Univerzita Karlova v Praze. Filosofická fakulta. Ústav světových dějin. Bakalářská práce. Jiří Andrs

Univerzita Karlova v Praze

Filosofická fakulta Ústav světových dějin

Bakalářská práce

Jiří Andrs

Dovoz a šíření gramofonových desek do Československa v období normalizace

The Import and Distribution of Gramophone Records to Czechoslovakia during the „Normalization“ period

Praha 2015

Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Vojtěchovský, PhD.

Na tomto místě chci poděkovat všem, kdo se podíleli na vzniku mojí práce: v první řadě vedoucímu Ondřeji Vojtěchovskému, dále všem pamětníkům – Vladimíru Trojánkovi, Václavu Jahodovi, Jiřímu Andrsovi st. a Zdeňku Doubkovi - kteří mi poskytli rozhovor, všem korespondentům (Jiřímu Černému, Josefu Vlčkovi, Petru Dorůžkovi, Miloši Čuříkovi, Lubomíru Dorůžkovi, Vladimíru Smetanovi a Miroslavu Gärtnerovi). Dále chci poděkovat spolužákům ze semináře stejně jako všem kolegům a kamarádům, kteří mi poskytli svoje rady a také všem archivářům za pomoc s prameny.

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně. Veškeré použité prameny a literatura jsou uvedeny v seznamu. V Praze dne……………………………………

Klíčová slova: každodennost; kulturní dějiny; populární kultura; obraz druhého; normalizace; bigbít; hudební průmysl

Key words: Everyday life; Culture history; Popular Culture; Image of the other; Czechoslovak „normalization“; Rock music; Record industry

Abstrakt Práce se zabývá dovozem a rozšiřováním zahraničních hudebních nahrávek, konkrétně gramofonových desek do Československa. Gramofonová deska totiž na rozdíl od jiných nosičů (např. magnetofonový pásek či později kazeta) byla zároveň artefaktem, který zosobňoval atraktivní exotiku západního světa, a díky svému formátu a grafickému řešení představoval v popkultuře ceněný předmět. Práce vychází z předpokladu, že na distribuci gramofonových desek do značné míry závisel rozvoj československých hudebních subkultur. Autor proto zaměří svou pozornost na neoficiální dovážení LP desek prostřednictvím soukromých osob a jen částečně zohlední velice omezený, státem kontrolovaný import tohoto sortimentu. Důležitou otázkou práce bude také dovoz gramofonových desek západní provenience ze socialistických států. V řadě těchto zemí totiž vycházely v licenci západní hudební tituly v mnohem větší míře než v ČSSR. Pro československé občany byly vzhledem k snazší možnosti vycestování do těchto zemí i díky cenám snáze dostupné než západní originály. Student se ve své práci také pokouší korigovat představu rozšířenou v laickém i odborném prostředí o ilegálních hudebních burzách jako o dominantním importním

a

distribučním

kanálu

západních

hudebních

nahrávek

do

Československa

v sedmdesátých a osmdesátých letech. Autor totiž pracuje s hypotézou, že spektrum strategií pro import alternativní hudby bylo v podmínkách pozdně socialistické diktatury velice pestré. Dalším problémem, který se autor pokusí řešit, budou hranice a posuny významů ve vnímání Západu v prostředí tehdejších československých subkultur. Abstract This work engages in the import and distribution of the audio storages, concretely the gramophone records to Czechoslovakia. A gramophone record - differently to other audio storages like reel-toreel tape records or later the cassettes - was meanwhile also an artefact that personified an attractive exoticness of the western world and because of its format and graphical elaboration it represented a valuable object of popular culture. The work is based on the assumption that the development of Czechoslovak musical subcultures depended largely on the distribution of gramophone records. That is why author focuses his attention on the unofficial import of the LP records by private

persons. The very limited state-controlled import of this product will be also partly taken in account. An important question within this work is the import of the west-made music from other socialist states. In many of those countries licenses of those LPs were released much more often than in CSSR. Compared to the original western LPs it was easier for Czechoslovakian citizens to reach them - because of better possibilities to travel to socialist countries and yet because of a relatively low prices of eastern presses. Student also tries to revise the common notion (typical for both academic and non-academic sphere) presenting the illegal musical markets as a dominant channel for importing and distributing the gramophone records to Czechoslovakia in the seventies and the eighties. Author works with a hypothesis that the spectrum of methods how to import an alternative music was very wide in the late socialistic Czechoslovakia. Another problem that is being aimed is how the West was perceived among the Czechoslovak musical subcultures and what limits and shifts of perceptions occurred within this phenomenon.

OBSAH:

1. ÚVOD

8

2. POPULÁRNÍ HUDBA A GRAMOFONOVÉ DESKY V OBDOBÍ NORMALIZACE

12

2. 1. Populární kultura a hranice diktatury

12

2. 2. Střední proud a subkultura

14

2. 3. Výroba a vydávání gramofonových desek

15

2.4. Západ jako zdroj inspirace a iluzí

16

3. STRATEGIE PŘI ZÍSKÁVÁNÍ HUDEBNÍCH NAHRÁVEK 3. 1. Tuzemské zdroje

20 20

3. 1. 1. Nahrávání na magnetofonový pásek nebo kazetu

20

3. 1. 2. Hudební burzy

22

3. 1. 3. Jazzová sekce

23

3. 1. 4. Licenční desky Supraphonu a Opusu

25

3. 1. 5. Licenční desky z kulturních center „spřátelených států“ a populární hudba z východu

26

3. 1. 6. Samizdatové pásky a kazety

27

3. 1. 7. Obchodování na studentských kolejích a se studenty z ciziny

28

3. 1. 8. Výpůjčky z ambasád západních států

29

3. 1. 9. Inzeráty v časopisu Melodie

29

3. 1. 10. Tuzex

30

3. 1. 11. Hudební antikvariát v Myslíkově ulici

30

3. 2. Zahraniční zdroje 3. 2. 1. Poštovní zásilky

31 31

3. 2. 1. 1. Zásilky od přátel a příbuzných ze Západu

32

3. 2. 1. 2. Exilová vydavatelství

33

3. 2. 1. 3. Indie vydavatelství

34

3. 2. 2. Převoz přes hranice 3. 2. 2. 1. Význam studijních pobytů a brigád na Západě na konci 60. let

36 37

3. 2. 2. 2. Pracovní výjezdy na Západ

38

3. 2. 2. 3. Návštěvy emigrantů ze Západu

38

3. 2. 2. 4. Působení umělců žijících v Československu

39

3. 2. 2. 5. Turistika do států RVHP a Jugoslávie

40

4. ZÁVĚR

47

5. PRAMENY A LITERATURA

49

6. PŘÍLOHY

57

6. 1. Obrazová příloha

57

6. 2. Licenční deska Supraphonu „Woodstock“, 1974, kat. č. 1 13 1338-40

63

6. 3. Počet licenčních titulů vydaných Supraphonem a Opusem v letech 1965 - 1989 (podle seznamu Radka Diestlera - vizualizace) 6. 4. Diskografie vybraných západních kapel vydaných v Jugoslávii

64 65

6. 4. 1. Jetro Tull

65

6. 4. 2. Pink Floyd

65

6. 4. 3. Depeche Mode

66

6. 4. 4. Bob Marley &The Wailers

66

6. 5. 5. Krautrock

66

6. 5. Otázky, jež jsem položil hudebním kritikům

67

6. 6. Edice: Dopis Vladimíra „Hendrixe“ Smetany 26. - 28. 8. 2011, s. 2

68

6. 7. Seznam použitých zkratek

69

1. ÚVOD Cílem této bakalářské práce je analýza pohybu gramofonových desek do Československa a uvnitř něho v 70. a 80. letech 20. století a zhodnotit význam tohoto fenoménu. Pokusím se zde porovnat možnosti jednotlivých strategií získávání gramofonových desek a současně zaznamenat vyprávění lidí, kteří byli svědky tohoto dění. Touto prací chci přispět k výzkumu dějin každodennosti v Československu v období tzv. normalizace. K výběru tohoto tématu mě vedl vlastní dlouholetý zájem o dějiny populární hudby různých žánrů, zejména spojených s prostředím subkultur a zároveň sběratelská vášeň zaměřená na gramofonové desky z různých oblastí a období dějin populární hudby. Důraz se snažím klást na medium gramofonové desky, přestože ve sledovaném období byly rozšířené také další hudební nosiče. Důvodem je jak výsostné postavení gramofonové desky v hodnotovém žebříčku hudebních nadšenců, tak fakt, že gramofonové desky vyráběné v Československu v období normalizace podléhaly cenzuře a o to více vzrostla symbolická hodnota desek dovážených ze zahraničí, zejména ze Západu. Z mnoha studií, monografií, dokumentárních filmů a vzpomínek pamětníků zaměřených na dějiny populární hudby a subkultur v období normalizace, se problematice dovozu a šíření gramofonových desek věnuje jen zlomek z nich a to obvykle jako součást úvodu do nějaké jiné problematiky nebo zcela okrajová zmínka. Nejinspirativnější pro mě byla bakalářská práce Adama Havlíka z roku 2009 Hudební burzy v Československu v období normalizace. 1 Kromě stručného přehledu o možných cestách, kterými putovaly do ČSSR západní gramofonové desky, tato práce podrobně rekonstruuje podobu a význam hudebních burz. Jedná se o studii zaměřenou na dějiny každodennosti s použitím metody orální historie. Na tuto bakalářskou práci pak autor navázal ještě diplomovou prací Západní hudba v Československu v období normalizace, jenž operuje s tezí, že západní hudba v československém veřejném prostoru měla v sedmdesátých a osmdesátých letech nejednoznačné, ambivalentní postavení.

2

Nejširší výčet způsobů, jak byla západní hudba

importována a distribuována, zaznamenal Miroslav Vaněk ve své knize Byl to jenom Rock’n’roll? z roku 20103. V kapitole Import rocku do ČSSR a jeho další šíření zmiňuje různé způsoby importu rockové hudby od 50. let, kdy bylo rozšířenou praxí ladit Radio Luxembourg až po dovoz videokazet s hudebním obsahem v 80. letech a dílčí prostor zde věnuje i gramofonovým deskám. Rovněž starší práce Miroslava Vaňka Kytky v popelnici obsahuje kapitolu o importu punku a nové vlny. 4 Poměrně ucelený přehled o importu a distribuci hudebních nosičů se mi podařilo najít ještě v bakalářské práci Olgy Kovácsové Vliv zahraničního punku či postpunku na českou hudbu 70. a HAVLÍK, Adam, Hudební burzy v Československu v období normalizace, Bakalářská práce, FF UK, Praha 2009. 2 HAVLÍK, Adam, Západní hudba v Československu v období normalizace, Diplomová práce, FF UK, Praha 2012. 3 VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, Academia, Praha: 2010, s. 154 – 189. 4 VANĚK, Miroslav, Kytky v popelnici, in Miroslav Vaněk a kol.: Ostrůvky svobody, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Votobia, Praha:2002, s. 182 – 189. 1

8

80. let a jejich vzájemná konfrontace, v podkapitole Povědomí o zahraničním punku a postpunku v Československu. 5 Ve většině dalších případů se jedná jen o krátké a obecné zmínky bez vlastního badatelského přispění. Obecně lze říct, že kromě výše zmíněných autorů se tématem importu systematicky dosud nikdo nezabýval, ale i pro tyto autory je samotný pohyb desek do Československa spíše periferní záležitostí. Tak např. k rozšířené praxi cestování do zemí socialistického bloku za účelem nákupu gramofonových desek ve druhé polovině 80. let uvádí Miroslav Vaněk pouze toto: „Ve druhé polovině osmdesátých let podnikali fanoušci populární hudby již samostatné výpravy především do sousedního Maďarska, ale i Polska, ti nejšťastnější pak do „téměř západní“ Jugoslávie, kde bylo možné koupit i původní a aktuální alba rockových kapel.“ 6 Poněkud lépe je zpracovaná distribuce desek uvnitř Československa, zejména skrze hudební burzy, které se kromě komplexních studií Adama Havlíka objevují také ve dvou televizních dokumentech.7 Privátní poslech gramofonových desek a přehrávání na magnetofonové pásky nebo kazety bývají zmiňovány poměrně často (největší prostor jim věnují Miroslav Vaněk a Petr Hrabalík 8 ), nicméně jsou považováno za něco zcela samozřejmého a stojí trvale ve stínu hudebních událostí, a proto zůstávají na periferii badatelského zájmu. Vzhledem k tomu že jsem si k psaní práce vybral téma, které bylo doposud zpracováno jen okrajově, ukázalo se nutností probádat prameny různého původu. Odborná historická literatura mě seznámila s širšími historickými souvislostmi i s různými metodologickými přístupy k výzkumu socialistických diktatur. Inspiroval jsem se zejména pracemi Alexeie Yurchaka9 a Adama Havlíka. Memoárová literatura spolu s dobovou literaturou a dokumentárním seriálem Bigbít mi posloužily jako uvedení do tématu a zdroj mnoha empirických údajů. Jak odborná historická literatura, tak i další zdroje se přitom přímo mému tématu věnují jen velmi skromně. Jako sonda do prostředí policejního aparátu mi posloužily dvě diplomové práce příslušníků Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB) a zároveň studentů VŠ SNB - Rudolfa Kotála a Zdeňka Horáka.10 Tyto diplomové práce, poskytují možnost nahlédnout do prostředí Státní bezpečnosti a jejích metod práce. Dalšími archivními prameny policejní provenience byly odborné bulletiny, ve kterých byly publikovány

KOVÁCSOVÁ, Olga, Vliv zahraničního punku či postpunku na českou hudbu 70., 80. let a jejich vzájemná konfrontace, Bakalářská práce, FF MU, Brno: 2010. 6 VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, citováno dříve, s. 180. 7 Bigbít, dokumentární cyklus, ČT: 1995 – 2000, díl 19. Hospody, burzy, tancovačky, folk (cca 1971 – 78) a Retro, Podpultové zboží, ČT: 2009, vysíláno 3. 5. 2009. 8 HRABALÍK, Petr, Nahrávka jako základní medium, koncert jako událost, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku. URL: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/clanky/149-nahravka-jako-zakladnimedium-koncert-jako-udalost/#kapely-13-svehlik [2. 4. 2013]. 9 YURCHAK, Alexei, Everything Was Forever, Until It Was No More: The Last Soviet Generation, Princeton University Press: 2005. 10 Archiv bezpečnostních složek, KOTÁL, Rudolf, Systém kontrarozvědných opatření, zaměřených na odhalování a dokumentaci nepřátelského ideologického působení v oblasti čs. hudby, Diplomová práce, VŠ SNB, 1981. Č. j.: VŠK – 00150/ I – DIP – 80. HORÁK, Zdeněk, Taktika a úkoly StB při zamezování činnosti paralelních struktur v oblasti kultury, Diplomová práce, VŠ SNB, 1987. Č. j.: VŠK – 22/ I – DIP – 86. 5

9

články předkládající modelové řešení vyšetřovaných případů. 11 Několik z nich se více či méně věnovalo mému tématu. Důležitým archivním pramenem byl rovněž podrobný spis zaznamenávající přípravy, průběh a vyhodnocování celostátní akce „Hranice“, zaměřené na zvýšenou kontrolu do Československa dovážených komodit.12 Jako sonda do způsobů fungování cenzurní praxe mi posloužily archivní materiály uložené v Národním archivu. Prostudoval jsem dokumenty z fondu KSČ – byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích 13 , zaznamenávající položení základů cenzurních opatření v oblasti produkce gramofonových desek. Dále jsem na radu archivářů Národního archivu prostudoval materiály Českého úřadu pro tisk a informace z let 1970 – 1980 14 , které se zaměřují na cenzurní zásahy na v Československu vydávaných gramofonových deskách. Adam Havlík mi dále poskytl několik dokumentů původem z Archivu bezpečnostních složek15. Písemné prameny a literaturu jsem doplnil a konfrontoval s výpověďmi pamětníků. Ty jsem získával pomocí metody orální historie, tedy nahrávaných interview s pamětníky, jež poskytují možnost nahlédnout a zkoumat jejich osobní postoje. Pro účel této práce jsem učinil rozhovor se čtyřmi pamětníky, o kterých jsem věděl, že se nějakým způsobem v 70. a 80. letech podíleli na importu a distribuci gramofonových desek anebo byli prostě v té době aktivními posluchači neoficiálních hudebních nahrávek. Jednalo se o Vladimíra Trojánka 16 , Václava Jahodu17 , Jiřího Andrse18 (mého otce) a Zdeňka Doubka19. Záměrně jsem si vybral pamětníky, kteří tehdy nebyli a ani dnes nejsou v prostředí populární hudby známými osobnostmi. Nejenom pro to, že se jedná o osoby, jež byly v 70. a 80. letech „řadovými posluchači“, ale také proto, že nejsou zvyklí poskytovat interview a tak mohli být jejich výpovědi autentičtější. Metodu orální historie jsem studoval z prací Miroslava Vaňka 20 a Jana Bárty21 . Hudební publicisty Jiřího Černého 22 , Josefa

Archiv bezpečnostních složek, Odborný bulletin „Informace“, Správa vyšetřování StB, A 3/3, inv. č. 197 217. A dále Archiv bezpečnostních složek, Bulletin kontrarozvědky, Archiv federálního ministerstva vnitra ČSSR, A 34, inv. j. 3891- 3894. 12 Archiv bezpečnostních složek, Akce hranice, MV ČSR, Správa kriminální služby, př. č. 2025-2052/91, b. 75, b. 76. Za zprostředkování tohoto pramene děkuji Adamu Havlíkovi. 13 Národní archiv, fond KSČ – byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Zpráva o výsledku šetření závadného obsahu gramofonových desek, 2. 12. 1969. Sv. 16, arch. j. 37/14. 14 Národní archiv, fond ČUTI, Gramofonová produkce – souhrnná hodnocení, jednotlivé zásady a opatření, 1970 – 1980, sign. 33-4, kart. 79. 15 Archiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR, vyšetřovací spis vedený na Hanu Hrůzovou. Nezpracovaný fond. A dále: Archiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR. Svodná informace o mimořádných událostech a některých trestných činech v ČSR za operační den 16. dubna 1983, s. 1. 16 Rozhovory s Vladimírem Trojánkem 14. 9. 2011 a 1. 2. 2012, vedl Jiří Andrs (mp3, soukromý archiv autora). 17 Rozhovor s Václavem Jahodou 9. 12. 2011, vedl Jiří Andrs (mp3, soukromý archiv autora). 18 Rozhovor s Jiřím Andrsem starším 20. 9. 2011, vedl Jiří Andrs (zaznamenáno pouze písemně, soukromý archiv autora). 19 Rozhovor se Zdeňkem Doubkem 19. 12. 2011, vedl Jiří Andrs (mp3, soukromý archiv autora). 20 Zejména: VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, PELIKÁNOVÁ, Hana, Naslouchat hlasům paměti, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: 2007. 11

10

Vlčka 23 , Miloše Čuříka 24 , Petra Dorůžku 25 a Lubomíra Dorůžku 26 jsem oslovil pouze pomocí emailové korespondence a získal jejich vyjádření na konkrétní otázky spojené s jejich účastí na zde zkoumaném fenoménu. Výše uvedené prameny jsem pak doplnil dobovým tiskem, a základní literaturou k obecným dějinám dalších socialistických států v 70. a 80. letech (Polska, Maďarska a Jugoslávie). Přehled o možnostech cestování do zahraničí v 60. – 80. letech jsem získal z knihy historika Jana Rychlíka Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848 – 198927. Některé studie, dokumenty a novinové články jsem nalezl na internetu, přičemž jsem pečlivě uvážil jejich serióznost a možnosti jejich interpretace. Roztříštěnost pramenné základny, jež se zpočátku jevila jako nevýhoda, vedla k nutnosti kombinovat a konfrontovat prameny různorodého původu. Zároveň ale poskytla příležitost pokusit se vytvořit plastický obraz dějin zkoumaného fenoménu: dovozu a šíření gramofonových desek do Československa v období normalizace.

BÁRTA, Jan, Orální historie ve výzkumu neoficiální hudební scény – punku a nové vlny – v 80. letech v ČSSR, AntropoWebzin 3/2010. URL: http://antropologie.zcu.cz/oralni-historie-ve-vyzkumu-neoficialnihudebni-sceny-punku-a-nove-vlny-v-80-letech-v-cssr [2. 4. 2013]. 22 Korespondence s Jiřím Černým, vedl Jiří Andrs, emaily J. Černého 18. 9. a 26. 12. 2011. 23 Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, emaily J. Vlčka 27. a 29. 12. 2011. 24 Korespondence s Milošem Čuříkem, vedl Jiří Andrs, email M. Čuříka 6. 1. 2012. 25 Korespondence s Petrem Dorůžkou, vedl Jiří Andrs, emaily P. Dorůžky 27., 29. a 30. 12. 2011. 26 Korespondence s Lubomírem Dorůžkou, vedl Jiří Andrs, email L. Dorůžky 25. 4. 2012. 27 RYCHLÍK, Jan, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848 – 1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: 2007. 21

11

2. POPULÁRNÍ HUDBA A GRAMOFONOVÉ DESKY V OBDOBÍ NORMALIZACE 2. 1. POPULÁRNÍ KULTURA A HRANICE DIKTATURY Po celé období tzv. normalizace se vládnoucí představitelé důsledně vymezovali vůči období Pražského jara. Jednou z nejtvrději kritizovaných oblastí byla jeho kulturní politika, která pro normalizační establishment představovala jednoho z hlavních viníků „destabilizace poměrů“. 28 Během série čistek v první polovině 70. let byla „konsolidována“ také produkce populární kultury. Normalizační populární kultura měla být zcela konformní, usilovala o upoutání konzumenta a vydatně tak přispívala k udržování společenského konsensu. Tato institucionálně podporovaná tvorba bezpečně opanovala veřejný prostor. V rámci oficiální nabídky byl při tom upřednostňován zejména nenáročný střední proud.

