Univerzita Karlova v Praze
Filozofická fakulta
Ústav informačních studií a knihovnictví
Diplomová práce
Bc. Tomáš Stibor
Pojem „informační politika“ z hlediska evropských kontinentálních a amerických tradic The concept of "information policy" with regard to continental European and American traditions
Praha 2013
Vedoucí práce: doc. PhDr. Rudolf Vlasák
Oponent diplomové práce:
Datum obhajoby:
Hodnocení:
Poděkování: Rád bych poděkoval vedoucímu této diplomové práce, panu doc. PhDr. Rudolfu Vlasákovi, za odborný dohled, vstřícnost a podnětné konzultace.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 18. 4. 2013 ......................................... Tomáš Stibor
Identifikační záznam STIBOR, Tomáš. Pojem „informační politika“ z hlediska evropských kontinentálních a amerických tradic [The concept of "information policy" with regard to continental European and American traditions]. Praha, 2013. 86 s., VII s. příl. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Rudolf Vlasák. Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou informační politiky a jejím vývojem. Je definována informační politika a e-Government. Důraz je kladen především na historii a vývoj informační politiky ve Spojených státech amerických a v Evropě, v této práci zastoupené Evropskou unií a státy Německem a Francií, ze kterých současná informační politika EU čerpá nejvíce. V závěru práce je provedeno srovnání amerického a evropského přístupu a uvedeno několik případů vypovídajících o stavu informační politiky v České republice. Klíčová slova informační
politika,
e-government,
veřejná
správa,
informační
infrastruktura,
legislativa, Evropa, USA Abstract Dissertation deals with the problem of information policy and its development. Information policy and e-Government is defined. The emphasis is put mainly on the history and development of information policy in The United States and Europe, represented by the European Union, Germany and France, from which the current EU policy draws. In conclusion, a comparison is made, to confront American and European attitude along with several cases about the conditions of information policy in the Czech Republic. Keywords information policy, e-government, public administration, information infrastructure, legislative, Europe, USA
Obsah Předmluva ....................................................................................................... 11 1
Úvod.......................................................................................................... 13
2
Informační politika v USA ....................................................................... 17
3
2.1
Počátky informační politiky v USA ................................................................. 18
2.2
Základy současné informační politiky USA .................................................... 20
2.3
Informační politika USA v 90. letech .............................................................. 23
2.4
Informační politika za Bushovy administrativy ............................................... 34
2.5
Informační politika administrativy Baracka Obamy ........................................ 36
Vývoj informační politiky v Evropě ........................................................ 40 3.1
4
3.1.1
Počátky informační politiky Evropské unie.............................................. 42
3.1.2
Informační politika Evropské unie pro 21. století .................................... 53
3.1.3
Programy Evropské unie týkající se informační politiky ......................... 57
3.1.4
Programy informační politiky Evropské unie v současnosti .................... 60
3.1.5
Informační střediska a systémy Evropské unie......................................... 62
3.2
Náhled na informační politiku Spolkové republiky Německo ......................... 63
3.3
Náhled na informační politiku Francie ............................................................ 65
3.4
Příklad rozvinutého a fungujícího e-Governmentu v Evropě .......................... 67
Porovnání informační politiky Spojených států a Evropy.................... 70 4.1
5
Informační politika Evropské unie ................................................................... 40
Porovnání vybraných přístupů v informační politice ....................................... 73
4.1.1
Internet ...................................................................................................... 73
4.1.2
Financování ............................................................................................... 73
4.1.3
E-Government ........................................................................................... 74
4.1.4
Porovnání portálů usa.gov a europa.eu ..................................................... 76
Závěr ......................................................................................................... 79
Seznam použité a citované literatury ........................................................... 80 Seznam grafů..................................................................................................... I Seznam příloh................................................................................................... II
Seznam použitých zkratek ACTA - Anti-Counterfeiting Trade Agreement ADBS - Association des professionnels de l'information et de la documentation ADI - American Documentation Institute ARIES - Applied Research on Information Transfer and Enhanced Services ARIST - Agence Régionale d'Information Scientifique et Technique BBF - Bureau Bibliographique de France CCFr - Catalogue collectif de France CERN - Conseil Européen pour la recherche nucléaire CIO - Chief Information Officer CIP - Competitiveness and Innovation Framework Program CISPA - The Cyber Intelligence Sharing and Protection Act CNRS - Centre National de la Recherche Scientifique COCOM - The Communications Committee CORDIS - Community Research and Development Information Service COSME - Program for the Competitiveness of enterprises and SMEs CPO - Chief Performance Officer CTO - Chief Technology Officer DECT - Digital European Cordless Telecommunications DG CONNECT - Directorate General for Communications Networks, Content and Technology DHS - Department of Homeland Security DIANE - Direct Information Access Network EAGLE - European Association for Grey Literature Exploitation EC – European Communities ECSC - The European Coal and Steel Community EDC - European Documentation Centre EDI - Electronic Data Interchange
EDILIBE - Electronic Data Interchange for Libraries and Booksellers in Europe EEC – European Economic Community EFOIA - Electronic Freedom of Information Act EGDI - The e-Government Development Index ENISA - The European Network and Information Security Agency ERC - European Reference Center ESA - European Space Agency ESA-IRS - European Space Agency Information Retrieval System ESIS - European Survey of Information Society ESPRIT - European Strategic Program for Research and Development in Information Technology EU – Evropská unie Euratom – The European Atomic Energy Community EUR-OP - Office for Official Publications of the European Communities FESA - Forum of European Supervisory Authorities for Electronic Signatures FID - International Federation for Information and Documentation FIZ - Fachinformationszentrum FOIA - Freedom of Information Act FOIO - Freedom of Information Office GII – Global Information Infrastructure GILS - Global Information Locator Service GPO - U.S. Government Printing Office GPRA - Government Performance and Results Act HCPA - High-Performance Computing Act HUDOC - Human Rights Documents ICT - Information and Communication Technologies IDA - Interchange of Data between Administrations IDW - Instituts für Dokumentationswesen IIB - l'Institut International de Bibliographie
IITF - Information Infrastructure Task Force IMPACT - Information Market Policy Act INFODOC - Information and Documentation Service INIST Institut de l'Information Scientifique et Technique IPE - Info-Points Europe ISDN - Integrated Services Data Digital Network ISPO - Information Society Promotion Office IST - Information Society Technology ITU - International Telecommunication Union JASIST - Journal of American Society for Information Science and Technology LHC - Large Hadron Collider MARVEL - Machine-Assisted Realization of the Virtual Electronic Library MESR - Ministère de l'Enseignement supérieur et de la Recherche MIDAS-NET - Multimedia Information Demonstration And Support MIDIST - Mission interministérielle de l'information scientifique et technique NARA - National Archives and Records Administration NCSA - National Cyber Security Alliance NII – National Information Infrastructure NREN - National Research and Educational Network NTIS - National Technical Information System OECD - Organisation for Economic Co-operation and Development OGIS - Office of Government Information Services OIRA - The Office of Information and Regulatory Affairs ONRSI - Office national des recherches scientifiques et industrielles et des inventions PATRIOT - Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism PRIDE - Production and Retrieval of Information and Documents through Electronics RACE - Research and development in advanced communications technologies in Europe
RAISE - Rigorous Approach to Industrial Software Engineering SAGA - Standards und Architekturen für E-Government-Anwendungen SEC - Securities and Exchange Commission SIGLE - System for Information on Grey Literature in Europe SIMPR - Structured Information Management: Processing and Retrieval SLA – Special Libraries Association SME - small and medium-sized enterprises SPRINT - Software Platform for Integration of Engineering and Things TEDIS - Trade Electronic Data Interchange Systems TEN - Trans-European Network TTE - Transport, Telecommunications and Energy Council UFOD - l'Union Française des Organismes de Documentation UNESCO - United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization WHCLIS - White House Conference on Library and Information Services ZMD - Zentralstelle für Maschinelle Dokumentation PLANETS - The Preservation and Long-term Access through Networked Services FF POIROT - The Financial Fraud Prevention-Oriented Information Resources using Ontology Technology
Předmluva Pro téma diplomové práce jsem zvolil problematiku informační politiky ve světě, která mě začala zajímat v posledních letech a souvisí s mým zaměstnáním. Díky své praxi ze státní správy a z nedávných incidentů při aplikaci české informační politiky, jmenovitě e-Governmentu, mne zajímalo, jak tuto problematiku chápou i jinde ve světě, konkrétně ve Spojených státech amerických a v Evropské unii a srovnání těchto dvou problematik. Informační politika je velmi široké téma. Od rozvoje státních (či unijních) knihoven přes podporu vědeckého výzkumu, rozšiřování přístupu na internet až k e-demokracii a legislativě týkající se například ochrany informací. V této diplomové práci jsem přihlédl hlavně k legislativě, která formovala vývoj a současný stav informační politiky a její dopad na informační společnost v USA a EU. V předmluvě jsem uvedl důvody, které mě vedly k výběru tématu diplomové práce. V první kapitole jsem se soustředil vysvětlení pojmu informační politika jak z historického, tak současného hlediska a na problematiku e-Governmentu. Informační politice Spojených států se věnuje druhá kapitola. Zde jsem krátce přihlédl ke vzniku Států a dále podrobně popsal zákony jednotlivých prezidentských administrativ, mající zásadní dopad na vývoj informační politiky. Ve třetí kapitole jsem popsal vznik Společenství uhlí a oceli, vytvoření Evropského hospodářského společenství a poté Evropské unie. Chronologicky jsem zde seřadil
programy
a
publikace,
které
měly
spolu
s vývojem
informačních
a telekomunikačních technologií největší vliv na unijní informační politiku. Vzhledem k nezanedbatelnému přínosu Francie a Německa na formování evropského společného prostoru (tedy i politiky) jsem zde uvedl i přehledy vývoje informačních politik v těchto zemích. V práci jsem přihlédl ke „kontinentální Evropě“. Britské ostrovy, vzhledem ke shodnému jazyku se Spojenými státy, mají velmi příbuzné chápání informační politiky pojetí americkému. V předposlední čtvrté kapitole jsem porovnal oba přístupy k informační problematice a zmínil současnou situaci v České republice.
11
V závěrečné páté kapitole jsem shrnul výsledky porovnání obou přístupů k informačním politikám. Vzhledem k tomu, že pro mnoho úřadů, jak ve Spojených státech, tak v Evropě, neexistuje dostatečně přesný překlad, jsou instituce uváděny v původních jazycích, stejně tak jako názvy vládních programů a zákonů. Originální název je též vhodnější pro pozdější vyhledání v jiných informačních zdrojích. V diplomové práci bylo použito metody citování informačních zdrojů formou číselného odkazu, stanoveného normou ČSN ISO 690. Pro přehlednost v textu jsou tyto údaje uvedeny v hranatých závorkách. Bibliografické záznamy citovaných zdrojů jsou v souladu s normami ISO 690 a ISO 690-2. Úplné bibliografické citace jsou v seznamu řazeny v pořadí, v jakém se vyskytly v textu.
12
1 Úvod Pojem informační politika tak, jak lze nalézt v databázi TDKIV 1: „Strategie vytváření podmínek, cílů a priorit v oblasti informačních procesů zejména zdokonalováním informačních technologií, kterou se má dosáhnout zlepšení kvality života občanů, úrovně státní správy a podnikatelské sféry na úrovni národní (státní), regionální nebo celosvětové“ [1]. Pojem informační politika tak, jak lze nalézt v Encyclopedia of Library and Information Science 2: Information policy… „is a set of interrelated principles, laws, guidelines, rules, regulations, and procedures guiding the oversight and management of the information life-cycle: the production, collection, distribution/dissemination, retrieval, and retirement of information. Information policy also embraces access to, and use of, information. Collectively, policies form a framework that “profoundly affects[s] the manner in which an individual in a society indeed a society itself, makes political, economic and social choices” [2]. Informační politika tedy může být také definována jako „soubor všech veřejných zákonů, nařízení a pravidel týkajících se životního cyklu dokumentu, jeho vzniku, uchovávání, vyhledávání, rozšiřování a archivace. Pojem informační politika též zahrnuje přístup k informacím a jejich využívání. Dohromady informační politika vytváří rámec, který hluboce ovlivňuje způsob, jakým jedinec ve společnosti a sama společnost provádí svá politická, ekonomická a sociální rozhodnutí.“ Existuje
několik
zásadních
aspektů
v
prostředí
informační
politiky.
Nejvýznamnějším aspektem je státní (veřejná) politika, zabývající se otázkami využití informací pro demokratizaci a komercializaci společenského života. Tyto otázky se týkají digitálního prostředí, duševního vlastnictví, svobody projevu nebo práva na soukromí a bezpečnost informací. V obecné rovině zahrnuje informační politika velké množství prvků a jejich rozsah a dopad na společnost se může v závislosti na kontextu měnit. Například v kontextu životního cyklu dokumentu odkazuje informační politika na zákony, kterými se řídí vznik dokumentu, jeho ukládání, šíření a poté i jeho skartace. 1
Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy. Encyclopedia of Library and Information Science obsahuje hesla z oboru knihovnictví a informační vědy, dostupná on-line přes http://pez.cuni.cz/.
2
13
Na druhé straně, v rámci veřejné správy, je informační politika prostředkem, jímž státní instituce a jejich zaměstnanci komunikují mezi sebou a s veřejností. Za základ informační politiky by se dal považovat Marsennův 3 korespondenční systém mezi věhlasnými vědci své doby jako byli Galileo, Pascal, Hobbes a další, kteří se touto cestou informovali o svých objevech. Jistou formou informační politiky byly i církví zakládané knihovny, i když tato činnost nebyla v mnoha případech motivována touhou informace sdílet. Rozvoj informační politiky nastal až koncem 19. století, ve kterém začaly vznikat první knihovnické instituce (např. Institut International de Bibliographie – 1895) a referátové časopisy (Science Abstract, Engineering Index). Rozvoj informačního oboru a informační politiky naplno „propuká“ v druhé polovině 20. století a souvisí s přeměnou industriální společnosti na společnost informační. Počátky novodobé informační politiky jednotlivých států Evropy (hlavně Francie, Německa, ale i České republiky) souvisely se zakládáním technickodokumentačních středisek velkých průmyslových podniků (například Škodovy závody v Plzni) a s rozvojem institucí či pracovišť pro zpracování a šíření vědeckých a technických informací institucí (Fachinformationszentrum, Agence Régionale d'Information Scientifique et Technique, UVTEI 4). Ve Spojených státech amerických podobnou funkci plnily specializované knihovny. V souvislosti s rozvojem informačních a komunikačních technologií pokračoval i rozvoj informační politiky. Kromě institutů vědeckých a technických informací začaly vznikat první zákony pro svobodný přístup k informacím (FOIA v USA – viz dále) a docházelo k pozvolné elektronizaci státní správy. Současně s rozvojem internetu vznikaly první vládní programy s cílem zpřístupnit levný a rychlý internet co největšímu možnému počtu obyvatel nejprve prostřednictvím škol, univerzit a knihoven, poté i zavedením do domácností. Realizace informační politiky se v mnoha částech světa liší, velmi záleží na stupni demokratizace společnosti. V západním světě slouží informační politika k prohloubení
dialogu
vlády
s občany
dané
země
a
k prohloubení
důvěry
prostřednictvím co možná největšího sdílení informací. Cílem je hospodářská prosperita, vysoká zaměstnanost a spokojené obyvatelstvo. V některých částech světa je
3
Marin Mersenne (1588-1648) byl francouzský teolog, filozof, matematik. Je považován za otce akustiky. Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací.
4
14
naopak informační politikou omezování dostupnosti informací a zavádění cenzury 5. Zvláštním příkladem informační politiky je zneužívání informační politiky jiných států pomocí kyberšpionáže a kyberútoků 6. S elektronizací státní správy se objevil i nový pohled na její způsob fungování a nové myšlenky, jak nejlépe zapojit obyvatelstvo do demokratických principů vládnutí. Základním pojetím současné informační politiky je tzv. e-Government, tedy elektronizace
vnitřních
a vnějších
vztahů
veřejné
správy.
Jednotlivé
vztahy
(komunikační kanály) se dají rozdělit na pět částí: •
G2C - Government to Citizens (vláda občanům).
•
G2B - Government to Businesses (vláda podnikům).
•
G2E - Government to Employees (vláda zaměstnancům).
•
G2G - Government to Governments (vláda vládě).
•
C2G - Citizens to Governments (občané vládě). V ideálním případě by měl fungovat tzv. „One stop shop“, univerzální rozhraní
sloužící občanům k vyřešení jejich běžných životních situací. Zásadou e-Governmentu je, že pokud už jednou uživatel data do systému vložil, nebudou zbytečně vyžadována znovu. Úřady musejí nejdříve čerpat informace z vlastních registrů a databází a až poté požadovat informace od obyvatel. Nevýhodou tohoto způsobu je zatím nekonzistence jednotlivých dat v různých databázích státní správy (registr obyvatel, registr vozidel…) a tím i vznik nechtěných duplicit či naopak neúplných záznamů. Pokud je zmiňován e-Government, většinou je myšlen „on-line government” nebo „internet based government”. Existují ale i další způsoby, jako je například „electronic government“. Tyto „neinternetové technologie“ zahrnují telefon, fax, službu SMS a MMS nebo třeba dopravní značení. Současně ale tento typ zahrnuje i druhy technologií, vůči kterým přetrvávají jisté výhrady, například CCTV 7, biometrické údaje 8 či RFID čipy9.
5
Od listopadu roku 2012 je v Rusku sestaven seznam zakázaných webových stránek, mezi nimi i několik stránek spadající pod wikipedia.ru a v Číně je čas od času zakázán Google [3]. 6 Země, podezřelé z provádění kyberútoků jsou Rusko a Čína [4]. 7 Closed Circuit Television – uzavřený televizní okruh využívaný ke sledování veřejných prostor. 8 Biometrie je automatická metoda autentizace pomocí jedinečných biologických charakteristik, jako je otisk prstu či obraz oční duhovky. 9 Radio Frequency Identification – čipy sloužící k identifikaci předmětů.
15
Snahou o co možná největší demokratizaci státní správy je tzv. e-demokracie, elektronický způsob voleb, který nabízí možnost větší účasti voličů (hlasovat elektronicky z domova) v souvislosti s menšími finančními náklady. Nebezpečí elektronického hlasování spočívá v možném prodeji hlasů, vynuceném hlasování, nebo i v pozdější elektronické „úpravě“ výsledků voleb a nevýhodou je možná diskriminace občanů, kteří z různých sociálních či vědomostních důvodů nemohou touto formou hlasovat. Výhody e-Governmentu jsou: •
Větší nabídka služeb pro občany méně nákladným způsobem.
•
Transparentnost vlády a občanská kontrola toho, co vláda dělá a jakou politiku prosazuje.
•
Demokratizace.
•
Kladný dopad na životní prostředí („paperless office“).
•
Zvýšení zájmu občanů o politické dění.
•
Rychlost, dostupnost, účinnost.
Nevýhodou je: •
Zvýšení dohledu vlády nad občany, možnost ztráty soukromí.
•
Velké náklady na zavedení a zprovoznění e-Governmentu.
•
Možnost falešného pocitu transparentnosti, vlády mohou přidávat nebo odstraňovat informace, spolehlivost informací.
•
Nedostupnost pro sociálně slabší skupiny občanů.
•
Zranitelná infrastruktura internetu. V současné době přibývá využití sociálních médií v rámci státní správy. Pomocí
blogů nebo služby Facebook je možné sledovat aktuální dění, občan může například napsat přímo svému volenému zástupci. Politiky je též velmi oblíbená služba Twitter, jejímž prostřednictvím mohou posílat krátké zprávy o politickém dění 10.
10
Svůj účet na Twitteru má například ministr zahraničí ČR Karel Schwarzenberg a v roce 2012 byl založen účet i papeži Benediktu XVI.
16
2 Informační politika v USA „If nature has made any one thing less susceptible than all others of exclusive property, it is the action of the thinking power called an idea, which an individual may exclusively possess as long as he keeps it to himself; but the moment it is divulged, it forces itself into the possession of every one, and the receiver cannot dispossess himself of it. Its peculiar character, too, is that no one possesses the less, because every other possesses the whole of it. He who receives an idea from me, receives instruction himself without lessening mine; as he who lights his taper at mine, receives light without darkening me. That ideas should freely spread from one to another over the globe, for the moral and mutual instruction of man, and improvement of his condition, seems to have been peculiarly and benevolently designed by nature, when she made them, like fire, expansible over all space, without lessening their density in any point, and like the air in which we breathe, move, and have our physical being, incapable of confinement or exclusive appropriation. “ „Pokud
příroda
učinila
jakoukoliv
jedinečnou věc
méně
náchylnou
k exkluzivnímu vlastnictví než všechny ostatní, je to myšlenka. Tu může každý jednotlivec exkluzivně vlastnit tak dlouho, jak ji v sobě udrží. Ale v momentě, kdy je prozrazena, sama se vnucuje do mysli každého a nelze se jí zbavit. Její osobitou vlastností také je, že nikdo nevlastní méně, protože všichni vlastní všechno. Ten, kdo dostal myšlenku ode mě, dostává ji celou, aniž by ubral mne, jako když si někdo zapálí svou svíčku o mou, získá tím světlo a zároveň mi tím nezhasne mou svíčku. Takové myšlenky by se měly volně šířit světem, pro vzájemné morální poučení člověka a pro zlepšení jeho podmínek a vypadá to, že myšlenky byly typicky a shovívavě navrženy přírodou, tak jako oheň, rozšiřujíce se do celého světa bez toho, aby něco ze sebe ztratily, a jako vzduch, který dýcháme a ve kterém se pohybujeme a existujeme, neschopné uvěznění či soukromého vlastnictví.“ Z dopisu Thomase Jeffersona 11 Isaacu McPhersonovi z 18. srpna 1813 [5]. Rozdíl amerického a evropského pojetí informační politiky se odvíjí již od samotného historického a politického vývoje obou kontinentů. Po skončení americké války za nezávislost a sepsáním Deklarace nezávislosti vznikl stát zakládající si na 11
Thomas Jefferson (1743-1826) byl třetím americkým prezidentem a autorem Deklarace nezávislosti.
