro ni byl Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 7. V 50. letech 20. stol. fungoval tento pavilon jako kožní. 144 Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 8. 145 Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 35. 146 Při dalších přestavbách areálu ve 30. letech 20. stol. přestaly pavilony sloužit svému účelu. Desinfekční stanice byla zrušena výstavbou gynekologicko-porodnického oddělení a v márnici s pitevnou se usídlila lékárna. (Srov. SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr.) 147 Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 7. 148 Většina pacientů se minimálně do 30. let 20. stol. (zakoupen první sanitní vůz) převážela v rámci nemocnice na jednoduchých vozech tažených koňmi. Strava pak byla po areálu rozvážena vozíkem taženým psem. (Srov. Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 47) 142 143
40
opakující se scénář ze staré nemocnice na Senovážném náměstí. Zvláště kritický byl nedostatek lůžek a celkového provozního místa, způsobený stále téměř geometrickou řadou narůstajícím počtem pacientů.149 Slamníky ležely na zemi vedle postelí, na kterých stonali současně třeba i dva nemocní. Pacienti byli předčasně propouštěni, personál byl ubytován již i ve sklepních prostorách a v jedné malé pracovně tísnilo se i více jak pět lékařů. Také již nebylo možné oddělovat adekvátně pacienty dle závažnosti jejich stavu a formy onemocnění. Běžnou praxí, vynucenou realitou, se pak stalo i odmítání pacientů.150 Je jasné, že v tomto prostředí nebylo možné již déle kvalitně pracovat, a tak se na celé desetiletí 30. let 20. století stal nemocniční areál staveništěm. Odměnou byl svobodný nádech roku 1940, kdy práce definitivně ustaly. Novinkou bylo hned několik pavilonů, konkrétně infekční, chirurgický a gynekologicko-porodnický. Stavba posledního jmenovaného se již zvláště dlouho očekávala, neboť s nedostatkem místa se toto oddělení potýkalo od samého počátku. Ložnice nastávajících i čerstvých matek byly stále přeplněné, neexistovala vhodná místnost pro kojence ani dobře vybavená laboratoř. Vzorně a moderně zařízený pavilon však všechny tyto neduhy vyřešil.151 S uvolněním místa mohlo být přikročeno i k potřebné adaptaci hlavní budovy, ve které zůstala pouze interna. V rámci přestaveb se dostalo i na vybudování nové prosektury a hospodářskoadministrativní budovy152, jejíž účel a obsah zůstal nezměněn, pouze vybavení provozních prostor, jakými byla kuchyně a prádelna, bylo výrazně modernizováno. Jednalo se o poslední vekou stavební akci, která byla do roku 1956 v nemocničním areálu vykonána. Ve výše popsané podobě zůstalo, až na drobnější změny a adaptace, pracovní prostředí i domácí zázemí Milosrdných sester sv. Karla Boromejského až do doby jejich nuceného odchodu.
7.1.3. Úprava vztahů sester k nemocnici jako instituci Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského, zajišťující v českobudějovické nemocnici ošetřovatelský a hospodářský provoz153, obstarávaly tuto službu po celou V roce 1914 přijala nemocnice 2 315 pacientů, v roce 1929 to bylo již 5 550 pacientů. (Srov. SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr.) 150 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 18. 151 Tamtéž, str. 20. 152 Do bývalé hospodářské budovy přesídlila neurologie. (Srov. SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr.) 153 Ve smyslu zázemí (hospodářství s chovem dobytka a pěstováním plodin, prádelna, kuchyně). 149
41
dobu svého zdejšího působení na základě smluv, uzavřených mezi městem, jako vrchním správcem a zřizovatelem nemocnice, a generálním vedením kongregace. Jasně jimi byly určeny práva i povinnosti obou stran a upraven tak vztah sester boromejek k nemocnici jako instituci. Po prvních čtyřicet let byly tyto poměry upraveny pouze prozatímně, na základě vzájemné dohody, a to v jakémsi neoficiálním předchůdci, resp. návrhu hlavní smlouvy. Stálá oficiální smlouva byla vyhotovena až roku 1895. Ke dni 14. září ji podepsali zástupci vrchní správy nemocnice, v čele se starostou města Josefem Kneisslem, a představená boromejek Electa Zaunmüller.154 Schválení Zemským výborem království českého pak získal dokument dne 10. října 1895.155 Obsah této smlouvy víceméně formalizoval to, co již po dlouhou dobu v nemocnici platilo. Boromejkám byla na jejím podkladě svěřena do správy péče o nemocné, se všemi dalšími činnostmi k tomu náležejícími, a také celé zázemí ve všeobecné veřejné nemocnici. Krom ošetřování pacientů tak bylo sestrám dáno zajišťovat čistotu ložního prádla a ošacení, obstarávat domácí hospodářství, držet dozor na vrátnici, dohlížet nad pořádkem v domě a zabezpečovat všem kvalitní stravu, zejména pak pacientům, u nichž bylo třeba držet se předepsaných jídelních norem156 či individuálních pokynů ordinujících lékařů. Za tuto činnost sjednávala smlouva pro boromejky odměnu v podobě ročního vestiáře157 šedesáti zlatých158, jdoucích z nemocniční pokladny, a přináležející bezplatnou stravu a ubytování. K obývání byla smlouvou sestrám přidělena v nemocničním areálu vlastní uzavřená část s klausurou. Součástí vyhrazených místností bylo i základní vybavení, které sestry převzaly v rámci celého nemocničního inventáře. Jednalo se o stoly, postele a ložní prádlo. Na náklady nemocnice bylo zajištěno osvětlení, dostatek
Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Vertrag, 14. září 1895. Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 5. 156 Ukázka jídelní normy z roku 1870 viz text v příloze č. 3. 157 Vestiář byl odměnou za práci sester. Jednalo se o částku mnohonásobně nižší než standartní plat, z původu byl jakýmsi příspěvkem na oblečení. Nebyl vyplácen individuálně sestrám, šel vždy rovnou do centrální kongregační pokladny. 158 Ve smlouvě je uveden vestiář ve zlatých (též gulden, florin), ty však platily pouze do roku 1892. Provedenou měnovou reformou byl nahrazen v poměru 1:2 dosavadní zlatý novou rakousko-uherskou korunou. Ta byla v platnosti následně až do roku 1922. 154 155
42
otopu a také zřízení domácí kaple159 s jednoduchým oltářem a eucharistickým svatostánkem.160 Smlouvou byly také podchyceny personální záležitosti na pracovišti. Podpisem generální představené se sestry zavazovaly k uposlechnutí veškerých pokynů ordinujících lékařů, vztahujících se k léčbě pacientů. Naopak jím získávaly právo dle svého uvážení najímat či propouštět služebný personál, který jim byl podřízen. Úkolem představené bylo též těmto vyplácet pravidelně mzdy. Konkrétní osazení komunity a rozdělení na jednotlivé pozice a oddělení bylo dle dohody zcela v rukou sester v řídících úřadech kongregace. Libovolně mohla generální představená měnit sestry v českobudějovickém společenství, místní představená pak měla možnost přesouvat jeho členky v rámci pracovních míst v nemocničním areálu. Jedinou podmínkou bylo dodržení počtu sester, který byl určen dohodou mezi kongregací, lékaři a vrchní správou nemocnice, termínu příjezdu a odvádění kvalitní práce jednotlivých boromejek. V případě, že by sestra nevykonávala adekvátně své povinnosti, vymínila si vrchní správa nemocnice její okamžité nahrazení jinou silou.161 Vedle výše zmíněného, neopomenuly paragrafy smlouvy upravit financování některých důležitých nákladů komunity. Nemocnice se kongregaci zaručila za uhrazení částky spojené se stěhováním sester do nemocnice162 i s nutnými jednotlivými cestami v případě potřebného doplnění ošetřovatelek či nahrazení některé jinou z důvodu nemoci či úmrtí. V případě smrti sestry měl té být navíc z nemocničního fondu zařízen pohřeb.163 Z valné většiny zůstaly paragrafy smlouvy z roku 1895 platné až chvíle nuceného odchodu boromejek z nemocnice roku 1956. Jediné, co se nepravidelně, ale velmi často měnilo smluvními dodatky, byla výše vestiáře. Nástin vývoje této odměny za práci ošetřovatelek přibližuje v dopise určené redakci novin generální představená: „Vestiář sester obnášel v letech předválečných (před 1914) 10 K
Náklady na stavbu kaple byly uhrazeny z nadace biskupa Josefa Ondřeje Lindauera (1784-1850). Součástí paragrafu o domácí kapli je i příslib každodenní mše. (Srov. Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Vertrag, 14. září 1895, § 11) 160 Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Vertrag, 14. září 1895. 161 Tamtéž. 162 Z nemocničního fondu mělo být uhrazeno i stěhování celé komunity v případě, že by smlouva byla vypovězena vrchní správou nemocnice. Když by naopak došlo k vypovězení smlouvy kongregací, náklady na stěhování by ta nesla sama. (Srov. Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Vertrag, 14. září 1895, § 12, 13) 163 Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Vertrag, 14. září 1895. 159
43
měsíčně, během války zvýšil se na 16 K, v roce 1917 byl zvýšen na měsíčních 29 K, v roce 1919 na 50 Kčs a v roce 1920 na 100 Kčs měsíčně. Od roku až do nynější doby (1928) činí 150 Kč.“164 Stejného roku ještě, 1928, zvýšil se opět vestiář na dvojnásobek, tedy na 300 Kč měsíčně.165 Toto opatření bylo odůvodněno velkou drahotou. Obdobné příčiny provázely pravděpodobně i všechna předchozí navýšení, kdy se jednalo spíše o kompenzaci stavu ekonomiky či měny, než o reálně lepší ohodnocení práce ošetřovatelek. Po celý čas se jednalo o velmi skromnou sumu, což nám mohou potvrdit některá srovnání. Roku 1925 brali služební zaměstnanci v českobudějovické nemocnici 120-200 Kč měsíčně, kvalifikovaným sestrám při odborné práci byla určena odměna 150 Kč za stejné období. Plat civilních ošetřovatelek byl
pak
pro onen
rok samotnými
řeholnicemi
odhadován
několikanásobně výše, přibližně na 500 Kč.166 7.1.4. Všední a nevšední dny sester v nemocnici 7.1.4.1.
Všední dny
Valná většina dní, které trávily sestry v nemocniční službě, byla zcela všedních. Zaběhnutý řád a rutina se odrážela i v množství, resp. málu informací, které jsou nám k nim k dispozici. Tyto chvíle byly v jinak sdělné kronice odbývány převážně větami typu: „A zase plynul čas nezadržitelně v dálavu v pilné práci, v četných obětech, v mnohých námahách, ale i v přečetných radostech“ či „Život v nemocnici stále týž.“167 Přeci jen však existují drobné indicie, které nám v součtu umožní do všednosti řeholních sester alespoň nahlédnout. Rámce běžných, stále se opakujících dní, měly sestry zcela zaplněné prací, vycházející z potřeb nemocných a řeholní komunity. V samých počátcích staré nemocnice měly sestry na starosti celou vnitřní správu ústavu, v domě nebyl žádný úředník, a tak byla jejich pracovní náplň přepestrá. Ošetřovaly nemocné, sirotky i staré lidi, komunikovaly s ústavními lékaři, s úřady, např. když hlásily přijímání či propouštění pacientů na radnici u chudinského správce či vyřizovaly s městem finanční otázky provozu, šily a praly prádlo, vařily, udržovaly inventář ústavu, potravinové a otopové zásoby, zahradu i zázemí komunity, tedy refektář, kapli, Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Dopis generální představené do redakce novin ze dne 24. 6. 1928. 165 Tamtéž, Zpráva Všeobecné veřejné nemocnice v Českých Budějovicích o zvýšení vestiáře ze dne 5. 2. 1930. 166 Tamtéž, Dopis generální představené do redakce novin ze dne 24. 6. 1928. 167 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích. 164
44
ložnice sester apod. Jak nemocnice v průběhu let s přibývajícím počtem pacientů rostla, situace se začala měnit. Nebylo myslitelné, aby tento rostoucí kolos udržovala v chodu výhradně řeholní komunita, a to už jen co do možnosti personálního zajištění ústavu kongregací. Okolo sester boromejek se utvářel s každým rokem rostoucí kolektiv, na jehož podkladě se rádius řeholnímu sestrami vykonávaných prací postupně zužoval. Během první poloviny 20. stol. se již ustálil. Běžný pracovní den tak tehdy prožívaly sestry výhradně na pozicích ošetřujících sester, v nemocniční kuchyni a v prádelně. Civilními lidmi pak byly zajištěny pozice lékařů, zdravotních sester168, pomocných zřízenců, administrativních úředníků, technických zaměstnanců a uklízeček, případně dalších pomocnic.169 Pravděpodobně nejvyšší náročnost vykazovala tehdy každodenní práce ošetřujících sester na specializovaných pracovištích. Důvodem byla zejména pracovní doba, která u civilního personálu činila osm hodin170, u sester však byla nepřetržitá.171 Služby denní a noční byly mezi sestrami rozděleny, mezní hodinou bývala šestá, avšak vcelku pravidelně pracovaly bez možnosti většího odpočinku po dvacet čtyři či dokonce třicet šest hodin.172 Pokud bylo třeba, neměly den ani noc. Takový stav nastával zejména v době podstavu v personálu či při mimořádných událostech, jakými byly obě světové války. Zprávu o tom nám dává kronika, referující o revolučních dnech roku 1945: „Na operačních sálech se pracovalo dnem i nocí. Někdy sestry pojedly něco jen na sálech; jindy zaběhly do refektáře. Tak to trvalo devět dní. Plných devět nocí sestry neulehly, na chvíli si někdy odpočinuly někde v koutku na židli.“173 Takto v plném pracovním nasazení prožívaly boromejky většinu dní z roku. Pouze zcela výjimečně se jim naskytl volný den. Neměly pravidelně vycházek ani dovolených. Více volných seskupených dní sester lze zaznamenat až v 50. letech 20. století. Z materiálu vyplývá, že průměrná doba volna Civilní zdravotní sestry začaly být přijímány na konci 30. let. Profil nemocničního kolektivu k roku 1937: 20 lékařů včetně 4 primářů, 40 řádových ošetřovatelek, 13 pomocných zřízenců, 14 administrativních úředníků, 47 uklízeček a pomocnic, 11 technických zaměstnanců. (Srov. SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr.) 170 Osmihodinová pracovní doba byla uzákoněna od roku 1918. 171 Jednou z forem odměny bylo i přidělení řeholním sestrám půl litru piva týdně. V dopise Zemskému úřadu v Praze je k tomuto správou nemocnice uvedeno: „Při namáhavé službě si toho plně zaslouží a náklad na toto pivo není tak velký.“ (Srov. Státní okresní archiv (dále jen SOkA) České Budějovice, Úřední materiál nemocnice, nezpracováno. Dopis správního výboru nemocnice Zemskému úřadu v Praze ze dne 11. 4. 1936) 172 Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Výstřižek z Lidových novin „Řeholnice v nemocnicích“. 173 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 25. 168 169
45
trvala tehdy čtrnáct dní a řeholnice ji trávily buď u spolusester v Prachaticích či Frýdlantu, nebo mnohem častěji v areálu nemocnice.174 Ústav byl pro řeholnice nejen místem výkonu práce, ale i domovem. Konkrétní činnosti, prováděné sestrami na pracovišti, se lišily dle oddělení. Podle dochovaného úředního materiálu i kronik bylo možné vidět ošetřující řeholní sestry zejména na infekci, chirurgii, interně, gynekologicko-porodnickém oddělení, i na později zřízeném oddělení očním a ORL.175
Diplomované řeholní sestry,
případně sestry s praxí, zde vykonávaly odbornější práce, rozdávaly léky, aplikovaly injekce, prováděly sterilizace nástrojů, připravovaly nemocné na vyšetření či asistovaly při lékařských úkonech. Dle potřeby pak s málo zkušenými sestrami, často čekatelkami, které přijely na několik měsíců zaučit se do ošetřovatelství176, elévkami a jinými pomocnicemi177 vykonávaly méně kvalifikované práce, jakými byly úprava lůžek, mytí nemocných, úklid nočních stolků, mytí a desinfekce podložních mís, podávání jídel či čistého prádla.178 Na veškerý pořádek na odděleních dohlížela představená sester. Vedle práce ošetřovatelek zastávaly často řeholní sestry běžně i jiné odborné pozice. Takovými byla práce v laboratoři, v temné komoře u rentgenu či na operačním sále. Zde pracovaly boromejky jako instrumentářky či narkotizérky. Tato praxe však nebyla vedením kongregace zcela vítána. Odpověď na to proč můžeme nalézt v povaze poslání sester. Ta dle konstitucí nespočívá pouze v péči o tělo nemocného, ale také o duši. „Kromě horlivé modlitby za své svěřence, budou (sestry) je (pacienty) těšiti a povzbuzovati k důvěře v Boha a k modlitbě. Také jim budou předčítati ze zbožné knihy, při vhodné příležitosti je povzbuzovati, aby hodně přijali sv. svátostí, a ničeho neopominou, aby umírající byli v čas sv. svátostmi zaopatřeni.“179 O výše uvedené neměly tak možnost sestry bez přímého kontaktu s ošetřovaným pečovat. Že ale toto za ně zastávaly pilně spolusestry, můžeme se SOkA České Budějovice, Úřední materiál nemocnice, nezpracováno. Seznamy dovolených. Tamtéž, Seznamy sester z 50. let 20. stol. 176 V dochovaných textech v archivu vzpomínají čekatelky na své období působení v českobudějovické nemocnici velmi dobře: „Ještě v pozdějších letech jsme s láskou vzpomínaly na ty sestry, které s láskou předávaly svoje zkušenosti a dobrý příklad k přístupu k ošetřování nemocných.“ (Srov. Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, rukopisné vzpomínky S. M. Bonifacie Čížkové) 177 Pomocnice a elévky byly přijímány zejména v krizové době nedostatku personálu. Tak tomu bylo např. v roce 1939, kdy pracovaly v nemocnici pomocnice Mariánské družiny, či roku 1947, kdy vypomáhal mateřinec zasíláním elévek. 178 Rozsypalová, M. et al.: Sestry vzpomínají: příspěvek k historii ošetřovatelství. Grada, Praha 2006, str. 23. 179 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 116. 174 175
46
dozvědět z několika zmínek v pramenech. Například v kongregační kronice je zaznamenáno následující biskupské poděkování: „Takové fronty nemocných, a tak krásně připravených pro přijetí svátostného Boha. Jak dojemné to bylo. Klečely jste u nemocných jako matky u svých dětí. Připravily jste nemocné velmi dobře. Apoštolovaly jste velmi krásně.“180 či případ vážně nemocného mladého muže: „Toužil však, aby se uzdravil. Chtěl být své dobré matičce oporou v stáří, světlem jejích očí. Sestry ho nabádaly, aby jen pevně důvěřoval v Boha. Jedna mu přinesla dokonce i růžičku od Terezie Neumannové, kterou dostala z domova. Jinoch se s důvěrou obrátil na jmenovanou Terezii Neumannovou a uctivě přijal darovanou relikvii. Modlil se, jak dovedl nejvroucněji, a jeho nemoc se pomalu hojila. Za tři týdny se perforace střeva zavřela a mladík byl v několika dnech zdráv. Jeho první cesta byla do kaple. Projevoval svou vděčnost milým ošetřovatelkám, jak jen mohl.“181 Poslední indicií k přiblížení běžného pracovního dne boromejek, působících jako ošetřovatelky nemocných, nám mohou být konstituce. Ty předepisují přímo několik bodů, týkajících se výkonu a organizace této práce. Sestrám bylo především nařízeno dbát pořádku a čistoty, plnit úkoly dané lékaři, podávat léky v předepsaný čas a vždy pečlivě přiblížit střídající sestře stav nemocných a kroky, které byly za dobu její nepřítomnosti učiněny pro jeho léčbu. Naopak zapovězeno bylo zbytečně hovořit s nemocnými, plnit jejich nevhodná přání či dokonce hrát s nimi pro ukrácení času zábavné hry nebo jim předčítat světské knihy. Své místo měla i povinnost zachovávat mlčenlivost o nemocném, jeho zdravotním stavu, rodinných poměrech apod. K lékařům se měly sestry chovat skromně a s řeholní vážností. „Buďte pamětlivy své důstojnosti, totiž, že jste snoubenkami Ježíše Krista. Proto střežte se zbytečných řečí, ale zvláště každé důvěrnosti anebo přílišné přívětivosti, které by snadno mohly býti nebezpečny jejich ctnosti a povolání.“182 Ačkoli běžný den zažívala valná většina řeholních sester v pozici ošetřovatelek na odděleních, je zapotřebí zmínit se i o pozicích v zázemí nemocnice. Řeholní sestry zde od samého počátku pracovaly v kuchyni, v prádelně a vedly také ústavní hospodářství. Jejich činnost zůstává obvykle v ústraní zájmu, je však dobré si uvědomit důležitost jejich role pro celkové fungování ústavního organismu. Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, Vložený dopis od biskupa Josefa Antonína Hůlky. 181 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 35. 182 Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 117. 180
47
O podobě jejich všedního dne se bohužel z pramenů nelze dozvědět. Jen drobnou pomocí ve vytváření představy o něm nám tak mohou být fotografie kuchyně a prádelny183 či následující popis stavu hospodářství: prasata 32 ks, drůbež 62 ks a kachny, jedna kráva a tele, pěstují se brambory, mrkev, řepa a další zelenina.184 Součástí každodennosti všech Milosrdných sester sv. Karla Boromejského bylo neopomenutelné vykonávání modliteb, kontemplací a dalších náboženských úkonů. Běžný den zahrnoval nejméně tři návštěvy domácí kaple, a to ráno, v poledne a večer. Denně přijímaly sestry svátost oltářní a týdně pak svátost pokání, zprostředkovanou řádným zpovědníkem.185 Často se stávalo, že se některá ze sester nemohla například jedné ze společných modliteb v kapli účastnit pro pracovní vytíženost, měla tak tedy sama učinit alespoň v soukromí či ve svém duchu. 7.1.4.2.
Nevšední dny
V jednolitosti všedních pracovních dní Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, objevovaly se i dny takové, které vybočovaly ze zaběhnutého řádu, ze stereotypu každodennosti. Bylo jich pomálu, o to intenzivněji však byly prožívány a o to hlouběji se uložily do vzpomínek zúčastněných. Záznamy o nich, dotvářející plastičnost života boromejek v ústavu, nám zanechala kongregační kronika. Nejreprezentativnějším zástupcem nevšedních dní, které se hluboce otiskly ve vzpomínkách sester boromejek, byly dny válečné. Komunita sester prožila v českobudějovické nemocnici postupně dobu obou světových konfliktů, a ty si spolu, co do dopadu na nemocnici, téměř nezadaly. První období vyhrocených dní začalo vyhlášením války roku 1914. Dosavadní pacienti byli z nemocnice tehdy okamžitě propuštěni do domácího léčení a uprázdněná lůžka se rychle připravila pro raněné vojáky. Taktéž mnozí lékaři opustili lůžka nemocných, neboť byli nuceni nastoupit vojenskou službu. Takto ztenčený lékařský personál převzal první transport raněných do své péče již v prosinci roku 1914. Uběhl pouhý jeden rok a po vojácích v nemocnici nebylo najednou ani vidu. Válka byla teprve ve svém úvodním stádiu, a tak je zapotřebí hledat příčinu jinde. Tu nám osvětluje kronika: „Pan primář Mautner byl asi dobrák od kosti, jeho nemocní vojíni ne a ne se zbavit horečky, a tak je nechával stále Viz přílohy obr. 3 a obr. 4. Archiv SCB, Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č, Protokol ze dne 25. 11. 1919. 185 Zpovědníky sestrám byli po určitou dobu českobudějovičtí redemptoristé, členové Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. 183 184
48
v nemocnici. Nějak se to ale prozradilo, přišel vrchní štábní lékař s jedním důstojníkem a vojáci byli ti tam.“186 Lůžka, z poloviny oficiální, z druhé provizorní, znovu oblehli ranění vojáci v českobudějovické nemocnici po tři čtvrtě roce, a to již setrvale až do konce války roku 1918. Vedle enormního nárůstu počtu pacientů a fluktuace personálu byl značně pociťovaným negativním průvodním jevem první světové války i nedostatek potravin. Nemocnice se snažila sice vytěžit maximum ze svého drobného hospodářství, zřídila proto například za hospodářskou budovou i osevní plochu, výtěžek však ani zdaleka nepokryl značné potřeby nemocnice. Na svou stravu tehdy vzpomínaly boromejky následně: „Sestrám se vařila i nať z póru, knedlíky se dělaly z lógru (kávové vyvařeniny) a přidalo se trochu mouky. Pamětníci těch dob vědí dobře, že se káva vařila z bobů a chléb se pekl z kukuřičné mouky, který se drobil až hrůza.“187 Poslední kapkou těchto dní a i tečkou za nimi pak byly rychle šířící se epidemie. Na podzim roku 1918 ošetřovaly boromejky první pacienty postižené obávanou španělskou chřipkou. Postupně bylo totožných případů v nemocnici zaopatřováno denně i více jak čtrnáct. Po odeznění této nemoci pak nastoupily pružně její místo roku 1919 a 1920 vysoce nakažlivé černé neštovice.188 I tyto však časem vymizely. Válka byla skončena a život se vrátil do starých poklidných kolejí. Alespoň na chvíli. Další zásahy politických událostí do života nemocnice a v ní působící komunity Milosrdných sester sv. Karla Boromejského přinesla s sebou 30. léta. Svět se na jejich konci ocitl již ve druhém válečném běsnění 20. století a naše otrhaná otřesená a rozkolísaná země pod nacistickou okupační správou. Po valnou část protektorátní doby doléhaly tyto proměněné poměry do českobudějovické nemocnice překvapivě tlumeně.