29

Takovéto směřování vedlo mnoho lidí k vyhledávání

alternativních kulturních prožitků, ať už v rámci subkulturního prostředí nebo v privátní sféře. Subkulturní aktivity při tom více či méně plynule navazovaly na podobné dění v 60. letech i dříve. 30 Státní orgány však až do období přestavby žádnou alternativní kulturní orientaci nepodporovaly, vytlačovaly ji z veřejné sféry, nebo její projevy různě trestaly. Činnost neoficiálních kulturních platforem teoreticky spadala pod působnost X. správy SNB („pro boj s vnitřním nepřítelem a ideologickou diverzí“) 31 , v praxi pak případy spojené s vymykáním se z vyžadovaných kulturních mantinelů řešily i další útvary SNB. Bezpečnostní složky argumentovaly v souvislosti s potlačováním vyznavačů jiné než oficiální kultury pojmem „paralelní struktury“, jež měly být řízeny z tzv. „ideodiverzních centrál“ ze Západu nebo z území vlastního Československa, a jejichž cílem mělo být podvracení socialismu.32 Nadporučík Zdeněk Horák o tom ve své diplomové práci napsal: „Významnou úlohu v koncepci destabilizace komunismu, známé jako Carterova doktrína destabilizace mezinárodního dělnického a komunistického hnutí, zaujímají tzv. paralelní struktury, jež se nejzřetelněji projevují právě v kultuře.“ 33 A dále: „Z analýzy zkušeností boje proti podvratné činnosti v kultuře vyplývá, že

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, vnitrostranický materiál, 1970, s. 12. 29 BREN, Paulina, Zelinář a jeho televize. Kultura komunismu po pražském jaru 1968, Academia, Praha: 2013. 30 K nonkonformním aktivitám mládeže před rokem 1968 viz zejména: POSPÍŠIL, Filip, BLAŽEK, Petr, „Vraťte nám vlasy!“ První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu. Studie a edice dokumentů, Praha: Academia, 2010. 31 Rozkazem MV ČSSR č. 15/1974 byla X. správa SNB zřízena k 1. červenci 1974. ABS, HORÁK, Zdeněk, Taktika a úkoly StB při zamezování činnosti paralelních struktur v oblasti kultury, c. d., s. 67 – 68. 32 Mělo jich být kolem 400. Poznatky z průběhu jednání delegace SV StB s orgány HOV KGB z řídící a organizátorské práce a z vyšetřování nejzávažnějších trestných činů, in ABS, Odborný bulletin „Informace“4/1986, s. 10. 33 ABS, HORÁK, Zdeněk, Taktika a úkoly StB při zamezování činnosti paralelních struktur v oblasti kultury, c. d., s. 6. 28

12

tomuto úseku je třeba věnovat v práci čs. rozvědky mimořádnou pozornost. Jakékoliv tolerování a nezásadový přístup k podvratné činnosti vnějších i vnitřních nepřátel na úseku kultury má přímý odraz v narůstání protisocialistických a kontrarevolučních sil.“34 V jiném policejním pramenu se v této souvislosti mluvilo o teorii „eroze socialismu zevnitř“, jež měla být logickým vyústěním toho, že „Britové i Američané vycházeli v podstatě z reality, že není možné předpokládat v historicky dohledné době násilný vojenský zásah zvenčí „za osvobození porobených národů“ střední a jihovýchodní Evropy.“35 Variabilita forem tohoto zavedeného způsobu argumentace byla nepřeberná, jak dokládá další z mnoha pramenů: „REAGANŮV program „totální ideologické války“ kalkuluje s významným zvýšením významu a úlohy nepřátelského vysílání v psychologické válce proti socialistickým zemím. Kupříkladu ve finančním roce 1982/83 chce americká vláda uvolnit 44 milionů dolarů na první etapu modernizace štvavých rozhlasových stanic.“

36

Bezpečnostní složky vypracovaly ve věci působení „kapitalistické diverze“ vlastní metodologii a klasifikaci, jež rozlišovala mezi dvěma „kanály komunikačního procesu“. První (primární) představovaly masové komunikační prostředky: rozhlasové vysílání, televizní vysílání a tiskoviny. 37 Druhý kanál byl definován jako „rozvíjený v mnohých interpersonálních stycích „prvotních příjemců“ s rodinnými příslušníky, přáteli, vrstevníky, spolupracovníky, známými atd. Psychologické zvláštnosti šíření ideově diverzních informací tímto komunikačním kanálem vyplívají ze skutečnosti, že interpersonálním stykem se tyto informace nejen přenášejí, ale také rozvíjejí, korigují, deformují a interpretují.“38 I přes neustálé opakování takto strukturované argumentace ve vnitřních materiálech i ve veřejném prostoru však ani bezpečnostní složky ani další mocenské orgány nedokázaly alternativním kulturním aktivitám zcela zamezit a po celé sledované období byly nuceny udržovat a opakovaně

obnovovat

hranice

normalizační

diktatury.

Často

se

při

tom uchylovaly

k mimozákonnému postupu vyšetřování a nátlakovým až násilným metodám vyslýchání. I přes jejich razantní postup a odsuzování mnoha představitelů „paralelních struktur“ k trestům odnětí svobody však alternativní kulturní aktivity neustávaly a v 80. letech dokonce průběžně narůstaly.39

Tamtéž, s. 8. Angažovanost části kulturní fronty v ČSSR v polednovém vývoji a vazby na kapitalistické zahraničí, in ABS, Bulletin kontrarozvědky 8/1969, s. 1. 36 Zpráva náčelníka Správy vyšetřování StB soudruha genmjr.. JUDr. Rudolfa ŠUBRTA přednesená na celostátní poradě řídících pracovníků StB vyšetřování dne 17. 3. 1983, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 2/1983 s. 6. 37 Psychologické aspekty ideologické diverze imperialismu proti ČSSR v současné etapě její přestavby, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 1/1988, s. 17. 38 Tamtéž, s. 19. 39 BÁRTA, Jan, Orální historie ve výzkumu neoficiální hudební scény – punku a nové vlny – v 80. letech v ČSSR, c. d. 34 35

13

2. 2. STŘEDNÍ PROUD A SUBKULTURA V průběhu normalizace se oficiální i neoficiální československá populární hudba vyvíjela a proměňovala,

jak

vlivem

změn

přicházejících

ze

Západu,

tak

vlivem

specifických

československých poměrů. Oficiální popmusic se organizovala v tzv. stájích, které byly celkem čtyři a jejich vedoucí (František Janeček, Petr Hannig, Karel Vágner a Ladislav Štaidl) jim zajišťovali díky klientským vztahům s ministerstvem kultury a kulturním odborem ÚV KSČ jak zázemí, tak výlučné postavení a dostatek zakázek. V těchto „stájích“ bychom našli všechny velké hvězdy normalizačního popu, jejichž tvorba vycházela na gramofonových deskách v mohutných nákladech. Nemalou část produkce těchto vystupujících představovaly cover verze západních hitů s českými nebo slovenskými texty.40 Krom interpretů oficiální popmusic mohli veřejně vystupovat všichni, kdo prošli cenzurním sítem (tzv. přehrávkami) tedy i některé rockové kapely, jako např. Olympic nebo Katapult. V praxi ale bylo nutné přijmout řadu kompromisů a stát se do značné míry konformním – vyhnout se byť jen náznakové tematizaci sexuality nebo násilí, vyhnout se použití angličtiny atp. Pop i rock, podobně jako jazz a country tedy mohly být v normalizačním Československu uváděny oficiální cestou, pokud se cenzurnímu aparátu jevili jako společensky nezávadné.41 Jiná než tato oficiální popmusic nebyla v médiích uváděna vůbec. Do jisté míry se jí tak nedalo vyhnout, fungovala jako nástroj pro udržení iluze klidu a normality poměrů, a jako taková nezanedbatelně přispívala k zachování společenského konsensu. Mnoho lidí však - často bez ohledu na své politické názory - v soukromí poslouchalo ještě něco jiného, popřípadě oficiální populární hudbu prostě neposlouchalo vůbec. Je zřejmé, že v tomto ohledu se v Československu vyvinula mezi hudebními posluchači subkultura, jíž byl společný nezájem o oficiální mainstream.42 Odpor k formě i obsahu normalizační popmusic výmluvně shrnul Václav Jahoda: „Ty sedmdesátý léta to byl takovej neskutečnej blivanec, kterej šel z těch oficiálních zdrojů, že v okamžiku jakmile někdo měl o tu hudbu trošku zájem, tak prostě musel jít jiným proudem, protože tohle se prostě poslouchat nedalo. (…) Pochopitelně v okamžiku jakmile se někdo trošku zajímal o hudbu, tak tohle pro něj byla neposlouchatelná záležitost. To prostě nešlo.“43 Subkulturní scény můžeme teoreticky dělit jak podle žánrového vymezení (alternativní rock, folk, punkrock a nová vlna atd.), tak rovněž geograficky (pražský a brněnský okruh alternativy, teplická, Tantiemy byly firmám na Západě vypláceny. O tom, že tato praxe byla výhodná jak pro umělce, tak pro Supraphon, ale i pro firmu vlastnící nakladatelská práva viz: DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, Torst, Praha: 1997, s. 425 – 429. 41 V materiálech ČUTI byly tyto žánry označovány souhrnně jako „hudba zábavná“. Národní archiv, fond ČUTI, Gramofonová produkce – souhrnná hodnocení, jednotlivé zásady a opatření, 1970 – 1980, sign. 33-4, kart. 79. 42 Tento postoj při tom většinou nepřekračoval předpolitickou rovinu, a proto jej nelze prvoplánově vyložit jako „odpor proti režimu“. 43 Rozhovor s Václavem Jahodou (9. 12. 2011). 40

14

plzeňská a pražská punková scéna, atd.). Samostatnou kapitolu by tvořil underground se svojí snahou o vytvoření nezávislé kontra - kulturní platformy. Hranice jednotlivých „scén“ (lze-li tento soudobý termín na zkoumané období vůbec aplikovat) nelze chápat jako uzavřené a neprostupné.44 Vladimír Trojánek, pocházející ze Žďáru nad Sázavou, popsal svou zkušenost se subkulturou mládeže na malém městě takto: „Ta celá parta nebo ta komunita – ve Žďáře se tomu říkalo ‚kumpačka‘- to bylo takovejch třeba osmdesát lidí, kteří byli v různých skupinách, ale když třeba byly nějaký čarodějnice a šlo se někam pálit, tak se sešlo třeba osmdesát různejch lidí. Tam byly rozdíly třeba deseti roků, patnácti let, ale byla to jedna takováhle velká parta… A ty lidi všichni věděli, o čem se mluví, protože prostě když vyšlo tohle nebo byl tenhleten film, tak to všichni znali nebylo nic jinýho… A největší prdel byla, že tam třeba byl chartista45 a pak tam byli i komunisti. To nemělo s politikou moc co dělat.“46 Přestože konkrétní zkušenost Vladimíra Trojánka nemusí být platná vždy a všude, lze na ní demonstrovat, že binární schémata jako dobové tvrzení komunistické propagandy o zarputilém boji na kulturní frontě nebo dnešní teorie ostrůvků svobody, popisují subkulturu příliš schematicky. Nelze vytvářet tlusté čáry a dle toho apriorně přisuzovat role. Hudební subkultury normalizačního období je potřeba vnitřně analyzovat - což už ale přesahuje rámec této práce.

2. 3. VÝROBA A VYDÁVÁNÍ GRAMOFONOVÝCH DESEK Gramofonovou produkci v Československu zajišťovala tzv. Státní hudební vydavatelství. Supraphon se měl zaměřovat převážně na populární hudbu, Panton pak převážně na hudbu klasickou, ovšem v praxi obě vydavatelství vydávala mnoho různých žánrů. V roce 1971 k nim přibyl ještě bratislavský OPUS, který byl založen s ambicí podporovat slovenské interprety. 47 V uvolněnějším období Pražského jara fungovaly ještě další vydavatelské subjekty: Discant, Artia, AR/i/STON a Gramofonová technika.48 Veškeré desky vydávané v Československu byly vyráběny v podniku Gramofonové závody Loděnice u Berouna. V roce 1968 dosáhla produkce tohoto podniku téměř 8 milionů kusů gramofonových desek, v roce 1969 přes 9 milionů. 49 Nejvyššího bodu dosáhla výroba v Loděnici v roce 1985: 13,5 milionu kusů a pak produkce průběžně klesala až na nejnižší úroveň 250 000 výlisků v roce 1992, kdy klesla pod náporem invaze CD nosičů. Ty se v Loděnici vyráběly od roku 1988.50

K tomu zejména viz CHADIMA, Mikoláš, Alternativa, c. d. Vít Bohumil Homolka, básník a zakladatel žďárské kapely Atomová mihule, podepsal Chartu 77 v roce 1978. Atomová mihule viz http://bandzone.cz/atomovamihule [2. 4. 2013]. 46 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011) 47 VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, c. d., s. 171. 48 NA, fond KSČ – byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Zpráva o výsledku šetření závadného obsahu gramofonových desek, c. d., s. 8. 49 Tamtéž, s. 30. 50 PROTIVÁNEK, Petr, Gramodeska z Loděnice má 60 let, Aktuálně.cz: 10. 6. 2011. 44 45

15

Všechny zmíněné firmy byly v období konsolidace podrobeny centrálnímu dohledu. Stavem gramofonové produkce se 16. prosince 1969 zabývala 37. schůze Byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Podnět k jednání vzešel přímo od předsedy tohoto byra Vladimíra Štrougala. 51 Výsledkem bylo nařízení kádrové proměny ve vedení lisovny desek v Loděnici, a dále rozhodnutí podřídit veškerou gramofonovou produkci pod dohled Českého úřadu pro tisk a informace (dále jen ČUTI), což byla v podstatě cenzurní instituce. ČUTI se v následujících letech soustředil zejména na texty písní, které vyřazoval nejenom z politického hlediska, ale dokonce i v případě jejich údajně nízké umělecké kvality. Supraphon a od poloviny 70. let také Opus vydávaly tzv. licenční desky, tj. desky zahraničních interpretů vyrobené v Československu v licenci. Ty ovšem nedokázaly ani zdaleka pokrýt poptávku, vycházelo jich v průměru jen asi 15 titulů za rok a to v součtu všech žánrů. 52 Přestože tedy Československo vyrábělo v období normalizace úctyhodný počet gramofonových desek, neodpovídala jejich žánrová pestrost ani zdaleka vkusu posluchačů, kteří tak byli nuceni zajišťovat své zájmy jinou než oficiální cestou. Československá státní ekonomika v období normalizace byla doplňována rozsáhlou sítí klientských vztahů a pokoutného obchodu se spotřebním zbožím, tzv. stínovou ekonomikou. V prostředí černého obchodu byly k dostání gramofonové desky vydané v období pražského jara, západní gramofonová produkce a vzácně také gramofonové desky neoficiálních interpretů vydané v emigraci na Západě. Tyto gramofonové desky ale i další nosiče se významnou měrou podílely na formování vkusu hned několika generací hudebních nadšenců a tvořily důležitý můstek v kontaktu s pro ně do jisté míry tajuplným a nedosažitelným Západem.

2. 4. ZÁPAD JAKO ZDROJ INSPIRACE A ILUZÍ Přestože se ve sdělovacích prostředcích mluvilo o Západu jako o sociálně dehumanizované a nepřátelské společnosti, pro mladší generace (a příslušníky subkultur obzvláště) byl zdrojem fascinace. 53 Pro obyvatele východního bloku, nebyl Západ pouhou geografickou jednotkou s odlišným státoprávním uspořádáním a vyšší životní úrovní. Jak upozornil kulturní antropolog Alexei Yurchak, fungoval Západ také jako imaginární dimenze, do které obyvatelé východního bloku promítali, bez ohledu na skutečnou západní realitu, svá přání a představy.54 Západní kapely

NA, fond KSČ – byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Zpráva … c.d., s. 1. Vycházím z katalogu sestaveného Radkem Diestlerem u příležitosti výstavy československých licenčních desek. DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu:Virtuální katalog k výstavě Muzea a archivu populární hudby. URL: http://www.popmuseum.cz/exhibit/exhibit.php?l=cz [2. 4. 2013]. 53 V roce 1986 byl vysledován u mládeže tento trend: 6% projevilo zájem o trvalý odchod na Západ a 42% chtělo odejít na Západ alespoň dočasně. Psychologické aspekty ideologické diverze imperialismu proti ČSSR v současné etapě její přestavby ABS, Odborný bulletin „Informace“ 1/1988, s. 20. 54 Imaginary West: The Elsewhere of Late Socialism, in YURCHAK, Alexei, Everything Was Forever, c. d., s. 159 -206. 51 52

16

v Československu vystupovaly zcela výjimečně 55 a tak byly představy posluchačů formovány především domácím poslechem západních interpretů, útržkovitými zprávami ze zahraničních tiskovin a příležitostným sledováním západní televize. Jako další zásadní zdroje informací v oblasti populární hudby uvádějí pamětníci dále ještě pestrou činnost Jazzové sekce a také tzv. poslechové pořady. Mezi jejich přední autory patřili Jiří Černý, Jan Rejžek, Miloš Čuřík56, Petr Dorůžka a Josef Vlček a pravděpodobně fungovali ještě další. Omezené, byť ceněné informace zprostředkovával rovněž tuzemský magazín Melodie, kde občas vycházely i recenze na desky, které v Československu oficiálně nikdy nevyšly, nicméně se vědělo, že čtenáři se s nimi setkají na černém trhu a budou mít o informace o nich zájem. Ač byl Západ pro drtivou většinu hudebních nadšenců fyzicky nedosažitelný, představoval pro ně zdroj inspirace aktuálními hudebními trendy, s nimiž dokázali jen s mírným zpožděním držet krok. Pozoruhodným příkladem může být svědectví punkera Martina Č. ze Strakonic: „Hardcore punk byl tady dílo mé generace. S rokem osmdesát pět, kdy se mi dostaly do rukou nahrávky GBH, Discharge, Disorder, Dead Kennedys, Black Flag nebo Circle Jerks, mi celý klasický punk přišel jako něco starého jak Metuzalém a naprosto mimo mísu. (…) Asi tak s rokem osmdesát sedm pro mě a asi i pro další z nás byla klasická punk image pasé, trend byl vypadat jako ty americký kapely na obalech, jako Suicidal Tendencies, Cryptic Slaughter nebo C. O. C., s košilemi, šátky a dlouhými vlasy (ta poslední věc byla teda příšerný trend, jen co je pravda). 77 punk i UK 82 styl nám přišel fatálně trapný a starý. Hardcore v té době byl vůbec plný nových věcí. Byly tu ty extrémní kapely jako Extreme Noise Terror nebo Napalm Death, klasický evropský hardcore, crossover, ale taky melodický Washington DC kapely a posthardcorový college rock, goth punk i blacksabbathovské kapely na SST Records jako Saint Vitus. Všechno to člověk hltal, vstřebával a inspiroval se. Vlastně více méně všichni v partě, co jsme byli ročníky řekněme 69 až 72, začali být hardcore“… 57 V porovnání s výše zmíněným svědectvím se hodnocení punkové scény ze strany policejního pramene jeví jako naprosto nereálné a strnulé: „Typickým produktom západnej kultúry posledného obdobia s výrazným antisocialistickým obsahom je hudobný a životný štyl zvaný punk-

K tomu existuje následující literatura:1) ke koncertu Art Bears (1979) viz CHADIMA, Mikoláš, Alternativa, c. d., s. 199 – 202; 2) ke dvěma koncertům Nico (1985) viz ZIMMERHAKLOVÁ, Hana, Nico, legenda hudebního undergroundu, v Brně a Praze, in Soudobé dějiny XVIII/3, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2011, s. 414 – 436; 3) k vystoupení Toten Hosen (1987) viz VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, c. d., s. 480 – 483; 4) ke koncertu Depeche Mode (1988) viz VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, c. d., s. 201 – 205 a dále PULLMANN, Michal, Konec Experimentu., c. d., s. 124 – 125 a dále Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, Bigg Boss & Yinachi, Praha 2013, s. 714 - 735. Miroslav Vaněk jmenuje bez bližšího popisu ještě vystoupení Stevieho Wondera, Johna Mayalla a Duran Duran – viz VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, c. d., s. 189. Adam Havlík jmenuje, taktéž bez bližšího popisu, ještě vystoupení Elly Fitgerald, Johnyho Casha, Suzie Quatro, Raye Charlese, Smokie, Eltona Johna, Europe, UB40 a Uriah Heep - viz HAVLÍK, Adam, Západní hudba v Československu v období normalizace, c. d., s. 107. 56 K významu působení Miloše Čuříka viz zejména CHADIMA, Mikoláš, My nejsme underground!, in Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 385-386. 57 Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 366. 55

17

rock, prejavujůcí sa nihilizmom, obdivom k fašizmu, násilím ako formou seberealizácie mladého človeka, alkoholovou i nealkoholovou toxikomániou, odporem k práci i automutiláciou.“58 Zejména ve druhé polovině osmdesátých let se spolu s pokusem o přestavbu československé společnosti po vzoru sovětské Perestrojky začaly objevovat veřejností stále žádanější popkulturní obrazy Západu i v místech dříve vyhrazených konzervativnímu kurzu; brzy zaplnily i stránky jednoho z nejčtenějších časopisů Mladý svět.

