Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav českých dějin
DIPLOMOVÁ PRÁCE Silvie Vančurová
Osobnost Jana Sádla ze Smilkova Personality of Jan Sádlo of Smilkov
Praha 2012
Vedoucí práce: PhDr. Blanka Zilynská, PhD.
Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí mé práce, paní doktorce Zilynské, za odbornou pomoc, kterou mi poskytla během řešení práce, a dále své rodině za podporu.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně, že jsem řádně citoval/a všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Nymburce dne 17. července 2012
…………………………………. Silvie Vančurová
Abstrakt Diplomová práce se zabývá osobností Jana Sádla ze Smilkova, šlechtice v královských službách, který žil na přelomu 13. a 14. století. Práce se snaží postihnout základní aspekty jeho života, které určovaly jeho vývoj a osobnost, doplnit chybějící informace o jeho rodině a majetkové základně, zjistit, v jakých společenských kruzích se pohyboval a s jakými lidmi se stýkal, a jak tito mohli ovlivnit jeho osobnost. Práce se dále věnuje jeho kariéře, zejména jeho působení na královském dovře Václava IV., kde se vypracoval na poměrně vlivnou osobnost, která zasáhla do politického vývoje v zemi během počátků husitského hnutí, až po jeho pád a násilnou smrt v roce 1421. Životní osudy Jana Sádla, které v tomto případě sloužily jako určitý prototyp drobného šlechtice, který se přízní osudu dostal do výnosných funkcí, jež mu umožnily částečně i uplatňovat svůj osobní vliv na vývoj v zemi.
Klíčová slova nižší šlechta, dvůr Václava IV., pozemková držba, stoupenci Jana Husa, mistr královské komory
Abstract My dissertation deals with personality of Jan Sádlo of Smilkov, who was a noble man in king’s sevices and who lived at he turned of 13th and 14th century. Dissertation tries to express elemental aspects of his life, which determined his life and this dissertation also tries to complete missing information about his family, property and also tries to find in which community he could be found and with whom he kept in touch with and how can these persons influence his personality. Dissertation also deals with his career, mainly his activity in king’s Václav IV. court, where he became a influential person, who became involved in political situation in country during the beginning of hussite revolution. In dissertation is also covered his political downfall and his death. Life of Jan Sádlo of Smilkov was in my dissertation shown as an exapmle of low nobleman who could due to political situation become influential person and who could become involved in political development. .
Keywords gentry, court of Václav IV., holding, followers of Jan Hus, administrator of royal treasure
OBSAH
1. Úvod ............................................................................................................................... 8 2. Literatura a prameny .................................................................................................... 11 3. Sádlův původ, rodina a zázemí ................................................................................... 13 3.1.Jan Sádlo a problematika chápání vyšší a nižší šlechty ......................................... 15 3.2.Argumenty pro Sádlovu příslušnost k panskému stavu ......................................... 17 3.3.Argumenty pro Sádlovu příslušnost k vladykům ................................................... 18 3.4.Držitelé Smilkova................................................................................................... 19 3.5.Předci a současníci Jana Sádla............................................................................... 22 3.6.Sádlova rodina a potomstvo.................................................................................. 26 4. Jan Sádlo a lidé kolem něho......................................................................................... 30 4.1. Osobnosti lokálního charakteru............................................................................. 30 4.2. Kontakty na církevní osoby................................................................................... 34 4.3. Jan Sádlo a nižší šlechta angažující se v husitské revoluci................................... 37 4.4. Kontakty na městské prostředí.............................................................................. 39 4.5. Osoby z královské rady......................................................................................... 40 4.6. Jan Sádlo a kontakty s panským stavem................................................................43 4.7. Shrnutí....................................................................................................................45 5. Sádlův majetek..............................................................................................................51 6. Ve službách krále..........................................................................................................58 6.1. Politická situace v Českém království po roce 1400............................................. 59 6.2. Vzestup reformního náboženského hnutí a postoj Jana Sádla.............................. 64 6.3. Vrcholná léta Sádlovy kariéry na královském dvoře.............................................74 6.4. Význam Jana Sádla ze Smilkova ve službách krále............................................. 89 7. Jan Sádlo ve víru husitské revoluce..............................................................................91 8. Závěr...........................................................................................................................105 9. Seznam použité literatury a pramenů......................................................................... 109
Seznam zkratek AUC – HUCP – Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensia AČ – Archiv český čili staré písemné památky české i moravské CIM – Codex juris municipalis Regni Bohemiae ed. – editor ČČH – Český časopis historický DP – Documenta Pragensia DZ – Desky zemské (Pozůstatky desk zemských) FHB – Folia historica Bohemica FHB – Fontes rerum Bohemicarum (Prameny dějin českých) LC – Libri confirmationum MHB – Mediaevalia Historica Bohemica RBMV – Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. rec. – recenze
.
1. Úvod Dějiny husitského hnutí patří v české medievistice k nejčastěji zpracovávaným tématům. V minulosti již vzniklo velké množství dílčích prací i syntéz věnujících se celkovému přehledu dějin husitské revoluce i doby předhusitské, ve které se formovaly budoucí revoluční síly. Interpretace tohoto období se za více jak 150 let několikrát proměnila a vždy nabídla nové koncepty myšlení o českých dějinách. Poslední dobou se však zdá, že komplexním zpracováním příběhu husitské revoluce, jejích příčin i následků z pera Františka Šmahela a Petra Čorneje zájem o tuto problematiku opadl. Hledají se nová kulturně antropologická témata širšího zaměření. Zároveň je však na vzestupu další žánr historického bádání, biografie jednotlivých více či méně významných osob, na jejichž osudech lze studovat i myšlení sledované doby. V souvislosti s tímto trendem psaní biografií a inspirována poznámkou Františka Šmahela1 jsem se rozhodla zaměřit se na dobu Václava IV. a první léta husitské revoluce, a svoje bádání vztahovat k jediné osobě. Proto tato diplomová práce pojednává o osobnosti Jana Sádla ze Smilkova, oblíbence krále Václava IV., a jeho kariéře, která byla násilně ukončena v prvních letech husitské revoluce. V práci, která se řadí po bok dalších biografií, jsem chtěla ukázat nejen životní osudy Jana Sádla, který v tomto případě sloužil jako určitý prototyp drobného šlechtice, který se přízní osudu dostal do výnosných funkcí, jež mu umožnily částečně i uplatňovat svůj osobní vliv na vývoj v zemi. Součástí práce je především kladení otázek ohledně prostředí, které Jana Sádla formovalo, a které spoluutvářelo jeho osobní vztah k palčivým náboženským otázkám tehdejší doby. Není zřejmě možné postihnout tuto spletitou dobu v její celistvosti, prostřednictvím jedné konkrétní osoby a jejích osudů. Pokusila jsem se však zachytit a rozkrýt síť některých vztahů a vazeb, které k danému vývoji svým způsobem přispěly. Práce o Janu Sádlovi nenabídne komplexní pohled na politiku Václava IV. v druhé polovině jeho vlády, protože samotný Jan Sádlo je jen jedním kamínkem z mozaiky. Prostřednictvím jeho příběhu se ale otvírají některé otázky ohledně fungování vztahů mezi drobnou šlechtou ve sledované době, což považuji za velmi důležité. Považuji za vhodné v úvodu seznámit čtenáře se způsobem, jakým jsou za sebou řazeny jednotlivé kapitoly. Od počátku jsem si uvědomovala, že Jan Sádlo se vyskytoval v několika prostředích najednou. Vedle jeho působení v různých funkcích ve službách krále to bylo prostředí jeho rodiny a jeho lokální působení. Vzhledem k významu královské služby
1
Sám ve svém monumentálním čtyřsvazkovém díle Husitská revoluce naznačil, že v budoucnu ještě bude třeba se chopit dílčích témat, týkajících se královského dvora Václava IV.
8
pro život Jana Sádla jsem nejvíce prostoru věnovala právě kapitole „Ve službách krále“, ve které sleduji Sádlův kariérní posun na pozadí politiky Václava IV. zhruba od roku 1400 až do Václavovy smrti roku 1419. Zatímco v prvních letech můžeme Sádlovu dlouhodobější přítomnost na královském dvoře jenom tušit, v posledních letech Václavova života se Jan Sádlo dostával do popředí, což se projevilo na zaměření jednotlivých podkapitol. Jsou-li první části kapitoly zaměřeny spíše na obecné problémy českého státu a Václavovy vlády ve sledovaných letech, závěrečné podkapitoly se již soustředí výhradně na osobnost Jana Sádla. Kapitola podává informace nejen o Sádlově činnosti v královských funkcích, ale především o jeho chování v blízkosti krále a jeho vztahu k snahám náboženské reformy prosazované reformními mistry, především však Janem Husem. Vedle této styčné kapitoly jsem však zařadila i kapitoly další, které se zabývají prostředím, ze kterého Jan Sádlo vzešel, a ve kterých se v průběhu svého života pohyboval. Jde především o přiblížení jeho vztahů k některým dalším osobnostem, se kterými se v průběhu svého života setkal. Šlo mi tu totiž nejen o přiblížení některých méně známých okolností Sádlova života (některé pasáže jsou již známy dobře), ale o to uchopit Sádlovu osobnost v její komplexnosti. K dokreslení Sádlova životního stylu mnohé doplní i kapitola týkající se Sádlova majetku, který během svého života nashromáždil. V závěrečné kapitole, která zachycuje první léta husitské revoluce, sleduji Sádlovo počínání a činnost v nových změněných podmínkách, které skončilo pro Sádla předčasně nečekaným rozuzlením na podzim roku 1421. Z toho je vidět, že se nedalo ve všech fázích práce postupovat zcela chronologicky, mnohdy budu naznačovat budoucí události, aby byl zřejmý kontext určitých vztahů nebo určitého jednání. Přesto doufám, že se práce nestane pro čtenáře příliš nepřehlednou. V práci používám několika pojmů, o kterých by bylo vhodné zmínit se již v úvodu. Především je to pojem „Husovy reformní myšlenky“. V práci tento pojem nijak výrazně nezpracovávám, protože vzhledem k dostatečně široké literatuře k tomuto tématu to nepovažuji za nutné. Tímto mohu odkázat na vysvětlení pojmu Husových reformních myšlenek tak, jak je pojímá František Šmahel ve své práci Husitské Čechy s podtitulem Struktury, procesy, ideje. Automaticky přejímám i pojem „husitská revoluce“, která pro mě začíná vyhozením novoměstských konšelů z oken radnice 30. července 1419. Pojem chápu jako označení specifické doby a procesů, které se odehrály od zmiňovaného data. V souvislosti s osobností Jana Sádla se budu zabývat jenom prvními lety revoluce. Poměrně často se v práci objeví termín „milec“ nebo synonymum „oblíbenec“ Václava IV. Za milce považuji osoby, které se pohybovaly v blízkosti Václava IV. a dostaly se do jeho 9
přízně, která se projevila různými královými dary. Existenci milců zaznamenávají i samotné úřední listiny a kronikáři a z jejich záznamů je možné konstatovat, kdo se mezi milce v jaké období počítal. Milci v podstatě plnili roli králových rádců nebo důvěrníků (latinsky dilecti nebo graciarii regis). Jednalo se o specifický dobový rys Václavovy éry. Mezi milce se řadili především nižší šlechtici a jedním z nich se stal i Jan Sádlo. Termín bude v práci velmi frekventovaný, protože se objeví nejen v souvislosti se samotným Janem Sádlem, ale rovněž i s jinými osobnostmi a rovněž v celkovém kontextu jako fenomén doby.2 V poslední době se k termínu „milec“ vrátil Robert Novotný,3 který v jedné ze svých studií upozornil, že negativní obraz milců byl vytvořen závistivou šlechtou a představiteli církevní sféry po vzoru představy o dobrém králi a špatných rádcích, a posléze byl prohlubován i moderní českou historiografií. V této práci se budu proto také mimo jiné ptát, nakolik osobnost Jana Sádla odpovídala představám o neschopných králových milcích a nakolik se naopak vymykal tomuto paušálnímu odsouzení mnohdy těžko uchopitelné skupiny. R. Novotný se ve zmiňovaném textu pokusil milce ve smyslu skupiny králových důvěrníků poněkud rehabilitovat a ukázat, že se protežování nižších šlechticů na královském dvoře zdaleka netýkalo jen Českého království. Mezi klíčové pojmy náleží i „manství vyšehradské“. Manství byl systém územních a organizačních jednotek vázaných na hrady. Tato jednotlivá území vlastník propůjčoval osobám, které mu za to byly povinovány různými, nejčastěji vojenskými službami. V případě manství vyšehradského vystupoval v roli vlastníka král a prostřednictvím udílení jednotlivých územních jednotek si zajišťoval věrnost některých šlechticů – manů. Kolem vyšehradského manství se tak shlukovala zvláštní skupina vesměs drobných šlechticů, tzv. vyšehradských manů, kterým Václav IV. propůjčoval na něj spadlé osiřelé statky. Tyto osiřelé statky získával král prostřednictvím práva na odúmrť. Král od nových majitelů statků, manů, vyžadoval, aby vykonávali vojenskou službu, případně jiné služby spojené s Vyšehradem, což posilovalo význam Vyšehradu.4 V omezené míře existovaly i manské soustavy ve šlechtickém prostředí.5
2
Petr ČORNEJ, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010, s. 40 Robert NOVOTNÝ, Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in: Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ – Jan ZELENKA (ed.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008, s. 215–229. 4 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace, s. 49. 5 Robert ŠIMŮNEK, Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418-1472, Praha 2005 (především s. 282 – 291); Markéta NOVOTNÁ, Karlštejnská manská soustava od svého vzniku do 80. let 14. století, Rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2008, s. 12–36. 3
10
2. Literatura a prameny Prací věnovaných období první třetině 15. století existuje dlouhá řada. Osobnost Jana Sádla v nich však tvořila zcela marginální složku, nebo se v nich zmínky o této osobě vůbec nevyskytovaly. Čestnou výjimku v tomto smyslu představují studie Petra Čorneje 6 a Eduarda Maura,7 bez kterých by se práce rozhodně nemohla obejít. Díky těmto studiím se daly relativně dobře zpracovat okolnosti Sádlovy smrti. Předchozí Sádlův život však ani jednoho z autorů výrazněji nezajímal, přestože dílčí sondu do jeho minulosti pochopitelně provedli. Autorům to nelze příliš vyčítat, protože ve svých studiích řešily jiné otázky. I přes tyto nedostatky zůstávají obě studie pro mou práci naprosto klíčové. Vedle toho jsem proto musela využít jak četných pramenů, tak i další doprovodné literatury týkající se kontextu doby. K práci jsem přistoupila ve dvou rovinách. Osu samotného příběhu tvoří vývoj domácí politické situace a sociálních nepokojů v prvních dvaceti letech 15. století. Valnou část poznatků o těchto událostech jsem čerpala z dostupné literatury. Stav bádání o husitství i o době, která bezprostředně předcházela vypuknutí husitské revoluci, je na velmi vysoké úrovni, a bylo proto z čeho vybírat. V souvislosti se základní literaturou bych především ráda zmínila některé práce F. Šmahela,8 které považuji v současné době za nejpropracovanější publikace věnované husitství a jeho příčinám. Pozornost jsem však věnovala i dalším syntézám týkajícím se daného období.9 K dílčím otázkám skvělým způsobem posloužily i studie dalších autorů. K problematice drobné šlechty v období vlády Václava IV. přispěla některá odborná pojednání z pera Miloslava Polívky.10 Přes množství Polívkových prací je však třeba poznamenat, že tematika drobné šlechty ještě zdaleka není vyčerpaná a nabízí do budoucna mnoho dílčích témat a možná prostor i pro rozsáhlejší syntézu. K popisu poměrů na králově
6
Nejdůležitější je studie: Petr ČORNEJ, Pád Jana Želivského, Český časopis historický, roč. 101 (2003), č. 2, s. 261–305, která vyšla znovu společně s některými dalšími citovanými studiemi Petra Čorneje v souborné publikaci Petr ČORNEJ, Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011. 7 Eduard MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí. Táborský archiv 8, 1998, s. 11–35. 8 František ŠMAHEL, Husitská revoluce I–IV., Praha 1995–1996; František ŠMAHEL, Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, Praha 2001. 9 Josef PEKAŘ, Žižka a jeho doba I–IV., Praha 1992 (reprint); František Michálek BARTOŠ, Husitská revoluce 1. Doba Žižkova 1415–1426, Praha 1996; Petr ČORNEJ, Velké dějiny zemí koruny české V., Praha 2000. 10 V práci jsou citovány dílčí studie Miloslava Polívky, nejvýznamnější z nich však bezpochyby byla publikace Miloslav POLÍVKA, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce. Rozpravy Československé akademie věd, Řada společenských věd, roč. 92, sešit 1, Praha 1982.
11
dvoře jsem využila nejen monografii Jiřího Spěváčka Václav IV.,11 ale také četné texty Ivana Hlaváčka, který posuzoval poměry Václavova dvora především z hlediska diplomatiky.12 Můj text by jen těžko vznikl bez několikasvazkových děl dvou starších českých historiků, Augusta Sedláčka13 a Václava Vladivoje Tomka,14 jejichž rozsáhlá díla dodnes slouží jako téměř nevyčerpatelný zdroj informací mimo jiné i pro mnou sledované období. Obě díla je třeba v současnosti posuzovat spíše jako soupisy pramenných materiálů než jako metodologicky přínosné publikace, přesto však není možné ani žádoucí se jim vyhnout. Čerpala jsem však i z celé řady dalších studií, namátkou od Zdeňky Hledíkové, Boženy Kopičkové, Martina Nodla a dalších. Vedle literatury jsem pochopitelně pracovala i s prameny. Materiály k druhé polovině 14. století a první třetině 15. století představují bohatou a různorodou směs pramenů. Převážně se jedná o prameny úřední povahy, neopominutelnou součást však tvoří i prameny vyprávěcí (kroniky) a také několik satirických textů. Významná část práce, týkající se samotné osobnosti Jana Sádla, vychází především ze studia nejrůznějších edic, které nabízejí nepřeberné množství informací. I z toho důvodu jsou v práci poměrně hojně zastoupeny jednotlivé díly ediční řady Archiv český, na jejichž vzniku se podíleli v průběhu let František Palacký, Gustav Friedrich a další.15 V samotném textu jsem poukázala na některé nepřesnosti v těchto edicích. Přesto však považuji tuto pramennou řadu za to nejlepší, co existuje pro sledované období. Využila jsem však i další edice, desky dvorské,16 desky zemské17 a v menší míře i některé další. Celou řadu postřehů jsem čerpala z kroniky Vavřince z Březové,18 dílčím způsobem jsem ale využila i ostatní kroniky tehdejší doby, například Bartoška z Drahenic nebo Tzv. Kroniku univerzity pražské.
11
Jiří SPĚVÁČEK, Václav IV. (1361-1419). K předpokladům husitské revoluce. Praha 1986. Vedle dílčích časopiseckých studií to byly především Ivan HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376-1419, Stuttgart 1970; Ivan HLAVÁČEK, K organizaci státního právního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě. Praha 1991. 13 August SEDLÁČEK, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty I–V., (ed. Vladimír RŮŽEK), Praha 2003; August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého I–XV., Praha 1993–1998 (reprint). 14 Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy II. (druhé vydání), III., IV., V., VIII., Praha 1875–1892 (dále jen V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy). 15 Archiv český I., II., III., IV., VI., XXXI., XXXV., XXXVI, Praha 1840–1941. 16 Gustav FRIEDRICH, Desky dvorské království českého VII., kniha půhonná z let 1383–1407, Praha 1929. Většina z desek dvorských však vyšla v citovaných dílech Archivu českého, dále jen AČ. 17 Josef EMLER (ed.), Pozůstatky desk zemských království českého roku 1541 pohořelých I–II., Praha 1870– 1872, dále jen DZ. 18 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika – Píseň o vítězství u Domažlic, Marie BLÁHOVÁ (ed.), Praha 1980. 12
12
3. Sádlův původ, rodina a zázemí Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře se Sádlovou rodinou. Pokusím se však nejen poodhalit Sádlův původ, ale také popsat okolní podmínky, které jak Sádla, tak i jeho rodinu bezpochyby ovlivňovaly. Zaměřím se proto nejen na některé osoby, ale také na oblast Sádlova ranného působení a na místní poměry. Jan Sádlo pocházel ze Sedlecka ve středních Čechách, někdy se tento širší region označuje jako Podblanicko.19 Rozkládalo se na pomezí tří krajů, kraje Kouřimského, Vltavského a Bechyňského. Predikáty uváděné v pramenech v těchto oblastech zpravidla označovaly skutečné sídlo svých nositelů,20 a proto se v případě Jana Sádla ze Smilkova v první řadě zaměříme na Smilkov, ves i tvrz. Smilkov leží v nadmořské výšce 521 m, v oblasti zvané Česká Sibiř,21 v jakémsi trojúhelníku mezi Voticemi, Prčicemi a Miličínem. V širší vzdálenosti se nachází město Sedlčany (asi ve vzdálenosti 17 km západně od Smilkova) a Benešov (20 km severně), 21 km severovýchodním směrem se rozkládá město Vlašim a 22 km jižně od Smilkova leží město Tábor. V nedalekém údolí bystřického potoka (cca 20 km) se táhla stará středověká cesta tzv. rakouská (vitorazská), která spojovala Prahu s jižními Čechami a s Rakouskem.22 Oblast Podblanicka byla v poslední třetině 14. století a v první třetině 15. století několikrát zasažena morovou epidemií. Všechny tři morové rány se pravděpodobně odehrály za Sádlova života. První epidemie udeřila v letech 1381–1383.23 Nepřímo o tom svědčí vyšší počet provolání majetku svobodných dědiníků a manů spadlého na krále po smrti osob v lenním poměru.24 Podobným způsobem lze doložit epidemii i v letech 1390–1392 a později
19
O rozsahu Podblanicka nepanuje ve vlastivědné literatuře shoda. Tradice praví, že Podblanicko je všechno, co je vidět z vrcholu Blaníku. Asi nejčastěji bývá Podblanicko ztotožňováno s bývalým okresem Benešov. Pro účely této práce měly výrazný podíl na chápání oblasti jako celku některé studie ze Sborníku vlastivědných prací Podblanicka, které se věnují Benešovsku, Vlašimsku a dalším okolním oblastem. Severní hranici Podblanicka tvoří údolí Sázavy (Posázaví), východní zhruba Želivka, západní Vltava, oddělující Podblanicko od Podbrdska, a na jihu zahrnuje ještě i kamenité kopce Sedlčanska a České Sibiře, za nimiž již začínají Jižní Čechy. Je charakteristické, že jednotlivé části takto vymezeného Podblanicka zároveň utvářejí vlastní mikroregiony. http://www.mistopis.eu/mistopiscr/podblanicko/oblast.htm. (staženo 29. 1. 2012) 20 Josef PETRÁŇ, Příběh Ouběnic. Mikrohistorie české vesnice, Praha 2001, s. 25. 21 Česká Sibiř je označení pro oblast ve středních Čechách, na pomezí s Jihočeským krajem, mezi Miličínem a Voticemi. Říká se tak horskému řetězci od Čeřenské hory (664 m), přes Větrov (676 m), Mezivrata (713 m) na Kalvárii (698 m) a Šibeník (656 m) u Miličína. Podle geomorfologického členění Česka je tato oblast součástí Miličínské vrchoviny. K podrobnějšímu členění České Sibiře srv. Regionální internetová knihovna, digitální archiv a obrazová databanka. Museum České Sibiře. (http://www.ceskasibir.cz/knihovna.php) Vyhledáno 4. 2. 2012. 22 Zdeněk BOHÁČ, Pokus o rekonstrukci středověkých cest středního Povltaví, in: Historická geografie 2, 1969, s. 27. 23 Josef PETRÁŇ, Krajina pracující k revoluci, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace I, Praha 1994, s. 261–262. Srv. AČ XXXI. 24 J. PETRÁŇ, Krajina pracující k revoluci, s. 261–262.
13
v letech 1413–1415.25 Bezprostředně po první zmiňované epidemii se objevila zmínka i o prvních držitelích Smilkova, kterým se tato práce bude věnovat podrobněji.26 Na přelomu 14. a 15. století ohrožovalo celou oblast několik skupin lapků, jejichž členové se rekrutovali z různých sociálních skupin.27 Lapkové přepadali kupce, formany, poutníky a podíleli se na politicky motivovaných „teroristických“ činech.28 Vliv morových ran na radikalizaci společnosti vedoucí až k husitské revoluci byl v odborné literatuře mnohokrát zmiňován, a zdá se, že zvláště morová epidemie z roku 1380 ve svých důsledcích demograficky, mentálně a sociálně výrazně ovlivnila českou společnost konce 14. století.29 Tento koncept krize středověké společnosti způsobené morovou epidemií však není přijímán zcela nekriticky, rozhodně ho odmítl například Martin Nodl,30 a k výjimečnosti lapkovství v českých zemích ve srovnání s jinými částmi říše zaujal odmítavý postoj i Jiří Spěváček.31 Domnívám se, že pro účely této práce jsou poznámky o morových ranách velmi přínosné, neboť se soustředí přímo na oblast, kde se Jan Sádlo pohyboval. Jsem si však vědoma, že vliv zvláště prvních dvou morových ran nelze přeceňovat, protože husitská revoluce přišla téměř o jednu generaci později. Životní úroveň drobné šlechty neustále klesala, o jednu ves se často dělilo více zemanů, kteří se od sedláků lišili pouze svými svobodami, existenční starosti však měli stejné. V závěru 14. století převažovaly na Podblanicku zemanské statky s poplužním dvorem. Místní zchudlí zemané sídlili přímo ve vsi na opevněném dvorci, tvrz nebo hrádek vlastnilo jen omezené množství osob. Tehdejší drobná šlechta měla v zásadě několik možností, jak si zajistit živobytí. Mnozí vstupovali do lapkovských band, nabízela se možnost kněžské dráhy nebo vstupu do služeb někoho z větších místních pánů, kteří pozvolna rozšiřovali své državy i moc v regionech (Rožmberkové, Páni z Dubé). Výjimečně mohli někteří pomýšlet i na vstup do královských služeb a následnou politickou kariéru. 32 Typická rodinná strategie zřejmě kombinovala více způsobů, někteří synové a bratři se zapojili do zločinných gangů, zatímco jiní nastoupili na kněžskou dráhu. Je však diskutabilní,
25
J. PETRÁŇ, Krajina pracující k revoluci, s. 262. AČ XXXI., s. 203. 27 Vedle představitelů nižší šlechty byli zmiňováni také měšťané a nižší skupiny obyvatelstva. Popravčí kniha pánův z Rožmberka (ed. František MAREŠ), Praha 1878. 28 Termín „teroristické činy“ přebírám z citovaného článku J. Petráně. Termín se týká některých akcí loupeživých skupin, které pravděpodobně souvisely s politickým zájmem některých osob. J. PETRÁŇ, Krajina pracující k revoluci, s. 267. 29 Podrobněji Petr ČORNEJ, Velké dějiny zemí koruny české V., Praha 2000. 30 Martin NODL, Předhusitské mory – k problémům jedné interpretace, Časopis Matice moravské 120, 2001, s. 491–503. 31 Jiří SPĚVÁČEK, Václav IV. (1361-1419). K předpokladům husitské revoluce. Praha 1986, s 525. 32 J. PETRÁŇ, Příběh Ouběnic, s. 25. 26
14
jestli počítat s promyšleností jednotlivých kroků. Dost možná nic takového neexistovalo a jednotlivci jen reagovali na dobové podmínky rozdílně. Přesto není od věci pokusit se při úvahách o Sádlově osobnosti nalézt členy jeho rodiny a utvořit si představu o jejich sociálním postavení. Panské rody a církevní instituce měly v pozemkové struktuře dané oblasti jen minimální podíl, většina statků náležela drobné šlechtě: zemanům, dědiníkům a svobodníkům.33
3.1. Jan Sádlo a problematika chápání vyšší a nižší šlechty O původu Jana Sádla není mezi historiky zcela jasno. V zásadě existují v historiografii dva výklady o genezi jeho rodu. První z nich operuje s tvrzením, že Jan Sádlo pocházel z panské rodiny, druhá ho zařazuje mezi vladyky. Před představením obou variant se krátce zamyslím nad tím, jakým způsobem se vůbec pojmy vladyka a pán rozlišovaly a jaký měly význam pro tehdejší společnost. Pojem vladyka označoval v období vrcholného středověku šlechtice, od 15. století nejnižšího urozeného vlastníka. Naproti tomu slovem pán se často titulovali představitelé vyšší šlechty tzv. panského stavu. Na konci 14. století však byly hranice mezi panským stavem a stavem nižší šlechty, později nazývaným rytířský, ještě poměrně vágní a umožňovaly volnější prostupnost. Panský stav se uzavřel v Čechách až v roce 1500 (na Moravě už v roce 1480).34 To ale neznamená, že by již na přelomu 14. a 15. století současníci necítili rozdíl mezi vyšší a nižší šlechtou. Sepsáním osob náležejících do panského stavu v roce 1500 se jen kodifikoval stav, který se vyvíjel již nejméně od 12. století.35 Postavení vyšší šlechty vyplývalo z většího majetku a moci, která generovala její politickou prestiž. Společně s tím pak byl kladen důraz na urozenost dané osobnosti potažmo jejích předků. Mnohé rodiny se pokoušely participovat na zemských úřadech, jejichž prostřednictvím posilovaly jak svoji moc, tak i majetek a politickou prestiž. Vysoký zemský úřad však nebyl vším. Na základě počtu udělených nejvyšších a menších zemských a ostatních úřadů za období vlády Lucemburků (1310– 1439)36 sestavil J. Jurok tabulku politicky nejvlivnějších rodů v Čechách. Z tabulky vyplývá,
33
Rostislav NOVÝ, Vývoj struktury pozemkového vlastnictví na Benešovsku v předhusitské době, Sborník vlastivědných prací Podblanicka 20, 1979, s. 141–176. 34 Tehdy se urozenost definovala podle toho, zda jejich předci byli relátoři u desk zemských, tedy pokud příseděli u zemského soudu. Robert NOVOTNÝ, Úloha zemského soudu pro formování panského stavu, in: Martin NODL – Martin WIHODA (ed.), Šlechta, moc a reprezentace ve středověku. Colloqia mediaevalia Pragensia 9, Praha 2007, s. 241–250. 35 R. NOVOTNÝ, Úloha zemského soudu pro formování panského stavu, s. 241–250. 36 Níže citovaná kniha se zabývá uvedeným časovým rozpětím, přestože poslední dva roky již vládl Albrecht Habsburský.
15
že k politicky nejvlivnějším rodinám patřily i rody z prostředí nižší šlechty.37 To svědčí o prostupnosti mezi jednotlivými privilegovanými vrstvami společnosti, a o velkých šancích dostat se k prestižnímu úřadu. Jiná věc ovšem bylo vnímání dotyčných osob ve společnosti. Zdá se, že i přes vysoký úřad byli stále vnímáni jako představitelé nižší šlechty (přesněji možná méně tradiční) šlechty, která naplňuje nepsaný statut vysoké šlechty majetkem a mocí, ale rozhodně ho nesplňuje stejně tak dobrým původem jako jiní. Koneckonců i během krizí Václavovy vlády na přelomu 14. a 15. století jednotliví šlechtici mezi sebou poměrně dobře vnímali, kdo patří mezi tradiční vyšší vrstvy a kdo je pouhým zbohatlíkem.38 Jasné povědomí přetrvalo i po husitských válkách a kontinuálně vydrželo až do zmiňovaného uzavření stavů.39 Možnost dostat se do váženého úřadu byla dána často politikou panovníka, který se buď spojoval s tradiční šlechtou, nebo sázel naopak na osoby z méně urozených rodin, což byl mimo jiné případ Václava IV. Právě otázka tradice u mnohých šlechtických rodin vypovídala o jejich vyšším či nižším statusu v tehdejší společnosti. Není ostatně náhodou, že se mnohé rody v pozdější době odvolávaly na staré zasloužilé předky. Na přelomu 14. a 15. století ještě neexistovalo jasné vymezení, přesto současníci chápali rozdíl mezi příslušníky vyšší a nižší šlechty. Patrné je to také z titulatury na listinách.40 Na jedné straně stáli páni (dominus, baro, nobiles domini barones, Herr, pán) a na druhé početnější rytíři, vladykové (pojem se v průběhu 15. století vytrácel), zemané, nápravníci, dědiníci, panoši apod (Milites, Ritter, rytieř, clientes apod.).41 Zřejmě to ale nebyl v obecné rovině rozdíl fatální, takže se ani na dlouhých seznamech šlechticů zvláště nerozlišovalo, zda se jednalo o pány nebo zástupce nižší šlechty.42 Nepovažuji otázku Sádlova
37
Jiří JUROK, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Majetková a sociální struktura, politická moc a kulturní reprezentace šlechty a feudality v českém státě ve 13. - první polovině 17. století. Nový Jičín, 2000, s. 63–64. Práce J. Juroka se nesetkala v historické obci s přílišným nadšením. Sklidila kritiku za zastaralou koncepci a za to, že se v ní autor nepokusil o novější pohled na problematiku šlechty. Jednotlivé kapitoly rozsáhlé publikace byly hodnoceny různě. Kapitola o letech 1310–1419, ze které jsem čerpala, podle recenze R. Fukaly shrnovala již známé závěry a nepřinášela nic nového. Práci jsem proto chápala především jako přehlednou publikaci o starších závěrech historiografie a jako výtah postřehů z dřívějších děl rozptýlených ve starších časopiseckých a jiných studiích a takto jsem k ní také přistoupila. Radek FUKALA (rec.): Jiří Jurok, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Majetková a sociální struktura, politická moc a kulturní reprezentace šlechty a feudality v českém státě ve 13. - první polovině 17. století. Nový Jičín, 2000, 607 s., in: ČČH, č. 100, 2002, č. 3, s. 635-639. 38 J. SPĚVÁČEK, Václav IV. (1361-1419), s. 330–360. 39 R. NOVOTNÝ, Úloha zemského soudu pro formování panského stavu, s. 244. 40 Miloslav POLÍVKA, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce. Rozpravy Československé akademie věd, Řada společenských věd, roč. 92, sešit 1, Praha 1982, s. 14. 41 Jindřich HOLEČEK, Příspěvky k metodologickým aspektům výzkumu české šlechty v období husitské revoluce. Marxistická nobilitologie, její metody a techniky, In: Ústecký sborník historický 1979, s. 83–106. 42 Dobře je to vidět na dlouhých seznamech urozených pánů účastnících se sněmu případně pečetících stížné listy proti upálení Jana Husa, kde se v principu nerozlišuje mezi pány a ostatní šlechtou. Jediným indikátorem vyšší urozenosti bylo zřejmě pořadí na listě. AČ III., s. 187–193; 193–195.
16
původu a jeho příslušnosti k panskému, nebo „vladyckému stavu“ za nepodstatnou, ač je z předchozích řádků zřejmé, že termín stav ještě v této době nebyl zcela na místě. Je totiž otázka, zda si Sádlo své pozdější postavení získal vlastní zásluhou, nebo zda na tom měly podíl i některé faktory spojené s jeho původem. Obojí by o něčem vypovídalo.
3.2. Argumenty pro Sádlovu příslušnost k panskému stavu August Sedláček pokládal Jana Sádla za potomka rodu pánů z Miličína, což vyvozoval především z jeho erbu.43 V takovém případě by se mezi jeho předky řadil Vilém z Miličína, který patřil do okruhu Záviše z Falkenštejna44 a v roce 1288 zastával funkci podkomořího. Slušné postavení si vydobyl i Vilémův syn Heřman mladší, další držitel Miličína, který se účastnil řady vojenských akcí krále Jana Lucemburského, se kterým i společně padl v bitvě u Kresčaku. Ještě před svou smrtí stačil Heřman odkázat svůj majetek Petru z Rožmberka, takže se Miličín dostal do rožmberských rukou.45 Rodové spojení s Vilémem by vytvářelo Sádlovi zajímavé postavení, které mohlo znamenat i další vazby s utvářející se jihočeskou šlechtou. Sedláček Sádla dokonce označoval za „osobu panskou i bez milosti královské“.46 Sedláčkova argumentace založená na podobnosti erbu s pány z Miličína vychází zřejmě z představy, že Sádlova poměrně úspěšná kariéra souvisela s jeho dobrým postavením již z dřívější doby. Jak již však bylo řečeno, v době Václava IV. nehrál dobrý původ a majetkové zajištění v cestě ke kariéře tak markantní roli jako v předchozí době. Odkaz na příbuzenství s rodem pánů z Miličína nepochybně mohl v tehdejší době rezonovat. Bohužel ale chybí svědectví o tom, že by Jan Sádlo tuto příbuznost někdy proklamoval. Buď se nedochovalo svědectví, případně to Jan Sádlo příliš nepotřeboval zdůrazňovat, anebo s pány z Miličína žádnou spojitost neměl. Sádlovo jméno se v dochovaných pramenech spojilo s Miličínem jen jedinkrát, v roce 1415, kdy byl zmiňován jako Jan z Milčína,47 jinak
43
Oba erby (Viléma z Miličína i Jana Sádla) jsou uvedeny v publikacích August SEDLÁČEK, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty V., Atlas pečetí, ed. Vladimír RŮŽEK, Praha 2003, s. 183, 333; A. SEDLÁČEK, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty III., Atlas erbů, ed. Vladimír RŮŽEK, Praha 2003, s. 57; Srv. též Jan TOMÁŠEK, Panské a vladycké rody na Pacovsku a jejich erby. 14. Sádlové ze Smilkova, in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 13, 2002, s. 87–88. Erb Vilíma z Miličína je štít od pravé strany k levé rozdělený pokosem. Jeho levá polovina je černá, pravá zlatá. Na pravé straně sedí vpravo obrácený ptáček na ratolístce, který má otočenou hlavičku k erbu směrem vlevo. Naproti tomu u Sádlova erbu se v klenotu na kolčí přilbě objevují dvě křídla, rovněž pokosem rozdělené ve stejných barvách. 44 Český zemský archiv. Katalogy, soupisy, regestáře a rozbory. Archiv koruny české II. Katalog listin z let 1158–1346, Ed. Rudolf KOSS, Praha 1928, č. 24, 25. 45 August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého XV., s. 234–236. 46 August SEDLÁČEK, Úvahy o osobách v stížných listech léta 1415 psaných, ČČH 23 (1917), s. 85–109, 310– 352. 47 V citované edici uvedeno „Jan z Milčína“.