17
demokratických principech a rovnosti mezi lidmi. Informační politika Spojených států amerických tedy byla již od samého počátku velmi ovlivněna americkým přístupem k pojetí osobní svobody občanů. Toto pojetí rovnosti a svobod je patrné ve většině zákonů, které se týkají informační politiky za posledních 200 let. V současné době by bylo možné americkou informační politiku definovat ve třech bodech [6]: •
Tvorba a sdílení vládních informací. Podstatný rozdíl může být mezi vládní informační politikou vytváření nových informací a politikou sdílení informací již dříve vytvořených. Do této oblasti je dále možné zařadit vytváření vládních informací typu ekonomických statistik, právních předpisů a správních rozhodnutí jakož i financování výzkumných a vývojových snah.
•
Vývoj, regulace a využití informační infrastruktury. V této oblasti se jedná hlavně o využití telekomunikací, posilování informační infrastruktury ve školách a knihovnách a zajištění bezpečnosti informační infrastruktury.
•
Institucionální a právní infrastruktura, která zahrnuje americkou účast v mezinárodních organizacích, účast v mezinárodních smlouvách a jejich dodržování, ochranu osobních informací a duševního vlastnictví, šifrování a bezpečnost.
2.1 Počátky informační politiky v USA Prvním vládním úřadem, jehož úkolem bylo poskytovat americké veřejnosti informace týkající se vlády USA, byl U. S. Government Printing Office (GPO), založený na základě rozhodnutí Kongresu v roce 1813. GPO publikuje a rozšiřuje oficiální a autentické vládní publikace pro potřeby Kongresu, federálních agentur, federálních knihoven a americké veřejnosti. Další vývoj informační politiky v USA se z počátku, podobně jako v Evropě, formoval hlavně ve vztahu k vědeckotechnické oblasti, avšak na rozdíl od Evropy byly tyto aktivity (hlavně zpočátku) financovány a zastřešovány nadacemi a nevládními organizacemi. Tato éra začíná rokem 1901, ve kterém byl založen Johnem D. Rockefellerem Rockefeller Institute for Medical Research 12.
Institut se zabýval výzkumem v oblasti biomedicíny a příčinami
12
Johnem D. Rockefeller, americký ropný magnát a filantrop, dnes je institut přejmenován na Rockefeller University.
18
onemocnění. V následujícím roce vznikla Carnegie Institution of Washington 13, organizace na podporu vědeckého výzkumu. Roku 1907 vznikl dokumentační a referátový časopis Chemical Abstracts, dodnes prakticky bezkonkurenční informační systém pro chemii a jí příbuzné obory. V roce 1909 byla založena Special Libraries Association (SLA) 14, americká organizace zaměřená na knihovnicko-informační služby ve vědě a technice. O dva roky později, roku 1911, vzniká Carnegie Corporation of New York podporující vzdělávací instituce a knihovny napříč celými Státy. V dnešní době je jednou z nejstarších a největších organizací financujících granty na podporu vzdělávání. Další nadací na podporu vědy a výzkumu byla Rockefeller Foundation (1913). V tomtéž roce vznikly i dva referátové časopisy Industrial Arts Index 15 a Standard Handbook for Electrical Engineers. Na dalším vývoji po roce 1916 se podepsala americká účast v první světové válce a hospodářská krize třicátých let, kdy situace ve společnosti nepřála vědeckému a technickému rozvoji. Společenské poměry se začaly zlepšovat až ve druhé polovině třicátých let dvacátého století. V roce 1935 vznikl Documentation Institute založený W. Davisem 16, roku 1937 přejmenovaný na American Documentation Institute (ADI) 17.
ADI, sdružující
knihovníky vědeckých a technických knihoven, vydávala od roku 1949 významný odborný časopis Journal of American Documentation, dnes v přejmenované verzi Journal of American Society for Information Science and Technology (JASIST), je jedním z nejvýznamnějších vědeckých časopisů v oboru. Ve světě, kde má informace zásadní význam pro osobní, sociální, politický a ekonomický pokrok, se společnost snaží prosazovat informační vědu a technologii tím, že poskytuje odbornou podporu informačním
profesionálům
a
organizacím
a
zvyšuje
povědomí
veřejnosti
o informačních vědách a jejich přínosu pro společnost.
13
Institut založil Andrew Carnegie, obchodník a filantrop, který zbohatl na prodeji své ocelářské společnosti. Od roku 2007 nese institut jméno Carnegie Institution for Science. 14 V dnešní době je SLA mezinárodní asociace sdružující stovky informačních profesionálů z více než 80 zemí světa. Jejím úkolem je sbírat, analyzovat, vyhodnocovat a šířit informace podporující rozhodování ve státní, akademické i soukromé sféře (http://www.sla.org/). 15 Pod tímto jménem vycházel časopis do roku 1957, v dnešní době je to online databáze Applied Science & Technology Index. 16 Watson Davis (1896-1967) byl jedním z prvních Američanů, kteří se zajímali o pojmy dokument a dokumentace i z evropského hlediska. 17 Institut byl přejmenován ještě dvakrát, v roce 1968 na American Society for Information Science a roku 2000 na American Society for Information Science and Technology.
19
2.2 Základy současné informační politiky USA Vliv na informační politiku Spojených států po druhé světové válce měl začátek a průběh tzv. studené války. V 60. letech 20. století byla prvním impulzem k poskytnutí vládních prostředků informační sféře (opět hlavně vědě a výzkumu) zpráva tzv. Wiesnerovy komise. Tato zpráva, zpracovaná profesorem Jerome B. Wiesnerem 18, byla předložena prezidentu Kennedymu na začátku roku 1961. Ve zprávě Wiesner kritizoval stav amerického raketového programu, poukazoval na náskok Sovětského svazu na tomto poli vědy a na z tohoto pohledu nedostačující obranu Spojených států. Po projednání této zprávy v kongresu bylo mj. rozhodnuto o vybudování státem řízené informační instituce, National Technical Information System (NTIS). NTIS je, kromě Kongresové knihovny jediná informační instituce v USA financovaná daňovými poplatníky.
Instituce
a technologické
shromažďuje,
informace
vytvořené
třídí
a
vládou
zpracovává
vědecké,
financovaným
technické
výzkumem
jak
v soukromém sektoru, tak v akademické sféře. Poté jsou tyto specializované informace k dispozici dalším institucím 19. Velkým mezníkem, který měl vliv na informační politiku ve Spojených státech a později prakticky na celý zbytek demokratického světa, se stal zákon pojmenovaný Freedom of Information Act (FOIA) 20. Zákon, který přes jisté obavy podepsal v roce 18
Jerome B. Wiesner (1915-1994) byl profesorem na Massachusetts Institute of Technology a odborným poradcem prezidentů Eisenhowera a Kennedyho v otázce raketový obranných systémů a civilního využití raketové technologie. 19 V současné době obsahuje tato služba kolem 2.5 milionu bibliografických záznamů výzkumů podporovaných americkou vládou (včetně např. jaderného výzkumu a projektu Manhattan). 20 Velkým problémem při zveřejňování vládních dokumentů byla „úprava“ některých pasáží v dokumentu, které mohly spadat do výjimek uvedených v FOIA. Úředníci Federal Bureau of Investigation, kteří měli na starosti odpovědi na žádosti FOIA, někdy „upravili“ uvolněné záznamy tak, že byly pro historiky naprosto bezcenné. Zároveň nebylo možné ověřit, jestli žadatelé o informace dostali úplné a pravdivé informace. Tento trend neochoty vydat záznamy byl patrný zejména v procesu týkajícího se zveřejnění záznamů FBI o jejím řediteli J. Edgaru Hooverovi. Ze 164 složek o více než 18 tisíci stranách byla zveřejněna pouze jedna třetina i přes to, že některé stejné složky obsahovala i knihovna Harryho S. Trumana. Spor historiků s FBI a Office of Information and Privacy u Ministerstva spravedlnosti, trvající 16 let nakonec způsobil další odtajnění složek. Jedním z dokumentů zveřejněných na základě FOIA byl i dopis J. E. Hoovera o sledování bývalého člena hudební skupiny The Beatles Johnna Lennona. Dlouholetý boj historika J. Wienera, založený na jeho požadavku podle FOIA, vyústil ve vydání dokumentu, jako je tento (viz příloha č. 1). Dalším případem, ve kterém vládní agentura nedodržovala zákona FOIA, byl případ Scotta Armstronga, ředitele National Security Archive. V Bílém domě byl využíván pro počítačovou komunikaci šifrovaný systém PROFS. Z toho to systému byly vytištěny záznamy týkající se aféry Írán-Contras – ilegálního obchodu se zbraněmi prováděného Reaganovou administrativou. The National Security Council plánoval tyto záznamy v předvečer inaugurace G. H. W. Bushe zničit. Na základě Armstrongovy stížnosti u soudu bylo soudním příkazem zakázáno záznamy zničit, ale trvalo tři prezidentské administrativy a vynaložení zhruba 9 milionů dolarů nákladů, než mohly být záznamy zveřejněny [7].
20
1966 prezident Lyndon B. Johnson s účinností od roku 1967, definuje současné pojetí práv občana na přístup k informacím správních orgánů. Podstatou zákona bylo částečné nebo úplné zveřejnění informací a dokumentů vytvořených vládou Spojených států. Definuje záznamy, které mohou být zveřejněny a uvádí devět výjimek, které z důvodu ochrany státních zájmů a osobních práv jednotlivce nemohou být zveřejněny: •
Záznamy, které jsou výkonnou mocí státu v zájmu národní obrany či zahraniční politiky, výslovně přikázány držet v tajnosti.
•
Záznamy týkající se výhradně vnitřních personálních pravidel a postupů úřadu.
•
Záznamy, které jsou speciálně osvobozeny od zveřejnění podle zákona za předpokladu, že takový zákon existuje.
•
Obchodní tajemství, komerční či finanční informace.
•
Oficiální záznam či dopis, který by ze zákona neměl být k dispozici jiné straně než té, které se záznam týká.
•
Personální, lékařské a jim podobné záznamy, jejichž zveřejnění jasně představuje neoprávněné narušení soukromí osob.
•
Záznamy či informace shromážděné pro účely vymáhání práva, ale pouze v průběhu shromažďování těchto záznamů.
•
Informace o policejním vyšetřování, ať už obsažené v šetření, či šetření se týkající a geologické a geofyzikální informace včetně map týkajících se vrtů. Spolu se zveřejněním a zpřístupněním předpisů pro podávání žádostí na daný
úřad byly zveřejněny i sankce za zdržování procesu vyřizování žádosti. Pokud federální úřad jednal svévolně a zdržoval proces, bylo možné zahájit disciplinární opatření u federálního soudu. U příležitosti podpisu tohoto zákona vydal Lyndon Johnson prohlášení: „This legislation springs from one of our most essential principles: a democracy works best when the people have all the information that the security of the nation will permit. At the same time, the welfare of the nation or the rights of individuals may require that some documents not be made available. As long as threats to peace exist, for example, there must be military secrets, a citizen must be able in confidence to complain to his government and to provide information just as he is - and should be 21
free to confide in the press without fear of reprisal or being required to discuss or reveal his sources… I signed this measure with a deep sense of pride that the United States is an open society in which the people's right to know is cherished and guarded“ [8]. „Tento zákon vyvěrá z jednoho z našich nejdůležitějších principů: demokracie funguje nejlépe, pokud lidé mohou mít všechny informace, které je možné zveřejnit bez ohrožení bezpečnosti národa. Současně blaho národa a jednotlivce vyžaduje, že některé dokumenty k dispozici být nemohou. Tak dlouho, jak jen existuje ohrožení míru, musí být zachováno vojenské tajemství, občan musí mít možnost si důvěrně postěžovat své vládě a poskytnout jí informace, stejně jako svěřit se tisku bez obav z pronásledování či odvety nebo odhalení svých zdrojů informací (…) Podepisuji tento zákon s velkým pocitem hrdosti nad tím, že Spojené státy jsou otevřenou společností, v níž právo lidu na informace je opatrováno a chráněno.“ Vyhlášení tohoto zákona, tedy povinnost úřadu zpřístupnit veřejnosti veškeré informace, které nejsou tajné, způsobilo prakticky informační revoluci. Během prvních let platnosti docházelo k mnoha stížnostem na porušení tohoto zákona, proto v jednotlivých úřadech státní správy vznikly Freedom of Information Office (FOIO), které se o profesionální vyřizování žádostí staraly. V 70. letech se ve Spojených státech dále prohloubilo všeobecné povědomí o významu informací a jejich svobodném šíření v moderní společnosti. Nešlo už jen o správní informace, ale zejména o podporu veřejných knihovnicko-informačních služeb, orientovaných na vědecké, hospodářské i kulturní informace [9]. Po skandálu s aférou Watergate chtěl prezident Gerald Ford podepsat dodatek k zákonu FOIA tzv. Privacy Act of 1974, ale pro podezření z protiústavnosti nakonec tento zákon vetoval [10]. Nicméně poté, co Kongres veto prezidenta Forda přehlasoval, dostalo se Spojeným státům základního jádra FOIA, které platí dodnes. Změna se týkala regulace vládní kontroly dokumentů týkajících se občanů a umožnila občanům: •
Nahlížet do záznamů o sobě, které podléhají výjimkám ze zákona na ochranu soukromí.
•
Právo na změnu tohoto záznamu je-li nepřesný, irelevantní či neúplný.
22
•
Právo žalovat vládu za porušení zákona nebo za zpřístupnění soukromých záznamů osobám, které to nemají ze zákona povoleno. V roce 1974 vznikla na podnět Kongresu Commission on Federal Paperwork
[11]. Komise byla pověřena úkolem vypracovat doporučení, které by vedlo k odstranění zbytečných formalit a zároveň k efektivnímu fungování státní správy v souladu s platnými zákony. Komise přezkoumala 18 oblastí, jako jsou daně, bezpečnost, vzdělání, zdraví atd. a 13 vládních procesů, mezi jinými tvorbu předpisů, informačních zdrojů a rovněž prověřila, jaké jsou náklady na tyto procesy. Poznatky pak byly zveřejněny v závěrečné zprávě Final Report of the Commission on Federal Paperwork. V roce 1977 byl přijat zákon White House Conference on Library and Information Services (WHCLIS) [12]. Tento zákon měl zajistit stálý vládní dohled nad rozvojem knihovnických a informačních služeb a přímo angažovat prezidenta v organizaci celostátních konferencí zabývajících se informačními službami. V 80. letech byl uveřejněn federální zákon Paperwork Reduction Act of 1980 21. Ten obsahoval návrh na snížení celkového množství formalit („papírování“), které státní správa vyžadovala od soukromých podniků a občanů. Zákon definuje procesní požadavky na ty organizace státní správy, které shromažďují informace od veřejnosti [13]. Součástí zákona bylo i založení Office of Information and Regulatory a schválení této organizace jako dohlížitele nad federálními organizacemi provádějícími sběr informací od veřejnosti. V roce 1982 prezident Reagan svým Executive Order 12356 umožnil federálním úřadům odepřít veřejnosti velké množství informací na základě výjimky týkající se informací o národní bezpečnosti s odůvodněním, že tak bude možné lépe chránit zemi a posílit tak národní bezpečnost [14]. Bouřlivý protest vyvolaný tímto nařízením, přinutil pozdějšího prezidenta Clintona tuto výjimku dramaticky změnit.
2.3 Informační politika USA v 90. letech Za nejvýraznější osobnosti americké informační politiky 90. let 20. století je možné považovat amerického prezidenta Billa Clintona a viceprezidenta Alberta Gorea. Jejich hlavním tématem bylo zpřístupnění a demokratizace přístupu k internetu. Důraz na šíření informačních technologií, zvyšování počítačové gramotnosti a zpřístupnění 21
Předchůdcem tohoto zákona byl Federal Reports Act of 1942. Upravoval požadavky na výběr informací od veřejnosti s důrazem na snížení duplicit a celkových finančních nákladů.
23
informací co největšímu počtu obyvatelstva byly pak typické pro celé jejich působení v Bílém domě. Propojování škol a vědeckých institucí pomocí internetu a vytvoření Globální informační infrastruktury (tento koncept Al Gore představil roku 1994 na konferenci ITU – International Telecommunication Union v Buenos Aires a na konferenci FID v Tokiu) byly jedním z hlavních bodů jejich volebního programu (celý volební program už bylo možné i s projevy prohlédnout online). Dalším cílem bylo zlepšit zprostředkování vládních dokumentů a informací nejen uvnitř vládní administrativy, ale i směrem k veřejnosti. Rozšíření přístupu k vládním informacím mělo nejen zjednodušit agendu mezi jednotlivými úřady státní správy (např. minimalizace duplicitní práce, přechod od analogové k digitální produkci…), ale i usnadnit přístup veřejnosti k těmto informacím. Směrnice a iniciativy, jako Paperwork Reduction Act, National Performance Review a projekty Národní (později Globální) informační infrastruktury, měly velký vliv na rozvoj informační infrastruktury v USA. Počátkem devadesátých let 20. století, před začátkem volební kampaně, propagovali Bill Clinton společně s Alem Gorem rozvoj internetu a počítačové komunikace. Aktivnější byl v tomto období Gore, který se ještě z postu senátora v Kongresu zasazoval o vznik tzv. informační superdálnice (s rozpočtem 5 miliard dolarů) související zejména s rozvojem internetu. V roce 1991 začíná platit zákon High-Performance Computing Act of 1991 (HCPA) [15], tzv. Gore Bill (Gorův zákon). Tento zákon vytvořil senátor Al Gore na základě zprávy Toward a National Research Network z roku 1988, kterou předložili vědci
v čele
s profesorem Leonardem
Kleinrockem
(což
byl
jeden
z tvůrců
ARPANETu 22) Kongresu. Cílem tohoto zákona bylo rozšíření vedoucí pozice Spojených států v oblasti výpočetní techniky a urychlení inovací v průmyslu pro větší produktivitu
a
konkurenceschopnost.
V souvislosti
s tímto
zákonem
vznikla
High-Performance Computing and Communication Initiative, která urychlila vývoj a zavedení nových technologií, jako byl webový prohlížeč Mosaic (považovaný za začátek internetového „boomu“) a vysokorychlostní počítačové sítě z optických vláken. Sám Al Gore ve svém projevu v roce 1996 zdůraznil klady vládního financování „amerického úspěchu“. 22
Advanced Research Projects Agency Network byla počítačová síť spuštěná v roce 1969, která byla zárodkem toho, co dnes chápeme jako internet.
24
„That's how it has worked in America. Government has supplied the initial flicker - and individuals and companies have provided the creativity and innovation that kindled that spark into a blaze of progress and productivity that's the envy of the world“ [16]. „Takhle to funguje v Americe. Vláda dodá počáteční impuls a jednotlivci a firmy poskytnou kreativitu, inovace a zažehnou impuls k pokroku a produktivitě, kterou pak závidí celý svět.“ Dalším výsledkem tohoto zákona byl vznik informační superdálnice s názvem National Research and Educational Network – NREN, specializovaný provozovatel internetových služeb určený pro podporu výzkumu a výuky, nabízející vysokorychlostní páteřní sítě pro jednotlivé výzkumné projekty (příkladem tohoto typu sítě je americký Internet2 a National LambdaRail, asijský APAN – Asia-Pacific Network a český CESNET). Začátkem prosince 1991 se konala v Bílém domě konference (White House Conference on Libraries and Information Services (viz str. 23) pořádaná National Commission on Libraries and Information Science, která je poradním orgánem vlády Spojených států v oblasti knihoven a informačních služeb. Komise projednávala kolem 2500 návrhů týkajících se knihoven, přístupu k informacím atd., ze kterých vzniklo 95 doporučení. Tato doporučení byla logicky uspořádána do třístupňové klasifikované soustavy, jejíž první stupeň byl dále rozdělen na devět věcných oblastí s několika hlavními úkoly. Níže jsou uvedeny některé oblasti a úkoly: •
Dostupnost a přístup k informacím: o
Posílení procesu budování fondů.
o
Rozšiřování informačních zdrojů.
o
Definice a podpora specifických přístupů k informacím pro minoritní skupiny.
•
Národní informační politika: o
Zvýšení účinnosti procesu šíření informací.
o
Aktualizace copyrightu pro podmínky elektronického šíření dokumentů.
o
Uzákonění federálních knihovnických služeb. 25
•
Šíření znalostí s cílem zlepšit přímý přístup koncových uživatelů: o
Šíření nových technologií a jejich využívání.
o
Podpora celoživotního vzdělávání.
o
Podpora výukových a vzdělávacích programů v informační vědě a knihovnictví na vysokých školách.