59

O kultovní síle, jakou vnímání Západu

v subkulturním prostředí mělo, přesvědčivě svědčí vzedmutí, které nastalo spolu s ojedinělým koncertem aktuální západní kapely 11. března 1988, kdy v Praze vystoupili Depeche Mode. Tato událost měla tehdy takovou sílu, že vedla až k vytvoření samostatného subkulturního kmene – tzv. Depešáků. Kultovním se ve stejné době stal i soundtrack k filmu Bony a klid, jež byl (zcela nečekaně) podbarven hudbou britské novovlné skupiny Frankie Goes To Hollywood.60 Obraz hudebního provozu na Západě byl však z důvodu kusých informací do značné míry zkreslený. Výmluvné svědectví o tom, jak se bořily iluze „českého rockera“ při kontaktu se západní realitou, zanechal Mikoláš Chadima, kterému zkraje roku 1981 úřady umožnily krátkou návštěvu Londýna: „Představy českých fans i drtivé většiny rockerů o anglické rockové hudbě jsou ale značně zkreslené a zidealizované. Jsou tvořeny téměř výhradně poslechem desek. Důsledkem poslechu dokonalých studiových nahrávek je představa, že každej anglickej hudebník je prostě výbornej. A nejen to. Český fanda také předpokládá, že každý Angličan se musí zcela zákonitě rockovou hudbou zabývat a sledovat, co se kolem ní děje. Tuto představu o Anglii má každý přese všechno uloženou kdesi v nitru, a to i ten, kdo se dostal k nějakým informacím o tom, že všechno je jinak. Pokud nemá to štěstí, aby se do Anglie dostal, těžko je tato představa vyvratitelná. Bohudík jsem to štěstí měl a zbytky zkreslených představ se při konfrontaci se skutečností rozplynuly. Definitivně jsem se zbavil českého mindráku, jak je mezi mými známými tento jev všeobecně nazýván. Všechno je zkrátka jinak. Muzikanti, které jsem poznal, jsou zrovna tak dobří nebo špatní jako u nás. Zrovna tak si mejou prdele a zrovna tak jsou nezodpovědný. A zrovna tak se vymlouvaj na poměry. Zrovna tak jako ti naši chtějí být slavní a není-li tomu tak, může za to vždycky někdo jinej. Zrovna tak jako u nás se týhle touhy po slávě málokdo zbaví a stane se opravdovým hudebníkem. Zrovna tak jako u nás se na špičce, která vydělává velký prachy, ocitne jen velmi málo z těch, kteří se hudbou zabývají. Tzv. velkých kapel, které vyprodávají stadióny, které mají kolem sebe spoustu personálu, které koncertují v podstatě jen proto, aby se lépe prodávaly jejich desky, kterými jsou

TOMKO, Vladimír, Ofenzívne v prevencii štátobezpečnostnej trestnej činnosti mládeže, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 3/1984, s. 14-15. 59 viz ANDĚLOVÁ, Kristina, Imaginární vnější svět: Obraz „Západu“ v československé společnosti v období přestavby, Bakalářská práce, FF UK, Praha: 2011. 60 Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 715-716. 58

18

živeny představy českých rockerů o západní rockové hudbě, je ve srovnání s tím, kolik lidí tam v tomhle žánru pracuje, jen několik.“61 Svět alternativního hudebního posluchače byl v období normalizace do značné míry vymezen dvěma horizonty. Jednak nedostatečným přísunem jím vyžadovaných kulturních statků na jedné straně a imaginací západního hudebního provozu jako paradigmatického vzoru na straně druhé. Československé hudební subkultury se v tomto pomyslném prostoru plně adaptovaly a z jejich prostředí vzešla krom množství lokálních napodobenin i celá řada originálních hudebních projektů s vlastní více či méně svébytnou estetikou. Socialistická diktatura tak přes řadu mediálních kampaní a represivních opatření nedokázala tento originální subkulturní potenciál vážně ohrozit už proto, že sama v základních obrysech vytvářela jeho předpoklady. První klíčovou podmínkou pro udržení této svébytné subkultury, tedy bylo odolávání přímému tlaku socialistické diktatury a nepřímému tlaku skrze konsensuální chování většinové společnosti. Většina aktérů však dokázala tyto tlaky ustát, protože v pozdním socialismu vyrostla a dokázala se v něm orientovat. Druhou klíčovou podmínkou bylo udržení nejrůznějších kanálů, kterými do tohoto prostředí proudila západní populární hudba, jež byla zásadním zdrojem hudební inspirace, ale také magicky působících impulsů.62 Ať už se jednalo o hudebníky, kritiky a autory poslechových pořadů, nebo jen o prosté posluchače, jedno měli společné: potřebu opatřit si nějakým způsobem gramofonové desky, jež jim oficiální kulturní instituce a distribuční kanály nedokázaly nebo nechtěly poskytnout.

61 62

CHADIMA, Mikoláš, Alternativa, c. d., s. 308. YURCHAK, Alexei, Everything Was Forever, c. d.

19

3. STRATEGIE PŘI ZÍSKÁVÁNÍ HUDEBNÍCH NAHRÁVEK Při shánění hudebních nahrávek vynalezli posluchači, které neuspokojovala jen nabídka státních hudebních vydavatelství, mnoho strategií, které využívali podle svých možností a schopností a které všelijak kombinovali. Následující výčet se pokouší o systematický přehled všech těchto strategií. Tam, kde to bylo možné dohledat nebo alespoň přibližně odhadnout, je zmíněna cenová dostupnost nahrávek. Je přitom třeba si uvědomit, že průměrný měsíční plat v Československu dosahoval v roce 1970 výše 1915 Kčs, v roce 1985 pak 2910 Kčs.63 Gramofonové desky - ať už byly vyměňovány, prodávány nebo půjčovány - zprostředkovávaly sociální kontakty. Procházely tímto cyklem sociální interakce často až do svého úplného zničení. Někteří sběratelé vytvářeli sbírky, ze kterých mohli půjčovat či přehrávat svým známým hudební díla. Z těchto lidí se ve strukturách sociálních sítí stávaly uzlové body. Pro dosažení úspěchu při shánění nahrávek však bylo vhodné nejen vytvářet sociální sítě, ale také osvojovat si různé strategie.

3. 1. TUZEMSKÉ ZDROJE První polovina 70. let byla pro vyznavače populární hudby, zejména západního a nezávislého rocku 64 , velice nepříznivá. V rámci konsolidace diktatury byli vyměněni vedoucí pracovníci kulturních zařízení, pokud tato zařízení nebyla přímo zrušena. V Praze a dalších velkých městech tak brzy bylo téměř nemožné legálně uspořádat rockový koncert. Vlivem emigrace řady hudebníků se rozpadaly kapely. Státní hudební vydavatelství obměnila svou produkci a počet licenčních titulů prudce klesl. 65 Normalizován byl rovněž rozhlas a hranice se Západem byla znovu uzavřena. Postupný ale téměř úplný ústup nonkonformní populární hudby z veřejné sféry v první polovině 70. let vedl k jejímu přesunu do sféry privátní, k dalšímu rozvoji domácího nahrávání a dalšímu rozvoji strategií pro získání hudebních nahrávek. Pří snaze o nabytí gramofonových desek nebo jakýchkoli jiných nosičů oficiální cestou nedostupných se však posluchači nemuseli nutně podílet na jejich vlastním transferu do Československa. Existovalo zde hned několik možností jak si vinyl, pásku nebo kazetu opatřit. 3. 1. 1. NAHRÁVÁNÍ NA MAGNETOFONOVÝ PÁSEK NEBO KAZETU Základním a nejrozšířenějším způsobem, jak získat hudební nahrávku, bylo nahrát si ji ze zahraničního rozhlasu (přes plošné rušení západního rozhlasu dokázalo mnoho posluchačů pořídit HAVLÍK, Adam, Hudební burzy v Československu v období normalizace, c. d., s. 55. Některé rockové skupiny jako např. Olympic přijaly ústupky a mohly hrát dál. 65 Tento pokles lze sledovat např. z katalogu k výstavě licenčních desek, jíž uspořádal Radek Diestler. DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu…c. d. Viz přílohu 6. 3. 63 64

20

poslouchatelnou nahrávku) nebo si ji přehrát od nějakého dalšího posluchače. Bezpečnostní složky se při sledování vysílání západních rozhlasových stanic, zejména Rádia svobodná Evropa (RSE) soustředily převážně na politický obsah a jeho ohlas u domácích posluchačů než na hudební složku vysílání.66 Jako výjimku v rámci nekonečných rozborů vysílání Rádia svobodná Evropa lze uvést zpracování „Akce dopisovatel“, jež bylo otištěno v Bulletinu správy vyšetřování č. 3/1984. Týkalo se dvou studentů gymnázia z Prahy ve věku šestnáct a sedmnáct let, kteří v roce 1983 posílali dopisy do sídla Rádia svobodná Evropa a žádali si o zahrání písní Karla Kryla. Vysílání si nahrávali na magnetofonové pásky a vzájemně si je půjčovali. Povzbuzeni získanými informacemi se časem začali pouštět do politických diskuzí se svoji profesorkou a měli vliv na svoje spolužáky. Dokonce kolem sebe vytvořili skupinu podobně uvažujících kamarádů, která si říkala „Stínový kabinet“. Po odhalení byli oba dva vyloučeni ze školy, ostatní dostali trojku z chování a byli vyloučeni podmíněně (s dobou trvání podmínky na jeden rok).67 Praxe kopírování na magnetofonové pásky se ve východním bloku šířila už od 50. let. 68 V Československu se rozmohla zejména poté, co podnik TESLA uvedl v roce 1959 do prodeje úspěšný magnetofonový model „Sonet Duo“. Nahrávání na pásek a práce s ním byla natolik rozšířená a častá, že si většina pamětníků i po desítkách let vzpomíná na množství konkrétních detailů. Jiří Andrs st. uvedl: „Magnetofonový pásky byly drahý, stály snad 300Kčs. Ale vešli se na ně 4 alba, takže se vyplatily víc než desky. Cennější byly zahraniční pásky - AGFA,BASF - než domácí Emgeton. Emgetony stály asi půlku toho, co zahraniční a byly běžně dostupný. Dával jsem ale přednost těm zahraničním. I zahraniční pásky se daly koupit v obchodech, ale byly málokdy k sehnání, většinou to šlo přes známý. Pásky se v případě prasknutí slepovaly, bylo možné koupit originální slepovací pásku. Magnetofony bylo možno běžně pořídit. U nás se vyráběly magnetofony zn. Tesla, stály třeba 4 000Kčs. Byly kvalitní - ve smyslu, že nedocházelo k poruchám - a pokud k poruše došlo, daly se prostě do opravny s elektrem. Gramofony byly o něco dražší.“69 V 80. letech přibyly k magnetofonovým páskám kazety, které proces kopírování výrazně zjednodušily a staly se kultovním nosičem punku a nové vlny. „Muzika se nahrávala na kazety a šířila se celkem rychle. Byli jsme hladoví po všem novém, a jakmile někdo sehnal nějakou desku, okamžitě se to nahrálo dál, a tak se celkem vše šířilo docela slušně. Smutné je, že hodně z nás i v té době mělo (soudě podle toho, s čím jsem dnes ve spojení s tzv. českým punkem konfrontován) lepší přehled než dnešní punkáči. Což nechápu v době, kdy při minimální snaze mohou mít totální přehled za jeden víkend na internetu (…)“, vypráví v knize Kmeny 0 Martin Č., řečený „Bobík“. 70 Kazety byly v osmdesátých letech rozšířené rovněž mezi posluchači metalu a pravděpodobně se Činnost vysílače Svobodná Evropa (SE) v prosinci 1969 a v lednu 1970, in ABS, Bulletin kontrarozvědky 2/1970, c. d., s. 7-14. 67 Akcia „DOPISOVATEL“, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 4/1984, s. 22-29. 68 Viz např. YURCHAK, Alexei, Everything Was Forever, Until It Was No More…, c. d., s. 175 – 190. 69 Rozhovor s Jiřím Andrsem starším (20. 9. 2011). 70 Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 364. 66

21

zasloužili o další překlenování obzorů napříč hudebními scénami, jak ukazuje následující vzpomínka: „Pamatuju se, jak mi můj metalistickej spolužák přines kazetu se Slayer a Venom nebo Celtic Frost s konstatováním: „Hele, to zní trochu jako ti tvoji GBH“ a bylo to tak, začala éra vzájemného ovlivňování.“71 3. 1. 2. HUDEBNÍ BURZY Jednou z reakcí na nástup normalizace do oblasti populární hudby byl vznik ilegálních burz se zaměřením na gramofonové desky (a mnohdy i další nedostatkové zboží). První spontánní burzy s hudebními nosiči se konaly pravděpodobně v roce 1970 na Václavském náměstí, tradičním místě setkávání pražských mániček. Brzy byla tato ilegální burza rozprášena zásahem bezpečnostních složek a přesunula se do ulice Španělská; změny místa konání burzy se pak opakovaly pravidelně.72 Nejproslulejším místem konání hudebních burz se staly Letenské sady. 73 V obecném povědomí mladých Pražanů přitom informace o místech konání burzy kolovaly velice spolehlivě. Později se burzy konaly také v Brně, Bratislavě, Ostravě a příležitostně i v dalších menších městech.74 V sortimentu se zde objevovali nejčastěji popoví a rockoví interpreti z anglo-amerického prostředí, přičemž prodejci dokázali reagovat na aktuální vývoj západního trhu v řádech týdnů, maximálně několika málo měsíců. 75 V jejich nabídce převažovaly desky vyrobené v Západním Německu. 76 Jestliže zpočátku participovali na fenoménu burz především hudební fanoušci, v průběhu 70. let do tohoto prostředí pronikli tzv. veksláci, kteří dokázali díky svým kontaktům zajistit větší objem a šíři nabízeného sortimentu, který prodávaly z pragmatických důvodů.77 Roku 1987 byly hudební burzy v rámci společenského „oteplování“ legalizovány, převedeny pod Svaz socialstické mládeže a pořádány v prostorách, jež měl svaz k dispozici.78 Ilegální burzy sice dokázaly zajistit pestrou škálu gramofonových desek mnoha žánrů, včetně čerstvých novinek ze západního trhu, ale pro mnoho z účastníků byly tyto desky pro svou vysokou cenu obtížně dosažitelné. Vladimír Trojánek vzpomínal: „Nezapomeňte, že 350 korun, to byly ukrutný peníze. Protože guláš stál 4,90 a smaženej [sýr] stál 7,50 a pivo stálo tři koruny – dvanáctka, a metro stálo korunu. A to jako bylo ukrutnejch peněz. Já když jsem šel na brigádu, tak jsem si vydělal za čtrnáct dní třeba 700, 800 korun…“79

Tamtéž, s. 363. HAVLÍK, Adam, Hudební burzy…, c. d., s. 37 – 40. 73 Retro 3. 5. 2009, Podpultové zboží, ČT: 2009. 74 HAVLÍK, Adam, Hudební burzy…, c. d., s. 40 – 41. 75 Tamtéž, s. 48 – 49. 76 Tamtéž, s. 47. 77 Tamtéž, s. 60 – 61. Dále také HAVLÍK, Adam, Veksláci, in Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 636. 78 Tamtéž s. 41 – 43. 79 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011). 71 72

22

Význam těchto burz nespočíval jen v možnosti koupit si desku ze Západu. Jednalo se o události, na kterých se hudební nadšenci koncentrovali a vyměňovali si zde kromě žádoucích komodit také informace ze světa hudby. Václav Jahoda vzpomínal na hudební burzy takto: „Tam ses dostal k veškerýmu co, kdo, jak, kdy, kdo má co novýho. Pokecáš - to tam patřilo k tomu. Každej tam měl vytipovaný svoje lidi, za kterýma šel a řek: ‚Čau, tak co, co je novýho? Nemá něco novýho Laughlin nebo Hancock? – ‚Ne zatím ne, ale Shorter vydal krásnou desku! Ságo nádherný, už jsem ji slyšel, zatím není, ale příští tejden už jí budu mít.‘ – Jo, takhle to tam fungovalo. ‚Přijď, nevim, jestli bude ke koupi, ale kdyžtak si ji aspoň přehraj.‘ Když to bylo mezi těma dobrejma kamarádama, kterejch tam každej z nás pár měl, protože jsme se znali vopravdu s některýma lidma pět, osm let, tak tam se tohle drželo. Zrovna tak já když jsem přišel tak jsem říkal … třeba z Ameriky mi přišlo vod Vaška dvoj LP z toho japonskýho turné [Milese Davise], tenkrát to byla taková bomba, protože to vůbec nevyšlo v anglosaskejch zemích, to vyšlo jenom v Japonsku. A oni říkali:’Ty vole, ty to máš?!’ A já jsem říkal: ‘Jó,jó.’ ‘No tak s tim přijď za tejden a tady si vem, co chceš, půjč si.’ Samozřejmě 95% z těch lidí jsi neznal, ale pak jsi tam měl těch pár kámošů, který se přímo zajímaj o tu tvou hudbu a s těma už jsi korespondoval nějak jinak. Čili jsi řekl: ‚Tak já toho Davise přinesu.‘ [a on:] ‚Hele říkal jsem ti o tom Shorterovi, za tejden ho budu pro tebe mít, tak mi přines toho Davise,‘ a takhle jo. Takže něco jsme si vyměnili, a když tam byla nějaká lahůdka, tak jsem to koupil, když mě to zajímalo.80 Způsoby, jakými veksláci převáželi přes hranice větší objemy gramofonových desek, nebyly doposud spolehlivě objasněny. 3. 1. 3. JAZZOVÁ SEKCE Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR vzniklá v roce 1971 byla formální součástí státní institucionální struktury. 81 Na rozdíl od jiných kulturních institucí ustanovovaných v rámci konsolidace diktatury na přelomu 60. a 70. let (nebo těch, co prošly personální obměnou), byla Jazzové sekce od počátku svého působení výjimečná tím, že se na jejím chodu podíleli převážně lidé s ambicemi podporovat zcela svobodnou uměleckou tvorbu. Vedení Jazzové sekce dokázalo využít statutu zájmové instituce jako záštity pro podporu různorodých aktivit a to nejenom v oblasti jazzu, jež měla být hlavním polem její působnosti. Tato tendence byla postupem času čím dál zřetelnější a tak krom pořádání jazzových i rockových akcí, vydávala Jazzová sekce informační tiskoviny, bulletin Jazz a různé knihy, jež byly v té době nedostupné. Silné bylo i sepětí s oblastí výtvarného umění.82 Pravidelně byly sekcí také promítány filmy.83 Při tom se jednalo o zájmovou organizaci, na jejímž chodu se její činovníci podíleli ve svém volném čase a bez nároku na finanční

80

Rozhovor s Václavem Jahodou (9. 12. 2011). DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, c. d., 358-59. 82 KOUŘIL, Vladimír, Jazzová sekce…, c. d., s. 226; 276. 83 Tamtéž, s. 43; 47; 130; 221. 81

23

ohodnocení. Členské příspěvky ve výši 30 Kčs (později 40 Kčs) byly využívány výhradně na pokrytí výše zmíněných aktivit.84 Zpočátku čítala Jazzová sekce kolem tří set členů, po uspořádání 1. Pražských jazzových dnů (jaro 1974) stoupl počet členů na přibližně osm set a začátkem 80. let na tři tisíce. V roce 1986 bylo registrováno přes šest tisíc členů z různých částí Československa,85 přičemž více jak polovina z nich pracovala v dělnických profesích. 86 Reálně působení sekce přesahovalo okruh jejích vlastních členů - krom toho, že materiály vydávané sekcí kolovaly živelně mezi lidmi, tak je odebíralo i několik knihoven.87 Pro hudební nadšence měla činnost Jazzové sekce zcela zásadní význam, a to zejména ve dvou oblastech. Jednak organizovala živá vystoupení - vedle jednotlivých koncertů dokázala uspořádat několik vícedenních festivalů pojmenovaných Pražské jazzové dny. Legálně proběhly celkem devětkrát v letech 1974 – 1979 a krom jazzu na nich bylo možné slyšet i rockové kapely tzv. alternativní scény a několik avantgardních interpretů z Východu i ze Západu. Na přelomu 70. a 80. let začínala činnost Jazzové sekce čím dál tím více dráždit autority, následkem čehož byly desáté Pražské jazzové dny zrušeny a jedenácté proběhly v roce 1982 ilegálně. Krom organizování vlastních koncertů také sekce pořádala zájezdy na zahraniční koncerty, v sedmdesátých letech zejména do Polska na varšavský festival Jazz Jamboree88 a v 80. letech také na festival Jazzbühne ve Východním Berlíně.89 Zájezd na Jazz Jamboree do Varšavy stál 1150 Kčs (1977) a byl pořádán ve spolupráci s cestovní kanceláří Čedok.90 Druhou oblastí, jež měla ve své době zásadní význam, bylo šíření informací ze světa hudby. Hlavní tiskovinou vydávanou Jazzovou sekcí byl bulletin „Jazz“. V letech 1972 – 1984 vydala sekce dvacet osm čísel časopisu, přestože se průběžně potýkala s řadou problémů při výrobě (nedostatek papíru atp.). V bulletinu se pravidelně objevovaly recenze na nové desky, tuzemské i zahraniční. 91 Od roku 1977 (č. 17) bulletin obsahoval samostatnou přílohu „Diskorama. Nové desky, knihy, hudebniny, informace.“ Aby vyplnilo dlouhé mezery mezi vznikem jednotlivých čísel bulletinu, rozhodlo se vedení sekce vydávat graficky a výrobně nenáročný zpravodaj pojmenovaný „43/10/88“ (podle telefonního číslo do sídla sekce), který vycházel v letech 1979 – 1987. Z knižních titulů vydaných sekcí byl pravděpodobně pro posluchače nejdůležitější trojdílný slovník „Rock 2000“, jehož autorem byl Josef Vlček. Vycházel v rámci knižní edice „Jazzpetit“ v letech 1982 -1984.92 Pod záštitou sekce proběhla také řada poslechových pořadů zaměřených na

Tamtéž, s. 72, 197. DUCHOŇ, Lukáš, Jazzová sekce, Artforum a Unijazz, Bakalářská práce, FF MU, Brno 2007, s. 9. 86 KOUŘIL, Vladimír, Jazzová sekce, c. d., s 237. Údaj k roku 1985. 87 Tamtéž, s. 233. 88 Tamtéž, s. 42; 56; 198. 89 Tamtéž, s. 194 -195; 197. 90 Tamtéž, s. 221. 91 Tamtéž, s. 42; 43; 46; 53; 66. 92 Tamtéž, s. 263; 268; 270. 84 85

