Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut ekonomických studií

DIPLOMOVÁ PRÁCE Momenty filozofie věd v komparaci škol ekonomického myšlení

Vypracoval: Bc. Lukáš Kovanda Vedoucí: Prof. Ing. Milan Sojka, CSc. Akademický rok: 2005/2006

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil pouze uvedené prameny a literaturu.

Bc. Lukáš Kovanda, v Praze dne 17. 5. 2006

2

ABSTRAKT: Stěžejním cílem této práce je popsat složité vztahy mezi ekonomií a filozofií vědy. Snažíme se nastínit zásadní tendence v této oblasti, jež se projevily v průběhu dvacátého století, např. modernismus/postmodernismus a pozitivismus/postpozitivismus atp., a poté představujeme čtyři potenciální možnosti budoucí tváře ekonomie. V souvislosti s tím je práce rozdělena do dvou plánů, které se navzájem prostupují. V plánu prvém srovnáváme, řečeno s Larry Laudanem, dvě výzkumné tradice v ekonomii, školu myšlení neoklasickou a postkeynesovskou, a v tomto kontextu dospíváme k závěru, že určité ovlivnění ekonomie filozofií vědy je patrné. Argumentujeme proto dále, že každý ekonom, který hájí jakoukoliv teorii či model, by měl být alespoň v jisté míře seznámen se světonázorem, jejž lze konec konců vždy odhalit v pozadí kterékoliv výzkumné tradice. Jak už jsme uvedli, druhý plán práce sestává z představení „čtyř scénářů budoucího vývoje ekonomie“. Jednotliví reprezentanti každého ze scénářů, respektovaní ekonomové a jiní vědci Sheila C. Dowová, Arjo Klamer, David Colander, D. Wade Hands, Bruce J. Caldwell a Fritjof Capra, jsou vybráni víceméně arbitrárně, avšak odůvodnitelně. Závěrem uvádíme, že moderní evoluční ekonomie komplexity může být jednou z nejvíce pravděpodobných tváří ekonomie budoucnosti. V Dodatku k této práci posléze tuto specifickou výzkumnou tradici detailněji rozebíráme, i s jejími ontologickými, metodologickými, a rovněž teoretickými a aplikovanými přístupy.

ABSTRACT: The main aim of this work is to examine compound relationships between economics and philosophy of science. We seek to sketch out crucial tendencies in this sphere which took place especially during 20th century, e.g. modernism/postmodernism and positivism/postpositivism etc., and, then, to outline four potential possibilities of the future image of economics. Accordingly, this work is divided into two plans which pervade each other. In the context of the first plan’s comparison of neo-classical and post-Keynesian, in Larry Laudan’s term, research traditions in economics, we conclude, that, to the more or less extent, there is an influence of the philosophy of science on economics. Thus, we also argue that every economist, who advocates any particular theory or model, should be familiar, at least to the certain degree, with the specific world view which is always, under any research tradition, implicitly or explicitly, underlying them. In the second plan of this work, we introduce, as we have said, four “scenarios of the future development in the field of economics”. To the more or less extent arbitrarily, though arguably, we have chosen few well distinguished economists and other scientists, like Sheila C. Dow, Arjo Klamer, David Colander, D. Wade Hands, Bruce J. Caldwell, and Fritjof Capra, to represent each of these scenarios. Finally, we argue that modern evolutionary economics of complexity could be one of the most likely images of the future economics, and, consequently, characterize this specific research tradition, with its ontology methodology and also theoretical and applied parts, in the Appendix to this work.

3

OBSAH: PODĚKOVÁNÍ ................................................................................................................................................... 6 1. ÚVOD................................................................................................................................................................ 7 2. FILOZOFIE VĚD VE DVACÁTÉM STOLETÍ .................................................................................... 15 2.1 V ÍDEŇSKÝ KRUH A EMPIRIČTÍ POZITIVISTÉ ............................................................................................ 15 2.2 K ARL P OPPER : R ANÝ KRITIK POZITIVISMU ............................................................................................ 17 2.3 P OSTPOZITIVISTICKÉ PŘÍSTUPY K METODOLOGII VĚDY ........................................................................ 21 2.3.1 Thomas Kuhn..................................................................................................................................... 23 2.3.2 Paul Feyerabend............................................................................................................................... 26 2.3.3 Imre Lakatos...................................................................................................................................... 28 2.3.4 Larry Laudan .................................................................................................................................... 30 3. ALTERNATIVNÍ METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY: KATEGORIZACE ŠKOL MYŠLENÍ.... 34 3.1 M ODERNISMUS / POSTMODERNISMUS ....................................................................................................... 34 3.2 K ARTEZIÁNSKO - EUKLIDOVSKÝ / BABYLÓNSKÝ MODUS MYŠLENÍ ......................................................... 36 3.3 R ELACE KATEGORIZACÍ ............................................................................................................................ 39 3.4 O RTODOXIE A HETERODOXIE ................................................................................................................... 41 4. KOMPARACE VÝZKUMNÝCH TRADIC V EKONOMII................................................................ 46 4.1 N EOKLASICKÁ VÝZKUMNÁ TRADICE ....................................................................................................... 47 4.1.1 Stručný nástin teoreticko-metodologického vývoje...................................................................... 47

4.1.1.1 4.1.1.2 4.1.1.3 4.1.1.4 4.1.1.5

Od Smithe ke Keynesovi .............................................................................. 47 Hutchison a pozitivismus v ekonomii ....................................................... 50 Samuelsonův operacionalismus a Machlupova kritika......................... 52 Friedmanův instrumentalismus ................................................................. 54 Vývoj mainstreamu v posledních desetiletích ......................................... 55

4.1.2 Současné metodologické debaty v rámci mainstreamové ekonomie .......................................... 59

4.1.2.1 Rekapitulující přehled ................................................................................. 59 4.1.2.2 McCloskeyová a rétorika v ekonomii ....................................................... 60 4.1.2.3 Metodologický pluralismus a naturalismus ............................................ 63 4.2 P OSTKEYNESOVSKÁ VÝZKUMNÁ TRADICE ............................................................................................. 66 4.2.1 Stručný nástin teoreticko-metodologického vývoje...................................................................... 66 4.2.2 Současné metodologické debaty v rámci postkeynesovské ekonomie ........................................ 69

4.2.2.1 4.2.2.2 4.2.2.3 4.2.2.4

Keynesova a Kaldorova metodologická východiska .............................. 69 Kritický realismus......................................................................................... 75 Kauzální holismus ......................................................................................... 83 Uskali Mäki a „rétorický realismus“ ........................................................ 91

4.3 T EORETICKÁ KOMPARACE NEOKLASIKY A POSTKEYNESOVSTVÍ .......................................................... 94 4.3.1 Vstup ČR do EMU z pohledu mainstreamové ekonomie.............................................................. 95

4.3.1.1 Ekonomická a měnová integrace a OCA kritéria .................................. 95 4.3.1.2 Ekonomická a měnová integrace a zahraniční obchod ......................... 96 4.3.2 Vstup ČR do EMU z pohledu postkeynesovské ekonomie ........................................................... 98

4.3.2.1 Ekonomická a měnová integrace a zahraniční obchod ......................... 98 4.3.2.2 Intermezzo: Keynesovo-postekeynesovské pojetí peněz ........................ 99 4.3.2.3 Ekonomická a měnová integrace a monetární nezávislost ................. 103 4.4 S HRNUTÍ : L AKATOSOVSKÉ SROVNÁNÍ NEOKLASIKY A POSTKEYNESOVSTVÍ .................................... 105 5. QUO VADIS HOMO OECONOMICUS? ................................................................................................ 111 5.1 B UDOUCNOST EKONOMIE DLE SYNTETICKÉHO SCÉNÁŘE ...................................................................... 111 5.2 B UDOUCNOST EKONOMIE DLE EVOLUČNÍHO SCÉNÁŘE ......................................................................... 114 5.3 B UDOUCNOST EKONOMIE DLE REAKČNÍHO SCÉNÁŘE ............................................................................ 118 5.4 B UDOUCNOST EKONOMIE DLE REVOLUČNÍHO SCÉNÁŘE ....................................................................... 120 6. ZÁVĚR ......................................................................................................................................................... 123

4

BIBLIOGRAFIE, ZDROJE.......................................................................................................................... 125 D. DODATEK: EVOLUCE A KOMPLEXITA V EKONOMII ............................................................ 137 D.1 Ú VOD ....................................................................................................................................................... 137 D.2 Z ÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA .............................................................................................................. 139 D.3 O NTOLOGIE EVOLUČNÍ EKONOMIE KOMPLEXITY ................................................................................ 140 D.4 M ETODOLOGIE EVOLUČNÍ EKONOMIE KOMPLEXITY ........................................................................... 144 D.5 T EORETICKÉ PŘÍSTUPY EVOLUČNÍ EKONOMIE KOMPLEXITY .............................................................. 145 D.6 M ODELOVÁNÍ A APLIKACE V EVOLUČNÍ EKONOMII ............................................................................ 148 BIBLIOGRAFIE DODATKU ...................................................................................................................... 159

SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK: Obrázek 1: Analytická struktura mezo trajektorie ........................................................... 143 Tabulka Tabulka Tabulka Tabulka

1: 2: 3: 4:

Extrémní binární opozita modernismu a postmodernismu ............................ 35 NK model a systém N=3 a K=1 ..................................................................... 151 Vhodnosti systému a komponent.................................................................... 152 Poptávka, komplexita a implikace ................................................................. 155

5

Poděkování Na tomto místě se bezesporu sluší poděkovat panu profesoru Milanu Sojkovi za pomoc, poskytnutí cenných materiálů i užitečné rady při sepisování této práce. Dílem nemenším děkuji též profesoru Michalu Mejstříkovi za vhodné nasměrování, snad i drobné přesměrování v průběhu tvorby. Dík náleží rovněž Michaele Rothové a Elišce Kovandové za příspěvky k hladkému zvládnutí technicko-organizační složky tvorby této práce.

6

1. Úvod

Z

amýšlíme-li nějak stručně a výstižně charakterizovat dvacáté století, nevyhneme se překážkám a ambivalencím. Století válek? Příliš pesimistické, příliš

jednostranné. Století dosud nevídaného lidského pokroku? Příliš pozitivní; třeba při pomyšlení na excesy s jádrem, ať již v Hirošimě nebo v Černobylu. Století konce dějin? Konce vědy? Stačí shlédnout večerní zprávy informující třeba o situaci na Blízkém východě, abychom zjistili, že dějiny, alespoň někde, nekončí. Stejně jako neutichá hrozba dalších excesů s jádrem. A co tedy století konce vědy? Těžko říci, zřejmě ne, vždyť „nevídaný lidský pokrok“ i jádro máme jejím prostřednictvím. Století konce

jednotné vědy? To už zní, zdá se, lépe. Ovšem redukovat charakteristiku století pouze na vědu? A je takový konec definitivní, jednou provždy? A vůbec, „století konce“, ať už toho, či toho, zní taktéž zbytečně pesimisticky a odevzdaně. A co tedy století paradoxů? To je ono... nejspíše. Koncem třicátých let dvacátého století se Otto Neurath, ekonom a sociolog, debatér Vídeňského kruhu, jehož stěžejní vizí bylo ustavit jednotu ve vědách, stal vedoucím edičního projektu Základy jednoty věd: Příprava mezinárodní encyklopedie jednotné vědy. V rámci této edice vyšlo mezi lety 1938 až 1971 pod hlavičkou University of Chicago Press celkem devatenáct publikací. Takových, které měly dle představ Neuratha, a po vědcově smrti v roce 1945 i jeho nástupců, črtat základní kontury univerzálních pravidel jednotné vědy budoucnosti. Těmto představám zřejmě původně odpovídala i kniha, která v rámci edice vyšla v roce 1962. A co více, stala se dokonce zdaleka nejznámějším dílem z této série. Originálně se jmenovala The Structure of Scientific Revolutions a jejím autorem byl Thomas Kuhn. A podle mnohých nejen, že

7

popisovala vědecké revoluce, ale sama vědeckou revoluci vyvolala. Revoluci, která, alespoň prozatím, definitivně maří sen o jednotě věd. Paradoxní. Dvacáté století můžeme nazvat stoletím paradoxů (viz McCloskey 2001, s. 109-10). Filozof Thomas Kuhn dal ovšem jako jeden z prvních najevo, že dvacáté století může

být

nejen

stoletím

paradoxů,

ale

též

stoletím

střetu

modernismu

a

postmodernismu. Stoletím odmítnutí modernistických metascénářů. Dialektika ducha, hermeneutika usuzování, emancipace rozumu, vytváření bohatství – to vše jsou podle předního filozofa postmodernismu Jeana Françoise Lyotarda (Lyotard 1984, s. xxiiiiv) modernistické metascénáře, dle nichž byl, či je rozehráván vědecký metadiskurz. Ale postmodernismus dále odmítá hrát dle metascénářů, odmítá tedy i neurathovskou jednotu

věd,

zatímco

se

vydává

spíše

v

Kuhnových

stopách:

„Definuji

postmodernismus jako nedůvěru v metascénáře,“ hlásá Lyotard (Lyotard 1984, s. xxiii-iv; vlastní překlad). Dvacáté století je stoletím paradoxů a je též stoletím popření metascénářů. Jsou však sny o jednotě věd i o metascénářích navždy zpopelněny? Existuje něco, čím mohou být nahrazeny? Nepřijde opět doba, kdy, ekonomicky a s nadsázkou řečeno, poptávka po všem s předponou meta- značně stoupne? Tyto otázky může zodpovědět století jednadvacáté, na jehož úsvitu stojíme. Abychom se mohli vůbec připravit na pokus je zodpovědět, musíme důkladněji pochopit vývoj v uplynulých desetiletích. Ekonomie, její metodologie i její konotace s filozofií a filozofií vědy nabízí prostor pro takové pochopení. Její záběr je totiž dostatečně široký na to, aby vstřebal nadoblačné filozofování několika akademiků a současně každodenní hemžení miliard tržních aktérů „tam dole“; těch, kteří, řečeno s Lyotardem, „vytvářejí bohatství“. Stejně jako jiné obory lidské činnosti nezůstala ani ekonomie neovlivněna modernismem či postmodernismem. Deirdre McCloskeyová (2001, s. 103) rozlišuje dva modernismy, literární a architektonický. Za typické reprezentanty prvého označuje „Woolfovou, Joycea, Picassa a Stravinského“, za „etalonové“ představitele druhého pak „Le Corbusiera, Mondriana, Bertranda Russella a Paula A. Samuelsona“. Ač se oba modernismy do jisté míry liší, mnohé je spojuje: „Literární a architektonický modernismus sdílejí optimismus ohledně formy, nechuť k nezobecnitelnému, posedlost dokazováním, fascinaci novotou, oslavu budoucnosti, slabost pro nadčasové axiomy, glorifikaci jednotlivce, averzi k etickému zdůvodnění, nadšení ze separace faktu a hodnotového soudu, víru v teorii, jejíž fakta jsou na teorii 8

nezávislá; a nad tím vším se skví pocit, že cítění a rozum jsou z protikladných sfér.“ (McCloskey 2001, s. 103; vlastní překlad). A stejně jako lze v dílech mnohých ekonomů nalézt prvky modernismu, lze dle ekonomického teoretika Jacka Amariglia (1990, s. 15) „uvnitř tohoto modernismu narazit na různé ‚momenty‘ postmodernistické“, třeba v pracích Knighta a Keynese týkajících se nejistoty, které podkopaly základy modernistické ekonomie (Klamer 2001, s. 84; vlastní překlad). Prvním plánem následujícího textu tedy bude snaha o nastínění vztahů filozofie, filozofie vědy, ekonomie, a to jak na úrovni metodologické, tak na úrovni teoretické až hospodářskopolitické. Vzletně řečeno, budeme hledat odpověď na otázku, zda se postmodernistické borcení metascénářů nějak odráží, třeba v podobě momentů, kupříkladu v chování jednotlivých tržních aktérů v podmínkách vzácnosti či alespoň v teoriích o tomto chování. Ale stejně tak se budeme snažit nastínit, v jaké míře pronikaly či pronikají do ekonomie jiné momenty, třeba pozitivistické. Druhý plán práce, jenž bude ten prvý občas prostupovat, je možná ještě o něco více ambicióznější. Bude se snažit popsat směry, jimiž se může ubírat vývoj ekonomie coby vědecké disciplíny v budoucnu. Představme si nyní několik možných vizí, několik scénářů. Metodoložka

ekonomie

Sheila

C.

Dowová

(2001)

črtá

hranice

mezi

modernismem a postmodernismem ve vědě, a jak uvidíme níže i v ekonomii. V dialektickém duchu vidí modernismus jako tezi, zatímco postmodernismus, jejž slučuje s antimodernismem, považuje za jeho antitezi. V jeho rámci jsou přitom podle ní patrné již prvky nového, syntetického vidění světa: „V rámci postmodernismu jsou již dnes patrny známky přechodu k dalšímu, syntetickému stádiu, které přesahuje dualismus modernismu/postmodernismu.“ (Dow 2001, s. 61; vlastní překlad) Dualismus, stejně jako autorčiny další náhledy rozebereme v dalším textu. V této fázi označme její přístup jako „scénář budoucího vývoje č. 1“, scénář syntetický, jehož gros tkví v myšlence, že střet modernismu a postmodernismu vyústí v jedenadvacátém století v syntézu, o jejíž formě má autorka, jak dále též uvidíme, poměrně konkrétní představy. 9

Východisko ze střetu modernismu a postmodernismu, „třetí cestu“, hledá v ekonomii, kromě Dowové, mezi jinými i teoretik Arjo Klamer. Zatímco Dowová definuje novou cestu jako, řekněme, „kladnou syntézu“, Klamer méně dialekticky jako „syntézu zápornou“, která určuje, co by v jeho očích nový směr, neotradicionalismus, obsahovat neměl: „[K]lamerův [...] neotradicionalismus, který se vyhýbá modernistickému tvrzení, že dospěl ke stejnému, neměnnému, a stejně tak postmodernistické hypersenzitivitě k předeterminovanému a komplexnímu charakteru všeho existujícího, lze lokalizovat v současnosti, minulosti i budoucnosti; žije simultánně s momenty moderny a postmoderny.“ (Amariglio 2001, s. 134-35; vlastní překlad) Svá díla předkládají v současné době i ti myslitelé, kteří soudí, že v průběhu dvacátého století konec vědy opravdu nastal; že byl klasické vědě zasazen pomyslný políček, když již nebyla a není s to podat přesvědčivá vysvětlení či úspěšné predikce vztahující se k nesčetným fenoménům světa kolem nás i v nás. Míní rovněž, že věda již nemá autoritu, jíž se těšila dříve, třeba v době modernismu. Příkladem takového autora je kvantový fyzik Fritjof Capra. Podle jeho názoru (2004, s. 29), se poslední století druhého tisíciletí neslo, alespoň ve vědě, ve znamení přechodu od mechanistického světonázoru, jehož kořeny lze hledat už u Reného Descarta, filozofa a matematika sedmnáctého století, ke světonázoru novému, a sice holistickému nebo také ekologickému, jehož je obhájcem. Klíčová je přitom podle něj změna akcentu, jenž je kladen na části a na celek: „Základní je napětí mezi celkem a jeho částmi. Přístupy, které kladou důraz na jednotlivé části celku, se nazývají mechanistické, redukcionistické nebo atomistické, zatímco holistický, organizmický nebo ekologický přístup klade důraz na celek. Ve dvacátém století věda s holistickou perspektivou vešla ve známost jako věda systémová a jí odpovídající způsob myšlení se označuje jako systémové myšlení.“ (Capra 2004, s. 29) Autor následně podává stručné shrnutí klíčových zvratů ve vědě v posledních několika staletích a na příkladech z fyziky, biologie, ale i z psychologie, kybernetiky či z matematiky ilustruje přesvědčení, že karteziánská věda dospěla ke svým limitům a že 10

je na místě opřít vědu o jiný světonázor. Říká, že poté, co byly předpoklady karteziánského světonázoru nedávno „osudově zpochybněny a jsou nyní podrobovány radikální revizi“, ustupuje věda od náhledu, v němž se prolínají „ideje a hodnoty, k nimž patří představa vesmíru jako mechanické soustavy složené z elementárních stavebních částí, představa lidského těla jako stroje, představa života ve společnosti jako kompetitivního boje o přežití, víra v neomezený materiální pokrok dosažitelný ekonomickým a technologickým růstem a v neposlední řadě i přesvědčení, že společnost, v níž je žena všude podřízena muži, je společností uspořádanou podle základního zákona přírody“ (Capra 2004, s. 19). Ač se Capra v citované knize dotýká ekonomie jen letmo, poslouží nám jeho vize ke konkretizaci „scénáře budoucího vývoje č. 2“, scénáře revolučního, jenž bude charakterizován

radikální

změnou

nejzákladnějšího

vědeckého

světonázoru

–

s nadsázkou, změnou metavědeckého světonázoru –, a to napříč jednotlivými disciplínami lidského poznání, tedy i napříč ekonomií. Filozofie věd se zejména v druhé polovině dvacátého století, tedy v éře postmodernismu, vyrovnávala s nástupem již zmíněného Thomase Kuhna, ale i dalších myslitelů, příkladem Imre Laktose či Paula Feyerabenda, kteří se pokusili zásadně přehodnotit metascénář pozitivisticky jednotné vědy. Metodolog ekonomie Bruce J. Caldwell označuje tyto filozofy za postpozitivisty a klíčovou úlohu přisuzuje prvně jmenovanému: „Dílo The Structure of Scientific Revolutions [(1962)] od Thomase Kuhna bylo vůdčí prací v přechodu […] k současnému postpozitivistickému období.“ (Caldwell 1994, s. 223; zvýraznění původní, vlastní překlad) Jak vyplývá z pojmenování, postpozitivisté mají výhrady k pozitivistické vědě, která si, vedle jiného, zakládá na rigorózních a preskriptivních modelech (Caldwell 1994, s. 4). Tyto výhrady lze přirovnat k těm, které má Capra vůči vědě stavějící na karteziánském světonázoru. Východiska se však liší: metaforicky řečeno, Capra je obhájcem nové základní optiky, skrze níž má věda na okolní svět pohlížet, postpozitivista Feyerabend zase prosazuje koncept „cokoliv je možné“, který umožňuje střídat optiku ad hoc, v závislosti na konkrétních vědeckých problémech; avšak jiní postpozitivisté

zase

dospívají

v duchu

11

pluralismu

k závěrům

odlišným.

Postpozitivistické, obdobně jako postmodernistické tendence nejsou jednoduše definovatelné a uchopitelné, jsou spíše roztříštěné. Ale něco je přesto spojuje: hořekují nad překonaným, ale zda nabízejí něco nového, obdobně konzistentního a alespoň do určité míry úspěšného, je stále spíše nezodpovězenou otázkou. Modernismus, pozitivismus jsou mrtvy! Ať žije… Ale kdo? Je možné i zmrtvýchvstání: „Je tomu tak, pozitivismus ještě nemusí být mrtvý, může být pouze překryt a upozaděn. Pokud ovšem [postpozitivistický] přístup, který se zdá být jeho nástupcem, nepovede nikam nebo pouze k nadmíře spekulativnosti, můžeme se stát svědky návratu těch modelů, které lze charakterizovat jako pozitivistické.“ (Caldwell 1994, s. 4; vlastní překlad) V prvním plánu této práce budeme rozebírat právě vliv pozitivismu i postpozitivismu na ekonomii dvacátého století. V rámci druhého plánu proto můžeme Caldwellovu myšlenku využít pro konstrukci možného „scénáře budoucího vývoje č. 3“, scénáře reakčního, jenž symbolizuje víceméně nenaplněnou kuhnovskou revoluci. Zatímco Caldwell možnost takového scénáře jen naznačil, sám je zastáncem spíše vědeckého, metodologického pluralismu, jiný metodolog ekonomie, D. Wade Hands (2001; další text), jej prosazuje přesvědčeněji, v konkrétnějších rysech a s tvrzením, že nyní přichází doba naturalistické vědy. Pokročme dále. Historik ekonomie David Colander rekapituluje ve svém článku (2005, s. 928) hlavní myšlenku knihy The Changing Face of Economics (Colander et al. 2004) takto: „V té knize [...] argumentujeme, že v současné době probíhají v ekonomii význačné změny, které pramení (1) z technologických změn v analytických a výpočetních metodách, jež otevírají nové směry studia, a (2) ze skutečnosti, že „nízko rostoucí plody ovoce“, které bylo možno sčesat prostřednictvím předchozích přístupů, už jsou sklizeny. Tyto změny však nejsou nějak široce zaznamenávány, neboť probíhají evolučně, nikoliv revolučně; nastávají tehdy, opouští-li starší učitelé, uživatelé starších přístupů, profesi a jsou-li přitom nahrazováni mladšími učiteli, užívajícími přístupy nové.“ (Colander 2005, s. 928; vlastní překlad)

12

Jak uvidíme i v této práci, Colanderův přístup nám umožňuje určit obrysy „scénáře budoucího vývoje č. 4“, scénáře evolučního, který se dá specifikovat tak, že současná ekonomie se relativně kontinuálně promění v disciplínu, jež na přibližně stejných základech bude lépe schopna aplikovat nové technologie a nové analytické a výpočetní postupy a sklízet tak rovněž ono „výše rostoucí ovoce“. Scénář syntetický à la Dowová/Klamer, scénář revoluční à la Capra, scénář reakční à la Hands a scénář evoluční à la Colander – to je to, oč půjde ve druhém plánu této práce. Zmíněné scénáře jistě neobsahují veškeré možné a konkrétní podoby budoucího

vývoje,

avšak,

jak

věřím,

ilustrují

základní

tendence,

z nichž

pravděpodobně jedna bude nejblíže té reálné. Stejně tak autoři, s jejichž jmény danou tendenci spojuji, jsou vybráni víceméně arbitrárně pro potřeby této práce. Intenzita jejich obhajoby zmíněných scénářů je nestejná a kolísavá; od de facto čiré obhajoby po pouhé naznačení možnosti. Jak jsme již zmínili, oba plány se budou v práci prostupovat navzájem. Abychom celou situaci zjednodušili, osvětlili a konkretizovali, budeme na pozadí obou plánů komparovat „pouze“ dvě školy ekonomického myšlení, neboli dvě výzkumné tradice (viz další text), jejichž specifika nám lépe umožní nahlédnout klíčové tendence a střety v dané oblasti ve sledovaném období. ■ Struktura práce je následující. V druhé kapitole je nastíněn klíčový vývoj ve filozofii vědy dvacátého století. Začneme téměř klasicky (diskuse k tomuto tématu viz Beed 2005) pozitivisty Vídeňského kruhu a po rozboru díla Popperova, Kuhnova, Feyerabendova a Lakatosova skončíme u konceptu Laudanova, jenž má relativně nejvíce implikací pro společenské vědy, zejména pro ekonomii. Ve třetí kapitole nastíníme vybrané kategorizace škol ekonomického myšlení. Uvedeme

kategorizace

modernismus/postmodernismus,

karteziánský/babylónský

modus myšlení a ortodoxie/heterodoxie, přičemž obecněji zhodnotíme i vliv filozofie a filozofie věd na ustavení těchto třízení. Čtvrtá kapitola, nejrozsáhlejší, bude obsahovat samotnou komparaci dvou škol ekonomického myšlení, a sice školy neoklasické, obecněji mainstreamové 1, a 1

V této práci budu označení „neoklasická ekonomie“ víceméně zaměňovat s pojmem „mainstreamová ekonomie“, ačkoliv proti takovému postupu lze vznést námitky (viz Colander 2000). Termín 13

postkeynesovské, jež vznikla v reakci na neoklasickou a v mnohém se vůči ní vymezuje. Komparace bude zasazena do kontextu vlivů, které vycházely či vycházejí z filozofie i z filozofie vědy, a které obě školy více či méně poznamenávají. Nastíníme tedy

též

teoreticko-metodologický

vývoj.

Detailněji

rozeberme

současnou

metodologickou debatu, která doprovází vývoj obou škol, a ilustrativně nastíníme i teoretická a hospodářskopolitická východiska obou škol, a to konkrétně na příkladu stále aktuálního tématu evropské ekonomické integrace a participaci jednotlivých států, včetně České republiky, na tomto procesu. Zatímco uvedené kapitoly budou odpovídat spíše, i když nejenom, prvému plánu této práce, pátá pak bude usilovat o zhodnocení druhého plánu, tj. za využití poznatků z kapitol předchozích se bude snažit o konkretizaci zatím jen mlhavě nastíněných „plánů budoucího vývoje“ a o evaluaci budoucích možností těchto plánů. V stejné kapitole rovněž navrhneme jednu specifickou podobu ekonomie budoucnosti, a sice evoluční ekonomii komplexity, jejíž obraz – od metodologie až po empiricky testovatelné modely – podáme po nezbytném Závěru v Dodatku k této práci

„neoklasická ekonomie“ použil poprvé institucionalista Thorstein Veblen už v roce 1900. Použil jej navíc s, do jisté míry pejorativním nádechem a rozhodně jim neměl na mysli označení ekonomie hlavního proudu. Ačkoliv se ekonomie od roku 1900 výrazně změnila, lze v dnešním mainstreamu nalézt řadu neoklasických postupů, pojmů atd. Navíc, v kontextu této práce, kde budeme převážně popisovat pouze dvě školy ekonomického myšlení, nebude, myslím, občasné používání zažitého pojmu „neoklasika“ působit příliš rušivě a naopak vzájemnou protikladnost oprávněně umocní. 14

2. Filozofie věd ve dvacátém století Druhá polovina dvacátého století byla ve filozofii věd prodchnuta reakcí na pozitivismus a jeho přístup k vědeckému zkoumání. Začněme tedy právě rozborem tohoto zásadního směru.

2.1 Vídeňský kruh a empiričtí pozitivisté Pozitivismus uvedli v jeho moderní podobě zejména myslitelé náležící k Vídeňskému kruhu. Ten neformálně sdružoval filozoficky orientované matematiky a další vědce, kteří tak od poloviny dvacátých let dvacátého století mohli po více než deset let diskutovat rozličná témata. K těm nejvýraznějším postavám tohoto debatního kruhu patřili Rudolf Carnap, Herbert Feigl, Otto Neurath, Karl Menger – syn proslulého ekonoma – a mnozí další. Z plodných disputací, v nichž se mezi jiným, hledala nová podoba vědy, Neurathovými slovy dokonce „jednota vědy“ (Caldwell 1994, s. 16), se zrodil logický pozitivismus. Logičtí pozitivisté byli přesvědčeni, že proces vědeckého poznání lze charakterizovat prostřednictvím dvou přístupů – empirismu a pozitivismu. Aplikace metody logické analýzy na empiricky získaná data byla podle nich tou správnou cestou, jíž se má celá věda, ve své jednotě, ubírat. Z tohoto náhledu vyvěrá klíčová role experimentálního testování, neboť jen ten výrok, který lze podrobit verifikaci, neboli empirickému ověření, lze považovat za smysluplný. Metoda verifikace se ale záhy začala jevit jako příliš striktní požadavek. Triviální výrok, že „všechny vrány jsou černé“, bylo podle ní nutno považovat za smysl postrádající, protože jediná výjimka jej může popřít a jakkoliv vysoký počet potvrzujících pozorování mu pak již není schopen vrátit věrohodnost (Caldwell 1994, s. 21). Rudolf Carnap (1937) dále dospěl k závěru, že verifikace není schopná potvrdit existenci přírodních zákonů, které se vztahují na nekonečné množství těles a jevů, a navrhl jiný postup vědecké práce, jenž byl založen na metodě konfirmace. Jestliže je vysvětlení daného jevu konfirmováno, značí to, že bylo s kladným výsledkem podrobeno několikerému testování. Čím vyšší je počet potvrzujících pozorování, tím vyšší je stupeň konfirmace daného vysvětlení; maximálně se tento stupeň může limitně blížit pomyslné „hladině verifikace“.

15

Vyvrcholením snahy logických pozitivistů se stala konstrukce několika modelů, které dávaly poměrně precizní návod „jak správně a vědecky bádat“. Hypotetickodeduktivní model, H-D model, jejž ve svých dílech vyvinuli Rudolf Carnap a Carl Hempel (viz Caldwell 1994), popisuje hierarchickou strukturu teorií. Hypotézy na nejvyšší úrovni jsou ty, které v celém systému slouží jako premisy. Odpovídají tedy teoretickým pojmům, a nikoliv pozorovatelným jevům. K nim se naopak vztahují hypotézy na spodní úrovni, jež je možno experimentálně testovat a eventuálně konfirmovat. Konečně na, v našem výčtu třetí úrovni, na té prostřední, se nacházejí ty hypotézy, které vycházejí z premis na nejvyšší úrovni a zároveň slouží jako premisy pro hypotézy na úrovni nejnižší. Řetězec logického odvozování tedy umožňuje „přeložit“ teoretické, nepozorovatelné jevy do jazyka mluvícího v takových pojmech, jimiž již lze přímo označit fenomén pozorovatelný. Taková vlastnost ovšem implicitně vyžaduje, aby byly teorie posuzovány, hodnoceny a případně konfirmovány ve své celistvosti, a nikoliv jejich jednotlivé, často teoretické definice. Jaká je ale cílová meta vědecké práce? Staří pozitivisté devatenáctého a počátku dvacátého století, Auguste Comte či Ernst Mach, viděli hlavní smysl vědeckého bádání v rozkrývání a popisu korelací, případně zákonitostí mezi jevy: „[Podle Comta] jediné, čeho jsme [ve vědě] schopni, je za prvé konstatovat fakta daná formou jevu, za druhé pokusit se je uspořádat podle určitých zákonů a za třetí z takto poznaných zákonitostí předvídat budoucí jevy a podle nich se řídit. Savoir pour prévoir. Vědět, abychom mohli předvídat: To je smysl každé vědy.“ (Störig 2000, s. 357; zvýraznění vlastní) Naproti tomu pokročilí pozitivisté poloviny století dvacátého se snažili navíc podat i vysvětlení daného fenoménu. Carl Hempel a Paul Oppenheim tak v roce 1948 ve své studii Studies in the Logic of Explanation načrtli nový model, jenž měl umožnit právě vědecké vysvětlování. Deduktivně-nomologický model, D-N model, používá dva základní koncepty: pojem explanandum a explanans. Explanandum je výrok popisující jev, jenž má být vysvětlen, a explanans specifikují vstupní a alespoň v principu empiricky

testovatelné

podmínky,

jejichž

splnění umožňuje

logickou

dedukci

explananda. Avšak nejen to; aby byla dedukce možná, výroky typu explanans musí v nějaké formě obsahovat i určitý obecný, přírodní zákon.

16

Právě v uvedení požadavku obtížně určitelného obecně platného zákona se skrývala i největší slabina D-N modelu. Hempel proto v reakci na kritiku vyvinul další model, induktivně-pravděpodobnostní, neboli I-P model. Požadavek na přítomnost obecného zákona byl nahrazen požadavkem na přítomnost zákona statistického. Existence explananda tak po splnění vstupních podmínek již není „zaručená“ jako v modelu D-N, ale pouze „vysoce pravděpodobná“. Tvůrci a obhájci obou modelů měli za to, že použití buď D-N, nebo I-P modelu zajišťuje legitimní vysvětlení téměř všech relevantních jevů, a to jak ve vědách přírodních, tak společenských. Posun od Vídeňského kruhu k D-N a I-P modelům přelomu čtyřicátých a padesátých let však značí rovněž posun od striktního logického pozitivismu k pozitivismu empirickému, jehož proponenti byli ve svých formulacích opatrnější než jejich předchůdci: již si lépe uvědomovali, jak složitý, ne-li nemožný, je úkol zbavit vědu všech odlesků spekulativního idealismu a metafyzických tvrzení (Caldwell 1994, s. 30). Jak tedy vypadal „etalonový“ empirický pozitivista poloviny padesátých let? Byl to ten badatel, jehož cílem bylo podat rigorózně definované vysvětlení určitého jevu, a který současně teoretizoval v rámci axiomatických systémů, z nichž část je přímým popisem pozorovatelných fenoménů. Takový badatel nepopíral existenci teoretického jazyka, byl si vědom toho, že skrze dedukci vždy vede cesta od nepozorovatelného k pozorovatelnému, od teoretického k ne-teoretickému, od nepřímo testovatelného k empiricky přímo měřitelnému. A konečně, heslem takového badatele pak v nadsázce bylo, že „co není konfirmováno, to jako by nebylo“.

2.2 Karl Popper: Raný kritik pozitivismu Pozitivismus, ať již s přídomkem logický či empirický, prošel zejména během třicátých až padesátých let rapidním vývojem, během něhož byla řada původních konceptů zavržena či přepracována. Již od dob, kdy se začínali setkávat členové Vídeňského kruhu, byl trpělivým kritikem pozitivistických idejí Sir Karl Popper. S odstupem se dá říci, že jeho role je v rámci historie filozofie věd poněkud specifická. Lze ji shrnout tak, že ač sám kritizoval pozitivisty, stal se později terčem kritiky mnohých postpozitivistů.

17

Caldwell

(1994,

s.

37-38)

hodnotí

Poppera

jako

kriticky-racionálního

antiinduktivistu 2, jenž si zřetelně uvědomoval, že primárním úkolem epistemologie je rozpoznat principy, na jejichž základě dochází ke kumulaci vědeckého poznání. Zejména toto poslední kritérium spojuje Poppera s pozdějšími postpozitivisty, kteří se snažili z více či méně rozdílných úhlů taktéž o přesvědčivou artikulaci totožných principů. Popper v prvé řadě rozlišoval vědu a pseudovědu. Zatímco na skutečnou vědu lze uplatnit měřítka falzifikovatelnosti, a lze tedy její hypotézy potenciálně napadnout a její závěry vyvrátit, pseudověda se chová jako nepolapitelná améba. Je neurčitá a obtížně uchopitelná, neboť jeden jev vysvětluje třeba z několika pohledů. Selže-li jedno vysvětlení, pseudověda poskytne další. Je nefalzifikovatelná. Za pseudovědu Popper označoval například učení psychiatra Alfreda Adlera, v jehož ordinaci za mlada praktikoval: uvádí (cit. in Pheby 1988, s. 23) příklad adlerovské pseudovědy a jejího pojetí světa, když popisuje příklad muže, který vidí padat dítě do rozbouřené řeky. Skočí-li muž do divokých vod, aby tonoucí dítko zachránil, řekne příznivec Adlerova učení, že svým odvážným činem překonal komplex méněcennosti. Adlerova pseudověda si však ví rady i s opačným rozuzlením: neskočí-li muž do řeky, překoná svůj komplex méněcennosti tím, že zůstane na břehu a sleduje topící se dítě. Na pseudovědu tedy nejsou kladena žádná omezující kritéria, neznamená to však, že je tím automaticky bez užitku. Dále Popper podrobil nekompromisní kritice indukci a induktivismus: „Míním,

že

induktivní

procedury

jednoduše

neexistují

(ani

na

nejnižší,

[nejzákladnější] úrovni), a že příběh o jejich existenci je mýtem.“ (Popper 1983, s. 118; vlastní překlad) Proč tak kategorické hodnocení? Člověk dle Poppera nachází pravidelnosti či zákonitosti nikoliv kumulativně, induktivní procedurou vycházející ze série mnoha pozorování, nýbrž metodou pokus-omyl a učení se z vlastních chyb. Popper silně vyzdvihuje roli takovéhoto aktivně-kritického, přitom racionálního přístupu.

2

Jedním ze základních důvodů Popperova odporu k induktivním procedurám byl problém indukce, jejž popisoval už David Hume. Problém indukce lze shrnout jednoduše: jakkoliv vysoký stupeň konfirmace dané teorie nezaručuje, že je teorie pravdivá. Z toho také plyne, že data užitá k ověřování teorie nemůžou ukázat, která z teorií je nejlepší (Dow 1997, s. 75). 18

Popper rozlišuje indukci univerzální, neboli tu časově neomezenou, a indukci numerickou, jež je platná v kratším časovém úseku. Právě z důvodu existence univerzální

indukce

je

podle

něj

nemožné

sestavit

jakékoliv

induktivní

pravděpodobnosti, neboť jakákoliv zákonitost v tomto smyslu odpovídá nekonečnému množství relevantních pozorování. Pak ovšem při odvození pravděpodobnosti dělíme nekonečnem, což v důsledku nemůže přinést jiný než nulový výsledek (Newton-Smith, 1981, s. 49-50). Popper tedy uzavírá, že jakékoliv množství induktivní evidence nemůže zvýšit pravděpodobnost libovolné zákonitosti nad nulu. S kritikou induktivní logiky souzní i Popperův negativní postoj k metodě konfirmace, jež určuje poměrnou sílu hypotéz na základě jejich opakované shody s empirickým zjištěním: „[Podle Popperova názoru] činí věda pokrok vpřed prostřednictvím předkládání odvážných, výrazných hypotéz a kritickou [často popírající] argumentací, nikoliv opakovanými pokusy o konfirmaci dané hypotézy; vlastně ty teorie, které mají nejvyšší empirický obsah, jsou [zároveň] těmi s nejnižší pravděpodobností.“ (Caldwell 1994, s. 41; vlastní překlad) Vyšší empirický obsah mají totiž ty teorie, které byly podrobeny sofistikovanému a opakovanému testování, jehož ryzím účelem byla snaha o jejich falzifikaci, a přesto je není možno zamítnout. Empirický obsah a pravděpodobnost dané teorie jsou v inverzním vztahu; badatel tedy podle Poppera musí hledat vysoce nepravděpodobné teorie, které však, proto, mají vysoký empirický obsah. V nahlížení na lidské vědění se Popper rozchází jak s induktivisty, tak i s deduktivisty, když tvrdí, že i naše vlastní mysl, vědění a poznání nás mohou klamat, přičemž nejzřetelnějším příkladem je dogmatikova slepá a subjektivní víra v to, že objevil jedinou a objektivní pravdu. Rovněž proto Popper navrhuje čtyřstupňový postup vědecké práce. Na první úrovni stanovíme základní problém, jímž se budeme zabývat. Problém je poté, na druhém stupni, nutno zasadit do kontextu určité specifické a relevantní teorie. V rámci této teorie ustavíme hypotézy týkající se problému, které je možno sofistikovaně testovat. Ve třetím, klíčovém stupni pak vyřadíme ty hypotézy, které v testu neuspěly a byly falzifikovány. Čtvrtá fáze je vlastně mezistupněm mezi nekonečným počtem těchto procedur – dospíváme k novému problému, jejž je třeba opět testovat, neboť, 19

jak Popper věřil, člověk nikdy nemůže dospět k definitivní pravdě. Výše nastíněná procedura nám pouze může pomoci odkrýt jednu roušku tajemství nad daným problémem, abychom hned vzápětí stáli před výzvou odkrýt roušku další. Popudem k falzifikaci je kritický přístup. Teorie lze v Popperově učení kritizovat buď imanentně, nebo transcendentálně. V prvém případě zkoumáme, jak je daná teorie schopna určitý problém pojmout. Pokud zjistíme, že nějaká rivalitní teorie nakládá s tím samým problémem lépe, že jej řeší uspokojivěji, více se přibližuje pravdě, pak můžeme první teorii kritizovat. Transcendentální kritika pak zahrnuje takový postup, v jehož rámci se nejprve zaměříme na konkurenční teorii, kterou pak porovnáváme s naší vlastní či vstupní teorií. V této souvislosti Popper do jisté míry obhajuje dogmatismus, a to přesto, že za dogmatickou lze v podstatě označit jím kritizovanou Adlerovu pseudovědu. Dogmatismus je podle Poppera v jisté míře příhodný ze dvou důvodů. Za prvé, zprvu dogmaticky obhajovaná koncepce slouží jako odrazový můstek, z něhož můžeme za použití racionálně kritického myšlení skočit do vod úprav a revizí, které koncepci více přiblíží k objektivní pravdě. Za druhé, dogmatická víra je často nutná u nově zrozených teorií, které jsou sice nadějné, ale nemají za sebou dostatečné zázemí v podobě rozvinutých důkazů nebo uspokojivého množství stoupenců. Stejně jako novorozeně nemůže přežít bez pozorné péče rodičů, nemůže se ani čerstvá teorie udržet v popředí bez dogmatické víry v její budoucí úspěch. Je třeba ji dát šanci, aby „vyrostla“. Jak ale měřit přijatelnost té které teorie? Popper v tomto ohledu rozvinul dvě koncepce. První měří stupně potvrzení dané teorie a druhá, verisimilitude, její hodnověrnost. Kladných stupňů potvrzení může dosáhnout pouze taková teorie, která dosud nebyla falzifikována. Více stupňů potvrzení pak obdrží taková teorie, která je náchylná k falzifikaci – třeba taková, která obsahuje nějaké univerzální postuláty, obecné zákony – a přitom již prošla zvláště náročnými testovacími procedurami. Později rozvinutá koncepce měření hodnověrnosti dané teorie je doplňkem ke konceptu stupňů potvrzení a určuje, do jaké míry aproximuje dosud nefalzifikovaná teorie pravdu – Popper nebyl čirý skeptik, věřil, že objektivní pravda existuje. Koncepci verisimilitude lze uplatnit pouze tam, kde zkoumáme dvě a více soupeřících teorií, které popisují přibližně shodný úsek reality; Popper důrazně upozorňuje, že obě zmíněné koncepce mají ne-induktivní povahu. Na jejich základě lze vybrat takovou teorii, která má poměrně vyšší empirický obsah a zároveň je blíže objektivní pravdě. 20

V této souvislosti varuje Popper před neuváženým užitím ad hoc úprav, jimž by se měl badatel při konstrukci teorie ve většině případů vyhnout. To je ovšem leckdy subjektivně obtížné, neboť s pomocí těchto účelových úprav lze danou teorii déle udržet nefalzifikovanou, a tak Popper navrhuje, aby si každý vědec stanovil ještě před samotným testem konkrétní metodologická pravidla, a to ideálně taková, jež zamezí irelevantním ad hoc modifikacím, avšak současně zabrání, aby byla předčasně vyřazena slibná a potenciálně úspěšná hypotéza. Tímto způsobem mělo být v popperovském kontextu znemožněno to, co je ze statistiky známo pod pojmy chyba prvního a druhého typu, a sice, že můžeme zamítnout pravdivou hypotézu, tu, co je blíže k objektivní pravdě, a naopak akceptovat nepravdivou. Tyto možnosti pramení z Duhem-Quineovy teze 3, která poukazuje na fakt, že testujeme-li určitou hypotézu, vždy se potýkáme s komplexní strukturou vstupních podmínek a pomocných hypotéz utvářených často na základě ceteris paribus předpokladů. Daná hypotéza tak může být experimentálně zamítnuta, ačkoliv základní teorie reflektuje realitu pravdivě. Falzifikace může být zase nesprávně přisouzena nevhodným laboratorním podmínkám nebo nedodržení vstupních podmínek nutných pro úspěch experimentu, a nikoliv chybě v samotné hypotéze. Popper shrnul své poznatky do souboru několika konvencí, podle nichž by měl vědec při tvorbě teorií postupovat. Jedno z pravidel říká: „Jakákoliv teorie, která byla empiricky zamítnuta, by měla být zavrhnuta.“

2.3 Postpozitivistické přístupy k metodologii vědy Jestliže časní pozitivisté přelomu devatenáctého a dvacátého století nekladli důraz na vědecká vysvětlení, zásadní bylo odhalení signifikantních korelací mezi jevy, pokročilí pozitivisté poloviny století dvacátého považovali za optimální takovou analýzu, jež daný fenomén vysvětlí, avšak zároveň bude sledovat předpis, konkrétně v podobně DN či I-P modelu, tak, aby finální vysvětlení zůstalo neinfikováno metafyzickými a spekulativními tezemi. Daný předpis měl být dostatečně flexibilní, aby umožňoval

3

Fyzik Pierre Duhem a filozof Willard Van Orman Quine (viz další text, subkap. 4.2.2.3) problém popsali ze dvou různých úhlů pohledu; např. Duhem věřil, že pouze v oblasti fyziky nelze zamítat jednotlivou hypotézu, nýbrž celou soustavu teorií. Slabá verze Duhem-Quineovy teze říká, že při nepotvrzujícím empirickém šetření je nemožné určit, která konkrétní z hypotéz nebo jejich skupin selhala. Silná verze Duhem-Quineovy teze pak říká, že je možné uchránit jednotlivou hypotézu před vyvrácením úpravou jiné části sítě hypotéz (McGovern 2006, s. 105-106). 21

rozvoj vědy, a současně do jisté míry striktní, aby vyloučil „nevědecké“ postupy a intuitivní – verstehen – zdůvodňování. Raná kritika zmíněných modelů se však týkala zejména nejasné definice obecného zákona neboli univerzálního postulátu, jehož přítomnost, ve formě explanans, je klíčová pro použití zejména D-N modelu. Stejně tak byla kritice podrobena teze o symetrii, jež oba modely nerozlučně provázela, a sice že vysvětlení je symetrické s predikcí, neboť ta je vlastně jen temporálně posunutým, k budoucnosti vztaženým vysvětlením. Tato kritika se soustředila zejména na povahu vysvětlení ve vědě. Pokud totiž například užijeme specifický druh motivačního vysvětlení, které vychází z behaviorálních principů, je nemožné ex ante stanovit ve formě explanans vstupní podmínky, které zaručeně vyústí v explanandum. Volní jednání lze analyzovat až ex post; sebevraždu člověka nemůžeme nikdy zcela jistě, nebo alespoň statisticky „jistě“, predikovat, ačkoliv můžeme zpětně, pokud k ní dojde, určit vlivy, které dotyčného k spáchání vedly (viz Caldwell 1994, s. 57). Později se kritika pozitivistických konceptů proměnila v poměrně široký proud, který zde po Caldwellově vzoru zveme postpozitivismem. Ačkoliv označeni souhrnně jako postpozitivisté, představuje tato skupina filozofů a metodologů věd velmi členitou, pestrou a různorodou sestavu. V obecné rovině a explicitně je spojuje opravdu zejména ten fakt, že z většiny počínaje šedesátými léty dvacátého století kriticky reagovali na nedostatky v pozitivistických přístupech z předchozích několika dekád. V méně obecné rovině již lze nalézt společné jmenovatele obtížněji: někteří z postpozitivistů zpochybňovali nutnost existence podle jejich názorů stále příliš striktních předpisů pro vědecký výzkum – v tomto smyslu atakovali hlavně zmíněné D-N a I-P modely –, jiní se vyhrazovali vůči Popperovi, třetí z něj naopak do určité míry vycházeli atp. Alespoň implicitně je v práci postpozitivistů obsažen ještě jeden prvek, jenž je souhrnně odděluje od pozitivistů: „Zatímco logičtí [a empiričtí pozitivisté] se soustředili na rozvíjení univerzálních modelů a procedurálních pravidel, o nichž byli přesvědčeni, že vhodně charakterizují legitimitu vědecké praxe, postpozitivisté zdůrazňují růst [lidského poznání a] znalostí v čase, dynamiku změn v rámci jednotlivých disciplín a skutečné praktiky vědců.“ (Caldwell 1994, s. 68; vlastní překlad)

22

Poněkud heslovitě lze přechod od pozitivismu k postpozitivismu ve filozofii věd charakterizovat také jako přesun od čistě metodologické preskripce, návodu jak vědecky bádat, k sociologické deskripci tohoto procesu. Tato deskripce přitom vychází z historického pozorování a teprve na jejím pozadí jsou specifikovány preskriptivní procedury.