17
z Kostelce. Účastnil se tehdy sněmu pánů českých i moravských v Praze,48 což ale samo o sobě neznamenalo, že by musel být příslušníkem panského stavu. Tento zápis by se možná dal chápat jako Sádlovo přihlášení se k předkům. K úvahám o příbuzenském spojení zmiňovaných osob podněcuje i podobnost erbu, a to tím spíše, že podobný motiv, erb rozdělený pokosem zleva doprava – se u jiných českých šlechtických rodů v tehdejší době vyskytoval jen minimálně.49 Teoretickou příbuznost umocňuje i blízkost Miličína a Smilkova. Miličínské panství složené z opevněného městečka s hradem a s několika vesnicemi se nacházelo již od smrti Heřmana z Miličína v roce 1346 v majetku Rožmberků, kde zůstalo až do roku 1593, kdy ho prodal Petr Vok. Přídomek z Miličína tedy zřejmě u Sádla neznamenal, že v Miličíně nějakým způsobem participoval na zdejším panství. Spíše se to podobalo příslušníkům rodu Mládenců z Miličína, kteří odvozovali svůj původ od pánů z Miličína, se samotným Miličínem však neměli již nic společného. Příbuznost Jana Sádla s pány z Miličína tedy nelze vyloučit. Je ale otázka, jestli by mohl podědit i panskou urozenost. August Sedláček to předpokládal, jak již bylo zmíněno. Sádlův statut „osoby panské i bez milosti královské“, jak uváděl Sedláček, však měl zřejmě spojitost až s kariérou samotného Sádla, o které bude více řečeno níže.50
3.3. Argumenty pro Sádlovu příslušnost k vladykům Oproti tomu Josef Pekař považoval Sádla za potomka vladyckého rodu Sádlů ze Smilkova.51 Prostředí, ze kterého Jan vzešel, mělo jednoznačně zásadní vliv na jeho budoucí kariéru a na jeho předpoklady prosadit se v české společnosti vrcholného středověku. Případná příbuznost s pány z Miličína by nutně neznamenala, že by se i Sádlové počítali mezi pány. Ostatně v této době nebylo rozdělení na pány a nižší šlechtu ještě ustálené. V roce 1415 připojil Jan Sádlo svou pečeť ke stížnému listu českých a moravských pánů do Kostnice proti upálení Mistra Jana Husa, přičemž jeho jméno nefigurovalo na předních místech. To by
48
AČ III., s. 193–195. U dřívějších šlechticů nebo Sádlových současníků se erb s pokosem (kolísalo, jestli zleva doprava nebo naopak) objevil jen u Oldřicha z Žakavy (v roce 1360), Viléma z Miličína (1284), Jana Mládence z Miličína (1418), Kunráta z Krajku (1384), Gotharta z Krajku (1381), Kunráta a Jana z Krajku (1417). Na základě podobného motivu na erbu by se tak dala konstruovat i Sádlova příbuznost s Krajíři z Krajku. Jejich erb byl však odlišný barevně stejně jako v případě Smiřických ze Smiřic, jejichž erby jsou známy z průběhu husitské revoluce. A. SEDLÁČEK, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty III., Atlas erbů, ed. Vladimír RŮŽEK, Čechy (2. část), Praha 2008, s. 56–59. 50 A. SEDLÁČEK, Úvahy, s. 85–109, 310–352. 51 Josef PEKAŘ, Žižka a jeho doba III., Praha 1992 (reprint), s. 76–77. 49
18
potvrzovalo, že za pána považován nebyl, a patřil spíše mezi příslušníky nižší šlechty.52 Ostatně ani z dalších pramenů nevyplývá, že by byl Sádlo nějak zvláště titulován. Nejpádnější argument proti panskému původu Jana Sádla však představují dochované zprávy z konce jeho života. Když se v roce 1421 na čáslavském sněmu stal členem dvacetičlenné zemské vlády, reprezentoval tam rytíře.53 Ani skladba a velikost Sádlova majetku a charakter jeho činnosti, která bude podrobněji vylíčena v kapitolách „Sádlův majetek“ a „Ve službách krále“ rozhodně neukazuje na příslušnost k panskému rodu. Tím je popřena Sedláčkova teze o Sádlově panském původu a v následném textu ho již budeme vnímat jako zástupce nižší šlechty, která byla charakterizována velkou vnitřní sociální mobilitou.54
3.4. Držitelé Smilkova V poslední třetině 14. století se Sádlové již hlásili svými predikáty ke Smilkovu, není však zřejmé, odkud na Smilkov přišli, takže ve hře stále zůstává i teoretická příbuznost jejich vladyckého rodu s pány z Miličína, kteří vymřeli již zmiňovaným Heřmanem († 1346). První písemná zmínka o Smilkově pochází z roku 1384. Ze zápisu vyplývá, že o Smilkov se dělili tři bratři z rodu vladyků z Mlékovic: Vrativoj, děkan pražský, Stibor, arcijáhen litoměřický a Bohuněk ze Smilkova. Po smrti obou bratrů hospodařil na Smilkově sám Bohuněk (1384), který majetek odkázal svým synům Ondřejovi, Otíkovi a Vrativojovi a nejmenované dceři. 55 Ti převzali dědictví roku 1385.56 Majetkové poměry bratří z Mlékovic zcela odpovídaly výše zmiňované tezi o chudnoucí nižší šlechtě, která se většinou dělila o jedinou tvrz a vesnici. V případě Smilkova se jednalo o nedělitelný majetek, který po smrti obou bratrů spravoval Bohuněk, a toto celé nedělitelné zboží odkázal třem synům, kteří zde měli opět hospodařit společně. Za zmínku stojí i rodinná strategie bratří z Mlékovic. Vrativoj i Stibor se dali na duchovní dráhu, jen Bohuněk zůstal laikem. K Vrativojovi ještě V. V. Tomek doplnil informaci, že v letech 1349–1362 byl kanovníkem pražským a poté získal pozici děkana.57 Neměla by však zcela zapadnout Sedláčkova úvaha o podobnosti erbů s jinými rody. Rostislav Nový, který rozpracovával strukturu pozemkového vlastnictví na Benešovsku,
52
AČ III., s. 188. AČ III., s. 228. 54 Miloslav POLÍVKA, Některé aspekty vývoje stavovství v české společnosti předhusitské a husitské doby, FHB 6, Praha 1984, s. 16–56. 55 AČ XXXI., s. 203. 56 DZ I., s. 521. 57 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 122. 53
19
upozornil, že v jednotlivých lokalitách se objevovaly rody s podobným erbovním znakem. Je přitom otázka, zda rody s podobným znakem spojovala dávná či docela nedávná příbuznost nebo zda se stejný znak nějakým způsobem vztahoval k dané lokalitě. V případě širšího okolí Neveklovska nosilo v předhusitské době shodný znak holubice deset různých predikátů, mimo jiné vladykové ze Smilkova, vladykové z Neveklova, z Tloskova, ze Spolí, z Mlékovic aj.58 Vladykové z Mlékovic59 přitom drželi tvrz Smilkov před rodem Sádlů ze Smilkova. Podobnost rodových znaků by mohla nasvědčovat, že mezi těmito rody existoval příbuzenský vztah. Navíc není ani příliš jasné, kdy přesně vladykové z Mlékovic o Smilkov přišli. Erb Sádlů ze Smilkova se však ani v nejmenším neshodoval s erbem vladyků z Mlékovic a už vůbec neobsahoval znak holubice. Sádlové naopak užívali erb se štítem rozděleným pokosem od pravé k levé straně, jehož levá polovice byla černá a pravá zlatá; v klenotu na kolčí přilbě dvě křídla, rovněž pokosem rozdělená ve stejných barvách, krydla v barvě černé a žluté.60 Erb se nápadně podobal tomu, který nosili páni z Miličína ve 13. století.61 Jak ale vysvětlit předchozí zmínky o motivu holubice na erbu vladyků ze Smilkova? Otázku by mohla zodpovědět existence ještě jiného rodu vladyků ze Smilkova, než byli Sádlové. V souvislosti s tím se v literatuře objevila tvrzení, že vedle Jana Sádla ze Smilkova existoval také Jan ze Smilkova. August Sedláček mezi těmito údajnými dvěma osobnostmi viděl rozdíl ve stavu, Sádla považoval za příslušníka panského stavu a Jana ze Smilkova jen za vladyku. Dva Jany ze Smilkova rozlišoval i Jiří Spěváček.62 Existenci další rodiny, pravděpodobně nějak rodově spřízněné s rodem Sádlů, nelze vyloučit. Příbuznost rodů však na druhou stranu nelze ani potvrdit. Nejvíce by tomu, že Janové ze Smilkova byli dva, napovídal fakt, že stížný list podepsal roku 1415 Jan ze Smilkova a o tři dny později se účastnil sněmu pánů českých i moravských v Praze Jan z Miličína, jinak z Kostelce.63 Pak je třeba klást si otázku, proč by na dvou listinách vydaných během tří dnů vystupoval pod dvěma rozdílnými jmény nebo lépe řečeno s odlišnými predikáty. Zároveň však není pochyb o tom, že Jan ze Smilkova, pokud existoval, byl zcela marginální postavou.64 Jan Sádlo se však mnohdy zapisoval, nebo byl zapisován, pouze s predikátem ze Smilkova, což ztěžuje situaci a v minulosti to vedlo k řadě omylů starších badatelů při identifikaci Jana Sádla ze
58
R. NOVÝ, Vývoj struktury pozemkového vlastnictví na Benešovsku v předhusitské době, s. 148, 163. O tom, že jsou oni tři bratři vladykové z Mlékovic, píše Sedláček, ale ne zápis z desk dvorských. Mlékovice se nacházejí kousek za Neveklovem). 60 J. TOMÁŠEK, Panské a vladycké rody na Pacovsku a jejich erby, s. 87–88. 61 Srv. pozn. 43. 62 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 713. 63 AČ III., s. 187–193; 193–195. 64 Problematika bude řešena ještě v následujícím textu. 59
20
Smilkova. Ve stejné době se totiž objevilo hned několik osob, které bylo jednoduché zaměnit a považovat za jednu a tu samou. Ve skutečnosti se jednalo o celou řadu odlišných osobností. Vedle zmiňovaného Sádlova jmenovce Jana ze Smilkova, který však nikdy nenabyl takového významu jako mnou sledovaný Jan Sádlo ze Smilkova. Dále se ve stejné době objevoval významný purkrabí Jan ze Smržova, který se v některých pramenech zapisoval rovněž jako Jan Sádlo a jistý čas vlastnil i Újezdec a Kostelec.65 Do hry vstoupil i Jan Sekretář z Kostelce, který mátl hned ze dvou důvodů. Přídomek Sekretář získal, protože sloužil u krále Václava, a hrozilo tedy, že dojde k záměně mezi Janem Sádlem, královským komorníkem, a Janem z Kostelce, sekretářem. Mnoho pochyb o tom, kdo je kdo, přinesl i predikát z Kostelce, neboť oba muži disponovali v určitých fázích svého života hradem Kostelec a používali ho jako přídomek. Zatímco mnou sledovaný Jan Sádlo sídlil nějaký čas na dnes již zbořeném hradě Kostelec nad Sázavou, Jan z Kostelce se psal podle Kostelce nad Černými lesy. Situaci navíc trochu ztížil i fakt, že Jan z Kostelce působil ve službách zmiňovaného Jana ze Smržova, který občas použil příjmení Sádlo. Ferdinand Tadra to však chápal jinak a uváděl Jana z Kostelce jako totožného s Janem ze Smržova. Zmýlit ho mohla právě vazba na Bezděz. Tato osoba podle Ferdinanda Tadry už v roce 1404 prodávala svůj dům u sv. Haštala, který užívala v letech 1401–1404 z pozice královského tajemníka, staroměstskému protonotáři Janovi z Weilburka. F. Tadra tvrdil, že se jednalo o Jana, řečeného Sádlo ze Smržova a z Újezdce, jinak z Kostelce.66 V tom se však neshodl s Augustem Sedláčkem, Josefem Pekařem, ani s pozdějšími autory, např. Jiřím Spěváčkem, kteří rozlišovali mezi Sekretářem a Janem ze Smržova. Ivan Hlaváček si zase nebyl jistý v případě rozlišení Jana Sádla ze Smržova a Jana Sádla ze Smilkova, a proto ponechával tuto otázku otevřenou.67 V některých edicích, zvláště v knize provolací z let 1411–1448 zpracované Gustavem Friedrichem v rámci ediční řady archiv český (díl 36), se setkáváme v českých regestech se záměnou komorníka Jana Sádla s jeho strýcem kanovníkem Janem Sádlem, který byl však v roce 1408 již mrtvý. Latinské znění textu dokládá, že se v tomto případě jednalo o chybu překladu.68 V pracích pozdějších autorů počínaje Františkem Michálkem Bartošem, přes Boženu Kopičkovou, Františka Šmahela až po Petra Čorneje, se však problematika správného určení osob vytratila. Zmiňovaní autoři se totiž o Jana Sádla
65
Ivan HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376-1419, Stuttgart 1970, 222 66 Ferdinand TADRA, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310–1420). Příspěvek k diplomatice české, Praha 1892, s. 48. 67 I. HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen, s. 222, 469. 68 AČ XXXVI., s. 249, 886.
21
zajímali jen v souvislosti s jeho smrtí, kdy možnost záměny s jinými osobami již více méně odpadla.
3.5. Předci a současníci Jana Sádla Porovnání erbů tak vrací zpět úvahu o spojení Sádlů s rodem pánů z Miličína a popírá spojení s vladyky z Mlékovic, majiteli Smilkova z 80. let 14. století. Ve stejné době se připomínal v listinách i jakýsi Rynart ze Smilkova, kterého Sedláček označil za předka Sádlů ze Smilkova. Rynart figuroval v letech 1383–1389 ve třech zápisech první knihy provolací desk dvorských. Podle predikátu by se dalo předpokládat, že nějaký čas držel Smilkov. Věc však není tak jednoduchá, protože v souvislosti se Smilkovem se Rynart poprvé objevil jako svědek na listině z roku 1384, ve které Bohuněk ze Smilkova odkazoval Smilkov svým synům. Rynart tedy užíval predikát „ze Smilkova“ již v době, kdy Smilkov evidentně nevlastnil. Predikát však používal i před tím, v roce 1383, když se objevil u provolání věna v Losinách na Čáslavsku (dnes Kutnohorsko). Tehdy Rynart dostal zaplaceno 100 kop grošů věna, kterého se král Václav vzdal v Rynartův prospěch.69 Později v provolacím listu z Kostelecké Lhoty (tehdy zvaná Tlukačova Lhota) u Kostelce nad Orlicí hájil Rynart ze Smilkova jménem Markéty vdovy po Všechovi z Rohova 150 grošů stříbrných věnných podle desk zemských.70 To by mohlo nasvědčovat tomu, že se Markéta stala po smrti Všecha jeho ženou. Rynartovo stálé sídlo nelze zatím určit, ze zmínek o něm však vyplývá, že operoval na poměrně rozsáhlém území (kraj Hradecký a Mýtský, kraj Čáslavský, kraj Písecký a Doudlebský). Dalo by se spekulovat o tom, že Rynart byl potomkem pánů z Miličína (Miličín se ostatně nachází v těsné blízkosti Smilkova) a držel Smilkov před příchodem bratrů z Mlékovic. O příbuznosti obou rodů však zatím svědčí pouze podobný motiv na erbu, pokos, což není příliš mnoho. Přesto zatím tuto úvahu nelze vyvrátit, neboť první zmínka o Smilkově pochází až z roku 1384. Potomci Rynarta by pak přijali příjmení Sádlo, kterým by se odlišili od mezitím příchozích vladyků zvaných ze Smilkova, možná příbuzných s vladyky z Mlékovic. Stejně dobře se také rod vladyků ze Smilkova mohl v 80. letech 14. století rozdělit na dvě větve, jedna si přidala jméno Sádlo a druhá ne, nebo naopak. Erb podobný pánům z Miličína si možná ponechala jenom jedna větev rodu, druhá převzala v místě používanou holubici. Kombinací se nabízí celá řada. Nemělo by nás to ale odpoutávat od
69 70
AČ XXXI., s. 229. AČ XXXI., s. 16.
22
hlavní otázky této kapitoly, která se primárně soustředí na to, z jakých poměrů Jan Sádlo pocházel, jaké mu to utvářelo předpoklady pro budoucí kariéru. Při úvahách o Sádlově původu a rodině narážíme však hned na několik problémů najednou. Poté, co se ukázalo, že se řadil mezi nižší šlechtice předhusitské doby, vystupuje otázka, kdy se zhruba narodil. Jak již bylo naznačeno výše, není zcela zřejmé, jakým způsobem zažil morové rány procházející krajem. Jejich vnímání muselo mít vliv na formování jeho názorů na svět, a to navzdory tomu, že středověká mentalita se s takovou situací nepochybně vyrovnávala po svém. Bylo by proto velmi přínosné identifikovat, do které předhusitské generace vlastně náležel. Mělo by to smysl v kontextu s jeho následnou kariérou a názorovými postoji, zároveň by to ale usnadnilo i pokusy o jeho zařazení v rámci rodiny. Z jeho předků se zatím jeví jako nejstarší známá osoba Rynart ze Smilkova, který se objevoval v pramenech v 80. letech 14. století. Z dalších postav konce 14. století, které zřejmě měly nějaký vztah k Janu Sádlovi, se zdá být rozhodně nejdůležitější jeho pravděpodobně starší jmenovec a údajný strýc Jan Sádlo. Byl v letech 1386–1406 kanovníkem pražským71 a zároveň v letech 1387–1407 proboštem v kostele Všech svatých na Pražském hradě. V letech 1388–1399 působil jako kanovník vyšehradský,72 kde se setkal i s Václavem Králíkem z Buřenic.73 Řadil se tak mezi devatenáct kanovníků vyšehradské kapituly, jejichž kanovnická prebenda činila k roku 1384 nejméně 10 kop a 40 grošů (nastoupil až o 4 roky později).74 Po smrti arcibiskupa Olbrama ze Škvorce (1402) byl třetím administrátorem arcibiskupství. Jan zemřel v roce 1407 a je zřejmé, že musel mít určitý vliv i na svého stejnojmenného příbuzného Jana Sádla ze Smilkova. Již kanovník Jan Sádlo měl nějaké vazby na Smilkov, protože v některých pramenech byl zmiňován s predikátem ze Smilkova.75 Z titulu svých funkcí si nepochybně udržoval jistý vliv na fungování kolegiální kapituly Všech svatých na Pražském hradě na přelomu 14. a 15. století. Několikrát byl zmíněn jako představený,76 přičemž se dostal do kontaktu i s tehdejším generálním vikářem Johánkem z Pomuku.77 Držel obedience (druh příjmu kanovníka) v Libkovicích pod Řípem (1396), v Kopanině 1397–1407,78 kde mu jako obedienciáři náleželo 13 kop a 45 grošů, které pak ještě měl dále rozdělovat kapitule a sám si ponechávat jen
71
V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy III., s. 184. V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy III., s. 181. 73 Milan M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000, s. 47–49. 74 Josef JANÁČEK, Vyprávění o Vyšehradu, Praha 1964, s. 111. 75 Libri confirmationum V., s. 63, dále jen LC; LC., VI. s. 89, 98, 99. 76 LC VI., s. 89, 98, 99. 77 LC V., s. 63. 78 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 129. 72
23
čtvrtinu.79 Dále mu náležely platy z obedience v Zahrádce (1395)80 a v Jeníkově (1402–1407), v nejvýnosnější obedienci pražské kapituly, která však proslula špatnou platební morálkou jeho správců.81 Náležela mu také vinice s ovocnou zahradou v dnešních Nuslích, které se po léta nazývala Sádlovská.82 Další osoba, rovněž spjatá s církevní dráhou byla Anna ze Smilkova, která se připomínala roku 1386 mezi jeptiškami kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.83 Na počátku 15. století se v pramenech (většinou v zápisech provolacích desk dvorských) objevil několikrát Petr Sádlo ze Smilkova, kterého Sedláček považoval za Janova bratra (a kanovníkova synovce).84 Kolísání zápisů Petrova jména jen potvrzuje, že příjmení Sádlo ještě v rodině nezapustilo zcela kořeny. Petr se tak v průběhu let zapisoval jako Petr Sádlo ze Smilkova, Petr ze Smilkova nebo jen Petr Sádlo. V roce 1413 získal k vyšehradskému manství zboží ve vsi Ostrov a v roce 1414 také v Mostku (oboje v jižních Čechách, tehdy Bechyňský kraj).85 Jeho aktivity úzce souvisely s manstvím vyšehradským, v rámci kterého se ucházel o odkoupení odúmrtě nebo svědčil u různých zápisů v deskách dvorských. V roce 1414 tak obdržel společně s Mikolášem ze Záhoře Skrýšov.86 Janův bratr Chval, objevující se jako Chvalek ze Smilkova, se dal na duchovní dráhu. Jeho činnost by se dala rozdělit na působení v Praze a mimo ni. V Praze se v rámci své církevní kariéry dostal do prostředí vyšehradského kostela, kde vykonával určité dohlížecí funkce z pozice kustoda. Jako kustod kostela vyšehradského působil v letech 1412–1414.87 S Janem Sádlem starším se tam tedy již nesetkal (ten zemřel 1407). Přesto není nezajímavý fakt, že svoji profesní dráhu spojil se stejným místem jako jeho předek. Stejně tak navázal Chvalek ze Smilkova i na jeho působení na místě kanovníka pražského, kterým byl v letech 1413–1420,88 podle některých záznamů však až do roku 1425.89 Vzhledem k dalším údajům o jeho životních osudech však lze usuzovat, že ve 20. letech v Praze už spíše nepobýval.
79
Martina MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum et divisionum capituli metropolitani Pragensis 1396-1418 a hospodářství pražské metropolitní kapituly na přelomu 14. a 15. století, in: Sborník archivních prací 57, 2007, s. 237–445. 80 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 152. 81 M. MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum, s. 277–278. 82 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy VIII., s. 240. 83 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy III., Praha 1875, s. 190. Totéž: LC III–IV., s. 193–195. 84 A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 293. 85 AČ XXXV., s. 194, 366; AČ XXXVI., s. 250, 252, 261, 263. 86 AČ XXXVI., s. 263. 87 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 153. 88 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 133. 89 M. MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum, s. 425.
24
Chvalkova kariéra rozhodně nemusela být náhodná, zvláště když Jan Sádlo starší si vydobyl v pražském církevním světě začátku 15. století poměrně silnou pozici. V roce 1416 se objevil Chval i mezi kanovníky v Olomouci,90 což pravděpodobně hrálo jistou roli při dosazení Aleše z Březí do funkce biskupa v Olomouci. O této záležitosti bude podrobněji pojednáno níže. Druhá část Chvalovy zájmové sféry se týkala obročí, i když je otázka, kde se nacházel skutečně fyzicky a kde pouze figuroval svým jménem. Do roku 1417 byl Chval farářem v Pelhřimově91 a nějaký čas působil jako farář také ve Vlašimi. Funkci faráře si podržel i v Mladé Vožici a v Chotovinách, které se nacházejí nedaleko sebe pár kilometrů od Miličína.92 To opět jen potvrzuje jistou provázanost této rodiny s okolím Miličína. Ke Chvalovým příjmům je třeba ještě připomenout jeho prebendy ve Zloníně93 a plat z obedience ve Vrbici z let 1415 – 1418.94 I z těchto kusých zpráv se ukazuje, že Chval usiloval o více obročí. Bohužel nelze říci, kolik ze zmiňovaných funkcí zastával zároveň. Vypuknutím husitské revoluce se jeho pozice mnohoobročníka zřejmě zkomplikovala natolik, že raději opustil Čechy. Ještě během roku 1420 zůstával kanovníkem pražským, ale v roce 1421, kdy se duchovenstvo rozprchlo, se společně s dalšími duchovními skrýval v Olomouci u Jana Železného.95 Pak o něm mizí veškeré zprávy a připomíná se až v roce 1424, kdy žil v exilu ve Slezsku.96 Na jeho odchod měl bezpochyby vliv vývoj husitské revoluce. Chval evidentně patřil k těm lidem, kteří svůj život spojili tak nerozlučně s církevními poměry před rokem 1419, že raději volili odchod ze země, a to navzdory tomu, že se v roce 1416 zřejmě nacházel v táboře sympatizantů s husitstvím. Stejně jako řada jiných však i on v následujících letech husitské řady opustil a raději volil bezpečnější odchod ze země. Sledování Sádlových příbuzných mě dovádí k několika postřehům. Není nic zvláštního na tom, že řada rodinných příslušníků se dala na církevní dráhu. V případě Sádlových příbuzných se však jednalo o osoby s poměrně zajímavými funkcemi a vazbami na významnější osobnosti tehdejší církevní politiky. Tyto kontakty mohl přinášet jak Jan Sádlo starší, tak později i Chval ze Smilkova. Častější setkávání s církevní sférou mohlo formovat
90
Regesta Bohemiae et Moraviae Aetatis Venceslai IV., díl VII., s. 296–297, dále jen RBMV. J. TOMÁŠEK, Panské a vladycké rody na Pacovsku a jejich erby, s. 87–88. 92 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 153. 93 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 133. 94 M. MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum, s. 287. 95 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy IV., s. 153. 96 J. PEKAŘ, Žižka a jeho doba III., s. 76–77. 91
25
nejen Sádlův pohled reformní snahy, ale také jeho vztah k osobnosti Mistra Jana Husa a jeho veřejnému vystupování. Působení Chvala mezi pražskými a vyšehradskými kanovníky do jisté míry pomáhá objasnit i další fakta ze života Jana Sádla. Jak bude ukázáno ještě v následujících řádkách, Jan Sádlo se při mnoha příležitostech (při různých zápisech i dalších svých aktivitách setkal) s lidmi z církevního prostředí. Chval mohl alespoň zpočátku fungovat jako spojka mezi Sádlem dalšími kanovníky.
3.6. Sádlova rodina a potomstvo Jan Sádlo si za manželku vzal Martu z Březí. Marta pocházela z rodu nižší šlechty, který se psal podle hrádku Březí nedaleko Týna nad Vltavou. Rod disponoval podacím právem v kostele křtěnovském, takže se někdy jeho příslušníci psali i s predikátem z Křtěnova.97 Manželstvím s Martou z Březí se Jan Sádlo dostal do příbuzenského vztahu s Alešem z Březí,98 kanovníkem vyšehradským (1413), který rovněž patřil mezi oblíbence krále Václava IV.99 Okolnosti Alešova působení v biskupství olomouckém a posléze litomyšlském jsou podrobněji popsány v kapitole „Ve službách krále“. Ve sňatku s Martou tak můžeme předpokládat kalkul obou rodin spojit se a kooperovat mezi Václavovými oblíbenci jednotně. Vzhledem k tomu, že nevíme, kdy se Marta a Sádlo vzali, je možné, že to bylo naopak, tedy že jeden ze zmiňovaných mužů pomohl tomu druhému do královy přízně. Opět se však potvrzuje určitá Sádlova provázanost s církevním prostředím. Marta byla pravděpodobně sestra Aleše z Březí. První zmínka o Martě pochází až z roku 1414, kdy jí Jan Sádlo poručil všechny děti své a zboží.100 Marta byla zřejmě o něco mladší, než její manžel, neboť zemřela až v roce 1454, tedy více jak 30 let po Sádlovi, byť by se mělo brát v potaz, že Sádlo nezemřel přirozenou cestou. Krátce po smrti prvního manžela (Sádlo) se Marta provdala podruhé, tentokrát za Jana z Královic.101 S Martou měl Sádlo syna Jana Sádla z Kostelce, který po něm později podědil větší část zboží. V pramenech se začal objevovat až o řadu let později (poprvé 1429102). Jeho osudy jsou přesto zajímavé, neboť v pohusitském období, kdy se mimo jiné přidal k Jednotě
97
M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 45–46. Josef DOBIÁŠ, Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí II/1, Praha 1936, s. 44. 99 M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 45–46. 100 A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 41. 101 A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 41. 102 AČ XXXVI., 683–684. 98
26
poděbradské, řadu let usiloval o získání a potvrzení otcova majetku. Jistou roli v jeho snahách o restauraci majetku hrála i jeho matka Marta z Březí.103 Zůstává však otázka, jestli měl Jan Sádlo ještě jiné děti, případně, jestli před sňatkem s Martou nevstoupil ještě do jiného manželství. V souvislosti s Janem Sádlem se v roce 1414 připomínali Jan Střížek ze Střížkova a Vojtěch z Buřenic a Přibík z Chotýšan. Mohlo se jednat o jeho dobré známé, zároveň však mohlo jít o jeho syny, kteří již mezitím používali jiná jména podle svých držav. Pravděpodobné by to bylo především u zmiňovaného Přibíka, který se nejprve psal jako Přibík z Buřenic. Od roku 1406 vlastnil Buřenice, které však později prodal.104 Přibík dostal roku 1411 od krále Václava chotyšanké zboží s tvrzí k vyšehradskému manství a podle toho poté užíval predikátu z Chotyšan. Roku 1418 však veškeré právo na Chotyšany převedl Václav do majetku Přibíka ze Smilkova, protože na něj měl údajně větší právo než král.105 Dá se tedy předpokládat, že se jednalo o téhož Přibíka, který držel Chotyšany posledních osm let. Podle této úvahy by byl Přibík z Buřenic a posléze z Chotyšan totožný s Přibíkem ze Smilkova, který mimo jiné společně s Janem Sádlem a Alšem z Čihošti získal v roce 1410 od krále Václava polovinu zboží v Cholticích v Chrudimském kraji (nedaleko Heřmanova Městce).106 S Janem Sádlem se pak ještě setkal jako Přibík z Chotýšan v roce 1415 u vsi Ctiboř, kde se domáhali věna.107 Ctiboř se nachází nedaleko Chotýšan. Zdá se pravděpodobné, že Přibík z Buřenic alias Přibík ze Smilkova měl něco společného se Sádlovou rodinou. Vazby na Buřenice ještě více vysvitnou při připomenutí dalších osob psaných z Buřenic. Vojtěch z Buřenic byl zmiňován ve stejném zápise z roku 1414 a Václav Králík z Buřenic, vyšehradský děkan, (1390–1397) královský kancléř (1394–1409), královský kaplan a vyšehradský probošt (1397–1412), biskup olomoucký (1413–1416) patřil stejně jako Jan Sádlo mezi oblíbence krále Václava IV.108 Přibík ze Smilkova však nemusel být nutně Sádlovým synem, stejně tak dobře mohl být synem Petra Sádla ze Smilkova, se kterým se rovněž několikrát objevil ve společném zápise (např. v roce 1410 dostali do vyšehradského manství ves Bělou109 a ve stejný den oba
103
Alena M. ČERNÁ – Petr ČORNEJ – Markéta KLOSOVÁ (ed), Prameny dějin českých, Nová řada, díl II., Staré letopisy české (Texty nejstarší vrstvy), Praha 2003. 104 A. SEDLÁČEK, Hrady XII., s. 204. 105 AČ XXXI., s.116–119. 106 AČ XXXV., s. 429. 107 AČ XXXVI., s. 262–263. 108 M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 47–49 109 AČ XXXV., s. 366.
27
získali rovněž do manství vyšehradského zboží v Holštýně).110 Přibík mohl patřit i ke vzdáleným příbuzným, jeho vztahy se Sádlovou rodinou jsou však nepopiratelné. U Jana Sřížka ze Střížkova se bohužel nepodařilo zjistit více podrobností o jeho životě a úvahy o jeho příbuznosti s Janem Sádlem zůstanou jenom spekulací. V případě Vojtěcha z Buřenic však existují ještě další zápisy, které vrhají na jeho vztahy ke Smilkovskému rodu nové světlo. 18. listopadu 1437 převedl král Zikmund Lucemburský své právo odúmrti na něj spadlé po smrti Kateřiny manželky někdy Vojtěchovy z Buřenic na Mikuláše Sokola z Lamberka. Mikuláš tak získal právo na vsi Opatovice a Buřenice a na dva lány v Mezilesí.111 Zatímco Mezilesí se nachází v těsném okolí Bubenic a Hořepníka, Opatovice leží mezi Ledčí nad Sázavou a Světlou nad Sázavou, stále však ještě poměrně blízko od dvou předchozích držav. Vojtěch z Buřenic, zmiňovaný v roce 1414, tak zřejmě zemřel již někdy před rokem 1437. Ve stejném roce, 6. června 1437, se však objevil zápis knihy provolací z Kouřimského kraje, kde jistá Zdena, dcera Vojtěcha ze Smilkova, požadovala důchod ve vsi Náhoře. Ves získal výprosník Vilém ze Žlutic, který toto zboží obratem prodal Benešovi z Buřenic.112 Není vyloučeno, že se jednalo o stejnou osobu, která se v pramenech objevila se dvěma různými predikáty, které by ostatně jen dosvědčovaly jistou příbuznost jak s Buřenickými, tak i Smilkovským rodem. Pro určitou spřízněnost Vojtěcha ze Smilkova s Buřenicemi by svědčil i enormní zájem Beneše z Buřenic o Vojtěchův majetek, který si vyplatil od výprosníka Viléma ze Žlutic. Pochopitelně je třeba vzít v úvahu, že rok 1437 představoval po skončení táhlých husitských válek období, kdy se dávaly do pořádku majetkoprávní problémy z posledních téměř dvaceti let, kterých se za ta léta nahromadila celá spousta. Přesto není vyloučeno, že by byl Vojtěch z Buřenic totožný s Vojtěchem ze Smilkova. Celé se to koneckonců až nápadně podobá i zmiňovanému Přibíkovi, který se prokazatelně jednou objevuje jako Přibík z Buřenic, aby se o pár let později zapisoval jako Přibík ze Smilkova. Problém spočívá jenom v tom, že zatímco dědictví Vojtěcha z Buřenic spadlo na krále vlastně až po smrti Vojtěchovy ženy Kateřiny, dědictví Vojtěcha ze Smilkova se dostalo na přetřes ihned po jeho smrti. Termín „ihned“ je však v tomto případě relativní, protože od smrti obou mužů, případně jednoho, mohla uplynout těžko odhadnutelná doba. Ve hře vždy zůstane argument, že se oba zápisy o dvou zcela odlišných osobách jen náhodou sešly ve stejném roce, ale přesto se domnívám, že mnou snesené důkazy opravňují k domněnce, že Vojtěch z Buřenic byl blízký příbuzný Sádlů ze Smilkova.
110
AČ XXXV., s. 366. AČ III., s. 520. 112 AČ XXXVI., s. 700–701. 111
28
Nastíněný obraz rodiny Sádlů otevírá celou řadu otázek. Z nashromážděných informací vyplývá, že Jan Sádlo ze Smilkova vzešel z prostředí nižší šlechty. Finanční zázemí a majetková základna jeho rodiny zřejmě ve středočeské oblasti nijak nevybočovaly z tehdy běžných poměrů nižší šlechty. Přesto si Jan Sádlo oproti ostatním výrazně polepšil a vyšvihl se do královských služeb. Na jeho vzestupu měla podíl nepochybně celá řada faktorů. Velkou měrou mu zřejmě k zajímavým funkcím dopomohl svým vlivným postavením strýc Jan a velkou roli sehrála i politika krále Václava IV., který často sázel na nižší šlechtice. Vzestup Jana měl pak za následek zhodnocení lokálních a rodinných vztahů. Není pochyb o tom, že Jan ve své pozici mohl přímluvou u krále přispět svým příbuzným k zisku nějaké odúmrti. Ostatně u několika rodinných příslušníků včetně samotného Jana je zřejmá provázanost s manstvím vyšehradským. Ukazuje to na zřejmě běžný životní styl drobné šlechty na pomezí středních a jižních Čech, která se stávala čím dál více závislou na králi a jeho benevolenci při přerozdělování majetků. Dále je vidět, jakým způsobem Jan Sádlo postupoval ve své jakési rodinné strategii. To se projevilo především na Sádlově manželství s Martou z Březí. Ukázalo se, že vsadil nejen na výhodný nebo potencionálně výhodný sňatek, který prostřednictvím vlivu či dobrého vztahu s Alešem z Březí náležitě zhodnotil. Na druhou stranu se mohlo jednat o výhodný tah od někoho ze strany Aleše z Březí a Jan Sádlo se stal jenom „úlovkem“. I tak ale lze hovořit o rodinné strategii, která oběma rodům tímto spojením nepochybně přinesla své plody.
29
4. Jan Sádlo a lidé kolem něho Osobnosti v okolí Jana Sádla lze rozdělit na dvě základní skupiny. Buď se jednalo o postavy určitého politického významu, se kterými se formálně nebo neformálně potkával během svého působení v králových službách, anebo o osoby spíše lokálního významu, které se dostaly se Sádlem v průběhu jeho života do styku. Pochopitelně zde nelze sestavit vyčerpávající seznam lidí, se kterými kdy Jan Sádlo přišel do styku, a u mnohých z nich by bylo asi jen velmi obtížné určit, jaký k sobě obě osoby měly vlastně vztah. Tato kapitolka si proto klade za cíl seznámit jen s některými Sádlovými známými, a to do té míry, aby to poskytlo poněkud plastičtější obraz jeho samotného. Z toho důvodu se zde také budou prolínat příběhy lidí značného významu pro osudy celého království stejně jako osob bez valného vlivu na tehdejší události. Bohužel mě částečně limitovala pramenná základna, a proto může kapitola působit poněkud nevyváženě.
4.1. Osobnosti lokálního charakteru Z lokálních osobností je na prvním místě třeba zmínit Ondřeje Šafáře. Ondřej Šafář se v pramenech mihnul jen několikrát a neměl žádný větší význam mimo oblast, kde žil. V roce 1403 se připomínal jako majitel Loutkova a v téže době zároveň vlastnil i nedalekou Obrataň. V té se připomíná v roce 1407. Tehdy tam jeho příbuzný Otík z Loutkova prodal dva lány lesa s podacím kostelním právem třem kanovníkům vyšehradským. Zmínka o Loutkovu odkazuje na oblast mezi Pacovem a Červenou Řečicí, kde měl Jan Sádlo své lokální zájmy. Krátce zde vlastnil dva domy v Hořepníku a později samotný Loutkov a nedaleké Košetice. Již v roce 1414 se Jan Sádlo spolčil právě s Ondřejem Šafránem a dalšími místními osobami113 zřejmě v reakci na probíhající morovou epidemii, což záhy přineslo své ovoce. V souvislosti s morovou epidemií v letech 1413–1415 zřejmě oba získali některá zboží v okolí. V roce 1414 byl Ondřej Šafrán jeden z výprosníků, kterým král daroval vesnici Hranice. K novému majetku mu připadla i povinnost poskytovat manské služby k hradu Vyšehradskému.114 Ondřej Šafář, tehdy uváděn s predikátem z Loutkova, se tak zařadil mezi many vyšehradské, mezi které patřil i sám Sádlo, ale i někteří jeho další přátelé a členové rodiny. V důsledku morové epidemie zemřel i jejich přítel Václav z Křelovic. Ondřej Šafář společně s Janem Sádlem se stali poručníky jeho sirotků. Křelovice se nacházejí nedaleko Hořepníku, Loutkova
113
August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého I., Vysočina Táborská, IV., Praha 1995 (reprint), s. 347. Podrobněji: DZ II., s. 113. 114 AČ XXXVI., s. 853.