24

soudobou progresivní hudební produkci, jinak obtížně dosažitelnou.93 Přímo v sídle Jazzové sekce v pražské Krči bylo možné si půjčovat nahrávky (desky, magnetofonové pásky a kazety). 94 Archiv byl budován svépomocí. Jazzová sekce rovněž zprostředkovávala objednávky jazzových alb z produkce dalších socialistických států (včetně tamních licenčních alb). Tato služba se jmenovala Inter Jazz Servis a sekce spolupracovala zejména s východoněmeckým vydavatelstvím Amiga a polskou Muzou. Tyto desky stály 60 – 80 Kčs.95 Vysvětlení, proč tiskové materiály Jazzové sekce obsahovaly takové množství otevřených a svobodných informací, spočívá v tom, že celá sekce byla vedená jako zájmová organizace, tedy vlastně uzavřený spolek se schváleným plánem činnosti. Všechny tiskoviny pak byly označeny jako příloha bulletinu Jazz a tedy nemusely podléhat běžnému schvalovacímu procesu.96 To ovšem neznamenalo, že by Jazzová sekce nebyla vystavena ideologickému tlaku. S tím, jak rozšiřovala své pole působnosti, se zároveň dostávala do konfrontace s různými autoritami. Vladimír Kouřil považoval za bod zlomu události kolem 9. Pražských jazzových dní (listopad 1979), na kterých vystoupila navzdory zákazu alternativní rocková kapela Extempore a na nichž byl rovněž uveřejněn manifest „Úkoly české alternativní hudby“, jehož autorem byl Josef Vlček.97 Sílící, ale ne zcela úspěšný tlak na Jazzovou sekci nakonec vyvrcholil 22. října 1984 zrušením celého Svazu hudebníků ČSR, čímž ztrácela právní platnost i Jazzová sekce. Nakonec byli vedoucí Jazzové sekce v září 1986 pozatýkáni a byl s nimi uspořádán vykonstruovaný proces. V něm byl předseda Jazzové sekce Karel Srp odsouzen na 16 měsíců nepodmíněně, Vladimír Kouřil na 10 měsíců. Čestmír Huňát, Joska Skalník a Tomáš Křivánek dostali podmínku.98 3. 1. 4. LICENČNÍ DESKY SUPRAPHONU A OPUSU „Socialistická kultura přejímá a kriticky přepracovává všechno cenné, co je obsaženo v kultuře soudobé buržoazní společnosti, pokračuje v pokrokových ideových tradicích, jež tato kultura obsahuje a odhaluje a zavrhuje vše, co v ní vyjadřuje ideologii buržoazie.“99 Desky západních interpretů byly v Československu vydávány již v 60. letech. 100 Přestože nevycházely v dostatečném počtu a většinou s několikaletým zpožděním, představovaly důležitý a hlavně legální zdroj přístupu k západní hudbě. Politika vydávání licenčních desek byla ale okleštěná hned třemi faktory: ideologickým dogmatismem oficiální kulturní linie, finančními limity

Tamtéž, s. 120; 137 – 138; 168; 192; 224; 225; 227. Tamtéž, s. 289. 95 Tamtéž, s. 47; 131; 216; 220. 96 Tamtéž, s. 246 – 247; 251. 97 Tamtéž, s. 166. 98 DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, 367 - 378. 99 ABS, KOTÁL, Rudolf, Systém kontrarozvědných opatření, zaměřených na odhalování a dokumentaci nepřátelského ideologického působení v oblasti čs. hudby, c. d., s. 13. 100 viz přílohu 6. 3. 93 94

25

československých vydavatelů, kteří museli za licenční nahrávky platit v devizách a v neposlední řadě také osobním vkusem dramaturgů.101 Panton licenční desky nevydával vůbec. Jelikož představovaly v rámci produkce Supraphonu jen okrajový segment, nebyly vždy nutně vystaveny takovému cenzurnímu dohledu jako desky domácích interpretů. Pokud se licenční desky připravovaly k vydání v rámci Gramofonového klubu, bylo jejich zařazení do edičního plánu definitivně schvalováno přímo uměleckým ředitelem Supraphonu. Tím byl v sedmdesátých letech Jaroslav Šeda, na kterého Lubomír Dorůžka, tehdy pracovník na ekonomickém úseku Supraphonu, vzpomíná jako na člověka, který „v rámci dobou daných omezení zastával velmi rozumné názory…“. Žádný z odpovědných redaktorů podle Lubomíra Dorůžky nebyl za vydání západní licenční desky v této době postihován.102 Licenční desky byly často vydávány jako kompilace. Vysvětlení hledejme znovu u Lubomíra Dorůžky: „…vydavatelská kapacita Supraphonu byla sešněrována devizovými i ideovými omezeními: Jestliže mohla, dejme tomu, jednou za tři nebo čtyři roky vyjít deska s Armstrongem nebo Ellingtonem, mělo svůj smysl pokusit se soustředit na ni to nejlepší z dosažitelného.“103 3. 1. 5. LICENČNÍ DESKY Z KULTURNÍCH CENTER „SPŘÁTELENÝCH STÁTŮ“ A POPULÁRNÍ HUDBA Z VÝCHODU Kulturní centra spřátelených států byla určená k vzájemné propagaci zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (dále jen RVHP). V těchto střediscích bylo možné navštívit prodejny se zbožím z těchto států a mezi nejoblíbenější zde prodávaný artikl patřily jak licenční západní desky vydávané v ostatních státech RVHP, tak desky interpretů přímo z těchto zemí. Nejširší hudební sortiment nabízelo podle pamětníků Maďarské kulturní centrum na Národní třídě a Polské kulturní centrum v Jindřišské ulici (obě v Praze). „…Polská kultura, kde v přízemí prodávali knížky a na patře prodávali desky - tam fakt jako jsem nakoupil ukrutně věcí to jo…na bigbít byli nejlepší Poláci. Maďaři opravdu udržovali to, že Maďaři opravdu prodávali maďarskou hudbu. Třeba maďarský licence, to si nepamatuju, že by tam byly. To se muselo jet do Budapeště. Ale ti Poláci, ti se s tím nesrali.“104 Další kulturní střediska se pak nacházela také v Bratislavě.105 Dovozní limity počtu desek pro tyto prodejny však většinou neodpovídaly poptávce a nezřídka docházelo k brzkému vyprodání jejich zásob.106

VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, c. d., s. 174 – 176. Korespondence s Lubomírem Dorůžkou, vedl Jiří Andrs, email L. Dorůžky 25. 4. 2012. 103 DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, c. d., s. 419. 104 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011). 105 VANĚK, Miroslav, Není invaze jako invaze. Import „východního“ rocku do Československa v 70. letech a jeho limity, in Soudobé dějiny XVIII/3, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2011, s. 330 – 345., s. 336. 106 Tamtéž, s. 337 - 338 101 102

26

Kulturní politika jak Polské lidové republiky, tak Maďarské lidové republiky byla v sedmdesátých letech výrazně méně autoritativní než československá. Koncerty tamních interpretů byly u nás i přes opakující se potíže s tuzemskou cenzurní praxí relativně časté. Zejména rock z východního bloku tak byl v Československu, kde rockoví interpreti ze Západu vystupovali jen velmi zřídka, mimořádně populární. Nelze však o něm v této souvislosti uvažovat jako o pouhé náhražce západního vzoru. Východoevropský rock měl i přes zřetelné inspirace Západem svou specifickou estetiku, přičemž mnohé z hudebních těles dosahovaly kvality srovnatelné s kapelami ze Západu. Např. o polské formaci SBB Miloš Čuřík prohlásil následující: „Tahleta kapela, nebyla jako obyčejná bluesrocková kapela, jako odněkud ze Slezska prostě jo. To byla opravdu jako špičková evropská kapela jo.“107 Mezi nejpopulárnější polské interprety patřili např. Maryla Rodowicz, Czeslaw Niemen, SBB a také vysoce ceněný polský jazz. Nejznámější maďarské kapely byly hardrockové formace Omega a Locomotive GT. Obrovský zájem o tyto kapely lze doložit na situaci, jež vznikla před koncertem Locomotive GT v Lucerně 18. září 1973. Tehdy došlo v důsledku tlačenice způsobené nedostatečným počtem vstupenek k tomu, že jeden z fanoušků propadl skleněnou výplní dveří a téměř vykrvácel.108 Význam rocku z východu v 70. letech, kdy západní umělci v Československu téměř nevystupovali, a kdy underground i alternativa zasahovali jen omezený počet posluchačů, popsal Miroslav Vaněk: „Jako pamětník mohu na tomto místě vzpomenout, co mě a řadu mých přátel, se kterými jsme v polovině sedmdesátých let navštívili koncerty SBB, Omegy a Locomotivu GT, tak odlišných od domácích kapel, především oslovilo. Byla to na první pohled patrná profesionalita muzikantů, pódiová show a neuvěřitelná energie umocněná aparaturou, kterou jsme do té doby neměli šanci spatřit a zažít. Pamatuji si dodnes, jak nám první tóny kapel SBB či Locomotiv GT zatlačili vnitřnosti kamsi hluboko do těla…“109 3. 1. 6. SAMIZDATOVÉ PÁSKY A KAZETY Nahrávky tuzemských kapel, které kvůli ideologické cenzuře nemohly vyjít oficiální cestou, byly v 70. letech pořizovány v domáckých podmínkách a šířeny na magnetofonových páskách. Nevýhodou kopírování na magnetofonovém nosiči ale byla jeho náchylnost k namotání se a přetrhnutí. Produkce se zjednodušila a tudíž i zrychlila s nástupem kazetového magnetofonu počátkem 80. let. Na kazetách distribuoval nahrávky alternativy od konce roku 1982 Mikoláš Chadima, který si tak jako mnoho dalších zřídil pro označení kazet ze své produkce vlastní label

Bigbít, díl 24., Art rock (cca 1972 – 84), dokumentární cyklus, ČT: 1995 – 2000. VANĚK, Miroslav, Není invaze jako invaze…, c. d., s. 342. 109 Tamtéž, s. 338 – 340. 107 108

27

pojmenovaný Fist Records.110 Takových malých vydavatelských subjektů existovala v 80. letech celá řada. Vedle kazet s nahrávkami kapel se v 80. letech šířily také lokální fanziny. „Vedle demáčů kolovaly i samizdatové fanziny a letáčky. Málokdo si dnes umí představit, že jsme měli jen psací stroj, foťák na film, nůžky a lepidlo a na kopírku se chodilo k někomu do práce, poněvadž veřejné kopírny byly plné udavačů.“111 Petr Cibulka byl již v roce 1978 za svoje vydavatelské počiny odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky112, přesto však s touto aktivitou nepřestal a ve druhé polovině 80. let nabídky na svoje nahrávky dokonce inzeroval v samizdatových časopisech. 113 Musel tehdy vědět, že se ilegální tiskoviny při domovních prohlídkách mohou snadno dostat do rukou vyšetřovatelů a také byl v souvislosti s tím ještě v roce 1988 znovu zatčen. Ve vazbě byl držen dalších čtrnáct měsíců až do listopadu 1989.114 Vzácným případem politické diverze šířené mluveným slovem bylo tzv. „Slovo robotníkom SSR“, mělo se jednat o ideologicky podvratné prohlášení. Bylo odhaleno v lednu 1983 na východním Slovensku v počtu deseti magnetofonových pásků. Žádné bližší informace bohužel policejní pramen neuvádí.115 3. 1. 7. OBCHODOVÁNÍ NA STUDENTSKÝCH KOLEJÍCH A SE STUDENTY Z CIZINY Studentské koleje byly prostředím, kde se na relativně malém prostoru nacházelo velké množství potenciálních posluchačů populární hudby a proto tam někdy přirozeně a spontánně vznikal vnitrokolejní trh s hudebními nahrávkami. Vladimír Trojánek vzpomínal na tento zdroj takto: „Na kolejích vždycky byly vývěsky – prodám skripta, vyučuju někoho – a taky tam byly desky no. Takže jsem si přečet ‚informace na pokoji‘ - tak jsem šel a řek ‚ukaž mi, jak to vypadá - tady máš pětibábu‘ a bylo to. Nebo jsem bydlel na koleji s klukem, jehož táta byl, v brněnské filharmonii, byl nějakej muzikant, a jezdil ven a dovážel mu desky a on prostě neměl prachy, tak je prodal. Po stovce, za stopadesát korun, což bylo tehdy uplně směšný žejo.“116

CHADIMA, Mikoláš, Alternativa, c. d., s. 369. ŠTORM, František, Výčet nemorálních šklebů aneb Vzpomínky ze zarostlé škarpy čili Psáno pod parou, in Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 559. 112 Za držení hladovky z důvodu špatných podmínek ve věznění byl Petr Cibulka dodatečně odsouzen k roku vězení navíc. AMNESTY INTERNATIONAL, Výstava Amnesty International v Československu před rokem 1989, s. 5. URL: http://www.amnesty.cz/a13/vystava-ai-v-ceskoslovensku-pred-rokem-1989 [2. 4. 2013]. 113 Host 4, srpen 1987 – srpen 1988, samizdat, soukromý archiv Vladimíra Trojánka. 114 AMNESTY INTERNATIONAL, Výstava Amnesty International v Československu před rokem 1989, s. 5, c. d. 115 Výskyt závažnějších případů protistátních tiskovin a výhružných dopisů v ČSSR podle svodných informací, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 3/1983, s. 43. 116 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011). 110 111

28

Prodej gramofonových desek využívali jako vítaný přivýdělek také zahraniční studenti (včetně těch z dalších socialistických států), zejména pokud v zemi jejich původu byl k dostání kvalitnější a lacinější sortiment než v Československu. 3. 1. 8. VÝPŮJČKY Z AMBASÁD ZÁPADNÍCH STÁTŮ Podle letmých zmínek některých pamětníků je zřejmé, že byla jistá možnost půjčovat si knihy, časopisy či desky přímo na ambasádách západních států. Hudební kritik Josef Vlček byl jedním z těch, kdo tento zdroj znali: „Hodně mi pomáhala i knihovna amerického velvyslanectví, kde odebírali Rolling Stone a člověk si ho tam mohl přečíst.117…Měli tam vynikající kolekci moderního jazzu, soudobé americké vážné hudby a tu a tam i něco z klasického rocku. Jestli si pamatuji dobře, půjčovali to vždycky na týden.118(…) Párkrát mi policajti zkontrolovali občanku, když jsem si nesl desky z amerického velvyslanectví.“119 Podle malé četnosti zmínek pamětníků ohledně této strategie se lze domnívat, že nebyla příliš rozšířena. Návštěvu západní ambasády si totiž řada lidí raději nechala ujít, protože ne každý by dokázal tuto návštěvu vysvětlit. V souvislosti se vzpomínkou na „dvorního“ fotografa Jazzové sekce, Jiřího Kučeru, uvedl Vladimír Kouřil mimo jiné toto: „Kučera díky své profesi a vybavení na pracovišti začal pořizovat fotoreprodukce z cizích časopisů a obalů desek, protože vlastní dokumentační materiály jsme pro bulletin neměli – kde bychom k nim přišli? Jediným styčným místem s kolébkou jazzu byla knihovna ambasády USA na Malé Straně – její návštěva pro každého znamenala probudit zájem Státní bezpečnosti.“120 Že si bezpečnostní složky byly vlivu západních ambasád vědomi, lze demonstrovat ukázkou pocházející z Bulletinu Správy vyšetřování č. 3/1984: „Osobitnou kapitolou pri šírení ideologickej diverzie v socialistických krajinách sú zastupitelské úrady kapitalistických štátov. Tieto sa snažia získávať mládež hostitelskej krajiny usporádavaním róznych večierkov s kulturným programom, organizováním videopredstavení, šírením časopisov na póde ZÚ, poskytováním „literatúry“ z knižních fondov zastupitelstva.121 3. 1. 9. INZERÁTY V ČASOPISU MELODIE V hudebním časopisu Melodie, který vycházel od roku 1963 122 , bylo možné uveřejnit inzerát s nabídkou nebo poptávkou po nejrůznějších gramofonových deskách, včetně těch západních. Rubrika se jmenovala „Malý oznamovatel“. Ne všechna čísla Melodie však tuto rubriku obsahovala.

Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, email J. Vlčka 27. 12. 2011. Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, email J. Vlčka 29. 12. 2011. 119 Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, email J. Vlčka 27. 12. 2011. 120 KOUŘIL, Vladimír, Jazzová sekce v čase a nečase. 1971 – 1987, c. d., s. 25. 121 Ideologická diverzia - hlavná příčina páchania štátobezpečnostnej trestnej činnosti, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 3/1984, c. d., s. 15. 122 DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, c. d., s. 401. 117 118

29

V roce 1979 byl za spekulativní prodej LP desek stíhán Milan Tillinger z Brna. Západní vinyly kupoval od Hany Hrůzové a jejího manžela. Hrůzová byla zaměstnána na ambasádě Spolkové republiky Německo v Praze, odkud měly tyto desky pocházet. Desky po přehrání na magnetofonový pásek dále prodával právě prostřednictvím Malého oznamovatele a za jedno LP si účtoval 300 Kčs. Podle vyšetřovacího spisu se nepodařilo Milanu Tillingerovi prokázat trestnou činnost, zatímco další osudy manželů Hrůzových nejsou zcela zřejmé – vyšetřovatel z Brna pouze konstatuje, že spis postupuje do Prahy.123 Do pozdního roku 1970 vycházel v Melodii také doplňující čtrnáctideník „Aktuality Melodie“, který přinášel informace o novinkách ze světa populární hudby. Stál 50 haléřů. 124 Dalším tuzemským hudebním magazínem byla Gramorevue, jenž dosáhla nároků náročnějších posluchačů zejména ve druhé polovině 80. let, kdy se jejím redaktorem stal Vojtěch Lindauer.125 3. 1. 10. TUZEX Také v síti obchodů se západním zbožím, v tzv. Tuzexu, bylo možné čas od času narazit na vinyl se západní hudbou. Ani tento způsob získávání hudebních nahrávek pravděpodobně nebyl mezi hudebními nadšenci příliš rozšířený. V Tuzexu se dalo narazit také na luxusní kotoučové magnetofony západoevropské či japonské výroby. Jiří Andrs (st.) si vybavil v souvislosti s Tuzexem právě je: „Daly se tam koupit třeba japonský magnetofony značky AKAI, ale ty stály třeba třicet tisíc, což byla tehdy cena poloviny auta. To si normální člověk vůbec nemohl dovolit.“126 3. 1. 11. HUDEBNÍ ANTIKVARIÁT V MYSLÍKOVĚ ULICI Tento antikvariát se nacházel ve stejném prostoru, kde je dnes známé knihkupectví zaměřené na prodej učebnic. Podle pamětníků byl význam tohoto antikvariátu okrajový. Vladimír Trojánek k němu poznamenal: „V Praze byl v tý době akorát jeden antikvariát na desky, tady v Myslíkově ulici, a potom byl přesunutej tady, jak je ta pasáž, jak je Národní banka naproti Hybernii …a taky tam bylo hovno, protože tam samozřejmě všichni chodili… a jestli jsem si tam koupil dvě desky nebo tři… kdežto v tom Maďarsku, v tý Budapešti tam toho bylo strašně moc, Maďaři taky vydávali cizí desky a měli tam kvanta těch cizích desek a kvanta těch jugoslávskejch desek, takže tam já jsem taky jako nakupoval.“127

ABS, oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR, vyšetřovací spis vedený na Hanu Hrůzovou. Nezpracovaný fond. Za zprostředkování tohoto pramene děkuji Adamu Havlíkovi. 124 DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, c. d., s. 407- 409. 125 VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll?, c. d. s. 523. 126 Rozhovor s Jiřím Andrsem starším (20. 9. 2011). 127 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011). 123

30

3. 2. ZAHRANIČÍ ZDROJE Mnozí posluchači se nespokojili s omezenými možnostmi, jež nabízel vnitřní československý trh. Gramofonové desky si nechávali posílat poštou ze Západu nebo si je vozili ze svých cest do zahraničí. Vyskytly se i případy, kdy koupě desek byla hlavním účelem takové cesty. Jednalo se v drtivé většině případů o dovoz malého množství desek, maximálně v řádu desítek kusů. Větší objemy dovezených desek se objevovaly v souvislosti s černým obchodem a byly pravděpodobně motivovány spíše vidinou mimořádného zisku než jakoukoli snahou o šíření kulturní osvěty nebo dokonce „ideologické diverze“. V případě odhalení devizové trestné činnosti hrozil postih odstupňovaný podle výše škody. Pokud škoda nepřesáhla 2000 Kčs, bylo k věci přistupováno jako k přestupku. V rozmezí 2000 4000 Kčs byl takový čin hodnocen jako přečin („škoda nikoliv nepatrná“) a při škodě nad 4000 Kčs už byla naplňována podstata trestného činu ohrožení devizového hospodářství podle paragrafu 146 a 147.128

3. 2. 1. POŠTOVNÍ ZÁSILKY „Prověrku korespondence“, jak byla nazývána cenzura poštovního styku spojená s porušováním listovního tajemství, prováděla StB až do roku 1989. Ve vnitrostátní korespondenci byla tato kontrola jen dílčí, buď zacílená na konkrétní subjekty, nebo namátková. Prověřovány byly naopak veškeré dopisy a zásilky přicházející ze zahraničí a odcházející z republiky. 129 Centrála pro tuto činnost byla umístěna v budově bývalé České hypoteční banky na Senovážném náměstí v Praze, kde od roku 1949 sídlila pošta (dnes je v této budově hotel). 130 Oddělené pracoviště StB zde pomocí speciálního vybavení otevíralo a kontrolovalo ohromné množství zásilek. Jednalo se jak o napařovačku zvanou „JEZERO“, pomocí které byly rozlepovány obálky, tak o pneumatický lis určený k urychlení jejich opětovného zalepování. V roce 1970 tady bylo prověřeno 25 milionů zásilek, v roce 1978 už 75 milionů.131 Podle pamětníků se sice občas stávalo, že jim nějaká deska nedošla, přišla poškozená, nebo bylo zřejmé, že balík někdo otevíral, nicméně tato svědectví jsou v menšině a poštovní styk se Západem pamětníci zpětně hodnotili jako jeden z nejvýhodnějších a nejbezpečnějších způsobů, jak desky importovat.

