Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta

Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy a filosofie Diplomová práce Didaktické využití návštěvy památky Vyšehrad pro 2. stupeň ZŠ

Autor: Petra Šťastná Vedoucí DP: Ing. Michaela Dvořáková 2010

Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. 5.6.2010

Poděkování: Ráda bych poděkovala vedoucí své diplomové práce Ing. Michaele Dvořákové za některé cenné rady a připomínky. Zejména však děkuji své rodině, Markovi a přátelům za podporu, motivaci a důležitou psychickou i technickou pomoc v průběhu psaní této diplomové práce. Za podnětné myšlanky a inspiraci velmi děkuji také Jitce Kmentové.

Abstrakt: V rámci teoretické části své diplomové práce analyzuji úlohu Vyšehradu v české národní mytologii. Identifikuji období v českých dějinách, kdy byl symbolický význam Vyšehradu považován za zvlášť významný a představím vývoj samotného Vyšehradského komplexu. V praktické části připravím výukový materiál – projekt - pro žáky 2. stupně ZŠ. V souladu se vzdělávacím programem stanovím cíle, jejichž naplnění může návštěva Vyšehradu pomoci. Navrhnu průvodcovské pracovní listy pro žáky a doplňující materiál pro učitele.

Abstract: I will analyse the role of the monument Vyšehrad in the Czech mythology in the theoretical part of my diploma work. I will identify the period of the Czech history, when Vyšehrad was a very important national symbol for the Czech people. I will also present the devolopment of this monument in this part of my work. The aim of the practical part of my work is to prepare the educational material for children at the elemantary school. The educational objectives of this project at the monument Vyšehrad are determined according to the Czech educational standards RVP. I will also present worksheets for children and some basic instructions for teachers.

Obsah: 1

Úvod............................................................................................................. 7

2

Teoretická část............................................................................................. 8 2.1

Mýtus českého národa....................................................................................... 8

2.1.1

Mýtus a národ ............................................................................................ 8

2.1.2

Český národní mýtus................................................................................ 11

2.2

Vyšehrad v průběhu českých dějin .................................................................. 14

2.2.1

Období bájných knížat na Vyšehradě....................................................... 14

2.2.2

Vyšehrad za vlády prvních historicky doložených Přemyslovců .............. 17

2.2.3

Vyšehrad v době vlády Karla IV................................................................ 20

2.2.4

Vyšehrad v 15. – 18. století...................................................................... 22

2.2.5

Vyšehrad vlastenců 19. století ................................................................. 25

2.2.6

Vyšehrad dnes.......................................................................................... 40

3

Didaktická část........................................................................................... 41 3.1

Začlenění učiva OV do RVP pro ZŠ ................................................................... 41

3.1.1

Pojetí a obsah vzdělávací oblasti Člověk a společnost............................. 42

3.1.2

Průřezová témata..................................................................................... 42

3.2

Projektová metoda........................................................................................... 43

3.2.1

Historie..................................................................................................... 43

3.2.2

Co je projekt............................................................................................. 47

3.2.3

Projektová výuka v současnosti – pojetí, klady a zápory ......................... 47

3.2.4

Motivace žáka při projektovém vyučování .............................................. 48

3.3

Fáze projektu.................................................................................................... 50

3.3.1

Záměr ....................................................................................................... 52

3.3.2

Plánování.................................................................................................. 56

3.3.3

Realizace .................................................................................................. 58

3.3.4

Hodnocení................................................................................................ 66

4

Závěr .......................................................................................................... 68

5

Seznam použité literatury ......................................................................... 69

6

Příloha 1: Obrázky...................................................................................... 72

7

Příloha 2: Text pro přípravnou fázi realizace projetku .............................. 75

8

Příloha 3: Interpretace textu Sen o Libuši od Vladimíra Macury .............. 77

9

Příloha 4: Pracovní listy ............................................................................. 78

10

Příloha 6: Hodnoticí formuláře................................................................ 109

10.1

Hodnoticí formulář pro jednotlivce ........................................................... 109

10.2

Hodnoticí formulář pro skupiny................................................................. 111

1

Úvod Ve své práci se pokusím zachytit význam a symboliku Vyšehradu pro české

dějiny a český národ a zpřístupnit a přiblížit jej studentům druhého stupně základní školy. V první teoretické části se budu snažit postihnout základní pojmy mýtus a národ, jak se jejich symbolika promítla na Vyšehradě a jak ji můžeme dnes interpretovat z hlediska historického, jazykovědného a uměleckého. Budu se zabývat kulturně-historickým významem památky Vyšehrad a významem s ní spojené mytologie a její symbolikou v jednotlivých dějinných obdobích. Nastíním důležité etapy dějin této lokality a popíšu některé významné stavební památky, které na tomto místě v různých dobách vznikaly. Tento kulturně-historický popis a interpretace symboliky památky bude základem pro druhou část mé práce – tedy využití Vyšehradu jakožto didaktického materiálu a vytvoření projektových dnů pro žáky 2. stupně ZŠ v této lokalitě. Pomocí práce v terénu se pokusím dětem zpřístupnit hmotné památky, které odkazují k národnímu mýtu a pokusím se jim pomoci si uvědomit hodnoty v něm obsažené, aby pochopili, proč je důležitý pro současného českého člověka, tedy i pro žáky 8. a 9. tříd základních škol na počátku třetího tisíciletí.

7

2 2.1

Teoretická část Mýtus českého národa V teoretické části se pokusím nejdříve vysvětlit problematiku českého

národního mýtu, postihnout jeho základní hodnoty a poukázat na to, jak je tento mýtus prezentován na Vyšehradě.

2.1.1 Mýtus a národ Řecké slovo mythos znamená původně slovo, později pak vyprávění, zejména o dávné minulosti. (Blecha, 1995) Slovo mýtus v literárně filosofickém kontextu označuje epický útvar, ucelený příběh, který vypráví většinou o nejstarších událostech. Jeho důležitost spočívá v tom, že odpradávna bylo toto vyprávění tím, co lidé v rámci určité skupiny nebo společenství sdíleli, čím potvrzovali svou vlastní existenci a co si připomínali při slavnostních chvílích. (Blecha, 1995) Původem mýtů je nejčastěji počátek či založení světa nebo nějakého města. V historii bylo důležité vyprávění nebo recitace mýtů, které byly spojené s určitými rituály té které konkrétní kultury, jíž se mýtus týkal. (Blecha, 1995) Důležité je, že obsah mýtu je nečasový, přestože se vztahuje k prvopočátečnímu dění. Obsah mýtu není podroben relaci pravdivého či nepravdivého v rámci moderní vědy, proto není kulturně a historicky podmíněn a je vlastně věčně současný. (Blecha, 1995) Ottův slovník naučný uvádí, že ve svém prostředí je mýtus považován za pravdu. Teprve z hlediska jiného prostředí může být považován za báji nebo za pouhou smyšlenku. (Wikipedia, 2010) Toto pojetí by potvrzovalo také odlišné zpracování syžetu o kněžně Libuši v našem prostředí a v germánské literatuře, o kterém bude řeč v další kapitole. Pojem národ pochází z latinského slova natio, což znamená v překladu plémě nebo lid. Pojem národ nedisponuje všeobecně uznávanou definicí. Nalezneme jeho různá pojetí a vymezení v rámci dějin i odlišných území. Historicky se však vymezuje jako pospolitost lidí vytvořená působením různých faktorů – 8

geografických, jazykových, politických, ekonomických a někdy i náboženských. Příslušnost k národu se ve středověku určovala místem narození, v novověku byl pak rozhodující jazyk. (Brandová, a další, 1993) Existuje zde rozpor mezi národnostním a občanským principem. Problém je zejména v pojetí evropském a anglosaském. Anglický a francouzský termín nation (u nás překládaný jako národ) totiž získal v průběhu 19. století spíše politický obsah, takže může být ztotožňován spíše s územím nebo státem v našem pojetí. Naproti tomu výraz state se v USA týká pouze jednoho z federálních států. U evropských dotazníků se například můžeme setkat s kolonkou nationality (v našem smyslu zjišťuje národnost jakožto příslušnost k určitému etniku 1 lidí), kterou angloamerická praxe vůbec nezná, právě díky tomu, že pojem nation ztotožňuje se státním územím a nikoli s příslušností k nějakému národu, jak je tomu u nás. Angloamerický svět nazývá příslušnost k nějakému etniku spíše termínem populos, odtud pak anglické people (lidé). (Kořalka, 1969) Anglická Wikipedia však uvádí také možnost, že termín nationality může odkazovat ke členství v nějakém etniku, i když samostatný stát nemá. Tuto možnost chápání však uvádí až jako druhotnou. (2010) Ze stejného slovního základu natio je odvozený termín nacionalismus, což je také velmi složitě definovatelný termín, jehož obsah se v průběhu dějin značně proměňoval. Můžeme jej však popsat jako ideologii vycházející z přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. Ta často vede k izolovanosti vlastního národa a nepřátelství vůči ostatním. Z vypjatého nacionalismu pak vychází politický směr nacismus. (Kořalka, 1969) Ottův slovník naučný uvádí definici nacionalismu jako označení pro názorový a přidává ještě politický směr, který pod nejrůznější formou a v různých oborech veřejného života vystupuje s heslem národní myšlenky. Zájmy, které konkrétně vyjadřuje a hájí, mohou být různé, hlásí se však k pojetí národa jako vrcholného společenského celku, jenž určuje organizaci společnosti a jemuž se má vše podřizovat. Ideovým základem nacionalismu je podle Ottova slovníku mystické a romantické učení o společenství krve, rasové příbuznosti všech příslušníků 1

Etnikum – historicky vzniklá skupina lidí, kteří mají společný původ a tradice, většinou i jazyk

9

jednoho národa a o nadřaděnosti určitých ras nad jinými. Silný prvek citový, který se při tom uplatňuje, tvoří jednu z nejsilnějších složek nacionalismu a spolu s všeobecností jeho cílů i důležitý předpoklad jeho působivosti. (Wikipedia, 2010) Umírněnější nacionalismus můžeme ale označit i termínem vlastenectví, jehož konotace jsou spíše pozitivní. Termíny vlast a vlastenectví jsou však stejně jako předchozí pojmy nesnadně definovatelné. Na jedné straně může vlast označovat pouze teritorium, podle potřeby se ale může značně rozšiřovat (což se například dělo na území Čech v 19. století). V průběhu 19. století bylo tedy možné s pojmem vlast operovat zcela volně; na jednu stranu mohl označovat rodiště či rodný kraj, na straně druhé mohl být používán ve smyslu správně-zemském (například moravská vlast jakožto část území). (Macura, 1995) Generace osobností 19. století kolem Josefa Jungmanna2 však posunula význam slova vlast ještě kousek dále. Pojem se rozšířil na vymezení něčeho, co je ideální, leč v zeměpisném prostoru jen velmi těžko lokalizovatelné. Šlo o vlast slovanskou, která nabývala významu zejména jako kulturní hodnota, jako výtvor aktivity lidí nové generace. Ani toto pojetí však nenahradilo pojetí vlasti jako teritoria. Vzhledem k tomu, že vymezení slovanské vlasti ale bylo zeměpisně dosti problematické, převládalo spíše pojetí termínu vlasti jakožto ideálního celku vlastenecké krajiny. Nejednoznačnost pojmu vlast však byla devizou obrozenecké tvorby a půdou pro její metaforičnost a lyričnost. (Macura, 1995) V české historii se tedy tyto pojmy národ a vlastenectví staly ústředními v 19. století, kdy Češi více než kdy dříve toužili po vymezení sebe sama, svých tradic, jazyka a teritoria. Inspirací jim při tom byla podobná vlastenecká hnutí, která probíhala na konci 18. století v celé Evropě. Jejich snaha o definování se a semknutí českého národa, se promítla mimo jiné ve vymezení národních institucí, kterými bylo třeba Národní divadlo, Národní muzeum a spolky (například Sokol a Hlahol), které sdružovaly vlastenecky orientované lidi různých zájmů. (Macura, 1995) Například Národní divadlo je doslova přehlídkou kulturně tvořivé činnosti umělců 19. století. Malířské a sochařské motivy jsou zobrazováním mytických 2

Josef Jungmann (1773-1847) – český filolog, lexikograf, spisovatel, osobnost druhé fáze národního hnutí v 19. století

10

osobností počátku českého státu. Například fasádu hlavního průčelí divadla zdobí sochy Záboje a Lumíra, tedy českých reků z Rukopisů3, o kterých bude řeč dále. Důležitým místem pro budování národní tradice je také vyšehradský hřbitov. Už v 17. století byl jedním z mála hřbitovů, které nebyly zrušeny, protože to bylo místo, kde byla pohřbena přemyslovská knížata. V 19. století pak dostal díky vlastenecky smýšlejícím spisovatelům přízvisko Národní pohřebiště. Spolek českých spisovatelů Svatobor 4 dokonce pořádal sbírky, aby získal finanční prostředky na úpravu hrobů českých spisovatelů. Na projektu se nakonec podílelo mnoho významných osobností tehdejší české kultury. (Nechvátal, 1976) Jedním z nejdůležitějších aspektů byla také snaha o oživení českého národního mýtu a nejstarších dějin samostatného českého národa, které spatřovali čeští vlastenci právě také v pověstech o kněžně Libuši. Proto se mnoho umělců této doby inspirovalo právě náměty z nejstarších mýtů Čechů a snažilo se více či méně čestně (paděláním) vyzdvihnout české dějiny jakožto historii starého a dříve velmi slavného a významného národa s vlastní tradicí. (Macura, 1998)

2.1.2 Český národní mýtus Národní mýtus je to, co tvoří identitu5 národa v každé době, právě díky tomu, že je nadčasový. Také český národ má mýty, na kterých staví svou historii. Jejich nadčasovost se u nás projevila zejména v 19. století, kdy se osobnosti všech uměleckých odvětví začaly znova k nejstarším českým mýtům vracet a stavět na nich náměty literárních, hudebních nebo malířských děl, aby tak znovu potvrdily identitu samostatného českého národa. (Macura, 1998) Historik Dušan Třeštík uvádí dva pohledy na chápání mýtu jakožto kořenů pověstí českého národa. Pozitivistická škola považuje celé tyto mytické počátky našeho národa za výmysl kronikářů a dokazuje to tím, že dokládá, že prapůvod jejich témat je obsažený v Bibli nebo antické literatuře. Druhá škola se naopak

3

Padělané památky 19. stol. (blíže jinde) Svatobor - založen 1862 na podporu českých spisovatelů, zakladatelem byl F. Palacký 5 Identita – vymezení něčeho vůči něčemu, nebo vymezení sebe sama např. v rámci národa 4

11

pokouší o výklad českých pověstí pomocí starých slovanských mýtů a rituálů. (Třeštík, 2003) Třeštík, který se ztotožňuje spíše s druhou školou, vykládá například pověst o Libuši jako čistě mytologickou. Tato pověst, ve které je Přemysl Oráč odvolán od svého pluhu, se objevuje nejdříve v Kosmově kronice. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) Třeštík vidí symboliku oborávání v rituálu, kdy oborané místo (vesnice) ochrání lidi před nemocemi a zkázou. Pověst s tématikou oboraného místa, které se stává bezpečným, existuje také o oblasti Kyjeva. Z toho lze tyto vyvodit podobnost nejstarších slovanských mýtů. (Třeštík, 2003) Dále Třeštík provádí srovnávání Libuše s postavami germánské mytologie. Dochází ke zjištění božského původu Libuše, tedy bohyně země a ženské plodnosti. Přemysl se rýsuje jako klasický hrdina, příznačné je jeho (opačné) dvojče Nezamysl. Přemysl je ten hrdina, který vyvedl Čechy z jejich bídného stavu tím, že se jako první chopil pluhu, byl vůbec prvním mytickým oráčem. A stalo se tak na radu bohyně Libuše. Rituální sňatek Přemysla s Libuší však podle Třeštíka projevem agrární magie není. Tímto sňatkem totiž Přemysl získává knížecí hodnost a to souvisí s rituálem nastolování přemyslovských knížat. Pouze kníže posvěcený sňatkem s bohyní totiž mohl provádět rituál orby s jeho ochrannými a plodivými funkcemi tak, aby byl účinný pro celou společnost, jen tak ji mohl ochránit před chaosem, bídou a smrtí. Tato pověst je tedy vysvětlením existence knížecí moci. (Třeštík, 2003) Motiv založení Prahy však Třeštík vykládá zcela opačným způsobem, považuje ho za Kristiánův6 výmysl podle antické teorie o vzniku státu. (Třeštík, 2003) Také u motivu založení Prahy se inspirovali autoři německého prostředí. Díla na toto téma jsou směsí staré slovanské mytologie, germánské etiky a křesťanství. Němečtí autoři však podávají tuto látku jako dávné báje o fantaskních hrdinských činech. (Macura, 1998) V českém prostředí Národního obrození bylo však na pověst o Libuši nahlíženo zcela jinak. Byla chápána jako příběh o počátcích českého národa, jeho 6

Kristiánova legenda – latinsky psaný spis datovaný do 10. stol. o počátcích křesťanství a formování raného českého státu

12

původnosti a jeho samostatnosti. Rovněž byla akcentována nadčasovost těchto mýtů, Libušiny věštby se začaly obracet i do budoucnosti české vlasti. Čeští obrozenci nacházeli tuto symboliku už u Kosmy (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005), který včlenil příběh o Libuši do českých dějin. (Macura, 1998) Nejvýznamnějším pramenem byl ale Rukopis zelenohorský7, který se hlásil hlouběji za Kosmovo dílo a ve kterém je Libuše líčena bez jakékoli známky rozmarnosti nebo laxnosti, jako tomu bylo v Kosmově kronice, kde Libuše například během soudu leží na „poduškách“. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) Právě tento rukopis, později prohlášený za podvrh, byl materiálem, který byl pro českou generaci obrozenců nejinspirativnější. (Macura, 1998) Rukopisem zelenohorským se inspiroval také Josef Wenzig8 ve svém libretu z roku 1866 ke Smetanově opeře Libuše, kde líčí postavu Libuše jako neodmyslitelně spjatou s osudem vlasti v přítomnosti i budoucnosti a dodává celému příběhu na intenzitě ukazováním obrazů z důležitých etap českých dějin končících až českou hymnou. (Macura, 1998) V 19. století byl tedy nepochybně vybudován další český mýtus, založený na mýtech a pověstech nejstarších. O mýtus z 19. století se opírá i naše dnešní identita. Každý člověk totiž nepochybně potřebuje vymezení svého místa ve světě pomocí vztahu k tomu, co uplynulo a k tomu, co ještě bude následovat. Je to pro nás určité zakotvení, bez kterého bychom byli ztraceni. I když se někteří jedinci snaží všemožně svůj český původ zapírat nebo se od tradice distancovat, je to náš český svět, který od sebe nikdo nemůže jen tak odpreparovat, protože všudypřítomný národní mýtus vytváří identitu národa, do kterého jsme byli zrozeni a od kterého se nemůžeme jen tak oprostit. (Macura, 1998) Mým cílem je, aby mladým lidem, pro které je hledání vlastní identity zvláště aktuální, právě reálný prostor dějiště nejstarších českých mýtů pomohl na cestě za sebepotvrzením a nalezením smyslu žití jakožto součásti českého národa.

7

Rukopis na pergamenu situovaný do 8.-9. století, objeven roku 1817, avšak později prohlášen za podvrh 8 Josef Wenzig (1807-1875)- německy píšící spisovatel, libretista, pedagog

13

2.2

Vyšehrad v průběhu českých dějin Název Vyšehrad nebyl spojený s hradištěm nad Vltavou hned od svých

počátků. Kosmova kronika uvádí, že původní hrad, který stál na místě dnešního Vyšehradu, nesl název Chvrasten. (to mělo znamenat chrastný, neboli chrastím, křovím porostlý). Ve 12. století už je zmiňován název Wissegrad, což dle Příručního slovníku jazyka českého znamená vyšší než nejvyšší nebo vyšší než vysoký hrad. Ve staroslověnštině znamenalo slovo vyšegradb hrad, útočiště, nebo hlavní rezidenci. (Lutter, 1982) Vyšehrad je po Pražském hradu jedním z nejvýznamnějších míst hlavního města Prahy. Jeho nejstarší dějiny se dozvídáme z kronik a oscilují na rozhraní pravdy a fabulace. Jeho oficiální historicky doložené dějiny však spadají do 11. století, kdy byl významným sídlem Přemyslovců. Důležitým místem se pak stal ještě za vlády Karla IV., který se snažil přemyslovskou tradici připomenout. Rovněž v době baroka byl Vyšehrad v popředí zájmu, nejčastěji vojenského, protože se stal důležitou obrannou pevností pro Nové Město. Stěžejním symbolem pro národ se stal v 19. století v době Národního obrození, které se opět odkazovalo k jeho nejstarším dějinám. Dále budu popisovat historický a stavební vývoj památky na základě rozčlenění do těchto historických etap. Nejdříve však nastíním nejstarší období Vyšehradu – období bájných knížat. 2.2.1 Období bájných knížat na Vyšehradě Nejstarší zaznamenané dějiny Vyšehradu jsou v podobě pověstí, které jednotliví kronikáři v různých etapách dějin sice přepracovávali, ale svůj základ, který byl pak vyzdvihován hlavně ve vlastenecky orientovaném 19. století, si zachovaly dodnes. Až do současnosti také mnohé příběhy přetrvávají v mysli lidí jako s Vyšehradem neodmyslitelně spjaté. Prvotní materiály nalezneme u Kosmy. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) Kosmas byl knězem a proboštem svatovítské kapituly a žil asi v letech 1045 – 1125. Ve svém literárním díle Chronica Boemorum vylíčil české dějiny od těch nejstarších mytických až po svou současnost, což byl počátek vlády Soběslava I. (Lehár, a další, 1998) 14

Ve svém vyprávění o původu Čechů a počátcích přemyslovského rodu zformuloval velmi vyhraněné pojetí národa a státu. Češi podle něj přišli na území dnešní České republiky ze Země Charvátské (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005), což by se dalo chápat jako dnešní Chorvatsko. Třeštík ale uvádí, že toto tvrzení byl pravděpodobně Kosmův relikt, protože jedna Charvátská země se nacházela ještě za Karpaty, což je pro původ Čechů pravděpodobnější místo. (Třeštík, 2003) Národ Čechů je dle Kosmy potomstvem praotce Čecha, který je na území středních Čech dovedl. Český národ si po Čechově smrti zvolil za vládce Kroka, od něhož se začala odvíjet knížecí dynastie Přemyslovců. Stát je tedy už od počátků totožný s mocí knížete a kníže je ztělesněním národa. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) Kosmova kronika je dnes považovaná za významné dílo latinského písemnictví z období 11. století a lze z něj cítit autorovu inspiraci antickou literaturou a antickými hrdiny. (Lehár, a další, 1998) Kosma se ve své kronice Chronica Boemorum9 dále zmiňuje o třech dcerách Krokových, které popisuje jako půvabné ženy. Zvláště vyzdvihuje krásu a inteligenci kněžny Libuše. Popisuje zde událost, kdy se svým soudem znelíbila mužům jakožto jejich vládkyně a byla proto nucena si najít manžela, tedy nastávajícího vůdce národa Čechů. Tím byl oráč, kterého spatřila ve svém vidění orat půdu u Stadic. Kosma se věnoval i popisu situace, kdy knížecí družina přišla pro oráče, místo jeho lýčených střevíců mu obula krásný šat a odvedla jej ke kněžně. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) Už zde je tedy prapůvod motivu lýčených střevíců jakožto atributu Přemysla Oráče, na které pak navazoval při ctění přemyslovské tradice Karel IV. a někteří novodobí autoři pověstí. Kosma také líčí to, jak kněžna Libuše z hradiště věštila budoucnost Prahy, přičemž akcentuje její významné věštitelské schopnosti, a popisuje také dění po její smrti, kdy dívky (v té době ještě amazonky, které se nebály chopit se zbraně) chtěly vládnout bez mužů a poblíž Vyšehradu si tak postavily sídlo Děvín. Dle Kosmy pak začala válka mezi muži a ženami, ve které bylo něžné pohlaví nakonec poraženo a 9

Chronica Boemorum - latinsky psaná kronika z 12. stol., jejímž autorem byl děkan pražské svatovítské kapituly

15

od této chvíle se začal odvíjet až dodnes trvající pohled na muže jakožto silnější a vůdčí pohlaví. Celý tento příběh situuje do 7. století. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) V Kosmově kronice se setkáme rovněž s vyprávěním o Lucké válce a knížeti Lučanů Vlastislavovi, který si kladl nárok na zemi knížete Neklana, jenž sídlil v Praze, a nakonec se nájezdům Lučanů úspěšně ubránil. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) O dalších mytických hrdinech, které dnešní lidé situují také do prvopočátků českého státu, se ale Kosmas nezmiňuje. Lumír, Bivoj a další jsou tedy až výmyslem pozdějším, pocházejí až z padělaných Rukopisů z 19. století. (viz kapitola Národní obrození) Další kronikáři, mezi které patřili tak řečený Dalimil (pravý autor není známý, Dalimilu Meziříčskému bylo později autorství mylně přiznáno), Přibík Pulkava10 a Václav Hájek z Libočan11 k základní Kosmově pověsti přidávají ještě další epizody a více ji dokreslují. (Nechvátal, 1976) Například v kronice tak řečeného Dalimila ze 14. století se poprvé objevuje zmínka o Vlastě, která celé povstání proti mužům vedla, a také zápletka, kdy byly dívky podle vylákány ze svého sídla na Děvíně na muži osídlený Vyšehrad pod záminkou smíru a nakonec zde byly muži zneuctěny. (Nechvátal, 1976) Další kronikář Přibík Pulkava z Radenína zpracovává vyšehradskou pověst na přelomu 14. a 15. století. Latinsky psané texty byly inspirované myšlením samotného Karla IV. a měly být koncipovány jako kontinuální dějiny silného státu řízeného jednotnou panovnickou vůlí. Podle Přibíka Pulkavy založila Vyšehrad kněžna Libuše, která odtud také vládla celému českému kmeni. Pulkavova Libuše také vyslala posly do Stadic pro svého budoucího manžela Přemysla Oráče, nařídila založení Prahy a také dalšího sídla v Libici u Kolína. Pulkava líčí rovněž dívčí válku, avšak v jeho podání jsou ženy pod vedením chrabré Vlasty nakonec vyvražděny. (Nechvátal, 1976) Toto podání dějin spjatých s Vyšehradem, v nichž je Vyšehrad vyzdvihován jako starší než Pražský hrad, se snaží vytvořit oficiální dynastickou legendu. 10