Někteří

postpozitivisté,

nejviditelněji

Feyerabend,

však

dospívají

k extrémnímu závěru, že „všechno jde, cokoliv je možné“, že „nejlepší metodologie je žádná metodologie“ a že vědecký postup má být stanoven nikoliv v jakékoliv obecné rovině, nýbrž má specificky přihlížet pouze ke konkrétnímu problému, snahy o jehož vyřešení se badatel zrovna zhostil. ■ V dalším textu se zaměřím na vůdčí myslitele, které je možno zařadit do skupiny postpozitivistů. Text soustředím na jejich klíčové teze. Kapitola není zdaleka vyčerpávajícím exkursem do filozofie věd druhé poloviny dvacátého století – je například z velké většiny prosta kritiky uvedených konceptů, jež by vydala alespoň na další stejně obsáhlou kapitolu –, avšak přesto je, jak doufám, pro potřeby dalšího, již přímo na ekonomii zaměřeného textu přínosná, neboť jej zasadí do širšího kontextu. Začít zřejmě nemůžeme nikým jiným než Thomasem Kuhnem, jehož dílo The Structure of Scientific Revolutions lze interpretovat také jako „úvod do postmoderního relativismu“.

Budeme

pokračovat

ještě

o

něco

více

relativizujícím

Puelem

Feyerabendem, dále Imre Lakatosem, jenž se pokusil o syntézu, mezi jiným, Poppera a Kuhna, a kapitolu ukončíme rozebráním díla Larryho Laudana, které obsahuje řadu implikací pro společenské vědy jmenovitě ekonomii.

2.3.1 Thomas Kuhn Jeho stěžejní dílo (1962) je interpretováno jako přímá odpověď na falzifikacionismus Karla Poppera. Kuhn zamítá nejen jej, ale rovněž induktivistickou metodologii. Nepovažuje vědu za individualistický proces, v němž se čistě na racionální bázi kumulují indukované jednotlivosti; věda spíše podléhá konkrétnímu světonázoru. Jakmile vědecká obec většinově přijme určitý pohled na svět, následná výzkumná aktivita je mu do určité míry poplatná, včetně toho, že „designuje“ fakta tak, aby

23

zapadala do převládajícího obrazu světa. S tím souvisí pojem paradigmatu (viz Pheby 1988): „Pojmem [paradigma] míní Kuhn určité akceptované vzory skutečné vědecké praxe […], které zahrnují zákon, teorii, aplikaci i instrumentárium zároveň – jejich prostřednictvím jsou vytvářeny modely, které poukazují na specifické soudržné tradice vědeckého výzkumu.“ (Caldwell 1994, s. 71; vlastní překlad) Kuhn tvrdí, že vstřebávání paradigmat prostřednictvím akademické půdy připravuje studenta, čili potenciálně začínajícího vědce, na členství v určité vědecké komunitě. Student se učí ty samé modely, které se před ním učili jeho profesoři, používá ten samý jazyk, ty samé symboly, dodržuje ta samá pravidla, čímž vším je zajištěna kontinuita vědecké práce a „pravděpodobnost přežití“ daného paradigmatu se tak zvyšuje. Tím, že student dané paradigma přijme, zužuje si tedy jistým způsobem svůj manévrovací prostor – musí dodržovat pravidla hry komunity, jejíž paradigma sdílí. Paradigma však zároveň slouží jako průvodce, který vědce nutí, aby se zaměřil pouze na problémy relevantní pro tento zúžený prostor. Během studia si budoucí vědec prostřednictvím učebnic plně osvojuje fundamentální předpoklady a postupy, na nichž je věda v rámci paradigmatu ustavena. Po studiích se pak může okamžitě vrhnout „do vyšších pater“ své vědecké disciplíny, fundamenty již má v krvi. Pod pojmem normální věda míní Kuhn takový systém, který stlačuje různorodost, pestrost a jedinečnost přírodních fenoménů i přirozenosti člověka do poměrně statických šablon momentálně převládajícího paradigmatu. Jakmile něco nezapadá do šablony paradigmatu, je to nahlíženo jako nepravděpodobné, mýtické či smyšlené, přičemž vědecká komunita dané disciplíny je poměrně netolerantní k těm badatelům, kteří se odvažují předstupovat s fundamentálně novými teoriemi, jež jsou vzdáleny konturám vládnoucího paradigmatu (viz Pheby 1988). Vědec v rámci normální vědy spíše jen řeší skládanku puzzle: jeho cílem není ani tak objevit cosi od základů nového, jako spíše vše dosud známé vyjádřit pomocí koncepčních či matematických nástrojů daného paradigmatu tak, aby to do sebe „hezky“, podle pravidel zapadalo. Výsledkem puzzlu má být obrázek plně konzistentní vědecké disciplíny, která dává nejlepší možnou odpověď a cokoliv, co takováto disciplína nepojme, je utopií několika odpadlíků či dokonce šarlatánů.

24

Čerstvé objevy přicházejí dle Kuhna ruku v ruce s tím, jak se kupí anomálie, jež vládnoucí paradigma není schopno pojmout a vysvětlit za pomoci předpokladů, postupů a „přirozených očekávání“, které zastává vědecká komunita. Stávající paradigma se v takovém případě snaží obohatit právě o poznatky ze sféry, z níž anomálie přicházejí. Na tento proces však nelze nahlížet jako na standardní rozšiřování již existujícího paradigmatu; nové objevy totiž nemají v rámci vědecké komunity takovou váhu jako základní, „staré dobré“ předpoklady, na nichž celá komunita profesně vyrostla. Hromadění anomálií se postupem doby může začít odrážet v krizi paradigmatu. Stane-li se tak, mění se zažité vzorce chování dané vědecké komunity: hledají se nové, vůči paradigmatu, jež je v krizi, rivalitní postupy, testuje se širší škála možných řešení, zažitá pravidla vědeckého výzkumu ztrácí svoji někdejší autoritu. Takové stádium nazývá Kuhn mimořádnou vědou. Vědcům se v jeho průběhu buď podaří anomálie vysvětlit a krizi zažehnat, anebo se postupně začne ustavovat paradigma nové. Pokud k tomu dojde, nastane vědecká revoluce. Zde je ovšem důležité zdůraznit, že předpokladem revoluce je již existence potenciálně slibného nového paradigmatu; vědecká komunita podle Kuhna nezavrhne staré paradigma, jestliže již na obzoru není ve zřetelných konturách to nové. A navíc, k přijetí nového paradigmatu je zpočátku, v době, kdy ještě není pevně ustaveno, nutná víra alespoň části vědecké obce v jeho budoucí úspěch. Vědci musí být v této fázi motivováni nejen tak, aby se vzdali rozvinutého a zažitého světonázoru či již více či méně rutinních postupů své práce, které jsou symptomatické pro stávající paradigma, ale musí též být přesvědčeni, že rodící se paradigma bude schopno vyrovnat se nejen se všemi problémy, které dokázalo pojmout předchozí, ale že navíc ještě pojme v uspokojivé míře čerstvě vyvstalé anomálie. Tuto motivaci lze dle Kuhna nalézt pouze ve víře. Nové paradigma se vyznačuje tím, že umí nalézt odpovědi na anomálie, s nimiž si paradigma staré nedokázalo poradit. To však není vše. Vědecká revoluce může zapříčinit tak výrazný posun paradigmat, že tato se od sebe liší v podstatných aspektech: důrazem kladeným na jednotlivé problémy počínaje a užívanou metodologií konče. Potenciální neporovnatelnost a nesouměřitelnost paradigmat je tedy možná: paradigmatické světonázory mohou být tak různorodé, že implikují výrazně rozdílné pojmosloví, odlišný přístup k tvorbě teorií či k výběru dat apod. Shrneme-li, přístup Thomase Kuhna v mnohých rysech dobře vystihuje v jistém smyslu holistický či systémový přístup k procesu vědeckého bádání: 25

„[Thomas Kuhn] užívá široký, ‚systémový‘ přístup […], který zkoumá nejen ‚interní, racionální‘ stránky vědeckého prostředí, avšak také sociologické a historické, ‚externí‘ aspekty tohoto prostředí, v němž jsou vědecké objevy činěny.“ (Dow 1996, s. 31; vlastní překlad) Kuhna lze označit nejen jako postpozitivistu, ale rovněž jako myslitele, jenž filozofii věd nasměroval čelem k postmodernismu. Caprova hypotéza o probíhající změně klíčového světonázoru (paradigmatu) ve vědách, jak jest nastíněna v úvodu, nachází právě v Kuhnově myšlenkách svoji oporu a odrazový můstek zároveň (viz Capra 2004). Kuhn svým klíčovým dílem zásadně ovlivnil náhled na metodologii věd ve druhé polovině dvacátého století, když ji, prozatím definitivně, zasadil kontextu v mnoha směrech se odlišujícího od toho pozitivistického. Vždyť i pokus o porovnání jeho základního náhledu s Popperovým, který již sám pozitivismus v mnohém kritizoval, odkazuje na silnou protikladnost v obou přístupech: „Takové podmínky [vědeckého bádání], které Kuhn pokládá za normální a správné […], jsou shodné s těmi, které, jestliže skutečně nastanou, Popper označí za nevědecké; za takové, jejichž působením byla kritická věda stlačena do podoby defenzivní metafyziky.“ (Watkins 1970, s. 24; zvýraznění původní, vlastní překlad)

2.3.2 Paul Feyerabend Feyerabendovo dílo představuje svéráznou reakci na racionální diskurz ve filozofii věd, a zejména na ten nesoucí se v pozitivistickém duchu. Už jen přídomky, užívané nejen kritiky při popisu jeho myšlenek, hovoří mnohé: ikonoklast, anarchista, dadaista. Ve své rané tvorbě razil Feyerabend ideu závislosti „faktů“ a vědeckých poznatků na teorii. Teorie tak v jeho konceptu není jen prostředkem, s jehož pomocí může vědec dospět k novým zjištěním, ale především soustavou, na níž je charakter nových poznatků silně závislý. Tyto poznatky jsou předkládány jako objektivní zjištění, přitom však jsou jen odrazem specifické teorie, kterou konkrétní vědec používá na základě svého více či méně subjektivního výběru. Na teorii jsou tak kompletně závislé nejen pojmy teoretické, ale rovněž ty ne-teoretické, popisující pozorovatelné.

26

Obdobně Feyerabend brojí proti požadavku na konzistenci teorií; ten podle něj může vést k tomu, že určitá teorie je zavržena ne proto, že je v rozporu s empirickým zjištěním, nýbrž pouze proto, že je v nějakém rozporu s již déle existující teorií. To ostatně souvisí s, v našem výčtu prvním Feyerabendovým atakem vůči vědeckému racionalismu: podmínka konzistence má svůj smysl jen tehdy, jsou-li empirická fakta autonomní na teorii. Třetí, pozdější Feyerabendovu výhradu jsme již načrtli výše. Autor zavrhuje ideu, že vědecky lze bádat pouze a jen podle určitého předpisu, podle více či méně striktně stanovených pravidel: „Jestliže jsou fakta závislá na teorii, potom [dle Feyerabenda] nejlepším způsobem, jak zvýšit množství těchto fakt (a tedy i množství empirického obsahu vědeckého poznání), je zvýšit množství alternativních, vzájemně nekonzistentních teorií. Klíčem k vědeckému pokroku je rozšiřování, proliferace teorií.“ (Caldwell 1994, s. 80; vlastní překlad) Teoretický pluralismus, a nikoliv postup dle univerzálních předpisů, je podle Feyerabenda základní složkou skutečně objektivního vědeckého poznávání. V další tvorbě dospívá Feyerabend k radikálním, dadaistickým, závěrům. V díle Against Method komprimuje předešlé výtky k převažujícím přístupům ve vědecké práci a argumentuje, že „historický vývoj je mnohem více proměnlivější, různorodější, živější, než si i ten nejlepší metodolog vědy dokáže představit“ (Caldwell 1994, s. 80; vlastní překlad). Spíše než podle pravidel je k vědeckému bádání nutno přistupovat komplexně, přímo „bezskrupulózně oportunisticky“, tak, že daná metoda má být vždy účelově vtažena specificky pouze ke konkrétnímu problému, jehož řešení je hledáno; úspěch může dle Feyerabenda přinést i takový postup, jenž je v přímé kontradikci s metodickými předpisy. V takovém případě ovšem metodologie ztrácí svůj vlastní smysl: [V takovém případě] existuje pouze jediný princip, jenž může být obhájen za všech okolností a ve všech stádiích lidského rozvoje. Je to princip ‚cokoliv je možné‘.“ (Feyerabend 1975, s. 44; zvýraznění původní, vlastní překlad)

27

Feyerabend se své hypotézy snaží bohatě dokládat na příkladech z historie. Zajímavé je jeho zhodnocení čínského zdravotnictví. Tamější vláda vyvíjela v době psaní knihy Against Method značné úsilí, aby zemi zbavila západního přístupu k léčbě nemocí a k lidskému zdraví vůbec. Ten svým sebevědomým přístupem zatlačoval tradiční, lidové přístupy do pozadí tím, že je označoval až za šarlatánské, přičemž ovšem nad jeho samotnou úspěšností v téže oblasti visel nejeden otazník (Caldwell 1994, s. 84). Za do jisté míry povrchně líbivá pak označují mnozí kritici Feyerabendova další stanoviska, dle nichž, kupříkladu, jsou vědci stejně omylní i potenciálně stejně zaujatí jako kdokoliv jiný, jen jsou kvůli své proklamované racionalitě a objektivitě více nebezpeční (Feyerabend 1978). Feyerabendova filozofie je „vodou na mlýn“ těm autorům éry postmodernismu, včetně již několikráte zmíněného Capry, kteří razí názor, že současná věda je překonaná a že její někdejší autorita je již spíše otázkou minulosti.

2.3.3 Imre Lakatos Specifický přístup k posuzování nejen ekonomických teorií zvolil jiný metodolog vědy, Imre Lakatos (1970, 1981). Jeho práce bývá interpretována jako „[p]okus o stavbu mostu mezi přístupem Kuhnovým a Popperovým“ (Dow 1996, s. 33; vlastní překlad). Caldwell popisuje jeho pokus o syntézu ještě v širším kontextu: „Lakatos se snaží definovat střední pozici mezi relativismem implicitním v Kuhnovi a explicitním ve Feyerabendovi, a objektivismem, jenž je vlastní logickým [či empirickým pozitivistům] a falzifikacionistické variantě Poppera.“ (Caldwell 1994, s. xi; vlastní překlad) Ve své koncepci se Lakatos snažil vyvinout takový přístup, jenž by umožnil smysluplnou aplikaci určitého racionále pro porovnávání odlišných paradigmat. Shledával jako neproduktivní, že kuhnovský koncept tuto komparaci neumožňuje. Zadruhé, otočil-li se nazpět, viděl Lakatos historický vývoj vědeckých disciplín nikoliv ve smyslu nadvlády jednoho dominantního paradigmatu, ale jako střet alespoň dvou rivalitních paradigmat, které nejen že válčí mezi sebou, ale z povahy věci jsou nucena bojovat, srovnávat sama sebe, s „objektivním prostředím“ světa kolem nás, který hodlají popisovat či vysvětlovat. Na základě těchto dilemat, a rovněž rozporů, 28

které měl s některými prvky Popperova přístupu, navrhl Lakatos vlastní koncepci, jejímž středobodem jsou vědecké výzkumné programy. Lakatosův výzkumný program sestává z tvrdého jádra a ochranného pásu. Tvrdé jádro je tvořeno souborem základních axiomů a hypotéz, které jsou představiteli daného výzkumného programu přijímány automaticky, jako mana z nebe. Kolem jádra se nachází zmíněný ochranný pás, jenž je tvořen pomocnými hypotézami, o nichž jsou proponenti programu „ochotni diskutovat“, neberou je tedy jako nevyvratitelné pravdy. Zatímco v jádru je uplatňována negativní heuristika – udává, jaké metody výzkumné práce jsou nesprávné –, která odsuzuje k neúspěchu jakékoliv modus tollens, čili pokusy o popření teorie zvenčí, ochranný pás je typický heuristikou pozitivní – udává, jaké metody výzkumné práce jsou legitimní. Koncept výzkumných programů zasazuje Lakatos do kontextu dynamického systému, jehož jsou jednotlivé teorie, nikoliv izolovaně existující, součástí. Neexistuje jedna teorie, ale spíše jejich soubory, jež jsou v čase, v rámci ochranného pásu, vytvářeny, revidovány i zavrhovány. Metodologova role pak spočívá v tom, aby se tento vývoj pokusil zhodnotit: určil, zda jsou modifikace progresivního, či naopak degenerativního charakteru. Jednotlivé výzkumné programy dělí Laktos v souladu s tím na progresivní, neboli vědecké, a degenerativní, pseudovědecké. Za degenerativní program označuje příkladem marxismus, jehož základní predikce, třeba zbídačení proletariátu, se podle Lakatose nikdy nenaplnily, zato však veškeré pomocné hypotézy marxismu byly vykonstruovány tak, aby celou teorii chránily před neúprosnou realitou (Lakatos 1978, s. 5-6). Lakatos ovšem míní, že některé degenerativní programy, vstoupí-li právě do fáze degenerace, vyvinou kreativní posun ve své pozitivní heuristice a mohou se vrátit zpět na výsluní progrese. Hodnotit soubory teorií, neboli vědecké programy tak nelze okamžitě; zhodnocení dynamického procesu vyžaduje pohled na delší časový úsek, na historickou evoluci celého systému. Metodologický liberál Lakatos připouští rivalitní střet výzkumných programů, v němž se staví na stranu slabšího, jestliže je to odůvodněné: „Jestliže nový program skýtá určitý příslib a je progresivní, avšak zároveň ještě nestačí na všechny aspekty, s nimiž si stávající program poradit dokáže, ‚měl by být [tento nový program] alespoň chvíli chráněn před silnějším, zavedeným rivalem‘ (Lakatos 1978, s. 71).“ (Pheby 1988, s. 58; vlastní překlad)

29

Lakatos se v mnohém staví do role Popperova obhájce. Argumentuje, že existují tři varianty falzifikacionismu: dogmatická, naivně metodologická a sofistikovaně metodologická. Řada kritiků přitom podle Laktose označuje Poppera za dogmatického falzifikacionistu, zatímco ten během své vědecké kariéry učinil jen posun ze stádia naivně metodologického k sofistikovaně metodologickému. Sama sebe pak nahlíží jako z velké části Popperova pokračovatele, tvořícího v duchu sofistikovaného přístupu: stanovuje nejen preskriptivní procedury, ale popisuje též prostřednictvím racionální rekonstrukce evoluci vědeckých disciplín (Caldwell 1994, s. 86). Přesto s Popperem nesouhlasí v klíčové otázce falzifikace: empirické testy podle Lakatose jsou z většiny uskutečňovány, aby podpořily, a nikoliv vyvrátily, hypotézy, jež jsou součástí ochranného pásu. Naproti tomu s Kuhnem pak Lakatose pojí myšlenka, že i pokud je nakrásně teorie falzifikována, není zamítnuta, jestliže vědecká obec ještě nerozpoznala její relevantní nástupkyni. A liberální přístup Lakatose konec konců spojuje i s Feyerabendem, a Popperem, a jejich teoretickým pluralismem: „‚Teoretický pluralismus‘ je lepší než ‚teoretický monismus‘: v tomto bodě mají Popper a Feyerabend pravdu, a Kuhn nikoliv.“ (Lakatos 1970, s. 155; vlastní překlad)

2.3.4 Larry Laudan V reakci na kritiku Kuhnova a Lakatosova přístupu vytvořil Larry Laudan vlastní metodologický přístup. A jestliže Lakatosova koncepce byla jakýmsi mostem mezi Popperem a Kuhnem, pak Laudanův přístup je můstkem, spojujícím „to nejlepší“ z Kuhna a z Lakatose (Pheby 1988, s. 68). Laudan (1977) proklamuje hlasitěji než Kuhn a Lakatos, že jeho metodologický přístup je po určité modifikaci uplatnitelný v celé své šíři i v systému věd společenských, a tedy nikoliv pouze ve vědách přírodních. Hlavním úkolem vědy je podle něj nalézání řešení k jednotlivým problémům. Tyto problémy pak dělí na empirické a koncepční. Pheby (1988, s. 69) udává příklad empirického problému v ekonomii. Standardním instrumentem keynesovské teorie je graf s diagonálou ve sklonu 45 stupňů, na jehož horizontální ose jsou vyneseny vládní výdaje a na ose vertikální pak

30

hrubý domácí produkt a zaměstnanost. Jestliže však zvýšení vládních výdajů povede v realitě k růstu nezaměstnanosti, a neexistují-li současně vážné nedostatky na straně agregátní poptávky, pak vzniká empirický problém keynesovské teorie. Empirické problémy je však nutno chápat v kontextu paradigmatu. To, co je zde konkrétně empirickým problémem pro keynesovce, není empirickým problémem pro monetaristy. Ti naopak růst nezaměstnanosti v uvedeném případě očekávají. Věří totiž, že vládní výdaje vytlačují soukromé investice a spotřebu anebo, alternativně, zvýšení vládních výdajů se odrazí v růstu zdanění, který vyústí v nižší výstup i zaměstnanost. Prvá možnost přitom platí spíše během období s plnou zaměstnaností, kdy vládní výpůjčky, potřebné k pokrytí vyšších výdajů, zvyšují úrokové míry na peněžních trzích, čímž uskrovňují úrokově-elastické investiční plány. Empirické problémy dělí Laudan dále na problémy nevyřešené, na něž nenalezlo odpověď ani jedno z paradigmat, problémy vyřešené, a konečně problémy anomální, s nimiž si umí poradit jedno paradigma, avšak druhé nikoliv. Vědecký pokrok nastává tehdy, jsou-li uspokojivě zodpovězeny nevyřešené nebo anomální empirické problémy. Vyřešení empirického problému však v Laudanově pojetí automaticky neimplikuje objevení objektivní pravdy, a dokonce nemusí být ani řešením platným na „věky věkův“: „Poněkud kontroverzně tvrdím následující: teorie může řešit daný problém tak dlouho, jak dlouho zahrnuje byť jen aproximující, přibližný výrok o daném problému; určujeme-li, zda teorie řeší problém, či nikoliv, je irelevantní, zda je teorie pravdivá nebo nepravdivá, uspokojivě nebo chabě konfirmovaná. Co je bráno za platné řešení problému jednou, nemusí být nutně takto nahlíženo jindy.“ (Laudan 1977, s. 22; zvýraznění původní, vlastní překlad) Koncepční problémy považuje Laudan za stejně zásadní jako problémy empirické. Koncepční problém však může nastat pouze v kontextu specifické teorie, na níž je jeho vznik závislý. Interní koncepční problém propuká tehdy, prokáží-li se v rámci dané teorie vnitřní nekonzistence, či pokud jsou její základní analytické kategorie vágně a nejasně definovány. Externí koncepční problém je výsledkem střetu jedné teorie s teorií konkurenční. Koncepční problémy vyvěrají tehdy, nemá-li daná teorie dostatečnou oporu v metodologii stojící v jejím pozadí. Jinými slovy, metodologicky dobře ukotvená teorie 31

minimalizuje riziko vzniku koncepčního problému. Koncepční anomálie jsou pro teorii vážnější hrozbou než anomálie pramenící z empirického problému, neboť již zmíněná Duhem-Quineova teze, která pokládá otazník v zásadě za jakýkoliv empirický test, otevírá badatelům prostor k tomu, aby ty experimenty, které nesplní jejich očekávání, nepotvrdí tedy jimi proklamovanou teorii, jednoduše považovali za neprůkazné z důvodu rušivého působení vnějších, exogenních podmínek. To je ostatně také důvod, proč Laudan hledí na spolehlivost empirických měření s určitými pochybami. Vznik koncepčního problému nelze na druhou stranu svést na „vnější podmínky“, a proto vědecká progrese v laudanovském pojetí nastává tehdy, je-li maximalizován rozsah vyřešených problémů, ať už koncepčních nebo empirických, a naopak minimalizován rozsah anomálií a koncepčních problémů (Laudan 1977, s. 66). Analogii ke Kuhnovu paradigmatu a k Lakatosovu výzkumnému programu utváří v Laudanově pojetí výzkumná tradice. Ta je dlouhodobě generována teoriemi samotnými, ať už současnými, nebo historickými –v případě, že tyto již byly nahrazeny mladšími a úspěšnějšími nástupkyněmi, a dále je ovlivňována určitými metafyzickými a metodologickými specifiky. Tyto aspekty určují doménu, v níž budou teorie té které výzkumné tradice převážně aplikovány. Většina výzkumných tradicí používá svojí vlastní metodologii, která často nemá příliš společných prvků s metodologiemi užívanými v rámci jiných výzkumných tradic. Je to zejména poměrně vysoká flexibilita, která odlišuje výzkumnou tradici od paradigmatu i výzkumného programu. Ta se projevuje hlavně v tom, že v rámci určité rozvíjející se tradice spolu může soupeřit více teorií, a tedy takovýto stav není ihned krizí, jako je tomu u Kuhna. A navíc, je-li konkrétní výzkumná tradice zamítnuta, ať již z důvodu velkého množství empirických či koncepčních problémů nebo z té příčiny, že se prostě objeví jiná, silnější a efektivnější výzkumná tradice, neznačí to ještě, že ta původní tradice je zamítnuta navždy; v Laudanově pojetí není „návrat“ výzkumné tradice nemožný. To podle Phebyho (1988, s. 74-75) činí právě Laudanův koncept poměrně nejvíce relevantní pro popis ekonomie. Ilustruje to na příkladu ekonomů rakouské školy. Ti ve třicátých letech minulého století argumentovali proti růstu vládních zásahů do ekonomiky, které byly ordinovány v rámci programů typu New Deal jako řešení Velké deprese. Podle představitelů rakouské školy mohla za depresi třicátých let velmi význačně přehnaně restriktivní měnová politika USA. Keynesovo „intervencionistické“ poselství však v té době zřetelně dominovalo, a tak rakouská škola zůstala prakticky neoslyšena. Avšak v sedmdesátých letech se role tak 32

trochu vyměnily. Excesivní státní zásahy byly zpochybňovány a starým rakouským námitkám se dostalo dosud nevídaného, a přitleskávajícího, auditoria. Charakteristickým znakem výzkumné tradice není jen poměrně vyšší pružnost, ale též a neméně podstatněji, podobně jako u Lakatose, evoluční povaha změn, jež ji doprovází. To opět odpovídá též obrazu hospodářské vědy. Ekonomie sice zná alespoň dvě zásadní revoluce, marginalistickou z konce devatenáctého století a keynesovskou z třicátých let století dvacátého, avšak jakkoliv převratné byly oba tyto teoretické koncepty ve své době, s časovým odstupem se jeví jako pouze poněkud ostřejší zářezy v kontinuálním vývoji hlavního proudu hospodářské vědy. Například Keynesův přístup byl ve třicátých letech opravdu revoluční. V poválečném vývoji však došlo k jeho syntéze s mainstreamovou ekonomickou větví, jeho krátkodobá revolučnost obrousila v rámci neoklasické syntézy či neokeynesovství své hrany a celý přístup tak vlastně, dlouhodobě nahlíženo, „jenom“ evolučně posunul ekonomii o kus dále, o kus jinam. Revolučnost z Keynesova konceptu vyprchala v sedmdesátých letech, kdy se řada států, včetně stagflací zasažených USA a poválečně „nemocné“ Velké Británie, začala tázat na úspěšnost intervencionistických hospodářských politik, které vycházely v celé řadě případů hlavně z Keynesovy teorie. A k ekonomii zcela jistě náleží i určité metafyzické prvky, které tmelí danou výzkumnou tradici, jak zmiňuje Laudan. Neoklasický předpoklad dokonalé konkurence je jedním příkladem z mnoha. Svět dokonalé konkurence je „rájem“ ekonomie; jde o jakýsi ideál, na jehož čistou podobu v realitě zřejmě nikdy a nikde nenarazíme.

33

3. Alternativní metodologické přístupy: kategorizace škol myšlení V dosavadním textu již tu a tam prosvitly některé stěžejní ekonomické výzkumné tradice: neoklasická škola, často ztotožňovaná s mainstreamem, Keynesovo učení, o němž postkeynesovští ekonomové tvrdí, že právě oni jej rozvíjejí v autentické podobě, rakouská škola či marxismus, jejichž proponenti si dnes před názvy přidávají předponu neo-, a existují i mnohé další. Lze se tedy legitimně tázat, do jaké míry ovlivňuje filozofie věd tyto ekonomické výzkumné tradice. Tato obtížně uchopitelná otázka ovšem hned vyvolává otázku další – kde začít s odpovědí? Pokusím se v dalším textu načrtnout určitá kritéria, podle nich jsou jednotlivé výzkumné tradice seskupovány či kategorizovány do vyšších celků. Adekvátnost těchto celků, i jejich vzájemné vazby, se pak bude snažit zhodnotit. Následně vyberu dvě reprezentativní výzkumné tradice, každou z jiného celku či jiné skupiny celků, a u nich stručně nastíním historický vývoj, včetně vazeb na filozofii věd, i zásadní metodologické i teoretické přístupy.

3.1 Modernismus/postmodernismus Ve své již citované studii (2001), psané dle vlastních slov v „duchu postmodernismu“ (2001, s. 74), Dowová rozebírá modernismus a postmodernismus v ekonomii. Modernismus je podle ní typický vírou v jednotící sílu přírody, jež otevírá prostor pro určování přírodních zákonů z objektivně pozorovatelných a měřitelných faktů. Existuje pouze jedno vidění reality, jedna správná teorie poznání, jedna správná a objektivní metodologie i metoda. Aby bylo možno obhajovat platnost univerzálních zákonů, je realita chápána jako uzavřený systém – nové síly nevznikají emergentně, uvnitř systémů, ale pouze v podobě exogenních šoků. Metododologie je v tomto kontextu chápána jako preskriptivní; jejím posláním je určovat nejlepší cesty v procesu lidského poznání. Teprve tehdy, nejsme-li schopni rozeznat tuto nejlepší cestu, nastupuje metodologie pluralitní a deskriptivní. Naproti

tomu

postmodernismus

je

charakteristický

roztříštěností,

čili

fragmentárností v chápání reality, jež vyvěrá z fragmentovaného diskurzu. Tato fragmentárnost přísluší stejně tak k úrovni ontologické (vidění reality), jako

34

epistemologické (teorie poznání). Realita je, skrz diskurz, v němž je určována její povaha,

nahlížena

jako

otevřený

systém,

v němž

roztříštěnost

a

nedostatek

determinismu vystupují coby rušivé síly, jež působí proti jakýmkoliv pravidelnostem. Ontologická rovina splývá s epistemologickou. Postmodernismus, pokračuje Dowová, tedy generuje čistě pluralitní vidění reality, stejně jako čistě pluralitní teorii poznání. Znalosti jednotlivých ekonomů jsou neporovnatelné, tudíž nemá příliš smysl hovořit o školách myšlení. Neexistuje žádné měřítko, jak ověřit, zda tvrzení toho či onoho ekonoma je objektivně pravdivé; tento stav ovšem ústí v toleranci k různým náhledům. Geneze takové metodologie, ať už preskriptivní nebo deskriptivní, jež by se mohla honosit alespoň jistou mírou univerzality, je nahlížena jako nemožná, neboť znalosti a poznání, které má generovat, jsou závislé na fragmentovaném diskurzu. Jiná, obecnější charakterizace obou tendencí je podána v Tabulce 1. Jedná se o „extrémní binární opozita v debatě o modernismu a postmodernismu“ dle Nelsonové (2001b, s. 300; vlastní překlad)

Tabulka 1: Extrémní binární opozita modernismu a postmodernismu Modenismus

Postmodernismus

orientovaný na střed

všude možně

univerzálnost

fragmentárnost

vše utvářeno zvenčí

vše utvářeno společensky

obsah, látka

diskurz

dokonalé znalosti

žádné znalosti

vývoj, progrese

žádný směr, jímž se ubrat Zdroj: Nelson 2001b, s. 300

McCloskeyová (2001), jež je často udávána jako příklad postmodernistické metodoložky ekonomie, argumentuje, že dvacáté století bylo nejprve údobím rozkvětu modernismu, na nějž v jeho druhé půli navazovala reakce v podobě postmodernismu. Tato reakce však, podle Dowové, tím, že popřela modernistické tendence, vlastně nakonec zajela do, v jistém smyslu stejných kolejí, a sice do kolejí dualistických. Dualismus je klíčovým projevem éry modernismu. Projevuje se například dělením metodologie na vědeckou, tedy tu, co hlásá poměrně striktní pravidla či modely vědecké práce, a ne-vědeckou; koncepty endogenity a exogenity, známého a neznámého je možno rovněž označit za projev dualismu.

35

Dowová však soudí, že postmodernistické popření monismu a obhajoba čistého pluralismu staví na základech obdobně dualistického myšlení, a to ve smyslu „vše monistické je nyní neperspektivní, cestou do Země zaslíbené je ryzí pluralismus“.

3.2 Karteziánsko-euklidovský/babylónský modus myšlení Charakteristika modernismu a postmodernismu v hospodářské vědě v lecčems připomíná autorčinu jinou klasifikaci, a sice rozlišování módů myšlení v ekonomii. Dowová (1996) argumentuje, že školy ekonomického myšlení v zásadě vycházejí ze dvou ústředních módů, karteziánsko-euklidovského a babylónského. Módy myšlení přitom chápe jako způsoby konstruování a předkládání argumentů a teorií, stejně jako postupy v přesvědčování ostatních o vlastní pravdě. Modus myšlení je širší koncept než metodologie a jeho odlesky je možno nalézt i na dalších hierarchicky nižších úrovních, na úrovni teorií i praktických hospodářských politik. Módy myšlení nelze zpravidla označit za jasně oddělitelné, za vzájemně se striktně vylučující, ale ani za všezahrnující. Karteziánsko-euklidovský modus myšlení chápe ekonomický systém jako uzavřený, což implikuje přínosné uplatnění axiomaticko-deduktivní metody. Celý systém tak lze zpravidla popsat několika nezpochybnitelnými, a rovněž ovšem nedokazatelnými axiomy a z nich po vzoru matematiky deduktivně odvozovanými teorémy. Jednotlivé složky systému jsou pojímány atomisticky, a nikoliv organisticky, a proto je možno je analyzovat po částech, za podmínky ceteris paribus. Celý systém lze tedy redukovat tak, aby jej bylo možné precizně matematicky popsat, často za použití metafor převzatých z fyziky, jako je „rovnováha“, „princip korespondence“ a podobné. (viz Nelson 2001, s. 299, k diskuzi nad používáním metafor převzatých ekonomií z přírodních věd viz Mirowski 2001). Karteziánsko-euklidovská „genealogie“ se historií ekonomického myšlení táhne již od dob fyziokratů osmnáctého století a za jednoho z duchovních otců lze označit i Reného Descarta: Ve svých počátcích byla význačná skupina ekonomů, francouzských fyziokratů, silně ovlivněna Descartem (viz Neill 1944). [...] Cílem [fyziokratů] vlastně bylo aplikovat matematiku v politické ekonomii obdobně, jako ji Descartes uplatnil ve filozofii. (Pheby 1988, s. 16; vlastní překlad)

36

Dalšími významnými články této „genealogie“ byli, mezi mnoha jinými, David Ricardo, Nassau Senior, John Elliot Cairnes, a po marginalistech a teoreticích všeobecné rovnováhy nakonec i Paul Samuelson (Pheby 1988, s. 16-19). Ten je řadou autorů (Klamer 2001, McCloskey 2001) dáván za příklad rovněž coby ekonomický modernista 4: „[Ukázkovým příkladem modernismu] v ekonomii je dílo Paula Samuelsona. Vysoce abstraktní, redukcionistické a formalistické touží demaskovat hluboké struktury ekonomik, a to v takových podobách, které přesahují historické i kulturní aspekty a vlastně všechny nekalkulovatelné podmínky tak, aby mohla být pečetěna univerzální platnost. (Klamer 2001, s. 82; vlastní překlad) „Ekonomie byla a je ovlivňována […] modernismem. Ekonomové to nazývají různými jmény, ne všichni přesně: pozitivistická ekonomie, vědecká ekonomie, rigorózum, seriózní práce. Jedním slovem je to ‚samuelsonovština‘.“ (McCloskey 2001, s. 103; vlastní překlad) V rámci babylónského módu myšlení je ekonomický systém pokládán za otevřený. Axiomatické odvozování je zavrženo, neboť jediná chyba v logickém řetězci může zapříčinit jeho celé zhroucení. Alternativním řešením jsou argumentace konkrétního problému z různých poloh, s odlišnými počátečními body. Ideální je taková teorie, v níž se náhledy z těchto poloh navzájem doplňují a posilují. Zhroutí-li se jeden logický řetězec, neimplikuje to ještě pád celé teorie: „Spíše než redukcionistický či atomistický je tento [babylónský] přístup ‚holistický‘.“ (Dow 1996, s. 16; vlastní překlad) V tomto, babylónském pojetí ekonomii chápali či stále chápou například staří institucionalisté veblenovské tradice, John Maynard Keynes, postkeynesovci a podle Dowové i zakladatel moderní ekonomie, Adam Smith, alespoň tedy ve většině svého ústředního díla, Bohatství národů (1776; česky 1958), ale i jinde:

4

Klamer (2001, s. 83) také datuje modernismus v ekonomii od třicátých let dvacátého století, tedy od dekády, kdy se objevila první Samuelsonova díla. 37

„[V]e skutečnosti pouze [první část] Bohatství národů [(mezi všemi Smithovými knihami)] reflektuje [karteziánsko-euklidovskou] metodu; bereme-li jeho dílo jako celek, odpovídá Smithova metoda více tomu, co jsme zde klasifikovali jako babylónskou tradici.“ (Dow 1996, s. 52; zvýraznění původní, vlastní překlad) Babylónský modus myšlení překlenuje i postmodernistický dualismus. Dualismus je typický buď pro karteziánsko-euklidovský modus myšlení, nebo v postmodernistickém duchu načrtnutý modus ne-karteziánsko-euklidovský, který je k prvému opozitní (Dow 1996, s. 21). Tomuto módu myšlení je ovšem v celém konceptu věnován mnohem užší prostor. Babylónský modus myšlení totiž umožňuje, aby byly jednotlivé otevřené systémy segmentovány do subsystémů, které již mohou být aproximovány jako systémy uzavřené a následně i takto analyzované: například někteří postkeynesovští ekonomové (Gerrard 1989) v tomto smyslu soudí, že neoklasický teoretický systém je vlastně subsystémem postkeynesovského systému, a je tak aplikovatelný pouze za speciálních okolností. Přijmeme-li tuto hypotézu, lze takový stav nazvat obsáhnutím či zahrnutím, kdy módy myšlení komunikují tak, že náhledy jednoho módu jsou zcela obsáhnuty druhým. Dowová uvádí v zásadě další dvě možnosti komunikace mezi módy myšlení. Zamítnutí je typickou implikací karteziánsko-euklidovského dualismu, v němž je pouze jedna teorie vědecká a ostatní se musí smířit se statutem nevědeckosti. Poslední možností komunikace je syntéza. Ta dává v dialektickém smyslu rozhřešení střetu mezi tezí a antitezí vedoucího ke vzniku paradoxu. Paradox vyvstává podle Dowové často jako následek protichůdných tendencí mezi pasivní, na ekvilibrium zaměřenou mainstreamovou ekonomií, a celou řadou ne-mainstreamových ekonomických přístupů, které sázejí spíše na jedinečnost lidského konání. V kontextu módů myšlení hodnotí Dowová i filozofy věd. Zatímco v myšlení Karla Poppera převažují ještě prvky karteziánsko-euklidovské tradice, Thomas Kuhn a další postpozitivističtí filozofové jsou podle autorky nositeli spíše babylónského módu myšlení: „Popperovo myšlení odráží prvky karteziánsko-euklidovské tradice, když vytyčuje hranice mezi vědou a ne-vědou, a když nahlíží filozofii věd jako normativní, jejímž úkolem je předložit předpis pro přijatelnou vědeckou praxi […]. [Naproti tomu] Kuhnův styl zdůvodňování nese babylónské prvky. […] [Kuhn] ukázal, že tradiční duály (racionální/iracionální a interní/externí) jsou ve skutečnosti v kontextu [jeho 38

‚systémového‘ přístupu] nesprávným rozlišením.“ (Dow 1996, s. 29, 31; vlastní překlad) Zatímco Dowová (2001) dialekticky chápe rovněž postmodernismus jako antitezi k modernismu, babylónský modus myšlení v ekonomii nelze podle ní, jak jest naznačeno výše, nahlížet jako přímý antipod módu karteziánsko-euklidovskému (Dow 1996, s. 11), tak lze spíše označit ne-karteziánsko-euklidovský mód.

3.3 Relace kategorizací Ze závěru předešlé subkapitoly vyplývá, že nelze, tak jak se může nabízet, pokládat příliš zjednodušené rovnítko mezi modernismus, karteziánsko-euklidovský mód myšlení a eventuálně pozitivismus na straně jedné, a postmodernismus, babylónské myšlení a eventuálně postpozitivismus na straně druhé. Jakákoliv kategorizace je vždy jen rozdělením podle charakteristik, jejichž priorita je konec konců určena arbitrárně; proto dělení na modernisty a postmodernisty či „karteziánce“ a „babylóňany“ v ekonomii může působit dojmem „házení všech do jednoho, dvou pytlů“ nebo jako „míchání jablek s hruškami“. Arjo Klamer (2001, s. 83) se v parafrázi řečnicky táže: Kam s nimi? S Keynesem, Schumpeterem, či Hayekem a některými dalšími vpravdě originálními ekonomy dvacátého století? Jejich práce je podle něj nedostatečně formalistická, redukcionistická

či

mechanistická,

aby

mohla

být

jednoduše

označena

za

modernistickou. Jsou tedy postmodernisty? A zatímco Dowová (1996, s. 12) označuje Keynesovo myšlení za ukázku babylónského přístupu k ekonomii, Amariglio a Ruccio (1995; cit. in Klamer 2001, s. 83) přisuzují Keynesovi, stejně jako Franku Knightovi, de facto zakladateli moderní chicagské školy ekonomického myšlení, visačku „postmodernista“! Jak jsme viděli výše, nejednoznačně lze zhodnotit i Smithovo Bohatství národů; vykazuje prvky babylónského i karteziánsko-euklidovského módu myšlení. A v zajetí obdobné nejednoznačnosti bychom se mohli pohybovat ještě dlouho. Leccos jistě osvětlí v Úvodu zmíněné momenty. Ty uvádí ve svém textu Economics as a Postmodern Discourse (1990) postmodernistický teoretik Jack Amariglio. Příkladem, převratné pojetí nejistoty v Keynesově a Knightově díle (viz Svoboda

2002

pro

srovnání

pojetí

nejistoty

39

u

Keynese

a

Knighta)

je

postmodernistickým

momentem,

neboť

dle

Amarigliova

názoru

otřásá

s epistemologickými základy modernistické ekonomie. Z toho plyne, že nelze o tom kterém ekonomovi, až na výjimky (Amariglio 2001, s. 130), přesvědčeně tvrdit, že je ukázkovým modernistou či postmodernistou, lze však hodnotit poměrné množství a fundamentálnost modernistických a postmodernistických momentů v jeho díle. Lze ovšem také připomenout, že obě základní kategorizace nejsou vyčerpávající či všezahrnující, ani, jak vidíme, vzájemně plně konzistentní Jejich smyslem je nastínit určité základní tendence v ekonomickém myšlení, inter- i intratemporální, přičemž v pohledu na jednotlivosti se i vlastní proponenti konkrétně zmíněných kategorizací mohou rozcházet. Kategorizace

modernismus/postmodernismus,

pozitivismus/postpozitivismus,

umožňuje

nahlížet

ontologické,

a

následně epistemologické,

metodologické i teoretické posuny v ekonomii v širším kontextu změn v celé společnosti, její kultuře – postmodernismus byl poprvé charakterizován v architektuře – či v celé vědě. Módy myšlení lze již vztáhnout výlučně na ekonomii a jejich akceptace nám umožňuje lépe hodnotit specifické teorie, neboť je nám díky nim znám základní filozofický kontext, na jehož pozadí byly konstruovány. Domnívám se, že lze, do jisté míry kontroverzně, konstatovat, že modernistické tendence se, co se týče filozofie věd, ve dvacátém století často překrývaly s pozitivismem v nejširším smyslu slova, čímž míním myšlenkové hnutí od Vídeňského kruhu, Carnapa, Neuratha či Hempela až k Popperovi, zařadím-li jej zde po bok pozitivistů, a nikoliv postpozitivistů. Modernismus, stejně jako pozitivismus, se snažil určovat jistá pravidla pro lidskou činnost; modernismus i pozitivismus v ekonomii sdílejí víru v jednu objektivní pravdu, v univerzálně platné přírodní zákony, a tedy, alespoň implicitně, též v uzavřené hospodářské systémy. A naopak, myšlení Thomase Kuhna, Paula Feyerabenda a dalších čirých postpozitivistů uvedlo do filozofie věd dosud nepoznanou dávku relativismu, a lze je tedy považovat spíše za myslitele postmodernistické než modernistické. V jejich díle je již patrné, alespoň v jisté míře, popření modernistických či pozitivistických vizí; věda, která se řídí striktními pravidly, může být podle nich dokonce neproduktivní, neboť svět je natolik složitým (otevřeným systémem), že nelze vměstnat do univerzálních modelů všechny postupy, dle nichž se má či dá zkoumat. A dále, lze celkem s přehledem tvrdit, že karteziánsko-euklidovský modus myšlení byl, na rozdíl od módu babylónského, v průběhu dvacátého století alespoň do 40

jisté míry ovlivněn pozitivismem, ačkoliv by bylo příliš zavádějící, snad až na pár výjimek, označit některého z mainstreamových ekonomů za autentického pozitivistu. (viz Caldwell 1994). Terence Hutchison, Milton Friedman či Paul Samuelson – ti všichni se snažili, jak uvidíme v dalším textu, do ekonomie uvést jisté prvky pozitivismu, ať již v podobě poměrně čisté, nebo v podobě friedmanovského instrumentalismu či samuelsonovského operacionalismu. Ti všichni jsou ovšem také řazeni mezi mainstreamové ekonomy, pro něž je typický karteziánsko-euklidovský modus myšlení a, mezi jiným, i pohled na ekonomiku jako uzavřený systém. Babylónský

modus

myšlení,

jak

jsme

argumentovali

výše,

obvykle

upřednostňovali postpozitivističtí filozofové věd. Stejně tak jsme argumentovali, že alespoň několik ekonomických teoretiků považuje Keynese za postmodernistu. Tato teze je v tomto výčtu zřejmě tou nejkontroverznější. Například, použijeme-li kategorizaci Dowové, implikuje tato teze, že Keynes je rovněž antimodernista, a spíše než babylónský modus myšlení užívá modus ne-karteziánsko-euklidovský. Takový výrok je ovšem v rozporu s tím, co hlásá sama Dowová, a rovněž s tím, jak budeme Keynese nazírat v dalším textu. Keynes je příkladem ekonoma, jehož prostě nelze jednoduše zařadit ani do kolonky „modernista“, ani „postmodernista“. Jeho myšlení, mezi jiným třeba víra v ekonomiku coby otevřený systém, jež se odráží například v Keynesově pojetí nejistoty, má však více styčných bodů, neboli momentů, s postmodernistickou ekonomií, alespoň tak, jak ji zde definuje Dowová. Keynes zřejmě není antimodernista, možná však „pre-postmodernista“. Odvozuji zde na základě uvedeného velmi hrubě definovanou linii, jež pomyslně propojuje postmodernismus a postpozitivismus s babylónským módem myšlení.

