Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra andragogiky a personálního řízení Předmět: Poradenství ve vzdělávání dospělých Práce: Sociologie sociálních skupin a skupinové poradenství (ve vzdělávání dospělých) Bc. Tereza Hanousková 2. ročník navazujícího magisterského studia v prezenční formě 27.12.2016
0 Obsah………………………………………………………………………………………………….…………………………..….…1 1 Úvod: poradenství, skupinové poradenství a sociální skupina…………….……………………………..…..1 2 Typologie sociálních skupin……………………………………………………………………………………………………2 2.1 Skupiny malé a velké………………………………………………………………………………………………...2 2.2 Skupiny otevřené a uzavřené………………………………………………………………………….………….2 2.3 Skupiny homogenní a heterogenní…………………………………………………………………………….3 3 Skupinová koheze………………………………………………………………………………………………………..………..3 3.1 Skupinové potřeby…………………………………………………………………………………………………….3 3.2 Skupinové zájmy………………………………………………………………………………………………………..4 3.3 Skupinové postoje……………………………………………………………………………………………………..4 3.4 Amnestický rozhovor a diagnostika……………………………………………………………………………5 4 Skupinová dynamika………………………………………………………………………………………………………………5 4.1 Styly vedení skupiny - poradce a jeho role…………………………………………………………………5 4.2 Skupinový vývoj - vývoj poradenské práce…………………………………………………………………6 4.3 Skupinová efektivita - ukončení poradenského procesu…………………………………………….8 5 Shrnutí……………………………………………………………………………………………………………………………………8 6 Soupis bibliografických citací………………………………………………………………………………………………….9
1
Úvod: poradenství, skupinové poradenství a sociální skupina
Pojem „poradenství“ provází celá řada nejrůznějších definic. Širší pohled nabízí ve své
publikaci Gabura a Pružinská (1995), kteří o poradenství hovoří jako o metodě, jejímž cílem je „pomoci člověku při řešení problémů a při hledání nových, přiměřenějších forem života“. Klient by se měl pokusit lépe poznat sám sebe, pochopit motivaci a kauzalitu svého jednání, hledat nový způsob svého fungování ve světě. Neměl by být jen pasivním článkem v poradenském procesu, ale měl by se sám aktivně podílet na analýze problémů. Poradce má v poradenském procesu sloužit jako „katalyzátor, který umožňuje a ulehčuje tento proces, pomáhá klientovi uvědomit si jeho latentní možnosti pro konstruktivní změny sebe samého, svého okolí a fungování ve vztazích k jiným lidem.“ Klient by neměl jen slepě plnit příkazy a pokyny poradce, ale měl by na sebe vzít odpovědnost za změnu (Gabura a Pružinská, 1995, s. 13). Protože je navíc člověk bytostí sociální a prožije většinu svého života jako člen formálních či neformálních skupin, existuje také poradenství skupinové, tvořící jednu ze základních forem poradenské práce, jehož základ tvoří schopnost využívat skupinové procesy k pomoci sobě i druhým. Skupina totiž může nabídnout emocionální podporu, vzájemné porozumění, zpětnou vazbu, a mnohé další včetně získání nových informací. Skupinové poradenství tak záměrně vychází ze zákonitostí fungování skupin (Gabura a Pružinská, 1995, s. 90). Sociální skupinu definuje Novotná (2010) jako sociálních útvar, do kterého se lidé sdružují a v jejímž rámci vnímají sebe a druhé, jsou spolu v interakci a vzájemně se ovlivňují. Pro existenci sociální skupiny je zásadní, aby se v jejím rámci odehrávaly sociální interakce, jejichž důsledkem je sociální integrace (Novotná, 2010, s. 7).
1
Jak již bylo řečeno, skupinové poradenství má velmi blízko k sociologii sociálních skupin. Ve své práci se proto zaměřím na vybrané aspekty, které jsou pro sociální skupiny charakteristické, či se jich alespoň týkají a pokusím se o jejich doplnění, či reflexi optikou skupinového poradenství.