Přibík Pulkava z Radenína (nar. 1380) kronikář, spisovatel, farář, který napsal latinsky psanou kroniku českou na objednávku Karla IV., známý také překladem Vita Caroli 11 Václav Hájek z Libočan (nar. 1553) – český spisovatel a kněz

16

Zápletky těchto pověstí se dostaly do povědomí dnešních lidí zejména v podobě pověstí Aloise Jiráska (viz kapitola Národní obrození). (Nechvátal, 1976) Známou pověst o Horymírovi a Šemíkovi zpracovává až Václav Hájek z Libočan v 16. století. Jeho kronika byla psána na objednávku katolické strany. Václav Hájek byl sám děkanem a kanovníkem, dokonce se neúspěšně pokoušel také o kanovnictví na Vyšehradě. (Nechvátal, 1976) Pověst o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi je jednou z nejznámějších pověstí z tohoto prostředí. Horymír byl údajně vladyka z Neumětel, který se v době sporů zemědělců, kterým vadil rozvoj hornictví na jejich úkor, s knížetem Křesomyslem, zastal vladyků, které trápil kvůli rozmachu dolování nedostatek potravy, a postavil se proti dolování. Znelíbil se tak horníkům, kteří ho ještě nařkli z toho, že jim vypálil vsi, a byl knížecím soudem odsouzen k popravě mečem. Jako poslední přání si Horymír vyžádal jízdu na svém koni Šemíkovi, který pak při jízdě po nádvoří mohutným skokem přeskočil hradby a uháněl i Horymírem do bezpečí. Šemík se tímto skokem zranil a následkům zranění podlehl. Horymír byl nakonec osvobozen. Tato pověst zlidověla, ačkoli dle soudů odborníků se na pravdě nezakládá a řadí se mezi pověsti umělé. (Krejčí, 1993) Václavu Hájkovi z Libočan se později vytýká, zejména Gelasiem Dobnerem12 v 18. století, obrovská fabulace a historická nepřesnost dat i příběhů. (Nechvátal, 1976) Co se ale týče historie Vyšehradu sestavené na základě archeologických pramenů, ta spíše poukazuje na to, že zde existovalo osídlení již ve 2. tisíciletí před naším letopočtem, kdy byl Vyšehrad pravděpodobně domovem slovanských kmenů ještě před přijetím křesťanství. Bylo tomu tak díky jeho výhodné poloze na vyvýšeném místě nad řekou. Přítomnost tak vysoké elity v době Libušině ale nedokládá. (Pulec, 1960) 2.2.2 Vyšehrad za vlády prvních historicky doložených Přemyslovců Skutečností je, že první mimořádný doložený historický význam Vyšehradu spadá do 11. století, kdy byl sídlem přemyslovských králů. Prvním autentickým pramenem jsou denáry z vyšehradské mincovny knížete Boleslava II. z druhé 12

Gelasius Dobner (1719-1790) - český historik, propagátor kritické metody v dějepisectví

17

poloviny 10. století. Od Kosmy se dozvídáme, že na Vyšehradě měl sídlo kníže Jaromír. (Hrdina, K.; Bláhová, M., 2005) Historicky nejvýznamnější období ale bylo období vlády Vratislava II. (10611092)13( Obrázek 2). Tento kníže, roku 1085 jmenovaný králem českým a polským, si za svou rezidenci zvolil právě Vyšehrad proto, aby se nemusel příliš často setkávat se svým bratrem Jaromírem, který měl sídlo na Pražském hradě. Zesílil opevnění Vyšehradu a vybudoval zděný palác odpovídající aspiracím českých panovníků. Založil nový chrám, baziliku sv. Vavřince, snad nejstarší pražskou románskou rotundu sv. Martina a kolem r. 1070 Vyšehradskou kapitulu. Kapitula byla vyňata z pravomoci pražského biskupa a podřízena přímo papeži.14 Vyšehradská kapitula sehrála v dějinách Vyšehradu důležitou úlohu, těšila se velké pozornosti mnoha českých panovníků a získala řadu politických i hospodářských výsad. (NKP Vyšehrad, 2004) 2.2.2.1 Stavební památky nejstaršího období Jedinou dochovanou stavbou z tohoto období je rotunda sv. Martina (Obrázek 3). V písemných pramenech je zmiňována až na počátku 14. století. V 15. století byla vypleněna a později za třicetileté války sloužila jako prachárna15. (Nechvátal, 1976) V průběhu 17. století byla ještě několikrát opravena a znova poškozena a v 18. století Josefem II. zrušena. Až do roku 1848 sloužila kaple jako skladiště a byty pro chudinu. Teprve v roce 1878 byla obnovena a dostala nynější podobu (Nechvátal, 1976). Kaple sv. Martina má tvar rotundy. Loď16 je válcovitého tvaru s pseudorománským 17 portálem z 19. století. Na východní straně se ke kapli připojuje podkovovitá apsida18. Střecha je uzavřena věžičkou s lucernou. Stříška lucerny19 je kuželovitě projmutá a zavřená zlatou makovicí20 s křížem. (Baťková, 13

Vratislav II. - syn knížete Břetislava, vládl po svém starším bratru Spytihněvovi Římský papež Alexandr II. byl totiž za své vlády ohrožován protipapežem Honoriem II., a proto potřeboval podporu mocného českého vládce a založení takovéto kapituly tudíž bez námitek schválil 15 Prachárna – sklad střeleného prachu 16 Loď – hlavní část kostela 17 Napodobenina románského stavebního slohu 18 Apsida – půlkruhový oltářní výklenek typický pro románský sloh 19 Lucerna – věž ve tvaru lucerny 14

18

1998) V okolí rotundy byly zjištěny stopy hřbitova, také z 12. století. Tato rotunda je stavebním slohem nejstarší z pražských rotund. (Nechvátal, 1976) Další stavba z období vlády Vratislava II. – basilika21 sv. Vavřince – se v celistvé podobě nedochovala, byl zjištěn pouze její půdorys, který se nachází pod barokní rezidencí v Soběslavově ulici. (Nechvátal, 1976) Její původní funkce není známá, ale šlo pravděpodobně o farní kostel, který si Vratislav II. nechal vystavět jako reprezentativní sídlo (Obrázek 4). (Baťková, 1998) Do podoby Vyšehradu 11. a 12. století patřil také kostel sv. Petra a Pavla. Nejdříve byla založena kapitula22, později kostel, zprvu zasvěcen jen sv. Petrovi, později i sv. Pavlovi a nakonec také sv. Klimentovi. Jak již bylo zmíněno, založení kapituly bylo významné v tom, že nebyla závislá na pražském biskupovi, ale podléhala přímo Římu. Stavba byla koncipována pravděpodobně už jako trojlodní basilika a dokončena někdy okolo roku 1080. Tento kostel se stal koncem 11. století pohřebištěm všech Přemyslovců, kteří na Vyšehradě vládli. Co se týče rozsahu hradiště v tomto období, ten byl dle archeologických výzkumů pravděpodobně menší než dnes. (Nechvátal, 1976) Při archeologických průzkumech na konci 20. století byly u jižní strany kostela sv. Petra a Pavla odkryty zbytky románského mostu, který byl původně asi 23 metrů dlouhý a spojoval románskou basiliku s knížecí akropolí23. Most sloužil od 11. do 15. století a pravděpodobně neměl obrannou funkci, ale fungoval jen jako spojovací chodba. Průměrná šířka mostu byla asi 5,3 m. Dnes jsou odkryté zbytky překryté železobetonovou deskou (Obrázek 5). (Baťková, 1998) Dalšími nalezenými prameny z tohoto období jsou denáry Vratislava II., jejichž odlitky jsou nyní vystaveny v informačním centru na Vyšehradě. Význam vyšehradského hradiště na konci 10. století tedy potvrzuje i existence zdejší knížecí mincovny. Denáry se jménem Vyšehradu v opisu jsou nejstarší písemné památky o

20

Makovice – dutá kovová koule upevněná na věži Basilika – v architektuře typ kostela, který má hlavní loď, která převyšuje lodě boční; ve středověku basilika sídlem významných církevních hodnostářů 22 Kapitula - sbor kanovníků (kněží) určité církve, kteří konají bohoslužby v konkrétním – kapitulním kostele 23 Akropole – centrální, silně opevněná část hradiště 21

19

Vyšehradě. Z rozmezí let 992-1012 se dochovalo více než 30 typů denárů . (Nechvátal, 1976) Mezi nejvýznamnější písemné památky této etapy patří Kodex vyšehradský, který bývá spojován s korunovací krále Vratislava. Původně byl majetkem kapitulního kostela. Výzdobou a uměleckou hodnotou patří k nejvýznamnějším památkám svého druhu v Evropě. Je zde barevně vyobrazena Kristova genealogie, obrazy evangelistů a výjevy ze starého zákona. Kodex má 108 pergamenových listů a v současnosti je uložen ve Státní knihovně v Praze. (Nechvátal, 1976) Nástupce Vratislava II. - Soběslav II. (1125 - 1140) také pečoval o uměleckou výzdobu kostelů a společenskou prestiž Vyšehradu. Počínaje korunovací Vladislava r. 1140 se vládci českých zemí opět přesunuli na Pražský hrad a skončila tak nadřazenost Vyšehradu nad Pražským hradem. (Nechvátal, 1976) 2.2.3 Vyšehrad v době vlády Karla IV. Karel IV. (1316 – 1378) byl českým králem a také císařem Říše římské. V rámci politiky uplatňované v českých zemích se snažil ctít tradici předchozí vládnoucí dynastie Přemyslovců. V jejím duchu vypracoval například obsáhlý předpis o korunovačních obrazech, tzv. Korunovační řád českých králů. Jednou z důležitých částí předpisu byla i cesta na Vyšehrad, kterou měl vykonat nový král v předvečer korunovace. Budoucího krále měl na Vyšehrad doprovodit celý průvod včetně pražského arcibiskupa, zemských prelátů24 a šlechticů. V cíli své cesty se pak měli pomodlit. Součástí ceremonie bylo také ukazování lýčených střevíců, což mělo být připomínkou Přemysla Oráče. (Nechvátal, 1976) Tento pokus o oživení přemyslovské tradice měl zdůraznit kontinuitu politické moci a také fakt, že matkou Karla IV. byla Eliška Přemyslovna právě z tohoto rodu. Dalším důležitým aspektem byla snaha ukázat českým poddaným, že jejich král není cizincem. (Nechvátal, 1976) Co se týče kapituly na Vyšehradě, ta se rozrostla personálním složením a také co do majetku. K majetku proboštství patřilo v této době už 41 vesnic. K příjmům kapituly patřily také peníze z výběru cla v Podskalí a také cla dovezených

24

Prelát – vysoký člen duchovenstva, někdy nazýván také klerik

20

slanečků ze Starého Města pražského. Další skupinu příjmů tvořila církevní agenda. (Nechvátal, 1976) Nelze ale zanedbat ani příjmy z kupčení s odpustky, které za Karlova života také probíhalo. V roce 1393 bylo dokonce vyhlášeno tzv. milostivé léto, při němž platilo ustanovení, že polovina z výnosu těch odpustků, které se prodají na Vyšehradě, bude použito na dostavbu tamního kostela. (Pulec, 1960)

2.2.3.1 Stavební památky doby Karla IV Důležitými skutky, které Karel IV. provedl v souvislosti s Vyšehradem, byla přestavba kapitulního kostela a přestavba opevnění. Vyšehrad se rovněž snažil začlenit do celkového opevnění Prahy, aby městu zabezpečil ochranu také od jihu. (Nechvátal, 1976) V tomto období byla vybudována brána Špička jako součást vyšehradských hradeb (Obrázek 6). Důležité bylo také vybudování zásobování hradu vodou, jež sem byla přiváděna potrubím z Jezerky25. (Nechvátal, 1976) Rekonstrukce baziliky sv. Petra a Pavla započala kolem roku 1369. Dokončující stavební práce však probíhaly ještě v 15. století. Ačkoli se stavba z této doby nezachovala, protože kostel byl pak přestaven ještě v baroku a ve 20. století, rekonstrukce nasvědčují tomu, že zde pravděpodobně byla snaha napodobit systém jihofrancouzských bazilik. (Mencl, 1948) Počet kaplí se z původních 13 zvýšil na 32 a stavba byla pravděpodobně bez věží. Půdorys měl tvar trojlodního kostela. (Mencl, 1948) Opevnění hradu bylo velkou stavební akcí, která byla v těchto místech za Karla IV. provedena. Byla snaha připojit Vyšehrad k Novému Městu pražskému, pročež pak vznikly spory s kapitulou, která se cítila dotčena tím, že by se jako jedinečná instituce měla k něčemu připojovat. Vyšehrad byl nakonec opevněn jako samostatný celek a zdejší kapitula si na papežovi vymohla právo, že pokud by na Prahu byl uvalen interdikt26, na Vyšehrad jakožto samostatný celek se vztahovat nebude. (Nechvátal, 1976) 25 26

Jezerka – studánka pod Vyšehradem v místech dnešní Pankráce Interdikt – církevní trest, zákaz účasti na svátostech

21

Také fortifikace byla předělána v době barokní, a tak se zdivo ze 14. století zachovalo už jen v místech nad Nuslemi, na východní části, a na jižní straně u Jedličkova ústavu. Symbolem byla vstupní brána Špička (Obrázek 6) (její pozůstatky jsou dnes součástí informačního centra na Vyšehradě), ze které už dnes můžeme rekonstruovat jen půdorys. Pravděpodobně to ale byla mohutná věžovitá stavba, která bránila hrad z jeho nejslabšího místa od jihovýchodu. (Baťková, 1998) Opevnění mělo asi 13 – 15 věží, které měly čtvercový půdorys. (Nechvátal, 1976) Rekonstrukce starého dřevěného vodovodu byla v tomto období pro Vyšehrad také velmi důležitá. Voda se vedla novým vodovodem z kamene z dnešní Jezerky v Michli. (Nechvátal, 1976) Kromě těchto stavebních činností probíhala v této době také přestavba kapitulní zástavby. Už Jan Lucenburský dal povolení k tomu, aby mohly být přestavovány staré domy na Vyšehradě. Jednalo se většinou o domy kanovníků27 a kněží. V době předhusitské byl Vyšehrad místem, kde bylo soustředěno nejvíce kněží. (Nechvátal, 1976) 2.2.4 Vyšehrad v 15. – 18. století Během 15. století byl tedy Vyšehrad hlavně rezidencí prelátů. Známou osobností probošta v této době byl například Králík z Buřenic, který se zasloužil o několik úprav kapituly. (Nechvátal, 1976) V roce 1419 se objevily první nepokoje související se stupňujícím se odporem proti církevním praktikám. V roce 1420 obsadila husitská hnutí veškeré přístupy k Vyšehradu, takže nebylo možné, aby Zikmund28 dodával hradní posádce potravu. Ta po Zikmundovi žádala pomoc. Jelikož se jí ale nedostalo včas, vydala královská vojska Vyšehrad husitům. (Pulec, 1960) Husitské hnutí změnilo na delší dobu ráz Vyšehradu. Zatímco předtím bylo toto místo sídlem královským a zejména církevním, v 15. století se v jeho podhradí poprvé začínají objevovat řemeslníci. Předtím tu byli ojediněle pekaři nebo

27

Kanovník – kněz příslušející ke kapitulnímu kostelu Zikmund Lucemburský – syn Karla IV., český král a císař římský, známý protivník husitů, přízvisko „liška ryšavá“ 28

22

krčmáři, ale po útěku prelátů, se sem otevřela cesta obyčejným obyvatelům Prahy. (Pulec, 1960) Hradby Vyšehradu však byly po obléhání husity poškozeny a chátrat začal také kapitulní chrám. Žila zde však převaha kališníků, kteří v kostele krátkodobě konali bohoslužby. (Nechvátal, 1976) Na počátku 17. století se zde stejně jako v celé Praze projevovaly tvrdé katolické tlaky na obyvatele. Také pro vyšehradské občany byla vydávána různá nařízení, například že obyvatelé musí povinně navštěvovat nedělní bohoslužby, dodržovat církevní svátky a chodit na procesí. (Nechvátal, 1976) Mezi lety 1621 a 1624 byl Vyšehrad vlastně průchodištěm jednotlivých vojenských posádek. Ve 30. letech 17. století se zde projevovala protireformace29. Vyšehrad byl v této době také poničen při vpádu Švédů do Prahy. V 50. letech 17. století bylo tedy rozhodnuto, že Vyšehrad potřebuje nové opevnění, protože nebylo možné rekonstruovat ještě původní hradby z doby Karla IV. S fortifikací Vyšehradu se započalo asi v roce 1654. V současnosti dochované hradby pocházejí právě z doby barokní. (Pulec, 1960) Situace vyšehradských poddaných v 18. století nebyla nikterak růžová. Poddaní nechtěli spadat pod kapitulu a chtěli si vymoci privilegia královského města. Zhotovili si vlastní znak, domáhali se práv až u vrchnosti ve Vídni. Kapitula se ale svého postavení nemínila vzdát a kladla lidem v jejich revoluční činnosti neustálé překážky. Vyšehradským poddaným dokonce nepomohla příliš ani doba Josefa II.30 a osvícenská atmosféra. Nevolnictví bylo sice zrušeno, ale na poddanství se nic neměnilo. Josefínská reforma a rušení klášterů a následně i kostelů vyšehradská kapitula přežila díky významnému postavení tehdejšího probošta. (Nechvátal, 1976) 2.2.4.1 Stavební počiny v baroku Na základě zkušeností z nedávného ničení Vyšehradu bylo rozhodnuto, že by toto strategické místo mělo získat odpovídající opevnění. V 50. letech byly detailně rozpracovány návrhy na přebudování Vyšehradu na pevnost. Návrhy 29 30

Protireformace – katolická reforma Josef II. (1741-1790) - císař Svaté říše římské, důležité představitel evropského osvícenství

23

z roku 1654 byly prací Josefa Priamiho z Rovretu, který se inspiroval italskými a nizozemskými předlohami. Systém pevnosti byl založen na osnově pětiúhelníka s nárožními bastiony31. (Nechvátal, 1976) V roce 1653 vznikla také Leopoldova brána (původně nazývána Nová), která zapadala do opevnění celé lokality (Obrázek 7). Brána je ukázkou kvalitní kamenické práce, která má takřka sochařský charakter. Je podobná Matyášově bráně na Pražském hradě. Funkčně využita však byla až před polovinou 19. století. (Baťková, 1998) Asi v roce 1655 (dle některých pramenů 163932) byla vybudována také jižní vstupní brána nazvaná Táborská (Obrázek 8) a sloužila také jako součást předsunutého vyšehradského opevnění (tzv. hornverku). Brána byla pro lepší obranu lokality zabudována do kurtiny33 a nebyla tak reprezentativně zdobená jako ze stejného období pocházející Leopoldova brána. Dominuje jí kamenný portál s polokruhovým záklenkem vjezdu, který je složen s opracovaných kamenných kvádrů. Rovněž fasáda brány je kamenná. (Baťková, 1998) Při stavebních pracích bylo maximálně využito terénu a nakonec byly do stavby opevnění zakomponovány ještě gotické ochozy z dob Karla IV., ačkoli se s nimi v původním projektu nepočítalo. V původním projektu se počítalo také s výstavbou pevnostní věže, tzv. donjonu, která měla sloužit jako rezidenční sídlo a zároveň jako poslední útočiště posádky. K její výstavbě ale později nedošlo. (Nechvátal, 1976) Gigantickou výstavbou opevnění byla však zbourána většina měšťanských domů a zastavěny pozemky kapituly a další objekty. Zůstalo zde prakticky jen torzo kostela sv. Petra a Pavla, renesanční brána Špička a rotunda sv. Martina (Nechvátal, 1976). Do té bylo vojskem uloženo střelivo. Také kapitulní budovy byly zabrány pro vojenské účely. (Pulec, 1960)

31

Bastion – část opevnění vystupující mimo samotnou hradbu, místo zvýšené ochrany hradu BAŤKOVÁ, R. a kol.: Umělecké památky Prahy. Praha : Academia, 1998. ISBN 80-200-0627-3. 33 Kurtina – část hradby mezi střeleckými stanovišti 32

24

Kanovníci žádali od císaře Leopolda I. 34 aspoň nějakou náhradu, ale nedočkali se žádné náhrady. Museli se odstěhovat do podhradí a vrátit se mohli až za půl století. (Pulec, 1960) Nedá se ale jednoznačně říci, že Vyšehrad pouze chátral. Toto místo bylo totiž obohaceno také o barokní stavby, kterými byla barokní krypta v roce 1665 a barokní zvonice v roce 1678. Na výstavbě se podílel italský architekt Giovanni de Capauli. (Nechvátal, 1976) Počátkem 18. století započala přestavba kostela sv. Petra a Pavla. Jednak zde už byly nutné opravy a zadruhé renesanční podoba kostela už nebyla dostačující. Při přestavbě zde byly nalezeny náhrobky knížat, šlechticů a církevních hodnostářů, kteří na Vyšehradě působili. Podle historických dokumentů a smluv byla stavba ovlivněna známým architektem Santinim35. Pětilodní půdorys zůstal, na renovaci zdiva a interiérů se podílelo několik stavitelů a celá přestavba byla na tehdejší dobu dosti nákladná. (Nechvátal, 1976) 2.2.5 Vyšehrad vlastenců 19. století Na konci 18. století se v Evropě vzedmula mohutná vlna národních hnutí. Zasáhla také české prostředí, ve kterém vstoupila do podvědomí jako Národní obrození. (Macura, 1995) Šlo o formování novodobého českého národa, které začalo v poslední třetině osmnáctého století a pokračovalo až do 19. století. Celková idea vyzdvihnutí české národní tradice, která se jako červená nit táhne celým tímto obdobím, povýšila Vyšehrad jakožto dějiště nevýznamnějších pověstí dějin českého národa na velmi oceňované místo. Ustálená představa věštící kněžny Libuše a později sídla prvního českého krále a pohřebiště přemyslovského rodu vedla v průběhu Národního obrození k obnovení významu celé této lokality. (Nechvátal, 1976)

2.2.5.1 Padělané Rukopisy a jejich umělecké následky 34

Leopold I. – z dynastie Habsburků, 1657-1705 český a uherský král Jan Blažej Santini-Aichel (1677 - 1723) - významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika. 35

25

Vyšehradu byla věnována velká pozornost, která se odrazila zejména ve slovesném a výtvarném umění. Symbolika Vyšehradu se projevila už na samém počátku vlasteneckého období v padělaném Rukopise zelenohorském, kde byla báseň, která začínala nadšenou apostrofou Vyšehradu, který zde byl prezentován jako pevná skála češství. (Nechvátal, 1976) Rukopisy královédvorský a zelenohorský se pak staly inspirací pro většinu osobností různých uměleckých odvětví, které pak bájné hrdiny ve svých dílech oživovaly. První z nich objevil žák jazykovědce a historika Josefa Dobrovského (17531829) Václav Hanka36 v roce 1817 v místnosti kostela ve Dvoře Králové. Odtud je tato památka nazývána Rukopis královédvorský. Objev představoval rozsáhlou část (12 pergamenových listů a 2 proužky) a přitom údajně pouhý zlomek (25.28. kapitolu III. knihy), kde bylo zachyceno šest hrdinských historických zpěvů, dvě lyricko-epické básně a šest lyrických písní. Vše měla být část z bohatého kodexu staré české poezie. (Lehár, a další, 1998) Epické básně měly za náměty staré české pověsti, například o Lucké válce, kdy kníže Neklan a jeho vojevůdce Čestmír bojoval s Lučany. Dalšími náměty bylo také válčení Čechů s Poláky a Němci nebo Tatary. V básních se také objevila postavena mytického pěvce Lumíra a hrdinů Záboje a Slavoje. Tento rukopis byl zařazen asi do 13. století. (Macura, 2001) V roce 1818 dostal hrabě Kolovrat poštou anonymně fragment epické skladby, jenž se zdál být ještě starší, nejméně z 9.-10. století. Líčil se v něm soud kněžny Libuše se dvěma znepřátelenými bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Později se ukázalo, že odesílatel pocházel ze zámku Zelená Hora u Nepomuku a odtud pak vznikl název Rukopis zelenohorský. (Lehár, a další, 1998) Oba rukopisné podvrhy tak nabízely české literatuře tradici, která byla bezprostředně využitelná právě tady a teď a byla argumentem pro aktuální dobový pokus o vytvoření české literatury (obzvláště poezie) ve vysokém stylu. Postavy z rukopisných podvrhů - Záboj, Výhoň Dub, Beneš Heřmanů, Jaroslav, Ludiše se objevovaly v pozdější české literatuře a inspirovaly výtvarné umění i hudbu; bájný pěvec Lumír z Rukopisů se stal symbolem českého básnictví a propůjčil jméno 36

Václav Hanka (1791-1861) – český spisovatel, jazykovědec, pedagog, vlastenec, pravděpodobně padělatel Rukopisů

26

důležité české literární revui vycházející s přestávkami až do roku 1940. (Macura, 2001) Ale i bájné postavy ze starých kronik - jako byla kněžna Libuše - doznaly v podvržených památkách význačné proměny, která jim určila zcela nové postavení v české kultuře. Obraz kněžny Libuše se v zlomku Rukopisu zelenohorského neutápí v nežádoucích, často humorných margináliích jako v záznamech kronikářů, například u Kosmy, kde je spíše čarodějkou. Libuše je v Rukopisech především vladařkou a nejvyšší soudkyní svého lidu, kterým je svébytný a hrdý národ. (Macura, 2001) Pro Čechy se díky rukopisným podvrhům stala Libuše posvátným a nedotknutelným symbolem, který je vzdálený jakýmkoli milostným zápletkám a příběhům. Dokonce i její spojení s Přemyslem je pouze činem vykonaným pro dobro státu a národa. Libuše se tedy na základě Rukopisu zelenohorského stala sošnou matkou národa, symbolem jeho svrchovanosti a nezávislosti a také důkazem jeho historie a stáří. (Macura, 2001) Už v době objevení obou Rukopisů pochyboval o jejich pravosti znalec české literatury a jazyka Josef Dobrovský, ale většina obrozeneckých osobností tomuto podvrhu uvěřila, protože byla uchvácena poetikou a kulturou česky psaných památek tak dávného věku. (Lehár, a další, 1998) Rukopisnému podvrhu uvěřily dokonce i některé osobnosti tehdejší evropské kultury, například německý básník Johan Wolfgang Goethe. Zanedlouho byly k dispozici dokonce i překlady Rukopisů do němčiny, polštiny a ruštiny. (Lehár, a další, 1998) Jak již bylo zmíněno, padělané básně měly obrovský vliv na kulturu dané doby, ovlivnily díla největších českých básníků, spisovatelů, malířů a sochařů, kterým se budu věnovat dále. Znalost těchto textů se stala naprostou samozřejmostí, pasáže z nich se učily děti recitovat nazpaměť ve škole. Padělané památky byly v 19. století pokládány za vizitku české vzdělanosti a byl v nich nesporně vidět také pokus o boj a překonání sousední německé kultury. (Lehár, a další, 1998)