30
a Buřenic a bylo by jen logické, že majitelé těchto zboží se ujali nedospělých dětí zemřelého souseda.115 Ondřej Šafrán se politicky nijak neangažoval, nepodepsal stížný list v roce 1415 a nejsou známy ani jiné jeho aktivity spojené s husitskou revolucí. Ještě v roce 1434 vystupoval jako svědek na listu Kateřiny z Hořepníka.116 Ondřej Šafrán patřil mezi osoby, které neměly žádné větší politické ambice. Z poslední zmínky o něm vyplývá, že se zřejmě řadil mezi panoše. Můžeme předpokládat, že byl jedním z panošů, kteří byli ve službách Jana Sádla. Ondřej Šafrán měl zřejmě na starosti dohled právě nad majetkem v okolí Loutkova, kde si Jan Sádlo budoval určité zázemí. Vedl ho k tomu nejen majetek, který tu během života získal, ale také vazby na Buřenice, které se nacházely nedaleko a odkud pocházeli jeho příbuzní nebo alespoň velmi dobří známí vladykové z Buřenic. Ondřej Šafrán však nebyl zdaleka jediným panošem, který pomáhal Janu Sádlovi se správou jeho majetků. Ještě výraznějším Sádlovým spolupracovníkem z řad panošů byl Chval z Chotče, který se ujal funkce purkrabího na Sádlově hradě Kostelec. Sádlo se díky tomu mohl pohybovat i po jiných lokalitách, v posledních letech však již zřejmě sídlil v Praze. Chval z Chotče působil jako purkrabí na Kostelci i po Sádlově smrti, v dubnu 1428 byl jako kostelecký purkrabí zmíněn jako svědek při prodeji dubského statku Markéty z Richenburka paní Perchtě ze Šternberka, rozené z Kravař.117 O rok později se dokonce zapletl do jakési pře mezi Novým Městem pražským a Starým Městem pražským.118 Několikrát zmiňovaní vladykové z Buřenic a ze Smilkova tvořili rovněž součást Sádlova života. Osudy Vojtěcha z Buřenic a Přibíka z Buřenic a Sádlova jmenovce Jana ze Smilkova byly nastíněny již v kapitole o Sádlově rodině, byť nelze s úplně definitivní platností tvrdit, že členy jeho rodiny skutečně byli. Stejné pochybnosti se vyskytují i okolo dalších jmen, Václava Konopě ze Smilkova, Matěje ze Smilkova a Ondřeje ze Smilkova. Zmínky o obou osobách se objevují tak sporadicky, že nelze vyloučit ani jednu z variant. August Sedláček se domníval, že Václav Konopě neměl se Sádlem již nic společného a pouze vlastnil Smilkov v době, kdy již na něm Sádlové nepobývali.119 Tato domněnka se však bohužel nedá potvrdit, protože chybí veškeré doklady o majitelích Smilkova prakticky po celou první polovinu 15. století. Václav ze Smilkova zvaný Konopě vstoupil do pramenů jenom dvakrát, poprvé v roce 1407 v souvislosti se vsí Radhostice nedaleko jihočeského 115
DZ II., s. 113. AČ I., s. 342–343. 117 AČ I., s. 154–155. 118 AČ I., s. 224. 119 August SEDLÁČEK, Úvahy o osobách v stížných listech léta 1415 psaných, ČČH 23 (1917), s. 314. 116
31
Husince a podruhé 2. září 1415, kdy podepsal stížný list české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa. Fakt, že podepsal stížný list ve stejné oblasti, odkud pocházel Jan Sádlo, by mohl být přičítán Sádlovu vlivu. Vzhledem k tomu, že chybí společná listina obou mužů, dá se předpokládat, že jejich vztah, pokud skutečně nějaký měli, se svou četností nevyrovnal jiným, se kterými se Jan Sádlo vyskytoval v pramenech při nejrůznějších příležitostech. Mezi ty se neřadil ani Matěj ze Smilkova, který byl v roce 1408 u zápisu do desk zemských120 a Ondřeje ze Smilkova. Naopak s Joštem z Drahonic, Rackem z Drahonic, Janem z Křelovic a Milotou z Tvorkova to vypadalo jinak. Spolu s Rackem z Drahonic a s Menhartem z Nového domu a Velhartic obdržel Jan Sádlo v roce 1415 Domanice do manství vyšehradského.121 Racek s Drahonic se přitom již z dřívější doby znal se Sádlovým bratrem Petrem Sádlem a Přibíkem z Buřenic, který byl buď Sádlovým příbuzným, nebo známým.122 Silnější vazby mezi Rackem a Sádlem však nelze doložit. Racek z Drahonic se na rozdíl od Jana Sádla řadil spíše mezi nižší šlechtu z Budějovicka, později ostatně získal hrádek Maškovec jižně od Českých Budějovic a udržoval vazby na další představitele budějovické šlechty.123 Jošt z Drahonic se setkal s Janem Sádlem již v roce 1408, kdy byli společně s Milotou z Tvorkova označeni jako komorníci. Všichni tři tímto zápisem získali do manství vyšehradského Skury.124 Milota z Tvorkova později pečetil stížný list v roce 1415,125 účastnil se také se Sádlem následného sněmu pánů českých a moravských konaného 5. září 1415 na Starém Městě pražském v kostele Sv. Jiljí,126 a zařadil se tak mezi moravské kališníky. Na podzim roku 1421 například zasáhl do bojů proti Zikmundovi.127 Zmiňované osoby pojil tedy se Sádlem především společný majetek, vymykal se jen Milota z Tvorkova, který se navíc ještě podílel na hájení reformních Husových myšlenek. Specifičtější vztah měl Jan Sádlo k posledně jmenovanému Janu z Křelovic, byť i tentokrát do hry vstoupil majetek. Jak již bylo uvedeno, utvořil Jan Sádlo společně s Ondřejem Šafránem v listopadu 1414 spolek, jehož členy měli být i sirotci Václava z Křelovic. Ten měl zřejmě
120
DZ II., s. 55. AČ XXXVI., 451–452, 454. 122 AČ XXXVI., s. 488. 123 Robert ŠIMŮNEK, Jan Smil z Křemže. K postavení nižší šlechty v jižních Čechách v první polovině 15. století, in: Jihočeský sborník historický 66–67, 1998, s. 3–12. 124 AČ XXXV., s. 460. 125 František PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus. Vitam, doctrinam, causam in Constantiensi consilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403-1418 motas illustrantia, Praha 1896, s. 580– 590. 126 F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 590–595. 127 František ŠMAHEL, Husitská revoluce III. Kronika válečných let, Praha 1996, s. 107. 121
32
nějaké majetky v Košeticích, protože se o nich hovořilo v souvislosti s jeho dcerami Annou a Lídou.128 Hlavní problém Košetic však spočíval v tom, že podací právo na zdejší kostel drželo v rukou hned několik vladyků, a to buď domácích, nebo přespolních, a v souvislosti s jejich spory o to, kdo bude košetickým farářem, se situace stávala nepřehlednou. V době vzniku spolku držel část Košetic Jan z Křelovic, Václavův příbuzný. Jan však již v roce 1415 zemřel129 a chaos ohledně držby vsi se prohluboval, než se jí zřejmě protiprávně ujal Jan Sádlo. Sádlo tak využil svého mocenského tlaku (v listinách byl označován jako miláček krále) a držel vesnici až do své smrti. Svůj nárok na převzetí zboží v Košeticích legitimizoval přitom právě prostřednictvím zmiňované smlouvy z roku 1414, podle které se měl postarat o sirotky Václava z Křelovic. Košetice po Sádlovi držel jeho syn Jan Sádlo mladší z Kostelce.130 Událost však především ukázala, jaké postavení si Jan Sádlo mezi ostatní drobnou šlechtou na lokální úrovni získal a jak se mu s nimi vyplatila spolupráce. Nejisté poměry v dosazování kněží do místní košetické fary lze dát do souvislosti s praxí některých šlechticů, kteří v období po roce 1415 využívali svých patronátních práv k prosazování husitských kněží ke svým farám.131 Na antedatované listině se objevil po boku Jana Sádla královský kuchmistr Jan Hájek z Hodětína,132 kterému bude níže věnováno ještě několik řádek. Do lokálních kontaktů je třeba zařadit i rytíře Jana z Chotěmic na Vlašimi, přestože se jinak jedná na rozdíl od jmenovaných o poměrně významnou osobu z prostředí jihočeské šlechty. Jan z Chotěmic byl sice jenom rytíř, za svého života však velmi zbohatl a zařadil se mezi nejvlivnější aristokraty v okolí Miličína, kde získal například Vlašim.133 V roce 1415 pečetil stížný list proti upálení Jana Husa,134 později se však vzdal kalicha a v roce 1417 vykoupil od římského krále Zikmunda z titulu jeho dědictví české koruny potvrzení o právoplatné koupi řečického panství.135 Záhy po vypuknutí husitské revoluce se postavil po boku Oldřicha z Rožmberka proti táboritům.136 Jan z Chotěmic měl velký význam zvláště pro Pelhřimovsko, kde se poměrně často Jan Sádlo objevoval. Jan z Chotěmic totiž koupil 8. června 1415 řečické panství (Červená
128
AČ XXXVI., s. 257. A. SEDLÁČEK, Hrady XII., s. 204. 130 AČ XXXVI., s. 257–259. 131 Miloslav POLÍVKA, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce, Praha 1982, s. 447. 132 AČ XXXVI., s. 257. 133 A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 183. 134 F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 580–590. 135 František ŠMAHEL, Husitská revoluce I. Doba vymknutá z kloubů, Praha 1995, s. 276. 136 Josef PETRÁŇ, Příběh Ouběnic. Mikrohistorie české vesnice, Praha 2001, s. 41. 129
33
Řečice, Pelhřimov) a tím rozsáhlá majetková základna církevního majetku na Pelhřimovsku přešla do laických rukou.137 Zároveň se stal Jan z Chotěmic i přímým sousedem Jana Sádla, protože mimo jiné koupil hrad Konipas,138 který se nacházel v oblasti zájmu Jana Sádla, jak bude ukázáno v kapitole „Sádlův majetek“ a jak již bylo naznačeno i na více místech, protože Konipas bezprostředně sousedil se zmiňovaným Hořepníkem, Košeticemi a dalšími Sádlovými državami. Je pravděpodobné, že se v roce 1416 účastnil spolu s Janem Sádlem přijímání podobojí v Olomouci jako Jan z Vlašimi, kterou již tehdy držel.139 Krátce poté však již přešel do katolického tábora. Žádná jiná zmínka o jakémkoli vzájemném kontaktu Jana Sádla a Jana z Chotěmic však neexistuje.
4.2. Kontakty na církevní osoby Určité kontakty měl Jan Sádlo rovněž s některými církevními osobami působícími na panovnickém dvoře.140 Z těch méně známých to byl Řehoř Chudera nebo Chuderka, který se v latinských pramenech objevoval jako Hudera.141 Chudera působil nejprve jako farář ve Staré Plzni.142 Později se dostal do Prahy, kde se stal kanovníkem vyšehradským. Na této pozici setrval nejméně v letech 1411–1415, kdy zároveň držel obedienci v Sedlčánkách, nejchudší obedienci,143 a v letech 1413–1415 ve Zlatníkách.144 Mezi duchovenstvo kostela vyšehradského však patřil již v roce 1394.145 Působil jako dvorský kaplan, díky čemuž se dostal do kontaktu i s Janem Sádlem, pohybujícím se občas v prostředí dvora. Společně se poprvé objevili v rejstříku manství vyšehradského, který byl přiložen k deskám dvorským. Společná zmínka pochází z 22. listopadu 1414 ze zápisů zvodů a odhádání těch odúmrtí, která král daroval výprosníkům s povinností konat manské služby k vyšehradskému hradu. Tehdy se jednalo o vesnici Sudoměřice na Bechyňsku a Chudera se Sádlem zde vystupovali jako svědci dvořanovi Janu drastníkovi146 při zisku jedné kopy grošů.147 Ke stejné záležitosti se
137
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce I., s. 229. A. SEDLÁČEK, Hrady IV., s. 344. 139 František ŠMAHEL, Husitská revoluce II. Kořeny české reformace, Praha 1996, s. 354. 140 K problematice církevních poměrů a hierarchie v českých zemích Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Svět české středověké církve, Praha 2010 (zvláště s. 204–228). 141 Je zřejmě možné používat jeho jméno ve všech jmenovaných verzích. Martina Maříková nejnověji používala Řehořovo jméno ve formě Hudera. Já se přidržím dříve používaného Chudera nebo Chuderka. Martina MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum et divisionum capituli metropolitani Pragensis 1396-1418 a hospodářství pražské metropolitní kapituly na přelomu 14. a 15. století, in: Sborník archivních prací 57, 2007, s. 276, 283, 287, 436. 142 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 53. 143 M. MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum, s. 283. 144 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 133. 145 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 152. 146 Drastník byla funkce u dvora. Zřejmě zhotovoval střapce. V. V. TOMEK, Dějiny města Prahy V., s. 48. 138
34
sešli ještě i v květnu následujícího roku, kdy byla Janu drastníkovi potvrzena i celá vesnice do vyšehradského manství.148 Po roce 1415 však zprávy o Řehoři Chuderovi mizí. To však nutně nemuselo souviset s událostmi okolo Jana Husa. Již v roce 1390 byl uváděn jako farář ve Staré Plzni, a jako starší muž v roce 1415 zemřel, což potvrzuje i M. Maříková.149 Pro Jana Sádla mohl být jejich vztah zvlášť důležitý, neboť se jeho prostřednictvím dostával nejen ještě hlouběji do prostředí vyšehradské kapituly, ale i ke dvoru. Fakt, že Chudera získal místo kaplana u dvora, svědčí o tom, že patřil spíše ke vzdělanějším farářům, kteří měli potenciál přijímat nové myšlenky a přemýšlet v širších souvislostech než běžní venkovští faráři. Na druhou stranu však nelze jejich vztahy přeceňovat a vyvozovat z toho nějaké hlubší vazby. Mnohem výraznější postavou z církevního prostředí byl Václav Králík z Buřenic, známý též jako Václav Geratův z Buřenic. Pocházel z chudého rodu nižší šlechty z okolí Ledče nad Sázavou, jehož příslušníci se mnohokrát s Janem Sádlem setkali, což mohlo znamenat buď nadstandardní vztahy, nebo přímo příbuznost. Na tuto možnost jsem ve své práci již několikrát narazila, a doposud se nezdá, že by jí něco výrazně odporovalo. Některé osobnosti z buřenického rodu již byly zmíněny v souvislosti se Sádlovou rodinou i v této kapitole o lidech kolem něho. Podle některých autorů měl Václav Králík nemanželský lucemburský původ. Často byl charakterizován jako mimořádně inteligentní a chytrý s velkou ctižádostí, marnivostí a slávychtivostí. Životopis tohoto králova milce (již od roku 1380) je již důkladně zpracován na jiných místech, přesto musím upozornit alespoň na některé jeho nejvýznamnější funkce, které získal během své dlouholeté kariéry v blízkosti krále Václava IV.150 O tom, že se těšil vskutku mimořádné oblibě krále, svědčí i jeho přezdívka Králík, která vznikla údajně právě na základě jeho blízkému vztahu ke králi. Václav Králík vytěžil z královy náklonnosti maximum, nasbíral během svého života celou řadu církevních i dvorských funkcí. Při různých jednáních se mimořádně osvědčil, takže ho král nejednou poslal k papežskému dvoru, v jehož politice se skvěle vyznal. Byl od roku 1380 kanovníkem pražským (1380), oltářníkem sv. Gotharda v katedrále sv. Víta (1380–1393), oltářníkem sv. Apoštolů v kostele Panny Marie před Týnem (1393–1394) a vyšehradským děkanem (1390– 1397). Stal se členem královské rady Václava IV., členem Bratrstva obruče a kladiva,
147
AČ XXXVI., s. 857–858. AČ XXXVI., s. 256–257. 149 M. MAŘÍKOVÁ, Registrum acceptorum, s. 436. 150 Informace o Václavu Králíkovi s výjimkou doplňků o Janu Sádlovi pocházejí z encyklopedického hesla týkajícího se přímo Václava Králíka. Milan M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000, s. 47–49. 148
35
královským kancléřem (1394–1409), královským kaplanem a posléze vyšehradským proboštem (5. 1. 1397–1412). v této posledně jmenované funkci se setkal jak s Janem Sádlem ze Smilkova (Sádlův strýc), tak i s Chvalem (Sádlův bratr) a také se zmiňovaným Řehořem Chuderou. Papež Bonifác IX. na přímluvu Václava IV. jmenoval Václava Králíka dokonce patriarchou antiochijským (11. 4. 1397). Jako kompenzaci za to, že se nemohl ujmout správy majetku spojeného s touto hodností, obdržel Václav Králík od papeže ještě téhož dne doživotně správu kladrubského kláštera, uvolněnou smrtí opata Racka, a také možnost zastávat neomezený počet obročí, pokud jejich výnos nepřekročí 2 000 zlatých ročně. To mu přineslo celou řadu dalších zajímavých pozic a funkcí, stal se kanovníkem svatovítským (1399), arciděkanem přerovským, děkanem v Kroměříži (1400) a nejvyšším písařem (1400). Zvláštní kapitolu jeho kariéry představoval církevní sněm v Pise (zahájen 25.3 1409), jehož se účastnil jako králův zástupce a říšský náměstek. Do Pisy dorazil 27. 5. 1409 a sněm ho vyslal do Benátek. Měl Benátčany přesvědčit, aby uznali Alexandera V. papežem. To se mu nakonec podařilo a Řehoř XII. musel po svém svržení svůj vlastní sněm, konaný ve stejnou dobu v městě Cividale, rychle opustit a v přestrojení uprchnout, aby nebyl zajat. Zajímavou zkušenost přinesla Václavu Králíkovi zpáteční cesta, při které byla česká delegace zajata v Korutanech místními šlechtici a teprve na zákrok papeže Alexandera V. v listopadu 1409 propuštěna. K velmi významné změně v Králíkově životě došlo v roce 1412, kdy vyměnil proboštství vyšehradské za biskupství olomoucké, které převzal roku 1413. I přes povinnosti v Olomouci však zůstával trvale v Praze v blízkosti krále. Z jeho nerozhodného postoje k reformním myšlenkám zřejmě do jisté míry pramenila i králova zdrženlivost k těmto otázkám. Kostnický koncil hodlal Králíka za lhostejnost vůči kacířům a za přílišnou podřízenost králi prostřednictvím Jana Železného zažalovat, avšak Václav Králík mezitím zemřel (12. 9. 1416). O jeho údajné hýřivosti svědčí i to, že od kapituly dostal 5000 hřiven na cestu do Kostnice, utratil je však ještě v Praze.151 Splácení dluhů, jak později ještě uvidíme, se ujal Jan Sádlo, který však pravděpodobně alespoň nějakou část peněz na tento účel získal od krále.
151
M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 47–49.
36
4.3. Jan Sádlo a nižší šlechta angažující se v husitské revoluci Mezi královy oblíbence obviněné poměrně brzy z kacířství patřil vedle Jana Sádla i Jan Řitka z Bezdězic. O společném obvinění z kacířství Jana Sádla, Jindřicha Lefla a právě Jana Řitky psal autor tzv. Kroniky univerzity pražské, který tuto událost datoval do roku 1412.152 Již v roce 1410 Řitka sloužil jako královský podmaršálek.153 V. V. Tomek uvádí, že v roce 1413 byl panoše Jan Řitka z Bezdězic královským sluhou či komorníkem.154 Roku 1414 získal do manství vyšehradského Žlunice nedaleko Kopidlna.155 Není pochyb o tom, že se jako jedni z prvních šlechticů obviněných z kacířství a zřejmě i podporovatelů Jana Husa Sádlo s Řitkou dobře znali. To ale ještě nic nevypovídá o jejich vzájemném vztahu. Oba se totiž mimo jiné setkali i v majetkovém sporu, když věno z Chomutic nedaleko Jičína připadlo králi a Jan Řitka to odpíral. To mu však nakonec nebylo nic platné, protože věno nakonec král potvrdil Janu Sádlovi, jak bude ještě zmíněno v kapitole „Sádlův majetek“.156 Oba královi oblíbenci, Řitka i Sádlo, také získali v roce 1413 od krále zboží po smrti Petra z Konipas. Zatímco Jan Řitka si vyprosil zboží v Buštěvsi,157 Jan Sádlo se prostřednictvím krále dostal ke zboží v Hořepníku.158 Jan Řitka později působil jako purkrabí na Vyšehradě, a to již nejméně v roce 1418.159 Z této funkce pravděpodobně výrazně ovlivňoval poměry v manství vyšehradském. Během první pražské defenestrace zřejmě z pozice vyšehradského purkrabího sehrál společně s Janem Sádlem a Petrem Zmrzlíkem důležitou roli pro legalizaci převratu.160 Na Vyšehradě zůstal Jan Řitka až do 24. 10. 1419, kdy Mikuláš z Husi společně s Janem Žižkou donutili vyšehradskou posádku ke kapitulaci. Jan Řitka se tak připojil k Žižkovým bojovníkům a později získal funkci táborského hejtmana v Domažlicích.161 V roce 1433 se jako táborský hejtman Domažlic účastnil tažení do bavorského městečka Kouba (Cham). Úspěšné drancování však nakonec nečekaně skončilo bitvou, ve které Němci zvítězili. Jan Řitka údajně z bitvy utekl.162
152
FRB V. s. 574. AČ XXXV., s. 66–67. 154 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 48. 155 AČ XXXV., s. 50. 156 AČ XXXVI., s. 24–26. 157 AČ XXXVI., s. 759–760. 158 AČ XXXVI., s. 249–250. 159 AČ VI., s. 272–275. RBMV III., s. 313–314; 160 Petr ČORNEJ, Jan Žižka (Pokus o charakteristiku), in: P. ČORNEJ, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 139. 161 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 15. 162 Bartošek z DRAHONIC, Kronika, in: Ivan HLAVÁČEK (ed.), Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981, s. 262. 153
37
Z dalších představitelů aktivní husitské šlechty zmíním Jana ze Smiřic. Před vypuknutím husitské revoluce se ještě nevýrazný Jan ze Smiřic setkal s Janem Sádlem poprvé v únoru 1415 a pak v březnu 1416.163 K většímu vzájemnému kontaktu mezi Sádlem a Janem ze Smiřic však došlo až na sněmu v Kutné Hoře, jehož závěry nakonec určily i Sádlův osud. Jan ze Smiřic byl mužem, jehož na vrchol vynesla husitská revoluce. Ač zeman, získal si velký vliv a v průběhu husitských válek i velké jmění. Položil základy budoucímu slavnému rodu Smiřických ze Smiřic.164 Na začátku husitské revoluce stál na straně Prahy165 a v roce 1421 se přidal k husitským vojskům, když v té době pravděpodobně už vykonával funkci mělnického hejtmana v rámci pražského svazu.166 Následující osudy Jana ze Smiřic již nejsou pro osobu Jana Sádla příliš důležité. Jeho dlouhá a úspěšná kariéra politika a revolucionáře skončila až popravou v roce 1453, kdy byl za zradu jako člen zemské rady odsouzen zemským správcem Jiřím z Poděbrad.167 Na krátko se tak setkali představitelé dvou generací. Sádlo se řadil k těm, kteří se podíleli na vypuknutí revoluce, aniž by dohlédli jejího konce, Jan ze Smiřic naopak představuje jednoho z mnoha drobných šlechticů, kteří si v průběhu husitských bojů vybudovali skvělou kariéru a dostali se na výsluní. Další představitel drobné šlechty, Zdeslav Tluksa z Buřenic, také figuroval v husitských bojích, ale stál na druhé straně barikády, ve službách Zikmunda Lucemburského. Zdeslav Tluksa z Buřenic byl rovněž spojen s okolím Buřenic jako Sádlo a teoreticky by se dala mezi nimi hledat i příbuznost. V souvislosti s tím však není vyloučena ani vzájemná rivalita. Zdeslav Tluksa z Buřenic se vyskytoval v Buřenicích roku 1395 a v letech 1398– 1401 jako pán s podacím kostelním právem v Buřenicích.168 Poté však opustil České království a po boku řádu německých rytířů získával válečné ostruhy v cizině. V roce 1410 ho zajali Poláci v bitvě u Koronowa a již tehdy ho seznam zajatců uváděl jako člena dvora Zikmunda Lucemburského. Věrný Zikmundův služebník pak zcela logicky získal po Zikmundově nástupu na český trůn odpovídající úřad, purkrabství karlštejnské.169 Úřad do té doby držel Václavův milec Jan Sádlo. Jednoho královského milce, mimo jiné po několik let zřejmě rozhodující postavu v okolí Buřenic, tak vystřídal na pozici karlštejnského purkrabí
163
AČ XXXVI., s. 846– 847 Miroslav PLAČEK – Peter FUTÁK, Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu, Praha 2006, s. 548. 165 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce I., s. 284. 166 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 81. 167 Petr ČORNEJ – Milena BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI., (1437-1526), Praha 2007, s. 112 – 114. 168 A. SEDLÁČEK, Hrady XII., s. 204. 169 Petr ČORNEJ, Klíče ke Karlštejnu, in: P. ČORNEJ, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 297–335 (s. 298–299). 164
38
milec nového krále, který pocházel ze stejné lokality. Statečný válečník pak hájil Karlštejn po celá 20. léta 15. století ve prospěch Zikmunda Lucemburského a uplatňoval své válečné zkušenosti v bojích proti husitům. Jako purkrabí sloužil Zikmundovi ještě v roce 1432, správcem hradu byl tehdy jeho bratr Kuneš z Buřenic170 a následujícího roku zajišťoval jako katolický vyslanec bezpečnost husitského poselstva při jednání na Basilejském koncilu.171 Zemřel roku 1433.172
4.4. Kontakty na městské prostředí Jan Sádlo se také nejméně od roku 1415 pohyboval na Novém Městě pražském, kde zakoupil dům od Markéty, dcery Pešíka ze Strašnic. Se Sádlem sousedil Mařík (Mauricius) Kačer, místopísař desek zemských, který se podílel na zabírání církevního majetku, ale v Praze sídlila i celá řada dalších Sádlových známých a královských milců. Za všechny jmenujme Petra Zmrzlíka, o němž ještě bude pojednáno níže, a který se Sádlem společně zasedal v královské radě.173 Nějaké výraznější kontakty Sádla s měšťany bohužel nejsou známy, není však pochyb o tom, že probíhaly a Jan Sádlo si záhy mezi některými měšťany získal vysoké renomé jako obránce kališnických zájmů před králem, který nejednou přímluvou pomohl některým měšťanům před královským hněvem.174 Mezi osoby z městského prostředí, které se dlouhodobě objevovaly v přítomnosti Jana Sádla, prokazatelně patřil pouze staroměstský měšťan Jan z Weilburka. Jan z Weilburka pocházel z pražské patricijské rodiny,175 která žila v Praze již po dvě generace.176 Už jeho otec byl protonotář Starého Města pražského. Jan z Weilburka vystudoval svobodná umění, bakalářem se stal v roce 1386, později ještě získal titul bakaláře dekretů (1391). V letech 1393-1413 zastával funkci protonotáře Starého Města pražského a v letech 1400-1418 působil jako nejvyšší písař královské kanceláře Václava IV.177 Na rozdíl od J. Spěváčka I. Hlaváček mínil, že Jan z Weilburka dokončil svá studia až v roce 1397, působil v kanceláři Starého Města pražského do roku 1411 a brzy poté se dostal na doporučení
170
Bartošek z DRAHONIC, Kronika, s. 233, 243, 257 Deník táborského kněze o jednání Čechů na koncilu Basilejském z roku 1433, in: I. HLAVÁČEK (ed.), Ze zpráv a kronik doby husitské, s. 373, 409, 457. 172 A. SEDLÁČEK, Hrady XII., s. 204. 173 Petr ČORNEJ, První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010, s. 44. 174 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika – Píseň o vítězství u Domažlic, Marie BLÁHOVÁ (ed.), Praha 1980, s. 260. 175 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 268. 176 Ivan HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376-1419, Stuttgart 1970, s. 215–216. 177 Jiří Spěváček, Václav IV. K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 714. 171
39
Staroměstských do královské kanceláře.178 To však nic nemění na tom, že měl po dlouhá léta přístup k důležitým písemnostem jak z prostředí rady Starého Města pražského, tak z královské kanceláře. Z této pozice se setkal i s Janem Sádlem, poprvé v roce 1405 na Žebráku, kdy společně svědčili na listu vydaném Českým Budějovicím v souvislosti s nálezy proti zemským škůdcům179 a potom ještě několikrát (například v roce 1413 v souvislosti se Sádlovým ziskem části Hořepníku).180 Husovy reformní myšlenky však Jana z Weilburka nijak neoslovily, spíše naopak, jako příslušník pražské německé rodiny usiloval o jejich potlačení. V roce 1413 stál zřejmě v pozadí změn ve Staroměstské radě. Do rady se tehdy poprvé od roku 1408 vrátili někteří Němci, kteří v souvislosti s královou politikou museli v minulosti radu opustit.181 Za zmínku stojí, že ovládal nejen latinu a němčinu, ale i češtinu.182 V roce 1404 koupil dům u sv. Haštala na Starém Městě.183 Z řady listin vyplývá, že Jan z Weilburka byl rozhodně vynikající odborník, na jehož bedrech spočívala při vyřizování četných králových rozhodnutí značná zodpovědnost. Vzhledem k jeho orientaci na německý městský patriciát však nelze předpokládat, že by s Janem Sádlem našel společnou řeč. Vypadá to spíše tak, že dohromady je zpravidla svedla úřední povinnost.
4.5. Osoby z královské rady V kapitole „Ve službách krále“ bude věnován prostor i Sádlovu působení v královské radě, kde se setkal s celou řadou zajímavých lidí. V této podkapitole představím ve zkratce portréty několika z nich, kteří se dostali se Sádlem výrazněji do styku anebo nějakou dobu sdíleli podobný osud. Účelem proto není vyjmenovat veškeré členy královské rady k roku 1417,184 ale spíše nabídnout portrét těch, ke kterým se v souvislosti se Sádlovou osobností budu vracet i v následujících kapitolách. Jindřich Lefl z Lažan je dostatečně známá osobnost první třetiny 15. století. Přesto není od věci se u této zajímavé postavy na chvilku zastavit a zmínit některé významnější údaje z jejího života. Jindřich Lefl byl český šlechtic, který patřil mezi přední důvěrníky krále Václava IV. Právě proto přišel do kontaktu i s Janem Sádlem, který rovněž náležel mezi
178
I. HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen, s. 215–216. Jaromír ČELAKOVSKÝ, Sbírka pramenů práva městského Království Českého. Codex juris municipalis Regni Bohemiae, díl II., Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, Praha 1895, s. 1007, dále jen CIM. 180 AČ XXXVI., s. 249–250. 181 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II, s. 268. 182 I. HLAVÁČEK, Das Urkunden- und Kanzleiwesen, s. 215–216. 183 Ferdinand TADRA, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310–1420). Příspěvek k diplomatice české, Praha 1892, s. 48. 184 Soupis členů královské rady k 20. srpnu 1417 je otištěn v RBMV III., s. 309–310. 179
40
největší královy oblíbence druhé dekády 15. století. Jindřich Lefl působil jako dlouholetý královský hejtman ve Vratislavi. V roce 1410 se stal pánem hradu Krakovec u Rakovníka, v roce 1413 získal Náchod, který o rok později vyměnil za Bechyni. Ideově se nejprve řadil mezi Husovy ochránce, když byl společně s Janem Sádlem a Janem Řitkou obviněn v roce 1412 z kacířství.185 Jako ochránce kacířství požíval značné Husovy důvěry. V červenci roku 1414 pak Jindřich pozval Jana Husa na hrad Krakovec, aby se tam nějaký čas skrýval. Hus před tím pobýval blízko Sezimova Ústí, ale morová epidemie v blízkém Mladovožicku ho přiměla Leflovo pozvání přijmout. Na Krakovci Lefl informoval Husa o stanovisku královské rady k jeho účasti na koncilu v Kostnici.186 Jan Hus si na něj vzpomenul i ve svých listech z Kostnice.187 V tuto dobu byl Jindřich Lefl zřejmě s Janem Sádlem ideově nejblíže. Otázka, jak vřelý byl jejich vzájemný vztah, však zůstává otevřená, protože chybí dostatek pramenů. Ještě v roce 1415 Jindřich Lefl podepsal, stejně jako Jan Sádlo, stížný list proti upálení Jana Husa, ale později se od reformních ideálů distancoval a řadil se mezi katolickou šlechtu. To vedlo historiky k úvahám, že ochranu Husovi poskytnul především na příkaz krále. V souvislosti s možnými motivy jeho dobrého vztahu k Husovi není nezajímavé, že velké sympatie k Husovým myšlenkám měla Leflova manželka. Společně se Sádlem pak Lefl působil v královské radě. Společně již v roce 1416 pečetili list Procka z Habrovan určený králi Václavovi.188 Spolu s nimi se v posledních dvou letech objevil na nejvyšších postech zemské správy i Leflův syn Jan Bechyně, který rovněž patřil mezi Václavovy milce, a který v letech 1417–1419 zastával úřad podkomořího. Jan Bechyně byl mimo jiné i svědkem Václavovy smrti na Novém Hradě u Kunratic 16. srpna 1419.189 Po vypuknutí husitské revoluce stál Jindřich Lefl na straně Zikmunda Lucemburského. V bitvě u Vyšehradu 1. 11. 1420 byl v královském vojsku těžce raněn a brzy poté zemřel.190 Krátce před smrtí přešel zpět na kališnickou víru, když vykonal zpověď a přijal svátost pod obojí.191 Dalším Sádlovým známým z královské rady byl Petr Zmrzlík ze Svojšína, český zeman a královský mincmistr v Kutné Hoře v letech 1405–1419. Podporoval Jana Husa a i jeho přátelé, včetně jeho manželky Anny z Mochova, nalézali v Husových myšlenkách zalíbení. To měli společné s Jindřichem Leflem z Lažan, se kterým zároveň několik let
185
FRB V., s. 574. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 271–272. 187 Husovy listy z Kostnice. M. Jan Hus přátelům v Čechách, jimž děkuje za jejich služby a jimž posílá poslední pozdravy, in: I. HLAVÁČEK (ed.), Ze zpráv a kronik doby husitské, s. 192. 188 AČ VI., s. 35. 189 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 706. 190 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 717. 191 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy IV., s. 110. 186
41
zasedali i v královské radě. Pozice mincmistra přinášela Petrovi vynikající ekonomické zázemí, které si hleděl rozmnožit i o vlastní majetek, držel hrad Žleby (od roku 1406), hrad Orlík a vyplatil si hrad Kašperk. Vyženil Kasejovice a Lnáře.192 Zmrzlíkovy vřelé vztahy s Husem dokazuje i mistrův poslední list před upálením, ve kterém jmenuje Zmrzlíka na prvním místě a děkuje mu za služby, které pro něj kdy udělal.193 Podle tohoto listu se zdá, že společně s Jindřichem Leflem patřil k Husovým nejbližším ochráncům. Jan Sádlo v listu zmíněn vůbec nebyl. Ani to však Petra Zmrzlíka nepřimělo k tomu, aby se v září připojil ke stížnému listu české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa. V královské radě v letech 1417–1419 patřil společně s Janem Sádlem ke kališnickému křídlu, které však začalo v průběhu roku 1419 ztrácet pevnou půdu pod nohama. To se odrazilo nejen na jednání královské rady na přelomu ledna a února 1419, kdy se snažila vyhovět některým požadavkům římského krále Zikmunda Lucemburského a zklidnit poměry v Praze (viz jednání ve Zmrzlíkově domě 25. února 1419),194 ale i na údajné spolupráci Petra Zmrzlíka a Jana Sádla na defenestraci na Novém Městě pražském.195 Stejně jako Sádlo ani Petr Zmrzlík neměl vzhledem ke svému dobrému postavení na královském dvoře důvod ke změně panovníka či k rozpoutání dlouholetých bojů. Po bitvě u Vyšehradu a smrti Mikuláše z Husi Petr Zmrzlík ve svém domě na Starém Městě hostil věroučné diskuse pražských a táborských kněží. Tehdy zde nechyběl ani Oldřich Vavák, budoucí spolupracovník Jana Sádla.196 V roce 1421 se stal Petr Zmrzlík znovu mincmistrem na Kutné Hoře, zemřel však již 16. 8. 1421.197 Jan Hájek z Hodětína byl nižší šlechtic, který se zařadil mezi oblíbence krále Václava IV. Měl vazby na jižní Čechy, v roce 1409 získal od krále ves Nasavrky198 a o rok později sloužil jako královský purkrabí na Protivíně. Poté se ujal na několik let funkce moravského podkomoří (1411–1418).199 V té době se také setkal s Janem Sádlem, když po ustavení Aleše z Březí v roce 1416 olomouckým biskupem společně v olomoucké katedrále přijímali podobojí.200 S Janem Sádlem měl společné i to, že byl terčem anonymních satirických výpadů.201 Tehdy ještě působil jako královský kuchmistr (1412–1417). Za dobu působení na
192
J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 742. Husovy listy z Kostnice, s. 192. 194 P. ČORNEJ, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace, s. 81. 195 Petr ČORNEJ, Jan Žižka (Pokus o charakteristiku), in: P. ČORNEJ, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 139. 196 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 181–189. 197 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 742. 198 AČ XXXV., s. 194. 199 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 707. 200 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 354. 201 F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 413–414. 193
42
královském dvoře prošel celou řadou funkcí, vedle jmenovaných se stal ještě podkomořím krále Václava IV. (1412–1414),202 velitelem královského vojska při odbojných tendencích českých pánů v roce 1413.203 Byl členem královské rady v roce 1417,204 tehdy však již stejně jako Jindřich Lefl kolísal, na kterou stranu se připojí.205 V roce 1419 držel hrad Písek a v roce 1420 byl purkrabím hradu Zvíkov. Zemřel někdy mezi lety 1424–1427.206 Vedle Sádlových spolupracovníků a spojenců by se nemělo zapomenout ani na jeho soupeře, kteří pocházeli především z řad katolické šlechty. Vilém Zajíc z Házmburka, příslušník starého šlechtického rodu, se sice nedá označit za přímého Sádlova soka, k jeho spojencům však rovněž nepatřil. Společně svědčili v roce 1416 Hrdybořovi z Drhákova při jeho zisku Kovářova do manství vyšehradského207 a rok později již společně zasedali v královské radě. Na rozdíl od Sádla jej však král jmenoval pod Zikmundovým tlakem, aby dosáhl v radě určité rovnováhy sil mezi katolíky a kališníky. Poté se sešli ve skupině vyslané v únoru 1419 k Zikmundovi do Uherské Skalice.208 Vilém Zajíc již tehdy pevně stál na straně Zikmunda Lucemburského a v jeho službách působil i v následném období. 17. října 1419 obsadil společně s Janem Chudobou z Ralska Pražský hrad, arcibiskupův dvůr a klášter sv. Tomáše na Malé Straně.209 Před bitvou na Vítkově působil v Zikmundových službách jako hejtman, který obsadil horu nad Slaným.210 Zemřel v roce 1441.211
4.6. Jan Sádlo a kontakty s panským stavem Zvláštní podkapitolku budu věnovat i Sádlovým kontaktům s představiteli panského stavu. Jako člen královské rady přicházel Jan Sádlo do styku s panskými osobami poměrně často. Již byl jmenován Vilém z Házmburka. Vedle toho se však Sádlo prokazatelně stýkal i s několika dalšími pány, kteří se naopak řadili mezi představitele husitské šlechty. Možná nejdůležitějšími z nich byli bratři Petr a Purkart z Janovic, členové panského rodu z Janovic (Vrchotovy Janovice). Páni z Janovic drželi hrad Janovice nedaleko Votic (a tedy i nedaleko Smilkova a Miličína), na počátku 15. století ho však zřejmě prodali.212 Petr
202
J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 707. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 263–264. 204 RBMV III., s. 309–310. 205 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 308. 206 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 707. 207 AČ XXXVI., s. 330–331. 208 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 533. 209 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 15. 210 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 43. 211 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 759. 212 A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 268. 203
43
z Janovic se přesto dál pohyboval na Podblanicku, získal Vysoký Chlumec (někdy se psal i Petr z Janovic a na Vysokém Chlumci) a jako jeden z mála zde společně s Janem Sádlem v roce 1415 pečetil stížný list proti upálení Jana Husa.213 O tři dny později se rovněž podílel společně s Janem Sádlem na vzniku husitského braného svazu.214 Skutečnost, že Petr z Janovic na rozdíl od Jana Sádla náležel k panskému stavu, by mohla naznačovat, že Petr z Janovic mohl mít na Jana Sádla nějaký vliv. Podrobněji se k této otázce vrátím ještě později v úvahách o Sádlově významu a postavení. Zde je však nutné ještě zdůraznit, že oba bratři, Petr a Purkart z Janovic,215 doprovázeli Jana Sádla i v poslední den jeho života, jak o tom bude pojednáno v závěrečné kapitole. Oldřich Vavák z Hradce, člen starého panského rodu a bratr Jana mladšího z Hradce, vystudoval na univerzitě v Heidelbergu.216 Stal se výrazným Sádlovým partnerem v následných politických jednáních nejméně v roce 1421. V roce 1415 se připojil se svou pečetí na stížný list proti upálení Jana Husa a v následujícím období se přiklonil na stranu husitské šlechty. Po vypuknutí husitské revoluce spolupracoval s Janem Žižkou, na podzim 1420 se aktivně podílel na husitské výpravě po jižních Čechách, během které získali společně s Žižkou řadu opěrných bodů pro další boje. Poté se přesunuli do Prahy k bitvě u Vyšehradu, ve které husitská vojska slavila velké vítězství nad Zikmundem Lucemburským.217 Kronikář Vavřinec z Březové zaznamenal Vavákův příjezd do Prahy na konci listopadu 1420, kdy dorazil společně s již zmiňovanými pány Petrem z Janovic, Purkartem z Janovic a s Petrem Zmrzlíkem ze Svojšína, aby se spojili s pražany k obraně čtyř artikulů pražských. Zde byl také nepřímým svědkem smrti Mikuláše z Husi.218 Se Sádlem pak začal spolupracovat po Čáslavském sněmu, kde se stal stejně jako Sádlo členem zemské vlády a společně patřili k významným účastníkům kutnohorského sněmu v létě 1421. Zde byl Oldřich Vavák 4. září jmenován mincmistrem na Kutné Hoře za Petra Zmrzlíka, který krátce před tím skonal. Želivskému se však rozhodnutí zemského sněmu nelíbila. Vavák se Sádlem se proto do Želivského ústně pustili, za což je měla stihnout krutá pomsta Jana Želivského. Obětí Želivského pomsty se však nakonec stal jenom Jan Sádlo,219 protože Oldřich Vavák zemřel již
213
J. PETRÁŇ, Příběh Ouběnic, s. 45. F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 590–591. 215 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 260. 216 Jan URBAN, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace I, Praha 1994, s. 419–432. 217 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 56–59. 218 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 181–189. 219 Petr ČORNEJ, Pád Jana Želivského, in: P. ČORNEJ, Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 101–135. 214
44
někdy v první polovině září 1421 v Kutné Hoře na dýmějový mor. Ještě před smrtí se podílel na přípravách tažení proti adamitům. Ke své vlastní smůle už nestačil pořádně využít své nové funkce mincmistra, která mu přinášela nové pravomoci a vliv.220
4.7. Shrnutí Osobnosti, které přišly s Janem Sádlem do styku, pocházely z rozdílných prostředí. Je však otázka, kdo z nich měl na Jana Sádla rozhodující vliv a o čem to svědčí, případně, jestli lze ze styku s těmito postavami vyvodit nějaké obecnější rysy Sádlovy osobnosti. Představené osoby tvoří několik rovin Sádlova okolí. Objevují se tu osobní služebníci, lokální kontakty, osoby z církevních kruhů, které byly k Sádlovi mnohdy vázané i příbuzensky a osoby z královského dvora. Zcela specifická byla skupina manů vyšehradských, kteří figurovali prakticky ve všech zmíněných skupinách. Z toho důvodu bylo obtížné vytvořit z nich zvláštní skupinu nebo okruh, náleží jim však jedno z předních míst v Sádlově životě a budu se jimi proto zabývat v tomto shrnutí. V manství vyšehradském se setkal s lokálními osobnostmi, Husovými sympatizanty, v omezené míře i s členy královské rady a dokonce i s osobami z církevního prostředí (Řehoř Chudera). To svědčí o tom, že manství vyšehradské svým způsobem široce vymezovalo Sádlovo působení v jeho veřejném životě. Sádlo si společně s ostatními vyšehradskými many získával základní vazby na krále, které mnozí později prohlubovali. Markéta Novotná ve své práci o manství karlštejnském poznamenává, že manové větších územních celků většinou podléhali zvláštnímu královskému zástupci.221 Tím byl v případě vyšehradského manství vyšehradský purkrabí a tedy mimo jiné již několikrát zmiňovaný Jan Řitka z Bezdězic. Pro takovéto větší územní celky manů existovaly manské soudy.222 Tím vznikal okruh lidí, se kterými se mohl Sádlo přirozeně setkávat v rámci participace na vyšehradském manství. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že vyšehradské manství nefungovalo jako žádná spolková organizace, a tudíž i styk s některými dalšími many byl často zcela náhodný.223 I tak ovšem setkání jednotlivých manů mohla vést k budoucím
220
Petr ČORNEJ, Potíže s adamity, in Marginalia historica 2 (1997). Sborník katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, s. 33–63. 221 Markéta NOVOTNÁ, Karlštejnská manská soustava od svého vzniku do 80. let 14. století, Rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2008, s. 27. 222 M. NOVOTNÁ, Karlštejnská manská soustava, s. 27. 223 V rámci manského systému v Kladsku sice existoval manský sněm, jeho činnost je však doložena až pro období po husitských válkách a nelze vyloučit, že se nejednalo až o výdobytky právě této epochy. František MUSIL, Vznik manského systému v Kladsku a jeho vývoj do doby husitské, Kladský sborník 3, 1999, s. 37–60.