2
Typologie sociálních skupin
Sociální skupiny rozděluje Novotná (2010) na spontánní a záměrné, trvalé a situační, skupiny
dobrovolné a povinné, neformální a formálnější, primární a sekundární, skupiny referenční, ale také na skupiny malé a velké, otevřené a uzavřené (Novotná, 2010, s. 63-71). V rámci skupinového poradenství se jistě objevují všechny tyto typy skupin, nebo lze uvažovat alespoň o některých jejich aspektech. Poslední dvě kategorie dle kritérií velikosti a interakce se však dotýkají poradenství o něco více, než ostatní. S tím souhlasí i Gabura a Pružinská (1995), kteří navíc k těmto kategoriím přidávají ještě jeden typ, skupiny homogenní a heterogenní (Gabura a Pružinská, 1995, s. 90) 2.1
Skupiny malé a velké Podle Novotné (2010) je velikost malých skupin diskutována a to především jejich spodní
a horní hranice. Za dolní hranici je nejčastěji považována triáda, tedy skupina o třech členech, či dyáda, na jejímž základě vznikají skupiny vyšší. Jak autorka uvádí, ve triádě již dochází k rozmanitým interakcím typickým pro sociální skupinu, avšak ve velké sociální skupině již přibývá zprostředkovaných interakcí na úkor interakcí bezprostředních, takže mezi některými členy skupiny již k interakcím vůbec nedochází a tak se vytrácí důvěrný charakter (Novotná, 2010, s. 68). Gabura a Pružinská (1995) dělí poradenské skupiny z aspektu velikosti na malé (3 – 15 členů), střední skupiny (16 – 30 členů) a skupiny velké (nad 30 členů), ve kterých už, podle autorů, směřuje poradenská práce k hromadnému poradenství (Gabra a Pružinská, 1995, s. 90). Podle Novotné (2010) se skupinové poradenství odehrává nejčastěji v malých sociálních skupinách, které dále, stejně jako Gabura a Pružinská (1995), rozlišuje na biografické (zaměřené na životní příběhy členů skupiny), interakční (zaměřené na skupinové interakce), tematické (zaměřené na konkrétní téma, které jednotliví členové skupiny sdílejí) a skupiny tréninkové (zaměřené na praktický nácvik) (Novotná, 2010, s. 105; Gabura a Pružinská, 1995, s. 90-91). 2.2
Skupiny otevřené a uzavřené
Novotná (2010) uvádí, že otevřenými skupinami rozumíme takové sociální skupiny, které
směřují k otevřenost, tedy že vykazují spíše znaky otevřenosti, než znaky uzavřenosti, čemuž je u uzavřených skupin právě naopak a zároveň dodává, že skupiny zcela otevřené, nebo zcela uzavřené v praxi neexistují. Zcela otevřená skupina by totiž postrádala hranice a skupinovou kohezi, zcela 2
uzavřená by byla bez interakce s externím prostorem časově omezená a spíše vzácná, respektive by byla její existence velmi obtížná. Na škále prostupnosti hranice sociální skupiny uvádí skupiny velmi otevřené, otevřené, velmi uzavřené a uzavřené (Novotná, 2010, s. 66). Z pohledu poradenské skupiny definují Gabura a Pružinská (1995) skupinu otevřenou jako tu, do které noví členové přicházejí a členové, kteří již pomoc nepotřebují, ji opouštějí. Taková skupina nemá jasně ohraničenou časovou ani obsahovou strukturu a program do ní většinou přinášejí její členové. Uzavřená skupina má naopak stejné složení, nepřibírá další, nové členy, program je v jejich rámci časově i tematicky strukturovaný a její cíle jsou předem jasně definovány (Gabura a Pružinská, 1995, s. 90). 2.3
Skupiny homogenní a heterogenní
Kritériem pro rozdělení skupin na homogenní a heterogenní je odlišnost či naopak podobnost
členů poradenských skupin. Gabura a Pružinská (1995) uvádějí, že jsou pro členy homogenní skupiny charakteristické velmi příbuzné charakteristiky, například pohlaví, věk, stav, profese, problém a tak podobně. Členové heterogenních skupin mají naopak rozdílné charakteristiky.