3.4 Ortodoxie a heterodoxie Uvedené kategorizace nejsou zdaleka jedinými. V následujícím textu nabídneme jinou kategorizaci,

která

je

snad

ještě

hojněji

využívána

v popisu

ekonomických

výzkumných tradic. Jedná se o rozdělení na ortodoxní a heterodoxní proudy či školy myšlení v hospodářské nauce. Ekonom a metodolog Tony Lawson (2005) označuje za ortodoxní současnou mainstreamovou, zejména, ovšem nejen, neoklasickou ekonomii. Argumentuje dále, že pojítko mezi heterodoxními výzkumnými tradicemi, za něž označuje například starý

41

institucionalismus, postkeynesovství, neoricardovství, (neo)rakouskou školu, ale taktéž neomarxismus či nově ekonomii feminismu, lze, alespoň implicitně, hledat v rovině ontologické. Ontologie se z definice zabývá studiem základního uspořádání a struktury domén reality. To ovšem implikuje, že abychom mohli zkoumat určité uspořádání reality, musíme použít vhodnou metodu, na jejímž základě konstruujeme jednotlivé teorie. Zvolená metoda je tedy závislá na konkrétním uspořádání reality, které hodláme analyzovat. Heterodoxní ekonomové míní, jak říká Lawson, že jejich ortodoxní kolegové používají nevhodné metody k popisu uspořádání ekonomického systému: „Tvrdím […], že za vysvětlením mnoha chabých výstupů moderní [mainstreamové] ekonomie je třeba hledat matematické metody aplikované v takových situacích, kdy je [tato aplikace] značně nevhodná.“ (Lawson 2005, s. 11; vlastní překlad) Formalistický,

matematicko-deduktivní

přístup

je

přitom

podle

Lawsona

v

mainstreamové ekonomii natolik zakořeněný, že jej málokdo vůbec považuje za charakterizující prvek; je prostě brán bez velkých okolků jako nejlepší, a tudíž skoro samozřejmý. „Pravdou je, že moderní mainstreamová ekonomie je vlastně spočinutím na jistých formách matematických (deduktivistických) metod. To je trvalým a zdánlivě jediným znakem tohoto projektu; pro mainstreamovou tradici je toto také nezpochybňovaným, a zdánlivě nezpochybnitelným, základním jádrem.“ (Lawson 2005, s. 7; vlastní překlad) Heterodoxní

ekonomy

pak

sjednocuje

zejména

nedůvěra v míru, v níž jsou

matematicko-deduktivní metody užívány v rámci ortodoxní ekonomie hlavního proudu.

Takové

ekonomického

metody

systému,

totiž v němž

implicitně nastávají

předpokládají

existenci

deterministické

nebo

uzavřeného stochastické

pravidelnosti. Následná verze odvozování, která je v těchto systémech uplatňována, specificky dle Lawsona předpokládá „ukončenou kauzální sekvenci“; uzavřený systém takového charakteru, že události v něm nastávající mohou být konceptualizovány buď jako „závislé proměnné“, nebo jako „nezávislé proměnné“, přičemž prvně jmenované stojí v kauzální historii následně jmenovaných. Na stejném místě však Lawson uvádí, že nalezení zmíněných pravidelností či kauzalit je vzácné:

42

„Ekonometři opakovaně shledávají, že korelace tohoto druhu nejsou o nic více zjišťovány než popírány; pravidelnosti sociálních fenoménů požadovaného druhu nastávají jen těžko.“ (Lawson 2005, s. 12, viz Lawson 1997, kap. 7; vlastní překlad) Heterodoxní výzkumné tradice si naproti tomu více všímají zřídkavosti ve výskytu těchto pravidelností a v celé řadě případů hlásají nemožnost konstruovat na takto chatrných základech matematicko-deduktivní systémy. S tím souvisí také to, že heterodoxní ekonomové nahlížejí realitu spíše v podobě systémů otevřených; implicitní

heterodoxním

přístupům

je

podle

Lawsona

rovněž

preference

metodologického pluralismu per se. Ontologická závislost ortodoxní ekonomie na uzavřených systémech, a její následné metodologické spočívání na matematicko-deduktivních postupech ovšem ústí rovněž v „izolacionistické“ a „atomistické“ formulace. Jen tehdy, jsou-li základní složky (uzavřeného) systému separovatelné, nezávislé a relativně stabilní podobně jako atomy, je možné dobře nalézat, modelovat a predikovat vazby mezi nimi. Heterodoxní ekonomové, konkrétně například již Keynes (1973a) či Lawson (2005), však realitu nenahlížejí coby soubor izolovaných atomů, a ani ekonomický systém nevidí jako soubor oddělaných a nezávislých aktérů; a z tohoto úhlu ortodoxní ontologii dále kritizují. Lawson (2005) tento svůj „heterodoxní“ postoj obhajuje na základě teorie sociální ontologie (viz též Lawson 1997, 2003). Sociální realitou přitom míní „[d]oménu všech fenoménů, jejichž existence závisí alespoň z části na nás, na lidech“ (2005, s. 13; vlastní překlad). Řadí do ní tedy, mezi jiným, i technologické objekty, které ač materiální, vykazují „společenskou formu“. Sociální realita a její aspekty jsou podle něj v zásadě (1) transformující se, vnitřně dynamické (např. lidská řeč a její neustálý vývoj), (2) navzájem vnitřně propojené a organistické (neexistuje žák bez učitele, zaměstnanec bez zaměstnavatele, a naopak, atd.), dále (3) strukturované (neexistuje jediná ontologická úroveň, je jich vícero), a (4) emergentní (realita se formuje v hlubokých strukturách, na nichž je posléze závislá, avšak obsahuje kauzální síly, které jsou jednak neredukovatelné na ty, které operují v hloubi, a jednak také zpětně působí na ony hluboké struktury). Na základě uvedeného náhledu Lawson argumentuje, že předpoklad ortodoxních ekonomů ohledně pravidelností v jednání atomizovaných a izolovaných aktérů ústí za použití matematicko-deduktivních postupů ve východiska, jež nemusejí mít, a prozatím zpravidla nemají, oporu v realitě: 43

„Jistě, výše nastíněná ontologická koncepce neobsahuje nic, co by cele vylučovalo možnost pravidelnosti jevů v podobě kauzálních sekvencí sociální sféry, avšak v jejím kontextu je užití univerzálních apriorismů, v tom duchu, v němž je aplikují ekonomové v rámci matematicko-deduktivní metody, když požadují a pokládají pravidelnosti společenských fenoménů za všudypřítomné, poněkud riskantním, ba přímo ztřeštěným podnikem.“ (Lawson 2005, s. 14; vlastní překlad) Zkrátka, pokud bychom věděli, argumentuje Lawson, že sociální realita je všude atomistická, a že každý výsledek lze efektivně izolovat z určitého fixního souboru příčin, pak bychom mohli zdůrazňovat výhody mainstreamového deduktivismu s mnohem vyšším sebevědomím, jež by přitom plynulo z jeho pevnější opory v realitě. Avšak „naše nejlepší“ (Lawson 2005, s. 15) ontologická analýza ukazuje, že ukončená kauzální sekvence je nanejvýše speciálním případem sociální ontologie, zatímco naše a posteriori zkušenost navíc říká, že tento speciální případ nenastává nikterak často. Naopak, heterodoxní výzkumné tradice se vyznačují preferencí otevřených systémů reality, která se odráží, kupříkladu, ve zdůraznění fundamentální nejistoty v rámci postkeynesovské výzkumné tradice, ve vyzdvižení evoluční metody a role institucí a jejich změn institucionálními ekonomy nebo akcentem na interpersonální vztahy ve výzkumné tradici feministické ekonomie. Všechny tyto projevy, manifestace heterodoxní „ontologie otevřenosti a vnitřních vztahů“, mají jedno společné – jsou v rozporu s nahlížením ekonomického systému jako kolbiště atomizovaných a izolovaných individuí: „Tudíž, mým argumentem je, že heterodoxní ekonomové v souhrnu, a na rozdíl od ekonomů mainstreamových, přikládají primární zřetel ontologickým (a nikoliv epistemologickým) úvahám.“ (Lawson 2005, s. 16; vlastní překlad) Je nabíledni, že Lawsonova kategorizace obsahuje jisté styčné prvky s kategorizací Dowové. Ontologie otevřených systémů charakterizuje heterodoxní výzkumné tradice, ale obdobně může posloužit i ke specifikaci babylónského módu myšlení. Na druhou stranu, atomizovaní aktéři, a rozbor jejich ekonomického jednání, mohou být stejně tak ústředním motivem ortodoxních přístupů, jako výzkumných tradic praktikujících karteziánsko-euklidovský modus myšlení.

44

Lawsonova kategorizace nám může pomoci rozluštit předchozí rébus: Kam s nimi? S Hayekem, Schumpeterem? Oba zmínění ekonomové, domnívám se, a stejně tak Keynes, mohou být zařazeni shodně mezi ekonomy heterodoxní, ačkoliv jejich vesměs originální díla jsou velice odlišná. Budeme-li po Lawsonově vzoru argumentovat prostřednictvím pojmů ontologie sociální reality, je zřejmé, že zmíněná trojice ekonomů vykazuje alespoň některé z jejích prvků, zatímco ani jeden z nich nenahlíží ekonomiku jako uzavřený systém plný atomizovaných a izolovaných aktérů. Hayek byl, mezi jiným, coby zástupce rakouské školy ekonomického myšlení zastáncem jedinečnosti lidského ducha a Schumpeter zase kladl důraz na dynamiku evolučních změn. Ostatně, jak uvidíme v dalším textu, současná výzkumná tradice evoluční ekonomie komplexity vychází často právě z jeho intuitivního nahlížení ekonomického systému.

45

4. Komparace výzkumných tradic v ekonomii V následujícím textu detailněji rozebereme dvě specifické výzkumné tradice v ekonomii, a sice tradici neoklasickou, která může být chápána jako přední reprezentant ekonomického mainstreamu, s nímž bývá často ztotožňována, a výzkumnou tradici postkeynesovskou. Proč právě tyto dvě školy ekonomického myšlení? Jednoduše proto, že vykazují řadu zásadních odlišností, a jejich komparace tedy může být přínosná i při rozboru toho, do jaké míry byly ovlivněny filozofií věd. Důkazem zmíněných odlišností je, že za použití zde nastíněných kategorizací lze každou z uvedených výzkumných tradicí zařadit vždy do jiné „škatulky“, přičemž ani v jednom z případů nedojde k překrytí. Jak argumentuje McCloskeyová (2001), postmodernismus může být vyjádřen, mezi jiným, též v kontextu postkeynesovké ekonomie. „[Postmodernismus] může být vyjádřen postmarshallovským, postkeynesovským nebo pozdně mengerovským způsobem.“ (McCloskey 2001, s. 121; vlastní překlad) Lze dále argumentovat tak, že postkeynesovská ekonomie obsahuje více určitých prvků, neboli momentů, které lze označit za slučitelné s postmodernismem, než výzkumná tradice neoklasická, jež naopak nejvíce ze všech škol myšlení koketovala s pozitivistickými, a rovněž tedy modernistickými přístupy. Dowová (1996) jmenuje postkeynesovskou tradici coby zástupkyni babylónského přístupu k ekonomii a Lawson (2005) ji zase označuje za heterodoxní. Naopak, neoklasická, a obecně mainstreamová ekonomie je karteziánsko-euklidovské povahy dle Dowové a ortodoxní podle Lawsona.

46

4.1 Neoklasická výzkumná tradice 4.1.1 Stručný nástin teoreticko-metodologického vývoje 4.1.1.1 Od Smithe ke Keynesovi Už z názvu je patrné, že neoklasici vidí kořeny své výzkumné tradice u starých klasických ekonomů, fyziokraty a Adamem Smithem počínaje. Na Smithův eklektický odkaz – už jsme zmínili, že Smithův koncept nepostrádá ani prvky karteziánskoeuklidovského, ani babylónského myšlení – přímo navázali během devatenáctého století další, hlavně angličtí a francouzští klasici, jmenovitě Thomas Malthus, Jean C. L. Sismondi, Jean Baptiste Say či John Stuart Mill. Byl to však teprve David Ricardo, kdo položil základy dnešní, axiomaticky-deduktivní mainstreamové ekonomie. Ricardo (1817 [1971]) vytvořil analytický systém, jehož základ tvořily axiomy, z nichž byly deduktivní logikou odvozovány teorémy popisující zjednodušené, proto axiomaticky analyzovatelné

makroekonomické

vazby.

Zjednodušený,

formalistický

popis

hospodářské reality si však nutně musel najít nějakou oběť. Ta spočívala v upozadění obtížně měřitelných veličin, kupříkladu vlivu institucí, historických tradic či filozoficko-etických konsekvencí, které pečetily kupříkladu Smithovo ekonomické dílo. Ricardův koncept však slavil úspěch, jeho propagátorem byl i jeden z „klasických klasiků“, John Stuart Mill (1836 [1967]). A navzdory kritikům, například Sismondim (1819, kap. 2, s. 115), podal na svojí dobu velice přesvědčivý obraz ekonomiky; ekonomii přitom vykreslil jako exaktní vědeckou disciplínu. „Deduktivní metoda, jejímž byl Ricardo průkopníkem, podnítila pod vlivem marginalistické revoluce zúžení disciplinárního záběru a přetvořila politickou ekonomii v ‚ekonomii‘ [ve smyslu anglického ‚economics‘]; ricardovská ekonomie přitom byla ve svém celku s příchodem marginalistů na přelomu století silně upozaděna.

Zatímco

tak

Ricardo

inicioval

změnu

metodologického

akcentu,

marginalisté iniciovali změnu samotné metodologie.“ (Dowová 1996, s. 54; vlastní překlad) O míře kontinuity mezi Ricardem a marginalisty se vedou dodnes akademické spory. Ovšem například po jistou dobu, zejména v první polovině dvacátého století, velmi

47

vlivná Marshallova učebnice Principles of Economics z roku 1890, je zastánkyní právě této návaznosti. Tzv. marginalistická revoluce sestává ze tří hlavních větví. Anglická větev kladla důraz na teorii užitku a zachovávala některé prvky klasické školy. Právě sem spadá již zmíněný Marshall i teorie dílčí rovnováhy. Zejména v kontinentální Evropě, kupříkladu ve Francii či v Itálii, pak získala renomé druhá větev, škola obecné rovnováhy, jejímiž ústředními proponenty byli Léon M. Walras a Vilfredo Pareto, a která razila striktní formalistický přístup. Třetí větví, která již dále „vyrůstala“ v heterodoxní sféře, byla rakouská škola, jež obhajovala subjektivistický přístup a silně napadala empirismus. Marginalisté v posledních třech dekádách devatenáctého století vnesli do ekonomie koncept „homo oeconomicus“, neboli racionálně optimalizujícího individua, definitivně zbavili ekonomii přídomku „politická“, prohloubili a zdokonalili ricardovské deduktivní metody a s výjimkou kupříkladu rakouského marginalisty Carla Mengera v neposlední řadě pootevřeli dveře vyšší matematice. To, co Smith popisoval starou angličtinou, i s důrazem na právně-etické až teologické konotace, to již mnozí marginalisté dokázali načrtnout za pomoci působivých grafů. A později též popsat pomocí rovnic. Zatímco klasičtí ekonomové se primárně zaměřili na růst národních ekonomik a distribuci hrubého důchodu, marginalisté si za cíl vzali zejména analýzu alokace zdrojů, a tedy se zaměřili více na směnu než na produkci. To ostatně souzní se změnami ve společnosti. Kapitalismus devatenáctého století, kdy vyspělému světu dominovaly primární a sekundární sektory hospodářské výroby a stěžejním kritériem byl spíše ještě extenzívní růst a následná makrodistribuce, vytvořil zázemí pro globalizovanou, kvalitativní a intenzívní ekonomiku století dvacátého, pro niž je charakteristický vzestup terciární sféry, tedy obchodu, směny, a služeb. Klasici tedy, vedle jiného, ještě hledali hlavně zdroje ekonomického růstu, avšak marginalisté se soustředili na kvalitativní stránku věci. Nebylo divu, nadcházející dvacáté století znamenalo obrat od kvantity ke kvalitě v mnoha směrech lidské činnosti. Hlavní úkol pro ortodoxii zněl ve druhé polovině třicátých let takto: nalézt odpověď na převratné dílo The General Theory of Employment, Interest and Money (1936) z pera ekonoma Johna Maynarda Keynese. Keynes se ve svém klíčovém díle vyrovnával s údobím Velké deprese třicátých let, která postupně, po „černém pátku“ na Wall Streetu roku 1929, infikovala ekonomiky celého světa, a především si všímal 48

přetrvávající vysoké nezaměstnanosti, kterou podle něj již nebylo možno vysvětlit v rámci stávající hospodářské teorie, jež stále věřila v Sayův zákon trhů5. Slovy Thomase Kuhna, objevila se vitální anomálie, na niž neoklasická výzkumná tradice nemohla nereagovat: „Řečeno s Kuhnem, je přirozenou reakcí atakované ortodoxie, že reviduje své teorie takovým způsobem, aby vtělily vše anomální. Bylo proto vyvinuto velké úsilí, jehož výsledky měly ukázat, že Keynesova teorie je vlastně jen speciálním případem v rámci ortodoxie […].“ (Dow 1996, s. 64) V souladu s karteziánsko-euklidovským dualismem byly označením za „nevědecké“ nejdříve vytěsněny ty koncepty Keynesova díla, které nebylo možno transformovat do podoby axiomaticky-deduktivní. Ortodoxní ekonomové, zejména Hicks, Modigliani a Pigou, poté reinterpretovali zbytek Keynesova díla v neoklasických pojmech. Přetrvávající, dlouhodobá nezaměstnanost, na niž především se Keynes soustředil, byla nakonec vysvětlována pouze rigiditou mezd (Pigou 1941). Reinterpretace Keynesova díla, která byla záležitostí zejména přelomu třicátých a čtyřicátých let, dostala později, v díle ekonoma Alana Coddingtona (1976), nálepku „hydraulické keynesovství“. Neoklasičtí reinterpretátoři převedli některé zásadní, „babylónské“ myšlenky Keynesova díla do pojmů převládající výzkumné tradice, a to takovým

způsobem,

že

(neo)keynesovská

makroekonomie

získala

podobu

hydraulického mechanismu; stroje, uvnitř něhož stabilně kolují peněžní toky. Keynes neoklasickou výzkumnou tradici hluboce poznamenal i v jiných směrech. Byl to on, kdo inicioval separaci makroekonomie od mikroekonomie. Byl to také on, kdo ve větší míře přivedl do makroekonomie empirická sledování, zejména za účelem zkoumání agregátní poptávky. Oba kroky vedly k oslabení tendencí jednoznačně upřednostňovat zažitou axiomaticky-deduktivní metodu.

5

Sayův zákon, který francouzský ekonom Jean-Baptiste Say formuloval v roce 1803 (viz Say 1803[1971]), stručně řečeno tvrdí, že lidé produkují statky pouze v tom případě, že si za důchod utržený při jejich prodeji vydělají dostatečné množství finančních prostředků, které pokryje do poslední koruny jejich následné výdaje za statky vyrobené ostatními. Samotný akt výroby tedy podle Saye generuje takové množství důchodu – a poptávky –, které umožní nakoupit vše, co bylo v dané ekonomice vyrobeno. Anglický ekonom James Mill, překladatel Sayova díla, zkrátil v roce 1808 tuto hypotézu do jednoduché poučky: „nabídka vytváří svoji vlastní poptávku.“

49

4.1.1.2 Hutchison a pozitivismus v ekonomii V přibližně stejné době, koncem třicátých let, také začali někteří neoklasičtí ekonomové reflektovat aktuální vývoj ve filozofii věd a snažili se do ekonomie přenést pozitivistické koncepty. Příkladem takového ekonoma byl Terence W. Hutchison (Caldwell 1994, s. 99). Tento záměr se však nemohl nevyhnout kritice, míněno nyní z řad samotné neoklasické výzkumné tradice. Jak vůbec detailněji vypadala její podoba, a její metody, právě koncem třicátých let? Podle Caldwella ji dobře charakterizuje klasické dílo Lionela Robbinse An Essay on the Nature and Significance of Economic Science (1932, revidováno 1935). V Robbinsově díle stojí ekonomická disciplína na několika axiomech: existuje více statků, jež je možno seřadit či uspořádat; zdroje a čas jsou omezeny a lze jich využít alternativně; znalost současných nebo budoucích příležitostí může být nedokonalá či nejistá, takže role očekávání není zanedbatelná. Aby si ekonomové mohli poradit s tímto posledním axiomem, byly rozvinuty předpoklady racionality – neboli konzistence při výběru – a perfektního výhledu ve věcech budoucích. Oba tyto předpoklady nesou status prvních aproximací reality. Všechny tyto základní postuláty jsou posléze kombinovány s postuláty jim hierarchicky podléhajícími, které reflektují skutečné podmínky světa kolem nás a umožňují aplikaci teorií. Relevance podléhajících postulátů je již podrobována empirickým šetřením a kontrole při aplikaci na konkrétní situace. Do jisté míry lze na základě minulého vývoje predikovat vývoj budoucí, avšak jen v krátkodobém horizontu a bez jakýchkoliv nadějí, že taková činnost může vyústit v objevení nových „empirických“ zákonů, které budou sdílet stejnou hierarchickou úroveň se základními postuláty (Caldwell 1994, s. 103). Základem ekonomického myšlení Lionela Robbinse, stejně jako třeba Franka Knighta a představitelů rakouské výzkumné tradice, Ludwiga von Misese a Friedricha Augusta von Hayeka, tedy bylo přesvědčení, že základní ekonomické axiomy jsou zřejmé, jasné a známé komukoliv z jeho každodenní zkušenosti. Hutchisonovo dílo The Significance and Basic Postulates of Economic Theory z roku 1938 lze pak podle Caldwella číst bod po bodu jako kritiku Robbinsovy „pseudovědecké“ metodologie. Hutchison položil otazníky za základní postuláty ekonomické teorie jeho doby. Argumentoval, že pouhý postulát vzácnosti zdrojů není postačující k odvození zbytku teorie; taková dedukce totiž dále vyžaduje předpoklady týkající se racionálního jednání, očekávání či ustavení rovnováhy neboli ekvilibria.

50

Jenže koncepty maximalizujícího jednání či ekvilibria jsou zbaveny své síly, říká Hutchison, pokud nejsou doplněny dalším předpokladem, a sice předpokladem dokonalých očekávání, přičemž jeho pravdivost není ani zdaleka jistá. Stejně tak kritizoval stávající ekonomickou teorii pro její prosté tvrzení, že ekonomičtí aktéři maximalizují,

které

však

není

doprovázeno

nějakým

vodítkem,

jak

vlastně

maximalizují. Víme, co je racionální, ale nevíme, jak toho dosáhnout, shrnuje Hutchison (1938, s. 85). A pokračuje: abychom mohli vědět, jak aktéři maximalizují, musíme předpokládat, že tito aktéři mají, mezi jiným, dokonalé informace o cenách současných a budoucích, a že tedy, opět, očekávají naprosto dokonale. Řešení těchto rozporů vidí Hutchison v důkladném empirickém zkoumání, jež bude prováděno opakovaně za rozličných podmínek, a které odhalí, jak lidé skutečně formují svá očekávání. Je dle něj zavádějící považovat základní axiomy ekonomické teorie za „vědecké zákony“: „Jak se zdá, všichni ostatní vědci kromě logiků, matematiků a mnoha ekonomů považují vědecké zákony za induktivní odvozeniny, které, ačkoliv prakticky falzifikovány nikdy nebyly, jsou myslitelně empiricky falzifikovatelné.“ (Hutchison 1938, s. 62; zvýraznění původní, vlastní překlad) Hutchison jako první ekonom explicitně obhajoval použití falzifikace v rámci své disciplíny. Ovšem zejména postupem času (1977) si začal uvědomovat její omezené použití právě v ekonomii. Tato limitace plyne z obtížně ověřitelných vstupních podmínek, které nabývají většinou jen podoby očekávání, preferencí či informací, a plyne také z formy univerzálních zákonů, které mají v ekonomii většinou povahu trendů, tendencí a dočasných konstant. To vše činí vědecké bádání dle pozitivistických a popperovských preskripcí velmi nesnadným. Hutchison, jak shrnuje Caldwell (1994, s. 115), neobrátil neoklasickou výzkumnou tradici k pozitivismu, spíše svým metodologicky průkopnickým dílem potvrdil některé změny, které již byly v pohybu. A které ekonomii proměnily v následujících desetiletích, kdy disciplínu dosud nevídaně prodchnula matematizace a kvantifikace.

51

4.1.1.3 Samuelsonův operacionalismus a Machlupova kritika Trend, který Hutchison potvrdil z pozic metodologie věd, se snažil rozvinout v konkrétních konceptech, mezi jinými, zejména Paul A. Samuelson. Nikoliv náhodou, jak jsme již uvedli výše, je tento ekonom pokládán mnohými za modernistu v pravém smyslu slova. „[A]bychom pochopili Samuelsonův meteorický vzlet v rámci ekonomické profese, musíme mu přiznat jeho nesmírný ‚fortel‘ pro uvádění všech těch ozdůbek a ornamentů, jimiž se může pýřit [exaktní] věda, do ekonomie; a to bez toho, aby byť jen jednou jedinkrát tahle ‚cinkrlátka‘ vyjadřovala skutečné obsažení či implikace fyzikální teorie v jeho neoklasické ekonomii.“ (Mirowski 1989, s. 383; vlastní překlad) Byl to vyzrálý modernismus v řadě oblastí lidské činnosti, a byl to do jisté míry i pozitivismus ve filozofii věd, které v poválečných dekádách umožnily neoklasické ekonomii, aby se stala lehce zaměnitelnou s hard science typu fyziky či chemie. Takový přístup nebyl nikdy zcela prost kritiky z řad mnohých hospodářských teoretiků. Ekonom Philip Mirowski například dále kriticky popisuje, jak poté, co Niels Bohr formuloval princip korespondence ve fyzice, přišel Samuelson se studií, jež objevovala „princip korespondence“ i v ekonomii, ačkoliv mezi těmito principy neexistují žádné relevantní analogie (Mirowski 1989, 379-80). Přesto, nebo právě proto, se Samuelsonovo dílo, například tak, jak jej předložil ve Foundations of Economic Analysis (1947 [1974]), stalo určitým kánonem ekonomie druhé poloviny dvacátého století. Navzdory tomu lze na jeho pozadí, v oblasti metodologické, nalézt některé nekonzistence či anachronismy, a to i ve vztahu k tehdejší pozitivistické filozofii věd. Samuelsonův metodologický přístup bývá označován jako operacionalismus a v jisté míře vychází z díla fyzika Percyho Bridgmana The Logic of Modern Physics (1927). Ekonomičtí operacionalisté jsou přesvědčení, že disciplína se má soustředit na odvozování operacionálně legitimních teorémů. Takové teorémy jsou zpravidla definovány jako hypotézy týkající se empirických pozorování, které mohou být vyvráceny pouze ze jistých ideálních podmínek (Caldwell 1994, s. 190). Operacionální přístup podrobil kritice vedle jiných i Fritz Machlup, ekonom, který do neoklasické výzkumné tradice velmi přesvědčivě uvedl sofistikovaný, empirický pozitivismus

52

padesátých let. Své výhrady konkretizuje na specifickém příkladu týkajícím se „ceny železa“ (1978, s. 194). Operacionalista se podle něj může pokusit odvodit tuto hodnotu, jež poslouží k tvorbě hypotéz, mnoha různými způsoby, například dotazováním u nákupců železa, nebo zprůměrováním cen všech producentů železa atd. Každá z těchto operací přitom povede k jiným výsledkům a operacionální pojem „cena železa“ nikdy nebude plně korespondovat s jednoduše průzračným konstruktem „cena“ ve smyslu teoretického pojmu. Teoretické pojmy jsou totiž, na rozdíl od těch operacionálních, očištěny o rušivé šumy, které v realitě vždy nastávají. Samuelsona

lze

z metodologického

hlediska

nahlížet

rovněž

jako

„anachronistického naivku“ (Caldwell 1994, s. 192, 194). Vedle operacionalismu obhajoval čistě deskriptivní povahu vědeckého vysvětlení, a to ještě alespoň v polovině šedesátých let, tedy více než patnáct let poté, co tento přístup odmítli empiričtí pozitivisté. Samuelsonova naivita tedy spočívala v tom, že ač se zřejmě považoval za empirického pozitivistu, jak poznamenává Caldwell (1994, s. 194), jeho pohled na vědeckou práci anachronicky odpovídal vizím nejvýše některých raných logických pozitivistů Vídeňského kruhu. Fritz Machlup kritizoval nejen operacionalismus, ale rovněž Hutchisonův ekonomický pozitivismus. Hutchisona označil za „ultra-empiristu“ a postavil jej do opozice vůči aprioristům, nebo také praxeologům, typu Misese, Knighta, Robbinse či starších Cairnese a J. S. Milla. Ultra-empirismus se podle něj mýlí v tom, že nepřisuzuje jednotlivým hypotézám odlišné úrovně obecnosti, a tedy i různé stupně testovatelnosti (1978, s. 145). Fundamentální postuláty dle jeho názoru není třeba přímo testovat. V souladu s filozofií věd své doby obhajuje Machlup, z pozice vyspělého empirického pozitivismu, hypoteticko-deduktivní systém, který je prázdnou, mechanickou soustavou potud, dokud nejsou některým jeho pojmům přiřazeny empirické a pozorovatelné protiváhy. Východiskem tedy je testování teorie jako celku, přičemž teoretické výroky o nepozorovatelném jsou – konfirmačně – ověřovány nepřímo. Obecně lze shrnout, že počínaje čtyřicátými léty se pozornost teoretiků ekonomie hlavního proudu stočila k diskusi o vztahu mezi teorií a pozorovanou realitou. Řada z nich posléze upřednostnila konvencionalistický přístup, jehož báze tkvěla v přijetí určitých konvencí, jež měly posoudit, zda daná teorie je „lepší“, či „horší“, neboli zda je blíže, nebo dále od objektivní pravdy. Konvencionalisté se tak

53

po svém vyrovnávali hlavně s problémem indukce, tedy s nemožností odhalit tuto pravdu prostřednictvím empirie. 4.1.1.4 Friedmanův instrumentalismus Zásadní slovo, konvencionalismem nikoliv nedotčené, měl v poválečných debatách o povaze ortodoxní metodologie a teorie rovněž Milton Friedman. Ve svém klíčovém metodologickém díle The Methodology of Positive Economics (1953a) navrhl tzv. princip furore, dnes známý spíše jako instrumentalismus. Ačkoliv označit Friedmana za pozitivistu se přímo nabízí, alespoň při užití odkazu na název jeho zásadního traktátu, výraz instrumentalismus jej charakterizuje přesněji. Pozitivistických tendencí přitom jeho koncept zcela zbaven není: Friedman je například zastáncem jednoty věd, když hlásá, že v základu neexistují fundamentální rozdíly mezi přírodními a společenskými vědami. Avšak v posuzování toho, co je vlastním smyslem vědy, se již Friedman s pozitivisty rozchází, když striktně lpí na klíčové roli vědy nikoliv v poskytování vysvětlení daného jevu, nýbrž, a téměř výhradně, v jeho predikci. Teorie tedy nemusí být realistická, nemusí být ani pravdivá či nepravdivá, stejně jako instrumenty nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé; stačí, když její instrumenty umožňují úspěšnou, platnou a legitimní predikci. Friedman se tak v mnohém přibližuje některým raným pozitivistům devatenáctého století, podle nichž bylo vysvětlení ve vědě nemožné. Ovšem empiričtí pozitivisté Friedmanovy doby již plně vyzdvihovali právě roli vysvětlení, nikoliv pouhé predikce. Teorie by tedy měly být konstruovány tak, aby dávaly co nejlepší předpovědi, a to i za tu cenu, že vstupní předpoklady ztratí zcela na své realističnosti. Jak poznamenává Dowová (1996, s. 67), Friedman, ani jeho pokračovatelé, však nezůstali ve svém teoretickém díle instrumentalismu příliš věrni. Friedman získal na věhlasu zejména díky vlastní monetaristické teorii. Ta byla kladně přijímána zejména v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy se USA ocitly v zajetí stagflace. Friedmanovi se totiž již předtím podařilo, spíše však na základech hydraulického keynesovství než furore, poznamenává Dowová, vytvořit přesvědčivou monetaristickou teorii inflace, která měla pevnou oporu v obří empirické studii A Monetary History of United States (1963), kterou sepsal společně s Annou Schwartzovou.

54

A Friedmanův monetarismus nejen, že dokázal vysvětlit stávající problémy hlavně americké makroekonomiky, ale rovněž horoval pro opětovné oživení propagace hodnot volného, minimálně sešněrovaného trhu. Určitý ústup naopak ve stejné době zaznamenaly Samuelsonovy teorie, které na úrovni doporučení pro hospodářskou politiku kladly silnější důraz na intervencionismus (viz Nelson 2001): „[B]yl to ve skutečnosti Friedman [...], kdo rozšiřoval oblast užití tržních mechanismů mnohem dále, než byl kdy Samuelson ochoten. [...] Friedmanova kariéra může být nejlépe pochopena jako snaha o udržení živoucnosti [určitých základních] hodnot ve světle intelektuální krize nejen vizí ortodoxie [...], ale i [poměrně novějších] keynesovských a Samuelsonových přístupů. [...] Jestliže byl Samuelson nejvlivnějším ekonomem v letech 1945 až 1965, pak knihy jako Capitalism and Freedom [1962] a jiné učinily dle soudu Roberta Heilbronera z Friedmana ‚daleko nejvlivnějšího ekonoma období‘ let 1965 až 1985.“ (Heilbroner 1990, s. 1106, cit. in Nelson 2001, s. 147-8; zvýraznění původní, vlastní překlad) 4.1.1.5 Vývoj mainstreamu v posledních desetiletích Na pozadí střetu „koryfejů“ Samuelsona a Friedmana však vznikaly ještě další ortodoxní, neoklasické ekonomické proudy. Tzv. rekonstituovaní redukcionisté (viz Coddington 1976) se navraceli k předkeynesovské ekonomii, avšak analyzovali ji nikoliv ve stavu rovnovážného ekvilibria, nýbrž v nerovnováze. Její vůdčí představitel, Robert Clower, totiž dospěl k závěru (1965), že Keynesův koncept je v rozporu s Walrasovým zákonem trhů, protože je možné, aby trh práce zůstal nevyčištěn, ačkoliv všechny další trhy vyčištěné jsou. Analyzoval tedy ekonomiky ve stavu mimo rovnováhu a shrnul, že přetrvávající nezaměstnanost je konzistentní s chováním, které je podle neoklasických kritérií racionální. Další rekonstituovaní redukcionisté, zejména Robert Barro, posléze vytvořili celou spleť deterministických modelů, které vykreslovaly chování trhů v situaci mimo ekvilibrium. Právě na Barra a spol. navázali teoretici všeobecné rovnováhy, kteří, vycházeje původně z Walrase, popisovali hospodářskou realitu pomocí uzavřených systémů simultánních rovnic, jejichž řešení, nikoliv nutně jedinečná, udávají rovnováhu, buď stabilní, či nestabilní. Starý walrasovský systém tápajícího aukcionáře se tak stal speciálním případem moderní, neowalrasovské teorie všeobecné rovnováhy.

55

Koncept moderní všeobecné rovnováhy zahájil svou pouť na výsluní již v matematickém dovětku k Hicksově knize Value and Capital (1939). V padesátých letech rozvinuli ekonomové Gerald Debreu a Kenneth Arrow (1954) koncept walrasovského ekvilibria a stanovili tak podmínky pro simultánní čištění všech trhů s nezápornými cenami i pro jedinečnost rovnováhy zde ustavené. Debreu-Arrowův systém, stejně jako analýza ekonomiky mimo rovnovážný stav, se vydal až za hranice tradičně chápané neoklasické ekonomie, přesto však si uchoval její charakteristické rysy a kontinuita je zde stále patrná. Oba koncepty usilují o vysvětlení přetrvávající nezaměstnanosti v rámci axiomaticky-deduktivních systémů. Představitelé další linie v rámci mainstreamové ekonomie, a sice noví klasičtí ekonomové, posléze prosazují teorii racionálních očekávání, jež hlásá, že ekonomičtí aktéři činí vždy, za daných dostupných informací, optimální rozhodnutí. Neexistuje tedy v zásadě nic, co by odpovídalo přetrvávající nezaměstnanosti, neboť racionální je získat tolik informací o tolika nových pracovních příležitostech, že je málo pravděpodobné, ne-li nemožné, aby nezaměstnaný zůstal déle bez práce. Nová klasická ekonomie tak zejména v prvé polovině sedmdesátých let okupovala pomyslný prostor mezi teorií nerovnováhy, s níž ji pojily přímé empirické aplikace, a teorií rovnováhy, s níž ji zase spojovala právě analýza pouze a jen rovnovážných stavů, a nikoliv tedy „přizpůsobovacích procesů“ při pohybu ekonomiky mezi ekvilibrii (Dow 1996, s. 72). Takovýto náhled byl však rozmazán ruku v ruce s růstem respektu, jehož se dostávalo tzv. Lucasově kritice. V polovině sedmdesátých let vyjádřil ekonom Robert Lucas (1976) obavu, že jestliže bude přijat předpoklad, že tržní aktéři přizpůsobují své jednání každé nové informaci, pak takový krok vnáší do mainstreamových modelů významný prvek nestability a o predikcích vzešlých z ekonometrického šetření lze do značné míry pochybovat; jeho kritika se ovšem primárně soustředila na nemožnost účinné stabilizační politiky, jejímž základem budou neokeynesovké přístupy, zejména v podobě IS-LM modelu a Phillipsovy křivky. Co se týče nových klasiků obecně, empirická zkoumání dosud nepotvrdila jejich zásadní hypotézu, že jedině neočekávaná změna v peněžní nabídce vede ekonomiku do stavu mimo plnou zaměstnanost. Odchylkami hospodářství od plné zaměstnanosti se zabývá i další neoklasická či mainstreamová linie, a sice noví keynesovci. Ekonomové jako Gregory Mankiw nebo David

Romer

(Mankiw

–

Romer

1991)

vycházejí

částečně

z myšlenek

rekonstituovaných redukcionistů a pomocí konceptu ekvilibria se snaží vysvětlit 56

cenové a mzdové rigidity. Výstupem jejich makroekonomických modelů jsou závěry nikoliv nepodobné těm Keynesovým, a sice hlavně ten, že v ekonomice existuje možnost nedobrovolné nezaměstnanosti, která by měla být impulsem pro vládu, aby se její míru snažila minimalizovat. Ačkoliv noví keynesovci na první pohled, například podle názvu, nejsou součástí ortodoxie, hlubší pohled do metodologie odhaluje, že ač se v některých náhledech liší od nových klasiků, například podle nich existují překážky v čištění trhů, na hospodářství stále pohlížejí jako na uzavřený systém, v němž je, konec konců, docíleno rovnováhy. Poslední linií uvnitř ortodoxní ekonomie, kterou zmíníme, jsou teoretici moderních hospodářských cyklů, například ekonomové Finn Kydland a Edward Prescott (Kydland – Prescott 1982). Ti obhajují hypotézu, že trhy se čistí okamžitě. Nekladou však, jako noví klasici, důraz na peněžní nabídku, nýbrž na reálné faktory, jako jsou třeba technologické změny, které ovlivňují výkyvy celých ekonomických systémů. Tato linie se tedy snaží odhalit, „hlubokou strukturu“ (Dow 1996, s. 73; viz další text) ekonomických jevů, v čemž si nezadá s některými heterodoxními přístupy – příkladem, s (neo)rakouskou školou –, avšak ani ona neopouští základní předpoklady ortodoxní ekonomie, a v principu tak nevybočuje ze schématu karteziánskoeuklidovského myšlení. ■ Jak vidíme, mainstreamová ekonomie stále, a v současné době o nic méně, mění svoji různorodou tvář. Například Colander, Holt a Rosser (2004) míní, že heterodoxní ekonomové tyto proměny dostatečně nereflektují, když přehlížejí diverzitu uvnitř mainstreamu a stále planě hořekují nad statickým pojetím hospodářství, jak jej podle nich nahlíží ortodoxie (2004, s. 487). Lawson (2005) argumentuje, že neoklasická výzkumná tradice, stejně jako další výše zmíněné proudy a linie, jež lze rovněž označit za mainstreamové či ortodoxní, opravdu mění podobu svých koncepcí, když, kupříkladu, redefinuje pojetí racionality nebo když rozvíjí evoluční teorii her s akcentem na roli institucí, avšak stále zároveň zůstává v zajetí formalistického modelování. Důraz na matematicko-deduktivní modelování převládá podle Lawsona „ve všech případech“ (2005, s. 9). Klamer (2001) shrnuje, že vývoj ortodoxní výzkumné tradice lze, též v širším kontextu, nahlédnout jako transformaci z modernistické polohy, charakterizované 57

například přístupem Paula Samuelsona, do polohy pozdně modernistické, za jejíž představitele označuje nové klasické ekonomy, kteří se snaží dekonstruovat6 (neo)keynesovský koncept: „Dekonstrukce je důležitým prvkem nové klasické ekonomie […]. Noví klasičtí ekonomové nezavrhují keynesovskou strategii – netouží odlišit se kupříkladu návratem k institucionalismu či historicismu. Ne, oni používají keynesovskou strategii proti keynesovství samotnému. Tím, že dovádějí keynesovské hledání mikroekonomických základů

do

extrému,

demontují

noví

klasici

makroekonomii,

nejvýznačnější

z keynesovských konstrukcí.“ (Klamer 2001, s. 88; překlad vlastní) Příkladem pozdně modernistického dekonstruktivisty je podle Klamera například Robert Lucas, jejž v této souvislosti cituje: „Jedním

z nejzajímavějších

vývojových

schémat,

kterými

prochází

současná

makroekonomická teorie, je to, jež lze popsat jako opětné zahrnutí jevů agregované úrovně, jimiž je inflace či hospodářské cykly, pod hlavičku obecné ‚mikroekonomické‘ teorie. Pokud toto schéma uspěje a bude se dále rozvíjet, pojem ‚makroekonomie‘ se jednoduše stane minulostí, zatímco modifikátor ‚mikro‘ bude nadbytečným. Budeme pak opět jako v časech Smithe, Ricarda, Marshalla či Walrase hovořit prostě o ekonomické teorii.“ (Lucas 1987, s. 108, cit. in Klamer 2001, s. 88; vlastní překlad) Klamer (2001, s. 90) pak poznamenává, že novým klasikům dobře posloužil v jejich dekonstruktivistických snahách Friedmanův instrumentalismus. Ačkoliv Samuelson a jiní v něm postrádali prvky realismu, novým klasikům naopak vyhovovaly jeho

6

Dekonstruktivismus je postmodernistickou tendencí par excellence. Dekonstruktivisté (např. Derrida 1978) tvrdí, že lidská řeč nemůže objektivně zprostředkovat esenci objektu či ideje, neboť objekty ani ideje neobsahují esenci, neboli základní, fundamentální a univerzálně pravdivou charakteristiku. Objekty mají spíše takovou charakteristiku, jež je jim přisouzena. Podoba této charakteristiky závisí na potřebách, hodnotách či světonázoru dané společnosti či komunity. Jedna komunita například upřednostňuje eleganci, jiná jednoduchost, jiná vysokou hodnotu R 2 (viz Rossetti 2001, s. 308). Dekonstruktivismus nových klasiků ve vztahu k (neo)keynesovství tkví dle Klamera (2001, s. 98) konkrétně v tom, že tito tak radikálně interpretují kupříkladu předpoklad racionality, že eliminují všechny ((neo)keynesovci) přisuzované charakteristiky ekonomického chování. Zůstávají tak jen holé modely dokonalého a optimálního jednání, které již nelze zlepšovat, a nad samotným smyslem dalšího prohlubování ekonomického poznání tak vyvstává otazník. Lze také říci, že noví klasici vlastně tímto bourají (neo)keynesovský metascénář. 58

epistemologické náhledy, na jejichž základě obhajovali či obhajují vysoce abstraktní a teoretické modely, o nichž Lucas hovoří jako o „analogiích“. Cullenberg, Amariglio a Ruccio (2001, s. 7) označují za pozdně modernistické rovněž dílo Garyho Beckera (např. 1997), dalšího zástupce Chicagské školy ekonomického myšlení a význačného představitele tzv. ekonomického imperialismu, a to proto, že Becker dle nich ctí jak formalistické modelování, tak redukci většiny motivů lidského chování na jediný – na osobní zisk.

4.1.2 Současné metodologické debaty v rámci mainstreamové ekonomie 4.1.2.1 Rekapitulující přehled7 Zbývá tedy popsat klíčové metodologické proudy, jež měly ambice určitým způsobem reflektovat

a

ovlivnit

vývoj

mainstreamové

ekonomie

v posledních

několika

desetiletích, v období pozdního modernismu, použijeme-li Klamerův náhled. Především je ovšem nutno zdůraznit, že mainstreamová ekonomie se v tomto údobí rozvíjela do značné míry nezávisle na určité explicitní metodologické analýze (Dow 1997, s. 73). V ekonomii zakořenilo konvencionalistické pojetí, například ve formě instrumentalismu, či, Lawsonovými slovy, „prediktivního instrumentalismu“ (Boylan – O’Gorman 1997, s. 506), dle něhož je metodologie pouhou průvodkyní v konstrukci dané teorie, a to jen potud, dokud tato konstrukce již neumožňuje empirické testování. Celá řada postojů mainstreamových ekonomů také vycházela z reakcí na heterodoxní koncepty. Takový vývoj byl částečně dán snahou ortodoxie integrovat metodologické a teoretické koncepty, přičemž, jak uvádí Dowová (1997, s. 74), takováto forma integrace byla vždy bližší heterodoxním školám. Pozdně modernistickou éru v metodologii mainstreamové ekonomie lze charakterizovat přesunem akcentu z preskriptivní na deskriptivní roli metodologie – definitivně tak byla opuštěna stará debata mezi induktivisty a deduktivisty. Tradiční, mnohdy spíše jen proklamovaná (viz další text) metodologie stále vycházela z děl Hutchisona (1938) nebo Blauga (1980), kteří oba propagovali popperovský přístup k vědě, k ekonomii: zejména co se týká stanovení pravidel pro vědeckou práci a následné hodnocení teorií. 7

V této subkapitole shrneme hlavně ty metodologické postupy v rámci hlavního proudu ekonomie, které lze označit za „oficiální“, jak tak činí např. teoretici Boylan s O’Gormanem (1995, s. 35, cit. in Rotheim 2006, s. 7). 59

Tenze tak v rámci metodologie hlavního proudu vyvstávaly zejména mezi empiriky či pozitivisty na straně jedné a deduktivisty neboli aprioristy na straně druhé. První se soustředili na testovatelnost hypotéz, druzí kladli pozornost na rozvíjení matematických modelů, jejichž základ tvořily axiomy získané introspekcí (Dow 1997, s. 75). Zdá se tedy, že „Machlupův přístup“, který vycházel z empirického pozitivismu padesátých let, a který umožňoval do značné míry eliminaci této tenze, neboť umožňoval testovat, alespoň nepřímo, i čistě teoretické hypotézy, zůstal z většiny neoslyšen. Jak ukázal například Blaug (1980), ekonomové, ačkoliv uznávali Popperův přínos k metodologii věd, ověřovali své hypotézy v mnohem vyšší míře na základě principu konfirmace než falzifikací. Ekonomická praxe narazila zejména na problém plynoucí z Duhem-Quineovy teze. Ta je sice problémem ve všech vědeckých disciplínách, leč v ekonomii snad ještě větším, jak argumentuje Klant (1990), neboť hypotézy jsou zde ještě relativně komplexnějšími kombinacemi teorií a je tedy obtížnější určit, která z nich zrovna zklamala. Popperův přístup byl rovněž kritizován z pozice bayesovské pravděpodobnostní teorie, která za použití distribučního rozdělení argumentovala, že protichůdné pozorování není postačující k zamítnutí dané teorie (de Marchi 1992). Popper tak, konec konců, ekonomii hlavního proudu ovlivnil spíše svým kritickým racionalismem než specificky falzifikacionismem. Kuhnův přístup byl ekonomy kritizován zejména proto, že metodologii v zásadě zbavoval preskriptivní role. Naopak mnohem kladněji byl hlavním proudem přijat pro svou snahu vymanit praxi ze striktních pozitivistických pravidel pro vědecké bádání. Nad Lakatosův přístup pak ekonomové pověsili otazník: Je to spíše preskriptivní, nebo deskriptivní přístup? Například Mair a Millerová (1991; viz další text) jej použili v deskriptivní rovině, když jeho prostřednictvím klasifikovali celou škálu škol ekonomického myšlení. 4.1.2.2 McCloskeyová a rétorika v ekonomii Ekonomičtí metodologové ovšem v celé řadě případů (Blaug 1980; Boland 1982) v kuhnovském stylu argumentovali, že skutečná praxe ekonomů se mnohdy liší od obecně přijímaných pozitivistických pravidel. Tento rozpor převratně nastínila McCloskeyová (1983). Její rétorický přístup je interpretován jako přímá výzva pozitivismu, a modernismu, v ekonomii:

60

„Dle McCloskeyové je pozitivismus ztělesněním modernismu ve sféře filozofie věd. Rétorický přístup pojímá jako výzvu metodologickému modernismu/pozitivismu v chápání ekonomie.“ (Peter 2001, s. 574; vlastní překlad) Rétorický přístup – částečně podobný „antropologickému“, při němž se filozofové dívají přes ramena vědcům při jejich každodenní praxi (Latour a Woolgar 1979 [1986], Peter 2001, 574) – se zaměřil na konverzační praxi ekonomů – na podobu jejich psaných textů, stejně tak jako na jejich ústní komunikaci. Ekonomové jsou nahlíženi jako „obyčejní lidé“, kteří se o své pravdě snaží přesvědčit ostatní – zdůvodněním například ve formě analogie, metafory, symetrie, introspekce atd. Ekonomická argumentace je tedy na hony vzdálená pozitivistickým předpisům pro epistemologii. Ekonomové neformulují testovatelné hypotézy a nepokoušejí se je falzifikovat, říká McCloskeyová, a souhlasí s Feyerabendem, že do poslední tečky uplatněný pozitivismus vědecké bádání spíše dusí, než probouzí. Deduktivní odvozování ani případné pokusy o falzifikaci nejsou špatné jako takové, spíše je na škodu, že jim je přikládána mnohem vyšší priorita než jiným formám vědecké argumentace. Obdobné je to s rolí predikce. „Když jste tak chytří, proč už nejste bohatí?“ ptá se McCloskyeová částečně přímo i v titulu své knihy (1990). Pokud by byla precizní predikce vždy možná, trh by ji sám již dávno poskytl; ekonomové tak v tomto ohledu vlastně podle autorky popírají sami sebe (Peter 2001, s. 576). Argumentace

McCloskeyové

se

opírá

o

třívrstvou

„meta-ekonomickou

hierarchii“. Na její nejnižší úrovni, na úrovni „metody“, se nalézá „obyčejná rétorika pracovního dne“ (1985, s. 24), která je ekonomům každodenním pomocníkem v jejich praxi. Vzniká v rámci disciplíny, například při rozboru dat či popisu trhů, a nemá žádné konotace s pojmoslovím jiných disciplín, např. filozofie věd. Prostřední vrstva, vrstva „Metodologie“, je ta, proti níž má McCloskeyová výhrady. Zejména proto, že tato vrstva slouží v pozitivistickém pojetí ke striktní preskripci a k oddělení vědeckého a ne-vědeckého. Je „duální“ a přitom „komická“ (Park – Kayatekin 2000, s. 568), snaží se být specifická jako vrstva první a obecná jako vrstva třetí, avšak není ani jedním, činí bádání rigidním, hlásá McCloskeyová. Podle autorky je hlavně přesvědčení prostřednictvím konverzace tím, co rozhoduje o přijatelnosti argumentů (Peter 2001, s. 577). Jediným omezením vědeckého diskurzu, náležícím do nejvyšší vrstvy „meta-ekonomické hierarchie“, by tak měla být Sprachethik, termín, jejž si McCloskeyová, jak sama uvádí, vypůjčila od 61

filozofa a sociologa Jürgena Habermase (viz Peter 2001, s. 577; diskusi o tom, že toto „vypůjčení“ je kontextuálně sporné, předkládají Park – Kayatekin 2000). Sprachethik sestává z několika instrukcí, jejichž dodržení zaručí, že (vědecké) přesvědčování nebude vnucené ani vynucené: nelžete; soustřeďte se; nebuďte jízliví; spolupracujte; nezvyšujte hlas, nepřekřikujte se; nechte mluvit jiné; buďte otevření; vysvětlujte svůj postoj, byli-li jste o to požádáni; neuchylujte se k urážkám nebo konspiraci, abyste prosadili své ideje. Je to hlavně Sprachethik, která dle McCloskeyové zajišťuje standardy vědecké konverzace, a která tak umožňuje při vědecké práci vynechat prostřední vrstvu „metaekonomické hierarchie“, vrstvu „Metodologie“, aniž by se přitom ekonomie stala disciplínou ve stylu Feyerabendova „cokoliv je možné“ (Park – Kayatekin 2000, s. 569). Rétorika

v ekonomii

se

stala

ústředním

tématem

zejména

v polovině

osmdesátých let, kdy zmíněná práce McCloskeyové vyvolala řadu kritik (např. Caldwell 1994, s. xii-iv; viz též Peter 2001, s. 579). Rétorický přístup si ovšem také vyžádal mnohé dodatečné analýzy a mohl tak zaznamenat další rozvoj (např. Klamer – McCloskey – Solow 1988). Přístup

McCloskeyové

již

vykazoval

řadu

postmodernistických

prvků.