27

Hlasy, které pochybovaly o pravosti Rukopisů, se začaly nejdříve ozývat v cizině a později také v domácím prostředí. Až v 80. letech však otevřeně vystoupila proti jejich pravosti skupina mladých profesorů z university, mezi které patřili Jan Gebauer, Tomáš Masaryk, Jaroslav Goll a jiní. Tentokrát zde byla snaha opravdu kriticky uvažovat a také dodat národu sebevědomí, že se obejde i bez těchto padělaných kulturních památek. (Lehár, a další, 1998) Nepravost Rukopisů byla nakonec dokázána i vědecky. Shromáždilo se také obrovské množství památek ruské, jihoslovanské, anglické a německé literatury, na jejichž tematickém základě Rukopisy nesporně stojí. Ačkoli je dokázáno, že jsou tyto dva významné nosné body Národního obrození vlastně jen koláží z památek jiných evropských států i starých českých, stejně se jim nemůže upřít monumentalita, se kterou na čtenáře působí, a kvalitní zpracování po stránce umělecké. (Lehár, a další, 1998) Totožnost padělatelů obou Rukopisů není dodnes přesně jasná. Pozornost se ale soustředila na nálezce Josefa Lindu37 a literáta a jeho přítele Václava Hanku. (Lehár, a další, 1998) Padělané památky opěvující mytické počátky českého národa měly například obrovský vliv na jednoho z nejvýznamnějších českých básníků Karla Hynka Máchu38, kterému vlastenecké líčení Vyšehradu doslova učarovalo a sám se pak tomuto českému hradu věnoval v několika svých dílech. (Nechvátal, 1976) Mezi další významné české osobnosti 19. století, které se tematikou Vyšehradu zabývaly, patřili spisovatelé Jan Kollár39 a Josef Jungman40. V této době také začal vycházet vědecký časopis, který byl nazván podle bájného knížete sídlícího na Vyšehradě Krok. Jungman se zasloužil o jeho vznik a do jeho prvního čísla přispěl alegorickou básní, která vyzdvihuje vlastenectví a vzdělanost. (Nechvátal, 1976)

37

Josef Linda (1792-1834) – spisovatel, pravděpodobně spoluautor Rukopisů královédvorského a zelenohorského 38 K.H. Mácha (1810-1836) – český básník a prozaik období romantismu 39 Jan Kollár (1793-1852) – básník, jazykovědec, historik, evangelický kněz 40 Josef Jungmann (1773-1847) – český filolog, lexikograf, spisovatel, překladatel, známý zejména napsáním pětidílného slovníku česko-německého

28

Kollár a Jungman se ve shodě s padělanými rukopisy pokoušely pozvednout českou literární tvorbu k tzv. vysokému stylu. V jeho duchu byl napsán Kollárův lyricko-epický epos s didaktickými prvky Slávy dcera a Jungmann přeložil jedno z nejvýznamnějších světových děl Miltonův epos Ztracený ráj41. Snaha vyzdvihnout českou literární tvorbu za každou cenu byla v 19. století všeprostupující. (Macura, 2001) Dalším literátem, který se věnoval tématice Vyšehradu, byl jeden ze dvojice údajných padělatelů Josef Linda 42 , který k tematice Vyšehradu přispěl svým historickým románem Záře nad pohanstvem, kde líčí boj mezi křesťanstvím a slovanskými kmeny. Křesťanství je reprezentováno sv. Václavem, pohan je pak jeho sok bratr Boleslav, který Václava nakonec zavraždí, ale po jeho smrti paradoxně přijme křesťanskou víru.43 Vlastenecky laděnou poesii najdeme i v díle Erbenově44. (Pulec, 1960) Tématika Vyšehradu se nevyhnula ani výtvarnému umění. V této době se objevují mnohé kresby, malby a grafické listy s motivy Vyšehradu a jeho dávných pověstí. Později zaujalo toto místo i některé umělce podílející se na tvorbě Národního divadla. Jedním z nich byl třeba Julius Mařák45, který promítl Vyšehrad do krajinomalby, jež zdobí jedno z předsálí v Národním divadle a velmi známé je také jeho ztvárnění mýty opředené Vyšehradské skály v prezidentské loži. (Pulec, 1960) Brožík46 pro interiér divadla zase zachytil výjev z nejstarších českých pověstí a vznikl obraz Přijetí Přemysla na Vyšehradě. Také Mikoláš Aleš47 ztvárnil bájná knížata Přemysla a Libuši na mnoha svých obrazech. (Pulec, 1960) Málokdo ví, že Mikoláš Aleš se při své tvorbě inspiroval ilustrací Rukopisu královédvorského, jehož autorem byl Josef Mánes 48 . Kvůli jeho sporům s vydavatelem a další řadě zájemců, kteří se chtěli na ilustraci této památky 41

Ztracený ráj - Rozsáhlá epická báseň Johna Miltona ze 17. století Josef Linda (1792-1834) – spisovatel, pravděpodobně spoluautor Rukopisů královédvorského a zelenohorského 43 LINDA, J.: Záře nad pohanstvem. Praha : ELK, 1949. 44 K.J. Erben (1811-1870) – český básník 45 Julius Mařák (1832-1899) – český malíř, kreslíř, grafik 46 Václav Brožík (1851-1901) – český malíř 47 Mikoláš Aleš (1852-1913) – český malíř 48 Josef Mánes (1820-1871) český malíř 42

29

(považované v jejich době ještě za autentickou) podílet, nakonec vyšlo jen pět výtisků. Jeden z nich ale koupil statkář Brandejs v Suchdole u Prahy, u kterého jej pak mladý Mikoláš Aleš objevil a posloužily mu jako zdroj inspirace pro figurální typizaci cyklu Vlast49, který pro Národní divadlo vytvořil. (Hora-Hořejš, 2000) Také hudební oblast nezůstala Vyšehradu nic dlužná. Byl to sám velký umělec Bedřich Smetana50. Tento skladatel se narodil v Litomyšli, kde už od dětství projevoval obrovský hudební talent. Ve vyšším věku ho pak zastihla nemoc a na konci života, který trávil v Jabkenicích v severních Čechách, už byl úplně hluchý. (Hora-Hořejš, 2000) Jeho nejvýznamnějšími hudebními počiny jsou cyklus Má vlast a opery Prodaná nevěsta a Libuše, které se v různých nastudováních hrajou na divadelních prknech ještě v současné době. (Hora-Hořejš, 2000) Už při komponování opery Dalibor žádal Bedřich Smetana svého libretistu Josefa Wenziga o literární podklad k další opeře, kterým se stalo téma Libušina soudu, zlomku básně, která je částí Rukopisu zelenohorského, který byl ve Smetanově době ještě pokládán za pravý. Smetana pak komponoval Libuši asi tři roky a dopsána byla v roce 1872. (Pulec, 1960) Opera Libuše pak zazněla při celonárodním slavnostním otevření Národního divadla v roce 1881. Sám Smetana už byl v té době hluchý. Libuše je ceněna zejména za mistrné spojení slova s hudbou. (Pulec, 1960) Smetanův známý cyklus Má vlast zahajuje mohutná symfonická báseň Vyšehrad, která je vznešenou oslavou vyšehradské skály, která by měla být celému národu připomínkou slavné minulosti jeho vlasti. (Pulec, 1960) Symbolický je také fakt, že smuteční průvod při Smetanově pohřbu 15. května 1884 zamířil od Národního divadla k Vyšehradu na pohřebiště Slavín. Když projížděly ostatky tohoto národního génia branou Vyšehradu, zněly u toho fanfáry z opery Libuše. (Hora-Hořejš, 2000) Další skutečnou literární apotézou51 Vyšehradu byl v roce 1880 Zeyerův52 Vyšehrad. Tento cyklický věnec pěti básní (Libuše, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad, 49

cyklus Vlast – lunety ve foyeru Národního divadla pojaté jako cesta hrdiny českého národa, Bedřich Smetana (1824-1884) – český hudební skladatel, známý je především cyklus Má vlast 51 Apotéza - oslava 50

30

Lumír) je označován jako český hrdinský mytický epos. Mytologické prvky jsou v celém díle velmi výrazné právě proto, že Zeyer patřil do generace obrozenců, kteří vyzdvihovali český národní mýtus a inspirovali se motivy z Rukopisů. (Pulec, 1960) (Zeyer, 2009) Zeyerovi byly inspirací nejen prvky estetické, ale hledal v dávných bájích také duši národa a snažil se překonat skeptické vidění současného světa pomocí vyzdvižení dávných hrdinských činů. Důležitými prvky těchto mytických eposů jsou také popisy idylického soužití kněžny Libuše a její rodiny na Vyšehradě a také všeobecné semknutí bájných hrdinů s přírodou a celkově život lidí v souladu s přírodou (Zeyer, 2009). Můžeme zde tedy vypozorovat prvky romantické prózy, typické pro skupinu autorů 19. století označovanou jako lumírovci (seskupenou okolo časopisu Lumír), ke kterým se Zeyer oficiálně řadí. Významná je zde bájná postava pěvce Lumíra v poslední básni. Důležitý je závěr celého díla Vyšehrad, kde Zeyer vyjadřuje přesvědčení o znovuvzkříšení Vyšehradu a symbolicky tak celého českého národa: (Pulec, 1960) „Ó, Vyšehrade, zachvátí tě čas, tvé zlaté síně v suť se obrátí, krok cizince se vryje s posměchem, v ten svatý prach, jež zbude z reků tvých. Tvá sláva ale přece nezhasne, stín Libuše se vznáší nad tebou, a dokud hvězdy nebem budou plát, zvuk toho jména nepomine v dým!“ (Zeyer, 2009) Vyšehrad a jeho bájná historie neunikly ani pozornosti sochařů. Bájná manželská dvojice zakladatelů českého státu byla ztvárněna jedním z našich nejznámějších sochařů, který tvořil rovněž v 19. století, Josefem Václavem Myslbekem. Tento český sochař se narodil 20. června roku 1848 v Praze v rodině malíře pokojů. V mládí se učil sochařskému umění a studoval v letech 1868–72 52

Julius Zeyer (1841-1901) - prozaik, dramatik, básník

31

pražskou Akademii výtvarných umění. Absolvoval krátkou studijní cestu do Německa a po návratu do vlasti se připojil ke skupině umělců, podílejících se na výstavě a výzdobě budovy pražského Národního divadla (později je tato skupina označována jako generace Národního divadla). Hlavními Myslbekovými počiny v Národním divadle jsou sochy Zpěvohra a Činohra na bočním portálu fasády. (Hora-Hořejš, 2000) Od roku 1885 pak J. V. Myslbek působil jako profesor na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Myslbekovo sochařské dílo bylo již od svých počátků ovlivněno klasicismem, novorenesancí a antikou a vliv na něj měla i secese. Myšlenkově přitom Josef Václav Myslbek vycházel z idejí českého národního obrozenectví a v jeho duchu vytvářel typy českých bájných hrdinů. Při ztvárňování nejstarších českých mýtů se inspiroval Rukopisem zelenohorským, stejně jako většina jeho současníků. Jeho 4 sousoší Záboj a Slavoj (Obrázek 9), Přemysl a Libuše, Ctirad a Šárka a Lumír s Písní byla nejdříve vytvořena pro Palackého most. Myslbekův návrh vyhrál první cenu a byl realizován v letech 1881-1895. Pískovcová sousoší zdobila budky, v nichž se vybíralo mostní clo. Sousoší poničilo bombardování Prahy 14. března 1945. Most byl při následné rekonstrukci rozšířen a sousoší byla nově v roce 1947 nově osazena do vyšehradského parku. Sousoší Přemysla a Libuše bylo vytesáno v kopii v 70. letech 20. století. Dnes všechna sousoší můžeme najít na Vyšehradě na prostranství před Kostelem sv. Petra a Pavla, kde bývala bájná Libušina zahrádka. Kvůli stěhování se těmto sochám někdy říká „migrující“. (Pulec, 1960) Idealizovaná, z bájí a historie vycházející tvorba, je ale jen jednou ze dvou tváří díla J. V. Myslbeka. Vrcholem Myslbekovy monumentálně realistické tvorby je jezdecká socha sv. Václava umístěná na pražském Václavském náměstí – Myslbek na tomto díle pracoval přes třicet let. (Hora-Hořejš, 2000) Z další tvorby J. V. Myslbeka je třeba vyzdvihnout jeho tvorbu portrétistickou; je autorem sochařských portrétů mnoha významných osobností 19. století, např. F. Palackého. Významné místo v jeho tvorbě mají i pomníky, z nichž nejznámější je pomník K. H. Máchy na pražském Petříně, pomník F. L. Riegra

32

v pražských Riegrových sadech a podílel se také na tvorbě pomníků na Vyšehradském Slavíně (viz kapitola Vyšehradský hřbitov). (Hora-Hořejš, 2000) Do osmdesátých let spadají ještě další výtvarná a slovesná díla o Vyšehradě. Z významných literárních osobností jmenujme ještě Svatopluka Čecha53 a Jaroslava Vrchlického54, jejichž pozornosti vyšehradská tématika neunikla. Vrchlický oslavil slávu dávných vyšehradských postav v díle Mýty, Fresky a Gobelíny a téma ztvárnil také v dramatu. Silně vlastenecký nádech má ale až sbírka Slzy Vyšehradu. (Pulec, 1960)

2.2.5.2 Umělecké památky po odhalení nepravosti Rukopisů Důležitými sběrateli vyšehradských pověstí přelomu 19. a 20. století byli Jindřich Chalupa a Popelka Biliánová. Popelka Biliánová, vlastním jménem Marie Biliánová, která se provdala za pana Popelku, na Vyšehradě také bydlela. Měla velmi vřelý vztah k české historii a byla zarytou vlastenkou. Ještě ve vysokém věku ve 40. letech 20. století zde pečovala o hroby národních velikánů a také byla ochotná provázet zájemce o poznání Vyšehradu jeho prostranstvím. Popelka Biliánová se neinspirovala velkolepými historickými prameny, ale zajímaly ji pověsti, které žíly v ústech lidí, a tak zapisovala to, co slyšela tradovat. V jejím podání vyšehradských pověstí tedy kromě národního mýtu ožívají i různá strašidla a nadpřirozené bytosti. (Biliánová, 2006) Samozřejmě také Jiráskovy Staré pověsti české se vtiskly do mysli národa takřka nesmazatelně. Alois Jirásek, český spisovatel a představitel realismu, se narodil v roce 1851 a zemřel v roce 1930. Jeho prózy byly zaměřené buď na realitu soudobého venkova, nebo historické. Staré pověsti české jsou jeho nejznámějším dílem, které je založené z části na historických faktech a z části na lidové slovesnosti. Jiráskovy pověsti vystřídaly u čtenářů Zeyerův romanticky veršovaný Vyšehrad a další vlastenecky laděná díla lumírovců a také oba Rukopisy, které už v této době byly považované za podvrh. Jirásek se tedy na rozdíl od Zeyera a dalších jeho současníků Rukopisy neinspiroval, proto v jeho Starých pověstech 53 54

Svatopluk Čech (1846-1908) – básník, prozaik, novinář Jaroslav Vrchlický (1853-1912) spisovatel, básník, překladatel, dramatik

33

českých nalezneme většinou vyprávění o bájných hrdinech, kteří se objevovali už v Kosmově kronice nebo i u pozdějších kronikářů. Výmysl 19. století – pěvce Lumíra – bychom v jeho knize ale hledali marně. (Lehár, a další, 1998) Komunistická propagace 50. let 20. století pak přítomnost tohoto díla v povědomí čtenářů ještě utvrdila a zůstalo tomu tak až do současnosti. (Lehár, a další, 1998) Nejstarším pověstem se věnuje hned první oddíl tohoto Jiráskova díla. Po kapitule po příchodu praotce Čecha do země české následuje pověst o Krokovi, který svůj lid přivedl z Budče na Vyšehrad. Další pověsti jsou pak o Krokových dcerách, zejména o Libuši, jež je zde líčena jako žena velice krásná a moudrá. Následuje příběh o Bivojovi, jenž svou silou přemohl kance, který na Kavčích horách trápil a soužil lidi každý den, a získal si tak srdce Libušiny sestry Kazi. (Jirásek, 2001) Známé jsou pověsti O Libušině soudu a O Přemyslovi, kde je líčena událost, kdy Libuše soudí dva muže, z nichž jeden se na ní velmi osočí proto, že je žena a vyřkne zde známá slova o tom, že ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Na základě toho si kněžna za pomoci bohů vyhlédne manžela a nového vládce národa Čechů. Tím je již zmíněný Přemysl, oráč ze Stadic. Libušini vladykové ho přivedou na Vyšehrad a všichni tuto událost pak dlouze oslavují dobrým jídlem a pitím. (Jirásek, 2001) Dále u Jiráska nalezneme pověst o Libušině zlaté kolébce, která věštila budoucnost českého národa. Prostor je věnovaný také Dívčí válce, která je situována do období po smrti kněžny Libuše, kdy se dívky a ženy začaly cítit slabé a opomíjené, což vyústilo až v povstání proti mužům. Dívky se pod vedením bojovné Vlasty usídlily na Děvíně a spřádaly lsti. Jedna z nich byla například umučení vladyky Ctirada, kterého ženy nalákaly do pasti na krásnou a přitažlivou návnadu Šárku. Když se ostatní muži dověděli o tom, jak Ctirad nešťastně skončil, pomstili se všem ženám a od té doby byl podle pověsti v Čechách zase klid pod vedením mužské ruky. (Jirásek, 2001) Další je u Jiráska pověst o Křesomyslu a Horymírovi. Křesomysl byl vládce v době, kdy se v českých zemích rozmáhalo hornictví a dolování drahých kovů. Na 34

jejich úkor ale ubývalo obilí, tedy potravy pro běžné lidi, což se nelíbilo vladykům, v jejichž čele stanul právě Horymír. Jirásek pověst rozvádí tak, že nejdříve horníci vypálili Horymírovu rodnou vesnici a pak Horymírovi lidé na oplátku zapálili střechy nad hlavami hledačům drahých kovů. Ti se odvolali ke knížeti Křesomyslovi, na jehož rozkaz byl pak vladyka Horymír potrestán. Část pověsti vyprávějící o Horymírově posledním přání a obrovském skoku jeho koně Šemíka zlidověla a traduje se dodnes. (Jirásek, 2001) Lucká válka je velmi sugestivně líčená pověst o hrdém kmeni Lučanů a jejich vůdci Vlastislavovi, který si chtěl válkou podmanit všechny ostatní obyvatele České země. Kníže Neklan, který v této době vládl, se nejdříve jeho síly zalekl, ale pak se dal přesvědčit statečným Čestmírem a vytáhl se svým vojskem také do boje. Čestmír nakonec v lucké válce padl, ale o to tvrději se pralo jeho vojsko a hrdý Vlastislav byl nakonec poražen. (Jirásek, 2001) V pověsti o Neklanovi a Durynkovi se vypráví o dobách po lucké válce, kdy byl vůdce chtivých Lučanů zavražděn a zbyl po něm malý synek. Neklanovi se tohoto dítěte zželelo, a proto mu dal vystavět vlastní sídlo a požádal někdejšího Vlastislavova rádce Durynka, aby byl tomuto dítěti vychovatelem. Durynk se ale zalekl potomka svého minulého knížete a řekl si, že když má teď sloužit Neklanovi, tak nebohé dítě zabije, aby už nikdy žádný Lučan nemohl ohrožovat mír, a doufal samozřejmě také v jisté výhody, které za odměnu od Neklana získá. Proto vysekal díru v ledu, nalákal chlapečka k procházce, a když malý sklonil hlavu dolů, aby si prohlédl ryby ve vodě, zabil ho Durynk ostrým nástrojem, kterým předtím sekal led. Hned jel také na hrad do Prahy k Neklanovi, aby mu vše hned začerstva pověděl. Kníže Neklan se ale místo díků a chvály na Durynka obořil a přikázal mu, aby si pro sebe vybral trest smrti, který následně vykoná. Durynk byl tedy nakonec za svůj čín odměněn tak, že se musel oběsit na stromě. (Jirásek, 2001) 2.2.5.3 Stavební památky Vyšehradu v 19. století Rovněž stavební památky a slohy 19. století byly ovlivněny snahami o renesanci stylů starších. Na Vyšehradě vyústily tyto snahy zejména novogotickými přestavbami památek. 35

Ve stylu empíru 55 byla v roce 1841 na Vyšehradě vybudována Cihelná brána, které se někdy říká také Pražská. Jde o empírovou vložku vsunutou do barokní zdi v severní části pevnosti. Tato vstupní brána leží na severní straně fortifikace a její fasáda působí jako vytesaná z cihlového masivu obranné hradby. Vnější stěny jsou také z cihlového zdiva postaveny. Uprostřed je vjezd s polokruhovým uzavřením a po stranách jsou menší vchody pro pěší. (Baťková, 1998) V této době byla také obnovena na druhé straně pevnosti Leopoldova brána a původní padací most byl nahrazen náspem. Vznikaly rovněž nové rezidence pro kanovníky. Přestavěna byla také nejstarší stavba vyšehradského prostranství rotunda sv. Martina. Ta byla vykoupena vyšehradskou kapitulou a opravena podle projektu architekta Antonína Bauma56. Obnovená byla zejména okna, která byla nově opatřena barevnými dekorativními vitrajemi57. Nejvýznamnějšími stavebními akcemi v 19. století ale byla výstavba vyšehradského hřbitova, Slavína a novogotická přestavba kapitulní basiliky sv. Petra a Pavla architektem Josefem Mockerem58 (Obrázek 10). (Nechvátal, 1976) Při úpravách boční lodi kostela sv. Petra a Pavla byly přeneseny ostatky vyšehradských kanovníků na kapitulní hřbitov. Podle Mockerových plánů byla například rozšířena sakristie, otlučeny některé fresky a nově polychromovány obě boční lodě a zařízeno sedm oltářů. Mocker rovněž navrhl přestavbu západního průčelí se dvěma věžemi. Ta se ale realizovala až po jeho smrti za vedení architekta Františka Mikše. (Baťková, 1998) Trojlodní kostel ukončený na západě dvouvětvým průčelím dominuje celému Vyšehradu a diagonálně vyvažuje panorama Hradčan a tvoří tak velmi výraznou siluetu Prahy. Novogotické průčelí postavené z kvádrů se opírá o pilíře, které jsou ukončeny štíty s plastikami sv. Petra, Pavla a Klimenta a se dvěma menšími plastikami andělů po stranách. (Baťková, 1998) Nad hlavním tympanonem je reliéf s motivem Posledního soudu. (Nechvátal, 1976) 55

empír – umělecký sloh počátku 19. století, druhá fáze klasicismu, spojovaný zejména s Francií a Napoleonem 56 Antonín Baum (1830-1886) – český architekt 57 Vitraje (vitráž) - skleněná plocha složená z barevných výtvarně pojednaných skel 58 Josef Mocker (1835-1899) – český architekt a restaurátor

36

Jedním z nejvýznamnějších uměleckých počinů 19. století bylo budování vyšehradského hřbitova a pohřebiště Slavín. Myšlenka pohřbívání významných osobností na Vyšehradě spadá už do doby prvních Přemyslovců. V 60. letech 19. století se začalo uvažovat o rozšíření stávajícího hřbitova. Nakonec dal kapitulní kostel souhlas k připojení některých svých pozemků na výstavbu nové části hřbitova. (Nechvátal, 1976) Nejrozsáhlejší přestavby hřbitova probíhaly ve třech etapách; v letech 1891, 1894 a 1899. Závěrečné práce pak proběhly v roce 1906. Ze všeho nejdříve byly provedeny návrhy na výstavbu hřbitovních arkád a na úpravu a výzdobu ohradních zdí. Ty předložil sám probošt Vyšehradu Mikuláš Karlach (1831-1911). Mikuláš Karlach vypracoval dva návrhy, z nichž první byl ve stylu gotického slohu a druhý napodoboval architekturu renesanční. Tyto návrhy pak byly dány k posouzení Antonínu Barvitiovi59. Barvitius souhlasil s Karlachovými návrhy a dokonce vytvořil i nějaké vlastní koncepce hřbitovní architektury vyšehradského hřbitova. Barvitiovi se podařilo vypořádat se s nepravidelným půdorysem hřbitova a vyřešil i disproporci mezi jeho horní a dolní částí. (Nechvátal, 1976) Většinu arkád však navrhl a uskutečnil až druhý představitel české novorenesance60, architekt a konzervátor Antonín Wiehl. Podle jeho návrh pak byla postavena většina hrobek ve východní části hřbitova, způsob stavby byl podobný jako na jižní straně, kterou navrhoval Barvitius. Postupně pak byly postaveny i arkády na severu a západě hřbitova. (Nechvátal, 1976) Barvitius se na základě svého dlouholetého pobytu v Itálii inspiroval italskými hřbitovy a také hřbitovy v Německu a Rakousku. Nakonec rozdělil hřbitov na dva celky s odlišnou úpravou; v horní jižní části umístil pomníky vyzdobené a s vyšším výklenkem převyšující hřbitovní zeď, na straně severní pak umístil po vzoru monumentálních francouzských hřbitovů arkádové ochozy. (Nechvátal, 1976) Kapitula chtěla, aby se na úpravě hřbitova podílel také jeden z předních architektů Josef Mocker, který však nakonec tuto nabídku odmítl, ale doporučil na 59

Antonín Viktor Barvitius (1823 -1901) - český architekt a návrhář užitého umění, představitel novorenesance 60 novorenesance - historizující umělecký sloh 2. pol. 19. stol., který vychází z renesance

