UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Mediální obraz osobnosti a tvorby Ivana M. Jirouse FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD. Diplomová práce

 

 

UNIVERZITA  KARLOVA  V  PRAZE   FAKULTA  SOCIÁLNÍCH  VĚD   Institut  komunikačních  studií  a  žurnalistiky   Katedra  mediálních  studií      

           

             

        Johana  Hovorková  

Mediální  obraz  osobnosti  a  tvorby  Ivana  M.   Jirouse

Diplomová  práce  

       

        Praha  2015  

                                                                Autor  práce:  Johana  Hovorková   Vedoucí  práce:  PhDr.  Jana  Čeňková,  PhD.       Rok  obhajoby:  2015

     

Bibliografický  záznam   HOVORKOVÁ,   Johana.   Mediální   obraz   osobnosti   a   tvorby   Ivana   M.   Jirouse.   Praha,   2015.   76   s.   Diplomová   práce   (Mgr.)   Univerzita   Karlova,   Fakulta   sociálních   věd,   Institut   komunikačních   studií   a   žurnalistiky.   Katedra   mediálních   studií.   Vedoucí   diplomové  práce  PhDr.  Jana  Čeňková,  PhD.     Abstrakt     Ivan   Martin   Jirous   je   jedním   z  nejzásadnějších   českých   básníků   druhé   poloviny   20.   století  a  stejně  tak  důležitou  postavou  českého  undergroundu.  Jeho  mediální  obraz  a   vnímání   českou   veřejností   je   spíše   kontroverzní   –   částečně   zásluhou   komunistické   propagandy,  která  jej  dlouhodobě  dehonestovala,  ale  také  kvůli  mediálně  rozšířeným   informacím   o   jeho   soukromém   životě   po   roce   1989.   Práce   bude   kromě   článků,   rozhovorů   a   audiovizuálních   materiálů   analyzovat   kritickou   reflexi   jeho   děl   na   příkladu  jednoho  díla  –  Magorových  labutích  písní.  Součástí  práce  jsou  rozhovory  –   s  přáteli   Ivana   M.   Jirouse   Josefem   Rauvolfem   a   Karlem   Schwarzenbergem   a   s  jeho   dcerou  Františkou  Jirousovou.     Klíčová  slova     Jirous,  básník,  underground,  kritika,  recenze,  rozhovor,  mediální  obraz,  komunismus       Abstract     Ivan  Martin  Jirous  is  one  of  the  most  important  Czech  poets  of  the  late  20th  century   as   well   as   an   important   figure   of   the   Czech   underground.   His   media   image   and   opinion   of   the   Czech   society   is   controversial   –   partly   because   of   communist   propaganda,  which  vilified  him,  but  also  because  of  medially  extended  information   about  his  private  life  after  1989.  This  work  will  analyse  critical  reflection  of  his  poetry   on   one   example   –   Magorovy   labutí   písně.   Our   work   contents   also   interviews   with  

     

friends   of   Ivan   M.   Jirous   Josef   Rauvolf   and   Karel   Schwarzenberg   and   with   his   daughter  Františka  Jirousová.     Key  words     Jirous,  poet,  underground,  critics,  review,  interview,  media  image,  communism     Rozsah  práce     111943  znaků            

Prohlášení   1. Prohlašuji,   že   jsem   předkládanou   práci   zpracovala   samostatně   a   použila   jen   uvedené  prameny  a  literaturu.     2. Prohlašuji,  že  práce  nebyla  využita  k  získání  jiného  titulu.   3. Souhlasím  s  tím,  aby  práce  byla  zpřístupněna  pro  studijní  a  výzkumné  účely.        V  Praze  dne        

                                                                                   Johana  Hovorková    

                      Poděkování       Ráda   bych   v  úvodu   mé   magisterské   diplomové   práce   poděkovala   PhDr.   Janě   Čeňkové,  PhD.,  za  veškeré  cenné  rady  a  trpělivost,  se  kterou  již  podruhé  vedla  mou   práci,  panu  Josefu  Rauvolfovi  za  mnoho  inspirativních  rad  a  postřehů  nejen  o  Ivanu   Jirousovi  a  Františce  Jirousové  za  čas,  který  mi  věnovala.        

       

 

     

 

     

         

Obsah..........................................................................................................................10   Úvod............................................................................................................................11   1.  Ivan  Martin  Jirous....................................................................................................12   2.  Ivan  M.  Jirous  před  rokem  1989..............................................................................14   2.1 Ivan  M.  Jirous,  výrazná  postava  Humpolce...........................................................14   2.2 Ivan  M.  Jirous  jako  kunsthistorik  a  teoretik  undergroundu..................................15   2.3 Média  před  rokem  1989........................................................................................17   2.3.1 Tištěná  média..................................................................................................17   2.3.2 Audiovizuální  média........................................................................................20   3.  Ivan  M.  Jirous  po  roce  1989....................................................................................22   3.1 Tištěná  média........................................................................................................22   3.1.1 Zprávy  a  články................................................................................................22   3.1.2 Rozhovory........................................................................................................29   3.1.2.1 Novináři  a  interview........................................................................................29   3.1.2.2 Ivan  M.  Jirous  a  interview  v  praxi....................................................................32   3.1.3 Recenze  Magorových  labutích  písní................................................................41   3.1.4 Ivan  M.  Jirous  jako  polemik  a  redaktor...........................................................46   3.2 Audiovizuální  média..............................................................................................48   4. Po  básníkově  smrti................................................................................................50   Závěr............................................................................................................................54   Summary.....................................................................................................................56   Použitá  literatura.........................................................................................................58   Seznam  příloh..............................................................................................................65   Přílohy.........................................................................................................................65  

     

10  

Úvod     Diplomová  práce  nazvaná  Mediální  obraz  osobnosti  a  tvorby  Ivana  Martina  Jirouse  se   věnuje   nejen   článkům   či   televizním   a   rozhlasovým   pořadům   o   tomto   básníkovi,   ale   také   tomu,   jak   ke   svému   mediálnímu   obrazu   přispíval   on   sám   –   rozhovory,   které   dával,  chováním,  jakým  se  prezentoval,  a  přirozeně  tím,  co  napsal.  Nejedná  se  jen  o   jeho  básnické  sbírky  či  teoretické  práce,  ale  o  různé  články,  nekrology  a  polemiky  pro   mnohá   média.   Pro   zpracování   diplomové   práce   je   zvolena   komparativní   analýza,   kterou   v  chronologickém   pořadí   srovnáváme   jednotlivé   materiály   různých   žánrů   a   dáváme   je   do   souvislosti   nejen   se   slovy   Ivana   M.   Jirouse,   ale   také   mnoha   jeho   přátel   a  známých  nebo  těch,  kteří  se  jemu  a  jeho  dílu  věnovali.   V  diplomové   práci   jsou   využívány   nejen   články   o   osobnosti   Ivana   M.   Jirouse   a   rozhovory  s  ním,  ale  také  vybrané  recenze  na  jeho  díla,  v  samostatné  kapitole  jsou  to   Magorovy   labutí   písně.   Teoretická   část   práce   s  praktickou   úzce   souvisí,   a   proto   nejsou   odděleny.   Práce   čerpá   z  publikací   o   novinářské   etice   a   o   psaní   interview   v  kapitolách  obsahujících  citace  z  rozhovorů  s  Ivanem  M.  Jirousem.  Jejich  výpovědní   hodnota   v  mnoha   případech   přispívá   k  básníkovu   mediálnímu   obrazu   negativně,   důležitou  otázkou  ale  je,  za  co  je  zodpovědný  redaktor  a  kdy  a  jak  se  on  sám  pouze   snaží   o   jakousi   bulvární   zajímavost.   Do   teoretické   části   také   řadíme   problematiku   kritiky  a  recenze  využitou  v  částech  zaměřujících  se  na  ohlasy  básníkova  díla.   Rozhodli   jsme   se   také   oproti   schváleným   tezím   upravit   zdroje   i   strukturu   práce.   Kapitoly   jsou   řazeny   chronologicky,   ale   nejedná   se   o   původně   plánovaná   období.   Zejména  v  materiálech,  které  vznikly  po  roce  1989,  bylo  nutné  velmi  pečlivě  vybírat   z  rozsáhlého  množství  textů.  Velká  část  z  nich  nebyla  pro  naši  práci  přínosná,  proto   jsme  se  je  rozhodli  nezařazovat.   Dále  nebyly  využity  všechny  zdroje,  které  v  tezích  uvádíme.  Vzhledem  k  tomu,  že  by   mnoho   článků   nepřinášelo   naší   práci   nic   nového,   rozhodli   jsme   je   do   práce   nezařazovat.   Využité   články,   rozhovory   či   recenze   jsou   zvoleny   podle   toho,   zda   neopakují   již   řečené   informace   –   příkladem   jsou   bilanční   interview   u   různých   příležitostí,  v  nichž  novinář  opakuje  otázky,  které  se  již  mnohokrát  objevily  jinde.  

     

11  

Naším   cílem   není   pouze   zmapování   mediálního   ohlasu   na   osobnost   a   dílo   Ivana   M.   Jirouse,   ale   také   tuto   tvůrčí   a   nonkonformní   osobnost   kriticky   zhodnotit,   o   což   se   pokusíme   srovnáním   jednotlivých   materiálů   a   s  ohledem   na   teoretické   zázemí   a   historický  kontext.     1.  Ivan  Martin  Jirous     Ivan   Martin   Jirous   se   narodil   23.   září   1944   v  Humpolci.   Maturoval   na   Střední   všeobecně   vzdělávací   škole   a   v  letech   1963–70   vystudoval   dějiny   umění   na   Filozofické   fakultě   Univerzity   Karlovy.   Studium   zakončil   diplomovou   prací   na   téma   vizuální   poezie,   která   zahrnovala   mj.   dílo   Jiřího   Koláře,   s  názvem   Vizuální   poezie   v  moderním   umění.   Po   škole   pracoval   v   čtrnáctideníku   Výtvarná   práce   nebo   v  měsíčnících   Divadlo   1  a   Výtvarné   umění 2 ,   jehož   vydávání   ale   bylo   v  roce   1971   režimem  zastaveno.3   Jirous   je   považován   za   zakladatele   českého   undergroundu   a   celý   svůj   život   působil   jako   jeho   spiritus   agens.   Od   roku   1969   byl   uměleckým   vedoucím   hudební   skupiny   The   Plastic   People   of   the   Universe   (PPU)   a   zároveň   teoretikem   a   ministrem   vnitra   Křižovnické   školy   čistého   humoru   bez   vtipu.   Poprvé   byl   zatčen   v  srpnu   1973   za   hospodský  konflikt  s  majorem  StB  (kdy  „snědl  Rudé  právo“)  a  byl  odsouzen  na  deset   měsíců.   Po   svém   propuštění   se   nadále   angažoval   v  práci   pro   underground   a   organizoval  např.  ilegální  koncerty,  na  nichž  docházelo  k  tvrdým  zásahům  –  zejména   proti   festivalu   druhé   kultury   v  Bojanovicích   v  roce   1976.   Zásadním   textem   českého   undergroundu  se  stala  jeho  Zpráva  o  třetím  českém  hudebním  obrození  z  roku  1975.   Další   Jirousovo   zatčení   a   odsouzení   předznamenalo   vznik   Charty   77.   Jednalo   se   o   proces,  ve  kterém  byl  on  sám  za  velkého  mediální  ohlasu  odsouzen  na  18  měsíců  a   kdy   ve   vězení   skončili   také   Pavel   Zajíček,   Svatopluk   Karásek   a   Vratislav   Brabenec.   Právě   Chartu   77   Jirous   ihned   po   svém   návratu   z  vězení   podepsal.   Po   37   dnech   byl  

                                                                                                                1

 více  viz  kapitolu  2.  2  Jirous  jako  kunsthistorik  a  teoretik  undergroundu    MACHOVEC,  Martin:  Ivan  Martin  Jirous.  slovnikceskeliteratury.cz.  Dostupné  z:   http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038   3  ŠPIRIT,  Michael:  Ivan  Martin  Jirous.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  205.   2

     

12  

zatčen   znovu   za   „pobuřování“   na   výstavě   Jiřího   Laciny   a   vzápětí   odsouzen   na   18   měsíců.   V  dubnu   1979   byl   propuštěn   a   začal   publikovat   zejména   v  časopise   Vokno,   psal   polemiky 4  a   vytvořil   sbírky   Magorova   krabička,   Mládí   nevykouřené,   Magorovo   bogáro  a  Magorova  mystická  růže  a  prózu  Pravdivý  příběh  Plastic  People.   V  roce   1981   byl   zatčen   znovu   a   na   základě   křivých   obvinění   odsouzen   na   tři   a   půl   roku.   Po   vazbách   v  Litoměřicích   a   v  Ostrově   nad   Ohří   byl   umístěn   do   vězení   ve   Valdicích,   kde   vznikla   jeho   pravděpodobně   nejoceňovanější   sbírka   Magorovy   labutí   písně.   V  samizdatu   vyšla   v  roce   1985.   Jirous   zde   psal   také   pohádky   pro   své   dcery   Františku   a   Martu,   které   později   vyšly   v  knize   Magor   dětem.   Během   dvouletého   ochranného   dohledu   po   propuštění   z   vězení   vznikly   sbírky   Ochranný   dohled,   Magorův  Jeruzalém  a  Magorovi  ptáci.  V  říjnu  1988  se  Jirous  podílel  na  petici  týkající   se   smrti   Pavla   Wonky   a   vzápětí   byl   obviněn   za   „útok   na   státní   orgán“.   V  březnu   1989   byl   odsouzen   na   16   měsíců   a   z  vězení   byl   na   základě   odpuštění   trestu   prezidentem   republiky  propuštěn  25.  11.  1989.5   Po  Sametové  revoluci  žil  Jirous  střídavě  v  Praze  a  v  Prostředním  Vydří.  Přispíval  svými   sloupky,   komentáři   a   polemikami   do   Divadelních   novin,   Literárních   novin,   Lidových   novin6  a  dalších  titulů,  dával  rozhovory  a  komentoval  veřejné  dění.7  Byl  vydán  výbor   Magorův   zápisník   (1997)   či   Magorovy   dopisy   (2005),   za   něž   získal   Cenu   Jaroslava   Seiferta.  Jirousovu  básnickou  tvorbu  shrnula  Magorova  summa  (1998).  Na  přelomu   tisíciletí   opět   psal   nové   básně,   vyšly   sbírky   Magorova   vanitas   (1999),   Ubíječ   labutí   (2001),   Rattus   norvegicus   (2004)   a   Rok   krysy   (2008).   Ivan   M.   Jirous   zemřel   10.   listopadu   2011.   Z  jeho   pozůstalosti   byly   vydány   sbírky   Úloža   (2013)   a   Magorův   noční   zpěv  (2013).                                                                                                                          

 více  viz  kapitolu  2.  2  Jirous  jako  kunsthistorik  a  teoretik  undergroundu    ŠPIRIT,  Michael:  Ivan  Martin  Jirous.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  205.   6 MACHOVEC,   Martin:   Ivan   Martin   Jirous.   slovnikceskeliteratury.cz.   Dostupné   z:   http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038   7  více  viz  kapitolu  3.1.4  Jirous  jako  polemik  a  redaktor   4 5

     

13  

2.  Ivan  Martin  Jirous  před  rokem  1989     2.1  Jirous,  výrazná  postava  Humpolce     Ivan  M.  Jirous  na  své  dětství  vzpomíná  v  mnoha  dokumentech  a  rozhovorech.  Opačný   pohled  (a  tedy  i  Jirousův  „obraz“)  najdeme  v  publikaci  Humpolecký  Magor,  která  vyšla   u   příležitosti   básníkových   šedesátých   narozenin.   Vzpomínají   na   něj   nejen   jeho   vrstevníci,   ale   také   učitelé.   „Jirous   byl   studentem,   který   nejen   měl   nadprůměrné   znalosti,   ale   chtěl   o   nich   diskutovat,   konfrontovat   je   s  někým,“ 8  uvádí   např.   jeho   tehdejší   učitelka   ze   Střední   všeobecně   vzdělávací   školy   Hana   Komrsová.   Podobných   vzpomínek,   ale   i   básní   či   písní   z  dob   studia   na   střední   škole,   najdeme   v  publikaci   poměrně  dost.  Kniha  se  ale  s  pozitivním  ohlasem  nesetkala.  Roman  Lipčík  v  Instinktu   napsal:  „V  době,  kdy  básník  Ivan  Jirous  sklízí  ocenění  a  začíná  pronikat  i  do  učebnic  a   kdy   by   si   zasloužil,   pokud   vůbec   něco   jiného   než   uznalé   mlasknutí   přátel   či   panáka   něčeho   dobrého,   třeba   zasvěcenou   kritickou   biografii,   přichází   Torst   právě   s   takovým   usliněným   vínkem   vzpomínek   na   jeho   studentská   léta   v   Humpolci.   [...]   Nechá   promlouvat   pamětníky,   od   kterých   získáme   tak   zásadní   postřehy,   jako   že   ,Ivan   byl   bystrý,  chytrý  chlapec‘.“9   Na   dětství   a   mládí   v  Humpolci   vzpomínají   i   protagonisté   pořadu   Fenomén   Underground,   který   Ivanu   Jirousovi   věnoval   dva   díly   –   Největší   Čech   je   Magor   a   Hlavně   aby   radost   nezmizela.   „Třídní   učitelka   mi   říkala:   ,Já   si   musím   vyndat   skripta   z  vysoký   školy,   protože   já   na   Ivana   nestačím.‘,“10  popisuje   ředitel   školy   v  Humpolci   Josef   Stacho.   Nehovoří   se   pouze   o   Jirousových   školních   úspěších,   ale   i   o   tom,   jak   Jirous   působil  na  své  okolí  svou  odlišností.  „Začal  chodit  celej  v  černym,  což  bylo  pro   Humpolec   něco   provokativního.   Začal   se   prostě   chovat   trochu   jinak,“ 11  potvrzuje   výstřednost   mladého   Jirouse   také   Jan   Džek   Zítko.   Divák   zároveň   trochu   překvapivě   poznává   Ivana   M.   Jirouse,   který   na   škole   sportoval   a   vynikal   v   házené.   Vratislav   Brabenec   dokonce   tvrdí,   že   Jirous   v  době,   kdy   se   přestěhoval   do   Prahy   za   studii   na                                                                                                                  

 KOMRSOVÁ,  Hana:  Moje  Vzpomínky.  In:  Humpolecký  magor.  Praha:  Torst,  2007.  s.  30.    LIPČÍK,  Roman:  Husí  kůže  Romana  Lipčíka.  Instinkt,  19.  4.  2007.  s.  45.   10  Největší  Čech  je  Magor.  In:  Fenomén  Undeground  [dokumentární  seriál].  Režie  Břetislav  Rychlík.   Česká  republika,  2014.  12:17.   11  Tamtéž.  16:15.   8 9

     

14  

vysoké   škole,   vůbec   nepil,   byl   tichý  a   „zkazila“   jej   až   jeho   první   žena   Věra,   která   to   potvrzuje:  „Já  jsem  si  brala  Ivana  Jirouse  jako  introvertního.“12       2.2 Jirous  jako  kunsthistorik  a  teoretik  undergroundu     Velkou  většinu  teoretické  tvorby  Ivana  M.  Jirouse  nalezneme  v  Magorově  zápisníku,   který   sestavil   Michael   Špirit.   V  60.   letech   byly   hlavními   periodiky,   v  nichž   Jirous   po   dokončení   studií   publikoval,   Výtvarná   práce   a   Výtvarné   umění.   V   první   části   Magorova   zápisníku   se   nacházejí   eseje   a   statě   týkající   se   výtvarného   umění,   fotografie  či  knih.   Pro   naši   práci   jsou   ovšem   zajímavější   statě   Mesaliance,   či   zásnuby   mezi   beatovou   hudbou   a   uměním?   a   Sedmá   generace   romantiků,   jimiž   Jirous   již   v  roce   1968   dokazuje   svou   „mimořádnou   zásluhu   na   tom,   že   české   undergroundové   společenství   mohlo   vůbec   vzniknout.“ 13  Underground   poté   definuje   ve   své   Zprávě   o   třetím   českém   hudebním   obrození.   Ta   se   později   stane   jedním   z  témat   dehonestujícího   dokumentu   Atentát   na   kulturu,   kterému   se   věnujeme   v  následujících   kapitolách.   Jirous   ve   Zprávě   nepopisuje   pouze   vznik   undergroundu,   The   Plastic   People   of   the   Universe  a  dalších  kapel,  ale  hovoří  o  celkové  společenské  atmosféře,  která  ke  vzniku   tohoto   společenství   vedla.   Zároveň   zdůrazňuje   důležitost   společného  principu,   nikoli   shody  na  uměleckém  vkusu.  „Lidé  se  začínají  starat  spíš  o  to,  co  je  spojuje  v  odporu   vůči   kulturní   politice   establishmentu,   než   co   je   rozděluje   v   jejich   náklonnosti   či   averzích   týkajících   se   uměleckého   projevu.“14  Jirous   připomíná   policejní   zásahy   na   koncertech,   zatýkání   a   rostoucí   tlak   ze   strany   státu.   „Chiliastické   nálady   nutně   vznikají   v  dobách,   kdy   duchovní   útlak   ze   strany   světské   moci   začínají   lidé   pociťovat   jako  neúnosný.“15  Tato  slova  poté  oficiální  média  označují  za  výzvy  k  revoluci.  Stejně   překroucené  jsou  v  oficiálních  médiích  i  Jirousovy  odkazy  na  underground  na  Západě.   Ten   je   podle   něj   mnohem   složitěji   definovatelný   a   často   se   s  tzv.   první   (oficiální)                                                                                                                   12

 Největší  Čech  je  Magor.  In:  Fenomén  Undeground  [dokumentární  seriál].  Režie  Břetislav  Rychlík.   Česká  republika,  2014..  27:09.   13  KOLEKTIV:  Alternativní  kultura.  Praha:  Nakladatelství  Lidové  noviny,  2001.  s.  171.   14  JIROUS,   Ivan   M.:   Zpráva   o   třetím   českém   hudebním   obrození.   In:   Magorův   zápisník.   Praha:   Torst,   1997.  s.  187.   15  Tamtéž.  s.  195.  

     

15  

kulturou   prolíná,   což   ale   on   sám   jakožto   zastánce   jasně   oddělené   druhé   kultury   odsuzuje.   „U   nás   se   věci   mají   podstatně   jinak,   daleko   lépe   než   na   Západě,   protože   žijeme   v  ovzduší   naprosté   shody:   první   kultura   nás   nechce,   a   my   nechceme   mít   s  první  kulturou  nic  společného.“16   Kromě   Jirousovy   tvorby   týkající   se   výtvarného   umění,   hudby   a   undergroundu   stojí   za   zmínku   také   jeho   polemiky.   Jednou   z  nich   je   reakce   na   článek   napsaný   pod   pseudonymem   Batrouvid   s  titulkem   Jak   je   dobré   pivo   pít   aneb   Můj   pohled   na   Egona17,   který   se   velmi   negativně   vyjadřuje   o   básníku   Egonu   Bondym.   Jirous   text   označuje   za   sprostý   a   předkládá   argumenty,   kterými   Bondyho   obhajuje.   Vyzdvihuje   nejen   jeho   klady   jako   básníka,   ale   také   jako   člověka.   „Víme,   že   Bondy   nesl   v  únoru   1948   rudý   prapor;   ale   víme   to   především   od   Bondyho.“ 18  Takto   Jirous   dokazuje   Bondyho   upřímnost   a   poctivost,   dále   zmiňuje   i   to,   že   Bondymu   odpustil   spolupráci   s  StB,   a   jasně   jej   charakterizuje:   „Bondy   není   z  rodu   humanistických   lhářů,   namátkou   jmenuju   třeba   prase   Saroyana.   Bondy   ví   dobře,   že   člověk   je   schopen   všeho,   a   dokonce  víc  než  všeho.  Ví  to  stejně  dobře  jako  Orwell.“19   Velmi  ostrou  reakci  Ivana  Jirouse  vyvolal  článek  z  Rudého  práva  č.  4/1985,  který  hanil   underground.   Napsal   jej   politik,   filozof   a   kritik   Ivan   Sviták,   původně   člen   KSČ,   který   ale   v  roce   1968   emigroval   a   později   působil   na   různých   univerzitách   ve   Spojených   státech   amerických.   Ve   svém   článku   píše,   že   underground   je   „reálná,   nikoli   vymyšlená   tragédie   a   hrůzný   úpadek   všeho,   čeho   se   sněť   nejnovějšího   proudu   dotkne,   se   projevuje   lavinou   sprostoty   a   špíny.“ 20  Srovnává   vývoj   v  tehdejším   Československu  a  ve  Spojených  státech  amerických  a  osoby  z  druhé  kultury  označuje   za  „narkomany“21  a  „ožraly  [...],  kteří  ve  svatém  inspiračním  nadšení  čurají  do  sklenic   od   piva.“22  Sviták   zde   uvádí,   že   v  Americe   vzniklo   hnutí   hippies   jako   protest   proti   deziluzi   z  války   ve   Vietnamu,   ale   že   československá   druhá   kultura   se   za   protesty                                                                                                                   16

 JIROUS,   Ivan   M.:   Zpráva   o   třetím   českém   hudebním   obrození.   In:   Magorův   zápisník.   Praha:   Torst,   1997.  s.  197.   17  BATROUVID:   Jak   je   dobré   pivo   pít   aneb   Můj   pohled   na   Egona.   In:   Magorův   zápisník.   Praha:   Torst,   1997.  s.  638   18  JIROUS,  Ivan  M.:  Zasadil  jsem  vám   osiku,  pane  doktore.  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1997.  s.   421.   19  Tamtéž.  s.  424.   20  SVITÁK,  Ivan:  Šmejd  z  andrgraundu.  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1997.  s.  645.   21  Tamtéž.  s.  646.   22  Tamtéž.  s.  646.  