Zásady pro hodnocení jednání spočívajícím v porušování devizových předpisů, in ABS, Odborný bulletin „Informace“ 4/1970, c. d., s. 1. 129 POVOLNÝ, Daniel, Prověrka korespondence, in: Operativní technika v rukou StB. Studie vydaná při příležitosti výstavy operativní techniky „Nejen stěny měly uši”. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, Praha: 2001. URL: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/vystavy/vystava1/5odp.html [10. 10. 2012]. 130 Porušování listovního tajemství před rokem 1989, reportáž televize NTD, odvysíláno 11. 7. 2011. 131 Tamtéž. 128

31

3. 2. 1. 1. ZÁSILKY OD PŘÁTEL A PŘÍBUZNÝCH ZE ZÁPADU Většina pamětníků dnes vzpomíná, že buď oni sami, nebo někdo z jejich okolí udržoval písemný kontakt s emigranty na Západě. Zejména ti, kteří opustili Československo po roce 1968, vypomáhali svým příbuzným a přátelům se sháněním gramofonových desek. Václav Jahoda popsal svojí osobní zkušenost takto: „Já měl v tomhle docela kliku, protože Jana Písková (…) tak její brácha emigroval v devětašedesátým do Ameriky a protože my jsme se znali velice dobře, on zůstal v New Yorku, tak se poměrně brzo, asi po roce a půl se mnou spojil a byli jsme v docela těsném písemném styku. A občas, když mi napsal, o co bych měl zájem, nebo co by mi udělalo radost, tak já jsem samozřejmě vždycky chtěl desky. Čili od něj jsem měl, jako jedna z prvních desek, co mi poslal, Harvest od Neila Younga a Crosby, Stills, Nash and Young dvojalbum koncertový… a Pink Floydy takové ty první, ty jsem měl taky od něj... …To byla solidarita že jo, samozřejmě člověk jakoby měl tendenci něco nabídnout, ale protože on nějakým způsobem docela fungoval, že tam sehnal práci a ty peníze měl, tak to byla v podstatě solidarita. Protože věděl, že mi to udělá obrovskou radost. To byly třeba dvě tři desky za rok. Nebylo to, že by každej měsíc posílal desku.“132 Samozřejmě bylo v tomto ohledu výhodné mít na Západě co nejvíce známých. Pro práci hudebních kritiků a autorů poslechových pořadů byly tyto vazby přímo klíčové. Jiří Černý vzpomínal, jak důležitou úlohu pro jeho sbírku desek a potažmo tak i pro jeho povolání kontakty na Západ představovaly: „Z burzy a ze svých cest do Jugoslávie jsem měl snad tři, čtyři LP. Zato stovky od manželů Jitky a Jiřího Pallasových ze Švédska, desítky od Richarda Kroupy, Boba Slabého a Pavla Rohana alias Johna Kelwaye z Londýna, něco od Karla Kryla a Tomáše Pogody z Mnichova a Heleny Kocové z Wiesbadenu a manželů Škvoreckých z Toronta. To byli buď hlavní dárci, nebo ti, kteří mně desky prodali za směšně nízkou cenu. Většinou jsem si napsal, co přesně chci. Ale někdy se sami dovtípili.“133 Přestože StB za účelem cenzury zahraniční pošty vydržovala zvláštní oddělení, byly do Československa poštou úspěšně importovány gramofonové desky různých žánrů populární hudby, které často vůbec nekorespondovaly s představami normalizačních „kulturtrégerů“ o vhodné produkci. Stručné ale relevantní vysvětlení, jak tyto desky pronikly železnou oponou, nabízí Vladimír Trojánek: „Ty celníci to neznali, já myslim, že pokud tam neviděli Kryla, tak jim to bylo jedno.“134 V osmdesátých letech se pak dokonce podomácku vyrobené nahrávky šířily poštou na Západ ke spřízněným subkulturním nadšencům, o čemž svědčí následující svědectví pocházející z metalové 132

Rozhovor s Václavem Jahodou (9. 12. 2011). Korespondence s Jiřím Černým, vedl Jiří Andrs, email J. Černého 26. 12. 2011. 134 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1. (14. 9. 2011). 133

32

scény: „Ve sklepních dobách nás spojovala programová neúspěšnost, snad až antipopulárnost. Stačil nám bohatě stabilní okruh posluchačů a malý fanklub, ale kontakty už byly celosvětové, snad s výjimkou jižního pólu. Naši věrní měli stejně hluboko do kapsy jako my: přemazávali známky voskovým lepidlem, aby se razítko dalo smýt a znovu použít: „…answer ASAP and send my stamps back!“135 končil každý dopis. Pětidolarovka se balila do průklepáku, aby to pošťák neukradl při podsvícení, kolem se nabalily naxeroxované letáčky propagující novinky z okolí, tak my jsme posílali flyers Kryptoru, Root…“136 3. 2. 1. 2. EXILOVÁ VYDAVATELSTVÍ Po roce 1968 vzniklo v zahraničí několik exilových

vydavatelství zaměřených na

v Československu zakázané interprety – jak na emigranty, tak na ty, kteří stále žili a snažili se tvořit doma. Jiří Pallas, organizátor koncertů folkového sdružení Šafrán, jež byl po podpisu Charty 77 přinucen emigrovat, založil roku 1978 ve Švédsku hudební vydavatelství Šafrán 78, jež produkovalo zejména nezávislý český folk.137 Nahrávky undergroundu vydával na vlastním labelu Boží Mlýn Productions bývalý člen Plastic People Of The Universe Kanaďan Paul Wilson. Několik desek také vydalo jinak převážně na literaturu zaměřené Sixty-Eight Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové v Torontu. Cílem těchto exilových vydavatelství bylo šířit nahrávky nonkonformních interpretů mezi exulanty, pokoušet se s jejich tvorbou seznámit světovou veřejnost a importovat je zpět do Československa. Jiří Pallas vydal ve Švédsku vlastními silami 23 alb, z nichž některá se dočkala i reedice. Náklad přitom nikdy nedosahoval více jak řádově několika stovek kusů. 138 Jeho exilové vydavatelství Šafrán 78 označoval v roce 1981 nadporučík Rudolf Kotál ve své diplomové práci jako „Emigrantské ideodiverzní seskupení“.139 Jiřímu Pallasovi věnoval jednu celou podkapitolu, z níž je zřejmé, že o činnosti vydavatelství byla československá rozvědka detailně informovaná. „Z jeho iniciativy byla v Praze švédskými techniky tajně natočena LP deska býv. zpěvačky Marty KUBIŠOVÉ. Tato deska, která byla natočena v bytě Jaroslava HUTKY, vyšla ve vydavatelství ŠAFRÁN 78 pod názvem „Marta 78“. Rovněž v tomto vydavatelství vyšly nahrávky písničkáře Jaroslava HUTKY na LP desce pod názvem „Pravděpodobné vzdálenosti“, Vlastimila TŘEŠŇÁKA na LP desce „Zeměměřič“ a zpěváků V. VEITA, S. KARÁSKA, K. SOUKUPA na LP desce „Zakázaní zpěváci druhé kultury“. J. PALLAS poslední dobou prodal asi 4 000 gramofonových

„Odpověz obratem a pošli mi zpět mé známky!“ ŠTORM, František, Výčet nemorálních šklebů aneb Vzpomínky ze zarostlé škarpy čili Psáno pod parou, in Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, c. d., s. 559. 137 ŠTĚPÁN, Jiří, Československý exil ve Švédsku v letech 1945 - 1989, VEDUTA, České Budějovice: 2011, s. 104. 138 Tamtéž, s. 106 - 109. 139 ABS, KOTÁL, Rudolf, Systém kontrarozvědných opatření, zaměřených na odhalování a dokumentaci nepřátelského ideologického působení v oblasti čs. hudby, Diplomová práce, c. d., s. 75. 135 136

33

desek s nahrávkami zakázaných zpěváků.“140 Příslušník StB udělal na tomto místě chybu, neboť jím zmiňované nahrávky Marty Kubišové nevyšly samostatně na LP, nýbrž byly součástí právě kompilačního alba Zakázaní zpěváci druhé kultury (1982).141 Jiří Černý byl jedním z těch, ke komu putovaly poštou mimo jiných právě desky z produkce Šafránu 78: „Pokud si pamatuji, všechno jsem vždy dostal, a myslím, že bez kontroly. Ovšem třeba Krylova alba od Pallase ze Švédska jsem dostával tak, že je někdo poslal až z Budapešti; odtud se balíčky nekontrolovaly.“142 Ale jak již bylo zmíněno výše, kontrolovány byly i zásilky z Maďarska. Možná ale vzbuzovaly menší podezření, a pokud byly dovedně zakamuflovány, mohl být kontrolor obelstěn, podobně jako celník, který Jiřího Černého kontroloval na letišti: „A při letech do Brna a Bratislavy mi celník prohlížel některé desky a prohodil, že to bych se divil, jak lze Krylova alba dávat do operetních obalů. Přesně několik takových alb jsem měl, takže jsem poněkud zblednul. Ale nikdy se v tomto ohledu nic nestalo.“143 Za zmínku v této souvislosti stojí ještě podezření uveřejněné v Bulletinu kontrarozvědky 2/1973, které působí spíše jako citace ze špionážního románu: „Jedním z hlavních aktérů nepřátelské činnosti proti ČSSR nadále zůstává šéfredaktor časopisu „Svědectví“ Pavel TYGRID. V poslední době se vážně zabývá problémy, které souvisí s distribucí podvratných tiskovin do ČSSR, neboť těžce nese skutečnost, že čsl. bezpečnostní orgány mu podstatnou část materiálů zachycují. Proto plánuje vydávat „Svědectví“ v malém knižním formátu a výtisky pro ČSSR se opět mají tisknout na tenkém papíře. Na základě svých zjištění chce opustit od distribuce tohoto časopisu pomocí magnetofonových záznamů a pro budoucnost hodlá preferovat gramofonové desky. Redakce „Svědectví“ nakoupila velký počet různých starých obalů a balení nahrávek, na rozdíl od minulosti, bude proto různorodé. Cílem opatření je ztížit identifikaci závadových materiálů. Na začátku každé desky má být po dobu 30 sekund zachycena hudba.“144 Výroba gramofonové desky je však poměrně drahá, k realizaci tohoto způsobu šíření obsahu časopisu Svědectví tak pravděpodobně nikdy nedošlo. 3. 2. 1. 3. INDIE VYDAVATELSTVÍ V průběhu 70. let se ve Velké Británii zformovalo několik malých nezávislých hudebních vydavatelství („independent record label“), označovaných souhrnně jako Rock v opozici („Rock in Opposition“). Cílem „indie“ labelů bylo vydávání nezávislé, experimentální a politicky nonkonformní tvorby, která by se u klasických vydavatelství neprosadila, případně by producenty těchto firem byla tlačena k ústupkům. Indie labely se rovněž snažily o překonání rockového Tamtéž, s. 79. ŠTĚPÁN, Jiří, Československý exil ve Švédsku v letech 1945 - 1989, c. d., s. 109. 142 Korespondence s Jiřím Černým, vedl Jiří Andrs, email J. Černého 26. 12. 2011. 143 Tamtéž. 144 Činnost nepřátelských emigrantských center a seskupení proti ČSSR, in ABS, Bulletin kontrarozvědky 2/1973, c. d., s. 18. 140 141

34

anglocentrismu a vyhledávaly a vydávaly rovněž interprety z – měřeno tehdejší optikou periferních oblastí jako bylo např. Švédsko, Itálie nebo Japonsko.145 Spřízněné hudebníky snažící se o experimentální a nezávislou tvorbu pak nacházeli také v zemích východní Evropy. Z hlediska československých hudebních fandů se ukázalo jako zásadní spojení mezi skupinou londýnských experimentálních hudebníků kolem Chrise Cutlera a Jazzovou sekcí, k němuž došlo někdy po polovině 70. let. Krom toho, že Cutlerova skupina Art Bears vystoupila v roce 1979 na VII. Pražských jazzových dnech,146 také tento okruh aktivistů zprostředkovával do Českosovenska kontakt s nezávislou světovou avantgardou. Hudební kritik a autor poslechových pořadů Josef Vlček k tomu napsal: „Když jsem se seznámil s bubeníkem Art Bears Chrisem Cutlerem a jeho přáteli, zařídili mi, že jsem se dostal na mailing list distribuční firmy Rough Trade, která mě pak zásobovala nezávislou britskou produkcí. To bylo terno. 147 (…) Na pořadech jsem hrál z jejich nabídky mimo jiné Throbbing Gristle - Second Annual Report, Robert Wyatt - Nothing Can Stop Us, první Depeche Mode (Mute Records byli původně úzce spojeni s Rough Trade), Pigbag, Camberwell Now a spoustu dalších. Moje poslechovky byly velmi exkluzivní, hrál jsem tam tu nejextrémnější dostupnou hudbu (dokonce i v Anglii těžko dostupnou) a lidé většinou věděli, na co jdou. I tak jsem raději nedělal přestávku, aby neutekli.148 Jedním z těch, kteří využívali možnost koupit si gramofonovou desku přes západní indie label byl Vladimír Trojánek. On a jeho přátelé si v 80. letech objednávali desky přes Recommended Records Chrise Cutlera: „On to teda tudletu cestu objevil jeden kluk, co potom emigroval do Austrálie a někde se to dozvěděl od někoho - podle mě z Jazzový sekce.(…) Když dostali dvacet dolarů, tak poslali za to tři vybraný elpíčka k nám. Problém byl tam ty peníze dostat žejo. (…) To znamená, musel jsem ty dolary někde sehnat. (…) Dokonce mě potom posílal kamarád dolary v dopisech, to byly malý bankovky – já nevím, pět nebo deset dolarů a prostě to přišlo vždycky - a protože jsem s ním byl v čilým kontaktu a čísloval jsem si ty dopisy, tak mně se to v životě neztratilo. (…) Možná od roku třiaosmdesátýho tohleto začlo fungovat.(…)Měli adresu, tam se poslalo, že chcem katalog poslali zadarmo katalog. (…) A tam si to člověk přečet a stačilo to vyřídit a bylo to hotový za dvě tři neděle no. (…) Normálně to přišlo zabalený. England. Tři desky. (…) V životě se nám to neztratilo a vždycky to přišlo.“149 Svědectví Jiřího Černého, Vladimíra Trojánka a dalších pamětníků naznačují, že prověřování korespondence nebylo tak dokonalé, jak by se mohlo zdát z oficiálních údajů pošty a prohlášení samotné StB. Pravděpodobně záleželo, kromě podezření vůči konkrétnímu adresátovi, také na horlivosti a píli toho kterého cenzora. Zjevné to je zejména v souvislosti s posíláním valut 145

HRABALÍK, Petr, Hnutí Rock In Opposition, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku. URL: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/svet/70-leta/clanky/73-hnuti-rock-in-opposition/ [2. 4. 2013]. 146 CHADIMA, Mikoláš, Alternativa, c. d., s. 199 – 202. 147 Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, email J. Vlčka 27. 12. 2011. 148 Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, emaily J. Vlčka 29. 12. 2011. 149 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011).

35

obyčejnou poštovní obálkou. Cenzoři neměli důvod takový obsah dopisů tolerovat, měli přímo povinnost veškeré valuty zadržovat 150 a těžko se lze domnívat, že by část z těchto peněz občas nezůstávala v jejich vlastních kapsách.

3. 2. 2. PŘEVOZ PŘES HRANICE V červnu 1965 Národní shromáždění schválilo zákon 63/1965 sb., který Čechoslovákům značně usnadnil možnost cestovat západním i východním směrem.151 Toto období volnějšího pohybu do zahraničí skončilo po 9. říjnu 1969, kdy federální vláda přijala nařízení 114/1969 sb., jež s platností nejpozději do konce roku 1969 stanovilo nová a značně komplikovaná pravidla cestování, zejména na Západ.152 Nadále to bylo možné v rámci služebních cest, na které byli občas vysíláni zástupci některých specializovaných povolání (např. lékaři, inženýři, profesionální hudebníci, zaměstnanci ČSA, lodníci 153 atp.). Teoreticky bylo možné cestovat i s některou z tuzemských cestovních kanceláří, takových zájezdů ale bylo velmi málo a byly obtížně dosažitelné (zpravidla v rámci pracovních kolektivů nebo pro starší páry, ale už ne pro rodiny s dětmi).154 Výjezd na Západ byl privilegiem, podmíněným celou řadou okolností, přesto skupina lidí, jíž byl umožněn, zůstávala relativně početná. V roce 1971 cestovalo na Západ a do Jugoslávie (jež měla mezi obyvatelstvem ČSSR podobnou pověst jako Západ), přibližně 269 000 osob, o rok později 275 000 osob.155 Možnosti výjezdu do zahraničí byly komplikovány nutností dostat k cestě zvláštní povolení, tzv. „výjezdní doložku“. Dalším opatřením byla nutnost získat tzv. „devizový příslib“, bez něhož občan nebyl na hranicích puštěn do sousedního státu - i v případě, že měl pas a další náležitosti zcela v pořádku. Devizový příslib znamenal povinnost získat od Státní banky Československé (dále jen SBČS) příděl zahraniční měny (tzv. valuty) na cestu do zahraničí. Mnoho lidí si pak směňovalo další valuty nelegálně na černém trhu. Řada Čechoslováků, kterým bylo povoleno cestovat, tak tuto příležitost využila a pokusila se legálně i nelegálně přivést ze zahraničí nedostupné zboží, ať už pro svou osobní potřebu nebo za účelem zpeněžení. Přes hranice přitom do Československa proudilo i množství cizinců, ať už turistů ze Západu nebo z Východu, ale také polských a jugoslávských gastarbeiterů, pracujících v Západním Německu nebo v Rakousku. Mezi těmito lidmi se vždy našlo dost těch, kteří si chtěli zlepšit finanční situaci a propašovat do Československa nedostatkové zboží. Vzrůstající počet takových případů vedl roku 1979 k vyhlášení celostátní akce „Hranice“, na níž se podíleli jak celní útvary, tak Veřejná bezpečnost. Z dochované dokumentace k akci lze vyčíst, POVOLNÝ, Daniel, Prověrka korespondence, c. d. RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 66. 152 Tamtéž, s. 84 – 86. 153 Rozhovor se Zdeňkem Volfem, in OTÁHAL, Milan, VANĚK, Miroslav, Sto studentských revolucí, Lidové noviny, Praha: 1999, s. 790. 154 RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 90 – 91. 155 Výjezdy čs. občanů do KS a Jugoslávie, in ABS, Bulletin kontrarozvědky 2/1973, c. d. s. 1. 150 151

36

které zboží bylo nejčastěji předmětem této spekulace a jakým způsobem se do Československa dostávalo:

„Pašované

zboží

je

vesměs

průmyslové

jako

počítačky,

diktafony,

stereoradiomagnetofony, digitální hodinky, mag. kazety, apod. Zboží bylo ukryto v osobních vozech, přívěsu, na těle, v potravinách apod.“

156

Rozšířené byly rovněž mrtvé schránky

v mezinárodních rychlících. 157 Z materiálů můžeme dále vyčíst, že v roce 1978 bylo ve věci celních a devizových podvodů odhaleno 307 trestných činů, zaznamenáno 232 přečinů a 19 709 přestupků. Souhrnná škoda byla vyčíslena na 24 659 822 Kč. V roce 1979 bylo zaznamenáno 347 trestných činů, 157 přečinů, 19 364 přestupků, v souhrnné hodnotě 29 705 617 Kč.158 Ze stejného zdroje lze rovněž vyčíst, jak velké množství lidí se v té době přes Československé hranice pohybovalo, byť zde není rozlišeno, o jaké národnosti či profesní skupiny se jednalo. V roce 1979 překročilo československé hranice oběma směry 33 898 179 cestujících, 5 754 132 osobních aut a autobusů a 616 725 kamionů. Tento údaj představoval přibližně stejné hodnoty, jaké byly zaznamenány o rok dříve.159 Při tak velkém objemu přepravy osob a vozidel nemohla zůstat hranice zcela neprostupnou. I velká celostátní akce typu „Akce hranice“, představovala jen nárazový zátah s omezenými výsledky. Během několika zátahů v prvním pololetí roku 1979, kdy bylo do akce nasazeno 419 příslušníků VB, bylo kontrolováno 106 000 osob a 22 500 dopravních prostředků včetně mezinárodních rychlíků, autobusů a nákladních aut. Celkem při tom bylo odhaleno 18 trestných činů s výší škody 584 820 Kčs, 12 přečinů s výší škody 59 100 Kčs a 452 celních a devizových přestupků, kde škoda dosáhla 479 548 Kčs. Celková hodnota zjištěné škody v rámci celostátní akce tak v první polovině roku 1979 čítala 1 123 474 Kčs.160 3. 2. 2. 1. VÝZNAM STUDIJNÍCH POBYTŮ A BRIGÁD NA ZÁPADĚ NA KONCI 60. LET Možnosti podívat se na Západ využily ve druhé polovině 60. let statisíce lidí.161 Zejména pro ty mladší z nich se studijní pobyt či brigáda nesly ve jménu objevování tamní populární kultury a navazování kontaktů s podobně se orientujícími lidmi. Přiváželi si s sebou zpátky nejrůznější artefakty, jak např. džíny, tak gramofonové desky. Tuto zkušenost z druhé poloviny 60. let zpětně pamětníci hodnotí jako zásadní pro formování svého hudebního vkusu. Miloš Čuřík, autor poslechových pořadů a jeden z předních spolupracovníků Jazzové sekce vzpomínal: „V letech 1966, 1968 a 1969 (…) jsem měl možnost navštívit západní Evropu, především V. Británii, kde jsem slyšel řadu význačných, především RnB kapel "live" Spencer Davis Group, Ten Years After, Family atd.). Přivezl jsem si mnoho LPs, které byly základem mých poslechových diskoték. Vzpomínám si,

Vyhodnocení preventivně bezpečnostní akce „HRANICE“ - informace, in ABS, Akce hranice, c. d., s. 14. Vyhodnocení součinnosti s orgány celní služby za rok 1979, in ABS, Akce hranice, c. d., s. 12. 158 Tamtéž, s. 5- 6. 159 Vyhodnocení součinnosti s orgány celní služby za rok 1979, in ABS, Akce hranice, c. d., s. 11. 160 Stručné vyhodnocení prvního pololetí v akci „Hranice“, in ABS, Akce hranice, c. d., s. 1. 161 RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s., s. 65. 156 157