37

tuto práci architekta Antonína Wiehla. Ten pak dokončil stavbu arkádového ochozu na severní a východní straně hřbitova. (Nechvátal, 1976) Dominantou vyšehradského hřbitova je Slavín (Obrázek 11) (budován 18891893) , který se nachází uprostřed východní strany hřbitova a kde je pochováno mnoho významných českých osobností. Byl vybudován z podnětu měšťana Petra Fischera a vyšehradského děkana Mikuláše Karlacha. Jeho stavbu navrhnul a provedl také architekt A. Wiehl. Sochařskou výzdobu Slavína provedl Josef Maudr, český sochař tvořící v duchu novorenesance. Maudr zde vytvořil sochy Vlasti jásající a truchlící a sochu Génia vlasti. Pod těmito sochami je umístěn alegorický text, jehož autorem je Julius Zeyer. Na sarkofágu čestné hrobky je umístěn bronzový odlitek Ukřižovaného. (Nechvátal, 1976) Mnoho stavebních úprav a výzdob hřbitova nebylo za Wiehlova života kvůli vysoké finanční náročnosti provedeno. Došlo i k závadám, které byly způsobeny nedostatečnou izolací základů. Celou finanční tíseň ale vyřešila v roce 1929 banka Slavie svým finančním darem na opravu vyšehradského hřbitova. (Nechvátal, 1976) Závěrečná západní arkáda byla dokončena až v roce 1915. Středovou variantou je zde hrobka rodiny Kolářovy. Pohřbívání do hrobky Slavína bylo někdy značně komplikované, například když příbuzní některých českých osobností nesouhlasili s převozem ostatků. (Nechvátal, 1976) V roce 1901, po 8 letech dokončení Slavína, byl do této čestné národní hrobky uložen Julius Zeyer. (Nechvátal, 1976) Vzhledem k jeho zalíbení ve Vyšehradské tematice a známému dílu Vyšehrad, je uložení jeho těla jako prvního do národního pohřebiště velmi symbolické. Další významné osobnosti, které zde odpočívají, jsou například J. V. Sládek (1845-1912), Jaroslav Vrchlický (1853-1912), Růžena Svobodová (1867-1920), J.V. Myslbek (1848-1922), Vojtěch Hynais (1854-1925), Ema Destinová (1878-1930), Josef Hora (1891-1945), Karel Toman (1877-1946), Josef Gočár (1880-1945), Václav Špála (1885-1943), V. Zítek (1890-1956), Marie Pujmanová (1893-1958), O. Mařák (1872-1939), Jan Neruda (1834-1891), Josef Mocker (1835-1899) a mnoho dalších významných umělců, jejichž tvorba byla velmi často s tematikou Vyšehradu a

38

nejstarších českých pověstí, které se k této lokalitě vážou, spojena. (Nechvátal, 1976) V roce 1938 byl položen nový návrh na dostavbu a opravy hřbitova, podle nějž měl být prostor Slavína větší a mělo tak být získáno nových 260 míst pro pohřbívání mrtvých. V této době ale hřbitov spravoval spolek českých spisovatelů Svatobor61, který na tak rozsáhlé úpravy neměl dostatečné finance. O tři roky později byl sice projekt po finanční stránce zajištěn, ale počátek druhé světové války nakonec zamezil jakýmkoli stavebním pracím. Opravné a stavební práce byly proto znovu spuštěny až v 50. letech 20. století. (Nechvátal, 1976) Součástí historického vyšehradského hřbitova je několik řádových hřbitůvků (alžbětinek, voršilek, šedých sester, školských sester, maltézských rytířů, redemtoristů, těšitelů božského srdce, benediktinů z Emauz, vincentek a jezuitů). Raně barokní mříž se jmény jezuitů byla na hřbitov přenesena z malostranského hřbitova. Jedná se o nejstarší náhrobek na Vyšehradě. Tito jezuité zemřeli při ošetřování nemocných morem. (NKP Vyšehrad, 2004) Vyšehradský hřbitov je jedním z nejplánovitěji založených pohřebišť. Je důležitá také jeho umělecká úroveň. Sochy, reliéfy a plastiky pocházejí většinou z rukou nejznámějších českých sochařů, kteří tvořili v duchu novorenesance, ale nalezneme zde i díla umělců z pozdějšího období. (Nechvátal, 1976) Z období klasicismu a empíru pochází několik málo náhrobků v této lokalitě, které většinou patří členům kapituly a proboštům. Pomníky jsou většinou zpracované jako kamenické výrobky. Je málo známé, ale zajímavé, že na prvních pomnících, které patří Boženě Němcové a Václavu Hankovi, se návrhem písma podílel Josef Mánes62. (Nechvátal, 1976) Pomník Boženy Němcové má vysokou uměleckou hodnotu. Je zde reliéf podobizny Boženy Němcové vyveden v bronzovém oválném medailonu a dolní část náhrobku je vyzdobena výjevem z Babičky 63 (Obrázek 12). Na jejím pomníku pracoval také tehdy mladý Josef Václav Myslbek. (Nechvátal, 1976)

61

Svatobor - založen 1862 na podporu českých spisovatelů, zakladatelem byl F. Palacký Josef Mánes (1820-1871) – český malíř a ilustrátor 63 Babička – napsáno 1855, realistický román s prvky venkovské idyly 62

39

Myslbekovy

práce

jsou

jedny

z nejvýznamnějších

a

umělecky

nejkvalitnějších na Vyšehradě. Patří mezi ně zejména portrétní reliéfy na pomnících a náhrobcích a významné jsou také bysty českého nakladatele Jana Otty (1841-1916) a politika a publicisty F. L. Riegera (1818-1903) v arkádách nároží severovýchodní strany. (Nechvátal, 1976) Kulturně-historický význam hřbitova byl už nastíněn v první kapitole. Důležitá byla zejména idea vybudování národního pohřebiště, kde budou uložena těla těch nejvýznamnějších osobností českého národa. Toto úsilí ne náhodou vzniklo právě v době Národního obrození, kdy byl kladen velký důraz na české národní dějiny, jazyk a tradice s vše prostupujícím cílem probudit v lidech pocit sounáležitosti s českým národem a pomoci jim uchopit vlastní identitu a češství. Symbolicky zvolená pro účely posledního odpočinku českých velikánů byla právě lokality Vyšehradu, kde se nejstarší mýty kmene Čechů odehrávaly, kde byla pohřbena nejstarší přemyslovská knížata a kde tedy i teď měli najít poslední útočiště významné české osobnosti. (NKP Vyšehrad, 2004) 2.2.6 Vyšehrad dnes V současné době je Vyšehrad národní kulturní památkou, jejímž zřizovatelem je Hlavní město Praha. Návštěvníci mohou vyhledat veškeré informace, které souvisí s historií nebo současností této památky a kulturními akcemi, které se zde konají na www.praha-vysehrad.cz. V prostorách Vyšehradu dnes můžeme najít stálé expozice, kterými jsou informační centrum Špička, kde je možné získat základní informace o památce a zakoupit suvenýry, basilika sv. Vavřince – tedy románské vykopávky jejích pozůstatků, gotický sklep a kasematy se sálem Gorlice, kde jsou uloženy originály barokních soch z Karlova mostu a Vyšehradský hřbitov se Slavínem. Dalšími kulturními akcemi, které zde probíhají dočasně, jsou expozice v galerii Vyšehrad, která je nad Libušinou lázní a divadelní představení, která se v letních měsících hrají na otevřeném prostranství Letní scény. Zájemci mají také možnost pronájmu Starého purkrabství pro konání kulturních a společenských akcí. Na Vyšehradě ještě nyní působí spolek spisovatelů Svatobor, který se v současnosti zabývá opravou hřbitova a Slavína. Kromě tohoto spolku zde 40

nalezneme také ekologické sdružení, které se stará o rozvoj a údržbu zelených ploch v lokalitě památky. Na prostranství Vyšehradu probíhají také mnohé kulturní a divadelní festivaly a koncerty. Známý je například každoroční festival Vyšehraní nabízející program pro děti a mládež. Běžný návštěvník má možnost si objednat v kanceláři vedení Vyšehradu průvodcovské služby, nebo využít mapek, směrovek a popisků objektů, které jsou velmi přehledně nainstalované v celé lokalitě. Vyšehrad může svým návštěvníkům nabídnout příjemná posezení v parčících, mnoho monumentálních památek, všudypřítomnou magickou atmosféru a v neposlední řadě krásné výhledy na panorama Prahy.

3

Didaktická část V této části své práce se budu zabývat začleněním učiva občanské výchovy

do rámcových vzdělávacích programů, jeho obsahem a pojetím, přičemž důraz budu klást na průřezová témata. Dále zde popíšu rysy projektové výuky a vytvořím na jejich základě projektový den na Vyšehradě. 3.1

Začlenění učiva OV do RVP pro ZŠ Učivo občanské výchovy je začleněné do Rámcových vzdělávacích programů

pro základní školy. Rámcové vzdělávací programy představují kurikulární dokument, který předepisuje vědomosti, dovednosti, postoje, znalosti a hodnoty, které si má žák na určitém stupni vzdělání osvojit. Rámcové vzdělávací programy jakožto učební plán pro celou republiku jsou u nás platné od roku 2007. (VÚP, 2007) Na školní úrovni nazýváme kurikulární dokumenty Školní vzdělávací programy, jejich předchůdci jsou vlastně učební osnovy a učební plány. Každá škola si tyto své plány tvoří sama na základě svých vlastních preferencí nebo podmínek výuky. Škola rovněž tvoří plán na začlenění žáků se středně těžkým a těžkým postižením. (VÚP, 2007)

41

Učivo v rámci RVP je rozděleno na vzdělávací oblasti, vzdělávací obory a průřezová témata. Učivo občanské výchovy je začleněno do vzdělávací oblasti Člověk a společnost, která má pod sebou obory Výchova k občanství a Dějepis. (VÚP, 2007) 3.1.1 Pojetí a obsah vzdělávací oblasti Člověk a společnost Vzdělávací oblast Člověk a společnost v základním vzdělávání vybavuje žáka znalostmi a dovednostmi potřebnými pro jeho aktivní zapojení do života v demokratické společnosti. Vzdělávání směřuje k tomu, aby žáci poznali dějinné, sociální a kulturně historické aspekty života lidí v jejich rozmanitosti, proměnlivosti a ve vzájemných souvislostech. Seznamuje žáky s vývojem společnosti a s důležitými společenskými jevy a procesy, které se promítají do každodenního života a mají vliv na utváření společenského klimatu. Zaměřuje se na utváření pozitivních občanských postojů, rozvíjí vědomí přináležitosti k evropskému civilizačnímu a kulturnímu okruhu a podporuje přijetí hodnot, na nichž je současná demokratická Evropa budována. Důležitou součástí vzdělávání v dané vzdělávací oblasti je prevence rasistických, xenofobních a extrémistických postojů, výchova k toleranci a respektování lidských práv, k rovnosti mužů a žen a výchova k úctě k přírodnímu a kulturnímu prostředí i k ochraně uměleckých a kulturních hodnot. (VÚP, 2007) 3.1.2 Průřezová témata Některá důležitá témata ze vzdělávací oblasti Člověk a společnost jsou obsažena také v průřezovém tématu Osobnostní a sociální výchova. Z oblasti Člověk a společnost sem patří z oboru Výchova k občanství části Člověk ve společnosti a Člověk jako jedinec. Blíže se totiž věnují tématům lidská setkání, vztahy mezi lidmi, zásady lidského soužití (Člověk ve společnosti) a podobnost a odlišnost lidí, vnitřní svět člověka, osobní rozvoj (Člověk jako jedinec). Všechna tato témata jsou v Osobnostní a sociální výchově vnímána jako samostatná. (VÚP, 2007) S mojí prací souvisí v tomto průřezovém tématu zastoupené vzdělávací oblasti Jazyk a jazyková komunikace, Člověk a jeho svět, která se týká udržení psychického zdraví – psychohygieně, komunikaci, mezilidským vztahům, oblast 42

Umění a kultura, jež se týká především společného zaměření na rozvoj smyslového vnímání, kreativity, vnímání a utváření mimouměleckého estetična – jako např. estetiky chování a mezilidských vztahů a chápání umění jako prostředku komunikace a osvojování si světa. V osobnostní a sociální výchově lze také účinně využít různých postupů dramatické výchovy. Doplňující vzdělávací obor Dramatická výchova užívá jako základní metody nástroje dramatické a inscenační tvorby. Všechna tato témata směřují k dosažení dílčích a obecných cílů (podrobně zpracovaných v další kapitole), jichž se pokusím dosáhnout pomocí projektové metody. (VÚP, 2007) 3.2

Projektová metoda V této kapitole nastíním historii a podstatu projektové metody a klady a zápory

v jejím současném pojetí. 3.2.1 Historie Změna pojetí vyučovacího procesu se začala odehrávat na počátku 20. století, kdy se utvořilo několik reformních hnutí v různých zemích, která se postavila proti tradičnímu herbartovskému pojetí výuky (tedy vyučování zaměřené na proces osvojování si informací žákem pod vedením autoritativní osoby učitele, známé pod pojmem herbartovský trojúhelník), které bylo základním modelem vyučování v Evropě i v USA. Učitel byl hlavním nositelem vzdělávacího procesu a jeho slova byla hlavním nástrojem poznání. Role žáků spočívala v tom, že pouze seděli v lavicích, tiše poslouchali učitele a informace jím předané se následovně učili nazpaměť, aniž by mezi nimi nacházeli nějaké bližší souvislosti nebo jim rozuměli. (Tomková, a další, 2009) Herbartovská teorie vzdělávání záměrně potlačovala aktivity dětí, neboť byla přesvědčená, že přílišná iniciativa by mladým lidem bránila v udržení pozornosti. Dítě mělo být hlavně klidné a poslouchat výklad učitele, který stál vepředu na stupínku, což ještě vizuálně potvrzovalo jeho nadřazené postavení. Žáci měli pod pohružkou trestů zakázáno se otáčet, mluvit nebo pohybovat po třídě. Autorita učitele byla téměř posvátná a jeho území se stupínkem a tabulí bylo všem žákům zapovězené. Žáci se dokonce báli učiteli pokládat otázky, a tak většinou jen 43

zapisovali do sešitu nové informace, ať jim rozuměli, nebo nerozuměli. Jediná názornost v této době byla tabule a křída. (Tomková, a další, 2009) Na konci 19. století se zvedla na různých místech nezávisle na sobě velká vlna odporu proti herbartovskému stylu výuky. Kritika spočívala zejména ve strnulosti a neživotnosti tohoto způsobu učení a také toho, že leckteré sdělované poznatky jsou pro děti nepotřebné a vyučovací proces celkově potlačuje přirozenou aktivitu dítěte. (Tomková, a další, 2009) Hnutí, které do pedagogiky přineslo nový svěží vítr v podobě akcentování osobnosti dítěte a jeho přirozeného vývoje, se nazývá reformní pedagogika. Ovlivnilo pedagogické myšlení a chování pedagogů a škol v celé Evropě a přímo projektové vyučování silně změnilo školy v USA. Tato nová reformní hnutí se opírala mimo jiné o velmi staré myšlenky francouzského filosofa a pedagoga J. J. Rousseaua64. (Tomková, a další, 2009) Základními metodami, které se začaly projevovat v nových reformních školách, byly samostatné činnosti dětí a jejich vlastní práce. (například pěstování rostlin). Děti samozřejmě dělaly chyby, a tak se výuka proměnila v jakýsi proces poučování se z vlastní zkušenosti a samostatné řešení problémových situací. Ve školách vznikaly odborné laboratoře, knihovny, pokusné zahrady a pozornost byla věnována také vycházkám. (Singule, 1991) Počátek projektového vyučování nalezneme v americké pragmatické pedagogice a v osobnosti Američana Johna Deweye (1859-1952). Ten na počátku 20. století napsal spolu se svým žákem W. H Kilpatrickem (1871-1956), se kterým spolu působili na Kolumbijské univerzitě, první ucelenou studii o projektovém vyučování. (Singule, 1991) Jeho stěžejními pedagogickými myšlenkami bylo to, že žák má aktivně pracovat, žít vlastním životem a zmocňovat se aktivně životních zkušeností. Dospělí mu k tomu mají dávat náměty na praktické činnosti, využití teoretických poznatků v praxi a navozovat problematické situace. Dewey zastával názor, že když dítě vyřeší nějaký problém samo, získá tak cennou zkušenost pro svůj další život. (Dewey, 1904) 64

J. J. Rousseau (1712-1778) – francouzský filozof a spisovatel

44

Pragmatická reformní pedagogika v USA se zrodila na základě změn americké společnosti konce 19. století. V této době zde totiž docházelo k obrovskému rozvoji velkoprůmyslu a industrializace, což způsobilo to, že začala vznikat velká industriální centra, kam obyvatelstvo migrovalo a velice se rozmohla také urbanizace. Tyto faktory zásadně změnily život lidí, kteří byli do té doby zvyklí žít na vesnicích a vychovávat své děti způsobem, který je všestranně rozvíjel, tedy také po praktické stránce. Úkoly spojené s rozvojem osobnosti dítěte a jeho výchovou, které až dosud plnila a rodina a obce, proto byly delegovány na školy. Dosavadní typy škol ale nebyly na tento úkol vybaveny ani připraveny, a proto bylo nutné změnit celý dosavadní systém a nasolit nový styl vyučování a výchovy, který by vychovával komplexně celé dítě. (Singule, 1991) USA v této době, začaly hrát významnou roli ve světové hospodářské politice a později také v poválečném uspořádávání zemí Evropy. Toto všechno na ně kladlo vysoké nároky, a tak v americké společnosti vznikaly mnohé problémy, při jejichž řešení měla hrát důležitou roli právě výchova. Nově rozvíjející pragmatická pedagogika také tento úkol přijala za svůj a začala už od počátku vést k rozvíjení amerických demokratických principů a tradic a snažila se je prosazovat v praktickém i politickém životě. (Singule, 1991) Amerika počátku 20. století kladla jako stěžejní cíl projektu výchovu aktivního a zodpovědného amerického občana. (Tomková, a další, 2009) Ve 20. letech studovali v USA pedagogiku také významní představitelé naší české pedagogiky, kteří pak na základě studia začali prosazovat reformní hnutí také na domácí půdě. Jedním z těchto pedagogů byl například Václav Příhoda65. Deweyho pedagogický systém byl zpočátku vytvářen jako systém pro americké elementární školy. Na střední školu byl aplikován teprve později jeho žákem, pedagogem Kilpatrickem. Při výuce bylo usilováno jak o rozvoj individuality dítěte, tak o přínos celé společnosti. Jeho stěžejními myšlenkami jakožto pragmatického myslitele bylo, že vše se neustále mění a tudíž také výchova je v neustálém procesu změny. Proto tedy i poznatky měly být neustále rekonstruovány v procesu poznávání. (Singule, 1991) 65

Václav Příhoda (1889-1979) – český pedagog, stoupenec reformní pedagogiky

45

Dalšími důležitými myšlenkami Deweyho výchovy byla tvrzení, škola by neměla být oddělena od praktického života a dítě by tedy nemělo pracovat s uměle zkonstruovaným učivem, ale poučovat se přímo ze situací reálného života. Jak již bylo zmíněno, důraz byl také kladen na výchovu celého dítěte a podněcování jeho vlastní aktivity, přičemž jsou důležité také sociologické a psychologické faktory působící v celém procesu výchovy. (Singule, 1991) Dalšími klíčovými pojmy, na kterých Dewey založil své vyučování, byly zkušenost a experiment. Na základě toho tedy začaly vznikat pragmatické pracovní školy, kde měli žáci laboratoře, ve kterých samostatně řešili problémy v zásadě „učení se činností“. (Singule, 1991) Role učitele v celém systému pragmatické pedagogiky byla stanovena jako role dohližitele a pomocníka při plánování žákovy činnosti i činnosti samotné. Škola jakožto instituce by měla dle Deweyho podněcovat spíše spolupráci než soutěž, aby tak připravovala jedince na rozumný život v demokratické společnosti. (Singule, 1991) V USA nahradily samostatné projekty dosavadní vyučovací předměty. Evropa byla trochu střízlivější a integrovala projekty do stávajících učebních osnov a předmětů. (Singule, 1991) Také v českých školách začala v rámci předmětů vznikat projektová témata. Významným principem jejich výběru byl zejména vztah k regionu; děti se učily obecné pojmy na konkrétních jevech, které znaly ze svého vlastního okolí. 20. a 30. léta dvacátého století stavěly české školy do popředí osobnost žáka a jeho vlastní objevování skutečností a samostatné získávání nových poznatků. (Tomková, a další, 2009) Problémy, které vyvstaly s takovýmito metodami vyučování, byla zejména nesystematičnost a absence posloupnosti při učení se novým věcem. Proto bylo důležité, aby učitel projekty vždy dokonale promýšlel, aby splňovaly všechna kriteria adekvátnosti na daném stupni školy nebo vývoje dítěte. (Tomková, a další, 2009) Pauza způsobená válkou a komunistickým režimem dovolila návrat projektové metody na českou půdu až v 90. letech 20. století. Zpočátku 46

nenavazovaly na reformní pedagogiku přelomu století, ale vycházely pouze z tehdejších potřeb žáků a učitelů uskutečnit změnu v dosavadním procesu výuky. Šlo především o zlepšení motivace žáků. Velmi výhodná situace pro projekty nastala ale až po uzákonění rámcových vzdělávacích programů a školních vzdělávacích programů, kdy se projekty staly významným prostředkem naplnění současných vzdělávacích cílů. (Tomková, a další, 2009) 3.2.2 Co je projekt V didaktice při vymezování pojmu projektové vyučování nepanuje shoda. V zásadě je ale projekt považován buď za metodu66 vyučování, nebo za organizační formu67 vyučování. Jednota vše panuje v tom, že projekt je specifický způsob zpracování obsahu vyučování, který je založen na aktivním přístupu žáka a jeho vlastním poznávání. (Tomková, a další, 2009) Základními znaky projektu jsou žákova odpovědnost za vlastní učení, samostatné objevování poznatků a jeho úsilí o dosažení cíle. Obsahovým základem projektu je téma ze života, které přirozeně zahrnuje více výukových předmětů a oborů. Projekt se většinou váže na delší časový úsek; může to být den, týden, nebo i déle. Co se týče kooperace, projekty jsou často pojímány jako skupinová práce žáků, ale některé typy mohou být řešeny i individuálně. (Tomková, a další, 2009) 3.2.3 Projektová výuka v současnosti – pojetí, klady a zápory Také projektová výuka v dnešním pojetí se orientuje na dvě základní dimenze práce s osobností žáka; je to důraz na jeho vlastní zkušenost a spojení teoretické činnosti – myšlenkové s činností praktickou – fyzickou, což představuje jakýsi kontext s běžným životem. (Skalková, 1999) Oblíbené

problémy,

které

výuka

řeší,

jsou

například

témata

z environmentální výchovy, kdy děti využívají poznatky z biologie a dalších vyučovacích předmětů k vyřešení nějakého problému v praktickém životě; například náměty jak naučit lidi třídit odpad. Z praxe jsou známé také projekty, kdy děti čistí nějaký vodní tok, starají se o psí útulek nebo vytvářejí zábavně-vzdělávací 66 67

MAŇÁK, J.; ŠVEC, V. Výukové metody. Brno : Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5. SKALKOVÁ, J.: Obecná didaktika. Praha 1999.

47

hry na téma životního prostředí. Dalším námětem projektové výuky jsou aktivity, které se dají souhrnně nazvat „vlastivědná objevování“. Už ve 20. letech 20. století byla využívaná metoda učení se ze svého nejbližšího okolí, kdy učitelé s žáky podnikali výlety třeba na hrady a na konkrétní stavbě si pak ukazovali třeba architektonické prvky typické pro určité historické období, což by se jinak žáci bezmyšlenkovitě učili z knížky. (Tomková, a další, 2009) Základními přednostmi projektové metody v současné době jsou, že projekt integruje poznatky z různých předmětů, připravuje na řešení globálních problémů a pomáhá vidět věci v souvislostech a systému. Důležité je taky to, že pomáhá získávat poznatky spojené s prožitkem a smyslovým vnímáním žáka a pomáhá aktivizovat a motivovat jeho osobnost. Důležitým pozitivem je také úzká souvislost s realitou života a praktickým „vyzkoušením si věcí na vlastní kůži“, například týmové práce, pocitu zodpovědnosti za svou práci. (Skalková, 1995) Zápornými stránkami realizace projektového vyučování je zejména náročnost na čas, která se projevuje dlouhou a náročnou přípravou a organizací projektu učitelem a zároveň také velkým množstvím času, které pohltí samotná realizace projektu a následné vyhodnocení a sebehodnocení žáků. Pokud má být projekt opravdu účinný, vyžaduje od tvůrce myšlenkovou činnost, která vyžaduje důkladné promýšlení všech jeho fází. (Skalková, 1995) 3.2.4 Motivace žáka při projektovém vyučování Motivace je psychický proces, který usměrňuje chování a jednání člověka a stimuluje jej k dosažení určitého cíle. V projektovém vyučování je motivace nezastupitelnou složkou a přítomnost touhy dětí dosáhnout zvoleného cíle je pro dobrý průběh celého projektu zásadní. (Tomková, a další, 2009) Psychické pohnutky, které nás k určitému druhu chování vedou, se nazývají motivy. Rozlišujeme vnější a vnitřní motivaci; motivace vnější je způsobena zdroji kolem nás a má většinou pouze krátkodobý vliv na chování člověka. Vnitřní motivace eliminuje působení vnějších faktorů a stimuluje člověka k určitému druhu chování právě pro něj samotné. Učení se žáka pro získání dobrých známek, tedy stimul z vnějšího prostředí, označujeme jako vnější motivaci, učení se pro radost 48

z nových poznatků, tedy pro nabývání vědomostí samo o sobě, označujeme jako motivaci vnitřní. (Pasch, 1998) S vnitřní motivací také volně souvisí seberealizace, která je nejdůležitější vnitřní pohnutkou, která vede k určitému chování. Právě seberealizace žáků je jedním z prvků, kterého by mělo být v rámci projektové výuky dosaženo. (Pasch, 1998) Vnitřní motivace žáka je velmi důležitou podmínkou k tomu, aby projekt mohl být úspěšný. Přijetí úkolu a jeho vnitřní touha jej zdárně vyřešit jsou nezbytně nutnou podmínkou k hladkému průběhu projektové výuky. Proto je důležité, aby učitel při svém plánování projektu hledal taková témata, která jsou žákům blízká a promýšlel úkoly tak, aby je žáci akceptovali. Čím silnější pocit sounáležitosti má žák s projektem, tím silnější je jeho vnitřní motivace a tím úspěšnější je celý projekt a z hlediska vyučovacího procesu účinnější. (Tomková, a další, 2009) V projektu je důležitý princip svobodného výběru. Žák sám si může zvolit z nabízených témat a v rámci nich si vybrat svůj úkol. Vybírá si také vlastní zdroj informací a způsob zpracování úkolu, plánuje si čas, vybírá si pomůcky, které bude používat a také spolupracovníky. Úkol učitele je podporovat žáka v jeho činnosti a pomáhat mu udržovat zájem. (Tomková, a další, 2009) Motivaci žáka udržuje také smysluplnost projektového úkolu. Existují projekty, kde žáci pracují v rolích, které připomínají situace z reálného života. Při takových typech úloh se žáci například mohou naučit hospodařit s financemi nebo se rozhodovat v důležitých životních situacích. Je tedy někdy dobré využívat v projektovém vyučování i prvky dramatické výchovy. (Tomková, a další, 2009) Výbornou motivací pro tvorbu projektu je také to, jaký z něj vzejde konečný produkt (blíže v kapitole Fáze projektu). Žáci mohou zorganizovat vlastní výstavu, vymyslet naučnou stezku, vyrábět noviny nebo časopisy, nebo jet na výlet či jít na tematicky zaměřenou vycházku. Podstatné je, aby se na tvorbě produktu nějakým způsobem také sami podíleli. Čím více produkt odpovídá realitě života, tím je také náročnější, ale pro žáky zároveň přitažlivější. Přítomnost odborníka při projektové výuce rovněž zvyšuje účinnost projektu na dítě. Opačným případem, tedy že je žák demotivován, je situace, kdy se dítě s projektem a hlavně cílem projektu 49

neztotožní. Takové projekty jsou pak neúspěšné. Proto je primární promyšlení situace velmi důležité a vždy platí, že čím více se problém, který mají děti řešit, blíží reálnému životu, tím je celý projekt úspěšnější z pohledu žáka i učitele. (Tomková, a další, 2009) Kvalitu, se kterou žáci na projektu pracují, posiluje také veřejná prezentace za přítomnosti odborníků, činnost v reálných podmínkách – tedy výlet nebo vycházka a společensky využitelné následky (tedy například otevření naučné stezky pro veřejnost). Prezentace cílového produktu mimo školu vede žáky ke kvalitnějšímu zpracování úkolu, posiluje jejich sebevědomí a motivuje je k další činnosti. (Tomková, a další, 2009) 3.3