Ze svých míst byli již roku 1939 nuceni odejít lékaři
židovského původu, došlo ke změně na postu ředitele nemocnice189 a připomenutím situace byla i stavba preventivních protileteckých podzemních krytů v samém centru
Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 10. Tamtéž, str. 11. 188 Tamtéž, str. 13. 189 Od září roku 1939 do května roku 1945 vedl z funkce ředitele nemocnici MUDr. Walter Neumann. (Srov. Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 89) 186 187
49
areálu.190 Jinak však fungoval provoz nemocnice v běžném rytmu. Ani pro samotnou komunitu boromejek nepřinesl nový stav výraznějších změn. Zatímco se kongregace na jiných místech, konkrétně v oblasti Sudet, potýkala s hromadnými výpověďmi z působišť, zabíráním majetku či s rušením filiálek191, probíhal zdejší život na základě zavedené všední každodennosti. Pouze pacientů výrazně přibylo, postaveny pro ně musely být dva nové provizorní pavilony, a proměnil se také poněkud jejich profil. Nově totiž na léčení do Českých Budějovic dojížděli nemocní z Rakouska i z Německa, neboť ve válečném zázemí v jejich domovině se citelně nedostávalo lékařů ani potřebného materiálu.192 Ve své lakoničnosti je o věci výše popisovaného stavu v ústavu jaksi komplexně sdělný následující záznam v kronice: „Doba okupace plynula v zdejší nemocnici právě tak jako jinde.“193 Relativní klid skončil v nemocnici s uzavírajícím se rokem 1944. Následující rok a první léta poválečná byly již plny náročných dní a rychlých změn. Jakoby si ústav vybíral během pár měsíců všechnu hektičnost druhé světové války. První napjaté chvíle přišly s bombardováním Českých Budějovic americkými letouny ve dvou březnových dnech, v páteční a sobotní odpoledne 23. a 24. Bombardéry přilétaly ze směru Lince podél trati a cílily na hlavní městské nádraží.194 Nemocnice se naštěstí nacházela mimo oblast dopadu pum, ale i tak, kdykoli se rozezněly sirény, evakuovali se všichni lidé do zbudovaných podzemních krytů. Obtížný byl především transport imobilních pacientů, zvláště když se takovýto poplach opakoval vícekrát za den.195 Sotvaže aktuální nebezpečí bombardování pominulo, byli již do nemocnice přiváženi první ranění a mrtví. Kronika sester boromejek uvádí pro pátek počet šedesáti takovýchto osob, pro sobotní den již stovku.196 V zaznamenaných vzpomínkách se do těchto dní vrátila sestra Edigna Bílková, tehdejšího času novicka pomáhající na operačním sále v českobudějovické nemocnici: „Nálety a počet Protiletecké kryty byly vybudovány mezi chirurgickým, gynekologickým, kožním a interním pavilonem. Jejich destrukce byla provedena roku 1946 velitelstvím divize České Budějovice. (Srov. Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 75) 191 Roku 1938 byla například v českobudějovické diecézi vypovězena celá česká komunita z okresní nemocnice v Prachaticích. Opustit své působiště a zanechat ho říšským ošetřovatelkám musely také sestry v nemocnici ve Vimperku. Činnost byla narušena i v dalších filiálkách různého zaměření, v sirotčinci a škole v Českých Budějovicích, v Milevsku či v Poběžovicích. (Srov. Archiv SCB, Index domů KMSKB a jejich činnosti) 192 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 21-22. 193 Tamtéž, str. 22. 194 Více o bombardování Českých Budějovic viz kapitola 7.3. 195 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 23. 196 Tamtéž, str. 25. Mezi pacienty patřili civilní obyvatelé města, příslušníci gestapa i američtí vojáci. 190
50
raněných byly hrozné, nelze si to vůbec představit. Nešlo vůbec spát, kdo měl nohy, pomáhal.“ 197 Opětovné nasazení veškerých sil lékařů i ošetřujícího personálu si vyžádaly květnové revoluční dny.198 V gradující atmosféře byli do nemocnice tehdy přiváženi ranění civilní občané, v přestřelkách zasažení vojáci z ustupující SS a Wehrmachtu i mnozí jiní Němci, kteří, uvědomujíce si bezvýchodnost své situace, sahali si na život. I toto vzpomínala sestra Edigna Bílková: „Nejhorší to bylo ovšem v pětačtyřicátém, když si Němci podřezávali žíly. Byla jsem svědkem, kdy nám tyto raněné vozili. Přivezli gestapáka, který postřelil i svoje obě děti, které přivezli ještě živé. Já sama jsem je ještě pokřtila, bylo vidět, že zemřou. Bylo to hrozné a nechci na to vzpomínat. Sebevražd Němců tam bylo hodně.“199 Téměř nepřetržitě tehdy po devět dní a devět nocí obvazovaly boromejky povětšinou těžké rány a asistovaly při nekončícím sledu operačních zákroků. Na jídlo ani odpočinek nebylo tehdy pomyšlení, natož čas.200 Když minuly revoluční dny a země ze sebe sňala okupační tíhu, zavládla v nemocnici poklidná atmosféra a započal poválečný proces nápravy. Pomyslnou první tečku za hrůzami války představovalo v českobudějovické nemocnici přijímání a následné ošetřování zubožených lidí, přivážených z koncentračních táborů.201 Další noci zůstávaly sestry beze spánku vzhůru. Na chirurgii byli odváženi zranění, na internu ti, kteří trpěli nakažlivými nemocemi. Pečlivě, jak bylo u boromejek zvykem, o ně bylo v nemocnici postaráno. Jejich kronika nám zanechala o těchto chvílích Paměť národa. Edigna Bílková. [online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z <www.pametnaroda.cz/story/bilkova-terezie-edigna-1916-101>. 198 Hlavní revoluční události konce války proběhly v Českých Budějovicích v období mezi 5. a 10. květnem 1945. Dne 5. května vystoupili z ilegality členové Krajového národního výboru a ve slavnostním průvodu se odebrali na radnici. Zde byl do jejich čela zvolen předsedou R. Bureš. Dosavadní zdejší úředníci včetně starosty uprchli, po nich tak učinili i příslušníci gestapa. Odstraňovány byly německé nápisy a na domech se objevovaly československé prapory. Na náměstí zazněla opět státní hymna. Kolem šesté hodiny večerní bylo Krajovým národním výborem veřejnosti ohlášeno převzetí správy města. Jen krátké trvání měla následná německá opatření, stanné právo, obsazení rozhlasu a radnice. Němci se dávali hromadně na zběsilý ústup před blížící se ruskou a americkou armádou. Ty byly dne 10. 5. 1945 obě slavnostně uvítány na náměstí Přemysla Otakara II. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 102) 199 Paměť národa. Edigna Bílková. [online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z <www.pametnaroda.cz/story/bilkova-terezie-edigna-1916-101>. 200 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 25. 201 Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského nepečovaly o lidi v koncentračních táborech pouze takto, po skončení války na nemocničních lůžkách. Již během konfliktu zaslaly do nich v několika případech balíčky s jídlem. Hlavním jejich působištěm se na konci války stal Terezín, kam přijely boromejky ze Slaného dokonce o tři dny dříve než osvoboditelská armáda. Zde poskytovaly potřebným prvotní ošetření, materiální pomoc a zajišťovaly jim převoz do nemocničních zařízení v zemi. (Srov. Vlček, V. (ed.): Ženské řehole za komunismu (1948-1989). MCM, Olomouc 2005, str. 216) 197
51
silný záznam: „Smutný byl pohled na ubohé oběti nacistické surovosti. Byli zavšivení, šaty – vlastně špinavé cáry – na nich jen visely. Hned se musili vykoupat, převléknout a pak uléhaly ubohé ty osoby na čisťounkou postel. Ubožáci hladili čistou postel a mnozí i zaslzeli.“202 Definitivní tečku, po níž následoval návrat ke standartnímu chodu nemocnice, znamenaly personální změny. Své místo pro německou národnost musel opustit okupační ředitel nemocnice i mnoho lékařů. Odchod se pak také týkal v nemocnici působících Milosrdných sester sv. Karla Boromejského německé národnosti.203 O okolnostech jejich odchodu bohužel prameny mlčí. Ačkoli němečtí duchovní a řádové osoby podléhaly podle pokynů ministerstva vnitra odsunu, sester pracujících
v nemocnicích, starobincích
apod. se měla týkat,
pro jejich
nenahraditelnost v ošetřovatelské péči a v celkovém provozu ústavu, výjimka z odsunu a jeho odklad.204 Lze tak z tohoto vyvozovat, že jejich odchod do Vídně byl za daných okolností dobrovolný. Stejně tak tomu napovídá i slovíčko pro tuto událost zvolené v kongregační kronice. Sestry v ní nebyly „odsunuty“, ale do Rakouska „se odstěhovaly“. Ani počet sester, které opustily řeholní komunitu v českobudějovické nemocnici, není zaznamenán. Opět se k tomuto vyjadřuje kronika pouze náznakem, kdy uvádí, že „úbytek sester zavinil, že třetí poschodí v porodnici bylo předáno civilním ošetřovatelkám.“205 Zda se však jednalo o dílčí část změn, kterou zaznamenala pisatelka pro svůj blízký vztah s tímto oddělením, či tato skutečnost reflektovala celkové snížení počtu sester v komunitě, není zřejmé.206 Válečné dny představovaly extrémní vybočení z přirozeného chodu věcí v českobudějovické nemocnici. Kromě těchto dvou etap se však v životě řeholních sester odehrávaly i další neobyčejné okamžiky, znamenající alespoň krátký výstup ze všednosti. Povětšinou se jednalo o okamžiky pozitivně laděné. Každoročně si sestry připomínaly v určené dny svátky kongregačních patronů207, zejména pak sv. Karla
Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 23-24. Postupně bylo mezi lety 1945-1947 odsunuto 332 boromejek (z tehdejšího počtu 1236). Následkem toho bylo zrušeno mnoho filiálek pro nedostatek českých sester. (Srov. Vlček, V. (ed.): Ženské řehole za komunismu (1948-1989). MCM, Olomouc 2005, str. 217) 204 Archiv SCB, Opis výnosu ministerstva vnitra z 12. 7. 1946. 205 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 21. 206 Kongregace preferovala stav, kdy byla mezi civilní a řádové ošetřovatelky rozdělena oddělení, případně podlaží jako celek. 207 Vedle sv. Karla Boromejského uctívaly sestry sv. Rodinu, sv. Jana Evangelistu, sv. Magdalenu, sv. Martu, sv. Šebestiána, sv. Václava, sv. Rocha, sv. Františka Saleského, sv. Vincence de Paul, sv. 202 203
52
Boromejského, kdy se konala vždy v šest hodin ráno mše, v květinami a světlem krásně ozdobené nemocniční kapli208. Silně prožívány byly pravidelně i chvíle Velikonoc a adventu. Zprávu o tom, jaká specifika přinášel čas Vánoc sestrám v nemocnici, nám zanechala kongregační kronika. Boromejky trávily adventní čas v hluboké usebranosti, těsně před vánočními svátky pak většinou konaly tzv. exercie, duchovní cvičení. Na Štědrý den, „nejkrásnější chvíli z celého roku, která dýchala a dýchá příjemné hřejivé teplo rodinného krbu“,209 se pak ve vánočně vyzdobené kapli konala půlnoční mše, při které sestry obnovovaly své svaté sliby. Taktéž vánoční výzdobu oddělení či skromné obdarování okolí sestry nikdy neopomenuly. Dalšími s radostí vzpomínanými dny byly, s ohledem na časovou náročnost práce v nemocnici, řídce konané poutě. Sestry se vydávaly s dovolením představené po skupinkách na místa nepříliš vzdálená. Zaznamenána je například takováto návštěva Svaté Hory210 roku 1948 či Římova211 o rok později.212 Oceňované zpestření dnů přinášely pak také pravidelné návštěvy českobudějovických biskupů v nemocnici, ať již oficiální či běžné pracovní, při kterých celebrovali kupříkladu v nemocniční kapli veřejné mše, podávali sv. přijímání apod., či interní drobné oslavy v komunitě.213 Mezi nevšední dny radostné, vmísily se občas i takové, na které se nevzpomínalo snadno. Byly jimi zejména dny úmrtí a pohřbů, významných či boromejkám blízkých duchovních, ale i samotných spolusester v českobudějovické komunitě. Odchod některé z nich znamenal vždy pro boromejky těžkou ránu, nejednalo se však o událost častou, neboť nemocné a přestárlé sestry z celé kongregace trávily již svá poslední léta života pravidelně v klidu pražského mateřince. Pouze výjimečně přišla smrt zcela náhle. Ve většině případů byla její příčinou nebezpečná nákaza, které podlehla obětavá ošetřovatelka pacientů na Terezii z Lisieux aj. (Srov. Svatý Karel Boromejský a kongregační patronové. [online]. [cit. 2014-0524]. Dostupné z <www.boromejky.cz/14.htm>) 208 Viz přílohy obr. 5. 209 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 11. 210 Svatá Hora je poutní místo jihovýchodně od Příbrami. Součástí významného barokního areálu, na němž se podílel i architekt C. Lurago, je kostel Panny Marie, rezidenční dům a čtyřkřídlý obdélníkový ambit s kaplemi. Od města vede do komplexu krytá stupňovitá chodba. Původně zde sídlili jezuité, od 1860 do 1950 převzali o místo péči redemptoristé. (Srov. Poche, E. et al.: Umělecké památky Čech. Díl 3. Academia, Praha 1980, str. 179-184) 211 Římov je poutní místo jižně od Českých Budějovic. Vzniklo v průběhu 17. a 18. století a jeho součástí je zejména loretánská kaple, obklopená čtvercovým ambitem, k němuž na východní straně přiléhá kostel sv. Ducha. Okolní krajinou do Římova vede křížová cesta o 25 zastaveních. (Srov. Poche, E. et al.: Umělecké památky Čech Díl 1. Academia, Praha 1977, str. 304-306) 212 Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Ćeských Budějovicích, str. 31-34. 213 Takto se v komunitě slavila například jubilea sester od složení věčných slibů či například získání diplomu pro ošetřování nemocných po úspěšném složení patřičné zkoušky.
53
infekčním oddělení. Kronika uvádí celkem tři takovéto případy, ve kterých byla shodně původcem nebezpečná bakterie tyfu.214 Spíše zajímavostí jsou nevšední okamžiky sester boromejek, spojené s ošetřováním světoznámé české operní pěvkyně Emy Destinnové. Ta po prodělané operaci oka pravidelně dojížděla na kontrolu do Českých Budějovic. Po prvotních nadějných létech začalo u ní však od 20. ledna 1930 docházet k výraznému zhoršování zraku. Při dalším vážném propadu jejího stavu byla manželem přivezena do českobudějovické nemocnice 28. ledna téhož roku, a to ze svého sídla na zámku ve Stráži nad Nežárkou. Během vyšetření, při němž bylo diagnostikováno krvácení do sítnice, utrpěla zpěvačka další ránu v podobě cévní mozkové příhody. Následkem té upadla do bezvědomí a částečně ochrnula.215 Hospitalizována byla ihned na interním oddělení, kde však ještě týž den zemřela. Vedle těchto dějových událostí nalezneme v kongregační kronice dokonce i zmínku o tehdy ještě velmi nevšední ozdobě těla zpěvačky: „Na noze měla cosi vytetováno. A víte, co měla vytetováno? Hada; vytetoval jí ho její poslední muž – Arab. Jaký význam má had v arabském mythu, nevím.“216 7.1.5. Komunita sester v detailu Kromě kroniky boromejek, dopisů a smluv, jsou poměrně zajímavě schopny vypovídat o komunitě řeholních sester v českobudějovické nemocnici i dochované prameny, v nichž jsou údaje zaznamenány ve formě seznamů či rozličných tabulek, povětšinou stroze, osamělými slovy nebo čísly. Samy jednotlivé nejsou sdělné, dají-li se však do sousedství ostatních, spojí-li se data v posloupnosti let, zapojí-li se do kontextu, mohou výrazně napomoci formování podstatné části jejího obrazu. 7.1.5.1.
Počet sester v komunitě
Sledování změn v množství řeholních sester v českobudějovické nemocnici za období jejich působení zde, je pro popis celé komunity zásadní. Ačkoli s jistými limity, v podobě více či méně se rozcházejících údajů, umožňuje vysledovat alespoň v základních obrysech dynamiku vývoje. První případ úmrtí boromejky v nemocnici v ČB je datován do roku 1850, další se udály roku 1915 a 1945. Vedení ústavu si bylo nebezpečí nákazy personálu infekčními nemocemi vědomo, a tak dalo několikrát pokyn k jeho povinnému přeočkování. Zaznamenáno je toto očkování zaměstnanců z roku 1914 proti pravým neštovicím a roku 1937 proti tyfu. (Srov. Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích) 215 Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 55. 216 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 18. 214
54
Na samém počátku působení Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích byla drobná komunita čtyř sester, konajících ošetřování ve skromných poměrech staré nemocnice u Mlýnské stoky. S narůstajícím počtem pacientů však dlouho u tohoto čísla nezůstalo. Od roku 1853 do roku 1865 pečovalo o nemocné střídavě již pět či šest boromejek, v následujícím období, rámovaném svrchu odchodem z původní nemocnice, rozrostlo se společenství o další sestry, na osm až deset.217 S rozšiřováním ústavu rostla přímou úměrou i komunita řeholnic. Toto pravidlo se ve větší míře uplatnilo při stěhování do nové nemocnice na Linecké předměstí roku 1914.218 Opět po předlouhém čase měla nemocnice dostatečný počet lůžek, adekvátně prostoru a doplněné stavy řeholních ošetřovatelek tak, aby jejich práce odpovídala v dlouhodobější perspektivě lidským silám. Celkem čtrnáct boromejek se toho roku ujalo péče o rekordních 2 313 pacientů, tedy téměř o dvakrát tolik než před deseti lety.219 Pokud jsme do této chvíle sledovali rovnoměrné, klidné a uměřené rozrůstání komunity sester, na pozadí obdobného vývoje celé nemocnice, nastává rokem 1914 zlom, po němž následuje překotné bujení, doživované oběma světovými válkami. Pro rok 1920 i 1930 uvádějí prameny na dvacet řeholních ošetřovatelek působících v nemocnici.220 V kolonce přijatých pacientů se v této době stalo již standardem vykazovat číslo přesahující pět tisíc. Možnosti nemocnice však stále ještě nebyly zcela vyčerpány. S rokem 1939 se opět znatelně rozšířila a počet v ní ošetřených nemocných za rok překročil poprvé celých deset tisíc.221 V této fázi již boromejky, v počtu kolem čtyřiceti, nebyly schopny pokrýt personálně ošetřovatelskou činnost ze svých zdrojů. Důkazem nám je obsah korespondence mezi pražským mateřincem a správním výborem nemocnice, který naléhavě žádal vyslání dalších čtyřiceti řeholních ošetřovatelek, z toho dvacet šest bezpodmínečně a okamžitě.222 V odpovědi na tuto žádost lze číst následující řádky: „Jsme Vaším sdělením
217
Catalogus universi cleri dioecesani Bohemo-Budvicensis (od roku 1884 Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis dioeceseos Bohemo-Budvicensis). Bohemo Budvicii, Typis Episcopalibus,výtisky pro léta 1853-1913. 218 Viz kapitola Proměny pracoviště sester 7.1.2. 219 Srovnávejte i dále s grafem č. 1 viz přílohy 220 Archiv SCB, Kronika - nemocnice v Českých Budějovicích, str. 15 a 17. 221 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr. 222 SOkA České Budějovice, Úřední materiál nemocnice, nezpracováno. Dopis správního výboru nemocnice v ČB Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ze dne 28. 11. 1939.
55
postaveny před holou nemožnost a nemůžeme i při nejlepší vůli vyhověti. Také nelze se zdejší nemocnice (Nemocnice pod Petřínem v Praze) sestry vyřaditi, protože zde ošetřují jen ty sestry, které se připravují na řeholní sliby a které v mateřském domě určitou dobu býti musí, jiné sestry k ošetřování způsobilé zde nemáme a našich 400 nemocných musí býti také ošetřeno. Abychom, jak račte navrhovat, z menších nemocnic sestry obstaraly, rovněž jest nemožné, protože jsme smlouvou vázány a nemůžeme odvolat sestry bez výpovědi.“223 Nemocnice tak byla nucena doplnit chybějící počet čtyřiceti sester civilními ošetřovatelkami a v kritický rok 1939 přijala provizorně i nekvalifikovaný dobrovolný personál. Tak ztratily boromejky své dominantní postavení v ústavu, to výsadní však stále přetrvávalo. Následující léta dále ještě setrvale řeholní společenství rostlo224, stejně jako každým rokem v tisících přibývalo pacientů. Vrcholového bodu dosáhla ve svém růstu komunita pravděpodobně na konci druhé světové války, kdy se celkový počet řeholnic pohyboval kolem padesáti.225 Ačkoli pacientů neubývalo, následoval již pak, pravděpodobně z příčiny celkového zmenšení komunity následkem úmrtí, nemocí, stárnutí, ale i odsunu německých spolusester, pomalý pokles množství řeholnic v českobudějovické nemocnici. Roku 1947226 jich bylo 44, roku 1948 již 42 a roku 1952 ještě o jednu méně.227 Do svého nuceného odchodu v roce 1956 však už více jejich počet neklesl. 7.1.5.2.
Odborné vzdělání ošetřujících sester
V padesátých letech 19. století pozorujeme boromejky při ošetřování nemocných lidí, ležících na skromných slamnících v několika místnostech. O několik desítek let později již můžeme spatřit rozrostlou komunitu v moderně vybavené SOkA České Budějovice, Úřední materiál nemocnice, nezpracováno. Dopis správnímu výboru nemocnice v ČB ze dne 1. 12. 1939. 224 Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byla po celou dobu působení nejpočetnější ženskou řeholní komunitou ve městě. Za touto následovala Kongregace Chudých školských sester de Notre Dame a Kongregace sester Nejsvětější svátosti. Katalog kléru z roku 1940 uvádí početní poměr komunit následovně: 62:61:56. Pouhé tři řeholnice měla ve městě toho roku Společnost sester křesťanské lásky sv. Vincence de Paul. 225 Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis dioeceseos Bohemo-Budvicensis pro anno domini 1942. Budvicii Bohemorum: Typis Čsl. akc. tiskárna, 1942, str. 120. Během let 1944-1947 nevycházelo. 226 Rok 1947 byl v důsledku ubývání sester krizovým. Sestry byly pracovně přetížené, a tak byly na radu mateřince přijímány elévky a služebná děvčata. Zprvu se objevovaly kritické hlasy s tím, že tyto sestru nenahradí, nakonec se však s jejich pomocí boromejky spokojily. S laskavostí je pak ubytovaly v hospodářské budově a zapracovaly do chodu nemocnice. (Srov. Archiv SCB, Kronika IX., 19381947, str. 134) 227 Catalogus saecularis et regularis cleri dioeceseos Bohemo-Budvicensis pro anno domini 1947. Budvicii Bohemorum, Typis Čsl. akc. tiskárna 1947. Stejně pro rok 1948 a 1952. 223
56
nemocnici, ošetřující až padesátkrát více pacientů než v počátcích228 na specializovaných odděleních či jiných pracovištích, např. v laboratoři, u rentgenu apod. Uvědomíme-li si tento obrovský skok, spojený se značně zvýšenými nároky na výkon práce a odbornost sester, vyplyne otázka nad tím, jak byly vlastně tehdy sestry na ošetřovatelskou činnost připravovány, jaké měly vzdělání či výcvik. Obrázek si můžeme vytvořit díky seznamu sester v nemocnici, vytvářeného k evidenčním účelům státní správou v 50. letech. Ten kromě základních nacionálií obsahuje i stručně vyplněnou kolonku „odborný výcvik“. Vyplývá z něj fakt, že všechny sestry v řeholní komunitě byly tehdy odborně proškoleny, a to buď v ošetřovatelské škole či ošetřovatelském kurzu. Ošetřovatelské školy byly základním typem institucí pro nabývání daného druhu vzdělání. Zakládány byly na našem území při větších nemocnicích, které zaručovaly možnost praktického výcviku, a to od roku 1916.229 Jejich vznik byl reakcí na nastartovaný proces profesionalizace oboru ošetřovatelství, probíhající od 2. pol. 19. století a přímo pak i na nařízení rakouského ministerstva vnitra ze dne 24. června 1914 „O ošetřování nemocných z povolání provozovaném“. V tom bylo přímo určeno zájemcům o danou profesi směřování na dvouletou průpravu na těchto nově vznikajících školách. Ta byla složena z teoretické i praktické části, zahrnujíc anatomii, zdravovědu, všeobecnou techniku
ošetřování nemocných, nauku
o fungování orgánů, pokyny k provozování kuchyně a k přípravě jídel pro nemocné, nauku o nemocech, o zdravotních předpisech apod.230 Po jejím dokončení následovala závěrečná diplomová zkouška. Jejím úspěšným splněním měla majitelka čerstvého osvědčení možnost užívat titulu diplomovaná ošetřovatelka nemocných. Ošetřovatelských škol nebylo v první třetině 20. stol. mnoho, a tím ani jejich absolventek. Postupně jich pak přibývalo, ale ve svém oboru se jednalo stále o ceněné vzdělání a takto diplomované sestry byly v každé nemocnici vítány.
Při srovnání let 1859 a 1952. Roku 1859 bylo přijato 391 pacientů, roku 1952 21 446. (Srov. SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice, strojopis, nestr.) 229 Roku 1916 byla otevřena první státní ošetřovatelská škola při Všeobecné nemocnici v Praze. Jednalo se o vzorový typ pro následující období. Úplný primát však drží ošetřovatelská škola provozovaná v Praze Ženským výrobním spolkem českým, a to mezi lety 1874-1881. (Srov. Kafková, V.: Z historie ošetřovatelství. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, Brno 1992, str. 11-15) 230 Skoumalová, L.: Vývoj ošetřovatelství v ČSR v 1. polovině 20. stol. Pardubice, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. 228
57
Druhou
variantou
získání
potřebné
odbornosti
byly
již
zmíněné
ošetřovatelské kurzy, pořádané hlavně při velkých státních nemocnicích. Byly určeny převážně dlouholetým a osvědčeným ošetřovatelkám, které zvládaly již praxi a doplňovaly si tak teoretickou část průpravy. Jejich délka byla oproti ošetřovatelským školám zlomková, většinou se vešla do několika měsíců. Pokud porovnáme četnost obou druhů odborné průpravy v komunitě boromejek v českobudějovické nemocnici
z roku 1950, dominuje znatelně
ošetřovatelský kurz, a to v celých 70%.231 Zbylých 30% připadá na ošetřovatelskou školu.232 Tento stav je částečně ovlivněn věkovou strukturou komunity233 a současně i postupným vývojem ošetřovatelských škol. Je pravděpodobné, že by na časové přímce ve směru do minulosti počet jejich absolventek v řadách českobudějovických řeholních sester klesal, směrem do dalších let naopak stoupal.234 Ačkoli drtivá většina ze sester v příkladové komunitě z roku 1950 absolvovala pouze kratší ošetřovatelský kurz, nepřinášející plnou kvalifikaci, disponovalo ze sledované skupiny diplomem k ošetřování nemocných na 80% řeholních sester. Tuto nesrovnalost vysvětlují mimořádné diplomové zkoušky, ke kterým byly na základě zákona z 14. května 1947 připuštěny ty sestry, mající požadovanou desetiletou praxi.235 Takových bylo mezi českobudějovickými sestrami celkem 20 z 28236, a tak ihned po vyhlášení této novinky nastal v řeholním společenství přípravný shon. Samotné zkoušky probíhaly v jarních měsících roku 1948237 v domácí nemocnici. Drobný náhled na to, jak taková zkouška vypadala, nám nabízí centrální kongregační kronika: „Komisi předsedal člen Zemského národního výboru, zkoušející byl lékařský ředitel nemocnice nebo jeho zástupce; důležitou úlohu měla vrchní zdravotní sestra nebo představená místní ošetřovatelské školy, která řídila zkoušky po stránce praktické a ošetřovatelské.“238 Po úspěšně Využita byla data 40 sester, které měly v daném seznamu u sebe uvedeno absolvování ošetřovatelské školy/ošetřovatelského kurzu. 232 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v ČB nemocnici k roku 1950. 233 Viz Věk a sociální původ sester boromejek 7.1.5.3. 234 Od roku 1939 vzdělávala kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského svůj dorost ve vlastní ošetřovatelské škole, provozované v Praze do roku 1950. (Srov. Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, str. 11) 235 Archiv SCB, Kronika IX., 1938-1947, str. 186. 236 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v nemocnici ČB k roku 1950. 237 V ojedinělých případech pak i v následujících letech. Poslední možnost ke složení zkoušky nabídl rok 1951. (Srov. Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, str. 11) 238 Tamtéž. 231
58
vykonaných zkouškách obdržely sestry diplom pro ošetřování nemocných a byly tak postaveny na stejnou úroveň k plně kvalifikovaným zdravotním pracovnicím, které absolvovaly dvouletou ošetřovatelskou školu. 7.1.5.3.