3
Skupinová koheze
Koheze je, podle Havránkové (2003), základním „kamenem“, který ve skupině „vytváří atmosféru přátelství a bezpečí. Znamená přitažlivost pro členy skupiny. Je to stabilizující faktor, bez něhož by skupina nemohla nejen pracovat, ale vlastně ani existovat“ (Havránková, 2003, s. 159). Koheze je dále, podle Kratochvíla (2005), „výslednicí sil, které působí na členy tak, že chtějí ve skupině zůstat a skupinu udržet“ (Kratochvíl, 2005, s. 18). Novotná (2010) do ní, mimo jiné, řadí skupinové potřeby, skupinové zájmy a skupinové postoje (Novotná, 2010, s. 5). 3.1
Skupinové potřeby
Podle Novotné (2010) přikládáme určitou důležitost každé věci, který se nás týká. Snaha uspokojit většinu svých potřeb nás přivádí do sociálních skupin, ve kterých je uspokojujeme snáze, než sami a zatímco některé potřeb máme „sami ze sebe“ (jejich důležitost je dána například osobností a socializací), jiné přebíráme ze svého sociálního prostředí. Novotná (2010) dále rozlišuje potřeby objektivní, které jsou stanoveny pro sociální útvar, například pro sociální skupinu, organizaci atd. V praxi jde o stanovení minima – v rámci vzdělávání se jedná o základní školní docházku. Potřeby nedostatkové, mezi které řadí potřeby sociální (přijímat druhé a být jimi také přijímán) a potřeby úcty (potřeba něčeho dosahovat, mít kompetence, dosáhnout uznání). V poslední řadě vymezuje potřeby růstové, které si jedinec začne uvědomovat až poté, co saturuje všechny předchozí, nedostatkové potřeby. Jedná se například o potřeby znalostí (vědět, rozumět, zkoumat), seberealizace (nalezení 3
sebenaplnění a realizace svého potenciálu) a transcendence (pomáhat druhým nalézt sebenaplnění). Všechny naše rozmanité potřeby nás tak vedou do sociálních skupin, v rámci kterých může či nemusí dojít k očekávané, nebo neočekávané saturaci potřeb. S největší pravděpodobností však budou ve skupině saturovány ty potřeby, které mají její členové společné, nebo takové potřeby, kterou jedinec prosadí jako skupinovou. V obou případech se však stane individuální potřeba potřebou skupinovou (Novotná, 2010, s. 11-17). 3.2
Skupinové zájmy
Jedinec, který očekává saturaci své potřeby, má na této saturaci také zájem. Aktéři vnášejí do sociálních skupin tyto zájmy a dochází tak k jejich artikulaci a agregaci. Je však nutné se neustále ptát po nositeli artikulovaného zájmu – kdo je ve skupině jeho nositelem? Je to zájem skutečně sdílený členy sociální skupiny? Kterými a kolika? Skupina je totiž souborem osob, sama o sobě nemyslí, nemá potřeby, zájmy a sama nejedná (Novotná, 2010, s. 18). 3.3
Skupinové postoje
Hodnocením věci dojde jedinec k postoji vůči ní a zaujímá vůči ní stanovisko. Postoje jedince se ve skupině mění. Sociální skupina má na své členy vliv ve smyslu změny hodnotových soustav, potřeb, postojů a zájmů. Prostřednictvím této změny následně dochází k proměně osobnosti jejího člena. Jak se mění postoje členů skupiny, dochází ke skupinové intervenci a výsledkem jsou skupinové postoje (Novotná, 2010, s. 21). Jak z výše uvedeného vyplývá, do skupin vstupují různí lidé s různými potřebami a očekáváními jejich saturace. V rámci skupinového působení se z těchto individuálních zájmů stávají zájmy skupinové, přičemž skupina následně působí na hodnoty a postoje jedince, které se pod vlivem skupinových intervencí mění na postoje skupinové. Potřeba dosáhnout uznání, vědět, rozumět, nalézt sebenaplnění a realizovat svůj potenciál jistě do poradenství ve vzdělávání dospělých patří, každá skupina je však jedinečná, ať už je malá či velká, otevřená či uzavřená, homogenní či heterogenní, nebo jakákoliv jiná. Stejně tak má každá skupina svou