Univerzita Karlova v Praze Matematicko-fyzikální fakulta
SEMINÁRNÍ PRÁCE
Česlav Řehák
Šikana ve škole
Předmět: Pedagogika II
Studijní program: Fyzika Studijní obor: FMUSSS
Praha 2015
Úvod V úvodu bych rád osvětlil, proč jsem si zvolil právě téma šikany. Sám jsem nikdy šikanován nebyl, vyjma snad jen velmi mírné formy ostrakizace v prvních ročnících základní školy, ani žádným jiným způsobem jsem se (vědomě) šikany neúčastnil. Přesto je to téma, které ve mně budí mnoho emocí. Šikana je jev, který těžce postihuje oběť - často s doživotními psychickými a někdy i fyzickými následky, do velké míry je ale nenávratně ovlivněn i život agresora, svědkové šikany (spolužáci), a velmi často také autority, kterými jsou na školách učitelé. Jsou to pocity hněvu, lítosti, ale především bezmoci, které vnímám jako budoucí pedagog. Obecné povědomí o šikaně je velmi zkreslené a zjednodušené a často vede k názoru, že agresora stačí jednoduše vytrestat a situace je vyřešena. Ze zkušenosti odborníků však vyplývá, že přímočaré potrestání není řešením problému, ale naopak tato agrese často budí agresi další. Proto bych sám rád nahlédl pod povrch tohoto problému, zkoumal jeho příčiny a možná úspěšná řešení, abych v budoucnu při případném setkání se šikanou nemusel tápat v prázdnotě.
O šikaně [1] charakterizuje šikanu jako fyziké i psychické omezování či týrání slabšího jedince v kolektivu. Podle zdroje [2] je šikana ubližování někomu, kde se nemůže nebo nedovede bránit. Pramen [3] popisuje rysy školní šikany takto: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci. Přestože se v různých zdrojích volba slov liší, není těžké si povšimnout společných jmenovatelů: počínání je opakované a často dlouhodobé, je jednostranné a typicky zaměřené na slabšího jedince a jeho záměrem je oběti ublížit pro pouhé potěšení agresora. Šikanu lze rozčlenit do pěti vývojových stádií (podle [3]): 1) Ostrakizace (vyčleňování okrajových členů) 2) Nárůst manipulace a výskyt fyzické agrese 3) Vznik jádra agresorů 4) Kolektiv přijímá normy agresorů 5) Totalita
Šikana má mnoho podob a forem. Tou obecně nejznámější je fyzické násilí: agresor či agresoři oběť bijí, mučí a podobně jí působí fyzickou bolest. Nezřídka se bohužel stává, že si oběť nese fyzické následky po zbytek života. Fyzická forma násilí však bývá většinou poměrně snadno odhalitelná, neboť na těle oběti zanechává nezaměnitelné stopy. Překvapivě stejně nebezpečné však může být i psychické šikanování. Oběť je opakovaně urážena, shazována a zesměšňována v očích druhých. Typické je napadání nejcitlivějších stránek osobnosti oběti - obezita, vada řeči, sexuální orientace. O nic mírnější nejsou ani výhružky - ať už násilím, vyzrazením tajemství, křivou výpovědí u autorit a podobně. Psychická šikana se odhaluje obvykle výrazně hůře, a díky dnešním technologiím může pokračovat i v „bezpečí“ domova prostřednictvím SMS zpráv či sociálních sítí. V pokročilejších stádiích, když už je oběť psychicky rozmělněna a paralyzována strachem, agresoři tohoto strachu často využívají. Nutí oběť dělat věci, které jsou ji krajně nepříjemné - krást v obchodě, veřejně se osočovat či na sobě páchat fyzické násilí. Agresor už přitom nemusí užívat donucovacích prostředků jako bití či vyhrožování, neboť oběť už sama ví, co by ji čekalo při neuposlechnutí. Zde se při odhalení oběti tato často setkává s nepochopením ze strany dospělých autorit. „Proč jsi to udělala? A kdyby ti řekli, ať skočíš z okna, uděláš to?“ Lidé si často neuvědomují, že jejich pohled na problém je pouze povrchový, a nevidí hloubku strachu, který nutí oběť agresory poslouchat. Není neobvyklé, že právě ze strachu z nepochopení oběť šikanu zapírá a často naopak agresora hájí.
Diagnostika šikany Pokud proti šikaně chceme zasáhnout, prvním podstatným krokem je správná diagnostika. Rozpoznání problémů přitom vůbec nemusí být snadné, natož pak jeho podrobná analýza. Na první pohled může podobné znaky jako šikana vykazovat i škádlení, které se vyskytuje typicky u žáků nižších stupňů a je zpravidla neškodné. Jelikož neexistuje jasná hranice mezi škádlením a šikanováním, nemusí být pro dospělého vždy snadné tato dvě chování odlišit. Škádlení na rozdíl od šikanování má za cíl oběť pobavit, a naopak nemá za cíl oběti ublížit. Rozpoznat cíle zdánlivě nevhodného chování však vůbec nemusí být jednoduché, a to zejména v případě, že oběť šikany své trýznitele hájí. Přestože bychom těžko hledali jednoduchý a vždy platný návod, jak šikanu rozpoznat, existují pravidla, která nám v tomto úsilí mohou pomoci. Nejdůležitější vlastností do začátku je všímavost. Vnímat vztahy a emoce žáků je komplikované, zvláště když hlavní náplní práce pedagoga je výuka. Přesto má smysl tuto snahu vyvinout a vnímat dění „pod povrchem“.