Věk a sociální původ sester
Dochovaný seznam Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, pracujících v českobudějovické nemocnici k roku 1950, nabízí ojedinělou možnost nahlédnout i do věkové struktury komunity a do sociálních poměrů, ze kterých sestry do kongregace přicházely. Valná většina boromejek v tehdejší komunitě spadala do věkového rozmezí 30-49 let, celkově po přepočtení 72%. Podíl sester, kterým bylo mezi 50-59 lety byl značně menší, z celkového počtu čtyřiceti tří pracovalo v nemocnici takových pouze sedm. Zcela nejméně pak bylo sester na obou koncích věkové škály, tedy těch, které nepřekročily doposud věk 29 let, a těch, kterým bylo již šedesát a více. Do prvně jmenované skupiny patřily pouhé tři členky řeholního společenství, do druhé dokonce již jen dvě.239 V této situaci se odráží jednak fakt, že starší boromejky odcházely ve vyšším věku často prožít zbylá léta v poklidu a odpočinku na některou k tomu uzpůsobenou filiálku, a dále to, že v seznamu nefigurují novicky, ale pouze sestry po složení věčných slibů. Právě i samotná doba profesu ovlivňovala velkých dílem věkovou strukturu komunit. Ačkoli konstituce kongregace umožňovaly vstup do kandidatury již patnáctiletým dívkám, po níž měl následovat do několika let noviciát, vypovídají prameny o jiné praxi. Dívky se pro zasvěcený život rozhodly nejčastěji kolem dvacátého roku věku, do kandidatury a noviciátu tak vstupovaly později. Před složením slibu dodělávaly školy či kurzy a přípravná doba jim byla často prodlužována. Pro konkrétní čísla sáhněme opět do výše zmíněného seznamu sester z 50. let. Vyplývá z něj fakt240, že téměř 60% novicek vstoupilo natrvalo do řeholního života kongregace mezi 20 a 25 lety. Mladších dvaceti let bylo 21%. Menšinovou záležitostí byl pak mezi řeholnicemi profes po dvacátém pátém roce
SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v nemocnici ČB k roku 1950. 240 Viz přílohy graf č. 2. 239
59
života. V rozmezí 26-30 let se jednalo o čtyři sestry, ve věku nad 30 let241 složily věčné sliby dokonce již jen sestry dvě.242 O sociálním původu řeholnic nám umožňuje udělat si obrázek dochovaný materiál díky uvedenému zaměstnání otce. Jednoznačnou převahu měly v této komunitě dcery zemědělců, rolníků a malorolníků. Se dvěma přidruženými hajnými, což je schůdné považovat za činnost příbuznou, je možno jejich množství v komunitě vyjádřit celými 66%. Na následující příčce v početnosti stojí otcové řemeslníci, např. sedlář, obuvník či zedník, a to s 15%. Trojici uzavírají otcové z řad dělníků, kterých bylo pět, a to z celkového počtu čtyřicet jedna. Nepatrnou část, dohromady 7%, zaujímají nakonec zaměstnání ve službách, vlakvedoucí a strojvedoucí, či profese obchodníka.243 Z výsledků je patrné, že většina těchto zkoumaných sester pocházela z rodin na nižších společenských příčkách, zjevná je pak i dominance venkovských dívek. Oboje koresponduje s faktem, že řeholní život a jistá doznívající tradiční barokní zbožnost byla v 1. pol. 20. stol. stále více záležitostí venkova. Ve městech často panovala vůči kongregacím nedůvěra, někdy až nepřátelská nálada, způsobená nižším vzájemným kontaktem a jistou anonymitou. Navíc v nich za první republiky rezonovala silněji než jinde oficiální protikatolická nálada. 7.1.6. Představené komunity sester V českobudějovické nemocnici, stejně jako tomu bylo na ostatních filiálkách, byla hlavou řeholní komunity místní matka představená. Ta nejenže držela nad ostatními sestrami vedení a zároveň i ochrannou ruku, ale její osoba byla současně i organizační centrálou celého společenství a kontaktním uzlem pro spojení s kongregačním vedením a okolním světem, s vrchní správou nemocnice, úřady, návštěvami apod.244 První představenou zdejších Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byla Karolina Neumannová, shodnou okolností první čekatelka tehdy nedávno vzniklé kongregace a rodná sestra Jana Neumanna245, pozdějšího patrona boromejek. Ta Věk třicet let byl pro vstup do kongregace hraniční. Po jeho překročení byl požadován Římem udělovaný dispens od věku. Kongregace dávala přednost mladším i z důvodu jejich snazší formovatelnosti. (Srov. Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921) 242 SOA Třeboň, KNV ČB, inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v nemocnici ČB k roku 1950. 243 Viz přílohy graf č. 3. 244 Viz Správa kongregace 3.3. 245 Jan Nepomuk Neumann (28. 3. 1811 – 5. 1. 1860) byl prachatickým rodákem. Po svých teologických studiích odešel do Severní Ameriky na misie. Zde vstoupil roku 1842 do kongregace redemptoristů a roku 1852 byl jmenován v pořadí čtvrtým biskupem ve Filadelfii. Ve své diecézi 241
60
vedla zdejší malou komunitu čtyř až pěti sester do roku 1854. 246 Ona i její dvě nástupkyně, Aloisia Anna Hellman a Benedicta Amalia Winklet, dodržely konstitucí určené tříleté vedení vrchního úřadu filiálky. Poté se však již začínala projevovat běžná praxe, kdy byl sestrám, které se jako představené dané filiálky výjimečně osvědčily, několikrát úřad na stejném místě prodlužen. Takto v seznamu místních představených českobudějovické nemocnice dominují dvě ženy, které si mezi sebe rozdělily více jak padesát let úřadu. Následující řádky přiblíží jejich životní cestu.
7.1.6.1.
S. M. Eugenia Geyer (představená 1873-1904)
První ze dvou jmenovaných význačných místních představených byla Maria Eugenia Geyer, plnící v Českých Budějovicích povinnosti funkce na třicet let. Přes tento fakt se dochoval k její osobě pouze skromný materiál, umožňující tak jen kusé nahlédnutí do jejího života. Sestra Eugenia se narodila 20. října 1836, a to v obci Reith.247 Do kongregace vstoupila 5. září 1859 a ještě tentýž rok v prosinci obdržela při obláčce řeholní oděv. Jak bylo zvykem, vystřídala i ona za život několik působišť. Nejprve jím byla mužská věznice Mírov, v níž strávila v práci s odsouzenými téměř devět let. Po jejich uplynutí pobyla nakrátko ve věznici ženské, v Praze-Řepích, roku 1873 pak již následoval přesun poslední, a to do českobudějovické nemocnice. „Kolik zde zmírnila utrpení a kolik zde poskytla útěchy je známo jen Bohu. Měla tak velké a vřelé srdce, že bolest cizích pociťovala jako svou vlastní. Jejím jediným přáním bylo pomoci všem nemocným, chudým a ubohým, kterými byla proto uctívána a milována jako matka.“248 Ve shodě s těmito slovy v nekrologiu, týkajícími se osobnosti sestry Eugenie, vypovídá i nemocniční kronika. V ní je zaznamenán i výrazný vliv této boromejky na růst kongregační komunity ve městě, neboť právě po jejích četných žádostech a urgencích, iniciovaných prožívanou zkušeností zejména rozvíjel a dále podporoval hustou síť kostelů, ale také například reformoval kněžský seminář. Roku 1977 byl prohlášen za svatého. Stejný rok byl přijat generální kapitulou SCB mezi kongregační patrony. (Srov. Galvin, J.: Život Jana Nepomuka Neumanna. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří 2009) 246 Roku 1860 Karolina Neumannová zdědila po svém otci rodný dům v Prachaticích a proměnila ho v klášter „Neumanneum“, jednu z nejvýznamnějších filiálek v českobudějovické diecézi. V současnosti žije místo stále milosrdenstvím boromejek, které zde pracují v hospici. 247 Pravděpodobně se jedná o jednu ze tří zaniklých obcí tohoto jména (Kleštín, Loutka či Svánkov), nacházejících se shodně na jihu Čech. (Srov. Zaniklé obce. Reith. [online]. [cit. 2014-03-16]. Dostupné z
. 248 Archiv SCB, Nekrology SCB 1895-1907, kniha 3C, S. M. Eugenia Geyer, v němčině.
61
nemocnice,
byl
zřízen
na
Lannově
třídě
dosud
ve
městě
neexistující
a přitom tolik potřebný asyl pro seniory. Sestra Maria Egenia Geyer zemřela roku 1904. 249 7.1.6.2.
S. M. Gutberta Mazáčová (představená 1922-1928 a 1932-
1947) Ze zmíněné dvojice byla Marie Gutbertha Mazáčová představenou reprezentující již pozdější tvář nemocnice. Ve vrchní pozici v ní strávila více jak dvacet let a se zdejším prostředím doslova srostla. Jako důkaz pro toto tvrzení nám mohou dobře posloužit slova písemného poděkování členů vrcholné správy Všeobecné veřejné nemocnice České Budějovice, sepsaného k příležitosti jejího odchodu na jiné působiště roku 1947. „Prosíme, abyste prostřednictvím mateřince tlumočila jmenované dík za její věrnou službu ve zdejším ústavě. Ač představená, nevyhýbala se žádné práci a pomáhala všude, kde toho viděla potřebu, zvláště v kritických dobách po revoluci. Bylo ji možno vidět při pilné práci u nemocných, v kuchyni, prádelně a na všech ostatních odděleních. Vládla pevnou rukou nenápadně, ale účelně, ku prospěchu nemocných a i na prospěch dobré pohody v nemocničním pracovním kolektivu. Odešla skromně, jako skromně pracovala a provází ji do dalšího života uznání, dík a přání všeho dobrého všech v nemocnici pracujících i bývalých nemocných.“250 Detailnější výpovědi o její osobě nám zanechaly záznamy v kongregační kronice nemocnice i dochovaný nekrolog. Tyto materiály umožňují nahlédnout nejen na zajímavou životní linii této boromejky, ale výjimečně daleko i do každodennosti a běžné praxe v řeholním společenství kongregace. Sestra
Marie
Gutberta
Mazáčová
se
narodila
16.
května
1884
v Prostějovičkách, okrese Prostějov, a to do křesťanské hanácké rodiny. Její otec provozoval v rodném městě hostinskou živnost a matka řídila především domácnost s výchovou dětí. Rodiče nechtěli zprvu svolit, aby tehdy osmnáctiletá Kristina, jak se sestra jmenovala civilně, šla sloužit Bohu do kláštera. Nakonec však přeci jen odjela do nejbližší možné filiálky, do Lukova251, z níž zamířila rovnou do kandidatury Archiv SCB, Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích, str. 4. SOkA České Budějovice, Úřední materiál nemocnice, nezpracováno. Děkovný dopis správy ústavu adresovaný představené sester S. M. Hermele Motáčkové ze dne 19. 8. 1947. 251 Lukov u Zlína - od 1885 zde byl asyl pro staré lidi, od 1892 sirotčinec a škola, od 1908 pak opatrovna. (Srov. Archiv SCB, Index domů KMSKB a její činnosti, str. 28) 249 250
62
v Praze. Obláčka proběhla 19. dubna 1903, sestra při ní obdržela svatý šat a řeholní jméno Marie Gutberta. Prvním místem jejího působení se stala Vinohradská nemocnice, kde se již naplno projevily její ošetřovatelské vlohy. Zde setrvala po dva roky. Následovala tříletá praxe spojená se studiem němčiny ve Vídni, složení věčných slibů a pak již cesta do Českých Budějovic. Zde začínala ještě ve staré budově na Senovážném náměstí, zažila však i stěhování do nového areálu, kde později byla zvolena za představenou. Jelikož disponovala diplomem z ošetřovatelské školy, získaným ve Vídni v posledních letech první světové války, byla odvolána pro své vědomosti a schopnosti roku 1928 do pražského mateřince. Zde jako vedoucí sestra na ženském oddělení
zasvěcovala
do
práce
méně
zkušené
sestry,
zejména
novicky
a kandidátky, které jako milosrdné sestry musely projít základním ošetřovatelským zácvikem. Již v této činnosti prokázala svou mírnou a rozvážnou povahu. „Radila, klidně se ujímala bezradných, přecházela drobná nedopatření, uznávala dobrou vůli, omlouvala nešikovnost, nikdy si na novicky nestěžovala, což všechny velmi vděčně oceňovaly.“252 Po dvou letech došlo na další stěhování s podobným posláním. Vystřídala Králův Dvůr u Berouna, Pelhřimov, Počátky253, až roku 1932 byla znovu uvítána Českými Budějovicemi. V prvních letech zastávala jako představená nejen všechny povinnosti svěřeného úřadu, ale pracovala současně i jako instrumentářka na operačním sále. Toto neobvyklé spojení Marii Gutbertu velice vysilovalo, nechtěla se však přímého kontaktu s ošetřovatelstvím vzdát. Toto jí vydrželo po celé tři roky. I poté však, co si ponechala pouze funkci představené, ji bylo možné zahlédnout na nočních službách, občasných záskocích za nepřítomné sestry či při šití služebního i osobního prádla pro komunitu. „V úřadě představené působila milá sestra Gutberta velmi blahodárně. Nikdo by v té prostinké, pokorné sestře nebyl na první pohled hledal představenou. Přednostové velké nemocnice ji plně respektovali a vážili si jí. Milé sestry měly svou matinku rády, všechen nemocniční personál choval k ní úctu a téměř dětinskou oddanost.“254
Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, kniha 6, S. M. Gutberta Kristina Mazáčová, str. 62. Králův Dvůr u Berouna (filiálka od 1904), Pelhřimov (filiálka od 1927), Počátky (filiálka od 1884) – na všech třech místech SCB v nemocnici. (Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, kniha 6, S. M. Gutberta Kristina Mazáčová) 254 Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, kniha 6, S. M. Gutberta Kristina Mazáčová, str. 63. 252 253
63
Popisována byla pamětnicemi jako sestra tichá, vlídná, skromná, horlivá, svědomitá, přesná a dochvilná, ale i přímá a zásadová. „Odzbrojovala i energické lékaře, kteří při chirurgických výkonech si někdy ulevovali nevhodnými výrazy. Dávali jí za pravdu, nebo se alespoň odmlčeli.“255 Většinu času však jednala s každým v lásce, dobrotě a pochopení, čímž všem šla příkladem a sestrám tím i
usnadňovala
slib
poslušnosti.
Ze
zápisů
vyvstává
i
její
pracovitost
a mnohostrannost. Tu se naučila hrát na harmonium, tu diskutovala se staviteli nad rozvržením a detailní podobou nových místností. Z Českých Budějovic odešla v roce 1947, kdy i další představené byly odvolávány jinam. Její cesta pak vedla přes nemocnici v Krásné Lípě, kde působila jako představená do roku 1951, kdy sestry nemocnici odpustily, sirotčinec v Jiříkově, kde vypomáhala s chovanci a poté v refektáři, až do Vidnavy, kam životními osudy doputovala roku 1962. I zde vytrvala ve své pracovitosti, pomáhala s potřebnými domácími úkoly, zaopatřila nemocné spolusestry či ostatním předčítala. „Volné chvilky trávila před svatostánkem, kde se denně modlívala křížovou cestu, nebo v pokoji v lenošce se modlila svatý růženec. Horlivě se účastnila společných modliteb.“256 Zesnula 14. července roku 1967, pohřbena byla ve Vidnavě. 7.2. Sirotčinec a školy 7.2.1. Založení opatrovny, sirotčince a dalších školních institucí v ústavním komplexu Již přes deset let pečovaly Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského o potřebné na svém prvním českobudějovickém působišti, v staré nemocnici u Svinenské brány, když se kongregace rozhodla založit ve městě novou větev zdejší komunity. Jednalo se tehdy o logické vyústění dlouhodobě nevyhovujícího stavu, reakci na městem zcela opomíjenou a neřešenou absenci institucí, které by se dovedly postarat o potřebné, zejména děti a staré lidi. Ti se často tísnili před branami nemocnice, žádali o přijetí, střechu nad hlavou, teplé jídlo, či se potulovali, v chudobě a bezprizorně po ulicích. Boromejky se v následujících letech zaměřily na obě cílové skupiny257, prioritou však tehdy bylo vyřešit neuspokojivou situaci dětí.
Tamtéž. Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, kniha 6, S. M. Gutberta Kristina Mazáčová, str. 66. 257 Pro staré potřebné osoby otevřela kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského roku 1888 asyl na Lannově třídě. Viz kapitola Asyl pro seniory 7.3. 255 256
64
První vlaštovkou bylo v tomto ohledu zřízení dětské opatrovny, základního a trvalého kamene budoucího velkého ústavního komplexu. Fungovat začala v šedesátých letech 19. století v prostorách nově zakoupeného domku ve Vídeňské ulici258, původně dosti chatrného, avšak adekvátně adaptovaného, ležícího nadohled městskému opevnění, Vídeňské bráně, zahradě vlastněné boromejkami a také staré českobudějovické nemocnici. Takovouto instituci České Budějovice dlouho vyhlížely. Zejména pak chudí rodiče, kteří neměli komu svěřit své dítě v době, kdy sami museli vydělávat peníze na obživu rodiny. „V dobách absence opatrovnického domu zůstávaly děti přes den bez dozoru doma, ponecháni sami sobě a vystaveny nejrůznějším nebezpečím. Chřadly na těle i na duši, a tento zárodek zkaženosti nesly si s sebou do budoucího života.“259 Opatrovna boromejek nejenže zajistila dohled nad zdravím svých svěřenců, nabízela nadto jejich rozumový i mravní rozvoj. Děti předškolního věku, tedy od dvou do šesti let, zde byly přibližně do 20. let 20. století vyučovány biblickým dějinám, čtení, psaní, počítání, v jiných chvílích prováděly i nejrůznější drobné práce, např. pletení či vázání stužek. Zbylá část z času zde stráveného byla vyhrazena kreslení, hře, hudbě nebo potřebnému odpočinku.260 V období první republiky se prostředky staly z dnešního pohledu adekvátnější, rozvoj dětí však byl stále jedním z hlavních cílů instituce. Zřízení opatrovny se stalo ve městě jedinečnou příležitostí, a to jak pro rodiče malých dětí, tak děti samotné. Otevřena byla krom neděle a svátků denně, v létě od šesti hodin ráno do šesti hodin večer, v zimě pak od sedmi do hodiny páté. Jedinou podmínkou pro přijetí dítěte byl vhodný věk, dobrý zdravotní stav, slušné oblečení, čistota, a drobný denní poplatek.261 Nebylo divu, že si opatrovací ústav boromejek našel velmi rychle ty, kteří jejich služeb s vděkem využívali. Dle článku v periodiku Farní Věstník, jehož autor čerpal z dnes již nedochovaných kronik ústavu, mělo být předškolních dětí v péči sester boromejek již v 60. letech 19. století na dvě stě.262
Vídeňská ulice, taktéž Wienergasse, v průběhu let ulice Rašínova, Švermova, Osvobození, třída T. G. Masaryka, dnes ulice Karla IV. (Srov. Kovář D. a Koblasa P.: Ulicemi města Českých Budějovic: názvy českobudějovických veřejných prostranství v minulosti a dnes. Veduta, České Budějovice 2005, str. 151-153) 259 Archiv SCB, Složka dokumentů Jirsíkova, Die Kleinkinderbewahranstalt in Budweis. 260 Jednalo se o aktivity tehdy zcela běžné i v jiných opatrovnách. Až právě doba první republiky vnesla do předškolních ústavů přiměřenost a na její dodržování dohlížela státní správa skrze schvalování osnov a inspekční činnost. 261 Archiv SCB, Složka dokumentů Jirsíkova, Die Kleinkinderbewahranstalt in Budweis. 262 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, roč. 5., č. 10, rok 1935, str. 2. 258
65
V první polovině 20. století, pravděpodobně po určité přestávce v existenci, byla činnost opatrovny redukována, stále však denně přijímala kolem padesáti dětí.263 Současně se zařizováním dětské opatrovny bylo vyjednáváno kongregací o další instituci, tentokráte zaměřené na řešení neutěšeného stavu dětí bez rodičů, opuštěných či takových, o které nebyl nikdo schopen a ochoten se postarat, tedy obstarat mu adekvátní ubytování, ošacení, stravu a výchovu. Stejný zájem měl také tehdejší biskup J. V. Jirsík264, který již nějakou dobu vyjednával v zastoupení městského děkana Šavla s městskou radou o zřízení sirotčince. Úsilí obou stran se spojilo do jednoho hlasu, který však tehdy na úředníky nestačil. Prvotním plánem stále totiž zůstával sirotčinec městský, jehož správa by byla Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pouze svěřena, a který by se usídlil v budově darované svého času mecenášem A. Lannou265 právě k těmto účelům. Přes veškerou snahu tento návrh neprošel. Nemovitost obývala tehdy škola a navíc se zvedla proti plánované správě boromejek vlna nečekané protiagitace.266 Zamítnuto bylo i zapůjčení městského kapitálu ke stavbě budovy nové. Svého plánu se však kongregace vzdát i přes tyto neúspěchy nemínila, a tak se vydala na cestu za novým sirotčincem sama. První sirotčinec ve městě a již třetí centrum aktivity kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, začal fungovat roku 1868, a to v prostorách zakoupeného domu A. Vogela, stojícího v těsném sousedství s místem, kde již byla provozována boromejkami opatrovna. Koupě a vybavení domu znamenalo pro řeholní společenství nemalou finanční zátěž, která se posléze projevila i na velmi těžkých začátcích, spojených s často akutním nedostatkem peněz a naturálií. Zprostředkovaně skrze článek ve Farním věstníku můžeme nahlédnout opět do tehdejší ústavní kroniky z prvních let: „Nedostatek byl někdy tak veliký, že se bály řádové sestry ukrojiti si kousek chleba, že by málo zbylo dětem. Jednoho dne nebyl v celém domě ani kousek chleba ke kávě. Ctih. sestra šla vybrat dary
Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského. ThDr. Jan Valerián Jirsík (1798-1883) byl čtvrtým českobudějovickým biskupem, a to mezi lety 1851-1883. (Srov. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000, str. 158-160) 265 Adalbert Lanna (1805-1866) byl členem významného českobudějovického rodu, spjatého svými aktivitami po celé devatenácté století s říční dopravou a mecenášstvím. Dodnes tuto rodinu připomínají ve městě místní názvy: Lannova loděnice a Lannova třída. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 233) 266 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., č.10, str. 2. 263 264
66
z pokladničky u fortny, leč ničeho tam nenalezla. Zoufale zaklepala silně pokladničkou a ejhle – něco pavučinou obaleného se objevilo – byla to papírová zlatka. Bylo hned na chléb ke kávě.“ Ústav žil první léta pouze z drobných milodarů a podpor zámožnějších občanů, k výživě obyvatel si držel dvě krávy a pěstoval pro svou potřebu také zeleninu. Ačkoli zde podmínky v tuto dobu nebyly lehké, dokázal sirotčinec pokrýt veškeré základní potřeby opuštěných dětí, a těch rychle přibývalo. K roku 1888 jich je zaznamenáno třicet267, v dochované kronice ústavu, vedené pro roky 1921-1950, se počet dětí v péči boromejek pohybuje již ustáleně těsně nad hranicí jednoho sta.268 Mohlo se zdát, že otevření pro město tak nezbytné opatrovny a sirotčince znamenalo naplnění ambic kongregace v oblasti péče o českobudějovické děti, tedy že se tím dosáhlo po dlouhou dobu vzdáleného cíle a že následovat bude konzervace stavu spojená s prací na rozvoji obou institucí. Vzdálena však byla tato představa od pravdy, neboť ony dvě instituce zaujaly v následném vývoji místo dílčích složek rozsáhlého ústavního komplexu, orientovaného vedle péče o sirotky na ucelenou výchovu a vzdělávání široké veřejnosti v úrovni národního školství. K výchovnému ústavu pro děti v předškolním věku, povolenému oficiálně c. k. okresním hejtmanstvím 30. října 1868269, přibyla zanedlouho jednotřídní obecná škola česká smíšená. Určena byla prozatím výhradně žákům školou povinným ze sirotčince a provozována byla, stejně jako všechny typy škol po ní následující, jako škola církevní, tedy soukromá. Na základě četných rad se tato jednotřídka proměnila roku 1878 na obecnou školu německou.270 U ní došlo pravděpodobně v následujících letech k rozšíření a nově i přijímání dalších dětí z Českých Budějovic a okolí. I přes značnou ztrátu žáků po vzniku samostatného československého státu, fungovala tato škola až do roku 1930.271
Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., č.10, str. 2. 268 Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola (1921-1950). 269 Archiv SCB, Složka dokumentů Jirsíkova, Seznam úředním schválení jednotlivých škol při ústavu. 270 Různé varianty názvu této školy: Soukromá německá obecná škola smíšená u sv. Karla Boromejského, Volksschule in dem Weisenhause zu Budweis, Privat Volksschule in Budweis – Weisenhaus, Schule der barmherzigen Schwestern vom hl. Karl Borromäus aj. (Srov. SOkA České Budějovice, Přehled vývoje nižšího a středního školství v Českých Budějovicích, 2002, nestr. Interní pomůcka pro orientaci ve fondech SOkA ČB) 271 Nařízení o zrušení německé obecné školy přišlo z pražského mateřince, důvodem byl zejména nízký počet žáků ji navštěvujících a taktéž velký nedostatek německých řádových učitelek. (Srov. Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola (1921-1950), nestr.) 267
67
Žáci, kteří se po roce 1918 rozhodli po přechod ze školy německé na českou, nemuseli takřka měnit prostředí. Od roku 1909272 byla totiž řeholními sestrami provozována ve stejné budově Soukromá česká obecná škola smíšená u sv. Karla Boromejského273, disponující již úředně uděleným právem veřejnosti.274 Ponejprv byla určena výhradně chovancům sirotčince a dosahovala velikosti pouhé jedné třídy, ve které se učily děti od prvního do pátého ročníku povinné školní docházky hromadně. Po čase se však otevřela i veřejnosti a kromě sirotků začaly docházet do této školy děti z města i okolních vsí. Zájem veřejnosti o českou obecnou školu provozovanou boromejkami byl veliký, a tak ta každým rokem zaznamenávala nárůst počtů žáků a otevírala překotně nové třídy. Číselné srovnání nám umožňují přesné zápisy do školní kroniky. První školní rok vyučovaly řeholní sestry v této škole 35 žáků, o deset let později, mezi zářím 1919 a červnem 1920 jich bylo již 336. Ačkoli další léta počet děti v obecné škole poklesl, málokdy se dostal pod hranici dvou set.275 Z jedné třídy k roku 1909 se postupem času stalo tříd pět, každý postupný ročník tak byl vyučován zvlášť.276 Definitivním potvrzením prestiže ústavního komplexu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského u bývalé Vídeňské brány bylo zřízení vyššího typu národní školy, a to smíšené školy měšťanské, tj. občanské.277 Ta navazovala přímo na prvních pět ročníků školy obecné a poskytovala těm dětem, které nezamířily na některou ze škol středních278, během tří let návazné prohlubující vzdělání. První vyučovací den, 1. listopadu 1928, usedlo do lavic 24 žáků, povětšinou z řad
Povolena byla výnosem Zemské školní rady ze dne 3. 3. 1909 č. 433. (Srov. Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 3) 273 Změny názvu školy v průběhu let: 1909 - 1. 10. 1928 Soukromá česká obecná škola smíšená u sv. KB, 1. 11. 1928-31. 8. 1941 Soukromá obecná a měšťanská škola smíšená u sv. KB, 1. 9. 1941 – 1942 Soukromá obecná a hlavní škola smíšená u sv. KB, 1. 9. 1945 – 31. 8. 1948 Soukromá obecná a měšťanská škola smíšená u sv. KB, 1. 9. – 1948 – 6. 12. 1948 Soukromá národní a střední škola smíšená u sv. KB (Srov. SOkA České Budějovice, Přehled vývoje nižšího a středního školství v Českých Budějovicích, 2002, nestr. Interní pomůcka pro orientaci ve fondech SOkA ČB) 274 Právo veřejnosti bylo škole uděleno výnosem Zemské školní rady ze dne 16. 4. 1916 č. 9447. (Srov. Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 3) Znamenalo pro školu povolení vydávat vysvědčení s platností jako národní veřejné školy. (Srov. Horák, Z.: Církve a české školství: právní zajištění působení církví a náboženských společností ve školství na území českých zemí od roku 1918 do současnosti. Grada, Praha 2011, str. 28.) 275 Viz přílohy graf č. 4. 276 Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského. 277 Povolena byla výnosem Zemské školní rady ze dne 17. 10. 1928 č. 8257. (Srov. Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 3) 278 Mezi vlastní střední školy byla do roku 1948 řazena gymnázia, reálná gymnázia, reálná reformní gymnázia a reálky. (Srov. Horák, Z.: Církve a české školství: právní zajištění působení církví a náboženských společností ve školství na území českých zemí od roku 1918 do současnosti. Grada, Praha 2011, str. 30) 272