Tato doporučení kladoucí důraz na funkci knihoven, informační gramotnost občanů a demokratizaci přístupu k informacím, tvořila rámec informační politiky a knihovnictví USA v 90. letech. V projevu George Bush st. Kongresu sdělil: “The 1991 White House Conference on Library and Information Services has generated many worthwhile recommendations. Clearly these ideas illustrate not only the changing role of libraries, but also the revolutionary changes affecting our own society. The Conference Report makes it clear that library and information services are changing rapidly in response to an increasingly complex and global society. As we strive for a more literate citizenry, increased productivity, and stronger democracy, we must make certain that our libraries and information services will be there to assist us as we lead the revolution for education reform. As I stated in my speech at the White House Conference, Libraries and information services stand at the center of this revolution“ [17]. „Konference přinesla mnohá cenná doporučení. Je zřejmé, že tyto podněty ilustrují nejen měnící se roli knihoven, ale také revoluční změny, které ovlivňují naši společnost. Knihovnické a informační služby se stále rychleji mění v reakci na změny ve stále složitější globální společnosti. Pokud chceme více gramotné občany, větší produktivitu a silnější demokracii, musíme zajistit, že nám knihovny a informační služby v této revoluci reforem vzdělávání pomohou. Knihovny a informační služby stojí v centru této revoluce.“ V lednu roku 1993 byl do úřadu prezidenta Spojených států amerických zvolen demokratický kandidát Bill Clinton. Za zmínku stojí, že celá Clintonova kampaň byla souběžně vedena i na internetu. Zveřejněna byla adresa schránky elektronické pošty
[email protected], na které mohl kdokoliv Clintona a jeho tým oslovit 26
a dostat odpověď. Al Gore již tehdy vyřizoval skoro 90 procent své korespondence pomocí e-mailu. Clintonova administrativa (hodnocená dnes jako jedna z nejúspěšnějších) si dala za úkol reformu hospodářství, zdravotnictví, školství a podporu střední třídy. Zdůrazňovala význam internetu a aktivně podporovala jeho zavedení do škol a knihoven. Cílem byla rovnoprávnost a svoboda přístupu k informacím, vzdělanost studentů, a tím i jejich větší konkurenceschopnost na trhu práce. Přelomovým zákonem, který Bill Clinton v roce 1993 podepsal, byl zákon The Government Printing Office Electronic Information Access Enhancement Act of 1993 [18] známý též jako GPO (viz str. 18) Access. Díky tomuto zákonu byl zřízen volný elektronický přístup do této služby (dostupný na adrese http://www.gpo.gov/). Součástí zákona bylo zřízení e-mailových adres, na které lze zaslat e-mail do Bílého domu (
[email protected]
a
[email protected]).
Z důvodu
předpokládaného velkého množství elektronické korespondence byla zřízena pro širší tematickou oblast ještě adresa
[email protected] a pro přístup k vládním dokumentům adresa
[email protected]. Od začátku roku 1994 se elektronické šíření vládních informací realizovalo podle programu Depository Library Program. Program sdružoval knihovníky, kteří pracovali s vládními tiskovinami po celých Spojených státech v různých typech knihoven (přibližně 1400 knihoven). Do této iniciativy se zapojila i Kongresová knihovna USA s projektem Machine-Assisted Realization of the Virtual Electronic Library (MARVEL), kde byly zpřístupněny plné texty všech nejnovějších vládních dokumentů. Ve stejném roce začal platit zákon Government Performance and Results Act. Předmětem tohoto zákona bylo zlepšit realizaci vládních projektů [19]. Základem GPRA jsou tři prvky: •
Úřady jsou povinny rozvíjet pětileté strategické plány, které musí obsahovat prohlášení o poslání agentury a popis jejích dlouhodobých cílů odpovídajících hlavním činnostem agentury.
•
Úřady jsou povinny sestavovat výroční zprávy s informacemi o jejich činnosti, splněných cílech za fiskální rok a postupu při jejich plnění. Zprávy musí obsahovat i popis, jak je možné splnění daného cíle ověřit. 27
•
Úřady jsou povinny sestavovat zprávy, ze kterých bude možné přezkoumat splnění či nesplnění stanovených cílů.
Cílem mělo být: •
Zvýšení důvěry amerického lidu ve schopnosti federální vlády.
•
Zahájení reforem, kontrola jejich průběhu a informování veřejnosti o pokroku.
•
Zlepšení činnosti federálních úřadů pomocí zaměření se na výsledky, zkvalitnění služeb a spokojenost zákazníka.
•
Pomoc federálním manažerům zlepšit poskytování služeb tím, že budou plánovat cíle společného programu a budou podávat informace o výsledcích a kvalitě služeb.
•
Zlepšení rozhodování Kongresu díky objektivnějším informacím.
•
Zlepšení interního managementu federální vlády. Clintonova administrativa tím chtěla zvýšit svou důvěryhodnost v očích občanů
jako demokratické občanské správy, která chce dosáhnout svých programových cílů dokonalou průhledností metod a prostředků vládnutí. Dalším krokem, kterým chtěla vláda podpořit rozvoj informačních technologií, bylo vytvoření pracovní skupiny s názvem Information Infrastructure Task Force (IITF). Skupina se skládala ze členů vládních agentur, které měly za úkol úzce spolupracovat se soukromým sektorem a vyvíjet aplikace, které by vyhovovaly jednotlivým agenturám. V září 1993 zveřejnila IITF zprávu National Information Infrastructure: Agenda for Action, na základě které vydal Bill Clinton Executive Order 12864 o zřízení United States Advisory Council on the National Information Infrastructure. Poradní sbor měl za úkol koordinaci a usnadnění investic do soukromého sektoru a skládal se ze zástupců různých částí průmyslu, federální i státní správy a akademické sféry [20]. Touto
zprávou
byl
oficiálně
zahájen
program
National
Information
Infrastructure. Program obsahoval devět základních cílů, mezi nimiž byla např. podpora soukromých investic, informace dostupné všem za rozumnou cenu, podpora inovací či ochrana duševního vlastnictví. Významnou událostí, která zlepšila sdílení vládních informací a komunikaci po internetu, bylo zprovoznění internetových stránek Bílého domu v roce 1994. Na webových stránkách bylo možné nalézt proslovy, nařízení, tisková prohlášení a další 28
vládní dokumenty. Jen přes tyto webové stránky zaslalo e-mail prezidentovi a viceprezidentovi přes milion lidí. Stránky Bílého domu byly v průběhu let 1995 až 2001 aktualizovány, měnila se grafická podoba a poslední verze stránek obsahuje i audio a video dokumenty. Globální informační infrastruktura, jejíž základ představil Al Gore na konferenci International Telecommunication Union v Buenos Aires (viz str. 24), měla být tvořena celosvětovou sítí telekomunikačních superdálnic a umožňovat propojení různých počítačových a telekomunikačních sítí různých zemí napříč kontinenty. Předpokladem opravdu dokonalého propojení bylo i zřízení sítí v těch zemích, ve kterých to vzhledem k nízkému stupni technického rozvoje či nedemokratického zřízení nebylo možné. Na vývoji GII se měli podle Gora podílet hlavně zástupci obchodu a průmyslu, programátoři a předpokladem byla národní i mezinárodní spolupráce institucí všeho druhu. Kromě zvýšení vzdělanosti a rozvoje hospodářství (vytváření nových pracovních příležitostí) si USA od projektu slibovaly šíření demokratických principů do celého světa nenásilnou, tedy i levnější cestou. Celý projekt byl založen na pěti principech: •
Podpora investic v soukromém sektoru.
•
Podpora prostředí pro konkurenci a hospodářskou soutěž.
•
Umožnění přístupu k sítím a informačním zdrojům všem uživatelům.
•
Vytvoření takového legislativního prostředí, které by dokázalo udržet krok s prudkým rozvojem technologií.
•
Vytvoření univerzálních informačních služeb. Nevýhodou tohoto projektu byla zejména jazyková nedostupnost informačních
zdrojů, nejednotnost digitálních formátů a obtíže s legislativou celosvětového volného šíření dokumentů. Roku 1994 se nedaleko Tokia konala konference International Federation for Information and Documentation – FID, během níž byla přijata deklarace The Tokyo Resolution on Strategic Alliance of International Non-Governmental Organizations in Information to Serve Better the World Community. Deklarace souvisela s představou Ala Gorea o dostupnosti informací po celém světě a navazovala na jeho ideu informační dálnice, zmíněnou na konferenci International Telecommunication Union, konanou v roce 1994 v Brazílii. K deklaraci, která byla určena pro všechny vlády světa, se 29
přihlásilo 46 organizací s mezinárodní působností v oblasti knihovnictví, informačního průmyslu, vzdělávání a organizací zaměřených na vědu a techniku. Roku 1995 byl schválen dodatek k Paperwork Reduction Act of 1995 potvrzující, že Office of Information and Regulatory Affairs (OIRA) má kromě poskytování informací vládě poskytovat informace i veřejnosti. Hlavním pokrokem ale bylo zaměření se na elektronickou komunikaci a tzv. “paperless society“ v čele s vládou jako „paperless office“ [21]. Hlavním autorem byl opět viceprezident Al Gore, který zákon zdůvodnil následujícími předpokládanými přednostmi a racionalizačními opatřeními: •
zlepšení informovanosti občanů a také administrativ jednotlivých amerických států o práci federální vlády,
•
snížení nákladnosti celé oblasti tvorby, zpracování a šíření informací generovaných aktivitami vlády USA,
•
zvýšení vlivu informovanosti amerických občanů na zkvalitnění jejich občanského života,
•
harmonizace informačních aktivit a v jejich rámci i technologických a metodických postupů informování občanů a zpřístupňování informací elektronickými cestami,
•
možnost urychlení procesu informování jak v rámci státní administrativy, tak v rámci komunikace občan - stát,
•
zákonná ochrana procesů sběru, zpracování a šíření takových údajů o občanech, s nimiž státní administrativa pracuje,
•
co nejširší osvojení metod práce s vyspělou počítačovou a telekomunikační technologií jak u státních úředníků, tak v občanské společnosti,
•
zvýšení odpovědnosti vládních úřadů vůči občanům za zákonné zacházení s informacemi. Gore, motivovaný především prohloubením ekologického pohledu na vývoj
společnosti, s nímž pochopení významu demokratizace přístupu člověka k informačním zdrojům souvisí, se odvolával mimo jiné i na významného francouzského filozofa Pierre Theilhard de Chardina, který ve 30. letech uvažoval o konsekvencích vývoje lidstva a „globální informační společnosti“. Pojem globalizace, který je pro Gora v prosazování telekomunikační a informační infrastruktury klíčový, spojoval Theilhard s biologickou přizpůsobivostí člověka. Člověk má globalizaci v genech – „svět 30
myšlenek a informací nemusí být náhradou za skutečný svět, ale jen jeho vyšším stupněm – noosférou“. Tato představa se odráží v nové americké informační koncepci, vyhlášené Gorem nejen pro Spojené státy, ale pro celý svět [9]. V návaznosti na zákon Paperwork Reduction Act vznikl projekt Government Information Locator Service (GILS). Systém poskytoval způsob, jak identifikovat, popsat a lokalizovat veřejně dostupné federální informační zdroje včetně zdrojů elektronických. Zároveň sloužil jako nástroj pro zlepšení správy elektronických dokumentů v jednotlivých úřadech a pomáhal vládním úřadům dodržovat stávající právní předpisy a politiku, vyžadující inventarizaci informačních systémů. Pro účely služby byl vyvinut speciální metadatový formát GILS. Pomocí metadat (název, původce, přispěvatel, datum a místo vydání) umožňoval popsat jakýkoliv informační zdroj a s připojením lokačních údajů bylo možné zjistit, kde se daný informační zdroj nachází. V lednu 1995 zprovoznila Library of Congress databázový systém THOMAS, pojmenovaný na počest Thomase Jeffersona. Databáze obsahuje informace o činnosti Kongresu a jedná se o komplexní informační zdroj přístupný prostřednictvím internetu. Obsahuje: •
Zákony a usnesení. o
Znění návrhů zákonů a usnesení.
o
Výsledky hlasování včetně toho, jak jednotliví členové hlasovali.
•
Záznamy jednání a debat v Kongresu.
•
Nominace na prezidenta.
•
Mezinárodní smlouvy. Během let 1995-1999 vydal prezident Clinton výkonná nařízení a jejich dodatky
k Reaganovu nařízení z roku 1982. Ta dovolovala zveřejnění dříve utajovaných dokumentů o národní bezpečnosti, pokud mají historický význam a jsou starší více než 25 let. Executive Order 12958 vytvořil nové standardy pro proces identifikace a ochrany utajovaných informací a vedl k nebývalému úsilí odtajnit miliony stránek z americké diplomacie a národní bezpečnosti [22]. Celkem bylo zveřejněno zhruba 800 milionů stránek dokumentů. V roce 1996 vyšel dodatek k zákonu Freedom of Information Act of 1966. Electronic Freedom of Information Act Amendments of 1996 uzákonil elektronický 31
přístup k vládním informacím, nařídil vládním organizacím zřídit prostor, kde by občané měli přístup k dokumentům v elektronické podobě a též, z důvodu velkého množství dokumentů, prodloužil zákonnou dobu odpovědi úřadů, na základě dotazu FOIA, z deseti na dvacet dnů [23]. Začátkem roku 1996 byla též aktualizována verze Library Bill of Rights Americké knihovnické asociace. Podstatou této aktualizace byla změna knihovnických služeb na síťové počítačové služby. Americké veřejné knihovny mají zajistit přímý a rovný přístup k informacím a v důsledku tohoto zákona se zvýšil podíl všech amerických knihoven připojených k internetu na 50 procent. K tomuto trendu se přidal i zakladatel firmy Microsoft Bill Gates, jehož firma zahájila podpůrný program vybavování městských i odlehlých knihoven výpočetní technikou, potřebným softwarem a telekomunikačním přístupem k internetu. Na zákon Paperwork Reduction Act navazoval zákon z roku 1996 Information Technology Management Reform Act of 1996, tzv. Clinger-Cohen Act, který měl zlepšit způsob získávání a využívání informačních technologií ve vládě Spojených států [24]. Přelomovým zákonem, jenž po více než 60ti letech přepracoval zákon o telekomunikacích, byl The Telecommunications Act of 1996. Zákon, podepsaný Billem Clintonem, představoval zásadní změnu pro podporu rozvoje v americkém telekomunikačním zákoně. Jedním z nejvíce kontroverzních titulů byl článek 3 (Cable services). Ten povoloval křížové vlastnictví médií, tedy naprostou liberalizaci trhu s poskytováním technologií na přenos dat. Zvýšení konkurence mezi jednotlivými poskytovateli mělo vliv na dostupnost a kvalitu služeb [25]. Tak Clinton a Gore dosáhli toho, že všichni občané Spojených států měli možnost přístupu k informačním technologiím. S rozvojem internetu se však začaly objevovat problémy se šířením obsahu, který mohl mít negativní následky z hlediska ochrany morálky a mravnosti dětí využívajících internet. V článku V. zákona The Telecommunications Act of 1996 se nacházejí přesné definice toho, co je pro dětské uživatele škodlivé. Článek však narazil na zastánce naprosté svobody slova a byl označen jako článek odporující Prvnímu dodatku Ústavy o svobodě slova a tisku. Článek V. byl z rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu z velké části zrušen, zůstala část Good Samaritan Act, která poskytovatele internetových služeb zbavuje odpovědnosti za obsah třetích stran [26]. 32
V polovině roku 1997 vydal prezident Clinton s cílem dalšího rozšíření amerického pojetí informatizace společnosti dokument Message to Internet Users, v němž oslovil vlády a parlamenty všech zemí světa. Vyzval zde k přípravě vstupu světa do "elektronického věku" (electronic age), a to v konkrétních devíti hospodářských oblastech: •
cla a daně,
•
ochrana duševního vlastnictví,
•
ochrana osobních dat související s ochranou soukromí občana,
•
vytváření elektronických platebních systémů,
•
zavedení jednotného obchodního kódu pro účely globálního rozšíření e-commerce,
•
ochrana bezpečnosti komunikace na internetu,
•
stálý rozvoj telekomunikační infrastruktury,
•
stálý rozvoj informačních technologií,
•
všeobecné respektování technických norem a standardů [9]. Z období Clintonovy administrativy se datuje i první využití elektronického
podpisu. Takto byla 14. září 1998 podepsána dohoda o podpoře obchodu mezi Irskem a Spojenými státy mezi prezidentem Clintonem a irským ministerským předsedou Achernem. V reakci na nástup nových technologií byl vydán Digital Millennium Copyright Act. Dodatek Copyright Act of 1976 [27] reaguje nejen na nové technologie, ale i na mezinárodní smlouvy, které díky těmto technologiím vznikly. Koncem roku 1999 vydává Clinton dvě memoranda. V prvním, Memorandum on Electronic Government, popisuje opatření, která by měla zlepšit přístup občana k vládním informacím. Podle toho, jak se zvyšuje povědomí veřejnosti a využití internetu, je potřeba zjednodušit a standardizovat přístup k vládním informacím. Současně je nutné, aby měla veřejnost důvěru, že její komunikace s vládou je bezpečná, a že je chráněno její soukromí. Pro poskytnutí lepší, efektivnější služby občanům ukládá Clinton jedenáct úkolů ministrům a vedoucím federálních úřadů, pomocí kterých je možné služby pro veřejnosti zlepšit [28]. Druhé, Memorandum on the Use of Information Technology, se týká využití internetu a podpory širších sociálních přínosů informačního věku americkému lidu. 33
Úkoly pro ministry práce, obchodu a financí mají podpořit rozvoj informačních technologií a jejich komplexního využití při vzdělávání [29]. Obě memoranda mají v závěru pokyn pro viceprezidenta, aby sledoval, kontroloval a vyhodnocoval kvalitu plnění těchto úkolů a pokračoval v koordinaci informační strategie Spojených států. Roku 2000 se Eric Brewer 23, jehož výzkum paralelních výpočtů financovalo ministerstvo obrany Spojených států, rozhodl darovat vládě výkonný vyhledávací systém. Dar pomohl vládě urychlit její dřívější snahu o vytvoření internetového portálu pro celou státní správu. 22. září 2000 byl spuštěn internetový portál FirstGov.gov prvním streamovaným videem přímo z Oválné pracovny Bílého domu. Portál nabízí bezplatný přístup ke všem vládním dokumentům, odkazy na všechny federální agentury a je nejkomplexnější stránkou o vládě Spojených států. FirstGov.gov, v roce 2007 přejmenovaný na USA.gov, je součástí Office of Citizen Services and Innovative Technologies agentury General Services Administration. Portál existuje i ve španělské jazykové verzi GobiermoUSA.gov a v současné době nabízí RSS služby, e-mail alerts a propojení se sociálními médii jako jsou Facebook, Twitter a YouTube.
2.4 Informační politika za Bushovy administrativy Po skončení prezidentského mandátu Billa Clintona se Al Gore pokoušel kandidovat na post prezidenta Spojených států. Jedním z volebních témat bylo i téma „elektronické vlády“ a sliboval zavedení tohoto konceptu v USA do roku 2004. Ve volbách však po rozhodnutí Nejvyššího soudu zvítězil George Walker Bush. George W. Bush přichází v roce 2001 s iniciativou The President’s Management Agenda. Chce, aby se americká federální vláda stala účinnější a efektivnější. Základem je orientace na občana, zaměření se na trh a na výsledky. Agenda zdůrazňuje pravidelné hodnocení výkonnosti jednotlivých vládních subjektů, zvýšení manažerské flexibility a větší odpovědnost za zaměstnance, tedy čerpá z technik a modelů populárních v soukromém sektoru. Hodnocení zkoumá lidský kapitál, finanční odpovědnost, rozpočet a e-Government [30]. Úřady státní správy jsou každého čtvrt roku hodnoceny Office of Management and Budget a tyto výsledky jsou veřejně dostupné 24. 23
Profesor Eric Brewer, vynálezce bezdrátové sítě WiLDNet a zakladatel Federal Search Foundation, která vybudovala internetový portál FirstGov.gov. V současné době působí na University of California at Berkeley. 24 Na http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/results/.
34
Po incidentu z 11. září 2001 vydal Bush 1. listopadu 2001 Executive Order 13233 [31]. Nařízení omezovalo přístup k zápisům o činnosti bývalých prezidentů Spojených států. Zákon se setkal s velkou kritikou amerických archivářů i Americké knihovnické asociace, protože rušil část pravomocí vládních archivářů. V dřívějším znění zákona mohli archiváři povolit nebo zamítnout přístup k prezidentským záznamům, v nové verzi měl tuto pravomoc pouze současný prezident i přes to, že zveřejnění dokumentů povolil prezident bývalý25. Část zákona roku 2007 byla zrušena a celý zákon byl zrušen v roce 2009, resp. obnoven do podoby Executive Order 12667 R. Reagana nařízením Executive Order 13489 prezidenta Obamy [33]. The E-Government Act of 2002 přijatý v prosinci 2002 řešil zlepšení řízení a propagace služeb elektronické veřejné správy a procesů, které stanoví Office of Management and Budget. Výsledkem bylo založení úřadu pro e-government a založení fondu pro jeho rozvoj. Součástí jsou zákony na ochranu informací sbíraných pro statistické účely a na ochranu informačních systémů a informací v nich obsažených [34]. V roce 2003 byl ve Sněmovně reprezentantů představen návrh novely zákona Digital Media Consumers’ Right Act of 2003 týkající se ochrany před kopírováním a ochrany spotřebitele před kopírovanými CD a DVD nosiči [35]. Executive Order 13292 George Bushe byl dodatkem k Clintonovu nařízení z roku 1995. Nařízení upravovalo způsob, jak zacházet s citlivými informacemi. Clinton nastavil dobu, jak dlouho mohou být informace utajovány. Rovněž se stalo pro politiky těžší dosáhnout utajení informací. Bush umožnil prodloužit dobu utajování, zrušil požadavek archivářů na odtajněné informace a povolil kanceláři viceprezidenta vytvářet utajované dokumenty [36]. V rámci ochrany dětí před škodlivým obsahem na internetu byl vydán The Children’s Internet Protection Act. Tento zákon vyžaduje, aby knihovny a školy používaly internetové filtry. Zavedení těchto opatření bylo podmínkou pro obdržení federálních financí na další rozvoj informačních služeb. Kongres se tak snaží omezit on25
V roce 1974 schválil Kongres Presidential Recordings and Materials Preservation Act of 1974, umožňující dát prezidentské záznamy Richarda Nixona do federální úschovy, aby se předešlo jejich zničení, jako se to stalo s oficiálními i neoficiálními záznamy Federal Bureau of Investigation, které byly po smrti J. E. Hoovera zničeny. The Presidential Records Act of 1978 rozšířil tuto ochranu na zápisy bývalých prezidentů tím, že se záznamy staly automaticky majetkem federální vlády po skončení prezidentské funkce. Poté byly k dispozici archivářům a zpřístupněny veřejnosti 12 let. Executive Order 12667 vydaný R. Reaganem v roce 1989 stanovoval postup, jak mohou bývalí prezidenti omezovat přístup k některým záznamům zveřejňovaným Národním archivem [32].
