Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Bakalářská práce. Ondřej Vojtíšek Český jazyk a literatura

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta

Ústav české literatury a komparatistiky

Bakalářská práce

Ondřej Vojtíšek Český jazyk a literatura

Interpretace autorských pohádek Josefa Štefana Kubína Interpretation of fairy tales authored by Josef Štefan Kubín

Praha 2015

Vedoucí práce: PhDr. Václav Vaněk, CSc.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 7. května 2015

………………………….. Ondřej Vojtíšek

Poděkování: Rád bych zde vyjádřil vděčnost PhDr. Václavu Vaňkovi, CSc. za podnětné postřehy, usměrňování a pozorné vedení této bakalářské práce.

Klíčová slova: autorská pohádka, literární interpretace, interpretace pohádek, Josef Štefan Kubín

Abstrakt: Bakalářská práce se věnuje tématu interpretace autorských pohádek Josefa Štefana Kubína, a to teoreticky i aplikovaně. Jejím cílem je tedy popsat a na Kubínově pohádkovém díle demonstrovat možnosti interpretace dětské literatury. V důsledku toho také poukazuje na sémantické bohatství i hodnotové kvality vydavatelsky opomíjené části Kubínova díla. V jednotlivých oddílech teoretické části se dotýká problematiky způsobu interpretace pohádek, vymezení autorské pohádky a podoby Kubínova pohádkového díla. Jako metodu interpretace volí syntézu několika přístupů (Franzová, Šmahelová, Urbanová, aj.), které na příkladech popisuje. Výsledkem je chápání smyslu pohádek jako obrazů situací, znázorněných nejen pomocí motivů, ale i samotnými slovními realizacemi. Třídění Kubínových pohádkových sbírek z hlediska míry autorství a adaptování folklorních látek doprovází stručný životopis autora a přehled všech jeho intencionálně dětských sbírek. Podoba autorských pohádek je poté zaznamenána z hlediska jejich vyprávění, výstavby i motivické skladby. Do části aplikované bylo vybráno dvanáct pohádek ze sedmi sbírek z dvacátých i čtyřicátých let, které byly již předtím vymezeny jako hlavní zdroje autorských pohádek. Interpretace těchto textů demonstruje předem stanovenou metodu a zároveň poukazuje na možnost specifického přístupu k jednotlivým pohádkám. Soubor interpretací tvoří jádro bakalářské práce.

Key words: author fairy tale, literary interpretation, interpretation of fairy tales, Josef Štefan Kubín

Abstract: This bachelor’s thesis deals with interpretation of Josef Štefan Kubín’s author fairy tales both in theory and application. Its goal is to describe options of interpretation of children’s literature and to demonstrate these options by means of Kubín’s literal work. As a result, this bachelor’s thesis also highlights semantics riches and valuable qualities of this part of Kubín’s work, which is being neglected by publishers nowadays. In its theoretical part, the thesis addresses several issues: different ways of interpretation of fairy tales, specification of the term “author fairy tale” and the different forms of Kubín’s fairy tales. As a method of interpretation, synthesis of several approaches (Franz, Šmahelová, Urbanová, and others) was used and each of these approaches was described by one example. This synthesis provides insight into the meaning of fairy tales that can be therefore understood as representation of situations outlined not only with help of motives but with help of specific expressions as well. Collections of fairy tales authored by Kubín are analyzed in respect to the amount of Kubín’s own invention compared with the quantity of folk motives. This analysis is accompanied by brief Kubín’s biography and by a list of all his collections intended for children. The fairy tales that show great measure of Kubín’s invention are depicted by means of the way of their narration, construction and composition of motives. Twelve fairy tales contained in seven Kubín’s collections from twenties and forties of the 20th century were included into the practical part of bachelor´s thesis. It was these collections that were determined in the previous part of the thesis as the main source of author fairy tales. The interpretation of these texts also points to possibilities of specific approaches towards each fairy tale. The collection of these interpretations constitutes the core of the bachelor’s thesis.

Obsah 1

Úvod .........................................................................................................................8

2

Metodologie práce ..................................................................................................10

3

Stručná biografie J. Š. Kubína ................................................................................14

4

Vymezení autorské pohádky ..................................................................................17

5

Kubínovy sbírky autorských pohádek ....................................................................21

6

Aktuální vydávání pohádek J. Š. Kubína ...............................................................25

7

Obecné rysy Kubínových pohádek .........................................................................27 7.1

Vyprávění......................................................................................................27

7.2

Kompozice ....................................................................................................28

7.3

Námět a motivy .............................................................................................31

8

Výběr textů k interpretaci .......................................................................................37

9

Interpretace vybraných pohádek.............................................................................39 Jasná ..............................................................................................................39

9.2

Hvězdičky .....................................................................................................44

9.3

Divý Blesk ....................................................................................................51

9.4

Na Kamenném kopci ....................................................................................57

9.5

Horká jehla ....................................................................................................62

9.6

Duška – zlatá muška .....................................................................................67

9.7

Nenadálka .....................................................................................................74

9.8

Krása .............................................................................................................82

9.9

Bílé růže ........................................................................................................87

9.10

Mramorová tetka ...........................................................................................93

9.11

Och, ta Ivanka! ............................................................................................100

9.12

Stohlásek a Bubulka....................................................................................104

10

9.1

Závěr .....................................................................................................................108

Použitá literatura ...................................................................................................110

11

11.1

Prameny ......................................................................................................110

11.2

Literatura .....................................................................................................112

1 Úvod Předmětem této bakalářské práce je literární interpretace autorských pohádek Josefa Štefana Kubína (1864–1965), jejím cílem pak především nalézání způsobu, jak interpretaci intencionálně dětské literatury provádět. Od samotného dětského čtenáře – jakožto prototypického recipienta pohádek1 – však z velké části odhlédneme. Věříme totiž, že budoucímu čtenářství jedince v dospělosti prospívá jeho dětská zkušenost s literaturou2 a texty předkládané dítěti by tedy měly poskytovat stejně bohatou sémantiku, jako díla intencionálně pro dospělé. Mezi dítětem a (především kouzelnými) pohádkami podle J. R. R. Tolkiena (1992: 142) dokonce neexistuje žádné spojení. Hodnota těchto textů může být stanovena bez ohledu na věk či vyspělost čtenáře (tamtéž: 144). Právě proto se v interpretaci nesnažíme používat pojetí rolí a funkcí V. J. Proppa (Morfologie pohádky; zvláště kapitola „Funkce jednajících osob“; Propp 1999: 31–60). Taková perspektiva, zdá se, poněkud zplošťuje a příliš schematizuje celý text a vhodná se nám zdá být spíše ke komparaci či třízení vícero textů, protože „umožňuje exaktní logický popis narativní stavby“ (Šmahelová 2006: 374).3 Dle našeho názoru postavy pohádek a jejich jednání – byť jsou často charakterizovány vyhraněně a jednostranně – působí na čtenáře hlubším dojmem než jen jako prosté funkce. Slovy Rimmonové-Kenanové o prozaických postavách (2001: 41): „I když tyto konstrukty rozhodně nejsou lidskými bytostmi v obvyklém slova smyslu, jsou zčásti modelovány podle čtenářovy koncepce lidí, a v tomto smyslu jsou ‚lidské‘.“ Jsme přesvědčeni, že pohádkový text vytváří smysl jako celek, že „v jejích motivech, postavách, v celkové kompozici je zašifrován potenciál symbolických významů, které tvoří zdroj jisté nadčasovosti a také nezaměnitelné poetičnosti tohoto typu vyprávění“ (Šmahelová 2006: 368) a souzníme tak s dvěma hermeneutickými aspekty, které Hana Šmahelová zachycuje na závěr své interpretace (tamtéž: 379): prvním je skepse

Pohádky (přestože původně „byly vyprávěny dospělým a zřejmě jim byly i určeny“) jsou „jedním z předních žánrů literatury pro děti a mládež“ (Čeňková 2006: 108). 1

„Přístup, který si člověk ke knize a literatuře vytvoří v dětství, jej provází po celý život a do značné míry předurčuje jeho potenciální vztah k přijímání informací vůbec (a tedy i k tak potřebnému celoživotnímu vzdělávání).“ In ZEMANOVÁ, Klára. Metody rozvoje dětského čtenářství v ČR a možnosti spolupráce jednotlivých subjektů na jeho podpoře [online]. [cit. 2015-02-25]. Brno: 2011. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: , s. 12. 2

Proppův model se navíc týká pouze kouzelných folklorních pohádek (Propp 1999: 26), svou uzavřeností a schematičností se zdá být jen obtížně funkčně aplikovatelný na jiné texty. 3

8

k „podřizování procesu rozumění uzavřenému modelu“, druhým pak potřeba poukázat na „jevy, které nejsou do těchto konstruktů zařaditelné, nebo ty, které v něm vytvářejí trhliny“. V první části práce se tak pokusíme shrnout některé přístupy k interpretaci (zpravidla folklorních) pohádkových příběhů a postihnout metodu vlastních interpretací. Před nimi samotnými ještě zaznamenáme životopisné údaje Josefa Štefana Kubína vztahující se k tvorbě pro děti, jeho vydané pohádkové tituly a obecné rysy těchto textů. Největší část práce pak tvoří samostatné interpretace vybraných pohádek. Ze seznamu použité literatury bychom rádi vytknuli především jména Marie-Louise von Franzové, Hany Šmahelové, Svatavy Urbanové (k oddílu o metodě a samotným interpretacím), a dále Otakara Chaloupky, Františka Všetičky, příp. Zdeňka Rubeše (k oddílům o Kubínovi a jeho textech).

9

2 Metodologie práce Pro interpretaci autorských pohádek volíme mezi nepřebernými možnými přístupy4 tu literární. Rozhodli jsme se ale neopírat se výhradně o tento způsob ani o jednu interpretační praxi, nýbrž je kompilovat a utvořit tak způsob odpovídající charakteru jednotlivých textů. Inspirovali jsme se proto pracemi Marie-Louise von Franzové (Psychologický výklad pohádek), Hany Šmahelové (Interpretace folklorní pohádky), Svatavy Urbanové (Meandry a metamorfózy dětské literatury), Roberta Blye (Železný Jan), ale také Johna Ronalda Reuela Tolkiena (O pohádkách) či Ericha Fromma (Symbolický jazyk mýtů, pohádek, rituálu a románu). Rádi bychom z některých těchto jmenovaných i dalších autorů vyjmuli vždy jednu ukázku práce s textem, abychom demonstrovali, jaké postupy v nich považujeme za podstatné a užitečné. Metodu Psychologického výkladu pohádek (původně 1986) Marie-Louise von Franzové ukážeme na interpretaci textu Princ Ring, jelikož naplňuje téměř celou jednu kapitolu (Franz 2011: 91–108).5 Její práce s pohádkou spočívá v nalézání souvislostí jednotlivých motivů (v různých kulturách, v jiných pohádkách, středověké medicíně či alchymii: např. motiv laně, atributů jelena a jeho paroží, ostrova, postav obrů, soli, aj.; tamtéž: 95–99, 103), v interpretaci jevů neobvyklých (laň s parožím jako hermafroditní bytost spojující animu i stín; tamtéž: 95), chybějících (rodiče Ringa, přebrání rodičovství obry; tamtéž: 99) a paralelních (princ Ring a honba za prstenem jako znak spjatosti s laní, která je proto instinktivní stránkou prince; tamtéž: 96), motivů ambivalentních (čarodějnice-macecha jako škodící i nechtěně pomáhající; sud jako prostor ochraňující i izolující, tedy neuróza; tamtéž: 97) i opakujících se (izolovanost způsobená nejprve mlhou, poté sudem a nakonec ostrovem; tamtéž: 96–98). Jednotlivým postavám přisuzuje role, samozřejmě ale bohatší, než jak činí Propp (srov. popis Raudera: „náznak násilných emocí“, „zlý stín“, „temné emoce a impluzy…“ a další; tamtéž: 100–101), stejně tak se věnuje i symbolice dějů (princovy úkoly jako vytváření místa, dokázání

Hana Šmahelová (2006: 367) je uvádí takto: „Pátrání po smyslu pohádkových příběhů se může odehrávat v intencích celé řady vědních disciplín: odpověď poskytne folkloristika nebo etnografie, lze ji formulovat z širších souvislostí dějin kultury, ale také na základě vztahu mezi pohádkovými motivy a archetypální vrstvou našeho vědomí; k poznání pohádky vedou metody historické poetiky, srovnávacího studia látek, stejně jako naratologie.“ 4

Kapitola IV.: „Mužský stín“. Většina ostatních kapitol je složena z interpretací vícero pohádek, které ukazují různé rysy. 5

10

sebeovládání, atd.; tamtéž: 102). Velmi plodně tedy probírá mnohé prvky a motivy textu, aby ukázala, jaký děj v životě člověka pohádka představuje (v tomto případě „proces narůstajícího osamostatňování“; tamtéž: 107), aniž by se však zabývala konkrétní slovní realizací vyprávění. Obdobný způsob používá Robert Bly v interpretaci Železný Jan (původně 1990) s podtitulem „Kniha o mužích“. Pohádka jako obraz (zde konkrétně iniciačního rituálu či procesu) je pro něj základní představou, k níž připojuje poznatky kulturní, ale také z jiných uměleckých děl (vč. vlastních; Bly 2005: 50). Jeho styl je rovněž podrobnější, místy až digresivní (např. Bly 2005: 182–192).6 Třetím textem je stať Werichovy pohádkové aluze od Svatavy Urbanové (2003: 193– 7

199), kterou jsme zvolili nejen kvůli podnětnému pohledu, ale i příbuznosti tvorby Werichovy a Kubínovy.8 Většinu prostoru zabírá významový rozbor jedné z pohádek z Fimfára Jana Wericha (O rybáři a jeho ženě), na kterou pohlíží jako na aluzi – to je motivem k srovnání „kontext[ů] a rozdílnost[í]“ (tamtéž: 195). Urbanová tak věnuje interpretační pozornost konkrétním slovních vyjádření (např. ve změnách promluvy zlaté ryby si všímá vytrácení slovesa, což je pro ni znakem její netrpělivosti; tamtéž: 198), symbolickým entitám (bydlení v lahvi od octa, které chápe jako posun od idylického rybářství k přízemnímu kyselému prostředí, aj.; tamtéž: 195), zákonitostem a paralelám (gradace pokušení a touhy po moci, servilita rostoucí s absurdností situace; tamtéž: 197), apod. Také na závěr shrnuje vyznění celé pohádky a ukazuje tak, co pohádka odhaluje jako princip.9 Podobně postupuje i Miroslav Chocholatý (2011) v pojednání Mezi fantazií a realitou, která se věnuje dvěma pohádkovým knihám Violy Fischerové. Ve svém rozboru jednotlivých

Výstižně je zachycen v předmluvě jiné interpretační práce, která je příznačně dedikována Marii-Louise von Franzové: „Robert [Bly] se jako vypravěč soustředil na příběh samotný a jako básník na metafory, které v sobě ukrývá. Snažil se o to, aby postihl všechny jeho detaily a aby onen příběh porovnal s různými příběhy z jiných tradic. Dal si za úkol, aby objevil jeho hlavní mytologické motivy – takové symboly jako je třicet lodí, špendlík, meč, Pták Ohnivák, truhlice, zajíc či vejce – a objasnil jejich význam.“ In Bly, Robert a Woodman, Marion. Král panna: o smíření mužského a ženského pohlaví. Praha: Argo, 2002, 11–12. 6

7

Meandry a metamorfózy dětské literatury, III. oddíl: Reflexe, 3. kapitola.

Werich Kubínovo dílo dobře znal (Urbanová 2003: 199) a jako on mísí různé žánry, mezi svéráznými adaptacemi folklorních pohádek se vyskytují i pohádky autorské a texty jsou vyprávěny osobitým stylem napodobujícím mluvenou řeč. 8

„Touha po bohatství jde ruku v ruce s touhou po moci a vede ke vzdalování rybářky a rybáře od sebe, od ostatních lidí, od lidských možností.“; „Jde o příběh ztráty zdravého rozumu, o nenasytnosti, která v starých textech byla přičítána rybám, ale tady se projevuje u lidí.“ (Urbanová 2003: 195–196). 9

11

částí knihy Dlouhá chvíle zpravidla z příběhu vyvozuje abstraktní východisko, jako např.: „Příběh získává absurdní ráz, přičemž je karikována lidská nepoučitelnost a stálé opakovaní v podstatě týchž chyb.“ (Chocholatý 2011: 200), občas až s výchovným ohledem.10 Mimo to také místy v příběhu nalézá i paralely s jinými životními situacemi (konfrontace bezelstného dětství s drsným světem dospělých; tamtéž: 201). Celá kapitola ale z velké části jen popisuje děj pohádek. Odlišně provádí v práci Interpretace folklorní pohádky Hana Šmahelová (2006) rozbor textu „Kmotra smrt“,11 který se stal předmětem jejího zájmu i dříve ve stati „Smrt kmotřička“ a „Ošizená smrt“ (2002). Šmahelová nejprve objasňuje důvody interpretace pohádek a jejich funkci (Šmahelová 2006: 368), pohádku samotnou pak uvádí vysvětlením a aplikací Proppova souboru funkcí (chronologicky v pohádce nalézá: nedostatek, setkání s dárcem, zkoušku, magický prostředek, atd.; tamtéž: 373–376). Plodně v nich poukazuje na místa vybočující z běžného pojetí (chybějící odstranění nedostatku / zažehnání nebezpečí či hrdinova smrt; tamtéž: 376), vykládá, jaké významové vztahy jsou tak narušeny a konečně poukazuje na tragický konflikt v této pohádce, na „[e]xistenciální dilema bytí“.12 Shrneme-li demonstrované rysy: Marie-Louise von Franzová vykládá pohádky v zásadě jako obrazy životní situace člověka (což je i naším záměrem), zdroje těchto představ nevycházejí však většinou z konkrétní slovní realizace příběhu, nýbrž pouze z jeho jednotlivých motivů; práce Chocholatého či Urbanové se naopak textu drží (a to by měl být druhý rys naší interpretace), podávají ale zpravidla nekonkrétní (abstraktní, morální) východiska; postup Hany Šmahelové inspiruje především pozorností k prvkům nezapadajícím do zažitých schémat. Kombinace těchto přístupů se tedy snaží opírat o konkrétní slovní vyjádření, o to co je (nebo není) vysloveno,13 co by mělo být sdělováno (s různou mírou vědomosti) každému

Např. „Opravdovost přátelství a odvaha někoho zachránit je zřetelnou morální pointou tohoto pohádkového příběhu (Chocholatý 2011: 201) a také zjištění, že tyto texty obsahují i „funkci poučnou či vysvětlující“ (tamtéž: 203). 10

V adaptaci Františky Stránecké, která vykazuje styl „uměřený, neutrální a zacílený k věcnému obsahu sdělení“ (Šmahelová 2006: 372). 11

Ten plyne z „touhy po jistotě, že nejvyšší spravedlnost existuje, třebaže se naplňuje až v daném čase – a z touhy právě tento čas ovládnout“ (Šmahelová 2006: 378). 12

13

Za dobré vodítko např. považujeme, pokud v dané pohádkové situaci něco nedává zcela smysl.

12

čtenáři. V textu takto hledá, zda je schopný zprostředkovávat určitý životní konflikt či princip a jaký to je, případně jestli (a opět jaké) ukazuje jeho řešení.14 Když takovou situaci nalezne, rozhodně netvrdí, že je jediným možným výkladem,15 naopak: minimálně částečně jiné porozumění předpokládáme u všech pohádek. Také jsme si vědomi, že takováto interpretace i přes objektivní pozornost textu v průběhu odhaluje v mnohém nikoliv jej, ale samotného interpreta, že je ve výsledku ze své podstaty zcela subjektivní.16

14

Nehledě ovšem nijak na výchovnost, tedy morální či etickou hodnotu tohoto řešení.

Více možností interpretace přímo zmiňujeme v interpretacích pohádek Bílé růže, Divý Blesk, Stohlásek a Bubulka. 15

Na závěr metodologické části podotkněme, že volnou inspirací k interpretacím může být taktéž Otakarem Chaloupkou pozoruhodně připomenutý Albert Camus, který „historku“, jež se „podle všeho stala v Československu“ (a je – zřejmě náhodou – podobná jedné z Kubínových Kladských povídek s italským motivem), interpretuje jako ukázku nesmyslnosti „nesmírně složitého a deper[so]nalizovaného světa a života, odcizení, které postihuje člověka v jeho základních vztazích meziosobních i věcných“, v aktu nepoznání syna dokonce jako „nepoznání lidské podstaty člověka“ (Chaloupka 1966: 33–34). 16

13

3 Stručná biografie J. Š. Kubína Životopis Josefa Štefana Kubína se pokusíme stručně vyložit především ve vztahu k pohádkovým textům:17 ten byl pro Kubína nejen autorský, ale i odborný. Josef Kubín18 se narodil 7. října 1864 v Jičíně, kde rovněž do maturity (1884) pobýval. Právě prostředí Podkrkonoší se promítá do obou zmiňovaných oblastí díla.19 Další inspirace (rovněž tvorby i vědecké práce) v samotném dětství zmiňuje hned několik publikací o Kubínovi (vč. Lexikonu české literatury): jednak „vypravěčské nadání“ zděděné po otci, matku se zálibou „v písních a pohádkách“20 (Lexikon 1993: 1032), ale také vrstevnici Emču Bartošovou zpívající mu lidové písničky (Chaloupka 1966: 9) a sousedy vyprávějící příběhy (Všetička 1980: 8–9).21 Kubín po dokončení jičínského gymnázia studoval moderní filologii na filozofické fakultě v Praze (češtinu, francouzštinu a němčinu, absolvoval 1891; Chaloupka 1977: 213). Jako vlivné osoby v průběhu studia zmiňuje Všetička (1980: 9) Jana Gebauera a Jiřího Polívku.22 Přes toto zaměření (které posléze rozšiřoval studiem v Ženevě; tamtéž), působil však také jako folklorista a etnograf (Chaloupka 1977: 214). Poprvé na sebe „upoutal pozornost publikací etnografického rázu“ roku 1902 (Chaloupka 1966: 20), Lidovými dopisy (tamtéž: 26). O rok dříve podle Chaloupky začíná sbírat lidové povídky v „Českém koutku“ (tehdy německému území Kladska) a roku 1906 odevzdává výsledky „hledání lidových písní z Pošumaví“ (tamtéž). Všetička (1980: 9–11), který tento začátek posouvá do r. 1902, vyčleňuje celkem čtyři oblasti Kubínova sbírání: Kladsko (1902–1908),23 Podkrkonoší (do

Vynecháváme tedy mj. básnické začátky, učitelskou praxi, osobní život, z velké části překlady, tvorbu pro dospělé (byť i ona navazovala na folklorní tradice a dle Chaloupky je jednou ze tří částí díla; 1979: 234) a ojedinělou literárněhistorickou práci. 17

Jméno Štefan přijal až v roce 1918 z radosti nad připojením Slovenska k republice (tuto historii zmiňuje množství autorů, např. Chaloupka 1966: 10, Všetička 1980: 8, Lexikon 1993: 1032). 18

Jako původ podstatné části sběru lidových vyprávění, jako topos mnoha pohádek i jako dialekt v jazyku jejich vyprávění. 19

Otec byl kovář Jan Kubín, kterého dokonce sám spisovatel „charakterizuje mezi svými lidovými vypravěči z Podkrkonoší“, matka Anna Vágnerová, údajně „prodchnutá lidovou modrostí svého kraje“ (Chaloupka 1966: 9). 20

21

K dětství taktéž: Chaloupka 1966, 9–14; Chaloupka 1979: 234.

22

Polívka (s Jiřím Horákem) později opatřoval komentářem Kubínovu sběratelskou činnost (Všetička 1980: 21).

Z tohoto výzkumu vzešly práce: Povídky kladské (1908–1914), Lidová kronika kladská (1910), Lidomluva Čechů kladských (1913), České Kladsko (1919), Kladské písničky (1925). (Vzhledem k tomu, že práce pojednává 23

14

roku 1923),24 okolí Štrálu (Střelín v pruském Slezsku; 1926–1927)25 a Hlučínsko (1928– 1937). O kvalitativních i kvantitativních zásluhách jeho sběru píše většina sekundární literatury: Kubín je označován mj. jako „průkopník moderních metod ve sběru lidové prózy“ (Oldřichem Sirovátkou; Lexikon 1993: 1032), jeho „[o]bě díla [Kladské povídky a Lidové povídky z českého Podkrkonoší] se […] stala výrazným předělem v historii sběratelství naší prozaické slovesnosti“ (Všetička 1980: 11–13). Jeho význam spočívá i v úplnosti výzkumu určité oblasti (tamtéž: 20). Lidové texty sice veřejnost mnohdy pohoršovaly, oceněny byly však i mimo odborníky např. Vladislavem Vančurou (tamtéž: 16–17)26 a za své působení byl Kubín od roku 1962 čestným členem International Society for Folk-Narrative Research (Chaloupka 1977: 213).27 Naopak kritiku užitku takového sběru vznesl Václav Tille. Přestože jeho postoj nebyl zcela jednoznačný a současně např. vítal Kubínovo vydání Kladských písniček (Všetička 1980: 19), vyjádřil Tille v několika příspěvcích28 pochybnost o přínosu vyprávění, která považoval motivicky za přejatá „z literatury“, patrně tedy z dříve vydaných pohádek.29 Kubín, snad i vzhledem k vlastním vypravěčským postupům,30 se těchto textů zastal a odhalil tak rovněž rozdíly mezi sebou a Tillem (jestliže Kubínovy sběry byly systematičtější a obsáhlejší, postrádaly naopak „vědecké založení“; tamtéž: 19–21). Obdobně nepříznivě hodnotil kvalitu samotných vyprávění i Arne Novák (Rubeš 2008: 79). Autorskou tvorbu datuje Otakar Chaloupka až s odchodem do důchodu z učitelské praxe (v níž působil od absolvování univerzity r. 1891) roku 1925 (Chaloupka 1966: 19–20).

o jiných Kubínových dílech, uvádíme v poznámkách pouze titul a rok vydání. Pramenné sbírky jsou zastoupeny i plným bibliografickým záznamem v seznamu na konci práce.) Rubeš hlavní těžiště sběru v Podkrkonoší spatřuje mezi lety 1911 a 1917. Z tohoto výzkumu vzešla práce: Lidové povídky z českého Podkrkonoší (1926; dva díly: Podhoří západní a Úkrají východní). 24

Z tohoto výzkumu vzešly práce: Lidová píseň Čechů štrálských a České emigrantské osady v Pruském Slezsku – Čechové štrálští (obě 1931). 25

Na okraj zmiňuji, že Kubín sbíral kromě prózy i písně (výbor Kladské písničky, 1925) a sepsal i teoretické stati (České Kladsko, 1926; České emigrantské osady v Pruském Slezsku. Čechové štrálští, 1931; srov. Všetička 1980: 22–25). 26

27

Další vyznamenání přehledně shrnuje např. Zdeněk Rubeš (2008: 117–118).

Všetička (1980: 18) uvádí tyto: „Václav Tille, Kubínovy pohádky, Slavia 4, 1925, až 1926, str. 99–122, 294– 313. […] Soupi[s] českých pohádek II, sv. 2, Praha 1937, str. 545–560.“ K tomuto sporu dále tamtéž či v práci Zdeňka Rubeše (kap. Slavie; 2008: 83–91). 28

29

Tille uvádí Košína, Němcovou, Mikšíčka, Erbena, Hrašeho a Malého (Všetička 1980: 19).

30

Tomu se blíže věnuje Chaloupka (1966) a Všetička (1980; kapitola Jazyk a styl).

15

I profese učitele se ale v pohádkové tvorbě projevuje: Kubín prý jako „citlivý pedagog […] zcela důsledně opomíjel látky se strašidelnou, erotickou a jim podobnou tematikou“ (Všetička 1980: 44). Odborné práce folkloristické pokračují však až do roku 1937, ve kterém začíná psát první sbírky kratších próz Jivínské rapsódie. To vede Všetičku (1980: 55) k domněnce, že se jedná o předěl mezi činností odbornou a uměleckou, „počátek systematické umělecké práce“, vzestup „uměleckých tvůrčích sil“, tedy i druhé období pohádkových knih, které je „kvalitativně vyšší a významnější stupeň“ než sbírky z 20. let (tamtéž: 50). Mezi lety 1923 a 1930 bylo vydáno sedm původních pohádkových titulů, v letech 1933–1937 pak deset výborů a v rocích 1940–1951 opět sedm původních titulů a devět knih výborů či jednotlivých pohádek (viz pozn. č. 52 a oddíl „Kubínovy sbírky autorských pohádek“). Snad nejznámější Kubínovy sbírky povídek pro dospělé, tzv. Jivínské rapsódie, se skládají z pěti knih Hrozná chvíle (1941), Blesky nad hlavou (1942), Srdce v bouři (1946), Stíny jdou za námi (1946), Divoké přeháňky (1948). Všetička (1980: 63) zmiňuje pohádkové příběhy, které v první knize sice chybí, v dalších dvou jsou již včleněny jako vyprávění postav a v posledních dvojici se vyskytují dokonce jako samostatné báchorky. Zároveň s tím ale Všetička sleduje i sestup kvality povídek (tamtéž: 61). Na okraj Kubínových životopisných údajů spojených s pohádkami či dětskou literaturou také můžeme zmínit, že působil i jako překladatel z francouzštiny, španělštiny a polštiny. Mezi čtyři knižní tituly patří i Slavný Honza (1911, z originálu od Alfreda Assollanta: Histoire fantastique du célèbre Pierrot écrite par le magicien Alcofribas, 1860),31 který je určený dětem (Všetička 1980: 56). Josef Štefan Kubín zemřel – ve věku 101 let – v Praze 31. října 1965.

Dle katalogu Bibliothèque nationale de France [online]. [cit. 2015-01-28]. Dostupné z: . 31

16

4 Vymezení autorské pohádky Před soupisem Kubínových pohádkových knih a roztřízení pramenů interpretací je nejprve vhodné nastínit problematiku autorství pohádek (a to i přes obsáhlost tohoto tématu).32 Autorské pohádky, jež mají být pro tuto práci základem interpretací, vyděluje Šmahelová (1989: 102–103) jako třetí skupinu pohádek v literatuře vedle a) klasické adaptace a b) autorské adaptace folklorní pohádky. Klasickou adaptací je rozuměna pohádka, která „uchovává charakteristické rysy ústních narací“, může zastupovat „odborně cenný dokument o lidové tvořivosti“ (tamtéž: 105). Mezi autorskou adaptací a autorskou pohádkou pak rozhoduje převaha „individuální tvůrčí složky nad folklórní předlohou“ (tamtéž: 129). První vnáší do pohádky „výrazné literární znaky“ (a zároveň zachovává její charakteristiky), druhá „volně zpracováv[á] již jen pohádkové náměty“ (tamtéž: 130–132).33 V případě textů Josefa Štefana Kubína je pomezí nejasné mezi těmito všemi třemi rovinami. Navíc je nutné odlišit záznam folklorní pohádky od její literární – ať klasické či autorské – adaptace (Všetička tyto skupiny rozlišuje jako přepis a převyprávění; 1980: 38, též Šmahelová 1989: 117). To je možné tehdy, pokud je text jako zápis přímo označen, což pochopitelně nastává pouze v knihách odborných (viz pozn. 23–25; předpokládáme také, že ačkoli Kubín nebyl vystudovaný folklorista, počínal si v ní svědomitě a zapisoval věrně a ani zde se nejedná o adaptaci).34 Toto kritérium nelze již uplatnit při Kubínově přejímání textů do

Světovému i českému vývoji autorské pohádky a přechodu od pohádky folklorní se věnuje mj. Hana Šmahelová (Cesty folklórní pohádky k literatuře, 1989; Návraty a proměny, 1989, zvl. kapitoly „Pohádka v literatuře“ a „Pohádka jako literární žánr“) či Kateřina Dejmalová (kapitola „Vývoj autorské pohádky“; Čeňková 2006: 127– 148), která o Kubínově tvorbě nepříliš konkrétně říká, že se nachází „[n]a hranici autorské tvorby a folkloru“ (tamtéž: 137). 32

Doplňme ještě charakterizaci autorské pohádky Kateřiny Dejmalové (kterou autorka sama označuje za nejasnou): „umělý příběh s pohádkovými rysy – nejčastěji s kouzelnými prvky – určený zpravidla dětem“ (Čeňková 2006: 127) – a pojmy „moderní pohádka“ či „fantaskní povídka“, které jsou příbuzné k autorské pohádce (Šmahelová 1989: 170–171). 33

34

Viz příslušný odstavec v oddílu „Stručná biografie J. Š. Kubína“.

17

pohádkových knih (klasické adaptaci) s různým stupněm totožnosti textů, které si všímá Chaloupka i Všetička.35 Mezi rovinou autorské adaptace a autorské pohádky je hranice ovšem ještě méně zřetelná. Dle Chaloupky (1966: 66) se totiž celá Kubínova pohádková tvorba „vyvíjela na základech, položených již dávno dříve činností sběratelskou“. Zvláště v dílech 20. let 20. století autor jen „pozvolna – a zpočátku jakoby rozpačitě a nenápadně – překračoval z oblasti folklorního sběratelství do oblasti autorské tvorby“ (tamtéž: 24) a tyto texty jsou tak výsledkem snahy „zpřístupnit dětskému čtenáři čarovný svět lidové pohádky“ (tamtéž: 51– 52). K této tendenci snad nejvíce poukazuje (kromě prokazatelné shody syžetu) opakování motivů v jednotlivých pohádkách: např. O pyšné Pepině (z Blýskavice, 1948) a Amaldon (v knize V čarodějném kole, 1941) nebo Dva zámky (v knize Dárek od pohádky, 1925) a O nevěstu (ze sbírky V čarodějném kole, 1941) mají do značné míry shodnou dějovou linii (jinde k nalezení mj. u Wericha, Němcové či Tilleho).36 Jinde lze ale jen těžko rozlišit, zda se jedná o příběh přejatý či zkombinovaný z folklorních námětů, inspirovaný jimi.37 Nepovažujeme proto za problém, pokud do (námi volně vymezené) množiny Kubínových autorských pohádek vnikne text s folklorním námětem. Chaloupka o Kubínovi tvrdí, že – pod vlivem migrační teorie – „[n]epociťoval zdánlivou či skutečnou nepůvodnost látky za nic negativního“ (Chaloupka 1966: 31) a dále (v pasáži o pohádkových knihách ze 40. let; viz pozn. č. 52) charakterizuje Kubína jako „autora, pod jehož perem prožívá tradiční obraz lidového vyprávění překvapivou metamorfózu v individuální básnický čin, spjatý se

Chaloupka (1966: 52–57) kupříkladu srovnává úseky textů z Lidových povídek z Podkrkonoší s pohádkami z knih Hostem u pohádky či V moci kouzla. Nalézá mezi nimi změny, nelze jim však upřít velikou podobnost. Obdobně s týmiž sbírkami pracuje i Všetička (1980: 39–43), v menší míře také Šmahelová (1989: 118). 35

Werich, Jan. Žluté mužátko. In Deoduši : Dospělé pohádky. Praha: Albatros, 2010, s. 27–56.; Němcová, Božena. Neohrožený Mikeš. In Národní báchorky a pověsti 1. Praha: SNKLHU, 1954, s. 204–217.; Říha, Václav, ed. Žluté mužátko. In Čtení zimního času. Praha: Družstevní práce, 1927, s. 32–59.; Sám Kubín tuto pohádku zařazuje do Povídek kladských (č. 33 pod názvem Vysvobozená princezna; Kubín 1908: 137–141) a Lidových povídek z českého Podkrkonoší (Podhoří západní, 2. část; č. 284 pod názvem Jak Honza vysvobodil princeznu; Kubín 1922: 482–485). Zdroj informací: Žluté mužátko. Ptejte se knihovny [online]. [cit. 2015-01-28]. Dostupné z: ; Říha, Václav. Doslov. In Čtení zimního času. Praha: Družstevní práce, 1927, s. 155–163. 36

Doplňujeme, že Kubín se v pohádkách ojediněle inspiroval i jinými útvary lidové slovesnosti: v pohádce Sirotek (Blýskavice, 1948) cituje na úvod úryvek z balady „Osiřelo dítě“ (In Plicka, Karel a Volf, František. Kytice balad: z lidové epiky československé. Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 130–134. „Osiřelo dítě | o půldruhém lítě –“) a reprodukuje její děj vč. charakteristických vyjádření (např. „Pak začal špendlíčkem kopat, prstíčkem hrabat, a slzy mu hrkají z očí, sypou se na syrou zem.“; Kubín 1949a: 154). Obdobně nakládá s lidovou písní i v pohádce Och, ta Ivanka! (Blýskavice, 1948), kterou vybíráme mezi interpretace. 37

18

svými prameny jen volně, spíše celkovým patosem a humanismem myšlenky či dílčími reáliemi, slovním materiálem a životními okruhy zájmu, než přímo, motivy, epizodami, fabulací příběhu“ (tamtéž: 59). Kubín ovšem nepřebírá pouze náměty, dle nichž by ostatně bylo možné s jistým úsilím rozlišovat, ale i jednotlivé drobné i rozsáhlejší motivy.38 Pro Kubína specifická je ale práce s nimi, totiž porušování zvyklostí (viz oddíl „Obecné rysy Kubínových pohádek“). Pochopitelně tak nečiní nijak pravidelně, lze to ovšem považovat za vodítko, že pohádka je autorská.39 Dále se při konkrétním výběru řídíme samozřejmě i úsudkem jiných autorů: Chaloupka i Všetička zmiňují (často však nekonkrétně) původ pohádek v různých sbírkách (viz oddíl „Kubínovy sbírky autorských pohádek“). Pokud navzdory těmto rozlišovacím faktorům zahrneme do výběru i pohádku prokazatelně neautorskou, zbývá pouze připomenout jiné Kubínovy zásluhy i na takovém textu: „Zatímco se o těchto folklórních podáních téměř nevědělo, vešla ona díky Kubínovi v literárním ztvárnění do širokého povědomí, a to i v zahraničí […]“ (Jech 1985: 254). Samotný pojem „pohádka“ vymezujeme především autorovým označením, které je často realizováno v titulu či podtitulu sbírky (viz pozn. č. 52 a oddíl „Kubínovy sbírky autorských pohádek“). Zároveň se ale pokoušíme uplatnit i žánrové kritérium – v něm je nutné pak přihlédnout k častému rozdělení (lidových) pohádek na a) kouzelné (fantastické), b) novelistické (realistické), c) legendární a d) o zvířatech.40 Z těchto druhů preferujeme pohádky kouzelné a novelistické: legendární pohádky opomíjíme kvůli výraznému prolínání s pověstmi, pohádky se zvířaty jsou zase přirovnávány (v Kubínově případě) k „bohatě rozvětvené bajce“ (Chaloupka 1966: 60–61).41 Mezi kouzelnými a novelistickými již dále

Za obecné pohádkové stereotypy lze v těch autorských považovat: vysvobození princezny (pohádky Medvěd Prušík, Princezna Holubička), službu v obydlí podivného či zázračného tvora (pohádka Boucharóni, V království dne a noci), službu (odehrávající se v prostoru) u kouzelníka (pohádky Nebeská, Co pán poroučí). Konkrétnějším motivem je např. odebrání jistého předmětu ženě, která se pak nemůže proměnit v ptáka (pohádky Nenadálka, Princezna Holubička, Nebeská; Kubín 1941: 20–26; srov. Franz 2011:82–86) a mnohé další. 38

Šmahelová (1989: 178–179) např. uvádí (právě v oddílu „Autorská pohádka“) Kubínovu aktualizaci pohádky Princ Zlatohlávek (Pestrý kolotoč, 1942), která je až parodická. 39

In Sirovátka, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře: (historický vývoj žánrů české literatury pro mládež - antologie). Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky, 1998, s. 32. 40

Chaloupka (1966: 61) pohádky o zvířatech, „domácích druzích venkovského člověka i o těch z volné přírody“, dokonce označuje slovy: „Vlastně nikoliv pohádka v pravém slova smyslu, spíše povídka či bajka. Ale ne bajka 41

19

nerozlišujeme, mezi nimi totiž shledáváme menší rozdíl v látce: Všetička (1980: 45) je rovněž shrnuje dohromady do prvního období (sbírek z 20. let). O druhém (40. léta) pak dodává, že „k těmže žánrům postupně přistupují další, které se v některých svých projevech stávají charakterističtějšími a závažnějšími“ (tamtéž).

výrazově redukovaná a skladebně seškrcená, spěchající rychle ke svému mravnímu poslání, nýbrž bohatě rozvětvená obsahovými postřehy, prosvětlená lidovými výrazy a obraty i dílčími látkovými prvky.“

20

5 Kubínovy sbírky autorských pohádek Bibliografii Kubínových pohádkových sbírek čerpáme z několika zdrojů: předně to je Lexikon české literatury (Lexikon 1993: 1034–1035), který srovnáváme se soupisem v knize Vypravěč J. Š. Kubín (Chaloupka 1966: 122–124), kde je v citovaném úseku vyčleněn jako specifický oddíl „Knížky pro děti“ (podobně jako je v edici Portréty spisovatelů „Tvorba pro děti“; Všetička 1980: 121–123). Na základě předchozího oddílu věnujícímu se autorství a druhům pohádek předem vyřazujeme – vedle folkloristických prací Povídky kladské (1908–1914), Lidové povídky z Podkrkonoší (1926), aj.42 – sbírku Pohádky z Kladska (1916)43 a (z části překladovou) Knihu pohádek pro dospělejší mládež (1924). U nich se uváděním zdroje vyprávění blíží právě k folkloristickým pracím, přestože se zřejmě (např. vzhledem k ilustracím) jedná o intencionálně dětskou publikaci. Původ z cizích zdrojů pověstí v knize Pelíšek v lidové paměti (1940; ve Zlatodolu pohádek III roku 1941 jako „Pelíšek v lidové tradici“ s cenzorskými úpravami, srov. Všetička 1980: 79) je naznačen v jeho první kapitole „Slovíčko úvodní“,44 rovněž Lexikon české literatury (Lexikon 1993: 1034) ji zařazuje mezi „Ostatní práce (vesměs národopisné)“. Ani žánrově tyto příběhy příliš neodpovídají autorské pohádce, byť byly autorem zařazeny do Zlatodolu pohádek (Kubín 1951b: 437–470). Ve Zlatodolu se ostatně vyskytuje i další sbírka žánrově spadající spíše do pověstí, České byliny (Zlatodol pohádek III; 1951a), která prý navíc „vedle nových čísel obsahuje […] i některá stará“ (Všetička 1980: 47).