68
chovanců sirotčince, kteří předtím úspěšně absolvovali tamní obecnou českou školu smíšenou.279 Po pozvolném startu dorazila ovšem opět brzy vlna zájmu českobudějovických rodičů, kteří hromadně zapisovali své děti do nové měšťanské školy řeholních sester boromejek. Počet žáků se každým rokem významně zvyšoval. Zatímco ve školní rok 1932-1933 nastoupilo 174 dětí, o dva roky později to bylo již 262, vrcholným se stal v tomto ohledu rok 1937, kdy počet žáků dosáhl čísla 357.280 V čase první republiky bylo dobudováno a ústavní komplex zažíval období největšího rozkvětu a zájmu veřejnosti. Důvodem byl nejen fakt, že celkem netradičně nabízel pod jednou střechou výchovu a vzdělání na třech základních úrovních národního školství, tzn. ve výchovném ústavu pro předškolní děti, v obecné a měšťanské škole, a nadto že provozoval u občanské školy doplňkově čtvrtý ročník a u školy obecné jednoroční pokračovací kurz, ale i to, že byl na svou dobu velice moderně vybaven, veden a vykazoval náležité výsledky. Své místo při budování přední pozice mezi školskými ústavy ve městě měly i nejrozličnější aktivity žáků, často s hojně navštěvovanými a oceňovanými výstupy pro širokou veřejnost. Slibnou budoucnost ústavního komplexu sester boromejek narušila až doba protektorátní, kdy byla nacistickou okupační správou veškerá jeho aktivita mezi lety 1942-1945 přerušena.281 K obnovení činnosti škol a sirotčince došlo po skončení druhé světové války, mělo však již jen několikaleté trvání.282 7.2.2. Komplex budov u bývalé Vídeňské brány aneb zázemí sirotčince a škol Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského opustily České Budějovice natrvalo v 50. letech 20. století, zanechaly však v jejich tvářnosti svou trvalou připomínku. Je jí mohutný komplex domů při dnešní Jirsíkově ulici283, dávající kolemjdoucím dnešních dní tušit svou někdejší významnou roli v životě města. Tento konglomerát budov rostl postupně od poloviny 19. století, a to přímo v hradebním pásmu při někdejší Svinenské, též Vídeňské bráně. První zde zakoupenou nemovitostí byl poněkud zchátralý měšťanský domek K. Tobische, v němž byla po nutné adaptaci otevřena dětská opatrovna. Ještě v roce 1867 se stal
Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. Tamtéž. 281 Viz podkapitola Všední a nevšední dny v ústavním komplexu sirotčince a škol. 282 Viz kapitola Zlom po roce 1948, konec působení KMSKB v ČB. 283 Dnes tento komplex budov využívá Biskupské gymnázium Jana Nepomuka Neumanna, jež budovy převzalo od kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského darovací smlouvou v roce 1995. 279 280
69
majetkem kongregace i sousední dům A. Vogela, a jelikož byly oba objekty stavěny ve stejném stylu, spojila je nově jednotná fasáda v jeden větší objekt.284 Vzniklý prostor však nevyhovoval dlouho. Vedle péče o předškolní děti měl po několik následujících let pojmout také sirotčinec a k němu přidruženou školu. Aktivity se rozrůstaly a s nimi i počet hlav. Bylo nutno přistoupit k radikálnějším stavebním opatřením. V první etapě, datované do 80. let 19. století, tak vznikla nová dvoupatrová budova285, směřovaná na dnešní Senovážné náměstí, tehdy teprve pozvolna se urbanizující prostor zahrad a polí, nahlížející zvědavě do jádra města přes bourané opevnění. V etapě druhé, na počátku 20. století, zadala kongregace stavbu další obdobně rozsáhlé budovy, nově však nárožní a s reprezentativním vstupem. Během stavebních prací musel být nejprve zbourán starý barvířský dům a hradební běž s bránou, teprve poté mohly být slavnostně posvěceny tehdejším generálním vikářem Antonínem Hůlkou286 její základy. Nová budova byla dohotovena a následně vysvěcena biskupem Martinem Říhou roku 1904.287 Svým čelem shlížela na nedávno vystavěné Jihočeské muzeum a od její starší sestry z boromejského komplexu ji dělilo více než dvacet metrů plochy. Shodně však svými fasádami modelovaly nově vznikající Jirsíkovu ulici. Asi největší zájem veřejnosti vzbudil poslední velký stavební podnik v rámci areálu, kterým se stala moderní přístavba měšťanské školy v 30. letech 20. století. Ta vyplnila dosud existující mezeru mezi dvěma budovami, využívanou jako dětské hřiště, a spojila tím sirotčinec se školou v jeden kompaktní blok. „Tato novostavba spojuje dokonale dva domy starších slohů, jak jest nejen pro celý objekt, ale i pro výstavbu Švehlova náměstí žádoucno. Stavitel Jan Vobr docílil tu skutečně ladnou linii novodobého architektonického tvoření.“288 Co se interiéru týče, zabírala první patro pokrokově vypravená tělocvična, disponující možností rychlé přeměny na divadelní sál. Do druhého patra byly situovány tři učebny normálních rozměrů a do třetího patra pak prostorná a mnoha prosklenými plochami prosvětlená kreslírna s kabinetem a písárnou pro výuku psaní na stroji.289 Dnes dům při kostele sv. Rodiny v ulici Karla IV. Dnes dům při kostele sv. Rodiny v ulici Jirsíkově. 286 Viz poznámka č. 136. 287 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., č. 10, str. 2. 288 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., č. 10, str. 1. 289 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., č. 10, str. 1. 284 285
70
Velkolepě bylo pojato svěcení290 přístavby dne 15. září 1935.291 Hosté z řad duchovenstva, vysokých státních a městských úřadníků byli přítomni, spolu s místním žactvem a komunitou boromejek, mši svaté v kostele sv. Rodiny, načež se v průvodu vydali k novostavbě. Ta byla českobudějovickým biskupem Šimonem Bártou292 před zraky všech přítomných posvěcena spolu s kříži určenými do nových učeben a následně byla slavnost zakončena opět v místním kostelíku, tentokráte chvalozpěvy. „Po celý den byla školní budova přístupná obecenstvu, kterému byly nabízeny i pohlednice s novou školní budovou a odznaky, jež připomínaly slavnostní a radostný den. Budova nová i stará budova sirotčince byly vyzdobeny prapory v národních i papežských barvách.“293 Krom výše zmíněných domů, v nichž se nalézalo jádro ústavu, tedy ubytování pro sirotky, prostory škol a izolovaná klášterní část komunity řeholních sester, vlastnila, či alespoň využívala, kongregace i další drobnější nemovitosti a exteriérová prostranství. Jednalo se například o jednopatrový domek Neubauerův294, přikoupený roku 1938, v němž zřízena byla hudební místnost a několik pokojů295, či o zahradu s malým domkem296, která stála nadohled od ústavního komplexu. V době koupě byla rozlohou malá a neupravená, časem však docházelo k jejímu rozšiřování, kultivaci a adaptaci pro potřeby dětí. Hlavní plochou se tak stalo hřiště, v jehož rohu stála lurdská jeskyně. Charakteristickým prvkem pak byla i instalovaná socha Božského Srdce Páně.297 Další možnost, kde s dětmi trávit čas na čerstvém vzduchu, skýtalo jednak dětské hřiště, vzniklé ve 30. letech v blízkosti ústavu v místech zbořeniště bývalé pošty, zejména pak ale areál Lannovy loděnice.298 Na počátku stavby proběhlo i svěcení základního kamene, a to 30. 8. 1934 kanovníkem Mrázem. Dle kroniky byla tehdy do prohlubně základního kamene vložena a následně zde zapečetěna plechovka s tehdejšími kovovými mincemi, listina s popisem započatého díla, jméno podnikatele stavby a noviny. (Srov. Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr.) 291 Viz přílohy obr. 7 a obr. 8. 292 ThDr. Šimon Bárta (1864-1940) byl osmým českobudějovickým biskupem, a to v letech 19201940. (Srov. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000, str. 15) 293 Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. 294 Viz přílohy obr. 9. 295 Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. 296 Viz přílohy obr. 13. 297 Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. 298 Lannova loděnice, původně císařská loděnice. Vznikla na levém břehu Vltavy za Dlouhým mostem ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic v polovině 16. století. Od poloviny 18. století byl provoz loděnice spjat s rodem Lannů. Stavěly se zde lodě, čluny, převoznické prámy či bagry pro úpravu plavební dráhy. Dominující obdélníková přízemní budova, mající na východním průčelí šest vysokých arkád s dřevěnými vraty, byla postavena v 1. pol. 19. stol. Dnes je chráněna jako nemovitá kulturní památka. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 232.) Viz přílohy obr. 14. 290
71
Tento dřívější majetek mecenášského rodu Lannů, předaný roku 1908 do jimi zřízené a městem spravované nadace pro sirotky, převzal do užívání ústav k roku 1931. Získán tak byl cenný prostor velké zahrady s malou vilkou a původní loděnicí, situovanou při řece. „Zahrada je anglický park, obehnaný jeden a půl metru vysokou zdí. Jsou tam jedle, modříny, borovice a duby. I trávník byl tehdy dosti velký, nechyběly ani skupiny ozdobných keřů. Cestičky byly však neupravené a vůbec vše velmi zanedbané. Za parkem byla obytná budova se zelinářskou zahradou, studní a bazénem. Asi v polovině celkové rozlohy je zevně kůlna, kde bývala dílna na opravu lodí, na kterých majitel rytíř Lana dával dopravovati sůl z Rakous.“299 Správa sirotčince dala ihned náležitě upravit budovy i park, vznikla zde nově zelinářská zahrada se skleníkem, plnící ústavní sklad vlastními čerstvými výpěstky, včelín, vynášející několik kil medu ročně, i nezbytný herní prostor s tělocvičným nářadím a houpačkami, sloužící dobře dětem, které sem často mířily spolu s boromejkami trávit pěkné volné dny, zejména pak v čase letních prázdnin.300 Zcela samostatnou kapitolu ve vývoji komplexu staveb ústavu při bývalé Vídeňské bráně tvoří kostel sv. Rodiny, který nechala vybudovat Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského při zdejším sirotčinci během let 18861888. Své místo nalezl v cípu ulice Vídeňské (dnes Karla IV.) a Verieinsgasse (dnes Jirsíkova), naproti záhybu Mlýnské stoky, vklíněn těsně mezi dva dosavadní domy boromejek na nároží obou ulic. Z pohledu architektonického se jedná o „neogotickou jednolodní svatyni o čtyřech klenebních polích s pětiboce uzavřeným presbytářem, zčásti pojatým do struktury sousední budovy sirotčince, zčásti odkrytým třemi okny a třemi opěráky do Jirsíkovy ulice.“301 Do prostoru dnešního Senovážného náměstí se kostel obrací svou boční stěnou se čtyřmi vysokými, úzkými okny, typicky zakončenými lomeným obloukem, severní průčelí s hlavním vchodem a předsíňkou pak míří do ulice Karla IV. Charakteristickým prvkem stavby při vnějším pohledu je jednak roku 1927 instalovaná barokní socha Sv. Jana Nepomuckého302 a zejména pak hranolová věž v severozápadním nároží, zastřešená vysokou a štíhlou odstupňovanou jehlanovitou Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola (1921-1950), str. 6. Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola (1921-1950), str. 6. 301 Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 119. 302 Autorství sochy je připisováno českobudějovickému sochaři Leopoldu Hueberovi. Původně byla umístěna v kapličce v Rybní ulici nedaleko Malše, zde však byla poškozována, a proto byla po nutné restauraci umístěna na dnešní místo ke kostelu sv. Rodiny. (Srov. Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr.) 299 300
72
helmicí. Ta kdysi nesla do tří stran směřující hodiny.303 Vnitřní dispozice chrámu je klasická. Směrem k jihu je orientován presbytář, k němuž na západní straně přiléhá sakristie. Do ní byl prolomen prostý pravoúhlé vchod, stejně jako je tomu ve spojení chodby sirotčince a interiéru kostela v podkruchtí. Nad úrovní sakristie se nacházela oratoř sester, propojená s presbytářem dvěma pravoúhlými okny. Důsledně byl oddělen prostor kněžiště od hlavní lodi, a to vyvýšenou pozicí podlahy, vítězným obloukem a chórovou mřížkou. Vlastní loď pak byla vymezena i ze strany protilehlé. Od podkruchtí, které bylo skrze předsíňku z ulice stále přístupné, ji izolovala kovová branka, otevírající se pouze v době bohoslužeb.304 Představu o tom, jaké bylo zařízení dnes již nedochovaného interiéru kostela, si můžeme udělat z několika dobových fotografií. Některé konkrétnější informace pak přináší i záznamy v kronikách škol či sirotčince. Ústředním bodem kostela byl hlavní oltář s dominujícím obrazem sv. Rodiny od pražského malíře Jana Heřmana.305 „Kompozici tvoří postavy klečící Panny Marie a stojícího sv. Josefa nad jednoduchými jesličkami, na nichž je zobrazen Ježíšek, v naddimenzované velikosti v bílém povijanu. V pozadí, průhledem jednoduchou architekturou chléva, vidíme přicházet jednu postavu pastýře, nad celým výjevem se vznáší tři postavy andělů s nápisovou páskou ‚Gloria in excelsis deo et in terra pax‘.“306 V gotizujícím retáblu byly zasazeny také dvě postranní polychromované dřevořezby, sv. Petra a sv. Pavla.307 Při obou úpatích vítězného oblouku stály pak ve shodném stylu vyvedené boční oltáře, na straně evangelní se sochou Neposkvrněného početí Panny Marie, na straně epištolní se sochou Božského srdce Páně. Doložen je k roku 1928 i malý oltářík se sochou sv. Antonína308, umístěný po nějakou dobu v předsíňce kostela, a to v prostorách tzv. Jeruzaléma s dominujícím velkým krucifixem a malbou Svatého města v pozadí.309 Vedle další sochařské výzdoby, Panny Marie Budějovické a Matky Boží, o které nám zůstala již pouze zpráva v pramenných poznámkách o historii sirotčince, byl kostel vybaven pěti řadami lavic, stojícími při obou bočních
Viz přílohy obr. 15. Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 117-125. 305 J. V. Jirsík – budovatel. In: Hlas lidu, 1948, roč. 60, č. 40, str. 2. Oltářní obraz je dnes uložen v depozitáři děkanství v Českých Budějovicích. 306 Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 122. 307 Obě sochy jsou dnes uloženy v depozitáři děkanství v Českých Budějovicích. 308 Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola (1921-1950), nestr. 309 Malbu provedl Jan Řehoř (1854-1928), autor prvotní výmalby kostela, více viz pozn. č. 321. 303 304
73
stěnách, harmoniem, nahrazeným roku 1930 již dlouho vyhlíženými varhany,310 a také mezi věřící veřejností velmi oblíbenými mechanickými jesličkami.311 Ty byly zakoupeny roku 1934 od brněnské filiálky kongregace a následně pravidelně ve vánočním čase vystavovány. V kronice sirotčince se můžeme dočíst: „Děti z nich měly velikou radost. Nával lidstva až do Hromnic byl každou neděli veliký. Bylo to pro Budějovice něco zcela nového.“312 Neodmyslitelnou součástí vybavení kostela je zvon. Hned dva se vystřídaly ve věži kostela sv. Rodiny při ústavu boromejek. Ten první visel na svém místě až do roku 1917, kdy si ho vyžádala válečná rekvizice. Na celých deset let kostel utichl, zůstal pouze umíráček. Až díky veřejné sbírce a mnohým dobrodincům mohlo být slaveno313 roku 1927 svěcení zvonu nového, pořízeného z dílny českobudějovického zvonaře R. Pernera.314 Dne 28. února 1942 se však již jednou prožitá situace zopakovala, i druhý zvon propadl potřebám válečného konfliktu.315 Ještě donedávna byl kostel sv. Rodiny „přehlížen jako běžná historizující architektura, nikterak nevybočující z úrovně tvorby místních stavitelů.“316 Situace se změnila poté, co se jeho jméno spojilo s tzv. beuronským uměním, které na stavbě zanechalo prokazatelné stopy. Snad na přání boromejek sloužily J. Stabernakovi,317 Varhany byly zakoupeny po četných stescích, že se hudební doprovod harmonia zcela ztrácí ve zpěvu účastníků bohoslužeb. (Srov. Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 1-2) Zakoupeny byly od obce českobudějovické za 4500 Kč ze zrušené kaple německé školy v Nové ulici. (Srov. Archiv SCB, Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr., zápis z roku 1930) 311 Jesličky byly darem brněnským boromejkám od Aloise Vajera, a to za poskytnutou pomoc v době 1. sv. války, za které trpěl velkou nouzí. Jelikož sklidily u veřejnosti úspěch, vyrobil záhy nové, s většími figurami. Ty původní putovaly do Českých Budějovic. Po uzavření kostela roku 1968 byly jesličky přeneseny do katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později restaurovány a dnes jsou v tomto kostele v době vánoční opět pravidelně instalovány. (Srov. Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 124) 312 Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola (1921-1950), nestr, zápis z roku 1934. 313 Viz Všední a nevšední dny v sirotčinci 7.2.3. 314 Zvon byl zakoupen za cenu 11 tis. Kč, vážil 550 Kg a nesl několik nápisů: „Válka vzala r. 1917 – láska dala r. 1927“, „Byl ulit ke cti a slávě Boží nákladem dobrodinců českobudějovických mistrem p. R. Pernerem 1927“, „S božským dítkem Máti, rač nám požehnání dáti!“ (Srov. Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr., zápis k roku 1927) 315 Archiv SCB, Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr. 316 Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 119. 317 J.Stabernak (1847-1932) se podílel se svou stavební firmou v letech 1876-1920 na mnoha významných stavbách v Českých Budějovicích a okolí. Pod jeho vedením byl zbudován vedle kostela sv. Rodiny při sirotčinci boromejek i kostel a klášter sester Nejsvětější svátosti v Rudolfovské ulici, městský chudobinec (dnes budova Krajského úřadu v ulici Boženy Němcové), městský hřbitov s kaplí sv. Otýlie, kostel a klášter bratří Nejsvětější Svátosti v dnešní Žižkovské ulici, kostel a klášter U sv. Josefa (dnes majetek Školských sester v ulici Na Sadech). Spolu se stavitelem J. Hauptvogelem provedl výstavbu Justičního paláce. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 472) Dne 20. 4. 1890 mu byl předán tehdejším českobudějovickým biskupem Martinem Říhou rytířský kříž papežského řádu sv. Silvestra. (Srov. Archiv SCB, výstřižek „Dekorierung“, Budweiser Kreisblatt, 1890, č. 33, ze dne 23. 4. 1890) 310
74
českobudějovickému staviteli, jako zásadní předloha roku 1884 realizované plány kostela Sacré Coeur na pražském Smíchově, jejichž autorem byl beuronský benediktin Ghislain Bethun,318 pobývající v Praze mezi lety 1880-1884.319 Toto spojení podporují nejen zcela zásadní shody v podobě obou kostelů320, ale i drobnější zmínky v pramenech. V článku periodika Farní věstník z roku 1935, pojednávajícím v krátkosti historii ústavu při Vídeňské bráně, se můžeme dočíst: „Roku 1886 byl vystavěn dům a v r. 1888 vystavěn byl kostelík sv. Rodiny dle plánu mnichaarchitekta P. Gislena z Emaus.“321 Na beuronské umění odkazovala i původní charakteristická výmalba interiéru kostela, jejímž autorem byl Jan Řehoř.322 Tu je možno spatřit již jen na několika dobových fotografiích, jelikož roku 1928 byla při rozsáhlé rekonstrukci kostela zcela překryta rukou regionálního malíře Tomáše Peterky323. Důvodem pro tento zákrok byl nevyhovující stav staré malby a pokrytí stěn, což popisuje kronika: „Ukázalo se značně na mnohých místech kostela, zvláště nad hlavním oltářem, že jest oprava velmi nutná, tím, že padaly kousky malty dolů, strop se počal loupati, tak že byla obava, by neupadl kousek malty do kalichu mezi mší sv.“324 Ornamentální vzor však zůstal zachován. Spolu s keramickou mozaikovou dlažbou a jednoduchými barevnými vitrážemi tvořila malba skupinu základních pilířů dekorativnosti kostelního prostoru. „Když Nejd. p. biskup poprvé do našeho nově malovaného, vkusně ozdobeného a bohatě ozářeného kostelíčka vstoupil, pravil nadšeně: ‚Toto jest skutečně předsíň nebes.‘ Tak velice se mu kostelík líbil.“325
Ghislain Bethun (1855-1922) se narodil v Bruggách do rodiny architekta Jeana-Baptisty Bethuna. S jeho pobytem a působením jsou spojeny zejména dvě benediktinské komunity, v Maredsous (Belgie) a Seckau (Rakousko). V Praze se kromě kostela Sacré Coeur (1884) podepsal i na ženském konventu sv. Gabriela na Smíchově (1891). (Srov. Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 120-121) 319 Foltýn, D.: Počátky Beuronské umělecké kolonie v Praze, Emauzy a Sacré Coeur 1880-1884. In Benešovská, K. a Kubínová, K. (ed.): Emauzy. Benediktinský klášter na Slovanech v srdci Prahy. Praha, Academia 2007, str. 193. 320 Více o Sacré Coeur a shodných rysech obou kostelů viz Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2, str. 121-122. 321 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicíc. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., č. 10, str. 2. 322 Jan Řehoř (1854-1928) byl malíř, žák malířské akademie v Düsseldorfu, člen řádu Milosrdných bratří v Praze. Je autorem mnoha chrámových maleb, a to zejména v Čechách. (Srov. Toman, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců. Díl 2. Ivo Železný, Praha 2000, str. 889) 323 Viz přílohy obr. 16 a obr. 17. 324 Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola 1921-1950, nestr., zápis k roku 1928. 325 Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola 1921-1950, nestr., zápis k roku 1928. 318
75
7.2.3. Všední a nevšední dny v ústavním komplexu sirotčince a škol 7.2.3.1.
Všední dny
O tom, jak probíhal běžný všední den v ústavním komplexu boromejek při bývalé Vídeňské bráně, neposkytují pramenné materiály mnoho informací. Přirozeně byla jeho podoba určována především potřebami dětí, a bylo tak možno jeho čas, vyjma prázdnin, rozdělit na část školní, realizovanou v k tomu určených prostorách pod vedením řeholních sester učitelek a nelišící se jinak nijak zvláštněji od podoby dnešní, a část domácí, kterou trávili v ústavu za dohledu řeholních sester vychovatelek po zbytek hodin dne ti žáci, kteří v něm měli také svůj domov, tedy sirotci. Díky dochovanému dennímu řádu sirotčince a instrukcím pro tamní vychovatele a ošetřovatele, oboje z roku 1937, je možné učinit si alespoň v základech konkrétnější obrázek o tom, jak fungoval ústav a jeho obyvatelé v celodenním a každodenně rutinním rytmu. Obvyklý den začínal dětem budíčkem, jehož hodina odvisela od jejich věku a také od toho, zda se jednalo o den školní, či nikoli. Nejdříve ze všech začínaly den děti starší osmi let, a to v šest hodin ráno, o hodinu později byli buzeni chovanci mezi šestým až osmým rokem, až do osmi hodin pak byl dopřán spánek těm nejmenším, kteří nedosáhli ještě na šestý rok věku. Na neděle a svátky byl stanoven pro všechny budíček jednotný, a to na půl osmou. Dále na programu byla ranní toaleta ve společných umývárnách a náležité obléknutí. Dozor u dětí nad těmito úkony měly sestry vychovatelky, a to vždy ve dvojici, zvlášť u skupiny chlapců a u skupiny dívek. Ty pak také odvedly svěřence na povinnou krátkou ranní modlitbu, po níž následovala pro děti starší osmi let i mše svatá v kostelíku sv. Rodiny. Pouze za tuhých mrazů se děti této mše nezúčastnily a byly jí tak přítomny pouze sestry boromejky. Čas snídaně byl určen pro sirotky školou povinné na čtvrt na osm, po ní se již ihned vypravily do školy, a to buď do školy obecné, nebo občanské.326 Ve škole si děti převzaly řeholní sestry učitelky a vyučování probíhalo dle standartního rozvrhu. Několikrát denně bylo přerušeno delšími přestávkami. První v délce čtvrt hodiny byla zařazena již po dvou hodinách výuky, tedy v deset hodin dopoledne, a sloužila svačině, další pak začínala v pravé poledne, kdy se žáci SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice, Oddíl 1. Biskupská konzistoř, inv. č. VII-C-1, sign. II-0-2, kart. 1681. Sirotčince 1906-1945, Domácí řád chovanců sirotčince Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, Rašínova ul. č. 14, fol. 46-47. 326
76
odebrali na oběd a posléze trávili čas v prostorách školní zahrady, hřiště či v některé k tomu určené místnosti při nepřízni počasí. Výuka pokračovala pak až od dvou hodin. Pro mladší žáky byla ukončena ve čtyři, starší setrvali ve škole až do pěti hodin.327 Po návratu ze školy zpět do obytné části sirotčince byla dětem dopřána volná hodina, po ní však následoval stejně dlouhý čas domácího učení. Přítomné sestry vychovatelky dohlížely při ní na to, aby bylo zachováno náležité ticho, občas se přesvědčily tomu, co se děti naučily, případně jim v práci vypomohly. Obecně a trvale pak také plnily funkci výchovnou, která je popsána instrukcemi následovně: „Tyto sestry bedlivě si všímají svých svěřenců, aby dobře poznaly jejich povahu, aby včas způsobem laskavým a mateřským328 zakročily proti nepěkným vlastnostem a zvykům jejich, aby nevybočily z možných mezí, aby včas byly potlačeny sklony k nepěkným vášním nebo dokonce neřestem. Proto sestry samy dávají jim dobrý příklad
v mírnosti
a
laskavosti,
zbožnosti
a
v úctě
k autoritě
Boží
i představených lidských. Netrpí dětem neslušného chování, ale vedou je a poučují, jak se mají slušně chovati.“329 Den uzavírala společná večeře obyvatel sirotčince a půlhodina společné zábavy, naplněná nejčastěji hrou a pobytem na zahradě. Noční odpočinek začínal po modlitbě, pro menší děti o půl osmé večer, pro větší pak o hodinu později. Domácím řádem byl nakázán po celý den klid na chodbách a mezi večerní a ranní modlitbou pak úplné mlčení.330 Specifický rutinní program měly pak sestry pracující v kuchyni ústavu a civilní služky v sirotčinci zaměstnané. Těm náleželo pečovat o čistotu v celém domě, větrat patřičně ložnice chovanců a ustýlat, příp. odestýlat zde postele, udržovat adekvátní teplotu v místnostech, prát dětem prádlo a posluhovat těm, které případně onemocněly.331
Tamtéž. Bylo-li třeba použít trestů, využívalo se v ústavu pouze domluvy mezi čtyřma očima, napomenutí před ostatními, napomenutí od představené ústavu, opisování textu, v nejzazším případě pak domácí vězení. (Srov. SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice, Oddíl 1. Biskupská konzistoř, inv. č. VII-C-1, sign. II-0-2, kart. 1681. Sirotčince 1906-1945, Instrukce pro vychovatelský a opatrovatelský personál v sirotčinci kongregace Sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, fol. 48.) 329 Tamtéž. 330 SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice, Oddíl 1. Biskupská konzistoř, inv. č. VII-C-1, sign. II-0-2, kart. 1681. Sirotčince 1906-1945, Domácí řád chovanců sirotčince Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, Rašínova ul. č. 14, fol. 46. 331 Srov. SOA Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice, Oddíl 1. Biskupská konzistoř, inv. č. VIIC-1, sign. II-0-2, kart. 1681. Sirotčince 1906-1945, Instrukce pro vychovatelský a opatrovatelský personál v sirotčinci kongregace Sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, fol. 48-49. 327 328
77
7.2.3.2.