Fáze projektu V této kapitole nejdříve obecně nastíním rozfázování projektu a pak

jednotlivé fáze svého projektu Vyšehrad popíšu konkrétně. Při plánování projektu je důležité vycházet z rámcových vzdělávacích programů. Vynikající prostor pro začlenění projektů skýtají průřezová témata. Integraci poznatků lze využít podle logických vazeb mezi předměty, v rámci učitelovy aprobace, nebo lze využít také týmovou spolupráci mezi učiteli. Přirozený rámec všemu dávají řešení témat ze života a orientace na produkt projektu. (Tomková, a další, 2009) O účinné integraci poznatků hovoříme tehdy, když se nám podařilo získat a prakticky prověřit informace z více školních předmětů v rámci jednoho projektu. Učivo v izolovaných vyučujících předmět se žákům často jeví nudné a absence souvislostí zpomalují a někdy znemožňují proces jeho osvojování. Integrace více různých druhů poznatků ale zájem a motivaci dětí rozvíjejí a podporují. (Tomková, a další, 2009) Je rovněž důležitá spolupráce učitelů navzájem, protože z praktického života jsou známé příklady, kdy projekty vymyšlené větším množstvím pedagogů žáky akorát unavovaly a vzhledem k obrovské časové náročnosti nebylo možné jejich důkladné plnění. (Tomková, a další, 2009)

50

Také můj projekt bude vycházet z těchto zásad – podložení rámcovými vzdělávacími programy, integrace vyučovacích předmětů a kooperace s ostatními pedagogy. Cílem projektu je přiblížit dětem důležitost českého národního mýtu, jeho souvislosti s etapou Národního obrození a nadčasový význam pro český národ. Projektová metoda, kterou budu používat, se opírá o myšlenky zakladatele Deweyho a jeho žáka Kilpatricka, o knihu Učíme v projektech autorek Tomkové, Kašové a Dvořákové a o publikaci Za novou kvalitou vyučování autorky Jarmily Skalkové. Podle nich můžeme každý projekt rozdělit na 4 základní fáze. V první fázi, jíž můžeme podle zmíněné literatury nazvat Záměr, zvolíme konkrétní téma, kterého se bude projekt týkat a problém, se kterým budeme dále uvažovat. Je důležité si uvědomit zejména cíl, ke kterému chceme žáky řešením konkrétního problému přivést a kterého zamýšlíme se žáky dosáhnout. Tento cíl by měl být formulovaný konkrétně, i když může skýtat více dílčích cílů. Důležité taky je, aby se děti s daným cílem ztotožnily a přijaly jej za svůj (blíže v předchozí kapitole). Proto musíme v této fázi promýšlet také motivaci a její způsoby. Pokud by se tak totiž nestalo, možnost, že bude projekt úspěšný, je značně negativně ovlivněna. V další fázi, které můžeme říkat plánování, nebo také mapování a třídění informací (Tomková, a další, 2009) promýšlíme konkrétní vyučovací metody, které v rámci projektu budeme využívat, dále organizaci práce a otázky a úkoly, které žákům zadáme, přičemž v projektové výuce je většinou využívaná forma problémových úkolů. V této fázi uvažujeme také o pomůckách a materiálech, které budou využívány a důležité je také promyslet kriteria hodnocení. Třetí fází projektu je samotná realizace, která se týká toho, jak konkrétně bude celý průběh projekt vypadat, tedy kdo, co a jak bude řešit. Tato fáze skýtá mnoho možností překonání frontálního vyučování. Žáci například sami vyhledávají informace, shromažďují materiál, hrají různé role apod. Všechny jejich činnosti vedou k dosažení výsledného produktu, kterým může být, jak již bylo zmíněno, prezentace, článek, organizace výstavy, divadelní představení apod.

51

Závěrečná čtvrtá fáze pak obsahuje zveřejnění výsledných produktů, jejich zhodnocení a zároveň reflexe nebo hodnocení veškeré práce vynaložené na realizaci výsledného produktu. Hodnocení by mělo být více druhů; tradiční hodnocení žáka učitelem, pokud bude projekt na skupiny, tak hodnocení jednotlivých skupin žáků, dále by nemělo chybět sebehodnocení žáka a také hodnocení žáků navzájem – jejich práce a zapojení v rámci skupinky. (Skalková, 1999) 3.3.1 Záměr Jak již bylo zmíněno, v této první části formulujeme konkrétní téma projektu a cíle, jakých chceme dosáhnout, přičemž přemýšlíme také o motivaci žáků. 3.3.1.1 Cíle Cíl je očekávaný výsledek, ke kterému učitel v součinnosti se žáky směřuje. Stanovení cílů je proto důležitou součástí každé didaktické analýzy. Učitel je rozmýšlí nejdříve ze všeho, ještě před tím, než začne plánovat činnosti, které navodí a metody práce žáků. (Pasch, 1998) Rozlišujeme dva druhy cílů; krátkodobé (dílčí), což jsou například cíle jednotlivých vyučovacích hodin a dlouhodobé (obecné), které by se daly popsat jako očekávané výsledky na konci určitého tematického celku výuky. Formulace krátkodobých cílů by měla být jasná a výstižná, aby se pomocí ní mohl orientovat i samotný žák. (Pasch, 1998) S taxonomií (tedy tříděním) vzdělávacích cílů přišel v 50. letech 20. století psycholog a pedagog Benjamin Bloom a jeho kolegové a dodnes se na některých jejích zásadách staví. Cíle, ke kterým učitel spolu se žáky směřuje, by podle nich měly zohledňovat všechny složky žákovy osobnosti, kterými jsou oblasti (neboli domény) kognitivní (týkající se poznávání a získávání informací), afektivní (týkající se prožívání) a senzomotorická (tedy oblast fyzické zdatnosti). Každá z těchto oblastí má na základě Bloomovy klasifikace vlastní taxonomii, tedy třídění na kategorie. (Pasch, 1998)

52

Ve všech těchto doménách postupuje žák při osvojování poznatků a dovedností od nejjednodušších k nejsložitějším stejně jako při myšlenkových operacích. Podobný myšlenkový postup, tedy postup na základě Bloomovy taxonomie, podněcuje u žáků i projekt Vyšehrad. Žáci tedy nejdříve získají nějaké informace z více zdrojů (ještě ve škole), pak se je pokusí porovnat mezi sebou a vyvodit z nich důležité myšlenky, které by měli pochopit. Fáze řešení problémových situací se pak objeví v terénu – tedy v lokalitě Vyšehradu. Po sebrání dostatečného množství informací proběhne jejich analýza, která vyústí v syntéze, která bude v tomto konkrétním případě reprezentována vytvořením výsledného produktu celého projektu, tedy určitou formou prezentace. Nejtěžší kategorie hodnocení pak bude obsažena v závěrečné fázi, kde proběhne hodnocení a sebereflexe. (více v kapitole o hodnocení) Obecné cíle projektu zaměřeného na poznávání starých českých mýtů, historie českého národa a jejich význam v současnosti pořádaného na Vyšehradě vycházejí z rámcových vzdělávacích programů (VÚP, 2007), kde jsou definovány v součinnosti s klíčovými kompetencemi, které si mají žáci na druhém stupni základní školy osvojit. Rozvíjení konkrétních klíčových kompetencí a směřování k obecným a konkrétním cílům vzdělávací oblasti Člověk a společnost, které se snaží splnit projekt Vyšehrad: Hlavním cílem projektu Vyšehrad je to, aby se žáci pokusili o odhalování kořenů společenských jevů, dějů a změn a promýšlení jejich souvislostí a vzájemné podmíněnosti v reálném a samozřejmě také historickém čase. S tím úzce souvisí také snaha o hledání paralel mezi minulými a současnými událostmi a jejich porovnávání a odhalování vnitřních souvislostí s obdobnými či odlišnými jevy a procesy. Dalším cílem, který by v rámci mého projektu měl být realizován, je rozvíjení zájmu o současnost a minulost vlastního národa a s tím spojné

53

upevňování vědomí přináležitosti k určité kultuře a společenství. Důležité je samozřejmě také chápání české kultury v kontextu s evropskou. Velmi významným obecným cílem, ke kterému bych s žáky ráda směřovala, je utváření pozitivního hodnotového systému, v tomto případě opřeného o historickou zkušenost, ale také o mýty. Důležitým dílčím aspektem je také rozlišování mýtů a skutečnosti, na základě kterých je hodnotový systém žáků utvářen. S tím úzce souvisí to, že by se žáci měli naučit rozpoznávat projevy a příčiny subjektivního výběru, hodnotit fakta a objektivně posuzovat společenské jevy současnosti i minulosti. Úkoly, které budou žáci na Vyšehradě plnit, budou koncipované tak, aby bylo při jejich plnění dosahováno dalšího cíle, kterým je vytváření schopnosti využívat jako zdroj informací různorodé verbální i neverbální texty společenského a společenskovědního charakteru. Žáci by se tedy měli pokusit orientovat i v nápisech na kulturních památkách, cedulích, pláncích a případných slovních radách kompetentních osob. Dále se budu snažit rozvíjet jejich orientaci v mnohotvárnosti historických, sociokulturních, etických, politických, právních a ekonomických faktů tvořících rámec každodenního života a to jak dnes, tak i v minulosti. Projekt, kde se využívá integrace poznatků z různých oborů, by je měl vést k poznávání a posuzování každodenních situací a událostí ve vzájemných vazbách a širších souvislostech. Velmi důležité je také směřování k utváření pozitivních vztahů k opačnému pohlaví v prostředí školy i mimo školu a k rozpoznávání stereotypního nahlížení na postavení muže a ženy v rodině, v zaměstnání i v politickém životě, k vnímání předsudků v nazírání na roli žen ve společnosti. Z toho vyplývá potřeba využívání adekvátního způsobu komunikace, tedy uplatňování vhodných prostředků komunikace k vyjadřování vlastních myšlenek, citů, názorů a postojů, k zaujímání a obhajování vlastních postojů a k přiměřenému obhajování svých práv. To by mělo vést žáky k utváření vědomí vlastní identity a identity druhých lidí, k rozvíjení realistického sebepoznávání a sebehodnocení, k akceptování vlastní osobnosti i samozřejmě také osobnosti druhých lidí. (VÚP, 2007) 54

Konkrétními kognitivními cíli v projektu Vyšehrad jsou, aby se žák pokusil: 

poznat dílčí památky na Vyšehradě a přiřadit je k uměleckému slohu



zařadit vybrané osobnosti českého umění ke správnému kulturnímu odvětví a do správného dějinného období



rozlišit mýty a ověřitelné skutečnosti



interpretovat konkrétní mýty a hledat jejich symboly

Konkrétními cíli v oblasti afektivní, jichž by měl projektový den dosáhnout, jsou: 

najít a posoudit konkrétní hodnoty obsažené v literárních nebo jiných uměleckých památkách vážících se k Vyšehradu



používat vhodné komunikační prostředky při spolupráci ve skupině a rozvíjet se spolužáky pozitivní vztahy



pokusit se o sebereflexi vlastní osobnosti



pokusit se o reflexi osobností spolužáků

Důraz na směřování k afektivním cílům bude kladen v poslední fázi projektu, kdy bude rozvíjeno hlavně sebehodnocení žáka, co se týče jeho participace na práci v rámci skupiny, popsání pocitů, které při spolupráci a plnění úkolů měl, pokus zdůvodnit, proč se cítil právě tak a také hodnocení spolužáků, kteří s ním v rámci jedné skupinky kooperovali a reflexi toho, co by mohl příště při své práci zlepšit. (viz příloha hodnoticí formuláře). 3.3.1.2 Motivace V první fázi tvorby projektu přemýšlíme také o motivaci žáků k jeho plnění. Další motivační technikou, kterou bude použita ještě na školní půdě, bude tzv. metoda volného psaní. Tato metoda spočívá v tom, že každý žák píše bez přestání určitý vymezený čas na konkrétní téma. Pravidla jsou taková, že nesmí přestat psát, což znamená, že zachycuje volně proud svých myšlenek, jedná se tedy o typ tzv. brainstormingu. Na pravopisné chyby se při této metodě neklade zřetel. Výsledný efekt je takový, že si žák uvědomí, co všechno ho k určitému tématu napadá a to mu pomůže reflektovat sebe sama, své vlastní myšlenky a často také 55

objevit věci, o kterých ani netušil, že se někde v jeho hlavě nacházejí. Toto volné psaní by proběhlo buď na téma „Národ“ nebo „Češství“. Předpokládám, že pomocí volného psaní se mi podaří přimět žáky, aby přemýšleli o věcech, které souvisí s pojmy národ, češství či vlastenectví, a vzbudit v nich vnitřní motivaci k poznávání širších konotací, které byly s těmito pojmy v různých historických obdobích spojeny. Analýza některých hodnot a souvislostí proběhne s žáky ještě ve škole, hmotné prameny na Vyšehradě ji pak potvrdí a dosvědčí přímo v terénu. 3.3.2 Plánování V této fázi budu promýšlet, jak již bylo zmíněno, metody, organizace, úkoly, kriteria hodnocení, pomůcky a materiály. 3.3.2.1 Vyučovací metody a organizace Metoda, z řeckého methodos, které znamená doslova cestu za něčím, je v širokém smyslu vlastně prostředek poznání. Vyučovací metoda je pak cesta, kterou dosahujeme naplňování cílů vyučovacího procesu. (Skalková, 1999) Nejčastější metodou je frontální výuka, kdy učitel zaujímá pozici před žáky a sděluje jim nějaké informace. Projektová metoda se právě tuto metodu vyučování snaží eliminovat tím, že prosazuje práci skupinovou, řešení problémů a kooperaci mezi žáky. (Skalková, 1999) Při prvotní motivaci žáků na začátku zahájení práce na projektu použiju metodu volného psaní. Dále využiju také frontální metodu, tedy výklad učitele prokládaný četbou konkrétních textů na půdě školy. Při vycházce na Vyšehrad pak použiju metodu skupinové práce, která bude založena na řešení problémových úloh, jejichž cílem bude vznik výsledného produktu. Při hodnocení se pak uplatní opět metoda skupinové práce, kdy skupina bude hodnotit svou práci jako celek. Používat ale budu také metodu individuální práce, tedy sebehodnocení a metodu pětilístku, která slouží k reflexi práce formou asociací.

56

Skupiny budou organizovány po 5 lidech různého pohlaví a jejich složení bude určeno učitelem z důvodu rovnoměrného rozložení sil v jednotlivých skupinkách. 3.3.2.2 Úkoly Úkoly, které budou mít žáci řešit, budou mít formu otevřených otázek v pracovních listech a budou žákům sděleny až na Vyšehradě. Pracovní materiály budou skýtat obrazový materiál i stručné informace k jednotlivým památkám nebo událostem a úkoly budou seřazeny a formulovány podle Bloomovy taxonomie. Žáci například získají základní informace o památce a na jejich základě se ji pokusí přiřadit k uměleckému slohu, případně vyvodit další dobové souvislosti. 3.3.2.3 Kriteria hodnocení Konkrétním kriteriem hodnocení práce jednotlivých skupin učitelem bude správnost odpovědí a vyplnění úkolů v pracovních listech. Při otevřených otázkách bude hodnotícím měřítkem také kreativita a schopnost zpracovávat informace. Měl by být kladen důraz také na týmovou spolupráci a participaci všech žáků na vytváření projektu. Co se týče hodnocení výsledného produktu, tedy zpracování úkolu týkajícího se konkrétní pověsti, zde bude hlavním kriteriem, zda žáci postihli mýtus ve všech jeho souvislostech a dějinných etapách, základní význam pověsti a hodnoty v konkrétních pověstech obsažené a zda dokázali rozlišit tento mýtus od skutečnosti. Důraz bude kladen také na kreativitu, fantazii a individuální uvažování žáků a styl zpracování výsledného produktu. Sebehodnocení žáka bude zahrnovat několik dílčích kategorií a bude se jednat zejména o reflexi jeho vlastní práce a pocitů. Konkrétními otázkami bude, zda splnil úkol, který byl od něj očekáván, zda přispěl skupině svými nápady a jestli byla spolupráce s ostatními účelná a komunikace bez problémů. (formuláře v příloze 6) Společné hodnocení skupiny se pak bude týkat hlavně toho, zda se žáci při společné práci shodli, zda se jim podařilo splnit úkoly tak, jak si představovali, případně, co by mohli ještě příště zlepšit. (příloha 6) 57

3.3.2.4 Pomůcky a materiály Pomůcky a materiály, které budou používány ještě při přípravné fázi realizace projektu ve škole, budou představovat literární díla – tedy pověsti, nebo úryvky z literárních památek související s tematikou bájí a mýtů. Kromě Starých pověstí českých Aloise Jiráska to budou ještě úryvky z Rukopisů a úryvek z Českého snu Vladimíra Macury. V přípravné fázi bude využit také krátký text se stručným shrnutím dějin Vyšehradu, tento text se objeví jako pomůcka také na úvodní straně pracovních listů. (příloha 2 a 3) Materiály používané při vycházce představují pracovní archy s úkoly (částečně s obrazovou přílohou), které se budou týkat jednotlivých památek nebo míst na Vyšehradě a z pomůcek budou žáci používat pouze psací potřeby. Ostatní pomůcky (například knihy nebo internet), které budou mít možnost použít pro doplnění informací po prvním dnu práce, jsou libovolně volitelné. V hodnoticí fázi pak budou využity různé druhy hodnoticích formulářů. 3.3.3 Realizace 3.3.3.1 Přípravná fáze realizace Přípravná fáze realizace proběhne ve škole v rámci předmětu český jazyk. Žákům budou ukázány nejdůležitější znaky pověsti na příkladu Jiráskových Starých pověstí českých a budou připomenuti také další tvůrci pověstí (například Popelka Biliánová). Četba těchto pověstí v rámci hodin českého jazyka by měla být přípravou a zároveň motivací pro poznávání české historie faktické i smyšlené v terénu. Z Jiráskových Starých pověstí českých budou žáci společně s učitelem přemýšlet nad prvním oddílem této knihy, tedy pověstmi o počátcích českého státu. Sami si už v této fázi uvědomí, že s některými tématy nebo osobnostmi, které se v nich objevují, se sami každý den v různých uměleckých podobách setkávají. Na porovnání s Jiráskovým zpracováním pověstí proběhne také četba Libušina soudu z Rukopisu zelenohorského a četba a rozbor básně Záboj a Slavoj z Rukopisu královédvorského. Společně s učitelem se žáci pokusí o interpretaci a

58

analýzu textů, popis hlavních hrdinů a také postihnutí základních hodnot, o kterých tato díla vypovídají. Před samotnou analýzou literárních děl proběhne samozřejmě poskytnutí základních informací o Jiráskových Starých pověstech českých a dobových souvislostech jejich vzniku i o Rukopisech (tedy doba vzniku a konečné posouzení jakožto padělku). Žákům ale nebude v širokých souvislostech osvětlen důvod padělání Rukopisů – tedy hodnota, která vypovídá o snaze o prezentaci tradice a kulturnosti českého národa s úmyslem prosadit jeho kvality v Evropě. Tato hlavní příčina vzniku Rukopisů má být totiž až součástí výsledného produktu projektu, který má být opřen o hmotné prameny a souvislosti získané na Vyšehradě. Souvislosti nejstarších mýtů s pokusem o jejich znovuoživení tedy budou žákům před projektem nastíněny, hodnoty, které z nich vyplývají, se ale pokusí pomocí otázek v pracovních listech a památek v lokalitě Vyšehradu vyvodit sami. Jejich prezentace pak bude výsledným produktem projektu. Problematika mýtu jako taková bude žákům zpřístupněna pomocí parafrázování kapitoly Sen o Libuši (příloha 3) z knihy Český sen od Vladimíra Macury. Třídění informací o lokalizaci nejstarších pověstí dovede žáky nutně ke zjištění, že většina z nich se odehrává na Vyšehradě. Aby se o tomto místě dozvěděli něco více, proběhne ve škole také četba krátkého textu, kde budou shrnuty nejzákladnější informace o této památce. Tento text bude také součástí pracovních listů, aby bylo možné z něj čerpat informace při samotné práci v terénu (příloha 2). Bylo by rovněž dobrou přípravou, kdyby si žáci v rámci hodin dějepisu zopakovali znaky základních uměleckých slohů, které vznikaly v průběhu dějin na území českého státu, protože úkoly v pracovních listech se budou popisu těchto reálných hmotných pramenů týkat a budou pak žákům nápomocny při rozpoznávání skutečných historických období od mytického času.

59

3.3.3.2 Realizace projektu v terénu Po náležité přípravě se celá třída vydá do terénu, tedy na Vyšehrad. Jednotlivé skupinky obdrží materiály poblíž stanice metra Vyšehrad u Kongresového centra a vydají se na vycházku. Úkoly (jsou součástí pracovních listů – příloha 4) budou mít problémový charakter a budou obsahovat následující učivo 

Učivo nejstaršího období

V rámci učiva, které bylo v teoretické části zpracované jako nejstarší dění na Vyšehradě bude mým cílem, aby žáci diferencovali mezi pověstí a reálnými historickými ukázkami, ale zároveň si uvědomovali důležitost jednotlivých pověstí a jejich vliv na skutečné dějiny, tedy metatextovost a aluze na tyto prvotní mýty v dalších uměleckých dílech z různých historických období. Důraz proto budu klást hlavně na zprostředkování důležitých hodnot, které jsou v bájích obsaženy. Konkrétní úkoly (příloha 4) se proto budou týkat hledání míst, kde se odehrávala tato nejstarší vyprávění a přemýšlení nad tím, jakými způsoby asi mohla probíhat, následně pak hledání jejich kontextu, například ve zobrazení mytických aktérů, která pocházejí z pozdější doby. Památky reálné historie z 11. století pak skýtají možnosti pro zadání dalších úkolů, které se týkají zejména poznávání typických znaků historických slohů a hledání pozůstatků nejstarších památek jakožto doložení nejstarší reálné historie. Nejdůležitější z nich je rotunda sv. Martina, nejstarší stavba na Vyšehradě, které se budou umělecko-historické otázky týkat. Žáci budou mít za úkol popsat rotundu za pomoci nápovědy některých termínů z architektury a propojení s vlastní fantazií a přemýšlením. Žáky upozorním rovněž na pozůstatky mostku z románské doby a odlitky denárů, které jsou k vidění v informačním centru. Zde budou úkoly formulované také tak, aby zapojily analytické myšlení na základě zprostředkovaných základních informací.

60



Učivo druhé etapy

Druhá etapa, kdy byl Vyšehrad významným místem pro český národ, bylo období vlády Karla IV. Bádání žáků na Vyšehradě se proto bude orientovat na gotické památky (na které budou v pracovních listech upozorněni) a jejich zmapování v lokalitě Vyšehradu a zachycení nejdůležitějších rysů a informací. Informováni budou také o vlivu postoji Karlovy osobnosti k předcházejícím českým dějinám (tedy uctívaní dynastie Přemyslovců) a jeho vlivu na dění následující (návrat k jeho době v architektuře 19.století apod.). 

Učivo doby baroka

Z období baroka je rovněž upozorním na významné stavební památky, důležitá je zde barokní fortifikace, jež bude v pracovních listech námětem k zamyšlení a za pozornost stojí také Leopoldova a Táborská brána, jichž se budou týkat nejsnazší pozorovací úkoly hned v úvodu. 