V ekonomické metodologii se postmodernistické tendence projevily „kompletním skepticismem“, někdy též „nihilismem“ (Dow 1997, s. 79), který jednak zprostil metodologii jakékoliv preskriptivní role a rovněž, na jiné úrovni, vedl k odmítnutí obecných zákonů, makroekonomické analýzy a vládních intervencí (Amariglio 1988; Amariglio a Ruccio 1995). Dowová (1996, s. 42) přiznává postmodernismu vliv nejen na mainstreamovou, ale rovněž na neorakouskou výzkumnou tradici: „[V]liv postmodernismu je coby spodní proud vnímatelný v kulturním a intelektuálním zázemí, které udává směr mainstreamové ekonomii a stojí oporou vzestupu neorakouské školy.“ (Dow 1991a, 1996, s. 42; vlastní překlad) Jak jsme uvedli výše, někteří autoři (např. Klamer 2001, s. 88) argumentují, že mainstreamová ekonomie se v druhé polovině dvacátého století transformovala ze stadia modernismu do pozdně modernistické polohy; takto nahlíženo, v souhrnném pojetí se „směr, jenž postmodernismus udává mainstreamové ekonomii“, dá vyjádřit právě prostřednictvím této transformace do pozdně modernistického stádia. 62

Dle některých autorů, např. Backhousea (1992; Dow 1996, s. 41), mimo jiné kritika postmodernistického antifundacionalismu, jsou postmodernistický a rétorický přístup dvěma různými formami konstruktivismu v ekonomii. Metodologickou debatu v ekonomii posledních let tak lze v tomto kontextu nahlédnout také jako střet pozitivismu a konstruktivismu, který je dualistickým zamítnutím prvého (Dow 1996, s. 43). 4.1.2.3 Metodologický pluralismus a naturalismus Někteří další metodologové, nejviditelněji zřejmě Caldwell (např. 1994), obhajují metodologický pluralismus, jehož startovním předpokladem je neexistence jakékoliv univerzálně aplikovatelné, a logicky konzistentní, metody pro hodnocení jednotlivých teorií. První fáze práce metodologického pluralisty souzní podle Caldwella (1994, s. 245) s deskriptivní racionální rekonstrukcí metodologického obsahu v rámci výzkumné tradice. Ta vyžaduje nejen znalost ekonomické teorie a metodologie, ale rovněž povědomí o historickém vývoji dané výzkumné tradice. Za „vynikající“ práci považuje Caldwell v tomto směru například rozbor Samuelsonovy teorie projevených preferencí z pera Stanleyho Wonga (1978). V druhé fázi přichází kritické zhodnocení daného metodologického obsahu s tím, že jsou rovněž zdůrazněny limitace a slabiny konkrétního přístupu. Úkolem metodologa ve třetí fázi je ukázat, že neexistuje jediná správná metoda, a že tedy kritický diskurz může být, a je, plodný. V poslední fázi jsou koncepty této výzkumné tradice komparovány s přístupy alternativních výzkumných tradic. Zhodnocení alternativních konceptů je podle Caldwella výrazným přínosem metodologického pluralismu. Co se týče kritiky, je tentýž autor zastáncem interní kritiky, z pozic vlastní výzkumné tradice: „Kritický přístup lze uplatnit na mnoha úrovních [rekonstrukce], avšak interní kritika je nejpřesvědčivější (protože se vyjadřuje v pojmech a souvislostech konkrétní [výzkumné tradice]) a bývá často nejužitečnější (protože kritici si musí plně osvojit [tradici], již kritizují).“ (Caldwell 1994, s. 250; vlastní překlad) Právě Caldwell je v úvodu této práce zmíněn, coby autor, který nechává otevřenu i tu možnost, že období postpozitivismu bude následováno určitou renesancí pozitivismu. Lze říci, že o jistou obdobu takové renesance se pokouší metodolog D. Wade Hands

63

(2001), který hlásá „naturalistický obrat“ ve filozofii věd s tím, že tento alespoň z části vyústí v „novou ekonomickou metodologii“ (Beed 2005, s. 99). Naturalistická epistemologie, která přichází s tímto „obratem“, si klade za cíl, aby vědecké bádání, argumentace i hodnocení teorií následovalo praxi exaktních věd typu fyziky. „Epistemologický naturalismus sdílí ten náhled, že vše je potenciálně vysvětlitelné prostřednictvím metod přírodních věd.“ (Beed 2005, s. 103; vlastní překlad) Co se týká ontologického náhledu, věří totiž ryzí naturalisté, že přírodní svět je vše, co existuje, a lidé jsou jednou z částí tohoto světa, na němž jsou výhradně závislí. Realitu tak lze poznávat pouze prostřednictvím vědeckých metod v tom smyslu, že metody filozofie věd či metafyziky jsou v tomto ohledu buď silně vytěsněny, nebo jsou zcela nelegitimní (viz Beed 2005, s. 102)8. Přírodní svět je totiž svým způsobem uzavřený systém, jejž lze cele vědecky nahlédnout (Beed 2005, s. 101). Hands (2001) opírá své přesvědčení o názor některých filozofů společenských věd, například Harolda Kincaida, který naturalismus v sociálních vědách definuje (1996, s. xv) jako „přesvědčení, že společenské fenomény jsou částí přírodního světa, a proto je lze podrobit stejným metodickým postupům, jaké jsou užity ve vědách přírodních“. „Naturalistický obrat“ je v Handsových očích reakcí na prozatím definitivní selhání pozitivismu a jeho preskriptivních pravidel v druhé polovině šedesátých let dvacátého století, které zanechalo naturalistickou deskriptivní skořápku bez věrohodného normativního obsahu. Vzhledem k tomu, že následně v rámci filozofie věd nevytanul žádný jednotně přijatý preskriptivní model, předkládá Hands své pojetí naturalismu, o němž je přesvědčen, že je aplikovatelné i v ekonomii. Zatímco však nahlíží naturalismus v ekonomii jako „kompletně nový scénář“ (viz Beed 2005, s. 101), jiní autoři (např. Trigg 2001, s. 3) soudí, že naturalismus byl vlastní například už logickým pozitivistům Vídeňského kruhu, a mnoho ostatních autorů je dokonce přesvědčeno, že pozitivismus je již od svého vzniku v podstatě podmnožinou ontologického a epistemologického naturalismu 9 (Beed 2005, s. 103-4). 8

Např. kritický naturalismus, který bude diskutován v dalším textu (subkap. 4.2.2.2), však užívá určité formy naturalismu jen na úrovni ontologické, zatímco zamítá jeho epistemologický monopol. 9

Budiž toto důkazem, že kategorizace ekonomických škol, jak je uvádíme výše v této práci, nejsou zdaleka jedinými a vyčerpávajícími; Beed a Beedová (2000, s. 419) kupříkladu naznačují další 64

Někteří autoři pak uzavírají, že naturalistická epistemologie, tak, jak ji předkládá mezi jinými právě Hands, je dalším příspěvkem k metodologickému pluralismu: „Naturalizovaná epistemologie je jen další jméno pro metodologický pluralismus, jenž nemůže činit nic více než popisovat, jak je poznání obhajováno v disciplínách, které nesou nálepku vědy.“ (Beed 2005, s. 114; vlastní překlad) ■ Jak vidíme, i v rámci metodologie hlavního proudu se v posledních dekádách zrodila řada explicitně formulovaných konceptů. Dowová je shrnuje a rozlišuje dvě hlavní tendence, „staré strážce“ a „nové strážce“: „Současný stav mainstreamové ekonomické metodologie obecně […] odráží vyhrocení postojů ohledně role metodologie: „staří strážci“, tradicionalisté, stále vidí těžiště metodologie v předepisování správné vědecké praxe; „noví strážci“ odmítají tento postoj, a soustředí se na užití metodologické perspektivy jako prostředku k popisu metodologie implicitní ekonomickému teoretizování.“ (Dow 1997, s. 80; vlastní překlad) V následujícím textu obdobným způsobem rozebereme postkeynesovskou tradici, která v mnoha ohledech představuje protipól tradici neoklasické či mainstreamové. Opět nejprve stručně popíšeme historický vývoj postkeynesovství a poté detailněji zanalyzujeme filozofické a metodologické náhledy, které tuto výzkumnou tradici doprovázejí.

možnost kategorizace, a sice rozdělením na výzkumné tradice spíše naturalistické a ne-naturalistické povahy, přičemž do druhé skupiny řadí institucionalisty, rakouskou školu, ale rovněž postkeynesovce a behavioralisty. 65

4.2 Postkeynesovská výzkumná tradice 4.2.1 Stručný nástin teoreticko-metodologického vývoje Postkeynesovská výzkumná tradice, jejíž zrod lze přibližně datovat do roku 1956 (viz Sojka et al. 1999, s. 150), vznikla původně jako reakce na neoklasickou syntézu, která podle postkeynesovských ekonomů hrubě dezinterpretovala Keynesovo dílo a která se, též, příliš vzdálila od principů klasické ekonomie. Neoklasická syntéza je očima postkeynesovských ekonomů viděna jako pokus ortodoxie vyvarovat se směřování ke kuhnovské krizi paradigmatu tím, že dokáží, že přetrvávající, dlouhodobá nezaměstnanost, jak ji identifikoval Keynes, není anomálií (Dow 1996, s. 77). Postkeynesovci soudí, že přetrvávající nezaměstnanost je anomálií uvnitř mainstreamové ekonomie. Tato pozice získala oporu i v postojích některých mainstreamových

ekonomů,

kteří

považují

dlouhodobou

nedobrovolnou

nezaměstnanost za neslučitelnou s předpoklady optimalizujících aktérů. Zejména sedmdesátá léta dvacátého století, a je doprovázející stagflace, však oslabily některé Keynesovy expanzivní recepty, navrhované hlavně v reakci na Velkou depresi třicátých let. Ortodoxie, zejména Friedmanova monetaristická linie, dokázala v sedmé a osmé dekádě předložit víceméně úspěšná řešení pro hospodářskou politiku, což zpětně oslabilo pozice „intervencionistů“ (Nelson 2001). Ortodoxie si ruku v ruce s tím

vybudovala

lepší

pozici

pro

argumentaci,

že

značný

podíl

z

vysoké

nezaměstnanosti je de facto dobrovolný. Současně probíhající inflace i nezaměstnanost podpořily recepty, dle nichž měla monetární politika nabýt spíše restriktivní charakter, což bylo nejen v rozporu s Keynesovým konceptem, ale rovněž například s východisky některých ekonomů ortodoxní chicagské školy, kteří, ve třicátých letech, obhajovali monetární expanzi (Dow 1996, s. 77). Keynes tak mohl být interpretován i tak, že jeho řešení byla vhodná v krizových třicátých letech, avšak nynější situace už si žádá jinou hospodářskou kúru. Postkeynesovce tento vývoj neumlčel, dále upozorňují na základní slabiny, jež ze svého pohledu vidí v mainstreamovém pojetí ekonomie. Neatakují ovšem již pouze jednotlivá teoretická východiska mainstreamu, ale celou metodologii, jež utváří v mnoha ohledech jeho podobu.

66

Postkeynesovská ekonomie staví primárně na babylónském módu myšlení, a tak je zřejmé, že v řadě případu nesplňuje kritéria pro vědeckou aktivitu v rámci karteziánsko-euklidovské tradice. Ortodoxní ekonomové tak často, v rámci duálního vidění světa, označují postkeynesovské přístupy za nevědecké a argumentují, že i tehdy, neobstojí-li ortodoxie ve vysvětlení jistých fenoménů, nezakládá to důvod k zamítnutí celé, převážně neoklasické výzkumné tradice, neboť neexistuje žádný jiný, obdobně ucelený a přitom vědecký koncept (Dow 1996, s. 78). Stejně jako jiná heterodoxní výzkumná tradice, a sice neorakouská, sdílejí postkeynesovští ekonomové přesvědčení o zásadní roli historického času, znalostí a institucí. Zatímco však neorakouská škola je zaměřena primárně na směnu a na otázky týkající se dosažení efektivní alokace zdrojů, postkeynesovci se soustředí hlavně na aspekty výroby a distribuce. V této rovině nepopírají vliv Keynesových klasických předchůdců. A stejně tak se hlásí i k Michalovi Kaleckému, který, vycházeje z marxistické teorie, předložil koncept, jenž byl v náhledu na selhávání efektivní poptávky nikoliv nepodobný tomu Keynesovu. Směna pochopitelně není vyloučena z postkeynesovské teorie zcela, vychází však z jiných principů než v případě neorakouské či neowalrasovské mainstreamové teorie obecné rovnováhy. Tyto teorie směnou rozumějí mechanismus, jehož prostřednictvím vybírají spotřebitelé ty statky, které nejlépe odpovídají jejich preferenčním uspořádáním, přičemž ceny jsou parametry tohoto výběru. Dle postkeynesovců je však výběr z hlediska jednotlivce limitován, neboť je mnohem silněji určen výší příjmu a technickými podmínkami než relativními cenami; možnost ovlivňovat ceny není přisouzena jen „trhu“, ale rovněž monopolům či oligopolům. Zisk korporací je determinován jejich možností ovlivňovat takto silově ceny na trhu a je tím významnější, čím šetrněji přitom korporace dokáže hospodařit na straně nákladů, zejména pak pracovních a mzdových. Jak vysoký podíl z tohoto zisku bude využit na investiční činnost, závisí na dlouhodobých očekáváních ohledně trhu pro daný výrobek či skupinu výrobků a krátkodobých očekáváních ohledně cen finančních aktiv. Ortodoxní, neoklasická analýza nabídky a poptávky v tomto konceptu tedy není dost dobře uplatnitelná, neboť očekávání a institucionální struktura finančních trhů určují současně nabídku, stejně jako poptávku na trhu s finančními aktivy, zvláště penězi. Jak

vidno,

institucionální

struktura

i

průmyslová

organizace

hrají

v

postkeynesovském pojetí přední úlohu, neboť právě ony zřetelně ovlivňují rozdělení 67

důchodu, složení výstupu, kapacity pro vytváření zisku a rovněž míru, s níž je zisk použit takovým způsobem, jenž zajistí zvýšení produktu i zaměstnanosti. Zatímco abstraktní mainstreamové modely nahlíží institucionální strukturu, vycházející z předpokladu dokonalé konkurence, jako v zásadě neměnnou a v logickém čase analyzovatelnou, postkeynesovští ekonomové považují institucionální změnu za normální jev a soustředí se primárně na historický vývoj ekonomiky a potažmo společnosti. Výchozím bodem není introspekce jako u neorakouské výzkumné tradice, nýbrž pozorování ekonomik, jakkoliv nutně závislé na teorii, které se snaží o odhalení rozhodujících struktur a o pochopení klíčových procesů v rámci každé jednotlivé ekonomiky, které posléze povede i k zodpovězení hospodářskopolitických otázek. Jestliže

sám

Keynes

vykresloval

své

argumenty

často

na

podkladě

neoklasického pojmosloví, aby tak ukázal, jak málo stačí a základní východiska ortodoxie budou postavena na hlavu, současní postkeynesovci se zcela vzdávají neoklasické analýzy, když například odmítají negativní vztah mezi zaměstnaností a reálnou mzdou či mezi kapitálem a výší úrokové míry (Dow 1996, s. 80). Jak jsme již zmínili, postkeynesovská teorie začíná u pozorování. V souladu se zamítnutím dualistického dělení zahrnuje toto pozorování jak objektivní, tak subjektivní složky. „Fakta“ jsou získávána s jistou mírou objektivity; jejich uspořádání do skupin, v závislosti na dané teorii, již vykazuje primárně subjektivní elementy. Ekonomové jsou tedy obecně nahlíženi jako „skladatelé“ teorií, kteří ovšem nejsou vymaněni z kontextu paradigmatu, jehož jsou představiteli. Jestliže daná teorie obsahuje modely, jež lze empiricky testovat, nezavrhují postkeynesovci, narozdíl od většiny neorakouských ekonomů, ekonometrii; záleží však na způsobech, jimiž je jí užito. Ekonometrie v postkeynesovském podání je kontextuálně specifická a jejím předním cílem je odhalení strukturálních změn v modelech, které jsou ovšem průběžně revidovány pod tíhou nových empirických měření. Postkeynesovské

ekonomy

můžeme

dělit

z prostorového

a

generačního

hlediska. Tzv. italsko-camridgeská větev se zaměřuje zejména na teorii rozdělování, růstu a cen, zatímco větev americká se soustředí na teorii peněžní. Mezi americké postkeynesovce řadíme kupříkladu Alfreda Eichlera, Sidneyho Weintrauba, Hymana Minského či Paula Davidsona (Svoboda 2002, s. 11). Italsko-camridgeská, nebo také „starší“ větev postkeynesovství je charakterizovatelná dvěma generacemi ekonomů. Tu první tvořili ekonomové jako Joan Robinsonová, Nicholas Kaldor, Piero Sraffa, Michal Kalecki či Richard Kahn, přímí pamětníci či dokonce žáci Keynesovi. Ta druhá 68

sestává často z žáků generace prvé. Lze do ní zahrnout Victorii Chickovou, Sheilu Dowovou, Douglase Maira, Philipa Arestise a další (Zápal 2005, s. 690). Svoboda (2002, s. 11) doplňuje, že v poslední době se rozdíly v zaměření obou „prostorových“ větví poněkud smazávají, a že se navíc již objevuje třetí generace postkeynesovců, jež je tvořena mezi jinými hlavně přispěvateli nedávno vydané učebnice A New Guide to Post Keynesian Economics (Holt – Pressman 2001)10.

4.2.2 Současné metodologické debaty v rámci postkeynesovské ekonomie Stejně jako v případě neoklasické, potažmo mainstreamové ekonomie není ani u postkeynesovské výzkumné tradice jednoduché rozlišit zásadní filozofické a metodologické koncepty, jež její tvář formovaly a formují. Představíme zde několik konceptů, které jsou s touto výzkumnou tradicí více či méně spjaty, a sice Keynesovu filozofii, metodologický přístup Nicholase Kaldora, tak jej interpretují současní ekonomové, a dále pak kritický realismus, kauzální holismus a svébytný koncept ekonoma Uskali Mäkiho, jenž vychází částečně z kritického realismu a částečně z rétorického přístupu McCloskeyové. 4.2.2.1 Keynesova a Kaldorova metodologická východiska Keynesovy i Kaldorovy metodologické přístupy souzní také s postojem Joan Robinsonové, vedoucí představitelky první generace postkeynesovské výzkumné tradice. Ta, co se týká metodologických otázek, varovala na jedné straně před vědou, jež bude příliš svázána metodologickými pravidly na straně jedné, a na straně druhé před příliš laxními přístupy ve smyslu Feyerabendova „cokoliv je možné“ (Robinson 1979, viz Dow 1997, s. 87).

10

Luigi L. Pasinetti, jeden z pamětníků, jenž bývá často označován za představitele ještě první generace postkeynesovců (např. Svoboda 2002, s. 11) podotýká, že postkeynesovská výzkumná tradice vždy trpěla nedostatkem homogenity, avšak jmenuje osm znaků, které jí podle jeho názoru jedinečně charakterizují: (1) realita jako počáteční bod jakékoliv teorie; (2) ekonomická logika s vnitřní konzistencí, nikoliv jen ve smyslu formalistického rigoróza; (3) Malthus a jiní klasici coby historický inspirační zdroj; (4) ne-ergodické (spíše než statické, bezčasové) ekonomické systémy, v nichž, ač minulost spjata s budoucností, obě nikdy nekoincidují; (5) makroekonomie před mikroekonomií; (6) nerovnováha a nestabilita, a nikoliv ekvilibrium, jako normální stav ekonomiky; (7) ekonomický růst a rozdělení důchodu jako klíčové téma; a konečně (8) silné sociální cítění, kritické ke konceptu laissezfaire (Pasinetti 2005, s. 841-4, viz také lakatosovský pohled na postkeynesovský výzkumný program v subkap. 4.4 této práce). 69

Keynes se v pracích věnovaných metodologii (1973b) zabýval předně problémem indukce a hledal odpověď na otázku, jak při omezené možnosti empirického dokazování ospravedlnit a obhájit konkrétní řešení specifického problému. Tvrdit o daném fenoménu, že je jistý, lze podle něj jen v rámci tautologie, anebo vycházeje ze pozorování takového jevu, jenž se stále dokola opakuje. Avšak naprostá většina jevů ve společenských systémech je nejistá, neboť tyto systémy nelze nahlížet jinak než jako otevřené. Logická jistota pak v otevřených systémech může nastat jen zřídkavě, protože celá škála relevantních proměnných, které daný fenomén ovlivňují, je zpravidla neznámá; jistota plynoucí z empirického sledování je ovšem rovněž limitována, jelikož evoluční procesy a změny, které jsou otevřeným systémům vlastní, omezují, až znemožňují přítomnost opakujících se jevů a událostí. „[Z]atímco ekonomické a racionální poznání je obecně nezbytně nejisté, lze je zároveň podrobit racionální obhajobě a tedy i modifikaci, jestliže vyvstanou nové okolnosti, jestliže se objeví nová data. Logika otevřených systémů tedy tvoří základ kritického racionalismu, jenž na jedné straně uhýbá před nebezpečím preskriptivismu a na straně druhé před úskalími deskriptivismu.“ (Dow 1997, s. 87-8; vlastní překlad) Takové pojetí poskytuje bázi pro celou škálu způsobů odvozování teorií i pro stanovení kritérií, které z nich následně preferovat. Keynesova „obyčejná logika“ 11 (Dow 1997, s. 88) tedy začíná u ontologického náhledu, dle něhož jsou společenské systémy spíše organické než atomistické, a dále určuje epistemologické, metodologické i teoretické přístupy. Metodologické povědomí je při tvorbě teorií důležité, a nikoliv naopak. Ještě důležitější ovšem dle Keynesovy filozofie je povědomí epistemologické a ontologické. Takový náhled se dle Dowové rozchází s metodologickým přístupem současné mainstreamové ekonomie, která věří, že studium ekonomické praxe přinese své plody v podobě sestavení určitých a víceméně závazných preskripcí pro vědeckou činnost. Keynes sice proklamuje otevřenost k různým způsobům odvozování teorií, avšak stejně tak horuje za to, aby 11

Keynesova obyčejná, humánní logika je charakteristická tím, že generuje nedokonalé, částečné až vágní poznání. Tato nedokonalost je nezbytností v organistickém, a nikoliv atomistickém, prostředí: „Vágnost […] má svůj ontologický základ v samé formě reality a ti, kdož jsou oddáni [formalistické ekonomii], jež ‚předpokládá striktní nezávislost mezi zahrnutými faktory‘ ekonomického světa, pouze unikají [a zavírají oči] před [keynesovskou] vágností, když konstruují ontologie vhodné pro modelování pomocí ‚symbolických pseudomatematických modelů‘.“ (Davis 1999, s. 511, cit. in Chick – Dow 2001, s. 711)

70

každá teorie byla epistemologicky a ontologicky ukotvena. Keynesovská filozofie je tak vskutku babylónská; nelze ji označit ani za pozitivistickou, ani, v našem kontextu, za postpozitivistickou až postmodernistickou; nachází se, takto viděno, „někde uprostřed“. Nicholas Kaldor nikdy systematicky neformuloval alternativní metodologický koncept, přesto, jak uvádějí například metodologové Thomas Boylan a Paschal O’Gorman (1997), reprezentuje jeho poválečné dílo jednu z ústředních kritik ortodoxní teorie a metodologie ve dvacátém století (Boylan – O’Gorman 1997, s. 503). V této kritice jsou pak dle mnohých implicitně zahaleny Kaldorovy metodologické vize, a to přibližně počínaje rokem 1966, kdy kulminoval spor dvou Camridgí (viz další text). Setterfield (1998) však argumentuje, že Kaldorova metodologická kritika ortodoxie je již, navzdory obecnému přesvědčení, podle něhož Kaldor prodělal během své kariéry lineární posun od obhajoby walrasovské ortodoxie k postkeynesovské heterodoxii, v jisté formě obsažena v jeho raném díle A Classificatory Note on the Determinateness of Equilibrium (1934), a že dokonce je tato kritika vycházející z koncepce „path dependency“12 v jistém smyslu radikálnější (1998, s. 529) než ta pozdní z let sedmdesátých a osmdesátých, jež stavěla zejména na koncepci kumulativní příčinnosti 13: . [K]aldorova kritika ekonomie ekvilibria stojí na koncepci (kumulativní příčinnosti), která je pouze určitým podsouborem možností path-dependency tak, jak je autor popsal [in Kaldor (1934)].“ (Setterfield 1998, s. 534; vlastní překlad) Během již zmíněného sporu se však Kaldor podle mnohých poprvé významněji, ačkoliv neuceleně projevil coby heterodoxní metodolog. V rámci sporu dvou Camridgí, tedy té britské, jež je současně „operačním centrem“ britské větve postkeynesovské ekonomie, a té americké, kterou ve sporu reprezentovali zejména

12

Kaldor rozlišuje determinované výstupy (ekvilibria) a výstupy nedeterminované. Prvně jmenované mohou být definovány jako takové, jichž je dosahováno nezávisle na trajektorii (path), která k jejich ustavení vede. Nedeterminované výstupy jsou naopak takové, které nejsou nezávislé na trajektorii, která k jejich docílení vede. (Setterfield 1998, s. 523) 13

Kumulativní příčinnost značí kauzální „[k]ruhovou interakci mezi ekonomickými proměnnými; takovou, že dojde-li například ke zvýšení hodnoty proměnné X, indukuje to změnu v proměnné Z, která dále vyústí opět ve změnu X, atd. Tato interakce probíhá neustále, aniž vede systém k ekvilibriu.“ (Setterfield 1998, s. 529; zvýraznění původní, vlastní překlad). 71

ekonomové Paul Samuelson a Franco Modigliani, se rozhořely dohady nejen o koncepci „kapitálu“: „Žádný spor v historii politické ekonomie nedosáhl takové prudkosti a nebyl veden s takovou energií jako řada na sebe navazujících výměn názorů mezi postkeynesovci a obhájci neoklasické teorie rozdělování na bázi mezní produktivity. Hlavním předmětem sporu byla pře o koncepci „kapitálu“, která vyústila v kritiku neoklasické teorie výroby a rozdělovaní založených na teorii mezní produktivity a produkčních funkcí, dále neoklasická teorie rovnováhy a ekonomického růstu.“ (Sojka et al. 1999, s. 153) Kaldorova kritika ortodoxie však zaujala ještě širší frontu, než tomu bylo u jeho kolegů ze stejné strany barikády, například Joan Robinsonové či Piera Sraffy (Boylan – O’Gorman 1997, s. 503). Kaldor některé své kolegy z britské Cambridge označoval za „monisty“, a to proto, že podle nich stačilo z celého neoklasického konceptu atakovat právě zejména teorii mezní produktivity. Z Kaldorova úhlu pohledu však existovaly i „[d]alší koncepty, k nimž je možno mít výhrady, neboť jsou v mnoha směrech více zavádějící než aplikace teorie mezní produktivity na dělbu mezd a zisků, jež byla hlavním předmětem diskuse“ (Kaldor 1975, cit. in Boylan – O’Gorman 1997, s. 504; vlastní překlad). Kaldor se proto zaměřil na kritiku celé teorie obecné rovnováhy, neboli, jeho slovy, „ekonomie ekvilibria“, jíž měl na mysli zejména vyústění do podoby Arrow-Debreu-MacKenzieho systému (Setterfield 1998, s. 524). Argumentoval přitom velmi přesvědčeně: „[Kaldor] […] hájil takový názor, že vliv, jehož docílila ‚ekonomie ekvilibria‘, je tak silný, že ‚se stal hlavní překážkou v rozvoji ekonomie jako vědy‘.“ (Kaldor 1972, s. 1237, cit in. Boylan – O’Gorman 1997, s. 504; vlastní překlad) Kaldorova ne-monistická kritika ortodoxie pramenila zejména z jeho koncepce „ekonomie

jako

vědy“.

Tuto

pozici

lze

přitom

lokalizovat

na

průsečíku

metodologických náhledů Keynese a pozitivistů Vídeňského kruhu (Boylan – O’Gorman 1997, s. 505). Věda je v Kaldorově pojetí definována jako soubor teorémů vycházejících z empiricky odvozených předpokladů, tedy z pozorování, jenž zahrnuje takové hypotézy, které obstojí ve verifikaci, a to jak vzhledem k předpokladům, tak i vůči predikcím. 72

Ekonomové neoklasické výzkumné tradice hřeší podle něj v obecné rovině nejen tím, že zásadně neverifikují realističnost předpokladů užitých v teorii obecné rovnováhy, ale zejména tím, že tyto předpoklady vůbec používají, neboť ty jsou buď neverifikovatelné – jako například předpoklad o výrobcích maximalizujících zisk či předpoklad o spotřebitelích maximalizujících užitek –, nebo jsou v přímém rozporu s empirickým pozorováním. V tomto směru Kaldor jmenuje mezi jiným koncepty dokonalého výhledu ve věcech budoucích, dokonalé konkurence či perfektní znalosti všech relevantních cen, jíž disponuje každý aktér. Při tom všem neexistuje podle něj v rámci neoklasické ekonomie žádná snaha vztáhnout tyto axiomatické koncepty k relevantnímu empirickému materiálu. Neoklasika tedy trpí nejen „empirickou neadekvátností“ (Boylan – O’Gorman 1997, s. 504), ale není v Kaldorových očích ani schopna pojmout komplexitu neustále se rozvíjejících trhů a potažmo celých ekonomických systémů. Kaldor přitom zřetelně odlišuje „velkou inovativní éru třicátých let“ od poválečného vývoje ortodoxie, který je charakteristický matematickou „kolonizací“ ekonomie. Tato kolonizace přišla podle něj ruku v ruce s touhou – zde si půjčuje Heisenbergův výraz – vytvořit „matematický krystal“ v podobě neowalrasovského konceptu; takový perfektně logický systém, který již nebude možno dále vylepšit, ale jenž bude na druhou stranu nahlížet realitu mnohem více distorzně (Kaldor 1985, s. 60; Boylan – O’Gorman 1997, s. 511). Zásadním prvkem v alternativním Kaldorově vidění, které v jisté míře navazovalo na Marshallovo „evoluční paradigma“ (Boylan – O’Gorman 1997, s. 511), byl průběžný a nevratný čas, kvůli jehož stálému běhu je nemožné předpokládat jakékoliv neměnné konstanty, a kvůli němuž je změny třeba nahlížet jako systému endogenní a nikoliv exogenní, což znatelně omezuje prostor pro predikci. A dále, jestliže jsou ekonomické síly vysvětlovány na základě interakce souboru exogenně daných proměnných s endogenními, vysvětlovanými proměnnými, pak mají-li být v rámci neowalrasovského pojímaní času exogenní faktory považovány za stabilní, musí být zbaveny své závislosti na historii v těch nejpodstatnějších charakteristikách (Kaldor 1985, s. 62). Historický čas je podle Dowové (1996) důkazem, že Kaldor v této fázi již sdílel jiný modus myšlení než ortodoxní ekonomové, a to modus babylónský. V této souvislosti připomeňme, že prvky babylónského myšlení lze dle některých nalézt v Kaldorově raném, již citovaném díle:

73

„Je nemožné [...] z daného souboru dat určit pozici ekvilibria, jestliže každý posloupný krok, učiněný za účelem dosažení rovnováhy, pozmění podmínky ekvilibria, a tudíž modifikuje konečnou pozici. To neplatí tehdy, panují-li takové podmínky, že buď (1) rovnovážný systém cen bude ustaven okamžitě, nebo (2) soubor skutečně dosažených cen ponechá podmínky rovnováhy nedotčené.“ (Kaldor 1934, s. 124; zvýraznění původní, vlastní překlad) Tyto dvě podmínky však vylučují jakoukoliv roli historie v determinaci konečného stavu, protože buď již po okamžitém ustavení rovnováhy nedochází k žádným přizpůsobením, nebo tato přizpůsobení nastávají „jako kdyby“ byla okamžitá, anebo je celý systém popisován v logickém čase, definovaném Robinsonovou (1962, s. 26), jako takový, v jehož průběhu nemají změny v ekonomickém chování a výsledcích tohoto chování žádný vliv na vstupní data platná při zahájení přizpůsobovacího procesu (Setterfield 1998, s. 528). Podle Setterfielda tedy už Kaldor v rané fázi své vědecké kariéry zřetelně rozpoznával limitace konceptu ekvilibria; Setterfield (1998, s. 528) interpretuje tento Kaldorův postoj tak, že ten rozlišoval „rovnovážnou“ a „historickou metodu“, přičemž zatímco se zhruba v prvé polovině své kariéry přikláněl k obhajobě ekvilibria, ve fázi druhé již uplatňoval historickou metodu. Kaldorovu kariéru tak nelze popsat jako lineární progresi, ale spíše jako „úplný kruh“. Limitací konceptu rovnováhy si dle Setterfielda (1998, s. 528) byli vědomi i Walras s Marshallem, avšak Kaldor byl jedinečný v tom, že „přežil“ své rovnovážné období a že se nakonec přiklonil ke zcela odlišnému náhledu, ke zcela odlišnému módu myšlení. Jak již jsme uvedli, Kaldor nepředložil žádné ucelené metodologické dílo a jeho náhledy v této oblasti je nutno jako střípky sbírat z mnohých teoretických spisů. Takový stav ovšem umožňuje, aby byla Kaldorova metodologická pozice uceleněji interpretována. Níže poskytneme interpretaci Kaldorova metodologického díla z pohledu kauzálního holismu, která reaguje na předchozí interpretaci z pozic kritického realismu. Vždy ale nejprve obě koncepce představíme a detailněji rozebereme.

74

4.2.2.2 Kritický realismus Řada ekonomů (viz Lee 2000, s. 3) argumentuje, že ontologická báze postkeynesovské ekonomie je utvářena na podkladě kritického realismu. „Ontologií, která je konzistentní se sdílenými předpoklady a přesvědčením zástupců postkeynesovské ekonomie, je kritický realismus.“ (Lee 2000, s. 3; vlastní překlad) Kritický realismus však lze vztáhnout k vícero heterodoxním výzkumným tradicím. Steve Fleetwood (1996, s. 729) označuje některé Hayekovy filozofické přístupy za quasi kriticky realistické, a doplňuje (1996, s. 732), že „ontologie kritického realismu, nebo něco, co se jí přibližuje, je implicitně předpokládaná v jistých aspektech“ dalších heterodoxních tradic, například v Marxově (Pratten 1994) či v Commonsově institucionálním přístupu (Lawson 1994). Fleetwood jinde (2002, s. 29) uvádí svůj nástin kritického realismu, a to i ve vztahu k rétorickému přístupu a empirismu, takto: „Být realistou znamená hlásat existenci některých sporných druhů entit, jako jsou gravitony, ekvilibria, užitky, třídní vztahy a další. Být vědeckým realistou znamená hlásat, že tyto entity existují nezávisle na našem povědomí o nich. Takové entity, na rozdíl od postmodernistického náhledu rétoriků, nejsou něčím, co by bylo vytvářeno v běhu diskurzu, jenž byl užit k jejich zkoumání. Takové entity [ovšem], na rozdíl od náhledu empiriků, nejsou ani stlačeny do sféry pozorovatelného. Být kritickým realistou [poté] znamená rozšířit tyto pohledy i na oblast společenských věd.“ (Fleetwood 2002, s. 29; zvýraznění původní, vlastní překlad) Dowová (1996, s. 44) pak kritickým realistům v podstatě přisuzuje užívání babylónského módu myšlení. Kritický realismus vychází především z díla filozofa Roye Bhaskara (např. 1978). Kupříkladu Tony Lawson, jeden z čelných představitelů tohoto směru mezi ekonomy, ve svém, v tomto ohledu zásadním díle, Economics and Reality (1997), Bhaskara frekventovaně zmiňuje. Jedním z klíčových Bhaskarových tvrzení je, že ontologie empirického realismu, tak jak ji hlásá pozitivistická filozofie věd, nemůže přírodním vědám zaručit úspěch. Realisté vytýkají pozitivistům v základní rovině to, že přehlížejí ontologické

75

aspekty, a že se dopouštějí „epistemického omylu“, když ontologická témata zahrnují pod epistemologická (Lawson 1997, s. 33; Peter 2001, s. 574). Omyl je to proto, neboť každý přístup k vědě musí být nutně založen na určité ontologii (Peter 2001, s. 574). Bhaskar

proto

nabízí

alternativu

v

podobě

jiného

realismu,

a

sice

transcendentálního. Transcendentální realismus se snaží nalézt řešení rozporu mezi empirií otevřených a uzavřených systémů. Vědecké zákony jsou podle Bhaskara často formulovány na základě pozorování v laboratorních podmínkách, zatímco realita je charakteristická svojí otevřeností, neboli tím, že „různé generativní mechanismy operují naráz, a tedy se mohou navzájem posilovat, zeslabovat či dokonce eliminovat“ (Baert 1996, s. 515-16; vlastní překlad). Základním stavebním kamenem transcendentálního realismu je stratifikovaná teorie reality. Ta popisuje tři vzájemně výlučné úrovně či domény: aktuální, empirické a ne-aktuální, avšak reálné. Aktuální doména zahrnuje objektivní jevy a události. Empirická pak sestává z našich zkušeností ohledně těchto jevů a událostí. Ne-aktuální, neboli „hluboká“ doména se skládá ze struktur, sil, mechanismů a tendencí 14, které tyto zmíněné události a jevy na úrovni aktuální domény „transfaktuálně“ (viz Downward – Mearman 2006, s. 12) řídí či ovlivňují. Ne-aktuální doména není přístupná lidskému pozorování, ale je reálná. To je zásadní rozdíl oproti pozitivismu: pro pozitivistu jsou reálné pouze entity na úrovni empirické domény. Realismus je v transcendentálním pojetí nutno číst jako realismus aristotelovského typu; realismus s metafyzickými prvky (Lawson 1989, s. 62; k Aristotelově ontologii ekonomie také ve vztahu k realismu viz Crespo 2005). Reálnost ne-aktuální domény plyne z kritéria kauzality, podle něhož je reálné vše, co vyvolává nějaký efekt. Klasickým příkladem je padající podzimní list (Lawson 1997, s. 22). Je zřejmé, že i tento objekt podléhá reálným gravitačním zákonům, avšak ty se ne vždy projevují, či aktualizují přímo, neboť trajektorii padajícího listu ovlivňuje celá řada dalších mechanismů, například aerodynamických či tepelných sil. Ačkoliv list může ve vzduchu poletovat třeba i směrem vzhůru, nijak to nepopírá

14

Struktury zahrnují základní podmínky potřebné pro možný vznik daného fenoménu; sestávají ze sil, které mohou, avšak nemusí, být aktivizovány, a jestliže jsou aktivizovány, mohou, avšak opět nemusí, být aktualizovány v podobě aktuálních událostí, jevů a stavů. Mechanismus je vlastně modus operandi jednotlivých struktur a existuje jako síla, která struktury směruje k projevení se určitým způsobem. Takováto operace mechanismu, jestliže je aktivizována, dává síly do pohybu, čímž vznikají tendence. Tendence je kontinuální, průběžná aktivita, která může, avšak nemusí, být aktualizována v konkrétních událostech či stavech. (Martins 2006, s. 6, viz také Lawson 1997, 2003) 76

gravitační zákon, spíše to hovoří o nedostatečné synchronizaci mezi aktuální a „hlubokou“, reálnou doménou (Baert 1996, s. 515). Realisté zpochybňují rovněž Humův koncept kauzality, na němž pozitivismus staví. Ten říká, že jestliže jev X je pravidelně následován jevem Y, splňuje to nutnou i postačující podmínku pro tvrzení, že X je příčinou Y. Vysvětlení, jak je Y dosaženo, již nenáleží do empirické reality, a nemělo by tedy, podle pozitivistů, vstupovat do debaty ohledně kauzality mezi X a Y. Naproti tomu podle transcendentálních i kritických realistů by vysvětlení mělo sestávat ze všech relevantních struktur a sil, které daný fenomén řídí či ovlivňují, neboť existence otevřených systému činí, pozitivistické hledání pravidelností bláhovým. S tím souvisí i problematické využití verifikace či falzifikace, neboť obě stojí na předpokladu uzavřených systémů (Bhaskar 1978, kap. 2). Filozofie transcendentálního realismu tudíž předkládá tvrzení, že svět se skládá z objektů, jevů či událostí, které jsou strukturovány tak, že nemohou být redukovány pouze na aktuální fenomény, což opět kontrastuje s empirickým realismem pozitivismu. A dále, všechny tyto fenomény existují a operují více či méně nezávisle na našem povědomí o nich. Transcendentální realismus není ani primárně induktivistický, ani deduktivistický. Místo toho jeho představitelé obhajují metodu retrodukce, někdy také abdukce 15. Retrodukce umožňuje vysvětlit i „hluboké“ mechanismy, struktury, síly a tendence:

15

Charles S. Peirce, pragmatický filozof, který pojem retrodukce do moderní filozofie uvedl, přitom argumentuje, že abdukce není správným výrazem pro tento postup, a vedle retrodukce navrhuje ještě název redukce (Peirce 1898 [1992], s. 141, viz Velupillai 2005, s. 870). Užijeme-li formalismů, lze rozdíl mezi dedukcí a retrodukcí/abdukcí nahlédnout následovně. Klasická deduktivní (a hypoteticky-deduktivní) procedura vychází z konečného počtu premis a vede, jednosměrně, ke konkluzi, tedy

P1 ,..., P n ⇒ C , kde P je jakákoliv premisa, včetně axiomů a pomocných hypotéz, a C je konkluze (predikce). Odvození je tedy jisté a monotónní (v tom smyslu, že dodatečné informace nečiní předchozí konkluzi neplatnou). Abduktivní proceduru lze oproti tomu popsat následovně, jako „obrácenou dedukci s dodatečnými podmínkami“ (Aliseda, 2003, s. 26):

P k ⇐ C , P 1 ,..., P k − 1 , P k + 1 ,..., P n , kde P k odpovídá „abdukované“ premise (vysvětlení), P k-1 a P k+1 vyjadřují teorie, z nichž procedura vychází (a s nimiž musí být konzistentní), a P je jakákoliv premisa. Abdukce, na rozdíl od dedukce, začíná „danou“ konkluzí či empirickou evidencí, přičemž premisy jsou „výstupem odvozovacího procesu“. Abdukce tedy postupuje ve směru od evidence k vysvětlení (Aliseda 2003, s. 31, McMaster – Watkins 2006, s. 8). Povaha abduktivního vysvětlení „[z]výrazňuje absenci dualismu mezi fakty/pozorováními/daty a teorií, který je inherentní hypoteticko-deduktivním systémům“ (McMaster – Watkins 2006, s. 8; vlastní překlad).