Pokud získáme podezření, rozhodně je na místě sledovat následující znaky (podle [3]): Záměrnost Opakování Samoúčelnost agrese Nepoměr sil
V případě nalezení některých z těchto znaků je nutné postupovat velmi obezřetně, neboť nepromyšlená neodborná pomoc může napáchat ještě větší škody. V soukromí si promluvit nejen s obětí, ale také se svědky je klíčem k nahlédnutí pod povrch problému. Je nutné ale mít na paměti, že ani oběť, ani svědci zpočátku nemusí mít zájem spolupracovat. Nechat se odbýt tím, že se nic neděje a že vlastně o nic nejde, je častou chybou učitele.
Boj se šikanou Otázka kroků, které by měl učitel podniknout v případě, že odhalí šikanu, je velmi komplikovaná a závisí na mnoha aspektech šikany a prostředí, ve kterém se odehrává. Pro začátek jistě nic nezkazíme, když se pokusíme získat si v tomto boji spojence. Sdělit naše poznatky kolegům pedagogům, kterým důvěřujeme a kteří už mohou mít se šikanou cenné zkušenosti. Ještě výhodnější je spojit se se školním psychologem, či ještě lépe kontaktovat odborníka na šikanu a poradit se s ním. Ani svěření se kolegům či nadřízeným však není zcela bez rizika. Jsou zdokumentovány případy (například v [3]), kdy vedení školy vědomě či nevědomě možnost šikany popírá, aby uhájilo pověst školy v očích veřejnosti. Pak učitel bojuje nejen se šikanou ve třídě, ale i se svými nadřízenými. Podle [3] jsou v zásadě dvě hlavní metody řešení šikany: metoda usmíření a metoda vnějšího nátlaku. Každá z těchto metod je vhodná pouze do určitých specifických situací a je nezbytně nutné se vyvarovat chybné volby metody. Metodu usmíření je možné nasadit v případě, že šikana není v pokročilém stadiu. Trestání se zde prakticky nekoná a celý proces je velmi neformální. Jádrem metody je sdílení pocitů mezi obětí a agresorem, s cílem vcítit agresora do úlohy oběti. Tato metoda je velmi efektivní zejména v případě, že se agresor nachází v tzv. bludném kruhu: je na něm pácháno násilí jinde, například doma, proto si negativní emoce (úzkost, strach) vybíjí na oběti. Následným potrestáním se u něj znovu vybudí negativní pocity, které bude opět ventilovat na oběti.
U metody usmíření je však naprosto klíčové rozpoznání vhodnosti jejího užití - její nasazení v nevhodném případě (pokročilejší stadia šikany, agresor jeví naprostý nezájem o nápravu a šikany se dopouští pouze pro vlastní potěšení) může situaci naopak velmi zhoršit. Metoda vnějšího nátlaku je naopak nevyhnutelná u těžkých a pokročilých fází šikany. Její průběh má formální charakter - konfrontace agresora a jeho rodičů se závažností problému a navrhnutým trestem, oznámení trestu ve třídě a ochrana oběti. Pro tuto metodu je nezbytně nutné mít celou záležitost důkladně prošetřenou a mít k dispozici co nejvíce důkazů. V opačném případě by konfrontace s agresorem a jeho rodiči mohla vést ke zlehčování či popírání situace, nezřídka bývá vina svalena i na samotnou oběť. Cílem metody vnějšího nátlaku je zarazit šikanu z pozice moci autority (školy, výchovné komise) a nastolit dodržování norem školního řádu a zákona České republiky. Za žádných okolností nesmí dojít ke konfrontaci agresora a jeho rodičů s obětí či informátory šikany, a to ani v zájmu zvýšení přesvědčivosti důkazů. I dlouhou dobu po udělení trestů je nutné ochraňovat oběť, k čemuž může posloužit pravidelné osobní setkávání pedagoga s obětí či loajálními informátory, vytvoření „horké linky“ s rodiči oběti a podobně (z knihy [3]).
Závěrem Snad každý člen vyspělé společnosti tuší, co to šikana je. Málokdo si však připustí, že by se s ní mohl setkat osobně. A v případě takového setkání je pak těžké nebýt zaskočen a reagovat adekvátně. Je mou nadějí, že do budoucna bude obeznámení s problematikou šikany v očích veřejnosti růst, a zejména pak v kruzích veřejnosti pedagogické. Neodborný a unáhlený zásah totiž často napáchá více škod než užitku. Vnímám jako pozitivní, že se šikanou velmi úzce zabývá mnoho odborníků, kteří nabízejí pomoc prostřednictvím poraden a rovněž publikací knih, ve kterých shrnují své dlouholeté zkušenosti a cenné poznatky a rady. Je v tuto chvíli proto jen na nás, jak uchopíme tuto příležitost poučit se z chyb jiných a opřít se o zkušenosti generací současných i minulých.
Literatura [1] http://cs.wikipedia.org/wiki/šikana (20.4.2015) [2] ŘÍČAN P., Jak na šikanu. Praha: Grada, 2010 [3] KOLÁŘ M., Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál, 2011 [4] BOURCET S., Šikana ve škole, na ulici, doma. Praha: Albatros, 2006