Učivo období 19. století

V etapě Národního obrození je mým cílem upoutat spojitost nejstarších mýtů s 19. stoletím. Upozorním proto žáky na památky, které v této době vznikaly a inspirovaly se právě nejstaršími mýty, a samozřejmě také na jejich autory, kteří jsou většinou pochovaní na Vyšehradském hřbitově nebo Slavíně, což symbolicky propojuje všechna tato fakta. Vyšehradský hřbitov bude stěžejním materiálem pro úkoly týkající se tohoto období; žáci zde budou vyhledávat náhrobky konkrétních osobností české kultury, zejména pak těch, kteří jsou s tematikou Vyšehradu jakkoli spojeni, tedy vlastenců z období Národního obrození. Konkrétním úkolem tedy například bude identifikovat Myslbekovy sochy na prostranství před kostelem – tedy propojení mýtu s renesancí v 19. století a informace o Myslbekově pohřbení na Vyšehradě. Dalšími důležitými zastaveními na Vyšehradě jsou také památky konce 19. a začátku 20. století. Žáky budu směrovat zejména ke kostelu sv. Petra a Pavla. Zde se pokusím o to, aby na základě indicií pochopili důležitost jeho založení, které bylo spojené s přenesením mocenského sídla z Pražského hradu na Vyšehrad. Pomocí 61

problémových úkolů žáky upozorním na jeho novogotickou přestavbu na konci 19. století a její znaky a z nich vyplývající hodnotu návratu ke slohu otce vlasti Karla IV. Z tohoto období je důležité také to, že na Vyšehradě sídlí Jedličkův ústav, což by se žáci měli při vycházce také dozvědět. Konkrétně formulované úkoly jsou k nahlédnutí v rámci pracovních listů. (příloha 4) 

Hodnotová analýza připojených pověstí:

Na konci každého pracovního listu bude konkrétní pověst a úkoly pro jednotlivé skupiny (konkrétní znění textů v příloze 5). Žáci by se měli zamyslet nad obecně formulovanou otázkou, která se ptá na hodnoty obsažené v konkrétní báji nebo v jednání hrdinů, a druhý projektový den na ni na základě propojení vědomostí z přípravné fáze ze školy a poznatků o hmotných pramenech v terénu prezentovat odpověď, která bude výsledným produktem celého projektu. První z pověstí bude text O Libuši od Aloise Jiráska. Obsahem pověsti je, že Libuše soudí dva muže, z nichž jeden se na ni velmi osočí proto, že je žena, a vyřkne zde známá slova o tom, že ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Na základě toho si kněžna za pomoci bohů vyhlédne manžela a nového vládce národa Čechů, kterého z vyšehradské skály vidí orat ve Stadicích. Tím je již zmíněný Přemysl, oráč ze Stadic. Libušini vladykové ho přivedou na Vyšehrad. (Jirásek, 2001) Pokusím se otázkami navést děti k tomu, aby postihli hodnotu v tom, že se Libuše nějak zachovala na základě vůle lidu. Dále je zde důležité také to, že prostý člověk Přemysl Oráč (symbolika lýčených střevíců) se stal vlastně zakladatelem knížecí dynastie, kterou lidé uznávali jako autoritu. Další hodnota skrytá v této pověsti by se mohla týkat aktualizace hesla „dlouhé vlasy, krátký rozum“, které využíval komunistický režim ve 20. století. V neposlední řadě upozorním žáky pomocí indicie na fakt, že tato manželská dvojice – důležitá jako dvojice zakladatelů českého státu byla oživena v 19. století pomocí umění a pomohla budování identity novodobého českého národa. Téma této první prezentace bude „Význam Přemysla Oráče jako manžela Libuše a zakladatele dynastie Přemyslovců pro český národ“. 62

Druhá skupina bude mít také pověst o Libuši, doplněnou však ještě textem D. Třeštíka z knihy Mýty kmene Čechů, kde je Libuše přirovnávaná k bohyni. Indicie pod textem budou vést k nejrůznějším uměleckým zpracováním této osobnosti (tedy v Rukopisech, malířské výzdobě Národního divadla, v opeře Bedřicha Smetany). Téma prezentace bude „Význam Libuše pro český národ“ a žáci by na základě jednotlivých nápověd a předešlých poznatků měli dospět k výsledné hodnotě, že osobnost Libuše je pro český národ něco jako bohyně, ke které se Češi vraceli vždy, když znovu potvrzovali nebo hledali svou identitu. Další pověstí bude O pěvci Lumíru od Popelky Biliánové. Žáci budou pomocnými otázkami nasměrováni k tomu, aby si uvědomili, že postava Lumíra je důležitá až v Rukopisu královédvorském, kde se objevuje v básni Záboj a Slavoj, jímž se většina obrozenců 19. století inspirovala a je tedy důležitý hlavně pro ten typ českého mýtu, který byl akcentován v době Národního obrození. Hodnotou je tedy snaha oživit české národní mýty a na těchto tradicích, které spočívají v detailech – tedy konkrétních hrdinech, vystavět nový silný národ. (Biliánová, 2006) Téma prezentace bude „Lumír a český národ“ Další skupina bude zpracovávat pověst O Dívčí válce od Aloise Jiráska. Důležitým poselstvím této pověsti je pokus o vysvětlení důvodu a počátku nadvlády mužů, patriarchátu. Známá je také zápletka, kdy Šárka oblouzní Ctirada, který je pak rozzlobenými ženami zabit, čímž se ale nakonec spustí nelítostný boj mužů proti ženám a ženy jsou v něm nakonec poraženy. (Jirásek, 2001) Téma prezentace bude Ctirad a Šárka dnes a pokusím se navést děi k tomu, aby uvažovali o příčinách a důsledcích feminismu, ženské emancipace a vztazích mezi muži a ženami také ze současného hlediska. Dále se bude zpracovávat pověst O Krokovi rovněž od Aloise Jiráska. Jejím poselstvím je, že Krok byl po smrti praotce Čecha vybrán českým lidem, aby jej vedl, objevuje se zde tedy princip demokracie, což je jednou z hodnot, kterou si zde děti mají uvědomit. (Jirásek, 2001) Právě Krok, který měl vidění, pak na jeho základě dovedl svůj kmen Čechů na Vyšehrad. Otázky a indicie povedou také ke zjištění, že jeho osoba byla důležitá v době Národního obrození, kdy se pomocí oživování této mytické osobnosti 63

hledala identita národa v jeho počátcích a pokoušela se o znovuvzkříšení, což reprezentuje Jungmannem vydávaný časopis Krok. (Jirásek, 2001) Téma prezentace bude Význam Kroka (otce kněžny Libuše) pro český národ.

64

3.3.3.3 Výsledný produkt - prezentace Všechny indicie a otázky pod texty by měly vést žáky k tomu, aby si uvědomili, o jakých konkrétních hodnotách dané úryvky vypovídají. Výsledným produktem, ve kterém by se mělo promítnout, do jaké míry žáci pochopili tyto hodnoty a uvědomili si souvislosti, bude prezentace jejich zjištění, konkrétně odpovědí na otázky k pověstem pod pracovními listy. Tato prezentace se bude odehrávat druhý projektový den (žáci tedy budou mít možnost si některé informace dohledat i z jiných zdrojů než je pouze lokalita Vyšehradu a výchozí texty) a její forma bude záležet na volbě žáků. Skýtá se zde možnost výkladu, divadelního představení, vědeckého komentáře, role průvodce apod. Kulisy Vyšehradu při prezentaci poslouží jako vizuální a hmotná podpora zjištění, ke kterým žáci dospěli. V obecné rovině jde pak o to, aby se pokusili pochopit propojenost nejstarších českých mýtů s pokusem o jejich znovuoživení v 19. století; prakticky tedy vybudování dalšího českého mýtu v 19. století a jeho zachování až do současnosti v podobě stále aktuálních národních symbolů (např.: Vyšehradské skály, Národního divadla apod.) Žáci by se měli pokusit pochopit důvody toho, proč jsou tyto mýty důležité, tedy to, že každý člověk potřebuje vymezení svého místa ve světě pomocí vztahu k tomu, co uplynulo a k tomu, co ještě bude následovat, a české národní mýty jsou pro nás určitým zakotvení, které vytváří identitu našeho národa, do kterého jsme byli zrozeni, a které od sebe nemůžeme jen tak odříznout. (Macura, 1998) Tyto nejsložitější souvislosti a hodnoty, k jejichž pochopení měl žáky projekt Vyšehrad dovést, budou na závěr učitelem dovysvětleny a okomentovány. Učitel by měl žáky dovést zejména k pochopení základní skutečnosti, že nejstarší mýty o českých knížatech nejsou historicky doloženými skutečnostmi, avšak na jejich základě byla budována česká identita v období Národního obrození, a proto jsou tedy jejich poselství nadčasová a aktuální v každé době. Lokalita Vyšehradu je pak nositelkou jejich symbolů českého národa, které k lidem promlouvají i v současnosti, jak si žáci v terénu prakticky ověřili.

65

3.3.4 Hodnocení Hodnocení v širokém slova smyslu by se dalo definovat jako oddělování důležitého od méně důležitého, na školní půdě je pak hodnocení učitelem plnění jakési zakázky, kterou před něj společnost klade. Mělo by proto být dokonale promyšlenou a organizovanou činností pedagoga. (Slavík, 1999) Hodnocení můžeme rozdělovat podle různých kritérií, z nichž nejznámější je dělení na formativní versus sumativní hodnocení a kriteriální versus normativní hodnocení. (Pasch, 1998) Formativní hodnocení je hodnocení průběžné, které poskytuje informace o dosavadní úspěšnosti žáka a probíhá ve chvíli, kdy se jeho výkony ještě mohou zlepšit. Konkrétně se jedná o různé opakovací testy během školního roku. Opakem k němu je hodnocení sumativní neboli finální, které probíhá nejčastěji na konci školního roku, nebo po ukončení tematického celku. (Pasch, 1998) Kriteriální hodnocení souvisí s učitelem danými kriterii. Pedagog hodnotí žáka na základě toho, zda daných kritérií dosáhnul, či nikoli. Hodnocení normativní se pak odvíjí od normy, tedy dosaženého průměru všech žáků a je tedy založeno na vzájemném porovnávání výsledků žáků. (Pasch, 1998) Stanovení dílčích cílů (v kapitole Cíle) a hodnocení výsledků výuky spolu velmi úzce souvisí. Po stanovení dílčích cílů je totiž nutné zvážit, jak po skončení výuky zhodnotíme, zda jich bylo dosaženo. Existuje více elementů, které hodnotí a také těch, které jsou hodnoceny. Základním typem je hodnocení žáka učitelem, neměli bychom ale opomíjet hodnocení žáka sebe sama a hodnocení učitele své vlastní práce. (Pasch, 1998) U projektové výuky se hodnocení týká výsledného produktu, který žáci vytvořili (tedy o divadelní představení, prezentaci, výstavu, apod.). Vzhledem ke stěžejní orientaci projektového vyučování na osobnost žáka, se také do hodnocení zapojuje zejména žák. Specifika jsou zejména v tom, že žák hodnotí nejen výsledky, ale také průběh celého projektu. Učitel může pro hodnocení připravit speciální formuláře nebo otázky či dotazníky. Celý proces hodnocení se pak zaměřuje nejen na nově osvojené vědomosti a dovednosti, ale reflektují se také prvky domény afektivní – tedy postoje a sociální dovednosti. Hodnocení může probíhat také 66

formou reflexe, ve které má žák možnost svobodně vyjádřit své pocity a prožitky, také pocity z druhých lidí a co se o nich dozvěděl nového. (Tomková, a další, 2009) Poslední – hodnoticí - fáze mého projektu bude probíhat následující den po vycházce a bude věnovaná „vystavení výsledného produktu“, tedy prezentaci zjištění souvislostí o jednotlivých mýtech skupinami žáků a samozřejmě zhodnocení. Po prezentacích, které se jednotlivé skupiny připraví na jimi vybraných místech Vyšehradu, proběhne nutné položení doplňujících otázek a doplnění souvislostí, které byly výše zmíněny, učitelem, aby bylo jisté, že bylo uděláno maximum proto, aby žáci pochopili důležitost českého národního mýtu. Na tomto místě budou aktérům projektu rozdány hodnotící formuláře tedy sebehodnocení, hodnocení skupiny (příloha 6) a použiju zde také metodu pětilístku, která bude jakousi volnou návazností na motivační metodu volného psaní, avšak už s přítomností nových poznatků a souvislostí. Doprostřed pětilístku si žáci napíší slovo národ a do okvětních lístků budou doplňovat asociace, které už budou podložené jejich novými znalostmi. Velmi zajímavou formou hodnocení skýtá také možnost vypracování individuálních reflexí žáků, tedy vytvoření slohového útvaru zamyšlení nebo úvaha na téma „Co pro mě znamená být Čech“. Hodnocení učitelem proběhne až ve škole na základě vypracovaných pracovních listů a prezentací výsledného produktu. Kriteria jeho hodnocení už byla nastíněna v kapitole Kriteria hodnocení.

67

4

Závěr K psaní této práce mě přivedl můj zájem o občanskou výchovu a konkrétně

předmět vlastivěda, který skýtá možnost dívat se na jednu věc z různých hledisek, zařazovat dílčí informace do souvislostí a získávat tak zcela nové poznatky. Má prvotní pozornost, kterou Vyšehrad upoutal, byla věnovaná historickému nebo umělecko-historickému obsahu této památky, jež jsem se nakonec pokusila zpřístupnit žákům formou projektu. Jak jsem ale získávala nové informace, začala se postupně krystalizovat jako velmi podstatná ještě dimenze duchovního poselství této památky. Tato její oblast je založena na nejstarších pověstech o českém státu, které částečně vycházejí z reálných historických pramenů, avšak jejich témata a hrdinové byli záměrně oživováni a proměňováni v průběhu českých dějin za účelem budování české národní identity. Identita se pak pro mě stala důležitým pojmem, se kterým jsem chtěla pracovat také z hlediska novodobého – tedy budování identity současného člověka. Myslím si, že toto téma je aktuální zejména pro dospívající lidi, a tak jsem se jim pokusila pomoci uchopit jejich vlastní identitu, a to v důležitých souvislostech s českou národní identitou a jejím vývojem, jejíž symbolika je zachycena na Vyšehradě v podobě hmotných pramenů a v literárních pramenech, jež se zase na lokalitu Vyšehradu odkazují. To vypovídá o jakési cyklické zákonitosti, jejímž výsledkem je nesporně mýtus. Má práce tak měla žákům přiblížit mýtus českého národa skrze symbol Vyšehradu a pomoci jim tak pochopit, že je (jako každý mýtus) aktuální v každé době, tedy i v současnosti, a může i jim samotným pomoci při nalezení některých důležitých hodnot pro budování vlastní identity. Myslím, že pokud se žáci v atmosférou nabitém prostoru Vyšehradu opravdu otevřou novým věcem a budou participovat na objevování nových skutečností, může jim tento projekt dát hodně pozitivního jak z oblasti historie a kultury, tak také pomoci na cestě v chápání svých bližních a sebe sama.

68

5

Seznam použité literatury

1. Blecha, I. a kol. Filosofický slovník. Olomouc : Fin, 1995. ISBN 80-7182-014-8. 2. Ottův slovník naučný. www.cotoje.cz/cotoje.html . [Online] 2010. 3. Brandová, H., Fejtek, P. a Chrobáková, E. a kol. Encyklopedický slovník. Praha : Odeon, 1993. ISBN 80-207-0438-8. 4. Kořalka, J. Co je národ? Praha : Svoboda, 1969. 5. http://en.wikipedia.org/wiki/Nation. Wikipedia, the free encyclopedia. [Online] Wikipedia Foundation, 5. may 2010. [Citace: 10. květen 2010.] 6. Macura, V. Znamení zrodu. Jinočany : H&H, 1995. ISBN 80-85787-74-1. 7. Nechvátal, B. Vyšehrad. Praha : Odeon, 1976. 8. Macura, V. Český sen. Praha : Knižnice dějina a současnosti, 1998. ISBN 80-7106270-7. 9. Třeštík, D. Mýty kmene Čechů. Praha : NLN, 2003. ISBN 80-7106-646-X. 10. Hrdina, K. a Bláhová, M. Kosmova kronika česká. Praha : Paseka, 2005. ISBN 80-7185-515-4. 11. Lutter, J. a kol. Zeměpisná jména Československa. Praha : Mladá fronta, 1982. 12. Lehár, J. a Stich, A. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha : NLN, 1998. ISBN 80-7106-308-8. 13. Krejčí, K. Praha legend a skutečností. Praha : XYZ, 1993. ISBN: 978-80-8686491-4. 14. Pulec, M.J. Vyšehrad. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1960. 15. NKP Vysehrad. www.praha-vysehrad.cz. [Online] 2004. 69

16. Baťková, R. a kol. Umělecké památky Prahy. Praha : Academia, 1998. ISBN 80200-0627-3. 17. Mencl, V. Česká architektura doby lucemburské. Praha : Sfinx, 1948. 18. Macura, V. Rukopisy aneb o mystifikování českém. Litomyšl : Paseka, 2001. 19. Hora-Hořejš, P. Toulky českou minulostí 8. Český Těšín : Via Facti, 2000. ISBN 80-238-5709-2. 20. Zeyer, J. Vyšehrad troje paměti Víta Choráze. Praha : Host, 2009. ISBN 978-807294-331-9. 21. Biliánová, P. Pověsti vyšehradské. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-053-X. 22. Jirásek, A. Staré pověsti české. Praha : NLN, 2001. ISBN 80-7106-476-9. 23. Rámcové vzdělávací programy pro ZV. [Online] Výzkumný ústav pedagogický, 2007. [Citace: 1. květen 2010.] http.//www.vuppraha.cz. 24. Tomková, A., Kašová, J a Dvořáková, M. Učíme v projektech. Praha : Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-527-1. 25. Singule, F. Americká pragmatická pedagogika. Praha : SPN, 1991. ISBN 8020715-4. 26. Dewey, J. Škola a společnost. Praha : Jan Laichter, 1904. 27. Skalková, J. Obecná didaktika. Praha : autor neznámý, 1999. 28. Skalková, J. Za novou kvalitou vyučování. Brno : Paido, 1995. 29. Pasch, M. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha : Portál, 1998. ISBN 80-7367-054-2.. 30. Slavík, J. Hodnocení v současné škole.

70

31. NOVÁČKOVÁ, Š. Vlastivědné procházky na Pražský hrad. Praha, 2004. 123 s., [40] s. příl. Diplomová práce. Universita Karlova. Pedagogická fakulta. Vedoucí H.

Havlůjová. 32. BURSÍKOVÁ, L.: Toulky Prahou: Zábavně poznávací hra o Praze. Praha, 1997. [v tisku]

71

Příloha 1

6

Příloha 1: Obrázky

Obrázek 1: Denár Vratislava II.

Obrázek 2: Vratislav II.

Obrázek 3: Rotunda sv. Martina

Obrázek 4: Půdorys basiliky sv. Vavřince

72

Obrázek 5: Zbytky románského mostu

Obrázek 6: Brána Špička

Obrázek 7: Leopoldova brána

Obrázek 8: Táborská brána

73

Obrázek 9: Sousoší Záboj a Slavoj od J. V. Myslbeka

Obrázek 10: Kostel sv. Petra a Pavla

Obrázek 11: Slavín

Obrázek 12: Pomník Boženy Němcové

74

Příloha 2

7

Příloha 2: Text pro přípravnou fázi realizace projektu Vyšehrad byl důležitým místem zejména ve třech historických etapách.

První historicky doložené události na Vyšehradě spadají do 11. století, kdy na našem území vládli Přemyslovci, prvním králem, který na Vyšehradě sídlil, byl Vratislav II. Z tohoto období pocházejí románské památky, které si zde tento panovník nechal vystavět. Další významnou epochou v dějinách tohoto hradu bylo 14. století, tedy doba vlády Karla IV. Ten se snažil obnovovat tradice předchozí dynastie Přemyslovců, a proto například zavedl ceremonii průvodu na Vyšehrad (s přítomností lýčených střevíců Přemysla Oráče) při korunovaci nového panovníka. Památky této doby jsou gotické. V dalších stoletích sloužilo toto místo vojenským účelům při nejrůznějších válkách. Význam pak nabylo zejména v 19. století, kdy osobnosti Národního obrození snažící se vyzdvihnout českou tradici, čerpali právě z nejstarších vyšehradských mýtů. Mnozí z těchto kulturních velikánů jsou pohřbeni na zdejším hřbitově, kam Vaše kroky rovněž povedou. Důležité jsou také novodobé přestavby památek ze začátku 20. století. Vyšehrad byl (kromě dějiště výše zmíněných pověstí) důležitým místem zejména ve třech historických etapách. První historicky doložené události na Vyšehradě spadají do 11. století, kdy na našem území vládli Přemyslovci, prvním králem, který na Vyšehradě sídlil, byl Vratislav II. Z tohoto období pocházejí románské památky, které si zde tento panovník nechal vystavět. Další významnou epochou v dějinách tohoto hradu bylo 14. století, tedy doba vlády Karla IV. Ten se snažil obnovovat tradice předchozí dynastie Přemyslovců, a proto například zavedl ceremonii průvodu na Vyšehrad (s přítomností lýčených střevíců Přemysla Oráče) při korunovaci nového panovníka. Památky této doby jsou gotické. V dalších stoletích sloužilo toto místo vojenským účelům při nejrůznějších válkách. Význam pak nabylo zejména v 19. století, kdy osobnosti Národního obrození snažící se vyzdvihnout českou tradici, čerpali právě z nejstarších 75

vyšehradských mýtů. Mnozí z těchto kulturních velikánů jsou pohřbeni na zdejším hřbitově, kam Vaše kroky rovněž povedou. Důležité jsou také novodobé přestavby památek ze začátku 20. století.

76

Příloha 3

8

Příloha 3: Interpretace textu Sen o Libuši od Vladimíra Macury Ačkoli téma Libuše má v české společnosti výsadní postavení, nebylo vždy tak

jednoznačně české. Motivy čerpané z české kronikářské tradice, nejčastěji Václava Hájka z Libočan, se totiž dostávaly do germánské epiky. Mytologie slovanská byla mnohými německými autory včleňována do epiky germánského prostředí. Libuše je tedy vkořeněna také do německé kultury, ačkoli zde nevystupuje jako českým prostředím pojatá bohyně českého lidu. Také Wenzigovo libreto ke Smetanově opeře Libuši bylo nejdříve napsáno německy. S německou tradicí vnímání látky však nemělo téměř nic společného, proto se pak Libuše stala českou národní operou svým námětem i pojetím. Kronikáři Kosmas a Václav Hájek z Libočan přisuzují Libuši samé kladné vlastnosti, co se týče vzhledu i intelektu, Václav Hájek z Libočan ji dokonce nazývá „máteří lidu“, ale některé epizodní příběhy z jejího života jsou spíše v poloze fantaskní a šprýmovné. V 19. století se motiv Libuše dostal opět do popředí. Toto téma zde ale nebylo podáváno a vnímáno jako fantaskní příběh s obsahem bájných hrdinských činů, ale spíše jako dílo o počátcích české národní státnosti a samostatnosti českého státu. Libušiny věštby byly chápány jako výzva k přítomnosti, aby připravovala jinou budoucnost. Libuše se zde tedy objevuje jako symbol českého národa. O toto její pojetí se zasloužil „náhodou nalezený“ Rukopis zelenohorský, který byl situovaný ještě před Kosmovu kroniku. Rukopis neznal žádné neřesti kronikářských vyprávění, Libuši podával jako hrdou a majestátní osobnost. Libuše je zde přímo spjata s osudem vlasti, její přítomností a budoucností. Rukopis zelenohorský založil takto uměle novou tradici, ze které mohly novodobé verze Libušina příběhu čerpat. (Macura, 1998)

77

Příloha 4

9

Příloha 4: Pracovní listy

Milí badatelé, vítejte na Vyšehradě. Toto místo je neodmyslitelně spjato s českou historií. Vy už jste se ve škole při četbě Jiráskových Starých pověstí a Rukopisu královédvorského a zelenohorského seznámili s nejstaršími mýty, které se k tomuto místu váží. Z hudební výchovy a dalších předmětů si vybavíte ještě jiné tvůrce, kteří tyto motivy zpracovávali. Teď se vy sami ocitáte na tomto pro náš národ tak inspirativním místě a pokusíte se na vlastní kůži zjistit všechny souvislosti, které se pověstí o nejstarších hrdinech týkají, a zda je zde jejich duch přítomný až dodnes. Vyšehrad byl (kromě dějiště výše zmíněných

pověstí)

důležitým

místem

zejména ve třech historických etapách. První historicky doložené události na Vyšehradě spadají do 11. století, kdy na našem území vládli Přemyslovci, prvním králem, který na Vyšehradě sídlil, byl Vratislav II. Z tohoto období pocházejí románské památky, které si zde tento panovník nechal vystavět. Další významnou epochou v dějinách tohoto hradu bylo 14. století, tedy doba vlády Karla IV. Ten se snažil obnovovat tradice předchozí dynastie Přemyslovců, a proto například zavedl ceremonii průvodu na Vyšehrad (s přítomností lýčených střevíců Přemysla Oráče) při korunovaci nového panovníka. Památky této doby jsou gotické. V dalších stoletích sloužilo toto místo vojenským účelům při nejrůznějších válkách. Význam pak nabylo zejména v 19. století, kdy osobnosti Národního obrození snažící se vyzdvihnout českou tradici, čerpali právě z nejstarších vyšehradských mýtů. Mnozí z těchto kulturních velikánů jsou pohřbeni na zdejším hřbitově, kam Vaše kroky rovněž povedou. Důležité jsou také novodobé přestavby památek ze začátku 20. století. 78

Příloha 4

Dějinná období se na Vyšehradě různě prolínají (stejně tak mýty s doloženou historií) a jednotlivé etapy a památky mají velmi úzké souvislosti. Proto se i Vy při Vašem bádání budete pohybovat v různých časových rovinách; pokusíte se zmapovat nejvýznamnější památky a zároveň zachytit symboliku českého národního mýtu. Nezapomeňte také na poslední, velmi důležitý úkol, zpracování otázky k přiložené české pověsti.

79

Příloha 4

Do prostor Vyšehradu přicházíte symbolicky z jižní strany, protože tato lokalita byla strategickým opevněním právě pro případné nájezdy z jihu. 1.

Do vyšehradské pevnosti vstupujete Táborskou branou. Byla vybudována asi v roce 1639 a vstupem do tzv. hornverku, což je rohová hradba chránící vlastní pevnost Vyšehradu (citadelu). Proč se této bráně říká Táborská?

Napravo od vstupu si můžete prostudovat orientační plánek celého Vyšehradu. 2.

Všimněte si opevnění, zkuste během své cesty zjistit, z jaké doby pochází.

3.

Všimněte po levé straně Jedličkova ústavu. K čemu slouží?

4.

Pokračujte asi 40 m od Táborské brány rovně a dojdete k informačnímu centru. Zde můžete naleznout zbytky původní gotické brány zvané Špička postavené za vlády Karla IV. Jak se jmenoval stavební sloh, ve kterém vznikaly památky za Karlovy vlády ve 14. století? Jaké jsou typické rysy tohoto slohu?

5.

V informačním centru naproti vchodu uvidíte velkou uvítací ceduli, s nápisem, jež by se mohl stát mottem vašeho bádání. Jak zní tento nápis? Zkuste přeložit také anglický text pod ním.

6.

Naproti na zdi si můžete prohlédnout tři odlitky. Zkuste je nakreslit. Co představují a jaké historické období potvrzují?

80

Příloha 4

7.

Po dalších pár metrech uvidíte po pravé straně malý domek. Která česká spisovatelka zde až do svého stáří bydlela a starala se o pomníčky českých vlastenců

na

zdejším

hřbitově?

Jakou

tematiku

případně

žánry

zpracovávala?

8.

Před sebou už vidíte Leopoldovu bránu postavenou v 17. století. Tato brána chránila vstup do pevnosti Vyšehrad a jako jedna z mála měla také padací most, který dnes už neexistuje. Zakreslete vybraný stavební prvek na této bráně a zkuste podle něj určit, jaký stavební sloh reprezentuje?

9.

Asi po 30 metrech dojdete k nejstarší dochované stavbě na Vyšehradě – rotundě sv. Martina, která byla postavena za vlády prvních doložených Přemyslovců.

Z jakého

století

pochází

a

reprezentantem

kterého

stavebního slohu je?

10.

Zkuste rotundu popsat a použít při tom těchto termínů: portál, tympanon, lucerna, sdružená okna, makovice, apsida (můžete zakreslit).