45
spojenectvím. Ve vztahu k některým šlechticům lokálního významu se ukazuje, že důležitou roli hrálo příslušenství k manství vyšehradskému, v rámci kterého získával Sádlo od krále některé majetky a totéž činili právě i jeho lokální známí. Dost možná se k těmto zbožím dostávali právě díky přímluvě a vlivu Jana Sádla, což jenom posilovalo jeho význam mezi těmito osobami. Zcela zvláštní roli v Sádlově životě hrálo prostředí královského dvora, kde přicházel do kontaktu s příslušníky prvořadých a tradičních rodů a dokonce i s králem. Stejně tak na dvoře pobývali i mnozí sympatizanti s reformními myšlenkami. Vzhledem k tomu, že jako člen královské rady Sádlo komunikoval právě s těmito Husovými sympatizanty, věnovala jsem větší pozornost právě jim. Z kontextu vyplývá, že se častěji dostal do kontaktu s Petrem Zmrzlíkem a Jindřichem Leflem, naopak hofmistr Mikeš zvaný Kozíhlava není zařazen, protože nic nenasvědčuje tomu, že by měl na Jana Sádla nějaký výraznější vliv. Zmiňovaní členové královské rady z posledních let Václavova života měli odlišné osudy. Zatímco Jindřich Lefl již před vypuknutím revoluce otevřeně přešel na katolickou stranu, Sádlovo a Zmrzlíkovo chování víceméně odpovídalo jejich podobnému výchozímu postavení těsně před defenestrací na Novém Městě pražském. Oba se podíleli na vývoji situace v zemi po roce 1419. Nutno však dodat, že Petr Zmrzlík si počínal aktivněji než Sádlo. U obou osob (Zmrzlík i Sádlo) lze přitom sledovat (u Sádla to bude více ukázáno v následující kapitole), že kladli důraz spíše na jednání než na válečné řešení sporů. Zmrzlík k jednání ostatně několikrát poskytl vlastní dům. Naopak vojensky se po roce 1419 snažil prosadit katolický člen bývalé Václavovy rady, Vilém z Házmburka, který se angažoval ve prospěch Zikmunda Lucemburského a katolické strany. Domnívám se, že určitý význam mají v Sádlově okolí církevní osoby. Pochopitelně, že rozšířením seznamu o další Sádlovy známé by podíl mužů z církevního prostředí značně poklesl, i tak mám však za to, že právě dobrý a častý kontakt s církevními osobami spoluurčoval Sádlovo chování nejvýrazněji. Markantní to bylo zřejmě již na začátku 15. století, kdy Sádla nepochybně ovlivnil jeho stejnojmenný strýc, kanovník vyšehradský. Jeho smrtí však Sádlův styk s osobami z Vyšehradské kapituly zdaleka nekončil. Především po roce 1411 se zde objevil Sádlův bratr Chvalek, Sádlův švagr Aleš z Březí a Jan Sádlo se setkával zřejmě i s Řehořem Chuderou, byť v tomto případě jsou nějaká spojenectví spíše v rovině spekulací. Zvláštní kapitolu ve vztahu k církvi pochopitelně představovala jedna z nejvýraznějších postav z králova okolí - Václav Králík z Buřenic. Přestože chybí konkrétní doklad o jejich pravidelném styku nebo nějaké komunikaci, je nepopiratelné, že se museli znát. Svědčí o tom nejen pravděpodobná Sádlova příbuznost nebo alespoň spojenectví s 46
některými členy buřenického rodu, ale i to, že se oba museli potkat v blízkosti krále. Nejvíce lze pozorovat jejich vzájemný vztah paradoxně až po Králíkově smrti, kdy se Jan Sádlo ujal splácení Králíkových dluhů. Existují domněnky, že Sádlo splácel dluhy královými penězi a na králův příkaz, to ostatně ani nevylučuji. Tímto způsobem však mohl platit kterýkoli z králových milců, kterých měl král kolem sebe dostatek. Úkol však připadl právě Janu Sádlovi, kterého zřejmě skutečně pojila ke Králíkovi nějaká silnější vazba. Ta by i vysvětlovala způsob, jakým se Jan Sádlo dostal do prostředí králových oblíbenců. Sádlo byl poměrně záhy obviněn z kacířství jako sympatizant Husových myšlenek, které prakticky až do konce života kontinuálně hájil v podobě umírněného kališnictví, jak bude ještě detailněji ukázáno níže. Lišil se tím od jiných osob z řad králových milců, kteří vesměs nebyli názorově pevní. Bylo to vidět v případě Jana Hájka z Hodětínka a Jana Lefla z Lažan, který od přímé podpory Jana Husa přešel mezi katolíky, aby těsně před koncem života, vlastně již na smrtelné posteli, přijal kališnickou víru. Podobně jako Jan Sádlo byl již poměrně brzy označován za Husova sympatizanta Jan Řitka, který tyto myšlenky rovněž neopustil a nastoupil ve 20. letech 15. století kariéru táborského hejtmana v Domažlicích. Tím se však zároveň znatelně odlišil od Sádla, protože se přidal k radikálnějšímu, táborskému pojetí kalicha. Jan Sádlo zemřel brzy, a proto nevíme, jestli by se profiloval obdobně jako Jan Řitka, jeho chování během roku 1421 tomu však rozhodně nenasvědčovalo. Naopak Řitka se k Žižkovi přidal téměř okamžitě, jak se mu naskytla příležitost. Pro Sádlovu spolupráci s Žižkou neexistují žádné doklady. Případnou spolupráci s Janem Žižkou však nelze zcela vyloučit kvůli Sádlovým vazbám na Oldřicha Vaváka, Petra Zmrzlíka a Petra a Purkarta z Janovic, kteří s Janem Žižkou udržovali čilé kontakty.224 Navíc se Jan Žižka v posledních letech pohyboval jako dvořan na dvoře krále Václava IV., takže nelze vyloučit, že se Sádlem znali.225 Podobně věrně jako Sádlo (byť je nutné uvážit, zda tento obraz není utvářen jen díky větší absenci pramenů o Sádlovi) bojoval za reformní myšlenky Petr Zmrzlík, který byl Janu Husovi ještě bližší. Sádla s Řitkou a Zmrzlíkem navíc spojoval určitý podíl na první pražské defenestraci, jak bude ještě připomenuto později. Velkou váhu zde však přičítám především Janu Řitkovi, který z pozice purkrabího vyšehradského mohl ovlivňovat postup vojenské posádky na Vyšehradě, která v době defenestrace vůbec nezasáhla.
224 225
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 63. V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 52.
47
Vrátíme-li se však k Sádlově propojení s církevními osobami, považuji za velice důležité zamyslet se nad tím, co tyto vazby mohly pro Sádla v praxi znamenat. Jedna rovina byl vliv a šance dostat se do úřadů, k penězům atd. To jsem již zmínila dostatečně. Tím však vliv zmiňovaných osob rozhodně nekončil. Václav Králík zrovna nepatřil mezi vzorné katolické duchovní, a stejně tak Aleš z Březí se alespoň v některých částech svého života stavěl k problematice přijímání podobojí poměrně benevolentně, což mohlo mít na Jana Sádla výrazný vliv. Stranou by neměl zůstat ani Řehoř Chudera, který jakožto dvorní kaplan nepochybně přicházel do styku s nejnovějšími myšlenkami a zároveň lze předpokládat, že v této funkci se jednalo o člověka intelektuálně na výši.226 Objevuje se tu tak poměrně zajímavá dvojakost. Na jedné straně se Sádlo pohyboval poměrně blízko k některým církevním hierarchům, na druhé straně měl sklony k reformním proudům a k husitství. Svým způsobem by to mohlo zrcadlit rozporné poměry uvnitř jednotlivých církevních institucí. V souvislosti s tím je otázka, jaký byl vlastně poměr vyšehradské kapituly k Husovým reformním myšlenkám. Zájmem samotné instituce musela být logicky snaha udržet a ještě znásobit vlastní majetek, jak je ale zřejmé, mnozí vyšehradští kanovníci to tak již nechápali a buď usilovali po vzoru předchozích kanovníků o vlastní prospěch, nebo se přichýlili na stranu kalicha. Podrobnějším zkoumáním dalších osob v Sádlově blízkosti se však zdá, že vliv církevních osob nebyl v případě Jana Sádla ten nejdůležitější. Jan Sádlo se totiž často pohyboval v okolí několika pánů, kteří spolu spolupracovali po vypuknutí husitské revoluce (Petr a Purkart z Janovic, Oldřich Vavák z Hradce a z řad nižší šlechty Petr Zmrzlík ze Svojšína). Jan Sádlo s nimi udržoval kontakt pravděpodobně již z dřívější doby. Nejprve byl Sádlo zřejmě pod vlivem svých lokálních sousedů pánů z Janovic, později spolupracoval v královské radě s Petrem Zmrzlíkem a nakonec vystupoval i po boku Oldřicha Vaváka. Tuto hypotézu však bude třeba ještě ověřit na konkrétním Sádlově chování, kterému se budu věnovat v následujících kapitolách. Srovnáním výčtu Sádlových známých z lokální úrovně a seznamu pečetí přidaných na stížné listy proti upálení Jana Husa vyplývá, že téměř nikdo z bezprostředního okolí, tj. ze šlechty ze středních a jižních Čech, svoji pečeť nepřidal. To může samo o sobě svědčit o ledasčem, o malé informovanosti v oblasti, o nechuti místní šlechty se zapojit do protestů ať už z osobního přesvědčení, že s Husovými myšlenkami beztak nesouhlasili, nebo proto, že se
226
Srv. Martin NODL, Farář, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (ed), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 192–219.
48
nechtěli nijak politicky angažovat. Vyvolává to však otázky především o informovanosti drobné šlechty ohledně Husových myšlenek. Jihočeský, ale i dnešní středočeský venkov přitom i díky působení samotného mistra Jana Husa jeho myšlenky dobře znal. Z hlediska osobnosti Jana Sádla je však zajímavé především to, že se k němu téměř nikdo z jeho regionu nepřidal. Znamená to, že nebyl schopen svoje přesvědčení přenést i na ostatní představitele podblanické šlechty, nebo se o to vůbec nesnažil, protože to nepovažoval za důležité? Připojení pečeti panoše zřejmě ani nemělo nějaký větší význam a dost možná po tom ani ve vyšších kruzích nebyla poptávka. I zde tak narážíme na problém, jaký vlastně nižší šlechta zaujímala postoj k opravnému hnutí.227 Na osudech Ondřeje Šafáře vidíme, že se tento panoš neangažoval ani v době vlády Václava IV. ani později za husitských válek a obdobně to vypadá i s Ondřejem ze Smilkova a dalšími. Jen Chval z Chotče se pokusil poněkud vystoupit ze Sádlova stínu. V souvislosti s osobou Chvala z Chotče není zase zcela zbytečné ptát se po jeho osobním vztahu k Janu Sádlovi, respektive po případném vztahu mezi rytířem a sloužícím panošem, patronem a klientem. Z nemnoha zmínek však nelze odvodit, zda se v případě několika jmenovaných panošů v blízkosti Jana Sádla jednalo skutečně o nějaké klienty nebo pouze o nějaké služebníky. O to zajímavější snad bude úvaha o tom, zda se sám Jan Sádlo nezačlenil do nějaké klientské sítě. Jak jsem ale naznačila výše, to bude jednou z otázek v nadcházejících kapitolách. V roce 1415 zakoupil Jan Sádlo na Novém Městě pražském dům a od té doby se musel alespoň občas, ať chtěl nebo nechtěl, stýkat i s pražskými měšťany. Těžko však soudit, jakým způsobem setkávání s měšťany probíhalo a jestli vůbec se s někým z města blíže spřátelil. Staroměstský měšťan a protonotář Jan z Weilburka se mezi takové měšťany rozhodně nepočítal, o Markétě, dceři Pešíka ze Strašnic, není nic bližšího známo. Vzhledem ke kreditu Jana Sádla, ze kterého se těšil v průběhu husitské revoluce, se dá usuzovat, že i v rámci města si získal řadu kontaktů. Jejich rozsah a kvalitu se však nepodařilo odhalit. Specifikem Prahy však navíc bylo, že zde žili vedle měšťanů i četní šlechtici. Blízkost mnohých významných osob tak zřejmě Sádlovi pomáhala k upevnění kontaktů nejen s měšťany, ale právě i s četnými šlechtici z králova okolí, ať už přímo z rady nebo s různými dveřníky apod. Nám neznámé kontakty s obyvateli Nového Města pražského také umožnily jeho údajné napojení na přípravy svržení konšelů z oken na konci července roku 1419. Pravé motivy však zůstávají zahaleny tajemstvím a můžeme o nich jenom spekulovat.
227
R. ŠIMŮNEK, Jan Smil z Křemže, s. 3–12.
49
Předložený výběr osob, se kterými se Sádlo v průběhu svého života setkal, by se dal pochopitelně ještě rozšířit, ale domnívám se, že zásadní rysy jeho vztahů zde byly postihnuty dostatečně. Úmyslně jsem přitom nezmínila krále Václava IV., ačkoli ten Jana sádla rozhodně ovlivňoval.228 Z podobných důvodů nefiguruje v této kapitole ani osoba Jana Želivského, jehož význam především pro smrt Jana Sádla je nepopiratelný. Zásadní okolnosti jsou však zmíněny v kapitole týkající se závěru Sádlova života.229 V této kapitole šlo spíše o to pokusit se nahlédnout na Jana Sádla jako na člověka, který se pohyboval v různých prostředích a setkával se s různými lidmi, se kterými ho pojily různě intenzivní vztahy. Byl to člověk, který působil v některých prostředích, zvláště v těch lokálních, velice sebevědomě a spolupracoval s celou řadou významných osobností jak z královské rady, tak i posléze s představiteli husitského hnutí prvních let. Rozhodně není vyloučeno, že se potkal i s dalšími. Tím jeho význam nepochybně stoupá, a je třeba na něj pohlížet jako na vskutku zajímavou, a svým způsobem jednu z klíčových osob, která se především v době před vypuknutím husitské revoluce podílela na obhajobě Husových myšlenek a na určité dynamice tohoto hnutí. S vypuknutím husitské revoluce se však ocitl ve zcela nové situaci, která pro něj nakonec nedopadla nejlépe. I přes změněné poměry po roce 1419 si však dokázal udržet respekt a zařadil se mezi výrazné osobnosti husitského hnutí prvních revolučních let. Dosvědčuje to i jeho komunikace s dalšími zajímavými a výraznými osobami z prvních revolučních let. Pokusila jsem proto alespoň částečně postihnout, jaké si utvořil kontakty, vazby a komunikační sítě, ať už regionální, sociální nebo institucionální. Každá ze jmenovaných osobností zanechala v jeho životě nějakou stopu, některá výraznější a některá méně výraznou. Svědčí však především o tom, jakými sociálními prostředími Jan Sádlo v průběhu života proplouval a jaké si v nich získal přibližně postavení.
228
V historiografii se mu však věnovalo již tolik buď samostatných, nebo dílčích prací a jeho život, činy i charakterové vlastnosti jsou již známy do té míry, že jsem jeho zařazení nepovažovala za nutné. Srv. J. SPĚVÁČEK, Václav IV. 229 K osobnosti Jana Želivského srv. Božena KOPIČKOVÁ, Jan Želivský, Praha 1990; B. KOPIČKOVÁ, Želivského Praha. FHB 3 (1981), s. 103–134; Petr ČORNEJ, Pád Jana Želivského, ČČH. 101 (2003), č. 2, s. 261–305; František Michálek BARTOŠ, Pád Želivského, in: Jihočeský sborník historický 21, 1977, s. 77–88. Zmínky o osobnosti Jana Želivského však vzhledem k jeho významu nechybí ani v žádných jiných publikacích zaměřených na první období husitské revoluce.
50
5. Sádlův majetek Údaje týkající se majetkové základny Jana Sádla mají hned dvojí význam. Rozsah jeho majetku může napovědět, na jak velkém prostoru se mohl pohybovat a jaký životní styl mu to přinášelo jak z hlediska majetku, tak i z hlediska prestiže. Je také otázka, jestli se snažil ze svých jednotlivých držav budovat nějaký celek, nebo se jeho majetková základna vytvářela zcela nahodile. To souvisí i s tím, jestli měl zároveň v daných oblastech nějaké zájmy. V této kapitole si proto budu klást otázky po tom, zda nějak výrazně usiloval o získání majetku v blízkosti Prahy nebo přímo v Praze v souvislosti s funkcemi na královském dvoře, nebo zda svůj zájem cíleně soustředil do jiných oblastí. Samotný fakt, jestli se jednalo o cílené soustředění majetku nebo jen za nahodilé hromadění držav, chápu jako důležitou otázku. Předem bych ráda upozornila, že v této kapitole hodlám v podstatě vyjmenovat všechna zboží i jiné typy majetků, které v průběhu svého života Jan Sádlo získal. O některých z nich však byla řeč již v předchozích kapitolách (zvláště kapitoly Sádlův původ, rodina a zázemí; Jan Sádlo a lidé kolem něho) a jednotlivé zmínky zazní i v kapitolách následujících (Ve službách krále), kde informace o majetku sloužily jako ilustrace Sádlových kroků, chování, vztahů s jinými osobami apod. V této kapitole se nevyhnu opakování některých skutečností, ale považuji to za nevyhnutelné, aby vynikla celková skladba Sádlova majetku. Sádlova majetková základna se postupem doby zvětšovala. Jeho první državou byl zřejmě Smilkov, podle kterého se i zapisoval na většině listin. Veškeré další majetkové zisky však měly spojitost s královou přízní. V roce 1407 mu král Václav udělil právo ke statku v Bukové. Statek náležel k manství vyšehradskému a jeho držením se Jan Sádlo připojil k dlouhé řadě vyšehradských manů se specifickým vztahem k hradu Vyšehradu.230 Sádlovi z toho zřejmě plynula povinnost vojenských služeb k hradu. Zrovna tak to bylo i roku následujícího, kdy společně s Joštem z Drahonic a s Milotou z Tvorkova Skury na Slánsku.231 Po roce 1410 lze zaznamenat Sádlovu zvýšenou aktivitu v získávání nových držav. I nadále získával své nové majetky prostřednictvím krále a rozšiřoval svoji příslušnost do manství vyšehradského. Hned v roce 1410 obdržel společně s Přibíkem z Buřenic a Alšem z Čihošti polovinu zboží v Cholticích v Chrudimském kraji (nedaleko Heřmanova Městce).232 První jeho významnou državou byl však Kostelec nad Sázavou (dnes Zbořený Kostelec), který se o několik let před tím (1399) stal tzv. ušlechtilým manstvím. Novému majiteli to opět
230
AČ XXXV., s. 190. AČ XXXV., s. 460. 232 AČ XXXV., s. 429. 231
51
přinášelo povinnost poskytovat vojenské protislužby králi. Sádlo získal Kostelec zřejmě již v roce 1411, když mu ho prodal Filip Lanta z Dědic, královský lovčí. Situaci však zřejmě komplikoval spor Filipa Lanta s Eulalií, vdovou po předchozím majiteli Chvalovi ze Rzavého, která odmítala, aby se Kostelec stal manstvím, protože zde měla věno. Naopak prosazovala, aby se na Kostelec hledělo jako na zpupné zboží, kterým podle ní vždycky bývalo.233 Jejich spor se dostal před zemský soud, který dal ve svém rozsudku ze 7. března 1406 za pravdu Filipovi a královi Václavovi, který stál na Filipově straně. Zároveň však soud přistoupil na určitý kompromis, když zdůraznil, že Eulaliino věno nesmí být porušeno.234 Spory o Kostelec zřejmě vedly Jana Sádla k tomu, aby si nový majetek nechal dodatečně potvrdit, k čemuž došlo o dva roky později 27. dubna 1413 listinou krále Václava IV.235 v Novém Hradě u Prahy (dnešní Kunratice). Václav v ní přiznával Janu Sádlovi hrad Kostelec, k němu patřící stejnojmennou vesnici a další vísky v těsné blízkosti Kostelce (Brodce, Bukovany, Pecerady, půl vsi Krhanice a půl vsi Podělusy). Ve stejné listině však Sádlovi potvrzoval další vsi, které byly od Kostelce poměrně vzdálené. Jednalo se o Olešku, která leží nedaleko Kostelce nad Černými lesy, tedy více jak 30 km od koupeného Kostelce nad Sázavou. Přesto však patřila právě k němu a ne ke Kostelci nad Černými lesy, protože Sádlo získával všechny zmiňované vsi od Filipa Lanta, který je zřejmě vlastnil v rámci kosteleckého manství.236 Rovněž poloha dalších potvrzených vsí přináší řadu otázek, a to zvláště Voděrady, u kterých není jisté, kde se nacházejí. V úvahu připadá vesnice Černé Voděrady v blízkosti Olešky. To by znamenalo, že Jan Sádlo vlastnil poměrně vzdálený prostor v okolí královského hradu Kostelec nad Černými lesy.237 Mohlo se ale také jednat o Voděrady (dnes součást obce Chyšky) v oblasti okolo Sedlčan, Prčic a Votic, tedy v Sádlově „domácím“ kraji, ve kterém se nacházel i Smilkov, odkud zřejmě pocházel. V takovém
233
Spor měl ještě delší historické pozadí. Hrad byl založen pravděpodobně na začátku 14. století a patřil zřejmě od začátku královské komoře. Králové Jan Lucemburský, stejně jako jeho syn Karel IV., hrad několikrát zastavili, roku 1360 pak z něj Karel IV. udělal ušlechtilé manství, které přebral Jan z Hardeka. O pět let později (1365) však Karel učinil z Kostelce věnný statek pro Lénu, vdovu po zmiňovaném Janovi z Hardeka. V závěru 14. století došlo k rychlému střídání majitelů, kteří se přetahovali o dědictví po předchozím majiteli Chvalu ze Rzavého. Nakonec celý majetek získali Ješek a Mikeš ze Šeslic, od kterých ho odkoupil v roce 1400 právě Filip Lant z Dědic. Král koupení tohoto hradu Filipovi potvrdil, ale zároveň změnil statut zpupného zboží na manství, což popudilo výše zmiňovanou Eulaii z Netvořic, vdovu po Chvalovi ze Rzavého. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého XV., Kouřimsko, Vltavsko a jihozápadní Boleslavsko, Praha 1998 (reprint)., s. 40–42. 234 AČ II., s. 365–366. 235 AČ III., s. 482. 236 V souvislosti s Kostelcem byla Oleška zmiňována již v letech 1357–1358, kdy Kostelec držel Jakub z Kostelce, syn podkomořího Franclina, o němž se zachovala zpráva, že v těchto letech podával faráře do Olešky. A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 40. 237 Majitelé hradu Kostelec nad Černými lesy obdrželi od Krále Karla IV. rovněž manské právo, které pravděpodobně přetrvávalo i na začátku115. století. A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 1–14.
52
případě by pro něj Voděrady byly výhodnější, protože by při návštěvě svého majetku nemusel dojíždět tak daleko. Na druhou stranu však není pravděpodobné, že by na své vísky jezdil nějak často, takže pro něj vzdálenost zřejmě nepředstavovala žádný větší problém. Stejná listina z roku 1413 Sádlovi zajišťovala ještě ves Jesenici (dnes okres Praha-západ) nacházející se asi 20 km severně od Kostelce. Jesenice, nedaleko Kunratic, kde shodou okolností Václav IV. vydal zmiňovanou listinu, to bylo podstatně blíže k Praze než ke Kostelci. Navíc Sádlo získal i sousední vesnici Vestec, která byla zmiňována jako příslušná k hradu Kostelec již v roce 1360.238 Otázkou však zůstává, kde hledat poslední vesnici, kterou listina označovala jako Krumlovec. I tak je zřejmé, že se Sádlo ziskem hradu Kostelec a jemu poddaných vsí dostal k zajímavému majetku, situovanému do několika oblastí. Hlavní částí zřejmě byl samotný Kostelec a jeho bezprostřední okolí, kde ovládal vedle hradu zcela nebo částečně dalších šest vsí. Druhou oblast představovala vzdálená Oleška a pravděpodobně i nedaleké Voděrady, pokud přistoupíme na možnost, že se jednalo právě o dnešní Černé Voděrady. Již roku 1414 Sádlo rozdělil kostelecký majetek a své děti manželce Martě a dalším třem osobám, (Přibík z Chotyšan, Jan Střížek ze Střížkova a Vojtěch z Buřenic), o kterých jsem pojednala v kapitolách „Sádlův, původ, rodina a zázemí“ a „Jan Sádlo a lidé kolem něho“.239 Přesto si ke Kostelci zachovával nějaký vztah, protože se od té doby až do konce života psával právě po Kostelci, většinou jako Jan Sádlo ze Smilkova a z Kostelce. Osobně však na Kostelci nesídlil a většinou se zdržoval jinde, protože správu hradu a zřejmě i celého manství svěřil panošovi Chvalovi z Chotče, který působil jako purkrabí na Kostelci ještě dlouho po Sádlově smrti.240 Úvahu, že v oblasti okolo Kostelce nad Sázavou si Jan Sádlo udržoval vliv i po roce 1414 potvrzuje zmínka z roku 1419, kdy odkoupil od Prokopa a Zbyňka z Mrvice jen o několik kilometrů vzdálené Netvořice.241 Téhož roku, kdy získal královské potvrzení na Kostelec nad Sázavou, se začala psát další kapitola Sádlových snah o rozšíření majetkové základny. Někdy na přelomu let 1412– 1413 zemřel Petr z Konipas, majitel dvou domů v Hořepníku.242 Domy zvané Ráj a Peklo byly 5. srpna 1413 provolány jako královská odúmrť, kterou si vyprosil Jan Sádlo. Domy od
238
AČ II., s. 386. A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 41–42. 240 AČ I., s. 154–155, 221, 404–409. 241 A. SEDLÁČEK, Hrady XV., s. 130. 242 K dějinám Hořepníku podrobněji Jiří ÚLOVEC, Konipas u Hořepníka. Příspěvek k dějinám zaniklého hradu a panství, in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 7, 1996, s. 47–63. 239
53
krále obdržel již 9. září téhož roku. Dědicové Petra z Konipas, Petr z Trkova, Mikuláš Kunčice, Milota z Bohdanče a matka Petra z Konipas Kačka, ale tuto odúmrť odpírali. Jan Sádlo krátce domy držel, ale když viděl odpor dědiců, prodal své právo na domy Oldřichovi, řečenému Krčmice z Konipas.243 Na první pohled se zdá, že šlo o marginální záležitost, ale v kontextu dalších Sádlových vztahů s nižší šlechtou se ukazuje, že právě okolí Hořepníka pro něj bylo oblastí, kam soustředil své zájmy. Hořepník se nacházel v blízkosti Červené Řečice244 při horním toku řeky Želivky. Jan Sádlo domy v Hořepníku sice obratem prodal, ale v oblasti vlastnil ještě tvrz a ves Loutkov, kde byl v roce 1419 zmiňován jako Jan z Loutkova. Stejně jako August Sedláček předpokládám, že Jan Sádlo byl totožný s oním Janem z Loutkova, protože po roce 1421, kdy byl Jan Sádlo popraven, přešlo loutkovské zboží na Loutkovu manželku Martu z Březí, která byla manželkou Jana Sádla.245 Proč vystupoval pod jiným jménem, není zatím jasné. I některé další Sádlovy aktivity byly spojeny s oblastí okolo Červené Řečice (Pacovsko). Již v roce 1414 se zde angažoval v jakémsi spolku s Ondřejem Šafránem.246 V roce 1414 zřejmě získal i zboží v nedalekých Košeticích (cca 7 km od Hořepníku).247 V následujícím roce se chopil vlády nad celými Košeticemi. S tím spojené okolnosti jsou podrobněji vylíčeny v kapitole „Sádlo a lidé kolem něho“. Jen dodejme, že se Košetic zmocnil pravděpodobně protiprávně, a že zisk Košetic měl celkový význam především pro kontrolu území okolo Hořepníka,248 kde byl jeho největším rivalem zřejmě Jan z Chotěmic. V roce 1415 si polepšil i ziskem vsi Domanice (dnes součást obce Radomyšl) a Rovné (obojí severně od Písku), o které se dělil s Rackem z Drahonic v rámci manství vyšehradského.249 V roce 1415 ho pravděpodobně sílící vazby na trůn a na Prahu vedly ke koupi domu na Novém Městě pražském (čp. 137 na nároží nynější Mikulandské ulice a Národní třídy),250 což mu nepochybně umožnilo ještě lepší kontakt s královským dvorem. Dům získal od Markéty, dcery Pešíka ze Strašnic.251 Zajímavý byl i Sádlův vztah k Miličínu a to nejen majetkový. V roce 1415 se objevil několikrát v listinách s predikátem z Miličína. Vzhledem
243
AČ XXXVI., s. 249. Červená Řečice původně patřila pražskému biskupství posléze arcibiskupství. V roce 1415 se však dostala do světských rukou, když ji od Konráda z Vechty i s celým panstvím koupil Jan z Chotěmic, který ve stejné době získal i nedaleký hrad Konipas. A. SEDLÁČEK, Hrady IV., s 250–253, 344. 245 A. SEDLÁČEK, Hrady IV., s 347. 246 DZ II., s. 113. 247 AČ III., s. 484. 248 AČ XXXVI., s. 257–259. 249 AČ XXXVI., 451–452, 454. 250 Petr ČORNEJ, Pád Jana Želivského, ČČH 101 (2003), č. 2, s. 276. 251 Václav Vladivoj TOMEK, Základy starého místopisu Pražského II, Nové město Pražské, Praha 1870, s. 93. 244
54
k složitým majetkovým poměrům v Miličíně v prvních dvaceti letech 15. století se nezdá, že by městečko držel nějak dlouho. Fakt, že se tak tituloval, však naznačuje, že si na něj zřejmě alespoň po určitou dobu činil nárok. Vzhledem k úvahám o jeho příbuznosti s pány z Miličína se však mohlo jednat pouze o jakýsi odkaz k předkům. Se zvyšující se Sádlovou participací na králově politiku mu přirozeně přibývaly i další majetky darované králem. Tak 27. března 1416 král potvrdil, že věno spadlé na krále po Kateřině někdy vdově po Janu z Chomutic již dříve (v prosinci 1415) daroval Janu Sádlovi. Věno získali společně ještě s Jankem řečeným Smržtvaroch (ze Všejam). Chomutice se nacházejí ve východních Čechách nedaleko Jičína. Jednalo se o 100 kop grošů.252 Krátce na to, 19. května 1416, pak od krále dostal nápadní právo k poplužnímu dvoru s příslušenstvím v Kochanově na Kouřimsku.253 Od roku 1417 již figuroval jako purkrabí, královský lovčí a člen královské rady a správce královských vydání, což samo o sobě posilovalo nejen jeho vliv, ale pravděpodobně i finanční zdroje. Využívat různých platů mohl především jako purkrabí na Bezdězu.254 Jan Sádlo si na Bezdězu přišel nejméně na 588 kop grošů, pokud zůstávaly v platnosti důchody z roku 1412.255 K tomu ještě v roce 1419 získal významnou funkci, která s sebou nepochybně přinášela slušné živobytí. Stal se purkrabím hradu Karlštejn, kde si mohl přijít na více jak 400 kop, jak můžeme soudit z výše karlštejnských důchodů v roce 1412.256 Po smrti krále Václava IV. jej však Zikmund ještě téhož roku 1419 této výnosné funkce zbavil a jmenoval na jeho místo Zdeslava Tluksu z Buřenic.257 V souvislosti se financemi Jana Sádla nesmíme zapomenout, že platil dluh po Václavu Králíkovi a později půjčoval i Alši z Březí, který mu později dlužil 4000 kop grošů. Okolnosti této půjčky se týkají bezprostředně Sádlových aktivit ve službách krále a poté je činnosti ve víru husitské revoluce a proto se k tomuto problému detailněji vrátím až v následujících kapitolách. Na tomto místě se hodí snad jen kratičká úvaha o tom, jakým způsobem mohl Sádlo dosáhnout takové sumy. Sádlův příjem se skládal pravděpodobně v menší části z výnosů zboží, velká část financí mu však plynula především z funkcí, kterých v průběhu
252
AČ XXXVI., s. 24–26. AČ XXXVI., s. 683. 254 August SEDLÁČEK, Úvahy o osobách v stížných listech léta 1415 psaných, ČČH 23 (1917), s. 95. 255 AČ VI., s. 26. 256 Tehdy činil karlštejnský důchod 413 kop a 25 grošů. AČ VI., s. 25. 257 A. SEDLÁČEK, Hrady VI., 45–46. 253
55
života dosáhl. Velice pravděpodobná je však i varianta, že Sádlo splácel dluh po Králíkovi z králových peněz. Pokud se jedná o shrnutí Sádlových majetkových poměrů, je třeba podotknout, že drtivá většina Sádlových příjmů pocházela od krále, ať prostřednictvím zápisů na různé državy, zboží či věna v manství vyšehradském anebo z četných odměn z funkcí na královském dvoře. Na druhé straně se Janu Sádlovi nepodařilo získat nějaký větší územní celek, který by komplexně ovládnul. Většina jeho majetků a držav se tak nacházela zcela nahodile v různých částech Čech. Ve dvou menších oblastech si však získal výsadní postavení, které si udržoval prakticky až do své smrti. Jednou z nich byla oblast mezi Pacovem a Červenou Řečicí (dnes Pelhřimovsko, jindy označováno též jako Pacovsko), kde v průběhu života ovládal části nebo celé vesnice Košetice, Hořepník, Loutkov, Mezilesí a další menší zboží, druhou pak tvořil příslušný majetek k hradu Kostelec nad Sázavou. O Sádlově postavení v okolí Hořepníka jsem se podrobněji zmínila již v kapitole „Jan Sádlo a lidé kolem něho“. Na Pacovsku lze nejlépe sledovat jeho úsilí o ovládnutí nějaké oblasti od počátečních nezdarů po úspěšné ovládnutí bezprostředního okolí. V širším regionu Pelhřimovska však zůstal v porovnání s Janem z Chotěmic v jeho stínu. V souvislosti se zisky v okolí Hořepníky a Kostelce nad Sázavou stála otázka, zda se jednalo o cílenou aktivitu, nebo jen o náhodu. O náhodu zřejmě nešlo, Sádlo zde evidentně nějaké zájmy měl, o ovládnutí dalších podobných drobných územních celků se však už pravděpodobně nepokusil a zřejmě to nepokládal ani za nutné. Částečně získal i některá zboží v blízkosti Prahy, to však zřejmě nemělo takový význam. Na Prahu měl majetkové vazby především díky svému domu na Novém Městě a také díky blíže nespecifikovaným povinnostem k hradu Vyšehrad. Dvě poslední vazby výrazně ovlivňovaly i jeho životní styl. Zmínky o vykonávání nějakých povinností k hradu Vyšehrad chybí a není vyloučeno, že se jednalo jen o formalitu. Z tohoto vztahu mu však plynuly četné zmiňované zisky drobných zboží, které mu zajišťovaly živobytí. Pobyt v Praze od roku 1415 už prozrazuje, že se jeho finanční příjem se službami králi výrazně navýšil. Není sice vyloučeno, že si na koupi domu na Novém Městě půjčil, i tak se ale díky tomu značně proměnil jeho dosavadní životní styl a zvýšila prestiž. V jeho kariéře tak lze sledovat zřetelný růst životní úrovně. Zůstává jen otázka, jak se do jeho života promítla smrt krále Václava a tím i ztráta vydobytých královských úřadů. Jak bude naznačeno ještě v kapitole „Jan Sádlo ve víru husitské revoluce“, minimálně to mělo vliv na utlumení politické aktivity a rovněž na konec zisku nových statků z vyšehradského manství, kde dostával od krále poměrně často různé državy. Jako poměrně důležité období pro Jana Sádla se ukázalo období morové 56
epidemie, která se objevila ve středních Čechách v letech 1413–1415. Sádlo tehdy nejen přišel k novým majetkům, ale zároveň odkazoval některé državy svým blízkým a snažil se tak zabezpečit majetek v rukou zřejmě spolehlivých nebo alespoň známých lidí i do budoucna a neponechat tak nic náhodě.
57
6. Ve službách krále Předmětem této kapitoly bude pokus o poodhalení fungování některých mechanismů v rámci královského dvora v druhém období vlády krále Václava IV. Osobnost Jana Sádla ze Smilkova zde poslouží jako příklad zástupce nižší šlechty tehdejší doby, který si vydobyl výhodné postavení zajišťující velmi určitou úroveň majetku a poměrně zajímavý vliv na krále. To bylo dáno nepochybně tím, že Jan Sádlo patřil mezi královy milce (tzv. graciose). Jejich vztah však nemůže být chápán jednostranně. Královi milci mohli prostřednictvím svého osobního vlivu formovat Václavovy názory a postoje, zároveň král zřejmě využíval svých milců k ovládání sfér, do kterých by jako král stěží sám pronikl. Jan Sádlo se ukazuje jako zajímavý reprezentant těchto vztahů a interakcí, neboť z analýzy některých pramenů vyplývá, že nejenže usilovně a cílevědomě budoval vlastní majetek, ale také pravděpodobně dosáhl určitého vlivu na krále a zároveň reprezentoval jeho zájmy v některých králi vzdálenějších sférách. Z hlediska Sádlovy kariéry hrála velkou roli instituce manství, která bezprostředně souvisela i s praktickou politikou krále Václava IV. Král získával díky právu odúmrti spadlé statky a tím zvětšoval svoji pozemkovou základnu. Tu si však neponechával v přímé správě, ale naopak se snažil si naklonit některé šlechtice tím, že jim svůj majetek (různé hospodářské a správní jednotky) propůjčoval do užívání jako léna. Mohl je samozřejmě i darovat, ale vznikem lenního vztahu utužoval závislost a věrnost daného šlechtice ke své vlastní osobě. Do lenního závazku se tak dostávalo obrovské množství nižších šlechticů, o čemž svědčí i zápisy z provolacích knih desk dvorských. Z těchto věrných a závislých osob si panovník vytvářel oddanou vrstvu, která tvořila základ jeho správního aparátu. Mnozí příslušníci nižší šlechty tímto způsobem pronikali do špičky státní správy. Tento princip fungoval již dříve, velmi příznivou dobu pro vzestup až k významným úřadům představovala však právě vláda Václava IV., který proslul protežováním mnohých jedinců z řad nižší šlechty, kterým poskytl velmi lukrativní funkce a moc. Důvěra v neokoukané tváře se mu v mnoha případech vymstila, neboť mnozí z nich se soustředili především na vlastní obohacení a prospěch. Ukázalo se to například v aféře Zikmunda Hullera, který úřad podkomořího zneužil k rozsáhlým defraudacím a nakonec skončil na popravišti. Ani to však neodradilo Václava IV. od vyhledávání svých úředníků a milců mezi nižší šlechtou a od systematického budování majetkové základny založené na lenních vztazích, která se rozkládala zvláště ve středních Čechách. Motivovala ho k tomu rostoucí moc panstva, které ostatně své sebevědomí demonstrovalo i zajetím krále v roce 1394 a zesíleným tlakem na jeho osobu v letech 1402–
58
1403, kdy byl rovněž vězněn. Zřejmě i proto podporoval král vznik komplexu drobných lén v blízkosti Prahy, aby zde nalezl podporu nižší šlechty. V této kapitole se rovněž zaměřím na otázku, zda se chování Jana Sádla slučuje s negativním obrazem králových milců nebo zda naopak do tohoto pohledu na královy milce nezapadá.258
6.1. Politická situace v Českém království po roce 1400 Po roce 1400, byla politika českého krále Václava IV. charakterizována soubojem o římský trůn, ze kterého byl sesazen Ruprechtem III. Falckým. Václav IV. se dostal do složité situace nejen na mezinárodním poli, ale výrazně začal ztrácet svoji pozici i v Českém království. V této podkapitolce kapitolce v krátkosti připomenu některé známé události, které ovlivňovaly vývoj v Čechách. Složitá vnitropolitická situace a neustále vyvíjený tlak na Václava umožnily panské jednotě donutit krále k uznání a dodržování zemského řádu. Veškerá výkonná moc ve státě byla svěřena čtyřem představitelům panské jednoty: arcibiskupu Olbramovi ze Škvorce, Jindřichu z Rožmberka, Otovi z Bergova a z Bíliny a Janu Krušinovi z Lichtenburka. Ti ovládli královské a i zemské úředníky, královská města a získali rovněž vliv na královské purkrabí a na úředníky na královských hradech. Mocensky ochromený Václav IV. přišel o možnost volně nakládat s královskými důchody a napříště musel v této věci čekat na dobrozdání jmenované čtyřčlenné panské rady.259 Václav po ustavení nového vládnoucího orgánu v zemi, který mu ubíral většinu královských práv, doufal ještě v záchranu svých pozic na římském trůně. Ruprechta Falckého dále neuznával a na přelomu let 1401 a 1402 jednal o možnosti dosáhnout na císařskou hodnost. Za tímto účelem se sešel na začátku roku 1402 se svým bratrem a uherským králem Zikmundem Lucemburským v Kutné Hoře a v Hradci Králové. Zikmundova pomoc pro Václava však znamenala ještě větší oslabení jeho pozic. Po dobu své plánované cesty do Říma na korunovaci na Římského císaře požadoval totiž Zikmund, aby mu byla svěřena funkce správce Českého království. Václav svolil, a to i přesto, že Zikmund požadoval naprostou oddanost a poslušnost v otázkách Českého království i římské říše, všechny královské hrady a královská města. Ve skutečnosti se tím jen prodlužovalo špatné Václavovo postavení již z 90. let 14. století, kdy došlo k jeho věznění šlechtou a k vytvoření zemského řádu. Po
258
K mytizaci negativního obrazu milců Robert NOVOTNÝ, Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in: Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ – Jan ZELENKA (ed.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008, s. 215–229. 259 Jiří SPĚVÁČEK, Václav IV. (1361-1419). K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 330.