77

„V případě retrodukce se [badatel] pokouší nahlédnout nově pozorovaný fenomén tím, že užívá metafor a analogií s již dobře známými mechanismy. Může [tak] identifikovat hlubší struktury, které nějak ovlivňují pozorování. Retrodukcí se kritický realista snaží obsáhnout kreativní proces vědecké aktivity.“ (Baert 1996, s. 516; vlastní překlad) „[Při retrodukci] začínáme [mezi jiným] s intuitivními vhledy […], které máme ohledně aktuálních událostí. Vysvětlení pak sestává z pokusu o pochopení, které druhy mechanismů, tendencí a struktur by mohly být zodpovědné za vznik a podobu těchto aktuálních událostí.“ (Peter 2001, s. 575; vlastní překlad) Zjištění plynoucí z retrodukce hovoří nikoliv o tom, co se stane, když budou ty a ty podmínky splněny, nýbrž o tom, které „hluboké“ struktury ten a ten jev zrovna ovlivňují (Bhaskar 1978). Alternativně lze retrodukci neboli abdukci popsat jako hledání nejlepšího vysvětlení: „[A]bdukce, tak jak ji užívají lawsonovští kritičtí realisté, bývá chápána jako postulování teoretických entit, které, ačkoliv jsou neempirické, jsou nejlepším vysvětlením pozorovatelných událostí [a jevů], přičemž takovéto postulování není ani induktivní, ani deduktivní [povahy].” (Boylan – O’Gorman 1997, s. 507; vlastní překlad) Zatímco Bhaskar vztáhnul svůj koncept transcendentálního realismu zejména k ontologii věd přírodních, Lawson, a někteří další autoři, jej uplatňuje i ve vědách společenských, ruku v ruce s přesvědčením, že sociální sféra je zde obdobně stratifikována, strukturována i fundamentálně otevřena. Fleetwood (1996, s. 733) tak může jako příklad uvést, že to, že aktéři vstupují do vzájemně výhodných transakcí, je děním v aktuální doméně; to, že můžeme předpokládat, že k těmto směnám dochází bez podvodů a jiného nekalého jednání, se vztahuje k doméně empirické; a to, že existují pravidla v podobě majetkových práv, která řídí dění v aktuální doméně, je věcí „hlubokých“ struktur. Svoboda (2002, s. 68) doplňuje, že pojem „kritický realismus“ vlastně vznikl spojením pojmů „transcendentální realismus“ a „kritický naturalismus“, jehož jádro tkví v tom, že „podřizuje přírodní i sociální říší téže ontologii“. A ačkoliv si je Lawson vědom určitých rozdílů mezi oběma říšemi, aplikuje transcendentální realismus, v podobně realismu kritického, na ekonomii, přičemž je přesvědčen, že 78

pokud se ekonomie stane úspěšnou vědou v duchu věd přírodních, zvýší se i její potenciál pro formulování optimálních hospodářskopolitických doporučení. (Lawson 1997, s. 277, Peter 2001, s. 576, 584). Krátce ovšem nastiňme tyto méně fundamentální rozdíly, které mezi oběma říšemi přes svůj „naturalismus“ spatřují kritičtí realisté. Za prvé, existence společenských struktur, narozdíl od struktur přírodních, je závislá na praktických aktivitách, které ty samé struktury pomáhají konstituovat. Baert (1996, s. 516-17) uvádí příklad anglické gramatiky, jejíž struktura umožňuje anglicky mluvícím vyjádřit sama sebe. Struktura anglického jazyka tedy konstituuje aktivitu mluvení a vyjadřování se, avšak tato struktura nebude existovat, jestliže lidé přestanou anglicky mluvit. Za druhé, opět narozdíl od přírodních struktur, společenské struktury neexistují nezávisle na koncepcích a definicích jednotlivců. Zde, jak poznamenává Baert (1996, s. 517), následují kritičtí realisté hermeneutiky, když společenskou sféru nahlíží jako prekonceptualizovanou. A zatřetí, společenské struktury jsou narozdíl od těch přírodních jen relativně stálé. Lidé jsou schopni jednotlivé struktury nahrazovat jinými, což následně společenské struktury dynamizuje. Tváří v tvář specifikům společenských věd obhajují někteří kritičtí realisté transformační model sociální akce, neboli model TMSA. Ten hraje ústřední roli v překlenutí rozporů mezi metodologickým individualismem a kolektivismem. TMSA model nahlíží společenskou strukturu zároveň jako entitu, která přesahuje jednotlivce, a zároveň jako nezamýšlený produkt lidské agentury (Baert 1996, s. 517). Bhaskar jeho rozvinutím zkombinoval, a po vzoru Bergera nalezl střední cestu mezi Durkheimovou a Weberovou sociální ontologií 16 (Bhaskar 1989a, s. 27-44; viz Fleetwood 1996, s. 734). Jinými slovy, zatímco individuální agentura je důležitá, a fundamentálním nedostatkem mainstreamové ekonomie je, že tuto důležitost popírá, když individuu přisuzuje vlastně jen jednu možnost (racionální) akce, nemůže být tato agentura chápána nezávisle na společenské struktuře, jejíž je součástí (Peter 2001, s. 577). 16

Náhled, z nějž vychází Émile Durkheim, odpovídá stavu, kdy společnost existuje nezávisle na jednání jednotlivce. Řečeno bez obalu, jednání jednotlivce je výsledkem tlaku sociálních struktur; schématicky struktury → (utváří) → jednání jednotlivců. „Voluntaristický“ postoj Maxe Webera odpovídá takové situaci, kdy jednotlivci vytvářejí svými činy společnost; schématicky jednání jednotlivců → (utváří) → společnost. Třetí z význačných sociologů, Peter Berger, pak zastává „dialektickou“ pozici, když považuje oba předešlé náhledy za redukcionistické, a hlásá reciproční příčinnost, dle níž akce jednotlivců ovlivňují společnost, ta nazpět jejich jednání, atd.; schématicky jednání jednotlivců → (utváří) → společnost → (utváří) → jednání jednotlivců → atd., atd. (viz Fleetwood 1996, s. 734). 79

Aktéři jednoduše nejednají ve vakuu. Otevřenost společenských systémů a důležitost sociálních struktur pro agenturu jednotlivce jsou právě těmi zásadními složkami, jimiž Lawson zdůvodňuje užití Bhaskarovy teorie stratifikované reality i na úrovni sociální sféry, jmenovitě v ekonomii (Peter 2001, s. 577). „Zatímco v přírodních vědách hlásá vědecký realismus, že objekty vědeckého poznání existují a projevují se nezávisle na vědeckém zkoumání, ve vědách společenských je důležité nahlédnout, že ačkoliv víme, že sociální struktury jsou reálné mocí efektů, jež způsobují, neexistují tyto nezávisle na vědomí a lidské agentuře.“ (Peter 2001, s. 579; vlastní překlad) Mainstreamová ekonomie selhává dle kritických realistů vedle jiného v tom, že se dopouští omylu zvaného ignoratio elenchi, neboli irelevantního závěru, a sice proto, že přehlíží otevřenost společenských systémů a dedukuje závěry ohledně jednání ekonomických aktérů v rámci systémů uzavřených (Fleetwood 2002, s. 31). Dedukci lze však uspokojivě uplatnit jen tehdy, když vycházíme z takové ontologie, „ontologie atomizovaných jevů“ (Fleetwood 2002, s. 30), která přiznává existenci pouze aktuální a empirické doméně, nikoliv doméně reálné. Kritický realismus tento rozpor řeší podle Fleetwooda tím, že umožňuje práci právě i s doménou reálnou, a to v rámci „kauzálněexplanačního módu teoretizování“ (Fleetwood 2002, s. 31). Existence reálné domény implikuje, že konsekvence konkrétních událostí nemohou být dedukovány ani predikovány (jako nelze predikovat trajektorii padajícího listu, jestliže například vane poněkud čerstvější vítr). Místo toho mohou být sociální struktury a kauzální mechanismy, které tyto události řídí a ovlivňují, pouze odkryty, popsány a jejich chování vysvětleno. Přesvědčivost a síla tohoto vysvětlení by měla být dle kritických realistů jedním ze zásadních cílů ekonomie a zároveň též epistemickým kritériem pro hodnocení teorií. „Z pohledu […] vědeckého [kritického] realisty je ekonomický svět podobný hodinám v tom, že obé sdílí povrch a hlubokou čili skrytou strukturu. Zatímco pozorujeme povrchové jevy, [číselník či pohyb ručičky], jsou [pod číselníkem] skryty kauzální mechanismy, které utvářejí pozorovatelné jevy nebo [„ještě skrytější“] mechanismy, které generují tyto „skryté kauzální mechanismy“. Epistemickou metou ekonomické

80

teorie je konstrukce teoretických modelů, které umožní ekonomům objevit tyto skryté příčiny a procesy.“ (Boylan – O’Gorman 1997, s. 506; vlastní překlad) Jak však popsat reálnou doménu, která není pozorovatelná? Lze tak vůbec učinit? Začněme od konce. Fleetwood (2002, s. 35) argumentuje, že Hayek uspěl v deskripci nepozorovatelného, když popsal společenská pravidla, která jsou nutná pro správný chod cenových mechanismů. Stejně tak Karlu Marxovi se podařilo popsat schopnost lidské práce vytvářet zisk. Oba fenomény jsou nehmatatelné, nepozorovatelné, nevnímatelné, přesto popsatelné, či alespoň „popsatelné“ (úvozovkami rozlišuje Fleetwood popis pozorovatelného a „popis“ nepozorovatelného). Jak tedy „popsat“ reálnou doménu, která není pozorovatelná? Takováto „deskripce“ zahrnuje tři procesy. Nejdříve v procesu abstrakce vypustíme relativně nedůležité aspekty, které by při „popisu“ fungovaly spíše jako rušivé elementy. Poté následuje proces retrodikce. Tak je označován implicitně kreativní proces, v němž badatel ve své mysli „listuje“ již nabytými znalostmi o jiných kauzálních mechanismech, strukturách a tendencích. Závěrečný proces již zmíněné retrodukce je, jak víme, explicitně kreativním procesem, v němž již badatel, například za pomoci metafory nebo analogie, konstruuje kategorii, „popisuje“ nepozorovatelné, hledá nejlepší vysvětlení. (Fleetwood 2002, s. 38, Boylan – O’Gorman 1997, s. 509). „Kritičtí realisté tvrdí, že ekonomové konstruují teorie při různých úrovních abstrakce, a sice retrodikcí k některým již akceptovaným teoriím kauzálních mechanismů, a retrodukcí některých kauzálních mechanismů takových, jež, existují-li, mohou zkoumané jevy ovlivňovat.“ (Fleetwood 2002, s. 38; vlastní překlad). Shrneme-li, dle přesvědčení kritických realistů lze vztáhnout zásadní aspekty transcendentálního realismu, při uplatnění kritického naturalismu, na vědy přírodní i společenské. Kritický realismus v ekonomii tak může vycházet z naturalistické pozice, aniž by tím pádem musel nutně padnout do tenat pozitivistické epistemologie. Stejně, jako jsou kritičtí realisté kritičtí k pozitivismu, neshledávají však uspokojivými ani relativistické tendence éry postpozitivismu. S kritikou pozitivismu i s omylem ignoratio elenchi souvisí další klíčová meta kritických realistů, jíž chtějí v ekonomii dosáhnout, a sice „ukázat, o kolik více

81

úspěšná může tato disciplína být, vzdá-li se svých závazků vůči deduktivismu“ (Peter 2001, s. 574; vlastní překlad). Snad nejvíce přitom ekonomičtí kritičtí realisté brojí proti instrumentalismu. Z jejich pohledu neexistuje nic jako symetrie vysvětlení a predikce; vysvětlení by měla být dána zřejmá priorita. Jak však hodlají svého cíle dosáhnout, a ekonomii přesměrovat směrem od deduktivismu či instrumentalismu? „Můj ústřední argument shrnu takto. [Základní nedostatek] současné mainstreamové ekonomie neleží na úrovni rozsáhlé teorie, jak hlásá mnoho kritiků, leč na úrovni metodologie.“ (Lawson 1997, s. 282; vlastní překlad). Lawson (1997) se snaží ukázat slabiny mainstreamové ekonomie více či méně explicitně na poli metodologie samotné, a následně rovněž v konkrétních případech ekonomických teorií či ekonometrických přístupů. Argumentuje, že problémy spojené s rozvojem ekonomické teorie (např. limitace v teorii racionální volby) i ekonometrie (např. Lucasovu kritiku) lze lépe nahlédnout a pochopit z pozic kritického realismu. Především pak hlásá, že zmíněné problémy zůstanou nevyřešeny tak dlouho, jak dlouho budou pozitivistické tendence odsunovat ontologické aspekty na vedlejší kolej, jak dlouho bude vědecké bádání redukováno na odhalování stabilních vztahů a konjunkcí mezi atomizovanými jevy a jak dlouho bude na epistemologické úrovni praktikován přístup metodologického individualismu. To vše aniž by Lawson zamítal vědeckost ekonomie či její fundamentální totožnost s vědami přírodními Klíčovou pomůckou je Lawsonovi koncept „demi-regs“, neboli quasi- či polopravidelností (viz Svoboda 2002), který dobře umožňuje vysvětlení z pozic kritického realismu. Quasipravidelnost je relativně stálá pravidelnost, s níž dochází k určitému jevu, události či tendenci, která však přesto nenabývá univerzálního charakteru (Lawson 1997, s. 204) Koncept quasipravidelností má blízko ke Kaldorovu konceptu stylizovaných faktů v jeho původní formě (Peter 2001, s. 578). Quasipravidelnost je poměrně stálý vztah skutečně pozorovaný v ekonomickém světě, a nikoliv fiktivní minipříběh v duchu soudobých „stylizovaných faktů“ hojně užívaných ekonomií hlavního proudu. Vůbec, kritičtí realisté (např. Lawson 1989) rekonstruují Kaldorův přístup z pohledu současné metodologie, a argumentují přitom, že vědecký realismus, zejména ten kritický, poskytuje nejpřesvědčivější interpretaci Kaldorova díla. Jiný směr v 82

metodologii heterodoxní ekonomie, kauzální holismus, jenž v mnohém na kritický realismus reaguje, však poskytuje další interpretaci Kaldora. Kauzální holisté doslova uvádějí, že tato „představuje více směrodatnou rekonstrukci Kaldorovy ústřední kritiky ortodoxní ekonomie ekvilibria, než jakou poskytuje kritický realismus“ (Boylan – O’Gorman 1997, s. 505; vlastní překlad). Koncepci kauzálních holistů, stejně jako jejich interpretaci Kaldora rozeberme v následující subkapitole. 4.2.2.3 Kauzální holismus Kauzální holismus je dalším z metodologických směrů, k nimž se upínají kritici mainstreamového pojetí ekonomie. Kauzální holisté zamítají představu, že ústředním tématem ekonomie by měla být „predikce a technologická kontrola“; „jednoduchost a unifikace“; „elegance, exaktnost nebo logická preciznost“ (Boylan – O’Gorman 1995; cit. in Fleetwood 2002, s. 28). Dle ekonoma Siobhaina McGoverna (2006, s. 113) lze kauzální holismus popsat jako novou syntézu konstruktivního empirismu Base van Fraassena (1980) a vědeckého realismu, přičemž zvláštní zřetel je kladen na realismus transcendentální a kritický. Jádrem této syntézy, která si „[k]lade za cíl integrovat vlastní přínosy zmíněných směrů a zároveň přesáhnout konflikty mezi nimi“ (Boylan – O’Gorman 1995; cit. in McGovern 2006, s. 113; vlastní překlad), je holistický přístup k vědeckému bádání tak, jak jej rozvinul filozof Willard Van Orman Quine (1953), přičemž se připomíná i vliv pozdní filozofie Ludwiga Wittgensteina. Poměrně často se však zjednodušeně uvádí, že kauzální holismus je syntézou Quineova a van Fraassenova přístupu (např. Fleetwood 2002, s. 28). Ústředním tématem ekonomie by podle kauzálních holistů měla být deskripce. Lépe řečeno, teorie by měly být hodnoceny na základě deskriptivní adekvátnosti v epistemické dimenzi, a aplikovány v dimenzi pragmatické, a to v tom smyslu, že by měly ve specifickém kontextu poskytovat odpovědi na otázky „proč“, např. „proč“ nezaměstnanost v ČR víceméně stagnuje? Vůdčí představitelé kauzálního holismu, již citovaní ekonomové Thomas Boylan a Paschal O’Gorman, jsou přesvědčeni, že obraz takové ekonomické teorie, jejímž primárním cílem je poskytnout vysvětlení, je vlivný a hluboce zakořeněný, přesto k němu lze mít řadu výhrad. Jak tedy kauzální holisté deskripci nahlížejí? Především po vzoru Quinea tvrdí, že veškerá deskripce je vždy ve větší či menší míře závislá na teorii; nelze (vědecky)

83

popisovat, aniž by v pozadí tohoto popisu nevystupovaly specifické teoretické konotace. Ekonom provádějící deskripci prostě nemůže pozorovatelný svět nahlížet zvenčí, Quineovými slovy, z „kosmického exilu“. (Boylan – O’Gorman 1995, s. 208) „Kterýkoliv vědecky pozorovatelný fenomén je produktem počitků ohledně okolního prostředí, jež vnímáme prostřednictvím našich omylných smyslů […], a klamného lingvistického vybavení, které podléhá různorodým learning-feedback mechanismům; [které tedy podléhá procesům učení a zpětné vazby].“ (Boylan – O’Gorman 1995, cit. in Fleetwood 2002, s. 28, viz další text; zvýraznění vlastní, vlastní překlad) Z citovaného vyplývá, že tvrzení, že deskripce je závislá na teorii, není z pohledu kauzálního holisty precizní a plně vyčerpávající; ještě lépe je hovořit o podřízenosti teorie komplexní síti kognitivních zdrojů. Van Fraassenův konstruktivní empirismus ovlivňuje kauzální holisty zejména v tom smyslu, že tito hledají hlavní cíl ekonomie v konstrukci teoretických modelů, které

poskytnou

teoreticky

správně

ukotvené,

tedy

adekvátní

deskripce

pozorovatelného světa. Teorie je deskriptivně adekvátní, jestliže to, co hlásá o jevech, jež jsou „finální epistemickou komunitou“ (Fleetwood 2002, s. 28-9) nahlíženy jako pozorovatelné, je pravdivé: „Deskriptivní adekvátnost upřednostňuje ty modely, jejichž popisy souzní s fenoménem identifikovaným observačními teoriemi [a nikoliv tedy s jakýmkoliv druhem empirického a univerzálně přijímaného „benchmarku“]. V tomto ohledu se liší od kritéria empirické adekvátnosti, které užívají konstruktivní empiristé [van Fraassenova typu], a které teorie hodnotí tváří v tvář observačním faktům.“ (McGovern 2006, s. 114, viz další text; zvýraznění původní, vlastní překlad) A odtud plyne i vlastní smysl celé vědy z pohledu kauzálních holistů Boylana a O’Gormana: „Boylan a O’Gorman vidí smysl ‚jakékoliv čisté vědy [v] konstrukci empiricky adekvátní teorie, tj. teorie, která poskytuje celou řadu modelů umožňujících precizní deskripce pozorovatelných událostí a jevů relevantní domény‘.“ (Boylan – O’Gorman 1997, cit. in McGovern 2006, s. 114; vlastní překlad) 84

Vysvětlení je z epistemické dimenze kauzálního holismu definitivně vytlačeno zdůrazněním role kontextu; jedna otázka „proč“ může mít potenciálně mnoho vysvětlení, která zároveň souzní s empirickým materiálem a jsou tedy empiricky adekvátní. Tato quineovská teze o nedostatečné determinaci (Boylan – O’Gorman 1997, s. 509) implikuje, že vysvětlení nemůže být použito jako epistemické kritérium pro hodnocení teorií, a je přesunuto do ne-epistemické neboli pragmatické dimenze. Implikuje zároveň, že abduktivní hledání nejlepšího vysvětlení, jak je proklamují kritičtí realisté, ztrácí pro kauzální holisty význam, neboť v jejich náhledu může potenciálně existovat mnoho „nelepších vysvětlení“. V této souvislosti je však třeba podotknout, že kauzální holisté zřetelně rozlišují mezi teoretickou, a aplikovanou ekonomií. Jestliže se určitý teoretický model osvědčí jako deskriptivně adekvátní, může být užit v aplikované, čili pragmatické doméně. Jeho deskriptivní adekvátnost již v této fázi zaručuje, že s ním může být nakládáno jako

s přijatelným

zdrojem

kontrastivního

vysvětlení.

Kontrastivní

vysvětlení

odpovídá nikoliv na otázku „proč za daných okolností nastává x?“, ale na dotaz „proč za daných okolností nastává x, a ne y?“ (další diskuse viz Svoboda 2002, s. 85) 17. Shrneme-li, zatímco v teoretické ekonomii kauzálního holismu jsou teorie a modely zkoumány s ohledem na deskriptivní adekvátnost, v aplikované ekonomii je mezi jiným zohledněna rovněž role kontrastivního vysvětlení. Zásadním tématem kauzálního holismu je náhled na nepozorovatelné entity. Nepozorovatelné lze sice použít v ekonomických modelech, lze je rovněž pokládat za existující, avšak nelze posoudit status těch teorií, jež s nepozorovatelným materiálem zacházejí. Nelze dospět k názoru, zda teoretická tvrzení o nepozorovatelném jsou pravdivá, či nikoliv. A popisovat lze jen to, co je pozorovatelné. Nepozorovatelné ovšem nelze ani popsat, ani s ním manipulovat, ani jej nahmatat, vidět, vnímat či uchopit; v takovém případě lze tedy podle kauzálních holistů učinit jediné – zdržet se soudu o pravdivosti či nepravdivosti nepozorovatelného, a to přesto, že toto nepozorovatelné je buď pravdivé, nebo nepravdivé. Podle

Fleetwooda

(2002)

lze

tento

postoj

označit

za

„ontologicko-

epistemologickou tenzi“, neboť kauzální holisté přiznávají na ontologické úrovni 17

Lawson (2003, viz Downward – Mearman 2006, s. 18) také argumentuje, že existují dva druhy kontrastivního vysvětlení. Jestliže podotázka „a ne y?“ ze zde uvedeného příkladu bývá zpravidla pokládána implicitně, víceméně jako jediná alternativa, Lawson navrhuje spíše explicitně vznesenou otázku „proč x, spíše než y?“, která je dle jeho názoru více přínosná pro společenské vědy (k další diskusi na toto téma viz Downward – Mearman 2006, s. 18-19) 85

existenci nepozorovatelného, avšak na úrovni epistemologické se zdržují tak zásadní charakterizace, jako je určení pravdivosti či nepravdivosti. Tím však, že kauzální holisté přiznávají existenci nepozorovatelnému, vyhrazují se vůči pozitivismu, a to jak vůči jeho silnému tvrzení ohledně nepozorovatelného, a sice, že nepozorovatelné postrádá smysl, tak i vůči tvrzení slabému, dle něhož nepozorovatelné svůj smysl má, avšak neodpovídá čemukoliv v reálném světě. Kauzální holisté argumentují za pomoci fyzikálních objevů: některé vzdálené hvězdy a někteří mikroskopičtí živočichové byly nepozorovatelnými entitami do té doby, dokud lidstvo nevynalezlo technologické aparáty, s nimiž už je bylo možno pozorovat. S pozitivisty se kauzální holisté ale rozcházejí i v náhledu na pozorovatelné. Humeův empirismus, z něhož pozitivismus čerpá, hlásá, že pozorovatelné je to, co přímo, bezprostředně a zkušenostně vnímáme. Tato pozice kulminovala v náhledu některých logických pozitivistů, kteří postulovali, že smyslové vjemy, „smyslová data“, jsou fundamentálními stavebními kmeny (objektivního) zkušenostního poznatku (Boylan – O’Gorman 2006, s. 133). Každý jev bylo tedy možno podle nich také redukovat tím způsobem, že reziduum bude zcela nezávislé na lingvistické výbavě. Quineův již zmíněný learning-feedback model však říká, že výstupy z vnějšího prostředí, v podobě našich počitků o nich, jsou dynamicky transformovány do lingvistických pojmů. Na základě tohoto dynamického procesu jsou generována empirická fakta. Ta však mohou být klamná, neboť vývody z pozorování nelze zcela oprostit od lingvistického kontextu, ani zbavit specifik našeho vnímání ohledně vnějšího prostředí. (Boylan – O’Gorman 2006, s. 133). Stávající mluva je často omezená, zamýšlíme-li konstruovat nový model, a je třeba, jak ještě rozeberme dále, zkonstruovat novou teorii, která již bude obsahovat zpětnovazebné reakce na předchozí limitace. Vědecká fakta se tak stávají závislými na teorii; jsou ukotvená v observační teorii. Kauzální holisté se obhajobou learning-feedback modelu nehlásí pouze k odkazu Quineovu, ale oživují i myšlenky myslitele Henri Poincarého. Ten podle nich vyvolal „lingvistický obrat“ ve filozofii věd dvacátého století, když zejména ve svém díle The Value of Science (1907) proklamoval, že „empirické reziduum je mýtus“, a že vše pozorovatelné je taktéž lingvisticky ukotvené (Boylan – O’Gorman 2006, s. 1334). Boylan

s

O’Gormanem

však

odmítají

rovněž

transcendendentalismus.

Historický vývoj podle nich odhaluje stále nová selhání transcendentálních náhledů, a 86

to počínaje již těmi Kantovými 18 (Boylan – O’Gorman 2006, s. 125). Tímto se vyhrazují též proti transcendentálnímu realismu. Kauzální holisté však souhlasí s kritickými reality v tom, že řada ekonomických výzkumných tradic příliš upozaďuje ontologii ve prospěch epistemologie. Na druhou stranu ovšem odmítají i to, co nazývají „ontologickým obratem“. Tím mají na mysli privilegovanou pozici, jíž pro změnu transcendentální a kritičtí realisté poctívají ontologii na účet epistemologie. Různé ekonomické výzkumné tradice dávají podle kauzálních holistů různou ontologickou prioritu určitým entitám, kauzálním procesům, strukturám či institucím. Nelze upřednostňovat jednotlivé ontologické náhledy, jejich správnost může být částečně posílena, modifikována či zcela zamítnuta na základě empirického soudu. Kauzální holisté tedy z filozofického úhlu pohledu a priori neprivilegují žádnou z ontologií: „Vidíme ekonomii takovou, jaká byla [a je], s počátkem kdesi uprostřed výzkumného procesu. Ekonomie je historicky se rozvíjející sekvencí shluků vědeckých výzkumných programů,

z nichž

každému

může

náležet

jedinečná

směs

ontologicko-

epistemologických náhledů. […] [D]ynamická mezihra ontologie a epistemologie je stálým procesem, řízeným faktory, jež jsou jakémukoliv vědeckému programu interní a externí. Na rozdíl od kritických realistů nebudou kauzální holisté užívat jakýchkoliv transcendentálních konceptů k tomu, aby v předstihu privilegovali byť jen určitou část ontologického obrazu kteréhokoliv výzkumného programu.“ (Boylan – O’Gorman 2006, s. 127; vlastní překlad) V metodologickém kontextu užívají kauzální holisté frekventovaně pojmu triáda, jímž mají na mysli tři stupně vědecké práce. Konstrukce teorie je motivována mluvnickou neadekvátností. Jak už jsme popsali výše, nová teorie s sebou obvykle přináší i nové způsoby lingvistického vyjadřování o zkoumané doméně, což může vést až k rekonceptualizaci celé této domény.

18

Boylan s O’Gormanem na adresu Kanta říkají doslova následující: „Historie, na rozdíl od historie filozofie, je pohřebištěm selhavších či vyvrácených transcendentálních argumentů. Například, Kant správně identifikoval euklidovskou geometrii jako význačný prvek newtonovské fyziky. Avšak nejen to, Kant rovněž položil tento prvek jako podmínku možnosti [existence newtonovské fyziky]. Tento transcendentální argument byl vyvrácen nikoliv filozofií, ale pokrokem vědy: konstrukce ne-euklidovské geometrie v matematice a rozvoj obecné teorie relativity vedly k odmítnutí [Kantových vývodů].“ (Boylan – O’Gorman 2006, s. 125) 87

Druhý stupeň, konstrukce modelu, navazuje na konstrukci a vývoj teorie; teorie je nepostradatelná pro konstrukci modelu, neboť dodává parametry pro tuto konstrukci. „Dle konceptu kauzálního holismu je ústředním cílem ekonomie konstrukce modelů, které poskytují precizní popisy fungování ekonomických systémů a subjektů v historickém

čase,

přičemž

ekonomická

teorie

je

nepostradatelným

zdrojem

ekonomických konceptů a pojmosloví, které jsou v konstrukci takovýchto modelů užity.“ (Boylan – O’Gorman 1998, s. 1; vlastní překlad). Kauzální holisté nekladou a priori žádné specifické požadavky pro konstrukci modelu; jsou indiferentní k tomu, zda tento bude „ikonický, strukturální, či matematický“, zda bude vycházet z „metodologického individualismu, transcendentálního realismu, nebo ze strukturalismu“ (Boylan – O’Gorman 2006, s. 127). Co rozhoduje, je, zda daný model dokáže ekonomům poskytnout teoreticky položené adekvátní deskripce různých aspektů ekonomiky. A zda jeho vývody obstojí empiricky. Teorie totiž může selhat z více důvodů: empirické, zpravidla induktivní (viz další text) šetření může poukázat na nesprávnou deskripci daného aspektu, model však může zklamat též ontologicky, např. kvůli slabinám v identifikaci klíčových ekonomických faktorů. Na těchto principech je daný model hodnocen na třetí úrovni vědecké práce, v rámci evaluace modelu. Na úrovni konstrukce modelu kauzální holisté nerozlišují mezi pozorovatelným a nepozorovatelným; nemají výhrady proti užití nepozorovatelného, ani k užití celé škály přístupů, a to včetně retrodukce či imaginace (Boylan – O’Gorman 1997, s. 515). Naproti tomu, na úrovni evaluace modelu jsou skeptičtí ohledně ne-empirických fenoménů, neboť, jak jest argumentováno výše, nelze posoudit jejich pravdivost či nepravdivost. Kauzální holisté hodnotí teorie dle kritérií epistemických (např. induktivně empirická adekvátnost) a ne-epistemických (zde ctí vyšší konzistenci, minimum ad hoc úprav, větší jednoduchost a přehlednost atd.), přičemž přednost dávají prvně jmenovaným Boylan s O’Gormanem (2006, s. 132) konkretizují svůj přístup na postoji k mainstreamové teorii rovnováhy. Kauzální holisté nahlíží ekvilibrium jako teoretický pojem, jenž byl uveden specifickým způsobem využívajícím analogii s mechanikou, a který měl a má sloužit k rozvoji výzkumných tradic v rámci mainstreamové ekonomie.

88

Termín

„ekvilibrium“

přitom

nutně

nemusí

odpovídat

nějaké

určité

reálné

nepozorovatelné entitě, jak by zřejmě tvrdili kritičtí realisté. Koncepce ekvilibria spíše náleží k nějaké specifické teorii, o níž jsou mainstreamoví ekonomové přesvědčeni, že je velmi úspěšná v tom, do jaké míry poskytuje ekonomům bázi pro konstrukci (teoreticky ukotvených) modelů. Jakmile však mainstremoví ekonomové použijí termínu ekvilibrium – a tento krok je z pohledu „a priori indiferentních a liberálních“ kauzálních holistů zcela legitimní –, analyzují kauzální holisté, zda je popis vycházející z modelů rovnováhy deskriptivně adekvátní. A deskriptivní adekvátnost může konec konců potvrdit pouze „extenzívní empirický výzkum“. Hlavním metodologickým nárokem, který kauzální holisté na ekonomy kladou, je tedy to, aby se nezdráhali podstupovat důkladnou empirickou sondáž svých modelů, která však bude vycházet z Quineova learning-feedback modelu a z vědecké praxe, a nikoliv „z humeovské, redukcionistické a empiristické filozofie“ (Boylan – O’Gorman 2006, s. 133). Jak má ale ekonom v praxi empiricky zkoumat deskriptivní adekvátnost? Někteří ekonomové, např. McGovern (2006, s. 113), považují za nedostatečnou odpověď, již na tuto otázku kauzální holisté poskytují, přičemž rozpor vidí zejména v tom, že quineovská hypotéza o teoreticky ukotveném vědeckém poznání hrubě nesouzní s požadavkem induktivního testování. Při testování teorií totiž kauzální holisté (Boylan – O’Gorman 1995) vycházejí Kaldorova přístupu k utváření teorií. Lépe řečeno, argumentují, že Kaldorův přístup je obdobný, ne-li totožný, s tím jejich. Začínají tedy se stylizovanými fakty, která považují za empirické pravidelnosti, ačkoliv nikoliv univerzálně platné. V dalším kroku rozvíjejí hypotézy vyššího stupně, které jsou se stylizovanými fakty konzistentní. S tím souvisí i uvedení doprovodných a podmíněných výroků, které se vztahují k těmto hypotézám; lze přitom konkrétně v této věci využít též axiomatické soustavy. Na finální úrovni jsou empiricky testovány empirické deskripce obsažené v teorii. Kauzální holisté přitom souhlasí s Kaldorem, že axiomatický systém by měl hrát vždy „druhé housle“ za induktivním testováním hypotéz, které jsou teorií generovány. Boylan s O’Gormanem (1998, cit. in McGovern 2006, s. 166) hovoří o „kaldorovském typu záporné evidence“, která je definována v kontextu Kaldorovy kritiky „ekonomiky ekvilibria“ jako „selhání v celé škále modelů“. Podle kauzálních holistů lze interpretovat Kaldorovy výtky k ortodoxii jako „kritiku zřetelné deskriptivní neadekvátnosti jejích modelů“ (McGovern 2006, s. 166). 89

Vedle stylizovaných faktů a privilegovaného postavení indukce vůči dedukci souhlasí kauzální holisté i s Kaldorovým (1972, s. 1239) rozlišením empirické vědecké teorie, a čistě matematického, axiomatického systému. Aby znesnadnili interpretaci Kaldora coby metodologa, který po vzoru pozitivistů dichotomicky kreslí zřetelnou čáru mezi analytickým, tedy matematikou, a syntetickým, tedy empirickou vědou, odkazují na Kaldorovo nahlížení času. Jestliže, jak známo, byl Kaldor obhájcem historického času, argumentují, pak není možné, aby sempiternálně – vzájemně striktně výlučně a vyčerpávajícím způsobem – odlišoval analytické a syntetické, neboli aby bádal v rámci toho, co Quine označoval jako „dogma“, protože tento status se u daného výroku může v průběhu času měnit. Jako příklad uvádějí Boylan s O’Gormanem (1997, s. 510) tvrzení „voda je H2 O“. V době, kdy byl poprvé učiněn objev, že tato kapalina se skládá z atomů vodíku a kyslíku, bylo toto tvrzení empirickým (syntetickým) poznatkem, zatímco dnes již lze takto vodu přímo (analyticky) definovat. Dále se kauzální holisté vyhrazují proti interpretaci Kaldora z pozic kritického realismu. Vycházejí z Lawsonova (1989, s. 67) postřehu, že tím, že Kaldor vůbec podřizuje dedukci indukci, činí svůj realistický náhled méně srozumitelným, neboť jediným platným postupem je ve skutečnosti abdukce, protože jenom ona může vysvětlit skryté a „hluboké“ mechanismy. Kauzální holisté jsou přesvědčeni, že v tomto ohledu mají ke Kaldorovi blíže, neboť, stejně jako on, pracují pouze a induktivními a deduktivními nástroji (Boylan – O’Gorman 1997, s. 513). Shodují se tedy s kritickými realisty v názoru na existenci i potřebnost odhalování skrytých mechanismů – specificky v rámci konstrukce modelu –, ale rozcházejí se v náhledu, jak tyto odhalovat. Jelikož jsou přesvědčeni, že ekonomie je epistemologicky omezená na to, co je v principu pozorovatelné, upřednostňují, ve shodě s Kaldorovým „as if“ přístupem, jak tvrdí, deskripci skrytých kauzalit prostřednictvím převážně induktivních modelů, jejichž (ideálně vzhledem k observační teorii deskriptivně adekvátní) východiska lze podrobit empirii (Boylan – O’Gorman 1997, s. 516). Jinak řečeno, kauzální holisté se s kritickými realisty shodují na potřebě identifikace relevantních empirických fenoménů i na konstrukci modelů, které tyto empirické fenomény zahrnují. Rozcházejí se však v náhledu na třetí fázi – kterou by již instrumentalisté zcela zamítli –, v níž je dle nich modely nutno podrobit dalšímu šetření. Kritičtí realisté jsou přesvědčení, že správnou volbou je na této úrovni metoda abdukce, jejímž prostřednictvím lze nahlédnout i ne-empirické mechanismy. Kauzální 90

holisté jdou v této fázi více v Kaldorových šlépějích, když „konvenčně“ volí pouze mezi induktivní a deduktivní metodou, přičemž prioritu připisují prvé.

4.2.2.4 Uskali Mäki a „rétorický realismus“ Svébytný přístup k ekonomické metodologii rozvinul ekonom Uskali Mäki, když se pokusil zkombinovat některé prvky (kritického) realismu a rétorického konceptu (např. 1988). Oba dva přístupy přitom chápe jako alternativy k pozitivismu a popperovské filozofii věd, jeho slovy rovněž k popperovské dominanci ve filozofii věd. V následujícím textu budeme pod zde zavedeným pojmem „rétorický realismus“ chápat právě tuto Mäkiho koncepci 19. Mäki, obdobně jako McCloskeyová a Lawson, klíčoví reprezentanti rétoriky a realismu, je kritický k Popperově filozofii věd: „Jsem přesvědčen, že popperovská dominance vede v oblasti ekonomické metodologie k mrhání intelektuálními zdroji. Vyzbrojeni popperovským náčiním a otazníky zároveň, ekonomičtí metodologové mají jen málo co říci k mnoha relevantním aspektům ekonomie, jako jsou opravdu efektivní základy přesvědčení, druhy a role induktivního zdůvodňování, struktura vysvětlení, věčná otázka realističnosti i samotná povaha metafyzických závazků obsažených ve skutečné výzkumné praxi.“ (Mäki 1993b, s. 6, cit. in Peter 2001, s. 573; vlastní překlad) Pojítkem mezi jinak diametrálně odlišnými přístupy rétoriky a realismu však není jen kritika pozitivismu jako takového, ale i dvě oblasti, kam tato kritika míří konkrétně, a sice ve směru přílišného zdůraznění epistemologických pravidel na straně jedné, a role predikce na straně druhé. Zatímco však McCloskeyová začíná svoji kritiku zkoumáním skutečných praktik ekonomů, Lawson se zaměřuje na samotný obsah pozitivistické ekonomie.

19

Mäki není jediný heterodoxní metodolog, který hledá inspiraci v rétorickém přístupu. Kupříkladu lze říci, že Roy Rotheim (2006, s. 2) v jistém smyslu zasazuje McCloskeyové rétorické náhledy do kuhnovského kontextu, když následujíc Schumpetera (1954, s. 41) konstruuje pojem vize. Tu vztahuje konkrétně k mainstreamovým ekonomům, a hlásá, že vize, kterou tito ekonomové a jejich studenti sdílí (např. vize otevřených, spíše než uzavřených systémů, které lze matematicko-deduktivně popsat atp.), je vede nejen k přejímání specifických metod a metodologií, lingvistických forem a vizuálních zobrazení, ale též tato vize ve velké míře znemožňuje vnímání a chápání odlišných (heterodoxních) „přesvědčovacích aparátů“ nebo vizí. 91

Mäki pak pracuje na dvou frontách: zaprvé se snaží analyzovat rétorický projekt v kontrastu s filozofií realismu, a zadruhé vytváří vlastní, v základě realistickou filozofii ekonomie, kterou zde označujeme jako rétorický realismus. Mäki si

stejně

jako

McCloskeyová

uvědomuje

důležitost

přesvědčení,

i

procesu

přesvědčování, neboť ovlivňují lidskou víru. Obhajuje tedy jistou formu přesvědčující argumentace, která je však ve srovnání s přístupem McCloskeyové limitována; přesvědčení je dle Mäkiho důležité v oblasti obhajoby určitého náhledu, ale je chybou, jak činí McCloskeyová, jej uplatnit i na hledání objektivní pravdy: „[A]čkoliv Mäkimu nečiní žádné problémy přijmout ucelenou teorii legitimizace, již rozpoznává v McCloskeyové rétorickém přístupu, přesto by ji [ideálně, dle svých představ] kombinoval s [určitou formou] styčné teorie pravdy, přičemž tato následuje tezi, že ‚pravdivost výroku S sestává z jeho [styčné] korespondence s objektivní (tzn. na S nezávislou) realitou‘.“ (Mäki 1993a, s. 28, cit. in Peter 2001, s. 579; zvýraznění vlastní, vlastní překlad) Chybou McCloskeyové tedy podle Mäkiho je, že pojímá pravdu jako epistemickou záležitost, a že ji zaměňuje s obhajobou. S tím souvisí její další omyl, a sice, že neodlišuje rétorickou funkci řeči – která slouží k přesvědčování, k argumentaci –, a reprezentační funkci, již lze uplatnit při posuzování pravdivosti (Mäki 1993a, s. 36, cit. in Peter 2001, s. 579). Jenom proto, že nikdy nemůžeme zcela jistě určit, zda daný výrok je pravdivý, či ne – zda efektivně koresponduje s objektivní realitou –, neznamená to ještě, že hledání pravdy je beze smyslu. A jenom proto, že ekonomický diskurz je charakterizován mnohostí perspektiv i účelů vysvětlení, neznamená to také, že takový diskurz není o objektivní realitě. Mäki v rámci svého rétorického realismu rozlišuje rovněž realismus od realističnosti. Realističnost se vztahuje k předpokladům, na nichž jsou budovány teorie, a je reprezentační charakteristikou těchto teorií, zatímco realistická filozofie vždy neimplikuje užití jen a pouze realistických teorií a předpokladů. Ekonomové tak často mluví o realismu či reálných předpokladech, když mají na mysli realističnost. Následně tak Mäki může rozlišit i předpoklady jádrové a periferní, přičemž se nabízí srovnání s lakatosovskými tvrdými jádry a ochrannými pásy. Jádrové předpoklady jsou takové, které konstituují teorie, např. hypotéza o maximalizaci užitku. Jsou často vybírány na základě toho, že ekonomové soudí, a věří, že jsou tyto 92

předpoklady nezbytnými elementy dané teorie. Jsou nahlíženy alespoň jako částečně pravdivé, avšak to neznamená, že uvnitř ekonomické disciplíny panuje ohledně nich konsensus, spíše naopak, jsou to právě spory o jádrové předpoklady, které nejvíce rozdělují ekonomickou obec. Periferní, nerealistické předpoklady můžou plnit více funkcí. Je otázkou, zda však spíše pomáhají izolovat „jádro“, tedy esenciální charakteristiky dané ekonomické koncepce, či jsou uvedeny proto, aby vylepšily tvárnost dané teorie a dojem z ní. Tato druhá funkce není nahlížena jako jednoznačně negativní, avšak může být problematické, jestliže jediným cílem periferních předpokladů je formálně přizpůsobovat danou teorii do šablon již existujících. V této věci se ovšem rétorický realismus rozchází do jisté míry s realismem kritickým; dle Lawsona (1997, s. 131) zachází uvedená Mäkiho „metoda izolace“, neboli pokus o utváření uzavřených světů, příliš daleko, neboť přehlíží omezující podmínky, které jsou kladeny na vysvětlení, plynoucí ze specifické ontologie sociální sféry (Peter 2001, s. 580). Mäki (1996), obdobně jako kauzální holisté, zase argumentuje proti přílišnému důrazu, jejž kritičtí realisté kladou na nepozorovatelné entity. Tento důraz je podle něj neadekvátní pro disciplínu typu ekonomie. Nicméně představitelé obou realismů souhlasí v řadě jiných oblastí. Mezi jiným hlavně v náhledu na pozitivistickou vědu. Míní, že pozitivisté upozaďují ontologické náhledy, které navíc ještě přehlušují vyzdvižením epistemologie. Avšak i rétorický přístup se podle realistů ocitá ve stejné pasti, a to proto, že proklamuje antirealismus. Reakce McCloskeyové je taková, že nezamítá ontologický realismus, pouze epistemologický, avšak zabývat se realismem nemá ani na této úrovni příliš smysl, jelikož vědecký diskurz se prostě nemůže oprostit od diskurzní povahy procesu lidského poznávání (McCloskey 1994, s. 205, viz Peter 2001, s. 581). Mäki s tímto nesouhlasí a argumentuje, že ontologický realismus nemůže být upozaděn, protože realistická perspektiva umožňuje pochopit samou substanci ekonomické debaty. Rétoričtí metodologové podle něj zatím věnují přílišnou pozornost tomu, jak ekonomové argumentují a přesvědčují, místo toho aby se také soustředili, o čem vlastně argumentují. Kauzální holisté Boylan s O’Gormanem (1995, s. 51) si rovněž všímají tohoto rozporu, a odlišují následně „globální“ a „lokální“ rétoriku, přičemž preferují následně jmenovanou, která – v kontrastu s „globální“ rétorikou McCloskeyové – nechává otevřený prostor ještě pro jiné než čistě rétorické přístupy. Odmítnutí „lokální“ rétoriky není dle Mäkiho náhodné, plyne z antirealistických základů rétorického přístupu, jak jej interpretuje McCloskeyová. Přijetí realismu podle 93

něj nevede k fundacionalismu jakéhokoliv druhu, spíše poskytuje užitečný nástroj k pochopení těch nejhorečnějších ekonomických debat, které mají svůj původ ve sporu ohledně toho, co vlastně konstituuje základ vědecké aktivity ekonomů. Na druhou stranu ontologie plní v rétorickém realismu méně preskriptivní roli než v realismu kritickém, který své teorie buduje na základě specifické ontologie sociální sféry. Nutno v této souvislosti doplnit, že ani kritický realismus zcela neopomíjí úlohu diskurzu, neboť ani ontologické zdůvodnění nemůže samo o sobě odlišit jednotlivá kontrastivní vysvětlení; očekávat takový stav, by ostatně bylo „ontickým omylem“, nikoliv nepodobným „epistemickému omylu“ diskutovanému výše (Bhaskar 1989b, s. 157). Mäki je realistou do té míry, do jaké obhajuje ekonomickou metodologii, která se snaží hledat pravdu, odhalovat aspekty objektivně existující reality. Lawson s tímto souhlasí, avšak činí jeden krok dále, když současný, dle jeho názoru neutěšený stav ekonomického teoretizování spojuje s deduktivismem a jeho neschopností vzít v potaz ontologii sociální sféry. Podle McCloskeyové pak není na vině ontologické selhání, ale spíše rétorika pozitivismu, která dává přednost v řadě případů špatné formě argumentace, přičemž zároveň vylučuje jiné formy, zvláště interpretativní a historické povahy (Peter 2001, s. 583). Je to však i arbitrárnost plynoucí více či méně z rétorického přístupu, vůči níž se ohrazuje Mäki i kritičtí realisté, kteří jsou přesvědčeni, že realismus umožní zachovat racionalitu vědeckého diskurzu. Mäki pak tvrdí, že realistické základy rétorického přístupu jsou podle jeho přesvědčení nezbytné právě proto, aby byl vědecký diskurz uchráněn před úskalími čisté arbitrárnosti, jež by pramenila ze spočinutí pouze na úzkém konceptu legitimity ve formě Sprachethik (Peter 2001, s. 585). Shrneme-li, pak jestliže legitimita vědeckého bádání plyne v podání McCloskeyové z přístupnosti daného konceptu kolegům v diskurzu, Mäki zdůrazňuje vedle této přístupnosti též přístupnost realitě, která je tak patrná v kritickém realismu.

4.3 Teoretická komparace neoklasiky a postkeynesovství V předešlých kapitolách jsme postupně rozebrali klíčové tendence ve filozofii vědy dvacátého století i s rozdílnými dopady na dvě ekonomické výzkumné tradice, neoklasickou či mainstreamovou a postkeynesovskou. V následujícím textu se pokusíme pomyslně snést o něco „níže“, na úroveň teorií a hospodářských politik.

94

Je zřejmé, že obě dvě srovnávané výzkumné tradice používají teoretické koncepty, které nelze vtěsnat či alespoň systematicky shrnout v omezeném rozsahu této práce. Je rovněž zřejmé, že nejlepším zdrojem pro náhled do takových konceptů, jsou učebnice neoklasické (mainstreamové) či postkeynesovské ekonomie. V tomto ohledu je možno vybírat hlavně v případě neoklasiky z nepřeberného množství titulů (klasickým dílem je v tomto smyslu Samuelsonova Ekonomie (1948[1991])), avšak již také postkeynesovští autoři vyprodukovali celou řadu takovýchto publikací (např. Holt – Pressman 2001). Jsem přesvědčen, že pro celkové vyznění práce je vhodné uvést alespoň některé teoretické příklady. Filozofické a metodologické aspekty jsou od každodenní reality odtrženy mnohem více než ekonomické teorie a hlavně hospodářské politiky. Jak jsme viděli

výše,

filozofie

věd

prostupuje

s metodologií

a

metodologie

zase

s konstruováním teorií a modelů. V následujícím textu si proto představíme konkrétně ty modely, jež se v rámci obou výzkumných tradic zaměřují na zhodnocení hospodářské integrace státních celků. Tyto obecnější modely se pokusíme vztáhnout na evropskou hospodářskou integraci, která probíhá na starém kontinentu od poloviny padesátých let, a jejíž nedílným participantem je již několik let též Česká republika (ČR). Pokusíme se tedy odpovědět, jakým způsobem nahlížejí na integraci, a specificky vstup ČR do Evropské měnové unie, dvě školy ekonomického myšlení s poměrně značně odlišným filozofickometodologickým zázemím.

4.3.1 Vstup ČR do EMU z pohledu mainstreamové ekonomie Ekonomická a měnová integrace je v případě mainstreamové tradice již řadu let neodmyslitelně spjata s teorií optimálních měnových zón (OCA; optimum currency areas). Nastiňme tedy právě ji. 4.3.1.1 Ekonomická a měnová integrace a OCA kritéria V základní práci na toto téma zpochybnil Mundell (1961) Friedmanův (1953b) pohled na plovoucí směnné kurzy coby prostředek přizpůsobení ekonomiky v situaci, kdy je platební bilance v nerovnováze kvůli působení exogenních šoků. Mundell (1961) pomocí modelu asymetrického posunu v poptávce mezi dvěma zeměmi zdůrazňuje, že optimální měnová oblast se může lišit od té aktuální. Tento rozdíl ovšem může ústit

95

v takový stav, že režim plovoucích směnných kursů není schopen tlumit šoky a vracet ekonomiky zpět do rovnovážných pozic. Proto dále Mundell (1961) navrhl jiné přizpůsobovací prostředky než směnný kurs, konkrétně pracovní mobilitu, nominální flexibilitu či fiskální transfery. Později (např. McKinnon 1963, Kenen 1969) byl tento „seznam“ rozšířen o další prostředky přizpůsobení, které zahrnovaly finanční integraci, otevřenost a diverzifikaci národního produktu (viz Horváth 2001, Komárek et al. 2003). OCA teorie tedy určuje podmínky, které by měly členské země splnit, aby učinily monetární unii atraktivní, tj. aby benefity měnové unie předčily její náklady (De Grauwe 2006, s. 2). Teorie je užívána zejména k analýze, zda má daná země vstoupit do měnové unie, či nikoliv. De Grauwe (2006 s. 2-3) sumarizuje podmínky atraktivnosti do tří položek – symetrie šoků, flexibilita pracovního trhu a stupeň integrace. Podle McKinnona (2000) je tento Mundellův (1961) model výstupem neokeynesovské

teorie,

která

věří,

že

je

možné

eliminovat

dopady

šoků

prostřednictvím národních monetárních a fiskálních politik. Komárek et al. (2003, s. 3) upozorňují, že v modelu je i další „přežitek“ neokeynesovství, a sice implicitní předpoklad ohledně klesající a stabilní Phillipsově křivce. 4.3.1.2 Ekonomická a měnová integrace a zahraniční obchod V kontextu OCA teorie pak v současnosti existují dva klíčové náhledy na obchodní integraci v rámci Evropské unie (EU). Podle prvého je pro země vyšší obchodní propojení výhodné, neboť, za prvé, vede k efektivní alokaci zdrojů a, za druhé, dále synchronizuje hospodářské cykly jednotlivých ekonomik. Oporou těmto vývodům je přesvědčení, že obchod mezi evropskými zeměmi je typicky vnitroprůmyslový, doprovázený mezi jiným nedokonalou konkurencí. Za takových podmínek nevede integrace k vyšší míře specializace, ani ke zvýšení pravděpodobnosti, že dojde k asymetrickým šokům. Dle druhého, „Krugmanova pohledu“ (Krugman 1993), ústí ovšem vyšší obchodní integrace ve vyšší specializaci. Snaha využít výnosů z rozsahu je příčinou regionální koncentrace průmyslové aktivity. Méně diverzifikovaný výstup poté v tomto náhledu zvyšuje pravděpodobnost vzniku asymetrického šoku, což se odráží ve vyšších nákladech spjatých s měnovou unií.