     

16  

pouze   schovává   a   „aura   politického   protestu   stále   ještě   mate   české   sympatizanty,   pokud   drogy,   promiskuita   a   parazitismus   nejsou   prohlédnuty   jako   to,   co   jsou,   ale   jsou   představovány   jako   šifry   politického   protestu.“ 23  Jirous   reaguje   s  ironií:   „Byl   jsem  velmi  potěšen,  když  se  mi  článek  dostal  do  ruky.  Protože  z  Ivana  Svitáka  se  mi   chce   zvracet   už   mnoho   let.“24  Ve   své   reakci   pečlivě   rozebírá   Svitákovu   minulost.   Cituje   např.   Svitákova   slova   o   tom,   jak   byl   přesvědčeným   sociálním   demokratem   a   konfrontuje   je   s  jeho   vlastním   textem,   kde   si   protiřečí.   Stejně   činí   i   u   Svitákových   výpadů   proti   Spojeným   státům   americkým,   v  nichž   v  době   uveřejnění   článku   paradoxně  autor  žil,  cituje  jeho  názory  na  náboženství,  mírové  hnutí  a  další  pojmy  –  a   vždy   vybírá   takové   texty,   v  nichž   Sviták   popírá   sám   sebe.   Jirous   také   upřesňuje   Svitákovo   tvrzení,   že   pokud   se   v  Kalifornii   střetnou   posluchači   rockové   hudby   s  policisty,  je  to  totéž  jako  zásah  československé  policie  na  zakázané  akci  v  Českých   Budějovicích.   „V   Českých   Budějovicích   se   nikdo   s  policajty   nerval   –   to   by   dopadlo   tragicky.   V  Českých   Budějovicích   pouze   policajti   bili   lidi,   kteří   se   bránit   nemohou   a   nesmějí.  Od  Svitáka  je  to  srovnání  stejně  duchaplné  jako  srovnání  ostravského  lágru   s  kalifornskou   univerzitou.“ 25  Jirous   však   na   konci   textu   označuje   československý   underground   za   důležitou   a   svébytnou   část   kultury,   které   neublíží   „skuhravé   echo   Svitákova  hlasu  ze  zámoří.“26     2.3  Média  před  rokem  1989     2.3.1  Tištěná  média     Komunistická   média   se   neustále   snažila   Ivana   M.   Jirouse   dehonestovat,   stejně   jako   tomu   bylo   u   dalších   důležitých   postav   undergroundu   a   disentu.   V  tisku   můžeme   nalézt  informace  o  některých  soudních  procesech,  samozřejmě  značně  zkreslené,  což   dokazuje   Rudé   právo   z  25.   září   1976   po   procesu   s  PPU.   Autorka   Jarmila   Houfová   v   článku   kritizuje   zahraniční   tisk   a   tvorbu   hudebních   skupin   Plastic   People   a   DG   307.                                                                                                                  

 SVITÁK,  Ivan:  Šmejd  z  andrgraundu.  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1997.  s.  648.  

23

24  JIROUS,  Ivan  M.:  Di  do  hajzlu,  ty  sajrajte!  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1997.  s.  465.   25

 Tamtéž.  s.  475.    Tamtéž.  s.  477.  

26

     

17  

„Naše   společnost   netrpí   žádné   formy   chuligánství,   výtržnictví,   přirozeně   a   právem   se   brání   proti   morální   špíně   a   snahám   infikovat   naši   mládež   tím,   co   každý   slušný   člověk   odsuzuje.“ 27  Absurditu   celého   soudního   přelíčení   i   Jirousova   chování   popisuje   Vratislav  Brabenec.  Básník  se  podle  něj  odmítl  od  soudu  vzdálit  poté,  co  byl  25.  září   odročen.   „Takže   jsme   tam   s  Jirousem   a   Kábou   proseděli   celý   odpoledne.   Soud   byl   odročenej  asi  o  měsíc.  ,Měsíc  tady  vydržím,  mně  je  to  jedno.‘“28  Policie  obžalované   nevyvedla.   „[...]   Televize   tam   byla,   novináři   tam   byli   a   policajti   by   vyváděli   Jirouse   s  Kábou  a  Brabencem  ven,  protože  oni  chtějí  měsíc  čekat  na  dokončení  procesu.  To   by  bylo  hezký.  Jim  bylo  jasný,  že  Magor  je  toho  schopnej.  Měsíc  by  tam  ležel  na  zemi   a   psal   básně.“29  11.   listopadu   byli   všichni   aktéři   odsouzeni.   Ivan   M.   Jirous   na   18   měsíců  nepodmíněně.   Asi   nejznámějším   článkem,   kterým   se   totalitní   režim   snažil   očernit   Ivana   Jirouse   a   další  osobnosti  undergroundu,  je  Případ  Magor30,  který  vyšel  v  časopise  Mladý  svět   v  prosinci  1976.  Text  si  kladl  za  cíl  osvětlit  okolnosti  listopadového  odsouzení  Jirouse,   Zajíčka,  Karáska  a  Brabence  a  dočteme  se  zde  mj.,  že  vystoupení  skupiny  The  Plastic   People   of   the   Universe   byla   „v   hrubém   rozporu   s  cíli,   kulturou   a   morálkou   naší   společnosti  a  jejími  kulturními  hodnotami,  jejich  tvorba  naplnila  skutkovou  podstatu   trestného  činu  výtržnictví  a  to  tím,  že  projevovala  neúctu  ke  společnosti  a  pohrdání   jejími   základními   morálními   zákony.“31  Podobně   jako   zaznívá   v   dokumentu   Atentát   na  kulturu,  kterému  se  věnujeme  v  následující  kapitole,  i  zde  autoři  píší  o  vystoupení   PPU   na   maturitním   plese,   o   rozhořčení   všech   posluchačů   i   o   Jirousově   Zprávě   o   třetím  českém  hudebním  obrození.  Autoři  vítají  zásah  proti  nekonvenčním  umělcům   a   popírají,   že   by   šlo   o   jakoukoli   diskriminaci   či   cenzuru,   jak   o   procesu   informovala   západní   média.   „Vyšetřování   a   vlastní   soudní   proces   není   žádným   zasahováním   do   kultury,   jejím   řízením   a   kontrolou   jsou   pověřeny   instituce   pro   tuto   oblast   specializované.“32  Bezpečnostní  složky  státu  podle  Mladého  světa  považují  odsouzení  

                                                                                                                27

 HOUFOVÁ,  Jarmila.  Na  lavici  obžalovaných  výtržníci.  Rudé  právo,  25.  9.  1976.  s.  2.    KALENSKÁ,  Renata:  Evangelium  podle  Brabence.  Praha:  Torst,  2010.  s.  136.   29  Tamtéž.  s.  136.   30  Kolektiv  redakce  MS:  Případ  Magor.  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1999.   31  Tamtéž.  s.  660.   32  Tamtéž.  s.  668.   28

     

18  

Jirouse   a   ostatních   za   preventivní   opatření,   které   napříště   podobným   projevům   zabrání.   Posledního   věznění   se   Ivan   M.   Jirous   dočkal   poté,   co   spolu   s  Jiřím   Tichým   sepsal   petici,   ve   které   státní   orgány   obvinil   ze   smrti   disidenta   Pavla   Wonky.   Adresovali   ji   ministerstvu   vnitra,   ministerstvu   spravedlnosti,   vládě   Československé   socialistické   republiky  a  Federálnímu  shromáždění  ČSSR.  Soud  oba  iniciátory  petice  uznal  vinnými   trestným   činem   pobuřování   a   Jirousovi   byl   vyměřen   trest   v  trvání   šestnácti   měsíců.   Rudé   právo   k  procesu   napsalo:   „Písemnost,   kterou   obžalovaný   I.   Jirous   označil   jako   báseň,  byla  koncipována  tak,  aby  vyvolala  ve  čtenáři  zcela  zkreslenou  a  nesprávnou   představu   o   trestní   politice   československého   státu,   ale   i   o   budování   socialismu   v  ČSSR.“ 33  Své   stanovisko   vydal   také   Výbor   na   obranu   nespravedlivě   stíhaných.   „Během   hlavního   líčení,   které   mělo   výhradně   politický   charakter,   byly   probírány   jednotlivé   body   petice,   aniž   by   se   obžalobě   podařilo   prokázat   jejich   nepravdivost.   Oba  obžalovaní  se  k  autorství  petice  přihlásili  a  trvali  na  svém  právu  vyjadřovat  se  k   historickým   i   současným   událostem.“34  Za   Mezinárodní   helsinský   výbor   pro   lidská   práva  se  procesu  zúčastnil  také  jeho  tehdejší  předseda  Karel  Schwarzenberg.  „Proces   jsem  velmi  intenzivně  prožíval,  navštívil  jsme  jeho  rodinu  na  cestě  do  Prahy  pár  dní   před  tím,  měl  jsem  o  jeho  případu  jednání  s  představiteli  režimu,  byl  to  pro  mě  velice   intenzivní  zážitek.  Rozhodně  ne  pozitivní.“35   V  roce  1985  vznikl  rozhovor  s  názvem  Na  poklepání  na  ramenou  by  zahynula  jakákoli   kultura...,  který  s  Jirousem  vedla  Petruška  Šustrová.  Básník  zde  například  upřesňuje,   že   jeho   profesí   není   a   nebyla   kunsthistorie,   ale   cítil   se   být   novinářem.   „Já   nejsem   novinář  se  zaměřením  žádnýho  typu.  Já  jsem  prostě  novinář.  Novinář  se  vyjadřuje  ke   skutečnostem   světa,   který   ho   pálej.“36  Se   Šustrovou   hovoří   o   druhé   kultuře   nebo   o   svém  věznění,  které  si  vysvětluje  nejen  božím  rozhodnutím,  ale  zejména  tím,  že  jej   tehdejší   režim   nenáviděl   kvůli   upřímnosti,   s  jakou   se   k  němu   vyjadřoval.   „Ve   skutečnosti   pravděpodobně   sedím   za   to,   že   ve   mně   režim   bytostně   cítí   osobu                                                                                                                   33

 -­‐jc-­‐:  Rozsudek  soudu  vynesen.  Rudé  právo,  10.  3.  1989.  s.  2.    Sdělení  Výboru  na  obranu  nespravedlivě  stíhaných.  Informace  o  Chartě  77.  9.  března  1989.  s.  3.   Dostupné  z:  http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_06_1989.pdf   35  Příloha  č.  1.  Rozhovor  se  Karlem  Schwarzenbergem.   36  ŠUSTROVÁ,  Petruška:  Na  poklepání  na  ramenou  by  zahynula  jakákoli  kultura...  In:  Magorův  zápisník.   Praha:  Torst,  1997.  s.  496.   34

     

19  

nepřátelskou,  to  znamená  osobu,  která  zná  jeho  pravou  dimensi  a  která  se  proti  ní   bouří  celou  svou  bytostí.“37     2.3.2 Audiovizuální  média     Největších   ohlasů   audiovizuálních   médií   se   dočkal   soudní   proces   z  roku   1976.   O   dění   ve   vysílání   informovalo   samozřejmě   i   Rádio   Svobodná   Evropa.   „Z   oficiální   zprávy   nezasvěcenec  sotva  může  vyrozumět,  oč  tu  vlastně  šlo,“38  upozorňuje  hlasatelka  na   problematičnost  oficiálních  zdrojů.     V  rámci   dehonestace   undergroundu   i   všech   signatářů   Charty   77   vzniká   propagandistický  dokument  Atentát  na  kulturu.  Ten  prezentuje  odsouzení  jako  zásah   proti   propojení   disentu   kolem   Václava   Havla   s  výtržníky   (undergroundem).   Právě   tato   kooperace   znamená   podle   autorů   dokumentu   pro   The   Plastic   People   of   the   Universe  a  další  kapely  (zejména  DG  307)  dobrou  reklamu  v  zahraničí.  Hovoří  se  zde   také  o  pálení  knih  Bohumila  Hrabala,  které  zorganizoval  Jirous  v  dubnu  1975  poté,  co   časopis  Tvorba  uveřejnil  v  rozhovoru  spisovatelovo  krátké  sebekritické  prohlášení39.   Dále  dokument  prezentuje  veškeré  dění  kolem  Jirouse  jako  snahu  následovat  hnutí   hippies   (dle   autorů   nepracujících   narkomanů)   z  kapitalistického   Západu.   „Vystudovaný  filozof  Ivan  Jirous  přezdívaný  Magor  sní  o  něčem  takovém  už  dlouho40.   [...]   Přemýšlí   i   o   tom,   jak   otřást   státem   a   různě   se   i   s  různými   lidmi   radí.   [...]   V  klidu   a   tichu   zámku   píše   teoretický   návod.   Jmenuje   se   Zpráva   o   třetím   českém   hudebním   obrození   a   v  ní   nazývá   naši   společnost   duchovním   ghettem.“41  Podle   dokumentu   vyzývá   Jirous   ke   společenskému   rozvratu.   Básník   je   v   něm   prezentován   jako   jednoznačný   vůdce,   který   kapelu   plnou   výtržníků   prodává.   Popisuje   se   zde   např.   účast   The   Plastic   People   of   the   Universe   na   maturitním   plese   v  Písku,   jehož   organizátorům  Jirous  prý  lhal  a  podvedl  je.  Mezi  účastníky  mělo  při  vystoupení  PPU   nastat   zděšení.   Řeč   je   i   o   soukromých   oslavách   svateb,   na   kterých   kapela                                                                                                                   37

 Tamtéž.  s.  503–504.      Rok  bez  Magora  [dokumentární  film].  Režie  Oliver  MALINA-­‐MORGENSTERN.  Česká  republika,  2012.   47:05.   39  Rozhovor  s  Bohumilem  Hrabalem.  Tvorba,  8.  1.  1975.  s.  13.   40  Atentát  na  kulturu  [dokumentární  film].  Režie  Ladislav  CHOCHOLOUŠEK.  Česká  republika,  1977.   9:20.   41  Tamtéž.  9:56.   38

     

20  

koncertovala.  „Ten  podnik  se  Jirousovi  tak  zalíbil,  že  se  dokonce  oženil  sám.  Později  o   tom   řekl   do   protokolu:   ,Na   oslavu   svatby   v  Bojanovicích   jsem   pozval   asi   200   svých   přátel.   Své   hosty   jsem   na   tuto   oslavu   zval   většinou   osobně,   a   to   předáním   pozvánky‘.“42   Podle   Jirouse   byl   dopad   dokumentu   opravdu   velký.   „Tenkrát   po   tom   Atentátu   na   kulturu   si   lidé   říkali:   ,Vidíš,   jaký   jsou?   Vždyť   já   bych   je   zavřel   nebo   zavřela   taky‘.“43   Básník   má   za   to,   že   celkový   pohled   na   The   Plastic   People   of   the   Universe   a   další   kapely   či   jejich   fanoušky   je   výsledkem   pokřivenosti   českého   národa.   „V   tomhletom   národě   se   to   za   posledních   čtyřicet   let   tak   zkurvilo,   že   pokud   člověk   vypadá   jinak   nebo   dělá   něco   hroznýho   v  umění,   ale   tím   nikomu   neubližuje,   tak   že   to   je   pro   lidi   dostatečnej  důvod  k  tomu,  aby  byl  buď  zavřenej  nebo  jinak  perzekuovanej.“44   O   procesu   a   dění   ve   druhé   polovině   70.   let   informuje   také   jeden   z  dílů   dokumentárního  cyklu  Fenomén  Underground  –  Není  Charty  bez  androše.  Zde  je  již   v  názvu   zdůrazněna   spojitost   mezi   vznikem   Charty   77   a   zatčením   lidí,   kteří   pouze   chtěli   svobodně   tvořit   a   žít.   Aktéři   v   dokumentu   uvádějí,   že   se   původně   s  disentem   a   politicky   angažovanými   lidmi   vůbec   spojovat   nechtěli.   Dana   Němcová   popisuje   pohled   StB   na   všechny   undergroundové   akce   a   tvrdí,   že   pro   komunistické   vedení   státu  a  tehdejší  policii  bylo  nepochopitelné,  že  by  se  lidé  takto  scházeli  dobrovolně  a   spontánně.  Byli  proto  přesvědčeni,  že  se  jedná  o  organizaci.  Celkový  obraz  dokresluje   text   čtený   Janem   Přeučilem   z  tehdejší   Tečky   za   Zprávami:   „Veřejná   bezpečnost   zakročila   proti   mladým   lidem,   kteří   byli   členy   tzv.   hudebních   skupin.   Jenže   jejich   –   řekli  bychom  –  hudební  výlevy  měly  s  uměním  pramálo  společného.“45   Jedním   z  prostředků,   kterými   se   totalitní   režim   snažil   zdiskreditovat   představitele   undergroundu,   byla   také   epizoda   seriálu   30   případů   majora   Zemana   s  názvem   Mimikry.   Díl   je   inspirován   únosem   letadla   do   Západního   Německa   v  roce   1972,   jehož   organizátoři   byli   dopadeni   a   odsouzeni   poté,   co   bylo   letadlo   donuceno   přistát  

                                                                                                                42

 Atentát  na  kulturu  [dokumentární  film].  Režie  Ladislav  CHOCHOLOUŠEK.  Česká  republika,  1977.   18:45.   43  Není  Charty  bez  androše.  In:  Fenomén  Undeground  [dokumentární  seriál].  Režie  Břetislav  Rychlík.   Česká  republika,  2014.  28:41.   44  Tamtéž.  28:50.   45  Tamtéž.  12:10.  

     

21  

v  Bavorsku.   V  seriálu   jsou   ovšem   postavami   únosců   členové   kapely   The   Plastic   People  of  the  Universe.     Jak  můžeme  vidět  v  předchozích  kapitolách,  Ivan  M.  Jirous  se  před  rokem  1989  stal   terčem  pravděpodobně  všech  prostředků  komunistické  propagandy  –  kritizován  byl   v  tištěných  i  audiovizuálních  médiích  a  objevil  se  i  v  masově  sledovaném  seriálu,  ve   kterém   jej   spolu   se   členy   The   Plastic   People   of   the   Universe   tvůrci   vykreslili   jako   vraha.  Jirous  se  odmítal  přizpůsobit  režimu,  ve  kterém  žil,  a  proto  byl  trestán  nejen   mnoha   lety   vězení,   ale   také   mediálním   obrazem,   který   jej   měl   ukázat   jako   nebezpečného   přítele   opilců   a   narkomanů   s  dlouhými   vlasy,   který   se   snaží   zorganizovat  v  Československu  revoluci  podle  západního  vzoru.   Zároveň   však   vidíme,   že   ve   stejné   době   se   chopil   své   vůdčí   role   v  českém   undergroundu,   napsal   mnoho   zásadních   textů,   pozoruhodných   polemik   i   článků.   Dnes  je  tudíž  můžeme  číst  také  jako  svědectví  o  složité  době  70.  a  80.  let  od  člověka,   který  chtěl  i  v  těchto  letech  žít  podle  svého.     3. Ivan  M.  Jirous  po  roce  1989     3.1 Tištěná  média     3.1.1 Zprávy  a  články     Sametovou  revoluci  prožíval  Ivan  M.  Jirous  ve  vězení.  Propuštěn  byl  až  25.  listopadu   1989   a   od   této   chvíle   začíná   úplně   nová   éra   jeho   mediálního   obrazu,   který   v  naší   práci  sledujeme.  „První  dva  roky  po  zhroucení  komunismu  toho  Magor  stihl  vlastně   docela   dost.   Krátkodobě   působil   v  Transnacionální   straně   a   v  Parlamentu   nezávislé   kultury,  kde  se  zasazoval  mj.  o  zachování  domu  U  divého  muže  pro  Linhartovu  nadaci   podporující   domácí   i   zahraniční   nonkonformní   výtvarníky,   hudebníky,   divadelníky.“46  

                                                                                                               

 ŠPIRIT,  Michael.  IMJ  po  roce  1989.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  162.  

46

     

22  

Jirousovo   mimopracovní   působení   shrnul   Josef   Rauvolf   slovy:   „Magor   byl   jak   utržený   ze  řetězu.  Jako  by  rychle  chtěl  dohnat  všechno,  o  co  ho  kriminál  připravil.“47   Od  roku  1991  se  Jirous  začíná  stále  více  negativně  vyjadřovat  k  politice.  Dává  najevo   svou   nespokojenost   s  nastavením   demokracie,   která   v  České   republice   vládne   od   roku  1989,  přestože  předchozí  režim  pro  něj  znamenal  věznění  a  nesvobodu.  Spolu   s  dalším   signatářem   Charty   77,   aktivistou   Johnem   Bokem,   napsal   dopis   tehdejšímu   premiéru   Mariánu   Čalfovi   a   vyzýval   jej   k  demisi   kvůli   komunistické   minulosti.   Nejedná  se  však  o  ledajaký  dopis,  mj.  v  něm  stojí:  „Pane  premiére,  lapidárně,  jděte   k  čertu.“48   V  květnu  1992  básník  dostává  od  Okresního  soudu  v  Jihlavě  pokutu  čtyři  tisíce  korun   nebo  šest  měsíců  odnětí  svobody  podmíněně  za  výtržnictví.  Deník  Právo  informuje  o   tom,   že   se   Jirous   15.   listopadu   1991   odpoledne   v   jihlavské   restauraci   Sklípek   po   požití   alkoholu   svlékl   do   naha   a   po   přivolání   policie   slovně   napadl   dva   její   příslušníky.   Jirous,   který   v  uvedený   den   besedoval   se   studenty   gymnázia   o   poezii,   své   chování   Právu   popsal   následovně:   „Byl   unaven   a   celou   scénu   klasifikoval   jako   svou  relaxaci.  Řekl,  že  snad  svým  chováním  nikomu  neublížil.  Personálu  restaurace   se  druhý  den  omluvil.  Uvedl,  že  se  mu  dnes  jeho  chování  ,nejeví  jako  něco  chytrýho‘.   Dodal   však,   že   ,je   starej   rocker‘   a   že   právě   v   té   chvíli   si   vzpomněl   na   píseň   Franka   Zappy:  Když  tancuješ,  tak  se  svlékni  donaha.”49   Když  roku  1993  zveřejnily  Necenzurované  noviny  jména  spolupracovníků  StB,  Jirous   se   –   možná   trochu   překvapivě   –   ostře   postavil   proti.   Přestože   on   sám   byl   právě   těmito   lidmi   velmi   poškozován   v  době   komunistickému   režimu,   oznámil,   že   redaktorům,   kteří   jsou   za   zveřejnění   jmen   zodpovědní,   nafackuje.   „Je   to   gesto,   kterým   vyjadřuji   nesouhlas   s   plošným   zveřejněním   seznamu   spolupracovníků   StB   v   Necenzurovaných   novinách,"   řekl   Jirous   ČTK.50  Básník   svým   slovům   dostál   a   udeřil   dva   členy   redakční   rady,   Karla   Srpa   a   Petra   Placáka.   Další   obětí   se   měl   stát   Petr   Cibulka.   „Magor   je   silně   vyšinutý   člověk.   Bojím   se,   že   tě   zabije...   Vyhýbej   se   mu,“   varoval  poté  Srp  svého  kolegu  Cibulku,  který  se  nechal  slyšet,  že  se  Jirouse  nebojí.51                                                                                                                   47

 Příloha  č.  3.  Rozhovor  s  Josefem  Rauvolfem.    NEPODEPSÁNO:  „Jděte  k  čertu“.  Rudé  právo,  4.11.1991.  s.  2.   49  NEPODEPSÁNO:  Jirous  dostal  pokutu.  Rudé  právo,  19.  5.  1992.  s.  3.   50  NEPODEPSÁNO:  Jirous  rozdává  facky.  Rudé  právo.  č.  49,  1993.  s.  3.   51  Tamtéž.  s.  3.   48

     

23  

Fakt,  že  básník  v  této  otázce  zastával  takto  radikální  stanovisko  a  postavil  se  na  stranu   osob   uvedených   na   seznamu,   je   poměrně   zajímavý.   On   svůj   názor   však   doplňuje   vlastní  zkušeností:  „Jedna  má  intimní  přítelkyně,  kterou  nemohu  a  nechci  jmenovat,   byla  kdysi  odvezena  někam  za  Prahu  do  garáže.  Tam  s  ní  dva  estébáci  dělali  něco,  co   jsem   se   nikdy   nedozvěděl.   Muselo   to   však   být   velice   hnusné,   protože   podepsala   spolupráci.“  Těmto  pracovníkům  StB  se  ovšem  Jirous  pomstít  chtěl  a  oznámil,  že  jim   je  na  stopě.  „Těžce  je  zmrzačím,  možná  i  omylem  zabiji,“  prohlásil.52   Nad  Jirousem  se  mnohokrát  zamýšlejí  novináři  ve  sloupcích  či  komentářích.  Například   Marek  Pokorný  se  v  deníku  Mladá  fronta  DNES  vrací  k  Janu  Lopatkovi,  který  básníka   popisuje   jako   člověka,   který   „má   schopnost   být   zcela   nesnesitelný   a   [...]   obdivuhodnou  schopnost  vždy  se  z  toho  vyvléci.“  Pokorný  se  však  ptá  na  to,  co  Jirous   znamená   pro   českou   kulturu   posledních   třiceti   let   bez   ohledu   na   výtržnictví   a   kontroverznost.  Jmenuje  jak  jeho  díla  věnující  se  výtvarné  kritice,  tak  vliv  na  hudbu  a   literaturu.   „Otázka   je   položena   špatně.   Nejde   o   to,   co   Magor   znamená   pro   kulturu,   ale   pro   každého   osobně,“ 53  dodává   Pokorný.   V  tomto   čísle   nalezneme   i   druhý   Pokorného  článek,  který  hovoří  o  Jirousově  hrdosti  (a  pýše).  Sám  básník  v  něm  hovoří   o  vlastních  excesech  i  básních.     V  Reflexu   v  roce   1997   Jirous   popisuje   svoji   ekonomickou   situaci   jakožto   básníka.   Vysvětluje   zde   důvody,   proč   hned   v  90.   letech   nevyšlo   více   jeho   sbírek   ve   velkých   nákladech.  „Ani  na  svých  knihách  po  listopadu  1989  nezbohatl.  Ze  všeho,  co  napsal,   vyšly  jen  pohádky  Magor  dětem  a  sbírky  básní  Magorova  mystická  růže  a  Ochranný   dohled.   ,V   lednu   1990   za   mnou   přišli   z   Odeonu,   že   vydají   ve   stotisícovém   nákladu   Magorovy   labutí   písně.   [...]   O   rok   později   jsem   pak   uviděl   v   knihkupectví   ve   výprodeji   po  pětikoruně  ty  štosy  Ev  Kantůrkových,  Ivanů  Klímů  a  dalších  psavců  a  řekl  jsem  si:   takhle   bych   teda   nikdy   dopadnout   nechtěl.   Oni   si   snad   mysleli,   že   když   jako   ‚zakázaní   autoři‘   vydají   každý   rok   pět   knih   těch   svých   sraček,   že   se   lidi   strhají,   aby   ty   jejich   blbosti  kupovali‘.“54   Jirous   svou   kontroverzností   a   častými   hlasitými   projevy   mnoha   lidem   vadil,   jiní   toto                                                                                                                   52

 NEPODEPSÁNO:  Jirous  rozdává  facky.  Rudé  právo.  č.  49,  1993.  s.  3.    POKORNÝ,  Marek:  Většinu  života  jsem  strávil  v  hospodách,  říká  s  hrdostí  Ivan  Martin  Jirous.     Mladá  fronta  DNES,  18.  12.  1997.  s.  19.   54  BREZINA,  Ivan:  Ivan  Martin  Jirous.  Reflex,  28.  8.  1997.  s.  44.   53

     