11.

Co znamená nápis nad vchodem do rotundy?

81

Příloha 4

12.

Pokračujte rovně a dále doleva, ulicí K Rotundě, po levé straně minete budovu Nového děkanství Vyšehradské kapituly, která byla založena v roce 1070 prvním českým králem Vratislavem II. Kapitula je sdružení kněží, v jejichž čele je probošt. Zajímavostí je, že Vyšehradská kapitula byla jako jediná vyňata z pravomocí pražského biskupa a podřízena samotnému papeži. Zakreslete znak této kapituly.

13.

Na konci této ulice, hned za kostelem, na pravé straně je parčík (Karlachovy sady), kde jsou 3 žulové sloupky. Jak se jim říká?

Možná Vám napoví pověst. Podle pověsti prý sloup na Vyšehrad dopravil sám pekelník, když se s místním knězem vsadil, že donese na Vyšehrad z chrámu sv. Petra v Římě sloup dříve, než kněz doslouží mši. Kněz s pomocí sv. Petra sázku vyhrál a vzteklý čert upustil sloup nad vyšehradským chrámem. Rozbitý strop se pak po dlouhá léta prý nedařilo zaklenout. 14.

Po levé straně směrem k Vltavě uvidíte velkou zelenou plochu. Hned vedle kostela, když sejdete po schůdkách níže, naleznete zbytky zdiva velmi starého kamenného mostu. Jsou schované pod železobetonovým přístřeškem. Mostek fungoval jako spojovací chodba mezi rotundou sv. Martina a knížecím palácem. Když zvážíte všechny tyto indicie, v jaké době a která knížata mohla tento asi 5 metrů široký most používat?

15.

Hned vedle kostela nás vítají 4 sochy oněch mytických hrdinů, o kterých jste četli u Jiráska a také v padělaných Rukopisech. Kteří hrdinové to jsou?

82

Příloha 4

16.

Autorem těchto soch, které byly původně umístěny na Palackého mostě a při válečném bombardování Prahy přestěhovány na Vyšehrad, je totiž jeden z nejvýznamnějších českých sochařů 19. století, známý je například také jako tvůrce sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Jak se jmenoval?

17.

Na chvíli se zastavte a nechte na sebe tyto „velikány“ působit. Jaké ve vás vyvolávají pocity? Zkuste říct, proč na Vás působí právě takto a zda a z jakého důvodu bylo autorovým záměrem vyvolat právě tyto pocity.

Zkuste se v tomto prostranství mezi kostelem sv. Petra a Pavla a výhlídkou nad Vltavou vžít do časů bájných vyšehradských hrdinů, o kterých jste četli ve škole. Dojděte až k nejvzdálenějšímu výběžku nad Vltavu (akropoli), odtud je vidět slavná vyšehradská skála. Stávala zde dříve strážní věž střežící vodní cestu do Prahy. Vyšehradská skála je opředena nejrůznějšími mýty. Většinou se týkají kněžny Libuše, která dle některých pověstí shazovala odtud dolů milence, ale právě odtud si také vyhlídla manžela Přemysla a spoustu jiných věcí, které se pak staly. Jedna z pověstí také říká, že uvnitř je schované vojsko, které přijde českému národu na pomoc, až mu bude nejhůře. Vyšehradskou skálu pak na svých obrazech ztvárnilo mnoho malířů 19. století.

83

Příloha 4

18.

Zkuste ve vymezeném prostranství (na jihozápadní straně Vyšehradu) odhadnout a zakreslit do plánku, kde se staly tyto bájné události:

19.



Kde byla Libušina lázeň?



Kde věštila Libuše?



Kde měla tato kněžna zahrádku?



Kde skočil do Vltavy Horymír se Šemíkem?

A z přemýtání o mýtech zpět do reálné historie; všimněte si před galerií míst, kde stával knížecí palác založený prvním českým králem Vratislavem II. Zakreslete také do plánku.

84

Příloha 4

Pokračujte

dále

k dominantě Vyšehradu, kostelu sv. Petra a Pavla. Byl to také Vratislav II., který na místě dnešního kostela dal postavit baziliku

už

v 11.

století

a

přesunul tím královské sídlo z Pražského hradu na Vyšehrad. Kostel

se

stal

pohřebištěm

významným

přemyslovských

králů. Císař Karel IV. pak nechal baziliku

přestavět

jihofrancouzského

podle

vzoru

na

kapitulní chrám. Další přestavba do novogotické podoby, kterou můžete

vidět

dnes,

pak

proběhla o 5 století později architektem J. Mockerem. 20.

Proč Vratislav II. přesunul mocenské sídlo z Pražského hradu na Vyšehrad? (zapátrajte v dějepisných znalostech o rodinných vztazích Přemyslovců)

21.

Proč byl kostel přestavěn na konci 19. století právě novogoticky (když uvážíte, že gotika je stylem období vlády otce vlasti Karla IV.)?

Přesuňte se na známý vyšehradský hřbitov, který je důstojným místem posledního odpočinku předních představitelů českého národa. S jeho budováním se začalo v 60. letech 19. století a jeho význam ještě stoupl vybudováním části zvané Slavín v 90. letech 19. století.

85

Příloha 4

Projděte se po hřbitově a nasajte jeho noblesní atmosféru. Zastavte se u velkolepého Slavína. Jeho dominantou je socha génia Vlasti od J. Maudra. Po stranách jsou sochy Vlasti truchlící a Vlasti vítězné. Uprostřed pak můžete číst nápis: Ač zemřeli, ještě mluví. 22.

Jaký má tato věta význam?

23.

Na Slavíně a v dalších částech hřbitova jsou pohřbení velikáni českého národa. Zkuste podle popisu doplnit jejich jména:

A.

Malíř, tvůrce opony Národního divadla

B.

Spisovatel, člen literární skupiny lumírovců, autor básně Vyšehrad, první pohřbený na Slavíně

C.

Autor obrazu vyšehradské skály v prezidentské loži Národního divadla

D.

Hudební skladatel, autor opery Libuše a symfonické skladby Má vlast

E.

Sochař, autor monumentálních soch inspirovaných hrdiny Rukopisu královédvorského

1.

Josef Václav Myslbek

2.

Vojtěch Hynais

3.

Julius Zeyer

4.

Julius Mařák

5.

Bedřich Smetana 86

Příloha 4

Vyjděte ze hřbitova stejným vchodem a dejte se cestičkou podél hřbitova dále doprava. Uvidíte Letní scénu Vyšehradu, kde se v letních měsících hrají divadelní představení. Po cestě dále ještě minete budovu Nového proboštství. Jděte odtud úzkou cestičkou dolů a narazíte na další vyšehradskou bránu, jejíž vzhled vystihuje její název. 24.

Jak se tato brána jmenuje? Odtud je také vchod do kasemat, které ústí do sálu Gorlice, kde jsou

schované originály soch z Karlova mostu. Kousek dále je pod hradbami příjemné travnaté prostranství. Zde se zamyslete nad posledním úkolem. Zvažte při tom indicie, které jste cestou už nasbírali.

87

Příloha 5

Přečtěte si následující pověst a zkuste na základě otázek vyvodit hodnoty, které z ní vyplývají, posoudit ji z historického hlediska a podle vlastní preference (můžete zvolit formu dramatizace, hraní role průvodců, vědecký komentář apod.) vytvořit prezentaci vašich zjištění.

A.

O Libuši Jako kdysi ke Krokovi, tak chodili také k Libuši z blízka i z daleka lidé ve

svých rozepřích. K její moudrosti se utíkali žádat o nález. A ona spravedlivě soudíc, činila moudrá narovnání mezi odpornými stranami. V ten čas se dva sousedé, oba starostové rodů, svadili o meze a role. Svadili se prudce, potupili, vyčetli si máteř i dědy, až mezi nimi i jejich rody povadla dobrá vůle sousedská do kořene a vybujelo záští. Žádný nechtěl v tom sporu povoliti, každý byl jako z křemene, a jakmile nastal čas, kdy kněžna zasedla k soudu, chvátali oba na Vyšehrad. Tam Libuše v bělostném vínku kol čela seděla soudíc pod košatou lípou na povýšeném stolci kobercem prostřeném. Vpravo pak, vlevo dvanácte kmetů, dvanácte hospodářů nejmocnějších rodů, mužové statní i bílých už brad. Před nimi prostorou kolem zástup, lid čeledí i mužové, ženy i starostové, již přišli na soud nebo se zastat někoho ze svých rodů. Tu před kněžnu a soud vystoupili oba rozvadění sousedé. Mladší zle žaloval, že starší proti právu chce meze a role. Starší, muž plné, husté brady, chmurný jako mrak, skočil mu do řeči. Zostra a zkrátka žádal a chtěl, aby se stalo po jeho vůli a nedbal, že by bylo křivdou jeho sousedu. Když Libuše vyslechla toho i toho a rozvážila při, když přednímu kmetu pak oznámila svůj nález a když kmeti, uváživše mezi sebou při a rozsudek, přisvědčili, ohlásila kněžna, jak nalezla za právo: že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou role i meze. Nedořekla, a již tu starší, jak jím zalomcoval divoký hněv, udeřil vysokou holí třikrát do země a do temna zardělý, jiskře očima vykřikl, zaklel a začal, jako když náhlý lijavec spustí: 88

Příloha 5

„Takové tu právo! Však což nevíme, kdo soudí, že ženská! Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Příst umí, jehlou šít, na to je, ale ne soudit. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám mužům!“ A pěstí se do hlavy bil a za vášnivé řeči slinou si bradu třísnil. „Hanba nám! Kde jinde v kterém plemeni, kde jinde vládne mužům žena? Jen nám, jenom nám, a proto jsme na posměch. To je líp zhynouti nežli snášeti takovou vládu!“ Všichni kol strnuli nad divokou řečí. Ruměnec studu polil kněžnino líce a srdcem jí pohnuly zlá potupa i žal nad takovým nevděkem. Než hanobiteli přehověla. Jemu neodpověděla. Na kmetech, na zástupu tkvěl její rozčilený zrak, a když nikdo vášnivce nezakřikl, když se nikdo neozval, promluvila k zástupu důstojně, vznešeně, ač se její hlas pohnutím třásl: „Jest tak. Ženská jsem a jako žena se chovám; že vás nesoudím železnou metlou, zdá se vám, že málo rozumím. Je potřeba, abyste měli správce nad ženu přísnějšího. Mějtež ho! Žádost vaše se vyplní. Nyní jděte s pokojem domů. Valný sněm nechť zvolí si vojvodu. A koho si zvolí, toho já budu míti za muže.“ Tak promluvivši odešla z nádvoří do hradu a hned poslala jízdné posly na Kazin a Tetin hrad pro své sestry. Sama pak odešla do čarovné zahrady do nejzazšího kouta, šerého hustým křovím a košatými lípami na posvátné místo, kam nikdo kromě ní a jejích sester nesměl vkročiti. Tam ve stínu lip stál na dřevěných sloupech přístřešek z dlouhých kamenů, od rozchodníku a mechu zelených. Pod touto střechou prokmítala se mdlým leskem stříbrná hlava se zlatými vousy dřevěné modly, stojící na balvanu hrubě tesaném. Tu modlu bohem nazývali a Perun jmenovali. Libuše před ní klekla a klaněla se; pak usednuvši pod balvan u nohou modly, zůstala tu ostatek dne i přes západ slunce i když pod stromy se již tmělo a večerní vítr šoumal keřem i křovinou. Seděla zamyšlená, nehnutě, sama jako socha, na mysli přemítajíc o tom, co se jí stalo, co bude, jakého knížete si lid zvolí, jakého smýšlení budou sestry a budou-li s ní zajedno. Až pak náhle vstala, kdy v setmělé zahradě se před ní zjevily Kazi a Teta. Vladař hradu, jenž sestry, jak přijely, od brány až k zahradě provodil, zůstal na stráži u vchodu a čekal.

89

Příloha 5

Co Libuše sestrám řekla nebo vyznala, o čem všechny tři věštím duchem nadané jednaly u Perunovy modly, o čem se radily, nezvěděl nikdo. Letní noc byla již na sklonku, nebe bledlo a za hradem, za jeho sruby, hradbou a stromy prošlehl úsvitu zsinalý pruh. V tu chvíli, kdy vanul už chlad prvního jitra, vracely se Krokovy dcery zahradou. Prostřed svých sester, jež byly v rouškách, Libuše s bělostným vínkem kol čela, klidnější, se zrakem před se upřeným. Braly se mlčky jako stíny a vladař udiven hleděl za nimi, jak ho beze slova minuly, jak stoupaly po schodech k velké síni, až zmizely mezi mocnými sloupy výstupku, jenž všechen byl ještě ve stínech ranního šera. Hned po ránu vyslala Libuše posly svolávat na valný sněm, aby se shromáždil národ. Když pak bylo po hlavních žních a určený den nastal, sjelo se i sešlo množství mužů ze všeho plemene, starostové rodů, i z čeledí mnozí, staří mladí, koňmo, pěšky, v čapkách, sukních i v pláštích; než i vyzbrojení v přílbách, s mečem i lukem přijeli, neb místem byla cesta pustinou i hvozdy. Přibyliť mnozí z daleka, až od končin země, od zličanských hranic i pšovských, jež byly na východ slunce; jiní od půlnoci, kde sousedili s lučanským hrdým plemenem a s Litoměřici, a jiní od poledne z té strany, kudy se chodilo k Netolicům a Doudlebům. Mnozí přišli od širých lesů za Krokovým hradem a Stebnem, jimiž vedla cesta k Domažlicům a dál do Němec, do bavorské země. V četných staveních rozlehlého podhradí, kdež robili ozdobná sedla, uzdy, třemeny i ostruhy, zbraň a štíty, po krajích í napříč pevně kované černým železem, nebo rudě svítivou mědí, nebylo dosti přístřeší pro přibylé hosty. Jejich pak koně stáli uvázáni u plotů nebo pod krytem stromů. Hlučno bylo v podhradí, hlučno na břehu řeky. Známí a příbuzní se vesele vítali, o rolích a honu, o zbrani a půtkách mluvili, nejvíce však o sporu těch dvou vladyk, o soudě Libušině a co nyní bude a koho voliti za vojvodu. Jak se blížila chvíle sněmu, jak z hradeb a srubů hlasno zatroubili, hrnuli se muži vzhůru k Vyšehradu jedním proudem, jenž na chvíli se zarážel před hlavní branou mezi dvěma sruby. Tam každý pozvedl hlavu a žasna pohlížel na ohromnou kančí hlavu na trámě přibitou. Ukazovali si ji, a jméno Bivojovo vyslovil tu každý s 90

Příloha 5

pochvalou nebo v obdivu. A dál se pak hrnul proud, vysokou branou, až zarazil na širém nádvoří před knížecím stolcem. Vedle něho byly dvě poctivé stolice, jedna vpravo, druhá vlevo; na ty usedly Kazi a Teta po boku Libušině. Všichni se kněžně znízka poklonili. Ona pak, vážně pokynuvši ze stolce, promluvila: „Slyšeli jste, proč jsem vás lechy, vladyky a všechen národ sem svolala. Svobody si vážit neumíte. Poznala jsem to i zkusila. Z vnuknutí bohů jsem oznámila, že již vám nebudu vládnouti, protože ve svém srdci žádáte si vladaře muže. Toužíte po vojvodovi, jenž bude bráti vaše syny a vaše dcery ke svým službám a také ze skotu vašeho i koní vezme nejlepší dle libosti. Sloužiti chcete, jak jste nesloužili, a daň dávati po popelici, kuně a pláténku, až vám bude teskno i hořko. Než zato nebudete míti té hany, že vám vládne žena. Nechci vás strašiti, říkám opět, co jsem řekla z vnuknutí bohů a co také zjevil mým sestrám duch věští. Volte vojvodu, moudře však a opatrně, neboť snadno je vládce dosadit, ale těžko dosazeného ssaditi. Stojíte-li na své mysli, všechno se vy- plní, a žádáte-li si, poradím vám a oznámím jeho jméno i místo!“ „Oznam! Oznam!“ „Poraď! Poraď!“ vzkřikli a volali všichni jako jedněmi ústy. Zástupy dříve jako zeď stojící a naslouchající, pohnuly se vzrušením a hrnuly se, tlačily ke stolci, jako když před náhlým větrem hrnou se vlny obilným lánem. Vtom Libuše v bělostném rouše, s vínkem kol čela, vstala a vztyčená nad nimi vztáhla ruce proti nim. Naráz vše ztichlo; každý hned stanul hledě na vznešenou kněžnu. Pozdvihši prst ukázala k půlnočním horám a řekla: „Hle, za oněmi horami v Lemuzích je řeka neveliká, Bělina jménem. Blízko té řeky je dědina, v ní Stadiců rod. Od té dědiny nedaleko oulehle na dél i na šíř sto dvacet kroků, oulehle divná, ležíť uprostřed mezi tolika rolemi, a přece k žádné nenáleží. Tam oře váš vojvoda dvěma strakatými voly. Jeden vůl má hlavu bílou, druhý jest od čela po hřbetě bílý a má zadní nohy bílé. Nyní vezměte sukni a plášť i převlaky, jak se na kníže sluší, jděte a vyřiďte muži vzkázání od národa a ode mne a přiveďte sobě kníže a mně manžela. Přemysl slove a jeho pokolení bude panovati v celé této zemi, všem plemenům na věky.“ 91

Příloha 5

Když pak ustanoveni starostové nejpřednějších rodů, kteří by muži ze Stadic přednesli, na čem zůstal lid a kněžna, promluvila k nim Libuše: „Cesty hledati nebudete, aniž se ptáti. Můj kůň vás povede; za tím jeti neváhejte. Ten vás dovede a zpátky přivede pravou cestou. Před kterým on člověkem se zastaví a zařehce, ten jest, o kterém jsem mluvila. Tu mně teprv uvěříte, když svého vojvodu na železném stole jísti uzříte.“ Jak Libuše pokynula, vyveden její jízdní kůň. Bělouš byl širokého krku, z něhož hustě splývala dlouhá hříva. Měl ozdobné sedlo, pod sedlem kosmatou kůži a široké prsosiny leskly se mu bronzovými kotouči a puklami. Jak mu na sedlo naložili sukni, plášť a převlaky, vykročil a vladycké poselstvo vydalo se za ním na cestu. (Jirásek, 2001) Téma prezentace: Význam Přemysla Oráče jako manžela Libuše a zakladatele dynastie Přemyslovců pro český národ Otázky pod pověstí: 

Jaký současný způsob vlády vám připomíná styl, jakým se Libuše zachovala?



Nalezněte podobiznu tohoto manželského páru na Vyšehradě, který autor je ztvárnil a proč asi?



Proč se Karel IV. snažil ctít Přemyslovskou tradici například také ceremonií, při které byly přítomny lýčené střevíce?



Ve kterém období našich novodobých dějin byste ještě mohli najít parafrázi sousloví „dlouhé vlasy, krátký rozum“ jako součást oficiální politiky státu?

92

Příloha 5

B.

O Libuši (stejný text)

Téma prezentace: Význam osobnosti Libuše pro český národ Otázky pod textem: 

Kde všude se můžete setkat se symbolikou Libuše a jaké významné osobnosti českých dějin se jí ještě inspirovaly?



Proč padělatelé Rukopisů popisovali právě Libušin soud?



Proč je podobizna kněžny Libuše také v malířské výzdobě Národního divadla?



Proč byla opera Libuše hrána při celonárodním otevření Národního divadla v roce 1881?

93

Příloha 5

C.

O pěvci Lumíru (Popelka Biliánová) Kdo z nás Čechů by neznal – aspoň podle jména- pěvce Lumíra, který „slovy

i pěniem bieše pohýbal Vyšehrad I vše vlasti”? Pěvec Lumír je srostlý s představou bájného Vyšehradu, jest poetickou jeho ozdobou a zárověň nehvyšším představitelem a ochráncem našeho pěveckého umění, neboť „pěvce dobra milují bozi”- jak praví Rukopis královédvorský. A zvláštní jest o něm představa u lidu vyšehradského Podskalí. Proti radnici stával až do roku 1904 na místě školy nárožní dům a škola vystavěná na troskách kostelu svaté Alžběty. Tento dům jmenoval se „U Pěvce Lumíra” a za svých volných hodin zde stávala chasa podskalská. „Lumír je náš- panečku – náš vltavský! Náš pěvec Lumír, nám zpíval!“ hrdě hlásal švarný junák šumného Podskalí. „Vltavský?! Vyšehradský – ne?“ „Vltavský – povídám!“ A povídal. Za starodávna – prastarodávna býval pod Vyšehradem v řece ostrov, na ostrově stromy a pod stromy bydlel pěvec Lumír. A ten vždycky v podvečer vzal varyto68, sedl si na břeh do trávy pod olše, hrál, zpíval tak překrásně, že zdaleka široka přibíhali lidé na vltavský břeh, sedali zde s utajeným dechem a naslouchali zpěvu Lumírovu. Však byl to také podivný zpěv. Lumír zpíval, jako by měl v hrdle troubu – všecko přehlaholil silou svého hlasu, hlukot řeky i větru, a když sto, dvě stě lidí zpívalo, ještě je přehlaholil. A když Lumír zpíval, kamení padalo z vyšehradské skály do Vltavy a Vyšehrad se přímo chvěl. Když umřela kněžna Libuše, Lumír naposled jí zazpíval do hrobu a zmizel- a žádný nevěděl kam. Ale teď prý je ve skále vyšehradské a až bude v Čechách nejhůř, Lumír se dá do zpěvu a skála se od toho zpěvu roztrhne a rytířstvo odtud vyrazí Čechům na pomoc. Potom bude v Čechách zase dobře, ale vyšehradskou skalou od zpěvu Lumíra roztrženou poteče Vltava „kolem Vyšehradu ze všech stran“ a Vyšehrad bude státi s kostelem na ostrově. 68

varyto – fiktivní staročeský strunný nástroj na způsob harfy

94

Příloha 4

Potom se budou mít Podskaláci „moc dobře“, a proto je Lumír jejich „vltavský“. Inu není zcela špatný tento výklad bodrého syna Vltavy. Úchvatnějšího amfiteátru by ani Lumír nemohl sobě najíti a kněžna Libuše by takhle měla starověkou operu, kterou by jí sami bozi mohli závidět: zelený ostrov pod vyšehradskou skalou ve Vltavě, kolem něho dumné hvozdy, proti němu skála se staroslavným Vyšehradem, nad ním hvězdy za jasných nocí a za posluchačstvo všecek lid, od kněžny až po poroba69. A věru že i proslulý vyšehradský vodník zanechal za zpěvu Lumírova svých záludných úskoků a taškařic a pobožně poslouchal i s rusalkami někde při květnatém břehu ostrova pod větvemi olšovými. Ale asi trochu jinak si musíme představiti Lumíra pěvce „ký slovy i pěniem bieše pohýbat Vyšehrad i všě vlasti“, zvláště obsahem epických skladeb k varytu hlasem jen mírně zvýšeným pěných, nikoliv jako národnách písně zpívaných. Byl to asi učený a výmluvný pohanský kněz, který dovedl mluviti „od srddce k srdci“ a rozohňovati uměl duše k velikým a rozhodným činům, a hýbal tak nejen Vyšehradem, ale i celou vlastní a syny jeními. Pohanští kněží bývali nejpřednějšími rádci knížat, ač i kníže sám zároveň býval knězem bohů. K bohoslužbě, spočívající hlavně ve svých zpěvech zpaměti přednášených, voleni bývali jen jinoši bystrého ducha a vynikajících schopností pěveckých. A že mezi nimi vyskytoval se často i duch básnický a řečnický, je samozřejmo. Zvláště v jednom z nich soustředili tedy bozi všecky tyto vzácné vlastnosti, snoubené se zápalem lásky vlastenecké, a zanechali nám tak vzácná odkaz bájných dob: pěvce Lumíra (Lubimíra). A ten asi nesídlil na ostrově pod Vyšehradem, nýbrž zde při svatoháji pohanském a jeho zpěv duši uchvacující hlaholi zde, na posvátném hradišti, a skála přitom klidně spala svůj odvěký sen. Zdráv buď pěvec Lumír a památce jeho budiž čest! A kéž nám brzy vstane v potomstvu, aby znova svým pěním pohnul nejen Vyšehradem, nýbrž i veškerou vlastí!

69

Porob - nevolník

95

Příloha 5

Téma prezentace: Lumír a český národ Otázky pod textem: 

Ve které literární památce, kterou jste četli ve škole, se Lumír objevuje?



Kdo byli Lumírovci a proč se pojmenovali po údajném hrdinovi z nejstarších dějin českého národa?



Které významné osobnosti mezi ně patřili a mají něco společného s Vyšehradem?



Nalezněte a blíže popište uměleckou památku, která Lumíra s Písní na Vyšehradě zobrazuje (nápověda: hledejte na prostranství vedle kostela)



Proč je socha Lumíra také na fasádě Národního divadla?

96

Příloha 4

D.

