UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra mediálních studií
Johana Hovorková
Mediální obraz osobnosti a tvorby Ivana M. Jirouse
Diplomová práce
Praha 2015
Autor práce: Johana Hovorková Vedoucí práce: PhDr. Jana Čeňková, PhD. Rok obhajoby: 2015
Bibliografický záznam HOVORKOVÁ, Johana. Mediální obraz osobnosti a tvorby Ivana M. Jirouse. Praha, 2015. 76 s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jana Čeňková, PhD. Abstrakt Ivan Martin Jirous je jedním z nejzásadnějších českých básníků druhé poloviny 20. století a stejně tak důležitou postavou českého undergroundu. Jeho mediální obraz a vnímání českou veřejností je spíše kontroverzní – částečně zásluhou komunistické propagandy, která jej dlouhodobě dehonestovala, ale také kvůli mediálně rozšířeným informacím o jeho soukromém životě po roce 1989. Práce bude kromě článků, rozhovorů a audiovizuálních materiálů analyzovat kritickou reflexi jeho děl na příkladu jednoho díla – Magorových labutích písní. Součástí práce jsou rozhovory – s přáteli Ivana M. Jirouse Josefem Rauvolfem a Karlem Schwarzenbergem a s jeho dcerou Františkou Jirousovou. Klíčová slova Jirous, básník, underground, kritika, recenze, rozhovor, mediální obraz, komunismus Abstract Ivan Martin Jirous is one of the most important Czech poets of the late 20th century as well as an important figure of the Czech underground. His media image and opinion of the Czech society is controversial – partly because of communist propaganda, which vilified him, but also because of medially extended information about his private life after 1989. This work will analyse critical reflection of his poetry on one example – Magorovy labutí písně. Our work contents also interviews with
friends of Ivan M. Jirous Josef Rauvolf and Karel Schwarzenberg and with his daughter Františka Jirousová. Key words Jirous, poet, underground, critics, review, interview, media image, communism Rozsah práce 111943 znaků
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne
Johana Hovorková
Poděkování Ráda bych v úvodu mé magisterské diplomové práce poděkovala PhDr. Janě Čeňkové, PhD., za veškeré cenné rady a trpělivost, se kterou již podruhé vedla mou práci, panu Josefu Rauvolfovi za mnoho inspirativních rad a postřehů nejen o Ivanu Jirousovi a Františce Jirousové za čas, který mi věnovala.
Obsah..........................................................................................................................10 Úvod............................................................................................................................11 1. Ivan Martin Jirous....................................................................................................12 2. Ivan M. Jirous před rokem 1989..............................................................................14 2.1 Ivan M. Jirous, výrazná postava Humpolce...........................................................14 2.2 Ivan M. Jirous jako kunsthistorik a teoretik undergroundu..................................15 2.3 Média před rokem 1989........................................................................................17 2.3.1 Tištěná média..................................................................................................17 2.3.2 Audiovizuální média........................................................................................20 3. Ivan M. Jirous po roce 1989....................................................................................22 3.1 Tištěná média........................................................................................................22 3.1.1 Zprávy a články................................................................................................22 3.1.2 Rozhovory........................................................................................................29 3.1.2.1 Novináři a interview........................................................................................29 3.1.2.2 Ivan M. Jirous a interview v praxi....................................................................32 3.1.3 Recenze Magorových labutích písní................................................................41 3.1.4 Ivan M. Jirous jako polemik a redaktor...........................................................46 3.2 Audiovizuální média..............................................................................................48 4. Po básníkově smrti................................................................................................50 Závěr............................................................................................................................54 Summary.....................................................................................................................56 Použitá literatura.........................................................................................................58 Seznam příloh..............................................................................................................65 Přílohy.........................................................................................................................65
10
Úvod Diplomová práce nazvaná Mediální obraz osobnosti a tvorby Ivana Martina Jirouse se věnuje nejen článkům či televizním a rozhlasovým pořadům o tomto básníkovi, ale také tomu, jak ke svému mediálnímu obrazu přispíval on sám – rozhovory, které dával, chováním, jakým se prezentoval, a přirozeně tím, co napsal. Nejedná se jen o jeho básnické sbírky či teoretické práce, ale o různé články, nekrology a polemiky pro mnohá média. Pro zpracování diplomové práce je zvolena komparativní analýza, kterou v chronologickém pořadí srovnáváme jednotlivé materiály různých žánrů a dáváme je do souvislosti nejen se slovy Ivana M. Jirouse, ale také mnoha jeho přátel a známých nebo těch, kteří se jemu a jeho dílu věnovali. V diplomové práci jsou využívány nejen články o osobnosti Ivana M. Jirouse a rozhovory s ním, ale také vybrané recenze na jeho díla, v samostatné kapitole jsou to Magorovy labutí písně. Teoretická část práce s praktickou úzce souvisí, a proto nejsou odděleny. Práce čerpá z publikací o novinářské etice a o psaní interview v kapitolách obsahujících citace z rozhovorů s Ivanem M. Jirousem. Jejich výpovědní hodnota v mnoha případech přispívá k básníkovu mediálnímu obrazu negativně, důležitou otázkou ale je, za co je zodpovědný redaktor a kdy a jak se on sám pouze snaží o jakousi bulvární zajímavost. Do teoretické části také řadíme problematiku kritiky a recenze využitou v částech zaměřujících se na ohlasy básníkova díla. Rozhodli jsme se také oproti schváleným tezím upravit zdroje i strukturu práce. Kapitoly jsou řazeny chronologicky, ale nejedná se o původně plánovaná období. Zejména v materiálech, které vznikly po roce 1989, bylo nutné velmi pečlivě vybírat z rozsáhlého množství textů. Velká část z nich nebyla pro naši práci přínosná, proto jsme se je rozhodli nezařazovat. Dále nebyly využity všechny zdroje, které v tezích uvádíme. Vzhledem k tomu, že by mnoho článků nepřinášelo naší práci nic nového, rozhodli jsme je do práce nezařazovat. Využité články, rozhovory či recenze jsou zvoleny podle toho, zda neopakují již řečené informace – příkladem jsou bilanční interview u různých příležitostí, v nichž novinář opakuje otázky, které se již mnohokrát objevily jinde.
11
Naším cílem není pouze zmapování mediálního ohlasu na osobnost a dílo Ivana M. Jirouse, ale také tuto tvůrčí a nonkonformní osobnost kriticky zhodnotit, o což se pokusíme srovnáním jednotlivých materiálů a s ohledem na teoretické zázemí a historický kontext. 1. Ivan Martin Jirous Ivan Martin Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci. Maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole a v letech 1963–70 vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium zakončil diplomovou prací na téma vizuální poezie, která zahrnovala mj. dílo Jiřího Koláře, s názvem Vizuální poezie v moderním umění. Po škole pracoval v čtrnáctideníku Výtvarná práce nebo v měsíčnících Divadlo 1 a Výtvarné umění 2 , jehož vydávání ale bylo v roce 1971 režimem zastaveno.3 Jirous je považován za zakladatele českého undergroundu a celý svůj život působil jako jeho spiritus agens. Od roku 1969 byl uměleckým vedoucím hudební skupiny The Plastic People of the Universe (PPU) a zároveň teoretikem a ministrem vnitra Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Poprvé byl zatčen v srpnu 1973 za hospodský konflikt s majorem StB (kdy „snědl Rudé právo“) a byl odsouzen na deset měsíců. Po svém propuštění se nadále angažoval v práci pro underground a organizoval např. ilegální koncerty, na nichž docházelo k tvrdým zásahům – zejména proti festivalu druhé kultury v Bojanovicích v roce 1976. Zásadním textem českého undergroundu se stala jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975. Další Jirousovo zatčení a odsouzení předznamenalo vznik Charty 77. Jednalo se o proces, ve kterém byl on sám za velkého mediální ohlasu odsouzen na 18 měsíců a kdy ve vězení skončili také Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec. Právě Chartu 77 Jirous ihned po svém návratu z vězení podepsal. Po 37 dnech byl
1
více viz kapitolu 2. 2 Jirous jako kunsthistorik a teoretik undergroundu MACHOVEC, Martin: Ivan Martin Jirous. slovnikceskeliteratury.cz. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038 3 ŠPIRIT, Michael: Ivan Martin Jirous. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 205. 2
12
zatčen znovu za „pobuřování“ na výstavě Jiřího Laciny a vzápětí odsouzen na 18 měsíců. V dubnu 1979 byl propuštěn a začal publikovat zejména v časopise Vokno, psal polemiky 4 a vytvořil sbírky Magorova krabička, Mládí nevykouřené, Magorovo bogáro a Magorova mystická růže a prózu Pravdivý příběh Plastic People. V roce 1981 byl zatčen znovu a na základě křivých obvinění odsouzen na tři a půl roku. Po vazbách v Litoměřicích a v Ostrově nad Ohří byl umístěn do vězení ve Valdicích, kde vznikla jeho pravděpodobně nejoceňovanější sbírka Magorovy labutí písně. V samizdatu vyšla v roce 1985. Jirous zde psal také pohádky pro své dcery Františku a Martu, které později vyšly v knize Magor dětem. Během dvouletého ochranného dohledu po propuštění z vězení vznikly sbírky Ochranný dohled, Magorův Jeruzalém a Magorovi ptáci. V říjnu 1988 se Jirous podílel na petici týkající se smrti Pavla Wonky a vzápětí byl obviněn za „útok na státní orgán“. V březnu 1989 byl odsouzen na 16 měsíců a z vězení byl na základě odpuštění trestu prezidentem republiky propuštěn 25. 11. 1989.5 Po Sametové revoluci žil Jirous střídavě v Praze a v Prostředním Vydří. Přispíval svými sloupky, komentáři a polemikami do Divadelních novin, Literárních novin, Lidových novin6 a dalších titulů, dával rozhovory a komentoval veřejné dění.7 Byl vydán výbor Magorův zápisník (1997) či Magorovy dopisy (2005), za něž získal Cenu Jaroslava Seiferta. Jirousovu básnickou tvorbu shrnula Magorova summa (1998). Na přelomu tisíciletí opět psal nové básně, vyšly sbírky Magorova vanitas (1999), Ubíječ labutí (2001), Rattus norvegicus (2004) a Rok krysy (2008). Ivan M. Jirous zemřel 10. listopadu 2011. Z jeho pozůstalosti byly vydány sbírky Úloža (2013) a Magorův noční zpěv (2013).
více viz kapitolu 2. 2 Jirous jako kunsthistorik a teoretik undergroundu ŠPIRIT, Michael: Ivan Martin Jirous. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 205. 6 MACHOVEC, Martin: Ivan Martin Jirous. slovnikceskeliteratury.cz. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038 7 více viz kapitolu 3.1.4 Jirous jako polemik a redaktor 4 5
13
2. Ivan Martin Jirous před rokem 1989 2.1 Jirous, výrazná postava Humpolce Ivan M. Jirous na své dětství vzpomíná v mnoha dokumentech a rozhovorech. Opačný pohled (a tedy i Jirousův „obraz“) najdeme v publikaci Humpolecký Magor, která vyšla u příležitosti básníkových šedesátých narozenin. Vzpomínají na něj nejen jeho vrstevníci, ale také učitelé. „Jirous byl studentem, který nejen měl nadprůměrné znalosti, ale chtěl o nich diskutovat, konfrontovat je s někým,“ 8 uvádí např. jeho tehdejší učitelka ze Střední všeobecně vzdělávací školy Hana Komrsová. Podobných vzpomínek, ale i básní či písní z dob studia na střední škole, najdeme v publikaci poměrně dost. Kniha se ale s pozitivním ohlasem nesetkala. Roman Lipčík v Instinktu napsal: „V době, kdy básník Ivan Jirous sklízí ocenění a začíná pronikat i do učebnic a kdy by si zasloužil, pokud vůbec něco jiného než uznalé mlasknutí přátel či panáka něčeho dobrého, třeba zasvěcenou kritickou biografii, přichází Torst právě s takovým usliněným vínkem vzpomínek na jeho studentská léta v Humpolci. [...] Nechá promlouvat pamětníky, od kterých získáme tak zásadní postřehy, jako že ,Ivan byl bystrý, chytrý chlapec‘.“9 Na dětství a mládí v Humpolci vzpomínají i protagonisté pořadu Fenomén Underground, který Ivanu Jirousovi věnoval dva díly – Největší Čech je Magor a Hlavně aby radost nezmizela. „Třídní učitelka mi říkala: ,Já si musím vyndat skripta z vysoký školy, protože já na Ivana nestačím.‘,“10 popisuje ředitel školy v Humpolci Josef Stacho. Nehovoří se pouze o Jirousových školních úspěších, ale i o tom, jak Jirous působil na své okolí svou odlišností. „Začal chodit celej v černym, což bylo pro Humpolec něco provokativního. Začal se prostě chovat trochu jinak,“ 11 potvrzuje výstřednost mladého Jirouse také Jan Džek Zítko. Divák zároveň trochu překvapivě poznává Ivana M. Jirouse, který na škole sportoval a vynikal v házené. Vratislav Brabenec dokonce tvrdí, že Jirous v době, kdy se přestěhoval do Prahy za studii na
KOMRSOVÁ, Hana: Moje Vzpomínky. In: Humpolecký magor. Praha: Torst, 2007. s. 30. LIPČÍK, Roman: Husí kůže Romana Lipčíka. Instinkt, 19. 4. 2007. s. 45. 10 Největší Čech je Magor. In: Fenomén Undeground [dokumentární seriál]. Režie Břetislav Rychlík. Česká republika, 2014. 12:17. 11 Tamtéž. 16:15. 8 9
14
vysoké škole, vůbec nepil, byl tichý a „zkazila“ jej až jeho první žena Věra, která to potvrzuje: „Já jsem si brala Ivana Jirouse jako introvertního.“12 2.2 Jirous jako kunsthistorik a teoretik undergroundu Velkou většinu teoretické tvorby Ivana M. Jirouse nalezneme v Magorově zápisníku, který sestavil Michael Špirit. V 60. letech byly hlavními periodiky, v nichž Jirous po dokončení studií publikoval, Výtvarná práce a Výtvarné umění. V první části Magorova zápisníku se nacházejí eseje a statě týkající se výtvarného umění, fotografie či knih. Pro naši práci jsou ovšem zajímavější statě Mesaliance, či zásnuby mezi beatovou hudbou a uměním? a Sedmá generace romantiků, jimiž Jirous již v roce 1968 dokazuje svou „mimořádnou zásluhu na tom, že české undergroundové společenství mohlo vůbec vzniknout.“ 13 Underground poté definuje ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození. Ta se později stane jedním z témat dehonestujícího dokumentu Atentát na kulturu, kterému se věnujeme v následujících kapitolách. Jirous ve Zprávě nepopisuje pouze vznik undergroundu, The Plastic People of the Universe a dalších kapel, ale hovoří o celkové společenské atmosféře, která ke vzniku tohoto společenství vedla. Zároveň zdůrazňuje důležitost společného principu, nikoli shody na uměleckém vkusu. „Lidé se začínají starat spíš o to, co je spojuje v odporu vůči kulturní politice establishmentu, než co je rozděluje v jejich náklonnosti či averzích týkajících se uměleckého projevu.“14 Jirous připomíná policejní zásahy na koncertech, zatýkání a rostoucí tlak ze strany státu. „Chiliastické nálady nutně vznikají v dobách, kdy duchovní útlak ze strany světské moci začínají lidé pociťovat jako neúnosný.“15 Tato slova poté oficiální média označují za výzvy k revoluci. Stejně překroucené jsou v oficiálních médiích i Jirousovy odkazy na underground na Západě. Ten je podle něj mnohem složitěji definovatelný a často se s tzv. první (oficiální) 12
Největší Čech je Magor. In: Fenomén Undeground [dokumentární seriál]. Režie Břetislav Rychlík. Česká republika, 2014.. 27:09. 13 KOLEKTIV: Alternativní kultura. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. s. 171. 14 JIROUS, Ivan M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 187. 15 Tamtéž. s. 195.
15
kulturou prolíná, což ale on sám jakožto zastánce jasně oddělené druhé kultury odsuzuje. „U nás se věci mají podstatně jinak, daleko lépe než na Západě, protože žijeme v ovzduší naprosté shody: první kultura nás nechce, a my nechceme mít s první kulturou nic společného.“16 Kromě Jirousovy tvorby týkající se výtvarného umění, hudby a undergroundu stojí za zmínku také jeho polemiky. Jednou z nich je reakce na článek napsaný pod pseudonymem Batrouvid s titulkem Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona17, který se velmi negativně vyjadřuje o básníku Egonu Bondym. Jirous text označuje za sprostý a předkládá argumenty, kterými Bondyho obhajuje. Vyzdvihuje nejen jeho klady jako básníka, ale také jako člověka. „Víme, že Bondy nesl v únoru 1948 rudý prapor; ale víme to především od Bondyho.“ 18 Takto Jirous dokazuje Bondyho upřímnost a poctivost, dále zmiňuje i to, že Bondymu odpustil spolupráci s StB, a jasně jej charakterizuje: „Bondy není z rodu humanistických lhářů, namátkou jmenuju třeba prase Saroyana. Bondy ví dobře, že člověk je schopen všeho, a dokonce víc než všeho. Ví to stejně dobře jako Orwell.“19 Velmi ostrou reakci Ivana Jirouse vyvolal článek z Rudého práva č. 4/1985, který hanil underground. Napsal jej politik, filozof a kritik Ivan Sviták, původně člen KSČ, který ale v roce 1968 emigroval a později působil na různých univerzitách ve Spojených státech amerických. Ve svém článku píše, že underground je „reálná, nikoli vymyšlená tragédie a hrůzný úpadek všeho, čeho se sněť nejnovějšího proudu dotkne, se projevuje lavinou sprostoty a špíny.“ 20 Srovnává vývoj v tehdejším Československu a ve Spojených státech amerických a osoby z druhé kultury označuje za „narkomany“21 a „ožraly [...], kteří ve svatém inspiračním nadšení čurají do sklenic od piva.“22 Sviták zde uvádí, že v Americe vzniklo hnutí hippies jako protest proti deziluzi z války ve Vietnamu, ale že československá druhá kultura se za protesty 16
JIROUS, Ivan M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 197. 17 BATROUVID: Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 638 18 JIROUS, Ivan M.: Zasadil jsem vám osiku, pane doktore. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 421. 19 Tamtéž. s. 424. 20 SVITÁK, Ivan: Šmejd z andrgraundu. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 645. 21 Tamtéž. s. 646. 22 Tamtéž. s. 646.
16
pouze schovává a „aura politického protestu stále ještě mate české sympatizanty, pokud drogy, promiskuita a parazitismus nejsou prohlédnuty jako to, co jsou, ale jsou představovány jako šifry politického protestu.“ 23 Jirous reaguje s ironií: „Byl jsem velmi potěšen, když se mi článek dostal do ruky. Protože z Ivana Svitáka se mi chce zvracet už mnoho let.“24 Ve své reakci pečlivě rozebírá Svitákovu minulost. Cituje např. Svitákova slova o tom, jak byl přesvědčeným sociálním demokratem a konfrontuje je s jeho vlastním textem, kde si protiřečí. Stejně činí i u Svitákových výpadů proti Spojeným státům americkým, v nichž v době uveřejnění článku paradoxně autor žil, cituje jeho názory na náboženství, mírové hnutí a další pojmy – a vždy vybírá takové texty, v nichž Sviták popírá sám sebe. Jirous také upřesňuje Svitákovo tvrzení, že pokud se v Kalifornii střetnou posluchači rockové hudby s policisty, je to totéž jako zásah československé policie na zakázané akci v Českých Budějovicích. „V Českých Budějovicích se nikdo s policajty nerval – to by dopadlo tragicky. V Českých Budějovicích pouze policajti bili lidi, kteří se bránit nemohou a nesmějí. Od Svitáka je to srovnání stejně duchaplné jako srovnání ostravského lágru s kalifornskou univerzitou.“ 25 Jirous však na konci textu označuje československý underground za důležitou a svébytnou část kultury, které neublíží „skuhravé echo Svitákova hlasu ze zámoří.“26 2.3 Média před rokem 1989 2.3.1 Tištěná média Komunistická média se neustále snažila Ivana M. Jirouse dehonestovat, stejně jako tomu bylo u dalších důležitých postav undergroundu a disentu. V tisku můžeme nalézt informace o některých soudních procesech, samozřejmě značně zkreslené, což dokazuje Rudé právo z 25. září 1976 po procesu s PPU. Autorka Jarmila Houfová v článku kritizuje zahraniční tisk a tvorbu hudebních skupin Plastic People a DG 307.