Nevšední dny
Na rozdíl od českobudějovické nemocnice, kde byla potřebná disciplinovaná a náročná rutina, či od asylu na Lannově třídě, kde žádoucím stavem bylo vytvoření klidného a takřka časově nehybného prostoru, byl ústavní komplex boromejek při bývalé Vídeňské bráně na neobvyklé dny bohatý. Byly to zejména časté nevšední aktivity, jejichž organizací se filiálka od oněch dvou lišila. Skrze ně realizovala u dětí výchovné a vzdělávací cíle, stmelovala jejich kolektiv, naplňovala jejich mysl zážitky a uspokojením z aktivity a úspěchu, motivovala je k různorodým činnostem a také správnému životnímu směřování. Zásadním bylo i propojování prostoru ústavního s prostorem vnějším, veřejným, díky čemuž se zvláště děti ze sirotčince lépe socializovaly a zapojovaly do dění ve městě. Mezi takovéto akce patřily například každoročně se konající výlety, z nichž většina mířila v posledních dvou měsících školní docházky do blízkého okolí. Cestovalo se do Římova, kdysi významného poutního místa, do jihočeských měst: Třeboně, Nových Hradů, Českého Krumlova či Jindřichova Hradce, i do přírody: na Kleť, do Boubína, k pramenům Vltavy či na šumavský Třístoličník. Výjimkou však nebyly ani cíle vzdálenější, čehož je důkazem záznam z roku 1937 o zájezdu chlapců IV. ročníku měšťanské školy do Bratislavy a Komárna332, a dívek stejného ročníku do Moravského Krasu.333 Další ústavem tradičně organizovanou událostí byla ve 30. letech 20. století již zavedená červnová výstava žákovských ručních a výtvarných prací.334 Prezentovány byly tímto způsobem výsledky celoroční činnosti dětí i učitelů v dané oblasti, a jelikož ty dosahovaly vždy vysoké úrovně, vystřídalo se ve školních místnostech, kde byla výstava konána, nespočet návštěvníků a v novinách se objevovaly pochvalné recenze. V nich lze číst: „Oddělení ručních prací dívek vykazovalo a prozrazuje velkou píli, cílevědomost a účelnost školení dívek v tomto v dnešní době zanedbávaném odvětví. Od prvního nesmělého stehu šestiletého děvčátka až po důkladně a vkusně vypracované šaty, umělecky vyšívané gobelínové obrazy a pletené koberce, od prvního lemování a vyšívání šátečků až po zhotovení
Viz přílohy obr. 18. Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. 334 Viz přílohy obr. 19. 332 333
78
úplných výbav pro nastávající nevěsty, překrásně a bohatě vyšívané kostelní potřeby – vše to svědčilo o nejsvědomitějším školení žáků škol.“335 V obdobně kladném světle se veřejnosti prezentovalo dětské osazenstvo škol ústavního komplexu boromejek při velkolepých dětských dnech336, pořádaných potřikrát v 30. letech 20. století rodičovským sdružením. Od škol vyšel pokaždé průvod mládeže i řeholních sester, čítající kolem šesti set osob. Doprovázen hudbou a zpěvy dorazil na Orelský ostrov. Zde již čekalo hojně diváků, zejména rodičů a příbuzných aktérů, ale i početně městských úředníků a kněží, na program, který následoval. Tvořila ho série čísel rozličných kostýmovaných cvičení, prováděných vždy hromadně skupinkami dětí, rozdělených dle typu školy, ročníku a pohlaví, za velení ředitelky školy Evženie Kořínkové337. Opět se na druhý den objevovaly v denním tisku pochvalné posudky na tuto událost: „Nejmenší caparti ze školky provedli rej s balonky, žactvo I., II. a III. tř. školy obecné předvedlo tanečky na národní písně. Originálně byli vypraveni hoši II. a III. třídy školy měšť. pro cviky s luky. Zahráli si na Indiány, k čemuž si sami zhotovili pestré malované pasy. Cviky předvedli všichni žáci škol u sv. Karla Bor. – nikdo nescházel. Velice četné obecenstvo a hlavně rodičové žáků byli s předvedenými výkony spokojeni a snahu ctih. sester – učitelek kvitovali pochvalou a potleskem.“338 Zcela nevšední a pro všechny účastníky povznesené okamžiky přinášely dny zvláštních velkých oslav a vážených návštěv, spojené vždy s účastí veškerého osazenstva ústavu, ať už dětského či dospělého, velkolepou květinovou či praporkovou výzdobou a nacvičenými projevy chovanců, prokládané básněmi a písněmi. V takovémto duchu probíhaly například slavnosti svěcení. Kronika zvláště pamatuje na tu k zprovoznění moderní přístavby roku 1935 nebo dříve, roku 1927 uskutečněnou slavnost svěcení nového zvonu.339 Jednalo se vždy o výpravnou událost: „K slavnosti byli pozváni Orlové, také ústav sv. Josefa a ústav ctihodných sester Nejsvětější Svátosti. Mateřinec poslal na slavnost zástupkyni představených. Průvod se řadil v bývalé Lanově třídě. Sirotci a chovanci našeho ústavu ubírali se Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr., vlepený výstřižek periodika Hlas lidu ze dne 23. 6. 1937. 336 Viz přílohy obr. 22. 337 S. M. Evženie Kořínková byla ředitelkou soukromé obecné smíšené a měšťanské školy při ústavu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského mezi lety 1929-1942 a 1945-1948. (Srov. SOkA České Budějovice, Přehled vývoje nižšího a středního školství v Českých Budějovicích, 2002, nestr. Interní pomůcka pro orientaci ve fondech SOkA ČB) 338 Archiv SCB, Album fotografií dětského dne, vlepen výstřižek z periodika Hlas lidu, rok 1936. 339 Viz podkapitola Komplex budov u bývalé Vídeňské brány aneb zázemí sirotčince a škol. 335
79
v čele průvodu, za nimi se řadila dívčí mládež pozvaných ústavů. Následoval orelský hudební sbor. Ověnčený vůz se zvonem, taženým dvěma páry koní, provázeli Orlové. Za nimi kráčela kmotra zvonu, sestry a nepřehlédnutelný zástup obyvatelstva. V té chvíli se rozezvučely zvony všech kostelů i katedrály.“340 Z důležitých hostů ústavu zmiňme alespoň toho nejvýznamnějšího, císaře Františka Josefa I. V Jihočeských listech ze 4. září 1895, popisujících detailně panovníkův realizovaný itinerář pro pobyt ve městě, je možné se dočíst, kterak navštívil při odpolední projížďce městem i sirotčinec Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. „Odtud (továrna Hardtmund) jel císař po Linecké silnici kol německého domu do sirotčince. U německého domu uspořádaly německé spolky ovací. V sirotčinci pobyl císař čtvrt hodiny, vyslechl proslov jedné chovanky, jež podala mu též kytici. Císař prohlédl si práce chovanců a zařízení ústavu, načež jel s průvodcem svým dále ulicí Šmerlingovou a Rosenaurovou kol kasáren Františka Josefa, třídou Lanovou kol Besedy a Pražskou silnicí k prohlídce nových kasáren dělostřeleckých.“341 Kromě výše zmíněných dní, kdy se ústav stával viditelnou součástí života města, zažívali jeho obyvatelé i nevšední okamžiky komornější, prožívané pouze v úzkém kruhu dětí, řeholních sester, případně i několika pozvaných duchovních či jiných hostí. Povznesené okamžiky přinášelo každoročně konané první svaté přijímání. Vždy několik desítek dětí z místní obecné školy obdrželo v době květnové při mši svaté, konané v bohatě vyzdobeném kostelíku sv. Rodiny, poprvé Tělo Páně. Po obřadu v kostele odebraly se děti za doprovodu řeholních sester do ústavního sálu, kde posnídaly s přítomnými rodiči a příbuznými. Ke konci pak byly poděleny vždy památnými obrázky. 342 V obdobné atmosféře nesly se pak v sirotčinci vánoční svátky. Dětmi nejočekávanější byl Boží Hod, kdy se odbývala nadílka. Tehdy se sešli všichni z domu v sále okolo ozdobeného stromku, přišli i pozvaní přátelé a dobrodinci. Děti recitovaly nejprve básně, zpívaly koledy, načež rozbalovaly pro ně přichystané dárky. „Radost jejich neznala mezí. Mimo hraček, ovoce a různých sladkostí dostali hoši vlněné letní šaty, dívky šatové zástěry.“343 V zásadě shodné prožitky s ostatními filiálkami ve městě, co do nevšedních dní, měl ústavní komplex sirotčince a škol v čase první a druhé světové války. Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 3-4. Císař v Českých Budějovicích. In: Jihočeské listy, roč. 1., č. 62, 4. 9.1895. 342 Archiv SCB, Sirotčinec – Škola 1921-1950, nestr., zápis k roku 1921. 343 Archiv SCB, Sirotčinec – Škola 1921-1950, nestr., zápis k roku 1930. 340 341
80
Vypjatá doba dosáhla do každého ze třech domů řeholních sester, a ačkoli se vzniklé konkrétní situace lišily, jednalo se vždy o dny kritické. První světová válka se dotkla ústavu pouze zprostředkovaně. Školy pokračovaly ve svém chodu standardně, v sirotčinci však pocítili citelnou hmotnou nouzi. Veškeré zboží znatelně podražilo a ubylo dobrodinců, drobných i větších dárců. Situace na jiných filiálkách i v pražském mateřinci byla podobná, a tak nemohlo být ani pomyšlení na vzájemnou výpomoc. „Drahota bot nutila správu ústavu k svépomoci. Dvě ctih. sestry učily se řemeslu obuvnickému, šily a spravovaly boty pro sirotky a spolusestry.“344 Trvalý nedostatek se týkal hlavně jídla, což bylo zapříčiněno zejména nízkými příděly. V této době nesmělo být nejmenších odpadů z kuchyně. Děti v létě chodily sbírat lesní plody a také šišky, to aby si v zimě mohly zatopit. „Ráno prorážely v led zmrzlou vodu v umyvadlech. Taková byla zima v pokojích.“345 Ačkoli první světová válka znamenala pro obyvatele sirotčince strádání, ještě závažnější dopady měla na jeho fungování světová válka druhá. České Budějovice byly obsazeny v odpoledních hodinách 15. března 1939 dvěma bataliony pěchoty Wehrmachtu. Podoba a atmosféra města se zcela změnila. Řízení nad ním zcela převzala německá okupační správa. Na ulicích zavlály hákové kříže, auta začala jezdit vpravo, nahrazovány byly české nápisy německými. Zaveden byl přídělový systém, přejmenovávána byla veřejná prostranství a odstraněny musely být mnohé pomníky a sochy.346 Nacistickými zásahy byly ochromeny mnohé české kulturní spolky i periodika, která byla tvrdě cenzurována, nebo rovnou zrušena. Bylo jen otázkou času, kdy se okupační realita dotkne i ústavního komplexu boromejek. Tento čas nastal datem 2. října 1940. Tehdy byla první ze školních budov zabrána pro vystěhovalce z Besarábie. Chodby z klausury a sirotčince do ní směřující byly uzavřeny a veškerý nábytek přestěhován. Obecná a měšťanská škola zde sídlící se přesunula díky štědré nabídce do několika místností kláštera řeholních sester Nejsvětější svátosti na Rudolfovské třídě. Začalo zde střídavé vyučování. V září
Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicích. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., číslo 10, str. 3. 345 Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicích. In: Farní věstník, 1935, roč. 5., číslo 10, str. 3. 346 Během léta 1939 byly postupně odstraněny pomníky plukovníka Jiřího Švece (1883-1918), jihočeského vlastence a politika Augusta Zátky (1847-1935), biskupa Jana Valeriána Jirsíka (18511883), z budovy Jihočeského (nově Městského) divadla zmizela busta Josefa Kajetána Tyla (18081856) a z radnice pak pamětní deska připomínající návštěvu T. G. Masaryka (1850-1937). (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 101) 344
81
1942 ocitla se znovu bez prostorů k vyučování škola měšťanská, jelikož i ty dočasné zabrala pro své účely obchodní akademie. V nejvyšší nouzi nabídla se kongregace bratří Nejsvětější svátosti poskytnout místo na Žižkově třídě. Dětská opatrovna usídlila se v klášteře redemptoristů. Školy provozované sestrami boromejkami tak byly separovány na tři odloučená místa. Ani tomuto provizoriu však nebylo dáno dlouhého trvání. Dne 30. září 1942347 byly úředním nařízením nacistické okupační správy všechny typy škol sester boromejek v Českých Budějovicích zrušeny.348 Řeholní učitelky smutně opouštěly své působiště, zamířily nejčastěji do nemocnic či do jiných ústavů dle potřeby. Vedle ústavních škol paralyzovala doba druhé světové války i místní sirotčinec. Začátkem července 1942 byl představené S. M. Juventině Šanderové349 sdělen s definitivní platností termínovaný rozkaz k vyklizení zbylé části budovy komplexu, ve které měly své obytné části chovanci a kde se nalézala klauzura řeholnic. Nastaly dny horečného stěhování. Vše bylo z budovy vyklizeno, část věcí se uložila do prostoru kostela, který se k oné chvíli uzavřel. Několik sester350 odešlo na biskupství351, kde jim byly uvolněny čtyři místnosti, kuchyně a refektář, zbylé pak odjely spolu s dětmi do nového domova sirotčince, do bývalého zámku knížat Paarů352 v Kardašově Řečici. Zde setrvala komunita, čítající osm sester boromejek a na třicet, později až devadesát dětí, do jara roku 1945. Ačkoli nebylo nové bydliště zařízeno pro ústav a jevilo se stále jakýmsi provizoriem, přijala skupina tamní místo
Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 9. Ministerstvo školství zrušilo v září 1942 všechny církevní školy, tedy i veškeré soukromé školy kongregace Milosrdných Sester sv. Karla Boromejského. Po válce byly obnoveny již jen některé z nich, ty v Českých Budějovicích byly mezi nimi. (Srov. Archiv SCB, Kronika díl IX., 1938-1947, str. 59) 349 S. M. Juventina Šanderová, více o ní viz podkapitola Představené komunity sester v ústavním komplexu sirotčince a škol. 350 Poté, co byly v září roku 1942 zrušeny církevní školy, odešla většina sester učitelek na jiná místa. Na biskupství setrvaly po zbytek války pak pouze dvě řeholní sestry boromejky, bývalá ředitelka škol S. M. Evženie Kořínková a odborná učitelka S. M. Korsini Chvílová. (Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr., zápis 1941-1946) 351 Hlavní osobou podporující sestry boromejky v této době byl kapitulní vikář českobudějovické diecéze (1947-1950 generální vikář, od 1949 apoštolský protonotář) Msgr. Jan Cais (1878-1950). Ty se mu za tuto pomoc odvděčily svou péčí v kritických měsících po skončení 2. sv. války, kdy se zotavoval z pobytu v Terezíně. „Z terezínského pekla jej na popud tehdejší gen. představené vysvobodila milá sestra Rolanda, která pana vikáře s jinými ještě kněžími odvezla autem do mateřince. Pan vikář byl vyhublý, jen koste a kůže. V mateřinci mu byla poskytnuta všemožná péče, takže se pomalu začal zotavovat po krutých dnech koncentračního tábora.“ (Srov. Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola, 1921-1950, nestr., zápis 1941-1946) 352 Paarové - starý knížecí rod původem z Lombardie; Kardašovu Řečici vlastnili od 18. stol. (Srov. Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl XIX. Koedice Paseka, Argo, Praha 2000, str. 2. 347 348
82
brzy za své. Zvláště děti se zde cítily rychle doma, navštěvovaly místní veřejnou školu a prázdniny trávily bezstarostně v přírodě, hrami a koupáním.353 Kompletní dílo zkázy kdysi tolik prosperujícího ústavu bylo během druhé světové války dokonáno závažným poškozením komplexu budov. Svou částí přispěl jednak bombardovací nálet na České Budějovice dne 23. března 1945354, při kterém tlaková vlna vysklila mnoho oken a pumy zasáhly i několik střech, ještě větší škody však zaznamenal interiér domů, zvláště dřívější prostor škol. Zcela neudržován, téměř v permanentní demolici, hostil ten nejprve již zmiňované uprchlíky z Besarábie, a v posledních vypjatých jarních týdnech konfliktu sloužil německým vojákům za válečný lazaret a posléze zase jako první útočiště příchozích reemigrantů.355 Sestry boromejky vstoupily opět do areálu svého bývalého ústavu u sv. Karla Boromejského po utišení vzrušených květnových událostí roku 1945, za kterých byly budovy bývalých škol německými prchajícími vojáky kvapem opuštěny. Naskytl se jim smutný pohled. „Zatemnění bylo spuštěno, takže v budově byla úplná tma. Od sklepa až na půdu bylo plno špíny, hromady špinavých obvazů, nádoby plné nečistoty, odhozené helmy, dýky, náboje, na talířích zkažené jídlo, neboť je nestačili snísti.“356 Skepse se ještě více prohloubila po následujícím sčítání ztrát a detailnějším prověřování stavu školních budov. V místnostech byly vytrhány parkety, v umývárnách kachlíky, zničeno bylo elektrické i vodovodní vedení. Četná poškození nesly střechy, dveře, do pokojů profukovalo rozbitými okny. Také zde došlo během války k mnoha znehodnocujícím stavebním úpravám, probourávání stěn, stavbě příček, zazdění vnitřních průchodů do kostela, sakristie se dokonce přeměnila na kancelář. Ve špatném stavu byly i veškeré vnitřní nátěry. Co se zde zanechaného vybavení týče, nenalezly sestry boromejky nic v původním stavu či na svém místě. Dle uvedených informací v příloze přihlášky válečných škod ze dne 29. září 1945 bylo odcizeno ústavu na sto padesát školních lavic, sto dvacet židlí a veškerý zbylý nábytek. Také sporák a dřez z kuchyně, veškerá umyvadla, i promítací aparát, to vše bylo pryč. Zbytek, tzn. obrazy, sochy, bohoslužebné
SOA Třeboň, Diecézní katolická charita České Budějovice, inv. č. 23, kart. 10. Dětský domov v ČB 1936-1946, Zpráva o činnosti v roce 1942, fol. 47. 354 Více viz podkapitola Všední a nevšední dny v asylu. 355 Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 9-12. 356 Tamtéž, str. 10-11. 353
83
předměty, varhany, v budovách zůstal, ale byl také více poničen.357 Celkové vyčíslení válečných škody na ústavu sirotčince a škol, v němž tvořila suma z poškození domů nejpodstatnější díl, došplhalo až na závratnou částku 2, 583 285 korun.358 Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pojala cíl vrátit areál do původní podoby a obnovit v něm plně předválečné fungování ústavu. Pro několik málo řeholnic tak nastaly měsíce každodenní těžké práce, ohraničené pouze ranní a večerní modlitbou. Školní budova byla pomalu, za pomoci řemeslníků a úřady k tomu účelu zaslaných německých žen, obnovována. Podařilo se získat zpět také domy, které sloužily dříve sirotčinci a klauzuře, a v nichž přes dobu nacistické okupační správy sídlily úřady.359 Když byly v srpnu dokonány ty nejhrubší a nejnutnější práce, přijely do Českých Budějovic děti se sestrami vychovatelkami z Kardašovy Řečice a také některé původní řeholní učitelky a kuchařka. „Bylo to radostné shledání, když po třech letech byli všichni zase doma. Ve školní budově bylo jako v úlu. Více rukou více zmůže. Nastalo umývání a zařizování tříd a chodeb.“360 Spojenými silami, pod vedením nové představené S. M. Korsini Chvílové,361 byly přípravné práce zdolány. Dne 3. září 1945 začalo opět na tamních školách vyučování.362 Další roky pokračovaly ještě potřebné úpravy. Ústav však i tak rychle vzkvétal a šířila se o něm dobrá pověst. Díky tomu opět stoupal každým rokem počet žáků a chovanců. Do školního roku 1948/1949 se přihlásilo celkem šest set padesát dětí, v sirotčinci, resp. po válce nově nazývaném dětský domov, pečovaly řeholní sestry o dětí sto dvacet. Místo se znovu probudilo k plnému životu. 363 7.2.4. Představené komunity sester v ústavním komplexu sirotčince a škol Nejvyšším úřadem v komunitě sester při sirotčinci a školách u Vídeňské brány disponovala jako obyčejně místní představená. Ta vedla ostatní boromejky, učitelky a vychovatelky, udělovala jim nižší úřady, spravovala rozpočet, přijímala SOkA České Budějovice, ONV ČB, Příloha k přihlášce válečných škod, nezprac. SOkA České Budějovice, ONV ČB, Přihláška válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry ze dne 29. 9. 1945, nezprac. 359 „V budově kláštera a sirotčince byl stále ubytován Pozemkový úřad a Jednotný zemědělský svaz, ač oba úřady měly již určené budovy.“ (Srov. Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 12) 360 Tamtéž. 361 S. M. Korsiny Chvílová, více viz 7.2.4.2. 362 Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 12 363 Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 20. 357 358
84
a organizovala služebný personál, komunikovala se státními orgány i generalátem v Praze. Pod její rozhodnutí spadala dle církevní hierarchie i ředitelka místních škol364, jinak však byly obě tyto funkce důsledně odděleny. Během let, po která ústavní komplex fungoval, se na místě představené vystřídalo několik výrazných sester, které často shodně díky svým schopnostem a zkušenostem putovaly po zemi od jedné filiálky k druhé. Mezi takové patřila například S. M. Valeria Stoy nebo Ilona Richterová, jejichž medailonek je uveden v kapitole asyl, nebo později dvě řeholnice, které provedly ústav hektickými lety, počínaje druhou světovou válkou. Životní osudy těchto boromejek představí následující řádky. 7.2.4.1.
S. M. Juventina Šanderová (představená 1939-1945)
Sestra Juventina Šanderová, křtěná Františka, se narodila 13. ledna 1883 v Kladrubech nad Oslavou, nedaleko Třebíče. Dětství prožila na malé vesnici jako nejstarší z deseti dětí velmi zbožných rodičů. Jelikož se dobře učila, po vychození obecné školy ve studiu pokračovala. Tak se dostala až do ústavu řádových sester v Brně, kde se po několika letech rozhodla následovat cestu svých tamních učitelek a vstoupit také jako ony do kláštera. Svůj plán skutečně realizovala a s požehnáním rodičů odjela v šestnácti letech do pražského mateřince, kde prožila dobu kandidatury, zakončenou obláčkou 22. ledna 1899. Toho dne na sebe vzala poprvé řeholní šat a získala také nové jméno, Marie Juventina.365 Určený čas noviciátu strávila prací s dětským kolektivem. Nejprve byla poslána do pražské kongregační opatrovny na Žižkově a poté, co se zde osvědčila, změnila působiště a poprvé odjela do sirotčince v Českých Budějovicích. Zde strávila celých pět let, dokud nebyla nucena pravidly kongregace vrátit se zpět do Prahy k přípravě na svaté sliby. Ty vykonala o několik měsíců nato, 13. srpna 1905.366 Její následný život překonal svou hektičností a častým stěhováním běžný průměr v kongregaci. Jak uvádí nekrolog, sama prý podotkla, že spočíval převážně v zařizování a likvidování filiálek. Za krátký čas vystřídala práci v lékárně při Ředitelky obecné školy české: 1909-1910 S. M. Leontina Štiková, 1910-1928 S. M. Adeltrudis Lišková; ředitelka obecné školy české a měšťanské: 1929-1942 a 1945-1948 S. M. Evženie Kořínková. (Srov. SOkA České Budějovice, Přehled vývoje nižšího a středního školství v Českých Budějovicích, 2002, nestr. Interní pomůcka pro orientaci ve fondech SOkA ČB) 365 Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, S. M. Juventina Šanderová. 366 Tamtéž, str. 140. 364
85
mateřinci, působiště v Ústavu pro rekonvalescenty v Tuchoměřicích, kde se mimo jiné stala diplomovanou ošetřovatelkou, podruhé zavítala pak, mezi lety 1924-1926, jako vychovatelka do sirotčince v Českých Budějovicích. Než se do něj opětovně vrátila, vystřídala sestra Juventina ještě několik působišť. „Při svých schopnostech, praktickém rozhledu a ochotě ke každé práci a výpomoci byla vždy milým představeným k dispozici a v poslušnosti putovala z jedné filiálky do druhé.“367 Roku 1939 zamířila již potřetí do ústavního komplexu sirotčince a škol v Českých Budějovicích, nově však jako představená tamní komunity. Léta strávená zde patřila patrně k těm nejnáročnějším. Z vedoucí zodpovědné pozice byla nucena čelit mnohým nepříznivým rozhodnutím a nařízením nacistické okupační správy, jakými bylo zrušení škol boromejek ve městě či nucené stěhování sirotčince do Kardašovy Řečice368, navíc ji však zaměstnávala i vlastenecká odbojová činnost. Během války jako členka organizace „Černý lev“ ukrývala osoby pronásledované gestapem, pečovala o děti popravených a mučených v koncentračních táborech a byla nápomocna perzekuovaným rodinám. Dle záznamu v nekrologu takto pomohla, či rovnou zachránila život, přibližně sedmdesáti osobám.369 I v době poválečné byla přesouvána díky svým schopnostem a znalostem situace na horkou půdu. Nejprve v pohraničí mírnila zmatky a nedorozumění mezi sestrami, které informovala o změněných poměrech, a přebírala zde také majetek kongregace, později odjela rovnat napjaté poměry v sirotčinci v Jiříkově. Poslední její cesta směřovala v roce 1950 z úředního státního nařízení do kláštera v Městě Albrechticích, který sloužil v té době jako jeden z typicky příhraničních internačních bodů řeholnic. Zde pracovala střídavě na vrátnici, v kuchyni, při domácích pracech, a to dokud jí to zdravotní stav dovoloval. Zemřela 23. října 1968.370 7.2.4.2.
S. M. Korsini Chvílová (představená 1945-1950)
Sestra Korsini Chvílová, křtěná Kateřina, se narodila 25. července 1892 v Drslavicích, nedaleko Uherského Brodu. Vychovávána byla v zemědělské stabilní a především hluboce věřící rodině, což dalo základy jejímu dalšímu směřování. Splnit si svou touhu stát se řeholní sestrou ji bylo umožněno i přes smrt otce, Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, S. M. Juventina Šanderová, str. 142. Viz Konec ústavního komplexu sirotčince a škol u kostela sv. Rodiny 8.2. 369 Archiv SCB, Nekrology SCB, 1967, S. M. Juventina Šanderová, str. 149. 370 Tamtéž, str. 150. 367 368
86
hlavního živitele rodiny. Matka měla pro „volání kláštera“ pochopení a tak jí, stejně jako jejím dalším dvěma sestrám, v tomto kroku nijak nebránila. Její cesta směřovala nejprve do Frýdlantu nad Ostravicí371, nejbližší filiálky kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kde se přihlásila k řeholnímu životu. Již jako nadějná kandidátka odjížděla pak do pražského mateřince. Zde se připravovala intenzivně ke zkoušce pro učitelky mateřských škol a zároveň již praktikovala v kongregační opatrovně na Hradčanech. Po obláčce roku 1911 odjela S. M. Korsini Chvílová na svůj první šaret,372 konkrétně do mateřské školy v Nové Říši. Poté další dva roky strávila opět v péči o předškolní děti v Oboře u Ostroměře. Následovala Vídeň, sirotčinec a školy ve Varnsdorfu, Místek a téměř domovský Frýdlant nad Ostravicí. „Ve Varnsdorfu působila sestra Korsini u sirotků – děvčátek. Měla je upřímně ráda a velmi dbala i na jejich upravený zevnějšek. Na svém oddělní, v ložnicích, v pracovně, udržovala sestra Korsini vždy vzorný pořádek; také své svěřenky učila společenským způsobům, dobrému chování, dbala o prohloubení náboženských vědomostí a ráda s dětmi zpívala. Děti milovaly svou sestřičku a snažily se jí působit radost; zřídkakdy byla na ně stížnost.“373 Osvědčila se na všech těchto působištích, a to nejen jako vychovatelka sirotků a učitelka dětí předškolního věku, ale s úspěchem vyzkoušela nově i roli učitelky žáků obecné a měšťanské školy. Díky tomu byla také doporučena na učitelský ústav do Prahy, na němž zakončila své studium mezi lety 1923-1925 maturitní zkouškou. Jejím životním působištěm se stal ústavní komplex sirotčince a škol v Českých Budějovicích, v němž strávila bez přestávky při práci se školní mládeží celých dvacet pět let svého života. Vyučovala na škole obecné a především pak na škole měšťanské jako odborná učitelka. Její doménou byla matematika a kreslení, dále ale i němčina, psaní na stroji a náboženství. Pro všechny tyto předměty složila zkoušky odborné způsobilosti. „Jako učitelka byla přísná, důsledná a snažila se být spravedlivá. Učívala v nejvyšších třídách měšťanské školy, jako třídní mívala IV. Filiálka ve Frýdlantu nad Ostravicí byla založena roku 1870. Fungovala zde opatrovna, malý špitál a dívčí pracovna. Později zde sestry boromejky vedly obecnou a měšťanskou školu a dívčí pensionát. Roku 1948 došlo k zestátnění zdejších škol a ústav se proměnil na domov pro seniory. Filiálka byla zrušena roku 2003. (Srov. Archiv SCB, Index domů KMSKB a její činnosti, str. 19) 372 Od francouzského slova charrette, znamenající jakousi kárku o dvou kolečkách. Slovo se užívalo k označení přeložení na jinou filiálku kongregace. „Pro leckterou sestřičku, která nerada mění kláštery, je toto slovo v její duši něco jako strašidýlko.“ (Srov. Holková, M.: Matka Vojtěcha: vyprávění o velké služebnici Boží. Cesta, Brno 1992, str. 71) 373 Archiv SCB, Nekrology SCB, kniha 1980, S. M. Korsini Chvílová, str. 50. 371
87
ročník chlapců.“374 Těžké pro ni bylo zejména období druhé světové války, kdy ústavním školám byla na dobu nedohlednou zrušena činnost, stejně náročné však pravděpodobně i to, kdy začalo svítat na lepší zítřky.375 Po konci druhé světové války, roku 1945 byla totiž zvolena místní představenou a na jejích bedrech tak znenadání spočinulo břímě úkolu znovuoživení v té době již zcela rozklíženého ústavu. Energická S. M. Korsini Chvílová se však této zodpovědnosti nezalekla. Po několika měsících náročné práce s pomocí ostatních členek komunity začal opět komplex fungovat. Dopřáno mu však bylo již jen pět let.376 Po jeho zrušení odjela Korsini s ostatními sestrami do Vidnavy, kde strávila již zbytek svého života. Zaměstnána zde byla domácími pracemi, procházkami, bohoslužebným zpěvem. S časem přicházely nejrůznější zdravotní komplikace, které se postupně znatelně zhoršovaly. Zemřela 28. února 1980.377 7.3. Asyl pro seniory 7.3.1. Založení asylu a rozšíření jeho aktivit Podnět k založení posledního ze tří center kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského dala především každodenní realita v místní nemocnici. Krom akutně chorých osob a sirotků hledalo pod její střechou péči a dočasný klid, počínaje již jejím zřízením, nespočet starých, namnoze chronicky nemocných, bezprizorních a chudých lidí, nemajících příbuzenstvo, které by bylo schopno se o ně v jejich situaci adekvátně postarat. Ani nemocnice však takovými možnostmi nedisponovala. Denně byla pak nucena provádět brzká propouštění a odmítat další starce a stařenky, které u budovy čekali na přijetí. Tento stav byl neměnný po dlouhá léta. Město vlastní aktivitou v tomto ohledu nereagovalo, a tak se řešení problému ujala tehdejší vrchní představená komunity sester v nemocnici, Maria Eugenia Gayer. Zaslala do mateřince několik dopisů, líčících tamní poměry a žádajících současně provedení potřebných opatření. „Mnohý z těch, které správce nemocnice odmítl, rád by si platil byt i stravné, jen kdyby mu bylo dopřáno přístřeší v domě, kde by se mu dostalo ošetření z křesťanské lásky.“378
Tamtéž, str. 51. Viz nevšední dny sirotčince 376 Viz konec ústavního komplexu sirotčince a škol 377 Archiv SCB, Nekrology SCB, kniha 1980, S. M. Korsini Chvílová, str. 54. 378 Archiv SCB, Kronika V., 1870-1880, str. 148. 374 375
88
Na základech těchto urgencí se začal rodit plán, jak odpomoci od těchto nesnází. Dlouho neměla kongregace k dispozici potřebný obnos, který by jí umožnil výstavbu nové budovy, sloužící danému účelu, a proto se realizace poněkud zdržela. V lednu 1888 se však konečně naskytla příležitost k výhodné koupi malé reality na Lannově třídě379, prvního článku budoucího rozsáhlého komplexu. Budova byla ještě téhož roku sestrami ze sirotčince náležitě upravena k obývání a po slavnostním vysvěcení tehdejším českobudějovickým biskupem Martinem Josefem Říhou380, proběhlém 16. září za hojné účasti dalších duchovních i obyvatel města, předána svému účelu. Velmi rychle se rozšířila správa o existenci tohoto ústavu a tak první provozní dny pečovaly sestry již o třináct starých potřebných lidí. Počet seniorů žijících v domě se stále povážlivě rozrůstal. Roku 1930 je zaznamenáno v jediné dochované správě o činnosti ústavu již počet sedmdesáti tří obyvatel. Do stejného okruhu let jsou také zaznamenány kronikou zprávy o značném finančním nedostatku, kterým ústav trpěl a ohrožoval dokonce jeho existenci.381 Do souvislosti s těmito informacemi je tak pak možno dát rozšíření aktivit sester v asylu na provoz dívčího pensionátu pro studentky českobudějovických středních škol, zahájený roku 1927. Vyhrazen pro něj byl z dříve výhradně azylového komplexu jeden jednoposchoďový domek a polovina domu sousedního. Nejprve kolem třiceti, později až šedesát obsazených míst k ubytování dívek následující léta přinášelo do pokladny ústavu významnou podporu.382 7.3.2. Komplex budov na Lannově třídě aneb zázemí asylu Všechny místnosti jednoposchoďového asylu byly po otevření roku 1888 v krátké době obsazeny. Denně však docházely stále nové dotazy na volná místa a naléhavé prosby o přijetí. Situace, kdy poptávka převyšovala nabídku, resp. potřeba Lannova třída, dříve Alte Strasse, po osvobození roku 1945 třída maršála Malinovského, je ulice spojující Nádražní třídu na Vídeňské předměstí a ulici Na Sadech. Během 19. století začala procházet významnou modernizací, realizovanou souběžně s demolicí městského opevnění a nově budovaným napojením centra města s předměstím. Po výstavbě železničního nádraží roku 1908 se Lannova třída stala významnou spojnicí s centrem města a reprezentativní obchodní třídou. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 232233.) 380 Martin Josef Říha (1839-1907) byl šestým biskupem diecéze českobudějovické, a to mezi lety 1885-1907. (Srov. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000, str. 283-284) 381 „Za dva měsíce se dostane náš dům na buben. Jak působila ta slova na sestry, domyslí si každý velmi snadno.“ (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 25) 382 SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 28-29. 379
89
dalších míst možnosti ústavu, nebyla ojedinělá a provázela asyl po celou dobu její existence. Cílem kongregace bylo alespoň částečně harmonizovat tento stav a pokrýt dle svých možností co největší možnou část požadavků starých lidí o ubytování. Následkem toho je možné sledovat téměř nepřetržitý zázemní rozvoj ústavu. První výrazné rozšíření nastalo v krátkém čase dvou let od otevření ústavu, kdy k prvnímu domku, získanému roku 1888, přibyly dva domy sousední. V prosinci 1890 tak asyl obýval již celkem tři budovy, a to čp. 194, 168 a 184.383 Ani součet těchto vesměs drobnějších prostorů, nedostačoval však záhy zájmu zvenčí, a tak se kongregace odhodlala k prvnímu velkému stavebnímu projektu. K jeho realizaci a plánování byli přizváni dva toho času nejvýraznější a nejproduktivnější stavitelé působící v Českých Budějovicích, J. Stabernak a J. Hauptvogel.384 Na jaře roku 1896 byl slavnostně položen základní kámen nové dvoupatrové budovy čp. 167 a k ní směrem do vnitrobloku směřující kaple sv. Karla Boromejského.385 Do jeho prohlubně byla dle celokongregační kroniky vložena pamětní listina následujícího obsahu: „Dnes, v sobotu dne 2. května léta Páně 1896, za slavného panování jeho Svatosti papeže Lva XIII., kdy zastával biskupský úřad v královském městě Českých Budějovicích jeho Milost Dr. Martin Říha, položil pod ochranou sv. Karla Boromejského kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského s mateřincem v Praze,
za
generální
představené
M.