35
line vystavování pornografie a dalšího explicitního obsahu i přesto, že dřívější pokusy o omezení internetového obsahu byly prohlášeny Nejvyšším soudem za protiústavní. Prezident Bush podepsal Openness Promotes Effectiveness in our National Government Act of 2007 ke dni 31. 12. 2007. Tento zákon známý pod pojmem OPEN Government Act of 2007 upravuje federální zákon FOIA v několika směrech. Podle tiskové zprávy Bílého domu: •
stanovuje definici pojmu "zástupce zpravodajských médií",
•
nařizuje, aby požadované advokátní poplatky za soudní řízení kvůli nedodržení FOIA, byly hrazeny z vlastních prostředků úřadu a ne ze soudního fondu,
•
zakazuje úřadu, aby stanovoval určité poplatky za nedodržení termínů podle FOIA a zřizuje Office of Government Information Services (OGIS) jako součásti National Archives and Records Administration (NARA), aby přezkoumával dodržování FOIA [7].
2.5 Informační politika administrativy Baracka Obamy Dne 4. listopadu 2008 zvítězil Barack Obama v prezidentských volbách, ve kterých porazil republikánského kandidáta Johna McCaina. Obama zvítězil především díky podpoře mladších a vzdělanějších voličů. Obamova kampaň byla charakteristická velkým využitím informačních technologií. Kampaň vedl na internetových stránkách a využíval různé nástroje marketingu jako je A/B testování, e-mailový marketing, blogy a sociální sítě, například Facebook, Twitter a YouTube, na kterých nasbíral přes 26 milionů fanoušků. Obama zaplnil web svojí kampaní z 86 procent a v době voleb jeho jméno obsahovalo podle společnosti Google 51,5 milionu stránek. Obamova politika se v oblasti informační sféry ze začátku točila kolem rušení nařízení vzniklých za G. W. Bushe a omezujících přístup občanů k vládním informacím. Roku 2008 The Federal Web Managers Council, skupina složená ze zástupců vládních agentur zabývající se zlepšováním online služeb vlády Spojených států, vytvořila tzv. Bílou knihu, která měla podpořit Obamovu Open Government Initiative 26. Zahrnovala zprávu Putting Citizens First: Transforming Online Government, kterou v roce 2010 následovala tzv. zpráva o vývoji 2010 Progress Report – Putting Citizens First: Transforming Online Government. 26
Filozofií iniciativy je, že vláda by měla být transparentní a spolupracovat s veřejností. Vládní agentury vytvořily Open Government Web stránky, kde může veřejnost sdělovat své návrhy a doporučení.
36
V poslední době se Web Council podílí na reformě „.gov“, jenž je součástí iniciativy prezidenta Obamy s názvem „Campaign to Cut Waste” na identifikaci nepotřebných webových stránek federálních úřadů. Ty mohou být sloučeny s jinými webovými stránkami s cílem snížit náklady a zvýšit kvalitu pro americkou veřejnost. Dne 16. prosince 2011 .gov Reform Task Force vydala State of the Federal Web Report. Tato zpráva poprvé podtrhla rozsah a působnost webových stránek amerických federálních agentur a navrhla možnosti jejich zlepšení. V Bílém domě byl roku 2009 zřízen nový post Chief Technology Officer (CTO), jehož hlavním úkolem je zajišťovat bezpečnost informačních systémů pro Bílý dům a federální agentury. Dalšími úkoly jsou vytváření pracovních míst, rozšíření přístupu k cenově přijatelné lékařské péči, energetická efektivnost a více otevřená vláda. Prvním CTO byl jmenován Aneesh Chopra, v současné době je v této pozici Todd Park. Spolu s Chief Information Officer - CIO (první byl Vivek Kundra, v současnosti Steven VanRoekel) a Chief Performance Officer - CPO (Jeffrey Zients) mají na starosti efektivnost, bezpečnost a hladké fungování federální vlády. Department of Homeland Security (DHS) a National Cyber Security Alliance (NCSA) vyhlásily měsíc říjen měsícem National Security Awareness Month. Během tohoto měsíce se DHS a NCSA snaží informovat Američany a partnery ze soukromého i veřejného sektoru o kybernetických hrozbách a ověřených postupech, jak se chovat bezpečně v on-line světě. Tématem roku 2009 bylo „Our Shared Responsibility”. Odráželo názor, že bez pomoci všech uživatelů není možné zajistit v kyberprostoru bezpečnost [37]. Jedním z dalších nařízení týkajících se utajovaných informací je Executive Order 13526 z roku 2009. Vydání tohoto nařízení ovlivnily dva faktory. Prvním faktorem byla skutečnost, že se ke konci roku 2009 nahromadilo velké množství dokumentů, které měly být od následujícího ledna odtajněny. Dalším faktorem bylo dodržení slibu z volební kampaně o transparentní vládě. Hlavním přínosem je zřízení National Declassification Center a návrh, že dokumenty by bylo možné odtajňovat systematicky ihned, jak by to bylo možné [38]. Roku 2010 byly odstraněny některé dodatky k FOIA pomocí nového zákona Dodd-Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act. V původním znění zákon chránil Securities and Exchange Commission před dotazy podanými v rámci FOIA. SEC mohl odmítnout podat informace z vyšetřování o finančním stavu 37
obchodních společností. Tímto zákonem bylo dosaženo větší transparentnosti finančního systému, ochrany daňových poplatníků před ručiteli a ochrany spotřebitelů před nekalými praktikami firem nabízejících finanční služby [39]. Nejnovější zákony týkající se informační politiky se zaměřují hlavně na ochranu proti kyberšpionáži a kyberútokům. V roce 2011 se objevil návrh zákona The Cyber Intelligence Sharing and Protection Act (CISPA) umožňující sdílet informace o internetovém provozu mezi vládou Spojených států a některými společnostmi z oblasti informačních technologií. Cílem zákona byla pomoc americké vládě zajistit bezpečnost sítě před kybernetickými hrozbami [40]. Hned v úvodu byl však návrh kritizován zastánci internetového soukromí a občanských svobod, jako jsou například Electronic Frontier Foundation a American Civil Liberties Union. Tyto skupiny tvrdily, že CISPA obsahuje příliš málo podmínek, které určují, jak a kdy může vláda sledovat soukromé osoby a jejich pohyb na síti, a že zákon více napomáhá špehování lidí než účinné obraně před hackery. Zákon byl sice v roce 2012 schválen Sněmovnou reprezentantů, ale již neprošel hlasováním v Senátu. Poradci prezidenta na základě pochybností týkajících se zejména ochrany lidských práv doporučili Obamovi zákon vetovat. Na základě CISPA vytvořil v únoru 2013 Obama vlastní nařízení Executive Order – Improving Critical Infrastructure Cyber security [41]. Nařízení je reakcí na velký počet kyberútoků mířených na vládní agentury a má za cíl podpořit obranu kritické americké infrastruktury náchylné ke kybernetickým útokům. V projevu k nařízení Obama řekl: „We know hackers steal people’s identities and infiltrate private e-mail. We know foreign countries and companies swipe our corporate secrets. Now our enemies are also seeking the ability to sabotage our power grid, our financial institutions, and our air traffic control systems… We cannot look back years from now and wonder why we did nothing in the face of real threats to our security and our economy“ [42]. „Víme, že hackeři kradou lidem identitu a infiltrují soukromé e-maily. Víme, že cizí země a cizí firmy kradou naše firemní tajemství. Nyní však naši nepřátelé hledají možnost, jak sabotovat naši energetickou síť, naše bankovní instituce a naše systémy řízení letového provozu… Není možné, abychom za několik let pohlédli zpět s údivem, proč jsme nic nedělali, přestože jsme čelili ohrožení naší bezpečnosti a naší ekonomiky.“ 38
Na rozdíl od CISPA však nařízení ukládá, aby vládní agentury sdílely své informace o kybernetických hrozbách se soukromým sektorem a ne naopak. To znamená, že Department of Homeland Security a Director of National Intelligence mohou
sdílet
neutajované
dokumenty
se
společnostmi,
které
mohou
být
potencionálními cíli útočníků a utajované informace s provozovateli kritických infrastruktur (infrastruktury jsou definovány jako systémy fyzické nebo virtuální, důležité pro Spojené státy tak, že jejich zničení by mělo oslabující vliv na národní bezpečnost, ekonomiku, hospodářství). Tím, že Obama obrátil tok informací z vládního sektoru do soukromého, nebyly vzneseny žádné protesty na ochranu občanských svobod. Zdroje dokumentující informační politiku Spojených států jsou velmi dobře přístupné na internetu, což dokazuje otevřenost a transparentnost americké vlády a snahu o co nejširší dostupnost a sdílení informací. Pro autora bylo zajímavé sledovat, jak se v čase měnil a mění pohled na sdílení a šíření různých druhů informací v závislosti na vývoji vnitřní a zahraniční politiky Spojených států a na identifikaci případných bezpečnostních hrozeb. To, co za určité situace mohlo být považováno za informaci hodnou sdílení a šíření, se pod vlivem vnějších okolností (například ohrožení pověsti USA viz kauza Írán-Contras) mohlo stát informací nepohodlnou a tudíž utajovanou.
39
3 Vývoj informační politiky v Evropě 3.1 Informační politika Evropské unie První snahy o evropskou integraci byly vedeny obavou, aby Německo po druhé světové válce nezačalo opět zbrojit, a aby nevypukla další válka mezi Německem a Francií. Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman představil 9. května 1950 ve svém prohlášení plán na sjednocení Evropy, který později vešel ve známost jako Schumanův plán. Základním integračním prvkem bylo založení spolupráce v oblasti uhlí a oceli. Vytvořením mezinárodní spolupráce v těchto strategických oblastech by byla válka mezi historickými rivaly Francií a Německem „nejenom nemyslitelná, nýbrž i nemožná“ [43]. Evropské společenství uhlí a oceli (The European Coal and Steel Community ECSC) bylo formálně zřízeno v roce 1950. Pařížskou smlouvu podepsaly Francie, západní Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí a položili tak základ dnešní Evropské unie. V březnu 1957 tyto státy uzavřely tzv. Římské smlouvy, kterými de facto vzniklo Evropské hospodářské společenství (European Economic Community EEC) a Evropské společenství pro atomovou energii (The European Atomic Energy Community - Euratom). Po sloučení společenství ECSC, EEC a Euratom vzniká Evropské společenství (European Communities - ES). Smlouva o Evropské unii, tzv. Maastrichtská smlouva podepsaná 7. února 1992, vytvořila politickou a hospodářskou strukturu Evropské unie sestávající ze tří pilířů. Prvním pilířem je Evropské společenství, druhým pilířem je společná zahraniční a bezpečností politika a třetím spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. V současné době je pro současných 27 členů Evropské unie závazným právním předpisem Lisabonská smlouva. Cílem evropské spolupráce je vytvoření společného trhu, hospodářské a měnové unie, podpora růstu a rozvoje hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně. Institucionálním jádrem Evropské unie je sedm orgánů: •
Evropský parlament sídlící ve Štrasburku jako zákonodárný orgán EU.
•
Evropská komise se sídlem v Bruselu. Komise sleduje zájmy EU jako celku, navrhuje legislativu a vypracovává rozpočet EU.
•
Rada Evropské unie sdružující ministry vlád členských zemí. 40
•
Evropská rada, která sdružuje ministerské předsedy a ministry zahraničí členských států.
•
Evropský soudní dvůr složen z tolika soudců, kolik je členských států Unie.
•
Účetní dvůr sloužící k dozoru nad finančním účetnictvím EU.
•
Evropská centrální banka, která je měnovou bankou pro Eurozónu.
Kromě těchto orgánů ještě existují další poradní instituce a agentury zabývající se veřejnou ochranou práv, bezpečnostní politikou, hospodářstvím atd. Orgány odpovědnými za informační politiku Evropské unie jsou: 1.
Rada
EU
pro
dopravu,
telekomunikace
a
energetiku
-
Transport,
Telecommunications and Energy Council (TTE). Od června 2002 byla tato tři odvětví dána dohromady do jedné společné rady, která se schází přibližně každé dva měsíce. Složení rady se liší podle bodů projednávaného programu (telekomunikace, doprava nebo energetika). Cílem rady je vytvoření moderních systémů pro podporu hospodářské i sociální oblasti. Rozvoj infrastruktury má zásadní vývoj pro řádné fungování EU. V oblasti telekomunikací má Rada na starosti čtyři cíle, které jsou považovány za prioritní v této oblasti EU: •
Zavedení celoevropské integrované informační sítě.
•
Zavedení informační společnosti.
•
Otevření trhu.
•
Odstranění regulačních rozdílů mezi členskými státy pokud jde o ceny, normy, podmínky přístupu na trh, zadávání veřejných zakázek atd.
Unie zahájila několik iniciativ na podporu vědy a výzkumu. Iniciativa eEurope je navržena tak, aby všichni občané Evropské unie měli mít snadný přístup k rychlému internetu. Prioritami jsou bezpečnost sítí a informací, e-learning, on-line zdravotnické služby e-Health, e-Government a elektronický obchod e-Business. 2.
Generální ředitelství komunikačních sítí, obsahu a technologie - Directorate General for Communications Networks, Content and Technology (DG CONNECT). Direktorát se zabývá výzkumem, politikou a regulací v oblasti informačních a telekomunikačních technologií a médii. Nařízení mají kulturní, společenský a ekonomický dopad, DG Connect však není odpovědný za takové oblasti informační politiky, jako je například otázka duševního vlastnictví. Jeho cíle jsou: 41
•
Podpora inovací a konkurenceschopnosti v Evropě pomocí výzkumu a vývoje informačních a komunikačních technologií.
•
Definice a implementace právního prostředí, které by umožnilo rychlý rozvoj služeb založených na informacích, komunikaci a audiovizuálních technologiích.
•
Podpora
široké
dostupnosti
služeb
založených
na
informačních
a telekomunikačních technologiích (Information and Communication Technologies – ICT), zejména těch, které mají vliv na kvalitu života občanů EU. •
Zastupovat Evropskou komisy v mezinárodním dialogu a jednání v oblasti ICT a podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti výzkumu ICT.
3.
Evropská agentura pro informační a síťovou bezpečnost - The European Network and Information Security Agency (ENISA). ENISA, vytvořená roku 2004, má na starost bezpečnost sítí a informací v EU a slouží jako centrum odborných znalostí pro členské státy a orgány EU v otázkách týkajících se internetové bezpečnosti. Agentura je složena z odborníků zastupujících informační
a
telekomunikační
průmysl,
spotřebitelské
organizace
a akademickou sféru. 4.
Fórum evropských institucí, které dohlížejí na dodržování zásad elektronických podpisů - Forum of European Supervisory Authorities for Electronic Signatures (FESA). Úkolem FESA je podpora spolupráce mezi jednotlivými subjekty politické či technologické sféry.
5.
Výbor pro koordinaci předpisů v rámci elektronických komunikací - The Communications Committee (COCOM). Výbor byl vytvořen v roce 2002 a pomáhá dohlížet na dodržování předpisů ohledně roamingu a mobilních satelitních služeb. Výbor dále poskytuje platformu pro výměnu informací o vývoji na trhu a regulační činnost. 3.1.1
Počátky informační politiky Evropské unie
Již před vznikem Evropské unie, v době Evropského hospodářského společenství, se objevovaly první snahy vytvářet evropskou protiváhu Spojeným státům na poli informačního průmyslu. Pro účely moderního informačního zabezpečení výzkumu kosmu, soustředěného na základě kolektivní úmluvy západoevropských států
42
v European Space Agency (ESA) začal v roce 1970 Marino Saksida 27 budovat první evropské databázové centrum ESA-IRS (Information Retrieval System) [19]. Snahou EHS bylo vyrovnat se s náskokem Spojených států v přístupu k informačním produktům a službám, především k databázovým centrům. Základem moderní informační politiky Evropské unie byla tzv. Bílá kniha Jacquese Delorse 28 s názvem Growth, competitiveness, employment - The challenges and ways forward into the 21st century. Kniha měla podpořit diskuzi a pomoci v rozhodování na úrovni celého evropského společenství o tom, jak položit základy pro trvale udržitelný rozvoj evropské ekonomiky a obstát tak v mezinárodní konkurenci [44]. Na základě tohoto podnětu byla zpracována studie Europe and the global information society - Bangemann report. Na zasedání v Bruselu koncem roku 1993 si Evropská rada vyžádala, aby na příští schůzi konající se na Korfu v červnu 1994 byla připravena zpráva, která bude brát v úvahu situaci v celém společenství i v jednotlivých jeho státech v oblasti informačního rozvoje. Zpráva, vytvořená experty z členských zemí EU v čele s Martinem Bangemannem, naléhala na Evropskou unii, aby svou víru v tržní mechanismy využila k přechodu Evropy do informačního věku. Kromě řady doporučení zpráva navrhuje konkrétní iniciativy založené na spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem, které by měly namířit Evropu směrem k informační společnosti. K těmto iniciativám patří: •
Teleworking – Více nových pracovních míst pro „mobilní“ společnost. Základem je využití telekomunikačních systémů pro práci z domova. Pokud telekomunikační společnosti vytvoří adekvátní sítě za přijatelné ceny, soukromý sektor vytvoří nové firmy podporující teleworking. Do roku 2000 se předpokládalo 10 milionu pracovních míst s využitím teleworkingu.
•
Dálkové studium – prosazování center dálkového studia, školení a výuky na míru pro malé i velké podniky a veřejnou správu. Celoživotní vzdělávání pro měnící se společnost.
•
Informační infrastruktura pro univerzity a výzkumná centra – vytvoření trans-evropské
telekomunikační
sítě
27
s rychlým
připojením,
vysokým
Marino Saksida byl zakladatel European Information Network Services Jacques Delors je francouzský ekonom a politik, osmý předseda Evropské komise. Dlouhá léta se věnoval vzdělávání a také zasedal v Commission on Education for the Twenty-first Century spadající pod UNESCO. 28
43
rozlišením a multimediálními službami, propojující univerzity a výzkumná střediska napříč Evropou včetně volného zpřístupnění jejich knihoven. •
Telematické služby – prosazování nejširšího možného využití telematických služeb (e-mail, elektronická výměna dat, videokonference, dálkové studium) pro malé a střední podniky. Tím zvýšit jejich konkurenceschopnost, vytvořit nová pracovní místa a podpořit jejich růst. Do roku 1996 mělo tyto služby využívat 40 procent malých a středních podniků.
•
Management silniční dopravy – využití informačních technologií ke zlepšení dopravy (informace pro řidiče, navigace, mýtné).
•
Řízení letového provozu – vytvoření systému propojující všechna evropská stanoviště řízení letového provozu a dosáhnout tak unifikace a úspory času i nákladů v letecké dopravě.
•
Zdravotnická síť – vytvoření celoevropské zdravotnické sítě pro levnější a efektivnější lékařskou péči.
•
Elektronická výběrová řízení – efektivnější a levnější administrativa výběrových řízení, lepší přístup pro dodavatele a následné vytvoření European Electronic Tendering Network.
•
Celoevropská síť pro veřejnou správu – síť pro lepší a levnější organizaci státní správy s mezivládním systémem výměny dat Interchange of Data between Administrations (IDA).
•
Městské informační dálnice – vybavení domácností připojením k internetu a využívání on-line multimédií na lokální i mezinárodní bázi. V roce 1994 vyšel v Journal of Information Science článek J. A. A. Sillince
Coherence of issues and coordination of instruments in European information policy, v němž bylo poprvé uvedeno, jak by měli vůdčí představitelé západoevropského světa nahlížet na informační politiku. Sillince vyšel ze skutečnosti, že Evropská unie se stále potýká s nedostatkem prostředků k výstavbě, organizaci, řízení a vlastního provozování konkurenceschopných informačních systémů, jaké jsou v USA a Japonsku. Nová paradigmata evropské informační politiky pro konec století (a také pro začátek století příštího) se soustředila na následujících deset oblastí, v nichž se změny vyvolané novými informačními a komunikačními technickými prostředky a technologiemi jevily jako rozhodující pro další vývoj celého integrujícího se hospodářství Evropy [19].