59
Zikmundově uvedení do úřadu správce království měl Václav sice zůstat v hodnosti krále, ale veškerou moc by už ve svých rukou soustředili jiní.260 Václav se však v poslední chvíli postavil na odpor proti Zikmundově snaze ovládnout království, ačkoliv se doposud choval apaticky. Pravděpodobně totiž nabádal purkrabí, aby odmítli zábor královských hradů. Zikmund si okamžitě stěžoval na Václavovo chování královské radě. Královská rada složená z příznivců obou bratrů se ale rozštěpila na dvě křídla, která se nebyla schopná dohodnout na svém konečném stanovisku k Zikmundově žalobě. Zikmund na tuto situaci reagoval zatčením krále Václava, které provedl purkmistr Starého Města pražského na královském dvoře na Starém Městě 6. března 1402. Zikmundu Hullerovi, Václavovu oblíbenci a královskému podkomořímu, se podařilo uniknout.261 Brzy se zpráva o Václavově zatčení a věznění dostala na veřejnost a Václavovi stoupenci se postavili Zikmundovi na odpor. Zikmund se pokusil předem paralyzovat některé oblasti, kde předpokládal odpor, a proto vyslal svá vojska, aby dobyla hrad Bezděz, který ovládal markrabě Prokop, Lucemburk, který dlouhodobě podporoval a spoluurčoval Václavovu politiku. Zikmundova vojska však na Bezdězu neuspěla. Zajatý Václav mezitím putoval do jižních Čech, přičemž neustále kolovaly zvěsti, že se Václav ve skutečnosti chystá na císařskou korunovaci do Říma. Později ho Zikmund svěřil rakouským vévodům a Václav tak trávil podstatnou část svého věznění v Rakousku. Mezi rakouskými vévody a Zikmundem byla uzavřena dohoda, že v případě jeho smrti připadnou Čechy Albrechtu IV. Habsburskému. Mezitím v Čechách povstala skupinka nižší šlechty, která hájila zájmy vězněného krále (např. Beneš a Bohuněk z Hořovic).262 Na Zikmundově straně stáli litomyšlský biskup Jan IV. Železný, Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova. Tehdy se ukázalo, že nižší šlechta zůstává věrná Václavovi, s čímž druhý Lucemburk zřejmě nepočítal. Ke vzbouřencům se přidal i markrabě Jošt, který burcoval českou stavovskou obec k otevřenému povstání. Do vnitřních záležitostí Českého království se také pokoušel zasahovat Ruprecht Falcký, který v druhé polovině roku 1402 vyjednával s Joštem o případném udělení Českého království v léno právě Joštovi. Z toho důvodu Ruprecht požadoval říšské klenoty, říšské listiny a říšský archiv, který se nacházel v Čechách.263 K Joštovi se přidávali i někteří členové královské
260
J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 332–335. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 337–338. 262 Oba figurovali společně s Janem Sádlem na listině zaznamenávající roční úroky do královské komory. CIM II, s. 899–903. 263 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 341. 261
60
rady, například Konrád z Vechty, Boček z Kunštátu, Jan Krušina z Lichtenburka a Václavův milec a podkomoří Zikmund Huller.264 Na sklonku roku 1402 přijela na Zikmundův rozkaz vojska uherských Kumánů do Čech, oblehla Kutnou Horu a donutila ji k vydání královského pokladu. Bezostyšné plenění a drancování spojené s uherským pohybem po Čechách jen posílilo nenávist české šlechty k Zikmundovi. Někteří představitelé české šlechty spolu s Joštem proto 10. února 1403 uzavřeli spolek s ostřihomským arcibiskupem Janem z Kaniszy a palatinem Dětřichem Bubekem. Jejich cílem bylo podnítit nepokoje proti Zikmundovi také v jeho Uhrách, což se jim povedlo. Zikmund proto musel opustit Čechy, aby zakročil ve vlastním království. Před odjezdem určil pět českých pánů, vesměs nepřátele krále Václava (zastupující královské radě předsedal Jan IV. Železný a dále v ní zasedali Břeněk ze Skály, Jindřich z Rožmberka, Oldřich z Hradce a Ota z Bergova), a na konci července 1403 odjel do Uher. Zástupná rada se však dlouho neudržela a již během října 1403 padla. V souvislosti s nástupem arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka byl exkomunikován Jan IV. Železný, vedoucí zástupné Zikmundovy rady a neúspěšný kandidát na arcibiskupa ze Zikmundova tábora.265 Okolnosti nástupu nového arcibiskupa do funkce se zásadně týkaly i rodiny Jana Sádla. Po smrti Olbrama ze Škvorce (1. května 1402) bylo potřeba zvolit nového arcibiskupa. Nabízela se osoba Mikuláše Puchníka z Černic,266 generálního vikáře pražského arcibiskupa, který patřil tehdy mezi velké mnohoobročníky. Papež Bonifác IX. nejprve jeho volbu nepotvrdil s odvoláním na starší rezervaci, ale později (26. července) jmenoval Mikuláše pražským metropolitou z moci apoštolské. Ještě před svým nástupem do funkce však Mikuláš 14. září na hradě Poděhus u Netolic zemřel a 19. září 1402 byl pochován v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Spekulovalo se i o tom, že byl možná otráven.267 Kapitula ustanovila administrátora, jehož osoba se však do nové řádné volby arcibiskupa několikrát změnila. Mezi administrátory se tak vystřídali Jaroslav z Pořešína, Ojíř, mistr Jan Kbel, mistr Adam z Nežetic a 3. září 1403 nastoupili na místo administrátora pražského arcibiskupství Jan Sádlo ze Smilkova, probošt Všech Svatých, Václav z Radče, děkan sv. Apolináře a Václav Knobloch,268 probošt míšeňský. Jan Kbel se posunul na místo oficiála a Adam z Nežetic se
264
J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 345. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 345–347. 266 Mikuláš Puchník byl také v roce 1393 tehdy jako oficiál spolu s Johánkem z Pomuku (Janem Nepomuckým), Václavem Knoblochem a rytířem Něprem z Roupova obětí sporu mezi tehdejším arcibiskupem Janem z Jenštejna a králem Václavem IV. Na rozdíl od dvou dalších (Něpr propuštěn dříve) však Johánek z Pomuku následkům mučení podlehl. Vít VLNAS, Jan Nepomucký, česká legenda. Praha 1993, s. 24–28. 267 Milan M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000, s. 272–273, 341. 268 Srv. V. VLNAS, Jan Nepomucký, česká legenda, s.24–28. 265
61
stal generálním vikářem.269 Tím se Sádlův strýc dostal v dané chvíli na vrchol církevní hierarchie Českého království, netěšil se však z vrcholné funkce příliš dlouho, protože již 22. září 1403 byl zvolen pražským arcibiskupem Zbyněk Zajíc z Házmburka. Na podzim roku 1403 dostaly události rychlý spád. Brzy po rázném nástupu Zbyňka Zajíce z Házmburka do funkce arcibiskupa a pádu zástupné Zikmundovy rady se 11. listopadu 1403 Václavu IV. podařilo za pomoci přátel uprchnout z vídeňského zajetí a krátce na to se uchýlil na Karlštejn.270 Ruprecht Falcký stále ještě neměl zajištěnou dostatečnou podporu v říši, a proto začal vyjednávat s osvobozeným Václavem prostřednictvím markraběte Jošta o politické spolupráci. Královy zájmy při jednáních zastupoval kromě Jošta také Václav Králík z Buřenic, antiochijský patriarcha. K žádným dohodám však nedošlo. Od prosince 1403 Václav IV. nově úřadoval opět v Praze. V pražských městech sesadil konšely, kteří ho zradili, a na zemské úrovni jmenoval od ledna 1404 nové úředníky. 29. června 1404 jednal Václav ve Svídnici s Vladislavem Jagellou a tehdy pověřil po dobu své nepřítomnosti (až do 20. srpna téhož roku) správou země markraběte Jošta, arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, Bočka z Kunštátu, Břeňka ze Skály. V té době chtěl Zikmund, který mezitím uklidnil poměry v Uhrách, znovu vpadnout do Čech, ale jeho vojsko onemocnělo úplavicí, takže jeho dobývání Znojma skončilo předčasně a nezdarem. Onemocněl zde přitom i rakouský vévoda Albrecht IV., který na následky nemoci zemřel.271 V polovině roku 1404 královská (vladařská) rada jmenovaná Václavem IV. zasáhla proti zemskému škůdci Janovi, řečenému Zoul z Ostředku, a jeho lapkovské skupině. Jan Zoul, bývalý služebník krále, operoval v oblasti dolního Posázaví.272 Spolu se svou bandou přepadl tvrze Dubá a Čejchanův Hrádek a odmítal je vydat. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka svolal proti němu zemskou hotovost, která obě tvrze dobyla, a Jan Zoul byl spolu se svými lidmi (asi 50) oběšen. Tím rada potvrdila své odhodlání k likvidaci zemských škůdců a získala si potřebnou podporu krále. Přelom let 1404 a 1405 trávil Václav IV. na Žebráku. Pohyboval se tam i Jan Sádlo, který vystupoval jako svědek na listině určené městu České Budějovice (tehdy pouze
269
V. V. TOMEK, Dějiny města Prahy III., s. 446; V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 103. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 350. 271 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 355. 272 J. Petráň se tomuto případu věnoval ve svém článku Krajina pracující k revoluci. Působení lapkovských skupin chápal jako jeden z projevů vzrůstající sociální krize v oblasti středních Čech. V širší oblasti středních Čech (Posázaví, Podblanicko, Česká Sibiř apod.) se pohyboval i Jan Sádlo ze Smilkova. Josef PETRÁŇ, Krajina pracující k revoluci, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace I, Praha 1994, s. 261–272. 270
62
Budějovice). Byl to 1 z 30 dekretů, které král vydal 5. ledna 1405.273 Král jimi vyhlásil nálezy pánů vydané v posledních letech (1402 a 1404) proti zemským škůdcům. Vedle toho zdůrazňoval městům, aby pomáhala popravcům v postupu proti těmto škůdcům. Ve stejný den vydal král i sérii dekretů jmenujících nové poprávce. Jejich složení navrhovala panská rada a nebylo tedy divu, že se většina nově jmenovaných poprávců rekrutovala z panské jednoty.274 Vydání listin a dekretů z ledna 1405 mělo zřejmě klíčový vliv na uklidnění vztahů mezi vyšší odbojnou šlechtou a navrátivším se panovníkem. Rokem 1405 se začala psát nová kapitola vlády krále Václava. Víceméně se udobřil s nejvýznamnějšími představiteli panské opozice a rozdělil mezi část z nich moc. Distribucí jednotlivých funkcí odvrátil odpor vyšší vrstvy vůči své osobě a alespoň částečně si udržel vliv na chod království, který v minulých letech takřka beze zbytku ztratil. Zřejmě se už nedozvíme, jestli se Jan Sádlo v králově okolí pohyboval již před jeho zatčením nebo jestli se do jeho blízkosti a poté i přízně dostal až po Václavově návratu z vězení. Je však nanejvýš symbolické, že se Sádlo objevil v pramenech právě v roce 1405, tedy v době, kdy se po letech začalo konsolidovat Václavovo postavení na české politické scéně. Jan Sádlo od té doby prokazatelně spojil svůj život a kariéru s osobou panovníka, a až do Václavovy náhlé smrti v roce 1419 stál pevně po jeho boku. Přítomnost u vydání veledůležitých dekretů z 5. ledna 1405 svědčí o jistém Sádlově významu. Dveře ke královskému dvoru mu mohl pootevřít Václav Králík z Buřenic, v té době královský kancléř a královský kaplan zároveň, který se nepochybně znal se Sádlovým strýcem proboštem u Všech svatých Janem Sádlem. Není zřejmě náhoda, že Jan Sádlo se v pozdější době angažoval nejen v záležitostech Václava Králíka, ale podle několika dochovaných záznamů měl vazby i na další členy rodu pocházejícího z Buřenic. To by ukazovalo na komunikaci mezi královými milci a na vzájemné doporučování. Začátek Janovy kariéry u dvora zřejmě podmínily dobré známosti. Již 6. listopadu 1407 Václav IV. označoval Jana Sádla za svého komorníka.275 V těchto letech byl Jan Sádlo připomínán jen sporadicky a zdá se, že jeho pozice v roce 1407 ještě nepatřila k nejpevnějším. Zcela by se nemělo zapomínat ani na to, že téhož roku (1407) zemřel jeho strýc Jan Sádlo. Z dostupných zmínek sice nelze odhadnout strýcův reálný vliv na Sádlův vzestup, je však velmi pravděpodobný. Ve stejné době (1407 nebo 1408) figuroval
273
CIM II., s. 1007. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 357–358. 275 AČ XXXV., s. 190. 274
63
mladší Sádlo ještě jako svědek na listě určeném budějovickým měšťanům, ve kterém jim král Václav IV. oznamoval, že omilostnil Mikuláše z Husi, dalšího svého oblíbence.276
6.2. Vzestup reformního náboženského hnutí a postoj Jana Sádla Tou dobou se již králova politika zaměřila na univerzitu a náboženské otázky. V květnu 1408 se sešla akademická obec pražské univerzity a odsoudila 45 článků Johna Wycliffa. Martin Nodl však ve své knize ukázal, že samotný průběh shromáždění je jen obtížně rekonstruovatelný, protože se zachovaly především vzpomínky jednotlivých aktérů, jejichž pohledy se v mnoha případech značně odlišovaly.277 Ani vyznění závěrů akademického shromáždění nebylo jednoznačné. „Boj o Wycliffa“ odehrávající se na univerzitní půdě nejméně posledních pět let rozhodně nekončil, protože mistři si svým krokem stále ponechávali svobodu studia ostatních Wycliffových spisů i myšlenek. Král Václav IV. ostatně s rozhodnutím představitelů univerzity projevoval souhlas. Ze stejné doby chybí zprávy, že by se Jan Sádlo nějak výrazněji angažoval.278 Reformní myšlenky teprve pozvolna překračovaly univerzitní půdu. Jan Sádlo se ve druhé polovině téhož roku objevil ve Slánském kraji, kde společně s Milotou z Tvorkova a Joštem z Ratibořic získali do manství vyšehradského zboží ve Skůrách (několik kilometrů severně od Slaného). O jejich dobrém postavení na královském dvoře svědčilo, že byli všichni tři označeni jako královi komorníci.279 Není zcela jednoznačné, jak tuto formulaci vyložit. Sádlo evidentně stále zůstával tím, nebo alespoň se tak prezentoval, kdo vystupuje v těsné blízkosti krále. Je otázka, co si pod pojmem komorník představit. Sádlův význam jakožto královského úředníka mohl být zcela minimální. Z pobytu na králově dvoře však vyplývalo hned několik nezanedbatelných výhod, zvláště hospodářských (ubytování u dvora, strava u dvora, možná i nějaké odměny) a právních (právní výjimky, které mohly platit i při pohybu v terénu).280 Pro tato léta však ještě nelze přesně určit, do jaké míry se těmto výhodám těšil i Sádlo, v pozdějších letech však již prokazatelně na některé z nich dosáhl. V Římě se mezitím odehrála vzpoura římských kardinálů vůči papeži Řehoři XII. Kardinálové poslali Václavu IV. manifest, ve kterém ho přesvědčovali, aby papežovi vypověděl poslušnost. Václav doufal v pomoc kardinálů proti Ruprechtu Falckému, Řehoř ho
276
AČ III., s. 490. Martin NODL, Dekret kutnohorský, Praha 2010, s. 187–205. 278 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 397. 279 AČ XXXV., s. 460. 280 Ivan HLAVÁČEK, K organizaci státního právního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě. Praha 1991, s. 88. 277
64
totiž před tím odmítal podpořit. To byl možná jeden z nejdůležitějších důvodů, proč se český král přidal na stranu kardinálů. Na stejné ideové pozici se ocitla i univerzita. Hrozilo však, že němečtí mistři a studenti s vyhlídkami na budoucí život v německých zemích, a tedy pod vládou Ruprechta Falckého, se přikloní na stranu Řehoře XII.281 Ke konci roku navíc křídlo německých mistrů, kteří odmítali wycliffovské myšlenky, již značně sílilo. Král se proto po konzultaci s některými zástupci univerzitní reformní frakce (Jeroným Pražský, Jan z Jesenice) odhodlal k vydání Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409,282 kterým změnil hlasovací právo na univerzitě ve prospěch českého univerzitního národa. Tím oslabil nejen vliv cizích univerzitních národů, ale i Zbyňka Zajíce z Házmburka, kancléře univerzity a pražského arcibiskupa zároveň, který podporoval sesazeného papeže.283 Po vydání dekretu ještě následovaly pokusy o řešení univerzitních sporů a odvolání německých mistrů proti královu rozhodnutí. Nakonec však jednání vyzněla do ztracena a řada německých mistrů opustila Prahu. V následujících letech na sebe hlavní pozornost strhnul mistr Jan Hus, který kázal v Betlémské kapli a důsledně obhajoval některé Wycliffovy myšlenky. V září 1409 se stal rektorem pražské univerzity,284 a byl stále ze strany svých odpůrců podezříván z kacířství. Pomohlo k tomu i vydání univerzitní veřejné vyhlášky z 21. června 1410, ve které univerzita tolerovala Wycliffovy odsouzené knihy a postavila se i za obranu Wycliffa. Možnost studovat kacířské knihy podporoval samozřejmě i Jan Hus, což nenechalo klidným arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, velkého odpůrce reformních myšlenek. V reakci na Husovo vystoupení proto přikázal spálit opisy Wycliffových prací a krátce na to dal Jana Husa do klatby. Tímto aktem však velice pobouřil veřejné mínění a Václav IV. usilující o klid v Praze i v celém království nařídil arcibiskupovi, aby druhé straně nahradil hmotnou škodu způsobenou pálením cenných kodexů.285 Rostla podpora Mistru Janu Husovi a zároveň sílila averze vůči arcibiskupovi. Za Husa se mimo jiné postavili vedle královny Žofie i někteří představitelé
281
V lednu 1409 němečtí mistři odmítli vydat králi kladné dobrozdání týkající se svolání koncilu o odstranění schizmatu. Naopak stále podporovali sesazeného papeže Řehoře XII., čímž se nebezpečně štěpilo původně víceméně jednotné stanovisko univerzity. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 404. 282 Přesné datum vydání Dekretu kutnohorského naposled zrelativizoval ve své knize Martin Nodl. Jistotou však zůstává, že byl dekret vydán někdy během ledna 1409. Martin NODL, Dekret kutnohorský, Praha 2010, s. 183. 283 K tomu podrobněji: Martin NODL, Dekret kutnohorský, Praha 2010. 284 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 431; K tomu blíže František Michálek BARTOŠ, M. J. Hus jako rektor Karlovy university, Praha 1936. 285 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 432–433.
65
české šlechty, nejvyšší hofmistr Lacek z Kravař a jeho bratr Petr.286 Jan Sádlo se na jejich listu papeži nepodílel. Staral se tou dobou o rozšíření vlastního majetku. V roce 1410 se zapsal do desk dvorských společně s Přibíkem ze Smilkova a Alšem z Čihošti polovinu zboží v Cholticích v Chrudimském kraji (nedaleko Heřmanova Městce), kterou získali od krále Václava).287 Jeho chování se tak nelišilo od ostatních králových oblíbenců mnohdy participujících na členství v královské radě, jejichž aktivita v politických záležitostech byla velice slabá. Zvláště představitelé nižší šlechty, kteří se dílem osudu dostali až do královy blízkosti, hleděli především na svůj vlastní prospěch. Podle Ivana Hlaváčka navíc reálná moc královské rady po roce 1400 silně upadala, což bylo dáno zřejmě právě složením rady.288 V letech 1409–1410 tedy Sádlo rozhodně nevybočoval z řady a na spory okolo univerzity a Wycliffových spisů stejně jako na osobnost Jana Husa hleděl jen zpovzdálí. Určitou roli v Sádlově neangažovanosti v průběhu roku 1409 mohl hrát i výše zmiňovaný odjezd Václava Králíka na církevní koncil do Pisy, kam byl pozván.289 Václav Králík si udržoval velký vliv na krále i na jeho politiku a patřil mezi vůbec nejaktivnější osoby královské rady.290 Jan Sádlo, jehož pozice mezi královými oblíbenci zřejmě souvisela právě s Králíkovým působením na královském dvoře, pravděpodobně ještě v této době nehodlal vystupovat z jeho stínu. Veřejně činný nebyl Sádlo ani po Králíkově návratu někdy na konci roku 1409. Václav Králík ostatně vystupoval smířlivě na obě strany a ještě roku 1411 urovnával spor mezi arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka a králem.291 Ať už byl tedy v roce 1410 vztah Jana Sádla k probíhající věroučné krizi jakýkoli, držel se evidentně spíše v pozadí. Královská rada však v roce 1411 již zcela otevřeně podporovala Jana Husa. Nejprve Zbyněk Zajíc z Házmburka vyhlásil 15. března 1411 nad Husem klatbu, což samo o sobě vzbudilo nevoli a vedlo jen k neklidu a výtržnostem. Král proto využil rozbouřených poměrů a zabavil pražskému duchovenstvu svatojiřské důchody. Arcibiskup reagoval na začátku května uvalením klatby nad purkmistry a konšely pražských měst a purkrabími Pražského hradu a Vyšehradu, čímž celou záležitost ještě vyostřil. Král Václav IV. se odhodlal k další odpovědi, nechal zabavit poklad Svatovítského chrámu a odvézt jej na Karlštejn. Rozezlený
286
František PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus. Vitam, doctrinam, causam in Constantiensi consilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403-1418 motas illustrantia, Praha 1896. s. 413– 414. 287 AČ XXXV., s. 429. 288 Ivan HLAVÁČEK, Aktivita české šlechty na dvoře Václava IV., MHB 1, Praha 1991, s. 205–215. 289 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 398. 290 I. HLAVÁČEK, Aktivita české šlechty na dvoře Václava IV., s. 205–215. 291 M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 47–49.
66
arcibiskup pak ještě celou situaci vyhrotil vyhlášením interdiktu nad Prahou a okolím, což znamenalo zákaz veškerých církevních úkonů. Celou situaci se snažila vyřešit královská rada, která 3. července vydala smírčí výrok, podle kterého se vše mělo vrátit zpět, jako by se nic nestalo.292 Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka odmítl elegantní řešení královské rady a rozhodl se získat spojence v uherském králi Zikmundovi, se kterým se chtěl poradit. Na cestě za ním však zemřel.293 Skonem arcibiskupa však spory nekončily. Sám Hus musel i na začátku nového roku čelit obviněním z kacířství. Vedle učených sporů se však roku 1412 odehrály ještě události zásadního rázu, které ovlivnily i širší společnost. Václav IV. tehdy pro mnohé jistě zcela nečekaně souhlasil s vyhlášením odpustků papeže Jana XXIII., jejichž prodej začal nejspíše od 22. května 1412. Sliboval si od toho zřejmě podporu papeže Jana XXIII. pro budoucí císařskou korunovaci. V důsledku hromadného prodeje odpustků se ještě silněji polarizovaly poměry na již převážně české pražské univerzitě. Mnohem důležitější však byl sílící lidový odpor vůči svatokupcům, který se mimo jiné projevil studentskou maškarádou v ulicích Prahy a srocováním davu. K nejdůležitějšímu střetnutí došlo v neděli 10. července téhož roku, kdy se lid sešel v kostelech a poté dav, složený většinou z tovaryšů, učňů a studentů, vyšel do ulic a bouřil proti odpustkům. Následující události jsou celkem známé a není důvodu se u nich nijak déle zastavovat. Staroměstská rada nechala zatknout tři muže, mládence neznámých povolání, Martina, Jana a Staška, a uvěznit je ve staroměstské šatlavě. Druhý den mezitím již z příkazu krále částečně pozměněná rada ujistila Husa, že mládencům se nic nestane a krátce po rozchodu nespokojeného pražského lidu je nechala popravit. Hnutí tím bylo dokonale zastrašeno a na nějaký čas paralyzováno. V důsledku toho došlo k prvnímu rozpadu reformní unie pod záštitou tehdejší mocenské struktury, především krále, jeho korunní rady a českých konšelů na Starém Městě pražském. Současníkům to možná ještě nebylo zřejmé, ale už tehdy se určitým způsobem otevřel prostor pro vstup nižších vrstev do příštích událostí.294 Ze strany papeže se stupňoval tlak nejen na osobu Jana Husa, ale také na jeho přívržence, mezi které se Jan Sádlo v roce 1412 již pravděpodobně počítal. Sádlova údajná obhajoba Husových myšlenek dokonce způsobila, že ho papež ve svém listu obviňoval z kacířství a žádal si ho do Říma. Společně s ním se měli dostavit Jindřich Lefl Lažan, hejtman vratislavský a Jan Řitka z Bezdězic.295 Tehdy se však reformátoři těšili stejně jako
292
J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 439–440. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 440–441. 294 František ŠMAHEL, Husitská revoluce II. Kořeny české reformace, Praha 1996, s. 252–257. 295 FRB V., s. 574. 293
67
jejich sympatizanti veřejně deklarované králově přízni a ochraně. Roku 1412 sice Václav IV. svou otevřenou podporu reformnímu hnutí utlumil, ani v pozdějších letech však proti němu nijak výrazně nezasahoval. Dobu do roku 1412 právem František Šmahel označil jako období reformní unie pod královou záštitou.296 Vliv na královo kladné přijímání Husových myšlenek mohl mít částečně i Jan Sádlo, který zůstával královským milcem. Jako takový se pohyboval v okolí královského dvora a krále a těšil se králově přízni. V této době však ještě nevybočil z řad „běžných“ králových milců, kterých bylo kolem krále velké množství. Milci často čelili výtkám z řad jejich konkurence, která je kritizovala zejména ze špatných rad králi, ze zneužívání svěřených úřadů, ze svévolného vykládání práva a z finančního obohacování. Konkurence přitom pocházela z řad všech sociálních skupin, které si osobovaly právo na to radit králi, dostávat úřady apod.297 Sádlův vliv však v této době ještě nebyl nijak závratný. Je otázka, jakým způsobem se s Husovými myšlenkami Jan Sádlo setkal. Vzhledem k tomu, že jako komorník se zřejmě často pohyboval v Praze, lze předpokládat, že navštívil některé z Husových kázání v Betlémské kapli. Není vyloučeno, že se mohl účastnit i disputace Mistra Jeronýma Pražského v lednu 1409, na kterou se dostavili i staroměstští konšelé. Závěry zmiňovaného kvodlibetního jednání vzbudily tehdy v pražské společnosti poměrně značný ohlas.298 Krátce na to ostatně následovalo vydání Kutnohorského dekretu, po jehož uveřejnění se vztahy české šlechty a reformátorů utvářely velice dynamicky.299 Přes absenci přímých písemných pramenů je třeba do těchto vznikajících názorových proudů v rámci české šlechty řadit i Jana Sádla, který zůstával pravděpodobně v kontaktu s královským dvorem či přímo jeho součástí. Sádlo se pohyboval především ve středních Čechách a Praze a postupně se propracovával ke stále lepší a lepší pozici na králově dvoře. Vedle toho se pochopitelně věnoval i rozšiřování svého majetku, jak bylo ukázáno již v předchozí kapitole. Zmínka v papežově listě o Sádlovi svědčí o tom, že si Sádlo získal mezi ochránci Husa významné postavení. Kdyby se jednalo o bezvýznamného šlechtice, asi by se o něm papež nedozvěděl a už vůbec by se o něm nezmiňoval. I z následných událostí je vidět, že královi nijak nevadilo Sádlovo spojení s reformním hnutím a vůbec se nerozpakoval mu udělovat nejen další zboží, ale i různé výhody a řadil ho i v pozdější době mezi své oblíbence.
296
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 236–257. R. NOVOTNÝ, Ráj milců?, s. 215–229. 298 J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 402–403. 299 Miloslav POLÍVKA, Šlechta a reformátoři. Ke vzájemným vztahům české šlechty a ideologů husitství před rokem 1419, in: MHB 1, Praha 1991, s. 231–251. 297
68
Stále je však otázkou, kdy nastala doba, kdy se Jan Sádlo začal názorově i politicky prosazovat v králově bezprostředním okolí, čím byla podmíněna a o čem jeho osobní angažovanost svědčí. Ivan Hlaváček ve své studii o královské radě upozornil, že od počátku roku 1411 zřetelně poklesla akceschopnost krále i jeho dvora. Měl na mysli především aktivitu z hlediska vydávání listin.300 Nepochybně to souviselo se ztrátou šancí na zisk císařské koruny,301 zároveň se tím ale více otevíral prostor i pro domácí politiky. Králův zájem se nyní více soustředil na domácí problémy, ačkoli zvláště v souvislosti s vydáním Dekretu kutnohorského se asi nedá tvrdit, že by do domácích záležitostí do té doby nezasahoval. Ztráta zájmu o říšskou problematiku však sama o sobě ještě neovlivnila změnu osob v okolí krále, je ostatně poměrně známé, že král upřednostňoval mnohem více osobnosti z českého prostředí na úkor osob z říše.302 Přesto tento moment mohl otevřít Janu Sádlovi cestu blíže ke králi a k ovlivňování jeho politických úvah. O tom, že si papež žádal Jana Sádla do Říma, se dozvídáme z tzv. Kroniky univerzity pražské. Tato kronika je tvořena třemi částmi a zachycuje dění na univerzitě a potažmo v celém Českém království v letech 1348–1421. Zpráva o Janu Sádlovi se objevila v nejcennější části celého spisu, která se týká let 1409–1413. V těchto pasážích její autor, který pravděpodobně pocházel z pražské univerzity a z českého prostředí a nebyl totožný s autory zbylých částí kroniky, velice podrobně vylíčil události na univerzitě až do roku 1413. Petr Čornej došel k závěru, že tato část spisu vznikla až někdy po napsání Husitské kroniky Vavřince z Březové a možná záměrně se stala jakýmsi jejím úvodem.303 Jak již bylo předesláno, Jan Sádlo zde figuroval společně s Jindřichem Leflem z Lažan a Janem Řitkou z Bezdězic jako kacíř a Husův známý sympatizant. Zůstává ovšem otázkou, kdy se pro své názory stal veřejně známým. Kronika se bohužel nezmiňuje o odpustkových bouřích v Praze,304 což neumožňuje odvodit, v jaké souvislosti povolání z Říma přišlo. Kdyby se zmiňovaných mužů papež dožadoval až po těchto bouřích a po popravě tří mladíků v červenci 1412, dalo by se uvažovat o nějaké zvláštní roli Jana Sádla a dalších při odporu ke svatokupectví. Přitom by jejich aktivita nemusela mít přímo spojitost s lidovými bouřemi
300
I. HLAVÁČEK, K organizaci státního správního systému Václava IV., s. 108. 21. července 1411 se stal císařem jeho bratr Zikmund Lucemburský. Václav ho při volbě podpořil svým kurfiřtským hlasem. 302 I. HLAVÁČEK, K organizaci státního správního systému Václava IV., s. 95 – 111. 303 Petr ČORNEJ, Tzv. Kronika univerzity Pražské a její místo v husitské historiografii, AUC – HUCP 23 (1983) č. 1, s.7–25. 304 Petr ČORNEJ, Tzv. Kronika univerzity Pražské, s. 7–25. 301
69
v ulicích města, ale spíše by upozorňovala na nějakou zvýšenou aktivitu v králově okolí, neboť všichni tři jmenovaní muži více či méně patřili do okruhu Václavových oblíbenců. Historiografie předpokládá, že žaloba Jana Sádla, Jindřicha Lefla a Jana Řitky byla doručena již dříve, než došlo popravení tří mladíků. Podle Václava Novotného došlo k jejímu doručení již v červenci v souvislosti s klatbou určenou Janu Husovi. Ta byla reakcí na Husovo literární vystoupení vůči odpustkům, a jak V. Novotný dodával, situace vedla k žalobě na nenáviděné milce královy, kteří přáli straně Husově, žádajíce především osobní půhon na Jindřicha Lefla z Lažan, Jana Sádlo, Jana Řitku a četné jiné, jejichž známé přilnutí ku kacířství nepotřebuje důkazů.305 Z textu však bohužel nevyplývá, v čem spatřoval V. Novotný projevy přilnutí ke kacířství v případě Jana Sádla. Pravděpodobně vycházel z jeho pozdějšího chování, které jeho tvrzení jednoznačně potvrzuje. Nezbývá však, než se pokusit najít důvod, proč papež znal v roce 1412 právě Jana Sádla. Pokud Jan Sádlo a ostatní nesouhlasili s královými rozhodnutími v průběhu roku 1412, rozhodně to nevedlo k nějaké rozsáhlejší osobní roztržce mezi nimi, protože Sádlo zůstával i nadále milcem a v následujícím roce se opět mohl těšit z královy pomoci v majetkových záležitostech. Zprávy o jakékoli roztržce ostatně chybí a bylo by nepodložené předpokládat, že případný spor mezi Janem Sádlem a Václavem by ukončil sám Václav potvrzením Sádlova majetku v Kostelci, k němuž došlo 27. dubna 1413.306 Mnohem pravděpodobněji Sádlo případný nesouhlas s králem diplomaticky přešel. Žaloba na Jana Sádla tedy zřejmě přišla společně s klatbou na Jana Husa v červenci 1412 ještě před zabitím tří mladíků. Klatba se vztahovala na všechny osoby, které se s Husem stýkaly, oficiálně se však vyhlásila až 18. října, takže teprve od toho dne se začaly odpočítávat dny, kdy Hus musel opustit město.307 Prozatím nechme stranou otázku, co v té době dělal Jan Sádlo a jak se ho týkaly Husovy potíže, a zaměřme se na předpokládané důvody, proč vešel Sádlo ve známost jako Husův sympatizant. Klatba na Husa reagovala nejen na dlouhodobé mistrovy „kacířské“ projevy a fakt, že byl od 15. března 1411 v klatbě ještě od arcibiskupa Zbyňka Zajíce, ale nejnověji také na jeho otevřené vystoupení proti odpustkům. To by znamenalo, že Sádlo musel své sympatie k Husovi dostatečně projevit nejpozději na začátku června 1412 nebo se ve stejné době nějak viditelně ohradit proti odpustkům, jejichž prodej začal nejspíš v posledním květnovém týdnu. Jak ukazují dochované prameny a četná literatura, reakce českého lidu a především pražských obyvatel na prodej odpustků byla velice
305
Václav NOVOTNÝ, M. Jan Hus. Život a učení. Díl I. Život a dílo. Část 2, Praha 1921, S. 167. AČ III., s. 482. 307 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 259. 306
70
negativní. Vystoupit veřejně proti nim neznamenalo stát se osamoceným bojovníkem. Jan Sádlo stejně jako kdokoliv jiný mohl klidně otevřeně prohlašovat, že se současnou situací nesouhlasí. Ojedinělé projevy by však zřejmě nepřiměly papeže k tak ostrému postupu vůči němu. Bohužel postrádáme o takovém chování jakékoli záznamy, i když je velice pravděpodobné, že se s prodejem odpustků nijak neztotožňoval. Mnohem spíše proto Jan Sádlo vstoupil ve známost jako podporovatel Jana Husa ještě v průběhu roku 1411. Dobrou příležitostí k tomu mohly být zmiňované peripetie ohledně vyhlášení interdiktu nad Prahou na jaře téhož roku, jak už bylo naznačeno výše. Ke stejnému závěru, totiž že byl Jan Sádlo obviňován z kacířství již v roce 1411, dospěli rovněž August Sedláček308 a Josef Pekař, nepodařilo se jim však upřesnit, jak a kdy konkrétně k tomu došlo.309 Zapojení Jana Sádla do politiky souviselo i s celkovou proměnou králova okolí, která pozvolna probíhala. Královi milci, většinou rytíři, ustupovali svým vlivem do pozadí, zatímco v jeho bezprostředním okolí si budovala slušnou pozici především šlechta z panských rodů. Jan Urban ve svém příspěvku naznačil, jak zdánlivé byly jednotlivé úspěchy různých mocenských skupin a zvláště vyzdvihnul roli Lacka z Kravař a Čeňka z Vartenberka, kteří si zajistili výsadní postavení v institucionální hierarchii země a ovlivnili tím rozhodně směřování země k hájení Husových myšlenek.310 Okolo roku 1411 to tak ale ještě zdaleka nevypadalo, protože své pozice výrazně posílila panská skupina okolo Jana mladšího z Hradce, majitele rozsáhlých držav na jihu Čech. Osoby okolo Jana z Hradce představovaly jasnou opozici vůči sympatizantům s wycliffisty a jejich vliv mohl zapříčinit i poněkud chladnější vztah krále Václava IV. k Janu Husovi v následujícím období.311 Právě v této době, kdy pnutí mezi panskými skupinami v okolí krále vytvářelo názorově velice polarizovanou atmosféru, vstoupil do diskuzí ohledně náboženských otázek a směřování státu nejspíš poprvé i Jan Sádlo. Jeho konkrétní slova nebo činy nikdo nezaznamenal, ale povědomí o jeho postojích zůstalo živé ještě o pár let později, kdy vznikala tzv. Kronika univerzity pražské. Rok 1411 tedy lze považovat za začátek Sádlova veřejného obhajování Jana Husa a jeho myšlenek, čímž si vysloužil i papežovu pozornost. Jak již bylo naznačeno, období po popravě tří mladíků při odpustkových bouřích představovalo zcela novou životní kapitolu pro Jana Husa, který si nejprve dával za vinu
308
August SEDLÁČEK, Úvahy, s. 95. K podobnému závěru došla i novější historiografie, leč se stejnými výsledky došli v citovaných pracích i F.Šmahel, J. Spěváček, P. Čornej a E. Maur. 310 Jan URBAN, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace 1, Praha 1994, s. 419–432. 311 J. URBAN, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV, s. 419–432. 309
71
vývoj událostí a pak dokonce na čas zmizel z Prahy. Na podzim se již opět angažoval, ale nakonec byl jeho odchod z Prahy nevyhnutelný, protože 18. října byl proti němu na synodě vyhlášen rozsudek, čímž červencová klatba neboli interdikt se stanovenou lhůtou dvaceti dní pro opuštění Prahy vstoupila v platnost. Není však známo, kde Hus pobýval, lokalizován byl až v druhé polovině prosince 1412 a v lednu 1413 na Žatecku, hostil ho pravděpodobně Mikuláš Bohatý.312 Ve stejné době však chybí jakékoli zmínky i o Janu Sádlovi a lze jen spekulovat, zda svoje aktivity na čas nespojil právě s Husem. Není ani známo, jakým způsobem reagoval na pozvání do Říma. V. V. Tomek dokonce tvrdil, že jmenovaní byli odesláni do Říma.313 Co však ovlivnilo šlechtu v králově okolí k tomu, aby se identifikovala právě s „reformním“ pohledem na tehdejší situaci? Domnívám se, že do jisté míry se jednalo o generační záležitost. Šlechta nastupující do blízkosti krále se realisticky smiřovala s poklesem jeho autority a zřejmě i se snižující se autoritou církve, která pisánským koncilem utrpěla další vážné trhliny, a doufala v rozšíření svého vlivu na úkor církve. U samotného Jana Sádla zřejmě hrála velkou roli osobní znalost poměrů od příslušníků rodiny nebo známých, podobný motiv ovšem mohl zafungovat i u některých dalších osobností objevujících se v králově okolí. Určitou roli mohla hrát i vnitřní nebo osobní potřeba duchovního obrození a vzkříšení, která se objevila v souvislosti s novými myšlenkami a novou náboženskou praxí. Nový osobní prožitek a nová zkušenost proto mohla působit jako silný impuls k věrnému hájení reformních myšlenek.314 Jak již bylo zmíněno v kapitole „Sádlo a lidé kolem něho“, v roce 1412 přijal Václav Králík úřad biskupa Olomouckého výměnou za proboštství vyšehradské. Úřad převzal v roce 1413, nadále však zůstával většinu času v Praze a těšil se jen z biskupských prebend.315 Albík z Uničova se zase ujal prebendy vyšehradského proboštství. Na pohybu mezi výnosnými úřady se tak opět ukázala králova vstřícnost a povolnost vůči aktivitám jeho milců, z kterých mu však druhotně plynul určitý vliv i ve významných církevních institucích.316 Jan Hus působil na venkově pod ochranou svých podporovatelů, snažil se však skrývat, a proto není zcela jasné, kde všude pobýval. Od léta 1413 pobýval na Kozím Hrádku,
312
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 260. V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 48 314 K této úvaze inspirativně: Howard KAMINSKI, The problematics of later-medieval „Heresy“, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace I, Praha 1994, s. 419–432. 315 M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 47–49. 316 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 250. 313
72
ve druhé polovině roku 1414 přesídlil na hrad Krakovec Jindřicha Lefla. V souvislosti s Husovým pobytem na venkově není o Janu Sádlovi nic známo. Není vyloučeno, že do spolu do kontaktu přišli, neboť okruh Husových ochránců ještě nebyl tak velký, Jan Sádlo však ještě nedosahoval většího významu. V jednom z listů Jana Husa z Kostnice zaznamenaném Petrem z Mladoňovic se pravděpodobně objevila i narážka na Sádlovu osobu. Alespoň tak by se dalo chápat Husovo varování z 6. listopadu 1414: „Vězte a řekněte to jim, že všichni osobně pohnaní a tak i o jiných, jak se ví, jsou veřejně na branách a dveřích kostelů udáni, aby se měli na pozoru.“317 Jan Hus zde mínil své ochránce a podporovatele, o kterých bylo jejich smýšlení známo i za hranicemi Českého království, tedy především Jana Sádla, Jana Řitku, Jindřicha Lefla z Lažan, ale i Mikuláše Kozíhlavu, Martina Kladného, Voksu z Valdštejna, Petra Zmrzlíka ze Svojšína a Vikéře z Myšlína.318 Od roku 1413 si Jan Sádlo začal upevňovat i svoji lokální pozici a nepochybně při tom využíval královu přízeň. Největším přínosem byl nepochybně zisk hradu Kostelec s jeho vesnicemi, jak už bylo zmíněno v kapitole „Sádlův majetek“. Tehdy si polepšil nejen finančně, ale i prestižně, protože se stal vlastně správcem královského hradu. Tím posílil svůj institucionální vztah ke králi. Zároveň pravděpodobně prohluboval své osobní vztahy s některými obhájci Husových myšlenek. V období mezi léty 1410–1415 se dostal do kontaktu jak s Alešem z Březí, tak Jindřichem Leflem z Lažan a Janem Řitkou, Řehořem Chuderkou a pravděpodobně zůstával na blízku i Václavu Králíkovi z Buřenic. Nelze vyloučit ani jeho setkávání a výměnu názorů s dalšími členy královské rady a samotným králem. Jeho počínání nepochybně úzce souviselo se snahou získat co nejvíce ve svůj osobní prospěch. V období po roce 1412 obecně docházelo ke sblížení různých šlechtických podporovatelů reformních myšlenek jak mezi sebou, tak i s univerzitní sférou. Ochrana Jana Husa toho byla nedílnou součástí. V krátké době se tak v českém prostředí utvořila univerzitně-šlechtická koalice, jejíž součástí se stal i Jan Sádlo, a jejíž cíle se ještě značně lišily od budoucích událostí. Husovy myšlenky díky tomu přežily i částečnou ztrátu královy podpory a mezi šlechtou se díky tomu začalo tvořit podhoubí pro budoucí vznik husitské koalice.319
317
Petr z MLADOŇOVIC, Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici, in: Ivan HLAVÁČEK, Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981, s. 38. 318 Ivan HLAVÁČEK, Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981, s. 429. 319 František ŠMAHEL, Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, Praha 2001, s. 25.