24  

chování   naopak   respektují   jako   součást   jeho   osobnosti.   Jen   několik   dní   dělí   dva   rozličné  komentáře  týkající  se  dvou  akcí,  na  kterých  bylo  o  „Magorovi“  hodně  slyšet.   První   z  nich   byla   vernisáž   výstavy   prací   Františka   Drtikola   v  únoru   1998.   Básník   zde   pronášel   hlasité   poznámky,   což   se   neobešlo   bez   odezvy   a   pravděpodobně   zbytečně   tvrdě   proti   němu   zasáhla   ochranka.   Tuto   událost   ostře   okomentoval   Ondřej   Štindl   v  Lidových   novinách.   „Jirous   mívá   tendenci   ostatním   agresivně   vnucovat   pohled   na   své  spodní  prádlo,  jindy  si  vymyslí  nějaké  jiné  alotrium,  někdy  je  zas  prostě  ‚hodný‘.   Místní  společnost  jeho  excesy  většinou  strpí,  pokud  nepřesáhnou  míru  únosnosti.  Je   to   tak   dobře,   Magorova   temná   stránka   a   její   únavné   projevy   totiž   znamenají   až   nicotně  málo  ve  srovnání  s  tím,  co  tenhle  nekulturní  barbar  (ve  smyslu  etikety)  udělal   pro  českou  kulturu  a  její  kontinuitu,  a  strašlivou  cenou,  již  za  to  zaplatil.“55  Štindl  poté   popisuje   celou   aféru   v  Rudolfinu.   Jirous   podle   jeho   slov   během   vernisáže   pronášel   nějaké   své   obvyklé   poznámky   a   komentáře,   po   chvíli   se   na   něj   ale   vrhla   ochranka.   „Magora,   který   se   bránil   v   podstatě   jen   pasivně,   povalili   na   zem   (při   pádu   hlavou   tvrdě   narazil   na   mramorový   sloup)   a   párkrát   do   něj   kopli,   když   už   ležel.   Hostitel   večera   podle   některých   svědků   cudně   poodešel,   když   ta   mela   začala.   [...]   Magora   vyvedli,  snobská  atmosféra  večera  byla  zachráněna,  kultura  v  místním  pojetí  oslavila   další   vítězství.   Jirousovo   neštěstí   tkví   v   tom,   že   vyrušuje,   a   to   se   u   nás   netrpí.   Vyrušoval   před   lety   a   dělá   to   i   dnes,   jakkoli   dosti   nešťastným   způsobem.   Tehdy   ho   umravnili   estébáci,   dnes   se   o   něj   postarají   nositelé   jejich   ‚bojových   tradic‘,“56  uvádí   Štindl  na  konci  své  ostré  kritiky  návštěvníků  svátečního  Rudolfina.   O   několik   dní   později   se   o   Jirousovi   píše   znovu,   avšak   o   poznání   negativněji.   Spolu   s  Dagmar   Vokatou   byl   hosty   pořadu   Nedělní   chvilka   poezie   v  klubu   19   v  Kladně.   „Magor   nijak   neporušil   svou   opileckou   image.   Do   Devatenáctky   se   dostavil   s   patřičným  zpožděním  (je  však  nutno  podotknout,  že  někdy  se  ho  fanoušci  nedočkají   vůbec)  a  už  značně  podroušen.  S  přibývajícími  pivy  přestávalo  být  slovům  jeho  básní   ze   sbírky   Magorův   soumrak   rozumět,   přednes   se   změnil   v   monotónní   řeč   přerušovanou   mezi   jednotlivými   slokami   jen   pravidelnou   konzumací   pivního   moku   nebo  urážkami  diváků,  kteří  se  neubránili  smíchu  nad  Jirousovým  projevem.”57                                                                                                                   55

 ŠTINDL,  Ondřej:  Pěsti  v  Rudolfinu,  pěstičky  v  kapse.  Lidové  noviny,  14.  2.  1998.  s.  10.            Tamtéž.  s.  10.           57  NEPODEPSÁNO:  Do  Kladna  přijel  Magor.  Kladenský  deník,  17.  2.  1998.  s.  11.   56

     

25  

Ať  už  však  v  té  době  byly  ohlasy  na  Jirousovo  chování  na  veřejných  akcích  jakékoli,  po   vydání   Magorovy   summy,   která   se   v  roce   1998   stala   Knihou   roku   Lidových   novin,   si   můžeme   přečíst   desítky   nadšených   ohlasů.   Ty   by   se   daly   shrnout   citací   Jaroslava   Riedla   ve   Slově:   „Ať   už   Jirous   píše   o   čemkoli,   nikdy   v   sobě   nezapře   opravdovou   osobnost.  Někdy  jsou  jeho  stanoviska  velmi  úzce  vyhrocená,  ale  to  u  článků  psaných  v   situaci   permanentního   ohrožení   a   v   prostředí   kulturního   ghetta   nepůsobí   nijak   podivně.   Ještě   zřetelnější   vyhrocenost   je   cítit   z   Jirousových   básní:   často   jsou   velice   provokativní,   nešetří   vulgárními   výrazy,   jindy   čtenáře   odzbrojí   hluboce   procítěnou   pokorou.“58       Vyznamenání  od  prezidenta     V  souvislosti   s  udělováním   státních   vyznamenání   28.   října   se   pravidelně   objevovaly   (a   i  v  současnosti  objevují)  výzvy  k  ocenění  Ivana  Jirouse.  V  roce  2005  Martin  Komárek   napsal:   „Jirous   byl   jedním   z   nejstatečnějších,   možná   vůbec   nejstatečnějším   hrdinou   odporu   proti   kolaborantské   moci.   Stát   to   musí   ocenit.   Pro   ctěné   publikum   to   bude   mít   nemalou   výhodu.   Z   nudného   přidělování   medailí   se   stane   drama.   Najde   Magor   odvahu  udělat  striptýz  ve  Vladislavském  sále  v  přímém  přenosu?  Nebo  najde  odvahu   ještě   šílenější   a   přijme   od   nového   establishmentu,   který   svým   šílenstvím   nechtěně   vytvořil,  zaslouženou  medaili?“59  Komárek  zde  zmiňuje  problém,  který  trval  po  celou   dobu  Jirousova  života  –  prezident  Václav  Havel  jej  podle  všeho  neocenil  proto,  že  se   bál,   co   by   básník   při   předávání   udělal.   Přesto   ale   výzvy   trvají   a   důvodem   by   podle   pisatelů  měla  být  hlavně  Jirousova  statečnost,  někdy  až  nepochopitelná,  která  byla  a   je   jednou   z  jeho   nejvyzdvihovanějších   vlastností.   Zmiňují   ji   nejen   novináři,   ale   např.   Milan   Adamec   v  publikaci   Humpolecký   Magor.   „Uměl   jsem   si   představit,   jak   musí   bolševiky   štvát   člověk   Magorova   typu.   Uměl   jsem   si   představit   i   nenávist,   která   přivede   zrůdný   mozek   k  rozhodnutí   zabít.   Neuměl   jsem   si   představit,   že   by   Magor   Jirous  kvůli  tomu  ubral  plyn.“60   V  roce  2006  Ivan  M.  Jirous  získává  Cenu  Jaroslava  Seiferta,  která  mu  byla  předána  16.                                                                                                                   58

 RIEDEL,  Jaroslav:  Jirousovy  sebrané  spisy  jsou  pozoruhodnou  četbou.  Slovo,  28.  8.  1998.  s.  9.    KOMÁREK,  Martin:  Šílená  odvaha  rebelantského  magora.  Mladá  fronta  DNES,  30.  8.  2005.  s.  6.   60  ADAMEC,  Milan:  Nepamatuji  se.  In:  Humpolecký  magor.  Praha:  Torst,  2007.  s.  41.   59

     

26  

října  v  gotickém  kostele  svaté  Anny  na  Starém  Městě  pražském.  Všichni  komentátoři   se  shodují  na  tom,  že  už  bylo  na  čase,  aby  Jirous  tuto  cenu  dostal.  „Ivan  Martin  Jirous   může   na   první   pohled   působit   jako   nevypočitatelný   opilec.   Jeho   poezie   a   postřehy   však   jasně   ukazují   něco   jiného.   [...]   Jirousův   život   je   obrazem   toho,   jak   ve   střední   Evropě   dopadá   ten,   kdo   neuhýbá,   nekolaboruje,   nenechá   se   zkorumpovat:   působí   výjimečně.  Vyšinutě.“61   Zajímavý   je   taktéž   komentář   Martina   C.   Putny.   Ten   popisuje   realitu   porot   pro   udělování   literárních   cen,   které   mnohokrát   již   v   90.   letech   nechtěly   Jirousovi   udělit   cenu,   jelikož   se   bály   excesu   při   předávání.   „A   tak   se   z   čecháčkovské   obavy   o   mravopočestnost,   o   ‚důstojnost‘   aktu   předávání   ceny,   básník   obcházel   a   obcházel.   Až   letos   se   snad   stal   zázrak.   [...]   Pojem   ‚národní   básník‘   zní   dnes   archaicky,   skoro   směšně.  Ale  k  Magorovi  patří  ve  vší  vážnosti.  Co  býval  pro  19.  století  Mácha  a  Neruda,   co   pro   první   půli   20.   století   Halas   a   Seifert,   to   bude   pro   druhou   půli   20.   století   bezpochyby  Magor.“62  Spolu  s  Putnou  Jirouse  chválí  i  Martin  Machovec.  „S  potěšením   jsem   si   přečetl   rozhovor   Ondřeje   Horáka   s   I.   M.   Jirousem.   Magor   mi   opět   jednou   promluvil   z   duše,   bezvýhradně   s   ním   souhlasím.   S   ještě   větší   radostí   jsem   uvítal   zprávu   o   tom,   že   I.   M.   Jirous   opravdu   navzdory   všemožným   protivenstvím   konečně   stal   laureátem   Seifertovy   ceny,   jak   o   tom   ve   stati   píše   v   témže   bloku   Martin   C.   Putna.“63   V  září   2009   Jirous   obdržel   čestné   občanství   ve   svém   rodném   Humpolci,   což   znovu   vyvolává   zamyšlení   nad   tím,   jak   málo   byla   Jirousova   statečnost   za  komunistického   režimu  oceněna.  V  Lidových  novinách  tento  „nesplacený  dluh“  vůči  Jirousovi  zmiňuje   Zbyněk  Petráček.  „To  ocenění  je  vlastně  primát.  Podíváme-­‐li  se  do  lexikonu,  zjistíme,   že   Jirous   získal   dvě   ceny,   ovšem   literární.   V   roce   1985   to   byla   exilová   Cena   Toma   Stopparda   za   sbírku   Magorovy   labutí   písně   [...]   V   roce   2006   pak   Cena   Jaroslava   Seiferta  za  celoživotní  dílo.  Ale  český  stát  svého  ‚národního  hrdinu‘  za  celých  dvacet   let   od   Sametové   revoluce   ještě   neocenil.   Stát   kolem   Jirouse   našlapuje   podobně   nejistě   jako   kolem   bratrů   Mašínů,   jakkoliv   je   obtížné   házet   do   jednoho   pytle  

                                                                                                                61

 HORÁK,  Ondřej:  vyšinutý  voják  z  prohraných  bitev.  Lidové  noviny,  30.9.2006.  s.  15.    PUTNA,  Martin  C.:  Magor,  básník  národní.  Lidové  noviny,  14.10.2006.  s.  14.   63  MACHOVEC,  Martin:  Zlidověl  víc  Jirous  nebo  jeho  guru  Bondy?  Lidové  noviny,  16.  10.  2006.  s.  12.   62

     

27  

underground   a   ozbrojené   odbojáře.“64  O   tři   roky   později   se   k  tématu   vrací   Martin   Komárek,  který  kritizuje  fakt,  že  28.  října  2009  ocenil  tehdejší  prezident  Václav  Klaus   zpěváka   Karla   Gotta.   „Magor   Jirous   medaili   nedostal,   protože   je   opilec   a   výtržník.   Možná  by  ji  hodil  prezidentovi  pod  nohy.  Možná  by  se  svlékl.  Zásluhy  má.  Nejen  devět   let   žaláře.   Bojoval   proti   přetvářce,   zákazům   a   ničemnostem.   Zničil   si   tím   život.   [...]   Gott   nebojoval   nikdy   (jako   většina   z   nás)   a   vyhrál   všechno.   Prezident   není   od   toho,   aby   podkuřoval   vítězům,   ale   aby   naopak   aspoň   trochu   vyrovnával   nepřízeň   štěstěny.“65   Přestože  většina  médií  o  Jirousovi  informuje  s  úctou,  případně  čas  od  času  napíše  o   jeho   excesech,   chvála   představitele   undergroundu   se   i   dvacet   let   po   Sametové   revoluci   nelíbí   komunistům,   což   se   projevuje   v  občasných   článcích   v  Haló   novinách.   Jedním  z  nich  je  ironická  kritika  Jirousova  chování  na  festivalu  v  Trutnově,  kdy  uvítal   bývalého  prezidenta  Václava  Havla,  Karla  Schwarzenberga,  kterého  nazval  budoucím   českým  premiérem,  a  tehdejšího  předsedu  Strany  zelených  Martina  Bursíka.  Vzápětí   se   Jirous   svlékl   a   autor   článku   v  duchu   Rudého   práva   okomentoval   jeho   i   Havlovo   počínání.   „Zbytek   koncertu   absolvoval   pouze   v   klobouku   s   péry.   Zpoza   barelů   ho   zálibně   pozoroval   parodii   Internacionály   bubnující   exprezident,   jehož   břitké   kritice   nedávno   neunikla   ani   vůči   němu   velice   servilní   ČSSD.   Zkritizoval   ji   za   ‚slepou   víru   v   politickou   sílu   krasavic‘   a   nošení   ‚malých,   u   krku   nedopnutých   košil‘.   Zdá   se,   že   si   exprezident   konečně   uvědomil   svoji   domácí   realitu,   která   ho   mohla   přivést   i   ke   změně  sexuální  orientace,  jinak  si  totiž  nelze  vysvětlit  tu  spokojenost  při  pozorování   ‚Magora‘   Jirouse   při   jeho   nekonvenčním   koncertování.“66  Z  tohoto   článku   je   patrné,   že   Haló   noviny   stále   neopustily   propagandistickou   rétoriku   a   v  protikladu   k  výše   citovaným   komentářům   se   autor   snaží   Jirouse   i   ostatní   účastníky   festivalu   pouze   očernit.   Jiní   komunisté   se   naopak   vyjádřili   ve   smyslu,   že   by   rádi   měli   Ivana   Jirouse   na   své   straně   a   zločiny   bývalého   režimu   nechali   za   sebou.   „Je   nám   upřímně   líto,   že   ho   tehdejší  režim  za  názory  zavřel,  ale  to  byli  jiní  lidé,  ne  my.  A  je  jiná  doba.  Byli  bychom   rádi,   kdyby   se   ujal   moderování   našich   předvolebních   akcí,“   uvedl   poslanec   KSČM                                                                                                                   64

 PETRÁČEK,  Zbyněk:  Čestný  občan  Magor.  Lidové  noviny,  4.  9.  2009.  s.  11.    KOMÁREK,  Martin:  Mistr  Bůh  a  básník  Magor.  Mladá  fronta  DNES,  29.  10.  2009.  s.  10.   66  NEPODEPSÁNO:  Opravdu  politické  elity?  Haló  noviny,  12.  9.  2009.  s.  4.   65

     

28  

Pavel   Kováčik,   který   však   neopomněl   využít   Jirousovy   povahy   a   časté   kritiky   současného   režimu   pro   zdůraznění   svých   vlastních   názorů.   „Víme,   že   se   pan   Jirous   někdy   trochu   napije,   ale   to   není   divu,   protože   určitě   pije   ze   žalu   nad   touto   společností,  která  je  prolezlá  špatností  kapitalistického  světa,“  uzavírá  Kováčik.67   V  srpnu   2011   se  dostává   Jirous   již   podruhé   v  tomto   roce   do   nemocnice   a   10.   listopadu   umírá.   Všechna   média   převzala   zprávu   ČTK,   že   příčinou   smrti   byl   prasklý   vřed,  se  kterým  měl  být  hospitalizován  již  v  dubnu  téhož  roku.  Jeho  dcera  Františka   Jirousová  však  zdůrazňuje,  že  tomu  tak  nebylo:  „Nikdo  nám  nezavolal  a  nezeptal  se,   na   co   opravdu   táta   umřel.   Ani   v  dubnu   nešlo   o   problémy   s  vředem.   Jednalo   se   o   varixy  v  krku68.“     První   část   mediálního   obrazu   Ivana   Jirouse   jsou   články   a   komentáře,   které   se   jeho   osoby   týkají.   Můžeme   sledovat   mnoho   protichůdných   informací   –   některá   média   zajímají   pouze   výtržnosti   a   pití,   které   k  němu   patřily,   mnoho   z  nich   se   samozřejmě   zabývá   Jirousem-­‐básníkem,   velká   část   novinářů   však   připomíná   Jirousovu   statečnost,   za  kterou  doposud  nebyl  oceněn  žádným  státním  vyznamenáním.     3.1.2 Rozhovory     3.1.2.1 Novináři  a  interview     Důležitou   součástí   mediálního   obrazu   Ivana   Martina   Jirouse   jsou   rozhovory,   které   s  ním  vedli  redaktoři  z  mnoha  médií.  Některé  vyvolaly  poměrně  ostré  reakce,  my  se   však  budeme  na  začátku  této  kapitoly  zabývat  tím,  jaká  je  u  interview  role  novináře  a   zda  tedy  mohl  a  měl  ovlivnit  to,  jak  publikované  výsledky  vypadaly.   Pojmem   interview   v  publicistice   rozumíme   dialog   otázek   a   odpovědí,   který   se   od   diskuse   se   liší   tím,   že   je   při   jeho   vedení   jasně   stanovena   role   tazatele   a   odpovídajícího.69  Pro  naše  následující  příklady  velmi  trefně  definoval  rozhovor  Milan   Kundera:   „1.   Žurnalista   vám   klade   otázky,   které   zajímají   jeho,   a   ne   vás;   2.   Z  vašich                                                                                                                   67

 -­‐pk-­‐:  ŠOK!  Komunisté  chtějí  kapely  z  undergroundu!  Jihlavské  listy,  30.  10.  2009.  s.  21.    Příloha  č.  2.  Rozhovor  s  Františkou  Jirousovou.   69  HALADA,   Jan.   OSVALDOVÁ,   Barbora   a   kol.:   Praktická   encyklopedie   žurnalistiky.   Praha:   Libri,   2007.   s.   93.   68

     

29  

odpovědí   použije   jen   ty,   které   se   mu   hodí;   3.   Převede   je   do   svého   slovníku,   svého   způsobu   myšlení.   Po   příkladu   amerického   žurnalismu   se   ani   neuráčí,   aby   vám   dal   schválit  věty,  které  vám  vsunul  do  úst.“70   Fakt,   že   i   v  tzv.   seriózních   médiích   jsou   rozhovory   často   přehnaně   skandální   a   je   otázkou,  zda  jsou  vůbec  autorizovány,  nesouvisí  pouze  s  nekompetentností  novinářů,   ale  vychází  pravděpodobně  i  z  historie  interview.  To  se  jako  samostatný  žánr  začalo   prosazovat  až  v  době  vzniku  penny  press,  a  to  zejména  v  souvislosti  s  kriminálními  a   soudními  případy.71  Sally  Adams  dokonce  uvádí,  že  interview  „se  stalo  součástí  nové   žurnalistiky,  která  obrátila  svět  médií  vzhůru  nohama.  Z  nudné,  nabubřelé  věci,  která   mohla   zajímat   jen   malé   množství   těch   seriózních,   žurnalistika   se   stala   živým   zdrojem   informací   a   zábavy   pro   miliony   lidí.“72  V  tomto   období   se   v  českém   tisku   rozhovor   neobjevuje.73   Pro   čtenáře,   novináře   i   zpovídaného   je   nutné   neustále   si   uvědomovat   redaktorovu   zodpovědnost,  a  to  jak  za  kvalitu  rozhovoru,  tak  za  dojem,  který  získají  z  respondenta   ti,  kteří  interview  budou  číst.  Novinář  nemusí  nutně  napsat  něco,  co  mu  dotazovaný   neřekl,  na  jeho  uvážení  je  však  to,  jak  text  seřadí  a  co  z  něj  vynechá.  „Novinář  je  při   interview   něco   jako   médium,   je   překladatelem   převádějícím   z  jazyka   zpovídaného,   který   nemusí   být   vždy   srozumitelný,   do   jazyka,   jemuž   rozumějí   recipienti.   Ti   ovšem   mohou  být  různí  a  také  různě  chápaví.  Což  by  novinář  měl  vědět.  Stejně  tak  by  měl   brát   v  úvahu,   kde   a   v  jakém   rozsahu   bude   jeho   rozhovor   publikován.“74  Právě   toto   se,   jak   uvidíme   v  další   části   kapitoly,   mnoha   novinářům   nedaří.   Nacházíme   tak   bulvární   texty   v  tzv.   seriózních   médiích,   respondentovy   odpovědi   jsou   přepisovány   takovým   způsobem,   aby   působily   skandálně,   a   novináři   často   nejsou   na   interview   dostatečně   připraveni.   Nejedná   se   tedy   o   dialog,   ale   spíš   o   volný   prostor   k  vyjádření,   z  něhož   jsou   vybírána   ta   nejčtivější   vyjádření.   Osvaldová   také   uvádí,   že   „špatně  

                                                                                                                70

 HVÍŽĎALA,   Karel:   Tázání   se   je   zbožnost   myšlení.   In:   Rozhovory   o   interview.   Nakladatelství   Karolinum.  Praha,  2009.  s.  15.   71  HALLER,  Michael.  Das  Interview:  ein  Handbuch  für  Journalisten.  München:  Ölschläger,  1991.  s.  22.   72  ADAMS,  Sally.  WYNFORD,  Hicks:  Interviewing  for  Journalists.  New  York:  Routledge,  2009.  s.  1.   73  HVÍŽĎALA,   Karel:   Tázání   se   je   zbožnost   myšlení.   In:   Rozhovory   o   interview.   Praha:   Nakladatelství   Karolinum,  2009.  s.  10.   74  OSVALDOVÁ,   Barbora:   Rozhovor   o   interview.   In:   Rozhovory   o   interview.   Praha:   Nakladatelství   Karolinum,  2009.  s.  5.  

     

30  

volenými  a  formulovanými  otázkami  může  autor  způsobit,  že  zpovídaný  vypadá,  jako   by  rozumu  nepobral.“75   V  naší   práci   se   dostaneme   i   k  problému   autorizací.   U   rozhovorů   s  Ivanem   Jirousem   k  nim   pravděpodobně   nedocházelo.   Český   tiskový   zákon   ji   nevyžaduje   a   pokud   redakce  respondentovi  interview  před  otištěním  neposkytne,  „bere  na  sebe  riziko,  že   redaktor  může  odpovědi  neprofesionálně  zkreslit  –  pak  následuje  buď  ostuda,  nebo   rovnou   soud.“76  K   využívání  autorizace   se   přiklání   Ondřej   Neff,   který   píše,   že   „je   lépe   dát  autorizovat  a  nechat  na  vlastním  uvážení,  zdali  případné  námitky  respektovat  či   nikoli.“77   Pro   náš   výzkum   rozhovorů   s  Ivanem  M.   Jirousem   je   zajímavá   i   otázka,   jak   rozhovor   přepsat  v  případě,  že  si  novinář  se  zpovídaným  tyká  –  tento  jev  se  ve  zveřejněných   interview  objevuje  velice  často  a  ne  vždy  je  tykání  zvoleno  vhodně.  „Pokud  se  ti,  co   spolu  vedou  rozhovor,  znají,  pak  mně  připadá  fér  oznámit  to  hned  na  začátku.  Nese   to   v  sobě   rizika   určité   familiérnosti,   takového   toho   veselého   žvanění   ve   společenských  časopisech,  na  druhé  straně  si  dotazovatel  může  dovolit  více  exprese   a   odvahy.“78  S  familiárním   přístupem   se   v  námi   vybraných   rozhovorech   setkáváme   mnohokrát.   U   většiny   interview   na   kvalitě   spíše   ubírá,   osobní   znalost   zpovídaného   prospěla   např.   rozhovoru   vedenému   Josefem   Rauvolfem,   o   kterém   hovoříme   na   konci  této  kapitoly.   V  publikaci  Rozhovory  o  interview  se  o  občasných  těžkostech  při  získávání  materiálu   pro  rozhovor  dozvídáme  také  ve  spojitosti  s  Ivanem  Jirousem.  Alena  Blažejovská  zde   popisuje   svou   zkušenost,   při   které   měla   natočit   rozhlasový   rozhovor   s  Jirousem   a   jeho  kolegou  básníkem  Antonínem  Marešem  v  době,  kdy  oběma  vyšly  nové  básnické   sbírky.  Interview  však  naprosto  neprobíhalo  podle  redaktorčiných  představ  –  Jirous   hrál   na   klávesy,   oba   básníci   hovořili   o   mnoha   na   sebe   nenavazujících   tématech,   nakonec  se  však  dostávají  k  působivým  přiznáním  i  tématům.  Autorka  proto  usuzuje,   že  „jediné,  co  to  ode  všech  zúčastněných  stran  vyžaduje,  je  ochota  něco  investovat.                                                                                                                   75

 Tamtéž.  s.  5.    Tamtéž.  s.  7.   77  NEFF,   Ondřej:   Rozhovor   s  gigantem.   In:   Rozhovory   o   interview.   Praha:   Nakladatelství   Karolinum,   2009.  s.  44.   78  ŠOFAR,  Jakub:  Sám  dobře  víte...  In:  Rozhovory  o  interview.  Praha:  Nakladatelství  Karolinum,  2009.  s.   45.   76

     

31  

Investovat   čas,   trpělivost,   zájem   o   druhé,   chuť   nechat   se   překvapit,   rozesmát   nebo   dojmout.“79     3.1.2.2 Ivan  M.  Jirous  a  interview  v  praxi     V  srpnu  1990  dává  Ivan  M.  Jirous  první  rozhovor  časopisu  Respekt.  Hovoří  v  něm  o   svém   katolictví,   o   liliích   či   svých   sbírkách,   ale   také   o   dojmech,   které   z  něj   lidé   mají.   Redaktor   Jiří   Tichý   jej   konfrontuje   s  názorem,   že   podle   mnoha   osob   místo   básní   či   muziky   vyhledává   hlavně   skandály   a   alkohol.   „Tenhle   dojem   je   poněkud   zkreslený.   Dneska  se  o  mě  zajímaj  lidi,  kteří  o  mně  dřív  vůbec  nevěděli.  Staří  kamarádi,  třeba  z   Křížovnické  školy,  která  vznikla  v  60.  letech,  vědí,  že  jsem  se  choval  vždycky  stejně.   Řek   jsem   to   už   v   Realistickém   divadle,   kde   jsem   předstíral,   že   jsem   opilej.   Zavrávoral   jsem,   chytl   se   mikrofonu   a   hned   se   ozvalo   z   auditoria:   nepij   tolik.   Přestal   jsem   se   kymácet   a   řekl   jsem   jim:   za   starých   časů,   když   jsme   tady   20   let   připravovali   tuhle   revoluci,  tak  vás  nezajímalo,  jestli  piju  nebo  nepiju.  Tak  bych  byl  vděčnej,  kdybyste  se   o   to   nezajímali   ani   nadále.   A   hned   se   ozvalo:   jen   pij,   pij,   jak   chceš,“80  shrnuje   v   rozhovoru   Jirous   a   celá   tato   odpověď   v  podstatě   předznamenává   jeho   porevoluční   mediální  obraz,  který  přetrvává  i  po  jeho  smrti.     Od  této  chvíle  ale  můžeme  najít  spíše  rozhovory  vedené  nepřipravenými  redaktory,   což   charakterizuje   Michael   Špirit   jako   „vesměs   redaktorem   špatně   připravené   a   náladou   zpovídaného   ovlivněné   rozhovory,   jež   nejvíce   poutají   snad   svou   bizarností.“81  Ve   většině   rozhovorů   se   opakují   tytéž   otázky   týkající   se   věznění,   tvorby   Magorových  labutí  písní  ve  vazbě  a  vězení  Litoměřicích,  Ostrově  nad  Ohří  a  Valdicích,   a  pití.  Adam  Drda  v  této  souvislosti  zmiňuje  mediální  kýč,  který  kolem  Jirouse  vzniká.   „Nejde  o  to,  co  bude  Jirous  novináři  říkat,  ale  o  čem  bude  mluvit  a  jak:  jde  o  to,  že   teď  je  vhodné  zařadit  do  vydání  Magora,  protože  noviny  jsou  přece  taky  –  a  možná  

                                                                                                                79

 BLAŽEJOVSKÁ,   Alena:   Zkušenosti   s  rozhovorem.   In:   Rozhovory   o   interview.   Praha:   Nakladatelství   Karolinum,  2009.  s.  92.   80  TICHÝ,  Jiří:  S  Magorem  o  čínské  poezii,  liliích  a  Remingtonu.  Respekt,  15.  8.  1990.  s.  14.   81 ŠPIRIT,  Michael:  IMJ  po  roce  1989.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  163.  