Elekty
Zaunmüllerové,
tehdejší
českobudějovický městský stavitel pan Jakub Stabernák, základní kámen k tomuto domu, do něhož mají býti přijímány zestárlé osoby. Základní kámen posvětil nejdůstojnější pan biskup. Kéž tento dům prospívá slávě Boží a churavým starcům, nechť je útulkem a branou do blažené věčnosti. Amen.“386 Samotná stavba probíhala velmi rychle, a tak bylo stejné místo již následujícího roku, konkrétně 18. října 1897, svědkem další slavnostní události, tentokráte svěcení. Jako klenot byla považována zejména nová kaple387, která se stala duchovním centrem asylu. O její vybavení, například drahocennou monstranci, velké ciborium, relikviář, sošku Jezulátka, koberce, stříbrné kadidelnice, antipedia, oltářní obrazy či sošky, se postarali největším dílem četní individuální dobrodinci.388
Viz přílohy obr. 23. Více o J.Stabernak a J. Hauptvogel viz pozn. č. 317. 385 Viz přílohy obr. 24 a obr. 25. Dnes sídlo Policie ČR. 386 Archiv SCB, Kronika V., 1870-1880, str. 152. 387 Viz přílohy obr. 26. 388 Archiv SCB, Asyl v ČB - rukopisné kronikářské poznámky, str. 2. 383 384
90
Finální podobu, ve které komplex asylu čítal celkem pět na sebe navazujících nemovitostí,389 doplnila budova čp. 485390, zprovozněná k roku 1910.391 Dosahovala výšky dvou pater, v nichž byly rozmístěny zejména úložné komory a obytné pokoje, disponovala podsklepením i půdním prostorem, a svým půdorysem opisovala tvar písmene L. Další rozšiřování asylu již neproběhlo, o to četněji se však pak realizovaly rozličné modernizace provozních míst (kuchyně, žehlírny, prádelny apod.), které si žádala doba technického pokroku na počátku 20. století. 7.3.3. Všední a nevšední dny v asylu 7.3.3.1.
Všední dny
Podoba běžného dne v asylu se odvíjela od příslušnosti k jedné ze tří skupin zdejších obyvatel, tzn. starým lidem, řeholním sestrám či civilním pomocným silám, Z nich každá měla svůj okruh denních činností, povinností, popř. práv. Všední den hlavních obyvatel asylu, starých potřebných lidí, byl naplněn individuálně zvolenou aktivitou, ponejvíce drobnou ruční prací, posezením a rozpravou s návštěvou či ostatními spolubydlícími na přilehlé zahradě, četbou nebo procházkou po městě. Ústav byl otevřeným prostorem, v němž existovalo pouze několik omezení a pravidel daných domovním řádem, se kterým byl každý před nástupem seznámen. Mezi takové patřilo pravidelné večerní uzavírání brány v devět hodin, zákaz chovu psů a dalších zvířat, dovoleno nebylo ani držení, resp. četba nenáboženských časopisů a denní tisku v prostorách asylu. V zájmu pořádku a klidu v domě mělo být nařízením předcházeno také rozličnému klábosení, donášení a hašteření. Krom večerního příchodu byli staří obyvatelé ústavu povinováni dodržovat v denním rytmu pouze časy mší a jednotlivých jídel. Oběd se podával v pravé poledne, večeře pak o půl sedmé večer, a to přímo na osobní pokoje každého. Pro snídani existovalo pravděpodobně jisté časové rozmezí, neboť doba ranního vstávání, stejně jako uléhání, byla zcela na libovůli každého. Strava byla zahrnuta do
Do dnešního dne zůstala z komplexu budov asylu zachována pouze budova čp. 485 a budova čp. 167 s kaplí. Dům čp. 194 byl nahrazen a na místě menších objektů čp. 168 a 184 byla mezi lety 19761979 realizována stavba obchodního domu Prior. 390 Viz přílohy obr. 27. 391 SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 23. 389
91
pravidelného měsíčního poplatku392, obdobně jako ubytování, péče o ložní prádlo a oblečení či základní obsluha, jenž byl klienty hrazen z pense či v případě nemajetných z fondu dobrodinců.393 Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského a civilní personál byli těmi, kteří zajišťovali každodenní prací adekvátní chod ústavu. Pomocné síly se soustředily zejména okolo rutinního provozu kuchyně, prádelny, žehlírny, udržována jimi byla čistota pokojů klientů, rozsáhlá zahrada a hospodářství ve Čtyřech Dvorech 394, na kterém se choval pro potřebu ústavu dobytek, pěstovala se zelenina a ve skleníku pak květiny na výzdobu kaple. Počet takto zaměstnaných byl vzhledem k množství řeholních sester a starých lidí v ústavu poměrně vysoký. Jak dokládá zpráva o činnosti asylu z roku 1930, staralo se v onom roce o sedmdesát tři starých lidí celkem patnáct civilních zaměstnanců, zatímco samotných sester boromejek bylo pouze devět.395 Milosrdné sestry plnily stejné nezbytné povinnosti v domě jako zmíněný personál, jejich přesné místo v pracovním kolektivu však bylo primárně určeno zejména nižším úřadem, který jim byl závazně svěřen místní matkou představenou a jehož náplň byla stručně vymezena konstitucemi kongregace. Jednalo se o pozice, které bylo nutné v každém filiálním domě pro jeho správné fungování obsadit, a tak v malých komunitách, jakou asyl, zvláště v počátcích s třemi sestrami, dozajista byl, mohla jedna sestra zastávat i více těchto funkcí najednou. Povinností sakristiánky byla odpovědná péče o domácí kapli. Ta spočívala v udržování její čistoty, otevírání i zavírání, běžném i slavnostním zdobení oltáře. Starala se také o to, aby věčné světlo vždy hořelo, k dispozici aby stále byl dostatečný počet svíček a ke mši svaté, aby připraveno bylo přírodní víno a hostie, alespoň jednou za čtrnáct dní vždy čerstvě pečené. V případě onemocnění některé ze Výše poplatku byla závislá na zvolené třídě, odrážející kvalitu a množství stravy či počet osob ubytovaných na pokoji. Jednalo se o částku 60 - 100 korun. V počátečních letech působení ústavu se skládala pouze vstupní suma, nejčastěji 200-500 zlatých, díky nimž byli staří lidé zaopatřeni do konce života. (Srov. Archiv SCB, Složka dokumentů Lannova tř., Prospekt des st. Karl Boromäus Heim in Budweis) 393 Kronika asylu uvádí v těchto případech například podporu od dobročinného Spolku sv. Anežky. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 3) 394 Čtyři Dvory, Vierhöffen, původně oblast hospodářských dvorů českobudějovických měšťanů na levém břehu Vltavy, dnes jedna z klíčových částí moderní, zejména sídlištní zástavby města. (Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 76-77) Kongregace zde zakoupila roku 1903 celkem 45 strychů půdy s hospodářskou budovou a obytným stavením, a to za celkovou cenu 14 000 zl. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 17) 395 Archiv SCB, Složka dokumentů Lannova tř., Správa o činnosti ústavu k roku 1930. 392
92
spolusester začínala práce sestře ošetřovatelce. Ta zajišťovala nemocné čisté a provětrané prostředí, přísun potřebných léků a denní svaté přijímání. Pokud se přiblížila smrt, nachystala poslední pomazání, poté obstarala vše ohledně pohřbu. Kuchyni a s ní spojené provozy měla na starosti kuchařka, dohlížející zde mimo jiné i na pomocný personál, spolu s vydavatelkou, jež měla pod svým stálým dohledem potřebné zásoby potravin a jídelní inventář. Každodenně ta pak chystala refektář k snídani, obědu i večeři, svolávala sestry zvoněním a po jídle vše poklízela. Mezi další nižší úřady, distribuované podle potřeby mezi sestry, patřila funkce vrátné, mající na starosti uzavření brány v devátou hodinu večerní a její následné ranní otevření, evidenci návštěv či rozdělování almužny chudým, dále pak funkce zahradnice, pradleny a knihovnice. Poslední zmíněná měla ve své správě domácí knihovnu. Spolu s matkou představenou rozhodovala o tom, které tituly budou do ní zařazeny, vedla si jejich přesnou evidenci a také pečlivě zaznamenávala údaje o jejich vypůjčení.396 7.3.3.2.
Nevšední dny
Už ze samotné povahy asylu, vytvářejícího pro staré lidi na sklonku života klidné místo, naplněné každodenní jistotou, vyplývalo, že všednodenní rutina byla přímo žádoucím stavem. Ze všech tří filiálek byl ústav na Lannově třídě, roubené alejí kaštanů, místem nejpokojnějším, nejméně vzrušivým, tichým, až téměř nehybným. „Život v asylu ubíral se stále týmiž klidnými stezkami“.397 Jediné nevšední dny, vybočující svými událostmi z běžného denního rytmu, přinesly, stejně jako do nemocnice či sirotčince, oba světové válečné konflikty. Ani asylu, oné ztišené zátočině, se tato neklidná doba svým děním nevyhnula. První světová válka přinesla doposud nepociťovanou bídu. Ústav upadal materiálně a finančně, dobrodinců v ty časy ubývalo, zboží procházelo zdražováním a úřady na jejich četné prosby k podpoře potřebných lidí nereagovaly. Staří klienti, sestry i zaměstnanci trpěli v ony dny často nedostatkem. Tento stav přetrval ještě i po několik let poválečných, kdy se asyl ocitl z důvodu značného zadlužení na existenční hranici. Situace se však postupně stabilizovala, a to i díky organizačním schopnostem k roku 1921 nově příchozí představené Valerie Stoy, peněžní výpomoci
396 397
Archiv SCB, Konstituce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921, str. 174-180. Archiv SCB, Asyl v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 1.
93
budějovického spřáteleného sirotčince i movitějších obyvatel asylu a otevření dívčího pensionátu ve vyhrazených prostorách ústavu.398 Náročnější dny s vážnějšími důsledky nastaly pro ústav za světové války druhé. Již roku 1939 byla část azylového komplexu, nejnovější a největší dům čp. 485 obsazen okupanty. Prvotní záměr, zřídit v jeho prostorách internát německého učitelského ústavu, nebyl realizován, a uprázdněná budova se stala po další válečná léta centrálou místní Hitlerovy mládeže. „V této době nebývalo v ústavu, jak bývalo kdysi. Zdálo se, že obyvatelům asylu leží na srdci těžký balvan.“399 Opravdu těžké chvíle však přišly s jarem roku 1945. Již nějakou dobu byly lidmi v ústavu úzkostlivě poslouchány rozhlasové zprávy, informující o spojeneckých náletech na některá česká města, když se rozezvučely sirény i v Českých Budějovicích. Bylo to v pátek 23. března 1945. „Jejich děsivý zvuk zněl několikrát po sobě. Lidé spěchali do krytu. Ve tři čtvrti na dvanáct zazněly dunivé rány. Hrůzyplná chvíle trvala deset minut. Obyvatelé asylu pocítili v krytu silné otřesy.“400 Celkem devadesát letounů B-24 odhodilo toho dne nad město několik tisíc pum401, jejichž hlavním cílem mělo být od asylu pár desítek metrů vzdálené nádraží. Vzhledem k rozptylové odchylce a dalším vlivům, mezi něž pravděpodobně patřilo i počasí, způsobily v Českých Budějovicích neplánované ničivé škody. Prvotní cíl byl splněn, „došlo k vážnému poškození budov a nástupišť osobního nádraží, vyřazeno bylo téměř celé kolejiště nákladního i seřaďovacího nádraží.“402 Vedle toho však pumy zasáhly i obytnou Havlíčkovu kolonii, Mladé, Pětidomí a Suché Vrbné. Jednotlivé bomby dopadly na významné budovy: soud, divadlo, zasažena byla dokonce i budova gestapa na rohu Lannovy třídy a Štítného ulice.403 Vedle toho pobořily i mnoho desítek běžných zástavbových domů. Umírali lidé. Celková bilance těsně po náletu nakonec činila, sto osmdesát pět zničených domů a sto sedmdesát mrtvých osob, další však umírali následující dny v přeplněné nemocnici na následky svých zranění.404
SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 24-26. 399 Archiv SCB, Asyl v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 3. 400 Archiv SCB, Asyl v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 3-4. 401 Konkrétně se jednalo o 3238 pum o celkové hmotnosti 161,9 tun. (Srov. Zábranský, J. a Šilha, J.: Cíl České Budějovice. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2006, str. 18) 402 Tamtéž, str. 18. 403 Srov. Novotný, M. ed. et al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998, str. 126. 404 Zábranský, J. a Šilha, J.: Cíl České Budějovice. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2006, str. 18. 398
94
Oběti na životech se asylu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského vyhnuly, nikoli však již značné ztráty na majetku. Při leteckém bombardování byly vážně poškozeny dva domy azylového komplexu.405 Jeden z nich, dům čp. 167, dostal přímý zásah. Bomba prolétla střechou, kterou značně poškodila a prorazila několik podlaží až do přízemí, kde zůstala ležet nevybuchlá.406 Poničeny byly omítky a výmalba, interiérové vybavení, soukromý majetek obyvatel asylu, u obou domů pak tlaková vlna způsobila roztříštění několika desítek skleněných výplní. Jakmile se asyl vzpamatoval z prvotního šoku, započalo se s opravami. Do těchto prací přišly další hektické dny revolučního května. Tehdy se nakrátko uvolnil po uprchlých Němcích za války zabraný dům čp. 485. Zůstal vybydlený, plný špíny a štěnic. Boromejkami pečlivě vyčištěný, byl opět 12. května zabrán, tentokráte národním výborem pro českou divadelní společnost, posléze pak cenovým úřadem. Ani porevoluční dny nedopřály starým lidem v ústavu zaslouženého klidu. Nijak výjimečné nebyly tehdy denní i noční vojenské prohlídky areálu, pátrající po případných skrývajících se Němcích, problémy nastaly i se zásobováním, neboť seniorům německé národnosti byly značně umenšeny příděly potravin.407 Ti byli nadto nakonec donuceni asyl Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v rámci organizovaného odsunu opustit. Pouze pozvolna se vracel život v domě zpět do starých kolejí. 7.3.4. Představené komunity sester v asylu V českobudějovickém asylu měla, obdobně jako i na jiných filiálkách, nejvyšší postavení místní matka představená. Vedla ostatní spolusestry, přiřazovala jim nižší úřady, komunikovala s mateřincem, českobudějovickým duchovenstvem, úřady, rozhodovala o najímání pomocných pracovních sil a konečně i o přijímání klientů do ústavu. Dle obecných pravidel fungování kongregace se jednalo o úřad dynamicky obsazovaný, ačkoli i zde byla konstitucemi stanovená tříletá doba, resp. po prodloužení až šestiletá, pravidelně překračována.
Z dokumentů o nahlášení válečných škod není zcela jasné, které domy komplexu byly konkrétně poškozeny a jak, neboť čísla popisná jsou různě dodatečně ručně přepisována. (Srov. SOkA České Budějovice, Okresní národní výbor České Budějovice (dále jen ONV ČB), Přihláška válečných škod, Protokol, nezprac.) Identifikovatelný je pouze dům čp. 167, který byl zasažen přímo a tudíž nejhůře. 406 V souvislosti s tímto faktem připomínají prameny k historii asylu statečnou sestru Haverii, která nevybuchlou pumu musela vlastnoručně, za pomoci další osoby, z domu vynést, neboť Němci se k ní odmítali přiblížit. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 4) 407 Archiv SCB, Asyl v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 5-6. 405
95
Za dobu trvání ústavu se vystřídalo v pozici matky představené na deset sester boromejek.408 Většina z nich již měla za sebou zkušenost s touto pozicí, často pak i v místním sirotčinci, s nímž tvořil asyl v tomto ohledu jakési spojité nádoby. Dvě nejvýraznější, hodnoceno dle zájmu domácí kroniky, představí následující řádky. 7.3.4.1.
S. M. Valeria Albertina Stoy (představená 1921-1926)
Sestra Valeria Stoy se narodila dne 19. února 1863 v Praze. Jak uvádí její nekrolog, do kongregace vstoupila dne 18. května 1882 a ještě týž rok přijala svatý šat a stala se tak novickou.409 Zcela nejdříve byla ve svém řeholním životě činná jako učitelka ručních prací, později však obrátila svou pozornost a energii především na výchovu opuštěných dětí. Již k roku 1895 je zaznamenáno její jméno v Catalogu cleri českobudějovické diecéze na místě představené sirotčince Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Její působení zde je popisováno jako blahodárné. „Sirotčinec vděčí jejímu neúnavnému úsilí nejen za svou nynější přestavbu, za praktické úpravy interiéru budov, ale také za svůj rozkvět. Žila pro své děti, modlila se za ně a obětovala se pro ně.“410 Pravděpodobně pro své osvědčené schopnosti byla k roku 1921 přesunuta nařízením pražského mateřince na místo představené asylu na Lannově třídě. Ten byl v onu dobu, krátce po první světové válce, ve velice tíživé finanční situaci a reálně hrozil jeho zánik. Šťastné propojení její osoby se vzkvétajícím komplexem sirotčince a připojených škol zajistilo, že tento vypomohl ústavu pro staré z té největší akutní nouze. Valerie Stoy však nepolevila ve své práci a dům se následující měsíce pomalu zvedal, za několik let byl již zcela oddlužen. Kronika vzpomíná slov jedné ze sester, směřujících k sestře Valerii: „Zachránila jste tonoucí loď. Zaplať Vám to Pán Bůh.“411 Asyl osiřel 23. května 1926, tehdy jeho představená Valeria Stoy vydechla naposledy. Její pohřeb podal přesvědčivý důkaz toho, jak veliké úctě okolí se tato sestra těšila. Účastnilo se ho mnoho duchovenstva, obyvatelé asylu, sirotčince i početně lidé z města. Dle kroniky se podobal triumfálnímu průvodu.412
Dle výtisků Catalogus cleri dioeceseos Bohemo-Budvicensis 1888-1948, nevycházelo 1944-1947. Archiv SCB, Nekrology SCB 1926-1935, kniha 5A, S. M. Valerie Stoy, v němčině. 410 Archiv SCB, Nekrology SCB 1926-1935, kniha 5A, S. M. Valerie Stoy, v němčině. 411 SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1880-1950, inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích, str. 26. 412 Tamtéž, str. 28. 408 409
96
7.3.4.2.
S. M. Antonie Ilona Richterová (představená s přestávkami
1926-1950) Sestra Ilona Richterová se narodila dne 22. září 1872 v Mnichově Hradišti. Do kongregace vstoupila 13. června 1892 a řeholní šat slavnostně oblékla ještě téhož léta. Po složení věčných slibů roku 1898 se zcela oddala svému řeholnímu poslání. O jejím počátečním působení prameny mlčí, sdělné však začínají být pro stěžejní období, počínající rokem 1922. Právě tehdy byla sestra Ilona Richterová určena za místní představenou sirotčince v Českých Budějovicích. Prožila v něm pouze několik let, avšak i ta stačila k tomu, aby se s prostředím zcela sžila. „Sirotci ústavu byli její děti. Byla jim nejen nejpečlivější matkou, ale i přísným otcem, který dovedl použít i vhodných prostředků výchovných pro blaho časné i věčné. S jakou radostí přicházeli později tito dospělí muži a ženy, aby se ukázali své dobroditelce, aby se pochlubili životními úspěchy, nebo i nechali skanouti slzám, které matinka Ilona osušila, dodala důvěry, odvahy a statečnosti do dalšího životního boje.“413 Její další směřování bylo určeno rozhodnutím, které přišlo z mateřince v návaznosti na úmrtí představené v českobudějovickém asylu pro staré lidi, Valerie Stoy. Roku 1926 sestra Ilona Richterová nastoupila na její místo a setrvala zde, se dvěma přestávkami stále v nejvyšším úřadu domu, až do jeho rozpuštění, které nastalo v padesátých letech dvacátého století. Budějovický asyl vynikal tehdy dle pramenů vzorným vedením, nejlepším modernizovaným vybavením, krásnou úpravou a nápadnou čistotou. Sestra Ilona Richterová strávila poté zbytek života na filiálce kongregace v Prachaticích. Zemřela zde pouhý rok po svém příchodu, 9. října 1951.414
413 414
Archiv SCB, Nekrology SCB 1949-1962, kniha 5c, S. M. Ilona Antonie Richterová, str. 47. Archiv SCB, Nekrology SCB 1949-1962, kniha 5c, S. M. Ilona Antonie Richterová, str. 47- 49.
97
8.
Zlom po roce 1948, konec působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích 8.1. Situace Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského po roce 1948 „Utvořme armádu sepjatých rukou. Dokažme Pánu Bohu velikost
a opravdovost své lásky a oddanosti“ Semkněme se těsně k sobě ve své řeholní rodině, ať jsme jedna duše a jedno srdce. Zanechme všech osobních malicherností, když jsem v sázce tak velké věci Boží.“415 Těmito slovy povzbuzení, putujícími k sestrám na stranách oběžníku do všech filiálek, zahájila generální představená Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského rok 1948. Tušila již tehdy neblahé změny, které přinese s komunistickým převratem budoucnost. Jejich skutečný rozsah a devastující dopad na komunitu však nebyl pravděpodobně dopředu vůbec představitelný. Komunistický režim zaujímal obecně nepřátelský postoj vůči římskokatolické církvi, u kongregací se pak k tomuto připojovala i značná nedůvěra a pocit ohrožení, pramenící převážně z jejich neovladatelnosti a neuchopitelnosti. Pro typický život komunitní byli jejich příslušníci nebývale odolní vůči manipulaci a nátlaku, řídili se interní hierarchií a disciplínou, disponovali jako skupina autonomií v rámci církve a navíc byly podřízeny zahraničním centrům, se kterými udržovaly ve většině případů čilý kontakt. Nelibě byl sledován i vliv řeholníků na mládež, zejména v jimi provozovaných vzdělávacích ústavech. Po neúspěšném pokusu získat řehole pod kontrolu, tedy poté, co odmítly tyto spolupráci, zahájili komunisté plošně uplatňovaná a systematická represivní opatření, mající za cíl definitivní rozklad těchto institucí a jejich izolaci od veřejnosti. Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byla jednou z třiceti dvou ženských církevních institucí, proti nimž bylo po roce 1948 zakročeno. Scénář byl v mnohém obdobný jako u již tehdy probíhající perzekuce mužských řeholí, které získaly vzhledem k pociťovanému stupni nebezpečnosti tehdy prioritu. Lišil se pouze opatrností a větším časovým horizontem, daným především tím, že řeholnice pracovaly téměř výhradně ve školství, zdravotnictví a v sociálních ústavech, tedy v oblastech, v nichž nebylo v silách státu provést okamžitou náhradu pracovních sil.
415
Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, str. 8.