73
6.3. Vrcholná léta Sádlovy kariéry na královském dvoře Byl-li rok 1405 začátkem Sádlova působení na královském dvoře, tak o deset let později začala vrcholná léta jeho kariéry. V předchozích letech Sádlo rozhojnil svůj majetek a zařadil se po bok podporovatelů Mistra Jana Husa. Král Sádlovi dopomohl nejen k některým statkům a povolil mu nejen spolek s Ondřejem Šafářem, čímž si Sádlo upevnil svou pozici v rámci regionálních struktur, ale králova přízeň šla ještě mnohem dál. 12. března 1415 král Jana Sádla dokonce vyňal ze soudu, cud a jiných práv, což v praxi znamenalo, že podléhal pouze jurisdikci hofmistra nebo královského maršálka. Sádlova pozice se tím zřejmě značně upevnila a posílily jeho ambice na získání i dalších úřadů. Téhož roku dokonce koupil na Novém Městě pražském dům,320 což svědčilo nejen o dobrém stavu jeho financí. Bydlení v Praze totiž pro nižšího šlechtice představovalo mimořádnou finanční zátěž.321 Vypovídalo to i o jeho snaze nebo možná nutnosti pobývat stále častěji v blízkosti krále. V. V. Tomek naznačuje, že se Sádlo v této době dostal i do funkce správce královských vydání (provisor expensarum regalium).322 Ještě před zajetím krále se v této funkci objevil Heřman z Choustníka (1402), který předtím působil v úřadu nejvyššího komorníka zemského323 a po něm byl jako mistr komory královské uváděn v roce 1409 Beneš z Choustníka,324 oba bratři z předního českého rodu. Ze zbylých let však údaje chybí a nelze proto přesně určit, kdy se do této funkce Jan Sádlo dostal. Správa financí by vysvětlovala nejen nutnost pobývat v Praze, ale znamenala by i určitý finanční zdroj pro koupi domu. S jistotou však tento úřad zastával až v roce 1417.325 Přesto mu z této funkce pravděpodobně plynula nejen jistá finanční hotovost, ale také nevyčíslitelný kapitál v podobě stálých vztahů s králem Václavem IV. V roce 1415 rovněž nastal určitý zlom v celé české společnosti. Husova upřímná snaha o reformu církve narazila na zamítavé stanovisko koncilu a končila mistrovým upálením 6. července 1415. Na tento akt podrážděně reagovali mnozí představitelé české a moravské šlechty listem z 2. září téhož roku. Upálení mistra Jana vzbudilo velmi široký negativní ohlas, jinak by asi těžko svou pečeť přivěsilo 452 šlechticů. K pečetění došlo nejenom v Praze, ale i na dalších sedmi shromážděních mimo hlavní metropoli království. Účastí na stížném listu jednotlivé osoby jasně deklarovaly svůj postoj k Janu Husovi a nechyběl mezi nimi ani Jan Sádlo. Mezi královými milci však představoval výjimku, protože ostatní Václavovi oblíbenci
320
Václav Vladivoj TOMEK, Základy starého místopisu Pražského II, Nové město Pražské, Praha 1870, s. 93 Miroslav POLÍVKA, K postavení nižší šlechty v předhusitské Praze, DP 9/1, 1991, s. 27–39. 322 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 46. J. Pekař o tom však nic neví. 323 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 46. 324 I. HLAVÁČEK, Aktivita české šlechty na dvoře Václava IV., s. 205–215. 325 AČ III., s. 490. 321
74
se od pečetění dopisu proti upálení Husa distancovali. Stejně jako Sádlo se z Václavových milců zachoval už jen Lacek z Kravař, 326 který na obranu Husa aktivně vystupoval už v roce 1410, a který byl jako zemský hejtman na Moravě v listu uváděn na druhém místě. Pečetil ještě Jindřich Lefl. Otázka je, v jaké pozici byl tehdy Milota z Tvorkova, který rovněž figuroval na seznamu pečetících a v minulosti byl společně s Janem Sádlem označován jako králův komorník.327 Text dopisu poměrně agresivně napadal vykonavatele Husova upálení, když hned v úvodu připomínal, že všechno, „ Co chcete, aby činili lidé vám, čiňte jim“ a dodával, „že křesťan by měl milovati bližního svého jako sebe samého“. Česká a moravská šlechta dále hájila Husa jako člověka dobrého, spravedlivého a křesťanského a neshledávala v jeho učení nic kacířského. Ve stejném listu bránila také Jeronýma Pražského, který zůstával v Kostnici vězněn.328 Jan Sádlo se na listě objevil jako Jan Sádlo z Miličína a z Kostelce mezi prvními pětatřiceti pečetícími.329 Dvě edice Františka Palackého však přinášejí ohledně jeho osobnosti poněkud rozdílné informace. Zatímco ve třetím svazku Archivu českého z roku 1844 zařadil Palacký Sádla až mezi jihočeskou a středočeskou šlechtu pod jménem Jan ze Smilkova, v edici Documenta Mag. Joannis Hus z roku 1869 ho zaznamenává nejen mezi prvními osobami a pak znovu mezi prvními pečetícími pod jménem Jan Sádlo z Miličína jinak z Kostelce (poprvé chybí jméno Sádlo, podruhé již ne, predikáty jsou stejné), ale zároveň mezi jihočeskou a středočeskou šlechtou ponechává jméno Jan ze Smilkova. Pravděpodobně se v první edici domníval, že se jedná o stejnou osobu, zatímco v pozdější práci již odlišoval osoby dvě. Jednalo se však skutečně o dvě osoby nebo se Sádlo objevil mezi pečetícími dvakrát? Nebyl by jediný, ostatně i Lacek z Kravař svou pečeť přiložil dvakrát, jednou v Praze a podruhé na moravském shromáždění. Zarážející je však, že Sádlo používal při pečetění odlišné jméno. To by se však dalo vysvětlit tím, že v Praze pečetil jako čerstvý měšťan, případně správce královského hradu Kostelce nad Sázavou, zatímco ve středních Čechách by se na stížném listě podílel jako majitel tvrze na Smilkově. Tato hypotéza však zároveň ihned padá, protože Jan Sádlo žádným, měšťanem nebyl. Pouze zde vlastnil dům, což z právního hlediska neznamenalo vůbec nic. Připusťme proto, že se jednalo o dvě osoby.
326
AČ III., s. 187–193. AČ XXXV., s. 460 328 AČ III., s. 187–193 329 F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 580–590. 327
75
I přesto Jan Sádlo patřil v rámci Podlanicka společně s Petrem z Janovic mezi výjimečné případy šlechticů, kteří pečetili stížné listy. Většina hradních pánů v této oblasti protestní listy nezpečetila. Josef Petráň se domnívá, že to bylo dáno především tím, že tímto krokem se zasahovalo do vyšší politické hry, která se vesměs drobných a neaktivních šlechticů Podblanicka netýkala. Vedle Jana Sádla vyzdvihuje mezi signatáři stížného listu právě Petra z Janovic na Vysokém Chlumci.330 Nalézt zde však můžeme i některé drobnější šlechtice, například Václava Konopě ze Smilkova, u kterého se dají předpokládat vazby na Jana Sádla. V takovém případě by přiložení pečeti Václava Konopě mohlo být motivováno buď sympatiemi k Sádlovi nebo výsledkem nějakého jednání či dokonce přesvědčování. Je však přinejmenším zarážející, že se na listě neobjevuje nikdo další z příslušníků Sádlovy rodiny nebo téměř nikdo z jeho méně angažovaných známých. Jak už jsem naznačila v kapitole „Jan Sádlo a lidé kolem něho“, dost možná ani nebyli méně urození lidé vyzváni. Rozhodující úlohu při organizování protestní akce na sebe vzal panský stav a účast vyšších šlechticů na pečetění byla také mnohem důležitější. Možnost připojení se nižší šlechty tak byla omezena právě sociálními faktory.331 To jenom potvrzuje dobré Sádlovo postavení v regionu a eventuální vazby na Petra z Janovic, který měl v daném regionu zřejmě ještě větší slovo. Ani aktivita Jana Sádla však nebyla tak ohromující, jak by se zdálo. Již v únoru a v květnu 1415 posílali někteří představitelé šlechty listy přimlouvající se za Jana Husa ještě za jeho života, Sádlova pečeť však chyběla. Možná se nehodlal po vynětí ze soudu a cúd příliš veřejně projevovat, aby nepopudil krále. Na druhou stranu je otázka, jestli měl Sádlo vůbec příležitost se k listům připojit, protože se jednalo o akce vedené Lackem z Kravař z Velkého Meziříčí a z Brna.332 Těžko tedy posoudit, zda se Sádlo obával k přímluvným listům přidat, přestože již od roku 1411 byl považován za jednoho z kacířů, nebo zda dochované prameny limitují možnosti hodnotit jeho chování v první polovině roku 1415. Jisté zůstává jen to, že se v červnu a červenci téhož roku domáhal společně s Přibíkem z Chotyšan věna ve Ctiboři333 a k Husovu procesu na koncilu v Kostnici se nijak zvlášť veřejně nevyjadřoval. Na všeobecné reakci šlechty na upálení mistra Jana Husa se však již rozhodně podílel. Účastnil se také sněmu pánů českých a moravských konaného 5. září 1415 na Starém Městě pražském v kostele Sv. Jiljí. V zápise byl opět uveden jako Jan z Miličína, jinak 330
Josef PETRÁŇ, Příběh Ouběnic. Mikrohistorie české vesnice. Praha 2001, s. 45. Bohdan ZILYNSKYJ, Stížný list české a moravské šlechty proti Husovu upálení. Otázky vzniku a dochování, FHB 5, 1983, s. 195–237. 332 AČ III., s. 182–187. 333 AČ XXXVI., s. 262–263. 331
76
z Kostelce. Na shromáždění se podle zápisu sešlo 55 zástupců šlechty, z nichž celá řada zastupovala vysoké zemské úřady. Byli zde Čeněk z Vartenberka, nevyšší purkrabí pražský, hejtman Markrabství moravského Lacek z Kravař, Hanuš z Lipé, nejvyšší maršálek království českého, Petr z Kravař, jinak ze Strážnic, nejvyšší komorník desk olomouckých, Jan z Lomnice, nejvyšší komorník desk brněnských, a další osoby, které pečetily list již před třemi dny. Mezi nimi opět nechyběl vedle Jana Sádla i Milota z Tvorkova.334 Podle zápisu účastníci sněmu svorně tvrdili, že požadují možnost svobodně kázat slovo boží. Zároveň také rozhodně vylučovali, že by bylo České království sídlem kacířů. Tím dávali najevo, že jim jde především o očištění státu za hranicemi. Doufali v brzký konec papežského schizmatu. V čele hnutí vystupovali Čeněk z Vartenberka, Lacek z Kravař a Boček Starší z Kunštátu jinak z Poděbrad.335 Dopisem z 2. září 1415, a stejně tak i zápisem ze sněmu konaného o tři dny později, se zhruba ukázalo, jak široká existovala základna podporovatelů Jana Husa a Husova učení mezi šlechtou a narýsovaly se první hranice jejich požadavků a postojů. Základna však nebyla ještě úplná. Na listech chyběl jak Petr Zmrzlík, tak Mikuláš z Husi, poměrně aktivní podporovatelé myšlenek Jana Husa ještě za jeho života. Dalo se tedy očekávat, že sympatizantů bude ve skutečnosti ještě více. Na druhou stranu se jen těžko mohlo předpokládat, že celá řada drobných šlechticů, kteří v září 1415 připojili své pečeti ke stížnému listu, se nějak výrazně projeví i v dalších událostech. Je také otázka, jak svoje připojení ke stížnému listu vůbec chápali a jestli si kladli otázku po smyslu tohoto činu. Vytýčení kontur síly hnutí tak zůstávalo stále ještě neúplné. Z hlediska této práce však bylo zásadní, že Jan Sádlo se nejen připojil, ale že již zpočátku patřil mezi aktivnější část reformní šlechty. Jednoznačně uvažoval v kontextu královského dvora, osobních zájmů i poměrně dobrých znalostí současných církevních poměrů. Zdá se možná zvláštní, že jako milec krále Václava si dovolil se takto jednoznačně politicky profilovat. Vzhledem k tomu, že již v předchozích letech byl považován za kacíře a pravděpodobně i hájil mistra Jana, to však byl naprosto logický krok, který mu v konečném důsledku v kariéře nijak neuškodil. V únoru 1416 sice koncil v kostnici vyhlásil, že všech 452 pečetících stížného listu proti upálení mistra Jana Husa jsou podezřelí z kacířství a mají se do 50 dnů dostavit do Kostnice, reálně to ale pro nikoho ze signatářů dopisu nic neznamenalo.336
334
F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 590–595. F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 590–595. 336 Petr ČORNEJ, 30. 7. 1419. První Pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010, s. 47 335
77
Účastí na sněmu 5. září 1415 se Jan Sádlo stal členem branného svazu husitské šlechty v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na jehož platformě pak působil až do vypuknutí husitské revoluce, kdy se situace začala výrazně komplikovat.337 V roce 1416 byl Jan Sádlo opět uváděn jako jeho komorník.338 Tuto funkci si tedy zřejmě držel kontinuálně už od roku 1405.339 V červenci téhož roku pak přivěsil svojí pečeť na listinu Procka z Habrové. Ve stejné době Jan Sádlo již pravděpodobně podporoval přijímání podobojí, jak se ukázalo na jeho chování v Olomouci, které bude podrobněji rozebráno níže.340 Jan Sádlo ze své pozice králova milce a rádce údajně chránil mnoho mistrů a měšťanů před královým hněvem, čímž dosáhl v Praze určité popularity mezi příznivci reformního hnutí.341 Síla reformní unie v čele s panovníkem složené z předních rádců i příslušníků dvora, konšelů pražských měst, univerzitních přívrženců Husa a některých dalších šlechticů rostla do té míry, že v polovině roku 1416 patřila již mezi nejsilnější mocenskou skupinu v zemi.342 Na podzim 1416 dostal Jan Sádlo poměrně důležitý úkol. V září roku 1416 zemřel Václav Králík z Buřenic, toho času olomoucký biskup, který většinu času trávil na pražském dvoře a udržoval si velký vliv na krále. Kostnický koncil dokonce měl v úmyslu ho nějak potrestat za to, že se stavěl netečně k šíření kacířství v zemi a více než církvi zůstával věrný králi. Litomyšlský biskup Jan Železný na něj již údajně připravoval žalobu,343 Václav Králík však mezitím zemřel. Jeho poživačný způsob života mu přivodil četné dluhy, které se pokoušel splatit, ale již to za života nestihl.344 Nyní šlo králi o to, kdo bude novým olomouckým biskupem. Volba padla na Aleše z Březí, kanovníka vyšehradského a zároveň švagra Jana Sádla. O biskupech si pochopitelně rozhodovala sama církev, ale králův kandidát si mezi kanovníky mohl vysloužit určitou podporu. Personální vazby mezi zmiňovanými muži měly nepochybně význam. Sádlovo slovo mohlo ostatně sehrát v králově konečné nominaci Aleše z Březí na Olomouckého biskupa klíčovou roli. Domnívám se, že právě to, že se stal Aleš z Březí kandidátem na uprázdněný biskupský stolec, jenom potvrzuje moji tezi, že Sádlo si budoval nebo byl
337
F. ŠMAHEL, Husitské Čechy, s. 27. AČ XXXVI., s. 24–26, 887. 339 AČ XXXVI., s. 851. 340 K jeho přijímání pod obojí v Olomouci bude psáno níže. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 354. 341 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika – Píseň o vítězství u Domažlic, Marie BLÁHOVÁ (ed.), Praha 1980, s. 260. 342 Petr ČORNEJ, 30. 7. 1419. První Pražská defenestrace, s. 49. 343 Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Litomyšlský biskup Jan IV. Železný a jeho vizitace, in: Studie o rukopisech 21, 1982, s. 115–139. 344 M. M. BUBEN, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, s. 47–49. 338
78
součástí budované rozsáhlé sítě králových milců, kteří by spolu navzájem spolupracovali. Aleš z Březí byl rovněž chápán jako králův milec, nezdá se však, že by se těšil tak dobrému postavení, jako se to ukazuje v případě Jana Sádla, byť ani Jan Sádlo nepatřil mezi nejoblíbenější a neprotežovanější královy muže. Mezi ty se počítal právě zemřelý Václav Králík, a přestože Králík příliš času v Olomouci netrávil a spíše se oddával jiným radovánkám většinou v Praze, uvědomoval si Václav IV., že ztráta spřízněné osoby na tak důležitém postu jako bylo biskupství v Olomouci, by se mu nemusela vyplatit. V osobě Václava Králíka ztratil král dlouholetého rádce a přítele a zdá se, že po Králíkově odchodu ve spletité politické situaci ještě více tápal. Bylo mu však jasné, že Olomoucké biskupství musí udržet pod svým vlivem a to tím spíš, že náboženské nálady v zemi se neustále vyostřovaly.345 Králův vztah k olomouckému biskupství byl nutně specifický. Václav IV. na Moravě vládl od smrti svého bratrance Jošta v roce 1411, Morava si přesto podržela samostatný status, a zemské úřady a král musel na její správní systém brát ohled. Velký význam si udržovalo zcela logicky i panství olomouckého biskupství.346 V souvislosti s velkým významem Olomouce ostatně převzal správu biskupství právě z králova hlediska spolehlivý Václav Králík, nyní však bylo třeba sehnat kvalitní náhradu. Ve složité situaci se zřejmě nabídl Sádlo, který měl rodinné vazby na některé osoby z vyšehradské kapituly, jak již bylo naznačeno v kapitolách o jeho rodině a osobách kolem něho. Sádlo v poslední době nezadržitelně stoupal na žebříčku mezi královými oblíbenci a byl si nepochybně vědom, že švagr na pozici biskupa jeho váhu a pozici jedině posílí. Navíc se zdál být Aleš z Březí ideálním kandidátem. Z následných událostí totiž zpětně vyplývá, že Aleš byl spíše poddajný, nevýrazný a zřejmě i poslušný k radám z královského dvora. To by přineslo králi Václavovi alespoň na nějaký čas klid. Z hlediska osobní politiky Jana Sádla by to znamenalo nejen prestiž, ale i možnost ovlivňovat církevní poměry na Moravě. Taková budoucnost ho rozhodně lákala. Podívám-li se zpětně na jeho působení v blízkosti krále, díky kterému si zvyšoval osobní majetek, nemohu se ubránit dojmu, že zároveň s kroky vedoucími k jeho osobnímu prospěchu zřejmě skutečně usiloval alespoň o částečnou změnu náboženských poměrů. Aleš z Březí proto představoval ideální volbu, protože se k určitým změnám stavěl otevřeně. Na osobnosti Jana Sádla se tak podle mého názoru ukazuje, že i osobně velmi dobře zajištěný jedinec stojící zcela evidentně na bázi současného režimu mohl mít zájem na určitých reformách. Dodejme však, že ty spolu s sebou nesly i změny
345 346
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 303–304. F. ŠMAHEL, Husitské Čechy, s. 15–16.
79
hospodářské, což si nepochybně uvědomoval i Jan Sádlo. Otázku, jaké měl Jan Sádlo skutečně ambice a případně i ideály, si však bude lepší položit až později. Nyní se však zdá, že okolo roku 1416 mu nebylo proti mysli rozvíjet Husovy myšlenky v praxi a souběžně s tím si udržovat určitý podíl na moci. O biskupství v Olomouci ale zároveň usiloval i litomyšlský biskup Jan Železný, který do Olomouce dorazil dříve a již 21. září 1416 se nechal svými přívrženci mezi olomouckými kanovníky zvolit biskupem. Aleš z Březí společně s Janem Sádlem a pod ochranou Lacka a Petra z Kravař, Jana z Lomnice, Jindřicha z Vlašimi a Oldřicha Hlavatce dorazili do Olomouce později, ale využili toho, že první volbě nebyli zdaleka všichni kanovníci přítomni a uspořádali volbu novou. Ta proběhla 3. října a dopadla ve prospěch Aleše z Březí. Přirozeně to vedlo ke sporu mezi oběma novými biskupy, kteří zdůrazňovali, že právě jejich volba byla ta platná. Papež v té době ještě nemohl mezi oběma rozhodnout, protože právě tehdy probíhal Kostnický koncil, který se pokoušel ukončit papežské schizma.347 Olomoučtí kanovníci se rozdělili na dvě části podle toho, koho podporovali. Král reagoval na rozhádané poměry nařízením, aby kanovníci přijali za svého biskupa Aleše z Březí, přičemž neuposlechnuvší trestal vězněním. Někteří podporovatelé Jana Železného proto uprchli z města a v prosinci arcibiskup Konrád z Vechty uvedl Aleše z Březí do úřadu.348 Není bez zajímavosti, že mezi kanovníky se v té době objevil i Chval ze Smilkova.349 To by mohlo svědčit o tom, že Chval se podílel na volbě Alše z Březí biskupem. Tím podpořil nejen nástup s husitstvím sympatizujícího biskupa, ale i reformní politiku svého bratra a kariéru jeho švagra. Tento detail tak jenom potvrzuje, že skutečně v pozadí královské politiky vznikala síť jednotlivých osob, které si navzájem pomáhaly a umožňovaly kariérní postup. Hned v prosinci se údajně husitský kněz Jan odvážil v biskupském chrámu podávat při mši podobojí, což však údajně nechalo novopečeného biskupa zcela v klidu.350 Tím se zřejmě potvrdily obavy některých loajálních katolíků, Jan Sádlo naopak mohl být spokojen. Společně s Janem z Vlašimi (zřejmě Jan z Chotěmic) a Janem Hájkem z Hodětínka patřil mezi české šlechtice, kteří přijímali v olomoucké katedrále podobojí,351 a patřil tedy zřejmě k těm, kteří se s novou praktikou rychle ztotožnili. Jan Železný však neskládal zbraně. Spíše naopak, přešel do útoku proti Alešovi z Březí, když ho obvinil z příchylnosti k husitství. Dokládal to 347
Zdeněk NEJEDLÝ, Dějiny města Litomyšle a okolí I. (do roku 1421), Litomyšl 1903, s. 245–248. Z. NEJEDLÝ, Dějiny města Litomyšle a okolí I., s. 245–248. 349 RBMV VII., s. 296–297. 350 Z. NEJEDLÝ, Dějiny města Litomyšle a okolí I., s. 245–248. 351 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 354. 348
80
právě jeho spoluprací a stykem s Janem Sádlem, známým husitským sympatizantem. Tato Janova obvinění padla na Kostnickém koncilu na úrodnou půdu a již 14. prosince 1416 potvrdil koncil Jana Železného za biskupa.352 Spor o biskupství se táhl až do roku 1418, kdy nový papež Martin V. jmenoval olomouckým biskupem s konečnou platností Jana Železného. Ke jmenování došlo 14. února. Je však otázka, kdo v období mezi prosincem 1416 a únorem 1418 funkci biskupa reálně zastával. Eduard Maur předpokládá, že správy olomoucké diecéze se reálně ujal Aleš z Březí, který dokonce splácel dluhy svého předchůdce Václava Králíka. Zřejmě se i snažil o výplatu zastavených biskupských statků.353 E. Maur tak soudil především podle listiny ze 17. prosince 1420, kdy vydal Aleš z Březí Sádlovi kvitanci, podle níž mu do té doby dlužil 4000 kop grošů českých, které předtím Sádlo zaplatil při splácení dluhu za Václava Králíka.354 Není však příliš těžké si představit, že o vykonávání úřadu se průběžně pokoušeli oba zmiňování duchovní. Oba zde měli dostatek přívrženců na to, aby utvořili svou skupinu. Alešovi evidentně pomáhala autorita krále, která však po zvolení nového papeže na koncilu v Kostnici ztrácela opodstatnění pro ty, kdo chtěli zůstat poslušní církvi. Uvedených 4000 kop grošů však svědčí o tom, že Aleš z Březí skutečně něco v Olomouci podnikal. V samotné listině se objevuje zdůvodnění, že Aleš nadělal dluhy právě vyplácením některých hradů.355 V souvislosti s osobností Jana Sádla je však zajímavá ještě jedna věc. Jan Sádlo by musel v průběhu necelých dvou let vyplatit Alešovi 4000 kop grošů. Zákonitě proto vyvstává otázka, kde by takových příjmů dosáhl. Vísky k manství kosteleckému jistě tolik nevynášely, ale za to se Jan Sádlo dostal v průběhu života k docela jiným funkcím, které by mu k penězům napomohly. Podle jedné varianty by tedy nastřádal potřebné jmění vlastní pílí a snahou získat co nejvíce majetku. V úvahu připadá především jeho působení ve funkci správce královských vydání, ale i v dalších úřadech, kterých dosáhl v posledních letech Václavovy vlády a které mu nepochybně otevřely cestu k vydatným finančním zdrojům. V té době ostatně nebylo nijak zvláštní, že si osoba v takto exponovaných funkcích, ve kterých Jan Sádlo působil, vybírala odměny sama, jak uznala za vhodné.356 Druhá varianta naopak vychází z toho, že Jan Sádlo Alešovi z Březí nic ze svého nedal, a že působil jen jako prostředník mezi králem a biskupem. V obou případech se však
352
K zajímavé osobnosti Jana Železného především v období, kdy byl litomyšlským biskupem podrobněji Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Litomyšlský biskup Jan IV. Železný a jeho vizitace, in: Studie o rukopisech 21, 1982, s. 115–139. 353 Eduard MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, in: Táborský archiv 8, 1998, s. 11–35. 354 AČ II., s. 470. 355 AČ II., s. 470. 356 R. NOVOTNÝ, Ráj milců?, s. 215–229.
81
v záležitosti významně angažoval. Pokud dával švagrovi peníze skutečně ze svého, svědčí to nejen o jeho vynikajícím finančním zabezpečení, ale také o vskutku vážném úmyslu biskupství z nějakého důvodu udržet v Alešových rukou a napomoci ho zvelebit. Inspiruje to k otázkám ohledně síly rodinných vazeb. Skutečně vznikalo mezi Janem a Alešem určité pouto založené na rodinných svazcích, případně na principu nějakého klanu, v rámci něhož by pochopitelně hrála významnou roli osobní ambice udržovat si mocenský vliv, nebo se to tak jeví jenom z dnešního pohledu, kterému pravděpodobně schází některá důležitá fakta? Zdeněk Nejedlý chápal Alešův a Sádlův vztah jako koalici husitských přátel. Z oslovení „amicus noster“ tedy „přítel“ vyvozoval, že Aleš z Březí se přátelil s Janem Sádlem především na bázi společného boje za husitskou věc.357 Tuto okolnost vyloučit nelze, i když E. Maur podotýká, že z listiny se vůbec nedá usuzovat, že by snad Aleš z Březí zůstával sympatizantem k husitství i v roce 1420, a že byla tato formulace naopak spíše podmíněna Sádlovým postavením.358 Faktem zůstává, že Aleš čtyři artikuly pražské nepřijal za své a ani nepodával podobojí, což ostatně konstatoval i sám Z. Nejedlý.359 Aleš z Březí tedy zřejmě při husitských ideálech v době vzniku dlužního úpisu nesetrval. Rovněž Jan Sádlo se ve stejné době ideově pohyboval již v odlišných sférách než v letech 1416–1418, takže lze jen stěží tvrdit, že by vřelé oslovení svědčilo o jednotném smýšlení ve prospěch husitské věci. Domnívám se, že vřelejší formulace vyplývaly (pokud se nejednalo o formulářovou předlohu) spíše z dobrého osobního vztahu, který nemusel mít nic společného s přesvědčením o politické a náboženské situaci. Mnohem více to možná odkazovalo k rodinným vazbám obou osobností. Je však otázka, jakou váhu takové formulaci vlastně přičítat, o realitě dost možná svědčí pramálo. Napadá mne dokonce, že Alešovy sympatie k husitství se projevovaly především v době, kdy se mu to hodilo, neboť byl podporován králem a Janem Sádlem, a zároveň mohly mít spojitost i s jeho poddajností. Stejně tak kupříkladu uvedená událost z prosince 1416, kdy nijak neodsoudil kněze udělujícího svátost pod obojí způsobou, se zřejmě odehrála ještě za přítomnosti Jana Sádla, který byl Alešově uvedení do úřadu v Olomouci pravděpodobně přítomen, ale i dalších osobností spojených s reformním smýšlením. Aleš z Březí byl zkrátka osobou, která jak pro krále, tak i pro sympatizanty Husových myšlenek představovala lepší volbu než zanícený katolík Jan Železný, v minulosti spolupracující i se Zikmundem Lucemburským. Zároveň to vyhovovalo i možným plánům pro zisk některých biskupských majetků.