     

32  

že   především   –   zábava.“ 82  Několik   interview   během   následujících   let   vynikne,   zejména  však  Jirousovými  kontroverzními  výroky  a  nepřipraveností  redaktora.   V  roce   1999   se   Magorova   summa   stala   knihou   roku   Lidových   novin.   Jirouse   toto   ocenění  samozřejmě  potěšilo,  což  uvedl  v  interview  s  Petrem  Placákem.  „Už  jsem  si   poslední  dva  roky  sebe  sama  přestával  vážit.  Opět  mi  narostly  rohy  –  když  mám  knihu   roku,   nejsem   žádný   ořezávátko.   A   potěšil   mě   Vladimír   Merta,   když   napsal,   že   jsem   geniální  básník.  Jinak  se  v  mým  životě  nezměnilo  nic,  furt  jsem  chudej,  protože  za  tu   vaši   cenu   nic   nedáváte,   a   ještě   z   jinejch   důvodů.   Zvedlo   mi   to   ale   sebevědomí;   řekl   jsem  si,  že  když  jsem  tak  geniální  básník,  můžu  snad  i  pít.“83  Tento  rozhovor  se  však   týkal  právě  ocenění,  a  proto  jej  více  nezmiňujeme.   Krátce   poté   ale   všechny   analyzující   recenze,   články   a   komentáře,   které   vycházely   v  souvislosti   se   samotnou   Magorovou   summou   i   oceněním,   předčil   Jirousův   kontroverzní  výrok  ve  velmi  nepovedeném  rozhovoru  s  Renatou  Kalenskou.  Ta  hned   v  úvodu  svého  článku  informuje  čtenáře  o  tom,  co  všechno  Jirous  vypil  a  vypít  ještě   chtěl,   je   tedy   patrné,   že   zbytečnou   odpověď   na   ještě   zbytečnější   otázku,   která   se   týkala   básníkova   názoru   na   zásahy   Aliance   v  Kosovu   a   následné   kritiky   z  řad   české   veřejnosti,  vyřkl  pod  vlivem  alkoholu.     „Jak   vytlačila   balkánská   hrdlička   původní   českou   hrdličku,   tak   teď   u   nás   budou   kosi.   A   příště   třeba   čápové.   Původní   ptactvo   odsud   úplně   vymizí.   Takže   chápu   moravskou   vesnici  -­‐  už  nevím  jakou  -­‐,  která  proti  přílivu  kosovských  uprchlíků  protestovala.  I  když   vnitřně  to  absolutně  odsuzuju  a  považuju  to  za  zrůdnost.  Jenže  nám  tady  ty  uprchlíci   budou   roznášet   tuberu   a   krást.   Z   tohoto   hlediska   dávám   té   moravské   vesnici   za   pravdu.   Uvědom   si,   co   udělali   králíci   v   Austrálii.   Jak   se   říká:   Kde   se   kdo   zrodí,   tam   se   i   hodí.  Já  jim  taky  nelezu  do  Kosova.“84   Do   výroku   se   nejprve   ostře   opřel   Jiří   Peňás   v   časopise   Respekt.   „To   není   postoj   řadového   českého   rasisty   a   xenofoba.   Takhle   jasnou   a   srozumitelnou   řečí   fašistické   demagogie   se   vyjádřil   básník   Ivan   M.   Jirous   v   článku   pátečního   magazínu   Lidových   novin.   [...]   Jirous   se   rozhodl   promluvit   přímo,   nesmyslným   ornitologickým                                                                                                                   82

 DRDA,  Adam:  Atrakce:  velký  magor  a  ještě  větší  básník.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver   Revue,  2014.  s.  180.   83  PLACÁK,  Petr:  Mám  knihu  roku  –  opět  mi  narostly  rohy.  Lidové  noviny,  22.  1.  1999.  s.  13.     84 KALENSKÁ,  Renata:  Magor:  Opíjejte  se!  Pátek  Lidových  novin,  21.  5.  1999.  s.  4.        

     

33  

podobenstvím:  Jak  vytlačila  balkánská  hrdlička  původní  českou  hrdličku,  tak  teď  u  nás   budou  kosi.  Je-­‐li  toto  ironie,  tak  ať  s  ní  jde  do  háje.  Nad  Jirousovou  ochotou  učinit  ze   sebe   kdykoli   veřejnou   estrádní   atrakci   (byť   básnící)   mohl   člověk   kroutit   hlavou,   ale   koneckonců   ji   většinou   toleroval:   je   to   jeho   věc,   obecenstvo   si   už   zvyklo   a   těmi   svými   staženými   trenýrkami   nikomu   vlastně   příliš   neškodil.   Brutalita,   s   jakou   teď   kopl   do   lidí,  kteří  s  kosy,  hrdličkami  ani  s  jinými  ptáky  nemají  nic  společného,  však  znamená   nové   stadium   básníkova   působení.   Již   ne   provokatér,   bohém   a   legenda   undergroundu,  ale  zle  blábolící  křupan  na  hnojem  zaneseném  vesnickém  dvorku.“85  K   rozhovoru   i   k   Jirousovi   obecně   se   vyjádřil   také   Filip   Topol.   „Magora   mám   strašně   rád,   ale  nemůžu  se  s  ním  v  podstatě  bavit,  protože  chlastá,  což  je  škoda.  Když  je  střízlivý,   tak  je  to  nádhera  si  s  ním  povídat,  ale  když  chlastá,  tak  je  to  magor.“86  Od  Reflexu  si   Jirous   vysloužil   Never   more.   „KDO   NEBO   CO   VÁM   V   POSLEDNÍ   DOBĚ   NEJVÍC   KAZÍ   NÁLADU?   Josef   Mlejnek,   MF   Dnes:   [...]   Magore,   proč   ze   sebe   děláš   Kašpara   pro   radost  přežraným  idiotům,  kteří  si  v  zabezpečeném  povzdálí  myslí,  že  tohle  snad  má   být   ta   pravá   básnická   existence?   Never   more   posíláme   s   lítostí   za   I.   M.   Jirousem,   protože   si   nevidí   do   pusy.“87  Ke   kritice   se   připojily   i   další   listy,   např.   Slovo,   podle   něhož  „existují  slavní,  kteří  by  občas  potřebovali  pár  do  zubů.“88   Kromě   Respektu   si   však   žádný   z  Jirousových   kritiků   nepovšiml   nepatřičnosti   otázky.   Kalenská   se   po   celou   dobu   rozhovoru   snaží   o   neformální   a   bulvární   tón,   který   je   patrný  už  z  titulku:  „Magor:  Opíjejte  se!“  Přestože  se  jedná  o  „seriózní“  list,  autorka   se   zjevně   nemůže   rozhodnout,   zda   píše   z  pohledu   Jirousovy   fanynky,   která   se   snaží   vypíchnout  bizarní  situace  a  alkoholismus,  nebo  zda  chce  s  básníkem  vést  rovnocenný   rozhovor   na   úrovni.   Otázky   se   téměř   vůbec   netýkají   Jirousovy   tvorby   a   v  článku   se   například   dočítáme:   „Objevuje   se   první   pumpa   a   dostáváme   pokyn   k   zastavení.   ‚Zaplatíte   mi   pivo?‘   ptá   se   Magor   a   pobíhá   mezi   regály.   Vybírá   svoji   oblíbenou   značku   a  přesvědčuje  nás,  že  vlastně  šetří  naše  kapsy.  Klidně  si  prý  mohl  koupit  dražší...“89   Jirous   v  rozhovoru   nejprve   zmiňuje   svou   účast   na   koncertu   pro   Kosovo.   Autorčina   žoviálnost  a  explicitně  provokativní  otázky  –  na  homosexuální  praktiky  ve  vězení  nebo                                                                                                                   85

PEŇÁS,  Jiří:  Magorovi  kosi.  Respekt,  24.  5.  1999.  s.  19.   CICHÁ,  Veronika:  Nemám  rád  škatulky,  je  to  psí  hudba.  Region  –  Karvinsko,  1.  6.  1999.  s.  7.   87 NEVER  MORE.  Reflex,  10.  6.  1999.  s.  65.   88 FALTEISEK,  Lubor:  Komu  má  národ  věřit?.  Slovo,  6.  8.  1999.  s.  2.         89  KALENSKÁ,  Renata:  Magor:  Opíjejte  se!  Pátek  Lidových  novin,  21.  5.  1999.  s.  4.         86

     

34  

promiskuitu,   to   vše   zákonitě   vede   pouze   k   prvoplánové   zajímavosti   a   kontroverzi,   ale   bohužel   k   žádné   informační   hodnotě.   Otázkou   tak   zůstává,   zda   je   nutné   přikládat   podobnému  rozhovoru  takovou  důležitost  a  hlavně  zda  by  v  Lidových  novinách  mělo   něco   podobného   vycházet.   Jak   zmiňujeme   v  teoretické   části   této   kapitoly,   každý   novinář   by   měl   otázky   svého   rozhovoru   připravit   tak,   aby   odpovídal   médiu,   v  němž   vychází.90   Tento   rozhovor   je   jedním   z   mnoha   z  těch,   u   kterých   nezbývá   než   se   ptát,   o   co   dotyčným   novinářům   vlastně   šlo.   Nepochopitelná   je   nejen   nepřipravenost,   ale   evidentní   je   také   naprostá   ignorace   práva   na   autorizaci   interview.   To   potvrzuje   i   Rauvolf.   „Pochybuji,   že   by   Magor   cokoli   autorizoval.   Vzhledem   k  jeho   hektickému   životnímu  stylu  na  rozhovor  často  zapomněl  a  nemyslím,  že  si  že,  by  tito  redaktoři  na   tom   měli   zájem.“91  Stejně   tato   interview   komentuje   Michael   Špirit.   Označuje   je   za   „interview,   která   probíhala   ústně   a   většinou   nebyla   autorizována“92  a   dodává,   že   naprostou   většinu   rozhovorů   „spojuje   touha   daného   periodika   nebo   novináře,   mít   ‚úlovek‘,  senzaci.“93   Takto   zarážejících   rozhovorů   existuje   více,   např.   ten,   který   v  červenci   2001   vychází   v  deníku  Právo,  kde  básník  velmi  upřímně  hovoří  o  depresích,  básních,  alkoholu,  ale   také   o   věcech   veřejných.   Vede   jej   Alexander   Kramer.   Ivan   M.   Jirous   popisuje   své   pocity   z  tehdejší   doby,   hovoří   o   klausovsko-­‐zemanovské   diktatuře   a   sálá   z  něj   naprosté  znechucení  ze  stavu  společnosti.  Bohužel  je  velice  těžké  určit,  co  všechno  je   v  rozhovoru  myšleno  vážně.  Redaktor  na  začátku  zbytečně  své  otázky  uvádí  tím,  že  si   s  Jirousem   začal   tykat,   později   je   debata   vedena   o   tom,   že   slíbil,   že   za   básníka   zaplatí   útratu.  Proč  redaktor  i  tuto  část  zařadil  do  interview,  které  se  dostalo  ke  čtenářům,   není  jasné.  V  mnoha  odpovědích  si  Jirous  protiřečí,  zejména  když  velebí  monarchii  a   o   chvíli   později   Mao   Ce-­‐Tunga.   Novinář   však   necítí   potřebu   jej   na   to   upozornit   a   vést   dialog.  Na  poslední  dotaz,  zda  vůbec  ví,  co  chce,  odpoví  Jirous  lakonicky:  „Já  nechci  

                                                                                                                90

 OSVALDOVÁ,   Barbora:   Rozhovor   o   interview.   In:   Rozhovory   o   interview.   Praha:   Nakladatelství   Karolinum,  2009.  s.  5.   91 Příloha  č.  3.  Rozhovor  s  Josefem  Rauvolfem.   92 ŠPIRIT,  Michael:  IMJ  po  roce  1989.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  165.   93 Tamtéž.  s.  165.  

     

35  

nic.   Pouze   říkám,   co   si   myslím.   O   to   ti   přece   šlo,   ne?“94  Velmi   trefně   hořkost   z   rozhovoru   pojmenovává   o   čtrnáct   dní   později   Jiří   Peňás   v   týdeníku   Respekt.   Podle   něj   by   podobný   rozhovor   mohl   vyjít   klidně   v   deníku   Blesk.   „Otázky   jindy   soudného   Alexandra  Kramera  jsou  sice  na  první  pohled  ‚obyčejné‘,  ale  jsou  voleny  tak,  že  na  ně   Magor   odpovídá,   aniž   by   si   musel   vidět   do   úst.   Co   všechno   na   sebe   musí   říct   a   co   všechno  pak  v  Právu  otisknou!  [...]  To,  co  Magor  prohlašuje,  nejsou  názory,  to  jsou   nesourodé   kusy,   opilecký   kec,   který   –   je   to   dobře,   nebo   špatně?   –   přece   jen   nezapře   dikci  intelektuála.“95   Této  mediální  přestřelky  se  vzápětí  chytají  i  další  média.  Z  jedné  strany  jsou  to  Haló   noviny,   které   vítají   Jirousovy   výroky   proti   summitu   NATO   a   stejně   tak   se   autorovi   zjevně   líbí   Peňásovo   rozhořčení.   Jak   je   u   těchto   novin   zvykem,   celou   aféru   shrnují   slovy:  „Právě  výbuchy  nekontrolovaného  vzteku  ‚pravověrných‘,  snad  ještě  výrazněji   než   citované   výroky   pp.   Koháka   a   Jirouse,   ukazují,   že   snahy   o   nastolení   prokapitalistické   a   pronatovské   jednoty   opravdu   nemají   v   Čechách   a   na   Moravě   valnou  vyhlídku  na  úspěch.“96  Jirous  tak  zbytečně  nahrává  tomu,  proti  čemu  se  celý   život   vymezoval  –  komunistické   ideologii  novin,  které  navazují  na   dikci  tisku   z  doby   před  rokem  1989.   Na   druhé   straně   našel   Ivan   M.   Jirous   i   zastání,   a   to   opět   v  týdeníku   Respekt.   Autor   Tomáš  Kulka  se  ostře  opírá  do  svého  kolegy  Jiřího  Peňáse.  Kritizuje  fakt,  že  má  vůbec   někdo   potřebu   takto   se   pozastavovat   nad   rozhovorem,   který   byl   podle   něj   veden   dobře.  Kulka  i  přesto  uznává,  že  Jirous  při  rozhovoru  byl  zjevně  opilý.  „Je  to  profesně   dobře   vedený   rozhovor.   Jirous   má   sice   pověst   rozporuplné   bytosti,   ale   to,   co   říká,   opět  hlavu  a  patu  má,  a  je  to  zajímavé.  Od  opileckého  žvástu  to  má,  myslím,  opravdu   daleko.   Magor   může   být   magor,   ale   blbec   rozhodně   není.   Peňásova   kritika   je   nefér   a   silně   zavádějící,“97  shrnuje   Kulka.   Ať   už   je   tedy   názor   na   vedení   těchto   rozhovorů   jakýkoli,   nelze   nezmínit   také   fakt,   že   se   jednalo   o   rozhodnutí   Ivana   Jirouse   takto   je   poskytovat.   „Jirous   po   roce   1989   do   značné   míry   rezignoval   na   svou   odpovědnost.   [...]  Naprosto  taky  chápu  situaci,  že  kdy  člověk  nechce  mluvit,  protože  má  pocit,  že  už                                                                                                                   94

KRAMER,   Alexander:   „Až   se   ty   svině,   co   si   myslej,   že   vládnou   světu,   zase   slezou,   tak   tam   pojedu!“   říká  Ivan  Martin  Jirous.  Právo,  28.  7.  2001.  s.  14.   95 PEŇÁS,  Jiří:  Magor  žvaní  a  v  právu  to  tisknou.  Respekt,  13.  8.  2001.  s.  21.   96  STARÝ,  Norbert:  Mezi  „intelektuální  elitou“  to  zase  jiskří.  Haló  noviny,  5.  9.  2001.  s.  5.   97  KULKA,  Tomáš:  Peňás  žvaní  a  Respekt  to  tiskne.  Respekt,  10.  9.  2001.  s.  20.  

     

36  

není,   co   rozumného   by   řekl.   Jenom   si   myslím,   že   právě   v  takové   chvíli   má   být   schopný   učinit   rozhodnutí,   že   bude   raději   zcela   mlčet,“ 98  uvádí   k  Jirousovu   mediálnímu   obrazu   v  rozhovorech   Adam   Drda.   V  příspěvku   z  Magorovy   konference   Drda   hovoří   o   tom,   že   vznik   nekvalitních   rozhovorů   je   sice   zaviněn   zejména   nekvalitními  a  nepřipravenými  novináři,  část  zodpovědnosti  ale  nese  také  zpovídaný,   který   nebyl   vždy   pod   vlivem   alkoholu   a   někdy   jistě   měl   možnost   si   rozhovor   znovu   přečíst  a  autorizovat.   V   roce   2002   se   rozhodl   Ivan   M.   Jirous   kandidovat   za   Balbínovu   poetickou   stranu   (BSP)   a   poskytl   další   pro   čtenáře   nepochopitelný   rozhovor   Renatě   Kalenské,   kterou   zmiňujeme   v  této   kapitole   v  souvislosti   s  kontroverzní   otázkou   (a   odpovědí)   týkající   se  Kosova.  Tentokrát  se  však  Jirous  rozpovídal  o  své  budoucí  politické  kariéře.  Tvrdí   například,   že   očekává   volební   podporu   5   %,   a   novinářka   mu   pokládá   velmi   zvláštní   otázky,   např.   v  jakém   výboru   Poslanecké   sněmovny   by   po   svém   zvolení   chtěl   být.   Dodejme,   že   zakladatelem   BPS   byl   Jiří   Dědeček   a   jednalo   se   evidentně   o   nadsázku,   Jirous   však   v  rozhovoru   zdůrazňuje,   že   u   něj   tomu   tak   není.   Z  celého   rozhovoru   básník   vychází   jako   opilý   blázen,   za   což   nese   odpovědnost   hlavně   autorka,   která   svého   respondenta   nijak   neusměrňuje.   Jirous   zde   také   hovoří   o   tom,   že   založí   vlastní   stranu   inspirovanou   knihami   Jaroslava   Foglara,   která   se   bude   jmenovat   Uctívači   ginga.   Nakonec   zde   o   své   budoucí   politické   kariéře   říká:   „Proč   ne?   Nebyl   bych   tam   jedinej   kretén.“99  Takto   vedené   rozhovory   označuje   Michael   Špirit   za   „novinářskou   zlovolnost“100  a  jak  se  ukazuje,  nelze  nesouhlasit.   V  roce   2004   se   Jirous   dožívá   šedesáti   let   a   vzniká   řada   povedených   textů.   Rozhovorů   bohužel  ne.  Za  zmínku  stojí  jeden  z  těch  nejvíce  bilančních  z  MF  DNES.  Už  jen  titulek   –   Ivan   M.   Jirous:   Možná   jsem   prorok,   je   zavádějící   a   naprosto   vytržený   z  kontextu   odpovědi,   navíc   na   otázku:   „Cítíte   nějaké   celoživotní   poslání?“.   Na   rozhovoru   je   zjevná   nepřipravenost   redaktora   a   nezájem   o   téma,   opakuje   se   zde   tisíckrát   zodpovězené  („Existuje  ještě  český  underground?“  či  „Kritikou  asi  nejvíce  ceněná  je   zřejmě  vaše  sbírka  Magorovy  labutí  písně.  Je  vaší  sbírkou  nejoblíbenější?“101).  Tento                                                                                                                   98

 DRDA,  Adam:  Atrakce:  velký  magor  a  ještě  větší  básník.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver   Revue,  2014.  s.  183–184.   99  KALENSKÁ,  Renata:  Magorova  mystická  chuť  být  politikem.  Lidové  noviny,  20.4.2002.  s.  11.   100  ŠPIRIT,  Michael:  IMJ  po  roce  1989.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  165.   101  BLAŽEK,  Tomáš:  Ivan  M.  Jirous:  možná  jsem  prorok.  Mladá  fronta  DNES,  23.9.2004.  s.  5.  

     

37  

problém   zmiňuje   i   Olga   Sommerová   ve   svém   příspěvku   o   interview:   „Já   sama   jsem   byla  předmětem  stovek  rozhovorů  a  vím,  jak  jsem  trpěla  obligátními  nenápaditými,   stále   rotujícími   otázkami   na   základní,   notoricky   známá   témata   mého   života.   A   najednou   se   objeví   novinář   (novinářka),   který   jde   na   mne   odjinud,   klade   nečekané   otázky,  vypraví  se  do  neprobádaných  houštin  mého  nitra  a  profese.“102  To  se  bohužel   v  případě  Ivana  Jirouse  příliš  často  neděje.   Opět   stojí   za   to   zmínit   rozhovor   Renaty   Kalenské.   Další   zavádějící   titulek:   „Jirous:   Grossovi   je   jedno,   jestli   Bok   chcípne   hlady“,   evokuje   myšlenku,   že   tehdejšího   premiéra  Stanislava  Grosse  nezajímá,  zda  publicista  John  Bok  umírá  hladem,  ten  ale   ve   stejné   době   držel   hladovku.   Perex   navozuje   pocit,   jako   by   Jirous   chtěl   organizovat   občanskou   neposlušnost   a   bojovat   proti   režimu.   „Jedna   z   nejvýraznějších   postav   undergroundu   Ivan   Martin   Jirous   komentuje   hladovku   Johna   Boka,   který   žádá   odstoupení   premiéra   Grosse.   Tady   pomůže   jen   občanská   neposlušnost,   která   by   přerostla   v   guerillu,   domnívá   se   Ivan   Martin   Jirous,   který   za   pár   dní   oslaví   šedesátku.”103  Z  celého  rozhovoru  ovšem  vyplývá  pravý  opak  –  fakt,  že  Jirous  se  do   ničeho  podobného  zapojovat  nechce  a  spíše  si  přeje,  aby  mu  politika  nezasahovala   do  života.104   Roku   2006   vniká   u   příležitosti   zisku   Ceny   Jaroslava   Seiferta   opět   vzniká   řada   rozhovorů  a  v  tom,  který  vedl  Jiří  Peňás,  dochází  ke  zvláštnímu  přiznání.  Jirous,  který   vždy   razil   teorii,   že   před   rokem   1989   bylo   nejlepším   postupem   tehdejší   režim   ignorovat,   uznává,   že   pravdu   měl   spíše   Václav   Havel,   který   jako   zástupce   disidentů   proti   komunismu   bojoval.   „Moje   zásada   byla,   že   se   vůbec   nemáme   bolševismem   zabývat.  Petr  Chudožilov  razil  teorii:  bolševik  neexistuje.  Já  jsem  rozvinul  tu  teorii  ve   stati   o   třetím   hudebním   obrození:   dělat   své   věci   bez   závislosti   na   oficiálním   světě,   ignorovat  ho.  Jak  se  ukázalo,  pravdu  měl  nakonec  spíš  Havel,  který  dokázal,  že  má-­‐li   zde  něco  nezávislého  skutečně  vzniknout,  musí  se  člověk  s  režimem  přímo  utkat.“105   Do   této   chvíle   přitom   Jirous   i   všichni   ostatní   z  undergroundu   zdůrazňovali,   že   jejich                                                                                                                   102

 SOMMEROVÁ,   Olga:   Rozhovor,   jak   ho   dělám   já.   In:   Rozhovory   o   interview.   Praha:   Nakladatelství   Karolinum,  2009.  s.  102.   103  KALENSKÁ,  Renata:  Jirous:  Grossovi  je  jedno,  jestli  Bok  chcípne  hlady.  lidovky.cz,  20.  9.  2004.   Dostupné  z:  http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=294144   104  Tamtéž.   105  PEŇÁS,  Jiří:  Zahradu  mám  zpustlou.  Týden,  2.  10.  2006.  s.  32.  