96

Frankel a Rose (1998a, 1998b) zase ukázali, že vyšší obchodní integrace vede k vyšší korelaci mezi hospodářskými cykly jednotlivých ekonomik. Zdůraznili také možnost endogenity OCA kritérií, neboli té skutečnosti, že hospodářské cykly a obchodní integrace jsou navzájem propojenými a endogenními procesy při vytváření měnové unie. Z toho pak autoři vyvozují, že členské země měnové unie mohou splnit OCA kritéria až ex post, a nikoliv nutně ex ante: vstup do měnové unie zvyšuje obchodní propojení mezi zeměmi, což se následně odráží ve vyšší symetrii cyklů jednotlivých členských států. Komárek et al. (2003) se však drží předpokladu, že OCA kritéria jsou exogenní. Ve své studii pak analyzují OCA teorii specificky pro Českou republiku. V potaz berou několik proměnných, které mají vliv na výběr režimu směnného kursu: symetrii šoků, intenzitu obchodních spojení, stupeň různorodosti vývozů a otevřenost daných ekonomik. Dalším z předpokladů přitom je, že země, které vykazují symetrické šoky nebo intenzívní obchodní vztahy, vykazují rovněž stabilní směnné kursy. Jinými slovy, v čím vyšší míře jsou OCA kritéria splněna mezi danými ekonomikami, tím nižší by měla být variabilita směnného kursu mezi nimi. Z teorie autoři dále vycházejí v tom, že předpokládají pozitivní závislost míry volatility směnného kursu na hospodářském cyklu a na různorodosti komoditní struktury vývozů a negativní závislost této míry na intenzitě obchodních propojení. Očekávaný vliv otevřenosti pak označují za teoreticky neurčitelný. V podobě tzv. „OCA indexu“ odhadují Komárek et al. (2003) regresně hodnotu variability směnného kursu a uvádějí, že nižší hodnota OCA indexu implikuje relativně vyšší přínosy než náklady plynoucí z měnové integrace pro danou dvojici ekonomik. Dospívají k závěru, že mezi Českou republikou a EU panuje „[d]ostatečná míra obchodní integrace, symetrie šoků a strukturální podobnosti vývozů“ (Komárek et al. 2003, s. 2; vlastní překlad). Náklady přijetí eura by tedy v případě České republiky neměly být signifikantně odlišné od nákladů přijetí jednotné měny v rámci eurozóny. Existují samozřejmě mnohé další studie na obdobné téma. Například Frenkel (2004) uzavírá takto: „Mnohé ze zemí střední a východní Evropy pravděpodobně nesplňují [OCA] kritéria, stejně jako je nyní nesplňují stávající členové EMU. Argumentem pro přijetí eura i navzdory tomu je endogenita OCA kritérií. Přijetím eura tyto nové členské země […] prohloubí svůj obchod se zbytkem eurolandu a zvýší korelaci cyklů. Prohloubení 97

obchodu povede k dalšímu růstu [přínosnosti] společné měny, zatímco zvýšená korelace bude redukovat nevýhody plynoucí ze společné měny.“ (Frenkel 2004, s. 12; vlastní překlad)

4.3.2 Vstup ČR do EMU z pohledu postkeynesovské ekonomie 4.3.2.1 Ekonomická a měnová integrace a zahraniční obchod Analyzují-li postkeynesovští ekonomové hospodářskou integraci, vycházejí zpravidla z koncepce platební bilancí omezeného růstu, která je často označována jako jeden ze stylizovaných faktů teorie zahraničního obchodu (Zápal 2005, s. 692). Thirlwallův zákon (viz Thirlwall – Hussain 1982), jak je tento stylizovaný fakt – získaný aproximací faktorů růstu většiny rozvinutých světových ekonomik v poválečné éře – dnes označován, říká, že jakákoliv země s exportem rostoucím tempem x a s důchodovou elasticitou poptávky po dovozu π nemůže růst rychleji než y=x/π, kde y značí tempo růstu reálného produktu. Tento poměr definuje platební bilancí omezené tempo růstu za předpokladu, že platební bilance zůstává v rovnováze, a že reálné směnné relace zůstávají nezměněné (Zápal 2005, s. 692). Thirlwall a Hussain (1982) dodávají, že daná ekonomika může růst tempem větším než y, pakliže je schopna přilákat dostatek zahraničních investic nebo se relativní ceny vůči zbytku světa vyvíjejí v její prospěch. Pattichis (2001) ilustruje dopady členství v EMU z hlediska efektu zahraničního obchodu a z hlediska Thirlwallova zákona na pěti nejchudších státech EU – Řecku, Irsku, Itálii, Portugalsku a Španělsku –, kde byl příjem na hlavu v roce 1997 nižší než průměr EU. Všechny uvedené země dosahovaly před jejich přistoupením k EMU vyšší tempo růstu, než jaký byl průměr zemí EU. Pattichis svoji studii uzavírá konstatováním, že uvedené země si budou za přijatelných podmínek schopny udržet současná tempa růstu bez problémů s nerovnováhou platební bilance. Tento závěr implikuje, že členství v EMU nemusí mít negativní dopad na tempa růstu v jmenovaných zemích, ale ani například v České republice. Zápal tak uzavírá, že „[o]dpověď postkeynesovců na otázku přínosu ekonomické a měnové integrace z hlediska zahraničního obchodu by byla pravděpodobně pozitivní“. (Zápal 2005, s. 693).

98

4.3.2.2 Intermezzo: Keynesovo-postekeynesovské pojetí peněz Abychom porozuměli náhledu postkeynesovtsví na roli centrální banky, konkrétně EMU, a monetární politiky vůbec, osvětleme nejprve v tomto Intermezzu, jak vůbec Keynes a jeho pokračovatelé posuzují peníze, a jak teoreticky ukotvují jejich nabídku a poptávku. Společně s Davidsonem (1994) učiňme ještě jednou exkurs do historie ekonomického myšlení. Ekonomové před Keynesem zpravidla vyzdvihovali peníze coby prostředek směny. To bylo dáno přesvědčením raných teoretiků kvantity peněz ohledně peněžní neutrality i o platnosti Sayova zákona, stejně jako ohledně přímého vztahu mezi výší peněžního agregátu a celkovými nominálními transakcemi či důchodem. V klasickém světě dokonalých trhů a jednoduše předvídatelné budoucnosti, v němž „tápal“ walrasovský aukcionář, bylo v podstatě iracionální využívat peníze pro jejich funkci uchovatele hodnoty, neboť jiná aktiva poskytovala pozitivní výnos. V naturálním ekonomickém systému, kde peníze plní pouze roli jakési „kolomazi“, prostě nemohou přinášet žádný dodatečný užitek (Davidson 1994). Keynes (např. 1936) naproti tomu rozlišoval dvě klíčové role peněz: prostředek směny a uchovatel hodnoty. Touha ekonomických aktérů držet peníze jako uchovatele bohatství je podle něj barometrem důvěry ve vlastní rozhodnutí i v budoucnost. Je zřejmé, že takovou roli peníze v předkeynesovském pojetí hrát nemohly už jen jednoduše z toho důvodu, že v této koncepci se nic jako nedůvěra v budoucnost nevyskytovalo, neboť nedůvěřovat (axiomaticky) jisté budoucnosti může, řečeno ironicky s Keynesem, jenom „šílenec“ (Davidson 1994). V nejistém prostředí ale ekonomický aktér kalkuluje s tím, že v kalendářním čase, jenž plyne od momentu, kdy učinil rozhodnutí, do chvíle, kdy bude moci zhodnotit výstup tohoto rozhodnutí, mohou nastat určité nepředvídatelně změny, které ovlivní výši výstupu. Jinými slovy, dnes neexistují spolehlivé informace o zítřku. Budoucnost se tedy nedá „vypočítat“ na základě pravděpodobnostních modelů. S tímto přístupem se setkáváme jak v díle Keynesově, tak v koncepcích postkeynesovské výzkumné tradice. Keynes zdůrazňuje, že dokonce ani neexistuje jakýkoliv vědecký postup, na jehož základě bychom mohli přisoudit budoucím dějům nějakou spolehlivou pravděpodobnost. „Jednoduše o budoucnosti nic nevíme,“ hlásá doslova Keynes (1937, viz Svoboda 2002, s. 29).

99

Peníze jsou tedy též v postkeynesovském pojetí považovány na jedné straně za médium potřebné k uzavírání kontraktů – které aktérům poskytují nárok na určitý zdroj v budoucnu –, a na straně druhé za likvidního uchovatele hodnoty, neboli prostředek, který umožňuje přesouvat kupní sílu do budoucna. Aby mohly vykonávat tyto dvě funkce, musí nutně splňovat dvě podmínky. Za prvé, likvidní aktivum musí mít nulovou nebo zanedbatelnou elasticitu produkce. Nulová produkční elasticita implikuje, že peníze, ani jiná plně likvidní aktiva, nejsou snadno reprodukovatelné použitím pracovní síly v soukromém sektoru, neboli, laicky řečeno, že „peníze nerostou na stromech“. Za druhé, likvidní aktivum musí vykazovat nulovou nebo zanedbatelnou elasticitu substituce (vycházející z likvidních motivů) mezi všemi likvidními aktivy nebo snadno, tedy s vysokou produkční elasticitou, vyrobitelnými statky. Jestliže se ekonomický aktér rozhodne, že nevydá všechen svůj důchod nyní za statky a služby, nýbrž že jeho část ponechá k dispozici pro budoucí nákupy, realokuje tím vlastně své výdaje od statků a služeb k penězům a jiným likvidním aktivům. Růst poptávky po likviditě zvyšuje likvidní prémii, a tudíž též poptávkovou cenu likvidních aktiv. Pokud je elasticita substituce přibližně nulová, pak relativní vzrůst cen nevyrobitelných likvidních aktiv nemotivuje aktéry k tomu, aby je substituovali za vyrobitelné statky coby uchovatele hodnoty. Možnost

dosažení

ekvilibria

i

tehdy,

nedosahuje-li

ekonomika

plné

zaměstnanosti, tedy možnost, která je vlastní monetárním ekonomikám, je dána právě existencí dvou výše nastíněných podmínek elasticity. Představme si jednoduše, že se budoucnost stane náhle více nejistou. Ekonomičtí aktéři zareagují tak, že budou například poptávat méně automobilů, a uspořené peníze či jiná likvidní aktiva si uloží na „horší časy“ – přesunou tedy svoji kupní sílu do blíže nespecifikované budoucnosti. Snížená poptávka po produktech automobilového průmyslu vede ke vzniku nezaměstnanosti v tomto sektoru. Tato nezaměstnanost však nemůže být z povahy věci eliminována růstem zaměstnanosti v pomyslném „sektoru výroby peněz“, tedy v sektoru, který momentálně čelí zvýšené poptávce. Náklady na změnu funkce peněz, z prostředku vstupujícího do smluvních kontraktů na uchovatele hodnoty a opačně, musí být opět nulové nebo zanedbatelné tak, aby aktéři mohli považovat odložení rozhodnutí či změnu postoje za nákladově přijatelný pochod. Minimalizace těchto transakčních nákladů musí být zajištěna právně – zákonem o kontraktech. V něm je formulována role peněz coby klíčového prostředku 100

při uzavírání smluv – které pomáhají rozložit některá břemena nejistého světa mezi smluvní strany – a zároveň právo státu vymáhat plnění v těch případech, kdy některá ze smluvních stran nejedná podle jeho ustanovení. K minimalizaci výše uvedených nákladů přispívá též zúčtovací systém, který umožňuje při uzavíráni transakcí nakládat se soukromými dluhy tehdy, jsou-li tyto považovány za promptně převoditelné do peněžní formy. Nezaměstnanost je v Keynesově-postkeynesovském světě výsledkem nejistoty a nechutě ekonomických subjektů zužitkovat všechen svůj momentální důchod na současné nákupy tehdy, a jedině tehdy, „investuje-li“ aktér nespotřebovaný důchod, neboli úspory, do nevýrobního sektoru, jehož „produkty“ nejsou jednoduše substituovatelné za statky z výrobního sektoru, a to i při pružných cenách. Zjednodušeně, nezaměstnanost je výsledkem tvorby peněžních úspor. Klíčovou roli hraje v Keynesově-postkeynesovské teorii peněžní poptávka neboli preference likvidity. Poptávka po likviditě opět vyvěrá z předpokladu nejistého prostředí. Ekonomický aktér drží určité množství likvidních aktiv proto, aby se vyhnul náhlé insolvenci či dokonce možnému bankrotu v případě, že by nebyl schopen v jistém momentu dostát svým závazkům. Ví totiž, že budoucnost není predikovatelná. Získá-li, vydělá-li, ekonomický aktér nárok na určité množství zdrojů, rozhoduje se nejprve na základě časové preference, jakou část běžného důchodu vydá na (plánovanou) spotřebu, a jakou část na (plánovanou) ne-spotřebu, tedy kolik plánuje uspořit. V dalším se pak, na základě právě likvidní preference, rozhoduje, jak naloží s nespotřebovanou částí důchodu, tedy do jakých druhů likvidních aktiv, včetně peněz, investuje. Keynes (1936) rozlišuje tři motivy držby hotovosti. Transakční motiv vede aktéra k tomu, aby držel určitou hotovost pro případ aktuálních peněžních transakcí osobního i obchodního charakteru. Opatrnostní motiv vkládá aktérovi do ruky hotovost, která jej jistým způsobem zajišťuje, neboť je ekvivalentem určitého podílu na celkových zdrojích i v budoucnosti. Spekulační motiv souvisí s aktérovou snahou profitovat z určité činnosti, z určité investice, v případě, že se domnívá, že jeho schopnosti nebo know-how jsou nad průměrem trhu. Zároveň však Keynes upozorňuje, že existuje jediná poptávka po penězích, že tedy v praxi uvedené motivy splývají a zkoumat je odděleně je přínosné spíše z teoretických důvodů. Rok po vydání General Theory Keynes (1937) revidoval svoji teorii a rozšířil ji ještě o jeden stimul k držbě hotovosti, a sice motiv finanční. Tato oprava však zůstala 101

ekonomy hlavního proudu téměř nepovšimnuta, mainstreamoví ekonomové se dále snažili vstřebat zejména klíčovou General Theory. Dostávali se tak do rozporu nejen z Keynesovou korekcí z roku 1937, ale též s autorovým starším dílem Treatise On Money (1930), kde se Keynes věnoval zevrubně právě tématu peněz. Keynesův životopisce, Roy F. Harrod, k tomu poznamenal: „Je paradoxní, že badatel, jehož světová sláva vzešla zejména z jeho originálních příspěvků k teorii peněz, je studován hlavně z knihy, která vlastně o penězích zas tak tolik nepojednává“ (Harrod 1963, s. 442; vlastní překlad). Keynesovo zjednodušení transakční poptávky v General Theory, jehož výsledkem bylo upozadění finančního motivu, tak dalo později vzniknout, použijeme-li termín Joan Robinsonové (1962), „zparchantělému keynesovství“. Finanční motiv říká, že jestliže potřeba investování stoupá – například z důvodu nenadálého růstu zisků –, pak podnikatel při dané úrokové míře poptává „extra finance“, uzavírá více kontraktů, což dodatečně zvyšuje poptávku po penězích, Uvedení finančního motivu ukazuje, jak zavádějící je charakteristika peněžní poptávky coby přímé funkce současného důchodu, kterou prosazovala plejáda vykladatelů Keynesova díla, počínaje Alvinem Hansenem (1949). Uvedení finančního motivu do teorie totiž vztahuje peněžní poptávku spíše k plánovaným výdajům, často na základě předchozích kontraktů, s nimiž aktér kalkuluje v daném „výplatním“ období. Poptávka po peněžních zůstatcích tak musí být funkcí agregované poptávky po statcích, ať už spotřebovávaných, nebo investičních. Jakékoliv exogenní, plánované zvýšení poptávky po statcích během daného období zvyšuje potřebu aktérů držet dodatečné množství peněžních zůstatků tak, aby byli schopni dostát závazkům. Bereme-li v potaz finanční motiv ekonomických aktérů a rozšíříme-li teorii o vládní výdaje, pak autentická Keynesova-postkeynesovská agregovaná poptávka po penězích závisí přímo úměrně na plánované agregované spotřebě domácností, na plánovaných agregovaných investicích firem a na plánovaných vládních nákupech v daném období. Do hry vstupují ještě konstanty, které odrážejí frekvenci plateb v daném období. Zatímco vládní nákupy jsou považovány za exogenní veličinu, agregovaná spotřeba je přímo úměrná výši důchodu a agregované investice jsou nepřímo

úměrné

úrokové

míře.

Jak

Keynes

poznamenal,

jakékoliv

zvýšení

plánovaných výdajů vyústí na každé úrovni důchodu v růst poptávky po penězích. Peněžní poptávka tedy není nezávislá na poptávce v reálném sektoru. V případě růstu plánovaných investic dochází k vzestupu peněžní poptávky dokonce ze dvou důvodů. První je dán výše uvedeným finančním motivem a druhý souvisí s růstem výstupu a 102

přílivem dodatečných prostředků do ekonomiky skrze multiplikátor. Tlak na úrokovou míru je vyvíjen pouze v prvém případě. 4.3.2.3 Ekonomická a měnová integrace a monetární nezávislost Shrneme-li předchozí text, konstatujeme, že v Keynesově-postekeynesovském světě nejisté budoucnosti a ne vždy splněných očekávání jsou peníze nutným mezičasovým pojítkem mezi současností a budoucností. Základem peněžního systému je simultánní existence peněz a peněžních kontraktů s datem plnění v nejisté budoucnosti. V Keynesově hospodářské teorii tedy nedochází ke směně statků za statky, nýbrž ke koloběhu, kdy peníze kupují statky a statky kupují peníze. V peněžní ekonomii zahrnuje výraz „poptávka“ jak touhu, tak i schopnost za daný statek zaplatit (Davidson 1994). Přejděme na stranu nabídky. Centrálním motivem postkeynesovské monetární teorie je zde endogenní teorie peněžní nabídky, která argumentuje, že peníze nejsou neutrální a jejich množství v oběhu je determinováno především poptávkou, nikoliv nabídkou. V nejjednodušší verzi peněžní endogenity je křivka nabídky peněz horizontální na dané úrovni úrokové míry, což značí, že centrální banka není schopna nebo nemá nástroje, kterými by ovlivňovala množství peněz v ekonomice (Zápal 2005, s. 693). Existuje několik vysvětlení peněžní endogenity, například Kaldorovo (1981), Weintraubovo či Wicksellovo (pro diskusi viz Zápal 2005, s. 693). V zásadě lze tvrdit, že existují dva proudy v náhledu na tuto endogenitu. Krejdl (2003) rozlišuje „akomodativní“ přístup, který si víceméně uchovává představu o dokonalé endogenitě peněz, a přístup „strukturalistický“, jenž považuje křivky nabídky peněz za rostoucí, ani horizontální, ani vertikální. Dowová a Rodriguez-Fuentes (1998) nejnověji argumentují, že míra endogenity nabídky peněz se může měnit v průběhu vývoje finančního sektoru, stejně jako v průběhu ekonomického cyklu. Křivka nabídky peněz je tak v jejich pojetí rostoucí a konvexní, což znamená, že s růstem množství peněz v ekonomice se nabídka peněz stává méně a méně endogenní (Zápal 2005, s. 694). Ruku v ruce s vývojem finančního sektoru jsou komerční banky stále více inovativní a stoupá jejich schopnost obcházet regulační nařízení centrální banky, pokud tato existují, a tím uspokojovat případnou rostoucí poptávku po úvěrech. Tím pádem ovšem stoupá taktéž míra endogenity peněz.

103

Poptávka po úvěrech tedy vlastně determinuje množství peněz v ekonomice. V průběhu ekonomického cyklu jsou změny v endogenitě peněžní nabídky dány pohyby křivky poptávky po penězích. Pří pohybu křivky doprava, v době konjunktury, se rovnovážný bod dostává do strmější části křivky nabídky peněz, v důsledku čehož je centrální banka více schopna ovlivňovat množství peněz v ekonomice. Jak tehdy hledí postkeynesovci na roli Evropské centrální banky (ECB)? Vycházejí-li ze zde nastíněných teorií, pak zastávají takový názor, že ECB nikdy neměla schopnost či možnost ovlivňovat množství peněz v ekonomice. Tím pádem však ECB ani nevlastní nástroje, jimiž by mohla přímo ovlivňovat vývoj inflace (Zápal 2005, s. 695). Neznamená to však, že ECB je proto zbytečnou institucí, spíše by se však měla zaměřit na vykonávání své regulační role v tom smyslu, že bude předcházet obdobím přehnaně optimistických či přehnaně pesimistických očekávání, a to tak, aby zamezila finanční nestabilitě, jak ji popsal Hyman Minsky (1985). Zároveň by ECB měla udržovat diskontní úrokovou míru na co nejnižší úrovni z toho důvodu, aby firmy měly relativně snadný přístup k finančním prostředkům, zvýšily svojí investiční aktivitu, a tím mohly přispět k redukci nezaměstnanosti. Shrneme-li dosavadní text na toto téma, pro postkeynesovskou výzkumnou tradici nepřináší členství v EMU z pohledu jakéhokoliv (budoucího) člena včetně České republiky žádné dodatečné náklady v podobě ztráty nezávislé měnové politiky, protože takováto nezávislost nikdy neexistovala (Zápal 2005, s. 695). Zápal (2005, s. 695) však argumentuje, že problematicky může být postkeynesovskou optikou nahlížen Pakt stability a růstu, jenž stanovuje také limity pro fiskální politiku. Ta je totiž v případě omezené role monetární politiky považována za klíčový nástroj v dosahování plné zaměstnanosti. Jestliže se prostřednictvím Paktu limitují rovněž možnosti fiskální politiky, zbývá pro jednotlivé členy EMU malý prostor, kterak akomodovat možné asymetrické šoky dopadající na jejich ekonomiky. Obdobně problematicky však může působit též samotný status EMU, a to ve srovnání s takovým mezinárodním finančním uspořádáním, které by odpovídalo ideálům postkeynesovců. Představitelé postkeynesovské výzkumné tradice, např. Davidson (1992, 1997), diskutují parametry tohoto uspořádání v souvislosti s otázkami lepšího využití výrobních faktorů, zejména kapitálu, neboť pracovní mobilita je v Evropě obecně relativně nízká. Davidson tak předkládá osm stavebních prvků ideálního finančního uspořádání, přičemž Zápal (2005, s. 698) shrnuje, že EMU není z této perspektivy schopna „[o]mezit či čelit spekulativním kapitálovým tlakům, není 104

schopna vytvořit stabilní mezinárodní měnové uspořádání a nezajišťuje dostatečný tlak na věřitelské země k utrácení jejich obchodních přebytků“. Jak již bylo řečeno, kvůli endogenitě nabídky peněz jsou centrální banky relativně bezmocné, což se dále zhoršuje v případě otevřené ekonomiky. Je ovšem nutno podotknout, že postkeynesovci nejsou v názorech na optimální mezinárodní finanční uspořádání jednotní, odlišnou pozici od té Davidsonovy zaujímá v některých náhledech mezi jinými Smithin (2001, k diskusi viz Zápal 2005, s. 698). Dowová (1999) však uvádí, že lze nalézt body, kde panuje v rámci výzkumné tradice shoda: postkeynesovci obecně akceptují myšlenku mezinárodní měny; obecně by souhlasili se systémem, který tlačí více na věřitelské země s obchodními přebytky než na země dlužnické; a nakonec by obecně souhlasili s potřebou omezení síly mezinárodních finančních trhů. Přihlédneme-li k výše uvedenému, postoj postkeynesovců ke členství například České republiky v EMU, je méně optimistický než v případě mainstreamové ekonomie: „Důvod, proč by [postkeynesovská výzkumná tradice] odmítala zavedení EMU, tkví především v monetárních otázkách – v roli ECB a v celkovém uspořádání, které neodpovídá jejím ideálům o optimálním finančním uspořádání. Jako důsledek těchto úvah se lze oprávněně domnívat, že postkeynesovská teorie by byla více skeptická ohledně evropské ekonomické a měnové integrace, než je současný převládající proud ekonomické teorie.“ (Zápal 2005, s. 698)

4.4 Shrnutí: Lakatosovské srovnání škol myšlení V následujícím textu se pokusíme o shrnující a heslovité srovnání autenticky neoklasické a postkeynesovské školy ekonomického myšlení, přičemž budeme poměrně striktně vycházet z Lakatosova konceptu výzkumných programů. Postupně, přidržujíc se klasifikace použité v knize Maira a Millerové (1991) a shrnujíc dosavadní text této práce, charakterizujeme u obou škol světonázor, hodnoty, cíle, užitou metodologii, tvrdé jádro, koncepty, pozitivní heuristiku, ochranný pás, hlavní témata, evidenci a východiska.

105

I.

Světonázor

Lze říci, že neoklasická škola ekonomického myšlení vidí svět jako kolbiště individualistických a atomizovaných aktéru. Ti maximalizují svůj ekonomický blahobyt

v souladu

s vlastními

preferencemi

i

vybavením

prostřednictvím

nesešněrovaného, volného trhu, který plní koordinační roli. Dle postkeynesovců je kapitalismus fází evolučního procesu, který je charakterizován postupnou finanční akumulací, která zároveň vede k nerovnoměrnému rozdělení důchodu i tržní síly na všech úrovních – od individuální po mezinárodní. Jediná teorie nemůže popsat komplexitu tohoto procesu; paradigmatické posuny nejsou nutně progresivní. Teorie vznikají spíše prostřednictvím sociopsychologického, než logického procesu a ekonomie tudíž nemůže být zbavena ideologie – hodnotově neutrální analýza není možná. II.

Hodnoty (ideologie)

Neoklasici jsou přesvědčeni, že uspokojování potřeb je „správná věc“ (Gee 1991, s. 105), a že racionální jedinec nejlépe posoudí svůj blahobyt – spotřebitelská suverenita je

ceněná

–,

ačkoliv

optimum

jednotlivce

nutně

nesouzní

s optimem

celospolečenským. Důležitá je maximalizace užitku, paretovská efektivnost či gradualistický přístup k reformám. V hospodářskopolitické oblasti volají až po libertariánském přístupu s naprostým minimem vládních intervencí. Podle postkeynesovců by měli ekonomové explicitně proklamovat hodnoty, které sdílejí. Sami přitom preferují spíše levicový pohled s důrazem na problematiku nezaměstnanosti, rozdělení důchodu či cyklů a ekonomické nestability. Upřednostňují silnou roli státu ve smíšené ekonomice, jsou však reformisty, nikoliv revolucionáři. Razí přesvědčení, že moc velkých korporací i finanční sektor by měly být do jisté míry regulovány. III.

Cíle

Autentičtí neoklasici se snaží ukázat, že trh, je-li nesešněrován intervencemi, dokáže koordinovat

směnné

aktivity

individuálních

aktérů,

kteří

jsou

racionální

a

maximalizují svůj užitek, tak, že při daném počátečním vybavení každého aktéra je trh každé komodity konec konců čištěn. Spontánní ekonomickou a společenskou harmonii a řád má smysl z povahy věci spíše predikovat než vysvětlovat. 106

Hledání odpovědí na hospodářskopolitické otázky je v obecné rovině u postkeynesovců přednější než teoretizování. Hlavním jejich cílem je, poněkud více vzletně, „[u]činit svět lepším pro obyčejné muže a ženy a ukázat směr ke spravedlivé společnosti, v níž se bude důchod dělit tak rovnoměrně, jak jen jest to možno“ (Dowová 1991b, s. 205; vlastní překlad). IV.

Užitá metodologie

Deduktivní odvozování, rigorózní logika, abstrakce a matematika ve zkratce charakterizují pozadí neoklasických modelů. Tyto modely jsou posléze srovnávány s historickými daty. Predikce je možná prostřednictvím úprav parametrů. Modely jsou nakonec aplikovány na celou škálu reálných situací. Postkeynesovci v zásadě nerozlišují pozitivní a normativní, integrují mikro- a makroekonomii a nevzdávají se interdisciplinárních přesahů. Aktéry v rámci metodologického kolektivismu nahlíží jako společenské bytosti, upřednostňují organistickou analýzu. Vycházejí z přesvědčení, že svět je otevřený, dynamický systém s nedetereministickými tendencemi, jejž nelze formálně popsat simultánními rovnicemi. Postkeynesovský realismus si klade za cíl odhalit kauzální procesy, které způsobují evoluční změny; mnohost a různorodost empirických metod přitom není na škodu.

Kontextově-specifické

analýze

je

dána

přednost

před

univerzálně

aplikovatelnými teoriemi. V.

Tvrdé jádro

Neoklasické tvrdé jádro sestává z předpokladu, že racionální aktéři, kteří konzistentně, tedy tranzitivně, řadí své preference a jsou zároveň dokonale informováni, maximalizují svůj blahobyt čili ordinální užitek. Altruismus je možný tehdy, jestliže alternativní chování daného aktéra nemůže zvýšit jeho užitek, přičemž vybavení a preference jsou rozděleny exogenně. To vše je následně analyzováno zpravidla staticky, zejména s ohledem na směnné vztahy, přičemž má nezastupitelnou úlohu koncept marginálií. Tvrdé jádro postkeynesovského výzkumného programu tvoří realismus, zejména zdůraznění kauzálních mechanismů a interakce mezi agenturou a strukturami, dále pak akumulace, přičemž firmy, ne aktéři, jsou klíčové, fundamentální nestabilita tržních ekonomik, jež plyne hlavně ze selhání efektivní poptávky a z divergence v zájmech

107

jednotlivců a společnosti, a konečně historický čas, který je pojímán ve své nevratnosti, a který vede k omezené užitečnosti rovnovážné analýzy. VI.

Koncepty

Mezi koncepty, jimiž lze dobře charakterizovat neoklasickou školu ekonomického myšlení, spadají racionalita – aneb způsob chování, který nejlépe uspokojuje potřeby jednotlivce –, indiferenční křivky, spotřebitelské ekvilibrium stejně jako obecná, trhy čistící rovnováha, dále kontraktační křivka, walrasovský aukcionář, paretoefektivita, dokonalá konkurence a externality. Postkeynesovskou ekonomii lze naopak obtížně charakterizovat, aniž bychom zmínili koncepty efektivní poptávky, rozdělení důchodu, úrokové míry coby peněžního fenoménu, peněžní teorie výroby, nejistoty a konvencí. VII.

Pozitivní heuristika (agenda)

Gee (1991, s. 106) uvádí, že legitimní směr dalšího výzkumu vidí neoklasičtí ekonomové v několika oblastech, které vesměs modelují tržní konsekvence jednání individuálních aktérů, kteří maximalizují užitek a uplatňují za daných omezení svůj sebezájem. Neoklasici zkoumají, zda existuje jediná cenová konfigurace pro všechny statky a služby taková, že čistí všechny trhy, a tudíž žádný ekonomický aktér nemůže, při daných preferencích a vybavení, zvýšit svůj užitek prostřednictvím další směny. Pokud taková konfigurace existuje, zkoumají dále neoklasici, jaké jsou její mezní, marginální podmínky. A je stabilní? Lze ukázat, že některé její výsledky jsou paretoefektivní?

V hospodářskopolitické

oblasti

se

snaží

docílit

nejlepšího

společenského výstupu, a to i při existenci externalit, které možnosti docílení společensky ideálního výstupu omezují. Postkeynesovci naproti tomu dále podnikají snahy v oblasti integrace mikro- a makroekonomie, integrují teorii růstu s analýzou cyklů, přičemž se soustředí na roli konvencí a technologické změny. V popředí jejich zájmu stojí též analýza cenotvorného chování, evoluce finančního systému a komparativní analýza, která bere v potaz odlišné instituce v jejich historickém vývoji. VIII.

Předpoklady ochranného pásu

Ochranný pás neoklasického výzkumného programu je tvořen předpoklady, které platí u jednoduchých, vstupních verzí modelů, avšak u více komplexnějších modelů mohou 108

být opuštěny (viz Gee 1991, s. 107). Spadá sem například předpoklady, že ceny nemohou být negativní, že mezní produkt fyzického kapitálu je klesající, že spotřebitelé jsou cenoví příjemci, že existuje faktorová mobilita a křivka krátkodobých průměrných nákladů má tvar písmene „U“ a další. V postkeynesovské ekonomii lze za obdobné předpoklady označit ten o endogenitě peněžní nabídky, ten o mzdové a cenové nepružnosti či ten, dle něhož je jednání člověka koneckonců spíše sociální než individualistické. IX.

Témata

Tématicky je neoklasická škola ekonomického myšlení zaměřena zejména na spotřebitelský výběr, směnu, výrobu, tržní struktury, všeobecnou rovnováhu a blahobyt, teorii kapitálu, riziko a nejistotu a další. Postkeynesovství v tomto směru začíná rozebráním ekonomiky peněžní produkce, přičemž vychází z přesvědčení, že řídící silou kapitalismu je touha akumulovat finanční aktiva. Dále se zaměřuje na analýzu principů efektivní poptávky, přičemž úroveň agregátní poptávky, daná jako součet veškeré spotřeby, investic, poptávky veřejného sektoru a čisté zahraniční poptávky, je klíčovou determinantou výstupu a zaměstnanosti. Očekávaná poptávka zároveň determinuje nabídku. Cyklický vývoj ekonomiky je dle postkeynesovců inherentní kapitalistickému hospodářství kvůli akumulačním motivům výrobců, a zvláště finančních investorů; cykly finančních trhů se odrážejí v cyklech výrobního sektoru skrze vztah očekávané míry návratnosti dané investice a ceny kapitálu. Ekonomický růst je vlastně dlouhodobě dynamický proces sestávající

z akumulace

jednotlivých,

krátkodobě

dynamických

cyklů

(pro

neoricardovskou školu ekonomického myšlení, která má s postkeynesovskou relativně mnoho společného, však platí, že růst je nezávislý na cyklech). V analýze růstu se tak postkeynesovci zabývají hlavně vztahy mezi mírou zisku, investičním plánováním, chováním v oblasti úspor a technologickou změnou. Co se týká průmyslové struktury, jsou postkeynesovci přesvědčeni, že značný podíl na výrobě nesou oligopoly. Cena je pak daná jako součin přirážky a výrobních nákladů, přičemž výše přirážky je ovlivněna stupněm monopolu a může být cyklická. Trhy faktorů produkce jsou pojímány jako převážně nedokonale konkurenční. Peníze jako takové jsou nahlíženy coby opora ve světě nejistoty, přičemž jejich nabídka je endogenní, závislá na chování bank při dané úrokové míře. Banky mohou posílit expanzi a naopak tišit recesi. V oblasti hospodářských politik pak postkeynesovci obhajují silnou roli státu ve 109

smíšené ekonomice, v níž vládní výdaje mohou přimět soukromý sektor k smělejšímu investování, zvýšit tak agregátní poptávku a snížit nezaměstnanost. X.

Evidence

Evidence je u neoklasiků často intuitivní, z obecných zkušeností vycházející. Testování základních hypotéz je někdy považováno ze zbytečné. Nepřímé testování hypotézy racionality bývá označováno za „úspěšné“, avšak pouze při pečlivé specifikaci předpokládaných preferenčních struktur. Některá nepřímá, za laboratorních podmínek provedená testování hypotézy maximalizujícího chování, stejně jako pomocné hypotézy, že společenské normy vytvářejí část oné preferenční struktury, jsou však spíše nepřesvědčivá. Postkeynesovci sází na tomto místě zejména na dotazníková šetření, historická data, stylizovaná fakta a rovněž ekonometrické testování. XI.

Východiska (teoretické příklady)

Rovnováha spotřebitele nastává v neoklasické ekonomii tehdy, je-li podíl mezního užitku a ceny konstantní pro všechny komodity, zatímco rovnováha výrobce se ustaví tehdy, když je konstantní mezní produkt dělený cenou faktoru. Pokud se čistí všechny trhy, pak mezní míra substituce komodit se rovná mezní míře faktorové substituce. Všeobecná rovnováha implikuje, že v ekonomice nebudou žádné nedobrovolně nevyužité faktory produkce. Příkladem východiska postkeynesovské ekonomie je závěr, že stagflace může být vysvětlena pomocí mikro- a makroekonomie ruku v ruce s evolucí moderních institucí.

110

5. Quo vadis homo oeconomicus? V předchozí kapitole jsme komparovali dvě rozdílné výzkumné tradice, každou z jiného „soudku“. Ortodoxní neoklasika, či obecněji mainstream, byla ve dvacátém století poměrně více ovlivněna těmi metodology a ekonomy, kteří se do ní snažili začlenit modernistické, pozitivistické, karteziánsko-euklidovské momenty. Někteří pak soudí, že ve druhé polovině téhož století nezůstala ani mimo sféru vlivu postmodernistických tendencí, které se však spíše projevily její transformací z podoby samuelsonovsky modernistické do polohy novoklasicky pozdně modernistické – karteziánsko-euklidovský modus myšlení zůstal ve svých základech nedotčen. Heterodoxní postkeynesovci, kteří „vyrostli“ z kritiky neoklasických doktrín, upřednostňují ve svých přístupech babylónské momenty, které mají v mnoha ohledech blíže k postpozitivistické filozofii věd a podle mnohých se protínají i s poměrně větším množstvím momentů postmodernistických. Avšak, řečeno s Dowovou, typický prvek jak modernismu, tak posmodernismu, a sice dualismus, je babylónskému módu myšlení cizí. Jestliže nyní obrátíme pozornost k druhému plánu této práce, zbývá nám zhodnotit v Úvodu nastíněné „scénáře budoucího vývoje“ ekonomie jako takové. Tyto scénáře nabízejí čtyři základní možnosti, z nichž podle jedné se pravděpodobně bude utvářet podoba většinově přijímané ekonomie jedenadvacátého století. Jakým směrem se tedy bude zřejmě ubírat pověstný homo oeconomicus?

5.1 Budoucnost ekonomie dle syntetického scénáře Dle dialektické podoby syntetického scénáře se homo oeconomicus již v podstatě vydal směrem k takové podobě ekonomie, která přesahuje jak modernismus, tak postmodernismus, přičemž není čirou negací ani jednoho z nich: „Mým argumentem je, že jakmile se modernismus [v ekonomii] ukázal být neudržitelným, projevuje se jako neudržitelný i postmodernismus, který se rozvinul cele mimo modernismus; je tu však třetí přístup, syntetický, jenž může být nahlížen jako rozvíjející se mimo modernismus i postmodernismus současně, a jenž je zároveň udržitelný.“ (Dow 2001, s. 68; zvýraznění vlastní, vlastní překlad)

111

Syntetický přístup k ekonomii není podle Dowové nic od základů nového; kořeny syntetické pozice lze podle ní nalézt již u Smithe nebo Keynese (Dow 2001, s. 71). Keynes si například uvědomoval roli rétoriky a přesvědčivé argumentace, v čemž lze, stejně jako v jeho pojetí nejistoty, spatřit momenty postmodernismu, na druhou stranu ovšem analyzoval ekonomické jevy do určité míry konformně, když se snažil hledat vysvětlení pozorovaných pravidelností. Přijmeme-li hypotézu, dle níž se neudržitelnost modernismu projevila nástupem postmodernismu, jak pak autorka zdůvodňuje neudržitelnost právě postmodernismu? Jestliže, říká Dowová, v postmodernismu neexistuje „žádný směr, jímž se ubrat“ (viz předchozí text, kap. 3, Tabulka 1), jestliže „není nic, co by mohlo být řečeno“, pak tím odpadá motiv k obhajobě, legitimizaci jakékoliv analýzy. To je však samo o sobě jen další vyhrocenou a de facto opět fundacionalistickou pozicí. Postmodernismus se snaží popřít modernismus, ale přitom končí ve stejné pasti, v pasti dualismu. Kde tedy dnes hledat syntetické přístupy? Ani řád, ani chaos, tak lze dle Dowové synteticky charakterizovat významný příspěvek Prigogina a Stengersové (1984) k teorii samoorganizujících se otevřených systémů, systémů komplexity, jejíž obdoba začíná, jak uvidíme v Dodatku, zapouštět kořeny i v ekonomii. Stejně jsou podle Dowové (2001, s. 71) syntetické pozice dobře artikulovány v heterodoxních výzkumných tradicích ekonomie, jmenovitě v ekonomii feminismu, ale jistě i ve zde rozebraném postkeynesovství. Také jiní autoři v tomto ohledu argumentují ve prospěch vyváženého, syntetického postkeynesovství: „[Homo oeconomics je v podání] postkeynesovských ekonomů více ‚vyváženým‘ lidským tvorem. [Postkeynesovci nahlížejí tohoto tvora jako takového], jenž pozbývá ‚sterility‘, která je tak vlastní všeho lidství zbaveným neoklasickým aktérům, a jenž je [zároveň] prost ‚nihilismu‘, plynoucího z postmodernisické decentralizace člověka.“ (Amariglio – Ruccio 2001, s. 161; zvýraznění vlastní, vlastní překlad) Skeptik může v kuhnovském duchu namítnout, že právě postkeynesovství existuje již poměrně dlouho, nějakých padesát let, na to, aby, je-li toho schopné, nahradilo neoklasické paradigma. Dowová (1980) odpovídá, že v době sporu dvou Cambridgí, kdy k takovému posunu mohlo dojít, selhali postkeynesovští kritici ortodoxie v tom, že nevytvořili alternativní paradigma, jež by bylo, co se modelů a užívané analýzy týká, 112

naprosto, od základů odlišné od paradigmatu neoklasického. Camridgeská kritika ortodoxie tak zůstala pouze potenciální vědeckou revolucí, neboť kritici umožnili, aby byla jejich argumentace převedena do formalistických šablon neoklasiky. Dowová však přiznává, že vytvoření nového, zcela alternativního paradigmatu v kontextu kritiky paradigmatu starého, je obtížné, neboť kritici jsou z povahy věci nuceni mluvit jazykem kritizovaných (viz Cullenberg – Dasgupta 2001, s. 351). Luigi L. Pasinetti (2005) se nad stejnou otázkou zamýšlí z obecnějšího úhlu pohledu, neanalyzuje tedy pouze údobí sporu dvou Cambridgí. Dle jeho názoru existují dva zásadní důvody, proč se „‚[k]eynesovská revoluce‘ nestala permanentně vítězícím paradigmatem“ (2005, s. 839; vlastní překlad). Ekonomové hlásící se k britské „Cambridgeské škole“ selhali v tom, že vlastně žádnou koherentní školu nevytvořili. Podle Pasinettiho „[v] mnoha vědeckých disputacích často zdůrazňovali individualistické postoje, a někdy dokonce egoistické chování, spíše než aby přijali ducha spolupráce, jenž by udržel a posílil jednotu keynesovské školy“ (Pasinetti 2005, s. 839; vlastní překlad)20. Jinými slovy, ačkoliv se dohromady shodli na nesouhlasu s neoklasickým pojetím ekonomie, kritizovali ji cambridgeští ekonomové odlišnými způsoby, přičemž i tyto způsoby se staly terčem vzájemné kritiky (viz Kaldorova kritika monistické kritiky ortodoxie, subkap. 4.2.2.1). Co však v této souvislosti dle Pasinettiho vyvstává jako závažnější problém, je ta skutečnost, že původní generace postkeynesovců, včetně jeho samého, nedokázala, také kvůli výše uvedeným vlastnostem, vychovat své nástupce. Pasinetti říká, že „[n]oví potenciální členové Cambridgeské školy byli často [až] znechuceni tak, že na aktivitách [v rámci výzkumné tradice] plně neparticipovali“ (Pasinetti 2005, s. 839; vlastní překlad). Druhým důvodem selhání postkeynesovské tradice byla a je podle Pasinettiho absence solidního a uceleného teoretického konceptu. Ta částečně souvisí s důvodem prvním; první generace postkeynesovských ekonomů, jež položila základy výzkumné tradice, byla prostě sbírkou lidsky i odborně značně osobitých a originálních jednotlivců, jejichž postoje a náhledy lze obtížně zahrnout pod jednu střechu.

20

Hodnotit povahové rysy nejen ekonomů je vždy navýsost ošemetná záležitost. Za zmínku v této souvislosti ale stojí, že kupříkladu český ekonom a politik Ota Šik, spoluautor reforem československého hospodářství v šedesátých letech, který se během své posrpnové emigrace osobně v Británii setkal mezi jinými s Nicholasem Kaldorem, klíčovým reprezentantem Cambridgeské školy, jej ve svých pamětech rovněž charakterizuje ve smyslu arogantního a egoistického vystupování (Šik 1990). 113

„Ekonomům, kteří měli co dočinění s původní generací [post]keynesovských ekonomů, včetně mě, se [vytvoření] solidního a uceleného teoretického konceptu jeví jako […] naléhavý a důležitý úkol, který čeká na ekonomii [v] budoucnosti.“ (Pasinetti 2005, s. 840; vlastní překlad) Lze přesto shrnout, že postkeynesovství je v očích nejen mnohých zastánců syntetického scénáře jednou z reálných podob ekonomie budoucnosti, ekonomie jedenadvacátého století. V Úvodu jsme však načrtli ještě tři další „scénáře budoucího vývoje“, a sice scénář revoluční, reakční a evoluční. Začněme od konce.

5.2 Budoucnost ekonomie dle evolučního scénáře David Colander (2005) obhajuje vývoj, který zde označujeme jako evoluční. V budoucnu neočekává žádné razantní, převratné změny ve smyslu kuhnovských revolucí; ekonomie se dále bude vyvíjet v ortodoxní linii tak, jak se budou na univerzitách i ve výzkumu střídat generace ekonomických expertů a zároveň tak, jak nové technologie a procedury umožní posunout hranice ekonomické analýzy dále. Role heterodoxních

ekonomů

přitom

nebude,

stejně

jak

ani

v minulosti

nebyla,

zanedbatelná: „Heterodoxní ekonomové pravděpodobně budou dále ovlivňovat mainstream nepřímo, jako katalyzátor změn, tím, že budou upozorňovat na problémy v rámci ortodoxního pohledu a nutit mainstreamové ekonomy, aby se stávajícím analytickým vybavením tyto problémy řešili či navrhovali jiné, nové způsoby řešení. Tudíž, mnoho změn v ekonomickém myšlení, které předpokládám, že nastanou, jsou takové, po nichž heterodoxní ekonomie volá už léta.“ (Colander 2005, s. 928; vlastní překlad) Ekonomie se podle Colandera stává stále více technickou záležitostí a nejinak tomu bude i v budoucnu, jelikož nové a nové generace studentů budou stále lépe vybaveny matematicky, statisticky i analyticky (viz šetření in Klamer – Colander 1990). Takový vývoj však neimplikuje, že ekonomie bude stále více v zajetí formalismu, naopak, nové, výkonnější technologie umožní, aby disciplína nastoupila cestu od formalismů k více aplikovaným matematickým přístupům (k diskusi ohledně obdobných změn

114

v matematické profesi viz Velupillai 2005). Rostoucí výpočetní možnosti, stejně jako zvyšující se schopnosti badatelů extrahovat z dat informace oslabí analytickodeduktivní přístupy. Jak poznamenává Velupillai (2005, s. 870; vlastní překlad), „[ú]navná dichotomie mezi indukcí a dedukcí [...] může být v ekonomii jednou provždy zpopelněna“. A obdobně jako ortodoxie bude postupně opouštět deduktivní formalismus, ekonomové se budou vzdávat i předpokladů „svaté trojice“, řečeno s Colanderem, tedy předpokladů plné racionality, chtivého sebezájmu a ekvilibria (Colander 2005, s. 930). Mainstreamová ekonomie už je podle autora dokonce v (pomalém) pohybu směrem k analýze spíše účelného chování, osvíceného sebezájmu a udržitelnosti. „Dnes jsme svědky situace, kdy jsou pohledy, ještě nedávno označované za heterodoxní, stále více začleňovány do mainstreamu, a to ruku v ruce s tím, jak analytické a výpočetní možnosti dovolují mladším badatelům rozvíjet tyto myšlenky takovým způsobem, jenž vede k [dalšímu] pokroku.“ (Colander 2005, s. 928) Jako příklad citovaného uvádí Colander dílo Herberta Simona, behaviorální ekonomii, evoluční teorii her, modelování heterogenních aktérů a novou institucionální ekonomii. A dodává, že z důvodu těchto změn již prostě dále nelze označovat mainstreamovou či ortodoxní ekonomii jako ekonomii neoklasickou (Colander 2000, 2005; viz Úvod). Změny, které jsou nyní již podle Colandera patrné, přitom budou v rámci disciplíny postupně a pozvolna rezonovat stále důrazněji: „[Ekonomie se promění] ze studia nekonečně osvícených aktérů [operujících] v informačně bohatém prostředí [...] ve studium odůvodnitelně osvícených jedinců [pohybujících se] v prostředí informačně chudém.“ (Colander 2005, s. 931; zvýraznění původní, vlastní překlad) Colander tuto evoluci popisuje také jako změnu ve vidění ekonomiky, která je stále převážně nahlížena jako „jednoduchý systém“, avšak která bude nahlížena jako „systém komplexní“. Odkazuje přitom na Lawsona (2003) a uvádí, že rozdělení na jednoduché a komplexní systémy je podobné, po řadě, rozdělení na systémy uzavřené a otevřené. Konvergenci k Lawsonovu konceptu, jehož označuje za heterodoxního ekonoma, považuje za další důkaz sbližování mainstreamových a heterodoxních 115

pohledů (Colander 2005, s. 931)21. Zatímco jednoduché systémy lze studovat vycházeje pouze z mikroekonomických základů, komplexní systémy vykazují jevy emergentní povahy, které nelze predikovat ani dedukovat. Komplexní systémy nemohou být nahlédnuty analýzou prvků komponent systémů; důležitou roli hraje path-dependency, historický a institucionální vývoj, který limituje racionalitu i toho nejosvícenějšího aktéra. Mainstreamová ekonomie se tak zvolna odvrací od „svaté trojice“ směrem k myšlenkám Smithovým, Marshallovým či Hayekovým (Colander 2005, s. 932). Přístup k jednoduchým systémům vychází dle Colandera z teorie, užívá empirických pozorování k testování této teorie, a následně na základě takto otestované teorie generuje hospodářskopolitická doporučení, která ekonomiku pouze „kontrolují“. Přístup ke systémům komplexním naproti tomu vychází z empirického šetření, na jehož základě je vytvořena teorie, a posléze na základě výsledné empiricky determinované

teorie

generována

hospodářskopolitická

východiska.