Odbornost kladských a podkrkonošských sbírek je dána i mnohovrstevnatými charakteristikami vypravěčů. Další folkloristické sbírky jsou: České emigrantské osady v Pruském Slezsku (1931), Ukázka lidové prózy z Hlučínska (1930), vše in Všetička 1980: 13–14. 42

43

Obsahují pouze tři pohádky: O silném Honzovi, O Honzíkovi a Jak Honza rozesmál princeznu.

„Náš tatínek o tom něco ví. A věděl! Jeho č. 1., 3.–5. podávají asi podstatu legendy pelíškovské.“; „Dosti platně mi přispěl p. Bradský, rolník z Dol. Lochova, hle tu č. 6, 8, 12.“; „Kazdův variant č. 2. byl získán až o hodně později. Také s p. Krýšem jsem se poznal až r. 1903.“ a další (Kubín 1951: 439; kurziva J. Š. K.). 44

21

Rovněž pouze jako srovnávací materiál odsouváme žánrově vzdálenější příběhy „pro mládež“:45 V ráji mladosti (1946), Co se Vítkovi zdálo… (1946)46 a Kratochvilné kukátko (Zlatodol pohádek I; 1949); podobně jako dramata (např. Růže pekelná, 1965).47 Také pochopitelně nezahrnujeme výbory. Pro ujasnění se je zde pokoušíme i přes velké množství vypsat v úplnosti, jak za autorova života vycházely: Lesní žínka a jiné pohádky z knihy Čarovné kvítí (1933); Honza králem a jiné pohádky z knihy Čarovné kvítí (1933); Dva zámky a jiné pohádky z knihy Dárek od pohádky (1933); Černý mužíček a jiné pohádky z knihy Dárek od pohádky (1933); Hadí nevěsta a jiné pohádky (1933); U sedmi pavoučků (1936); Hladolet a jiné pohádky z knihy Pohádek jako kvítí (1936); Pomsta skalníků a jiné pohádky z knihy Pohádek jako kvítí (1936); Vlk pudinožka a jiné pohádky z knihy Pohádky mládí (1937); Sedmikráska a jiné pohádky z knihy Pohádky mládí (1937); Na veselé hodince (1945),48 Když se čerti rojili (1946), S kytkou za kloboučkem (1946), Svátky u pohádky (1946), Princezna pohádka (1949), Pohádek jako kvítí (1955).49 Podobně tak i vydání jednotlivých pohádek: Jak Honza rozesmál princeznu (pův. v Pohádky z Kladska; 1947); Hvězdičky (pův. v Nová kytka pohádek; 1948); Škubánek (pův. v Čarovné kvítí; 1926).50 Oddělit od tohoto seznamu je nutné Zlatodol pohádek. Ten je označován jako Kubínem samým sestavené souborné pohádkové dílo. Neodsouváme ho jako výbor, protože však v rámci jeho čtyř svazků – z let 1948, 1949, 1951 a 1952 – a) jsou pohádky uskupeny dle

Nezkusil charakterizuje žánr „příběhové prózy s tematikou dětského života“ (který považuje z dětské literatury za „nejobsáhlejší a nejčlenitější) takto: „Jde o prózou zachycený pravděpodobný případ, jehož cílem je seznámit dětského čtenáře se základními modely lidských vztahů ve společnosti, a tak napomáhat jeho orientaci ve světě.“ (Chaloupka, Otakar a Nezkusil, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 3. díl. Praha: Albatros, 1979, s. 10.) 45

Tato kniha se blíží spíše pěti knihám Jivínských rapsódií (určené dospělým, viz oddíl „Stručná biografie J. Š. Kubína“). Chaloupka (1966: 63) ji označuje za „jakousi velikou jivínskou rapsódi[i] pro děti“. 46

Ačkoli tato zmiňovaná hra je svým námětem, který „Kubín poprvé zpracoval v pohádce S mazanečkem do pekla (Pohádky mládí)“ (z doslovu Františka Všetičky; Kubín 1965: 61), k předmětu interpretací velmi blízko. 47

V této sbírce je možné nalézt i nové tituly: U veselého věnce, Chytrá Ivanka. Pohádka Nebeská babička, jejíž titul se rovněž nevyskytuje v předchozích sbírkách, je totožná s pohádkou V království dne a noci (Pohádky mládí; 1929, vročení 1930). 48

Tento název se shoduje s titulem sbírky z roku 1929 (vročené 1930), s níž má ovšem společnou jen jednu – první – pohádku, V království dne a noci. 49

Po autorově smrti to byly ještě mj. Kniha pohádek (1968), Koníček Diblík (1970), Když se čerti rojili (1970), několik pohádek vybral do svazku Jaromír Jech Na vaši radost (1985), navíc byly Kubínovy texty mnohokrát zařazeny do souborů spolu s jinými autory. V druhé zmiňované sbírce se titulní a první pohádka vyskytuje v Kubínových sbírkách poprvé, zbylé jsou ovšem reprodukované. 50

22

sbírek, b) se nevyskytují všechny dosud vydané sbírky a c) se naopak vyskytují sbírky nové,51 nepracujeme s ním ani jako se samostatným pramenem a s jeho sbírkami zacházíme zvlášť. Zbývající knihy52 již tvoří prameny naší práce, snažíme se mezi nimi proto rozlišovat jemněji. Jak bylo již řečeno, Kubínova spjatost s folklorní pohádkou je intenzivní, navíc i v některých sbírkách signalizovaná, např. věta pod titulem v knize Hostem u pohádky (Kubín 1924: 3): „Ze svých lidových povídek z Podkrkonoší vybral a mládeži zapsal […]“, nebo slova „původní pohádky z Podkrkonoší“ na počátku sbírky V moci kouzla (1923).53 V první jmenované sbírce je dle Chaloupky (1966: 52) dvacet čtyři pohádek z celkových dvaceti osmi „zcela přijato z folklorních sbírek“ a na zbylých se Kubín „autorsky podílí“. Podtitul „Nové pohádky“ naopak obsahuje sbírka Čarovné kvítí (1926), která zahrnuje prokazatelně autorské adaptace folklorních pohádek.54 V případě Sedmikrás (Zlatodol pohádek II; 1949) je poměr zřejmě sedm nových ze 17 celkem (srov. pozn. č. 51), rovněž Záhon Rozmaryny (Zlatodol pohádek III; 1951) obsahuje pohádky zřetelně adaptované.55 Všechny tyto tituly v celkové charakterizaci Kubínových textů i ve výběru pohádek k interpretaci spíše upozaďujeme (viz oddíl „Výběr textů k interpretaci“). Především z žánrových důvodů (podobně jako knihy Pelíšek v lidové paměti a České byliny) také spíše opomíjím zvířecí pohádky ve sbírce Pestrý kolotoč (1942) a Čarovnou besídku (1944), která opakuje navíc i starší čísla.56

Dle Lexikonu české literatury je ve Zlatodolu pohádek nově sbírka České byliny. Chaloupka (1966: 64) jako nové navíc označuje Blýskavici, Zlatou bránu a Sedmikrásy, stejně jako Kratochvilné kukátko, které nezapadá do žánrového vymezení (viz výše). O Zlaté bráně píše sám autor, že je „většinou svého obsahu […] novinkou“ (Kubín 1949c: 462), to však tvrdí i o sbírce Sedmikrásy, v níž je poměr spíše opačný. 51

To jsou: V moci kouzla (1923), Hostem u pohádky (1923, vročení 1924), Dárek od pohádky (1924), Čarovné kvítí (1926), Nová kytka pohádek (1928), Pohádek jako kvítí (1929, vročení 1930), Pohádky mládí (1929), V čarodějném kole (1941), Pestrý kolotoč (1942), Záhon rozmarýnky (1944), Čarovná besídka (1944), a navíc Blýskavice (Zlatodol pohádek I; 1948); Zlatá brána otevřena (Zlatodol pohádek II; 1949) a Sedmikrásy (Zlatodol pohádek II; 1949). 52

53

Jsme si vědomi, že takovými paratexty se nelze plně řídit, zmíníme je ale pro srovnání i u dalších titulů.

Např. pohádku Rozum a Štěstí známou od Karla Jaromíra Erbena (Kytice / České pohádky. Brno: Host, 2013, s. 206–208.), Tři šišlavé, které (stejně jako Kouzelné kladívko z Čarovné besídky) obsahují historku z vesnice Křelina na Jičínsku a kterou zmiňuje Jaromír Jech (1985: 97) či Sesano, Sesano!. 54

Např. pohádka Chuchulka (Kubín 1951c: 349–358) připomíná v mnoha rysech Sedmero krkavců, (Němcová, Božena. Sedmero krkavců. In Národní báchorky a pověsti I1. Praha: SNKLHU, 1954, s. 204–217, s. 171–183.), Kmotr Kosina je zase obdobou Ošizené smrti (srov. Šmahelová 2006). 55

Např. text O Kubíčkovi (Kubín 1944: 12–18) je z velké části shodný s textem Honza čaroděj z knihy Dárek od pohádky (Kubín 1925: 74–78), Vlk pudinožka či Kaštánek na námluvách jsou již zcela převzaté z titulů Pohádky mládí (1941) a Pohádek jako kvítí (1929). 56

23

V knihách Dárek od pohádky (1925) a Nová kytka pohádek (1928), které jsou obě shodně uvedené slovy „mládeži napsal Jos. Š. Kubín“, se rovněž vyskytují výrazné folklorní náměty.57 Ve sbírce Pohádek jako kvítí (1929) je na konci tří čísel připsáno „Od Ještěda“,58 ostatní by tedy bylo možné implicitně považovat autorské. Ze všech těchto titulů, jakož i ze sbírek ve Zlatodolech pohádek (Blýskavice, 1948; Zlatá brána otevřena, 1949), vybíráme pro interpretace po jedné pohádce. Chaloupka (1966:58) zmiňuje, že záměr „dát dětskému čtenáři pohádky, které umělec ‚z úst lidu čerpal‘“ (kurziva O. Ch.) se projevuje dokonce v prvních sedmi knihách (z let 1923–1930, viz pozn. č. 52).59 Navzdory tomuto rozlišení mezi své hlavní zdroje počítám Pohádky mládí (1929, vročení 1930) právě z tohoto období. Z období pozdějšího se pak zabývám knihou V čarodějném kole (1941; dokončená během třicátých let; Chaloupka 1966: 58). O Pohádkách mládí píše Všetička (1980: 39), že z folklorních zdrojů je přejatá jen jedna pohádka ze šestnácti,60 o „druhém období“ (od roku 1940) zase, že Kubín „psal […] na základě vlastní invence“ (tamtéž: 45). Z těchto knih vybírám tři a čtyři pohádky k interpretaci.

V Dárku od pohádky je text Dva zámky známý také jako Žluté mužátko, viz oddíl „Vymezení autorské pohádky“ a zvláště pozn. č. 36. 57

58

Jmenovitě u pohádek Pomsta skalníků, Víly na Ještědě a Vousaté dítě; Kubín 1929: 46, 66, 119.

Oproti tomu Zdeněk Rubeš (2008: 109) píše, že Kubín „znovu obrátil svou pozornost k vlastní autorské tvorbě“ již „[p]řed polovinou dvacátých let“. 59

Patrně má na mysli pohádku Chytrá Ivánka. Tento motiv je známý např. od Němcové nebo Wericha (Němcová, Božena. Chytrá Horákyně. In Národní báchorky a pověsti 1. Praha: SNKLHU, 1954, s. 204–217, s. 331–337.; Werich, Jan. Královna Koloběžka První. In Fimfárum. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 9–20.) 60

24

6 Aktuální vydávání pohádek J. Š. Kubína Vzhledem k motivu i cíli práce má rovněž smysl zmínit současný stav vydavatelské činnosti. Jako symbolický mezník jsme zvolili rok 2000. Snad nejvýraznějším počinem je výbor z Knihy pohádek pro dospělejší mládež (tedy autorských adaptací folklorních pohádek) s ilustracemi Josefa Lady a názvem Kniha pohádek, který po roce 2000 vyšel třikrát (Praha: Olympia, 2000, Knižní klub, 2004 a 2013). Poprvé byl však vydán již roku 1968 (Praha: Státní nakladatelství dětské knihy) a mezi tím ještě čtyřikrát (Praha: Albatros, 1972, 1976, 1983 a 1991). V nakladatelství „ilustrovaných knih pro děti a mládež“ Baobab61 vyšel různorodý výbor především z Lidových povídek z českého Podkrkonoší a Kladských povídek jménem Baba nad čerta (Praha: Baobab, 2001). Potřetí (předtím roku 1964 a 1997) byl rovněž vydán výbor z týchž sbírek jménem Strakatý máslo (Praha: Maťa, 2004).62 Ani zde se tedy nejedná o pohádky ze sbírek, které jsme vytkli v oddílu „Kubínovy sbírky autorských pohádek“. Texty z okruhu, s kterým v této práci zacházíme, vyšly pouze ve sbírce s jinými autory (K. J. Erben, E. Krásnohorská, B. Němcová) ve Zlaté knize pohádek (Praha: Československý spisovatel, 2012). Tam však zabírají nepoměrně malou plochu (šest ze sedmdesáti), všechny pocházejí ze sbírky Čarovné kvítí (1926),63 navíc jsou necitlivě jazykově upraveny Hanou Primusovou.64 Proto musíme nesouhlasit se Zdeňkem Rubešem, který o Kubínově „rozsáhlém pohádkovém díle“ tvrdí (2008: 111), že „různě upravené výbory vycházejí dodnes“. Jako

61

O Baobabu [online]. [cit. 15-02-03]. Dostupné z: .

62

Příznačně ale také s dětskými ilustracemi Štěpána Danča.

V této knize je množství pohádek s folklorními náměty, viz oddíl „Kubínovy sbírky autorských pohádek“ a pozn. č. 54. 63

Upravovány jsou na mnoha úrovních vč. názvu. Pro srovnání cituji rozsáhlejší pasáž a její odpovídající znění: „Sesano, Sesano! | Byl taky jeden chudý krejčí a jmenoval se, i ať se jmenoval, jak chtěl! Měl vedle bratra, sedláka, ten byl velikým dvořanem, ale taky zeměhryz ukrutný. Krejčí měl sám tuze mnoho dětí, a když neměl co dělat, dojel si vždycky s trakařem do lesa na pár pařízků. To si jich přivezl plný pytel.“ (Kubín 1926: 52); „Sezame, Sezame | Josef Štefan Kubín | Byl jednou jeden krejčí, který však o kloudnou práci málokdy zavadil, a tak byl převelice chudý a své děti jen těžko uživil. V sousedství žil jeho bratr sedlák, který měl peněz, že nevěděl co s nimi, jenže byl hrozně lakomý. Pro krejcar by si byl nechal vlastní kosti ohryzat a bratrovi v živobytí nepomohl. Když krejčík zase jednou neměl do čeho píchnout, vypravil se do lesa, aby alespoň nasekal nějaké pařezy na otop.“ (In Kubín, Josef Štefan et al. Zlatá kniha pohádek. Praha: Československý spisovatel, 2012, s. 7.) 64

25

příklad navíc v poznámce pod čarou uvádí titul Baba nad čerta a nahrávku Jan Werich vypráví pohádky a povídky.65 Vydávány jsou až na výjimky pouze výbory z jeho sběru folklorních vyprávění nebo povídek určených spíše dospělým.

Na něm jsou nahrány 3 Kubínovy pohádky, z nichž vedle Horké jehly jsou zbylé dvě (Dva zámky a Pokořená princezna) zřetelnými autorskými adaptacemi folklorních motivů (Werich a Kubín: 2007). 65

26

7 Obecné rysy Kubínových pohádek Jako úvod k interpretacím vybraných pohádkových textů se pokusíme shrnout některé jejich obecné, nebo spíše (vzhledem k rozsahu materiálu)66 opakující se rysy. Rozhodně neusilujeme o kompletní charakteristiku Kubínových pohádkových textů, nýbrž o zdůraznění významotvorných prvků, které se v nich vyskytují více či méně pravidelně. Roztřídili jsme je do tří oblastí: způsob vyprávění, stavba příběhu a jeho motivy.

7.1 Vyprávění Kubínovy pohádky se jazykovými prostředky užitými v pásmu vypravěče často blíží jeho záznamům folklorních pohádek. Tato stylizace do lidového vypravěče se tak vyskytuje především v autorských adaptacích,67 uplatňuje se však i v pohádkových příbězích (Co se Vítkovi zdálo, V ráji mladosti) a dalších dětských knihách (Pelíšek v lidové paměti).68 Proto ji v interpretacích autorských pohádek nepovažujeme – kromě textů, kde je vypravěč nadmíru hovorný (viz pohádku Horká jehla) – za prvek, kterou je nutné interpretovat, nýbrž za estetický (a pro autora obvyklý) prostředek. Takto stylizovanému vyprávění však můžeme připsat zásluhu na vytvoření silné instance vypravěče, kterého dětský čtenář vyžaduje. Jeho úkolem je pak dát příběhu (jazykový) řád (Trávníček 2007: 13). Naopak nalézáme velmi málo dokladů Kubínových autorských pohádek, v nichž se (jako pointa či motivace) uplatňuje slovní vtip či slovní hříčka. Chaloupka je sice zmiňuje ve spojitosti s Kladskými povídkami (Chaloupka 1966: 30–31), v pohádkových knihách je ale

Ve sbírkách mimo výbory je obsaženo zhruba 300 pohádek (pro srovnání: v Povídkách Kladských a Lidových povídkách z českého Podkrkonoší je 418 čísel). 66

67

Změny (a mimoděk tím i blízkost) srovnává Chaloupka i Všetička, viz pozn. č. 35.

Z četných dokladů vybíráme ukázky ze jmenovaných titulů: „Ano, certličky, mandle, oříšky, všechno, všechynko. To si Verunka pomlskne, jazejček bude mít posvícení až do alelujá – ujá, hihihi. | No, bodejť!“ (Kubín 1946b: 10); „Jednou se kmotru jezevci zdálo, takový šumel venku, až měl z toho uši v poplachu. Koukne, tuhle zlatý kočár zastavil, a hnedle nějaký chlapík, plný pentlí, hartusí na něj: | – Copak, strýčku, honem! Dyť máš být už na místě, rány Matějovy. Nevěsta čeka.“ (Kubín 1946a: 117); „Dyž se měla v tom kostýlku sloužit první mše, to přišel kněz, nebo docela opat až někde z daleka. Zlato na něm jen hořelo, že vám nelžu, v očích z toho byl učiněný poplach. Všechna sláva se děla, to ani jazyk vymluvit nemůže. Taky že ne!“ (Kubín 1951b: 448). 68

27

vtip přítomen jen v podobě známé z lidových útvarů.69 Podobně zřídka nalézáme tamtéž i přímou satiru (kterou např. J. R. R. Tolkien do pohádek výslovně vtahuje, jen když není zesměšňováno jediné: „kouzlo samo“ Tolkien 1992: 122, 124)70 nebo parodii samotného žánru pohádky (té si všímá Šmahelová ojediněle v pohádce Princ Zlatohlávek; Šmahelová 1989: 179). Kubínovy pohádky jsou tím (např. oproti příběhům z Lidových povídek z českého Podkrkonoší či Kladských povídek) překvapivě málo humorné. Základním rysem vyprávění proto zůstávají hovorové prostředky nejen v přímých promluvách postav, ale i v pásmu vypravěče.

7.2 Kompozice V pohádkách (zvláště folklorních) jsou jedněmi z nejvíce exponovaných míst začátky a konce vyprávění. Zpravidla se jedná o počáteční vyjádření „illud tempus“, bezčasé věčnosti (Franz 2011: 31) a na konci naopak výstupního rituálu, „rite de sortie“ (tamtéž: 32), který má napomáhat návratu z „dětského snového světa kolektivního nevědomí“ (tamtéž). Mezi incipity Kubínových příběhů rozlišujeme několik druhů. Předně to jsou velmi hojně pořekadla či komentáře s obecnou pravdou, které se k tématu příběhu vztahují jen nepřímo.71 Druhou možností je oslovení čtenáře72 či velmi příbuzné vztažení se ke kolektivu.73 Jen málokdy úvodní formule chybí.74 Po nich následuje zpravidla určení místa

„Mistr na něj okem začernil, sáhl tam po jednom – na, prej, a táhni mi s ním k čertu! Otočil se a už s Pudlem dál nemluvil. – Jak to myslíš? jako k čertu? I půjdu teda. Snad se tam poměju líp, než u celého bratříčka.“ (pohádka S mazanečkem do pekla; Kubín 1930b: 4). 69

Na okraj poznamenejme, že Tolkien (1992: 122) tvrdí, že (kouzelná) pohádka může být libovolně „satira, dobrodružství, moralita, fantazie“, je totiž dle něj vymezena jinak: jako „Faerie“. 70

„Co bývalo, vodou uplývalo, a co přijde, nevíme jak vyjde.“ (pohádka Na Kamenném kopci; Kubín 1930b: 54); „Někdy se na světě smelou věci, že nad nimi zůstane rozum v chomáči.“ (pohádka Dalibor a Konvalinka; tamtéž: 10); „Sedlák je pán!“ (pohádka Aga baba; tamtéž: 23); či rozsáhlejší „Dokud panovala ještě robota – chvála bohu, že jí dávno odzpívali! tehdá byl v Návarově důchodní, o tom by se dala povídat celá biblická dějeprava, a ještě by to nebylo všecko.“ (pohádka Důchodní Havran; Kubín 1928: 96). 71

Pokoušíme se přitom odlišovat a opomíjet částice (jako např. „To vám byl jeden chalupník z Hubojed, říkali mu Bezedný“; pohádka Bezedný; Kubín 1928: 27) od takovýchto oslovení čtenářů: „Tak poslechněte, milí, co vám ještě povím.“ (pohádka Hvězdičky; tamtéž: 111); „Co pak vy nevíte? tatíček Mak!“ (pohádka Došková střecha; tamtéž: 79); „Hej, bývalo za onoho času jinak na světě, věřte mi nebo ne!“ (pohádka Fabián čtyřnohý; tamtéž: 61). 72

„Jářku, už se plno panen na Klokočí vdalo, i taky plno jablek očesalo, jen tuhle naše Amálka pořád nic.“ (pohádka Krása; Kubín 1941: 15); „Tehdy někdy zakulí se v horách vesnička, že by ji ani potmě nenašel. Ejhle naše Cikváska! Kdopak o ní medle ví? Je tam stulena do olší, a noha o ni za čas nezavadí.“ (pohádka Amaldon; 73

28

nebo hlavní postavy (jen výjimečně vypravěč tuto část přeskakuje).75 Čas je ponejvíce udán prostým slovesem v minulém čase, méně často odkazem do minulosti76 nebo (implicitně rovněž do minulosti) odkazem na lidové vyprávění.77 Jako podstatné vnímáme, že tyto začátky mají poměrně jednotný charakter a přitom se nijak neopakují – s jejich znalostí vtahují tedy čtenáře nejen do pohádky jako takové, ale přímo do Kubínova pohádkového světa.78 Podobně jako na začátku se pořekadla vyskytují i v závěru pohádek (Všetička 1980: 115–116). Typický pro ně je jednak rým, jednak jisté znehodnocení dříve vytvořeného kouzla.79 Takový postup je návratem do „hořké reality“ (Franz 2011: 32), výstupním rituálem („rite de sortie“). Podobně také funguje náhlé zapojení vypravěče v první osobě.80

1941: 34); „Na našem Košťálu, zeleném hradě, žil jednou rytíř a jméno jeho Olivín.“ (pohádka Rudá Divuše; Kubín 1930a: 46); „Na Cikvásce byl soused Holínka a – s odpuštěním švec. No ale jaké odtahování, jen když nás nebe miluje.“ (pohádka Čertova mošna; tamtéž: 32). Jako zde: „Liška, veselá Ryška, skákala v hložinách a zadřela si do nožičky trn. Ouvé, jak bolelo!“ (pohádka Dva kamarádi; Kubín 1941: 73). 74

Tak činí např. zde: „Pane – listopad, to už přikvačí noc, člověk se ani nenaděje. | Najednou se v oknech zatmělo a kmotr Volech šel pomalu zavřít chalupu. Je tu u samé cesty, a to se hned nějaký světák vynajde a chtěl by jako do svého. Už vás, balšáni, známe!“ (pohádka Tři ledoví kumpáni; Kubín 1941: 27). 75

Jako např.: „Za onoho času putoval naší končinou svatý Lagus, květina boží.“ (pohádka Svatý Lagus; Kubín 1941: 5); „Svého času byl na Labouni pán, vladyka tuze slavný.“ (pohádka O nevěstu; tamtéž: 57); „Za onoho času, dyž se klepaly hrušky u Mikvasů […]“ (pohádka Duška – zlatá muška; Kubín 1930b: 76); „Dávno, tak dávno, že to není ani pravda […]“ (pohádka Divoj, naše chlouba; tamtéž: 37); „To už je hromadu let, co tuhle na Těšíně seděl vladyka Chvoj“ (pohádka Chuchulka; Kubín 1951c: 349); „Dávno bylo, co se přihodilo.“ (pohádka O krásné Kochaně; tamtéž: 359); nebo obligátní „jednou“ (Kubín 1941: 50; Kubín 1930b: 101). 76

„No, povídá se, povídá […]“ (pohádka Bílé růže; Kubín 1941: 38); „Lidé si vypravují […]“ (pohádka Anulka a pan Pětiočko; tamtéž: 43); naopak „V Podhájí se dávno lidé nepamatují, dyž tu na Skalce panovala chasa mužínků […].“ (pohádka Lokýtek; Kubín 1930b: 64). 77

Podobný závěr s jinými ukázkami činí Všetička (1980: 115): „Kubín velmi často pozměňuje konvenční vstupní formule, zbavuje je stereotypnosti a dodává jim nejeden znak netradiční a protikonvenční vynalézavosti. Rejstřík báchorkových začátků je dosti pestrý […].“ 78

„A byla tam deška, válek, že vás nechá pozdravovat kmotr Málek.“ (pohádka Rudá Divuše; Kubín 1930a: 53); „No, a ti, jesli eště žijou, jen vínečko pijou, jedí chleba ze rži, a ty, Pepíčku, nelži!“ (pohádka Lenka a Filomenka, Čarovná besídka; Kubín 1944: 11); „Tak tak, přátelé, bída člověka najde, i dyž slunko zajde. | A i v Praze je té mrše blaze.“ (pohádka O Kubíčkovi; tamtéž: 18); „Tu máš! Lampa praskla, cylindr puk, a pohádka je fuk.“ (pohádka Dva bratři; tamtéž: 49); „A máte zas kousek, jak říká kmotr Fousek.“ (pohádka Dušička; Kubín 1949b: 292); „No, a ti lidé eště žijou, co to vypravujou.“ (pohádka Vlk a zimnice; Kubín 1949b: 344); někdy s minimálním přechodem: „No, jedním slovem, měl to Matýsek na eminenc a tak dále, kočka byla na bále.“ (pohádka Matýsek; Kubín 1948a: 131); a mnohé další. 79

„Já se tam chtěl taky podívat, ale švec nekalec neušil mi dodnes boty. A tak se musím nechat doma. No, vy se tam pomějete blaženě i beze mne, to vím.“ (pohádka Dva malí harfeníci; Kubín 1930a: 18); „Já tam taky byl a na tu slávu pil, div jsem se vám neopil!“ (pohádka Železný Kobr; Kubín 1930a: 23). 80

29

V Kubínových pohádkách se ale kromě toho vyskytuje i hořkost inherentní a tematizovaná, což odpovídá Tolkienovu přesvědčení, že šťastné zakončení pohádek je umělé (Tolkien 1992: 187).81 Za obzvláště hodné pozornosti považujeme explicitně kruté (a tak i kritické) uzavření humorného příběhu V království dne a noci (Pohádek jako kvítí; 1930a).82 Stejně jako hořká zakončení je na pomezí stavby a námětu příběhu i Kubínova práce s ústřední postavou pohádky – hrdinou, jak tuto roli budeme pro jednoduchost nazývat. Srozumitelnosti (a také možnosti text interpretovat) jistě pomáhá převažující vypravěčova tendence sledovat hrdinu od začátku do konce pohádky. Jen málokdy se příběh odvíjí ve více liniích83 a ojediněle také vstupuje hrdina (či jedna z ústředních postav) na scénu opožděně.84 Výjimečně pak dokonce mizí či se střídá s jinou postavou.85 Zmíněné kompoziční rysy jsou společné pro množství Kubínových textů, přesto jsou v nich zároveň vždy originálně realizovány.

Kromě textů Horká jehla, Hvězdičky, Och, ta Ivanka! či Krása, které interpretujeme, takový závěr obsahuje např. pohádka Chuchulka: „A ptáte se co vladyka? Ten zatím čekal, denně želel, ach, kde Malovánka moje? kde šest hošátek, růžových jablátek? Ale minou roky, doba dlouhá, a nikde nikde po nich sledu. Žalost ho uklovala, dávno spí sen vedle své Blahuše. Chuchulka si zatím lahodí v jeho komnatách. Vysoko si stele, bohatě se strojí. Až teď, dávno se nenadála, šest mladých sokolů hrr do zámku, padli na ni jako bouře, a než se mohla černým slovem ohnat, ej, už se koulí v kaluži. Jedový pysk na ránu oněměl, nebude víc povyky tropit. Havrani se sletěli a huhrají své miserere.“ (Kubín 1951c: 357–358). Smrtí všech zúčastněných také končí pohádka Fridolína a Bělinka (Blýskavice, 1948). 81

Tam po veselé písni a grafickém oddělení jedenácti pomlčkami následuje: „Ale časy letí, snad sto let, Honza byl najednou u vidění! Kde pak je tu naše vesnička? Kde pak jsi ach, moje zlatá matičko? Jen ti dva kamenní psi ho u starého zámku poznali. A víc nikdo. Kouká, točí se, a tady jako hotové mraveniště. Divné domy až do oblak, samá jako kola hučí v ohni a blesku, jiného neslyšet. A co jen ti lidé, pane můj! Jeden divoký hon, okem po sobě švihnou, jako pes na kočku, a když promluví, jen to zavrčí, syrově odštěkne, jako že vychvístl jed! A teď mezi ně přišel Honza, náš Honzíček. Všude najednou pozdvižení a chumel náramný. Kdo pak jsi? Odkud jdeš? Sesypali se na něj jako krupobití a všechno se to tlačí až jeden div. | – I božínku, copak mne neznáte? Já jsem ten český Honza. Jdu se podívat na svou maminku. A kde jsem byl? Ach byl jsem vám v království dne a noci. | Tvář se mu proměnila v zlatý úsměv, a každé slovo, jako že dudlají betlémské housličky. I byla po tom slově vřava a ryk, tlačenice ukrutná, všichni se na něj vrhli jako lačné hejno. Rvou se o ten úsměv zlatý, škubou mu jej s lící, slova, pohledy chytají do ňákých lapaček – až tak daleko, že tam milého Honzu rozškubali, udupali, dušička mu někam ulítla. | Honza, náš Honzíček!“ (Kubín 1930a: 10–11) 82

Tak je tomu v pohádce Sedm panáčků, kde vyprávění explicitně přeskakuje k jednomu ze sedmi bratrů, který zůstal doma: „Ale nechme zatím holku holkou, a podívejme se za Vítkem.“ (Kubín 1949b: 253), ale i např. v pohádce Kunifer (Kubín 1925: 27–36) či Mikulkových hoších (Kubín 1949b: 299–305). 83

V pohádce Bílé růže (Kubín 1941: 38–42) je úvodní epizoda s Matouškem a Majdalenkou uvedená jako historie, Božej tak přichází až později. Zároveň ale Majdalenka zůstává po celou pohádku jako jedna z ústředních postav. 84

Pohádka Chuchulka (Kubín 1951c: 349–358) je pozoruhodná svým začátkem, který se zdá být Kubínovým autorským počinem a v němž se jako hlavní hrdina jeví vladyka Chvoj. Ten je však posléze plně vystřídán svou dcerou Malovánkou (která naopak na počátku nijak nevyniká). Za podobně, byť ne tak výrazně koncipovanou lze považovat i pohádku Aga baba (Kubín 1930b: 23–31). 85

30

7.3 Námět a motivy Jeden z nejnápadnějších motivických rysů Kubínových pohádek je práce s látkou folklorních pohádek (k povaze a původu Kubínova čerpání z lidových pohádek viz také oddíl „Vymezení autorské pohádky“). V Kubínově zacházení s motivy či náměty lze rozeznat několik typů: jednak to jsou výpůjčky či kombinace konkrétních pohádkových dějů86 nebo obecných principů.87 Tato skupina vytváří největší úskalí při určování autorství pohádek. Navíc zůstává velmi nejasné, kdy se jedná o implementaci folklorních motivů do autorské pohádky a kdy o vsouvání vlastních motivických prvků do autorské adaptace folklorní pohádky (např. v pohádce Chuchulka, viz pozn. č. 85). V některých dalších pohádkách88 jsou části připojovány až kolážovitou technikou: příběh se vyvíjí nesourodě či nepředvídatelně. Odlišný přístup shledáváme v pohádkách, jejichž prvky připomínající taktéž výpůjčku z folklorních textů fungují jinak, než ve zdrojových textech. Jedná se tak o porušování nepsaných pravidel pohádkového žánru.89 Svérázným postupem podobného druhu je pak rovněž občasný výskyt předmětů z moderního (autorova) světa, např. vlak,90 „trafika knastru a egyptek“ (Kubín 1930b: 60) a naprosto jedinečný je Honzův příchod z pohádky do novodobého města (viz pozn. č. 82).91 Touto figurou se Kubín podle Všetičky blíží jiným autorským pohádkářům první poloviny 20. století (Všetička 1980: 54).