vlastní skupinovou kohezi a cíle, ať už ty jsou, podle Jacobse (2012), zaměřené na výsledek (týkají se změn v chování v životě členů skupiny, například cíl najít si zaměstnání, zlepšit mezilidské vztahy či zvýšit si sebevědomí), nebo cíle zaměřené na proces (vždy vztažený ke skupině – například cítit se v ní lépe, schopnost se ostatním otevřít, naučit se s ostatními efektivněji komunikovat a řešit ve skupině problémy) (Jacobs, 2012, s. 340-341). Jak Hargašová (2009) uvádí, je proto potřeba identifikovat potřeby členů té které skupiny a při sestavování poradenského programu/koncepce vycházet z analýzy vývojových úkolů a životních
4
situací lidí, pro které je skupinový program určen (Hargašová, 2009, s. 229). K tomu se v rámci poradenství užívá amnestický rozhovor a diagnostika. 3.4
Amnestický rozhovor a diagnostika
Jak uvádějí Gabura a Pružinská (1995), anamnéza slouží poradci k tomu, aby získal potřebné informace o klientovi a jeho problémech. Amnestický rozhovor se obvykle uskutečňuje v první fázi kontaktu s klientem, kdy poradce obvykle dává prostor klientovi, aby ten mohl volně mluvit o svých těžkostech a problémech, ze kterých si poradce sám vybírá relevantní amnestické údaje (Gabura a Pružinská, 1995, s. 47). Diagnostiku pak tito autoři definují jako hledání takové jednotky, která by jednoznačně definovala klientův problém a ulehčila strategii odborné intervence. Z nejrůznějších důvodů by měla být však diagnostika v poradenství brána jen jako metoda pomocná, která „pomáhá poradcovi zorientovat se v klientovi, vztahu či problému, ulehčuje mapování potenciálů a limitů klienta, otevírá prostor pro specifické zaměření rozhovoru na nejasné či problémové oblasti, indikuje možnosti využití účinných forem a metod práce, predikuje předpokládané budoucí chování klienta“ (Gabura a Pružinská, 1995, s. 56). Ne pro všechny klienty je však skupinové poradenství vhodné. „Pro skupinovou práci se nehodí klienti v akutní fázi, kteří potřebují mít v tomto období poradce jen pro sebe, jsou tak zahlcení svými problémy, že nejsou schopni vnímat jiné lidi a jejich potřeby. Problémovou indikaci pro skupinovou práci mají také agresivní, destruktivní a příliš manipulativní klienti. Tito klienti mohou svým chováním blokovat skupinové procesy, ohrožovat ostatní členy, destruovat průběh sezení“ (Gabura a Pružinská, 1995, s. 92).
4
Skupinová dynamika
Lakomá (1993) ve své publikaci uvádí, že skupinová dynamika reflektuje „veškeré činnosti a pohyb ve skupině, a to jak interpersonální vztahy a reakce mezi členy uvnitř skupiny, tak zpravidla úroveň soužití a vývoj skupiny“ (Lakomá, 1993, s. 40). 4.1
Skupinové role - poradce a jeho role
Jak uvádí Novotná (2010), v každé sociální skupině hrají všichni její členové svou skupinovou
roli, která zároveň vyjadřuje očekávání jednání aktéra ve skupinové pozici, ve které se díky roli ocitá. Aktér v této pozici hraje skupinovou roli a přitom bere v potaz očekávání ostatních členů, která se vztahují k jeho roli. Je přirozené, že různí aktéři mají o konkrétní roli různé představy a rozmanitá očekávání, která mohou být někdy i obtížně slučitelná, nebo dokonce rozporná. Některé role se tak mohou stávat přetížené, jiné zase nevytížené podle toho, kolik očekávání se k nim vztahují. Mezi osm standardních skupinových rolí autorka uvádí tzv. úkolového vůdce, socioemočního vůdce, myslitele, 5