98
Mezi nejcitelnější zásahy do života boromejek patřilo tehdy nucené vyklízení klášterů, probíhající v několika etapách mezi lety 1950-1951416, odůvodňované nedostatečným využitím jejich budov a potřebou umístit v nich úřady státní správy a samosprávy. Ve skutečnosti bylo však hlavním cílem této akce centralizovat řeholnice do předem vytipovaných míst, konkrétně do Vidnavy a Města Albrechtic, výsledkem čehož byla jednak jejich izolace a obecná paralyzace řeholního života, a pak také narušení vnitřní disciplíny v kongregaci, které mělo být dosaženo skrze odchody sester do civilu s možností setrvat na místě, nabízené jim státem jako varianta k povinné internaci.417 Tvrdou ranou pro kongregaci bylo i dříve provedené zestátnění škol a nemocnic, postupná ztráta nemovitého majetku na celém území a především pak uvěznění dvaceti dvou řeholních sester boromejek, včetně generální představené S. M. Žofie Langerové, v několika vykonstruovaných hromadných církevních procesech.418 Kongregaci bylo také zakázáno státem přijímání nových členek a roku 1952 byl dokonce z úředního nařízení zrušen pražský mateřinec. Jakýmsi epilogem pak byl odchod ošetřujících sester boromejek z veřejných nemocnic roku 1956. 8.2. Konec ústavního komplexu sirotčince a škol u kostela sv. Rodiny Ústavní komplex sirotčince a škol Milosrdných sester sv. Karla Boromejského skomíral postupnými státními zásahy po dva roky. První rána přišla již v roce 1948, v sobotu 4. prosince, kdy se do ústavu dostavili zástupci školních úřadů a Státní národní bezpečnosti. Jednali v návaznosti na parlamentem, v dubnu toho roku, schválený školský zákon o základní úpravě jednotného školství. Ten rozhodl o postátnění všech dosud nestátních škol, tedy i těch soukromých církevních, provozovaných kongregací.419 Požadavkem nezvaných příchozích tak bylo vydání školní budovy z úředního nařízení: „Na základě výnosu ministerstva školství a osvěty ze dne 2. června 1948, č. 117.000/48 – II/3, rozhodl okresní školní úřad, aby všechny místnosti Vaší budovy, jež byly užívány ke školským účelům, byly uvolněny pro umístění I. národní školy chlapecké a I. národní školy dívčí v Českých Budějovicích. O tom Vás uvědomujeme s uložením, abyste zmíněné místnosti neprodleně uvolnily. Srov. Vlček, V. (ed.): Ženské řehole za komunismu (1948-1989). MCM, Olomouc 2005, str. 25. Této možnosti v Českých Budějovicích žádná ze sester boromejek nevyužila. 418 Obviněny byly sestry především v souvislosti s napomáháním pronásledovaným osobám, šířením ilegálních tiskovin a nedovolenou řeholní aktivitou. Celkem bylo těchto 22 sester odsouzeno k trestu odnětí svobody na 99 let a 4 měsíce. Většina se dočkala amnestie na počátku 60. let 20. století. 419 Archiv SCB, Kronika X. a,1948-1952, str. 43. 416 417
99
Od 13. hodiny dne 4. prosince 1948 je za Vaší školní budovu odpovědna státní školská správa.“420 Milosrdné sestry nebyly ochotny na tyto nároky přistoupit, a tak se rozběhl poslední boj o školu. Přes důrazné protesty byla nakonec toho dne budova státně obsazena, třídy zapečetěny a ustaveni dva příslušníci policie k tomu, aby další dny tyto prostory střežili. Rodiče žáků zabraných škol obdrželi ještě týž den informaci, že se více již nebude v těchto institucích vyučovat. Rukopisné poznámky z archivu boromejek barvitě líčí napjatou atmosféru pondělí 6. prosince. „Přišly všechny děti do školy. Přišli však také rodiče. Učitelky nevkročily do školní budovy. Nastal zmatek. Třídy byly zapečetěny, děti křičely na chodbách, mezi nimi rodiče a Stráž národní bezpečnosti. SNB marně žádala rodiče, aby opustili školu. Neodešli. Došlo i k prudkým výstupům mezi SNB a rodiči.“421 Na žádost státních úředníků musely mezi všemi přítomnými skupinami zjednat klid až samotné sestry boromejky. Třídy byly otevřeny a děti si vyzvedly své osobní věci. Postupně opustily budovu. Záležitost se ukončila jednáním, na kterém byla přinucena představená S. M. Korsini Chvílová a ředitelka školy S. M. Evženie Kořínková souhlasit s jakýmsi pseudokompromisem. „Školy u sv. Karla Boromejského se neruší, ale jsou v klidu, poněvadž pro ně není budovy.“422 Dne 30. prosince 1948 byla podepsána mezi kongregací Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a školní obcí České Budějovice423 smlouvu o pronájmu budovy čp. 445 v ulici Klementa Gottwalda424 pro účely I. národní školy chlapecké a I. národní školy dívčí. 425 Smlouva dozajista Odesilatelem tohoto nařízení ze dne 3. 12. 1948 byl Okresní národní výbor. Podepsán předseda okresní školní komise F. Vacek a předseda ONV Greiner. Adresátem nadepsáno ředitelství bývalých soukromých škol u sv. Karla Boromejského. V dopsané poznámce je uveden čas doručení, 4. 12. 1948 ve 13 hodin a několik minut. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1888-1950, inv. č. 4, sign. B2a, kart. 1. Nájemní smlouva domu v ČB čp. 445, Umístění I. národní školy chlapecké a I. národní školy dívčí v čp. 445, fol. 20) 421 Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 4. 422 Tamtéž, str. 5. 423 V zastoupení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského podepsala smlouvu generální představená S. M. Bohumila Langerová a generální prokurátorka S. M. Adela Hönigová. V zastoupení školní obce České Budějovice uzavřeli smlouvu členové újezdní školní rady, Ladislav Smetana a Arnošt Průcha. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1888-1950, inv. č. 4, sign. B2a, kart. 1. Nájemní smlouva domu v ČB čp. 445, fol. 1-11) 424 Tehdejší název ulice Jirsíkovy. 425 SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1888-1950, inv. č. 4, sign. B2a, kart. 1. Nájemní smlouva domu v ČB čp. 445, fol. 1-11. Umístění I. národní školy chlapecké a I. národní školy dívčí v čp. 445, fol. 20. I. národní škola chlapecká a I. národní škola dívčí fungovaly v budovách pouze do roku 1949. Vystřídala je I. národní škola (do roku 1953) a II. národní škola (do roku 1950), následně 1. osmiletá střední škola (1953-1960) a Základní devítiletá škola Gottwaldova (1960-1984), přejmenovaná roku 1991 na ZŠ Jirsíkovu. Ta zde skončila působení roku 1995, od roku 1992 až do současnosti využívá plně objekty Biskupské gymnázium Jana Nepomuka Neumanna. (Srov. SOkA České Budějovice, Přehled vývoje nižšího a středního školství v Českých Budějovicích, 2002, nestr. Interní pomůcka pro orientaci ve fondech SOkA ČB) 420
100
neměla dlouhého trvání a majetek poté přešel do rukou státu. Tyto události znamenaly konec školních institucí pod správou řeholních sester boromejek v Českých Budějovicích. Veškerou energii a schopnosti věnovaly pak sestry boromejky zbylé části ústavu, tj. Domovu mladých a Dětskému domovu. Komunita postupně prořídla, ale život v domě si stále zachovával podobu každodennosti. Změna nastala před prázdninami roku 1950, kdy boromejky navštívil ředitel Vyšší školy sociální v Českých Budějovicích s požadavkem na internátní ubytování 160-200 žákyň jeho školy v tamních prostorách. „Sirotků nebylo mnoho a jejich domovské obce, které je v Dětském domově vydržovaly, zahájily právě akci dostati děti do rodin. Tím vlastně Dětský domov sám zanikl.“426 Zanikl i Domov mladých, neboť ten čítal pouze několik starších chlapců, kteří odešli na málo vzdálený státní internát na Žižkově třídě. Uprázdněné prostory ústavu zaplnily nově k 1. září 1950 studentky sociální školy427 a z původního společenství tak zbylo pouze třináct sester boromejek. Tečku za působením filiálky s bývalým sirotčincem a školami učinilo 26. září 1950. Tehdy přišlo několik státních úředníků, v čele s mluvčím, předsedou místního národního výboru, oznámit zbylým sestrám, že jejich ústav přebírá stát a oni že budou odvezeny do Vidnavy.428 Jedinou variantou k setrvání ve městě byl přechod z řeholního stavu do civilu, což všechny Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského do jedné odmítly. Dne 27. září 1950 sloužena byla již o čtvrté hodině ranní poslední mše svatá v domácím kostelíku sv. Rodiny. „Po mši svaté recitovaly sestry Te Deum a nejdůstojnější pan prelát potom odnášel Nejsvětější Svátost z útulné ústavní svatyňky. Zhaslo věčné světlo. Smutný, přesmutný okamžik. Kostel byl pak uzamčen.“429 Sestry usedly v pět hodin ráno do připraveného autokaru, s sebou si mohly odnést pouze nejzákladnější osobní věci, vše ostatní, zařízení ústavu, zásoby Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 24. Tamtéž, str. 25. 428 Vidnava, město nacházející se na hranici s Polskem v okrese Jeseník. Boromejky zde založily filiálku již v roce 1866. Od roku 1946 zde provozovaly Slezský domov sv. Karla Boromejského pro mentálně postižené. V roce 1950 však byl tento ústav zrušen a chovanci byli přesunuti do Opavy. Ve stejném roce se stalo místo internačním bodem sester boromejek z rušených filiálek (České Budějovice, Brno, Tachov), ale i řeholnic jiných kongregací. (Archiv SCB, Index KMSKB a její činnosti, str. 51) Po svém propuštění z vězení zde působila S. M. Vojtěcha Hasmandová (1914-1988), výrazná postava kongregace, navržená v současnosti na svatořečení. Ve Vidnavě pobývala deset let, od roku 1969 jako představená zdejší komunity. Roku 1970 byla zvolena do úřadu generální představené kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. (Více viz Krupková, I. (ed.): Láska smrtí nekončí: život Matky Vojtěchy Hasmandové. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2013) 429 Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 26. 426 427
101
atp., muselo zůstat na místě. „Kolem vozu se tísnily a plakali lidé, kteří se dozvěděli o události. I když srdce krvácelo, chovaly se sestry statečně a odevzdaně. Autokar projel městem a zamířil k Brnu.“430 V šest hodin večer byly sestry u cíle. Vlídně byly přijaty od svých spolusester, které měly pro ně již připravené ubytování a občerstvení. Dne 28. září 1950 dorazilo nákladní auto s jejich osobními věcmi.431 Za jedním ze tří působišť kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích se zavřely dveře, tentokráte již definitivně 8.3. Konec asylu na Lannově třídě Asyl pro pensisty i chudé staré lidi bez domova na Lannově třídě byl v 19. století otevřen mezi pobočkami kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích jako poslední. Padesátá léta dvacátého století mu připravila naopak jedno, bohužel nikterak pozitivní prvenství. Stal se filiálkou, která ze všech tří ve městě zanikla nejdříve. Boj o existenci asylu probíhal již od listopadu roku 1949. Dne 22. listopadu tehdy došel
ústavu
výměr432
Jednotného
národního
výboru433
v Českých
Budějovicích, kterým se ukládalo vyklizení celé fronty domů čp.: 167, 168, 184 a 194 na třídě Maršála Malinovského pro veřejné účely, a to ve lhůtě sedmi dní včetně, tedy do 28. listopadu.434 Vedle těchto nemovitostí vlastnila zde kongregace již pouze dům čp. 485, který však byl již od července 1945 pronajímán Zemskému úřadu, majícímu zde umístěnou cenovou kontrolu.435 Nebylo tedy kam uhnout. Jedinou nadějí se staly četně rozesílané intervence k vyšším úřadům, díky nimž se nakonec skutečně podařilo akutní nebezpečí rozpuštění asylu odvrátit. Dle prohlášení Státního úřadu pro věci církevní se v případě výše zmíněného výměru jednalo
Archiv SCB, Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 26. Ze zápisků boromejky, pamětnice přesunu do Vidnavy: „Co jsme ve Vidnavě dělaly? Sbíraly brambory místo odsunutých cizinců, pracovaly v lese jako dělnice a švadlensky schopné obšívaly pro továrnu utěrky. Nu a pak se život ve Vidnavě ustálil jako DD pro sestry a mladší učitelky se rozešly za boromejskými komunitami po republice.“ (Srov. Archiv SCB, Setkání s boromejkami, strojopis, str. 5) 432 SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1888-1950, inv. č. 12, sign. B2g, kart. 1. Výměr, Vyklizení domu čp. 167/22, 168/20, 184/18, 194/24 v Třídě marš. Malinovského v Čes. Budějovicích, fol. 84. 433 Jednotné národní výbory existovaly v letech 1949-1954 v jednotlivých sídelních městech krajů. 434 Archiv SCB, Asyl v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 7. 435 SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1888-1950, inv. č 5, sign. B2b, kart. 1. Pronájem domu v Českých Budějovicích č. 485. 430 431
102
protiprávně, neboť bez dohody s ním a jeho souhlasu.436 Jednotný národní výbor v Českých Budějovicích zrušil tedy v reakci na to své původní rozhodnutí. Pouze krátce si však užili obyvatelé asylu následnou zklidněnou atmosféru. Nedlouho po Vánocích, v lednu 1950 přišlo opět státní nařízení k vyklizení budov pro veřejné účely.437 Tentokráte se již nedalo dělat nic, o osudu ústavu bylo rozhodnuto. Nastalo velké stěhování. Staří lidé, o něž bylo boromejkami pečováno, přešli nuceně do jiných k tomu určených domů, do bývalého zámku v Kardašově Řečici, starobince ve Vodňanech nebo nejčastěji do taktéž kongregací Milosrdných sester sv. Karla Boromejského spravovaného Charitního domu Neumanneum v Prachaticích.438 Tam byla přemístěna také téměř celá komunita tamních řeholních sester boromejek v čele s představenou S. M. Ilonou Richterovou.439 Pouze dvě sestry odešly na jiné místo, jedna do Prahy, druhá pak do Hrabic u Vimperka.440 Velmi těžko se všem z domova v Českých Budějovicích odcházelo. K 31. lednu 1950 byl však areál asylu definitivně opuštěn.441 8.4. Konec působení sester v českobudějovické nemocnici Uplynulo přesně sto let práce Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v českobudějovické nemocnici, když poměry v ní začaly nasvědčovat tomu, že se tato dlouhá etapa chýlí ke svému závěru. Stejně jako u ostatních působišť, nepřišlo ani zde ukončení činnosti ze dne na den, naopak. Nahrazení vysokého počtu řeholních ošetřujících sester ve veřejné nemocnici si žádalo od státu zdlouhavou přípravu, tudíž byla jejich komunita právě nejdéle ze všech vystavena postupně sílícímu
krupobití
v podobě
drobných
i
větších
ústrků
na
pracovišti,
neakceptovatelných požadavků a podmínek, kontrol a dokonce i omezování svobody. Již od roku 1950 se začal nápadně zvyšovat počet žákyň přijímaných do ošetřovatelské
školy,
která
byla
provozována
při
nemocnici.
Kronika
celokongregační uvádí, že některé dívky byly dokonce přímo nuceny ke vstupu do
Na zrušení výměru se dle dochovaného děkovného dopisu podílel svou intervencí i tehdejší ministr zdravotnictví (1948-1968) Josef Plojhar (1902-1981). K věci měl osobně blízko jako rodák z Českých Budějovic a římskokatolický kněz. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice, inv. č. 12, sign. B2g, kart. 1., Dopis Josefu Plojharovi od SCB) 437 Domy byly určeny pro Krajské velitelství státní bezpečnosti. (Srov. SOA Třeboň, Boromejky České Budějovice 1888-1950, inv. č. 12, sign. B2g, kart. 1. Dopis Jednotnému národnímu výboru s věcí odvolání vedoucího a jeho zástupce do RSP, fol. 94) 438 Prachatice jsou v současnosti jedinou fungující filiálkou boromejek v českobudějovické diecézi. 439 Archiv SCB, Kronika Prachatice - Neumanneum, nestr., zápis z roku 1950. 440 SOA Třeboň, Přesídlení z asylu, inv. č. 3, sign. B1b, kart. 1, fol. 1-2. 441 Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, str. 66. 436
103
této školy, aniž by si tuto cestu samy dobrovolně vybraly.442 Další děvčata byla zaměstnávána přímo s tím, že při práci navštěvovaly večerní ošetřovatelský kurz a jako elévky, později sanitářky a pomocné sestry, byly svěřovány boromejkám k zapracování. Vedle toho se začaly konat pravidelně povinné schůze zaměstnanců, na nichž již otevřeně docházelo k jednání proti řeholním sestrám. Dlouho tušená a intuitivně pociťovaná nepřízeň některých osob v nemocnici, ovlivněná politickou situací, tak dostala reálné základy. Postupně se k této atmosféře přidávaly i konkrétnější opatření, signalizující další nežádoucnost komunity na pracovišti. Provozní místnosti, tedy kuchyně, prádelna a sklad, k jejichž správě nebyla nutná odborná způsobilost, byly rovnou předány civilním zaměstnancům.443 Místa kvalifikovaná, nově vzniklá či uprázdněná, jimi obsazovalo ředitelství postupně. Každým dnem však tím komunitě boromejek ubýval v nemocnici pracovní prostor. Závažným
problémem,
týkajícím
se
již
plošně
ošetřujících
sester
v kongregaci, se stalo nekompromisní vnucování platu státem. Boromejky ve veřejných nemocnicích pracovaly do té doby vždy za tzv. vestiář, spíše drobnou částku, která putovala centrálně a přímou cestou do generálního mateřince v Praze, do zdejší společné pokladny, ze které se pak finance zpětně distribuovaly dle potřeby k jednotlivým filiálkám v zemi. Tento systém měl být však nyní zrušen a nahrazen zcela standartním individuálním měsíčním platem, který by si sestry pravidelně vyzvedávaly na konkrétních pracovištích. „Tedy od 1. ledna 1952 bude každá řádová sestra honorována za svou práci za stejných předpokladů ve stejné míře jako ošetřovatelka světská. Budete tedy dostávat plat – a v tom se musíte přizpůsobit, že plat nelze vyplácet kolektivně!“444 Přistoupit na tuto novinku bylo pro kongregaci zcela nemyslitelné. Obava panovala zejména ze závazků, které by na sebe sestry s platy vzaly. Staly by se totiž zaměstnanci podřízenými státu, což by zásadně nekorespondovalo s interním uspořádáním řeholní komunity, v níž panovala přísná hierarchie, podložená slibem poslušnosti představené, resp. Bohu. Státní plán ze své podstaty ohrožoval i plnění dalšího základního slibu, slibu chudoby, a v obecném součtu vůbec celkově podrýval samotné základy života řeholní komunity. „Máme oprávněnou nedůvěru k zařazení řeholních sester pod nový platový řád. My se totiž na svou službu u nemocných 442
Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, str. 99. Archiv SCB, Nemocnice v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 13. 444 Záznam projevu ministra zdravotnictví Josefa Plojhara k řeholním sestrám. (Srov. Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, str. 100) 443
104
díváme zcela jinak. To není pro nás pouhé zaměstnání, nýbrž nedílná součást našeho řeholního života. Je to povinnost, která vyplývá z našich řeholních slibů. Přijetím platu znehodnocuje se naše povolání. Vždyť ze služby Boží, kterou naše služba u nemocných vskutku je, stává se takto výdělečná činnost a my jsme nepřišly do kláštera, abychom vydělávaly.“445 Neúspěšně dopadla nakonec jednání kongregace o zachování vestiáře pro sestry ve veřejných nemocnicích, tedy i té českobudějovické. Sestry dostávaly plat individuálně, nevybíraly si ho však a zůstával jim uložen na vkladních knížkách. Ústrků a těžkých dní ošetřujících sester boromejek v Českých Budějovicích stále časem přibývalo. Dle zápisů kroniky nemocnice byly například sejmuty z nařízení ředitelství, v době společné modlitby řeholnic, ze zdí v areálu nemocnice veškeré kříže. „Provedl to (zaměstnanec kotelny) a složil kříže na gynekologickém oddělené na záchodě. Sestry je sebraly a s velikou úctou, ale i s hlubokým zármutkem uložily je na vhodném místě.“446 Teprve až po intervenci pacientů, primáře u ministerstva zdravotnictví získaly kříže zpět své místo. Nedlouho na to, v červenci 1950 byla zbavena svobody, zatčena a odvezena do vazby, zdejší boromejka, instrumentářka S. M. Evarista Soukupová447. Situace gradovala v roce 1952. Tehdy se na zdejší komunitu sneslo hned několik po sobě jdoucích tvrdých ran. Dne 24. ledna toho roku obdržely sestry zprávu o zatčení generální představené M. Bohumily Langerové448 a 15. srpna 1952 je zcela ohromila a ochromila zvěst o zrušení mateřince. „Sestry zaplakaly, bolest nad ztrátou domova těžce svírala srdce všech členek.“ Nepolevily ovšem ani poté ve své práci: „Vědomí, že pán vše řídí i dopouští, posílilo sestry, že se dále s láskou Archiv SCB, Kronika X. a, 1948-1952, Zápis z jednání řeholnic s ministrem zdravotnictví Josefem Plojharem, str. 106. 446 Archiv SCB, Nemocnice v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 13 447 Archiv SCB, Kronika XI., 1953-1957, str. 101; S. M. Evarista Soukupová (1909-1978) byla odsouzena soudem v Českých Budějovicích dne 19. 9. 1953 za trestný čin velezrady k pěti letům vězení, a to v rámci procesu „Jarolímek a spol.“, přidruženém pod proces „Janča a spol.“ Její protistátní činnost spočívala v několikerém zprostředkování písemného a osobního kontaktu mezi internovaným českobudějovickým biskupem Prof. ThDr. Josefem Hlouchem (1902-1972), u něhož vykonávala lékařem nařízené procedury, a několika místními vyššími duchovními. (Srov. ABS, f. V/MV, a. č. H – 373, rozsudek, 19. 9. 1953, fol. 542-543) 448 Archiv SCB, Kronika XI., 1953-1957, str. 101; S. M. Bohumila Langerová (1896-1979) byla generální představenou v letech 1945-1970. Ve vykonstruovaném procesu „Mádr a spol.“ byla odsouzena ke dvaceti letům vězení a propadnutí veškerého majetku (u řeholnic se prakticky nerealizovalo) za velezradu a vyzvědačství. Proti tehdejšímu režimu se provinila ukrýváním pronásledovaného římskokatolického kněze a teologa Oty Mádra v pražském mateřinci a ilegální spoluprací s ním. Přitížil jí i kontakt se skupinou katolických intelektuálů, zejména kněží, a také odmítavý postoj k nově nařízeným platům pro řeholní sestry v nemocnicích. Propuštěna byla v roce 1960 na základě amnestie. (Srov. ABS: f. V/MV, a. č. V – 2742/1 MV, rozsudek, 13. 6. 1952) 445
105
a bez výčitek obětovaly službě nemocných.“449 V poměrném klidu ošetřovaly takto sestry boromejky nemocné ve veřejné nemocnici v Českých Budějovicích do října. Poslední den toho měsíce přinesl však ještě závěrečnou tragickou etudu. Přímo v areálu nemocnice byla zatčena představená komunity zdejších sester, M. Hermela Motáčková.450 V tak těžké době, navíc v krátkém čase, komunita dvojnásobně osiřela.451 Čas míjel. Sestry na jednotlivých odděleních byly již plně podřízeny civilní vrchní sestře a v nemocnici ztratily téměř slovo. Nadále byly spíše trpěny. Jejich tamní existence se zdála být naplněna na Štědrý den 1954. Tehdy po jedné vstupovaly do kanceláře, kde každá obdržela písemnou výpověď, platnou k 1. lednu 1955. Její přijetí bylo klidné, jelikož již pět let se k této události každým dnem schylovalo. Snad se jednalo ze strany vedení jen o jakousi zkoušku nanečisto. Ještě týž den nemocnice totiž výpovědi odvolala jako „přehmaty“.452 Členky kongregace se však od toho dne vážněji připravovaly na odchod. Definitivní výpověď obdrželo všech čtyřicet sester453 v další významný křesťanský svátek, na Velký pátek roku 1956454. Výpovědní lhůta byla stanovena na tři měsíce. Během ní byly některé ještě přemlouvány, aby setrvaly na místě výměnou za výstup z řeholní komunity. To se však nesetkalo u boromejek s nejmenším ohlasem. Poslední měsíc služby u nemocných tak probíhal v atmosféře stěhování. Sestry si vybraly svůj na vkladní knížku střádaný plat, připravily si své osobní věci. Správa nemocnice umožnila komunitě, aby si s sebou odnesla postele či noční stolky. Nutné bylo vyklidit také kapli. V té se odehrála ještě předtím, den před odchodem, poslední veřejná mše svatá, které se zúčastnila celá zdejší komunita Milosrdných
449
Archiv SCB, Kronika XI., 1953-1957, str. 101. Archiv SCB, Kronika XI., 1953-1957, str. 101.; S. M. Hermela Motáčková (1952-1957) byla souzena za protistátní činnost v procesu „Janča a spol.“ spolu s další českobudějovickou sestrou z nemocnice, Evaristou Soukupovou. Krajský soud v ČB jí udělil za trestný čin velezrady čtyři roky vězení. (Srov. ABS, f. V/MV, a. č. H – 373, rozsudek, 19. 9. 1953, fol. 542-543) Proti tehdejšímu režimu se provinila aktivitami okolo ilegálně konaných exercií, šířením ilegálních instrukcí a tiskovin a tajením informací o ilegálních schůzkách biskupa Josefa Hloucha. (Srov. ABS, f. V/MV, a. č. H – 373, fol. 505-507) 451 Jelikož nemohla být komunita zcela bez vedení, byla zvolena zastupující sestra představená. (Srov. Archiv SCB, Kronika XI, 1953-1957, str. 101) 452 Archiv SCB, Nemocnice v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 15. 453 SOkA České Budějovice, Řeholnice v nemocnicích a charit. ústavech v čb. kraji, nezprac. 454 Stejně jako v Českých Budějovicích, obdržely výpověď i všechny další ošetřující sestry boromejky, pracující ve veřejných nemocnicích českobudějovického kraje, tzn. v Písku, Táboře, Jindřichově Hradci, Strakonicích. V pondělí 2. 7. 1956 jich opustilo svá tamní pracoviště více než sto. Již předem obstaralo jim vedení kongregace další pracovní zařazení. (Srov. Archiv SCB, Kronika XI., 1953-1957, str. 87) 450
106
sester sv. Karla Boromejského i mnoho pacientů. Na oddělení se pak loučili se sestrami primáři, lékaři, zbylí pacienti i lidé z místní ošetřovatelské školy. „V pondělí dne 2. července byla v noci sloužena v kapličce u provizorního oltáře poslední mše svatá. Potom sestry všechno uklidily a vyleštily podlahy v pokojích, takže v místnostech, které opouštěly, byl vzorný pořádek.“455 Po čtvrté hodině odpoledne přijel pro boromejky autobus. Zůstaly pouze ty, které určila generální vikářka kongregace456 pro ústav v Hrabicích, a které předávaly za celou komunitu správě nemocnice inventář. Ostatní odjely na nádraží a z něj dále do různých filiálek v Čechách a na Moravě. „Slíbily si vzájemnou modlitbu. S blahým vědomím, že odjíždějí, kam je určuje poslušnost a s důvěrou v další pomoc Boží, přijely na nová působiště, kde byly svými spolusestrami mile a srdečně přivítány. Jsou zase doma. Jen zaměstnání se změnilo. Místo jemných operačních nástrojů dostaly do rukou košťata, smetáky, kartáče a hadry, ale duch sílí. Sestry vědí, že naprosto nezáleží na tom, co konáme, ale na tom, jak to konáme, s jakým úmyslem a láskou.“457 Příchod sester do nemocnice kdysi otevřel etapu blahodárného působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, jejich odchod tuto etapu symbolicky uzavírá.
Archiv SCB, Nemocnice v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, str. 17. Generální vikářkou byla S. M. Theofora Kmoníčková (1900-1983) (Srov. Tamtéž) 457 Nemocnice v ČB – rukopisné kronikářské poznámky, nestr. 455 456
107
9.
Závěr Jen pár sester ve velmi skromných podmínkách, v tichosti skloněných nad
lůžka nemocných. Tímto pohledem započala roku 1850 sto šest let dlouhá éra milosrdenství v Českých Budějovicích, mající ve zpětném pohledu nádech velkoleposti. Právě ve vhodnou chvíli se tehdy, v polovině 19. století, potkal kongregační kvas s obecnou krizovou situací v oblasti sociální a zdravotní péče. Teprve nedávno vzniklá městská nemocnice nedaleko Vídeňské brány se pod vnitřní správou boromejek, zajišťujících zprvu kompletně jak ošetřovatelský, tak hospodářský provoz instituce, rychle rozvíjela a prožívala v krátkých časových odstupech takřka překotné změny. Z důvodu přílišného počtu pacientů bylo uskutečněno několik přístaveb, které nakonec vyústily v realizaci projektu nové městské nemocnice na Lineckém předměstí. Spolu s rostoucím počtem přicházejících nemocných stoupal i počet ošetřujících řeholních sester, doplňovaných později již nutně i dalším civilním personálem. V průběhu let pak přibyly v aktivitách Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, v obou případech z důvodu tehdejší akutní potřeby a za vydatné podpory místního biskupství, v Českých Budějovicích další dva od základu zbudované ústavy. Roku 1868 byl otevřen nedaleko náměstí ve městě vůbec první sirotčinec s opatrovnou a školou (od 1909 školami), dnes komplex budov s architektonicky významným neogotickým kostelem sv. Rodiny, a roku 1888 asyl pro staré opuštěné osoby na Lannově třídě, řešící alespoň částečně nabídkou dostupného ubytování, stravy a dalších nejnutnějších služeb špatnou sociální situaci těchto osob. Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského si v krátkém čase získaly respekt řadových obyvatel Českých Budějovic i tamních duchovních a rozvíjely s prestiží svou prací utěšeně jim svěřené ústavy, ačkoli musely taktéž, jako jejich spolusestry na jiných místech země, překonávat se svými svěřenci těžká období, způsobená občasným materiálním nedostatkem či dramatickými událostmi spojenými s oběma světovými válkami. Zvláště těžce dolehlo na komunitu sester ve městě, i obyvatele jimi spravovaných ústavů, uzavření škol, s tím související následné poškození majetku a budov, pumové nálety i vypjatá situace v květnu 1945.