37

že mým prvním monotematicky zaměřeným pořadem byly "Syrové zvuky Animals" v pražském Futuru (1967).“ 162 Ze vzpomínek Josefa Vlčka zase jasně vyplývá, že jím přivezené desky z brigády ve Velké Británii byly základem jeho kapitálu pro výměnu na černém trhu: „V roce 1970 jsem si přivezl z brigády v konzervárnách v Anglii něco kolem čtyřiceti dlouhohrajících desek, které jsem pak zhruba dalších pět let různě půjčoval a měnil. Výměny skončily způsobem, který se dal očekávat podle pohádky ‚Jak stařeček měnil, až vyměnil‘. Pak jsem byl odkázán na klasické zdroje (burza, přátelé v zahraničí atd.).163 (…) Tehdejší plat sezónního dělníka byl něco kolem 20 liber týdně (spíš méně), elpíčko stálo v roce 1969 jeden a půl libry.“164 3. 2. 2. 2. PRACOVNÍ VÝJEZDY NA ZÁPAD Ti, kteří měli možnost účastnit se pracovních výjezdů na Západ, s sebou zpátky přiváželi nejrůznější spotřební zboží. Gramofonové desky byly jednou z nejvíce žádaných komodit. Miroslav Gärtner, známý jako zakladatel skupiny Manželé, takto zaznamenal svůj úspěšný pokus přivézt kamarádovi desku při příležitosti služební cesty. „Já sám jsem dovezl 1 desku ze zahraničí a to bylo tak: v r. 82 jsem se dostal s jedním komorním orchestrem na několik vystoupení v Paříži. Jeden kamarád klarinetista, který se již do orchestru nevešel, dal mě západoněmecké marky s tím, abych mu, až budeme stavět v Norimberku koupil nějakou desku dle vlastní úvahy, což jsem provedl (ještě si pamatuji, že to bylo F. Zappa - Zoot Allures - stála myslím kolem 50 DM 165 - což znamenalo od toho kamaráda sehnat od veksláků marky, přepočet byl 10-15 Kčs za marku, jak kdo měl kliku. Ve Francii to nemělo cenu kupovat, protože tam to bylo dražší, což se vědělo). Pak ještě člověk musel trnout, aby mu to celníci na hranici neprocleli, nebo nevzali. Ale jel nás tehdy autobus plný muzikantů, takže tam byl v autobuse bordel (hlavně kvůli nástrojům, to zase musel mít každý potvrzení - prohlídku na svůj nástroj, než vyjel z republiky, aby si náhodou v zahraničí nekoupil nový, svůj starý nevyhodil a pod rouškou starého nepřivezl nový a tak se vyhnul clu) a celníkům se nechtělo dělat nějaké hloubkové šťáry (krom těch nástrojů), takže vše prošlo.“166 Zajímavou vzpomínku uvedl také Jiří Černý: „Občas sám od sebe něco přivezl ze Západu Karel Gott. A taky Hana Hegerová.“167 3. 2. 2. 3. NÁVŠTĚVY EMIGRANTŮ ZE ZÁPADU Ihned po okupaci se vzedmula mohutná emigrační vlna. Podle oficiálních odhadů StB do roku 1971 opustilo Československo více jak 86 000 lidí.168 Za jistých podmínek, zejména pokud nebyli vedeni jako nepřátelské osoby, a podstoupili složitou a nákladnou proceduru vyvázání Korespondence s Milošem Čuříkem, vedl Jiří Andrs, email M. Čuříka 6. 1. 2012. Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, emaily J. Vlčka 27. 12. 2011. 164 Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, emaily J. Vlčka 29. 12. 2011. 165 Tento údaj mi připadá nadhodnocený. 166 Korespondence s Miroslavem Gärtnerem, vedl Jiří Andrs, emaily V. Gärtnera 19. a 21. 9. 2011. 167 Korespondence s Jiřím Černým, vedl Jiří Andrs, emaily J. Černého 18. 9. 2011. 168 RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 112. 162 163

38

z československého státního občanství, mohli do Československa později cestovat jako turisté (bylo ovšem nutné vždy získat vízum).169 Je nasnadě, že právě návštěvy z řad emigrantů s sebou přivážely - krom jiného – také gramofonové desky se západní populární hudbou. Občany z „kapitalistických států“ nikdo nekontroloval – bylo totiž žádoucí, aby do Československa přiváželi valuty.170 3. 2. 2. 4. PŮSOBENÍ UMĚLCŮ ŽIJÍCÍCH V ČESKOSLOVENSKU Popkulturní kvas „zlatých“ šedesátých let přinesl řadu kontaktů mezi československými a západními umělci. Některé tuzemské kapely odjely na turné po západní Evropě a sbíraly kontakty. Členové skupiny Flamengo při koncertování ve Frankfurtu v roce 1969 potkali bluesovou zpěvačku, Angličanku Joan Duggan, kterou se jim podařilo přesvědčit, aby se přidala ke kapele. Bubeník Jaroslav „Erno“ Šedivý v pořadu Bigbít na toto období kapely Flamengo vzpomínal: „S Joan Dugganovou stoprocentně jsme byli bluesband. My jsme hráli všecko blues, který jsme mohli, a v podstatě v tý době jsem slyšel všecko co snad existovalo… To jsme poslouchali hodně tydlety věci a Joan to nosila po vagonech. Ta dycky vodjela do Londýna, vrátila se zpátky a přivezla vagon desek [rozpřahuje ruce jako rybář, který se chlubí úlovkem]. Samý blues tak to jsme hned – Paul Butterfield - a hned jsme se narvali do toho, nacpali a dělali jsme věci, který vona jako mohla dělat, a vona měla jako rozsah zvukovej. Měla krásnej zabarvenej hlas…“171 Někteří umělci ze Západu zůstali v Československu – stejně jako Joan Duggan – i přes nastupující normalizaci a pomáhali zde udržovat kontakt se světovými hudebními trendy. Výraznou postavou rockové scény se stal v první polovině 70. let Kanaďan Paul Wilson, kytarista a zpěvák působící několik let ve skupině Plastic People Of The Universe, která pomalu ale jistě směřovala do úplného undergroundu. Jeho pobyt v Československu popisoval Ivan Martin Jirous v knize Pravdivý příběh Plastic People. Někdy ve druhé polovině 60. let se měl Paul Wilson seznámit na jedné londýnské party s brněnskou fotografkou Helenou Pospíšilovou. Když asi po roce cestoval přes Československo do Polska, zastavil se za ní na návštěvu do Brna a rovnou se tam na nějaký čas usadil.172 Později se přestěhoval do Prahy. „V Praze se Paul živil jako učitel na jazykové škole a překladatel. … Paul od nás poznal desky Velvetů, o kterých do té doby nevěděl, a od něho zase poznala Velvety spousta lidí ze Západu – Lou Reed ještě zdaleka nebyl slavnou rockovou hvězdou jako dneska. S Mejlou si ukazovali navzájem akordy, jak které Velvety hrát. Paul a jeho přátelé z Kanady a USA odposlouchávali z desek kousek po kousku texty Velvetů, tak jsme se teprve dozvěděli, o čem vlastně zpívají, a náš vztah k nim se ještě prohloubil. Texty vlastních věcí Plastiků Paul překládal do angličtiny: Gibsonovy syny, Gnor’s Life, Fafejtovu píseň dvou RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 114. Osobní rozhovor s Josefem a Květou Deutsch. New York, září 2011. 171 Bigbít, díl 17., Beatsalony, 3. Čs. beat festival, Flamengo (cca 1967-72), dokumentární cyklus, ČT: 1995 – 2000. 172 JIROUS, Ivan, Martin, Pravdivý příběh Plastic People, Torst, Praha: 2008, s. 103. 169 170

39

nepozemských světů.“ 173 Krom toho, že Paul Wilson do Československa dovážel gramofonové desky, se tedy také podílel na překládání a interpretaci textů písní a výrazně přispěl k zformování českého undergroundu. Při tom byl sám prostředím undergroundu zpětně formován. V roce 1977 byl z Československa vyhoštěn. 3. 2. 2. 5. TURISTIKA DO STÁTŮ RVHP A JUGOSLÁVIE Vyhláškou Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí č. 142/1971 Sb. z 29. listopadu 1971 byla s platností od 1. května 1972 zrušena nutnost získat výjezdní doložku při cestě do zemí RVHP. Byly nahrazeny tzv. doplňovací známkou, jež se za menší poplatek (25 – 50 Kčs) ve formě kolku přikládala k pasu. Tyto doplňovací známky byly zrušeny v roce 1980.174 Nutný nebyl ani devizový příslib, měnu ze zemí RVHP bylo možné směnit v bance (SBČS), nutno ovšem dodat, že ta často nedokázala uspokojit všechny zájemce. Z uvedených opatření je zřejmá snaha kompenzovat zpřísnění při povolování výjezdů na Západ, který se stal pro většinu občanů Československa obtížně dostupným, pokud vůbec. Přestože státy východní Evropy v jejich očích nedosahovaly takového lesku jako Západ, měly cesty na východ svůj význam a bylo by ukvapené je prvoplánově posuzovat jen jako pouhou náhražku cesty na Západ. Ti, co se zajímali o gramofonové desky, zpravidla věděli, co jim která země může nabídnout. Nejzajímavější nabídkou gramofonových titulů v rámci socialistických států prosluli Maďarsko a Polsko a také Jugoslávie (nebyla členem RVHP). Kulturní politika v těchto státech byla ve sledovaném období výrazně uvolněnější než v Československu.175 Maďarsko V rámci kadárovského typu socialismu bylo možné provozovat drobné živnosti, např. i obchody s gramofonovými deskami, jež se staly v 70. a 80. letech vyhledávanou destinací našich hudebních nadšenců. V Maďarsku vycházely gramofonové desky pod labelem Pepita, který v 70. letech vydával (mimo jiné) také tamní rockové kapely. V oblasti vydávání licenčních desek, byla ediční situace až do poloviny 80. let přibližně stejná jako v Československu. V polovině 80. let dochází k navyšování počtu vydaných licenčních alb.

176

V kontextu československého vývoje je

významným zejména vydání alba Music for the Masses od Depeche Mode v roce 1988 (originál: Tamtéž, s. 104. RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 88. 175 TEICHMAN, Miroslav, Srbsko za druhé Jugoslávie, in PELIKÁN, Jan a kolektiv, Dějiny Srbska, Lidové noviny, Praha: 2005, s. 471 – 510. VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej, Srbská kultura v Titově a Miloševičově Jugoslávii, in PELIKÁN, Jan a kolektiv, Dějiny Srbska, Lidové noviny, Praha: 2005, s. 354 - 378. RYCHLÍK, Jan, Ve stínu pěticípé rudé hvězdy, in RYCHLÍK, Jan, PERENĆEVIĆ, Milan, Dějiny Chorvatska, Lidové noviny, Praha: 2007., s. 317 – 356. KOVÁCS, István, Pilsudski… Katyň… Solidarita… Klíčové pojmy polských dějin 20. století, Barrister & Principal, Brno: 2010, s. 221 – 293. KONTLER, László, Utopie a jejich fiaska, in Dějiny Maďarska, Lidové noviny, Praha: 2001, s. 357 - 425. 176 Vycházím z údajů sběratelského serveru Eastalgia, který poskytuje téměř kompletní seznamy vydaných sérií gramofonových desek. Údaje jsem korigoval srovnáváním s dalším sběratelským serverem Discogs. Skutečné počty mohly být ještě vyšší. 173 174

40

1987).177 Pepita neprodukovala kvalitativně výrazně zajímavější licenční tituly než Supraphon nebo Opus a ani kvantitativně je nijak zásadně nepřevyšovala (např. v roce 1988 vyšlo něco přes třicet licenčních LP). Našimi hudebními fanoušky tolik opěvovaná nabídka západních desek tedy spíše pocházela z podnikavosti Maďarů, kteří měli možnost na Západ (a do Jugoslávie) cestovat častěji a tedy i přivážet odtamtud desky. Častým návštěvníkem pověstného maďarského trhu s vinyly byl Vladimír Trojánek, který výjezdní doložku na Západ ani do Jugoslávie nikdy nezískal. „Do Budapešti jsem hodně jezdil v době gymnázia (1973 - 1977). Tehdy tam byli cizí desky normálně v obchodní síti (dumdumky178, nebo cizí vydání), pak v bazarech, kterých bylo více než v Praze (tady byl jeden a nic v něm) nebo se dost prodeje konalo na ulici. Třeba právě před kamennými bazary stáli Maďáči s deskami, a jak viděli vidláky z Čech, tak nabízeli za slušné ceny zajímavé věci - já jsem takhle třeba koupil Autobahn od Kraftwerk, a kamarád Jethro Tull: Příliš staří. (…) Pak jsem jezdil do Maďarska spíše k Balatonu a do Budapešti jsem zas začal jezdit na konci 80. let, kdy se tam už rozjely koncerty slavných kapel.“179 Populární kultura byla v Maďarsku pod dohledem, ale tento dohled byl relativně benevolentní – ti Češi a Slováci, kteří zažili některý z četných rockových koncertů pořádaných v Maďarsku, bývali mnohdy zaskočeni mírou tamní volnosti. Maďarsko přitom bylo pro Čechoslováky dostupné oficiálně platil po celé období normalizace s Maďarskem volný styk. Nicméně kvůli obrovskému zájmu Čechoslováků nedokázala SBČS vždy zajistit dostatek forintů. 180 Dejme ještě slovo Vladimíru Trojánkovi: „Maďarsko bylo pro nás nejbližší. Já když jsem sed do vlaku, tak jsem byl za šest hodin v Budapešti. A ještě jsem si vzal studentskej lístek, takže jsem tam jezdil poměrně za málo peněz. Takže když my jsme třeba v pátek vyjeli ve dvě v noci nějakym tim „Hungaria“, tak v devět jsme byli v Budapešti. Stihli jsme projít to centrum a večer jsme se vrátili. Tam se prodávali džíny - na rozdíl vod nás- tam se prodávala Cola – na rozdíl vod nás – dvoulitrová, a tam se prodávaly desky. Tehdy byl forint 73 halířů. (…) My jsme se jako napsali na čtyři dni, že tam jedem, protože kolik si člověk napsal, tolik dostal forintů. Tehdy žádná směnárna neexistovala. Jediná směnárna byla v bance. To jsme šli do Čedoku, ty nám dali razítko do výložky nebo do pasu a koupili jsme si na příslušný dny forinty. Většinou se neptali, proč se vracíme hnedka, to bylo všem jasný. Já nevim, kolik byl příděl, jestli 120 nebo 100 forintů na den? Deska stála tak 100 forintů“181.

177

www.eastalgia.com, www.discogs.com Vinyly labelu „Dum Dum“, lidově „dumdumky“, vyráběné v Indii. Prosluly svojí mohutností. 179 Korespondence s Vladimírem Trojánkem, vedl Jiří Andrs, email V. Trojánka 2. 2. 2012. 180 Např. v roce 1986 byly forinty přidělovány jen 2x do roka. RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 107. 181 Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011). 178

41

A právě nákup desek byl pro Vladimíra Trojánka stejně jako pro mnoho dalších Čechoslováků přijíždějících do Maďarska za populární kulturou nedílnou součástí těchto výprav. „Od poloviny 80. let to Maďarsko bylo Západ na desky. (…) Od takovýho pětavosumdesátýho, šesta se dalo v Maďarsku normálně ve vobchodě koupit cokoliv. Jasně, nemluvim o nějakých ultrašílenostech, nějakejch limitovanejch nákladech. To o čem jsme tady snili, to tam bylo. Já jsem vopravdu byl v Maďarsku patnáctkrát, dvacetkrát. …Vod tý doby, co jsem tam jezdil, nebyla moje cesta, abych si nedovez prostě tašku desek. A nebylo to tak, že bych kupoval ‚jó tak já si musim něco dovézt‘, vždycky jsem si měl z čeho vybrat. To je na tom podstatný, že tam byl výběr. Že to nebylo, že tam maj jednu desku náhodou, ale že tam maj třeba dvacet desek, tak jsem si vybral tři, co jsem chtěl. Vo těch Polácích ani nemluvě.“182 Polsko Pro mnohé Čechoslováky byly lákavé rovněž možnosti, jež se nabízely v Polsku, ať už se jednalo o státem podporovanou populární kulturu vnímanou jako výrazně otevřenější, nebo o alternativy spojené s hnutím Solidarita. Velmi oblíbení byli tamní rockoví interpreti (zmínění výše) a dalším ceněným fenoménem byl rovněž polský jazz. Jazzové festivaly se v Polsku konaly od roku 1956 a časem dosáhly evropské úrovně a věhlasu. V roce 1971 pořádalo Polské jazzové sdružení ročně 180 jazzových a přes 300 rockových vystoupení.183 Václav Jahoda navštívil Polsko několikrát ve druhé polovině 70. let a v 80. letech. Jako milovník jazzu se opakovaně účastnil věhlasného varšavského festivalu Jazz Jamboree. „Každej ten večer bylo minimálně šest vystupujících. Já mám ty programy ze všech těch Jazz Jamboree, co jsem byl, tak ty mám schovaný. Takže tam si přesně můžeš přečíst, kdo tam byl a to jsou opravdu úžasný jména. To byla opravdu špička, samozřejmě nejenom americká, ale pochopitelně to bylo vyvážený i s Evropou. A samozřejmě, hrály tam pochopitelně i polský kapely. Každej večer byla vždycky minimálně jedna až dvě polský kapely. Takže to byly opravdu, ta Varšava, to byly úžasný kulturní bomby. (…) To Jazz Jamboree mělo samo svý vydavatelství, který bylo zastřešený touhle akcí, čili přímo v tom paláci, kde se tenhle hudební festival odehrával, tak tam prostě byly stolky a tam se prodávaly jazzový desky a byl tam poměrně širokej výběr velice kvalitní hudby za velice rozumný peníze“.184 V Polsku byly snáze k sehnání originální západní vinyly, jejichž dovoz zprostředkovávala početná polská emigrace. Také zde fungovalo hned několik labelů vydávajících západní interprety. Byly to Tonpress, Polton, Wifon, Muza, Pronit, a Arston. Pro Čechoslováky mohly být lákavé také kvůli poměrně častému užití angličtiny na obalech desek (i u polských interpretů). Licenční desky Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 1 (14. 9. 2011). DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, c. d., s. 350. 184 Rozhovor s Václavem Jahodou (9. 12. 2011). 182 183

42

západních interpretů začali ve větší míře vycházet v 80. letech a podobně jako v dalších socialistických státech měl tento trend vzestupnou tendenci - např. v roce 1988 vydaly polské labely přes čtyřicet licenčních titulů.185 Stejně jako v Československu produkce v mnoha případech sestávala z výběrů (best of). Pozoruhodné jsou ale rockové desky vydané ve druhé polovině 80. let vydavatelstvím Tonpress: Iron Maiden: Live After Death/ 1985 (originální vydání: 1985) Depeche Mode: The Singles 81 -85/ 1986 (or. 1985) New Order: Low Life/ 1986 (or. 1985) Depeche Mode: Black Celebration/ 1986 (or. 1986) Nico: The Blue Angel/ 1987 (or. 1985) Joy Division: Closer/ 1988 (or. 1980) New Order: Brotherhood/ 1988 (or. 1986) The Smiths: Queen is Dead/ 1988 (or. 1986) The Smiths s/t/ 1989 (or. 1984) Joy Division: Unknown Pleasures/ 1989 (or. 1979) U Poltonu dále vyšlo v roce 1987 album Fresh Fruit for Rotting Vegetables americké punkové skupiny Dead Kennedys (originál: 1980).186 Cestování do Polska mělo být teoreticky pro Čechoslováky volné, podobně jako do ostatních států RVHP, ovšem polská ani československá strana na tomto neměla zájem, a tak museli Čechoslováci buď získat zvací dopis, nebo se přihlásit do organizovaného zájezdu. Tato opatření byla k 20. srpnu 1977 zrušena a od té doby platil volný styk. Události kolem Solidarity ovšem později vedly československou stranu k rozhodnutí znovu zpřísnit podmínky. Toto opatření vstoupilo v platnost 20. listopadu 1980. Následně byla cesta do Polska podmíněna výměnou valut, na níž měl občan nárok oficiálně jednou za devadesát dní. Rovněž celní orgány byly instruovány k zostření kontroly.187 K opětnému uvolnění cestovního styku s Polskem došlo až v květnu 1991.188

viz pozn. č. 176. www.eastalgia.com, www.discogs.com 187 RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 96 – 98. 188 Tamtéž, s. 107. 185 186