Např. proměna ženy v ptáka na základě kouzelného kusu oblečení či per v pohádkách Nenadálka (Kubín 1941: 20–22) Nebeská (Kubín 1928: 52–60) či Princezna Holubička (Kubín 1924: 94–101). Srov.: Němcová, Božena. Zlatý vrch. In Národní báchorky a pověsti I1. Praha: SNKLHU, 1954, s. 7–21. O zvířecí kůži ženy taktéž píše Franzová (2011: 82–86). Ve zmíněných pohádkách se vedle toho objevují i motivy služby u čaroděje či kouzelného dědečka. 86

Mj. řetězení událostí (o co liška přichází) v pohádce Dva kamarádi (Kubín 1941: 72–76; srov.: Erben, Karel Jaromír. O kohoutkovi a slepičce. Kytice / České pohádky. Brno: Host, 2013, s. 217–220) či obligátní záchrana princezny. 87

Mj. lze za takové považovat texty Hadí nevěsta (Nová kytka pohádek), Slavík (Pohádek jako kvítí), Dalibor a Konvalinka (Pohádky mládí). 88

Domníváme se, že takto specificky se chová např. čaroděj Chochol (Kubín 1928: 113) – který pouze sebere stavení, aniž by byla zmíněna jeho motivace či by byl poražen nebo potrestán – nebo zázrak v pohádce Krása (Kubín 1941: 18), který nastane i přes nesplnění stanovených podmínek. 89

Ten se vyskytuje především v knize Pohádky mládí, konkrétně v pohádkách Dalibor a Konvalinka (Kubín 1930b: 21), Duška – zlatá muška (tamtéž: 76), V čarodějném kole (tamtéž: 91) a dokonce jako „rychlovlak“ v Mladém pekelníku (tamtéž: 86). 90

Názornou citací lze podložit aktualizaci v pohádce – aluzi lidové balady – Sirotek, v níž protagonista své mrtvé matce říká: „Vem si, mami, taky kousek čukolády, to je ale Orion, víš, takovous eště nejedla.“ (Kubín 1948a: 155). 91

31

Postihnout spektrum témat, která Kubín vnáší do svých autorských pohádek, by vyžadovalo samostatnou, specificky zaměřenou práci zaměřenou na všeobecnou interpretaci. Zmiňujeme zde tedy především několik témat, která vystupují z našich interpretací jako častá či pozoruhodná. Takovým tématem je jistě dospívání – ať už jako východisko děje či samotný základ pohádky (pohádky Hvězdičky, Na Kamenném kopci, Krása, Nenadálka, Divý Blesk). Nápadně se také opakuje role nejednajícího (nebo jen málo jednajícího) hrdiny (pohádky Hvězdičky, Na kamenném kopci, Jasná, příp. Krása), podobně jako hrdiny, který není zasažen kouzly objevujícími se kolem něj (pohádky Hvězdičky, Nenadálka). Další významné náměty, témata a motivy shrnujeme v charakteristice jednotlivých sbírek, které jsme pro práci zvolili jako ústřední zdroje autorských textů (viz oddíl „Kubínovy sbírky autorských pohádek“). Zvlášť zmiňme jen svaté muže v pobočných i hlavních rolích (Laguše, Teofila či dokonce Ježíše a svatého Petra),92 kteří se vyskytují průřezově v různých sbírkách. V nejstarším titulu z našeho výběru – Dárek od pohádky (1925) – nalézáme následující významné námětové, syžetové a motivické celky: mužík odnáší (jako odměnu za pomoc králi) princeznu na holi, z níž ona spadne, a tím, že ho sama poté vyhledává, ho vysvobozuje (Černý mužíček); Heřmánek dostane za opatrování dítěte lesní žínky bylinky k vyléčení princezny a trn k zabití medvěda (Medvěd Prušík); po vysvobození a návratu princezny si pro ni přijde obr, kterému je však namluveno, že princezna sní srdce každého svého nápadníka (Blažek); princezna, libující si v divokosti, odmítá všechny rytíře, kteří se jí za to poté chtějí pomstít, a ona nalézá záchranu i štěstí u netvora díky tomu, že si ho sama za muže zvolila (Lička – samochtička); po spontánním tanci pomáhá kouzlem dcera čaroděje Bochovi v plnění úkolů, čemuž se její otec snaží zabránit (Boch a Krupička); umírající král posílá syny nalézt tři jablka ke svému uzdravení (dle snu), uzdraví se však radostí při jejich návratu shledaje, že synové jsou těmi jablky (Tři jablka); Honza zapírá, že umí číst, aby byl přijat do služby, a naučí se při oprašování knih kouzlit (Honza čaroděj); nástupcem krále, jemuž zemřeli synové, se stává žebrák, jenž se ožení s náhodnou stařenkou, s tou pak hledá, jak mít děti (Žebráček králem); Svatojánka odmítá ženichy a rozhodne se pro Honzíčka, který vyniká jen výřečností, takže nakonec přijde o všechno (Honzíček a Svatojánka); pasáček po

V pohádkách Jasná (Dárek od pohádky, 1925), Hadí princezna (Nová kytka pohádek, 1928), Na kamenném kopci (Pohádky mládí, 1930), Svatý Laguš (V čarodějném kole, 1941), Nebeský mlýnek (Zlatá brána otevřena, 1949). 92

32

neúspěšném bránění ovcí před vlky odchází a dostává od dědy halenu, která mu dává novou touhu a odhodlání, takže si s úspěchem vystříhá ovce z papíru a uplete z bláta bič a tak získá živobytí (Tvarohová chaloupka). Nová kytka pohádek (1928) obsahuje tyto významné motivy a děje: únos dívek čertem končící upálením báby, která dívky vysvobodila (Na čertově vinohradě); chlapec, kterému jde „všechno samo“ a jenž dostane od Krakonoše lahve vody, kterou může buď léčit, nebo usmrtit dlouho nemocného (Havlíček);93 král náhle vyhání chudé, z nichž jeden získá na krk hada (s kterým jede vysvobodit princeznu, jež je ovšem tím hadem; Hadí princezna); strupatý sirotek se stává dívčí obětí od zimou sužované země divochu Mrázovi, z něhož se tím stane rytíř (Samec Mráz); mládenec sloužící u Fuka, kterého posléze udá starci, jemuž Fuk loupí drahokamy (Nebeská); králův synovec chce získat princeznu nabodávající hlavy svých nápadníků na plot, král s královnou se ho snaží raději otrávit, než aby jim udělal ostudu (čehož on využívá ve svůj prospěch; Čertu zadaná); potrestání zlé vrchnosti spravedlivým čertem pomocí hodnocení upřímnosti pořekadel (Důchodní Havran); Honza, který se vmísí mezi zbojníky, upálí je a ukradne jim diamanty, za něž si koupí nevěstu (Félinka). Vedle těchto motivů se zde objevuje množství případů získání princezny či nevěsty (Havlíček, Blázni byli, Čertu zadaná, Nebeská, Félinka) a příběhů – báchorek (viz pozn. č. 95). V knize Pohádek jako kvítí (1929) chceme vyzdvihnout tato témata a motivy: Honza pomáhající v nebi řídit počasí a jeho návrat po neúměrně dlouhé době (až do moderního světa, kde ho zabijí; V království dne a noci); Floriána, která zabije svou sestru, její děti i ptáčky, v jejichž podobě se synové vrací, rozfoukání peříček a jejich spojení s květinami však hochy oživí (Dva malí harfeníci); setkání s obrem, kterého zabije zvětšený skalní mužíček (Železný Kobr); hledání cesty k záchraně princezny pomocí pekelných babic a prokazováním jim úcty i přes jejich odpornost (líbání prašivých rukou a tváří, plesnivá náručí; Čaroděj Komár); saň terorizující okolí, což štve podřízené proti vrchnosti (Dračí skála); přemožení saně zabitím dráčat pomocí hřbitovního prachu a misky z umrlčí lebky naplněné rosou, aby se drak sám utloukl žalem o skálu (Dračí skála); Kaštánek oslovující nevěsty frázemi vyčtenými z knihy, takže ho odmítají (Kaštánek na námluvách); tvor požírající děti a poražený dítětem

„Anebo by stonal a dlouho stůně a nemůže se boha dovolat, zas z téhle lžička, a usne jako v líbezném spaní.“ (Kubín 1928: 22–23). Na konci příběhu pak vodu Havlíček skutečně použije: „Že jeho babička hrozně zkouší, taková nemoc ošklivá, ani k ní nechce nikdo do pokoje. A jen kdyby mohla v tichosti zesnout. Tak Havlíček přijel, dal jí z druhé vody užívat, a opravdu! zavrátila jen tiše oči, a děti, modlete se za nebožku. Byla v pánu.“ (tamtéž: 26). 93

33

(Hladolet); personifikovaná příroda nechtě ubližující a poté pomáhající starci, který je spokojen se svou chudobou i samotou (Starý uhlíř); koření do fajfky, jehož kouření hrdinovi pomáhá ve všech situacích (Slavík); nedodržení rituálu při porodu, které způsobí, že dítě je divé a uteče za lesními tvory (Vousaté dítě). V této knize se také vyskytuje větší počet krátkých příhod o setkání s kouzelnými tvory postrádajících výraznější pointu, končících však vždy smrtí či zmizením člověka (Pomsta skalníků, Víly na Ještědě, Vousaté dítě). Pohádky mládí (1930) mají takovouto tematickou skladbu: služba dívky u stařeny, která trestá a vychovává vrchnost (Aga baba); dívka – květina, jež se uvolí vdát se, ale s varováním, že ji nesmí být ublíženo (když to pak nastává, umře ona i její muž; Sedmikráska); vladykův syn, oproti svým rodičům divý a přírodní, překoná hrozby své země, uvízne však v zemi, předává sílu dál a při jiném hrdinském činu umírá (Divoj, naše chlouba); rytíř Olivín nalezne studánku, v níž vidí poupátko, což promění jeho chování a ocitne se tak v područí zlé lesní žínky, která ze studánky vykvete (Rudá Divuše); Lokýtek využívá svého malého vzrůstu a zachraňuje – vmísením mezi mužíky a jejich utopením – ty, kteří jím opovrhovali (Lokýtek); odstrkování černé dívky při ježdění dětí na saních způsobí proměnu Tománka v koně a trest, že dívku musí vozit (Jedule); čert Murko se stává diletantským advokátem v malicherné při (Mladý pekelník); muž, který nic neumí, se začne po smrti své ženy toulat, zemře v lese a zanechá syna (V čarodějném kole); muž, jehož žena mu dělá naschvály, ji nechá se utopit (Jak vyzrál na ženu); za ševcem přichází vlk s prosbou o boty, švec ho využívá, napálí a zabije (Vlk pudinožka). První sbírka čtyřicátých let, V čarodějném kole (1941), předkládá tyto motivy: svatý muž putuje zemí a trestá nepravosti (Svatý Laguš); spravedlivý Luciper posílá čerta Fikmika sloužit rok chudému, kterému ublížil (Fikmik); jak přichází zima, synové tatíčka Mráze postupně přespávají u kmotra Volecha, za což dostane měchy s chladem i teplem (Tři ledoví kumpáni); pyšné děvče touží po neobyčejném muži, ďábelském Amaldonovi, v jeho ohnivém hradu a z tamního vína ji ale záhy spálí žízeň (Amaldon); dívka je zvyklá před macechou utíkat k rybníku, kde se zamiluje do Pětiočka, vdá se za něj, ale posléze se vrací opět k rybníku a je stažena do hlubin (Anulka a pan Pětiočko); lepší pokrm zláká Raka k profesi doktora, za své triviální rady štěstím získává bohatství (Sedláček Rak); liška přichází trn vytažený z její paty, i vše, co postupně náhradou dostává, vlka poté napálí, že nakonec on, zbitý, nese ji, zdravou (Dva kamarádi).

34

Blýskavice z prvního svazku Zlatodolu pohádek (1948) obsahuje: hostinská Selma nechává zatknout a oběsit poutníka k Božímu hrobu, protože ho miluje a nemůže mít (po jeho vzkříšení následující rok je oběšena ona; Poutníček Radoň); němý pasáček získá řeč po setkání s Pannou Marií, schopnost komunikace pak vše napravuje (Němý Matýsek); po zabití draka nemohou obyvatelé odklidit mrtvolu, což udělá svatý Jiří výměnou za jejich přijmutí křesťanství (Svatý Jiří); Fridolín pro Lobelii zapomene na Bělinku, která proto umře, Fridolín v zápětí taky a je k ní Lobelií pochován (Fridolín a Bělinka); Vítek nalézá útěchu u hrobu matky, kde ovšem nastydne a umírá (Sirotek); na místě, kde hajný chytil mužíčky kradoucí vajíčka, nyní v penzi nachází zlato (Co si hajný Matula zpíval). Sbírku obsaženou ve Zlatodolu pohádek II, Zlatá brána otevřena (1949), naplňují takovéto příběhové linie: sestra, kterou neprovází ženich, není jako jediná zakleta, předstíráním oddanosti odhalí slabé místo čaroděje (že jeho duše přebývá v myši; Sedum panáčků); synové prosté dívky a prince jsou jeho babičkou posláni po vodě, když se jich ujme rybář, jsou zase vyštváni rybářovou ženou a jejich vlastním dítětem, až později nalézají otce (Jabůrkovy děti); rytíř je před krásnými vílami zachráněn sedláčkem, jehož dcera vypadá jako víla a proto se s ní chce rytíř oženit; nemůže však přesto zapomenout na vílu, která ho stáhne do hlubin (Kouzelný úsměv); Amálku ze samoty unesou a zmrzačí pidimužíci, pantáta nalezne její useknuté nohy u lišky a vymění je za kočár (Amálče); dušička je cestou do pekla ztracena, při pokusu protáhnout se do nebe je přetržena (Dušička); nejstarší synové chudého Mikulky jdou do světa, potřebují oharky od dědy, který chce slyšet, co není pravda: Honzík, mluvný vypravěč nepravdivých historek dostává dukáty (Mikulkovi hoši); králův syn (jež do vínku dostává, že se mu splní vše, co si přeje) je naveden šaškem, aby si přál být ve vzdálené zemi, kde pak šašek předstírá, že je jeho otcem (Blahuš); vlk a zimnice se vzájemně prozradí u lidí, vlk však dostane jehňátko za odměnu (Vlk a zimnice); Kačka se posmívá žábě, ta jí pak večer sedne na krk a udusí ji (Žába rachavá); mezi personifikované knihy přijde zpustošená Bible Kralická, která vypráví svůj osud i obsah, ostatní knihy se nadšeny dovolávají čtení vlastníkem, panem Nečitou (Bible Kralická). Mezi těmito příběhy se vyskytují i méně dějová krátká vyprávění o hloupých lidech (Žena hlupáček a Honzíček Ďoubů). V tomto rozsáhlejším soupisu si můžeme všimnout jak rozmanitosti, tak utkvělosti některých motivů. Zcela běžný je např. výskyt nadpřirozené ženské bytosti jsou víly, ojediněle však také Panna Marie a jako podobné lze považovat dlouho žijící dívky (srov. zde nezmiňované interpretované pohádky Na Kamenném kopci, Jasná, Bílé růže). Ani výskyt jiných kouzelných bytostí není výjimkou (např. skřítci či mužíci, běžně čerti, ale místy 35

i antropomorfizované přírodní útvary). Na obecnější rovině je pozoruhodná práce se smrtí jedné z ústředních postav příběhu, ať už zvratná či definitivní. Na základě tohoto výčtu i předcházejících obecných rysů Kubínových pohádek se domníváme, že kvalitativní rozdíl mezi sbírkami dvacátých a čtyřicátých let, na nějž Všetička jako na „zcela zřejmý“ upozorňuje (Všetička 1980: 50), není podstatný.94 Pokusili jsme se takto zdůraznit charakteristické rysy Kubínových textů, které však v jednotlivých výskytech často nabývají různých významů. Proto se k nim výběrově budeme vracet i v následujících interpretacích.

Všetička ale také dříve upozorňuje na výjimky v rozdělení těchto období (Všetička 1980: 44) a na podvojnost období prvního (tamtéž). 94

36

8 Výběr textů k interpretaci Volba,

které

pohádky

z velkého

množství

textů

budou

zahrnuty

mezi

dvanáct

interpretovaných, byla řízena několika faktory. Za prvé to byla vůbec možnost interpretovat pohádku tak, jak jsme si stanovili. Protože cílem práce nebylo posoudit dílo Josefa Štefana Kubína v úplnosti, byly pohádky nenabízející symbolický výklad dle určené metody (tedy především ty blížící se povídačkám nebo stereotypně využívající folklorní motivy)95 odloženy stranou. Druhý ukazatel byl typologický: pokoušeli jsme se volit texty tak, aby výběr odrážel pohádky co možná nejvíce charakterů. Figurují v něm tedy nejen jednoduché děje s jedním hrdinou (Krása; Na Kamenném kopci), ale i pohádky složitější (Nenadálka, viz pozn. 161; Jasná), se zvířaty (Divý Blesk), blížící se humorným povídkám (Horká jehla). Jedna z pohádek – Och, ta Ivanka! – dokonce vychází z lidového písňového textu: není sice přímo autorskou adaptací pohádky, ukazuje však příklad autorovy interpretace. Protože se zároveň snažíme setrvat v samotném žánru pohádky (srov. oddíl „Kubínovy sbírky autorských pohádek“, v němž oddělujeme sbírky pověstí, bajky, apod.), je tento faktor ambivalentní. Toto jsou vybrané pohádky, jejich datace a stránkový rozsah: 

Jasná: Dárek od pohádky, 1925, s. 43–46.



Hvězdičky: Nová kytka pohádek, 1928, s. 111–117.



Divý Blesk: Pohádek jako kvítí, 1929 (vročení 1930), s. 104–108.



Na Kamenném kopci: Pohádky mládí, 1930, s. 54–57.



Horká jehla: Pohádky mládí, 1930, s. 58–62.



Duška – zlatá muška: Pohádky mládí, 1930, s. 76–84.



Nenadálka: V čarodějném kole, 1941, s. 20–26.



Krása: V čarodějném kole, 1941, s. 15–19.



Bílé růže: V čarodějném kole, 1941, s. 38–42.



Mramorová tetka: V čarodějném kole, 1941, s. 50–56.

Např. jako jsou texty Bezedný, Blázni byli, Fabián čtyřnohý, případně i U sedmi pavoučků, kde jsou takové báchorky tematizovány a vypravěčovi kvůli nim roste nos (vše z knihy Nová kytka pohádek; 1928). V jiných sbírkách např. Honzíček Ďoubů a Žena hlupáček (Zlatá brána otevřena; Zlatodol pohádek II, 1949). 95

37



Och, ta Ivanka!: Blýskavice, 1948 (Zlatodol pohádek I), s. 150–152.



Stohlásek a Bubulka: Zlatá brána otevřena, 1949 (Zlatodol pohádek II), s. 269–272.

Pro kolísavou dostupnost textů, vkládáme před interpretace pohádek jejich diplomatický přepis dle uvedeného vydání se zachovanou původní paginací (pro přehlednost ho tiskneme ve dvou sloupcích).

38

9 Interpretace vybraných pohádek 9.1 Jasná Dárek od pohádky, 1925, s. 43–46. 96

Jednou jel mladý kníže, jede jako z lovu okolo lesa, kůň si drobně poklusával. Bylo tak mílo, jedličky ušlechtile voněly, jako když se pálí kadidlo. A jak kluše po trávníčku, najednou tam koukl, a na chvíli mu oči nestačily, jak se podivil. Pod babykou, pod lesíčkem, klečí tam pět děvčátek, sedmikrásky učiněné! Klečí a slzami zalévají nízký hrobeček. Hle, červená lilie na něm vykvetla. Všecky se tulí k sobě a všecky tak stejné, jako by se posestřili v jeden den. Kníže z nich nemohl oka spustit. Už kouká dobu, jak ten růvek bílýma rukama objímají a hruď se jim klepe bolestným vzly97kotem. Má se zeptat, nemá? Ještě počkal, až mu vyhrklo slovíčko: – Koho pak tu pláčete, spanilé dcerušky? Zvedly hlavu, podívaly se, a jedna smutně povídá: – Matičku nám tu zakopali. Matičku jasnou jako nebeské slunce, matičku sladkou jako boží dech. A zas se tak poklonily hrobečku. – Máte aspoň tatínka? – Ach, toho nám den před tím roztrhal medvěd na lovu. Kníže ještě hledí na těch pět sedmikrás, a celý pryč. Co se s ním děje? Byl by najednou tolik rád viděl až dolů do hrobu. Kdo je ta jasná matička? Ani neví, a taky

96

Původní paginace (dále P. p.): 43.

97

P. p.: 44.

mu slza ukápla. Tiše ho odnesl vraný kůň dál. Přijde domů, zavolal hned Teofila, proroka páně, a povídá – S Hospodinem mluvíš a Hospodin slyší modlitby tvé. Jdi, u lesa je hrůbek brčálem pokrytý a červená lilie kvete uprostřed. Jdi a modli se na něm, dokud nebožky nevymodlíš. Teofil vstal a ubírá se tiše tam. Květy se mu cestou klaněly a bylo slyšet, svaté písně hlaholí dokola. Šedivý kmet poklekl u hrobu a modlí se, modlí. Už tři dni se modlil, nemysle na jídlo ni na spánek. A když se domodlil, najednou z hrobu slyšet hlas: – Někdo mě volá? A Teofil promluvil: – Vstaň, paní, ještě je dlouhý běh života tvého. Všichni čekají a zvou tě k oslavě. Lilie se na hrobě zachvěla, a ani nevidět jak, najednou tu stojí žena jasná jako slunce nebeské a sladká jako boží dech. Teofil ji pojal lehce za ruku a vede ji do zámku. Svaté písně hlaholí dokola. Tam již čekaly děti, všech pět sedmikrás, a čekal mladý kníže v tichém nadšení. Jasná přišla. Ba, svět neviděl, co bylo radostí, a bylo plesů, a na tu chvíli štěstí daleké i blízké se tady zastavilo. Nebylo vzpomínky zlé, aby kalila jejich radovánku. Kníže hned uchystal veliké slavnosti, sezval všecky přátele její i své, a když radostný povyk ulevil, povídá:

39

– Hle, pozval jsem tě, a ty ses k nám vrátila. Byl sen, a je zas rozkoš života. Kochej se s námi v darech jeho milosti. 98 Posadil hned Jasnou po svém boku a ničeho jim nebylo žel. Zazněla hudba, mísy zazvonily a voňavé růže pršely všem do klína. A když se tak pokochali vespolek, kníže se najednou ptá: – Pověz nám, Jasná, proč máš tu červenou jizvu na krku? – Snad jsem si utáhla pentličku. Ale vtom vyskočil od stolu mládenec, až se sklenice koulely a divoce zajektal: – Ne! byl to můj nůž! Slovo uhodilo jako rána do hostí. Děti se stulily k mateři a zašeptly: – Pánbu s námi! To je Kykys, náš strýc! A byl! Krvavý nůž se mu zjevil nad hlavou, když se sám přiznával: – Ať jednou víte, co mně duši spaluje! Byl její vdoví den, přijdu k ní a povídám: Hle, bylas bratrova, buď zase mou. Je ti škoda žíti samotné. Ale v tom smutku nechtěla mé ruky znát, a co já udělal! hlavička se mně zatměla! S tím slovem se zamotal a už se kácí jako sloup. Bylo hned po hostině. Přichvátal Teofil, zvedá nešťastného a rty se mu chvějí jako v modlitbě: – Hřích se stal! vyšlehl plamenem! Ať plamen jeho očistí duši křesťanskou! Vstaň, synu, jdi a kaj se! A až se ti promění tvůj krvavý nůž, navrať se k nám. Chvíle radostná tě u nás uvítá. Kykys pomalu vstal, hlavu skloněnou, vychází z hodovny krokem motavým. Hle, tři hory před ním vyrostly, hory vysoké, témě se jim tratí v bludných oblacích. A krvavý nůž k nim ukazuje cestu.

Hora první, Kykys kleče slézá její vrch. Divoké feny na něj štěkají a šelmy mu údy trhají. Jde to dál trním, bodláčím, krev se cedí pod jeho ranami. Devět dní trvala bolestná pouť. A teď hora druhá, zkouška ještě hroznější. Cesta, jako když ji postele břitvami. A kam koukne, chumle hadů jedových, soptí a sypou se na něj a stahují ubohému dech. Rve je napravo a bije nalevo, aby se dostal o krok dál. A těch kroků! Dvakrát devět dní trvala děsná pouť. Ale teď hora třetí. To není snad ani hora, to je vám jeden plamen veliký! Plamen na plamen. Už ho zhltly v strašném 99sykotu, ani neslyšet výkřiku. Slitování! Kde jste, nebesa! Ale plameny jen soptí, až do hlubin duše, do mozku. Ztratil se čas, jen věčnost trvá. Kdo ukáže k východu? – Až hle, tam kyne něco na samém vrcholu. To světlý křížek zasvitl na místo nože a sedá si na prsa poutníku. Kykys hoří všecek nebeskou milostí. Sláva tobě, svědku šťastného vykoupení! Třikrát devět dní trvala ta plamenná pouť. Zmizely hory, upálen hřích, a Kykys se objevil na prahu. Hodovna ještě plna, jenom vyschla číš, hosté čekají v dychtění. Až jim zasvitl křížek do očí. Kykys objal nohy svakové i knížete a rty mu šeptají: – Odpuštění! I počala znovu sláva, číše se naplnily do vrchu a nebylo nadál vzpomínky zlé. A v té radovánce kníže navlékl Jasné kroužek na ruku, zavolal Teofila a poručil: – Svatým poutem svaž osudy naše na věky! Teofil vykonal, a byla to bezmála jeho poslední úloha. Odejde a sirý hrobeček pod

98

99

P. p.: 45.

P. p.: 46.

40

babykou, pod lesíčkem, bude teď jeho domovem. Zpívejte mu tam, ptáčkové, a vy, jedličky, zapalujte mu vonná kadidla dokola. Hodný učedník po něm nastoupil, bílý kříž mu plane na prsou. – A co Sedmikrásky? Ach, ty se veselým tancem kmitají pažity, až se jim líčko dokola

zardívá. Hopkují sem, hopkují tam, a když zabloudí pod babyku, na chvíli obejmou hrobeček, slzičkou zapláčí, a zas je veselý rej unáší dál. Pojďte, děti, mezi ně, ať se od nich naučíte radovat. Pojďte, a bude pažití plné sedmikrás.

Pohádkový příběh Jasná vypráví o napravení vraždy, tedy o vzkříšení titulní postavy a vykoupení viníka. Domníváme se, že je také metaforickým vyjádřením vývoje vztahu muže se ženou. Hlavní a titulní ženská postava – Jasná – je ale v tomto vyprávění naprosto pasivní stranou, dokonce ani neprozrazuje důvod své smrti, a jiné další ženy Sedmikrásky – pět děvčátek – působí spíše jako nezávislá, pohádkově zázračná bytost. Klíčové jednající postavy jsou tedy převážně mužské: mladý kníže, Teofil a švagr Jasné, Kykys. Ve vyprávění se jako první vyskytuje mladý kníže – nalézá bolest (plačící Sedmikrásky) a po váhání zjišťuje její důvod. Když posléze iniciuje její nejprve částečnou a potom nepřímo i úplnou nápravu, do středu pozornosti se přesouvá Teofil, který přivádí Jasnou k životu, a Kykys, jenž podstupuje trest. Chronologicky je však počáteční událostí roztrhání manžela Jasné na lovu medvědem, což bezprostředně (den poté) vede ke Kykysově vražednému činu. Toto pevné spojení obou událostí vede k domněnce, že se jedná o vyjádření jednoho zranění a opuštění ženy mužem. Je rovněž možné, že manžel Jasné (stejně jako i ostatní muži v textu) jsou všichni zástupci knížete, multifigurální mužská postava. K tomu v textu poukazuje: a) nápadný dvojí výskyt lovu (manžel tam zemřel a kníže se odtamtud nyní vrací), b) svatba, která čeká na Kykysovo napravení (a Teofilovo oddání), c) nepříliš jednající, ale přitom zřetelně centrální role knížete a d) náhlé mizení i zjevování ostatních mužských postav.100 Kníže tedy (patrně nedlouho po smrti – opuštění ženy) naráží na pozůstatek tohoto (svého) zničeného vztahu – mělký hrob s červenou lilií – a pětici stejných bytostí, které mu ho připomínají jako ztělesnění svědomí. Tak decentně naznačují tragédii, byť o ní zřejmě vědí

Případně také vyjádření na oslavě, že „nebylo zlé vzpomínky“, což implikuje, že kníže může mít povědomí o vraždě, ale není to připomínáno. 100

41

všechno („Děti se stulily k mateři a zašeptly: – Pánbu s námi! To je Kykys, náš strýc!“; Kubín 1925: 45). Kníže posléze neodolává dojetí a snaží se vztah obnovit pomocí proroka Teofila. Jeho (resp. svou) vytrvalostí, úsilím a odříkáním jídla i pití přivádí kníže ženu na slavnost. V jejím průběhu se ale ukáže, že pouhý, byť namáhavý, návrat nestačí – je potřeba vlastní přiznání mužovy viny (cizí obvinění naopak zcela chybí). Když je tato potřeba odhalena (Kníže se ptá na jizvu), Kykys se ihned doznává, kolabuje a návrat Jasné se zdá být pokažen („Bylo hned po hostině“; tamtéž: 45), Teofil se vraha ale zastává, nabízí nápravu zranění.101 Ta je znázorněna putováním na tři hory, na nichž Kykyse stíhá utrpení v různém stupni niternosti: nejprve se jedná jen o povrch a sluchový vjem (štěkání, trhání údů, bodláčí), pak o vnitřní tělesné zranění (hadí jed a stahování dechu) a nakonec o psychickou stránku (hlubiny duše a mozku, ztráta pojmu o čase). Utrpení se navíc prodlužuje po devítidenních cyklech.102 Po absolvování trestu se symbol nože mění v kříž a Teofil může knížete s Jasnou oddat. Teofilova úloha tím končí, odebírá se příznačně do hrobu Jasné, na jeho místo nastupuje napravený Kykys (tedy mladý, dříve divoký či energický, za starého, poklidného či rozvážného). Budeme-li považovat všechny tři (resp. čtyři) mužské postavy za jednu, vyvstává nám průběh vztahu, který muž nejprve zničí a pak se ho snaží obnovit. Pouhý návrat k milované ženě ovšem nedostačuje a on musí přiznat, čeho lituje a co dosud (on i žena) přechází mlčením – že ji zranil. Za to musí projít utrpením, očistit se na všech rovinách bytí, a nechat tuto svou agresivní složku (nůž) zmizet. Díky tomu jsou trvale sjednoceni onou složkou, která usilovala o návrat a která může nyní bezpečně zmizet (resp. nechat se nahradit): zranění a rozluka jsou napraveny. Pozoruhodným způsobem je prostředí harmonicky sepnuto rostlinami. Na začátku vnáší do textu církevní prostředí v metafoře vůně jedliček „jako když se pálí kadidlo“ (tamtéž: 43), která se vrací při smrti Teofila. Mimo to hodovníkům prší do klína „voňavé růže“, Teofilovi

Samotné zranění ženy může být obrazným zpodobněním jejího umlčování. Svědčil by pro to charakter zločinu, proříznutí hrdla, i to, že prvním projevem vzkříšení je otázka („Někdo mě volá?“, nikoliv např. vystoupení z hrobu apod.; Kubín 1925: 44). Podobně může být zranění motivováno i eroticky. 101

To lze vykládat jako novény – devítidenní modlitby, které dle Vojtěcha Kodeta ve středověku fungovaly „jako přímluvná modlitba v situaci nějaké nouze nebo prosba o pomoc před životními rozhodnutími“. Zdroj: Novény. Vojtěch Kodet. [online]. [cit. 2015-02-13]. Dostupné z: . 102

42

se cestou ke hrobu Jasné klaní květy. Navíc i hlavní ženské postavy jsou znázorněny květinami: sedmikráskami a lilií. Tematicky je pohádka Jasná velmi blízko Bílým růžím (Kubín 1941: 38–42) a stejně tak ji lze chápat jako obraz prožívání vztahů. Očistný proces však oproti nim více zachycuje z druhého, mužského hlediska.

43

9.2 Hvězdičky Nová kytka pohádek, 1928, s. 111–117. 103

Tak poslechněte, milí, co vám ještě povím. Byl jednou pod Levínem sedláček, říkalo se tam Na sluníčku. Ach, ta krása dokola! Háje a louky tam nikdy neodkvetly, a těch ptáků, umělců povedených, na mou pravdu. Kde jaká větvička, taky šveholí na ní písnička. Rádo se oko podívá a noha na chvíli zastaví. Ale co platno, kde srdce želí, tam ani ráj neutěší. U našeho sedláčka měli syna – měli a neměli! Přišel večír soused na pobytí, ohlédl se po jizbě a zrovna se ptá: – Kde pak máte, kmotra, Divsu? Matka mu smutně pokývla: – Divsu, povídáš? Ach ten zas někde na Levíně počítá hvězdičky. Už od malinka jiného nedělá. Jen takhle celé noci vysedět a po nebi bloudit, to bylo jeho! Doma ho kale neuvidíš. A teď v zimě, co je nebe jako leštěnec, to teprve. Ani nám nepřijde domů spat a jen pořád mezi hvězdami. Bože, ještě se mu z toho hlava pomátne, co jiného. A selce ukápla drobná slzička. lnu tak, měli s Divsou holé trudy. Jako by hochovi naplnil hlavu nějaký kouzelník, divné věci se v ní dějí, je jiná, nežli zvykl ostatní svět. Jak se medle setmí, jen ho to žene ven, a nahoru na Levín, a to už mu oči bloudí po nebeské pláni, mezi hvězdami– co pak jsou? a nač jsou? Ještě neměl v ruce bič, neví, co je to zorat brázdu, ale kde se slízají hvězdičky, kde jich je jako korálků, nebo kde sama jediná si chodí v celé nádheře a jako krasopaní, to už věděl dávno nade vše. Oči se mu na ně věší, kvetou s nimi, ha, už

103

P. p.: 111.

se v nich zrovna shlídl a má je sám jako dvě hvězdičky. A tak daleko, až si milý Divsa umínil, já je musím všecky spočítat! 104 Jednou sedí zas na samém Levíně, oči ve hvězdách, když se u něho vynašel děda šedivý, a vousy bílé, jako dokola ten sníh. Chvíli Divsu nechal a pak povídá: – I bože, hochu, co jen tolik po tom nebi hledáš? Snad ne místo, kde postavit sloup? Neboj se, nespadne ti nebe na hlavu. – I to si, tatínku, nemyslete, ale počítám hvězdičky. – O ho! holenku, kdybys tu seděl devětkrát devětadevadesát let, těch nespočítáš. Taková boží hleďátka – mrknou, zakmitnou, hned jich je víc, hned míň, to si dáváš marnou úlohu. – I ne, dědečku, mám pevnou víru, že je spočítám; ale někdy mně přeletí mrak, a musím začít od nového konce, nebo napadne dřímota, zamží mi oči, a zas abych počítal znovu. Toho kdyby nebylo! Dědeček pokýval hlavou, potom vytáhl něco z kapsy a povídá: – Vidím, že ti už ta světýlka nedají pokoje. Tu máš, vezmi si tuhle mou pikslu, bude ti nápomoc. Pojednou se vylíhne na nebi mráček, zacloní vyhlídku, jen řekni: hup do piksly! a nebe ti bude čisté. Nebo napadne spaní, zas jen na ně: hup do piksly! a oči budou jako rybičky. To všechno umí má piksla. Ani sám nevím, koho jsem už do ní za ta leta zavěznil – vlky, rohaté ohnivce a zbojníky, všecko, co mi přišlo do cesty. Jsem už tuhle stár, ať jí zas užije někdo jiný. Pověděl, pikslu podal Divsovi, a jako když ho něco sfoukne, byl ten tam.

104

P. p.: 112.

44

Panečku, teď měl Divsa hody! Nebe pořád vymydleno, hvězdiček po něm, jako kvítků v jarní zahrádce. Ukáže se obláček, chce mu jich pár pochytat do šosu, ale Divsa jen udělá: hup do piksly! a milý obláček už je tam. Anebo spaní? jen se ozve a už je taky v piksle. Ať si tam pospí dál samo do libosti! A Divsa div neposkočil radostí. Teď se mu nic nebude plíst do jeho počtů. Jednou, byl pěkný fijalový mráz, už dávno svítalo a hoch zůstal ještě na hůrce. Doma, jako vždy, jeho postel netknuta. Matka uklízí po jizbě, postýlku s pláčem objala i duchnu si měkce pohladila, – vidíš, vidíš, pořád tak sama! až ji teď chopila a ven s ní na bidlo: počkej, navoní tě čistý duch. A milá duchna venku visí, podechuje, až po chvíli začala přemítat: 105Jaký mně tohle život! Všechny jiné mají koho přikrývat a teple zahřívat, jenom já pořád nic. K čemu mi takový darmobyt? A milá duchna s bidla pryč a povídá: Půjdu já, půjdu, snad uvidím někoho, an se ke mně ještě rád přitulí. Řekla a už jde, sněhem se brodí, mějte se tu Na sluníčku zatím dohře. Už byl dávno bílý den, a Divsa se vrací z Levína. Pojednou něco zahýklo horou, přelítlo to jako černý stín, až se mu v očích zatmělo. Ale Divsa si nevšiml a jenom kvapí. Hle, lesíček dole, a za ním už jejich stavení. Rozhlídl se zvysoka, na chvíli postál, když vidí, batolí se k němu po sněhu jako tři kachny, červeně pruhované. Počkal na ně, až dojdou, kouká vybouleně – inu pro světa, co tohle je? A ony byly jeho tři podušky. Spustily udýchaně: – Divso, Divso, nepotkal jsi někde naši mámu? Abys věděl, utekla ti z domu.