44
Sillince ve svém článku píše: „The very inter-relatedness of information issues creates difficulties for policy makers, leading to uncertainty and the undermining of policy. Many EU policies are directly or indirectly related to information. Some policies contradict others. The objectives underlying the policies are also sometimes in conflict. There are the objectives of protectionism and competition, which often conflict. The views of the European Commission on these and other objectives vary over time, and different Directorates have different priorities affecting information matters“ [45]. „Velká propojenost otázek týkajících se informací, jak v teorii, tak i v praxi, vytváří problémy pro politiky, což vede k podkopávání politiky a nejistotě. Mnoho politik v rámci EU závisí přímo či nepřímo na informacích. Některé politiky jsou v rozporu s ostatními, a to se týká dokonce i základních cílů politiky. Objevuje se protekcionismus, který je v přímém rozporu s hospodářskou soutěží. Názory Evropské komise na základní cíle evropské politiky se liší v průběhu času a různé zájmové skupiny mají v čase různé priority.“ Hlavní obavy Evropské komise jsou, že zaostává v rámci informačních technologií za USA a Japonskem, že trh je roztříštěný a potýká se s nedostatkem osob s vedoucím postavením, že převzaté modely financování nejsou vhodné pro Evropu, že není vynakládán dostatek finančních prostředků na evropský výzkum a vývoj, a že schází dostatečná koordinace mezi členskými zeměmi v této oblasti. Tento nekoordinovaný přístup způsobil dominanci průmyslu amerických a japonských firem. Dalším zdrojem nejistoty je skutečnost, že se v různém období a při různých okolnostech informační politika stáčela jinými směry. Existuje několik různých zásad, kterými se mohou politici Evropské komise nechat vést. Tyto zásady nejsou chronologicky seřazeny, protože některé byly vždy důležité (např. vytváření institucí), zatímco jiné byly velmi brzy ovlivňovány (např. protekcionismus) a jiné se týkají pozdních vlivů (např. specifické projekty spolupráce). Tato paradigmata jsou velmi často v rozporu mezi sebou a jejich počet a rozmanitost mohou vést k politické nejistotě. Navíc, některé se mohou stát na úrovni státu nedostatečné (např. zřízení institucí na evropské úrovni). Informace má mnoho stránek a podob, což ovlivňuje nejrůznější politické subjekty a zájmy. To snižuje účinnost politiky a zvyšuje nejistotu. Rozvoj informační 45
vědy a techniky bude ovlivňovat Evropany ve všech sférách života - v práci, ve vzdělávání i ve volném čase. Sillince ve svém článku uvádí těchto deset paradigmat: •
Paradigma 1: Vytvoření institucí. Jedním z prvních úkolů Evropské komise bylo zřízení institucí a jejich podpora. Tento přístup má dlouhou historii už od 70. let, od počátků společného trhu. V posledních letech se velmi rychle zvýšil evropský podíl na světovém trhu s elektronickými databázemi, a to především díky růstu agentury Reuters, která ale nikdy neobdržela finanční prostředky z Komise. Problémem evropských informačních služeb je, že stále fungují na státních a ne na mezinárodních úrovních. Tato roztříštěnost je jedním z důvodů, proč je americký průmysl dvakrát větší než ten evropský. Většině evropských informačních služeb (kromě Velké Británie) dominují vládní agentury a cílem politiky EU tedy je, aby se soukromý a veřejný sektor více propojil a to hlavně tím, že shromážděné národní údaje budou srovnatelné s údaji ostatních členských zemí, a že vládní data budou k dispozici soukromým subjektům. Tyto oblasti (státní a mezinárodní) se ve většině případů vyvíjely odděleně a politici si jsou vědomi výsledných nesrovnalostí. Skutečnost, že informační politika neměla nikdy "domácí" výbor znamenala, že kontroverzní záležitosti byly řešeny pomaleji a s většími obtížemi. Často, zejména v těžších případech, se několik výborů neshodlo, a bylo nutné řešit spor předsednictvem parlamentu. Další fragmentaci způsobila konkurence mezi národními vládami a Evropskou
komisí ohledně kontroly informací a technologické politiky. Národní vlády spustily program EUREKA (Evropská iniciativa pro spolupráci), zatímco EU se zaměřila na program ESPRIT (Evropský strategický program pro výzkum a vývoj v oblasti informačních technologií). Oba programy jsou obrovské a zaměřené na podobné cíle. Je ironií, že právě v době, kdy evropské národní vlády začaly akceptovat potřebu společného boje proti americké a japonské převaze, stále nehospodárně zdvojují úsilí a financují dva podobné programy. EUREKA byla vytvořena ve více politickém prostředí, které rychle mění priority a tím se měnily i její cíle, ale měla silnou politickou podporu a proto se vyvíjela rychle. Zatímco ESPRIT byl založen ve více byrokratickém prostředí Komise s nepružnými cíli a neustálými pokusy národních vlád o omezení rozpočtu a rozsahu. Spolupráci na evropské úrovni brání také fakt, že evropské podniky spolu spíše soupeří, než aby se doplňovaly, a že si 46
každý podnik střeží svůj výsadní přístup k vlastní národní vládě. Spousta projektů tedy riskuje duplikaci. •
Paradigma 2: protekcionismus Protekcionistické argumenty jsou vždy vedeny pro nějaký konkrétní zájem. Prohlášení, že Evropa byla v poklesu oproti agresivnějšímu obchodování Ameriky a Japonska zaznělo nejsilněji v roce 1983 v rámci původního návrhu ESPRIT. Perspektiva obchodní Evropy byla viděna pesimisticky. Přesto, že evropské výdaje na výzkum a vývoj byly vysoké, byly stále málo efektivní z důvodu roztříštěnosti vnitrostátního úsilí a nedostatku komunikace. Tato perspektiva byla kritizována jako prezentace pouze jednostranného pohledu s poukázáním na to, že problémy nelze zobecňovat proto, že se týkají pouze některých odvětví a některých zemí. Protekcionismus má smysl pouze tehdy, když se jedná o zákazníky nebo firmy, které jsou potenciálními kupci lepších nebo levnějších dovozů. To se stalo např. v případě japonských videorekordérů, které se snažili Francouzi zablokovat. Dělo se tak prostřednictvím záměrného výběru standardů EU, které jsou neslučitelné s japonskými produkty. Ve skutečnosti toto protekcionistické opatření EU způsobilo, že byl předán podklad americké federální komisi o digitálních standardech a výrobci se spojili, aby vyhověli těmto americkým normám. To zahrnulo např. Philips a Thomson, kteří měli být paradoxně hlavními evropskými příjemci EU standardů, a tudíž byl tento krok pro Evropany ve svém důsledku velmi nevýhodný. Protekcionismus není otázkou úspěchu pro výrobce s nejnižšími náklady, ale v sázce je ztráta kulturních rozdílů.
•
Paradigma 3: Velké národní a evropské společnosti Každá národní vláda se pokusila pomoci domácím společnostem. Zpočátku se jednalo o neúspěšné pokusy o vytvoření velkých národních podniků a poté, co se ukázalo, že je to příliš drahé, pokusili se vytvořit evropské nadnárodní společnosti. Opět marně. Vlády jednotlivých zemí kladly důraz na technologický vývoj, který byl nezávislý na Americe a společnosti označované jako mistři ve svém oboru byly považovány vládami za hlavní bod jejich politik. Tyto státní snahy o prosazování se ale jednotlivým společnostem nelíbily, protože důležitější pro ně byl podíl na trhu než technologie a tedy více inklinovaly ke spolupráci s konkurenty, aby si tento podíl zajistily. Toto 47
politické
vměšování
mělo
za
následek
úpadek
spotřební
elektroniky
a počítačových firem, které podlehly náporu USA a Japonska. Tato politika tedy vedla ke snížení podílu velkých firem na trhu, a tudíž zároveň k posílení konkurenceschopnosti menších podnikatelů. •
Paradigma 4: Normy Normy se staly významným prvkem Evropské informační politiky zejména v posledních letech. Hlavní součástí telekomunikační politiky bylo vytvořit jednotné normy pro certifikace, stejné značení, povinné zkoušky, zajištění kvality a kontroly produktů. Tyto standardy zajišťují větší hospodářskou soutěž a výměnu informací, ale bohužel tyto změny probíhají jen velmi pomalu.
•
Paradigma 5: Soutěž a liberalizace V minulosti docházelo k rozdělování Evropského trhu a to díky různým standardům (technické služby) a vládnímu zadávání veřejných zakázek (počítačové služby a výzkum a vývoj). Od roku 1980 dochází v politice EU k sice pomalému, ale postupnému uvolňování podmínek. Politika se zaměřila např. na vytvoření veřejné mobilní komunikace, digitální sítě integrovaných služeb (ISDN), digitální bezkabelové telekomunikace (DECT) a také vzniklo evropské telefonní číslo 112 pro tísňová volání (roku 1991). Argumenty pro úplnou liberalizaci telekomunikací mají však i své odpůrce. Tato liberalizace by mohla poškodit hlavní národní monopolní společnosti, které jsou hlavními investory a mají za povinnost poskytovat telefonní služby ve všech oblastech a pro všechny uživatele. Možným řešením je dát poplatky do souvislosti s náklady, což by snížilo zvýhodnění nových telekomunikačních společností na trhu využívajících nízkonákladové technologie. Tyto nové technologie výrazně snižují náklady na přenos dat na velké vzdálenosti. Podpora konkurence jde ruku v ruce se snížením obchodních bariér v rámci EU. Od roku 1992 dochází ke snižování cen na dříve chráněných bankovních trzích, protože zákazníci mají snazší přístup ke službám jiných členských zemí. Samozřejmě to byly právě technologie, které měly největší vliv na internacionalizaci bankovních služeb.
•
Paradigma 6: Oživení všeobecné spolupráce 48
Ve snaze vyrovnat se technologicky Japonsku nebo USA, EU se začala věnovat programu dotací na výzkum při spolupráci více firem. Tak vznikl evropský program ESPRIT, který se zabýval vyspělou mikroelektronikou, zpracováním informací, softwarovou technologií a automatizací kancelářských prací a také vznikly další programy jako SPRINT, RACE, CHIEF a INSIS. Proti programům vždy existovaly námitky ze strany nejvíce přispívajících zemí jako Velká Británie a Německo, protože pro ně přinášely tyto programy minimální přínos. V roce 1983 existovalo 32 nových spojení mezi americkými a evropskými společnostmi, a v roce 1986 to bylo již 49. Vazby mezi Evropou a Japonskem byly vzácnější. V roce 1983 pouze 8 a v roce 1986 také pouze 8 nových spojení. Pro zajímavost propojení mezi Japonskem a USA: 9 v roce 1983 a 14 v roce 1986. Největší změny se tedy udály v propojení v rámci Evropy. Do té doby došlo k technologické spolupráci pouze ve velmi malém počtu odvětví jako např. letecký (kosmický) průmysl, jaderná energetika a zemědělství. •
Paradigma 7: Podněty specifické spolupráce Dalším vývojem v politice bylo zaměření se na projekty více specificky cílené, ambicióznější a tržně orientované, s mnohem užší spoluprací s uživateli. Některé národní vlády (např. Velká Británie) vždy tvrdily, že intervence Evropské komise by měly vždy být odůvodněny růstem podílu na evropském trhu, a ne technologickým stavem Evropy. Tento krok směrem k trhu posouvá posuzování výzkumných projektů ve smyslu jejich schopnosti zvýšit případný vznik inovace jako produktu na trhu. Argument pro tržní orientaci předložený více pravicově orientované vládě ve skutečnosti zvyšuje potřebu pro širší a otevřenější diskuzi o informační politice. Řada evropských problémů se totiž netýká podpory informací a technologií, ale jejich efektivity. Vzhledem k tomu, že chyběla politická podpora ze strany vlád členských států, Evropská komise stále více obracela pozornost na alternativní zdroje podpory předních evropských společností.
•
Paradigma 8: Soudržnost Zaměření se na "pevnost Evropy" a na vnější hrozby znamená, že velké vnitřní rozdíly, které jsou skutečným problémem, se dokonce mohou zhoršit. Evropa se vyznačuje segmentací trhů a velkými rozdíly mezi technicky 49
vyspělými a technicky zaostalými regiony. Trhy jsou roztříštěné nedostatkem standardizovaných formátů, jazykovými rozdíly a kolísáním měnových kurzů, a to činí srovnání obtížným. Informační politika může být tedy špatně formulována a to jak na mezinárodní, tak i na evropské úrovni. Vznikly dva programy zaměřené na pomoc malým firmám a chudým regionům. STAR (Speciální telekomunikační pomoc pro místní rozvoj) a TEDIS (Obchodní systémy elektronické výměny dat). Prostřednictvím těchto i jiných programů bylo dosahováno standardizace a rozvoje společného zařízení, ale i zajištění interoperability komunikačních systémů mezi více a méně rozvinutými regiony (existuje asi 35 milionů nezapojených počítačů, což představuje obrovský potenciál pro zvýšení komunikačního výkonu a přidané hodnoty29). Další program se zaměřuje na podporu využívání pokročilých informačních služeb a překonání vnitřních překážek toku informací nebo na zlepšení vazeb mezi soukromými a veřejnými informačními službami. •
Paradigma 9: Přijetí globalizace Společnosti potřebují mít přístup na globální trhy a ten by jim mohl být odepřen, pokud by byla přijata silná evropská politika. Technologické změny a trhy jsou však celosvětové a spolupráce se stává také komplexní. Spolupráce v rámci Evropy je tedy jen doplňkem globálních strategií. Připouští se, že velikost podniku je bezvýznamná, a že i malé společnosti mohou konkurovat v globálním měřítku v nějaké speciální mezeře na trhu. Uzavírají se dohody o spolupráci a sdílejí se specifické odborné znalosti a to i mimo EU. Tato globalizace způsobuje těžkou identifikovatelnost evropských a mimoevropských společností, což je v naprostém rozporu s protekcionistickým politickým přístupem. Globalizace také ovlivňuje informační služby. Reuters a Dun & Bradstreet jsou v podstatě nadnárodní společnosti. Satelity umožňují globální přenos, příjem, tisk a šíření zpráv a finančních dat. Televizní vysílání narůstá, přenosová kapacita roste a náklady klesají se vzrůstající vzdáleností. Přenos pomocí kabelu a přímé vysílání vytvářejí nové příležitosti. Politika EU umožňuje, aby bylo televizní vysílání přijímáno a také předáváno dál do všech členských států.
•
29
Paradigma 10: Preference cílů oproti normám
V roce 1994 [45]
50
Harmonizace nových právních předpisů se zaobírá cíli informací a informačních služeb, které mají být použity v celé Evropské unii. Nové směrnice se vztahují na obecné druhy zboží a služeb, a to zvyšuje jejich tržní efekt. Na druhou stranu narůstá pravomoc byrokracie, což má za následek kritiku složitosti právních předpisů EU. Cíle jako objektivita, transparentnost a nediskriminace jsou určitě chvályhodné, ale také vkládají obrovskou moc do rukou byrokracie a velkých firem [45]. V dubnu 1996 byla zpracována aktualizace Bangemannovy zprávy z roku 1994 (viz str. 43) pod názvem Europe’s Way to the Information Society Update of the Action plan. První část obsahovala přehled legislativních aktů Evropské unie od roku 1994. Důraz byl kladen na dokumenty, které se týkaly liberalizace podnikání v oblasti telekomunikačních sítí a rozvojem mobilních komunikačních prostředků. Dalším dokumentem vydaným ve vztahu k akčnímu plánu byl Green Paper: People First: Living and Working in the Information Society vydaný v roce 1996. Za jeho zpracováním opět stál M. Bangemann. Jedním z dokumentů vydaných ve stejném roce byl White Paper: Towards a Learning Society, týkající se významu nových informačních technologií pro rozvoj celoživotního vzdělávání. Bangemann vypracoval i zprávu The Information Society: From Corfu to Dublin. The New Emerging Priorities, zrevidovaný koncept pro další činnost evropské administrativy. Koncept přijala Evropská komise pod názvem Communication of the Commission to the Council, the European Parliament, the Economic and Social Committee of the Regions a dala ho k dispozici dalším institucím EU. Aktualizovaný akční plán se odvíjel od statistik ročního nárůstu informačního a telekomunikačního průmyslu, který se měl do roku 2000 skoro zdvojnásobit. Z tohoto důvodu byly formulovány 4 základní body: •
Zkvalitnění podmínek pro obchod a trh v informačních produktech - zvýšení konkurenceschopnosti evropského informačního průmyslu, sjednocení státních norem, liberalizace trhu s informačními službami.
•
Investice do budoucnosti – koncepce celoživotního vzdělávání, rozvojové programy
ve
vysokoškolském
vzdělávání
(SOCRATES,
a zavádění systémů teleteaching a telelearning. •
Člověk v centru zájmu – rozvoj informační gramotnosti. 51
ERASMUS)
•
Čelení globální hrozbě – koncepce k překonání nezaměstnanosti, odlivu intelektuálních kapacit do zahraničí. K upřesnění informační politiky EU došlo ještě v roce 1997, kdy byl vydán
Europe at the Forefront of the Global Information Society: Rolling Action Plan, dokument sloužící jako podklad pro jednání Rady Evropy a Evropského parlamentu, definující hlavní předměty zájmu informační politiky Evropské unie [9]: •
Zlepšování obchodního prostředí v Unii i jejího integračního procesu do světové ekonomiky, a to především cestou podpory prostředků elektronického obchodu, včetně řešení vlivu na ochranu duševního vlastnictví, ochranu dat, digitální podpis a další způsoby autorizace a zajištění bezpečnosti všech obchodních transakcí.
•
Investování "do budoucna", to znamená budovat informačně založené už základní školství a na druhé straně vytvářet předpoklady pro rozvoj všech forem a způsobů celoživotního vzdělávání, opět založeného na maximální informační podpoře.
•
Prohlubování vědomí o postavení občana do centra veškerého politického, hospodářského, sociálního a kulturního dění a tudíž také do centra pozornosti správních orgánů Unie. Znamená to zejména tlak na vytváření nových pracovních příležitostí, k němuž má rozhodujícím způsobem přispět právě informatizace společnosti ve všech oblastech jejího života a přednostně rozvoj vlastního informačního sektoru.
•
Vytváření nových legislativních předpisů a také pravidel mimo legislativu, která by měla uvádět život společnosti do nastupujícího procesu globalizace, v jejímž středu se spatřuje právě proces informatizace nejen Evropské unie, ale i celého okolního světa. Pro podporu, sledování a vyhodnocování programů EU na rozvoj informatizace
byla založena Information Society Promotion Office (ISPO), která začátkem roku 1997 realizovala projekt European Survey of Information Society (ESIS). V průběhu 90. let byla zahájena výstavba vysokorychlostních telekomunikačních sítí pro vědy a výzkum. V rámci projektu TEN-34 (Trans-European Network Interconnect at 34 Mb/s) a TEN-155 byla zprovozněna (i za asistence České republiky) páteřní síť s přenosovou rychlostí 155 Mb/s. 52
V roce 1998 byla vydána Public Sector Information: a Key Resource for Europe - Green Paper on Public Sector Information in the Information Society. Snahou bylo přiblížení evropské legislativy americké. Obsahuje novou definici veřejného sektoru a definuje také, co všechno do veřejného sektoru z hlediska informační politiky náleží. V roce 1999 vychází poslední dokument zpracovaný pod vedením M. Bangemanna Multimedia Industry for Public Sector. Vzorem je americký zákon FOIA.
V roce 1999 stanul v čele Evropské komise Romano Prodi a v čele programů informatizace Erkki Liikanen. Byla vyhlášena nová iniciativa eEurope – eEurope An Information Society for All obsahující nové úkoly pro nadcházející století: •
zajistit všeobecný a cenově dostupný přístup k internetu,
•
podporovat rozvoj informační vzdělanosti,
•
zavést metody e-commerce,
•
využívat digitální technologie ve veřejném sektoru,
•
zavést informační systémy do všech úrovní státní správy. 3.1.2
Informační politika Evropské unie pro 21. století
Informační politika Evropské unie v novém tisíciletí byla úzce spjata s širokým uplatněním internetu ve všech sférách společnosti. V březnu 2000 proběhlo v Lisabonu zasedání Evropské rady. Lisabonská strategie měla z Evropské unie vytvořit dynamickou a konkurenceschopnou ekonomiku založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu a vytvářející pracovní příležitosti. K dosažení těchto cílů se Unie soustředila na tři oblasti: •
ekonomika a společnost založená na znalostech,
•
modernizace evropského sociálního modelu,
•
zdravá ekonomická perspektiva a příznivý růstový výhled ekonomiky.
V červnu 2000 byl na zasedání Evropské rady ve Faiře předložen akční plán eEurope 2002 zpracovaný Evropskou komisí. Součástí akčního plánu byl srovnávací test eEvropy (Benchmarking eEurope), založený na principu 23 ukazatelů odsouhlasených Evropskou komisí. Ukazatele vycházejí ze statistických průzkumů a studií OECD. Výsledky testování byly využity pro zhodnocení úspěšnosti přibližování se skutečné informační společnosti, pro formulaci dalších aktivit v programu eEurope a pro tvorbu budoucí politiky EU. Akční plán se sestával z jedenácti bodů: 53
•
Snaha o levnější, rychlejší a bezpečnější internet. Velkou překážkou rozvoje byly vysoké ceny telekomunikačních služeb. Podle statistik OECD vyplynulo, že v roce 2001 byla průměrná cena internetu jednou tak vyšší než ve Spojených státech.
•
Rychlý internet pro vědce a studenty (e-research). Akademická komunita musí mít rychlý a kvalitní přístup k významným sítím a databázím a je nutné stále zlepšovat již existující spojení mezi European Research Network.
•
Bezpečné inteligentní karty pro elektronický přístup (e-security) pro bezpečné procházení internetu a zamezení zneužití platebních karet při elektronické platbě.