43

Podle materiálů z akce Hranice, se z Polska pašovaly nejčastěji „kožešiny, magnetofony, autorádia, kosmetika, pouťové zboží; k vývozu do PLR se nejvíce používá čs. peněz, valut.“189 Jugoslávie Jugoslávské hospodářství bylo po roztržce se sovětským svazem v roce 1948 přebudováno do systému samosprávných jednotek, jež byly více zodpovědné za svoje výsledky, než tomu bylo v centrálně plánovaných ekonomikách států RVHP. V tomto „socialistickém tržním hospodářství“ tak byl kladen důraz na generování zisku, což se týkalo i kulturní produkce. Cenzura přicházela až ex-post a zaměřovala se jen na některé pro SKJ klíčové oblasti, jako byla kritika strany, Tita, partyzánů a rozdmýchávání národnostní nesnášenlivosti. Vydáván zde byl pestrý sortiment gramofonových desek, které vycházely na labelech Jugoton, RTB a RTV Ljubljana. Proslulá byla schopnost těchto labelů vydávat západní licence jen s minimální prodlevou oproti originálním vydáním. Oproti ČSSR, Maďarsku i Polsku vycházel v Jugoslávii několikanásobně vyšší počet licenčních alb s pestrým žánrovým složením. Na základě údajů sběratelských serverů Eastalgia a Discogs lze odhadnout, že již v roce 1977 zde vyšlo přes 200 licenčních desek, v roce 1988 cca 150.190 Jen namátkou vyberme na ukázku několik kvalitních titulů, jež byly vydány již v 70. letech: Deep Purple: In Rock, Jugoton: 1971 (or. 1970) Rolling Stones: Gimme Shelter, Jugoton: 1971 (or. 1971) David Bowie: The Man Who Sold the World, Jugoton: 1973 (or. 1970) The Who: Quadrophenia, RTB: 1973 (or. 1973) Mike Oldfield: Tubullar Bells, RTB: 1975 (or. 1973) Thin Lizzy: Jailbreak, RTB: 1976 (or. 1976) Iggy Pop: Lust for Life, Jugoton: 1977 (or. 1977) Jean-Michel Jarre: Oxygene, RTB: 1979 (or. 1976)191 V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let zde průběžně vycházely desky v Československu dlouhodobě populárních kapel jako např. Jethro Tull 192 nebo Pink Floyd 193 . Od konce 70. let vycházela řada desek interpretů tzv. Nové vlny, namátkou uveďme např. tyto ve své době celosvětově úspěšné tituly: Patti Smiths: Horses, Jugoton: 1977 (or. 1975) The Stranglers: No More Heroes, RTV Ljubljana: 1978 (or. 1977)

Vyhodnocení součinnosti s orgány celní služby za rok 1979, in ABS, Akce hranice, c. d., s. 12. viz pozn. č. 176. 191 www.eastalgia.com, www.discogs.com 192 viz přílohu 6. 4. 1. 193 viz přílohu 6. 4. 2. 189 190

44

Blondie: Parallel Lines, RTV Ljubljana: 1979 (or. 1978) Madness: One Step Beyond, RTV Ljubljana: 1980 (or. 1979) Visage s/t, RTB: 1981 (or. 1980) U2: October, Jugoton: 1982 (or. 1981) Dead Kennedys: Plastic Surgery Disasters, RTV Ljubljana: 1984 (or. 1982) Talking Heads: Stop Making Sense, Jugoton: 1984 (or. 1984) Frankie Goes to Hollywood: Welcome to the Pleasuredome, Jugoton: 1985 (or. 1984)194 V 80. letech zde rovněž vyšla řada desek skupiny Depeche Mode.195 Václav Jahoda vzpomínal, jak cestou na letní dovolenou na Jadranu narazil na vinyly. „V Jugoslávii jsme byli poprvé a to jsem si odtamtud přivez asi deset desek, to vim docela dobře, to jsme byli na Pelješaci v pětaosmdesátým roce v létě. A to jsem si odtamtud přivez asi čtyři desky Boba Marleyho, protože Bob Marley tam byl oblíbenej. To byly převzatý originálky, ale u nich vydaný. …To když jsme po cestě jeli přes Sarajevo, tak jsme v Sarajevu zastavovali a tam měli takovou prodejnu. No tak to byla bomba samozřejmě! (…) Ten výběr tam byl hrozně pestrej. (…) Určitě nebyli drahý, to bych si jich nekoupil deset.“196 Kromě desek Boba Marleyho197 vycházely v Jugoslávii ještě další interpreti reggae a ska. Poměrně okrajovým žánrem, který si také našel cestu do jugoslávských vydavatelství, byl německý Krautrock 198 , a dokonce se vyskytly desky představitelů britského pubrocku: Joe Jackson, Ian Durry and The Blockheads a Dr. Feelgood.199 Cestování do Jugoslávie nebylo volné jako do států RVHP, bylo vázáno jak na výjezdní doložku, tak na devizový příslib, jež byly pro řadu lidí z politických důvodů nepřístupné. Jelikož Československo zaujímalo vůči Jugoslávii aktivní bilanci vzájemného zahraničního obchodu, byl nadbytek jugoslávských dinárů zužitkován v rámci vydávání devizových prostředků občanům, kteří nebyli považováni za nepřátelské osoby nebo potenciální emigranty. Vycestovat do Jugoslávie tak bylo o něco snazší než na Západ, umožňovalo se jakoby „za odměnu“.200 Zdeněk Doubek poslouchal country. Jelikož v Československu pravé americké country nevycházelo, nebo bylo na černém trhu předražené, vydával se v první polovině 80. let se svým kamarádem Josefem Sedláčkem do NDR, kde bylo dostupnější a do Jugoslávie za tamním pověstným vinylovým trhem. Do Jugoslávie vyrazili v létě 1983. „Zážitek z jedný cesty… Jeli jsme Ladou a koupili jsme několik desek tehdejších amerických a západních country umělců, dali jsme to 194

www.eastalgia.com, www.discogs.com viz přílohu 6. 4. 3. 196 Rozhovor s Václavem Jahodou (9. 12. 2011). 197 viz přílohu 6. 4. 4. 198 viz přílohu 6. 4. 5. 199 www.eastalgia.com, www.discogs.com 200 RYCHLÍK, Jan, Cestování…, c. d., s. 93. 195

45

do rezervy u Lady. Jednou na český straně – Jugoslávci nás pustili201 – docela normálně nám desky vzali s tím, že to je zboží, který je proti socialistický republice. Desky nám zničili a předcházelo tomu, řeknu to lidově, dali nám náramky, zabásli nás a bylo několikahodinový vyšetřování, kde jsme to koupili, proč jsme to koupili, co s tim budeme dělat a podobně. (…) Přímo tam, že je zlomil přes koleno. (…) V některejch případech bylo to, že když se mu takhle jakoby nabídlo, tak voči přimhouřil, protože to byli taky lidi. Záleželo na tom, jak moc byl uvědomělej. (…) No postih, mě to akorát nahlásili do školy. Sice mě nevyhodili, ale měl jsem to v posudku. (…) Za jeden výlet se jich třeba přivezlo dvacet, třicet. On [Josef Sedláček] tam jezdil zhruba třikrát, čtyřikrát do roka, do zahraničí, do toho socialistickýho.“ 202 Snad na sebe Josef Sedláček a jeho známí, kteří jej doprovázeli, upozornili častými výjezdy do zahraničí, kde nakupovali gramofonové desky, a tento zákrok je měl odradit od dalších cest, nejednalo se však o každodenní běžnou situaci. Ostatní socialistické státy Také z některých dalších států východního bloku dováželi Čechoslováci gramofonové desky. NDR využívali na nákup jazzu, blues a country. Naopak rocková hudba se dle vzpomínek pamětníků ve Východním Německu sehnat nedala. Tamní licence vycházely pod labelem Amiga. Bulharský label Balkanton vydával převážně produkci orientovanou na diskotékovou hudbu. Sovětská Melodia občas vydávala jak licenční alba jednotlivých západních interpretů, tak nejrůznější kompilace, na kterých byli západní interpreti zastoupeni jen jednou nebo dvěma písněmi. Někteří pamětníci hodnotili tyto desky jako méně hodnotné, už jen kvůli faktu, že pocházely ze Sovětského svazu. Naopak sovětští hudební nadšenci si artefaktů pocházejících z Československa považovali, jak to ve svých pamětech zachytil Lubomír Dorůžka, který na přelomu 60. a 70. let coby redaktor časopisu Melodie pobýval krátce v Moskvě. Při návštěvě „Jazzové kavárny“ byl obležen davem návštěvníků a rozdával autogramy: „Děkování nebralo konce. Snad teprve tehdy jsem si uvědomil, co Melodie znamenala pro fanoušky na východ od nás. Z jejího zhruba třicetitisícového nákladu se do SSSR vyváželo víc jak deset procent. Skutečným fandům nedělala čeština tak velké potíže: byli by se docela dobře shodli s tehdejšími návštěvníky Reduty nebo Violy.“203 Lze tedy předpokládat, že - podobně jako časopis Melodie v Sovětském svazu - také u nás vydané gramofonové desky, zejména pokud se jednalo o licenční alba západních interpretů, měla v dalších socialistických zemích úspěch.

Muselo se jednat o jeden z hraničních přechodů mezi Maďarskem a ČSSR, tedy některý z přechodů na jižním Slovensku, Zdeněk Doubek už si ale na přesnou lokaci nevzpomíná. 202 Rozhovor se Zdeňkem Doubkem (19. 12. 2011). 203 DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, c. d., s. 395. 201

46

4. ZÁVĚR Při snaze o získání nedostupných hudebních nahrávek (a potažmo i umělecké inspirace) vynalezli posluchači v sedmdesátých a osmdesátých letech pestrou škálu nejrůznějších strategií. Mohli použít jak domácí zdroje, tak zařídit import nahrávky ze zahraničí. Mezi nejčastěji vyhledávané domácí způsoby patřilo kopírování na pásky nebo kazety, navštěvování černých hudebních burz a legální koupě tuzemských, polských a maďarských licenčních desek. Existovaly i další způsoby: samizdatová distribuce podomácku vyrobených nahrávek subkulturních interpretů, obchodování na studentských kolejích, výpůjčky ze západních ambasád, inzeráty v časopisu Melodie, nákup v Tuzexu či hudebním antikvariátu. Nezastupitelnou úlohu v tomto procesu sehrály aktivity Jazzové sekce. Důležitým kanálem byl poštovní styk se Západem, zejména s emigranty a rodinnými příslušníky. Pro šíření avantgardních nahrávek měla zvláštní význam britská nezávislá vydavatelství (indie labely), zejména Recommended Records, a pro šíření doma zakázaných autorů zase exilové vydavatelství Šafrán 78; oba zdroje ve značně omezené míře. Při dovozu nahrávek ze zahraničí sehrály důležitou úlohu turistické zájezdy do států RVHP, zejména do Polska a Maďarska, kde bylo možné koupit jak tam vyrobené licenční desky, tak tamní interprety, a kde byla k dostání širší nabídka originálních desek ze Západu. Nejpestřejší a nejpočetnější sortiment byl ke koupi v Jugoslávii, jež byla ale z politických důvodů pro subkulturně orientované posluchače hůře dostupná. V porovnání s turistikou na Východ byly další způsoby převozu – pracovní výjezdy na Západ, návštěvy emigrantů a příbuzných a importy ze strany cizinců žijících v Československu – objemově zanedbatelné. Pro utváření vkusu a zakládání sbírek se západní populární hudbou měly zásadní význam studijní a brigádní pobyty na Západě ve druhé polovině 60. let. Dovoz a rozšiřování gramofonových desek a dalších hudebních nosičů – ať už západních nebo jakýchkoliv jiných - byl rozšířený společenský fenomén pozdně socialistického Československa. Vzhledem k živelné a roztroušené povaze tohoto fenoménu je velmi pravděpodobné, že několik dalších strategií, jak získat desku, v této práci zmíněných není. Import gramofonových desek ze zahraničí byl jednou ze základních podmínek existence hudebních subkultur v pozdně socialistickém Československu. Stál na pozadí všech subkulturních scén a byl jejich sjednocujícím prvkem. Kromě samotného pohybu nahrávek se na něj vázal proces vytváření sociálních sítí a rozšiřování informací o dění v oblasti populární hudby. Gramofonová deska byla kromě své užitné hodnoty vždy předmětem působícím magickou přitažlivostí a existence „železné opony“ její kultovní status ještě mimořádně umocňovala. Deska dovezená ze Západu do normalizačního Československa, byla pro hudební nadšence nejenom ceněným hudebním nosičem a estetickým dílem, ale také zdrojem společenské prestiže. Dovoz a šíření hudebních nahrávek v období státního socialismu jako historiografické téma skýtá ještě celou řadu oblastí, jež by si důkladnější výzkum zasloužily. Po časové ose by se dalo téma rozšířit do 60. let (a dál do minulosti) a z druhé strany naopak rozvést do období transformace. 47

Metodologicky by bylo možné z jedné strany zacílit až ke zkoumání domácích technik nahrávání a vytváření diskografií; takový přístup by si vyžádal zapojení kulturní antropologie. Na druhé straně by se téma mohlo rozšířit až k úvahám o tom, zda také bigbít nesehrál jistou úlohu v utváření celkového dobového konsenzu. Z hlediska historické geografie by mohlo být přínosné jak srovnání ČSR a SSR, tak proudění nahrávek mezi nejrůznějšími „centry“ a „periferiemi“ subkulturního života uvnitř socialistického Československa. Možná by mělo význam pokusit se nahlédnout tuto oblast také optikou genderových studií. A v neposlední řadě by se nemělo zapomenout na proudění československé alternativní hudby za Železnou oponu - směrem na Západ.

48

5. PRAMENY A LITERATURA

Archivní prameny Archiv bezpečnostních složek, Odborný bulletin „Informace“, Správa vyšetřování StB, A 3/3, inv. č. 197 - 217. Archiv bezpečnostních složek, Bulletin kontrarozvědky, Archiv federálního ministerstva vnitra ČSSR, A 34, inv. j. 3891- 3894. Archiv bezpečnostních složek, Akce hranice, MV ČSR, Správa kriminální služby, př. č. 2025-2052/91, b. 75, b. 76. Archiv bezpečnostních složek, KOTÁL, Rudolf, Systém kontrarozvědných opatření, zaměřených na odhalování a dokumentaci nepřátelského ideologického působení v oblasti čs. hudby, Diplomová práce, VŠ SNB, 1981. Č. j.: VŠK – 00150/ I – DIP – 80. Archiv bezpečnostních složek, HORÁK, Zdeněk, Taktika a úkoly StB při zamezování činnosti paralelních struktur v oblasti kultury, Diplomová práce, VŠ SNB, 1987. Č. j.: VŠK – 22/ I – DIP – 86. Archiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR, vyšetřovací spis vedený na Hanu Hrůzovou. Nezpracovaný fond. Archiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR. Svodná informace o mimořádných událostech a některých trestných činech v ČSR za operační den 16. dubna 1983, s. 1 Národní archiv, fond ČUTI, Gramofonová produkce – souhrnná hodnocení, jednotlivé zásady a opatření, 1970 – 1980, sign. 33-4, kart. 79. Národní archiv, fond KSČ – byro ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích. Zpráva o výsledku šetření závadného obsahu gramofonových desek, 2. 12. 1969. Sv. 16, arch. j. 37/14.

Dobová a memoárová literatura DORŮŽKA, Lubomír, Panoráma paměti, Torst, Praha: 1997. CHADIMA, Mikoláš, Alternativa. Svědectví o českém rock’n’rollu 70. let (Od rekvalifikací k „nové vlně se starým obsahem“), Host, Brno: 1992. JIROUS, Ivan, Martin, Pravdivý příběh Plastic People, Torst, Praha: 2008. KOUŘIL, Vladimír, Jazzová sekce v čase a nečase. 1971 – 1987, Torst, Praha: 1999. OPEKAR, Aleš, VLČEK, Josef, Excentrici v přízemí, PANTON, Praha: 1989. RIEDEL, Jaroslav, Kritik bez konzervatoře, Galén, Praha: 2006. ŠIMEČKA, Milan, Obnovení pořádku, Atlantis, Brno: 1990. 49

VLČEK, Josef, Rock na levém křídle (Dopis Josefa Vlčka autorům článků „Nová vlna“ se starým obsahem a Prevít rock – my?), Jazzová sekce, Praha: 1983.

Tisk CUTLER, Chris, Recommended records, catalogue autumn 1986, soukromý archiv Vladimíra Trojánka. Host 4, srpen 1987 – srpen 1988, samizdat, soukromý archiv Vladimíra Trojánka. Melodie, ročníky: 1969, 1970, 1971 Dokumenty a televizní pořady 13. komnata Ivana Martina Jirouse, ČT: 2006. Barvy života 20. 1. 2012, interview s Jiřím Černým vedl Vladimír Čech, ČT: 2012. Bigbít (16., 17., 18., 19., 21., 23., 24., 25., 26., 27., 28., 29., 30., 31., 33., 40., 42.), dokumentární cyklus, ČT: 1995 – 2000. Fenomén underground: Underground is life, dokumentární cyklus, ČT: 2014. Maják špeciál: Neškodný kontrabant, ČST: 1986. Nová vlna se starým obsahem. Střetnutí rocku s mocí v osmdesátých letech, aneb když přestaly vadit anglické texty a začaly vadit české. Historie.cs, díl 40., ČT: 2008. Plastic People Of The Universe 1969 - 1985, BIERHANZL, Ivan, RIEDEL, Jaroslav, Levné knihy, 2011. Retro 3. 5. 2009, Podpultové zboží, ČT: 2009. Retro 13. 10. 2012, Hudební scéna před Listopadem 1989, ČT: 2012.

Korespondence Korespondence s Vladimírem Smetanou, vedl Jiří Andrs, dopis V. Smetany 28. 8. 2011. Korespondence s Jiřím Černým, vedl Jiří Andrs, emaily J. Černého 18. 9. a 26. 12. 2011. Korespondence s Miroslavem Gärtnerem, vedl Jiří Andrs, emaily M. Gärtnera 19. a 21. 9. 2011. Korespondence s Petrem Dorůžkou, vedl Jiří Andrs, emaily P. Dorůžky 27., 29. a 30. 12. 2011. Korespondence s Josefem Vlčkem, vedl Jiří Andrs, emaily J. Vlčka 27. a 29. 12. 2011. Korespondence s Milošem Čuříkem, vedl Jiří Andrs, email M. Čuříka 6. 1. 2012. Korespondence s Vladimírem Trojánkem, vedl Jiří Andrs, email V. Trojánka 2. 2. 2012. 50

Korespondence s Lubomírem Dorůžkou, vedl Jiří Andrs, email L. Dorůžky 25. 4. 2012. Rozhovory Rozhovory s Vladimírem Trojánkem 14. 9. 2011 a 1. 2. 2012, vedl Jiří Andrs (mp3, soukromý archiv autora). Rozhovor s Jiřím Andrsem starším 20. 9. 2011, vedl Jiří Andrs (zaznamenáno písemně, soukromý archiv autora). Rozhovor s Václavem Jahodou 9. 12. 2011, vedl Jiří Andrs (mp3, soukromý archiv autora). Rozhovor se Zdeňkem Doubkem 19. 12. 2011, vedl Jiří Andrs (mp3, soukromý archiv autora).

Sekundární literatura ANDĚLOVÁ, Kristina, Imaginární vnější svět: Obraz „Západu“ v československé společnosti v období přestavby, Bakalářská práce, FF UK, Praha: 2011. ANDRS, Jiří, Do pokojíčku, do hospody, na burzu: Bigbít jako dějiny každodennosti, in Lógr 9, Praha 2013 ANDRS, Jiří, Vykopávky z východu, in Lógr 7, Praha: 2013. ANDRS, Jiří, „V celém východním bloku, nikde neměl člověk šanci slyšet tak kvalitní jazz jako ve Varšavě na Jazz Jamboree, rozhovor s Václavem Jahodou o Jazzové sekci, in Lógr 12, Praha: 2013. ANDRS, Jiří, Ostře sledované texty, in Lógr 11, Praha: 2014. BREN, Paulina, Looking West: Popular Culture and the Generation Gap in Communist Czechoslovakia, 1969-1989, in: Across the Atlantic Cultural Exchanges between Europe and the United States, Presses Interuniversitaires Européennes: 2000, s. 295-322. BREN, Paulina, Weekend Getaways. The Chata, the Tramp, and the Politics of Private Life in Post-1968 Czechoslovakia, in: D. Crowley, S. E. Reid. Socialist Spaces. Sites of Everyday Life in Eastern Bloc, Berg Publishers: 2002, s. 123-140. BREN, Paulina, Zelinář a jeho televize. Kultura komunismu po pražském jaru 1968, Academia, Praha: 2013. CVRČEK, Lukáš, Vysočany 1968, Mimořádný XIV. sjezd KSČ, in Securitas Imperii, Praha: 2009, s. 138 - 160. DANIEL, Ondřej, MACHEK, Jakub, KAVKA, Tomáš, Populární kultura v českém prostoru, Karolinum, Praha: 2013. DUCHOŇ, Lukáš, Jazzová sekce, Artforum a Unijazz, Bakalářská práce, FF MU, Brno: 2007. HEŘMANSKÝ, Martin, NOVOTNÁ, Hedvika, Hudební subkultury, in JANEČEK, Petr (eds), Folklor atomového věku, Národní muzeum a Fakulta humanitních studií, Praha: 2011, s 89 – 110. 51

HAVLÍK, Adam, Hudební burzy v Československu v období normalizace, Bakalářská práce, FF UK, Praha: 2009. HAVLÍK, Adam, Západní hudba v Československu v období normalizace, Diplomová práce, FF UK, Praha: 2012. JINDRA, Zdeněk, SVÁTEK, František, ŠTAIF, Jiří, Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin. Svazek 1. O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru. Karolinum, Praha: 1997. KAVKA, Tomáš, Neviditelná druhá ruka transformace, in Lógr, Praha: 2013, s. 72 – 73. KONTLER, László, Dějiny Maďarska, Lidové noviny, Praha: 2001. KOVÁCS, István, Pilsudski… Katyň… Solidarita… Klíčové pojmy polských dějin 20. století, Barrister & Principal, Brno: 2010. KOVÁCSOVÁ, Olga, Vliv zahraničního punku či postpunku na českou hudbu 70., 80. let a jejich vzájemná konfrontace, Bakalářská práce, FF MU, Brno: 2010. LASÁK, Ondřej, A přece se točí!, Bakalářská práce, SVŠJŠ, Praha: 2010. MACHEK, Jakub, Kam směřuje výzkum české populární kultury?, in Lógr 7, Praha: 2013, s. 60 – 63. MÜCKE, Pavel, „Před oponou, za oponou…“ aneb obraz cizinců a cizích zemí v paměti dělníků a příslušníků tzv. pracující inteligence Československa sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, in VANĚK, Miroslav (ed.), Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny: životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence; Sv. 1. Studie, Akademia, Praha: 2009, s. 162 – 210. MYŠKA, Milan, ZÁMEČNÍK, Stanislav, HOLÁ, Věra, Práce s pamětníky a vzpomínkami, Socialistická akademie, Ostrava: 1967. OTÁHAL, Milan, VANĚK, Miroslav, Sto studentských revolucí, Lidové noviny, Praha: 1999. PELIKÁN, Jan a kolektiv, Dějiny Srbska, Lidové noviny, Praha: 2005. POSPÍŠIL, Filip, BLAŽEK, Petr, „Vraťte nám vlasy!“ První máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu. Studie a edice dokumentů, Academia, Praha: 2010. PULLMANN, Michal, Konec Experimentu. v Československu, Scriptorium, Praha: 2011.