     

38  

společenství  nebylo  politicky  aktivní,  ale  jednalo  se  o  lidi,  kteří  chtěli  žít  vlastní  život   nezávislý   na   režimu.   Jirous   v  rozhovoru   s   Peňásem   navíc   prohlásil,   že   nebyl   překvapen,  že  dostává  Seifertovu  cenu,  že  očekával,  že  právě  za  Magorovy  dopisy  to   přijde.     V  roce   2009   přináší   týdeník   Reflex   rozhovor   Kateřiny   Kadlecové.   A   ani   tentokrát   autorka  bohužel  nedělá  nic  jiného,  než  že  vytrhává  z  kontextu  čtenářsky  (či  spíše  už   jen   bulvárně)   zajímavá   slova.   Prvoplánově   lákavého   stylu   si   můžeme   povšimnout   už   v  perexu:  „Zatímco  za  normalizace  čtyřiatřicetinásobný  Zlatý  slavík  Karel  Gott  zpíval,   jeho  spolubojovník  na  opačné  straně  kulturní  fronty  Ivan  Martin  Jirous  bručel.“106  Je  s   podivem,   že   autorka   na   několikastránkovém   materiálu   nenašla   nic   lákavějšího   než   slova   o   Karlu   Gottovi.   Zdá   se   nepochopitelné,   že   v  „seriózním“   časopise   autorka   opravdu   vážně   hledá   paralely   mezi   legendou   undergroundu   a   zpěvákem,   který   byl   na   vrcholu  za  jakéhokoli  režimu  –  a  ještě  více  to,  jak  dehonestujícím  způsobem  to  dělá.   „Zlatý   slavík   slaví   možná   právě   teď   narozeniny   ve   své   opulentní   vile   na   pražské   Betramce,   v   navoněné   společnosti   hezounkých,   čisťounkých   dcerušek   Charlotty   a   Nelly,   vedle   krásné   manželky,   obklopen   luxusem.   Umolousaný   Jirous   mezitím,   obklíčen  umělohmotným  rostlinstvem,  dřepí  v  restauraci  Oáza  v  hlučných  a  špinavých   útrobách   smíchovského   nádraží,   inovativně   kombinuje   pivo   s  tequillou.“ 107  Pokud   mají  tato  slova  působit  jakkoli  oslavně,  rozhodně  se  tak  neděje.  Jirous  je  v  interview   velmi   smířlivý   a   Gotta   nekritizuje,   naopak   chválí   jeho   zpěv   a   odmítá,   že   by   každý   člověk   musel   bojovat   proti   režimu.   Za   povšimnutí   stojí   poměrně   ostrý   názor   na   Jaroslava  Hutku  a  jeho  kritiku  Jaromíra  Nohavici.  „Proč  bych  měl  odsuzovat  Gotta  za   to,  že  má  spoustu  příznivců?  To  bych  měl  podobně  nízkou  motivaci  jako  Hutka,  kterej   pořád   ostouzí   Nohavicu.   Nechme   stranou   to,   že   byl   Nohavica   práskač.   Hutka   chtěl   bejt  vždycky  bardem,  ale  tím  se  nikdy  nestal  –  bardem  byl  Karel  Kryl.  Hutka  dneska   závidí   Nohavicovi,   že   naplňuje   stadióny.“108  Tento   rozhovor   komentuje   Adam   Drda,   který   shrnuje,   že   „celé   poselství   interview   tkví   nakonec   v  tom,   že   bojovník   proti   komunismu  obhajuje  zpěváka-­‐kolaboranta  –  čili  je  tu  kýžená  kontroverze,  to  si  čtenáři  

                                                                                                                106

 KADLECOVÁ,  Kateřina:  Každej  nemusí  bejt  statečnej.  Reflex,  9.  7.  2009.  s.  36.    Tamtéž.  s.  36.   108  Tamtéž.  s.  36.   107

     

39  

počtou,  svět  není  černobílý,  sláva.“109   V  předchozích   rozhovorech   se   na   Jirousovu   povahu   a   přátelskou   atmosféru   hospodských   přátel   snaží   novináři   nalákat   již   v  perexu.   Podobný   úvod   stojí   za   to   zmínit   ještě   jednou,   a   to   u   interview   Lucie   Hášové   Truhelkové   z  MF   DNES.“ 110   Rozhovor   nese   titulek:   „Magor   Jirous:   Vládnou   nám   svině   peněz.“ 111  Autorka   nezapomíná   zmínit,   že   napoprvé   se   rozhovor   neuskutečnil,   jelikož   ve   večerních   hodinách   byl   Jirous   příliš   opilý   a   „sám   uznal,   že   to   nepůjde.   ,Dneska   se   na   to   vyserem.‘“112  Truhelková   chce   zároveň   ukázat,   že   se   s  respondentem   přátelí,   tudíž   neopomíná  popisovat  jejich  vzájemnou  přátelskou  náklonnost  spojeními  jako  „opřel   mi  unaveně  ruku  o  rameno113.“  Ani  druhý  pokus  o  rozhovor  se  evidentně  neobešel   bez  problémů,  přestože  se  konal  druhý  den:  „Ze  včerejška  měl  okno.  Takže  ve  výčepu   nádražní   hospody   na   Smíchově,   kde   (ne)   náhodou   skutečně   byl,   zabraný   do   piva   a   hovoru   s   malířem   Martinem   Frindem,   položil   první   otázku   on:   ,Vy   za   mnou   jdete   kvůli  tomu  squatu?‘  Nebyla  to  shoda  okolností.  Takhle  prostě  Magor  žije.“114   Také   mezi   těmito   rozhovory   existují   výjimky   a   jednou   z  nich   je   poslední   rozhovor,   který  Ivan  M.  Jirous  médiím  dal.  Vedl  jej  s  ním  jeho  přítel  Josef  Rauvolf  pro  časopis   Živel.   Básník   sám   jej   za   poslední   interview   označoval,   jelikož   „žádný   dávat,   protože   ten  můj  život  není  zase  až  tak  bohatej,  všechno  už  jsem  na  sebe  a  o  sobě  vyžvanil,   takže   nevidím   důvod,   proč   si   to   opakovat.“115  Nutno   konstatovat,   že   se   jedná   o   opravdu   sofistikovaný   materiál   a   tentokrát   Jirousovi   nikdo   nepokládá   obvyklé   otázky   a  čtenář  se  dozvídá  něco  nového,  což  je  pravděpodobně  dáno  i  tím,  že  se  oba  aktéři   dobře   znají.   Rauvolf   s  Jirousem   hovoří   o   literatuře,   tvorbě,   vězení   i   dětství,   ale   dotknou  se  i  básníkovy  smrti.     „Řekněme,  že  nebe  a  peklo  skutečně  existují  –  kde  podle  tebe  skončíš?    

                                                                                                                109

DRDA,  Adam:  Atrakce:  velký  magor  a  ještě  větší  básník.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver   Revue,  2014.  s.  182.   110 TRUHELKOVÁ   Hášová   Lucie:   Magor   Jirous:   Vládnou   nám   svině   peněz.   Mladá   fronta   DNES,   13.   11.   2009.  s.  26.   111  TRUHELKOVÁ  Hášová  Lucie:  Magor  Jirous:  Vládnou  nám  svině  peněz.  Mladá  fronta  DNES,  13.  11.   2009.  s.  26.   112  Tamtéž.  s.  26.   113  Tamtéž.  s.  26.   114  Tamtéž.  s.  26.   115  RAUVOLF,  Josef:  Magor:  kdyby  ten  Ivan  aspoň  uměl  psát.  Živel,  č.  29.  s.  10.  

     

40  

Tvrdím,   že   budu   několik   milionů   let   v   očistci.   Nějaké   básně   v   tom   smyslu   mám.   Martine,  máš  vyhlédnuté  místo,  kde  bys  chtěl  být  pohřbený?     Původně  jsem  zakoupil  hrob  ve  Staré  říši  pro  sebe  a  Julianu.  Teď,  když  žiju  s  Dášou,   tak   se   furt   chystáme   zakoupit   hrob   v  Kostelním   Vydří,   to   je   vedle   Prostředního,   ještě   jsme  se  k  tomu  ale  nedostali.     Však  to  neuteče.     Jen  aby...“116     V  přechozích   kapitolách   jsme   si   nejprve   teoreticky   vysvětlili,   jak   by   mělo   interview   vypadat   a   čím   by   se   měl   novinář   i   respondent   při   jeho   vzniku   řídit.   Jak   ale   vidíme,   v  případě   Ivana   Jirouse   tomu   tak   nebylo   –   kromě   několika   výjimek,   kdy   si   můžeme   přečíst  rozhovor  povedený,  jsou  redaktoři  nepřipravení,  kladou  stále  stejné  otázky  a   do   článků   píší   všechno,   co   jej   udělá   bulvárnějším   a   kontroverznějším,   a   nekladou   důraz  na  etiku,  kterou  by  měl  novinář  dodržovat.  Místo  rozhovorů  s  básníkem,  který   by  mohl  říci  mnoho  zajímavého,  se  tak  často  dozvídáme  spíše  to,  co  Jirous  vypil  nebo   ještě  vypije  či  názory,  které  by  střízlivý  pravděpodobně  nevyslovil.     3.1.3 Analýza  kritického  ohlasu  na  dílo  Ivana  M.  Jirouse     Pro  doplnění  mediální  obrazu  Ivana  M.  Jirouse  je  nutné  v  naší  práci  zmínit  i  kritické   ohlasy  na  jeho  dílo.  Vzhledem  k  tomu,  že  velká  část  Jirousových  básní  byla  napsána   před  rokem  1989,  v  tehdejších  oficiálních  médiích  žádné  kritiky  nenajdeme.  Fakt,  že   mnoho   pozitivních   recenzí   vzniklo   i   desítky   let   po   sledovaném   díle,   hraje   poměrně   velkou   roli,   a   to   zejména   ve   smyslu   vnímání   kontextu.   Vždy   je   nutné,   aby   kritik   hodnocený   text   vnímal   v  souvislosti   se   současností.   „Opravdu,   i   když   se   zabývám   spisovatelem   třeba   ze   začátku   století,   nemohu   se   sice   vyhnout   dobovému   literárnímu  a  historickému  kontextu,  ale  zajímá  mě  především,  čím  je  jeho  dílo  živé   dnes:   pokud   chci   pochopit,   v  čem   je   jeho   umělecká   síla,   musím   se   držet   vlastního   čtenářského  prožitku.“117 Současnost  ale  názory  na  díla  před  rokem  1989  zakázaných   a  perzekuovaných  autorů  ovlivňuje  i  v  morální  rovině  –  mnohdy  je  u  přístupu  k  dílu                                                                                                                   116

 RAUVOLF,  Josef:  Magor:  kdyby  ten  Ivan  aspoň  uměl  psát.  Živel,  č.  29.  s.  13.    BLAŽÍČEK,  Přemysl.  Kritika  a  interpretace.  Praha:  Triáda,  2002.  s.  334.  

117

     

41  

patrný   respekt   z  člověka-­‐bojovníka   proti   režimu   více   než   respekt   z  člověka-­‐autora.   Na  tento  problém  upozorňuje  Josef  Vohryzek,  který  situaci  přirovnává  k  roku  1945  a   k   reakcím   na   židovské   autory   a   všechny   ty,   kteří   byli   v  koncentračních   táborech.   „Když  zakázaní  autoři  po  listopadu  vystoupili  najednou  na  veřejnosti,  jako  kdyby  do   ní   vtrhli,   museli   zřejmě   vyvolat   nevoli   u   těch   ostatních,   kteří   byli   proti   nim   tak   trošičku  chudina  co  do  morálního  kapitálu.“118   Přestože  dobový  kontext,  v  němž  je  dílo  kritizováno  či  interpretováno,  je  důležitý,  roli   hraje  i  úroveň  kritikova  vzdělání  a  až  zevrubné  studium  literatury  může  dát  člověku   takový   rozhled,   aby   byl   schopen   předložit   relevantní   argumenty   pro   nebo   proti.   Northrop  Frye  uvádí,  že  produktem  kritiky  je  „hodnotový  soud  poučeného  dobrého   vkusu.“119   To,   že   je   kritika   velmi   důležitou   součástí   Jirousova   mediálního   obrazu,   souvisí   také   s  jejími   funkcemi,   jak   je   definoval   Jan   Lopatka.   „První   je   rázu   možno   říci   společenského,   a   spočívá   v  tom,   co   bývá   označováno   jako   kritická   diagnóza:   přesvědčivě   určit,   že   nějaký   jev   nebo   skupina   jevů   je   právě   uměleckým   dílem   a   ne   čímkoliv   jiným,   že   slouží   životu   jako   umění   a   že   tedy   jen   nesupluje   tam,   kde   je   na   místě   jev   jiný.   [...]   Druhá   funkce   je   rázu   možno   říci   umělecko-­‐strategického   a   tkví   v  tom,  že  kritik  používá  uměleckého  díla  jako  prostředníka  mezi  sebou,  čtenářem  a   umělci,   jako   prostředky   pro   svůj   vlastní   výraz,   a   pomocí   tohoto   prostředníka   vyslovuje   své   názory   společenské,   estetické,   kulturně   politické,   domýšlí   možnosti   dílem   dané   a   pokouší   se   o   orientaci   v  uměleckém   i   celokulturním,   prostě   nadstavbovém   dění.“ 120  Právě   kulturně-­‐politické   názory   bývají   součástí   ohlasů   na   Jirousovo   dílo   –   v  souvislosti   s  názory   na   komunistický   režim,   věznění,   básníkovu   osobní   statečnost   a   boj   za   svobodu.   Zároveň   je   zajímavé   sledovat   konfrontaci   estetické  hodnoty  básní  s  ostatními  aspekty  Jirousova  života,  kterými  je  znám  a  které   s  mnohdy  něžným  a  nábožensky  laděným  dílem  příliš  nesouzní.   Většina   recenzí,   které   v  této   kapitole   předkládáme,   se   věnuje   známému   dílu   známého   autora   a   čtenáři   příliš   nového   nepřinášejí.   Děje   se   zde   to,   co   Aleš   Haman   chápe   jako   „přístup   k  dílu   na   představě   jeho   mnohoznačnosti,   významové                                                                                                                   118

 VOHRYZEK,  Josef:  Rozhovor  s  Michaelem  Špiritem.  In:  Literární    kritiky.  Torst:  Praha,  1995.  s.  315.    FRYE,  Northrop.  Anatomie  kritiky:  Čtyři  eseje.  Brno:  Host,  2003.  s.  47. 120  LOPATKA,  Jan:  Otázky  kritiky  a  hra  s  pojmy.  In:  Šifra  lidské  existence.  Torst:  Praha,  1995.  s.  88.   119

     

42  

otevřenosti,  která  umožňuje  jeho  různé  aktualizace  či  konkretizace.  [...]  Podle  těchto   názorů   je   dílo   po   svém   zveřejnění   odděleno   od   svého   autora   a   vydáno   na   pospas   veřejnosti,  to  znamená  i  libovůli  vykladačů.“121   Jelikož  ohlasy  na  dílo  Ivana  Jirouse  nejsou  hlavním  cílem  našeho  zkoumání,  vybíráme   pro  ilustraci  pouze  jeho  nejznámější  sbírku  Magorovy  labutí  písně  (poprvé  vycházejí   v  roce  1985  v  samizdatu),  kterou  popáté  vydalo  nakladatelství  Torst  v  roce  2006.  Do   zkoumaných  ohlasů  jsme  nezařadili  dva  –  oba  vyšly  v  časopise  Svědectví.  První  napsal   Eugen  Brikcius  v  roce  1986,  druhý  v  roce  1987  Silvie  Richterová.  V  naší  práci  jsme  se   ale   rozhodli   věnovat   se   pouze   kritickým   reflexím   po   roce   1989.   Zařadíme   sem   ale   článek   týkající   se   Magorových   labutích   písní   od   již   zmíněného   Jana   Lopatky,   který   vyšel   ve   třetím   vydání   sbírky.   Lopatka   zde   popisuje   Jirousovo   protirežimní   působení   i   jeho   věznění   a   k  jeho   poezii   říká:   „On   totiž   ten   podivný   člověk,   který   si   málem   vysloužil  pověst  nejen  českého  kamikadze,  ale  i  Bukowského,  prokázal  i  to,  co  nerad   přátelům   přiznává:   talent   poetický.   Přečtěte   si   jeho   Labutí   písně,   přečtěte   si   jeho   sbírku   Magor   dětem.   obě   práce   vznikaly   ve   Valdicích   a   představují   víc   talentu   než   všechny  debaty  o  tom,  jak  je  třeba  tady  zmáknout  umění  nebo  jestli  je  lepší  Zappa  či   nějakej  jinej  potentát.“122   V  souvislosti   se   vznikem   básní   je   důležité   zmínit   nejen   to,   že   ji   Jirous   napsal   ve   vězení,   ale   také   způsob,   jakým   se   dostaly   ven.   Sbírku   „jsme   propašovali   z   vězení   v   polibku.  A  ten  polibek  dal  Jiří  Gruntorád  své  přítelkyni  Renatě  a  druhý  mně.  Stalo  se   to   po   jeho   stání   u   soudu,   myslím,   že   to   bylo   v   Liberci,   ale   vůbec   se   nedalo   předpokládat,  že  se  něco  přihodí.  Gruntorád  byl  navíc  v  medvědu,  což  byl  kovový  pás   s  řetězy  na  rukou  a  na  nohou,  a  nesměl  s  námi  mluvit.  Jenže  jak  nás  míjel,  najednou   se  k  nám  naklonil  a  každé  dal  rychlý  polibek,  bachař  ani  nestačil  zareagovat.“123  Tak   celou  událost  popsala  Dana  Němcová.     Také  páté  vydání  Magorových  labutích  písní  se  dočkalo  několika  nadšených  recenzí.   Paradox   strašného   a   depresivního   místa   a   krásných   veršů   zmiňuje   např.   Josef   Rauvolf:  „Těžko  si  představit,  jaká  vnitřní  síla  musela  v  Martinu  Jirousovi  být,  když  v   prostředí   valdické   věznice,   ve   společnosti   těch   nejtěžších   zločinců,   dokázal   psát                                                                                                                   121

 HAMAN,  Aleš:  Nástin  dějin  české  literární  kritiky.  Praha:  H&H,  2000.  s.  9.    LOPATKA,  Jan:  Případ  Magor.  Lidové  noviny,  24.  3.  1990.  s.  5.   123  HORÁČKOVÁ,  Alice:  Takovej  byl  Magor.  Divokej  i  křehkej.  Magazín  víkend  DNES,  19.  11.  2011.  s.  10.   122

     

43  

básně   plné   krásy   a   pokory.   Vzpomínal   v   nich   na   své   přátele,   na   ženu   a   dvě   malé   dcerky,   a   přestože   strávil   v   bývalém   klášteře,   přeměněném   na   věznici,   čtyři   roky,   šílené  reálie  přežívání  do  jeho  poezie  neprosákly.“124   Literární   časopis   A2   zase   zdůrazňuje,   že   se   jedná   o   sbírku,   ke   které   stojí   zato   se   vracet.  Podle  recenzenta  Milana  Valdena  je  síla  zážitku  v  tom,  že  „si  je  čtenář  vědom,   kde   a   za   jakých   okolností   vznikly   a   jak   pohnutý   byl   osud   autorův,   jednak   v   jednoduchosti   veršů   a   originalitě   rýmů,   pod   jejichž   povrchem   se   skrývá   hloubka   prožitku,   religiozity,   naděje,   strachu,   odstupu   i   sebeironie.“125  Autor   recenze   také   oceňuje,   že   Jirous   do   svých   básní   zahrnuje   mnoho   témat   –   Boha,   peklo,   svou   rodinu,   přátele,   ale   naráží   i   na   umělecká   díla   či   historii.   Valden   ale   (přestože   se   jedná   o   literární   časopis)   sbírku   do   hloubky   příliš   nerozebírá,   opakuje   již   dříve   řečené   a   recenzuje   známé   dílo   tak,   jak   čtenář   již   předem   očekává.   Ač   by   se   mělo   jednat   o   recenzi,  působí  spíše  jako  anotace.   Radim   Kopáč   v  deníku   Právo   Jirouse   srovnává   s  básníkem   Egonem   Bondym,   shodu   ale   nachází   ve   stylu   psaní,   nikoli   v  tematice.   „Proti   ateistickému   Bondymu   ale   v   Jirousových   vězeňských   rýmech   hraje   první   housle   víra   -­‐   bůh   je   tu   naléhavě   přivoláván  a  vzýván  skrze  modlitby  a  žalmy,  jeho  sebemenší  gesto  je  potřebné,  aby   básník  ‚nezkys  jak  to  zelí‘.“126   Pokud   bychom   se   snažili   najít   jakékoli   zahraniční   ohlasy   na   tolikrát   vydanou   sbírku   českého   básníka,   budeme   hledat   marně,   jelikož   překlady   neexistují.   Tato   problematika   byla   rozebrána   i   na   Konferenci   Ivan   Martin   Jirous,   kterou   pořádal   časopis  Revolver  Revue.  Justin  Quinn  zde  zmínil  několik  důvodů,  mezi  nimiž  je  to,  že   Jirous  „pracuje  se  specifičností  jazyka“  a  na  příkladu  námi  zkoumaných  Magorových   labutích  písní  ukazuje,  že  důležitá  jsou  taktéž  nepřeložitelná  vlastní  jména.  „Jirous  jde   dál  než  rýmy  –  rýmuje  jména.  To  znamená,  že  váže  specifičnost  jmen  ke  specifičnosti   rýmů,  a  zdvojnásobí  tak  zakotvenost  svých  básní  v  češtině.“127   Pro   naši   práci   jsou   ale   zajímavé   ohlasy   na   Magorovy   labutí   písně   z  let   2011–2012,   jelikož   jen   několik   měsíců   po   smrti   Ivana   Jirouse   vychází   tato   sbírka   na   CD.   Stačil   ji                                                                                                                   124

 RAUVOLF,  Josef:  Josef  Rauvolf  uvádí.  Instinkt,  1.  2.  2007.  s.  44.    VALDEN,  Milan:  Knihy.  A2,  14.  2.  2007.    s.  28.     126  KOPÁČ,  Radim:  Magorův  Labutí  neklid  popáté.  Právo,  9.  2.  2007.  s.  17.   127  QUINN,  Justin:  Jirous  mimo.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  s.  53.   125

     

44  

namluvit   ještě   on   sám   a   původně   se   mělo   jednat   o   nahrávky   celého   jeho   díla.   Za   Jirousova  života  k  tomu  však  již  nedošlo.  Album  vzbudilo  poměrně  mnoho  nadšených   reakcí.   „Jirousem   načtené   cédéčko   je   snad   ještě   silnější   než   samotná   kniha   –   jeho   hlas  znovu  prožívá  utrpení  vězeňské  cely,  frázuje  smutek,  samotu,  nezlomnost,  pátrá   po  božím  záměru  ve  svém  osudu,  vzpomíná  na  manželku  a  na  dcery.“128   Pavel  Klusák  zase  připomíná,  že  Ivan  M.  Jirous  přednášel  básně  často  a  na  rozdíl  od   jiných  autorů  velmi  kvalitně.  „Na  nahrávce  mluví  tak,  jak  ho  mohli  mnozí  během  let   slyšet:  autoritativně,  s  naléhavostí  zjednává  poezii  pozornost.  Hlavně  však  mluví  bez   emocí,   neutrálně   (‚bezbarvý   hlas‘,   píše   Štolba),   jako   by   chtěl   text   nechat   vyznít   se   vší   škálou  významů,  které  do  něj  lze  promítnout.“129  Stejně  pozitivní  je  Antonín  Kocábek   na   serveru   týden.cz.   „Po   chvíli   poslechu   se   nejen   na   citlivého   posluchače   přenáší   atmosféra   smířenosti,   zjevná   autorova   vyrovnanost.   Verše   plynou,   jsou   velebné,   religiózně   pokorné,   svým   způsobem   čisté,   něžné   a   silné   ve   své   hořkosti   i   stesku   po   svobodě.   A   přesto   i   tak   z   nich   probleskuje   typický   autorův   humor,   čertíci   slovních   hříček,   koutky   cukající   paradoxy.   Zakotvené   vzpomínky   i   kronika   tehdejší   doby   jsou   pak  dárkem  navíc.“130   Magorovým  labutím  písním  se  několikrát  věnoval  Martin  Machovec.  Označuje  je  za   dílo,   které   „patří   nejen   k   tomu   nejlepšímu   z   Jirousova   literárního   díla,   ale   též   k   vrcholům   české   poezie   posledních   desetiletí.“131  Jirouse   považuje   za   pokračovatele   české   katolické   básnické   tradice   a srovnává   jej   I   s   dalšími   autory,   zejména   jeho   předchůdci  z  doby  počátků  českého  underground  v  50.  letech.  „V  Labutích  písních  se   básníkovi  rovněž  podařilo  skloubit  onu  ‚primitivistickou‘,  neodadaistickou  linii  české   samizdatové   literatury   sahající   až   ranému   dílu   Egona   Bondyho   či   Ivo   Vodseďálka   z   padesátých   let   s   bohatou   intertextualitou,   s   množstvím   literárních   výpůjček,   parafrází,  citací  odkazujících  k  textům  autorových  literárních  vzorů  a  lásek,  počínaje   R.   M.   Rilkem,   Bohuslavem   Reynkem   nebo   Borisem   Savinkovem.“ 132  Machovec                                                                                                                   128

 KUBÍČKOVÁ,  Klára:  Magor  teskně  zpívá  své  vězeňské  labutí  písně.  Mladá  fronta  DNES,  7.  2.  2012.  s.  

5.  