•
Evropská mládež do digitálního věku (e-education). Snaha o připojení všech škol k internetu a úprava osnov pro vzdělávání v digitální sféře. Důležitou součástí je zajištění odpovídajícího množství výpočetní techniky a zajištění kvalifikovaných lektorů pro výuku nových technologií.
•
Práce ve znalostní společnosti (e-working) úzce související se vzděláním v digitální sféře. Zaměstnanecká politika EU by měla směřovat k dostatku kvalifikovaných odborníků v oblasti IT.
•
Participace všech na znalostně založené ekonomice (e-accessibility). Snahou je věnovat zvláštní péči postiženým občanům a boj proti odpírání informací.
•
Rozvoj elektronického obchodování (e-commerce), který podporuje všechny formy elektronického podnikání.
•
Státní správa on-line (e-government). Cílem je přiblížení státní správy občanům Unie a zpřístupnění informací týkajících se státní sféry. Dalšími prioritami je výměna elektronických dat mezi institucemi a využívání informačních technologií s důrazem na efektivitu a otevřenost.
•
Lékařská péče online (e-health). Získání lékařských informací na internetu a využití moderních informačních technologií ve zdravotnictví.
•
Evropský digitální obsah pro globální sítě (e-content), který by měl obsahovat zdigitalizované záznamy evropského kulturního dědictví.
•
Inteligentní transportní systém (e-transport). Využití informačních technologií ve veřejné dopravě, v řízení provozu a v bezpečnosti [46]. Jedním z cílů akčního plánu eEurope 2002 také bylo stanovit podmínky pro
zavedení domény nejvyšší úrovně „.eu“ za účelem urychlení elektronického obchodu 54
a podpory využívání internetu. Doména .eu nenahrazuje státní domény typu .cz, .fr, ale doplňuje je a dává uživatelům možnost mít celoevropskou internetovou identitu. V roce 2003 byl vyhlášen program Information Society Technology (IST). Program obsahuje čtyři klíčové akce, každou zaměřenou na technologie, problémy a cíle, které mají pro Evropu strategický význam. Snahou je zajistit, aby všichni evropští občané mohli využívat příležitostí nabídnutých informační společností. Speciální databáze, kombinující data ze systémů IST Web a CORDIS 30, informuje o průběhu a výsledcích výzkumných a vědeckých projektů [47]. V souvislosti s programem členských států Unie eEurope 2002 byl vyhlášen program eEurope+ 2003. Tento plán byl určen pro kandidátské země EU (tedy i pro Českou republiku) a společným závazkem těchto zemí byl rozvoj v oblasti informační společnosti, modernizace východoevropských ekonomik a institucí. Výsledky programu eEurope+ 2003 byly prezentovány na Evropské ministerské konferenci o informační společnosti v roce 2004. Mezi dosažené cíle patří zpřístupnění služeb e-Governmentu, zřízení míst s veřejným přístupem k internetu a rozšíření ICT ve školách, firmách a veřejných budovách. Na programy eEurope 2002 a 2003 navazoval program eEurope 2005. Cíle programu byly prakticky stejné jako u eEurope 2002. Jednalo se o moderní veřejné služby jako e-Government, e-learning, dynamické e-business prostředí, bezpečnost a rozšíření přístupu na internet za dostupné ceny. Iniciativa i2010 A European Information Society for growth and employment, je pokračováním eEurope 2005 a má za úkol plnit hlavní cíle Lisabonské strategie prostřednictvím informační a komunikační technologie. Iniciativa se týká nejen informačních technologií, ale i oblasti médií a jejich obsahu 31. Iniciativa i2010 stojí na třech pilířích: •
Jednotný informační prostor, v němž se chce EU zaměřit na rozvoj trhu s elektronickou komunikací, médii a dále řešit otázku bezpečnosti a rychlosti připojení. Součástí má být aktualizace regulačního rámce elektronických
30
The Community Research and Development Information Service (CORDIS) je interaktivní informační portál podporující kooperaci na poli výzkumu a inovací. Úkolem je publikovat výsledky projektů financovaných EU, překlenout propast mezi občany a vědou a podporovat šíření znalostí s cílem posílit inovační kapacity v podnicích. Rozhraní je dostupné v šesti jazycích (anglicky, německy, francouzsky, italsky, španělsky a polsky), ale většina obsahu je dostupné pouze v angličtině http://cordis.europa.eu/. 31 Název koresponduje i s rolí komisařky Viviane Redingové. Ta měla v Prodiho komisi na starosti oblast mládeže a médií a v první Barrosově komisi vedla resort pro informační společnost, později přejmenovaný na komisi pro informační společnost a média. „i“ v názvu i2010 znamená podle Redingové inovace, investice, informační databáze.
55
komunikací, modernizace pravidel pro využívání audiovizuálních služeb a jednotný přístup ke správě digitálních práv. •
Inovace a podpora investic do výzkumu informačních a komunikačních technologií. V porovnání s Japonskem a Spojenými státy EU výrazně zaostává ve financování výzkumu v oblasti ICT. Evropská komise se rozhodla na nový výzkum přispívat skoro dvěma miliardami eur ročně (Research Framework Program) a na aplikaci výzkumů do praxe má být k dispozici dalších 800 milionů euro.
•
Lepší veřejné služby a vyšší kvalita života pomocí informačních služeb. Snahou je překlenout digitální propast, a aby každý mohl těžit z výhod informační společnosti. V současné době jsou prioritou péče o seniory (využití ICT pro kvalitnější stáří) a digitální knihovny uchovávající evropské kulturní dědictví [48]. „Klíčovou součástí agendy i2010 je také e-Government. Znamená efektivní
a výkonné veřejné služby a informační a komunikační technologie umožňující občanům plně se podílet na životě společensky a kulturně tvůrčích komunit včetně demokratického procesu. V současnosti všechny evropské země uplatňují svou strategii modernizace státní správy, která zahrnuje také e-Government. Dosažený pokrok je značný. Mnohé služby e-Governmentu členských států EU patří mezi nejlepší na světě. Více než 90 % poskytovatelů veřejných služeb pracuje on-line a 48 % základních veřejných služeb je plně interaktivních. Nynějším úkolem v rámci i2010 je zajistit co nejširší a nejrozsáhlejší poskytování státních on-line služeb a plně využít potenciální přínosy tak, aby bylo dosaženo maximálně možného prospěchu pro ekonomiku a občany“ [49]. Mezi problémy, které brání rozsáhlému zavedení, patří mimo jiné regulační a právní bariéry, nedostatečná odborná kvalifikovanost a dovednost v ICT. Roku 2010 byla vyhlášena prognóza Envisioning Digital Europe 2030: Scenarios for ICT in Future Governance and Policy Modelling. Zpráva se zabývá analýzou možných scénářů vývoje na poli ICT do roku 2030. Projekt navazuje na The Crossroad Project, výzkum v oblasti ICT pro vládu a politiku, týkající se čtyř oblastí: •
otevřené vládní informace a transparentnost,
•
zapojení občanů a „social computing“,
•
tvorba právního rámce, 56
•
budoucnost internetu pro spolupracující vládní úřady [50]. 3.1.3
Programy Evropské unie týkající se informační politiky
První evropský rozvojový program byl zahájen roku 1975 a byl naplánován na tři roky. Cílem bylo vytvoření společného informačního trhu pro státy EHS. Kvůli nedostatečnému financování a chybějící představě, jak společný trh vytvořit, nepřinesl tento program žádné podstatné výsledky. Druhý evropský rozvojový program se soustředil na vytvoření informačních služeb založených na principu dialogového přístupu ke vzdálenému počítači nezávisle na tom, ve kterém státě se počítač nachází. Výsledkem programu byl vznik sítě EURONET, která umožňovala vzdálený přístup uživatelů do databázových center. Třetím významným programem na podporu elektronického publikování byl program DOCDEL probíhající v letech 1981-1983 v rámci vývoje a výzkumu elektronického publikování. Čtvrtým programem, naplánovaným na pět let (1984-1988), byl program pro podporu zveřejňování a rozšiřování patentové literatury, norem, výzkumných zpráv a vládních dokumentů. Program pro sdílení byl podporován souborem pravidel a standardů vytvořených v rámci projektu Direct Information Access Network (DIANE). V polovině roku 1988 schválila Rada ministrů plán Information Market Policy Act
(IMPACT)
na
období
19889-1990.
Program
IMPACT,
společně
s již
připravovaným IMPACT 2 (období 1991-1995), se týkal sedmi oblastí informačního průmyslu: •
sledování a analyzování evropského informačního trhu,
•
odstraňování legislativních a technických problémů,
•
standardizace rozhraní pro zlepšení přenosu informací,
•
zpřístupnění informačních zdrojů vytvořených státními orgány,
•
rozvoj projektů vybraných informačních systémů (turistika, doprava, bankovnictví…),
•
podpora dialogových databázových center,
•
rozvoj knihovnických služeb. Mezi projekty řešenými v rámci programu IMPACT byly mimo jiné: 57
•
EUROPAT – vývoj technologie pro skenování dokumentů Evropského patentového úřadu.
•
MITI 2 – unifikovaný konvertor pro dotazovací jazyky.
•
EUROTROP – on-line systém pro turistiku.
•
ULYSSES – systém pro automobilovou turistiku.
•
DISNET – vytvoření uživatelsky přívětivého rozhraní pro databázová centra DIMDI a STN International. Pokračováním projektu IMPACT se stal projekt INFO2000. Projekt měl pružně
reagovat na vývoj informačních technologií a podle toho volit projekty, které budou financovány. Jedním z projektů bylo vytvoření sítě kontaktních bodů Multimedia Information Demonstration And Support (MIDAS-NET). Tyto body, tvořené laboratořemi v sedmnácti zemích (mezi nimi byly i nečlenské země EU), sloužily k demonstraci nových multimediálních technologií veřejnosti. V průběhu projektu INFO2000 došlo k realizaci některých projektů využívajících multimediální služby jako například:
•
KIDS’.TV.MINE – informační multimediální síť o dětských televizních pořadech.
•
BREAKIT – pro lékaře zabývajících se nádorovými onemocněními.
•
CHAMPOLLION – části sbírek evropských muzeí na CD-ROM. Od roku 2000 Rada Evropy prosazuje projekty pro sběr, zpracování a šíření
informací. Jedním z projektů, zaměřených na zřízení multimediální knihovny, byl projekt s názvem Production and Retrieval of Information and Documents through Electronics (PRIDE). Knihovna PRIDE je financovaná ze společného rozpočtu Rady Evropy a její služby jsou rozděleny do tří oblastí: •
tisk na vyžádání,
•
tvorba elektronické knihovny a správa spisů Rady Evropy,
•
distribuční služba jednotlivých dokumentů pomocí elektronické pošty a faxu. Služby knihovny jsou doplněny rešeršními službami na základě projektu
Information and Documentation Service (INFODOC) a projektu s tématem legislativy Human Rights Documents (HUDOC).
Kromě programů IMPACT a INFO 2000 byly podporovány Evropskou unií i programy zaměřené čistě na laboratorní výzkum výpočetních a telekomunikačních zařízení. Programy zahrnují řešitele z výzkumných ústavů, univerzit i ze soukromého 58
sektoru. V 80. letech byl vytvořen program European Strategic Program for Research and Development in Information Technology (ESPRIT). Během let 1983-1998 postupně
proběhly
čtyři
programy
s tímto
názvem.
Některými
projekty
a podporovanými produkty jsou: •
ESPRIT o Electronic Data Interchange (EDI) – projekt bezpapírové obchodní dokumentace a jeho součást Electronic Data Interchange for Libraries and Booksellers in Europe (EDILIBE) pro standardizaci formátů dat přenášených mezi knihovnou a knižním obchodem. o BBC Domesday Project – partnerství mezi Acorn Computers Ltd., Philips, Logica a BBC k příležitosti 900. výročí vydání knihy sčítání lidu v 11. století v Anglii 32.
•
ESPRIT II. o Structured Information Management: Processing and Retrieval (SIMPR) – projekt pro automatické indexování a dotazování pomocí zjednodušeného přirozeného jazyka. o Rigorous Approach to Industrial Software Engineering (RAISE) – projekt týkající se specifického jazyka RSL pro vývoj softwaru.
•
ESPRIT III. o Password – projekt na vývoj bezpečné infrastruktury pro evropskou vědeckou komunitu.
•
ESPRIT IV. o PROSOMA – projekt prezentace novinek v informační a telekomunikační technice pomocí široké multimediální základny, přístupný na internetu.
Programem zaměřeným na aplikovaný výzkum informačních aktivit je Applied Research on Information Transfer and Enhanced Services (ARIES). Pod dohledem specialistů z Expert Group Workshop bylo účelem programu implementovat nejvyspělejší techniku a technologii do celoevropských počítačových sítí. Rozpočet počítal s celkovými deseti miliardami euro a realizace projektu byla rozdělena na 14 dílčích úkolů, mj. vybudování rychlých přenosových sítí, ochrana informací, nebo projekty pro zlepšení indexace, vyhledávání a zprostředkování dokumentů.
32
Tento projekt je často citován jako případ digitálního zastarávání. Tvůrci využili k archivaci technologii, o které věděli, že se pravděpodobně nebude dlouho používat.
59
Evropskou unií byly realizovány i projekty zaměřené na podporu vzdělávání a spolupráce vysokých škol EU jako projekt LEONARDO a SOKRATES. Nemalým problémem Evropské unie je velké množství vyprodukovaných dokumentů týkajících se státní správy a řízení jednotlivých částí Unie. Tyto dokumenty, ačkoliv nepublikované, je nutné archivovat a musí být možné v nich aktivně vyhledávat. Nejde jen o věci správní a legislativu. Mnoho různých orgánů produkuje množství koncepcí, programů, projektů, směrnic a výzkumných zpráv, označovaných jako šedá literatura [19]. V roce 1980 byl radou EHS definován program European Association for Grey Literature Exploitation (EAGLE), kde byl poprvé použit pojen „šedá literatura“. Ve stejném roce byl založen i System for Information on Grey Literature in Europe (SIGLE), systém, který slouží k zpřístupnění šedé literatury vytvořené v Evropském společenství. Polytematická báze dat zprostředkovává volný on-line přístup k dokumentům a k jejich bibliografickým informacím 33. 3.1.4
Programy informační politiky Evropské unie v současnosti
Od roku 1984 vyhlásila Evropská unie šest pětiletých a jeden sedmiletý program s názvem The Framework Programmes for Research and Technological Development (zkráceně Framework Programmes – FP). Cílem těchto programů je podněcovat a podporovat vědeckou činnost v zemích EU. Příklady projektů uskutečněných v rámci programu Framework: •
The Financial Fraud Prevention-Oriented Information Resources using Ontology Technology (FF POIROT) – projekt vyvinutý pro kontrolu finančních podvodů.
•
The Preservation and Long-term Access through Networked Services (PLANETS Project) – projekt zabývající se konzervací a dlouhodobým zpřístupňováním digitálních záznamů.
•
XLike: Cross-Lingual Knowledge Extraction – projekt na vývoj technologie schopné monitoringu a shromažďování informací ze sociálních sítí.
V současné době patří mezi nejvýznamnějšími programy informační politiky EU Competitiveness and Innovation Framework Program (CIP), součást programu 33
V současné době jsou záznamy dostupné na adrese http://www.opengrey.eu provozovaných Institut de l'Information Scientifique et Technique (INIST-CRNS).
60
Framework 7. CIP je rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace, zaměřený hlavně na malé a střední podnikání (small and medium-sized enterprises – SMEs). Cílem je podpora inovační činnosti (včetně ekologických inovací), zajištění lepšího přístupu k finančním prostředkům a poskytnutí podpory podnikání v regionech. Program byl naplánován na roky 2007-2013 s rozpočtem 3,5 miliardy eur a byl rozdělen na tři operační programy: •
Program pro podnikání a inovace (EIP).
•
Program na podporu politiky informačních a komunikačních technologií (ICTPSP).
•
Program Inteligentní energie pro Evropu (IEE). Na CIP [51] bude od roku 2014 do roku 2020 navazovat Program for the
Competitiveness of enterprises and SMEs (COSME) [52] s plánovaným rozpočtem 2,5 miliardy eur a podporující usnadnění přístupu SMEs k financím, vytváření podmínek pro zakládání podniků a pomáhající SMEs podnikat i mimo domovské země. Na roky 2014-2020 je naplánován Framework Program 8 s názvem Horizon 2020, flexibilní program umožnující financování celého inovačního řetězce od základního výzkumu po jeho tržní využití [53]. Projekt TELPlus (The Electronic Library Plus) sloužící ke zlepšení služeb Evropské knihovny, která poskytuje on-line přístup k elektronickým zdrojům národních knihoven v Evropě. Evropská knihovna se postupně rozšířila o 48 národních knihoven ze všech zemí EU, čehož bylo dosaženo pomocí programu TEL-ME-MOR (přístup k digitálním knihovnám starých a nových členských států EU) financovaného EU. V roce 2007 byla založena The European Digital Library Network (EDLnet), základ pozdějšího portálu Europeana. Evropská knihovna byla uznána Evropskou komisí jako organizační struktura pro vytvoření Europeany, evropské digitální knihovny a archivu. V rámci financování programem e-Contentplus, byl vyvinut portál Europeana, který nabízí přístup k velkému množství digitálních objektů, včetně filmového materiálu, obrazů, zvuků, map, knih a rukopisů. V roce 2012 obsahoval portál 25 milionů položek a v současné době pokračuje digitalizace nových položek a zlepšování služeb Europeany v rámci programu Digital Agenda for Europe 34 [54]. V roce 2010 byla založena na základě projektů DataGrid a také Enabling Grids for E-science organizace European Grid Infrastructure (EGI). Jejím cílem je poskytovat 34
Dostupný z http://www.europeana.eu/portal/.
61
přístup k vysoce výkonným výpočetním zdrojům v celé Evropě pomocí tzv. Grid Computing35. Věda, které se stále více opírá o spolupráci mezi výzkumnými týmy po celém světě, využívá vysoce kapacitní počítačové systémy pro modelování složitých systémů a pro zpracování výsledků pokusů, například v bioinformatice nebo fyzice vysokých energií. Spojení počítačů a unikátních vědeckých přístrojů vede k procesu známému jako e-Science. Původní projekt DataGrid byl poprvé financovaný v roce 2001 jedním z rámcových programů pro výzkum a technologický rozvoj. Hlavní motivací k vytvoření Grid infrastruktury byla potřeba pracoviště CERN zpracovávat údaje z LHC 36. 3.1.5
Informační střediska a systémy Evropské unie
V důsledku velkého rozšiřování Unie o nové, dosud čekatelské země vyvstala potřeba vytvořit instituce, informující o jednotlivých problematikách EU a působící ve prospěch občanů v konkrétních částech Evropy. V průběhu 90. let tyto služby zahrnovaly deset kategorií: •
Střediska informací o Evropě jako samostatné instituce soustřeďující komplexní materiály pro studium všech aspektů integrace.
•
Budování center Info-Points Europe (IPE) v členských zemích sloužících k propagaci myšlenek evropské integrace.
•
V nečlenských zemích budovaná European Documentation Centre (EDC) sloužící k evropským vzdělávacím programům a evropské legislativě.
•
V akademické sféře zakládaná European Reference Center (ERC), cíle jsou prakticky totožné s EDC.
•
Depozitní knihovny vytvářené pro uchovávání sbírek vydávaných orgány EU.
•
V odlehlých místech jsou vytvářeny „Regionální informační střediska“ mající za úkol zajišťovat občanům přístup k informacím o EU.
•
Pomocí kanceláří EURO-JUS jsou poskytovány právní poradenské služby.
•
Ve veřejných knihovnách jsou vytvářena speciální oddělení věnovaná problematice EU [9].
35
Funguje na principu paralelního a distribuovaného systému, který umožňuje sdílení, výběr a seskupování zdrojů distribuovaných přes více správních celků podle dostupnosti, kapacity, výkonnosti, ceny a uživatelem definovaných požadavků na kvalitu služeb. Asi nejznámějším projektem byl projekt SETI@home analyzující signály z vesmíru při výzkumu mimozemského života [55]. 36 Conseil Européen pour la recherche nucléaire - Evropská organizace pro jaderný výzkum založená 1954, provozující Large Hadron Collider.
62
•
K zprostředkování informací pro rozvoj obchodních a kooperativních výrobních kontaktů jsou zřizována střediska EURO-INFO.
•
Pro rozvoj vzájemným kulturních vztahů jsou budována střediska CTIC. Všechna informační pracoviště využívají služeb Office for Official Publications
of the European Communities (EUR-OP), oficiálního vydavatelství EU.
Projekty I*Guide a I*Europe vytvořila Evropská komise v rámci programu INFO2000. Jedná se o službu, která má pomáhat soukromým i profesionálním uživatelům elektronických informačních služeb vyhledávat v nepřeberném množství elektronického obsahu jako jsou databáze, multimédia, informační služby národních, evropských a mezinárodních organizací. Databázové centrum I*Europe navazuje na službu ECHO 37.