– Cože, prej, utekla! A co vy, sojky? Utečete taky, a kam si já pak doma lehnu? – Och, tam už ležet nehudeš, povídají. Letěl kolem čaroděj Chochol a celé stavení sebral do pytle. Je to tam a se vším. Divsa div neupadl leknutím. Tohle že se stalo? Skokem je doma. Kouká, a opravdu – jejich statek, zahrada, úly, všechno pryč, jako když to pohltí země. Ani po pírku památky. Padl tam hlavou do sněhu a hořce zaplakal: maminko zlatá, můj tatíčku, kam jste se mně poděli! A ryje nehtem, hrabe až do hlíny, ale nevyhrábl ani kostičky. Vstal a potácí se bludným krokem, neví kam. – – – Pod bílou horou daleko v kraji byl zámek, slavný Muchovec. Jenom knížata v něm bydleli. Všecko tam bylo krásné, ale princezna Drahuňka byla ještě krásnější! Jako nebeský červánek. Hleďme, vyběhla právě na pavlač, kouká do těch sněhových plání a vidí, co vidí. Oči jí zasvitly bílým sněhem, jaká krása! Rozpiala dychtivé paže, zatleskala a, prej, dnes doma nezůstanu, zapřahejte! Vyjedu si! A na slovo pár koníčků stojí u saní, ach, jaké saně! celé zlaté. Drahuňka se vyhupla, otěže do dlaní a dzin dzin, už rolničky zacinkaly plavným smíchem. Heja hej, Drahuňka má duši plnou světlé touhy. Plave to, plave tím sněhovým mořem, bílé pýří lítá pod kopyty, když najednou hu! 106chomáč ohnivých stínů se jim zamihl kolem – to dva huňatí čerti se tady ženou do pekel. Klopity, klopity, zarochali, zachrchlali, až se může země vyjevit. Ale v tom taky koníci sebou smykli jako vyděšení, a nechtějme vidět! milá Drahuňka se octla na ráz v hluboké závěji. Teď tady leží, už dobu leží a snad ani nedýchá. Kdo pak ji zvedne a kdo vyvede? Koně dávno uletěli v divém honu, jako když

105

106

P. p.: 113.

P. p.: 114.

45

je posedne ďas. A Drahuňka leží, mráz jí pomalu zháší plamínky ve tváři, už i ledovou rukou sahá na srdce, potiskuje, ach, snad jí ustydne nadobro. Ale nehojme se, neustydlo! Šla tudy zrovna Divsova duchna teplodajka, uviděla, a hned k milé Drahuňce. Honem ji přikrývá, teple zadechuje a sladkým slovem hovoří: I, i, holčinko zlatá, kam tě jen tohle vede! To bys mi tu pomrzla na věky. A duchna byla ráda, do duše ráda, že může taky jednou někoho zahřát a ukrývat. Všechno v ní rozkvetlo radostí. No, pěkně usedla, Drahuňka jí dříme v loktech, spalo se jí jako v nebi – když, nastojme! Kdo jen se to k nám brodí sněhem?·Duchna koukne, a na mou pravdu! ony její podušky, a všechny tři. Ťapi, ťapi, už j sou taky tu. – I vy dětičky rozmilé, jak jste mě jen mohly najít! a máma duchna se mohla nad nimi udivit. No pojďte, pojďte, však je tuhle práce pro všechny. A bylo slavného vítání a tichého šveholu, aby Drahuňku nezbudily. V tu dobu taky Divsa šel vám stejnou končinou, hlavu kloní, a noha míjí smutně nohu. Vtom něco niu třesklo do ucha – dzin dzin, sáně zlaté k němu přiletěly a dvé koníčků jako na komando zůstalo stát. Divsa kouká, nikdo s nimi, pozdravil je – snad mě dovezete, kde bych proměnil svůj žal. A už sedí, opratě v hrsti. Koníci poskočili, nohy jako strunky, a než by kdo pomyslil, Divsa stojí na nádvoří, v slavném zámku Muchovci. Ale neměl kdy ani se ohlédnout, a najednou plno panstva kolem, sbíhají se o překot a každý oči vyvalené: kdo pak jsi ty? a kde je naše princezna? Ach, nebyla nikde, a Divsa neuměl povědít. Tak zas všichni na něj a třesou s ním, mluv, mluv, div kosti nechrastily a hrkavá slova lapají – kde je?

kde je? Divsa nevěděl ani jak, a deset pochopů ho chytlo, smyklo, a milý octl se 107 tam v hluboké šatlavě. Jen džbán vody u něho stojí a pecen chleba na stolku. Až se mu ze všeho motá hlavička. No! bylo teď shonů na zámku – pro svaté nebe, Drahuňka je pryč. Alou, rozlítlo se hejno rejtharů, a do všech konců, nevynechali místečka. Všude se jich vysypalo, oči jako blesk, jehla by jim nezůstala tajná. Až tihle po sanici našli lehko Drahuňku. Přivezli ji i s duchnou, vida, princezna se pod ní hřeje a tulí, sláva, sláva budiž! Ale dušičku jí to vyplašilo, ani hned nevěděla, čí je. Teprve bylo veselosti, všechny sály jeden ples, a každý jen kolem ní – no, jen když ji máme zase doma! Kníže ji pohladil taky po vlasech: – Jen to nám pak, dítě, řekni, kdo ti tam duchničku poslal? Čí pak medle je ta teplodajka? Služba žádá taky svůj groš. Ale marná hádanka. Mohli zvídat a hledat po celém kraji, nebylo človíčka, aby se přihlásil. Na Divsu při samém plesání nadobro zapomněli. Ten zatím sedí v temnici a neví, je-li den či noc. Všechno se mu slilo v hlavě. Ach, takhle spát, třeba měsíc, rok, jaké by bylo vykoupení! Ba, nezamhouřil oka, ani nepamatuje. A Divsa sáhl do kapsy – byla tam, byla jeho piksla divuška. Chmatl ji, rázem otevřel a táhni si vše, co v ní, jenom když můj spánek zůstane. A Divsa blaženě zaklopil víčka, a vtom taky usnul jako na vonné bazalce. Jenže piksla se otevřela, a najednou, jaký šum! Co kdy dědeček do ní uvěznil, všechno ven a ven, dveře šatlavy byly v minutě na třísky, a teď to z ní uhání všechno cesta necesta – vidíte, divoký býk,

107

P. p.: 115.

46

až hrůza, vlkodlaci, a zas stohlavec, a lajsko zbojníků, rány světa, kdo pak Ví, co toho bylo. A jen všecko horempádem brnčí, ať jsou už daleko z té piksly pryč. Přelítli nádvořím jako ta bouře, okna na zámku zařinčela, stěny se rozklepaly. Kde kdo, zůstal vyjeven a necítí dušičku. Až dlouho dlouho, když nešustla ani myš, pomalu vylézá hlava za hlavou, a koukají, jaké to bylo dopuštění. Za chvilku stáli taky nad Divsou– vida, železná vrátka šatlavy jsou na padrť. Snad to naposled nebyl tenhle pobuda! Zbudili ho a teprve vidí – on hoch jako nebeská krása, dvě velké hvězdy na ně vykoukly. Stáli ještě dychtivi, až kníže Muchov povídá: 108 – Kdo jen jsi? medle nám řekni: neviděls tu hrůzu? muselo to kolem tebe jít. A Divsa si vzpomněl: – Aha, to mně utekli z piksly, sám nevím co všechno. Mám takovou pikslu divušku, jen řeknu hup! a je to v ní. Jen pověděl, a kdo měl oči, vytřeštil je na Divsu: – A třeba celý zámek? – Myslím, že taky. Jak povídám všechynko. Kníže honem ho bere měkce pod paží: – Pojď, pojď, tady nezůstaneš, pro tebe máme jinčí příbytky. A jako v bázni, beze slova, vedou ho nahoru do zámku. Divsa přišel, podíval se, a najednou skok a oči obě v úplňku: – Nebesa, moje duchnička! kde pak jen se u vás bere? Hladí ji mileně, slzičkou kropí, a ta se taky stulila k němu jako svá. Teprve bylo u všech divení. A kdo se divil nejvíc, jako Drahuňka. Jen uslyšela co, a už chytla Divsu

za ruku a klokotá, jako když zacinkaj’ zlaté zvonečky: – Ta duchna že je tvá? Ach, tatínku, slyšels? Je jeho, ale je má, je stejně má, dala mně nový život. A od té chvíle dva páry očí utonuly v sobě. Divsa s Drahuňkou jsou ty a ty. Otec, matka ho v lásce objímají, pozdrav tě nebe, synu, a odpusť nám, že jsme to nevěděti hned. Nebylo dlouhého smlouvání na zámku. Zrovna se zvali hosté, a celý Muchovec je na nohou. Muziky vyhrávaj’ od rána do noci, všude je veselo a samý smích. Sjelo se panstva nevídaného, čeká je slavná hostina, kde jaké okno, planou už jásavým ohněm. A Drahuňka! Kdo ji dnes neviděl, ani neví, co je to štěstí. Ustlalo jí v srdci zlaté hnízdečko. Mísy zacinkaly na všech stolech – ale najednou, kde Divsa? Nevěsta se točí dokola, dychtivým okem hledá, kde jen je? A on nikde. Běhají, volají, nezbylo místečka, až sama Drahuňka v údech u vy hupla taky na nejvyšší. věž. A teď někdo suď! Divsa tam, oči zabodnuté do nebes, a jako by mu nebyl nic ostatní svět. – Divso! Divso! co jen to! Všichni čekáme, už pojď. Jen se mile pousmál a povídá: 109 – Nech mě, Drahuňko, malou chvilku jen, počítám hvězdičky. Čekala, přišla udychtěná po druhé a ještě kolikrát, ale zas nadarmo. Divsa jen počítá. Noc uplynula, muziky matně skončily, co jen se to s Divsou děje? Drahuňka znovu skok a skok! je u něho, v slzičkách tone, Divso, ženichu můj, svatby čekají! Usmál se, vlasy jí letmo pohladil, ale oči jen upřeny v tu nebeskou báň.

108

109

P. p.: 116.

P. p.: 117.

47

Už tak minulo deset let, Drahuňce dávno umřeli oba rodiče, a byla sama paní na Muchovci. Ale jakou že paní! Chodí, chodí jako smutná vdova, vlas jí pobělel a hlava se naklonila. Plíží se pomalu, až na tu vysokou věž, bere Divsu za ruku a slzami ji smáčí. Pamatuj se, ženichu můj! Pohladil ji, i na čelo chvatně políbil, ale očí neutrh’. Ty mu dál bloudí mezi hvězdami. Poslouchej a v němé věži uslyšíš, jak to za každým schodem žalobně zakvílí. Bylo nových dvacet let, a už jich bylo aj třicet, když jednou drobný věchýtek se belhá do věže. Dobelhal, kolena objal Divsovi, jako když se malá nitka ovine, a sotva slyšet šeptnutí:

– Divso, ženichu milý, ty – ještě – počítáš – hvězdičky? Došeptla, věchýtek upadl, a není v něm dechu víc. Divsovi v očích zamžiklo a zdá se mu, že najednou plno hvězdiček se rojí dokola. Koukne, co to, a ještě uviděl, Drahuňka mu leží u nohou, a ty hvězdy, zlaté kvítky, celou mu ji posypaly. Naklonil se, pohaslý stařeček, a žalostně zaplakal: – Drahuňko, nevěsto má, jak mě jen život obloudil! Světlo zhasíná, tebe jsem neužil a hvězdičky taky nespočítal. Kdo nám navrátí věk? Rtové se mu zachvěli, a dva věchýtky se stulily k sobě, ve věčném objetí. Konec

Pohádka Hvězdičky je pozoruhodná nejen motivicky, ale i kompozičně. Její titul pojmenovává to, co fascinuje protagonistu Divsu: jeho pozorování (počítání) hvězdiček se objevuje na počátku i konci příběhu. Tato činnost se zdá být až vzorově nekonečná, marná, bez praktického užitku. Takové atributy se však v textu explicitně neprojevují, nejsou zdrojem Divsova neštěstí. Podstatnější, než co Divsa dělá, je totiž, že to dělá sám, že utíká z všedního, přízemního života, a to symbolicky do výšin, na kopec Levín nebo posléze na nejvyšší věž. Většina postav ale v textu také silně prožívá osamění. Ztělesněno je v antropomorfizované duchně, která – z pocitu nevyužití – od Divsy prchá, svou opuštěnost prožívá podobně útrpně, jako Divsova matka či na konci snoubenka Drahuňka. Přitom ta nejprve přijímá samotu dobrovolně, na projížďku vyjíždí nejen sama, ale i ve zlatém kočáře, který snad připomíná klec či zdobnou rakev. Tím je spřízněna s Divsou utíkajícím od rodičů. Zcela specifická je pro motiv osamění ovšem „piksla“, zázračné vězení pro všechno obtěžující: bytosti, počasí, spánek. Mezi kouzelnými předměty je tento jistě výjimečně lákavý, usnadňuje však život natolik nepřirozeně, že je pro Divsu zásadním přelomem v přechodu k životnímu stylu zcela odlišnému od toho svých rodičů. Divsa totiž není označován jako líný (jako je např. Barunka

48

z pohádky Boucharóni v téže knize; Kubín 1928: 85–90),110 ale začíná žít více v noci než ve dne, ze statku (příznačně pojmenovaného „Na sluníčku“) se postupně dostává na zámek Muchovec. Tyto dva prostory jsou svým charakterem i názvy protikladné téměř v opozici „přirozené“ – „dekadentní“. Přesun Divsy mezi nimi pak odpovídá jeho určité lhostejnosti k lidem i činnostem. Zároveň jsou ale také komplementární: Divsův otec v textu vystupuje minimálně, stejně jako Drahuňčina matka (oba jsou však implicitně přítomní). Více jednající je Divsova matka a Drahuňčin otec: jde tedy o symetrickou konstelaci dvojic hrdina a jeho matka a jeho vyvolená a její otec, král.111 Mezi těmito prostory prochází i Divsova duchna, která je také hybatelka událostí. Zachrání Drahuňku před umrznutím a Divsa se směrem k zámku vydává kvůli ní. Je proto určitým protikladem Divsy, který se na cestu nevydává z citové pohnutky a rovněž nikomu nepomáhá, ani se nepozastavuje nad dramatickým zmizením svých rodičů či nelituje svého uvěznění. Lhostejnost naruší pouze shledání s duchnou a bezprostředně následující „utonutí“ (tamtéž: 116) v očích Drahuňky. Pozoruhodnost kompoziční pak spočívá právě v symetrickém oddělení dvou statických prostorů jedním dynamickým. Celý příběh lze proto vnímat jako vyprávění o problému se zakotvením člověka. Divsa snad v počítání hvězdiček hledá štěstí či naplnění života, zakotvení mimo prostý svět, transcendenci. Když ztratí domov s rodiči (symbolický přesun do dospělosti), hledá ho, jak je přízemně zpodobněn duchnou. Teprve až se dostane do manželství (protože to, že postavy čekají na svatbu lze lépe chápat jako jejich nenaplněné manželství), vrací se svobodně k tomuto hledání. Nenechá se vytrhnout až do konce života, kdy konečně pozná, že štěstí, naplnění života procházelo blízko něj (sestoupením hvězd na Drahuňku). Čtenář kromě toho vnímá i ono nadměrné množství zázračných předmětů a bytostí (šedivý děda s pisklou; všechno v piksle, co se kolem něj prožene, zatímco spí; čaroděj Chochol; oživlá duchna; dva čerti), jež Divsa jen výjimečně ovládá a spíše je míjí.112

S Barunkou to také nedopadne nijak špatně: díky své lenosti naopak potká žábu, u níž si vyslouží ženicha a zámek „i se všemi poklady“ (Kubín 1928: 90). 110

Tu lze nalézt i jinde u Kubína (např. Blažek v knize Dárek od pohádky; Kubín 1925: 37–42), stejně jako v adaptacích folklorních pohádek, např. Baar, Jindřich Šimon. Vo hloupým Honzovi silákovi: VI. Honza de hledat rozum. In Chodské písně a pohádky. Praha: Odeon, 1975, s. 240 – 245. 111

112

Což mj. v případu Chochola a zmizení statku i Divsových rodičů působí zvlášť melancholicky.

49

Divsa prochází smutným cyklickým vývojem, Drahuňka se mu zdá být okamžik lákavá (utone v jejích očích, snad právě díky tomu, že jeho vlastní oči jsou „dvě veliké hvězdy“; tamtéž: 115), ale brzy se vrací k původnímu zájmu, který nemá spojení s pozemským světem. Pozorností vzdálenému mu uniká blízké a Divsa tak míjí jakýkoli smysl své existence. Velké a nedosažitelné cíle, které se mohou zdát jako ušlechtilé, zatlačují u něj veškeré užitečné drobné činy. Divsovo jméno je ambivalentní, v jedné rovině se protagonista diví a obdivuje více, než je zdrávo (hvězdičkám), na druhé je naopak lhostejný a jméno dostává ironický nádech. Aliterace se jmény Duchny a Drahuňky pak tuto ironii podporuje. Hvězdičky jsou, domnívám se, jedna z mála pohádek, která má i významotvorné postavení ve sbírce: jako poslední pohádka (vč. závěrečného „Konec“) uzavírá hořce celou knihu, jako by zčásti také znevažovala autorovo snažení sběratelské i spisovatelské.113 Hvězdičky uchopují autorovo časté téma dospívání z originálního, tragického úhlu ztráty domova, mohou být proto pro čtenáře varováním, aniž by sklouzávaly k výchovnosti.

Také výrazně uzavírající, ale s téměř opačným vyzněním, je text Bible Kralická ze sbírky Zlatá brána otevřena (Zlatodol pohádek II, 1949), která povzbuzuje ve čtení knih. 113

50

9.3 Divý Blesk Pohádek jako kvítí, 1929 (vročení 1930), s. 104–108. 114

Ležel ve svém doupěti starý vlk, ležel tam jako nemohoucí. Kde jsou ty časy, kdy mu všechno říkali Divý Blesk, a on se honil lesem, polem, kudy chtěl, a mohla být laň či jehňátko, nejlepší kusy měl za pochoutku! Konec, konec je všemu… Teď ho drtí leda ta ochechule, zlá podagra, kosti mu strouhá jako ďas, a ani na chvilku nedá pokoje. Ba, zůstala pro něj z koláče díra… A Divý Blesk se stulil do teplého kožichu z berana, co naposled loni ulovil, a jen mrzutě zívá. Eh, ani číst ho netěší, kdež to bývalo jindy jeho, aspoň si v „Lesním ohlase“ chvíli poříkat. Pane, tam bývají věci, že se hlava začepejří! Maně se ohlédl, je-li tu poslední číslo, – a bylo! Nasadil pomalu okule, a zrovna ho uhodil veliký nápis: Vlci, pozor! Copak to asi je? Divý Blesk překonal suché loupání a čte: Ve vsi Kotelně se vynašel muzikant, jak ten spustí na své dudy, běda nám! Na místě očarují, a kde jaký vlk, od minuty nechá všeho a jen zmámeně poslouchá. A zatím psi tu, a pasáci tu, a jako boží krupobití, milého vlka pobijí. Taková muzika! Rozum umí zašít, nohy svázat – povídám nohy! A ty jsou, víte, naše spása. Proto pozor! chraňte se páchnout do Kotelna, nebo je s každým konec ámen. Vlk zakýval hlavou, inu inu, to bych sám chtěl tu muziku poslechnout. Co, je-li tak divotvorná, poslední zívnutí bych na to obětoval. Však tuhle nemám ze všeho leda

114

P. p.: 104.

trochu loupání. Ať mu je taky konec ámen! Pojedu s tou muzikou na věčnost. A co venku poletuje drobný sníh, Divý Blesk si něco vymyslil. Je jist, že synové jeho do „Ohlasu“ ani nemrknou 115(ostatně takoví čtenáři! měli ze všeho ve škole pětku) zavolal je a povídá: – Ach, děti, snad už nebudu dlouho mezi vámi, ještě bych se rád jednou podíval, kde nohy mé běhávaly, kde mé zuby rvaly kudrnaté beránky. Však to znáte! Zaveďte mě kousek. Ochotní vlčkové skočili, berou tatíka pod paží, ale šlo to s ním těžko. Jen jim v náručí sípěl. I zpomněl si nejstarší, jsou u sedláčka Hřímoty sáně, počkejme, a já pro ně doběhnu. Za chvilku byl tu, sáňky vystlali pěkně slamou, a milý tatík jede až na to loupání jako milostpán. Oči mu hned zahořely, jak se rozhlédl. Ano ano, to jsou ty šumné lesy, kde se tmou oblékal a hvězdami zapínal. Tu daleké pláně, kde mu vítr nestačil, a bouře bývala ochotnou milenkou. Jářku, kde jsou ty časy! A divý Blesk kouká, jako by nikdy neviděl. Kolem dokola postlán bělounký sníh, sluníčko co chvíli rozhodí po něm hrst mlhavých plamínků. Rozběhly se po pláni, vesele zatancují, a zas hasnou, blednou, není jich dál. A starý vlk se samým divením nenadál, jsou hnedle u Kotelna. Dědina taky zapadla sněhem, tichounko všude, jenom z komínů se plazí šedý kouř. A vlk nemůže očí nasytit. Ach, taky sem tolikrát vrazil za jehňátkem. Ještě nedomyslil, a pojednou haf haf! hejno psů vyskočilo a v minutě za nimi Hřímota s těžkými vidlemi ve dlani. Přihnal se jako velká voda, a jen bít. Mladí vlčkové

115

P. p.: 105.

51

mžikem ti tam, a tatík zůstal na saních sám. Duše se mu jako tetelí, – teď snad mu spustí ta divotvorná muzika… Ale zatím Hřímota tu, oči v divokém ohni, nohy v kalupu, jako by chtěl tisíc vlků potlouci. Až tady koukne – cože? – na moutě – tohle je přeci náš černoušek! Kde se jen mohl po celý rok toulat? A Hřímota upustil vidle, zapomněl na vlky a už drží berana v náručí. Donesl ho domů jako svěcení. – Koukejte jen, co se nestalo! Náš černoušek tady, a jako by spadl z nebe nebeského. Všichni se cpou kolem, jeden div, berana hladí, po hlavě drhnou – je to on! Milý vlk se mohl vyjevit. A Hřímota s ním zrovna do chléva – koukejte, koho vám vedu! Náš čer116noušek! I tam bylo pravé pozdvižení. Všecky ovce radostně zamečely. No, vlka obešlo teplo, hned tu okřál velebně. Měkké stlaní, spát se mu bude jako kavalíru. Až se musel v duchu zasmáti: tohle jistě žádnému vlku nedopadlo, co svět světem stojí, aby se vyspal s ovcemi. Samou pýchou jako by ho přešlo pojednou všechno loupání. Ani nechtě zajel čumákem do voňavé vlny souseda beránka, a zrovna pod krkem. Pysky mu horečně zatřepaly, v očích vyšlehly lačné plamínky, a musel se devaterým řetězem držet, aby zuby nestiskly. Teď ráno procitl dřív, než ostatní chlív a najednou cítí, že mu žaludek metá zrovna kozelce v břiše. Šlakovo koření! na tohle nezapomněl, co dělat, až ho napadne hlad. Přec tu nebude kousat suchý truskavec! Čumák mu nevolky zajel zas pod bradu mladého jehňátka, a pomalu všech devět řetězů se začalo rozpínat. I prej co! stisknu a kůži zahrabu do hnoje. Podíval se běžně

dokola, všechno tu ještě spí. A tak najednou bez dalších okolků chrup! – a sláva, jehňátko ani nepísklo. Napil se lačně mladé krve, jak mu šplíchala po plecích, a už taky škube nejlepší sousta jako z labužného stolečku. Jen mu zůstaly bubliny u huby. Vtom přišel taky Hřímota pokrmit. S veselou zakládá do jeslí, a jako že uhodí na buben, všechno se hurtem žene k snídaní. I podivno pantátovi, cože taky náš černoušek neběží? Toť je po ránu všude chutí! A ke všemu koukne, na mou milou, kde pak zůstalo střapaté jehňátko? Okem švihl do všech koutů, sem a tam, a opravdu – jako že se zmehne. Jehňátko pryč. Ještě to obešel, všude prohmatal a teprve vidí, cože tobě teče po bradě krev? Chmátl po něm a div se neskácel – on tady vlk v beraním rouše! – Tak ty tohle! I ty baldachýne jedna! No, počkej, já ti vyberu čmelíky! A milý Hřímota se po něčem shýbl, že mu dá na věky na pamětnou. No, vlk nemusel dvakrát hádat, co. A že před smrtí i chromý uteče, vyšvihl se a hop, a už byl z chlíva venku. Až se samoten divil, jak mu ty nožičky upalují. V minutě měl Kotelno za sebou. 117 Ale světe ošemetný, nechodí neštěstí samo! Sotva jedno minulo, už nové bere za kliku. Divý Blesk se ohlédl, je-li vzduch čistý, když tu naproti z háje vyrazí hejno vlků a rovnou na něj: – I hleďme, prach a boty, jaký černoušek! Pěkně vítáme, hošátko. V tu chvíli starosta potřebuje něco takového na hody. Tak se neškubej a jen pěkně s námi. Chudák žalostně zabědoval pod zubem:

116

117

P. p.: 106.

P. p.: 107.

52

– Och, och, co myslíte, braši! Vždyť já taky vlk. Copak mě neznáte? Říkali mi Divý Blesk. Ti se dali do smíchu: – I vida, vida, už se naučil mekat po vlčímu. Oho, nás neoklameš. Jaký pak vlk! Jsi beran, kůže smrdutá. A jen ho vlekou, div ducha nevypustil. Přišli a hlásí starostovi: – Už jednoho máme. A pěkný kousek na hodokvas. Ale ten zas zajektal: – Co děláte, braši! Povídám, že taky vlk. Starosta poslouchá, zakroutil hlavou, inu u sta hafanů, hlas jako vlčí. – Prej odstrojte ho! Ti s něho berana stáhli a teď vidí, na mou milou, on šedivka vlk, a v celé parádě. Tak se ale starosta nasopil: – A to ty nevíš, že nový řád nám zapovídá takovou šalbu? Mohls čísti v úřední vyhlášce! Takhle nás klameš beranem, a berany vlkem. Fuj! Šalba není důstojná vlčího národa. Vlk vlka nepodáví. Takové výsady necháme rádi člověku. Ten už krví svých bratří popsal celou zem. – Kdes byl v tom kožichu? – Prej ve stájce u Hřímotů. – Tak, teď hajdy a za trest přineseš nám pěkný kousek, ovečku na hody, ať se oči pokochají a hrdlo naráčí. Šedinka chtěl podotknout kdesi cosi, že se už dal zapsat mezi staré a tím kožichem jen krotil zlou nemoc, ale starosta máchl rukou: – Jdi! Tak se sebral a zas do Kotelna. Sotva nohama plete. Věděl, že tuhle pout nedokáže. Trvalo dlouho, než se tam dobelhal. Pošlapuje, kol stodůlek čenichá, když pojednou takový jek, a hejno hafanů vyrazilo proti šedivci. Až se mu v hlavě

118

zatmělo. A hle, co si včera přál, dnes přišlo. Za psy tady muzikant s dudy, hraje a píská, že v těle tuhne krev a hlava jako omámena. Vlk poslouchá, nohy zarostlé do země, a duší mu táhne něco nevýslovného. Jako čarovná rozkoš, jako divné opojení, při němž se zapomíná na všecko, i na život. A psi zatím rvou a lidé bijí, až milého vlka také dobili. Starosta v lese čekal marně na tučnou ovečku.

118

P. p.: 108.

53

Pohádka Divý Blesk vypráví v doslovné rovině o starém vlku, který se pokouší dosáhnout dobré smrti (eu thanatos). To je samo o sobě pozoruhodné téma, jsme ale přesvědčeni, že pohádka je znepokojující i z jiných důvodů, než jsou frustrující peripetie předcházející skonání titulní postavy. Vedou nás k tomu mj. i zvláštní, „nelogické“ momenty, především nekritické přijetí vlka v beránčí kůži sedlákem Hřímotou a způsob sehnání saní (viz pozn. č. 119). Divý Blesk je postava zesláblá, která vzhlíží k dvojí estetice – budoucí smrti a svých vzpomínek. Jeho zakotvení v přítomnosti je tak oslabeno a on se přibližuje lidem, s kterými je spjato obojí (místa, kde lovil, i místa, kde chce zemřít; Kubín 1929: 104–105). Mezi těmito póly pohádkového světa – antropomorfizovanou skupinou vlků na jedné straně a obydlím lidí na druhé – sice panuje zdánlivá jednoznačná neprostupnost, jsou ale také určitým způsobem podobné (explicitně je řečeno, že vlci mají školu, noviny, zákony a úřad starosty).119 Rozpor mezi těmito světy naopak tvoří divokost vlků, jejich spjatost s přírodou120 i parazitování na lidech lovem jejich ovcí. Z tohoto hlediska charakteristiky vlků může pohádka zachycovat ve stáří Divého Bleska i ztrátu sexuální potence: to především v opozici vlk a ovce a v pronikání čumáku do vlny jehněte (tamtéž: 106), drobně také to, že jeho nynější bolesti mohl zapříčit mj. i jeho předchozí život.121 Protagonistovi se sice podaří ještě jedno jehně zakousnout, ale v situaci zcela umělé, odlišné od lovu, který provozoval celý život. Proto i tímto jeho úspěchem ostatní vlci pohrdají. Divý Blesk byl přitom dle textu ve své kultuře nadmíru úspěšný, nyní (ve stáří) s ní ale přestává být spokojený a začíná vyžadovat zcela lidské hodnoty, jako je vzdělání, schopnost číst (na svých synech). Netouží již lovit, ale vracet se na místa, kde lovil – přesouvá se blíž k lidem. Jako důležité rovněž vnímáme, že ho enormně láká právě projev lidské kultury: hudba; novinový článek o ní měl na vlka přesně opačný dopad, než jaký deklaroval. Varoval

Podivnou blízkost těchto dvou světů vidíme i v situaci, kdy nejstarší syn Divého Bleska běží pro saně k Hřímotovi, což je odbyto dvěma větami („Za chvilku byl tu […]; Kubín 1930a: 105). To značně kontrastuje s následujícími dvěma dramatickými příchody k Hřímotovi. 119

„Ano ano, to jsou ty šumné lesy, kde se tmou oblékal a hvězdami zapínal. Tu daleké pláně, kde mu vítr nestačil, a bouře bývala ochotnou milenkou.“ (Kubín: 1930a: 105) 120

Bouře, která byla dříve jeho „ochotnou milenkou“ (Kubín 1930a: 105), ho patrně nyní sužuje v záchvatech „ochechule“, dny. 121

54

totiž (příznačně jazykem hovorovějším, než jak je vyprávěn zbytek pohádky) před ztrátou vlčí výsady („Rozum umí zašít, nohy svázat – povídám nohy! A ty jsou, víte, naše spása“; Kubín 1930a: 104), o kterou Divý Blesk skutečně na konci přichází i bez zavinění hudby („Sotva nohama plete.“; tamtéž: 107). I takto se blíží lidské společnosti – tedy smrti. Vzhledem ke zmíněnému lidskému uspořádání ve vlčí společnosti se domníváme, že tyto skupiny mohou reprezentovat v jistých ohledech i vztah dospívajících a dospělých: v neprostupnosti (vnímané silně zvláště mnohými dospívajícími), divokosti, i jistým parazitováním (protože generace rodičů živí často tu mladší). Tomu by odpovídaly i ony v úvodu zmíněné situace, když Hřímotova rodina zdánlivě nepozná převlečeného vlka a neznepokojí je ani, že by rok pohřešovaný beránek nyní přijel na saních doprovázen vlky i to, že synové jdou k Hřímotovi bez problémů nejprve pro saně. To je přijatelné při představě dospělých, kteří milosrdně přijímají dospívajícího dobrovolně přicházejícího mezi ně, kteří se tváří, že on není vlkem. Divý Blesk za tuto výsadu musí samozřejmě potlačit své dřívější zvyklosti a přijmout neplnohodnotné, byť pohodlné, místo ovce. Tak se sice nestává přímo člověkem – dospělým –, ale přesto součástí jeho komunity, jedním z jejích nejslabších členů. Regresivně se tak dostává patrně do role dítěte. Toto nepřirozené překročení z jednoho světa do druhého ale nemůže obstát. Divý Blesk je dvakrát v pokušení zakousnout jehňátko, když to udělá a Hřímota – možný obraz přísných rodičů – na to přijde, dá se vlk na útěk. Nedokáže se přitom ale vymanit z role ovce (stále má na sobě kožich) a proto se ocitá navíc i ve vlčí nelibosti. Námitka, kterou vlčí starosta proti Divému Bleskovi vznáší, spočívá nejen v porušení vlčích zákonů, ale právě v přiblížení se Divého Bleska lidskému světu, od kterého vědomě udržují odstup.122 Divého Bleska proto posílají zpět, jednak aby ze světa dospělých získal pro starostu další zisk, ale také aby dokázal, že patří nadále k vlkům (stahují mu rovněž beránčí kožich – jeho poslední trofej a zároveň – původně nechtěnou – masku). V tu chvíli ale Divý Blesk vlkem již nadobro být přestává a dochází kýžené opojné smrti. Příběh o Divém Bleskovi může být proto chápán nejen jako krize konce života starého, dříve velmi produktivního jedince,123 ale v jistých částech (spíše v situacích než v samotném

„Takové výsady necháme rádi člověku.“ (Kubín 1930a: 107). Distancování vlků od lidí je také na oné promluvě pozoruhodnější, než kdybychom ji vnímali pouze jako (vypravěčovu) kritiku lidského jednání. 122

123

Zdůrazněné již samotným jménem hlavního hrdiny v kontrastu s jeho stavem.

55

ději) i jako zpodobnění dvou protichůdných skupin, snad přímo rozdílů mezi dospívajícími a dospělými. Ústředním motivem v obou případech ale zůstává komplikované jednání a prožitky jedince, který se začíná přiklánět k jinému pólu světa, jehož existence v dosavadní podobě končí.

56

9.4 Na Kamenném kopci Pohádky mládí, 1930, s. 54–57. 124

Co bývalo, vodou uplývalo, a co přijde, nevíme jak vyjde. Pod Kamenným kopcem byla chaloupka, a tam žili táta s mámou a jejich dva synkové. Všichni sekali skleněné korálky. Hubené řemeslo, ale toť, přeci jen dá vezdejší chléb. I stalo se jednou, tomu tátovi zemřel bratr a nechal po sobě hošíka, jako byli jeho. Jmenoval se Šimon. Smutná mu uhodila! Neměl nikoho, kam se teď poděje? A tak ho cesta vedla ke strýčkovi. No, s ochotou ho vzali, ale při chudině nejde zahálet, milý Šimon musel taky sednout k pultu a učit se jejich řemeslu. Hoši, ti mu byli rádi, měli hned o jednoho mezi sebe víc. Nedaleko nich byl suchý výhon, a tam hrávali se Šimonem míč. Ale jen se smrkovalo, utíkali všichni domů, že tam straší. Za výhonem byl jejich Kamenný kopec, a po něm se večír co večír procházela smutná princesa, černý hábit jí plynul až na paty, a tak se každý bál. Jednou máma přinesla každému z daleké pouti pěkný malovaný míč. I bylo radosti víc než za groš. Sotva měli hoši kdy, alou a na výhon, tam se jim to nejlepší dokazovalo . Zapomněli by i na jídlo. – Tohle vás užije! říkali jim doma. Šimonu pomalu docházelo osumnáct, byl schopný na všecky časy, taky s míčem uměl dovedně hrát. Tamti je už dávno potratili, jenom měl svůj a pořád jako nový. Až jednou taky vyhodil, a milý míč mu letí, letí, až tam zapadl někde na Kamenný kopec. Zůstal jako opařen. Druzí chlapci se

124

Původní paginace (dále P. p.): 54.

mu smáli -no mlč, černá princesa ti jej najde. A tak přišel smuten domů. U večeře Šimonu málo chutnalo. Strýček povídá: – Co pak se ti přihodilo? Máš ve všem stejně jako druzí, újmu žádnou, a kaboníš. 125 Vtom se dali hoši do smíchu a vyšli s barvou ven. Prej, my jsme už dávno své míče někde vseli, a jemu dnes uvázl na Kamenném kopci, proto kaboní. No, snad mu ho ta princesa pošle. – O, to tak zhola nebude, povídá máma, aby vám je princesa nosila! Ta jich tam už má něco. Nestačila by za vámi skákat. – A však je lepší, domlouval otec, už jim ani míč nesluší. Mohou si sehrat něco jiného. Ale Šímovi nic nebylo tak milo, jako míč. Ani z hlavy mu nešel. Tři dni zůstal zamyšlen a nevěděl o světě. Konečně ani strýci nedalo, a taky se mu smál. – Inu, toť bych sám by1 rád, aby se ta princesa už nad tebou smilovala! Šimon to poslouchá ráno, večír, celý den neměl pokoje. Až si umínil, co, půjdu tam a princesu poprosím, aby mně míč dala. Má-li jich tam opravdu tolik, nebude jí na jednom záležet. I vytratil se večír a jde na milý kopec. Běhá zděšeně sem a tam, až se mu po chvíli vynašla mladá ženština, všechno na ní bylo smutné. Černý vlas ji halil od hlavy k patě. Šíma si myslil hned – aha, to bude ona! I povídá – Mariánko, našlas ten míč? Někde se mi tu zakulil. Princesa přisvědčila: -Vím, vím, kam tvůj míč zapadl. Ale to tak zhola u mne

125

P. p.: 55.

57

nejde, abys jej dostal: Já tu už čekám sto let, a takový mládeneček se mi ještě nevynašel. Hleď, tu ten potok slz jsem vyplakala za své viny, a nepomůžeš-li, budu zas čekat nanovo tisíc let, než vypláču celé jezero. Šimon se z té řeči polekal a srdečně prosí, aby mu neublížila. – Ne, nic se ti zlého u mne nestane, jen dyž mně pomůžeš. Mluvila tak smutně, až to duši stiskalo. Šíma byl hned ochoten třeba do ohně pro ni skočit, jen aby mu dala jeho míč. Toho byl nade vše dychtiv. Tak ho vzala za ruku, vede ho po jedněch schodech dolů, až se jim vynašel pěkný potok čisté vody. A hle, jeho míč se na ní houpal až milo. Šimon už se ohýbá, rukou po něm jede, ale chytla ho za ruku a povídá: 126 – Ne ne, nechápej se ho, nebo se utopíš a tamhle ty velké ryby by tě pohltily. Měj strpení, až mě vysvobodíš. -A na jaký to způsob, Marjánko, co mám udělat? ptal se Šimon. – I tedy abys věděl, poslouchej. Byla jsem tuze prostopášná, a rodiče m ě zakleli na tak dlouho, až by mé slzy smyly všecky zlé vzpomínky a nevinný mládenec prostého rodu pojal mě za ženu. Proto jsem tvůj míč chytila, že jsi ten pravý poslaný a vynasnažíš se o mne. Chceš tak učinit? A třikrát na něj skládala tu prosbu. Ukazuje mu všecky své dvory i slavné zámky dokola, celý majetek, kde byla paní, a znovu se ptá: chceš tak učinit? Šimon byl ze všeho zmatený. Řekl jí, že by se rád poradil doma, co strýček usoudí. – Ne, ne! ještě by se mému žalu vysmáli. Jednej sám a po své hlavě. Chceš to učinit? Oko jí v naději zahořelo, ruku mu tiskne a čeká na slovo.

– Pověz mi jak, a učiním, zašeptal Šimon. – Prej jdi, vyhledej svatého muže a vypros, aby třikrát obešel Kamenný kopec a přitom se celou bibli vymodlil. Budu tak zbavena kletby, a ostatek se nám už cesta otevře. Šimon věděl, že je daleko v lese poustevník, svatý muž Teofil. Mnoho lidí za ním putovalo, jak byl vyhlášen. I jde tam, zjevil mu všecky žaly a dychtivě čeká. Teofil neřekl slova, vzal bibli a kyne Šímovi na cestu. Mariánka zatím z daleka vyhlížela. Dyž pak Šimon přišel, vítala ho s bledým usmáním, sama poklekla, hlavu až k zemi, a jako že dál neví o světě. Tu dobu chodil Teofil okolo Kamenného kopce, pomalu krok za krokem, a nábožně čte. Dyž řekl na konec amen, bibli dočetl a taky právě třikrát horu obešel. A hle, černý hábit Mariánčin stejně bledne, bledne, až jí zbělel docela. Smutek s ní spadl, duše se naplnila radostí, a Šimon teprve viděl, jakou že má krásnou nevěstu. I na míč vedle ní docela zapomněl. Ted’ Mariánka ho vede do svých pokojů, oblékla se do nejlepších šatů, a že půjdou osobně na faru, aby si vyjednali 127 ohlášky. Farář je s ochotou přivítal, a že za tři neděle bude kopulace. A byla, byla slavná! Taky Teofil přišel a s farářem je oddávali. Kostel jen voněl samým kvítím, všecko se třáslo muzikou a zpěvem. Lidu bylo kde kdo, a mezi nimi na prvním místě strýc i tetka se vynašli. Hoši byli za mládence. Oba se mohli vyjevit, jaké to Šimon udělal štěstí. Vida, jemu se míč vyplatil! Dyž bylo po všem, princesa se ptá, co bude faráři povinna.

126

127

P. p.: 56.

P. p.:57.

58

I prej, jak jí libost ráčí. Tak šla do komnaty a podává mu měšec dukátů. S chutí je vzal, přeje blahopřání a mnohá léta velké štěstí. Jen tolik prosil Šimona, aby taky na strýce nezapomněl, a jak bude vidět, trochu mu ulehčil. Ale princesa hned povídá, to že si bere na sebe ona. Pěkně staré usadila, že

se nemuseli za jáhlu dál nuzovat. Chlapcům dala taky pěknou službu na zámku. Míč teď Šimon uložil, až přišla doba, a zas si s ním hrály jejich děti. Měli jich hezkou kopici. Už se nemusely bát, že jim zapadne někam na Kamenný kopec.

Na Kamenném kopci vypráví (z části symbolicky a z části zcela konkrétně) o procesu dospívání chlapce Šimona. Ten přichází jako sirotek do rodiny svého strýce. Rodina je v podstatě kompletní již bez něj: tři muži a jedna žena128 utváří typickou konstelaci, s Šimonem navíc vzniká ve folklórních pohádkách neméně neobvyklá skupina tří synů – tak vypravěč jasně naznačuje, že Šimon není v rodině ani nezbytný ani přebytečný. Prostředí, v němž se tato rodina pohybuje, je příznačně homogenní: usedlost se nalézá pod „Kamenným kopcem“ a chlapci si hrají na „suchém výhonu“ (Kubín 1930b: 54). V blízkosti se navíc pohybuje princesa, tajemná, obávaná a stále na očích, pro ostatní proto už poněkud příslovečná.129 Spojuje tak všednost a tajemno – a později díky potoku čisté vody (dle slov princesy je z jejích slz) i vyprahlost a vláhu.130 Šimon ji ostatně dále v textu oslovuje poněkud familiérně „Mariánko“, zároveň se jí ale bojí. Spojením těchto všech protikladů je pro Šimonův přechod z dětství do dospělosti klíčovým průvodcem. Iniciátorem dospění je ale Šimonův míč. Šimon si ho ponechá jako něco emblematického z dětství, v čem navíc získá velkou zručnost, opatruje ho („pořád jako nový“) nic mu není „tak milo“ (tamtéž: 54–55). Míč by mohl zastupovat dětskou fantasii, imaginaci, ale to nepovažuji za textem určené. Ztráta – resp. přesun k princese – pak není z neobratnosti, ale naopak z přílišné schopnosti, ostatní chlapci „je už dávno potratili“, „už dávno své míče někde vseli“ (tamtéž) a hlavně: se ztrátou se smířili.