kritika, organizátora, dokončovatele, šaška a extroverta (Novotná, 2010, s. 38-39). Protože je však poradce také součástí skupiny, i on hraje svou roli, nebo může být v rolích různých. Gabura a Pružinská (1995) společně s Novotnou (2010) uváději role experta (poradce využívá své znalosti a zkušenosti, členům skupiny dává rady, hlídá kvalitu navrhovaných řešení, problém je ovšem v tom, že se tak klient učí závislosti na někom zkušenějším), režiséra (poradce strukturuje skupinovou práci a přebírá na sebe zodpovědnost za dění ve skupině, což je zároveň negativum, protože se klient neučí přebírat za své rozhodování zodpovědnost), facilitátora (poradce vytváří příjemnou atmosféru, upozorňuje, ale řešení a odpovědnost nechává na klientech, může se však sám ocitnout v pozici nerozhodného, nebo nejistého), účastníka (poradce je jedním z přítomných, na stejné úrovni se členy skupiny, prezentuje se autenticky a transparentně, problematické však může být nalezení míry jeho vlastní angažovanosti), pozorovatele (poradce zůstává mimo dění ve skupině, vyhýbá se interakci a komentuje jen nezbytně nutné, skupina však může být frustrovaná jeho neosobností a také tím, že jsou sledovaní), jako poslední roli uvádějí moderátora (poradce do skupiny přináší techniky a komentuje význačné skupinové dění, přitom ale celkový vývoj neovlivňuje a ten záleží na skupině, jeho rady však mohou působit jako něco umělého zvenčí). Ukazuje se užitečné, když skupinu vedou dva poradci, kteří si mohou rozdělit role a zachytit tak mnohem víc informací a materiálu (Gabura a Pružinská, 1995, s. 91; Novotná, 2010, s. 106). Obecně je však velice důležité, aby se členové skupiny cítili ve skupině dobře a s plným nasazením se účastnili skupinové práce. Je důležité, aby se cítili bezpečně, byli otevření, navzájem si důvěřovali a ve skupině se jim dostávala zpětná vazba (Novotná, 2010, s. 106).
4.2
Skupinový vývoj - vývoj poradenské práce
Podle Novotné (2010) prochází vývoj sociální skupiny v čase a prostoru určitými fázemi, ve
kterých se mění skupinová koheze. Skupinovým vývojem se zabývá celá řada autorů, takže představy o počtu jednotlivých fází a jejich obsahu nejsou jednotné, pojítkem je jim však idea kolísání sociálního napětí, které se v jednotlivých fázích liší. Shoda taktéž panuje v tom, že po počátečním vysokém napětí konfrontací a vzájemného poznávání členů skupiny přichází fáze bouřlivých konfliktů a následně fáze rovnovážného stavu přizpůsobování a soustředění na saturaci skupinových potřeb (Novotná, 2010, s. 49-50). Často se můžeme setkat například s ustanovováním skupiny v pěti stádiích, které Scott (2005) označuje jako fáze „forming“ (v jejím rámci jsou, podle autora, členové skupiny velmi zdvořilí a tišší, chtějí vědět, čím mají přispět a co skupina nabídne jim), fáze „storming“ (je charakteristická střety jednotlivých členů skupiny, kteří usilují o dominanci, hodně hovoří a málo poslouchají ostatní), fáze „norming“ (začíná, když se skupina usadí a začne pracovat na svém skupinovém cíli, ustanovují se skupinové normy), fáze „performing“ (se začíná projevovat tím, že si skupina vytvoří systém, který umožní dosáhnout cílů, v jehož rámci každý jedinec přispěje svým dílem 6
a výsledkem je jednotný, sdílený výsledek) a fáze „adjouring“ (zahrnuje zhodnocení výsledků a následné rozpuštění skupiny) (Scott, 2005, s. 81-82). Stejně tak, jako dochází ke skupinovému vývoji v každé sociální skupině, dochází k němu i ve skupině, která prochází skupinovým poradenstvím. Tyto fáze, které ustanovil Rogers, popisují Novotná (2010) a Gabura a Pružinská (1995) ve zkratce takto: 1. „chození dokola“ – nastává zmatek členů skupiny když zjistí, že je vývoj skupiny na jejích členech a každý má jednat tak, aby mu skupina co nejvíce prospěla, utváří se skupinové role, normy, cíle. 2. odpor vůči osobním projevům – v počáteční fázi budou členové skupiny pravděpodobně prezentovat své veřejné „já“. 