Finální

hospodářská politika je tak výsledkem aktivního a stálého procesu, Colanderovými slovy, muddling through: „Obhájci muddling through – pojmu, jejž lze vyjádřit také jako inkrementalismus – jsou přesvědčeni, že malé, postupné krůčky v procesu hospodářskopolitických změn přinášejí úspěšnější výsledky [než razantní změny].“ (Castillo 1996, s. 1; zvýraznění vlastní, vlastní překlad) „Muddling through není proces bez pravidel; je to jednoduše proces, jenž se obejde bez základního plánování [...]. Je to utváření politik bez plné znalosti obecných ekonomických zákonů, pokud vůbec nějaké existují“ (Colander 2005, s. 936; zvýraznění vlastní, vlastní překlad) První vlaštovky takového přístupu jsou již podle Colandera na světě. Úpravy hospodářských politik ve stylu „benigního paternalismu“ (Benjamin – Laibson 2003) 21

Colander ovšem nespecifikuje, do jaké míry je jeho koncept komplexního systému podobný koncepci otevřených systému, jak ji užívají například kritičtí realisté. Pokud by se podoba blížila stavu totožnosti, znamenalo by to, že jeden ze základních určujících prvků Lawsonovy zde použité kategorizace ortodoxie/heterodoxie, a sice ontologické rozlišení mezi otevřenými a uzavřenými společenskými a hospodářskými systémy, je nepoužitelný, neboť víru v otevřené systémy již sdílejí jak heterodoxní, tak ortodoxní výzkumné tradice. Lze tedy říci, že převažující ekonomie budoucnosti dle Colandera bude v takovém případě de facto heterodoxní, alespoň z Lawsonova pohledu! 116

či

„libertariánského

paternalismu“

(Sunstein – Thaler

2003)

jsou

takovými

vlašťovkami: na základě výzkumu prováděném behaviorálními ekonomy upravují způsoby, jimiž je ta která politika implementována. Zatímco tedy dnes je dle Colandera (2005, s. 935) axiomatická teorie doplňována aplikovanými a empirickými pracemi, ekonomie budoucnosti bude docela jiná: axiomatické soustavy se stanou pouhými suplementy k aplikovaným a empirickým modelům. Matematika již nebude pouze „latinou ekonomů“, na níž teorie stojí,

ale

bude

to

jednoduše

nástroj

aplikovaný

při

řešení

jednotlivých

hospodářskopolitických otázek. Teorii všeobecné rovnováhy nahradí teorie bifurkací, experimentální ekonomie, behaviorální ekonomie, nelineární dynamika a další, ekonomové budou mnohem více využívat metod fyziků či biologů, predikuje Colander. V delším časovém horizontu pak ekonomie v současné podobě pod tlakem nových komplexních přístupů zcela zmizí, a bude nahrazena hybridními specializacemi typu psychoekonomie, neuroekonomie, socioekonomie či bioekonomie; předpoklady „svaté trojice“, které dnes ještě drží ortodoxii v konzistentní podobě, přestanou plnit tuto roli. Stejně tak ovšem nebudou již existovat disciplíny typu psychologie či sociologie. Z ekonomů, psychologů či sociologů se tak prostě stanou společenští vědci (Colander 2005, s. 938). Vraťme se ale zpět do současnosti, a mějme na paměti, že Colanderovy vize jsou jedněmi z mnoha. Co ale v základu spojuje syntetický scénář à la Dowová s evolučním scénářem à la Colander, je jejich vize určité „konvergence“ mezi ortodoxní a heterodoxní ekonomií. Dowová hlásá, že ortodoxie, mainstream, je tezí, zatímco

postmodernistické

tendence

v ekonomii,

nejviditelněji

v neorakouské

výzkumné tradici, jsou antitezí. Krátké období postmodernismu, které bylo dle ní pouhým amarigliovským či klamerovským momentem (Dow 2001, s. 68-9) v historii ekonomie, bude následováno obdobím syntetickým. Jako příklady syntetických výzkumných tradic však Dowová uvádí pouze heterodoxní ekonomie. Syntetická „konvergence“ mezi ortodoxií a heterodoxií tedy podle ní skončí svoji pouť v doméně heterodoxie. Naproti tomu Colanderem nastíněná „konvergence“ se projevuje tím, že ortodoxie tak či onak reaguje na podněty, připomínky a kritiky z úst heterodoxních ekonomů. Avšak, jak Colander vysvětluje rovněž na základě sociologických aspektů (viz 2005, s. 928), ekonomové ortodoxní tradice si nadále, přestože nikoliv neovlivněni heterodoxií, udrží postavení ekonomů hlavního proudu. Colanderovská 117

„konvergence“ mezi ortodoxií a heterodoxií tedy skončí svoji pouť v doméně ortodoxie. To je zásadní rozdíl oproti vizi Dowové. Nuže, zhodnoťme nyní další možný „scénář budoucího vývoje ekonomie“; jedná se o reakční scénář à la Hands.

5.3 Budoucnost ekonomie dle reakčního scénáře Handsovy vize jsou v lecčems podobné těm Colanderovým. Jestliže se ovšem Colander zaměřuje na další vývoj ekonomie zejména z pohledu ekonoma praktického, Hands (2001) se zabývá více filozofickými tématy: epistemologií a ontologií. Hands „znovuobjevuje“ (Beed 2005, s. 103, viz kap. 3) naturalizovanou epistemologii v reakci na selhání myslitelů postpozitivistické éry, jež se projevilo zejména v tom, že filozofie věd nebyla po diskreditaci pozitivismu schopna předložit určitá normativní epistemologická pravidla. Jak jsme již uvedli výše, Hands považuje „naturalistický obrat“, jehož je proponentem, za „kompletně nový scénář“, za cestu k „nové metodologii ekonomie“ (2001, s. 130); k takové metodologii, jež nevidí fundamentální rozdíly mezi přírodními a společenskými vědami, a která ve své ryzí podobě pokládá metafyzické či filozofické náhledy za nelegitimní: „Naturalizovaná epistemologie je teorií poznání, která aplikuje ty samé vědecké nástroje, které používáme ke zkoumání jakéhokoliv jiného aspektu přírody. [...] [‚Naturalizovaná‘] věda je jedinou cestou k objektivnímu poznání světa.“ (Hands 2001, s. 8, 129; vlastní překlad) Navzdory tomu, že řada filozofů a ortodoxních i heterodoxních metodologů ekonomie (viz kap. 3) považuje epistemologický naturalismus a pozitivistické náhledy za vzájemně silně propojené (Beed 2005, s. 104), Hands uvádí několik ekonomů či jiných vědců, jejichž dílo je podle jeho názoru příslibem, že se ekonomie „nově“ začíná proměňovat v naturalizovanou vědu. Jeho pozornost si v tomto smyslu získává mezi jinými Herbert Simon: „Simonovy studie ohledně limitované racionality [(např. Simon 1957, viz Beed 2005, s. 112) bezesporu] ovlivnily ekonomii; stejně tak jeho práce na téma kognitivní vědy a

118

umělé inteligence umožnily rozvoj různých druhů naturalizované epistemologie.“ (Hands 2001, s. 154, Beed 2005, s. 112; vlastní překlad) Colandera i Handse tedy mezi jiným spojuje ten náhled, dle něhož by se měl homo oeconomicus v budoucnosti vydat ve šlépějích Herberta Simona. Shodli by se zřejmě i na vzájemném sbližování metod ekonomie s metodami biologie či fyziky (viz Beed 2005, s. 113). Vize budoucnosti tedy může být dle scénáře reakčního obdobná vizi nastíněné výše v souvislosti se scénářem evolučním à la Colander22. Handse a Colandera tak rozděluje, alespoň v kontextu jejich zde citovaných prací, spíše pohled na minulost, přibližně na uplynulé půlstoletí. Colander, který zde předkládá obraz ekonomie spíše z její praktické stránky, vidí její vývoj kontinuálně, ve značné míře jako sérii reakcí ortodoxie na podněty z heterodoxní sféry. Naproti tomu Hands zkoumá ekonomii z pozic filozoficko-metodologických, a proto nemůže nevidět dění ve druhé polovině dvacátého století, a sice ústup pozitivismu a nástup postpozitivismu, který však vzniklé vakuum podle jeho náhledu nedokáže uspokojivě naplňovat. Sféra, jíž se Hands zabývá, „vyšší sféra“ ekonomie a její metodologie, byla ve zmíněném období pod mnohem silnějším tlakem změn v oblasti filozofie a filozofie věd, než sféra, jíž zde diskusi podrobuje Colander, a sice „nižší sféra“ teoretické až užité ekonomie. Na základě toho je možné argumentovat i tak, že jestliže Colander do jisté míry vítá stálou interakci a ovlivňování ortodoxní ekonomie heterodoxií, Hands, jenž podle mnohých myslitelů usiluje vlastně o návrat modifikovaného pozitivismu, hledí na heterodoxní přístupy s nižší dávkou optimismu, jelikož řada poměrně nových heterodoxních výzkumných tradic, např. ekonomie feminismu, vznikla v období postpozitivismu, a zřejmě tedy nezůstala neovlivněna touto érou ve filozofii vědy, již Hands charakterizuje jako „zmatek v každé zásadnější otázce“ (Hands 2001, s. 6, Beed 2005, s. 106). Lze argumentovat také tak, že Colandera a Handse dělí náhledy na pluralismus, a to jak metodologický, tak – v delší budoucnosti, kdy se ekonomie dle Colandera rozdrobí na vícero různých poddisciplín – disciplinární. V současnosti je dle Colandera 22

Rozpor se však může objevit náhledu na status sociálních systémů. Jestliže Colanderův komplexní systém je již de facto otevřeným systémem, odporuje to vidění klasického naturalismu (Beed 2005, s. 101), který stále předpokládá systémy uzavřené. Rozhřešení však v takovém případě může podle některých podat kupříkladu Bhaskarův kritický naturalismus (viz kap. 4), který ač naturalismem, pracuje s otevřenými systémy. 119

přínosná interakce ortodoxie s heterodoxií, která v podstatě působí pozitivně na celkový rozvoj disciplíny. Hands sice zavrhuje preskripci v pozitivistickém podání, ale zřejmě ještě více je nespokojen se stavem postpozitivistické vědy, jež naopak preskripci zcela opouští; alespoň implicitně je u něj patrná touha po nějakých univerzálních pravidlech pro vědeckou práci, touha po určité formě jednotné ekonomie, a nikoliv mnoha poddisciplín.

5.4 Budoucnost ekonomie dle revolučního scénáře Poslední „scénář budoucího vývoje“, scénář revoluční, jsme spojili se jménem Fritjofa Capry. Ten argumentuje (2004), že věda ve své současné podobě je již překonaná. V kuhnovském stylu uvádí, že jedno, našimi slovy, metaparadigma, jež prostupuje napříč vědeckými disciplínami, u jehož zrodu stáli mezi jiným René Descartes, Galileo Galilei a Mikuláš Koperník, a jehož „kmenovou vědou“ byla fyzika, je v současné době na ústupu, zatímco nové všeobjímající paradigma, jehož vlajkovou vědeckou disciplínou již nebude fyzika, ale ekologie, zapouští kořeny. V Caprově konceptu je tedy patrné, alespoň implicitně, přesvědčení, že dvacáté století zahájilo určitou „metavědeckou revoluci“, která postupně výrazně změní nahlížení vědců na okolní svět. Za první odlesky „nové vědy“ považuje Capra kybernetiku, systémové vědy, matematiku komplexity, teorie samoorganizujících se, autopoietických systémů, teorie disipativních struktur a sebeutváření a další. Karteziánské metaparadigma je překonané, jelikož vychází z náhledu světa coby na části rozložitelného a po částech analyzovatelného, zatímco nové paradigma hlubinné ekologie (2004, s. 17) přiřazuje mnohem vyšší prioritu vztahům mezi částmi a lze je shrnout mottem, že „celek je více než suma jeho částí“. V jiném díle Capra (1983) karteziánský světonázor kritizuje na příkladě ekonomie: „Karteziánská soustava je často neadekvátní pro popis daných fenoménů, z čehož pak plyne, že modely se stávají stále více nerealistickými. To je nyní zjevné především v ekonomii. Současná ekonomie je charakteristická […] redukcionismem, jenž slouží za vzor většině společenských věd. Ekonomové obecně selhávají, když nerozpoznávají, že ekonomika je jen jedním z aspektů ekologické a společenské struktury; živoucího systému složeného z lidských bytostí, které navzájem průběžně interakují, a jejich přírodních zdrojů, z nichž většina je opět živými organismy. Základním omylem

120

společenských věd je, že tuto strukturu dělí na části, předpokládají, že [tyto] jsou nezávislé, a takto je analyzují v separovaných akademických institucích.“ (Capra 1983, s. 194-5, cit. in Pheby 1988, s. 128; vlastní překlad) Capra bere inspiraci pro svůj nástin nového metaparadigmatu částečně i v antické kultuře, zmiňuje například Aristotela. Výše citovaná pasáž si obecně nezadá například s uvažováním stoického filozofa Epiktéta, jehož ve své knize Teorie mravních citů cituje Adam Smith: „Co jste? Člověk. Pokud se na sebe díváte jako na něco odděleného a izolovaného, je pro vaši podstatu příjemné dožít se vysokého stáří, být bohatý, těšit se zdraví. Pokud se však na sebe díváte jako na člověka a jako na část celku, pak bude patřičné, abyste kvůli tomu celku byli někdy nemocní, někdy vystaveni nepohodlí plavby po moři, někdy nouzi, a nakonec třeba předčasně zemřeli. Proč si tedy stěžujete? Nevíte snad, že tím přestáváte být člověkem?“ (Smith 1759 [2001], s. 292) Člověk jako součást vyššího celku, jehož smysl a úradky nemůžeme dle Epiktéta nikdy přesvědčivě odhalit a podle Capry možná ano, ale pouze za podmínky revoluční změny v nahlížení vědy na člověka; tehdy, až vědci pokorně pochopí, že člověk je jednou z mnoha součástí takového celku. Co tedy navrhuje pro ekonomii? Jaký ideál sdílí v pohledu na tuto disciplínu v budoucnosti? Opustit zcela ekonomii Capra nenavrhuje, ekonomie by spíše měla více prodchnout takovými disciplínami, jako je biologie, psychologie či politická filozofie (Capra 1983, 247, viz Pheby 1988, s. 129). Společně s dalšími obory lidské činnosti by měla být začleněna do širokého ekologického konceptu tak, aby zůstala nadále vědou, ale aby zároveň přesáhla karteziánsko-newtonovská pojetí. Ekonomové by měli předkládat „[r]ealistické a spolehlivé modely ekonomických jevů se zřetelným vztahem ke kulturním hodnotám“ (Capra 1983, s. 247; vlastní překlad). Pheby doplňuje (1988, s. 129), že ortodoxní praktiky nejsou neužitečné tehdy, slouží-li ke smysluplným účelům, a nikoliv pro sebe sama, pro vylepšování image matematických modelů, pro sugerování dojmu, že ekonomie je hard science. Shrneme-li, Capra vlastně do jisté míry volá po návratu antického, aristotelovského vidění světa, a stejně tak požaduje i více realismu v ekonomii. Některé zásadní vize tedy sdílí například s kritickými realisty, a tedy i mnohými 121

postkeynesovci. Na druhou stranu jeho volání po prodchnutí ekonomie jinými disciplínami, například biologií, v zásadě odpovídá Colanderovým vizím ohledně vzniku takových disciplín, jako je bioekonomie či neuroekonomie. Ač lze Caprovo myšlení nahlížet jako ukázkový produkt postmodernismu, jeho vidění budoucnosti, jakkoliv nastíněné v poněkud radikálním či revolučním hávu, má leccos společného s představami každého z výše uvedených „scénáristů“. A ačkoliv Capra primárně kritizuje tvář ortodoxní ekonomie, a patrně si jako ekonomii budoucnosti představuje některou z heterodoxních výzkumných tradic (viz Pheby 1988, s. 130), zřejmě by byl výrazně spokojenější i s ortodoxií, pakliže ta by se proměnila v takovém duchu, jaký například predikuje Colander. Rozdíl není v cíli, ale v cestě: Colander věští evoluční, přirozenou cestu, Dowová cestu syntetickou, a v dialektickém smyslu vlastně také „přirozenou“, kdežto Capra předkládá své vize a přání v kontextu metaparadigmatických vědeckých revolucí.

122

6. Závěr Ocitáme se v závěru naší pouti do složitého světa vztahů filozofie a ekonomie. Cílem prvního plánu práce bylo popsat zásadní tendence ve vztahu filozofie vědy a dvou komparovaných ekonomických výzkumných tradic ve dvacátém století. Ve druhém plánu jsme se snažili podat pokud možno konzistentní obraz těch nejvíce určujících vlivů. Míním, že ekonomie v jakékoliv fázi svého vývoje, v rámci kterékoliv výzkumné tradice, vždy byla a je ve větší či menší míře, implicitně nebo explicitně, ovlivňována děním ve filozofii vědy, a potažmo ve filozofii. Toto dění se odráží v rámci ekonomie zejména na „vyšší“ úrovni metodologie, zatímco na „nižší“ úrovni teorií, modelů a hospodářskopolitických doporučení lze filozofické momenty rozeznat jen obtížně. Přesto si myslím, a snažil jsem se to v této práci alespoň implicitně ukázat, že ekonom se bez určitého povědomí o filozofickém zázemí teorií, s nimiž pracuje, obejde jen stěží, aniž by zůstal neochuzen o zajímavý, a v jisté míře určující aspekt svého povolání. Míním také, že každý ekonom, jenž obhajuje tu, či onu teorii, ten, či onen model, by se měl na prvém místě seznámit se světonázorem, který tvoří jejich zázemí. Taková znalost mu mezi jiným může usnadnit argumentaci při obhajobě konkrétního postupu nebo také, kupříkladu, při odpovědi na zdánlivě triviální, avšak potenciálně záludnou otázku, třeba z řad laiků, „proč takto, a nikoliv takto?“ Cílem druhého plánu bylo po víceméně arbitrární volbě čtyř základních „scénáristů“ podat možný obraz ekonomie budoucnosti. Každý „scénárista“ předložil své představy, své ideje; tu více kontroverzní, tu méně. Avšak určitý problém, který si uvědomuji, spočívá právě v oné arbitrárnosti: je-li na světě n badatelů přemýšlejících o obrazu ekonomie budoucnosti, troufám si tvrdit, že existuje alespoň n různých představ o této budoucnosti. A zde jsou nabídnuty pouhé čtyři z nich. Přesto jsem se snažil vybrat obecnější úhly pohledu, s nimiž se může ztotožnit vícero badatelů, ačkoliv s námitkou, že jich rozhodně nebude v průměru n/4, zřejmě nemohu než souhlasit. Pokusím se však ještě o jeden krůček dále. Budu argumentovat, že všichni čtyři „scénáristé“ se v určitém aspektu, alespoň jednom, protínají. Každým z uvedených „scénářů budoucího vývoje ekonomie“ totiž prosvítaly některé shodné rysy či alespoň momenty, zejména zdůraznění nadějí vkládaných

123

do teorie komplexity a souvisejících náhledů a jejího uplatnění v ekonomii budoucnosti. Dowová zmiňuje jako příklad syntetického přístupu klíčové dílo v této sféře, a sice práci Prigogina a Stengersové Order out of Chaos: Man’s New Dialogue with Nature (1984) 23, Colander zde přímo zmiňuje komplexní systémy a Caprovo ekologické metaparadigma (2004) na takovýchto přístupech přímo stojí. Hands má obdobné vize, avšak oproti ostatním je přesvědčen, že je jich možno docílit striktně vědeckou, ortodoxní

cestou,

podle

mnohých

de

facto

prostřednictvím

modifikovaných

pozitivistických pravidel, která stále vycházejí z takových konceptů, jako jsou například uzavřené systémy apod. V Dodatku proto představíme jednu poměrně novou ekonomickou výzkumnou tradici, která odpovídá mnohému ze zde představených vizí, a která má značný potenciál být lokalizována na průsečíku náhledů všech čtyř „scénáristů“. Takovou tradicí je moderní evoluční ekonomie komplexity. Uvedeme tedy v následující části její základní ontologické, metodologické, teoretické i některé aplikované přístupy. Druhý plán, a tím i celou práci, tedy uzavíráme konstatováním, že evoluční ekonomie komplexity je jednou z nejvíce pravděpodobných možností, jak by mohla ekonomie budoucnosti rovněž vypadat.

23

Jiná postkeynesovská ekonomka, Victoria Chicková, se dokonce zamýšlí nad řádem a chaosem v ekonomii v textu, jenž přímo svým názvem „‚Order out of chaos‘ in economics“ (1998) odkazuje na myšlenky Prigogina a Stengersové. 124

Bibliografie, zdroje Aliseda, A. (2003), „Mathematical reasoning vs. abductive reasoning: a structural approach“, In: Synthese, vol. 134, s. 25-44 Amariglio, J. (1988), „The body, economic discourse and power: an economist’s introduction to Foucault“, In: History of Political Economy, vol. 20, no. 4 Amariglio, J. (1990), „Economics as a Postmodern Discourse“, In: Samuels, W.J. (ed.) Economics as Discourse, Boston: Kluwer Academic Publishers Amariglio, J. (2001), „Writing in Thirds“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 129140 Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (1995), „Keynes, Postmodernism, Uncertainty“, In: Dow, S.C. – Hillard, J. (eds.) Keynes, Knowledge and Uncertainty, Aldershot: Edward Elgar Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (2001), „From Unity to Dispersion: The body in modern economic discourse“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 143-165 Arrow, K. J. – Debreu, G. (1954), „Existence of an Equilibrium for a Competitive Economy“, In: Econometrica, 22, July Backhouse, R.E. (1992), „The constructivist critique of economic methodology“, In: Methodus, vol. 4, no. 2 Baert, P. (1996), „Realist philosophy of the social sciences and economics: a critique“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 20, s. 513-522 Becker, G. (1997), Teorie preferencí, Praha: Liberální institut Beed, C. (2005), „Naturalised epistemology and economics“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 29, s. 99-117 Beed, C. – Beed, C. (2000), „The status of economics as a naturalistic social science“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 24, s. 417-435 Benjamin, D. – Laibson, D. (2003), „Good policies for bad governments: behavioral political economy“, studie prezentovaná na červnové konferenci Boston Fed Conference on Behavioral Economics Bhaskar, R. (1978), A Realist Theory of Science, Brighton: Harvester Bhaskar, R. (1989a), The Possibility of Naturalism, Hemel Hempstead: Harvester Wheatsheaf Bhaskar, R. (1989b), Reclaiming Reality, London: Verso

125

Blaug, M. (1980), The Methodology of Economics; Or How Economists Explain, Cambridge: Cambridge University Press Boland, L.A. (1982), The Foundations of Economic Method, London: Allen and Unwin Boylan, T. – O’Gorman, P. (1995), Beyond Rhetoric and Realism in Economics: Towards a Reformulation of Economic Methodology, London: Routledge Boylan, T. – O’Gorman, P. (1997), „Kaldor on method: a challenge to contemporary methodology“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 21, s. 503-517 Boylan, T. – O’Gorman, P. (1998), „The Duhem-Quine Thesis in Economics: A Reinterpretation“, studie prezentovaná na 20. světovém filozofickém kongresu v Bostonu. Dostupné [online] na http://www.bu.edu/wcp/Papers/Econ/EconBoyl.htm Boylan, T. – O’Gorman, P. (2006), „Fleetwood on causal holism: clarification and critique“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 30, s. 123-135 Bridgman, P.W. (1927), The Logic of Modern Physics, New York: Macmillan Caldwell, B.J. (1994), Beyond Positivism, London: Routledge, 3. vydání Capra, F. (1983), The Turning Point, London: Fontana Capra, F. (2004), Tkáň života, Praha: Academia Carnap, R. (1937), „Testability and Meaning“, In: Philosophy of Science, vol. 3, section 4 Castillo, C. (1996), „Muddling Through: One Way to Make Political Change“, News Release, Stanford GSB, September 1996, dostupné [online] na http://www.gsb.stanford.edu/research/faculty/news_releases/bendor.jonathan/muddling .html#top Chick, V. (1998), „‚Order out of chaos‘ in economics“, In: Dow, S.C. – Hillard, J. (eds.) Keynes, Knowledge and Uncertainty, Aldershot: Edward Elgar Chick, V. – Dow, S.C. (2001), „Formalism, logic and reality: a Keynesian analysis“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 25, s. 705-721 Clower, R.W. (1965), „The Keynesian Counterrevolution: A Theoretical Appraisal“, In: Hahn, F.H. – Brechling F.P.R. (eds.) The Theory of Interest Rates, London: Macmillan Coddington, A. (1976), „Keynesian Economies: The search for First Principles“, In: Journal of Economic Literature, 13, December Colander, D. (2005), „The future of economics: the appropriately educated in pursuit of the knowable“, In: Cambridge Journal of Economics, 29, s. 927-941

126

Colander, D. (2000), „The death of neoclassical economics“, In: Journal of the History of Economic Thought, vol. 22, no. 2, s. 127-143 Colander, D. – Holt, R.P. – Rosser, J.B.,Jr. (2004), „The changing face of mainstream economics “, In: Review of Political Economics, vol. 16, no. 4, s. 485-500 Colander, D. et al. (2004), The Changing Face of Economics, Lansing (MI): University of Michigan Press Crespo, R.F. (2005), „The ontology of ‚the economic‘: an Aristotelian analysis“, In: Cambridge Journal of Economics Advance Access, published December 21 [online] Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (2001), „Introduction“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 3-57 Cullenberg, S. – Dasgupta, I. (2001), „From Myth to Metaphor“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 337-353 Davidson, P. (1992), „Reforming the World’s Money, In: Journal of Post Keynesian Economics, 2, s. 153-179 Davidson, P. (1994), Post Keynesian Macroeconomic Theory, Aldershot: Edward Elgar Davidson, P. (1997), „Are Grains of Sand in the Wheel of International Finance Sufficient to Do the Job When Boulders Are Needed“, In: The Economic Journal, 442, s. 671-686 Davis, J.B. (2005), „Common sense: a model way between formalism and poststructuralism?“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 23, no. 4 De Grauwe, P. (2006), „What have we learnt about monetary integration since the Maastricht Treaty?“, studie připravená pro Special Issue of the Journal of Common Market Studies, The theory and practice of economic governance in EMU revisited: What have we learnt, Guest Editor, W. Schelkle, January 2006, dostupné [online] na http://www.lse.ac.uk/collections/europeanInstitute/Events/Seminal%20Contributions/P aul%20de%20Grauwe%20-%20monetary%20integration%20jan%2006.pdf de Marchi, N. (1992), (ed.) Post-Popperian Methodology of Economics: Recovering Practice, Boston: Kluwer Derrida, J. (1978), Writing and Difference, překlad A. Bass, Chicago: University of Chicago Press Dopfer, K. et al. (2004), „Micro-meso-macro“, Journal of Evolutionary Economics, vol. 14

127

Dow, S.C. (1980), „Methodological Morality in the Cambridge Controversies“, In: Journal of Post Keynesian Economics, vol. 2, no. 3, s. 368-380 Dow, S.C. (1991a), „The Post Keynesian School“, In: Mair, D. – Miller, A.G. (eds.) A Modern Guide to Economic Thought, Cheltenham: Edward Elgar Dow, S.C. (1991b), „Are There Signs of Postmodernism in Economics?“, In: Methodus, 3 Dow, S.C. (1996), The Metodology of Macroeconomic Thought, 2.vydání, Cheltenham: Edward Elgar Dow, S.C. (1997), „Mainstream Economic Methodology“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 21, no. 1, s. 73-93 Dow, S.C. (1999), „International Liquidity Preference and Endogenous Credit“, In: Deprez, J. – Harvey, J.T. (eds.) Foundations of International Economics, Post Keynesian Perspectives, London: Routledge Dow, S.C. (2001), „Modernism and Postmodernism: A dialectical analysis“, In: Cullenberg S. – Amariglio, J. – Ruccio, D. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge Dow, S.C. – Rodriguez-Fuentes, C. (1998), „The Political Economy of Monetary Policy“, In: Arestis, P. – Sawyer, M.C. (eds.) The Political Economy of Central Banking, Cheltenham: Edward Edgar Downward, P. – Mearman, A. (2006), „Retroduction as mixed-methods triangulation in economic research: reorienting economics into social science“, In: Cambridge Journal of Economics Advance Access, published April 13 [online] Fleetwood, S. (1996), „Order without equilibrium: a critical realist interpretation of Hayek’s notion of spontaneous order“, In: Cambridge Journal of Economics, 20, s. 729-747 Fleetwood, S. (2002), „Boylan and O’Gorman’s causal holism: a critical realist evaluation“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 26, s. 27-45 Feyerabend, P. (1975), Against Method: Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge, London: New Left Books Feyerabend, P. (1978), Science in a Free Society, London: New Left Books Frankel, J. (2004), „Real Convergence and Euro Adoption in Central and Eastern Europe: Trade and Business Cycle Correlations as Endogenous Criteria for Joining EMU“, studie připravená u příležitosti konání Conference on Euro Adoption in the Accession Countries – Opportunities and Challenges, Czech National Bank, Prague, Feb. 2-3 2004

128

Frankel, J. – Rose, A.K. (1998a), „Is EMU More Justifiable Ex Post than Ex Ante?“, In: European Economic Review, 41, s. 563-570 Frankel, J. – Rose, A.K. (1998b), „Endogeneity of the Optimum Currency Criteria“, In: Economic Journal, 108, s. 1009-1025 Friedman, M. (1953a), „The Methodology of Positive Economics“, In: Essays in Positive Economics, Chicago: University of Chicago Press Friedman, M. (1953b), „The Case for Flexible Exchange Rates“, In: Essays in Positive Economics, Chicago: The University of Chicago Press Friedman, M. (1962), Capitalism and Freedom, Chicago: Chicago University Press Friedman, M. – Schwartz, A.J. (1963), A Monetary History of the United States: 18671960, Princeton: Princeton University Press for NBER Gee, J.M.A. (1991), „The Neoclassical School“, In: Mair, D. – Miller, A.G. (eds.) A Modern Guide to Economic Thought, Cheltenham: Edward Elgar Gerrard, B. (1989), Theory of the Capitalist Economy: Towards a Post-Classical Synthesis, Oxford: Blackwell Hands, D.W. (2001), Reflection Without Rules: Economic Methodology and Contemporary Science Theory, Cambridge: Cambridge University Press Hansen, A.H. (1949), Monetary Theory and Fiscal Policy, New York: McGraw-Hill Harrod, R.F. (1963), „Themes in Dynamic Theory“, In: Economic Journal, 73, 1963, s. 442 Heilbroner, R. (1990), „Analysis and Vision in the History of Modern Economic Thought“, In: Journal of Economic Literature, 28, September Hempel, C. – Oppenheim, P. (1948), „Studies in the Logic of Explanation“, In: Philosophy of Science, vol. 15, s. 135-75 Hicks, J.R. (1939), Value and Capital, Oxford: Clarendon Press Holt, R.P. – Pressman, S. (2001), (eds.) A New Guide to Post Keynesian Economics, London: Routledge Horváth, J. (2001), The Optimum Currency Area Theory: A Review, mimeo, Central European University Hutchison, T.W. (1938), The Significance and Basic Postulates of Economic Theory, London: Macmillan Hutchison, T.W. (1977), Knowledge and Ignorance in Economics, Chicago: University of Chicago Press

129

Kaldor, N. (1934), „A classificatory note on the determinateness of equilibrium“, In: Review of Economic Studies, vol. 2, s. 122-136 Kaldor, N. (1972), „The irrelevance of equilibrium economics“, In: Economic Journal, vol. 82, no. 4 Kaldor, N. (1975), „What is wrong with Economic Theory?“, In: Quarterly Journal of Economics, 89, no. 3, s. 347-357 Kaldor, N. (1981): Origins of the New Monetarism, Cardiff: Cardiff Press Kaldor, N. (1985), Economics Without Equilibrium, Cardiff: University College Cardiff Press Kenen, P. (1969): „Theory of Optimum Currency Areas: An Eclectic View“, In: Mundell, R. – Swoboda, A. (eds.) Monetary Problems in the International Economy, Chicago: University of Chicago Press Keynes, J.M. (1930). A Treatise on Money, vols. I-II, New York: Harcourt, Brace and Co.; také in Moggridge, D.E. (1971) (ed.), The Collected Writings of John Maynard Keynes, vols. 5-6, London: Macmillan Keynes, J.M. (1936), The General Theory of Employment, Interest and Money, London: Macmillan Keynes, J.M. (1937), „The General Theory of Employment“, In: Quarterly Journal of Economics, 51 Keynes, J.M. (1973a), The Collected Writings of John Maynard Keynes, Vol. XIV, The General Theory and After: Part II Defence and Development, Royal Economic Society Keynes, J.M. (1973b), „The Treatise on Probability“, In: Collected Writings, Vol. VIII, London: Macmillan for the Royal Economic Society Kincaid, H. (1996), Philosophical Foundations of the Social Sciences, Cambridge: Cambridge Univesity Press Klamer, A. (2001), „Late modernism and the loss of character in economics“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 77-101 Klamer, A. – McCloskey, D. – Solow, R. (1988), (eds.) The Consequences of Economic Rhetoric, Cambridge: Cambridge University Press Klant, J.J. (1990), „Refutability“, In: Methodus, vol. 2, no. 2 Komárek, L. et al. (2003), Optimum Currency Area Indices – How Close is the Czech Republic to theEurozone?, CNB Working Paper Series, 10/2003

130

Krejdl, A. (2003), „Alternativní post-keynesiánské modely determinace peněžní zásoby“, In: Politická ekonomie, č. 3, s. 165-185 Krugman, P. (1993), „Lessons of Massachusetts for EMU“, In: Torres, G. – Giavazzi, F. (eds.) Adjustment and Growth in the European Monetary Union, Cambridge: Cambridge University Press Kuhn, T. (1962), The Structure of Scientific Revolutions, Chicago: Chicago University Press Kydland, F.E. – Prescott, E.C. (1982), „Time to Build on Aggregate Fluctuations“, In: Econometrica, 50 Lakatos, I. (1970), „Falsification and the Methodology of Scientific Research Programmes“, In: Lakatos, I. – Musgrave, A. (eds.) Criticism and the Growth of Knowledge, Cambridge (UK): Cambridge University Press Lakatos, I. (1978), The Methodology of Scientific Research Programmes, Cambridge: Cambridge University Press Lakatos, I. (1981), „History of Science and its Rational Reconstructions“, In: Hacking, I. (ed.) Scientific Revolutions, Oxford: Oxford University Press Latour, B. – Woolgar, S. (1979 [1986]), Laboratory Life: the Construction of Scientific Facts, 2. vydání, London: Allen and Unwin Laudan, L. (1977), Progress and Its Problems: Towards a Theory of Scientific Growth, London: Routledge & Kegan Paul Lawson, C. (1994), „The transformational model of social activity and economic analysis: a reinterpretation of the work of J.R. Commons“, In: Review of Political Economy, vol. 6, no. 2 Lawson, T. (1989), „Abstraction, tendencies and stylised facts: a realist approach to economic analysis“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 13, no. 1 Lawson, T. (1997), Economics and Reality, London and New York: Routledge Lawson, T. (2003), Reorienting Economics, London: Routledge Lawson, T. (2005), „The nature of heterodox economics“, In: Cambridge Journal of Economics Advance Access, published December 9 [online] Lee, F.S. (2000), „Theory Creation and the Methodological Foundations of Post Keynesian Microeconomics“, In: Cambridge Realist Workshop, May 5th-7th, sborník ke konferenci Lucas, R.E., Jr. (1976), „Econometric Policy Evaluation: A Critique“, In: The Phillips Curve and Labour Markets, Amsterdam: North-Holland

131

Lucas, R.E., Jr. (1987), Studies in Business-Cycle Theory, Cambridge (MA): MIT University Press Lyotard, J.F. (1984), The Postmodern Condition: A Report on Knowledge, Minneapolis: University of Minnesota Press Machlup, F. (1978), Methodology of Economics and Other Social Sciences, New York: Academic Press Mair, D. – Miller, A.G. (1991), (eds.) A Modern Guide to Economic Thought, Cheltenham: Edward Elgar Mäki, U. (1988), „How to combine rhetoric and realism in the methodology of economics“, In: Economics and Philosophy, vol. 4, no. 1, s. 89-109 Mäki, U. (1993b), „Economics with institutions: an agenda for methodological enquiry“, In: Mäki, U. – Gustafsson, B. – Knudsen, C. (eds.) Rationality, Institutions and Economic Methodology, London and New York: Routledge, s. 3-42 Mäki, U. (1993a), „Two philosophies of the rhetoric of economics“, In: Henderson, W. – Dudley-Evans, T. – Backhouse, R. (eds.) Economics and Language, London and New York: Routledge, s. 23-50 Mankiw, N.G. – Romer, D. (1991), (eds.) New Keynesian Economics, Cambridge (MA): MIT Press Marshall, A. (1890), Principles of Economics, London: Macmillan Martins, N. (2006), „Capabilities as causal powers“, In: Cambridge Journal of Economics Advance Access, published April 13 [online] McCloskey, D. (1983), „The rhetoric of economics“, In: Journal of Economic Literature, vol. 21, no. 2, s. 482-517 McCloskey, D. (1985), The Rhetoric of Economics, Brighton: The Harvester Press McCloskey, D. (1990), If You’re So Smart: the Narrative of Economic Expertise, Chicago: University of Chicago Press McCloskey, D. (1994), Knowledge and Persuasion in Economics, Cambridge: Cambridge University Press McCloskey, D. (2001), „The Genealogy of Postmodernism: An economist’s guide“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 102-128 McKinnon, R. (1963), „Theory of Optimum Currency Area“, In: American Economic Review, 4, September, s. 717-725

132

McKinnon, R. (2000), „Mundell, the Euro and Optimum Currency Areas“, In: Journal of Policy Modeling, 22 (3), s. 311-324 McGovern, S. (2006), „Dealing with the Duhem-Quine thesis in financial economics: can causal holism help?“, In: Cambridge Journal of Economics, 30 McMaster, R. – Watkins, C. (2006), „Economics and underdetermination: a case study of urban land and housing economics“, In: Cambridge Journal of Economics Advance Access, published March 22 [online] Mill, J.S. (1836 [1967]), „On the Definition of Political Economy“, In: Robson, J.M. (ed.) Collected Works: Essays on Economy and Society, vol. 4, Toronto: University of Toronto Press Minsky, H.P. (1985), „The Financial Instability Hypothesis: A Restatement“, In: Arestis, P., Skouras, T. (eds.) Post Keynesian Economic Theory: A Challenge to Neoclassical Economics, Sussex: Wheatsheaf Mirowski, P. (1989), More Heat Than Light: Economics as Social Physics, Physics as Nature’s Economics, New York: Cambridge University Press Mirowski, P. (1994), (ed.) Natural Images in Economic Thought: „Markets Read in Tooth & Claw“, Cambridge: Cambridge University Press Mundell, R. (1961), „A Theory of Optimum Currency Areas“, In: American Economic Review, 51, s. 657-665 Neill, T.P. (1944), „The Physiocrats concept of Economics“, In: Quarterly Journal of Economics, vol. 63, November Nelson, J. (2001b), „Feminist Economics: Objective, Activist, and Postmodern?“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 286-304 Nelson, R.H. (2001), Economics as Religion: from Samuelson to Chicago and beyond, Pennsylvania: Pennsylvania State University Press Newton-Smith, W. H. (1981), The Rationality of Science, London: Routledge & Kegan Paul Pasinetti, L.L. (2005), „The Cambridge school of Keynesian Economics“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 29, s. 837-848 Pattichis, Ch. (2001), „Trade, Growth, and Monetary Union“, In: Journal of Post Keynesian Economics, 1, 125-148 Park, M. – Kayatekin, S.A. (2000), „McCloskey, economics as conversation, and Sprachethik“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 24, s. 565-580

133

Peirce, C.S. (1898 [1992]), Reasoning and the Logic of Things – The Cambridge Conferences Lectures of 1898, Laine Ketner, K. (ed.), Cambridge (MA): Harvard University Press Pheby, J. (1988), Methodology and Economics: A Critical Introduction, London: Macmillan Press Pigou, A.C. (1941), Employment and Equilibrium, London: Macmillan Peter, F. (2001), „Rhetoric vs realism in economic methodology: a critical assessment of recent contributions“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 25, s. 571-589 Poincaré, H. (1907), The Value od Science, New York: The Science Press Popper, K. (1944 [1957]), The Poverty of Historicism, Boston: Beacon Press Popper, K. (1945 [1963]), The Open Society and Its Enemies, Princeton: Princeton University Press Popper, K. (1983), Realism and the Aim of Science, London: Hutchinson Pratten, S. (1994), „Structure, agency and Marx’s analysis of the labour process“, In: Review of Political Economy, vol. 5, no. 4 Prigogine, I. – Stengers, I. (1984), Order out of Chaos: Man’s New Dialogue with Nature, London: Heineman Quine, W.V.O. (1953) From a Logical Point of View, New York: Harper and Rowe Ricardo, D. (1817 [1971]), On the Principles of Political Economy, and Taxation, Harmondsworth: Penguin Robbins, L. (1935), An Essay on the Nature and Significance of Economic Science, 2. vydání, London: Macmillan Robinson, J. (1962), Essays in the Theory of Economic Growth, New York: St. Martin’s Robinson, J. (1979), Collected Economic Papers, Vol. V, Oxford: Blackwell Rossetti, J. (2001), „Postmodernism and Feminist Economics“, In: Cullenberg, S. – Amariglio, J. – Ruccio, D.F. (eds.) Postmodernism, Economics and Knowledge, London: Routledge, s. 305-326 Rotheim, R.J. (2006), „Persuasive devices“, In: Cambridge Journal of Economics Advance Access, published March 14 [online] Samuelson, P.A. (1947 [1974]), Foundations of Economic Analysis, New York: Atheneum

134

Samuelson, P.A. (1948 [1991]), Ekonomie, Praha: Svoboda Say, J.B. (1803 [1971]), A Treatise on Political Economy, New York: Kelly Schumpeter, J.A. (1954), History of Economic Analysis, London: Allen and Unwin Setterfield, M. (1998), „History versus equilibrium: Nicholas Kaldor on historical time and economic theory“, In: Cambridge Journal of Economics, vol. 22, s. 521-537 Simon, H. (1957), Administrative Behavior, 2. vydání, New York: Macmillan Sismondi, J.C.L.S. de (1819), Noveaux Principes d’Economie Politique, Vols I and II, Paris: Delaunay Smith, A. (1759 [2001]), Teorie mravních citů, Praha: Liberální institut Smith, A. (1776 [1958]), Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Praha: SNPL Smithin, J. (2001), „Monetary Autonomy and Financial Integration“, In: Rochon, L.P. – Vernengo, M. (eds.) Credit, Interest Rates and the Open Economy, Essays on Horizontalism, Cheltenham: Edward Elgar Sojka, M. et al. (1999), Dějiny ekonomických teorií, Praha: Univerzita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum Störig, H.J. (2000), Malé nakladatelství, 7. vydání

dějiny

filozofie,

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské

Svoboda, M. (2002), Pojem fundamentální nejistoty v postkeynesovské ekonomické teorii, diplomová práce, vedoucí: M. Sojka, Praha: Vysoká škola ekonomická Šik, O. (1990), Jarní probuzení – iluze a skutečnost, Praha: Mladá fronta Thaler, R. – Sunstein, C.R. (2003), „Libertarian Paternalism“, In: American Economic Review, vol. 93, no. 2, s. 175-179 Thirlwall, A.P. – Hussain, M.N. (1982), „The Balance of Payments Constraint, Capital Flows and Growth Rate Differences between Developing Countries“, In: Oxford Economic Papers, 3, s. 498-510 Trigg, R. (2001), Understanding Social Sciences, 2. vydání, Oxford: Blackwell van Fraassen, B.C. (1980), The Scientific Image, Oxford: Clarendon Velupillai, K.V. (2005), „The unreasonable ineffectivness of mathematics in economics“, In: Cambridge Journal of Economics, 29, s. 849-872

135

Watkins, J.W.N. (1970), „Against ‚Normal Science‘“, In: Lakatos, I. – Musgrave, A. (eds.) Criticism and the Growth of Knowledge, Cambridge: Cambridge University Press Wong, S. (1978), The Foundations of Paul Samuelson’s Revealed Preference Theory: A Study by the Method of Rational Reconstruction, London: Routledge & Kegan Paul Zápal, J. (2005): „Evropská měnová unie z post-keynesovské perspektivy“, In: Politická ekonomie, č.5, s. 687-701

136

D. Dodatek: Evoluce a komplexita v ekonomii D.1 Úvod Výzkumná tradice moderní evoluční ekonomie, neboli ekonomie komplexity, se rozvíjí zejména v posledních dvaceti letech. Ekonomika je pod její optikou nahlížena stále více jako komplexní adaptivní systém, který se kvalitativně proměňuje v historickém čase. Takový přístup se mnohdy setkává s pozitivním ohlasem: „Evoluční ekonomie je v poslední době označována za ‚jednu z nejnadějnějších a […] [potenciálně] nejvíce užitečných větví rozvoje ekonomie‘ (Blaug 1998, s. 31). Toto příznivé hodnocení vychází z nových přístupů k modelování, které ve velké míře nahradily ‚sociální matematiku‘ (Blaug 1998, s. 11), jíž favorizuje mainstreamová analýza.“ (Ebersberger – Pyka 2004, s. 78; vlastní překlad) Jelikož je v rámci evoluční ekonomie komplexity pojímán ekonomický systém jako samoorganizující se disipativní struktura, k evoluci na obecné úrovni dochází v tomto kontextu prostřednictvím transformace energie na práci a prostřednictvím skládání informací ve znalosti, které dále slouží k vytváření a další expanzi organizované komplexity systému (Foster 2005, s. 875): „Takový systém je sám celkem, stejně jako je komponentní částí některých [jiných] systémů i opozitem [k zase dalším systémům] – jsou to propojení a konexe mezi systémy, které umožňují vznik a emergenci organizované komplexity na vyšších úrovních agregace.“ (Foster 2005, s. 875; vlastní překlad) Pojmy jako samoorganizace, disipativní struktura či transformace energie mají svůj původ v přírodních vědách, zejména v biologii a chemii (viz Prigogine – Stengers 1984). Zastánci evoluční výzkumné tradice jsou však přesvědčeni, že je lze po jistých modifikacích, například co se týká volby analytických nástrojů, použít i ve vědách společenských, jmenovitě právě v ekonomii.

137

Evoluční ekonomie komplexity přisuzuje ve své analýze nejvyšší prioritu vztahům, interdependencím a interakcím mezi částmi systémů. V tom se zásadně odlišuje od mainstreamové ekonomie, pro níž jsou ústřední samotné části systému, jeho jednotlivé složky, pro popis jejichž vzájemných interdependencí používá, dle přesvědčení evolučních ekonomů, velmi silných předpokladů (viz Potts 2000). Představitelé moderní evoluční ekonomie považují řadu mainstreamových modelů za nikoliv jen nutně zjednodušené, ale přímo za simplistické. „V [mainstreamové] ekonomii nevedou předpoklady k izolaci propojení, jež mohou být testována, avšak spíše jen k vytváření simplistických modelů, které postrádají propojení s realitou.“ (Foster 2005, s. 881; vlastní překlad) Stavů rovnováhy, ekvilibrií, je v přírodních vědách dosahováno buďto v celistvě propojených silových polích, anebo ve stádiu maximální nepropojenosti jednotlivých částí, například v případě termodynamické rovnováhy ve fyzice (Mirowski 1989). Na silová pole lze, při jejich lokalizaci v čase a prostoru, dobře uplatnit analytické nástroje. Obdobný přístup se v ekonomii stal doménou zejména neoklasické výzkumné tradice: „Neoklasičtí ekonomové přijali tuto koncepci [koncepci à la silové pole] ekvilibria, avšak otočili role, když soubor [řídících] předpokladů je vystavěn v logické podobě, zatímco analytické experimenty jsou prováděny při následném pominutí těchto předpokladů. To nás však k realitě nutně nepřibližuje.“ (Foster – Hölzl 2004, s. 2; vlastní překlad) Druhá forma ekvilibria, rovnováha ve stavu maximální nepropojenosti, je, jak poukazují evoluční ekonomové, realističtější, avšak zároveň obtížně uchopitelná. Přírodní systémy, a podle evolučních ekonomů i systémy ekonomické, jsou inherentně charakteristické svým odporem ku směřování k této formě rovnováhy – k tomuto stavu maximální entropie, a právě tento odpor, a asociované toky energií a informací, jsou základními prvky samoorganizační teorie. Pojetí evoluční ekonomie se za časté překrývá s (neo)schumpeterovským, jelikož právě Joseph A. Schumpeter výše nastíněnou dynamiku intuitivně použil v oblasti hospodářských systémů (Foster 2000).