3.2 Náhled na informační politiku Spolkové republiky Německo Základem současné informační politiky Německa bylo jednání spolkové vlády roku 1962 o možnostech zpřístupňování výsledků výzkumů a vědeckého pokroku nejširší odborné veřejnosti pomocí výpočetní techniky. V roce 1961 byl ve Frankfurtu nad Mohanem založen Institut für Dokumentationswesen (IDW) 38 a v roce 1964 Zentralstelle für Maschinelle Dokumentation (ZMD), kde se poprvé experimentovalo se zpracováním národní bibliografie automatizovaně. V roce 1974 byl zahájen Programm der Bundesregierung zur Förderung von Information und Dokumentation (IuD-Programm), jehož cílem bylo vytvoření 16ti center oborových informací Fachinformationszentrum - FIZ (právo, ekonomie, chemie, medicína…) a 4 informačních služeb (patenty, životní prostředí, informace o výzkumu, technické předpisy). Program byl financován 400 miliony německých marek, které byly z poloviny investovány do výstavby oborových center. Základem center FIZ byla vědecká knihovna, dokumentační útvar, který vytvářel bibliografické databáze, studijní útvar vytvářející analýzy a výpočetní centrum. Z FIZ Karlsruhe (obor stavebnictví a architektura) se později vytvořilo databázové centrum STN International a z FIZ zaměřeného na obor lékařství databázové centrum DIMDI. V roce 1986 byla založena společnost JURIS GmbH, jejímž úkolem bylo zveřejnit německou státní legislativu ve 37
Dostupné z http://www.echo.lu/. V současné době Die Deutsche Gesellschaft für Informationswissenschaft und Informationspraxis e.V. (DGI). 38
63
formě plných textů on-line. V současné době jsou zde zveřejňovány i legislativní texty Evropské unie. Programem na posílení postavení německých produktů na světových trzích byl Fachinformation Programm der Bundesregierung. Na základě programu vznikaly databáze Beilstein a Gmelin (chemie), PATDPA a PATOS (patenty). Byly zřízeny informační kanceláře pro zpřístupnění evropských a světových databází podnikatelské sféře. Vytvoření
programu
Info2000
-
Deutschlands
Weg
in
die
Informationsgesellschaft. Hlavními cíli byly komercializace informačních služeb, vytvoření databází plných textů pro vědu, techniku, ekonomii a kulturu. V roce 2000 zavedl Deutsche Telekom speciální slevy pro studenty za připojení k internetu a školy získaly přístup k internetu zcela zdarma. V tomtéž roce vznikla iniciativa BundOnline 2005, týkající se vytvoření e-Governmentu. Projekt Ministerstva vnitra měl do pěti let převést činnosti jednotlivých úřadů státní správy na internet. Na podporu tohoto projektu vznikly technické a integrační standardy Standards und Architekturen für E-Government-Anwendungen (SAGA), zásadní standardy pro většinu on-line vládních projektů. K 31. prosinci 2005 se bylo možné přes adresu www.bund.de dostat k více než 800 institucím a spolkovým úřadům. V roce 2006 přijala spolková vláda strategii akčního plánu Deutschland-Online. Pro optimální využití informačních technologií ve veřejné správě je nutné nezávisle na sobě integrovat administrativní procesy a heterogenní IT prostředí. Jednotlivé složky státní správy mohou navrhnout model řešení, který mohou dále využívat i ostatní. Ve výsledku by měly mít všechny úrovně státní správy jednotné prostředí a jednotně zprostředkovávat on-line služby. Mezi jednotlivé realizované projekty patří: •
on-line infrastruktura,
•
on-line normalizace,
•
on-line reporting,
•
on-line registr občanů,
•
on-line registr automobilů,
•
on-line registr zbraní. V současné době se informační politika v Německu vyvíjí v souladu
s programem Evropské unie Framework Program 7 (FP7), který je rozdělen do čtyř 64
kategorií: Spolupráce, Myšlenky, Lidé a Kapacity. Pro každou kategorii existuje zvláštní program, odpovídající hlavním oblastem výzkumu v EU. Všechny programy mají společně prosazovat a podporovat vytváření evropských vědeckých kapacit. Program je financován 1, 5 miliardami Eur ročně a končí v roce 2013. Do roku 2020 je vyhlášen program IKT 2020 - Forschung für Innovation. Ten se má zaměřit na inovace v automobilovém průmyslu, zdravotnických technologiích a logistice. Hightech-Strategie 2020 spolkové vlády se zaměřuje na pět oblastí – klima/energie, zdraví/výživa, mobilita, bezpečnost a komunikace. Klíčovými body celého programu je vysoké využití ICT technologií a tvorba nových pracovních míst.
3.3 Náhled na informační politiku Francie Informační politika Francie má dlouhou historii a navazuje na Paula Otleta 39. Roku 1899 vzniklo v Paříži Bureau Bibliographique de France (BBF), vedené generálem Hippolytem Sebertem a úzce spjaté s l'Institut International de Bibliographie (IIB), vytvořeném 1895 v Belgii Otletem a LaFontainem. V roce 1922 byla založena pod vedením J.-L. Bretona Office national des recherches scientifiques et industrielles et des inventions (ONRSI) mající na starost podporu výzkumu ve vědě a technice a využívající služeb nově vzniklé profese zaměřené na analytické zpracování odborné literatury. V roce 1931 je založen l'Union Française des Organismes de Documentation (UFOD), místo, kde výzkum objasňuje terminologii, pravidla a normy knihovnické profese, a kde se mohou setkat knihovníci, dokumentalisté a archiváři. Roku 1934 vzniklo L’Institut scientifique de recherches économiques et sociales a v roce 1944 Association d'Information Documentaire, asociace pro informační činnosti, která byla předchůdkyní Association des professionnels de l'information et de la documentation (ADBS), která má za úkol prosazovat a hájit profesi, rozvíjet výměnu znalostí mezi knihovníky a šířit využití nových technologií. Roku 1939 bylo rozhodnutím vlády založeno Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS) spadající pod Ministère de l'Enseignement supérieur et de la Recherche (MESR). CNRS se nyní skládá z deseti ústavů (sedmi mezinárodních a tří národních) a má za úkol: 39
Paul Marie Ghislain Otlet (1868-1944) byl belgický autor, právník a vizionář, je považován za otce informační vědy.
65
vyhodnocovat výzkum a předávat znalosti, obohacovat sociální, kulturní
•
a ekonomické prostředí pro společnost, •
propagovat výsledky výzkumu,
•
podporovat odbornou přípravu výzkumných pracovníků [56]. Současné pojetí francouzské informační politiky je založeno na demokratizaci
přístupu obyvatel k informačním a komunikačním technologiím. V roce 1972 byl veřejnosti poprvé představen videotexový systém Teletel/Minitel, fungující na principu levného videoterminálu a běžné telefonní sítě, který bylo možné dostat prakticky do každé domácnosti. Systém nabízel služby jako je koupení jízdenky na vlak či letenky, telefonní adresář a informační služby. Jen za sedm let (1975-1982) se telefonní síť ve Francii rozšířila o 14 milionů uživatelů. Na počátku 80. let využívalo projekt Teletel 2,5 tisíce domácností, od poloviny 90. let se počet uživatelů pohyboval kolem 30 milionů. Od září roku 1979 začala působit ministerská komise Mission interministérielle de l'information scientifique et technique (MIDIST). Komise měla na starosti vybudování 19ti regionálních agentur pro podporu multioborové vědecko-výzkumné činnosti ve Francii Agence Régionale d'Information Scientifique et Technique (ARIST). V roce 1979 bylo založeno databázové centrum Télésystèmes Questel (patenty, ochranné známky, věda a technologie a obchody přístupné přes telekomunikační systém Minitel) a vědeckoinformační centrum Institut de l'Information Scientifique et Technique (INIST), produkující mnohojazyčné a mnohooborové databáze PASCAL (články z periodik, disertace, publikace, patenty), FRANCIS (humanitní a sociální vědy) a DOGE (business management). Francouzský informační průmysl se rychle vyvíjel díky vysoké úrovni komunikační infrastruktury (například veřejná datová síť Transpac, umožňující datový přenos se Severní Amerikou) a vládní politice podporující zpřístupnění co nejširšího spektra informačních zdrojů uživatelům. Díky tomu došlo ke zdokonalení některých profesí, mj. v oblasti lékařství či práva. V devadesátých letech byly budovány automatizované knihovnické sítě a v rámci budování nové Bibliothèque nationale de France 40 byl vytvořen Catalogue collectif de France (CCFr). Jeho účelem je prohledávání tří největších katalogů ve 40
Stavěná z podnětu prezidenta Françoise Mitterranda.
66
Francii, Catalogue des Fonds des Bibliothèques Municipales Rétroconvertis, BnF catalogue général a Catalogue du Système Universitaire de Documentation. CCFr prohledává více než 15 milionů záznamů a poskytuje přístup ke všem francouzským knihovnám a dokumentačním centrům [57]. V roce 2001 byl vytvořen program pro budování francouzské informační společnosti Programme d’Action Gouvernemental sur la Société de l’Information (PAGSI). Priority programu jsou: •
naučit studenty používat digitální nástroje pro vzdělávání,
•
sdílení znalostí a zkušeností,
•
digitalizace a šíření kulturního dědictví, podpora kulturního dědictví a využití informační technologií v kulturním prostředí,
•
více transparentní stát, on-line šíření veřejných informací (public.fr, Legifrance),
•
aktivní podpora oblasti multimédií a technických inovací jako zdroje zaměstnání a konkurenceschopnosti,
•
úprava legislativního rámce pro využívání nových médií. V oblasti e-Governmentu vyšla v roce 2001 tzv. Carnacova zpráva, zpracovaná
členem parlamentu Thierry Carnacem. Obsahovala 57 návrhů pro elektronickou administrativu, jako využívání volně dostupného softwaru nebo zabezpečení spojení pomocí programu AdER. V roce 2002 vyšla Bílá kniha týkající se ochrany osobních dat v systému e-Governmentu a k tomu určeným právním předpisům. V roce 2004 byl uveřejněn plán Administration Électronique (ADELE) na roky 2004-2007, jehož cílem bylo vytvoření elektronického občanského průkazu, elektronické peněženky atd. Program s názvem France Numérique 2012 – Plan de développement de l’économie numérique zahrnoval 154 akcí, mezi nimi návrh na „digitální důvěru“ – ochranu osobních dat a jejich uchovávání po omezenou dobu, digitální ekonomiku a digitální univerzitu [58].
3.4 Příklad rozvinutého a fungujícího e-Governmentu v Evropě Zemí, která drží prvenství ve využití výhod internetu ve státní správě, je Estonsko. Podle zprávy World Economic Forum z roku 2009 je na první příčce pomyslného žebříčku ve využívání e-bankingu a 98 procent transakcí probíhá přes 67
internet. V roce 2013 UNESCO ohodnotilo Estonsko za nejlepší aplikování e-Governmentu za posledních deset let. Podle výzkumů neziskové nevládní instituce e-Governance Academy, používá pravidelně internet 77 procent Estonců ve věku 16 až 74 let. Prvenství Estonsku patří za připojení všech škol k internetu, zavedení elektronického hlasování ve volbách, zavedení elektronické identity, za první funkční státní e-infrastrukturu, ale také za první státní správu napadenou kyberútokem. V Estonsku žije přibližně 1,3 milionu obyvatel, z nichž 1,1 milionu má elektronicky šifrovanou ID kartu, která slouží jako občanský průkaz, řidičský průkaz, tramvajenka a doklad o zdravotním pojištění. K identifikaci uživatele pak slouží kód zaslaný prostřednictvím služby SMS nebo PIN. V roce 2000 estonská vláda navrhla, aby veškerá její jednání byla bezpapírová a sdílená v elektronickém systému. V roce 2005 se v Estonsku konaly první elektronické volby, kterých se zúčastnilo 9317 občanů, v roce 2007 to již bylo 30 275 a v roce 2011 volilo pomocí internetu 140 846 občanů. Podle statistik Daňového a celního úřadu (EMTA) [59] celých 94 procent občanů odevzdalo daňové přiznání elektronicky (v případě České republiky jsou to asi dvě procenta) [60]. Estonsko je jednou z nejméně zadlužených zemí Evropské unie a například registrace firmy trvá pomocí internetu necelých dvacet minut. Estonsko
disponuje
nejrychlejším
internetovým
stahováním
na
světě
(40,81Mbit/s), druhá je Jižní Korea s 32 Mbit/s. Více než 1100 veřejných míst v Estonsku je pokryté bezplatnou sítí Wi-Fi. Přístupem ke všem elektronickým službám je portál Eesti.ee, kde je možné kontrolovat daně, příjmy i zdravotní údaje (v Estonsku běží od roku 2010, systém zahrnuje diagnózy, předepsané léky a podstoupené operace) a díky službě e-Kool je možné sledovat prospěch dětí ve škole. Důležitou součástí je i ochrana informací, každý občan si může na internetu zjistit, který úřad, kdy a na jaké údaje se díval. V roce 2007 se Estonsko stalo účastníkem v „kyber-válce“. Koncem září bylo napadeno několik estonských organizací, včetně Estonského parlamentu, ministerstev, bank a sdělovacích prostředků. Typem útoku byl tzv. DDoS útok, využívající počítače k zahlcení cílových serverů a k jejich vyřazení z provozu. Útok na Estonsko trval tři týdny a byl jedním z nejsofistikovanějších kyberútoků za posledních pět let. Po tomto útoku museli experti EU a NATO přehodnotit dosavadní strategie ohledně kyberútoků 68
a od roku 2009 sídlí v Tallinnu Cooperative Cyber Defense Centre of Excellence, výzkumné centrum NATO pro kybernetickou obranu.
69
4 Porovnání informační politiky Spojených států a Evropy Ze shromážděných údajů vyplývá, že informační politika Spojených států má dlouhou tradici, související se samotným vznikem USA. Demokratické přístupy byly formulovány již v Deklaraci nezávislosti (1776), na jejímž základě vznikla Ústava Spojených států amerických a její dodatek, Listina práv. Základní principy obsažené v Deklaraci platí dodnes a jsou často citovány i v současnosti. Hodnoty jako je svoboda slova a právo na informace, založené Deklarací a rozvíjené v USA od samého počátku, nacházely v té době v Evropě odraz jen v kruzích, ve kterých se později formulovala liberální ideologie, která dosáhla svého uplatnění teprve ve francouzské revoluci koncem 18. století a v revolucích poloviny 19. století. V Evropě, v té době významně omezované církví a absolutistickými monarchiemi, se výše zmiňované hodnoty nemohly rozvíjet a dosažení rovného práva na přístup k informacím, tím méně práva na informovanost o úkonech státní správy bylo zatím v nedohlednu. Ještě v revolučním roce 1848 byly na prvním místě u evropských národů snahy o vznik občanské společnosti, odstranění přežitků feudalismu a sjednocení rozdrobených národů. Za počátek rozvoje informační politiky v Evropě lze považovat založení Institut International de Bibliographie (později přejmenovaný Institut International de Documentation a Fédération Internationale d'Information et de Documentation – FID až koncem 19. století). V době, kdy byl tento institut založen jako organizace podporující všeobecný přístup k již existujícím informacím, ve Spojených státech přes osmdesát let působil GPO (viz str. 18), jeden z prvních úřadů založených ve Spojených státech mající za úkol informovat americké občany o práci vlády (pod heslem Keeping America Informed). V případě GPO se již jedná o úplně jinou kvalitu, totiž aktivní šíření informací, na rozdíl od Institutu, jehož činnost, zejména v počátcích, byla zaměřena na získávání informací, jejich třídění a způsob nakládání s nimi. Náskok Spojených států v budování občanské společnosti se vším, co s ním souvisí, byl velký a od toho se odvíjí i rozdílný vývoj a uchopení problematiky informační politiky na novém a starém kontinentu. Prvním rozdílem v informační politice je způsob financování. Ve Spojených státech souvisel rozvoj informační politiky s vědecko-technickým sektorem. Tento 70
sektor byl z počátku financován nevládními nadacemi, založenými bohatými průmyslníky, obchodníky a filantropy.
V Evropě souvisel rozvoj též s vědecko-
technickým sektorem, instituce však byly v návaznosti na potřeby tohoto sektoru zakládány a financovány zejména státem. Zatímco v Evropě přetrvávala tradice knihoven, ve Spojených státech po druhé světové válce nastal odklon od vědeckotechnických institucí k prosazování informační politiky a svobodného přístupu k informacím. Dalším významným faktorem majícím vliv na realizaci informační politiky je skutečnost, že Evropa je složitý systém, národnostně a kulturně nesmírně členitý. Tato rozmanitost způsobuje, že projednávání a schvalování zákonů či globálních projektů trvá dlouhou dobu.
Víceméně homogenní Amerika umožňuje rychlé schvalování
zákonů a jejich rychlé uvádění v život. Tvorbu informační politiky ve Spojených státech ovlivnila nejen vstřícná politika vlády, ale, jak už bylo zmíněno, informační politika byla formována s pomocí nevládních organizací nebo nadací, které financovaly počátky informačních institucí. Vliv firemních korporací a jejich lobbistických skupin ve Spojených státech na státní sféru a na schvalované zákony trvá a je velký. Pokud porovnáme např. přístup vlády USA a EU v postoji k zákonu Anti-Counterfeiting Trade Agreement (ACTA), jeho prosazování ve Spojených státech se zřetelně jeví jako lobbovací politika institucí zabývajících se ochranou autorských práv [61]. V Evropě nakonec tento zákon schválen nebyl pro podezření, že by mohl odporovat základním právům a svobodám v EU, což bylo čistě politické rozhodnutí. Po jedenáctém září 2001 byl ve spojených státech schválen zákon Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism of 2001, známý jako PATRIOT Act. Tento zákon, reagující na národní ohrožení terorismem, předkládá několik nařízení (jako například posílení procedur dozoru, vylepšení rozvědky, zvýšené sdílení informací a další), které významně posilují pravomoci vládních agentur a přímo zasahují do některých svobod a oblastí občanského života obyvatel Spojených států (jako sledování pohybu na internetu, odposlechy, tajná vyšetřování vládními agenturami). Pokud by měl autor popsat, jak vnímá informační politiku Spojených států, v ideálním případě by se dalo říct, že celá tato politika je založená na základních právech občanů daných americkou ústavou. Pokud je ale nahlédnuto hlouběji, americký přístup k ochraně práv a osobních 71
informací působí na autora této práce poněkud schizofrenním dojmem. Na jedné straně stojí Amerika, která deklaruje a podporuje práva občanů na informace, svobodu projevu a právo na soukromí a na druhé straně Amerika, která vytváří zákony na omezení těchto práv, to vše pod heslem ochrany národní bezpečnosti, pod které se dá schovat prakticky cokoliv. Ve Spojených státech je podle autorova názoru s právem na informace zacházeno jako s komoditou, je s ním „obchodováno“, a může být poskytnuté anebo zrušené podle potřeby. Kritériem tohoto „obchodu“ je národní bezpečnost. Je zajímavé, že evropská informační politika se těmito tématy prakticky nezabývá. Od počátku je informační politika v Evropě zaměřena spíše na výzkum, vývoj a obchod, než na práva občanů a jejich nároků na informace (pokud se podíváme na schvalování zákona o přístupu k informacím v Evropě, zjistíme, že tato problematika nebyla na pořadu dne až do roku 2000 41 (více jak 30 let po zavedení FOIA v USA). Cílem unijní politiky je jakási představa ideální informační společnosti, prosperity a „všeobecného blaha“. Pokud se vrátíme k jedenáctému září, ukazuje se, že americká úprava legislativy byla prakticky okamžitá. V Evropě, možná pro její historické zkušenosti s terorismem (IRA, ETA, skupina Baader-Meinhof), nedošlo prakticky k žádnému výraznému omezení. V roce 2002 vyšly unijní nařízení Decision on Combat Terrorism a Guidelines on Human Rights and the Fight against Terrorism (ve kterých je navíc uvedeno, že mají garantovat respekt k lidským právům v boji proti terorismu, jmenovitě je zahrnuto odposlouchávání nebo ochrana soukromí), ale jinak Unie nahlíží na terorismus jako na záležitost, se kterou se musí každý stát vypořádat sám. Evropská nařízení mají víceméně deklarativní, rámcový charakter, jsou doporučeními, která však často nenacházejí odraz v národních politikách.
41
Pokud se pro srovnání zaměříme na zákon o svobodném přístupu k informacím (v novodobých informačních dějinách, nejstarší zákon o svobodném přístupu k informacím je ze Švédska z roku 1766) ve Spojených státech byl tento zákon (FOIA) vydán v roce 1966. V roce 1978 byl podobný zákon schválený ve Francii (Loi n°78-753 du 17 juillet 1978 portant diverses mesures d'amélioration des relations entre l'administration et le public et diverses dispositions d'ordre administratif, social et fiscal) a v Německu (Informationsfreiheitsgesetz nebo Gesetz zur Regelung des Zugangs zu Informationen des Bundes) dokonce až v polovině roku 2005. V Evropské unii bylo 30. května 2001 vydáno nařízení Regulation 1049/2001 of the European Parliament and the Council of 30 May 2001 regarding public access to European Parliament, Council and Commission documents, které garantuje právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise každému občanu EU, nebo fyzické či právnické osobě mající registrované sídlo v EU. V případě, že by byl požadavek odmítnut, může se občan EU obrátit na evropského ochránce ombudsmana nebo se odvolat před Evropský soud. V případě České republiky nabyl 1. ledna 2000 účinnosti zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který ukládá státním orgánům, orgánům samosprávy a veřejným institucím povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti (autoři Žantovský a Kužílek).
72
4.1 Porovnání vybraných přístupů v informační politice 4.1.1
Internet
Rozvoj internetu ve Spojených státech souvisí rozvojem NII (strana 28). Zákonem HCPA (viz str. 24), který urychlil zavedení nových technologií a se zákonem The
Telecommunications
Act
(viz
str.