SVITÁK, Ivan: Šmejd z andrgraundu. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 648.
23
24 JIROUS, Ivan M.: Di do hajzlu, ty sajrajte! In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 465. 25
Tamtéž. s. 475. Tamtéž. s. 477.
26
17
„Naše společnost netrpí žádné formy chuligánství, výtržnictví, přirozeně a právem se brání proti morální špíně a snahám infikovat naši mládež tím, co každý slušný člověk odsuzuje.“ 27 Absurditu celého soudního přelíčení i Jirousova chování popisuje Vratislav Brabenec. Básník se podle něj odmítl od soudu vzdálit poté, co byl 25. září odročen. „Takže jsme tam s Jirousem a Kábou proseděli celý odpoledne. Soud byl odročenej asi o měsíc. ,Měsíc tady vydržím, mně je to jedno.‘“28 Policie obžalované nevyvedla. „[...] Televize tam byla, novináři tam byli a policajti by vyváděli Jirouse s Kábou a Brabencem ven, protože oni chtějí měsíc čekat na dokončení procesu. To by bylo hezký. Jim bylo jasný, že Magor je toho schopnej. Měsíc by tam ležel na zemi a psal básně.“29 11. listopadu byli všichni aktéři odsouzeni. Ivan M. Jirous na 18 měsíců nepodmíněně. Asi nejznámějším článkem, kterým se totalitní režim snažil očernit Ivana Jirouse a další osobnosti undergroundu, je Případ Magor30, který vyšel v časopise Mladý svět v prosinci 1976. Text si kladl za cíl osvětlit okolnosti listopadového odsouzení Jirouse, Zajíčka, Karáska a Brabence a dočteme se zde mj., že vystoupení skupiny The Plastic People of the Universe byla „v hrubém rozporu s cíli, kulturou a morálkou naší společnosti a jejími kulturními hodnotami, jejich tvorba naplnila skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a to tím, že projevovala neúctu ke společnosti a pohrdání jejími základními morálními zákony.“31 Podobně jako zaznívá v dokumentu Atentát na kulturu, kterému se věnujeme v následující kapitole, i zde autoři píší o vystoupení PPU na maturitním plese, o rozhořčení všech posluchačů i o Jirousově Zprávě o třetím českém hudebním obrození. Autoři vítají zásah proti nekonvenčním umělcům a popírají, že by šlo o jakoukoli diskriminaci či cenzuru, jak o procesu informovala západní média. „Vyšetřování a vlastní soudní proces není žádným zasahováním do kultury, jejím řízením a kontrolou jsou pověřeny instituce pro tuto oblast specializované.“32 Bezpečnostní složky státu podle Mladého světa považují odsouzení
27
HOUFOVÁ, Jarmila. Na lavici obžalovaných výtržníci. Rudé právo, 25. 9. 1976. s. 2. KALENSKÁ, Renata: Evangelium podle Brabence. Praha: Torst, 2010. s. 136. 29 Tamtéž. s. 136. 30 Kolektiv redakce MS: Případ Magor. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. 31 Tamtéž. s. 660. 32 Tamtéž. s. 668. 28
18
Jirouse a ostatních za preventivní opatření, které napříště podobným projevům zabrání. Posledního věznění se Ivan M. Jirous dočkal poté, co spolu s Jiřím Tichým sepsal petici, ve které státní orgány obvinil ze smrti disidenta Pavla Wonky. Adresovali ji ministerstvu vnitra, ministerstvu spravedlnosti, vládě Československé socialistické republiky a Federálnímu shromáždění ČSSR. Soud oba iniciátory petice uznal vinnými trestným činem pobuřování a Jirousovi byl vyměřen trest v trvání šestnácti měsíců. Rudé právo k procesu napsalo: „Písemnost, kterou obžalovaný I. Jirous označil jako báseň, byla koncipována tak, aby vyvolala ve čtenáři zcela zkreslenou a nesprávnou představu o trestní politice československého státu, ale i o budování socialismu v ČSSR.“ 33 Své stanovisko vydal také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. „Během hlavního líčení, které mělo výhradně politický charakter, byly probírány jednotlivé body petice, aniž by se obžalobě podařilo prokázat jejich nepravdivost. Oba obžalovaní se k autorství petice přihlásili a trvali na svém právu vyjadřovat se k historickým i současným událostem.“34 Za Mezinárodní helsinský výbor pro lidská práva se procesu zúčastnil také jeho tehdejší předseda Karel Schwarzenberg. „Proces jsem velmi intenzivně prožíval, navštívil jsme jeho rodinu na cestě do Prahy pár dní před tím, měl jsem o jeho případu jednání s představiteli režimu, byl to pro mě velice intenzivní zážitek. Rozhodně ne pozitivní.“35 V roce 1985 vznikl rozhovor s názvem Na poklepání na ramenou by zahynula jakákoli kultura..., který s Jirousem vedla Petruška Šustrová. Básník zde například upřesňuje, že jeho profesí není a nebyla kunsthistorie, ale cítil se být novinářem. „Já nejsem novinář se zaměřením žádnýho typu. Já jsem prostě novinář. Novinář se vyjadřuje ke skutečnostem světa, který ho pálej.“36 Se Šustrovou hovoří o druhé kultuře nebo o svém věznění, které si vysvětluje nejen božím rozhodnutím, ale zejména tím, že jej tehdejší režim nenáviděl kvůli upřímnosti, s jakou se k němu vyjadřoval. „Ve skutečnosti pravděpodobně sedím za to, že ve mně režim bytostně cítí osobu 33
-‐jc-‐: Rozsudek soudu vynesen. Rudé právo, 10. 3. 1989. s. 2. Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Informace o Chartě 77. 9. března 1989. s. 3. Dostupné z: http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_06_1989.pdf 35 Příloha č. 1. Rozhovor se Karlem Schwarzenbergem. 36 ŠUSTROVÁ, Petruška: Na poklepání na ramenou by zahynula jakákoli kultura... In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997. s. 496. 34
19
nepřátelskou, to znamená osobu, která zná jeho pravou dimensi a která se proti ní bouří celou svou bytostí.“37 2.3.2 Audiovizuální média Největších ohlasů audiovizuálních médií se dočkal soudní proces z roku 1976. O dění ve vysílání informovalo samozřejmě i Rádio Svobodná Evropa. „Z oficiální zprávy nezasvěcenec sotva může vyrozumět, oč tu vlastně šlo,“38 upozorňuje hlasatelka na problematičnost oficiálních zdrojů. V rámci dehonestace undergroundu i všech signatářů Charty 77 vzniká propagandistický dokument Atentát na kulturu. Ten prezentuje odsouzení jako zásah proti propojení disentu kolem Václava Havla s výtržníky (undergroundem). Právě tato kooperace znamená podle autorů dokumentu pro The Plastic People of the Universe a další kapely (zejména DG 307) dobrou reklamu v zahraničí. Hovoří se zde také o pálení knih Bohumila Hrabala, které zorganizoval Jirous v dubnu 1975 poté, co časopis Tvorba uveřejnil v rozhovoru spisovatelovo krátké sebekritické prohlášení39. Dále dokument prezentuje veškeré dění kolem Jirouse jako snahu následovat hnutí hippies (dle autorů nepracujících narkomanů) z kapitalistického Západu. „Vystudovaný filozof Ivan Jirous přezdívaný Magor sní o něčem takovém už dlouho40. [...] Přemýšlí i o tom, jak otřást státem a různě se i s různými lidmi radí. [...] V klidu a tichu zámku píše teoretický návod. Jmenuje se Zpráva o třetím českém hudebním obrození a v ní nazývá naši společnost duchovním ghettem.“41 Podle dokumentu vyzývá Jirous ke společenskému rozvratu. Básník je v něm prezentován jako jednoznačný vůdce, který kapelu plnou výtržníků prodává. Popisuje se zde např. účast The Plastic People of the Universe na maturitním plese v Písku, jehož organizátorům Jirous prý lhal a podvedl je. Mezi účastníky mělo při vystoupení PPU nastat zděšení. Řeč je i o soukromých oslavách svateb, na kterých kapela 37
Tamtéž. s. 503–504. Rok bez Magora [dokumentární film]. Režie Oliver MALINA-‐MORGENSTERN. Česká republika, 2012. 47:05. 39 Rozhovor s Bohumilem Hrabalem. Tvorba, 8. 1. 1975. s. 13. 40 Atentát na kulturu [dokumentární film]. Režie Ladislav CHOCHOLOUŠEK. Česká republika, 1977. 9:20. 41 Tamtéž. 9:56. 38
20
koncertovala. „Ten podnik se Jirousovi tak zalíbil, že se dokonce oženil sám. Později o tom řekl do protokolu: ,Na oslavu svatby v Bojanovicích jsem pozval asi 200 svých přátel. Své hosty jsem na tuto oslavu zval většinou osobně, a to předáním pozvánky‘.“42 Podle Jirouse byl dopad dokumentu opravdu velký. „Tenkrát po tom Atentátu na kulturu si lidé říkali: ,Vidíš, jaký jsou? Vždyť já bych je zavřel nebo zavřela taky‘.“43 Básník má za to, že celkový pohled na The Plastic People of the Universe a další kapely či jejich fanoušky je výsledkem pokřivenosti českého národa. „V tomhletom národě se to za posledních čtyřicet let tak zkurvilo, že pokud člověk vypadá jinak nebo dělá něco hroznýho v umění, ale tím nikomu neubližuje, tak že to je pro lidi dostatečnej důvod k tomu, aby byl buď zavřenej nebo jinak perzekuovanej.“44 O procesu a dění ve druhé polovině 70. let informuje také jeden z dílů dokumentárního cyklu Fenomén Underground – Není Charty bez androše. Zde je již v názvu zdůrazněna spojitost mezi vznikem Charty 77 a zatčením lidí, kteří pouze chtěli svobodně tvořit a žít. Aktéři v dokumentu uvádějí, že se původně s disentem a politicky angažovanými lidmi vůbec spojovat nechtěli. Dana Němcová popisuje pohled StB na všechny undergroundové akce a tvrdí, že pro komunistické vedení státu a tehdejší policii bylo nepochopitelné, že by se lidé takto scházeli dobrovolně a spontánně. Byli proto přesvědčeni, že se jedná o organizaci. Celkový obraz dokresluje text čtený Janem Přeučilem z tehdejší Tečky za Zprávami: „Veřejná bezpečnost zakročila proti mladým lidem, kteří byli členy tzv. hudebních skupin. Jenže jejich – řekli bychom – hudební výlevy měly s uměním pramálo společného.“45 Jedním z prostředků, kterými se totalitní režim snažil zdiskreditovat představitele undergroundu, byla také epizoda seriálu 30 případů majora Zemana s názvem Mimikry. Díl je inspirován únosem letadla do Západního Německa v roce 1972, jehož organizátoři byli dopadeni a odsouzeni poté, co bylo letadlo donuceno přistát
42
Atentát na kulturu [dokumentární film]. Režie Ladislav CHOCHOLOUŠEK. Česká republika, 1977. 18:45. 43 Není Charty bez androše. In: Fenomén Undeground [dokumentární seriál]. Režie Břetislav Rychlík. Česká republika, 2014. 28:41. 44 Tamtéž. 28:50. 45 Tamtéž. 12:10.
21
v Bavorsku. V seriálu jsou ovšem postavami únosců členové kapely The Plastic People of the Universe. Jak můžeme vidět v předchozích kapitolách, Ivan M. Jirous se před rokem 1989 stal terčem pravděpodobně všech prostředků komunistické propagandy – kritizován byl v tištěných i audiovizuálních médiích a objevil se i v masově sledovaném seriálu, ve kterém jej spolu se členy The Plastic People of the Universe tvůrci vykreslili jako vraha. Jirous se odmítal přizpůsobit režimu, ve kterém žil, a proto byl trestán nejen mnoha lety vězení, ale také mediálním obrazem, který jej měl ukázat jako nebezpečného přítele opilců a narkomanů s dlouhými vlasy, který se snaží zorganizovat v Československu revoluci podle západního vzoru. Zároveň však vidíme, že ve stejné době se chopil své vůdčí role v českém undergroundu, napsal mnoho zásadních textů, pozoruhodných polemik i článků. Dnes je tudíž můžeme číst také jako svědectví o složité době 70. a 80. let od člověka, který chtěl i v těchto letech žít podle svého. 3. Ivan M. Jirous po roce 1989 3.1 Tištěná média 3.1.1 Zprávy a články Sametovou revoluci prožíval Ivan M. Jirous ve vězení. Propuštěn byl až 25. listopadu 1989 a od této chvíle začíná úplně nová éra jeho mediálního obrazu, který v naší práci sledujeme. „První dva roky po zhroucení komunismu toho Magor stihl vlastně docela dost. Krátkodobě působil v Transnacionální straně a v Parlamentu nezávislé kultury, kde se zasazoval mj. o zachování domu U divého muže pro Linhartovu nadaci podporující domácí i zahraniční nonkonformní výtvarníky, hudebníky, divadelníky.“46
ŠPIRIT, Michael. IMJ po roce 1989. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 162.
46
22
Jirousovo mimopracovní působení shrnul Josef Rauvolf slovy: „Magor byl jak utržený ze řetězu. Jako by rychle chtěl dohnat všechno, o co ho kriminál připravil.“47 Od roku 1991 se Jirous začíná stále více negativně vyjadřovat k politice. Dává najevo svou nespokojenost s nastavením demokracie, která v České republice vládne od roku 1989, přestože předchozí režim pro něj znamenal věznění a nesvobodu. Spolu s dalším signatářem Charty 77, aktivistou Johnem Bokem, napsal dopis tehdejšímu premiéru Mariánu Čalfovi a vyzýval jej k demisi kvůli komunistické minulosti. Nejedná se však o ledajaký dopis, mj. v něm stojí: „Pane premiére, lapidárně, jděte k čertu.“48 V květnu 1992 básník dostává od Okresního soudu v Jihlavě pokutu čtyři tisíce korun nebo šest měsíců odnětí svobody podmíněně za výtržnictví. Deník Právo informuje o tom, že se Jirous 15. listopadu 1991 odpoledne v jihlavské restauraci Sklípek po požití alkoholu svlékl do naha a po přivolání policie slovně napadl dva její příslušníky. Jirous, který v uvedený den besedoval se studenty gymnázia o poezii, své chování Právu popsal následovně: „Byl unaven a celou scénu klasifikoval jako svou relaxaci. Řekl, že snad svým chováním nikomu neublížil. Personálu restaurace se druhý den omluvil. Uvedl, že se mu dnes jeho chování ,nejeví jako něco chytrýho‘. Dodal však, že ,je starej rocker‘ a že právě v té chvíli si vzpomněl na píseň Franka Zappy: Když tancuješ, tak se svlékni donaha.”49 Když roku 1993 zveřejnily Necenzurované noviny jména spolupracovníků StB, Jirous se – možná trochu překvapivě – ostře postavil proti. Přestože on sám byl právě těmito lidmi velmi poškozován v době komunistickému režimu, oznámil, že redaktorům, kteří jsou za zveřejnění jmen zodpovědní, nafackuje. „Je to gesto, kterým vyjadřuji nesouhlas s plošným zveřejněním seznamu spolupracovníků StB v Necenzurovaných novinách," řekl Jirous ČTK.50 Básník svým slovům dostál a udeřil dva členy redakční rady, Karla Srpa a Petra Placáka. Další obětí se měl stát Petr Cibulka. „Magor je silně vyšinutý člověk. Bojím se, že tě zabije... Vyhýbej se mu,“ varoval poté Srp svého kolegu Cibulku, který se nechal slyšet, že se Jirouse nebojí.51 47
Příloha č. 3. Rozhovor s Josefem Rauvolfem. NEPODEPSÁNO: „Jděte k čertu“. Rudé právo, 4.11.1991. s. 2. 49 NEPODEPSÁNO: Jirous dostal pokutu. Rudé právo, 19. 5. 1992. s. 3. 50 NEPODEPSÁNO: Jirous rozdává facky. Rudé právo. č. 49, 1993. s. 3. 51 Tamtéž. s. 3. 48
23
Fakt, že básník v této otázce zastával takto radikální stanovisko a postavil se na stranu osob uvedených na seznamu, je poměrně zajímavý. On svůj názor však doplňuje vlastní zkušeností: „Jedna má intimní přítelkyně, kterou nemohu a nechci jmenovat, byla kdysi odvezena někam za Prahu do garáže. Tam s ní dva estébáci dělali něco, co jsem se nikdy nedozvěděl. Muselo to však být velice hnusné, protože podepsala spolupráci.“ Těmto pracovníkům StB se ovšem Jirous pomstít chtěl a oznámil, že jim je na stopě. „Těžce je zmrzačím, možná i omylem zabiji,“ prohlásil.52 Nad Jirousem se mnohokrát zamýšlejí novináři ve sloupcích či komentářích. Například Marek Pokorný se v deníku Mladá fronta DNES vrací k Janu Lopatkovi, který básníka popisuje jako člověka, který „má schopnost být zcela nesnesitelný a [...] obdivuhodnou schopnost vždy se z toho vyvléci.“ Pokorný se však ptá na to, co Jirous znamená pro českou kulturu posledních třiceti let bez ohledu na výtržnictví a kontroverznost. Jmenuje jak jeho díla věnující se výtvarné kritice, tak vliv na hudbu a literaturu. „Otázka je položena špatně. Nejde o to, co Magor znamená pro kulturu, ale pro každého osobně,“ 53 dodává Pokorný. V tomto čísle nalezneme i druhý Pokorného článek, který hovoří o Jirousově hrdosti (a pýše). Sám básník v něm hovoří o vlastních excesech i básních. V Reflexu v roce 1997 Jirous popisuje svoji ekonomickou situaci jakožto básníka. Vysvětluje zde důvody, proč hned v 90. letech nevyšlo více jeho sbírek ve velkých nákladech. „Ani na svých knihách po listopadu 1989 nezbohatl. Ze všeho, co napsal, vyšly jen pohádky Magor dětem a sbírky básní Magorova mystická růže a Ochranný dohled. ,V lednu 1990 za mnou přišli z Odeonu, že vydají ve stotisícovém nákladu Magorovy labutí písně. [...] O rok později jsem pak uviděl v knihkupectví ve výprodeji po pětikoruně ty štosy Ev Kantůrkových, Ivanů Klímů a dalších psavců a řekl jsem si: takhle bych teda nikdy dopadnout nechtěl. Oni si snad mysleli, že když jako ‚zakázaní autoři‘ vydají každý rok pět knih těch svých sraček, že se lidi strhají, aby ty jejich blbosti kupovali‘.“54 Jirous svou kontroverzností a častými hlasitými projevy mnoha lidem vadil, jiní toto 52
NEPODEPSÁNO: Jirous rozdává facky. Rudé právo. č. 49, 1993. s. 3. POKORNÝ, Marek: Většinu života jsem strávil v hospodách, říká s hrdostí Ivan Martin Jirous. Mladá fronta DNES, 18. 12. 1997. s. 19. 54 BREZINA, Ivan: Ivan Martin Jirous. Reflex, 28. 8. 1997. s. 44. 53
24
chování naopak respektují jako součást jeho osobnosti. Jen několik dní dělí dva rozličné komentáře týkající se dvou akcí, na kterých bylo o „Magorovi“ hodně slyšet. První z nich byla vernisáž výstavy prací Františka Drtikola v únoru 1998. Básník zde pronášel hlasité poznámky, což se neobešlo bez odezvy a pravděpodobně zbytečně tvrdě proti němu zasáhla ochranka. Tuto událost ostře okomentoval Ondřej Štindl v Lidových novinách. „Jirous mívá tendenci ostatním agresivně vnucovat pohled na své spodní prádlo, jindy si vymyslí nějaké jiné alotrium, někdy je zas prostě ‚hodný‘. Místní společnost jeho excesy většinou strpí, pokud nepřesáhnou míru únosnosti. Je to tak dobře, Magorova temná stránka a její únavné projevy totiž znamenají až nicotně málo ve srovnání s tím, co tenhle nekulturní barbar (ve smyslu etikety) udělal pro českou kulturu a její kontinuitu, a strašlivou cenou, již za to zaplatil.“55 Štindl poté popisuje celou aféru v Rudolfinu. Jirous podle jeho slov během vernisáže pronášel nějaké své obvyklé poznámky a komentáře, po chvíli se na něj ale vrhla ochranka. „Magora, který se bránil v podstatě jen pasivně, povalili na zem (při pádu hlavou tvrdě narazil na mramorový sloup) a párkrát do něj kopli, když už ležel. Hostitel večera podle některých svědků cudně poodešel, když ta mela začala. [...] Magora vyvedli, snobská atmosféra večera byla zachráněna, kultura v místním pojetí oslavila další vítězství. Jirousovo neštěstí tkví v tom, že vyrušuje, a to se u nás netrpí. Vyrušoval před lety a dělá to i dnes, jakkoli dosti nešťastným způsobem. Tehdy ho umravnili estébáci, dnes se o něj postarají nositelé jejich ‚bojových tradic‘,“56 uvádí Štindl na konci své ostré kritiky návštěvníků svátečního Rudolfina. O několik dní později se o Jirousovi píše znovu, avšak o poznání negativněji. Spolu s Dagmar Vokatou byl hosty pořadu Nedělní chvilka poezie v klubu 19 v Kladně. „Magor nijak neporušil svou opileckou image. Do Devatenáctky se dostavil s patřičným zpožděním (je však nutno podotknout, že někdy se ho fanoušci nedočkají vůbec) a už značně podroušen. S přibývajícími pivy přestávalo být slovům jeho básní ze sbírky Magorův soumrak rozumět, přednes se změnil v monotónní řeč přerušovanou mezi jednotlivými slokami jen pravidelnou konzumací pivního moku nebo urážkami diváků, kteří se neubránili smíchu nad Jirousovým projevem.”57 55