108
Dramatický zlom nastal pro činnost a postavení boromejek až událostmi následujícími po únoru 1948, kdy komunistická strana převzala v Československu vůdčí vládní úlohu a započala etapu likvidační politiky, namířenou, zvláště z důvodu rozcházejících se ideologií, proti církvi, resp. náboženství obecně. Českobudějovické sestry boromejky byly stejně jako v jiných městech zapojeny do celostátní, centrálně řízené a systematicky realizované snahy o paralyzaci a úplnou likvidaci ženského řeholního života. Stačilo tak tehdy pouhých několik let, aby se v trosky proměnilo vše, co zde Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského vybudovala, o co s energií pečovala a po několika náročných obdobích s nadějí opět navracela k původnímu životu. Jako první podlehla neúprosným státním opatřením nejmladší a také nejmenší filiálka, opatrující seniory na Lannově třídě. Její zestátněný dům, převzatý k veřejným účelům, byl definitivně opuštěn k lednu 1950. Ještě téhož roku se uprázdnil komplex škol a sirotčince u někdejší Vídeňské brány. Zdejší ústav ukončil nuceně svou činnost a sestry boromejky, jež setrvaly v místě až do oněch dní, byly transportovány do tehdejšího soustřeďovacího střediska řeholnic ve Vidnavě. Konečnou tečku za více jak staletou prací kongregace pro obyvatele Českých Budějovic znamenala výpověď z instituce, kterou sama pomáhala zakládat, ze zdejší městské nemocnice. Roku 1956 tak zažilo město poslední vlnu odchodu řeholnic z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Sestry boromejky svou činnost v Českých Budějovicích již nikdy neobnovily458. Zůstaly tak nadále pouze součástí historie města, a to jako jeho nejpočetnější ženská řeholní kongregace, pevná složka společnosti, mající po dobu svého působení zde, mezi lety 1850-1956 , výrazný vliv na tvářnost zdravotněsociální péče i výchovy a vzdělávání. Lze je označit za jakési tvůrkyně pomyslného mostu v těchto oblastech, který překlenul v nejkritičtějším okamžiku nevyhovující stav a ukázal okolí ideální směr. V tichosti je dnes připomíná komplex budov při Vídeňské bráně s dominujícím kostelem sv. Rodiny a drobnou nápisovou tabulkou. Snad tato práce přispěje k tomu, aby se alespoň částečně osvětlil střípek této zajímavé kongregační i regionální historie a kdysi výrazná činnost boromejek v Českých Budějovicích neupadla v zapomnění.
V současnosti provozuje Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Jihočeském kraji již pouze jediný dům, a to Neumanneum v Prachatickích. 458
109
Použité zkratky ABS – Archiv bezpečnostních složek CIC – Kodex kanonického práva ČB – České Budějovice čp. – číslo popisné fol. – folio i. č. – inventární číslo K – rakousko-uherská koruna kart. – karton Kč – československá koruna KNV – Krajský národní výbor Msgre. – monsignore nestr. – nestránkováno obr. – obrázek ONV – Obecní národní výbor S. M. – Soror Maria/sestra Marie SCB – Sorores Caroli Boromei sign. – signatura SOA – Státní oblastní archiv SOkA – Státní okresní archiv str. – strana sv. – svatý
110
Seznam příloh
Textové přílohy
Příloha č. 1: Formule prvních sv. slibů setrvalosti představené kongregace Barbe Godefroy, 1679. Archiv SCB, Šporkova 12. Příloha č. 2: Vzpomínky ženy zaměstnané v českobudějovické nemocnici jako pomocná síla, 1939. Archiv SCB, Šporkova 12. Příloha č. 3: Příklad jídelní normy Všeobecné veřejné nemocnice v Českých Budějovicích z roku 1870. Archiv SCB, Šporkova 12.
Grafy
Graf č. 1: Vývoj počtu pacientů 1890 – 1952 Zdroj dat: SOA Třeboň, KNV ČB, • inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice Graf č. 2: Věk sester při vstupu do kongregace Zdroj dat: SOA Třeboň, KNV ČB, •inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v ČB nemocnici k roku 1950 Graf č. 3: Zaměstnání otců řeholních sester k r. 1950 Zdroj dat: SOA Třeboň, KNV ČB, •inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v ČB nemocnici k roku 1950 Graf č. 4: Vývoj počtu žáků školy obecné a měšťanské při ústavním komplexu Zdroj dat: Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. Graf č. 5: Věk sester v komunitě k roku 1950 Zdroj dat: SOA Třeboň, KNV ČB, •inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v ČB nemocnici k roku 1950 111
Graf č. 6: Pozice sester v nemocnici dle stavu k roku 1950 Zdroj dat: SOA Třeboň, KNV ČB, •inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v ČB nemocnici k roku 1950
Fotografie
Obr. 1: Řeholní oděv, kolektiv boromejek z českobudějovické nemocnice Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 2: Areál nové nemocnice v Českých Budějovicích Archiv Nemocnice České Budějovice Obr. 3: Kuchyně v nové nemocnici Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 50. Obr. 4: Prádelna v nové nemocnici Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007, str. 50. Obr. 5: Kaple v nemocnici Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 6: Část komunity sester v českobudějovické nemocnici s tamními lékaři Obr. 7 a 8: Porovnání starší podoby komplexu budov a mladší podoby již s přístavbou Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 9: Neubauerův dům (malý) patřící do areálu ústavu sirotčince a škol Archiv SCB, Kniha Sirotčinec – Škola 1921-1950, nestr. 112
Obr. 10 Chlapecké družstvo v tělocvičně nově zbudované části školy Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 11 Sirotci ústavu při kostele sv. Rodiny se svými vychovatelkami, 1928 Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 12 Část kolektivu z ústavního komplexu sirotčince a škol Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 13: Zahrada umístěná vedle hlavní školní budovy Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích. Obr. 14: Lannova loděnice s osazenstvem sirotčince Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích. Obr. 15: Původní podoba věže kostela sv. Rodiny s hodinami Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích. Obr. 16 a 17: Porovnání podoby kostela s původní výmalbou v beuronském stylu s výmalbou novou Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích. Obr. 18: Společná fotografie chlapců IV. ročníku měšťanské školy na výletě do Bratislavy a Komárna Archiv SCB, Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. 113
Obr. 19: Výstava výtvarných a ručních prací žáků škol při ústavu boromejek Archiv SCB, Archiv SCB, Školní kronika soukr. obecné školy a školy měšťanské sv. Karla Boromejského, nestr. Obr. 20: Pohled na severní stranu interiéru kostela Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích. Obr. 21: Kostel sv. Rodiny Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích. Obr. 22: Dětský den 1936 Archiv SCB, Album fotografií k dětskému dni. Obr. 23: Definitivní podoba komplexu budov asylu na Lannově třídě Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 24: Komplex budov asylu na Lannově třídě – dominuje čp. 167 Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 25: Pohled na areál asylu z vnitrobloku – dominuje čp. 167 s kaplí Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 26: Kaple asylu Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích Obr. 27: Budova čp. 485 z vnitrobloku
114
Archiv SCB, Album fotografií k působení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích
Seznam pramenů a literatury
Archivní prameny Archiv Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, Šporkova 12, Praha 1 Použité archivní pomůcky: Index domů KMSKB a její činnosti. Podle zachovalé dokumentace 1837-2007, 2007 Knihy: Dějiny naší drahé kongregace: její símě – vznik a rozkvět pražské. Konstituce kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, 1921 Kronika – nemocnice v Českých Budějovicích (1850-1956) Kronika Milosrdných sester sv. Karla Boromejského – centrální -
díl I. – léta 1837-1844 díl II. – léta 1845-1862 díl V. – léta 1870-1890 díl IX. – léta 1938-1947 díl X. a – léta 1948-1952
Kronika Sirotčinec – Škola (1921-1950) Nekrology SCB 1895-1907, kniha 3C Nekrology SCB, 1967, kniha 6 Nekrology SCB 1926-1935, kniha 5A Nekrology SCB 1949-1962, kniha 5c Nekrology SCB, kniha 1980 Pamětní kniha kláštera Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Třeboni 115
Pamětní kniha soukromé školy obecné smíšené a měšťanské Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích (1938-1948) Školní kronika soukromé smíšené obecné a měšťanské školy Milosrdných sester v Českých sv. Karla Boromejského v Budějovicích (1909-1937) Spisový materiál, alba, ostatní: „Setkání s boromejkami“, stručně o českobudějovických filiálkách, volné listy, strojopis Album fotografií dětského dne 1936 Asyl v ČB – rukopisné kronikářské poznámky Die Kleinkinderbewahranstalt in Budweis, Složka dokumentů Jirsíkova Dopis generální představené do redakce novin ze dne 24. 6. 1928., oddíl Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č Dopis generální představené do redakce novin ze dne 24. 6. 1928., Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č Materiál k rané historii kongregace, volné listy, nestr. Nemocnice v ČB – rukopisné kronikářské poznámky Opis výnosu ministerstva vnitra z 12. 7. 1946 Jídelní norma Všeobecné veřejné nemocnice v Českých Budějovicích z roku 1870 Prospekt des st. Karl Boromäus Heim in Budweis, Složka dokumentů Lannova tř. Rukopisné vzpomínky S. M. Bonifacie Čížkové, oddíl Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č Seznam úředním schválení jednotlivých škol při ústavu, Složka dokumentů Jirsíkova Sirotčinec v ČB – rukopisné kronikářské poznámky Správa o činnosti ústavu k roku 1930, Složka dokumentů Lannova tř. Vertrag 1895, oddíl Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č
116
Zpráva Všeobecné veřejné nemocnice v Českých Budějovicích o zvýšení vestiáře ze dne 5. 2. 1930, oddíl Činnost sester v domech, které KMSKB nevlastnila, kart. Č
Státní oblastní archiv v Třeboni fond Diecézní katolická charita České Budějovice
inv. č. 23, kart. 10. Dětský domov v ČB 1936-1946, Zpráva o činnosti v roce 1942
fond Boromejky České Budějovice 1888-1950
inv. č. 4, sign. B2a, kart. 1. Nájemní smlouva domu v ČB čp. 445, spis Umístění I. národní školy chlapecké a I. národní školy dívčí v čp. 445
inv. č. 4, sign. B2a, kart. 1. Nájemní smlouva domu v ČB čp. 445
inv. č. 12, sign. B2g, kart. 1. Výměr, Vyklizení domu čp. 167/22, 168/20, 184/18, 194/24 v Třídě marš. Malinovského v Čes. Budějovicích
inv. č 5, sign. B2b, kart. 1. Pronájem domu v Českých Budějovicích č. 485
inv. č. 12, sign. B2g, kart. 1., Dopis Josefu Plojharovi od SCB
inv. č. 12, sign. B2g, kart. 1. Dopis Jednotnému národnímu výboru s věcí odvolání vedoucího a jeho zástupce do RSP
inv. č. 1, sign. A 1, kniha 1. Kronika – asyl v Českých Budějovicích
fond Krajský národní výbor České Budějovice
inv. č. 1004, sign. 476.1, kart. 472. Vznik a vývoj českobudějovické nemocnice
inv. č. 194, sign. 371. 13, kart. 93. Řeholní ústavy a domy, evidence duchovních, kleriků a laiků. Seznam sester v ČB nemocnici k roku 1950
fond Biskupský archiv České Budějovice, Oddíl 1: Biskupská konzistoř
inv. č. VII-C-1, sign. II-0-2, kart. 1681. Sirotčince 1906-1945, Instrukce pro vychovatelský a opatrovatelský personál v sirotčinci kongregace Sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích
inv. č. VII-C-1, sign. II-0-2, kart. 1681. Sirotčince 1906-1945, Domácí řád chovanců sirotčince Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Českých Budějovicích, Rašínova ul. č. 14
117
Státní okresní archiv v Českých Budějovicích Nezpracovaný spisový materiál: zpracováváno do fondu Okresní národní výbor České Budějovice, Příloha k přihlášce válečných škod, Protokol o škodách na komplexu budov Lannova třídě
zpracováváno do fondu Okresní národní výbor České Budějovice, Přihláška válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry ze dne 29. 9. 1945
úřední materiál nemocnice. Dopis správního výboru nemocnice Zemskému úřadu v Praze ze dne 11. 4. 1936
úřední materiál nemocnice ČB. Seznamy dovolených.
úřední materiál nemocnice v ČB. Seznamy sester z 50. let 20. stol.
úřední materiál nemocnice v ČB. Dopis správního výboru nemocnice v ČB Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ze dne 28. 11. 1939.
úřední materiál nemocnice v ČB. Dopis správnímu výboru nemocnice v ČB ze dne 1. 12. 1939.
úřední materiál nemocnice v ČB. Děkovný dopis správy ústavu adresovaný představené sester S. M. Hermele Motáčkové ze dne 19. 8. 1947.
Archiv bezpečnostních složek
ABS, f. V/MV, a. č. H – 373, rozsudek, 19. 9. 1953, fol. 542-543.
ABS: f. V/MV, a. č. V – 2742/1 MV, rozsudek, 13. 6. 1952.
ABS, f. V/MV, a. č. H – 373, fol. 505-507.
Tištěné prameny Catalogus universi cleri dioecesani Bohemo-Budvicensis pro anno domini 18531884 Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis dioeceseos Bohemo-Budvicensis pro anno domini 1884-1922 Catalogus saecularis et regularis cleri dioeceseos Bohemo-Budvicensis pro anno domini 1922-1948 (nevycházelo 1944-1947)
118
Periodika 150 let českobudějovické diecese. In: Farní věstník, 1935, roč. 5, č. 8-9. Budova měšťanské školy u sv. Karla Bor. v Českých Budějovicích. In: Farní věstník, roč. 5., číslo 10, rok 1935, str. 2 Císař v Českých Budějovicích. In: Jihočeské listy, roč. 1., č. 62, 4. 9.1895. Dekorierung. In: Budweiser Kreisblatt, 1890, č. 33, 23. 4. 1890. J. V Jirsík – budovatel. In: Hlas lidu, 1948, roč. 60, č. 40, str. 2. Řeholnice v nemocnicích, výstřižek z Lidových novin, nedatováno Sto let křesťanské lásky Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, výstřižek z Lidových listů, nedatováno
Literatura Bastl, I.: Rušení klášterů v Čechách a na Moravě za Josefa II. In: Historická geografie. Sborník příspěvků k dějinám osídlení. Historický ústav, Praha 1995. Buben, M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Logik s.r.o., Praha 2000. Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2. Černý J.: Kostel sv. Rodiny v Českých Budějovicích. In: Zprávy památkové péče, 2013, roč. 73, č. 2. Černý, J. a Šmajclová, D.: Dějiny českobudějovické nemocnice. I. díl, (středověk – 1948). Nemocnice České Budějovice, České Budějovice 2007. Dachovský, K.: Sv. Karel Boromejský: 1538-1584. Řád, Praha 2009. Foltýn, D.: Počátky Beuronské umělecké kolonie v Praze, Emauzy a Sacré Coeur 1880-1884. In Benešovská, K. a Kubínová, K. (ed.): Emauzy. Benediktinský klášter na Slovanech v srdci Prahy. Praha, Academia 2007.
119
Galvin, J.: Život Jana Nepomuka Neumanna. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří 2009. Holková, M.: Matka Vojtěcha: vyprávění o velké služebnici Boží. Cesta, Brno 1992. Horák, Z.: Církve a české školství: právní zajištění působení církví a náboženských společností ve školství na území českých zemí od roku 1918 do současnosti. Grada, Praha 2011. Hrudníková, M. (ed.): Řeholní život v českých zemích: řeholní řády a kongregace, sekulární
instituty
a
společnosti
apoštolského
života
v České
republice.
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997. Jakšičová, D.: Dcery své doby? : školské sestry v českých zemích v letech 1851-1938 (1950) Díl 1. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2012. Jakšičová, D.: Dcery své doby? : školské sestry v českých zemích v letech 1851-1938 (1950) Díl 2. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2012. Jirásko, L. a Klimeš, J.: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Fénix, Praha 1991. Kafková, V.: Z historie ošetřovatelství. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, Brno 1992. Kovář
D.
a
Koblasa
P.:
Ulicemi
města
Českých
Budějovic:
názvy
českobudějovických veřejných prostranství v minulosti a dnes. Veduta, České Budějovice 2005. Krupková, I. (ed.): Láska smrtí nekončí: život Matky Vojtěchy Hasmandové. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2013. Novotný, M. ed. at al.: Encyklopedie Českých Budějovic. Město České Budějovice, České Budějovice 1998. Novotný, M.: Řeholní kongregace v Čechách na přelomu 19. a 20. století v kontextu proměn náboženského milieu. In Theatrum historiae 3, Pardubice 2008. Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl IV. Koedice Paseka, Argo, Praha 1997. 120
Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl XIV. Koedice Paseka, Argo, Praha 1998. Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Díl XIX. Koedice Paseka, Argo, Praha 2000. Poche, E. et al.: Umělecké památky Čech Díl 1. Academia, Praha 1977. Poche, E. et al.: Umělecké památky Čech. Díl 3. Academia, Praha 1980. Polc V. J.: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce. KTF UK, Praha 1995. Rozsypalová, M. et al.: Sestry vzpomínají: příspěvek k historii ošetřovatelství. Grada, Praha 2006. Skoumalová, L.: Vývoj ošetřovatelství v ČSR v 1. polovině 20. stol. Pardubice, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Toman, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců. Díl 2. Ivo Železný, Praha 2000. Zábranský, J. a Šilha, J.: Cíl České Budějovice. Jihočeské muzeum, České Budějovice 2006. Internetové zdroje
Church. Diocese of Toul. Past Ordinaries. [online]. [cit. 2014-02-13]. Dostupné z <www.catholic-hierarchy.org/diocese/dt520.hrml>. Paměť národa. Edigna Bílková. [online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z <www.pametnaroda.cz/story/bilkova-terezie-edigna-1916-101>. Svatý Karel Boromejský a kongregační patronové. [online]. [cit. 2014-05-24]. Dostupné z <www.boromejky.cz/14.htm>. Zaniklé obce. Reith. [online]. [cit. .
121
2014-03-16].
Dostupné
z
Přílohy Textové přílohy Text č. 1 Formule prvních sv. slibů setrvalosti představené kongregace Barbe Godefroy, 1679 Archiv SCB, Dějiny naší drahé kongregace: její símě – vznik a rozkvět pražské, str. 5. „Já sestra Barbe Godefroy zasvěcuji se společnosti Ježíše, Marie a Josefa zbudované v Nancy pod jménem sester St. Charles, nemajíc ničeho jiného na zřeteli než čest a slávu Boží, spásu své duše a milosrdnou lásku pro chudé a nemocné. Slibuji Bohu tuto společnost nikdy neopustiti, nýbrž v ní až do konce života žíti a sloužiti chudým a opuštěným nemocným, dle konstitucí aprobovaných nejdůstojnějších biskupů toulských. Tento svůj slib skládám do Vašich rukou, ctihodný otče, zde jako superiorovi přítomnému se zvláštní udělenou plnomocí pro tento případ biskupem z Toul Msgm. de Tieusc.“ Dáno v Nancy 22. Července 1679. E. Luys z Estivalu. Sestra Barbe Godefroy Text č. 2 Vzpomínky ženy zaměstnané v českobudějovické nemocnici na pozici pomocné síly, 1939 Archiv SCB, Činnost sester, karton Č „Bylo třeba nových pracovních sil, protože na každé oddělení připadlo asi po dvou sestrách. Proto byly přijímány pomocné síly. Bylo to v době okupace, kdy byly mladé dívky posílány do ‚Říše‘ na různé práce. Proto se do nemocnice přihlašovaly mladé dívky jako pomocnice. Tyto pomocnice měla na starosti řeholní představená a dobře o ně pečovala. Bydlely v oddělené budově, každá dostala barevné zástěry na úklid a bílé k pacientům – s číslem – to se psalo v prádelně (pisatelka měla č. 60, tolik nás tam bylo). Mnoho děvčat bylo členkami Mariánské družiny – středisko bylo v klášteře redemptoristů ve městě – tam jsme často mohly docházet. Měly jsme rozepsané služby a volna (tehdy nebyla ještě osmihodinová pracovní doba), muselo se hledět na obsazení. Stručně řečeno, byl tam vzorný pořádek. Pomocnice měly také noční služby, a po ní odpoledne volno. Například na chirurgii bylo 5 podlaží – 122
v jednom patře byla sestra, v druhém pomocnice atd. Takže mohla zavolat dle potřeby sestru. Byly elektrické zvonky se světelným signálem nad dveřmi. Kromě toho tzv. ,vrčák‘ – každá ošetřující měla v kapse klíček, který zastrčila na pokoji do zvláštní zásuvky – když na tom pokoji měla delší práci, to zařízení vrčelo, když na jiném pokoji zvonilo. Tak se těm pomocnicím stala ta služba takovým ‚miniučilištěm‘ ošetřovatelské techniky a etiky. Na takovém oddělení panoval rodinný duch – všichni si navzájem vycházeli vstříc. Také jsme často viděli oknem průvod z porodnice – do kostela sv. Jana naproti nemocnici – to dětičky nesly ke křtu. Jindy černé auto jelo od prosektury. Začátek života světaobčánků, konec těch, které Bůh povolal. Nejradostnější bylo vždy loučení s uzdravenými u výtahu, když se vraceli domů. Tak ubýhaly týdny, měsíce, léta, a mnohým pomocnicím byla ta služba v nemocnici ‚směrovkou‘ pro celý život.“ Text č. 3 Příklad jídelní normy Všeobecné veřejné nemocnice v Českých Budějovicích z roku 1870 Archiv SCB, Činnost sester, Karton Č Přepis Ustanovena jest patera rozdílná míra ve stravování, a sice: 1. Úplná zdrženlivost: Při této dostává nemocný ráno a večer vždy 1 žejdlík zapražené polévky s nakrájenou žemličkou; v poledne pravidelně 1 žejdlík masové polévky se žemlí, rejží, anebo ječnými krupkami. 2. Čtvrt porce: Čtvrt porce záleží ráno a večer z 1 žejdlíku zapražené polévky s žemličkou; v poledne z 1 žejdlíku hovězí polévky a pokrmu ovocného: (z 8 lotů sušených švestek, anebo 6 lotů sušených třešní). Žemle 3 loty na celý den. 3. Třetina porce: Třetina porce záleží ráno a večer vždy z 1 žejdlíku zapražené polévky s nakrájenou žemličkou. V poledne z 1 žejdlíku hovězí polévky; pak z 1/3 libry (váha za syrova) zadělávaného telecího masa s omáčkou. Místo zadělávaného masa telecího může dáno býti, pakli to lékař nařídil: a) telecí maso pečené, ½ libry za syrova, (třetina pečeně), b) pokrm ovocný (8 lotů sušených švestek anebo 6 lotů sušených třešní) 123
třetina ovoce, c) Rýže v mléce sušená, 4 loty (rejžová třetina). Žemle 9 lotů na celý den. 4. Poloviční porce: Poloviční porce záleží ráno a večer vždy z 1 a ½ žejdlíku zapražené polévky se žemličkou. V poledne z 1 a ½ žejdlíku hovězí polévky s rejží, krupami anebo nudlemi; z 5 lotů vařeného hovězího masa bez kostí s nějakou omáčkou, a zeleniny anebo jídla moučeného; jako jsou: špenát, mrkev, brukev, zemčata v omáčce zapražené anebo majoránkovém, hrách s krupami; hrách samotný; krupice, nudle, žemlový smaženec, anebo knedlíky. Polobílý chléb 16 lotů na celý den. 5. Celá porce: Celá porce záleží vždy z 1 a ½ žejdlíku hovězí polévky s rejží, kroupami anebo nudlemi; z 8 lotů vařeného masa hovězího bez kosti s omáčkou; zeleniny anebo moučného pokrmu jako při poloviční porci. Polobílý chleba 26 lotů na celý den Nápoje jsou: vína ½ - 1 žejdlík denně, piva 1 žejdlík denně, mléka 1-2 žejdlíky denně Zvláštní nařízení býva: polévku z vína a piva Polévka z vína sestává z ½ žejdlíku bílého vína, 1 lotu cukru a 1 vejce. Polévka z piva sestává z 1 žejdlíku piva, 2 lotů cukru, 1 vejce. Také jest dovoleno, jednotlivým nemocným k rozkazu lékařovu dáti ráno anebo večer místo polévky něco lehčí kávy anebo mléko, a místo telecí masové třetiny, třetiny masa hovězího (5 lotů) připraviti.
124
Přílohy – grafy Graf č. 1
Vývoj počtu pacientů 1890 - 1952 25000
20000
Počet pacientů
15000 10000 5000
0 1950
1947
1944
1941
1938
1935
1932
1929
1926
1923
1920
1917
1914
1911
1908
1905
1902
1899
1896
1893
1890
Časové období 1890 - 1952
Graf č. 2
Věk sester při vstupu do kongregace 10% 21%
9%
do 19 let 20-24 let 25-29 let 30 let a více
60%
125
Graf č. 3
Zaměstnání otců řeholních sester k r. 1950
2%
12% Zemědělec, lesník Ve službách
15%
Řemeslník Obchodník 5%
459Graf
66%
Dělník
č. 4
Vývoj počtu žáků na škole obecné a měšťanské při ústavním komplexu 400 350 300 250 200 150 100 50
0
Obecná škola
Měšťanská škola
K roku 1917 chybí v kronice odpovídající údaj. Mezi lety 1942-1945 byl provoz obou škol přerušen. 459
126
Graf č. 5
Věk sester v komunitě k r. 1950 5%
7%
16%
20-29 let 30-39 let
40-49 let
37%
50-59 let 60 a více 35%
Graf č. 6
Pozice sester v nemocnici dle stavu k r. 1950 12%
14%
Přímé ošetřování Jiné zdravotnické Zázemí - kuchyně, prádelna 74%
127
Přílohy – fotografie Obr. 1 Řeholní oděv; kolektiv boromejek z českobudějovické nemocnice
Obr. 2 Areál nové nemocnice v Českých Budějovicích
128
Obr. 3 Kuchyně v nové nemocnici
Obr. 4 Prádelna v nové nemocnici
129
Obr. 5 Kaple v nemocnici
Obr. 6 Část komunity sester v českobudějovické nemocnici s tamními lékaři
130
Obr. 7 a 8 Porovnání starší podoby komplexu budov a mladší podoby již s přístavbou
131
Obr. 9 Neubauerův dům (malý) patřící do areálu ústavu sirotčince a škol
Obr. 10 Chlapecké družstvo v tělocvičně nově zbudované části školy
132
Obr. 11 Sirotci ústavu při kostele sv. Rodiny se svými vychovatelkami, 1928
Obr. 12 Část kolektivu z ústavního komplexu sirotčince a škol
133
Obr. 13 Zahrada umístěná vedle hlavní školní budovy
Obr. 14 Lannova loděnice s osazenstvem sirotčince
134
Obr. 15 Původní podoba věže kostela sv. Rodiny s hodinami
135
Obr. 16 a 17 Porovnání podoby kostela s původní výmalbou v beuronském stylu s výmalbou novou
136
137
Obr. 18 Společná fotografie chlapců IV. ročníku měšťanské školy na výletě do Bratislavy a Komárna
Obr. 19 Výstava výtvarných a ručních prací žáků škol při ústavu boromejek
138
Obr. 20 Pohled na severní stranu interiéru kostela
139
Obr. 21 Kostel sv. Rodiny
140
Obr. 22 Dětský den 1936
141
Obr. 23 Definitivní podoba komplexu budov asylu na Lannově třídě
142
Obr. 24 Komplex budov asylu na Lannově třídě – dominuje čp. 167
Obr. 25 Pohled na areál asylu z vnitrobloku – dominuje čp. 167 s kaplí
143
Obr. 26 Kaple asylu
Obr. 27 Budova čp. 485 z vnitrobloku
144