357
Z. NEJEDLÝ, Dějiny města Litomyšle a okolí I., s. 250. E. MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, s. 31. 359 Z. NEJEDLÝ, Dějiny města Litomyšle a okolí I., s. 249. 358
82
Vrátíme-li se k problematice splácení dluhu Sádlovým prostřednictvím, nemělo by se zapomínat ani na v té době již zesnulého Václava Králíka, který velkou část dluhů sám zavinil. Motivem tak nemusela být jen pomoc samotnému Alešovi, ale osobní Sádlovo pouto k zemřelému. Mnohem pravděpodobněji však Sádlo pouze jako králův prostředník půjčoval Alešovi peníze na výplatu zastavených hradů, aby se posílila biskupova moc. I v tomto případě se tedy ukazuje, že Sádlo nabyl velkého významu, a že se mu tím zároveň otevírala možnost získávat vliv na chod olomouckého biskupství. Část dluhu se nepochybně týká i Alešova pozdějšího působení na biskupství litomyšlském, motivy k jeho financování se však v obou případech velmi podobaly. Po jmenování Jana Železného biskupem však tyto výhody pro Sádla skončily. Zmiňovaná kvitance z prosince 1420 na 4000 kop grošů tak pravděpodobně přinesla Sádlovi do osobní pokladny obrovské zdroje. Přesto ještě nějakou dobu trvalo, než se Jan Železný úřadu ujal, musel totiž ještě odškodnit Aleše z Březí. Se souhlasem krále mu proto postoupil biskupství v Litomyšli. Spíše než smířlivé gesto se však jednalo o nutnost. Jan Železný tak nastoupil do Olomouce až někdy na podzim roku 1418, zatímco Aleš z Březí se přesunul do Litomyšle, kde pokračoval ve zvyšování dluhu vůči Janu Sádlovi. Za Alšova krátkého působení v Olomouci se celá řada manů, patřících k biskupství, přiklonila na husitskou stranu.360 Z hlediska rozvoje husitského hnutí na Moravě tak lze Alšovu činnost považovat za úspěšnou. Zároveň s poskytováním půjček Alešovi z Březí se však Jan Sádlo v roce 1417 angažoval i jinak. Zastával funkci správce královských vydání,361 jak už bylo poznamenáno výše, a jako takový zajišťoval dvůr a panovníkovy potřeby na základě všech královských příjmů, které přicházely do centrální správy. Tento úřad patřil vůbec k těm nejdůležitějším a králové ho obsazovali jen těmi nejdůvěryhodnějšími lidmi.362 Není proto třeba zdůrazňovat, jak významnou pozici si Jan Sádlo u krále Václava získal. Po vzoru některých dřívějších králových oblíbenců z řad nižší šlechty, jako byli Jíra z Roztok nebo Filip Laut, dostal úřad nejvyššího lovčího.363 Jako takový měl na starost královské lesy. Lovčí dohlížel především na to, aby les využíval výhradně panovník.364
360
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 303–304. AČ III., s. 490. 362 Jan JANÁK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989, s. 72–73. 363 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy V., s. 46. 364 J. JANÁK – Z. HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, s. 72–73. 361
83
Zasedal rovněž v královské radě, což jenom potvrzovalo jeho vzrůstající vliv na královu politiku. Ještě v roce 1417 však vůbec nebylo zřejmé, kam bude královská politika směřovat. František Šmahel si povšiml, že královská rada byla tehdy poměrně kompromisně naladěna, když ještě v srpnu 1417 pospolu zasedali katolíci Vilém Zajíc z Házmburka a Jan mladší z Hradce s kališníky Petrem Zmrzlíkem ze Svojšína, Janem ze Smilkova a podkomořím Janem Bechyněm, a údajně dosud nerozhodní Jindřich z Lažan a Hájek z Hodětína.365 V této době přitom Jan Sádlo patřil k nejznámějším příznivcům husitství. Od roku 1411, kdy poprvé v souvislosti s myšlenkami Jana Husa vešel ve známost jako kacíř a po roce 1415, kdy jako jeden z mála milců krále Václava IV. podepsal stížný list, již nikdo neměl důvod pochybovat o jeho smýšlení. Potvrzovalo se to nejen při podpoře Aleše z Březí a při činnosti v královské radě, dodnes se dochovala i anonymní protihusitská báseň z roku 1417, která ho jmenuje jako jednoho z nejvýznamnějších husitských vůdců. Píseň vznikla ještě před vypuknutím husitské revoluce a zajímavě, byť krátce, načrtává, jaké asi měl Jan Sádlo v této době postavení. Hus podle textu písně zplodil Korandu, Koranda Čapka, Čapek Olešáka, Olešák366 Sádlo a Zmrzlíka, ten Jeronyma. Ukazuje se tedy nejen pořadí, v jakém se jednotlivé osobnosti zařadily mezi Husovy sympatizanty,367 zdůrazněním právě těchto osob zároveň můžeme usuzovat, že si minimálně v očích antihusitských tvůrců, ale i dalších odpůrců husitů, udržovaly zásadní postavení. Zajímavé je, že podle textu byl Sádlo kacířem dříve než Petr Zmrzlík, který se však ve prospěch husitské věci angažoval mnohem aktivněji a není vyloučeno, že Sádla v tomto směru i ovlivňoval. Zmrzlík zasedal v královské radě dříve než Sádlo a dalo by se i spekulovat, že se o příchod Sádla do rady zasadil. Doklady na to však bohužel chybí. Je také třeba vzít v potaz, že pořadí mužů v básni mohlo být ovlivněno i jinými důvody než skutečným pořadím v příklonu k husitství, například estetikou verše apod. O rok později vznikla satirická báseň rovněž namířená proti kacířům a mezi jmenovanými Jan Sádlo opět nechyběl. Byl zmiňován mezi členy královské korunní rady, kteří zabírají církevní jmění ve prospěch králových financí (možná narážka na Sádlovu aktivitu v Olomouci) a svou činností tak zatěžkávají krále hříchem.368
365
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 308. Olešák byla přezdívka mistra Pavla z Oleše, který údajně šířil kacířské bludy. Do kapitoly Sádlo a lidé kolem něho jsem ale Olešáka nezařadila, protože o něm není nic známo kromě údajů o jeho univerzitní kariéře. Srv. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 306; Josef TŘÍSKA, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348-1409 II., Praha 1981, s. 437 367 František PALACKÝ, Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahren 1419–1436, 2, Praha 1873, s. 521. 368 F. PALACKÝ (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus, s. 687–697, Sádlo na s. 692. 366
84
Pravým opakem Sádla byl Jan mladší z Hradce, příslušník mocného jihočeského rodu spolupracující s Rožmberky, oddaný stoupenec oficiální katolické církve, který byl v době kostnického procesu dokonce prohlášen za nejkřesťanštějšího českého pána.369 Václav IV. zřejmě v zájmu udržení klidu v zemi úmyslně vybral radu velmi kompromisně. Radě v tomto složení se podařilo urovnat konflikt mezi panovníkem a Erhartem z Kunštátu.370 V roce 1417 se stal Jan Sádlo purkrabím na Bezdězu. Dostával zde příjem a podle všeho tam i skutečně zasahoval do místních poměrů, jak dosvědčují zmínky z roku 1417, kdy několik majitelů se odříkalo rychty ve Žďáře.371 Purkrabství na Bezdězu přinášelo Sádlovi nový vliv a novou moc v místech, kde se dosud příliš neobjevoval. To nahrává spekulacím, jestli se král Václav nesnažil některé zajímavé úřady častěji mezi svými oblíbenci vyměňovat nebo je dávat na taková místa, aby se nestačili za krátký čas v dané lokalitě dostatečně zorientovat a nenašli si spojence a nové prostředky pro využívání přízně krále k jeho ožebračování. V předchozích letech takto král neuvažoval, ale v tomto případě se to zdá být velice pravděpodobné. Možná si uvědomoval, že mezi jeho milci skutečně vznikají nějaké sítě, které by ho mohly v budoucnosti nějak ohrozit. Se vzrůstajícím nepokojem ve společnosti se dalo jen těžko odhadnout, co se bude dít. Král přitom musel balancovat mezi podporou a důvěrou vůči svým nejvěrnějším, mezi které Sádlo v posledních letech již jednoznačně náležel, a zároveň musel být na pozoru před jejich chamtivostí a prospěchářstvím. Vzorem mu byla více jak deset let stará kauza jeho podkomořího Zikmunda Hullera. V první polovině roku 1417 došlo ke klíčové události, když se 10. března pražští mistři vyslovili pro laické přijímání kalicha a v červnu téhož roku se potom husitská šlechta přihlásila k laickému přijímání a připustila rozštěpení české církve na katolickou a kališnickou. To byl první krok ke vnitřnímu štěpení české husitské šlechty, která ještě do roku 1418 zůstávala víceméně jednotná. Vyhlášením boje proti českým kacířům bulou papeže Martina V. z 22. února 1418 došlo k dalšímu zlomu. Česká šlechta obviňovaná z hereze najednou začala tápat a měnit své postoje. Ustupoval i reformně laděný král Václav IV., který svým chováním ovlivňoval i celou řadu svých dvořanů a důvěrníků. Jan Sádlo však ze svých reformních názorů neslevil a zůstal jedním z čelných představitelů husitské šlechty.372 Motivů k tomu měl hned několik, těžko však odhadneme, který z nich hrál pro Sádla rozhodující roli. 369
J. URBAN, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV., s. 419–432. RBMV, III., s. 309–310. 371 Josef KALOUSEK (ed.), Listiny a zápisy bělské o věcech městských i sedlských z let 1345–1708. Z archivu města Bělé pod Bezdězem, Praha 1899, s. 36. 372 Miloslav POLÍVKA, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce, s. 44–47. 370
85
Mohlo to být pevné přesvědčení o správnosti reformních myšlenek, které však šlo ruku v ruce s vidinou rychlého zisku. Vyznavačům kalicha totiž přinášelo jejich smýšlení celou řadu nových statků a majetků. Bez významu jistě nebyla ani skutečnost, že někteří další Sádlovi souputníci, především Petr Zmrzlík nebo Jan Řitka, zůstávali rovněž v husitském táboře. Nárůst kacířství v Českém království vedl Václavova bratra Zikmunda ke snaze zakročit. Z pozice římského krále se mu snažil udílet rady a doufal v potlačení kacířství v Čechách. Václav však nehodlal bratra prosit o pomoc a možná ani necítil, že by pomoc potřeboval. Odmítal, že by se v Českém království rozmáhalo kacířství. V lednu 1419 proto Zikmund poslal Václavovi dopis, ve kterém už důrazně požadoval, aby se sedm členů širší rady zmocněných Václavem k jednání, účastnilo sjezdu ve Skalici (v Uhrách) nedaleko moravských hranic 9. února 1419. Těchto sedm členů si dokonce určil, objevil se mezi nimi i Jan Sádlo. Dále byli uvedeni Jindřich z Lažan, Mikuláš Chudý z Lobkovic, Filip Lout, Vilém z Házmburka, Albrecht z Koldic a Janek z Chotěmic.373 Právě v té době se pozvolna měnila politika královské rady, jejímž členem Jan Sádlo stále ještě byl. Po Zikmundově ultimátu z 19. ledna 1419 se začala zřejmě atmosféra komplikovat a hrozila Zikmundova vojenská intervence do Čech. Královská rada proto učinila některá opatření týkající se restaurace římskokatolické správy v církevních institucích, která poslední dobou znatelně oslabila. Navíc vypověděla z Prahy právníka a kazatele Jana z Jesenice.374 František Šmahel upozornil na to, že řada členů rady, zvláště pak z mužů jmenovaných v lednovém Zikmundově listě, již zřejmě spolupracovala se Zikmundem. Sádlo však mezi ně zřejmě nepatřil a stále zůstával věrný kalichu. Přesto se však prosadil smířlivý tón vůči Zikmundovi a vyhovělo se některým jeho dřívějším požadavkům. Skupina zástupců královské rady tak mohla na začátku února odcestovat do Skalice se vzkazem pro Zikmunda, že intervence do Čech není nutná.375 O Sádlově významu v těchto kritických chvílích svědčí i fakt, že právě on se společně s podkomořím Janem Bechyněm, Mikulášem Chudým z Lobkovic a Janem Sekretářem sešel 25. února 1419 k jednání s králem Václavem ve Zmrzlíkově domu na Starém Městě. Na stejné schůzce přednesl jménem tří pražských měst Jan Reček, staroměstský purkmistr, stížnosti na současnou situaci. Výsledkem jednání bylo, že husitská liturgie i další náboženské úkony se mohou konat pouze v soukromých kaplích, mezi které se mimo jiné řadila i Betlémská kaple. Obdobné privilegium přiznával i dalším soukromým prostorům nebo svatyním, kde působili
373
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 309–310. P. ČORNEJ, 30. 7. 1419. První Pražská defenestrace, s. 80. 375 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 309–310. 374
86
řádně dosazení oltářníci nebo faráři.376 Je přitom nepochybné, že takto výhodné nařízení pro kališníky bylo výsledkem tlaku kališnických radních, které v dané chvíli reprezentoval Jan Sádlo a Jan Bechyně. Na chvíli se zdálo, že království se vyhne bojům a v následujícím období se ho podaří nějakým způsobem zkonsolidovat. V to nepochybně doufali mnozí, často se však lišili v názorech, jakým způsobem toho docílit a kam království do budoucna nasměrovat. Takto se to však mohlo zdát jen zevnitř království, naopak z pohledu ciziny se stávalo České království doslova časovanou bombou. Představa o českých kacířích (husitech) již tehdy nebyla slučitelná s možností nějakého kompromisu, protože česká hereze zcela bourala ustálené pořádky univerzální církve.377 Plynulý vývoj společnosti k přijetí kališnické víry, kterou by i nadále podporoval král, zůstal jen snem. Mezi osobnosti, které by se s takovým průběhem událostí spokojily, patřil nepochybně i Jan Sádlo. Králova benevolence umožňovala přijímat kalich a zároveň samotnému Sádlovi poskytovala i dostatečný prostor pro seberealizaci a zisk většího majetku. Šlechta měla bezpochyby výrazný podíl na rozdmýchání vášní vůči církvi, na jejíž úkor se hodlala obohatit. Rozhodně si však nepřála několikaletou válku, která zcela ochromí fungování země. Jan Sádlo, který se dostal v poslední době do celé řady zajímavých úřadů, a stal se i purkrabím karlštejnským, si asi těžko mohl malovat budoucnost ve válečných barvách. I to byl jeden z důvodů, proč královská rada chtěla uspokojit Zikmundovy požadavky. Řadě z nich mohlo být i jasné, že Václavovým nástupcem na českém trůnu se dříve nebo později stane právě Zikmund. Nikdo však nečekal, že se trůn pro Zikmunda uvolní již během několika měsíců. Na jaře a v létě 1419 se však daly věci rychle do pohybu a napjatá situace musela zákonitě králi přerůst přes hlavu. Již od února sílil v Praze neklid, došlo k několika potyčkám, na které někteří jejich účastníci doplatili životem. Většinou šlo o náboženské spory s jasně proticírkevní tematikou. Václav chtěl poněkud oslabit od začátku roku sílící lidové nepokoje na Novém Městě pražském, a proto krátce před výročím smrti husitských mučedníků dosadil do čela Nového Města novou radu, která měla spíše protireformní charakter. Tato městská rada ze 6. července 1419 však příliš dlouho nevydržela. Již na konci téhož měsíce jí smetla první pražská defenestrace. Řada historiků se shoduje, že průběh defenestrace na Novém Městě byl plánován a organizován. Velkou roli přitom hrál Jan Želivský, burcující radikální novoměstskou chudinu, ale rovněž i Jan Žižka. V pozadí zřejmě zůstal skryt Mikuláš
376
P. ČORNEJ, 30. 7. 1419. První Pražská defenestrace, s. 81. Paweł KRAS, Český kacíř – husita, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (ed.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 248–269. 377
87
z Husi,378 který u sv. Apolináře týden před svržením konšelů vystoupil před shromážděným davem tváří v tvář ke králi a formuloval reformní požadavky. V důsledku toho byl v době defenestrace vykázán z Prahy.379 V den defenestrace, 30. července, Jan Želivský vyburcoval lid k pochodu před novoměstskou radnici s nenáviděnou radou a několik útočníků, mezi nimi i Jan Žižka, proniklo do radnice, svrhlo z oken purkmistra, dva konšely, rychtářova zástupce, pět obecních starších a jednoho pacholka.380 Petr Čornej předpokládá, že převrat se podařilo legalizovat i díky Janu Sádlovi, Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, vyšehradskému purkrabímu Janu Řitkovi z Bezdězic a podkomořímu Janovi Bechyňovi.381 Je však otázka, jestli se Jan Sádlo skutečně účastnil komplotu proti radě nebo jestli reagoval pouze na nastalou situaci, a jaký vůbec měl podíl v celé záležitosti. Konkrétní doklady bohužel chybí, a proto můžeme jenom spekulovat o tom, jakým způsobem se mohl Sádlo v dané situaci projevit. Nečekaná událost mnohé zaskočila a z psychologického hlediska byla jistě nesmírně náročná. Sádlo zřejmě podlehl iluzi, že bude patřit mezi nejvýznamnější postavy nadcházející epochy a podaří se mu udržet situaci pevně v rukou. Stejně tak mohl být pod vlivem silnějších a sebevědomějších osob, např. Jana Žižky nebo Jana Želivského. Jako známý kališník si držel velkou prestiž a jeho slovo mohlo něco znamenat, v následujícím období se však ukázalo, že prestiž si vydobudou především schopní, silní a krutí válečníci. Sádlo pravděpodobně neměl zkušenosti v boji ani ve vedení davu či vojska, přestože měl jako man vojenskou povinnost, což ho v nastalých revolučních podmínkách nutně limitovalo. Ať už Sádlo kalkuloval s čímkoli anebo naopak jednal bez rozmyslu, od tohoto dne se budoucí vývoj absolutně nedal odhadovat. Z následného Sádlova jednání vyplývá, že počítal se Zikmundem jako s novým králem, neochvějnou autoritou, se kterou bude možné vyjednat kompromis. V tom se však zmýlil a osobně to poznal i na ztrátě výnosného úřadu, Zikmund ho totiž okamžitě odvolal z purkrabství karlštejnského. Z náhlé ztráty úřadů, mocenské jistoty a podpory krále zřejmě vyplynuly i následné Sádlovy kroky. Snažil se jednat se Zikmundem a v literatuře byl proto
378
Srv. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 314–318; M. POLÍVKA, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce, s. 50–51. 379 M. POLÍVKA, , Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce, s. 51–52. 380 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce II., s. 314–318. 381 Petr ČORNEJ, Jan Žižka (Pokus o charakteristiku), in: P. ČORNEJ, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 139.
88
často označován jako obojaký.382 Není se co divit, ve hře byly značné částky a beneficia, která Sádlo zřejmě nehodlal ztratit. V době defenestrace tak ale nemohl uvažovat, protože jen těžko mohl počítat s tím, že krále raní mrtvice a do několika dnů zemře. Pokud se skutečně podílel na svržení konšelů, pak mu šlo zřejmě výhradně o změnu rady Nového Města pražského, ve kterém vlastnil dům, a vůči které měl rozhodně jako kališník celou řadu výhrad. Jako královský lovčí a čerstvý karlštejnský purkrabí však rozhodně neměl zájem na změně osoby panovníka, natož pak na bezvládí. Čornejova teze o Sádlově podílu na defenestraci bohužel zůstává jenom v rovině spekulací, protože chybí doklady o Sádlově přítomnosti. Václav IV. v době defenestrace pobýval na Novém Hradě u Kunratic. Zpráva o nejnovějších událostech v něm probudila cholerický záchvat zuřivého vzteku, ve kterém dokonce probodl jednoho ze svých důvěrníků. Poté následovala lehká mrtvice a naprostá ztráta důvěry ve své okolí. Údajně sliboval, že se spojí se svým bratrem Zikmundem a vyhubí všechny Husovy sympatizanty v zemi. Psychická zátěž ho však oslabila natolik, že 16. srpna 1419 zemřel.383
6.4. Význam Jana Sádla ze Smilkova ve službách krále V posledních letech vlády Václava IV. si Jan Sádlo získal neopomenutelný vliv. Zůstával přitom věrný svému reformnímu přesvědčení, které se snažil šířit. Nejprve vešel ve známost jako kacíř a v souvislosti s tím zřejmě i jako Husův sympatizant, přičemž byl zároveň znám i jako králův milec. Jak vyplývá z Husových listů z Kostnice, nepatřil však k těm Husovým nejmilejším, na které by mistr jmenovitě vzpomínal. I u krále stoupl jeho kredit až po roce 1415, kdy mu udělil některá privilegia a některá zboží. Posléze se stal dokonce členem královské rady, ve které figuroval v letech 1417–1419. O Sádlově vysokém postavení na králově dvoře svědčil zisk funkce purkrabího karlštejnského, která byla v politice Lucemburků chápána jako klíčové místo. Ukázalo se, že Jan Sádlo patřil spíše k ambicióznějším mužům, kteří nehodlali jenom rozšířit svůj majetek, ale zároveň usilovali i o možnost zasahovat do politického dění. Poměry v českém království chtěl ovlivňovat především ve prospěch reformních Husových myšlenek, ve kterých se shlédl nejpozději v roce 1411 a které pravděpodobně obhajoval po zbytek svého života. I přes načrtnuté Sádlovy kariérní úspěchy je však třeba přiznat, že na absolutní špičku mezi královými milci a
382 383
A. SEDLÁČEK, Úvahy, s. 350. J. SPĚVÁČEK, Václav IV., s. 606.
89
stejně tak mezi nejvýznamnějšími politiky Václavovy éry se nedostal. Přesto jeho snahy o ovlivňování poměrů v zemi, nejlépe to bylo vidět na dosazování Aleše z Březí na místo biskupa v Olomouci, svědčí o skutečné snaze se na vývoji v zemi podílet. V posledních letech Václavovy vlády se však ukázalo, že králi na Sádlových postojích a jednáních záleželo čím dál tím víc. Na druhou stranu v Sádlově kariérním postupu mohla hrát výraznou roli skutečnost, že celá řada věrných Václavových důvěrníků odcházela a Sádlo se přirozeně posouval v hierarchii králových milců výš, k čemuž by za normálních okolností asi nedošlo. Jan Sádlo je především zářným příkladem vyvíjejících se klientských vztahů mezi králem a jeho milci, kteří se okolo něho točili a vykonávali jeho rozkazy. Zároveň se však ukazuje, že ne vždy záleželo pouze na králových rozhodnutích, ale naopak, že jeho oblíbenci na něj měli určitý vliv. Jan Sádlo si zřejmě budoval síť známých, králových milců nebo potencionálních milců, s kterými společně profitovali z královy přízně. Tento postup pochopitelně nebyl ničím novým ani v Čechách, ani v říši.384 Samotnému Sádlovi však nelze připisovat prvořadý vliv na královskou politiku. Leccos dokonce nasvědčuje tomu, že Sádlo byl pod vlivem některých osob, se kterými se v královské radě nebo i jinde setkával. Kontakty s některými významnějšími osobami, v první řadě s Petrem Zmrzlíkem, by tak vrhaly na některé Sádlovy kroky nové světlo. Sádlovo neustále se lepšící postavení mezi královými důvěrníky skončilo královou smrtí. Jako poměrně problematická se ukázala Sádlova činnost v prvních dnech husitské revoluce. P. Čornej se domnívá, že Jan Sádlo podpořil červencovou defenestraci na Novém Městě pražském. Tuto domněnku se však nepodařilo ani vyvrátit ani potvrdit. Vzhledem k dalšímu vývoji je však jen těžko uvěřitelné, že by se Sádlo záměrně podílel na nějakém větším komplotu. Přesto nelze vyloučit, že se do něčeho nezapojil. V takovém případě by si chtěl nepochybně prostřednictvím podpory revolty získat určitý vliv na Novém Městě, troufám si však tvrdit, že i navzdory tomuto spornému kroku stále zůstával loajální králi Václavovi a v souvislosti s následujícím vývojem si události z července 1419, pokud se v nich angažoval, určitě vyčítal.
384
Peter MORAW, Über Patronen und Klienten im Heiligen Römischen Reich des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, in: Antoni MACZAK (ed.), Klientelsysteme im Europa der Frühen Neuzeit, Schriften des Historischen Kollegs, Kolloquien 9, München 1988, s. 1–18.
90
7. Jan Sádlo ve víru husitské revoluce Problematika prvních let husitské revoluce byla v historiografii probírána již nesčetněkrát. V této kapitole bude proto kladen důraz na osobnost Jana Sádla, na jeho činnost, reakce a různé kroky, které v prvních letech husitské revoluce podnikal. Na počátku této nové epochy ještě patřil do královské rady a kontroloval významný královský hrad Karlštejn, jeho postavení se však mělo záhy změnit. Nová doba totiž přinášela nové poměry a nelítostně přeměňovala plány a představy politických a ideových vůdců v zastaralé koncepty, které neměly naději v rozbouřené době se prosadit. Po smrti Václava IV. převzala vládu jako regent jeho manželka a čerstvá vdova královna Žofie, Sádlo přitom zřejmě zůstával v královské radě. Všichni dobře věděli, že novým králem se stane Václavův bratr Zikmund Lucemburský. Úloha Žofie a královské rady tak spočívala pouze v překlenutí krátkého období, než bude Zikmund korunován a ujme se trůnu. Kališnická šlechta však využila rozháraných poměrů a vznesla na budoucího krále požadavek, aby nezasahoval do nových majetkových struktur (přisvojení regálů na úkor katolické církve). Zároveň požadovala náboženskou toleranci, čímž by se však Zikmund stal de facto panovníkem „dvojího lidu“.385 To bylo samozřejmě v tu chvíli ještě nereálné. Zároveň se na podzim roku 1419 do hry dostala další vrstva společnosti, která měla zasáhnout do budoucích událostí. Po skončení žňových prací se začal aktivizovat husitský venkov, který ještě tehdy usiloval, jak dokládá František Šmahel, o jednotu víry, kterou by vybojoval prostý lid, páni, rytíři i král, což svědčilo o neznalosti Zikmundovy role v Husově procesu v Kostnici.386 Opět se pořádaly poutě vesničanů, které už z velké části ovlivňoval radikální pražský kazatel Jan Želivský. K celozemskému srazu venkovanů pak mělo dojít 10. listopadu 1419 v Praze.387 Vedle toho však v prvních listopadových dnech probíhaly bojové srážky katolíků a kališníků na venkově i v Praze, přičemž mimo jiné došlo ke zpustošení Malé Strany. Až zápisem z 13. listopadu 1419 obě válčící strany potvrdily klid zbraní do sv. Jiří následujícího roku. Královně Žofii nezbývalo, než se zaručit, že v celém království bude v rámci udržení klidu podporovat možnost přijímat podobojí.388 V této době Sádlo nijak z pramenů nevystupuje. Je však velice pravděpodobné, že se jako člen husitského braného svazu, a na podzim už zřejmě jen jako bývalý člen královské rady, zasazoval o požadavky husitské šlechty. Zároveň však musel mít na paměti svoji
385
František ŠMAHEL, Husitská revoluce III. Kronika válečných let, Praha 1996, s. 11. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 12. 387 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 12. 388 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 16–18. 386
91
budoucnost. O nástupu Zikmunda na trůn tehdy ještě nebylo pochyb a Jan Sádlo nepochybně hleděl na to, aby se ve výnosných úřadech udržel i pod novým králem. Brzy se však ukázalo, že tato možnost byla absolutně nereálná. Ještě o Vánocích roku 1419 se královna Žofie a prozatímní vláda setkala se Zikmundem v Brně. Katoličtí šlechtici z Moravy zde Zikmundovi vyslovili hold, zatímco Čeněk z Vartenberka za kališníky ještě čekal, jak se Zikmund vysloví k jejich požadavkům. V principu to však nemělo valný účinek, Zikmund převzal od regentky Žofie moc a začal se chovat jako legitimní dědic trůnu. Okamžitě ustanovil tříčlennou vládu – Čeněk z Vartenberka (toho jediného ponechal), Jindřich z Elsterberka se stal nejvyšším hofmistrem a Zikmundův dlouholetý služebník Václav z Dubé na Leštně podkomořím.389 Změny provedl i v ostatních úřadech, což se dotklo i Jana Sádla, v pozici karlštejnského purkrabí ho vystřídal Zdeslav Tluksa z Buřenic.390 Odvolání Jana Sádla a dalších, např. Jana Bechyněho a Petra Zmrzlíka ze Svojšína, svědčilo o tom, koho Zikmund pokládal z hlediska své vlády za nevhodné osoby.391 Podle Františka Šmahela Jan Sádlo nedopadl vůbec špatně, protože ho Zikmund za odstoupení z Karlštejna odměnil zápisem zboží litomyšlského biskupství.392 K tomu však došlo až na konci března roku 1420.393 O následujícím období se proto mezi historiky soudí, že Sádlo přešel na Zikmundovu stranu.394 V době mezi 25. prosincem 1419 a 27. březnem 1420 to však nepřipadalo v úvahu. Sádlo dostal totiž nabídku na část litomyšlského biskupství až ve Vratislavi právě 27. března 1420.395 Do Vratislavi přitom jel společně s Čeňkem z Vartenberka, který si jednáním ve Vratislavi podmínil případný hold Zikmundovi. Čeněk v tom spatřoval možnost vyjednat nějaké výhody pro kališnickou šlechtu a Sádlo zřejmě v tomto přesvědčení setrvával s ním, protože v Brně v prosinci Zikmundovi rovněž neholdoval.396 Předání karlštejnského purkrabství v Brně ostatně proběhlo jen symbolicky a pánem na Karlštejně mohl ještě několik měsíců být Jan Sádlo. To, že Zikmund do této pozice jmenoval Zdislava Tluksu, nemuselo hrát žádnou roli. Vysvětlovalo by to i Zikmundovu snahu Sádla nějak uplatit. Zikmund slíbil Sádlovi zástavu několika statků z litomyšlského biskupství, platnost zástavy podmínil ale tím, že obdarovaný prokáže své pohledávky, které měl ještě z doby podpory Aleše z Březí v olomouckém
389
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 21–22. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, in: František HEŘMANSKÝ – Marie BLÁHOVÁ (red.), Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic, Praha 1979, s. 43–44. 391 Petr ČORNEJ, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010, s. 163. 392 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 21–22. 393 AČ II., s. 470. 394 Eduard MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí. Táborský archiv 8, 1998, s. 11–35 (s. 31). 395 AČ II., s. 470. 396 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 21–22. 390
92
biskupství.397 Zikmund tak na sebe vlastně přebíral roli vladaře, který je schopen se postarat o bývalé milce svého bratra a o jeho závazky. Není známo, jestli Sádlo nabídku přijal, neměl však důvodu odmítnout. V opačném případě by se dostal pod velký tlak, protože Karlštejn představoval pro Zikmunda klíčový hrad a nebylo vyloučené, že by se nepokusil Karlštejn dobýt. Na Karlštejně byly totiž uloženy královské klenoty, které Zikmund ke své korunovaci rozhodně potřeboval. Jan Sádlo si tak pravděpodobně vybral cestu menšího zla, kývl na Zikmundovu nabídku a zároveň se vyhnul bojům o Karlštejn. Tím však mimoděk ukázal, že není stavěn pro nadcházející epochu, kterou tvořili především schopní válečníci, dobyvatelé hradů a jejich obránci. Přesně takovým typem válečníka byl Zdeslav Tluksa, který se funkce purkrabího karlštejnského ujal po Sádlovi. Velkou roli v Sádlově rozhodnutí také mohla hrát stavovská představa, že Zikmund je právoplatným Václavovým nástupcem a je jen otázkou času, kdy usedne na trůn. V myslích ještě přetrvávala představa, že bez krále Zikmunda to ani nepůjde. Je proto jen logické, že budoucímu králi vyšel vstříc doufaje, že tak činí ve prospěch husitských požadavků a také pro svůj osobní zisk v podobě slibovaných 4000 kop grošů. Vážnost situace ještě umocnila skutečnost, že na tom samém říšském sněmu ve Vratislavi byla vyhlášena křížová výprava proti kacířům v Čechách.398 Sádlo zřejmě předpokládal, že Zikmund chce demonstrovat svoji sílu, ale že i do budoucna bude možné prosadit některé reformní požadavky. Jinak by se dalo těžko vysvětlit, proč tak zanícený kališník kladl náhle Zikmundovým krokům minimální odpor. Jako šlechtic totiž zcela logicky odmítal projevy venkovského radikalismu husitského hnutí. Zřejmě mu nebyly po chuti jak projevy „mobilizace“ venkovského lidu na podzim 1419 pokračující i během právě probíhajícího jara,399 tak stále se radikalizující výstřelky pražské chudiny vedené Janem Želivským.400 V tomto ohledu jistě sehrála roli zkušenost z bojů probíhajících na podzim v Praze, kde Jan Sádlo vlastnil dům. Jako ten, který stál ve správnou dobu na správném místě, by z dané situace vytěžil dost i pro svou budoucí kariéru. Zikmund navíc vydal Sádlovi listinu o zastavení litomyšlských statků až 27. března 1420,401 tedy plných deset dní po vyhlášení křížové výpravy. I to svědčí o tom, že se Sádlo Karlštejna dobrovolně nevzdával. Zároveň se tím ukazuje, že Sádlo už přijetím zástavy kalkuloval s tím, že v dohledné době proběhne křížová výprava. Jako představitel poražených by jistě nemohl pomýšlet na nějakou kariéru,
397
E. MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, s. 31. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 49. 399 František SMAHEL, Táborská obec a městská samospráva v letech 1420–1452, in: Husitský Tábor 6–7, 1983–1984, s. 145–180. 400 Božena KOPIČKOVÁ, Jan Želivský, Praha 1990, s. 59–73. 401 E. MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, s. 31. 398
93
navíc by mu i hrozilo, že se na něm stejně jako na jiných bude nevyzpytatelný Zikmund mstít. Zikmundovy msty se mohl obávat tím spíše, že Zikmund ve Vratislavi demonstroval svoji sílu soudem a hromadnou popravou 23 měšťanů - účastníků vratislavského převratu z července 1418.402 Ještě větší dojem na něm muselo zanechat usmýkání koňmi a upálení Jana Krásy, měšťana z Nového Města pražského.403 Jako obyvatel Nového Města ho Jan Sádlo nepochybně znal. Vratislavský sněm tak znamenal pro Jana Sádla zcela zásadní zlom v uvažování. Ukázaly se před ním různé perspektivy budoucnosti, které nabízely směs obav o holý život i majetek a ponoukaly ke zradě dosud hájeného přesvědčení. Vedle víry v možnost vyjednat přeci jen určité kompromisy se mu najednou zřejmě vtíral do mysli neodbytný dojem, že se Zikmundem se dohodnout nepůjde, a nebylo úplně jednoduché se rozhodnout, ke které straně se do budoucna přimknout. Rozhodl se zřejmě pro variantu neklást Zikmundovi odpor a případně s ním i blíže spolupracovat. Vzhledem k velkému počtu kališníků v zemi se dalo předpokládat, že Zikmund po vítězné křížové výpravě přistoupí k nějaké formě amnestie. Sádlo proto nehodlal být obětním beránkem. Opačné závěry z Vratislavského jednání vyvodil Čeněk z Vartenberka, který v dubnu dorazil do Prahy, zmocnil se Pražského hradu a proklamoval se jako kališnický vůdce. V souvislosti s tím se objevila otázka po volitelnosti českého krále a jeho legitimitě,404 kterou ve stejné době Jan Sádlo pravděpodobně ještě vůbec nezpochybňoval. Krátce na to však Čeněk z Vartenberka Prahu rovněž zradil. Obavy z porážky způsobily příval opovědných listů zaslaných Praze od vystrašených šlechticů, kteří nechtěli s poraženou kališnickou Prahou mít nic společného. Opověď vyhlásilo celkem 364 pánů, rytířů a městských obcí. Sádlo tento postup nezvolil,405 což však lze vysvětlit tím, že Zikmundovi ustoupil už před tím. Ve stejné době se táborská vojska těšila z prvních vojenských úspěchů a venkovské i pražské obce usilovaly o vytvoření společného revolučního programu. Došlo k sestavení textu čtyř artikulů pražských, na kterých se shodli pražané, táborité i univerzitní mistři. V prvním artikulu husité požadovali svobodné kázání slova božího. Druhý článek přijímání svátosti oltářní pod způsobem chleba i vína všem věřícím, kteří se právě nenalézali ve stavu smrtelného hříchu. Třetí článek odmítal světské
402
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 36–37. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 47. 404 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 37–38. 405 AČ IV., s. 378–381. 403
94
panování církevních osob. Ve čtvrtém článku zazněl požadavek veřejného trestání smrtelných hříchů.406 Události však v průběhu července dostaly docela jiný spád. Praha, obležená Zikmundovými křižáckými vojsky, dokázala v bitvě na Vítkově Zikmunda zastrašit do takové míry, že nakonec kývl na vyjednávání o čtyřech artikulech pražských. K vyjednávání ho přesvědčovali i domácí páni, kteří jinak stáli na jeho straně. Nelze s jistotou říci, na které straně se tehdy nacházel Jan Sádlo. Představitelé církve přítomní v Praze se zněním čtyř artikulů pražských víceméně souhlasili, odmítali však bod týkající se přijímání laiků pod obojí způsobou. Husitská reprezentace proto začala uvažovat o jiném králi, v úvahu přicházela především kandidatura polského krále Vladislava. Mezitím se Zikmund nechal 28. července 1420 korunovat na českého krále. Představitelé Prahy ho však za svého krále neuznali.407 V Praze v té době probíhala konfiskace domů a zboží uprchlých odpůrců kalicha.408 Jana Sádla se však tyto čistky nedotkly, což svědčí o tom, že nejenže neutekl z města, ale že byl nadále považován za člena husitské strany. Buď konfiskátoři ještě netušili, že Sádlo v březnu Zikmundovi vyšel vstříc v ovládnutí Karlštejna nebo to nepovažovali za dostatečnou zradu vzhledem k tomu, že Sádlo patřil již téměř devět let k představitelům husitského hnutí. Realizace nařízení se také mohla protahovat, takže Jana Sádla bezprostředně nezasáhlo. Za svého života však o dům na Novém Městě nepřišel a podle mého názoru to souviselo především s tím, že se kalicha nikdy nezřekl. V případě “ztráty“ Karlštejna se Sádlo choval jako loajální poddaný legitimního krále a z tohoto hlediska jej nemohl nikdo z ničeho vinit. Karlštejn byl záležitostí panovníka, a pokud přišel nový král, dosadil si zcela logicky nové úředníky. Pozdější neuznání Zikmundovy korunovace ze strany pražské reprezentace však nastolilo opět nové poměry, se kterými se představitelé šlechty museli mentálně vypořádat. S tímto problémem se v té době vyrovnával i Jan Sádlo, který na nějakou dobu zcela zmizel z pramenů. V následujících dnech a měsících si různá více či méně radikální uskupení vyjasňovala svůj program a svoje požadavky. Jan Želivský v souvislosti s tím dále posiloval svůj vliv v rámci Nového Města pražského, které již hrálo v politických otázkách mezi oběma pražskými městy prim. Od 18. srpna se v Praze chopila vlády nová rada, jejíž složení se sice bohužel nedochovalo, ale která byla z velké části zastoupena lidmi Jana Želivského.409
406
František ŠMAHEL, Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, Praha 2001, s. 47. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 47–49. 408 AČ III., s. 217. 409 B. KOPIČKOVÁ, Jan Želivský, s. 100–110. 407
95
Od poloviny září se již Praha připravovala na přepadení a dobytí Vyšehradu, který ještě stále zůstával v držení Zikmunda Lucemburského. V říjnu vyrazili Praze na pomoc i táborité. Samotná bitva pak proběhla 1. listopadu 1420. Zikmund v ní ztratil nejen strategicky významný Vyšehrad, ale i celou řadu věrných a oddaných českých a moravských šlechticů.410 Mezi nimi chyběl Jan Sádlo, který se zřejmě v bitvě vůbec neobjevil, což jenom svědčí o tom, že se odmítal podílet na boji proti obráncům kalicha.411 Porážka měla pro Zikmundovo postavení nedozírné následky, zemřela celá řada jeho věrných, mnoho přeživších ho přestalo podporovat a přimknuli se k druhé straně. Eduard Maur soudil, že Jan Sádlo zůstával v Zikmundově táboře ještě nejméně do 17. prosince 1420, kdy mu Aleš z Březí vydal kvitanci na 4000 kop grošů, které mu dlužil ještě z dob, kdy působil jako biskup v Olomouci. Jan Železný totiž pravděpodobně ještě stále fyzicky zůstával v Litomyšli a disponoval jejím majetkem, do funkce litomyšlského biskupa tak fakticky Aleš vstoupil až v průběhu roku 1420 za podpory Zikmunda Lucemburského. Když pak přišel do Litomyšle, byly statky Janu Sádlovi už zastaveny. Aleš z Březí se z vděčnosti za získání úřadu přiklonil na Zikmundovu stranu a kvitanci by pak vydával jako Zikmundův přívrženec.412 To ale vůbec nemuselo vypovídat o Sádlově smýšlení. Aleš byl totiž zároveň Sádlovým dlužníkem a příbuzným a nelze předpokládat, že by v prosinci 1420 vykonával Zikmund nějaký větší dozor nad Alešovou činností. Aleš z Březí tak klidně mohl vypsat potvrzení o zaplacení dluhu ze své vůle, samotné proplacení zajistit rovněž z pozice biskupa neohlížeje se na Zikmundovy záměry a Sádlovu věrnost Zikmundovi. Pojila je příbuznost a z minulosti zřejmě dobré vztahy, které mohly fungovat i navzdory změněným podmínkám. Navíc Aleš tím de facto plnil Zikmundův dřívější rozkaz, přičemž podmínkou vyplacení nebyla Sádlova věrnost králi, ale prokázání výdajů, což mu zřejmě nečinilo potíže. Ani František Hoffmann ve studii o Litomyšli v husitském revolučním hnutí nevyloučil, že se mohlo jednat o jednu z prvních finančních operací na účet církevních statků.413 Krátce před tím se odehrávaly věroučné diskuse pražských a táborských kněží v domě Petra Zmrzlíka ze Svojšína, kterého se účastnili i Oldřich Vavák, Petr z Janovic a jeho bratr Purkart z Janovic, zmínka o Sádlově přítomnosti se však nikde nevyskytuje.414 Zároveň se ale
410
Jindřich KEJŘ, Bitva u Vyšehradu roku 1420, in: Husitský Tábor. Sborník Muzea husitského revolučního hnutí, 6–7 (1983–1984), s. 123–144. 411 V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy IV., s. 110–112. 412 E. MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, s. 32–33. 413 František HOFFMANN, Litomyšl v husitském revolučním hnutí, in: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí, Litomyšl 1959, s. 33–140 (s. 52). 414 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 181–189.
96
ve Zmrzlíkově domě objevilo hned několik osob, které měly k Sádlovi blízko. Buď tedy Sádlo přítomen nebyl, ale přesto byl o událostech velmi dobře spraven, anebo jen jeho přítomnost nebyla zaznamenána. Tehdy se však netěšil takové důležitosti, aby byl při jednání tohoto druhu nepostradatelný. Valnou část roku 1420 tak zůstal Jan Sádlo mimo nejdůležitější události v království a můžeme jen spekulovat, jak na celou situaci v zemi pohlížel. Brzy se však už musel nějakým způsobem dostat opět do kurzu, protože na Čáslavském sněmu v červnu příštího roku hrál již opět výraznou roli. Po vítězné bitvě u Vyšehradu se v Praze upevnila vláda revoluční rady, která vedla k celé řadě majetkových přesunů na úkor vyhnaných Němců a katolíků. Do služeb pražských měst se začali hlásit různí zemani a rytíři, kteří vycítili možnost udělat ve vojenských službách Prahy kariéru a dosáhnout slušného majetku. Na jaře již započala nová tažení proti nepřátelům. V této souvislosti se nesetkáváme s žádnou zmínkou o Janu Sádlovi. To by znamenalo, že se příliš výrazně nezapojoval do válečných střetů, ale již se musel zřejmě zásadním způsobem angažovat. Vyplývá to především z jeho následné pozice při jarních a letních jednáních. Jarní úspěchy pražanů i díky kooperaci s Janem Žižkou napomohly k ovládnutí téměř dvou desítek menších i větších měst a ke vzniku pražského městského svazu. Praha také iniciovala na červen téhož roku zemský sněm do Čáslavi a zařídila s tím spojenou nezbytnou agendu.415 Výrazná role Prahy v prvních letech husitské revoluce vyplynula nejen z vysoké prestiže hlavního města v zemi, ale i napojením na reformní myslitele již z doby vlády Václava IV. V Praze již delší dobu sídlila rovněž velká část šlechty sympatizující s reformními myšlenkami, takže Praha zcela přirozeně cítila, že by se měla stát po smrti krále novou rozhodující silou ve státě.416 Vzestup Prahy určitým způsobem napomohl i Janu Sádlovi vrátit se zpět na vysoké pozice, na které si zvykl za života krále Václava IV., kdy poměrně výrazně participoval na novém reformním proudu. Na sněm dorazili především páni a rytíři někdejšího husitského svazu, ale díky Čeňkovi z Vartenberka přijeli i Oldřich z Rožmberka a Jan Chudoba z Ralska ze Zikmundovy strany. Vedle Čeňka z Vartenberka, Hynka Krušiny, Viktorina a Jindřicha z Kunštátu se účastnili také Heřman a Jan z Landštejna na Borotíně, Jindřich Lacembok, Jan z Chlumu,
415
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 77–83. Ferdinand SEIBT, Communitas Primogenitura. Zur Prager Hegemonialpolitik in der hussitischen Revolution, in: Ferdinand SEIBT, Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Edeen einer frühen Revolution, München 1991, s. 61–77.
416
97
seděním na Pihli, ale zvláště Petr Zmrzlík a Jan Sádlo ze Smilkova.417 Jan Sádlo se účastnil jako rytíř, ale zároveň měl i silné vazby na Nové Město. V souvislosti s tím je třeba se ptát na jeho vztah k Janu Želivskému, který víceméně určoval, kdo zde reprezentoval Nové Město a jaké postoje tito reprezentanti zastávali. Sněm začal s dvoudenním zpožděním 3. června, s pražskými zástupci tam přijeli i zástupci duchovenstva arcibiskup Konrád z Vechty, mistr Jan Příbram a Jan Želivský. Moravská delegace přijela 5. června, tvořil jí Petr ze Strážnice, zemský hejtman Vilém z Perštejna, nejvyšší komorník brněnského soudu Jan z Lomnice, Aleš a Smil z Kunštátu, Jan z Lichtenburka na Corštejně, Jošt z Rosic a Mikeš z Potštejna, jinak ze Žampachu.418 Bylo nutné projednat celou řadu otázek. Ve věci čtyř artikulů se účastníci sněmu shodli poměrně rychle. Mnohem více se však komplikovala otázka ohledně nástupnictví, a to tím spíše, že moravští páni už právoplatně holdovali Zikmundovi. Morava tak odhlasovala jenom čtyři artikuly a nechala si čas na vypovědění poslušnosti Zikmundovi. Jednali pak o tom zřejmě na moravském sněmu 12.–13. června v Brně, většina kališnické šlechty však na hold Zikmundovi nebrala ohled a debatovala o jiných kandidátech na českého krále. Sebevědomý sněm zdůvodnil odmítnutí Zikmundova nástupu na trůn tím, že se choval hanebně a tyto hanebnosti mu vypsal ve čtrnácti bodech.419 Tím, že se i Jan Sádlo k tomuto usnesení přidal, jednoznačně ukázal, že neuznává Zikmunda za krále, vzbouřil se tedy stejně jako mnozí další proti Zikmundovi. Společné usnesení ze 7. června mělo formu několika listin, které samy o sobě měly stejnou platnost. V první řadě byly přijaty čtyři artikuly pražské ve stejném znění, v jakém je vydali pražané již loňského léta. V pátém bodu účastníci rozhodně odřekli možnost přijetí Zikmunda za krále. Za napomáhání Zikmundovi hrozily dokonce pokuty a tresty (ztráta majetku, dokonce i vyhnání ze země). Tyto tresty však se však vztahovaly i na porušování ostatních bodů.420 Z hlediska osobnosti Jana Sádla byl však nejdůležitější ten bod společného usnesení, kterým se jmenovala prozatímní dvacetičlenná zemská vláda. Počítalo se s tím, že trůn se co nejdříve obsadí, a proto vláda získala mandát jen do 28. září téhož roku. Ve vládě zasedlo 5 pánů, 8 rytířů, zemanů či panošů a 7 měšťanů, což svědčilo o výrazné proměně představ o tom, kdo by měl participovat na rozhodování o budoucnosti země. Za pány byli do vlády
417
AČ III., s. 226–227. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 84. 419 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 83–88. 420 F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 83–88. 418
98
zvoleni Oldřich z Rožmberka, Čeněk z Vartenberka, Oldřich Vavák z Hradce, Hynek Krušina z Lichtenburka a Jindřich Berka z Dubé. Potvrdila se rozhodující role měst, zvláště Prahy, která obsadila celkem čtyři místa ve vládě. Z toho připadly dvě Starému Městu (konšel Jan z Kněževsi a soused Lideř z Radkovic) a dvě Novému Městu (konšel Pavlík z domu Rychtářova a Jan Charvát, starší radní). Z ostatních měst získali svého vladaře ještě Kutná Hora (panoš Franc z Rožmitálu), Žatec (Vacek), Hradec Králové (Matěj Pražák) a Kouřim (Petr Hostic). Vládu doplnili ještě zástupci rytířů a zemanů, kteří však náleželi do různých mocenských sfér v rámci husitského hnutí. Jan Žižka z Trocnova a Zbyněk z Buchova zastupovali tábority jako hejtmani táborských obcí. Mikuláš Barchovec z Dašic u Pardubic, Milota z Chřenovic na Bohdanči a Jindřich Boharyně měli dobré vztahy k orebitům. Jako spojenci pražského svazu vystupovali Onš z Makovic a právě Janek Sádlo ze Smilkova.421 Jan Sádlo tak zaujal jednu z nejvýznamnějších pozic. Sádlova nominace by byla více než překvapivá, pokud bychom přijali tezi, že ještě před půl rokem patřil do Zikmundova tábora. Ve vládě byli sice zastoupeni i katoličtí páni, Jan Sádlo však jako spolupracovník kališnicky smýšlejícího Nového Města v této jednoznačně reprezentoval právě kalich a i v kontextu dalších události si lze jen stěží představit, že by se do vlády dostal jako osoba spojená se Zikmundem. Právě důvěra, jaké se těšil na sněmu a zřejmě i od pražského svazu, s kterým spolupracoval, však podporuje myšlenku, že ve skutečnosti do Zikmundova tábora nikdy nepatřil. Jako protiargument může sice posloužit příklad eskapád Čeňka z Vartenberka, který během roku převlékl kabát několikrát. Jan Sádlo by však takovou změnu jakožto obyvatel Nového Města pocítil na reakcích měšťanů mnohem silněji. Nic takového se však nestalo. I kronikář Vavřinec z Březové ostatně označil Jana Sádla za muže, jenž „ Vytrvale stál s pražany za evangelickou pravdu.“422 Přestože se podle pramenů neobjevil v žádných dosud proběhnuvších bitvách a šarvátkách, dostal se do vlády, což napovídá tomu, že těžil ze své prestiže, kterou si vybudoval ještě za života Václava IV. Oproti jiným neměl žádné zásluhy z boje, nedalo se však zpochybňovat, že dlouhou dobu působil v blízkosti krále a poznal tedy, jak funguje královský dvůr, což se mohlo hodit ve vyjednávání s polským králem o přijetí českého trůnu. V tomto smyslu se tedy mohl směle počítat mezi nejzkušenější politiky ve vládě. Druhá věc pak byla jeho dlouholetá podpora Husových myšlenek i členství v husitském svazu od roku 1415, která jen posilovala jeho prestiž mezi ostatními husity. Mezi
421 422
F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 87. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 260.