ŠTINDL, Ondřej: Pěsti v Rudolfinu, pěstičky v kapse. Lidové noviny, 14. 2. 1998. s. 10. Tamtéž. s. 10. 57 NEPODEPSÁNO: Do Kladna přijel Magor. Kladenský deník, 17. 2. 1998. s. 11. 56
25
Ať už však v té době byly ohlasy na Jirousovo chování na veřejných akcích jakékoli, po vydání Magorovy summy, která se v roce 1998 stala Knihou roku Lidových novin, si můžeme přečíst desítky nadšených ohlasů. Ty by se daly shrnout citací Jaroslava Riedla ve Slově: „Ať už Jirous píše o čemkoli, nikdy v sobě nezapře opravdovou osobnost. Někdy jsou jeho stanoviska velmi úzce vyhrocená, ale to u článků psaných v situaci permanentního ohrožení a v prostředí kulturního ghetta nepůsobí nijak podivně. Ještě zřetelnější vyhrocenost je cítit z Jirousových básní: často jsou velice provokativní, nešetří vulgárními výrazy, jindy čtenáře odzbrojí hluboce procítěnou pokorou.“58 Vyznamenání od prezidenta V souvislosti s udělováním státních vyznamenání 28. října se pravidelně objevovaly (a i v současnosti objevují) výzvy k ocenění Ivana Jirouse. V roce 2005 Martin Komárek napsal: „Jirous byl jedním z nejstatečnějších, možná vůbec nejstatečnějším hrdinou odporu proti kolaborantské moci. Stát to musí ocenit. Pro ctěné publikum to bude mít nemalou výhodu. Z nudného přidělování medailí se stane drama. Najde Magor odvahu udělat striptýz ve Vladislavském sále v přímém přenosu? Nebo najde odvahu ještě šílenější a přijme od nového establishmentu, který svým šílenstvím nechtěně vytvořil, zaslouženou medaili?“59 Komárek zde zmiňuje problém, který trval po celou dobu Jirousova života – prezident Václav Havel jej podle všeho neocenil proto, že se bál, co by básník při předávání udělal. Přesto ale výzvy trvají a důvodem by podle pisatelů měla být hlavně Jirousova statečnost, někdy až nepochopitelná, která byla a je jednou z jeho nejvyzdvihovanějších vlastností. Zmiňují ji nejen novináři, ale např. Milan Adamec v publikaci Humpolecký Magor. „Uměl jsem si představit, jak musí bolševiky štvát člověk Magorova typu. Uměl jsem si představit i nenávist, která přivede zrůdný mozek k rozhodnutí zabít. Neuměl jsem si představit, že by Magor Jirous kvůli tomu ubral plyn.“60 V roce 2006 Ivan M. Jirous získává Cenu Jaroslava Seiferta, která mu byla předána 16. 58
RIEDEL, Jaroslav: Jirousovy sebrané spisy jsou pozoruhodnou četbou. Slovo, 28. 8. 1998. s. 9. KOMÁREK, Martin: Šílená odvaha rebelantského magora. Mladá fronta DNES, 30. 8. 2005. s. 6. 60 ADAMEC, Milan: Nepamatuji se. In: Humpolecký magor. Praha: Torst, 2007. s. 41. 59
26
října v gotickém kostele svaté Anny na Starém Městě pražském. Všichni komentátoři se shodují na tom, že už bylo na čase, aby Jirous tuto cenu dostal. „Ivan Martin Jirous může na první pohled působit jako nevypočitatelný opilec. Jeho poezie a postřehy však jasně ukazují něco jiného. [...] Jirousův život je obrazem toho, jak ve střední Evropě dopadá ten, kdo neuhýbá, nekolaboruje, nenechá se zkorumpovat: působí výjimečně. Vyšinutě.“61 Zajímavý je taktéž komentář Martina C. Putny. Ten popisuje realitu porot pro udělování literárních cen, které mnohokrát již v 90. letech nechtěly Jirousovi udělit cenu, jelikož se bály excesu při předávání. „A tak se z čecháčkovské obavy o mravopočestnost, o ‚důstojnost‘ aktu předávání ceny, básník obcházel a obcházel. Až letos se snad stal zázrak. [...] Pojem ‚národní básník‘ zní dnes archaicky, skoro směšně. Ale k Magorovi patří ve vší vážnosti. Co býval pro 19. století Mácha a Neruda, co pro první půli 20. století Halas a Seifert, to bude pro druhou půli 20. století bezpochyby Magor.“62 Spolu s Putnou Jirouse chválí i Martin Machovec. „S potěšením jsem si přečetl rozhovor Ondřeje Horáka s I. M. Jirousem. Magor mi opět jednou promluvil z duše, bezvýhradně s ním souhlasím. S ještě větší radostí jsem uvítal zprávu o tom, že I. M. Jirous opravdu navzdory všemožným protivenstvím konečně stal laureátem Seifertovy ceny, jak o tom ve stati píše v témže bloku Martin C. Putna.“63 V září 2009 Jirous obdržel čestné občanství ve svém rodném Humpolci, což znovu vyvolává zamyšlení nad tím, jak málo byla Jirousova statečnost za komunistického režimu oceněna. V Lidových novinách tento „nesplacený dluh“ vůči Jirousovi zmiňuje Zbyněk Petráček. „To ocenění je vlastně primát. Podíváme-‐li se do lexikonu, zjistíme, že Jirous získal dvě ceny, ovšem literární. V roce 1985 to byla exilová Cena Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně [...] V roce 2006 pak Cena Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo. Ale český stát svého ‚národního hrdinu‘ za celých dvacet let od Sametové revoluce ještě neocenil. Stát kolem Jirouse našlapuje podobně nejistě jako kolem bratrů Mašínů, jakkoliv je obtížné házet do jednoho pytle
61
HORÁK, Ondřej: vyšinutý voják z prohraných bitev. Lidové noviny, 30.9.2006. s. 15. PUTNA, Martin C.: Magor, básník národní. Lidové noviny, 14.10.2006. s. 14. 63 MACHOVEC, Martin: Zlidověl víc Jirous nebo jeho guru Bondy? Lidové noviny, 16. 10. 2006. s. 12. 62
27
underground a ozbrojené odbojáře.“64 O tři roky později se k tématu vrací Martin Komárek, který kritizuje fakt, že 28. října 2009 ocenil tehdejší prezident Václav Klaus zpěváka Karla Gotta. „Magor Jirous medaili nedostal, protože je opilec a výtržník. Možná by ji hodil prezidentovi pod nohy. Možná by se svlékl. Zásluhy má. Nejen devět let žaláře. Bojoval proti přetvářce, zákazům a ničemnostem. Zničil si tím život. [...] Gott nebojoval nikdy (jako většina z nás) a vyhrál všechno. Prezident není od toho, aby podkuřoval vítězům, ale aby naopak aspoň trochu vyrovnával nepřízeň štěstěny.“65 Přestože většina médií o Jirousovi informuje s úctou, případně čas od času napíše o jeho excesech, chvála představitele undergroundu se i dvacet let po Sametové revoluci nelíbí komunistům, což se projevuje v občasných článcích v Haló novinách. Jedním z nich je ironická kritika Jirousova chování na festivalu v Trutnově, kdy uvítal bývalého prezidenta Václava Havla, Karla Schwarzenberga, kterého nazval budoucím českým premiérem, a tehdejšího předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Vzápětí se Jirous svlékl a autor článku v duchu Rudého práva okomentoval jeho i Havlovo počínání. „Zbytek koncertu absolvoval pouze v klobouku s péry. Zpoza barelů ho zálibně pozoroval parodii Internacionály bubnující exprezident, jehož břitké kritice nedávno neunikla ani vůči němu velice servilní ČSSD. Zkritizoval ji za ‚slepou víru v politickou sílu krasavic‘ a nošení ‚malých, u krku nedopnutých košil‘. Zdá se, že si exprezident konečně uvědomil svoji domácí realitu, která ho mohla přivést i ke změně sexuální orientace, jinak si totiž nelze vysvětlit tu spokojenost při pozorování ‚Magora‘ Jirouse při jeho nekonvenčním koncertování.“66 Z tohoto článku je patrné, že Haló noviny stále neopustily propagandistickou rétoriku a v protikladu k výše citovaným komentářům se autor snaží Jirouse i ostatní účastníky festivalu pouze očernit. Jiní komunisté se naopak vyjádřili ve smyslu, že by rádi měli Ivana Jirouse na své straně a zločiny bývalého režimu nechali za sebou. „Je nám upřímně líto, že ho tehdejší režim za názory zavřel, ale to byli jiní lidé, ne my. A je jiná doba. Byli bychom rádi, kdyby se ujal moderování našich předvolebních akcí,“ uvedl poslanec KSČM 64
PETRÁČEK, Zbyněk: Čestný občan Magor. Lidové noviny, 4. 9. 2009. s. 11. KOMÁREK, Martin: Mistr Bůh a básník Magor. Mladá fronta DNES, 29. 10. 2009. s. 10. 66 NEPODEPSÁNO: Opravdu politické elity? Haló noviny, 12. 9. 2009. s. 4. 65
28
Pavel Kováčik, který však neopomněl využít Jirousovy povahy a časté kritiky současného režimu pro zdůraznění svých vlastních názorů. „Víme, že se pan Jirous někdy trochu napije, ale to není divu, protože určitě pije ze žalu nad touto společností, která je prolezlá špatností kapitalistického světa,“ uzavírá Kováčik.67 V srpnu 2011 se dostává Jirous již podruhé v tomto roce do nemocnice a 10. listopadu umírá. Všechna média převzala zprávu ČTK, že příčinou smrti byl prasklý vřed, se kterým měl být hospitalizován již v dubnu téhož roku. Jeho dcera Františka Jirousová však zdůrazňuje, že tomu tak nebylo: „Nikdo nám nezavolal a nezeptal se, na co opravdu táta umřel. Ani v dubnu nešlo o problémy s vředem. Jednalo se o varixy v krku68.“ První část mediálního obrazu Ivana Jirouse jsou články a komentáře, které se jeho osoby týkají. Můžeme sledovat mnoho protichůdných informací – některá média zajímají pouze výtržnosti a pití, které k němu patřily, mnoho z nich se samozřejmě zabývá Jirousem-‐básníkem, velká část novinářů však připomíná Jirousovu statečnost, za kterou doposud nebyl oceněn žádným státním vyznamenáním. 3.1.2 Rozhovory 3.1.2.1 Novináři a interview Důležitou součástí mediálního obrazu Ivana Martina Jirouse jsou rozhovory, které s ním vedli redaktoři z mnoha médií. Některé vyvolaly poměrně ostré reakce, my se však budeme na začátku této kapitoly zabývat tím, jaká je u interview role novináře a zda tedy mohl a měl ovlivnit to, jak publikované výsledky vypadaly. Pojmem interview v publicistice rozumíme dialog otázek a odpovědí, který se od diskuse se liší tím, že je při jeho vedení jasně stanovena role tazatele a odpovídajícího.69 Pro naše následující příklady velmi trefně definoval rozhovor Milan Kundera: „1. Žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho, a ne vás; 2. Z vašich 67
-‐pk-‐: ŠOK! Komunisté chtějí kapely z undergroundu! Jihlavské listy, 30. 10. 2009. s. 21. Příloha č. 2. Rozhovor s Františkou Jirousovou. 69 HALADA, Jan. OSVALDOVÁ, Barbora a kol.: Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri, 2007. s. 93. 68
29
odpovědí použije jen ty, které se mu hodí; 3. Převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. Po příkladu amerického žurnalismu se ani neuráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst.“70 Fakt, že i v tzv. seriózních médiích jsou rozhovory často přehnaně skandální a je otázkou, zda jsou vůbec autorizovány, nesouvisí pouze s nekompetentností novinářů, ale vychází pravděpodobně i z historie interview. To se jako samostatný žánr začalo prosazovat až v době vzniku penny press, a to zejména v souvislosti s kriminálními a soudními případy.71 Sally Adams dokonce uvádí, že interview „se stalo součástí nové žurnalistiky, která obrátila svět médií vzhůru nohama. Z nudné, nabubřelé věci, která mohla zajímat jen malé množství těch seriózních, žurnalistika se stala živým zdrojem informací a zábavy pro miliony lidí.“72 V tomto období se v českém tisku rozhovor neobjevuje.73 Pro čtenáře, novináře i zpovídaného je nutné neustále si uvědomovat redaktorovu zodpovědnost, a to jak za kvalitu rozhovoru, tak za dojem, který získají z respondenta ti, kteří interview budou číst. Novinář nemusí nutně napsat něco, co mu dotazovaný neřekl, na jeho uvážení je však to, jak text seřadí a co z něj vynechá. „Novinář je při interview něco jako médium, je překladatelem převádějícím z jazyka zpovídaného, který nemusí být vždy srozumitelný, do jazyka, jemuž rozumějí recipienti. Ti ovšem mohou být různí a také různě chápaví. Což by novinář měl vědět. Stejně tak by měl brát v úvahu, kde a v jakém rozsahu bude jeho rozhovor publikován.“74 Právě toto se, jak uvidíme v další části kapitoly, mnoha novinářům nedaří. Nacházíme tak bulvární texty v tzv. seriózních médiích, respondentovy odpovědi jsou přepisovány takovým způsobem, aby působily skandálně, a novináři často nejsou na interview dostatečně připraveni. Nejedná se tedy o dialog, ale spíš o volný prostor k vyjádření, z něhož jsou vybírána ta nejčtivější vyjádření. Osvaldová také uvádí, že „špatně
70
HVÍŽĎALA, Karel: Tázání se je zbožnost myšlení. In: Rozhovory o interview. Nakladatelství Karolinum. Praha, 2009. s. 15. 71 HALLER, Michael. Das Interview: ein Handbuch für Journalisten. München: Ölschläger, 1991. s. 22. 72 ADAMS, Sally. WYNFORD, Hicks: Interviewing for Journalists. New York: Routledge, 2009. s. 1. 73 HVÍŽĎALA, Karel: Tázání se je zbožnost myšlení. In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 10. 74 OSVALDOVÁ, Barbora: Rozhovor o interview. In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 5.
30
volenými a formulovanými otázkami může autor způsobit, že zpovídaný vypadá, jako by rozumu nepobral.“75 V naší práci se dostaneme i k problému autorizací. U rozhovorů s Ivanem Jirousem k nim pravděpodobně nedocházelo. Český tiskový zákon ji nevyžaduje a pokud redakce respondentovi interview před otištěním neposkytne, „bere na sebe riziko, že redaktor může odpovědi neprofesionálně zkreslit – pak následuje buď ostuda, nebo rovnou soud.“76 K využívání autorizace se přiklání Ondřej Neff, který píše, že „je lépe dát autorizovat a nechat na vlastním uvážení, zdali případné námitky respektovat či nikoli.“77 Pro náš výzkum rozhovorů s Ivanem M. Jirousem je zajímavá i otázka, jak rozhovor přepsat v případě, že si novinář se zpovídaným tyká – tento jev se ve zveřejněných interview objevuje velice často a ne vždy je tykání zvoleno vhodně. „Pokud se ti, co spolu vedou rozhovor, znají, pak mně připadá fér oznámit to hned na začátku. Nese to v sobě rizika určité familiérnosti, takového toho veselého žvanění ve společenských časopisech, na druhé straně si dotazovatel může dovolit více exprese a odvahy.“78 S familiárním přístupem se v námi vybraných rozhovorech setkáváme mnohokrát. U většiny interview na kvalitě spíše ubírá, osobní znalost zpovídaného prospěla např. rozhovoru vedenému Josefem Rauvolfem, o kterém hovoříme na konci této kapitoly. V publikaci Rozhovory o interview se o občasných těžkostech při získávání materiálu pro rozhovor dozvídáme také ve spojitosti s Ivanem Jirousem. Alena Blažejovská zde popisuje svou zkušenost, při které měla natočit rozhlasový rozhovor s Jirousem a jeho kolegou básníkem Antonínem Marešem v době, kdy oběma vyšly nové básnické sbírky. Interview však naprosto neprobíhalo podle redaktorčiných představ – Jirous hrál na klávesy, oba básníci hovořili o mnoha na sebe nenavazujících tématech, nakonec se však dostávají k působivým přiznáním i tématům. Autorka proto usuzuje, že „jediné, co to ode všech zúčastněných stran vyžaduje, je ochota něco investovat. 75
Tamtéž. s. 5. Tamtéž. s. 7. 77 NEFF, Ondřej: Rozhovor s gigantem. In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 44. 78 ŠOFAR, Jakub: Sám dobře víte... In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 45. 76
31
Investovat čas, trpělivost, zájem o druhé, chuť nechat se překvapit, rozesmát nebo dojmout.“79 3.1.2.2 Ivan M. Jirous a interview v praxi V srpnu 1990 dává Ivan M. Jirous první rozhovor časopisu Respekt. Hovoří v něm o svém katolictví, o liliích či svých sbírkách, ale také o dojmech, které z něj lidé mají. Redaktor Jiří Tichý jej konfrontuje s názorem, že podle mnoha osob místo básní či muziky vyhledává hlavně skandály a alkohol. „Tenhle dojem je poněkud zkreslený. Dneska se o mě zajímaj lidi, kteří o mně dřív vůbec nevěděli. Staří kamarádi, třeba z Křížovnické školy, která vznikla v 60. letech, vědí, že jsem se choval vždycky stejně. Řek jsem to už v Realistickém divadle, kde jsem předstíral, že jsem opilej. Zavrávoral jsem, chytl se mikrofonu a hned se ozvalo z auditoria: nepij tolik. Přestal jsem se kymácet a řekl jsem jim: za starých časů, když jsme tady 20 let připravovali tuhle revoluci, tak vás nezajímalo, jestli piju nebo nepiju. Tak bych byl vděčnej, kdybyste se o to nezajímali ani nadále. A hned se ozvalo: jen pij, pij, jak chceš,“80 shrnuje v rozhovoru Jirous a celá tato odpověď v podstatě předznamenává jeho porevoluční mediální obraz, který přetrvává i po jeho smrti. Od této chvíle ale můžeme najít spíše rozhovory vedené nepřipravenými redaktory, což charakterizuje Michael Špirit jako „vesměs redaktorem špatně připravené a náladou zpovídaného ovlivněné rozhovory, jež nejvíce poutají snad svou bizarností.“81 Ve většině rozhovorů se opakují tytéž otázky týkající se věznění, tvorby Magorových labutí písní ve vazbě a vězení Litoměřicích, Ostrově nad Ohří a Valdicích, a pití. Adam Drda v této souvislosti zmiňuje mediální kýč, který kolem Jirouse vzniká. „Nejde o to, co bude Jirous novináři říkat, ale o čem bude mluvit a jak: jde o to, že teď je vhodné zařadit do vydání Magora, protože noviny jsou přece taky – a možná
79
BLAŽEJOVSKÁ, Alena: Zkušenosti s rozhovorem. In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 92. 80 TICHÝ, Jiří: S Magorem o čínské poezii, liliích a Remingtonu. Respekt, 15. 8. 1990. s. 14. 81 ŠPIRIT, Michael: IMJ po roce 1989. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 163.