129

 KLUSÁK,  Pavel:  Ten,  jenž  uměl  vytrhnout  z  běhu  času.  Lidové  noviny,  16.  12.  2011.  s.  9.    KOCÁBEK,   Antonín:   Když   zpěv   labutích   písní   přehlušil   cinkot   půllitrů.   týden.cz,   10.   1.   2012.   Dostupné   z:   http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/kdyz-­‐zpev-­‐labuti-­‐prehlusil-­‐cinkot-­‐ pullitru_222272.html#.VQ8gTVylzPk   131  MACHOVEC,  Martin:  I.  M.  J.  Slovo  a  smysl,  září  2008.  s.  42.   132  Tamtéž.  s.  42.   130

     

45  

zmiňuje   také   Vratislava   Brabence,   Andreje   Stankoviče,   Pavla   Zajíčka   nebo   Eugena   Brikciuse,  s  jejichž  tvorbou  Jirouse  srovnává  a  spojuje.     3.1.4 Jirous  jako  polemik  a  redaktor     Jirous   sice   po   roce   1989   příliš   často   jako   teoretik   či   polemik   nepublikoval   (zejména   v  90.   letech),   čas   od   času   se   ale   vyjádřil   k  veřejnému   dění   či   něco   vzkázal   svým   přátelům.   Několikrát   také   napsal   recenzi   či   pozvánku   na   výstavu.   Příkladem   je   expozice   obrazů   malíře   z  Vysočina   Davida   Bartoně,   která   se   konala   v  létě   1997   v  bývalé  márnici  na  hřbitově  v  Telči.  Jirous  zde  popisuje  nejen  dílo,  na  němž  mohou   zájemci   vidět   krajinu,   ale   také   tu   část,   která   souvisí   s  Bartoňovým   zaměstnáním   hospodského.   „Bartoň   pozoruje   celé   společenství   lidí   jako   latentní   hosty,   kteří,   pokud  již  nedojdou  k  jeho  pípě,  stanou  se  alespoň  dekorací  na  zdech  jeho  hospody.   Mohou-­‐li  uniknout  nálevnímu  stolu,  dvojrozměrnému  Bartoňovu  plátnu  neuniknou.   Je   to   barvitý   spektákl,   který   nám   David   předvádí.   Při   vší   grotesknosti   a   šklebu   se   odvažuji   tvrdit,   že   není   zlý.   Ostatně,   jak   bych   mohl:   můj   narcismus   mi   to   nedovolí.   Sám  jsem  se  také  stal  obětí  Bartoňova  štětce.“133   Mezi   značně   osobnější   příspěvky   patří   dopis   tehdejšímu   prezidentovi   Václavu   Havlovi,  který  napsal  v  listopadu  2000  jako  vyjádření  k  informacím  MF  DNES,  že  mezi   vojáky   Hradní   stráže   docházelo   k  šikaně   a   bylo   obviněno   deset   jejích   členů. 134   „Pětkrát  jsem  kvůli  Vám  zbil  pět  lidí,  kteří  se  slovně  otřeli  o  to,  co  jste  pro  naši  zemi  a   náš  národ  udělal.  Dopustil  jste  se  chyb.  [...]  Dnes,  druhého  listopadu  2000,  jsem  četl   v   Mladé   frontě   o   tom,   co   se   děje   v   Hradní   stráži.   Václave,   prosím,   k   čemu   jsou   dobré   nádherné   kostýmy   od   Theodora   Pištěka,   když   nejseš   schopen   zabránit   tomu,   co   se   pod   nimi   děje?   Zabránit?   Když   jako   přiblblá   loutka   procházíš   s   princem   Charlesem   před  mučenými  lidmi.“135   Po   smrti   Mejly   Hlavsy   napsal   Jirous   velmi   pohnutý   nekrolog,   který   čtenářům   opět   připomíná  tu  stránku  jeho  osobnosti,  kterou  média  často  ignorují  –  schopnost  jasně   se  vyjádřit  a  zároveň  pojmenovat  své  city  k  někomu  blízkému.  „V  této  temné  noci  -­‐-­‐                                                                                                                   133

 JIROUS,  Ivan  M.:  V  hospodě  a  na  hřbitově.  Lidové  noviny,  25.  7.  1997.  s.  12.    gag:  Vojenská  policie  je  ohromena.  Mladá  fronta  DNES,  2.  11.  2000.  s.  1.   135  JIROUS,  Ivan  M.:  Pane  presidente.  Mladá  fronta  DNES,  10.  11.  2000.  s.  11.   134

     

46  

několik   hodin   vím,   že   umřel   Mejla   Hlavsa.   Nic   mi   už   nepřipadá   zvláštní.   Poslední   týdny   jsem   intenzivně   myslel   na   Johna   Lennona.   Mejla   byl   pro   nás,   obyvatele   Českého   království,   kýmsi   podobným.   Jedním   z   těch,   kteří   nám   slyšícím   pomohli   pochopit,   že   hudba   nejsou   akordy,   stupnice,   harmonie,   dynamika.   Že   je   hudba   poselstvím,  rozhovorem  od  duše  k  duši.“136   V  roce   2001   nainstaloval   na   střechu   pražského   Rudolfina   modrou   neonovou   trnovou   korunu.   Projekt   nazvaný   Záře   Jirous   okomentoval   v  Respektu.   „Po   desáté   noční   z   Hospody   u   Rudolfina.   Ustrnut   jsem   zíral   na   modrý   neon,   splétající   nad   Rudolfinem   trnovou   korunu.   Vybavil   se   mi   Pláč   koruny   české   profesora   Černého.   Podíval   jsem   se   k  Hradčanům.  Zda  by  nebylo  lepší  korunu  trnovou  umístit  kamsi  mezi  věže  chrámu   sv.   Víta.   Pak   mi   došlo,   že   Praha   konečně   získala   k   Hradčanům   důstojný   vizuální   pendant.  Pokud  bude  po  nějakém  čase  stržen,  bude  tím  Corona  Regni  ochuzena.“137   Rokem  2004  zahýbal  hlavně  ostrý  zásah  proti  účastníkům  CzechTeku.  Jirous  byl  mezi   těmi,   kdo   jej   ostře   odsoudili   a   byl   spoluautorem   dopisu   tehdejšímu   premiérovi   Stanislavu   Grossovi.   „Stanislave   Grossi,   doposud   jsme   k   Vám   (máme   tím   na   mysli   celou   Vaši   bandu)   byli   slušní.   To   včera   skončilo.   Vaše   arogantní   zvůle,   s   níž   jste   shazoval  se  stolu  veškeré  policejní  průsery,  nám  byla  buď  úplně  (Ivan  M.  Jirous),  nebo   částečně   (Stanislav   Penc)   u   prdele,   proto   jsme   na   ni   většinou   nereagovali.   Nicméně   otevřený   fašismus,   který   nastolila   Vaše   odporná   vláda,   již   promíjet   nemůžeme.“138   Oba   autoři   žádají   finanční   a   morální   kompenzaci   všech   osob,   které   byly   poškozeny   zásahem   policie   vůči   účastníkům   CzechTeku,   rezignaci   Grosse   na   post   premiéra   a   rezignaci   všech   příslušníků   Policie   ČR,   kteří   se   na   akci   podíleli.   „Žádáme   okamžité   zastavení  fízlovského  trendu  současného  establishmentu,  který  směřuje  přímočaře  k   fašizaci  naší  země.  Především  Vás  pak  žádáme:  Nechte  nás  na  pokoji!  Vyserte  se  na   nás.  My  se  do  Vás  taky  nesereme.“139   Jediné   periodikum,   do   něhož   Jirous   delší   dobu   a   poměrně   pravidelně   přispíval,   byly   Divadelní  noviny,  ve  kterých  téměř  tři  roky  vycházel  sloupek  Na  Oáze140  s  Magorem.   Jirous   se   zde   vyjadřoval   k  tomu,   co   právě   zažil,   o   čem   přemýšlel,   čas   od   času                                                                                                                   136

 JIROUS,  Ivan  M.:  Opustil  nás  anděl.  Respekt,  8.  1.  2001.  s.  21.    JIROUS,  Ivan  Martin:  Koruna  česká.  Respekt,  2.  4.  2001.  s.  21.   138  DOLEŽAL,  Jiří  X.:  Co  zbylo  po  CzechTeku?  Reflex,  12.  8.  2004.  s.  6.   139  Tamtéž.  s.  6.   140  Název  je  odvozen  od  Jirousovy  oblíbené  restaurace  na  Smíchově.   137

     

47  

zveřejňoval   své   básně   či   zkritizoval   dění   ve   společnosti.   V  některých   případech   básník   pravidelnost   nedodržel   a   svůj   příspěvek   v  době   uzávěrky   nedodal.   „Ivan   Jirous   má   deprese   a  nic   nenapsal.   Mohl   bych   napsat   jedinou   větu,   ale   tu   píše   Vaculík   každý   rok:   Jaro  je  tady.  A  tak  došlo  na  šachovou  partii,  kterou  jsem  zapsal  při  našem  nedávném   setkání.   Hrál   s  jedním   ze   štamgastů   této   nádražní   restaurace   Jiřím   Lebedou   alias   Dlouhým   Bidlem,   členem   šachového   Oáza   Magor   Teamu,   který   reprezentuje   tuto   smíchovskou   pivnici   v  šachových   kláních   pražských   hospod141 .“   Ve   sloupku   si   pak   můžeme  opravdu  přečíst  přesně  popsanou  celou  hru.   Své   problémy   s  dodržováním   dodávání   pravidelných   příspěvků   popisuje   Jirous   v  jiném   sloupku:   „Jak   mě   pronásleduje   redaktor   Vladimír   Hulec   stran   nedodaných   příspěvků,   ve   mně   začíná   vzbuzovat   paranoiu.   Posuďte   sami:   Každý   den   zahajuji   tím,   že   vyluštím   křížovku   v  Blesku.   A  včera   tam   bylo   v  legendě:   divadelní   noviny   na   dvě   písmena  –   DN.  Že   by   Vladimír   podplatil   nebo   přesvědčil   kolegy   z  Blesku,   aby   se   mi   existence  jeho  periodika  takto  vtíravě  připomínala?“142  Jirous  některé  své  příspěvky   zakončuje  básní.   Ivan   M.   Jirous,   který   i   po   roce   1989   čas   od   času   publikoval,   se   ve   zkoumaných   materiálech  ukazuje  jako  velký  kritik  tehdejší  doby,  ale  zároveň  jako  člověk  s  velkým   zájmem   o   veřejné   dění.   Spolu   s  těmito   články   si   můžeme   přečíst   pochvalná   a   láskyplná  slova  o  jeho  přátelích,  kteří  zemřeli,  a  tuto  část  mediálního  obrazu  doplňují   jediné  Jirousovy  pravidelné  příspěvky  do  jednoho  média  –  Divadelních  novin.     3.2 Audiovizuální  média     V  roce   1999   vzniká   dokumentární   film   Vis   Magor.   Tam   zaznívají   dvě   Jirousovy   zajímavé   charakteristiky.   Vlastimil   Třešňák   uvádí:   „S   Magorem   jsem   se   sešel,   což   je   pikantní,   na   tanečních   na   Žofíně.“   Básník,   dnes   známý   jako   excentrický   člověk,   tam   podle   něj   dělal   asistenta   tanečnímu   mistrovi   a   tam   mu   přezdívali   Guth-­‐Jarkovský.                                                                                                                   141

 HULEC,  Vladimír:  Ivan  Jirous  má  deprese  a  nic  nenapsal.  divadelni-­‐noviny.cz,  22.  3.  2011.  Dostupné   z:  http://www.divadelni-­‐noviny.cz/ivan-­‐jirous-­‐ma-­‐deprese-­‐a-­‐nic-­‐nenapsal   142  JIROUS,  Ivan.  Na  Oáze  s  Magorem.    Divadelní  noviny,  3.  4.  2011.  Dostupné  z:   http://www.divadelni-­‐noviny.cz/na-­‐oaze-­‐s-­‐magorem-­‐2  

     

48  

„Mně   nešlo   do   hlavy,   jak   se   z  Gutha-­‐Jarkovského   změnil   na   Ivana   Martina   Jirouse.“143   Pavel   Zajíček   se   vyjadřuje   k  Jirousovu   nekonečnému   souboji   s  režimem,   nad   kterým   ale  vyhrát  nemohl.  „Magor  je  jeden  z  mála  z  rodu  Don  Quijotů.“144   Natáčení  13.  komnaty  Ivana  Martina  Jirouse  z  roku  2007  nám  Josef  Rauvolf,  který  ji   v  pořadu   odemykal,   popsal   následovně.   „Nemohl   jsem   mu   říct,   že   se   jedná   o   13.   komnatu.   Pochopil   to   až   po   dvou   dnech   natáčení   a   chtěl   mě   poslat   do   prdele,   ale   nakonec  se  mu  zpracování  líbilo.“145  A  pořad  Rauvolf  uvádí  slovy:  „Musím  přiznat,  že   mi  tehdy  připadal  skutečně  jako  Magor.“146  Jedná  se  o  jeden  z  mála  pořadů,  který  se   zaměřuje   výhradně   na   jednu   stránku   z  Jirousova   života,   a   to   na   věznění.   V  následujících   letech   vznikají   delší   a   zevrubnější   dokumenty,   které   však   evidentně   staví   na   první   místo   zajímavost   a   skandály.   Zde   vidíme   nejen   cely,   ve   kterých   Jirous   strávil   mnoho   let,   ale   můžeme   je   rovnou   konfrontovat   s  jeho   čtením   Magorových   labutích   písní.   Bolestnou   zkušenost   dlouholetého   věznění   má   i   Jirousova   rodina.   Bývalá   manželka   Juliána   Jirousová   v   pořadu   se   slzami   v  očích   vzpomíná   na   bolestné   odloučení  a  čekání  na  dopisy,  které  později  vyšly  i  knižně.  Přesto  však  ona  sama  vidí   Jirousovo  počínání  jako  nutné.  „Nikdy  jsem  mu  to  neměla  za  zlý,  protože  jsem  věděla,   že  to  prostě  jinak  nešlo.“147   Naposledy   se   Ivan   M.   Jirous   objevuje   v   televizním   vysílání   30.   července   2011   v   pořadu  Před  půlnocí.  Je  zde  patrné,  že  básník  již  nepije,  je  nemocný  a  velmi  vážný.   Opět  kritizuje  současnou  situaci,  politiku,  ale  také  český  národ.  „Já  jsem  tenhle  národ   odepsal,   když   bratři   Nedvědové   vyprodali   Strahovský   stadion.“ 148  V  rozhovoru   se   také  vyjádřil  ke  svým  zdravotním  problémům  s  tím,  že  nepije  alkohol,  jelikož  mu  již   dvakrát  praskly  jícnové  varixy.  „Potřetí  už  by  to  mohlo  být  definitivní.“149   V  roce   2012   vzniká   dokumentární   film   Rok   bez   Magora,   který   natočil   Oliver   Malina-­‐ Morgenstern.  Jedná  se  o  dokument  založený  na  obou  pólech,  jenž  v  sobě  Jirous  měl.                                                                                                                   143

 Vis  Magor  –  Poema  o  básníkovi.  [dokument].  Režie  Andrej  KROB.  Česká  republika,  1999.  12:13.    Tamtéž.  37:10.   145  Příloha  č.  3.  Rozhovor  s  Josefem  Rauvolfem.   146  13.   komnata   Ivana   Martina   Jirouse   [dokument].   Režie   Petr   SLAVÍK.   Česká   republika,   2007.   01:11.   Dostupné   z:   http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-­‐13-­‐komnata/206562210800044-­‐13-­‐ komnata-­‐ivana-­‐martina-­‐jirouse/   147  Tamtéž.  12:16.     148  Před   půlnocí   [publicistický   pořad].   Režie   Jan   FLAK.   Česká   republika,   2011.   10:25.   Dostupné   z:   http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-­‐pred-­‐pulnoci/411231100252060/   149  Tamtéž.  26:25.     144

     

49  

V  několika  minutách  se  tak  dozvídáme  o  člověku,  který  se  rád  pral  a  pil  a  zároveň  o   někom,   koho   velice   trápilo   ničení   zámku   Valeč.   Jinak   ale   dokument   mnoho   nového   nepřináší.   Opět   se   objevují   spory   o   to,   kdo   a   kdy   poprvé   použil   přezdívku   Magor   a   všichni  zdůrazňují  Jirousovu  neochotu  režimu  ustoupit  byť  v  tom  nejmenším.  Někteří   dokument  také  kritizují,  např.  Josef  Rauvolf:  „Kdyby  tohle  Magor  viděl,  myslím,  že  by   došlo  i  na  pěsti.“150   Ve  stejném  roce  uvádí  Česká  televize  dokument  04826  Jirous  Moniky  Le  Fay,  který  se   pokouší   přiblížit   divákům   hlavně   básníkovo   věznění.   V  zajímavých   protikladech   jsou   zde  básně  o  Panně  Marii  a  o  vztahu  k  náboženství  a  různé  projevy  opilství  či  sprostá   slova.  Nejdůležitějším  poselstvím  je  ale  Jirousovo  intenzivní  prožívání  všech  situací  a   boj   o   osobní   svobodu.   Několikrát   je   zde   zmiňován   Jirousův   vliv   na   okolí.   „Magor   měl   opravdu  na  nás  velkej  vliv.  [...]  Plastici  díky  Magorovi  zůstali  na  tom,  že  muzika  musí   bejt  na  tý  zemi,  čistá,“151  uvádí  např.  muzikant  Josef  Janíček  o  The  Plastic  People  of   the  Universe.   Svou   situaci   v  době,   kdy   Jirouse   sledovala   StB   a   jeho   procesů   s  komunistickým   režimem,   zde   popisuje   bývalá   manželka   Juliana   Jirousová   s  dcerami   Františkou   a   Martou.   Vzpomíná   na   něj   také   syn   Daniel   Degtěv.   Vývoj   rodinných   vztahů   po   básníkově   smrti   je   tak   pravděpodobně   jedinou   novinkou,   kterou   režisérka   divákům   přináší.     Ivan  M.  Jirous  se  v  audiovizuálních  médiích  objevoval  pravidelně,  některé  dokumenty   vznikly   až   po   jeho   smrti.   Jen   malá   část   z  nich   se   zaměřuje   na   jednu   část   Jirousova   života   a   většinou   pouze   zaznamenává   několik   kontroverzních   záběrů   ve   spojitosti   s  vyjádřeními  přátel  a  pamětníků,  které  se  často  opakují.     4. Po  básníkově  smrti     Jirousova   smrt   strhává   lavinu   článků,   vzpomínek   a   nekrologů.   Vzpomínají   na   něj   hlavně  jeho  přátelé  a  všichni,  kdo  jej  měli  rádi  a  obdivovali  jeho  dílo  a  statečnost.                                                                                                                   150

 Příloha  č.  3.  Rozhovor  s  Josefem  Rauvolfem.    04826  Jirous  [dokument].  Režie  Monika  LE  FAY.  Česká  republika,  2012.  10:36.  

151

     

50  

Josef  Rauvolf  o  Jirousovi,  který  byl  jeho  přítelem,  napsal  ve  svém  článku  velmi  přesný   odhad   budoucnosti:   „Tuším,   že   se   teď   budou   skloňovat   klišé   o   bojovníkovi   proti   komunistické  diktatuře,  o  undergroundu  a  podobně,  Martin  ale  především  bojoval  za   svou   vlastní   svobodu,   za   právo   říkat   a   psát   si   to,   co   chce.   A   tak   také   žil,   se   vším   všudy...  a  psal,  jak  teoretické  studie,  tak  nádherné  básně.“152   Ivan  Harman  ve  svém  článku  cituje  Jana  Macháčka,  který  v  nekrologu  vyjádřil  obdiv   k  tomu,  jak  Jirous  žil.  „Obdivoval  jsem,  že  i  v  podnapilém  stavu  byl  schopný  naprosto   přesného  myšlení  a  ironie.  Ztělesňoval  klímovské  heslo  „Nesrat  se  se  životem“,  čemuž   odpovídala   i   jeho   životospráva.   Jeho   oblíbená   věta   zněla:   ‚Hlavně,   aby   nezmizela   radost‘.   Rád   zdůrazňoval,   že   by   se   člověk   neměl   brát   jenom   vážně.“153  Petr   Hruška   na   rozdíl   od   Macháčka   nezmiňuje   v  souvislosti   s  Jirousem   Klímu,   ale   Jana   Balabána.   „O   pravdě   toho   moc   nevím.   Ale   cítím   opravdovost   a   vím,   že   česká   literatura   nemá   mnoho   takto   opravdových   lidí,   jako   byl   Magor   nebo   před   necelými   dvěma   lety   zesnulý   Honza   Balabán   -­‐   ostatně   jeden   mi   vždy   trochu   připomínal   druhého.   Jsem   šťastný,  že  jsem  je  poznal.“154   Na   básníka   samozřejmě   vzpomínali   i   politici   –   mezi   jinými   jeho   přítel   Alexandr   Vondra.   „Jsem   z   toho   smutný,   padl   bojovník.   Magor   zemřel   v   předvečer   Dne   veteránů.  Jako  jeho  kamarád  i  jako  ministr  obrany  se  hluboce  klaním  před  památkou   veterána   undergroundu,   který   beze   zbraně   a   na   hranici   sebeobětování   pomohl   porazit   bolševika.   Kdyby   nebylo   Magora,   měli   bychom   to   všichni   daleko   těžší.“155   Připojil   se   i   exprezident   Václav   Havel,   který   se   později   vzhledem   ke   svému   zdravotnímu  stavu  nemohl  zúčastnit  Jirousova  pohřbu.  „Zpráva  o  smrti  Ivana  Jirouse   mne   hluboce   zasáhla   a   cítím   se   všemi,   kteří   mu   byli   blízko.   Byl   po   dlouhá   léta   můj   dobrý  kamarád,  který  významně  ovlivnil  společenský  pohyb  v  naší  zemi.  Jsem  rád,  že   se  Magor  dožil  lepších  časů,  o  které  se  sám  nemálo  zasloužil.“156                                                                                                                   152

 RAUVOLF,  Josef:  Za  právo  říkat,  co  chce.  Hospodářské  noviny,  10.  11.  2011.    HARTMAN,  Ivan:  Magor  patří  na  Slavín.  Hospodářské  noviny,  11.  11.  2011.  s.  13.   154  HRUŠKA,  Petr:  Vzpomínky  na  Magora  Jirouse.  Hlavně,  aby  nezmizela  radost.  ihned.cz,  10.11.2011.   Dostupné  z:  http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-­‐53598110-­‐vzpominky-­‐na-­‐martina-­‐jirouse-­‐hlavne-­‐ aby-­‐nezmizela-­‐radost   155  tom:  Smutný  Vondra:  Magor  pomohl  porazit  bolševika.  Bojovník  beze  zbraně.  parlamentnilisty.cz,   10.  11.  2011.  Dostupné  z:  http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1387&clanek=213721   156  lidovky.cz:  Zemřel  básník  Ivan  Martin  Jirous.  Legenda  českého  undergroundu.  lidovky.cz,  10.  11.   2011.  Dostupné  z:  http://www.lidovky.cz/zemrel-­‐basnik-­‐ivan-­‐martin-­‐jirous-­‐legenda-­‐ceskeho-­‐ undergroundu-­‐p7z-­‐/lide.aspx?c=A111110_134416_lide_nev   153

     

51  

Kontroverzní   postoje   k  Ivanu   M.   Jirousovi   shrnul   Antonín   Kocábek,   který   trefně   charakterizoval   dvě   skupiny   lidí,   na   které   se   básníkovo   publikum   dělí.   „Pro   první,   zdaleka   ne   tak   nepočetnou   skupinu,   jak   by   se   na   první   pohled   mohlo   zdát,   byl   moudrým  historikem  umění,  mužem  zcela  příkladných  názorů  a  zásadových  postojů,   člověkem,  který  popsal  a  zformuloval  myšlenku  tzv.  druhé  kultury,  zcela  nezávislé  na   politickém   směřování   státu,   a   především   výsostným   básníkem,   jedním   z   nejlepších   tuzemských   básníků   druhé   poloviny   dvacátého   století.   [...]   Pro   druhou   skupinu   pak   byl  zlem.  Opilcem  a  výtržníkem.  A  především  černým  svědomím,  živoucím  důkazem,   že  vládnoucímu  režimu  není  třeba  jen  přikyvovat  a  že  se  dá  žít  zcela  svobodně  –  nejen   v  předlistopadovém  režimu.  Také  dokladem  toho,  že  za  nepohodlné  názory  je  občas   potřeba  něco  zaplatit.“157     Nikdo  mu  nepoděkoval     Jindřich   Šídlo   věnoval   Jirousovi   článek   na   titulní   straně   Hospodářských   novin.   Vzpomínal,  jak  se  s  básníkem  poprvé  setkal  na  Koncertu  pro  všechny  slušný  lidi  Karla   Kryla   v  prosinci   1989.   „Patnáct   tisíc   lidí   vřelo   vzteky,   na   pódium   vyšel   ještě   skoro   dohola  ostříhaný  muž  -­‐  a  přečetl  kus  z  Grinových  Nachových  plachet.  Nepamatuju  si   už   z   těch   dní   mnoho   příliš   jasných   okamžiků,   ale   tenhle   úplně   přesně.   Byl   to   den   definitivního  Magorova  vítězství.“158   Jirousova   smrt   opět   zapříčinila   výzvy   k  tomu,   aby   konečně   dostal   vyznamenání   od   prezidenta   republiky   –   a   došlo   i   na   připomínku   toho,   že   se   tak   mohlo   stát   již   za   Jirousova   života.   „Muž,   který   nikdy   v   ničem   neuhnul.   Intelektuál,   který   nezapřel   sedlácký  rod  od  Želče  v  té  nejlepší  pekařovské  tradici.  Chlap,  který  byl  za  normalizace   pětkrát   ve   vězení.   Jeho   skon   samozřejmě   dává   řadu   témat   k   přemýšlení,   ale   jednu   otázku   si   můžeme   položit   hned:   Proč   Jirous   za   22   porevolučních   let   nedostal   státní   vyznamenání?  Byl  snad  stejně  ‚kontroverzní‘  jako  bratři  Mašínové?  […]  A  přece  Magor   zemřel   jen   jako   čestný   občan   Humpolce.   Jeho   rodiště   na   Vysočině   z   toho   vychází  

                                                                                                                157

 KOCÁBEK,  Antonín:  Dvě  tváře  Ivana  Jirouse.  týden.cz,  10.  11.  2011.  Dostupné  z:   http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/dve-­‐tvare-­‐ivana-­‐jirouse_217062.html   158  ŠÍDLO,  Jindřich:  99  slov.  Hospodářské  noviny,  11.  11.  2011.  s.  1.  