3. popis minulých pocitů – postupem času dojde k projevování osobních pocitů, obava ze sebeodhalení u členů však nadále přetrvává. K diskuzi o pocitech dochází na intelektuální rovině, tedy obecně, nikoliv personifikovaně. 4. projev negativních pocitů – po čase na sebe mohou členové skupiny začít útočit a kritizovat se. Tyto výroky mají však povahu „tady a teď“ a testují důvěryhodnost skupiny a svobodu projevu v ní. 5. projev osobně významných skutečností – ve skupině se začíná objevovat vzájemná důvěra a to na základě předchozích negativních projevů, které neměly závažné důsledky. 6. projev bezprostředních pocitů – vyvolají interpersonální interakce mezi jednotlivými členy skupiny, narůstá důvěra ve skupině. 7. vývoj uzdravujících schopností – určití členové přirozeně a spontánně projeví schopnost být užiteční dalším členům skupiny, takže se někteří podporují a pomáhají si 8. projevování sebeakceptace – je prvním stádiem změny. Členové hovoří o vlastních vědomých postojích, hodnotách, roli a projevují ochotu dohodnout se. 9. praskání fasád – se vyznačuje tím, že se členové skupiny vzájemně otevírají 10. zpětná vazba – může být jak pozitivní a podporující, tak negativní. Každopádně vede k sebereflexi. 11. konfrontace – způsobuje v rámci zpětné vazby úzkost jak pro jedince, tak někdy i pro skupinu, je ale nezbytná. 12. pomáhající vztahy mimo sezení – skupinový proces nekončí v momentě ukončení supinového sezení, členové si často utvoří podskupiny, které se setkávají i mimo sezení. 13. skupina základního setkání – intenzita interakcí mezi členy skupiny vede po nějaké době k hlubším emocionálním rovinám, které nakonec vedou ke změnám v osobnosti jedinců. 14. projevy pozitivních pocitů a blízkosti – přibývá srdečnosti a důvěry mezi členy skupiny 15. behaviorální změny – určité změny v chování členů se mění postupně s tím, jak skupina zraje, nebo se blíží k ukončení, dochází k oproštění od zábran, které členy skupiny blokovaly 7
v počátečních stádiích vývoje skupiny (Novotná, 2010, s. 107; Gabura a Pružinská, 1995, s. 133-135). 4.3
Skupinová efektivita - ukončení poradenského procesu
Podle Novotné (2010) členové sociálních skupin neustále zvažují, zda je výsledkem skupinové
činnosti saturace skupinových potřeb, do kterých promítají své vlastní individuální potřeby. Dochází k tomu metodou komparace, při které členové skupin srovnávají různé představy, například svou výchozí představu o výsledku skupinové činnosti s představou o výsledků činnosti, kterou skupina vykonala. Komparovat mohou dále představu o vlastním vloženém kapitálu s představou o zisku této investice, či představu o výhodnosti kapitálových investic a výši zisků ostatních členů skupiny s představou o výhodnosti vlastní investice s výší vlastního zisku (Novotná, 2010, s. 45-46). Pokud jedinec dojde k závěru, že jsou jeho investice větší, než je jeho zisk, nebo jeho osobní zisk (nadále) neodpovídá očekávání, může dojít k ukončení poradenského procesu. Podle Gabury a Pružinské (1995) může mít práce s klientem různé časové trvání, přičemž některým klientům stačí jen jedna konzultace. Část klientů může přerušit spolupráci proto, že je nespokojená v přístupem poradce, či se obává hloubky vlastního podvědomí, které se v rámci poradenského procesu otevírá. Motivem přerušení však může být podstatné zlepšení situace klienta, který má řešení již ve vlastních rukách a poradce nadále nepotřebuje. Někteří klienti odchází z poradenského procesu také proto, že si potřebovali jen s někým popovídat, postěžovat si a ověřit si vlastní teorii problému. Je důležité také zmínit, že k ukončení poradenského procesu může dojít i ze strany poradce.