32
že především – zábava.“ 82 Několik interview během následujících let vynikne, zejména však Jirousovými kontroverzními výroky a nepřipraveností redaktora. V roce 1999 se Magorova summa stala knihou roku Lidových novin. Jirouse toto ocenění samozřejmě potěšilo, což uvedl v interview s Petrem Placákem. „Už jsem si poslední dva roky sebe sama přestával vážit. Opět mi narostly rohy – když mám knihu roku, nejsem žádný ořezávátko. A potěšil mě Vladimír Merta, když napsal, že jsem geniální básník. Jinak se v mým životě nezměnilo nic, furt jsem chudej, protože za tu vaši cenu nic nedáváte, a ještě z jinejch důvodů. Zvedlo mi to ale sebevědomí; řekl jsem si, že když jsem tak geniální básník, můžu snad i pít.“83 Tento rozhovor se však týkal právě ocenění, a proto jej více nezmiňujeme. Krátce poté ale všechny analyzující recenze, články a komentáře, které vycházely v souvislosti se samotnou Magorovou summou i oceněním, předčil Jirousův kontroverzní výrok ve velmi nepovedeném rozhovoru s Renatou Kalenskou. Ta hned v úvodu svého článku informuje čtenáře o tom, co všechno Jirous vypil a vypít ještě chtěl, je tedy patrné, že zbytečnou odpověď na ještě zbytečnější otázku, která se týkala básníkova názoru na zásahy Aliance v Kosovu a následné kritiky z řad české veřejnosti, vyřkl pod vlivem alkoholu. „Jak vytlačila balkánská hrdlička původní českou hrdličku, tak teď u nás budou kosi. A příště třeba čápové. Původní ptactvo odsud úplně vymizí. Takže chápu moravskou vesnici -‐ už nevím jakou -‐, která proti přílivu kosovských uprchlíků protestovala. I když vnitřně to absolutně odsuzuju a považuju to za zrůdnost. Jenže nám tady ty uprchlíci budou roznášet tuberu a krást. Z tohoto hlediska dávám té moravské vesnici za pravdu. Uvědom si, co udělali králíci v Austrálii. Jak se říká: Kde se kdo zrodí, tam se i hodí. Já jim taky nelezu do Kosova.“84 Do výroku se nejprve ostře opřel Jiří Peňás v časopise Respekt. „To není postoj řadového českého rasisty a xenofoba. Takhle jasnou a srozumitelnou řečí fašistické demagogie se vyjádřil básník Ivan M. Jirous v článku pátečního magazínu Lidových novin. [...] Jirous se rozhodl promluvit přímo, nesmyslným ornitologickým 82
DRDA, Adam: Atrakce: velký magor a ještě větší básník. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 180. 83 PLACÁK, Petr: Mám knihu roku – opět mi narostly rohy. Lidové noviny, 22. 1. 1999. s. 13. 84 KALENSKÁ, Renata: Magor: Opíjejte se! Pátek Lidových novin, 21. 5. 1999. s. 4.
33
podobenstvím: Jak vytlačila balkánská hrdlička původní českou hrdličku, tak teď u nás budou kosi. Je-‐li toto ironie, tak ať s ní jde do háje. Nad Jirousovou ochotou učinit ze sebe kdykoli veřejnou estrádní atrakci (byť básnící) mohl člověk kroutit hlavou, ale koneckonců ji většinou toleroval: je to jeho věc, obecenstvo si už zvyklo a těmi svými staženými trenýrkami nikomu vlastně příliš neškodil. Brutalita, s jakou teď kopl do lidí, kteří s kosy, hrdličkami ani s jinými ptáky nemají nic společného, však znamená nové stadium básníkova působení. Již ne provokatér, bohém a legenda undergroundu, ale zle blábolící křupan na hnojem zaneseném vesnickém dvorku.“85 K rozhovoru i k Jirousovi obecně se vyjádřil také Filip Topol. „Magora mám strašně rád, ale nemůžu se s ním v podstatě bavit, protože chlastá, což je škoda. Když je střízlivý, tak je to nádhera si s ním povídat, ale když chlastá, tak je to magor.“86 Od Reflexu si Jirous vysloužil Never more. „KDO NEBO CO VÁM V POSLEDNÍ DOBĚ NEJVÍC KAZÍ NÁLADU? Josef Mlejnek, MF Dnes: [...] Magore, proč ze sebe děláš Kašpara pro radost přežraným idiotům, kteří si v zabezpečeném povzdálí myslí, že tohle snad má být ta pravá básnická existence? Never more posíláme s lítostí za I. M. Jirousem, protože si nevidí do pusy.“87 Ke kritice se připojily i další listy, např. Slovo, podle něhož „existují slavní, kteří by občas potřebovali pár do zubů.“88 Kromě Respektu si však žádný z Jirousových kritiků nepovšiml nepatřičnosti otázky. Kalenská se po celou dobu rozhovoru snaží o neformální a bulvární tón, který je patrný už z titulku: „Magor: Opíjejte se!“ Přestože se jedná o „seriózní“ list, autorka se zjevně nemůže rozhodnout, zda píše z pohledu Jirousovy fanynky, která se snaží vypíchnout bizarní situace a alkoholismus, nebo zda chce s básníkem vést rovnocenný rozhovor na úrovni. Otázky se téměř vůbec netýkají Jirousovy tvorby a v článku se například dočítáme: „Objevuje se první pumpa a dostáváme pokyn k zastavení. ‚Zaplatíte mi pivo?‘ ptá se Magor a pobíhá mezi regály. Vybírá svoji oblíbenou značku a přesvědčuje nás, že vlastně šetří naše kapsy. Klidně si prý mohl koupit dražší...“89 Jirous v rozhovoru nejprve zmiňuje svou účast na koncertu pro Kosovo. Autorčina žoviálnost a explicitně provokativní otázky – na homosexuální praktiky ve vězení nebo 85
PEŇÁS, Jiří: Magorovi kosi. Respekt, 24. 5. 1999. s. 19. CICHÁ, Veronika: Nemám rád škatulky, je to psí hudba. Region – Karvinsko, 1. 6. 1999. s. 7. 87 NEVER MORE. Reflex, 10. 6. 1999. s. 65. 88 FALTEISEK, Lubor: Komu má národ věřit?. Slovo, 6. 8. 1999. s. 2. 89 KALENSKÁ, Renata: Magor: Opíjejte se! Pátek Lidových novin, 21. 5. 1999. s. 4. 86
34
promiskuitu, to vše zákonitě vede pouze k prvoplánové zajímavosti a kontroverzi, ale bohužel k žádné informační hodnotě. Otázkou tak zůstává, zda je nutné přikládat podobnému rozhovoru takovou důležitost a hlavně zda by v Lidových novinách mělo něco podobného vycházet. Jak zmiňujeme v teoretické části této kapitoly, každý novinář by měl otázky svého rozhovoru připravit tak, aby odpovídal médiu, v němž vychází.90 Tento rozhovor je jedním z mnoha z těch, u kterých nezbývá než se ptát, o co dotyčným novinářům vlastně šlo. Nepochopitelná je nejen nepřipravenost, ale evidentní je také naprostá ignorace práva na autorizaci interview. To potvrzuje i Rauvolf. „Pochybuji, že by Magor cokoli autorizoval. Vzhledem k jeho hektickému životnímu stylu na rozhovor často zapomněl a nemyslím, že si že, by tito redaktoři na tom měli zájem.“91 Stejně tato interview komentuje Michael Špirit. Označuje je za „interview, která probíhala ústně a většinou nebyla autorizována“92 a dodává, že naprostou většinu rozhovorů „spojuje touha daného periodika nebo novináře, mít ‚úlovek‘, senzaci.“93 Takto zarážejících rozhovorů existuje více, např. ten, který v červenci 2001 vychází v deníku Právo, kde básník velmi upřímně hovoří o depresích, básních, alkoholu, ale také o věcech veřejných. Vede jej Alexander Kramer. Ivan M. Jirous popisuje své pocity z tehdejší doby, hovoří o klausovsko-‐zemanovské diktatuře a sálá z něj naprosté znechucení ze stavu společnosti. Bohužel je velice těžké určit, co všechno je v rozhovoru myšleno vážně. Redaktor na začátku zbytečně své otázky uvádí tím, že si s Jirousem začal tykat, později je debata vedena o tom, že slíbil, že za básníka zaplatí útratu. Proč redaktor i tuto část zařadil do interview, které se dostalo ke čtenářům, není jasné. V mnoha odpovědích si Jirous protiřečí, zejména když velebí monarchii a o chvíli později Mao Ce-‐Tunga. Novinář však necítí potřebu jej na to upozornit a vést dialog. Na poslední dotaz, zda vůbec ví, co chce, odpoví Jirous lakonicky: „Já nechci
90
OSVALDOVÁ, Barbora: Rozhovor o interview. In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 5. 91 Příloha č. 3. Rozhovor s Josefem Rauvolfem. 92 ŠPIRIT, Michael: IMJ po roce 1989. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 165. 93 Tamtéž. s. 165.
35
nic. Pouze říkám, co si myslím. O to ti přece šlo, ne?“94 Velmi trefně hořkost z rozhovoru pojmenovává o čtrnáct dní později Jiří Peňás v týdeníku Respekt. Podle něj by podobný rozhovor mohl vyjít klidně v deníku Blesk. „Otázky jindy soudného Alexandra Kramera jsou sice na první pohled ‚obyčejné‘, ale jsou voleny tak, že na ně Magor odpovídá, aniž by si musel vidět do úst. Co všechno na sebe musí říct a co všechno pak v Právu otisknou! [...] To, co Magor prohlašuje, nejsou názory, to jsou nesourodé kusy, opilecký kec, který – je to dobře, nebo špatně? – přece jen nezapře dikci intelektuála.“95 Této mediální přestřelky se vzápětí chytají i další média. Z jedné strany jsou to Haló noviny, které vítají Jirousovy výroky proti summitu NATO a stejně tak se autorovi zjevně líbí Peňásovo rozhořčení. Jak je u těchto novin zvykem, celou aféru shrnují slovy: „Právě výbuchy nekontrolovaného vzteku ‚pravověrných‘, snad ještě výrazněji než citované výroky pp. Koháka a Jirouse, ukazují, že snahy o nastolení prokapitalistické a pronatovské jednoty opravdu nemají v Čechách a na Moravě valnou vyhlídku na úspěch.“96 Jirous tak zbytečně nahrává tomu, proti čemu se celý život vymezoval – komunistické ideologii novin, které navazují na dikci tisku z doby před rokem 1989. Na druhé straně našel Ivan M. Jirous i zastání, a to opět v týdeníku Respekt. Autor Tomáš Kulka se ostře opírá do svého kolegy Jiřího Peňáse. Kritizuje fakt, že má vůbec někdo potřebu takto se pozastavovat nad rozhovorem, který byl podle něj veden dobře. Kulka i přesto uznává, že Jirous při rozhovoru byl zjevně opilý. „Je to profesně dobře vedený rozhovor. Jirous má sice pověst rozporuplné bytosti, ale to, co říká, opět hlavu a patu má, a je to zajímavé. Od opileckého žvástu to má, myslím, opravdu daleko. Magor může být magor, ale blbec rozhodně není. Peňásova kritika je nefér a silně zavádějící,“97 shrnuje Kulka. Ať už je tedy názor na vedení těchto rozhovorů jakýkoli, nelze nezmínit také fakt, že se jednalo o rozhodnutí Ivana Jirouse takto je poskytovat. „Jirous po roce 1989 do značné míry rezignoval na svou odpovědnost. [...] Naprosto taky chápu situaci, že kdy člověk nechce mluvit, protože má pocit, že už 94
KRAMER, Alexander: „Až se ty svině, co si myslej, že vládnou světu, zase slezou, tak tam pojedu!“ říká Ivan Martin Jirous. Právo, 28. 7. 2001. s. 14. 95 PEŇÁS, Jiří: Magor žvaní a v právu to tisknou. Respekt, 13. 8. 2001. s. 21. 96 STARÝ, Norbert: Mezi „intelektuální elitou“ to zase jiskří. Haló noviny, 5. 9. 2001. s. 5. 97 KULKA, Tomáš: Peňás žvaní a Respekt to tiskne. Respekt, 10. 9. 2001. s. 20.
36
není, co rozumného by řekl. Jenom si myslím, že právě v takové chvíli má být schopný učinit rozhodnutí, že bude raději zcela mlčet,“ 98 uvádí k Jirousovu mediálnímu obrazu v rozhovorech Adam Drda. V příspěvku z Magorovy konference Drda hovoří o tom, že vznik nekvalitních rozhovorů je sice zaviněn zejména nekvalitními a nepřipravenými novináři, část zodpovědnosti ale nese také zpovídaný, který nebyl vždy pod vlivem alkoholu a někdy jistě měl možnost si rozhovor znovu přečíst a autorizovat. V roce 2002 se rozhodl Ivan M. Jirous kandidovat za Balbínovu poetickou stranu (BSP) a poskytl další pro čtenáře nepochopitelný rozhovor Renatě Kalenské, kterou zmiňujeme v této kapitole v souvislosti s kontroverzní otázkou (a odpovědí) týkající se Kosova. Tentokrát se však Jirous rozpovídal o své budoucí politické kariéře. Tvrdí například, že očekává volební podporu 5 %, a novinářka mu pokládá velmi zvláštní otázky, např. v jakém výboru Poslanecké sněmovny by po svém zvolení chtěl být. Dodejme, že zakladatelem BPS byl Jiří Dědeček a jednalo se evidentně o nadsázku, Jirous však v rozhovoru zdůrazňuje, že u něj tomu tak není. Z celého rozhovoru básník vychází jako opilý blázen, za což nese odpovědnost hlavně autorka, která svého respondenta nijak neusměrňuje. Jirous zde také hovoří o tom, že založí vlastní stranu inspirovanou knihami Jaroslava Foglara, která se bude jmenovat Uctívači ginga. Nakonec zde o své budoucí politické kariéře říká: „Proč ne? Nebyl bych tam jedinej kretén.“99 Takto vedené rozhovory označuje Michael Špirit za „novinářskou zlovolnost“100 a jak se ukazuje, nelze nesouhlasit. V roce 2004 se Jirous dožívá šedesáti let a vzniká řada povedených textů. Rozhovorů bohužel ne. Za zmínku stojí jeden z těch nejvíce bilančních z MF DNES. Už jen titulek – Ivan M. Jirous: Možná jsem prorok, je zavádějící a naprosto vytržený z kontextu odpovědi, navíc na otázku: „Cítíte nějaké celoživotní poslání?“. Na rozhovoru je zjevná nepřipravenost redaktora a nezájem o téma, opakuje se zde tisíckrát zodpovězené („Existuje ještě český underground?“ či „Kritikou asi nejvíce ceněná je zřejmě vaše sbírka Magorovy labutí písně. Je vaší sbírkou nejoblíbenější?“101). Tento 98
DRDA, Adam: Atrakce: velký magor a ještě větší básník. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 183–184. 99 KALENSKÁ, Renata: Magorova mystická chuť být politikem. Lidové noviny, 20.4.2002. s. 11. 100 ŠPIRIT, Michael: IMJ po roce 1989. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 165. 101 BLAŽEK, Tomáš: Ivan M. Jirous: možná jsem prorok. Mladá fronta DNES, 23.9.2004. s. 5.
37
problém zmiňuje i Olga Sommerová ve svém příspěvku o interview: „Já sama jsem byla předmětem stovek rozhovorů a vím, jak jsem trpěla obligátními nenápaditými, stále rotujícími otázkami na základní, notoricky známá témata mého života. A najednou se objeví novinář (novinářka), který jde na mne odjinud, klade nečekané otázky, vypraví se do neprobádaných houštin mého nitra a profese.“102 To se bohužel v případě Ivana Jirouse příliš často neděje. Opět stojí za to zmínit rozhovor Renaty Kalenské. Další zavádějící titulek: „Jirous: Grossovi je jedno, jestli Bok chcípne hlady“, evokuje myšlenku, že tehdejšího premiéra Stanislava Grosse nezajímá, zda publicista John Bok umírá hladem, ten ale ve stejné době držel hladovku. Perex navozuje pocit, jako by Jirous chtěl organizovat občanskou neposlušnost a bojovat proti režimu. „Jedna z nejvýraznějších postav undergroundu Ivan Martin Jirous komentuje hladovku Johna Boka, který žádá odstoupení premiéra Grosse. Tady pomůže jen občanská neposlušnost, která by přerostla v guerillu, domnívá se Ivan Martin Jirous, který za pár dní oslaví šedesátku.”103 Z celého rozhovoru ovšem vyplývá pravý opak – fakt, že Jirous se do ničeho podobného zapojovat nechce a spíše si přeje, aby mu politika nezasahovala do života.104 Roku 2006 vniká u příležitosti zisku Ceny Jaroslava Seiferta opět vzniká řada rozhovorů a v tom, který vedl Jiří Peňás, dochází ke zvláštnímu přiznání. Jirous, který vždy razil teorii, že před rokem 1989 bylo nejlepším postupem tehdejší režim ignorovat, uznává, že pravdu měl spíše Václav Havel, který jako zástupce disidentů proti komunismu bojoval. „Moje zásada byla, že se vůbec nemáme bolševismem zabývat. Petr Chudožilov razil teorii: bolševik neexistuje. Já jsem rozvinul tu teorii ve stati o třetím hudebním obrození: dělat své věci bez závislosti na oficiálním světě, ignorovat ho. Jak se ukázalo, pravdu měl nakonec spíš Havel, který dokázal, že má-‐li zde něco nezávislého skutečně vzniknout, musí se člověk s režimem přímo utkat.“105 Do této chvíle přitom Jirous i všichni ostatní z undergroundu zdůrazňovali, že jejich 102
SOMMEROVÁ, Olga: Rozhovor, jak ho dělám já. In: Rozhovory o interview. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. s. 102. 103 KALENSKÁ, Renata: Jirous: Grossovi je jedno, jestli Bok chcípne hlady. lidovky.cz, 20. 9. 2004. Dostupné z: http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=294144 104 Tamtéž. 105 PEŇÁS, Jiří: Zahradu mám zpustlou. Týden, 2. 10. 2006. s. 32.
38
společenství nebylo politicky aktivní, ale jednalo se o lidi, kteří chtěli žít vlastní život nezávislý na režimu. Jirous v rozhovoru s Peňásem navíc prohlásil, že nebyl překvapen, že dostává Seifertovu cenu, že očekával, že právě za Magorovy dopisy to přijde. V roce 2009 přináší týdeník Reflex rozhovor Kateřiny Kadlecové. A ani tentokrát autorka bohužel nedělá nic jiného, než že vytrhává z kontextu čtenářsky (či spíše už jen bulvárně) zajímavá slova. Prvoplánově lákavého stylu si můžeme povšimnout už v perexu: „Zatímco za normalizace čtyřiatřicetinásobný Zlatý slavík Karel Gott zpíval, jeho spolubojovník na opačné straně kulturní fronty Ivan Martin Jirous bručel.“106 Je s podivem, že autorka na několikastránkovém materiálu nenašla nic lákavějšího než slova o Karlu Gottovi. Zdá se nepochopitelné, že v „seriózním“ časopise autorka opravdu vážně hledá paralely mezi legendou undergroundu a zpěvákem, který byl na vrcholu za jakéhokoli režimu – a ještě více to, jak dehonestujícím způsobem to dělá. „Zlatý slavík slaví možná právě teď narozeniny ve své opulentní vile na pražské Betramce, v navoněné společnosti hezounkých, čisťounkých dcerušek Charlotty a Nelly, vedle krásné manželky, obklopen luxusem. Umolousaný Jirous mezitím, obklíčen umělohmotným rostlinstvem, dřepí v restauraci Oáza v hlučných a špinavých útrobách smíchovského nádraží, inovativně kombinuje pivo s tequillou.“ 107 Pokud mají tato slova působit jakkoli oslavně, rozhodně se tak neděje. Jirous je v interview velmi smířlivý a Gotta nekritizuje, naopak chválí jeho zpěv a odmítá, že by každý člověk musel bojovat proti režimu. Za povšimnutí stojí poměrně ostrý názor na Jaroslava Hutku a jeho kritiku Jaromíra Nohavici. „Proč bych měl odsuzovat Gotta za to, že má spoustu příznivců? To bych měl podobně nízkou motivaci jako Hutka, kterej pořád ostouzí Nohavicu. Nechme stranou to, že byl Nohavica práskač. Hutka chtěl bejt vždycky bardem, ale tím se nikdy nestal – bardem byl Karel Kryl. Hutka dneska závidí Nohavicovi, že naplňuje stadióny.“108 Tento rozhovor komentuje Adam Drda, který shrnuje, že „celé poselství interview tkví nakonec v tom, že bojovník proti komunismu obhajuje zpěváka-‐kolaboranta – čili je tu kýžená kontroverze, to si čtenáři
106
KADLECOVÁ, Kateřina: Každej nemusí bejt statečnej. Reflex, 9. 7. 2009. s. 36. Tamtéž. s. 36. 108 Tamtéž. s. 36. 107
39
počtou, svět není černobílý, sláva.“109 V předchozích rozhovorech se na Jirousovu povahu a přátelskou atmosféru hospodských přátel snaží novináři nalákat již v perexu. Podobný úvod stojí za to zmínit ještě jednou, a to u interview Lucie Hášové Truhelkové z MF DNES.“ 110 Rozhovor nese titulek: „Magor Jirous: Vládnou nám svině peněz.“ 111 Autorka nezapomíná zmínit, že napoprvé se rozhovor neuskutečnil, jelikož ve večerních hodinách byl Jirous příliš opilý a „sám uznal, že to nepůjde. ,Dneska se na to vyserem.‘“112 Truhelková chce zároveň ukázat, že se s respondentem přátelí, tudíž neopomíná popisovat jejich vzájemnou přátelskou náklonnost spojeními jako „opřel mi unaveně ruku o rameno113.“ Ani druhý pokus o rozhovor se evidentně neobešel bez problémů, přestože se konal druhý den: „Ze včerejška měl okno. Takže ve výčepu nádražní hospody na Smíchově, kde (ne) náhodou skutečně byl, zabraný do piva a hovoru s malířem Martinem Frindem, položil první otázku on: ,Vy za mnou jdete kvůli tomu squatu?‘ Nebyla to shoda okolností. Takhle prostě Magor žije.“114 Také mezi těmito rozhovory existují výjimky a jednou z nich je poslední rozhovor, který Ivan M. Jirous médiím dal. Vedl jej s ním jeho přítel Josef Rauvolf pro časopis Živel. Básník sám jej za poslední interview označoval, jelikož „žádný dávat, protože ten můj život není zase až tak bohatej, všechno už jsem na sebe a o sobě vyžvanil, takže nevidím důvod, proč si to opakovat.“115 Nutno konstatovat, že se jedná o opravdu sofistikovaný materiál a tentokrát Jirousovi nikdo nepokládá obvyklé otázky a čtenář se dozvídá něco nového, což je pravděpodobně dáno i tím, že se oba aktéři dobře znají. Rauvolf s Jirousem hovoří o literatuře, tvorbě, vězení i dětství, ale dotknou se i básníkovy smrti. „Řekněme, že nebe a peklo skutečně existují – kde podle tebe skončíš?