     

52  

čestněji   než   stát,   jehož   čest   Magor   pomáhal   zachraňovat.“ 159  Znovu   se   k  tématu   vyjádřil  i  Martin  Komárek,  který  se  nad  faktem  Jirousova  neocenění  pozastavoval  již   několikrát.  V  tomto  svém  článku  soudí,  že  Jirous  zemřel  jako  pravý  romantický  básník.   „Přes   všechny   literární   ceny   mu   nikdo   za   jeho   hrdinství   nepoděkoval.   Vyznamenáni   byli  už  skoro  všichni.  On  nemohl  být,  protože  by  na  Hradě  udělal  skandál.  V  chudobě   však  neumírají  jen  básníci,  ale  i  potulní  rytíři.  Žijí  podle  svých  pravidel.  Nenechají  se   nikým  řídit.  Jsou  zarostlí  a  leckdy  špinaví.  Jsou  divocí  i  dvorní.“160   Na   Jirouse   se   znovu   vzpomíná   v  souvislosti   se   smrtí   Václava   Havla,   a   poté   již   nastává   čas   různých   poct,   na   poli   dokumentární   tvorby,   ale   i   v  umění.   Vznikají   dokumenty   Moniky  Le  Fay  04826  Jirous  a  Rok  bez  Magora  Olivera  Maliny  Morgensterna161.   Jirousův   vztah   s  dcerou   Františkou   se   stal   tématem   hry   s   názvem   Magor   Divadla   U   stolu,   která   vychází   ze   zápisků   hlavní   protagonistky.   Odehrává   se   v  době   jejich   společného   bydlení   ve   smíchovském   bytě   Karla   Schwarzenberga162.   Dialogy   ukazují   nejen   pití   a   výstřední   chování   Ivana   Jirouse,   ale   také   chvíle,   kdy   se   cítil   unavený   a   nemocný.   Básníka   ve   hře   ztvárnil   Jan   Kolařík,   který   se   jej   ale   nijak   nesnaží   napodobovat,   Františku   Jirousovou   hraje   Petra   Bučková.   „Krobotův   divadelní   palimpsest   odhaluje   intimnější,   snivou   a  poetickou   postavu   muže,   který   vedle   lásky   ke   tvrdému   chlastu   stejně   tak   miluje   živé   slovo   a  víru.“ 163  Na   této   hře   je   pozoruhodné,   že   se   nijak   nepokouší   zaujmout   diváka   kontroverzními   projevy,   ale   zejména   se   jedná   o   „ponejvíce   křehkou   divadelní   sondu,   a  to   je   na   výsledku   vedle   hereckého  vkladu  tím  nejzajímavějším.  Inscenace  funkčně  pulsuje  díky  nenásilnému   odhalování   křehkého   světa   dvou   blízkých   lidí,   těží   své   podmanivé   kouzlo   z  jejich   paralelní  koexistence.“164 V  letech   2012   a   2013   se   v  médiích   objevovala   „kauza“   přejmenování   mostu   v  Plzni,   který   dnes   nese   básníkovo   jméno.   U   mnohých   obyvatel   města   se   bohužel   tato   pocta   důvodem   ke   stížnostem,   kterých   se   velmi   rychle   chytila   média   a   z  anket   mezi                                                                                                                   159

 PETRÁČEK,  Zbyněk:  Magor  bez  řádů.  Lidové  noviny,  11.  11.  2011.  s.  10.    KOMÁREK,  Martin:  Magor  v  nebi.  Mladá  fronta  DNES,  11.  11.  2011,  s.  10.   161  více  viz  kapitolu  3.2  Audiovizuální  média   162  ČTK:  Iva  Magor  Jirous  ožívá  v  brněnském  Divadle  U  stolu.  lidovky.cz,  23.  2.  2013.  Dostupné  z:   http://www.lidovky.cz/ivan-­‐magor-­‐jirous-­‐oziva-­‐v-­‐brnenskem-­‐divadle-­‐u-­‐stolu-­‐fhk-­‐ /kultura.aspx?c=A130222_165951_ln_kultura_btt   163  MAREČEK,  Luboš:  Magor  bez  nálepek.  Divadelní  noviny,  3.  4.  2013.  Dostupné  z:   http://www.divadelni-­‐noviny.cz/magor-­‐martin-­‐jirous-­‐frantiska-­‐jirousova-­‐divadlo-­‐u-­‐stolu-­‐recenze   164  Tamtéž.   160

     

53  

obyvateli   vycházel   Jirous   pouze   jako   opilec,   podle   něhož   by   se   žádné   místo   ve   městě   jmenovat   nemělo.   Krok   nejčastěji   komentoval   komunistický   zastupitel   Jiří   Valenta.   „Je  to  pro  město  obrovská  ostuda.  Jsem  vlastenec  a  vadí  mi,  když  za  nedotknutelné   považují  lidi,  kteří  mají  zásluhy  jenom  tím,  že  jsou  disidenti.“165   Roku   2013   poprvé   vychází   Jirousova   sbírka   Úloža   a   setkává   se   s  mnoha   pozitivními   ohlasy.   „Ve   vesničce,   podle   níž   jeho   sbírka   dostala   své   zvláštní   jméno,   bývalo   –   jak   sám   v   jednom   z   textů   vysvětluje   –   kdysi   leprosarium,   místo,   kam   se   odkládali   malomocní.   Jirous   do   svých   básní   také   vždy,   jako   do   podivné   literární   kostnice,   odkládal  své  běsy.  Ale  zvláště  ve  sbírkách  z  konce  života  k  nim  přidává  i  velkou  dávku   pokory.  V  jeho  posledních  textech  vystupuje  něco  nesmírně  silného.  Něco,  co  v  české   poezii  naposledy  uměl  Seifert.“166   Ve   stejném   roce,   u   příležitosti   nedožitých   Jirousových   sedmdesátých   narozenin,   pořádá   časopis   Revolver   Revue   konferenci   s  názvem   Konference   Ivan   Martin   Jirous167.  Proběhla  ve  dvou  dnech  v  prostorách  pražské  FAMU  a  hovořilo  zde  mnoho   významných   pamětníků   i   odborníků.   Jedním   z  témat   byl   i   mediální   obraz   Ivana   Jirouse,  kterému  se  věnovali  Michael  Špirit  a  Adam  Drda.  Později  vychází  i  publikace   s  názvem  Magorova  konference.   Na   konci   roku   2013,   kterým   končí   námi   sledované   období,   vychází   zatím   poslední   Jirousova   sbírka,   kterou   uspořádal   Martin   Machovec   –   Magorův   noční   zpěv.   Básníkovy   dcery   nebyly   se   sbírkou   spokojené.   „Táta   měl   na   sbírku   smlouvu.   [...]   Ty   básně   ale   nejsou   dobré   a   on   sám   by   nechtěl,   aby   takto   vyšla,“168  uvedla   Františka   Jirousová.  Naopak  Machovec  uvádí,  že  sbírku  vydal  z  úcty  k  autorovi.       Závěr     V   diplomové   práci   Mediální   obraz   osobnosti   a   tvorby   Ivana   M.   Jirouse   jsme   se   pokusili   shrnout   všechny   aspekty   ohlasů   na   tuto   významnou   osobnost   z  doby   před   rokem   1989   a   po   něm,   v  období   budování   demokratické   republiky.   Při   komparaci                                                                                                                   165

 TOLAROVÁ,  Miroslava:  ANKETA:  Magorův  most  –  pocta  nebo  ostuda?  denik.cz,  4.  1.  2013.   Dostupné  z:  http://www.denik.cz/plzensky-­‐kraj/mago...-­‐plzni-­‐pocta-­‐nebo-­‐ostuda-­‐20130106.html   166  ŠINDELKA,  Marek:  Magorova  seifertovská  tvář.  Hospodářské  noviny,  30.  5.  2013,  s.  11.   167  REVOLVER  REVUE:  Konference:  I.  M.  Jirous.  Dostupné  z:  http://www.revolverrevue.cz/konference   168  Příloha  č.  2.  Rozhovor  s  Františkou  Jirousovou.  

     

54  

všech   částí   se   nám   podařilo   ukázat,   že   přestože   komunistický   režim   jej   prezentoval   pouze  z  hlediska  propagandy  a  snahy  co  nejvíce  jej  pošpinit,  ani  tzv.  svobodná  média   se  od  tohoto  obrazu  úplně  neodpoutala  a  často  zbytečně  převládala  snaha  ukázat  co   nejvíce  kontroverzních  situací  a  šokujících  slov,  místo  aby  se  pozornost  zaměřila  na   Jirousovo  dílo  nebo  na  fakt,  že  jako  představitel  českého  undergroundu  strávil  osm   let  v  komunistických  vězeních.   V  první  části  se  věnujeme  svědectvím  z  Jirousova  života  v  Humpolci,  odkud  pocházel,   a   dále   se   soustředíme   na   jeho   teoretickou   tvorbu,   které   se   věnoval   po   dokončení   oboru  dějin  umění.  Později  byla  většina  časopisů,  do  kterých  publikoval,  zakázána,  a   Jirous   se   své   teoretické   texty   publikoval   již   pouze   v   samizdatu.   Do   naší   práce   jsme   zahrnuli  jeho  polemiky  a  důležité  texty,  zejména  Zprávu  o  třetím  českém  hudebním   obrození   a   Pravdivý   příběh   Plastic   People.   Ve   stejném   období   však   vytvářejí   jeho   mediální   obraz   hlavně   komunistická   média   a   je   dehonestován   v  novinách,   v  rádiu   i   televizi   a   jeho   texty   o   českém   undergroundu   jsou   pro   tuto   dehonestaci   také   využívány.   V  dalších   částech   jsme   se   věnovali   porevolučnímu   dění.   Média   o   Ivanu   Jirousovi   informovala   poměrně   často,   mnoho   textů   se   však   zabývá   hlavně   jeho   kontroverzním   chováním.   Tento   obraz   překrývá   Jirouse   jako   básníka   a   umělce,   přestože   později   vidíme,   že   v   recenzích   a   kritikách   jednoznačně   převládají   pozitivní   názory   a   za   své   dílo  obdržel  i  několik  literárních  cen.  Reflexi  Jirousova  díla  jsme  v  naší  práci  ukázali  na   příkladu  Magorových  labutích  písní.  Za  svou  tvorbu  byl  Jirous  také  několikrát  oceněn,   velkou   otázkou,   kterou   se   zejména   komentátoři   zmiňovaní   v  naší   práci   zabývají,   je   fakt,   že   nikdy   neobdržel   ocenění   týkající   se   osobní   statečnosti   a   boje   proti   komunistickému  režimu.   Ani  v  rozhovorech  s  Jirousem  nenacházíme  mnoho  přínosných  informací  a  několikrát   zde   ukazujeme,   že   redaktoři   předem   počítají   s  kontroverzním   titulkem   a   odpověďmi,   které   vyvolají   pohoršení,   místo   aby   se   jednalo   o   dobře   připravené   portrétní   interview,   jakým   byl   např.   rozhovor   vedený   Josefem   Rauvolfem   v  časopise   Živel   v  roce  2011.   Stejně   jako   v  období   před   rokem     1989,   i   po   Sametové   revoluci   jsou   pro   diplomovou   práci   důležité   texty,   které   publikoval   sám   Jirous.   Jedná   se   o   polemiky,   reakce   na        

55  

veřejné  dění,  ale  také  nekrology  přátel.  Zařadili  jsme  sem  sloupky,  které  pravidelně   psal  pro  Divadelní  noviny.   Součástí  mediálního  obrazu  Ivana  M.  Jirouse,  který  jsme  se  pokusili  cele  představit,   jsou   materiály,   které   vznikly   po   básníkově   smrti.   Jedná   se   zejména   o   osobní   vzpomínky  nebo  opětovné  připomínky  toho,  že  Jirous  zatím  nebyl  za  svou  statečnost   oceněn   státním   vyznamenáním   od   žádného   z  dosavadních   prezidentů.   Zatím   neucelenější   vzpomínkou   na   Jirouse   jako   básníka,   člověka   i   vůdčí   osobnost   undergroundu  se  stala  Konference  Ivan  Martin  Jirous  pořádaná  časopisem  Revolver   Revue  v  roce  2013,  kterou  jsme  do  naší  práce  také  zahrnuli.   V  příloze  je  možno  nalézt  kompletní  rozhovory  s  Karlem  Schwarzenbergem,  který  byl   Jirousovým   blízkým   přítelem,   a   s  Josefem   Rauvolfem,   kterého   kromě   přátelství   spojovaly  s  Jirousem  i  rozhovory,  které  s  ním  vedl,  a  to  nejen  v  tisku,  ale  také  např.   v  pořadu   13.   komnata.   Posledním   zařazeným   materiálem   je   rozhovor   s  Františkou   Jirousovou,   básníkovou   dcerou,   která   v  něm   popsala,   jak   Jirous   sám   svůj   mediální   obraz   vnímal,   a   kdy   se   jí   samotné   něco   z  médií   osobně   dotklo.   Celou   práci   jsme   doplnili  také  několika  fotografiemi.     Summary     In  the  thesis  called  Media  reflection  of  Ivan  M.  Jirous’s  personality  and  creation  we   tried  to  summarize  reflection  of  all  aspects  of  this  personality  from  the  period  before   1989   and   after   this   time.   When   we   had   compared   all   these   parts,   we   found   out   that   even   though   the   communist   regime   presented   him   only   in   terms   of   propaganda   and   tried  to  besmirch  him  as  much  as  possible,  independent  media  did  not  change  this   image   so   much   and   often   unnecessarily   prevailed   effort   to   show   the   most   controversial   situations   and   shocking   words   instead   of   focusing   on   Ivan   M.   Jirous’s   work  or  to  the  fact  that  as  a  representative  of  the  Czech  underground  spent  nearly   eight  years  in  communist  jails.   The  first  part  covers  Jirous’s  life  in  Humpolec  where  he  was  born  and  it  focuses  on   his   theoretical   work.   These   works   continue   in   samizdat   and   we   speak   about   his   important  texts  –  Zpráva  o  třetím  českém  hudebním  obrození  and  Pravdivý  příběh  o        

56  

Plastic  People.  In  the  same  period  Jirous  was  insulted  in  official  newspapers,  on  radio   and  television.   In   the   next   sections   we   focused   on   events   after   the   Velvet   Revolution.   Media   informed   about   Ivan   M.   Jirous   quite   often   but   many   texts   deals   mainly   with   his   controversial  behavior.  This  image  overlaps  Jirous  as  a  poet  and  an  artist,  although   later  we  see  that  in  reviews  and  critics  positive  opinions  are  dominating  and  his  work   has  received  several  literary  awards.  For  example  of  this  reflection  we  used  the  book   Magorovy   labutí   písně.   The   important   question   of   the   thesis   is   the   fact   that   Jirous   never  received  the  award  for  personal  courage  and  the  fight  against  the  communist   regime.   Even  in  interview  with  Jirous  we  did  not  find  a  lot  of  beneficial  information  and  a  few   times   we   show   here   that   journalists   prioritize   controversial   headline   and   answers   that  evoke  the  scandal,  instead  it  was  a  well-­‐prepared  interview  portrait,  which  was   for  example  Josef  Rauvolf’s  interview  in  the  magazine  Živel  in  2011.   Just   as   in   the   period   before   1989,   even   after   the   Velvet   Revolution   our   thesis   includes  Jirous’s  articles  in  newspapers  and  magazines.     Part  of  the  media  image  of  Ivan  M.  Jirous  are  articles  which  were  written  after  the   poet's   death.   These   include   personal   memories   of   the   reminders   and   again   a   question   that   Jirous   was   not   awarded   for   his   bravery   from   none   of   the   previous   presidents.   Meanwhile   fullest   memory   of   Jirous   as   a   poet   and   a   leading   figure   of   the   underground   became   Konference   Ivan   Martin   Jirous   organized   by   the   magazine   Revolver  Revue  in  2013,  which  we  also  mention  in  the  thesis.   In  the  annex  it  is  possible  to  find  the  interview  with  Karel  Schwarzenberg,  who  was   Jirous’s   close   friend,   and   Joseph   Rauvolf,   who   wrote   the   last   interview   with   Jirous   and  also  did  TV  show  13.  komnata  with  him.  The  last  material  is  an  interview  with   Františka  Jirousová,  the  poet's  daughter,  where  she  described  her  feelings  of  media   reflection  of  her  father.  The  final  part  of  the  work  includes  a  few  photographs.                

57  

Použitá  literatura     Primární  literatura  –  publikace  a  studie     ADAMS,   Sally.  WYNFORD,  Hicks:  Interviewing  for  Journalists.  New  York:  Routledge,  2009.   256  s.  ISBN:  978-­‐0415477758.   BATROUVID:  Jak  je  dobré  pivo  pít  aneb  Můj  pohled  na  Egona.  In:  Magorův  zápisník.   Praha:  Torst,  1999.    6  s.ISBN:  978-­‐8072150335.    DRDA,  Adam:  Atrakce:  velký  magor  a  ještě  větší  básník.  In:  Magorova  konference.  Praha:   Revolver  Revue,  2014.  15  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐87037-­‐62-­‐1.   FRYE,  Northrop.  Anatomie  kritiky:  Čtyři  eseje.  Brno:  Host,  2003.  440  s.  ISBN:  80-­‐7294-­‐ 078-­‐3.   HALADA,  Jan.  OSVALDOVÁ,  Barbora:  Praktická  encyklopedie  žurnalistiky  a  marketingové   komunikace.  Praha:  Libri,  2007.  263  s.  ISBN:  978-­‐8072772667.   HALLER,  Michael.  Das  Interview:  ein  Handbuch  für  Journalisten.  München:  Ölschläger,   1991.  450  s.  ISBN:  978-­‐3896693044.   HAMAN,  Aleš:  Nástin  dějin  české  literární  kritiky.  Praha:  H&H,  2000.  132  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐ 86022-­‐63-­‐5.    JIROUS,  Ivan  M.:  Di  do  hajzlu,  ty  sajrajte!  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1999.  12  s.   ISBN:  978-­‐8072150335.   JIROUS,  Ivan  M.:  Magorova  summa.  Praha:  Torst,  2007.  1184  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐7215-­‐304-­‐6. JIROUS,  Ivan  M.:  Zasadil  jsem  vám  osiku,  pane  doktore.  In:  Magorův  zápisník.  Praha:   Torst,  1999.  8  s.  ISBN:  978-­‐8072150335.   JIROUS,  Ivan  M.:  Zpráva  o  třetím  českém  hudebním  obrození.  In:  Magorův  zápisník.   Praha:  Torst,  1999.  28  s.  ISBN:  978-­‐8072150335.   KALENSKÁ,  Renata:  Evangelium  podle  Brabence.  Praha:  Torst,  2010.  292  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐ 7215-­‐405-­‐0.    KOLEKTIV:  Alternativní  kultura.  Praha:  Nakladatelství  Lidové  noviny,  2001.  613  s.  ISBN:   80-­‐7106-­‐449-­‐1.     LOPATKA,     Jan:  Otázky  kritiky  a  hra  s  pojmy.  In:  Šifra  lidské  existence.  Torst:  Praha,  1995.   631  s.  ISBN:  80-­‐85639-­‐55-­‐6.        

58  

NEOMYTKOVÁ,  Jarmila:  Humpolecký  Magor.  Praha:  Torst,  2007.  128  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐ 7215-­‐299-­‐5. OSVALDOVÁ,  Barbora,  KOPÁČ,  Radim:.  Rozhovory  o  interview.  170  s.  Praha:   Nakladatelství  Karolinum,  2009.  ISBN:  978-­‐8024616186.   QUINN,  Justin:  Jirous  mimo.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,  2014.  8  s.   ISBN:  978-­‐80-­‐87037-­‐62-­‐1.    ŠPIRIT,  Michael:  IMJ  po  roce  1989.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,   2014.  9  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐87037-­‐62-­‐1.   ŠPIRIT,  Michael:  Ivan  Martin  Jirous.  In:  Magorova  konference.  Praha:  Revolver  Revue,   2014.  2  s.  ISBN:  978-­‐80-­‐87037-­‐62-­‐1.   ŠUSTROVÁ,  Petruška:  Na  poklepávání  na  ramenou  by  zahynula  jakákoli  kultura...  In:   Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1999.  19  s.  ISBN:  978-­‐8072150335.   VOHRYZEK,  Josef:  Rozhovor  s  Michaelem  Špiritem.  In:  Literární  kritiky.  Torst:  Praha,  1995.   17  s.  ISBN:  80-­‐85639-­‐45-­‐9.     Primární  literatura  –  články     -­‐jc-­‐:  Rozsudek  soudu  vynesen.  Rudé  právo,  10.  3.  1989.  s.  2.  ISSN:  0032-­‐6569.   -­‐pk-­‐:  ŠOK!  Komunisté  chtějí  kapely  z  undergroundu!  Jihlavské  listy,  30.  10.  2009.  s.  21.   ISSN:  1210-­‐1168.   BLAŽEK,  Tomáš:  Ivan  M.  Jirous:  možná  jsem  prorok.  Mladá  fronta  DNES,  23.9.2004.     s.  5.  ISSN:  1210-­‐1168.    BREZINA,  Ivan:  Ivan  Martin  Jirous.  Reflex,  28.  8.  1997.  s.  44.  ISSN:  1213-­‐8991.   CICHÁ,  Veronika:  Nemám  rád  škatulky,  je  to  psí  hudba.  Region  –  Karvinsko,  1.  6.  1999.     s.  7.  ISSN:  1213-­‐5577.    DOLEŽAL,  Jiří  X.:  Co  zbylo  po  CzechTeku?  Reflex,  12.  8.  2004.  s.  6.  ISSN:  1213-­‐8991.   FALTEISEK,  Lubor:  Komu  má  národ  věřit?.  Slovo,  6.  8.  1999.  s.  2.  ISSN:  1336  -­‐2984.   gag:  Vojenská  policie  je  ohromena.  Mladá  fronta  DNES,  2.  11.  2000.  s.  1.  ISSN:  1210-­‐ 1168.   HARTMAN,  Ivan:  Magor  patří  na  Slavín.  Hospodářské  noviny,  11.  11.  2011.  s.  13.  ISSN:        

59  

1213-­‐7693.   HORÁČKOVÁ,  Alice:  Takovej  byl  Magor.  Divokej  i  křehkej.  Magazín  víkend  DNES,  19.  11.   2011.  s.  10.  ISSN:  1210-­‐1168.   HORÁK,  Ondřej:  vyšinutý  voják  z  prohraných  bitev.  Lidové  noviny,  30.9.2006.  s.  15.   ISSN:  1213-­‐1385.   HOUFOVÁ,  Jarmila.  Na  lavici  obžalovaných  výtržníci.  Rudé  právo,  25.  9.  1976.  s.  2.  ISSN:   0032-­‐6569.   JIROUS,  Ivan  M.:  Opustil  nás  anděl.  Respekt,  8.  1.  2001.  s.  21.  ISSN:  1801-­‐1446.   JIROUS,  Ivan  M.:  Pane  presidente.  Mladá  fronta  DNES,  10.  11.  2000.  s.  11.  ISSN:  1210-­‐ 1168.   JIROUS,  Ivan  M.:  V  hospodě  a  na  hřbitově.  Lidové  noviny,  25.  7.  1997.  s.  12.  ISSN:  1213-­‐ 1385.   JIROUS,  Ivan  Martin:  Koruna  česká.  Respekt,  2.  4.  2001.  s.  21.  ISSN:  1801-­‐1446.    KADLECOVÁ,  Kateřina:  Každej  nemusí  bejt  statečnej.  Reflex,  9.  7.  2009.  s.  36.  ISSN:   1213-­‐8991.    KALENSKÁ,  Renata:  Magor:  Opíjejte  se!  Pátek  Lidových  novin,  21.  5.  1999.  s.  4.  ISSN:   1213-­‐1385.         KALENSKÁ,  Renata:  Magorova  mystická  chuť  být  politikem.  Lidové  noviny,  20.  4.  2002.   s.  11.  ISSN:  1213-­‐1385.   KLUSÁK,  Pavel:  Ten,  jenž  uměl  vytrhnout  z  běhu  času.  Lidové  noviny,  16.  12.  2011.  s.  9.   ISSN:  1213-­‐1385.    Kolektiv  redakce  MS:  Případ  Magor.  In:  Magorův  zápisník.  Praha:  Torst,  1999.  Mladý   svět  –  ISSN:  0323-­‐2042.   KOMÁREK,  Martin:  Magor  v  nebi.  Mladá  fronta  DNES,  11.  11.  2011,  s.  10.  ISSN:  1210-­‐ 1168.   KOMÁREK,  Martin:  Mistr  Bůh  a  básník  Magor.  Mladá  fronta  DNES,  29.10.2009.  s.  10.   ISSN:  1210-­‐1168.   KOMÁREK,  Martin:  Šílená  odvaha  rebelantského  Magora.  Mladá  fronta  DNES,  30.  8.   2005.  s.  6.  ISSN:  1210-­‐1168.   KOPÁČ,  Radim:  Magorův  Labutí  neklid  popáté.  Právo,  9.  2.  2007.  s.  17.  ISSN:  1211-­‐      

60  

2119.   KRAMER,  Alexander:  „Až  se  ty  svině,  co  si  myslej,  že  vládnou  světu,  zase  slezou,  tak   tam  pojedu!“  říká  Ivan  Martin  Jirous.  Právo,  28.  7.  2001.  s.  14.  ISSN:  1211-­‐2119.   KUBÍČKOVÁ,  Klára:  Magor  teskně  zpívá  své  vězeňské  labutí  písně.  Mladá  fronta  DNES,   7.  2.  2012.  s.  5.  ISSN:  1210-­‐1168.   KULKA,  Tomáš:  Peňás  žvaní  a  Respekt  to  tiskne.  Respekt,  10.  9.  2001.  s.  20.  ISSN:  1801-­‐ 1446.    LIPČÍK,  Roman:  Husí  kůže  Romana  Lipčíka.  Instinkt,  19.  4.  2007.  s.  45.  ISSN:  1213-­‐774X.   LOPATKA,  Jan:  Případ  Magor.  Lidové  noviny,  24.  3.  1990.  s.  5.  ISSN:  1213-­‐1385.    MACHOVEC,  Martin:  Zlidověl  víc  Jirous  nebo  jeho  guru  Bondy?  Lidové  noviny,   16.10.2006.  s.  12.  ISSN:  1213-­‐1385.    NEPODEPSÁNO:  „Jděte  k  čertu“.  Rudé  právo,  4.11.1991.  s.  2.  ISSN:  0032-­‐6569.   NEPODEPSÁNO:  Do  Kladna  přijel  Magor.  Kladenský  deník,  17.  2.  1998.  s.  11.  ISSN:   1212-­‐5814.   NEPODEPSÁNO:  Jirous  dostal  pokutu.  Rudé  právo,  19.  5.  1992.  s.  3.  ISSN:  0032-­‐6569.   NEPODEPSÁNO:  Jirous  rozdává  facky.  Rudé  právo.  č.  49,  1993.  s.  3.  ISSN:  0032-­‐6569.   NEPODEPSÁNO:  Opravdu  politické  elity?  Haló  noviny,  12.  9.  2009.  s.  4.  ISSN:  1210-­‐ 1494.   NEVER  MORE.  Reflex,  10.  6.  1999.  s.  65.  ISSN:  1213-­‐8991.   PEŇÁS,  Jiří:  Magor  žvaní  a  v  právu  to  tisknou.  Respekt,  13.  8.  2001.  s.  21.  ISSN:  1801-­‐ 1446.   PEŇÁS,  Jiří:  Magorovi  kosi.  Respekt,  24.  5.  1999.  s.  19.  ISSN:  1801-­‐1446.   PEŇÁS,  Jiří:  Zahradu  mám  zpustlou.  Týden,  2.  10.  2006.  s.  32.  ISSN:  1210-­‐9940.   PETRÁČEK,  Zbyněk:  Čestný  občan  Magor.  Lidové  noviny,  4.  9.  2009.  s.  11.  ISSN:  1213-­‐ 1385.   PETRÁČEK,  Zbyněk:  Magor  bez  řádů.  Lidové  noviny,  11.  11.  2011.  s.  10.  ISSN:  1213-­‐ 1385.   PLACÁK,  Petr:  Mám  knihu  roku  –  opět  mi  narostly  rohy.  Lidové  noviny,  22.  1.  1999.  s.   13.  ISSN:  1213-­‐1385.   POKORNÝ,  Marek:  Většinu  života  jsem  strávil  v  hospodách,  říká  s  hrdostí  Ivan  Martin        

61  

Jirous.  Mladá  fronta  DNES,  18.  12.  1997.  s.  19.  ISSN:  1210-­‐1168.   PUTNA,  Martin  C.:  Magor,  básník  národní.  Lidové  noviny,  14.10.2006.  s.  14.  ISSN:  1213-­‐ 1385.   RAUVOLF,  Josef:  Josef  Rauvolf  uvádí.  Instinkt,  1.  2.  2007.  s.  44.  ISSN:  1213–774X.   RAUVOLF,  Josef:  Magor:  kdyby  ten  Ivan  aspoň  uměl  psát.  Živel,  č.  29.  s.  10.  ISSN:  1212-­‐ 5644.    RIEDEL,  Jaroslav:  Jirousovy  sebrané  spisy  jsou  pozoruhodnou  četbou.  Slovo,  28.  8.   1998.  s.  9.  ISSN:  1336  -­‐2984.    STARÝ,  Norbert:  Mezi  „intelektuální  elitou“  to  zase  jiskří.  Haló  noviny,  5.  9.  2001.  s.  5.   ISSN:  1210-­‐1494.   ŠÍDLO,  Jindřich:  99  slov.  Hospodářské  noviny,  11.  11.  2011.  s.  1.  ISSN:  1213-­‐7693.   ŠINDELKA,  Marek:  Magorova  seifertovská  tvář.  Hospodářské  noviny,  30.  5.  2013,  s.  11.   ISSN:  1213-­‐7693.   ŠTINDL,  Ondřej:  Pěsti  v  Rudolfinu,  pěstičky  v  kapse.  Lidové  noviny,  14.  2.  1998.  s.  10.   ISSN:  1213-­‐1385.           TICHÝ,  Jiří:  S  Magorem  o  čínské  poezii,  liliích  a  Remingtonu.  Respekt,  15.  8.  1990.  s.  14.   ISSN:  1801-­‐1446.   TRUHELKOVÁ,  Hášová  Lucie:  Magor  Jirous:  Vládnou  nám  svině  peněz.  Mladá  fronta   DNES,  13.11.2009.  s.  26.  ISSN:  1210-­‐1168.   VALDEN,  Milan:  Knihy.  A2,  14.  2.  2007.    s.  28.  ISSN:  1803-­‐6635. Primární  literatura  –  online  zdroje   ČTK:  Iva  Magor  Jirous  ožívá  v  brněnském  Divadle  U  stolu.  lidovky.cz,  23.  2.  2013.     Dostupné  z:  http://www.lidovky.cz/ivan-­‐magor-­‐jirous-­‐oziva-­‐v-­‐brnenskem-­‐divadle-­‐u-­‐ stolu-­‐fhk-­‐/kultura.aspx?c=A130222_165951_ln_kultura_btt  ISSN:  1213-­‐1385.   HRUŠKA,  Petr:  Vzpomínky  na  Magora  Jirouse.  Hlavně,  aby  nezmizela  radost.  ihned.cz,   10.11.2011.  Dostupné  z:  http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-­‐53598110-­‐vzpominky-­‐ na-­‐martina-­‐jirouse-­‐hlavne-­‐aby-­‐nezmizela-­‐radost  ISSN:  1213-­‐7693.   HULEC,  Vladimír:  Ivan  Jirous  má  deprese  a  nic  nenapsal.  divadelni-­‐noviny.cz,  22.  3.   2011.  Dostupné  z:  http://www.divadelni-­‐noviny.cz/ivan-­‐jirous-­‐ma-­‐deprese-­‐a-­‐nic-­‐      