99
některými pražany se navíc údajně těšil velké popularitě za své postoje a podporu některých mistrů a měšťanů ještě z doby vlády krále Václava.423 Nemělo by však uniknout, že mandát obdržel jako představitel rytířského stavu, nikoli jako měšťan, kterým ostatně ani nebyl. Mezi zvolenými rytíři zaujímal pozici spíše zkušeného diplomata než válečníka, což bylo jakýmsi protikladem k válečníkovi Janu Žižkovi. Reprezentoval rovněž určitý region, ve kterém držel své statky, které se nacházely v jižních a středních Čechách. Pokud byl tedy vnímán jako rytíř z jihočeské oblasti, mohl být podporován například pány Petrem Purkartem z Janovic, se kterými se prokazatelně setkával i dříve. Podporu měl zřejmě i od Oldřicha Vaváka a Petra Zmrzlíka, se kterým se znal dobře již z královské rady, a který mohl chápat Sádla jako spolehlivou osobu. Vavák i Zmrzlík podporovali Jana Žižku a rovněž spolupracovali i s pány z Janovic.424 Ti zřejmě představovali jeho oporu v regionu. Návrat do politiky v roce 1421 proto nemusel souviset bezprostředně pouze s Novým Městem pražským, rozhodně jej však otázky spojené s Prahou značně zaměstnávaly, jak bude ukázáno níže. V následujících měsících si pravděpodobně vydobyl v Praze významné postavení,425 což ale znamenalo, že musel nějakým způsobem spolupracovat i s Janem Želivským, který ve svých rukou soustřeďoval více a více moci. Zvláště poté, co došlo zásluhou Želivského přívrženců na přelomu června a července 1421 ke spojení Nového a Starého Města v jeden správní celek. Spolupráce však vázla, neboť právě vztahy Sádla a Želivského byly na ostří nože. Sádlo již z podstaty svého postavení jistě nepodporoval radikalizující se chudinu, která vynesla intrikujícího Želivského na vrchol. Již v těchto okamžicích shledávám podstatné rysy budoucího fatálního Sádlova konfliktu s Želivským. Sádlo reprezentoval umírněné kališníky z Nového Města, kteří cítili odpor k radikalizující se Praze a hledali způsoby, jak Želivského zastavit. Sádlo pak jako člen prozatímní vlády představoval pro pražské konzervativce nejbližšího spojence z vlády, protože oba zástupci Nového Města v prozatímní vládě, Jan Charvát i Pavlík z domu Rychtářova, pocházeli z řad Želivského přívrženců. Naopak staroměstští zástupci ve vládě, Jan z Kněževsi i Lidéř z Radkovic náleželi k odpůrcům radikalismu.426 Sádlově popularitě v červenci zřejmě prospěla okolnost, že Jan Želivský opustil Prahu a odebral se v čele vojska k bitvě u Mostu. V tu chvíli převládly ve městě konzervativní nálady a Želivského odpůrci uvrhli některé jeho přívržence do vězení. Oslabení
423
Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 260. F. ŠMAHEL, Husitská revoluce III., s. 63. 425 E. MAUR, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, s. 31. 426 B. KOPIČKOVÁ, Jan Želivský, s. 146–147. 424
100
Želivského vlivu a prestiže navíc umocnila prohra v bitvě u Mostu, ze které nakonec pražské vojsko potupně uprchlo.427 Mezitím Oldřich z Rožmberka a Čeněk z Vartenberka, členové zemské vlády, svolali na 17. srpen zemský sněm do Českého Brodu. Na pořadu dne bylo jednání o budoucím králi. Pražská rada s tím souhlasila, ale pak zasáhl Želivský, kterému se postup vlády hrubě nelíbil. Představitelé vlády tímto krokem usilovali o oslabení vlivu pražského svazu na celou zem, Jan Sádlo pak evidentně toužil po omezení moci Jana Želivského a ovládnutí města konzervativními silami, mezi které náležel. Želivský si tak alespoň vynutil, aby se sněm konal v Kutné Hoře, kam také vyslal místo plnomocných vyjednavačů jen čtyři pozorovatele. Takový postup přirozeně rozlítil prozatímní vládu. Oldřich Vavák s Janem Sádlem proto odjeli do Prahy pro plnomocníky, aby jednání nezamrzla na mrtvém bodě. Při té příležitosti si neodpustili slovní výpady proti Janu Želivskému. Událost zaznamenal ve své kronice Vavřinec z Březové, sám odpůrce Jana Želivského. „A pana Jana kněze svrchuuvedený pan Oldřich a Sádlo mnohonásobně obviňovali říkajíce, že se na kněze nehodí, aby se pletli do světských záležitostí, když před tím kázali opak toho.“428 Rada tedy nakonec k nelibosti Jana Želivského sněm řádně obeslala. Přidali se k nim dokonce i Jan Příbram a Prokop z Plzně, a na společném sněmu se poté usneslo, aby bylo vysláno poselstvo k litevskému vévodovi Vitoldovi s návrhem, aby přijal českou korunu.429 Urážku, kterou Sádlo počastoval Želivského, považoval Petr Čornej za hlavní důvod pro následnou Sádlovu popravu, ke které se dostaneme na dalších řádcích.430 Není ostatně důvodu tuto Čornejovu tezi vyvracet. Jan Sádlo slovními útoky Želivského rozhodně rozhněval na nejvyšší míru a byla jen otázka času, kdy se mu mocichtivý kněz a kazatel pomstí. Obdobně si ho zřejmě znepřátelil i Oldřich Vavák. Domnívám se však, že v konfliktu Sádlo – Želivský hrálo roli ještě více faktorů. Minimálně po dobu Sádlovy činnosti v prozatímní vládě oba soupeřili o budoucí směřování Prahy. Zatímco Želivský Prahu více či méně již delší čas ovládal, Sádlo působil převážně mimo město. Nelze však vyloučit, že v době Želivského nepřítomnosti se podílel na krátké změně poměrů ve prospěch konzervativních sil. I samotná urážka byla zřejmě cíleným aktem, který měl Želivskému dát na srozuměnou, že se s ním již brzy nemusí počítat. Želivského chování totiž dráždilo jak konkurenty pražského svazu v rámci Českého království, kteří chtěli zaujmout jeho místo, tak 427
B. KOPIČKOVÁ, Jan Želivský, s. 152–158. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 253–254. 429 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 254. 430 Petr ČORNEJ, Pád Jana Želivského, in: Petr ČORNEJ, Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 101–135. 428
101
i některé členy pražského svazu. Z hlediska celozemské politiky tak Sádlo společně s Vavákem naznačili svým slovním vystoupením proti Želivskému postupný odklon od radikální Prahy. Předpokládali, že se jim přitom nic nemůže stát, protože vycházeli z toho, že již v dohledné době nastoupí na trůn nový král a ten by se jistě postaral o to, aby se Praha navrátila do konzervativního tábora, a aby Želivský ztratil své výsadní postavení. Vše se ale nakonec seběhlo trochu jinak. Na začátku září 1421 proběhl u Slaného sraz bojovníků, kteří pak měli táhnout k Žatci ke společné obraně proti vojskům falckraběte Ludvíka III. Míšeňského. Sádlo byl tehdy stejně jako řada dalších šlechticů zván ke srazu u Slaného, ale nedostavil se, což potvrzuje můj dřívější postřeh, že se do bitev a bojů nezapojoval. Žatečtí se tehdy bez pomoci ostatních husitských vojsk ubránili téměř čtyřnásobné přesile útočících křižáckých vojsk, protože se ostatní husitské jednotky se zdržely bojem v jiných lokalitách. Úspěch Žateckých posílil jejich prestiž, ale i sebevědomí a vedl ke vzniku dalšího mocenského uskupení, které ovládalo především severní Čechy.431 Pro Sádla ale byly podstatnější události po bitvě u Žatce a návratu pražských oddílů. Jan Sádlo se totiž stal obětí kampaně, ve které ho Jan Želivský i další jeho přívrženci vinili ze zrady, že se nedostavil k boji. Vavřinec z Březové poznamenal, že v souvislosti se svou neúčastí v boji „upadl u některých konšelů v podezření z nevěrnosti“. Již bývalý člen prozatímní vlády (mandát vypršel 28. září téhož roku) proto přijel, aby se hájil. Dostal přitom od konšelů glejt, který mu zaručoval bezpečnost.432 Kampaň trvala již od 4. října, a jak Petr Čornej k Sádlovu příjezdu správně poznamenal, šlo mu především o šlechtickou čest. List, zaručující mu bezpečnost v Praze, obdržel někdy před 20. říjnem a 20. 10. tak vjel do Prahy bez obav doprovázen svou čeledí i Petrem a Purkartem z Janovic.433 K jeho smůle však pár hodin před jeho příchodem proběhl v Praze převrat. Psalo se 19. října 1421 a Jan Želivský, tribun lidu, svolal všechen pražský lid ke kostelu svatého Štěpána na rybníčku. Přednesl ostrou řeč proti pánům a vyzval k volbě jednoho hejtmana, který by se ujal vlády nad Prahou. Nebylo náhodou, že se jím stal Želivského přívrženec Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, který tak stanul v čele celé sjednocené Prahy. Teprve pod ním stáli čtyři pražští podhejtmani, dva z každého města. Tím začala v Praze skutečná diktatura za spolupráce obou mužů, ideového vůdce radikálů Jana Želivského a zkušeného válečníka Bzdinky.434
431
Jindřich TOMAS, Husitská doba, in: Ivana EBELOVÁ, Petr HOLODŇÁK (ed.), Žatec, Praha 2004, s. 138– 157. 432 Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 260. 433 P. ČORNEJ, Pád Jana Želivského, s. 112. 434 B. KOPIČKOVÁ, Jan Želivský, Praha 1990, s. 160–163.
102
O těchto událostech Jan Sádlo přijíždějící druhý den do Prahy pravděpodobně nic netušil, a i kdyby se o tom ještě doslechl, v ruce držel glejt, který pro něj představoval právní bezpečí. Jenže již se několikrát ukázalo, že všechno je jinak, než se zdá, a bylo tomu tak i tentokrát. Historiografie v minulosti soudila, že konšele vinili Sádla nejen ze zářijové zrady (nedostavení se k boji), ale i z dřívější spolupráce se Zikmundem, která vyšla najevo nejspíše na Čáslavském sněmu. Sádlovi mohly přitížit i aktivity ohledně zmiňovaného obnosu 4000 kop, na něž obdržel kvitanci v prosinci 1420. I proto jsem se několikrát vrátila k možným hypotézám, že by Sádlo nějaký čas pobýval na Zikmundově straně. Domnívám se však, že tomu tak nebylo a obvinění Sádla vycházelo jen čistě z mocenských ambicí některých pražských konšelů a hlavně Jana Želivského, kterému se konečně naskytla příležitost zlikvidovat svého rivala. Jan Sádlo jistě neměl ambice a ani prostředky ovládnout Prahu podobným způsobem, jakým se to podařilo Janu Želivskému společně s Janem Bzdinkou, ale stále představoval jisté nebezpečí opozice a mluvčího konzervativních sil. Rychlým soudem a rychlou popravou se tak mohli svého odpůrce definitivně zbavit. Jako záminka posloužila zmiňovaná Sádlova neúčast u Slaného. Sádlův konec s lítostí líčil kronikář Vavřinec z Březové: „Vstoupil skoro o nešporní hodině na radnici, aby se ospravedlnil, byl od konšelů zajat a téhož dne o druhé hodině noční sťat, aniž se mu dostalo svátostné posily věřících, ač se jí horlivě domáhal. A jeho tělo bylo na zítří bez jakéhokoli obřadu u svatého Mikuláše pochováno.“435 Zůstává samozřejmě celá řada nezodpovězených otázek. Není zcela vyloučeno, že Jan Sádlo se provinil ještě něčím jiným, o čem Vavřinec z Březové nevěděl nebo se zapomněl zmínit. Mohlo se klidně jednat o nějaký prohřešek spojený se Sádlovou činností již z dřívější doby, který byl použit nyní. To jsou ale pouze spekulace. Podle zachovaných pramenů se však jeví být zřejmé, že se jednalo o politickou vraždu, jíž Hvězda z Vícemilic a Jan Želivský odstranili nepohodlnou osobu. Podle Josefa Pekaře byla Sádlova poprava předmětem sporu mezi pražkou pravicí (Jakoubek) a levicí (Želivský) a ve svém důsledku přispěla k příklonu Vartenberkovy skupiny k Zikmundovi Lucemburskému.436 Sádlova smůla spočívala nejen v tom, že se do Prahy dostavil zrovna v době, kdy oba diktátoři čerstvě dosáhli absolutní moci ve městě, ale také v tom, že takové chování nepochybně vůbec nečekal. Možná ho předtím pronásledovaly jisté obavy z nějaké msty, jinak by asi nepožadoval ochranný glejt na pobyt ve „svém“ městě, přesto však asi nepočítal
435 436
Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika, s. 260. Josef PEKAŘ, Žižka a jeho doba III., Praha 1992, s. 77.
103
s takto rychlým a krutým koncem. Zřejmě se skutečně obával určitých nepříjemností v souvislosti s kampaní proti jeho postojům před bitvou u Žatce. Do Prahy by však nepřijížděl, kdyby nevěděl, jak své zářijové chování vysvětlit. Pravděpodobně jeho nedostavení se ke Slanému souviselo ještě s jeho činností v zemské vládě, protože takový argument by jistě nikdo za normálních okolností nezpochybňoval, nebo s jinými okolnostmi, které neznáme. Z uvedených faktů se mi navíc zdá, že Jan Sádlo se skutečně povětšinou vyhýbal boji a spíše se soustředil na různá vyjednávání. V minulosti sice působil jako nejvyšší lovčí a měl zřejmě i nějaké vojenské povinnosti v rámci vyšehradského manství, dá se ale předpokládat, že se jednalo skutečně o pouhé formality a že Jan Sádlo osobně jako králův milec takovou službu reálně nevykonával. Neúčast v boji se mu však díky mohutné kampani během října 1421 stala nakonec osudnou. Jan Sádlo, oblíbenec Václava IV., ale i oblíbená osoba mezi pražskými měšťany, zemřel 21. října 1421. Jeho dům byl zabaven, ale ještě dlouho se podle něho nazýval Sádlův dům.437
437
V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy VIII., s. 159.
104
8. Závěr Jan Sádlo ze Smilkova vzešel z poměrů nižší šlechty, během života se však dostal do přízně krále Václava IV. a postupně zaujal funkci královského komorníka, člena královské rady, správce královských vydání a nakonec i karlštejnského purkrabího. K vysokému společenskému postavení mu dopomohly osobní kontakty a známosti, ale stejně tak i poměry na královském dvoře a politický vývoj prvních dvaceti let 15. století, které přály méně urozeným, ale o to ambicióznějším mužům. Jan Sádlo se na královském dvoře zapojil do sítě králových milců, kteří se navzájem podporovali a vytvářeli si specifickou „mocenskou základnu“. Tato obtížně uchopitelná skupina by se sice dala v určitých fázích definovat jako prohusitská, osudy jednotlivých jejích představitelů však nakonec byly rozdílné. Jan Sádlo byl již od roku 1411 označován jako kacíř a z toho lze vyvodit, že zřejmě patřil k sympatizantům Jana Husa. Téměř veškeré své kroky týkající se politickonáboženských otázek podnikal v intencích reformního snažení Jana Husa a jeho myšlenek, byť by se dalo diskutovat o jeho nezištnosti. Účastnil se pečetění protestních listů proti upálení Jana Husa a podílel se na dosazení Aleše z Březí do funkce biskupa v Olomouci. V kritických letech 1417-1419, kdy se profilovaly soupeřící strany katolíků a kališníků, se jako člen královské rady spoluzasadil o kališnické proměny v zemi. Taková situace se však ukázala být do budoucna neudržitelná a rostoucí napětí mezi oběma tábory vedlo k vypuknutí revoluce. I ve změněných podmínkách zůstal Jan Sádlo na straně husitů, angažoval se ve prospěch pražského svazu, který si v prvních letech revoluce vytvořil mocenskou hegemonii v zemi. Sádlovo konzervativní pojetí reforem vycházející z jeho životního stylu člena královské rady se však neslučovalo s představami o revoluci a jejích cílech, které se rodily v hlavách radikálních kazatelů. Mezi těmito kazateli obzvláště vynikl Jan Želivský, který záhy ovládl Prahu a jehož rozepře se Sádlem vedla nakonec k Sádlově popravě. Objevily se spekulace, že Sádlo na přelomu let 1419 a 1420 přešel do tábora Zikmunda, kde setrval až do konce roku 1420. Důkazy pro toto tvrzení jsou však diskutabilní. Zisk 4000 kop grošů pro Sádla byl spíše běžnou agendou než akt nějaké zrady husitských postojů. Sádlovy myšlenkové postoje se zřejmě zformovaly již do roku 1412. Nepodařilo se s určitostí zjistit, jaký měl Sádlo osobně vztah k Janu Husovi, ani to, jaký měl případně vliv na krále v náboženských otázkách. Sama Sádlova kariéra na královském dvoře v době rostoucího vlivu kališnické víry v zemi a v době rostoucích rozepří svědčí o jeho významu pro husitské hnutí. Zároveň tím osvědčil schopnosti pohybovat se v prostředí vysoké vnitrostátní politiky Václava IV., kde bylo nutné především v roce 1419 připustit i určité kompromisy. 105
Tato schopnost Sádlovi zřejmě dopomohla (na rozdíl od vojenských schopností) i ke zvolení do prozatímní zemské vlády na čáslavském sněmu v červnu 1421. Nepochybně mu však ke zvolení přispěly i některé kontakty z okruhu prohusitsky smýšlejících pánů. Sádlův mocenský vzestup se projevil i v oblasti majetkových poměrů, které se začaly od jeho přítomnosti na královském dvoře v roce 1407 rapidně zlepšovat. Ve většině případů přitom získával majetky v rámci vyšehradského manství, čímž si zároveň prohluboval vazbu ke králi Václavovi. To zvyšovalo jeho prestiž také v lokálním měřítku, kde zřejmě patřil k nejvýraznějším osobám na Pacovsku a v okolí Kostelce nad Sázavou. V obou oblastech vlastnil četná zboží, výrazněji se však přeci jen zaměřil na Pacovsko, kde si budoval soustavu malých držav. V souvislosti s morovou epidemií v letech 1413 – 1415 zde získal velkou váhu, ačkoliv v této oblasti stále zůstávala mocenská konkurence v podobě Jana z Chotěmic. Lepšící se Sádlova majetková situace se projevila i koupí domu na Novém Městě pražském, kde v souvislosti s výkonem královských úřadů zřejmě často pobýval. Konstruováním Sádlovy kariéry i života jsem se pokusila ukázat dynamicky se proměňující českou společnost prvních dvaceti let 15. století prostřednictvím aktivit jednoho z jejích aktérů, který se do tohoto procesu zapojil a svých možností beze zbytku využil. V některých fázích práce se potvrdily dřívější závěry starších badatelů. Nové poznatky se týkají především vzájemné komunikace šlechty. Konstatování, že vztah zkoumaného jednotlivce k probíhajícím společenským proměnám se utvářel specificky na základě komunikace s ostatními osobami z různých prostředí, se zdá dosti banální. Osobní postoje představitelů drobné šlechty, která se za vlády Václava IV. dostala k moci a zažila revoluční převrat, však dosud v historiografii nebylo věnováno příliš pozornosti. Na osobě Jana Sádla se ukazuje, že ne vždy šlo od začátku pouze o uchvácení moci a získání volných statků, ale že drobní šlechtici na těchto pozicích často reagovali zmateně a nejednotně, a jen těžko je lze chápat jako homogenní skupinu. Jan Sádlo se zařadil mezi výraznější osoby z této skupiny. Zdá se, že nebyl tak marginální historickou postavou, jak by se dalo soudit z většiny prací zaměřených na husitskou revoluci a dobu vlády Václava IV. Při bližším zkoumání jeho osoby vychází najevo, že šlo o poměrně důležitou osobu pro první fázi husitského hnutí, která zastávala řadu významných funkcí na královském dvoře. K vrcholu své kariéry se dostal po roce 1415, což bylo zapříčiněno odchodem řady Václavových starých důvěrníků, kteří postupně umírali. Václav hledal nové opory a Sádlo se mezi ně šikovně dostal. Nijak to však nevypovídalo o Sádlových skutečných politických kvalitách. Králova politika dostávala v souvislosti s rozvojem husitského hnutí do slepé uličky. Sádlo byl zřejmě mužem ve správnou chvíli na správném místě, využil dlouhodobě 106
složitou náboženskou situaci v zemi a jako známý sympatizant s Husovými reformními myšlenkami, člen husitského branného svazu a šlechtic praktikující přijímání po obojí způsobou zaujal významné postavení na králově dvoře. Jeho vliv na krále sice nelze přeceňovat, na druhou stranu se ale podrobnějším zkoumáním ukazuje, že si skutečně získal nezanedbatelný vliv na probíhající události a usiloval o určité ovládnutí situace. Zachovalo se však příliš málo pramenů na to, abychom mohli posoudit Sádlův skutečný politický talent a schopnost vyjednávat. Z dostupných materiálů se však jeví, že v tomto ohledu převyšoval některé milce, kteří se soustředili pouze na osobní prospěch. U Sádla není zcela zřejmé, jestli jednal spíše z přesvědčení nebo pouze s vidinou vlastního prospěchu. Zřejmě se při jeho jednání kombinovaly oba tyto motivy. Nezapadá proto do kdysi vytvořené škatulky přiživované některými českými historiky, podle které se královi milci Václava IV. aktivně podíleli na rozkladu královské moci v Čechách. Navíc se zdá, že Sádlo mnohé kroky podnikal v součinnosti s dalšími osobnostmi reformního ražení, z nichž se někteří rovněž pohybovali v králově přízni. Sádlova činnost za husitské revoluce byla krátká a skončila tragicky již na podzim roku 1421. V revolučních letech se Sádlo zpočátku držel spíše zpátky, roku 1421 však ještě jednou zazářil na politické scéně. Jako představitel umírněné husitské šlechty se dostal do konfliktu s radikálem Janem Želivským, což ho stálo život. V období let 1419–1421 je poměrně obtížné hodnotit jeho chování, protože se dochovalo jen minimum záznamů o jeho osobě. Z tohoto minima však vyplývá, že po určitém šoku se opět dostal do vrcholové politiky. Negativně se na jeho osudu projevila určitá naivita nebo lépe řečeno slabá předvídavost, která ho vehnala přímo na popravu. Jeho smrt lze přitom posuzovat jako symbolický konec jedné generace (skupiny), která se podílela na vzniku husitského hnutí v Čechách, neboť krátce před ním jeho souputníci Petr Zmrzlík a Oldřich Vavák zemřeli na mor. Sádlovo chování v mnohém odpovídalo typickému projevu králových oblíbenců z prostředí nižší šlechty, a to jak snahou o rozmnožení majetku, tak častým mlčením k ožehavým otázkám královy politiky. Později se však začal politicky angažovat a vybočil z řad typických milců. Charakteristickým prvkem chování některých milců bylo i náhlé vzplanutí pro reformní myšlenky, které však záhy opadlo. V tomto směru se Sádlo rovněž odlišoval, přestože se nestal zdaleka jediným královým milcem, který víceméně zůstal ve stejném táboře a angažoval se v husitské revoluci. Takových osob existoval dlouhý zástup, Sádlovo chování zde však již nelze zobecňovat.
107
Cílem práce bylo ukázat osud jedné zajímavé, byť zapomínané osoby. Pokusila jsem se postihnout její význam v kontextu dobových problémů i její osobní vliv na vývoj událostí. Ukázalo se, že biografie středověkého drobného šlechtice i přes značné limity v pramenné základně může nabídnout další pohled na již tolikrát probírané události z počátku 15. století.
108
9. Seznam použité literatury a pramenů: Vydané prameny: ČELAKOVSKÝ, Jaromír, Sbírka pramenů práva městského Království Českého. Codex juris municipalis Regni Bohemiae, díl II., Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, Praha 1895. ČERNÁ, Alena M – ČORNEJ, Petr – KLOSOVÁ, Markéta, Prameny dějin českých, Nová řada, díl II., Staré letopisy české (Texty nejstarší vrstvy), Praha 2003. EMLER, Josef (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim V. Ab anno 1399 usque ad annum 1410, Praha 1883. EMLER, Josef (ed.), Libri Confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim III. –IV., Ab anno 1373 usque ad annum 1390, Praha 1879. EMLER, Josef (ed.), Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých, díl I., (Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum), Praha 1870. EMLER, Josef (ed.), Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých, díl II., (Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum), Praha 1872. EMLER, Josef, Fontes Rerum Bohemicarum, V. (Prameny dějin českých), Praha 1893. FRIEDRICH, Gustav (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, díl XXXI., První kniha provolací desk dvorských z let 1380–1394, Praha 1921. FRIEDRICH, Gustav (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, dílXXXV., Druhá kniha provolací desk dvorských z let 1395–1410, Praha 1935. FRIEDRICH, Gustav (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, dílXXXVI., Třetí kniha provolací desk dvorských z let 1411–1448, Praha 1941. FRIEDRICH, Gustav (ed.), Desky dvorské království českého VII., Kniha půhonná z let 1383– 1407, Praha 1929. HLAVÁČEK, Ivan (ed.), Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981. KALOUSEK, Josef (ed.), Listiny a zápisy bělské o věcech městských i sedlských z let 1345– 1708, Z archivu města Bělé pod Bezdězem, Praha 1899, s. 36. KOPIČKOVÁ, Božena (ed), Regesta Bohemiae et Moraviae Aetatis Venceslai IV., díl III., Fontes archivi publici Trebinensis, Praha 1977. KOSS, Rudolf (ed), Český zemský archiv. Katalogy, soupisy, regestáře a rozbory. Archiv koruny české II., Katalog listin z let 1158–1346, Praha 1928. KRAFL, Pavel (ed.), Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. VII., Praha 2010. MAREŠ, František (ed.), Popravčí kniha pánův z Rožmberka, Praha 1878.
109
PALACKÝ, František (ed), Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahren 1419–1436, díl II., Praha 1873. PALACKÝ, František (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, díl I., Z archivů domácích i cizích, Praha 1840. PALACKÝ, František (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, díl II., Z archivů domácích i cizích, Praha 1842. PALACKÝ, František (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, díl III., Praha 1844. PALACKÝ, František (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, díl IV., Z archivů domácích i cizích, Praha 1846. PALACKÝ, František (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, díl VI., Z archivů domácích i cizích, Praha 1872. PALACKÝ, František (ed.), Documenta Mag. Joannis Hus. Vitam, doctrinam, causam in Constantiensi consilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403-1418 motas illustrantia, Praha 1896. TADRA, Ferdinand (ed.), Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310–1420). Příspěvek k diplomatice české. Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze, Praha 1892. TINGL, Francisci Antonii (ed.), Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica per archidioecesim Pragenam nunc prima vice in vulgus prolati V. Annus 1390, Praha 1865. TOMEK, Václav Vladivoj, Základy starého místopisu Pražského II., Nové město Pražské, Praha 1870. Vavřinec z BŘEZOVÉ, Husitská kronika – Píseň o vítězství u Domažlic, František HEŘMANSKÝ – Marie BLÁHOVÁ (ed.), Praha 1980.
Odborná literatura: BARTOŠ, František Michálek, Husitská revoluce 1. Doba Žižkova 1415–1426, Praha 1965. BARTOŠ, František Michálek, M. J. Hus jako rektor Karlovy university, Praha 1936. BARTOŠ, František Michálek, Pád Želivského, in: Jihočeský sborník historický 21, 1977, s. 77–88. BOHÁČ, Zdeněk, Pokus o rekonstrukci středověkých cest středního Povltaví, in: Historická geografie 2, 1969, 27–37. BUBEN, Milan M., Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000. 110
ČORNEJ, Petr, 30. 7. 1419. První pražská defenestrace. Krvavá neděle uprostřed léta, Praha 2010. ČORNEJ, Petr, Jan Žižka (Pokus o charakteristiku), in: P. ČORNEJ, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 136–150. ČORNEJ, Petr, Klíče ke Karlštejnu, in: Petr ČORNEJ, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice. Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 297–335. ČORNEJ, Petr, Pád Jana Želivského, Český časopis historický 101 (2003), č. 2, s. 261–305. ČORNEJ, Petr, Pád Jana Želivského, in: Petr ČORNEJ, Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011, s. 101–135. ČORNEJ, Petr, Potíže s adamity, in: Marginalia historica 2 (1997). Sborník katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, s. 33–63. ČORNEJ, Petr, Světla a stíny husitství (Události – osobnosti – texty – tradice). Výbor z úvah a studií, Praha 2011. ČORNEJ, Petr, Tzv. Kronika univerzity Pražské a její místo v husitské historiografii, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensia 23 (1983) č. 1, s. 7–25. ČORNEJ, Petr, Velké dějiny zemí koruny české V., (1403–1437), Praha 2000. ČORNEJ, Petr – BARTLOVÁ, Milena, Velké dějiny zemí koruny české VI., (1437-1526), Praha 2007. DOBIÁŠ, Josef, Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí II/1, Praha 1936. FUKALA, Radek (rec.), Jiří JUROK, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Majetková a sociální struktura, politická moc a kulturní reprezentace šlechty a feudality v českém státě ve 13. - první polovině 17. století. Nový Jičín, 2000, 607 s. in: ČČH, č. 100, 2002, č. 3, s. 635-639. HLAVÁČEK, Ivan, Aktivita české šlechty na dvoře Václava IV., Mediaevalia Historica Bohemica 1, Praha 1991, s. 205–215. HLAVÁČEK, Ivan, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376-1419, Stuttgart 1970. HLAVÁČEK, Ivan, K organizaci státního právního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Litomyšlský biskup Jan IV. Železný a jeho vizitace, in: Studie o rukopisech 21, 1982, s. 115–139. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Svět české středověké církve, Praha 2010. HOFFMANN, František, Litomyšl v husitském revolučním hnutí, in: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí, Litomyšl 1959, s. 33–140. 111
HOLEČEK, Jindřich, Příspěvky k metodologickým aspektům výzkumu české šlechty v období husitské revoluce. Marxistická nobilitologie, její metody a techniky, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 83–106. JANÁČEK, Josef, Vyprávění o Vyšehradu, Praha 1964. JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989. JUROK, Jiří, Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Majetková a sociální struktura, politická moc a kulturní reprezentace šlechty a feudality v českém státě ve 13. první polovině 17. století, Nový Jičín, 2000. KAMINSKI, Howard, The problematics of later-medieval „Heresy“, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace 1, Praha 1994, s. 133–156. KEJŘ, Jindřich, Bitva u Vyšehradu roku 1420, in: Husitský Tábor. Sborník Muzea husitského revolučního hnutí, 6–7 (1983–1984), s. 123–144. KEJŘ, Jiří, Husitský právník M. Jan z Jesenice, Praha 1965. KEJŘ, Jiří, Husův proces, Praha 2000. KOPIČKOVÁ, Božena, Jan Želivský, Praha 1990. KOPIČKOVÁ, Božena, Želivského Praha, Folia Historica Bohemica 3 (1981), s. 103–134. KRAS, Paweł, Český kacíř – husita, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (ed.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 248–269. MAŘÍKOVÁ, Martina, Registrum acceptorum et divisionum capituli metropolitani Pragensis 1396-1418 a hospodářství pražské metropolitní kapituly na přelomu 14. a 15. století, in: Sborník archivních prací 57, 2007, s. 237–445. MAUR, Eduard, Příspěvek k biografii Aleše z Březí, in: Táborský archiv 8, 1998, s. 11–35. MORAW, Peter, Über Patronen und Klienten im Heiligen Römischen Reich des späten Mittelalters und der frühen Neuzeit, in: Antoni MACZAK (ed.), Klientelsysteme im Europa der Frühen Neuzeit, Schriften des Historischen Kollegs, Kolloquien 9, München 1988, s. 1– 18. MUSIL, František, Vznik manského systému v Kladsku a jeho výboj do doby husitské, in: Kladský sborník 3, 1999, s. 37–60. NEJEDLÝ, Zdeněk, Dějiny města Litomyšle a okolí, díl I. (do roku 1421), Litomyšl 1903. NODL, Martin, Dekret kutnohorský, Praha 2010. NODL, Martin, Farář, in: Martin NODL – František ŠMAHEL (ed.), Člověk českého středověku, Praha 2002, s. 192–219. 112
NODL, Martin, Předhusitské mory – k problémům jedné interpretace, Časopis Matice moravské 120, 2001, s. 491–503. NOVOTNÁ, Markéta, Karlštejnská manská soustava od svého vzniku do 80. let 14. století, Rigorózní práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2008. NOVOTNÝ, Robert, Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in: Dana DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ – Jan ZELENKA (ed.), Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti, Praha 2008, s. 215–229. NOVOTNÝ, Robert, Úloha zemského soudu pro formování panského stavu, in: Martin NODL – Martin WIHODA (ed.), Šlechta, moc a reprezentace ve středověku, Colloqia mediaevealia Pragensia 9, Praha 2007, s. 241–250. NOVOTNÝ, Václav, M. Jan Hus. Život a učení, díl I., Život a dílo. Část 2, Praha 1921. NOVÝ, Rostislav, Vývoj struktury pozemkového vlastnictví na Benešovsku v předhusitské době, in: Sborník vlastivědných prací Podblanicka 20, 1979, s. 141–176. PEKAŘ, Josef, Žižka a jeho doba I.–IV., Praha 1992 (reprint). PETRÁŇ, Josef, Krajina pracující k revoluci, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace 1, Praha 1994, s. 261–272. PETRÁŇ, Josef, Příběh Ouběnic. Mikrohistorie české vesnice, Praha 2001. PLAČEK, Miroslav – FUTÁK, Peter, Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu, Praha 2006. POLÍVKA, Miloslav, Mikuláš z Husi a nižší šlechta v počátcích husitské revoluce. Rozpravy Československé akademie věd, Řada společenských věd, roč. 92, sešit 1, Praha 1982. POLÍVKA, Miloslav, Některé aspekty vývoje stavovství v české společnosti předhusitské a husitské doby, Folia historica Bohemica 6, Praha 1984, s. 16–56. POLÍVKA, Miloslav, Šlechta a reformátoři. Ke vzájemným vztahům české šlechty a ideologů husitství před rokem 1419, Medieavalia Historica Bohemica 1, Praha 1991, s. 231–251. POLÍVKA, Miroslav, K postavení nižší šlechty v předhusitské Praze, Ducumenta Pragensia, sv. 9/1, 1991, s. 27–39. SEDLÁČEK, August, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty III., Atlas erbů, Čechy (2. část), Vladimír RŮŽEK (ed.), Praha 2002. SEDLÁČEK, August, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty V., Vladimír RŮŽEK (ed.), Praha 2003. SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého IV., Vysočina Táborská, Praha 1995 (reprint).
113
SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého VI., Podbrdsko, Praha 1995 (reprint). SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého XII., Čáslavsko, Praha 1997 (reprint). SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého XV., Kouřimsko, Vltavsko a jihozápadní Boleslavsko, Praha 1998 (reprint). SEDLÁČEK, August, Úvahy o osobách v stížných listech léta 1415 psaných, Český časopis historický 23 (1917), s. 85–109, 310–352. SEIBT, Ferdinand, Communitas Primogenitura. Zur Prager Hegemonialpolitik in der hussitischen Revolution, in: Ferdinand SEIBT, Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Edeen einer frühen Revolution, München 1991, s. 61–77. SPĚVÁČEK, Jiří, Václav IV. (1361-1419). K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986. ŠIMŮNEK, Robert, Jan Smil z Křemže. K postavení nižší šlechty v jižních Čechách v první polovině 15. století, in: Jihočeský sborník historický 66–67, 1997–1998, s. 3–12. ŠIMŮNEK, Robert, Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách. Rožmberská doména 1418-1472, Praha 2005. ŠMAHEL, František, Husitská revoluce I., Doba vymknutá z kloubů, Praha 1995. ŠMAHEL, František, Husitská revoluce II., Kořeny české reformace, Praha 1996. ŠMAHEL, František, Husitská revoluce III., Kronika válečných let, Praha 1996. ŠMAHEL, František, Husitská revoluce IV., Epilog bouřlivého věku, Praha 1996. ŠMAHEL, František, Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje, Praha 2001. ŠMAHEL, František, Táborská obec a městská samospráva v letech 1420–1452, in: Husitský Tábor 6–7, 1983–1984, s. 145–180. TOMAS, Jindřich, Husitská doba, in: Ivana EBELOVÁ, Petr HOLODŇÁK (ed.), Žatec, Praha 2004, s. 138–157. TOMÁŠEK, Jan, Panské a vladycké rody na Pacovsku a jejich erby. 14. Sádlové ze Smilkova, in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 13, 2002, s. 87–88. TOMEK, Václav Vladivoj, Dějepis města Prahy II. (druhé vydání), Praha 1892. TOMEK, Václav Vladivoj, Dějepis města Prahy III., Praha 1875. TOMEK, Václav Vladivoj, Dějepis města Prahy IV., Praha 1879. TOMEK, Václav Vladivoj, Dějepis města Prahy V., Praha 1881. TOMEK, Václav Vladivoj, Dějepis města Prahy VIII., Praha 1891. TŘÍSKA, Josef, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348-1409 II., Praha 1981. 114
ÚLOVEC, Jiří, Konipas u Hořepníka. Příspěvek k dějinám zaniklého hradu a panství, in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 7, 1996, s. 47–63. URBAN, Jan, „Kališnický“ převrat na dvoře Václava IV, in: Jaroslav PÁNEK – Miloslav POLÍVKA – Noemi REICHERTOVÁ (ed.), Husitství, renesance, reformace 1, Praha 1994, s. 419–432. VLNAS, Vít, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993. ZILYNSKYJ, Bohdan, Stížný list české a moravské šlechty proti Husovu upálení. Otázky vzniku a dochování, Folia historica Bohemica 5, 1983, s. 195–237.
Internetové zdroje: http://www.mistopis.eu/mistopiscr/podblanicko/oblast.htm. (staženo 29. 1. 2012). (http://www.ceskasibir.cz/knihovna.php) Vyhledáno 4. 2. 2012.
115