109
DRDA, Adam: Atrakce: velký magor a ještě větší básník. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 182. 110 TRUHELKOVÁ Hášová Lucie: Magor Jirous: Vládnou nám svině peněz. Mladá fronta DNES, 13. 11. 2009. s. 26. 111 TRUHELKOVÁ Hášová Lucie: Magor Jirous: Vládnou nám svině peněz. Mladá fronta DNES, 13. 11. 2009. s. 26. 112 Tamtéž. s. 26. 113 Tamtéž. s. 26. 114 Tamtéž. s. 26. 115 RAUVOLF, Josef: Magor: kdyby ten Ivan aspoň uměl psát. Živel, č. 29. s. 10.
40
Tvrdím, že budu několik milionů let v očistci. Nějaké básně v tom smyslu mám. Martine, máš vyhlédnuté místo, kde bys chtěl být pohřbený? Původně jsem zakoupil hrob ve Staré říši pro sebe a Julianu. Teď, když žiju s Dášou, tak se furt chystáme zakoupit hrob v Kostelním Vydří, to je vedle Prostředního, ještě jsme se k tomu ale nedostali. Však to neuteče. Jen aby...“116 V přechozích kapitolách jsme si nejprve teoreticky vysvětlili, jak by mělo interview vypadat a čím by se měl novinář i respondent při jeho vzniku řídit. Jak ale vidíme, v případě Ivana Jirouse tomu tak nebylo – kromě několika výjimek, kdy si můžeme přečíst rozhovor povedený, jsou redaktoři nepřipravení, kladou stále stejné otázky a do článků píší všechno, co jej udělá bulvárnějším a kontroverznějším, a nekladou důraz na etiku, kterou by měl novinář dodržovat. Místo rozhovorů s básníkem, který by mohl říci mnoho zajímavého, se tak často dozvídáme spíše to, co Jirous vypil nebo ještě vypije či názory, které by střízlivý pravděpodobně nevyslovil. 3.1.3 Analýza kritického ohlasu na dílo Ivana M. Jirouse Pro doplnění mediální obrazu Ivana M. Jirouse je nutné v naší práci zmínit i kritické ohlasy na jeho dílo. Vzhledem k tomu, že velká část Jirousových básní byla napsána před rokem 1989, v tehdejších oficiálních médiích žádné kritiky nenajdeme. Fakt, že mnoho pozitivních recenzí vzniklo i desítky let po sledovaném díle, hraje poměrně velkou roli, a to zejména ve smyslu vnímání kontextu. Vždy je nutné, aby kritik hodnocený text vnímal v souvislosti se současností. „Opravdu, i když se zabývám spisovatelem třeba ze začátku století, nemohu se sice vyhnout dobovému literárnímu a historickému kontextu, ale zajímá mě především, čím je jeho dílo živé dnes: pokud chci pochopit, v čem je jeho umělecká síla, musím se držet vlastního čtenářského prožitku.“117 Současnost ale názory na díla před rokem 1989 zakázaných a perzekuovaných autorů ovlivňuje i v morální rovině – mnohdy je u přístupu k dílu 116
RAUVOLF, Josef: Magor: kdyby ten Ivan aspoň uměl psát. Živel, č. 29. s. 13. BLAŽÍČEK, Přemysl. Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002. s. 334.
117
41
patrný respekt z člověka-‐bojovníka proti režimu více než respekt z člověka-‐autora. Na tento problém upozorňuje Josef Vohryzek, který situaci přirovnává k roku 1945 a k reakcím na židovské autory a všechny ty, kteří byli v koncentračních táborech. „Když zakázaní autoři po listopadu vystoupili najednou na veřejnosti, jako kdyby do ní vtrhli, museli zřejmě vyvolat nevoli u těch ostatních, kteří byli proti nim tak trošičku chudina co do morálního kapitálu.“118 Přestože dobový kontext, v němž je dílo kritizováno či interpretováno, je důležitý, roli hraje i úroveň kritikova vzdělání a až zevrubné studium literatury může dát člověku takový rozhled, aby byl schopen předložit relevantní argumenty pro nebo proti. Northrop Frye uvádí, že produktem kritiky je „hodnotový soud poučeného dobrého vkusu.“119 To, že je kritika velmi důležitou součástí Jirousova mediálního obrazu, souvisí také s jejími funkcemi, jak je definoval Jan Lopatka. „První je rázu možno říci společenského, a spočívá v tom, co bývá označováno jako kritická diagnóza: přesvědčivě určit, že nějaký jev nebo skupina jevů je právě uměleckým dílem a ne čímkoliv jiným, že slouží životu jako umění a že tedy jen nesupluje tam, kde je na místě jev jiný. [...] Druhá funkce je rázu možno říci umělecko-‐strategického a tkví v tom, že kritik používá uměleckého díla jako prostředníka mezi sebou, čtenářem a umělci, jako prostředky pro svůj vlastní výraz, a pomocí tohoto prostředníka vyslovuje své názory společenské, estetické, kulturně politické, domýšlí možnosti dílem dané a pokouší se o orientaci v uměleckém i celokulturním, prostě nadstavbovém dění.“ 120 Právě kulturně-‐politické názory bývají součástí ohlasů na Jirousovo dílo – v souvislosti s názory na komunistický režim, věznění, básníkovu osobní statečnost a boj za svobodu. Zároveň je zajímavé sledovat konfrontaci estetické hodnoty básní s ostatními aspekty Jirousova života, kterými je znám a které s mnohdy něžným a nábožensky laděným dílem příliš nesouzní. Většina recenzí, které v této kapitole předkládáme, se věnuje známému dílu známého autora a čtenáři příliš nového nepřinášejí. Děje se zde to, co Aleš Haman chápe jako „přístup k dílu na představě jeho mnohoznačnosti, významové 118
VOHRYZEK, Josef: Rozhovor s Michaelem Špiritem. In: Literární kritiky. Torst: Praha, 1995. s. 315. FRYE, Northrop. Anatomie kritiky: Čtyři eseje. Brno: Host, 2003. s. 47. 120 LOPATKA, Jan: Otázky kritiky a hra s pojmy. In: Šifra lidské existence. Torst: Praha, 1995. s. 88. 119
42
otevřenosti, která umožňuje jeho různé aktualizace či konkretizace. [...] Podle těchto názorů je dílo po svém zveřejnění odděleno od svého autora a vydáno na pospas veřejnosti, to znamená i libovůli vykladačů.“121 Jelikož ohlasy na dílo Ivana Jirouse nejsou hlavním cílem našeho zkoumání, vybíráme pro ilustraci pouze jeho nejznámější sbírku Magorovy labutí písně (poprvé vycházejí v roce 1985 v samizdatu), kterou popáté vydalo nakladatelství Torst v roce 2006. Do zkoumaných ohlasů jsme nezařadili dva – oba vyšly v časopise Svědectví. První napsal Eugen Brikcius v roce 1986, druhý v roce 1987 Silvie Richterová. V naší práci jsme se ale rozhodli věnovat se pouze kritickým reflexím po roce 1989. Zařadíme sem ale článek týkající se Magorových labutích písní od již zmíněného Jana Lopatky, který vyšel ve třetím vydání sbírky. Lopatka zde popisuje Jirousovo protirežimní působení i jeho věznění a k jeho poezii říká: „On totiž ten podivný člověk, který si málem vysloužil pověst nejen českého kamikadze, ale i Bukowského, prokázal i to, co nerad přátelům přiznává: talent poetický. Přečtěte si jeho Labutí písně, přečtěte si jeho sbírku Magor dětem. obě práce vznikaly ve Valdicích a představují víc talentu než všechny debaty o tom, jak je třeba tady zmáknout umění nebo jestli je lepší Zappa či nějakej jinej potentát.“122 V souvislosti se vznikem básní je důležité zmínit nejen to, že ji Jirous napsal ve vězení, ale také způsob, jakým se dostaly ven. Sbírku „jsme propašovali z vězení v polibku. A ten polibek dal Jiří Gruntorád své přítelkyni Renatě a druhý mně. Stalo se to po jeho stání u soudu, myslím, že to bylo v Liberci, ale vůbec se nedalo předpokládat, že se něco přihodí. Gruntorád byl navíc v medvědu, což byl kovový pás s řetězy na rukou a na nohou, a nesměl s námi mluvit. Jenže jak nás míjel, najednou se k nám naklonil a každé dal rychlý polibek, bachař ani nestačil zareagovat.“123 Tak celou událost popsala Dana Němcová. Také páté vydání Magorových labutích písní se dočkalo několika nadšených recenzí. Paradox strašného a depresivního místa a krásných veršů zmiňuje např. Josef Rauvolf: „Těžko si představit, jaká vnitřní síla musela v Martinu Jirousovi být, když v prostředí valdické věznice, ve společnosti těch nejtěžších zločinců, dokázal psát 121
HAMAN, Aleš: Nástin dějin české literární kritiky. Praha: H&H, 2000. s. 9. LOPATKA, Jan: Případ Magor. Lidové noviny, 24. 3. 1990. s. 5. 123 HORÁČKOVÁ, Alice: Takovej byl Magor. Divokej i křehkej. Magazín víkend DNES, 19. 11. 2011. s. 10. 122
43
básně plné krásy a pokory. Vzpomínal v nich na své přátele, na ženu a dvě malé dcerky, a přestože strávil v bývalém klášteře, přeměněném na věznici, čtyři roky, šílené reálie přežívání do jeho poezie neprosákly.“124 Literární časopis A2 zase zdůrazňuje, že se jedná o sbírku, ke které stojí zato se vracet. Podle recenzenta Milana Valdena je síla zážitku v tom, že „si je čtenář vědom, kde a za jakých okolností vznikly a jak pohnutý byl osud autorův, jednak v jednoduchosti veršů a originalitě rýmů, pod jejichž povrchem se skrývá hloubka prožitku, religiozity, naděje, strachu, odstupu i sebeironie.“125 Autor recenze také oceňuje, že Jirous do svých básní zahrnuje mnoho témat – Boha, peklo, svou rodinu, přátele, ale naráží i na umělecká díla či historii. Valden ale (přestože se jedná o literární časopis) sbírku do hloubky příliš nerozebírá, opakuje již dříve řečené a recenzuje známé dílo tak, jak čtenář již předem očekává. Ač by se mělo jednat o recenzi, působí spíše jako anotace. Radim Kopáč v deníku Právo Jirouse srovnává s básníkem Egonem Bondym, shodu ale nachází ve stylu psaní, nikoli v tematice. „Proti ateistickému Bondymu ale v Jirousových vězeňských rýmech hraje první housle víra -‐ bůh je tu naléhavě přivoláván a vzýván skrze modlitby a žalmy, jeho sebemenší gesto je potřebné, aby básník ‚nezkys jak to zelí‘.“126 Pokud bychom se snažili najít jakékoli zahraniční ohlasy na tolikrát vydanou sbírku českého básníka, budeme hledat marně, jelikož překlady neexistují. Tato problematika byla rozebrána i na Konferenci Ivan Martin Jirous, kterou pořádal časopis Revolver Revue. Justin Quinn zde zmínil několik důvodů, mezi nimiž je to, že Jirous „pracuje se specifičností jazyka“ a na příkladu námi zkoumaných Magorových labutích písní ukazuje, že důležitá jsou taktéž nepřeložitelná vlastní jména. „Jirous jde dál než rýmy – rýmuje jména. To znamená, že váže specifičnost jmen ke specifičnosti rýmů, a zdvojnásobí tak zakotvenost svých básní v češtině.“127 Pro naši práci jsou ale zajímavé ohlasy na Magorovy labutí písně z let 2011–2012, jelikož jen několik měsíců po smrti Ivana Jirouse vychází tato sbírka na CD. Stačil ji 124
RAUVOLF, Josef: Josef Rauvolf uvádí. Instinkt, 1. 2. 2007. s. 44. VALDEN, Milan: Knihy. A2, 14. 2. 2007. s. 28. 126 KOPÁČ, Radim: Magorův Labutí neklid popáté. Právo, 9. 2. 2007. s. 17. 127 QUINN, Justin: Jirous mimo. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. s. 53. 125
44
namluvit ještě on sám a původně se mělo jednat o nahrávky celého jeho díla. Za Jirousova života k tomu však již nedošlo. Album vzbudilo poměrně mnoho nadšených reakcí. „Jirousem načtené cédéčko je snad ještě silnější než samotná kniha – jeho hlas znovu prožívá utrpení vězeňské cely, frázuje smutek, samotu, nezlomnost, pátrá po božím záměru ve svém osudu, vzpomíná na manželku a na dcery.“128 Pavel Klusák zase připomíná, že Ivan M. Jirous přednášel básně často a na rozdíl od jiných autorů velmi kvalitně. „Na nahrávce mluví tak, jak ho mohli mnozí během let slyšet: autoritativně, s naléhavostí zjednává poezii pozornost. Hlavně však mluví bez emocí, neutrálně (‚bezbarvý hlas‘, píše Štolba), jako by chtěl text nechat vyznít se vší škálou významů, které do něj lze promítnout.“129 Stejně pozitivní je Antonín Kocábek na serveru týden.cz. „Po chvíli poslechu se nejen na citlivého posluchače přenáší atmosféra smířenosti, zjevná autorova vyrovnanost. Verše plynou, jsou velebné, religiózně pokorné, svým způsobem čisté, něžné a silné ve své hořkosti i stesku po svobodě. A přesto i tak z nich probleskuje typický autorův humor, čertíci slovních hříček, koutky cukající paradoxy. Zakotvené vzpomínky i kronika tehdejší doby jsou pak dárkem navíc.“130 Magorovým labutím písním se několikrát věnoval Martin Machovec. Označuje je za dílo, které „patří nejen k tomu nejlepšímu z Jirousova literárního díla, ale též k vrcholům české poezie posledních desetiletí.“131 Jirouse považuje za pokračovatele české katolické básnické tradice a srovnává jej I s dalšími autory, zejména jeho předchůdci z doby počátků českého underground v 50. letech. „V Labutích písních se básníkovi rovněž podařilo skloubit onu ‚primitivistickou‘, neodadaistickou linii české samizdatové literatury sahající až ranému dílu Egona Bondyho či Ivo Vodseďálka z padesátých let s bohatou intertextualitou, s množstvím literárních výpůjček, parafrází, citací odkazujících k textům autorových literárních vzorů a lásek, počínaje R. M. Rilkem, Bohuslavem Reynkem nebo Borisem Savinkovem.“ 132 Machovec 128
KUBÍČKOVÁ, Klára: Magor teskně zpívá své vězeňské labutí písně. Mladá fronta DNES, 7. 2. 2012. s.
5.