Maria-Louisa von Franzová chápe číslo čtyři (i v podobě 3+1), kvaternitu (Franz 2011: 45), jako charakteristický počet v pohádkách i mytologii (tamtéž: 70–71): „Stále znovu se dočítáme, že v pohádkách hraje důležitou roli číslo tři, ale jak já to počítám, bývá to spíše číslo čtyři.“ 128

„No, snad mu ho ta princesa pošle.“, „Inu, toť sám bych byl rád, aby se ta princesa už nad tebou smilovala!“ (Kubín 1930a: 55) 129

Opozici sucha a vody lze nalézt také v titulu a prvním odstavci: incipit celé pohádky (stylizovaný jako lidové rčení) zní: „Co bývalo, vodou uplývalo“ (kurziva O. V.; tamtéž: 54). 130

59

Po třech dnes se proto Šimon pro míč vydává – tajně a večer. Není schopen míč najít („[b]ěhá zděšeně sem a tam“), naopak „mladá ženština“ „vynašla jeho“ (tamtéž: 55). Míč je mu ukázán ve zmiňovaném potoce, který protikladností s okolím zvyšuje patrně Šimonovu touhu po míči, ocitá se ve středu plynutí i pozornosti vyprávění. Potok má také smýt „všecky zlé vzpomínky“ (tamtéž: 56), kvůli očistné funkci skončil snad míč právě v něm. Podle princesy však v něm hrozí Šimonovi utonutí a proto ho zadržuje, aby míč nevytáhl (proces nedokončil) předčasně. Tuto výstrahu lze vnímat ještě několikerým způsobem: jednak jako varování před nebezpečím prodlévat v dětské zálibě, jednak jako past, výhružku princesy, která ho k míči dovede, ale podmiňuje jeho zisk svým osvobozením. Hovor s princesou přináší další rysy, již méně metaforicky poukazující na dospívání jako téma pohádky: nutnost rozhodnout se sám za sebe (Šimonovi je dokonce upřena strýcova rada; tamtéž) a to ohledně svatby s princesou Mariánkou a její akcentování svých majetkových poměrů. Na rozhodnutí (byť není nijak odhodlané, souhlas jen zašeptá; tamtéž) tedy leží největší váha: samotný čin vysvobození totiž od Šimona nevyžaduje větší aktivitu, není jádrem rituálu – přestože vysvobodit princesu (a její výslovně zmíněné bohatství) může jen „nevinný mládenec prostého rodu“ (tamtéž), stačí mu kontaktovat svatého muže Teofila, který obcházením kopce a čtením (snad celé) bible zlomí kletbu. Stoleté prokletí za prostopášnost (a hrozba tisíciletého) je tak vlastně zrušeno rozšířením majetku na chudší vrstvy (kromě sirotka Šimona pak i strýce, případně i faráře, byť o jeho původním majetku nic nevíme; tamtéž: 57). Šimon však toužil po celou dobu po míči: „byl hned ochoten třeba do ohně pro ni [princesu] skočit, jen aby mu dala jeho míč“, „[t]oho byl nade vše dychtiv“ (tamtéž: 55). Když prodělá úspěšný přerod a může si ho skutečně ponechat – byť v jiném stavu, ne pro sebe, ale své děti – vidí, „jakou že má krásnou nevěstu“ a zapomene na něj (tamtéž: 56), potůček dokončil očistný proces toho, co si Šimon ponechával z dětství. Slavná svatba na závěr je s míčem však nadále spojována, chlapci vidí, že „jemu [Šimonovi] se míč vyplatil“ (tamtéž: 57). Shrneme tedy vyznění pohádky: Šimon přichází do rodiny, do níž se hladce včleňuje. To, že je sirotek se projevuje pouze jako motiv jeho jiné povahy a upření vypravěčovy pozornosti. Šimon je ale výjimečný v zacházení s míčem, i jeho ztráta je jiná. Zapříčiní proces, ke kterému se Šimon vydává tajně a sám, v němž se musí stejně tak samostatně rozhodnout, ale kterému ne zcela rozumí. Potřebuje být proto nalezen a instruován princesou, 60

jež svými ambivalentními rysy stojí uprostřed tohoto procesu, který rovněž smývá (i z míče) všechny zlé vzpomínky. Jeho podstatná část se odehrává v hovoru s princesou a v samostatném rozhodnutí, naopak Teofil s Šimonem nehovoří a jedná, je tak jeho protějškem. Po vysvobození, které bylo motivováno získáním míče, na něj Šimon zapomíná a ožení se s princesou, přičemž míč ponechává „kopici“ svých dětí, které se již nemusí bát, že jim míč „zapadne někam na Kamenný kopec“ (tamtéž). Takovouto interpretaci můžeme porovnat s jinou iniciační pohádkou jménem Železný Jan (Bly 2005: 267–274). Zvláště v úvodu totiž Kubín s nápadně podobnou rekvizitou – zatoulaným míčem – zachází odlišně: v Železném Janovi dítě přichází o míč z nešikovnosti a dostává se k divému muži. U Kubína se patrně jedná o projev nadbytečné síly a o divou ženu („Černý vlas ji halil od hlavy k patě.“; Kubín 1930b: 55; srov. Bly 2005: 260).131 Oslabené je i vymezení aktéra vůči rodičům – místo krádeže klíče zpod matčina polštáře Šimon odchází sice bez povolení, ale také ne proti explicitnímu zákazu strýce a tety. Jistý vztah je také mezi vodními hladinami: v obou případech se jich hrdinové nesmí dotknout. Železný Jan ale před ní nijak konkrétně nevaruje, princ v této pohádce také zákaz třikrát poruší a je mu to navíc k prospěchu. Zdá se, že ale převažují rozdíly a to především ve věku hrdiny (osmiletý a osmnáctiletý) a ději po setkání s divým mužem či ženou: princ prožívá složitý a dlouhý děj a závažné životní etapy (jako je katabasis, válka, turnaj, aj.), zatímco Šimon pouze vyhledá Teofila. I ze srovnání textu Na kamenném kopci s důkladně rozebranou folklorní pohádkou Železný Jan plyne především, že Kubín v pohádkách pracuje se známými rekvizitami, ale specifickým způsobem.

Divý muž v Železném Janovi i divá žena zde jsou zakletými vladaři (králem či princeznou). Tato podstata sice není u princesy na rozdíl od Železného Jana vůbec překvapivá (srov. Bly 2005: 246), je ale také drobným potvrzením příbuznosti obou textů. 131

61

9.5 Horká jehla Pohádky mládí, 1930, s. 58–62. Že se krejčí oběsil na pavučině, nebo že ho vítr odnesl až do samých oblak, to je ledakde vědomo. Ale co a jak náš Drobínek, neslyšel posavad nikdo. I chcete-li, poslouchejte Tak byl jednou v Nicojedech krejčí, jmenoval se Drobínek. Kilián Drobínek. A ten sebou víc jen na stolici šil, než aby taky něco kloudného ušil. K tomu stýskal si ale dost – lidičky to je práce! to je práce! svíčko lojová! Inu toť víme, kdo nic nedělá, má vždycky nejvíc práce. A milý Drobínek už se zas kouká napravo a drbe nalevo. No, jehlu, nůžky, cihličku měl on taky, ale víc nic. Leda až na jedno, a to mu mohl i leckterý boháč závidět – u Drobínků se hemžilo dětí jako koukolat. Požehnej pánbu! Od rána do večera jiného tam neslyšet: – Maminko, já mám hlad! – Tak si ho hlaď. – Co budeme mít k obědu? – Hrníček od medu a k tomu mletou lebedu. A kdyby bylo málo, píchnu ti handru, budeš mít krev. Jednou měli zase u krejčů rodinnou událost, matka povila malinké mrňátko. Bylo radosti až až, pojďte se všichni podívat. Jen Drobínek doma přešlapuje, mha se mu dělala v okulích. Budou za chvíli křtiny, a my nemáme ani tuhle dost co málo na uctění. Aspoň kapku rosolky, co by si blíz! Vidíš, ženo, nic a nic. Krejčová hodila hlavou: – Ale bloudku, jaké pak tento. Zaskoč si do města, víš, jak je na Myšině ten šenk, snad ti tam kmotr něco naleje.

– A to máš, dušinko, nebeský nápad. Podívej, ala bastr a už jdu. 133 A Drobínek něco na sebe hodil, ohlídl se dokola a ten tam. Jako by se bál, že něco zmešká. Přijde na Myšinu a zrovna povídá: – Ale stříbrný, zlatý tatínku, nalejte mi panáčka rosolky. Máme doma křtiny, víme, tak jen, co by bylo na uctění. Ale platit dnes nebudu, nono, dyť vám neuteču, Kilián Drobínek tuhle z dolejška, však víme. – Inu, křtiny, na sucho se těžko zapíjejí, to je stará vesta. Tak jen pojďte, mistře, dál. A Myšina mu nalil pěknou butelku. Drobínek jí popad jako vykoupení, poklonil se k zemi a už to upaluje, všecek radostný až mnoho. Vida, přec to u nich bude jako u lidí, růžová hle rosolka! Kilián dychtivě kvapí, ale nedospěl ani kousek tuhle za město, dyž pojednou zahýkla taková větřice, až se mohl vyjevit svět. A vtom taky rána na ránu, nebe se otevřelo, a jen to cedí jako z kádě. Inu, slovem, čina ukrutná. A ke všemu pytlická tma, že by moh kapsy vybírat, a nikdo nezví co. Ale Kilián nedbal, jenom si myslí – jaké strachy, pánbu napřed a kozel na trakař! A jen tu butelku k sobě tiskne, aby mu ji vítr nevyfouk. Ale aniž se nadál co, pojednou to s nim švihlo, div nelíbal zem. Sbírá se po čtyrech a při tom huhle – inu, na mou pravdu, snad se dál nedostanu – dyby byl někde dost malinký koutek. Zablýsklo, milý Drobínek koukne, i pěkně tě vítám! byla tam u háje bouda, a jako na zavolanou. Krejčí byl jedním hupem v ní. Ale jen tam hup a poznal hned, že se už v ní někdo krčí.

132

133

132

P. p.: 58.

P. p.: 59.

62

– Ehe! jestli pak se vejdeme? Je to čina, prach sajraj! – I jen dál, však já vás nepokoušu. A tak Drobínek se kapinku přitlačil. – A že se taky ptám, kdo pak jsme? – Ale – jeden co byl, je a bude, povídá neznámý. A hned navlíkl hovorné přadýnko: Abyste věděl, náš pantatík má dnes v půl noci růžovou svatbu. Taková je jednou za tisíc let, abyste věděl. A tak co je u nás rohaté čeládky, každý hnedlinko všech 134 pět dohromady čím by ho taky jako uctili. I bylo vám hned nevymejšleností na kopy, abyste věděl. Tuhle Kurka, že mu dá celou trafiku knastru a egyptek, Murka zas takový větrník, každá lopata jiné barvy (aby se pěkně fofroval, víme?), a co prej ty, Sirkuši, máš za lubem, všichni na mne. Ale oho! já se jim nevyjevil. Bodejť, budu vám, holoubkové, předem něco malovat, a než se naděju, bude to jiný mít v pácu. V tom se zablesklo, v boudě to zaohnilo, a bohadle! Kilián vidí, vedle něho sedí čert, abyste věděli, čert jako valach. Z Drobínka byla mžikou malá, malinká kulička. Ani tam v koutku nedýchá. Ale už zas dokola tma, pytlická tma, a ten vykládá dál: – Tak abyste, sousede, taky věděl, co já. Rozvažuju všechno, až mě konečně napadlo do hlavy: Je hle nová móda s těmi fráčky, spínavou kalhotkou, čarda! to by bylo něco pro našeho pantátu. I honem fr a do města, k prvnímu krejčímu, abyste věděl, a že tohle a tohle. A že do svítání musí být celé kvádro hotovo. A ten mi vám sysel povídá: Ju, u nás to není jen říct kvádro a, Pepíku, tancuj! Na takovýhle kvap bych musel mít horkou jehlu. Jářku, cože? horkou jehlu? no tu vám alavanti přinesu. A abyste, sousede, věděl,

tuhle s ní taky letím. Jen co to přestane nahoře kvákat, já se těch nebeských kanonů tuze bojím. Drobínkovi zasvitly hvězdičky v očích. Na místě se z chundýlku vykulil. Bohadle! horká jehla! Až se mu hlava zatočila. Ježíšku táborský, takovou mít, tohle by byla jednou podara! Ženo – děti! slyšíte? Řekli bychom – adijé, paní Nouze, pěkně se ti poroučíme. A Kilián se přitulil bez obavy blíž: – Copak, nechce to venku přestat, není libent tuhle si kapku pozavdat? Je z prima sudu, útroby po ní jen zavýsknou. A Drobínek mu zrovna butelku cpe. Sirkuš něco takového slyšet, už ji drží všemi desíti: – I človíčku, že jste nepřišel dřív. Abyste byl blahoslaven! A lačně se přichytil, málem byl u dna. – Teď zas vy. 135 – No no, světit to nebudem. A Drobínek jako by si přihnul už zas podává sousedu: Tak, jen to dorazte – zdruv Pecko, vypi všecko! I jaké dlouhé komplimenty, Sirkuš se naváh, a rosolka byla v něm: – No, dobré bylo, nic nezbylo. Pane, tohle je vynález! Vědět, kdo měl takový nápad, hned bych mu postavím leštěný pomníček. Sirkuš ještě chvilku blabonil, když pomalu klapy klap, hlava se mu poroučela, a milý čert byl v limbu. V krejčím se rozlila po těle krev. Jen hmatl, a pojď, jehličko, pojď ty k nám, už vám ji tiskne, jako nevím co. A teď bim nebim, ceď neceď, Kilián z boudy ven, a co měl páry, ten tam. Ani deset čertů ho nedohoní, natož jediný Sirkuš.

134

135

P. p.: 60.

P. p.: 62.

63

Ten by byl po rosolce málem prospal poslední soud. Dyž se probudil, už se mu dávno smálo slunce do boudy a den jasný jako karmazín. Vyletěl a hned ani nevěda, co se s ním děje. Aha, ta růžová svatba u nás! A na Sirkuše jako by padla hora – to jsem to prohloupil! Leda abych šel vázat písek do otepí. A oči ještě na hřádě, plížil se domů, aby ho nikdo neviděl. A teď si to někdo rozvaž na dva loty, co se nedělo u krejčů! Horká jehla tam dělá své divy. Jen se Kilián otočí a hati pati, už je kabát, vesta, všechno hotovo. Mistři v celém dílu světa se začali jen o něj rvát – páne, tohle je jednou pomocník! Toho nám seslalo nebe. A tak netrvalo ani rok, a milý Drobínek měl peněz, mohl se v nich utopit. Hned dal všem mistrům vale a začal svůj vlastní závod. Největší dům ve městě byl jeho a výklady samý křišťál. Hrabata, knížata, kdo chtěl mít do rána čistý obleček, všechno se hrne za Drobínkem. Žena, jen si jezdí v kočáře, kde kdo jí ruce líbe, a děti taky, jen mrknout, a na místě mají kde jakou nevymejšlenost. U Drobínků, chcete-li, nechybí ani hvězdička z nebe. No, dlouho to pěkně chodilo, až jednou se taky zastaví někdo před krámem, a jako švarný myslivec. Ohlíží si, jaké nové módy, dyž tuhle slyší dva sousedy vykládat: 136 – Ale má ten Drobínek z pekla štěstí! Jen si považme, neměl na dlani ani chlup, a teď takové závody. Ať to jen někdo dokáže! A všecko jehlou, usmolenou jehlou. – No ale musel to vzít horkou jehlou, to nic! Myslivec švihl jen za řeči uchem a věděl dost.

136

Vtom vyjel ze vrat zlatý kočár a pan Drobínek v něm. Inu co jiného – aby mu na oběd dobře chutnalo. Ani nebyl kus za městem, a vtom vyskočil k němu už ne jako myslivec, ale opravdový Sirkuš. – Myslím, žes mi ty něco dlužen. Copak, tuhle, horká jehla ti neuvázla nikdy za nehtem? Drobínek se podíval, co tu najednou za chlapa, až ho někde píchlo. – Jaká že jehla? – I jen se nedělej! Však víme, v té boudě. – Není mi vědomo, co za boudu. – No, jaképak dlouhé jednání, tuhle ti čouhá. Sirkuš mu jen sáhl pod kabát, vidíš, tu je, a v celé parádě. Ale počkej, máš doma ty křtiny, na, tuhle máš svou butelku, co jsem ti vypil. Na Drobínka šly až závratě. Vtom Sirkuš chyt do ruky opratě, švihl po koních a hrc, milý kočár s ním uletěl a bůhví kam. Kilián ani nevěděl, jak se tam ocejtil v příkopě. Pomalu se sbírá v té promoklé haleně a jen něco pod kabátem tiskne jako vykoupení – aha, má butelka! – abych si přichvátl, máme doma ty křtiny. Za chvíli byl v Nicojedech, a žena hned na něj: – Tak co, neseš? – Nesu, matko, nesu, a Drobínek postavil butelku na stůl, jen to v ní hořelo. Žena jen zaplesala: – Sláva na výsostech, přeci ten den trochu oslavíme.

P. p.: 63.

64

Pohádka Horká jehla je humorné vyprávění užívající živý jazyk plný nářečních výrazů a přímé řeči. Hovoří o náhlém zisku (a implicitně i ztrátě) bohatství, přes tuto průzračnost a uzavřenost děje lze ale některá místa interpretovat. Příběh je možné rozčlenit do dvou vrstev. Vnější představuje Kiliána Drobínka, jeho cestu pro butelku a zpět. Do toho je vloženo setkání s čertem Sirkušem a co z toho plynulo (krádež horké jehly, zbohatnutí). Oddělenost těchto vrstev připomíná separaci snu od skutečnosti.137 Sama vnitřní vrstva je také rozpůlena: nejprve je Kilián chudý, nalézá se v boudě a venku zuří bouřka, posléze se promění majetkové poměry i prostředí Kiliána Drobníka. Významotvorný je ale až posun úlohy Sirkuše. Čert Sirkuš v první části vnitřní vrstvy působí až sousedsky přívětivě, „nečertovsky“. Nejen, že s Drobínkem bez ostychu pije a hovoří, ale rovněž zaměstnává člověka (krejčího), snaží se mu sám pomoci sehnáním horké jehly a nechá se okrást. Jeho positivní obraz také nemálo podporuje fakt, že právě hovornost a hovorovost je významným znakem vypravěče tohoto příběhu138 a tak je jistým způsobem spojuje.139 Teprve po zbohatnutí dostává tradiční atributy mysliveckého převleku, zázračného objevení se v kočáru i divoké jízdy s ním, nakonec i hledání dlužníka. Pohádka v sobě nenese (díky odtrženosti vnitřní vrstvy, která po svém skončení jakoby navrací původní stav) očekávatelný moralizační aspekt, že kdo si chtěl přilepšit krádeží, přijde i o to, čím toho chtěl dosáhnout (rosolku). Naopak nechává tradiční ztělesnění zla, čerta, hrát roli spravedlivou a dokonce i neškodnou, a to po dobu, v níž člověk není bohatý.140 Jako zlý (zákeřný) se naopak projeví líný krejčí.141 Jeho nabyté bohatství (jakoby dávající Sirkušovi

To je pochopitelně posíleno exkluzivním výskytem nadpřirozené bytosti i zázračného předmětu. Pozoruhodná ale zároveň je unikátnost vyprávění demonstrovaná vypravěčem na samém začátku, která patrně mluví o vnitřní vrstvě – a to tak, jako by se opravdu stala. Může se ale také (vzhledem k první větě: „Že se krejčí oběsil na pavučině, nebo že ho vítr odnesl až do samých oblak, to je ledakde vědomo.“; Kubín 1930b: 58) jednat o ironii a podporovat dojem snu. 137

138

Text velmi poutavě nahrál Jan Werich (Werich a Kubín 2007).

Naproti tomu Drobínek po zbohatnutí přechází do vyššího stylu mluvy: „Jaká že jehla?“, „Není mi vědomo, co za boudu.“ (Kubín 1930b: 63), srov. s předcházejícím „Ehe! jestli pak se vejdeme? Je to čina, prach sajraj!“, „Tak jen to dorazte – zdruv Pecko, vypi všecko“ (tamtéž: 59–62). 139

Je možné, že za jeho chudobu navíc nemůže pouze lenost, ale obecný stav lidí této vrstvy: k tomu poukazuje jméno vesnice „Nicojedy“ (Kubín 1930b: 58). 140

Tím pohádka připomíná o čtyřicet let mladší satirické Bubáky pro všední den Karla Michala (1961). I jejich výklad obvykle směřuje k tomu, že při projevu nadpřirozeného ve všední situaci jsou lidé ti, kteří selhávají. 141

65

moc nad člověkem, atributy čerta) je navíc relativizováno ženinou radostí z butelky rosolky na konci příběhu. Pro Drobínka je ale tato radost nicotná oproti tomu, co prožil – je patrně stejně jako radost zmiňovaná na začátku („Bylo radosti až až, pojďte se všichni podívat.“; Kubín 1930b: 58) jen hořkou ironií.

66

9.6 Duška – zlatá muška Pohádky mládí, 1930, s. 76–84. Za onoho času, dyž se klepaly hrušky u Mikvasů, šel – šel pomalu k Marcinovu bílý dědoušek, a nůši na zádech. Co chvíli se ohlížel placho sem a tam, a jako by si modlitbičku šeptal. Pojednou se mu vynašel po cestě človíček‚víc smutný než veselý, snad mu taky v duši opadává listí a s podzimem žloutne. Měl na sobě vojenský mundur. Děda se hned přitočí a hle, jako by se mu srdce usmálo: – I kam pak, mládenče, kam? – Ani prej nevím. Snad do Marcinova. – A to jsem věru rád! Pojedeme stejným vlakem. Přitom se děda podíval, a slova se mu taky radostněji rozběhla: – I bože, kdo by si pomyslil! To je Vojtánek od nás. A a, jak vidím, z vojny, z vojny. Tak máš tu kapitulaci za sebou. No, zdrávi přišli! A a, to ses tam ale, hochu, vypásl. Požehnej pánbu! – To z těch kocourů, dědečku. Jedli se tam samí kocouři. – A a, jdi mi do pece – jakpak že to? – Takové knedlíky černé, každý jako kocour. – No, jen dyž ti dědilo. Ale nic, sluší ti to velebně – a děda se za řeči zas tak placho ohlédl. Jářku, nepotkals tu někde ty dva? Abys věděl, od nějakých čas nám tu landají takoví babylóni, vlíst jim takhle do těsta, jeden by vypustil duši – na mou duchu. A a víš, mají dohromady jediné oko. Chvíli si je nasadí ten, chvíli zas ten, a tak se spolu vodí. Ale stejně jim neujde ani muška.

Nono, abys věděl, u Mikvasů klepali dnes buclánky, tak si jdu taky pro nůši. Mám na ně tuhle v zámku, jako na Kozlově, už svého odběratele. 143 Ještě nedomluvil, a vtom za nimi buchy, buchy, jen zaduněla země, a oba babylóni tu! Chlapi jako jičínská věž. Děda jen mžikl, a jako že ho něco polkne, v letu byl ten tam. A Vojtu nechal Vojtou. No ale voják taky nelenil a šustem je za křovinkou. A teď poslouchá babylónskou řeč: – Ty, Motole, už mi zas to oko dej. Koukal jsi dost dlouho, teď bych taky chvíli já. – Hned, hned, bradánku. Jak se ti líbí. A Motol si oko vyndal – na, tuhle máš. A podává je druhému, to byl ten Mrak. Vtom ale Vojta pošeptmo vyskočil a milé oko mu z dlaně chňap, jakoby nic. A už je zas utulen za chvojím. – Tak kde máš konečně tu slavnou okuli? durdí se Mrak. – Inu co ještě chceš? Jen teď sis ji vzal. Nebudu pro švandu králíkům! – Nemaluj, holoubku, nemaluj. Však mne homolkou neopiješ. Ani jsem o tvou okuli nezavadil. – Tak kde by byla? Kde? A oba hoši, jako že hodí mezi ně pumu, začali do sebe chundelatě. Slova jim jen řinčela, vlasy a vousy zhůru, a až tak daleko, milí babylóni se popadli a jsou v sobě jako dvě vzteklé hory. A teď do ruky kyj a jen do sebe buší, hůř než blázniví. Dum – bum, v minutě měli hlavy pobité, a žádná mastička jim je dál nespraví. Vojtek si za houštím oddechl. A jak tam bylo plno mechových kanapíček, sedl si na

142

143

142

P. p.: 76.

P. p.: 77.

67

jedno a teď tu babylónskou okuli gustuje a otáčí se všech stran. Svítila mu pěkně, jako karmazín. A toť se ví, už ji měl taky na oku. Nasadil ji, kouká, a pane na nebi! div že na místě nevyjel. Najednou vidí takovou dálku, všechno hemžení světa a jednu jedinou panorámu. Hlava mu nestačila na ten div. Jen se někde za vodou překuli brouček, nebo za horou vyletí pták, všecko hned viděl, a jako, jako na dlani. Taková věc! Dlouho si tam pohrál jako malý hoch. Ještě se dychtivě díval, a samé usmívání, dyž mu někdo spustil do té panorámy zpěv, a tak lahodný, až se duše smála. 144Vojtek se ohlíží, zpívá to strom? či skála? či oblaka nad hlavou? Ach jej, snad že se v něm srdce roztaví. Takové kousky nesvede ani nebeský archanděl. Listí tancuje po větvích, kvítka se dala v skočný rej, a v dáli jakoby nevidky zanikal sbor pěvců. Jen to za ním hlesne slabou ozvěnou: Ej ej, komu zraje, nemeškej. Vojtek se zatočil na tu stranu, a na Kozlově mu zasvítil zámek růžovým červánkem. Vyskočil, a chtě nechtě tam! Prej, dobře že mě zveš. Však nemám doma rodné duše, nikdo mne tam nečeká, ani sestra s hubičkou, ani milá s růžičkou, a tak s bohem Marcinove. Umím s těmi mrchami jezdit, ohlásím se na zámku, snad mne tam někde v ratejně nechají. A Vojtek jde, a vesele, jako s muzikou. Sluníčko už chytalo horu, když se ocejtil ve bráně. Kouká, ošlapuje, kdyby se někdo ukázal, ale živého živáčka není dokola. Jen tmavé stíny lezou z doupat, loudí se a na paty zavěšují, jako opeslé. A tak co, prej, půjdeme dál. Vešel pomalu do síně, a tam zas takové ticho zabedněné, ani se prášek nepohne. Div že ho nejala hrůza. Ale pohodil hlavou: Vojto! přeci voják! snad se

nebudeš bát! A už bere za kliku u první komnaty. Ale tam víc nebylo, jen netopýři visí u stropu – no, těm se klanět nemusím. Jde dál, do druhé komnaty, zas plno sov, jak jeptišky skloněné nad růžencem – ani vám nebudu skládat kompliment. Otevře třetí komnatu, co pak že bude tam? Ale taky nic, ani to nestojí za to. Jen lajsko myší se vzteká po koutech, div mu některá neskočí do holinky. Švihl po nich čepicí – sloty jedny! jděte si někam do stohů, a ne tuhle na zámek! Ten je pro jiné panstvo! A Vojta prošel tak deset dvacet pokojů a konečně si myslí – eh co, už dál nepůjdu. Je to pořád stejné. Až za chvíli mu nedalo, a ještě se podíval do jednoho. A vida! jen vstoupil, a jako že spustí na hravé housličky, taková ho přivítala muzika salonní. A hned deset párů rukou je mu k posluze, plné talíře, mísy přednášejí, butelky vína staví, a všechno pomyšlení. Tabule byla bohatá, až mnoho. Vojtek se okoukl a po chvíli povídá – no, je na stole, nikdo dál nepřichází, dáme se do toho. Jaké pak svěcení. A na to slovo všechny ruce dokola mu kynou 145na dobrou chut. No, tu Vojta měl, a pořádnou. Jen to do něho klouzalo, jaké pak upejpání. Sotva dopil, už tu stojí nová číše, sotva dojedl, a nový talíř mu voní pod nosem. A panečku, ne lecjaká hatla matla, všecko jedním slovem jídla knížecí. Takovým se musí poklonit hluboce. A Vojta se klaněl, až se mu kalhoty nadýmaly. A ke všemu ty housličky šveholí, jí a pije se vám při nich podle noty. Když byl se vším hotov, zas co rukou, milou tabuli odstrojují, a teď Vojtu pod paží a do lenošky s ním. Nejspíš aby si po tak těžké tuře odpočal. A v minutě tu má taky nacpanou pěnovku, jen vzít a kouřit. Zasmál

144

145

P. p.: 78.

P. p.: 80.

68

se tomu jako se šklebencem – i hlele, čím si taky na otrhánka zpomněli! tohle byl nápad! A Vojta se jí chytil, jako dítě dumlíku. Natáhl nohy, tak, a teď že bude dělat chvíli pána. S chutí si pobafuje, dyž pojednou slyšel jako žalostné vzdychnutí: Duško, zlatá muško, jsi tu? A bylo tak žalostné, div mu pěnovka nevypadla. Co to? Kdo to? Kouká, dech se mu zatajil. Ale pak si myslil – i ať je, co je, nemusíme být honem všeteční. Snad si někde jen muška zabzučela. A jen si lahodí dál. Pomalu dokouřil, a hlava se mu začala klonit. Ale jen uhodil do prvního špačka, už tady roj rukou, milého Vojtánka odstrojují, a jen s ním na postel. Voněla samou levandulí, i malá chvilka, a Vojta byl v nejsladším limbu. Hrajte, houssličky, hrajte, ať se mu zdají velebné sny! Dyž se ráno probudil, sluníčko už dobu chodilo zlatou nohou po podlaze. Promnul si oči a honem nevěděl, čí je. Ale už tu deset rukou, vanu mu strojí, do pěkných šatů oblékají, a tu, hle, bohatá snídaně čeká. Jídel jako za dobrých let, všecko s medem a máslem, ani se mu od stolu nechtělo. Eště si neotřel pysky, dyž se mu zdálo, že slyší zas to žalostné vzdychnutí: Jsi tu, Duško, zlatá muško? Kouká, chodí z kouta do kouta, až taky vzal vedle za kliku. Ale vtom mu ruka klesla, a Vojta zůstal na prahu jako přibitý. Tam seděla v lenošce paní, všecka bílá, a jako stín, snad že ji vytáhli 146 z umrlčí truhly. Jen šustlo, a slabě zašeptala: Tos ty, Duško, zlatá muško? Nic se jí neozvalo, a bílá paní spí dál. Vojtek tu eště stojí, ani nedýchaje. Má ji zbuditi? zeptat se jí? Ale viděl, je jako

146

P. p.: 81.

pavučinka, pohne s ní, a rozsype se do prachu. A však mu z hlavy nešla. Chodí komnatou a jen mutuje – pro světa, kdo je ta Duška? Kdo mi odpoví? A vida! jen to slovo řekl, ruka ho vzala pod paží, vede ho k tabuli a tam udivenému píše: Duška? Princesa naše! Mucholap ji chyt a odnesl do svých tenat zlatou mušku. Jen se podívej a uvidíš kam. Vojta honem vytáhl babylónskou okuli, nasadil si ji a hle, co vidí – daleko, daleko na větrném zámku sedí Mucholap, velikou pavuč na okně, a jen tam mouchy rdousí a pojídá! Snad neshladil už taky Dušku – zlatou mušku? Vedle, v pokoji, bílá paní zalomila ruce a bolestně zakvílela: Duško! Dušinko moje! Ve Vojtovi všechno zahrkalo, do očí mu skočily ohnivé jiskry. Měří tu dalekou dálku, zámek vysoko nad mořem čtyřmi řetězy upoutaný, vidí – vidí Mucholapa, a ruka se mu nevolky zaťala: Na tebe se dostat, divoplode! Ale jak, jen jak? Ani nedomluvil, dyž tudy plyne Babí léto a volá mu do okna: Kdo se mnou poletí, ten taky doletí. Zamihlo se, v blankytu rozplynulo, a Vojtek neměl ani kdy zavolat – počkej, počkej! Vtom po schodech klapy klapy, někdo se pomalu hourá, a je slyšet jako známý hlas: Hrušky! mám dobré hrušky! Vojta otevřel, a on tu včerejší jeho dědeček s nůší buclánek na zádech. – Bohadle! Kde se tu, tatíku, berete? – I prach a broky do bažantů! To jsi ty, hochu? Jak vidíš nesu na zámek buclánky, princese tolik chutnají. Dycky je tu dobře odbudu. Však ale pohleď! to jsou hrušky! Kdo se na ně jednou podívá, už musí taky jíst, přejde ho chuť na něco jiného. A a, co pak ty tu, hochu? Snad nejdeš vysvobodit ten zámek? – Ba, máte pravdu, je to tu jako zakleté. Co pak to všechno jen obnáší? 69

Děda se mu naklonil k uchu a vykládá: 147 – Inu, co! Víme, zdejší pán Kozel z Kozlova měl vojnu s nějakým čarodějem, a a povídá se, kdo pak ví, že mu ten čaroděj unesl dceru, krásnou, jako kvítko nebeské. A a, však měla taky nápadníků! Ale to nenapadlo ani jednoho, pustit se pro ni do boje. Inu, myslili nejspíš, proti mocnostem těžký boj. A tak chtěj nechtěj, musel starý pán sám. A a, jak tam dopadl, kdož ví. Jen tolik slyšet, že se eště nevrátil. No no, abych zas šel. – Tak ty hrušky! dobré hrušky! Nůši složil a nežli se ohlédl, v tom ruka tu, a kolik buclánek, taky mu sází tolik grošíčků na dlaň. Děda je dychtivě pohladil okem, zastrčil do kapsy a pomalu se hourá ke dveřím. – Tak se tu mějte všichni hezky. A pro tu nůši, nono, není takový spěch! že se někdy zastavím. Vojta kouká, a věru byly hruštičky lákavé. Jen Dušce sluší si na nich pochutnat. Zakýval hlavou – ach, kdyby jí je tak mohl donésti! Vtom zas to Babí léto plyne kolem, vábí a zve: Kdo se mnou poletí, ten taky doletí. Vojtou to škublo, popadl nůši a skok! a už se drží bělavého vlákna. Nasadil si okuli, a to, jako by mělo vyšlapanou cestičku, plyne plyne, a zrovna tam, kde vidí nad mořem větrný zámek, řetězy připoutaný. Vzduch se vlní, světlo mžitká, a bílá lodička vesele pluje modravou končinou. Aniž si kdo mohl pomyslit, přistála na okně čaroděje Mucholapa. Ten právě seděl v rohu pavuče a ječí: – Duško, zlatá muško, mám už hlad! Musím tě sníst. – Prej, chyť si jinou, tu vedle. Ale než se mohl po nějaké ohlédnout, někdo mu skočil do komory, a on Vojta tu.

Staví na zem nůši buclánek a kouká po Dušce. – Ej ej, kdo pak se to k nám cpe! Co pak nám neseš, daleký poslíčku? – Tobě zatím nic – ale Dušce, zlaté mušce nesu z domů buclánky. Mucholap se podíval a už měl všecky sliny na jazyku. – Hoho, ty já umím taky jíst! Abys věděl, u nás dřív pán, a teprve co zbude, ostatní krám. 148 A jako že ho přejde chuť na mouchy, už se nůše přichytil a jen milé hrušky dychtivě poucá. V letu se nad nimi zachumeillo. Ale teď, děkuju pěkně! Jenom je snědl, a břicho mu naběhlo jako sud. Milý Mucholap se nemůže ani hnout. Ba, nepukne-li, bude mluvit o štěstí. Vojta ho tou nůší poklopil, aby ho mouchy nezlobily, a pak se dychtivě ohlédl: – Kde jsi, Duško, zlatá muško? – Zzzde! zzzde! Honem ji pojal, sedli na bílou lodičku, a už to vesele pluje modravou končinou. Vzduch se vlní, světlo mžitká, a nežli se nadáli, jsou doma, na Kozlově. Všechno kouzlo zatím minulo, a Duška, krásná princesa, vyskočila jako mihule. A bylo hned plno vítání na zámku, už ne ruky, ale sluhů roj se hrne ze všech koutů, jenom se klanějí a s veselým jásotem předbíhají. Kde jaké oko, kvete, a kde jaké srdce, plápolá. Jen si minutku oddychli, a Vojtek je pojednou jako v kole. Komorní otevřeli všechny almary, za rytíře ho strojí, a když do zlata oděli, Duška ho pojala za ruku, a teď tiše, tichounce spolu jdou, kde bílá paní

147

148

P. p.: 82.

P. p.: 83.

70

tak dlouho čekala. Dveře jen jikly, pozvedla hlavu a jako ze spaní se ptá: – Jsi tu, moje Duško, zlatá muško? – Jsem, matičko, jsem! A tuhle je můj kýžerozmilý rytíř. Jako že ji oživí kouzelný proutek, paní na místě vyskočila a už se drží s Duškou v náručí. Jaké blaho najednou! Srdce se jim přelívá do srdce, v radostné plamínky vyšlehuje, a oči se topí duhovou rosou. Když se dost zobjímali, matka sepala ruce a vzdychla z hluboka: – Tati! ach tati nám chybí, ten tam uvázl dočista. Nepřijde-li, ujmi se ho ruka Páně! – a všichni tři schýlili kolena k tiché modlitbě. No, pokoj mrtvým a radost živým! 149 Vojtek už nemusel hledat místa, kam že se poděje. Cesta jeho nebyla daremná. Kozlov dostal nového pána a od té doby veselý prapor mu vlaje na cimbuří. Láska jim upletla zlaté hnízdo, a jestliže ještě žijí, dobré vínečko pijí, a kdo jde tou stranou, taky jim musí přiťuknout na zavdanou.