Přestavba

a

pád

komunismu

PULLMANN, Michal, Sociální dějiny a totalitně historické vyprávění, in Soudobé dějiny XV/ 3-4, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR: 2008, s. 703-717. PULLMANN, Michal, Život v komunistické diktatuře. O povaze a proměnách soudobých dějin po roce 1989, in Dějiny a současnost 12/2011. RYCHLÍK, Jan, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848 – 1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: 2007. 52

RYCHLÍK, Jan, PERENĆEVIĆ, Milan, Dějiny Chorvatska, Lidové noviny, Praha: 2007. ŘEŘICHA, David, Kořeny a vývojové trendy hnutí Skinheads v 80. a 90. letech 20. století, Diplomová práce, FF UK, Praha: 2011. SEDLÁK, Petr, Proč tak snadno? Silné a slabé stránky revize vykládání diktatury KSČ a jejího nástupu v únoru 1948, Dějiny – teorie – kritika 1/2013, s. 30 – 55. SEGI, Stefan, Bigbít: Z undergroundu do muzea, in Lógr 7, Praha: 2013, s. 52 – 55. SOMMER, Vítězslav, Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“. Koncepty rezistence a studium socialistické diktatury v Československu, in Soudobé dějiny XIX/1, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2012, s. 9 – 36. SCHWUBOVÁ, Martina, Punková subkultura v Písku, Bakalářská práce, FHS UK, Písek: 2010. ŠITLER, Jiří, Cenzura v předlistopadovém Československu, in Dějiny a současnost 6/1998. ŠTĚPÁN, Jiří, Československý exil ve Švédsku v letech 1945 - 1989, VEDUTA, České Budějovice: 2011 TOMEK, Miroslav, Za ukrajinskou alternativou, in Nový prostor 447/ 2014, s. 18 - 19. TOMEK, Prokop, Prevence, profylaxe a výchova v pojetí Státní bezpečnosti, in: Sborník Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra 5/2007,Odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra České republiky, Praha: 2007. TŮMA, Oldřich, Společenské a politické souvislosti termínu normalizace, in: Věda v Československu v období normalizace, Vědecké centrum pro dějiny vědy, Praha: 2002. URETŠLÉGR, Pavel, Česká nová vlna v rockové hudbě, Bakalářská práce, FF MU, Brno: 2008. VANĚK, Miroslav, Byl to jenom Rock’n’roll? Hudební alternativa v komunistickém Československu, Academia, Praha: 2010. VANĚK, Miroslav, Kytky v popelnici, in Miroslav Vaněk a kol.: Ostrůvky svobody, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Votobia, Praha: 2002. VANĚK, Miroslav, Není invaze jako invaze. Import „východního“ rocku do Československa v 70. letech a jeho limity, in Soudobé dějiny XVIII/3, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2011, s. 330 – 345. VANĚK, Miroslav, Úvodem k hudebním alternativám v „normalizačním“ Československu, in Soudobé dějiny XVIII/3, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2011, s. 305 – 309. VANĚK, Miroslav, MÜCKE, Pavel, PELIKÁNOVÁ, Hana, Naslouchat hlasům paměti, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha: 2007. Vladimir 518 (ed.), KMENY 0, Bigg Boss & Yinachi, Praha 2013. VLČKOVÁ, Anna, Konflikty regionální rockové scény s oficiální kulturní politikou před rokem 1989, Magisterská práce, PF JU, České Budějovice: 2007. 53

WEBER, Hermann, Dějiny NDR, Lidové noviny, Praha 2003. YURCHAK, Alexei, Everything Was Forever, Until It Was No More: The Last Soviet Generation, Princeton University Press 2005. ZIMMERHAKLOVÁ, Hana, Nico, legenda hudebního undergroundu, v Brně a Praze, in Soudobé dějiny XVIII/3, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 2011, s. 414 – 436.

Internetové zdroje AMNESTY INTERNATIONAL, Výstava Amnesty International v Československu před rokem 1989, URL: http://www.amnesty.cz/a13/vystava-ai-v-ceskoslovensku-pred-rokem1989 ATOMOVÁ MIHULE, internetové stránky kapely. URL: http://bandzone.cz/atomovamihule BÁRTA, Jan, Orální historie ve výzkumu neoficiální hudební scény – punku a nové vlny – v 80. letech v ČSSR, URL: http://antropologie.zcu.cz/oralni-historie-ve-vyzkumuneoficialni-hudebni-sceny-punku-a-nove-vlny-v-80-letech-v-cssr BAŠTA, Jiří, Kontrarozvědná činnost StB proti vnějšímu nepříteli v diplomových pracích absolventů VŠ SNB, in SECURITAS IMPERII 9, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha: 2002. URL: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/securita/#9 CUHRA, Jaroslav, Katolická církev přelomu 80. let v diplomových pracích příslušníků StB, in SECURITAS IMPERII 5, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu P ČR, Praha: 1999. URL: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/securita/sbornik5/securi_5.pdf ČINÁTL, Kamil, Poetika normalizace: filmové obrazy Československa sedmdesátých a osmdesátých let v školním dějepisu. URL: http://www.ustrcr.cz/cs/poetika-normalizace DANIEL, Ondřej, Sex, chlast a řev motorů v Podkomorských lesích: „sdělení poznatků pro přátele z MfS NDR“, Tvar 12/2012. URL: http://cspk.webnode.cz/news/sex-chlast-a-revmotoru-v-podkomorskych-lesich-sdeleni-poznatku-pro-pratele-z-mfs-ndr-tvar-12-2012autor-felix-xaver/ DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu: Virtuální katalog k výstavě Muzea a archivu populární hudby. 2008. URL: http://www.popmuseum.cz/exhibit/exhibit.php?l=cz www.discogs.com, sběratelský server DUCHÁČEK, Petr, RINTA, Petr, Miroslav Vaněk: Byl to jenom rock’n’roll? (recenze), in Dějiny a současnost 1/2011. URL: http://dejiny.nln.cz/archiv/2011/1/miroslav-vanek-bylto-jen-rock-n-roll-hudebni-alternativa-v-komunistickem-ceskoslovensku-1956-1989 www.eastalgia.com, sběratelský server FÜGNER, Milan, Dějiny společnosti HIFIK, URL: http://www.offroadrc.info/WordPress/?page_id=5847

54

FÜGNER, Milan, Nejen ředitelská důtka, URL: http://www.offroadrc.info/WordPress/?page_id=5877 HRABALÍK, Petr, DG 307, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku. URL: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/kapely/2686-dg-307/ HRABALÍK, Petr, Hnutí Rock In Opposition, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku. URL: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/svet/70-leta/clanky/73-hnuti-rock-inopposition/ HRABALÍK, Petr, Nahrávka jako základní medium, koncert jako událost, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku. URL: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/clanky/149-nahravka-jako-zakladni-mediumkoncert-jako-udalost/#kapely-13-svehlik HRABALÍK, Petr, První punkové v Československu, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku. URL: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/clanky/157-prvni-punkove-vceskoslovensku-prvni-polovina-80-let/ CHADIMA, Mikoláš, Dopis Mikoláše Chadimy autorům článku „Nová vlna se starým obsahem“, in Informace o chartě 77 IV/ 1983. URL: http://www.vons.cz/data/pdf/infoch/1983/INFOCH_04_1983.pdf CHADIMA, Mikoláš, Normalizace. Čas hnusu, kolaborace a zbabělosti, in denikreferendum.cz: 23. 12. 2011. URL: http://denikreferendum.cz/clanek/12162normalizace-cas-hnusu-kolaborace-a-zbabelosti IVANOV, Ivan, RIEDEL, Jaroslav, 10 českých zakázaných desek podle Jaroslava Riedla, in Muzikus.cz: 22. 7. 2007. URL: http://www.muzikus.cz/publicistika/10-ceskychzakazanych-desek-podle-Jaroslava-Riedla~22~brezen~2007/ JAKUBCOVÁ, Hana, Když o té době vyprávím mladým, jen se smějí a nevěří, říká Skalák (rozhovor), idnes.cz: 17. 11. 2013. URL: http://jihlava.idnes.cz/rozhovor-s-miroslavemskalakem-skalickym-fi0-/jihlava-zpravy.aspx?c=A131115_2000315_jihlava-zpravy_mv

Zdroj: http://jihlava.idnes.cz/rozhovor-s-miroslavem-skalakem-skalickym-fi0/jihlava-zpravy.aspx?c=A131115_2000315_jihlava-zpravy_mv KLUSÁK, Pavel, Písničky pro (rudou) hvězdu. Jak se v české pop-music kolaborovalo s totalitním režimem, URL: http://sorela.net/web/articles.aspx?id=55 KOLÁŘ, Petr, PULLMANN, Michal, Kdo se bojí normalizační každodennosti?, in Kavárna i.dnes 29. 10. 2011. URL: http://data.idnes.cz/mfdnes/kavarna/pdf/2011/kavarna20111029.pdf KRÝZL, Jan, „Nová vlna“ se starým obsahem, původně in Tribuna 12/ 1983. URL: http://www.lidovky.cz/nova-vlna-se-starym-obsahem-dfo/ln_redakce.asp?c=A080327_172401_ln_redakce_fho Porušování listovního tajemství před rokem 1989, reportáž televize NTD: 11. 7. 2011. URL:http://www.ntdtv.cz/porusovani-listovniho-tajemstvi-pred-rokem1989&highlight=poru%C5%A1ov%C3%A1n%C3%AD%20listovn%C3%ADho Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, vnitrostranický materiál, 1970, s. 12 – 13. Ke stažení na stránkách ÚSD AV ČR. URL: 55

http://www.dejinyksc.usd.cas.cz/vnitrostranicke-informace-sekretariatu-uvks/doc_details/137-poueni-z-krizoveho-vyvoje-ve-stran-a-spolenosti-po-xxiii-sjezduks.html POVOLNÝ, Daniel, Prověrka korespondence, in: Operativní technika v rukou StB. Studie vydaná při příležitosti výstavy operativní techniky „Nejen stěny měly uši”. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, Praha: 2001. URL: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/vystavy/vystava1/5odp.html PROTIVÁNEK, Petr, Gramodeska z Loděnice má 60 let, reportáž Aktuálně.cz: 10. 6. 2011. URL: http://aktualne.centrum.cz/video/?id=378619 RIEDEL, Jaroslav, Mikoláš Chadima: Možná už jsem otrlý (rozhovor), A2 10/ 2008, URL: http://www.advojka.cz/archiv/2008/10/mikolas-chadima-mozna-uz-jsem-otrly STANĚK, Luděk, Čuňas: Původně jsem měl být na vnitru dva měsíce a bylo z toho 17 let (rozhovor), ihned.cz: 5. 12. 2014. URL: http://archiv.ihned.cz/c1-63215500-cunas-puvodne-jsem-mel-byt-na-vnitru-dva-mesice-abylo-z-toho-17-let VLČEK, Josef, Jdem pivo žrát, Hospodářské noviny: 6. 2. 2004. http://hn.ihned.cz/c1-13944180-jdem-pivo-zrat VYHLÍDAL, Ivan, Patriarchát na socialistický způsob: K genderovému řádu státního socialismu, in Gender/ rovné příležitosti/ výzkum 2/2007, s. 34 – 42. URL: http://www.genderonline.cz/uploads/dc5b8c7789b2fd34014cf6660ea88c7ab6db276e_patri archat-na-soc-zpusob.pdf

56

6. PŘÍLOHY 6. 1. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA „Úplně všechno co jsem dělal, nějak souviselo s muzikou…“204

Obr č. 1: Jiří Andrs st. ve svém pokoji (1973 nebo 1974) studuje notový zápis (archiv Jiřího Andrse st.).

Obr. č. 2: Vladimír Trojánek ve Varšavě po zhlédnutí filmu „Hair“. Pravděpodobně 1980 (archiv Vladimíra Trojánka). 204

Rozhovor s Vladimírem Trojánkem č. 2 (1. 2. 2012).

57

Obr. č. 3: Jeden z inzerátů Milana Tillingera v časopisu Melodie (Archiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů Ministerstva vnitra ČSR, vyšetřovací spis vedený na Hanu Hrůzovou. Nezpracovaný fond.)

Obr. č. 4: Jeden z poměrně vzácných

případů

otevřené

cenzury v období normalizace na obalu

druhého

eponymního

alba

vydání Vladimíra

Mišíka. Průvodní text Jiřího Černého byl vystřižen po jeho pomoci s obhajobou Plastic People v procesu s undergroundem (archiv autora).

58

Obr. č. 5: Podomácku vyrobené demo kapely Atomová mihule nahrané na magnetofonovou pohlednici (archiv Vladimíra Trojánka).

Obr. č. 6: Sběratelské LP (Captain Beefheart: Trout Mask Replica) z pozůstalosti Martina Řehoře, sběratele původem ze Žďáru nad Sázavou. Toto LP nebylo určené k další výměně, proto bylo opatřeno razítkem s adresou majitele (archiv autora). 59

Obr. č. 7: Kazety z produkce DIY vydavatelství Fist Records. Tyto kazety vyráběl a distribuoval v osmdesátých letech Mikoláš Chadima (archiv autora, z pozůstalosti Martina Řehoře).

60

Obr. č. 8, 9, 10: Detaily z obalů licenčních desek vyrobených v Jugoslávii a v Polsku. Bob Marley & The Wailers: Uprising/ Jugoton 1981 (originál 1980); Rolling Stones s/t / Jugoton 1978 (originál 1964); Joy Division: Unknown Pleasures/ Tonpress 1989 (originál 1980); (archiv autora, z pozůstalosti Martina Řehoře). 61

Obr. č. 11: Album, které nahrál Paul McCartney exkluzivně pro sovětský trh, vyšlo v listopadu 1988 a první vydání v počtu 50 000 ks bylo vyprodáno za dva dny. Během dvou let následovalo dalších sedm reedic. Do r. 1991 album nevyšlo na Západě a bylo tam považováno za cenný sběratelský kousek (archiv autora, z pozůstalosti Martina Řehoře).

Obr.

č.

12:

Detail

z katalogu Recommended Records (podzimní číslo 1986)

ukazuje

pokyny

k platbě desek a dalších komodit (archiv Vladimíra Trojánka).

62

6. 2. LICENČNÍ DESKA SUPRAPHONU „WOODSTOCK“, 1974, KAT. Č. 1 13 1338-40 Pravděpodobně nejpůsobivější licenční deskou vydanou v Československu v období normalizace byl trojvinyl „Woodstock“ vyšlý z produkce Supraphonu v nákladu 12 200 ks. Jedná se dodnes o jediné tuzemské vydání tohoto záznamu ze slavného festivalu. Booklet je opatřen úvodem, který měl poskytnout návod k „správnému“ ideologickému chápání nahrávky. Pravděpodobně byl ze strany redaktorů Supraphonu vložen z pragmatických důvodů a ještě pravděpodobněji nebyl brán skutečnými zájemci o tuto hudbu vážně. Proces vydání licenční desky zpravidla trval až dva roky. Paradoxně byl tedy Woodstock uveden do obchodů ve stejném roce, kdy byl v Rudolfově u Českých Budějovic brutálně rozehnán undergroundový koncert, jehož se zúčastnilo mnoho set návštěvníků. Po policejním zásahu bylo na 280 zadržených vykoupáno a ostříháno. Po tzv. masakru v Rudolfově se dále zostřil policejní tlak a undergroundové jádro se začalo uzavírat a jednat čím dál tím více konspirativně.

63

6. 3. POČET LICENČNÍCH TITULŮ VYDANÝCH SUPRAPHONEM A OPUSEM V LETECH 1965 – 1989 (PODLE SEZNAMU RADKA DIESTLERA205 – VIZUALIZACE) 27

27 24

19

13

15

15

13

10

8

1989

1988

1987

1986

1985

1984

1983

1982

1981

1980

1979

1978

1977

1976

1975

1974

1973

1972

1971

1970

1969

2

1968

2

1967

1966

1965

1

14

13 13

10

9

16

15

14

13

19

18

17

Na grafu jsou zřetelné tři tendence: 1) nárůst počtu licenčních titulů v období Pražského jara, 2) pokles na začátku normalizace, 3) nárůst v období přestavby.

DIESTLER, Radek, Cizí desky v zemích českých aneb ochutnávka na samém kraji útesu:Virtuální katalog k výstavě Muzea a archivu populární hudby. 2008. 205

64

6. 4. DISKOGRAFIE VYBRANNÝCH ZÁPADNÍCH KAPEL VYDANNÝCH V JUGOSLÁVII206 6. 4. 1. Jethro Tull War Child, Jugoton: 1975 (or. 1974) Minstrel in the Gallery, Jugoton: 1975 (or. 1975) The Best of Jethro Tull, Jugoton: 1976 (or. 1975) Too Old to Rock’n’Roll… Too Young to Die…, Jugoton: 1977 (or. 1976) Songs from the Wood, RTV Ljubljana: 1978 (or. 1977) Heavy Horses, RTV Ljubljana: 1978 (or. 1978) Bursting Out, RTV Ljubljana: 1979 (or. 1978) Stormwatch, RTV Ljubljana: 1980 (or. 1979) A, RTV Ljubljana: 1980 (or. 1980) Broadsword and the Beast, RTV Ljubljana: 1982 (or. 1982) Under Wraps, RTV Ljubljana: 1984 (or. 1984) Stand Up, RTV Ljubljana: 1985 (or. 1969) Crest of a Knave, Jugoton: 1988 (or. 1987) 20 Years of Jethro Tull, Jugoton: 1988 (or. 1988) Rock Island, Jugoton: 1989 (or. 1989)

6. 4. 2. Pink Floyd (vše Jugoton) Dark Side of the Moon, 1973 (or. 1973) A Nice Pair, 1974 (or. 1973) Meddle, 1976 (or. 1971) Wish You Were Here, 1976 (or. 1975) Animals, 1977 (or. 1977) The Wall, 1980 (or. 1979) A Collection of Great Dance Songs, 1981 (or. 1981) The Final Cut, 1983 (or. 1983) 206

www.eastalgia.com, www.discogs.com

65

A Momentary Lapse of Reason, 1987 (or. 1987) A Delicate Sound of Thunder, 1989 (or. 1988)

6. 4. 3. Depeche Mode (vše RTV Ljubljana) Speak & Spell, 1982 (or. 1981) A Broken Frame, 1983 (or. 1982) Contruction Time Again, 1984 (or. 1983) Some Great Reward, 1984 (or. 1984) The Singles 81 - 85, 1986 (or. 1985) Black Celebration, 1986 (or. 1986) Music for the Masses, 1988 (or. 1987) 101, 1989 (or. 1989)

6. 4. 4. Bob Marley &The Wailers (vše Jugoton) Natty Dread, 1976 (or. 1974) Exodus, 1977 (or.1977) Kaya, 1978 (or. 1978) Survival, 1979 (or. 1979) Babylon by Bus, 1979 (or. Uprising, 1981 (or. 1980) Confrontation, 1983 (or. 1983) Legend, 1984 (or. 1984)

6. 4. 5. Krautrock Kraftwerk Autobahn, RTB: 1975 (or. 1974) Radio Activity, Jugoton: 1976 (or. 1975) Man Machine, Jugoton: 1978 (or. 1978) Computer World, Jugoton: 1981 (or. 1981) 66

Electric Café, Jugoton: 1987 (or. 1986)

Tangerine Dream Phaedra, RTB: 1975 (or. 1974) Ricochet, RTB: 1976 (or. 1975) Stratosfear, RTB: 1976 (or. 1976) Force Majeure, Jugoton: 1979 (or. 1979) Exit, Jugoton: 1982 (or. 1982) Le Parc, RTV Ljubljana: 1985 (or. 1985)

6. 5. OTÁZKY, JEŽ JSEM POLOŽIL HUDEBNÍM KRITIKŮM 1) Kde jste Vaše vlastní desky sháněl Vy? Stejnými cestami jako ostatní nadšenci (hudební burzy, poštou ze západu od známých/ příbuzných, z Polska/ Maďarska/ Jugoslávie atd.) nebo jste měl ještě nějaký jiný zdroj? 2) Kde jste získával informace o nejnovějších západních deskách? 3) Setkal jste se při shánění desek s nějakou formou represe nebo cenzury?

67

6. 6. EDICE: DOPIS VLADIMÍRA „HENDRIXE“ SMETANY, 26. – 28. 8. 2011, S. 2

Vladimír „Hendrix“ Smetana se pohyboval v undergroundu od jeho počátků. Působil jako bedňák a technik The Primitives Group a The Plastic People Of The Universe. V červenci 1973 vystoupil na prvním koncertu DG 307 v Klukovicích coby bubeník. 207 Za zprostředkování korespondence děkuji Ondřeji Smetanovi.

207

HRABALÍK, Petr, DG 307, in Bigbít, internetová encyklopedie rocku.

68

6. 7. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ČSA

Československé aerolinie

ČSR

Česká socialistická republika

ČSSR

Československá socialistická republika

ČUTI

Český úřad pro tisk a informace

FMV

Federální ministerstvo vnitra

KSČ

Komunistická strana Československa

LP

Long play (dlouhohrající deska, 12“)

MV ČSR

Ministerstvo vnitra Československé republiky

RSE

Rádio Svobodná Evropa

RVHP

Rada vzájemné hospodářské pomoci

SBČS

Státní banka Československá

SKJ

Svaz komunistů Jugoslávie

SNB

Sbor národní bezpečnosti

SSR

Slovenská socialistická republika

StB

Státní bezpečnost

ÚV KSČ

Ústřední výbor Komunistické strany Československa

VB

Veřejná bezpečnost

VŠ SNB

Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti

ZÚ

Zastupitelský úřad

69