129
KLUSÁK, Pavel: Ten, jenž uměl vytrhnout z běhu času. Lidové noviny, 16. 12. 2011. s. 9. KOCÁBEK, Antonín: Když zpěv labutích písní přehlušil cinkot půllitrů. týden.cz, 10. 1. 2012. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/kdyz-‐zpev-‐labuti-‐prehlusil-‐cinkot-‐ pullitru_222272.html#.VQ8gTVylzPk 131 MACHOVEC, Martin: I. M. J. Slovo a smysl, září 2008. s. 42. 132 Tamtéž. s. 42. 130
45
zmiňuje také Vratislava Brabence, Andreje Stankoviče, Pavla Zajíčka nebo Eugena Brikciuse, s jejichž tvorbou Jirouse srovnává a spojuje. 3.1.4 Jirous jako polemik a redaktor Jirous sice po roce 1989 příliš často jako teoretik či polemik nepublikoval (zejména v 90. letech), čas od času se ale vyjádřil k veřejnému dění či něco vzkázal svým přátelům. Několikrát také napsal recenzi či pozvánku na výstavu. Příkladem je expozice obrazů malíře z Vysočina Davida Bartoně, která se konala v létě 1997 v bývalé márnici na hřbitově v Telči. Jirous zde popisuje nejen dílo, na němž mohou zájemci vidět krajinu, ale také tu část, která souvisí s Bartoňovým zaměstnáním hospodského. „Bartoň pozoruje celé společenství lidí jako latentní hosty, kteří, pokud již nedojdou k jeho pípě, stanou se alespoň dekorací na zdech jeho hospody. Mohou-‐li uniknout nálevnímu stolu, dvojrozměrnému Bartoňovu plátnu neuniknou. Je to barvitý spektákl, který nám David předvádí. Při vší grotesknosti a šklebu se odvažuji tvrdit, že není zlý. Ostatně, jak bych mohl: můj narcismus mi to nedovolí. Sám jsem se také stal obětí Bartoňova štětce.“133 Mezi značně osobnější příspěvky patří dopis tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi, který napsal v listopadu 2000 jako vyjádření k informacím MF DNES, že mezi vojáky Hradní stráže docházelo k šikaně a bylo obviněno deset jejích členů. 134 „Pětkrát jsem kvůli Vám zbil pět lidí, kteří se slovně otřeli o to, co jste pro naši zemi a náš národ udělal. Dopustil jste se chyb. [...] Dnes, druhého listopadu 2000, jsem četl v Mladé frontě o tom, co se děje v Hradní stráži. Václave, prosím, k čemu jsou dobré nádherné kostýmy od Theodora Pištěka, když nejseš schopen zabránit tomu, co se pod nimi děje? Zabránit? Když jako přiblblá loutka procházíš s princem Charlesem před mučenými lidmi.“135 Po smrti Mejly Hlavsy napsal Jirous velmi pohnutý nekrolog, který čtenářům opět připomíná tu stránku jeho osobnosti, kterou média často ignorují – schopnost jasně se vyjádřit a zároveň pojmenovat své city k někomu blízkému. „V této temné noci -‐-‐ 133
JIROUS, Ivan M.: V hospodě a na hřbitově. Lidové noviny, 25. 7. 1997. s. 12. gag: Vojenská policie je ohromena. Mladá fronta DNES, 2. 11. 2000. s. 1. 135 JIROUS, Ivan M.: Pane presidente. Mladá fronta DNES, 10. 11. 2000. s. 11. 134
46
několik hodin vím, že umřel Mejla Hlavsa. Nic mi už nepřipadá zvláštní. Poslední týdny jsem intenzivně myslel na Johna Lennona. Mejla byl pro nás, obyvatele Českého království, kýmsi podobným. Jedním z těch, kteří nám slyšícím pomohli pochopit, že hudba nejsou akordy, stupnice, harmonie, dynamika. Že je hudba poselstvím, rozhovorem od duše k duši.“136 V roce 2001 nainstaloval na střechu pražského Rudolfina modrou neonovou trnovou korunu. Projekt nazvaný Záře Jirous okomentoval v Respektu. „Po desáté noční z Hospody u Rudolfina. Ustrnut jsem zíral na modrý neon, splétající nad Rudolfinem trnovou korunu. Vybavil se mi Pláč koruny české profesora Černého. Podíval jsem se k Hradčanům. Zda by nebylo lepší korunu trnovou umístit kamsi mezi věže chrámu sv. Víta. Pak mi došlo, že Praha konečně získala k Hradčanům důstojný vizuální pendant. Pokud bude po nějakém čase stržen, bude tím Corona Regni ochuzena.“137 Rokem 2004 zahýbal hlavně ostrý zásah proti účastníkům CzechTeku. Jirous byl mezi těmi, kdo jej ostře odsoudili a byl spoluautorem dopisu tehdejšímu premiérovi Stanislavu Grossovi. „Stanislave Grossi, doposud jsme k Vám (máme tím na mysli celou Vaši bandu) byli slušní. To včera skončilo. Vaše arogantní zvůle, s níž jste shazoval se stolu veškeré policejní průsery, nám byla buď úplně (Ivan M. Jirous), nebo částečně (Stanislav Penc) u prdele, proto jsme na ni většinou nereagovali. Nicméně otevřený fašismus, který nastolila Vaše odporná vláda, již promíjet nemůžeme.“138 Oba autoři žádají finanční a morální kompenzaci všech osob, které byly poškozeny zásahem policie vůči účastníkům CzechTeku, rezignaci Grosse na post premiéra a rezignaci všech příslušníků Policie ČR, kteří se na akci podíleli. „Žádáme okamžité zastavení fízlovského trendu současného establishmentu, který směřuje přímočaře k fašizaci naší země. Především Vás pak žádáme: Nechte nás na pokoji! Vyserte se na nás. My se do Vás taky nesereme.“139 Jediné periodikum, do něhož Jirous delší dobu a poměrně pravidelně přispíval, byly Divadelní noviny, ve kterých téměř tři roky vycházel sloupek Na Oáze140 s Magorem. Jirous se zde vyjadřoval k tomu, co právě zažil, o čem přemýšlel, čas od času 136
JIROUS, Ivan M.: Opustil nás anděl. Respekt, 8. 1. 2001. s. 21. JIROUS, Ivan Martin: Koruna česká. Respekt, 2. 4. 2001. s. 21. 138 DOLEŽAL, Jiří X.: Co zbylo po CzechTeku? Reflex, 12. 8. 2004. s. 6. 139 Tamtéž. s. 6. 140 Název je odvozen od Jirousovy oblíbené restaurace na Smíchově. 137
47
zveřejňoval své básně či zkritizoval dění ve společnosti. V některých případech básník pravidelnost nedodržel a svůj příspěvek v době uzávěrky nedodal. „Ivan Jirous má deprese a nic nenapsal. Mohl bych napsat jedinou větu, ale tu píše Vaculík každý rok: Jaro je tady. A tak došlo na šachovou partii, kterou jsem zapsal při našem nedávném setkání. Hrál s jedním ze štamgastů této nádražní restaurace Jiřím Lebedou alias Dlouhým Bidlem, členem šachového Oáza Magor Teamu, který reprezentuje tuto smíchovskou pivnici v šachových kláních pražských hospod141 .“ Ve sloupku si pak můžeme opravdu přečíst přesně popsanou celou hru. Své problémy s dodržováním dodávání pravidelných příspěvků popisuje Jirous v jiném sloupku: „Jak mě pronásleduje redaktor Vladimír Hulec stran nedodaných příspěvků, ve mně začíná vzbuzovat paranoiu. Posuďte sami: Každý den zahajuji tím, že vyluštím křížovku v Blesku. A včera tam bylo v legendě: divadelní noviny na dvě písmena – DN. Že by Vladimír podplatil nebo přesvědčil kolegy z Blesku, aby se mi existence jeho periodika takto vtíravě připomínala?“142 Jirous některé své příspěvky zakončuje básní. Ivan M. Jirous, který i po roce 1989 čas od času publikoval, se ve zkoumaných materiálech ukazuje jako velký kritik tehdejší doby, ale zároveň jako člověk s velkým zájmem o veřejné dění. Spolu s těmito články si můžeme přečíst pochvalná a láskyplná slova o jeho přátelích, kteří zemřeli, a tuto část mediálního obrazu doplňují jediné Jirousovy pravidelné příspěvky do jednoho média – Divadelních novin. 3.2 Audiovizuální média V roce 1999 vzniká dokumentární film Vis Magor. Tam zaznívají dvě Jirousovy zajímavé charakteristiky. Vlastimil Třešňák uvádí: „S Magorem jsem se sešel, což je pikantní, na tanečních na Žofíně.“ Básník, dnes známý jako excentrický člověk, tam podle něj dělal asistenta tanečnímu mistrovi a tam mu přezdívali Guth-‐Jarkovský. 141
HULEC, Vladimír: Ivan Jirous má deprese a nic nenapsal. divadelni-‐noviny.cz, 22. 3. 2011. Dostupné z: http://www.divadelni-‐noviny.cz/ivan-‐jirous-‐ma-‐deprese-‐a-‐nic-‐nenapsal 142 JIROUS, Ivan. Na Oáze s Magorem. Divadelní noviny, 3. 4. 2011. Dostupné z: http://www.divadelni-‐noviny.cz/na-‐oaze-‐s-‐magorem-‐2
48
„Mně nešlo do hlavy, jak se z Gutha-‐Jarkovského změnil na Ivana Martina Jirouse.“143 Pavel Zajíček se vyjadřuje k Jirousovu nekonečnému souboji s režimem, nad kterým ale vyhrát nemohl. „Magor je jeden z mála z rodu Don Quijotů.“144 Natáčení 13. komnaty Ivana Martina Jirouse z roku 2007 nám Josef Rauvolf, který ji v pořadu odemykal, popsal následovně. „Nemohl jsem mu říct, že se jedná o 13. komnatu. Pochopil to až po dvou dnech natáčení a chtěl mě poslat do prdele, ale nakonec se mu zpracování líbilo.“145 A pořad Rauvolf uvádí slovy: „Musím přiznat, že mi tehdy připadal skutečně jako Magor.“146 Jedná se o jeden z mála pořadů, který se zaměřuje výhradně na jednu stránku z Jirousova života, a to na věznění. V následujících letech vznikají delší a zevrubnější dokumenty, které však evidentně staví na první místo zajímavost a skandály. Zde vidíme nejen cely, ve kterých Jirous strávil mnoho let, ale můžeme je rovnou konfrontovat s jeho čtením Magorových labutích písní. Bolestnou zkušenost dlouholetého věznění má i Jirousova rodina. Bývalá manželka Juliána Jirousová v pořadu se slzami v očích vzpomíná na bolestné odloučení a čekání na dopisy, které později vyšly i knižně. Přesto však ona sama vidí Jirousovo počínání jako nutné. „Nikdy jsem mu to neměla za zlý, protože jsem věděla, že to prostě jinak nešlo.“147 Naposledy se Ivan M. Jirous objevuje v televizním vysílání 30. července 2011 v pořadu Před půlnocí. Je zde patrné, že básník již nepije, je nemocný a velmi vážný. Opět kritizuje současnou situaci, politiku, ale také český národ. „Já jsem tenhle národ odepsal, když bratři Nedvědové vyprodali Strahovský stadion.“ 148 V rozhovoru se také vyjádřil ke svým zdravotním problémům s tím, že nepije alkohol, jelikož mu již dvakrát praskly jícnové varixy. „Potřetí už by to mohlo být definitivní.“149 V roce 2012 vzniká dokumentární film Rok bez Magora, který natočil Oliver Malina-‐ Morgenstern. Jedná se o dokument založený na obou pólech, jenž v sobě Jirous měl. 143
Vis Magor – Poema o básníkovi. [dokument]. Režie Andrej KROB. Česká republika, 1999. 12:13. Tamtéž. 37:10. 145 Příloha č. 3. Rozhovor s Josefem Rauvolfem. 146 13. komnata Ivana Martina Jirouse [dokument]. Režie Petr SLAVÍK. Česká republika, 2007. 01:11. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-‐13-‐komnata/206562210800044-‐13-‐ komnata-‐ivana-‐martina-‐jirouse/ 147 Tamtéž. 12:16. 148 Před půlnocí [publicistický pořad]. Režie Jan FLAK. Česká republika, 2011. 10:25. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-‐pred-‐pulnoci/411231100252060/ 149 Tamtéž. 26:25. 144
49
V několika minutách se tak dozvídáme o člověku, který se rád pral a pil a zároveň o někom, koho velice trápilo ničení zámku Valeč. Jinak ale dokument mnoho nového nepřináší. Opět se objevují spory o to, kdo a kdy poprvé použil přezdívku Magor a všichni zdůrazňují Jirousovu neochotu režimu ustoupit byť v tom nejmenším. Někteří dokument také kritizují, např. Josef Rauvolf: „Kdyby tohle Magor viděl, myslím, že by došlo i na pěsti.“150 Ve stejném roce uvádí Česká televize dokument 04826 Jirous Moniky Le Fay, který se pokouší přiblížit divákům hlavně básníkovo věznění. V zajímavých protikladech jsou zde básně o Panně Marii a o vztahu k náboženství a různé projevy opilství či sprostá slova. Nejdůležitějším poselstvím je ale Jirousovo intenzivní prožívání všech situací a boj o osobní svobodu. Několikrát je zde zmiňován Jirousův vliv na okolí. „Magor měl opravdu na nás velkej vliv. [...] Plastici díky Magorovi zůstali na tom, že muzika musí bejt na tý zemi, čistá,“151 uvádí např. muzikant Josef Janíček o The Plastic People of the Universe. Svou situaci v době, kdy Jirouse sledovala StB a jeho procesů s komunistickým režimem, zde popisuje bývalá manželka Juliana Jirousová s dcerami Františkou a Martou. Vzpomíná na něj také syn Daniel Degtěv. Vývoj rodinných vztahů po básníkově smrti je tak pravděpodobně jedinou novinkou, kterou režisérka divákům přináší. Ivan M. Jirous se v audiovizuálních médiích objevoval pravidelně, některé dokumenty vznikly až po jeho smrti. Jen malá část z nich se zaměřuje na jednu část Jirousova života a většinou pouze zaznamenává několik kontroverzních záběrů ve spojitosti s vyjádřeními přátel a pamětníků, které se často opakují. 4. Po básníkově smrti Jirousova smrt strhává lavinu článků, vzpomínek a nekrologů. Vzpomínají na něj hlavně jeho přátelé a všichni, kdo jej měli rádi a obdivovali jeho dílo a statečnost. 150
Příloha č. 3. Rozhovor s Josefem Rauvolfem. 04826 Jirous [dokument]. Režie Monika LE FAY. Česká republika, 2012. 10:36.
151
50
Josef Rauvolf o Jirousovi, který byl jeho přítelem, napsal ve svém článku velmi přesný odhad budoucnosti: „Tuším, že se teď budou skloňovat klišé o bojovníkovi proti komunistické diktatuře, o undergroundu a podobně, Martin ale především bojoval za svou vlastní svobodu, za právo říkat a psát si to, co chce. A tak také žil, se vším všudy... a psal, jak teoretické studie, tak nádherné básně.“152 Ivan Harman ve svém článku cituje Jana Macháčka, který v nekrologu vyjádřil obdiv k tomu, jak Jirous žil. „Obdivoval jsem, že i v podnapilém stavu byl schopný naprosto přesného myšlení a ironie. Ztělesňoval klímovské heslo „Nesrat se se životem“, čemuž odpovídala i jeho životospráva. Jeho oblíbená věta zněla: ‚Hlavně, aby nezmizela radost‘. Rád zdůrazňoval, že by se člověk neměl brát jenom vážně.“153 Petr Hruška na rozdíl od Macháčka nezmiňuje v souvislosti s Jirousem Klímu, ale Jana Balabána. „O pravdě toho moc nevím. Ale cítím opravdovost a vím, že česká literatura nemá mnoho takto opravdových lidí, jako byl Magor nebo před necelými dvěma lety zesnulý Honza Balabán -‐ ostatně jeden mi vždy trochu připomínal druhého. Jsem šťastný, že jsem je poznal.“154 Na básníka samozřejmě vzpomínali i politici – mezi jinými jeho přítel Alexandr Vondra. „Jsem z toho smutný, padl bojovník. Magor zemřel v předvečer Dne veteránů. Jako jeho kamarád i jako ministr obrany se hluboce klaním před památkou veterána undergroundu, který beze zbraně a na hranici sebeobětování pomohl porazit bolševika. Kdyby nebylo Magora, měli bychom to všichni daleko těžší.“155 Připojil se i exprezident Václav Havel, který se později vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl zúčastnit Jirousova pohřbu. „Zpráva o smrti Ivana Jirouse mne hluboce zasáhla a cítím se všemi, kteří mu byli blízko. Byl po dlouhá léta můj dobrý kamarád, který významně ovlivnil společenský pohyb v naší zemi. Jsem rád, že se Magor dožil lepších časů, o které se sám nemálo zasloužil.“156 152
RAUVOLF, Josef: Za právo říkat, co chce. Hospodářské noviny, 10. 11. 2011. HARTMAN, Ivan: Magor patří na Slavín. Hospodářské noviny, 11. 11. 2011. s. 13. 154 HRUŠKA, Petr: Vzpomínky na Magora Jirouse. Hlavně, aby nezmizela radost. ihned.cz, 10.11.2011. Dostupné z: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-‐53598110-‐vzpominky-‐na-‐martina-‐jirouse-‐hlavne-‐ aby-‐nezmizela-‐radost 155 tom: Smutný Vondra: Magor pomohl porazit bolševika. Bojovník beze zbraně. parlamentnilisty.cz, 10. 11. 2011. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1387&clanek=213721 156 lidovky.cz: Zemřel básník Ivan Martin Jirous. Legenda českého undergroundu. lidovky.cz, 10. 11. 2011. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/zemrel-‐basnik-‐ivan-‐martin-‐jirous-‐legenda-‐ceskeho-‐ undergroundu-‐p7z-‐/lide.aspx?c=A111110_134416_lide_nev 153
51
Kontroverzní postoje k Ivanu M. Jirousovi shrnul Antonín Kocábek, který trefně charakterizoval dvě skupiny lidí, na které se básníkovo publikum dělí. „Pro první, zdaleka ne tak nepočetnou skupinu, jak by se na první pohled mohlo zdát, byl moudrým historikem umění, mužem zcela příkladných názorů a zásadových postojů, člověkem, který popsal a zformuloval myšlenku tzv. druhé kultury, zcela nezávislé na politickém směřování státu, a především výsostným básníkem, jedním z nejlepších tuzemských básníků druhé poloviny dvacátého století. [...] Pro druhou skupinu pak byl zlem. Opilcem a výtržníkem. A především černým svědomím, živoucím důkazem, že vládnoucímu režimu není třeba jen přikyvovat a že se dá žít zcela svobodně – nejen v předlistopadovém režimu. Také dokladem toho, že za nepohodlné názory je občas potřeba něco zaplatit.“157 Nikdo mu nepoděkoval Jindřich Šídlo věnoval Jirousovi článek na titulní straně Hospodářských novin. Vzpomínal, jak se s básníkem poprvé setkal na Koncertu pro všechny slušný lidi Karla Kryla v prosinci 1989. „Patnáct tisíc lidí vřelo vzteky, na pódium vyšel ještě skoro dohola ostříhaný muž -‐ a přečetl kus z Grinových Nachových plachet. Nepamatuju si už z těch dní mnoho příliš jasných okamžiků, ale tenhle úplně přesně. Byl to den definitivního Magorova vítězství.“158 Jirousova smrt opět zapříčinila výzvy k tomu, aby konečně dostal vyznamenání od prezidenta republiky – a došlo i na připomínku toho, že se tak mohlo stát již za Jirousova života. „Muž, který nikdy v ničem neuhnul. Intelektuál, který nezapřel sedlácký rod od Želče v té nejlepší pekařovské tradici. Chlap, který byl za normalizace pětkrát ve vězení. Jeho skon samozřejmě dává řadu témat k přemýšlení, ale jednu otázku si můžeme položit hned: Proč Jirous za 22 porevolučních let nedostal státní vyznamenání? Byl snad stejně ‚kontroverzní‘ jako bratři Mašínové? […] A přece Magor zemřel jen jako čestný občan Humpolce. Jeho rodiště na Vysočině z toho vychází
157
KOCÁBEK, Antonín: Dvě tváře Ivana Jirouse. týden.cz, 10. 11. 2011. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/dve-‐tvare-‐ivana-‐jirouse_217062.html 158 ŠÍDLO, Jindřich: 99 slov. Hospodářské noviny, 11. 11. 2011. s. 1.
52
čestněji než stát, jehož čest Magor pomáhal zachraňovat.“ 159 Znovu se k tématu vyjádřil i Martin Komárek, který se nad faktem Jirousova neocenění pozastavoval již několikrát. V tomto svém článku soudí, že Jirous zemřel jako pravý romantický básník. „Přes všechny literární ceny mu nikdo za jeho hrdinství nepoděkoval. Vyznamenáni byli už skoro všichni. On nemohl být, protože by na Hradě udělal skandál. V chudobě však neumírají jen básníci, ale i potulní rytíři. Žijí podle svých pravidel. Nenechají se nikým řídit. Jsou zarostlí a leckdy špinaví. Jsou divocí i dvorní.“160 Na Jirouse se znovu vzpomíná v souvislosti se smrtí Václava Havla, a poté již nastává čas různých poct, na poli dokumentární tvorby, ale i v umění. Vznikají dokumenty Moniky Le Fay 04826 Jirous a Rok bez Magora Olivera Maliny Morgensterna161. Jirousův vztah s dcerou Františkou se stal tématem hry s názvem Magor Divadla U stolu, která vychází ze zápisků hlavní protagonistky. Odehrává se v době jejich společného bydlení ve smíchovském bytě Karla Schwarzenberga162. Dialogy ukazují nejen pití a výstřední chování Ivana Jirouse, ale také chvíle, kdy se cítil unavený a nemocný. Básníka ve hře ztvárnil Jan Kolařík, který se jej ale nijak nesnaží napodobovat, Františku Jirousovou hraje Petra Bučková. „Krobotův divadelní palimpsest odhaluje intimnější, snivou a poetickou postavu muže, který vedle lásky ke tvrdému chlastu stejně tak miluje živé slovo a víru.“ 163 Na této hře je pozoruhodné, že se nijak nepokouší zaujmout diváka kontroverzními projevy, ale zejména se jedná o „ponejvíce křehkou divadelní sondu, a to je na výsledku vedle hereckého vkladu tím nejzajímavějším. Inscenace funkčně pulsuje díky nenásilnému odhalování křehkého světa dvou blízkých lidí, těží své podmanivé kouzlo z jejich paralelní koexistence.“164 V letech 2012 a 2013 se v médiích objevovala „kauza“ přejmenování mostu v Plzni, který dnes nese básníkovo jméno. U mnohých obyvatel města se bohužel tato pocta důvodem ke stížnostem, kterých se velmi rychle chytila média a z anket mezi 159
PETRÁČEK, Zbyněk: Magor bez řádů. Lidové noviny, 11. 11. 2011. s. 10. KOMÁREK, Martin: Magor v nebi. Mladá fronta DNES, 11. 11. 2011, s. 10. 161 více viz kapitolu 3.2 Audiovizuální média 162 ČTK: Iva Magor Jirous ožívá v brněnském Divadle U stolu. lidovky.cz, 23. 2. 2013. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/ivan-‐magor-‐jirous-‐oziva-‐v-‐brnenskem-‐divadle-‐u-‐stolu-‐fhk-‐ /kultura.aspx?c=A130222_165951_ln_kultura_btt 163 MAREČEK, Luboš: Magor bez nálepek. Divadelní noviny, 3. 4. 2013. Dostupné z: http://www.divadelni-‐noviny.cz/magor-‐martin-‐jirous-‐frantiska-‐jirousova-‐divadlo-‐u-‐stolu-‐recenze 164 Tamtéž. 160
53
obyvateli vycházel Jirous pouze jako opilec, podle něhož by se žádné místo ve městě jmenovat nemělo. Krok nejčastěji komentoval komunistický zastupitel Jiří Valenta. „Je to pro město obrovská ostuda. Jsem vlastenec a vadí mi, když za nedotknutelné považují lidi, kteří mají zásluhy jenom tím, že jsou disidenti.“165 Roku 2013 poprvé vychází Jirousova sbírka Úloža a setkává se s mnoha pozitivními ohlasy. „Ve vesničce, podle níž jeho sbírka dostala své zvláštní jméno, bývalo – jak sám v jednom z textů vysvětluje – kdysi leprosarium, místo, kam se odkládali malomocní. Jirous do svých básní také vždy, jako do podivné literární kostnice, odkládal své běsy. Ale zvláště ve sbírkách z konce života k nim přidává i velkou dávku pokory. V jeho posledních textech vystupuje něco nesmírně silného. Něco, co v české poezii naposledy uměl Seifert.“166 Ve stejném roce, u příležitosti nedožitých Jirousových sedmdesátých narozenin, pořádá časopis Revolver Revue konferenci s názvem Konference Ivan Martin Jirous167. Proběhla ve dvou dnech v prostorách pražské FAMU a hovořilo zde mnoho významných pamětníků i odborníků. Jedním z témat byl i mediální obraz Ivana Jirouse, kterému se věnovali Michael Špirit a Adam Drda. Později vychází i publikace s názvem Magorova konference. Na konci roku 2013, kterým končí námi sledované období, vychází zatím poslední Jirousova sbírka, kterou uspořádal Martin Machovec – Magorův noční zpěv. Básníkovy dcery nebyly se sbírkou spokojené. „Táta měl na sbírku smlouvu. [...] Ty básně ale nejsou dobré a on sám by nechtěl, aby takto vyšla,“168 uvedla Františka Jirousová. Naopak Machovec uvádí, že sbírku vydal z úcty k autorovi. Závěr V diplomové práci Mediální obraz osobnosti a tvorby Ivana M. Jirouse jsme se pokusili shrnout všechny aspekty ohlasů na tuto významnou osobnost z doby před rokem 1989 a po něm, v období budování demokratické republiky. Při komparaci 165
TOLAROVÁ, Miroslava: ANKETA: Magorův most – pocta nebo ostuda? denik.cz, 4. 1. 2013. Dostupné z: http://www.denik.cz/plzensky-‐kraj/mago...-‐plzni-‐pocta-‐nebo-‐ostuda-‐20130106.html 166 ŠINDELKA, Marek: Magorova seifertovská tvář. Hospodářské noviny, 30. 5. 2013, s. 11. 167 REVOLVER REVUE: Konference: I. M. Jirous. Dostupné z: http://www.revolverrevue.cz/konference 168 Příloha č. 2. Rozhovor s Františkou Jirousovou.