149

P. p.: 84.

71

Pohádka Duška – zlatá muška symbolicky vyobrazuje pocity mladíka Vojty po návratu z vojny. Ty se zdají být podstatnější, než vcelku jednoduchý děj, v němž nefigurují žádné otevřeně hrdinské činy. Je možné tak vyložit pohádkový svět jako svět vnitřních Vojtových prožitků. Tři hlavní motivy prostupují průběžně celý text: motiv pavučiny, mouchy a hrušky. Pavučiny jsou nejvíce zastoupeny v zámku čaroděje Mucholapa, slouží ale (jako Babí léto) i k přepravě Vojty k němu a sama matka je „jako pavučinka“ (Kubín 1930b: 81). Ani moucha není omezena jen na Dušku, vyskytuje se již u babylónů (kterým „neujde ani muška“; tamtéž: 76) a markantní je také, že Vojta Mucholapa přikrývá „aby ho mouchy nezlobily“ (tamtéž: 83). Konečně hrušky se objevují snad nejčastěji: jsou jednak nositelem času (již v úvodní větě, poté i implicitně ve výzvě „Ej ej, komu zraje, nemeškej.“; tamtéž: 78). Přítomné jsou ve všech třech prostorách pohádky (na cestě k Marcinovu a u zámku s dědouškem, na větrném zámku s Vojtou), udržují tak kontinuitu a jsou zároveň iniciací i východiskem děje. Rys objevování těchto tří atributů v různých souvislostech napříč pohádkou stvrzuje představu, že se jedná o Vojtovo nitro.150 I jméno princezny, Duška, nabízí takovouto interpretaci situace: Vojta se na vojně (s kterou je spjatý i jménem) sice „vypásl“ (Kubín 1930b: 76),151 získal snad také odvahu a důvtip (bez problémů „porazil“ babylóny i Mucholapa), ale může prožívat krizi na rovině citové, duševní. Na úvodu je výslovně řečeno, že Vojta je „víc smutný než veselý“ a to, že „mu taky v duši opadává listí a s podzimem žloutne“, naznačuje krizi související s přechodovým stadiem (podzim). Návratem z vojny z něj sice vše padá, je mu ale z toho chmurno. Příchod na zámek s množstvím odpudivých místností tak může být chápán jako znázornění pocitu při příchodu domů, kde Vojtu sice obsluhují, ale jen depersonalizované ruce.152 Vojta tedy musí získat Dušku – duši, aby byl (nebo byl schopen být) opět přijat do svého domova, aby se za rukama komunikujícíma pouze písmem opět objevili lidé. Vzdychání staré paní po Dušce (které Vojta nejdříve ignoruje) se navíc projevuje ve chvílích, kdy je mu fyzicky dobře (najeden odpočívá).

K tomu poukazuje i to, že stará paní zakvílí nejsilněji právě tehdy, když Vojta hledí na Mucholapův zámek (Kubín 1930b: 81). 150

151

Možná také pochytil tamní slang, alespoň v pojmenování knedlíků – kocourů (Kubín 1930b: 76).

Tento motiv se objevuje i v jedné Kubínově adaptaci francouzské pohádky Bílá kočička z Knihy pohádek pro dospělejší mládež (Kubín 1924: 116–125). 152

72

Specificky Vojta jedná především u čaroděje, ke kterému se nikdo neodvážil jít bojovat (kromě otce Dušky, jenž se dosud nevrátil). Ani Vojta s ním totiž nebojuje, přemáhá ho pomocí hrušek určených Dušce a navíc ho přikrývá nůší, aby nebyl rušen mouchami. Projevuje tak snad po vojně jiné vnímání světa, schopnost důvtipného i soucitného řešení situace. Rozdíl je vytvořen i jménem otce princezny – mušky Kozel z Kozlova, které evokuje tvrdohlavost. Tato vlastnost je tedy možná jediné, co si Vojta z vojny přinesl: babylónskou okuli (která je mu v hledání zámku – domova i zámku větrného velmi nápomocna) totiž získává příznačně až před Marcinovem.153 V pohádce o návratu z vojny Duška – zlatá muška lze nalézt prvek snovosti vytvořený tím, že se jedná spíše než o děj o sled výjevů pocitů. Ty jsou jednak utvořeny pozoruhodným způsobem, jednak vnitřně slovně provázány do koherentního celku.

Zároveň zůstává okule cizorodým předmětem: tak se rafinovaně spojuje nedomáckost této Vojtovy schopnosti s tím, že mu k ní nepomohla vojna. 153

73

9.7 Nenadálka V čarodějném kole, 1941, s. 20–26. 154

Byl jeden myslivec na Samší, celý revír měl pod komandem. Lesů i zvěře dost. Pořád měli doma pěknou pohodu, až jednou z ničeho nic a milý myslivec se tuze roznemoh. Bylo hned shonu, čím pomoci, kde jaká babička, radily tohle a tohle, ale nic naplat – nemocnému nechtělo polevit. Doma jen plakali a nejvíc malý Vítek, ten se od tatínka ani nehnul. I na školu by bezmála zapomněl. Pojednou ho něco napadlo, vyběhl a povídá matce. – Tam a tam je v lese studánka, půjdu a přinesu od ní vody. Ta našeho tatínka uzdraví. – Bože, dítě, ty bys šel? A tak daleko? Aby tě něco nepotkalo. A matka se až oklepala. Ale pak utřela slzu a povídá: No, když myslíš, jdi, je to dítěcí povinnost. A pánbu tě provázej! Pokývla nad ním hlavou – nevinná duše často divy plodí. Vítek chytil konvici a v minutě byl ten tam. Nic se nebál v černém lese, kde to divně houkalo, a jen myslí na tatínka. Běží, běží, tuhle byl veliký rybník a za ním už světlá studánka ve skále. Vítám tě, Našinko! Usmála se na něj, vesele v ní zašplouchalo, a když Vítek nabral, zas tak honem uhání, aby už byl doma. Jak mu nohy kmitaly, najednou tam u rybníka o něco zakopl. Shýbne se‚ a 155vida! Ona zlatá čelenka, pás taky takový a ke všemu šatečky, jako by je utkal ze zlatých pavučin. Ale hoch neměl kdy na dlouhé

154

P. p.: 20.

155

P. p.: 21.

prohlížení, sbalil všechno do kuličky a jen dál. Ani si nevšiml, jak za ním něco žalostně volá, běda, běda, div se lesy nesplašily. To se tři zakleté labutě koupaly v zátoce, vesele laškovaly, a teď byla jedna bez šatů. Vrať mi je, hochu, vrať! Vítek přiběhl domů udýchán, hlava mu hořela. Ale nic, první jeho bylo k posteli. – Na, tatínku, a napij se! Je z lesní studánky. Myslivec jen smutně kývl, bere džbánek, pomalu pije – a božíčku milý! už se kapinku pousmál. Vítek nad ním vyjeven tleská – tatínku, tatínku, ty se směješ! A všichni kolem postele hned veseleji prokoukli. Ale jaká byla radost v domě, když po chvíli táta vstává, a jen z postele ven. Měli ho co držet, aby jim neutek. – I prej, pusťte mě, nebudu snad věčně ležet! A už byl mezi nimi na židli a po nemoci nikde památky. Ještě dlouho seděli do noci v kupě, oči všichni rozkvetlé, když mohlo být dvanáct hodin, něco najednou ťuká na okno – klep, klep! Vstali honem, jdou otevřít, a ona tu malá děvuška asi šestiletá a knížecí krásy klepe se pod oknem. Byla chudinka jako vyděšená. Vzali ji do jizby a hned se vyptávají, čí je, odkud je? Něco jim řekla, ale nikdo ani slovu nerozuměl. Taková cizí řeč. Tak co s ní, nechali ji zatím doma, snad se někdo vynajde. Teď ráno myslivcová hned všude běhá, poptává se chudých i bohatých – neztratilo se vám někomu dítě? Už větší holčička. Ale nikdo se nehlásil. Tak milá holka uvázla v myslivně. Každý ji obskakuje, pomyšlení dělá, aby si nestýskala a nebyla tolik smutna. Jen jak ji jmenovat? – Inu jak! Přišla k nám znenadání, co jiného, bude to Nenadálka, povídá otec. 74

Všem se hned to jméno líbilo, a taky holka mu brzy uvykla. Byla Nenadálkou. No, měla už svoje leta školská, a tak Vítek ji bral s sebou do města. Pomalu naučila naší řeči, šlo jí to, jako když tuhle šveholí pěnička. Ale někdo si považ tu věc – jak chodili denně svou cestou k myslivně, vždycky tam přilítly dvě labutě a něco dobrého jim přinesly. Děti měly radost až nesčíselnou a jen si to doma vykládají: Tohle jsem dostal já – a tohle zase já! V myslivně kroutili hlavou, co jen to tohle znamená? Jaké nevymyšlenosti! A tak jednou si myslivec umínil, počkej, já si na ty ptáky počíhám! Uvidíme, co v tom vězí. Než měly děti po škole, postavil se pěkně u lesa, když tu obě labutě polehounku letí, posedly na cestu a jako by čekaly. Myslivci se chvilku zatajil dech. Ale pak 156namířil a bác! už se tam stará válela. Skokem byl u ní, začne ji ohmatávat, kdepak jen má ty vzácné věci? Ale vtom byly už děti tu, slyšely výstřel a Nenadálka povídá: – To jistě tatínek něco střelil, budeme mít dobrý oběd. A oba se ohlížejí sem i tam, ale tatínka nikde. Jak je zhlíd, nechal labuť labutí a hup do lesa. – Počkej, někde na nás chce vybafnout. I dali se do běhu a div o milou labuť nezakoply. Naráz oba vyjeveně stojí, ani okem nemrkli – labuť tam ležela, hlavu skloněnou, je mrtva! Jak to Nenadálka viděla, najednou vykřikla, zalomcovalo jí to tělem a s pláčem padla na ptáka – Ach maminko, maminko moje! A bědovala zle, ani ji není možná utišit. Vítek se nad ní v pohnutí točil, potom labuť vzal, vykopali

156

za stavením jámu a pěkně ji tam pochovali. Náručí květin pokryli růvek. Ale Nenadálka naříkala dál, div že jí srdce nepuklo. Co chvíli chodila tam na hrobeček, objímá jej, bílýma rukama hladí a bolestně šeptá: Maminko moje. Nikde jí nebylo tak milo. Čas utíká, pomalu bylo holce čtrnáct let a šla k své konfirmaci. Matka ji pěkně nastrojila jako živou panenku, na všechny strany si ji točí, když si taky zpomněla, jak Vítek jednou přinesl tu sbalenou kuličku – aha, v truhle ji má uloženou. Honem skočila na půdu – jen se, Nenadálko, podívej, jaká to krása! A už ji pasuje zlatou čelenku na hlavu, kolem života zlatý pás a všecko, s nádherou ji vyfintila – no, budeš ze všech nejhezčí! Ale vtom zůstala jako kamenný sloup: Jen to měla na sobě, Nenadálka se najednou proměnila, je z ní labuť, vzlétla matce před očima a ta tam. Už je mezi oblaky. Svatá dobroto! Všichni se mohli vyjevit. Ale nejvíc Vítek – bože, co ten dělal, ani se nedá vyslovit. Běhá po všech koncích, volá svou děvušku – Nenadálko, kde jsi? Kvítku můj růžový, můj trůne! Ani ho nemohli ukrotit. Až z toho bylo všem bolno. Inu, kam by se nedělo, když ji měl tolik let kolem sebe jako rodnou sestřičku. Kam ty, tam i já. Měli srdečka na jedné oprati. Když ta žalost nebrala u hocha konce, matka si zpomněla – mám na Lazu bratra, horníka v dolech, ať se u něho vyučí, snad pomalu zapomene. Vítek se teda učil, ale stejně mu Nenadálka nešla z hlavy. Všude ji má na očích a je-li chvilku sám, pořád s ní rozmlouvá: Můj kvítku růžový, má bazaličko, zjev se mi, kde jsi, slovíčko promluv!

P. p.: 22.

75

I Vítkovi míjela doba, už mu bylo dvacet let. Jednou si zašel na skleničku piva, 157a jak sedí, hlavu v dlani, najednou venku slyšet podivný šumel. To šest černochů přijelo na velbloudech a točí se tam zvědavě dokola. Kde kdo, hned se hrnou kolem nich, a bylo zvídání, cože tu hledají, a cože je sem vede? A cizí velmoži vykládali, že jsou vyslanci z Tiopu, černé země, kde král Šachum panuje. Žena se mu ztratila, vznešená Alejka, a s ní dvě princesy, už tomu kolik let. Vítek poslouchá a hned si domyslil – to jistě hledají ty labutě! Taky se přitočil, mluví a mluví, a když jim vše vyjevil, že je taky povede na místo, kde labuť-královna měla svůj hrob. Vyslanci jen kývali hlavou: ano, ano. Když pomalu zvěděli, jak věci stojí, chystali se opět domů. Vítek smutně za nimi koukal, oči mu letěly. Pojednou se oklepal, běží a prosí, aby ho vzali s sebou, bude tak líp, kdyby král nevěřil jejich novinám. Zatím se těšil, že tam spatří někde svou Nenadálku, ach Bože, jen jednou ji uvidět! Teprve cestou se Vítek dověděl, s jakou černí velmoži přijeli. Je tam u nich móda, zemře-li král, upálí jeho ženu, a kdyby umřela ta, zas vedou krále do ohně. A Šachum se smrti bál! Je stále ona dvojí na číhané: jedna vlastní a druhá nevolná. I počítal tolik: vlastní se nevyhnu, ta se nás neptá, jen svou chvíli zaklepe, a ať jsi Eliáš nebo Tobiáš, pojď! Ale smrti nevolné, v ohnivé komoře, se vyhnout mohu. Uklidím Alejku a bude dobře. I zavolal své čaroděje a těm bylo hračkou králi vyhovět. Zakleli Alejku i s dětmi, byly z nich pojednou labutě. Ej, myslil si Šachum,

máme vyhráno, ohnivá komora se pro mne nikdy neotevře. No, Alejka byla pryč a nikdo nevěděl, kam se poděla. Skonala snad? Pak musí král do ohně! I vyzvídali tam i tam a po všech končinách, až je cesta dobře dovedla. Konečně dojeli, a Vítkovi jen srdce tálo. Jako by všude cítil dech Nenadálky, vonného kvítku. Hned ho vedou ke králi, a hoch mu začal povídat, co ví. Ale Šachum se zachmuřil zle – jen se kroutí a ani s ním mluvit nechce. A řekne-li slovo přec, jako že zasyčí had, ba ještě hůř. Jen se na tom trůně lomcoval. V té chvíli se stalo, černý sluha ovíval krále pavím chvostem a bezděčně zavadil perem o jeho nos. Šachum se tak rozlítil, že mu dal na místě ruku utít. Zděšení zachvělo komnatou. Vítkovi se zželelo ubohého člověka, i prosil krále, aby mu ho dal za odměnu. – I měj si ho, prej, je-li ti tak milý. Sluha měl ve městě chyši, a Vítek se k němu nastěhoval. Bylo to nedaleko ohnivé komory. Liboval si, má se kam uchýlit, bude tu jako doma. Taky vděčný sluha byl mu rád. 158 Už zatím minul Vítkovi den a pořád nic nevěděl – je tu Nenadálka? není? I zasedl se sluhou a vyptáva se tak i tak, všechno mu vyjevil, jak jim tehdy holkalabuť ulítla, je tomu šest let. – Nevíš o tom nic? Nevrátila se onen čas princezna? – I jak bych, pane, nevěděl! hodil sluha hlavou. Baže se vrátila. A taky doba se ti shoduje. Jenže toužíš-li po ní, vzdej se naděje! Ta už je provdána.

157

158

P. p.: 23.

P. p.: 24.

76

– Co? Provdána? a Vítek vyskočil s lavice, kola a mu zamžila před nosem. Provdána! A pověz mi, za koho? – Vzal si ji první králův jenerál, veliký Moro. Ta novina Vítka poděsila. Ach nikdy, nikdy neuvidí sluníčko svoje, nikdy s ní nepromluví. Jsou ženy takové na řetízku, zavřeny doma a jen pod dozorem vyjdou si na chvíli do zahrad. A Vítek zaplakal jako ten malý hošíček. Tlapa krutého žalu mu šlápla na srdce a zaryla tam všecky drápy. Ach Nenadálko! Nu, čas je všeho hojitel, Vítek si pomalu uvykl, a všechno v něm ustálo, jako hladina po bouři. Denně chodil kolem zahrad Morových, hladí vysoké zdi, žalné vzdechy přes ně posílá, snad Nenadálka jednou uslyší a slovíčkem sladkým odpoví. – Ale bože, jak by mohla? Ani neví, že tu jsem. A nová žalost ho chytila, ach, je mamo doufat, jsou rozloučeni na věky. Ale stalo se, že ten jenerál umřel, jedovatá moucha ho štípla do čela. A Nenadálka vdova měla být upálena. Bylo toho plné město, každý mladinkou princeznu litoval. Jen Vítek nic nevěděl, celý svět, a co v něm, bylo mu teď míň než loňský sníh. Ale jsou noviny, ani skulinku před nimi neucpeš. I tou se dovedou protáhnout. Také do chaloupky si našly cestu. – Copak ten po městě shon? ptá se Vítek. – Tvá princezna bude upálena, povídá sluha, umřel jí jenerál. Vítek vyskočil jako divý – upálena! Vykřikl, až se země zachvěla, až se nebe vysoké uleklo a všechna oblaka se po něm rozutekla. Sluha ho musel chytit do náručí, stát při něm, snad by si byl udělal smrt. Když se kapinku utišil, povídá: – Ne, ne, nesmí ji oheň spálit, pojď, hochu, a pomůžeš mi!

Vzaly motyky a lopaty, i kopou chodbu od té chalupy až pod ohnivou komoru. Že byl Vítek havířem, dobře se mu dílo dařilo. V krátkosti měli tunel až pod samou podlahu. Když teď průvod jim šel kolem domku, Vítek se postavil do okna a či mu hoří. Ach, tu jde ona, zlatý vínek na hlavě, vidí ji, vidí, sladkou bazaličku. Nenadálko! zvolal půl v radosti a půl v žalu. Ohlédla se, poznala ho, jenom kývla 159přesmutně. Co platno, když musí být upálena. – Avšak nebudeš, ne! sluníčko naše. A Vítek byl skokem v tunelu. Už byla komora vytopena, plameny vyšlehly, už tam princeznu hodili, když Vítek prokopl poslední otvor a ještě jim motykou pohrozil. Všichni se lekli – snad ji ďas nebere? A utíkají jedním valem. Hrůza je posedla. Nenadálka spadla do té díry a zrovna Vítkovi v náručí. Honem ji zanesl do své chaloupky, čelo jí omývá, z hluboké mdloby křísí a sladce hovoří – Neboj se, nehoj, milá, už tě žádný plamen nezdolá. Vidíš, jsi zas u Vítka, budem na Samší běhat, zpívat a se radovat. Hned na druhý den si koupil velbloudy. Nenadálka se zahalila, a oba utíkají jako mladý vítr. Neptali se, je-li cesta hladká, jeli na zlomkrk, ani jak dlouho, jen je bystrá touha žene. Po dni je noc, po noci den, dnů celý regiment, až poslední, jaká radost! – tamhle už vidět naše kopečky, tu blahoslavenou zem. Kde by koho v myslivně napadlo, že jim přijde Vítek a ke všemu s Nenadálkou! Všichni se sběhli jako kolem vidění. Jen si lidičky pomysleme, to snad není ani pravda! Kde se nám tu, děti, berete? A ty, naše Nenadálko, kdes jen holka bloudila? – No,

159

P. p.: 25.

77

nechtějte zatím vědět, a však dýlkou uslyšíte, až vás bude hlava brnět. I co ted jiného, Vítek a Nenadálka, jsou oba jako na řetízku, ruku v ruce, oko tone v oku, myslivec povídá: – Nic platno, mámo, jaké dál odklady, abychom strojili svatby. Matka vesele poskočila, a panečku – pekáče už zpívají. Na myslivně měli svatbu, že by takovou nesvedl ani král, ten tiopský král. Tři sta kočárů vyjelo, po všech dědinách a po vší přízni – tak jen pojďte, vítáme vás! Padesát zdí probourali, padesát dubových stolů sunou, a nikde místečko volné. Jídel bylo jako v Káni, od koláčů dlouho – dlouho až po zlatý punč. K tomu muzik devět chórů. A mladí byli teda svoji. Otec pustil Vítkovi revír, sám šel s matkou na pensi a jen se oba usmívali, jak to dětem po pěšinkách pěkně chodí. Požehnej Pánbůh! A teď abych dopověděl o tom Šachumu. Bál se, černá duše, smrti, kdyby královna umřela dřív než on. Ale teď viděl, že mu je hůř a stokrát hůř. Byl sám! Nikde hvězdička, jež vítá z oka dětí, nikde sluníčko, co plesá v úsměvu milé ženy. Nic, nic! Jako by se duše procházela ve tmách dalekou pustinou. V tom stesku ho napadlo, vyhlásím ve všech novinách, je-li kdo z našich ještě živ. A velikou odměnu vysadil, celou horu zlata za dost malou jistotu. Bezruký sluha se na to ulakotil, přijde k němu a pověděl, co mu známo – že ví o jeho 160Nilis (to byla Nenadálka), žije tam a tam daleko za siným mořem, pěkný mládenec ji radostnou odvedl z plamenů. – A co moje Alejka? A co milá Malachit?

160

I tehdy sluha věděl dost – Alejka že mrtva, ale kde Malachit jako bludná labuť zpívá, to nebudou vědět ani všichni čaroději. Král pokýval smutně hlavou. Chtěl zaplakat, ale oči neměly slz, chtěl zalkát, a srdce bylo kamenné. I vydal vše bohatství bezrukému, opustil domov i trůn a jde – jde jako žebrák v širý svět. Jen si cestou šeptal: Najdu tě, má Nilis, abys ty mně aspoň odpustila? Jednou se procházel Vítek s Nenadálkou po voňavém háji, zpívali oba, laškovali, když ona koukne, a div jí srdce neztuhlo v těle: –Podívej, Vítku, tata můj, tata! Vítek shodil leknutím flintu, že toho zlobusa na místě skolí, ale zastavil se jako socha – ubožák tam padl na kolena, ruce zpíná a ve zrytém pláči lká: Nilis, Nilis, odpuštění. I jdou pohnuti k němu, pozvedli ho, milost jim zalila čistá srdce. Uvedli ho ve svůj dům a s plesáním všem ukazují: – Hle, náš tata, milý tata. Z černé země přišel, chudák, za dětmi ho touha hnala. Zaplesejte všichni s námi! Brána radosti všem otevřena. A kde malá Nilis dlívala kdys na hrobečku, co matička-labuť odpočívá, tam ted starý Šachum klečí – klečí, od rána do noci růvek objímá a hladí, novým kvítím ozdobuje. Klečel v létě, klečel v zimě, až tam jednou taky skonal.

P. p.: 26.

78

V interpretaci, kterou hodláme odkrýt povrch pohádkového příběhu a tak odhalit, jaká je jeho hloubka, se budeme zabývat jednotlivými příznakovými prvky textu. Děj na úsporném prostoru zachycuje podstatnou část života Vítka a Nenadálky. Zůstává zároveň dramatický, přestože jeho čas ubíhá velmi nepravidelně.161 Po úvodní scéně, kdy jsou oba protagonisté dětmi, se čas několikrát posune (školní léta, konfirmace, odchod do dolů), než se dostane do dospělosti obou, v níž se odehrají hlavní epizody. Po nich vypravěč výslovně dokončuje (s dalším časovým skokem) osud krále Šachuma. Vypravěč hovoří (jako ve většině Kubínových děl) hovorovou češtinou až dialektem.162 Řeč se promítá i do promluv postav, dokonce těch, které pocházejí z exotického Tiopu. Král pronáší větu „[i] měj si ho, prej, je-li ti tak milý“, otrok pak „[b]aže se vrátila“, v parafrázi vyprávění černých velmožů se objevuje typické citoslovce „ej“ na začátku věty (Kubín 1941: 23–24). Svět příběhu tím získává větší dojem uzavřenosti a soběstačnosti.163 Nesterilní mluvou navíc vypravěč navazuje hlubší vztah se čtenářem. Text obsahuje i sugestivní metafory, jako neotřelá „[t]lapa krutého žalu mu šlápla na srdce a zaryla tam všecky drápy“, „[m]ěli srdéčka na jedné oprati“, dvojitá „utíkají jako mladý vítr“, či konvenčnější „celý svět, a co v něm, bylo mu teď míň než loňský sníh“, „řekne-li slovo přec, jako že zasyčí had“ (tamtéž: 22–24). Navzdory živému komunikačnímu kanálu vypravěče, velkou roli v příběhu Nenadálky hraje nedorozumění a to především mezi domáckým světem Vítka (Samší) a Tiopem (mezi nimiž jsou spojnicí doly na Lazu).164 Mezi těmito světy se pohybuje Nenadálka, která vykazuje největší schopnost porozumění: přestože mluví jiným jazykem, naučí se záhy česky, ve svém životě cestuje z Tiopu k rybníku u Samší a konečně do prostoru kolem myslivny. Poté ještě jednou do Tiopu a zpět. Podobná trasa je i Vítkova.165 Oba představitelé mladší

Chaloupka (1966: 59) dává Nenadálku za příklad velmi komplikovaného příběhu, jehož „děj lze jen velmi obtížně postihnout rekapitulováním obsahu“. 161

162

„zpoměla“, „šumel“ (Kubín 1941: 22–23), „na zlomkrk“, „zlobus“ (tamtéž: 25–26)

Tento rys koresponduje také s naivním pohybem prostorem, pohádkové snadným překonáváním velkých vzdáleností. 163

Čtenářovi tato exonyma mohou ostatně poměrně spolehlivě evokovat Etiopii či slezské doly Lazy, znalým regionu autora snad i Samšinu (mezi Jičínem a Sobotkou). 164

Vítkův pohyb je: z myslivny k rybníku a zpět, z prostoru myslivny do dolu, odtamtud do Tiopu a do myslivny. 165

79

generace, které spojuje kromě dospívání v roli sourozenců i milostný cit, tedy vyjadřují svou schopnost jisté mezikulturní otevřenosti především cestováním a životem v cizím prostředí. Naopak jejich otcům je zatěžko překročit bariéru vlastního prostoru: Šachum se své dcery a ženu vydává osobně hledat až ve stáří a myslivec z nepochopení neobyčejného spojení dvou představitelek cizí kultury (Nenadálky a její matky Alejky) zastřelí Alejku v podobě labutě. Přestože obě mladší postavy své otce milují (Vítek běží pro vodu, Nenadálka projevuje své city při závěrečném setkání), dochází tak k rozporům nejen na kulturní, horizontální ose, ale také na ose vertikální, mezigenerační. I Vítkova matka ne zcela rozumí jeho „dítěcím povinnostem“ vůči otci (tamtéž: 20), dává jim však volný průběh. Rozdíl mezi otcem a matkou je však vyostřen u Alejky. Matka Nenadálky, Alejka, opouští svou zemi (a vede to k její smrti) v reakci na snahu manžela Šachuma ji ovládnout, doslova „uklidit“166 (aby se sám vyhnul „nevolné“ smrti; tamtéž: 23). Jejím rozhodnutím a činem se rozpohybují všechny ostatní postavy (kromě Vítka běžícího pro vodu). Tak dojde k prostorovému střetu protikladů – dospělé ženy a nedospělého chlapce – který iniciuje celý děj. Proto je (vedle Vítkovy ochoty) ženská síla, odvaha a samostatnost (nevylučující pečující mateřství) skrytě adorovaná vlastnost. Dalším motivem, úzce spojeným s nedorozuměním, je samota. Pro Šachuma je samota horší než smrt.167 Ze samoty tedy přijímá to, čemu se toužil vyhnout: smrt spolu s manželkou. Na jejím hrobě (k němuž doputuje jako žebrák) klečí tak dlouho, dokud neskoná. Vítek v žalu ze zmizení Nenadálky naopak opouští i svou rodinu – překonává samotu na popud matky samotou úplnou, časem a prací. Malachit, sestra Nenadálky, zůstává také osamocena a nevypátrají ji „ani všichni čaroději“ (tamtéž: 26). Jako o její matce, která se osvobodila od mužů, ani o Malachit text nepředkládá žádné hodnocení typu šťastná či nešťastná, apod. – což především ukazuje, že je oproti svému otci žít o samotě schopná. Spíše než samota je pro titulní postavu Nenadálku příznačná vykořeněnost vyplývající jistě již z jejích přesunů v prostoru. Oproti své matce je postavou spíše přijímající vývoj situací, nijak se jim nebrání (naučí se česky, vdá se na jenerála, kráčí do ohnivé pece, uteče s Vítkem).

Situaci mimochodem přibližuje vypravěč, když sluha hovoří s Vítkem o Nenadálce: „Jsou ženy takové na řetízku, zavřeny doma a jen pod dozorem vyjdou si na chvíli do zahrad.“ (Kubín 1941: 24) 166

„Bál se, černá duše, smrti, kdyby královna umřela dřív než on. Ale teď viděl, že mu je hůř a stokrát hůř. Byl sám!“ (Kubín 1941: 25) 167

80

Nakonec si lze povšimnout pohádkově zázračných prvků (tak jak přichází v textu): uzdravení tatínka, dary labutě, proměna Nenadálky i samotné zakletí žen v labutě. Zatímco na první tři události reagují (české) postavy s údivem, proměna žen je podávána se samozřejmostí: král zkrátka zavolá čaroděje a „těm bylo hračkou králi vyhovět“ (tamtéž: 23). Tím je vytvořen další rozdíl mezi Samší a Tiopem. Dva rysy jsou ale ještě pozoruhodnější: text nadpřirozenému bez výjimky přisuzuje špatné důsledky (uzdravení myslivce a přinášení darů způsobí smrt labutě, Nenadálčinu proměnu, návrat do Tiopu, až dokonce sňatek s jenerálem; ženy po své proměně v labutě Šachuma opustí). Druhý poznatek se týká Vítka, postavy, na které se žádný zázrak neodehraje, třeba že je většině účasten. K „dobrému konci“ Vítka dovede trpělivost, dobrosrdečnost (k otci i cizím lidem – otrokovi), pracovitost (setrvání v dole, aby se potkal s černochy, vykopání tunelu).168 Spíše než o výchovný aspekt se zde jedná o polemiku s pohádkovými kouzly. Shrňme, jak tato interpretace vybraných prvků zobrazuje charakter pohádky: její sémantickou dominantou jsou nedorozumění a rozdíly ve schopnosti porozumění ve sféře kulturní,169 mezigenerační170 a genderové.171 To dává vyniknout charakterům různých postav, staví je do téměř pravidelných opozic. Aktéry přesto zpravidla nelze označit jednoduchým hodnocením typu „silný“, „statečný“, apod., počínajíce Alejkou jsou i osoby Vítka, Nenadálky, Šachuma, ba i těch vedlejších (otroka či otce) ne zcela jednoznačné,172 příp. tvoří místa nedořečenosti. I proto je poněkud oslabena kauzalita,173 např. dlouho čtenář nezná ani motivaci ani historii titulní postavy. Pohádka ukazuje také dvě vlastnosti projevené u ženských postav: aktivně vzdorovat útlaku (Alejka) a – na kontrastu s otcem – žít samostatně (Malachit); a jednu lidskou: obejít se bez zázraků vlastní pílí (Vítek).

Jedná se zřetelně o „cestu popela“, započatou již odchodem do dolů. Blíže o ní (a o jejím významu v procesu dospívání muže) pojednává Bly (2005: 67–101) v kapitole „Cesta pod zem, cesta popela a zármutku“. 168

169

Samší a Tiop.

170

Vítek a otec, příp. matka; Nenadálka (i Malachit) a Šáchum.

171

Vítkův otec a matka; Šáchum a Alejka; dokonce Vítek a Nenadálka – ti tvoří binární opozici aktivní / pasivní.

Otec zastřelí labuť; otrok, který pomáhá kopat tunel, pak se „ulakotí“ a Nenadálku Šachumovi prozradí (Kubín 1941: 25). 172

173

Ta je v jistém věku vyžadovaná dětským čtenářem (Trávníček 2007: 21).

81

9.8 Krása V čarodějném kole, 1941, s. 15–19. 174

Jářku, už se plno panen na Klokočí vdalo, i taky plno jablek očesalo, jen tuhle naše Amálka pořád nic. A přece nevěsta z prvního statku, někdo by soudil, za takovou se požene hochů až běda. A zatím se po ní neohlídne ani Honda Kvasníčků. Inu, je to tak. Štěstí se někomu vyhýbá na sto honů. Amálka doma zaplakala, dívá se do zrcátka, ach, pořád ty dolíčky na líci, a klapka, jako když jí zašije oko. Ubohá, nemoc ji jednou poďubala, a to jí zůstalo na věčnou památku. Co jí platno srdce jako zlatá kaplička? – Nic, nic. Řekne se Amálka, a každý jen pohodí bradou. Ba, na mou milou, měla ona proč na ten svět žalovat! Tuhle muziky slyšet na sále, tidlidum, až to hlavu, nohy plaší, jiné holky vesele kolují, což, Amálka se taky bohatě vystrojila a jde. Ale pro pána, leda aby tam vystála důl! Copak vy mládenci nevidíte? Amálka je tu! Přeci ze statku Málče. No když je, je, nohu si proto za krk nedáme. Holky taky sotva zavadily okem a už si dál nevšimly. No, mějte se tu hezky! Po čase Amálka přeběhne po vsi, tolik se jí chce slovíčko promluvit. – Kampak, Bubulko? a mile se na školačku usmála. – I jen tamhle, a Bubulka už letí dál jako před rohatým štírem, chvilku jí za řeč nestála. 175 Nebo stojí pod kalinou hoch, taky dobře ze školy známý. Málči zacinkly v hrdle zvonečky:

174

P. p.: 15.

175

P. p.: 16.

– I plesejme! Jakpak se, Dudo, máš? Tak dlouho jsem tě neviděla. – Ale, sám nevím. A je taky ve mžiku ten tam, slabiky dál neudrobil. Amálka se žalostně zadívala. Bože, copak jsem sovatá, že se mi každý na potkání vyhne? Ba, chtěla by si vyrvat na místě ubohé srdce z ňader a hodit je lidem pod nohy – nate, nate, pošlapte je, ať nemusím tady cítit své ponížení! U cesty hořel šípkový keř, a plný vznešených růží. Jak se po něm ty mušky a motýlci honí, jak je celulí! I kdo jde okolo, musí se usmát a milé slovo zašeptat. Amálka si utrhla kvítek a smutně nad ním zakývala – proč já nejsem taky takovou růžínkou, jen proč? Ach, Bože milý. Málče se pomalu dohejpala do své komůrky, zaryla poďubané líčko do peřin a pláče, pláče. Všechno se v ní rozpadlo. Plakala k věčné pravdě, volala osud k odpovídání, proč ji vyloučil ze vší radosti a lásky. V tu chvíli nevěděla, někdo nad ní postál, po hlavě ji hladí a pláče s ní. Amálka chytila matčinu ruku. – Ach maminko! Už se počalo v okénku tmět a Málča ještě seděla tak smutně. Najednou jí něco kmitlo hlavou – bože, Panule! U lesa je stará Panule a ta zná víc, než by kdo tušil. Snad bude mít taky pro mne lék. Chvíli váhá – mám? Chytá se za hlavu, ale pak vyskočila – děj se vůle Páně! Nandala si plnou mošinku vajec, mouky, všeho a tam. Vyklouzla za humny jako stín a utíká plavně. Za pár chvilek všustla do chaloupky, vysypala mošinku na stůl a uchvátaně povídá: – Ach babičko zlatá, tuhle koukejte, jakou já mám na světě nesvízel. Každý se 82

mi na potkání vyhne, slovíčka nemá, ani usmání. Což mohu za svou tvář? Poraďte mi, co, jen co mám ubohá dělat? Amálka nedořekla, všecky okenice v díře zaklaply a bylo najednou tma jako v hrobě, tma zabedněná. Jenom devět kocourů svítilo očima. Panule ji nechala sedět a slůvkem se neozvala. Až bylo Amálce úzko. Sedí, sedí, a pojednou se jí zdá, že pod ní židle mizí, teď ji táhne někdo za vlasy ke stropu, věší ji na hřebík, ohnivé jazyky na ni vyplazuje. Duše se jí třepala jako lístek, ale neutekla. Vtom Panule povídá: 176 – Nono, panenko, mlč, byly už horší věci. Byly, a nejsou. Ani tvá nesvízel není Kozákov, aby se jí nedalo hnout. – Ach řekněte, co mám činit? zaúpěla Amálka. Ale nikdo dál nehlesl a zas to hrobní ticho, jako by ji do rakve zatloukli. Slyšela vlastní srdce bít. Vtom jako by tu zasyčel chumel hadů, cítí je kolem nohou se ovíjet, lezou po ní, za ňadra se dobývají a hryžou, hrdlo jí škrtí. Nebesa, pomozte! Amálka z toho byla polou mrtvá, ale neutekla. Snad uběhla tak hodina, dvě, když baba povídá: – I slyš, panenko, co ti vyjevím. Jak je pod lesem studánka Radostná, půjdeš ty od ní třicet kroků na východ, a jakou mile kytičku potkáš, utrhni a zavij do věnce! Jen tolik dořekla a zas nové ticho kolem, ba ještě vražednější. Sotva slyšet kocoury na plotně příst. Ale teď se Amálce zdá, že se celá chalupa počala houpat, strop jí padá na hlavu a kamení se sype. Divá větřice zahýkla kolem stavení, do komína vyje a skučí, húhú, jako že se všichni čerti žení.

Tisíc se jich tu sběhlo, všechno rvou a drtí, běda, kdo jim padne do rány! Amálka se dusí hrůzou, ale neutekla. Uběhla tak hodina, ne-li dvě a Panule zas povídá: – Ale to není všecko. Jak ten věnec uviješ, ozdob jím studánku a hle, zaplesá ti živou radostí! Pak počkej, až bude měsíček svítit zrovna do vody a posvětí ji svým leskem, ty si naber pěkně do dlaní a umyj se! Uvidíš, co. Vtom se okenice rozlítly, měsíček vyšel nad horu a zalil celou jizbu. Kocouři zalezli někam spát. Amálka si oddychla, poděkovala Panulí a už radostně letí, plna naděje. – Ach, dobrá je Panule, mohoucí vše, jistě mi taky pomůže. Měsíček se po nebi smál jako nevinné oko, Amálka po něm dychtivě koukla a alou, několik skoků a byla u studánky. Naměřila si od ní k východu a trhá, trhá kvítka, ty děti čarovné. Ach, co jich jen pod nohou svítí, jako by napadlo hvězdiček. Upletla honem věnec, věneček spanilý, a už jej klade milé Studánce kolem skrání. – Na, vezmi na radost a buď mně milostivá! Ted si u ní sedla a jen kouká, jak ten měsíček pomalu plyne, s obláčky dovádí. Kdy, kdy jí dopluje nad hlavu? Kdyby to byl pejsek, vzala by kousek cukru, zavolala – tu máš! a už by byl u ní. A Amálka do toho ohníčku kouká, kouká, až se jí samým díváním víčka pomalu zaklížila, a milá holka tam usnula jako dub. Ted spí a spí, měsíček už dávno vyplul nad lesy a hledí zrovna do studánky. 177Ale nikdo nezavolal – Amálko, Amálko, vstávej, pojď se mýt, voda je samé stříbro, budeš

176

177

P. p.: 17.

P. p.: 18.

83

krásná nad červánek a spanilá nad denici, pojď se mýt! Ale nebohá holka spí dál. No, ta se nám pěkně umyje! Po lese ticho, ani zajíček necupl, když se k studánce přihnalo hejno mužínků, dumlíci skalní. Přihupli na lehkých nohách jako horský dech a každý kbelíček v ruce. Jdou pro vodu do Radostné. Najednou pst! všichni stojí a nikdo nedutá. Oči jím uvázly na Amálce jako příbity. Ejhle, lidská bytost, cizí rod, přikrč se dušičko v těle! Mají si nabrat? Mají utéci? I byli na vahách, co počít, až nejstarší zašeptal: Pomalu každý zkus, ať se voda ani nehne, a zas honem pryč jako stín! I jde jeden po druhém, chmírko se nehnulo pod nohou a nabírají, nabírají. A nikdo si kale nevšiml, že se po každé kapka svezla s nádoby a zrovna Amálce na hlavu. Voda se pramínkem slévá po čele, po tváři, pěšinky si klestí a líčko zaplavuje. Ale Amálka spí. Dobře dumlíkům dopadlo. Již byli dávno ti tam, měsíček taky odvesloval v jinou končinu, když nad Klokočím zazpíval raný kohoutek: Hej, Málče, vstávej, už je skoro den, nasypej mým slepičkám! A Málče se probudila. Poslouchá známý hlas, ohlídla se, kde je, a najednou markote! až jí u srdce píchlo. Teprve si zpomněla, co. I koukne splašeně po nebi – ach já ubohá! Měsíček mi dávno utekl a nechal mě tak, šeredu učiněnou. Div si tam hlavičku, hlavu nerozbila o skálu. A Málče jako zlomená jde, potácí se k domovu. V očích měla tmu a nohy jako centy. Studánka za ní radostně zatleskala – Málče, Málče, kytinko sedmibarevná! Ale bože, Amálka je hluchá. Vtom zas kohoutek zavolal – hej, hej, Málče, co nesypeš mým slepičkám! Zatím už matka šuchtala z kouta do kouta, dobytku zakládá i havěti dnes po prvé

sama sype, oči při tom plny slz. Kdepak je Málče, děvenka moje, snad se nám někde utopila! Vtom vrzla branka, matka koukne, a oči jí mohly najednou vykřiknout. Div leknutím neupadla. Je tohle naše Málče? Její sukně, fěrtoch její, ale to oko, líce! Jako z nebeských zahrad, kde svatí andělé poletují. A vlastní matka klesla na kolena, ruce spíná, bože, to snad k nám světice s oltáře přišla a v sluneční kráse. – Málče, děvenko moje, jsi to ty? Vždyť já tě ani nepoznávám. A chytila ji do náručí, pustit ani nechce a jen v radostném pláči ji líbe, líbe. – Má kytinko sedmibarevná! 178 I bylo vám na Klokoči malé pozdvižení. Kdekdo, hrnou se za Amálkou, hltají ten pohled krásný, úsměv jako poselství boží. Ruce, nohy by líbali za jediné slovo. A nejvíc Bubulka, Duda, všichni! Ach, teď zahrát muziky na sále, jaký by to byl tanec! Amálko, Amálko, toč se a vrť, kytinko sedmibarevná! Hle, mládenci by se utloukli pro tě, spásu duše by dali za jedno kolečko s tebou. Ale taková krása nikdy neuvadne na domácím záhonku chudém. Dověděl se a přiklusal mladý zeman Těch, rozepjal dychtivou náruč a srdce mu plesá: Amálko, ty kvítku nebeský, buď mou! Zavýskl s ní, zatočil se, a když slavně posvatbili, posadil on si ji na zlatý kočár a odvezl daleko, daleko na svůj dvůr. Tam se bude na milý obrázek dívat do nejdelší smrtí. A tak zapadlo sluníčko nad Klokočím a nám zbylo jen vzpomínání. – No, buď tam zdráva, Amálko naše, a brzy piš!