32),
který
umožnil
liberalizaci
telekomunikačního trhu, se Spojené státy dostaly mezi země s nejvíce dostupným připojením k internetu na světě. Americký přístup charakterizuje internet jako veřejné místo, kde si každý může v jistém smyslu dělat, co chce. Regulace internetu, pokud se o ni federální vláda pokusila, pokaždé narazila na Listinu práv a svobodu slova a tisku (včetně snahy o omezení stránek škodlivých dětem). V současné době americká vláda kyberprostor sleduje, ale jeho obsah nereguluje. Obdobou amerického programu NII byly evropské programy eEurope. Evropské programy začaly o necelých deset let později (NII 1991, eEurope 1999 viz str. 28 a 41) a měly za cíl zpřístupnit internetové připojení zemím EU. Skutečné zpřístupnění internetu závisí na různých faktorech – nejen ekonomických a technických. Z grafu uvedeného v příloze (příloha č. 2) je patrné srovnání cenové dostupnosti internetu 42. Nejlevnější připojení je v Japonsku a Jižní Koreji. Pokud porovnáme Spojené státy a Evropu, zjistíme, že ceny jsou přibližně stejné, v průměru se pohybují kolem tří dolarů. V současné době používá internet ve Spojených státech 78 procent populace, v Evropě 68 procent (v ČR asi 73 procent). V současné době Evropská unie nereguluje internetový obsah, rozhodnutí nechává na členských státech, které k tomuto kroku občas přistupují (v Německu zakázali tři islamistické stránky a na Islandu, kandidátské zemi EU, byly zaznamenány pokusy zakázat pornografické stránky). Rychlost, s jakou se užívání a přístup k internetu rozmohly, daleko předstihla jakákoliv regulační opatření. Dvě hlavní tendence jdoucí proti sobě, totiž svobodný přístup k informacím a bezpečnost, do jisté míry paralyzují tvorbu opatření regulujících užívání internetu a státy se tak nyní zaměřují více na monitorování obsahu, zejména šíření informací identifikovaných jako hrozba. 4.1.2
Financování
Jak již bylo uvedeno ve druhé kapitole této práce, o financování institucí souvisejících s informační politikou se staraly a dodnes převážně starají v USA nevládní 42
Cena je spočítána za 1Mbps za měsíc.
73
instituce a nadace. V současné době je většina amerického špičkového výzkumu financována soukromým sektorem. Výjimku tvoří NASA, NFS (The National Science Foundation) a DARPA - výzkumný ústav ministerstva obrany. Americké podniky, díky vysokému konkurenčnímu prostředí, jsou vysoce motivované výdělkem a udržením se na trhu, proto se aktivně účastní tvorby politiky včetně té informační. Spolupráce s vládou je v jejich zájmu, proto musí vydávat velké množství financí na vědu a výzkum, aby mohly plnit státní zakázky. V Evropě systém financování funguje naopak. Jak již bylo řečeno, informační politika Evropské unie je politika rozvoje vědy, ekonomiky a obchodu. Programy EU se během posledních a příštích deseti let (programy CIP a v současnosti navazující COSME viz str. 61) zaměřovaly a budou zaměřovat na podporu výzkumu a malého a středního podnikání. Bohužel, tato politika Evropské unie a jejích programů spočívá v podpoře veškerého výzkumu, jak kvalitního, tak i průměrného. V případě financování výzkumu a vývoje z evropských fondů podnikání nemají podniky jakoukoliv motivaci, protože finance dostanou proto, aby něco vytvořily, ne za to, že něco vytvoří. Z pohledu autora se tato politika jeví jako málo efektivní a demotivační. Dalším problémem financování v EU je převládající přístup, že finance poskytnuté Unií vlastně nejsou nikoho, jsou to zdroje „obdržené“ ne „vydělané“ a tím dochází k nesmírnému plýtvání těmito veřejnými prostředky. Za třicet let co fungují rámcové programy jako hlavní nástroj financování výzkum a vývoje EU, byly vynaloženy obrovské prostředky na podpůrné, sociální, rozvojové, regionální a další členské i integrační a transformační aktivity, které však plynule přecházejí z jednoho programovacího období do druhého, jen s přívlastkem „dalšího rozvoje“, nikoli s hmatatelnými výsledky. K nápravě tohoto stavu by měl sloužit nový evropský program Horizon 2020 s počátkem v roce 2014, který proti průměrnosti staví excelenci (excellent science), proti neefektivnímu podnikání konkurenceschopnost (competitive industries), a to v kvalitnější a bezpečné společnosti (better society). 4.1.3
E-Government
Jak je uvedeno v první kapitole této práce, e-Government se zabývá elektronizací státní správy. Ke zhodnocení funkčnosti e-Government se používá několik žebříčků. Žebříček Eurostat, Economist, Brown University a UN e-Government Readiness Index. Autor si vybral pro hodnocení poslední zmiňovaný. The United Nations Public Administration Network publikuje každé dva roky průzkum 74
e-Governmentu. Rejstřík porovnává stav jednotlivých zemí na základě indikátoru The e-Government Readiness Index (od roku 2005 se jmenuje The e-Government Development Index - EGDI). Celkový index je vypočítán na základě porovnání on-line služeb, telekomunikační infrastruktury a lidských zdrojů. Pro představu o vývoji elektronické státní správy v různých částech světa a ve vybraných státech v posledních deseti letech jsou přiloženy dva grafy. 0,8 0,7 Světový průměr
EGDI
0,6
Evropa
0,5
Amerika
0,4
Asie Afrika
0,3
Oceánie
0,2 2003
2004
2005
2008
2010
2012
Roky Graf č. 5.1 - Celosvětový přehled vývoje indexu EGDI v průběhu let
První graf představuje stav e-Governmentu ve světě v rámci jednotlivých kontinentů. Vidíme, že Evropa je podle tohoto hodnocení vysoko nad světovým průměrem a Amerika za ní zaostává. Asie v posledních dvou letech sleduje křivku Ameriky, hluboko pod průměrem je minimální a takřka stagnující e-Government v afrických zemích.
75
1 0,9 United States
EGDI
0,8
Korea
0,7
Švédsko
0,6
Francie Německo
0,5
Česká Republika
0,4
Estonsko Světový průměr
0,3 1
2
3
4
5
6
Roky Graf č. 5.2 – Přehled vývoje indexu EGDI v jednotlivých zemích v průběhu let
Na druhém grafu je porovnání vybraných zemí Evropy s nejrozvinutějším e-Governmentem a vybraných mimoevropských zemí světa. Vidíme, že v současné době má tuto složku státní správy nejvíce rozvinutou Jižní Korea, Spojené státy a Francie [62, 63, 64]. Česká republika je sice nad světovým průměrem, ale realizace e-Governmentu stále není dokonalá. Jak již bylo zmíněno v kapitole o Estonsku, například daňové přiznání prostřednictvím internetu odevzdávají jen necelá dvě procenta Čechů. V současnosti zavádění služeb e-Governmentu v Čechách trpí nekoncepčností a velkou mírou korupce. Zavádění a sjednocování databází a registrů jednotlivých ministerstev působí zmatečně a technické zabezpečení jejich fungování je nedostatečné. 4.1.4
Porovnání portálů usa.gov a europa.eu
Státní informační portály usa.gov a europa.eu jsou vstupní branou k eGovernmentu jednotlivých společenství. Portál usa.gov vznikl v roce 2000 jako FirstGov.gov za pomoci Erica Brewera (viz str. 34). Portál existuje ve španělské jazykové mutaci a nabízí kompletní přístup k federálním úřadům, zákonům, vyhláškám a poskytuje veškeré informace o současném dění ve státní správě. Pod záložkou „services“ přístupnou z hlavní stránky, je možné provádět nejrůznější úkony v rámci státní správy jako je změna adresy, vyplnění daňového přiznání nebo zřízení cestovního pasu. Záložka dále obsahuje služby jako předpověď počasí, vyhledávání nejbližších zdravotnických zařízení, pošt, či informace o silničních uzavírkách nebo zpožděných 76
letech. Stránky fungují i jako prostředek on-line prodeje, je možné koupit vlakovou jízdenku, nebo poštovní známky. Ačkoliv portál obsahuje velké množství informací, díky rejstříku, vyhledávání a našeptávači je orientace velmi snadná. Stránka nabízí možnosti e-mail alertů, RSS a využívá i služeb sociálních sítí Facebook a Twitter. „Government Made Easy“ v podtitulu stránky podle autora zcela vystihuje jejich uživatelskou přívětivost. Portál europa.eu vznikl z původní databáze ECHO a I*Europe v rámci programu INFO2000 (viz str. 58). Portál je v současné době dostupný ve 23 jazycích. Z hlavní stránky je možné se pomocí odkazů dostat na jednotlivé instituce EU, prohlédnout si úřední dokumenty a seznámit se blíže s životem v EU. Stránky jsou podobně koncipované jako americké, využívají sociální sítě a obsahují enormní množství informací, mnohdy přeložených kromě angličtiny i do dalších jazyků unie (bohužel to má i své nevýhody, někdy tyto přeložené stránky neobsahují stejné množství informací jako v původním jazyce, nebo jsou přeložené jenom části textů. V případě portálu Europeana jsou například v češtině jen určité fragmenty z celého textu (viz příloha č. 5). Hlavním rozdílem proti americkému portálu je to, že portál europa.eu je pouze informační a už z podstaty portálu vyplývá (slouží celé EU), že se přes tento portál nedají zařizovat věci státní správy (vzhled úvodních stránek usa.gov a europa.eu je možné nalézt v příloze č. 3 a 4). Podle služby Google Trends, pomocí které je možné sledovat četnost vyhledávání stránek, od roku 2005 do roku 2010 bylo možné zaznamenat zvyšující se zájem o tyto stránky, v případě portálu usa.gov by růst pozvolný, u europa.eu strmější s drobnými propady. Od roku 2011 zájem lehce klesá. Nejčastěji vyhledávanými stránkami těchto portálů jsou stránky nabízející zaměstnání.
Graf č. 5.3 - Přehled četnosti vyhledávání stránek usa.gov a europa.eu Převzato z: http://www.google.com/trends/explore#q=usa.gov%2C%20europa.eu&cmpt=q
77
I ze srovnání portálů usa.gov a europa.eu je zřejmý odlišný přístup k chápání informační politiky a k čemu má sloužit. Americký portál si klade za cíl maximálně zjednodušit občanovi Spojených států běžné životní situace, evropský portál se soustřeďuje na shromáždění obrovského množství informací, o které však postupem času zájem opadá. Zařizování záležitostí státní správy aktivně nenabízí.
78
5 Závěr Hlavním cílem této diplomové práce bylo porovnat evropský a americký pohled na problematiku informační politiky. Po seznámení s pojmy informační politika a e-Government byly popsány jednotlivé informační politiky jak Spojených států, tak Evropské unie a přihlédnuto k zemím, jejichž informační politika měla na EU největší vliv. Historický vývoj obou částí světa měl dopad i na směr, jakým se oba postoje k informační politice vyvíjely, a prakticky je patrný dodnes. Americká informační politika je založená na právu občanů na svobodný přístup k informacím a snahou je co nejvíc usnadnit přístup ke státní správě a zjednodušit situace, ve kterých musí občan s vládou jednat. Výzvy, na které se bude muset americká informační politika zaměřit do budoucna, jsou ochrana svého kyberprostoru a prosazování své politiky volného přístupu k informacím v souladu s novými bezpečnostními pravidly a zákony, které mají za úkol chránit národní bezpečnost. Evropská informační politika byla založena na silných knihovnických základech a je stále v současné době chápána spíše jako vědní obor, ne jako služba veřejnosti. Dlouhá historie absolutistických monarchií a v novodobých dějinách ideologií potlačujících lidská práva a svobody, má stále vliv na chápání informační politiky, zejména ve východní Evropě. Pocit, že těžce nabytou svobodu je nutné chránit za každou cenu, se projevuje v neochotě přijímat jakékoliv zákony, které mají snahu něco regulovat nebo zavádějí celoevropská koncepční řešení. Regulace je někdy nutná, i když je nepopulární. Cílem evropské informační politiky by mělo být vytvoření jednotné koncepce evropského e-Governmentu, nejdřív na státní úrovni, poté na celoevropské. Bylo by užitečné, kdyby informační politika byla i v EU chápána jako aktivní služba pro občany, pomáhající zlepšit jejich život a interakci s úřady státní správy, ne jako ukládání nepřeberného množství informací vyprodukovaných státními správami jednotlivých členských států i celé Unie, o které zájem postupně klesá.
79
Seznam použité a citované literatury 1. JONÁK, Zdeněk. Informační politika. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2013-04-15]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000507&local_base=KTD. 2. Information Policy. In: Encyclopedia of Library and Information Sciences. 3rd Ed. New York: Marcel Dekker, Inc., 2012. s. 1300-1315. ISBN 0-8493-9712-X. 3. Roscomnadzor to wait for answer from Wikipedia. ITAR-TASS World Service [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW:
. 4. GOLD, Daniel. Unit 61398: Chinese Cyber-Espionage and the Advanced Persistent Threat. InfoSec Institute [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 5. Thomas Jefferson to Isaac McPherson. The Founders' Constitution: The Writings of Thomas Jefferson [online]. The University of Chicago Press, 1987 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 6. SHAPIRO, Carl; VARIAN, Hal R. 1997. US Government Information Policy [online]. 1997 [cit. 2013-04-12]. Dostupný z WWW: . 7. Freedom of Information Act (United States). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 8. JOHNSON, Lyndon B. Lyndon B. Johnson: Statement by the President Upon Signing the Freedom of Information Act. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 9. VLASÁK, R. Informační politika: základní východiska a současnost ve vyspělých demokraciích. In Elektronické studijní texty ÚISK [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 10. FORD,Gerald R. Gerald R. Ford: Veto of Freedom of Information Act Amendments. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 11. FORD,Gerald R. Gerald R. Ford: Statement on Signing Legislation Establishing a Commission on Federal Paperwork. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: 80
. 12. FORD,Gerald R. Gerald R. Ford: Statement Announcing Intention To Convene the White House Conference on Library and Information Services. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-0402]. Dostupné z WWW: . 13. CARTER, Jimmy. Jimmy Carter: Paperwork Reduction Act of 1980 - Remarks on Signing H.R. 6410 Into Law. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 14. REAGAN, Ronald. Ronald Reagan: Executive Order 12356 - National Security Information. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 15. BUSH, George. George Bush: Remarks on Signing the High-Performance Computing Act of 1991. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 16. The Technology Challenge: How Can America Spark Private Innovation?. Vice President Al Gore's ENIAC Anniversary Speech [online]. 1996 [cit. 2013-0412]. Dostupné z WWW: . 17. Message to the Congress Transmitting the Report of the White House Conference on Library and Information Services. George Bush Presidential Library and Museum: Public Papers [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 18. CLINTON, William J. William J. Clinton: Statement on Signing the Government Printing Office Electronic Information Access Enhancement Act of 1993. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 19992013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 19. CLINTON, William J. William J. Clinton: Remarks on Signing the Government Performance and Results Act of 1993. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 20. CLINTON, William J. William J. Clinton: Executive Order 12864 - United States Advisory Council on the National Information Infrastructure. In: 81
PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 21. CLINTON, William J. William J. Clinton: Remarks on Signing the Paperwork Reduction Act of 1995. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 22. CLINTON, William J. William J. Clinton: Executive Order 12958 - Classified National Security Information. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 23. CLINTON, William J. William J. Clinton: Statement on Signing the Electronic Freedom of Information Act Amendments of 1996. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 24. CLINTON, William J. William J. Clinton: Executive Order 13011 - Federal Information Technology. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 25. CLINTON, William J. William J. Clinton: Remarks on Signing the Telecommunications Act of 1996. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=52278&st=The+Telecommu nications+Act&st1=>. 26. CLINTON, William J. William J. Clinton: Remarks Announcing Steps To Make the Internet Family-Friendly. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 27. CLINTON, William J. William J. Clinton: Statement on Signing the Digital Millennium Copyright Act. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 28. CLINTON, William J. William J. Clinton: Memorandum on Electronic Government. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 29. CLINTON, William J. William J. Clinton: Memorandum on the Use of Information Technology. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 82
30. Office of Federal Financial Management President's Management Agenda. Office of Management and Budget [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 31. BUSH, George W. George W. Bush: Executive Order 13233 - Further Implementation of the Presidential Records Act. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: < http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=61514&st=13233&st1=>. 32. REAGAN, Ronald. Ronald Reagan: Executive Order 12667 - Presidential Records. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 33. OBAMA, Barack. Barack Obama: Executive Order 13489 - Presidential Records. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: < http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=76782&st=Executive+Order +13489&st1=>. 34. BUSH, George. George Bush: Statement on Signing the E-Government Act of 2002. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 19992013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 35. Digital Media Consumers' Rights Act. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-04-15]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Digital_Media_Consumers%27_Rights_Act 36. BUSH, George W. George W. Bush: Executive Order 13292 - Further Amendment to Executive Order 12958, Classified National Security Information. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 37. National Cyber Security Awareness Month. Department of Homeland Security [online]. 2011 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 38. OBAMA, Barack. Barack Obama: Executive Order 13526 - Classified National Security Information. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: < http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=87362&st=Executive+Order +13526&st1=>. 39. OBAMA, Barack. Barack Obama: Remarks on Signing the Dodd-Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . 83
40. Cyber Intelligence Sharing and Protection Act of 2013. The Permanent Select Committee on Intelligence [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 41. OBAMA, Barack. Barack Obama: Executive Order 13636 - Improving Critical Infrastructure Cybersecurity. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . 42. GREENBERG, Andy. President Obama's Cybersecurity Executive Order Scores Much Better Than CISPA On Privacy. Forbes [online]. New York, N.Y.: Forbes Inc, 1918- [cit. 2013-04-12]. ISSN 1462-1312. Dostupné z WWW: . 43. Schumanova deklarace z 9. května 1950. Europa [online]. 2007-2008 [cit. 201304-12]. Dostupné z WWW: . 44. Growth, competitiveness, employment: the challenges and ways forward into the 21st century. Luxembourg: Office for official publications of the European communities, 1994, 167 s. ISBN 92-826-7071-6. Dostupné z WWW: . 45. SILLINCE, J.A.A. Coherence of issues and coordination of instruments in European information policy. Journal of Information Science [online]. 1994, roč. 20, č. 4, s. 219-236 [cit. 2013-04-12]. ISSN 0165-5515. DOI: 10.1177/016555159402000401. Dostupné z WWW: . 46. EEurope: An information society for all. Europa: Summaries of EU legislation [online]. 2005 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 47. Information Society Technology. Europa [online]. 2007-2008 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 48. PETERKA, Jiří. I2010 místo eEurope2005. EArchiv [online]. 2011 [cit. 201304-12]. Dostupné z WWW: . 49. EGovernment v kontextu i2010: Zdravice Viviane Reding účastníkům konference ISSS/LORIS/V4DIS 2005. ISSS 2013 [online]. 2012 [cit. 2013-0412]. Dostupné z WWW: . 50. EUROPEAN UNION. Envisioning Digital Europe 2030: Scenarios for ICT in Future Governance and Policy Modelling. Luxembourg: Publications Office of the European Union, 2010. ISBN 978-92-79-18499-4. Dostupné z WWW: . 51. Competitiveness and Innovation Framework Programme. Europa [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 84
52. Programme for the Competitiveness of enterprises and SMEs (COSME) 20142020. Europa [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 53. Horizont 2020: investice ve výši 80 miliard EUR pro výzkum a inovace. Europa [online]. 2011 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 54. TELplus: The European Library Plus. Europa [online]. 2010 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 55. MOSER, Tomáš. Grid computing [online]. Brno, [2003] [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 56. CNRS: The National Center for Scientific Research. The National Center for Scientific Research [online]. 2013 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 57. BnF: Union Catalog of France. Bibliothèque nationale de France [online]. 2010 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 58. France Numérique 2012 [online]. 2010 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z WWW: . 59. Maksu: ja Tolliamet. Estonian Tax and Customs Board [online]. 2007 [cit. 201304-12]. Dostupné z WWW: . 60. MORÁVEK, Daniel. 99 % přiznání bylo podáno v papírové podobě: čím to?. Podnikatel.cz: Průvodce vaším podnikáním [online]. 2007-2013 [cit. 2013-0412]. Dostupné z WWW: . 61. BUSH, George W. George W. Bush: Remarks on Signing the USA PATRIOT ACT of 2001. In: PETERS, Gerhard. The American Presidency Project [online]. 1999-2013 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z WWW: . 62. United Nations E-government Survey 2012: E-government for the People [online]. United Nations Pubns, 2012 [cit. 2013-04-15]. ISBN 978-921-1231908. Dostupné z WWW: . 63. United Nations E-government Survey 2008: From E-Government to Connected Governance [online]. United Nations Pubns, 2008 [cit. 2013-04-15]. ISBN 978921-1231-908. Dostupné z WWW: . 64. United Nations E-government Survey 2010: Leveraging E-government at a Time
of Financial and Economic Crisis [online]. United Nations Pubns, 2010 [cit. 2013-04-15]. ISBN 978-921-1231-908. Dostupné z WWW: 85
.
86
Seznam grafů Graf č. 5.1 - Celosvětový přehled vývoje indexu EGDI v průběhu let Graf č. 5.2 – Přehled vývoje indexu EGDI v jednotlivých zemích v průběhu let Graf č. 5.3 - Přehled četnosti vyhledávání stránek usa.gov a europa.eu
I
Seznam příloh Příloha č. 1 - Kopie dokumentu FBI Příloha č. 2 - Tabulka ceny připojení k internetu ve světě Příloha č. 3 - Obrázek úvodní stránky webu usa.gov Příloha č. 4 - Obrázek úvodní stránky webu europa.eu Příloha č. 5 - Obrázek českého rozhraní webu europeana.eu
II