54
všech částí se nám podařilo ukázat, že přestože komunistický režim jej prezentoval pouze z hlediska propagandy a snahy co nejvíce jej pošpinit, ani tzv. svobodná média se od tohoto obrazu úplně neodpoutala a často zbytečně převládala snaha ukázat co nejvíce kontroverzních situací a šokujících slov, místo aby se pozornost zaměřila na Jirousovo dílo nebo na fakt, že jako představitel českého undergroundu strávil osm let v komunistických vězeních. V první části se věnujeme svědectvím z Jirousova života v Humpolci, odkud pocházel, a dále se soustředíme na jeho teoretickou tvorbu, které se věnoval po dokončení oboru dějin umění. Později byla většina časopisů, do kterých publikoval, zakázána, a Jirous se své teoretické texty publikoval již pouze v samizdatu. Do naší práce jsme zahrnuli jeho polemiky a důležité texty, zejména Zprávu o třetím českém hudebním obrození a Pravdivý příběh Plastic People. Ve stejném období však vytvářejí jeho mediální obraz hlavně komunistická média a je dehonestován v novinách, v rádiu i televizi a jeho texty o českém undergroundu jsou pro tuto dehonestaci také využívány. V dalších částech jsme se věnovali porevolučnímu dění. Média o Ivanu Jirousovi informovala poměrně často, mnoho textů se však zabývá hlavně jeho kontroverzním chováním. Tento obraz překrývá Jirouse jako básníka a umělce, přestože později vidíme, že v recenzích a kritikách jednoznačně převládají pozitivní názory a za své dílo obdržel i několik literárních cen. Reflexi Jirousova díla jsme v naší práci ukázali na příkladu Magorových labutích písní. Za svou tvorbu byl Jirous také několikrát oceněn, velkou otázkou, kterou se zejména komentátoři zmiňovaní v naší práci zabývají, je fakt, že nikdy neobdržel ocenění týkající se osobní statečnosti a boje proti komunistickému režimu. Ani v rozhovorech s Jirousem nenacházíme mnoho přínosných informací a několikrát zde ukazujeme, že redaktoři předem počítají s kontroverzním titulkem a odpověďmi, které vyvolají pohoršení, místo aby se jednalo o dobře připravené portrétní interview, jakým byl např. rozhovor vedený Josefem Rauvolfem v časopise Živel v roce 2011. Stejně jako v období před rokem 1989, i po Sametové revoluci jsou pro diplomovou práci důležité texty, které publikoval sám Jirous. Jedná se o polemiky, reakce na
55
veřejné dění, ale také nekrology přátel. Zařadili jsme sem sloupky, které pravidelně psal pro Divadelní noviny. Součástí mediálního obrazu Ivana M. Jirouse, který jsme se pokusili cele představit, jsou materiály, které vznikly po básníkově smrti. Jedná se zejména o osobní vzpomínky nebo opětovné připomínky toho, že Jirous zatím nebyl za svou statečnost oceněn státním vyznamenáním od žádného z dosavadních prezidentů. Zatím neucelenější vzpomínkou na Jirouse jako básníka, člověka i vůdčí osobnost undergroundu se stala Konference Ivan Martin Jirous pořádaná časopisem Revolver Revue v roce 2013, kterou jsme do naší práce také zahrnuli. V příloze je možno nalézt kompletní rozhovory s Karlem Schwarzenbergem, který byl Jirousovým blízkým přítelem, a s Josefem Rauvolfem, kterého kromě přátelství spojovaly s Jirousem i rozhovory, které s ním vedl, a to nejen v tisku, ale také např. v pořadu 13. komnata. Posledním zařazeným materiálem je rozhovor s Františkou Jirousovou, básníkovou dcerou, která v něm popsala, jak Jirous sám svůj mediální obraz vnímal, a kdy se jí samotné něco z médií osobně dotklo. Celou práci jsme doplnili také několika fotografiemi. Summary In the thesis called Media reflection of Ivan M. Jirous’s personality and creation we tried to summarize reflection of all aspects of this personality from the period before 1989 and after this time. When we had compared all these parts, we found out that even though the communist regime presented him only in terms of propaganda and tried to besmirch him as much as possible, independent media did not change this image so much and often unnecessarily prevailed effort to show the most controversial situations and shocking words instead of focusing on Ivan M. Jirous’s work or to the fact that as a representative of the Czech underground spent nearly eight years in communist jails. The first part covers Jirous’s life in Humpolec where he was born and it focuses on his theoretical work. These works continue in samizdat and we speak about his important texts – Zpráva o třetím českém hudebním obrození and Pravdivý příběh o
56
Plastic People. In the same period Jirous was insulted in official newspapers, on radio and television. In the next sections we focused on events after the Velvet Revolution. Media informed about Ivan M. Jirous quite often but many texts deals mainly with his controversial behavior. This image overlaps Jirous as a poet and an artist, although later we see that in reviews and critics positive opinions are dominating and his work has received several literary awards. For example of this reflection we used the book Magorovy labutí písně. The important question of the thesis is the fact that Jirous never received the award for personal courage and the fight against the communist regime. Even in interview with Jirous we did not find a lot of beneficial information and a few times we show here that journalists prioritize controversial headline and answers that evoke the scandal, instead it was a well-‐prepared interview portrait, which was for example Josef Rauvolf’s interview in the magazine Živel in 2011. Just as in the period before 1989, even after the Velvet Revolution our thesis includes Jirous’s articles in newspapers and magazines. Part of the media image of Ivan M. Jirous are articles which were written after the poet's death. These include personal memories of the reminders and again a question that Jirous was not awarded for his bravery from none of the previous presidents. Meanwhile fullest memory of Jirous as a poet and a leading figure of the underground became Konference Ivan Martin Jirous organized by the magazine Revolver Revue in 2013, which we also mention in the thesis. In the annex it is possible to find the interview with Karel Schwarzenberg, who was Jirous’s close friend, and Joseph Rauvolf, who wrote the last interview with Jirous and also did TV show 13. komnata with him. The last material is an interview with Františka Jirousová, the poet's daughter, where she described her feelings of media reflection of her father. The final part of the work includes a few photographs.
57
Použitá literatura Primární literatura – publikace a studie ADAMS, Sally. WYNFORD, Hicks: Interviewing for Journalists. New York: Routledge, 2009. 256 s. ISBN: 978-‐0415477758. BATROUVID: Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. 6 s.ISBN: 978-‐8072150335. DRDA, Adam: Atrakce: velký magor a ještě větší básník. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. 15 s. ISBN: 978-‐80-‐87037-‐62-‐1. FRYE, Northrop. Anatomie kritiky: Čtyři eseje. Brno: Host, 2003. 440 s. ISBN: 80-‐7294-‐ 078-‐3. HALADA, Jan. OSVALDOVÁ, Barbora: Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri, 2007. 263 s. ISBN: 978-‐8072772667. HALLER, Michael. Das Interview: ein Handbuch für Journalisten. München: Ölschläger, 1991. 450 s. ISBN: 978-‐3896693044. HAMAN, Aleš: Nástin dějin české literární kritiky. Praha: H&H, 2000. 132 s. ISBN: 978-‐80-‐ 86022-‐63-‐5. JIROUS, Ivan M.: Di do hajzlu, ty sajrajte! In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. 12 s. ISBN: 978-‐8072150335. JIROUS, Ivan M.: Magorova summa. Praha: Torst, 2007. 1184 s. ISBN: 978-‐80-‐7215-‐304-‐6. JIROUS, Ivan M.: Zasadil jsem vám osiku, pane doktore. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. 8 s. ISBN: 978-‐8072150335. JIROUS, Ivan M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. 28 s. ISBN: 978-‐8072150335. KALENSKÁ, Renata: Evangelium podle Brabence. Praha: Torst, 2010. 292 s. ISBN: 978-‐80-‐ 7215-‐405-‐0. KOLEKTIV: Alternativní kultura. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 613 s. ISBN: 80-‐7106-‐449-‐1. LOPATKA, Jan: Otázky kritiky a hra s pojmy. In: Šifra lidské existence. Torst: Praha, 1995. 631 s. ISBN: 80-‐85639-‐55-‐6.
58
NEOMYTKOVÁ, Jarmila: Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007. 128 s. ISBN: 978-‐80-‐ 7215-‐299-‐5. OSVALDOVÁ, Barbora, KOPÁČ, Radim:. Rozhovory o interview. 170 s. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009. ISBN: 978-‐8024616186. QUINN, Justin: Jirous mimo. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. 8 s. ISBN: 978-‐80-‐87037-‐62-‐1. ŠPIRIT, Michael: IMJ po roce 1989. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. 9 s. ISBN: 978-‐80-‐87037-‐62-‐1. ŠPIRIT, Michael: Ivan Martin Jirous. In: Magorova konference. Praha: Revolver Revue, 2014. 2 s. ISBN: 978-‐80-‐87037-‐62-‐1. ŠUSTROVÁ, Petruška: Na poklepávání na ramenou by zahynula jakákoli kultura... In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. 19 s. ISBN: 978-‐8072150335. VOHRYZEK, Josef: Rozhovor s Michaelem Špiritem. In: Literární kritiky. Torst: Praha, 1995. 17 s. ISBN: 80-‐85639-‐45-‐9. Primární literatura – články -‐jc-‐: Rozsudek soudu vynesen. Rudé právo, 10. 3. 1989. s. 2. ISSN: 0032-‐6569. -‐pk-‐: ŠOK! Komunisté chtějí kapely z undergroundu! Jihlavské listy, 30. 10. 2009. s. 21. ISSN: 1210-‐1168. BLAŽEK, Tomáš: Ivan M. Jirous: možná jsem prorok. Mladá fronta DNES, 23.9.2004. s. 5. ISSN: 1210-‐1168. BREZINA, Ivan: Ivan Martin Jirous. Reflex, 28. 8. 1997. s. 44. ISSN: 1213-‐8991. CICHÁ, Veronika: Nemám rád škatulky, je to psí hudba. Region – Karvinsko, 1. 6. 1999. s. 7. ISSN: 1213-‐5577. DOLEŽAL, Jiří X.: Co zbylo po CzechTeku? Reflex, 12. 8. 2004. s. 6. ISSN: 1213-‐8991. FALTEISEK, Lubor: Komu má národ věřit?. Slovo, 6. 8. 1999. s. 2. ISSN: 1336 -‐2984. gag: Vojenská policie je ohromena. Mladá fronta DNES, 2. 11. 2000. s. 1. ISSN: 1210-‐ 1168. HARTMAN, Ivan: Magor patří na Slavín. Hospodářské noviny, 11. 11. 2011. s. 13. ISSN:
59
1213-‐7693. HORÁČKOVÁ, Alice: Takovej byl Magor. Divokej i křehkej. Magazín víkend DNES, 19. 11. 2011. s. 10. ISSN: 1210-‐1168. HORÁK, Ondřej: vyšinutý voják z prohraných bitev. Lidové noviny, 30.9.2006. s. 15. ISSN: 1213-‐1385. HOUFOVÁ, Jarmila. Na lavici obžalovaných výtržníci. Rudé právo, 25. 9. 1976. s. 2. ISSN: 0032-‐6569. JIROUS, Ivan M.: Opustil nás anděl. Respekt, 8. 1. 2001. s. 21. ISSN: 1801-‐1446. JIROUS, Ivan M.: Pane presidente. Mladá fronta DNES, 10. 11. 2000. s. 11. ISSN: 1210-‐ 1168. JIROUS, Ivan M.: V hospodě a na hřbitově. Lidové noviny, 25. 7. 1997. s. 12. ISSN: 1213-‐ 1385. JIROUS, Ivan Martin: Koruna česká. Respekt, 2. 4. 2001. s. 21. ISSN: 1801-‐1446. KADLECOVÁ, Kateřina: Každej nemusí bejt statečnej. Reflex, 9. 7. 2009. s. 36. ISSN: 1213-‐8991. KALENSKÁ, Renata: Magor: Opíjejte se! Pátek Lidových novin, 21. 5. 1999. s. 4. ISSN: 1213-‐1385. KALENSKÁ, Renata: Magorova mystická chuť být politikem. Lidové noviny, 20. 4. 2002. s. 11. ISSN: 1213-‐1385. KLUSÁK, Pavel: Ten, jenž uměl vytrhnout z běhu času. Lidové noviny, 16. 12. 2011. s. 9. ISSN: 1213-‐1385. Kolektiv redakce MS: Případ Magor. In: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1999. Mladý svět – ISSN: 0323-‐2042. KOMÁREK, Martin: Magor v nebi. Mladá fronta DNES, 11. 11. 2011, s. 10. ISSN: 1210-‐ 1168. KOMÁREK, Martin: Mistr Bůh a básník Magor. Mladá fronta DNES, 29.10.2009. s. 10. ISSN: 1210-‐1168. KOMÁREK, Martin: Šílená odvaha rebelantského Magora. Mladá fronta DNES, 30. 8. 2005. s. 6. ISSN: 1210-‐1168. KOPÁČ, Radim: Magorův Labutí neklid popáté. Právo, 9. 2. 2007. s. 17. ISSN: 1211-‐
60
2119. KRAMER, Alexander: „Až se ty svině, co si myslej, že vládnou světu, zase slezou, tak tam pojedu!“ říká Ivan Martin Jirous. Právo, 28. 7. 2001. s. 14. ISSN: 1211-‐2119. KUBÍČKOVÁ, Klára: Magor teskně zpívá své vězeňské labutí písně. Mladá fronta DNES, 7. 2. 2012. s. 5. ISSN: 1210-‐1168. KULKA, Tomáš: Peňás žvaní a Respekt to tiskne. Respekt, 10. 9. 2001. s. 20. ISSN: 1801-‐ 1446. LIPČÍK, Roman: Husí kůže Romana Lipčíka. Instinkt, 19. 4. 2007. s. 45. ISSN: 1213-‐774X. LOPATKA, Jan: Případ Magor. Lidové noviny, 24. 3. 1990. s. 5. ISSN: 1213-‐1385. MACHOVEC, Martin: Zlidověl víc Jirous nebo jeho guru Bondy? Lidové noviny, 16.10.2006. s. 12. ISSN: 1213-‐1385. NEPODEPSÁNO: „Jděte k čertu“. Rudé právo, 4.11.1991. s. 2. ISSN: 0032-‐6569. NEPODEPSÁNO: Do Kladna přijel Magor. Kladenský deník, 17. 2. 1998. s. 11. ISSN: 1212-‐5814. NEPODEPSÁNO: Jirous dostal pokutu. Rudé právo, 19. 5. 1992. s. 3. ISSN: 0032-‐6569. NEPODEPSÁNO: Jirous rozdává facky. Rudé právo. č. 49, 1993. s. 3. ISSN: 0032-‐6569. NEPODEPSÁNO: Opravdu politické elity? Haló noviny, 12. 9. 2009. s. 4. ISSN: 1210-‐ 1494. NEVER MORE. Reflex, 10. 6. 1999. s. 65. ISSN: 1213-‐8991. PEŇÁS, Jiří: Magor žvaní a v právu to tisknou. Respekt, 13. 8. 2001. s. 21. ISSN: 1801-‐ 1446. PEŇÁS, Jiří: Magorovi kosi. Respekt, 24. 5. 1999. s. 19. ISSN: 1801-‐1446. PEŇÁS, Jiří: Zahradu mám zpustlou. Týden, 2. 10. 2006. s. 32. ISSN: 1210-‐9940. PETRÁČEK, Zbyněk: Čestný občan Magor. Lidové noviny, 4. 9. 2009. s. 11. ISSN: 1213-‐ 1385. PETRÁČEK, Zbyněk: Magor bez řádů. Lidové noviny, 11. 11. 2011. s. 10. ISSN: 1213-‐ 1385. PLACÁK, Petr: Mám knihu roku – opět mi narostly rohy. Lidové noviny, 22. 1. 1999. s. 13. ISSN: 1213-‐1385. POKORNÝ, Marek: Většinu života jsem strávil v hospodách, říká s hrdostí Ivan Martin
61
Jirous. Mladá fronta DNES, 18. 12. 1997. s. 19. ISSN: 1210-‐1168. PUTNA, Martin C.: Magor, básník národní. Lidové noviny, 14.10.2006. s. 14. ISSN: 1213-‐ 1385. RAUVOLF, Josef: Josef Rauvolf uvádí. Instinkt, 1. 2. 2007. s. 44. ISSN: 1213–774X. RAUVOLF, Josef: Magor: kdyby ten Ivan aspoň uměl psát. Živel, č. 29. s. 10. ISSN: 1212-‐ 5644. RIEDEL, Jaroslav: Jirousovy sebrané spisy jsou pozoruhodnou četbou. Slovo, 28. 8. 1998. s. 9. ISSN: 1336 -‐2984. STARÝ, Norbert: Mezi „intelektuální elitou“ to zase jiskří. Haló noviny, 5. 9. 2001. s. 5. ISSN: 1210-‐1494. ŠÍDLO, Jindřich: 99 slov. Hospodářské noviny, 11. 11. 2011. s. 1. ISSN: 1213-‐7693. ŠINDELKA, Marek: Magorova seifertovská tvář. Hospodářské noviny, 30. 5. 2013, s. 11. ISSN: 1213-‐7693. ŠTINDL, Ondřej: Pěsti v Rudolfinu, pěstičky v kapse. Lidové noviny, 14. 2. 1998. s. 10. ISSN: 1213-‐1385. TICHÝ, Jiří: S Magorem o čínské poezii, liliích a Remingtonu. Respekt, 15. 8. 1990. s. 14. ISSN: 1801-‐1446. TRUHELKOVÁ, Hášová Lucie: Magor Jirous: Vládnou nám svině peněz. Mladá fronta DNES, 13.11.2009. s. 26. ISSN: 1210-‐1168. VALDEN, Milan: Knihy. A2, 14. 2. 2007. s. 28. ISSN: 1803-‐6635. Primární literatura – online zdroje ČTK: Iva Magor Jirous ožívá v brněnském Divadle U stolu. lidovky.cz, 23. 2. 2013. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/ivan-‐magor-‐jirous-‐oziva-‐v-‐brnenskem-‐divadle-‐u-‐ stolu-‐fhk-‐/kultura.aspx?c=A130222_165951_ln_kultura_btt ISSN: 1213-‐1385. HRUŠKA, Petr: Vzpomínky na Magora Jirouse. Hlavně, aby nezmizela radost. ihned.cz, 10.11.2011. Dostupné z: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-‐53598110-‐vzpominky-‐ na-‐martina-‐jirouse-‐hlavne-‐aby-‐nezmizela-‐radost ISSN: 1213-‐7693. HULEC, Vladimír: Ivan Jirous má deprese a nic nenapsal. divadelni-‐noviny.cz, 22. 3. 2011. Dostupné z: http://www.divadelni-‐noviny.cz/ivan-‐jirous-‐ma-‐deprese-‐a-‐nic-‐
62