62  

nenapsal  ISSN:  1210-­‐471X.   JIROUS,  Ivan.  Na  Oáze  s  Magorem.  Divadelní  noviny,  3.  4.  2011.  Dostupné  z:   http://www.divadelni-­‐noviny.cz/na-­‐oaze-­‐s-­‐magorem-­‐2  ISSN:  1210-­‐471X.   KALENSKÁ,  Renata:  Jirous:  Grossovi  je  jedno,  jestli  Bok  chcípne  hlady.  lidovky.cz,  20.  9.   2004.  Dostupné  z:  http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=294144  ISSN:  1213-­‐ 1385.   KOCÁBEK,  Antonín:  Dvě  tváře  Ivana  Jirouse.  týden.cz,  10.  11.  2011.  Dostupné  z:   http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/dve-­‐tvare-­‐ivana-­‐jirouse_217062.html  ISSN:   1210-­‐9940.   KOCÁBEK,  Antonín:  Když  zpěv  labutích  písní  přehlušil  cinkot  půllitrů.  týden.cz,  10.  1.   2012.  Dostupné  z:  http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/kdyz-­‐zpev-­‐labuti-­‐ prehlusil-­‐cinkot-­‐pullitru_222272.html#.VQ8gTVylzPk  ISSN:  1210-­‐9940.     lidovky.cz:  Zemřel  básník  Ivan  Martin  Jirous.  Legenda  českého  undergroundu.   lidovky.cz,  10.  11.  2011.  Dostupné  z:  http://www.lidovky.cz/zemrel-­‐basnik-­‐ivan-­‐ martin-­‐jirous-­‐legenda-­‐ceskeho-­‐undergroundu-­‐p7z-­‐ /lide.aspx?c=A111110_134416_lide_nev  ISSN:  1213-­‐1385.   MACHOVEC,  Martin:  Ivan  Martin  Jirous.  slovnikceskeliteratury.cz.  Dostupné  z:   http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038   MAREČEK,  Luboš:  Magor  bez  nálepek.  Divadelní  noviny,  3.  4.  2013.  Dostupné  z:   http://www.divadelni-­‐noviny.cz/magor-­‐martin-­‐jirous-­‐frantiska-­‐jirousova-­‐divadlo-­‐u-­‐ stolu-­‐recenze  ISSN:  1210-­‐471X.   REVOLVER  REVUE:  Konference:  I.  M.  Jirous.  Dostupné  z:   http://www.revolverrevue.cz/konference   Sdělení  Výboru  na  obranu  nespravedlivě  stíhaných.  Informace  o  Chartě  77.  9.  března   1989.  s.  3.  Dostupné  z:  http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_06_1989.pdf   TOLAROVÁ,  Miroslava:  ANKETA:  Magorův  most  –  pocta  nebo  ostuda?  denik.cz,  4.  1.   2013.  Dostupné  z:  http://www.denik.cz/plzensky-­‐kraj/mago...-­‐plzni-­‐pocta-­‐nebo-­‐ ostuda-­‐20130106.html  ISSN:  1214-­‐858X.   tom:  Smutný  Vondra:  Magor  pomohl  porazit  bolševika.  Bojovník  beze  zbraně.   parlamentnilisty.cz,  10.  11.  2011.  Dostupné  z:   http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1387&clanek=213721  ISSN:        

63  

1214-­‐3154.     Sekundární  literatura     BLAŽEK,  P.(ed.):  „Tentokrát  to  bouchne“.  Edice  dokumentů  k  organizaci  a  ohlasům   kampaně  proti  signatářům  Charty  77.  Praha:  Odbor  Archivu  bezpečnostních  složek  MV   ČR  a  FF  UK,  2007.   BLAŽÍČEK,  Přemysl:  Kritika  a  interpretace.  Praha:  Triáda,  2002.   KOSATÍK,  Pavel:  Česká  inteligence:  od  Jaroslava  Golla  po  Magora.  Praha:  Mladá  fronta,   2011.   JIROUS,  Ivan  M.:  Magorovy  dopisy.  Praha:  Torst,  2005.   KONČELÍK,  J.,  ORSÁG,  P.,  VEČEŘA,  P.:  Dějiny  českých  médií  20.  století.  Praha:  Portál,   2010.   PŘIBÁŇ,  Michal  (ed.):  Z  dějin  českého  myšlení  o  literatuře.  Antologie  k  dějinám  české   literatury  1945-­‐1990.  Část  4.  1970-­‐1989.  Praha:  Ústav  pro  českou  literaturu  AV  ČR,   2003.     Audiovizuální  zdroje     04826  Jirous  [dokument].  Režie  Monika  LE  FAY.  Česká  republika,  2012.   13.  komnata  Ivana  Martina  Jirouse  [dokument].  Režie  Petr  SLAVÍK.  Česká  republika,   2007.  Dostupné  z:  http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-­‐13-­‐ komnata/206562210800044-­‐13-­‐komnata-­‐ivana-­‐martina-­‐jirouse/   Atentát  na  kulturu  [dokumentární  film].  Režie  Ladislav  CHOCHOLOUŠEK.  Česká   republika,  1977.   Největší  Čech  je  Magor.  In:  Fenomén  Undeground  [dokumentární  seriál].  Režie   Břetislav  Rychlík.  Česká  republika,  2014.   Není  Charty  bez  androše.  In:  Fenomén  Undeground  [dokumentární  seriál].  Režie   Břetislav  Rychlík.  Česká  republika,  2014.   Před  půlnocí  [publicistický  pořad].  Režie  Jan  FLAK.  Česká  republika,  2011.  Dostupné  z:   http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-­‐pred-­‐pulnoci/411231100252060/        

64  

Rok  bez  Magora  [dokumentární  film].  Režie  Oliver  MALINA-­‐MORGENSTERN.  Česká   republika,  2012.   Vis  Magor  –  Poema  o  básníkovi  [dokument].  Režie  Andrej  KROB.  Česká  republika,  1999.     Seznam  příloh     Příloha  č.  1  –  rozhovor  s  Karlem  Schwarzenbergem   Příloha  č.  2  –  rozhovor  s  Františkou  Jirousovou   Příloha  č.  3  –  rozhovor  s  Josefem  Rauvolfem   Příloha  č.  4  –  fotografická  příloha     Přílohy     Příloha  č.  1  –  rozhovor  s  Karlem  Schwarzenbergem   Jak  jste  se  Ivanem  M.  Jirousem  seznámil  a  kdy  jste  o  něm  slyšel  poprvé,  pokud  se  to   stalo  dříve?     O   Ivanu   Jirousovi   jsem   poprvé   slyšel   poté,   co   vyšly   jeho   první   básně,   které   napsal   ve   vězení.   Upozornil   mě   na   ně   zesnulý   přítel   Oswald   Kostrba   s   tím,   že   něco   vyšlo   v  Mnichově   a   že   je   to   opravdu   velké   básnické   dílo.   Potkal   jsem   se   s   ním   někdy   v   prosinci  1989,  kdy  se  v  Praze  objevil  a  slavil  svou  svobodu.   Režim  před  rokem  1989  Ivana  M.  Jirouse  dehonestoval.  Jak  jste  to  vnímal  ze  zahraničí?     Komunistický  režim  každého  protivníka  dehonestoval,  to  nám  byl  všem  jasné.  U  Ivana   Jirouse  tomu  tak  bylo  více,  protože  se  nebál  vyslovit  vždy  svůj  názor.  My  jsme  to  věděli.   Byl  to  ale  také  důvod  mít  o  něj  strach.   Jak   byla   v   zahraničí   vnímána   jeho   tvorba?   Ovlivňovalo   ji   nějak   to,   jak   o   něm   informovala  média  u  nás?     Nevím,   protože   se   nepamatuji,   když   jsem   o   něm   něco   četl,   tak   v   zahraničních   médiích.   A  to  bylo  vždycky  pozitivní.        

65  

Vy   jste   byl   přítomen   procesu   s   Ivanem   M.   Jirousem   v   roce   1989   jako   předseda   Mezinárodního  helsinského  výboru  pro  lidská  práva.  Jak  jste  to  prožíval?     Proces   jsem   velmi   intenzivně   prožíval,   navštívil   jsme   jeho   rodinu   na   cestě   do   Prahy   pár   dní   před   tím,   měl   jsem   o   jeho   případu   jednání   s   představiteli   režimu,   byl   to   pro   mě   velice  intenzivní  zážitek.  Rozhodně  ne  pozitivní.   Zajímala  se  o  proces  zahraniční  média?     Tehdy   už   se   zahraniční   média   zajímala   o   to,   co   se   u   nás   děje,   všude   už   probíhala   perestrojka  a  u  nás  tento  ostudný  proces,  zahraniční  média  to  velmi  kriticky  sledovala.     Jaká  je  vaše  nejsilnější  vzpomínka  na  něj?     Já   ho   tolikrát   vídal,   strávili   jsme   spolu   mnoho   večerů,   nemůžu   říci,   co   byla   nejsilnější   vzpomínka   a   ani   nemůžu   říci,   kterou   báseň   mám   nejraději.   Střídá   se   to.   Čas   od   času   jeho  básně  čtu  a  vždy  tam  něco  nového  objevím.     Ivan   M.   Jirous   žil   poměrně   dlouho   ve   vašem   domě,   byt   jste   mu   pronajímal   za   symbolickou  částku.  Jak  k  tomu  došlo?     Jak   k   tomu   došlo?   Považovalo   jsem   za   ostudné,   aby   jeden   z   největších   českých   básníků   neměl  vlastní  byt  a  žil  na  ulici.  Měl  jsem  ho  osobně  velmi  rád,  tak  jsem  mu  nabídl  byt.   Sledujete  i  dnes  český  underground?     S  dosti  lidmi,  kteří  byli  v  undergroundu  jsme  doposud  v  kontaktu  a  jsme  přáteli.     Příloha  č.  2  –  rozhovor  s  Františkou  Jirousovou     Sledujete  mediální  obraz  svého  otce,  čtete  články,  které  o  něm  vycházejí?     Nečtu.   Teď   už   mě   to   vůbec   nebaví,   nekupuji   noviny,   nesleduji   zprávy.   On   sám   si   články   o   sobě   četl   a   dokonce   si   je   schovával.   Když   jsme   spolu   bydleli   na   Smíchově,   měl   tam   krabici,  do  které  všechno  dával  –  říkali  jsme  jí  Krabice  slávy.     66      

  Rozčiloval  se  někdy  nad  něčím,  co  se  psalo?     Ne,  nikdy.  Myslím  si  navíc,  že  sbíral  jen  ty  články,  které  byly  pozitivní.  Já  osobně  jsem   se  setkala  s  negativními  reakcemi  hlavně  na  internetu.  Po  tátově  pohřbu  tam  dal  někdo   video   a   pod   ním   byla   dlouhá   diskuze   o   tom,   jak   hrozný   člověk   to   byl.   Co   se   týče   rozhovorů,  za  které  byl  kritizován,  myslím  si,  že  to  často  byl  takový  jeho  humor,  který   se  ale  v  novinách  nepozná.   Když  táta  zemřel,  rozšířilo  se,  že  příčinou  smrti  byly  prasklé  vředy.  Nikdo  nám  nezavolal   a   nezeptal   se,   na   co   opravdu   táta   umřel.   Ani   v  dubnu   nešlo   o   problémy   s  vředem.   Jednalo   se   o   varixy   v  krku.   On   žádné   potíže   s  vředy   ani   nikdy   neměl.   Jakmile   ale   informaci  vydala  ČTK,  všichni  to  opsali  a  od  té  doby  tento  mýtus  trvá.  Myslím  si,  že  jsou   lidé,   kteří   by   byli   schopni   napsat   tátův   životopis   a   nikoho   se   nezeptat,   zda   jsou   informace  pravdivé  nebo  ne,  a  dát  je  tam.     Oslovil  vás  někdo  kvůli  informacím  do  životopisu?     V  současnosti   jeden   novinář   tátův   životopis   píše   a   já   se   snažím   s  ním   spolupracovat,   aby  se  nestalo,  že  pak  vyjdou  nějaké  nesmysly.     V  mnoha   článcích   a   komentářích,   které   vyšly   jak   po   smrti   vašeho   otce,   tak   i   za   jeho   života,   se   hovoří   o   tom,   že   měl   dostat   státní   vyznamenání.   Proč   myslíte,   že   se   tak   nestalo?     Já   myslím,   že   to   je   jasné.   Havel   se   určitě   bál,   že   by   tam   dělal   výtržnosti   –   a   on   by   je   dělal.  Navíc  si  myslím,  že  pro  tátu  byly  důležité  spíše  literární  ceny.  Když  např.  dostal   Seifertovu   cenu,   měl   opravdu   radost.   S  touto   cenou   byla   spojena   i   finanční   odměna,   peníze  však  okamžitě  rozdal.  Táta  hlavně  nic  nechtěl  od  státu.  Ani  důchod,  ten  jsem  mu   musela   násilím   zařídit.   Úřady   nesnášel   a   nebyl   schopen   tam   chodit.   Neplatil   si   ani   žádné  pojištění.  Státu  nic  nedával,  ale  nechápal,  že  tak  to  nejde.          

67  

Jak  jste  vnímala  období  před  rokem  1989  jako  dítě?     Já   si   to   příliš   nepamatuji.   Máma   se   nás   od   všeho   snažila   co   nejvíc   chránit,   ani   jsme   pořádně  nevěděly,  že  je  zavřený.  Moje  sestra  Marta  mi  vyprávěla  historku,  na  kterou  si   vzpomněla   –   nějaké   děti   na   nás   pokřikovaly,   že   táta   sedí,   a   my   jsme   nevěděly,   co   to   znamená.  Nevím,   jestli  nám   toho   máma  neměla   říct  spíše  víc.  V  době   revoluce   mi   bylo   devět   let   a   ano,   někdy   se   nám   děti   posmívaly,   ale   my   jsme   žily   na   vesnici,   kde   nám   mnoho  lidí  pomáhalo,  navíc  v  80.  letech  už  šikana  lidí  nebyla  tak  velká.   Všechno  jsem  se  dozvěděla  až  v  mých  sedmnácti  letech.  Tehdy  jsem  za  tátou  přijela  do   Vydří  na  festival,  který  dělal,  a  poté  jsem  začala  více  číst  jeho  básně.  Teprve  v  té  době   jsem  tak  nějak  zjistila,  kdo  to  byl,  co  dělal.     Jaké  to  pro  vás  bylo?     Vždycky  mi  to  všechno  připadalo  naprosto  normální.  Stejně  jako  s  vězněním  –  to,  jak   táta   žil,   pro   nás   byla   samozřejmost.   Fakt,   že   se   musí   snažit,   aby   v  naší   společnosti   zavládly   jiné   pořádky,   než   jaké   byly   před   rokem   1989,   jsme   všichni   chápali   stejně.   Pokud  někdo  bojuje  za  věc,  které  opravdu  věří,  někdy  to  s  sebou  nese  i  mnohá  úskalí  –   v  jeho  případě  to  bylo  mnohaleté  vězení.     Po  roce  1989  však  spokojen  nebyl.     On  říkal,  že  my,  kteří  žijeme  po  Sametové  revoluci,  to  máme  těžší.  Pokud  idealisté  jako   on  vidí,  že  to,  za  co  bojovali,  neodpovídá  jejich  ideálu,  jsou  zklamaní.  Další  problém  je,   že  už  nemají  za  co  bojovat  –  a  tihle  lidé  jsou  k  boji  předurčeni.     Zúčastnila   jste   se   některé   z  akcí,   které   se   konaly   u   příležitosti   nedožitých   70.   narozenin   vašeho  otce?     Nebyla   jsem   nikde,   podobné   akce   nesnáším.   Připadá   mi   to   zbytečné,   já   na   tátu   vzpomínám   sama   a   tohle   všechno   považuji   za   marné   vzpomínání   na   minulost.   Stejně        

68  

tak   jsem   nesledovala   žádné   dokumenty,   jen   mě   hodně   rozčílil   seriál   České   století.   S  mámou   jsme   se   shodly   na   tom,   že   tyhle   události   kolem   Charty   77   byly   naprosto   vymyšlené.   Moji   mámu   hodně   naštval   způsob,   jakým   tam   bylo   ukázáno   setkání   táty   s  Václavem  Havlem  –  ona  u  toho  byla  a  říkala  mi,  že  to  jsou  naprosté  nesmysly.     Kdy  si  na  něj  nejčastěji  vzpomenete?     Pořád.   Často   se   mi   o   něm   zdá.   Naštěstí   to   není   ten   pravý   stesk,   myslím,   že   jsme   byli   dost  propojení,  ne  v  citové  oblasti,  to  jsme  moc  nepěstovali,  ale  v  mnoha  věcech  jsme   si  byli  podobní.  Hodně  čtu  jeho  básně.     Čtete  i  sbírky,  které  vyšly  po  jeho  smrti?     Ty  ne.  Jsou  sestavené  z  toho,  co  neautorizoval,  co  nebylo  hotové,  jen  proto,  aby  něco   vyšlo.  Táta  měl  na  sbírku  smlouvu.  Ty  básně  ale  nejsou  dobré  a  on  sám  by  nechtěl,  aby   takto   vyšly.   Jenže   vydavatel   už   zaplatil   zálohy,   a   tak   se   snažil   získat   nějakou   knihu   za   každou   cenu.   S  Martou   jsme   z  toho   vyškrtaly   ty   nejhorší   věci,   ale   stejně   s  tím   nejsem   spokojená.     Vnímá  vaše  sestra  vašeho  otce  stejně  jako  vy?     Sestra  s  ním  nežila.  Ona  by  to  ani  nesnesla,  jelikož  táta  byl  hodně  autoritativní  a  člověk   se  musel  podřídit  a  snést  úplně  všechno,  veškeré  jeho  manýry.  To  tolik  lidí  nesnese.     S  tím   souvisí   také   hra   Magor   Divadla   U   stolu,   v  níž   je   hlavním   tématem   právě   soužití   vás  a  vašeho  otce.     Tahle  hra  vychází  z  autorských  záznamů.  Krobot169  si  už  na  pohřbu  vymyslel,  že  o  tom   tu  hru  udělá  a  oznámil  mi  to  jako  hotovou  věc.  Bylo  mi  jasné,  že  se  nedá  nic  dělat,  a   půjčila  jsem  mu  svoje  zápisky.  Vychází  to  také  z  jakéhosi  mého  veřejného  deníku,  který                                                                                                                   169

 Režisér  Ivo  Krobot.  

     

69  

jsem  kdysi  psala.  Všechno  je  autentické  –  až  na  tu  scénu,  kdy  se  ta  holka170  rozčiluje,   když   Jirous   pustí   Mahlera   –   to   jsem   měla   ráda,   ale   nějaký   konflikt   se   v  té   hře   objevit   musel.     Váš  otec  také  dával  mnoho  rozhovorů.  Autorizoval  je?     Myslím,   že   jediný   důvod,   proč   by   rozhovory   autorizoval,   byla   jeho   posedlost   gramatikou   a   stylistikou.   Byl   na   to   opravdu   vysazený.   Pokud   jde   ale   o   nějaká   vyjádření,   je  samozřejmě  možné,  že  tam  žádná  autorizace  neproběhla.     Vy  v  současnosti  pracujete  na  tom,  aby  fungoval  otcův  památník  ve  Vydří  –  Magorův   statek.     Podařilo  se  mi  to  tak  nějak  opravit,  jelikož  táta  naprosto  nebyl  schopen  nic  opravovat.   Pokoj   pro   hosty   tam   nyní   funguje   tak,   že   na   statek   mohou   jezdit   studenti   zadarmo.   Chtěla  bych,  aby  tam  pořád  někdo  byl,  něco  se  tam  dělo  a  ubytování  aby  tam  bylo  stále   zdarma   –   peníze   bych   ráda   sháněla   jinak.   V  tomhle   památníku   chci   zdůraznit   hlavně   tátovu  druhou  stránku,  kterou  lidé  neznají  –  že  měl  rád  klid  a  ticho.     Vadí  vám,  že  se  tahle  jeho  stránka  málo  zdůrazňuje?     Štve  mě  spíš  to,  když  si  lidé  vymýšlí.  Chápu,  že  ti,  kteří  ho  viděli  někde  běsnit,  se  toho   zhrozili.   Nemají   totiž   žádnou   jinou   zkušenost.   Spousta   lidí   ani   neví,   že   něco   psal.   Setkala   jsem   se   s  novinářem,   který   přijel   do   Vydří,   aby   se   mnou   udělal   rozhovor   o   Magorově   statku.  Později  z  něj  vylezlo,  že  vůbec  nevěděl,  že  táta  byl  básník,  a  když  viděl  knihy,  ptal   se  mě:  „On  taky  něco  napsal?“  Bohužel  si  zjevně  neotevřel  ani  Wikipedii.  Bylo  zjevné,  že   nechápe,  jak  takový  rabiát  a  opilec  mohl  něco  psát.                                                                                                                         170  Postava  Františky  Jirousové.  

     

70  

Příloha  č.  3  –  rozhovor  s  Josefem  Rauvolfem     Jak  jste  se  s  Ivanem  M.  Jirousem  poprvé  setkal?     Potkal  jsem  ho  někdy  na  začátku  70.  let  v  Ječné  ulici.  Poté  jsme  se  setkali  na  několika   akcích.   Mám   pocit,   že   my   dva   jsme   se   vždycky   respektovali.   Rozhodně   mě   nikdy   nechtěl  například  zmlátit...  Rozuměli  jsme  si,  dalo  se  s  ním  hovořit  celé  hodiny.     Součástí  jeho  mediálního  obrazu  jsou  rozhovory,  které  jsou  často  diskutovány  –  a  často   také  měly  negativní  odezvu.  Jak  je  vnímáte  vy?     Jsem   přesvědčen,   že   mnoho   z  nich   vznikalo   v  opilosti.   Pochybuji,   že   by   Magor   cokoli   autorizoval.  Vzhledem  k  jeho  hektickému  životnímu  stylu  na  rozhovor  často  zapomněl   a  nemyslím  si,  že  by  tito  redaktoři  na  tom  měli  zájem.       Vy  sám  jste  s  Jirousem  vedl  jeho  poslední  rozhovor.     Ano.   Bylo   to   dlouhé   povídání   a   řekl   bych,   že   se   docela   povedl.   Tento   rozhovor   Jirous   ale   také   neautorizoval   –   nechtěl.   Věřil   mi.   Osobně   si   ale   myslím,   že   nejzajímavější   součástí  jeho  mediálního  obrazu  jsou  jeho  polemiky.     Jaké  například?     Hodně   se   mi   líbí   jeho   odpověď   Ivanu   Svitákovi.   Magor   uměl   skvěle   argumentovat   a   všechno  si  pamatoval,  takže  použil  všechno,  co  mohl.  Povedená  je  taky  jeho  obhajoba   Egona   Bondyho.   Rozhodně   bych   řekl,   že   Magor   jako   polemik   je   důležitá     a   zajímavá   stránka  jeho  života.     S  Ivanem  M.  Jirousem  jste  několikrát  natáčel.  Jaké  to  bylo  u  jeho  13.  komnaty?     Nemohl   jsem   mu   říct,   že   se   jedná   o   13.   komnatu.   Pochopil   to   až   po   dvou   dnech        

71  

natáčení  a  chtěl  mě  poslat  do  háje,  ale  nakonec  se  mu  zpracování  líbilo.  Chtěl  jsem  se   soustředit   na   jedinou   část   jeho   života   –   na   vězení.   A   to   se   nám,   myslím,   povedlo.   U   jiných  dokumentů  tomu  tak  bohužel  není.     Jak  hodnotíte  ty  poslední,  které  vznikly  po  jeho  smrti?     Kdyby   tohle   Magor   viděl,   myslím,   že   by   došlo   i   na   pěsti.   Tvůrci   se   snažili   postihnout   všechno,   což   se   během   hodinového   dokumentu   nemohlo   povést,   naprosto   chybí   systém,  zjevně  se  na  tom  téměř  nepodílel  dramaturg,  možná  ani  střihač...  Když  se  na   tyto  dokumenty  dívám,  opravdu  se  divím.     Po   jeho   smrti   byly   vydány   také   dvě   jeho   sbírky.   Jeho   dcery   nesouhlasily   s  jejich   vydáním,  jak  je  hodnotíte  vy?     Mně  to  vydání  vůbec  nevadí,  naopak.  Myslím,  že  se  jedná  o  kvalitní  básně.  Samozřejmě   jsou  tam  i  horší  kousky,  ale  ty  jsou  ve  všech  sbírkách.     Sledoval  jste,  jak  se  o  něm  psalo  před  rokem  1989  a  po  něm?     Ano.  Před  Sametovou  revolucí  je  to  méně  zajímavé,  pamatuji  si  hlavně  Případ  Magor  a   Atentát   na   kulturu,   ale   řekl   bych,   že   to   nikdo,   kdo   ho   znal,   nemohl   brát   vážně.   Po   roce   1989   se   to   změnilo   a   všichni   začali   vnímat   Magora-­‐básníka,   ale   samozřejmě   i   jeho   excesy.  Magor  byl  jak  utržený  ze  řetězu.  Jako  by  rychle  chtěl  dohnat  všechno,  o  co  ho   kriminál  připravil.     Jak  vnímáte  fakt,  že  Jirous  nikdy  nedostal  státní  vyznamenání?     Nepřekvapuje   mě   to.   Za   jeho   života   by   tam   asi   udělal   nějaký   průšvih.   Možná   k  tomu   ještě  dojde  s  jiným  prezidentem,  podle  mého  názoru  by  mělo.            

72  

Příloha  4  –  fotografická  příloha                                                   Ivan  Martin  Jirous.  Zdroj:  ČTK      

     

73  

  Ivan  Martin  Jirous.  Zdroj:  Česká  televize    

    Svatební  oznámení  Ivana  M.  Jirouse.  Zdroj:  Libri  Prohibiti        

74  

   

  Jirousův  poslední  rozhovor  v  pořadu  Před  půlnocí.  Zdroj:  Česká  televize    

  Jirousova  pamětní  deska  v  rodném  Humpolci.  Zdroj:  Magorův  statek          

75  

  Jirousův  hrob  v  Kostelním  Vydří.  Zdroj:  Archiv  J.  Čeňkové  

     

76