O Dívčí válce (A. Jirásek) Když Libuše odešla do návi, viděly dívky z její družiny, že nejsou již u takové

vážnosti, jakou mívaly za živobytí své paní. Těžko to nesly, hořce vzpomínaly těch dob, kdy jejich kněžna samojediná vládla zemi a mužům všem, a hněv se jim rozjitřil, když nejeden z mužů řekl jim s úsměškem: „Panovaly jste, klaněli jsme se vám, a hle, teď jste jako bludné ovce!“ Až tajený hněv jako prudký plamen vyšlehl. Z touhy po vládě i pomstě chopily se dívky meče a luku, a neměříce sil, začaly tuhý boj proti všem mužům. Vše vedla Vlasta, někdy nejpřednější v družině Libušině. Ta první k boji vyzvala, první se zbraně chopila, všechny pak sdružila a ke stavbě pevného hradu přiměla. Ten hrad si zbudovaly za své útočiště za řekou Vltavou na vrchu o něco výše, nežli byl na protějším břehu Vyšehrad. Dívky poslouchaly ve všem Vlasty jako své kněžny a velitelky. Na její radu a příkaz mnohé se také rozešly do všech krajin vyzvat žen a dívek, aby nechaly všeho a přichvátaly na Děvín, jak se nazýval nový hrad, bojovat proti mužům, aby ženy vládly zemi, muži pak aby jen sloužili a rádla se drželi. Vyzvání Vlastino nebylo prázdným hlasem, jejž vítr zavane, ale jako jiskra zažehlo srdce přemnohých. Jako když holubice ze svých kotců vyletí, chvátaly ženy a dívky od svých mužů, otců a bratří a všechny na Děvín hrad, že se jimi pak hemžily jeho síně a jizby, volné nádvoří i vysoké valy. Muži opodál, od Vyšehradu nečinně je pozorovali a měli z toho veselí a posměch, jak se dívky cvičí ve zbrani a jezdí na koních. I staří a zkušení hleděli na ně pohrdavě, a když před knížetem Přemyslem byla o ženách ve zbrani řeč, mluvili o nich potupně a chystali se s posměchem zkusit ženského udatenství. Všichni kolem knížete se smáli, toť že bude honba. Jen Přemysl byl zasmušilý a starostně řekl: „Slyšte, proč se s vámi nesměju. Také byste se nesmáli, kdybyste měli vidění, jaké jsem viděl dnes ve snách.“ Chtěje jich varovati, pověděl, co viděl: „Noc byla, v povětří plno hustého, čpavého dýmu; v záři požáru viděl jsem dívku v přílbě. Zpod přílby jí vlály dlouhé vlasy, v jedné ruce měla meč a v druhé 97

Příloha 5

číši. Na zemi leželi v prachu a v cmkdsnkkrvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak nabrala do číše krve a lokala ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Aj, slyšte, mužové, bohů hlas a znamenejte jejich znamení. Tím viděním vás varuji, slyšte mou řeč a lehko jí nevažte!“ Zatím se dívky na Děvíně připravovaly na boj proti mužům. Hlas krve udusily a bez srdce, tvrdě ohlásily i bratřím i otcům: „Již vám nejsme ničím a nebudeme. Každý měj péči o sebe!“ Samy si pak slíbily vespolek víru a zapřisáhly se slibem velikým a zaklely se, ať budou pohubeny svými vlastními meči, jestliže povolí nebo dopustí-li se zrady. Tak přísahaly na Děvíně své velitelce Vlastě, jež určila každé místo i úkol. Nejmoudřejší si nechala v radě, opatrným hrad poručila, nejodvážnější do pole chystala, aby na koních bojovaly a muže bily jako psy. Ty pak, které byly urostlé postavy, krásného líčka a vábného pohledu, vybrala, aby lákaly muže a krásou a líbezností je zničily. Chtělať je hubiti mocí a všelikou lstí. Muži pak zůstali v bludu a nedbali rady Přemysla knížete. Jako na nějaké veselí hrnuli se k Děvínu. Každý si myslil, že jak se ukážou, jak mečem zablýsknou, dívky se leknou a prchnou, jako když na kočky zachřestí měchýřem s hrachem. Ale div divoucí! Dívky sice na hradbách nezůstaly, ale neprchly. Přímo z brány vyrazily a Vlasta je před hradem ihned šikovala do boje. Sedíc na vraném koni, v kroužkové brni, s přílbou na hlavě, s oštěpem v ruce, mluvila ohnivě k dívčímu voji, aby se nelekaly, aby statečně bojovaly. „Dáme-li se přemoci,“ volala, „teprve se nám mužové vysmějí. Za robotné budete, a hůř, za otrokyně! Líp je třeba zahynouti nežli se jim dáti na milost. Protož na ně! Neživte nikoho, bijte každého, každého, ať je kdokoliv, ať bratr, ať otec!“ Jen dořekla a už potrhla uzdou a pobídla koně v cval. Vzkřikla, mávala oštěpem a divý křik letěl za ní. Šik bojovných dívek se hnal za ní, dychtě po boji, a v čele všech, hned za Vlastou: Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava. Šípy bojovnic zasypaly muže jak náhlá chumelenice. A již nebylo jím do smíchu. Okrvavěli, padali ne porůznu, ale řadami, a nežli se vzpamatovali, vrazily mezi ně bojovnice na koních a bodaly je a sekaly do jejich zmateného houfu.

98

Příloha 5

Boj netrval dlouho. Tři sta mužů krvácejících polehlo na zemi. Ostatní se dali na útěk. Hustý, černý les opodál byl jejich spásou a záštitou. Bez něho byli by všichni zahynuli. — Děvín i všecko okolí ozývalo se radostným hlaholem dívek. Jásaly nad vítězstvím, jež jejich bojovnost rozpálilo ještě víc a jež jim přivedlo sílu nových družek. Rozlétlať se o něm pověst po vší zemi a roznítila í ty ženy, které ještě váhaly. Zle bylo po krajinách. Nejeden muž nalezen ráno zabit nebo zbodán noži, a tak mnozí, když nebyli jisti životem, odcházeli na noc z domu a nocovali po hustých hájích. A zle bylo také s muži v okolí Děvína. Nemohliť nikterak k hradu přilnouti, nemohli ho dobýti ani mocí, ani lstí. Nebyloť na hradě ani jediného muže, a z dívek žádná se nestala proradnou. Zato měly dívky na Vyšehradě své družky, které s nimi zjevně nebyly, ale potají o všem podávaly zprávy, co mužové hodlají a chystají, kam půjdou, kde by je mohly vyčíhati, kde přepadnouti. Tak trval boj dlouhý čas, zjevně v poli i tajně lstí. Tak přilákala jedna ze sličných důvěřivého mládence, aby ji přišel osvobodit, až půjde s devíti družkami cestou za Děvínem. I přišel a čekal v osamělém místě, jak umluveno, se svými druhy. Přišla také dívka, na niž čekal, a s ní devět družek. A v ten okamžik vyrazil ze zálohy houf jiných a ty zabily mládence i jeho družinu. Lstí zahynul také mladý muž, jenž uvěřil spanilé dívce z družiny Vlastiny, slíbivší, že mu zradí Děvín. Po úmluvě pustila ho tajně za noci do hradu, jej i jeho četnou družinu. Ale ani on, ani žádný z průvodčích se již z Děvína nevrátil. Lest také zhubila mladého vladyku, statného Ctirada, jehož Vlasta nejvíc nenáviděla, neboť v potyčkách a v bojích zhubil jí svým mečem nejvíce bojovnic. Jednou za letního dne jel Ctirad s několika muži své čeledi polem, míře z dědiny svého rodu k pražskému hradu. Mladý vladyka i průvodčí měli meče u pasu, luky a srstnaté touly přes plece. Nejeden z nich i oštěp třímal. Nebyloť radno v ten čas, kdy dívky ze záloh přepadaly, dáti se polem sám a beze zbraně. Slunce pražilo, bylo dusno. Ani klas, ani list se nezachvěl po lánech obilí a konopí. Ani v lese, do kterého Ctirad zajel, jak ho cesta vedla, nebylo volněji. Stín starých stromů i tmavých skal, jež strměly nad hlubokým ouvalem, jako by 99

Příloha 5

nechladil. Vítr nezavál, ani haluzka se nehnula a potok v houšti pod skalami se plížil beze zvuku. Vše ztichlo, voda, strom i pták; jen lidský hlas se pojednou ozval mrtvým tichem: nářek, žalostné volání. Ctirad se zastavil, a všichni naslouchali v úžasu. Nářek zněl opodál za skálou; pak náhle zmlkl. V ten okamžik vznesl se nad Ctiradem havran, a poletuje nad ním, zakrákal svým chraptivým hlasem. Ani vladyka, aniž kdo z jeho družiny, povšimli si černého ptáka, varovného znamení. Za lidským hlasem se dali. Jak skálu objeli, bezděky zarazili koně. Na div bylo, co spatřili. U skály, zlatou diviznou prokvétající, zarostlé při spodu ostružinou a malinčím, kde bělal se květ a rděl se již plod, zelenala se mýtinka v proudu světla, plná metlice i zardělé vrbice. Starý dub stál na kraji poblíže té skály a pod dubem ležela dívka, provazem ke kmeni tuho přivázaná. Zmlkla, zmožená voláním, žalem, a hlavu měla pochýlenu. Vlasy zpola rozpuštěné splývaly jí k ramenům, přes něž jí visel na řemeni lovecký roh. Ale jak dusot koní jí o sluch zavadil, pozvedla hlavu a již zase volala, úpěnlivě mužů prosila, aby ji odvázali, uvolnili, aby se nad ní smilovali. Ctirad dojat prosbou i hlasem spanilé dívky, zapomněl na všecku opatrnost, a ostatní také. Hbitě skočil s koně a vytasiv meč, přeřezal, přesekal provazy a uvolnil dívku. Netušil, že Vlastě včera donesena zpráva proradnou ženou, že dnes tudy pojede na pražský hrad a že Vlasta schystala vše, aby se nemohl navrátit a že jí v tom slouží i ta spanilá dívka. Pout zbavená poděkovala vroucně Ctiradovi a pověděla, že se jmenuje Šárka, že je z Okořína, vladykova dcera, že ji dívky z Děvína přepadly v háji, že ji spoutaly a vlekly na ten hrad, aby ji přivedly ke své zlobě, že s ní až sem dojely, vtom že se ozval z daleka dusot koní. „Pustily mne, nechaly, ale tak uvázaly, že jsem se nemohla hnouti. A jako na posměch, viz, zavěsily mně ten roh, abych si, spoutaná, o pomoc zatroubila, a tu, hle, nádobu medoviny, abych žízníc ještě více se soužila žízní.“ Ukázala na velikou láhev s medovinou, v trávě jí u nohou. A již se zase rozplakala, úzkostlivě prosila, aby jí tu vladyka nenechával, když ji osvobodil, aby ji vzal k otci, prve nežli by se zase ty zběsilé ženy a panny vrátily.

100

Příloha 5

Ctirad, usednuv vedle ní, těšil ji, že tak učiní, a podal jí láhev, aby se posílila po tom strachu a utrpení. Pila a dala také jemu píti. Zatím jeho druhové sesedli s koní, uvázali je opodál, sami pak ulehli u nich ve stínu, aby se zchladili. Byl polední čas. Pronikavá vůně sosen i mateřídoušky a květin z paseky vanula s horkým dechem tetelícího se vzduchu. Nic se nehnulo, sotva že se motýl mihl ozářenou mýtinou. Mužům z čeledi svírala se víčka, spánek na ně šel. Jejich vladyka však čile naslouchal řeči spanilé Šárky, lahodnému jejímu hlasu a napil se chutě, Jak mu zas podala medoviny. I roh prohlížel, jejž sňala s hrdla, a když mínila, kdož ví, jaký má zvuk, přitiskl ho ke rtům a zatroubil z plných plic. Roh vzezvučel a hlaholil jasně do mrtvého ticha. Ve skalách, hvozdem se rozléhal jeho hlas, slábl a zanikal, až vyzněl dalekou ozvěnou v hlubině lesní. Vráz jako by probudil bouři. Strhlť se náhle divoký pokřik, opodál dokola, i vzadu, za stromy, v křovinách, ze šera hvozdu. Jako divý roj hnal se k mýtině houf ozbrojených dívek. Nežli se Ctirada čeleď vzchopila, nežli přiskočili ke koním a vytrhli meče, již se na ně bojovnice sesypaly a bily je a bodaly do nich. Ctirad chtěl k druhům. Nežli však sebral v trávě svůj meč, shlukly se dívky a ženy kolem něho, a nežli se zbraní mohl po nich rozehnati, padl povalen na zemi. A tu ho svázaly. I ležel v poutech tam, kde před chvílí z nich vyprostil Vlastinu důvěrnici. Marně zuřil, marně jí klel a běsy na ni volal, aby ji ztrestali za ten ouskok. Šárka se jen smála; smály se všechny a v divé radosti vedly na Děvín statného zajatce, jenž přivázán musel kráčeti vedle Šárčina koně. Druhové jeho zůstali na pasece, v zdupané trávě, zalité krví. Leželi na slunci, zbodaní, mrtví; roje much sedaly na ně, a z výše nad nimi se ozýval havran, jehož prve nedbali, a krákavě svolával druhy na hojnou pastvu. Tak zhynula Ctiradova čeleď, tak ve zkázu upadl jejich vladyka. A skalné, divoké oudolí, kde se tak stalo, podnes se nazývá po té, jež byla všech zhoubou. Stráže i zvědové přinesli nazejtří děsivou novinu na Vyšehrad, že opodál Děvína trčí na trámu kolo a do kola že vpleteno tělo Ctirada vladyky, že ho dívky tak umučily.

101

Příloha 5

Zpráva ta se rozlétla po všem okolí, po všech krajinách. A ze všech stran přichvátali muži ve zbroji na Vyšehrad, rozhořčení, rozlícení tou dívčí zlobou, a žádali Přemysla, aby je vedl, že se musí pomstíti, že ho budou již ve všem poslušni. Mnozí však se ani jeho rozkazů nedočekali, a sami, houfem hnali k Děvínu a bili tu dívky na cestách. Mnohé také zajali a odvedli na Vyšehrad. Vlasta se rozlítila jako medvědice a zpupná, jista již vítězstvím, vedla všecky své dívky k Vyšehradu, aby se ho zmocnily a všechny muže na něm zbily. Nežli však k hradbám dorazily, již se jim vstříc hnali mužové v plném šiku, lačni krvavé pomsty. I utkali se krutým bojem. Vlasta na koni vyrazila v čele svých mezi nepřátele. Zuřivost ji hnala, a také ukazovala družkám cestu. Myslilať, že jsou v plném houfu za ní. Dívky však jí nestačily; nemohly tak kupředu proniknouti a Vlasta pozdě poznala, že zapadla mezi muže sama, v nejprudší vřavu. Busto kolem mužů, a v divém jich chumlu, v kruté jich tísni nemohla se ani mečem ohnati. Sevřeli ji, s koně strhli, na nože ji rozebrali. Tak zahynula. Ostatní také marně zápasily. A když viděly, že velitelku strhli, padl na ně náhlý strach, a ty, před nimiž se mužové jindy strachovali, daly se na útěk. Na divý, zmatený útěk k Děvínu, kdež spásu hledaly. Mnoho jich zůstalo na bojišti, mnoho jich cestou na útěku padlo, a také ty, které se k Děvínu dostaly, neušly zkáze. S nimi zároveň se tam mužové prodrali, s nimi zároveň na most a pak do hradu skočili. Tu bylo veta a konec ženské síle a udatnosti! Již meče zahazovaly, již lkaly zase po žensku, již zase bratry a příbuzné poznávaly, před ně na kolena padaly, sepjatýma rukama žalostivě i úlisně prosily... Ale mužové mstili Ctirada a všechny padlé nebo lstí zahubené druhy. Mstili je krutě, ani jediné z bojovnic neušetřili. Krásná těla na smrt dali a z oken, z vysokých valů je metali. A když všechen ten ženský sbor shladili, spálili jejich Děvín na prach a rozmetali. Tak se skončila dívčí válka. I nastaly zase řád a právo, jak bývaly, a Přemysl kníže vládl sám, bez ženského odporu. 102

Příloha 5

Téma prezentace: Ctirad a Šárka dnes Otázky pod textem: 

Kde na Vyšehradě nalezneme podobizny hlavních aktérů Ctirada a Šárky?



Kdo je autorem této podobizny a proč se tento umělec asi inspiroval právě touto pověstí?



Jak s tímto tématem souvisí pojmy matriarchát a patriarchát a co znamenají?



Jaká emancipační hnutí, která probíhají v současnosti, souvisejí s touto problematikou?

103

Příloha 5

E.

O Krokovi a jeho dcerách (A. Jirásek) Dokud vojvoda Čech vládl, panovaly všude řád a kázeň. Lidé byli poctiví a

mezi sebou věrní. U chlévů neměli závor a dveří nezamýkali. Žádného zločinu téže nevážili nežli krádeže a loupeže. Bylť každý v rodu opatřen, a chudým stal se jenom ten, jenž nechtěje pracovati, byl vyobcován. Než jak lid osiřelý po smrti Čechově neměl správce, kazil se, a právo hynulo. Nastaly sváry a spory nejvíce o dědiny a meze, dály se nátisky, a mnozí počali sami proti sobě bojovati. Když se zlo den ode dne rozmáhalo, sešli se starší rodu k mohyle Čechově a vzpomínajíce na mrtvého, pravili mezi sebou: „Vyhledejme sobě vojvodu, který by námi vládl a soudil po zákonu.“ I uradili se, že pošlou k Lechovi, bratru Čechovu, aby na se přijal správu lidu. Lech však nemaje v úmyslu v Kouřimště zůstati odepřel, ale poradil jim za správce a soudce Kroka, starostu mocného rodu. Ten obýval na hradě, jenž po něm slul, mezi lesy nad Mží řekou, opodál dědiny Zbečna. Zboží měl hojnost, než i moudrostí a vtipem nad jiné vynikal, tak že nejen z jeho rodu, ale ze vší krajiny kolem k němu spěchali jako včely k oulu, aby je soudil. I poslechli Lechovi rady a zvolili všichni z vůle jednostejné Kroka, aby on byl soudcem všeho lidu. Posadivše ho na stolici nad hrobem Čechovým, vstavili mu Čechovu čepici na hlavu; také hůl, kterou vojvoda Čech nosíval, do ruky mu dali a poctivost jemu činili. Zatím Lech poslal posly do krajin na východ slunce, aby krajiny ohledali. Když se vrátili, oznámili, že shledali za horami, za řekou Odrou země široké, plodné a lidu prázdné. Lech uslyšev chválu těch krajin, rozžehnal se s Krokem a pojav rodinu svou a čeleď, obrátil se do krajin, posly označených. I usadil se tam a zůstal a hradby založil, Hnězdno, jemuž po množství orlích hnízd tak přezděl, a Krakov, jejž po svém synu nazval. Krok pak českou zemí vládl, ji všecku soudil a moudrosti učil. Jse vojvodou, sídlil na Budči. Za něho tu byla škola, v níž učil bohoslužbě, starým zpěvům i věštbám a kouzlům. Tehda měli kouzelnictví za největší umění, a toho za vzácného a bohu milého, kdo se mohl honositi větším duchem. I moudrý Krok nazíral myslí v temno věků. 104

Příloha 5

Jednou, aby ohledal věci minulé i budoucí, rozkázal, aby k němu žádný po tři dny pořád zběhlé nechodil. Osaměv, vstoupil do rozlehlé síně velkého srubu na Budči a modle se tu obětoval bohům lesním, bohům horním i bohům vodním. Bylo za tajemné, posvátné noci letní, kdy po návrších a chlumech plály ohně, a kdy se od nich tišinou rozléhaly zpěvy jonáků i panen. Krok se modlil a bohy a všecky duchy vzýval, aby mu odpovídali a naučení dali o věcech budoucích. I přezvěděl mnoho v tu chvíli na svých věštbách a tajemné ty zvěsti, jasné i šeré, poznamenal na březových kůrách a uschoval dcerám svým. Pak svolal lechy a starosty a oznámil také jim jedno z toho, co té noci mu z temné budoucnosti prosvitlo v mysli a vědomí vnuknutím bohů, řka: „Tuto již nebude déle mého bytu, neboť neobstojí Budeč a dlouhou nepotrvá. Jiné sídlo musíme hledati.“ Všichni přisvědčili, a Krok ihned vybrav si posly nařizoval: „Zítra před slunce východem odtud vkročte a vydejte se mezi poledne a východ, až přijdete k Vltavě řece, tam hledejte, až vás bohové na příhodné místo uvedou.“ I šli v ty končiny a hledali, až stanuli na pravém břehu Vltavy na skalnatém ostrohu mezi hlubokými lesy. V jich modravém šeru valila se tichým tokem široká řeka. V ní se shlížela vysoká skála, na kteréž poslové před slunce západem stanuli, v ní se shlížely travnaté lučiny na druhém břehu a temné hvozdy nad nimi v příkrých chlumech. Pod těmi dál se řeka obracela k východu, a hlasně tam šuměly a hučely její prahy v hluboké ticho pralesa. Jak poslové ostroh i lesnatou krajinu kolem obhlédli, všichni jako jedněmi ústy v týž okamžik na té skále zvolali vnuknutím bohů: „To je to místo vyvolené!“ Tak řekli pak i Krok a všichni starší, když sem přijeli na bystrých koních prohlédnout místo i kraj. I vystavěli tu hrad mistrným dílem tesařským z mocných klad starých dubů a smrků, stavení prostorných síní o mohutných sloupech i tichých jizbic, hrad širý s dvory a prostranstvím pro sněmy a shromáždění lidu, když by se tu sešel obětovat bohům nebo nastolit vojvodu nebo vyslechnout jeho soud a vůli.

105

Příloha 5

Kde nebylo strmé skály, vykopali hluboké příkopy na ochranu hradu a nasypali náspy, zvýšené roubenou hradbou i sruby. Těmi také opevnili silnou bránu těžkých vrat, jimž trám byl závorou. Opodál hradu v háji vyvěral pod starými buky silný pramen, z něhož čerpali hojně čisté vody. Té studánce Jezerka říkali, hradu pak, že stál na vysoké skále, Vyšehrad. Hrad ten byl pak slavným a posvátným po všem českém plemeni, a pověst o něm šla i do sousedních plemen a dál až do končin cizího jazyka. Na ten hrad slavně uvedli Kroka i jeho rodinu, a velikou poctivost mu činili. Milovaliť moudrého vojvodu, za jehož vlády vrátilo se požehnání veškerým krajinám. Všude si mohli hleděti klidného díla. Oštěp a šíp a všeliká zbraň hubala jen šelmy. Jinak lid zdělával pilně půdu, lesy kácel a pražil, takže rolí a dědin stále přibývalo. Všude měli hojnost i v stodolách i v stájích; mír zůstával, pokud Krok zemi spravoval, a to bylo více než třimecítma let. Když pak odešel k otcům, želel ho všechen lid. Popel jeho i zbraň uložili do hrobu vedle mohyly Čechovy. Z rodiny moudrého soudce zůstaly tři dcery: Kazi, Teta, Libuše. V útlém mládí svém žily na Budči, kdež se učily moudrosti s jinými pannami a jinochy svého plemene i s těmi, kteří z jiných sem přicházeli, jako Přemysl z rodu Stadiců. Nad ně nade všechny, tenkrát i pak, vynikaly Krokovy dcery jako štíhlé lilie nad květy luční, moudrostí a myslí ušlechtilou i spanilostí tváře a postavy, jež byla krásně na výsost urostlá, tak že byly na podiv všem. Z nich Kazi znala všeliké býlí a koření i jeho moc. Jím hojila různé neduhy; než i pouhým slovem krotila bolesti, zažehnávajíc je jménem mocných bohů a duchů. Svým mocným slovem a kouzlem žehnání přinutkala často i Sudičky k své vůli a vracela život tam, kde již unikal posledním dechem. Ta po smrti otcově sídlila nejčastěji na hradě, jenž stál u hory Oseku poblíž řeky Mže, a jenž po ní slul Kazin Hrad. Druhá byla Teta, která dle jména svého vystavěla Tetín, hrad velice pevný na vrchu příkré skály nad řekou Mží. Bojíc se bohů a běsů, zaváděla obřady k jejich poctě, učila lid se jim klanět a rozličné oběti činiti. Sama pak často vstupovala na 106

Příloha 5

horu Pohled nad Tetínem na západ slunce a tu k mračné modle postavené na skále pod starými duby se modlila a často tu oběť zažehovala za dne i v teskný soumrak. S největší však oddaností vzhlíželi všichni k Libuši, ač věkem nejmladší. Bylať tak spanilá, těla cudného, chování vlídného, při tom vážná, v řeči jistá a rozšafná, že i drsní, bojovní muži tlumili hlas a mírnili slova, když všecka líbezná kráčela kol, že i starci věkem zkušení a znavení ji velebili, řkouce: „Nad mateř je sličnější, nad otce moudřejší.“ A s posvátnou bázní mluvili o ní, že bývá u vytržení, že se jí mění tvář i oči, když zahoří větším duchem, když hledí v budoucna šero a vidí, co nastati má. Po smrti Krokově sešli se lechové, vladykové a množství lidu v posvátném háji u pramene Jizerky. Též Krokovy dcery tam přišly. Pod krytem starých buků, lip a dubů snesli se starší rodů a všechen lid a to svorně, bez potržky, aby panování zůstalo v rodě Krokově, při jeho nejmladší, Libuši. Starý háj se rozezvučel radostným pokřikem všech, a hlahol jejich zaléhal až k řece do šerých lesů. Jásajíce, vedli od Jezerky mladou kněžnu, ověnčenou, pohnutím zardělou na posvátný Vyšehrad. Po boku jí kráčely Kazi a Teta, sestry, a jejich dívky, před nimi i za knížecími dcerami kráčeli statní lechové a starostové vznešeni rodem i věhlasem. Ti uvedše Libuši na prostorné nádvoří vojvodského hradu, usadili ji na kamenný stolec pod košatou lípou, kde otec její, moudrý soudce a vladař, sedával. Mladá kněžna měla svůj hrad, po ní Libušín[1] nazvaný, který vystavěla vedle lesa táhnoucího se ke vsi Zbečnu. Od svého však nastolení sídlila na Vyšehradě moudře odtud vládnouc všemu lidu. Téma prezentace: Význam Kroka (otce kněžny Libuše) pro český národ Otázky pod textem: 

Na jakém principu byl vybrán Krok k tomu, aby vládl Čechům? Proč je tento princip dnes důležitý i pro nás?

107

Příloha 5



Jak se měli Češi za vlády Kroka a jakými prostředky toho tento panovník docílil?



Proč významné literární osobnosti 19. století (např. vůdčí osobnost Národního obrození J. Jungmann) začaly vydávat časopis s názvem Krok?

108

Příloha 6

10 Příloha 6: Hodnoticí formuláře 10.1 Hodnoticí formulář pro jednotlivce 

Co oceňuji na svých kolezích ve skupině?



Co pro mě během práce na projektu bylo překvapivé?



Kdo byl pro naši skupinu největším přínosem?



Jak jsem se během vycházky cítil? (zaškrtni)



Byl jsem své skupině při vypracovávání úkolů prospěšný?

Ohodnoťte 1-10 (10 je nejvíce prospěšný) 

V čem jsem přispěl nejvíce a co mi naopak dělalo problém?



Dozvěděl jsem se něco nového o svých spolužácích, co?



Dozvěděl jsem se o sobě něco nového? Pokud ano, co?

109

Příloha 6



Byl pro mě tento projekt přínosem? (ohodnoťte 1-10, 10 znamená, že projekt byl velmi přínosný)

110

Příloha 6

10.2 Hodnoticí formulář pro skupiny 

Splnili jsme jako skupina požadované cíle? (tzn.: vyplnili jsme co nejlépe pracovní listy a pokusili jsme se pochopit význam českého národního mýtu?) (ohodnoťte 1-10, 10 znamená výborný pocit z vaší práce)



Jak jsme spolu v rámci skupiny spolupracovali? (zaškrtněte)



Co se nám v projektu povedlo?



S jakými komunikačními problémy jsme se během vycházky potýkaly?



Jak by se těmto problémům dalo předejít?



S jakými jinými problémy jsme se potýkali a jak by se jim dalo příště předejít?

Co ještě bychom mohli a chtěli příště změnit co se týče práce na projektu? 111