138

Je to hlavně Schumpeterovo dílo v obecné rovině a dále pak zásadní práce Nelsona a Wintera (1982), v nichž moderní evoluční ekonomové hledají kořeny svého přístupu. Tato a navazující práce obrátily pozornost k heterogenním ekonomickým subjektům, charakterizovaným jistým stupněm netečnosti; k selekci jako formě konkurence; k procesům replikace; k inovativním procedurám v ekonomice nerovnovážného stavu, v níž dochází ke znalostní evoluci aktérů prostřednictvím procesu učení, a dalším aspektům.

D.2 Základní charakteristika Nahlížíme-li ekonomiku jako komplexní systém, pak musíme nejprve konkretizovat, jak je tento komplexní systém definován, jaké jsou jeho stěžejní hrubé rysy. Dopfer a Potts (2004) užívají k této charakteristice tři kritéria: modularitu, otevřenost a hierarchickou hloubku. Ekonomický komplexní systém je modulární, neboť je sestaven z velkého množství funkcionálně specifických částí. Dále je otevřený v tom smyslu, že tyto části mezi sebou interakují s určitým stupněm volnosti, neboli v tom, že jednotlivá jeho propojení se v čase mohou měnit. A konečně, je hluboký, protože každá jeho část, neboli modul, má opět povahu komplexního systému. Komplexita má sama o sobě dvě základní dimenze: řád a organizaci. Řád je vlastně stabilní soubor interakcí, ať již časových nebo prostorových, mezi specifickými částmi. Obecně, jestliže se tyto interakce opakují, existuje řád. Organizace je pak speciálním typem řádu. Organizace je však více než řád, jelikož plní určitou funkcionální úlohu: „Komplexní systémy v ekonomice jsou […] komplikovány a organizovány takovým způsobem, jenž jim dovoluje, aby absorbovaly energii a informace. […] Dynamika komplexních systémů je tedy [na jedné straně] částečně vysvětlitelná a predikovatelná potud, pokud se systémy chovají reprezentativním, [„zprůměrovatelným“] způsobem, a [na straně druhé] částečně nevysvětlitelná a nepredikovatelná ruku v ruce s tím, jak se [systémy vyvíjejí] v nereprezentativních a ne-ergodických liniích.“ (Foster – Hölzl 2004, s. 5; vlastní překlad) Interakce si mohou svoji stabilitu udržovat s postupem času, a to prostřednictvím procesů regenerace nebo autoreplikace. Jestliže je této stability dosahováno působením

139

externích vlivů či k jejímu dosažení není v zásadě nutná interakce s vnějším prostředím, jedná se stále o řád, a nikoliv o organizaci. Organizace se objevuje tehdy, jestliže je daná struktura částí schopna sama sebe, své interakce, replikovat, a to současně při interakci s vnějším prostředím. Organizace se vztahuje k funkcionálně uzavřeným systémům, které interakují s vnějším prostředím za účelem jejího udržení a za účelem jejího dalšího rozvoje. „Organizace – jako emergentní forma (např. život, vědomí, ekonomický subjekt) – je procesem autokatalytického uzavírání v rámci otevřeného systému, jež je umožněno prostřednictvím neustálé [(např. energetické)] výměny s lokálním prostředím.“ (Dopfer – Potts 2004, s. 5; vlastní překlad) Ekonomika je primárně složená z aktérů, čili z jednotlivců, firem, domácností, vlád, podniků a dalších takto organizovaných koalic. Autogeneze řádu v podobě organizace je klíčovou charakteristikou lidské agentury. Aktér však nejenže utváří svůj vlastní, vnitřní řád, ale rovněž prostřednictvím interakce s vnějším prostředím za účelem udržení tohoto řádu generuje vnější řád v bezprostředním externím prostředí, s nímž interakuje. Aktér je tedy konzistentní entitou – organizovaným systémem norem (pravidel) –, který interakuje a komunikuje s vnějším prostředím za účelem zachování vnitřního řádu a organizace. Specificky, agenti a pravidla jsou základními jednotkami organizace v ekonomickém komplexním systému.

D.3 Ontologie evoluční ekonomie komplexity Komplexitu ekonomie však podle evolučních ekonomů nelze jednoduše naroubovat k existujícím teoretickým koncepcím, a to včetně těch mainstreamových. Určujícím rysem převážné většiny stávajících konceptů totiž je, že nahlížejí ekonomiku zejména ve smyslu řádu, a nikoliv organizace (viz Mirowski 1989, Potts 2000). Z toho pak vychází volba používané metody, analytických nástrojů a dalších aspektů. Existuje tedy bezpočet ekonomických teorií o řádu, ale poměrně mnohem méně o ekonomické organizaci. Obecné teorie organizace sice zkoumají organizační povahu například firmy, ale tuto entitu nahlížejí stále jako uspořádaný systém, jenž se pouze určitým způsobem vyrovnává, a reaguje na vnější podněty, který, ovšem,

140

nevnímá interakci jako základní požadavek své existence. Stručně řečeno, ontologie stávající ekonomie je příliš plochá (Dopfer 2001, Mäki 2001): „Problém spočívá konkrétně v tom, že vše co existuje v rámci ploché ontologie, existuje všude [pouze] jednou a na stejné úrovni.“ (Dopfer – Potts 2004, s. 6; vlastní překlad) Evoluční ekonomická teorie, jíž lze charakterizovat jako zobecněnou nauku nahlížející koordinační problém – koordinaci částí v rámci emergentních celků – v kontextu evolučního nabývání znalostí (Loasby 1999), si za svůj cíl bere identifikaci základních jednotek replikace, proměnlivosti, interakce a selekce. Prostřednictvím ploché ontologie ovšem nelze tento úkol uspokojivě splnit, protože je velmi obtížné takto analyzovat procesy změn a evoluce v rámci společenských systémů. Ontologická plochost dobře slouží k uvedení matematické formalizace a důkazů či metod, jako je komparativní statika nebo koncepty ekvilibrií, do ekonomické analýzy. Je vhodná i k popisu dynamiky uzavřených systémů. Na druhou stranu, hlásají proponenti evoluční ekonomie, jen obtížně lze s její pomocí popisovat dynamické, evoluční systémy s různými hladinami interakce; systémy, které se v čase rozvíjejí rychleji či pomaleji; nově vznikající, emergentní formy řádu a organizace: „Potíž s ontologickou plochostí vězí v tom, že jejím prostřednictvím nelze analyzovat procesy v rámci otevřených systémů – a to je problematické, jelikož ekonomický systém je téměř paradigmatickým příkladem procesu v rámci otevřeného systému.“ (Dopfer – Potts 2004, s. 7; vlastní překlad) Shrneme-li, otevřené, dynamicky evoluční systémy vyžadují ke svému popisu více strukturovanou ontologii, než jakou nabízí statika uzavřených systémů. Kde ji hledat? Ústřední myšlenkou evolučního realismu, který si klade za cíl výše poptávanou ontologii předložit, je, že ekonomický systém sestává ze znalostí, jež nabývají formy mezo norem. Tato forma je charakterizována prostřednictvím tří empirických axiomů. 1) Všechny existence asociují.

141

Jednotlivé části a propojení, neboli existence ekonomického systému nikdy neexistují samy o sobě. To však neimplikuje, že části jsou propojeny se všemi ostatními částmi, pouze s některými. Geometrie ekonomického prostoru je tak nutně neúplná (viz Potts 2000). Základním stavebním kamenem evoluční reality jsou systémy asociací, neboli normy. Části neboli moduly jsou definovány na základě povahy relevantních propojení. Systémy modulů a jejich propojení jsou existencemi. Fakt, že existuje pouze částečná, a nikoliv celistvá struktura propojení, neúplná asociace, umožňuje, aby byla posuzována různá kvalita

této

struktury.

Ta

je

měřena

prostřednictvím

informací

přenášených mezi částmi; například ty moduly, které propojeny nejsou, nesdílejí žádné informace. Nabývání znalostí, které tvoří základ ekonomické

evoluce,

jde

ruku

v ruce

s dynamikou

jednotlivých

propojení: nová, experimentální propojení jsou vytvářena, stávající, úspěšná propojení udržována a prohlubována a přebytečná, neúspěšná propojení eliminována (Schumpeter 1942, Loasby 1999). Asociace nejsou přímo pozorovatelné, může na ně být nepřímo usuzováno, mohou být odhadovány, a takto následně experimentálně testovány. Struktura těchto asociací je současně geometrií mezo domény. Mikro-mezo-makro struktura je klíčovým konceptem evoluční ekonomie. Mezo doména propojuje mikro a makro doménu: je zdrojem znalostí a iniciátorem procesu učení v rámci mikro domény a zároveň tvoří hlubokou strukturu znalostní základny na úrovni makro domény. 2) Všechny existence jsou procesy. První axiom tedy říká, že informace existují jako asociace, avšak neurčuje, jak tyto asociace existují, jaký je jejich časový aspekt. Druhý axiom hlásá, že informace existují coby procesy, které označujeme jako znalosti. Ty mají jak časovou, tak prostorovou strukturu. Znalosti jsou procesem, neboť odpovídají extenzi asociací v čase. 3) Všechny existence jsou bimodální. Poslední axiom udává, že norma je současně idea, myšlenkový plán na jedné straně, a na straně druhé realizace čili uskutečnění tohoto plánu 142

v realitě. Bimodalita je konceptem jednoho a mnoha; jedna idea může mít tisíce realizací. Soubor realizací je souborem norem. Stabilní a signifikantní sada norem posléze odpovídá instituci. V souladu se třemi axiomy je tedy možné definovat ekonomický systém jako soustavu mezo norem: „Ekonomický

systém

sestává

z bimodálně-asociativně-procesní

struktury

mezo

pravidel: ekonomika je komplexním adaptivním systémem mezo norem. […] Asociace jsou spolupracující normy. Procesy jsou výsledkem. A bimodalita je náhled, že reálný, [skutečný] […] ekonomický systém je manifestací hluboké mezo struktury.“ (Dopfer – Potts 2004, s. 10, 12; zvýraznění původní, vlastní překlad) Jestliže nahlížíme danou ekonomiku jako (statistický) soubor těchto mezo norem či mezo pravidel, provádíme makroekonomickou analýzu. Pokud se zaměříme na rozbor nosičů těchto norem, na proces jejich přijímání a přizpůsobení, rozebíráme mikroekonomickou sféru. A konečně, hledíme-li primárně na evoluci dané normy, daného pravidla, prostřednictvím procesů vzniku, difúze a retence, lze naši činnost charakterizovat jako mezoekonomickou analýzu. Ta vychází především z myšlenky třífázové mezo trajektorie (viz Obrázek 1). Obrázek 1: Analytická struktura mezo trajektorie

Mikro 1 První přijetí

Mikro 2 Proces učení

Mikro 3, … Prohlubování

Mezo 1 Vznik

Mezo 2 Přizpůsobení

Mezo 3 Retence

Makro 1 Dekoordinace

Makro 2 Rekoordinace

Makro 3, … Koordinace

Zdroj: Dopfer – Potts 2004, s. 13

143

D.4 Metodologie evoluční ekonomie komplexity V evolučním pojetí je ekonomika komplexním systémem norem či pravidel a ekonomie pak naukou, jež studuje koordinaci a proměnlivost těchto norem. Evoluční ekonomie

nevychází

metodologicky

z konceptu

individuálního

aktéra,

nýbrž

z individuální jednotky znalostí, z normy. Nosičem této normy je aktér. Mezo norma odpovídá jakémukoliv konceptu normy či pravidla jako procesu. Jde tedy o neobyčejně široký pojem, který zahrnuje například zvyky, rutiny, strategie, technologie, heuristiku, dovednosti, instituce, kompetence atd. Evoluční ekonomové zavrhují metodologický individualismus, a místo toho nabízejí „metodologický kyborgismus“ (Mirowski 2002; kyborg je složenina slov kybernetický a organismus): „Kyborg-ontologie vychází z myšlenky, že ekonomika je vystavěna z norem a ze systémů norem. Takový náhled se stává stále významnějším. V poslední době například začali experimentální ekonomové argumentovat, že trhy jsou automaty a že automaty jsou systémy norem či pravidel (např. Gode – Sunder 1997).“ (Dopfer – Potts 2004, s. 10; vlastní překlad) Takové pojetí ekonomického systému, někdy také označované jako kyborgnaturalismus, se již objevilo v pracích Johna von Neumanna, jenž ekonomiku nahlížel jako sám sebe reprodukující automat a ekonomii pak jako kyber-vědu; vědu o kybernetických organismech (Mirowski 2002, s. 536). Evoluční realismus pak souzní právě s kyborg-naturalismem ve vonneumannovském smyslu, když obdobné náhledy lze nalézt i u dalších autorů. Dopfer a Potts (2004, s. 11) jmenují Stephena Wolframa, Stanislawa Ulama, Herberta Simona, Johna Hollanda a Stuarta Kauffmana. Metoda evoluční ekonomie je primárně zaměřena na analýzu procesů, někdy je označována za metodu „dynamika na prvním místě“. Statická analýza je v takovém pojetí nedostatečná, není ovšem zamítnuta zcela; stále hraje důležitou roli tam, kde evoluční ekonomové posuzují charakteristiku dané entity v konkrétním časovém okamžiku, aby pak mohli tuto analýzu rozšířit a zjistit, která část a jak se vlastně mění. Pojem „evoluční statika“ odpovídá v čase stabilním vzorcům interakcí mezi moduly. Koncept „dynamika na prvním místě“ pohlíží na statiku dynamických procesů ve

144

smyslu jejich organizace v rámci mikro domény a ve smyslu jejich řádu na úrovni makro domény. Jak mikro, tak makro doména vycházejí z mezo domény, která tvoří jejich analytický základ a v níž dochází k nabývání znalostí v nejširším smyslu slova. Evoluční mikroekonomie se poté zaměřuje na normy, jejichž nosiči jsou aktéři, a na interakce mezi těmito aktéry; zkoumá tedy procesy učení či strategické interakce a dále pak specifické procesy přijetí, přizpůsobení a retence (viz Obrázek 1). V souhrnu lze konstatovat, že evoluční mikroekonomie komplexity popisuje organizaci agentů a řád jejich interakcí. Evoluční makroekonomie komplexity pak spojuje znalostní základnu dané ekonomiky, ukrytou hlouběji, v mezo doméně, s její povrchovou strukturou, neboli s tím, co „je vidět“ na úrovni agregátů – analyzuje tedy tržní konkurenci, průmyslovou dynamiku, strukturální změny, hospodářský růst či samoorganizaci a koevoluci. Tím, čím je pojem efektivity pro mainstreamovou ekonomii, je pojem účinnosti pro ekonomii evoluční. Klíčová je účinná spolupráce jednotlivých norem či pravidel.

D.5 Teoretické přístupy evoluční ekonomie komplexity Jak již jsme uvedli výše, klíčovou teoretickou pomůckou je pro evoluční ekonomy koncept mezo trajektorie (viz Obrázek 1). Mezo trajektorie je třífázovým procesem změn ve znalostní základně ekonomického systému. Je rovněž jednotkou procesu ekonomické evoluce chápané jako postupné nabývání znalostí. To je samo o sobě procesem kreativní destrukce na mnoha úrovních současně. Například jestliže aktér přijme novou normu či pravidlo na mikro úrovni, jedná se o kreativní proces. Současně je tím ovšem spuštěn destruktivní proces v rámci makro domény, neboť aktérova nová, dosud nepoznaná činnost narušuje stávající makro řád. Simultánní změny v mikro i makro doméně jsou způsobeny přesunem mezi jednotlivými fázemi na úrovni mezo trajektorie: mezi fází vzniku, difúze (přizpůsobení) a retence určité normy či pravidla. Ekonomická evoluce je proces, jimž je měněn systém norem, a třífázová mezo trajektorie je jeho základním popisem. Stav mezo trajektorie je měřen frekvencí dané normy či pravidla, tedy počtem přijetí nových norem. V první fází dochází ke vzniku nové normy, ve fázi druhé k jejímu rozptylu neboli difúzi prostřednictvím procesů přijímání a přizpůsobování. Ve třetí fázi nastává retence dané normy, je ustaven nový řád a nová organizace.

145

V mezo doméně vzniká nová norma jako výsledek kombinace existujících norem v rámci generativního procesu (Lane et al. 1996). Nově vzniklá norma je opět velmi široký pojem, který může zahrnovat nový koncept, novou teorii, nový předpoklad, nový produkt, nový vztah, nový design, novou technologii atp. Obecně lze říci, že je to cokoliv, co vytváří nové asociace mezi moduly. Dopady tohoto vzniku v mezo doméně mají své implikace na úrovni mikro a makro. Na mikro úrovni spouští nejprve, ve fázi mezo 1, proces přijetí, a to například tehdy, když firma objeví a zavede novou technologii či postup. To na makro úrovni vytváří nový trh, v němž má monopolní postavení první příjemce této nové technologie či postupu. Koordinace makro domény je tím narušena, nastává dekoordinace. Na mikro úrovni tedy aktéři přijímají, a osvojují si, nové normy, přičemž opouští a ničí ty staré; tím pádem řeší vyvstalé problémy. Ekonomickou evoluci lze chápat tedy také jako proces neustále pokračujícího řešení problémů, které umožňuje nabývání nových a nových znalostí. Aktéři nejsou v pojetí evoluční ekonomie motivováni primárně maximalizací užitku, ale spíše řešením problémů. Činí tak buď jednáním, které je podmíněno normami, nebo jednáním, jež vychází z okolního prostředí. Prvý druh jednání souzní s procesy, které souvisí s třífázovým uvedením nové normy, tedy se vznikem, učením se, přijetím, přizpůsobením, retencí či prohlubováním této normy. Aktér se zde musí vyrovnávat s obecnou nejistotou, musí být schopen imaginace nad možnými přínosy nové normy. Druhý způsob jednání, podmíněný okolním prostředím, se týká interakcí mezi agenty; jejich vzájemné soutěže, kooperace, vytváření koalic atp. Frekvence nové normy se ve fázi mezo 1 pohybuje v intervalu [0;1]. Na mikro úrovni aktéři experimentují s novou normou, učí se chápat její vlastnosti i možná uplatnění. Motivem k tomuto chování je snaha vyplnit „prázdná místa“ na trhu, objevit nové příležitosti k zisku. Z většiny se tedy jedná o jednání podmíněné normami. Aktér však začasté musí uplatnit i exogenní znalosti, například když k financování nového projektu nutně potřebuje získat dodatečnou bankovní půjčku, a musí tedy podstoupit též jednání podmíněné okolním prostředím, které ovšem zakládá a rozvíjí nové interakce. Řád makro úrovně, stávající dělba znalostí a práce, je ve fázi mezo 1 narušen, čímž je zahájen proces kreativní destrukce. Změna je charakteristickým aspektem makro domény na úrovni mezo 1. Jakmile dojde k druhému přijetí dané normy na mikro úrovni, dochází k posunu do fáze mezo 2. Frekvence normy se nyní pohybuje v intervalu [1;n]; norma je přijímána dalšími aktéry a nastává její rozptyl. Zde přichází ke slovu axiom 146

bimodality: jedna norma může nabývat až n realizací. Zatímco fáze mezo 1 spočívala primárně ve změně, fáze mezo 2 je typická procesem replikace. A navíc, daná norma interakuje s jinými systémy norem, mohou tedy vznikat nové mezo trajektorie. Motivem k replikačnímu chování je na mikro úrovni úspěch těch aktérů, kteří jako první danou normu aplikovali. Na makro úrovni nastává rekoordinace; stoupá počet firem, které danou normu aplikují, a zostřuje se jejich vzájemná konkurence v sektoru. Klíčovou událostí je v této fázi hledání optimální míry aplikace dané normy a také, neméně podstatně, to, aby tato norma vstoupila v řád s normami jí asociovanými. Vstupní proces dekoordinace se v úvodu fáze ještě zvýrazňuje, když například firmy uvnitř jednoho sektoru vykazují stále více odlišné míry růstu, avšak postupně se ustavuje cesta k opětné koordinaci, k rekoordinaci. Fáze mezo 3 je na mikro úrovni charakteristická standardizací jednání, jež je s danou normou a jejím kontextem spojeno. Na makro úrovni dochází ke vzniku nového řádu. Během mezo 3 úrovně se frekvence normy ustaví na hodnotě n. Na mikro úrovni se stabilizují aktivity firem a organizační formy, na makro úrovni se ustavuje nová dělba práce, nová struktura odvětví a trhu. Dochází k evoluční stabilitě. Mezo 3 fáze ovšem začíná procesem otřesu, když, poté co počet realizací dané normy v průběhu fáze mezo 2 rapidně stoupne a ustaví se na určité hodnotě, jistý počet firem zbankrotuje. Pro fázi mezo 3 je i tak typická ostrá, ale již stabilní konkurence mezi nimi. Na významu tak nyní nabývá okolní prostředí: zatímco fází mezo 1 charakterizovalo spíše jednání podmíněné normami, fáze mezo 3 je typická jednáním, které vychází z kontextu externích podmínek. Nový řád, který se v průběhu fáze mezo 3 ustavuje na makro úrovni, přichází ruku v ruce s institucionální stabilitou firem a dalších agentur a s ustálenými interakcemi mezi nimi. Takový řád je následně udržován a prohlubován. Zatímco fáze mezo 1 vykazovala monopolní strukturu, pro fázi mezo 2 byly typické nově vstupující firmy, fáze mezo 3 má tendenci směřovat sektor k takové podobě, že jej buď obývá několik velkých a stabilních firem, nebo, na druhou stranu, se tento blíží k ideálu dokonalé konkurence. Nově stabilizovaná norma – emergentní mezo režim – se ovšem stává modulem, jenž interakuje s dalšími normami, čímž může být celý popsaný proces spuštěn opět, tentokrát na vyšší hladině. Vznik nového mezo režimu ve znalostní základně ekonomického systému je příspěvkem k nabývání znalostí, které je zásadní v procesu celé ekonomické evoluce.

147

D.6 Modelování a aplikace v evoluční ekonomii Model podle evolučních ekonomů komplexity transformuje realitu do jazyka či určitého výrazového prostředku. Aby to bylo možné, je nutné realitu zjednodušit a pokusit se modelovat pouze určitou její malou část neboli frakci. Neobejdeme se tedy bez abstrakce, tedy bez zahrnutí pouze relevantních aspektů reality. Pokud model používáme šířeji než k pouhé čisté deskripci, potřebujeme nalézat nové formulace, jež mají obvykle manipulativní charakter, neboť, jak dospíváme k novým závěrům ohledně reality, současně i stávající model manipulujeme či přizpůsobujeme. Evoluční ekonomové tak shrnují: „Model je zjednodušená, abstraktní, manipulovatelná, (výrazová) reprezentace určité frakce reality.“ (Ebersberger – Pyka 2004, s. 79; vlastní překlad) Praktické přístupy evoluční ekonomie komplexity si ilustrujeme na modelech, jejichž některá východiska jsou již empiricky testovatelná. Pro naše ilustrativní potřeby spojíme evoluční teorie podnikatele a inovativní změny. Část tohoto modelu, jež se soustředí na chování podnikatele, zde popíšeme intuitivní formou, její matematickou formalizaci lze nalézt v článku Grebela, Pyky a Hanusche (2004, s. 155-196). Evoluční podnikatel se pohybuje v mikro světě nedokonalých informací, v němž jednotliví aktéři oplývají nestejným počátečním vybavením. Nedokonalé informace jsou inherentní vlastností komplexně provázaných systémů, stejně jako související obecná nejistota a ne vždy se plnící očekávání. Omezena je tedy nejen racionalita aktérů, nýbrž i jejich schopnosti vstřebávat a zpracovávat informace o vnějším prostředí – omezeny jsou i jejich paměť i čas, což dále limituje plně racionální jednání. Aktéři nemohou optimalizovat, mohou se jen rozhodovat na základě svých znalostí: posuzují své materiální i znalostní vybavení; posuzují, zda se na trhu objevují nové „niky“, jež by bylo možno zaplnit a realizovat zisk; posuzují i celkovou hospodářskou situaci daného systému na úrovni makro domény. Aktéři se tak vlastně stávají nosiči informací o vnějším prostředí, neboli mentálními moduly. Různí aktéři činí různá rozhodnutí, někteří se stávají zaměstnanci, jiní vidí svoji šanci v podnikatelské činnosti. Individuální vybavení každého aktéra sestává ze tří složek. První složka, podnikatelský duch, odpovídá tendenci v jeho chování stát se podnikatelem, šéfem

148

odpovědným za chod firmy, namísto zaměstnancem. Složka druhá, lidský kapitál, vyjadřuje specifickou úroveň agentova umu, znalostí či schopností. Poslední složka, venture kapitál, vyjadřuje množství kapitálu, jež aktér vlastní, nebo k němuž má přístup, pro potřeby rozjetí podnikatelské činnosti. Pro rozvoj podnikatelské činnosti je dále důležitá preorganizační fáze, během níž aktér, potenciálně budoucí podnikatel, rozvíjí své společenské vazby, buduje sociální síť. Jestliže konkrétní aktér zhodnotí v určitém okamžiku, při svých znalostech a vybavení i očekáváních, danou situaci jako příznivou, stává se podnikatelem. K modelování používá evoluční ekonomie koncept mezo-makroekonomického signálu, výše jehož hladiny je negativně závislá na růstové míře tržeb v sektoru a pozitivně závislá na míře výstupu firem ze sektoru. Firmu může založit i více než jeden aktér. V takovém případě je využito předpokladu aditivity individuálních vybavení. Porovnání individuálních vybavení a stávající výše mezo-makroekonomického signálu určuje, zda se aktér či skupina aktérů stanou podnikateli; zda bude založena firma. Založení firmy dle předpokladů modelu znamená, že zainteresovaní agenti již nemohou založit firmu jinou. Zároveň se taková situace projevuje snížením pravděpodobnosti pro ostatní, nezainsteresované aktéry najít adekvátní partnery pro rozjezd svého podnikání. Na makro úrovni implikuje nová firma i vyšší sektorové tržby, což zpětnovazebně působí na dodatečné snížení hladiny mezo-makroekonomického signálu v dalším období. Úspěšnost podnikatele nebo firmy závisí na schopnosti vykazovat obrat a dále na (agregovaných) schopnostech protagonistů. V nejjednodušší modelové situaci je obrat firmy kladně ovlivněn jejich agregovaným lidským kapitálem a agregovaným venture kapitálem. Akumulované obraty působí kladně v dalším období, čímž je aproximován pozitivní vliv zkušeností a procesů „learning by doing“ již podnikajících aktérů. Situace, při níž je firemní množství lidského kapitálu poměrně nižší než firemní množství venture kapitálu, implikuje depreciaci kapitálu, která je vyjádřena v míře úpadku (burning rate). V případě, že firma upadne tak, že její venture kapitál je redukován k nule, nastává bankrot a výstup firmy z odvětví. Zúčastnění aktéři přestávají být podnikateli. Jedním z hlavních prostředků, jak firma či podnikatel mohou úpadek oddálit či jeho možnost eliminovat, je úspěšnost v procesu technologické změny. Odrazovým můstkem pro její modelování je koncept designového prostoru specifické technologie (Bradshaw 1992). Předpokladem je, že konkrétní technologie sestává z N komponent, neboli, obecněji, dimenzí. Ke každé dimenzi náleží Ai možných stavů, neboli 149

konfigurací, jež se nazývají alely. Každý design pak může být vyjádřen jako řada alel s, jež je částí N-dimenzionálního designového prostoru S:

s ∈ S ; s = s 1 s 2 ... s N ; s i ∈

{0 ,1 ,...,

A i − 1}.

(1.1) Kombinatorická povaha designového prostoru vyžaduje vzájemně ortogonální povahu jednotlivých dimenzí; určitá dimenze systému tedy nemůže korespondovat s alelou náležící k jiné dimenzi ve shodném systému. Kombinatorická povaha designového prostoru

ovšem

také

implikuje,

že

velikost

designového

prostoru

vzrůstá

exponenciálně s lineárním růstem N. Velikost S je přitom daná jako produkt počtu alel náležících každé dimenzi:

S =

N

∏

i=1

Ai

.

(1.2) Vzhledem k tomu, že technologické statky se obvykle skládají z velkého množství komponent, které umožňují značné množství konfigurací, je zřejmé, že designové prostory nabývají v takových případech enormních velikostí. Designéři tedy jsou nuceni uplatňovat určitá pravidla, která zefektivňují proces hledání optimálního designu, neboli optimální inovace, tím, že toto hledání redukují pouze na některé podsoubory designového prostoru. A jen zanedbatelná část z těchto podsouborů je posléze skutečně komerčně využita na trhu. Zmíněný proces hledání lze modelovat například pomocí NK modelu (Kauffman 1993). Ten v obecné rovině umožňuje zkoumat evoluční komplexitu systémů pramenící z interdependencí mezi dimenzemi systému, ať již se jedná o geny v biologických organismech či komponenty v technologických statcích. Tyto interdependence jsou označeny jako epistatické relace. Když komponenta mutuje, mutace ovlivní nejen funkci zmutované komponenty, nýbrž i všech dalších, jež jsou k té původní epistaticky vztaženy. Soubor epistatických relací v technologickém systému se zpravidla označuje jako technologická architektura (Henderson – Clark 1990). NK model se soustředí na typy architektur, které mohou být vyjádřeny pomocí jediného parametru K. Ten odpovídá počtu jiných komponent, které ovlivňují funkcionalitu každé určité komponenty. Například architektura systémů třídy K=1 má

150

takový charakter, že funkcionalita každé komponenty závisí na výběru mezi alelou této konkrétní komponenty a alelou náležící k jedné další komponentě. Parametr K je tedy indikátorem komplexity systému; K=0 odpovídá nejméně komplexnímu systému, v němž je každá dimenze nezávislá na jakékoliv jiné, a K=N-1 pak systému s nejvíce komplexní architekturou. V systémech třídy K=0 vede optimalizace automaticky k nalezení globálního optima, zatímco v systémech vyšší komplexity se takový úkol stává stále obtížnějším s tím, jak vzrůstá počet interdependencí mezi dimenzemi. S K stejně tak vzrůstá i počet lokálních optim, k nimž lze dospět. Pro příklad uvažujme jednoduchý systém, v němž platí, že N=3 a K=1 (viz Tabulka 1).

Tabulka 2: NK model a systém N=3 a K=1 i=1

i=2

w1

x

x

w2

x

x

w3

x

i=3

x

Zdroj: Frenken – Nuvolari 2004, s. 98 Křížky v tabulce označují epistatické relace mezi všemi třemi komponentami specifikovaného systému. Například funkcionalita komponenty w 1 se mění tehdy, když se změní funkcionalita této komponenty samotné, anebo když se změní, zmutuje, funkcionalita komponenty druhé. V další fázi konstruujeme zobrazení vhodnosti (fitness landscape). V procesu náhodné volby nejprve vybíráme hodnoty vhodnosti w i pro každou komponentu i ze stejnoměrné pravděpodobnostní distribuce v intervalu (0;1). Náhodná hodnota w i je vybrána pokaždé, mutuje-li i-tá komponenta, a pokaždé, mutuje-li komponenta, jež epistaticky ovlivňuje i-tou komponentu. Vhodnost systému W je pak odvozena jako průměr z hodnot vhodnosti všech komponent (viz Tabulka 2):

1 W (s) = ⋅ N

∑

(1.3)

151

F

f =1

w i (si )

.

Tabulka 3: Vhodnosti systému a komponent s 000 001 010 011 100 101 110 111

w1 w2 w3 W(s) 0,7 0,2 0,3 0,4 0,7 0,2 0,6 0,5 0,9 0,3 0,3 0,5 0,9 0,3 0,6 0,6 0,8 0,7 0,1 0,53 0,8 0,7 0,4 0,63 0,3 0,5 0,1 0,3 0,3 0,5 0,4 0,4 Zdroj: Frenken – Nuvolari 2004, s. 99

Zobrazení vhodnosti bude v tomto případě odpovídat krychli, jejíž jednotlivé vrcholy – řady alel – budou označeny 000, 001, ..., 111 v souladu s Tabulkou 2. Ke každému vrcholu je vztažena specifická vhodnost systému W. Lokálním optimem bude pak takový vrchol, pro nějž platí, že všechny tři po hraně sousedící vrcholy mají nižší hodnotu W. V našem případě tedy vrcholy 011 a 101. Ukázali jsme, že při použití konceptů designového prostoru a zobrazení vhodnosti může být inovativní proces modelován jako hledání lokálních optim, neboli nejvhodnějších technologických designů, na bázi procesu pokus-omyl. Náhodný výběr dimenze, jež má zmutovat, je vlastně pokusem. Sama mutace nastává tehdy, pohybujeli se designér, v našem případě, po pomyslných hranách k sousedním vrcholům, tedy k nejbližším jiným alelovým řadám. Nově nalezená alelová řada je akceptována tehdy, zvyšuje-li vhodnost systému W, a naopak zamítnuta tehdy, sníží-li W, tedy dojde-li k omylu. Akceptace dané mutace značí, že další hledání optim pokračuje z nové alelové řady, v opačném případě pokračuje hledání z původní alelové řady. Designér tedy hledá postupně takové lokální optimum, které již nemůže být dále optimalizováno mutací v rámci jedné dimenze. Samozřejmě lze uvažovat i případ, kdy se mění více dimenzí najednou, avšak takový proces se pro danou firmu či podnikatele stává poměrně nákladnějším (časově, finančně), jelikož počet možností, které designér musí prověřit, vzrůstá exponenciálně s počtem dimenzí, jež simultánně mutují. V praktickém procesu výzkumu a vývoje je počet dimenzí N zpravidla mnohem vyšší než v tomto modelovém případě. V takových případech jsou i designové prostory S mnohem rozsáhlejší a lze nalézt více lokálních optim pro danou hodnotu K. Důležitou vlastností NK modelu je totiž, že počet lokálních optim ve zobrazení

152

vhodnosti je funkcí komplexity architektury systému. Je-li K=0, postrádá-li systém zcela svoji komplexitu, uvedenou metodou pokus-omyl lze vždy dosáhnout jednoho, z definice globálního, optima. Kauffman (1993) ukázal, že očekávaný počet lokálních maxim roste s K. To také znamená, že čím vyšší je komplexita systému, tím těžší je nalézt globální optimum. Druhou podstatnou vlastností NK modelu je, že vhodnost lokálních optim klesá s růstem K. Intuitivně tomu lze porozumět tak, že s rostoucí komplexitou se zvyšuje frekvence nepříznivých efektů, které pramení ze vzájemně konfliktních omezení mezi jednotlivými komponentami. Neboli, s růstem K je stále obtížnější zvýšit vhodnost jedné komponenty, aniž bychom tím nesnížili vhodnost jiných komponent, a vhodnost systému W je tedy s vyšší komplexitou nižší. A konečně, stoupá-li K, rozptyl hodnot vhodností u lokálních optim se rovněž snižuje, což značí, že v systémech s vyšší komplexitou jsou menší rozdíly ve vhodnosti lokálních optim. Čím vyšší je tedy komplexita dané technologie, tím různorodější budou dlouhodobě její odlišné (firemní) designy. Uvedený NK model je možno několika způsoby dále generalizovat (viz Frenken – Nuvolari 2004, s. 101-04). Zde použijeme zobecnění, které se týká heterogenizace poptávky. Dosud jsme totiž implicitně předpokládali, že každý uživatel dané technologie, neboli daného designu, uplatňuje totožná kritéria, a tudíž přisuzuje každému designu stejnou vhodnost W. V realitě však dochází ke specifickému užití jednotlivých designů – uživatelé přisuzují různé hodnoty vhodnosti stejným technologiím. Abychom mohli tuto generalizaci uvést, zobecníme nejprve původní NK model tak, že specifikujeme jednu souhrnnou funkci vhodnosti, která převede stupně vhodnosti jednotlivých funkcí w f do jedné odhadované hodnoty W. Rovnice (1.4) udává, že každá funkce je vážena shodně:

1 W (s) = ⋅ F

F

∑

f =1

w

f

(s)

.

(1.4) Hlavní rozdíl této rovnice oproti rovnici (1.3) spočívá v tom, že funkce F=(1,2,…,f) vystupují namísto dimenzí, přičemž nemusí platit, že N=F (Altenberg 1997) a

153

komplexní systém lze pak popsat pomocí „genotypové-fenotypové matice“ (viz Frenken – Nuvolari 2004, s.101-02). Přesto však rovnici (1.4) nelze použít v zobecněném případě, kdy jednotliví uživatelé dané technologie mohou přiřazovat odlišné váhy jejím různým funkcím. Sestavíme tedy rovnici (1.5):

W (s) =

F

∑

β

f =1

f

⋅ w

(s)

f

,

(1.5) F

kde

∑

β

f =1

= 1, β

f

f

> 0

.

(1.6) Selektivní prostředí je tedy modelováno prostřednictvím souboru vah {β 1 , β 2 ,…,β F } , které jsou přiřazovány uživatelům dané technologie. Ty můžeme rozčlenit do G uživatelských skupin g, přičemž g=(1,…,G). Při odvozování systémové vhodnosti technologie upravené o heterogenní poptávku – W g – přiřadíme ke každé skupině uživatelů g odlišný soubor vah, jejž uplatníme na hodnoty vhodnosti jednotlivých komponent (a tedy funkcí):

W

g

(s) =

F

∑

β

f =1

fg

⋅w

f

(s)

,

(1.7) F

kde

∑

f =1

β

= 1, β

fg

fg

> 0

.

(1.8) Jestliže máme G souborů vah, platí, že G=1 odpovídá homogenní poptávce, což je speciální případ v modelu rozšířeném o heterogenní poptávku. V opačně extrémním případě dochází k situaci, kdy každá skupina uživatelů shledává optimálním jiný design. Může existovat ovšem i taková skupina g, která nepovažuje za optimální ani jeden design, a v takovém případě, je-li to designérům známo, dochází k indukované inovaci, kdy jsou cíleně hledány inovace specifických komponent, jež umožní, aby byl 154

statek vhodný i pro tuto skupinu poptávajících. V Tabulce 3 je shrnutí NK modelu rozšířeného o heterogenní poptávku.

Tabulka 4: Poptávka, komplexita a implikace Poptávka G=1 G=1 G>1 G>1

Komplexita K=0 K>0 K=0 K>0

Implikace jedno lokální optimum (jeden vhodný design) více vhodných designů i při homogenitě uživatelů jeden vhodný design i při heterogenitě uživatelů různorodost designů z obou důvodů

V realitě však do hry vstupují ještě další podstatné faktory, související zejména s výnosy z rozsahu a síťovými externalitami, které musíme mít při konstrukci (zobecněného) NK modelu na zřeteli. A tak, je-li jeden design s produkován a užíván v mnohem vyšších počtech než designy alternativní, může vyšší ochota zaplatit, doprovázená často nižší cenou, přilákat i ty uživatele, kteří zatím užívali alternativní designy. Tento proces je zeslabován s rostoucí různorodostí preferencí, neboli s růstem počtu skupin uživatelů g, a je naopak posilován například v případě uvedení radikální inovace, která přiláká řadu nových uživatelů. K popisu toho, zda došlo k technologické standardizaci, při níž jeden design zřetelně dominuje, či nikoliv, užíváme index entropie. Ten odpovídá stupni nahodilosti při výběru technologického designu. Stupeň nahodilosti je charakterizován šikmostí pravděpodobnostní distribuce. Čím více šikmá distribuce je, tím méně barvitější paletu má designér při volbě designu k dispozici, neboť, také, tím užší okruh designových druhů určitého statku je na trhu skutečně poptáván. Při vyšší entropii naopak existuje vyšší počet různých možností, který design uplatnit. Při maximální entropii vybírají designéři zcela náhodně různé alely u každé komponenty. Hodnota entropie pro Ndimenzionální distribuci je daná rovnicí (1.9):

H ( X 1 ,..., X

N

) = −

A1 − 1

∑

s1 = 0

(1.9)

155

A

... s

N

−1

∑ N

= 0

p s ⋅ ln p s

.

Každá z N dimenzí je nyní označena jako X i a obsahuje A i alel, které jsou označeny opět „0“, „1“ atd. Relativní frekvence, s níž se design s objevuje v celkové „populaci“ daného produktu odpovídá hodnotě p s . Entropie H je nulová tehdy, mají-li všechny produkty v „populaci“, např. produkty různých firem, stejný design. Frekvence takového designu je potom rovna jedné, což implikuje:

H

min

= − 1 ⋅ ln( 1 ) = 0

.

(1.10) Maximální entropie je naproti tomu omezena velikostí designového prostoru S. Jestliže má všech S možných kombinací alel stejnou frekvenci, obdržíme stejnoměrnou distribuci, v níž má každý design frekvenci ps =1/S:

H

max

⎛⎛ 1 ⎞ ⎛ 1 ⎞⎞ ⎛ 1 ⎞ = − S ⋅ ⎜⎜ ⎜ ⎟ ⋅ ln ⎜ ⎟ ⎟⎟ = − ln ⎜ ⎟ = ln( S ) ⎝ S ⎠⎠ ⎝ S ⎠ ⎝⎝ S ⎠

.

(1.11) Dodatečnou, marginální, entropii, jež charakterizuje designovou různorodost náležící jedné dimenzi i, získáme z rovnice (1.12):

H ( X i) = −

Ai −1

∑

si = 0

p s i ⋅ ln p s i .

(1.12) Obdobně důležitým pojmem je vedle entropie rovněž vzájemná informace T. Ta indikuje míru, neboli stupeň pravidelnosti, s níž se určité alely objevují u různých dimenzí technologických statků nabízených na trhu:

156

T ( X 1 ,..., X

N

) = −

A1 − 1

∑

...

s1 = 0

A N −1

∑

sN =0

p s ⋅ ln

ps N

∏

i =1

,

p si

(1.13) Vzájemná informace tedy charakterizuje stupeň závislosti mezi odlišnými designovými dimenzemi. Například jsou-li alely kombinovány u jednotlivých dimenzí víceméně náhodně, vzájemná informace je nízká, stejně jako stupeň závislosti. Dále, nulová vzájemná informace nastává, pokud neexistuje žádná závislost mezi jakýmikoliv dimenzemi systému. Naopak, čím větší je hodnota podílu v rovnici (1.13), tedy diference mezi složenou frekvencí alel a produktem marginálních frekvencí, tím vyšší je hodnota T a tím více alel se pravidelně vyskytuje u dimenzí jednotlivých designů. Mezi entropií a vzájemnou informací existuje vztah. Vzájemnou informaci lze odvodit

z hodnot

multidimenzionální,

v našem

případě

N-dimenzionální,

a

marginálních entropií.

T ( X 1 ,..., X

N

⎛ ) = ⎜ ⎝

N

∑

i=1

⎞ H ( X i ) ⎟ − H ( X 1 ,..., X ⎠

N

)

,

(1.14) což je ekvivalentní s

⎛ ⎜ ⎝

N

∑

i =1

⎞ H ( X i ) ⎟ = T ( X 1 ,..., X ⎠

N

) + H ( X 1 ,..., X

N

) = Y

(1.15) Jestliže jsou entropie a vzájemná informace aplikovány na frekvence distribucí v za sebou jdoucích letech technologické evoluce, lze je použít jako indikátory této evoluce. Jestliže hodnota Y ve sledovaných letech roste, pak stoupá i různost alel užitých u každé designové dimenze. Entropie i vzájemná informace v takovém případě mohou růst současně. Právě tehdy mluvíme o evolučním vývoji komplexní technologie, neboť jen v takovém případě stoupá simultánně stupeň různosti designů (entropie) a jejich diferenciace (vzájemná informace). Jestliže firma či podnikatel v

157

tomto evolučním vývoji nezaostávají, a ještě lépe, pokud jej stimulují, mají poměrně vyšší šance na realizaci zisků a setrvání v sektoru. Frenken a Nuvolari (2004) nakonec aplikují model inovativní změny na tři technologie v jejich historickém vývoji. Konkrétně se zaměřují na parní stroje, letadla a vrtulníky. Za použití historických pozorování odvozují entropie i vzájemné informace pro jednotlivé technologie, určují dimenze i alely u jednotlivých technologií atd. Například u letadel určují šest základních dimenzí a k nim minimálně dvě alely (třeba k dimenzi „počet křídel“ náleží tři alely: monoplán, dvojplošník a trojplošník atd.). Dospívají k závěru, že ve sledovaných obdobích, tedy v průběhu druhé poloviny osmnáctého století u parního válce, během let 1913 až 1984 u letadel a 1940 až 1983 u vrtulníků, stoupala designová pestrost u letadel a parního válce, zatímco u vrtulníků došlo k postupné dediferenciaci – tu autoři vysvětlují jako výsledek konkurence technologicky úspěšnějších letadel, která vrtulníky vyhnala na okraj zájmu poptávajících uživatelů a signifikantně omezila motivaci firem produkujících vrtulníky k inovativním změnám.

158

Bibliografie dodatku Altenberg, L. (1997), „NK fitness landscapes“, In: Back, T. – Fogel, D. – Michalewicz, Z. (eds.) The Handbook of Evolutionary Computation, Oxford: Oxford University Press Blaug, M. (1998), „Disturbing currents in modern economics“, In: Challenge, 41, s. 11-34 Bradshaw, G. (1992), „The airplane and the logic of invention“, In: Giere, R. (ed.) Cognitive Models of Science, Minneapolis: University of Minnesota Press Dopfer, K. (2001), „Evolutionary Economics“, In: Dopfer, K. (ed.) Evolutionary Economics: Program and Scope, Boston: Kluwer, s. 1-44 Dopfer, K. et al. (2004), „Micro-meso-macro“, Journal of Evolutionary Economics, vol. 14 Dopfer, K. – Potts, J. (2004), „Evolutionary Foundations of Economics“, In: Metcalfe, J.S. – Foster, J. (eds.) Evolution and Economic Complexity, Cheltenham: Edward Elgar, s. 3-23 Ebersberger, B. – Pyka, A. (2004), „The use of genetic programming in evolutionary economics“, In: Foster, J. – Hölzl, W. (eds.) Applied Evolutionary Economics and Complex Systems, Cheltenham: Edward Elgar, s. 78-94 Foster, J. (2000), „Competitive selection, self-organization Schumpeter“, In: Journal of Evolutionary Economics, vol. 23

and

Joseph

A.

Foster, J. – Hölzl, W. (2004), „Introduction and overview“, In: Foster, J. – Hölzl, W. (eds.) Applied Evolutionary Economics and Complex Systems, Cheltenham: Edward Elgar, s. 1-14 Foster, J. (2005), „From simplistic to complex systems in economics“, In: Cambridge Journal of Economics, 29 Frenken, K. – Nuvolari, A. (2004), „Entropy statistics as a framework to analyse technological evolution“, In: Foster, J. – Hölzl, W. (eds.) Applied Evolutionary Economics and Complex Systems, Cheltenham: Edward Elgar, s. 95-132 Gode, D. – Sunder, S. (1997), „What makes markets allocationally efficient?“, In: Quarterly Journal of Economics, 112, s. 603-630 Grebel, T. – Pyka, A. – Hanusch, H. (2004), „An evolutionary approach to the theory of enterpreneurship“, In: Foster, J. – Hölzl, W. (eds.) Applied Evolutionary Economics and Complex Systems, Cheltenham: Edward Elgar, s. 155-180

159

Henderson, R. – Clark, K. (1990), „Architectural innovation“, In: Administrative Science Quarterly, 35, s. 3-30 Kauffman, S.A. (1993), The Origins of Order. Self-Organization and Selection in Evolution, Oxford: Oxford University Press Lane, D. et al. (1996), „Choice and action“, In: Journal of Evolutionary Economics, 6, s. 43-76 Loasby, B. (1999), Knowledge, Institutions and Evolution in Economics, London: Routledge Mirowski, P. (1989), More Heat Than Light: Economics as Social Physics, Physics as Nature’s Economics, New York: Cambridge University Press Mirowski, P. (2002), Machine Dreams: Economics Becomes a Cyborg Science, New York: Cambridge University Press Mäki, U. (2001), (ed.) The Economic World View: Studies in the Ontology of Economics, New York: Cambridge University Press Nelson, R.R. – Winter, S.G. (1982), An Evolutionary Theory of Economic Change, Cambridge (MA): Belknap Press of Harvard University Press Potts, J. (2000), The New Evolutionary Microeconomics: Complexity, Competence and Adaptive Behaviour, Cheltenham: Edward Elgar Prigogine, I. – Stengers, I. (1984), Order out of Chaos: Man’s New Dialogue with Nature, London: Heineman Schumpeter, J.A. (1942 [1975]), Capitalism, Socialism and Democracy, New York: Harper

160

161