nenapsal ISSN: 1210-‐471X. JIROUS, Ivan. Na Oáze s Magorem. Divadelní noviny, 3. 4. 2011. Dostupné z: http://www.divadelni-‐noviny.cz/na-‐oaze-‐s-‐magorem-‐2 ISSN: 1210-‐471X. KALENSKÁ, Renata: Jirous: Grossovi je jedno, jestli Bok chcípne hlady. lidovky.cz, 20. 9. 2004. Dostupné z: http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=294144 ISSN: 1213-‐ 1385. KOCÁBEK, Antonín: Dvě tváře Ivana Jirouse. týden.cz, 10. 11. 2011. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/dve-‐tvare-‐ivana-‐jirouse_217062.html ISSN: 1210-‐9940. KOCÁBEK, Antonín: Když zpěv labutích písní přehlušil cinkot půllitrů. týden.cz, 10. 1. 2012. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/kdyz-‐zpev-‐labuti-‐ prehlusil-‐cinkot-‐pullitru_222272.html#.VQ8gTVylzPk ISSN: 1210-‐9940. lidovky.cz: Zemřel básník Ivan Martin Jirous. Legenda českého undergroundu. lidovky.cz, 10. 11. 2011. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/zemrel-‐basnik-‐ivan-‐ martin-‐jirous-‐legenda-‐ceskeho-‐undergroundu-‐p7z-‐ /lide.aspx?c=A111110_134416_lide_nev ISSN: 1213-‐1385. MACHOVEC, Martin: Ivan Martin Jirous. slovnikceskeliteratury.cz. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038 MAREČEK, Luboš: Magor bez nálepek. Divadelní noviny, 3. 4. 2013. Dostupné z: http://www.divadelni-‐noviny.cz/magor-‐martin-‐jirous-‐frantiska-‐jirousova-‐divadlo-‐u-‐ stolu-‐recenze ISSN: 1210-‐471X. REVOLVER REVUE: Konference: I. M. Jirous. Dostupné z: http://www.revolverrevue.cz/konference Sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Informace o Chartě 77. 9. března 1989. s. 3. Dostupné z: http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_06_1989.pdf TOLAROVÁ, Miroslava: ANKETA: Magorův most – pocta nebo ostuda? denik.cz, 4. 1. 2013. Dostupné z: http://www.denik.cz/plzensky-‐kraj/mago...-‐plzni-‐pocta-‐nebo-‐ ostuda-‐20130106.html ISSN: 1214-‐858X. tom: Smutný Vondra: Magor pomohl porazit bolševika. Bojovník beze zbraně. parlamentnilisty.cz, 10. 11. 2011. Dostupné z: http://www.parlamentnilisty.cz/article.aspx?rubrika=1387&clanek=213721 ISSN:
63
1214-‐3154. Sekundární literatura BLAŽEK, P.(ed.): „Tentokrát to bouchne“. Edice dokumentů k organizaci a ohlasům kampaně proti signatářům Charty 77. Praha: Odbor Archivu bezpečnostních složek MV ČR a FF UK, 2007. BLAŽÍČEK, Přemysl: Kritika a interpretace. Praha: Triáda, 2002. KOSATÍK, Pavel: Česká inteligence: od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. JIROUS, Ivan M.: Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005. KONČELÍK, J., ORSÁG, P., VEČEŘA, P.: Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál, 2010. PŘIBÁŇ, Michal (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře. Antologie k dějinám české literatury 1945-‐1990. Část 4. 1970-‐1989. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2003. Audiovizuální zdroje 04826 Jirous [dokument]. Režie Monika LE FAY. Česká republika, 2012. 13. komnata Ivana Martina Jirouse [dokument]. Režie Petr SLAVÍK. Česká republika, 2007. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-‐13-‐ komnata/206562210800044-‐13-‐komnata-‐ivana-‐martina-‐jirouse/ Atentát na kulturu [dokumentární film]. Režie Ladislav CHOCHOLOUŠEK. Česká republika, 1977. Největší Čech je Magor. In: Fenomén Undeground [dokumentární seriál]. Režie Břetislav Rychlík. Česká republika, 2014. Není Charty bez androše. In: Fenomén Undeground [dokumentární seriál]. Režie Břetislav Rychlík. Česká republika, 2014. Před půlnocí [publicistický pořad]. Režie Jan FLAK. Česká republika, 2011. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-‐pred-‐pulnoci/411231100252060/
64
Rok bez Magora [dokumentární film]. Režie Oliver MALINA-‐MORGENSTERN. Česká republika, 2012. Vis Magor – Poema o básníkovi [dokument]. Režie Andrej KROB. Česká republika, 1999. Seznam příloh Příloha č. 1 – rozhovor s Karlem Schwarzenbergem Příloha č. 2 – rozhovor s Františkou Jirousovou Příloha č. 3 – rozhovor s Josefem Rauvolfem Příloha č. 4 – fotografická příloha Přílohy Příloha č. 1 – rozhovor s Karlem Schwarzenbergem Jak jste se Ivanem M. Jirousem seznámil a kdy jste o něm slyšel poprvé, pokud se to stalo dříve? O Ivanu Jirousovi jsem poprvé slyšel poté, co vyšly jeho první básně, které napsal ve vězení. Upozornil mě na ně zesnulý přítel Oswald Kostrba s tím, že něco vyšlo v Mnichově a že je to opravdu velké básnické dílo. Potkal jsem se s ním někdy v prosinci 1989, kdy se v Praze objevil a slavil svou svobodu. Režim před rokem 1989 Ivana M. Jirouse dehonestoval. Jak jste to vnímal ze zahraničí? Komunistický režim každého protivníka dehonestoval, to nám byl všem jasné. U Ivana Jirouse tomu tak bylo více, protože se nebál vyslovit vždy svůj názor. My jsme to věděli. Byl to ale také důvod mít o něj strach. Jak byla v zahraničí vnímána jeho tvorba? Ovlivňovalo ji nějak to, jak o něm informovala média u nás? Nevím, protože se nepamatuji, když jsem o něm něco četl, tak v zahraničních médiích. A to bylo vždycky pozitivní.
65
Vy jste byl přítomen procesu s Ivanem M. Jirousem v roce 1989 jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Jak jste to prožíval? Proces jsem velmi intenzivně prožíval, navštívil jsme jeho rodinu na cestě do Prahy pár dní před tím, měl jsem o jeho případu jednání s představiteli režimu, byl to pro mě velice intenzivní zážitek. Rozhodně ne pozitivní. Zajímala se o proces zahraniční média? Tehdy už se zahraniční média zajímala o to, co se u nás děje, všude už probíhala perestrojka a u nás tento ostudný proces, zahraniční média to velmi kriticky sledovala. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na něj? Já ho tolikrát vídal, strávili jsme spolu mnoho večerů, nemůžu říci, co byla nejsilnější vzpomínka a ani nemůžu říci, kterou báseň mám nejraději. Střídá se to. Čas od času jeho básně čtu a vždy tam něco nového objevím. Ivan M. Jirous žil poměrně dlouho ve vašem domě, byt jste mu pronajímal za symbolickou částku. Jak k tomu došlo? Jak k tomu došlo? Považovalo jsem za ostudné, aby jeden z největších českých básníků neměl vlastní byt a žil na ulici. Měl jsem ho osobně velmi rád, tak jsem mu nabídl byt. Sledujete i dnes český underground? S dosti lidmi, kteří byli v undergroundu jsme doposud v kontaktu a jsme přáteli. Příloha č. 2 – rozhovor s Františkou Jirousovou Sledujete mediální obraz svého otce, čtete články, které o něm vycházejí? Nečtu. Teď už mě to vůbec nebaví, nekupuji noviny, nesleduji zprávy. On sám si články o sobě četl a dokonce si je schovával. Když jsme spolu bydleli na Smíchově, měl tam krabici, do které všechno dával – říkali jsme jí Krabice slávy. 66
Rozčiloval se někdy nad něčím, co se psalo? Ne, nikdy. Myslím si navíc, že sbíral jen ty články, které byly pozitivní. Já osobně jsem se setkala s negativními reakcemi hlavně na internetu. Po tátově pohřbu tam dal někdo video a pod ním byla dlouhá diskuze o tom, jak hrozný člověk to byl. Co se týče rozhovorů, za které byl kritizován, myslím si, že to často byl takový jeho humor, který se ale v novinách nepozná. Když táta zemřel, rozšířilo se, že příčinou smrti byly prasklé vředy. Nikdo nám nezavolal a nezeptal se, na co opravdu táta umřel. Ani v dubnu nešlo o problémy s vředem. Jednalo se o varixy v krku. On žádné potíže s vředy ani nikdy neměl. Jakmile ale informaci vydala ČTK, všichni to opsali a od té doby tento mýtus trvá. Myslím si, že jsou lidé, kteří by byli schopni napsat tátův životopis a nikoho se nezeptat, zda jsou informace pravdivé nebo ne, a dát je tam. Oslovil vás někdo kvůli informacím do životopisu? V současnosti jeden novinář tátův životopis píše a já se snažím s ním spolupracovat, aby se nestalo, že pak vyjdou nějaké nesmysly. V mnoha článcích a komentářích, které vyšly jak po smrti vašeho otce, tak i za jeho života, se hovoří o tom, že měl dostat státní vyznamenání. Proč myslíte, že se tak nestalo? Já myslím, že to je jasné. Havel se určitě bál, že by tam dělal výtržnosti – a on by je dělal. Navíc si myslím, že pro tátu byly důležité spíše literární ceny. Když např. dostal Seifertovu cenu, měl opravdu radost. S touto cenou byla spojena i finanční odměna, peníze však okamžitě rozdal. Táta hlavně nic nechtěl od státu. Ani důchod, ten jsem mu musela násilím zařídit. Úřady nesnášel a nebyl schopen tam chodit. Neplatil si ani žádné pojištění. Státu nic nedával, ale nechápal, že tak to nejde.
67
Jak jste vnímala období před rokem 1989 jako dítě? Já si to příliš nepamatuji. Máma se nás od všeho snažila co nejvíc chránit, ani jsme pořádně nevěděly, že je zavřený. Moje sestra Marta mi vyprávěla historku, na kterou si vzpomněla – nějaké děti na nás pokřikovaly, že táta sedí, a my jsme nevěděly, co to znamená. Nevím, jestli nám toho máma neměla říct spíše víc. V době revoluce mi bylo devět let a ano, někdy se nám děti posmívaly, ale my jsme žily na vesnici, kde nám mnoho lidí pomáhalo, navíc v 80. letech už šikana lidí nebyla tak velká. Všechno jsem se dozvěděla až v mých sedmnácti letech. Tehdy jsem za tátou přijela do Vydří na festival, který dělal, a poté jsem začala více číst jeho básně. Teprve v té době jsem tak nějak zjistila, kdo to byl, co dělal. Jaké to pro vás bylo? Vždycky mi to všechno připadalo naprosto normální. Stejně jako s vězněním – to, jak táta žil, pro nás byla samozřejmost. Fakt, že se musí snažit, aby v naší společnosti zavládly jiné pořádky, než jaké byly před rokem 1989, jsme všichni chápali stejně. Pokud někdo bojuje za věc, které opravdu věří, někdy to s sebou nese i mnohá úskalí – v jeho případě to bylo mnohaleté vězení. Po roce 1989 však spokojen nebyl. On říkal, že my, kteří žijeme po Sametové revoluci, to máme těžší. Pokud idealisté jako on vidí, že to, za co bojovali, neodpovídá jejich ideálu, jsou zklamaní. Další problém je, že už nemají za co bojovat – a tihle lidé jsou k boji předurčeni. Zúčastnila jste se některé z akcí, které se konaly u příležitosti nedožitých 70. narozenin vašeho otce? Nebyla jsem nikde, podobné akce nesnáším. Připadá mi to zbytečné, já na tátu vzpomínám sama a tohle všechno považuji za marné vzpomínání na minulost. Stejně
68
tak jsem nesledovala žádné dokumenty, jen mě hodně rozčílil seriál České století. S mámou jsme se shodly na tom, že tyhle události kolem Charty 77 byly naprosto vymyšlené. Moji mámu hodně naštval způsob, jakým tam bylo ukázáno setkání táty s Václavem Havlem – ona u toho byla a říkala mi, že to jsou naprosté nesmysly. Kdy si na něj nejčastěji vzpomenete? Pořád. Často se mi o něm zdá. Naštěstí to není ten pravý stesk, myslím, že jsme byli dost propojení, ne v citové oblasti, to jsme moc nepěstovali, ale v mnoha věcech jsme si byli podobní. Hodně čtu jeho básně. Čtete i sbírky, které vyšly po jeho smrti? Ty ne. Jsou sestavené z toho, co neautorizoval, co nebylo hotové, jen proto, aby něco vyšlo. Táta měl na sbírku smlouvu. Ty básně ale nejsou dobré a on sám by nechtěl, aby takto vyšly. Jenže vydavatel už zaplatil zálohy, a tak se snažil získat nějakou knihu za každou cenu. S Martou jsme z toho vyškrtaly ty nejhorší věci, ale stejně s tím nejsem spokojená. Vnímá vaše sestra vašeho otce stejně jako vy? Sestra s ním nežila. Ona by to ani nesnesla, jelikož táta byl hodně autoritativní a člověk se musel podřídit a snést úplně všechno, veškeré jeho manýry. To tolik lidí nesnese. S tím souvisí také hra Magor Divadla U stolu, v níž je hlavním tématem právě soužití vás a vašeho otce. Tahle hra vychází z autorských záznamů. Krobot169 si už na pohřbu vymyslel, že o tom tu hru udělá a oznámil mi to jako hotovou věc. Bylo mi jasné, že se nedá nic dělat, a půjčila jsem mu svoje zápisky. Vychází to také z jakéhosi mého veřejného deníku, který 169
Režisér Ivo Krobot.
69
jsem kdysi psala. Všechno je autentické – až na tu scénu, kdy se ta holka170 rozčiluje, když Jirous pustí Mahlera – to jsem měla ráda, ale nějaký konflikt se v té hře objevit musel. Váš otec také dával mnoho rozhovorů. Autorizoval je? Myslím, že jediný důvod, proč by rozhovory autorizoval, byla jeho posedlost gramatikou a stylistikou. Byl na to opravdu vysazený. Pokud jde ale o nějaká vyjádření, je samozřejmě možné, že tam žádná autorizace neproběhla. Vy v současnosti pracujete na tom, aby fungoval otcův památník ve Vydří – Magorův statek. Podařilo se mi to tak nějak opravit, jelikož táta naprosto nebyl schopen nic opravovat. Pokoj pro hosty tam nyní funguje tak, že na statek mohou jezdit studenti zadarmo. Chtěla bych, aby tam pořád někdo byl, něco se tam dělo a ubytování aby tam bylo stále zdarma – peníze bych ráda sháněla jinak. V tomhle památníku chci zdůraznit hlavně tátovu druhou stránku, kterou lidé neznají – že měl rád klid a ticho. Vadí vám, že se tahle jeho stránka málo zdůrazňuje? Štve mě spíš to, když si lidé vymýšlí. Chápu, že ti, kteří ho viděli někde běsnit, se toho zhrozili. Nemají totiž žádnou jinou zkušenost. Spousta lidí ani neví, že něco psal. Setkala jsem se s novinářem, který přijel do Vydří, aby se mnou udělal rozhovor o Magorově statku. Později z něj vylezlo, že vůbec nevěděl, že táta byl básník, a když viděl knihy, ptal se mě: „On taky něco napsal?“ Bohužel si zjevně neotevřel ani Wikipedii. Bylo zjevné, že nechápe, jak takový rabiát a opilec mohl něco psát. 170 Postava Františky Jirousové.
70
Příloha č. 3 – rozhovor s Josefem Rauvolfem Jak jste se s Ivanem M. Jirousem poprvé setkal? Potkal jsem ho někdy na začátku 70. let v Ječné ulici. Poté jsme se setkali na několika akcích. Mám pocit, že my dva jsme se vždycky respektovali. Rozhodně mě nikdy nechtěl například zmlátit... Rozuměli jsme si, dalo se s ním hovořit celé hodiny. Součástí jeho mediálního obrazu jsou rozhovory, které jsou často diskutovány – a často také měly negativní odezvu. Jak je vnímáte vy? Jsem přesvědčen, že mnoho z nich vznikalo v opilosti. Pochybuji, že by Magor cokoli autorizoval. Vzhledem k jeho hektickému životnímu stylu na rozhovor často zapomněl a nemyslím si, že by tito redaktoři na tom měli zájem. Vy sám jste s Jirousem vedl jeho poslední rozhovor. Ano. Bylo to dlouhé povídání a řekl bych, že se docela povedl. Tento rozhovor Jirous ale také neautorizoval – nechtěl. Věřil mi. Osobně si ale myslím, že nejzajímavější součástí jeho mediálního obrazu jsou jeho polemiky. Jaké například? Hodně se mi líbí jeho odpověď Ivanu Svitákovi. Magor uměl skvěle argumentovat a všechno si pamatoval, takže použil všechno, co mohl. Povedená je taky jeho obhajoba Egona Bondyho. Rozhodně bych řekl, že Magor jako polemik je důležitá a zajímavá stránka jeho života. S Ivanem M. Jirousem jste několikrát natáčel. Jaké to bylo u jeho 13. komnaty? Nemohl jsem mu říct, že se jedná o 13. komnatu. Pochopil to až po dvou dnech
71
natáčení a chtěl mě poslat do háje, ale nakonec se mu zpracování líbilo. Chtěl jsem se soustředit na jedinou část jeho života – na vězení. A to se nám, myslím, povedlo. U jiných dokumentů tomu tak bohužel není. Jak hodnotíte ty poslední, které vznikly po jeho smrti? Kdyby tohle Magor viděl, myslím, že by došlo i na pěsti. Tvůrci se snažili postihnout všechno, což se během hodinového dokumentu nemohlo povést, naprosto chybí systém, zjevně se na tom téměř nepodílel dramaturg, možná ani střihač... Když se na tyto dokumenty dívám, opravdu se divím. Po jeho smrti byly vydány také dvě jeho sbírky. Jeho dcery nesouhlasily s jejich vydáním, jak je hodnotíte vy? Mně to vydání vůbec nevadí, naopak. Myslím, že se jedná o kvalitní básně. Samozřejmě jsou tam i horší kousky, ale ty jsou ve všech sbírkách. Sledoval jste, jak se o něm psalo před rokem 1989 a po něm? Ano. Před Sametovou revolucí je to méně zajímavé, pamatuji si hlavně Případ Magor a Atentát na kulturu, ale řekl bych, že to nikdo, kdo ho znal, nemohl brát vážně. Po roce 1989 se to změnilo a všichni začali vnímat Magora-‐básníka, ale samozřejmě i jeho excesy. Magor byl jak utržený ze řetězu. Jako by rychle chtěl dohnat všechno, o co ho kriminál připravil. Jak vnímáte fakt, že Jirous nikdy nedostal státní vyznamenání? Nepřekvapuje mě to. Za jeho života by tam asi udělal nějaký průšvih. Možná k tomu ještě dojde s jiným prezidentem, podle mého názoru by mělo.
72
Příloha 4 – fotografická příloha Ivan Martin Jirous. Zdroj: ČTK
73
Ivan Martin Jirous. Zdroj: Česká televize
Svatební oznámení Ivana M. Jirouse. Zdroj: Libri Prohibiti
74
Jirousův poslední rozhovor v pořadu Před půlnocí. Zdroj: Česká televize
Jirousova pamětní deska v rodném Humpolci. Zdroj: Magorův statek
75
Jirousův hrob v Kostelním Vydří. Zdroj: Archiv J. Čeňkové
76