178

P. p.: 19.

84

Pohádka Krása se na první pohled zdá hovořit o dívce, která vinou svého okolí nemohla být šťastná, dokud se nestala krásnou. Pod tímto dojmem se ale skrývá myšlenka jiná, která je – byť spíše podprahově – sdělována čtenáři. Možnost nalézat nepřímo sdělené významy může vést (obzvláště dětského čtenáře) k pozdějšímu pozornému čtení textů. Prověřování a hledání těchto možností je proto motivací takovéto interpretace. Kořeny jiného (než naznačeného prvoplánového) porozumění vyrůstají z epizody následující po úvodní, jednoznačné pasáži. U staré Panule, v klasických čarodějných rekvizitách (devět kocourů, tma, větřice) se odehrává rituál prověřující nejen Amálčinu odvahu a trpělivost, ale také zbylé znaky ženské krásy kromě tváře (vlasy pověšené na hřebík, hadi vnikající za ňadra, lezoucí po nohách; Kubín 1941: 16–17). Absolvovaná zkouška trpělivosti, odvahy a tělesných kvalit Amálky tedy vede k radě, k pokračování rituálu (jehož první polovina se odehrávala v temném, stísněném a děsivém interiéru) u studánky Radostná (Amálka k ní „radostně letí, plna naděje“, měsíček „se po nebi smál jako nevinné oko“ a věneček Amálka klade se slovy „vezmi na radost“; tamtéž: 17), tedy v exteriéru s kontrastními vlastnostmi.179 Přesto právě zde Amálčina vůle zklame, zároveň však přichází výslovné překročení lidské moci („Zatím se stalo, co by ani Panule neuhodla.“; tamtéž: 18): mužínci, „dumlíci skalní“, neúmyslně zastávají Amálku, která nevydržela v bdělosti, pomáhají ji, majíce z ní strach. Amálka ale netuší nic o úspěchu druhé části rituálu a je kohoutem volána zpět do všednosti (k sypání slepicím): její návrat však provází neobyčejný počet sakrálních pojmenování jejího zevnějšku okolními lidmi,180 zatímco na začátku bylo podobně označeno její srdce („jako zlatá kaplička“; tamtéž 15). Druhý kontrast tkví v hodnocení proměny: v příběhu poslední zachycené Amálčiny pocity jsou ty, když „jako zlomená jde, potácí se k domovu“, „je hluchá“. Její případná pozdější radost z proměny není nijak zmíněna (vedle bohatého líčení nadšení ostatních lidí),181 jako by žádný pocit již neměla. Navíc ji vlastní

Z velké části navíc nebeskými: věneček je z kvítek, které jsou „jako by napadlo hvězdiček“, a vodu „posvěcuje“ měsíc (tamtéž: 17). 179

Její líce je „[j]ako z nebeských zahrad, kde svatí andělé poletují“, matka spíná ruce se slovy „to snad k nám světice s oltáře přišla“, ostatní „hltají ten pohled krásný, úsměv jako poselství boží“ (tamtéž: 18–19), zeman ji oslovuje „kvítku nebeský“ (tamtéž: 18–19), také „mládenci by se utloukli pro tě, spásu duše by dali za jedno kolečko s tebou“. 180

Nutno poznamenat, že ani vypravěč, který s Amálkou v průběhu textu soucítí (slovy „ubohá“, „nebohá“; tamtéž: 15, 18), nijak proměnu nehodnotí. 181

85

matka doslova nepoznává, a proto se zdá, že pro krásu ztratila celou duševní podstatu, stal se z ní pouhý obraz. Zeman se přece bude do nejdelší smrti dívat „na milý obrázek“ (tamtéž: 19) a zatímco na začátku touží Amálka po kontaktu s okolím, nyní ho záhy opouští (a odjíždí „daleko, daleko“; tamtéž). Máme tedy za to, že příběh (spolu s bohatou a zároveň nijak nápadnou metaforikou)182 nepřímočaře, ale jednoznačně kritizuje honbu za krásou i sakralizaci krásy společností.183

Kromě zmíněných sakrálních obratů i např.: „U cesty hořel šípkový keř“; „měsíček taky odvesloval v jinou končinu“ (tamtéž: 16, 18). 182

Po úvaze odkládáme stranou výklad, že Amálka zemřela (po probuzení u studánky je v textu dvakrát objeví sebevražda: „Div si tam hlavičku, hlavu nerozbila o skálu.“, „Kdepak je Málče, děvenka moje, snad se nám někde utopila!“), což by byl jediný způsob vzbuzení zájmu okolí, které ji rázem začne velebit a nakonec „nám zbylo jen vzpomínání“ (tamtéž: 18–19) – tedy interpretaci, že by celý závěr textu byl potlačením, maskou takovéto skutečnosti. 183

86

9.9 Bílé růže V čarodějném kole, 1941, s. 38–42. 184

Kdo by u nás nevěděl o Skalce! Bílé růže tam kvetly, jako živé plamínky svítily dokola. A podivná věc, kvetly v zimě v létě, i pak, když vysoký les vyrostl všude a nitka světla nemohla na Skalku. Kde komu mátly hlavu – snad hoří věčnou lampičkou na něčím zapadlém rově – a kdože pod ním odpočívá? No, povídá se, povídá, byl tu jednou na Duháni sedlák, a ten měl dcerušku tuze krásnou, jménem Majdalenku. Ale co jen jí vlezlo do hlavy! Oblíbila si hocha jen tak z chudého kmene, jmenoval se Matoušek. Sloužil tam někde jako čeledín. Inu, chlapík on malovaný byl, to nic. Holka vám ho měla plné oči, plnou duši. Toť se ví, bohatý tatík tohle slyšet,·uch ty buchty! Katil se zle – kam tě to jen holka vede, takový košpleta z režného pytle, ať tě ani nenapadne! Ale mladý život, velká láska, holka jako by nechápala. Sotva byl večír, už neměla stání a hajdy na Skalku. Pěšinka už znala její drobné krůčky nazpaměť. Matoušek čekal, dychtivá srdce si skočila do náručí a nebylo, nebylo odtrhnutí. A tak co, domluvy zůstaly bez účinku, milý tatík zavřel Majdalenku do komory, budeš tam měsíc dva, a ona se ti hlavička napraví! A hned taky sehnal ženicha rovného statkem, ten, ten bude tvůj! Na Majdalenku jako že se valí hora. Ale co všechno platno, táta je táta, pokoř se mu, i když ti srdce krvácí! A tak jí pomalu chystali nevěstí závoj. Už je to tu!

184

Původní paginace (dále P. p.): 38.

No, když to milý Matoušek slyšel, byl jako divý. Vyčíhal chvíli pod okýnkem a klepe – přijď Majdalenko, přijď, ještě se na Skalce posledně rozloučíme. Jak 185jináč, Majdalenka večír přišla, přiběhla za ním jako slepá, padla na něj a jenom ho líbe – ach Matoušku, kdybys ty věděl! Celý život plakat nepřestanu. Můj zlatý Matoušku! Hoch byl z toho jako v ohni, závraty ho pojaly a nevěda, co činí, zabil on tam Majdalenku – nemá být mou, ať není taky jiného! Pak vykopal jámu, zasypal v ní milou duši a pokropil slzičkami. A teď vám jako pomatený pryč, pryč, nikdo o něm víc neslyšel. Snad ho pohltila zem. – To byla rána pro sedláka! Chodí, se ženou se za ruce vedou, a jako by v nich života nebylo. Majdalenko, Majdalenko, kde jsi? volají polem i lesem, dolem i horem, ale nikdo se neozývá. Něco v nich puklo, a oba tam padli na pěšince. A to už jsou velká leta. No, povídá se, povídá, a lidé nejednou viděli, jak na Skalce sedí bílá panna, jako světlou pavučinou oděná, a hejno zajíčků kolem ní. Jen se jich hemžilo. Do klína jí skáčou, po rukou čmuchají, a ta jen je muckuje. Nebo jindy lesy zašuměly, ze spaní vykřikl pták, a najednou tu panna se mihla na bílém jelínku, a jako šipka, hupy hup, mezi chvojím tančí. Vynašel se jí do cesty hajný Kočka, oj, okule mu vyběhly divením. Takový jelínek se neuvidí na všední den. I shodí flintu, chce střelit, ale někdo suď, ta ne a ne mu spustit. Namířil po druhé, a milá si stejně postavila hlavu. Inu, u sta bouchořů! A Kočka v hospodě vykládal, takový oheň ho chytil, až ho bylo slyšet za devátou zdí – Lidičky, v tomhle jsou nějaké

185

P. p.: 39.

87

čáry, to mi nebude nikdo povídat! Ba, kdo ví, jaký čert tam vládne. Řekne se, bílé růžičky, chacha! A však víme, on i pekelný zmetek si umí navlíknout bílou rochetku, když na to přijde. Ó, povídám, mě na Skalku nic nedostane, kdyby se tam třeba zlatý jelen produkoval. A tak se lidé pomalu Skalce vyhýbali na sto honů. Její bílé růže kvetly, kvetly, ale nikdo o ně nezavadil. Až jednou tam maní nemaní z dolejší chalupy zabloudil hoch. Říkali mu Božej. Byl odjakživa smutný jako podzimní den. Ani vlastní matka nevěděla, co mu sedí na duši. Chodil, hlavu svěšenou, oči jako na prodej, a tak jen potají nad ním plakala – ubohý synáček. Inu, smutek je těžká výsada. Jak takoví jsou, i Božej byl nejrači sám. Ale se nedivme – je samota balzám na bolavou duši. Tam se odleví, co v hloubi hněte a nač nemá lichý svět léku. Jak neměl hoch poskočit! Hle, pojednou Skalka, kam ani noha ničí nepáchne, ani se hlásek neozve. Jaké místečko! Podíval se kolem a jej, těch růží milostných! Oči mu v nich utonuly honem jako v zázraku. Dívá se, dívá, a najednou, co to! 186Jako by se mu v duši vyjasnilo. Smutek s něho padá, nevidkou se trati, až pomalu vyvál nadobro. I zasmát, zavýsknout si Božej chce. Šel a sebral růže do hrsti, líbe je žádoucně a plným dechem pije tu vůni divotvorku. Ale žel, všechno bylo jen na chvilku. Sotva měl Božej Skalku za zády a růže mu zhasly, už zas mu všechno lehlo na duši, a starý smutek se tam rozvaluje jako v nájmu. Tlačil ho teď dvojnásob. I ký div, že mu to honem nohy chytilo a pryč, na Skalku! Vida, bylo hned volněji. Plesej, plesej! volala na něj plnými ústy a bílým

186

P. p.: 40.

plamínkem se usmívala. Ba, věčně by se díval do očí těch růží, sladkých krasavic. Už dávno sluníčko zapadlo, každá kytka se zavila k spánku, a Božej se ještě nehýbe. Tiché úsměvy mu bloudí lícem. Ale vtom ho škublo, zpomněl si na matku – bude pro něj doma plakat. Poklonil se kolem a ten tam, jako když přeletí stín. Ba, měla matička až někde na dně jezírko slz a ty vylívala nad hochem. Jednou mu povídá: – Vidíš, synáčku, už jsem tuhle stará, dlouho s tebou nepobudu, co tomu říkáš, měl by ses ohlédnout po nějaké nevěstě. Snad bude mnohá k libosti. Takhle sám, co by sis tu někdy počal? Božej se na ni podíval: –Ach maminko, viděl jsem všecky naše Katuše i Bětuše, ale nevím co, jedinká mi neuvázla v srdci. No, nediv se! Ani fialka se všude neujme. Matka sklopila teskně oči. Co dělat? I přemítá o Božeji, kudy chodila. Jednou navedla hochy ze vsi: – Jste přece jeho školáci, vemte ho někdy do kupy, ať se kapinku povyrazí. Je neustále tolik smutný, rady si nad ním nevím. A Božej se nenadál, najednou se k nim přižene chumel hochů, veselých jako mladé sluníčko, a zrovna na něj: – Co ty věčný pavouku! Pojď a zavýskej s námi, jako se sluší na českého hocha! Pusť k vodě ten smutek, dokud ti kosti nevysuší! I k muzice ho vzali, do kola přivedli – hej, tanec a smích! Tak, Božo kudrnatý, do toho! Ať se šosy kroutí! Nebo tě beze všeho pošijeme hrachovinou a pošleme rovnou na vandr! Holky taky kolem něho, vijí mu honem kytičky úsměvů, milého šveholení – alou, Božeji, Božeji, muziky břinkly, ať se nám kramflíčky pomějí! Koukej, jaké jsme my majolenky, každá za dukát! 88

187

Ale Božej se chvíli podíval, někde postál, a oko se mu neusmálo. Jak mohl, někudy pozadu ven a už se jim vytratil. Ne, ne, jen na Skalku, nad bílými plamínky se mu uleví. Ty bílé růže byly jeho milenkami. S těmi mu oko tancovalo nejraděj. Jednou, už bylo na samý večír, taky si tam na chvilku zaběhl. Měsíček se na nebi tulil ve sváteční kamizole, slušela mu jako zbrusu nová. Božej kvačí po známé rokli, ani se neohlédl. Ale vtom se zarazil u chvojinky. Koukne a leknutím nohy mu ztuhly. Co tam kvetlo kolo růží, leží vám dědoušek malý, nicí leží, a jako by objímal čísi růvek. V tichu nočním bylo slyšet rozléhavý kvil: – Majdalenko, ach moje Majdalenko, vidíš, po stu letech jsem přišel a prosím tě za odpuštění – já, tvůj nebohý Matoušek. Och, tolik let jsem utíkal před svou vinou, ale neutekl. Všude mě pálil její živý oheň. Každé kvítko na potkání křičelo za mnou, vrahu! Každá hvězdička se nade mnou schovala za oblaka. Och, co bylo denních muk! Aspoň ty se mi zjev a řekni své odpuštění. Hle, tu držím ten ohavný nůž, co pod ním zhasly tvoje oči. Ještě nevinná krev na něm hoří, uschnout nechce. Já co den chtěl jej ponořit do svých prsou, ale nebylo dovoleno, dokud ty neřekneš – odpouštím mu. Och, nedej mi odejít jako věčnému Kainu. Zjev se, zjev a řekni své odpuštění! A neznámý poutník lkal, hlavou bil o kamení, až lesy hrůzou nedýchaly a měsíc na nebi ronil tiché slzy. A nastojte, když posledně zalkal, vtom se země otevřela a ve květu bílých růží vystoupla Majdalenka, usmála se a slůvko jí splynulo jako kapka s majoránu:

– Kde nebylo hněvu, není třeba odpuštění. Matoušek slyší to spasitelné slovo, chce se zvednout, ruce po ní natahuje, ale vtom se rozsypal do hrobečku, hromádka kostí ho zasula celý. Růže najednou zapršely a vystlaly mu jej svou vůní. Stojí, stojí Majdalenka, a div neplakala – co si já teď počnu, ani své postýlky nemám! Tu vystoupil Božej za chvojinkou, plný velebné těchy, lehounce se dotkl její ruky a povídá: – Ach Majdalenko, jednoho hrob a druhého život volá. Žij, žij, zaplesej mu vstříc, růžičko bílá, a rozlívej dál svou radost! Zachvěla se Majdalenka: – A kdo jsi, mládenče milý? – Jsem Božej ze zdejší vísky. 188 Trochu zaváhala, až povídá: – Že z naší vísky? Doveď mě, co je Medýnků statek, uvidím-li ještě otce, matku. Co jí měl ubohý říci? Chvilku stáli oko v oku, a Božej zašeptal: – Ach Majdalenko, však jsi slyšela sama, že tomu sto let. Kdepak už tvoji rodiče! Ti nečekali. Ale někdo jiný čekal a s touhou chodil k tobě hojit své smutky. Kéž jsou navždy vykoupeny. Majdalenka jako by nechápala. Kývla hlavou – prej, doveď mě tam přece! I vzal ji za ruku, a oba plni milosti jdou. Jaká slova měl veselá! Duše mu zaplesala. Ona životu a on radosti se vrací – jaké věno jim přáno vykoupením jedinkého hrobu. Konečně došli, matka ho už na prahu vyhlížela. Jak ji Božej shlédl, skočil a zavýskl k Majdalence: – Hle, moje i tvá matička. Pak chytil maminku do náručí, zatočil s ní do kolečka a povídá:

187

188

P. p.: 41.

P. p.: 42.

89

– Vidíš, bílou růži ti vedu a s ní věčnou radost a smích. Všichni se políbili, matka ji blaženě uvítala a hned shání, kde by čím osladila velikou chvilku. Celá Duháň byla na nohou, když si Božej bral Majdalenku za ženu. Ještě nikdy neviděli u nich tolik veselosti. Všechno se

smálo a tancovalo, a písničky tekly potokem. I byli na chalupě sto let živi, radost je provázela a věčné housličky hrály. Stará matka jim jen kolíbá a růžovým vnoučatům zpívá – trudlajdum, tralala.

Pohádka Bílé růže vypráví o smrti a návratu dívky Majdalenky, v obrazné rovině ale také o jejím prožívání vztahu s muži. Nedlouhý text obsahuje několik výrazných znaků, které znesnadňují přímočaré chápání příběhu. V něm se Majdalenka vyskytuje nejprve v historii připomínané k (v textu) známému úkazu („Kdo by u nás nevěděl o Skalce!“; Kubín 1941: 38), který spočívá ve stále kvetoucích bílých růžích: tedy ve vyprávění o lásce k Matouškovi, jeho vraždě Majdalenky a jejím zjevení a ochraňování zvířat. V druhé, rozsáhlejší části příběhu o Božejovi se Majdalenka objevuje nejprve jen zastoupena bílými růžemi, jejich vůní a radostí z nich, navrací se až v samotném závěru, sto let po své smrti. Tento proces lze chápat ale rovněž jako raný a živelný milostný vztah dívky k impulzivnímu čeledínovi (označovaný je jako „malovaný“, „dychtiv[é] srdce“, posléze „divý“, „jako v ohni, závraty ho pojaly“; tamtéž: 38–39). Čeledín Matoušek ve vypjaté (a možná i pro něj bezvýchodné) situaci ale dívku zabije a pohřbí: vzhledem k vratnosti a nespecifikovanosti této smrti189 lze tento děj chápat také jako pouhé psychické ublížení, po němž se dívka uzavírá hluboko do sebe. Onen milostný cit, který ve vztahu k Matouškovi prožívala, v ní on sám nechává dozrát, tedy (řečeno stejně rostlinně-pěstitelskou metaforikou) zasadí ji a zalije, „vykopal jámu, zasypal v ní milou duši a pokropil slzičkami“ (tamtéž: 39). V této fázi se rovněž pachatel vytrácí a to překvapivě podobným způsobem, „[s]nad ho pohltila zem“ (tamtéž). Dívka své city obrací ke zvířatům, její ochranitelské činy hajného Kočku190 odrazují a lidé se začínají Skalce – místu zranění – vyhýbat. To zázračné, co se

Vzkříšení dokonce nevyžaduje ani přítomnost světce, jak je tomu např. v pohádce Jasná, kterou rovněž interpretujeme. 189

Takové jméno pravděpodobně není vzhledem k vztahu Majdalenky náhodné, oproti lesním zvířatům se však jedná o typicky domácí, proto je snad s ní v napětí. 190

90

projevuje přes Majdalenčino uzavření na povrch, tak nikdo nespatřuje. Jako prostředník Majdalenky bílé růže fungují, až když je nalezne Božej. Jemu jsou především útočištěm, samy pak symbolem nevinnosti Majdalenky, čerpající z ní světlo (kvetly totiž „i pak, když vysoký les vyrostl všude a nitka světla nemohla na Skalku“; tamtéž: 38). Teprve po sto letech, tedy symbolicky očistně dlouhé době, která trváním zřetelně koresponduje s následujícím úsekem blaha, překonává Majdalenka ono zranění z lásky, když se znovu setkává s Matouškem. Uzdravení citů neposkytuje totiž Majdalence pouhé dlouhodobé uzavření, ale teprve až vstřebání zranění, snad i získání většího sebevědomí. Prohlásí totiž, že „[k]de nebylo hněvu, není třeba odpuštění“ a Matoušek se rozsype do dívčina hrobu, „hromádka kostí ho zasula celý“ (tamtéž: 41). Tomuto zmrtvýchvstání přihlíží Božej, který si „s touhou chodil k tobě [Majdalence] hojit své smutky“ (tamtéž: 42) a který je svým smutkem a vyhledáváním samoty snad jistým protikladem prudkého Matouška (a možná tedy také opozitem jeho nezralosti, ostatně „smutek je těžká výsada“; tamtéž: 39). Božej se ujímá Majdalenky, která se vymanila z uvěznění zraněných citů a zažívá přirozeně nahou vykořeněnost („ani své postýlky nemám“; tamtéž: 41). Tím nalézá „věčnou radost“, žijí takto sto let a „stará matka“ v tomto idylickém obraze kolébá jejich vnoučata (tamtéž: 42). Obě mužské role, Božeje a Matouška, lze ostatně pojímat nejen komplementárně, ale i jistým způsobem jako součást Majdalenky. Jak jsme zmiňovali, svými charaktery se doplňují, Božej se navíc projevuje ve fyzické přítomnosti Majdalenky podobně jako Matoušek.191 Dokud je dívka v hrobě, je Božej naopak bezdůvodně smutný, chová se snad tak, jak by se snad chovala Majdalenka, kdyby nebyla symbolicky uložena do hrobu – po jeho opuštění se vrací „[o]na životu a on radosti“. Rovněž ono pohlcení Matouška dívčiným hrobem lze chápat jako přijmutí negativní stránky sebe, stínu.192 Božej a Matoušek ale rovněž mohou představovat přímo jednu roli, která je Matouškovou smrtí (nastávajícím v okamžik odpuštění) očištěna.

Na okraj podotýkáme možnou příbuznost jmen Božeje a Matouše, který je vykládán jako „dar boží“ (Knappová, Miloslava. Jak se bude jmenovat?. Praha: Academia, 1985, s. 133). 191

„Tato postava [stín hrdiny] se ve srovnání s hrdinou jeví jako primitivnější a instinktivnější, nemusí však být morálně méněcenná.“; „Stín hrdiny […] představuje ten aspekt archetypu, který je kolektivním vědomím odmítán.“ (Franz 2011: 91). V jiné kapitole říká Marie-Luise von Franzová, tentokrát o ženském stínu, že se „v pohádkách vynoří jen zřídka, protože ženy nebývají od svého stínu odděleny tak ostře jako muži“ a konečně: „Stín je opět osvobozen tím, že je vědomě přijat.“ (tamtéž: 131, 133). 192

91

V souladu s touto hypotézou (že Božej reprezentuje dívčin projev navenek) se v textu vyskytují rodiče Majdalenky a Božeje, které lze dialekticky považovat za jedny: Na konci textu se totiž přímo píše: „Hle, moje i tvá matička.“ (přičemž v odstavci je matka vždy v singuláru; tamtéž: 42). Této syntéze předchází dva opačné pohledy: Majdalenčini rodiče jsou nejprve zdrojem trápení, dokonce uzavření (podobného jako potom v hrobě) když „tatík zavřel Majdalenku do komory“ (tamtéž: 38). Po dívčině smrti ji svorně hledají, ale „[n]ěco v nich puklo, a oba tam padli na pěšince“ (tamtéž: 39): tedy přestanou pátrat po dívčině zranění, začnou ji respektovat. Úlohu přebírá antagonicky starostlivá Božejova matka, která sice rovněž nehledá příčinu hochova smutku, ale tajně ho lituje a prosí kamarády, aby ho doprovodili k muzice (tedy opačná, otevřená tendence; tamtéž: 39–40) a když mu to nevyhovuje, respektuje ho. Po návratu Majdalenky se z ní stává matka obou, resp. stává se z ní matka Majdalenky, byť uplynulo sto let, co (její původní matka) s otcem padla na pěšince. Vražda dívky se vyskytuje i v jiných Kubínových pohádkách (srov. rovněž interpretovaná Jasná),193 Bílé růže však citlivě podávají podobenství zvláštního průběhu milostného zranění, ale i nového zaměření a znovunalézání lásky proživatelem děje – mladou dívkou Majdalenkou.

Stejně tak se tento motiv objevuje i v Jivínských rapsódiích, konkrétně v Divokých přeháňkách. Tam v povídce „Matýsek“ stejnojmenný hrdina na jarmarku slyší písničku „dojemnou až k pláči“: „Zabil jest Matoušek | zabil Majdalenku, | že si ji nemoh vzít | za svoji manželku – –“; In KUBÍN, Josef Štefan. Divoké přeháňky. Praha: ELK, 1948, s. 88. 2. vydání. 193

92

9.10 Mramorová tetka V čarodějném kole, 1941, s. 50–56. 194

Na Těšíně byl jednou bohatý zeman, ano takový šťastlivec. Všechno mu bylo k pohodě a jako na komando. Jiným se tuhle mračí, zrovna ohavný mrak, ale jemu honem sluníčko svitne a ještě shůry kloboučkem mává; jiného si nevšimne ani známý na potkání, ale po něm hned se každý točí, i sám kníže poklony dělá a na deset mil daleko. Zkrátka štěstí nadělilo zemanovi kornout, že není hned takového na světě. Všechno v něm bylo – mandle i rozinky, dukáty i smích. Ale někdo se ptej, cože mu z toho kornoutku nade vše, a jistě ti odpoví – a copak jiného než naše Iluška? A věru že nelhal. Byla Iluška krásnější na všední den, než jiná holka v neděli. Kvete, ach kvete jako pivoňka v létě, jako vonný amarant. I co na tom divného, že se jednou až z daleka ohlásil malovaný rytíř, aby uhlídal ten div. Přiklusal dychtivě před samu bránu, kouká – Iluško, smím? No, před takovým hostem se vrata nebední – jen dál, bude nám za radost! Jaká že čest! 195 A tak se stalo, že od té doby mladý Radim byl víc na Těšíně nežli doma u maminky. Jeho kůň by tudy nezabloudil ani o půlnoci. Jednou seděly obě děti spolu, smály se a laškovaly a rytíř jen plesá – Iluško! Iluško! Ta se na něj podívala jako kvítek do sluníčka a teď se ptá: – A tolik se vám líbím? – Ano, ano, hubičko zlatá! Ještě víc než všední den.

194

P. p.: 50.

195

P. p.: 51.

Iluška zatleskala: – A to budu vaší ženou? Slovo skanulo jako růžový lupínek a cinklo Radimovi až do srdce. Na chvíli byl všecek omámen. Ale rytíř, dlouho se netočí, pojal Ilušku za ruku a, a prej – pojď! Vedle v pokoji seděl zeman s paní Katuší, měli si co povídat. V tom se otevrou dveře a mladí tu. Radim se poklonil, při vinul Ilušku k sobě a hlasem klokotá: – Hle, milí rodiče, dva ptáčkové se našli v žádoucí touze a chtějí zobat z jednoho klásku, pít z jedné konvičky. Srdce se nám sešla na stejném růženci, dejte mi, ach dejte sladkou Ilušku! Na těšínském statku byl po tom slově jeden shon. Na mou milou, jako když zavíří náhlý rarášek. Kam jen koukne, švadleny šijí, kuchaři strojí, všechno, všecinko je v tanečním kole. Ale teď, když byla poslední chvíle, kočáry venku čekaly, najednou paní Katuše zaplakala, až bolestno poslouchat: – Ne, ne, neberte mi Ilušku, mou dušinku jedinou! Nedám ji za celý svět! Uschnu vám bez ní jako lístek v jeseni, oko mi vyhasne bez potěchy. A vyskočila, objímá svou dcerunku, na ňadra tiskne, jako by ji, kuřátko milé, chránila před lačným luňákem. – Prej, odejde mi, obrázek živý, a ani nezbude pozmínky, ani dost malá soška nebo něco, abych ukojila oči své! Ne, ne, já tě nedám, dcerunko moje! Radim poslouchá, vyvinul Ilušku matce z objetí, klekl před paní Katuší a ruce jí líbá: – Matičko jasná, co hovoříš? Však nás můj zámek neudusí, kůň můj je rychlý jako střela, jen zavoláš, a budem tu. Tím vzácněji chytneš Ilušku. A toužíš-li mít na potěchu obrázek, ano sošku z umělé ruky, o jej, bude, bude! a jen mluvit, uvidíš. Ještě dnes 93

povolám našeho sochaře a vytesá ti Ilušku jako živou. Zakrátko ani neoželíš. Paní Katuše sedí oči v slzách, pomalu se utišila. 196 Za Těšínem byla skála, tetka mramorová, říkali ji Puchelka. Spala tam jako v limbu, ani se ji vstávat nechce. I přišel Radimův sochař a pěkně s dlátem, okoukl si milou tetku na vše strany, kouká dlouho, přešlapuje, kde by lákavý kámen uklinul – až tuhle mu svitl kousek jako květ. Ej, z tebe bude hlavička! A už mu oškrd v ruce hraje. Malá chvilka a vysekl kulatý svál, jen ho zlíbat. Chvíli postál, utírá čelo a pak hurá přes kapradi, měkké mechy, ať ho tetka nezahlídne. Na otáčku je zas doma, a teď klepy klep, jiskry pod dlátem tancují, do rána byla Iluška, jeden div! Postavit je vedle sebe, každý by řekl – tohle se vyvedla dvojčátka! Jen se pojďte podívat! Všichni se sběhli, kouknou – ach! – a nohy jim uvázly na samém prahu. Bylo divení nekonečné. Vtom Radim přiskočil k paní Katuši a povídá: – Tak, matičko jasná, tady je máš obě. Vyber si po libosti – ale tuhle Iluška je má! A už ji drží v objeti, div jí dušičku nezamáčkl. ––––– Puchelka spala v šumu svých hájů, ba, někdy spala kolik neděl. Pak se na chvíli probudila, oči vyboulené, ať se dušičkaovečka v útěše dokola popase. I hledí dychtivě na širou oblohu, jak se pyšní v sukýnce modré, jak si v klíně s obláčky hraje jako s loutkami. Slunce jí k tomu tleská, rytíř zlatý, a dukáty rozhazuje – chytej, chytej! Však i na úbělové lokty tetky Puchelky padá ten zlatý dešť, jsou celé

jasem zatopeny. A Puchelka se tiše dívá, co pěkných kvítků si sedlo po jejím těle, co ptáků, motýlů a mušek se tu honí, co písní jí na živé struny drnká, každý kousek za tolar. Ale pomalu jí všecko unavilo a Puchelka zavírá oči jako po sladké kolebánce. Ondyno se tetka zas jednou probudila z tichého snění. Ale sotva přejela pohledem jasné nebe, škubla sebou, jako by ji někde píchlo. Co to? Točí se, kouká, až tuhle vidí jámu v samé kyčli a jak hlubokou! Kus kamenného masa pryč! Až se celá rozdivila – kdo jen, kdo je toho příčina? Ale nikde nevidět živáčka. I zavolala na nejbližší sosnu: – Hej, hej, máš ty vysoké oči na deset mil, tuhle koukej, kdože mi nasadil takovou bolest do posady? Milá se zachvěla po tom slově a jen pomalu šeptá: – Nevím, nevím, tetičko moje. – Aá nevíš! Mám tě tu snad pro hejly, že nevidíš ani do svého hnízda? A repetila zle. Tu vedle stooká divizna otočila na ni kuky: 197 – Co se tolik hněváš, tetičko zlatá? – Ba, hněvám! Tuhle vidíš, jaká rána. Snad budeš ty vědět, kdo je toho původa? – Nevím, ach nevím. – Taky nevíš! Aby ti ty okule na místě zhasly! Přeletěla kolem pěnička mladá, na zlaté si zvonky cinká a Puchelku obletuje. Ale té nebylo teď do smíchu. – Počkej, volá, snad ty budeš lepší vědět, kdo vyklinul můj bok? Pěnička přisedla, kouká, ale stejnou zapinkala: – Nevím, ach nevím, tetičko naše.

196

197

P. p.: 52.

P. p.: 53.

94

Oči Puchelce zaohnily a spustila na celé kolo: – I vy zlobo ty všechny dohromady! Pelešíte se tu jako na svém, ale oči máte někde naprodej. A však vám pečetím: nezvím-li od minuty, kdo je toho příčina, všechny vás vypakuju, kdyby jáhla za groš byla. Tak! Slova lítají jako kamení, až celičká hora trne. I nastal chumlaj v mramorovém panství. Kde jaká sosna, doubek a co jiných dokola, zvedají hlavu, vypjaly oči do daleka; všechna kvítka stooké okule naostřila, i kde jaký čmel a muška, rozlítli se v blíž i dál, splašeně rejdí po vůkolí, aby postihli vinnika. Ale po chvíli smutně ustali a nevědí stejně nic. – Co se nám jen z toho vylíhne? Až tu letí naposled malá muškapoletuška a hned celá radostná: – Bzzz, slyš, tetičko, co se stalo? Tam a tam, na těšínském dvoře – a bez dechu bzučí od a do z, co jí hleslo do ucha i padlo do oka. Puchelka slyší a poslouchá, boky si podepřela: – Ták? Na těšínském dvoře že jsou takoví kazbundící? No počkej! S vámi já herbábnou nepovedu. A Puchelka ječí, až se dokola zablýsklo. Beze všeho vstala, usápla tam vysokou jedli na hůl a už klape na Těšín. Každý krok byl jako hromu zívnutí. Buch – buch – všechny hory kolem vypjaly všetečnou hlavu: – Copak? Koukejme, Puchelka se nám splašila! Kam to jen s tou holí míří? – Nejspíš jí utekl zajíc z brlohu a jde ho janka chytat. – I to ji spíš pozvali na Těšín za družičku. – Hloupá, že se vleče! Přece s kočárem bylo přijeti! – Ta by jim kolečka počechrala!

A jen se za ni smějí do syté vůle. Ale Puchelka nic, ani se neohlédla. 198 V tu chvíli vyletěl klouček z blízké pazderny a jako šídlo. Matka ho poslala na Těšín pro libru soli – ale honem! nakazuje, už nesu polévku na stůl, ne abys někde chytal zevle. Hoch cupe, když tady potkal na silnici milou Puchelku. I podívejme se, kam se to naše tetka vrtí! A kluk byl skokem u ní. – Pozdrav vás mandolína, tetičko. Kampak, kam? – A nemusíš vědět. Tuhle na Těšín. – U samé vody mlejn! A já taky. Tak půjdeme tlustý s tenkou. A copak tam máte za divadlo? – Bodejť, budu ti nějakou dějepravu vykládat. Tuhle, vidíš, jaké mají na těšínském dvoře moresy: vysekli mi kus kyčle – div bolestí nepadnu. – Nonono, tetičko, kam by se nedělo! To vám spadla jednou žába do potoka, rozbila si koleno. I ta čtyři léta naříkala, pane, tak ji to moc bolelo. – Huš, kluku, durdí se Puchelka, taky se hodíš ke všem barvám. Ale hošek se nedal odehnat. Byla řeč samé lákavé věci. – A nač vám, tetičko, tu kyčli osnovali? Puchelka, jak byla rozjetá, ani neví a povídá: – Inu nač – prej, že si dají Iluškuhlavičku z frmého mramoru vytesat. Ale já jim omastím kaši! Na hať jim tu boudu rozcupu, na hať, abys věděl. Zajde jim po druhé chuť. A tetka zdvihla hůl-jedli a jen hrozí v jednom kuse. No, hoch poslouchá, poslouchá, až toho měl za trojník dost. Poklonil se a povídá:

198

P. p.: 54.

95

– Máte, tetičko, málo páry. Naše mamka vždycky káže: po silnici běž a po ledě se šourej! Zatím se mějte hezky a jen jim ten Těšín za radost rozbijte! Hurá. Kluk si zavýskl, paty mu zakmitly, a už je na Těšíně ve dvoře. Div se mu v hrdle nezajíklo: – Lidičky, co vám nepovím! Tetka Puchelka se na vás bere, rozvalí vám celý dvůr. Utíkejte, už je hnedle za vodou! No tohle bylo leknutí, ach na mou milou! V té chvíli nikdo nedýchal. Ale klepat se je konečně málo platné, všichni vyskočili, kde je kdo, jenže chtějí utíkat, a nohy se jim pletou, hlava je pomotaná, nevědí honem kudy kam. – Nebesa! Že Puchelka? Když našli přece dveře, valem, valem se všechno hrne a jen pryč. Však byl taky vrchový čas. Jen poslední noha uplavala, a Puchelka tu. Klapy, klapy, v očích blesk a na jazyku kopu hromů. 199 – Aha, prej, tady je ten váš slavný krám – no, pěkně vítám! A bez dlouhého upejpání milá se rozehnala, hr, a už se všechno sype na hromadu, stavení, stodola i srub. Ani kalé třísky nikde nezbylo. A tetka se chechtá: – Tak, a můžete si teď někoho hledat, aby vám to zas obrátil na líc. ––––– No, kam by se nedělo, byly smutné chvíle u Radima, kam se do jednoho utekli. Ještě do teď se všichni chvějí jako suchý lupínek. Puchelka! Puchelka! Bože, aby zarejdila taky sem! I schoulili hlavy do kupy, za ruce se chytli a ne jeden druhého pustit. Když to už trvalo kolik dní a pořád ta kamenná úzkost, Iluška pojednou zvedla hlavu, něco jí kmitlo jako spása. Políbila

199

všechny, natrhala v sadě plný klín růží, a aniž se komu zmínila slovem, cupe ona, cupe na Puchelku. Srdce jí poklusem buchalo. Přijde tam, poklonila se tetě až k zemi a plný klín jí vysypala k nohám. Růže hořely jako zápalná oběť. A Iluška povídá: – Odpusť, ach odpusť, tetičko zlatá, že jsme tě tolik pohněvali. Kdybych věděla co, do ohně skočím, abych tě udobřila. Tetka poslouchá – jaký jen hlásek! Toť ani její pěničky a ani zvonci takhle nešveholí! I zvedla hlavu, koukne, ach světe jediný, jaká krása jí to zalila oči! – Kdopak jsi, děvenko naše? – Jsem Iluška, z těšínského dvora, a prosím o tvé smilování. Tohleže je ta Iluška! A tetka sebou škubla, oči obě dokořán a ne je honem utrhnout. Živá krása před ní stojí, všemi divy okouzluje, tetce bylo jako ve snu. – Ty, ty žes Iluška? I dítě zlaté, ne ty mně, ale já tobě se kořím. Kde je ruka, aby zvedla kámen na nebeskou krásu? Jdi jen, děťátko moje, a věz, že ještě do rána bude váš Těšín jako nový. Jak jí srdce zaplesalo! Iluška zlíbala hoře bílé nohy, ještě se hluboko poklonila a zas cupe, cupe celá radostná. Ba, kde je krása, tam i spása. Jako jiné hory měla i Puchelka na svém panství stádo mužíků, ochotných čeledínů. Měli u ní v podzemí své ratejny. Byla jasná noc, měsíček vyplul po nebi a tehdy mezi malými vousáči hotový šumel – hola, ven všechno z pelechů! Ale ještě si oči nepomnuli, když jim nad hlavou buchlo, rána jako z kanonu. Aha, jedlový topor naší paní, copak jen chce? Honem se hrnou kolem Puchelky, div si na paty nešlapali.