5
Shrnutí
Ačkoliv má poradenství širokém množství definic, obecně se jedná o metodu, která má
pomoci člověku při řešení jeho problémů, umožnit mu uvědomit si jeho vlastní možnosti a podpořit ho při konstruktivní změně sebe samého. Skupinové poradenství tvoří jednu ze základních forem poradenské práce a využívá skupinové procesy k pomoci sobě i druhým. Záměrně tak vychází ze zákonitostí fungování skupin.
V rámci typologie sociálních skupin rozlišujeme jejich relativně velké množství, přičemž pro
poradenskou práci jsou nejpodstatnější následující tři: skupiny velké a malé (rozlišující se podle kritéria velikosti), skupiny otevřené a uzavřené (podle kritéria interakce), skupiny homogenní a heterogenní (podle kritéria podobnosti či odlišnosti členů poradenské skupiny). Protože do skupin vstupují různí lidé s různými potřebami a očekáváními jejich saturace, tato očekávání pronikají do skupin, takže se v rámci skupinového působení z těchto individuálních potřeb,
8
zájmů a postojů stávají potřeby, zájmy a potřeby skupinové. Každá skupina je tak zcela jedinečná, má svůj vlastní stabilizující faktor a pojítko, které její členy drží pohromadě stejně, jako má svůj jedinečný cíl. Při vytváření skupinového poradenského programu je proto nezbytné přihlížet k potřebám jednotlivých aktérů, kteří se mají do skupinového poradenství zapojit, z analýzy jejich vývojových úkolů a životních situací, k čemuž se v rámci poradenství užívá amnestický rozhovor a diagnostika. Jako je pro každou sociální skupinu důležitá skupinová dynamika reflektující veškeré činnosti, pohyb ve skupině, interpersonální vztahy, reakce mezi členy uvnitř skupiny i úroveň soužití a vývoj skupiny, není tomu u skupinového poradenství jinak. Každý člen skupiny zaujímá svou specifickou skupinovou roli, ke které se vztahují nejrůznější očekávání a kterou obsazuje také poradce. Pro každou sociální skupiny je dále typické, že se v čase a prostoru vyvíjí až k postupnému zániku. Pokud tak aktér skupinového poradenství dojde k závěru, že jsou jeho investice do tohoto procesu větší, než je jeho zisk, nebo jeho osobní zisk (nadále) neodpovídá očekávání, může dojít k ukončení poradenského procesu, jehož nejideálnějším případem je podstatné zlepšení situace klienta, který má řešení již ve vlastních rukách a poradce nadále nepotřebuje, ačkoliv důvody ukončení poradenství mohou být nejrůznější. Obecně lze říci, že jako skupina a její členové ovlivňují podobu skupinové poradenské práce, tak skupinová poradenská práce ovlivňuje podobu skupiny i její členy.
6
Soupis bibliografických citací
GABURA, Ján a Jana PRUŽINSKÁ. Poradenský proces. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. 147 s. ISBN 80-858-5010-9. HARGAŠOVÁ, Marta. Skupinové poradenství. Praha: Grada, 2009. 261 s. ISBN 978-80-247-2642-7. HAVRÁNKOVÁ, Olga. Skupinová práce. In: MATOUŠEK, Oldřich a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. 153 - 168 s. ISBN 80-7178-473-7. JACOBS, Edward E. Group counseling: strategies and skills. Belmont, CA: Brooks/Cole Cengage Learning, 2012. 496 s. ISBN 08-400-3393-1. KRATOCHVÍL, Stanislav. Skupinová psychoterapie v praxi. Praha: Galén, 2005. 297 s. ISBN 80-7262-347-8. LAKOMÁ, Jitka. Skupinová psychoterapie v reedukačním procesu. Praha: Psýché, 1993. 126 s. ISBN neuvedeno. NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. Praha: Grada, 2010. 120 s. ISBN 978-80-247-2957-2. SCOTT, Jonathan. The concise handbook of management: a practitioner's approach. Binghamton, NY: Haworth Business Press, 2005. 282 s. ISBN 07-890-2648-1.
9