P. p.: 55.

96

200

– Co medle poroučí, vzácná paní? – Já poroučím, půjdete na Těšín, a ten rozvalený dvůr ať mi je do rána v celé parádě! Hoši se poklonili, a jako když švihne, jsou ti tam. Na Těšíně byl pojednou tanec! Ani oko nevidělo. Pane, jako v mravenčí kopce. Tisíc nohou se honí, kolečka lítají, kladiva buší, a věříte? Než rozkvetl první červánek, všecko tu stojí jako ze škatulky – tuhle nové stavení, tu stodola i srub. A ke všemu jak pěkně vymóděno! Ne, tohle ani lidé nedovedou. Když se vrátil hospodář, oči mu najednou nestačily. Ale nejvíc užasla paní Katuše. Kam se vrtne nebo koukne, všude se na ni směje hlavička její Ilušky – s kůlů plotu na ni kývá, se všech sloupů, a kde jaké dveře, taky na nich hoří jako sluníčkem vymalován její obrázek. Divte’se, divte! No, teď se už nebude stýskat paní Katuši. Ať žije mramorová tetka Puchelka!

200

P. p.: 56.

97

Pohádku Mramorová tetka lze vnímat jako příběh o nezdravém nastavení rodinných vztahů a problému, který z toho vyplývá. První znak, který tomuto vnímání nasvědčuje, je popis bohatství otevírající příběh. Je totiž plně vztaženo k bohatému zemanovi, který – na rozdíl od své ženy – nehraje dále téměř žádnou roli. Naopak paní Katuše naznačuje, že toto bohatství nemůže či nechce považovat za své nebo důležité: „Ne, ne, neberte mi Ilušku, mou dušinku jedinou! Nedám ji za celý svět! Uschnu vám bez ní jako lístek v jeseni, oko mi vyhasne bez potěchy.“ (Kubín 1941: 51). Druhý signál potom je zasnoubení Ilušky s Radimem, které probíhá zcela bez explicitního souhlasu rodičů, Radim svůj úmysl spíše jen oznamuje. Až později se proto projevuje onen první rys a Katuše se nechce Ilušky vzdát. Signifikantní pro celý další průběh pohádky je, že řešení (zhotovení Iluščiny podobizny) zařizuje právě Radim, který zřejmě nerozumí poutu mezi matkou a dcerou. Nechává tak poškodit prastarý a mohutný útvar ženského jména – mramorovou skálu, tetku Puchelku. Sochař si je zároveň nekalostí tohoto počínání vědom („Chvíli postál, utírá čelo a pak hurá přes kapradi, měkké mechy, ať ho tetka nezahlídne.“; tamtéž: 52). Odebrání kamene z boku tetky se takto rovná odebrání dcery matce. Necitlivost je pak završena výmluvně nekompromisním prohlášením Radima: „Tak, matičko jasná, tady je máš obě. Vyber si po libosti – ale tuhle Iluška je má!“ (tamtéž). Příběh pokračuje procitnutím Puchelky a její podrážděností ke všemu okolnímu: nerozumí totiž zdroji bolesti, kterou palčivě pociťuje. Jako hlubinný mateřský cit se ale po velkém úsilí (pomocí jejího protikladu – malé mušky) mramorová tetka dobírá poznání, že příčina zranění leží v těšínském domově. To, že problém prožívá matka a že plyne z Iluščiny svatby dosvědčují i ostatní matky – hory, které se Puchelce posmívají, že ji asi přijali na Těšín za družičku a že si pro ni mají přijet kočárem (tamtéž: 53). Raněný mateřský cit puzený svým utrpením naprosto demoluje dosavadní domov. Životy zemana a Katuše zachraňuje přitom příznačně jiný protiklad prastarého a ženského: chlapec, dítě, které se může stát vodičem uzemňujícím potíže dospělých (Bly 2005: 182–185). Puchelka mu také prozradí příčinu svého rozlícení mimoděk, „jak byla rozjetá, ani neví a povídá“ (Kubín 1941: 54). Díky chlapci se tedy Katuše stěhuje k Radimovi a Ilušce, přesun k zeťovi však problém naopak eskaluje – všichni se obávají Puchelčina příchodu i do tohoto domova.

98

Matčinu destruktivitu musí zastavit až sama Iluška. Tím, že ji prosí právě ona (nevinná) za odpuštění, se jí po svatbě (kterou sama iniciovala; tamtéž: 51) opět přibližuje. Nyní teprve je navázáno pouto s dříve spícím mateřstvím a jím také zařízena již fungující náprava (od mužíků žijících v podzemí Puchelky). Tak odchodem dcery není již mateřství poškozeno, naopak díky němu vzniká nová hodnota – jak tomu mělo být již na poprvé. Celý příběh je možné také chápat v náboženské symbolice, opřené jednak o zobrazení Ilušky, jež způsobuje problémy (stejně jako vyobrazení Boha zapovězené v dekalogu), jednak o růže připodobněné k oběti zápalné – a spojené tak opět se samotnou Iluškou. Ta totiž těsně po metafoře zápalné oběti říká: „Kdybych věděla co, do ohně skočím, abych tě udobřila.“ (tamtéž: 55). Když Puchelka opouští svůj hněv, vypravěč to komentuje slovy „Ba, kde je krása, tam i spása.“ (tamtéž).201 Tetka Puchelka se tak ocitá v roli rozlíceného Hospodina, Boha Otce, který lidem (zemanovi a Katuši) odpouští a je mu proto věnována závěrečná doxologie: „Ať žije mramorová tetka Puchelka!“ (tamtéž: 56).202 Mramorovou tetku lze číst jako obraz v podvědomí skrytého pocitu, který je při poškození překvapivě silný a destruktivní, po usmíření ale rovněž mocný překonat i předchozí krizi.

201

Sama Puchelka pak říká „Kde je ruka, aby zvedla kámen na nebeskou krásu?“ (Kubín 1941: 55).

202

Lze si také povšimnout aluze rány v boku tetky k probodnutí boku Krista na kříži římským vojákem.

99

9.11 Och, ta Ivanka! Blýskavice (Zlatodol pohádek I), 1948a, s. 150–152. 203

U našeho pole stojí hruška vysoká a šumná. Od malička si o ní panenky pějou – že tam leží kámen mramorový, pod kamenem zlatý prsten, a tím prstenem mladina roste, travička zelená. Kdo tu trávu žíti bude, ten prstýnek nosit bude. Žala ji žala Ivanka pěkná, ale nedožala. Jeli tudy čtyři páni, kouknou, ó, jaká libuše lepá! Až jim oko poskočilo. Nevolky zastavili a volají na Ivanku: – Ej, ej, holka, nekoukej dlouho a pojeď s námi, bude ti hned veseleji. (Zasmáli se snad víc žertem.) Jen v kočáře budeš jezdit, po celý den v hedvábí se nosit a medové pusinky louskat. Hele, pojeď jen, a uvidíš to strakaté tele. Ivanka slyší a poslouchá – kočár – hedvábí – medové pusinky, takové věci eště neoblízla. Tohle by bylo něco, pane! Hlavu z toho měla v chumlu. Po chvíli ji zvedla a povídá: Ráda bych, ráda s vámi, ale mám doma bratra, nepustí mě. Ti se jen zasmáli: – Hm, bratra můžeš otráviti, a cesta ti ve všem volná. Pro jednoho mnicha nebude bycha. Otráviti! Ivance vyběhly kuky, slova ji až kamenem udeřila: 204 – Otráviti, povídáte! Jak bych to jen mohla, ani sem se za jáhlu tomu neučila. Nic mi vědomo není.

203

P. p.: 150.

204

P. p.: 151.

– To ti nemusí hlavu dělat. Tuhle máš háječek, chyť tam hada jedového, upec mu ho na rendlíku, a bude po – po merendě. Uvidíš, jak mu naránu shoří plíce. A co hloupá Ivanka? Vyběhla, k háječku běží, nohy jí jen kmit a kmit. Pod lesíkem holky husy pásly, hrajou si tam na Heličku. Až sem slyšet houpavou melodii: Nebyla Helička pyšná, pyšná, přeci k nám na pole přišla… Aby ji neviděly, Ivanka uhnula za skalí. Vina ráda chodí po odlehlých koutech. Nač medle má kdo po ní koukat! I pobíhá houštinou, běhá kdejakou skalinou, až tu had vám, jako ruka. Na sluníčku svinut, vyhřívá se. Jen sekla srpem a šup s ním do zástěry. Hoho, pečínka bude věru ňáká. Ptáček poštěváček na křovině síkl – já tě vidím! Hodila po něm skolkem – co ty, nimravo, vidíš. Ptáček poletěl kus a znovu síkl – já tě vidím, já tě vidím. Ale Ivanka již upaluje, a cestou jí znovu hučí v uších – kočár – aksamit – pusinky medné. Přiběhla domů zadýchaná. V letu roztopila plotnu, a už se drobné kousky smaží na rendlíku. Ano, lidičky, pečínka to bude ňáká. Vtom Tománek jede z pole, písničku si pohvizduje. Ani nedohvízdal, Iva u něho, a jen se točí: – Poď, bratříčku, něco sem ti upekla na posilněnou. A už mu v běhu koně odpřahuje, sama do stáje vede – poď poď, aby to nevystydlo! Toman chutě za stolík sedá, koukl:

100

205

– Ej, Ivanko, co je tohle za rybičku? – ani ocásku nikde, hlavička taky uplavala. – Jen jez, bratře, dej si chutnat. Víš, víš, ocásek sem dala macku, a hlavičku sama spltla. Ach, ta dobrota všech dobrot! Toman snědl všecko hltem, jen se oblizuje. Ale teď, minutu ani, jaký pal, a jaká žízeň! Dech se Tomanu krátí, slova drkotají: – Podej, sestro, sklenku vína… dej pod hlavu poduštičku… snad je se mnou amen… amen. – Cizí páni dávno titam, ani smahu po nich není. Ivanka teprve vidí, ochó, čeho se já dopustila! Tománek nehybně leží, oči sloupem, líčko vůčihledně siná. Chytla se za hlavu, hledy vyplašeny – ach, můj bratře, Tomečku zlatý! Lomcuje s ním, ruce k nebi zpíná, marno, marno. Háďata viny zasyčela v duši, hrůza hrůza ji štve s místa, a nikde není zastavení… Jivínské zvony zvoní – už se pochopi rozbíhají. Valdické zvony zvoní – už Ivanku dohánějí. Radimské zvony zvoní – už ji lapli a ruce nazad svázali. A teď na šibenici toho lidu! – Už ji vedou, už ji vedou. – Húhú, už se na čekanu houpe. Naše hruška smutně zašumněla, z trávy je naránu stařina suchá, a zlatý prsteň? Ten se propadl někam. Za Tománkem panny pláčou, bílým šátkem oči utírají. A na čakan se hejnem sletují vrány, černé hadrnice. – Krá, krá, Ivanka je naše! To si nemyslete!

205

P. p.: 152.

101

Syžet pohádky Och, ta Ivanka! je jednoduchý a přímočarý a vychází téměř plně z lidové písně Sestra travička,206 kterou takto autorsky přetváří v prozaický text. Základem naší interpretace se proto přirozeně stává jeden z mála kouzelných a tajemně fungujících předmětů: zlatý prsten v zemi. Prsten je pohřben pod hruškou a mramorovým kamenem, může tak na první pohled znázorňovat něco skrytého v podvědomí, co se ovšem zřetelně projevuje navenek (mladou travou). Tento projev je potřeba k budoucímu využití skrytého potenciálu opečovávat: což je na počátku pohádky sice vztaženo ke komukoliv, další vývoj ovšem naznačuje, že se jedná pouze o Ivančinu záležitost (např. proto, že se prsten po jejím vražedném činu propadne – sugestivně řečeno – „někam“). Příslib nošení prstenu shledáváme poněkud mlhavým a začátek pohádky proto není tak černobílý, jako její konec (na němž je Tománkova smrt provázena bílými šátky a Ivančina černými vránami „hadrnicemi“). Proti abstraktnímu a vzdálenému zisku ze žetí trávy sice stojí konkrétní nabídka čtyř pánů, ti ale zároveň nejsou žádným zosobněním zla: zastavují „nevolky“, „[z]asmáli se snad víc žertem“ (Kubín 1948a: 150). Opozice je sice tvořena i dalšími prvky (statické proti dynamickému, celistvost kruhu proti celistvosti čtverce či čtyř světových stran),207 do konečného zabarvení ji ovšem dovede až sama Ivanka, snad tím, že flirt čtyř pánů vzala vážně. Tím vyměňuje život – mladinu za oheň v plicích – uschlou stařinu, rybu za hada.208 Za zcela zásadní přitom považujeme, že Ivanka používá k „dobrému“ i „špatnému“ stejný prostředek. Jedového hada v háječku totiž zabíjí právě srpem – a tím vrcholí promrhání potenciálu ukrytého v prstenu, který měla díky srpu získat. Jedno z možných vysvětlení, co představuje prsten, který je sice zakopaný, zároveň ale známý, je jistě manželství. V takovém případě je, myslíme, oprávněné pokládat bratra za označení manžela, k němuž Ivanka necítí (romantickou) lásku. Žetí mladiny pak může symbolizovat výchovu dětí, která je smrtí otce i odchodem matky zničena. Pro tuto hypotézu

V několika verzích ji mezi „Písněmi rozpravnými, světskými“ zaznamenává Erben (1864: 477–478). Děj Kubínovy pohádky není přesně shodný s žádnou z nich. 206

207

O významech spjatých s číslem čtyři píše Robert Bly v oddílu „Získání čtyřnohého koně“ (Bly 2005: 174).

Tato opozice je samozřejmě novozákonní: „Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?“ (Lukáš 11, 11) či „Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?“ (Matouš 7, 10; oba citáty dle Českého ekumenického překladu). 208

102

by snad svědčil i text písně z jarní dívčí hry Na Heličku,209 které se Ivanka vyhýbá. Ve hře je totiž Helička ozdobena pentlemi a vybírá si družku, s níž tančí, předává pentle a nechává ji opět vybírat.210 Může se tak jednat o aluzi samotného jednání, k němuž Ivanka chce směřovat: střídání partnerů a zdobení se. Otázkou potom zůstává, zda Ivančina smrt není rovněž pro čtenáře zástupným pojmenováním jejího zavržení lidmi, nikoliv přímo smrti („šibenice toho lidu“; tamtéž: 152). Vrány pak mohou být společenstvím dalších „padlých žen“ (vyjadřující to velmi rázným zakončením textu: „Ivanka je naše. To si nemyslete!“; tamtéž). V textu je zajímavá kromě opozice hada a ryby také práce se samotným motivem hada vracejícím se v „háďatech viny“ syčících v duši a ptáků, kteří zastupují svědomí (po zabití hada) i spravedlnost (po oběšení). Domníváme se proto, že Kubín autorským zpracováním lidového motivu vnáší do textu zásadní prvky (dvojí užití srpu, méně negativní zabarvení svůdců – přesun viny na Ivanku, intertextově i další lidový text) a tak ho sám interpretuje.

Erben ji (v oddílu „Hry jarní“) cituje takto: „Nebyla Helička pyšná, pyšná, | přece k nám na hody přišla, přišla: | Heličko! Heličko! | uhlaď si své zlaté líčko, | poskoč si bosu nožičku, | vyber si z kola družičku, | z růže květ, z růže květ, | kterej by se ti nejlepší zved.“ Následuje pak druhá část: „Přes hory, přes doly, | přes vody, přes bory, | hej malá koule, | ty zlaty kdoule! | pusť tu družičku, | zůstaň v kole.“ (Erben 1864: 65) 209

Kröschlová, Eva. Jarní hra Na Heličku. Informatorium 3-8 : časopis pro výchovu v mateřské a obecné škole. Praha: Portál, 2010, roč. 17, č. 5, s. 27. 210

103

9.12 Stohlásek a Bubulka Zlatá brána (Zlatodol pohádek II), 1949, s. 269–272. 211

Jak sou ty černé hodinky v zimě, všecko se stulí k sobě a hned něco vypravují. Mochnička taky přisedla k své bábě, vzala ji kolem krku a žebroní: – Povídej, babičko, pohádku, tolik jich umíš. – Ach dítě zlaté, pohádku! Pravda, umívala sem, ale všechno mi z paměti vyválo. Stará hlava je jako řešeto, nic se v ní už neudrží. – A však si na jednu zpomeneš, to nic není! Ch, ch, babička chvilku váhá, pak si cípkem šátku utřela nos a počala: – Tak, děvenko, poslouchej. To ti byla u Těšína skála, a v té skále zůstával hadí král, jmenoval se Hadinec, nebo jak. A toceví, zlatou korunu nosil na hlavě. Povídám, byl to král! panoval tam nad všemi poklady země. Komnaty jeho byly vyloženy zlatem a drahým kamením, všecko se tam lesklo a svítilo, že to není k vyslovení. Svět neviděl, co všeho. A ten král měl o obsluze sto lokajů, samí zmijani a úžovci, hněty a kroužilky. Teď dyž nastalo jaro, a sluníčko zářilo, milý Hadinec vylezl ze skály, a tamhle na ten palouček, svinul se a pěkně vyhřívá záda. A nedaleko té skály byla chaloupka, no, stavení, jako z kopřiv plot. A v té chaloupce žila chudá máma s jedinou dceruškou, taková zezule, jako seš tuhle ty, jmenovala se Bubulka. Enu, tuze jim do radosti nebylo,

211

P. p.: 269.

212

chudému dycky fouká vítr do očí. Ale ta Bubulka uměla zpívat, bože! jako sedum kůrů andělských. Víš, ona dycky chodila na roští do lesa, aby si mohly doma zatopit. A jak si při tom zpívá, stromy hned rozveselí, stromečky zelené. A to si považme, sami ptáci honem umlkli, a jen poslouchají. Uslyšel ji taky milý král a hned poslal jednoho lokaje pro ni. No pravda, bála se zprvu, ale pak si dodala mysli a jen si šeptá: pánbu se mnou, a zlý pryč. Král tam ležel v ohnivém plášti, zvedne hlavu a povídá: – Zpíváš jen ptákům, zapěj taky něco pěkného mně. Bubulka spustila píseň, co svět světem stojí, nikde takové neslyśet. Inu, duše se chvěla v těle. Lokajové hned museli tančit, i sám král se div nedal do skoku. Dyž Bubulka skončila, Hadinec poručil, aby jí dali dukát, a povídá: – Přijď po druhé zas, nebudu odměny litovat. Bubulka utíká domů, všecka radostná, dala mámě na stůl dukát a nestačí vypravovat, co se s ní stalo. Až se přitom zadýchala. Máma chytla dukát, a mohly jí nad ním oči shořet. Pro pána světa, dukát! div jí to hlavu nepomátlo. – To ti, holka, samo nebe seslalo takové štěstí. Dukát jak živa naše chaloupka neviděla! A bába měla najednou hony! Od té chvíle chodila Bubulka králi zpívat, a po každé byl nový dukát. Dyž jich byla plná hrst, máma se ulakotila, a jen Bubulku honí

212

P. p.: 270.

104

– jdi, jdi, ať jich je brzy věrtel. Div jí oči ty dukáty nehltaly. Než minulo jaro, a minulo léto, Bubulka se tolik nazpívala, že milý král se vydal do posledního dukátu. Všechny se od něho přestěhovaly do těšínské chajdy. 213 I máma si myslí – co, sme teď tolik bohaty, můžeme si vystavět zámek, šak sme se dost dlouho nuzovaly v téhle díře. Jdi, Bubulko, zazpívej králi, a že jiného nechceš, ať nám dá postavit takový zámek, jako se pro nás tuhle sluší. Bubulka jde, Hadinec ležel na sluníčku a lokajové kolem něho. Bubulka zazpívala a on povídá: – Ale co ti dám, dyž dukátů není? – Prej, naše mami chce takový zámek, aby se jí srdce potěšilo. Král pokynul hlavou, a dyž byla noc, všichni hadi udělali alárum, a vtom sta a sta skalních mužíků, jedni do úpadu staví, jedni tesají, zasklívají, a než dal pánbu bílý den, padejte chrousti! kdo pohleděl, mohly mu oči oslepnout. Najednou stojí vedle chaloupky zámek, že takový nemá největší velmož světa. Všechno se na něm svítí, samé zlato, jeden diamant, inu div nad divy. V kuchyni se vaří nejdražší jídla, pečou dorty, povídám, všechno! Máma s Bubulkou jen sednou a mají talíř plný, co srdce ráčí. A co těch komnat, pane na nebi! Tuhle jedna, a v té stojí řada almar, a v nich je šatů, máma se může vyjevit! samí hedvábí a brokát, mohou obléci každou hodinu jiné. No, tohle je nadělení! A jen to někdo suď, odněkud samé muziky hrají, kousky neslýchané. Máma z toho měla hlavu na saminkém konci. Teď přišel podzim, jen chmury se koulejí nad Těšínem, a vítr vyje dokola.

Přestalo všechno zpívání. Až jednou sluníčko vyskočilo a směje se, směje. Hadinec vylezl na chvíli ze skály, aby ho taky užil. Máma v zámku sebou škubla: – Vida, sluníčko se ukázalo! Honem, Bubulko, skoč 214a zazpívej králi, jistě vylezl na svůj palouček. A až se tě bude ptát, co za to žádáš, jen řekni, že jeho korunu, a on aby byl od teďka naším lokajem. Aha, už chtěla dělat monarchii a vší mocí točit kolo světa. Tak Bubulka vyběhla k paloučku a zpívá, snad ještě takovou nezpívala – až srdce v těle usedá. Král chvíli kýve hlavou, jaká krása! a potom se ptá: – Co medle žádáš za tu písničku? – Prej, naše mami chce, abys jí dal svou korunu a byls ode dneška naším sluhou. Král zachmuřil oči – no, babo, nebudu se s tebou dál táhat za palec, divoce zasyčel, a v té minutě húrum búrum zvedla se taková ječice, až jedna hrůza. Všechno dokola praská, krovy se bortí, zdi sypají, a než bys řekl jej, slavný zámek i s tou mámou je hromádka kamení. – Tak tak, pýcha peklem dýchá, a kdo se jí drží, tluče do vlastního hrnce. – A co bylo s Bubulkou? – Tu, jak utíkala domů, vítr chytil do náručí a nese nese doví kam. Tu chvíli stojí před svým zámkem král všech pěvců, princ Stohlásek, a teď vidí! Rozepjal dychtivě paže, uchopil milou a div nevykřil: – Bubulko, písničko boží, nejdražší můj diamante! přece jsi přišla. Denně na tě s touhou čekám, pojď. Pojal ji a vede na svůj zámek, a hned se strojily svatby slavné, v samé písni, v samé lásce. Stohlásek posadil Bubulku na svůj trůn, a tam kralují podnes.

213

214

P. p.: 271.

P. p.: 272.

105

No a já sem pomalu u konce. Kdo žijete, žijte blaze, v samém kvítí, a těm co nás

opustili, věčné světlo ať tam svítí.

Pohádka Stohlásek a Bubulka se vyznačuje několika rysy, které stimulují naši interpretaci. Prvním je dvojitá vrstva vyprávění, již Kubín používá v pohádkách výjimečně (sám se nejčastěji stylizuje jako lidový vypravěč) a která je zde poměrně rozvinutá a důsledně vyvstává i v závěru (otázka posluchačky „A co bylo s Bubulkou?“; Kubín 1949b: 272). Druhým je přirovnání posluchačky vypravěčkou k hrdince příběhu („taková zezule, jako seš tuhle ty, jmenovala se Bubulka.“; tamtéž: 269). Bubulka navíc v příběhu sice vykazuje velký talent, nemá však žádnou svoji vůli. Třetí specifikum se již týká přímo vyprávěné pohádky, v níž chybí po většinu děje mužská postava. Vedle Bubulky a její matky se zde sice objevuje král Hadinec, který má v něčem lidské chování (např. „se div nedal do skoku“; tamtéž: 270), jménem a hlavními rysy však není člověkem (vyhřívá se na sluníčku, syčí, jeho lokajové jsou „samí zmijani a úžovci, hněty a kroužilky“; tamtéž: 269), stejně jako skalní mužíci. Z těchto tří prvků různých rovin (první – rámcující, přirovnání osoby z první roviny k osobě z druhé a druhá – vyprávěná) vyvozujeme možnost chápat příběh jako vnitřní prožitek Bubulky, která cítí jistou vnitřní nenaplněnost, chudobu. Přitom bezděčně nalézá v sobě mocný talent (příhodně to je zpěv, který nepotřebuje žádné pomůcky). Ten se snaží využít její matka (měnící se místy na „bábu“) i král Hadinec. Vzhledem k absenci Bubulčiny vůle i zaměřením příběhu na ni lze předpokládat, že jedna nebo obě postavy jsou součástí její osobnosti. Tyto role jsou přitom v opozici domácí – cizí a chamtivý – štědrý. Představují tedy situaci, kdy Bubulka neumí se svým talentem dobře naložit, nemá ani svou vůli, ani nikoho, komu by svůj talent chtěla věnovat. Navíc je možnost jeho využití závislá na počasí (přeneseně snad náladě): lze z něj čerpat, jen když se Hadinec vyhřívá na slunci. Matka tedy těží z talentu dcery a mezi ní a Hadincem vzniká nerovný vztah. Pro Bubulku je zásadní se z vlivu matky a závislosti na Hadincovi oprostit, což je možné pouze náhlým zvratem. K němu dochází, když matka se snaží osobovat si právo vládnout: to

106

Hadinec oproti předchozím požadavkům nestrpí.215 Proto se boří zámek, tedy všechno to, co vyrostlo na nezdravých základech, Bubulka se z prostředí chudoby vymaňuje a dostává se konečně k mužské postavě, Stohláskovi, u něhož je nejen naplněn její talent (on sám je „král všech pěvců“; tamtéž: 272), ale i vůle („tam kralují podnes“; tamtéž). Teprve takto se skutečně kompenzuje výchozí chudoba, jedná se tedy o tzv. eukatastrofu (Tolkien 1992: 174). Pod tímto úhlem pohledu není zakončení pohádky pouze „deus ex machina“, jak se může na první pohled zdát, ale logickým vyústěním předchozího děje. Odlišně zaměřený pohled by se mohl soustředit na vztah Hadince a Stohláska jako konkurentů – Bubulčiných nápadníků. To lze vyvodit ze Stohláskovy věty: „Bubulko, písničko boží, nejdražší můj diamante! přece jsi přišla“ (Kubín 1949b: 272), která implikuje jejich dřívější setkání a nynější Bubulčino rozhodnutí svěřit se Stohláskovi. Přispívá k tomu jistě i protikladnost Stohláska a Hadince: zdají se totiž zastupovat prototyp vejcorodých soupeřů – ptáka a hada, jeden je králem a druhý princem (a neoplývá na rozdíl od prvního téměř žádnými atributy bohatství). Může se tedy jednat i o Bubulčinu volbu muže. Díky zasazení pohádky Stohlásek a Bubulka do dvojího vyprávěcího rámce ji lze rozumět jako obrazu, jenž je typicky předkládán starší ženou ženě mladší. Ta je ve vyprávění přirovnána k postavě, které se podaří díky zlomovému momentu vymanit z defektního prostředí.

Jinak se chová např. ryba z Werichovy pohádky O rybáři a jeho ženě, která také plní všechna přání manželky vyřizovaná rybářem, ale její nespokojenost je čím dál větší, až dvojici o vše připraví. (Werich, Jan. O rybáři a jeho ženě. In Fimfárum. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 35–45.) Hadinec reaguje na všechny předchozí požadavky stejně. 215

107

10 Závěr V bakalářské práci jsme se pokusili vytvořit a prezentovat specifický způsob interpretace autorských pohádek shrnutím několika různých přístupů, formulováním jejího cíle a provedením takové interpretace na příkladu textů Josefa Štefana Kubína. Při aplikaci tohoto způsobu interpretace (vycházející především z rozumění textům pohádek jako obrazům životních situací) jsme také chtěli poukázat na pozoruhodnost svérázných Kubínových autorských pohádek, které dnes nejsou v centru vydavatelského zájmu (oproti krátkým báchorkám či adaptacím folklorních pohádek, tedy výsledkům folkloristických sběrů). Výběr textů předcházelo zaznamenání Kubínova životopisu ve vztahu k dětské literatuře, soupis této části jeho díla a její obecný popis. Ten měl za úkol zachytit hlavně jednotící znaky (jako jsou úvody a závěry pohádek nebo způsob i stavba vyprávění), jednak šíři témat, jimiž se Kubínovy pohádky zaobírají. Mezi motivy neinterpretovaných pohádek si lze povšimnout především reprezentace smrti (v některých případech i všech protagonistů), ženských hrdinek (vyznačujících se často vlastní vůlí a iniciativou) a svatých mužů. Metoda interpretace dvanácti vybraných pohádek se opírala o pozorné pročtení Kubínových textů, soustředěné nejen na vykreslení jednotlivých postav a jejich jednání, prostředí, rekvizitám, ale i k samotným slovním vyjádření, metaforám či způsobu vyprávění. Zároveň jsme se pokoušeli stanovit zpravidla jednu klíčovou životní situaci, kterou pohádka reflektuje. Díky takové interpretaci jsme v Kubínových textech nalezli obrazy závažných a aktuálních, resp. nadčasových problémů, např. osamění (Hvězdičky), dospívání (Na Kamenném kopci), vzhled (Krása), úspěch (Horká jehla) nebo generační konflikt (Nenadálka), přičemž tyto motivy byly často realizovány na pozadí hlavního pohádkového děje. Zjevnou nevýhodou této metody interpretace je, že zůstává – i přes dokládání tezí konkrétními textovými pasážemi – velmi subjektivním způsobem výkladu. Jako nepříliš výhodná se také zdá být v rozboru delších textů, než jsou uvedené pohádky, či větších celků. Především je poté nutné rezignovat na jeden ucelený výklad. V práci zahrnutým soupisem motivů i ukázek různých obecnějších rysů Kubínových pohádek jsme se kromě prostého zmapování materiálu rovněž pokusili vymezit proti dosavadnímu literárněhistorickému přístupu, který spočívá v dělení Kubínových pohádek na 108

dvě dekády. Nepřijatelné se nám zdá zvláště, pokud by se mělo shodovat s rozdělením na adaptace folklorních pohádek a pohádky autorské či dokonce na hodnocení kvalitativně horších a lepších textů. V práci spatřujeme východisko pro další zkoumání, které by mohlo být orientováno hned několikerým směrem: jednak k problematice autorství a adaptování pohádek v Kubínově literární činnosti, jednak ke komplexní interpretaci jednotlivých sbírek i celého Kubínova pohádkového díla a konečně ve vybudování podrobnějších teoretických základů metody interpretace autorských pohádek.

109

11 Použitá literatura 11.1 Prameny KUBÍN, Josef Štefan. Blýskavice. In Zlatodol pohádek I. Praha: Mladá fronta, 1948a, s. 119– 163. KUBÍN, Josef Štefan. Co se Vítkovi zdálo : Kniha dětské duše. Praha: Edvard Fastr, 1946a. KUBÍN, Josef Štefan. Čarovná besídka. Třebechovice p. O. : Antonín Dědourek, 1944. KUBÍN, Josef Štefan. Čarovné kvítí : Nové pohádky. Praha : Českomoravské podniky tiskař. a vydav., 1926. KUBÍN, Josef Štefan. České byliny. In Zlatodol pohádek III. Praha: Mladá fronta, 1951a, s. 11–164. KUBÍN, Josef Štefan. Dárek od pohádky. Praha: Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, 1925. KUBÍN, Josef Štefan. Hostem u pohádky. Praha: A. B. Černý, 1924 (správně 1923). KUBÍN, Josef Štefan, ed. Kniha pohádek pro dospělejší mládež. Praha: Unie, 1924. KUBÍN, Josef Štefan. Kratochvilné kukátko. In Zlatodol pohádek I. Praha: Mladá fronta, 1948b, s. 167–274. KUBÍN, Josef Štefan. Lidové povídky z českého Podkrkonoší. Komentář Jiří Polívka. Praha: Česká akademie věd a umění, 1922. KUBÍN, Josef Štefan. Nová kytka pohádek. Praha: Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, 1928. KUBÍN, Josef Štefan. Pelíšek v lidové tradici. In Zlatodol pohádek III. Praha: Mladá fronta, 1951b, s. 437–470. KUBÍN, Josef Štefan. Pestrý kolotoč : pohádky a bajky. Praha: J. Otto, 1942. KUBÍN, Josef Štefan. Pohádek jako kvítí. Praha: Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, 1930a (správně 1929). 110

KUBÍN, Josef Štefan. Pohádky mládí. Praha: Novina, 1930b. KUBÍN, Josef Štefan. Povídky kladské. Komentář Jiří Polívka. Praha: Společnost národopisného musea českoslovanského, 1908. KUBÍN, Josef Štefan. Růže pekelná. Praha: Orbis, 1965. KUBÍN, Josef Štefan. Sedmikrásy. In Zlatodol pohádek II. Praha: Mladá fronta, 1949a, s. 355–460. KUBÍN, Josef Štefan. V čarodějném kole. Praha: J. Otto, 1941. KUBÍN, Josef Štefan. V moci kouzla. Praha : Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, 1923. KUBÍN, Josef Štefan. V ráji mladosti : (duhové bublinky). Praha: Dr Karolina Kolářová, 1946b. KUBÍN, Josef Štefan. Záhon rozmaryny. In Zlatodol pohádek III. Praha: Mladá fronta, 1951c, s. 341–436. KUBÍN, Josef Štefan. Zlatá brána otevřena. In Zlatodol pohádek II. Praha: Mladá fronta, 1949b, s. 257–351. KUBÍN, Josef Štefan. Zlatodol pohádek II. Praha: Mladá fronta, 1949c. WERICH, Jan a KUBÍN, Josef Štefan. Jan Werich vypráví pohádky a povídky [zvukový záznam]. Praha: Supraphon, 2007. 1 zvuková deska (73:00).

111

11.2 Literatura BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek : proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. BLY, Robert. Železný Jan : kniha o mužích. Překlad Marian Siedloczek a Jiří Popel. Praha: Argo, 2005. 2. vydání. ČEŇKOVÁ, Jana, ed. et al. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury : adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Praha: Portál, 2006. ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní písně a říkadla [online]. [cit. 15-03-21]. Praha: J. Pospíšil, 1864. Dostupné z: . FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek : smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Překlad Kristina a Jan Černí. Praha: Portál, 2011. 3. vydání. FROMM, Erich. Symbolický jazyk mýtů, pohádek, rituálu a románu. In Mýtus, sen a rituál a jejich zapomenutý jazyk. Překlad Jan Lusk. Praha: Aurora, 1999, s. 162–218. HODROVÁ, Daniela. Román zasvěcení. Praha: Malvern, 2014. 2., rozšířené vydání. CHALOUPKA, Otakar, ed. et al. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1977. CHALOUPKA, Otakar a VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1979. CHALOUPKA, Otakar. Vypravěč J. Š. Kubín. Hradec Králové: Východočeské nakladatelství, 1966. CHOCHOLATÝ, Miroslav. Mezi fantazií a realitou. In ŠUBRTOVÁ, Milena, ed. et al. Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990–2010. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 199–205. JECH, Jaromír. Josef Štefan Kubín. Na vaši radost. Hradec Králové: Kruh, 1985.

112

Lexikon české literatury : Osobnosti, díla, instituce. 2/II K–L, Dodatky A–G. Praha: Academia, 1993, s. 1032–1035. NOVÁKOVÁ, Luisa. Trojí přístup k lidové tradici. In Proměny české pohádky : (k historii žánru ve čtyřicátých letech dvacátého století) [online]. [cit. 2015-01-28]. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Dostupné z: , s. 45–53. PERNICA, Alexej. Mýtové kořeny dramatických postav : mýtus, rituál a magie – jeden ze základů naší kultury dotýkaný skrze divadelní oblast. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2003. PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Překlad Miroslav Červenka, Marcela Pittermannová a Hana Šmahelová. Jinočany: H&H, 1999. RIMMON-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Překlad Vanda Pickettová. Brno: Host, 2001. RUBEŠ, Zdeněk. Josef Štefan Kubín. Skutky soukromé, skutky veřejné. České Budějovice: 2008. Rigorózní práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989. ŠMAHELOVÁ, Hana. „Smrt kmotřička“ a „Ošizená smrt“ : (Podoby smrti ve starší české literatuře a ve folklorní pohádce). Prolamování struktur. Praha: Karolinum, 2002, s. 48–70. ŠMAHELOVÁ, Hana. Interpretace folklorní pohádky. In POKORNÝ, Petr et al. Hermeneutika jako teorie porozumění : od základních otázek jazyka k výkladu bible. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 367–380. TOLKIEN, John Ronald Reuel. O pohádkách. In Pohádky. Překlad Jan Čermák. Praha: Windston Smith, 1992, s. 113–188. TRÁVNÍČEK, Jiří. Vyprávěj mi něco… : Jak si děti osvojují příběhy. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2007. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003.

113

VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998. VŠETIČKA, František. Josef Štefan Kubín. Praha: Československý spisovatel, 1980.

114